I
© Jiří Kubíček, Jurij Borisovič Norštejn, 2014 © Akademie múzických umění v Praze, 2014 Photography © archiv Jurije B. Norštejna Cover & Typo © Markéta Jelenová ISBN 978-80-7331-309-8
JUR IJ BOR ISOVIČ NORŠTEJN DOCTOR HONOR IS CAUSA
Akademie múzických umění v Praze 6. května 2014
L AUDAT IO PROF. JIŘ ÍHO KUBÍČK A
Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, vážené dámy a vážení pánové, milí hosté! Dovolte, abych několika větami zdůvodnil, proč na tomto společném slavnostním zasedání uměleckých rad fakult Akademie múzických umění v Praze navrhuji jménem Filmové a televizní fakulty AMU udělit čestný doktorát ruskému animátorovi a režisérovi, světoznámému tvůrci Juriji Borisoviči Norštejnovi. Psal se rok 1967. U nás se již vše schylovalo k opojnému pražskému jaru a v Moskvě v největším sovětském studiu animovaných filmů Sojuzmultfilm pracoval tehdy 27letý talentovaný animátor Jurij Norštejn spolu s výtvarníkem Arkadijem Ťurinem na svém režijním debutu 25. První den, animovaném filmu, který měl oslavit 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Ze strany studia se jednalo o splnění politické objednávky a bylo naprosto typické – což známe i z vlastní zkušenosti –, že podobné nevděčné úkoly byly svěřovány začínajícím talentovaným tvůrcům: „Chcete režírovat? Tak se ukažte, soudruzi!“ Soudruzi se ukázali. Film o revoluci pojali jako revolučně-romantickou etudu, v níž se spojovalo malířství ruské a evropské avantgardy desátých a dvacátých let s hudbou velkého skladatele Dmitrije Šostakoviče. Jak
5
známo, malířství tohoto období je neuvěřitelně kinematografické; je v něm ukryta, stlačena metafyzika času. Revoluci pojali jako začátek mohutného kulturního procesu. Do vizuální koncepce použili díla Petrova-Vodkina, Chagalla, Filonova, Maleviče, Ela Lisického, tedy tvůrců, jejichž díla jsme nikdy nemohli spatřit, protože byla pečlivě uložena v depozitářích sovětských muzeí. Ve filmu využili zkušeností kubistického období Picassa, Braquea i práce ruských malířů. Výsledkem byl, samozřejmě, skandál. Norštejn s Ťurinem na sobě plně pocítili sílu politické cenzury. Byli donuceni několik epizod, včetně finále, vypustit, do filmu jim vstřihli plakátového Lenina, který působí v celé kompozici jako zjevení. Film spatřil světlo světa okleštěný, zmrzačený. Přesto toho Jurij Norštejn nelituje. Především proto, že prostřednictvím tohoto filmu odhalil velké umění desátých až dvacátých let. Právě toto umění mu dovolilo rozpoznat nesmírné estetické možnosti animace, vycítit novou obrazovou dynamiku. Pochopil, že animace je plastický čas. A ještě jedno ponaučení si z filmu odnesl: naučil se nepřistupovat na žádné ústupky a kompromisy, pokud se neshodují s jeho svědomím. Zkušenosti z filmu 25. První den zúročil Jurij Norštejn naplno ve filmu z roku 1971 Bitva na Kerženci. Byl to pokus – a nutno říci, že pokus velmi úspěšný – spojit barvu a rytmus, rytmus a hudbu. Za předlohu posloužila hudba Nikolaje Rimského-Korsakova, jako výtvarný materiál byly použity ikony ze 14.–16. století a, opět, milovaná ruská malířská avantgarda dvacátých let, jmenovitě obraz Rudá jízda Kazimira Maleviče. Použít ikony – svaté obrázky – do animovaného filmu bylo pro začínajícího režiséra v Sovětském svazu na počátku sedmdesátých let něco naprosto
6
