KAPITOLA
IV.
JAZYKOVÉ ROZLIŠENÍ ZÁPADNÍCH SLOVAN. Postup differenciace a její hlavní jazykové znaky. Jazyk eskoslovenský, srbský, polabskopomoanský a polský.
Postupu smrem západním úastnila se ta ást Slovan, kterou po stránce jazykové jako celek odlišiti od Slovan jižních od východních a které proto jazykovda dává jméno vtve západní. lze
i
Je to ta ást,
kolébce majíc
v
center,
z
která
pi primární
tripartici
oddlila se od východní a
1
jižní
Slovan v zakarpatské ásti na západní stran,
sob ovšem od poátku zárodky dalších dialektických nichž se souasn a soubžn poaly vyvíjeti jednotlivé
Z východního a jižního oddílu dostaly do západního nanejvýše jen útržky, které se v nm brzy odnárodnily, totiž ztratily své „jižní" nebo „východní" znaky a assi-
slovanské jazyky západní. se
milovaly se rázu západnímu.
ských Chorvat,
Tak
se stalo na
kteí se jinak vyvinuli
pln
p.
s
ástí zakarpat-
jako národ
jižní.
Jak a kdy se vyvinuly na západ praslovanské oblasti znaky, skupinu „západní" od druhých, a kdy, v jakém poadí
jež odlišily
a v jaké intensit
poaly
se v ní dále objevovati zjevy, vytváející
uvnit této skupiny nová náeí, vanské a tím ovšem jsou všechno
mže
ješt
My
otázky,
dáti
i
z nich
pak pomalu nové
ei
jednotlivé nové národy západoslovanské,
na
nž
nynjší stav
dostatené odpovdi.
slo-
—
slovanské filologie ne-
Aspo
ne urité
a
ne na
nebo polština hotova už ve XII. stol. (srov. str. 97, 100), ale kdy ped touto dobou možno prvn mluviti o eštin a polštin, kdy byly analogicky hotovy jazyky polabský, srbský, pomoský a vbec jaké byly vzájemné primární pomry tchto eí, to vše je teprve pedmtem badání a dosud mnoha spor filologických. Vidíme dále, že se dialektické zmny v praslovanštin nedaly všechny tak, aby se shodovaly s uritým územím, nýbrž že se leckteré rzn kížily, že byly
vše.
sice víme,
že
byla eština
—
i
1
Srv., co
jsem o této prvotní
tripartici
povdl
už v SS.
I.
119.
si.
95
zmny,
jež se prostíraly
na p.
které lze vésti
vývoje
ped
š
po oblastech neshodujících se
hláskami
e,
a vývoje
na p. vývojovou oblast skupiny
pvodního r, pes tyto všechny te,
1
etz
tržitý
sedy,
lze
pvodního
podle vývoje
tort,
epethetického tolt,
tert,
telt,
—o
koncovky instrumentální u
a
zjevy, ukazující, že
v
praei
s
dj
tj,
hranicemi, a
kv,
gv,
Srovnejme
/.
slabik ne, de,
kmen.
byl vlastn
1
Ale
nepe-
dialekt, majících vždy nkteré spolené znaky se sou-
pece na základním rozdlení
trvati
ti vtve: západní,
jižní
a
východní
(ev.
praslovanštiny ve
ve skupinu jihovýchodní)
opt pedevším ve dv eskosrbskou a 2. polabsko-pomoskopolskou, jíž se dává od dob Safaíkových spolený název skupiny (vtve) lešské, lašsk; 1 její základní rys spoívá proti pedešlé na tom, že se západní rozdvojila
a dále
velké skupiny jazykové
1.
i
—
nosovek 3 To poznal a podle toho dlil ^. západní Slovany už J. Dobrovský, P. Šafaík, tak Aug\ Schleicher, po nich A. Hilferding, J. Perwolf, M. Hodža a ješt dnes je toto postavení zvláštní lašské skupiny základem filologického nazírání Baudouina de Courtenay, AI. Brucknera, K. Nitsche Ad. Kryského. v udržení
prasl.
i
i
Ovšem
v detailech, zejména pokud se vývoje týe, jsou ješt ne-
shody.
