Jan Brož • Akademie výtvarných umění v Praze; atelier Nová média I Studie percepce Architektura a urbanismus New Yorku jako recepce uvažovaní Evropana Předmluva Touto předmluvou se chci předem omluvit a vyvázat z povinnosti napsat v pravém slova smyslu ̔tradiční stať̓ o moderní architektuře či některém význačném architektovi, ač jsem to původně měl v plánu. Rozhodl jsem se podat zprávu o silném dojmu a vjemu studenta umění z energicky pulsujícího města New York, jenž dalece přesahuje možnosti ̔apercepčního aparátu̓ a vzývá k hlubší rozvaze; jelikož právě vjem samotný je i stěžejním tématem mé výtvarné produkce.
Jan Brož; On the 5th AVE; grayscale c-print 10×15; 2009
Architektura a urbanismus New Yorku jako recepce uvažovaní Evropana Z mořeplaveckých deníků jsou známy situace, kdy první setkání s domorodou komunitou doprovázel úžas nad skvělou konstrukcí a výrobou člunů připlouvající posádky objevitelů - aniž by ovšem byl projeven jakýkoliv údiv nad opodál kotvícími fregatami. Chlouba námořnictva, loď zaoceánského formátu kotvící na horizontu, jako by byla pro domorodce neviditelná, resp. nepodstatná a nezatížená jakoukoliv mentální konotací. Stejně tak když Marcel Duchamp v roce 1913 vystavil poprvé readymade, tehdy ještě bez teoretického podkladu, návštěvníci výstavy, kteří Duchampa neznali osobně, hodnotili okolo visící umělecké artefakty, ale kola z bicyklu si nevšímali; pokud ho vůbec dokázali zaznamenat, tak jako součást itineráře galerie - nešikovně zapomenutou utilitu. V obou případech se jedná o situaci, při které se perceptor setkává s jevem, jenž dalekosáhle překračuje jeho intelektuální rámec, což je také důvod neschopnosti lidské mysli vyrovnat se s pojmy jako nekonečno či prázdnota. A proto jsem i já pocítil bázeň, když jsem kráčel avenues & streets Manhattanu; mezi mrakodrapy reprezentující západní kulturu. Položil jsem si totiž otázku, zda nevnímám strukturu, princip a nuance města nesprávně; zda mi něco neuniká. Downtown přivádí návštěvníka do centra dění, do míst, kde se věci dějí nezávisle na jeho přítomnosti, působí dojmem promazaného stroje.
Jan Brož; Overview; grayscale c-print 10×15; 2009 Geometricky členěná, rastrová urbanita města nedává návštěvníkovi ani jinou možnost než takto vnímat celý environment; byť by byl jeho orientační smysl sebeomylnější, v jednoduchém principu duality a numerizace ulic a tříd nedokáže ztratit čas hledáním místa. Toto si však žádá autonomní rozbor už pro perceptuální hledisko fenoménu dehistorizace a dekontextualizace místa, které je v New Yorku všudypřítomné. Je proto nutno chápat město nejen jako urbanistický, nýbrž především sociáně-kulturní experiment.
New York je postaven na pěti ostrovech; na kusech pevné země a močálech. Významné centrum se z něj stalo pro jeho logistickou polohu a také pro největší přístav na východním pobřeží USA; město, které vítá občany, uprchlíky a otroky z celého světa rychle roste. Spojení kapitalistické politiky a multikulturnosti si žádalo nové urbanní formy a dalo vzniknout podobě Manhattanu jako experimentální struktuře výškových budov. Urbanismus nevychází z historických proměn města (např. osady Nový Amstrdam), nýbrž je uměle, inženýrsky rozplánovaný. Avenues působí vzdušně a světelně, i když jsou orámovány mrakodrapy a výškovými budovami. Mají totiž unifikovanou šíři 27 stop; což je vzhledem k době, kdy byly vytyčeny (od 1780), překvapivě jasnozřivé a velkorysé. Streets & Avenues jsou číslovány směrem od jihovýchodu k severozápadu. Strukturu příčně kříží Broadway až po Central Park. Central Park bylo první místo, do kterého jsem po příletu do NYC zamířil. A stejně jako každý turistický průvodce i já jej shledal nadmíru příjemným. Majestátně rozsáhlý park přímo v srdci Manhattanu je kusem domestikované přírody, skvěle fungující jako zřídlo klidu a možnost kontempelace ve vyčerpávajícím ruchu velkoměsta. Pravdou je, že v ̔nudlovitém̓ členění parku plánování skvěle funguje; protíná na padesát ulic, což znamená, že je velmi snadno dostupný a tvoří pomyslnou stěnu zeleně v ulicích při pohledu směrem dovnitř města. Navíc projít jím napříč trvá deset minut, zatímco přejít jej z konce na konec trvá při svižné chůzi dvě hodiny. Park půlí rozlehlý Reservoir of Ellisabeth Kennedy.
Jan Brož; Reservoir; grayscale c-print 10×15; 2009 Central Park byl založen v 19.století pro možnost vycházky či projížďky měšťanů. Infrastruktura stezek je uzpůsobena pro procházky, cyklistiku a především hojně aplikovaný jogging. Právě okruh břehu Reservoir je nejoblíbenější joggingovou trasou. Do Central Parku je také decentně včleněn trakt skvělého Metropolitan Museum. Sbírkami a architekturou expozice je unikátní, ovšem z architektonického hlediska ničím novátorskou institucí; ukázkový případ amerického neo-klacisismu.
