Činnost notáře se zaměřením na funkci soudního komisaře

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo Katedra občanského práva

Diplomová práce

Činnost notáře se zaměřením na funkci soudního komisaře Veronika Dlouhá

2012/2013

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Činnost notáře se zaměřením na funkci soudního komisaře zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

1

Abstrakt Moje diplomová práce nese název Činnost notáře se zaměřením na funkci soudního komisaře. Směřuje k vytvoření popisu celé procesu dědického řízení, a to od jeho zahájení po pravomocné skončení řízení a předání spisu soudu. Zaměřuji se zde především na činnosti notáře jako soudního komisaře v řízení o dědictví, na jednotlivé úkony, které musí provádět a na zákonem stanovené postupy, které musí dodržovat. Zjištěný stav právní úpravy, judikatury a jejich vlivu na současnou praxi následně komparuji s chystanou právní úpravou, konkrétně s návrhem nového občanského zákoníku, s rozsáhlou novelou občanského soudního řádu a s návrhem nového zákona o zvláštních řízeních soudních. Cílem této práce je potvrdit předpoklad o větší účinnosti chystané právní úpravy a kritický popis současného stavu řízení.

Abstract My diploma thesis is titled Activities of notary with concentration on judicial comissioner´s office. It aims to create a description of the whole process of inheritance procedure since its launch until the legal termination of the procedure and the forwarding of the court. I focus here primarily on the notary's activities as a court commissioner in the inheritance procedure, the individual steps that must be performed and the statutory procedures that must be followed. Determineted condition of the legislation, case-law and their influence on current practice I subsequently compares with the forthcoming legislation, specifically the draft of the new Civil Code, with an extensive amendment to the Civil Procedure Code and the draft Act concerning special judicial procedures. The aim of this work is to confirm the assumption of greater efficiency forthcoming legislation and critical description of the current status of the procedures.

2

Klíčová slova notářská činnost, notářský úřad, občanský soudní řád, notářský řád, dědické řízení, soudní komisař, dědic, jednání, opatření, usnesení, rozhodování, odměna, hotové výdaje, práva a povinnosti

Keywords notary’s activity, notary’s office, civil procedure code, notarial code, inheritance procedure, court commissioner, heir, action, procuration, resolve, decision, remuneration, cash expenses, rights and obligations

3

Obsah 1. ÚVOD………………………………………………………………………………..… 9 2. FUNKCE NOTÁŘE A JEJÍ PRÁVNÍ ZÁKLAD………………………………….. 11 2.1 PŘEDPOKLADY A ZPŮSOB USTAVENÍ NOTÁŘE………………………….. 11 2.2 PRINCIPY A ZÁSADY NOTÁŘSKÉ ČINNOSTI...……………………………...… 12 2.3 NOTÁŘSKÝ ÚŘAD………………………………….…………………………... 13 2.4 NOTÁŘŠTÍ ZÁSTUPCI, NÁHRADNÍCI, PRACOVNÍCI A JINÉ FORMY SPOLUPRÁCE………………………………………………………………...…. 14 2.5 NOTÁŘSKÁ ČINNOST A DALŠÍ ČINNOST NOTÁŘŮ…………………….… 15 2.5.1 Sepisování veřejných listin o právních úkonech……………………………… 15 2.5.2 Osvědčování právně významných skutečností a prohlášení…………….…... 16 2.5.3 Notářské úschovy………………………………………………………..….……… 16 2.5.4 Vydávání stejnopisů, opisů, výpisů a potvrzení……………………………...… 17 2.5.5 Další činnost notáře ….…………………………………………......................... 17 2.5.6 Jiná činnost notáře ……………………………………………………………..…. 18 2.6 ODPOVĚDNOSTNÍ VZTAHY, KÁRNÉ ŘÍZENÍ A DOHLED NAD ČINNOSTÍ NOTÁŘŮ……………………………………………………………………….... 19 2.7 UKONČENÍ ČINNOSTI NOTÁŘE………………………………………….…... 20 2.8 ODMĚŇOVÁNÍ……………………………………………………………….…. 21 3. NOTÁŘ JAKO SOUDNÍ KOMISAŘ V ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ.………….….….. 23 3.1 DĚDICKÉ ŘÍZENÍ……………………………………………………………….. 23 3.2 ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ……………………………………………………………..... 25 4

3.2.1 Pravomoc a příslušnost soudů………………………………………………….... 27 3.2.2 Pověření……………………………………………………………………………... 28 3.2.3 Úkony soudu………………………………………………………………………... 30 3.3 POSTUPY SOUDNÍHO KOMISAŘE A PRŮBĚH ŘÍZENÍ DĚDICKÉHO……. 32 3.3.1 Lustrace…………………………………………………………………...………… 32 3.3.2 Existence závěti………………………………………………………….…………. 34 3.3.3 Předběžné šetření………………………………………………..………………… 35 3.3.4 Zastavení řízení podle §175h OSŘ..………………………………………...…… 37 3.3.5 Neodkladná opatření ………………….……………...…………………………... 38 3.3.6 Účastníci řízení o dědictví ….………………………..……………………….….. 40 3.3.7 Zjišťování dědiců………………………..…………………………………….… 40 3.3.8 Zjišťování majetku a dluhů zůstavitele………………………………………….. 43 3.3.9 Rozhodnutí bez nařízení jednání…………………………………………………. 45 3.3.10 Jednání před soudním komisařem..……………………………………………. 46 3.3.11 Kritéria rozhodování soudního komisaře……………………………………… 48 3.3.12 Nejobvyklejší způsoby ukončení řízení………………………………..….……. 51 3.3.13 Likvidace dědictví…………….………..………………………………………... 54 3.3.14 Usnesení o dědictví………………..………..…………………………….……… 55 3.3.15 Vyúčtování odměny notáře……………………..………………………….……. 57 3.3.16 Realizační opatření……………………………………………………...……..… 58 3.4 DODATEČNÉ PROJEDNÁNÍ DĚDICTVÍ……………………………………... 59

5

3.5 OPRAVNÉ PROSTŘEDKY………………………………...…………………… 61 3.6 ŽALOBA VE SPORNÉM ŘÍZENÍ………………………………………...…….. 63 4. VLIV CHYSTANÝCH LEGISLATIVNÍCH ZMĚN NA DĚDICKÉ ŘÍZENÍ..… 65 4.1 ZMĚNY SOUVISEJÍCÍ S PŘIJETÍM NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU………………………………………………………………….. 65 4.1.1 Dědická smlouva……………………………………………………….…………... 66 4.1.2 Závěť………………………………………………………………….……………… 67 4.1.3 Dovětek…………………………………………………………….………………... 69 4.1.4 Odkaz………………………………………………………………….…………….. 70 4.1.5 Neopominutelný dědic……………………………………………….……………. 71 4.1.6 Dědická substituce………………………………………….……………………… 72 4.1.7 Zřeknutí se dědického práva………………………………...……………………. 73 4.1.8 Dědění ze zákona……………………………………………..……………………. 73 4.1.9 Vydědění……………………………………………….……………………………. 73 4.1.10 Odpovědnost za dluhy zůstavitele……….…………………………….……….. 74 4.1.11 Shrnutí závěrů o NOZ……………………..………………..…………………… 76 4.2 REKODIFIKACE PROCESNÍCH PŘEDPISŮ…………………………………. 76 4.2.1 Návrh zákona o zvláštních řízeních soudních……………………..…………… 77 5. ZÁVĚR……………………………………………………………………………..…. 81 6. POUŽITÁ LITERATURA……………………………………………………..……. 83 6.1 PUBLIKACE……………………………………………………………………. 83 6.2 ČLÁNKY Z ODBORNÉHO TISKU……………………………………………. 84 6

6.3 PRÁVNÍ PŘEDPISY…………………………………………………………..... 84 6.4 JUDIKATURA………………………………………….……………………….. 86 6.5 ELEKTRONICKÉ ZDROJE…………………………….……………..………. 88 7. SEZNAM PŘÍLOH………………………………………………………….……..… 91 8. PŘÍLOHY………………………………………………..………………..………..… 93

7

8

1. ÚVOD Notář jako soudní komisař v dědickém řízení - toto téma jsem si zvolila pro svou diplomovou práci. Jedním z předních důvodů, proč jsem tak učinila je, že již druhým rokem vypomáhám v kanceláři JUDr. Renaty Grochalové, notářky se sídlem v Krnově, kde jsem také dostala nabídku na koncipientskou praxi po ukončení studia. Jelikož většina mých pracovních úkolů spadá do oblasti dědického řízení, které mi mimo jiné připadá velmi zajímavé, zdála se mi volba tohoto tématu přirozená. Hlavním důvodem však je, že jsem se doposud zabývala jen určitými výsečemi dědického řízení. Doufám, že mi tato práce napomůže na vyšší úrovni pochopit tento proces a také, že si všechny úkony a činnosti soudního komisaře následně propojím v jeden komplexní celek. Domnívám se, že tato problematika je dosti zajímavá a také stále aktuální. Dnes a denně se v běžném životě setkáváme se smrtí. V tom nejhorším případě se jedná o smrt osob nám blízkých, kterou musíme řešit. A právě v tuto chvíli se začínáme zajímat o právní stránku věci. Zjišťujeme, s kým budeme problém řešit a zajímá nás především, zda je ona osoba důvěryhodná a zda řízení porozumíme. Povařujeme za nutné pochopit, proč byl soudním komisařem zvolen v řízení právě takový postup. Není tedy od věci poznamenat, že notář coby osoba nadaná určitou pravomocí, kterou uplatňuje na širokou veřejnost, by měla působit důstojným a nestranným dojmem. Představa o spravedlnosti je u každého z nás odlišná, avšak pokud můžeme říci, že byla dodržena všechna závazná pravidla chování, která nám v dané oblasti právo stanovilo, pak můžeme rovněž říci, že jsme se pohybovali v zákonné rovině. Z toho důvodu mi připadá důležité popsat všechny postupy, které by měl a musí soudní komisař v řízení o dědictví dodržet. Prameny, o které se budu opírat, zahrnují v první řadě, jsou zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy a vyhláška č. 196/2001 Sb. o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví. V neposlední řadě použiji také interní předpisy Notářské komory České republiky, především Organizační řád Notářské komory České republiky a notářských komor, a dále kancelářský, volební, kárný, organizační i zkušební řád. Zbytek své práce doplním

hodnotnými

informacemi

z odborných

internetových zdrojů a soudních rozhodnutí.

9

publikací,

článků,

oficiálních

Úvodem celé mé studie bude výčet předpokladů pro ustavení fyzické osoby notářem, způsob tohoto ustavení a dále popis všech činností, které notář vykonává. Po krátkém uvedení do notářské agendy se zaměřím především na samotnou činnost notáře jako soudního komisaře, na jeho práva a povinnosti, na všechna stádia řízení, kterými musí projít, a na jednotlivé úkony, které činí. Proberu jistá specifika dědického řízení a pokusím se na ně zaměřit z pohledu praxe. Poté svou pozornost nasměruji ke změnám, které přinese nový občanský zákoník, chystaná novela občanského soudního řádu a návrh zákona o zvláštních řízeních soudních, na nové instituty, které přináší, na jejich nejhladnější změny a na vliv, jaký budou na chod řízení o dědictví mít. Cílem, kterého bych chtěla svou prací dosáhnout, je především komplexní a srozumitelný rozbor mnou zvoleného tématu, který bude obsahovat všechny důležité procesní informace o dědickém řízení doplněný informacemi z oblasti práva hmotného. Smyslem celého mého bádání je práce, která čtenáře uvede do dané problematiky a upozorní ho na určité části a odlišnosti řízení o dědictví, a potažmo činnosti notáře jako soudního komisaře, nad kterými je vhodné se hlouběji zamyslet. Směřuji proto k vytvoření jakéhosi popisu všech úkonů notáře jako soudního komisaře, potřebných k pravomocnému a konečnému usnesení, a tím i ke zdárnému skončení dědického řízení. Po popsání současného stavu se zaměřím na změny, které přinesou nové právní úpravy a jejich komparaci s nynější situací. Mým cílem je závěrečné zhodnocení stávajících a budoucích hmotně-právních i procesních právních úprav, jejich kladů či nedostatků a možných problémů, které mohou v právní praxi v budoucnu nastat. Předpokládám, že touto komparací dospěji k závěru, že nová právní úprava bude efektivnější než mnou popsaná úprava stará, neboť v opačném případě by tato změna ztrácela smysl.

10

2. FUNKCE NOTÁŘE A JEJÍ PRÁVNÍ ZÁKLAD Notář je osoba uskutečňující notářskou činnost, která je spojena s určitým místem výkonu. Jedná se o samostatné a nezávislé působení profesionálního právníka, které se realizuje v rámci vlastní odpovědnosti. ,,Notář je nestranná osoba nadaná veřejnou mocí, kterou stát pověřil vyhotovováním veřejných listin, které mají předcházet sporům. Jedná se tedy o činnost preventivní.“1 Z toho vyplývá, že akty notáře jsou nadány veřejnou vážností, a se někdy nazývají ,,formou funkční, jejímž výsledkem je vytvoření veřejného instrumentu.“ 2 Předpokládá se u nich správnost, která je odvozena přímo od

osoby

notáře

a

tím

i

důstojnosti,

kterou

s sebou

tento

úřad

přináší.

Notář vykonává svou notářskou funkci vždy v rozsahu, v jakém mu byla svěřena zákonodárcem země, ve které svou činnost realizuje. V České republice je základním pramenem takové právní úpravy zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen ,,notářský řád“). Tento právní předpis ve svém §1 definuje notáře jako fyzickou osobu splňující následné předpoklady stanovené tímto zákonem, kterou navíc stát pověřil notářským úřadem. Další související právní úpravu můžeme nalézt především v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (dále jen ,,OSŘ“) v části třetí a její hlavě páté, která vymezuje činnosti notářů coby soudních komisařů v řízení o dědictví. Neméně významná je také vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Mimo výše uvedené prameny musím upozornit také na vnitřní stavovské předpisy, a to především na Organizační řád Notářské komory České republiky a notářských komor, kárný řád, kancelářský řád, zkušební řád, konkurzní řád a volební řád. 2.1 PŘEDPOKLADY A ZPŮSOB USTAVENÍ NOTÁŘE Na základě ustanovení §7 notářského řádu se jedná konkrétně o podmínku občanství České republiky, plnou způsobilost k právním úkonům, získané vysokoškolské vzdělání, bezúhonnost, minimálně pětiletá notářská praxe a složení notářské zkoušky. Domnívám se, že účelem stanovení těchto kritérií je především snaha o co nejvyšší kvalifikovanost notářů a jejich důvěryhodnost. 1

Rezoluce Generálního shromáždění Konference Evropské unie notářství, ze dne 9. 12. 2004, č. S-E55S-AD. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 2 SCHELLEOVÁ, Ilona. Organizace justice a právní služby. 1. vyd. Ostrava : Key Publishing, 2008, 215 s. ISBN 9788087071687. S. 161.

11

Způsobem ustavení do funkce a zároveň předpokladem zahájení činnosti notáře je jeho jmenování. Podle §8 notářského řádu provádí jmenování do úřadu ministr spravedlnosti na návrh Notářské komory České republiky (dále jen ,,Komora“). Celý tento proces začíná uvolněním nebo vznikem notářského úřadu, kdy Komora vyhlašuje a organizuje konkurz v souladu s ustanoveními konkurzního řádu Komory. Je také nutné si uvědomit, že ke jmenování se váže vznik členství v příslušné regionální notářské komoře. 2.2 PRINCIPY A ZÁSADY NOTÁŘSKÉ ČINNOSTI Principy a zásady notářské činnosti jsou obecně uznávaná pravidla, zákonitosti či základní myšlenky, kterými se notáři při výkonu své funkce řídí. Ty mohou být výslovně stanoveny v jednotlivých normách nebo odvoditelné ze samotného smyslu právní úpravy. Z obecných zásad je třeba v první řadě zmínit princip prevence neboli předcházení, který má sloužit především k tomu, aby spor vůbec nevznikl. Tudíž aby celý proces skončil úkony notáře. V opačném případě by bylo nutno počítat se zapojením soudce a popřípadě také právního zástupce, což s sebou přináší větší složitost, průtahy a nejasnosti. ,,Vtipně toto vysvětluje citát ,,soudce je nad stranami, advokát se stranou, notář mezi stranami“.“ 3 Další, o kterém bych se chtěla zmínit, je princip nezávislosti notáře, který se dá odvodit z toho, že je při své činnosti vázán pouze zákony, obecně závaznými právními předpisy a pokyny klienta, které nejsou s těmito předpisy v rozporu. Neméně důležité se jeví principy poučovací a poradenský, které jsou silně spjaty se zásadou nestrannosti. Projevují se tím způsobem, že notář je při výkonu své funkce povinen poučovat o právních následcích úkonů a poskytovat poradu, přičemž mezi stranami nesmí činit žádné rozdíly v kvalitě poskytnutého poučení. Zásada zachovávání mlčenlivosti se objevuje v §56 notářského řádu jako povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se mohou dotknout oprávněných zájmů osob v něm uvedených. Musí tedy vždy konkrétně posoudit, zda se mohou ony skutečnosti takových zájmů opravdu dotknout. Posledním principem, který bych ráda uvedla, je princip etiky. Ten prostupuje veškerou činností notáře a váže se na všechny ostatní zásady. Ačkoli není nikde právně zakotven,

3

BRÁZDA, Jiří, Richard BÉBR a Pavel ŠIMEK. Notářství, jeho vývoj, organizace a pravomoc: /srovnávací studie/. 1. vyd. Praha: Academia, 1976, s. 377. S. 74.

12

můžeme jej dovodit ze samotného pojetí notářského úřadu, z cílů kladených na tento institut ba i z požadavků, které jsou dány k ustavení notářem. 4 2.3 NOTÁŘSKÝ ÚŘAD Ustanovení §1 odst. 2 notářského řádu uvádí, že se jedná o soubor pravomocí k výkonu notářství a další činnosti stanovené zákonem, pro něž se používá souborně pojem ,,činnost notáře“. Můžeme zde hovořit o úřadu určeném jménem a příjmením, který se přímo váže na osobu, která jej zastává. ,,Je dále spojen s místem výkonu této činnosti, tedy se sídlem notáře, jenž je určeno při jeho jmenování.“5 Notáři jsou tedy jmenováni v rámci obvodu svého okresního soudu, v němž se nachází současně místo výkonu jejich činnosti, na které se váže notářský úřad. Na závěr bych chtěla zdůraznit, že sám notářský úřad nemá právní subjektivitu, ta je vázána na fyzickou osobu, která tento úřad zastává. Podle §9 notářského řádu mezi předpoklady pro zahájení činnosti notáře patří jmenování do funkce prováděné ministrem spravedlnosti na návrh Komory, složení slibu do rukou téhož ministra, pořízení úředního razítka notář (blíže upraveno v §6 a §7 kancelářského řádu) a povinné uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s touto činností (projev zásady osobní odpovědnosti za výkon notářství). Místo výkonu činnosti, čili sídlo, přímo souvisí s působností notářského úřadu. Jeho určení je proto součástí jmenování, kdy tatáž osoba může působit pouze v jednom sídle. Na takové adrese se pochopitelně nachází notářská kancelář zapsaná v evidenci vedené příslušnou notářskou komorou. Působí v něm jeho zaměstnanci, musí být označeno na úředním razítku a je na něj doručována pošta, která se adresuje k rukám notáře. Povinnou součástí se podle §1 kancelářského řádu stává také spisovna, která může být umístěna i mimo samotnou kancelář. Notář svou činnost vykonává během úředních dnů ve stanovených úředních hodinách, které musí být zveřejněny na informační tabuli umístěné před vchodem do budovy nebo v jejích vstupních prostorách. Existují dále také pravidla pro stanovování úředních dnů, která udává §3 kancelářského řádu.

