Mozek_cz_text.indd 1
08.10.13 15:16
Mozek_cz_text.indd 2
08.10.13 15:16
Mozek_cz_text.indd 3
08.10.13 15:16
Original title: BRAIN ON FIRE, My Month of Madness Copyright © 2012 by Susannah Cahalan First published by Free Press, a division of Simon & Schuster, Inc. Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2013 Translation © Alena Amchová, 2013 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri v edici Fortuna Litera www.fortunalibri.cz Odborná redakce MUDr. Kateřina Amchová Odpovědná redaktorka Alena Peisertová První vydání Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. ISBN 978-80-7321-735-8
Mozek_cz_text.indd 4
08.10.13 15:16
Věnováno těm bez diagnózy
Mozek_cz_text.indd 5
08.10.13 15:16
Mozek_cz_text.indd 6
08.10.13 15:16
Obsah Poznámka autorky IX Předmluva XI
První část: Bláznivá První kapitola Druhá kapitola Třetí kapitola Čtvrtá kapitola Pátá kapitola Šestá kapitola Sedmá kapitola Osmá kapitola Devátá kapitola Desátá kapitola Jedenáctá kapitola Dvanáctá kapitola Třináctá kapitola Čtrnáctá kapitola
Tajemné štěnice 3 Dívka v černé krajkové podprsence 10 Carota 13 Wrestler 20 Sjezd 24 Nejhledanější v Americe 27 Opět na cestě 31 Pohled na sama sebe zvenčí 40 Náznak šílenství 43 Smíšené epizody 51 Keppra 54 Lest 61 Buddha 65 Polapena 70
Patnáctá kapitola Šestnáctá kapitola Sedmnáctá kapitola Osmnáctá kapitola Devatenáctá kapitola Dvacátá kapitola Dvacátá první kapitola Dvacátá druhá kapitola Dvacátá třetí kapitola Dvacátá čtvrtá kapitola
Capgrasovo mámení smyslů 75 Postiktální psychóza 80 Mnohočetná porucha osobnosti 83 Nové zprávy 86 Velký muž 91 Sklon přímky 95 Smrt s přestávkami 100 Nádherný zmatek 106 Doktor Najjar 113 IVIG 116
Druhá část: Hodiny
Mozek_cz_text.indd 7
1
73
08.10.13 15:16
Dvacátá pátá kapitola Dvacátá šestá kapitola Dvacátá sedmá kapitola Dvacátá osmá kapitola Dvacátá devátá kapitola Třicátá kapitola Třicátá první kapitola Třicátá druhá kapitola Třicátá třetí kapitola Třicátá čtvrtá kapitola
Psotníček 121 Hodiny 127 Biopsie mozku 135 Nerovný boj se zánětem 143 Dalmauova choroba 146 Rebarbora 152 Velké odhalení 156 90 procent 161 Návrat domů 165 California Dreamin’ 169
Třetí část: Hledání ztraceného času
173
Třicátá pátá kapitola Videonahrávka 175 Třicátá šestá kapitola Plyšová zvířátka 176 Třicátá sedmá kapitola Zběsilost v srdci 180 Třicátá osmá kapitola Přátelé 184 Třicátá devátá kapitola V mezích normy 189 Čtyřicátá kapitola Deštník 194 Čtyřicátá první kapitola Chronologie 197 Čtyřicátá druhá kapitola Nekonečný šprým 202 Čtyřicátá třetí kapitola NDMA 207 Čtyřicátá čtvrtá kapitola Částečný návrat 210 Čtyřicátá pátá kapitola Novinářské řemeslo 214 Čtyřicátá šestá kapitola Přednáška 218 Čtyřicátá sedmá kapitola Vymítač ďábla 221 Čtyřicátá osmá kapitola Pocit viny toho, který přežil 229 Čtyřicátá devátá kapitola Kluk od nás se vypracoval 236 Padesátá kapitola Nadšením bez sebe 238 Padesátá první kapitola Nebezpečí útěku? 242 Padesátá druhá kapitola Madame X 246 Padesátá třetí kapitola Fialová dáma 249 Poznámky Ilustrace a fotografie Poděkování O autorce
251 263 264 268
Mozek_cz_text.indd 8
08.10.13 15:16
Poznámka autorky Existence zapomínání nebyla nikdy prokázána. Víme pouze, že nám některé věci nepřijdou na mysl, když to chceme. friedrich nietsche
V
zhledem k povaze choroby, kterou jsem prodělala, a jejímu účinku na můj mozek si z měsíců, během nichž se tenhle příběh odehrával, pamatuju pouze záblesky skutečných událostí a krátké, avšak živé halucinace. Převážná většina toho období zůstává prázdná, případně zatvrzele mlhavá. Protože si nejsem fyzicky schopna si tu dobu připomenout, psaní knihy, kterou máte před sebou, je vlastně jakési cvičení, díky němuž bych měla pochopit, co jsem ztratila. S pomocí svých žurnalistických dovedností jsem využila dostupných materiálů, což byly stovky rozhovorů s lékaři, sestřičkami, přáteli a rodinou; tisíce stránek lékařských záznamů; deník mého otce z té doby; zápisník, prostřednictvím něhož spolu mí rozvedení rodiče komunikovali; útržky videonahrávek, které během mého pobytu pořídily nemocniční kamery, a obrovské množství zápisníků, do nichž jsem si poznamenávala vzpomínky, konzultace a dojmy – a tohle všechno mi pomáhalo znovu zrekonstruovat minulost, k níž má paměť neměla přístup. Pozměnila jsem některá jména a charakteristické rysy, ale jinak není nic v téhle knize fiktivní, je to směs memoárů a reportáže. Přesto však rozhodně přiznávám, že nejsem spolehlivý zdroj. Získala jsem sice obrovské množství informací a provedla rozsáhlý průzkum, avšak vědomí, které mě definuje jako osobu, nebylo v té době přítomné. Navíc nejsem nezaujatá. Je to můj život, takže v jádru tohoto příběhu je starý problém všech novinářů, jenomže stokrát horší. Jsou tu totiž nepochybně věci, které jsem nesprávně pochopila, záha-
Mozek_cz_text.indd 9
08.10.13 15:16
x poznámka autorky
dy, které nikdy nevyřeším, a množství momentů, které zůstaly zapomenuty a nenapsány. To, co zbylo, je tedy novinářský ponor do nejhlubší části mého já – osobnosti, paměti, totožnosti – v pokuse najít a pochopit kousky, které byly zapomenuty.
Mozek_cz_text.indd 10
08.10.13 15:16
Předmluva
N
ejprve je tu pouze tma a ticho. „Mám otevřené oči? Je tam někdo?“ Nepoznám, jestli hýbu ústy a jestli tu vůbec je někdo, koho bych se mohla zeptat. Je úplná tma, takže nic nevidím. Mrknu jednou, dvakrát, třikrát. V hloubi žaludku pocítím matnou předtuchu. Tenhle pocit poznávám. Mé myšlenky se jen neochotně překládají do jazyka, jako by se pomalu vynořovaly z hrnce plného melasy. Slovo po slovu přicházejí otázky: Kde to jsem? Proč mě svědí hlava? Kde jsou všichni? Pak se pomalu začíná objevovat okolní svět, nejdříve jako špendlíková hlavička, jejíž průměr se však stále zvětšuje. Ze zkaleného šera začínají vystupovat předměty a zaostřují se. Pochvíli je rozeznávám: televize, záclona, postel. Okamžitě vím, že odsud musím vypadnout. Vrhnu se vpřed, avšak cosi mě zadrží. Mé prsty nahmatají kolem pasu silnou síťovanou vestu, která mě přidržuje k posteli jako – co je to správné slovo? – jako svěrací kazajka. Vesta je připevněna na dvou tyčích, které brání pádu z postele. Uchopím rukama chladný kov a vytahuju se nahoru, jenomže pásy na mé hrudi opět povolí jen o pár centimetrů a nepustí mě výš. Po mé pravici je zavřené okno, které vede na ulici. Auta, žlutá auta. Taxíky. Jsem v New Yorku. Doma. Než mě však stačí zalít vlna úlevy, uvidím ji. Fialovou dámu. Zírá na mě. „Pomoc!“ vykřiknu. Její výraz se ani maličko nezmění, jako bych nic neřekla. Znovu se vrhnu proti popruhům. „Tohle nedělejte,“ řekne zpěvavě. Slyším povědomý jamajský přízvuk. „Sybil?“ To ale přece není možné. Sybil mě hlídala, když jsem byla malá. Od dětství jsem ji neviděla. Proč by opět vstoupila do mého života právě dneska? „Sybil? Kde to jsem?“ „V nemocnici. Měla byste se uklidnit.“ Není to Sybil. „Bolí to.“ Fialová dáma se přisune blíž a její prsa se mi otřou o tvář, když mi odepíná ruce od zábran, nejprve pravou a pak levou. Instinktivně zdvi-
Mozek_cz_text.indd 11
08.10.13 15:16
xii předmluva
hám pravou ruku, abych se podrbala na hlavě. Místo vlasů a pokožky na hlavě však nahmatám bavlněnou čepici. Najednou do mě vlítne zlost, servu ji a oběma rukama prozkoumávám hlavu. Cítím řady a řady plastových drátků. Jeden z nich vytrhnu, což štípne, a dám si ho do úrovně očí. Je růžový. Na zápěstí mám oranžový plastový pásek. Zašilhám, ale nejsem schopna zaostřit na slova. Po pár vteřinách se mi však před očima objeví tiskací písmena: NEBEZPEČÍ ÚTĚKU.
Mozek_cz_text.indd 12
08.10.13 15:16
první Část
Bláznivá
Pocítila jsem to podivné drnčení křídel v hlavě. -virginia woolfová, deník spisovatelky: Výňatky z deníku Virginie Woolfové
Mozek_cz_text.indd 1
08.10.13 15:16
Mozek_cz_text.indd 2
08.10.13 15:16
První kapitola
Tajemné štěnice
M
ožná to začalo kousnutím štěnice, která neexistovala. Jednoho rána jsem se vzbudila a zjistila, že na modravé hlavní žíle na levé paži mám dvě červené tečky. Byl začátek roku 2009 a celé město New York se děsilo štěnic, které zamořily úřady, obchody s oblečením, kina a zahradní lavičky. Normálně nemívám tendenci si se vším dělat starosti, ale tentokrát se moje sny už dvě noci za sebou hemžily na prst dlouhými štěnicemi. Nebyla to úplně nesmyslná obava, přestože jsem po pečlivém prohledání bytu neobjevila jediného brouka, ale ani stopu po existenci nějakého hmyzu. Tedy až na ty dva kousance. Zavolala jsem dokonce i odborníka na hubení hmyzu, aby mi byt zkontroloval. Přišel přepracovaný Hispánec, který všechny místností pročesal, dokonce zvedl pohovku a posvítil si baterkou i do míst, na nichž mě nikdy předtím nenapadlo uklízet. Prohlásil, že se u mě žádné štěnice nevyskytují. To se mi nezdálo být pravděpodobné, tak jsem ho požádala, aby přišel ještě jednou a všechny místnosti vystříkal. Musím ocenit, že mě nabádal, abych vyčkala, než vypláznu astronomickou částku na boj s hmyzem, který se podle jeho mínění v mém bytě nevyskytoval. Já ho však nutila, aby to udělal, neboť jsem byla přesvědčena, že můj byt, má postel, mé tělo jsou zamořené štěnicemi. Souhlasil tedy, že se vrátí a byt vystříká. Byla jsem z toho špatná, ale snažila jsme se svou nervozitu skrýt před spolupracovníky. Nikdo pochopitelně nechtěl mít nic společného s osobou, která má problém se štěnicemi. Takže následujícího dne v práci jsem nonšalantně prošla redakcí New York Postu ke svému psacímu stolu. Pečlivě jsem schovala štípance na paži a snažila se vypadat jako jindy, naprosto normálně. Ne že by v Postu byla normálnost nějak zvlášť důležitá. 3
Mozek_cz_text.indd 3
08.10.13 15:16
4 Mozek v plamenech
Tyhle noviny jsou sice přímo posedlé vším, co je nové, avšak jsou téměř tak staré jako Spojené státy. Založil je Alexander Hamilton v roce 1801, takže to jsou nejdéle bez přestávky vydávané noviny v celé zemi. V prvním století své existence Post bojoval za zrušení otroctví a pomohl prosadit vytvoření newyorského Central Parku. V dnešní době je redakce novin obrovská místnost trpící nedostatkem čerstvého vzduchu, v níž jsou řady otevřených boxů a záplava kartoték nacpaných nepoužívanými, zapomenutými dokumenty, které tu leží už celá desetiletí. Zdi jsou vyzdobené hodinami, které nejdou, zvadlými kyticemi, kdysi pověšenými vzhůru nohama, aby se usušily, obrázkem opice, která jede na border kolii jako na koni, velkým molitanovým prstem ze zábavního parku Six Flags, což jsou všechno suvenýry, které si reportéři donesli z nejrůznějších akcí. Počítače jsou prastaré a kopírky mají rozměr menších poníků. Úklidová komora, která kdysi sloužila jako kuřárna, je nyní plná zásob a je označená omšelým nápisem, jenž příchozí varuje, že kuřárna již neexistuje, jako by někdo mohl omylem vstoupit dovnitř a zapálit si cigaretu mezi monitory, videi a podobnými přístroji. Tohle byl v posledních sedmi letech můj excentrický svět, do něhož jsem vstoupila jako sedmnáctiletá praktikantka. V redakci to opravdu hučí hlavně tehdy, když se blíží termín – cvakají klávesnice, redaktoři ječí, reportéři žvaní a smějí se. Je to dokonalý obrázek redakce bulvárních novin do nějakého televizního seriálu. „Kam se do prdele poděl ten obrázek k tomuhle titulku?“ „Jak je možný, že netušil, že je to prostitutka?“ „Jakou barvu měly ponožky toho chlápka, co skočil z mostu?“ Je to tu jako v baru, kde se nepodává alkohol, plném feťáků, závislých na zprávách, a s každým z nich lomcuje adrenalin. Osoby a obsazení jsou v Postu unikátní: nejbystřejší tvůrci novinových titulků v celé branži, otrlí lovci zpráv, pídící se po exkluzivních informacích, workoholici typů A, kteří mají chameleonskou schopnost se téměř s kýmkoli skamarádit, nebo si ho stejně snadno znepřátelit. Přesto je většinou v redakci poměrně klidno, protože všichni tiše listují soudními dokumenty, hledají nějaký zdroj, který by jim poskytl rozhovor, případně čtou noviny. Často, jako třeba právě dneska, je v redakci ticho jako v márnici.
