Šk. rok 2011/12
1. číslo
Tento časopis vychází s podporou Magistrátu města Ostravy
NAŠE BÝVALÁ ŽÁKYNĚ PÍŠE O ŠKOLE Gymnazistka Daniela Mertová: Na středních školách se s vámi mazlit nebudou! Naše bývalá žákyně Daniela Mertová (loni chodila do 9.B) pro náš časopis napsala článek o tom, jak se jí daří na střední škole a svou novou školu taky srovnala se „základkou“. Chodí na Wichterleho gymnázium, které má pověst prestižní školy.
Můj zpětný pohled na základní školu Je to jen pár měsíců, co jsem odešla z mojí bývalé základní školy. Když si zpětně vzpomenu na zážitky, které jsem prožila, přijde mi to, jak kdyby to bylo strašně dávno, co nejsem žačkou základky, ale z pohledu „nové gymplačky“ mi přijde, že ty dva měsíce utekly neuvěřitelně rychle. Tento článek bych chtěla věnovat všem žákům, ale také učitelskému sboru, kterému patří velké díky. Když si srovnám základní a střední školu, je to neuvěřitelný obrat. Šla jsem na Wichterlovo gymnázium v OstravěPorubě. Z mého pohledu docela hodně těžké gymnázium a hlavně dny strávené v knížkách. Musím se učit každý den a připravovat se z hodiny na hodinu. Každý den se píše nějaká písemka a z hodně předmětů učitelé zkouší každou hodinu. Hlavně bych chtěla zdůraznit to, že to není jen o tom, že si přečteme výklad učitele ze sešitu, ale především samostudium. Najít si informace v učebních, na internetu nebo využít jiné zdroje. Známkování je docela přísné. Většinou za polovinu testu už automaticky pětka. Diktáty máme známkované následovně: Dvě chyby - dvojka, tři chyby - trojka, čtyři chyby - čtyřka, pět a více chyb – pětka. Takové známkování není jenom v českém jazyce, ale také v některých ostatních předmětech. Většina učitelů je vstřícná a nabízí podrobnější vysvětlení látky o domluvené přestávce nebo volných hodinách. Známky dostáváme také v tělesné výchově. Chtěla bych upozornit, že naše gymnázium je zaměřené spíše na přírodní vědy. Matematika je zde strašně těžká. Už to není o našprtání nazpaměť, ale o logickém uvažování matematických postupů. Většinou vypočítáme pár příkladů a píšeme písemku. Těžká je také biologie, kterou podle mého názoru bereme celkem dopodrobna. Jsou tu také přísně hlídané omluvenky. Musíme mít potvrzení, že jdeme k lékaři a také razítko, že jsme tam byli. Rodinné důvody jsou povoleny v nezbytně nutných případech. Se svým gymplem jsem spokojená, i když si někdy říkám, že bych nejraději přešla na jinou školu. Pro mě vzdělání je důležité a myslím, že pokud to člověk jednou chce někam dotáhnout, měl by na sobě zapracovat. Hodně lidí vzdělání bere na lehkou váhu a zpětně přijde na to, jakou hloupost udělali. Ptáte se, jaký je můj zpětný pohled na základní školu? Vrátila bych se tam! Neuvěřitelně hodně zážitků a především většina těch dobrých. Hodně aktivit, jak zájmové kroužky, tak akce pořádané 2
školou. Také bych ráda upozornila, že na většině středních škol se školní časopis nevede, proto využijte ještě příležitosti, že se můžete takhle veřejně někde projevit. Moje rada vám je taková, že byste si měli vážit toho, jaké tam máte možnosti a hlavně učitelů, kteří vám vždycky vyjdou vstříc. Nejenom na mém gymnáziu, ale také na ostatních středních školách se s vámi mazlit nebudou. Pojedete pouze za sebe a nikoho nebude zajímat, jaké jsou vaše ostatní záležitosti. Neměli byste to brát na lehkou váhu, protože si to uvědomíte později, kdy už se to bude špatně dohánět. Jak se říká: „Vzdělaný člověk má stále bohatství v sobě“. Přeji vám mnoho úspěchů a hlavně dobré rozhodnutí při vybrání střední školy. Není to lehké rozhodnutí, a proto dobře projděte všechny dny otevřených dveří a vyberte si obor, který je vám nejbližší. Daniela Mertová, Vaše bývalá žákyně
ŽIVOT VE ŠKOLE Slepice chodila po škole Tipni si, kolik kroků ujdeš z 1. stupně na 2. stupeň Víte, jak dlouhá může být cesta z 2. stupně ve 3. patře na 1. stupeň do 2. patra? My vám to klidně prozradíme. Vyšly jsme si na malý výlet školou a vzaly jsme to ,,zkratkou“. Šly jsme z 3. patra od výtahu dolů kolem šaten, přes jídelnu směrem k vrátnici na 1. stupni. Lucka šla jako slepice tak, že kladla chodidla za sebe a já po deseti slepičích krocích napsala jednu čárku na papír. Chodily jsme o přestávkách, takže se na Lucku pár lidí dívalo, jako kdyby spadla z Marsu, dokonce jedna paní učitelka si myslela, že jí je špatně, když jí viděla takhle jít. Já a Lucka jsme napočítaly 244, 86 metru, to je asi 122 větších kroků. Je to celkem daleko, co? Ale stálo to za to. Lucie Bortlová a Michala Soldánová, obě 9.B
Rozhovory s prvňáky
Těším se, až budu tatínek! Vydali jsme se za našimi malými kamarády do 1. tříd, abychom jim položili několik otázek.