4

SCHELLEOVÁ, Ilona. Organizace justice a právní služby. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2008, 215 s. ISBN 9788087071687. S. 162. 5 SCHELLE, Karel a Ilona SCHELLEOVÁ. Právní služba: advokacie, notářství, patentoví zástupci, daňoví poradci, soukromí soudní exekutoři. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 103. ISBN 8086861260. S. 71.

13

2.4 NOTÁŘŠTÍ ZÁSTUPCI, NÁHRADNÍCI, PRACOVNÍCI A JINÉ FORMY SPOLUPRÁCE Zástupci a náhradníci vykonávají činnosti místo notáře, který byl do své funkce právoplatně jmenován, avšak nadále ji nezastává. Důvody, proč se tak děje jsou potom kritérii, podle nichž se odlišují. Zatímco zástupce přichází na scénu v okamžiku, kdy notář po dobu minimálně jednoho roku nevykonává činnost, pro kterou byl do svého úřadu dosazen, náhradník se ustanovuje pro případy smrti, pozastavení výkonu či odvolání notáře. Zástupcem může být jiný notář, ale také notářský kandidát (avšak pouze pro jednoho notáře6), a jedná jménem zastoupeného. U náhradníka se situace liší. Lze jím ustanovit pouze jiného notáře, který naopak jedná svým jménem. Notářští koncipienti a kandidáti se zapisují na základě žádosti do seznamu koncipientů a kandidátů vedeného komorou příslušnou dle sídla notáře, který je zaměstnává v pracovním poměru. Ustanovení §19 notářského řádu uvádí, které činnosti může koncipient na základě písemného pověření notářem provádět. Koncipientská praxe končí úspěšným složením notářské zkoušky, kterou organizuje Komora, provádí se před zkušební komisí a skládá se z části písemné i ústní (blíže ve zkušebním řádu). Jakmile dotyčný notářskou zkoušku složí, může si podat žádost o zařazení do seznamu notářských kandidátů. Poté po minimálně pětileté praxi a splnění ostatních podmínek na osobu notáře, se může kandidát účastnit konkurzního řízení (dle konkurzního řádu) při uvolnění nebo vzniku nového notářského úřadu. Další pracovníci notáře, čili kancelářští pracovníci (§4 kancelářského řádu) a notářští tajemníci, kteří jednají na základě pověření po složení již zmíněné kvalifikační zkoušky. Jejich činnost se považuje za činnost notáře. Používají tedy notářovo úřední razítko. Podepisují se však svými jmény. V případě, že spolu notáři uzavřou písemnou smlouvu, která upravuje jejich vztahy a vzájemná práva i povinnosti, a mají stejné sídlo, mohou se stát společníky. Takovéto ujednání musí být samozřejmě známo příslušné notářské komoře, tudíž jsou zúčastnění notáři povinni ji informovat o vzniku, změně či zániku zastupování. Mohou si také zřídit společnou kancelář a jsou oprávněni se navzájem zastupovat při výkonu notářství.

6

Výkladové stanovisko Prezidia Notářské komory České republiky ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. VS 2/2007. In: Notářská komora České republiky: Výkladová stanoviska NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 5. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/vs/019.pdf

14

2.5 NOTÁŘSKÁ ČINNOST A DALŠÍ ČINNOST NOTÁŘŮ K výkonu notářství podle §2 notářského řádu patří činnost sepisovací, osvědčovací a dále úschovy. Uvedené aktivity se považují za notářskou činnost v užším slova smyslu. Ustanovení §3 a §4 notářského řádu potom hovoří o dalších a jiných činnostech. Obě, další i jiné činnosti, bývají označovány jako notářská činnost v širším slova smyslu. 2.5.1 Sepisování veřejných listin o právních úkonech Notářské zápisy jsou veřejnými listinami vydávanými notářem. Sepisování těchto listin má převážně preventivní účel, jelikož vznikají listiny nadané veřejnou vírou, které nevzbuzují pochybnosti (především odborná formulace textu a poučení ze strany notáře při sepisování listiny). Při provádění zápisů je také nutno dodržovat povinný postup, obsah i formu. Podrobnosti stanoví §62- §71c notářského řádu (například závazek zjišťovat totožnost účastníků). Pokud notář provádí osvědčení podle §72 notářského řádu formou notářského zápisu, nemůže v něm rovněž vyslovit právní názor nebo právní závěr.7 Notářské zápisy jsou sepisovány buď na základě rozhodnutí účastníků, nebo stanoví-li to zákon. Občanský zákoník stanovuje povinnost jeho sepsání ve více případech. Příkladem je dohoda o zúžení či rozšíření společného jmění manželů. Poměrně často se příkaz zpracování zápisu objevuje také v obchodním zákoníku. Na ukázku uvádím zakladatelskou listinu obchodní společnosti. Notářské zápisy, které jsou sepsány, ač pro ně není tato forma povinně stanovena, mohou v mnohém posloužit. ,,Dům, byt nebo pozemek se nejčastěji převádějí kupní nebo darovací smlouvou. Notář Vám smlouvu o převodu nemovitostí sepíše ve formě notářského zápisu,

který

je

na

rozdíl

od

smluv

sepsaných

například

advokátem

nebo realitní kanceláří veřejnou listinou. To znamená, že v případě sporu může být u soudu použit stejnopis notářského zápisu jako jednoznačný důkaz potvrzující pravdivost údajů v něm uvedených.“8 Ráda bych ještě dodala, že výkon notářství výkon přenesených pravomocí a státní suverenity, proto také jakékoli listiny pořízené notářem mimo území našeho státu nemají povahu veřejných listin. 7

Usnesení prezidia Notářské komory České republiky ze dne 11. 4. 1995. In: Notářská komora České republiky: Výkladová stanoviska prezidia NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 7. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/vs/026.pdf 8 Notářská komora České republiky: Notářské služby [online]. Notářská komora České republiky [cit. 6. 2. 2013]. Dostupné z: http:// http:// http://www.nkcr.cz/index.php?page=prevodynemovitosti

15

2.5.2 Osvědčování právně významných skutečností a prohlášení Notář na základě žádosti osvědčí nějakou skutečnost nebo prohlášení, jichž byl přítomen, a které jsou způsobilé stát se právním podkladem či vyvolat právní následky. ,,Hlavní význam osvědčování pro předcházení sporům spočívá v tom, že již vědomí toho, že skutečnost či prohlášení má být osvědčeno, vede ke snaze o řádné provedení osvědčované skutečnosti či prohlášení.“9 Notářský řád se touto činností zabývá v §72 a následujících, kde mimo jiné uvádí taxativní výčet druhů osvědčení, který obsahuje ověření pravosti podpisu (legalizaci), ověření shody opisu nebo kopie listiny s jejím originálem (vidimaci), osvědčení o protestech směnek, o průběhu valných hromad, o předložení listiny, o tom, že je někdo naživu, o prohlášeních a jiné. Nejlépe zapamatovatelným příkladem nejspíše bude notářské osvědčování průběhu slosování v různých soutěžích. Všechny tyto listiny musí být opatřeny ověřovací doložkou, která je buď přímo na dané listině, nebo je s ní pevně spojena. Opět zde hovoříme o veřejné listině, která je nadána veřejnou mocí. 2.5.3 Notářské úschovy Do úschovy notáři přijímají závěti, cenné papíry i jiné listiny, a také peníze a listiny za účelem jejich vydání ostatním osobám (a to rovněž s cílem zajištění určitého závazku). Institut úschovy je projevem důvěryhodnosti postavení notáře, jsou zde tudíž pevně stanovená pravidla nejen pro místo uložení, ale také pro přijetí i vydání předmětů úschovy. V první řadě musím zmínit, že o přijetí do úschovy se sepisuje protokol s obligatorně stanovenými náležitostmi. Vyjma závětí, listin o vydědění a jejich odvolání musí být ukládány v bezpečnostní schránce notáře vedené u peněžního ústavu či v jeho kanceláři. Když notář přebírá do úschovy listiny, pak tak činí neomezeně. U peněz je situace odlišná, jelikož nesmí být přijímány v hotovosti, nýbrž pouze na běžné bankovní účty vedené na jméno notáře a k úschově určené10. Všechny předměty se zapisují do knihy notářských úschov, musí být vloženy do obalu s úředním razítkem a podpisem notáře, musí být zapečetěny a poté vloženy do bezpečnostní schránky. Tato opatření slouží k tomu, aby předměty úschovy nemohly být zneužity, a aby je nebylo možno zaměnit. Kromě výše uvedených existují i jiné 9

BÍLEK, Petr, Roman FIALA, Karel JINDŘICH, Karel WAWERKA a kol. Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 1120. ISBN 9788074001819. S. 19. 10 Usnesení Prezidia Notářské komory České republiky ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. P1-15/2006. In: Notářská komora České republiky: Usnesení prezidia NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 10. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/vs/097.pdf

16

kontrolní mechanismy, jako povolení přístupu do bezpečnostní schránky pouze notáři či osobě jím pověřené, pravidelné roční kontroly úschov notářem, centrální evidence uschovaných peněž vedená Komoru a mnohé další. 2.5.4 Vydávání stejnopisů, opisů, výpisů a potvrzení Notář v rámci výkonu svého úřadu vydává stejnopisy, opisy, výpisy i potvrzení podle §90 notářského řádu. Rozdíl mezi stejnopisem a opisem je takový, že stejnopis musí být naprosto identický s původním dokumentem, přičemž u opisu je povinný pouze identický obsah. Z notářských zápisů se vydávají jak stejnopisy, tak prosté opisy (ze zápisů o závětech, však lze zhotovit pouze prostý opis). Ověřené opisy se potom nevydávají z notářských zápisů, ale z jejich stejnopisů, které jsou veřejnými listinami. 11 Pokud je z notářského zápisu pořízen stejnopis, musí být opatřen doložkou o ověření, která obsahuje obligatorně stanovené náležitosti (§92 notářského řádu). Výpis se může týkat pouze některých skutečností či jednání uvedených v samotném zápise a potvrzení stručně a výstižně vyjadřuje skutečnosti známé notáři z jeho spisu. Všechny čtyři výše uvedené druhy textů vydávaných notářem se běžně pořizují v listinné podobě a předávají se osobně v kanceláři notáře. Není však vyloučen jiný způsob jejich postoupení adresátu, jako je vydání v elektronické podobě opatřené uznávaným elektronickým podpisem. 2.5.5 Další činnost notáře Notářský řád upřednostňuje výkon základních činností uvedených ve svém §2. Z tohoto důvodu zde máme také negativní vymezení notářské činnosti obsažené v §5 odst. 2 notářského řádu (neslučitelnost funkce notáře s jinou výdělečnou činností). Není však možné nechat notáře pohybovat pouze v rozmezí §2. V některých případech je potřeba učinit související úkony, kdy by bylo nesmyslné předávat pro tento úsek případ například advokátu. Ustanovení §3 notářského řádu proto oblast působnosti notáře rozšiřuje. Obsahuje uzavřený výčet toho, co pod tzv. další činnosti spadá. Jedná se o právní porady ve vztahu, zastupování při některých přímo stanovených jednáních, sepisování listin, správu majetku

11

Usnesení prezidia Notářské komory České republiky ze dne 12. 10. 1993. In: Notářská komora České republiky: Výkladová stanoviska prezidia NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 9. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/vs/021.pdf

17

a výkon funkce insolvenčního správce. Výše uvedené bylo souhrnně pojmenováno jako právní pomoc, která se vykonává pouze v souvislosti s notářskou činností. Zastupování notářem je dovoleno pouze v jednáních s jinými osobami či orgány, ve správním řízení a v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu a, až na výjimky, v řízeních upravených v §175a-200e občanského soudního řádu. Podle §25a občanského soudního řádu lze notáři udělit pouze procení plnou moc. Myslím si, že činnost notářů je natolik specifická, že se zde projevuje snaha přimět jej, aby vykonával především funkce, ke kterým byl tento úřad zřízen. Provádí úkony, jež advokáti činit nemohou, a tak by se měli soustředit především na aktivity upravené v §2 notářského řádu, které tvoří základ jejich funkce. 2.5.6 Jiná činnost notáře Poslední variantou, kterou notářský řád v rámci působnosti notářů nabízí, tzv. jiná činnost podle §4 notářského řádu, který stanovuje povinnost jednat na základě pověření, stanoví-li tak notářský řád nebo jiný zákon. K jiné činnosti upravené notářským řádem patří ty, které vznikaly postupně při jeho novelizacích a nespadají pod §2 a 3 řádu. Jako příklad by se daly uvést úkony, které notář provádí v rámci Centrální evidence závětí a Centrální evidence manželských smluv, kterými se budu blíže zabývat ve třetí kapitole. Druhým a zároveň běžnějším způsobem je pověření k jiné činnosti obsažené ve zvláštních zákonech. Zde považuji za podstatné zmínit především občanský soudní řád, zákon č. 40/1960 Sb., občanský zákoník a zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy. Občanský soudní řád obsahuje takové zmocnění především v §38, který stanoví, že soud pověří notáře, aby jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví (viz. třetí kapitola). Dále může notář vykonávat jinou činnost v případě, kdy zjišťuje stav a obsah závěti, kterou napsal nebo má v úschově. Výkon jiné činnosti přichází v úvahu také u zjišťování stavu listiny o správě dědictví. Občanský zákoník obsahuje případ zákonného zmocnění notáře ve svém §158 odst. 2, podle něhož je notář v případě, že zástavní smlouvu sepsal ve formě notářského zápisu, povinen provést zápis zástavního práva do Rejstříku zástav vedeného Komorou. Posledním případem, který chci zmínit, je jiná činnost notáře jako kontaktního místa veřejné správy. Podle §8a zákona o informačních systémech veřejné správy jsou kontaktním místem, čili součástí systému kontaktních míst veřejné správy - Českého podacího ověřovacího informačního národního terminálu (Czech POINT), mimo jiné také notáři. 18

2.6 ODPOVĚDNOSTNÍ VZTAHY, KÁRNÉ ŘÍZENÍ A DOHLED NAD ČINNOSTÍ NOTÁŘŮ Notář je odpovědný za škodu, kterou způsobil v souvislosti s výkonem své činnosti. Oprávněnými k odškodnění jsou podle §57 notářského řádu žadatel, klient nebo jiný účastník. Notář dále odpovídá také za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem činnosti svého pracovníka. Odpovědnosti se však může zprostit, pokud prokáže, že se škodě nedalo zabránit ani při vynaložení veškerého možného úsilí. Nejedná se tedy o odpovědnost objektivní. Ustanovení §4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ,,zákon o odpovědnosti za škodu“) říká, že za výkon státní správy se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře v řízení o dědictví. Náhrada škody se uplatňuje u ministerstev a jiných ústředních správních úřadů. Povinnost uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu před a po celou dobu výkonu notářství je jedním z předpokladů zahájení činnosti. ,,Notář odpovídá za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem činnosti notáře celým svým majetkem a v jejím plném rozsahu. Tím však není zajištěno, že skutečně dojde k uhrazení škody.“12 Pojištění slouží k tomu, aby z něj byla vzniklá škoda uhrazena, avšak problémem je, že dodnes nebyla závazně stanovena minimální výše takového pojistného. Notáři se také mohou dobrovolně účastnit rámcových pojistných smluv, které uzavírá Notářská komora České republiky, přičemž minimální pojistnou částkou je zde 5 milionů Kč. I přes výše uvedené se stále může stát, že hodnota vyplaceného pojistného plnění je nižší než samotná škoda. Článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nám ovšem říká, že každý má právo na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu nebo orgánu veřejné správy či nesprávným úředním postupem. Ve spojení tohoto článku s §57 odst. 3 notářského řádu se jeví zřejmé, že za případný nedoplatek škody nese odpovědnost stát. Právo na regresní úhradu zůstává nedotčeno. Část čtvrtá notářského řádu, tedy §45 a následující, upravuje dohled nad činností notářů a kárná řízení. Tento dozor je prováděn ze strany Ministerstva spravedlnosti a také ze strany Komory a jednotlivých notářských komor. Státní dohled ministerstva se vztahuje

12

BÍLEK, Petr, Roman FIALA, Karel JINDŘICH, Karel WAWERKA a kol. Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 1120. ISBN 9788074001819. S. 215.