Mozek_cz_text.indd 4
08.10.13 15:16
Tajemné štěnice 5
Namířila jsem si to ke svému pracovnímu stolu a proplétala se mezi boxy, označenými zelenými cedulemi manhattanských ulic: Liberty Street, Nassau Street, Pine Street a William Street, což je připomínka doby, kdy redakce Postu na své dřívější adrese na South Street Seaport skutečně sídlila mezi těmito ulicemi. Můj psací stůl stojí na Pine Street. Potichu jsem vklouzla na svou židli vedle Angely, mé nejbližší kamarádky mezi novináři, a věnovala jí napjatý úsměv. Snažila jsem se, aby se má otázka příliš hlasitě neozývala v tiché místnosti, a nenápadně se zeptala: „Víš něco o štípancích od štěnic?“ Často jsem si dělala legraci, že kdybych někdy měla dceru, chtěla bych, aby byla jako Angela. V mnoha ohledech pro mě byla hrdinou redakce. Když jsem se s ní před třemi lety seznámila, byla to milá, zakřiknutá mladá dáma z Queensu, jen o pár let starší než já. Do Postu přišla z malého týdeníku a pod tlakem prostředí velkoměstských bulvárních novin vyrostla v jednu z nejtalentovanějších reportérek Postu. Z jejího pera pocházelo množství našich nejlepších článků. Pozdě v pátek večer ji člověk většinou našel, jak píše čtyři články najednou na rozděleném monitoru počítače. Opravdu jsem ji musela obdivovat. Teď jsem vážně potřebovala Angelinu radu. Jak zaslechla obávané slovo štěnice, okamžitě si ode mě odsunula židli dál. „Neříkej mi, že je máš,“ prohlásila s čertovským úsměvem. Začala jsme jí ukazovat flíčky na ruce, ale než jsem stačila vyprávět svůj strašlivý příběh, zazvonil mi telefon. „Jsi připravená?“ Byl to nový redaktor nedělního vydání Steve. Nebylo mu víc než pětatřicet, ale už ho jmenovali šéfredaktorem nedělních novin, pro něž jsem pracovala já. Steve mi naháněl strach, přestože se choval přátelsky. Každé úterý měli všichni reportéři schůzku, na níž prezentovali své nápady pro nadcházející nedělní vydání. Když jsem zaslechla jeho hlas, s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem na dnešní jednání úplně nepřipravená. Většinou jsem měla alespoň tři koherentní nápady, které jsem mohla představit. Nebyly vždycky naprosto úžasné, ale bylo to aspoň něco. Teď jsem však neměla naprosto nic, ani matnou myšlenku, která by mi pomohla příštích pět minut blafovat. Jak jsem to jen mohla dopustit? Nebylo přece možné na tuhle schůzku zapomenout, vždyť to byl každotýdenní rituál, na nějž jsme se všichni pečlivě připravovali, dokonce i tehdy, když jsme měli volno.
Mozek_cz_text.indd 5
08.10.13 15:16
6 Mozek v plamenech
Na štěnice jsem v mžiku zapomněla, zoufale vykulila na Angelu oči, vstala a doufala, že to snad nějak dopadne, až přijdu do Stevovy kanceláře. Nervózně jsem kráčela po „Pine Street“ do šéfredaktorské kanceláře. Posadila jsem se vedle Paula, redaktora nedělních zpráv a blízkého kamaráda, který byl mým rádcem od doby, kdy jsem studovala druhý ročník vysoké školy. Kývla jsem mu na pozdrav, ale do očí jsem se mu nepodívala. Narovnala jsem si na nose podrápané brýle s tlustými obroučkami, jaké nosila filmová Annie Hallová, o nichž kdysi jeden kamarád z nakladatelství prohlásil, že je to vlastně můj patentovaný antikoncepční prostředek, protože „se se mnou nikdo nevyspí, když je mám na nose“. Chvíli jsme seděli beze slova a já se snažila nabrat jistotu z přítomnosti někoho známého a úžasného, jako je Paul. Je to skvělý redaktor a prototyp tradičního novináře, jemuž předčasně zešedivěly vlasy a má tendenci používat výraz do prdele jako univerzální slovo na jakémkoli místě ve větě. Seznámil mě s ním rodinný přítel a Paul zkusil mé reportérské schopnosti v létě po mém druhém ročníku. Pár let jsem pracovala jako elév, který na místě sledoval nejnovější aféry a dodával informace dalšímu reportérovi, který pak napsal článek. Pak mi Paul nabídl můj vlastní velký úkol, což byl článek o orgiích na kolejích New York University. Když jsem pak přinesla hotový článek a fotky, na nichž hraju beer pong, při němž se házejí pingpongové míčky do sklenic s pivem, a hlavně se hodně pije, udělala na něj velký dojem má drzost. Tohle odhalení se sice nikdy v tisku neobjevilo, ale Paul mi přiděloval další reportáže, dokud jsem nebyla v roce 2008 přijata na plný úvazek. Když jsem teď seděla ve Stevově kanceláři naprosto nepřipravená, cítila jsem se hrozně, protože jsem nezasluhovala Paulovu důvěru a respekt. Ticho se prohlubovalo, až jsem konečně zdvihla oči. Steve a Paul na mě hleděli s očekáváním, a tak jsem začala mluvit a doufala, že mě něco napadne. „Viděla jsem ten příběh v jednom blogu…“ začala jsem a zoufale dávala dohromady útržky napůl zformovaných myšlenek. „Tak to rozhodně nepůjde,“ přerušil mě Steve. „Musíš přijít s něčím jiným, než je tohle. Jasný? Příště už sem prosím nechoď, když nic nemáš.“
Mozek_cz_text.indd 6
08.10.13 15:16
Tajemné štěnice 7
Paul přikývl a celý zrudl. Poprvé od chvíle, kdy jsem začala pracovat ve školních novinách, se mi novinařina nelíbila. Odešla jsem ze schůzky plná vzteku na sebe samu a vůbec jsem nechápala, jak můžu být tak neschopná. „Není ti nic?“ zeptala se mě Angela, když jsem se vrátila ke svému stolu. „Ne, dobrý, jen mi vůbec nejde má práce. To přece není nic novýho,“ pokusila jsem se o ubohý vtip. Zasmála se a ukázala roztomile křivé řezáky. „Ale prosím tě, Susanno! Co se stalo? Neber to vážně, vždyť jsi přece profík.“ „Díky, Angelo,“ řekla jsem a usrkla vlažné kávy. „Prostě se mi nic nedaří.“ Dumala jsem nad pohromami toho dne celou cestu západním směrem, od svého pracoviště v budově News Corp. na Sixth Avenue, přes turisty narvané Times Square, až ke svému bytu v manhattanské čtvrti Hell´s Kitchen. Jako bych měla v úmyslu žít jako typický newyorský spisovatel, najala jsem si stísněný jednopokojový ateliér, kde jsem spala na rozkládací pohovce. Byt byl překvapivě tichý, s výhledem do dvora mezi několika domovními bloky. Často mě nevzbudily policejní sirény nebo rachotící popelářské vozy, ale soused, hrající na balkoně na tahací harmoniku. Navzdory ujištění specialisty na hubení hmyzu, že se není čeho obávat, jsem byla stále jako posedlá štípanci na své paži. Připravila jsme tedy byt na vystříkání proti štěnicím a skoro celou noc vyhazovala věci, v nichž by se mohl hmyz ukrývat. Do odpadků putovaly i mé milované výstřižky z Postu, stovky článků, které mi připomínaly bizarnost mé práce. Byly v nich oběti a podezřelí, nebezpečné slumy, vězení a nemocnice, dvanáctihodinové šichty strávené v autech fotografů, kde jsem se třásla zimou a čekala, až se poštěstí ulovit obrázek nějaké celebrity. Milovala jsem každou minutu téhle práce. Tak proč mi teď vůbec nejde? Cpala jsem své poklady do pytlů na odpadky a zastavila se u několika titulků, mimo jiné u největšího úlovku své dosavadní kariéry: podařilo se mi totiž udělat interview s únoscem dětí Michaelem Devlinem, který seděl ve vězení. Americká média po jeho příběhu hrozně bažila, a já, v té době studentka posledního ročníku Washington
Mozek_cz_text.indd 7
08.10.13 15:16
8 Mozek v plamenech
University v St. Louis, jsem s ním mluvila dokonce dvakrát. Devlinovi právníci přímo šíleli, když článek vyšel, spustili proti Postu pomlouvačnou kampaň a žádali, aby bylo soudně nařízeno mlčení v této věci. Americká televize uspořádala živou debatu o mých metodách a zpochybňovala oprávněnost rozhovorů s uvězněným pachatelem a etiku bulvárního tisku vůbec. V té době jsem Paulovi několikrát volala a brečela mu do telefonu, což nás sblížilo, a nakonec se za mě postavily jak naše noviny, tak i jejich vydavatelé. Tahle zkušenost mnou sice otřásla, ale zároveň i povzbudila mé nadšení, takže jsem se stala redakční „vězeňskou reportérkou“. Devlina nakonec odsoudili ke třem doživotním trestům. Pak jsem objevila článek o implantaci hýždí „Nebezpečí v pozadí“, jehož název mě stále ještě rozesmává. Musela jsem se vydávat za striptérku, hledající možnost levného zvětšení zadku u ženy, která to ilegálně provádí v hotelovém pokoji ve středu města. Stála jsem tam s kalhotkami u kotníků a snažila se necítit uražena, když mi paní oznámila, že budu potřebovat „tisíc dolarů za půlku“, což byl dvojnásobek částky, kterou chtěla po ženě, která s touto kauzou přišla do Postu. Žurnalistika je vzrušující a mně se vždycky líbilo žít v realitě, která je ještě fantasknější než fikce, přestože jsem v té době ani trochu netušila, že můj vlastní život začíná být tak bizarní, že se bude probírat v mých milovaných bulvárních novinách. Přestože jsem se tomu článku znovu musela smát, přidala jsem výstřižek na rostoucí hromadu mířící do popelnice, tam, „kam patří“, pokusila jsem se o žert, přestože tyhle bláznivé příběhy pro mě znamenaly strašně moc. V tuhle chvíli mi takovéhle necitelné vyhazování několikaleté práce připadalo jako nutnost, ale vlastně jsem něco takového vůbec neměla v povaze. Jsem nostalgický sysel, který si schovává básničky napsané ve čtvrté třídě a nevyhodí nějakých dvacet deníků, které sahají ještě do základky. Nebylo sice nějaké výraznější spojení mezi hrozbou štěnic, mojí zapomnětlivosti v zaměstnání a náhlou touhou zbavit se přebytečných papírů, ale tehdy jsem nevěděla, že posedlost štěnicemi či jiným hmyzem může být známkou psychózy. Je to velmi málo známý problém, protože lidé, kteří trpí bludovou parazitózou, rovněž zvanou Ekbomův syndrom, se kvů-
Mozek_cz_text.indd 8
08.10.13 15:16
Tajemné štěnice 9
li domnělému napadení brouky obracejí spíš na odborníky na hubení hmyzu či dermatology než na profesionály specializované na duševní zdraví, takže jejich problém zůstává většinou nediagnostikován. Nakonec se ukázalo, že můj problém je mnohem obrovitější než svědivé předloktí a zapomenuté jednání. Po dlouhých hodinách balení všech zbytečných materiálů a vytvoření zóny, v níž se nevyskytovala ani jediná štěnice, jsem se pořád necítila lépe. Klečela jsem u černých pytlů na odpadky a náhle mě přepadla strašlivá bolest v žaludku – takový ten všudypřítomný děs, který provází zlomené srdce nebo smrt. Když jsem se postavila, zaťala se mi do hlavy ostrá bolest jako doběla rozžhavený záblesk migrény, přestože jsem něčím takovým nikdy netrpěla. Klopýtala jsem do koupelny, ale mé tělo a nohy skoro nereagovaly. Měla jsem pocit, že se plahočím pískem, který mě pohlcuje. Určitě na mě leze chřipka, pomyslela jsem si.
k Možná to však nebyla chřipka, stejně jako to nejspíš nebyly štěnice. Mé tělo pravděpodobně napadl nějaký patogen, jakýsi bacil, který to všechno spustil. Možná že jsem ho dostala od toho byznysmena, který seděl naproti mně v metru, kýchl a rozptýlil miliony virů na cestující ve vagónu? Nebo to bylo něco, co se dostalo do mého organismu drobnou rankou na kůži, možná právě tím záhadným štípancem od štěnice? Prostě nevím. Ani lékaři nevědí, čím to u mě vlastně začalo. Jasné je jen to, že když na člověka někdo prskne, pravděpodobně z toho bude pouze rýma. Jenomže v mém případě mi to obrátilo můj vesmír vzhůru nohama a téměř mě to poslalo na doživotí do blázince.
