Dvakrát provdána v New Yorku

1. Dvakrát provdána v New Yorku

Britská tajná služba ji líčí jako „jedinou ženu, která měla vliv na Hitlera“.1 FBI ji označovala za „nebezpečnou a chytrou“ a jako špionka prý byla „horší než tisíc mužů“.2 Hitler o ní hovořil jako o „drahé kněžně“. Lord Rothermere, novinářský magnát a majitel novin Daily Mail, ji zaměstnával jako prostředníka mezi Hitlerem a svými stoupenci. Dvořili se jí v britské, americké i evropské vysoké společnosti a měla otevřené dveře do většiny urozených rodin v Evropě. Avšak jiní, zvláště ti, kteří znali její triky, ji považovali za velkou pokušitelku, manipulátorku a nemorální osobu, která je k dosažení svého cíle připravena použít jakýchkoli prostředků. Řeč je o kněžně Stephanii von Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst, milence Hitlerova nejbližšího pobočníka a politické intrikánce neobyčejné vynalézavosti. Falešná, inteligentní a okouzlující. Když se svět v období dvacátých a třicátých let dvacátého století zmítal mezi dvěma světovými válkami, od běsnění jedné se ubíral vstříc neznámým a ještě větším hrůzám té další, ona si klestila cestu do britské společnosti a v nejvyšších sférách šířila nacistickou propagandu. Se svým milencem Fritzem Wiedemannem, Hitlerovým velícím důstojníkem v první světové válce a později jeho osobním pobočníkem, se snažila Hitlerovo poselství prosazovat ve Spojených státech, podporovala nacistické sympatie a pracovala v zájmu nacistů, aby Amerika do války

10

Nacistická kněžna

nevstupovala. Počínání kněžny i majitele novin bylo falešné a rozporuplné. Vše začalo jako opravdový pokus o budování lepšího porozumění mezi Británií a novou diktaturou v Evropě a skončilo nejničivější válkou v historii. Přesto se kněžna Stephanie po druhé světové válce vrátila z internace ve Spojených státech zpět do nejvyšších kruhů, a stala se dokonce hostem prezidentů ve Washingtonu. Když Hitler začal stupňovat napětí na cestě vedoucí Evropu do katastrofy druhé světové války, mnoho vysoce postavených osob v Británii, od nichž se dala očekávat větší prozíravost, se vydalo cestou ústupků nacistickému Německu. Nikdo k takovému počínání neměl tak komplikované důvody jako jeden z nejmocnějších propagandistů své doby, skutečný vizionář a Churchillův přítel. Příběh lorda Rothermera, spoluzakladatele novin Daily Mail, a jeho nebezpečné koketování s Hitlerem prostřednictvím intrik vůdcovy nacistické kněžny by mohl vypadat přehnaně, kdyby ovšem nebyl pravdivý, o čemž svědčí neobyčejné obsazení postav, které v něm byly zastoupeny. Jednu z klíčových úloh sehrála Annabel Kruseová, moje prateta. Ona a její zámožný manžel, majitel věhlasné sbírky meziválečných cestovních a závodních automobilů, byli blízkými přáteli jak kněžny, tak lorda Rothermera. Ti společně tvoří katalyzátor příběhu špionáže a propagandy, který však nemohl být převyprávěn, dokud nebyly v roce 2005 odtajněny a uvolněny do Národního archivu tajné spisy MI5. Právě v nich je příběh obsažen, spolu se záznamy a zprávami amerického Federálního úřadu pro vyšetřování, které dokazují, že úřady obou kontinentů považovaly kněžniny aktivity za velmi závažné. Také poukazují na skutečnost, že ačkoli ji zaměstnával tiskový magnát lord Rothermere, její loajalita patřila vůdci. Kněžna Stephanie půlku svého života zarytě popírala, co bylo zřejmé všem, kdo její minulost znali, ale s odvahou a pevnou