19

na činnost podle §2 notářského řádu, zatímco dohled samosprávy má širší rozsah a vztahuje se také na činnosti dle §3 a 4 notářského řádu, na činnost komor i na vedení notářských úřadů. Jednotlivé notářské komory dozírají na vedení úřadů ve svém obvodu a na činnost jejich notářů. V průběhu dohledu mohou být zjištěny drobné nedostatky, které se příslušnému notáři vytknou. Pokud se však jedná o hrubější nedodržení povinností, mluvíme o kárném provinění (blíže v kárném řádu). 2.7 UKONČENÍ ČINNOSTI NOTÁŘE Existuje několik skutečností, které mohou ukončit činnost notáře. V první řadě zde máme možnost odmítnutí úkonu. Notář jej může nebo dokonce musí využít pouze v případech taxativně stanovených notářským řádem v §53 a 54. Musí tak učinit například, když se jedná o úkony, které odporují zákonům či obecně závazným právním předpisům. Pokud tento instrument notář využije, musí o svém nevyhovění učinit záznam ve spise doplněný o důvody odmítnutí či odstoupení. Proti takovémuto rozhodnutí se lze bránit stížností u notářské komory. Může však nastat také situace, kdy sám účastník využije úpravy obsažené v §17a občanského soudního řádu, podle níž účastník uplatní námitku podjatosti směřující k vyloučení notáře z úkonů soudního komisaře v řízení o dědictví. Je tak povinen učinit nejpozději při prvním jednání s notářem nebo do 15 dnů od doby, kdy se o takovém důvodu dověděl. Dotčený notář se k námitce musí písemně vyjádřit. Sami notáři jsou samozřejmě také povinni soudu nahlásit, jakmile se dozví, že existuje důvod pro jejich vyloučení. Dalším zásahem do výkonu notářství může být jeho pozastavení. Může či musí tak na základě §10 notářského řádu učinit ministr spravedlnosti, například musí vždy pozastavit činnost notáře po dobu výkonu trestu odnětí svobody, není-li odvolán, nejdéle však na 4 roky. Přerušení tak neznamená ukončení činnosti, pouze časově omezenou nemožnost jejího výkonu. K odvolání dochází na základě žádosti, při nesložení slibu, skončením roku, ve kterém notář dosáhl 70–ti let, pozbytím státního občanství, zbavením způsobilosti či odsouzením za úmyslný trestný čin nebo čin spáchaný v rámci výkonu notářství. Dále je odvolán notář, který si i přes upozornění notářské komory neobnovil zaniklé pojištění odpovědnosti za škodu, notář bezdůvodně nevykonávající svou činnost po dobu tří měsíců a také notář provádějící neslučitelnou činnost po dobu delší než 4 roky. Podle §51 notářského řádu 20

může kárná komise o odvolání notáře rozhodnout také z důvodu špatného zdravotního stavu, který mu trvale neumožňuje zastávat svůj úřad. Na závěr musím zmínit ještě jeden způsob ukončení funkce notáře, a tím je smrt. Dochází tedy i k zániku samotné fyzické osoby. Ze zesnulého se stává zůstavitel, jehož majetek je projednáván v dědickém řízení. 2.7 ODMĚŇOVÁNÍ Notářská činnost se provádí za úplatu, protože je zároveň neslučitelná s většinou jiných výdělečných činností (výjimky uvádí §5 odst. 2 notářského řádu). Notář provádí řadu činností, které s sebou nesou velkou dávku odpovědnosti a mohou vážně ovlivnit dotčené poměry. Přesto musí být nezávislý a nestranný. Domnívám se, že nedostatek finančních prostředků by mohl vést k jeho nižší motivaci. Je ovšem důležité, aby výše takové odměny nebyla přemrštěně vysoká, jelikož tím by mohla klesnout důvěryhodnost notářského úřadu. Z toho důvodu byla přijata právní úprava, která pevně stanovuje výši a způsob určení odměny notáře. Základní ustanovení jsou umístěna v části osmé notářského řádu, tedy v §106-109. Dle nich notáři náleží odměna, ale i náhrada za promeškaný čas a náhrada hotových výdajů. Popřípadě také výše odvedené daně z přidané hodnoty. Všechny tyto položky hradí žadatelé solidárně. Podrobnosti k odměňování jsou stanoveny v obecně závazných vyhláškách, a to podle druhů činnosti. Vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví (notářský tarif) upravuje odměnu u činností podle §2 a §4 notářského řádu. Současně ve svém §10 stanoví, že se výše a způsob úplaty notáře za poskytování právní pomoci a za správu majetku podle §3 odst. 1,2 notářského řádu řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Pokud se však jedná o právní pomoc v podobě zastupování notářem v občanskoprávním řízení, nastupuje zde úprava vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Poslední činností, která nebyla zařazena pod konkrétní předpis, je výkon funkce insolvenčního správce podle §3 odst. 3 notářského řádu. Úpravu tohoto odměňování 21

můžeme nalézt ve vyhlášce č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů.

22

3. NOTÁŘ JAKO SOUDNÍ KOMISAŘ V ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ Poslední, a pro mou práci stěžejní činností notáře, jsou úkony notáře jako soudního komisaře v řízení o dědictví. Ty spadají pod tzv. jinou činnost zakotvenou v ustanovení §4 notářského řádu. Tuto notář vykonává, je-li k ní výslovně zmocněn samotným notářským řádem či zvláštními zákony. Samotné pověření, aby notář jako soudní komisař prováděl úkony v řízení o dědictví, se potom nachází v §38 občanského soudního řádu. Jelikož se jedná o státem svěřenou pravomoc (tedy konkrétně pravomoc svěřenou okresními soudy), považují se úkony soudního komisaře v řízení o dědictví za úkony příslušného soudu, který pověření vydal. V této kapitole se budu zabývat jednotlivými stádii řízení o dědictví, kde se zaměřím především na osobu notáře, na jeho úkony a procesní stránku věci. Tu samozřejmě doplním o příslušnou hmotně-právní úpravu, kterou se soudní komisař musí rovněž řídit. Jednotlivá témata jsem zařadila do sledu, v němž bývají v řízení řešeny, popřípadě podle předmětů spolu úzce souvisejících či na sebe navazujících. Má snaha směřuje ke vzniku stručného průvodce soudním komisariátem v řízení o dědictví. 3.1 DĚDICKÉ ŘÍZENÍ Právní subjektivita každého jedince končí jeho smrtí. Dochází tedy k zániku práv a povinností, která jsou neoddělitelně spjata s osobou zůstavitele. Ostatní práva a povinnosti však smrtí jejich nositele nezanikají, pouze přecházejí na jinou osobu. Téměř všechna majetková práva a povinnosti, která po sobě zůstavitel zanechal, musejí být projednána v rámci dědického řízení, jehož výsledkem je určení, kdo se stal právním nástupcem zemřelého. Ústavně-právní zakotvení můžeme nalézt ve čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který říká, že dědění se zaručuje. Dědické řízení tak bývá zahájeno i bez návrhu, a to po každé osobě, o jejímž úmrtí se soud dověděl. ,,Právní úprava tak spočívá na principu tzv. obligatornosti dědického řízení (každé úmrtí fyzické osoby vede k zahájení dědického řízení, bez ohledu na to, zda o to dědici žádají a zda tato osoba měla nějaký majetek) a na principu ingerence státu do

dědických

vztahů

(stát

ovlivňuje

uspořádání

dědických

vztahů).“13

Činí

tak prostřednictvím příslušného okresního soudu, který následně pověří notáře k výkonu 13

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 432. ISBN 9788087212790. S. 137.

23

funkce soudního komisaře v jednotlivých řízeních, a tím na něj přenáší část svých pravomocí. Samotný notář potom musí zjistit právní nástupce zůstavitele i jeho majetek, popřípadě dluhy, a musí činit úkony nezbytné pro řádné projednání dědictví či nutná opatření. Závěry celého řízení se následně promítnou v usnesení, které notář vydává coby veřejnou listinu. Ráda bych však upozornila na fakt, že takovéto rozhodnutí ve věci má pouze deklaratorní povahu. Na základě ustanovení §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,občanský zákoník“) se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Pro srovnání dále uvádím, že dříve u nás existovala odlišná právní úprava, která znala tzv. ,,ležící pozůstalost“. To znamenalo, že se dědictví nabývalo až jeho odevzdáním, a proto bylo dědické řízení nezbytné k nabytí majetku zůstavitele. Dnešní úprava tedy ve srovnání se starou slouží spíše k zachování právní tradice a právní jistoty. 14 Přesto jsou platné normy pro notáře závazné a musí podle nich jako soudní komisař v řízení o dědictví postupovat. Konkrétně je vázán hmotně-právními pravidly chování nalézajícími se v části sedmé občanského zákoníku, tedy již zmíněným §460 a následujícími. Těžiště procesně-právní úpravy tvoří občanský soudní řád, konkrétně jeho pověřovací §38, §151a týkající se odměňování a především §175a - §175ze, které jsou součástí hlavy páté části třetí nazvané Zvláštní ustanovení. Tato hlava v sobě skrývá, ač tak není přímo pojmenována právní úpravu nesporných řízení. Podrobnější rozpracování dědické tématiky můžeme dále nalézt ve vyhlášce č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a to především v její části deváté a desáté. Řadí-li se podle občanského soudního řádu řízení o dědictví mezi řízení nesporné, sdílí také jejich specifika, kterými se liší od řízení sporného. Uvádím tedy ta nepodstatnější, kterými jsou preventivní funkce (na rozdíl od funkce reparační), použití pouze výlučné místní příslušnosti (§88 písm. j) občanského soudního řádu), princip úplné apelace při odvolání (viz. §205a odst. 2 občanského soudního řádu) a již zmíněná možnost zahájení řízení i bez návrhu. Především se však od sporného řízení liší okruhem účastníků procesu. Zde se nejedná o strany v kontradiktorním postavení, tudíž se pro ně neužívají názvy žalobce a žalovaný. Pro ,,nespor“ platí tzv. druhá a třetí definice účastníků řízení. Podle ustanovení §94 občanského soudního řádu jsou jimi v řízení zahajovaném i bez návrhu navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno

14

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 751. ISBN 9788072017263. S. 403.

24

nebo ti, které zákon za účastníky označuje. Samotné účastenství v řízení o dědictví popíši později. Nyní bych ráda připojila přehled principů, které se uplatní v dědickém řízení. Některé z nich jsou obecné pro celé soudnictví, jiné pro civilní řízení a ostatní se uplatní pouze v řízení o dědictví. Patří sem již zmíněné principy nezávislosti, nestrannosti a rovnosti účastníků řízení, dále se uplatní princip zákonného notáře jako soudního komisaře, princip neveřejnosti, ústnosti a přímosti. Ze samotné podstaty dědického řízení jako procesu nesporného, vychází princip oficiality (dispoziční oprávnění účastníků jsou omezena), princip

vyšetřovací

(soudní

komisař

není

při

zjišťování

skutkového

stavu

ani při dokazování vázán návrhy účastníků), princip volného hodnocení důkazů a princip legálního pořádku (úkony se činí v pouze v té části řízení, která je pro ně určena). Je také samozřejmé, že ani v dědickém řízení nechybí princip materiální pravdy. 15 Na základě shora uvedeného vyvozuji, že účelem celého řízení o dědictví je tedy projednání majetku zanechaného zůstavitelem, přičemž musí být zjištěni jeho dědicové a majetek (popřípadě dluhy), končící pravomocným usnesením, jež pro dědice má jakousi potvrzovací hodnotu. V odborné literatuře se tak mluví o funkci legitimační a majetkové.16 3.2 ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ Výše uvedená zásada obligatornosti dědického řízení nám zaručuje, aby byla všechna úmrtí fyzických osob projednána, přičemž každý lidský skon je konstatován buď v odborném posudku lékaře, a to na základě ohledání těla, anebo v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého podle §195-200 občanského soudního řádu. Ustanovení §7 odst. 2 občanského zákoníku uvádí, že prohlášení za mrtvého přichází v úvahu, nelze-li smrt prokázat předepsaným způsobem nebo je-li ona osoba nezvěstná, a se zřetelem ke všem okolnostem lze usoudit, že již nežije. Pokud již máme smrt oné osoby jako právní událost kvalifikovánu, musí být rovněž zanesena do příslušné knihy úmrtí, které vedou na základě ustanovení §175a odst. 1 občanského soudního řádu orgány státní správy pověřené spravováním matriky. Jsou jimi podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení 15

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 432. ISBN 9788087212790. S. 139. 16 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 432. ISBN 9788087212790. S. 147.

25

a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů matriční úřady, kterými jsou obecní úřady, v hlavním městě Praze úřady městských částí, v územně členěných statutárních městech úřady městských obvodů nebo úřady městských částí a pro území vojenských újezdů újezdní úřady. Jejich správní obvody vymezí Ministerstvo vnitra České republiky prováděcím právním předpisem. Příslušný je ten matriční úřad, v jehož obvodu k úmrtí došlo. Výjimku tvoří zápis o prohlášení fyzické osoby za mrtvou, který se na základě §10 odst. 4 zákona o matrikách provede vždy do knihy úmrtí Úřadu městské části Praha 1. Výše uvedené správní úřady (popřípadě soud, který vydal rozhodnutí o prohlášení za mrtvého) jsou po provedení zápisu povinny oznámit každé úmrtí okresnímu soudu příslušnému podle §88 písm. j) občanského soudního řádu. ,,Podnětem k zahájení řízení je zpravidla oznámení příslušného orgánu státní správy pověřeného vedením matriky, může však jít i o jiné spolehlivé sdělení (sdělení Policie ČR, sdělení zdravotnických či sociálních zařízení – nemocnice, domovy důchodců, léčebny dlouhodobě nemocných apod.). Podkladem pro zahájení dědického řízení je úmrtní list nebo pravomocný rozsudek o prohlášení za mrtvého.“17 Řízení o dědictví může být zahájeno na návrh nebo i bez návrhu (čili z moci úřední). Váže-li se počátek procesu na návrh, je pro zahájení řízení rozhodný okamžik, kdy tento návrh dojde soudu. K jeho podání jsou věcně legitimováni ti, kdo o sobě tvrdí, že se stali dědicem, dále stát, domnívá-li se, že mu má dědictví připadnout, vypravovatel pohřbu a na základě §94 odst. 2 OSŘ také samotný navrhovatel (pokud ovšem soudní komisař zjistí, že ten není účastníkem řízení, přestane s ním nadále jednat).18 Ráda bych ještě upozornila, že od návrhu se musí odlišit podnět, který se využije spíše při dodatečném projednání dědictví o nově najevo vyšlém majetku. Může jej podat kdokoli a jedná se spíše o upozornění. V praxi však bývají rozdíly mezi návrhem a podnětem mnohdy stírány. Hodnotí se spíše podle toho, zda ten, kdo jej podává, hodlá být účastníkem procesu. Povinnost soudu zahájit dědické řízení i bez návrhu vzniká vždy, kdy se o úmrtí fyzické osoby dozví. Stává se tak především na základě zprávy matričního úřadu, a popřípadě i jiných orgánů veřejné správy. Jako příklad uvádím orgány Policie ČR. Způsob tohoto 17

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 751. ISBN 9788072017263. S. 405. 18 DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1579. ISBN 9788074001079. S. 1186.

26

zahájení řízení je projevem zásady oficiality, která se v něm uplatní. Příslušný soud zde vydává usnesení o zahájení řízení bez návrhu, které se podle §175a odst. 2 OSŘ nemusí doručovat. Okamžikem vydání tohoto usnesení se řízení zahajuje. 3.2.1 Pravomoc a příslušnost soudů V prvém případě je potřeba zjistit, kdo disponuje pravomocí k projednání řízení o dědictví. Jelikož se jedná o procesní podmínku, jejíž nedostatek se nedá odstranit, považuji za nutné ji konkrétně vymezit. Pokud by totiž úkony v řízení o dědictví činil nepravomocný soud, muselo by se potupovat podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu, což by mělo za následek zastavení celého procesu. V České republice jsou pravomoci k projednání pozůstalosti svěřeny soudům, které následně pověřují notáře jako soudní komisaře, aby prováděli úkony v řízení o dědictví. Zvláštní režim ovšem mají procesy, v nichž se objevuje mezinárodní prvek, to znamená buď zůstavitele s jiným než českým občanstvím, nebo majetek nacházející se na našem území, jež připadá do dědictví. Základní právní úpravu můžeme nalézt v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně v §17-18 a v §44-45. Obecně by se dalo říci, že je pravomoc tuzemských soudů dána u zůstavitele, jenž byl v době své smrti státním občanem nebo pokud zde měl bydliště a zároveň o to požádá dědic, který se v České republice zdržuje. Pravomoc českých soudů je dána také pokud se jedná o nemovitosti ležící na našem území, není-li dodržena reciprocita stran cizího státu, či pokud ten odmítne se dědictvím zabývat. Jestli však byla mezi dotčeným státem a Českou republikou uzavřena dvoustranná smlouva, jejíž ustanovení spadající do oblasti řízení o dědictví, uplatní se vždy přednostně tato smlouva. Můžeme tedy hovořit o přednostní aplikaci speciální právní úpravy (s užším okruhem subjektů na něž dopadá) před úpravou obecnou. Příslušnost, coby další procesní podmínku, rozlišujeme jako věcnou, místní a funkční. Věcná příslušnost vyjadřuje, který soud je v prvním stupni oprávněn k provádění úkonů v řízení. Obecně najdeme v §9 odst. 1 OSŘ pravidlo, že kromě věcí uvedených v §9 odst. 2,3 OSŘ, o nichž rozhodují krajské soudy, jsou k řízení v prvním stupni příslušné soudy okresní. Jelikož se dědické řízení ve výčtu věcí přiřazených krajským soudům nenachází, uplatní se §9 odst. 1 a v prvním stupni rozhodne okresní soud. Místní příslušnost nám pomáhá stanovit, který soud se bude věcí zabývat z hlediska lokálního určení. Soud ji podle §105 OSŘ zkoumá ještě předtím, než začne jednat ve věci samé, popřípadě k námitce účastníka při jeho prvním úkonu v řízení. Rovněž se zde uplatní 27

zásada perpetuatio fori vyjádřená v §11 OSŘ. Právní teorie dále rozlišuje místní příslušnost obecnou, danou na výběr a výlučnou, přičemž v řízení o dědictví se uplatní pouze výlučná. Své tvrzení opírám o ustanovení §88 písm. j) občanského soudního řádu, který říká, že věc projedná soud, v jehož obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště nebo pobyt. Není-li takový soud, je rozhodující obvod, v němž se nachází zůstavitelův majetek. Je-li příslušných více soudů, rozhoduje ten, který ve věci provedl první úkon. Pro tuto situaci se v právní teorii užívá výraz ,,předstižení“. Bydlištěm je myšleno místo, kde se zůstavitel fakticky zdržoval s úmyslem pobývat zde dlouhodobě či trvale. Důvodem, proč se pojem bydliště vykládá tímto způsobem, je podle mého názoru především snaha o rychlé a hospodárné vyřešení řízení. Lidé mají pevnější vazbu s institucemi místa jejich výskytu a lépe s nimi komunikují. Důvodem pro kritérium úmyslu trvale se zdržovat je nejspíše snaha o předcházení problémům. V posledním přechodném místě pobytu by přílišná vzdálenost od majetku, dědiců či jiných důležitých součástí řízení nebyla žádoucí. Pouze v případě, že zůstavitel neměl bydliště, se místní příslušnost řídí jeho posledním pobytem. ,,Místo pobytu zůstavitele je místem, kde se zůstavitel naposledy zdržoval, aniž by bylo jeho úmyslem zdržovat se zde trvale (např. v hotelu). Místní příslušnost, určená podle umístění zůstavitelova majetku, připadá nejčastěji v úvahu u osob, které se zdržují mimo Českou republiku, a které tak na území ČR nemají ani bydliště ani pobyt.“19 V praxi se ovšem místní příslušnost určuje nejčastěji pouze na základě adresy uvedené v úmrtním listu. Poslední, tedy funkční příslušnost, slouží k určení soudu, jež bude příslušný k řízení o opravných prostředcích. Jelikož v prvním stupni rozhodují okresní soudy, uplatní se norma obsažená v §10 odst. 1 občanského soudního řádu, tudíž budou k odvolání příslušné soudy krajské. Jediným dovolacím orgánem u nás je na základě §10a Nejvyšší soud České republiky, tudíž může jako jediný rozhodnout v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku. 3.2.2 Pověření V průběhu své práce jsem již několikrát zmínila, že notář je do funkce soudního komisaře ustaven okresním soudem, v jehož obvodu má sídlo. Děje se tak formou pověření, které podle ustanovení §38 odst. 4 občanského soudního řádu není soudním rozhodnutím. Znamená to, že se provádí neformálním úkonem (např. dopisem 19

SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 228. ISBN 9788025116593. S. 138.

