Jules Verne
Příběhy Jeana-Marie Cabidoulina
NÁVRAT, BRNO 1996
I. KAPITOLA Opožděný odjezd „Eh, kapitáne Bourcarte, dnes se tedy nevypluje?..“ „Ne, pane Brunele, a bojím se, ze nebudeme moci vyplout ani zítra..., ba ani za týden...“ „To je mrzuté...“ „A hlavně znepokojující,“ prohlásil pan Bourcart, a zavrtěl hlavou. „Saint Enoch měl byt na moři už koncem minulého měsíce, aby se za dobře sezony dostal na loviště. Uvidíte, ze jej předstihnou Angličané a Američané...“ „A ti dva lidé vám stále scházejí?...“ „Ano, pane Brunele... jeden, bez něhož bych se popřípadě obešel, nebýt předpisů, které mi jej vnucují...“ „A tímto druhým není bezpochyby bednář...“ otázal se pan Brunel. „Ne... věřte mi to laskavě, ne!... Na mé lodi je bednář právě tak nezbytný jako stěžně, kormidlo anebo kompas, neboť mam v pod lodi dva tisíce soudku...“ „A kolik lidí má Saint Enoch, kapitáne Bourcarte?...“ „Bylo by nás čtyřiatřicet, pane Brunele, kdybychom byli všichni. Vidíte, je lepší mít bednáře, aby pečoval o soudky, než lékaře, aby pečoval o lidi!... Soudky vyžadují stále opravy, zatímco lidé..., ti se opravuji sami!... Ostatně copak se někdy onemocní na moři?...“ „Ovšem nemělo by se to dít na tak zdravém vzduchu, kapitáne Bourcarte... a přece někdy...“ „Pane Brunele, neměl jsem na Saint Enochu ještě ani jediného nemocného...“ „Upřímně blahopřeji, kapitáne. Ale co chcete?.. Loď je loď a jako loď je podrobena námořním předpisům... Jakmile její mužstvo dosáhne jistého počtu důstojníků a lodníků, je nutné s sebou vzít lékaře... to je jasné... Nuže, nemáte ho...“ „A právě z toho důvodu se dnes Saint Enoch nenachází naproti mysu St. Vincence, kde by měl být!“ Tento hovor se vedl mezi kapitánem Bourcartem a panem Brunelem na přístavní hrázi v Le Havru k jedenácté hodině ranní na té, poněkud zvýšené části, která vede od semaforu nahoru. Oba muži se znali dlouho. Jeden býval kapitánem pobřežní lodi a stal se přístavním důstojníkem, druhý byl velitelem trojstěžníku Saint Enoch. A s jakou netrpělivostí tento čekal, kdy mu bude umožněno doplnit seznam svého mužstva a vyplout na moře! Bourcart (Evarist-Simon), asi padesátník, byl v Le Havru ve svém přístavišti dobře známy. Byl svobodný, bez rodiny, bez blízkých příbuzných, na moři sloužil už od dětství. Byl plavčíkem, nováčkem, lodníkem a lodním mistrem ve státních službách. Po mnohých cestách jako poručík a první důstojník obchodního loďstva velel už deset let Saint Enochu, velrybářské lodi, která mu patřila napolovic s firmou Bratří Moriceovi. Byl výtečný námořník, zároveň rozvážný, statečný a rozhodný a dbal zcela opačně než tolik jiných jeho kolegů krajní zdvořilosti ve svých funkcích, neklel, udílel rozkazy s dokonalou způsobností. Zajisté nezašel tak daleko, aby řekl košovému hlídači: „Račte uvolnit lano malé bramové plachty!“ anebo kormidelníkovi: „Buďte tak laskav a otočte kormidlo úplně k levému boku!“ Ale platil za nejzdvořilejšího z kapitánů pro daleké plavby. Mimo to je nutno poznamenat, ze pan Bourcart měl vždy ve svých podnicích zdar, hmatatelné výsledky, plavby vždy stejně znamenité. Jeho důstojníci si nestěžovali, lodníci neměli výčitky. Jestli tedy mužstvo Saint Enocha tentokrát nebylo úplné a jestli se nedařilo
kapitánovi jeho doplnění, nemůžeme v tom vidět známku nedůvěry nebo odpor námořního mužstva. Pan Boureart a pan Brunel se zastavili právě u kovové podpory zvonu na polokruhovité terase, kterou končí hráz. Přístroj pro zaznamenávání přílivu a odlivu udával právě nejnižší odliv a na signálovém stožáru nevlála ani vlajka, ani korouhev. Žádná loď se nechystala k vepluti nebo vypluti a ani rybářské šalupy by v průlivu nenašly dost vody za tohoto novolunního odlivu. Proto se sem zvědavci nehrnuli, jako když moře stojí vysoko. Lodi z Honfleuru, Trouvillu, Caenu a Southamptonu zůstaly připoutány ke svým pontonům. Až do třetí hodiny odpoledni v předním přístavu nenastalo žádné hnutí. Několik lodí plulo zátokou. Jedny ukazovaly své plachtoví na východním obzoru, jiné brázdily prostor svými parami. Pan Bourcart jistě vrhal závistivé pohledy za svými šťastnějšími kolegy, kteří opustili přístav. Je samozřejmé, že i na tuto vzdálenost se vyjadřoval slušnými výrazy, a nebyl by si dovolil spílat jim jako nějaký mořský vlk. „Ano,“ řekl panu Brunelovi, „tito hodní lidé mají pěknou plavbu, vítr pod ráhnem, zatímco já jsem dosud v zálivu, a nemohu vytáhnout kotvy!... Vidíte, to právě nazývám smůlou a ta se lepí na Saint Enocha a poprvé...“ „Odevzdejte se trpělivosti, pane Bourcarte, protože se nemůžete odevzdat moři!...“ odpověděl pan Brunel s úsměvem. „Eh, copak to nedělám už dlouhé dva týdny?....“ zvolal kapitán, ne bez jisté trpkosti. „Dobrá!... vaše loď nese plachtoví dobře a brzy nahradíte i ztracený čas... S jedenácti uzly za příznivého větru se pluje krásně!... Ale řekněte mi, pane Bourcarte, není tady doktoru Sinoquetovi lépe?...“ „Ach, pro výtečného doktora to není nic vážného... Na lože jej upoutal revmatismus a to už před několika týdny!... Kdo by se toho kdy nadál u člověka, tak navyklého moři, a který za deset let se mnou proplul všechny končiny Tichého oceánu!...“ „Eh,“ řekl přístavní důstojník, „možná, že tolik cest přivodilo jeho chorobu...“ „Oh, to nikoliv!“ tvrdil kapitán Bourcart. „Revmatismus, nabytý na Saint Enochu!... Proč ne cholera nebo žlutá zimnice?... Jak vám mohlo napadnout něco takového, pane Brunele?....“ A panu Bourcartovi klesly ruce, ochromené překvapením, které u něho vyvolala taková nemožnost. Saint Enoch... loď tak krásně zařízená, tak pohodlná, tak neproniknutelná pro vlhkost!... Revmatismus... Spíš by jej člověk chytil v poradním sále radnice, v salónech podprefektury než v kajutách nebo salónu Saint Epocha!... Revmatismus!... Copak jej snad měl někdy on?... A přece neopustil svou loď, ani když se někde zastavila, ani když zakotvila v přístavu v Le Havru!... Byt ve městě, běžte mi, když máme příbytek na lodi!... A nebyl by ji vyměnil za nejpohodlnější pokoj Hotelu de Bordeaux nebo Terminu!... Revmatismus!... Ne, ani rýma!... A slyšeli jste někdy kýchnout na palubě Saint Enocha?... Pak se ctihodný muž rozčílil a ještě by dlouho pokračoval co nejúporněji, kdyby ho pan Brunel nepřerušil a řekl: „Dobrá, pane Bourcarte, revmatismus doktora Sinoqueta pochází jen z jeho pobytů na zemi!... Ostatně má jej, to je pravda, a nemůže nasednout na loď...“ „A nejhorší,“ prohlásil pan Bourcart, „je, že přes všechno pátrání za něj nemohu najít náhradu...“ „Jen trpělivost, opakuji vám, jen trpělivost, kapitáne!... Nakonec přece dostanete nějakého mladého lékaře, dychtivého podívat se do světa, lačného cestování... Cožpak je něco vábivějšího než začít nádhernou výpravou na velryby po mořích Tichého oceánu!...“ „Zajisté, pane Brunele, měl bych mít na vybranou... A přece tu nikdo není a pořád nemám člověka, který dovede zacházet s lancetou a pinzetou anebo kleštěmi a hoblíkem!“ „Abych nezapomněl,“ otázal se přístavní důstojník, „vašeho bednáře vás snad nezbavil
revmatismus?“ „To ne. Abych mluvil pravdu, ten bodrý tatík Brulard už nemůže používat levé rameno, které je ochromeno, a pociťuje prudké bolesti v nártech i v nohou...“ „Má tedy postiženy klouby?...“ zeptal se pan Brunel. „Ano, zdá se, a Brulard není skutečně schopen plavby!... Nuže, víte, pane Brunele, že loď, vydávající se na lov velryb, se nemůže bez bednáře obejít právě tak jako bez harpunáře, a proto jej musím opatřit stůj co stůj!“ Pan Brunel sice připouštěl, že tatík Brulard není stižen revmatismem, neboť Saint Enoch se vyrovná sanatoriu a jeho mužstvo na něm pluje za nejlepších zdravotních podmínek, ovšem když budeme věřit kapitánovi. Avšak přesto bylo nicméně jisté, že doktor Sinoquet a bednář nejsou s to, aby se zúčastnili této kampaně. Vtom se pan Bourcart obrátil, protože zaslechl své jméno. „Vy, Heurtauxi?...“ řekl a stiskl přátelsky ruku svého prvního důstojníka. „Jsem šťasten, že vás vidím, a tentokrát vás asi přivádí dobrý vítr?...“ „Možná, kapitáne,“ odpověděl pan Heurtaux, „možná... Přicházím vám oznámit, že na loď někdo přišel... asi před hodinou.“ „Bednář?... Lékař?...“ zeptal se živě kapitán Bourcart. „Nevím, kapitáne... V každém případě byl ten člověk mrzutý, že nejste přítomen...“ „Je starší?...“ „Nikoliv, je mladý a brzy se vrátí... Vydal jsem se tedy za vámi... a protože jsem si myslel, že vás najdu na hrázi...“ „Tam mě můžete najít vždy, Heurtauxi, kdykoliv nejsem na lodi...“ „Vím to... Zamířil jsem tedy k signálovému stožáru...“ „Dobře jste udělal, Heurtauxi,“ pokračoval pan Bourcart, „a jistě nebudu na schůzce scházet. - Pane Brunele, prosím o dovolení, abych se mohl vzdálit...“ „Jen jděte, drahý kapitáne,“ odpověděl přístavní důstojník, „a mám předtuchu, že brzy vyváznete z rozpaků...“ Potom si přístavní důstojník a kapitán Bourcart stiskli srdečně ruku. Pak tento, doprovázen svým prvním důstojníkem, vystoupil na nábřeží, přešel most, došel k Obchodnímu zálivu a stanul u můstku, vedoucího na Saint Enocha. Jakmile vkročil na palubu, odebral se pan Bourcart do své kajuty, jejíž dveře vedly na chodbu a okno na přední část vrchní paluby. Rozkázal, aby ho uvědomili, až přijde návštěvník a čekal ne bez jisté netrpělivosti a hroužil nos do místního listu. Čekání netrvalo dlouho. Asi za deset minut poté přišel na loď ohlášený mladý muž a byl uveden do salonku, kam za ním přišel kapitán Bourcart. Podle všeho, nebyl-li návštěvník bednář, bylo možné, že je to lékař - mladý lékař ve věku šestadvacet až osmadvacet let. Po výměně prvních zdvořilostí - a buďte si jisti, že pan Bourcart v nich nezůstal pozadu za osobností, která ho poctila návštěvou - začal mladý muž takto: „Z řeči na burze jsem zjistil, že odjezd Saint Enocha se opozdil pro špatný zdravotní stav jeho dosavadního lékaře...“ „To je pravda, pane...“ „Pane Filhiole... Jsem doktor Noel Filhiol, kapitáne, a přicházím se nabídnout jako náhrada za doktora Sinoqueta na vaší lodi...“ Potom se kapitán Bourcart dozvěděl, že tento mladý návštěvník, narozený v Rouenu, pochází z tamější průmyslnické rodiny. Touží vykonávat své povolání v obchodním loďstvu. Nicméně, než vstoupí do služeb Transatlantické společnosti, bude šťasten, když se zúčastní lovu na velryby a zúčastní se drsné plavby po mořích Tichého oceánu. Může se prokázat nejlepšími doporučeními. Kapitán Bourcart se na něho může informovat u toho a toho obchodníka nebo loďaře v Le Havru.
Pan Bourcart pozoroval velmi pozorně doktora Filhiola, jeho upřímnou a sympatickou tvář. Nebylo pochyby, že je silného tělesného složení, rozhodné povahy. Kapitán se v tom vyznal. Tento muž zdravého vzezření a dobrého zdraví na jeho loď jistě nezavleče revmatismus. Proto odpověděl: „Pane, přicházíte velmi vhod, s tím se vám netajím a jestli bude moje pátrání pro vás příznivé, čímž jsem si předem jist, je věc hotová. Budete se moci hned zítra ubytovat na Saint Enochu a nebudete toho litovat...“ „O tom jsem přesvědčen, kapitáne,“ odpověděl doktor Filhiol. „Než se na mne budete informovat, tak se vám přiznám, že i já jsem se na vás ptal...“ „A to bylo rozumné,“ prohlásil pan Bourcart. „Jestli se na loď nikdy nesmí nastoupit bez sucharů, nesmíme dát zapsat své jméno do lodního seznamu, dokud se nepřesvědčíme, s kým máme co do činění.“ „Přesně tak jsem uvažoval, kapitáne.“ „Dobře jste udělal, pane Filhiole, a jestli dobře rozumím, zprávy, které jste o mně dostal, mluvily v můj prospěch...“ „Úplně a myslím, že ty, které dostanete vy, budou mluvit v můj prospěch...“ Kapitán Bourcart a mladý lékař si rozhodně byli rovni v upřímnosti i ve zdvořilosti. „Ještě jednu otázku,“ pokračoval pan Bourcart - „Už jste někdy cestoval po moři, doktore?...“ „Několikrát jsem podnikl krátkou plavbu průlivem La Manche...“ „A... nebyl jste nemocen?...“ „Nebyl... dokonce si myslím, že ani nikdy nebudu...“ „Uznáte, že u lékaře je to na pováženou...“ „Skutečně, pane Bourcarte...“ „To vám nemohu zatajit, že naše lovecké výpravy jsou krušné a nebezpečné!... Útrapy, často nedostatek nás někdy neušetří a je to tvrdá škola námořnického života...“ „Vím to, kapitáne, a nebojím se této školy...“ „A naše výpravy jsou nejen nebezpečné, pane Filhiole, ale někdy také trvají dlouho... To závisí více nebo méně na příznivých okolnostech... Kdo ví, jestli se Saint Enoch nevrátí třeba až za dvě nebo tři léta?...“ „Ať se vrátí, kdy se vrátí, kapitáne, hlavní je, aby se všichni, které odveze, s ním vrátili do přístavu!“ Pan Bourcart mohl být tímto jen uklidněn city, které se projevily tímto způsobem. Zajisté se shodne s doktorem Filhiolem ve všech bodech, jestli dovolí zprávy, které dostane, podepsat s ním smlouvu. „Pane,“ řekl mu, „myslím, že si budu moci jen blahopřát ke styku s vámi, a jakmile dostanu své zprávy, myslím, že hned zítra bude vaše jméno zapsáno do lodní knihy.“ „Tedy na shledanou, kapitáne,“ odpověděl doktor „a pokud se týká odjezdu...“ „Odjezd se může uskutečnit hned zítra za večerního odlivu, jestli se mi podaří nahradit svého bednáře, jako jsem nahradil svého lékaře...“ „Ah, mužstvo ještě tedy není kompletní?...“ „Bohužel ne, pane Filhiole, a s ubohým Bru1ardem nemůžeme počítat...“ „Je nemocný?...“ „Ano... jestli revmatismus, který vám ochromil ruce i nohy se dá nazvat nemocí... A přece, věřte, že si jej neuhnal plavbou na Saint Enochu...“ „Kapitáne, myslím si, že bych vám mohl doporučit bednáře...“ „Vy?...“ A kapitán Bourcart se užuž chtěl jako obyčejně rozplývat v předčasném děkování tomuto Prozřetelností seslanému mladému doktorovi. Bylo mu, jako by už slyšel rány tloukem na obruče sudů v podpalubí. Ach, jeho radost trvala krátce a žalostně zavrtěl hlavou, když pan
Filhiol dodal: „Na pana mistra Cabidoulina jste si nevzpomněl?...“ „Jean-Marie Cabidoulin... v ulici des Toumettes?...“ zvolal pan Bourcart. „Ano, ten!... Copak je snad v Le Havru nebo jinde nějaký jiný Cabidoulin!“ „Jean-Marie Cabidoulin!“ opakoval kapitán Bourcart. „Osobně...“ „A jak vy znáte Cabidoulina?...“ „Léčil jsem ho...“ „I on byl tedy nemocen?... Copak na bednáře přišla epidemie?...“ „Ne, uklidněte se, kapitáne... poranění na palci, nyní zahojené a nevadící mu v zacházení s hoblíkem... Je to muž pevného zdraví, pevného složení, na svůj věk ještě statný, sotva padesátník, a svou úlohu jistě dobře splní...“ „Jistě, jistě,“ odpověděl pan Bourcart. „Bohužel, jestli dobře znáte Jeana-Marie Cabidoulina, znám jej také a nemyslím, že by jej některý kapitán přijal na svou loď...“ „Proč?...“ „Oh, rozumí dobře svému řemeslu a byl už na cestách... Na poslední už před pěti nebo šesti lety...“ „Řekněte mi, pane Bourcarte, z jakého důvodu ho nikdo nechce...“ „Protože je prorokem neštěstí, pane Filhiole, protože ustavičně předvídá pohromy a katastrofy... protože, jestli ho slyšíte před začátkem plavby, má to být plavba poslední a nevrátíte se z ní!... A pak ty historie o mořských obludách, se kterými, jak tvrdí, se setkal, a se kterými se opět setká!... Vidíte, pane Filhiole, tento člověk je schopen zdemoralizovat celé mužstvo...“ „Myslíte to vážně, kapitáne?...“ „Docela vážně!“ „Podívejte se... když není jiný a protože bednáře potřebujete...“ „Ano... vím dobře... když není jiný!... A přece bych na tohoto nikdy nepomyslel!... Konečně, když se nemůžeme dát na sever, dáme se na jih... A kdyby mistr Cabidoulin chtěl... ale nebude chtít...“ „Můžeme se o to aspoň pokusit!...“ „Ne... to je zbytečné... A pak, Cabidoulin... Cabidoulin!...“ opakoval pan Bourcart. „Nezajdeme k němu?...“ navrhl pan Filhiol. Kapitán Bourcart váhal, byl na rozpacích, zkřížil a rozkřížil paže, uvažoval v duchu, posuzoval důvody pro a proti, vrtěl hlavou, jako by měl domluvit špatný obchod. Konečně nad vším uvažováním zvítězila touha co nejdříve vyplout na moře. „Pojďme!“ řekl. Za okamžik potom opustili oba Obchodní záliv a zamířili k bednářovu bytu. Jean-Marie Cabidoulin byl doma, ve svém pokoji v přízemí vzadu ve dvoře. Byl to statný muž ve věku padesát dva roků, oblečený do přiléhavých sametových kalhot a vesty, na hlavě čepici z vydří kožešiny a opásaný velkou hnědavou zástěrou. Řemeslo mu moc dobře nešlo. Kdyby neměl nějaké úspory, nemohl by si každý večer zahrát partii manilly v malé kavárničce se starým námořním penzi stou, bývalým strážcem hévského majáku. Jean-Marie Cabidoulin ostatně vědělo všem, co se dělo v Le Havru, o příjezdu a odjezdu lodí plachetních i parních, o příjezdu i odjezdu lodí trans atlantických, o návratu lodivodů, o novinkách z moře, vůbec o všem, co se vyklubalo z řečí na přístavní hrázi za denního přílivu a odlivu. Mistr Cabidoulin znal rovněž a to už dlouho kapitána Bourcarta.
Proto zvolal, jakmile jej spatřil na prahu svého doupěte: „Eh, eh, Saint Enoch je stále připoután k nábřeží v Obchodním zálivu... jako by ho držely ledy?...“ „Stále, mistře Cabidouline,“ odpověděl trochu suše kapitán Bourcart. „Lékaře ještě nemáte?...“ „Lékař... je tady...“ „Vida... to jste vy, pane Filhiole?...“ „Ano, já a doprovodil jsem pana Bourcarta z toho důvodu, abych vás požádal, jestli byste odplul s námi...“ „Odplout... odplout?...“ opakoval bednář a mával kladívkem. „Ano, Jeane-Marie Cabidouline...“ řekl kapitán Bourcart. „Copak to není lákavé... poslední cesta... na dobré lodi... ve společnosti řádných lidí?...“ „Ať mě čert sebere, pane Bourcarte, jestli bych čekal takovou nabídku!... Víte dobře, že žiji na odpočinku... Pluji už jen ulicemi Le Havru, kde není obav ani ze srážek ani z moře... A vy chcete...“ „Hleďte, mistře Cabidouline - uvažujte... Nejste již v těch letech, abyste zplesnivěl na své bóji, abyste zůstal trčet jako starý ponton v přístavu...“ „Zvedněte kotvu, Jeane-Marie, zvedněte kotvu!“ připojil s úsměvem pan Filhiol a přicházel na pomoc panu Bourcartovi. Mistr Cabidoulin nasadil velice hluboce vážnou tvář - patrně svou tvář „proroka neštěstí“ a odpověděl temným hlasem: „Poslouchejte mě, kapitáne, i vy, doktore Filhiole... Měl jsem vždy myšlenku... která mi nikdy nevyjde z hlavy...“ „A kterou?...“ zeptal se pan Bourcart. „Že při přílišných plavbách nakonec nezbytně ztroskotám, dříve nebo později!... Zajisté má Saint Enoch dobrého velitele... má dobré mužstvo... vidím, že bude mít dobrého lékaře... avšak jsem přesvědčen, že, kdybych na něho vstoupil, staly by se mi věci, které se mi ještě nestaly...“ „U všech hromů!...“ zvolal pan Bourcart. „Jsou to, jak vám pravím,“ tvrdil mistr Cabidoulin, „děsné historie!... Proto jsem se zařekl, že skončím klidně svůj život na pevnině...“ „To je pouhá fantazie,“ prohlásil doktor Filhiol. „Všechny lodi nejsou určeny zahynout se vším všudy!...“ „Zajisté ne,“ namítal bednář, „ale co chcete, - je to jako předtucha... když se vydám na moře, už se nevrátím.“ „Běžte mi, Jeane-Marie Cabidouline,“ namítl kapitán Bourcart, „to nemyslíte vážně...“ „Velmi vážně a pak, mezi námi, už nemusím ukájet zvědavost. Copak jsem za tu dobu nespatřil všechno, co jsem se plavil... země horké, země studené, ostrovy Tichého a Atlantického oceánu, icebergy a ledoviště, tuleně, mrože a velryby...?“ „Blahopřeji vám, nemáte si co stěžovat,“ řekl pan Filhiol. „A víte, co bych spatřil nakonec?...“ „Copak, mistře Cabidouline?....“ „To, co jsem ještě nikdy neviděl... nějakou strašlivou obludu... velikého mořského hada...“ „Kterého neuvidíte nikdy...“ pravil pan Filhiol. „Pročpak?....“ „Protože neexistuje!... Četl jsem vše co se o domnělých mořských netvorech napsalo a opakuji, že váš mořský had neexistuje...“ „Existuje!“ zvolal bednář tónem tak přesvědčivým, že by bylo marné se s ním o to přít.
Zkrátka, následkem houževnatého naléhání a když byl získán také vysokým platem, který mu nabídl kapitán Bourcart, odhodlal se Jean-Marie Cabidoulin, že se zúčastní poslední lovecké výpravy, a ještě ten večer zanesl svůj tlumok na Saint Enoch.
II. KAPITOLA Saint Enoch Následující den 7. listopadu 1863, opouštěl Saint Enoch Le Havre, vlečen Herkulem, který ho vytáhl za vysokých vln. Bylo dost špatné počasí. Nízké a roztrhané mraky se vláčely prostorem a byly hnány silným jihozápadním větrem. Loď kapitána Bourcarta, vážící asi pět set padesát tun, byla opatřena všemi přístroji, kterých se obecně užívá při tomto obtížném lovu na velryby ve vzdálených končinách Tichého oceánu. Jakkoliv byla zbudována už asi před deseti lety, držela se na moři za různých okolností dobře. Mužstvo se vždy staralo, aby byla v náležitém stavu, plachtoví i trup, a její kýl právě opravilo, že byl jako nový. Saint Enoch, statný trojstěžník, měl přední plachtu a brigantinu, velkou a malou plachtu košovou, velkou a malou plachtu bramovou, velkou a malou plachtu menší, plachtu třírohou, velkou přídovou, malou přídovou, plachty stěhové. Při čekání na odjezd, dal pan Bourcart připravit přístroje k otáčení velryb. Čtyři pirogy byly na svých místech. Na levém boku pirogy prvního důstojníka, prvního a druhého poručíka. Na pravém boku kapitánova piroga. Čtyři zásobní pirogy byly umístěny pod palubou. Mezi předním a hlavním stěžněm před hlavním poklopem byl umístěn kotel, sloužící k rozpouštění tuku. Skládal se ze dvou spolu spojených železných hrnců, obložených pásmem cihel. V zadní části hrnců dvě díry, udělané k tomu cíli, sloužily k ucházení dýmu a vpředu trochu níže než otvor hrnců, dvě ohniště umožňovala udržovat pod nimi oheň. Podívejme, jaký byl stav důstojnictva a mužstva, které se na Saint Enochu nacházelo: Kapitán Bourcart (Evarist-Simon), padesát let. První důstojník Heurtaux (Jean-Francois), čtyřicet let. První poručík Coquebert (Yves), třicet dvě léta. Druhý poručík Allotte (Roman), dvacet sedm let. Lodní mistr Ollive (Mathurina), čtyřicet pět let. Harpunář Thiébaut (Louis), třicet sedm let. Harpunář Kardek (Pierre), třicet dva roky. Harpunář Durut (Jean), třicet dva roky. Harpunář Ducrest (Alain), třicet jedna roků. Doktor Filhiol (Noel), dvacet sedm let. Bednář Cabidoulin (Jean-Marie), padesát dvě léta. Kovář Thomas (Gille), čtyřicet pět let. Tesař Férut (Marcel), třicet šest let. Osm lodníků. Jedenáct nováčků. Ubytovatel. Kuchař. Celkem třicet čtyři lidí, obvyklý počet na velrybářské lodi takových rozměrů jako Saint Enoch.
Mužstvo se skládalo téměř z polovice z normandských a bretaňských námořníků. Jenom tesař Férut byl rodilý Pařížan z předměstí Belleville a býval strojmistrem v různých divadlech hlavního města. Důstojníci se už plavby na Saint Enochu zúčastnili a zasluhovali si jenom chválu. Měli všechny vlastnosti, které jejich povolání vyžaduje. Na předešlé výpravě propluli severní a jižní končiny Tichého oceánu. Byla to šťastná plavba, neboť i když trvala čtyři měsíce, nestala se žádná vážná příhoda. Byla to také plavba výnosná, neboť loď přivezla dva tisíce soudků tuku, který byl prodán za výhodnou cenu. První důstojník Heurtaux jevil velkou zkušenost ve všem, co se týkalo podrobností na lodi. Sloužil jako výpomocný praporečník ve státním námořnictvu a potom přešel k obchodnímu loďstvu, plul, a čekal na kapitánství. Platil právem za dobrého námořníka, velmi přísného v tom, co se týkalo kázně. Rovněž o prvním poručíkovi Coquebertovi a o druhém poručíkovi Allottovi nelze říci nic než snad, že projevovali neobyčejnou, dokonce až neopatrnou horlivost při lovu na velryby. Závodili co do rychlosti a odvahy, snažili se předstihnout jeden druhého a vydávali své čluny odvážně do nebezpečí přes výstrahy a výslovné zákazy kapitána Bourcarta. Ale horlivost rybáře při rybolovu - se rovná zápalu lovce na lovu - neodolatelné uchvácení, nezměrná vášeň. Oba poručíci jí dávali svým lidem až příliš - zvláště Roman Allotte. Několik slovo lodním mistru Mathurinu Ollivovi. Byl to suchý a nervózní mužíček, velmi vytrvalý při útrapách, velmi zručný ve svém povolání, dobrých uší a dobrých očí, měl zvláštní vlastnosti, které vyznačují lodního mistra válečného námořnictva. Ze všech lidí na lodi to byl on, kdo se nejméně zajímalo lov velryb. Jestliže byla nějaká loď pro tento druh rybolovu speciálně vystrojena nebo pro dopravu nějakého nákladu z přístavu do přístavu, byla to především tato loď a mistr Ollive měl zálibu jen pro věci, týkající se plavby. Kapitán Bourcart měl k němu velkou důvěru, která byla oprávněna. Pokud se týká osmi lodníků, ti se většinou už zúčastnili poslední plavby Saint Enocha a tvořili velmi spolehlivé a vycvičené mužstvo. Mezi jedenácti nováčky byli jen dva, kteří se měli naučit krušnému lovu na velryby. Těchto čtrnáctiletých až osmnáctiletých mladíků, kteří už byli zacvičeni v obchodním námořnictvu, bude používáno s lodníky jako posádky pro čluny. Zbývali kovář Thomas, bednář Cabidoulin, tesař Férut, kuchař, ubytovatel. Mimo bednáře všichni tvořili část mužstva už po tři léta a byli zběhlí ve službě. Sluší se připojit, že mistr Ollive a mistr Cabidoulin se už dlouho znali z dřívějších plaveb. Proto tento uvítal druhého, protože věděl, jaké jsou jeho způsoby: „Eh, starý... to jsi ty?...“ „Ano, to jsem já,“ řekl ten. „Zase to tedy zkusíš...“ „Jak vidíš.“ „A pořád se svou prokletou myšlenkou, že to špatně skončí?...“ „Velmi špatně,“ odpověděl bednář vážně. „Dobrá,“ pokračoval Mathurina Ollive, „doufám, že nás ušetříš svých historek...“ „Můžeš si být jistý, že nikoliv!“ „Jak tedy myslíš, ale jestli nás potká neštěstí...“ „Pak jsem se nemýlil!“ namítl Jean-Marie Cabidoulin. A kdo ví, jestli už bednář nepociťoval jistou lítost, že přijal nabídku kapitána Bourcarta! Sotva Saint Enoch obeplul hráze, jevil vítr náchylnost vzrůst a byl dán rozkaz k uvolnění košové plachty, kterou dal lodní mistr zapnout na dvě lana. Pak, jakmile Herkules uvolnil své vlečné lano, rozvinuli košové plachty, stejně tak přídovou a zadní. Zároveň dal kapitán
Bourcart napnout přední plachtu. Za těch okolností mohl trojstěžník lavírovat na severovýchod tak, aby obeplul nejzazší výběžek Barfleuru. Vítr přinutil Saint Enocha držet se ho co nejblíže. Ostatně se držel na moři dobře a i na pět čtvrtí od větru plul rychlostí deseti uzlů. Tři dny pluli podél břehu, než vysadili lodivoda v La Hongue. Od té chvíle byla plavba průlivem La Manche pravidelná a měli stále dobrý vítr. Kapitán Bourcart dal rozvinout bramové, chocholíkové, zadní plachty a mohl konstatovat, že Saint Enoch nepozbyl nic ze svých plaveckých vlastností. Ostatně téměř všechno jeho lanoví bylo nahrazeno novým, vzhledem k těmto dlouhým výpravám, při kterých musí loď snášet neobyčejné obtíže. „Krásná pohoda, moře ovladatelné, vítr příznivý,“ řekl pan Bourcart doktoru Filhiolovi, který se s ním procházel po vrchní palubě. „Tato plavba má šťastný začátek a to bývá dost vzácné, když se v tuto dobu musí vyplout z průlivu La Manche.“ „Blahopřeji vám, kapitáne,“ odpověděl doktor, „ale jsme teprve na počátku cesty.“ „Oh, vím, pane Filhiole, že nestačí dobře začít, ale že je nutné dobře skončit!... Nebojte se, máme pod nohama dobrou loď a i když není včera nová, nicméně je pevná v trupu a výstroji… Dokonce mám za to, že poskytuje větší záruky než nová loď, a věřte, že jsem si vědom, jakou má cenu.“ „Připojím, kapitáne, že nejde jen o to, aby plavba byla znamenitá. Je nutné, aby měla vážný úspěch, a to nezávisí ani na lodi, ani na jejích důstojnících, ani na jejím mužstvu...“ „Dobře mluvíte,“ odpověděl kapitán Bourcart. „Velryba přijde nebo nepřijde... Je to náhoda jako při všem a náhodě nelze poroučet... Vrátíme se se soudky plnými nebo prázdnými, to se rozumí!... Ale Saint Enoch už koná svou pátou výpravu od té doby, co vyšel z loděnic v Honfleuru, a předchozí výpravy dopadly vždy v jeho prospěch...“ „To je příznivá věštba, kapitáne. A hodláte s lovem počkat až na Tichý oceán?...“ „Ano, hodlám, pane Filhiole, se chopit každé příležitosti a když potkáme velryby v Atlantickém oceánu dříve než obeplujeme Mys, pospíší si naše čluny na lov... Hlavní je, abychom je spatřili na krátkou vzdálenost a aby se nám podařilo se jich zmocnit, aniž bycho m se zdrželi v cestě.“ Několik dní po vyplutí z Le Havru zařídil pan Bourcart strážní služby. Dva muži neustále pozorovali ve stěžňoví, jeden na předním stěžni, druhý na hlavním stěžni. Tento úkol připadl na lodníky a harpunáře, zatímco nováčkové byli u kormidla. Mimo to, aby byl v pořádku, obdržel každý člun džber a výzbroj, potřebnou k lovu. Budeli tedy poblíž lodi ohlášena velryba, postačí jen spustit čluny, což se provede za několik okamžiků. Nicméně tato možnost se nenaskytne dříve, než Saint Enoch bude na širém Atlantickém oceánu. Jakmile zmizel v průlivu La Manche poslední kousek země, zamířil kapitán Bourcart na západ, tak, aby obeplul Ouessant. Když mizela francouzská pevnina, ukázal ji doktoru Filhiolovi. „Na shledanou!“ řekli. Posílali své vlasti tento poslední pozdrav a bezpochyby se oba v duchu ptali, kolik měsíců nebo let uplyne, než ji zase spatří... Protože se vítr ustálil na severovýchodě, nemusel Saint Enoch uvolnit lana na spodních cípech plachet, aby zamířil k mysu Ortegal na severozápadním konci Španělska. Nebude nutno se dát Gaskoňským zálivem, kde se pro plachetní loď stává situace kritická, když duje vítr ze širého moře a žene ji k pobřeží. Kolikrát byly lodi, které nezvládly zápolení s větrem, nuceny hledat útočiště ve francouzských nebo španělských přístavech!
Když se kapitán a důstojníci sešli u stolu, hovořili jako obyčejně o vyhlídkách této nové výpravy. Začínala za příznivých okolností. Loď se octne v lovištích v proudu sezóny a pan Bourcart si tak věřil, že by byl získal i nejzdrženlivější. „Kdyby se náš odjezd,“ prohlásil jednoho dne, „neopozdilo dva týdny, už bychom se teď nacházeli naproti ostrovu Ascension nebo Svaté Heleny a bylo by velmi nespravedlivé si naříkat...“ „Jestli vydrží vítr,“ odpověděl poručík Coquebert, „v potřebném směru aspoň měsíc, nahradíme snadno ztracený čas...“ „Nicméně,“ připojil pan Heurtaux, „je škoda, že náš mladý doktor na tuto výtečnou myšlenku - totiž vstoupit na Saint Enocha - nepřišel dříve...“ „I já toho lituji,“ odpověděl vesele pan Filhiol, „neboť by se mi nikde nedostalo lepšího přijetí a lepší společnosti...“ „Výčitky jsou zbytečné, přátelé,“ prohlásil pan Bourcart. „Dobré myšlenky nepřicházejí, kdy by člověk chtěl.“ „Právě jako velryby,“ zvolal Roman Allotte. „Proto, jakmile se ohlásí, je nutné být připraveni a ulovit je...“ „Ostatně,“ poznamenal doktor, „na Saint Enochu scházel nejenom lékař, ale také bednář...“ „Ovšem,“ odpověděl kapitán Bourcart, „a nezapomínejme, že vy drahý Filhiole, jste se mi zmínilo Jeanu-Marie Cabidoulinovi... Bez vašeho zakročení by mne zcela jistě nikdy nenapadlo obrátit se k němu...“ „Konečně je na lodi,“ řekl pan Heurtaux, „a to je hlavní. Ale, jak ho znám, nikdy bych se nenadál, že svolí opustit svou dílnu a své sudy... Několikrát přes výhodné nabídky, které mu byly činěny, se zdráhal vydat na moře, a byl jste asi velmi přesvědčivý...“ „Eh,“ řekl kapitán Bourcart, „nenarazil jsem na přílišný odpor... Podle toho, co řekl, měl plavby po krk.. Až dosud měl vždy štěstí, že vyvázl... Proč pokoušet osud?... Nakonec to zase odnese člověk... Je nutné umět přestat v pravý čas... Zkrátka, znáte litanie tohoto bodrého muže!... A tak tvrzení, že viděl už všechno, co je možné na lovecké výpravě vidět...“ „Člověk nikdy neviděl všechno,“ prohlásil poručík Allotte, „a pokud se týká mne, očekávám stále něco nového... neobyčejného...“ „Neobyčejné, ba přímo naprosto nepravděpodobné by bylo, přátelé,“ řekl pan Bourcart, „kdyby Saint Enocha opustilo štěstí!... Takovým by bylo, kdyby se tato výprava nevyrovnala předchozím, které nám vynesly velký zisk... Takovým by bylo, kdyby si naše loď nedovezla plný náklad kostic a tuku!... Nuže, v tomto směru jsem zcela klidný... Minulost ručí za budoucnost a až se Saint Enoch vrátí do Obchodního zálivu, tak bude jeho dva tisíce soudků plných až po okraj.“ A opravdu, kdyby jej byl slyšel mluvit s touto neobyčejnou důvěrou Jean-Marie Cabidoulin, snad by si sám v duchu řekl, že aspoň při této výpravě se nevydává do žádného nebezpečí, - tak šťastná byla loď kapitána Bourcarta! Když se na jihovýchodě objevily vrcholky mysu Ortegal, zamířil Saint Enoch, podporovaný příznivým počasím, k Madeiře tak, aby proplul mezi Kanárskými ostrovy a Azory. V této šířce našlo mužstvo výtečné podnebí, prostřední teplotu, hned jak překročili před ostrovy Zeleného mysu obratník Kozoroha. Kapitán Bourcart, jeho důstojníci a lodníci se trochu divili, že až dosud nenarazili na žádnou velrybu. Jestli spatřili jednu nebo dvě, frkaly v takové vzdálenosti, že neuznali za vhodné spustit čluny. Bylo by to znamenalo plýtvat časem a námahou zcela zbytečně a celkem bylo lepší dorazit do lovišť co možná nejrychleji a to buď do Novozélandských moří nebo do
Tichého oceánu, v té době velmi vyhledávaných. Nechtěli se tedy po cestě zdržovat. Jestli se mají dostat z evropských přístavů do Tichého oceánu, mohou lodi plout - je to téměř stejná cesta - buď tak, že obeplují mys Dobré naděje na konci Afriky, nebo Hoornův mys na konci Jižní Ameriky. Tak to bude, dokud nebude otevřen Panamský průplav. Ale pokud se týká cesty kolem Hoornova mysu, je nutné sestoupit až k pětapadesáté rovnoběžce jižní polokoule, kde panuje špatné počasí. Pro parník je jistě výhodnější dát se klikatinami Magellanovy úžiny a vyhnout se tak strašlivým vichřicím u mysu. Pokud se však týká lodí plachetních, ty se nemohou odvážit, aniž by se neopožďovaly do nekonečna, zvláště když jde o plavbu touto úžinou od východu na západ. Je tedy celkem výhodnější vyhledat konec Afriky a dát se cestami v Indickém oceánu a jižními moři, kde četné přístavy na australském pobřeží poskytují bezpečné stanice až po Nový Zéland. Tak si vedl kapitán Bourcart vždy za předchozích plaveb a to učinil také tentokrát. Nemusel se dokonce ani uchýlit příliš na západ, protože je podporoval stálý vítr, a minul ostrovy Zeleného mysu; brzy spatřil Ascension a pak, za několik dní potom Sv. Helenu. V této roční době jsou končiny Atlantického oceánu za rovníkem velmi oživeny. Neminulo osmačtyřicet hodin, aniž by Saint Enoch nepotkal buď nějaký parník, uhánějící plnou parou, nebo rychlý a štíhlý clipper, který co do rychlosti může závodit s parníkem. Avšak kapitán Bourcart neměl žádný důvod „zvídat“ na tom nebo onom. Nejčastěji se objevily jen, aby vztyčily vlajku, udávající jejich národnost, novinky z moře neměly ani v zásobě ani zapotřebí. Když míjel Saint Enoch ostrov Ascension mohli vidět sopečné vrchy, které jej ovládají. Na dohled ke Sv. Heleně, nechal ji napravo ve vzdálenosti tři nebo čtyři míle. Z celého mužstva ji dosud neviděl jen doktor Filhiol a po celou hodinu nemohl odtrhnout zrak od Dianina štítu nad roklí, ve které pobýval Longwoodský vězeň. (Longwood - dvorec na Sv. Heleně, kde byl vězněn císař Napoleon I. Bonaparte) Pohoda, dost proměnlivá, i když byl směr větru stálý, podporovala plavbu lodi, která, aniž měnila lana, mohla jen plout nebo uvolňovat plachty. Hlídky, umístěné na ráhnech, konaly službu dobře. A přece se velryby neobjevovaly. Zřejmě se držely jižněji, několik set mil od Mysu. „U všech ďáblů, kapitáne,“ říkal někdy Cabidoulin, „opravdu to nestálo za to, abych vstoupil na loď, když na ní nemám nic na práci.“ „To přijde... to přijde...“ opakoval pan Bourcart. „Anebo nepřijde,“ říkal bednář, a vrtěl hlavou, „a než připlujeme na Nový Zéland nenaplníme ani jediný soudek.“ „Možná, mistře Cabidouline, ale naplníme je potom... Práce budete mít dost, buďte si jistý!“ „Pamatuji časy, kapitáne, že v této části Atlantického oceánu se to jen velrybami hemžilo...“ „Ano... připouštím a je jisté, že je jich čím dál tím méně, čehož musíme jen litovat!“ Byla to pravda a hlídky mohly ohlásit sotva dvě nebo tři velryby, - jednu značné velikosti. Bohužel byly spatřeny příliš blízko od lodi a hned se potopily a nebylo možné je zase vypátrat. Při neobyčejné rychlosti, jakou mohou kytovci vyvinout, urazí velkou vzdálenost, než se vrátí na hladinu. Spustit čluny a pronásledovat je, by znamenalo vydat se vstříc neobyčejné únavě bez nějakých vyhlídek na úspěch. Mysu Dobré naděje dosáhli v polovině měsíce prosince. V té době bylo okolí afrického pobřeží často navštěvováno loďmi, směřujícími do důležité anglické osady. Bylo vzácností, když nebyl obzor zbrázděn dýmem parníku. Na svých dřívějších cestách se pan Bourcart už několikrát zastavil v přístavu Kapské Město, když se Saint Enoch vracel a měl tam složit část nákladu.