Právem bývají dosazeny do stejné rovnice pojmy mrakodrap a pseudogotika; architektura mrakodrapů a zástavby na Manhattanu na mě působí podobně jako na dobového člověka gotická architektura. Například komplex Rockefeller's Centre či budovy na Times Square vytváří již zmíněný dojem bázně. Ostatně to předznamenává i reliéf na hlavním vchodu do Rockeffeler’s Centre či (jak si uvědomil a zpracoval Jiří Příhoda) gryfí hlavy chrličů na Chrysler Building. Právě Chrysler spolu se Solomon R. Guggenheim na mě působí jako dva klenoty. Špičková architektura Musea, které Frank Lloyd Wright navrhl původně pro soukromou sbírku, je však velmi komplikovaným výstavním prostorem určeným pro nejzkušenější umělce a kurátory; důvod je prostý. Budova je sama o sobě skvělým dílem, do něhož se pro jeho zaoblené stěny a svažující se chodby (vyjma bočních galerií) nedá snadno implikovat forma závěsného obrazu. Stavba přímo vyzývá k navržení projektu, který ji však nesmí v žádném ohledu potlačit (např. vynikající textové instalace Liama Gillicka). Toho, jak výjimečnými jsou právě Chrysler a Guggenheim, si všiml i Matthew Barney (Cremaster3). Chrysler je majestátní se svými mramorovými interiéry, špičatostí i strohostí dobového stylu z něj vytváří chrám moderního člověka. Při několika návštěvách galerií (např. Mary Boone Gallery) na 5th Ave. nebo návštěvě privátní galerie Christie’s (Rockefeller Centre) jsem měl možnost pozorovat město z perspektivy mrakodrapů. Okolní budovy připomínaly texturu kůry, kterou rozdělovaly kousky střešních zelení, privátních teras, intimních zahrad a miniaturních parků.
Jan Brož; On 25th Floor; grayscale c-print 10×15; 2009 V New Yorku jsem si poprvé skutečně uvědomil význam výtvarného umění. Cítil jsem, že zde umění není přežívající či parazitující subkulturou, nýbrž naopak, že ho velkoměsto potřebuje. V NYC jsem viděl nesčetně soukromých galerií, privátních i veřejných sbírek, nezávislých tvůrčích prostor, ateliérů a velkých muzeí jako MoMA, New Museum nebo Whitneyho muzeum, jejichž architektura je skvělá (zejména New Museum tokyjských architektů Kazuyo Sejima & Ryue Nishizawa/SANAA).
Samozřejmě, že nejvíce galerií se nachází na Manhattanu ve čtvrti Chelsea mezi 10th~30th Str., kam se epicentrum galerií přesunulo ze SoHo, které je nyní středem módy. Nové centrum galerií a kultury začíná růst ve čtvrti Williamsbourgh přes řeku sousedící s Lower East Side; Williamsbourgh je část Brooklynu nedaleko ortodoxní židovské čtvrti. Mnohé z industriálních budov se tajně přetvořily na galerie a ateliéry. Nejznámnější je Pierogi Gallery se sesterským projektem Boiler. Očekává se, že Williamsbourgh bude další galerijní čtvrtí, zatím je ovšem velmi nezávislá a kvalita tamních výstav a projektů je mnohdy na pováženou. Je zajímavým fenoménem, že právě staré industriální budovy přitahují mladé umění a investory a to nejen v NYC, nýbrž po celém světě. V momentě zahlcení a nevyhnutelného růstu nájmů a cen nemovitostí/parcel už je na čase původní lokalitu opustit a najít novou; průmysl umění se nevyhýbá ani periferiím center. Například instituce Dia Art Beacon, sídlem ve městečku Beacon (NY State) cca 90 minut cesty vlakem z Grand Central, umístěná taktéž do kdysi továrního areálu, v jejíž expozici jsou nejdůležitější díla minimalistického umění (zejména masivní ocelové pláty Richarda Serry) a dále pak fotografie manželů Becherových atd., je ukázkovým příkladem toho, jak umění vyzní ve správné instalaci a v prostoru, který s dílem interreaguje. Mimochodem Dia je opravdu výjimečná instituce, díky níž mohly vzniknout monumentální projekty jako Lightning Field (Walter De Maria), Spiral Jetty (Robert Smithson) atd., a podporuje nejvýznamnější umělce i dnes.
Jan Brož; Coney Island; grayscale c-print 10×15; 2009 Vzpomínám na moment, kdy jsem byl se dvěma kamarády v Chelsea. Přehlcení vším uměním a především finančními aspekty trhu s uměním nasedli jsme tehdy na Subway , jeli z Chelsea přes Brooklyn a vysedli na konečné stanici Coney Island. Tam jsem na prázdné pláži jen v trenýrkách skočil do chladného přílivu Atlantského oceánu a omyl ze sebe všechen stres NYC. Na Coney Island vzpomínám doteď, na zvláštní osamělost toho místa, na pohled do prázdného zábavního parku a na lovce krabů na molu.