28

či záznamem ve spise). Notář ani účastník tak proti němu nemohou podat odvolání a tudíž jim není doručováno. Na druhou stranu však bez výše uvedeného pověření nemůže notář činit žádné úkony v dědickém řízení. Tato informace nabývá své důležitosti například v okamžiku, kdy se do notářské kanceláře dostaví potomek zůstavitele a žádá o provedení jakéhokoli úkonu v rámci dědického řízení. Mnohdy, především při pověřování založeném na obvodovém systému (viz. níže), může být nanejvýš pravděpodobné, že bude pověřen právě onen notář. I kdyby se však jednalo o jistotu na místo pravděpodobnosti, musí notář odmítnout provést jakýkoli úkon, neobdržel-li dosud své pověření. Z toho plyne, že na rozdíl od sepisování veřejných listin o právních úkonech či osvědčování právně významných skutečností si účastníci nemohou vybrat notáře, u něhož bude řízení o dědictví vedeno. Myslím si, že jelikož se na základě §38 odst. 3 OSŘ úkony soudního komisaře považují za úkony soudu, jeví se závazná pravidla pro určení konkrétních notářů za logická. Už pro samotné soudy existují závazná pravidla (věcná, místní i funkční příslušnost), podle nichž se mezi ně rozdělují jednotlivé případy. Proto svěřují-li část svých pravomocí předem určenému počtu osob nadaných veřejnou mocí ve svém obvodu, musí mít na tato pověřování přijatý určitý systém. Faktory, které ovlivňují pověřování v dědickém řízení, jsou již zmíněná místní příslušnost soudu (jelikož ten pověřuje pouze notáře se sídly ve svém obvodu a zároveň rozhoduje výlučně o případech zůstavitelů spadajících do jeho místní příslušnosti) a rozvrhy práce jednotlivých soudů. Základní ustanovení k těmto rozvrhům můžeme nalézt v §175za OSŘ, podle něhož jsou notáři se sídlem v obvodu okresního soudu rovnoměrně pověřováni úkony v řízení o dědictví podle rozvrhu, který na návrh příslušné notářské komory vydává předseda každého krajského soudu na celý kalendářní rok. Podrobnější úprava se nachází v části jedenácté vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,vyhláška o jednacím řádu“). Podle ní se rozvrh pověřování dělí dále na oddíly, které odpovídají jednotlivým okresním soudům patřícím do obvodu krajského soudu, jež vydává rozvrh. Způsob pověřování může být podle §100 vyhlášky o jednacím řádu založen na systému obvodovém, časovém či na kombinaci obou. Pro ujasnění dodávám, že obvodový systém je založen na principu, že každý notář dostane svoji oblast působnosti, která tvoří součást obvodu okresního soudu (počet těchto oblastí se shoduje s počtem notářů v obvodu). Časový systém naproti tomu rozděluje případy v rámci kalendářního roku podle např. doby úmrtí či narození zůstavitele. 29

Je zřejmé, že zde panuje snaha o spravedlivé rozdělování pověření. Ovšem ani tento systém není schopen zaručit úplnou rovnováhu v počtu projednaných dědických řízení mezi notáři v jednom obvodu. Napadá mě, že by se situace mohla řešit tak, že budou pověření vydávány notářům v určeném pořadí vždy po jednom případu. Tak by sice zatíženost všech notářských úřadů byla rovnoměrná, ovšem nebylo by to v souladu se zásadou hospodárnosti. Může se totiž stát, že dědicové budou putovat přes celé území obvodu příslušného soudu, i když jiný notář sídlí v blízkosti jejich obydlí. Domnívám se, že zásada hospodárnosti zde převažuje nad snahou o spravedlivé a rovnovážné pověřování. 3.2.3 Úkony soudu Na dědickém řízení se účastní jak soudy, tak notáři coby soudní komisaři. Než přistoupím k popisu samotného průběhu řízení, ráda bych vysvětlila, jak jsou mezi ně jednotlivé úkony rozděleny. Některé z nich může činit pouze soud a naopak existují takové, které činí výhradně notáři. U jiných aktivit není vyloučena možnost, aby se na nich podílely soudy i komisaři. Činností notářů v řízení o dědictví se budu zabývat ve zbytku této kapitoly. Nyní se krátce zastavím u úkonů, které mohou činit pouze soudy. V první řadě sem patří zahájení dědického řízení, po kterém následuje výše popsané pověření, na jehož základě do procesu vstupuje soudní komisař. Až tímto okamžikem jsou jeho úkony považovány za úkony soudu. Do té doby není notář k jednání v dědickém řízení oprávněn. Z logiky věci tedy vyplývá, že pro zahájení procesu nemá potřebnou pravomoc. Ta je v tomto případě svěřena výlučně soudu. Z §12 OSŘ nám dále vyplývá, že v případě přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu nutnosti či vhodnosti rozhoduje vždy soud nadřízený soudu příslušnému a tomu, jež má být věc přikázána. Věc mu předkládá příslušný soud a soudní komisař může podat pouze podnět pro toto předložení. Ve většině případů přikázání z důvodu vhodnosti se tak stává právě na návrh pověřeného notáře. Dalším případem kdy vyvstává potřeba, aby soud učinil úkon v průběhu řízení o dědictví, je ustanovení kolizního opatrovníka dítěti. Zde se postupuje podle §37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. V praxi se většinou postupuje tak, že notář po konzultaci s účastníky řízení na základě jejich návrhů usoudí, kdo by mohl zastávat tuto funkci a soudu obratem zašle žádost o ustanovení kolizního opatrovníka spolu s návrhem osoby, která se do tohoto postavení nejlépe hodí. Pravidlo obsažené §38 odst. 2 občanského soudního řádu nám říká, že pověření (a tím i pravomoci notářů v řízení) se nevztahuje na žádosti o poskytnutí právní pomoci v cizině, 30

na ustanovení správce dědictví (§ 175f odst. 2 OSŘ), na zrušení usnesení o dědictví, zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel žije, nebo bylo-li zrušeno jeho prohlášení za mrtvého (§ 175w OSŘ), a na vydání potvrzení podle § 175z odst. 1 OSŘ. ,,Důvodová zpráva k zákonu č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ve vztahu k novelizaci §38 odst. 2 zejména uvádí, že ,,soudu by v řízení o dědictví měly být svěřeny pouze základní úkoly, nezbytné pro to, aby byl zachován přehled o počtu probíhajících dědických řízení, tj. zejména přidělování věcí soudním komisařům a vyřizování věcí týkajících se ciziny“.“ 20 Soudům tedy zůstávají vyhrazena oprávnění uvedená v §38 odst. 2 občanského soudního řádu, ovšem i k těmto úkonům připravují podklady a návrhy na jejich znění notáři (§175zd OSŘ). ,,Oproti předchozí úpravě je nyní notáři výslovně uložena povinnost předložit soudu spolu s podklady pro rozhodnutí i návrh znění (textu) tohoto rozhodnutí, což má vést k odbřemenění soudu i v těch případech, kde bylo nutné jeho rozhodování ponechat. Soud může požadovat doplnění podkladů, pokud nejsou úplné, nebo provést potřebné úkony sám. Pokyny soudu jsou pro notáře závazné.“21 Podle ustanovení §175zb OSŘ soud dále může odejmout věc pověřenému notáři, jestliže přes předchozí upozornění způsobí zbytečné průtahy v soudním řízení. Učiní-li tak, musí úkony v řízení o dědictví pověřit podle rozvrhu práce jiného notáře. V tomto případě notáři, jemuž byla věc odňata, zaniká právo na odměnu za dosud jím provedené úkony. Zbytek činností v rámci dědického řízení mohou provádět (a ve většině případů tak činí) také soudní komisaři. Domnívám se, že tato úprava byla přijata za účelem odlehčení soudům, které přenáší část své pravomoci na notáře. Na druhou stranu jim byly zákonem ponechány jisté výlučné kompetence. Jak je vidno, jedná se buď o úkony vystupující z řady svou složitostí, neobvyklostí či potřebou zásahu toho, kdo své pravomoci soudnímu komisaři svěřil. V závěru upozorním, že spisy skončených řízení o dědictví jsou postoupeny soudu k následné archivaci. Soudní komisaři je tak mají ve své kanceláři pouze po dobu trvání procesu. Laicky by se dalo říci, že řízení o dědictví se zahajují u příslušného soudu, a jakmile jsou pravomocně uzavřena, opět se k němu vrací.

20

BÍLEK, Petr, Roman FIALA, Karel JINDŘICH, Karel WAWERKA a kol. Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 1120. ISBN 9788074001819. S. 760. 21 KORBEL, František, Dana PRUDÍKOVÁ, Lucie SVĚŢENOVÁ a Renata LETKOVÁ. Změny ve výkonu notářství po 1. červenci 2009. Ad Notam. 2009, roč. 15, č. 4, s. 122-131.

31

3.3 POSTUPY SOUDNÍHO KOMISAŘE A PRŮBĚH ŘÍZENÍ DĚDICKÉHO Nyní se nacházíme ve fázi, kdy soud zahájil řízení o dědictví a na základě rozvrhu pověřil prováděním úkonů v započatém procesu určitého notáře. V tomto stádiu přebírá soudní komisař již založený spis, který obsahuje úmrtí list a záznam o pověření, který většinou soud připojí na listinu s usnesením o zahájení dědického řízení. V případě, že zůstavitel zemřel v některém ze zdravotních zařízení, může být ve spise rovněž sdělení této instituce o úmrtí zůstavitele spolu se seznamem osobních věcí, které u nich zanechal a údajem komu byly vydány, seznamem cenností, které zde zůstaly uloženy, a popřípadě také oznámení o výši dluhu zůstavitele na regulačních poplatcích. Soud do spisu dále připojí všechny písemnosti, týkající se zůstavitele, které mu byly do té doby doručeny. Od okamžiku převzetí spisu, a tím i pověření, je notář oprávněn činit úkony jako soudní komisař v řízení o dědictví. Právě jimi se v této podkapitole hodlám blíže zabývat. Popíši jednotlivé fáze řízení, postupy notáře a samozřejmě také související hmotně-právní úpravu. Ráda bych tak vytvořila stručného průvodce dědickým řízením. Domnívám se, že veřejnost nemá přílišný problém pochopit hmotně-právní pravidla dědického práva. Matou je spíše postupy, které jsou v řízení užívány. Neznají procesní stránku věci a nevědí tedy, proč soudní komisař zvolil právě takový postup, což u nich vyvolává právní nejistotu. Mohou si sice vyhledat i procesní předpisy, ovšem ty jim zcela nepomohou. Nejsou upraveny příliš podrobně a těm, kteří se v praxi nepohybují, mnoho nevysvětlí. Proto jsem se rozhodla vytvořit text, který by napomohl orientaci v postupech soudních komisařů. Považuji za důležité na závěr uvést, že hovořím-li v textu této kapitoly o činnostech notáře, mám samozřejmě na mysli jeho úkony v rámci soudního komisariátu a také úkony jeho pracovníků, kandidátů i koncipientů, jsou-li k tomu notářem pověřeni a splňují-li zákonné podmínky pro výkon takových činností (viz. druhá kapitola, podkapitola třetí této práce).

3.3.1 Lustrace Jakmile notář obdrží od soudu dědický spis, musí provést lustraci v Centrální evidenci závětí (CEZ) a Centrální evidenci manželských smluv (CEMS). Tato povinnost je zakotvena v ustanovení §175c občanského soudního řádu. Základní právní úpravu obou evidencí potom můžeme nalézt v §35a a §35c notářského řádu. Podle něj se jedná o neveřejné seznamy elektronické podoby vedené a spravované Komorou. Údaje do nich zanáší notáři, kteří evidované listiny sepsali. Znamená to, že v podstatě hovoříme o jakési 32

elektronické síti, do níž každý notář zapisuje určené údaje, aby s nimi při výkonu své činnosti mohli opatrovat ostatní kolegové. V CEZ jsou evidovány stanovené údaje o závětích, listinách o vydědění, listinách o odvolání závětí a o listinách o zrušení listiny o vydědění (dále jen „závěti”) a také údaje o listinách o ustanovení správce dědictví, listinách o odvolání listiny o ustanovení správce dědictví a o listinách o odvolání souhlasu s ustanovením do funkce správce dědictví (dále jen „listiny o správě dědictví”). Závěti i listiny o správě dědictví jsou evidovány odděleně, což znamená, že se CEZ skládá ze dvou částí. Podrobnější právní úpravu obsahuje Předpis Notářské komory České republiky, kterým se stanoví postup při vedení, správě a provozu Centrální evidence závětí (předpis o Centrální evidenci závětí). Tento předpis upravuje především provádění, změnu či výmazy zápisů do CEZ, výčet evidovaných údajů, způsob sdělování údajů z evidence a platby za jejich poskytování. CEMS představuje rejstřík, do něhož jsou vkládány údaje o smlouvách o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a o smlouvách o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství, uzavřených manžely, nebo mužem a ženou, kteří chtějí uzavřít manželství (dále jen „manželská smlouva“). Předpis Notářské komory České republiky, kterým se stanoví postup při vedení, správě a provozu Centrální evidence manželských smluv (předpis o Centrální evidenci manželských smluv) blíže stanoví podmínky pro její chod, zápisy do ní či pro rozsah evidovaných údajů a jejich sdělování. Samotný proces vyhledávání v CEZ a CEMS začíná tím, že notář vstoupí na oficiální webové stránky Notářské komory České republiky a následně zvolí odkaz s názvem Vstup do CIS NKČR. Poté použije svůj elektronický klíč v podobě flash disku, který obdržel od Komory, a zadá svůj přístupový kód i heslo, což mu umožní vstup do Centrálního informačního systému, jehož prostřednictvím provede lustraci. Zvolí-li z vybraných titulů ten s názvem CEZ a CEMS, a poté vstoupí na Vyhledávání v evidencích, objeví se mu tabulka, která vyzývá k vyplnění jména a příjmení zůstavitele, data jeho narození, rodného čísla, spisové značky a příslušného soudu, který notáře pověřil. Po řádném vyplnění těchto údajů soudní komisař zjistí, zda jsou v evidencích na zůstavitele vedeny závěti, listiny o správě dědictví či manželské smlouvy. O výsledku lustrace notář připojí do spisu záznam. Pokuj jsou údaje zjištěné pomocí lustrace neúplné (například nalezneme po vyhledání v CEZ závěť vedenou na jméno zůstavitele, avšak není zde připojen údaj o datu narození, rodném čísle či bydlišti), musí notář provést potřebná šetření ke zjištění, zda se opravdu 33

jedná o závěť zůstavitele. Není-li u něj uložena, požádá notář schovatele této závěti o sdělení bližších údajů ke srovnání s údaji zůstavitele, aby jej jako pořizovatele této listiny mohl vyloučit, popřípadě si vyžádat její kopii a s ohledem na ni vést řízení. 22 V současnosti, kdy se rozrostl počet insolvenčních řízení, se stala součástí praxe také lustrace v insolvenčním rejstříku vedeném na Oficiálním serveru českého soudnictví (www.justice.cz) a v evidenci úpadců spravované Ministerstvem spravedlnosti České republiky, o níž se rovněž pořizuje záznam do spisu. Současně s úkony souvisejícími s lustrací notář zhotoví spisový přehled, který tvoří úplně první stranu, kterou můžeme vidět při otevření spisu, a přehled, do něhož se zapisují výdaje jednotlivé výdaje vniklé ve spojitosti se zmíněným řízením o dědictví. 3.3.2 Existence závěti Úvodem bych ráda definovala pojem závěť. Používají se pro ni také označení poslední vůle a testament. Jedná se o neadresovaný jednostranný právní úkon, kterým fyzická osoba dá najevo, na koho mají přejít práva a závazky, až zemře. Hovoříme tedy o pořízení pro případ smrti. Podle platné hmotně-právní úpravy je závěť (vedle zákona) jedním ze dvou dědických titulů, a to titulem silnějším. Zákonná dědická posloupnost se vedle ní uplatní pouze subsidiárně. To znamená, že se využije, nezanechá-li zůstavitel platnou závěť (nebo platná je, ale nedopadá na veškerý majetek zemřelého) či pokud majetek z jakýchkoli důvodů nenabudou závětní dědicové.23 V systému common law se mezi charakteristické rysy závěti řadí, že do smrti jejího pořizovatele nevyvolává žádné účinky a že ji nelze vytvořit nezrušitelnou. I zde platí pravidlo, že v případě nemovitostí musí být užit právní řád místa, kde se daná nemovitost nachází a že v případě věcí nemovitých je pro uřčení právního řádu rozhodující bydliště zůstavitele v době jeho smrti. 24 Existence testamentu tedy představuje nejen dědický titul, ale také kritérium pro rozdělení majetku po smrti jeho pořizovatele. Pokud notář v rámci šetření v CEZ objeví, že zůstavitel zanechal závěť, zjistí její stav a obsah (to znamená, zda byla otevřena, poškozena či jinak upravena dodatečně včleněným textem). Obsah závěti se posuzuje podle zákonem stanovených interpretačních pravidel 22

Usnesení Prezidia Notářské komory České republiky ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. P 1/2001. In: Notářská komora České republiky: Usnesení prezidia NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 8. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/usnesenipublic/2001_01.pdf 23 SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 228. ISBN 9788025116593. S. 2. 24 REDMOND, P a Peter SHEARS. General principles of English law. 7th ed. London: Pitman, 1993, s. 444. ISBN 0712108580. S. 347.