D v a k r át p r o v d á n a v N e w Y o r k u

11

vůlí překonala veškerá podezření a obvinění a v padesátých a šedesátých letech si vybudovala skvělou kariéru jako „zprostředkovatelka“ pro některé z nejprestižnějších vydavatelství a vlastníky novin v Evropě i ve Spojených státech. Moje prateta byla Američanka. Narodila se v roce 1893 v Georgii v Alabamě jako Annabel Adora Belita Maria Coltová. Její otec George R. Kane vlastnil řetězec hotelů. Její matka Alma byla Španělka. Osobnost a temperament mojí pratety byly jasně poznamenané španělskou krví v rodině. Byla to drobná, štíhlá, veselá, fascinující dívka, která dokázala rozproudit každou společnost. Když se provdala za strýce mého otce, George Wilsona, bylo Annabel teprve jednadvacet let, ale již měla za sebou hluboké emocionální prožitky, stačila se vdát i ovdovět. S Georgem našla partnerství, jaké hledala. Pracoval jako stevard na parníku brázdícím Atlantik mezi Liverpoolem a New Yorkem a během jedné plavby se do sebe zamilovali. Vzali se 13. dubna 1914 v nádherných prostorách newyorské City Hall. Annabel v té době bydlela na adrese 610 West 127 Street v New Yorku. Na zdobném oddacím listu, který je nyní uložen v národním archivu v Kew, osobně podepsaném starostou města New York, udal George svou hodnost jako lodní důstojník z Hartlepoolu v Anglii3. Manželství přežilo hrůzy první světové války, ale z jakéhosi důvodu se vztah rozpadl a v roce 1923 dostala Annabel doklad o prozatímním odloučení. Když v roce 1924 opět křižovala Atlantik, bylo už manželství ukončené. Možná se chtěla do Spojených států vrátit natrvalo, ale náhodné setkání v New Yorku zcela změnilo její život. Muž, kterého Annabel v New Yorku potkala a do něhož se zamilovala, byl Jack Frederick Conrad Kruse, výrazný, neobyčejně pohledný třicetiletý nejstarší syn bankéře. Kruse nebyl atraktivní pouze fyzicky. Kapitán Královského námořního záložního pluku měl významnou válečnou minulost a byl velmi bohatý.

12


Jack Kruse se narodil 20. září 1892 v South Wealdu v Essexu. Jeho otec Herman Conrad Kruse pocházel z rodiny, jež měla kořeny v Německu a poté přesídlila do Nizozemska. Před Jackovým narozením rodina opět zvedla kotvy a tentokrát se usadila v Anglii. Jack získal vzdělání na několika soukromých školách a ve dvaceti letech už vedl ovocnou farmu o rozloze přes 300 hektarů v Salehurstu v oblasti Kent patřící siru Haroldu Harmsworthovi. H armsworth byl jedním z věhlasných bratrů Alfred a Harold, kteří v květnu roku 1896 společně založili Daily Mail. Alfred byl v mnoha ohledech zakladatelem moderních novin. Stal se fenoménem centra britského tisku na Fleet Street, mužem, jenž geniálně pochopil směr, jakým by se tisk měl ubírat, a jenž prodává noviny v bezkonkurenčním množství. Jeho noviny poutaly pozornost čtenářů Daily Mailu k událostem, které měnily jejich životy. Měl talent vytvářet takové noviny, které čtenáře okamžitě zaujaly a jimž zůstávali věrní, jak se to žádnému periodiku dosud nepodařilo. Vymyslel palcové titulky, kladl důraz na zařazování příběhů ze života a také značně rozšířil sportovní zpravodajství. Tři roky po založení Daily Mailu se prodávalo přes milion výtisků denně. Alfred a Harold se stali vlastníky novin, díky nimž moderní žurnalistika vyzrála. Bratři Harmsworthovi dále pokračovali v ambiciózním rozšiřování novin pro širokou veřejnost a v listopadu 1902 založili Daily Mirror. Jejich novinové kampaně během první světové války velmi pravděpodobně měnily směr války a ovlivňovaly strategie politiků. Patřila jim většina populárního tisku na západní frontě. Vojákům v zákopech Mail a Mirror přibližovaly domov. Líbilo se jim, že v nich nacházeli množství obrázků ze života ve staré dobré Anglii. Daily Mail a další tiskoviny Harmsworthových také udávaly krok při zavádění nových technologií. Rok po založení Mailu byla zavedena telegrafická linka mezi Londýnem a New Yorkem,