Kdežto
si
p. Kaz. Nitsch pedstavuje prvotný
na
západoslovanských jazyk
tak,
!
rozvoj
že se nejdíve rozpadly na ti sku-
piny: lechickou (lešskou), lužickou a eskoslovenskou, a že lechická
potom teprve rozpoltila v ást polabskou a polskou, mezi nimiž po dlouhou dobu kolísala jako 3. ást stará kašubština (zbytek pomoského jazyka), pi emž však stará severní slovinina byla se
jazykm polabským, a stará lužitina zase bližší ehož nesmí se spojovati v jednu skupinu s eskou, má o tom jiné mínní F. Lorentz, nebo oddluje polabské ei od polštiny tak, že mu tripartice severozápadní slovanštiny vypadá takto: 1. vtev polabsko-pomoská („ostseedialektem bližším
polštin než polabštin, následkem
—
wendisch"),
2.
polská, 3. srbská, jež snad blíže souvisí se 4.
slovenskou. Polabskobaltická rozpadla se 1
-
:)
III.
v
náeí
Hujer Úvod 51—52. Srv. str. 96 pozn. 4. Šafaík SI. národopis 75. Podntem k tomuto oznaení
kijevského letopisce, jenž Poljany, Mazovjany,
chúm"
mu
Pomoany
esko-
lutická
ped
hlavn výrok
byl
a Lutice poítal k „Lja-
(Lavr. 5 3 ).
K. Nitsch Stosunki pokrewiestwa je.zyków lechickich (Mat.
1—57,
1904, 304.
prae Akad hlavn str. 48 a 55 si. a ref. prof. Polivky v L. Fil. Podobn dlí Baudouin na 3 pvodní skupiny: eskoslovenskou,
1903).
i
lužickou a lechickou
pomoský
i
Srv.
t.
j.
polskopolabskou, kterážto se rozdlila na jazyk polský,
a polabský (Grande Encyclop.
s.
v.
Slaves, 101).
;
96
Západní slovanština ást jaz.
kašubský
polský
ást
lechická
eský
hornolužický
dolnolužický
polabský
ást eská
lužická
slovenský
(pomoský)
eí.
Nitschovo schéma záp. slovanských
Odrou
pomoanská
a
ob
kašubštin, jež a polská
náeí
nelze.
Sblížení
polské.
1
J.
Odrou,
za
tato žije
dosud v slovinin
a
Lorentz oddluje. Spojovati polabsko-pomoská
v jednu pedchozí nastalo
prae
lešskou, podle Lorentze
pozdji vlivem panství
teprve
tyi
Mikkola dlí západní slovanštinu na
kultury
a
skupiny: po-
labskou („ostseewendisch"), polskou, lužickou („lausitzerwendisch"),
eskoslovenskou a prvé
dv
spojuje v jazykovou jednotu" a také
kmen Lech od Labe
AI. Briickner uznává jednotný
až po
San a
3
Bug-.
Odmyslíme-li
si
mén
dležité a nejasné vci, spoívá obraz
jazykového vývoje západního ních znacích.
V
Slovanstva
na
následujících
hlav-
4
praslovanské jazykové jednot (ovšem nikdy absolutn jed-
poaly
notné)
se na
tvoiti jisté zvláštnosti a odchylky od
východní a to:
oblasti jižní a
pvodní
1.
západ
polohlásky
i>
a
i>
—
e
a
na jihu nastoupily stídnice v
(stední slovenština
s
—o
2. za prasl. tj a dj vzniklo
je
adou východ
zastoupeny byly zde jen
pechodem), kdežto na
ad — — — o a,
e,
v západních
v ruštin palatální c, ž (jen bloruština v bulharštin št, žd, v srbštin ,
eech
c,
dz, kdežto
z,
má pechodní
odchylky),
;
hláska
3.
i
vyvinutá ze
starších diftong)
v násloví
4.
pešla na vzniklo
staršího
jihu a
na
ch
ped
východ
v
hláskami s,
kv, gv tam, kde mají
na
e,
i
(ze
západ v
jiné
s;
slovanské
jazyky cv a zv; 5.
/'
iny) v 6.
1
(Archiv -
3
ped
j a palatalními
vokály
pešlo
(s
výjimkou sloven-
; epenthetické
/
zaniklo nebo se nevyvinulo
Das gegenseitige Verháltniss der XXIV. 8, 21, 72.)
F. Lorentz si.
Phil.
Urslawische Grammatik.
Archiv
si.
Phil.
1.