34

a ustálené judikatury. Nelze však nahrazovat či doplňovat vůli zůstavitele. 25 Soudní komisař proto musí vycházet pouze z určitých údajů uvedených v závěti. Činí tak sám v případě, že onu listinu sepsal formou notářského zápisu

nebo v případě,

že ji má v úschově nebo zašle žádost o zjištění obsahu a stavu závěti soudu či jinému notář, který ji má v úschově. Dožádaný tento úkon provede a zhotoví o něm protokol, který následně zašle příslušnému notáři společně se stejnopisem ohledané listiny. Zjistí-li soudní komisař při šetření existenci dvou a více závětí téhož zůstavitele, musí podle §78 vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy prozkoumat stav a obsah všech nalezených závětí. Pokud se jejich obsah shoduje, postačí vyhotovit pouze jeden protokol. Výše uvedený postup se použije přiměřeně také za situace, kdy notář šetřením v CEZ a CEMS nalezne listinu o správě dědictví či manželskou smlouvu. Specifickým, i když méně častým případem, je zjištění závěti jiným způsobem než šetřením v CEZ, například ji může předložit dědic při předběžném šetření. Za těchto okolností se notář musí řídit postupy upravenými v §77 vyhlášky o jednacím řádu. Soudní komisař tedy za účasti předkládajícího vyhotoví protokol o zjištění stavu a obsahu závěti, k němuž pevně připojí její ověřený opis, a listinu bezodkladně předá příslušnému soudu k uložení do sbírky prohlášených závětí. Soudní komisař zde zjišťuje stav a obsah všech najevo vyšlých závětí, bez ohledu na to, v jaké formě byly pořízeny. 3.3.3 Předběžné šetření Na úkony související s lustrací navazuje předběžné šetření. Jakmile notář prověří zjištěné závěti, listiny o správě dědictví a eventuálně manželské smlouvy, zasílá pozvánku k předběžnému šetření. Předvolá k němu toho, komu jsou známy osobní a majetkové poměry zůstavitele. Ve většině případů se jedná o vypravovatele pohřbu, spolužijící osobu, popřípadě potomka. Jelikož notář nemůže při zasílání pozvánky s jistotou znát všechny účastníky řízení, vychází z údajů v rodném listě (v první řadě zavolá manžela či manželku, jinak vypravovatele pohřbu). Účelem předběžného šetření je shromáždění základních informací o skutečnostech, podle nichž se bude následně vyvíjet průběh dědického řízení, především majetek a dluhy zesnulého (tedy aktiva i pasiva dědictví podle) a okruh dědiců. V rámci shromážděných poznatků a odpovědí předvolaného má dále notář možnost posoudit, zda jsou splněny podmínky pravomoci a příslušnosti.

25

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 372/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 28. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/

35

Šetření se začíná, jakmile se obeslaný v určeném termínu dostaví a předloží průkaz totožnosti. Soudní komisař o průběhu šetření a všech získaných datech pořizuje protokol. V první řadě do něj zanáší údaje z předloženého průkazu a dále iniciály zůstavitele. S ohledem na rodinné poměry se notář dotazuje předvolaného na počet dětí, manžela či manželku, osoby žijící s ním ve společné domácnosti, popřípadě rodiče, prarodiče a sourozence. O všech těchto jednotlivcích do protokolu zanese současně jejich data narození a místa bydliště (společně s adresou pro doručování, není-li shodná). Pro tyto účely může notář nahlížet do Centrální evidence obyvatel. Dále zjišťuje, zda zůstavitel nevlastnil nemovitosti, přičemž pro bližší informace může nahlédnout do katastru nemovitostí a pořídit z něj výpis (§175ze OSŘ). K podrobnějšímu určení majetkových poměrů zesnulého se notář dotazuje, zda vlastnil účty u finančních institucí, stavební spoření, penzijní připojištění (pokud nebyla uvedena oprávněná osoba), akcie či jiné cenné papíry, včetně peněz uložených v bankovní úschově a zanechané hotovosti. Majetkem, který musí být rovněž zařazen do dědictví, jsou pohledávky zůstavitele (nejčastěji se jedná o přeplatky za dodanou elektřinu, zemní plyn či služby spojené s užíváním bytu). V neposlední řadě musí soudní komisař zjistit, jestli zůstavitel nezanechal jiný majetek (jako jsou např. šperky nebo hodinky) a bytové zařízení. Dále se ptá, zda zemřelý podnikal, byl členem družstva nebo měl účast v obchodních společnostech. Byla-li zemřelá osoba ve svazku manželském, prověřují se rovněž majetkové poměry jejího manžela či manželky, které tvoří součást společného jmění manželů (vzor protokolu viz. příloha č. 3). V protokole musí být vždy uvedeny pouze informace, které sdělila předvolaná osoba nebo které vyšly najevo v průběhu šetření. Ve zkratce by se dalo říci, že notář musí prověřit veškerý majetek a práva, která smrtí zůstavitele přechází na jeho právní nástupce a nezanikají společně s osobou zemřelého. Na každou instituci potom zasílá žádost o sdělení, zda dotazovaná společnost vede jakékoliv přeplatky, nedoplatky, závazky nebo pohledávky vůči osobě zůstavitele, a to k datu jeho úmrtí. V případě, že zůstavitel vlastnil podíly na nemovitostech, zanese soudní komisař do protokolu údaj o osobě, jenž obstará znalecký posudek, a lhůtě, dokdy tak učiní. V každém protokolu o předběžném šetření musí notář uvést časový údaj o jeho sepsání, spisovou značku, jméno osoby, která protokol zhotovila (eventuálně také zapisovatelky, je-li přítomna). Celý tento dokument se uzavírá podpisem všech zúčastněných. Pokud jsou soudnímu komisaři během šetření předloženy jakékoliv dokumenty, listy vlastnictví či faktury od pohřbu, pořídí do spisu jejich kopie a originály vrátí předvolanému. 36

V případě předběžného šetření nehovoříme o jednání samotném, ale o jakési informativní schůzce za účelem získání údajů o dědicích zůstavitele, jeho majetku a dluzích, čili právech i povinnostech, na nichž bude dále postaven celý zbytek řízení o dědictví. 3.3.4 Zastavení řízení podle §175h OSŘ Za řízení o dědictví v užším slova smyslu bývá považován proces, při kterém soudní komisař zjišťuje všechny dědice zůstavitele a poučuje je o možnosti odmítnout dědictví. Řízení, v němž provádí podrobná šetření o zanechaném majetku, rozděluje jej a rozhoduje o tom, kdo a v jakých podílech bude dědit. K těmto úkonům však notář přistupuje pouze v případě, že byl zemřelým zanechán majetek nikoli nepatrný. 26 Pokud soudní komisař na základě předběžného šetření (eventuálně na základě odpovědí dotazovaných institucí, kde mohly být vedeny zůstavitelovy pohledávky) zjistí, že zesnulý po sobě nezanechal žádný majetek či majetek nepatrné hodnoty, nenařizuje již jednání za účasti všech dědiců a řízení podle §175h OSŘ zastaví. V takovémto řízení se na základě §175b občanského soudního řádu účastníkem stává pouze ten, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele. Vyjde-li tedy najevo, že zemřelý nezanechal žádný majetek (byl například bezdomovcem) nebo zanechal majetek nepatrné hodnoty (v praxi sem bývá řazen majetek, jehož celková hodnota nepřesahuje 20 000,- Kč, avšak hranici lze individuálně posunout), vyhotoví notář usnesení o zastavení řízení, přičemž případný majetek vydá vypravovateli pohřbu. Považuji za nutné zde zdůraznit, že s takovýmto postupem musí vypravovatel souhlasit, což bývá většinou zaneseno již do protokolu o předběžném šetření. Majetek v tomto případě nenabývá vypravovatel děděním, nýbrž z titulu rozhodnutí státního orgánu podle §132 odst. 2 občanského zákoníku. Neodpovídá proto za zůstavitelovy dluhy a rovněž ani nehradí odměnu notáře a náhradu hotových výdajů (dále jen ,,vyúčtování odměny“), která soudnímu komisaři za řízení vznikla. Ty platí stát prostřednictvím okresního

soudu,

jež

notáře

pověřil.

K tomuto

bych

pouze

chtěla

dodat,

že ačkoli se vyúčtování odměny objevuje ve výroku i odůvodnění usnesení, vyhotovuje se také jako samostatná listina, jejíž originál se zařazuje do spisu.

26

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2007, s. 351. ISBN 9788072016747. S 155.

37

Proti usnesení o zastavení řízení se nelze odvolat a není třeba je doručovat. V praxi se ovšem vypravovateli doručuje, a to osobně (jakmile podepíše doručenku) nebo prostřednictvím poštovních služeb (pokud pohřební výlohy hradila obec, lze doručit i datovou zprávou), protože mu slouží jako průkazní listina o nabytí vlastnického práva k uvedeným věcem a pohledávkám. Běžně se totiž stává, že zůstavitel zemřel v nemocnici, kde po něm zůstaly uloženy peněžní prostředky. Na základě předložení výše uvedeného usnesení jsou novému vlastníku následně zdravotnickým zařízením tyto peníze či jiné cennosti vydány. Jakmile je usnesení o zastavení řízení vyhotoveno a jeho originál je podepsán soudním komisařem, nabývá právní moci. Následně se tedy doručí vypravovateli pohřbu. Institucím, které vedou dluhy na jméno zůstavitele a svou pohledávku přihlásili, se zašlou realizační poukazy (popřípadě se pošlou také na organizace, u nichž jsou evidovány pohledávky zemřelého), jejichž kopie se přikládají do spisu. V závěru notář vyhotoví předkládací zprávu soudu, která při zastaveném řízení obsahuje také údaj o výši nárokované odměny soudního komisaře. Děje se tak z důvodu, že zde hradí odměnu stát. Po skončení všech těchto úkonů se spis vrací soudu k archivaci. Pokud po sobě však zůstavitel zanechal majetek, výše uvedený postup se nepoužije a soudní komisař zjišťuje dědice, prošetřuje jmění zemřelého a nařizuje jednání. Je-li předmětem procesu nepatrný (nebo vůbec žádný) žádný majetek, hovoříme o zkrácené alternativě řízení, při níž nemusí být prováděny úkony z řízení o dědictví v užším slova smyslu. 3.3.5 Neodkladná opatření V rámci předběžného šetření nebo také bezprostředně po zahájení dědického řízení mohou být učiněna neodkladná opatření podle §175e občanského soudního řádu. Hovoříme o jakési speciální obdobě předběžných opatření podle §74 a následujících OSŘ. Tato specialita se projevuje tak, že jsou užívány výlučně pro dědická řízení. K jejich realizaci je oprávněn příslušný soud (většinou tak činí do předání spisu s pověřením), příslušný soudní komisař a v případě nebezpečí z prodlení také kterýkoli jiný český soud. Tato opatření představují snahu o zabezpečení a uchování hodnot, jež tvoří objekt dědického řízení. Chrání předmětný majetek před poškozením, odcizením či například zničením. Z toho důvodu mohou být prováděna i bez návrhu. Soudní komisař je naopak přímo povinen učinit všechna potřebná opatření potřebná k zajištění a zachování majetku spadajícího do dědictví. 38

Samozřejmě i v této problematice platí jistá omezení. Neodkladná opatření smí být přijata, pouze pokud to vyžaduje obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků. ,,Od obecného a od důležitého zájmu dědiců je nutno důsledně odlišovat zájem třetích osob, které nejsou účastníky řízení (např. vlastníka domu, ve kterém měl zůstavitel bydliště); ani důležitý zájem těchto třetích osob není důvodem k nařízení neodkladných opatření, nejde-li zároveň o zájem obecný nebo důležitý zájem dědiců.“ 27 Na druhou stranu bych chtěla upozornit, až ačkoli důležitý zájem třetích osob nemůže být příčinou učinění neodkladného opatření, nikdy jejich přijetí nesmí bezdůvodně zasahovat do práv těchto třetích osob. Shledávám zde ze strany soudu povinnost posoudit vhodnost i potřebnost jím přijímaných opatření. Již zmíněný §175e OSŘ ve svém odst. 1 uvádí demonstrativní výčet, podle něhož mezi neodkladná opatření řadíme zajištění dědictví, svěření věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, a ustanovení správce dědictví. Zajistit dědictví lze podle §175e odst. 2 OSŘ zejména jeho uložením u soudního komisaře či u soudu nebo, nelze-li uložení takto zajistit, uložením u schovatele, zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě, zákazem výplaty u dlužníka zůstavitele nebo soupisem na místě samém. Podrobnější právní úpravu těchto druhů můžeme nalézt v §82-87 vyhlášky o jednacím řádu. V praxi se můžeme nejčastěji setkat se zajišťovacími opatřeními. Pokud ovšem do dědictví spadá majetek většího rozsahu, popřípadě majetek vyžadující zvláštní a odbornou péči, bývá využíváno ustanovení správce dědictví (nebo pouze jeho části), které upravuje §175f OSŘ.28 Hmotně-právní zakotvení tohoto problému se nachází v §480a - §480e občanského zákoníku. K tématu správce dědictví bych pouze ráda dodala, že může vykonávat svou funkci buď na základě rozhodnutí soudu v řízení o dědictví (tedy v rámci neodkladného opatření), nebo jestliže tak zůstavitel stanovil podle § 480d občanského zákoníku, přičemž právní úprava upřednostňuje správu dědictví osobou zvolenou zůstavitelem (viz. §175f odst. 1 písm. a) OSŘ). Jednotlivé druhy neodkladných opatření se liší nejen způsobem jejich provedení, podmínkami, které pro ně musí být dány, či šíří dopadu, ale také svou formou. Ve většině případů

můžeme

hovořit

o

opatřeních

27

spočívajících

ve

faktických

úkonech

ŠKÁROVÁ, Marta. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou: podle stavu k 1.9.2009. 4. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2003-, ^^^sv. S. 468. 28 ŠKÁROVÁ, Marta. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou: podle stavu k 1.9.2009. 4. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2003-, ^^^sv. S. 469.

39

(tedy o opatřeních neformálních) jako je například soupis na místě. Jejich opak tvoří opatření, o kterých musí soud rozhodnout usnesením, jež se doručuje dotčeným osobám (vyžaduje jistou formu). Jako příklad uvádím usnesení o ustanovení správce dědictví. Kromě formy se dále opatření liší dobou svého trvání, četností či způsobem ukončení. Důležité však je, že svou existencí dávají soudu a notáři možnost předejít zjevně hrozícím problémům i sporům v řízení, a tak napomáhají zajistit plynulost celého procesu. 3.3.6 Účastníci řízení o dědictví K lepšímu pochopení následující problematiky se domnívám, že by bylo vhodné nejdříve krátce definovat účastenství v řízení o dědictví, a teprve potom přejít k samotnému tématu zjišťování dědiců. Znalost těchto poměrů nám totiž může mnohé osvětlit v následně probíraných fázích dědického procesu. Ustanovení §175b občanského soudního řádů vymezuje účastníky řízení jako ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici (tedy komu svědčí dědické právo ze zákona nebo ze závěti), a není-li takových osob, stát. Věřitelé zemřelého vystupují jako účastnící řízení v případě zanechání předluženého dědictví věřitelům (§175p OSŘ), v případě, kdy se vypořádává jejich pohledávka, a při likvidaci dědictví. Za situace, kdy se řízení se zastavuje pro nedostatek majetku (či majetek nepatrné hodnoty), je účastníkem pouze ten, kdo se postaral o pohřeb. Dále bychom mohli najít účastníky jen určité fáze řízení, jako jsou typicky soudní znalci, jedná-li se v řízení o jejich odměně. K výše uvedenému výčtu bych jen chtěla dodat, že věřitel se nestává účastníkem automaticky přihlášením své pohledávky, ale až v případě, že ji dědicové nezpochybní nebo i proti vůli dědiců, pokud soudní komisař shledá, že o tomto dluhu a jeho nezaplacení v době smrti zůstavitele není pochyb (například dluh, jehož existence byla doložena pravomocným usnesením nebo jinou veřejnou listinou). Účastenství obecně je spjato se specifickými právy a povinnostmi, což v řízení znamená především právo být přítomen při jednáních, být předvolán, podávat v průběhu řízení návrhy a dále možnost provádět v rámci procesu úkony, které mohou činit pouze účastníci. Hovoříme tedy o klíčovém postavení v rámci celého procesu. 3.3.7 Zjišťování dědiců Zjišťováním dědiců se projevuje již vzpomínaná legitimační funkce dědického řízení, kdy soudní komisař prošetřuje okruh osob, které by mohly být zůstavitelovými dědici. 40

Jak již bylo řečeno výše, přistoupí se k této fázi procesu pouze za předpokladu, že nebylo zastaveno podle §175h občanského soudního řádu. Hovoříme zde o shromažďování těch nejzákladnějších údajů pro dědické řízení, které mohou dále posloužit také jako podklad pro jiné soudní postupy (jako příklad uvádím občansko-právní řízení, v jehož průběhu zůstavitel zemřel a v němž mohou dále pokračovat jeho právní nástupci). Prvotním zdrojem informací o možných dědicích je úmrtní list vydávaný matričním úřadem. Soudní komisař z jeho kopie, která se připojí do spisu, zjišťuje, zda byl zůstavitel ženatý, svobodný, rozvedený či vdovec, eventuálně jméno jeho manželky společně s rodným číslem (předpokládá se stejné bydliště jako u zemřelého). Pokud není zůstavitel ženatý, pak s největší pravděpodobností vypravovala pohřeb jiná osoba mu nejbližší, tudíž zde máme minimálně informaci o tom, kdo může v řízení podat podrobnější informace o dědicích. Sám vypravovatel samozřejmě také může být jedním z nich. Další úkon, jenž souvisí se zjišťováním dědiců, představuje šetření v CEZ. Závěť, listina o správě dědictví nebo listina o odvolání těchto úkonů v ní nalezená může sloužit jako další zdroj informací o právních nástupcích zůstavitele. V rámci této činnosti si soudní komisař rovněž opatřuje závěti, jež nebyly zjištěny lustrací v CEZ, o jejich existenci se dověděl při předběžném šetření a která mu nebyla předložena. Hlavním podkladem v této fázi řízení však bývá protokol o předběžném šetření. V praxi se k tomuto šetření předvolává v první řadě pozůstalý manžel (jelikož se předpokládá, že je s poměry zůstavitele tato osoba obeznámena nejlépe) a není-li, potom vypravovatel pohřbu, u něhož se očekávají soukromé poměry k zemřelému. Pokud pohřeb vypravila obec, může nám při sepisování pozvánky k předběžnému šetření pomoci například zpráva zdravotnického zařízení, ve které oznamuje, kdo převzal běžné zůstavitelovy věci osobní potřeby po jeho úmrtí. Ať se tedy k šetření dostaví kterýkoli z výše uvedených, soudní komisař z jeho výpovědi čerpá poznatky ke zjištění dědiců. Mnohdy ovšem nejsou tyto podané informace úplné (předvolaný je nezná nebo například úmyslně zamlčí), a tak si notář musí pomoci doplňováním či ověřováním těchto sdělení. Může například vyslechnout jinou osobu, jíž jsou poměry zůstavitele blíže známy, činit dotazy (součinnost příslušných orgánů státní správy nebo samosprávy upravuje §175g OSŘ) nebo provést dotaz v Centrální evidenci obyvatel (CEO) prostřednictvím Českého podacího ověřovacího informačního národního terminálu (tedy Czech POINTu). Výše uvedená činnost je projevem zásady vyšetřovací, jež se v řízení o dědictví uplatní. Pokud vyjde v průběhu zjišťování najevo, že některý z dědiců zůstavitele již nežije, musí soudní komisař vyhledat jeho právní nástupce. Problematickým se stává také případ, 41