13

první transatlantické spojení na Fleet Street. Díky Alfredově mimořádnému citu pro titulky, reportáže a soutěže, jež bavily široké masy čtenářů, se Mail stal největším počinem na Fleet Street. Tři roky po založení Mirroru byl Alfred povýšen mezi šlechtu a získal titul lord Northcliffe. Haroldovou parketou byly finance. Rozuměl akciovým trhům; měl pověst úspěšného investora; vynikal v odhadech zisků a ztrát a zdatně řídil náklady. Jeho úkolem bylo zajistit, aby bratrova žurnalistická obratnost přinášela peníze, a to se mu dařilo tak úspěšně, že se bratři stali největšími novinovými mocnáři v celé Británii, přičemž vlastnili dvě třetiny novinových titulů na Fleet Street. Harold byl stejně jako jeho bratr povýšen mezi aristokracii, nejprve s titulem baronet, který nosil od roku 1910 a jenž se vázal k jeho tehdejší usedlosti v Horsey v Norfolku. V roce 1919 přijal titul lord Rothermere. Když o tři roky později Northcliffe zemřel, připadla Rothermerovi všechna jejich vydavatelství a stal se údajně třetím nejbohatším mužem v Británii s odhadovaným jměním 780 milionů liber v přepočtu na dnešní hodnotu.4 Do roku 1926 dovedl Daily Mail k dennímu prodeji dvou milionů výtisků. Podobně jako jeho bratr vynikal i Rothermere značnou mocí a vlivem, a to nejen prostřednictvím novin a časopisů, jež řídil a vlastnil, ale také díky svým četným kontaktům v politických kruzích. Jeho úsudky a předpovědi byly sice pozoruhodně jasnozřivé, avšak dokázal být také zcela nerozumný, když vehementně podporoval záležitosti a myšlenky, s nimiž se ostatní mohli jen těžko ztotožňovat. Na rozdíl od svého bratra Northcliffa, jenž byl vynalézavý, otevřený, dravý a pohledný, měl Rothermere uzavřenější povahu, podle některých byl ostýchavý a nudný. Jeho rezervovanost byla zdůrazněna tělesnou mohutností a mrožím knírem, který nosil v mladších letech. Když zestárl, knírek zkrotil,

14


ne však své chování, o němž se jeden spisovatel vyjádřil jako o způsobech „nadutého, drsného kapitalisty“. Někdy býval mimořádně přímočarý a odměřený, až tvrdý a neomalený. Kněžna Stephanie ho později v záznamech nazývá „nevypočitatelným tvorem s prudce střídavými náladami, jenž je schopen vynaložit miliony na zcela zbytečné podniky, přijmout jakýkoli návrh a chovat se naprosto bezohledně, když mu něco mohlo vynést novinářskou slávu či osobní prestiž.“5 Dva jeho milovaní synové padli v první světové válce a se svou ženou Lilian žili v odloučení, ačkoli se nikdy nerozvedli, a tak byl Rothermere i přes své bohatství a vliv poněkud uzavřený a osamělý člověk, se sklonem brát pod svá křídla společníky, jež si oblíbil a které uznával. Jakmile se s někým spřátelil, býval k němu nadmíru štědrý. Takovou osobou byl Jack Kruse. Rothermere byl nadšený, jak Jack před první světovou válkou vedl jeho ovocnou farmu v Kentu. Také Jacka obdivoval, že za války bojoval v Gallipoli. Po válce mu nabídl místo svého osobního sekretáře a pak už Jack rychle stoupal na stále vyšší pozice. V roce 1924 se stal šéfem kontinentální sekce Daily Mailu vydávané v Paříži a staral se o potřeby britských vystěhovalců v Evropě. V březnu 1924 se lord Rothermere, Kruse a Arthur Fuller, osobní sluha Jeho lordstva a novinář Daily Mailu, plavili z Monaka, oblíbené destinace boháčů, kde měl Rothermere soukromou vilu, do New Yorku. Rothermere vždycky cestoval první třídou a přebýval v nejlepších hotelích. V New Yorku se ubytovali v hotelu Plaza. Jack Kruse navštívil Spojené státy poprvé a je jisté, že na něho udělaly veliký dojem, nejen tempo a energie města pulzujícího životem, ale také lidé, s nimiž se setkával. Jednou z oněch zajímavých osobností byla Annabel Wilsonová. Okolnosti, které svedly Annabel a Jacka Kruse dohromady, musely být velice mimořádné,


