Jabok - Vyšší odborná škola. sociálně pedagogická a teologická. Obraz starého člověka v literatuře

Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická Absolventská práce Marie Švadlenková

Obraz starého člověka v literatuře

Katedra výchov Vedoucí práce: Jana Zajícová Praha 2011

1

Prohlášení: 1. Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci Obraz starého člověka v literatuře zpracovala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní úĉely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok.

V Praze, 2. května 2011

Marie Švadlenková

Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California,94105, USA.

2

Název: Obraz starého ĉlověka v literatuře Anotace: Absolventská práce se zabývá tématem starého ĉlověka a jeho zobrazením v ĉeské literatuře 19. století a v literatuře souĉasné. Cílem práce bylo popsat podobu stáří, zaměřit se na fyzické a duševní vlastnosti starých lidí, přiblíţit jejich pocity a problémy. Práce zachycuje také rodinné vztahy a postoje spoleĉnosti ke stáří zobrazené v literárním kontextu. V 19. století je obraz zachycení a pojetí stáří dosti široký. Staří lidé mohou být nositeli kladných vlastností, nositeli tradic a lidových zvyků, nebo oběťmi krutých spoleĉenských poměrů. Obraz stáří je v práci prezentován dílem Babiĉka Boţeny Němcové a povídkou Konec ţivota Karla Václava Raise. Souĉasné stáří je zobrazeno v knize Jiřiny Šiklové Matky po e-mailu. Důleţité myšlenky a sdělení o starých lidech v literárním zpracování se propojují se souĉasnými informacemi. V práci jsou obsaţeny odborné poznatky o starých lidech (tělesné, psychické a sociální problémy starých lidí, ageismus a jeho zdroje, předsudky a mýty o stáří). Souĉástí je i kapitola zabývající se vývojem pojetí stáří ve spoleĉnosti.

Klíčová slova: stáří, literatura, Boţena Němcová, Karel Václav Rais, Jiřina Šiklová, Babiĉka, Výminkáři, Matky po e-mailu, problémy starých lidí, ageismus.

3

Title: The Picture of an Old Person in Literature Annotation: The work deals with an issue of an old person and his/her portraying in the 19th century and contemporary Czech literature. The task is to describe literary representations of an old age, to sketch physical and psychological characters of elderly people and to outline their feelings and problems. At the same time, the work focuses on family relationships and attitudes of society toward an old-age as reflected in literary works under review. The 19th century representation of an old-age is fairly broad. An old person appears in variety of ways. She or he is associated with positive qualities, can be a bearer of folk habits and traditions or portrayed as a victim of cruel social reality. The picture of an old age of the 19th century represents Boţena Němcová’s book The Grandmother and Karel Václav Rais’ novel “The End of a Life”. The contemporary picture of an old age represents Jiřina Šiklová’s book Mothers Through an E-mail. The work does not simply presents key literary representations of an old age but combines them with contemporary findings and expertise concerning elderly people, such as their physical, psychological and social problems, ageism and its resources, old-age related prejudices, etc. One of the chapters discusses how the comprehension of an old-age in society has developed.

Keywords: old-age, literature, Boţena Němcová, Karel Václav Rais, Jiřina Šiklová, Babiĉka [The Grandmother], Matky po e-mailu [Mothers through an e-mail], problems of old persons, ageism

4

Poděkování Chtěla bych tímto poděkovat paní uĉitelce Janě Zajícové za odborné vedení, ochotu, pomoc a vstřícnost při psaní absolventské práce. Děkuji jí za poskytovaní cenných rad a zájem při vypracování závěreĉné práce. Poděkování náleţí i mým blízkým a přátelům, kteří mi byli při psaní nápomocni. Největší díky věnuji svým zesnulým prarodiĉům, kteří mi ukázali, ţe stáří je moudré a laskavé s milujícím srdcem.

5

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 7 1 Vymezení základních pojmů práce .............................................................................. 10 1.1 Pojem stáří, jeho definice a vymezení .................................................................. 10 1.1.1 Chronologický věk ......................................................................................... 10 1.1.2 Sociální věk.................................................................................................... 11 2 Etapy lidského ţivota ................................................................................................... 14 3 Příznaky stárnutí .......................................................................................................... 17 3.1 Tělesné stárnutí .................................................................................................... 17 3.2 Psychické stárnutí ................................................................................................ 17 3.3 Sociální stárnutí .................................................................................................... 19 3.4. Nejĉastější problémy starých lidí ........................................................................ 20 4 Vývoj pojetí stáří ve spoleĉnosti .................................................................................. 23 4.1. Faktor ovlivňující pojetí stáří - věk...................................................................... 24 4.2. Faktor ovlivňující pojetí stáří – demografické stárnutí ........................................ 25 4.3 Faktor ovlivňující pojetí stáří – funkce a pojetí rodiny ........................................ 26 4.3.1 Mezigeneraĉní vztahy v souĉasné rodině ...................................................... 28 4.3.2 Smrt, stáří a rodina ......................................................................................... 29 5 Ageismus ..................................................................................................................... 30 5.1. Zdroje ageismu .................................................................................................... 31 5.2 Předsudky.............................................................................................................. 33 5.3 Mýty o stáří ........................................................................................................... 34 6 Obraz stáří v literatuře ................................................................................................. 35 6.1. Obraz stáří v ĉeské literatuře 19. století ............................................................... 36 6.1.1 Boţena Němcová a její idyla ........................................................................ 36 6.1.2 Obraz babiĉky v Babiĉce .............................................................................. 38 6.1.3 Karel Václav Rais a jeho vesnická povídka................................................... 46 6.1.4 Konec ţivota – obraz stáří ............................................................................ 46 7 Obraz stáří ve 20. století a v souĉasné ĉeské literatuře ............................................... 51 7.1. Jiřina Šiklová – ţivotopis .................................................................................... 52 7.1.1 Matky po e-mailu – obraz stáří ...................................................................... 53 Závěr ............................................................................................................................... 59

6

Úvod Starý člověk ztrácí jedno z největších lidských práv: není už posuzován svými, svou generací. Johann Wolfgang Goethe Německý spisovatel vyjádřil v jedné větě myšlenku, která patří i v souĉasnosti mezi

stěţejní témata naší kultury. Postavení starých lidí ve spoleĉnosti bylo a je

důleţitou a hodně diskutovanou otázkou. Jak vnímáme stáří? Jaký obraz stáří nám spoleĉnost vytvářela a vytváří? V dnešní době vychází spousta odborných ĉlánků a publikací

věnovaných

problematice stáří, v evropských zemích se tímto tématem zabývá mnoho vědeckých odvětví (sociologie, sociální politika, demografie, atd.), zvýšený zájem o seniory probíhá v posledních desetiletích také v médiích a různých výzkumných směrech. Stáří jako takové se bezpochyby týká kaţdého z nás, aĉkoliv sami nemusíme věkem patřit do této ţivotní etapy.

Vymezení tématu a cíl práce Tématem mé absolventské práce je popsat obraz starého ĉlověka v literatuře 19. století a v souĉasné literatuře. Zaměřuji se pouze na literaturu ĉeskou. V 19. století je obraz zachycení a pojetí stáří dosti široký. Staří lidé mohou být nositeli kladných vlastností, nositeli tradic a lidových zvyků, nebo oběťmi krutých spoleĉenských poměrů. Z autorů tohoto období jsem zvolila Boţenu Němcovou, dílo Babiĉka, a Karla Václava Raise, povídku Konec Ţivota. Ze souĉasné literatury jsem si vybrala knihu Jiřiny Šiklové Matky po e-mailu. Cílem práce bylo popsat podobu stáří, přiblíţit pocity a problémy starých lidí, zaměřit se na jejich rodinné vztahy a spoleĉenské postoje v literárním kontextu.

Volba tématu

7

Domnívám se, ţe v jiných, a to ve vědeckých oborech, je téma starého ĉlověka a stáří zpracováno dostateĉně podrobně, a proto jsem si zvolila „cestu literární“, která bude dalším z obrazů a pohledů na tuto problematiku. Moţná, ţe psát o stáří a nebýt ještě stár je troufalé, ale kdo z nás se s ním nesetkal? V našem dětství jsme se potkávali s dědeĉky a babiĉkami, kteří tvořili rodinné spoleĉenství, se zvyšujícím se věkem pozici stáří reprezentují naši rodiĉe a přijde ĉas, kdy uţ nebudeme moci nikoho postulovat na toto místo, kdy staří budeme my.

Metody práce Metodou práce je ĉerpání stěţejních informací a nosných dat z odborné literatury a jejich zpracování, seznámení se s důleţitými pojmy a informacemi, zabývajícími se problematikou stáří, podrobná ĉetba beletristických textů,

vyhledávání klíĉových

myšlenek a sdělení o starých lidech, jejich interpretace a vzájemná komparace.

Rozdělení kapitol V první kapitole se zabývám obecně pojmem stáří, jeho definicí a vymezením. Zaměřila jsem se na popis stěţejních pojmů (chronologický věk, sociální věk).Ve druhé kapitole se rozepisuji o jednotlivých etapách lidského ţivota. Ve třetí kapitole se zmiňuji o příznacích stáří, kdy dochází k řadě změn v oblasti tělesného i duševního zdraví. Podrobně informuji o tělesných, psychických a sociálních problémech starých lidí, zabývám se obtíţnostmi a těţkostmi, které jsou se stářím spojené ( např. věková diskriminace, segregace, generaĉní intolerance, předsudky, nízká adaptace stáří, osamělost). Ĉtvrtá kapitola se věnuje vývoji pojetí stáří ve spoleĉnosti. Jinak ke starcům přistupovali v prvobytně pospolné spoleĉnosti, odlišný postoj k nim máme v dnešní moderní době. Souĉást této kapitoly tvoří také zmínka o faktorech ovlivňujících pojetí stáří, popis mezigeneraĉních vztahů v rodině a souĉasný přístup k umírání. Pátá kapitola se zabývá ageismem, jeho zdroji, dále předsudky a mýty, které se ke stáří váţí. Od šesté kapitoly pracuji s uměleckou literaturou, v Babiĉce Boţeny Němcové hledám obraz stáří, jeho ztvárnění. Po idylickém pojetí u Němcové se zaměřuji na povídku Karla Václava Raise – Konec ţivota z cyklu Výminkáři. Rais má zcela odlišný postoj ke stáří,

8

zobrazuje ho realisticky, aţ tragicky. V poslední sedmé kapitole interpretuji souĉasné dílo Jiřiny Šiklové – Matky po e-mailu.

Význam tématu V souĉasnosti převládá názor, ţe lidsky plnohodnotný je jen mladý ţivot, moderní spoleĉnost přeje ideálu mládí s jeho bezstarostností, kreativitou, dravostí a rychlým ţivotním tempem. Ĉasto bývá mládí podráţděno autoritativními nároky, které uplatňuje stáří. Na tuto etapu ţivota se pohlíţí jako na propad. Přejímá se obecně tradovaný názor, ţe stáří nestojí za nic. V nás mladších můţe probouzet pocit převahy, nadřazenosti a přezírání. Je třeba, aby naše spoleĉnost vymýtila názor, ţe pouze mladý ţivot stojí v popředí a stáří je naopak skliĉující. Ve své práci jsem komplexně pracovala s pojmem stáří, identifikovala ho, uvedla ho do souvislostí s teoretickými informacemi. Absolventská práce je přínosem, neboť jsem aktuální vědecké informace a poznatky propojila s obrazem stáří v umělecké literatuře. Rozšířila jsem moderní odborný pohled na stáří o jeho ztvárnění v ĉeské literatuře 19. a 21. století a provedla srovnání.

9

1 Vymezení základních pojmů práce 1.1 Pojem stáří, jeho definice a vymezení Kdyţ se budeme ptát, co znamená stáří a hledat jednoznaĉnou definici, nenajdeme pouze

jednu odpověď. Přesná definice stáří neexistuje, jedná se o různé výklady

vystavěné na moţných aspektech pohledu. Jednotlivé výklady si však neodporují, ale vzájemně se doplňují. Stáří je souĉástí ţivotního cyklu ĉlověka, nepřichází ze dne na den. Je to přirozený biologický proces, který probíhá po celý ţivot jedince. Vladimír Pacovský pojmenovává stáří jako specifický biologický proces, který je charakterizován tím, ţe je dlouhodobě nakódován, je nezvratný, neopakuje se. Má různou povahu a jeho stopy jsou trvalé. Tento biologický proces podléhá specifickému zákonu ĉasu a formativním okolním vlivům.1 Jak urĉit přesný biologický věk, nebylo zatím zjištěno. Stáří se opírá v tomto vymezení o involuĉní změny v oblasti fyziologie, adaptace, fyzické výkonnosti a mentální dospělosti. Lze ho charakterizovat tak, ţe u kaţdého jedince se vyskytuje vlastní genetický program, a tak u jednotlivce dochází k úbytku ĉinností orgánů v jiném ĉase a u kaţdého je jiná přítomnost ĉi nepřítomnost nemocí.2

1.1.1 Chronologický věk Moderní spoleĉnosti klasifikují stáří na základě chronologického věku. Haškovcová 3 uvádí následující ĉlenění: a) střední, nebo téţ zralý věk 45-59 let b) vyšší věk neboli rané stáří 60 – 74 let c) stařecký věk, neboli sénium, vlastní stáří 75 – 89 let d) dlouhověkost – 90 a více let.

1

Pacovský, V., Gerontologie, s. 34 Stuart-Hamilton, I., Psychologie stárnutí, s. 19 3 Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 20 2

10

Vágnerová 4 ve své knize Vývojová psychologie uvádí následující ĉlenění: a) 20 – 40 let: období mladé dospělosti b) 40 – 50 let: období střední dospělosti c) 50 – 60 let: období starší dospělosti d) 60 – 75 let: období raného stáří e) 75 let a výš: období pravého stáří. Chronologické stáří vychází z data narození, které má v naši spoleĉnosti důleţitou roli, urĉuje například nástup dítěte do školky, do školy, plnoletost. Z výše uvedených dělení vyplývá, ţe autoři vystupují ve svém ĉlenění rozdílně. Další moţné dělení předkládají i ostatní ĉeští autoři, např. Hartl.5 Někteří autoři však povaţují vymezení stáří podle věku za problematické a nepřesné, např. Start-Hamilton.6 Podle něho existují totiţ sedmdesátiletí lidé, kteří znaky stárnutí podle chronologického věku postrádají a naopak mladší lidé, kteří znaky stárnutí vykazují ĉasněji neţ jejich vrstevníci. Chronologický věk proto nemůţe spolehlivě urĉovat období stárnutí, můţe pouze naznaĉovat stav průměrného ĉlověka, a proto je tento ĉasový údaj nutné vztahovat k dalším údajům, nejĉastěji k tělesným změnám.

1.1.2 Sociální věk Moderní spoleĉnost někdy oznaĉuje za starého toho ĉlověka, který nastoupil do starobního důchodu. V tomto případě mluvíme o sociálním vymezení stáří. Sociální věk je urĉen rolemi a zvyky, které ĉlověk má, se zřetelem na ostatní ĉleny spoleĉnosti,

4

Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 5 – 7

5

Hartl, P., Psychologický slovník, s. 562 Stuart-Hamilton, I., Psychologie stárnutí, s. 19

6

11

ve které ţije. Ve většině rozvinutých zemích je ĉasové rozpětí odchodu „ na odpoĉinek“ mezi 60-65 lety. Haškovcová 7 uvádí: jak se postupně zvyšuje věková hranice pro odchod do penze, mění se i věkové pásmo, které oznaĉujeme jako období stáří. Stanovit měřítkem stáří odchod do důchodu můţe být dosti problematické, jedinci zejména ve třetí epoše ţivota disponují znaĉnými fyzickými a duševními rezervami. Spoleĉnost nehledí na to, jak starým se v ten okamţik jedinec cítí být. Mění se z „aktivního pracovníka“ na penzistu, pobírajícího měsíĉní dávku financí. Ne vţdy to můţe být pro seniory příjemná zkušenost, neboť dochází k poklesu jejich statusu, vycházejícího z jejich prestiţe, vzdělání a dosavadního stylu ţivota. Ĉlověk se tak musí zaĉít vyrovnávat s novými veliĉinami, např. přebytek volného ĉasu, osamělost, věková segregace ĉi diskriminace. Při výzkumu v roce 2001, který uvádí ve své zprávě Vidovićová a Rabušic8, bylo zjištěno, ţe respondenti povaţovali za nejdůleţitější definiĉní znaky stáří fyzický stav (75%), věk (56%) a ztrátu duševní svěţesti (54%). Dalšími znaky, které provází stáří, jsou ztráta autonomie, potíţe přizpůsobit se změnám. Naproti tomu odchod do důchodu byl uváděn pouze v 18-ti % případů. I v následujícím kvantitativním výzkumu, který proběhl v roce 2007, respondenti uváděli na předním místě charakteristik starého ĉlověka špatné zdraví, neschopnost se o sebe postarat. Věk jako kritérium byl uváděn na třetím místem, ale s velkým procentuálním propadem. 9 Zdá se tedy, ţe chronologický věk nehraje při urĉování hranic stáří v naší spoleĉnosti hlavní roli. Věkovou hranici, kterou si spoleĉnost urĉila pro odchod do důchodu, nemůţeme tedy povaţovat za zásadní milník stáří, neboť jde spoleĉenský konstrukt. V souĉasnosti je naopak na programu mnoha politických debat snaha o prodlouţení věkové hranice odchodu do důchodu. Podle Rabušice10 by zvýšení penzijního věku dokonce přispělo k psychickému omládnutí populace, neboť nízký věk, který se ke stáří (ve smyslu odchodu důchodu) váţe, lidi nutí vnímat sami sebe příliš brzy jako staré. V minulosti dlouhou dobu neexistoval ve spoleĉnosti pevný odchod do důchodu, protoţe k ukonĉení pracovní

7

Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 20 Vidovićová, L., Senioři a sociální opatření v oblasti stárnutí v pohledu ĉeské veřejnosti, s. 13 9 Vidovićová, L., Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti, s. 23 10 Rabuši, L., Ĉeská spoleĉnost stárne, s. 113 8

12

ĉinnosti docházelo v tradiĉních spoleĉnostech zcela automaticky na základě úbytku sil a schopností. Ve většině západních zemí se za konvenĉně oznaĉovanou hranici stáří urĉuje věk 60-65 let. Tento věk přímo souvisí se změnou sociálního statusu a odchodem do důchodu. Ve své absolventské práci povaţuji také za hranici stáří věk 60 let ve shodě s Haškovcovou a Vágnerovou.