Heidelberg- 1913,
;
sog-enn. lechischen Sprachen.
2.
XXI. 73.
Vondrák SI. Gram. I. 2. si., Kryski Je.zyki slow. (Lwów 1908) 12—16, Hujer Úvod do djin jaz. eského. Praha 1914, 50 si., Mikkola Ursl. Gram. 5 6. 1
—
97 7. za (tort,
skupinu
prasl.
or,
ol,
er,
chylné od východních a jižních,
praslovanské skupiny v
eštin
v
luž.
or,
pomo.
ruskému
8. Prasl.
la,
r,
l,
\o,
re,
le,
dialektech or,
\o,
re,
la,
\o,
r,
le,
oro, olo, ere,
ele
r,
l.
•
a.
nosovky
pešlo v
u,
ó,
Pízvuk
9.
3,
e,
v
e,
a (pv.
.
západ
ro,
ra,
.
odza
la,
skupin polsko-pomosko-
slovenštin,
jakož
i
v
luž.
srbštin
á).
siln odchýlil
se také
Zprvu pohyblivý, na
.
udržely se v
kdežto v eštin,
máme
ro,
a bulh.-srbsko-slovinskému
polabské,
zmny
takže
ra,
..........
v polštin
souhláskama
el,
srbštin
v polabštin a
proti
jednotn,
ale ne
er,
ol,
dvma
el mezi
západních jazycích
vyvinuly se v
telt)
tert,
tolt,
se
od pízvuku ostatních eí. a
ustálil
sice
v
eštin
a
luž.
srbštin na první slabice, v polštin na druhé od konce.
Na základ
tohoto
historické v slovanské oblastí,
zmny
processu
vytvoila se
ada
bhem
doby ped-
menších
jazykových pak bhem doby historické nastávaly zase další a odchylky dialektické. oblasti
západní
v nichž
Nejdále na jihozápad v koninách piléhajících k horní a k Labi vznikl ustálil trat,
eskoslovenský
jazyk
na první slabice, že
tlat,
trt,
samohláskové
tlt jako
ztratil
tím,
nosovky,
u Jihoslovan,
konen
že se že
v
nm
Ode
pízvuk
vytvoil skupiny
vytvoil, resp.
zachoval 1
Tyto památkách od XIII. stol. a v jednotlivých slovech, na p. v nomenklatue, už od XI. stol. Byl tedy v tuto dobu jazyk eský už hotov. Pokud byl díve, nevíme s uritostí, je to však pravdpodobné. hotov 2 Hujer myslí na první století po Kr., ale v tu dobu nebyly ješt 3 ztraceny nosovky, existovalo ješt "h a b a jiné starší znaky. Ovšem už v té dob, kdy mluvíme o vyvinuté eštin, nebyla pi tom na celém eském území jednolitá, nýbrž mla v sob dialek-
píznaky
r a
vyskytují
/
a
už
se
v
vokály dlouhé vedle krátkých.
eských
literárních
i
1
Srv. více u Hujera
Úvod 53
si.
2
Hujer 1. c. 3 Pehlásky se provedly v eštin v XII XIII. stol., ale v ásti Moravy O dob, kdy zanikly nosovky, srv. SS. I. 361, K doa na Slovensku jich není. kladm tam uvedeným srv. ješt rivus Lunsenice v echách v listin Fridricha I. z r. 1179 a u Kosmy jméno eky a hradišt Katili za pozdjší eské Chub (II. 9 k r. 1040). K dalším detailm srv. Hujer Úvod 55—56.
—
L. Niederle
:
Slovanské starožitnosti.
'
98 tické odchylky, lovali
které z ásti vznikly
nové
v
zemi
rzné
východ,
„slovenská",
v
eské
nkteré
hor, jazyk jednak vyvíjel
jednak pi tom zstával
Mimo
eské.
speciáln
Uhrách
vyvíjel tento jazyk na
jihoslovanskými a v stálém
srbského
zejména
sice
oblasti
v
severních
hradbou Karpatských
zvláštnosti fonetické
dlužno uvážiti,
to
pd
dotyku
lexikální,
i
ásti záse v sev.