nebot’ Annabel Jacka okamžitě zaujala, což se ostatně stalo i u lorda Rothermera. Jak se zdá, byla to láska jako vichřice. Několik týdnů po seznámení s Jackem a rok po rozvodu s Georgem Wilsonem se Annabel ve svých jedenatřiceti letech potřetí provdala. V květnu se celá společnost opět plavila přes Atlantik ve směru Southampton. Tentokrát byli v seznamech pasažérů zapsáni Jack a Annabel Kruseovi jako manželé, společně s Winifred R. Bucherovou, uvedenou jako Annabelina osobní komorná. Období dvoření i sňatek v New Yorku proběhly evidentně dost překotně, a to i na dobu, v níž žili – bezstarostných „bláznivých dvacátých let“.

2. Rothermere a Churchill

Jack Kruse, zámožný a pohledný, s významnou válečnou minulostí, byl jedním z těch mladých mužů, kterým „patřil svět“. Po návratu z urputných bojů jedné z nejkrutějších scén první světové války, nešt’astné bitvy o Gallipoli, se snažil zapomenout na stresy a válečné útrapy tím, že vstoupil do světa rychlých sportovních aut. Motorismus byl ve dvacátých letech minulého století v rozpuku. Slavné britské značky jako Rolls-Royce a Bentley soupeřily s evropskými výrobci aut Alfa Romeo, Bugatti či Lancia v Itálii a Mercedes-Benz v Německu. Každá společnost se snažila ty druhé překonat konstruováním špičkových cestovních a sportovních modelů. Na silnicích tehdy nebyl téměř žádný provoz. Omezení rychlosti a její měření byly hudbou budoucnosti. Volné silnice lákaly k projížďkám ty, kteří měli peníze, milovali vzrušení a rádi prošlapávali nové cesty. Pro ty, kteří vyhledávali napětí a adrenalin, se staly magnetem velké sportovní závody, jako Rally Monte Carlo, Alpine či Le Mans. Kruse se svými penězi a okázalostí byl na dobré cestě vydobýt si prvenství v tomto vysoce konkurenčním a nákladném světě. Služby ve válce se zhostil se ctí. Zpočátku, když mu přišel povolávací rozkaz, se přihlásil k jedné z nejvíce žádaných a nejmódnějších jednotek britské armády, ke Queen´s Westminster Volunteers. Jakmile však na sebe oblékl khaki, zjistil, že ho život v armádě nenadchl tak, jak očekával, a raději se nechal přeložit do služby ve válečném námořnictvu jako nižší