Mozek_cz_text.indd 9
08.10.13 15:16
Druhá kapitola
Dívka v černé krajkové podprsence
Z
a pár dní už mi migréna, jednání v práci a štěnice připadaly jako vzdá lená vzpomínka. Probudila jsem se uvolněná a spokojená v posteli svého přítele. Večer předtím jsem Stephena seznámila se svým otcem a nevlastní matkou Gisellou. Poprvé navštívil jejich luxusní dům v Brooklyn Heights, což byl velký krok v našem vztahu, který začal před čtyřmi měsíci. Stephen už se setkal s mou matkou. Mí rodiče se rozvedli, když mi bylo šestnáct, a já jsem si vždycky byla bližší s mámou, takže jsme se s ní sešli už několikrát. Jsem si ale vědoma, že z mého otce jde někdy strach, takže jsme spolu nikdy neměli příliš důvěrný vztah. (Otec s Gisellou se vzali už víc jak před rokem, ale mně a bratrovi o tom řekli teprve před nedávnem.) Včera to však byl příjemný a přátelský večer s vínem a výborným jídlem. Když jsme se Stephenem odcházeli, věřili jsme, že to dopadlo opravdu dobře. Otec se mi nicméně později svěřil, že při tom prvním setkání mu Stephen nepřipadal jako někdo, kdo je vhodný pro dlouhodobý vztah. S tím jsem však vůbec nesouhlasila. Začali jsme se Stephenem chodit teprve nedávno, ale seznámili jsme se už před šesti lety, kdy mi bylo osmnáct. Oba jsme pracovali v obchodě s deskami v Summitu v New Jersey. Tehdy jsme se spolu hodně bavili, ale náš vztah nezašel nikam dál, hlavně proto, že Stephen byl o sedm let starší než já, což je pro teenagerku nemyslitelný věkový rozdíl. Pak jsme se jednoho večera loni na podzim náhodou setkali na večírku našeho společného kamaráda v baru v East Village. Přiťukli jsme si lahvemi piva a bavili se o tom, jak oba nesnášíme kraťasy a milujeme Dylanovo album Nashville Skyline. Stephen mě přitahoval svými bohémskými způsoby. Byl to muzikant s dlouhými zcuchanými vlasy, hubenou postavou kuřáka a encyklopedickou znalostí hudby. Ale nejvíc se 10
Mozek_cz_text.indd 10
08.10.13 15:16
dívka v černé krajkové podprsence 11
mi na něm vždycky líbily jeho oči, důvěřivé a čestné. Tyhle oči, které nic neskrývaly, způsobily, že jsem měla pocit, jako bych s ním chodila odjakživa.
To ráno jsem se protáhla v posteli v jeho obrovském atelieru (tedy ve srovnání s mým) v Jersey City a zjistila, že mám celý byt sama pro sebe. Stephen už odešel na zkoušku své kapely a vrátí se až večer. Já tedy u něj mohla zůstat celý den, nebo odejít, kdy budu chtít. Asi před měsícem jsme si vyměnili klíče od svých bytů. Bylo to poprvé, co jsem s nějakým přítelem tenhle krok učinila, ale nepochybovala jsem o tom, že to bylo správné. Cítili jsme se spolu ve všech ohledech dobře, bezpečně, byli jsme šťastní, věřili jsme si. Když jsem tam tak ležela, náhle mě však popadla nutkavá myšlenka: Přečti si jeho e-maily. Takováhle iracionální žárlivost je pro mě naprosto netypická, nikdy jsem necítila ani nejmenší pokušení takhle někomu lézt do soukromí. Ale aniž bych doopravdy uvažovala o tom, co to vlastně dělám, spustila jsem jeho MacBook a začala prohlížet příchozí poštu. Našla jsem tam celé dlouhé měsíce nudných e-mailů, až pak jsem objevila nedávnou zprávu od jeho bývalé přítelkyně. Předmět zněl „Líbí se ti to?“ Klikla jsem a srdce se mi zuřivě rozbušilo v hrudi. Poslala mu svou fotku, na níž byla v svůdném postoji s našpulenými rty a předváděla nový účes z kaštanových vlasů. Nezdálo se, že by na to Stephen vůbec odpověděl. Přesto jsem těžce přemáhala nutkání do počítače praštit nebo s ním mrsknout na druhou stranu místnosti. Místo toho, abych slídění nechala, jsem se však vyžívala ve své zuřivosti a hrabala se v Stephenově poště dál, až jsem přišla na korespondenci z období, kdy spolu rok chodili. Většina e-mailů končila slova „miluju tě“. Ta slova jsme si se Stephenem ještě neřekli. Prudce jsem zavřela notebook, celá rozzuřená, přestože jsem neuměla přesně říct proč. Věděla jsem, že s ní nemluvil od chvíle, kdy začal chodit se mnou, a že neudělal nic nevhodného. Ale teď jsem pociťovala nutnost hledat důkazy zrady ještě jinde. Po špičkách jsem došla ke žluté komodě z IKEY – a ztuhla. Co když má puštěné kamery? Ne, to ne. Kdo by si tajně nahrával svůj byt
Mozek_cz_text.indd 11
08.10.13 15:16
12 Mozek v plamenech
na video, když tam není? Snad jen přeopatrní rodiče, kteří kontrolují chůvu svých dětí. Ale ta myšlenka mě hlodala pořád dál: Co když mě sleduje? Co když je to nějaká zkouška? Nezvyklá paranoia mě sice děsila, avšak nezabránila mi vytahovat zásuvky a prohrabávat jeho šaty. Vyhazovala jsem je na podlahu, až jsem pak narazila na jackpot: lepenkovou krabici ozdobenou nálepkami skupin se stovkami dopisů a fotek uvnitř. Většinou byly od jeho bývalek. Byla tam zarámovaná série fotografií z automatického boxu, na nichž byl Stephen se svou poslední přítelkyní: špulili rty, toužebně se na sebe dívali, smáli se, a nakonec se líbali. Úplně jsem měla před očima tu scénu jako živou. Byla jsem svědkem toho, jak se do sebe zamilovali. Dál tam byl obrázek stejné dívky v průhledné krajkové podprsence a rukama opřenýma o kostnaté boky. Vlasy měla obarvené na blonďato, ale vypadalo to hezky, ne jako by přišla z bordelu. Pod tím ležely dopisy, hromada rukou psaných zpráv, které sahaly až do nějakých Stephenových patnácti let. Navrchu byl dopis, v němž právě tahle holka bědovala, jak se jí strašně stýská po Stephenovi, který je ve Francii. Nesprávně použila slovo můj místo svůj a udělala hrubku ve slově pomislel, což mě tak rozveselilo, že jsem se smála nahlas. Byl to podivný smích. Sahala jsem po dalším dopise, když vtom jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle na komodě. Seděla jsem tam v podprsence a kalhotkách a mezi stehny svírala Stephenovy soukromé milostné dopisy. Ze zrcadla na mě zírala naprosto cizí osoba s divoce rozježenými vlasy a pokroucenou tváří, kterou jsem vůbec nepoznávala. Já se přece takhle nikdy nechovám, pomyslela jsem si zhnuseně. Co se to se mnou děje? Nikdy v životě jsem neprohrabávala věci svých kluků. Běžela jsem k posteli, podívala se na mobil a zjistila, že jsem ztratila dvě hodiny. Připadalo mi to jako pět minut. O chvilku později se mi vrátila migréna a s ní i nevolnost. Tehdy jsem si poprvé všimla, že má levá ruka je nějaká divná, jako by mi v ní hrozně silně mravenčilo. Zatínala a povolovala jsem pěst a snažila se brnění nějak zarazit, jenomže ono se stále zhoršovalo. Běžela jsem zpátky ke komodě a uklízela všechno dovnitř, aby si Stephen nevšiml, že jsem mu slídila ve věcech. Pokoušela jsem se nevnímat nepříjemné mravenčení. Po chvíli jsem přestala levou paži cítit.
Mozek_cz_text.indd 12
08.10.13 15:16
Třetí kapitola
Carota
M
ravenčení, které se nelepšilo a trvalo ještě několik dní, mi nedělalo zdaleka takové starosti jako pocit viny a znepokojení kvůli mému chování toho nedělního rána ve Stephenově pokoji. Příštího dne v práci jsem požádalo o pomoc redaktorku hlavních článků Mackenzie. Tahle kamarádka byla ohromně slušná a všechno měla v hlavě srovnané, jako by byla nějaká postava z televizního seriálu Mad Men. „Udělala jsem něco opravdu špatného,“ svěřila jsem se jí před budovou News Corp. Choulila jsem se pod stříškou u vchodu ve špatně padnoucím zimním kabátě. „Slídila jsem u Stephena doma. Našla jsem fotky jeho bývalé přítelkyně. Všechno jsem to prohlížela. Měla jsem pocit, jako bych tím byla posedlá.“ Maličko se na mě usmála, jako by dobře věděla, o čem mluvím. Pohodila hlavou, aby jí vlasy nepadaly do tváře. „A to je všechno? To zas není tak strašný.“ „Mackenzie, to je přece šílený. Myslíš si, že mi antikoncepce vyvolává nějaký hormonální změny?“ Nedávno jsem totiž začala používat antikoncepční náplast. „Ale jdi, Susanno,“ uklidňovala mě. „Tohle dělají všechny ženský, hlavně ty z New Yorku. Všechny se bojíme konkurence. Vážně, nebuď na sebe tak přísná. Jenom se to možná snaž už nedělat.“ Mackenzie se mi později přiznala, že jí nedělala ani tak starosti skutečnost, že jsem slídila, ale spíš to, jak jsem na to přehnaně reagovala. Zahlédla jsem Paula, který kouřil opodál, a položila mu stejnou otázku. Mohla jsem se spolehnout, že mi to řekne na rovinu. „Ne, nejseš blázen,“ ujistil mě. „A taky by sis s tím neměla dělat starosti. Všichni chlapi si schovávají fotky nebo něco od svých bývalých holek. Je to něco jako válečné trofeje,“ vysvětlil mi laskavě. S Paulem 13
Mozek_cz_text.indd 13
08.10.13 15:16
14 Mozek v plamenech