nemyslitelného. Koneckonců, v tomtéž období se z našich dokumentů odstraňovaly záběry kostelů s křížem. Proto v titulcích filmu najdete Jurije Norštejna jako animátora a asistenta režie a jako režisér je podepsán klasik ruské animace, národní a zasloužilý umělec všeho myslitelného i nemyslitelného, ale v jádru dobrý člověk, neotřesitelná autorita Ivanov-Vano. Bitva na Kerženci získala Grand Prix na významných festivalech v Záhřebu a New Yorku a mezi animátory, kteří dobře znali práce Ivanova-Vana a věděli, že tento film se naprosto vymyká jeho poetice, se začínalo hovořit o neznámém velkém talentu z Moskvy. V roce 1972 učinil Jurij Norštejn neúspěšný pokus o natočení filmu o Majakovském. Studio projekt nepřijalo. Ale touha režírovat byla silná a narůstala. Bezpečnou cestou, jak se dostat k režii, a mohu dosvědčit, že i v našich studiích to byla obvyklá praxe, bylo vsadit na dětského diváka. „Tak dobře, udělám pohádku. Jakoukoli. Třeba Lišku a Zajíce?“ nabídl Norštejn studiu a to jeho nabídku přijalo. Syžet pohádky je velmi prostý. Liška vyžene Zajíce z jeho domečku a nevystrnadí ji ani Vlk, ani Medvěd, ani Býk, ale statečný Kohout spolu se Zajícem, který, inspirován svým novým přítelem – Kohoutem, najde v sobě odvahu vzít osud do svých rukou a s pomocí kamaráda vyhnat agresora. Norštejna nezajímala pohádkovost příběhu, ale problém zneuctěné nevinné bytosti a také to, jak okolnosti dokážou změnit životní filozofii. Sám na to vzpomíná: „…přenést lidovou pohádku na plátno je prostě beznadějné. Její podstatu tvořila staletí, nic do ní nemůžeš přidat ani ubrat, musíš se pohybovat přesně po cestě vyznačené samotnou pohádkou. Pokud se tvoje práce nepotká s tvou duší, s tvými duševními pochody, nikam nedojdeš. Když
7
jsem dělal tuto pohádku a podřizoval její stylistiku folklornímu kánonu, stejně jsem myslel na ukřivděného Zajíce, na potlačený cit. Zajícův příběh byl beztak můj vlastní.“ Čímž má zřejmě na mysli svůj židovský původ a ústrky, které musel jako dítě snášet od svých vrstevníků. Film Liška a Zajíc vešel do dějin animované kinematografie jednak tématem tzv. malého, ukřivděného, slabého člověka, jež prochází celým Norštejnovým dílem, a jednak tím, že šlo o první společnou práci s Frančeskou Jarbusovovou, jeho ženou a výtvarnicí všech jeho dalších filmů. V letech 1974–1979 natočil Jurij Norštejn tři filmy: Volavka a Jeřáb, Ježek v mlze a Pohádka pohádek. Každé z těchto děl se stalo velkou událostí na poli světového animovaného filmu, kinematografie a umění vůbec. Jejich hluboká lidskost a vysoká uměleckost posunuly hranice animace jako druhu poezie. Tyto tři tituly splynuly časem do pojmu „Norštejnova kinematografie“. Opravdu originální filmy. Tajemství jejich stvoření se jevilo jako rovno cenné tajemství života. Ani v jednom z těchto opusů není jediný záběr, který by nebyl naplněn vnitřním smyslem, kde by existoval pouze pohyb pro pohyb, kde by vše nebylo podřízeno režijnímu záměru. „Neustále řeším záhadu, co se to stalo,“ píše známý ruský filmový vědec a historik Naum Klejman, „a k čemu vlastně došlo se vstupem Jurije Norštejna do animovaného filmu…“ Námět Volavky a Jeřába je jednoduchý, řekli bychom čechovovský. Příběh je celkem obyčejný – dvě bytosti se nemohou shodnout a najít štěstí jenom proto, že se oba bojí ponížení od toho druhého. Proto se snaží zdůraznit svou nezávislost a nadřazenost. „Popisovat Norštejnův animovaný film tak, že ho odvyprávím, je stejně nesmyslné jako popisovat či vyprávět
8