13

2 Etapy lidského života

Každému životnímu období je přidělen vhodný a pravý čas. Cicero Ĉas je jev, který je daný, neúprosný, relativní. Kaţdý okamţik je zcela nový, jedineĉný a pomíjivý. Ĉlověk má právo s ĉasem svobodně nakládat, můţe ho ĉlenit. Kaţdý úsek ţivota představuje sám o sobě něco nového a mohli bychom jej přirovnat například k ĉástem dne, který dělíme na ráno, poledne, veĉer. Lidský ţivot můţeme rozdělit na 5 základních etap: dětství, dospívání, dospělost, střední věk, stáří. V jednotlivých úsecích ţivota

se obvykle přihlíţí k podstatě ontogeneze, kterou

doprovází vyvíjející se psychika. Období dětství je vyplněno biologickým vývojem, poznáváním lidí a okolního světa. Dítě si musí zvyknout na svou vlastní samostatnou existenci, roste, socializuje se, vyvíjí se. Zaĉíná chodit do školy a připravovat se profesně na své budoucí povolání. Ovšem dětství není jenom bezstarostný věk, ale také období nejistot, hledání se, období úzkostí, ovšem na ty v dospělosti zapomínáme a dětství pak vnímáme jenom pozitivně. Dospívání přináší první vnitřní krize, bezpeĉí vytvářené rodiĉi se postupně zmenšuje. Haškovcová ve své knize Fenomén stáří charakterizuje toto období následovně: „Postupně vyrůstáme z dětských střevíčků a kromě rýsující se profese začínáme objevovat složitý svět lidských vztahů a lákavý svět erotiky.“ 11 Ĉlověk se v období puberty rozhoduje o mnoha závaţných věcech. Jde o období prvních partnerských vztahů, získávání zkušeností. V této době je třeba se zodpovědně rozhodnout pro budoucí povolání. Dospívání se snaţí zprostit veškerého vlivu, jakékoli autority, ale přesto bychom z tohoto období měli vyjít jako dospělý mladý muţ ĉi ţena, kteří jsou svobodní v osobním bytí a ţivotním naplnění. Předcházejícímu dětství se budoucnost zobrazuje jako abstraktní pojem, dospívání uţ do ní dokáţe nahlédnout, vytváří si představu a sní o tom, co všechno v budoucnu udělá a jak změní svět. 11

Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 11

14

Toto období není jednoduché, bezstarostné dětství skonĉilo a ukotvení v dospělosti ještě nenastalo. Další etapou, která přichází je dospělost. Vágnerová dělí rozmezí od 20 let do 60 na období mladé, střední a starší dospělosti.12 Jak uvádí Haškovcová, do 30 let proţívá jedinec, který má status formálně dospělého, ale prakticky se jedná o nedospělého ĉlověka, období kardinálního osobního zrání.13 V tomto období děláme poprvé spoustu důleţitých věcí – první zaměstnání, manţelství, rodiĉovství. Dospělost je zaloţena na tom, ţe ĉlověk našel své místo ve vlastní osobě, ve vlastním smyšlení, ve skuteĉnosti. Objevil, co to znamená stát na vlastních nohou, a rozhodl se tento postoj uskuteĉňovat. Rozvíjí se charakter ĉlověka, osobnost jedince se vnitřně upevňuje. Stáří vnímají třicátníci jako dalekou budoucnost. Ĉas běţí neúprosně dál a se ĉtyřicítkou „na krku“, ve středním věku, zaĉínají chvíle prvního bilancování. Bilancování a obrat ke svým proţitkům vede k vyhraňování vlastní osobnosti, jedinec uţ dozrává v individualitu, tzn. ţe necítí a nejedná podle konvencí, ale podle svých vlastních závěrů a přesvědĉení.

14

Lidé bývají v tomto věku

jiţ samostatní, mají dobré a třeba i vedoucí postavení v práci, mají svá rodinná zázemí, a o to vše se zaĉínají bát. Od svých rodiĉovských vzorů se zaĉínají vyhraňovat, vnímají, jak jejich rodiĉe stárnutím pozvolna ztrácejí svoje kompetence a stávají se závislejšími. V tomto období získávají dominantnější postavení vůĉi rodiĉům. Ve starší dospělosti neboli ve zralém věku dochází k prvním příznakům stárnutí, objevují se první zdravotní potíţe. Biologické ani psychické změny dané věkem však nejsou většinou velké a jedince v běţném ţivotě neomezují. Děti se osamostatňují a zaĉínají řadit mezi střední generaci. Získávají dominanci nad rodiĉi a zároveň se musí vyrovnat s jejich zaĉínající nesamostatností, jestliţe rodiĉe byli do té doby jejich oporou. Uvědomujeme si to, povaţujeme to za nespravedlivé, ale nezbývá nám, neţ tuto skuteĉnost přijmout. Způsob našeho jednání ovlivňuje zkušenost. Ĉlověk jiţ bere v 12

Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 9 Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 12 16 Říĉan, P., Cesta ţivotem, s. 235 15

15

úvahu i moţnosti různých řešení a nesnaţí se lpět na hledání absolutní pravdy. Je více pragmatický, dovede integrovat svoje zkušenosti. Poslední období, které přichází, je stáří. Oznaĉení starý ĉlověk se zakládá hlavně na spoleĉenské konvenci. Jedná se o tzv. sociální věk. Souĉasná spoleĉnost povaţuje za starého toho jedince, kterému vzhledem ke kalendářnímu věku vznikl nárok na starobní důchod. Jak uţ jsem zmínila, ĉas lidského ţivota můţeme různě ĉlenit, stejně tak i období stáří. Věk 60-74 definujeme jako rané stáří neboli vyšší věk. Za poĉátek vlastního stáří povaţujeme 75 rok, tento stařecký věk je vymezen 75 -89 rokem. Ti, kteří se doţívají stáří 90 let, povaţujeme za dlouhověké. Naše generace můţe být spokojena, jelikoţ v porovnání s předchozími, ţijeme déle. Ĉasné, aktivní stáří reprezentují hlavně zaĉínající důchodci, ti, kteří mají nálepku starých, ale skuteĉně starými nejsou. Ovšem v okamţiku, kdy se důchod přiblíţí a stane se „reálnou hrozbou“, mohou se u většiny lidí objevit obavy a strach z nové situace.

15

Senioři se

snaţí uvádět různé racionální důvody proto, aby mohli setrvat v pracovním procesu. Necítí se ještě „na nálepku – starý“. Pouze pokroĉilý věk jiţ můţeme asociovat s vyzrálým stářím. Jedná se o období, kterého se obáváme, neboť většinou vyţaduje uţ pomoc a péĉi druhých lidí, nebo spoleĉenských institucí. Starého ĉlověka tak vnímáme jako slabého, pomalu se pohybujícího, nepruţně reagujícího a zapomínajícího. K tomuto nevlídnému obrazu stáří připojme ještě nemoc, bolest a další fyzické i psychické příznaky. A protoţe nerozlišujeme, protoţe neznáme a nevíme, přijímáme tento obraz se strachem a s nechutí stát se starým. Některé obavy jsou opodstatněné, ale některé jsou jenom mýty o stáří, o kterých se ještě ve své práci zmíním.

15

Wolf, J., Umění stárnout, s. 41

16

3 Příznaky stárnutí Stárnutí ovlivňuje jedince jako celistvou bytost ve všech sférách jeho ţivota.Ve stáří dochází k řadě změn v oblasti tělesného i duševního zdraví. Ĉlověk se stává emocionálně labilnější, zvyšuje se sklon k úzkosti a depresi. Na druhou stranu můţe docházet i k pozitivním změnám. U mnoha lidí se zvyšuje vytrvalost v ĉinnostech, stupňuje se pochopení a trpělivost. Hlavně vyzrálé stáří má své typické nepřehlédnutelné poznávací vnější znaky. Proces stárnutí však bývá individuálně proměnlivý a odvíjí se ze vztahu dědiĉných předpokladů a důsledků různých vlivů prostředí, které se v organismu stárnoucího ĉlověka postupně nahromadily.

16

Stárnutí se projevuje v oblasti tělesné, psychické a

sociální.

3.1 Tělesné stárnutí Na zevnějšku starých lidí jsou příznaky zcela ĉitelné. Clément Pichaud

17

uvádí

následující fyziologické změny: -

kůže se svrašťuje, vysušuje;

-

vlasy a chlupy šediví a ubývají;

-

uši obtížněji vnímají vysoké tóny a jsou citlivější na šumy;

-

zrak slábne, obtížněji se adaptuje na světlo a na tmu, obsáhne menší šířku;

-

svalstvo ochabuje; ubývá kostní hmoty;

-

dýchací soustava se rychleji unaví;

-

mění se hormonální produkce;

-

přetváří se imunitní systém.

3.2 Psychické stárnutí Tyto změny nejsou tak zjevné jako změny fyzické, a tak nám mnohdy unikají. Kaţdý ĉlověk přistupuje ke stáří jinak, jinak ho proţívá. Z hlediska psychického 16 17

Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 311 Pichaud, C., Souţití se staršími lidmi, s. 23

17

dochází ve stáří k ĉetným změnám psychických funkcí, které jsou podmíněny biologicky (strukturální a funkĉní změny mozku,

změny vyvolané nemocí) a

psychosociálně (sociokulturní vlivy, traumata, návyky a ţivotní styl v průběhu celého ţivota). Dochází ke změnám poznávacích procesů: - aktivační úrovně (pomalost reakcí, rozhodování, zpracování informací); - paměťových funkcí (horší „krátkodobá“ epizodická paměť); - učení (ukládání a vybavování si informací); - intelektových funkcí (k úbytku můţe dojít i vlivem somatického onemocnění; úbytek závisí na dosaţeném vzdělání a intelektuálních aktivitách ve stáří, které je udrţují); - orientace v prostředí (je spojena se zhoršováním zraku a sluchu; starší ĉlověk se proto musí v novém prostředí více soustředit).18 Duševní ĉinnost seniorů je zpomalena, protoţe je pomalejší aktivita mozkových buněk. Peter Gruss uvádí, ţe „ negativita vysokého stáří se projevuje také výraznou ztrátou rozumového potenciálu a plasticity já. Schopnost a potenciál učit se se u velmi starých lidí neustále snižuje, a to i v případě, že netrpí demencí.“ 19 Starý ĉlověk je celkově pomalejší, fantazii nahrazuje vzpomínáním na události dávno minulé, spousta věcí se ho lehce dotkne a obvykle nemá chuť objevovat ĉi zkoušet novinky. Pokud se na celý problém podívám hlouběji, musíme si uvědomit, ţe starší lidé jsou vystaveni psychické zátěţi někdy mnohem více, neţ jiná generace. Proţívají více psychických otřesů a těţkých ţivotních situací najednou (odchod do důchodu, odchod dětí, ztráta ţivotního partnera, těţká nemoc, úmrtí blízkých a přátel, izolace). Mnoţstvím těchto negativních událostí a zaţíváním pocitu ztráty se pak starší lidé stávají slabší a zranitelnější.

18 19

Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 322 Gruss, P., Perspektivy stárnutí, s. 19

18

3.3 Sociální stárnutí Stáří přináší řadu změn i v oblasti sociální a starý ĉlověk je nucen se s nimi vyrovnat. Stáří provází ztráta sociálních kontaktů, coţ někdy můţe vést aţ k pocitům osamělosti. Tato ztráta bývá způsobena odchodem do důchodu, ovdověním, psychickým stavem, nemocí, která seniorům nedovoluje navštěvovat přátele nebo tím, ţe vzhledem k jejich vysokému věku jiţ přátelé neţijí. Dochází k větší koncentraci na sebe a svoje problémy, neboť někteří senioři bývají izolováni ve svém soukromí nebo mají vlivem zhoršování sluchu, paměti a vlivem pomalosti potíţe s komunikací, svět kolem nich se mění – nové názvy obchodů, anglická pojmenování, atd. Senioři se potýkají s osobními

problémy, jejich děti na ně nemají jiţ tolik ĉasu, kolik by si senior touţící po spoleĉenském kontaktu představoval. Ztrácí blízké přátelé, potom se mohou cítit osamoceni, nemají si s kým popovídat, vyplakat se, postěţovat si a projít své ţivotní situace.20 Senioři se mnohem více neţ ostatní generace soustředí na svoji nejbliţší rodinu. Svoje psychosociální potřeby se snaţí kompenzovat náhradními způsoby. Pořizují si domácí mazlíĉky, kteří zmírňují jejich pocit osamění, vyuţívají telefon a konverzace se sousedy, sledují televizi a poslouchají rozhlas. Další váţnou změnou je však pro starého ĉlověka nutnost opustit svůj domov buď z důvodu vlastní nemohoucnosti a nemoţnosti se sám o sebe postarat, nebo z důvodů finanĉních. Senior opouští svůj domov, místo, kde dlouhá léta ţil a kde vychovával děti, kde má své přátelé. Opouští místo, k němuţ se váţe spousta vzpomínek, opouští svůj starý způsob ţivota. Odchod do ústavního zařízení přináší problémy s nutností přizpůsobit se novým zvyklostem, novým spolubydlícím. Většina seniorů nevolí tuto moţnost z vlastní vůle, ale protoţe chtějí ulehĉit ţivot svým dětem, nebo pomáhají tak řešit svým potomkům otázku bydlení, nebo se cítí osamělí. Nejdůleţitějším úkolem stáří je vyrovnat se s celou minulostí, přijmout ji takovou, jaká byla, pochopit její smysl a hodnotit svůj ţivot pozitivně, protoţe jen tak lze proţít klidné, smysluplné stáří bez pocitu marnosti a postupně přijmout i smrt.

20

Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 350

19

Jak uvádí Pichaud, „stárnout znamená vyrovnávat se s životními ztrátami a přitom dál plánovat budoucnost a žít v naději.“ 21

3.4. Nejčastější problémy starých lidí Shrnutí nejĉastějších problémů seniorů zmiňuje ve své práci Mühlpachr: 22 pauperizace, ekonomické přiměřené dané společnosti

zbídačování,

znemožňující

uspokojit

potřeby

Nedostateĉnost příjmů je pociťována v rámci nezbytně nutných výdajů, na které domácnosti důchodců vynakládají nejvíce peněţních nákladů (hlavně bydlení). 23 věková diskriminace, ageismus segregace, vytěsňování, nedobrovolný život vně společnosti Odchod do důchodu se povaţuje za významný sociální mezník. Jedinec přechází z aktivního ţivotního úseku do poklidnějšího. Skupinu starších lidí, kteří se ocitli v důchodovém věku, můţeme povaţovat za urĉitou sociální minoritu. Většinovou spoleĉnosti je tato skupina chápána jako nevýznamná, neproduktivní a méně uţiteĉná. V závislosti na tom dochází k vylouĉení seniorů z aktivní úĉasti na spoleĉenském ţivotě.24 generační intolerance (pracovní příležitosti, vedoucí pozice) Senioři to na trhu práce nemají jednoduché. Pokud pobírají starobní důchod, je jim vytýkáno, ţe se obohacují na úkor spoleĉnosti a pracující je „musí ţivit“. Na druhou stranu, pokud chtějí pracovat, oznaĉujeme je za „vyţírky“, kteří berou práci mladým lidem. Jejich uplatnění na trhu práce

je ovlivňováno a znesnadňováno mnohými

předsudky a stereotypy. Ĉasto bývá věk rozhodujícím kritériem při výběru uchazeĉe o zaměstnání, na další schopnosti, kompetence a zkušenosti nemusí být brán zřetel. Předpokládá se, ţe kaţdý starší ĉlověk bude méně výkonný, schopný a pruţný.