jsem mohla vždycky počítat, když jsem se na něco potřebovala podívat z mužské perspektivy, protože je to opravdový chlap: pořádně jí (dvojitý cheesburger se slaninou a omáčkou navíc), má rád hazard (v hotelu Borgata v Atlantic City jednou prohrál v jediném momentě 12 000 dolarů v blackjacku), miluje večírky (když vyhrává, pije Johnnie Walkera Blue, a když ne, dává si Macallan 12). Přišla jsem ke svému psacímu stolu a uvědomila si, že necitlivost v levé paži se mi vrátila. Nebo že by snad vůbec nezmizela? A navíc se ten znepokojující pocit rozšířil po celé levé polovině těla až do prstů u nohy. Byla jsem z toho zmatená a nevěděla, jestli bych s tím neměla něco dělat, a tak jsem zavolala Stephenovi. „Neumím to vysvětlit, prostě tu ruku vůbec necítím,“ řekla jsem do sluchátka s hlavou vodorovně, protože šňůra mé pevné linky byla beznadějně zamotaná. „Je to jako když tam máš mravence?“ zeptal se. Slyšela jsem, jak přitom zabrnkal pár akordů. „Možná. Fakt nevím. Je to hrozně divný. Nic takovýho jsem ještě nikdy dřív nezažila,“ postěžovala jsem si. „Je ti zima?“ „To ani ne.“ „No, jestli tě to nepřejde, měla bys nejspíš zajít k doktorovi.“ Obrátila jsem oči v sloup. Tohle mi říká kluk, který nebyl u doktora už spoustu let. Potřebovala jsem se zeptat ještě někoho jiného. Když jsme hovor ukončili, otočila jsem se na židli směrem k Angele. „Kýchla jsi, nebo ses nějak nešikovně shýbla?“ zeptala se. Její teta totiž nedávno kýchla a vyhodila si plotýnku, což způsobilo, že ztratila cit v rukou. „Myslím, že by se ti na to radši měli podívat,“ pípla další reportérka od nedalekého stolu. „Možná jsem se dívala na moc dílů Záhadné diagnózy, ale je fakt, že vzduchem poletuje spousta děsivých sraček.“ V tu chvíli jsem to odbyla smíchem, ale hlavou mi poletoval stín pochybností. Přestože mí kolegové díky své profesi viděli kolem sebe samá dramata, slyšela jsem v jejich hlasech starost, a tak jsem se rozhodla přehodnotit svůj laxní přístup. Rozhodla jsem se v polední přestávce zavolat svému gynekologovi Eli Rothsteinovi, z něhož se
Mozek_cz_text.indd 14
08.10.13 15:16
Carota 15
během let stal spíš rodinný přítel než lékař; staral se dokonce i o mou matku, když byla se mnou těhotná. Doktor Rothstein se většinou moc nevzrušoval, protože jsem mladá a v podstatě zdravá, takže jsem čekala, že mi poví, že to je v pořádku. Když jsem mu ale popsala své příznaky, z hlasu se mu vytratila přátelská uvolněnost. „Rád bych, abys co nejdřív zašla na neurologii. A taky bych chtěl, abys okamžitě přestala brát antikoncepci.“ Hned na odpoledne mě objednal k jednomu přednímu neurologovi. Vylekaná jeho reakcí jsem hned chytila taxík a udala adresu. Taxikář se proplétal newyorskými ulicemi, i v časném odpoledni dost rušnými, a pak mě vysadil před ohromnou budovou na Upper East Side, kde v luxusní mramorové hale stálo několik vrátných. Jeden z nich mě dovedl k neoznačeným dřevěným dveřím vpravo. Kontrast mezi vchodem ozářeným křišťálovým lustrem a tmavou, pochmurnou čekárnou byl nepříjemný. Měla jsem dojem, jako bych se vrátila v čase někam do sedmdesátých let. K sezení tu byly tři různé židle s tvídovými sedadly a světlehnědý flanelový gauč. Zvolila jsem gauč, sedla si doprostřed a snažila se do něj úplně nezapadnout. Na zdech čekárny viselo několik obrazů. Byla tam perokresba muže, který vypadal jako bůh s dlouhým bílým plnovousem a v ruce držel cosi, co nepříjemně připomínalo chirurgickou jehlu, pak tam byla pastorální scenérie a dvorní šašek. Přemýšlela jsem o tom, jestli tahle náhodná výzdoba a nejspíš i nábytek náhodou nepochází z nějakého bazaru, nebo jestli to všechno někdo nevyhodil na chodník, aby si to lidé rozebrali. Na recepčním pultu viselo několik důrazných nápisů: PROSÍM NEPOUŽÍVEJTE HALU K TELEFONOVÁNÍ NEBO ČEKÁNÍ NA PACIENTY!!!!!! VŠECHNY POPLATKY MUSÍ BÝT ZAPLACENY PŘED VSTUPEM DO ORDINACE!!!!!! „Jdu za doktorem Baileym,“ oznámila jsem. Recepční se neusmála a ani na mě nepohlédla, jen mi přisunula papír. „Vyplňte to. Počkejte.“ Prolétla jsem očima formulář. Bylo to opravdu jednoduché. Nějaké léky? Ne. Alergie? Ne. Nemoci či operace? Tady jsem se zarazila. Asi před pěti lety mi objevili melanom v křížové oblasti. Zjistilo se to včas, takže na jeho odstranění stačil drobný chirurgický zákrok. Žádná chemoterapie, nic dalšího. Zapsala jsem to do formuláře. Navzdory téhle hrozbě rakoviny v tak mladém věku jsem byla v otázce svého
Mozek_cz_text.indd 15
08.10.13 15:16
16 Mozek v plamenech
zdraví nonšalantní a někdo by mohl říci i nedospělá. Byla jsem všechno jiné jen ne hypochondr. Většinou bylo zapotřebí několik prosebných telefonátů od mé matky, abych vůbec šla na plánované lékařské kontroly, takže bylo opravdu neobvyklé, že tu teď sedím, aniž by mě k tomu někdo nutil. Neobvyklá starost v hlase mého gynekologa mě rozhodila. Potřebovala jsem odpovědi na problémy, které mě trápily. Snažila jsem se uklidnit pohledem na nejpodivnější a nejbarevnější ze tří obrazů na zdi. Byla to pokřivená, abstraktní lidská tvář, černě orámovaná, s jasnými skvrnami základních barev – červené zornice, žluté oči, modrá brada a černý nos, připomínající šíp. Obličej se usmíval ústy bez rtů a v očích měl pološílený výraz. Tenhle obraz se mi vtiskl do paměti a v následujících měsících se mi znovu a znovu připomínal. Zneklidňující, nelidská pokřivenost mě v temných hodinách někdy uklidňovala, někdy popouzela a jindy strašně provokovala. Později jsem zjistila, že je to Miróův obraz z roku 1978 zvaný Carota, což znamená italsky mrkev. „Callahannnoooovvvváá!“ zaječela sestra a samozřejmě mé jméno špatně vyslovila. Byl to obvyklý a omluvitelný omyl. Přistoupila jsem blíž, sestra mě postrčila do prázdné vyšetřovny a podala mi zelenou bavlněnou košili. Po pár okamžicích se za dveřmi ozval mužský baryton. „Ťuk, ťuk.“ Doktor Saul Bailey vypadal jako celkem milý dědeček. Představil se mi a napřáhl ke mně levou ruku, která byla měkká, avšak silná. V mé drobnější vypadala masitá a významná. Mluvil rychle. „Tak vy jste Eliho pacientka,“ začal. „Povězte mi, co se děje.“ „Já moc nevím. Mám takový divný pocit, necítím ruku.“ Zamávala jsem levou dlaní, abych mu to předvedla. „Taky nemám cit v noze.“ „Hmmm,“ zamručel a díval se do mých záznamů. „Měla jste někdy lymskou boreliózu?“ „Ne.“ V jeho chování bylo cosi, co mě nutilo ho uklidnit, aby si nedělal starosti. Měla jsem chuť mu říct: „Hele, zapomeňte na to, to bude dobrý.“ Nechtěla jsem mu být na obtíž. Pokývl hlavou. „Tak dobře. Podíváme se na to.“ Provedl klasické neurologické vyšetření. První z mnoha stovek, které mě v budoucnosti čekají. Vyzkoušel mé reflexy pomocí kladívka, svítil mi do očí baterkou, aby viděl, jestli se mi smršťují zornice, zkoušel sílu mých paží tak, že je rukama tiskl dolů a já se naopak snažila upažit, kontro-
Mozek_cz_text.indd 16
08.10.13 15:16
Carota 17
loval mou koordinaci, když mi řekl, abych zavřela oči a dotkla se prstem nosu. Nakonec si zapsal „vyšetření normální“. „Rád bych vám nabral krev a provedl běžný rozbor a taky bych vám chtěl udělat magnetickou rezonanci. Nevidím na vás nic nenormálního, ale abychom měli jistotu, bylo by to asi lepší,“ dodal. Normálně bych takovéhle vyšetření odložila, ale dnes jsem se rozhodla, že to vyřídím hned. V čekárně MRI mě pozdravil mladý, štíhlý technik, kterému mohlo být něco málo přes třicet, a dovedl mě do šatny. Vešla jsem do malé místnůstky a dostala jsem bavlněnou košili a pokyn, ať se svléknu a sundám si všechny šperky, protože by mohly ovlivňovat přístroje. Když odešel, svlékla jsem se, složila si oblečení, stáhla zlatý prstýnek pro štěstí a vhodila jej do bezpečnostní schránky. Ten prsten byl dárek, který jsem dostala od nevlastního otce. Byl ze čtyřiadvacetikarátového zlata s kočičím okem z černého hematitu, které podle některých kultur zahání zlé duchy. Technik na mě čekal před šatnou, usmál se na mě a zavedl mě do laboratoře magnetické rezonance, kde mi pomohl na plošinu, na hlavu mi dal helmu a holé nohy přikryl dekou. Pak vyšel ven, aby proceduru řídil z vedlejší místnosti. Po půlhodinovém vyšetření, při němž jsem v tunelu musela vydržet opakované dunění a bouchání, jsem uslyšela jeho vzdálený hlas: „Tak dobrý. Máme hotovo.“ Plošina se vysunula z přístroje a já si sundala helmu, odložila deku a postavila se na zem. V nemocniční košili jsem se cítila nepříjemně odhalená. Technik se na mě usmíval a opřel se o zeď. „Tak co děláte?“ „Jsem reportérka v novinách.“ „Jo, a v kterých?“ „V New York Postu.“ „To snad není možný! Nikdy jsem se ještě s žádným opravdovým reportérem nesetkal,“ pronesl cestou do šatny. Neodpověděla jsem. Co nejrychleji jsem se oblékla a spěchala k výtahu, abych se vyhnula dalšímu rozhovoru s technikem. Měla jsem pocit, že se mnou flirtuje, a neměla jsem na to vůbec náladu. Magnetická rezonance není příjemná, ale většinou nenajde nic pozoruhodného. Cosi na tomhle vyšetření, a zvláště ten nevinný rozhovor s technikem, mě ještě dlou-
Mozek_cz_text.indd 17
08.10.13 15:16
18 Mozek v plamenech
ho pronásledovaly, podobně jako obraz Carota. Po čase mi můj zběsilý mozek technikovo nevinné flirtování spojil s jakousi podivnou zlověstností. Až o několik hodin později, když jsem si chtěla ze zvyku bezmyšlenkovitě otáčet prstenem na levé ruce, v níž jsem stále ještě neměla cit, jsem si uvědomila opravdovou ztrátu, kterou jsem toho nepříjemného dne utrpěla. Nechala jsem svůj prstýnek pro štěstí v bezpečnostní schránce v šatně.