Ptali jsme se: 1. Těšil/a ses do školy? 2. Co se ti na tvojí paní učitelce líbí? 3. Líbí se ti u nás ve škole? 4. Na jaký předmět se těšíš? 5. Čím bys chtěl/a být?
Radek Pavlík: 1. Ano! 2. Je hodná! 3. Ano, líbí! 4. Těším se na malování. 5. Těším se, až bude tatínek.
Nela Jarecká: 1. Ano. 2. Že je hodná. 3. Ano, líbí. 4. Na matematiku a na malování. 5. Kadeřnicí.
Petra Hrbková: 1. Jo, těšila. 2. Jak nás učí. 3. Ano. 4. Těším se na to, až si budu malovat a kreslit. 5. Modelkou. 3
Wasiková, Riedel, Friedrichová, všichni 6.C
Nejčast ej astější ast jší barva nehtů neht u holek ve škole? Okousaná! Dělaly jsme ve škole výzkum o nehtech. Zajímalo nás, jakou barvu laku holky nosí. A uvědomily jsme si, že malování nehtů už není záležitostí starších, ale i těch podstatně mladších. Napadlo nás udělat taky anketu o KOUSÁNÍ NEHTŮ. Je zajímavé, kolik holek si kouše nehty! Anketa byla sice jen všeobecná, ale i přesto jsme získaly zajímavé údaje.
Nejvíce se u nás ve škole nosí tyto barvy laku: 1. růžová (7 hlasů) 2. červená (5) 3. průsvitná (4)
A nejméně oblíbené jsou: 1. fialová, modrá (6 ), oranžová, zelená, třpytivá (6) 2. žlutá, bílá, zlatá, černá (4) Navzdory všem očekáváním se vítězem stává KOUSÁNÍ NEHTŮ! Takto totiž odpovědělo nejvíce holek, kterých jsme se ptaly – 12. Takže to vypadá, že nejoblíbenější barva laku je okousaná. Sabina Oudjehani a Nikola Zbořilová, obě 7.C
4
ŽÁCI NAŠE KONÍČKY, SPORTY, CO UMÍME
Tanec , to je moje všechno! všechno! Dominik Kalocsai z 6.C už pět roků tančí v klubu Akcent Ostrava, je vicemistrem Evropy. Řekni mi, jaký tančíš styl? Můj styl je hlavně street dance a disco dance ve skupinách. Jak se cítíš, když chodíš na soutěže, popiš mi situaci celého dne. Tance a soutěže mě velice baví. Jeli jsme na mistrovství Evropy do Srbska. V autobuse a v hale mi bylo trochu špatně a bál jsem se, že to neodtančím, ale jak jsem se postavil na podium před diváky, hned mě to přešlo a měl jsem chuť tančit. Máš na soutěžíš trému? Jistě, jako každý tanečník, ale hned to ze mě spadne. Na jakém místě jste se umístili na soutěži v Srbsku? Byli jsme druzí z 25 zemí, jsem velmi spokojený a dobré na tom je i to, že se Češi umístili na prvních třech místech. Co pro tebe tanec znamená? Tanec pro mě znamená všechno. Kdyby se to podařilo, chtěl bych být trenérem tance. Jaké závody tě čekají v nejbližší době? V listopadu jedu na mistrovství světa do Německa. Jan Škarek, 6.C
Místo střevíčků obouvám kopačky aneb Fotbal není jen pro kluky! Nejspíš spousta kluků si myslí, že holky neumí hrát fotbal. Ale já nejsem tohoto názoru. Já sama hraju fotbal od svých osmi let. Nikdy jsem nebyla do fotbalu nucena, moji rodiče mi říkali, že jsem kopala do všeho, co bylo kulaté, a byla až moc hyperaktivní. Moje mamka mě dávala do různých kroužků jako například taneční, výtvarná výchova a podobně. Ale stejně mě nejvíc bavilo, když jsem chodila na taťkovy tréninky a zápasy. Potom mého taťku 5
napadlo, že mě přihlásí do fotbalu. Moje mamka z toho byla nešťastná, že její jediná dcera bude místo střevíčků nosit kopačky. Můj první trénink byl ve Vítkově, tady hrál i můj taťka. Vždy jsem byla na pozici útočníka. Za Vítkov U96 jsem hrála do desíti let. Pak jsem ale začala mít problémy s ledvinami, tak jsem si musela dát pauzu. Po roce jsem se vrátila naplno k fotbalu, i když jsem se musela šetřit, chtěla jsem hrát. Má zranění byla například zvrtnutý kotník, problémy s levým kolenem, hodně krát jsem měla něco naražené nebo zvrtnuté, ale nikdy jsem neměla nic zlomené. Teď hraju futsalový fotbal, který se hraje v tělocvičně, a ne na hřišti. Jedna z vtipných příhod, která se mi stala, byla, že moje soupeřka vystřelila na naši branku těsně před koncem a já to chtěla ubránit, jenže jsem nějak zazmatkovala, protože nejsem na pozici obránce zvyklá. Tak jsem se nějak zvláštně otočila a ta holka mi to střelila rovnou do mého pozadí. V tu chvíli se začali všichni smát, ale byli i šťastní, protože kdybych to nevykryla, prohrály bychom. Takže na jednu stranu jsem byla ráda, že jsme remizovaly, ale na druhou stranu jsem byla nešťastná z toho, jaký trapas se mi stal. No a od té doby, když máme poradu nebo jsem na tréninku, tak holky říkají postavte tam Holci, to její pozadí nám ty góly vybrání. Vždy to beru sportovně a s ironií řeknu: Jo, jasně, jdu do toho. Můj trenér je toho názoru, že jsem v útoku o dost lepší a to já si tedy myslím taky. U fotbalu bych chtěla zůstat co nejdéle a doufám, že mi to moje zdraví dovolí. Kristýna Holcmanová, 9.B