21

Pichaud, C., Souţití se staršími lidmi, s. 34 Muhlpacher, P., Schola gerontologova, s. 12 23 Kuchařová, V., Staří lidé ve spoleĉnosti a v rodině, s. 13 24 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 356 22

20

předsudky, např. přeceňování nemocnosti a poklesu funkční zdatnosti ve stáří apriorní podezírání z přítomnosti diskreditujících postižení (demence) Třebaţe vedle chronických onemocnění oběhové soustavy, cévních mozkových příhod, nemocí pohybového ústrojí, patří demence (závaţnější úbytek rozumových schopností) k ĉastým problémům stáří, nemůţeme předpokládat, ţe jí trpí kaţdý starý ĉlověk.

podceňování léčitelnosti zdravotních obtíží i potřeby věkové modifikace zdravotnických i jiných služeb malá adaptace na stáří a s ním spojená změna sociálních rolí (penzionování)

Odchod do důchodu je jednou z největších změn ve stáří. Naše profese tvoří důleţitou souĉást naší identity, staví nás do urĉité role, nejen pracovní, ale i lidské, urĉuje vlastní sebepojetí. Ukonĉení pracovní ĉinnosti eliminuje důchodce na okraj spoleĉnosti. Jak uvádí Vágnerová: „Odchod do důchodu bývá spojen se situačně podmíněným nárůstem pochybností o svých kvalitách či dokonce s poklesem sebeúcty, lidé se mohou cítit vyřazení a méněcenní. Důchodce musí alespoň částečně změnit svou identitu, profesní role se stala minulostí. Vyrovnání s proměnou vlastní sociální pozice může být individuálně různě náročné a může trvat různě dlouhou dobu.“ 25 osamělost, zvláště v souvislosti s ovdověním Samotu je tíţivá, ovšem netýká se pouze stáří, jedná se o významný jev souĉasné spoleĉnosti, který provází téměř kaţdého. Toto osamění můţe mít být způsobeno vlivem různých faktorů – odlouĉením od rodiny, sloţitým osobním ţivotem, zdravotními problémy, smrtí partnera. I kdyţ se smrtí starý ĉlověk poĉítá, stejně na ni není připraven. Je dokázáno, ţe starší lidé snášejí ztrátu partnera mnohem hůře, protoţe jim schází otevřená budoucnost. Důsledkem ovdovění je zhroucení struktury navyklého denního reţimu, konec spoleĉné budoucnosti. Zvládání zátěţe ovdovění vyţaduje změnu ve všech oblastech ţivota, obranou před samotou z ovdovění můţe být širší rodina, domácí zvíře, dobrovolná ĉinnost, sousedské vztahy, atd. 25

Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 367

21

rychlý vývoj společnosti, zastarávání technologických znalostí, ztráta konkurenceschopnosti na trhu práce, zhoršení orientace ve společenském dění i mezigenerační komunikaci (nové aktivity, nová terminologie) vyšší nemocnost a při kombinaci a atypickém průběhu chorob ve stáří i vyšší riziko omylu zvýšené riziko ztráty soběstačnosti Hlavně u pokroĉilejšího stáří (75 a více let) dochází ke ztrátě autonomie a soběstaĉnosti. Starý ĉlověk automaticky bude potřebovat pomoc i v běţné, kaţdodenní situaci. Pokud se budete ptát lidí, ĉeho se ve stáří nejvíce bojí, odpověď bude znít, ţe nechtějí zůstat nemohoucí, závislí na okolí, být na obtíţ. Soběstaĉnost znamená pro staré lidi velkou hodnotu, neboť udrţuje jejich sebeúctu. Se ztrátou autonomie přichází pomoc z okolí, pomoc z rodiny, od příbuzných, ĉi pomoc profesionálů, institucí. pokles schopnosti a vůle signalizovat své potřeby a potíže manipulování, ztráta rozhodovacích možností (zvláště v souvislosti se zdravotnickými a sociálními službami) Staří lidé se snaţí zachovat si svoji autonomii a své soukromí. Hodně se tento jev projevuje ve vztahu ke své rodině, kterou bezmezně milují, přesto se ĉasto nechtějí vzdát samostatného ţivota, zavedených stereotypů a podřídit se pravidlům nové domácnosti. Ve vyšším věku, ve zralém stáří, si staří lidé alespoň přejí moci se rozhodovat o tom, co mohou ještě sami zvládnout, třebaţe ne vţdy dokáţou situaci správně vyhodnotit. Vágnerová se zmiňuje i o tzv. symbolické autonomii, tj. „ možnost určit, kdy budou jíst a co budou jíst, kdy vstanou apod. Tato potřeba se může projevovat vymáháním něčeho nevýznamného, kdy starého člověka víc uspokojí prosazení vlastního rozhodnutí než dosažení proklamovaného cíle.“ 26 zanedbávání a týrání nesoběstačných jedinců Dalším z problémů, které přináší stáří, je pocit osamělosti a neuţiteĉnosti v důsledku ztráty sociálních kontaktů. Starší lidé potřebují jednak své soukromí, ale i sociální podněty. Potřebují vyrovnané lidské vztahy, citové jistoty a bezpeĉí, seberealizaci, otevřenou budoucnost a naději. Vyţadují citovou jistotu a bezpeĉí, akceptaci a ocenění, seberealizaci. 26

Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 414

22

4 Vývoj pojetí stáří ve společnosti Kaţdá spoleĉnost si vytvářela vlastní pojetí stáří, na základě něhoţ si „namalovala“ obraz a ztvárnila pojetí starých lidí. Jejich vnímání mohlo být kladné. Staří lidé se cítili přijímaní a uznávaní, nebo ubozí a odstrĉení, jelikoţ byli přijímaní negativně. Co nám urĉovalo hierarchii jednotlivých ţivotních období: dětství, mládí, dospělosti, stáří? Mezi nejdůleţitější urĉující faktory podle Haškovcové patří: skutečný věk lidí a jejich početní zastoupení v populaci postavení a funkce rodiny ekonomická úroveň společnosti cena života s ohledem na doby mírové či válečné 27 „Postoj současné společnosti ke stáří a starým lidem je spíše negativní. Hodnotový systém této společnosti, který zdůrazňuje zachování všech, především biologicky podmíněných kompetencí mládí, staré lidi silně znevýhodňuje.“ 28 Sociální status starých lidí byl v různých dobách a kulturách znaĉně odlišný. Pozice starých lidí ve spoleĉnosti závisela na vyspělosti a hierarchii spoleĉnosti, jejím bohatství, ekonomických, demografických, klimatických podmínkách a podléhala náboţenským vlivům. Staří lidé byli sice někdy uctíváni a těšili se vysokému respektu, ale také byli ĉasto povaţováni za zbyteĉné a bylo jimi pohrdáno.29 Zmiňme se o prvobytně pospolné spoleĉnosti, která přistupovala k nejstarším ĉlenům rodu rozdílně,

některé rody prokazovaly starým úctu, jiní je vyháněli,

ponechávali svému osudu, ba i zabíjeli. I antická spoleĉnost si starých lidí váţila a ctila je, byla jim svěřována správa státu. Nemysleme si ovšem, ţe se jednalo o všeobecně platné pravidlo. Jednotliví lidé patřili k různým spoleĉenským třídám. Někteří byli chudí, druzí bohatí, coţ potvrzuje pravidlo, ţe bohatý ĉlověk mohl i v nepříznivých ekonomických ĉasech ĉelit jejich následkům lépe, neţ chuďas. 27 28 29

Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 37 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 443 Stolleis, M., Historie a sociální relativita stárnutí. In Perspektivy stárnutí, s. 170

23

Postavení starých lidí v dnešní moderní spoleĉnosti souvisí se spoleĉenských změnami vědeckotechnického pokroku v 19. a 20. století. Období vědeckotechnické revoluce přineslo ekonomickou prosperitu a průmyslový rozvoj, které umoţnily ve vyspělých zemích zlepšení ţivotních, zdravotních a sociálních podmínek lidí. Pokrok s sebou přináší i negativní stránky. Spoleĉnost výrazně preferuje výkon a ekonomickou prosperitu. Význam ĉlověka je hodnocen z hlediska výkonu a úspěšnosti v profesní sféře, na úkor stáří se zaĉíná upřednostňovat kult mládí. Postavení seniorů v souĉasném světě ovlivňuje také skuteĉnost, ţe spoleĉnost rozděluje obĉany do různých skupin a to právě na základě věku.

4.1. Faktor ovlivňující pojetí stáří - věk V předindustriálních spoleĉnostech nehrál věk tak významnou roli, jako dnes. Sociálně – ekonomické postavení, ĉlenění institucí ĉi kulturní normy nebyly závislé na věku. „V předindustriálních společnostech znát něčí věk neznamenalo mít automatický vhled do jeho nebo jejich sociálních rolí či sociálně-ekonomického postavení. Věk byl více biologickým fenoménem než sociálním atributem. Instituce nebyly strukturovány dle věkových hranic a kulturní normy nepředepisovaly striktní věkově ukotvené chování.“ 30 V moderní spoleĉnosti došlo k věkové segregaci; nejvíce k oddělení věkových skupin přispěly následující faktory: oddělení práce od sféry rodiny, zmenšování rodinných sítí a bytových jednotek, vznik věkově odstupňovaných forem vzdělávání, vrstevnické formy zábavy atd.

30

Vidovićová, L., Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti, s. 19

24

4.2. Faktor ovlivňující pojetí stáří – demografické stárnutí Souĉasné demografické výzkumy a prognózy hovoří jasně a výstiţně. Lidská spoleĉnost celosvětově stárne, prochází procesem demografického stárnutí. Ubývá poĉet obyvatel a mění se jejich věkové sloţení. O stárnutí populace lze mluvit , pokud dojde k proměnám ve věkovému sloţení obyvatelstva. V urĉité zeměpisné oblasti musí vzrůst podíl osob starších šedesáti pěti let minimálně na osm procent. Zároveň se musí sníţit podíl osob mladších patnácti let. Mládí ĉi stáří populace ovlivňují tři faktory – porodnost, úmrtnost a migrace. Za rozhodující a zásadní prvky jsou přitom povaţovány porodnost a úmrtnost. 31 Stárnutí lidské populace v Evropě lze spatřovat v zásadní změně reţimu porodnosti a úmrtnosti na přelomu 18. a 19. století, které jsou příĉinou demografického stárnutí. K přechodu od starého demografického reţimu s vysokou mírou porodnosti a úmrtnosti k reţimu modernímu, pro něhoţ

je charakteristická záměrná regulace

plodnosti, docházelo v Evropě postupně, aţ se dvousetletým zpoţděním směrem od západu na východ. Faktory, které v Evropě vedly k omezení porodnosti, mohly být různé, přechod k nezemědělským ĉinnostem, lidé se odpoutávali od zemědělské půdy a zaĉali se stěhovat do měst.32 Důvod můţeme spatřovat i v zavedení povinné školní docházky. Proměnila se rodinná role dětí, z levné pracovní síly se staly spotřebovateli rodinných investic, a také toto mohlo vést k regulaci plodnosti. Vedle nízkého poĉtu narozených dětí ovlivňuje stárnutí spoleĉnosti i prodluţování délky lidského ţivota a nízká úmrtnost. Spoleĉnost stárne, protoţe díky rychlému poklesu úmrtnosti stoupá poĉet obyvatel doţívajících se vyššího věku. Pro tradiĉní spoleĉnosti byla typická vysoká míra úmrtnosti a krátká střední délka ţivota.

31 32

Rabušic, L., Ĉeská spoleĉnost stárne, s. 12 Horský, J., Rodina našich předků, s. 12

25

Tošnerová uvádí, ţe aţ do 17. stol. se u nás doţilo více neţ 65 let ţivota pravděpodobně jen 1% populace, v 19. stol. se jednalo jiţ o 4%, ve 20. stol. 12%, nyní 15% a v roce 2030 se bude podle odhadů jednat asi o 30% populace. V roce 1800 byl za starého povaţován ĉlověk, který se doţil 40 let, v roce 1900 padesátník, dnes je to věk 65 let, ale dnešní gerontologie se zabývá především věkem od 75 let výše.33 V souĉasnosti stárne i ĉeská spoleĉnost a v budoucnosti bude stárnout ještě rychleji, neţ doposud. Prognóza říká, ţe v roce 2050 bude naděje na doţití u muţů ĉinit 78,9 a u ţen 84,5 roku. V naší spoleĉnosti přibývá a bude přibývat starých i velmi starých obyvatel. Z výzkumů vyplývá, ţe do roku 2015 bude v Ĉeské republice dvacet tři procent seniorů.34

4.3 Faktor ovlivňující pojetí stáří – funkce a pojetí rodiny Dochází i ke změnám v rodině jako sociální skupině. Rodina je ve Slovníku spisovné ĉeštiny vysvětlena jako základní spoleĉenská jednotka tvořená dvojicí manţelů nebo rodiĉů s dětmi.35 Dnes uţ všichni slovem rodina oznaĉujeme manţelský pár s dětmi, ale původní význam tohoto slova byl odlišný. Středověk i starověk tímto slovem oznaĉoval dvě dosti odlišné podoby, ţádná z nic se však nekryje s naší představou. Na jedné straně bylo myšleno pojmem rodina to, co bychom dnes nazvali „velkou domácností.“ Tedy spoleĉenství lidí, kteří spolu bydlí pod jednou střechou, hospodaří spolu a podléhají jedné autoritě, „ hlavě rodiny“. Druhé pojetí chápe rodinu jako systém širokého pokrevního příbuzenství. Oba tyto významy v naší kultuře jiţ nefigurují. Naší moderní spoleĉnosti odpovídá odlišné pojetí rodiny – párová monogamická, tedy domácnost tvořená muţem a ţenou a jejich dětmi. Dříve běţné souţití více generací se vytrácí a nejĉastěji se vyskytují nukleární rodiny. „V tradičních evropských společnostech byla na místě dnešní nukleární rodiny obvyklá více-generační domácnost, v níž se v důsledku vysoké úmrtnosti ve středním věku dosti

33

Tošnerová, T., Jak si vychutnat seniorská léta, s. 156 Ĉesko.MPSV. http://www.mpsv.cz/cs/5045 35 Filipec, J., Slovník spisovné ĉeštiny pro školu a veřejnost, s. 354 34

26

často obměňovalo složení rodičovského páru. Generace se překrývaly; domem rodiny procházel život jako plynulá řeka.“ 36 Hlavou rodiny byl zkušený hospodář, jelikoţ znalosti a dovednosti se předávaly z generace na generaci. Bez nich by rodina mohla stěţí fungovat. Na fungování rodiny ekonomicky záviseli všechny její ĉlenové. Rodina urĉovala jejím ĉlenům spoleĉenské postavení, chránila je a starala se o ně. Rodina usnadňovala lidem péĉi o děti a jejich výchovu, zprostředkovávala tradici dalším generacím. Místo, jaké starý ĉlověk v rodině zastával, souviselo přímo s jeho věkem, získanými zkušenostmi,moudrostí, ale také majetkem.37 „Autorita seniorů byla mnohem obecněji zakořeněna v možnosti dohledu nad zdroji a strukturami příležitostí, což upevňovaly zákony o dědictví, pravidla následnictví a další praktiky upravující distribuci moci ve společnosti.“ 38 Staří lidé se aţ do své smrti podíleli na chodu domácnosti, pracovali a pomáhali podle svých moţností. Stárnutí mělo svůj řád, jejich pracovní nasazení se měnilo postupně s ubývajícími silami, a ne ze dne na den, jako je tomu dnes v případě odchodu do důchodu. Souĉasní senioři mají mnohdy nálepku „ zbyteĉných“, protoţe jiţ nejsou ekonomicky aktivní. V moderní spoleĉnosti se setkáváme ještě s dalším jevem, s věkovou segregaci. K oddělení jednotlivých generací došlo z několika příĉin. Lidé jiţ přestali být vázání prací na prostředí rodiny, ale pracovní ĉinnost vykonávají mimo domov, zmenšilo se pojetí rodiny jako takové, jak se zmiňuji jiţ na předchozí stránce, zmenšila se obydlí. Dříve ţilo mládí a staří vedle sebe, vidět ĉlověka stárnout se bylo naprosto přirozené. Rodina byla vnímána jako spoleĉenství majetku a sdíleného hospodářství. V moderní době postupně docházelo k segregaci seniorů a ke změně jejich ekonomického a spoleĉenského statusu. V souĉasnosti převaţuje u starých lidí jednoĉlenná domácnost.

36

Moţný, I., Rodina a spoleĉnost, s. 252 Wolf, J., Umění ţit a stárnout, s. 32 38 Vidovićová, L., Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti, s. 134 37

27

4.3.1 Mezigenerační vztahy v současné rodině

„Rozhodující skutečností, která utváří naše postoje k seniorům je množství a kvalita kontaktů se starší populací v rodině v dětství i dospívání.“

39

Bohuţel jak uţ jsem se

zmínila, v dnešní spoleĉnosti převaţuje oddělené bydlení jednotlivých generací. Vágnerová uvádí, ţe v ĉeských domácnostech ţije pouze 6% seniorů se svými dětmi.40 Samozřejmě, ţe teritoriální vzdálenost ovlivňuje vztah rodiĉů a dětí. Kdyţ bydlí generace odděleně, tak se navštěvují méně ĉasto, coţ znemoţňuje sdílení běţného ţivota. V souĉasné době vládne trend, ţe mladí lidé odcházejí od rodiĉů velmi brzy a zařizují si samostatné bydlení. Přerušují tak nevázanost a spoleĉné bydlení, v nově vzniklých domácnostech si zakládají rodinu, ve kterých se ovšem musí spoléhat jen sami na sebe, bez pomoci rodiĉů, bez jejich zkušeností a tradic. Souţití generací je mnohem volnější neţ dříve. Jednotlivé generace se navštěvují. Senioři dávají také přednost kontaktu s rodinami svých dětí, ale s moţností ţití ve vlastním bytě. Nejedná se o projev nezájmu, ale o potřebu autonomie starých lidí. Na jedné straně z takového bydlení vyplývá pozitivum - vztahy v důsledku odděleného bydlení se spíše stabilizují, neţ narušují, jelikoţ se sníţí riziko vytváření moţných konfliktů. Výsledkem samostatného bydlení je respektování odlišných ţivotních zájmů a potřeb. Negativum vidím v oslabení sociálních vazeb mezi generacemi, k prohloubení názorových rozdílů. Starý ĉlověk nemá v rodině své místo, uţ se nepodílí na chodu domácnosti a hospodářství jako dříve. Chybí tu moţnost předat svým dětem vzor. Došlo také k prohloubení názorových rozdílů mezi generacemi, starý ĉlověk uţ nemá moţnost předávat svým potomkům své nabyté zkušenosti a tradice, dědit řemeslo z otce na syna, protoţe spoleĉnost se rychle mění a rychlý technický pokrok tyto zkušenosti znehodnocuje.

