zejména k vlastní publikační činnosti (dík za doplnění rozsáhlejších poznámek přísluší zejména prof. Hledíkové), některé pasáže byly upraveny nebo vypuštěny, ale výsledné texty zpravidla odpovídají tomu, jak dané přednášky zazněly.4 Pro zásadnější úpravy zejména vzhledem k výrazně osobnímu ladění některých pasáží se rozhodl pouze prof. Šmahel. Autorizovat se podařilo i texty autorů, kteří v době dokončování knihy bojovali se zdravotními omezeními (dr. Martinovský, doc. Sak). Jim i všem ostatním autorům patří velké poděkování za jejich vstřícnost, ochotu, pochopení a spolupráci, bez nichž by tato kniha nikdy nemohla vyjít.
Marie Ryantová
Ivan Martinovský Nechtěl jsem prožít náhradní život (1. dubna 2008)
4
Zvukové záznamy, přepisy a autorizace jednotlivých přednášek jsou uloženy u editorky. K oral history zejména Miroslav VANĚK – Pavel MÜCKE, Třetí strana trojúhelníku. Teorie a praxe orální historie. Praha 2011, k úpravám textů zejm. s. 160–163.
10
PhDr. Ing. Ivan Martinovský (* 6. ledna 1937, Úvaly, okres Praha-východ), emeritní ředitel Archivu města Plzně, čestný člen České archivní společnosti a držitel medaile „Za zásluhy o české archivnictví“. Přestože dr. Martinovský nejprve absolvoval chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích a v letech 1961–1972 pracoval jako technolog barviv ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, vystudoval v letech 1967–1973 archivnictví a dějepis na FF UK v Praze a vypracoval se v jednoho z předních českých archivářů. Nejprve byl řadu let archivářem v Okresním archivu v Ústí nad Labem (1972–1983, později Archiv města Ústí nad Labem), v letech 1983 až 1997 působil v Archivu města Plzně (od roku 1984 jako ředitel). Současně byl dlouholetým členem prestižního orgánu českého archivnictví, Vědecké archivní rady Ministerstva vnitra (od 1991, resp. 1994, do 2004), předsedou komise pro konzervaci a ochranu archiválií při Archivní správě Ministerstva vnitra (1975–1985), dopisujícím členem Mezinárodní archivní rady – výboru pro konzervaci ve Washingtonu (1976–1988), členem Českého národního komitétu historiků (1991–1997) a členem redakčních rad různých periodik (Archivní časopis, Ústecký sborník historický, Minulostí západočeského kraje). V letech 1990–1996 byl prvním předsedou České archivní společnosti. Pořádal také významná Plzeňská sympozia věnovaná dějinám 19. století a externě pedagogicky působil na Západočeské universitě v Plzni. Nezanedbatelná je i jeho činnost ryze historická – zabýval se dějinami Ústí nad Labem a Plzně i některých dalších lokalit a regionální historií severních a západních Čech, věnoval se vydávání historických pramenů („Karel Klostermann, Dopisy Bettyně“, Ústí nad Labem 1995 – s Kristinou Kaiserovou) a problematice českých právních a správních dějin, především 15. a 16. století; jeho poslední významnou prací je
11
podíl na edici Vladislavského zemského zřízení (s Petrem Kreuzem, „Vladislavské zřízení zemské a navazující prameny. Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích“, Praha 2007).5 Děkuji za přátelské uvedení. Dozvěděl jsem se sám o sobě překvapivě mnoho věcí. Začal bych od Jaroslava Seiferta. Ten ve svých básnických pamětech, skvělých básnických pamětech Všechny krásy světa6 – pokud jste je nečetli, nezapomeňte to napravit – v kapitole „Šestnáctý slovanský tanec“ vzpomněl, jak se v roce 1937, v době už zvýšeného ohrožení Československé republiky, procházel s Bohumilem Polanem po dnešní Letenské pláni. Možná nebo velmi pravděpodobně nebudete vědět, kdo to byl Bohumil Polan.7 To byl největší literární kritik par excelence, jehož soudy a dokonce i krásný sloh lze bez váhání přirovnat k Šaldovi,8 a jinak to byla největší kulturní osobnost meziválečné Plzně a možná i nejen Plzně. Proč to říkám. Jaroslav Seifert napsal v té kapitole, že Bohumil Polan bude bohužel zapomenut. Koneckonců, tuhle se ptali jednoho mladého básníka, kdo to je Polan a básník si „ani neškrtl’“. A tak jsem si pomyslel, že vědomosti mladých básníků řekněme z šedesátých sedmdesátých let opravdu nemohou být, aspoň ve všech případech, měřítkem vzdělanosti, spíše naopak. A neváhal jsem a napsal jsem Jaroslavu Seifertovi – poslal jsem mu knížečku Ladislava Stehlíka, kterou jsme vydali,9 a také takový sešitek, kde Polan vzpomínal na své působení v meziválečné Plzni,10 konkrétně na vinárnu U Němců, kde se všichni ti literáti scházeli, tam popíjeli a tak dále, to byla, dá se říct, plzeňská „kavárna Slavia“,11 a Polan tam byl vždycky tím uznávaným šéfem.
5
Viz BSAČZ, s. 404–405; Lexikon současných českých historiků, s. 184; Lexikon českých historiků 2010, s. 333.
6 7
Paměti nazvané Všechny krásy světa vydal Jaroslav Seifert (1901–1986) v roce 1979.
Bohumil Polan (vlastním jménem Bohumil Čuřín, 1887 Plzeň–1971 tamtéž) knihovník, bás-
Tu knížku jsem mu tedy poslal a napsal mu: „Mistře, mýlíte se, Polan nebude zapomenut, neboť jeho pozůstalost je v Archivu města Plzně. Je vzorně uspořádána, uspořádal ji docent Šváb12 v době, kdy ho soudruzi vyhodili z pedagogické fakulty a kdy pracoval jako brigádník v plzeňském archivu, do té doby, než ho zase i tam dostihla msta normalizátorů.“ Jak jsem řekl, tato pozůstalost je dochována, je vzorně uspořádána, takže tím pádem může Bohumil Polan na svou nesmrtelnost počkat přes nepřízeň času. Mistr odpověděl, že – napsal jsem i o poslání archivů a knihoven – si toto poslání archivů a knihoven vlastně neuvědomil, a že je to zajímavé, že on osobně má ve svých písemnostech obrovský nepořádek a že už spoustu věcí pravděpodobně poztrácel. Nutno říci, že když za pár let převzal jeho pozůstalost Památník národního písemnictví,13 tamější kolegové mohli Mistrův názor plně podpořit a prohlásili, že to bylo silně eufemistické zhodnocení proti skutečnosti. Takže to „Býti archivářem“ znamená přispívat taky k nezapomnění na významné lidi, na významné události, a postarat se o to, aby nezapomněli. Nezáleží na tom, jestli je ten či onen v kursu, momentálně. On může skutečně na tuto nesmrtelnost počkat, pokud se archivář o tu jeho pozůstalost náležitě postará. Také ještě některé události, které se samozřejmě nehodily některým politikům, některým režimům „do krámu“, jsou-li doloženy v archivu, dříve či později vyplavou na světlo. Výjimečné případy lidí, kteří si ty archiválie vynucovali, půjčovali a pak je ničili, jako byl zlopověstný Václav Král,14 to byly výjimky. Ale na toto jsem asi objednán nebyl, prý mám mluvit o sobě, což je dost těžké. Víte, mně se historie líbila od dětství. Už od čtvrté třídy, když byla nějaká ta vlastivěda a taková ta příroda, kameny a zkameněliny, to se člověk naučil, když musel, ale příběhy dějin mě bavily. Pak jsem ale dostal knihu, která se jmenovala Dějiny československé až do doby novější, jejímž autorem byl jistý pan Jan Novák,15 a tato kniha už byla tenkrát velice vzácná, protože už v roce 1947, ještě dávno před Únorem, ji nechalo Ministerstvo informací Václava Kopeckého,
ník, esejista a především proslulý divadelní a literární kritik, pracovník a v letech 1927–
1947 ředitel Městské veřejné knihovny v Plzni. Viz např. Viktor Viktora, Bohumil Polan
jako divadelní kritik. In: Minulostí Západočeského kraje 23, 1987, s. 53; http://www.slovnik8 9
12
Pozůstalost Bohumila Polana v Archivu města Plzně uspořádal v roce 1974 doc. PhDr. Mi-
ceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=545.
Rozumí se František Xaver Šalda (1867–1937).
Patrně jde o útlý sešit vzpomínek Ladislav Stehlík, Pozdrav Bohumilu Polanovi. Plzeň 1984.
10
Z listáře Bohumila Polana. Z pozůstalosti Bohumila Polana v Archivu měst a Plzně k vydání
loslav Šváb, CSc. (1913–1986), literární vědec, vysokoškolský pedagog (od roku 1958 působil
13
14
ta Plzně vydalo nakladatelství albis international, nakladatelství pro bibliofily a diskofily Kristiny Kaiserové v Ústí nad Labem v roce 1998.
Míněna známá kavárna v Praze naproti Národnímu divadlu.
12
Václav Král (1926–1983), neblaze proslulý český marxistický historik. Viz naposledy Roman Šperňák, „Se soudružským pozdravem“ zůstávám dál. Rok 1968 v životě a díle Václava Krá-
připravili Bronislav Losenický a Viktor Viktora. Pro Knihovnu města Plzně a Archiv měs-
11
na Pedagogické fakultě v Plzni).
Tj. Literární archiv Památníku národního písemnictví.
le. In: Bohumil Jiroušek a kol., Proměny diskursu české marxistické historiografie (Kapi15
toly z historiografie 20. století). České Budějovice 2008 (Historia culturae XV ), s. 403–411.
Knihu se bohužel nepodařilo dohledat.