k „Je to špatný, že mě pořád brní levá ruka?“ zeptala jsem se příštího dne v práci znovu Angely. „Cítím se úplně otupělá, je mi vážně moc divně.“ „Myslíš, že máš chřipku?“ „Je mi fakt strašně. Asi mám horečku,“ řekla jsem a pohlédla na prst, na němž chyběl prstýnek. Úzkost, kterou jsem kvůli tomu pociťovala, jen zvyšovala mou nevolnost. Byla jsem jeho ztrátou přímo posedlá, avšak nedokázala jsem sebrat odvahu a zavolat do ordinace. Bála jsem se, že se dozvím, že zmizel. Iracionálně jsem se tedy raději držela prázdné naděje a přesvědčovala sama sebe, že je lepší to nevědět. Taky mi bylo jasné, že je mi příliš špatně, než abych se jela večer podívat na Stephenovu skupinu The Morgues, která měla vystoupení v jednom baru v brooklynském Greenpointu. Když mi to došlo, začala jsem se cítit ještě mnohem hůř. Angela mě pozorovala a po chvíli nabídla: „Nevypadáš nějak zvlášť dobře. Nechceš, abych tě doprovodila domů?“ Normálně bych její nabídku odmítla, zvlášť vzhledem k tomu, že byl páteční večer a termín hořel, takže jsme normálně zůstávali v redakci do nějakých deseti hodin nebo i déle, jenomže mi bylo tak zle od žaludku a měla jsem na sebe takový vztek, že jsem ji nechala, aby mě doprovodila. Cesta, která by za běžné situace trvala asi tak pět minut, nám zabrala snad půl hodiny, protože jsem se snad po každém druhém kroku musela zastavit a naprázdno dávit. Když jsme konečně došly do mého bytu, trvala Angela na tom, že zavolá mému
Mozek_cz_text.indd 18
08.10.13 15:16
Carota 19
doktorovi a zeptá se ho na to. „Tohle přece není normální. Už je ti zle strašně dlouho,“ poznamenala. Vytočila jsem číslo horké linky, která fungovala po ordinačních hodinách, a pochvíli mi volal zpátky gynekolog doktor Rothstein. „Chci vám říct, že jsem dostal dobré zprávy. Včerejší magnetická rezonance je normální. A vyloučili jsme možnost, že jste měla mrtvici nebo krevní sraženinu, což byly dvě věci, kterých jsem se upřímně řečeno obával kvůli vaší antikoncepci.“ „To je skvělé.“ „Ano, ale rád bych, abyste pro jistotu už tu antikoncepční náplast nepoužívala,“ dodal. „Jediné, co magnetická rezonance ukázala, bylo drobné zvětšení lymfatických uzlin na krku, což nejspíš naznačuje nějaký virus. Možná mononukleóza, ale ještě nemáme zpátky krevní testy, které by to potvrdily.“ Musela jsem se skoro smát nahlas. Mononukleóza v pětadvaceti. Zavěsila jsem. Angela se na mě tázavě dívala. „Mononukleóza, Angelo. Mononukleóza.“ Napětí v jejím obličeji povolilo a zasmála se. „Děláš si srandu? Máš nemoc z líbání. Kolik ti je, třináct?“
Mozek_cz_text.indd 19
08.10.13 15:16
Čtvrtá kapitola
Wrestler
M
ononukleóza. Byla to úleva znát název toho, co mě tak trápilo. Sobotu jsem sice strávila v posteli a litovala se, avšak následující večer jsem se natolik vzpamatovala, že jsem sebrala sílu a šla spolu se Stephenem, jeho nejstarší sestrou Sheilou a jejím manželem Royem na show Ryana Adamse v nedalekém Montclairu. Před koncertem jsme se sešli v místní irské hospodě a posadili se v jídelně pod nízko zavěšený starožitný lustr, který vrhal malé obláčky světla. Objednala jsem si rybu s hranolky, i když se mi při pouhé představě toho jídla zvedal žaludek. Stephen, Sheila a Roy se bavili a já tam seděla beze slova. Setkala jsem se se Stephenovou sestrou a jejím manželem teprve párkrát, takže mi bylo hrozně proti srsti, že na ně dělám tak špatný dojem, ale nemohla jsem se zmátožit natolik, abych se přidala ke konverzaci. Musí si myslet, že jsem nemožná osobnost. Když jsem před sebou uviděla rybu s hranolky, okamžitě jsem své volby litovala. Treska obalená tlustým smaženým těstíčkem se přímo blýskala. Ve světle lustru se tuk na povrchu jídla leskl. Hranolky byly tak mastné, až se mi obracel žaludek. Vrtala jsem se v jídle na talíři a doufala, že si nikdo nevšimne, že vlastně nic nejím. Přišli jsme na show hodně brzo, ale koncertní sál už byl plný. Stephen chtěl jít co nejblíž k jevišti, a tak se prodíral davem. Snažila jsem se jít za ním, ale když jsem se dostala doprostřed skupiny asi třicetiletých mužů, začala se mi motat hlava a zvedat žaludek. Zavolala jsem na něj: „Já to nezvládnu!“ Upustil od svého plánu a stoupl si se mnou dozadu ke sloupu, o nějž jsem se mohla opřít. Měla jsem pocit, že moje kabelka váží nejmíň dvacet kilo, a bojovala, abych ji udržela na rameni, protože kolem mě nebylo na zemi místo, kam bych ji mohla položit. 20
Mozek_cz_text.indd 20
08.10.13 15:16
wrestler 21
Hudba zněla hlasitěji a hlasitěji. Mám Ryana Adamse moc ráda a snažila jsem tleskat, ale nebyla jsem téměř schopná pohnout rukama. V pozadí za kapelou visely ve vzduchu dvě metr a půl vysoké svítivě modré růže a přímo mě pálily do očí. Cítila jsem tep davu. Muž po mé levici si zapálil jointa, z jehož sladkého kouře jsem se začala dávit. Dech muže a ženy stojící za mnou mě pálil na šíji. Nemohla jsem se soustředit na hudbu. Koncert byl naprostá muka. Pak jsme se nacpali do Sheilina auta a jeli do Stephenova bytu v Jersey City. Ostatní tři se bavili o tom, že skupina byla naprosto neuvěřitelná, ale já byla zticha. Stephenovi se zdálo divné, že jsem tak zakřiknutá, protože normálně jsem si nikdy nenechávala své názory pro sebe. „Líbil se ti ten koncert?“ zeptal se a vzal mě za ruku. „Já si ho ani nepamatuju.“
Po víkendu jsem si vzala tři dny volna za sebou. To bylo opravdu dost, zvlášť pokud šlo o reportéra-nováčka. I tehdy, kdy jsem do čtyř do rána nebo i déle pracovala na nějakém žhavém článku, vždycky jsem za pouhých pár hodin přišla ráno do práce včas. Nikdy jsem taky neměla nemocenskou. Nakonec jsem se rozhodla, že o své diagnóze řeknu mámě. Byla nervózní, když se dozvěděla o pocitu, že necítím část těla, a obzvláště ji znepokojilo, že se jedná jen o jednu stranu. Vysvětlila jsem jí, že je to pouze důsledek mononukleózy. Otci to podle všeho takové starosti nedělalo, ale třetí den po mém telefonátu trval na tom, že přijede na Manhattan a sejde se se mnou. Sešli jsme se v prázdném kině AMC na Times Square na odpoledním promítání Wrestlera. „Kdysi jsem se snažil na tebe zapomenout,“ říká své dceři Randy, odrovnaný profesionální zápasník, kterého hraje ztrhaný Mickey Rourke. „Vždycky jsem předstíral, že neexistuješ, ale už nemůžu. Jsi moje holčička, A dobře vím, že jsem rozmlácenej kus masa a že jsem sám. A zasluhuju si bejt sám. Jenom nechci, abys ke mně cítila nenávist.“ Po tvářích mi stékaly horké, mokré slzy. Cítila jsem se trapně a snažila se ovládnout vzlyky, které mi otřásaly hrudí, ale to mě na-
Mozek_cz_text.indd 21
08.10.13 15:16
22 Mozek v plamenech
máhalo a cítila jsem se ještě hůř. Neřekla jsem otci ani slovo, vstala ze sedadla a běžela na záchod, kde jsem se zavřela do kabinky a mohla tam brečet, dokud to nepřešlo. Po chvíli jsem se zase sebrala, vyšla ven a umyla si ruce a obličej. Nevšímala jsem si blondýny středního věku, která stála u vedlejšího umyvadla a málem si vykloubila krk, jak na mě zírala. Když konečně odešla, pohlédla jsem na svůj obličej v zrcadle. To mě Mickey Rourke skutečně tak sebral? Nebo to snad byl celý ten problém vztahu otce a dcery? Můj otec nebyl právě vřelý člověk a nikdy svým dětem vlastně neříkal, že je má rád. Měli to nejspíš v rodině. Jen jedinkrát políbil svého otce, a to tehdy, když můj dědeček ležel na smrtelné posteli. A teď si udělal volno ve svém nabitém programu, aby vedle mě seděl v prázdném kině. No jo, to bylo vážně znepokojivé. Dej se dohromady, řekla jsem si. Chováš se doopravdy směšně. Sedla jsem si zase vedle svého otce, který si zřejmě mého citového výbuchu ani nevšiml, a celý zbytek filmu přečkala bez dalšího zhroucení. Po závěrečných titulcích trval táta na tom, že mě doprovodí do mého bytu. Nabídl, že to tam prohlédne, když jsem měla ty nervy kvůli štěnicím, přestože bylo jasné, že si hlavně dělá starosti o mé zdraví a chce se mnou strávit víc času. „Takže oni tvrdí, že máš mononukleózu, co?“ zeptal se. Na rozdíl od mé matky, která pečlivě sledovala seznam nejlepších lékařů, publikovaný v časopise New York, byl otec k lékařské autoritě vždycky nedůvěřivý. Přikývla jsem a pokrčila rameny. Jak jsme se však blížili k mému bytu, sevřel se mi žaludek nepochopitelnou, avšak teď už známou hrůzou. Náhle jsem si uvědomila, že nechci, aby šel dovnitř. Jako většina otců mě jako malou peskoval za to, když jsem měla v pokoji binec, a na to jsem byla zvyklá. Ale dneska jsem se styděla, jako by ten pokoj byl metaforou mého zvoraného života. Děsila jsem se toho, že otec uvidí, jak žiju. „Co to je sakra za smrad?“ zhrozil se, jen jsem odemkla dveře. Do prdele. Honem jsem vzala do ruky igelitovou tašku s nápisem Duane Reade, která ležela u dveří. „Zapomněla jsem vyhodit kočičí záchod.“ „Susanno, musíš se vzpamatovat. Takhle přece nemůžeš žít. Vždyť už jsi přece dospělá.“
Mozek_cz_text.indd 22
08.10.13 15:16
wrestler 23
Stáli jsme oba ve dveřích a dívali se do mého atelieru. Měl pravdu, bylo to vážně příšerné. Po zemi se všude válelo špinavé oblečení. Koš na odpadky přetékal. A v místnosti byly stále ty černé pytle na odpadky, které jsem naplnila před třemi týdny, než přišel odborník na hubení hmyzu byt vystříkat proti štěnicím. Žádné štěnice se nevynořily, žádné další štípance neobjevily. Teď už jsem byla přesvědčená, že tenhle problém skončil. A vlastně jsem začala pochybovat o tom, jestli vůbec někdy existoval.
Mozek_cz_text.indd 23
08.10.13 15:16
Pátá kapitola
Sjezd
D
o práce jsem se vrátila až další den, ve čtvrtek, takže jsem měla čas jen tak tak dokončit článek a předložit návrhy na dva další. Ani jeden z nich neprošel. „Nejdřív prosím udělej průzkum na internetu, nejraději na LexisNexis,“ napsal mi Steve jako reakci na mé nové nápady. Nejistota je součástí téhle práce, řekla jsem si. Reportéry neustále provázejí pochybnosti týkající se jich samých. Někdy prožívají katastrofické týdny, kdy jim nevycházejí články nebo jejich zdroje informací mlčí jako hrob, zato jindy jim jde všechno neuvěřitelně skvěle, a dokonce i zdánlivě nemožné věci se obrátí v jejich prospěch. Jsou období, kdy se člověk cítí jako jednička ve své branži, jindy si je jistý, že je naprosté a totální nemehlo, a měl by si začít hledat nějakou úřednickou práci v kanceláři. Nakonec se však dobré a špatné momenty nějak vyrovnají. Tak proč mám ve všem takovéhle zádrhele? Už celé týdny jsem se necítila dobře ve své novinářské kůži, a to mě opravdu děsilo. Zdrcená ze svého ubohého výkonu jsem požádala, abych mohla jít opět domů o něco dřív, a doufala jsem, že je to jen ta mononukleóza. Když se pořádně v noci vyspím, snad se zítra ráno probudím ve své kůži. Té noci jsem se mlela a obracela a plná pochybností a nejistoty uvažovala o svém životě. Když mi ráno zazvonil budík, zamáčkla jsem ho a rozhodla se, že se v práci opět omluvím, že jsem nemocná. Po dalších pár hodinách spánku jsem se probudila odpočatá a klidná, jako by celá ta záležitost s mononukleózou byla pouze jakási vzdálená noční můra. Na obzoru byl nádherný víkend. Zavolala jsem Stephenovi. „Hele, pojedeme do Vermontu,“ oznámila jsem mu rovnou a ani se
24
Mozek_cz_text.indd 24
08.10.13 15:16
sjezd 25
nezeptala na jeho názor. Před několika týdny jsme plánovali, že pojedeme do Vermontu a budeme tam bydlet v domě mého nevlastního bratra, ale když jsem onemocněla, byl výlet odložen na neurčito. Stephen cítil, že ještě nejsem zcela v pořádku, a tak hledal důvody, proč bychom s cestou neměli spěchat. Vtom nás přerušil hovor na druhé lince. Byl to doktor Rothstein. „Přišly výsledky krevních testů. Mononukleóza není pozitivní,“ řekl. „Jak se cítíte?“ „O moc líp.“ „Tak výborně. Musela to tedy být nějaká neobvyklá viróza, která už odezněla.“ Zavolala jsem tedy zase hned Stephenovi a trvala na tom, že si musíme hned zabalit bágly a vyrazit na víkend. Byl pro. Hned odpoledne jsme si půjčili mámino černé Subaru a jeli čtyři hodiny směrem na sever do vermontského Arlingtonu. Byl to skvělý víkend. V sobotu a v neděli ráno jsme šli do kuriózní místní restaurace zvané Vzhůru na snídani, nakoupili v místních outletech a vyrazili na svah – tedy spíš Stephen šel na snowboard a já jsem si v chatě četla Dickensovy Nadějné vyhlídky. V neděli přišla sněžná bouře, takže jsme museli zůstat další den, z čehož jsme měli radost, ale pro mě to znamenalo další volno z práce. Konečně jsem souhlasila, že půjdu na lyže, a Stephen mě vzal na vrchol malého kopce. Už jsem párkrát lyžovala a středně těžké svahy jsem zvládala bez obtíží, i když tedy nějaký šampión jsem rozhodně nebyla. Ale tentokrát, když mi vítr bičoval tváře a vločky se lepily na obličej, se mi kopec náhle zdál prudší než kdykoli předtím. Sjezdovka pode mnou byla dlouhá, úzká a hrozivá. Okamžitě jsem pocítila bezmoc, začala jsem panikařit a prožívala jakýsi hluboce zakořeněný strach, který mi radil ,uteč, nebo bojuj‘. Četla jsem o tomhle pocitu, ale teď jsem jej poprvé skutečně poznala. „Připravená?“ Stephenův hlas zněl v hukotu větru vzdáleně. Srdce mi bušilo v uších a probírala jsem stále děsivější scénáře: Co když vůbec nedojedu dolů? Co když mě tu Stephen nechá? Co když nikdy nenajdou mé tělo? „Já to nezvládnu!“ zařvala jsem. „Nechci jet dolů. Prosím tě, nenuť mě.“
Mozek_cz_text.indd 25
08.10.13 15:16
26 Mozek v plamenech
„Ale prosím tě, pojeď!“ řekl, ale okamžitě nechal přesvědčování, když vycítil mou úzkost. „Je to dobrý. Slibuju ti, že to bude dobrý. Pojedem pomaloučku.“ Váhavě, nervózně jsem se pustila z kopce a Stephen jel za mnou. Asi v polovině kopce jsem zrychlila. Připadala jsem si hloupě, že jsem se před chvílí tak strašně bála. O pár minut později jsem byla dole. Uvědomila jsem si však, že má panika bylo něco jiného než pouhý strach z výšek. Stephenovi jsem však raději nic dalšího neřekla. V neděli v noci jsem byla v domě mé matky v New Jersey. Nemohla jsem spát, avšak necítila jsem nervozitu, měla jsem spíš pocit nostalgie. Probírala jsem se starým oblečením a přišla na to, že mi konečně padnou kalhoty, které jsem od posledního ročníku na střední nevytáhla výš než do půli stehen. Tak už jsem asi našla metodu, jak zhubnout, pomyslela jsem si radostně. Brzy nato jsem zjistila, že tahle nemoc často přichází a zase odchází, takže pacient je přesvědčený, že už má nejhorší za sebou, přestože choroba jen na chvilku ustoupila, než se na něj zase vrhne plnou silou.