kdy některý z dědiců není znám nebo je neznámého pobytu. Zde soud dotyčné osobě ustanoví opatrovníka a vyrozumí hledaného vyhláškou o jeho dědickém právu. Pokud se do lhůty stanovené ve vyhlášce soudnímu komisaři či soudu neohlásí, dále se k němu jako k účastníku procesu nepřihlíží (§468 občanského zákoníku). Další problémy mohou nastat, pokud je v průběhu řízení postavení některých osob jako možných dědiců nejednoznačné (běžně se tato potíž objevuje u spolužijících osob). Tady musím upozornit, že celý tento postup podmiňuje zpochybnění některého z dědiců ostatními. Při absenci vyslovené nejistoty druhých se právo každého potenciálního dědice považuje za prokázané.29 Pokud jsou však pochybnosti dány najevo, musejí být spory v souvislosti s nimi vzniklé vyřešeny. Tento problém řeší §175k OSŘ, kdy jeho odst. 2 se zabývá postupem zpochybňování právních otázek, přičemž odst. 2 tohoto ustanovení řeší pochybnosti skutkové povahy. Ať už se je tento spor vyřešen jakkoli, nic nebrání dotčeným účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví (§175y odst. 1 OSŘ). Jakmile soudní komisař všechny nesrovnalosti stran zjišťování dědiců vyřeší, je povinen ze zákona (§175i občanského soudního řádu) vyrozumět ty, u nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byl dědic soudem o právu dědictví odmítnout vyrozuměn (uplynutím této lhůty možnost odmítnout dědictví zaniká). Současně musí být zjištění dědicové poučeni o náležitostech a právních následcích odmítnutí dědictví, jehož hmotně-právní úpravu nalezneme v §463-468 občanského zákoníku. Podle těchto norem se jedná o jednostranný neodvolatelný právní úkon, který musí být učiněn bez jakýchkoli výhrad ve stanované lhůtě, a kterým se dědic vzdává svého podílu vniklého jak z titulu zákona, tak ze závěti. Tato osoba tedy přestává být účastníkem řízení. Institut odmítnutí dědictví je tedy projevem zásady, že nikdo nesmí být proti své vůli nucen, aby se stal dědicem. V případě, že v řízení nezůstane ani jedna osoba, jíž svědčí právo dědit po zůstaviteli, přibírá se podle §175b OSŘ za účastníka procesu stát. Výše zmíněné vyrozumění o dědickém právu se zasílá všem dědicům do vlastních rukou (většinou se užívá v případě, kdy se předvolaný účastník nedostavuje k jednání) nebo jim může být sděleno ústně do protokolu. Zvláštním případem tohoto sdělení je již zmíněné doručení veřejnou vyhláškou dědici neznámému či neznámého pobytu.

29

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2007, s. 351. ISBN 9788072016747. S. 215.

42

Samozřejmě i tato vyhláška musí obsahovat potřebná poučení. Já osobně bych přednostně volila osobní způsob vyrozumění, protože zkracuje průtahy v řízení spojené s jednoměsíční lhůtou danou pro odmítnutí dědictví. Jakmile soudní komisař zjistí všechny v úvahu přicházející dědice a o jejich právech i povinnostech je vyrozumí, dostává se k další fázi řízení o dědictví, kterou je zjišťování majetku, který po sobě zůstavitel zanechal. 3.3.8 Zjišťování majetku a dluhů zůstavitele Dědic vstupuje do všech práv a povinností, jež přechází na právní nástupce a nezanikají společně s osobou zůstavitele. Znamená to, že majetek zemřelého, tedy pasiva i aktiva, tvoří jeden celek. Zjišťováním jmění a případně také dluhů zůstavitele se projevuje již zmíněná majetková funkce dědického řízení. V této fázi bych ráda upozornila, že výsledek zjišťování nemusí být vždy konečný či úplný (v případě nově najevo vyšlých skutečností lze u nepravomocných rozhodnutí vydat nové opravné usnesení či po právní moci zahájit dodatečné projednání dědictví podle §175x OSŘ). Pokud tedy zůstavitel zanechal majetek nikoli nepatrné hodnoty, soudní komisař přistoupí k důkladnějšímu ověřování a zjišťování údajů, jež mu byly sděleny při předběžném šetření. Celé toto úsilí směřuje k provedení soupisu aktiv a pasiv (podle §175m OSŘ), čímž se určí obvyklá cena majetku, výše dluhů a čistá hodnota dědictví (pokud je rozdíl mezi obvyklou cenou majetku a výší dluhů kladný), eventuálně výše předlužení (jestliže rozdíl obvyklé ceny a výše dluhů dosahuje záporných hodnot). Pasiva dědictví tvoří dluhy a náklady pohřbu, přičemž mezi aktiva se řadí nemovitosti, vklady na účtech, obsah bezpečnostní schránky, motorová vozidla, podíly v členských družstvech, cenné papíry, hotovost, pohledávky, účast v obchodních společnostech, podnik, nábytek, ostatní bytové zařízení či jiný majetek. Podle §88 vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy je rozhodující stav v době smrti zůstavitele, což vyplývá také z faktu, že dědictví se nabývá právě jeho úmrtím. Obvyklá cena každého objetu se tedy určí podle hodnoty, za kterou by mohl být v době smrti zůstavitele tento majetek prodán (musí být ovšem dodrženy cenové předpisy platné v době úmrtí jejich původního vlastníka). Základ pro zjišťování jmění zemřelého tvoří informace obsažené v protokolu o předběžném šetření, na jejichž základě může notář vyloučit zastavení řízení pro nedostatek majetku. Některé údaje však jsou patrny již z oznámení úmrtí zdravotnického zařízení, policie či jiné instituce a dále ze závěti, listiny o správě dědictví 43

nebo předmanželské smlouvy. Všechny zjištěné skutečnosti soud dále ověřuje a doplňuje. V rámci této činnosti soudní komisař zasílá dotazy (především bankám, bytovým družstvům apod.), vyhotovuje přehledy vlastnictví a výpisy listů vlastnictví z katastru nemovitostí (§88 vyhlášky o jednacím řádu), obstarává výpisy z obchodního rejstříku a provádí soupis věcí na místě samém (podle §84 vyhlášky o jednacím řádu, kdy v rámci ustanovení §175g OSŘ může požádat o součinnost orgány státní správy či samosprávy). Ke zjištění majetku jsou také využívány předložené listiny, jako nabývací listiny, faktury od pohřbu, uznání dluhů a jiné. Soudní komisař může dále vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Jelikož se dědické řízení řadí mezi nesporné procesy, platí pro něj zásada vyšetřovací (soud musí provést všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, a to i nad rámec návrhů - §120 odst. 2 OSŘ). Toto pravidlo však nic nemění na povinnosti účastníků řízení tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a označovat důkazy k prokázání svých tezí. V rámci takto učiněných prohlášení se však může stát, že vznikne spor o aktiva či pasiva, přičemž soudní komisař k jeho vyřešení postupuje podle §175k odst. 3 občanského soudního řádu. Na jeho základě se omezí pouze na zjištění sporných aktiv i pasiv a dále k nim nepřihlíží. V případě, že byl v době své smrti zůstavitel ženatý (popřípadě zůstavitelka vdaná), je potřeba provést soupis společného jmění manželů (co SJM tvoří, můžeme nalézt v §143 občanského zákoníku). Po zjištění obvyklé ceny tohoto majetku (§175l OSŘ) určí soudní komisař, která jeho část připadne pozůstalé manželce (manželovi) a která se stane součástí dědictví. Musí přitom zjistit, zda podle §143a nebyla mezi manželi formou notářského zápisu uzavřena smlouva o rozšíření či zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM nebo předmanželská smlouva. ,,Cenu věcí patřících do společného jmění soudní komisař (soud) zjišťuje z odhadu provedeného znalcem, ledaže jde o věci, na jejichž ceně se účastníci shodnou a odhad není zjevně nepřiměřený jejich hodnotě. Nepředloží-li žádný z účastníků odhad ceny nemovitostí nebo movitých věcí, který znalec provedl na jeho žádost, nebo nesouhlasí-li některý z účastníků s takovým odhadem, lze ke zjištění obvyklé ceny ustanovit znalce.“30 V případě, že výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec, určí ji soud (potažmo notář) podle své úvahy (§136 OSŘ). Toto platí přiměřeně také pro určování obvyklé ceny majetku nesezdaného zůstavitele. Soudní

30

BÍLEK, Petr, Roman FIALA, Karel JINDŘICH, Karel WAWERKA a kol. Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 1120. ISBN 9788074001819. S. 849.

44

komisař rozhoduje o rozdělení SJM buď v samostatném usnesení, nebo obvykle až v samotném usnesení o dědictví. Dluhy zemřelého se zjišťují obdobně (dotazy na známé věřitele, žádosti, předložené listiny) a dále zde existuje možnost vyzvat věřitele prostřednictvím vyhlášky podle §175n OSŘ, kdy soud na návrh dědiců vydá usnesení, které vyvěsí na své úřední desce. V něm se vyzvou věřitelé (tzv. konvokace věřitelů), aby soudu či notáři oznámili své pohledávky ve stanovené lhůtě, a poučí se o tom, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili. V praxi většinou notář operuje s pohledávkami, které jednotlivé organizace a společnosti přihlásili samy bez vyzvání soudu či přímo komisaři, a dále zasílá dotazy na instituce, jež jako možné dlužníky uvedla osoba předvolaná k předběžnému šetření. Na závěr bych chtěla dodat, že pravomocná usnesení notáře v dědickém řízení, která se týkají majetku zůstavitele, nejsou pro třetí osoby závazná. ,,Rozhodnutí, podle kterého dědic nabyl určitou věc, není nenapadnutelným dokladem o jeho vlastnictví k této věci; závisí na tom, zda věc skutečně patřila zůstaviteli a zda jeho vlastnictví nebude úspěšně zpochybněno třetí osobou. To vše je odrazem jeho omezeného a podmíněného významu a dopadu majetkové funkce dědického řízení.“31 Důvodem bude nejspíše menší spolehlivost a ne vždy úplná komplexnost majetkových zjištění. Zjišťování jmění zůstavitele tvoří pouze jednu z fází řízení o dědictví, avšak z pohledu dědiců je jeho nejdůležitějším stádiem. Z toho důvodu mu bývá mnohdy dávána větší váha, než kterou ve skutečnosti má. Nedostatky v původním zjištění, kdy nebyl do dědictví zahrnut určitý majetek, se řeší v řízení o dodatečném projednání dědictví (§175x OSŘ). 3.3.9 Rozhodnutí bez nařízení jednání Občanský soudní řád dává ve svém §175j soudním komisařům ve dvou případech možnost vydat konečné usnesení v dědickém řízení bez nařízení jednání. Hovoříme však o možnosti, ne povinnosti. Činí tak pouze, považují-li to vhodné z hlediska hospodárnosti, nebo pokud je v řízení potřeba provést dokazovaní (účastníci musí mít možnost se k důkazům vyjádřit - §122 odst. 2 OSŘ). Takto zvolený postup samozřejmě nesmí zkrátit účastníka na jeho procesních právech. Soudní komisař tedy každý případ 31

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2007, s. 351. ISBN 9788072016747. S. 238.

45

hodnotí individuálně podle jednotlivých okolností. Pokud se následně rozhodne jednání nenařídit, vydá usnesení, jímž se určuje obvyklá cena majetku zůstavitele, výše dluhů a čistá hodnota dědictví nebo výše jeho předlužení. Pokud měl zemřelý jmění ve SJM, musí soudní komisař rozhodnout, co z něj připadá pozůstalému manželovi a co spadá do dědictví. A co je nejdůležitější, vydává usnesení o dědictví podle §175q odst. 1 písm. a), b) OSŘ. Jednání se tedy nemusí konat, pokud se potvrzuje nabytí dědictví jedinému dědici (jestliže se výslovně vyjádřil, že dědictví neodmítá nebo uplynula měsíční lhůta k jeho odmítnutí, popřípadě pokud jej odmítnout nemůže, protože si již jako dědic počínal). Tato výjimka je možná, poněvadž vylučuje spory mezi dědici, což vytváří minimální riziko problémovosti případů a jejich řešení. Z logiky věci samozřejmě vyplývá, že u složitějších případů se soudní komisař při rozhodování bez výsledků jednání neobejde. Druhou možnost, kde obecně není absence jednání překážkou, upravuje ustanovení §462 občanského zákoníku. Hovořím o dědictví, jehož nenabude žádný dědic, a které tak připadne státu. K této variantě bych pouze chtěla dodat, že stát zde není dědicem, tudíž nemá právo dědictví odmítnout. 3.3.10 Jednání před soudním komisařem Ve všech ostatních případech musí pověřený soudní komisař jednání nařídit vždy. Předvolá přitom účastníky řízení a dále všechny, jejichž přítomnosti bude potřeba (například zmocněnce, opatrovníky, tlumočníky nebo znalce). Činí tak s předstihem, aby se dotyční mohli na jednání připravit (podle §115 OSŘ zpravidla nejméně 10 dnů předem). Co se týče formy předvolání, tak přichází v úvahu obeznámení v elektronické, telefonické i ústní (v tomto případě musí být o předvolání učiněn záznam do spisu) podobě. Nejčastěji se však užívá písemná forma předvolání, v němž se uvádí spisová značka, pověřující soud, příslušný komisař, údaje o zemřelém, datum a čas jednání, datum sepsání, jméno a podpis osoby, jež předvolání vyhotovila, eventuálně výše odměny či žádost o sdělení určených informací při jednání. Jelikož notáře pověřuje soud a jeho činy v řízení o dědictví jsou považovány za úkony soudu, má rovněž stejné postavení. To mimo jiné znamená, že nedostaví-li se předvolaný k jednání, může jej notář vést v nepřítomnosti dotyčného (§101 odst. 3 OSŘ), může také ukládat pořádkové pokuty (dle §53 odst. 1 OSŘ až do 50 000,- Kč) nebo nechat toho, kdo jednání propásl, předvést (§52 OSŘ). Všechny výše uvedené pravomoci upevňují

46

postavení soudního komisaře jako veřejné osoby nadané mu mocí, jež na něj přenesl stát (příslušný okresní soud). Délka trvání dědického řízení je vždy značně ovlivněna složitostí případu a také existencí sporů o dědické právo. Soudní komisař se samozřejmě vždy snaží jednání nachystat tak, aby mohlo být řízení skončenu již při prvním jednání, což se v některých procesech vlivem okolností stává nemožným. Příprava jednání spočívá především v bližším zjišťování a doplňování informací získaných u předběžného šetření (to znamená hlavně přesnější údaje o majetku a dluzích zůstavitele), pořizování výpisů z katastru nemovitostí a jiných rejstříků, dotazování (například finančních institucí nebo Centrálního depozitáře cenných papírů, a.s.) a vyžádání znaleckých posudků. Soudní komisař tedy připraví všechny podklady, které lze nashromáždit ještě před jednáním, které je neveřejné. Předmětem samotného jednání se stává ověření již zjištěných údajů, poučení účastníků o jejich dědickém právu a následné možnosti odmítnout dědictví a pořízení soupisu aktiv i pasiv (popřípadě soupisu majetku a dluhů v SJM a jejich rozdělení). Nato se soudní komisař dotazuje účastníků na jejich stanoviska, což může vést k uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví nebo zjištění, že k takové dohodě nedošlo. 32 O celém jednání musí být sepsán protokol, jako trvalé písemné (či obrazové nebo zvukové) vyhotovení jeho průběhu a výsledků. Formu protokolu volí sám notář podle okolností případu. Tento dokument je veřejnou listinou, a tak pokud některý u účastníků tvrdí opak oproti údajům zahrnutým v protokole, musí svá tvrzení prokázat.33 Obligatorní náležitosti protokolu tvoří označení příslušného soudu, pověřeného komisaře, datum a čas sepsání, spisová značka, údaje o zůstaviteli a zúčastněných, popis průběhu jednání, poskytnutá poučení, okolnosti dokazování a závěr, jež byl při jednání přijat (viz. příloha č. 9). Celý protokol je soudním komisařem nahlas diktován (aby přítomní slyšeli, co se do něj zanáší a mohli činit připomínky či námitky k jeho obsahu). Po sepsání protokolu musí být, v případě, že došlo k uzavření dohody o vypořádání dědictví nebo k dohodě o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, podepsán účastníky obou těchto dohod. Do té doby k nim notář nepřihlíží. 34

32

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 432. ISBN 9788087212790. S. 179. 33 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 21 Cdo 791/1998. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 34 DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1579. ISBN 9788074001079. S. 1227.

47

Pokud byly při jednání objasněny všechny okolnosti potřebné k rozhodnutí ve věci a není zde jakýkoli důvod k nařízení dalšího jednání, přistoupí soudní komisař k vydání nezbytných usnesení. Především sem řadíme usnesení, jímž určí obvyklou cenu majetku v SJM a rozhodne, který jeho díl se stane součástí dědictví (a co připadne pozůstalému manželovi), usnesení o schválení dohody o vypořádání dědictví a usnesení o potvrzení nabytí dědictví jednomu dědici. Dále podle §175q OSŘ přichází v úvahu usnesení, kterým soudní komisař potvrdí, že dědictví připadlo státu (jelikož jej nenabyl žádný dědic), nebo schválí dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, či potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (nedojde-li mezi dědici k dohodě). 3.3.11 Kritéria rozhodování soudního komisaře Procesní stránku toho, jak soudní komisař v dědickém řízení svými postupy dojde k vydání konečného usnesení, jsem již popsala. V kontextu s výše uvedeným považuji za vhodné sdělit v krátkosti alespoň ty nejdůležitější normy z oblasti práva hmotného, kterými se soudní komisař v dědickém řízení musí rovněž řídit. Konkrétně se budu zabývat pravidly obsaženými v části sedmé občanského zákoníku. V první řadě je nutno poznamenat, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§460 OZ) a to na základě závěti nebo zákona (či z obou současně). Silnějším z těchto dvou dědických titulů je závěť (§461 odst. 2 OZ), což znamená, že zákon dal přednost vůli zůstavitele (právo

pořídit

o

svém

majetku

testament

patří

k dispozičním

opatřením

a jeho prostřednictvím lze realizovat své vlastnická práva). ,,Zákonná posloupnost se pak uplatní jen subsidiárně, a to v případě, že zůstavitel zemřel bez zanechání platné závěti, nedopadá-li ustanovení závěti na všechen zanechaný majetek, případně nenabude-li závětní dědic z jakýchkoli důvodů majetek, ke kterému byl závětní dědic povolán. Platná právní úprava navíc připouští výslovně i kumulaci dědických titulů – tedy situaci, kdy dědic dědí část majetku zůstavitele ze závěti, a část, na kterou závěť nedopadá, ze zákona.“35 V případě, že není žádného dědice, majetek zůstavitele připadne státu (§462 OZ). Dědic samozřejmě může dědictví v jednoměsíční lhůtě odmítnout (lhůta počíná běžet od vyrozumění o dědickém právu a poučení o možnosti dědictví odmítnout), a to ústním či písemným prohlášením soudu. Jak jsem již výše v textu uvedla, jedná se o jednostranný neodvolatelný bezpodmínečný úkon, přičemž odmítne-li dědic jmění, na jehož část má nárok, odmítá dědit z obou titulů (nelze odmítnou pouze pro dědění například ze závěti). 35

SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 228. ISBN 9788025116593. S. 2.