Rothermere a Churchill

17

důstojník Royal Naval Division. Královská námořní divize byla dílem Winstona Churchilla, tehdejšího ministra námořnictví. Ve většině předchozích válek bojovala námořní brigáda vedle armády, a protože v loďstvu byl přebytek vysloužilých důstojníků i mužstva, rozhodl Churchill, že společně s velkou částí námořní záložní jednotky Royal Naval Volunteer Reserve vytvoří jedinou bojující jednotku, podobnou armádní divizi. Nejspíš proto, že Churchill stál za operací Dardanely, byla Královská námořní divize zařazena mezi jednotky, jež byly vyslány do Gallipoli. Jakmile byl Kruse k této jednotce přidělen, následovalo rychlé povýšení, jemuž, jak se zdálo, značně napomohlo jeho přátelství s Rothermerem. Lord Rothermere se přátelil a úzce spolupracoval s Winstonem Churchillem. Churchill velmi často přispíval do Daily Mailu. Ve svých „letech v ústraní“, když zažíval odmítání hlavního proudu britské politiky, věděl, že se vždycky může obrátit na Rothermera a Mail, chtěl-li si zvýšit příjmy a uvést do širokého oběhu své názory. Ve třicátých letech psal o nutnosti vybudovat v Británii vzdušné síly se stejnou vášní jako samotný Rothermere. Rothermere za první světové války krátce působil jako britský ministr letectví. Po jmenování do funkce Davidem Lloydem Georgem oddaně sloužil britské vládě. Pozice se ujal s ambicí vytvořit královské letectvo (Royal Air Force) v naději, že pomůže Británii vést válku moderním způsobem ve vzduchu. Vojenské vzdušné síly byly v té době v rukou organizace Royal Flying Corps, což nebyla právě samostatná vojenská organizace, nebot’ byla propojena s armádou a jednotkami Royal Naval Air Service (Královskou námořní leteckou službou). V prosinci 1917 jmenoval Rothermere náčelníkem štábu letectva generála sira Hugha Trencharda. Trenchard se pochopitelně v očích lidí stal otcem RAF (Royal Air Force). Ovšem podíl na jeho slávě rozhodně patří Rothermerovi, i přesto, že RAF vzniklo

18


až po jeho odchodu z ministerského postu. Rothermere narážel na tuhý ministerský odpor k rozsáhlým reformám, jež měl v plánu uskutečnit. Nátlak, který na něho byl vyvíjen, byl tak silný, že musel rezignovat na místo ministra dřív, než si mohl splnit svůj sen o vytvoření Royal Air Force jako třetí samostatné části ozbrojených sil. „Vaše práce,“ napsal mu Lloyd George, „byla neocenitelnou službou národu, což prokáže čas, a Vám se dostane plného uznání vašeho úsilí.“1 Kvůli zájmu na vybudování vzdušných sil a neotřesitelné víře v uplatnění letectva ve válce měl Rothermere, vedle Churchilla, pověst předního zastánce vybudování silného, dobře vycvičeného armádního letectva, což platilo ještě dlouho po skončení jeho ministerského období. Ve druhé polovině třicátých let, kdy Němci vyráběli válečná letadla jedno za druhým, zahájil Rothermere ve svých novinách kampaň podporující názor, že bombardér je ve třicátých letech zbraní hromadného ničení, a přesvědčení, že proti němu neexistuje adekvátní obrana. Kampaní se snažil přesvědčit Británii, že musí přezbrojit, vybudovat vzdušné síly a zaměřit svou obranu proti bombardování ze vzduchu. Svého názoru o potenciálu letectví se zarytě držel po mnoho let. V roce 1906 vyhlásil v Daily Mailu, že vyplatí odměnu 1000 liber tomu, kdo první přeletí kanál La Manche, a desetinásobek za první přelet z Londýna do Manchesteru. Rothermerovým nabídkám, které ve svých novinách s takovou vervou propagoval, se někteří vysmívali. V časopise Punch napsali, že je to absurdní nápad, a parodovali jej vyhlášením vlastní odměny tomu, kdo první doletí na Mars. Avšak Rothermere byl tím, kdo se smál naposled. Do roku 1920 vyplatil obě ceny. Hodně z Rothermerovy rozsáhlé korespondence s přítelem Winstonem Churchillem je uloženo v Churchillových archivech v Churchill College v Cambridgi. Jeden dopis, napsaný krátce po vypuknutí první světové války, prozrazuje, že se

Dvakrát provdána v New Yorku

Recommend Documents