Mozek_cz_text.indd 26
08.10.13 15:16
Šestá kapitola
Nejhledanější v Americe
N
ásledující den, v úterý, mi v práci zazvonil telefon. Volal Steve. Vypadalo to, že už mi odpustil absence v redakci i neschopnost, kterou jsem v poslední době předváděla, anebo se mi alespoň rozhodl dát novou šanci. „Chci, abys zítra ráno udělala rozhovor s Johnem Walshem, až půjde z interview pro Fox News. Pracuje na novém díle o ponorkách, které pašují drogy. Myslím, že by to mohl být dobrý článek na titulní stranu.“ „Jasně,“ řekla jsem a snažila se v sobě vzbudit nadšení, které dřív přicházelo automaticky. Vážně totiž bylo vzrušující dělat rozhovor s moderátorem investigativního pořadu Nejhledanější v Americe, který pátral po zločincích, prchajících před spravedlností, ale nějak jsem nebyla schopna se soustředit. První, co jsem musela udělat, bylo pročíst si všechny novinové výstřižky, které se Johna Walshe týkaly, a tak jsem zavolala knihovnici Postu Liz. Ve dne shání informace a v noci je z ní kněžka novodobého náboženského kultu zvaného Wicca. Paradoxně jsem jí ale neřekla, aby mi zjistila vše o Walshovi, ale poprosila ji, aby mi vyložila tarotové karty. „Tak přijď,“ pronesla malátně. Liz praktikovala moderní čarodějnictví za pomoci svíček, zaříkávání a lektvarů. Před nedávnem byla jmenována Vysokou kněžkou třetího stupně, což znamenalo, že svému řemeslu může učit druhé. Nosila šňůry pěticípých hvězd, rozevláté oblečení ve stylu zpěvačky skupiny Fleetwood Mac Stevie Nicsové, a v zimě si dokonce oblékala černou kápi. Byla cítit kadidlem a pačulí a měla přivřené, důvěryhodné, štěněcí oči. Její energie mě přitahovala a navzdory tomu, že jsem byla velmi skeptická k čarodějnictví a náboženství vůbec, cítila jsem, že jí chci věřit. 27
Mozek_cz_text.indd 27
08.10.13 15:16
28 Mozek v plamenech
„Potřebuju tvou pomoc,“ řekla jsem. „Nějak se mi nic nedaří. Vyložíš mi karty?“ „Hmmm,“ zamručela a vyložila na stůl balíček tarotových karet. Protahovala každou slabiku. „Tak tedy, vidím tu dobré věci. Pozitivní. Změníš práci. Bude to něco na volné noze, ne v Postu. Co se týče financí, vypadá to pro tebe moc dobře.“ Mé tělo zalila vlna klidu, když mi došla její slova. Potřebovala jsem, aby mě někdo ujistil, že se mnou bude všechno v pořádku, že tyhle podivné zádrhele jsou jen nepatrné tečky na radaru mého života. Když jsem o tom však uvažovala později, bylo mi jasné, že Liz nebyla ta pravá osoba, na niž jsem se měla obrátit, když jsem potřebovala uklidnit. „Ty bláho, mám pocit, jako bych se vznášela,“ dodala Liz. „No jo, to já taky.“ Cítila jsem se skutečně podivně. Vrátila jsem se ke svému psacímu stolu a všimla si, že se Angela tváří nějak deprimovaně. Kolega novinář, renesanční člověk, který pro Post psal o všem možném i nemožném, zemřel na melanom. Po redakci koloval e-mail, v němž se uváděly podrobnosti o pátečním pohřbu. Bylo mu jen padesát tři. Ta zpráva mi připomněla, že i mně kdysi diagnostikovali melanom. Po celý zbytek dne, kdy jsem měla shánět informace o Johnu Walshovi, jsem nemohla myslet na nic jiného než na tu smutnou novinu. Po další bezesné noci jsem příštího rána měla jen pár momentů na to, abych si konečně zjistila něco o Johnu Walshovi. Namísto toho jsem si na Googlu hledala pravděpodobnost, že se melanom znovu objeví. Naprosto nepřipravená jsem v 9:50 mířila na setkání s Johnem Walshem v prázdné kanceláři a doufala, že se mi podaří to nějak zakamuflovat. Procházela jsem chodbou a do očí mě bily zarámované titulní strany Postu. Jejich titulky se smršťovaly a zase rozpínaly. BILL MĚ PODVÁDĚL! VESMÍRNÁ LOĎ EXPLODOVALA VE VZDUCHU, VŠECH 7 ČLENŮ POSÁDKY ZEMŘELO DIANA JE MRTVÁ KINK A JÁ CHILLARY
Mozek_cz_text.indd 28
08.10.13 15:16
nejhledanější v americe 29
Stránky viditelně dýchaly, všude kolem mě se nadechovaly a vydechovaly. Můj zorný úhel se zúžil, jako bych se do chodby dívala skrz hledáček foťáku. Zářivková světla blikala a stěny kolem mě se klaustrofobicky svíraly. Zdi mě zavalily, jenomže strop se zároveň zdvihl až k nebi, takže jsem měla pocit, že jsem v katedrále. Položila jsem si ruku na hruď, abych uklidnila divoce bušící srdce, nutila se dýchat. Nebyla jsem vyděšená, spíš to byl rauš, jako když se člověk dívá z okna stopatrového mrakodrapu a ví, že nespadne. Nakonec jsem přece jen došla do kanceláře, kde na mě už čekal Walsh. Ještě měl na sobě make-up po televizním rozhovoru pro Fox News a v pod horkými reflektory ve studiu se mu trochu roztekl. „Dobrý den, Johne, jmenuju se Susannah Cahalanová a jsem reportérka Postu.“ Jakmile jsem ho uviděla, začala jsem z nepochopitelných důvodů uvažovat o tom, jestli Walsh právě myslí na svého zavražděného syna Adama, který byl v roce 1981 unesen z obchodního domu a jehož bezhlavé tělo bylo nalezeno koncem téhož roku. Má mysl se nebyla schopna odpoutat od toho příšerného tématu. Stála jsem a tupě se usmívala na Walshe a jeho upravenou tiskovou mluvčí. „Dobré ráno,“ pronesla tisková mluvčí a přerušila mé myšlenky. „No jo, ahoj. Jmenuju se Susannah Cahalanová a jsem reportérka. Reportérka, co píše ten článek. No, víte, o pašování drog, pašování drog…“ Teď mě přerušil Walsh: „Ano, v ponorkách.“ „Má jen pět minut, tak byste se do toho nejspíš už měla pustit,“ prohlásila tisková mluvčí a v hlase se jí ozval zřetelný náznak rozmrzelosti. „Mnoho jihoamerických pašeráků drog používá podomácku vyrobené ponorky,“ začal Walsh. „No, vlastně to nejsou pravé ponorky, ale plavidla, která vypadají jako ponorky a mohou se zanořit pod hladinu.“ Čmárala jsem si poznámky: „Kolumbijská“ (sic), „podomácku vyrobené“, „dráhu asi deset za…“, „Čluny s drogama, musíme zastavit čluny…“ Nebyla jsem schopna sledovat, co říká, tak jsem si poznamenávala víceméně nesouvislá slova, aby to vypadalo, jako bych dávala pozor. „Je to velmi mazané.“
Mozek_cz_text.indd 29
08.10.13 15:16
30 Mozek v plamenech
Téhle větě jsem se začala nahlas řehtat, přestože jsem tehdy nevěděla (a dodnes mi není jasné), co mi na tom slově přišlo tak ohromně legrační. Tisková mluvčí na mě vrhla zmatený pohled a oznámila: „Lituju, ale musím ten rozhovor přerušit. John už musí jít.“ „Já vás vyprovodím ven,“ prohlásila jsem s hraným nadšením a vedla je k výtahům. Při chůzi jsem však nebyla schopna udržet rovnováhu, narážela do zdí na chodbě, a když jsem jim chtěla otevřít dveře, minula jsem kliku snad o půl metru. „Děkuju vám, děkuju vám. Fandím vám, OHROMNĚ vám fandím,“ rozplývala jsem se, když jsme čekali na výtah. Walsh se na mě laskavě usmíval. Nejspíš byl zvyklý na takovéhle bláznivé výlevy, které však byly v naprostém rozporu s tím, jak jsem za normálních okolností vedla rozhovor. „Bylo mi potěšením,“ usmál se. Dodnes nevím (a asi se to ani nikdy nedozvím), co si doopravdy myslel o prapodivné reportérce z Postu, zvlášť když ten článek nikdy nevyšel. Tohle bylo mé poslední interview, po němž nastala pauza, která trvala sedm měsíců.