13
známého ideologa českého stalinismu,16 zabavit, protože autor tam psal o tom, jak naše legie bojovaly proti bolševikům, a dokonce tam citoval Lloyda George,17 který potom prohlásil, že velmoci tento výkon českých legií nikdy nezapomenou. Víme všichni, kdo zapomněl – v roce 1938 v Mnichově. Pak, když jsem byl na měšťance (tehdy se podle tehdejší Nejedlého školské reformy říkalo „první střední“, to byla jedna z prvních, nebo úplně první školská reforma, kterých potom komunisti nadělali … – těžko říct, jestli se dají spočítat), tam jsem měl jednu paní učitelku na dějepis, která se jmenovala Eva Trnková a dovedla o těch dějinách nesmírně zajímavě vykládat. Mimochodem, její hlas se nesmírně podobal hlasu paní profesorky Duškové,18 slavné paměti. Takže z toho důvodu – ač jsem nikdy v Brně nestudoval a nikdy jsme se s paní profesorkou vlastně nepoznali jinak, než na nějakých archivářských sympoziích – jsme vždycky na sebe tak nějak drželi, paní profesorka vždycky se velice hlásila k Jindřichu Tomasovi19 z Litoměřic a ke mně, a jednou jsem jí řekl, že je mi sympatická, protože má takový hlas jako paní učitelka Trnková. Ale to už je jedno. Já jsem byl takové zvláštní dítě, že asi ve třinácti letech jsem přečetl celé Palackého Dějiny 20 – těch pět dílů,
16
Václav Kopecký (1897 Kosmonosy, okres Mladá Boleslav–1961 Praha), český komunistický
novinář a politik. Byl předním ideologem a propagandistou KSČ, patřil k největším stalinis-
17
tům a po roce 1948 se aktivně podílel na přípravě politických procesů s odpůrci režimu.
David Lloyd George (1863–1945), britský státník a politik, v letech 1916 až 1922 premiér Spojeného království.
18
Prof. PhDr. Sáša Dušková, DrSc. (1915 Brno–2002 tamtéž), dlouholetá universitní pedagož-
ka na Filosofické fakultě brněnské university (původně University Jana Evangelisty Purkyně,
od roku 1990 Masarykovy – od 1946, od 1980 vedoucí oboru archivnictví). Spoluvydavatelka edi-
ce Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (s J. Šebánkem a V. Vašků – IV-1,2, V-1,2,3,4), autorka řady publikací z oboru diplomatiky, členka Mezinárodní komise pro diplomatiku a člen-
ka korespondentka Monumenta Germaniae Historica, členka Vědecké archivní rady Ministerstva vnitra (1972–1980), čestná členka České archivní společnosti (1996). Viz BSAČZ, s. 156–157;
19
Lexikon současných českých historiků, s. 69; Lexikon českých historiků 2010, s. 115–116.
PhDr. Jindřich Tomas (1927 Praha–2010 Litoměřice), dlouholetý pracovník okresního, resp.
slovo za slovem, dokonce jsem si i leccos pamatoval a doufám, že si i pamatuju. Ale teď si jen představte, že v roce dvaapadesát, to byla doba Slánskiády,21 doba vrcholného stalinismu, stál člověk před problémem, jestli má ten dějepis dále studovat. Vypadalo to, že člověk, chtěl-li být dějepiscem z povolání, by neměl být pravdivý, což se mi nechtělo, nebo by byl zavřený, což se mi chtělo ještě méně. Nakonec to ale rozhodnul můj velmi autoritativní otec, který vždycky říkal, že dějepis je k ničemu a že nechce, abych byl pitomec, který neumí nic jiného, než ten dějepis, a rozhodl, že půjdu studovat chemii. Ani jsem se nakonec nebránil, a to proto, že tehdy, opakuji tehdy, byla chemie ze všech technických věd nejméně technická. To jest nebyla tam deskriptivní geometrie, nebyla tam příliš náročná matematika atd. Dnes je to všechno jinak. A tak jsem vystudoval, bez velkého zájmu, nicméně s poměrně slušným prospěchem, průmyslovou školu chemickou v Praze 2, pověstnou Křemencárnu naproti
Státního okresního archivu Litoměřice (od 1955, do 1990 ředitel). Zabýval se zejména teoretickými otázkami archivnictví (mj. informatikou a automatizací – byl členem příslušné
komise při SÚA), novověkou diplomatikou, dějinami českých měst, zvláště v jejich počátcích a v 16. století, ale i dějinami Indie a Filipín. Viz BSAČZ, s. 663–664; Lexikon současných
20
českých historiků, s. 315; Lexikon českých historiků 2010, s. 549.
Rozumí se František PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. 1–5. Poprvé vycházelo v letech 1848–1876, poté v řadě vydání, např. Praha 1939–1940 („podle posledního vydání vyšlého za života spisovatelova a podle původního rukopisu uspořádal Miloslav Novotný“).
14
21
Rudolf Slánský (1901 Nezvěstice, okres Plzeň-město–1952 Praha), známý český komunistický politik, dlouholetý člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa
a generální tajemník KSČ (1945–1951). Za druhé světové války pobýval v Moskvě a účast-
nil se Slovenského národního povstání, po válce patřil k nejmocnějším mužům KSČ, ještě
v roce 1951 byl vicepremiérem ve vládě Antonína Zápotockého. V listopadu 1951 byl zatčen
a v rámci vykonstruovaného politického procesu v prosinci 1952 popraven.
15
Flekům,22 kde bylo také ono slavné gymnázium, kde studovali například Voskovec a Werich a mnozí jiní důstojní pánové 23 – a pak se mi nechtělo na vojnu. Vždycky jsem byl antimilitarista, navíc z vojenského hlediska mám velkou nevýhodu, že jsem poměrně dost velký a spíš je mě vidět – a na vojně ten, koho je vidět, se má špatně, protože se nedokáže včas „zašít“, a vždycky ho tam nějaký zupák odchytí a prostě ho začne, promiňte, že to řeknu tak hnusně, „buzerovat“. A tak jsem se přihlásil na vysokou školu chemicko-technologickou. Poprvé mě nevzali, protože za prvé pan soudruh ředitel zapomněl přihlášky odeslati včas, ale i kdyby je odeslal včas, tak výsledky mých přijímacích zkoušek, které jsem tam přesto složil, nebyly tak excelentní, aby opravdu neměli někoho lepšího. Nicméně na tehdy začínající Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích, která existovala teprve od roku 1950 a nebyla ještě zavedená, to kupodivu stačilo a tam mě přijali. Vystudoval jsem to, jak se dalo, to jest s patnácti opravnými termíny – 28. března 2008 to bylo padesát let, co mi tehdejší pan prorektor dal na druhý opravný termín fyziku za tři a prohlásil: „Nemyslíte, že by bylo lepší, kdybych vás vyhodil? Koneckonců, za rok stejně neuděláte fyzikálku.“ Tedy zkoušku z fyzikální chemie, k čemuž pro neinformované řeknu, že to je takové jaksi přebrané svinstvo z chemie, fyziky a matematiky, které je podivuhodnou a z hlediska studentů velmi smrtonosnou syntézou. Já jsem si řek’ – protože teď už nemáš, Ivane, co prohrát, teď už jedině se zdravou drzostí: „Pane prorektore, jestli mi dneska napíšete tu fyziku, tak o tu fyzikální chemii se nemusíte starat. Tu udělám.“ „No, to jsem zvědav.“ Napsal mi tam „dobrý“ a ani mi neodpověděl na pozdrav. Představte si, tu fyzikálku jsem skutečně udělal na první termín a za velmi dobře – ale ty další zkoušky jsem neudělal, a když jsem se dostal před tak zvanou „sprdkomisi“, jak se tehdy říkalo, čili studijní komisi, kde se probíralo, jestli student hodlá dále studovat a nebo to flákat, jediný, kdo se divil, byl ruštinář, tehdejší profesor Pýcha, protože ten si myslel, že to všechno ovládám jako tu ruštinu. Chtěl bych upozornit, že ruština mě vždycky bavila, protože to je vynikající jazyk, takže ve třinácti kromě toho Palackého jsem se učil a dost naučil Evžena Oněgina,24 zpaměti, to bych ještě dnes mohl zarecitovat – není to tak dávno, co jsem tím „posadil na zadek“ jednoho rusistu.
Takže jsem jakž takž vystudoval chemii a dostal se na umístěnku do Ústí nad Labem, jako technolog výroby barev. Ne že by mě to bavilo a ne že bych tomu rozuměl, ale určité povědomí jsem měl, že ty výrobky musejí mít nějakou formu, už z toho důvodu, že já jsem na testu svým podpisem za jejich kvalitu ručil. A v opačném případě jsem samozřejmě mohl prohrát hezkých pár set tisíc v nějaké arbitráži – dvě arbitráže jsem i vyhrál, díky velmi zručnému právníkovi Spolku pro chemickou a hutní výrobu.25 Pak jsem se dostal ještě do jiného provozu, kde se vyráběla excelentní barviva, prvotřídní, a dodnes se vyrábějí, nicméně tento provoz prodělával tři sta tisíc korun měsíčně. Tak jsem řekl, že když se bude takhle prodělávat, nebudou prémie. A protože mám takovou, jak nedávno napsala kolegyně Hradecká,26 buldočí náturu, přesvědčil jsem i posledního pologramotu v provoze, že on to bude dělat podle toho, jak já si představuju, a že má dvě možnosti, po dobrém, nebo po zlém. Tam jsem se taky naučil excelentně nadávat, což mi potom při působení mezi humanistickou inteligencí působilo jisté potíže, když jsem ze starého dobrého zvyku použil některý ten termín, který byl v chemicko-technologických provozech třeba naprosto běžný. Ale nebyl to život, s nímž bych byl spokojený. Moji dva kolegové mi sice vždycky vysvětlili chemický princip a co mám hlídat a na co mám dohlížet, aby to mělo tu kvalitu, a koho mám sjet, ale nebavilo mě to. Nebavilo mě to, protože jsem si říkal, dělat tady „feldvébla“, to není ono. Takže jsem využil situace, která nastala koncem šedesátých let, konkrétně v roce šedesát sedm, kdy nebylo nutné – což předtím bylo naprosto nezbytné – mít potvrzení zaměstnavatele k dálkovému studiu, když se k tomu člověk přihlásil a nastoupil. A tak jsem hledal, co by se dalo studovat z dějin na filosofické fakultě – a našel jsem, že archivnictví. Řekl jsem si, archivy, to je zajímavé. Měl jsem jakési povědomí o tom, jak Palacký studoval v třeboňském archivu,27
25
Spolek pro chemickou a hutní výrobu, akciová společnost je česká výrobní chemická fir-
26
ma sídlící v Ústí nad Labem, jejíž počátky sahají až do roku 1846.