39 40

Tošnerová, T., Ageismus. Průvodce stereotypy a mýty o stáří, s. 41 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 385

28

4.3.2 Smrt, stáří a rodina Smrt je neoddělitelnou a přirozenou souĉástí lidského ţivota, přesto je však toto téma v naší spoleĉnosti opomíjeno. Ĉlověk se v minulosti v průběhu ţivota připravoval na svou smrt, generace ţily dohromady a lidé tak měli moţnost prostřednictvím smrti jiných lidí poznat svou vlastní. Ĉlověk si uvědomoval, ţe všechno jednou skonĉí a třebaţe se bál, tak obranou před moţným strachem mu v dřívějších dobách byla víra v Boha a ritualizace procesu umírání. V druhé polovině 20. století došlo k redukci ritualizace a v důsledku toho ke zvýšení pocitu nejistoty a strachu. „Kde tedy zemřu, bude to doma nebo v nemocnici? Zůstanu ve svém umírání opuštěn nebo tam „někdo“ bude? A bude ten „někdo“ rodinný příslušník či přítel, nebo neznámí profesionálové? Najednou „nikdo“ neznal odpověď, „nikdo“ nevěděl, jak se chovat k umírajícímu, jak s ním hovořit, a „nikdo“ neuměl zvládat pochopitelný zármutek a žal. Institucionalizace smrti sice umožňovala značný komfort v péči o umírající, ale opomněla péči „o duši“ a znesnadnila akceptaci smrti jak umírajícím, tak jejich rodinám.“ 41 Souĉasná spoleĉnost není na smrt vůbec připravená, coţ můţe být bezpochyby další z důvodů, proĉ má z ní a potaţmo i ze stáří takový strach. Staří lidé se však tématu smrti nevyhýbají a ĉasto o ní mluví. Smrt se v této věkové kategorii stává běţným tématem rozhovoru, coţ jim pomáhá se s ní vyrovnat. Staří lidé nemají ani tak strach ze smrti, jako z utrpení, které můţe s umíráním souviset. Staří lidé se bojí bezmocnosti, bolesti a toho, ţe tento stav bude dlouhodobý, nepřejí si ztratit autonomii a stát se závislými a manipulovatelnými. Důleţitá je pro ně potřeba jistoty a bezpeĉí, potřeba zachování sebeúcty, potřeba otevřené budoucnosti.

41

Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 323

29

5 Ageismus Poprvé byl pojem ageismus definován americkým psychiatrem Robertem Butlerem v roce 1968. Ve své knize Why Survive? Being Old In America z roku 1975 definuje ageismus jako diskriminaci lidí z důvodů jejich stáří. Postupně dochází k systematickému vytváření stereotypního smýšlení o starých lidech. Stárnoucí lidé jsou podle něj skupinově hodnoceni jako senilní, rigidní a méně výkonní a schopní neţ mladší populace. Takové hodnocení má za následek narušení vztahů ve spoleĉnosti mezi mladší a starou populací. Autor zároveň poukazuje na různé diskriminaĉní formy a praktiky, pouţívané vůĉi starým lidem. Ageismus hodnotí jako urĉitou snahu spoleĉnosti zbavit se odpovědnosti vůĉi starým lidem i způsob ochrany, který umoţňuje potlaĉit obavy ze stáří, nemoci a smrti zejména u generace středního věku.42 U nás byl prvním komplexnějším způsobem ageismus zkoumán v roce 2003. Vidovićová vnímá ageismus jako „ideologii založenou na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu, manifestovaná skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité kohortě/generaci.“ 43 Autorka ĉeské definice upozorňuje na tendenci vztahovat ageismus pouze ke stárnoucí populaci a stáří, aĉkoliv výzkumy dokazují, ţe k diskriminaci kvůli věku dochází i v mladším věku (např. nepřijetí absolventů škol do zaměstnání v důsledku nedostateĉné praxe). Souĉástí ageismu jsou i mýty, stereotypy a předsudky o stáří; prakticky tvoří základ ageismu, protoţe ovlivňují postoje lidí ke stáří po celé generace. O mýtech, stereotypech a předsudcích se zmíním v dalších podkapitolách.

42 43

Vidovićová, L., Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti, s. 111 Vidovićová, L., Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti, s. 113

30

5.1. Zdroje ageismu Autor Palmore rozděluje zdroje ageismu na tři typy: 44 individuální - strach ze smrti a stárnutí, frustrace, agrese, nepřátelské postoje vůĉi minoritním skupinám, selektivní vnímání (přijímá-li starý ĉlověk sám sebe jako méně výkonného, bude jeho pracovní výkon odpovídat jeho sebepojetí) kulturní –hodnotové systémy, jazyk, mediální kultura (prezentace starých lidí v médiích ) humor, umění, literatura. Znakem kulturních zdrojů je schopnost neomezeného opakování jiţ vyslovených stereotypů a diskriminaĉních postojů sociální – sociálně-strukturální podmínky jako moţný přímý zdroj ageismu nebo zdroj podporující jeho rozvoj. Vidovićova sociální zdroje dále dělí na další sloţky:45 demografie – dalším zdrojem negativního postoje ke stáří je velký poĉet starých lidí, který se neustále zvyšuje. Spoleĉnost starých lidí se stává poĉetnější, a tak se musí zaĉít řešit jejich potřeby, spoleĉnost musí k tomuto jevu zaujmout stanovisko. Můţe tak dojít aţ ke generaĉním konfliktům, jestliţe zájmy seniorů budou sobecké věkové a strukturní nesoulady -

sociální význam věku hraje v souĉasné

spoleĉnosti důleţitou roli, jsou mu připisovány urĉité role a schopnosti s tím související, nekorespondující s realitou. Strukturní nesoulady vznikají z neschopnosti spoleĉnosti přijmout změny v potřebách a oĉekáváních seniorů. Nevhodné sociální struktury mají také za následek negativní postoje ke stárnutí (např. institucionalzace důchodů vytváří obraz důchodce jako ekonomicky neproduktivního) věkový a generaĉní konflikt – spoleĉnost má jenom urĉité mnoţství hodnotných statků a prestiţních rolí, jejich rozdělování na základě věkového kritéria nebo 44 45

Vidovićová, L., Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti, s. 120 Vidovićová, L., Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti, s. 126 - 138

31

generaĉní příslušnosti můţe mít za následek vznik věkové, generaĉní rivality. Ve věkových konfliktech proti sobě nestojí vţdy nejstarší a nejmladší, protoţe ty řeší převáţně stejné problémy (neproduktivní role ve spoleĉnosti, ohroţení chudobou) věková segregace – reálné nebo symbolické oddělení věkových skupin ve spoleĉnosti (např. prostorová – seniorské komplexy bydlení, studentské kampusy). Nepromyšlená segregace znesnadňuje vytváření mezigeneraĉních vztahů a kontaktů, coţ má za následek nepochopení a vytváření různých stereotypů a předsudků historická změna statusu stáří – v předindustriálních spoleĉnostech byli staří lidé, kdy dlouhověkost byla výjimeĉná, v úctě za jejich vědomosti, prestiţ, autoritu, vliv v komunitě, moudrost a dohled nad zdroji. Naopak industrializace sníţila cenu moudrosti a ţivotních zkušeností, role starých lidí se sníţila s technologickým pokrokem. Na jejich místo nastoupil kult mládí se svou fyzickou silou, dravostí, schopností rychle se přizpůsobovat měnícím se podmínkám ve spoleĉnosti 

nevhodná paradigmata stáří - vznikají z nepochopení stáří, z jeho spojení se smrtí, negativní obrazy stáří přináší spoleĉnost, ale někdy i sami staří lidé, kteří nezvládají své stáří a utváří o něm negativní obraz



jazyk, média a populární kultura – pro tvorbu ateistických postojů je důleţité, jak se o stáří mluví na veřejnosti. Na základě výzkumů se došlo k závěru, ţe se o seniorech, pokud se o nich v médiích mluví, mluví jenom negativně (zmiňují se násilné trestné ĉiny, ekonomické problémy, nemohoucí osoby, oběti dnešní doby).V médiích se ĉasto uţívá jazykových vyjádření, které staré lidi zesměšňují (stará bába, stará ĉarodějnice, atd.). Ze studie seniorů Sedlákové z roku 2005, která se zaměřila na mediální prezentaci seniorů ve zpravodajských médiích vyplývá, ţe v ĉeských médiích je stáří negativně hodnoceno.

„Zkoumané tituly a relace nejčastěji informovaly o stáří a seniorech v kontextu kriminality a sdělení z politicko-ekonomické oblasti. Řada prezentovaných událostí přitom byla pro mediální pokrytí vybrána právě proto, že jejími aktéry byly osoby vyššího věku. Jako by právě věk aktéra byl faktorem, který zvyšuje přitažlivost události a

32

činí ji publikováníhodnou. Mezi prezentovanými sděleními překvapuje množství informací o ztracených, zatoulaných či oloupených jedincích, kteří jsou příliš důvěřiví a stávají se oběťmi vychytralých zlodějů či neukázněných řidič. Výsledný mediální obraz není k seniorům příliš příznivý a spíše přispívá ke stereotypní představě stáří jako nezajímavého až nepříjemného období života, které nepřináší příliš nového ani pozitivního, jen úbytek mentálních schopností, fyzických sil, přátel, peněz i zajímavých zážitků. 46 Našli bychom spoustu pozitivních témat v souvislosti se seniory, např. duševní svěţest některých seniorů i v pokroĉilém věku, nové moţnosti vyuţití volného ĉasu seniorů, atd. Bohuţel tato témata nejsou pro média dostateĉné zajímavá a senzaĉní. Souĉástí ageismu není jenom diskriminace, ale i předsudky, negativní stereotypy a mýty.

5.2 Předsudky Předsudky o stáří mohou sniţovat kvalitu lidského ţivota ve stáří, neboť všeobecná představa o stáří vyvolává pocit, ţe stáří nemá ţádnou hodnotu a je spjato pouze s obtíţemi a problémy. Předsudky jako charakteristické postoje reprezentují urĉitý víceméně ustálený vztah ĉlověka nebo skupiny lidí vůĉi někomu nebo něĉemu. Předsudek zahrnuje přemrštěnou generalizaci, hlavně negativní. 47 Palmor uvádí 10 moţných předsudků: 48 

Nemoc – představa, ţe většina osob starších 65 let disponuje horším zdravotním stavem a vyţadují pomoc



Impotence – sexuální ţivot u seniorů se nepředpokládá a povaţuje se za nenormální



Ošklivost – krása se spojuje s obrazem mládí

46

Sedláková, R., Obraz seniorů a stáří v ĉeských mediích, s. 201 - 202 Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 47 48 Tošnerová, T., Tošnerová, T., Ageismus. Průvodce stereotypy a mýty o stáří, s. 7 47

33



Pokles duševních schopností – představa, ţe s přibývajícím věkem se sniţuje schopnost uĉení se a zapamatování si



Duševní choroba – názor, ţe duševní nemoc je souĉástí stáří



Zbyteĉnost – starý ĉlověk v důsledku zdravotního stavu není schopen kvalitně vykonávat svou profesi



Izolace – předsudek, ţe starý ĉlověk se izoluje od spoleĉenského ţivota



Chudoba – staří je povaţováno buď za chudé, nebo bohaté



Deprese – starší ĉlověk se povaţuje za bezmocného, senilního, osamělého, neuţiteĉného, a proto musí trpět depresí



Politická moc – staří lidé mají moţnost ovlivnit politické rozhodování

5.3 Mýty o stáří Haškovcová hovoří ve spojení s prezentací stáří o mýtech. 49 

Mýtus falešných představ – osobní spokojenost souvisí s vyhovujícím materiálním zajištěním



Mýtus zjednodušené demografie – představa, ţe ĉlověk se stává starým v den odchodu do důchodu



Mýtus homogenity – mezi starými lidmi se nedělají rozdíly



Mýtus neuţiteĉného ĉasu - představa, ţe staří lidé nemají celý den nic na práci, protoţe nechodí do zaměstnání



Mýtus ignorance – seniora nevnímáme jako partnera, jeho názory nás nezajímají



Mýtus schematismu a automatismu – starý ĉlověk nemyslí, nic neví



Mýtus o úbytku sexu – asexuální stáří



Mýtus o lékařích – představa, ţe všechny problémy seniorů vyřeší medicína Mýty o stáří vytrvale ţijí v nejrůznějších modifikacích a mají znaĉný vliv na

utváření všeobecného pojetí i sebepojetí stáří. Výsledná představa není příliš optimistická, a právě proto byly uţ v 70. letech minulého století vyvíjeny snahy, které usilují o změnu v postojích ke starým lidem.

49

Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 42

34

6 Obraz stáří v literatuře Ve starověku se motiv stáří uplatňoval jenom v komediích, např. v komediích Aristofana, řeckého dramatika. Stáří je viděno v negativním světle, jedná se o obraz nehybnosti a neměnnosti. Ve svých hrách (Jezdci, Lysistraté) kritizuje staré mravy, jehoţ symbolem jsou i staří lidé. Formou komedie dokáţe nejlépe upozorňovat na spoleĉenské nešvary a kritizovat je prostřednictvím nadsázky a ironie. S křesťanstvím se pohled na stáří mění. Měřítkem spoleĉenských hodnot se stává víra v Boha, ĉásti bible mají platnost mravního kodexu, podle kterého je třeba ţít. V Desateru je zdůrazněno – cti otce svého i matku svou, abys dlouho ţiv byl a dobře se ti vedlo na zemi. Křesťanské uĉení nám předává rady, jak se chovat ke starým lidem i ke svým rodiĉům. Starý ĉlověk uţ není vnímán negativně, ale jako moudrý ĉlověk, uĉitel, který nám ukazuje cestu „dobrým“ ţivotem. Po krizi v církvi přichází ve 14. století nové reformní hnutí – renesance, která přinesla svobodné myšlení, odpoutání se od starých pořádků a řádů. V centru všeho dění stojí ĉlověk se svým rozumem, odvahou a nadáním. 50 Mezi spisovatele tohoto období patří např. Francouz Francois Rabelais a slavný anglický dramatik William Shakespeare. Ve svém Králi Learovi se snaţil upozornit nejen na vnější projevy stáří, ale i na jeho vnitřní změny – psychické. Narozdíl od antických dob si hrdinové renesanĉní doby vytváří svůj osud sami, nejednají v duchu předem urĉené sudby. V 17. století, v období přicházejícího klasicismu, jehoţ základ tvoří vymezená přísná estetická pravidla a rozdělení ţánrů, francouzský dramatik Molière ve svém Lakomci také ukazuje nelichotivý obraz stáří. Jeho lakomec je starý sobecký ĉlověk. V 19. století se zaĉíná v literatuře uplatňovat realistický popis skuteĉnosti. Autoři se snaţí o přesné a všestranné studium spoleĉenského ţivota, nitra ĉlověka, o zobrazení kaţdodenního ţivota. Jejich díla slouţí jako studie spoleĉnosti. Z cizích autorů se téma stáří objevuje v dílech Honoré de Balzaca Otec Goriot.

50

Novotná, Z., Obraz starého ĉlověka v souĉasné ĉeské próze, s. 6

35

„ Záměrně autor nechává bez povšimnutí hodnoty stáří – životní moudrost, zralost, zkušenost, neboť chce zdůraznit, že ani tehdejší společnost nejevila o tyto vlastnosti zájem. Autor ukazuje, že jednou z obětí této doby se může stát starý, bezmocný, opuštěný člověk.“51 Ani ve dvacátém století nezůstává téma stáří mimo pozornost autorů, v rámci psychologického pojetí se stáří stává jevem slouţícím k rekapitulaci a zamyšlení se nad smyslem ţivota, jeho hodnotami.

6.1. Obraz stáří v české literatuře 19. století Obraz zachycení a pojetí stáří je v 19. století dosti široký. Toto rozrůznění vyplývá z existence několika literárních směrů v tomto století - romantismus, biedermeier, realismus, naturalismus. Staří lidé mohou být nositeli kladných vlastností, nositeli tradic a lidových zvyků (Boţena Němcová, Babiĉka), nebo oběťmi krutých spoleĉenských poměrů (Karel Václav Rais – Výminkáři). V Raisových povídkách se uţ nejedná o idylu jako u Boţeny Němcové. Zobrazuje realitu ţivota se všemi jeho stránkami i stinnými. Oba tyto protipóly – idylický a reálný povaţuji za zajímavý obraz stáří v předminulém století.

6.1.1 Božena Němcová a její idyla Boţena Němcová zaĉala psát Babiĉku koncem roku 1853, zakonĉila ji v létě 1854. Rukopis zůstal otevřený aţ do doby tisku a během tohoto roku mohla autorka do textu volně zasahovat, jelikoţ volná kompozice obrazů, které bylo moţné doplňovat a rozšiřovat, to usnadňovala.52 Babiĉka tak vznikala v několika fázích. Poprvé vyšla ve ĉtyřech sešitech v létě 1855.