Karate a keramika. Obojí mě m mnohému naučilo nau ilo Kroužky jsou fajn. Ať to jsou sportovní, umělecké, matematické nebo se zaměřují na různé věci jako přírodu, mechaniku a podobně. A kdo tvrdí, že to je k ničemu, tak je padlej na hlavu. Sice vás nemusí bavit, ale i tak vám něco dají do života. Ať je to chytrost, bystrost, vytrvalost nebo svalová hmota. Něco podobného se stalo i u mě. Když jsem byl malý, tak jsem nepatřil mezi silné a už vůbec ne mezi chytré. Mamka mě v šesti letech dala do juda, ať se něco naučím. Učil jsem se bránit a posilovat, ale taky věci jako přemety, salta, hvězdy, rondraty a podobné věci. I pár čínských názvů a slovíček. Potkal jsem tam hodně lidí, kamarádů a spoustu učitelů. Po šesti letech jsem měl zdravotní problémy, proto jsem s judem musel skončit. Když mi bylo dvanáct, dost jsem se nudil. Půl roku jsem totiž 6
nic nedělal. No a jak to často bývá, vložila se do toho mamka. Přihlásila mě do keramického kroužku a do karate. Konečně to bylo něco, co mě bavilo. Keramiku jsem dělal jenom rok, ale naučil jsem se udělat z hlíny misky, květináče a dokonce i ozdoby. Moc dobře si pamatuji svůj první den v karate, které ještě dnes dělám a snad dalších pár let dělat budu. Když jsem tam přišel, tak jsem si všiml, že tam chodí i můj kamarád z juda, ve kterém jsem už tak dlouho nebyl. První, co mi pověděl, bylo, že odešel z juda, jen protože tam byla beze mě nuda. Karate mě tedy ze všech sportů bavilo nejvíc. Dneska v karate patřím mezi ty nejlepší. Umím čínsky počítat a říct pár vět, vymodelovat věci z keramiky a vyhrávat medaile, což mě z toho baví asi nejvíc. Když nemáte žádné kroužky, tak máte více času na učení. Což mi ani tak nevadí. To, co děláte ve volném čase, je jenom na vás, ale kroužky vám nedají jen pár hodin zábavy a srandy nebo síly a vytrvalosti, chytrost a pružnost, vychytralost a lstivost, ale pocit, že jste konečně něčeho dosáhli, že se můžete od jiných něčím lišit. Potkáte nové lidi, poznáte nové věci, k jiným lidem se i přiblížíte a to nejlepší je, že rychle usnete. Mirek Března, 9.B
Je mi 11 a umím se postarat o dvě malé děti Mým zvláštním koníčkem je hlídání dětí. Má sestra chodí na noční, a tak hlídám její dvě dcery - Elišku (3) a Tálku (2). Kolem páté odpoledne k ní přijdu, zeptám se, co jedly, kdy šly odpoledne spát… Chvilku si s nimi hraji, než se sestra nachystá, namaluje, nabalí si jídlo. Pak se s nimi rozloučí a jde do práce a my se různě bavíme. Snažím se je hlavně unavit, ať rychleji usnou. Nakonec jim dám večeři a dám je do vany. Tam si samy hrají a pak je umyji a obleču. Na počítači jim pustím pohádky a po asi půl hodině jdou spát do postýlky. Asi deset minut si ještě hrají a pak usnou. Já se pak dívám na různé filmy a čekám, až se sestra vrátí. Martina Ondrůšková, 6.C
Taťka Ta ka mě m přihlásil p ihlásil do aikida Nicole Kujelová z 6.C se věnuje bojovému umění aikido. Zaujalo nás to, a proto jsme Nicole položili několik otázek. Jak ses o Aikidu dozvěděla? Chodily nám do schránky letáčky. Může dělat Aikido každý? Ano, může. Kdo tě tam přihlásil, to ty sama? Ne, přihlásil mě tam taťka.
7
Jak moc se tomu věnuješ? Mám to dvakrát týdně a jeden trénink zabere dvě a půl hodiny. Co všechno v Aikidu děláte? Různé věci, ale nedá se to vysvětlit. Dělají to holky nebo i kluci? Hlavně kluci, jsou tam jen čtyři holky. Máte nějaké soustředění? Ano, teď jsme měli týdenní soustředění. Michaela Bolková, 6.C
Rap – náš oblíbený hudební žánr i styl života Hudba má mnoho žánrů a každému člověku se líbí jiný a každý ho jinak vnímá. Dalo by se říct, že hudba je nejenom styl života, ale také doprovodný smysl života. Chtěli bychom vás seznámit s tím, jak celkově vnímáme hudební žánr zvaný rap. O rapu by se dalo říct, že je to, i když se tak nezdá, velmi citově založená muzika. Mnoho rapperů rapuje o svém životě, jak plynul, ať už v dobrém nebo zlém. Říkají si svůj názor, ať už vyzní jakkoliv.