PhDr. Vladimíra Hradecká (* 1949 Ústí nad Labem), česká archivářka, pracovnice Státního oblastního archivu v Praze (1977–1986 a od 1992) a Státního okresního archivu Praha-západ (1986–1992),
v letech 1990–1996 jednatelka a 1996–2002 předsedkyně České archivní společnosti. Viz BSAČZ, 22 23
Míněn známý pivovar a restaurace „U Fleků“ v Křemencově ul. 11, Praha 1.
Na Státním reálném a vyšším gymnáziu (později Masarykově) v Křemencové ulici v Praze (tehdy II.) studoval v letech 1894–1902 také Fridolín Macháček, předchůdce I. Martinov-
24
ského v úřadu městského archiváře v Plzni. Gymnázium existovalo v letech 1871 až 1946.
Román ve verších ruského romantického básníka a zakladatele moderní ruské literatury
Alexandra Sergejeviče Puškina (1799–1837), jedno z klasických děl ruské literatury, které poprvé vycházelo v letech 1823–1831.
16
27
s. 245–246; Lexikon současných českých historiků, s. 103–104; Lexikon českých historiků 2010, s. 182.
František Palacký zavítal do Třeboně v letech 1824 až 1868 více než desetkrát na kratší či
delší badatelské návštěvy, jejich výsledky použil především ve svých Dějinách národu českého a ediční řadě Archiv český. Význam a bohatství třeboňského archivu oceňoval ve svých
dílech i v korespondenci. Když mu při příležitosti jeho poslední návštěvy v Třeboni v září
1868 místní obyvatelstvo v čele s městskou radou a zpěváckým spolkem Pěslav připravilo nadšené ovace, pronesl v děkovném projevu často parafrázovaná slova: „Třeboň je pro
mne posvátnou Mekkou a tou bohdá dlouho zůstane i pro příští generace českých dějepisců“.
17
a říkal jsem, to by snad nemuselo být špatné, studovat v takovém archivu. Věděl jsem, že řada jiných lidí, kteří se pokoušeli dostat třeba na filosofickou fakultu, na anglistiku – a byli to lidé, kteří uměli perfektně anglicky, měli to nacvičeno z aktivního působení v anglické armádě, nebo i perfektně německy, zase z pobytu v německé armádě, v Ústí nad Labem bylo možné obojí, tam byla většina německého obyvatelstva až do roku pětačtyřicet – dostali vyrozumění, že nemohou být přijati pro větší počet uchazečů. Připravil jsem se tedy tak, abych byl lepší než ti ostatní uchazeči – a povedlo se mi to, z těch pětasedmdesáti lidí jsem podle výsledku testů byl ještě s jedním studentem dokonce s náskokem na prvním místě. Nepřijetí pro vysoký věk nepřicházelo v úvahu, a když jsem byl pozván, na základě dobrých písemek samozřejmě, k ústní zkoušce, přišel jsem na filosofickou fakultu, před příslušné dveře, a tam byl štítek: „Prof. Dr. Zdeněk Fiala, DrSc.“28 Na přijímací zkoušce pro blbé studenty na chemii stačili asistenti, a tak jsem se šel ještě jednou na vrátnici zeptat, jestli to jsou opravdu ty dveře, kam mám přijít. Vrátný říkal: „Samozřejmě“, tak jsem vstoupil, pan profesor a další svita vstali, představil jsem se a posadil – archiváři to znají, do toho velkého koženého fotelu, kde se člověk propadl,29 a mohl tak vše sledovat, a pan profesor pravil se svým charakteristickým humorem a svou charakteristickou dikcí, kterou nevím, jestli se mi podaří napodobit: „Nó, můžete mi, prosím vás, říct, proč vy, jako chemik, a podle všeho etablovaný, jste se ve zralém věku rozhodl udělat takovou pitomost, jako jít studovat historii?“ Tuto otázku jsem v podstatě očekával, i když ne zrovna jaksi od pana profesora, nicméně odpověď jsem měl trochu připravenou a poukázal jsem na povídku Ivana Vyskočila,30 jmenuje se „o náhradním životě“ a řekl jsem, že mi je třicet a že bych nechtěl zbytek svého života
prožít náhradní život. „Nó, to je zajímavé, jenom si nejsem zcela jist, jestli pan doktor Vyskočil, který, jak možná víte, je také absolventem této fakulty, by si někdy rád neodpočinul u chemie.“ To byla doba, kdy Ivan Vyskočil měl zrovna s Hendrychem, Jiřím Hendrychem (to byl za Novotného do roku 1968 ideologický tajemník ÚV KSČ),31 jak se říká, jeden průšvih za druhým. Tak jsme se nad tím bonmotem usmáli, jenže jeden člověk se tam tvářil, jako že zřejmě nechápal, o čem se mluví; později jsem zjistil, že to byl kádrovák. To se stává, respektive, to se stávalo. Ale nakonec to pan profesor uznal, pak si přečetl můj seznam četby, a zeptal se, jestli vím, jak to bylo s apelačním soudem, tedy co to byl apelační soud a kdy vznikl a proč. Tak jsem to vysvětlil, protože to jsem mimochodem měl nastudované z Pekařových Dějin československých pro nejvyšší třídy škol středních,32 což jsem podědil po rodičích jako součást výbavy, a samozřejmě jsem si to také krom toho Palackého přečetl. Jestli tu knihu neznáte, stálo by možná za to si ji aspoň prohlédnout, není už to – zvláště co se užívané terminologie týče – věc zcela à jour33 a teď už možná ani ne zcela srozumitelná, nicméně neznám učebnici, kde by bylo shrnuto takové obrovské množství faktů na tak malém prostoru; je to tenoučká knížka, čili pokud se týče ekonomie slova, je to snad nejlepší učebnice, jakou jsem kdy v jakémkoli oboru viděl či četl. Ale to je vaše věc, jestli si to přečtete, nebo ne. Když jsem přemýšlel, věděl jsem, že ve finále ke Kristiánovi Fiala Pekařovi nadává,34 on zastával ve své stati Dobrovského35 názor, že Kristiánova legenda je produktem řekněme dvanáctého, dokonce až čtrnáctého
31
Jiří Hendrych (1913 Lom u Mostu–1979 Praha), český a československý poúnorov ý politik Komunistické strany Československa, člen Ústředního v ýboru Komunistické strany Československa, poslanec Národního shromáždění ČSR, Národního shromáždění
28
Prof. PhDr. Zdeněk Fiala, DrSc. (1922 Praha–1975 tamtéž), český historik, absolvent Státní ar-
ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění a jedna z nejvlivnějších postav KSČ
chivní školy (1946–1948), pracovník Ústředního archivu Ministerstva vnitra (1945–1951), poté
oddělení a od roku 1964 Katedry pomocných věd historických a archivního studia FF UK v Praze (1951–1975, od 1958 vedoucí, od 1966 profesor). Člen Státní archivní komise (1951–1954)
32
s. 172.
34
a Vědecké archivní rady Ministerstva vnitra (1957–1975, od 1972 místopředseda). Viz BSAČZ,
29
během éry Antonína Novotného, s nímž byl během Pražského jara v podstatě zbaven
33
Josef Pekař, Dějiny československé pro nejvyšší třídy škol středních. Praha 1921.
à jour (fr.) [a žúr], k určitému datu, dni.
ae eius) vznikla nedlouho po smrti sv. Václava, tj. v 10. století, Zdeněk Fiala (podobně jako
Josef Dobrovský a po něm František Palacký nebo později Václav Novotný a Rudolf Urbá-
FF UK, tj. dnes prof. Bláhové; jde o nábytek pocházející ještě z doby působení prof. Václa-
nek) kladli její vznik až do pozdějších století. Viz Zdeněk FIALA, Hlavní pramen legendy
va Vojtíška.
Ivan Vyskočil (* 1929 Praha), český spisovatel, dramatik, herec, režisér a divadelní pedagog, spoluzakladatel Divadla Na zábradlí, kde v letech 1958 až 1962 působil jako režisér činohry
a umělecký vedoucí. Autor řady divadelních her (mj. Kdyby tisíc klarinetů – s J. Suchým) a povídek.
18
Zatímco Josef Pekař zastával názor, že Kristiánova legenda (Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily, lat. Vita et passio sancti Vencaslai et sanctae Ludmilae avi-
Legendární fotel, v němž usedali adepti studia i státních závěrečných zkoušek, nacházející se v pracovně vedoucího Katedry pomocných věd historických a archivního studia
30
moci.
35
Kristiánovy. Praha 1974.
Josef DOBROVSKÝ, Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von späteren Erdichtungen zu reinigen.III. Wenzel und Boleslaw: die älteste Legende vom Wenzel, als Probe, wie
man ab Legenden für die Geschichte benützen foll.. Prag 1819.