48

Lidé se často mylně domnívají, že musí odmítnout dědictví, protože by na ně sice přešel majetek zůstavitele, ale také nepoměrně vyšší dluhy, jež by museli do konce života splácet. Ve skutečnosti ovšem dědic za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy odpovídá jen do výše ceny nabytého dědictví. U více dědiců se tak děje podle poměrů, které nabyli (§470 OZ). ,,V případě, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně, neboť zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví, je

nepochybné,

že

některé

pohledávky

zůstavitelových

věřitelů,

popř.

část

těchto pohledávek, zůstanou neuhrazeny. V rozsahu neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení § 107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.“36 V ustanovení §469 OZ se hovoří o dědické nezpůsobilosti, kterou si přivodí dědic, jež se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy (zůstavitel mu toto jednání může odpustit). Tento institut se týká jakýchsi prohřešků proti dobrým mravům, přičemž nahrazuje neprojevenou zůstavitelovu vůli. Aby onen dědic znovu získal dědickou způsobilost, je třeba úkonu ze strany zůstavitele. Opačně funguje možnost vydědění upravená v §469a OZ, kdy na základě úkonu zůstavitele ztrácí dědic (platí pro neopominutelné dědice) nárok na svou část majetku. O tomto úkonu se sepisuje listina o vydědění s uvedením jeho důvodu. Lze tak ale učinit pouze z taxativně uvedených důvodů, kterými jsou neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele (neprojevování zájmu by mělo být pouze jednostranné) a odsouzení pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Posledním možným důvodem pro vydědění je vedení trvale nezřízeného života, čímž je myšleno kontinuální a dlouhodobé chování, které očividně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. 37 Pokud ovšem není dán žádný z výše uvedeným důvodů, nelze neopominutelné dědice vydědit.

36

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 14. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 37 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/

49

Dědění ze zákona (§473 a následující OZ) je založeno na čtyřech dědických skupinách, které určují pořadí osob oprávněných k dědění po zůstaviteli. V první skupině se samozřejmě nachází děti (popřípadě jejich děti a další potomci těchto dětí) a manžel nebo partner (každý z nich stejným dílem). Druhou dědickou skupinu tvoří manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (podle §474 dědí stejným dílem, manžel nebo partner1 však vždy nejméně polovinu dědictví). Z toho vyplývá, že manžel či partner zůstavitele nemůže být v první dědické skupině sám, proto se automaticky postupuje podle skupiny druhé. Ve třetí skupině se nachází sourozenci (plnorodí i polorodí) a opět spolužijící osoba (ve druhé skupině také nemůže být samotná). Poslední čtvrtou skupinu představují prarodiče a není-li jich, potom jejich děti (ale ne další generace). Dědění ze závěti upravují §476-480 OZ, které stanoví podmínky sepsání závěti, její druhy, případnou povinnou účast svědků a další náležitosti. Zde bych se ovšem ráda na chvíli zastavila u neopominutelných dědiců (§479 OZ), kterými jsou potomci zůstavitele, přičemž zákon rozlišuje režim u nezletilých (musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona) a zletilých dětí zemřelého (zde postačí alespoň polovina zákonného podílu). Závěť, jež tato pravidla nedodržuje je relativně neplatná (její neplatnosti se musí dědicové dovolat a učiní-li tak, už nelze dědictví odmítnout). Ustanovení § 480a-480e se zabývají osobou správce dědictví, počátkem výkonu jeho funkce, jeho právy i povinnostmi či odměňováním. Hlava pátá občanského zákoníku dále řeší potvrzení a vypořádání dědictví (jak na základě dohody, tak podle podílů) a dále započtení darů dědicům věnovaných za života zůstavitele (vyjma obvyklých darování jako například k narozeninám nebo vánocům) sloužící k ochraně neopominutelných dědiců. Poslední, a sice šestá hlava sedmé části OZ, pojednává o ochraně oprávněného dědice, čili o jeho možnosti domáhat se svého práva žalobou u soudu. Tato úprava byla přijata pro situace, kdy dědil neoprávněný dědic a dědic oprávněný se snaží domoci svého práva vydáním neprávem zděděného majetku (popřípadě peněžité náhrady) po nepravém dědici. Samozřejmě, že i zde se uplatní zásada dobré víry, tudíž kdo něco nabyl v dobré víře neoprávněného dědice, je chráněn tak, jako by se jednalo o dědice pravého. Pochybení v rámci řízení o dědictví tak není na újmu třetím osobám, jež o něm nevěděly. Tímto jsem tedy nastínila kritéria, podle nichž se musí soudní komisař rozhodovat při řešení hmotně-právních otázek dědického řízení, které mají samozřejmě vliv na to, 50

jaký procesní postup následně notář zvolí. Předpoklady, které musí být dány, aby došlo k právnímu nástupnictví v rámci řízení o dědictví, jsou smrt, existence dědictví (aktiva i pasiva tvoří jeden celek), způsobilý dědic (kryje se s právní subjektivitou) dávající najevo, že dědictví neodmítá a dědický titul (závěť, zákon). 3.3.12 Nejobvyklejší způsoby ukončení řízení Výčet nejobvyklejších výroků v usnesení o dědictví můžeme nalézt v §175q odst. 1 písm. a), b), c) a d) občanského soudního řádu (hovoříme rovněž o výsledcích řízení a o rozhodnutích ve věci) samé. Všemi těmito typy ukončení řízení se nyní hodlám blíže zabývat. V první řadě zde máme potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici (to znamená existenci pouze jednoho oprávněného k dědictví, a to zákonného i závětního, který dědictví neodmítl nebo se již jako dědic zachoval - §465 OZ). Takovýto výsledek dědického řízení může být znám již v raných fázích řízení (zůstavitel by rozvedený a měl pouze jednoho potomka). Za komplikovanějších okolností může být výsledek řízení soudnímu komisaři zřejmý až v pokročilejších stádiích procesu (například pokud postupně všichni ostatní v úvahu přicházející dědicové dědictví odmítnou). Podle §175j OSŘ potom hovoříme o jednom s případů, kdy nemusí notář nařizovat jednání ve věci (bližší informace viz. Jednání před soudním komisařem). V praxi se ovšem zašle dědici alespoň soupis aktiv a pasiv zůstavitele, aby k němu mohl ještě před vydáním usnesení vznést případné námitky. Potvrzení o nabytí dědictví jedinému dědici je jedním z nejjednodušších postupů, jimiž se ukončí řízení o dědictví. Pokud ovšem soudní komisař při svém zjišťování neobjeví nikoho, komu by svědčilo právo dědit po zůstaviteli, nebo pokud dědictví všichni odmítnou (dědictví tedy nenabude žádný z dědiců), potvrdí jeho nabytí státu (za něj jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových). To samozřejmě platí také pro část majetku, kterou nikdo nedědí (například pokud se k ní zůstavitel nevyjádřil v závěti). Zde podle §175j OSŘ rovněž není nutno nařizovat jednání ve věci. Jak už jsem výše uvedla, není stát v tomto případě dědicem, a tak nesmí dědictví odmítnout. I v případě, že nebude prováděno dokazování, by jej však měl soudní komisař vyrozumět o aktivech i pasivech dědictví, a dát mu možnost se alespoň písemně vyjádřit. Co se týče rozsahu odpovědnosti za dluhy a náklady pohřbu zemřelého, má podle §472 OSŘ stát stejné postavení jako sám dědic. Může tak k úhradě peněžitého dluhu použít i věci, které jsou předmětem dědictví a svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Pokud však věřitel odmítne takovou věc na úhradu 51

své pohledávky přijmout, může stát navrhnout likvidaci dědictví. ,,Stát tak neodpovídá za dluhy svým vlastním majetkem (na rozdíl od dědiců), ale pouze majetkem, patřícím do dědictví, popř. výtěžkem z jeho prodeje.“38 Nejčastějším způsobem ukončení řízení je však schválení dohody o vypořádání dědictví, která se uzavírá výlučně u soudu (soudního komisaře).39 Jedná se o shodný projev vůle všech dědiců (ať už závětních nebo zákonných) ohledně všech aktiv, eventuálně i pasiv, zahrnutých do soupisu majetku zůstavitele. Pokud nebude byť jen jeden z dědiců s dohodou souhlasit, nemůže být uzavřena. K tomuto bych ráda připomněla, že dohoda slouží právě k možnosti odchýlení se od zákonných podílů a individuální úpravě poměrů mezi dědici. Případně se lze dohodnout také na vzniku zástavního práva či věcného břemene (nejčastěji na dožití pro pozůstalého manžela). Samozřejmě lze do vypořádání zahrnout také pasiva dědictví, přičemž v této fázi řízení jsou dotčení věřitelé účastníky procesu a s výše uvedenou součástí dohody by měli projevit souhlas. Pokud tak ale učiněno není, zavazuje tato dohoda pouze dědice a nadále za dluhy zůstavitele odpovídají podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému jmění zůstavitele. 40 V praxi bývá dohoda včleněna do protokolu o jednání. Pokud v něm zahrnuta je, musí být protokol podepsán všemi účastníky dohody, jinak k němu soudní komisař nepřihlíží. Samotná dohoda musí být jako všechny právní úkony srozumitelná a určitá. Dále musí být uzavřena před notářem, který ji následně, pokud není v rozporu se zákonem či dobrými mravy, usnesením schválí (§482 OZ). Nelze ovšem vyloučit možnost věřitelů odporovat dohodě o vypořádání dědictví. ,,Věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kterou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny předpoklady uvedené v §42a občanského zákoníků.“41 Samotné usnesení o schválení dohody zakládá nové právní vztahy mezi dědici, tudíž má konstitutivní povahu. Pokud soudní komisař usnesením dohodu o vypořádání dědictví neschválí, může se podle §175q OSŘ v řízení pokračovat až po právní moci tohoto usnesení.

38

SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 228. ISBN 9788025116593. S. 188. 39 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 626/2003. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 40 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 246/2003. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 13. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 41 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/

52

Jelikož hovoříme o dohodě, tedy o shodném projevu vůle, je zřejmé, že zde musí existovat alespoň dva způsobilí dědicové, kteří dědictví neodmítli, a kteří ji uzavírají osobně, prostřednictvím zástupců (nutná plná moc s výslovným pověřením), opatrovníků (pokud není dědic způsobilý k uzavření dohody, nikoli u dědiců neznámého pobytu) a zákonných zástupců (u nezletilých). V případě opatrovníků a zákonných zástupců musí být souhlas s dohodou schválen soudem péče o nezletilé (§179 OSŘ) a opatrovnickým soudem (§193 odst. 3 OSŘ). Dokud tato rozhodnutí nenabudou právní moci, nemůže soudní komisař dohodu schválit. Domnívám se, že vypořádání dědictví dohodou je velmi účelná metoda, jelikož nepomáhá reflektovat jednotlivé zájmy jejích účastníků a přihlíží ke konkrétním potřebám. Pokud budou dědicové schopni se mezi sebou nějakým způsobem domluvit, snižuje to riziko vzniku budoucích sporů. K usnesení o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů soudní komisař přistoupí až v okamžiku, kdy není dědici uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, kterou zákon nad potvrzením dědických podílů preferuje (§483 OZ). ,,Neuzavřou-li dědici dohodu o vypořádání dědictví, zákon nepřipouští, aby vypořádání dědictví provedl soudní komisař (soud) autoritativním rozhodnutím.“42 Notář tedy potvrdí nabytí dědických podílů na základě zákonné úpravy, závěti či obou těchto titulů, jejichž velikost může být ovlivněna případným započtením (§484 OZ). Jakákoli modifikace podílů však musí být v usnesení uvedena a zdůvodněna. V návaznosti na výše zmíněné bych chtěla podotknout, že podíly jsou vyjádřením zlomku dědictví, tedy že výsledkem potvrzení je vznik podílového spoluvlastnictví dědiců ke každé jednotlivé věci. 43 K potvrzení nabytí dědictví podle podílů dochází prostřednictvím usnesení vydaného soudním komisařem, jež má deklaratorní charakter. Specifičtějším způsobem ukončení řízení o dědictví se jeví usnesení o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů podle §175p OSŘ a §471 OZ. Na základě tohoto ustanovení se dědici (kteří neodmítli dědictví) mohou s věřiteli (v této fázi jsou účastníky řízení) dohodnout o tom, že jim předlužené dědictví bude přenecháno k úhradě zůstavitelových dluhů. Výběr věřitelů, s nimiž bude dohoda provedena, závisí na dědicích (v podstatě vlastně na tom, které pohledávky věřitelů uznají). V praxi se většinou postupuje podle §175n OSŘ, kdy se provede konvokace věřitelů, na jejímž základě

42

BÍLEK, Petr, Roman FIALA, Karel JINDŘICH, Karel WAWERKA a kol. Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 1120. ISBN 9788074001819. S. 883. 43 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 432. ISBN 9788087212790. S. 287.

53

dostanou dědicové informace o tom, s kým bude možno o dohodě jednat.44 Samozřejmě i toto ujednání musí být srozumitelné a určité, což znamená, že v něm musí být uvedeno, co který z dědiců nabývá. Zde bych chtěla zdůraznit, že o předluženém dědictví hovoříme, když pasiva převyšují aktiva dědictví. Tento fakt se musí promítnout také v usnesení podle §175o OSŘ. Z výše uvedeného vyplývá, že dědictvím je myšlen veškerý majetek a žádná aktiva tak nemohou připadnout dědicům. Tento postup ovšem není obligatorní a záleží pouze na dědicích, zda jej zvolí. Když tak učiní a dohodu s věřiteli sjednají, soud (komisař) ji schválí, jestliže neodporuje zákonu nebo dobrým mravům. Neschválí-li dohodu, pokračuje v řízení po právní moci rozhodnutí, a zpravidla postupuje podle §175t OSŘ, čili nařídí likvidaci dědictví (může i bez návrhu). 3.3.13 Likvidace dědictví Ustanovení §471 odst. 2 OZ a §175t-175v OSŘ pojednávají o likvidaci dědictví, která přichází v úvahu, je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů podle §172p OSŘ. Impulsem pro zahájení likvidace může být návrh dědiců či věřitelů a návrh státu, jemuž má připadnout dědictví (podle §462 OZ) a jemuž věřitelé odmítli vzít za úhradu dluhů věc z tohoto dědictví. Likvidaci však může soudní komisař zahájit také bez návrhu (vždy závisí na konkrétním posouzení). Podle §175t odst. 2 OSŘ vydává soud usnesení o nařízení likvidace, ve kterém vyzve všechny věřitele, aby mu ve stanovené lhůtě oznámili své pohledávky, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou. Toto usnesení se vyvěsí na úřední desce soudu. Z toho vyplývá, že primárním cílem likvidace dědictví není ani tak zjištění dědiců, ale spíše zajištění úhrady pohledávek, jež věřitelé přihlásili. Nezáleží tedy na tom, které pohledávky dědicové uznají, ale pouze na tom, které z nich jsou věřitelé schopni prokázat. ,,Právo zpochybňovat existenci i výši pohledávek za zůstavitelem v této souvislosti náleží nejen dědicům zůstavitele, event. státu (§ 462 ObčZ ), ale také ostatním věřitelům, kteří jsou účastníky řízení, a to včetně práva namítat, že pohledávka byla promlčena či prekludována.“45 To, jak se soudní komisař

44

SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 228. ISBN 9788025116593. S. 191. 45 DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1579. ISBN 9788074001079. S. 1281.

54

vypořádal s výše uvedenými pochybnostmi, které pohledávky uznal za prokázané a v jaké výši, musí být popsáno v rozhodnutí o rozvrhu z výtěžku likvidace. Jakmile je vyřešena existence a výše přihlášených dluhů, postupuje notář podle §175u a zpeněžení jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze zůstavitelova majetku. Učiní tak buď ve veřejné dražbě, nebo v dražbě provedené soudním exekutorem. Zákon dovoluje dokonce také prodej mimo dražbu či prodej všeho nebo zbývajícího zůstavitelova majetku jedinou smlouvou. Až je tento majetek zpeněžen, provede soud rozvrh takto získaného výtěžku mezi věřitele. V §175v odst. 2 OSŘ nám zákon stanoví pořadí, v němž se potupně jednotlivé pohledávky uhradí (v první řadě jsou zaplaceny náklady řízení, poté náklady zůstavitelovy nemoci a pohřbu, dále pohledávky zajištěné zástavním a jinými právy a další). Rozvrh výtěžku likvidace provádí soudní komisař usnesením, které musí obsahovat údaje o tom, která z pohledávek a v jaké výši bude z výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele (likvidační podstaty) uhrazena, jakož i to, které pohledávky zůstanou neuhrazeny. 46 Toto usnesení musí být doručeno všem účastníkům řízení (tedy i věřitelům). Pravomocným skončením likvidace (neboli právní mocí usnesení rozvrhu o výtěžku) potom zanikají všechny neuspokojené pohledávky a jejich zajištění. 3.3.14 Usnesení o dědictví Svá rozhodnutí v řízení o dědictví činí soudní komisař výlučně formou usnesení, pro něž se užije obecná právní úprava usnesení obsažená v občanském soudním řádu. To znamená, že podle §168 OSŘ musí být účastníkům usnesení doručeno vždy, je-li proti němu přípustné odvolání nebo dovolání, pokud je to třeba pro vedení řízení anebo ukládá-li toto usnesení účastníkům nějakou povinnost. Obecné náležitosti vyhotovení usnesení můžeme nalézt v §169 OSŘ (viz. vzor v příloze č. 10). Podle §169 odst. 2 OSŘ dále nemusí být usnesení zdůvodňováno, jestliže mu nikdo z účastníků neodporoval (pokud ovšem odůvodněno být musí, náležitosti najdeme v §157 odst. 2,4 OSŘ). A neposlední řadě je potřeba uvést, že podle §170 OSŘ je soud (soudní komisař) vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, popřípadě jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. Samotné usnesení o dědictví vydává soudní komisař jménem soudu, který jej úkony v dědickém řízení pověřil, přičemž originál (označený razítkem ORIGINÁL) musí být 46

BÍLEK, Petr, Roman FIALA, Karel JINDŘICH, Karel WAWERKA a kol. Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 1120. ISBN 9788074001819. S. 912.