Nebylo pak třeba vejít ve styk s pevninou. Proto obeplul trojstěžník konec Afriky, jejíž poslední výšiny nechal asi pět mil vlevo. Ne bezdůvodně se mys Dobré naděje dříve nazýval Mysem bouří. Tentokrát si zasloužil své bývalé jméno, ačkoliv na jižní polokouli bylo letní období v plném proudu. Saint Enoch musel snést strašlivé poryvy větru, které jej přiměly se v něm držet. Nicméně vyvázl s malým zpožděním a bezvýznamným poškozením, které správně předvídal Jean-Marie Cabidoulin. Pak použil antarktického proudu, než zahnul kolem Kerguelenských ostrovů a pokračoval v plavbě za příznivých podmínek. 30. ledna, krátce po východu slunce zvolala jedna z hlídek, Pierre Karder, z ráhna na předním stěžni: „Země pod větrem!“ Kapitán Bourcart zjistil, že se nachází na šestašedesátém stupni východní délky od Pařížského poledníku a na sedmatřicátém stupni jižní šířky, tedy poblíž ostrova Amsterodam a St. Paula. Dvě mne od tohoto se Saint Enoch zastavil. Čluny prvního důstojníka Heurtauxe a poručíka Allotta byly poslány na zem s udicemi a sítěmi. Na pobřeží tohoto ostrova je rybolov opravdu výnosný. Odpoledne se skutečně vrátili s nákladem ryb dobré jakosti a ne méně výtečných langust, což poskytlo potravu na několik dnů. Když Saint Enoch odplul od St. Paula, zamířil šikmo ke čtyřicáté rovnoběžce a podporován větrem, který mu zajišťoval sedmdesát až osmdesát mil za dvacet čtyři hodiny, spatřil ráno 15. února na jižním konci Nového Zélandu Suares.
III. KAPITOLA Na východním pobřeží Nového Zélandu U asi třicet let vykořisťují velrybáři tyto končiny Nového Zélandu, kde je lov obzvláště příznivý. V té době se objevovaly grónské velryby snad v největším počtu v této části Tichého oceánu. Jsou tam však rozptýleny a bývá řídkým případem, že se s nimi loď setká na krátkou vzdálenost. Nicméně užitek z tohoto druhu kytovců je tak značný, že kapitáni nedbají ani na nebezpečí ani na obtíže, které tento nesnadný lov vyžaduje. O tom vypravoval pan Bourcart doktoru Filhiolovi, když Saint Enoch zahlédl TawaiPunamu, velký jižní ostrov novozélandské skupiny. „Zajisté,“ připojil, „by loď jako naše mohla s trochou štěstí zde získat za několik týdnů celý náklad... Bylo by však nutné, aby počasí bylo stále krásné, a na tomto pobřeží jsou lodi denně vydány všanc poryvům větru neobyčejné prudkosti.“ „Copak tu nejsou přístavy, kam by bylo možné se uchýlit?...“ ptal se pan Filhiol. „Zajisté jsou, drahý doktore, a jenom na východním pobřeží se nachází Dunedin, Oamaru, Akaroa, Christ Church, Blenheim, když uvedu jenom hlavní. Ovšem velryby nepřichází laškovat do přístavů a je nutno je hledat několik mil na širém moři...“ „Nevadí, kapitáne. Nehodláte se v některém z nich zastavit, než své mužstvo vypravíte do práce...?“ „Mám to v úmyslu... na tři nebo na čtyři dny, abych obnovil část našich zásob, zvláště čerstvého masa, což pozmění náš obvyklý jídelní lístek.“ „A na kterém místě pobřeží Saint Enoch zakotví?...“
„V přístavu Akaroa.“ „Kdy tam dorazí?“ „Zítra dopoledne...“ „Už jste tam někdy kotvil?...“ „Několikrát.. Znám jeho soutěsky a pro případ nepohody jsem si jistý, že tam najdu výtečný útulek.“ Nicméně, i když se vyznal jakkoliv dobře v okolí Akaroy, mohl se pan Bourcart dostat do přístavu jen s velkými obtížemi. Když spatřili zemi, musel Saint Enoch lavírovat za silného větru. Pak, když měl už vypálit jen dvě rány a vplout do průlivu, přetrhalo se lanoví velké přídové plachty a bylo nutné se vrátit na širé moře. Ostatně vítr vzrůstal, moře se neobyčejně zvlnilo a odpoledne bylo nemožné se dostat do Akaroy. Protože se v noci nechtěl nacházet blízko země, plul kapitán Bourcart s větrem v týle až do šesti hodin, pak se vracel a lavíroval, omezil plachty a vyčkával na den. Následujícího dne, 17. února se mohl Saint Enoch konečně dát řadou klikatých průlivů, sevřených dosti vysokými pahorky a vedoucích do Akaroy. Na břehu se objevilo několik farem a na úbočí pahorků se popásali voli a krávy. Saint Enoch se takto plavil devět a půl mile, stále lavíroval a před polednem zakotvil. Akaroa patří k poloostrovu Banks, který postupně vybíhá z pobřeží Tawai-Ounamu nad čtyřicátou čtvrtou rovnoběžkou. Je částí provincie Canterbury, jedné z obou velkých divizí ostrova. Město bylo ještě skromnou vesnicí, vystavěnou vpravo od úžiny, naproti horám, nakupeným na protějším břehu, kam až sahal zrak. Na tomto pobřeží bydleli domorodci, Maorové, v nádherných jedlových lesích, dodávajících loďařství výtečné stěžně. Vesnice obsahovala tehdy tři malé osady Angličanů, Němců a Francouzů, kteří tam byli roku 1840 dopraveni lodí Robert de Paris. Vláda postoupila osadníkům jisté množství půdy a zcela jim přenechala zisk z ní. Vznikla tedy na pobřežní půdě, která rodí různé druhy zeleniny a ovoce - hlavně hojné a chutné broskve - obilná pole a zahrady kolem četných dřevěných domků. Tam, kde zakotvil Saint Enoch, se nacházelo jakési jezírko, z něhož se nořil pustý ostrůvek. Stálo tam několik lodí, mezi jinými americká Zireh Swif, která ulovila už několik velryb. Pan Bourcart koupil bednu tabáku, protože jeho zásoba se už začínala tenčit. Celkem byla doba zastávky věnována na obnovení zásob vody a dříví, pak na zajištění vodního trupu. Dříví porazili na břehu úžiny, kterou navštěvovali Maorové. Avšak nakonec se domorodci proti tomu vzepřeli, doufajíce, že dostanou nějaké odškodné. Bylo tedy výhodnější pustit se na protější břeh, kde dřevo nestálo nic kromě práce - porazit je a odnést. Pokud se týká čerstvého masa, to si kuchař opatřil snadno a několik volů, živých nebo rozčtvrcených bylo naloženo, než se vyplulo. Dva dny po příchodu Saint Enocha vplula do přístavu francouzská velrybářská loď Caulaincourt s vlajkou na kormě. Zdvořilost vyžaduje zdvořilost. Když chtěl kapitán Bourcart dát vztyčit svou vlajku, zjistili, že je celá černá od prachu z dřevěného uhlí, kterým byly posypány bedny proti krysám, které se strašlivě rozmnožily od odplutí z Le Havru a obtěžovaly loď. Marcel Férut ovšem tvrdil, že je nutné tyto zvířata nehubit. „A proč?...“ otázal se ho kdysi jeden z nováčků. „Protože, kdyby Saint Enoch upadl do nebezpečí, že zahyne, upozornily by nás...“ „Tyto krysy?...“ „Ano... tyto krysy... tím, že by utekly...“ „A jak?“ „Uplavaly by, u všech hromů, uplavaly! ...“ odsekl šprýmovný tesař. Odpoledne poslal pan Bourcart, stále nejzdvořilejší muž, pana Heurtauxe na palubu Cou la
in co urta, aby ho omluvil, že nemůže jeho pozdrav vlajkou oplatit, protože se z tříbarevné stala jednobarevná. A jaká to byla barva, černá! Zastávka Saint Enocha trvala čtyři dny. V hodinách volna uznal kapitán Bourcart za vhodné pustit mužstvo na pevninu, i když bylo nebezpečí dezerce. To vzniká proto, že se v té zemi provozuje velmi výnosné řemeslo, řemeslo pilařské. Lesy jsou tam nesmírné, což podněcuje lodníky k opuštění lodi. Nicméně tentokrát bylo mužstvo v určenou hodinu kompletní a nikdo při vyvolávání v den odplutí nescházel. I když lidé neměli v kapse mnoho peněz, odškodnili se aspoň hojně broskvemi, které jim francouzští osadníci dovolili natrhat a příjemným vínem z tohoto ovoce. 22. února dal pan Bourcart učinit přípravy k odpluti. Nehodlal se na toto kotviště ještě vrátit, ledaže by k tomu byl donucen nepohodou a pro případ, že by jeho loď nemohla setrvat na moři. Ostatně, tohoto rána po rozmluvě s prvním důstojníkem, oběma poručíky, doktorem Filhiolem a lodním mistrem, řekl: „Nepřekazí-li to okolnosti, bude naše výprava obsahovat dvě části. Především budeme po pět nebo šest týdnů lovit poblíž Nového Zélandu. Pak odpluje Saint Enoch k pobřeží dolní Kalifornie, kde bude v té době, jak doufám, možné doplnit náklad.“ „Eh,“ poznamenal pan Heurtaux, „nemůže se stát, že celý náklad získáme na novozélandských mořích?...“ „Nemyslím,“ odpověděl pan Bourcart. „Hovořil jsem s kapitánem americké lodi... Podle jeho slov směřují už velryby více na sever...“ „A dovedeme je chytat tam, kam půjdou!...“ prohlásil poručík Coquebert. „Beru si na starost popustit jim tolik lana, kolik jen bude potřeba...“ „A můžete se spolehnout, kapitáne,“ připojil Roman Allotte, „že nezůstanu za svým přítelem...“ „Přátelé, zvláště spoléhám,“ pokračoval pan Bourcart, „že vás ctižádost nesvede k neopatrným kouskům!... Platí tedy: po končinách Nového Zélandu končiny dolní Kalifornie, kde jsem už nejednou měl dobrý lov... Pak uvidíme podle okolností. - Nač myslíš, Ollive?...“ „Myslím, kapitáne,“ odpověděl tázaný, „že Saint Enoch se odebere tam, kam vám bude libo, i třeba do Beringova moře. Pokud se týká velryb, přeji vám jich tucty. Ale to je věc velitelů člunů a harpunám, nikoliv lodního mistra.“ „Dobrá, starý příteli,“ řekl s úsměvem pan Bourcart, „a protože je to tvůj úmysl, zůstaň si při svém, jako Jean-Marie Cabidoulin zůstává při svém!... Proto nebude hůře...“ „Tak soudím i já,“ prohlásil Ollive. „Abych nezapomněl, pořád se ještě hádáš s bednářem?...“ „Pořád, kapitáne. Při své mánii pro rokovat neštěstí, otráví vám Cabidoulin nakonec duši!... Znám ho dlouho a měl bych na to být zvyklý!... Je to od něho tím hloupější, protože na svých plavbách vždycky vyvázl zdráv!... Opravdu by udělal lépe, kdyby zůstal ve své dílně, mezi svými sudy...“ „Jen ho nech mlet jazykem, Ollive,“ odpověděl kapitán Bourcart. „To jsou jen slova!... Nicméně je Jean-Marie Cabidoulin řádný muž!“ Odpoledne lavíroval Saint Enoch za příhodného větru asi čtyři míle od Akaroy, když byla harpunářem Louisem Thiébaultem ohlášena první velryba. Byly dvě hodiny a nedaleko frkal velký kytovec. Pan Bourcart dal hned zastavit. Pak spustili dva ze čtyř člunů, člun prvního poručíka Coqueberta a druhého poručíka Allotta. Důstojníci do nich vstoupili a usadili se na zádi.
Harpunáři Durut a Ducrest se postavili na přídi. Jeden z lodníků se ujal kormidla a čtyři lidé byli u vesel. Při vášni, která je vzrušovala, dorazili oba poručíci téměř současně na dohozenou k velrybě, to znamená tak blízko, aby mohli vrhnout harpunu. K této harpuně je připevněno lano dlouhé asi tři sta loket, pečlivě smáčené ve džberu, umístěném téměř ve středu člunu, aby se odvíjelo bez překážky. Oba harpunáři vrhli své harpuny. Velryba byla zasažena na levém boku a prchala s neobyčejnou rychlostí. Lano poručíka Coqueberta se zároveň přes všechnu opatrnost zamotalo a museli je přetnout. Roman Allotte zůstal sám proti zvířeti, jehož pronásledování se musel jeho přítel zříci nikoliv bez lítosti. Vlečený člun letěl po vlnách, zatímco kormidlo jej chránilo před převrácením. Když se velryba poprvé ponořila, rozvinuli jí lano, než se zase objeví na povrchu. „Pozor!... Pozor!“ vykřikl poručík Allotte. „Jakmile se opět vynoří, vrhneme, Ducreste, vy a já oštěpy...“ „Jsem připraven, poručíku,“ odpověděl harpunář na přídi. Ve člunech bývají vždy na pravém boku se dvěma zásobními harpunami tři oštěpy, ostré jako břitva. Na levém boku jsou umístěny hák a rýč, kterým se velrybě přetnou tepny, uhání-li tak rychle, že by bylo nemožné zůstat ve vleku, aniž by bezpečnost člunu nebyla ohrožena. Tu „se pracuje oštěpem,“ jak říkají lidé tohoto řemesla. Jakmile se velryba vynořila v neveliké vzdálenosti, vrhl se člun k ní. Poručík a harpunář mrštili oštěpy. Protože rány nezasáhly důležité orgány, chrlila velryba místo krve jak obyčejně páru a uháněla na severovýchod. Bylo tedy jisté, že nebyla smrtelně raněna. Ze Saint Enocha sledovali kapitán a mužstvo s nejživějším zájmem průběh tohoto lovu, který se mohl protáhnout. Nebylo opravdu nemožné, že se zvíře bude bránit ještě několik hodin. Proto zamířil pan Bourcart se svou lodí co nejvíce po větru, aby dohonil člun, od něhož jej dělily už dobré dvě míle. Člun uháněl se závratnou rychlostí. Jak byl druhý poručík znám, vědělo se dobře, že se nevzdá kořisti přes opatrné rady, které mu byly dány. Pokud se týká Yvese Coqueberta, ten, když rozmotal své lano, chystal se za přítelem. Po půlhodině bylo možné poznat, že velryba začíná pozbývat sil. Ponořovala se už jen na několik minut, což dokazovalo, že se jí nedostává dechu. Roman Allotte využil toho, že se její rychlost zmírnila a dal táhnout za lano, a když ho dohonil člun poručíka Coqueberta, podařilo se harpunářovi Ducrestovi utnout rýčem velrybě jednu ploutev a další rány jí byly zasazeny do boku. Naposled se ponořila, objevila se, bičujíc vodu tak prudce, že jeden z člunů by se málem převrátil. Konečně se její hlava vztyčila nad vodu a zvíře chrlilo krev, což věstilo brzy jeho konec. Nicméně bylo nutné dát si pozor před posledními konvulzemi mohutného zvířete. V tuto chvíli se čluny nacházejí v největším nebezpečí, a rána ocasem postačí, aby se rozlétly na kusy. Tentokrát byli oba poručíci dost obratní, aby se mu vyhnuli, a kytovec se obrátil na bok a zůstal ležet bez hnutí na hladině. Oba čluny se nacházely právě přes půldruhé mne od Saint Enocha, který manévroval tak, aby jim ušetřil cestu. Moře se zvlnilo ještě více pod severozápadním větrem. Ostatně ulovená velryba - velryba grónská - byla tak veliká, že by ji stěží odvlekli. Někdy se stane, že jsou čluny zavlečeny několik mil od lodi. V tom případě, je-li proud v protisměru, musí zakotvit u zvířete tak, že do něho zarazí malou kotvu, a odvlečou je teprve, když se proud obrátí.
Tentokrát nebylo třeba čekat. Ke čtvrté hodině se Saint Enochovi podařilo přiblížit na několik uzlů. Oba čluny se k němu vrátily a k páté hodině byla velryba připoutána podél lodi. Poručíku Allottovi a jeho lidem se dostalo blahopřání celého mužstva. Zvíře bylo opravdu značné velikosti. Měřilo téměř dvaadvacet metrů na délku a za prsními ploutvemi v objemu dvanáct metrů, což svědčilo o váze aspoň sedmdesáti tisíc kilogramů. „Blahopřeji, Allotte, blahopřeji!...“ opakoval pan Bourcart. „To je šťastný začátek a nebude potřeba velkého počtu velryb tohoto vzrůstu, abychom si naplnili podpalubí. - Co o tom soudíte, mistře Cabidouline?...“ „Mám zato,“ odpověděl bednář, „že toto zvíře nám vynese nejméně sto soudků tuku, a jestli jsem se zmýlilo deset, pak už nemám dobré oko.“ A Jean-Marie Cabidoulin se v tom zajisté vyznal dost, než aby se při odhadu dopustil omylu. „Dnes,“ řekl pak kapitán Bourcart, „je už příliš pozdě. Moře klesá a vítr rovněž, zůstaneme tedy s ubranými plachtami. Přivažte velrybu pevně... Zítra se dáme do práce.“ Noc byla tichá a Saint Enoch nemusel lavírovat. Jakmile se slunce objevilo na obzoru, rozdělilo si mužstvo práci a především postavili příslušné přístroje, aby byla velryba zdvižena. Řetěz byl ovinut kolem jedné ploutve zvířete a utažen tak, aby se nesmekl. Jakmile harpunáři odstranili druhou ploutev, chopili se pak lodníci zvedáku, aby zvíře vytáhli. Za těch okolností bylo nutné je jen otočit dokola a práce byla bez obtíží provedena. Potom rozdělili hlavu na čtyři části: spodní ret uřízli a zachytili obrovským hákem. Hrtan a jazyk, které spadly současně na palubu přes okřídlí, pak kostice, kterých nebývá nikdy méně než pět set. Tato práce si vyžádala nejvíce času, neboť aby dostali tuto poslední část hlavy, museli přeřezat velmi tlustou a tvrdou kost, která ji poutá k tělu. Mimo to dohlížel mistr Cabidoulin ke vší této práci a mužstvo v ní nebylo nováčkem. Jakmile byly čtyři kusy hlavy složeny na palubě, přikročili k odstranění velrybího tuku, který rozřezali na kusy široké loket a dlouhé osm až devět stop. Když ho byla většina na lodi, mohli lodníci uříznout ocas a zbavit se toho, co zbylo z trupu na straně k moři. Tak nabyli postupně různých pahýlů, které snadno zbavili tuku, když ležely na palubě, a to pohodlněji, než kdyby trup byl připoután k boku lodi. Celé dopoledne, za něhož nezmařili ani okamžik, se věnovali této krušné práci a pan Bourcart v ní dal pokračovat opět k jedné hodině, když odbyli oběd. Pak se lodníci dali do netvorné hlavy. Sekerou uráželi kostice, které jsou podle své tloušťky víceméně dlouhé. Z těchto vláknitých a rohovitých kostic jsou některé krátké a úzké, šíří se, blížíce se ke středu čelisti, a zmenšují se pak do pozadí dutiny ústní. Protože jsou seřazeny s dokonalou pravidelností a do sebe navzájem zaklíněny, tvoří jakousi síť nebo košatinu, která zadržuje zvířátka, myriady malých členovců, kterými se velryby živí. Když byly kostice odstraněny, dal je Jean-Marie Cabidoulin snést k vrchní palubě. Bylo potřeba je jen oškrábat, aby byly zbaveny běli, která pochází z dásní a je výtečné jakosti. Pokud se týká tuku, obsaženého v mozku, ten byl vybrán a uložen zvlášť. Konečně, když byla hlava úplně zbavena částí, kterých lze použít, byly kusy hozeny do moře. Zbytek toho dne a den následující vyplnilo mužstvo rozpouštěním tuku. Protože hlídky neoznámily žádnou jinou velrybu, nebylo třeba spustit čluny a kdekdo se účastnil práce. Mistr Cabidoulin dal nastavět jisté množství kádí na palubě mezi hlavním stěžněm a předním kastelem. Tuk byl v kusech nakladen do kádí, a pod tlakem utvořil dost drobné kousky, aby se vešly do hrnců kotle, kde se měly rozpustit vlivem tepla. Co zůstalo, usedlina, výškrabek, jak se říká, bude sloužit k udržování ohně, pokud bude tavírna v činnosti, to znamená pokud všechen tuk nebude rozpuštěn. Až to bude hotovo, zbude
jen naplnit tímto tukem sudy v podpalubí. Tato práce neobsahuje žádné obtíže. Skládá se z toho, že se tekutina pouští do kádě, umístěné uvnitř, malým poklopem pomocí plátěného střeva s kohoutkem na konci. Práce je hotova a bude s ní započato za stejných okolností, jakmile čluny uloví jiné velryby. Když nadešel večer a tuk byl uložen, otázal se pan Bourcart mistra Cabidoulina, jestli se nezmýlil ve výtěžku ze zvířete. „Nikoliv, kapitáne,“ prohlásil bednář. „Ta potvora nám dala sto patnáct sudů...“ „Tolik!...“ vzkřikl doktor Filhiol. „Opravdu, aby se tomu uvěřilo, bylo by nutné toto zvíře vidět!...“ „Souhlasím,“ odpověděl pan Heurtaux, „a jestli se nemýlím, je tato velryba jedna z největších, kterou jsme kdy ulovili...“ „Šťastný čin poručíka Allotta!“ připojil kapitán Bourcart. „Jestli jej provede ještě desetkrát, nebudeme mít daleko k doplnění svého nákladu!“ Jak je vidět, zdálo se, že příznivé předpovědi pana Bourcarta vítězí nad špatnými věštbami Jeana-Marie Cabidoulina. Tyto končiny Nového Zélandu jsou právem velmi vyhledávány. Předtím, než tam připlul Saint Enoch, mělo tam už několik anglických a amerických lodí výtečnou kampaň. Velrybu grónskou lze snáze ulovit než jinou. Protože mají méně jemný sluch, je možné se k nim přiblížit, aniž by to vzbudilo jejich pozornost. Bohužel jsou bouře na těchto mořích tak časté a tak strašné, že každou noc je nutné mít na širém moři stažené plachty, aby loď nebyla vržena na pobřeží. Za čtyři týdny, co pan Bourcart pobyl nablízku Nového Zélandu, ulovilo mužstvo jedenáct velryb. - Dvou se zmocnil první důstojník Heurtaux, tří poručík Coquebert, čtyř poručík Allotte, dvou kapitán. Ale co do velikosti se nevyrovnaly velrybě první a výtěžek nebyl tak pěkný. Ostatně se velryby začaly táhnout do vyšších šířek. Proto si musel Saint Enoch, který měl jen devět set sudů tuku, hledat nová loviště. Tu napadlo kapitánovi Bourcartovi, aby se odebral do zátoky ostrovů, anglické osady na východním pobřeží Ika-Na-Maui, severního ostrova skupiny. Snad se mu podaří zdvojnásobit svůj náklad, než dorazí k západnímu americkému pobřeží... V této zátoce se zásobí Saint Enoch bramborami a to snáze než v okolí Akaroy, kde tato plodina není předmětem příliš hojného pěstování. Loď vyplula večer 29. března a za dva dny potom spatřili zátoku ostrovů. Zakotvili v hloubce deseti loktů v malé vzdálenosti od země. V přístavu stálo několik velrybářských lodí, které se chystaly opustit Nový Zéland. Jak byly svinuty plachty, ptal se kapitán Bourcart po místě, kde by mohl nakoupit brambory. Byla mu doporučena farma, vzdálená asi dvanáct mil ve vnitrozemí. Oba poručíci se za vedení Angličana, kterého si vzali za průvodce hned vypravili. Čluny pluly po klikaté řece mezi vysokými pahorky. Na březích se zvedala maorská obydlí ze dřeva, obklopená zahradami, bohatými na plodiny, které domorodci rádi vyměňují za šatstvo evropské výroby. Na konci říčky stála farma, kde bylo dost brambor a naplnili jimi několik pytlů. Ještě toho večera se vrátili na loď a kromě toho přivezli zásobu ústřic výtečné jakosti, nasbíraných po pobřežních skalách. Byla to pochoutka jak pro salon, tak pro místnost pro mužstvo. Následujícího dne se podařilo ubytovateli ze Saint Enochu opatřit množství cibule z maorských zahrad. Podle zvyku bylo za cibuli zaplaceno stejnou mincí jako za brambory kalhotami, košilemi, látkami, kterých měla loď spoustu. Kromě toho projevovali všichni domorodci velkou ochotu, aspoň na území zátoky Ostrovů. V té době byly ovšem na jiných místech souostroví časté přepady. Osadníci museli
zápasit s Novozélanďany a toho dne právě opustila přístav anglická návěštní loď, aby pokořila některé nepřátelské kmeny. Pokud se týká důstojníků a lodníků ze Saint Enocha, neměli po dobu zastávky důvod ke stížnostem. Byli všude pohostinně přijímáni, vcházeli do chýší a bylo jim nabízeno občerstvení, ne však limonáda nebo pivo - ty domorodci nepoužívají - ale výtečné melouny, kterých byly zahrady plné, a neméně dobré fíky, kterých viselo na stromech tolik, div se větve nelámaly. Pan Bourcart pobyl v zátoce Ostrovů jen tři dny. Věděl, že velryby se těmto končinám vyhýbají a proto učinil opatření pro dost dlouhou plavbu, která obsáhne ne méně nežli čtyři tisíce mil. Vskutku, v zátoce St. Margarety na pobřeží dolní Kalifornie skončí Saint Enoch tuto kampaň, která byla na začátku tak šťastná. A když se to bednáři hodilo, mručíval si Jean-Marie Cabidoulin mezi zuby: „Začátek je začátek... Vyčkejme konce...“ „Vyčkejme konce!“ odpovídal mistr Ollive a krčil rameny.
IV. KAPITOLA Tichým oceánem 3. dubna brzy ráno opustil Saint Enoch kotviště v zátoce Ostrovů. V jeho zásobách chyběly jen kokosové ořechy; drůbež a vepři. Protože si je za posledních dvou zastávek na Novém Zélandě nemohl kapitán zaopatřit, zamýšlel přistát u jednoho z ostrovů Plaveckého souostroví, kde je těchto věcí dostatek. Vítr vál příznivým směrem a devět set mil, které dělí Ika-Na-Maui od obratníku Kozoroha, urazili v osmi dnech. Tento den, 12. dubna, řekl pan Bourcart, odpovídaje na otázku, kterou na něho vznesl doktor Filhiol: „Ano, možná, že v těchto místech, na třiadvacáté rovnoběžce a sto sedmdesátém pátém poledníku, má Tichý oceán největší hloubky. Za měření, které bylo prováděno z Penguinu, bylo rozvinuto čtyři tisíce devět set loket lana, aniž dosáhli dna...“ „Měl jsem za to,“ poznamenal pan Filhiol, „že největší hloubky se nacházejí v japonských mořich...“ „To je omyl!“ prohlásil kapitán Bourcart. „Tyto je předčí o dvě stě čtyřicet pět loket, což dává celkem devět tisíc metrů...“ „Eh,“ odvětil Filhiol, „to je výška Himálajských hor: osm tisíc šest set metrů měří Dhaulágiri v Nepálu, devět tisíc Šamalari v Bhútánu...“ „Nuže, drahý doktore, to je číselné přirovnávání, které poučuje...“ „Dokazuje, kapitáne, že nejvyšší výšiny Země se nevyrovnají jejím podmořským propastem. V době formování, když naše zeměkoule nabývala definitivní tvářnosti, nabyly sníženiny převahy nad vyvýšeninami a snad nikdy nebudou změřeny s dokonalou přesností.“ Za tři dny potom, 15. dubna, když byly na obzoru ostrovy Samoa čili Plavecké, zakotvil Saint Enoch několik uzlů od ostrova Savai, jednoho z nejvýznačnějších celého souostroví. Asi tucet domorodců, doprovázejících krále, se odebralo na loď s Angličanem, který byl tlumočníkem. Tito divoši nebyli vůbec civilizovaní, byli skoro nazí. Ani Jeho Veličenstvo nebylo oblečeno jinak než jeho poddaní. Ale kartounová košile, kterou mu daroval kapitán
Bourcart a do jejichž rukávů se snažil panovník houževnatě vniknout nohama, zahalila brzy královskou nahotu. Čluny, vyslané na radu Angličana na pevninu, přivezly náklady čerstvých ořechů. Večer, když se stmívalo, otočil se Saint Enoch, protože nechtěl zůstat blízko země, a lavíroval po celou noc. Hned na úsvitě vyhledal kapitán Bourcart včerejší kotviště. Domorodci dodali lodnímu správci asi dvacet želv pěkného druhu, rovněž tolik vepřů malého vzrůstu a hojnost drůbeže. Tyto zásoby byly zaplaceny brakovým zbožím, po kterém Samoané velmi dychtí, hlavně špatnými noži, kus za pět sou. Tři dny po odjezdu oznámily hlídky hejno kašelotů, kteří laškovali čtyři nebo pět mil po levém boku vpředu. Vítr dul slabě a Saint Enoch plul pomalu. Bylo už pozdě, téměř pět hodin. Nicméně nechtěl kapitán Bourcart zmařit tuto příležitost k ulovení jednoho nebo dvou z těchto zvířat. Dva čluny byly spuštěny ihned, člun prvního důstojníka Heurtauxe a poručíka Coqueberta. Tito důstojníci, jejich harpunáři a lodníci do nich vstoupili. Byly hnány vesly, zatímco moře se nepatrně vlnilo, zamířily čluny k hejnu. Z horní paluby je sledovali zrakem kapitán Bourcart a doktor Filhiol, nikoliv bez zájmu. „Tento lov je obtížnější než lov na velryby,“ poznamenal pan Bourcart, „a také méně výnosný. Jakmile zasáhne harpuna jednoho z těchto kašelotů, je nutné často přetnout lano, neboť zvíře se ponoří do velkých hloubek s nesmírnou rychlostí. Zato však, dovede-li se člun udržet na laně za prvního ponoru, je téměř jisté, že bude zvíře uloveno. Když opět vystoupí na povrch, brzy je dorazí hák a oštěp.“ To se stalo i tentokrát. Oba čluny mohly ulovit pouze jediného kašelota prostřední velikosti a jsou kašeloti, jejichž délka převyšuje délku velryby grónské. Noc nadcházela. Protože na východě se objevily mraky, bylo by neopatrné se zdržovat. Proto ještě večer se mužstvo zabývalo zpracováním zvířete. Následujícího dne nemohli opět lovit. Kašeloti zmizeli a Saint Enoch, podporovaný svěžím větrem, pokračoval v cestě na severovýchod. Toho dne se objevila loď, plující stejným směrem tři až čtyři míle pod větrem. Byla to trojstěžní bárka, jejíž národnost nebylo možné na tuto vzdálenost rozeznat. Nicméně tvar jejího trupu a jisté podrobnosti v plachtoví jim naznačovaly, že je to anglická loď. K poledni se stala jedna z těch náhlých změn větru ze západního na východní, které jsou velmi nebezpečné pro svou prudkost, když ne pro své trvání, a lodi hrozí záhubou, jestli na ně není připravena. Moře se rázem vzbouřilo, mohutné vlny zaplavily palubu. Kapitán Bourcart musel loď obrátit, aby čelila vichřici s velikou košovou plachtou, přední, bramovou a malou přídovou. Při této práci lodník Gastinet, který se vyšvihl až nad velkou přídovou plachtu, aby uvolnil jedno z cípových lan, sklouzl. „Muž v moři!“ vykřikl jeden z jeho druhů, který ho z předního kastelu právě viděl, jak se ponořil do vln. Kdekdo byl na palubě a pan Bourcart rychle vyběhl na vrchní palubu, aby řídil zachraňování. Kdyby Gastinet nebyl dobrý plavec, byl by ztracen. Moře běsnilo příliš zuřivě, než aby se mohl spustit člun. Nezbývalo tedy, než jako záchranný prostředek hodit bóji, což také učinili. Bohužel padl Gastinet na stranu k větru a protože loď plynula, nemohly se mu bóje dostat na dosah. Proto se snažil k nim dostat plaváním. „Sviňte přední a bramovou!“ velel kapitán Bourcart. Saint Enoch se otočil a přiblížil se k člověku, zmítajícímu se ve vlnách. Ostatně právě se zachytil jedné z bójí a jestli se udrží, bylo jisté, že bude vzat na palubu, jakmile se loď otočí.