19
století, což jak se ukázalo, byl fatální omyl, pravdu měl ten Pekař.36 O té knize jsem mu řekl, viděl jsem, že to trochu s panem profesorem zacukalo, nicméně řekl: „To je zajímavá knížka. A vy jste jí rozuměl?“ Tak jsem říkal: „No, zčásti, víte, ta terminologie už je tam trochu jiná, než ta dnešní.“ Ještě se mě ptali, jak jsem na tom s němčinou, tak jsem říkal: „Není to valné, ale když je to nutné, tak se občas i trochu domluvím.“ „To je výborné, protože, víte, to naši studenti ještě ve čtvrtém ročníku, když dostanou německý text, tak nevědí, jestli se drží takhle, nebo takhle. Tak u nás je to dobré, běžte vedle ke kolegyni Urbanové, ona vás přezkouší.“ Kolegyně Urbanová, což byla paní doktorka Urbanová, kandidátka věd,37 na mě začala mluvit německy, tak jsem si myslel, že to patří k pohovoru a začal jsem taky odpovídat německy, nebylo to valné, nebyla to zvláště po gramatické stránce ta nejexcelentnější němčina, ale nakonec to bylo dobrý, takže jsem víceméně prošel. Malér trochu byla latina, protože latinu jsem se samozřejmě na průmyslové škole a na vysoké škole chemicko-technologické ba ani v chemickém průmyslu neměl kde naučit, a když jsem začal tušit, že bych se měl na historii přihlásit, učil mě latinsky doktor Vorel, takto promovaný filosof, který řekl: „Já si tu latinu taky rád zvopakuju“, a tak jsem k němu chodil na takové nějaké víceméně bezplatné soukromé hodiny. Nebylo to úplně excelentní, takže pan Bejlovec, starší pamatují, to byl latiník z filosofické fakulty,38 prohlásil: „No, já vám to, víte, kazit nebudu, ale na to, aby se dalo říci jen vzdáleně, že umíte latinsky, se budete muset ještě moc a moc zdokonalit.“ Říkal jsem si: „To tuším“, poděkoval jsem a odešel. Na chodbě mě přepadl jeden pán a usoudil, že na mě chce ještě vyzkoušet test z češtiny, do testu, kde byly různé výrazy, co znamenají a jaký je význam tohoto a tohoto, a pak tam byly obraty z tehdejšího Rudého práva, napsal jsem mu zcela bez rozpaků, že to je ohavné stylistické klišé, které nemá podle mého názoru s kulturní češtinou nic společného. Sestavovatele testu, jak jsem potom viděl, se to zřejmě dotklo, papír měl před sebou a bylo tam mnoho poznámek červenou tužkou jako neštovice, zřejmě se vyřádil. Takže český jazyk
jsem dostal za dvě méně, a musel jsem jít na přijímačky z češtiny, ptali se mě na slovesné třídy. To je moje slabost – vím, že se dělí podle kmene infinitivního nebo podle kmene prezentního, je jich pět nebo šest, ale podrobnosti po mně nechtějte, občas mi to dělá potíže, takže se musím podívat do Pravidel,39 ale většinou nemám důvod se tím zas tak příliš zabývat, a tak jsem mu to v podstatě řekl. Pán zachoval naprostý klid, pak řekl, že by se to mohlo dělat podle první osoby přítomného času, ale to se používá tak pro cizince, na Universitě 17. listopadu40 a podobně, a jak jsem byl rozčilený, prohlásil jsem, že když to budu potřebovat, tak se to v té verifikované podobě pro Araby naučím. On zůstával klidný a pak pravil: „Dobře, když chcete na to archivnictví, co takhle Václav Březan,41 říká Vám to něco?“ No tak to už říkalo, a to už jsme se začali příjemně bavit, došlo na Jaroslava Seiferta, znovu ho vzpomínám, a já jsem říkal: „Víte, Jaroslav Seifert je básník, který je schopen stvořit rým na láska-páska a ono to kupodivu není blbá říkanka. Ale jeho nejlepší sbírka je prosím Osm dní, míněno osm dní mezi smrtí a pohřbem Tomáše Garriqua Masaryka, která se bohužel dneska nevydává a pokud ji nemá někdo doma, tak se k ní nedostane.“42 To pána velice zaujalo. A začali jsme se bavit o Tomáši Masarykovi a o Edvardu Benešovi – já mám takovou vadu, a to je velká paměť pro data, kterou jsem v případě nutnosti ničil nebo zatlačoval do defensivy i ty nejpověstnější examinátory na filosofické fakultě ( jediný pan Marek43 na antiku, ten to vzal a začal to na mě stejným způsobem, pak prohlásil: „Pane kolego, přece tady na sebe nebudeme machrovat, tak mi dejte index.“, takže se zachoval jako grand, napřed mi musel ovšem ukázat,
39
Rozumí se Pravidla českého pravopisu.
40
Universita 17. listopadu byla československá vysoká škola zřízená původně pro zahraniční studenty ze států Afriky, Asie a Latinské Ameriky, které byly dříve evropskými koloni-
emi. Jejím cílem bylo získávat pomocí stipendií studenty z tzv. třetího světa a marxistic-
ky na ně působit. Existovala v letech 1961 až 1974, kdy byla vzhledem k vysokým nákladům 36
41
Čechů do dějin (530–935). Praha 1997), s opačným názorem vystoupil nově Petr KUBÍN, Zno-
42
ličky. Praha 2007, s. 63–72, a s protiargumenty David KALHOUS, Znovu o Kristiána: repli-
43
gendě. In: Folia Historica Bohemica 2, 1980, s. 7–38 (a dále TÝŽ, Počátky Přemyslovců. Vstup
vu o Kristiána. In: Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žem-
37
na provoz zrušena.
Diskuse ale nadále pokračuje, pravost zastával Dušan TŘEŠTÍK, Deset tezí o Kristiánově le-
ka. In: Časopis Matice moravské (126), 2007, s. 411–417.
Dr. Urbanovou se nepodařilo dohledat.
38
Josef Bejlovec (* 1915 Dudov, okres Tábor–?), dlouholetý a legendární vyučující latiny
na FF UK, spoluautor učebnice latiny pro vysoké školy – Josef Bejlovec – Jan Janda – Eva Kamínková – Pavel Kucharský – Zdeněk Quit, Latina pro vysoké školy. Praha 1972.
20
Václav Březan (1568 Březno, okres Louny–po 1618), v letech 1596 až 1611 rožmberský archivář a bibliotekář, poté do smrti archivář rodu Švamberků. Viz BSAČZ, s. 108.
Jaroslav SEIFERT, Osm dní. Praha 1937, 2. vyd. Praha 1968, 3. vyd. Iowa City 1985, poslední vydání Praha 1996.
Doc. PhDr. Václav Marek, CSc. (* 1941), historik starověku, dlouholetý přednášející dějin
starověku na FF UK, v letech 2000 až 2005 ředitel Ústavu řeckých a latinských studií FF UK v Praze, od roku 2005 je zástupcem ředitelky tohoto ústavu. Spoluautor knih Moudrost věků: Lexikon latinských výroků, přísloví a rčení (s E. Kuťákovou a J. Zachovou, Praha 1988),
Řím Marka Aurelia (s R. Hoškem, Praha 1990) a Encyklopedie dějin starověku (s P. Olivou a P. Charvátem, Praha 2008).