výtvarné nebo literární dílo,“ napsal o Volavce a Jeřábu ruský filmař a básník Alexander Timofejevskij. „Jak slovy popsat sychravý podzimní déšť, liduprázdnou cestu, která tolikrát vedla, ale nepřivedla Jeřába k Volavce a Volavku k Jeřábovi? Jak popsat tu nejsložitější hru citů, kterou tak opravdově prožívají norštejnovští hrdinové, když přecházejí z tesklivé nekonečné něžnosti k nenadálému vzdoru, břitkosti, a dokonce nenávisti.“ Rok 1975 a Ježek v mlze. Co všechno už bylo o tomto filmu napsáno… Vynikající ruský režisér Alexej German ho označil za zázrak. A je to pravda. Když dokážete papírovou figurkou vyjádřit i ty nejniternější pocity, které jsou blízké všem lidem na této planetě bez ohledu na jejich věk, vzdělání a sociální postavení, pak je to opravdu zázrak. Ježek v mlze je o prvních dotycích s tajemstvím bytí, o záhadnosti všeho, co existuje, o nesmyslné tragičnosti, které je tolik ve světě, a i o jeho dobrotě. Tak bohatá škála psychologických nuancí, které malý bezbranný Ježek prožije na cestě mlhou za svým kamarádem Medvědem, s nímž je zvyklý pít čaj s malinovou zavařeninou, byla v animaci do té doby nevídaná. Tento film je názornou ukázkou toho, že v animaci neplatí hierarchie jeho hrdinů. V animaci může i osud molekuly nebo buňky nabýt přímo kosmických rozměrů. V roce 1979 vznikl film Pohádka pohádek. Scénář psal Jurij Norštejn s Ljudmilou Petruševskou, spisovatelkou a dramatičkou, která v té době byla na černé listině. Nehráli jí hry ani netiskli povídky. Ve své knize Sníh na trávě, kterou mimochodem loni vydalo Nakladatelství AMU, o Pohádce pohádek Norštejn píše: „Film Pohádka pohádek je mi nejdražší, protože je nejosobnější, neboť je velmi, velmi zpovědní. Mohl bych to vyjádřit takhle: ten film je odrazem
10
mé duše. Pokud se dá hovořit o projekci duše do obrazu (samozřejmě za podmínky, že je možné promítat duši do obrazu), pak je to pro mne – Pohádka pohádek. To, co jsem řekl, vůbec neznamená, že je to film autobiografický. I když, samozřejmě, je i autobiografický, přesně v takové míře, v jaké je autobiografický film o stromu. Vždyť všichni jdeme jednou a touž ulicí, ale každý vnímáme jinak stromy, listoví, vzduch. V závislosti na své zkušenosti – lidské, umělecké, mravní… Každý z nás má své vlastní stromy… Film Pohádka pohádek mám rád, protože je spojen s Marjiným hájem. Protože v Marjině háji jsem prožil skoro 25 let. Protože jsem odtud odjel. Protože náš dům už není. Na jeho místě je ohromný šestnáctipatrový činžák. A most – ten, který je na konci filmu – je teď už úplně jiným mostem. Ale já si pamatuju ten s kočičími hlavami… A jak v srpnu večer, když začalo pršet, voněl prach rozvířený deštěm… A jak zněly pneumatiky modrých autobusů, které tenkrát jezdily po Moskvě… A tohle všechno se postupně nějak spojovalo…“ Film Pohádka pohádek je o vzpomínkách na válečné dětství, o dětství vůbec, o kořenech, které si každý z nás nese na své pouti životem, o těch nejprostších každodenních věcech, z nichž vzniká pocit štěstí. Ljudmila Petruševská, Norštejnova spoluscenáristka, o filmu napsala: „Složitý film, utkaný ze vzpomínek na válečné dětství, z prózy současnosti a ze vznešených snů o všeobecném štěstí. Film beze slov, v němž je na ploše 30 minut uložena historie celé jedné generace.“ Pohádka pohádek získala mnoho nejvyšších cen a je všeobecně považována za jeden ze dvou nejlepších světových animovaných filmů všech dob.