Tu se však situace ztížila. „Žralok!... Žralok!“ vykřiklo několik lodníků, stojících na vrchní palubě. Jeden z těch strašlivých netvorů se objevil a zmizel pod větrem lodi a přešel na záď. Je známa neobyčejná žravost a závratná síla těchto oblud, - jsou to jen čelisti a žaludek, jak bylo právem řečeno. A jestli tento žralok chytí nešťastníka... nebudou-li ho moci do té doby vytáhnout na palubu!... Nuže, ačkoliv byl žralok od něho jen asi sto stop, Gastinet jej nespatřil. Dokonce ani nezaslechl výkřik z vrchní paluby a netušil nebezpečí, které mu hrozilo. V tu chvíli padlo několik ran. První důstojník Heurtaux a Roman Allotte přinesli své karabiny ze stojanu v saloně a střelili právě po žralokovi. Byl zasažen?... To se nevědělo. Nicméně se potopil a jeho hlava se už z vln nevynořila. Zatím začala loď, kormidlo vespod, lavírovat. Podaří se jí za tak rozbouřeného moře provést svůj úmysl?... Když sejí nepodaří ji obrátit, - toho se za těchto špatných podmínek obávali, - bude všechna práce zbytečná... Byl to okamžik strašlivé úzkosti. Saint Enoch několik vteřin váhal, zatímco jeho plachty se napínaly a vydávaly prudké rány. Konečně zachytil jeho přídové plachty, minul čáru větru a pak se prudce rozletěl. Cípová lana byla pevně utažena, loď se držela co nejblíže větru a plula k bóji, které se lodník zachytil. Mohli mu spustit konec lana, kterého se pevně chopil a byl vytažen na okřídlí právě, když žralok, který se vrátil ho užuž chytal za nohy. Když byl složen na palubě, pozbyl Gastinet vědomí. Ostatně doktoru Filhiolovi nedalo mnoho práce, aby jej vzkřísil. Zatím hodil harpunář Ducrest obludě hák, na kterém byl zavěšen kus hověziny. Bylo ale možné, že se žralok dal na útěk, protože ho už neviděli... Loď se náhle prudce otřásla a kdyby nebylo lano pevně ovinuto o jeden ze sloupů okřídlí, tak ho otřes odnesl. Hák vnikl do žralokova jícnu a nepovoloval. Šest mužů se chopilo lana a vytáhli zvíře z vody. Pak byl jeho ocas zachycen provazovým okem, žraloka vytáhli a spadl na palubu, kde jej brzy dorazilo několik ran sekerou. Obyčejně chtějí námořníci zjistit, co obsahuje žaludek těchto netvorů, jejichž francouzské jméno requin, velmi významné, je jen latinské requiem. Podívejme, co bylo vyndáno ze žaludku toho netvora, ve kterém bylo ještě dost místa pro ubohého Gastineta: množství předmětů, spadlých do moře, prázdná láhev, tři krabice od konzerv, rovněž prázdné, několik loket provazu, kusy kostí, kus voskovaného plátna, stará rybářská bota a postranice ze slepičí posady. Je pochopitelné, že tento inventář zajímal zvláště doktora Filhiola. „To je mořská nádoba na smetí!...“ zvolal. Opravdu - nebylo by těžké najít správnější výraz. A připojil: „Nyní zbývá jen hodit jej přes palubu...“ „Nikoliv, drahý Filhiole,“ prohlásil pan Bourcart. „A co chcete s tímto žralokem dělat, kapitáne?...“ „Rozřezat jej a nechat všechno, co má nějakou cenu!... A pokud se vás lékařů týká, doktore, dávají tito žraloci tuk, který nikdy neztuhne a má všechny léčivé vlastnosti tuku z jater tresky. Kůže pak, když byla usušena a uhlazena, používají klenotníci k výrobě ozdobných předmětů, knihaři ke knihařským pracím, stolaři k rašplím na dřevo...“ „Eh, kapitáne,“ zeptal se doktor Filhiol, „neřeknete mi snad také, že se žraločí maso jí?...“ „Zajisté a jeho ploutve jsou na trzích Říše středu tak vyhledávány, že se platí až sedm set franků za tunu... Nejsme-li dost Číňany, abychom je jedli, zhotovujeme z tohoto masa rybí maz, který co do čeření vín, piva likérů předčí maz, který poskytuje jeseter. Mimo to tomu,
komu se nehnusí jeho tukovitá chuť, chutnají znamenitě žraločí filety... Vidíte tedy, že tenhle není penězi k zaplacení...“ 25. dubna zaznamenal pan Bourcart do lodní knihy přechod rovníku. V devět hodin ráno za jasného dne podnikl sextantem první práci, aby obdržel délku, to je hodinu místa. Doplní ji, až slunce projde poledníkem, sleduje plavboměrem vzdálenost mezi oběma pozorovacími místy. V poledne mu druhé měření udalo šířku výškou slunce nad obzorem a stanovil chronometrem definitivně hodinu. Pohoda byla příznivá, ovzduší čisté. Proto byly výsledky považovány za zcela příznivé a když pan Bourcart skončil své výpočty, řekl: „Přátelé, právě jsme překročili rovník a Saint Enoch se vrátil na severní polokouli.“ Protože doktor Filhiol- jediný na lodi, kdo ještě nepřekročil rovník - nebyl ještě podroben křestu za plavby Atlantickým oceánem, ušetřili ho i tentokrát víceméně nepříjemných obřadů. Důstojníci se spokojili s tím, že si zavdali v saloně na zdar kampaně, jako mužstvo ve své místnosti. Mužstvo dostalo dvojnásobnou porci pálenky, - což se dělo také tehdy, kdykoliv byla ulovena velryba. Přes své nekonečné bručení si musel i Jean-Marie Cabidoulin přiťuknout s mistrem Ollivem. „Doušek chřtánem se neodmítá...“ řekl mu jeho druh. „To zajisté ne,“ odvětil bednář, „ale to nezmění můj názor!“ „Nevadí, starochu, ale přesto se napij!“ V této části Tichého oceánu jsou větry obyčejně v této roční době velmi slabé a Saint Enoch byl téměř stižen bezvětřím. Jak dlouhé tu připadají dny! Aniž by plula vpřed, je loď od večera do rána a od rána do večera hříčkou vln. Lidé se snaží tedy zapudit nudu četbou a hovorem, ledaže by spánkem chtěli zapomenout na hodiny v tomto zmalátňujícím horku tropů. Jednoho odpoledne, 27. dubna, hovořili pan Bourcart, důstojníci, doktor Filhiol a rovněž mistr Ollive a mistr Cabidoulin, ukryti pod stanem na horní palubě, o tom a onom. Tu se první důstojník obrátil k bednáři a řekl: „Hleďte, Cabidouline, uznáte, že mít už devět set soudků tuku v podpalubí je dobrým začátkem lovecké kampaně?...“ „Devět set soudků, pane Heurtauxi,“ odpověděl bednář, „není dva tisíce a jedenáct set ostatních se jistě nenaplní jako číše ve spižírně!“ „Tedy,“ poznamenal s úsměvem poručík Coquebert, „nesetkáme se patrně už ani s jedinou velrybou...“ „Copak je spolykal veliký mořský had?...“ připojil stejným tónem poručík Allotte. „Možná...“ odpověděl bednář, který se zdržoval žertů. „Mistře Cabidouline,“ zeptal se kapitán Bourcart, „stále tedy věříte v tuto obludu oblud?...“ „Kdyby jen věřil, tvrdohlavec...“ prohodil mistr Ollive. „Avšak neostýchá se o tom hovořit ani na předním kastelu...“ „A bude hovořit pořád!“ řekl bednář. „Dobrá,“ řekl pan Heurtaux, „to je pro většinu našich lidí bezvýznamné a Cabidoulinovým pohádkám nevěří... Avšak u nováčků je to jinak a nejsem si jistý, zda se nakonec nepoděsí...“ „Mějte tedy jazyk na uzdě, Cabidouline,“ rozkázal pan Bourcart. „A proč, kapitáne?...“ odpověděl bednář. „Aspoň bude mužstvo zpraveno a až spatří mořského hada... nebo jinou mořskou obludu...?“ „Jakže,“ otázal se pan Heurtaux, „vy myslíte, že uvidíme tohoto proslulého mořského
hada?...“ „O tom není pochyby.“ „A proč?...“ „Proč?... Hleďte, pane Heurtauxi, chovám toto přesvědčení a vtipkování Mathuriny Olliva tu nic nesvede...“ „A přece... za čtyřicetileté plavby Atlantickým i Tichým oceánem jste toto fantastické zvíře, pokud vím, nespatřil?...“ „A měl j sem za to, že ho už nespatřím, protože j sem se odebral na odpočinek,“ odpověděl bednář. „Ale pan Bourcart mě přišel opět vytáhnout a tentokrát tomu neujdu!“ „Nuže, velmi rád se s ním setkám!...“ zvolal poručík Allotte. „Neříkejte to, poručíku, neříkejte to!...“ pravil bednář vážně. „Nuže, Jeane-Marie Cabidouline,“ řekl pan Bourcart, „to není vážné!... Veliký mořský had!... Opakuji vám to po sté... nikdo ho nikdy neviděl... nikdo ho nikdy neuvidí... z toho důvodu, že není a že nemůže být...“ „Existuje, kapitáne,“ trval na svém bednář, „právě tak dobře, jako že se s ním Saint Enoch setká ještě před ukončením plavby... a kdo ví, neskončí-li plavba tímto způsobem!“ JeanMarie Cabidoulin byl opravdu tak přesvědčivý, že nejen lodní nováčkové, ale i námořníci počínali věřit bednářovým hrozebným věštbám. Kdo ví, zda se podaří kapitánu Bourcartovi zavřít ústa člověku tak přesvědčenému?... Doktor Filhiol, dotázán panem Bourcartem, co ví o domnělém mořském hadu, řekl: „Četl jsem téměř všechno, co se o tom psalo, a znám vtipy, jejichž předmětem se stal Constitutionnel, který tyto legendy vydával za skutečnost... Nuže, vězte, kapitáne, že nejsou ničím novým! Objevily se už na počátku křesťanské éry! Lidská lehkověrnost už tehdy přikládala obrovské rozměry chobotnicím, kalmarům, hlavonožcům, kteří neměří obyčejně více než sedmdesát až osmdesát centimetrů i s chapadly. Jak daleko je odtud k obrům, kteří mávají rameny dlouhými třicet, šedesát, sto stop, kteří žili leda ve fantazii!... - A nemluvilo se dokonce o krakatici dlouhé půl mne, která stahuje lodi do hlubin oceánu?“ Jean-Marie Cabidoulin věnoval krajní pozornost doktorovi, ale neustával vrtěním hlavy protestovat proti jeho tvrzení. „Ne,“ pokračoval pan Filhiol, „jsou to pouhé bajky, kterým věřili snad staří, neboť za Pliniových dob se mluvilo o obojživelníkovi s velkou psí hlavou, s ušima ohrnutýma nazad, s tělem, pokrytým žlutavými šupinami, který se vrhal na malé lodi a ničil je... Pak, o deset nebo dvanáct století později, tvrdil norský biskup Pontoppidan, že existuje mořská obluda, jejíž rohy se podobají stěžňům s ráhny a když se rybáři cítí nad velkou hlubinou v bezpečí, spatří ji jen několik stop od sebe, neboť zvíře pluje pod kýlem jejich lodi!... A podle jejich vypravování mělo to zvíře obrovskou koňskou hlavu, černé oči, bílý hřebínek a svými ploutvemi působilo takový vír, že se podobal víru maelstromu!...“ „A proč by O tom nevypravovali, když je spatřili?...“ poznamenal bednář. „Spatřili... domnívali se, že je spatřili, ubohý Cabidouline!...“ odpověděl kapitán Bourcart. „Ovšem,“ připojil doktor Filhiol, „ti bodří lidé se neshodovali. Jedni tvrdili, že domnělý netvor má špičatý čenich a že chrlí vodu z nozder, jiní pravili, že je opatřen ploutvemi ve tvaru sloních uší... A pak ta veliká bílá velryba u grónského pobřeží, pověstný Moby Dick, kterou skotští lovci pronásledovali přes dvě stě let, aniž se jim ji podařilo ulovit z toho důvodu, že ji nikdy nespatřili...“ „Což jim nepřekáželo v tom, aby připustili její existenci,“ poznamenal pan Bourcart s úsměvem. „Přirozeně,“ prohlásil pan Filhiol, „právě jako tomu bylo s legendárním hadem, který před čtyřiceti lety prováděl strašlivé kratochvíle, jednou v Gloucesterské zátoce, podruhé třicet mil
od Bostonu v amerických vodách.“ Byl Jean-Marie Cabidoulin přesvědčen doktorovými důvody?... Zajisté ne a mohl odpověděl: chová-li moře neobyčejné rostliny, řasy dlouhé osm set až tisíc stop, proč by neobsahovalo také obludy nesmírných rozměrů, uzpůsobené k životu v těchto hlubinách, které opouštějí jen v řídkých přestávkách?... „Je jisté, že roku 1819 sloop Concordia, který se nacházel patnáct mil od Race Pointu, se potkal s jakýmsi plazem, vynořeným na pět až šest stop, tmavé kůže, koňské hlavy, ale měřícím jen asi padesát stop, tedy méně než kašeloti a velryby. Roku 1848 se mužstvo Pekingu domnívalo, že vidí obrovské zvíře dlouhé více než sto stop, pohybující se po hladině moře. Když se dostali blíž, našli jenom nesmírnou řasu, pokrytou mořskými cizopasníky všeho druhu. Roku 1849 prohlásil kapitán Schielderup, že v hrdle, dělícím ostrov Osterssen od pevniny, se potkal s hadem dlouhým šest set stop, spícím na vodě. Roku 1857 ohlásily hlídky Castillanu netvora s velikou hlavou ve tvaru sudu, jehož délka mohla být asi dvě stě stop. Roku 1862 Bouyer, velitel návěštní lodi Alectonu...“ „Promiňte, že vás přerušuji, pane Filhiole,“ řekl mistr Cabidoulin, „znám lodníka, který se nacházel na palubě...“ „Na palubě Alectonu?...“ otázal se pan Bourcart. „Ano...“ „A lodník viděl to, o čem vypravoval velitel návěštní lodi?...“ „Jako vidím já vás, pane Bourcarte, a byla to opravdová obluda, kterou mužstvo vytáhlo na loď...“ „Budiž,“ odvětil doktor Filhiol, „avšak byl to jen obrovský hlavonožec koptově červené barvy, s očima na temen i hlavy, s tlamou jako papouščí zobák, s vřetenovitým tělem, uprostřed vzdutým, s ploutvemi zakulacenými do dvou masitých laloků, s osmi chapadly kolem hlavy... Tato spousta měkkého masa vážila neméně než dva tisíce kilogramů, ačkoliv zvíře měřilo od hlavy po ocas ne více než pět až šest metrů... Nebyl to tedy mořský had...“ „Existují-li chobotnice a hlavonožci tohoto druhu,“ odpověděl bednář, „tak se v duchu ptám, proč by neměl existovat mořský had?...“ Ostatně, poslechněme si o objevech, které byly učiněny později, v těchto případech o zrůdnostech, oživujících mořské hlubiny. Roku 1864 se srazila holandská loď Cornelis několik set mil od San Franciska s chobotnicí, jejíž jedno chapadlo, poseté bradavkami, se ovinulo kolem klonu a sehnulo jej až k vodě. Když bylo toto chapadlo uťato sekerou, zachytila se dvě jiná kotevní nátoče a nátoče pro lana předních plachet. Byla opět uťata a pak bylo nutno utnout ještě osm jiných ramen, která naklonila loď silně na pravý bok. Za několik let potom byl spatřen v Mexickém zálivu žabák s žabí hlavou, jiskřícíma očima, opatřený dvěma silnými rameny a těmi se zachytil okraje jisté loďky. Šest kulek z revolveru stěží postačilo, aby se tato „manta,“ jejíž ramena byla připojena k tělu blanou, podobnou netopýří bláně, odpoutala a která v těchto končinách zálivu způsobila zděšení. Roku 1873 potká kutter Lida v Sleatské úžině mezi ostrovem Skye a pevninou živoucí spoustu. Nestor mezi Malakkou a Penangem mine zblízka oceánského obra dlouhého dvě stě padesát, širokého padesát stop s hranatou hlavou, pruhovanou černě a žlutě, podobajícího se salamandrovi. Konečně roku 1875 dvacet mil od mysu Sao Rocha, severovýchodního výběžku Brazílie, má velitel Pauliny, George Drivor, za to, že vidí obrovského hada, ovinutého kolem velryby jako hroznýš. Ten had zbarvený jako úhoř, dlouhý sto šedesát až sto sedmdesát stop, si pohrával se svou kořistí a nakonec ji strhl do hlubiny. To jsou poslední fakta, zaznamenaná za posledních třicet let ve zprávách kapitánů. Copak je možné ještě pochybovat o existenci jistých mořských zvířat aspoň velmi neobyčejných? I
když se nám to zdá být přehnané, a nechce se tomu věřit, že oceány hostí tvory velikosti desetkrát, stokrát větší než velikost největších velryb, je přece velmi pravděpodobné, že je nutné přiznat těmto zprávám nějakou důležitost. Že bychom s Jeanem-Marie Cabidoulinem tvrdili, že v moři žijí hadi, chobotnice a kalmaři tak velicí a tak silní, že dovedou potopit loď prostřední nosnosti, to jistě ne. Zmizely-li četné lodi, aniž se o nich někdy později objevila zpráva, tak proto, že se potopily při srážce, proto, že najely na skálu, proto, že utonuly za bouře. Je mnoho, dokonce velmi mnoho příčin ztroskotání, aniž by bylo třeba dávat to do souvislosti s těmito nadpřirozenými hady, příšerami, hydrami, jak to dělal tvrdošíjný bednář. Zatím trvalo bezvětří k velké mrzutosti důstojníků i mužstva Saint Enocha. Nic nevěstilo, že by mělo skončit, když se náhle 5. května změnil stav ovzduší. Svěží vítr zčeřil hladinu moře a loď nastoupila zase cestu na severovýchod. Toho dne se objevila opět loď, která byla už jednou ohlášena, že pluje stejným směrem a dokonce se přiblížila na méně než jednu míli. Nikdo nepochyboval, že je to velrybářská loď. Buď ještě nezačala svou loveckou kampaň anebo neměla štěstí, protože se zdála docela lehká a její podpalubí bylo asi prázdné. „Mám zato,“ podotkl pan Bourcart, „že tento trojstěžník míří jako my k pobřeží dolní Kalifornie... snad do zátoky...“ „To je možné,“ odpověděl pan Heurtaux, „a jestli je to tak, mohli bychom konat cestu společně...“ „Je to loď americká, německá, anglická, norská?...“ zeptal se poručík Coquebert. „Můžeme se jí zeptat,“ řekl kapitán Bourcart. „Vztyčíme svou vlajku, ona vztyčí svou a budeme vědět, na čem jsme.“ Za okamžik potom zavlály ftancouzské barvy na zadním stěžni Saint Enocha. Cizí loď neměla tu zdvořilost, aby odpověděla. „Není pochyby,“ zvolal poručík Allotte, „že je to Angličan!“ A kdekdo na palubě byl toho názoru, že loď, když nepozdravila francouzské vlajky, může být leda některý ze synů Johna Bulla.
V. KAPITOLA Margaretina zátoka Od té doby, co nastal opět příznivý vítr, měl pan Bourcart právem za to, že se už nemusí obávat bezvětří poblíž obratníku Raka. Dorazí bez zpoždění do Margaretiny zátoky, ovšem na konci sezóny. Velryby, které navštěvují tuto zátoku, tam obyčejně přicházejí, když mají vrhnout mláďata, a odebírají se pak do severních končin Tichého oceánu. Nicméně, protože Saint Enoch už měl svůj poloviční náklad tuku, bylo pravděpodobné, že ještě bude mít příležitost k naplnění několika set soudků. Jestliže ale anglická loď ještě nezačala, jak se domníváme, svou kampaň, pak chce-li, jak se rovněž domníváme, začít v Margaretině zátoce, bylo pravděpodobné vzhledem k už pokročilé době, že tam nezíská celý náklad. Americký břeh byl spatřen 13. května na obratníku Raka. Už brzy ráno uviděli mys San Lucas na jižním konci poloostrova staré Kalifornie, který vroubí úzký záliv téhož jména, jehož protější břeh tvoří pobřeží mexické Sonory.
Při plavbě podél tohoto pobřeží, minul Saint Enoch několik ostrovů, obývaných jen kůzlaty, mořskými vlky, mořskými ptáky v nesčíslných hejnech. Člun, vyslaný na zem s panem Heurtauxem, který byl dobrým lovcem, se nevrátil s prázdnou. Mořští vlci byli staženi pro kůži, kůzlata ubíjena pro maso, které co do chuti je výtečné jakosti. Saint Enoch plul stále v malé vzdálenosti podél pobřeží a nechal napravo Želví zátoku. Na konci této zátoky spatřili značné množství kotvících lodí, které asi lovily mořské slony. 7. května v sedm hodin večer se kapitán Bourcart nacházel u vchodu do Margaretiny zátoky, v níž hodlal zakotvit. Z opatrnosti, protože měla brzy nastat noc, dal zamířit na širé moře a lavíroval pomalu, takže následujícího dne na úsvitě se opět nacházel u ústí soutěsky. Proud směřoval proti větru, což vyvolávalo živé šplouchání. Bylo se co obávat, že zde není dost hluboká voda. Proto vypravil pan Bourcart dva čluny s nořidlem, aby přesně zjistily hloubku. Upokojil se ostatně, když měření ukázalo průměrnou hloubku patnáct až dvacet loket. Loď tedy vplula do soutěsky a brzy potom do Margaretiny zátoky. Hlídky už anglický trojstěžník neviděly. Možná, že ta loď mířila k jiným místům, více navštěvovaným velrybami. Nikdo nelitoval, že s ní nemohou plout společně. Protože je zátoka zastavena písečnými mělčinami, postupoval Saint Enoch jen s krajní opatrností. Pan Bourcart sice už tuto zátoku navštívil, ale protože mělčiny měnily místo, bylo nutné zjistit směr průlivu. Zakotvil tedy v malé, úplně chráněné zátoce. Jakmile byly svinuty plachty a spuštěna kotva, odebraly se tři čluny z levého boku na pevninu, aby nasbíraly výtečných škeblí, nacházejících se v hojnosti na skalách a na břehu. Ostatně v těchto končinách se to hemží rybami různého druhu, žijí zde lososi a jiné. Neschází tam ani mořští vlci ani želvy, žraloci rovněž. Také je možné si snadno opatřit v hustých lesích, které vroubí moře, dřevo. Margaretina zátoka měří třicet až pětatřicet zeměpisných mil, tedy asi dvanáct francouzských mil. Aby tam loď plula bez poškození, musí sledovat po celé jeho délce průliv, který na některých místech má mezi mělčinami a úskalími jen čtyřicet až padesát metrů šířky. Aby si pojistil cestu, dal kapitán Bourcart nasbírat několik velkých kamenů, ke kterým byl přivázán jeden konec provazu, zatímco druhý konec byl připevněn k dobře zavřenému soudku. Tím dostal jakési bóje a mužstvo je umístilo po obou stranách průlivu a označilo tak jeho zákruty. Aby se dostali na lagunu do hloubky nejméně dvou mil, bylo potřeba ne méně než čtyři dny, protože odliv je nutil zakotvit dvakrát za čtyřiadvacet hodin. Za těchto zastávek vystupoval pan Heurtaux, doprovázen oběma společníky na pevninu a lovil po okolí. Zabili několik kůzlat a rovněž několik vlků, kterých bylo v okolních lesích dostatek. Lodníci se zatím zásobili velmi chutnými ústřicemi a oddávali se rybolovu. Konečně 11. května odpoledne se Saint Enoch dostal na své definitivní kotviště. Toto kotviště leželo tři uzly v zátoce, ovládané v severní části lesnatými návršími. Z ostatních plochých a písčitých břehů vybíhaly dva zaokrouhlené cípy země, poseté černavými skalisky velmi tvrdého zrna. Tato zátoka zabíhala do západního břehu laguny a bylo tam pořád dost vody, i za nízkého stavu moře, aby se loď nemusela obávat, že uvázne. Mimo to nebyl příliv a odliv příliš silný jako vůbec v těchto mořích Tichého oceánu. Ani za úplňku ani za novu nevykazovaly větší rozdíl než půl třetího lokte mezi nejvyšším stavem průlivu a nejnižším stavem odlivu. Toto místo bylo šťastně voleno. Mužstvo nemuselo daleko na dříví. Potok, proplétající se mezi návršími, tvořil vodovod, z něhož bude možné se snadno zásobit sladkou vodou. Je samozřejmé, že Saint Enoch nezakotvil pevně. Jakmile budou čluny pronásledovat velrybu buď na laguně, nebo venku, bude moci rychle vytáhnout kotvy a když bude příznivý
vítr, tak se zúčastnit lovu. Čtyřicet osm hodin po jeho příchodu se objevil ve vzdálenosti čtyř mil jakýsi trojstěžník. Mužstvo v něm poznalo bez obtíží anglickou loď. Jak potom zjistili, byl to Repton z Belfastu s kapitánem Kingem, prvním důstojníkem Strockem, a přicházel do Margaretiny zátoky zahájit svou kampaň. Tato loď nezamýšlela zakotvit v zátoce, kde se nacházel Saint Enoch. Mířila naopak do pozadí laguny a spustila kotvy blízko břehu protože byla vzdálena jen asi půl třetí míle, nespustili ji na Saint Enochu z očí. Když ji. tentokrát míjela, tak ji francouzská vlajka nepozdravila. Pokud se týká jiných lodí americké národnosti, ty křižovaly v různých končinách Margaretiny zátoky a z toho bylo možné usoudit, že ji velryby ještě definitivně neopustily. Hned první den se zařídil mistr Cabidoulin, tesař Férut a kovář Thomas, doprovázeni několika lodníky, na kraji lesa, aby káceli stromy, očekávajíce, že se naskytne příležitost dopravit tam čluny. Bylo nutné obnovit zásobu dříví jak pro kuchyňské potřeby, tak pro zatopení pod rozpouštěcím kotlem. Je to velmi důležitá práce, kterou kapitáni velrybářských lodí nikdy neopomíjejí. Práce se jim dařila, ačkoliv už bylo velmi horko. Nelze se tomu divit, neboť Margaretinu zátoku protíná téměř dvacátá pátá rovnoběžka a na severní polokouli je tato šířka šířkou severní Indie a Afriky. 25. května, hodinu před západem slunce, spatřil harpunář Kardek, nacházející se na ráhnech předního stěžně, několik kytovců dvě mne od zátoky. Hledali asi bezpochyby mělčiny, vhodné pro mláďata. Bylo tedy stanoveno, že následujícího dne ráno budou čluny v pohotovosti a pravděpodobně také ostatní lodi učiní přípravy k lovu. Toho večera, když se pan Filhiol tázal kapitána Bourcarta, jestli budou lovit za stejných podmínek jako na Novém Zélandě, obdržel tuto odpověď: „Nikoliv, drahý doktore, musíme být více opatrní... Tady máme co do činění se samicemi, které jsou strašlivější, i když mají více tuku než samci... Jestli některá spatří, že má být pronásledována, nemešká a dá se na útěk a nejenom, že opustí zátoku, aby se do ní už nevrátila po celou sezónu, ale strhne i jiné... Běžte je pak hledat na Tichém oceáně!“ „A sleduje-li je jejich mládě, kapitáne?...“ „Pak,“ řekl pan Bourcart, „mají čluny velkou naději na úspěch... Velryba, která laškuje se svým mládětem, je důvěřivá... Je možné se k ní přiblížit na dosah rýče a poranit ji na ploutvích. Jestli harpuna chybila, stačí ji pronásledovat, i když by to mělo trvat několik hodin... Opravdu, mládě ji zdržuje, unaví se, vysílí se... Nuže, protože ho matka nechce opustit, naskytne se nakonec vhodná příležitost ji probodnout...“ „Copak jste, kapitáne, neřekl, že tyto samice jsou nebezpečnější než samci... „Ano, pane Filhiole, a harpunář se musí mít na pozoru, aby neporanil mládě... Matka by se rozzuřila a způsobila by velkou katastrofu, vrhajíc se na čluny, bijíc je ocasem, tříštíc je na kusy... Odtud pocházejí velmi vážné nehody... Proto po lovecké kampani v Margaretině zátoce není vzácnost se potkat s četnými troskami člunů a nejeden člověk zaplatil životem neopatrnost nebo neobratnost harpunáře. K sedmé hodině ranní bylo mužstvo připraveno k lovu na kytovce, které včera spatřili. Když nepočítáme harpuny, oštěpy a rýče, ozbrojili se kapitán Bourcart, první důstojník a oba poručíci puškami na třaskavé koule, kterých se vždy používá s úspěchem, pokud jde o lov na tento druh velryb. Půl mne od zátoky se objevila samice s mládětem a čluny rozvinuly plachty, aby k ní dorazily, aniž by ji poplašily.
Přirozeně byl Roman Allotte vpředu a dorazil první na sedm loket od zvířete. To se chystalo ponořit. Spatřilo asi člun. Ducrest hned rozhoupal svoji harpunu a vrhl ji s takovou silou, že se zarazila až po ouško. V tuto chvíli dorazily ostatní tři čluny, připraveny obeplout velrybu, aby se jí zmocnily. Ale náhodou, která se nestává, se zlomila harpuna, a zvíře se dalo na útěk, následováno mládětem. Bylo to neobyčejně zuřivé. Kytovec předstihl čluny o šedesát až osmdesát loket. Jeho vodotrysk - pára, srážející se v jemný déšť, se zvedal do výše osmi až deseti metrů a protože byl bílý, nebylo zvíře poraněno smrtelně. Avšak lodníci se opírali statně o vesla. Po dvě hodiny nebylo možné se přiblížit ke zvířeti tak, aby se mohla vrhnout harpuna. Snad by mohli zranit mládě, kdyby tomu kapitán z opatrnosti neodporoval. Doktor Filhiol, dychtivý neztratit nic z podrobnosti tohoto lovu, usedl na zádi člunu pana Bourcarta. I on sdílel zápal svých druhů a vyslovil obavu, aby se nevysílili, než zvíře dohoní. Opravdu, velryba uháněla rychle, potápěla se a opět se vynořovala po několika minutách. Nebyla příliš vzdálena od zátoky - tři až čtyři míle - a blížila se nyní k ní. Dokonce se zdálo, že se její rychlost zmírňuje, neboť mládě nezůstávalo za ní. O půl dvanácté byla vržena další harpuna z člunu pana Heurtauxe. Tentokrát bylo nutné rozvinout jen málo lana. Ostatní čluny se přidaly, dávajíce pozor před ranami ocasem. Jakmile bylo zasaženo rýčem a oštěpem, vychrlilo zvíře krev a skončilo na mořské hladině, zatímco mládě zmizelo pod vodou. Protože byl proud příznivý, byla velryba snadno dovlečena k Saint Enochu, když dal pan Bourcart přichystat přístroje, aby byla odpoledne zpracována. Následující den přišel na loď jakýsi Španěl a přál si promluvit s kapitánem. Byl to jeden z lidí, zvaných kostraři, kterým se ponechává tuk, zbylý v kostře. Když si prohlédl velrybu, zavěšenou po boku lodi, řekl: „Toto je opravdu jedna z největších, které byly uloveny v Margaretině zátoce za poslední tři měsíce...“ „Byla sezóna dobrá?...“ ptal se pan Bourcart. „Dost prostřední,“ odpověděl Španěl, „zpracoval jsem jen asi půl tuctu koster... Proto vás prosím, abyste mi přenechal tuto...“ „Milerád.“ Po následujících osmačtyřicet hodin zůstal Španěl na lodi a zúčastnil se všech prací, spojených s rozpouštěním tuku. Tato velryba poskytla nejméně sto dvacet soudků tuku výtečné jakosti. Pokud se týká její kostry, tu dal Španěl dopravit do svého závodu na břehu laguny, dvě mile od zátoky. Když odešel, řekl doktor Filhiol kapitánovi: „Víte, milý pane Bourcarte, co dobude tento muž se zbytků velryby?...“ „Nanejvýš několik džbánů tuku, doktore...“ „Mýlíte se, vím od něho samého, že mu to vynese někdy až patnáct soudků...“ „Patnáct, pane Filhiole!... Nuže, naposledy jsem se dal ohnout a od nynějška to budeme provozovat sami!“ Saint Enoch zůstal v Margaretině zátoce až do 17. června, aby doplnil svůj náklad. V té době se podařilo mužstvu ulovit několik velryb, mezi jiným samce, které bylo velmi nesnadné nabodnout, skoro nebezpečné - tak byli divocí. Jeden z nich byl uloven poručíkem Coquebertem u vchodu do zátoky. Potřebovali neméně než den a noc, aby ho dopravili do zátoky. Pokud byl odliv, kotvily čluny na zvířeti malými kotvami a lidé spali, čekajíce, až nastane příliv.
Je samozřejmé, že rovněž ostatní lodi pronásledovaly kytovce až po nejzazší hranice zátoky. Zvláště Američané byli velmi spokojeni svou kampaní. Kapitán jedné z těchto lodí, Iwingu ze San Diega, přišel navštívit pana Bourcarta na palubě Saint Enocha. „Kapitáne,“ řekl mu, když si vyměnili několik poklon, „vidím, že se vám dařilo podle vašich přání u pobřeží Nového Zélandu...“ „Skutečně,“ odpověděl pan Bourcart, „a doufám, že zde skončím svoji kampaň... To mi umožní vrátit se do Evropy dříve než jsem počítal, a dostat se do Le Havru dříve, než uplynou tři měsíce...“ „Blahopřeji vám k tomu, kapitáne, avšak když vám k tomu štěstí přeje, proč byste se vracel rovnou do Le Havru?...“ „Co tím chcete říci?...“ „Míním, že byste mohl výhodně prodat svůj náklad, aniž byste opustil moře Tichého oceánu. To by vám umožnilo začít opět lovit u Kurilských ostrovů nebo v Ochotském moři právě v příznivé době...“ „Vyjádřete se, pane... Kde bych mohl prodat svůj náklad?...“ „Ve Vancouveru.“ „Ve Vancouveru?...“ „Ano... na trhu ve Victorii. Tuk je nyní velmi hledán americkými firmami a prodal byste jej za velmi výhodné ceny.“ „Opravdu,“ odpověděl pan Bourcart, „to je myšlenka a bezesporu výtečná... Děkuji vám za upozornění, kapitáne. Pravděpodobně se tak zařídím...“ Ostrov Vancouver, ležící v amerických vodách naproti Britské Kolumbii, je vzdálen jen asi dvacet pět stupňů na sever od Margaretiny zátoky. Za příznivého větru by Saint Enoch k němu mohl dorazit za dva týdny. Štěstí se rozhodně na pana Bourcarta smálo. Jean-Marie Cabidoulin pohoří se svými historiemi a neblahými věštbami. Po kampani u Nového Zélandu a v Margaretině zátoce, kampaň u Kurilských ostrovů a v Ochotském moři a to vše v jednom roce!... Na Vancouver by se ostatně odebraly i americké velrybářské lodi a pravděpodobně i Repton, až by dosáhly úplného nákladu, neboť kurz stál velmi vysoko. Když se pan Bourcart zeptal kapitána Iwingu, jestli měl nějaké styky s Reptonem, dostal zápornou odpověď. Anglická loď se držela stále opodál a nepozdravila ani hvězdnatou vlajku Spojených států, právě tak jako trojbarevnou vlajku. Několikrát se však stalo, že při pronásledování kytovců na laguně nebo v zátoce se setkaly anglické čluny s francouzskými. Ostatně nesvedla je stejná velryba - což by mohlo vyvolat spory, jak se někdy stává. A zajisté při duševním rozpoložení, ve kterém se nacházely obě strany, by byly spory špatně skončily. Proto neustával pan Bourcart doporučovat svým lidem, aby se vyhýbali všemu styku s mužstvem Reptonu jak na moři, když křižovali ve stejných končinách, tak na zemi, šlo-li se na dříví nebo lovit mezi skalami. Celkem nebylo známo, má-li Repton úspěch nebo ne a abychom řekli pravdu, nikdo se o to nestaral. Saint Enoch se s ním setkal při cestě od Nového Zélandu k americkému pobřeží. Až opustí zátoku, nespatří ho pravděpodobně už po celou tuto kampaň. Před odjezdem byl oznámen ještě kašelot tři mne od laguny. Byl největší z těch, se kterými se kdy setkali, a tentokrát se vydaly na lov i čluny Reptonu, ovšem váhavě. Aby kašelota nepoplašil, manévroval člun poručíka Allotta, který plul za mírného příznivého větru tak, aby se k němu přiblížil. Avšak když byli na dosah, potopilo se zvíře a museli čekat, až se opět objeví. Protože uplynulo pětatřicet minut od jeho posledního ponoření, zůstane pod vodou ještě
jednou tak dlouho; nezbylo jim tedy nic jiného než čekat. Objevilo se ve chvíli předvídané sedm až osm uzlů od člunu, který se k němu vrhl se vší rychlostí. Harpunář Ducrest stál zpříma na vrchní palubě, Roman Allotte měl v ruce svůj rýč. V tuto chvíli ucítil kašelot nebezpečí a uhodil do moře tak prudce, že se člun zpola naplnil vodou. Jakmile ho harpuna zasáhla zprava pod první ploutví, ponořil se a lano muselo být rozvinováno s takovou rychlostí, že bylo nutné je polévat, aby se nevzňalo. Když se opět objevil, protože krvácel, dorazilo ho bez obtíží několik ran oštěpem. Práce byla hotova, než dorazily anglické čluny, kterým nezbývalo než se vrátit na Reptona. Když byl tuk rozpuštěn, zaregistroval ho mistr Cabidoulin na účet tohoto kašelota osmdesát soudků. Odjezd byl určen na 17. června. Podle Američanova návrhu chtěl pan Bourcart odplout k ostrovu Vancouver. Saint Enoch měl sedmnáct set sudů tuku a pět tisíc kilogramů kostic. Až je ve Victorii prodá, podnikne kapitán bez váhání druhou výpravu do severovýchodní části Tichého oceánu. Sto padesát dní uplynulo od odjezdu z Le Havru a pobyt v Margaretině zátoce trval od 9. května do 19. června. Trup i vystrojení lodi bylo v dobrém stavu a ve Vancouveru bude možné obnovit zásoby. Den před odjezdem se mužstvu naskytla příležitost vejít do styku s lidmi z Reptona. Podívejme, za jakých okolností. Čluny prvního důstojníka a poručíka Coqueberta, vyslané na pevninu, měly přivézt zbytek naporáženého dřeva a zásobit loď vodou. Pánové Heurtaux a Coquebert a lodníci byli už na břehu, když v tom někdo z nich zavolal: „Velryba!... Velryba!...“ Opravdu, samice velikého vzrůstu, provázená svým mládětem, míjela ve vzdálenosti asi půl míle záliv a mířila do hloubi zátoky. Všichni jistě svorně litovali, že na ni nemohou podniknout lov. Ale oba čluny, vypravené za jiným účelem, nebyly v náležitém stavu, neměly ani harpuny ani lana. Stejně tak tomu bylo na Saint Enochu, který byl odstrojen, potřebné stroje měl demontovány, a byl přichystán k odplutí. Nuže, za jedním z nejzazších výběžků zálivu se objevily dva čluny. Byly to čluny z Reptonu, pronásledující ohlášenou velrybu. Blížily se, chtějíce napadnout zvíře zezadu. Pluly tiše ve vzdálenosti dobré míle od sebe - jeden vyplul o hodně později než druhý. První vztyčil právě na zádi svou vlajku na znamení, že se chystá k útoku. Pokud se týká Reptona, ten čekal s ubranými plachtami tři míle dál na východ. Pánové Heurtaux, Coquebert a jejich lidé překonali pahorek za potokem, odkud měli přehled po celé laguně. Bylo půl třetí, když se harpunář prvního člunu dostal na dosah. Velryba, pohrávající si se svým mládětem, ho ještě nespatřila, když v tom zasvištěla harpuna vzduchem. Angličané jistě nevěděli, že je velmi nebezpečné zasáhnout mládě. Nuže, toto, míjejíc pirogu, bylo harpunou trefeno přímo do spodního pysku. Smrtelně raněno zůstalo po několika záchvěvech bez hnutí na hladině. Poněvadž se rukojeť harpuny vztyčila, vypadalo, jak říkají námořníci, jakoby kouřilo dýmku, přičemž deštný poprašek, ucházející mu z huby, bylo možné považovat za dým z tabáku. Tu pojal velrybu záchvat vzteku. Její ocas bičoval vodu, která tryskala jako sloup. Vrhla se na člun. Nadarmo v něm lidé zaveslovali, aby couvli, - nemohli se vyhnout jejímu útoku. Nadarmo se pokoušeli udeřit ji druhou harpunou, nadarmo se pokusili udeřit ji rýči a oštěpy,
nadarmo na ni vypálil důstojník pušku s třaskavým nábojem... Druhý člun, vzdálený ještě tři sta sáhů pod větrem, nemohl přijít v pravý čas prvnímu na pomoc. Ten, právě zasažen strašlivou ranou ocasem, se rázem potopil i s lodníky, kteří se v něm nacházeli. Jestli se někteří z nich objeví, i když budou jen poraněni, bude je moci druhý člun vzít? „Do člunů!... Do člunů!...“ vykřikl pan Heurtaux a pokynul poručíkovi, aby ho následoval. Jejich lidé, kteří viděli ostatní v nebezpečí života, jim neváhali přispět na pomoc, třebaže náleželi k mužstvu Reptona. Za několik okamžiků všichni sestoupili z pahorku, přeběhli břeh, uvolnili provazy a čluny, prudce hnané vesly, vypluly ze zátoky. V místech, kde se stále vztekle zmítala velryba, se právě vynořilo na hladinu sedm z devíti mužů, kteří spadli do vody. Dva scházeli. Pokud se týká velryby, ta zmizela v hlubinách jezírka a zamířila k mláděti, které proud odnesl asi uzel dále po větru. První důstojník a poručík už byli přichystáni naložit některé z Angličanů, když náhle vzkřikl důstojník Reptonu, který se blížil, velmi popuzeným hlasem: „Pryč!... Nepotřebujeme nikoho!... Pryč!“ A - o tom nepochybujte, - litoval-li smrti dvou svých lidí, litoval důstojník neméně, že mu unikla tak velkolepá kořist. Pánové Heurtaux a Allotte se vrátili na loď a vypravovali kapitánu Bourcartovi a doktoru Filhiolovi, co se přihodilo. Pan Bourcart jim blahopřál, že se vydali na pomoc člunu Reptonu, a když se dozvědělo důstojníkově odpovědi, řekl: „Nuže, nemýlili jsme se... byli to opravdu Angličané... a jsou velmi angličtí...“ „Zajisté,“ prohlásil lodní mistr, „avšak ďábel je seber, že si dovolili být jimi v tomhle směru!“
VI. KAPITOLA Vancouver Ostrov Vancouver při západním pobřeží Severní Ameriky, dlouhý pět set kilometrů a široký sto třicet, leží mezi čtyřicátou osmou a padesátou první rovnoběžkou. Je částí Britské Kolumbie, sousedící s Dominion of Canada, jejíž hranice ji na východě omezuje. Před několika sty lety založila Společnost Hudsonova zálivu obchodní stanici na jihozápadním výběžku ostrova, blízko bývalého přístavu Cardoby, indiánského Camosinu. Už tenkrát se ujala britská vláda držení tohoto ostrova. Avšak v roce 1789 se ho zmocnilo Španělsko. Krátce potom byl vrácen Anglii smlouvou, učiněnou mezi španělským důstojníkem Quadrou a anglickým důstojníkem Vancouverem, jehož jméno se pyšní v moderní kartografii. Vesnice se brzy stala městem, díky objevení zlatonosných ložisek v zálivu Fraser, jedné z řek ostrova. Oficiálním hlavním městem Britské Kolumbie se stala Victoria City. Pak vznikla jiná města jako Nanaimo čtyřiadvacet mil odtud, nemluvě o malém přístavu San Juan, otvírajícím se na jižním výběžku. V době, kdy se odehrává tato historie, nebyla Victoria ještě v takovém rozkvětu jako dnes.