21
že zas nejsem takovej frajer, jak bych si myslel, ale na ostatní i ty obávané examinátory to zabíralo) – a když jsem řek’: „Edvard Beneš – 4. září 1948 v šest hodin dvacet minut poslal Gottwald připravený telegram, falešný a neupřímný“, on říkal: „No, kdyby Vás náhodou nechtěli na archivnictví, o čemž pochybuju, tak se přihlaste ke mně na češtinu, nebo na literaturu, tam Vás určitě vezmu.“ Já jsem, prosím, pořád nevěděl, s kým mluvím. Až pět let nato, když kolega Moravec44 pořádal v Ústí nad Labem přednášky pro veřejnost, pozval na jejich přednášku prof. dr. Škarku,45 na Komenského barokní českou literaturu, přišlo lidí pět a půl, a když jsme se nakonec sešli čtyři, byla to velká ostuda, já tam vstoupil a koukám – on to byl ten pán, na něhož jsem si tak otvíral pusu. Takže to jsem zvládl, pak byla ještě třetí fáze. Jak jsem tam poletoval na chodbě, přišel náhle rusista, a že musím dělat ještě zkoušku z ruštiny. Já povídám: „Proč, proboha? To není nikde napsáno.“ „No, je to jedenáct let, co jste složil maturitu.“ Nechtěl jsem říct cosi o pitomé buzeraci, ale vyřešil jsem to jinak, prostě jsem se v té chvíli jal nadávat, a to rusky, tak jak jsem se to svého času naučil v Československé lidové armádě, kde se člověk občas stýkal se sovětskými důstojníky a poslouchal, jak oslovují své vojáky. Musím říct, že – tady už asi mezi vámi ta obecná znalost ruštiny nebude tak valná – ruština má snad nejpropracovanější systém nadávek ze všech jazyků, které znám. On na mě chvíli koukal, pak mávnul rukou a říkal: „To je dobrý, už nemusíte.“ Takže zkoušku z ruštinu jsem složil z nadávek – a tím pádem jsem byl přijat na filosofickou fakultu. Musím říct, že jsem pak samozřejmě nepobíral žádné volno a jezdil jsem tam jednou za měsíc v pátek na konzultace. Nepotřeboval jsem nikoho žádat, nikomu to říkat, protože každý chemický provozář měl na píchačce nějakých osm hodin navíc, nejen v pátek, to měl napíchaný dávno, i kdyby se flákal, takže jsem tam jel, svému tehdejšímu nadřízenému jsem říkal: „Hele, já potřebuju v pátek do Prahy“. Pak jsem zjistil, že onen jinak dobrý člověk si myslel, že tam jezdím
za ženskou, což mě v jeho očích povyšovalo. Ale občas, když jsem se vrátil, ptal se, jaké to tam bylo. Tak jsem říkal: „No, velice zajímavé a poučné.“ „Já ti dám, ty dobytku, zajímavé, to bych někdy taky rád vyzkoušel.“ Až teprve za tak zvané normalizace si fakulta vyžádala politický posudek od mého zaměstnavatele, neboť mimo jiné jsem neměl příliš vřelý postoj k internacionální pomoci při tak zvaných třídně politických prověrkách a doložil jsem tuto záležitost citátem právě z těch Československých dějin Josefa Pekaře. Pekař nesouhlasil se vznikem Československé republiky, nebyl ani příliš velkým fandou Tomáše Garriqua Masaryka, s tím se hádali o koncepci českých dějin,46 to asi víte, a když tedy musel napsat oficiální učebnici této Československé republiky, tak vznik republiky vyřídil moudrou větou (ta učebnice vyšla v roce 1921): „Odstup od těchto událostí je zatím příliš malý, takže se vymykají z hodnocení historického.“ A bylo na pánech kantorech, co k tomu řeknou nebo neřeknou. Já jsem tuto formulaci použil k tomu, abych nemusel vyjádřit nějaký svůj souhlas s tím, čemu se tenkrát říkalo „internacionální pomoc“ – okupaci Československa po srpnu 1968. Kupodivu mi to nějak prošlo; nepovýšili mě za to, ale taky nevyhodili, ono konec konců chemici byli potřeba. Stalo se, že když fakulta požádala o ten politický posudek a já byl potom pozván před fakultní disciplinární komisi, abych vysvětlil, jaký mám postoj, tak jsem se kroutil, okecával to – mimochodem setkal jsem se tam s týmž rusistou, u něhož jsem složil přijímačky ze znalosti ruských nadávek. Bylo jasné, že ten člověk evidentně neměl zájem na mém skalpu. Když jsem říkal: „Prosím vás, jsem řídícím pracovníkem v průmyslu, jsem československým důstojníkem v záloze, tak jakápak politická nespolehlivost?“ „Soudruhu, a jakou máte šarži, důstojnickou?“ Tak jsem si říkal, teď tě dostanu – a povídám: „Soudruzi, to je přece vojenské tajemství.“ Ten se nadchnul a nikdo jiný se tak nebil za mě, jako on. V té době mi zbývala k dokončení studia poslední semestrální zkouška, byly to dějiny práva, čili disciplína, kterou jsem se později taky zčásti tu a tam živil. To se mělo dělat u, jak se tehdy zdálo, docenta na věčné časy Karla Malého,47 dnes je to vážený pan profesor, po kterém jako po svém nejlepším
44
PaedDr. Jaroslav Moravec (* 1946 Litoměřice), český archivář, dlouholetý pracovník Státního okresního archivu Litoměřice (od 1979, od 1990 do 2012 ředitel archivu). Viz BSAČZ,
45
s. 430.
Prof. Dr. Antonín Škarka (1906 Brno–1972 tamtéž), významný český literární historik,
zabýval se zejména českou hymnografií od nejstarších dob do konce 18. století i v evrop-
ských souvislostech (mj. Nejstarší česká duchovní lyrika, Praha 1949; Nové kapitoly ze staré české hymnologie, Praha 1942). Mnoho pozornosti věnoval hymnologii v husitské době
a Janu Husovi a hymnologii v Jednotě bratrské a J. A. Komenskému. Ve sborníku O barokní kultuře (red. Milan Kopecký, Brno 1968) zaujal pozoruhodnou pozici v posuzování baroka jako celku. Viz Radko ŠŤASTNÝ, Čeští spisovatelé deseti století. Praha 2001, s. 360–361;
Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 894.
22
46 47
Viz zejména Martin KUČERA, Pekař proti Masarykovi. Praha 1995.
Prof. JUDr. Karel Malý, DrSc. Dr. h. c. (* 1930 Mnichovo Hradiště, okres Mladá Boleslav),
český právní historik (mj. Dějiny státu a práva v Československu – do r. 1918 – s F. Sivákem, Praha 1988; Dějiny českého a československého práva do r. 1945, Praha 2003; Vývoj prá-
va v Československu v letech 1945–1989 – s L. Soukupem, Praha 2004), profesor (od roku 1990) Právnické fakulty UK, ředitel tamního Ústavu právních dějin UK, v letech 1993 až 1999 505. rektor University Karlovy v Praze. Pro studenty archivnictví FF UK přednášel
dějiny práva, resp. předmět Základní právní pojmy. Viz Lexikon současných českých historiků, s. 180–182.
23
žákovi soudruh akademik Václav Vaněček48 – tomu se jinak, než soudruhu akademiku říkat nesmělo – šlapal, jak mohl a kde mohl. Tak nějak se „prosáklo“, že mám potíže a že mi zbývají dějiny práva, tak mi pan docent, tedy dneska profesor Malý poslal svoji navštívenku, ve velice dobře zalepené obálce pochopitelně, kde bylo napsáno: „Pane kolego, slyšel jsem, kdybyste potřeboval pro ukončení studia tu zkoušku napsat, tak samozřejmě zavolejte a přijďte, na tom, kdy tu zkoušku skutečně vykonáte, bychom se dohodli.“ Mně by se nic nestalo, ale kdyby to vyšlo najevo, tak to Karla Malého okamžitě, okamžitě zničí. Přesto to udělal kvůli nějakému Martinovskému, kterého ani dohromady neznal, přednášel nám coby dálkařům takový dvě tři lekce dějin práva a možná že pochopil, že tam někoho vzadu to třeba zajímá víc, než ty ostatní, ale to bylo jediné. Takže když se potom Malý stal rektorem, někteří kolegové říkali, ježíšmarjá, připomínali, co napsal, či spíše musel napsat někdy za komunistů, nějaký ten třídní boj a tak dále, třídní kompromis mezi šlechtou a městy zvaný Svatováclavská smlouva49 – to měl od Vaněčka, to nebylo z jeho hlavy – , a já jsem jim pak tohle připomínal, a říkal, to byl tenkrát, řekněme, třídní boj. Ale té pomoci nebylo třeba, protože nakonec záležitost rozhodl ještě jeden zajímavý člověk. Zlopověstný normalizátor jménem Haubelt,50 tehdy prorektor, nebo pardon, proděkan pro
48
Akademik (člen Československé akademie věd) prof. JUDr. Václav Vaněček, DrSc. (1905 Jílové u Prahy, okres Praha-západ–1985 Praha), český právní historik, od roku 1945 profesor dějin
státu a práva na Právnické fakultě UK, autor řady významných prací (zejména Základy práv-
ního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě 1-3, Praha 1933–1939;
studium. K němu totiž došel zamítavý posudek komise ze Spolku pro chemickou a hutní výrobu, která zjistila, že něco studuji a oni o tom vůbec nevědí. Já jsem jim povídal: „Prosím vás: studuju si, ano. Chci po vás něco? Chci po chemičce vůbec něco? Nechci. Můžete mi říct, co ve smyslu zákonného je vám vlastně do toho, že já si ve volném čase rozšiřuji své vzdělání?“ A položil jsem telefon. Na základě toho se komise rozhodla, že mě nedoporučí k dalšímu studiu a poslala to na filosofickou fakultu. Tam to dostal do rukou Haubelt, takto obávaný normalizátor. „Prosím vás,“ zeptal se, „v kterém ročníku je tenhle člověk?“ „V posledním, soudruhu proděkane.“ „A kolik má ještě udělat zkoušek?“ „Snad jednu, možná že ani tu ne.“ „Takže o tom, jestli je způsobilý nebo není způsobilý ke studiu, je už vlastně rozhodnuto.“ Vzal ten papír, takhle ho zmačkal a obloukem hodil do koše. Čímž bylo rozhodnuto definitivně a mohl jsem dostudovat a udělat si státnice a tak dále a nakonec pak i ten doktorát. Jak už vám říkala paní docentka, ještě před skončením studia na filosofické fakultě jsem dal Spolku pro chemickou a hutní výrobu výpověď, v takovém tom řádném devítiměsíčním termínu, a odešel do tehdy okresního archivu v Ústí nad Labem,51 kde se zrovna uvolnilo místo, protože kolega Ladislav Dušek,52 na konci své éry ředitel Státního archivu v Litoměřicích, tehdy zrovna odcházel učit na fakultu; potom za několik let se vrátil do archivnictví zpět. Místo se uvolnilo, nastoupil jsem tam a vydržel jsem tam jedenáct let. Měl jsem takovou tendenci psát a nějak jsem začal tím, že jsem psal do Ústeckých přehledů, to byl kulturní programový měsíčník, kde byla možnost psát, a tak jsem psal vybrané kapitoly města Ústí nad Labem. Vždycky byl problém, aby se to tam vešlo, musel jsem šetřit slovy a místem a škrtat. Ústecká historiografie do té doby vypadala
Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Praha 1964, 1970, 1976). Byl členem Krá-
lovské české společnosti nauk, od založení ČSAV v roce 1952 jejím členem korespondentem
a od roku 1973 řádným členem, tedy akademikem. Působil i na Státní archivní škole v Praze
(1932–1950), byl členem Vědecké archivní rady Ministerstva vnitra (1972–1985), v roce 1968 byl
51
V roce 1986 bylo Ústí nad Labem prohlášeno statutárním městem, následně byl zrušen
Okresní národní výbor a správu celého okresu vykonával v rámci druhé instance Národ-
na přání Václava Vojtíška pověřen vedením Ústředního archivu ČSAV (dnes Masarykův ústav
ní výbor města Ústí nad Labem, v první pak Obvodní národní výbory a Místní národní
a Archiv AV ČR, v. v. i.), kde poté získali uplatnění i někteří z těch, kteří museli po roce 1968
výbory. Archiv jako zařízení odboru vnitřních věcí Národního výboru města se změnil
svá místa opustit (mj. F. Hoffmann). V letech 1969–1971 byl také poslancem České národní 49
na Archiv města Ústí nad Labem s tím, že shodně jako Národní výbor města Ústí nad La-
rady. Viz BSAČZ, s. 683; Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 885–889.
bem vykonával archivní činnost na území celého okresu Ústí nad Labem. Viz http://www.