51

Novotná, Z., Obraz starého ĉlověka v souĉasné ĉeské próze, s. 6

52

Janáĉková, J., Příběh tajemného psaní, s. 23

36

Ve svém dopise A. V. Šemberovi se autorka vyznává ze psaní knihy: „ …Co se týká vyvedení té práce, tu ovšem mnoho ještě chybí, nežli by se nazvat mohla dobrou, ale co není, může být, dá-li pánbůh dále. Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života – když mne omrzelo v světě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila ty upřímné duše všecky a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami.“ 53 Víme, ţe se autorka při tvorbě mnohdy vzdálila od látkových východisek. Ĉerpala ze vzpomínek na dětství, z pozdějších ratibořických představ, ale i z jiných zdrojů (vzpomínky na Domaţlicko, ze svých literárních styků). Všechny tyto zdroje však prošly její fantazií, tvůrĉí kritikou, přizpůsobila je záměru psaní Babiĉky. Autorĉina fikce vymazala reálné skuteĉnosti, pokud se nehodily do jejího obrazu babiĉky. Němcová své dětské vzpomínky na babiĉku dokreslila představami, které získala svým mateřstvím. Babiĉku vylíĉila jako moudrou ţenu mezi dětmi i dospělými. Autorka zobrazila hlavní hrdinku jako laskavou ţenu, která miluje lidi i přírodu. Ani tragédie, které ji potkávají, nezlomí její víru v dobrotu a srdeĉnost lidí. Vytvořila z babiĉky ideál ĉlověka, nikde nenajdeme lepšího ani šťastnějšího ĉlověka plného duševní harmonie a klidu. Babiĉku vnímáme jako dobrou a šťastnou ţenu. Jak uvádí Zdeněk Nejedlý, Boţena Němcová hledala v Ratibořicích ne vědu, ne národopis, ale svůj šťastný svět. „ Více proto než na věrnosti či na pravdě, jež by mohla poučovati, jí záleželo na kráse toho, co podává, aby to mohlo potěšiti.“ 54 Dílo Boţeny Němcové můţeme oznaĉit za idylu. Encyklopedie literárních ţánrů vysvětluje idylu následovně: „Básnický nebo prozaický obraz poklidného života ve stabilním světě založeném na tradičních hodnotách rodiny, práce a lásky.“ 55 Ţivot v idyle je zbaven dramatických událostí, koncept idyly má více ĉi méně umělou stylizovanost. V centru stojí dobře fungující svět tradiĉních jistot a vázanost

53

Janáĉková, J., Příběh tajemného psaní, s. 16 - 17 Novotný, Z., Boţena, Němcová, s. 66 55 Mocná, D., Encyklopedie literárních ţánrů, s. 275 54

37

ke konkrétnímu místu, které přechází z generaci na generaci. Lidé tu ţijí v harmonii s přírodou. Idylou proniká cyklický ĉas se svojí pravidelnou kaţdodenností, s pravidelným střídáním se všedních dnů a svátků. Zdeněk Hrbata pokládá Babiĉku také za idylu, idylické autor spatřuje v principu návratu a opakování v uzavřeném prostoru ( Staré bělidlo a jeho kaţdodenní chod).56

6.1.2 Obraz babičky v Babičce Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti a u dětí své dcery. Brzy starosvětská ţena urĉuje chod celé domácnosti a řád v ní, těší se autoritě i u sousedů. Zůstane na Starém bělidle aţ do své smrti. Takto zkratkovitě by mohl být představen děj celé knihy, ale zaměřme se na hlavní postavu a její zobrazení. Děj autorka rozdělila do osmnácti kapitol, ve kterých se odehrávají příběhy, které babiĉka buď sama vypravuje, nebo které proţívají ostatní sousedé. V první kapitole se spoleĉně s dětmi rodiny Proškovy těšíme na babiĉĉin příjezd. Babiĉka opustila na stará kolena svou chaloupku v horách, aby pomohla s vnouĉaty. „ Srdce jí táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda, touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede.“ 57 Narozdíl od dnešního trendu, kdy senioři dávají přednost kontaktu s rodinami svých dětí, ale preferují vlastní bydlení, byl v předminulém století postoj starých lidí opaĉný. Generace ţily pohromadě, stáří předávalo zkušenosti mladším. Je pravdou, ţe dnes nám rozvinutá infrastruktura umoţnila rychlé přemísťování se a překonávání stokilometrových vzdáleností během několika hodin, a tak jiţ naše návštěvy v rodinách dětí můţou být mnohem ĉastější, proto také senioři jiţ nemají potřebu volit spoleĉné ţití. Bohuţel odděleným bydlením došlo k oslabení mezigeneraĉních sociálních vazeb. Z babiĉĉiných slov cítíme, ţe nebylo lehké překonat „zajeté koleje“ opustit domov a své přátelé, ale pouto krve bylo silnější, proto opustila dědiĉný rodinný dům, pojítko generací. „ To vy děti ještě nevíte, jak to je, když musí opustit člověk místo, kde vyrostl. Kdyby se mu i dost dobře vedlo napotom, přece na ně nemůže zapomenout.“58 56 57

Janáĉková, J., Boţena Němcová: Příběhy – situace – obrazy, s. 165 Němcová, B., Babiĉka, s. 9

38

V nové domácnosti se nemůţe smířit s některými novotami, s moderním nábytkem dcery, ale nevyvolává rozbroje a raději do pokoje nechodí. Stejně tak dělá, kdyţ přijde paní správcová, kterou babiĉka nepohostila podle panského obyĉeje. „ To babička s dětmi odešla; ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkná v očích, a sice proto, že se nesla výše, než narostla.“59 Babiĉka nakonec svým jednáním získá vedení celé domácnosti. Obě ţeny, babiĉka a její dcera, si vychází vstříc a v ĉinnostech se doplňují, prvotní napětí mezi nimi se tak zmenšuje.Dcera projeví obdiv vůĉi matce a v některých věcech se jí podvoluje a babiĉka naopak přijímá některé novoty, např. vánoĉní strom, psaní dopisu. Generace spolu vychází! Pokud bychom měli babiĉce přisoudit nějakou ţenskou roli, vnímám ji, jak uvádí Janáčková, jako prostou ţenu, tvůrkyní řádu a souladu. Babiĉka - stará ţena, všestranně ĉilá a pracovitá, vdova bez existenĉních starostí a bez osobních vášní. Chce slouţit všemu dobrému. 60 Němcová nám nepředává přímou charakteristiku babiĉĉiných povahových rysů, ty si ĉtenář musí odvodit z babiĉĉina jednání a konání. „ Já věřím babičce jako Zákonu, ona člověku upřímně poradí a každý to říká, že je žena dokonalá; co ona řekne, je pravda svatosvatá.“ 61 „ Děti dobře věděly, že je babička shovívavější než matka, ona k mnohému dětskému šelmovství, co chlapci provedli, oko zahmouřila, nebránila, když si někdy Barunka zaskotačila, proto se jí také se vším svěřily spíše než matce, která dle své přísné povahy vše přísněji brala.“ 62 Vztah prarodiĉů k vnouĉatům má odlišný charakter od vztahu rodiĉovského.

58 59 60 61 62

Němcová, B., Babiĉka, s. 73 Němcová, B., Babiĉka, s. 22 Janáĉková, J., Boţena Němcová: Příběhy – situace – obrazy, s. 177 Němcová, B., Babiĉka, s. 92 Němcová, B., Babiĉka, s. 122

39

U babiĉek a dědeĉků převládají emoce a touha opeĉovávat. Pocit zodpovědnosti není tak silný jako u rodiĉů. Senioři narozdíl od svých potomků bývají vůĉi svým vnouĉatům méně kritiĉtí. V mladším seniorském věku peĉují staří lidé mnohdy o svá vnouĉata, stejně jako babiĉka se starala o 4 vnouĉata ( Barunku, Jana, Vilímka a Adélku). Byla pro ně milující a milovanou babiĉkou. „ Babička si hned první hodinu srdce svých vnoučátek zcela osvojila, však se jim ale hned také všecka vzdala.“

63

Paní kněţna hodnotí babiĉku jako prostosrdeĉnou a upřímnou.

64

Váţí si ji, povaţuje ji

za autoritu a nejen ona, svým konáním a ĉiny si buduje autoritu u všech (mlynář, myslivec, Kristla, atd.). Babiĉka byla moudrá, laskavá, ochotná pomáhat. Pomáhá tam, kde je potřeba. Její sociální cítění, kterým se snaţí odstranit veškerého bezpráví, utrpení a chudobu (děti Kudrnovy, bláznivá Viktorka), vychází z křesťanské lásky k bliţnímu. Podle ní se řídí, je jí nejvyšším přikázáním. Ţije a pracuje pro štěstí jiných. Takovýto ryzí charakter a ideál vyhledává Němcová na venkově, mezi prostým lidem, který svůj ţivot naplnit těţkou prací a zboţností. V 19. století byla vesnice viděna jako oáza lepších lidských vlastností, ve vesnickém ĉlověku vidí spisovatelé větší mravní hodnotu, neţ u městských obyvatel.65 „ Božena Němcová se soustřeďovala na počátku let padesátých především k postižení živých a kladných sil venkovského lidu, soustřeďovala se na to, co tvořilo základ její lidské naděje na kladné hodnoty v životě lidu.“ 66 Babiĉka byla vychována v křesťanských hodnotách. Ona tyto hodnoty vyznává a také podle nich ţije. „ Budoucnost má Bůh v rukou. Co bude, to bude, tomu se, holka, nevyhneš, a nejlíp, když se odevzdáš s pevnou důvěrou do vůle boží!“ 67 Tak například i chléb „boţí dar“ měla babiĉka v úctě. „ Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce. Jestliže dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak políbit, jako za odprošení.“ 68

63

Němcová, B., Babiĉka, s. 11 Tamtéţ, s. 151 65 Lehár, J., Ĉeská literatura od poĉátku k dnešku, s. 370 66 Vodiĉka, F., Cesty a cíle obrozenské literatury, s. 272 67 Němcová, B., Babiĉka, s. 131 68 Němcová, B., Babiĉka, s. 12 64

40

Přírodu pokládá za dílo boţí, a proto nejen ĉlověk, ale i rostlinstvo a zvířata jsou stvořena rukou Páně a zaslouţí si proto uznání a dobré zacházení. „ Babička si dohlížela ke lnu, ráda s dívala po širých panských polích, jichž bohaté klasy úprkem žloutly, a když vítr po nich vlnky házel, nemohla z nich ani oka spustit. Říkala Kudrnovi, který obcházeje pole obyčejně k ní se připojil: „ Radost je z toho božího požehnání, nedopouštěj, Bože, pohromy!“69 Babiĉka nechala nařezat psům, kdyţ jí zamordovali malá káĉátka, ale záhy se šla podívat, zda se oběma chlupáĉům moc neublíţilo. Vidíme, ţe náboţenství babiĉky má spíše praktické zaměření, nevede ke zboţňování a mysticismu. Pravý smysl hledá babiĉka právě v naplňování a uskuteĉňování všech jeho morálních příkazů, miluje lidi i přírodu. Důvěru a lásku k Bohu vštěpovala i dětem, vychovávala je ve zboţnosti a lásce k lidem a přírodě, uĉila je pokoře a odevzdanosti do vůle Boţí. Víra v Boha jí pomáhala snášet strádání a utrpení. Jak uvádí Vágnerová víra poskytuje starým lidem návod, jak zvládat zátěţové situace, je jim oporou, vzorcem pro interpretaci vlastních zkušeností a základem sebehodnocení. Víra nám umoţňuje chápat a přijímat i ztráty jako projev Boţí vůle.70 Bohuţel naše souĉasná moderní spoleĉnost je ateistická, a tak předávání víry se stává ojedinělým jevem. Samozřejmostí byla v 19. století nejen víra lidí, ale i návštěva bohosluţeb, poutí a jiných obřadů. Cesta na pouť neměla jenom náboţenskou dimenzi, ale byla to i příleţitost, aby spolu pobyli lidé, kteří se nevídali kaţdý den, popovídali si a poznali nové krajiny a osudy. Babiĉĉiny cesty měly buď praktický úĉel – cesta do mlýna, do myslivny, na zámek, nebo sváteĉní, cesta na mši, na pouť. „ Mimo výroční svátky byla to každá neděle, na kterou se děti zvláště těšívaly. V neděli, to je babička nebudila, když měly vstávat; to bývala dávno již v městečku v kostele, na ranní, na kteroužto mši ona co stará hospodyně chodit uvyklá byla.“71 Babiĉka byla pracovitá, ĉinorodá, brzy vstávala, v létě ve ĉtyři hodiny, v zimě v pět. Celý den se nějakým dílem zaměstnávala. Obstarávala drůbeţ, sbírala léĉivé koření, starala se o děti, předla len, vařila.

69 70 71

Němcová, B., Babiĉka, s. 142 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 428 Němcová, B., Babiĉka, s. 25

41

„ Babička přihlížela tu k těstu, tu k peci, tu k drůbeži; jí bylo všude třeba.“ 72 Staří lidé se dříve aţ do konce svého ţivota podíleli na chodu domácnosti, pracovali v hospodářství, obstarávali domácnost a vnouĉata, pomáhali podle svých moţností. Stárnutí mělo svůj pevný řád. jejich pracovní nasazení se měnilo postupně s ubývajícími silami, a ne ze dne na den, jako je tomu dnes v případě odchodu do důchodu. Babiĉka – vypravěĉka. Babiĉka vypravovala dětem a sousedům různé příběhy a pověsti (o andělích, o setkání s císařem Josefem, o vlastním mládí a manţelství, atd.). Všichni úĉastníci vţdy naslouchají babiĉce se zájmem a úĉastí. Vypravování našich babiĉek nám dnes přijde mnohdy nezajímavé, nudné a zdlouhavé, ĉasto se opakující. Dnešní spoleĉnost provází více neţ mluvené slovo, vizuální svět. Pokud se bavíme, rozebíráme rodinné situace nebo dění v médiích. U babiĉky Boţeny Němcové byla situace jiná, neuměla ĉíst. Zaĉala se uĉit písmenka aţ spoleĉně s Adélkou, jdoucí do školy. U dnešních seniorů je negramotnost zcela výjimeĉná. Janáĉková vykresluje ve své studii babiĉku následovně: „ Hovorná stařenka je osoba bez školního vzdělání, neumí ani číst ani psát, jak se dovídáme jakoby náhodou v relativně pozdních fázích textu. Vyznačuje ji schopnost vypravovat, co slyšela, a o tom, co zažila. Jen několikrát, a snad pokaždé v kontaktu s dětmi, funguje babička jako osoba schopná tradovat výtvory již anonymizované – pohádky, pověsti a proroctví. Drtivá většina jejích delších vypravování se týká některého úseku vlastní životní cesty.“73 Babiĉka nebránila svým dětem, kdyţ chtěly opustit rodinné hnízdo a vydat se do světa, nebyla sobecká a upnutá na své děti, i kdyţ sama to hodnotí, ţe jí se nikdy z domu nechtělo, kdyţ byla mladá. 74 Jediné co jí mrzelo, ţe její dcery si vzaly za muţe cizince (Němce, Chorvata). Z tohoto pohledu můţeme babiĉku vnímat i jako vlastenku. Babiĉĉina odpovědnost před Bohem se vztahovala i na její rodnou řeĉ, snaţila se, aby její malé děti nezapomněly v cizině na ĉeskou zem, proto se s nimi vrátila po smrti manţela zpět do vlasti. Na její vlastenecké cítění měla vliv tradice, křesťanská výchova, pobyt v cizině, který v ní posílil její lásku k rodné zemi a řeĉi. Tu pak předávala dál svým 72

Němcová, B., Babiĉka, s. 81 Janáĉková, J., Boţena Němcová: Příběhy – situace – obrazy, s. 139 74 Němcová, B., Babiĉka, s. 66 73

42

vnouĉatům. Vyprávěla jim o ĉeských dějinách, o Sibylině proroctví, seznamovala je se svým ţivotním příběhem. Posilovala v nich vlastenectví. „ Milujte tedy i vy českou zem co matku svoji nade všecko, pracujte pro ni jako hodné děti, a proroctví, jehož se bojíte, se nevyplní. Já se vás co mužných nedočkám, ale naděju se, že na babiččina slova pamatovat budete.“ 75 Vlastenectví v Babiĉce souvisí s idejemi, které se v první polovině 19. století šířily ĉeskou obrozeneckou spoleĉností. Vlastenecké ideály byly neseny zprvu inteligencí. Boţena Němcová se rozhodla objevit hrdinu vlastenectví přímo v prostém lidu. Babiĉka vystupuje jako nositelka vlasteneckých tradicí. „ Vlastenectví babiččino bylo opřeno o zcela určitou představu domova, o jasné rozlišování toho, co je domácí a co je cizí. Bylo však prosto všech nacionalistických předsudků (babička nikdy neodsuzovala Němce, protože byli Němci), bylo hrdé, ale přitom neokázale samozřejmé.“ 76 Babiĉka Boţeny Němcové nehledá léky na svoje nemoci u lékařů, věří ve svojí apatyku a bylinky. Lékař je vzdálen od Starého bělidla daleko, v městeĉku. Předepíše vţdycky spoustu léků (flastry, pijavice) a jiných věcí, kterým stará ţena ani nerozumí. Nejdůleţitější je pro ni ale vţdycky Boţí pomoc. „ Pánbůh zůstane tedy přece nejlepším lékařem; má-li člověk žít, i bez, doktora se uzdraví, má-li umřít, nepomůže ani celá apatyka.“77 Babiĉka i střídmě jedla a dosti chudě podle našich souĉasných měřítek. Snídala polévku, hlavně kyselo, k obědu měla také brambory a kyselo a k veĉeři také, v neděli si dopřávala kousek ovesného chleba. Obliba v kyselu souvisí s jejím původem v Podkrkonoší. V souĉasnosti u nás funguje plně moderní systém medicíny (dobrá prevence, kvalitní léĉba, péĉe zdravotníků). Máme obor, který se věnuje zvláštnostem chorob ve stáří, gerontologii. Bohuţel

trpíme jinými neduhy. Máme tendenci léĉit stáří

mnoţstvím medikamentů. Péĉe o nemocného se ĉasto redukuje jenom na odbornou stránku, chybí tam vztah navázaný s pacientem. Další problém naší doby, který uvádí Haškovcová, spoĉívá v tom, ţe souĉasná spoleĉnost odmítá bolest, nemoc, ţal.