že
pomíšené zbylými
dosti
oblastí
s
Nej-
jazyka
živly
slovinského,
bulharského, a tím vším se stalo, že se zde slovenština
i
od eštiny,
dosti
odchýlila
obyvatelstva.
ve vývoji pozadu za vývojem
padní,
assimi-
tehdy dialektická oblast
již
a
níž,
Uhrách, oddlených od ostatní
Cechové
si
staršího
dležitjší a nejrozsáhlejší byla zajisté na
že
tím,
zbytky
zstavši
na
starším
stupni vývoje,
1
pikloujíc se k slovinštin nebo srbštin. Tak dlužno se dívati z nhož nkteí slovenští filologové a pak zejména T. Florinskij vyvozovali thesi o samostatném postavení jazyka a kmene slovenského v poadí slovanských národ, jemuž dal S. Czambel nové pozadí svou theorií o jihoslovanském pvodu staré ei slo2 venské, což obé je však nesprávné. a
na zjev,
—
Vedle slovenské
oblasti
poaly
beze
se
vší
pochyby stejn
eském území lokální odchylky jazykové, které daly vznik nynjším eským a moravským dialektm, hlavn hanáckému ve stedu Moravy a všem dialektm eským
záhy vyvinovati
i
v ostatním
(severovýchodnímu, stednímu a jihozápadnímu) a i
zajisté už
tehdy
území lašské poalo se tvoiti jako pechodný pás k vlastní polštin.
Na 1
2
eské
sever od oblasti
žického) na jakési basi
vznikla oblast jazyka srbského
pechodní mezi eštinou, polštinou
Vandrák SI. Gr. I. 10. Tak už díve inili nkteí
Prešp. 1846,
jazyk
v nové
220
a
si.
dob
ovšem
i
S.
pak zejména
Czambel
Sv. Martin 1906) svou theorií Proti tomuto
Dm.
T.
byli
už
pes všechny
noty eskoslovenské proti ostatním slovanským
XIX.
V.
Jagi Archiv
V.
Vondrák Archiv XX. 243,
si.
Phil.
Pastrnek v Listech
slovak. Sprache.
Wien
Fil.
eších.
XX.
277,
Gram.
1898, 215
1888, 5
Jihoslované?" (Vstník Akad. v stati o
SI.
pvodu
Dobrovský,
J.
si.)
si.
a týž
XIII.)
i
Srv.
no
Slov.
slovenštiny
M3.
e. sem
II.
Tur. náleží.
P. Šafaík, Fr. Miklosich
západoslovanským jazykm, tak
38, /. Polívka Listy
(srv.
Hronce
CJiaB.
odchylky existenci jazykové jedi
10. Proti
I.
a také /. Kollár v
re. Budap. 1903,
jihoslovanském
o
oddlení od eštiny
slovenštinu
L. Štúr Nárjeja slovenskuo.
Florinskij .1cku,íh
(Slováci a ich
a také novjší filologové uznávají
Fr.
(srv.
M. Hodža Vtín o slovenin. Levo 1848
1836),
vbec
vlastencové, kteí
slovenští
pokládali za centrum a jádro slovanských
(lu-
a polab-
i
Fil.
1898,
208,
Florinskému obrátil se hlavn jeho Beitráge zur Lautlehre d.
proti
Czambelovi
více
v
statí
mých SS.
II.
„Jsou-li Slováci
357 a zde dále
—
99 štinou.
1
Hlavní
a 2. skupiny
k,
p, t ped
mkkým
s (dolnol.
eštin
nosovek jako v eštin
ztráta
1.
jako v polštin,
tlet,
3.
pechod
vokálem pš (pš), kš
t, 4. v severní ásti
tvrdým vokálem v lený jako v
trt,
tlot,
j nebo
— psáno k, p, i
píznaky jsou:
její
trot,
pechod
r
v pr,
kšaj, hornol. kraj),
skupin
(ks), kr,
tš (tš)
tr
i
pízvuk
5.
na první slabice. Také v srbštin vznikly brzy
nkteí
další dialektické rozdíly a to tak silné na severu proti jihu, že
jazykozpytci,
ped ustá-
jako Fr. Miklosich, uznávali místo jednoho jazyka o
dvou náeích dokonce dva jazyky srbské: hornolužický (jako pechod 2 k eštin) a dolnolužický (tvoící více pechod k polštin). Ješt dále na severu pi dolním Labi a pi moi Baltickém
vznikla oblast
ei polabskopomoské,
Hamburkem, Brunšvíkem 1.
zachování nosovek,
tort,
tret z *trt,
trit,
2.
rozkládající se na území mezi
Hlavní znaky
a dolní Vislou.
vytvoení skupin or
tlat z *tlt),
3.
její
byly:
(ar), \o, re, \a (tl&t,
pechod
o
vtšinou pízvu-
;
4. pízvuk pak, jenž byl obyejn paroxytonon, pešel ného v 3 s výjimkami na poslední slabiku; v kašubštin není dosud ustálen.