Rozumí se známý dokument uzavřený mezi šlechtou a královskými městy v roce 1517.
usti-nad-labem.cz/cz/verejna-sprava/magistrat/odbory-a-oddeleni/archiv-mesta-usti-nad-
50
Prof. PhDr. Josef Haubelt, DrSc. (* 1932 Olšovec, okr. Přerov), český historik. Od r. 1957 působil na katedře obecných dějin a pravěku FF UK, v l. 1979–1991 jako docent, poté jako profesor. Zabýval se dějinami 16.–19. století, především osvícenství a českého národního ob-
52
-labem/historicky-vyvoj-archivu-mesta-usti-nad-labem.html.
Ladislav Dušek, prom. hist., CSc. (* 1940 Budyně nad Ohří, okres Litoměřice), český archivář a historik, pracovník Okresního archivu Ústí nad Labem (1969–1972), poté dlouholetý
rození, věnoval se osobnosti Ignáce Borna, Gelasia Dobnera, Prokopa Diviše, Kašpara ze
pracovník Státního oblastního archivu Litoměřice (1962–1965, 1975–1985), v letech 1975–1985
mějším dílem je České osvícenství (Praha 1985). Viz Lexikon současných českých historiků,
1975). Viz BSAČZ, s. 155–156; Lexikon současných českých historiků, s. 68; Lexikon českých his-
Šternberka, Jana Evangelisty Purkyně, Bernarda Bolzana, Alexandra Humboldta, nejznás. 90–91; Lexikon českých historiků 2010, s. 155.
24
a 1990–2003 jeho ředitel, krátce působil na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (1972– toriků 2010, s. 115.
25
tak, že se prostě přeložily staré německé Heimatkunde do češtiny a všechny ty hlouposti se opakovaly – začal jsem to napravovat. Poněvadž první domnělá zpráva o městě k roku 973 je v listině, která je prokazatelně falzum, psal jsem o zakládací listině kapituly litoměřické, což není falzum, až po já nevím co všechno. Stal se z toho bestseller, protože v tehdejší situaci veřejnost skutečně čekala na každé slovo, kde snad bylo něco jiného než ty marxistické slátaniny, které se na každého denně valily. Třeba i taková nevinná zmínka o bitvě u Ústí nad Labem, kde byl roku 1426 proveden absolutně největší masakr na veškerých křižáckých armádách, takže husité doslova rozstříleli na cucky saskou křižáckou armádu a ztratili při tom dvacet – dvacet! mužů, zatímco saské ztráty se počítaly na pět nebo šest tisíc, to nikdo přesně nespočetl, a skládaly se o tom dobové písně, jak na straně vítězů, tak na straně poražených. Na straně vítězů samozřejmě byla píseň o bitvě u Ústí, kterou pochopitelně probral Zdeněk Nejedlý ve svých Dějinách husitského zpěvu,53 což byl svého času jeho habilitační spis na filosofické fakultě, protože se habilitoval na dějiny hudby. Provedl rozbor té písně, dopustil se několika nepřesností, to jest některá jména, která se tam vyskytovala, identifikoval špatně. To se, prosím, stává každému, nikdo není neomylný. Jenže já jsem to hezky napsal, popsal, a řekl jsem zcela korektně, že v Dějinách husitského zpěvu se Nejedlý zmýlil – naprosto korektní konstatování, nic jiného jsem tím nemyslel. Lidé mě začali zastavovat na ulici: „Ty seš pašák, člověče, tys to tomu dědkovi Nejedlýmu natřel.“ Taková byla psychóza. Takže pochopitelně z těchto věcí se stal bestseller, i z takové z mého hlediska úplně zanedbatelné maličkosti. Napsal jsem pak nový seriál a došel jsem k seriálu „Lékaři a zdravotnictví v ústecké minulosti.“ Když jsem došel k osobnosti doktora Alexandra Mariana, což byl lékař, statistik a archivář, zajímavá ústecká osobnost,54 o níž se, myslím, napsaly i knížky, tak jsem to pěkně popsal, a teď, jakou přílohu. Tam byla jedna zajímavá příloha z pozůstalosti, totiž císařský cestovní pas pana doktora Alexandra Mariana z roku 1915 na cestu do Německa – tak jsem nechal zreprodukovat ten císařský cestovní pas a napsal k tomu vysvětlení, že vlastně tento pas byl mimořádností, vyvolanou
válečnou situací. V mírových dobách totiž po zavedení ústavnosti v Rakousku, v Rakousko-Uhersku, mohli všichni rakousko-uherští státní občané cestovati po Evropě s výjimkou Turecka a carského Ruska na tzv. Kennkartu, čili dnešní občanský průkaz. Pouze když neměli ještě za sebou vojenskou službu nebo nebyli zletilí, tak k tomu museli mít taky souhlas příslušného okresního hejtmana. Soudruh předseda ONV se rozčílil a začal vyřvávat, co tam ten blbec píše, našim pracujícím je prd do toho, jak si kdysi cestovali buržoazní doktoři, to přece je vůbec nezajímá. I skromně jsem podotkl, z toho zázemí archivu, ale zase taky dost nahlas: „Ale zajímá. Velmi. Samozřejmě, že zajímá.“ Ale to byly takové hřebíky do rakve, mé, protože pak už jsem v těch Ústeckých přehledech nic publikovat nesměl; patřilo to k absurditám v archivu, když jsem mohl nadále redigovat Ústecký sborník historický 55 – to pracující nečetli, to uznával i soudruh předseda. A když se tedy zjistilo, že mě už v Ústí nechtějí a moje postavení se tam stalo takové, řekněme, těžko slučitelné s mou důstojností, tak jsem si hledal místo. Udělal jsem nejprve konkurs na místo archiváře Československé strany socialistické, v bývalém baráku na Náměstí Republiky, kde sídlil archiv, a mně se zdálo, že by to byla taková dobrá „zašívárna“ a člověk by si tam mohl pěkně v klidu psát, protože bylo evidentní, že nějaké dějiny se u československých socialistů po Únoru nedějí. Konkurs jsem prokazatelně vyhrál, to vím. Dostal jsem přesto přípis, že výsledek konkursu byl na základě stanoviska Ústředního výboru Národní fronty zrušen. Za těchto okolností pak byla přímo spásná myšlenka, když plzeňský archivář, doktor Bělohlávek,56 hledal nástupce. Nemohl ho najít, nejprve si vyhlédl a chtěl samozřejmě prosadit dnešního archiváře, doktora Jaroslava Doušu,57 tomu ovšem dali soudruzi podmínku, aby přijal „rudou pracovní
55
Ústecký sborník historický je odborný časopis pro dějiny severozápadních a severních
Čech, který vycházel péčí Archivu města Ústí nad Labem (původně Okresního archivu)
a Muzea města Ústí nad Labem od roku 1966, do roku 2005 vyšlo 14 svazků. Od roku 2010 jej jako recenzovaný časopis vydává Filosofická fakulta University Jana Evangelisty Pur-
53 54
Zdeněk NEJEDLÝ, Dějiny husitského zpěvu za válek husitských. Praha 1913.
56
MUDr. Alexander Marian (1852 Haňšpach, dnes Lipová, okres Děčín–1919 Ústí nad Labem),
Státní archivní školy (1946–1948), původně (1948–1951) vedoucí Krajského archivu Plasy, v le-
praktický lékař v Ústí nad Labem (v letech 1878–1919), současně člen městské zdravotní rady a předseda správního výboru městské nemocnice, člen městského zastupitelstva Ústí
nad Labem a městský radní, ale i archivář města Ústí nad Labem (1895–1919). Působil i jako
zástupce městské rady ve výboru Muzea města Ústí nad Labem (1898–1919) a konzervátor památek okresu Ústí nad Labem (1902–1919), zabýval se regionálními dějinami, historickou demografií a statistikou. Viz BSAČZ, s. 400–401.
26
kyně v Ústí nad Labem.
PhDr. Miloslav Bělohlávek (1923 Plzeň–2006 tamtéž), český archivář, historik, absolvent
tech 1948–1984 ředitel Archivu města Plzně (plzeňský městský archivář), nástupce F. Ma57
cháčka. Viz BSAČZ, s. 75.
PhDr. Jaroslav Douša (* 1949 Plzeň), dlouholetý pracovník (od roku 1975) a ředitel (od roku
1997) Archivu města Plzně, nástupce dr. ing. Martinovského. Zabývá se především dějina-
mi Plzně a městskou diplomatikou. Viz BSAČZ, s. 148; Lexikon současných českých historiků, s. 65; Lexikon českých historiků 2010, s. 107–108.