11
Norštejnovu filmografii dokončených děl prozatím uzavírá tříminutový Zimní den z roku 2004. Je to část pětatřicetidílného cyklu krátkých filmů vytvořených na základě japonské poezie haiku. Celý projekt, jehož se zúčastnili přední světoví animátoři – za nás Břetislav Pojar –, zorganizovali Japonci. Jurij Norštejn spojil ve svém příspěvku dvě postavy, které se nikdy nemohly potkat. Velkého mistra haiku ze 17. století Bašóa a hypotetickou postavu Tikusaje, požehnaného prosťáčka, šaška i blázna, který hloupost pouze předstírá, aby se osvobodil od nepříjemných životních konvencí. Tato postava existuje ve fantazii Japonců natolik reálně, že ji umístili do jednoho malého městečka, kde má dokonce svou lékárnu. Takový japonský Jára da Cimrman. I tento kratičký film je plný odzbrojující dobro srdečnosti ke všemu na tomto světě, až máte dojem, že podobenství o lidském bratrství a lásce k bližnímu se opravdu uskutečnilo. V roce 1981 začal Jurij Norštejn pracovat na celovečerní animované podobě Gogolovy povídky Plášť. Dnes, po 33 Kristových letech, není ani v polovině. O Plášti píše: „Akakij Akakijevič [Botičkin] se ve mně zabydlel se všemi svými slabostmi a radostmi, se svými vešmi, podrbáváním i zíváním. On není jen postava. Přesněji řečeno, on je unikátní postava. Je to prostě živý člověk. A film je o narození, životě a smrti… Pokud ovšem bude někdy dokončen… Plášť je obrovské podobenství, kapitola, která se nedostala do bible. Takový přístup osvobozuje od malichernosti, od snahy převést každou čárku na plátno. Horlivost kopistů slov zabíjí vaši svobodu… Plášť je neuvěřitelně obtížné zfilmovat. Kdybych tušil, jaké katastrofy mě potkají, sotva bych se nechal vtáhnout na toto území. Ale s tím nic
13
nenaděláš, pohybovat se musíme jen dopředu. Nalevo je skála, napravo propast. Otočit se nemůžeš, stezka je příliš úzká. Zůstává jediná možnost – jít vpřed. A konec cesty je v nedohlednu.“ Různé ukázky z Pláště už oběhly celý svět a vzbudily neuvěřitelný ohlas. Montrealský festival jim například udělil Velkou cenu, což je u nedokončeného filmu něco doposud nevídaného. Klasik světové animace Fjodor Chitruk o Plášti a Norštejnovi řekl: „Byl bych rád, kdyby Juru Norštejna ocenili jako mimořádného velikého herce… Těch 19 minut, které zatím z Pláště natočil, už vešlo do dějin světové animace. To, jak zahrál Botičkina, to by nesvedl ani Michail Čechov. A zahrál to pomocí malých křehkých ústřižků papíru. On má geniální herecké vidění. Pokaždé, když se dívám na Plášť, na mne neuvěřitelně zapůsobí, jak Akakij Akakijevič přelévá inkoust z lahve do kalamáře. Vždyť tam žádný inkoust není, je tam jen ultrafán a ústřižky papíru. A Norštejn z nich vytváří nikoli iluzi, ale pravdu existence daného momentu.“ Norštejnův Plášť bez ohledu na to, jestli někdy bude dokončen, je již teď jedním z klíčových a převratných děl světové a, myslím, nejen animované kinematografie. Jedním z handicapů animace až do Pláště bylo, že má jen omezené možnosti vyjádření psychologie svých aktérů. Hloubka psychologie Norštejnova Akakije Akakijeviče je však taková, že přesahuje možnosti živého herce. I ten nejlepší herec, který by hrál Botičkina, by stále zůstával sám sebou. Zatímco Norštejn vytváří z již zmíněných papírků a ultrafánů opravdu živého Akakije Akakijeviče Botičkina.