Také
v polabskopomoské oblasti
tu,
tvoily, se
brzy
další
oblasti menší. Ze by Obodrici, Lutici mli každý svj jazyk, nelze íci, ale dialekticky byli Blíže známe však jen jediné náeí zálabských Dreasi odlišeni. van. Náležela-li dále nejvýchodnjší ást vtve polabskopomoské,
dialekty
v Vlil.
sedící
jazykové
u Baltického
i
vtvi (str.
a
IX. stol.
k polské,
moe je
a
Odrou, vskutku k této
dnes ješt spor, jehož jsem
Bží pi
95) dotekl.
mezi Vislou
nm
hlavn o zv. Kašuby
se
už
výše
Slovany, zbylé
to, zdali
podnes pi Baltickém moi, t. a Slovince lebské, máme míti za ást Polák i za Nepoláky, za píslušníky jiné vtve polabskopomoské, jinými slovy, zdali staré Pomoany, jejichž zbytkem jsou práv Kašubové a Slovinci, máme po stránce jazykové spojovati v jedno s Polabany ili s Poláky. Vtší ást slovanských filo-
log
vidí 1 2
v nich
Vandrák
Vondrk
vtev
SI. 1.
Gr.
I.
polskou,
ale
nemén
Phil.
XX.
si.
Miklosich Vergl. Gram.
1.
(1879) 553, 568.
Vondrák
I.
8,
:l
Sprachen 5
I.
SI.
Gr.
vážné hlasy
hájí stále
9.
Jagi Archiv
c.
4
Mikkola
Betonung
46,
Florinskij ."k-Kinn
und
Quantitat
in
II.
584,
den westl.
Helsingfors 1899, 44, 58.
Jsou to zejména filologové polšti
Dialektstudien, Archiv
si.
Kryski Je.zyki
Phil. XVIII. 322,
slow. 11, Bronisch L. Kaszub.
Briickner Randglossen zur kaszub. Frage,
Archiv XXI. 62, Dzieje je,z. pol. 10, Kariowicz Gwara kaszubska, Varš. 1898, Nadmorski Ludnošé polská v Prusach Zachodnich 1889, Slovinci szczatki ich jazyka. jiní (Polívka L. Fil. Lud. V. 320, Kaszuby Kociewie. Wislal902, 141, 205, ale 1898, 309, Vondrák SI. Gr. I. 8, Krek Einl. 221 a také už P. Šafaík SI. nar. 5, 75). i
i
i
100
oddlení od Polák a více
mén !
labany, na Lutice a Obodrice.
tsné pipojení na západní Po-
Lorentz vidí v Kašubech
i
Slovin-
vtve pomoské;" Mikkola kašub-
cích zbytky zvláštní samostatné
pokládá za dialekt polský, tvoící pechod k slovinin, tuto
štinu
však za poslední zbytek polabštiny. 3 Poslední zbývající skupinu
jen
výjimen
3. ztráta
jižních
zachování nosovek (stídnice
1.
ve slovech pevzatých),
kvantity v historické
Slovanstva
pásmem Karpatských hor pripetských. Vyznaují jej pede-
a od východních bassinem blat
vším tyto znaky:
východ západního
na
oddlený od
utvoil jazyk polský,
dob
2.
skupina
a 4. ustálení
u,
trot,
a objevují se tlot,
tret,
tlet,
pízvuku na druhé
od konce. 4 Polštinu vidíme již hotovou v nejstarších lite5 rárních památkách z XII. století, akoliv cizincm znla v té dob 6 ješt stejn jako eština. Ale podobn, jako bylo u eštiny, smíme zajisté o polském jazyku a o polském národ mluviti už díve ped slabice
rovnž
XII. stoletím a
zjevno, že už tehdy nebyl jazyk a národ
je
více jednotný, nýbrž že byl differencován. Základy nynjších pol-
ských dialekt, jejichž první celkový a
nedávno Kaz. Nitsch, už na konci
I.