Jakub Maťuga: S rapem jsem se setkal už jako malý hoch. Při sledování televize jsem narazil na kapelu, která hrála takový jiný styl, než jsem kdy slyšel. Ta skladba se jmenovala Praha od skupiny PSH (Peneři Strýčka Homeboye). Dalo by se říct, že takhle to u mě začalo s rapem! Začal jsem vyhledávat různé rapové skupiny z Česka. Rap jsem poslouchal, když mi bylo smutno i veselo. Každá skladba má svůj příběh a to se mi na rapu líbí! Osobně se mi líbí více rap v Čechách než ze zahraničí! Rozumím mu více a jsem hrdý, že mě někdo v Čechách reprezentuje v tomhle žánru. Mezi rappery mám mnoho vzorů – Orion, Supercroo, Hugo Toxxx, Chaozz, Ektor…
Jaroslav Ostrák: S rapem jsem se seznámil jako desetiletý kluk díky bráchovi. Zalíbilo se mi to. Ve 13 letech mi můj 8
kamarád Jakub Maťuga, se kterým chodím do třídy, ukázal mnoho rapperů - HugoToxxx, James Cole, Orion a další. Jsem mu za to vděčný. Rap poslouchám skoro pořád, i když některým se to nelíbí. Říkám jim: Je to moje věc a vy si poslouchejte, co se líbí vám!
Lukáš Murka: Rap jako mojí dennodenní zálibu jsem poznal, když mi bylo asi osm let přes bratrance, který přinesl nějaké cerečko z Ameriky. Když jsem slyšel první záchvěvy hudby, už jsem věděl, co je můj hudební styl. Od té doby se zajímám o rap hlavně na slovenské, francouzské a americké scéně. Nedokážu si svět bez rappu představit. Dalo by se říct, že je to můj styl relaxu, který si dopřávám každý den, ať už jedu v tramvaji nebo se učím. Tento styl hudby mě dokáže povzbudit v jakékoliv situaci. Mezi nejoblíbenější rappery se řadí 2pac, Big.big l, Big pun, 50cent, Eminem, Eazy e. RAP 4EVER! Rap už není jenom hudba, ale i styl života! Jakub Maťuga, Jaroslav Ostrák a Lukáš Murka, všichni 9.B
NAŠE PŘÍBĚHY CO SE NÁM NEBO NAŠIM KAMARÁDŮM, RODINÁM A ZNÁMÝM PŘIHODILO Den, kdy jsme asi zachránili jeden život Včera 29. září jsme šli ven z Kubou, Nicole a Míšou. Byli jsme se psem a narazili jsme na kamarádku a ta nám říkala, že z druhého patra někdo křičí o pomoc. My jsme tomu ze začátku nevěřili, ale potom jsme slyšeli nějakou ženu. Mysleli jsme si, že je opilá nebo zdrogovaná, ale potom jsme slyšeli, jak jeden pán říká, že jestli ještě zavolá o pomoc, tak ji zabije. Tak jsme to začali brát vážně a zavolali jsme s Nikou policii. Policisté nám řekli, že jestli ještě jednou zavolá o pomoc, tak máme zavolat znovu. Tak jsme šli za tou paní a ona volala o pomoc. Potkali jsme kamarádku Terku Konečnou a zavolala policii a oni řekli, že jsou už nablízku, že tam budou hned. Čekali jsme asi 10 minut a oni nikde. Pak přijeli a ptali se nás, v jakém patře jsou, co se děje. My jsme řekli, že jsou v druhém patře a že ta paní vyhazuje věci z okna z druhé strany, tak šli dovnitř a za minutu jsme slyšeli, jak tam řve pán na policii. Za pár minut paní vyšla ven a strašně moc nám děkovala. Potom jsme šli domů a viděli, jak toho pána odváží policie. Michaela Bolková a Nicole Kujelová, obě 6.C
9
Poprvé na rybách Jednou jsme jeli s taťkou na ryby. Vstávali jsme brzy ráno. Moc jsme nesnídali, protože jsme spěchali k vodě. Vzali jsme náčiní, sedli na kolo a jeli jsme přes les a kolem rybníků, až jsme dojeli na místo. Nad malým rybníkem se ještě válela mlha, ale už tam bylo docela hodně rybářů. Pak jsme si našli místo. Po chvilce jsme nahodili prut a čekali jsme na úlovek. Čekali jsme docela dlouho. Dlouhou chvíli jsem si krátila pohledem na ostatní rybáře. Náhle jsem si všimla, že se napnul silon, až se ohnula špička prutu. „Tahej!“ volal táta. Přiskočila jsem k prutu a zatáhla. Pak jsem už ucítila, že je tam. Dlouho jsem se s rybou tahala. Když jsem viděla její hřbet, tak jsem poznala, že je to kapr, navíc velký macek. Po chvilce se nám ho podařilo vytáhnout. Po měření měl 48 cm. Docela jsem se pobavila hláškou sousedního rybáře, který se podíval směrem k nám a řekl vztekle: „Mladí chytají a my staří ne.“ Tento zážitek byl super. Kapr skončil na pekáči a já se těším, že opět někdy vyrazíme na ryby. Petra Friedrichová, 6.C
Zubaři nejsou zlí Jestli se bojíte zubaře, tak vám dáme pár malých rad, abyste se zubařů nebáli. Jak všichni možná víme, tak 55 procent lidí se bojí zubaře, a právě proto vám dáváme tady tyhle rady! 1) Jestli se bojíte, tak se nemáte čeho bát! Například si představte, kdybyste byli slon a vrtali by vám zub nebo vám dávali plombu. To by bylo horší! 2) Hlavně zubaře nekousejte do ruky, když vás to bolí. Nebo ještě horší by to bylo, kdyby vám nic nedělal, jenom by vám zkontroloval chrup (zuby) a vy byste ho kousli jen tak, protože se bojíte. 3) Jestli se zubaře bojíte, tak si představujte to nejlepší, co se vám v životě přihodilo. 4) Když si budete pořádně čistit chrup, nemáte se čeho bát.