14
Jurij Borisovič Norštejn není absolventem žádné vysoké umělecké školy. Jak vzpomíná, jeho učiteli byli: „…jeskyně v Altamiře a Lascaux, Spasení Andreje Rubljova, poslední Michelangelova socha Pieta Rondanini, Velázquezovy Dvorní dámy, Goyovo poslední období, Rembrandtův Návrat ztraceného syna, van Gogh, Musorgskij z ruky Repina, Pavel Fedotov, Chardin, Millet, ruská a evropská avantgarda, film Jeana Viga Atalanta, šestisvazek Ejzenštejna. Ale mými nejvýznamnějšími učiteli jsou moji vnuci a děti vůbec. Když se dívám na jejich dobromyslné úsměvy, něžná úzká ramínka lemovaná košilkami, vím, že veškeré světové umění má smysl pouze tehdy, když dokáže probudit lásku v našich srdcích.“ Přesto sám na mnoha vysokých školách učil a je čestným profesorem VGIKu. Za své filmy obdržel nespočet cen na mezinárodních festivalech, je národním umělcem Ruské federace, nositelem Ceny Andreje Tarkovského, Ceny Vladimira Vysockého, francouzského Řádu umění a literatury, japonského Řádu vycházejícího slunce a dalších významných cen, prémií a řádů. Vaše Magnificence, prosím Vás na závěr svého laudatia, abyste vyslyšel návrh Filmové a televizní fakulty AMU a jmenoval čestným doktorem tohoto vzácného člověka a tvůrce, pana Jurije Borisoviče Norštejna.
15
16
PROJE V J UR IJE BOR ISOV IČE NOR ŠT EJ NA u příležitosti udělení čestného doktorátu Akademie múzických umění v Praze, květen 2014
Vážení kolegové, přátelé! Dnešní událost je pro mne velkou ctí. Moje maminka se trápila, když jsem se po skončení školy několik let ne mohl dostat na žádnou vysokou uměleckou školu. Jak by se asi divila, kdybych jí ukázal tento doktorský talár a řekl: „Vidíš, mami, nejsem úplný idiot, když to potvrdili dokonce v samotné Praze.“ Možná, že moje neschopnost skládat zkoušky je spjata s mou vrozenou plachostí, ostýchavostí a hlubokými pochybami. Tehdy jsem nevěděl, že právě tyto vlastnosti tvoří podstatu tvořivosti. A právě ony – tyto vlastnosti – jsou dobré, když jste v souladu s nimi i sám se sebou a můžete, jak dlouho chcete, přemýšlet a trápit se, a přitom nemusíte nikomu skládat účty. Muka lásky jsou vždycky silnější než happy end, ale, ať to zní jakkoli trpce, vyrovnat se s pocitem lásky může jedině dramatický vzryv, který s neuvěřitelnou silou rozvíří vaši představivost a tehdy s pronikavou jasností přetváří neviditelné na viditelné.
17
V umění je nejobludnější ideologie. Je nebezpečná jako znak státnosti, který tvoří jedinou vedoucí sílu a není spojen s vlastní odpovědností. A zde se dostáváme k problému vzájemného vztahu etiky a estetiky. K čemu dojde, když umělecká specifika a předvizuální pocitové vnímání vezmeme v úvahu až nakonec a v první řadě se budeme řídit nějakou morální silou, která manipuluje tvůrčí energií? Pokud vás ovládá etika a otázky samotného umění se podřídí morálním pravidlům, etika se nevyhnutelně zvrhne v ideologii, vstřebává vlastnosti moci a dochází k devastaci umění, které z hlediska ideologie neodráží svět takový, jaký si ideolog představuje. Co ovlivňuje estetiku: nahromadění ohromného množství harmonických tónů, které se stanou vaším poznáním, vaším uměleckým jazykem, vaší schopností imaginace. A v tom je bezděčná odpověď na otázku, proč dnes na tomto slavnostním shromáždění zazněla melodie mého dětství. My čtyři – otec, matka, bratr a já – jsme bydleli v malém třináctimetrovém pokoji velkého komunálního bytu. Ale přísahám, že bych toto moje dětství nevyměnil za jiné, třeba sebekomfortnější. Představte si pokoj, uprostřed kterého visí u stropu světlo se stínidlem, maminka prostírá na stůl obrovský ubrus, ubrus se vznáší, nadouvá se jako plachta a pak se pomalu vlnami snáší, doslova loví vzdušnou rovnováhu, dopadá na stůl a kopíruje jeho tvary. V zimě se v pokoji na šňůrách sušilo prádlo přinesené zvenčí a naplňo valo pokoj mrazivou vůní. Pokoj voněl chlebem, v neděli makovými buchtami a preclíky. Tatínek za stolem usrkává horký, téměř vařící čaj z tenké sklenice a čte si. Bratr vybrnkává na houslích stupnice, za oknem panuje zimní noční nálada, v pokoji je teplo od kamen, já si kreslím a cítím, že