75

Němcová, B., Babiĉka, s. 97 Vodiĉka, F., Cesty a cíle obrozenské literatury, s. 266 77 Němcová, B., Babiĉka, s. 72 76

43

„ Nemoc je pojímána jako cizost, která k lidskému životu nepatří, a proto má člověk právo, aby se mu nemoci vyhýbaly, a když už přijdou, má právo, aby byly neprodleně odstraněny.“ 78 S nemocí souvisí i téma smrti, které nevnímala babiĉka smutně, cítila, ţe stárne a smrt znamenala logické vyústění. Uvědomovala si, ţe všechno jednou skonĉí. Podle starého obyĉeje se smířila před svou smrtí s Bohem, s lidmi i se zvířaty. Rozdělila svůj majetek. Víra v Boha a ritualizace procesu umírání napomáhala tak lidem se smířit se smrtí a přijmout ji. „ Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. – Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno. Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, „ aby duše volnost měla k odletu.“ 79 V naší západní spoleĉnosti se o smrti a umírání moc nemluví, je tabuizována, omezená zkušenost nás připraví o moţnost ji přijmout a připravit se na ni. Babiĉka vystupuje v díle také jako prostředník mezi světem chudých a paní kněţnou. Snaţí se o to, aby si lidé navzájem pomáhali. I kdyţ je jenom prostá chudá ţena, snaţí se konat věci pro dobro druhých a nebojí se o to poţádat ani vrchnost ( kněţna přijímá chudého flašinetáře Kudrnu do svých sluţeb, vykupuje Mílu z vojny). S postavou babiĉky je spojen i národopis, který tvoří rámec venkovského ţivota. Babiĉka nám popisuje obyĉeje a zvyky spojené s různými svátky a důleţitými událostmi v koloběhu roka (Dušiĉky, Vánoce, Masopust, Velikonoce, svatba, pohřeb, atd.). „ Na Květnou neděli ráno běžela Barunka k řece natrhat kočiček. Když šla s babičkou do kostela na hrubou, nesly si jich každá hrst k svěcení. Na Zelený čtvrtek věděly děti, že nebudou snídat nic jiného než jidášky s medem.“ 80 Dřívější ţivot venkovanů reagoval více na střídání údobí roku, toto střídání bylo volnější a nesouviselo přímo s urĉitým datem. Oporou ĉasového průběhu roku byly kalendářní body, církevní svátky (Vánoce, Velikonoce, letnice). Méně významné svátky 78

Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 248 Němcová, B., Babiĉka, s. 168 80 Němcová, B., Babiĉka, s. 110 79

44

a dny se jménem patrona se staly oporou běhu ĉasu, do níţ zapadaly ţivotní zkušenosti, úkony a děje. 81 Dnes jiţ neţijeme v takovém sepětí s přírodou, a tak pranostiky a rady vnímáme jenom jako zajímavost. Poslední na co se zaměřím, je vzhled babiĉky. O něm se dozvíme pouze to, ţe dětem se zdá zvláštní, ale proĉ, to se nedovíme. Nevíme, kolik je babiĉce let, kdyţ přijíţdí na Staré bělidlo, jenom víme, ţe kdyţ umírala měla na krku jiţ osm kříţků. Nedostatek informací týkajících se fyzických a povahových rysů babiĉky, nahrazuje podrobný popis babiĉĉina kroje. „ Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, řásnou zelenou mezulánkou, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička na placku, vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky.“ 82 Dnešní stáří se v módě tak moc neodlišuje od mladší generace. Neexistuje zásadní poţadavek na obleĉení a vzhled jednotlivých věkových kategorií, jako tomu bylo v dřívějších dobách. Po idylickém ztvárnění stáří u Boţeny Němcové se zaměřím na povídku Karla Václava Raise, Konec ţivota z cyklu Výminkáři. Autor zobrazuje realitu ţivota se všemi jeho stránkami i stinnými. Ve Výminkářích popisuje Rais veškerou lidskou špatnost, bezcitnost a krutost, která panovala ve vzájemných vztazích mezi mládím a stářím. Výminkáři zobrazují tragické postavení starých ĉlenů rodiny, lidí, kteří nepřijali za své hodnoty tehdejší morálky (peníze a majetek), ale váţí si nesobeckosti, pomoci bliţnímu, vzájemné lásky.

81 82

Langhammerová, J., Ĉtvero roĉních dob v lidové tradici, s. 8 Němcová, B., Babiĉka, s. 10

45

6.1.3 Karel Václav Rais a jeho vesnická povídka Karel Václav Rais se zapsal do podvědomí ĉtenářů jako autor vesnické povídky a románu. Náměty k tvorbě ĉerpal ze svých ţivotních zkušeností, kdy jako vystudovaný uĉitel působil v oblasti Ţelezných hor, a ze svého dětství, jelikoţ sám pocházel z chudých poměrů v oblasti Podkrkonoší.83 V Trhové Kamenici a Hlinsku

poznává drsný ráz krajiny, těţkou práci

v zemědělství, nejrůznější lidské osudy, mezilidské vztahy, zvyky a tradice. Všechny tyto dojmy pak zúroĉí ve své tvorbě. Vesnická povídka a román byly od poloviny 19. století v oblibě, neboť vhodně zobrazovaly lidi ţijící v souladu mezi sebou navzájem a s přírodou. „ Tematika venkovská poskytovala příležitost unikat z prostředí postupující průmyslové revoluce do světa přírodnějšího a poetičtějšího; byla schopna vést nepřímou polemiku s kapitalistickou morálkou a živit vzpouru proti ní. V Čechách k ní beletrie sahala i ve snaze vyslovit národní charakter, mluvit za umlčovaný národ a hovořit k němu.“ 84 Rais se snaţil prostřednictvím venkovské tématiky sblíţit literární tvorbu s lidovým ĉtenářem, chtěl napomáhat kulturnímu vzestupu venkovského obyvatelstva. Raisovy vesnické povídky neměly být jenom jakýmsi vyprávěním o venkově, autor chtěl víc neţ jen dojímat, jeho realistická povídková tvorba měla nabádat k uvaţování, varovat. Z jeho rozsáhlé tvorby jsem si vybrala pro zobrazení stáří povídku Konec ţivota z povídkového cyklu Výminkáři (1891). Raisovi Výminkáři jsou lidé staří, ke kterým se jejich děti a dědicové chovají jako bezcitní chamtivci. Tito stařenky a starci se přes nedostatek lidskosti a lásky snaţí pomáhat a konat dobro.

6.1.4 Konec života – obraz stáří Hlavní postavou v povídce je výminkář Stříhavka. Výminkářem se stal v minulosti kaţdý starý hospodář, který předal svoje hospodářství mladé generaci. Výminkáři měli buď samostatné bydlení v rámci usedlosti nebo světniĉku ve stavení jako Stříhavka.

83

Lehár, J., Ĉeská literatura od poĉátku k dnešku, s. 372

84

Rais, K. V., Výminkáři, s. 8

46

„ U Tynysů v chalupě je výměnkářská světnička, veliká jako kurník; je v tmavém přístavku za síní, zrovna proti chlebové peci a ohništi, blízko komína. Klenba i stěny předsíňky jsou plny sazí, proto je tu ještě tmavěji. Jednodílné dveře do výměnku mají petlici s provázkem a zvenčí jsou obšity plátnem, pod něž bylo nacpáno cucků, aby se ani krapet zimy do světničky nedostalo.“ 85 Své stavení prodal a ţil tedy u cizích na výminku, protoţe jeho tři dcery se provdaly do nových domovů. Stařec je líĉen jako malý ĉlověk, který má zapadlé, bezzubé dásně. Dnešní lékařská péĉe nám umoţňuje tento projev stáří zakrýt. Má zardělé a nepříliš vrásĉité tváře, jiskrné oĉi a hojnost vlasů. Podle tohoto popisu působí starý ĉlověk zachovale, coţ nebylo pravidlem, protoţe jak jsem jiţ ve své práci zmínila, v 19. století se věku 65 let doţívala jen 4% obyvatelstva. Stříhavkovi je jiţ přes 70 let. Stařec má pohodlné obleĉení, které nosí celý den. „ Na těle má krátký kožich, šedým suknem pošitý, černým beránkem lemovaný. Pod rozpjatým kožichem je vesta, již zdobí dvě řady bílých, lesklých knoflíků, na krku černý šátek, uvázaný nazadrmo86. Nohy má dědeček v praskavicích do rezava odřených, pod koleny podvázaných; bílé punčochy zapadají do sametových pantoflí.“

87

Starý ĉlověk

nosí obleĉení, které odpovídá jeho věku a zvyklostem. Tento výminkář ţije sám, protoţe jeho ţena zemřela. Nebolí ho ani tak samota, se smrtí manţelky se díky víře vyrovnal, ale to, ţe nebude s ní leţet ve spoleĉném hrobě a ţe se nemůţe na jejím hrobě pomodlit (jeho ţena umřela na návštěvě u bratrů, daleko od jejího bydliště).88 Vztahy mezi partnery se s dobou nemění. V minulosti i dnes lidé udrţují kontakt se zemřelým, navštěvují ĉasto hřbitov, hrob svých blízkých, nosí tam květiny, zapalují svíĉky, modlí se tam a promlouvají se svými zemřelými. Noví hospodáři měli za povinnost dávat starcovi výminek (mléko, obilí, vejce, atd.), jak to bylo v dřívějších dobách zvykem. Staří lidé tak byli zcela odkázání na tuto pomoc, jelikoţ neexistovala dnešní forma penzijního zabezpeĉení.

85

Rais, K. V., Konec ţivota. In Výminkáři, s. 48 Vysv. na uzel 87 Rais, K. V., Konec ţivota. In Výminkáři, s. 49 88 Tamtéţ, s. 52 86

47

Stařec si sám vaří. Stejně jako Babiĉka upřednostňuje kyselo, dále ţije z produktů, které se v zemědělství obstarají. Z brambor dělá placky, kaši, polévku, atd. Rád si vykouří fajku.89 Zdá se, ţe všechno je ideální jako v Babiĉce. Starý ĉlověk ţije v harmonii se svými blízkými, i kdyţ nezasahuje do chodu nové domácnosti. Situace se však mění, kdyţ se jeho dcera dozví, ţe se tatínkovi zhoršilo zdraví, rozhodne se otce nastěhovat k nim. Jeho zeť ho přijde přesvědĉovat, ţe u nich bude mít svoje pohodlí, ţe se na něho všichni těší. Stařec se ohrazuje tím, ţe je uţ divný a ţe se jim urĉitě zprotiví. Je na svém výminku zcela spokojen a nerad opouští svůj domov. Nakonec podlehne zeťovu naléhání a své touze starat se o svou malou pravnuĉku Barušku a být u dcery. „ Tak teda s pánembohem,“ rozhodl se konečně stařec, „ ale nesmíte mít za zlé, bude-li se mi první čas stejskat; tolik roků jsem v tomhle kumbálku zůstával sám a sám, zvykl jsem poustevnictví, že hned nezapomenu. Ale dítě je dítě, kterýpak tatík by mu nebyl rád hodně blízko.“90 Bohuţel jeho ţivot v novém domově nebude dál pokraĉovat v klidu a spokojenosti. V domácnosti nevládnou harmonické vztahy, jeho dcera a zeť jsou velcí lakomci. Peníze jsou pro ně jediným měřítkem hodnot. Bohuţel touha po majetku, chamtivost a lakota, byly souĉástí doby v minulém století i proto, ţe na vesnici nebyla moţnost vydělat peníze na ţivobytí jinak neţ těţkou prací. Tvrdá a úporná práce v zemědělství byla někdy jediným zdrojem obţivy venkovského obyvatelstva. Šetrnost, skromnost dovedla někdy lidi aţ k lakotě a chamtivosti. Staří lidé se pak mohli stát pro svůj výminek obětí svých dětí. Zde dcera výminkáře Málka myslela, ţe s přestěhováním se starce, získají přilepšení do domácnosti a i jeho ušetřené peníze. „ Ale vy jste tu nejblíž a jdete na to zchytra. Nebylo by to zlé, za nějakou tu službu, za trochu kysela a bandor všecko sebrat; vím taky, že tatínek má ještě peřiny, šaty, prádlo, ale nejvíc vás táhly ty tři stovky.“ 91 Kdyţ zjistí, ţe jeho výminek je malý a peníze nemá (dal je vnuĉce na svatbu), chtějí se ho zbavit. Výminkáři se v novém domově nelíbí, nechali ho spát ve studené komoře, nesmí kouřit, vyĉítají mu jídlo. Jediné co ho v novém

domově těší je pravnuĉka

89

Rais, K. V., Konec ţivota. In Výminkáři, s. 50 Tamtéţ, s. 56 91 Tamtéţ, s. 77 90

48

Baruška, která si dědeĉka oblíbí, jelikoţ ji uĉí pohádky, říkanky. Je na ni vlídný a má ji rád. Ostatní ĉlenové domácnosti spolu ani nepromluví a pořád se mraĉí. „ Baruška byla příčinou, že za dne dědečkovi čas rychleji ubíhal. Byli stále u sebe a pořád si měli co povídat; Baruška pohádky jenjen hltala a brzy je sama vypravovala. Jen jejich hovor bývalo slyšet po světnici, jiní nemluvili.“ 92 Vidíme, ţe stařec jako nositel rodinné tradice a rodinných příběhů je předává dál, nejmladší generaci. Jeho vztah k pravnuĉce má peĉovatelský a ochranářský charakter, stejně ochranářsky se chová i ke své vnuĉce Báře, kterou rodiĉe týrají, protoţe má nemanţelské dítě a nepřinesla do stavení peníze bohatým sňatkem. Ona si chce si vzít otce svého dítěte, ale oba nemají tolik peněz, kolik rodina poţaduje. Stařec se stává pro obě vnuĉku i pravnuĉku citově významnou bytostí. Zmínila jsem se tu o sňatku kvůli penězům, ty byly v předminulém století samozřejmostí. Přání mladých lidí se podvolovalo přání rodiĉů, které vedly finanĉní zájmy, majetkové, náboţenské aj. Samozřejmě docházelo kvůli nešťastným láskám k mnoha generaĉním sporům. Ve výsledku mohly dohodnuté sňatky skonĉit šťastně nebo naopak. Dvě dcery výminkáře Stříhavky uzavřely sňatek bez lásky, staly se lakotnými, přizpůsobily se v chování svým manţelům, třebaţe se v jejich původní rodině ţilo jinak. „ No, hochu, jen se tak nenaparuj, nepřišla ti Málka bez pěkné pomoci, a oč měla méně, o to se ti lépe povedla. Kraj světa bys takovou ženu nenašel, víš, aby byla celá po tobě, aby ti skládala a šetřila a zrovna jen z toho mamonu byla živa.“ 93 Starého výminkáře také provází víra v Boha, jako tomu bylo v Babiĉce. Z víry ĉerpá posilu v těţkých ţivotních situacích. Do kostela však chodí jenom v neděli na poţehnání kvůli problémům s chůzí. Zatímco babiĉka urĉovala chod celé domácnosti a řád v ní, těšila se všeobecné autoritě, tento výminkář nemá u dcery v domácnosti ţádného práva. Mohl by se vrátit na svůj původní výminek, ale sám cítí, ţe je ho v nové domácnosti třeba kvůli nešťastné vnuĉce a malé odstrkované pravnuĉce. Stříhavka prezentuje stáří oběť, sám je obětí a sám se obětovává pro štěstí druhých. „ Tu máte ty tři stovky, Václave, a bůh vám je požehnej; měl jsem je uchystané pro konec života, ale vždyť to snad nějak protluču, tři děti mne přece uživí a po smrti jaká 92

Rais, K. V., Konec ţivota. In Výminkáři, s. 71

93

Tamtéţ, s. 79

49

sláva – nasuchu mne nenechají! Nosil jsem to už dlouho v hlavě, ale myslíval jsem si: Jakpak, kdyby ti nebe dalo ještě nějaký rok života, co si počneš? Teď si myslím: Co na tobě záleží – tuhle jsou děti! A pro ty děti dávám, co mám!“ 94 Staří lidé nebyli dříve zabezpeĉeni peněţními dávkami od státu v době pracovní neaktivity, byli plně odkázáni na pomoc své rodiny. Kdyţ chyběla rodina, ocitali se staří lidé na periférii lidského spoleĉenství, v mnohých případech se z nich stali ţebráci, umírali hladem a ţízní. Starý výminkář onemocní, rodina dcery se ho zbavuje, protoţe pro ně uţ nemá ţádnou hodnotu, nemá peníze, ani není schopný pracovat. Ujme se ho nejmladší dcera, která netouţí po majetku a penězích, ale řídí se morálními zákony, koná tak z lásky k bliţnímu, k otci. Stařec umírá u své dcery, kde zaţíval šťastný výminek. „ Třetího dne byl z horské vísky smutný, tichý pohřeb. Z přátel v Třemešnici a na Zvlkance nepřišel nikdo, ačkoli o tom dobře věděli. Nepřišla Bára, ani Václav, ani malá Baruška chudinka; začínalo jaro; práce v poli bylo plno, jak by mohli odejíti!“95