Náš vlastní příběh Náš vlastní příběh začíná tím, že uběhlo půl roku a my jsme museli jít na preventivní kontrolu k zubaři. Stalo se to dne 18. října 2011, kdy jsme šli k zubaři na kontrolu. Oba jsme se báli, ale představili jsme si něco dobrého a vtipného z našeho života. Nakonec jsme zjistili, že máme v pořádku všechny zuby a neměli jsme se čeho bát, protože jsme si celý ten půlrok pořádně čistili chrup. Nakonec jsme dostali bonbon (hmmm, ten byl dobrý!). Vidíte, zubař není tak hrozný. Už se nebojte!!! Radka Wasiková a Jakub Riedel, oba 6.C
10
Naše dobrodružná dobrodru ná cesta z kina Příběh kina začíná v kině. Já a mí přátelé Jakub a Jarek jsme se byli podívat na jeden krásný a zajímavý film. Před kinem jsme se sešli u Bělského lesa, ve kterém byla jediným problémem malá, ale zákeřná vosa. Nejsme žádné padavky, takže jsme vymysleli skvělý plán, jak vose utéct. Plán spočíval v položení pití na zem a rychlém, leč statečném útěku. Po filmu nás čekala cesta zpátky domů. Cesta zpět se skládala ze čtyř částí:
Část 1. Běh ke křoví Hned jak skončil film, jsme měli jeden závažný problém, týkalo se to močového měchýře, který byl plný už od půlky filmu. Plán byl doběhnout k nejbližšímu křoví. Viděli jsme před sebou jedno velké zelené a hned jsme ho využili. Zrovna když jsme skončili, slyšeli jsme nákladní auto. Otočili jsme se čelem k tomu hluku a přímo za námi stál velký fousatý pán s velkým psem. Podívali jsme se jeden na druhého a rychle utíkali směrem k lesu.
Část 2. Pole a potenciální násilník Poté co jsme patrně setřásli velkého pána i jeho psa, zastavili jsme se u pole. Naproti nám z ničeho nic vyšel velký pán, který vypadal opravdu ve formě. Prohlédl si nás a nabídnul nám za pomoc dvě stě korun. Ani jsme se neptali, o jakou pomoc jde. Znovu jsme se na sebe podívali a odmítli ho. Pán nás nechal a odešel dál. Nechtěli jsme riskovat, tak Jarek navrhnul další běh.
Část 3. Temný Les Vešli jsme do lesa, bylo to vůbec poprvé, co jsme viděli les úplně prázdný. Bylo to jako z horroru, ale my jsme byli po filmu veselí a smáli jsme se. Najednou mi přímo na hlavu spadla větev a ozval se hluk ze křoví. Další běh nepřipadal v úvahu, takže jsme se zastavili a dívali se směrem k hluku. Chvilku nic, ale pak se ozval další zvuk, jako když někdo šlápne na větev. Všichni jsme se lekli a zamrazilo nás. Raději jsme od toho křoví trošku poodešli, ale hluk jako by nás stále pronásledoval. Najednou „Prásk!“ Další křupaní a nečekaně z druhé strany další. Připadali jsme si jako ve filmu. Už docházel čas, tak jsme raději zrychlili krok. Došli jsme na křižovatku, kde byly čtyři cesty, jedna vedla směrem, kterým jsme měli jít společně domů, druhou cestou naproti ní byla cesta, odkud jsme přicházeli z kina, po levé i pravé straně byly cesty, ve kterých nebyla žádná světla… 11
Část 4. Jarkův konec? Na křižovatce Jarek řekl: „Tak, zduř, hoši, já jdu zkratkou.“ A namířil si to směrem, kde nebylo vidět, ani jestli je to opravdu cesta. Říkali jsme Jardovi, ať tam nechodí, že by bylo lepší, kdyby šel s námi. Jarek však neposlouchal a vyrazil do tmy. Já i Kuba jsme pokračovali v cestě a hluk jsme uslyšeli znova. Podívali jsme se za sebe a uviděli jsme veverku. Když už se vysvětlila tahle věc (alespoň jsme si mysleli, že se vysvětlila), začali jsme se bát o Jarka, který právě procházel velkou černou stezkou. Když jsme mu zavolali, Jarek neodpovídal. Po půl hodině, kdy jsme už dorazili domů a osprchovali se, se ozval mobil… Volala Jarkova mamka. Volala mně i Kubovi, a jakmile jsme uslyšeli hlas Jarkovy maminky, oběma nám bylo jasné, co se stalo… Úleva přišla, až když Jardova mamka řekla: „Kam jste dali Jardovi pití!“ Jarek Ostrák a Filip Řehulka, oba 9.B
UČITELÉ Ztracení a pomlácení kroupami aneb Příběhy našich učitelů Čtyři naši učitelé nám vyprávěli, co se jim stalo, když byli malí nebo začínali učit. Tipněte si, který příběh patří ke kterému učiteli. Řešení je na konci, ale vzhůru nohama.