18
to tak zůstane navždy. A to „navždy“ prochází celým naším životem, a když budeme mít štěstí, bude procházet i naším životem tvůrčím. Pokoj se naplňuje cvičeními od Schuberta, Paganiniho, Liszta…, ale do mého podvědomí se nejvíce zapsal zvuk gramofonových desek. Okouzlovala mě ta posvátná skříňka – gramofon, velká deska na talíři, detail jehly, pod níž se otáčí nekonečná černá plocha desky. Pochromovaná přenoska se rytmicky pohybuje a přes šumění desky zní židovská písnička Varenički, nebo zpěvy ze synagogy. Tóny oživují a vracejí prostor tehdejšího života. Náš pokoj, ten vzdálený bod skrytý v hlubině času, mi připadá jako hudební křižovatka, na které má každý svou melodii. I když jsme žili společně, každý měl vlastní život, ale vzájemně jsme podporovali jeden druhého. A možná, že právě to je hlavní smysl bytí. Podstata není v úspěchu, ale v neustálém zájmu o každý jednotlivý detail života, který může odhalit hluboký smysl obyčejných věcí. Podstata je v tom, aby člověk cítil vinu a odpovědnost i za skutky, které sám nezpůsobil. Hlavní je umět odlišit to špatné od dobrého. Můžeme zastávat názor, že „o vkusu není sporu“, ale čas sjednocuje taková chápání pravdy a krásy, že na ně můžeme ukázat prstem jako na zobecnělý pojem a náš vkus s tím nemá nic společného. Může se stát, že krásné je i pravdivé. Nejdůležitější je nenechat se zvábit lákadly a lstivými nástrahami, které nás přitahují dobrosrdečným úsměvem, ale ve skutečnosti usilují o to, abychom naletěli na padělek a nevšimli si, že jsme minuli originál. Krásné není ukryto jenom ve sloupech Parthenonu, ale v kamenité cestě, po níž kráčíte se zkrvavenýma nohama a celou svou bytostí vnímáte cestu, která vás vede domů. Krásný není pouze dotek milovaných dlaní
20
na vašem obličeji, ale také revmatické prsty vaší maminky, kulhavý pes i prkno omyté deštěm a vybělené sluncem i zaprášené listoví. Teď promlouvám k vám i k sobě: jsme šťastni, protože můžeme tvořit a žít tvorbou, jako bychom se prodírali trním. Svět je plný různorodých zkušeností, ale obecná odpověď neexistuje. A přece jen, když držíte v náručí novorozeně, cítíte dojetí a smysl záporné zkušenosti je pro vás kladný možná i tím, že vás předem nutí zabývat se hlubokými obavami o osud vlastního dítěte, nebo přítele, anebo někoho, kdo je vám blízký. A když pociťujete hořkost a smutek nad budoucím osudem někoho blízkého, nevědomky si sami v sobě připouštíte, že existuje něco, kvůli čemu má smysl psát verše, točit filmy, skládat hudbu, žít, prostě pracovat. Děkuji všem, kteří umožnili dnešní setkání, děkuji pedagogům i studentům AMU, mým českým přátelům a kolegům. Všem, kdo se zasloužili o vydání mé knihy Sníh na trávě v českém jazyce. Přál bych si, aby někdo, kdo si bude v budoucnu prohlížet archivy z tohoto dnešního slavnostního setkání na AMU, závistivě podotkl: „Ano, tehdy si byli všichni velice blízcí!“ Gaudeamus igitur! Vivat academia! Vivant professores! Děkuji! Váš Jurij Norštejn
21
Jurij Borisovič Norštejn, doctor honoris causa AMU, 6. května 2014 Vydala Akademie múzických umění v Praze Obálka a grafická úprava Markéta Jelenová Překlad textu J. B. Norštejna Věra Kubíčková Jazyková redakce Jana Křížová Sazba a tisk Nakladatelství AMU 1. vydání Praha 2014 ISBN 978-80-7331-309-8 www.amu.cz