Ostrov Vancouver měl jen jedinou železnou dráhu v délce devadesáti šesti kilometrů, spojující hlavní město s Nanaimem. Teprve příští rok - roku 1864, měla být doktorem Browem z Edinburghu, inženýry Leechem a Frederickem Wymperem podniknuta výprava do nitra ostrova. Kapitán Bourcart měl ve Victorii velmi snadně provést své transakce a najít tam také pomůcky, které vyžadovala jeho nová lovecká kampaň. V tom ohledu nebylo třeba se znepokojovat. Brzy ráno opustil Saint Enoch své kotviště na laguně. Podporován odlivem, sestoupil průlivem Margaretiny zátoky a vyplul na širé moře. Příznivé větry, vanoucí od východu na jihovýchod, dovolily mu plout podél pobřeží v krytu země několik mil od dlouhého poloostrova staré Kalifornie. Pan Bourcart do stě žňoví nepostavil hlídky, protože už nešlo o lov velryb. Nejnutnější bylo dorazit na Vancouver a využít vysokých cen. Ostatně byly ohlášeny jen tři nebo čtyři velryby ve veliké vzdálenosti, které nebylo možné pronásledovat pro velké zvlnění moře. Až k úžině Juan de Fuca, která dělí ostrov Vancouver od území Washingtonu na konci Spojených států, se počítá asi čtrnáct set mil. Při průměrné rychlosti devadesáti mil za čtyřiadvacet hodin potrvá plavba Saint Enocha asi jen dva týdny, a používal tedy všechny plachty, šípové i stěhové. Přízeň osudu, kterou se vyznačila tato první kampaň, trvala stále. Téměř v třetině cesty lavírovala loď naproti San Diegu, hlavním městě dolní Kalifornie. Za čtyři dny potom se nacházela naproti San Francisku, mezi četnými loděmi, plujícími do tohoto velikého amerického přístavu. „Snad je to škoda,“ řekl toho dne pan Bourcart svému prvnímu důstojníkovi, „že nemůžeme prodat v San Francisku, co prodáme ve Victorii...“ „Zajisté,“ odpověděl pan Heurtaux, „protože bychom byli u cíle... Ale cesta je cesta... Máme-li opět začít v lovu poblíž Kurilských ostrovů, pronikneme daleko na sever...“ „Máte pravdu, Heurtauxi, a ostatně zprávy kapitána Iwingu byly jasné... Podle jeho výroku se bude Saint Enoch moci snadno ve Victorii opravit a zásobit na několik měsíců.“ Zatím začal vítr, který projevoval jistou náchylnost zeslábnout a vál k jihu, opět vát z širého moře. Rychlost Saint Enocha se tedy poněkud zmírnila. To na lodi vzbuzovalo jistý nepokoj. Celkem měli k cíli ještě jen asi čtyřicet osm hodin a ostatně ráno 3. července ohlásila hlídka mys Flattery u vchodu do úžiny Juan de Fuca. Plavba tedy trvala šestnáct dní - o dva více, než myslel pan Bourcart - a loď dosáhla průměrné rychlosti jen devadesát mil. „Nuže... starochu...“ řekl mistr Ollive mistru Cabidoulinovi „jsme u přístavu... a přece nepřestáváš skuhrat...“ „Já?...“ odpověděl bednář. „Ano, ty!“ „Neříkám nic...“ „Neříkáš nic... ale to je stejné!...“ „Opravdu?...“ „Opravdu... a slyším, jak ti to kručí v břiše!... V duchu chrochtáš...“ „A budu chrochtat veřejně, až se mi bude chtít!“ odsekl Jean-Marie Cabidoulin. Po zdravotních a celních formalitách pak zakotvil Saint Enoch u můstku, po kterém mohl snadno vyložit svůj náklad. V každém případě potrvá jeho pobyt na Vancouveru asi dva týdny. Nebude moci odplout, pokud jeho mužstvo neprovede některé nezbytné opravy jak pro
novou kampaň v severních končinách Tichého oceánu, tak pro návrat do Evropy. První důstojník, oba poručíci a mistři měli tedy dost práce, takže jí museli věnovat všechen svůj čas. Nešlo o nic menšího než vylodit na zemi sedmnáct set soudků tuku. Mimo to bude muset kapitán Bourcart dohlížet ostře na své lidi. V těchto krajinách, na ostrově Vancouveru a na plážích Caribou v Britské Kolumbii, navštěvovaných hledači zlata jsou pro námořníky důvody k dezerci. V přístavu Victoria se nacházely právě dvě lodě, Chantenay z Nantes a Forward z Liverpoolu, které dezerce jistého počtu mužstva velmi uvedla do rozpaků. Nicméně měl pan Bourcart zato, že si může být svými lidmi jist, pokud je to jen zřejmé... Copak je naděje nedrží, že budou mít podíl na zisku z této kampaně, výnosné jak pro majitele Saint Enocha? Nicméně bylo velmi zapotřebí svědomitého dozoru a povolení k opuštění lodě se mělo udílet jen zřídka. Nesporně bylo lepší rozdílet po krušné denní práci dvojitou porci na lodi, než nechat mužstvo se potloukat po krčmách a výčepech, kde by brzy mohlo navázat špatné známosti. Pokud se týká pana Bourcarta, ten se především musel starat o odbyt svého zboží na trhu ve Victorii. Proto jakmile vystoupil na pevninu, odebral se k panu Williamu Hopeovi, jednomu z hlavních tržních agentů. Doktor Filhiol neměl na starosti žádného nemocného a mohl si po libosti prohlížet město a okolí. Snad by proputoval celý ostrov, kdyby nebyl nedostatek komunikačních prostředků. Nebyly cesty - nanejvýš stezky hustými lesy ve vnitrozemí. Musel tedy omezit okruh svého pátrání. Celkem mu připadalo město zajímavé jako všechna města, která rychle na americké půdě rozkvétají a kterým dovoluje terén se donekonečna rozšiřovat. Bylo vystavěno pravidelně, zbrázděno ulicemi, křižujícími se v pravých úhlech, stíněno krásnými stromy, mělo rozlehlý park - a které americké město nemá jeden nebo několik parků? Pokud se týká sladké vody, tu mu dodávala nádrž, zřízená čtyři míle odtud a živená nejlepšími prameny ostrova. Přístav, skrytý v malé zátoce, měl velmi příznivé podmínky. Tam se sbíhá úžina Juan de la Fuca a úžina Královny Charlotty. Lodi se mohou dostat do něho buď od západu, nebo od severozápadu. Jeho námořnický ruch, který v budoucnosti ještě mnohem vzroste, obsáhne všechnu plavbu těchto končin. Sluší se připojit, že v té době už přístav poskytoval hojné prostředky lodím, které se musely opravovat po dlouhých plavbách, většinou velmi krušných. Hojně zásobený arzenál, skladiště pro zboží, nádrž k položení lodi na bok jim byly k dispozici. Kapitán Iwingu dal panu Bourcartovi přesné zprávy. Ceny tuku stouply. Saint Enoch se dostavil právě včas, aby toho využil. Poptávky se jen hrnuly nejen na Vancouver, ale i do New Westminsteru, důležitého města Britské Kolumbie nad Georgijským zálivem, severovýchodně od Victorie. Dvě velrybářské lodi, americký Flower a norský Fugg, prodaly už svůj náklad a - což učiní i Saint Enoch, - odpluly lovit v severní části Tichého oceánu. Záležitost Saint Enocha byla tedy rychle projednána mezi agentem Hopem a kapitánem Bourcartem. Náklad byl prodán za ceny, kterých nikdy nebylo dosaženo a kterých by se nedocílilo na evropských trzích. Šlo už tedy jen o vylodění soudků a dopravu do skladiště, kde budou odevzdány kupci. Když se pan Bourcart vrátil na loď, řekl prvnímu důstojníkovi: „Heurtauxi, záležitost je skončena a můžeme si jen blahopřát, že jsme poslechli radu poctivého kapitána Iwinga!...“ „Tuk i kostice, pane Bourcarte?...“ „Tuk i kostice byly prodány společnosti v New Westminsteru.“ „Mohou se tedy naši lidé dát do práce?“
„Hned dnes a myslím, že loď bude moci vyplout nejdéle za měsíc, až si pobude v nádrži položena na bok.“ „Všichni nahoru!“ zavelel první důstojník, ke kterému si mistr Ollive přišel pro rozkazy. Vylodit sedmnáct set soudků, to je práce, která vyžaduje nejméně osm dnů, i když se děje metodicky a čile. Přístroje byly postaveny nad poklopy a polovina lodníků se odebrala do podlodí, zatímco druhá polovina pracovala na palubě. Byla zřejmá jejich dobrá vůle a horlivost, takže nebylo potřeba se uchylovat k přístavním dělníkům. Měl-li někdo hodně práce, byl to Jean-Marie Cabidoulin. Nedal vytáhnout soudek, aniž do neprozkoumal, aniž nezjistil, že plně zvučí a že nevyvolá žádné výtky. Stál neustále vedle můstku, kladívko v ruce, a poklepával na každý soudek. Pokud se týká tuku, - nebylo potřeba se znepokojovat - byl stále výtečné jakosti. Zkrátka, vyloďování se provádělo s velkou důkladností a tato práce trvala celý týden. Ostatně práce mistra Cabidoulina neskončí s vyloděním nákladu. Bude nutno nahradit soudky plné stejným počtem soudků prázdných pro novou kampaň. Naštěstí pan Bourcart našel ve skladišti ve Victorii zásobu a získal ji výhodně pro sebe. Nicméně bylo nutno je opravit a uvést je do náležitého stavu. Byla to veliká práce, na kterou by ty dny sotva stačily, a bednář neustával bručet v duchu i veřejně, za zvuku tisícerých ran kladívkem, které opakovali kovář Thomas a tesař Férut. Když vylodili poslední soudek, přistoupili k dokonalému vyčištění podpalubí a vnějším opravám. Saint Enoch byl odstraněn od můstku a dopraven do nádrže. Bylo nutné prohlédnout vnějšek jeho trupu, konstatovat, jestli není poškozen v důležitých částech. První důstojník a lodní mistr se ujali této prohlídky - pan Bourcart důvěřoval jejich zkušenosti. Vážnější škody vlastně nebyly - jen nějaké opravy, přibít dva nebo tři měděné pláty, ucpat trhliny koudelí, vršky natřít čerstvou barvou. Tato práce byla vykonána bez oddechu a pobyt ve Vancouveru jistě nepotrvá přes předvídanou dobu. Je tedy pochopitelné, že pan Bourcart neustával projevovat své uspokojení a že mu doktor Filhiol opakoval: „Máte štěstí, kapitáne... máte opravdu štěstí!... Jestli ještě vytrvá...“ „Vytrvá, pane Filhiole. Víte, co by se mohlo stát?...“ „To mi laskavě povězte...“ „To, že za dva měsíce, po své druhé kampani, se Saint Enoch vrátí do Victorie prodat nový náklad za stejnou cenu!... Jestli nebudou velryby u Kurilských ostrovů nebo v Ochotském moři příliš divoké...“ „Jak to, kapitáne?... Copak by někdy našly lepší příležitost prodat svůj tuk za výhodnější ceny?...“ „To nemyslím,“ odpověděl s úsměvem pan Bourcart, „to nemyslím.“ Bylo řečeno, že doktor Filhiol nemohl své mimoměstské vycházky podnikat tak daleko, jak si přál. Blízko břehu se setkal někdy s několika Indiány. Nebyly to právě ty nejkrásnější typy plemene rudých, jejichž pozoruhodné ukázky existují na dalekém Západě. Nikoliv: byly to bytosti hrubé, otylé, šeredných tváří, obrovských hlav nehezkého tvaru, malých očí, širokých úst, ošklivých nosů s chřípím protknutým kovovými kroužky nebo dřevěnými hůlčičkami. A jakoby jim ta přirozená ošklivost nestačila, mají ve zvyku klást si při obřadech a slavnostech na tvář dřevěnou masku ještě šerednější, která pomocí tkaniček dělá strašlivé grimasy... V této části ostrova a v jeho nitru jsou nádherné lesy, velmi bohaté na sosny a zvláště cypřiše. Bylo snadné si tam opatřit dříví pro Saint Enocha. Stačilo jen ho porazit a dopravit na
loď. Pokud se týká zvěřiny, ta se tam jen hemžila. Panu Heurtauxovi, doprovázenému poručíkem Allottem, se podařilo skolit několik párů daňků, které kuchař výhodně použil pro stůl v salonu i v místnosti pro mužstvo. Rovněž se tam hemžili vlci, lišky, hranostajové, velmi opatrní a nesnadno ulovitelní, nicméně hledaní pro cenu své kožešiny, a také hojné veverky s hustým ohonem. Nejdelší výlet doktora Filhiola jej zavedl až do Nanaima a odebral se tam po moři na malém kuttru, který obstarával spojení mezi oběma městy. Tam leželo kvetoucí městečko, jehož přístav poskytoval lodím výtečné kotviště. Nanaimský obchod vzrůstá každým rokem. Tamější uhlí výtečné jakosti se vyváží do San Franciska, do všech přístavů na západě Tichého oceánu, dokonce až do Číny a na Sandwichské souostroví. Už dávno z těchto bohatých ložisek kořistila Společnost Hudsonova zálivu. Uhlí - více než zlato - je velikým, takřka nevyčerpatelným bohatstvím ostrova. Není pochyby, že ostatní ložiska nejsou ještě objevena. Pokud se týká nanaimských ložisek, tam je práce snadná a zaručují městu opravdový rozkvět. Mimo to je dobývání zlata v tomto území Caribou, které náleží k Britské Kolumbii, drahé a abys získal dolar, musíš, jak říkají zlatokopové, vydat dva. Když se doktor Filhiol vracel z tohoto výletu, byl už trup Saint Enocha pokryt novou vrstvou nátěru. Několik oprav bylo provedeno na plachtoví, na člunech, tak drsně někdy zasažených ocasem velryby. Zkrátka, loď si pobyla v doku a zakotvila v přístavu a odjezd byl stanoven definitivně na 19. července. Dva dny předtím vplula do Victorijské zátoky americká plachetní loď a zakotvila půl uzlu od Saint Enocha. Byl to Iwing, který se vracel z Margaretiny zátoky. Nezapomněli jsme na dobré styky mezi jeho kapitánem a kapitánem Bourcartem, rovněž srdečné i mezi důstojníky a mužstvy. Jakmile Iwing zakotvil, dal se kapitán Forth přepravit na Saint Enocha, kde se mu dostalo výtečného přijetí z vděčnosti za jeho pokyn, který jim tolik prospěl. Pan Bourcart, vždy šťastný, když mohl prokázat nějakou zdvořilost, ho chtěl pozdržet k obědu. Blížila se hodina jídla a pan Forth přijal bez okolků pozvání, které hodlal oplatit zítra na Iwingu. V salonu, kde se shromáždili pan Bourcart, pan Heurtaux, oba poručíci, doktor Filhiol a americký kapitán, zavládl velmi živý hovor. Nejprve se týkal příhod za plavby obou lodí z Margaretiny zátoky k ostrovu Vancouver. Pan Bourcart vypověděl, za jak výhodných podmínek prodal svůj náklad, a zeptal se kapitána Iwingu, jestli měl dobrý lov po odplutí Saint Enocha. „Nikoliv,“ odpověděl pan Forth, „byla to jedna z nejmizernějších kampaní a nenaplnil jsem ani čtvrtinu svých soudků... Nikdy nebylo tak málo velryb...“ „Je to snad možné vysvětlit tím,“ poznamenal pan Heurtaux, „že v této roční době mláďata už nepotřebují své matky a jak ona tak i tyto opouštějí zátoku a vydávají se na širé moře...“ „To je asi pravda,“ odpověděl pan Forth. „Lovil jsem v zátoce častěji a nepamatuji se, že bych ji koncem června někdy viděl tak opuštěnou... Míjely celé dny, aniž jsme museli spustit čluny, ačkoliv bylo počasí pěkné a moře dosti klidné. Bylo štěstí, pane Bourcarte, že jste začal v končinách Nového Zélandu... V Margaretině zátoce byste náklad nezískal...“ „Veliké štěstí,“ prohlásil pan Bourcart, „a to tím spíše, že jsme viděli jen zvířata prostředního vzrůstu...“ „A my malého,“ odpověděl pan Forth. „Ulovili jsme taková, že nevydala ani třicet soudků tuku!...“
„Řekněte mi, kapitáne,“ zeptal se pan Bourcart, „chcete prodávat na trhu ve Victorii?...“ „Ano... jestli je kurz stále příznivý...“ „Je a tato špatná sezóna v Margaretině zátoce nepřivodí jeho pokles. Ostatně ještě se nečeká na příliv od Kuril, z Ochotského moře nebo z Beringovy úžiny.“ „Skutečně,“ řekl pan Heurtaux, „neboť lov skončí teprve za šest týdnů nebo za dva měsíce...“ „A doufáme, že na něm budeme mít svůj podíl!...“ prohlásil Roman Allotte. „Ale, kapitáne Forthe,“ řekl poručík Coquebert, „měly snad ostatní velrybářské lodi v Margaretině zátoce větší štěstí než vy?...“ „Nikoliv,“ odpověděl pan Forth. „Proto, když Iwing rozvinul plachty, většina se chystala vytáhnout kotvy a vyplout na moře.“ „Chtějí zamířit k severovýchodnímu pobřeží Asie?“ zeptal se pan Heurtaux. „Myslím, že ano.“ „Eh, to nás tam bude!...“ zvolal poručík Coquebert. „Tím lépe!...“ odtušil Roman Allotte. „To je právě vzrušující, jsou-li dvě nebo tři lodi na jednu velrybu... ženeme-li se, div se vesla nepolámou!... A jaká je to čest pro první člun, který zasadí první ránu!...“ „Jen klid, poručíku, jen klid!...“ přerušil ho pan Bourcart. „Není na dohled velryby...“ „Nuže,“ pokračoval pan Forth, „jste odhodláni podniknout druhou vypravu...“ „Úplně.“ „A kdy vyplujete?“ „Pozítří.“ „Už?...“ „Saint Enochu zbývá jen vytáhnout kotvy.“ „Blahopřeji si tedy, že jsem dorazil včas, abych mohl obnovit známost, kapitáne,“ řekl pan Forth, „a abychom si ještě jednou mohli stisknout ruce...“ „I my si blahopřejeme, že jsme mohli opět navázat vzájemné dobré styky,“ odpověděl pan Bourcart. „Kdyby byl Iwing veplul do této zátoky ve chvíli, kdy by z ní Saint Enoch odjížděl, bylo by nás to velmi mrzelo.“ Potom si kapitán Bourcart a jeho důstojníci připili na zdraví kapitána Fortha slovy, ze kterých byla zřejmá sympatie pro americký národ. „Ostatně,“ poznamenal potom pan Heurtaux, „snad i kdybychom se nebyli spatřili ve Victorii, konal by Saint Enoch a Iwing společně druhou kampaň poblíž Kurilských ostrovů?...“ „Je snad vaším úmyslem, kapitáne,“ zeptal se pan Bourcart, „zkusit v severním Tichém oceánu vaše štěstí?...“ „To je nemožné, pánové,“ odvětil pan Forth. „Iwing by dorazil na loviště trochu pozdě... Za dva měsíce se začnou v Beringově úžině i v Ochotském moři tvořit první ledy a já nejsem schopen, abych se bez otálení vydal na moře. Opravy na Iwingu si vyžádají tři až čtyři týdny... „ „Vyslovujeme vám tedy upřímné politování, pane Forthe,“ prohlásil pan Bourcart. „Ale rád bych se vrátil k něčemu, o čem jste se zmínil a co vyžaduje jisté vysvětlení...“ „O co jde, kapitáne?...“ „Nevšiml jste si ke konci svého pobytu v Margaretině zátoce, že velryby řídnou a že jeví dokonce zvláštní spěch, aby se dostaly na širé moře?...“ „To je jisté,“ prohlásil kapitán Forth, „a prchaly za okolností, které nejsou obvyklé... Myslím, že nepřeháním, když budu tvrdit, že se ta zvířata obávala neobyčejného nebezpečí, že
prožívala nevím jaký pocit zděšení, jako by byla zachvácena panikou... Skákala po povrchu vody, vydávala řev, jaký jste jakživ neslyšel.“ „To je velmi podivné, o tom není pochyb,“ prohlásil pan Heurtaux, „a nevíte z jakého důvodu?...“ „Nikoliv, pánové,“ odpověděl pan Forth, „ledaže by nějaký strašlivý netvor...“ „Eh, kapitáne,“ poznamenal poručík Coquebert, „kdyby vás slyšel mistr Cabidoulin, náš tesař, zvolal by: To je veliký mořský had!“ „Opravdu, poručíku,“ odpověděl pan Forth, „ať je poděsil had nebo ne, velryby prchaly všemožnou rychlostí...“ „A,“ řekl Roman Allotte, „copak nebylo možné jim zatarasit průliv Margaretiny zátoky... a ještě jich několik tuctů ulovit?“ „Přiznám se vám, že na to nikdo ani nepomyslel,“ odpověděl pan Forth. „Naše čluny by nevyvázly bez velkého poškození a snad i se ztrátami na lidech... Opakuji, dělo se tam něco neobyčejného.“ „Dovolte,“ zeptal se pan Bourcart, „co se stalo s anglickou lodí Repton? Měla lepší lov než ostatní?...“ „Pokud vím, nikoliv...“ „Myslím, že zůstala v Margaretině zátoce?...“ „Když Iwing napnul plachty, chystala se tato loď k odplutí...“ „Kam?...“ „Podle toho, co se povídalo, hodlá pokračovat ve své kampani v severozápadní části Tichého oceánu.“ „Nuže,“ připojil pan Heurtaux, „kéž se s ním nesetkáme!“ Když nadešla noc, vrátil se kapitán Forth na svou loď, na které následující den přijal pana Bourcarta a jeho důstojníky. Opět se mluvilo o událostech, jejichž jevištěm byla Margaretina zátoka. Pak se oba kapitáni rozloučili v naději, že Saint Enoch a Iwing se snad ještě někdy na lovišti uvidí.
VII. KAPITOLA Druhá kampaň Kapitán Bourcart vyplul ráno 19. července. Když zvedli kotvy, manévrovali ne bez obtíží, aby se dostali ze zátoky. Vítr, který vál od jihovýchodu a byl pro něho nepříznivý, se stane příznivým, jakmile Saint Enoch obepluje poslední výběžek Vancouveru a octne se několik mil na širém moři. Ostatně loď neplula úžinou Juan de Fuca, kterou se dostala do přístavu. Vystupovala na sever úžinou Královny Charlotty a Georgijským zálivem. Den na to obeplula severní břeh ostrova, zamířila na západ a do večera ztratila zemi z očí. Vzdálenost mezi Vancouverem a Kurilskými ostrovy se odhaduje asi na třináct set mil. Když jsou příznivé okolnosti, může ji plachetní loď urazit pohodlně ani ne za pět týdnů a pan Bourcart počítal, že nebude potřebovat k tomu delší dobu, když mu bude osud stále příznivý. Je jisté, že plavba začala za výtečných podmínek. Svěží vítr a vzduté moře svými dlouhými vlnami dovolily Saint Enochu pokrýt se plachtami. Celý pod nimi zmizel a mířil na západoseverozápad. Jestli tento směr poněkud prodlužoval jeho cestu, vyhnul se aspoň proudu Tichého oceánu, který směřuje na východ podél Aleutských ostrovů. Celkem probíhala plavba bez překážek. Jenom bylo potřeba občas utáhnout nebo popustit
lano. Proto bylo mužstvo svěží a připraveno pro krušnou loveckou kampaň, která je očekávala na Ochotském moři. Jean-Marie Cabidoulin byl stále na lodi nejzaměstnanější definitivním seřazováním soudků v podpalubí, rozestavováním přístrojů, pražců a džberu k přelévání tuku. Jestli se naskytne příležitost ulovit nějakou velrybu, než se Saint Enoch dostane k sibiřskému pobřeží, nenechá si ji kapitán Bourcart ujít. „To si můžeme jen přát, pane Filhiole,“ řekl jednoho dne doktorovi. „Sezóna pokročila a náš lov na Ochotském moři nebude moci trvat déle než několik týdnů... Brzy se utvoří ledy a plavba se stane obtížnou.“ „Pak se divím,“ poznamenal doktor, „že velrybáři, kteří mají stále naspěch, si vedou dosud tak primitivním způsobem... Proč nepoužívají parních lodí, člunů a více zdokonalených ničivých přístrojů?... Kampaně by přinášely velký zisk...“ „Máte pravdu, pane Filhiole, a jednoho dne to nastane, o tom nepochybujte. Jestli jsme zůstali věrni svým starým chybám, neskončí druhá polovina tohoto století aniž bychom se nepodrobili pokroku, který vniká do všeho!...“ „Věřím vám, kapitáne, a lov bude organizován modernějšími prostředky... ledaže by se velryby musely - ano ubývá jich - zavřít do ohrady...“ „Ohrada pro velryby!...“ zvolal pan Bourcart. „Žertuji,“ prohlásil doktor Filhiol, „a přece jsem znal přítele, kterého napadla tato myšlenka...“ „Je to možné?...“ „Ano... ohradit velryby v nějaké zátoce jako se ohrazují krávy na poli... Tam by jejich výživa nestála nic a jejich mléko by se mohlo výhodně prodávat..“ „Prodávat jejich mléko, doktore?...“ „Které se vyrovná mléku kravskému, tuším.“ „Dobrá!... ale jak je dojit?...“ „To právě uvádělo do rozpaků mého přítele... Proto se vzdal tohoto podivuhodného plánu...“ „A jednal moudře,“ řekl pan Bourcart, usmívaje se srdečně. „Ale abychom se vrátili k Saint Enochu, řekl jsem vám, že nebude moci prodlužovat svou kampaň v severní části Tichého oceánu, a budeme nuceni se vrátit začátkem října.“ „Kam půjde Saint Enoch, až opustí Ochotské moře?“ zeptal se pan Filhiol. „To ještě nevím.“ „Nevíte, kapitáne?...“ „Ne... to bude záviset na okolnostech, drahý doktore... Ustanovit se předem na nějakém plánu, to znamená vystavit se mrzutostem...“ „Nelovil jste už v končinách za Beringovou úžinou?...“ „Ano a našel jsem tam více tuleňů než velryb... Ostatně zima v arktickém moři je předčasná a už v prvních zářijových týdnech je tam ztížená plavba ledy... Nehodlám tedy letos překročit šedesátý stupeň šířky.“ „Dobrá, kapitáne. Jestli připustíme, že v Ochotském moři bude lov výhodný, vrátí se Saint Enoch do Evropy?...“ „Nikoliv, doktore,“ pokračoval pan Bourcart, „a podle mého mínění bude výhodnější prodat tuk ve Vancouveru, protože jsou tam vysoké ceny.“ „A tam byste strávil zimu?...“ „Pravděpodobně - tak abych se nacházel na lovišti na počátku příští sezóny.“ „Nicméně,“ pokračoval pan Filhiol, „je nutné všechno předvídat... Když nebude mít Saint
Enoch úspěch v Ochotském moři, hodláte tam vyčkat na návrat příznivé sezóny?...“ „Ne, ačkoliv se dá v Nikolajevsku nebo Ochotsku přezimovat... V tom případě bych se rozhodl spíš vrátit k americkému pobřeží nebo na Nový Zéland.“ „Tedy, kapitáne, ať se stane cokoliv, nemůžeme počítat, že se vrátíme tento rok do Evropy?...“ „Nikoliv, drahý doktore, a nedivte se tomu... Je vzácností, aby naše kampaně trvaly čtyřicet až padesát měsíců... Mužstvo ví, na čem je v tom ohledu...“ „Věřte, kapitáne,“ odpověděl pan Filhiol, „že mi čas nebude připadat dlouhý a ať si kampaň potrvá jakkoliv dlouho, nikdy nebudu litovat, že jsem vstoupil na Saint Enocha!“ Je samozřejmé, že hned za prvních dnů plavby zaujaly hlídky opět svá místa. Moře bylo pozorně sledováno. Dvakrát dopoledne a dvakrát odpoledne vystupoval poručík Allotte do ráhnoví bramového stěžně a zůstával tam na stráži. Občas se objevily známky výskytu kytovců, ale ve vzdálenosti příliš velké, než aby pan Bourcart pomýšlel na spuštění člunů. Polovina plavby se odbyla bez příhody za sedmnáct dní, když 5. srpna k desáté hodině ranní spatřil kapitán Bourcart ostrovy Aleuty. Tyto ostrovy, náležející dnes k Severní Americe, byly v té době částí ruského carství, kterému patřila celá obrovská provincie Aljaška, jejímž pouhým přirozeným pokračováním jsou Aleuty. Tento dlouhý růženec, který se táhne téměř na deset stupňů, má skoro jedenapadesát zrnek. Dělí se na tři skupiny: vlastní Aleuty, Andrejanovy ostrovy a Liščí ostrovy. Žije tam několik tisíc obyvatel na nejdůležitějších ostrovech souostroví a oddávají se lovu, rybolovu a obchodu s kožešinami. Jeden z velikých, Umanak, spatřil Saint Enoch asi pět mil na severu a spatřil jeho sopku Šikladinskoj vysokou devět tisíc stop, právě v činnosti. Pan Bourcart neuznával za vhodné přiblížit se víc, obávaje se, že při těchto západních větrech tam bude moře rozbouřené. Toto Aleutské souostroví uzavírá na jihu Beringův průliv, který na východě a na západě ohraničují Amerika pobřežím Aljašky a Asie pobřežím Kamčatky. Toto souostroví má tu zvláštnost, že opisuje křivku, vydutou směrem k širému moři - zvláštnost, kterou mají také ve svém rozložení Kurilské ostrovy, Liu Kiu, Filipíny a celkové území japonského císařství. Průběhem této plavby mohl doktor Filhiol sledovat pohledem vrtošivé obrysy souostroví, zježeného sopečnými horami a s okolím krajně nebezpečným za špatné sezóny. Když plul Saint Enoch kolem této prohlubeniny, vyhnul se větrům, které vanuly proti. Byl podporován trvalým větrem a měl projet už jedním ramenem Kuro Siva, které v sousedství Kurilských ostrovů vystupuje šikmo na severovýchod k Beringově úžině. Saint Enoch minul poslední ostrůvek Aleut a chytil severovýchodní vítr. Byla to velmi výhodná okolnost pro loď, která chtěla zamířit na jihozápad ke Kurilám. Až propluje tímto souostrovím - pak doufal pan Bourcart, že než uplynou dva týdny zahlédne nejzazší výběžek Kamčatky. Ale u ústí Beringova průlivu se rozpoutal strašlivý vítr, jemuž by snad nebyla odolala loď, zbudovaná méně pevně a obsluhovaná méně opatrně. Aby hledali útulek v některé zátoce Aleut, k tomu jim opatrnost neradila, protože by kotvy neudržely loď a ta by se rozbila o úskalí. Tato silná vichřice, provázená blýskáním, promíseným krupobitím a deštěm, trvala osmačtyřicet hodin. První noc by loď málem dopadla špatně. Nicméně, protože vichřice řvala s rostoucí zuřivostí, bylo omezeno plachtoví, pokud to jen bylo možné, pouze na přední a velikou košovou plachtu. Dokud ta strašlivá vichřice trvala, mohl se doktor Filhiol jen obdivovat chladnokrevnosti kapitána Bourcarta, statečnosti jeho důstojníků, obratnosti a obětavosti jeho mužstva. Bylo nutné jen chválit mistra Olliva za přesnost a obratnost, kterou vnášel do provádění prací.
Scházelo málo a loďky na pravém boku by byly rozbity, i když byly vtaženy dovnitř, když moře vrhalo svou mohutnou záplavu. Za takových okolností je pochopitelné, že Saint Enoch nemohl udržet svůj směr. Půl dne musel prchat s větrem v týle a svinutými plachtami. Bylo to velmi nebezpečné, neboť se loď vydávala do nebezpečí, že bude „pohlcena mořem“. Uhání-li směrem větru a to rychle, je její kormidlo bezmocné a je nesnadné jí zabránit, aby se nevrhla jednou nalevo, jednou napravo. Pak se musí nejvíce obávat poryvů moře, neboť útočí ne zepředu, ve kterém případě je možné jim odolat, ale zezadu, odkud se dá špatně bránit útoku vln... Stalo se tedy, že několikrát mohutný lijavec pokropil palubu Saint Enocha. Mužstvo už chtělo srazit okřídlí, aby usnadnilo odliv vody. Naštěstí postačily odváděcí roury a poklopy, řádně opatřené, a pak odolaly. Lidé, nacházející se pod dohledem mistra Olliva u kormidla, mohli udržet západní směr. Saint Enoch vyvázl bez velikého poškození. Kapitánu Bourcartovi bylo líto jen ztráty plachty do bouře, kterou se pokusili zřídit na zádi a z níž zůstaly za chvíli jenom cáry, které v zuřivé vichřici práskaly jako bič. A po tom marném pokusu udržet žádaný směr se kapitán rozhodl prchat s větrem v týle. Vichřice postupně ubývalo v noci z 10. na 11. srpna. Téměř na úsvitě se podařilo mistru Ollivovi rozvinout příslušné plachtoví. Museli se obávat, aby vítr nezůstal v západním proudění, protože Saint Enoch byl ještě téměř osm set mil od asijského pobřeží. Musel by zápasit proti větru a jeho plavba by se značně opozdila. Lavírovat by znamenalo vydat se do nebezpečí, že jej strhne Kuro Siva a že bude zanesen na severovýchod, což by snad ohrozilo tuto kampaň v Ochotském moři. Hlavně tohoto se kapitán Bourcart obával. Důvěřoval v pevnost své lodi, důvěřoval obratnosti svých důstojníků a mužstva, neměl jiné obavy než že nastane tato změna větru, která zpozdí jeho příjezd ke Kurilám. „Copak nás snad opouští štěstí a opravňuje tak předtuchy toho zlořečeného věštce Cabidoulina?...“ opakoval občas. „Neví, co mluví,“ odpovídal Ollive, „a učinil by lépe, kdyby polknul svůj jazyk... Ale ten se mu hrne z úst jako vodotrysk z velryby... Jsou to jenom potřeštěné žvásty!“ A opravdu, byl-li statečný lodní mistr nadšen tímto míněním, není třeba se tomu divit. Ale opoždění, i když jen o čtrnáct dní, bylo velmi špatné. Počátkem září se na Ochotském moři tvoří první ledy a velrybářské lodi se tam objevují teprve koncem zimy. Přesto, když vichřice pominula, bylo rychle zapomenuto, že byl Saint Enoch jednou nebo dvakrát na pokraji záhuby. Proto se zdvojnásobily vtipy na adresu Jeana-Marie Cabidoulina. „Vidíš, starochu,“ řekl mu mistr Ollive, „tys nám přivodil tuto smůlu a jestli se naše kampaň nezdaří, bude to zase tvoje vina.“ „Nuže,“ odpověděl bednář, „neměli jste mě vytáhnout z mé dílny v ulici des Tournettes a vsadit na Saint Enocha...“ „Zajisté, Cabidouline, zajisté!... Avšak kdybych byl kapitánem Bourcartem, vím, co bych učinil.“ „A co bys učinil?...“ „Dal bych ti ke každé noze přivázat kouli a hodit tě přes palubu!“ „To by snad bylo to nejlepší, co by mě mohlo potkat!...“ odpověděl Jean-Marie Cabidoulin vážným hlasem. „Čert ho vezmi!...“ vykřikl mistr Olive. „Mluvím vážně!... „Protože je to vážné a uvidíš, jak skončí kampaň...“
„Tak dobře, jak začala, starochu, nicméně s jednou podmínkou... že tě vysadíme na širém moři!“ Ostatně i když budoucnost snad dá Jeanu-Marie Cabidoulinovi za pravdu nebo ne, za plavby od Vancouveru ke Kurilským ostrovům nemělo mužstvo příležitost rozdělat oheň pod rozpouštěcím kotlem. Kytovci se objevovali jenom velmi zřídka a to ještě ve velké vzdálenosti. A přece v této roční době navštěvují rádi okolí Beringova průlivu obrovské balaenoptery, jubarti, dlouzí někdy třicet metrů, kulamakové a umgulikové, měřící patnáct metrů. Odkud pak tedy tato ojedinělost?... Ani panu Bourcartovi ani panu Heurtauxovi se nepodařilo to vysvětlit. Hledala snad tato zvířata, příliš pronásledovaná v arktických mořích, útulek, jak se mělo stát později, až v polárních mořích?... „Eh, ne!... Eh ne!...“ volal poručík Allotte. „Co nenacházíme před Kurilskými ostrovy, najdeme za nimi!... V Ochotském moři nás očekávají velryby a celé moře by se naplnilo jejich tukem!“ I kdyby se měly fantastické poručíkovy věštby uskutečnit, bylo nicméně jisté, že nebylo potřeba ani jednou spustit čluny. Rovněž bylo nutné zaznamenat, že nespatřili ani jednu loď, a přece v tomto měsíci srpnu nebývá zvykem, že by už velrybáři opustili tyto končiny. Snad ovšem loví už na Ochotském moři, kde podle slov Romana Allotta se měly velryby hemžit... A kdo ví, zda se mezi loďmi nenachází Repton, který podle zpráv kapitána Fortha opustil Margaretinu zátoku, aby se odebral do severozápadních končin Tichého oceánu? ... Dobrá, i kdyby byla jeho kampaň jakkoliv šťastná, říkali lidé, nezmocní se sám všeho - a zajisté zůstane několik velryb pro Saint Enocha! Obavy, že se vítr změní, se nenaplnily. Po čtyřiadvacetihodinovém bezvětří zadul opět vítr od jihovýchodu. Uplynulo několik dní. Mořští ptáci - ti, kteří se odvažují několik set mil na moře - už kroužili kolem lodi, občas odpočívali na konci ráhen. Loď plula průměrnou rychlostí deseti až jedenácti uzlů. Plavba pokračovala tak, že pan Bourcart si nemohl stěžovat. 21. srpna po dvojitém měření, provedeném v deset hodin a v poledne za velmi jasného počasí bylo stanoveno, že se nacházejí na sto šedesátém pátém stupni třiceti sedmi minutách délky a čtyřiceti devíti stupních třinácti minutách šířky. V jednu hodinu se nacházeli kapitán a důstojníci pohromadě na vrchní palubě. Saint Enoch, nachýlený na pravý bok, nechával za sebou plochou brázdu a klouzal rychle po vlnách. Náhle první důstojník řekl: „Co je to tamhle vidět?...“ Všechny zraky zamířily před loď k dlouhému, černavému pruhu, který se zdál oživen zvláštním plazivým pohybem. Když pozorovali tento pruh dalekohledem, zdálo se, že měří dvě stě padesát až tři sta stop. „Podívejme,“ řekl žertem poručík Allotte, „není to snad velký mořský had mistra Cabidoulina?...“ A v tuto chvíli z předního kastelu hleděl tímto směrem beze slova bednář a clonil si oči rukou. Doktor Filhiol vystoupil právě na vrchní palubu a kapitán Bourcart mu řekl, podávaje mu dalekohled: „Podívejte se, prosím vás...“ „Podobá se to úskalí, nad kterým se vznáší mnoho ptáků...“ prohlásil pan Filhiol po několika minutách. „Neznám úskalí v těchto místech...“ prohlásil pan Bourcart. „A ostatně,“ připojil poručík Coquebert, „je jisté, že tento pruh se pohybuje...“ Pět nebo šest lodníků stálo kolem bednáře, který se sevřenými ústy otvíral oči.
Pak mu řekl lodní mistr: „Nuže... starochu... co je to?...“ Místo odpovědi učinil Jean-Marie Cabidoulin posunek, znamenající: had. Obluda - jestli to obluda byla - had - byl-li to had - se vlnil na hladině téměř tři míle po větru od Saint Enocha. Jeho obrovská hlava - byla-li to hlava - se zdála pokryta hustou hřívou, jakou norské a jiné legendy vždy připisovaly krakaticím, kalmarům a různým exemplářům mořské teratologie (Teratologie, nauka o zrůdnostech). Žádná velryba, ani nejsilnější, by nemohla odolat útokům takového oceánského obra. A vskutku, copak nebyla jeho přítomnost vysvětlením, proč opustily tuto část Tichého oceánu?... Mohla by se loď o pěti až šesti stech tunách vybavit z objetí tak neobyčejného zvířete? V tom se rozlehl celým mužstvem pokřik: „Mořský had!... Mořský had!“ A všechny oči se nemohly odtrhnout od zmíněné příšery. „Kapitáne,“ zeptal se poručík Allotte, „nejste zvědav přesvědčit se, jestli dodá tato bestie tolik tuku jako velryba grónská?... Vsadím na dvě stě padesát soudků, když se nám ji podaří ulovit!“ Od okamžiku, kdy bylo zvíře zpozorováno, přiblížilo se o půl mile, bezpochyby vlivem proudu. Byly patrnější jeho závity, červovitě se rozvinující,jeho klikatý ocas, jehož konec se chvílemi vztyčoval, jeho strašlivá hlava se zježenou hřívou, z níž nevystupoval výtrysk vzduchu a vody. Na poručíkovu vyslovenou a opakovanou žádost, aby směly být spuštěny na moře čluny, kapitán Bourcart ještě neodpověděl. Avšak když se k této žádosti přidali pánové Heurtaux a Coquebert, rozkázal pan Bourcart po zcela přirozeném váhání spustit dva čluny, ne aby podnikly útok na netvora, nýbrž aby jej pozorovaly zblízka, neboť Saint Enoch se k němu nemohl bez nebezpečí přiblížit. Když bednář spatřil, že se čluny odpoutávají, přistoupil ke kapitánu Bourcartovi a řekl mu ne bez jistého vzrušení: „Kapitáne... kapitáne Bourcarte... vy chcete...“ „Ano, mistře Cabidouline, chci zjistit, na čem jsme...“ „Je to... moudré?...“ „V každém případě je to nutné učinit!“ „Běž s nimi!...“ připojil mistr Ollive. Bednář opustil kastel bez odpovědi. Posmívali se tak často jeho mořskému hadovi, že nelitoval snad této setkané, která mu měla dát zapravdu. Oba čluny, každý se čtyřmi lodníky u vesel, v jednom poručík Allotte a harpunář Ducrest, v druhém první důstojník Heurtaux a harpunář Kardek, uvolnily lana a zamířily ke zvířeti. Kapitánovy pokyny byly jasné: jednat jen s naprostou obezřetností. Pan Bourcart, pan Coquebert, doktor Filhiol a mistr Ollive zůstali na vrchní palubě a loď se zastavila. Bednář, kovář, tesař, oba ostatní harpunáři, správce lodi, kuchař a lodník čekali na přídi. Pokud se týká nováčků, opřených o okřídlí, do jejich zvědavosti se mísila jistá obava. Všechny oči sledovaly čluny. Pluly pomalu a brzy byly jen půl uzlu od neobyčejného zvířete, a kdekdo očekával, že to se náhle vztyčí... Obluda zůstala bez hnutí a její ocas nebičoval moře. Pak bylo vidět, jak čluny přirazily k zvířeti; muži hodili harpuny, aniž se pohnulo, a čluny je vzaly do vleku, aby je dopravily k lodi. Byla to obrovská řasa, jejíž kořeny tvořily hlavu, rostlina, podobná té nesmírné stuze, s níž se Peking setkal r. 1848 v mořích Tichého oceánu. Mistr Ollive řekl bednáři, nešetře ho svými vtipy: „Tady máš svou bestii!... Tady máš svého pověstného hada!... Chomáč trávy... sargassa!.. Nuže, věříš ještě, starochu?...“
„Věřím, co věřím,“ odpověděl Jean-Marie Cabidoulin, „a jednoho dne mi budete muset uvěřit!...“
VIII. KAPITOLA Ochotské moře Kurily, kterých je míň než Aleut, sestávají většinou z neobydlených ostrůvků. Nicméně tři nebo čtyři z nich lze považovat za ostrovy jako Paramušik, Owekotan, Ušišir, Matun. Jsou velmi lesnaté, mají plodnou půdu. Ostatní, skalisté a písčité, neschopné všeho obdělávání, jsou neplodné. Část tohoto souostroví náleží k japonskému císařství, jehož území prodlužuje. Druhá část, severní, patří k ruské gubernii Kamčatce. Její malí, huňatí obyvatelé se nazývají Kamčadalové. Pan Bourcart ani nepomyslel na zastávku na tomto souostroví, kde neměl nic na práci. Spěchal, aby minul tuto hráz, omezující Ochotské moře na jihu a na jihovýchodě a aby zahájil druhou kampaň. Obeplul mys Lopatku na konci poloostrova Kamčatky, vlevo nechal Paramušir a 23. srpna veplul Saint Enoch do sibiřských vod po třiceti šesti dnech plavby od ostrova Vancouver. Rozlehlý Ochotský průliv, dobře chráněný tímto dlouhým pruhem Kuril, zaujímá plochu třikrát nebo čtyřikrát větší než Černé moře. Zrovna jako nějaký oceán má své bouře, někdy neobyčejně prudké. Plavba Saint Enocha úžinou byla vyznačena nehodou sice málo vážnou, ale která se mohla stát vážnou. Loď se nacházela v nejužších místech hrdla, když v tom působením proudu narazil její kýl na mělčinu, jejíž poloha byla na mapě nepřesně vyznačena. Kapitán Bourcart se právě nacházel na vrchní palubě blízko kormidelníka a první důstojník u okřídlí na levém boku a měřili. Po nárazu, který byl dost lehký, se ozval povel. „Maskujte tři košové plachty!“ Ihned se mužstvo rozběhlo po ráhnech a nařídilo je tak, že vítr zadul do plachet odzadu a Saint Enoch se vyprostil a couvnul. Avšak kapitán Bourcart viděl, že tato práce nestačí. Bylo nutné spustit na zádi kotvu, aby se udrželi na místě. Ihned spustili na moře člun s házecí kotvou a poručík Coquebert, doprovázený dvěma nováčky, vyhlédl kotviště na příhodném místě. Náraz, opakujeme, nebyl přílišný. Loď zbudovaná tak pevně jako Saint Enoch musela vyváznout bez pohromy. Mimo to, protože narazil za nízkého moře, bylo pravděpodobné, jakmile se příliv dá pocítit, se zvedne sám, protože mu kotva brání najet hlouběji. První starostí pana Bourcarta bylo poslat lodního mistra a tesaře k pumpě. Oba zjistili, že loď nenabírá vodu. Nebylo vidět poškození ani na obložení ani na kostře. Šlo tedy jen o to, aby vyčkali přílivu, což netrvalo dlouho, a když kýl několikrát zapraštěl, uvolnil se Saint Enoch z mělčiny. Jeho plachty byly hned spořádány a hodinu potom veplul na Ochotské moře. Hlídky zaujaly opět svá místa na ráhnech hlavního a předního stěžně, aby ohlásily velryby, které by míjely v příznivé vzdálenosti. Nikdo nepochyboval, že zde budou mít úspěch právě jako v Margaretině zátoce nebo na Novém Zélandu. Než uplynou dva měsíce, vylodí Saint
Enoch, až se vrátí na Vancouver, svůj druhý náklad za ceny neméně výhodné než první. Nebe bylo velmi jasné. Vál příjemný jihovýchodní vítr. Moře se vzdouvalo dlouhými vlnami, netříštilo se, a nebylo nebezpečí, že by plavba člunů byla obtížná. Na dohled byl jistý počet lodí - většinou velrybářských. Pravděpodobně lovily v těchto končinách už po několik týdnů a pokračovaly ve své kampani až do zimy. Ostatní lodi mířily do Nikolajevska, Ochotska, Ayanu, hlavních přístavů tohoto území, nebo pluly na širé moře. V té době už Nikolajevsk, hlavní město Amurské gubernie, ležící blízko ústí veletoku stejného jména, byl důležitým městem, jehož obchod dosahoval rok po roce většího rozpětí. Měl dobře chráněný přístav v Tatarské úžině, která dělí pobřeží od ostrova Sachalin. V duchu Jeana-Marie Cabidoulina možná uváznutí Saint Enocha zahájilo éru neblahého osudu. Ne že by se bednář v tom směru kategoricky vyslovil, ale nebylo třeba na něj příliš dorážet. Bylo ale nutno zaznamenat, že začátek této kampaně na Ochotském moři nebyl šťastný. Dopoledne se objevila ve vzdálenosti asi dvou mil - velryba grónská, za kterou dal pan Bourcart spustit čtyři čluny. Nadarmo ji pronásledovali. Třikrát se ponořila, pokaždé mimo jejich dosah a už ji nespatřili. Následujícího dne stejný pokus, stejný neúspěch. Čluny se vrátily na loď, aniž harpunáři vrhli harpunu. Velryby tedy tomuto moří nescházely. Bylo hlášeno hlídkami ještě několik jiných. Ale byly velmi plaché, nebo velmi poplašené, nenechaly se k sobě přiblížit. Byly spatřené šťastnější lodí?... Je snadné si představit, že mužstvo pociťovalo zcela oprávněné zklamání. Více než kdo jiný zuřil poručík Allotte a bylo se co obávat, že v rozhodném okamžiku provede nějakou neopatrnost přes opětovné pokyny kapitána Bourcarta. Ten se rozhodl pak dát se Saint Enochem k Santarským ostrovům, kde už po dvě sezóny lovil za výtečných okolností. Před třemi měsíci by se velrybáři setkali v Ochotské moři s posledními zimními ledy. Neroztříštěny a nerozpuštěny by znesnadnily lov. Lodi jsou nuceny plout podél ledových polí až na konec. Často také uplynou dva nebo tři dny, než se objeví trhlina, která dovoluje výhodně plout. Ale v srpnu je moře úplně volné i ve své severní části. Spíš bylo nutno se obávat, že se utvoří young ices nové ledy, dříve než skončí druhá kampaň Saint Enocha. Devětadvacátého byly spatřeny Santarské ostrovy, seskupené v úzkém zálivu, který zabíhá nejhlouběji do pobřeží Amurské gubernie. Dále se otvírá druhá zátoka jménem Finisto nebo Jihozápadní, která nemá velikou hloubku. Pan Bourcart ji znal a zakotvil tam na starém kotvišti. Tam se stala nová nehoda - tentokrát velmi vážná. V okamžiku, kdy se kotva zaryla do dna, dva lodníci se nacházeli na ráhnu malé košové plachty, aby provedli jistou práci na předním stěžni. Když se řetěz kotvy napjal, dostal mistr Ollive rozkaz, aby dal svinout košové plachty. Bohužel se zapomnělo zavolat na lodníky, aby byli opatrní a dobře se drželi. Nuže, ve chvíli, kdy uvolnili lana a plachta klesala, měl jeden z lodníků jednu nohu na lanových záporách, druhou na stupátku ráhna. V tomto postavení byl překvapen, neměl se kde zachytit rukama a sklouzl, spadl na palubu člunu prvního důstojníka a pak do moře. Tentokrát nešťastník - jmenoval se Rollat a nebylo mu ještě ani třicet - byl méně šťastný než jeho druh, který, jak se pamatujeme, byl zachráněn za podobných okolností v končinách Nového Zélandu a zmizel ve vlnách.