27
knížku“ 58 a nutno říct, že kolega Douša jim řekl naprosto bez obalu, že to neudělá a nemůže udělat, neboť se to nesrovnává s jeho náboženským přesvědčením. Tehdy to bylo jako podpálit dynamitovou patronu. Takže jsem to nakonec dostal já a dokonce, když soudruzi přijeli na námluvy do Ústí, tak – už jsme se skoro shodli – jsem se zeptal, jestli je podmínkou, abych byl na tuto funkci členem komunistické strany, a naznačil, že tuto podmínku zrovna nemám chuť splnit. Vedoucí odboru vnitřních věcí doktor Pípal 59 se podíval na kádrováka, soudruha Oborníka,60 ten mi věnoval tázavý pohled, a pravil tiše: „Není to podmínkou.“ Tak jsem řekl: „Tak to je dobře, to se dohodneme.“ Nebudete mi to věřit, tento kádrovák, kterého se v té době bál celý národní výbor v Plzni – kromě předsedy Kopáčka61 a mě, Kopáček to neměl zapotřebí a já jsem si řekl, že to taky nemám zapotřebí – , tak tento kádrovák mě skutečně protežoval a prosazoval tak, že to bylo až nápadné, takže i Bělohlávek mi jednou povídá: „No, to jsem zvědav, co za tohleto bude chtít.“ Mé čestné slovo s přísahou, nikdy nechtěl nic, co by se nesrovnávalo s mou lidskou či občanskou ctí. Jednou prozradil, proč asi mi tak fandí: „Víte, tady to, to jsou vlastně všichni takoví posraní úředníci, kdežto my dva jsme z průmyslu.“ On dělal kádrováka ve Škodovce, čili z hlediska těch provozáků ve Škodovce to byl opovrženíhodný příživník, a já, ať jsem byl, jakej jsem, tak jsem byl v tom provoze a opravdu jsem musel za něco ručit a něco jsem mohl taky „projet“. Takže mě pak pozval dokonce i na oslavu svých šedesátin, to bylo jako v Jiříkově vidění. Tam samí soudruzi a já – „Teď ho tam ten Láďa pozval, nikdo ho neznal, popíjel víno, na ‚Čest práci’ říkal ‚Dobrý den’, usmíval se a jinak neříkal vůbec nic“, a soudruzi byli úplně „na větvi“. „Sakra, v který nomenklatuře je?! Ale neřekne on na nás něco? A nebudeme mít průser, když si mezi sebou něco řekneme?“ Soudruzi byli úplně vyšinutí, skutečně. Takže i oni měli strach. Já jsem se snažil nebát, takže jsem snad obstál, nemusel jsem opravdu dělat nikdy nic špatného, co by bylo proti mé cti. Velice jsem se věnoval i studentům pedagogické fakulty v Ústí, i když jsem tam přímo neučil – ale knih měli, kolik chtěli; ona tam žádná knihovna nebyla, totiž historická, ta nebyla v Ústí nikde, knihovna dostala bombu při náletu, 5. dubna
1945, protože vedle sídlil Parteigeschichteanstalt a oni se chtěli trefit tam, ale bohužel se netrefili, takže ta bomba spadla tam, co neměla. Německé knihy nikoho nezajímaly, a tak je v Ústí nad Labem dochován záznam o tom, jak si jeden Švýcar odvezl jedno nákladní auto německých knih, je to jediná evidence, která o tom byla pořízena. Mluvit o tom, že tam byla nějaká historická knihovna, tedy nelze. Jediný, kdo měl knihovnu, byl archiv, protože ty staré Heimatfondy po našich sudetoněmeckých předchůdcích jsme jak Láďa Dušek, tak já svědomitě doplňovali a opravdu se na to dávalo čtyřicet tisíc ročně a byli jsme docela oblíbení a hledaní štamgasti po pražských antikvariátech. Studentům člověk rád poradil, někteří to brali, ale taková byla doba. Takže pan docent Peřina,62 dneska vedoucí katedry českého jazyka a literatury na Pedagogické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně, tehdy předseda stranické organizace na téže fakultě, nechal projednávat, co je to za skandál, že v tom archivu nějaký Martinovský kazí ty študenty, že jim vykládá o nějakém Masarykovi a jiných kontrarevolucionářích. Pochopitelně jsem tedy z Ústí už opravdu odejít musel. A když jsem byl poslední den v ústeckém archivu a protože jsem potřeboval některé věci dodělat, byl jsem tam opravdu až do setmění. Navečer se nečekaně ohlásil pozdější profesor Jiří Tůma,63 tehdy ještě docent, mimochodem přesvědčený komunista, v čemž jsme se neshodli. Nikdy nevěřil, když jsem mu říkal, že komunismus nemá šanci, protože režim, který je založen na tom, že prohlašuje, že kybernetika je buržoazní pavěda v době, kdy Spojené státy už vyvíjely druhou generaci počítačů, jaksi nemůže obstát ekonomicky. A to, že dokáže obstát ve zbrojní výrobě, za cenu ohromných nákladů, neznamená, že to tu bude donekonečna. Gorbačov 64 musel udělat reformy ne proto, že by byl tak osvícený, ale proto, aby zachránil velmocenské postavení říše. Ze stejného důvodu začala dělat reformy Marie Terezie – s tím rozdílem, že feudalismus se ukázal jako částečně reformovatelný, kdežto komunismus nikoli. A pan docent vyslovil velké politování, že musím skončit, mimo jiné zřejmě silně porušil stranickou kázeň, když mě upozornil na to, že mě „práskali“, dokonce mi řekl,
62
Doc. Phdr. Josef Peřina, CSc., docent Katedry bohemistiky Pedagogické fakulty Universi-
58 59
Tj. vstoupil do KSČ.
JUDr. Milan Pípal se stal vedoucím Odboru vnitřních věcí Národního výboru města Plzně
v roce 1975. (Za informace i k oběma následujícím poznámkám děkuji PhDr. Jitce Janečko-
60
vé z Archivu města Plzně.)
Ladislav Oborník působil jako vedoucí Odboru kádrové a personální práce NV města Plz-
ně v letech 1972–1988. Do této funkce byl jmenován po předchozím působení v n. p. ŠKO-
61
DA v letech 1961–1972.
Eduard Kopáček (1926–2005) byl ve funkci primátora města Plzně v letech 1971–1988.
28
ty Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (v současné době již není vedoucím).
63
Prof. PhDr. Jiří Tůma, CSc., od roku 2004 emeritní profesor University Jana Evangelisty
64
Purkyně v Ústí nad Labem.
Michail Sergejevič Gorbačov (* 1931 Privolnoje, Sovětský svaz), ruský a bývalý sovětský ko-
munistický politik, v letech 1985–1991 jako generální tajemník Ústředního výboru Komu-
nistické strany Sovětského svazu vedoucí představitel SSSR. Pokoušel se o změny, které by vedly ke zlepšení fungování sovětského komunistického a politického systému („perestroj-
ka“) a k ukončení studené války, jejich důsledkem byly nejen změny v socialistických zemích, a i konec vlády Komunistické strany Sovětského svazu a rozpad sovětského impéria.
29
kdo. Tak jsem říkal: „Pane docente, kdybyste mi to byl řek’ dejme tomu před rokem, tak jsem se mohl zařídit třeba jinak a nebýt zas tak moc vstřícný vůči studentům“. A on říkal: „Když my jsme měli všichni strach, že byste vzápětí „vypěnil“. Tak jsem říkal: „To bych měl sto chutí, ale nejsem zas tak úplný sebevrah.“ Takže jsem se dověděl všechno, i druhé jméno. Pan profesor, tehdy ještě pan docent dokonce dělal profesorské řízení v Plzni, znal tamější poměry a tamější lidi, jmenovitě mě upozornil, že bych si měl v Plzni dávat více pozor. Takže se spoluprací s pedagogickou fakultou v Plzni to nebylo tak vřelé, protože jsem si dával pozor, spíše pozoroval, a řekl jsem: „Sakra, krucinál, ten Tůma rozumí svým pappenheimským velice dobře,“ ty jeho rady byly přesné. V Plzni už jsem byl tedy opatrnější, a jak jsem říkal, byl jsem tak trochu kamarádem tamějšího kádrováka, protože jsme byli oba z průmyslu, takže jsem archivářem zůstal. Po Listopadu jsem byl z nějakého důvodu povolán do přípravného výboru České archivní společnosti a ač jsem se neucházel o předsednictví a nekandidoval, tak když jaksi oba kandidáti výboru propadli, stal jsem se prvním předsedou České archivní společnosti. Jeden z těch kandidátů propadl trochu nespravedlivě – doktor Charous,65 který přitom udělal pro Českou archivní společnost nesmírně mnoho, a díky jazykovým znalostem svým a své paní, která byla profesorkou jazyků, nějaká zahraniční korespondence v jakémkoli jazyce nebyl žádný problém: Charous to odnesl domů a zítra byl dopis „jak vyšitý“; ale byl zdiskreditován pověstí Archivní správy 66 v mysli lidu, i když opakuji znova a napsal jsem to tak v článku k jeho šedesátinám, rozhodně nebyl nikdy sám ta největší „mrcha“, měl tam taky těžký život, protože taky neměl tu správnou „pracovní knížku“,67 která se na Ministerstvu vnitra vyžadovala. Ten druhý kandidát byl kolega Šimek68 ze Státního
oblastního archivu, který sice byl tehdy čerstvě rehabilitován, takže měl slušnou pověst, nicméně archiváři usoudili, že je to byrokrat až na půdu, takže Východočeši hrozili, že opustí schůzi, jestliže tento chlap bude kandidovat. A tak vstal Jiří Pešek,69 pražský archivář, a navrhl, abych se prvním předsedou stal já. Musím to říct takhle: ze všech funkcí, nebo postů, nebo chcete-li, „koryt“, které jsem kdy zastával, nejvíce si považuji právě předsednictví České archivní společnosti, protože do všech ostatních funkcí mě ustanovila nějaká „vrchnost“, ať už jakákoli, a kdyby ta vrchnost udělala „takhle“, tak jsem samozřejmě skončil; kdežto předsedou České archivní společnosti mě zvolila obec českých archivářů ve svobodných a tajných volbách, a jedině ta měla právo mě odvolat, kdybych to dělal blbě. A že jsem to vydržel dvě období a neodvolali mě, tak jsem to, doufám, tak úplně blbě nedělal, dokonce jsem pak dostal i čestné členství ČAS.70 Shodou okolností jsme se při této příležitosti setkávali a pak ještě jednou setkali i s archivářem českobudějovickým, jestli se nepletu, potom také českobudějovickým biskupem, posléze arcibiskupem pražským a kardinálem Miloslavem Vlkem.71 On je o pět let starší, takže měl také kulaté výročí, já jsem to sbíral k sedmdesátinám, on k pětasedmdesátinám. A když si 20. února 2007 vzpomněl pan ministr JUDr. et Mgr. Langer,72
68
PhDr. Tomáš Šimek (* 1936 Skryje, okres Žďár nad Sázavou), český archivář a historik, pracovník Státního archivu v Třeboni (1959 a 1961–1964), archivního oddělení Krajské správy
Ministerstva vnitra v Českých Budějovicích (1964–1965, referent pro archivy národních výborů), Státního ústředního archivu v Praze (1965–1966, vedoucí badatelny) a posléze Státního (oblastního) archivu Zámrsk (1966–1974, do 1971 ředitel), z něhož musel nuceně odejít a byl politicky perzekvován, znovu se vrátil a byl ředitelem v letech 1990–2003. Autor
a spoluautor různých prací především z oboru dějin správy a diplomatiky a dějin hrdelní-
65
PhDr. Jaromír Charous (1921 Praha–2005 tamtéž), český archivář, původně pracovník Ústředního archivu Ministerstva vnitra (1949–1954) a Státního ústředního archivu (1954–1960,
69
chivu hlavního města Prahy (od 1987 jako zástupce ředitele), poté ještě externě. Od roku 1995 Fa-
od 1956 vedoucí oddělení) a poté dlouholetý pracovník Archivní správy Ministerstva vnitra
v Praze (1961–1985, referent pro archivy národních výborů, 1973–1984 vedoucí oddělení). Díky
kulta sociálních věd UK (vedoucí katedry německých a rakouských studií Institutu mezinárod-
váděl výzkum a soupis pramenů k československým dějinám v archivech v Londýně, Vídni,
prací především k dějinám vzdělanosti raného novověku, k dějinám Prahy a historiografie, člen
svým jazykovým znalostem koordinoval výzkum bohemik v zahraničních archivech a pro-
ních studií, ředitel Institutu), od roku 2012 Fakulta humanitních studií UK. Autor řady historických
Česko-německé komise historiků (od 1993), člen Vědecké archivní rady Ministerstva vnitra (1990–
Záhřebu, Sarajevu a Římě, sledoval a bibliograficky zpracovával archivní a příbuzná peri-
1992), v letech 2002 až 2005 předseda Sdružení historiků ČR – Historického klubu 1872. Viz BSAČZ,
odika a publikace, vyšlé v Německu a Švýcarsku. Byl předsedou přípravného výboru České archivní společnosti a členem jejího výboru v letech 1989–1996, čestný člen ČAS (1998). Viz
66
BSAČZ, s. 258–259; Lexikon českých historiků 2010, s. 191.