Mozek_cz_text.indd 30
08.10.13 15:16
Sedmá kapitola
Opět na cestě
V
ůbec si nepamatuju, jak jsem se po tom posledním interview do stala domů, ani jak jsem strávila hodiny po dalším profesionálním debaklu, avšak po ještě jedné bezesné noci (už to bylo déle než týden, co jsem se pořádně nevyspala) jsem si to namířila do redakce. Bylo překrásné ráno na počátku března, slunce svítilo, ale byl jen jeden stupeň nad nulou. Šest měsíců jsem dvakrát denně procházela Times Square, ale dnes, když jsem narazila na skupinu billboardů uprostřed náměstí, zaútočily na mě svými křiklavými odstíny. Snažila jsem se dívat stranou, zastínit si oči před rázovou vlnou barev, ale nešlo to. Z jasně modrého oblouku na reklamě na žvýkačku Eclipse vylétávaly elektricky modré spirály a mně z toho vstávaly vlasy vzadu na hlavě. Cítila jsem, jak mi barvy vibrují v prstech na nohou. Na tom pocitu bylo cosi úchvatného, byl zároveň vyčerpávající a vzrušující. Ten rauš ale trval jen okamžik, než mou pozornost upoutal pohybující se svitek „Vítejte na Times Square“, z něhož se mi chtělo na místě zvracet. Po mé levé ruce vířily na billboardu bonbóny M&M a okamžitě nastartovaly strašlivou migrénu v mých spáncích. Proti takovému útoku jsem byla naprosto bezmocná, takže jsem si rukama bez rukavic zakryla oči a klopýtala Osmačtyřicátou ulicí, jako bych právě vystoupila z té nejdrsnější horské dráhy. Pak jsem dorazila do redakce, kde světla byla sice taky zářivá, ale přece jen ne tak agresívní. „Angelo, musím ti říct něco divnýho,“ zašeptala jsem, protože jsem se obávala, že by mě někdo mohl poslouchat a myslet si, že jsem blázen. „Vidím jasný barvy. Bolí mě z těch barev oči.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se a v jejím úsměvu byla jasně vidět starost. Den ode dne jsem se chovala podivněji. Avšak až dnešního rána ji moje bláboly začaly děsit. 31
Mozek_cz_text.indd 31
08.10.13 15:16
32 Mozek v plamenech
„Na Times Square. Ty barvy, ty billboardy. Jsou tak strašně zářivé. Mnohem jasnější než dřív.“ „Musíš mít fakt pořádnou kocovinu,“ poznamenala a nervózně se zasmála. „Nic jsem nepila. Myslím, že ztrácím rozum.“ „Jestli ti to vážně dělá starosti, tak bys asi měla zajít k nějakému doktorovi.“ Je se mnou vážně něco v nepořádku. Takhle se chovají blázni. Byla jsem frustrovaná svou neschopností sdělit, co se se mnou děje, a prudce jsem práskla dlaněmi do klávesnice. Monitor počítače na mě zablikal zářivým, zlostným světlem. Podívala jsem se na Angelu, jestli si toho taky všimla, ale ta se věnovala nějakému e-mailu. „Tohle nemůžu dělat!“ vykřikla jsem. „Susanno, Susanno. Co se to tady děje?“ zeptala se Angela, překvapená mým výbuchem. Nikdy jsem takhle nevyváděla, takže teď na mě všichni zděšeně zírali a já měla pocit ponížení, jako bych seděla ve výkladní skříni. Slzy mi tekly po obličeji a skapávaly na blůzu. „Proč brečíš?“ Pokrčila jsem rameny. Bylo mi trapné zacházet do detailů, kterým jsem sama nerozuměla. „Chceš se jít projít nebo něco? Dát si kafe?“ „Ne, ne. Já vůbec nevím, co se to se mnou děje. Jsem totálně v prdeli. Nemám žádnej důvod brečet,“ vzlykala jsem. Záchvat pláče mě zcela ovládl. Čím víc jsem si říkala, že musím přestat, tím silnější byl můj žal. Co je příčinou takovéhle hysterie? Fixovala jsem se na vše, co má mysl byla schopna uchopit, probírala detaily svého života, soustředila se na všechno, co bylo nejisté. Jsem špatná ve své práci. Stephen mě nemiluje. Jsem na mizině. Jsem blázen. Jsem blbá. Mnoho kolegů se v tuhle chvíli vracelo do kanceláře. Byli oblečení v černém, protože přicházeli z pohřbu. Já jsem tam však nešla, protože jsem byla příliš pohlcena vlastními problémy. Tohle je snad důvod, proč brečím? Vždyť jsem toho muže skoro neznala. Nebo brečím kvůli sobě? Kvůli možnosti, že můžu být další na řadě? Reportérka, která seděla naproti Angele, se na mě otočila. „Susanno, je ti něco?“
Mozek_cz_text.indd 32
08.10.13 15:16
opět na cestě 33
Tahle pozornost mi byla strašně nepříjemná. Vrhla jsem na ni pohrdavý pohled a pronesla znechuceně: „Nech si toho.“ Po obličeji mi dál stékaly slzy. Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že jsem v mžiku přestala být smutná. Cítila jsem se dobře. Vlastně ne dobře. Byla jsem šťastná. Nejen šťastná, měla jsem pocit naprosté dokonalosti. Cítila jsem se líp, než kdykoli předtím. Měla jsem nejlepší pocit za svůj celý život. Slzy mi pořád tekly, ale teď už jsem se smála. Po páteři mi přejel hřejivý, vřelý pocit. Chtěla jsem tancovat nebo zpívat, udělat něco, cokoli, jen tu nemuset takhle sedět a utápět se v imaginárním trápení. Běžela jsem na záchod, abych si trochu opláchla obličej. Pustila jsem studenou vodu a náhle mi kabinky záchodů přišly naprosto cizí. Jak je možné, že v naší pokročilé civilizaci ještě stále vyměšujeme tak blízko jeden druhého? Dívala jsem se na kabinky, a když jsem z jedné z nich uslyšela spláchnutí, nemohla jsem uvěřit, že jsem ji také někdy dřív používala. Vrátila jsem se ke svému stolu a cítila se celkem vyrovnaně. Zavolala jsem Mackenzie, která mi před týdnem tak pomohla, když jsem si dělala starosti kvůli slídění v Stephenových věcech, a poprosila ji, aby se se mnou sešla dole. Chtěla jsem znát její názor na to, co se mi právě přihodilo. Našla jsem ji za budovou News Corp. a všimla jsem si, že je rovněž oblečena v černém, protože se právě vrátila z pohřbu toho novináře. Náhle jsem se zastyděla, že jsem tak posedlá sama sebou. „Mrzí mě, že tě obtěžuju, když trpíš,“ řekla jsem jí. „Vím, že je to ode mě hrozně sobecké, když se právě teď takhle chovám.“ „S tím si nedělej starosti. Co se děje?“ zeptala se mě. „No, jenom, jenom. Máš někdy pocit, jako bys to ani nebyla ty?“ Zasmála se. „Málokdy mám pocit, že jsem to já.“ „Tohle je ale jiné. Něco je opravdu v nepořádku. Vidím strašně jasné barvy, brečím a nedokážu přestat. Nejsem schopna se ovládnout.“ Ještě jednou jsem si otřela napuchlé oči. „Myslíš, že to je nervové zhroucení? Myslíš, že jsem se zbláznila?“ „Podívej se Susanno, tohle nemůžeš zvládnout sama. Vážně musíš jít k nějakému doktorovi. Myslím, že bys měla sepsat všechny své příznaky, jako kdybys měla začít psát nějaký článek. Nic nevynechávej. Jak sama víš, i ten nejmenší detail může být nakonec strašně důležitý.“
Mozek_cz_text.indd 33
08.10.13 15:16
34 Mozek v plamenech
To byla geniální rada. Skoro jsem se s ní ani nerozloučila a letěla nahoru ke svému stolu. Posadila jsem se, avšak napsala jen tohle:
Pak jsem si začala jen tak čmárat, ale nepamatuju si, že jsem načmárala tuhle kresbu a nevím, co mě inspirovalo k těm slovům.
„Lidi jsou zoufalí, udělají cokoli,“ napsala jsem. Zničehonic jsem položila pero a začala uklízet všechno, co leželo na stole – všechny ty lahve od vody, napůl prázdné kelímky s kávou, staré články, které už nikdy nebudu číst. Odvlekla jsem do odpadního kontejneru na patře náruče knih, které jsem si schovávala z dávno zapomenutých důvodů, a všechny je vyhodila, jako by to byl důkaz skutečnosti, že jsem hamoun, jemuž už celé měsíce haraší. Hned jsem měla pocit, že mám pod kontrolou každou maličkost ve svém životě. Pocit závratného štěstí se vrátil. Zároveň jsem však jasně věděla, že to je nebezpečné štěstí. Obávala jsem se, že když ten opojný pocit nevyjádřím a neocením, vzplane, shoří, a bude pryč stejně rychle, jako se objevil. Vrátila jsem se ke svému psacímu stolu a bouchla do něj rukama. „Všechno bude skvělý!“ prohlásila jsem. Nevšímala jsem si Angelina údivu a odloudala se k Paulovu stolu, celá nadšená svou naprosto novou, nádherně jednoduchou teorií o životě.
Mozek_cz_text.indd 34
08.10.13 15:16
opět na cestě 35
„Pojď, půjdem dolů na cigáro!“ Ve výtahu Paul poznamenal: „Vypadáš mnohem líp.“ „Dík, Paule. Cítím se, mnohem líp. Už jsem to zase já a mám spoustu věcí, o kterých ti musím něco říct.“ Zapálili jsme si cigarety. „Víš, konečně mi došlo, co je v nepořádku. Chci dělat víc článků. Lepší články. Větší články. Nejen ty zasraný senzace na první stranu. Opravdovou novinařinu. Opravdovou tvrdou investigativní novinařinu.“ „No, to je skvělý,“ řekl Paul, ale vypadal, že ho něco trápí. „Jsi v pořádku? Mluvíš strašně překotně.“ „Pomiň. Jsem z toho jen strašně nadšená!“ „Jsem rád, když slyším, že jsi nadšená, protože, víš, lidi mi říkali, že jsi seděla u stolu a vypadala zdrchaně, no a taky jsi byla minulý měsíc tak nemocná.“ „To už je za mnou. Už jsem vážně přišla na to, o co šlo.“ „Hele, mluvila jsi v poslední době se svou mámou?“ „Jo, před pár dny. Proč?“ „Jen jsem byl zvědavej.“ Paul si celou dobu snažil udělat o mně nějaký obrázek, aby si o tom pak mohl promluvit s Angelou. Měl totiž obavy, jestli se u mě neobjevují počáteční známky nervového zhroucení. Kdysi byl svědkem toho, jak se rozložila reportérka, kterou měl rád. Začala používat křiklavý, nevhodný make-up, chovala se podivně, a později jí diagnostikovali schizofrenii. Paul naslouchal mému blábolení asi deset minut a pak vešel dovnitř do budovy a zašel za Angelou. „Někdo musí zavolat její mámě nebo někomu. Tohle opravdu není v pořádku.“ Zatímco mluvil v redakci s Angelou, zůstala jsem venku. Kdyby mě v tu chvíli někdo viděl, pomyslel by si, že jsem zabraná v myšlenkách a přemýšlím o nějakém článku, což by nebylo nic zvláštního. Ale ve skutečnosti jsem byla úplně někde jinde. Kyvadlo se opět zhouplo a já se teď cítila nejistá, rozklepaná a bylo mi špatně z výšek. Byl to stejný pocit, jako na tom kopci ve Vermontu, až na tu hrůzu, kterou jsem prožívala tam. Vznášela jsem se nad davem zaměstnanců News Corp. Viděla jsem své temeno tak blízko, že jsem mohla téměř natáhnout ruku a dotknout se své vlastní hlavy, viděla jsem Liz, kni-
Mozek_cz_text.indd 35
08.10.13 15:16
36 Mozek v plamenech
hovnici – kněžku kultu Wicca, a cítila, jak se mé „já“ vrátilo zpátky do mého na zemi stojícího těla. „Liz, Liz!“ zakřičela jsem. „Potřebuju s tebou mluvit!“ Zarazila se. „Aha, čau Susanno. Jak je?“ Neměla jsem čas na zdvořilé fráze. „Hele, Liz, máš někdy pocit, jako že tu seš, ale nejseš tu?“ „No jasně, pořád.“ „Ne, ne, ty mě nechápeš. Já se vidím seshora, jako bych se nad sebou vznášela a dívala se dolů,“ vysvětlovala jsem a lomila rukama. „To je normální,“ uklidňovala mě. „Ne, ne. Je to, jako by byl člověk venku a díval se dovnitř.“ „Jasně, jasně.“ „Jako bych byla ve svým vlastním světě. Jako bych nebyla v tomhle světě.“ „Chápu, co mi říkáš. Je to pravděpodobně ještě pozůstatek po té astrální cestě, kterou jsi zažila včera, když jsem ti vykládala karty. Myslím, že jsem tě možná vzala do jiné sféry. Omlouvám se ti za to. Prostě se snaž uvolnit a přijmout to.“ „Mezitím se Angela, které dělalo těžkou hlavu mé prapodivné chování, zeptala Paula, jestli mě může vzít na skleničku do baru v nedalekém hotelu Marriott. Chtěla ze mě vymámit nějaké další informace o tom, proč se chovám zcela jinak než normálně. Když jsem se vrátila do redakce, přesvědčila mě, abych si sbalila věci a šla s ní pár bloků severním směrem na Times Square do Marriottu. Vstoupily jsme hlavním vchodem, prošly otáčivými dveřmi a octly se vedle skupiny turistů, kteří čekali na průhledný výtah do osmého patra, kde byl bar. Měla jsem ale problém s tím davem. Kolem nás bylo prostě moc lidí. Nemohla jsem dýchat. „Prosím tě, nemůžeme jet eskalátorem?“ prosila jsem zoufale Angelu. „Samozřejmě.“ Eskalátory však byly po obou stranách ozdobené desítkami zářících světel, což jen zvýšilo mou nervozitu. Pokoušela jsem se ignorovat bušení srdce a kapky potu na čele. Angela stála o několik schodů nade mnou a ustaraně se na mě dívala. Cítila jsem, jak se mi v hrudi zdvihá vlna strachu a náhle jsem zase plakala.