nýbrž pedpokládati v nich
atd.,
klad jazykový, dialektický. I
Tak
St.
obraz podal teprve
aspo
po Kr. mluviti nejen o kmeni Mazovjan,
tisíciletí
Polan, Slezan
vdecký
byly už tehdy hotovy a smíme proto
'
RamuXt Stownik
K
tomu však pomorskiego
je_z.
se
odchylný podpozdji ješt vrátíme.
czyli
i
(Kraków Baudouin de
kaszubskiego
1893) a Statystyka ludnošci kaszubskiej (Krak. 1899) 23 a po
nm
M
Courtenay Kauiy6cKÍii hslikt, etc. >KMHn. 1897, 310, Kurzes Resumé der kašub.Frage (Archiv si. Phil. XXVI. 366, 404) a/. Zubatý (Vstník si. stár. II. 24).
O
XV. ct. Grammatik I. Petersb. 1903. Lorentz slovininu pokládá za samostatný jazyk. Také Nitsch náleží sem, jak nasvduje jeho výše na str. 96 uvedené roztídní západoslov. jazyk (Stosunki 27, 31, 47). V spisu Proba ugrup. 7. vyslovuje se urit v tom smyslu, že Kašubové tvoí úpln oddlený celek, náležející však do prvotní Polsky. Mínní Jagiovo srv. Archiv XX. 41. Ursl. Gram. I. 2., Betonung 29. 4 Vondrák SI. Gr. I. 7. Pro jakýsi centrální ráz polštiny mezi slov. jazyky Srv.
~
výše
95 a Lorentz
str.
II3B. 0T3,. p. M3. 1905
— 1906
I.,
nojiepe-iJiCKOMi) aslikí; ;io non.
a Slowinz.
i
;1
vystoupil kdysi Jan KarXowicz ale
ponkud
a v knize Z dziejów 5
V hnzdenské Srv.
Adam
7
a
bulle
polszczyzny (Wisla XIV. 487.) Podobné,
A. Brúckner Archiv
si.
Phil.
1901, 241
Lvov 1903. Kap. I. (Srv. L. Fil. 1904, 1136 [Brúckner Z dziejów je.z. polskiego
z
r.
II.
18.
Ovšem
sob podobné
Bull.
také Einhardovi byly v IX.
stol.
všechny
(paene similes. Vita Car. 15).
Proba ugrupowania gwar polskich. Rozprawy akad. krak. XLVI.
Mowa
303.)
4, 67).
Brém.
západoslovanské jazyky
i
polskiego.
je.z.
Acad. Crac. 1910. Nr. II
Srodkowoš
mírnjší stanovisko zaujal
ludu polskiego. Krak. 1911, 31
si.
t.
1910
KAPITOLA
V.
SLOVANÉ POLABSKO-BALTITI. Píchod a hlavni rozdlení. Terminologie pramen. Úvod zempisný. I. Srbové. Hranice oblasti a rozsídlení kmen. II. Obodrici. III. Lutici ili Veleti. IV. Ostrovy v moi Baltickém. V.
Pomoané.
kmen
VI. Boje a podlehnutí
srbských a polabsko-baltických. Germanisace.
Podle jazykového vývoje práv vyloženého mli by Srbové skupinu zvláštní a v kapitole samostatné.
v dalším líení tvoiti
Nicmén má
tento
kmen ve svém historickém
vývoji
spo-
tolik
ho s historického hleA také ne se zempisného, nebo jej diska odtrhnouti nelze. s ostatním spojuje jedna a tatáž nedílná plá severonmecká. Z té píiny spojím výklad o Srbech s ostatními PoJabany a Slovany
leného
s ostatní
skupinou
polabskou, že
baltickými v kapitolu jedinou. Obvykle
vanm
dává se všem
název polabských. Ale termin tento
jako nevyhovují ideji užívané Slované.
1
Budu pro celou
názvy
pln
tmto
nevyhovuje,
zálabští,
Slo-
rovnž
nadlabští, baltití
oblast užívati nadále názvu
polabsko-
nebo balticko- polabský a zahrnovati v ni tedy všechny západní Slovany mimo Cechy a Poláky. Ovšem dlužno míti pi tom stále na mysli, že ve skutenosti jednotného celku polabskobaltický
,
nýbrž že v
baltického nebylo,
dv
nm
ješt
event.
eeno,
pomoská.
tetí
byly odchylné
v užším, vlastním
srbská a polabsko-baltická
:
Ale
na
oblasti
aspo
slova smyslu,
druhé stran, jak
práv
spolený osud a spolené jednotné territorium. Proto se historikové obírali namnoze všemi najednou a tím se také utvoilo ono literární jejich spojení v jeden spojoval
celek proti
všechny tyto
Cechm
a
oblasti
Polákm.