Ihned byl spuštěn člun a zároveň hozeny přes okřídlí bóje. Rollat byl zřejmě těžce zraněný, snad si zlomil ruku nebo nohu. Vůbec se na hladině neobjevil, a jeho přátelé se marně snažili ho najít. Byla to první oběť této kampaně Saint Enocha, první z těch, kdo se do přístavu už nevrátí. Dojem, který způsobilo toto neštěstí, byl hluboký. Rollata, dobrého lodníka, kterého si jeho nadřízení velmi vážili a všichni ho měli rádi, už neuvidí... To přimělo tesaře, že řekl lodnímu mistrovi: „Copak se nám tady rozhodně povede špatně?...“ Uplynulo několik dní a ačkoliv spatřili několik velryb, žádná nemohla být ulovena. Kapitán norské lodi, která právě stanula v zátoce Finisto, prohlásil, že co pamatuje nebyla tak špatná sezóna. Podle jeho slov bude Ochotské moře jako loviště brzy opuštěno. Toho rána, když nějaká loď míjela ústí zátoky, zvolal poručík Coquebert: „Eh... hle... vida ho!“ „Koho?“ zeptal se pan Heurtaux. „Reptona!“ Skutečně, anglická loď se objevila ve vzdálenosti dvou mil a mířila na severovýchod. Když byla poznána na Saint Enochu, nebylo pochyby, že ona také poznala francouzský trojstěžník. Ostatně tentokrát právě jako poprvé se nesnažil kapitán King vejít do styku s kapitánem Bourcartem. „Eh, ať jde k čertu!...“ zvolal Roman Allotte. „Nezdá se, že by měl v Ochotském moři více štěstí než v Margaretině zátoce...“ poznamenal pan Heurtaux. „Opravdu,“ prohlásil poručík Coquebert, „opravdu není zatížen těžkým nákladem a dost by mě překvapilo, kdyby měl čtvrtinu svých soudků plnou...“ „Ostatně,“ poznamenal pan Bourcart, „nezdá se, že by ostatní lodi měly letos lepší lov... Je nutno z toho soudit, že z té nebo oné příčiny velryby tyto končiny opustily, aby se sem nikdy nevrátily?“ V každém případě pochybovali, že by Saint Enoch mohl mít dobrou kampaň do té doby než se objeví ledy. Kromě několika přístavů, které se tam nacházejí, není pobřeží v těchto místech zcela pusté. Obyvatelé sestupují často z hor ve vnitrozemí a nebylo třeba se znepokojovat jejich přítomností. Jestli však jde mužstvo na pevninu nakácet dříví a nemá důvody obávat se dvounožců, musí si dát pozor před jistými, velmi nebezpečnými čtyřnožci. Medvědi, kterých je v gubernii hojnost, se v tlupách potloukají okolními lesy, jsou vábeni zbytky velryb, vyvrženými na břeh, a vypadá to, že jsou jejich velkými milovníky. Proto s sebou brali lidé ze Saint Enocha do práce oštěpy na obranu před útoky těchto ploskochodců. Jinak si počínají Rusové. Proti medvědovi si vedou s neobyčejnou obratností. Počkají na zvíře, klečí na zemi, zvednou ruce nad hlavu a v nich mají nůž. Medvěd se na ně vrhne, nabodne se a s rozříznutým břichem padne vedle odvážného protivníka. Téměř denně vytáhl Saint Enoch kotvy a lavíroval kolem zátoky Finisto, pátral po velrybách a večer se vracel na své kotviště bez úspěchu. Jindy za příznivého větru rozvinul tři košové plachty, plachtu přední a plachty přídové, vyplul na širé moře, hlídky na stráži, přichystané čluny. Avšak sotva jeden kytovec byl ohlášen za čtyřiadvacet hodin a to v takové vzdálenosti, že na pronásledování nebylo ani pomyšlení. Saint Enoch pak odplul k Ayanu, malému přístavu na západním pobřeží, kde se odbývá důležitý obchod s kožešinami.
Tam se podařilo mužstvu dopravit k lodi velrybu prostřední velikosti - z druhu těch, které Američané nazývají „krampsess“. Plavala mrtvá a dala jen šest set soudků tuku, poněkud podobného tuku kašelotů. Jak je vidět, bylo nebezpečí, že výsledkem této kampaně v severní části Tichého oceánu bude nula. „A ještě,“ opakoval pan Heurtaux doktoru Filhiolovi, „kdyby byla zima, lovili bychom mořské vlky... Od října navštěvují ledy na Ochotském moři a jejich kožešiny se prodávají dost draze.“ „Bohužel, pane Heurtauxi, zima nadejde teprve za několik týdnů a tehdy už Saint Enoch v těchto končinách nebude...“ „Pak, pane Filhiole, se vrátíme s prázdným podpalubím... jako bych řekl s prázdným žaludkem.“ Je ovšem pravda, že, jakmile se utvořily první ledy, objevují se ve stech, ne-li v tisících, tito obojživelníci, mořští vlci a jiní na icefieldech. Zatímco se vyhřívají na slunci, je možné se jich snadno zmocnit, když jsou překvapeni ve spánku. Čluny se přiblíží ke břehu s pomocí plachty. Několik mužů vystoupí, popadnou zvíře za zadní nohy a zanesou je do člunu. Ostatně tito mořští vlci, velmi nedůvěřiví, mají neobyčejně jemný sluch a podivuhodně ostrý zrak. Jakmile tedy jeden z nich způsobí poplach, rázem jsou všichni na nohou a stádo zmizí hned pod ledem. 4. září našel poručík Coquebert opět mrtvou velrybu. Ovinul jí lano kolem ocasu, dopravil ji na loď, kde byla přichystána, aby následujícího dne mohla být zpracována. Pod kotlem byl rozdělán oheň a celý den byl vyplněn rozpouštěním tuku. Ještě je nutné poznamenat, že toto zvíře nebylo zasaženo harpunou. Rána byla způsobena kousnutím žraloka. Celkem dala velryba jenom čtyřicet osm soudků tuku. Obyčejně se postupuje za lovu v Ochotském moři jinak než v jiných končinách. Čluny, vyslané z lodi, se někdy nevrátí pět až šest dní: z toho se však nesmí usuzovat, že po celou tu dobu zůstanou na moři. Večer se odeberou k pobřeží a čluny vytáhnou na souš, aby je neodnesl příliv. Pak si lidé zbudují chýše, najedí se a zůstanou tam až do svítání. Dávají pozor na medvědy a potom se opět vydají na lov. Uplynulo několik dní, než se Saint Enoch vrátil na své kotviště v zátoce Finisto. Vystoupil dokonce na sever až k městečku Ochotsk, hodně navštěvovanému přístavu, ale nezastavil se tam. Pan Bourcart, který nepozbyl všechnu naději, se chtěl dát k poloostrovu Kamčatka, kam se snad velryby uchýlily, než opět nastane doba, kdy potáhnou nazpět soutěskami Kurilských ostrovů. Nuže, totéž učinil Repton, když naložil několik set soudků. Saint Enoch používal příznivý jihozápadní vítr a zamířil do té úzké části Ochotského moře mezi sibiřským poloostrovem a pobřežím. Vybral si kotviště dvě nebo tři míle od pobřeží, téměř naproti malému přístavu Jamsk a kapitán Bourcart se rozhodl, že vyšle tři čluny pátrat po velrybách, aniž jim stanovil lhůtu k návratu s tou podmínkou, že se od sebe neodloučí. Čluny prvního důstojníka a obou poručíků měly odplout společně s harpunáři Kardekem, Durutem a Ducrestem, dále čtyřmi lodníky, dvěma nováčky a potřebnými nástroji, oštěpy, puškami na třaskavé náboje a rýči. Čluny vypluly v osm hodin a zamířily podél pobřeží na severozápad. Lehký větřík podporoval jejich plavbu a tak se ztratily brzy z očí za jakýmsi předhořím kotviště. Dopoledne uplynulo a na moři nebyl spatřen žádný kytovec. Bylo možné se ptát, jestli neopustili Ochotské moře z téže příčiny jako Margaretinu zátoku. Ale ke čtvrté hodině odpolední postřehli několik výtrysků asi tři míle na severovýchodě -
výtrysků bílých a pravidelných. Velryby, tentokrát úplně živé, laškovaly na hladině. Bohužel den příliš pokročil, než aby byl na ně podniknut útok. Slunce se už chýlilo za sibiřské hory na západě. Večer nadejde dříve, než bude možno vrhnout harpunu a opatrnost velela, aby přes noc nezůstávali na moři. Pan Heurtaux dal tedy znamení oběma člunům, nacházejícím se asi půl míle po větru, a když byly všechny tři pohromadě, řekl: „K zemi! Zítra za svítání se vydáme na moře.“ Roman Allotte by asi raději zahájil lov, ale musel poslechnout. Celkem bylo rozhodnutí pana Heurtauxe správné. Kam až mohly být čluny zaneseny za těchto okolností?... A copak není třeba dbát vzdálenosti jedenácti nebo dvanácti mil, dělící je nyní od Saint Enocha?... Když čluny přistály na pevnině v úzkém zálivu, vytáhlo je mužstvo na zemi. Pro sedmihodinový nebo osmihodinový pobyt na tomto břehu nepovažoval pan Heurtaux za nutné zbudovat chýši. Pojedli pod stromy, skupinou velikých, hustých dubů, pak se rozložili po zemi k spánku. Nicméně postavil pan Heurtaux z opatrnosti jednoho muže na stráž. Byl ozbrojen oštěpem a harpunou a bude vystřídán po dvou hodinách. Tím způsobem se tábořiště uchrání od medvědích útoků. „A tak,“ řekl poručík Allotte, „v nedostatku velryb se loví medvědi.“ Noc byla rušena pouze vzdáleným řevem a už za svítání byl kdekdo na nohou. V několika okamžicích spustili lodníci čluny na moře a vypluli. Bylo mlhavé počasí - v těchto šířkách a v tomto měsíci dost časté. Proto byl zrak omezen na vzdálenost asi půl míle. Pravděpodobně se ta mlha po několika hodinách slunečního svitu rozptýlí. Toto rozptýlení nastalo dopoledne a ačkoliv obloha zůstala ve vysokých pásmech zamlžená, dosáhl pohled až k obzoru. Čluny zamířily na severovýchod. Každý se mohl volně pohybovat a není divu, že poručík Allotte pobídl své lidi a byl v čele. Ohlásil tedy první velrybu, která vydávala výtrysk asi tři míle po větru. Byly tedy učiněny všechny přípravy k lovu. Všechny tři čluny začaly manévrovat tak, aby se pokud možno přiblížily ke zvířeti, aniž by je vyplašily. Ostatně ponořilo se právě a bylo nutné na něho počkat. Když se opět objevilo na povrchu, byl poručík v nejpříznivější vzdálenosti, aby se o ně pokusil. Harpunář Durut, stojící na přídi, zatímco se lodníci opírali o vesla byl připraven vrhnout harpunu silnou rukou. Tato velryba velikého vzrůstu, obrácená k širému moři, netušila nebezpečí. Pohnula se a míjela člun tak zblízka, že ji mohl Durut velmi obratně zasáhnout oběma svými harpunami nad prsními ploutvemi. Zvíře se ani nepohnulo, jako by necítilo rány. Bylo to štěstí, neboť v této chvíli se nacházela polovice jeho těla pod člunem a byla by stačila jediná rána ocasem, aby se rozletěl na kusy. Najednou se potopilo, ale tak náhle a do takové hloubky, že se lano vysmeklo poručíkovi z rukou, který neměl už kdy upevnit na jeho konec bóji. Když se velryba vynořila, byl u ní pan Heurtaux velmi blízko. Kardek vrhl svou harpunu a tentokrát nebylo nutné rozvinout lano. Oba ostatní čluny pak dorazily. Zasadily rány oštěpem. Rýč usekl jednu z ploutví velryby, která vydala červený výtrysk a dokonce se ani příliš nezmítala. Nyní šlo o to, aby byla dovlečena k Saint Enochovi. Nuže, vzdálenost byla dost značná nejméně pět mil. Bude to veliká práce. Pan Heurtaux řekl tedy prvnímu poručíkovi:
„Coqueberte, uvolněte svůj provaz a použijte větru k návratu na kotviště v Jamsku... Kapitán Bourcart spěšně vypluje a přijde nám naproti, zamíří-li na severovýchod...“ „Dobrá,“ odpověděl poručík. „Myslím, že dorazíte k Saint Enochu ještě do noci,“ pokračoval pan Heurtaux. „Když bude nutno čekat do dne, v každém případě budeme čekat. Kdybychom měli vléci takovou spoustu, neurazíme ani mni za hodinu.“ To bylo nejlepší, co bylo možné učinit, a protože měli příznivý proud, pluli pomalu stejným směrem. Za těch okolností nebylo vyhlídky, že stráví noc na břehu, vzdáleném téměř čtyři mne. Ostatně, neopozdí-li se poručík Coquebert, snad se setká se Saint Enochem, než nadejde večer. Bohužel začaly k páté hodině mlhy houstnout, vítr utichl a viditelnost se omezila asi na sto sáhů. „Tato mlha bude kapitánovi Bourcartovi na obtíž...“ řekl pan Heurtaux. „Když připustíme, že se člunu podařilo najít jeho kotviště...“ poznamenal harpunář Kardek. „Nezbývá nic jiného než zůstat u velryby...“ připojil poručík Allotte. „Opravdu,“ odpověděl pan Heurtaux. Zásoby byly vytažené z pytlů, nasolené maso a suchary, sladká voda a tafie. Lidé pojedli, pak ulehli, aby spali až do rána. Ale noc nebyla úplně klidná. K jedné hodině ranní zachvívalo čluny prudké kymácení a bylo nebezpečí, že se lana zpřetrhají, pročež bylo nutné je zdvojnásobit. Odkud pocházelo to podivné zvlnění moře?... Nikdo o tom nemohl podat vysvětlení. Pana Heurtauxe napadlo, že je snad míjí nějaký velký parník v malé vzdálenosti. Zároveň se strachoval, že se v mlze stane srážka. Ihned dal jeden z lodníků znamení polnicí, ale nedostali na ně odpověď. Nebylo slyšet ani šplouchat šroub, ani ucházet páru, což doprovází plující parník. Rovněž nespatřili záři svítilen. Toto podivné vzrušení trvalo čtyřicet minut a bylo chvílemi tak prudké, že pan Heurtaux dokonce pomýšlel na to, že bude nutno velrybu opustit. Ale tento stav skončil a další část noci uplynula klidně. Co asi bylo příčinou tohoto zvíření vod?... Ani pan Heurtaux ani poručík Allotte si to nedovedli vysvětlit. Parník?... Ale pak by zvíření netrvalo tak dlouho. A pak se jim zdálo, že postřehli strašlivý řev, zvuky zcela odlišné od těch, které působí pára v záklopkách. Za úsvitu se mlha vznesla jako včera. Saint Enocha nebylo ještě vidět. Ovšem vítr se sotva objevil. K deváté hodině, když zesílil, ohlásil jeden z harpunám na jihozápadě loď. Když byl vzdálen už jen půl uzlu, dal pan Bourcart zastavit a čluny přivlekly velrybu, která měla ovinuto okolo ocasu lano. Bylo potřeba téměř celého dne, aby seřezali tuk, neboť byla obrovská. Následujícího dne rozdělali pod kotlem oheň a po osmačtyřicetihodinové práci ohlásil bednář Cabidoulin na sto dvacet soudků tuku, složených do podpalubí. Za několik dní později zakotvil Saint Enoch na jiném místě u pobřeží Kamčatky. Čluny započaly pátrání. Nemělo veliký výsledek: dvě velryby malého vzrůstu byly uloveny, tři jiné nalezeny mrtvé s otevřenými boky, rozedranými vnitřnostmi a nedalo se s nimi nic dělat. Podlehly v nějakém zuřivém zápase?... To bylo nevysvětlitelné. Rozhodně už Štěstěna Saint Enochu nepřála a i když se nedbalo špatných věšteb JeanaMarie Cabidoulina, vše směřovalo k domněnce, že tato druhá kampaň bude pramálo výnosná. Opravdu, sezóna se chýlila ke konci. Nikdy nemeškali velrybáři v sibiřských vodách přes měsíc září. Mráz se už ozýval a bylo nutné obléci zimní oděv. Sloupec teploměru kolísal
kolem nuly. Jakmile klesne teplota, zavládne na Ochotském moři dlouhá nepohoda. Podél břehu se začal tvořit led. Icefield se pozvolna rozšíří do dáli a za těch okolností je známo, jak nesnadný, dokonce přímo nemožný je lov na velryby. Mimo to, neměl-li Saint Enoch štěstí, nezdálo se, že by ostatní velrybářské lodi na tom byly lépe, soudíc podle zpráv, nasbíraných kapitánem Bourcartem na Santarských ostrovech, v Ayanu, v Jamsku. Proto se snažila většina lodí odebrat na některá zimoviště. To učinil i Repton, kterého ohlásila hlídka dopoledne jednatřicátého. Byl stále lehký a plul plnými plachtami na východ. Bezpochyby chtěl projet hrází Kuril. Saint Enoch opustí Ochotské moře pravděpodobně poslední. Nadešel den, kdy to musel udělat, aby se nevydal do nebezpečí, že bude sevřen. Podle sdělení mistra Cabidoulina obsahoval náklad ani ne pět set soudků - sotva třetinu toho, co podpalubí mohlo obsáhnout. Myslím,“ řekl pan Heurtaux, „že už není potřeba tady dělat pokusy a že bychom se neměli zdržovat...“ „To je i moje mínění,“ odpověděl pan Bourcart, „a využijeme toho, že soutěsky Kurilských ostrovů jsou ještě otevřeny.“ „Vaším úmyslem, kapitáne,“ otázal se doktor Filhiol, „je vrátit se k Vancouveru?“ „Pravděpodobně,“ odpověděl pan Bourcart. „Ale než se vydá Saint Enoch na tu dlouhou plavbu, zastaví se u Kamčatky.“ Tato zastávka byla nutná, aby se obnovily zásoby čerstvého masa. V případě nutnosti by bylo možné přezimovat i v Petropavlovsku. Saint Enoch tedy vytáhl kotvy, zamířil na jihovýchod a sestupoval podél pobřeží Kamčatky. Obeplul mys Lopatku, vystoupil na sever a 4. října odpoledne spatřil Petropavlovsk.
IX. KAPITOLA U Kamčatky Kamčatka, tento dlouhý sibiřský poloostrov, svlažovaný řekou téhož jména, se táhne mezi Ochotským mořem a Severním ledovým oceánem. Měří neméně než třináct set padesát kilometrů délky a čtyři sta kilometrů šířky. Tato gubernie náleží Rusům od roku 1806. Protože byla částí Irkutské gubernie, tvoří jednu z osmi velkých divizí, z nichž se administrativně skládá Sibiř. Kamčatka je poměrně málo obydlena. Najeden čtvereční kilometr připadá sotva jeden obyvatel a je zřejmé, že obyvatelstva nepřibývá. Mimo to se zdá půda k obdělávání málo vhodná, i když průměrná teplota je tam vyšší než v ostatních částech Sibiře. Je pokryta lávou, pórovitým kamením, popelem, pocházejícím ze sopečných výbuchů. Její kostra je dána hlavně velkým řetězem, táhnoucím se na sever a na jih, bližším k východnímu pobřeží, a majícím několik vysokých vrchů. Tento řetěz neskončí na konci poloostrova. Za mysem Lopatkou pokračuje růžencem Kuril až poblíž japonských územÍ. Přístavy západnímu pobřeží nescházÍ. Když se vystupuje po šíji, spojující Kamčatku s asijskou pevninou, tak tam leží Karajinsk, Chalvesk, Svašinsk, Šaljulinsk, Ozernovsk. Nejdůležitějším je bezesporu Petropavlovsk, ležící asi dvě stě padesát kilometrů od mysu
Lopatky. V tomto přístavu zakotvil Saint Enoch k páté hodině odpolední 4. října. Kotva byla spuštěna tak blízko země, pokud jen dovoloval ponor lodi v Avačské zátoce, dost rozlehlé, aby pojala všechno loďstvo světa. Repton už tam kotvil. Jestli někdy doktor Filhiol snilo návštěvě Kamčatky, měl se tento sen uskutečnit za nejpříznivějších okolností. V tom zdravém podnebí, v čistém a vlhkém vzduchu bývá vzácností, aby byl obzor úplně jasný. Nicméně toho dne, jakmile loď vplula do Avačské zátoky, bylo možno sledovat pohledem dlouhý profit tohoto velkolepého horského panoramatu. V tomto řetězu jsou četné sopky: Siveluš, Šivelc, Kronosker, Kortazker, Povorotnaja, Asačinskaja a konečně za městečkem, obdařeným takovou malebností Korjataskij, bílý od sněhu, jehož jícen chrlil sirné páry, promísené plameny. Pokud se týká města, které se nachází ještě v kolébce, to se skládalo jen ze skupiny dřevěných příbytků. U paty vysokých hor - bylo by se řeklo - dětská hračka, jejíž domečky jsou rozptýleny bez pořádku. Z těchto různých budov je nejzajímavější malý kostel řeckého vyznání, rumělkové barvy se zelenou střechou a věží, vzdálenou asi padesát kroků. Dva námořníci, jeden Dán a jeden Francouz, mají v Petropavlovsku čestné pomníky. Bering a velitel de Lapérouse. První tam má sloup, druhý osmiúhlý památník s železnými plotnami. V této gubernii by doktor nenašel žádné důležité hospodářské závody. Díky stálému vlhku je půda obzvláště bohatá na pastvy a dává až trojí sklizeň ročně. Pokud se týká obilí, toho je málo a zelenině se tam daří jen prostředně, vyjma květáku, který dosahuje obrovských rozměrů. Je tam možné vidět pole s ječmenem a ovsem, snad plodnější než v jiných částech severní Sibiře, protože podnebí mezi oběma moři, omývajícím poloostrov je mírnější. Pan Bourcart hodlal pobýt v Petropavlovsku jen tak dlouho, pokud by se tam nezásobil čerstvým masem. Vskutku, otázka přezimování Saint Enocha nebyla ještě rozhodnuta. To bylo předmětem rozmluvy pana Heurtauxe s kapitánem - rozmluvy, ve které šlo o definitivní rozhodnutí. A hle, co řekl kapitán Bourcart. „V každém případě si nemyslím, že bychom měli strávit zimu v petropavlovském přístavu, i když se tady loď nemusí obávat ledů, protože Avačská zátoka zůstává stále volná i za největších mrazů.“ „Kapitáne,“ otázal se první důstojník, „chcete se vrátit k ostrovu Vancouver?...“ „Pravděpodobně, i když jen proto, abychom tam prodali tuk, který máme.“ „Je ho nejvýše třetina nákladu,“ poznamenal první důstojník. „Vím to, Heurtauxi, ale proč bychom nevyužili vyšších cen a kdo ví, jestli vydrží do příštího roku?“ „Neklesne, kapitáne, jestli velryby opustí, jak se zdá tyto severní končiny Tichého oceánu.“ „Je v tom cosi vskutku nevysvětlitelného,“ odpověděl pan Bourcart, „a možná, že se velrybáři už nepokusí vrátit na Ochotské moře...“ „Když se vrátíme do Victorie,“ pokračoval pan Heurtaux, „stráví tam Saint Enoch zimu?“ „O tom rozhodneme později... Plavba z Petropavlovska do Victorie potrvá šest až sedm týdnů, když se nepozdrží, a kdo ví, nenaskytne-li se nám cestou příležitost ulovit dvě nebo tři velryby!... Vždyť konečně musí někde být, když je není vidět ani v Ochotském moři, ani v Margaretině zátoce!...“ „Je možné, že plují k Beringově úžině, kapitáne...“
„To je možné, Heurtauxi, ale sezóna příliš pokročila, než abychom se pustili do tak vysokých šířek... Brzy by nás zadrželo ledové pole... Ne, za plavby se pokusíme vrhnout harpunu pětkrát nebo šestkrát...“ „Abych nezapomněl,“ poznamenal první důstojník - „nebylo by vhodné se vrátit na Nový Zéland místo přezimovat ve Victorii?...“ „Myslel jsem na to,“ odpověděl pan Bourcart. „Nicméně vyčkejme, než se rozhodneme, až Saint Enoch přistane u Vancouveru.“ „Celkem, kapitáne, není ani řeči o návratu do Evropy?“ „Ne... aspoň ne potud, pokud neproděláme úplně kampaň příštího roku...“ „Tedy,“ otázal se pan Heurtaux, „znamená to, že opustíme Petropavlovsk brzy?...“ „Jakmile budeme hotovi se zásobováním,“ odpověděl pan Bourcart. Tyto záměry, sdělené mužstvu, došly všeobecného schválení vyjma u bednáře. Mistr Ollive, který s ním toho dne seděl v jedné z krčem městečka u láhve vodky, mu řekl: „Nuže, starochu, co soudíš o kapitánově rozhodnutí?...“ „Můj názor je,“ odpověděl Jean-Marie Cabidoulin, „že by Saint Enoch učinil lépe, kdyby se nevrátil k Vancouveru...“ „A proč?...“ „Protože cesta není bezpečná...“ „Chtěl bys přezimovat v Petropavlovsku?...“ „Ale kdepak!“ „Nuže?...“ „Nuže, bylo by lepší zamířit na jih a vrátit se do Evropy...“ „To je tvůj názor?...“ „To je můj názor... a je dobrý!“ Až na některé opravy se měl Saint Enoch jen zásobit čerstvými potravinami a obnovit svou zásobu paliva. Byla to práce nezbytná a mužstvo se do ní dalo bez váhání. Ostatně bylo vidět, že Repton činí totéž, což svědčilo o stejných úmyslech. Zdálo se tedy pravděpodobné, že kapitán King brzy odpluje. Kam?... To nemohl pan Bourcart vědět. Pokud se týká doktora Filhiola, ten věnoval tento volný čas návštěvě okolí jako ve Victorii, ovšem v okruhu neobyčejně omezenějším. Co do komunikace nebyla Kamčatka ještě tak daleko jako ostrov Vancouver. Pokud se týká jejího obyvatelstva, to jevilo typ velmi rozdílný od typu Indiánů, obývajících Aljašku a Britskou Kolumbii. Tito domorodci mají široká ramena, vyboulené oči, vyčnívající čelisti, tlusté rty, černé vlasy - jsou to lidé silní, ale charakterově oškliví. A jak se osvědčila příroda být moudrá, že jim dala co možná nejmenší nosy v zemi, kde zbytky ryb, pohozené pod širým nebem, působí tak nepříjemně na čichový nerv! Muži mají pleť nažloutlou, ženy bílou. Tyto kokety si obyčejně pokrývají tvář naklíženou kůží a barví se červení z chaluh, ke které přidávají rybí tuk. Pokud se týká oděvu, ten se skládá z kůží, zbarvených do žluta vrbovou kůrou, z košil z ruského nebo bucharského plátna, ze spodků, které nosí obě pohlaví. Celkem by obyvatelé Kamčatky v tom ohledu splynuli snadno s obyvateli severní Asie. Mimo to místní zvyky, způsob života, jsou stejné jako na Sibiři pod mocnou ruskou správou a obyvatelstvo vyznává pravoslaví. Je nutné připojit, že díky zdravému podnebí mají obyvatelé Kamčatky výtečné zdraví a že v této zemi jsou nemoci vzácné. „Lékaři by si tady nevydělali!“ řekl si asi doktor Filhiol, když viděl tyto muže a ženy, obdařené pozoruhodnou silou a neobyčejnou svižností, která má původ v ustavičném provádění tělesných cviků. Do šedesáti let tito lidé nešediví. Celkem se jevilo obyvatelstvo Petropavlovska laskavé, pohostinné a jestli mělo chybu,
byla to ta, že milovalo jen zábavu. A opravdu, proč se nutit k práci, když živobytí stojí tak málo? Ryby, zvláště lososi, nemluvě o delfínech, se u tohoto pobřeží jen hemží a také psi se jimi téměř výhradně živí. Těchto hubených a silných psů se používá k tahu saní. Velmi spolehlivý pud jim umožňuje orientovat se v častých sněhových bouřích. Musíme zaznamenat, že obyvatelé Kamčatky nejsou jen rybáři. Neschází tam ani čtvernožci, soboli, hranostajové, vydry, sobi, vlci, divoké ovce a lov na ně je velmi výnosný. V horách poloostrova je také velký počet černých medvědů a jsou právě tak strašní jako jejich příbuzní v Ochotské zátoce. Do jisté míry je nutné dávat stále pozor, když se člověk odváží do okolí Petropavlovska, kde se musí stále obávat jejich útoků. Hlavní město Kamčatky mělo v té době více než jedenáct set obyvatel. Za Nikolaje 1. bylo opevněno. Toto opevnění bylo částečně zničeno roku 1855 spojeným anglicko-francouzským loďstvem. Toto opevnění bude bezpochyby obnoveno, neboť Petropavlovsk je strategicky důležitý a je nutné zabezpečit nádhernou Avačskou zátoku před všemi útoky. Mužstvo Saint Enocha se zásobovalo dřívím na dlouhou plavbu a pro případ, že by ulovilo nějakou velrybu. Avšak opatřit si dřevo na kamčatském pobřeží nebylo tak snadné jako na pobřeží Ochotského moře. Lidé se museli vzdálit asi tři nebo čtyři mile do lesa, který pokrývá první svahy sopky Korjatskij. Bylo tedy nutné najmout saně a psy k dopravě dřeva na loď. Hned 6. října nasedli mistr Cabidoulin, tesař Thomas a šest lodníků, opatřeni pilami a sekerami, do saní, najatých kapitánem Bourcartem, které řídil jejich domorodý vozka s obratností pravého mužika. Když se octli za městem, uháněly saně spíše po stezce než cestě, vinoucí se mezi ovesnými a ječmennými poli. Pak se saně pohybovaly rozlehlými pastvinami, ze kterých byly sklízeny poslední otavy a které byly svlažovány hojnými potoky. Psi konali cestu rychle a do lesa dorazili k půl sedmé. Byl to vlastně jen háj jedlí, modřínů a jiných pryskyřičnatých, vytrvale zelených stromů. Tucet velrybářských lodí by se byl tam sotva mohl dostatečně zásobit. Proto řekl tesař Thomas: „Kamčatka by rozhodně pod kotli nezatopila...“ „Je tady více dříví, než spálíme...“ mínil mistr Cabidoulin. „A proč?...“ „Protože velryby se odstěhovaly ke všem čertům a je zcela zbytečné kácet tyto stromy, když nemusíme udržovat pod hrnci oheň...“ „Budiž,“ odpověděl tesař, „ale ostatní tento názor nemají a doufají, že se ještě s několika setkají.“ Opravdu, v těchto místech pracovalo u stezky jakési mužstvo. Bylo to půl tuctu lodníků z Reptona, kteří tuto práci započali včera za řízení prvního důstojníka Strocka. Snad chce anglická loď odplout k Vancouveru jako Saint Enoch?... Ostatně, i kdyby tam bylo jen asi sto stromů, bylo by jich pro obě velrybářské lodě dost. Lidé se tedy nebudou muset přít o kořen nebo o větev. Ani pod anglickým kotlem, ani pod francouzským nevyhasne pro nedostatek paliva. Mimo to z opatrnosti nevedl tesař své mužstvo na místa, zabraná lidmi z Reptona. Nestýkali se na moři, nebudou se stýkat ani na zemi. Ne bez důvodu jim doporučil pan Bourcart, aby se vyvarovali nějakých srážek mezi oběma mužstvy. Proto se lodníci ze Saint Enocha dali do práce na opačném konci stezky a hned první den byly na loď dopraveny dva krychlové metry dřeva. Ale stalo se toto: poslední den se přes rady kapitána Bourcarta srazila a přela mužstva z Reptona i ze Saint Enocha o jeden strom.
Angličané nechtěli ustoupit, Francouzi rovněž a nebyli ani ve Francii ani v Anglii, ale na neutrální půdě, jaká jen může být. Brzy se začala vyměňovat zlá slova a od slov k ranám není mezi lodníky různé národnosti daleko. Jak známo, zášť mužstva Saint Enocha trvala už několik měsíců. Nuže, za sporu, kterému nedovedli zabránit ani mistr Cabidoulin ani tesař Thomas, byl lodník Gemlinet surově udeřen tesařem z Reptona. Tento hrubý člověk, zpola opilý whisky a ginem, vychrlil celý příliv nadávek, které se hrnou tak hojně z anglosaských úst. Hned postoupila obě mužstva proti sobě. Ostatně se nezdálo, že by první důstojníci se snažili zadržet své lidi a jistě dojde k násilí. Především Germinet, který neměl chuť si nechat líbit štulec, který obdržel, se vrhl na Angličana, strhl mu čapku a pošlapal ji s křikem: „Když Repton nepozdravil Saint Enocha, aspoň tento Anglán před námi smekne!...“ „Výborně!“ připojili jeho druhové. Protože obě mužstva byla stejně početná, nebylo možné říci, které v zápase zvítězí. Lodníci, jejichž rozčilení stoupalo, byli ozbrojeni sekerami a noži. Když se na sebe vrhnou, poteče krev proudem a možná, že budou i mrtví. Tu se snažili napřed tesař a mistr Cabidoulin své druhy, kteří už zahajovali útok uchlácholit. Také první důstojník Strock pochopil vážnost rvačky a podařilo se mu zadržet lidi z Reptonu. Zkrátka, padaly jen nadávky v obou jazycích a Francouzi se dali opět do práce. Ostatně toho dne skončí kácení a obě mužstva už nebudou mít příležitost se setkat. Dvě hodiny po té se vrátili bednář, tesař a jejich lidé na saních na loď. A když se pan Bourcart dozvěděl co se stalo, řekl: „Naštěstí Saint Enoch zvedne brzy kotvy, neboť tohle by špatně skončilo!“ Opravdu byly důvody k obavám, aby se lodníci obou lodí, rozvášňující se víc a více, nedali do boje na petropavlovských ulicích a nebyli zatčeni carskou policií. Proto, chtějíce se vyvarovat srážek v některé krčmě a jejích následků, nedovolovali už kapitán Bourcart a kapitán King mužstvu vystoupit na břeh. Ovšem, protože lodě Saint Enoch a Repton kotvily ani ne uzel od sebe, bylo slyšet spílání na obou lodích. Nejlépe bude tedy urychlit přípravy, naložit poslední zásoby, odplout co možná nejdříve, až budou na moři, neplout společně a hlavně nezamířit do stejného přístavu. Zatím se stala příhoda, která byla s to, aby pozdržela odjezd francouzské i anglické lodi. Odpoledne 8. října, ačkoliv vál ze širého moře lehký větřík, velmi příznivý k lovu, zavládlo veliké překvapení, když bylo vidět kamčatské čluny s plnými plachtami se vracet do přístavu. Rychlost tohoto útěku byla tak veliká, že některé se vrátily bez svých sítí, zanechaných v ústí Avačské zátoky. A podívejme, o čem se brzy petropavlovské obyvatelstvo dozvědělo. Půl míle od zátoky bylo všechno to loďstvo zachváceno zděšením, když spatřilo mořského netvora obrovského vzrůstu. Tento netvor uháněl po hladině, kterou jeho ocas bičoval s neuvěřitelnou prudkostí. Bylo by nutno mít vzrušenou fantazii, přirozený strach, kterým byli zachváceni všichni tito rybáři. Podle jejich vyprávění měřilo to zvíře neméně než tři sta stop délky a široké patnáct až dvacet stop. Jeho hlava byla opatřena hřívou, tělo uprostřed velmi vzduté a - jak někteří dodávali - ozbrojeno bylo strašlivými klepe ty jako nějaký obrovský korýš. Rozhodně, když to nebyl had Jeana-Marie Cabidoulina a nebyl to klam zraku, byla tato část moře u Avačské zátoky navštěvována jedním z oněch neobyčejných zvířat, kterým už není možné připisovat legendární původ. Že by to byla obrovská řasa, jako ta, s níž se Saint Enoch setkal u Aleutských ostrovů, v tom ohledu se nemohli mýlit.
Šlo určitě o živého tvora, jak tvrdilo padesát nebo šedesát rybářů, kteří se právě vrátili do přístavu. Byl takové velikosti, a měl asi takovou sílu, že by mu loď velikosti Reptona nebo Saint Enocha neodolala. A tu se v duchu ptali pan Bourcart, jeho důstojníci a mužstvo, jestli přítomnost zmíněného netvora v severních končinách Tichého oceánu nevyvolala útěk velryb, jestli je tento mořský obr nevypudil napřed z Margaretiny zátoky a pak z Ochotského moře... jestli to není ten, o němž se zmínil kapitán Iwingu a který přeplul oceán a byl právě ohlášen ve vodách Kamčatky... O tom přemýšlel na palubě Saint Enocha kdekdo a jestli neměl Jean-Marie Cabidoulin pravdu proti všem, když tvrdil, že existuje veliký mořský had nebo jiný netvor toho druhu?... Byly tedy vedeny veliké a vášnivé hovory v tom směru v saloně i v místnosti pro mužstvo. Snad se jen rybáři nedomnívali, zachváceni panikou, že vidí to, co skutečně neviděli?... To bylo domněnkou pana Bourcarta, prvního důstojníka, doktora Filhiola a mistra Olliva. Pokud se týká obou poručíků, ti byli méně rozhodní. Z mužstva velká většina nepřipouštěla omyl. Pro ně nebylo pochyby, že netvor se skutečně objevil. „Ostatně,“ řekl pan Heurtaux, „ať si je pravda nebo ne, že toto neobyčejné zvíře existuje, myslím, že proto svůj odjezd neodložíme...“ „Na to nepomýšlím,“ odpověděl pan Bourcart, „a není třeba, abychom měnili své záměry.“ „U všech hromů,“ zvolal Roman Allotte, „obluda, i kdyby byla sebeobludnější, nespolkne Saint Enocha jako žralok kus masa!...“ „Ostatně,“ pravil doktor Filhiol, „v obecném zájmu bude lepší, když zjistíme, co na věci je...“ „To je i můj názor,“ odpověděl pan Bourcart, „a pozítří vyplujeme.“ Kapitánovo rozhodnutí bylo celkem schváleno. A jaká by to byla sláva pro loď a mužstvo, kterým by se podařilo vyčistit tyto končiny od takového zvířete! „Nuže, starochu,“ řekl mistr Ollive bednáři, „přece vyplujeme a budeme-li toho litoval.“ „Bude příliš pozdě...“ doplnil Jean-Marie Cabidoulin. „Pak... nebudeme už víckrát plout?...“ „Nikdy.“ „Tvá hlava třeští, starochu...“ „Uznáváš, že z nás dvou mám pravdu já?...“ „Nesmys1!...“ odpověděl mistr Ollive a pokrčil rameny. „Já... říkám ti.... neboť mořský had je tady...“ „Uvidíme...“ „Už jsme viděli!“ A bednář v duchu kolísal mezi obavou, kterou v něm budilo objevení se strašlivého zvířete, a zadostiučiněním, že vždy věřil v jeho existenci. Zatím v Petropavlovsku panovalo zděšení. Lze si snadno pomyslet, že to pověrčivé obyvatelstvo nepochybovalo o přibytí netvora do sibiřských vod. Nikdo by nebyl připustil, že se rybáři zmýlili. Obyvatelé Kamčatky nemají ve zvyku být skeptičtí vůči nejnepravděpodobnějším legendám oceánu. Obyvatelé tedy neustávali hlídat Avačskou zátoku, obávajíce se, že tam strašlivé zvíře hledá útulek. Když se v dáli zvedla nějaká obrovská vlna, vířilo to oceán až do jeho hlubin!... Když se ozval v prostoru nějaký strašlivý zvuk, to ono bičovalo vzduch svým strašlivým ocasem!... A co když se přiblíží až k přístavu a tento obojživelník, had se ještě zároveň vymrští, vrhne se na zem a na město? Nebude na zemi méně strašný, než na moři!... A jak mu uniknout?... Nicméně lodě Saint Enoch a Repton pokračovaly ve svých přípravách. Ať si Angličané mysleli o tom apokalyptickém tvoru cokoliv, hodlali vyplout, pravděpodobně stejný den jako
francouzská loď. Protože kapitán King a jeho mužstvo neváhali odplout, copak mohl kapitán Bourcart a jeho lidé nenásledovat jejich příkladu?... Tak se stalo, že dopoledne 10. října zvedly obě lodě současně kotvy, aby využily odlivu. Pak vztyčily vlajku a podporovány lehkým větříkem, který vál ze země, přepluly Avačskou zátoku východním směrem, jako by pluly spolu. Ostatně vzhledem k možnému strašlivému setkání, kdo ví, zda přes vzájemnou antipatii nebudou přinuceny si obě pomoci?... Pokud se týká petropavlovského obyvatelstva, zachváceného hrůzou, jedinou jeho nadějí bylo, že se obluda rozzuří na Reptona a Saint Enocha a vzdálí se ze sibiřských vod!