Příběh číslo 1 Asi v 6. třídě jsem chtěl/a udělat svůj první knedlík. Připravil/a jsem si těsto podle receptu a začal/a tvarovat. Ovšem jsem zapomněl/a přisypat mouku a doma nebyl nikdo, kdo by mi mouku přisypal. Bylo mi jasné, že už s tím asi nic neudělám, a tak jsem šla k popelnicím. Knedlík mě opouštěl 10 minut.
Příběh číslo 2 Když mi bylo asi šest let, jel/a jsem s rodinou stanovat do Maďarska. V kempu byla spousta stanů. Jednou když šel/a jsem z umýváren, ztratilú/a jsem náš stan. Tak jsem se rozbrečel/a a stál/a na místě. Pak si mě všimli němečtí turisté. Chytili mě za ruku a chtěli mi pomoct najít náš stan. Já jim ale nerozuměl/a a myslel/a jsem, že si mě chtějí odvést k sobě jako syna/dceru. Pokoušel/a jsem se jim vysmeknout, vyškubnout se jim. Nakonec se mi podařilo náš stan najít a Němci si mohli oddechnout. 12
Příběh číslo 3 Když jsem začínal/a učit, měla jsme ve třídě kluka, který dvakrát propadl. Pořád po mně plival rýži. Tolik mě to namíchlo, že jsme ho vzal/a k zástupci ředitele. Pan zástupce si chtěl vzít ze stolu svoje třiceticentimetrové ukazovátko, a jelikož žák už měl asi nějaké zkušenosti, polekal se a vyskočil z okna. Byli jsme v druhém patře! Student se potom neukázal dva dny ve škole.
Příběh číslo 4 Jako kluk/holka jsem jezdil/a za tetou na prázdniny do jižních Čech, na chalupu. Bylo mi zhruba pět let. Ten den bylo strašné horko, tak jsme se rozhodli se sestřenicí a bratrem v kočárku, že si zajdeme na výlet. Jak už jsem se zmiňoval/a, bylo strašné horko a tak jsme si vyšli VELICE na lehko (myšleno jenom v trenkách/kalhotkách). Ovšem během výletu se ve chvíli změnilo počasí, začaly padat kroupy, a jelikož jsme byli na lehko, kroupy nám začaly odírat kůži. Nedovedete si představit tu bolest! V tu chvíli jsme záviděli mému bratrovi, který byl zabalený v kočárku. Od té doby chodím plně vybaven/a na jakýkoliv výlet. Kristýna Potempová (7.C) a Eva Pavlíková (7.B)
NÁŠ ROZHVOR V tanci si každý něco n co najde Tisková konference na téma „Ve víru tance“ Jedno páteční zářijové dopoledne přibližně dvacet žáků naší školy strávilo ve Středisku volného času Ostrčilova, kde se konala tisková konference na téma „Ve víru tance“. Hosty tentokrát byli tanečníci tří tanečních škol z Ostravy, kteří nám po krátkém tanečním vystoupení začali odpovídat na naše dotazy. První otázku položila Michela Hejlková (9.A) a po ní také například Michal Raška (7.B). Vybraní redaktoři byli za své chytré otázky odměněni drobnými dárky. Z taneční školy Pasión, která už funguje přes deset let a zabývá se všemi druhy tanců jako například Zumba, Hip-Hop nebo irské tance, nám předvedli Martin Náhlý a Petra Dospívová hravý tanec cha-cha. Jako další taneční škola se nám představila Roots Company Ostrava, hlavního slova se ujal vedoucí 13
Dušan Vlach a prozradil nám, že tato škola funguje už 30 let a netancují v ní jen mladí lidé, ale i starší, které tanec baví. A poslední taneční školu Respekt Dance Crew Ostrava nám představila Dominika Vozňáková a Nikola Dudková. Domča tančí už pět let a je třetí na Moravě v Disco Dance a Nikču zase baví už čtyři roky Hip-Hop, který vznikl v Americe, kdy lidé tancem bojovali proti sobě na ulicích.