Všichni polabsko-baltití Slované pišli do svých sídel historických od východu, byvše sem zatlaeni jednak vnitním rozvojem 1
Termín polabský
je
nejobyejnjší
(tak u
Safaíka, Pavinského, Wachow-
ského, Baudouina). Terminy zaiabski, nadiabski se objevují tu a tam v literatue
polské (Kryski), Lorentz a Mikkola pro sever užívají slova „ostseewendisch".
—
102 a
zmohutnním centra slovanského, jednak zajisté podnty cina p. tlakem Got, Finn a Litevc. Šafaík na základ i
zími,
nkterých zjev v topografické nomenklatue a v mythologii vymezoval jejich prvotní sídla Vislou, Dvinou a Berezinou. Dvody, jež jej k tomu vedly, nejsou sice správné, ale pes to neteba 1
pochybovati, v
Slované už v pravlasti slovanské
polabští
že
podobném geografickém
položení
eským
mezi centrem
byli
a pol-
ským, tedy kdesi na severozápadní okrajin pravlasti a že se odtud
souasn
a v stálém dotyku s ostatními svými pozdjšími sousedy
na západ tak,
posunuli
chm
pi tom Srbové
že
pechod
inili
pomoská vtev pechod k Polákm.
a
Na
k Ce-
tyto starší po-
mry
ukazují ješt údaje Kl. Ptolemaia, který záliv na východ od Visly zove Venedským", a zná ješt na východ Visly Velty Velety 3 patrn pozdjší Lutice. To vše se posunulo pozdji pes Vislu dále na západ a koniny zavislanské, které byly díve slovanské, zaujali po nich litevští Prusové. ,
Dobu,
Slované
v níž polabští
sídel na Labi,
urili jsme
díve.
již
pišli
Podle
do svých historických vší pravdpodobnosti
ást jich sedla ped Ptolemaiem ješt za Vislou, hlavn práv zmínný silný kmen Velt, ale ást byla už dávno ped Vislou, sahajíc snad až k stednímu Labi. Koniny mezi Dolní Odrou a Labem byly však dlouho germánské a do tchto konin, jakož pes Labe dostali se polabští Slované teprve po odchodu Geri
man,
tedy ve
II.
— IV.
století.
V
na mnoha místech Zálabí. 5 Slované
obyejn
V
Vlil.
starých
jsou doloženi
4
historicky už
pramenech zváni jsou
tito
Sclavi (Schlavi), též Sclaveni, Sclavini, Sclavoni
formou Slavi, Slaui. a Název Windi nebo Winidi, Wenedi, Winedi, Winadi, Winades, Winnetes, Winithi, Winethi, Winodi, nm. Wenden, Winden, nord. Vindr, Windir, objevuje se ideji a obyejn jen v starších pramenech na jihozápad a v nordic-
nebo
si.
1
Šafaík SS.
2
Srv.
3
Srv.
4
Srv. výše na
6
Slova
východ
norum 6
521, 634
179, 362, 366 (Ptol.
I.
368
str.
západ
Labe.
(Ptol.
78
tak
III.
zde
bžné,
že
III.
c.
V.
1, 7,
10) 378.
V. 10), 417.
s
hlediska slovanského,
nmeckého
(Srv. Mekl. Urk. I.
c.
si.
Labe. S
transalbina (tamže Je to
si.
I.
Zálabí užívám
kraje ležici na
na
II.
mé SS. mé SS.
I-
a
rozumím tím tedy ovšem
hlediska transalbina Slavia je
48, 84,
96).
Odtud
i
termín gens paga-
85).
neteba zde dokládati
citáty.
Formu Slavi
našel jsem
878 u Petra Bibliothekara (Hist. Francorum abr. SS. I. 416, 418) na p. a v listin Arnulfov z r. 896 (Mon. boica XXVIII. 113). Srv. též SS. II. 472 si. už k
r.