94 95

Rais, K. V., Konec ţivota. In Výminkáři, s. 91 Tamtéţ, s. 116

50

7 Obraz stáří ve 20. století a v současné české literatuře Ještě neţ se zaměřím na obraz souĉasného literárního stáří, zmíním se v několika větách o literárním pojetí stáří ve 20. století. Specifickým prostředí ţití starých lidí byl domov důchodců. V tomto případě musí senior opustit svůj domov, své prostředí, kde to zná a někam patří. Vytrţením ze známého teritoria ztrácí svou identitu, pocit bezpeĉí. Starý ĉlověk si uvědomuje, ţe umístěním do domova důchodců, není jiţ povaţován za plně samostatného a soběstaĉného. Přesun do nové instituce vnímá jako ĉas, kdy přichází poslední fáze ţivota. Starý ĉlověk se s takovou situací většinou smíří, ale spokojený není. Vágnerová uvádí, ţe si starý ĉlověk můţe zaĉít vytvářet nerealistické představy, jakousi alternativu bájivé lhavosti, s nimiţ se ztotoţňuje a zaĉíná jim věřit. 96 Prostředí domova důchodců popsal Zdeněk Pluhař v Koneĉné stanici. Koneĉnou stanicí se oznaĉuje toponymum domova důchodců, kde je neustále přítomna smrt. V novém mikrosvětě se setkávají zástupci různých spoleĉenských vrstev (dělník, hudebník, farář), kteří byli donuceni k pobytu v domově. Spisovatel vykresluje různé typy lidí. Ty, kteří povaţují ţivot zde pouze za doĉasnou situaci, nebo ty, kteří se novým podmínkám přizpůsobili, poslední skupina obyvatel se snaţí vyhnout se vzájemnému kontaktu, jsou to samotáři uzavřeni ve svém vnitřním světě. 97 „ Autor nepodávává komplexní obraz stáří, fyzickému a materiálnímu strádání starého člověka nevěnuje velkou pozornost. Důraz klade na psychiku, pocity starých lidí, kteří stále čekají na lásku dětí, návrat do rodiny. Za činností lidí v domově důchodců je ukryta bezbrannost, beznaděj, touha bránit vyřazenosti a užitečnosti ze společenského života.“ 98 K dalším autorům líĉícím prostředí domova důchodců patří Valja Stýblová s prózou Na konci aleje nebo Bohumil Hrabal líĉící stáří

v povídce Harlekýnovy

milióny. Prostředí města a obrazu stáří se spojují v díle Marie Kubátové Jak překroĉit Rubikon nebo Emy Řezáĉové Mráz. Protipólem je prostředí vesnice, dění zde plyne pomaleji, obyvatelé vesnice neţijí v takovém spěchu a ruchu. Mezi obyvateli vesnice panují úzké sousedské vztahy, a tak starý ĉlověk nemusí mít tak velký pocit odtrţení a 96

Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 419

97

Novotná, Z., Obraz starého ĉlověka v souĉasné ĉeské próze, s. 33 - 34 Tamtéţ, s. 37

98

51

osamění. Pro vesniĉana i přechod do důchodového věku nemusí přinášet s sebou pocit prázdnoty, jelikoţ většinou se zaměstnává prací v hospodářství, na zahrádce, kolem domu. K dílům, kde se zobrazuje stáří ve venkovském prostředí, patří např. Jan Kostrhun – Vinobraní, Josef Matějka – Náš dědek Josef. 99 V souĉasné ĉeské literatuře se problematice stáří nevěnuje velká pozornost. Mladá autorka Petra Hůlová v Paměti mojí babiĉce vykresluje urĉitou podobu stáří, osudy tří ţenských generací, ale v prostředí mongolské spoleĉnosti. Lehce se dotkla popisu stáří z ţenské perspektivy Olga Sommerová ve své knize O ĉem sní ţeny. Původně stejnojmenný filmový dokument přepsala a rozšířila o celé rozhovory. Tento dokumentární text líĉí autentické příběhy ţen, které otevřeně svěřují svůj intimní ţivotní příběh, vlastní proţitou zkušenost. Bohuţel popis samotného stáří, mezigeneraĉních vztahů, v knize nenajdeme. Zvolila jsem knihu Jiřiny Šiklové – Matky po e-mailu, která bude reprezentovat obraz souĉasného stáří.

7.1. Jiřina Šiklová – životopis Narodila se v roce 1935 v rodině uĉitelky a lékaře. V roce 1953 zaĉala studovat historii a filosofii na FF UK. V roce 1965 se stává spoluzakladatelkou katedry sociologie na stejné fakultě. Přednášela zde sociologii mládeţe a věnovala se problematice studentského hnutí. Aktivně se podílela na Praţském jaru, proto byla v roce 1968 z univerzity propuštěna. Poté pracovala jako sociální pracovnice na gerontologickém oddělení nemocnice v Praze – Krĉi. Zaĉala se věnovat výzkumu stárnutí a problematice starých lidí. Oficiálně nesměla publikovat, proto vydávala své odborné práce pod různými pseudonymy, nebo svým dívĉím jménem. Od poĉátku 70. let spolupracovala s Petrem Pikhartem při zajišťování výměny korespondence, odesílání rukopisů a přijímání knih vytištěných v exilu. V roce 1981 byla zatĉena a vězněna v Praze- Ruzyni. Propuštěna byla hned následující rok, poté pracovala na pediatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze – Krĉi. Opět zaĉala spolupracovat s exilem, předávala zprávy do Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, do BBC v Londýně. Znovu došlo v roce 1988 k jejímu zadrţení, po propuštění pracovala do konce roku 1989 jako uklízeĉka. V demokratickém Ĉeskoslovensku se stala jako jediná zástupkyně 99

Novotná, Z., Obraz starého ĉlověka v souĉasné ĉeské próze, s. 67

52

postkomunistických zemí ĉlenkou rady Rádia Svobodná Evropa. V 90. letech se vrátila zpět na Filozofickou fakultu UK, kde zaloţila katedru sociální práce. Vedla ji aţ do roku 2000. Nadále přednáší problematiku ţivotního cyklu, sociální gerontologie, gender a sociální problémy minorit, národností, azylantů a problematiku neziskových organizací. Publikovala v odborných domácích i zahraniĉních ĉasopisech. V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil medaili T. G. Masaryka za zásluhy o republiku, v únoru 2000 jí byla udělena medaile Alice Masarykové za zásluhu o rozvoj sociální práce v Ĉeské republice. Je ĉlenkou Vize97, Charty 77, Konta Bariéry. Napsala knihy Deník staré paní (2003), Dopisy vnuĉce (2007), Matky po e-mailu (2009).100

7.1.1 Matky po e-mailu – obraz stáří Hlavními postavami knihy jsou dvě ţeny, Helena a Jana, které svým věkem reprezentují rané stáří. Janě je 63 let. Věk Heleny se pohybuje v rozmezí 60- 65. Obě ţeny jsou v penzi a starají se o své staré nesoběstaĉné nemohoucí nemocné matky, jejichţ věk přesáhl 80 let. V období pravého stáří (75 let a více) potřebuje starý ĉlověk ĉasto pomoc i v běţné, kaţdodenní situaci, neboť u seniorů dochází k tělesným a mentálním obtíţím. Pokud se budete ptát lidí, ĉeho se ve stáří nejvíce bojí, odpověď bude znít, ţe nechtějí zůstat nemohoucí, závislí na okolí, být na obtíţ. V pokroĉilém stáří dochází ĉasto ke ztrátě autonomie a soběstaĉnosti. Helena a Jana spolu komunikují prostřednictvím e-mailu, kterému zprvu Helena nevěří, Jana ji přesvědĉuje o jeho výhodách: rychlost, levnější neţ telefonování, moţnost ĉíst poštu opakovaně. Tento její postoj není nijak výjimeĉný, protoţe souĉasní šedesátnici nepatří mezi generaci, která by byla ve velkém poznamenána moderními technologiemi. Senioři většinou zvládli základní dovednosti v práci s poĉítaĉem. Haškovcová se zmiňuje o jisté rezervovanosti souĉasných a nastupujících důchodců k moderním technologiím.101 Nakonec i Helena zjišťuje, ţe výhoda internetu je nesporná, např. i z důvodu, ţe její telefonickou konverzaci stárnoucí matka kontroluje. Vidíme, kam se svět posunul od dob Boţeny Němcové, kdy babiĉka neuměla ani ĉíst a psát. 100 101

Šiklová, J., Matky po e-mailu, s. 157 - 159 Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 169

53

„ Dokud jsem chodila do práce, klidně byla doma sama a si stačila. Teď ale , když někam jdu, tak se stále ptá, proč odcházím, kam jdu, s kým se uvidí, a že by bylo pro mne lepší, kdybych zůstala doma s ní. Třeba jen aby věděla, že jsem ve vedlejším pokoji. Snad si myslí, že když teď nechodím do práce, mám a musím všechen svůj čas věnovat jen jí.“102 Helena i Jana si shodně stěţují na neustálou kontrolu ze strany matek, ţe je vyslýchají a zasahují jim do ţivota. Vztah mezi rodiĉi a dětmi ovlivňuje i pomoc a podpora, kterou jednotlivci poţadují. V dětství děti vyţadují péĉi rodiĉů a s přibývajícím věkem a zhoršujícím se zdravotním stavem se situace proměňuje. Se vzrůstající mírou závislosti někdy staří lidé zvyšují své poţadavky a vyvíjí tlak na své potomky, snaţí se je k sobě připoutat, jelikoţ se bojí opuštěnosti a samoty. Vágnerová uvádí, ţe emoĉní proţitek narůstající závislosti se projevuje úzkostí a strachem z budoucnosti. Starý ĉlověk potřebuje ve velké míře emoĉní oporu, coţ ho můţe dovést aţ egoistickému jednání, zaměřenému pouze na sebe. Péĉe svých dětí si přestává váţit jako něĉeho vzácného, ale vnímá ji jako samozřejmost, neuvědomuje si, ţe je tato péĉe opravdu nároĉná a obtíţná. 103 V protikladu k obrazu starého ĉlověka v 19. století je zde zralé stáří vykresleno jako sobecké, egoistické a ţádající. Matka Heleny má dvě děti, veškerou péĉi však poţaduje jenom od dcery, která s ní ţije ve spoleĉném velikém bytě. Jana ji upozorňuje, ţe by měla svého bratra poţádat o vystřídání ve starání se o nesoběstaĉnou matku. „ Ale já ráda posloužím mamince. Já mám svoji maminku ráda. Bratra sice v našem dětství pořád vychvalovala, ale na mne spoléhala a spoléhá. Dělám to ráda, ale přiznám se, že bych nechtěla, abych jednou, tak jako ona, zůstala své dceři na krku.“ 104 Pravdou je, ţe nejsilnější pouto je vţdy mezi matkou a dcerou, rodiny dospělých synů mají mnohem větší vazbu na rodiĉe ze strany partnerky. Z tohoto důvodu je péĉe ze strany dcery mnohem ĉastější. 102

Šiklová, J., Matky po e-mailu, s. 104

103

Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 392 Šiklová, J., Matky po e-mailu, s. 11

104

54

„ Najednou se ale ty role ve stáří změní. Dcera nikdy neměla přímou moc nad matkou a teď ji najednou má. Její matka nikdy nebyla v roli podřízené, slabé, poslouchající a teď v té roli je. To je jak z generála udělat ve stáří desátníka a z vojína základní služby udělat plukovníka.“ 105 „ Tak vidíš, jakou moc my, ženy – matky, máme nad dcerami a současně jsme samy dcerami jiných žen – matek.“ 106 Helenin bratr nejdříve neuznává její zásluhy o matku, upozorňuje na to, ţe Helena má k dispozici matĉin důchod a dostane její byt, později se jeho názor mění, přesto starost o matku nepřebírá. Hodnota sourozeneckého vztahu s věkem obvykle narůstá. „ Nejvíce mne překvapil tím, že řekl, kdyby se byl býval nerozvedl, že by se jeho žena určitě také dokázala starat o maminku, protože ji měla ráda. A hlavně, znala ji dlouho a ona jí pomáhala s dětmi, vnoučaty, dokud byly malé. Ale ta druhá? Doslova řekl: „ Přece to od ní nemohu chtít, naše maminka pro ni byla a je vlastně cizí žena.“ 107 V 19. století byly povinnosti dětí předem urĉeny, mladý ĉlověk, který převzal od rodiĉů hospodářství, převzal i povinnost zajistit jim výminek a popř. vyplatit ostatní sourozence. V dnešní době ţijí generace odděleně, a tak vyvstal nový problém s urĉením toho, kdo se má o rodiĉe starat. Kaţdodenní péĉe o starého nemocného ĉlověka je fyzicky i psychicky velice nároĉná. Peĉující ĉlověk

můţe pociťovat nejrůznější druhy emocí, vztek, úzkost,

deprese, které nemůţe projevit, protoţe by to bylo ve spoleĉnosti nepřijatelné. Oĉekává se, ţe tento úkol musí peĉovatelky ( roli peĉovatelek vyplňují hlavně dcery) přijmout a zvládnout. Jana se svěřuje Heleně o své nenávistí vůĉi matce, která naschvál zneĉistila postel výkaly. Nemůţe tuto svou myšlenku sdělit jiným lidem, protoţe by vypadala jako zlá dcera, její chování by bylo sociálně nepřijatelné. „ Jak já ji v tu chvíli nenáviděla! Asi kolem druhé jsem tam za ní přišla, klekla si vedle její postele, položila jsem hlavu na okraj a ruce přehodila přes ni, jako bych ji chtěla

105

Šiklová, J., Matky po e-mailu, s. 111 Tamtéţ, s. 117 107 Tamtéţ, s. 125 106

55

chránit, a doslova jsem ji prosila za odpuštění svých hrůzných myšlenek. Jako bych se k vlastní mámě modlila.“ 108 Helena, která také peĉuje o svou matku, ji chápe a snaţí se jí vysvětlit, ţe je to zcela normální, ţe celodenní péĉe o nemocnou nemohoucí matku vyĉerpává, neboť peĉujícímu ĉlověku chybí odpoĉinek, kontakt s jinými lidmi, příjemné záţitky. „ Je to láska, soucit, vděčnost, kterou cítíme k rodičům a současně nás to asi štve, protože již dávno nejsou tak silní, jako byli v našem dětství. Mrzí nás, že jsou tak bezmocní, že se teď již nemáme o koho opřít. Na ten pocit, že já jsem odpovědná za svoji matku, jsem si již zvykla Po čase na tom budeš podobně.“ 109 Obě ţeny, Jana i Helena, jsou vzdělané. Jana se ještě v penzi zabývá překladatelskou ĉinností. Jejich vzájemná korespondence je proloţena volně napsanými odbornými radami, citáty z odborné i krásné literatury, nebo odkazy na knihy, které se váţí k tématu – vztah matka a dcera, např. Verena Kast: Otcové – dcery, matky – synové, Irving Yalom – Máma a smysl ţivota. Ve

vzájemné

emailové

korespondenci

rozebírají

témata

týkající

se

demografického stárnutí populace a uvádí statistiku, jaké bude demografické rozloţení obyvatelstva v roce 2013 a 2040

110

, zabývají se tématem péĉe o rodiĉe, z hlediska

poskytovatelů (rodina, instituce), tématem médií a jejich negativním zkreslováním stáří (bezmocné stáří, bohaté stáří, ekonomicky zatěţující stát, atd.). V předminulém

století se lidé zaměřovali na téma víra, chod domácnosti,

hospodářství, rodina, sousedské vztahy. Staří lidé v minulosti byli aktivní fyzicky. Babiĉka Boţeny Němcové pracovala s východem slunce aţ do pozdních veĉerních hodin. Raisův stařeĉek se snaţil být uţiteĉný v péĉi o pravnuĉku. Oni nebyli tak vzdělaní jako souĉasní senioři. Babiĉka byla negramotná, a tak nemohla ani ĉíst a vzdělávat se. Dědeĉek ĉíst uměl, ale jeho lakotná rodina ho nutila veĉer chodit brzy spát, aby se ušetřilo za svícení. Janu se rozĉiluje, ţe si její dcera o ní myslí, ţe je hloupá, protoţe je stará, coţ představuje jeden z předsudků - duševní úpadek starých lidí. Předchozí řádky o obsahu emailové korespondence dokazují pravý opak. Helena se zmiňuje o tom, ţe univerzity 108

Tamtéţ, s. 15 Šiklová, J., Matky po e-mailu, s. 16 110 Tamtéţ, s. 31 109

56

třetího věku prezentují stáří v pozitivním světle, ale mladí tomuto vzdělání nepřikládají váţnost a úctu. „ Ale mladí si z těch starých studujících dělají trochu i legraci. Ptají se, proč to studují, když stejně ty poznatky nikdy nevyužijí. Kdyby prý raději chodili do divadla, na koncerty nebo se rejpali na zahrádce. Snad mají pravdu, ale já v tom vidím určitou averzi ze strany těch mladých. Jako bychom pro ně chtěli být konkurencí.“111 Univerzity třetího věku vznikly s cílem vytvořit pro seniory další ţivotní program, který zahrnoval medicínské, sociokulturní a sociální elementy. Haškovcová uvádí, ţe studující senioři si méně všímají osobních problémů, lépe je překonávají a jsou méně nemocní. Program univerzity jim neumoţňuje myslet na zdravotní problémy. 112 Helena i Jana se shodly, ţe v souĉasné době se zvětšily rozdíly mezi generacemi. „ Nejen my, dcery, ale i generace našich matek se změnila. Dnešní matky – staré ženy – jsou si vědomé svých práv, nároků i finančních možností. Navíc nás vzájemně odcizuje i jiná zkušenost a jiné znalosti. Dnešní generace často mají společný již jenom jazyk a vzpomínky starých a jejich výroky buď chápou jako nesmysly, nebo jako folklór.“ 113 Rozdíly mezi generacemi se zvětšily jelikoţ, starý ĉlověk se dnes většinou uţ nepodílí na chodu domácnosti a hospodářství, jak tomu bylo v minulosti. Nedědí se řemeslná výroba z pokolení na pokolení, nedědí se grunty. Starý ĉlověk nepředává další generaci nabyté zkušenosti a tradice, a tak se zvětšuje vzdálenost mezi nimi. Zároveň uţ není tím bezbranným ĉlověkem odkázaným na pomoc druhých, stáří je finanĉně zabezpeĉeno, má svá práva. Jana uvádí, ţe dnešní babiĉky uţ nejsou ty křehké staré paní jako pára nad ĉajem, za všechno vděĉné. 114 Dalším problémem je komunikace. Se starými lidmi málo komunikujeme, ale nejen s nimi (problém všech generací). Neptáme se na jejich názory. Jako partnery v rozhovoru je ĉasto mladší generace podceňuje, manipuluje je do pozice pasivního příjemce informací a pokynů. Obě ţeny se zamýšlí na tím, do jaké míry znají své matky, bohuţel s přibývajícím věkem a ubývajícím zdravím můţe být uţ na komunikaci pozdě.