Ptali jsme se : Co vás přivedlo k tanci ? Martin Náhlý, Pasion: K tanci mě vedla hudba, pohyby a také kostýmy. Každý si v tanci něco najde. Dominika Vozňáková, Respekt Dance Crew: Dříve jsem 11 let tancovala lidové tance, pak mě to přestalo bavit a přeorientovala jsem na Disco Dance. Jaké byly vaše největší úspěchy ? Dominika Vozňáková, Respekt Dance Crew Ostrava: Největší úspěch byl, když jsem vyhrála 3. místo na Moravě a nebo když jsem byla na soutěži se skupinou v Amsterdamu. David Janáč, Rootis Company Ostrava: Vítězství na mistrovství Moravy a na mistrovství Česka jsem skončil mezi 16 nejlepšími. Máte někdy trému ? Petra Dospívová, Pasion: Trému ani nemívám, spíš jen strach z chyb okolo mě. Martin Náhlý, Pasion: Já mívám tu zdravou trému s adrenalinem. Jaké bylo vaše první vystoupení ? Petra Dospívová, Pasion: Moje mamka seděla hned u parketu a napovídala mi kroky. David Janáč, Rootis Company Ostrava: Bylo to na ulici, přesněji na Masarykově náměstí a kroky jsem se učil sám doma, byla to soutěž, kterou jsem hned vyhrál. Máte nějaké jiné koníčky než tanec ? Dušan Vlach, Rootis Company Ostrava: Tanec mi zabere nejvíce času, ale také mě baví basketbal a badminton. David Janáč, Rootis Company Ostrava: Kromě tance mě baví fotbal, streetball a atletika. Čeho chcete dosáhnout ? Martin Náhlý, Pasion: Chtěl bych se dostat do nejlepší třídy latinskoamerických tanců a reprezentovat ČR. Dominika Vozňáková, Respekt Dance Crew: Tancovat co nejdéle to půjde a také tanec učit. Petra Čermáková, Denisa Štefková a Alena Muchová, všechny 9.B
14
LITERÁRNÍ PŘÍLOHA
Zůstala po mně jen panenka v trávě Sen, nebo skutečnost? Už se mi to zdálo zase. Krev, křik, násilí, volání o pomoc. Nechápu, co to má znamenat. Snažím se přes den na to nemyslet, ale ve škole se mi totálně zhoršily známky a pořád slyším nějaké hlasy. Nikomu jsem o tom zatím neřekla, mysleli by si, že jsem cvok. Když jsem přišla domů, pršelo a byla bouřka. Zavřela jsem se do svého pokoje a snažila jsem svoje problémy vyřešit obrázkem. Začala jsem kreslit úplně nesmyslné věci o lese, kamenné cestě a zapomenuté panence. Když byl obrázek hotový, skočila jsem dolů do kuchyně pro sirky. Vím, že bych to neměla dělat, ale prostě mi to nedalo. Popadla jsem obrázek, zapálila ho a nechala ho celý shořet. V tom z mojí poličky spadla kniha. Otočila jsem se koukala na poličku, tam jsem ale nic ani nikoho neviděla. Když jsem se otočila zpátky, nehořel už jenom obrázek ale i celá moje postel! Nemůžu uvěřit, že se mi to stalo! Chvilka nepozornosti a všechno se zkazilo. Rychle jsem brala kýble s vodou a snažila se to uhasit, jenže oheň nechtěl ustat. Začala jsem brečet. Už opravdu nevím, co mám dělat! V tom se otevřely dveře a dovnitř vtrhli rodiče. Vyběhli nahoru do mého pokoje. „Panebože, Nikol! Co jsi to udělala?!“. Rychle běželi pro hasičák, co máme schovaný ve sklepě a oheň uhasili. Vrhla jsem se mámě do náruče a brečela a brečela a brečela. Samozřejmě, že hned na druhý den mě dali k psychiatrovi. Když mě tam táta vysadil, byla mi strašná zima a bylo pozdě na útěk. Dotlačil mě až dovnitř a u stolku na mě čekala zrzavá ženská okolo padesátky. „Ahoj, jmenuju se Petra Horská. Copak tě trápí?“ řekla a naznačila taťkovi rukou, ať jde pryč. „Jmenuju se Nikola. Je mi osm a jsem tady úplně bezdůvodně...“ odpověděla jsem. Další dvě hodiny se mnou pletla košíky (nějaká terapie nebo co) a ptala se mě na různé nesmysly. Já jsem zatím ale nepustila z hlavy svoje sny. Nehodlám o tom nikomu nikdy říct! NIKDY. Zazvonil mi mobil. „No, tati?“ „Niky, nemůžu pro tebe přijet musím odvézt maminku do nemocnice, je to naléhavé, vem to zkratkou přes les, u pizzerky tě bude čekat děda. Musím končit, je to fakt důležité, dávej na sebe pozor, pa.“ Telefon ztichl. Když se se mnou psycholožka loučila, vtiskla mi do ruky látkovou panenku. Poděkovala jsem a co nejrychleji odešla. Když jsem šla lesem, narazila jsem na kamennou cestu z mého snu! Začala jsem 15
trochu zpomalovat. Rozhlížela jsem se kolem. A najednou záblesk. Ticho. Najednou jsem se dívala sama na sebe! Ležela jsem na cestičce a bodal do mě nějaký vysoký chlap. Co se to ale stalo?! Jak to, že vidím sama sebe? Snažila jsem se vrátit zpátky, ale nešlo to. Začala jsem křičet a panikařit, ale ten muž mě nejspíš ani nevidí a neslyší. Začala jsem ho kopat do hlavy, ale on nejspíš nic necítil. Začala jsem brečet. Moje tělo tam leželo bezmocné. „NE!NE!NÉÉÉÉ!!“ Snažila jsem se ho odstrčit, jenže s ním to ani nehlo. Jediné, co po mě zbylo, byla látková panenka kousek opodál. Nejspíš jsem si uvědomila, že už nejsem mezi živými. Už nikdy se nedozvím, co se stalo mamce, už nikdy nebudu moct obejmout své rodiče, už nikdy neuvidím své kamarády. Važte si života, dokud ho máte… Tereza Konečná (7.C) a Tereza Zálešáková (7.B)