X. KAPITOLA Dva hody Zatímco obě lodi pluly na širé moře ve vzdálenosti šesti až sedmi uzlů od sebe, byly vody pozorovány pozorně a s neklidem. Ovšem uplynulo více než čtyřicet osm hodin a od chvatného návratu kamčatských rybářů nebyl klid zátoky porušen. Avšak zděšení obyvatel Petropavlovska nemělo tak brzy pominout. Zima by je neubránila proti útokům netvora, neboť tato Avačská zátoka nikdy nezamrzá. Ostatně i kdyby zamrzla, nebylo by městečko jisté před jeho útoky, když se netvor dovede pohybovat na zemi jako v moři. Je jisté, že ani mužstvo Reptona, a bezpochyby ani Saint Enocha nevidělo nic podezřelého. Dalekohledy byly namířeny na všechny strany zátoky... Ani jednou se hladina nezvlnila nějakým vnitřním odrazem. Ve větru se moře dlouze vlnilo a vlny sotva dobíhaly k pobřeží. Saint Enoch - a jeho společník rovněž, lze-li jej takto nazvat - plul s rozvinutými horními i dolními plachtami. Kapitán Bourcart se nacházel pod větrem kapitána Kinga a když se otočilo čtvrt, brzy zvětšil vzdálenost mezi oběma loděmi. Za zátokou bylo moře zcela pusté. Ani kouř, ani plachty na obzoru. Pravděpodobně uplyne mnoho týdnů, než se rybáři odváží do Avačské zátoky. A kdo ví, zda tyto končiny Tichého oceánu nebudou po celou zimu opuštěny!... Uplynuly tři dny. Plavbu neoznačila žádná příhoda nebo nehoda. Hlídky Saint Enocha nepostřehly nic, co by věstilo přítomnost mořského obra, kterého se Petropavlovsk děsil. A přece muži hlídali dobře - tři harpunáři na ráhnoví hlavního stěžně, stěžně předního a zadního. Když se ale už veliký mořský had neukázal, neměl také pan Bourcart příležitost dát spustit čluny. Nebylo ani kašelotů, ani velryb. Mužstvo bylo mrzuté, protože pozorovalo, že výsledek této druhé kampaně bude mizerný. „Opravdu,“ opakoval pan Bourcart neustále, „to je všechno nevysvětlitelné!... V tom vězí něco, co si nemůžeme vysvětlit!... V této roční době se obyčejně v Tichém oceánu hemží velryby a loví se až do poloviny listopadu... Nevidíme ani jednu... dokonce, jako by i oni prchli z těchto končin, nejsou velrybáři ani vidět, právě tak jako velryby!“ „Nicméně,“ poznamenal doktor Filhiol - „když nejsou kytovci tady, jsou jinde, protože nemyslím, že máte za to, že tento druh vyhynuL“ „Ledaže by je obluda spolykala do poslední,“ řekl poručík Allotte. „Opravdu,“ pokračoval pan Filhiol, „když jsme opouštěli Petropavlovsk, nevěřil jsem
vůbec v existenci tohoto neobyčejného zvířete a nyní v něho nevěřím teprve!... Rybáři byli hříčkou klamu... Spatřili na hladině asi nějakou chobotnici a jejich zděšení jí dodalo obrovských rozměrů!... Mořský had dlouhý tři sta stop - to je legenda, kterou by bylo třeba zaslat do starého Constitutionnellu!“ Ale na palubě Saint Enocha se takto nesoudilo. Nováčkové a většina lodníků poslouchali bednáře, který je neustále děsil svými historkami, při kterých se ježily vlasy i na hlavách plešatců... jak říkal tesař Férut. A přece, co když nakonec uvěří, jestli nic nespatří?... Jean-Marie Cabidoulin se nevzdával. Podle jeho mínění se petropavlovští rybáři nezmýlili. Mořský netvor skutečně existuje, nejen ve fantazii těchto ubohých lidí. Bednář nepotřeboval toto nové setkání, aby byl přesvědčen a na žerty, které byly tento den pronášeny, odpověděl: „I kdyby Saint Enoch toto zvíře nespatřil a cestou se s ním nepotkal, to na věci nic nezmění... Obyvatelé Kamčatky je spatřili, jiní je spatří opět a možná nevyváznou dobře... A jsem si jist, že i my...“ „Kdy?“ zeptal se mistr Ollive. „Dříve, než se naděješ,“ prohlásil bednář, „a bude to naše neštěstí...“ „Láhev tafie, starochu, že neuvidíme ani koneček ocasu tvého hada, než Saint Enoch dorazí k Vancouveru...“ „Můžeš vsadit dvě... a tři... a půl tuctu...“ „Proč?...“ „Protože je nikdy nebudeš muset platit... ani ve Victorii... ani někde jinde!“ A ve smyslu tvrdohlavce Jeana-Marie Cabidoulina znamenala tato odpověď, že se Saint Enoch z této poslední cesty nevrátí. Dopoledne 13. října si zmizely obě lodi z očí. Už dvacet čtyři hodiny nepluly stejným směrem a Repton se octl ve vyšší šířce. Pohoda i moře byly stále velmi příznivé. Vítr přecházel od jihozápadu na severozápad, což bylo velmi příznivé pro plavbu k americkým zemím. Měření pana Bourcarta udávalo, že se nachází čtyři sta mil od asijského pobřeží, to znamená, že urazil asi třetinu cesty. Tichý oceán byl naprosto pustý do té míry, jakou velrybářská loď pronikala na východ. Pokud jen zrak sahal, nebylo na vodní rozloze vidět nic, jenom zčeření způsobené lodí. Daleko létající ptáci nezalétali až na tuto vzdálenost od země. Když vytrvá vítr, spatří Saint Enoch brzy Aleuty. Bylo pozoruhodné, že od té doby, co vypluli, udice, vržené do vleku, nevylovily žádné ryby. Potrava se tedy omezila jen na lodní zásoby. A přece v té části oceánu obyčejně mívají lodi dobrý rybolov. Nachytají sta úhořů, tygrovaných žraloků, rejnoků, dorad a jiných. Plují dokonce celými hejny žraloků, morčat, delfínů, mečounů. Nuže a bylo to velmi podivné - zdálo se, že z těchto končin prchly všechny živoucí bytosti. Ostatně hlídky neohlásily přítomnost zvířete neobyčejného tvarem nebo rozměry. A jistě by nebylo ušlo bdělým očím Jeana-Marie Cabidoulina. Seděl u konce klonu, stínil si rukou oči, aby lépe viděl, stále na stráži, ani neodpovídal, když ho někdo oslovil. Co slyšeli lodníci bručet si ho mezi zuby, bylo pro něj, ne pro jiné. Ke třetí hodině odpolední, třináctého, zazněl ke krajnímu překvapení důstojníků i mužstva tento výkřik z ráhnoví hlavního stěžně: „Za námi vpravo, velryba!“ Harpunář Durut spatřil kytovce v dálce od Saint Enocha. Opravdu, na severovýchodě se kolébala na vlnách černá hmota. Ihned na ni namířili všechny dalekohledy... A především, jestli se harpunář nezmýlil?... Jde o velrybu nebo o trup ztroskotané lodi?... A hned padly tyto otázky:
„Jestli je to velryba,“ poznamenal poručík Allotte, „je naprosto nehybná.“ „Možná,“ odpověděl poručík Coquebert, „že se chystá ponořit.“ „Ledaže by spala,“ řekl pan Heurtaux. „V každém případě,“ pokračoval Roman Allotte, „zjistíme, jak se věc má, když kapitán udělí rozkazy...“ Pan Bourcart neodpovídal a s dalekohledem u očí nepřestal zvíře pozorovat. Vedle něho, opřený o pažení, pozoroval doktor Filhiol stejně napjatě a konečně řekl: „Je možné, že to je opět mrtvá velryba, s jakými jsme se už potkali.“ „Mrtvá?...“ zvolal poručík Allotte. „A možná, že to ani není velryba...“ připojil kapitán Bourcart. „Co by to tedy bylo?...“ zeptal se poručík Coquebert. „Troska... opuštěná loď...“ Celkem bylo nesnadné určit co to je, neboť těleso plulo nejméně šest mil od Saint Enocha. „Kapitáne...“ pokračoval poručík Allotte. „Ano,“ odpověděl pan Bourcart, který chápal netrpělivost mladého důstojníka. Ihned poručil otočit kormidlo a napnout lana. Loď poněkud změnila směr a zamířila na severovýchod. Ke čtvrté hodině byl Saint Enoch vzdálen od tělesa už jen půl míle. Už nebylo možné se mýlit - nebyl to plující vrak, ale kytovec velikého vzrůstu, o kterém nebylo ještě možné říci, jestli je mrtev nebo živ. A tu pan Heurtaux prohlásil, když odložil dalekohled: „Jestli tato velryba spí, nedá nám mnoho práce ji nabodnout.“ Čluny prvního důstojníka a obou poručíků byly vyslány ke zvířeti. Jestli žije, podniknou na ně lov, jestli je mrtvé, dopraví je k Saint Enochu. Jistě vydá asi sto soudků, protože málokdy se setkal pan Bourcart se zvířetem takové velikosti. Tři čluny odrazily, zatímco loď se zastavila. Tentokrát se nesnažili důstojníci předstihnout, nechali všechnu sebelásku stranou. Čluny rozvinuly plachty a pluly společně. Vesla použily teprve čtvrt míle před zvířetem. Pak se rozdělily tak, aby mu zastoupily cestu pro případ, že by se chtělo dát na útěk. Tolik opatrnosti nebylo ani potřeba a téměř hned potom první důstojník vykřikl: „Nemusíme se bát, že uprchne nebo se potopí!...“ „Ani, že se probudí!...“ připojil poručík Coquebert. „Je mrtvá...“ „Rozhodně,“ poznamenal Roman Allotte, „v těchto končinách se nacházejí jen velrybí zdechliny...“ „Nicméně ji vezmeme do vleku,“ řekl pan Heurtaux, „protože stojí zato.“ Byl to obrovský kytovec a zdálo se, že se ještě nenachází v rozkladu. Zřejmě zahynul asi před dvaceti čtyřmi hodinami. Z tohoto plovoucího tělesa nevystupoval žádný odporný zápach. Bohužel, když je čluny obepluly, spatřily v jeho levém boku širokou trhlinu. Vnitřnosti pluly na vodě. Část ocasu scházela. Hlava jevila stopy prudké srážky a tlama, široce otevřená, byla zbavena kostic, které byly vyvráceny z dásní a potopily se. Rozedraný a zvlhlý tuk neměl cenu. „Škoda,“ řekl pan Heurtaux, „že se s tímto trupem nedá nic dělat...“ „Tedy,“ otázal se poručík Allotte, „nestojí za to, abychom jej vzali do vleku?“ „Ne,“ odvětil harpunář Kardek, „a je v takovém stavu, že bychom ho v polovici nechali na cestě.“ „K Saint Enochu!“ zavelel pan Heurtaux. Tři čluny, protože měly protivítr, použily vesel. Protože ale loď, která se blížila, rozvinula plachty, dorazily k ní brzy a byly vytaženy.
Když pan Bourcart vyslechl zprávu prvního důstojníka, řekl: „Byla to tedy velryba?...“ „Ano, pane Bourcarte.“ „A nebyla probodena?...“ „Rozhodně nikoliv,“ prohlásil pan Heurtaux, „harpuna nezpůsobí takové rány... Spíš se zdá, že byla rozdrcena...“ „Rozdrcena... kým?...“ Scházelo se jen zeptat na to Jeana-Marie Cabidoulina. Uhodnete, co by byl odpověděl. Měl tedy pravdu a tyto končiny pustoší skutečně nějaký mořský netvor, neobyčejných rozměrů a velké síly?... Pokračovali v plavbě a na počasí si pan Bourcart nemusel stěžovat. Nikdy nebyl vítr pro plavbu příznivější. Když se nezmění stav ovzduší, bude Saint Enoch k návratu na Vancouver potřebovat jen tři čtvrtiny času, za nějž se dostal ke Kurilám. Kéž by měl v těchto končinách šťastný lov - byl by mohl ve vhodnou dobu zpeněžit svůj tuk ve Victorii. Bohužel lov nebyl výnosný ani na Ochotském moři, ani od vyplutí z Petropavlovska. Ani jednou nerozdělali pod kotlem oheň a dvě třetiny soudků zůstaly prázdné. Bylo tedy nutné se tvářit vůči osudu vlídně, oddat se rezignaci v naději, že za několik měsíců se odškodní v končinách Nového Zélandu. Proto mistr Ollive opakoval nováčkům, kteří neměli zkušenosti lodníků: „Vidíte, chlapci, to je krásné řemeslo!... Jeden rok se zdaří, jiný rok ne a je nutné se tomu nedivit a neztrácet důvěru!... Ne velryby sledují loď, ale loď sleduje velryby a když zmizely v dálce, je hlavní je umět najít!... Zásobte se tedy trpělivostí... zavřete ji do svého pytle, rozestřete přes něj kapesník a... čekejte!“ Byla to opravdu moudrá slova a bylo lepší poslouchat mistra Olliva než mistra Cabidoulina, se kterÝm onen končíval rozmluvu vždy stejně slovy: „Láhev tafie platí pořád?...“ „Pořád!...“ Opravdu se zdálo, že čím déle plují, tím více dávají věci za pravdu bednáři. Když se Saint Enoch nesetkal ani jednou s velrybou, aspoň byly občas spatřeny na mořské hladině trosky, zbytky člunů, plynoucí lodní vraky. A je nutno poznamenat, že to vypadalo, jako by lodě ztroskotaly následkem nějaké srážky.... Byly-li opuštěny svými mužstvy, to proto, že nemohly na moři už vydržet. 20. října byla přerušena jednotvárnost této plavby. Konečně se Saint Enochu naskytla příležitost naplnit část soudků v podpalubí. Protože vítr od včerejška poněkud zeslábl, musel dát pan Bourcart rozvinout stěhové plachty. Krásné slunce ozařovalo bezmračnou oblohu a obzor se čistě rýsoval po celém svém obvodu. Ke třetí hodině hovořil kapitán Bourcart, doktor Filhiol a důstojníci pod stanem na vrchní palubě, když znovu zazněl pokřik: „Velryba!... Velryba!...“ Z ráhnoví hlavního stěžně vydal tento pokřik právě harpunář Ducrest. „Kde?...“ odpověděl mu ihned lodní mistr. „Tři míle po větru od nás.“ Tentokrát nebylo pochyby, neboť tam stoupal nad moře výtrysk. Zvíře se právě vynořilo a vychrlilo sloup vody a páry, který Ducrest zpozoroval. Druhý výtrysk následoval hned po prvním. Není divu, že poručík Allotte poznamenal: „Konečně tato není mrtvá!...“ „Ne,“ odvětil pan Heurtaux, „a jistě není ani poraněna, neboť má výtrysk bílý...“ „Tři čluny na moře!“ velel pan Bourcart.
Nikdy nebyly tak příznivé podmínky pro lov. Moře hladké, mírný vánek, aby vzdouval plachty člunů, a pak ještě několik hodin světla, což umožní prodloužit pronásledování. Za několik minut byly čluny prvního důstojníka a obou poručíků s obvyklým vybavením na moři. V nich zaujali místa pánové Heurtaux, Allotte, po jednom lodníku u kormidla, po čtyřech u vesel, harpunáři Kardek, Durut a Ducrest na přídi. Pak čluny zamířily rychle na severovýchod. Pan Heurtaux doporučil oběma poručíkům, aby dbali krajní opatrnosti. Bylo nutné, aby nevyplašili velrybu, ale aby ji překvapili. Zdálo se, že je veliká a chvílemi tryskala voda, bičována hroznými ranami jejího ocasu, do veliké výše. Saint Enoch se k ní pomalu blížil, omezil plachty na plachty košové a trojhrannou. Tři čluny se pohybovaly v téže čáře a podle výslovného nařízení pana Bourcarta se neměly snažit předstihnout. Bylo lepší, aby v okamžiku, kdy napadnou zvíře byly pohromadě. Poručík Allotte musel tedy krotit svou netrpělivost. Dělal to ne bez namáhání a chvílemi na něj musel pan Heurtaux volat: „Ne tak rychle... ne tak rychle, Allotte, a zůstaňte v řadě...“ Když byla velryba spatřena, nořila se z vody asi tři míle od lodi tuto vzdálenost čluny urazily pohodlně za půl hodiny. Plachty byly pak svinuty a stěžně uloženy pod lavice, aby nepřekážely v práci. Každý harpunář měl k dispozici dvě harpuny, jednu do zásoby. Dobře zašpičatělé oštěpy, dobře nabroušené rýče byly na dosah ruky. Přesvědčili se, že lana namočená ve džberech se nedrhnou v propouštěcím otvoru na přídi, vylité olovem a že se budou snadno rozvinovat. Bude-li zvíře, až v něm utkví harpuna, prchat po hladině nebo se pohrouží do mořských hlubin, bude se lano popouštět. Byla to velryba dlouhá neméně než osmadvacet až devětadvacet metrů z čeledi kulamaků. Měla prsní ploutve dlouhé tři metry a trojhrannou ocasní ploutev dlouhou šest až sedm metrů a vážila zajisté aspoň sto tun. Tento kulamak, nejevící nepokoj, nechával se kolébat vlnami, obrovskou hlavu měl odvrácenu od člunů. Jean-Marie Cabidoulin by jistě prohlásil, že z něho dobudou nejméně dvě stě soudků tuku. Tři čluny, po jednom z každého boku a jeden zezadu, aby byl připraven dát se pohotově doprava nebo doleva, se přiblížily, aniž vyplašily zvíře. Durut a Ducrest, stojíce na přídi, potěžkávali harpunu, vyčkávajíce na okamžik, kdy bude možné ji zvířeti vrhnout pod ploutve, aby bylo smrtelně raněno. Když se podaří oba hody, bude jisté, že se jí zmocní. V případě, že by se jedno lano přetrhlo, budou ji držet aspoň na druhém, aniž by se museli obávat, že jim zmizí, pokud bude ponořena. Ale v okamžiku, kdy člun poručíka Allotta k němu užuž přirážel, kulamak se náhle obrátil, než ho mohl harpunář zasáhnout, přičemž byl člun v nebezpečí, že bude rozdrcen. Pak se ponořil a uhodil ocasem o moře tam mocně, že voda vystřikla na dvacet metrů. Lodníci hned vzkřikli: „Prokletá bestie!...“ „Prchá!...“ „A ani jeden oštěp nemá v kůži!...“ „A nepotřebujeme jí popouštět lano!...“ „A kdy se zas vynoří?...“ „A kde se vynoří?...“ Bylo jisté, že se to nestane do dvou hodin, za dobu, která uplynula od jejího prvního výtrysku. Po lomozném zvířeni, způsobeném ranou ocasu, se moře opět uklidnilo. Tři čluny se spojily. Pan Heurtaux a oba poručíci se rozhodli, že se nevzdají tak krásné kořisti. Nyní zbývalo jen čekat, až se kulamak, kterého nemohli sledovat na konci lana, opět
vynoří. Přáli si, aby to učinil pod větrem, aby ho čluny mohly pronásledovat pomocí vesel i plachet. Ostatně nebylo v těchto končinách vidět žádného jiného kytovce. Byly téměř čtyři hodiny, když se kulamak objevil znovu. Zvedly se dva obrovské výtrysky, které zahvízdly jako střely. Jen půl míle jej dělilo od člunů a byl pod větrem. „Rozviňte plachty, nasaďte vesla a vpřed...“ zvolal pan Heurtaux. V minutě se čluny rozletěly udaným směrem. Avšak zvíře se vzdalovalo na severovýchod a noříc se hřbetem z vody, plulo jistou rychlostí. Protože vítr poněkud zesílil, doháněly je čluny. Kapitán Bourcart pak v obavě, aby se čluny nedaly strhnout příliš daleko, dal zřídit plachty, aby je neztratil z očí. Cesta, kterou vykoná severovýchodním směrem, bude znamenat úsporu času i práce pro čluny, až se budou vracet k lodi se zvířetem ve vleku. Za těch okolností zvíře pronásledovali. Kulamak stále prchal a harpunáři se nemohli dostat dost blízko, aby jej nabodli. Je jisté, že kdyby byli muži odkázáni pouze na svá vesla, nemohly by to čluny dlouho vydržet. Naštěstí jim vítr přispěl na pomoc a moře se propůjčovalo k rychlé plavbě. Ale noc jistě přinutí pana Heurtauxe a jeho lidi k návratu na Saint Enocha... Nevzali s sebou zásoby, aby mohli zůstat na moři až do zítřka... Nedohoní-li velrybu, než den skončí, budou se muset pronásledování zřeknout. Nuže, zdálo se, že tomu tak bude a bylo už téměř půl sedmé, když v tom harpunář Durut, stojící zpříma na přídi, vykřikl: „Loď vpředu!“ Pan Heurtaux se vztyčil, poručíci Allotte a Coquebert se snažili postřehnout ohlášenou loď. Nějaký trojstěžník, všechny plachty rozvinuté a lavíroval co možná nejblíž po větru, se objevil právě asi čtyři míle na severovýchodě. Že je to velrybářská loď, o tom nebylo pochyby. Možná, že i její hlídky spatřily kulamaka, který se nacházel v polovici cesty mezi čluny a ní. Náhle Roman Allotte sklonil dalekohled a zvolal: „To je Repton...“ „Ano... Repton!...“ odpověděl pan Heurtaux. „Zdá se, že nám chce zastoupit cestu...“ „Lanoví má vlevo...“ připojil Yves Coquebert. „Zřejmě nás přichází pozdravit!...“ poznamenal ironicky poručík Allotte. Uplynulo osm dní od té doby, co se anglická a francouzská loď rozloučily, když společně opustily Petropavlovsk. Repton zamířil severněji, směřuje patrně do Beringova moře a nyní se objevil. Zřejmě ani neobeplul výběžky Aleutských ostrovů. Chce snad kapitán King také podniknout útok na zvíře, které čluny Saint Enocha pronásledují po dlouhé tři hodiny?... V tomto směru nabyli jistoty, když harpunář Kardek řekl panu Heurtauxovi: „Spouštějí čluny na moře...“ „Zřejmě chtějí útočit na velrybu...“ prohlásil poručík Coquebert. „Nedostanou ji!“ odvětil rozhodným tónem Roman Allotte. A všichni mu přisvědčili, což nebylo nic divného. Zatím, ačkoliv na moři nastávala tma, uháněly čluny Reptonu vší rychlostí ke kulamakovi, který se nyní nehýbal, jako by váhal, jestli má prchat na východ nebo na západ. Pokud se týká lodníků ze Saint Enocha. ti pracovali vesly, aby je předstihli, protože vítr utichl a bylo nutné
svinout plachty. „Statečně, hoši, statečně!...“ opakovali pan Heurtaux a poručíci, pobádajíce své lidi slovy i posunky. A ti odpovídali, veslujíce zuřivě: „Ne... nedostanou ho... nedostanou ho!“ Vskutku, vzdálenost, kterou měli urazit, byla téměř stejná. Bylo možné se domnívat, že čluny přirazí k velrybě současně - ledaže by se naposled ponořila. Je samozřejmé, že už nešlo o to, aby zůstali v řadě, jak nařídil pan Heurtaux. Každý pracoval na svou pěst. Jako obyčejně byl poručík Allotte vpředu a neustále opakoval: „Statečně, hoši, statečně!“ Rovněž Angličané se rychle pohybovali a dokonce se zdálo, že i kulamak se k nim blíží. Ostatně než uplyne deset minut, bude tato otázka rozhodnuta: buď bude zvíře zasaženo anebo se uchýlí pod vodu. Několik okamžiků se octlo šest člunů tváří v tvář ani ne uzel od sebe. Co se stane při vzrušení obou mužstev?... „Copak tato bestie chce dát svůj tuk Anglánům?“ vzkřikl jeden z lodníků poručíka Coqueberta, když viděl zvíře zatáčet k Reptonu. Ne - kulamak stanul, když k němu čluny měly už jen asi sto stop. Aby jistěji unikl, snad se chystal potopit... V tom okamžiku vrhl Ducrest z Allottova člunu svoji harpunu rovněž harpunář Strockova člunu z Reptonu vrhl svou. Kulamak byl zasažen. Proud krve vytryskl z jeho nozder. Vydal rudý výtrysk, uhodil do moře naposledy ocasem, obrátil se naznak a zůstal bez hnutí. Avšak, který z obou harpunářů vedl ránu, která jej smrtelně zasáhla?
XI. KAPITOLA Angličané a Francouzi Jestli někdy měla zášť, vzrušující mužstva Reptonu i Saint Enocha příležitost se projevit, bylo to, jak zcela jistě uznáte, tentokrát. Že velrybu spatřily nejdříve hlídky Saint Enocha, že Francouzi ji začali pronásledovat první, bylo nesporné. Bylo docela jisté, že čluny prvního důstojníka a obou poručíků byly spuštěny, aby podnikly lov na kulamaka. Kdyby byl býval uloven na místě, nikdy by nebyl ohlášen na anglické lodi, kterou nebylo do té doby na moři vidět. Ale prchal na severovýchod, tam, kde se po dvou hodinách objevil Repton. Proto dal kapitán King spustit čluny, ačkoliv zvíře už bylo pronásledováno čluny francouzské lodi. Avšak i když oba harpunáři zasáhli kulamaka zároveň, harpuna Angličanova trefila zvíře na zadní část těla, u kořene ocasu, zatímco Ducrestova harpuna zasáhla levou ploutev, pronikla až k srdci a přinutila zvíře vydat rudý výtrysk. Ostatně i kdyby se připustilo, že by se obě lodi měly rozdělit stejným dílem, byly by si obě mohly jen blahopřát k tomuto lovu. Za poslední sezóny neulovily lodě ani Saint Enoch, ani Repton velrybu, kterou by bylo možné přirovnat k této. Je samozřejmé, že ani z Francouzů, ani z Angličanů na rozdělení nikdo nepomyslel. Zajisté jedna z harpun způsobila ránu, že následovala smrt - byl to velmi šťastný a velmi vzácný hod - ale druhá kulamaka zasáhla rovněž.
Z toho plyne, že zatímco všichni lidé pana Heurtauxe činili přípravy, aby ovinuli zvířeti vlečné lano kolem ocasu, chystali se lidé pana Strocka je napodobit. A tu Angličané v jakési hantýrce, které Francouzi dostatečně rozuměli, zvolali: „Pryč... čluny Saint Enocha, pryč!...“ Poručík Allotte hned odsekl: „Vy sami pryč!“ „Tato velryba náleží právem nám!“ prohlásil první důstojník Reptonu. „Nikoliv... nám... a je to dobrá kořist!...“ řekl pan Heurtaux. „Hodit lano... hodit lano!“ velel pan Strock a tento rozkaz byl hned opakován prvním důstojníkem Saint Enocha. Zároveň přirazil člun poručíka Al1otta k obrovskému zvířeti a uvázal je, což bylo vykonáno i lodníky Reptona. Začnou-li se tři anglické čluny a tři francouzské čluny pohybovat, nejenže zvíře nebude dopraveno ani k Saint Enochu, ani k Reptonu, ale vlečná lana se brzy přetrhnou, tažena v protisměru. To se stalo po několikerém úsilí. Tu, v tomto ohledu svorni, zřekli se lodníci této práce, veslovali k sobě a ocitli se téměř u sebe. Při rozpoložení, ve kterém se nacházela, bylo možno předpokládat, že mužstva se do sebe dají. Zbraní, zásobních harpun, oštěpů, rýčů byl dostatek, nepočítaje kapesní nože, od kterých se námořník nikdy neodloučí. Spor se zvrhne v boj. Bude krveprolití, když se lodě zastanou svých lidí. V tom řekl první důstojník Strock, s hrozivou tváří, hněvivým hlasem, obraceje se k panu Heurtauxovi, jehož mateřštinou plynně mluvil: „Chcete tedy popírat, že tato velryba náleží nám?. Upozorňuji vás, že to nestrpíme...“ „A o co opíráte svůj nárok?...“ namítl pan Heurtaux, když pokynul oběma poručíkům, aby ho nechali mluvit. „Ptáte se, na čem se zakládá?“ řekl první důstojník Reptonu. „Ano.“ „Na tom, že velryba plula k nám a nebyli byste ji dohonili, kdybychom j i nezastoupili cestu...“ „A já tvrdím, že naše čluny ji pronásledovaly přes dvě hodiny...“ „A přišly po našich, pane!...“ zvolal pan Strock. „V každém případě byla napřed zpozorována ze Saint Enocha, pokud ještě vaši loď nebylo viděl.“ „A co je na tom, když jste se k ní nepřiblížili tak, abyste ji zasáhli!...“ „To vše jsou jen slova,“ odpověděl pan Heurtaux, který se začal rozehřívat. „Ostatně velryba nepatří tomu, kdo ji první spatřil, ale tomu, kdo ji první zabil...“ „Nezapomínejte, že naše harpuna byla vržena dříve než vaše!...“ pravil pan Strock. „Ano!... Ano!...“ zvolali Angličané, mávajíce svými zbraněmi. „Ne!... Ne!...“ odsekli Francouzi, hrozíce lodníkům z Reptonu. Tentokrát by je pan Heurtaux nepřinutil k mlčení. Opravdu, ti lidé byli připraveni se na sebe vrhnout. Pan Heurtaux chtěl učinit poslední pokus a řekl prvnímu důstojníkovi z Reptonu: „I kdybychom připustili - ale pravda to není - že vaše harpuna byla vržena první, nemohla zasadit smrtelnou ránu a naše harpuna přivodila smrt...“ „To lze snáze tvrdit než dokázat!...“ „Tedy... nepovolíte?...“ „Nikoliv!“ zařvali Angličané. Dostali se už na vrchol vzteku a obě mužstva se užuž do sebe pouštěla. Jedna okolnost však dělala lodníky z Reptonu slabšími, když ne pro počátek zápasu, aspoň pro pokračování v něm.
Kdyby došlo k boji, stejně je Francouzi přinutí nakonec ustoupit. Opravdu, Repton se za tohoto slabého větru nemohl přiblížit. Byl vzdálen ještě půldruhé mile, zatímco Saint Enoch stál jen několik uzlů od člunů. Toho si pan Strock všiml a proto váhal zahájit boj. A jako praktičtí lidé, Angličané pochopili, že se jim nepodaří za těchto nevýhodných podmínek zvítězit. Všechno mužstvo Saint Enocha se na ně vrhne a budou potřeni, než jim Repton bude moci přispět na pomoc. Ostatně kapitán Bourcart už spouštěl na moře čtvrtý člun a to znamenalo posilu asi deseti lidí. Proto pan Strock zavelel svým lodníkům, kteří byli v menšině: „Na loď!“ Ale než odrazili od kulamaka, dodal tónem, ve kterém se vztek mísil se zklamáním: „Ještě se uvidíme!...“ „Kdy budete chtít!“ odpověděl pan Heurtaux. A jeho lidé bez ostychu opakovali: „Pohořeli... Angláni... pohořeli!“ Čluny pana Strocka zamířily, poháněny vesly k Reptonu, nyní vzdálenému dobrou míli. Zbývalo zjistit, jestli pan Strock pronesl planou hrozbu nebo se záležitost vyřídí mezi oběmi loděmi definitivně. Kapitán Bourcart, který vsedl do čtvrtého člunu, v tuto chvíli dorazil. Když bylo všem uvědoměn a pochválil jednání pana Heurtauxe, jenom řekl: „Když si přijde Repton promluvit se Saint Enochem, dá mu Saint Enoch náležitou odpověď... Zatím, přátelé, přivažte velrybu!“ To souhlasilo tak dokonale s obecným pocitem, že mužstvo vydalo hlučné hurá, které mohli Angličané zaslechnout. Oh, Repton je nepozdravil... Nuže, zdravili jej vtipy, které byly neméně slané než voda Tichého oceánu! Vzali pak velrybu do vleku a byla tak těžká, že lidé ve všech čtyřech člunech museli úporně veslovat, aby ji dopravili k Saint Enochu. Mistr Ollive, tesař Férut a kovář Thomas se nacházeli na předním kastelu. Pokud se týká Jeana-Marie Cabidoulina, ten mínil, že zvíře vydá dvě stě soudků. S tím, co Saint Enoch měl už v podpalubí, to bude asi polovina nákladu. „Nuže, co tomu říkáš, starochu?...“ zeptal se mistr Ollive bednáře. „Říkám, že se nám tento tuk hodí na utišení moře za příští bouře...“ odpověděl mistr Cabidoulin. „Žvásty! ... Nebude nám scházet ani jediný soudek, až dorazíme k Vancouveru!... Láhev platí stále?...“ „Platí!“ Jeden z nováčků odbil půl osmou. Bylo příliš pozdě na obrácení velryby. Spokojili se tedy tím, že ji připoutali k boku lodi. Následujícího dne hned na úsvitě, začalo mužstvo rozřezávat a rozpouštět tuk a bude potřeba jistě celých dvou dnů, aby tato práce byla úplně provedena. Celkem si mohli blahopřát. Plavba z Petropavlovska do Victorie umožní panu Bourcartovi získat poloviční náklad. To bylo více, než za těchto okolností mohli očekávat. Protože bylo pravděpodobné, že ceny na trhu ve Victorii neklesly, bude mít tato druhá kampaň ještě dost pěkný výsledek. Jinak neměl Saint Enoch žádné potíže. Místo mořského netvora, kterého spatřili obyvatelé Kamčatky, se jim naskytl tento nádherný kytovec!... Když nadešla noc, zbývalo trojstěžníku, který svinul plachty, jen vyčkat na východ slunce. Večer byl vítr sotva patrný. Moře bylo klidné. Kývání bylo tak slabé, že se nebylo potřeba obávat o lana, která poutala velrybu. Jaká by to byla škoda a jak by toho litovali, kdyby se jim v noci potopila!
Bylo nutno učinit jistá opatření. Kdo ví, nebude-li kapitán King chtít provést hrozbu svého prvního důstojníka a zda se nepokusí zmocnit kulamaka útokem na Saint Enocha!... „Můžeme se opravdu obávat tohoto útoku?...“ zeptal se doktor Filhiol. „Řekl bych, že ano,“ prohlásil poručík Coquebert, „máme-li co dělat s Angličany, nikdy nevíme, na čem jsme...“ „Je jisté,“ připojil pan Heurtaux, „že se vzdálili ve zlosti...“ „To je chápu,“ zvolal poručík Allotte. „Takové krásné sousto jim uniklo!...“ „Proto,“ řekl pan Heurtaux, „by mě nijak nepřekvapilo, kdyby přišli...“ „Ať přijdou!“ řekl kapitán Bourcart. „Jsme připraveni je přivítat!“ A jestli takto mluvil, tak proto, že si byl jist svým mužstvem. Nebylo to poprvé, co vznikl mezi velrybáři spor o popíraný hod harpunou - a po takových sporech následovalo často nejžalostnější násilí. Na Saint Enochu byla zavedena přísná bdělost a lidé, mající službu, dobře hlídali. Mohl-li Repton jen stěží dohonit Saint Enocha, mohl vyslat své čluny a bylo nutné se nenechat překvapit za noci. Ostatně bezpečnost francouzské lodi zajistila ta okolnost, že k desáté hodině dost hustá mlha zastřela tyto končiny. Bylo by obtížné najít místo, kde stál Saint Enoch. Hodiny uplynuly klidně. Když opět vyšlo slunce, mlha, která se ještě nerozptýlila, by byla Reptona zakryla i na vzdálenost půl míle. Avšak snad se Angličané nezřekli provedení svých hrozeb a pokusí se o útok, až se zvedne mlha. Vítr jí k tomu nepřispěje. Žádný vánek nedul prostorem a stav ovzduší se po celé odpoledne nezměnil. Mužstvo Saint Enocha se mohlo bez překážky věnovat práci na lodi. Hned na úsvitu 21. října dal pan Bourcart obrátit velrybu s rozkazem, aby práce byla konána co nejrychleji. Postavili dva jeřáby a lidé se postavili k pákám. Především mistr Ollive ovinul za pomoci několika lodníků řetěz kolem ploutve a zvíře otočili, což usnadní rozřezání. Pak oddělili hlavu a s velkým úsilím se podařilo dopravit ji na palubu. Uřízli jí rty, jazyk, kostice. Tato práce byla snadná, když hlavu rozřízli na čtyři kusy. Pod kotlem byl rozdělán oheň a neboť dřeva měli dostatek díky tomu, že v Petropavlovsku obnovili zásoby, mohl jej kuchař udržovat. V kotlech nejprve rozpustili tuk z hlavy, jazyka a ze rtů, který má nejjemnější jakost. Pak rozřezali tělo na kusy v délce osmi až devíti loket a ty zase na kusy v délce dvou stop, které kladli do kotlů. Celé dopoledne a část odpoledne věnovali této práci. Teprve ke třetí hodině se mlhy poněkud vyjasnily. Páry, doposud husté, zabraňovaly zraku proniknout dále než půl míle od Saint Enocha. O Reptonu nebyly žádné známky. Pro nedostatek větru by se mohl přiblížit jen za vlečení svými čluny, což by vyžadovalo velikou práci. Nicméně zůstal pan Bourcart stále na stráži. Člun poručíka Allotta byl vyslán na výzvědy na severovýchod. Odvážil se jen na vzdálenost půl míle, nic nespatřil a vrátil se. V duchu snad by nebylo mužstvu proti mysli popadnout se s Angličany do křížku. Je to u Francouzů tradice a zvláště u námořníků. Tito stateční lidé myslí ještě na oplátku za Waterloo! Ale tentokrát se pravděpodobně neozve dělo z Mont Saint Jean a Wellington ustoupí na širé moře. Pokračovali v práci za výborných podmínek. Pan Bourcart počítal, že polovina tuku bude rozpuštěna ještě tentýž den. Doufal tedy, že když se zvedne vítr, bude moci odplout pozítří a v podpalubí bude mít o dvě stě soudků navíc. Nicméně ke čtvrté hodině nastal poplach. Kovář Thomas v malém člunu se zabýval upevňováním jedné ze spojek kormidla, když se mu zdálo, jako by na západě zaslechl jakési šplouchání.
Byl to zvuk vesel, oznamující, že se blíží čluny Reptonu?... Odhalili Angličané polohu Saint Enocha?... Kovář hned vystoupil a uvědomil o tom pana Bourcarta. Kdo ví, jestli nenadešel okamžik, aby byly pušky sňaty ze svých závěsů a aby zahájili obranu?... Práce byla přerušena a lidé, zaměstnaní rozřezáním zvířete, museli vystoupit na palubu. Protože v mlhách nemohly oči prokázat žádnou službu, napjaly se uši. Na celé lodi vládlo naprosté ticho. Dokonce uhasili praskající oheň pod kotlem. Bylo slyšet i ten nejjemnější zvuk, přicházející z moře. Uplynulo několik minut. Žádný člun se neobjevil a opravdu by bylo od kapitána Kinga velkou odvážlivostí pokusit se za těchto okolností o útok na Saint Enocha. Ačkoliv mlha, která jim překážela, by jim dovolila přiblížit se nepozorovaně, museli se Angličané domnívat, že pan Bourcart dává pozor. Avšak mistr Ollive rád opakoval: „U Johna Bulla mne nic nepřekvapí!“ Ale, jak brzy zjistili, byl to jen zbytečný poplach. Šplouchání mohlo pocházet od jednoho z rozmarných závanů, které pohnou mlhami, aniž by měly sílu je rozptýlit. Bylo dokonce zřejmé, že se zvedá vítr, projevující se přerušovanými závany bez určitého směru. Jestli nezesílí, zůstane obloha zatažena až do východu slunce. Po tomto klidu, v této době a v této severní části Tichého oceánu dost vzácném, bude pravděpodobně následovat velká nepohoda. Bylo se co obávat, že loď nebude už tak podporována, jako když opustila Petropavlovsk. Nicméně protože trojstěžník obstál dobře za mnoha bouří, byl by Jean-Marie Cabidoulin udělal líp, kdyby zanechal svých varování a kapitána Evarista Simona Bourcarta ušetřil svých strašidelných historií. Ostatně, proč by loď opět nenašla svůj příznivý osud z první kampaně a nesetkala se s jinými velrybami, které by jí umožnily doplnit svůj náklad, než zakotví u ostrova Vancouver?... Odpoledne pokročilo. Noc bude pravděpodobně právě tak tmavá jako předešlá. V každém případě učinili nutná opatření a po návratu poručíka Allotta vytáhli čluny na palubu. Pro práci, která zbývala, bylo celkem lépe, aby Saint Enoch zůstal bez větru ještě dvacet čtyři hodin s tou podmínkou, že jej pak příznivý vítr požene k americkému pobřeží. Najednou, krátce před pátou hodinou, projel vzduchem neobyčejně ostrý hvizd. Zároveň se nezvykle zvířilo moře až do nejhlubších vrstev. Nesmírná záplava bílé pěny pokryla hladinu. Saint Enoch napadený obrovskou vlnou, byl zmítán nejsilnějším houpáním a kymácením. Plachty, visící na ráhnech, se plácaly s velikým lomozem a mužstvo se mělo co obávat, že se všechny stěžně zpřelámou. Naštěstí se trup velryby, pevně připoutaný k lodi, od ní neoddělil, a byl to opravdu div. „Copak se to děje?...“ vykřikl pan Bourcart a vyběhl ze své kajuty. Pak vystoupil na vrchní palubu. První důstojník a poručíci za ním. „Je to asi prudký proud přílivu,“ prohlásil pan Heurtaux, „a měl jsem už za to, že po Saint Enochu je veta...“ „Ano... prudký proud,“ řekl mistr Ollive, „protože větru není ani tolik, aby naplnil můj klobouk...“ „Ale protože by mohl být doprovázen poryvem větrů,“ pravil kapitán Bourcart, „dejte svinout všechny plachty, Heurtauxi... Nesmíme se dát překvapit!“ Bylo to rozumné, výhodné a naléhavé. Opravdu, za několik minut vzrostl vítr do té míry, že zahnal část mlh na jih. „Loď vlevo za námi!“ Tento výkřik, který vydal jeden z lodníků, visících v lanoví předního stěžně, způsobil, že všechny zraky zamířily tím směrem. Je ohlášenou lodí Repton? Byla to anglická loď, asi tři míle od Saint Enocha. „Stále na stejném místě,“ poznamenal poručík Coquebert.