111

Šiklová, J., Matky po e-mailu, s. 70 Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 128 113 Šiklová, J., Matky po e-mailu, s. 78 114 Tamtéţ, 77 112

57

„ Můžeme se jich ptát, ale ony nám neodpoví. Jsou už nehezké, nemocné, ležící, bezmocné, ničím nám neimponují. Teď už neimponují. Dokud imponovaly, měly svoje názory, zaměstnání, řešily svoje problémy s partnery, etické otázky v politice, v práci, tak jsme se jich nezeptaly.“ 115 Helena a Jana hovoří o smrti, o tom, ţe souĉasná spoleĉnost vytěsnila toto téma. Bojíme se smrti a bojíme se o ní mluvit. Nejsme na ni připraveni . Dříve pomáhaly rituály se s ní smířit, staĉí kdyţ si přeĉteme kapitolu o stáří v Babiĉce. Kdyţ skonávala byli u ní všichni její blízcí, se všemi se rozlouĉila, všechny podělila, aby odcházela s ĉistou myslí. „ Se smrtí si nevíme rady v tom našem moderním či dokonce postmoderním světě. Chceme být o všem informováni, chceme být soběstační, o sobě rozhodovat a to je dokonce obsaženo v našich lidských právech. A najednou to nejde. Stojíme tváří v tvář situaci, na kterou nás nikdo nepřipravil, o které se většinou mlčelo. Je to zbabělost i naivita moderního člověka, který by si rád hrál na titána.“ 116 Stejně jako smrt, neumíme přijmout ani stáří a stydíme se za něj. Staří lidé chtějí působit jako mladí, vyhledávají jejich spoleĉnost. Stáří zastírá své znaky, senioři chtějí prezentovat jen aktivní úspěšné stáří – dlouho setrvávat v zaměstnání, stále se vzdělávat, dobře vypadat, být zodpovědný a nezávislý. Podle dnešních trendů se má vytvářet představa - ĉlověk se nemá nikdy chovat jako by byl starý. „ Teď se dívám na matčino tělo s trochou studu, že vidím tu její scvrklou kůži, že vidím to ochablé svalstvo na pažích a na stehnech, to že občas páchne močí. Zestárnout, to znamená taky přijmout svoji závislost na druhých, bezmocnost, omezenost možností a tomu nás nikdo nikdy neučil. Také by to znamenalo přijmout svoje stárnoucí tělo jako hezké.“ 117 Na závěr uvedu myšlenku, kterou vyslovila Jana a která má trvalou hodnotu a platnost. „ Přála bych si, abych byla co nejdéle zdravá, soběstačná a pak rychle, rychle zemřela. Až přijde můj čas! Abych nezůstala dětem na krku jako ti staří lidé.“ 118

115

Šiklová, J., Matky po e-mailu, s. 133 Tamtéţ, s. 61 117 Tamtéţ, s. 43 118 Tamtéţ, s. 29 116

58

Závěr Tématem mé absolventské práce bylo popsat obraz starého ĉlověka v literatuře 19. století a v souĉasné literatuře. Soustředila jsem se pouze na literaturu ĉeskou. Cílem práce bylo popsat samotné stáří, zaměřit se na jeho fyzickou podobu, na chování starých lidí, na jejich problémy s rodinou. Zabývala jsem se i postoji spoleĉnosti ke stáří. Abych se mohla věnovat tomuto tématu na odborné úrovni, bylo nutné získat potřebné informace a seznámit se s důleţitými poznatky. V první kapitole vymezuji obecně pojem stáří, odlišuji chronologické a sociální stáří. Na základě chronologického věku nelze hovořit o stáří. Někdo vykazuje příznaky odpovídající svým rokům, někdo ne. Moderní spoleĉnost hovoří o sociálním věku, kdy za starého povaţujeme jedince, který nastoupil do starobního důchodu. V tomto případě jde o spoleĉenský konstrukt naší doby, protoţe v tradiĉních spoleĉnostech ĉlověk přestával pracovat, kdyţ mu ubývaly síly. Ve

druhé

kapitole

charakterizuji

etapy

lidského

ţivota.

Dětství,

ĉas

bezstarostnosti, ale i úzkostí. Dospívání, doba prvních partnerských vztahů, získávání zkušeností, volba povolání. Zmiňuji se i o dospělosti, ale soustředím se hlavně na stáří (rané, vlastní), které podrobně popisuji z hlediska příznaků tělesných, psychických a sociálních. Stáří provází ztráta sociálních kontaktů (odchod do důchodu, ovdovění) a mnoho dalších problémů (věková diskriminace, segregace, generaĉní intolerance, předsudky, nízká adaptace stáří, osamělost), staří lidé se snaţí uchovat si svoji autonomii a soběstaĉnost aţ do poslední chvíle, nechtějí zaţívat pocit, ţe jsou závislí a na obtíţ. Status stáří býval odlišný v různých dobách a kulturách.. Pozice starých lidí ve spoleĉnosti závisela na vyspělosti a hierarchii spoleĉnosti, jejím bohatství, ekonomických, demografických, klimatických podmínkách, a podléhala náboţenským vlivům. V prvobytně pospolné spoleĉnosti starce uctívali, ale i zabíjeli. V antice si jich povaţovali.

Dnešní

postavení

stáří

souvisí

se

spoleĉenských

změnami

vědeckotechnického pokroku v 19. a 20. století, který má i negativní stránku, neboť si zakládá na výkonu a úspěšnosti v profesní sféře. Na úkor stáří se zaĉíná upřednostňovat kult mládí. Došlo k věkové segregaci, protoţe lidé jiţ přestali být vázáni prací na prostředí rodiny, ale pracovní ĉinnost vykonávají mimo domov, zmenšilo se pojetí rodiny jako takové. Souĉasnost vytváří mýty a předsudky o stáří (nemoc, impotence,

59

ošklivost, duševní choroba, zbyteĉnost, chudoba, osamělost), které mají vliv na utváření všeobecného pojetí stáří. Uvedla jsem také základní informace o ageismu (vysvětlení pojmu, zdroje).

Podstatná byla práce s uměleckou literaturou, vyhledávala jsem

hodnocení stáří v ĉeské próze 19. a 21. století. Důleţité myšlenky jsem podrobila interpretaci a srovnání se souĉasným literárním a spoleĉenským stářím, „nebeletristickým“. Obraz zachycení a pojetí stáří v literatuře 19. století byl odlišný. Zvolila jsem si zástupce rozdílných směrů, Boţenu Němcovou se svojí idylickou Babiĉkou a Karla Václava Raise, představitele realistů. Ze souĉasné literatury pracuji s prózou Jiřiny Šiklové Matky po e-mailu. Němcová šla cestou fikce, své vzpomínky

obestřela fantazií, přizpůsobila je

záměru psaní Babiĉky. Vytvořila ideál ĉlověka, šťastnou ţenu, plnou duševní harmonie a klidu. Stará venkovanka opustila svůj domov a přestěhovala se k dceři a vnouĉatům, Brzy starosvětská ţena urĉuje chod celé domácnosti a řád v ní. Dnešní senioři dávají přednost vlastnímu bydlení, rodiny jsou homogenní, izolované, jednogeneraĉní. Novoty, se kterými se stará ţena setkává, buď přijme (psaní dopisu, vánoĉní stromek), nebo si jich nevšímá a nevyvolává rozbroje. Staré nemohoucí matky v díle Jiřiny Šiklové se chovají naopak sobecky a snaţí se prosadit si svou v kaţdé situaci. Babiĉka si nakonec svým jednáním získá vedení celé domácnosti. Staří lidé se dříve aţ do konce svého ţivota podíleli na chodu domácnosti, pracovali v hospodářství, obstarávali domácnost a vnouĉata, pomáhali podle svých moţností. Dnešní staří lidé ukonĉují svou pracovní roli v zaměstnání ze dne na den, mívají potom pocit zbyteĉnosti. Starý výminkář u Raise, nemá v nové domácnosti u svých potomků ţádná práva. Stříhavka prezentuje stáří jako oběť. Sám je obětí a sám se obětovává pro štěstí druhých. Oba spisovatelé, Němcová i Rais, se zaměřili na starého ĉlověka z venkova. V 19. století byla vesnice viděna jako oáza lepších lidských vlastností, ve vesnickém ĉlověku vidí spisovatelé větší mravní hodnotu, neţ u městských obyvatel. Oba staří lidé (babiĉka i Stříhavka) ţili vírou v Boha, která je posilovala. Důvěru a lásku k Bohu vštěpovali i dětem, vychovávali je ve zboţnosti a lásce k lidem a přírodě, uĉili je pokoře a odevzdanosti. V souĉasném postoji ĉeské spoleĉnosti převaţuje ateismus. Ani o matkách u Šiklové se nehovoří jako o věřících. U Raise i Němcové hraje důleţitou roli vypravování. Babiĉka vypráví celému okolí, výminkář své vnuĉce (pohádky, pověsti, říkanky). Dnešní spoleĉnost provází více

60

neţ mluvené slovo, vizuální svět, lidé mezi sebou málo komunikují, coţ vyplývá i z prózy Jiřiny Šiklové. Babiĉka byla negramotná, hlavní hrdinky v díle Šiklové (Helena a Jana) jsou vzdělané. Jejich vzájemná emailová korespondence je proloţena odbornými radami, citáty, odkazy na vědeckou a krásnou literaturu. Boţena Němcová vloţila do své hrdinky vlastenecké ideje. Lidé se v 19. století jinak léĉili, vypadali jinak neţ dnes (vzhled, obleĉení). V souĉasnosti máme problém přijmout stáří, stydíme se za něj. Podle moderních trendů máme ţít představou, ţe se ĉlověk nemá nikdy chovat, jako by byl starý. Rozdíly mezi generacemi se zvětšily, jelikoţ starý ĉlověk se dnes většinou uţ nepodílí na chodu domácnosti a hospodářství, jako tomu bylo v minulosti. Starý ĉlověk nepředává další generaci nabyté zkušenosti a tradice, a tak se zvětšuje vzdálenost mezi nimi. O neutěšených rodinných vztazích píše Rais i Šiklová. Bohuţel v dobách Raisových nebyli ještě senioři zabezpeĉeni finanĉními dávkami v penzi a byli odkázáni zcela na rodinu a svůj výminek. Dnes neumíme přijmout ani smrt, bojíme se ji. Babiĉka nevnímala smrt záporně, cítila, ţe stárne a smrt znamenala logické vyústění. Uvědomovala si, ţe všechno jednou skonĉí. Babiĉka se podle starého obyĉeje smířila před koneĉným odchodem s Bohem, s lidmi i se zvířaty. Rozdělila svůj majetek. Víra v Boha a ritualizace procesu umírání napomáhala tak lidem smířit se smrtí a přijmout ji. Stáří v 19. století i dnes je v mnoha rozměrech odlišné, jak jsem v absolventské práce uvedla. Spoleĉný je vztah k rodině, na niţ se staří lidé soustředili a soustředí. Třebaţe vztahy v ní mohou být někdy aţ tragické, jak píše Rais, přesto si všichni přejeme idylu z Babiĉky. Přejeme si, aby to bylo místo lásky, vzájemné úcty, porozumění a bezpeĉí.

61

Seznam literatury FILIPEC, Josef, et al. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2. vyd. Praha : Academia, 1994. 799 s. ISBN 80-200-0493-9. GRUSS, Peter. Perspektivy stárnutí : z pohledu psychologie celoživotního vývoje. 1. vyd. Praha : Portál, 2009. 222 s. ISBN 978-80-7367-605-6. HAMILTON, Ian Stuart. Psychologie stárnutí. 1. vyd. Praha : Portál, 1999. 319 s. ISBN 80-7178-274-2 . HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, 776 s. ISBN 80-7178-303-X HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. 2. vyd. Praha : HBT, 2010. 365 s. ISBN 97880-87109-19-9. HORSKÝ, Jan; SELIGOVÁ, Markéta. Rodina našich předků. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 143 s. ISBN 80-7106-195-6. JANÁĈKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová : Příběhy - situace - obrazy. 1. vyd. Praha : Academia, 2007. 309 s. ISBN 978-80-200-1574-7. JANÁĈKOVÁ, Jaroslava. Příběh tajemného psaní : O pramenech a genezi babičky. 1. vyd. Praha : Akropolis, 2001. 160 s. ISBN 80-7304-015-8. KUCHAŘOVÁ, Věra. Staří lidé ve společnosti a v rodině. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí , 1996. 70 s. LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čtvero ročních dob v lidové tradici. 1. vyd. Praha: Petrklíĉ, 2008. 163 s. ISBN 978-80-7229-171-7. LEHÁR, Jan, et al. Česká literatura od počátku k dnešku. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 1057 s. ISBN 80-7106-308-8. MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha Litomyšl : Paseka, 2004. 699 s. ISBN 80-7185-669-X . MOŢNÝ, Ivo; Rodina a spoleĉnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, 311 s. ISBN 80-86429-58-X Ĉesko. MPSV: Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 aţ 2012 (Kvalita ţivota ve stáří), [online] dostupné z http://www.mpsv.cz/cs/5045 MÜHLPACHR, Pavel. (ed.) Schola gerontologica. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005, 314 s., ISBN 80-210-3838-1 NEJEDLÝ, Zdeněk. Božena Němcová. 2. vyd. Praha : Svoboda, 1950. 207 s.

62

NĚMCOVÁ, Boţena. Babička. 1. vyd. Praha : Kniţní klub, 2005. 172 s. ISBN 80-2421360-5. NOVOTNÁ, Zdeňka. Obraz starého člověka v současné české próze. Praha, 1991. 74 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta. Univerzita Karlova. PACOVSKÝ, Vladimír; HEŘMANOVÁ, Hana. Gerontologie. 1. vyd. Praha : Avicenum, 1981. 298 s. PICHAUD, Clément; THAREAUOVÁ, Isabelle. Soužití se staršími lidmi. 1. vyd. Praha : Portál, 1998. 156 s. ISBN 80-7178-184-3. RABUŠIC, Ladislav: Česká společnost stárne. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1995, 192 s., 80-210-1155-6 RAIS, Karel Václav. Výminkáři. 18. vyd,. Praha : Odeon, 1976. Konec ţivota, 183 s. ŘÍĈAN, Pavel. Cesta životem. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, 435 s. ISBN 80-7038078-0 SEDLÁKOVÁ, R. Obraz seniorů a stáří v českých médiích aneb přispívají mediální obsahy k vytváření věkově inkluzivní společnosti? In BOĈÁK, RUSNÁK (eds.) Média a text II. Prešov: Prešovská univerzita, 2008. ISBN 978-80-8068-888-2. Také dostupné z
ŠIKLOVÁ, Jiřina. Matky po e-mailu. 1. vyd. Praha : Kalich, 2009. 159 s. ISBN 978-807017-124-0. TOŠNEROVÁ, Tamara. Ageismus. Průvodce stereotypy a mýty o stáří. 1. vyd. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, Ústav lékařské etiky 3. LF UK a FNKV Praha, 2002, 45 s. ISBN 80-238-9506-0 TOŠNEROVÁ, Tamara; Jak si vychutnat seniorská léta. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2009, 239 s. ISBN 978-80-251-2104-7 VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II. : Dospělost a stáří. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2007. 461 s. ISBN 978-80-246-1318-5. VIDOVIĆOVÁ, Lucie, RABUŠIC Ladislav. Senioři a sociální opatření v oblasti stárnutí v pohledu české veřejnosti. Zpráva z empirického výzkumu. VÚPSV 2003, 54 s. VIDOVIĆOVÁ, Lucie. O ageismu. 2006, Dostupné na internetu: http://www.ageismus.cz/index.php?m=2&lang=cz

63

VIDOVIĆOVÁ, Lucie. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008, 233 s. ISBN 978-80-210-4627-6 VIDOVIĆOVÁ, Lucie. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008, 233 s. ISBN 978-80-210-4627-6 VODIĈKA, Felix. Cesty a cíle obrozenské literatury. 1. vyd. Praha : Ĉeskoslovenský spisovatel, 1958. 323 s. WOLF, Josef. Umění žít a stárnout. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1982. 368 s.

64