Pohádka o pravidlech Před dávnými lety žili na světě skřítci, kteří si říkali pravidla. Každý byl nějaké pravidlo, například nekrást, neber, co ti nepatří, neběhej. Jednomu klukovi, který zrovna procházel, se to vůbec nelíbilo, proto zašel za čarodějem do začarovaného hradu. Stěžoval si a nakonec čaroděje přesvědčil, aby pravidla zrušil. Chlapec byl šťastný, dokud neprošel městem a neviděl tu pohromu, co se kolem děla. Země byla bez pravidel zničená, všichni se vraždili, kradli a chlapec se ani nemohl projet na kole, protože mu ho někdo ukradl. „Co jsem to udělal!“ zakřičel chlapec. Aniž by to dořekl, přišel k němu smutný skřítek, který si dříve říkal pravidlo. Vyprávěl chlapci o tom, jak se celý svět změnil od té doby, co zrušil pravidla, a prosil ho, aby je vrátil. Chlapec nakonec kývl a šli spolu k čaroději. „Prosím, čaroději, vrať zase pravidla, aspoň ta nepodstatnější!“ řekl kluk. Čaroděj tedy vrátil pravidla a zapsal je do takového svitku, který se jmenuje Ústava. A KDO JI PORUŠIL, BYL ZA TO POTRESTANÝ! Ale pořád platí jedno zlaté pravidlo, které sice není v ústavě, ale je velmi důležité: Chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Dominik Kalocsai, 6.C
Opuštěná Jednou šla holčička ze školy domů, a protože začalo pršet, tak to vzala zkratkou přes hřbitov. Najednou uviděla stín. Lekla se a co nejrychleji běžela domů. Doma na holčičku čekala maminka. Holčička jí vše řekla. Maminka dcerce ale nevěřila a říkala, že se jí jen něco zdálo a že si nemá dělat starosti. Další den šla holčička domů a tam uviděla maminku, jak leží na zemi a z krku jí teče krev. Začala volat o pomoc. Uslyšel ji soused a zavolal záchranku. Holčičce řekli, že maminka se už neprobudí. 16
Dívka začala strašně plakat. Musela jít do dětského domova. Po měsíci si tam holčička zvykla a měla tam i kamarády. Jenomže po dalším měsíci holčičku někdo kousnul do krku, a tak zavolali sanitku. Holčička dýchala na přístrojích. Byla šťastná, že za ní přišel tatínek, ale jen do té doby, než uviděla svojí mladší sestřičku a tatínkovu novou manželku. Tatínek říkal, že za ní zase zítra přijde, ale nepřišel ani po týdnu ani po měsíci. Holčička to nemohla vydržet a přístroje vypnula. Před tím napsala dopis: Už jsem to nemohla vydržet, jediný člověk, který tu pro mě byl, ten nesplnil slib. Měl přít, ale nepřišel. Měl svoji rodinu a na mě neměl čas. Chtěla jsem ho aspoň vidět, jen jednou, ale on nepřišel. Byl jediný člověk, který byl můj táta, ale teď vidím, že já už jsem na světě zbytečná. Měla jsem tě ráda, tati. Tvá dcera. Michaela Bolková, 6.C
Pramenitá voda Jak už to v pohádkách bývá, byl jednou jeden starý král a ten měl tři syny. Jaroslava, Radoslava a nejmladšího Ondru. Král už byl slabý a potřeboval nástupce na trůn. Nevěděl však, kterého ze svých synů vybrat. Proto pro ně vymyslel nelehký úkol. Přinést mu k uzdravení pramenitou vodu. Jen on sám věděl, která bude ta nejlepší. Synové se tedy připravili na cestu a každý jel svou cestou. Jaroslav cestoval dva dny a našel kraj, kde byla čistá pramenitá voda a nazval ji Zurčenka. Radoslav cestoval tři dny a našel kraj, kde byla sladká pramenitá voda a nazval ji Bublenka. Ondra cestoval celé čtyři dny a našel kraj, kde tryskala pramenitá voda. I on ji dal jméno. Voděnka. Když se všichni tři synové vrátili, dali králi napít z poháru pramenité vody. Král ochutnal z každého poháru doušek. Prvním douškem se osvěžil, druhým sladkou vodu ochutnal, ale až třetí doušek mu zachutnal. Králem se tak stal Ondra. Od té doby všichni pijí jen pramenitou vodu. A dokud neumřeli, jsou tu ještě dnes. Tereza Jeklová, 6.C
17
18
Reklama: Můžete se těšit na náš nový FOTOSERIÁL!!! Tady je malá ukázka, zatím bez textu, abychom neprozrazovali děj.
19
Školní časopis Chaos teenagerů Vydává: Základní škola a mateřská škola Ostrava - Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace Šéfredaktor: Jan Goj Redakční rada: žáci PVP žurnalistika a mediální výchova Obrázky vznikly pod vedením paní učitelky Gabriely Bezručové Tech. podpora: Martin Ošmera Autoři obrázků: Patrik Beran, Eliška Pustowková, Michaela Skórová, Tereza Tokarčíková, Petr Valsa, Tereza Klimantová, Nikol Skórová, Dokoupil, Nikola Čapková Náklad: 40 výtisků Časopis vyšel s podporou Magistrátu města Ostravy.
20