„Jako my na svém...“ odvětil pan Bourcart. „Řeklo by se, že hodlá rozvinout plachty...“ poznamenal poručík Allotte. „Není pochyby... odpluje...“ prohlásil pan Heurtaux. „Chce snad zamířit k nám?...“ zeptal se doktor Filhiol. „Je toho schopna!“ zvolal mistr Ollive. „Uvidíme,“ řekl pouze kapitán Bourcart. A dalekohled u očí - stále se díval na anglickou loď. Mohli si myslet, že kapitán King chce využít větru, vanoucího právě od východu, a přiblížit se k Saint Enochu. Bylo vidět lidi, těkající po ráhnech. Brzy rozvinuli košové plachty, přední plachtu a brigantinu, lana napravo upjali, pak rozvinuli velkou a malou příďovou plachtu. Byla otázka, jestli Repton bude pokračovat v plavbě na východ a lavírovat po větru, aby se dostal do některého přístavu Britské Kolumbie. Ne, toto kapitán King neměl v úmyslu a jeho záměr byl nepochybný. Místo, aby zamířil na východ, rozjel se Repton tak, aby Saint Enochu zastoupil cestu. „Jde na nás!...“ zvolal Roman Allotte... „Přichází požádat o svůj podíl na velrybě... Nuže, nedostane ani polovinu kostice!...“ To, co řekl poručík, mužstvo opakovalo. Jestli Repton napadne Saint Enocha, najde řádného soupeře!... Odpoví se mu, jak náleží, puškami, pistolemi a sekerami!... Bylo šest hodin a několik minut. Slunce se rychle chýlilo za obzor poněkud na jihozápadě. Moře bylo zbaveno par ve směru, odkud vál vítr. Nespouštěli z očí ani jediný pohyb Reptona, který plul prostřední rychlostí. Za půl hodiny bude těsně u Saint Enocha - ledaže by změnil směr. Vzhledem k možnému útoku byl dán rozkaz přichystat zbraně. Nabili oba kusy, jimiž bývají vyzbrojeny všechny velrybářské lodi. Když mu kapitán King pošle několik pěti až šestiliberních koulí, kapitán Bourcart mu jich pošle rovněž tolik a stejné váhy. Repton byl vzdálen už jen asi tři čtvrtě míle, když v tom náhle se změnil stav moře, aniž se stala změna v ovzduší. Vítr nezesílil, obloha se nezatáhla. Žádný hrozivý mrak na obzoru nevyvstal. Ve vysokých i nízkých pásmech byl naprostý klid. A vskutku, neobyčejný úkaz, který se chystal, se měl omezit na tuto část oceánu. Náhle za strašlivého řevu, jehož povahu ani příčinu nikdo na Saint Enochu si nedovedl vysvětlit, vzkypělo moře, pokrylo se pěnou, prohloubilo se, jako by nějaký podmořský výbuch zvířil jeho poslední hlubiny. To se stalo právě na místě, kde byla anglická velrybářská loď, zatímco francouzská loď ještě necítila účinky tohoto nevysvětlitelného zvíření. Kapitán Bourcart a jeho druhové, zprvu překvapeni, pozorovali Reptona a co spatřili, uvrhlo je z překvapení do krajního zděšení. Repton se zvedl na hřbetě obrovské vlny a pak za ní zmizel. Z této vlny tryskaly mohutné sloupy, jaké by mohly tryskat z chřípí obrovského netvora, jehož hlava se nacházela pod lodí a jehož ocas bičoval moře ve vzdálenosti asi půl uzlu, tedy sto metrů... Když se loď opět objevila, byla odstrojena, bez stěžňů, lana zpřetrhána, trup převrácený na levý bok a zaplavovaný strašlivými poryvy moře... Za minutu potom naposledy zasažena obrovskou vlnou se ponořila do hlubin Tichého oceánu. Kapitán Bourcart, jeho důstojníci a mužstvo vydali výkřik hrůzy; zůstali strnulí vůči této nevysvětlitelné a hrozné katastrofě... Avšak možná, že všichni lidé Reptona nezahynuli s lodí?... Snad se podařilo některým uchýlit do člunů včas, aby nebyli strženi do propasti... Možná, že bude možné někoho zachránit, než nastane noc!... Vůči takovým katastrofám se zapomíná na všechno nepřátelství.
Nutno vyplnit povinnost lidskosti a vyplní ji!... „Čluny na moře!..,“ zvolal kapitán Bourcart. Uplynuly sotva dvě minuty od zmizení Reptona a byl ještě čas přispět trosečníkům. Náhle, ještě dříve, než čluny mohly být spuštěny, Saint Enoch, narazil. Vpředu se zvedlo sedm až osm palců, jakoby najel na úskalí, naklonil se na pravý bok a zůstal bez hnutí.
XII. KAPITOLA Na úskalí Vítr, který k páté hodině odpoledne zavál od východu a který chtěl Repton použít, nevytrval. Po západu slunce se tišil a nakonec se utišil úplně. Rozbouřené moře se omezilo na lehké šplouchání na hladině. Pak se opět vrátila hustá mlha, která halila po osmačtyřicet hodin tuto část Tichého oceánu. Pokud se týká Saint Enocha, ten uvázl v okamžiku, kdy jeho mužstvo užuž opouštělo čluny. Je to snad nehoda stejného druhu, která přivodila zkázu Reptona?... Byl snad tento méně šťastný než Saint Enoch, a rozbil se o úskalí?... Ať tomu bylo jakkoliv, třebaže se nepotopil, přece Saint Enoch uvázl. Nuže, protože byl každou chvíli v nebezpečí, že se potopí, bylo nemožné použít člunů k záchraně anglických námořníků. Prvním pocitem pana Bourcarta a jeho druhů byl úžas. Čemu přičítat toto uváznutí?... Saint Enoch téměř necítil účinek lehkého větru, který se uvedl k páté hodině odpolední... Aby narazil na toto úskalí, byl snad uchvácen proudem, jehož existenci nikdo netušil, a aniž to bylo patrné?... V tom vězely jisté nevysvětlitelné okolnosti a ostatně nebylo na vysvětlování kdy. Otřes byl, jak bylo řečeno, spíše slabý. Avšak po dvojím nárazu, který nezničil její kormidlo, zaplavil loď mohutný proud vody. Naštěstí se stěžňoví neotřáslo, parduny a stěhy odolaly. Když neutrpěl škody ve spodních částech, nezdálo se, že by mu hrozilo potopení jako u Reptona. Snad dokonce mu schází jen několik palců vody, aby nabyl opět svého ponoru, a za přílivu se možná vyprostí. Avšak prvním následkem nárazu bylo, že se zpřetrhala lana, držící velrybu, a proud její trup odnesl. Ostatně měli jinou práci, než dbát ztráty asi sta soudků tuku. Protože Saint Enoch uvázl, šlo o to, aby byl vyproštěn z neblahé situace. Po této nehodě se mistr Ollive střežil zeptat Jeana-Marie Cabidoulina. Bednář by jistě odpověděl: „Vidíš... to je počátek konce!“ Zatím se pan Bourcart a první důstojníci radili na vrchní palubě. „V této části Tichého oceánu j sou tedy mělčiny?...“ zeptal se pan Heurtaux. „Nevím, co o tom soudit...“ prohlásil pan Bourcart. „Je jisté, že mapy neudávají žádné mělčiny mezi Kurilami a Aleutskými ostrovy.“ Opravdu, ani nejnovější mapy neměly ani mělčiny ani úskalí v této části oceánu, kde sto dvacátý a sto šedesátý poledník křižují padesátou rovnoběžku. Ovšem po několik hodin bránily panu Bourcartovi mlhy zjistit výšku. Avšak poslední měření ukazovalo, že se nachází přes dvě stě mil od Aleutského souostroví. Nuže, nebylo přijatelné, že by od měření 19. října vítr nebo proudy zanesly Saint Enocha na takovou vzdálenost.
A přece mohl v širém moři najet jen na nejzazší úskalí Aleut. Pan Bourcart sestoupil do salonu, rozevřel mapy, studoval je, hledal pomocí kompasu polohu lodi a odhadoval přibližně cestu, kterou loď za tři dny urazila. I kdyby se nacházel o dvě stě mil dále v tomto směru k Aleutským ostrovům, nesetkal by se s žádným úskalím... „A přece,“ poznamenal doktor Filhiol, „copak není možné, že po zhotovení těchto map se půda v těchto místech změnila?...“ „Že by vystouplo dno?...“ řekl pan Bourcart a zdálo se, že tuto domněnku nezamítá. Copak nebylo nutné ji připustit, ano jiná nebyla?... Proč by se ponenáhlu anebo naráz působením plutonických sil nemohlo zvednout mořské dno až k hladině?... Copak není dostatek těchto telluristických příkladů v krajinách, kde se dosud projevuje sopečná činnost?... A copak tyto končiny nesousedí se sopečným souostrovím? Když tudy pluli před půl třetím měsícem, nespatřili na severu plameny Šišaldinského na ostrově Unimak?... I když o toto vysvětlení se mužstvo do jisté míry přelo, většina je zavrhovala, jak uvidíme později. Ovšem, i když to bylo zaviněno čímkoliv, bylo nesporné, že Saint Enoch uvázl. Mistr Ollive měřil vpředu i vzadu a nenašel pod kýlem více vody než na čtyři až pět stop. První starostí kapitána Bourcarta bylo prohlédnout podlodí. Jean-Marie Cabidoulin a tesař Férut se přesvědčili, že voda neproniká do lodi, a srážka jí to jistě neumožnila. Celkem bylo vhodné vyčkat do zítřka, aby byla zjištěna povaha tohoto neznámého úskalí v Tichém oceáně, a snad se podaří Saint Enocha vyprostit dříve, než nastane nepohoda... Noc se zdála nekonečná. Ani důstojníci se neodebrali do svých kabin, ani mužstvo do své místnosti. Bylo nutné být ke všemu připraveni. Chvílemi kýl zaskřípal na úskalí... Nevyprostí se snad vlivem proudu z tohoto skalistého ložiska?... Není možné, že se loď sveze stranou a nabude obvyklého ponoru?... Ostatně z opatrnosti dal kapitán Bourcart spustit na moře čluny a s nimi co možná největší zásobu potravin pro případ, že by bylo nutné Saint Enocha opustit. Kdo ví, jestli na ně nebudou muset nasednout, aby se dostali k nejbližší zemi?... A tou jsou asi ostrovy Aleutského souostroví - ledaže by následkem okolností naprosto nepochopitelných se loď uchýlila z pravé cesty... Ostatně nebylo nebezpečí, že se převrátí, což by se asi bylo stalo, kdyby jí velryba dosud visela po boku. Mezi jinými možnostmi, které mohly přivodit vyproštění Saint Enocha, neustával pan Bourcart spoléhat na příliv. Věděl, že příliv je po celé rozloze Tichého oceánu dosti slabý. Ale kdo ví, zda po zvýšení stavu vody loď necouvne?... Nezdálo se, že by loď najela příliš daleko na úskalí, a na kterém se taktak držela. Příliv začal být patrný v jedenáct hodin a ke druhé hodině ranní dosáhne nejvyšší výše. Kapitán a jeho důstojníci sledovali tedy pozorně stoupání, ohlášené šploucháním, které za této tiché noci postřehli. Bohužel, když nadešel okamžik a moře bylo nejvýše, neudála se žádná změna. Snad Saint Enoch ucítil nějaký slabý otřes, snad se jeho kýl na podmořském úskalí lehce pohnul... V měsíci říjnu už přílivy rovnodennosti minuly a naděje na vyproštění se menšila, čím více se blížily proměny měsíce. A nyní, až vzroste odliv, budou se muset obávat, že se situace zhorší?... Neustoupí moře tak daleko, že se loď převrátí?... Toto vážné znepokojení pominulo teprve v půl páté ráno. Ostatně vzhledem k této možnosti dal kapitán Bourcart z ráhen bramové stěžně připravit podpěry, ale nebylo potřeba je použít.
Krátce před sedmou hodinou zbarvila rudá zář mlhy na východě. Slunce, které vystoupilo na obzor, jimi nemohlo proniknout a lanoví nabobtnalo vlhkem. Důstojníci na vrchní palubě a lodníci na předním kastelu se snažili proniknout tyto mlhy směrem ke spodní části lodi, než ji budou čluny moci obeplout. Každý byl dychtivý poznat polohu skaliska. Táhne se daleko?... Tvoří jednotnou mělčinu?... Noří se v dáli z moře temena skal?... Nebylo vidět. ani několik metrů za pažení. Nicméně nepozorovali zvuk příboje, který působí proud, když naráží na skaliska, čnějící nad vodu. Nedalo se tedy nic dělat, pokud se mlha nerozptýlí, a možná, že se rozptýlí jako předešlého dne až se slunce přiblíží k poledni. Když to okolností dovolí, pokusí se pan Bourcart pomocí sextantu a chronometru zjistit polohu lodi. Bylo nezbytné prohlédnout podlodí důkladněji. Mistr Cabidoulin a tesař Férut se znovu přesvědčili, když přestavili nějaké soudky na zádi, že voda do lodi nevnikla. Ani kostra, ani plátoví při nárazu nepovolilo. Nebyly tedy vážné škody. Ale, když překládal své soudky, tak si bednář v duchu říkal, že bude nutné je vytáhnout na palubu a hodit do moře, jak plné, tak prázdné, aby se lodi ulehčilo?... Zatím dopoledne plynulo a obloha se nevyjasňovala. Pátrání pana Bourcarta a prvního důstojníka v okruhu asi půl míle kolem Saint Enocha nezjistilo nic, co by se týkalo polohy a povahy úskalí. Především museli zjistit, nachází-li se nablízku země, kde by mohly čluny přistát pro případ, že by bylo nutné opustit loď. Pan Bourcart ovšem nemohl připustit, že by se v těchto končinách nacházela nějaká země nebo souostroví, a když se ho doktor Filhiol v tomto směru ptal, odpověděl mu: „Nikoliv, doktore, nikoliv. Před několika dny jsem provedl správné měření - opakuji to... Revidoval jsem své výpočty, jsou přesné. Nacházíme se nejméně dvě stě mil od nejzazšího výběžku Kuril...“ „Vracím se tedy ke svému vysvětlení,“ pravil doktor Filhiol. „Mořské dno se tu asi zvedlo a Saint Enoch na ně najel.“ „To je možné,“ odvětil pan Bourcart, „a nemohu uvěřit, že by nás omyl nebo odchylka zanesla tak daleko na sever.“ Byla opravdu smůla, že se nezdálo, že by se měl zvednout vítr. Především by rozehnal páry a uvolnil obzor. Pak, kdyby zavál od západu, přinutil by snad mužstvo Saint Enocha tím, že by náležitě seřídilo plachty, aby se vyprostili z úskalí... „Vyčkejme... vyčkejme, přátelé!...“ opakoval kapitán Bourcart, když pozoroval, že netrpělivost a nepokoj jeho lidí vzrůstá. „Doufám, že tato mlha se odpoledne zvedne a pak se přesvědčíme o své situaci, ze které, jak věřím, vyvázneme bez nadměrné škody!“ Když však lodníci a nováčci pohlédli na Jeana-Marie Cabidoulina, viděli, jak vrtí velikou, ježatou hlavou na znamení, že nesdílí tento optimismus, a to je nemohlo upokojit. Zatím, aby zabránil moři, které stoupalo od východu zatlačit loď dále na úskalí, rozhodl se pan Bourcart v souhlase s prvním důstojníkem spustit kotvu na zádi. Mistr Ollive a dva lodníci přichystají člun, aby provedli tu rozumnou práci za vedení poručíka Allotta. Člun odrazil a kotevní lano bylo ze Saint Enocha popouštěno. Podle rozkazu kapitána Bourcarta dal poručík spustit nořidlo ve vzdálenosti asi padesáti stop od lodi. K svému velikému překvapení nedosáhl dna, ani když bylo rozvinuto asi dvacet loket lana. Tento výkon, provedený na několika místech na té straně, měl stejný výsledek a olovnice se nikde nedotkla dna. Za těchto okolností bylo zbytečné spustit kotvu, neboť by se nebyla zachytila. Z toho bylo
nutno soudit, že aspoň na té straně jsou boky úskalí neobyčejně srázné. Člun se vrátil a poručík Allotte podal kapitánovi Bourcartovi zprávu. Pan Bourcart byl velmi překvapen. Podle jeho domnění se úskalí sklánělo spíše velmi ponenáhlu, proto loď uvízla téměř bez otřesu, jako by plula nad skaliskem velmi mírně se svažujícím. Bylo nutné provést měření kolem Saint Enocha, aby byla co možná přesně zjištěna rozloha úskalí a hloubka vody nad ním. Kapitán Bourcart vstoupil do člunu spolu s prvním důstojníkem, lodním mistrem a dvěma lodníky. Vzali s sebou nořidlo, jehož lano měřilo dvě stě loket. Opakovali práci poručíka Allotta a zjistili, že lano nedosáhne ke dnu. Museli se tedy zříci záměru spustit kotvy, což by bylo umožnilo uvolnit loď navíjením lana na nátoč. „Kapitáne,“ pravil pan Heurtaux, „učinili bychom dobře, kdybychom spustili nořidlo jen několik stop od trupu...“ „To je i můj názor,“ odpověděl pan Bourcart. Mistr Ollive namířil člun tak, aby obeplul loď ve vzdálenosti nejvýše pěti nebo šesti stop. Vždy po třech metrech spustil první důstojník nořidlo. Nikde se nesetkalo s úskalím, ani v hloubce dvou set loket. Úskalí tedy zaujímalo jen velmi omezený prostor jeden nebo dva sáhy pod mořskou hladinou. To znamenalo, že Saint Enoch najel na jakýsi podmořský vrch, neznámý v těchto končinách. Zatím plynul čas a nic nevěstilo, že by se mlhy měly zvednout. Proto se chtěl pan Bourcart pokusit, až příliv dostoupí největší výše, pohnout lodí pomocí člunů. Dá-li ji táhnout odzadu, spad se podaří ji dostat na moře. Tato práce byla vykonána za těch nejpříznivějších podmínek. - Šest člunů se spojilo k společnému úsilí a lodníci pracovali vesly ze všech sil. Loď se lehce pohnula... sotva o stopu. To bylo vše, čeho docílili, a nakonec mužstvo pozbylo naděje, že se vyprostí od tohoto úskalí. Nuže, když vítr nevykoná to, co nemohly vykonat čluny, co se stane se Saint Enochem, až uhodí první nepohoda?... Když uváznul na této mělčině, zanechá tam po sobě brzy jen beztvárné trosky... V této roční době brzy nastanou bouře, které tak strašně pustošívají tuto část Tichého oceánu... Zbýval ještě jeden pokus, jak se opět dostat na moře. Kapitán Bourcart o něm dlouho uvažoval a po poradě s důstojníky se pro něj rozhodl. Nicméně odložil jej na několik hodin, neboť se nezdálo, že by se bylo co obávat změny počasí. Zmíněný pokus měl spočívat v tom, že se lodi ulehčí, hodí-li se náklad do moře. Bude-li zbavena osmi až devíti set soudků tuku, snad se zvedne dost, aby sjela do moře... Vyčkávali a čekali, že se toho dne jako den předtím odpoledne rozptýlí mlha. To byl jeden z důvodů, pro něž pan Bourcart nedal hned provést svůj záměr a obětovat náklad. Opravdu, i kdyby se loď uvolnila, bylo možné ji vést mlhami?... Bylo možné usuzovat, že se nablízku nacházejí jiná úskalí, na kterých by Saint Enoch mohl znova uváznout?... Nenarazil na ně Repton ve vzdálenosti necelé míle a to tak nešťastně, že se téměř naráz potopil?... Tato možnost, která napadla všem, uvedla hovor na anglickou velrybářskou loď. V duchu se ptali, jestli její ztroskotání přežilo několik lidí... Nesnaží se její čluny najít Saint Enocha?... Proto pan Bourcart i mužstvo pozorně naslouchali. Nezalehl sem však ani výkřik a zřejmě se ani jedinému lodníkovi z Reptona nepodařilo při strašlivé katastrofě vyváznout. Uplynuly tři hodiny. Nastal odliv a bylo zbytečné se domnívat, že se loď sama vyprostí.
Ostatně rozdíl mezi nejvyšším stavem přílivu a nejnižším stavem odlivu byl velmi malý. Toto úskalí se asi nikdy neodkrylo - leda snad za syzigií. Pan Heurtaux mohl dokonce podle stop na trupu lodi konstatovat, že voda příliš neopadla a když měřili kolem lodi, zjistili zbrázděné dno ve stejné hloubce pěti stop. Taková byla situace: Jak se vyřeší?... Bude Saint Enoch opět pokračovat v plavbě?... Nebudou jej lidé muset opustit, pokud by ho nezničila bouře?... Na lodi je jich třicet tři a měli by místo ve člunech se zásobami na několik dní... Avšak jak daleko je nejbližší pobřeží?... A bude-li nutno urazit sta mil!... Pan Bourcart se rozhodl, že obětuje náklad. Možná, že loď, až se jí ulehčí o několik set tun, se zvedne dost, aby ji mužstvo mohlo vyprostit!... Po tomto rozhodnutí se dali lidé do práce, proklínajíce smůlu, která je zbavovala výtěžku této poslední kampaně... Mistr Ollive dohlížel na práci. Pomocí jeřábů, postavených nad oběma po klopy, vytahovali soudky na palubu a házeli je do moře. Některé se potopily hned. Jiné se roztříštily pádem na úskalí a jejich obsah se vylil a stoupal na hladinu. Saint Enoch byl brzy obklíčen vrstvou tuku, jako by jej byl vylil, aby utišil vlny za bouře. Nikdy nebylo moře klidnější. Ani sebemenší příboj se nejevil na hladině a na obvodu úskalí, ačkoliv pan Heurtaux konstatoval existenci proudu, plynoucího od severovýchodu. Příliv měl nastat brzy. Nicméně bude mít ulehčení lodi účinek až tehdy, když příliv dosáhne nejvyšší výše. Protože tedy mají tři hodiny času, budou hotovi včas. Nemohou plýtvat časem, jinak Saint Enoch zůstane sedět až do příští noci a bude lépe, bude-li se moci vzdálit od úskalí za dne. Vylodění osmi set soudků vyžaduje čas, nemluvě ani o únavě. K páté hodině byla polovina práce vykonána. Moře stouplo už o tři až čtyři stopy a zdálo se, že ač by to měl Saint Enoch v části, jíž se ulehčilo, pocítit, není patrný žádný pohyb... „Řeklo by se - vezmi to ďas! - že naše loď je přibita na toto místo!...“ řekl mistr Ollive. „A ty jí nepomůžeš!...“ zabručel Jean-Marie Cabidoulin. „Co říkáš, starochu?...“ „Nic!...“ odpověděl bednář a hodil prázdný soudek do moře. Ani naděje, že se mlhy rozptýlí, se neuskutečnila. Bylo nebezpečí, že noc bude pro mlhu dvojnásob tmavá. Jestli se loď vyprostí za příštího přílivu, bude kapitán Bourcart velmi na rozpacích, jak ji vést těmito nebezpečnými končinami. Krátce po šesté hodině, když už polotma naplňovala prostor, se ozvaly výkřiky na západě, ozářeném matnými svity. Mistr Ollive, stojící na předním kastelu, dohonil pana Bourcarta u vrchní paluby. „Kapitáne... slyšte... slyšte...“ řekl. „Tamhle... počkejte... zdá se...“ „Ano... někdo volá!“ připojil poručík Coquebert. Mezi mužstvem povstal jistý ruch. „Ticho!“ nařídil pan Bourcart. A kdekdo napjal sluch. Opravdu, volání, dosud vzdálené, zaléhalo až na loď. Nebylo pochyby, že platí Saint Enochu. Rázem mu pak na znamení kapitána Bourcarta odpověděl pokřik: „Ohé!... Ohé!... Sem!...“ Jsou to domorodci z některé blízké země nebo ostrova, přicházející na svých člunech?... Nejde spíš o pozůstalé z Reptona?... Nehledají jejich čluny už od včerejška v husté mlze francouzskou velrybářskou loď?... Tato domněnka, nejpravděpodobnější se vyplnila. O několik minut později přirazily k Saint Enochu dva čluny, vedeny pokřikem a výstřely. Byly to čluny Reptonu a v nich se nacházelo třiadvacet mužů, počítaje v ně i kapitána Kinga.
Ti ubozí lidé, zmořeni únavou, padali vysílením, protože s sebou nemohli vzít potraviny tak náhlá byla katastrofa. Bloudili dvacet čtyři hodin a umírali hladem a žízní... Pozůstalí z Reptona byli přijati a uvítáni panem Bourcartem s tou zdvořilostí, která ho nikdy neopouštěla, i když jejich dřívější jednání nemohl chválit. Než se začal kapitána Kinga vyptávat, než se ho zeptal, za jakých okolností ztroskotala jeho loď, než ho uvědomilo situaci Saint Enocha, tak pan Bourcart rozkázal, aby jeho novým cestujícím byly podány pokrmy a nápoje. Kapitán King byl uveden do salónu, jeho lodníci sestoupili do místnosti pro mužstvo. Z mužstva kapitána Kinga scházelo třináct lidí, třináct se jich utopilo při ztroskotání Reptona!
XIII. KAPITOLA Úskalí, které se pohybuje Když kapitán King a jeho druhové přistáli u Saint Enocha, byla mlha tak hustá, že kdyby neslyšeli křik těch, kdo se nacházeli ve člunech, byli by úskalí minuli na velkou vzdálenost. Angličané pluli k jihu a nenašli by ani asijské ani americké pobřeží. I když připustíme, že by vítr rozptýlil mlhy, jak by urazili sto mil na východ nebo na západ?... A ostatně, protože neměli suchary na utišení hladu, ani sladkou vodu na uhašení žízně, za osmačtyřicet hodin by nezůstal naživu ani jediný z trosečníků Reptona! Repton měl s důstojníky i mužstvem celkem třicet šest lidí. Jenom dvacet tři z nich se dostali do člunů a když je připočítáme k mužstvu Saint Enocha, zmenšenému Rollatovou smrtí, dostaneme číslo padesát šest. V případě, že se mu nepodaří uvolnit svou loď, jaký bude osud kapitána Bourcarta, jeho starých a nových druhů?... I kdyby se připustilo, že země, pevnina nebo ostrov není daleko, lodní čluny všechny nepojmou!... Při prvním poryvu větru a v těchto končinách Tichého oceánu jsou četné! - bude Saint Enoch, napadený obrovskými vlnami, které se budou tříštit o úskalí, zničen v několika minutách... Bude tedy nutné jej opustit. A za jak dlouho vyčerpají zásoby potravin, které pan Bourcart hodlal na Vancouveru obnovit, když budou živit téměř dvojnásobný počet mužstva od příchodu trosečníků z Reptonu?... Lodní hodiny ukazovaly osm. Žádná známka, že by se při západu slunce zvedl vítr pod hustou clonou mraků. Noc, pozvolna nadcházející, bude klidná a také hluboce tmavá. Nebylo možno doufat, že se loď za nejvyššího odlivu vyprostí, protože ten bude ještě slabší než předešlý příliv, a lodi už nebylo možné více ulehčit - ledaže by se obětovalo stěžňoví. To se kapitán King dozvěděl, když se nacházel v saloně s panem Bourcartem, doktorem Filhiolem a oběma poručíky. Ačkoliv jeho druhové a on našli na lodi útočiště, nebyla jejich záchrana zabezpečena. Nepřipraví brzy budoucnost Saint Enochu osud Reptona?... Bylo nutné zjistit, za jakých okolností nastalo ztroskotání anglické lodi. A poslyšte, co kapitán King vypravoval. Reptona stihlo bezvětří v mlhách, když náhle včera zahlédl trhlinou v nich Saint Enocha asi tři míle pod větrem. Proč k němu Repton zamířil?... Učinil to s úmyslem víceméně nepřátelským. Chtěl vyřešit otázku velryby, zasažené oběma mužstvy?... V tom směru se kapitán King nevyjádřil. Ostatně teď nebyla doba na výčitky. Řekl pouze, že Repton, když obě lodi dělila jen jedna míle, pocítil velmi prudký náraz. Jeho trup byl proražen na levém boku dole a vnikla do něho voda. První důstojník Strock a dvanáct lidí z mužstva zahynulo. Jedni byli vrženi přes palubu, jiní rozdrceni padajícími stěžni. Kapitán King a ostatní by zahynuli jako oni, kdyby jich všech dvacet tři nevzalo čluny, spuštěné na moře. Přes čtyřiadvacet hodin bloudili pozůstalí z Reptonu nazdařbůh, bez potravy, hledajíce Saint Enocha a čirá náhoda je přivedla na místo, kde uvázl. „Avšak,“ připojil kapitán King, který mluvil plynně francouzsky, „nedovedu si vysvětlit, že se v těchto končinách nachází úskalí!... Byl jsem si jistý svou polohou jak do délky a šířky...“ „Právě jako já,“ odpověděl pan Bourcart, „snad bylo provedeno nějaké podmořské hnutí a...“ „To je zřejmě jediná přípustná domněnka,“ prohlásil pan Heurtaux. „V každém případě, kapitáne,“ pokračoval pan King, „byl Saint Enoch méně nešťastný, nežli Repton...“
„Zajisté,“ přisvědčil pan Bourcart, „avšak jak a kdy bude opět moci rozvinout plachty?...“ „Neutrpěl vážné poškození?...“ „Nikoliv, jeho trup je neporušen...“ Ostatně se zdá, že je zanýtován do tohoto úskalí a i když jsme obětovali všechen jeho náklad, nezvedl se, když moře stálo nejvýše...“ „Co teď?...“ otázal se kapitán King, upíraje zrak postupně na pana Bourcarta a jeho důstojníky. Tato otázka zůstala bez odpovědi. Vše, o co se mužstvo dosud pokusilo, aby Saint Enochu dodalo obyčejného ponoru, nemělo výsledek.. Zvládnou živly to, co lidé nemohou učinit?... Pokud se týká použití člunů, nešly by tyto do jisté záhuby?... Na severu právě jako na východě a právě jako na západě je dělí sto mil od nejbližší země, buď od Kuril nebo od Aleut. Konec října se blíží... Brzy se rozpoutá nepohoda. Slabé čluny by jí byly vydány na milost i nemilost... Neodolaly by první vichřici... Ostatně padesát šest mužů v nich nenajde místo... A jakou naději na záchranu budou mít ti, kdo zůstanou - ledaže by je přijala nějaká loď, plující touto částí Tichého oceánu?... Tu dal doktor Filhiol kapitánovi Kingovi tuto otázku: „Když jsme společně opustili Petropavlovsk, jistě jste věděl, že rybáři právě spatřili na širém moři mořského netvora, před nímž co nejspěšněji prchli?...“ „Skutečně,“ odpověděl pan King, „a přiznávám se, že mužstvo Reptona z něho mělo skutečný strach...“ „Copak věřilo v existenci tohoto netvora?“ zeptal se pan Heurtaux. „Mělo zato, že to byl kalmar, krakatice, obrovská chobotnice, a nevidím, proč by v to nebylo věřilo...“ „Z toho důvodu,“ odpověděl doktor, „že takové chobotnice, krakatice a takoví kalmaři neexistují...“ „Netvrďte to tak bezpečně, pane Filhiole...“ poznamenal Roman Allotte. „Rozumějme si, drahý poručíku. Byly nalezeny exempláře těchto oblud, některé pronásledovány, některé vytaženy na loď... Nicméně neměly obrovské rozměry, které se jim připisují a které jsou čirý výtvor fantazie... Obři svého druhu, chcete-li, kteří by mohli zničit člun, možná, avšak takové bludy, aby dovedly stáhnout stotunovou loď do mořských hlubin... ne.... to ne!...“ „S tím i já souhlasím,“ prohlásil pan Bourcart, „a obludy takové síly nutno odkázat mezi legendární zvířata...“ „Nicméně,“ naléhal poručík Coquebert, „mluvili petropavlovští rybáři o jakémsi obrovském mořském hadu, kterého prý spatřili...“ „A,“ připojil kapitán King, „jejich zděšení bylo tak veliké, že se chvatně vrátili do přístavu...“ „Nuže,“ zeptal se doktor Filhiol, „objevil se vám od vašeho odplutí z Petropavlovska tento Briareós s padesáti hlavami a se sto rameny - tento potomek pověstného starověkého obra, který ohrožoval nebesa a kterého Neptun uvěznil pod horou Etnou?...“ „Ne,“ řekl kapitán King. „Avšak Saint Enoch právě jako Repton spatřil trosky na hladině, zbytky člunů, trupy velryb, které nevypadaly, jakoby byly zasaženy harpunou... A copak není možné, že tento mořský netvor, spatřený v Petropavlovsku, zpustošil tyto končiny?...“ „Je to nejen možné, ale i zcela pravděpodobné,“ prohlásil poručík Allotte, „třebaže pánové Bourcart a Filhiol nevěří...“ „Co chcete, poručíku?“ namítl doktor. „Pokud neuvidím na vlastní oči, neuvěřím...“ „V každém případě,“ řekl pan Bourcart a obrátil se ke kapitánovi Kingovi, „nepřičítáte
ztrátu Reptona útoku takové krakatice, kalmara nebo hada?...“ „Nikoliv,“ odvětil kapitán King, „nikoliv... a přece byla podle slov některých mých lidí naše nešťastná loď uchvácena obrovskými rameny, strašlivými klepety, pak převrácena a stáhnuta do propasti... Hovořili o tom, když naše čluny hledaly Saint Enocha...“ „Eh,“ řekl pan Bourcart, „povídačky vašich lodníků jistě najdou ozvěnu na mé lodi!... Naše mužstvo je z větší části přesvědčeno, že tyto obludy existují... Bednář mu slouží ustavičně různými historiemi toho druhu... Podle jeho názoru zavinil zkázu Reptona nějaký neobyčejný živočich, had a chobotnice zároveň... Ovšem, pokud se nedokáže opak, budu tvrdit, že naše lodi ztroskotaly na úskalích, nově utvořených, které mapy Tichého oceánu neudávají...“ „Podle mého mínění je to nepochybné,“ připojil doktor Filhiol, „a nutno o tom nechat uvažovat Jeana-Marie Cabidoulina.“ Bylo devět hodin večer. Naděje, že se Saint Enoch v noci vyprostí, pominula. Příliv měl, jak známo dosáhnout ještě menší výše než předešle. Kapitán Bourcart nechtěl nicméně nic opomenout a dal spustit čluny a složit na ně nejtěžší předměty. Nebylo možné pomýšlet na další ulehčení lodi - ledaže by se odstranil košový a bramový stěžeň se svým lanovím, plachtovím, ráhnovím. To by byla veliká práce a i kdyby se připustilo, že se Saint Enoch uvolní, co by se z něho stalo v případě, že by ho překvapila nepohoda, až by byl téměř úplně odstrojen?... Konečně následujícího dne, zvedne-li se mlha, a slunce umožní správné měření a bude možné posuzovat přesně situaci, uvidí se, co se dá dělat. Ostatně ani kapitán Bourcart ani důstojníci nepomýšleli na odpočinek. Lodníci, rozložení na palubě, se neodebrali do své místnosti. Nepokoj jim nedal spát. Jenom někteří nováčci se marně bránili spánku. Hromové rány by je z něho nevyrušily rovněž jako většinu lodníků z Reptona, zmalátnělých únavou. Mistr Ollive sáhoval po horní palubě, zatímco hlouček pěti až šesti lidí obklopoval bednáře. Co Jean-Marie Cabidoulin vypravoval, je možné si snadno představit. Hovor, který se vedl dále v salonu, měl jak obyčejně za následek, že každý se utvrdil ve své víře v existenci nebo neexistenci mořské obludy. Mezi doktorem Filhiolem a poručíkem Allottem se dokonce spor začal přiostřovat. Náhle jej ukončila jistá příhoda. „Pozor!... Pozor!...“ vzkřikl pan Heurtaux a skokem se vztyčil. „Loď je vyproštěna...“ připojil poručík Coquebert. „Pluje!... Pluje!...“ přisvědčil Roman Allotte. Několik záchvěvů právě projelo trupem Saint Enocha... Zdálo se, že se kýl zvedl a zaskřípal po skalistém povrchu úskalí. Bylo cítit nějaké zakolébání zprava nalevo a sklon lodi nebyl už tak ostrý... Rázem vyběhli pan Bourcart a jeho druhové ze salonu. V černé noci, kterou mlha činila ještě tmavější, neexistoval ani jediný svit, ani jediná jiskřička!... Žádný vánek neprolétal prostorem... Moře se lehkými vlnami sotva vzdouvalo a i na úskalí nenarážel příboj. Než se pan Bourcart objevil na palubě, lodníci rychle vstali. I oni ucítili záchvěvy a v duchu si řekli, že se loď uvolňuje... Po několikerém zakolébání se lehce vzpřímila... Kormidlo se zachvívalo tak, že mistr Ollive musel dát uvázat kolo... A tu se spojil pokřik mužstva s výkřikem poručíka Allotta: „Pluje!... Pluje!...“ Kapitán Bourcart a King byli nahnuti přes okřídlí a pozorovali mořskou hladinu. A zvláště je překvapovalo a všechny, kdo o tom uvažovali, uvedlo v údiv, že odliv byl nejníže. Pohyb Saint Enocha nemohl tedy být přičítán působení přílivu.