70
ně zřejmé, že se jedná o nejvyšší orgán českého archivnictví, i když se její oficiální název
72
Archicní správa Ministerstva vnitra je psána s velkým písmenem, aby bylo jednoznač-
67
ho soudnictví. Viz BSAČZ, s. 626–627; Lexikon současných českých historiků, s. 299.
Prof. PhDr. Jiří Pešek, CSc. (* 1954 Praha), český historik a archivář. V letech 1978–1993 působil v Ar-
v průběhu doby mnohokrát proměnil.
Rozumí se legitimace KSČ – viz i pozn. 58.
30
s. 488; Lexikon současných českých historiků, s. 232–234; Lexikon českých historiků 2010, s. 408–411.
Čestné členství České archivní společnosti bylo dr. ing. Martinovskému uděleno v roce 2007.
71
Msgr. Miloslav kardinál Vlk, Dr. h. c. – viz medailonek u textu v tomto svazku.
MUDr. Mgr. Ivan Langer (* 1967 Olomouc), český politik, člen ODS, v letech 1996–2010 poslanec Poslanecké sněmovny (v letech 1998–2006 její místopředseda), ministr informatiky (2006–2007) a ministr vnitra (2006–2009).
31
že by měl taky vyznamenat nebo udělit nějaké medaile „Za zásluhy o archivnictví“, dostal jsem to kupodivu v té druhé várce taky já. A protože opět mezi těmi vyznamenanými byl arcibiskup pražský a kardinál, pan ministr opustil zasedání parlamentu a přišel nám to předat osobně. K té první várce, kde byl třeba in memoriam doktor Bělohlávek, poslal jenom náměstka, my měli to štěstí, že kvůli Vlkovi pan ministr s námi přišel besedovat. Nebylo to tak špatné a nezajímavé s ním rozmlouvat, vydrželi jsme to asi od deseti do čtyř, ve čtyři se omluvil, že musí jít. Pokud chcete a nebudete to pokládat za přílišné vytahování, já vám tu medaili ukážu, prosím, vraťte mi ji, já už jinou nemám. Návrh posuzovala Vědecká archivní rada, ještě „Ledvinkova“, ne ta dnešní 73 – a když jsem byl jedním z posuzovatelů, nenapadlo mě, že jednou mi ji taky dají.74 Takže bych řekl, že medaile je velice hezká, diplom je poměrně konvenční. V Plzni mi pak dali ještě jinou medaili, o něco později – když zjistili, že mi dal pan ministr, tak si taky město vzpomnělo, že se archivář něčím zasloužil, a dostal jsem ji pak k 28. říjnu.75 V Plzni to bylo naopak: tam je medaile otiskem pečeti z vlastního archivu, tedy pečetidla. Když se to dávalo dřív, tak se to pečetidlo půjčilo a dělalo se to skutečně ručně, teď už na to má primátorská kancelář mašinku. Tu archivní medaili dělal Vitanovský, 76 to je prosím jeden z nejlepších českých medailérů.
73
Vědecká archivní rada ( VAR) Ministerstva vnitra jako poradní orgán ministra pro vědecké a odborné otázky archivnictví byla zřízena již po vzniku Státního ústředního archi-
vu v Praze a poté na základě zákona č. 97/1974 Sb. Soustřeďovala odborníky z různých archivů, v čele stál předseda. V této podobě fungovala VAR naposledy v roce 2004, a to pod vedením doc. PhDr. Václava Ledvinky, CSc., ředitele Archivu hlavního města Prahy. Podle
Zákona o archivnictví a spisové službě č. 499/2004 Sb. sice Vědecká archivní rada zůstala
zachována (§ 85), její statut a organizační řád vydává ministr, který, resp. náměstek pro archivnictví, je také jejím prvním předsedou.
74
Medaili Za zásluhy o české archivnictví převzal dr. ing. Martinovský spolu s dalšími oce-
75
něnými dne 24. dubna 2007 z rukou ministra vnitra ČR.
Pečeť města Plzně, kterou uděluje primátor, obdržel dr. ing. Martinovský 28. října 2007.
76
Akademický sochař Michal Vitanovský (* 1946 Klatovy), přední český medailér a sochař. Od devadesátých let se pravidelně účastnil veřejných soutěží na návrhy pamětních mincí vyhlašovaných Českou národní bankou (realizována např. zlatá mince v hodnotě 5000 Kč k výročí University Karlovy 1998), vytvořil primátorské řetězy a městské klíče tří měst, je autorem rektorských
či děkanských řetězů a žezel pěti universit. Podle jeho návrhů byl realizován československý
Řád T. G. Masaryka (1990) a český Řád Bílého lva (1994). Jeho díla se nacházejí ve sbírkách Ná-
rodní galerie v Praze, Národního muzea v Praze a v dalších muzeích a galeriích.
32
František Hoffmann Archivnictví se může velice dobře srovnávat s historiografií a archiváři nemusí trpět nějakými komplexy (15. dubna 2008)
PhDr. František Hoffmann, CSc. (* 23. února 1920, Litomyšl, okres Svitavy) je příslušníkem nejstarší generace českých archivářů. Patřil mezi ty, jimž universitní studium znemožnilo na podzim 1939 uzavření vysokých škol, které sám zažil, proto mohl znovu začít studovat až po skončení druhé světové války. Vystudoval obory dějepis a filosofie na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze a byl jedním z posledních absolventů Státní archivní školy, kterou studoval v letech 1947–1950. Na dlouhá léta poté spojil svůj osud s Okresním archivem v Jihlavě, jehož ředitelem byl v letech 1950 až 1968. Jeho další působení ve funkci ředitele Muzea Vysočiny v Jihlavě bylo krátké (1968–1969), a poté, co musel v roce 1970 z politických důvodů své místo v muzeu zcela opustit, zakotvil v následujícím roce v tehdejším Ústředním archivu ČSAV a až do roku 1986 v něm působil v jeho oddělení pro soupis a studium rukopisů jako samostatný odborný pracovník-specialista. Přestože z politických důvodů nemohl být formálně jmenován vědeckým pracovníkem dříve, než v devadesátých letech, již předtím tomuto označení dostál více než zaslouženě. Po roce 1989 byl rehabilitován a mohl dále rozvinout svou vědeckou činnost, nadále přitom spolupracoval s Archivem ČSAV, resp. Archivem AV ČR. Usiloval o prokázání vědeckého charakteru archivnictví a strukturalistické povahy jeho principů. Byl členem Vědecké rady Archivu AV, Komise pro soupis a studium rukopisů nebo Komise pro studium středověkých měst při Historickém ústavu Akademie věd ČR, dodnes patří mezi přední odborníky nejen v oboru kodikologie, ale i v problematice dějin především středověkých měst. Z řady jeho prací stojí za zmínku zvláště „České město ve středověku“ (Praha 1993), „Středověké město v Čechách a na Moravě“ (Praha 2009), „Soupis rukopisů knihovny kláštera premonstrátů Teplá“ (Praha 1999), „Soupis rukopisů Státního
33