Mozek_cz_text.indd 36
08.10.13 15:16
opět na cestě 37
Ve třetím patře jsem musela z pojízdných schodů sestoupit, abych se dala trochu dohromady. Nahlas jsem vzlykala a Angela mi položila paži kolem ramen. Celkem jsem musela jízdu do osmého patra třikrát přerušit a pokusit se ovládnout zoufalé vzlykání. Nakonec jsme dojely až nahoru do baru. Koberečky, které vypadaly jako vypůjčené z jakéhosi avantgardního zfilmování Lawrence z Arábie, mi kroužily před očima. Čím víc jsem na ně zírala, tím víc abstraktní vzory vířily a proplétaly se. Snažila jsem se toho nevšímat. Bar s výhledem na Times Square byl ohromný, ale v tuhle dobu bylo více než dvě stě míst k sezení prázdných. Jen kolem vchodu sedělo pár skupinek byznysmenů. Ještě pořád jsem brečela, když jsme vcházely, a někteří zdvihli oči od koktejlů a civěli na mě. Cítila jsem se samozřejmě hrozně, jako nějaký ubožák, a brečela pořád víc, i když jsem neměla tušení proč. Posadily jsme se uprostřed místnosti na vysoké židličky, daleko od ostatních návštěvníků baru. Nevěděla jsem, co si dát, a tak mi Angela objednala Sauvignon blanc a sama si dala Anchor Steam. „Tak co se vlastně děje?“ zeptala se mě a trošku si lokla jantarově zbarveného piva. „Strašně moc věcí. Práce. Vůbec mi to nejde. Stephen, on mě nemiluje. Všechno se rozpadá. Nic nedává smysl,“ bědovala jsem. Ze zvyku jsem držela vinnou sklenku, ale nenapila jsem se. „Já tomu rozumím. Jsi hrozně mladá. Máš náročnou práci, která člověka stresuje, a novýho přítele. Všechno je to nejistý. Člověku to nahání strach. Ale je to opravdu tak hrozný, že se musíš cítit takhle zničená?“ Měla pravdu. O všem tom jsem přemýšlela, ale nedařilo se mi dát všechny detaily dohromady, aby to celý problém vyřešilo. Jako bych skládala dílky několika různých skládaček dohromady. „Ještě je v tom něco jinýho,“ souhlasila jsem. „Nevím ale, co to je.“
k Když jsem toho večera v sedm přišla domů, Stephen už tam na mě čekal. Místo toho, abych mu řekla, že jsem byla s Angelou, zalhala
Mozek_cz_text.indd 37
08.10.13 15:16
38 Mozek v plamenech
jsem, že jsem se zdržela v práci. Byla jsem přesvědčena, že před ním musím zatajit své podivné chování, přestože mě Angela přesvědčovala, abych mu prostě řekla pravdu. Varovala jsem ho však, že nejsem úplně ve své kůži a že špatně spím. „Neboj,“ odpověděl. „Otevřu flašku vína a po něm se ti bude spát dobře.“ Cítila jsem se provinile, když jsem ho pozorovala, jak pečlivě míchá omáčku na krevety fra diavolo s utěrkou zastrčenou za poutko kalhot. Stephen byl přirozeně šikovný a vynalézavý kuchař. Dnes mi však jeho rozmazlování bylo proti srsti, takže jsem musela vstát a nervózně přecházela sem tam. Mé myšlenky divoce přebíhaly od lásky k odporu a pak zase nazpátek. Nebyla jsem schopna normálně uvažovat, a tak jsem se musela hýbat, abych uklidnila mysl. Už alespoň tři dny jsem se prakticky nevyspala a nespavost mě trápila už celé týdny. Někdy to bylo lepší, někdy horší. „Abych tě nerušila ze spaní.“ Zdvihl ke mně pohled a usmál se. „Nedělej si starost. Bude se ti spát líp, když tu budu.“ Podal mi talíř s těstovinami a pořádnou porcí parmezánu. Při pohledu na jídlo se mi obrátil žaludek, a když jsem ochutnala krevetu, málem jsem se pozvracela. Pohrávala jsem si s těstovinami na talíři, zatímco Stephen hltal svou porci. Pozorovala jsem ho a snažila se skrýt své znechucení. „Copak? Nechutná ti to?“ zeptal se zklamaně. „Ne, kdepak. Jenom nemám hlad. Dám si to pozdějc,“ prohlásila jsem vesele, ale musela jsem se vší silou držet, abych nepřecházela nervózně po bytě. Neudržela jsem jednu myšlenku, mou mysl zaplavovaly nejrůznější touhy, ale hlavně nutkání utéct pryč. Nakonec jsem se uklidnila natolik, že jsem si se Stephenem lehla na rozkládací gauč. Nalil mi skleničku vína, ale nechala jsem ji stát na okenním parapetu. Možná jsem jaksi podvědomě cítila, že by to v mém současném rozpoložení nebylo dobré. Místo toho jsem si zapalovala jednu od druhé a každou cigaretu dokouřila až k filtru. „Dneska jsi teda ďábelskej kuřák,“ řekl a típnul svou cigaretu. „Možná proto nemáš hlad.“ „No jo, měla bych přestat,“ podotkla jsem. „Mám pocit, jako by se mi srdce chystalo vylítnout z hrudi.“
Mozek_cz_text.indd 38
08.10.13 15:16
opět na cestě 39
Podala jsem mu ovladač a on přepnul televizi na kanál PBS. Stephenovo hluboké oddechování přešlo v chrápání a na obrazovce se objevila reality show Španělsko… opět na cestě, kde kamera sledovala herečku Gwyneth Paltrow, šéfkuchaře Maria Bataliho a restauračního kritika New York Times Marka Bittmana na jejich cestě po Španělsku. Panebože, to snad ne, zase Gwyneth Paltrow, pomyslela jsem si, ale byla jsem příliš líná na to, abych přehodila kanál. Batali jedl lákavě vypadající vajíčka a maso a ona si pohrávala s miskou řídkého kozího jogurtu. Když jí nabídl kousek ze svého talíře, odmítla. „To je teda moc hezký, dávat si něco takovýho v sedm hodin ráno,“ prohlásila sarkasticky. Bylo jasně znát, jak je zhnusena jeho velkým břichem. Dívala jsem se, jak pomaloučku ujídá jogurt, a obrátil se mi žaludek. Vzpomněla jsem si, jak málo jsem v předchozím týdnu jedla. „Hele, počkej,“ zarazil ji Batali. „Dej si pozor, abys nezakopla, když budeš mít pořád nos takhle nahoru.“ Smála jsem se, a pak se všechno zamlžilo. Gwyneth Paltrow. Vajíčka a maso. Temnota.
Mozek_cz_text.indd 39
08.10.13 15:16
Osmá kapitola
Pohled na sama sebe zvenčí
P
odle toho, jak mi Stephen tu děsivou scénu později popisoval, pro budilo ho mé podivné temné sténání, které přehlušovalo zvuk televize. Nejprve si myslel, že skřípu zuby, ale když pak vrzavý zvuk přešel do vysokého zakvičení, jako když se smirkovým papírem přejíždí po kovu, a po chvíli se to změnilo v hluboké mručení, jako by to byl hlavní hrdina z filmu Sling Blade, bylo mu jasné, že je něco v nepořádku. Myslel si, že mám nějaké problémy se spaním, jenomže když se pak ke mně obrátil, uviděl, že sedím vzpřímeně, oči mám otevřené a zornice rozšířené, nic však nevidím. „Hele, co se děje?“ Žádná odpověď. Když mi řekl, abych se pokusila uklidnit, obrátila jsem k němu obličej, ale upřeně zírala mimo něj, jako bych byla posedlá. Náhle jsem toporně vymrštila ruce přímo před sebe, jako nějaká mumie, protočily se mi panenky a ztuhla jsem. Lapala jsem po dechu. Celé mé tělo bylo stále nehybnější. Opakovaně jsem se nadechovala, avšak nevydechovala jsem. Skrz zaťaté zuby se mi z úst začala řinout pěna a krev. Vyděšený Stephen potlačil polekaný výkřik a chvilku bez hnutí zíral na mé třesoucí se tělo. Nakonec se vrhl do akce. Přestože nikdy předtím žádný záchvat neviděl, věděl, co dělat. Položil mě, otočil mi hlavu na stranu, abych se nezadusila, a letěl k telefonu zavolat záchranku.
k 40
Mozek_cz_text.indd 40
08.10.13 15:16
Pohled na sama sebe zvenčí 41
Vzpomínky na tenhle záchvat, a ostatně ani na žádný z těch, které přijdou, se mi už nikdy nevybaví. Tenhle moment, moje první vážná ztráta vědomí, tvoří hranici mezi zdravým rozumem a šílenstvím. V následujících týdnech sice budu mít jasné chvilky, nicméně už nebudu tatáž osoba. Tohle byl začátek temného období mé nemoci, kdy jsem zahájila svou existenci v očistci mezi skutečným světem a mlhavou, fiktivní říší tvořenou halucinacemi a paranoiou. Od téhle chvíle budu muset stále více spoléhat na vnější zdroje a pomocí nich skládat dohromady svůj „ztracený čas“. Jak jsem se později dozvěděla, tenhle záchvat byl pouze nejdramatičtější a nejzjevnější z řady záchvatů, které jsem prožívala už několik dní. Všechno, co se mi v posledních týdnech dělo, bylo součástí větší, urputnější bitvy, která se odehrávala na nejzákladnější úrovni mého mozku. Zdravý mozek je jakousi symfonií 100 miliard neuronů, přičemž činnost každé jednotlivé mozkové buňky je v harmonii s ostatními a celek nám umožní tvořit myšlenky, pohyby, vzpomínky, nebo dokonce jen kýchnutí. Stačí však jeden rozladěný nástroj a soudržnost symfonie je narušena. Když z důvodu nemoci, traumatu, nádoru, nedostatku spánku, nebo dokonce abstinenčních příznaků začnou neurony hrát nonstop a falešně, a navíc všechny najednou, výsledná kakofonie může znamenat záchvat. U některých lidí je výsledkem „tonicko-klonický“ záchvat, jako byl ten, jehož svědkem byl Stephen, charakterizovaný ztrátou vědomí, nebo svalovou rigiditou a podivným, často synchronizovaným tancem mimovolných pohybů. To byly ty pohyby, které Stephena vyděsily, protože jsem vypadala jako zombie. Jiní jednici mohou mít mírnější záchvaty, vyznačující se upřeným zíráním, mlhavým vědomím a opakovanými pohyby úst nebo těla. Neléčené záchvaty mohou mít dlouhodobé dopady, například kognitivní poruchy nebo dokonce i smrt. Typ a závažnost záchvatu závisí na tom, v které části mozku se dysfunkce nachází: pokud je to v kůře mozkové, kde je centrum zraku, pak člověk prožívá optická zkreslení, jako například zrakové halucinace; pokud je to v motorické oblasti přední kůry mozkové, pacient předvádí podivné pohyby jako zombie; a tak dále.
Mozek_cz_text.indd 41
08.10.13 15:16
42 Mozek v plamenech
Čelní lalok
Spánkový lalok
Mícha
Ukázalo se, že kromě prudkého tonicko-klonického záchvatu jsem rovněž měla komplexní částečné záchvaty kvůli přílišné stimulaci spánkových laloků, které jsou všeobecně považovány za „nejlechtivější“ část mozku. Ve spánkovém laloku jsou uloženy prastaré struktury hippokampus a amygdala, což jsou části mozku zodpovědné za emoce a paměť. Příznaky tohoto typu záchvatu mohou být například euforický „štědrovečerní“ pocit, sexuální vzrušení, nebo taky třeba náboženské vytržení. Lidé často popisují, že měli pocit déjà vu a jeho opak, zvaný někdy jamais vu, kdy se všechno zdá být neznámé. To jsem zažila já na záchodcích v práci. Dále se mohou vyskytnout světelné aury kolem předmětů, nebo pozorování světa, který má bizarní proporce (tento efekt je známý pod názvem Alenka v říši divů), což jsem prožívala cestou na interview s Johnem Walshem. Rovněž se může vyskytnout fotofobie, což je extrémní citlivost na světlo, jako moje vnímání reklam na Times Square. To všechno jsou obvyklé symptomy nebo předzvěsti záchvatů ve spánkovém laloku. Malá část pacientů, kteří trpí epilepsií spánkového laloku (5–6 procent) hlásí příhodu, kdy se ocitli mimo své tělo. Tento pocit se popisuje jako situace, kdy člověk vystoupí z vlastního těla a může se na sebe dívat, většinou z výšky. Tamhle jsem na nemocničním vozíku. Tamhle jsem – nakládají mě do ambulance a Stephen mě drží za ruce. Tamhle jsem, vjíždím do nemocnice. Tady jsem. Vznáším se nad tím, co se děje pode mnou a dívám se dolů. Jsem klidná. Necítím žádný strach.
Mozek_cz_text.indd 42
08.10.13 15:16
Devátá kapitola
Náznak šílenství
K
dyž jsem přišla k vědomí, první věc, kterou jsem uviděla, byl jasně osvětlený nemocniční pokoj a v něm bezdomovec zvracející jen pár metrů ode mě. V koutě místnosti stáli dva policisté u postele, na níž ležel připoutaný zkrvavělý, zmlácený muž. Jsem mrtvá? Zalila mě vlna nechuti k okolnímu prostředí. Jak se jen opovažují mě sem dát! Byla jsem příliš rozlícená, než abych cítila strach, a tak jsem se vrhla do útoku. Už celé týdny jsem se chovala jako někdo jiný, avšak skutečné poškození mé osobnosti vybublalo na povrch až teď. Když se na tu chvíli dívám zpětně, je mi jasné, že jsem začínala podléhat své chorobě a dovolila tudíž, aby se vypařily všechny rysy mé osobnosti, jichž si cením – trpělivost, laskavost a slušnost. Byla jsem otrokem machinací svého chorého mozku. Koneckonců jsme všichni součtem svých jednotlivých částí, a když selže tělo, odejdou spolu s ním i všechny ctnosti, jichž si tak vážíme. Ještě nejsem mrtvá. Ale umírám kvůli němu, kvůli tomu technikovi z laboratoře. Přesvědčila jsem sama sebe, že je za tím zcela jasně ten technik, který se mnou při magnetické rezonanci podle mého názoru flirtoval. „OKAMŽITĚ mě odvezte z tohohle pokoje,“ poručila jsem. Stephena, který mě držel za ruku, můj rozkazovačný tón podle všeho vyděsil. „Já v tomhle pokoji NEZŮSTANU.“ Tady přece neumřu. Tady neumřu, mezi těma magorama. K mé posteli přistoupil nějaký lékař. „Ano, hned vás přestěhujeme.“ Cítila jsem se vítězoslavně, plná nadšení nad svou nově získanou mocí. Lidi mě poslouchají, když mluvím. Nedělalo mi starosti, že se můj život začíná vymykat kontrole, místo toho jsem se začala sou43
Mozek_cz_text.indd 43
08.10.13 15:16
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.