„Co se stalo?...“ ptal se pan Heurtaux mistra Olliva. „Loď se jistě hnula,“ odvětil tázaný, „a obávám se, aby nepozbyla kormidlo...“ „A nyní?...“ „Nyní, pane Heurtauxi, nehýbáme se právě tak jako dříve...“ Pan Bourcart, doktor Filhiol a oba poručíci vystoupili na vrchní palubu a jeden lodník přinesl dvě rozžaté pochodně, umožňující se aspoň vidět. Možná, že kapitán zamýšlel poslat do člunů lidi, aby učinili nový pokus o vyproštění lodi. Ale protože Saint Enoch opět nabyl své nehybnosti, pochopil, že by tato práce byla zbytečná. Bude lépe vyčkat příštího denního přílivu a učinit pokus o vyproštění, budou-li se záchvěvy opakovat. Pokud se týká těchto záchvěvů, jak je vysvětlit a jaký byl jejich následek?... Zvedl se snad poněkud kýl lodi od tohoto skalistého dna, k němuž, jak se zdálo, lnul pevněji zadní částí, což znamenalo pravděpodobně ztrátu kormidla?... „Tak tomu asi je,“ řekl pan Bourcart svému prvnímu důstojníkovi, „a jak víme, je moře kolem úskalí hluboké...“ „Proto, kapitáne,“ odpověděl pan Heurtaux, „postačilo by snad couvnout o několik stop... Avšak jak provést toto couvnutí?...“ „Je jisté,“ pokračoval pan Bourcart, „že poloha lodi se změnila a kdo ví, zda dnešní noci při přílivu se sama neuvolní?...“ „Na to se neodvažuji spoléhat, kapitáne, neboť přílivu, místo, aby byl větší, právě naopak ubývá... A budeme-li muset vyčkat novoluní?...“ „To by znamenalo strávit týden za těchto okolností, Heurtauxi... Za klidného moře nebude Saint Enoch ve vážnějším nebezpečí... Ovšem, když se změní počasí a po těchto mlhách následují prudké vichřice...“ „Nejžalostnější je,“ poznamenal první důstojník, „že nevíme, kde se nacházíme...“ „Jestli se zítra dopoledne ukáže slunce, i kdyby jen na hodinu,“ prohlásil pan Bourcart, „provedu měření a zjistíme svoji polohu!... V každém případě si buďte jist, drahý Heurtauxi, že jsme se nacházeli na správné cestě, když jsme uvázli... Ne, proudy nás nestrhly více na sever, než bylo třeba... Vracím se tedy k vysvětlení, které se mi zdá nejpřijatelnější... Protože je nepřípustné, že by mapy nezaznamenaly polohu tohoto úskalí, je jisté, že se utvořilo nedávno...“ „Také si to myslím, kapitáne, a neštěstí chtělo, aby Saint Enoch najel právě na ně...“ „Právě jako Repton najel na úskalí stejného původu,“ řekl pan Bourcart. „Bohudíky se aspoň naše loď nepotopila a stále doufám, že ji odtud vyprostím.“ Takové vysvětlení podával pan Bourcart a k němu se ochotně připojili pan Heurtaux a snad i kapitán King. Oba poručíci se v tomto směru nevyslovili. Pokud se týká mužstva, to dalo brzy najevo své mínění za následujících okolností. Lidé seskupení u paty hlavního stěžně, spolu hovořili. Viděli jenom jediné - to, že záchvěvy nemohly být způsobeny ani mořem, protože bylo úplně klidné, ani přílivem, protože byl nejnižší odliv. Pak tyto záchvěvy přestaly úplně a jestli se Saint Enoch vztyčil poněkud k levému boku, byl nyní úplně nehybný. To poznamenal harpunář Pierre Kardek a řekl nakonec: „Úskalí tedy... ano... úskalí se hnulo samo...“ „Úskalí?...“ zvolali dva nebo tři z jeho druhů. „Poslyš, Kardeku,“ řekl kovář Thomas, „máš nás snad za hlupáky, jejichž hrdlo je schopné spolknout takové žvanění?...“ A tato námitka se zdála být správná!... Úskalí, pohybující se jako bóje, kolébající se jako loď na vlnách!... To přece nelze věšet na nos statečným lodníkům, úplně zběhlým v námořních záležitostech!... A jistě ani jediný by nebyl připustil, že by nějaké podmořské hnutí pohnulo úskalím v
Tichém oceánu!... „Něco jiného!...“ zvolal tesař Férut. „Viděl jsem už všechny barvy při svém bývalém strojnickém zaměstnání!... Ale tady nejsme na jevišti Opery nebo Chateletu... Neexistuje mužstvo, které by dovedlo pohnout úskalím - není-li ovšem z lepenky anebo z pomalovaného plátna...“ „To je dobrá odpověď,“ připojil harpunář Louis Thiébaut, „a ani jediný nováček na lodi se nechytí na takovou fantazii.“ Ne, jistěže ne, a spíše, než by se přijalo toto vysvětlení, celkem zcela přirozené, byli všichni hotovi připustit vysvětlení jiná, mnohem pravděpodobnější!... V tuto chvílí řekl harpunář Jean Duret dost hlasitě, aby to zaslechl pan Bourcart na horní palubě, kde se dosud nacházel: „Tohle není vše... Ať se úskalí viklalo nebo ne, budeme moci vyplout?“ Tato poznámka měla být odpovědí na obecnou starost. Avšak, jak je pochopitelné, nemohla být zodpovězena. „Nuže, chlapi...“ řekl Férut posměšně, „nemluvme všichni zároveň!... Copak tady Saint Enoch zůstane věčně přilepen jako ústřice ke své skále?...“ „Ne,“ odpověděl hlas, který mužstvo dobře znalo. „To jste vy, mistře Cabidouline, řekl: ne?“ zeptal se Kardek. „Já...“ „A tvrdíte, že naše loď se odtud dostane?...“ „Ano.“ „Kdy?“ „Až obluda bude chtít...“ „Jaká obluda?...“ zvolalo několik lodníků a nováčků najednou. „Obluda, která popadla Saint Enocha a drží jej svými rameny nebo klepety... obluda, která jej zavleče daleko odtud, ne-li do hlubin Tichého oceánu!“ V tuto chvíli nebylo mužstvu do žertů nad krakaticemi a mořskými hady Jeana-Marie Cabidoulina. Zdálo se mu, že bednář má pravdu oproti kapitánu Bourcartovi, prvnímu důstojníkovi, doktoru Filhiolovi, oproti všem, kdo až dosud se bránili souhlasit s jeho názory. Tu mistr Ollive zvolal: „Přestaneš, starý žvanile!...“ Ale ozvalo se mručení a bylo zřejmé, že mužstvo souhlasí s bednářem. Ano, všem, kdo mu naslouchali, to připadalo zcela samozřejmé!... Mořský obr pustoší tyto končiny a je to bezpochyby on, kdo byl zpozorován petropavlovskými rybáři!... On rozbil čluny a lodi, jejichž trosky spatřili!... On zahubil velryby, jejichž trupy byly nalezeny na mořské hladině!... On se vrhl na Reptona a stáhl jej do hlubiny!... On popadl Saint Enocha a drží jej ve strašlivém objetí!... Když pan Bourcart slyšel mistra Cabidoulina, v duchu se tázal, nevyvolá-li jeho prohlášení paniku. První důstojník, ostatní důstojníci a on sestoupili z vrchní paluby. Byl nejvyšší čas... jinak by snad už bylo pozdě. Ano, hrůza už nedovolovala těm lidem zachovat chladnou krev!... Pomyšlení, že se nacházejí v moci strašlivého zvířete, by je bylo svedlo ke vzpouře proti kapitánovým námitkám a rozkazům. Neslyšeli už nic a chtěli se už vrhnout do člunů!... Někteří mistři, kteří se už neovládali, jim dávali příklad!... „Stůjte!... Stůjte!“ vzkřikl kapitán Bourcart. „Prvnímu, který se pokusí opustit palubu, roztříštím hlavu!...“ A oknem své kajuty popadl revolver, ležící na stole. Pan Heurtaux, poručíci Coquebert a Allotte se přidali ke svému představenému. Mistr Ollive se vrhl mezi lodníky zajistit pořádek. Pokud se týká kapitána Kinga, toho jeho lidé už neposlouchali!... Jak zadržet tyto lidi, šílené při pomyšlení, že by je netvor mohl stáhnout do jícnu
oceánu?... V tu chvíli nové záchvěvy otřásly lodí. Zakolébala se jednou vlevo, jednou vpravo. Zdálo se, že trup se rozestupuje. Stěžně sténaly ve svých ložiscích. Několik pardun povolilo. Páka kormidla se pohnula takovou silou, že se jedno lano přetrhlo a kolo zavířilo tak prudce, že by ho neudrželi ani dva kormidelníci. „Do člunů!... Do člunů!“ Tento pokřik zazněl všeobecně a přece nemohli mít všichni místo v člunech! Pan Bourcart pochopil, že jestli přísně nezakročí proti původci tohoto zmatku, nebude už pánem na lodi. Přistoupil tedy k bednáři, který stál u hlavního stěžně a vykřikl: „Vás, Cabidouline, činím zodpovědného za to, co se stane!...“ „Mě, kapitáne?...“ „Ano... vás!...“ A obrátil se k mistru Ollivovi: „Do želez s ním!... Uvrhněte jej do podpalubí!...“ Zvedly se protesty. A tu bednář odpověděl klidným hlasem: „Mě do želez, kapitáne?... Protože jsem mluvil pravdu?...“ „Pravdu?...“ vzkřikl pan Bourcart. „Ano, pravdu!“ opáčil Jean-Marie Cabidoulin. A jako na potvrzení toho, co právě řekl, se loď zvedla odzadu dopředu prudkým pohybem. Zároveň se ozval strašlivý řev ve vzdálenosti několika uzlů na jih. Pak se proti Saint Enochu vztyčila obrovská vlna a ve tmách byl nevypočitatelnou rychlostí unášen po hladině Tichého oceánu.
XIV. KAPITOLA Na sever Kam byl Saint Enoch, který se stal hybnou silou závratné mohutnosti, působící na jeho boky hnán, když směřoval chvíli na severovýchod a chvíli na západ? V hluboké tmě nebylo možno něco rozeznat. Nadarmo se snažil kapitán Bourcart a jeho důstojníci zjistit směr. Mužstvo se nacházelo na vrcholu zděšení. Nezbyl ani jediný člun, do kterého by se mohli uchýlit, neboť lana se zpřetrhala, když se loď rozletěla. Zatím Saint Enoch uháněl, takovou rychlostí, že by lidé byli povaleni tlakem vzduchu. Museli se natáhnout podél stěn, položit se k patě stěžňů, zachytit se skob, opustit vrchní palubu, aby nebyli smeteni přes omdlí. Většina lodníků se schoulila v místnosti pro mužstvo nebo na předním kastelu. Pokud se týká pana Bourcarta, kapitána Kinga, prvního důstojníka, doktora Filhiola a obou poručíků, ti se uchýlili do salónu. Bylo by bývalo nebezpečné prodlévat na palubě, neboť byla obava, že se stěžňoví zpřeláme. A pak, co bylo možné dělat?... V této černé noci se neviděli ani neslyšeli. Prostorem se stále rozléhal řev, s nímž se pojil hvizd v lanoví, ač nezavál ani vánek. Kdyby se vítr rozpoutal tak zuřivě, byl by rozptýlil mlhu a v trhlinách mraků by bylo vidět hvězdy. „Ne...“ řekl pan Heurtaux, „ovzduší je stále klidné a tato vichřice má původ pouze v naší rychlosti!“ „Je tedy síla této obludy nesmírná!...“ zvolal poručík Allotte. „Obludy!... Obludy!...“ opáčil pan Bourcart. A přesto, co se zdálo úplně zřejmé, bránil se dosud stejně jako doktor Filhiol, první důstojník a mistr Ollive připustit existenci zvířete, obrovského hada nebo nesmírného ještěra, který by dovedl unášet loď o pěti stech tunách touto neuvěřitelnou prudkostí. Je to snad smršť, vyvolaná nějakým podmořským hnutím, náhlý proud nekonečné síly, vše, co chcete, kromě tvora z absurdních historií Jeana-Marie Cabidoulina!... Noc uplynula za těchto okolností. Ani směr, ani poloha lodi se nezměnily. Za prvních záblesků úsvitu chtěli kapitán Bourcart a jeho druhové pozorovat stav moře. Má-li bednář pravdu, kdo ví, jestli netvor neukáže některé části svého těla a nebude-li možné jej smrtelně zranit, a vyprostit loď z jeho strašlivého objetí?... Náleží snad k druhu hlavonožců, známých pod jménem chobotnic, s koňskou hlavou, supím zobákem, chapadly, která se sevřela kolem trupu Saint Enocha?... Nepatří spíš do třídy členovců, pokrytých tlustou skořepinou, mezi obrovské ichtyosaury, plesiosaury, krokodýly?... Je to snad jedna z krakatic, jeden z kalmarů, z „maut“, kteří už byli spatřeni v jistých končinách Atlantického a Tichého oceánu a mají takové rozměry, že se o nich ani ve snách nemůže zdát?... Nadešel den, den zasmušilý a zamlžený. Z ničeho nebylo možné soudit, že se mlhy rozptýlí nebo aspoň pozbudou své neobyčejné hustoty. Rychlost Saint Enocha byla tak veliká, že vzduch zrovna štípal do tváří. Bylo dosud nemožné se udržet na palubě. Pan Bourcart a jeho důstojníci se museli vrátit do salonu. Mistr Ollive, který se pokusil doplížil až k pažení, to nezvládl a byl tak prudce odmrštěn, že by se málem roztříštilo schodiště k vrchní palubě. „Dvacet tisíc ďáblů!“ vzkřikl, když ho oba poručíci zvedli, „myslel jsem už, že nebudu moci zaplatit starému hlupákovi Cabidoulinovi láhev vína!“ Ale kapitán Bourcart zjistil, že Saint Enoch, popadený z boku, se naklonil na levý bok, tak, že bylo nebezpečí, že se převrátí. Je samozřejmé, že mužstvo ani neopustilo své místnosti, ani přední kastel. Bylo by bývalo nesnadné, zvláště v mlhách, se dostat ze zádi na příď lodi. Naštěstí bylo v kuchyni dost
potravin, sucharů a konzerv, aby byli lidé v tomto směru na lodi zabezpečeni. „Co teď?...“ řekl první důstojník. „Uvidíme, Heurtauxi...“ odpověděl pan Bourcart. „Tato situace nemůže mít dlouhého trvání...“ „Ledaže bychom byli zaneseni až do Ledového moře!...“ poznamenal poručík Allotte. „A že by to Saint Enoch vydržel!...“ dodal poručík Coquebert. V tom se přidružil k řevu, vycházejícímu, jak se zdálo, ze spodních pásem oceánu, strašlivý praskot. Mistr Ollive, který se dovlekl ke dveřím, zvolal: „Stěžňoví se láme!“ Bylo štěstí, že se nikdo nemohl odvážit na palubu. Stěhy a parduny povolily při bouřlivých a kymácivých otřesech. Bramový a košový stěžeň se skácely, jejich ráhnoví se polámalo. Zbývaly jen nižší stěžně se svými koši, o něž bily uvolněné plachty, které odlétly brzy v cárech. Loď, která byla takto odstrojena, nepozbyla na své rychlosti a trosky ji následovaly na tomto neodolatelném letu na sever. „On, můj ubohý Saint Enoch!“ Tato zoufalá slova uklouzla kapitánovi Bourcartovi. Až dosud nepozbýval naděje, že trojstěžník bude moci pokračovat v plavbě, až se octne opět v normálních poměrech. Opravdu, když se připustila existence mořského netvora, bylo zřejmé, že tento netvor, i kdyby byl jakkoliv silný, nemá síly, aby Saint Enocha strhl do hlubin... Už by to byl učinil... Unaví se tedy nakonec takovým břemenem a nepůjde se s ním rozbít o nějaké místo na asijském nebo americkém pobřeží... Ano!... Pan Bourcart až dosud doufal, že z toho jeho loď vyvázne bez pohromy!... Ale nyní nemá stěžně a plachty a nemůže opravit své poškození. Jaké tu budou prostředky?... Byla to opravdu neobyčejná situace a Jean-Marie Cabidoulin měl pravdu, když řekl: „Nikdo ještě na moři neviděl všechno a zbývá ještě vidět mnohé!“ Nicméně kapitán Bourcart a jeho důstojníci nebyli lidé, nad kterými by zvítězilo zoufalství. Pokud budou mít pod nohama tento vrak, neuvěří, že by byla zmizela všechna naděje na záchranu... Ale jak budou moci působit na hrůzu, které podlehlo mužstvo?... Chronometry ukazovaly osm hodin ráno. Uplynulo tedy asi dvanáct hodin od té chvíle, co se Saint Enoch rozletěl. Vlečná síla, ať už byla toho či onoho původu, byla zřejmě závratná a neméně závratná byla rychlost, lodi vnucená. Ostatně jistí učenci vypočítali a co v budoucnosti ještě nevypočítají! - sílu velkých kytovců. Velryba dlouhá dvacet tři metrů, vážící asi sedmdesát tun, má sílu sto čtyřicet koňských sil, tedy čtyři sta dvacet tažných koní, sílu, kterou nevyvine ještě nejdokonalejší lokomotiva. Proto, jak říkal doktor Filhiol, snad jednoho dne se dají lodi vléci spřežením velryb a balony spřežením orlů, kondorů nebo supů... Nuže, z těchto číslic lze posoudit, jaká asi mohla být hybná síla mořského netvora dlouhého čtyři až pět set stop!... Když se doktor Filhiol otázal pana Bourcarta, na kolik odhaduje rychlost Saint Enocha rychlost, která se ostatně zdála stejnoměrná, odpověděl kapitán: „Jistě ne méně, než čtyřicet mil za hodinu!“ „Urazili jsme tedy za dvanáct hodin téměř pět set mil?...“ „Ano... téměř pět set mil!...“ Ať je to překvapující, je jisté, že jsou příklady ještě větší rychlosti. A právě na Tichém oceánu zpozoroval před několika lety jistý velitel lodních stanic tento úkaz. Následkem prudkého zemětřesení na pobřeží Peru se nesmírně zvlnil oceán až k australským břehům. Tato vlna dlouhá dvě míle přeběhla třetinu zeměkoule závratnou rychlostí, odhadovanou na sto osmdesát tři metry za vteřinu, tedy šest set padesát osm kilometrů za hodinu. Narazila na četná souostroví Tichého oceánu, byla předcházena dlouhým
podmořským chvěním a ohlašována velikým hukotem. Přeletěla nebo obeplula překážku a pohybovala se ještě rychleji. Pan Bourcart o tomto případu věděl. Zmínil se o něm Journal de Le Havre a když jej vylíčil svým druhům, řekl: „Nebyl bych překvapen, kdybychom byli svědky a oběťmi podobného úkazu... Snad se stal na dně oceánu sopečný výbuch a odtud vzniklo neznámé úskalí, na kterém Saint Enoch uvázl... Pak vznikla právě jako po zemětřesení v Peru obrovská vlna, náhlý proud, nás urval z úskalí a unáší nás na sever...“ „Podle mého mínění,“ prohlásil pan Heurtaux, když viděl, že kapitán King kývá na znamení souhlasu, „zdá se mi to přípustnější, než existence mořského netvora...“ „A jakého netvora!“ připojil doktor Filhiol. „Který je schopen, aby naši loď unášel rychlostí čtyřiceti mil za hodinu!“ „Dobrá,“ odvětil mistr Ollive, „běžte to říci Jeanovi-Marie Cabidoulinovi a uvidíte, jestli se vzdá své krakatice, svého kalmara nebo mořského hada!“ Celkem málo záleželo na tom, trvá-li bednář na svých fantasticko-námořních historiích. Hlavní bylo zjistit, do jaké šířky asi byl toho dne Saint Enoch zavlečen. Pan Bourcart vzal mapu a snažil se stanovit polohu své lodi. Pravděpodobně byl zachován severní směr. Bylo tedy možné připustit, že když proplul dlouhým řetězem Kuril u posledního ostrova, tak trojstěžník uhání Beringovým mořem. Jinak by se byl už rozbilo toto souostroví nebo východněji o Aleutské souostroví. Na hladině tohoto průlivu se nevyskytovala žádná země, která by zde stála jako překážka. Dokonce při své rychlosti už jistě přeplul tuto úžinu širokou sotva patnáct mil. Nuže, stačilo, aby jej za touto úžinou obrovská vlna přinutila vrhnout se k asijskému Východnímu mysu nebo americkému mysu Prince Waleského. Avšak protože se tato změna směru nestala, bylo možné se domnívat, že se Saint Enoch už nachází na širém Severnímu ledovému oceánu... A tu se zeptal doktor Filhiol pana Bourcarta: „V jaké vzdálenosti od tohoto úskalí se nachází polární moře?“ „Asi dvacet sedm stupňů,“ odpověděl kapitán, „což při pětadvaceti mílích na stupeň dává čtyři sta dvacet pět mil.“ „Tedy,“ prohlásil pan Heurtaux, „nejsme daleko od sedmdesáté rovnoběžky!“ Sedmdesátá rovnoběžka je hranicí Severního ledového oceánu a v té roční době bylo asi blízko polární ledoviště! Padesát šest mužů, kteří se nacházeli na Saint Enochu, šlo pravděpodobně vstříc nejhroznější katastrofě. Jejich loď zahyne v severních pustinách. V té šířce se setkají s nehybnými ledy, icefieldy, icebergy a s nepřekročitelným arktickým ledovištěm... A co se stane s mužstvem, když se připustí, že neutone za prudkého nárazu?... Podaří se mu uchýlit na ledoviště, na některé ze souostroví v těchto končinách, Novou Sibiř, Wrangelovu zemi nebo na některou jinou skupinu ostrovů několik set mil od asijského nebo amerického pobřeží, na některý z neobydlených a neobydlitelných ostrovů bez potravy, bez přístřeší, vystavený neobyčejným mrazům, které od října navštěvují končiny polárních moří, a jaký osud tam všechny očekává?... Nebudou tam moci přezimovat a jak se dostanou do gubernií Sibiře nebo Aljašky?... Ovšem, jakmile vyrazí z Beringovy úžiny, pozbude asi ohromná vlna, která bude mít více místa a může se rozšířit, sílu i rychlost. A pak asi bude potřeba počítat s klesáním, které naznačoval sloupec tlakoměru? Možná, že za poryvů větrů na rozpoutaném moři, kdy vítr bude vát jako orkán, úkaz, zbavený sil, vrátí Saint Enochu svobodu!... Nicméně, jak odolá návalům vichru na počátku arktické zimy a co se s ním stane?... A jaká
je to hrozná vyhlídka pro kapitána Bourcarta a jeho lidi na této lodi, jejímiž pány už nebudou, ztracené v těchto dálných končinách! ... Taková byla situace, kterou nedovedly změnit ani energie, ani inteligence, ani odvaha. Dopoledne uplynulo. Saint Enoch byl stále unášen brzy napříč, brzy předkem nebo zadkem jako vrak, vydaný na milost a nemilost moři. Ještě děsivější činilo situaci to, že zrak nedovedl proniknout clonou mlh. Ostatně při nemožnosti udržet se na palubě mohli pan Bourcart a jeho důstojníci pozorovat moře jen úzkými okny salonu. Nevěděli tedy, jestli loď míjí nějakou zemi, ten či onen břeh Beringovy úžiny, jestli je vidět některý ostrov arktických souostroví, o který by se neobyčejná vlna rozbila a Saint Enoch s ní!... V každém případě mohlo být rozuzlením jen ztroskotání, po kterém nezbude z mužstva bezpochyby ani jediný... „Ale praskni přece, prokletá mlho, praskni přece!“ křičel poručík Allotte. Mlha se odpoledne rozptýlila vlivem klesání barometrického tlaku. Její chumáče se zvedly do vysokých pásem a ačkoliv nebylo vidět slunce, aspoň mohl zrak dosáhnout až k obzoru. Ke čtvrté hodině odpolední se zdálo, že rychlosti Saint Enocha ubývá. Vyprostí se konečně?... Pak bude jen odstrojenou lodí. Avšak podaří-li se kapitánu Bourcartovi zřídit některé zásobní plachty, možná, že se mu podaří vrátit na jih... „Vše...“ řekl pan Heurtaux, „spíš všechno, než jít se rozdrtit o ledoviště!“ V tuto chvíli se mistr Ollive pokusil vyjít ze salonu. Protože odpor vzduchu byl slabší, podařilo se mu to. Pan Bourcart, kapitán King, doktor Filhiol a poručíci ho následovali a opřeli se o okřídlí na pravém boku, držíce se tyčí. Jean-Marie Cabidoulin, tesař, kovář, harpunáři a asi tucet lodníků, jak Angličanů, tak Francouzů, vyšli z místnosti pro mužstvo a stanuli mezi okřídlím a tavírnou. Saint Enoch plul právě na severoseverovýchod, nesen na hřbetě této veliké vlny, jejíž výška klesala do té míry, jak ubývalo její rychlosti. Žádnou zemi nebylo vidět. Pokud se týká mořské obludy, na které loď tkvěla už asi dvacet hodin, ta se nedávala spatřit, i když si bednář říkal cokoliv. A všichni začali doufat, všichni nabyli opět mysli při povzbuzujících slovech, která pronesl kapitán Bourcart. Proto uznal mistr Ollive za vhodné zažertovat si s Jeanem-Marie Cabidoulinem o jeho krokodýlo-chobotnico-krakatici. „Prohrál jsi láhev, starochu!...“ řekl, poklepávaje mu na rameno. „Vyhrál jsem ji,“ odtušil mistr Cabidoulin, „avšak ani ty ani já ji nevypijeme...“ „Jakže?... Myslíš, že tvá obluda...“ „Je stále tady a díváme-li se dobře, můžeme rozeznat chvíli její hlavu, chvíli její ocas...“ „To vše jsou jen fantazie tvé zlořečené palice!...“ „A má nás v klepetech... a nepustí nás... a vím, kam nás vleče...“ „Vleče nás tam, odkud se vrátíme, starochu!“ odsekl mistr Ollive. „A po láhvi tafie se vsadím o láhev rumu, že z toho vyvázneme živi a zdrávi...“ JeanMarie Cabidoulin pokrčil rameny a nikdy nevrhl na přítele opovržlivější pohled! Byl skloněn přes okřídlí, a domníval se, že skutečně vidí hlavu netvora, jakousi koňskou hlavu s ohromným zobanem, který čněl z husté hřívy, pak, několik stop od ní, obrovský ocas, bičující zuřivě vody, rozbouřené na velikou vzdálenost. A nováčci a lodníci to všechno viděli očima tvrdohlavého bednáře. Avšak, nezvedala-li se na severu žádná země, pohybovaly se na širé rozloze plující ledy. Nebylo pochyby, že se Saint Enoch ubírá polárními končinami za úžinou. Kolik stupňů za sedmdesátou rovnoběžkou, to mohlo být určeno jen měřením, nemožným v této pokročilé
denní hodině. Ostatně ani ne deset minut potom vzkřikl lodník Gastinet, který se právě vyšplhal do koše na předním stěžni, zvučným hlasem: „Ledové pole před námi vlevo!“ Ve vzdálenosti asi tři mile na severu se objevil icefield. Byl rovný jako zrcadlo, třpytil se v posledních slunečních paprscích. V pozadí první spousty ledovců, jehož hřebeny se rýsovaly asi sto sáhů nad mořskou hladinou. Na icefieldu bylo množství ptáků, racků, potáplic, tučňáků, fregat, zatímco četné páry tuleňů lezly po jeho okrajích. Ledoviště bylo vzdáleno asi tři až čtyři míle a vítr, jehož přibývalo, tam zpříma směřoval. Moře bylo jistě rozbouřenější, než se shodovalo s větrem, což pocházelo odtud, že obrovská vlna probíhala mezi zpřeházenými ledy. A bezpochyby se roztříští o neochvějnou arktickou hráz. Mohutné poryvy moře zaplavovaly palubu Saint Enocha, jehož pažení bylo proraženo předním stěžněm. Jednu chvíli se loď naklonila tak, že voda vnikla až po vrchní palubu. Kdyby poklopy podlodí neodolaly, byla by se potopila. Do té míry, jak se den chýlil, rostla vichřice a rozpoutala se ve strašlivé poryvy se sněhovou chumelenicí. Konečně k sedmé hodině večerní byl Saint Enoch naposledy zvednut, a vržen na icefield, přelétl jej po jeho povrchu a zarazil se o balvany ledového pole...
XV. KAPITOLA Rozuzlení Do které části polárního moře byl Saint Enoch zavlečen od té chvíle, co se oddělil od úskalí, to je asi za čtyřiadvacet hodin?... Když se mlha zvedla, zpozoroval pan Bourcart, že jeho loď míří na severoseverozápad. Jestli se od tohoto směru neuchýlila, co vyplula z Beringovy úžiny, budou snad jeho druhové a on moci dostihnout pevné země, zamíří-li k pobřeží Sibiře nebo k sousedním ostrovům. Pak bude návrat do vlasti méně krušný než přes nekonečné rozlohy divoké Aljašky. Nadešla noc - noc tmavá a studená, s mrazem deseti stupňů Celsia pod nulou. Náraz byl velmi prudký, takže nižší stěžňoví lodi se zpřelámalo a trup lodi byl proražen. Byl zázrak, že nikdo nebyl těžce poraněn - pouze několik odřenin. Lidé, vrženi k okřídlí, mohli seskočit na ledoviště, kam je hned následovali pan Bourcart a důstojníci. Zbývalo jen vyčkat dne. Nicméně místo, aby po dlouhé hodiny zůstali pod širým nebem, bylo lépe vystoupit na loď. Proto to kapitán nařídil. I když nebylo možné rozdělat oheň ani v salonu ani v místnosti pro mužstvo, protože obojí bylo úplně zničeno, aspoň tam najde mužstvo přístřeší proti vánici, která se zuřivě rozpoutala. Hned na úsvitu dá pan Bourcart provést opatření, kterých bude zapotřebí. Saint Enoch se vztyčil, když narazil na spodek ledovce. Ale jaké nenapravitelné škody vznikly!... Trup byl pod čarou ponoru na několika místech proražen, paluba rozbita, stěny zpřelámány. Nicméně se důstojníci mohli jakžtakž zařídit pod vrchní palubou, lodníci v podlodí a v místnosti pro mužstvo. Takové bylo rozuzlení této situace, aspoň pokud se týká úkazu, vyvolaného neodolatelným pohybem oceánského úskalí mezi padesátou a sedmdesátou rovnoběžkou. A co se nyní stane s trosečníky Saint Enocha a Reptona? Panu Bourcartovi a prvnímu důstojníkovi se podařilo najít své mapy v troskách salónu. Při světle svítilny se snažili zjistit polohu Saint Enocha. „Od večera dvaadvacátého až do večera třiadvacátého října,“ řekl pan Bourcart, „unášela jej tato vlna na severozápad polárním mořem... „A to s rychlostí, kterou odhaduji nejméně na čtyřicet mil za hodinu!...“ odpověděl pan Heurtaux. „Proto,“ prohlásil kapitán, „bych nebyl překvapen, kdybychom se ocitli v končinách Wrangelovy země.“ Jestli se pan Bourcart nemýlil, opíralo se ledoviště o tento ostrov, blízký sibiřskému pobřeží, a bylo třeba jen přejít Longovu úžinu, aby se dostali do země Čukčů, jejímž nejdále zabíhajícím výběžkem do Severního ledového oceánu je Severní mys. Mohli jenom litovat, že Saint Enoch nebyl vržen západněji, k souostroví Nová Sibiř. Od ústí Leny by se mohli do vlasti vrátit za lepších podmínek a v území Jakutů, kterým probíhá polární kruh, je dost obydlených osad. Celkem situace nebyla zoufalá. Trosečníci nepostrádali naděje na záchranu. Ovšem kolik nesnází, co nedostatku, co bídy je očekává!... A to ještě by Longova úžina musela být po celé rozloze zamrzlá, aby jim umožnila dosáhnout sibiřského pobřeží! „Největší neštěstí je,“ poznamenal pan Heurtaux, „že poškození Saint Enocha je nenapravitelné!... Bylo by možné prorazit si ledovým polem průchod a naše loď by se mohla dostat na moře...“ „A,“ připojil pan Bourcart, „nemáme dokonce ani jediný člun! I kdyby se nám je podařilo
vyrobit z trosek Saint Enocha tolik, aby pojaly padesát lidí, zásoby by nám došly dříve, než bychom byli hotovi?...“ Den opět nadešel a slunce vzneslo nad obzor svůj matný kotouč bez tepla a téměř bez světla. Icefield se táhl, kam až sahal zrak, na západ a na východ. Na jihu zela Longova úžina, plná ker, ze kterých zima utvoří nepřetržitou plochu až po asijský břeh. Ovšem, pokud tyto končiny nezamrznou v celé své rozloze, nebudou je moci pan Bourcart a jeho druhové překročit, aby se dostali na pevninu. Všichni opustili loď a kapitán dal pokyn k prohlídce Saint Enocha. Nemohli si dělat iluze. Trup se rozdrtil o ledoviště, výduť byla proražena, kostra zpřerážena, obložení uvolněno, kýl vzadu utažen, kormidlo odraženo - tolikeré poškození nebylo možno opravit, jak prohlásili po vykonané prohlídce tesař Férut a kovář Thomas. Nezbývalo tedy než volit mezi dvěma možnostmi. Buď se dát na cestu ještě téhož dne, vzít s sebou všechen zbytek potravin a zamířit na západ k oné části moře, která zamrzla snad až po břeh vlivem polárního proudu. Anebo si zřídit tábořiště u paty ledoviště a vyčkat v něm, až se Longova úžina stane schůdnou pro pěší. Oba tyto plány měly své pro a proti. V každém případě nemohlo jít o přezimování v těch místech až do návratu teplého období. I kdyby se podařilo vyhloubit si útulek v ledovém poli, což učinili někteří velrybáři, jak v něm žít ještě sedm nebo osm měsíců?... Nesmí se zapomínat, že šlo o potravu pro padesát šest mužů, jejichž výživa byla zabezpečena pouze asi na dva, nejvýše tři týdny, i kdyby se omezili na nejnutnější porce. Spoléhat na honitbu nebo rybolov bylo příliš nejisté. A pak, jak zařídit vytápění, kdyby nechtěli spálit trosky lodi?... A co by se potom stalo s trosečníky?... Pokud se týká toho, že by se u ledovce objevila nějaká loď, uplynou dvě třetiny roku, dříve, než se tyto končiny stanou splavnými! Kapitán Bourcart se tedy rozhodl vyrazit, jakmile budou hotovy saně, do kterých se z nedostatku psů zapřáhnou lidé. Nutno podotknout, že tento plán, přijatý mužstvem Saint Enocha, by byl přijat také a to bez reptání mužstvem Reptona. Angličané by jistě rádi nastoupili cestu odděleně. Ale nemohli si to dovolit pro nedostatek potravin a kapitán Bourcart by jim je neposkytl za těchto okolností v žádném případě. A ostatně: měli trosečníci úplnou jistotu o poloze icefieldů? Měli jistotu, že se nacházejí blízko Wrangelovy země?... Proto prohlásil pan Bourcart, když se ho doktor Filhiol na toto ptal: „Nemohu vám odpovědět určitě... Svými přístroji, kdyby se nebyly rozbily, bych mohl určit naši polohu... A přece mám zato, že se tento icefield nachází blízko Wrangelovy země, ledaže by tu působil proud, který by jej nesl na západ nebo na východ od Beringovy úžiny.“ O té domněnce se dalo mluvit. Nuže, jak zjistit bez orientačních bodů, jestli se ledoviště nepohybuje, nebo jestli pluje s proudem?... Opravdu, dva silné proudy procházejí těmi končinami. Jeden přichází ze severozápadu a zahýbá kolem Východního mysu na poloostrově Čukotka, druhý přichází ze severu a po spojení s prvním, plyne podél pobřeží Aljašky k Barrowovu mysu. Ať tomu bylo jakkoliv, o odchodu bylo rozhodnuto. Na kapitánův rozkaz se tedy dali mistr Cabidoulin, tesař a kovář do práce. Šlo o zhotovení tří saní z desek a trámů Saint Enocha, jehož trup stále poskytoval přístřeší. Pokud se týká paliva, kterého bylo nutno s sebou vzít co nejvíce, toho dodají stěžně a ráhna dostatek. Tato práce měla trvat tři dny s tou podmínkou, že nebudou mařit čas. Angličané nabídli své služby a pan Bourcart jich hodlal používat zvláště za cesty. Všechny ruce budou mít co
dělat, aby utáhly ta vozidla na tak dlouhé cestě. Oba kapitáni, poručíci a doktor Filhiol několikrát vystoupili na hřeben ledovce, jehož úbočí bylo dost schůdné. Z této výšky tří set stop obsáhl rozhled okruh asi padesáti kilometru. Žádnou zemi nebylo vidět v zorném poli dalekohledů. Na jihu se stále prostíralo moře, pokryté krami, a nikoliv nepřetržitý icefield! Odhadovali, že uplyne ještě několik týdnů, než Longova úžina zamrzne v celé své rozloze. „Jestli se to tady ovšem otvírá Longova úžina!“ Po tyto tři dny nebyl tábor vyrušen návštěvou ledních medvědů. Dvě nebo tři tato zvířata, která jsou opravdu strašná se sice objevila mezi ledovci, ale prchla, jakmile je chtěli pronásledovat. Konečně 26. října večer byly saně hotovy. Na ně naložili bedny konzerv, masa, zeleniny a sucharů, hojnou zásobu dříví, balík plachet na zbudování stanů, až vánice znemožní putování. Následujícího dne, když strávili poslední noc v salonu a místnosti pro mužstvo, dali se pan Bourcart, jeho druhové a kapitán King se svými muži na pochod. Tento odchod proběhl ne bez živého pohnutí, bez hlubokého sevření srdce!... Z vraku, který býval Saint Enochem, nespustili oči dříve, až když zmizel za vysokým ledovcem... Mistr Ollive, stále plný důvěry, řekl bednáři: „Nuže, starochu, vyvázneme ze všeho... Opět spatříme hráz v Le Havru!...“ „My... kdo ví... ale Saint Enoch nikoliv!“ odpověděl pouze Jean-Marie Cabidoulin. Bylo by zbytečné popisovat průběh této cesty po icefieldu. Největším nebezpečím bylo, že bude-li cesta trvat dlouho, nastane nedostatek potravin a paliva. Malá karavana se ubírala v náležitém pořádku. Oba poručíci šli v čele. Chvílemi se vzdálili na jednu nebo dvě míle, aby prozkoumali cestu, jestli ji netarasí balvany. Tehdy bylo nutno obcházet vysoké icebergy, což zdržovalo tím více. Pokud se týká teploty, ta kolísala mezi dvacátým a třicátým stupněm pod nulou - to je v těchto šířkách obyčejná teplota na počátku zimního období. A dny plynuly a na jihu icefieldu se prostíralo stále stejné moře, pokryté plovoucími ledy. Pan Bourcart ostatně pozoroval, že dosti rychlý proud unáší tyto ledy na západ, to je k Longově úžině, jejíž západní ústí už asi saně minuly. Na jihu se pravděpodobně táhlo mořské rameno, které vroubí Ljachovské ostrovy a souostroví Nová Sibiř. Když hovořil se svými důstojníky o možných eventualitách, vyslovil kapitán Bourcart obavu, že bude muset vystoupit až k těm ostrovům, které dělí několik set mil od asijského pobřeží. Nuže, karavana urazila sotva asi tucet mil za čtyřiadvacet hodin, ze kterých se dvanáct vyhrazovalo nočnímu odpočinku. Protože v této vysoké šířce jsou říjnové dny krátké - slunce opisuje nad obzorem čím dál menší oblouk - probíhala cesta v polotmě a za neobyčejné námahy. Stateční lidé si nenaříkali. Nemohli nic vyčítat ani Angličanům, kteří se účastnili tažení saní. Když dal pan Bourcart znamení k zastávce, byly zbudovány stany z plachet, napjatých na trámy, rozdána potrava, rozdělán oheň, připraven nějaký horký nápoj, grog nebo káva a všichni spali až do odchodu. Jaké to ale byly útrapy, když se vichřice rozpoutala s neobyčejnou prudkostí, když vánice smýčila ledové pole, když se museli bránit proti větru v husté a oslepující chumelenici! Bylo sotva vidět na několik metrů před sebe. Směr mohl být zachováván jen podle kompasu a jeho porušená jehla nedávala už náležité údaje. Pan Bourcart - přiznal se s tím jen panu Heurtauxovi - cítil, že zbloudil v těchto nesmírných pustinách... Místo, aby zamířil rovnou na jih, musel pokračovat po okraji icefieldu, o který se tříštily vlny širého moře. Nuže, na té straně bylo pořád moře... Budou tedy snad muset vstoupit na jednu z plovoucích ker a svěřit se náhodě, aby se dostali k sibiřskému pobřeží?... Ne, tou měrou, jakou bude klesat teplota, utvoří tyto kry nakonec na polárním moři
jedinou pevnou pláň. Co ale, jestli uplynou týdny, než moře zamrzne a dojdou jim přes všechnu spořivost potraviny a dříví, kterého používali k vaření pokrmů?... Někteří z nováčků už byli u konce se svými silami a doktor Filhiol o ně pečoval co nejlépe mohl. Oh, co obtíží by odpadlo, kdyby saně měly přípřež psů, kteří jsou zvyklí na sibiřské nebo kamčatské pláně! Tato zvířata jsou obdařena podivuhodným pudem, dovedou se vyznat v nejhustších vánicích, zatímco jejich pánové jsou bezmocní! Tak putovali do 19. listopadu. Uplynulo dvacet čtyři dní od té doby co vyšli. Nebylo možné se dát na jihozápad, kde jak doufal pan Bourcart, by našli výběžky pevniny poblíž Ljachovských ostrovů. Zásoby byly téměř vyčerpány a než uplyne osmačtyřicet hodin, zbude trosečníkům jen rozbít poslední tábor a vyčkat tam na nejhroznější ze všech smrtí!... „Loď!... Loď!...“ Konečně se dopoledne 20. listopadu ozval z úst Romana Allotta tento výkřik a všem zrakům se objevila loď, kterou poručík právě hlásil. Byl to trojstěžník, velrybářská loď, která s plnými plachtami za svěžího severozápadního větru mířila k Beringově úžině. Když opustili saně, měli pan Bourcart a jeho druhové dost sil, aby doběhli k pokraji icefieldu. Tam dávali znamení a stříleli z pušek... Byli zaslechnuti a spatřeni... Loď se ihned zastavila a dva čluny se od ní oddělily... Za půl hodiny potom se nacházeli trosečníci na palubě. Tato loď - World z Belfastu, s kapitánem Morrisem směřovala k Novému Zélandu, když skončila - už dost pozdě - svoji loveckou kampaň. Bylo by zbytečné podotýkat, že se mužstvu jak Saint Enocha tak Reptona dostalo nejšlechetnějšího přijetí. A když oba kapitáni vyprávě li, za jakých neobyčejných okolností zahynuly jejich lodi, bylo nutné tomu uvěřit! Za měsíc potom vysadil World v Dunedinu pozůstalé z tohoto námořního neštěstí. A tu řekl kapitán King kapitánu Bourcartovi, když se s ním loučil: „Přijal jste nás na Saint Enocha a poděkoval jsem vám...“ „Jako my děkujeme vašemu krajanovi, kapitánu Morrisovi, že nás přijal na Worlda...“ odvětil pan Bourcart. „Jsme tedy vyrovnáni...“ prohlásil Angličan. „Jak je vám libo...“ „Dobrý večer...“ „Dobrý večer!...“ A to bylo vše. Pokud se týká krakatice, kalmara, hlavonožce, mořského hada podle toho, jak jej chcete nazvat - přes věštby na které mistr Cabidoulin nebyl ani nadále skoupý, byl World dost šťasten, aby se s ním nesetkal cestou z polárního moře na Nový Zéland. Jinak ho ani pan Bourcart, ani jeho druhové cestou od Nového Zélandu do Evropy nespatřili. Poručíci Coquebert a Allotte konečně připustili, že to byla obrovská vlna neobyčejné rychlosti, která zanesla Saint Enocha až na ledovce. Pokud se týká Jeana Marie-Cabidoulina, ten s většinou mužstva stále trval na své mořské obludě... V žádném případě není jisté, že by oceány chovaly taková zvířata. Pokud tedy ichtyologové neuznají jejich existenci a neurčí, do které čeledi, do kterého rodu a řádu je nutno je zařadit, bude lépe.odkázat to, co se o nich vypravuje - mezi legendy. Kapitán Bourcart a jeho druhové se tedy vrátili do Le Havru. Tentokrát to neučinili na své lodi! Avšak díky prodeji prvního nákladu ve Victorii poskytla kampaň zisk a pokud se týká Saint Enocha, jeho ztráta byla kryta pojištěním.
Ale slzy se draly kapitánovi do očí, když pomyslel na svou ubohou loď, opuštěnou u paty arktického ledovce. Pokud se týká mistra Olliva a mistra Cabidoulina, ti si nabídli navzájem láhev tafie a rumu, o něž se vsadili, které vyhráli a prohráli od odplutí. Jeden řekl druhému: „Nuže, starochu, pořád ještě v to věříš?...“ „Jestli věřím... po tom, co nás potkalo!...“ „Tvrdíš tedy, že jsi viděl tu bestii?...“ „Jako vidím tebe.“ „Myslíš tím, že jsem to já?...“ „Ano... protože nechceš uvěřit!...“ „Díky!“ Jak vidět, nezměnil bednář své přesvědčení. Vytrvale připouštěl existenci netvora a v jeho věčných historiích se vracel bez ustání k vypravování o dobrodružstvích Saint Enocha!... Ale buďme si jisti: tato kampaň bude poslední kampaní Jeana-Marie Cabidoulina...