55

podepsán notářem a zakládá se do spisu. Stejnopisy usnesení podepisuje pracovník soudního komisaře, který je vyhotovil, a současně je opatří kulatým razítkem notáře (to obsahuje malý státní znak, jméno notáře a jeho sídlo). V praxi se vyhotoví jeden stejnopis do spisu (pro případ, že by později byl potřeba) a druhý, který se přikládá k vyúčtování odměny notáře. Soudní komisař dále musí stejnopis doručit také každému účastníku řízení, a to osobně (potřeba zhotovit doručenku), prostřednictvím tzv. veřejné datové sítě do datových schránek či prostřednictvím poštovních služeb (vyjma zastavení řízení podle §175h OSŘ, kde se usnesení zasílat nemusí). Od chvíle jeho předání či doručení začíná účastníku běžet lhůta pro podání odvolání. Pro doručování soudními komisaři v řízení o dědictví se užijí stejné postupy jako při doručování jiných soudních písemností. Postupuje se tedy podle ustanovení §45-50l OSŘ. Stejně jako ostatní rozhodnutí se i usnesení o dědictví skládá ze záhlaví, výroku (jehož součástí je také výrok o náhradě nákladů řízení) a odůvodnění (je-li povinné). ,,Výrok usnesení o dědictví musí být přesný a určitý. Nemovitosti se označují způsobem uvedeným v § 5 odst. 1 KatZ, a to podle stavu, v jakém jsou evidovány v Katastru nemovitostí ČR v době vyhlášení (vydáni) usnesení, nikoliv podle stavu v době smrti zůstavitele. Movité věci je třeba popsat tak, aby je bylo možné náležitě identifikovat.“47 Jasnost a určitost výroku je důležitá zejména pro úkony související s uplatněním práva, jež usnesení potvrzuje. Z výše uvedeného se zdá být samozřejmé, že po skončení řízení dědictví, jehož předmětem jsou také nemovitosti, se musí pravomocné usnesení doručit příslušnému katastrálnímu úřadu, aby provedl potřebné změny (záznam). Není-li využito právo účastníků řízení podat proti usnesení odvolání (nebo následně také dovolání - §237 OSŘ) a uběhne-li lhůta pro jeho podání, nabývá usnesení právní moci. V tomto případě soudní komisař vyznačí právní moc na originálu usnesení založeném ve spise. Následně se může se svým stejnopisem usnesení dostavit kterýkoli jeho držitel a požádat notáře, aby v něm rovněž právní moc vyznačil. Často se také stává, že se účastníci vzdají práva na odvolání již na jednání (tedy po tom, co soudní komisař usnesení vyhotovil a stejnopisy jim předal), přičemž musí podepsat prohlášení o vzdání se práva na odvolání. Učiní-li tak všichni účastníci, usnesení nabývá právní moci, již notář na místě vyznačí do všech stejnopisů. V závěru bych chtěla upozornit, že se jedná o usnesení ve věci samé, tedy o konečné usnesení ve věci (to samozřejmě nevylučuje zahájení dodatečného projednání při nově 47

DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1579. ISBN 9788074001079. S. 1267.

56

najevo vyšlém majetku podle §175x OSŘ nebo možnost soudu zrušit usnesení podle §175w OSŘ). Jelikož má usnesení o dědictví deklaratorní účinky, potvrzuje nabytí dědictví již ode dne smrti zůstavitele (§460 OZ), a to nezávazně na datu, kdy nabylo právní moci. 3.3.15 Vyúčtování odměny notáře Finanční ocenění za práci vede k motivaci a snaze odvádět ji co nejlépe. Na druhé straně, je-li veřejná osoba odměňována přemrštěným způsobem, budí to dojem o její nedůvěryhodnosti. Z toho důvodu byla přijata vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví (dále jen ,,vyhláška o odměnách“), která stanovuje přesný způsob výpočtu (popřípadě již přímo výši) finančního ohodnocení notáře za vykonávanou notářskou činnost, poskytování právní pomoci, správu majetku a jiné úkony. Mě však bude v tomto okamžiku zajímat pouze odměňování soudního komisaře za úkony provedené v řízení o dědictví, které jsou upraveny v §11 a následujících vyhlášky o oceňování. Podle §2 této vyhlášky má notář v rámci dědického řízení rovněž nárok na náhradu hotových výdajů. Odměna soudního komisaře za úkony provedené v řízení, jež bylo zastaveno pro nedostatek majetku podle §175h OSŘ činí rovných 400,- Kč. V projednaném dědictví je výše odměny závislá od obvyklé ceny zůstavitelova majetku (to platí i pro dodatečné projednání takového řízení). Ustanovení §13 vyhlášky o odměňování uvádí procentní sazby, podle nichž se výše odměny vypočítá (nejméně však 600,- Kč), které klesají se zvyšujícím se základem. Do náhrady hotových výdajů se započítává poštovné, náklady lustrací v CEZ a CEMS, cestovné a náhrady za pořizování kopií, vyřizování důležitých otázek souvisejících s řízením telefonními hovory (zkráceně telekomunikační poplatky a internet) a další. Na základě §17 předpisu o Centrální evidenci závětí a §14 předpisu o Centrální evidenci manželských smluv se za vyhledání každého druhu listiny započítá 50,- Kč (tedy 50,- Kč za závěť, 50,- Kč za listinu o správě dědictví a 50,- Kč za manželskou smlouvu). V řízení o dědictví po ženatém zůstaviteli (popřípadě vdané zůstavitelce) tedy vzniknou náklady na lustraci ve výši 150,- Kč. U nesezdaných zůstavitelů soudní komisař účtuje 100,- Kč. Pokud provádí zjištění stavu a obsahu závěti nebo listiny o správě dědictví jiný notář než soudem pověřený komisař, náleží mu za to odměna ve výši 250 Kč, která se rovněž započítá do náhrady hotových výdajů. Poslední položkou, která se započítává do celkové sumy, jež se objeví ve výroku o náhradě nákladů řízení, je daň z přidané hodnoty (DPH), a to jak z odměny, 57

tak z hotových výdajů. Novinkou od Nového roku 2013, s níž musí soudní komisaři počítat, je navýšení DPH z 20% na 21%. Může se tedy stát, že u zůstavitelů zemřelých v minulém roce, po nichž však bylo dědické řízení ukončeno až letos, bude započítáváno u části náhrady hotových výdajů 20% DPH (tzn. výdajů vzniklých před navýšením DPH) a u části náhrady hotových výdajů 21% DPH. Výše daně z odměny se odvíjí od doby, kdy bylo řízení ukončeno (v tomto případě tedy vždy 21%). Pro úplnost pouze dodám, že náhradu hotových výdajů jsou povinni zaplatit dědicové podle poměru majetku, který nabyli, k celkovému jmění zůstavitele (samozřejmě, že v dohodě o vypořádání dědictví lze podíly na těchto nákladech rozvrhnout odlišně). Jestliže bylo řízení o dědictví zastaveno pro nedostatek majetku podle §175h OSŘ (nebo pokud dědictví připadlo státu), je úhradu povinen provést okresní soud, jež notáře jako soudního komisaře podle §38 OSŘ pověřil. Po právní moci usnesení o dědictví, jehož součást tvoří výrok o náhradě nákladů řízení, se tyto náklady stávají splatnými, což znamená, že výše uvedené usnesení může v případě nezaplacení sloužit jako exekuční titul. 3.3.16 Realizační opatření Pojem opatření obecně znamená nějaký procesní úkon, který sám o sobě nepředstavuje skončení konkrétního problému, nýbrž směřuje k jeho vyřešení. Konkrétně realizační opatření v řízení o dědictví musí soudní komisař provést, jakmile nabude usnesení o dědictví právní moci. Podle §175s OSŘ učiní notář všechny potřebné kroky ke zrušení stále účinných opatření k zajištění dědictví (například zruší zákazy výplaty vkladů a pojistek či uloženou soudní úschovu související s řízením). Soudní komisař dále oznámí všem, kteří drží nebo mají u sebe uloženu věc, jež podle usnesení o dědictví přešla na právního nástupce zůstavitele, údaje o osobě, jež má být tato věc vydána. V případě, že státní orgány evidují na zůstavitele určité věci či hodnoty, vyrozumí je notář o tom, kdo tyto hodnoty nabyl. 48 Podle §175s odst. 3 OSŘ dále soudní komisař sdělí bankám údaje, a to o tom, kdo se stal majitelem zůstavitelových účtů. Všechna realizační opatření notář činí tak formou zaslání pravomocného usnesení či sdělením. Pokud se ovšem jedná o cennosti uložené, tedy například u zdravotnických zařízení, tam se v praxi postupuje tak, že se většinou ihned po ukončení řízení dostaví dědic s pravomocným usnesením, na jehož základě je mu tento majetek vydán. 48

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 432. ISBN 9788087212790. S. 181.

58

Jestliže byla předmětem dědického řízení nemovitost vedená v katastru nemovitostí, bude nutno postupovat podle §92 vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. To znamená, že je soudní komisař povinen zaslat katastrálnímu pracovišti, v jehož působnosti se dotčené nemovitosti nachází, pravomocné usnesení o dědictví v elektronické podobě. Katastrální pracoviště na základě této veřejné listiny provede záznam o změně vlastníka nemovitosti. Realizační opatření pouhým sdělením zde proto nepřichází v úvahu. Poslední typ realizačního opatření soudního komisaře upravuje §92 odst. 4 vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, který stanoví povinnost notáře oznámit výsledek řízení rovněž tomu, kdo uhradil náklady spojené s pohřbem zůstavitele nebo oznámil v řízení svou pohledávku vůči zůstaviteli a požádal o sdělení výsledku řízení (například exekutorské úřady). Domnívám se, že tento postup byl zvolen především proto, aby po vrácení spisu na soud nepřicházely notáři zbytečně dotazy věřitelů na stav dědického řízení, protože v tom případě by si musel znovu vyžádat spis a na výše uvedenou žádost odpovědět. To by vedlo ke zbytečným průtahům a komplikacím. Cílem realizačních opatření je tedy především umožnění osobám, jež po zůstaviteli zdědily nějaký majetek, aby mohly volně disponovat s takovouto hodnotou a aby mohli co nejdříve a bez omezení uplatňovat svá vlastnická práva. Na závěr pouze dodám, že jakmile soudní komisař splní své oznamovací povinnosti, předává podle §95 vyhlášky o jednacím řádu spis příslušnému soudu k uložení. 3.4 DODATEČNÉ PROJEDNÁNÍ DĚDICTVÍ Ať už soudní komisař skončí dědické řízením tím, že ho zastaví podle §175h OSŘ, vydá usnesení o dědictví podle §175p či §175q OSŘ nebo vydá usnesení o nařízení likvidace podle §175t OSŘ, není vyloučeno, že se může objevit nový dosud v dědickém řízení neprojednaný majetek zůstavitele. Pokud se tak stane, musí být ohledně tohoto majetku zahájeno nové řízení, které nazýváme dodatečným projednáním dědictví. Jeho základní právní úpravu bychom mohli nalézt v §175x OSŘ, který stanoví, že jakmile se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, objeví dosud neprojednaný majetek (popřípadě i dluh) zůstavitele, zahájí soud o tomto majetku dodatečné projednání dědictví a rozhodne o tom, kdo jej nabývá. Pokud se ovšem objeví pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede (podle §470 OZ odpovídají dědicové až do výše dědictví za dluhy zůstavitele již ze zákona, nemusí být tudíž zapsány do pasiv dědictví). 59

Není neobvyklé, že po právní moci usnesení o ukončení řízení o dědictví vyjde najevo dosud neznámý majetek zůstavitele. Může se tak stát například, když nejsou dědicové zcela informováni o poměrech zůstavitele a majetek jako třeba vkladní knížku objeví až po ukončení řízení nebo také když se domnívají, že zamlčí-li některou část majetku, vyjde je to ,,levněji“. V případě movitých věcí vyskytujících se v místě posledního bydliště by soudní komisař při nepoctivosti výpovědí dědiců nemusel zjistit, že mu byl při šetření tento majetek zamlčen. Ovšem u vkladů na účtech či nemovitostí se dřív nebo později o jejich existenci notář dozví. Právní úprava proto musí počítat s variantou, že se vlivem okolností soudnímu komisaři nepodaří rozhodnout o veškerém majetku zemřelého v rámci jediného řízení. Ačkoli může být rovněž zahájeno na návrh i z moci úřední, můžeme se zde častěji setkat (na rozdíl od původního řízení, které většinou zahajuje soud bez návrhu po oznámení úmrtí matričním úřadem) se zahájením řízení na základě návrhu. Přesněji buď

podle

víru

budícího

podnětu

třetí

osoby,

nebo

na

návrh

účastníků.

,,K návrhu na dodatečné projednání dědictví je legitimován ten, kdo byl účastníkem původního dědického řízení (tj. dědic), popřípadě jeho právní nástupce. Nebylo-li v původním dědickém řízení zjišťováno dědické právo, protože bylo podle § 175h zastaveno, je k návrhu legitimován ten, kdo o sobě tvrdí, že je dědicem, popřípadě stát, tvrdí-li, že mu má připadnout dědictví podle § 462 ObčZ. Možnost dodatečného projednání majetku patřícího zůstaviteli není časově omezena.“49 Jelikož se vlastnické právo nepromlčí, musí být vždy projednáno. To znamená, že bez právního titulu nemůže přejít na nového nabyvatele. Z toho důvodu musí soudní komisař vždy přistoupit k zahájení dědického řízení o nově zjištěném majetku zůstavitele, byť by byl spoustu let po smrti, což by představovalo obtíže s hledáním právních nástupců původních dědiců. Tady jen upozorním, že také majetek, jenž je předmětem dodatečného projednání nabývá dědic okamžikem smrti zůstavitele. Ráda bych nyní zdůraznila, že v dodatečném projednání dědictví nemůže soudní komisař zasahovat do již pravomocných výsledků původního řízení a nemůže tedy rozhodovat o již projednaném majetku. Dodatečné projednání rovněž není řízením o dědickém právu, proto v něm zpravidla nelze posuzovat odchylně od původního řízení otázku, kdo je a není dědicem (nelze také znovu řešit například otázku platnosti závěti

49

DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1579. ISBN 9788074001079. S. 1289.

60

či vydědění). 50 Účastníky při dodatečném projednání jsou pouze dědicové v původním řízení, eventuálně jejich právní nástupci. K této problematice však můžeme nalézt mnoho protichůdných stanovisek, v nichž někteří odborníci tvrdí, že za výjimečných okolností lze dojít ke změně okruhu účastníků, a to například pokud je již znám pobyt dědice, který v původním řízení na výzvu podle §468 OZ nereagoval). Jiní tvrdí, že okruh účastníků v řízení nelze měnit v žádném případě. Já se na jedné straně se domnívám, že takováto změna okruhu účastníků může způsobit jisté komplikace. Jelikož s dědicem, jenž se po celou dobu původního řízení neohlásil a jeho průběh nesledoval, se bude mnohem složitěji jednat, a tudíž se minimalizují šance na uzavření dohody mezi účastníky řízení. Na druhou stranu soud musí vždy při rozhodování vycházet ze stavu platného v době, kdy rozhodnutí vydává, byť by tento postup měl být zdlouhavější a náročnější. V rámci dodatečného projednání může vyvstat potřeba doplnění podkladů pro řízení. V tomto případě si soudní komisař opatří například zprávy banky, znalecké posudky či výpisy z katastru nemovitostí. Pokud to není potřeba, neopakuje úkony provedené v původním řízení. ,,Řízení o dodatečném projednání dědictví, na rozdíl od obnovy řízení, neotvírá věc již jednou pravomocně skončenou, ale naopak navazuje na výsledky dosavadního dědického řízení, vychází z nich a v ničem do stavu jimi vytvořeného nezasahuje. Prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví se vztahuje na celé dědictví po zůstaviteli, tedy i na majetek nově objevený.“51 Postupuje se tudíž v rámci zjištění z původního řízení a úkony v něm provedené mají právní následky také pro případné dodatečné projednání. V závěru řízení stanoví soudní komisař obvyklou cenu předmětu dodatečného projednání a vydá konečné usnesení, přičemž musí postupovat podle právní úpravy platné v době smrti zůstavitele. Stejně jako původní řízení, i toto může být ukončeno usneseními podle §175h, §175p, §175q nebo §175t OSŘ. 3.5 OPRAVNÉ PROSTŘEDKY V případě, že se účastník řízení o dědictví chce domoci přezkumu rozhodnutí a postupů soudního komisaře, může využít některé procesní opravné prostředky. A to jak řádné 50

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2007, s. 351. ISBN 9788072016747. S. 268. 51 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1131/2003. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 1. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/

61

(směřují proti rozhodnutí soudu prvního stupně proti věci ještě nepravomocné), tak mimořádné (napadají pravomocná rozhodnutí). Jedná se o procesní prostředky, které nejsou pro řízení o dědictví upraveny zvlášť, a tak se využije právní úprava obecná. Jediným řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudního komisaře je odvolání, které se v tomto případě podává proti rozhodnutí okresního soudu jako soudu prvního stupně. Pro jeho podání se musí vycházet z §201 a následujících OSŘ. Platí zde obecná patnáctidenní odvolací lhůta (§204 OSŘ) a vedle obecných náležitostí musí obsahovat odvolací důvod (ty jsou taxativně vymezeny v §205 odst. 2 OSŘ) i návrh. Může je tedy podat pouze účastník řízení u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje a jedině pokud to zákon nevylučuje (pro nás bude podle §202 odst. 1 písm. a) OSŘ podstatný především zákaz odvolání proti usnesením, jimiž se upravuje vedení řízení, jakož i zákaz odvolání proti usnesení o zastavení řízení podle §175h OSŘ). V případě odvolání můžeme hovořit o opravném prostředku nejběžnějším, který má suspensivní, čili odkladný účinek. Včas podaným odvoláním se tedy odkládá právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Mezi mimořádné opravné prostředky řadíme dovolání (§236 a následující OSŘ), které může opět podat jen účastník řízení u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení napadaného rozhodnutí odvolacího soudu (§240 OSŘ), které závisí na vyřešení hmotně-právní či procesně-právní otázky, při jejímž řešení se dotčený odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, která v ní dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo pokud má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 OSŘ). Výčet případů, kdy není dovolání přípustné, můžeme nalézt v §238 OSŘ. Každý dovolatel musí být, není-li sám osobou s právnickým vzděláním, zastoupen v dovolacím řízení advokátem či notářem. Jediným dovolacím soudem u nás je Nejvyšší soud České republiky, před nímž musí být účastník řízení právně zastoupen (není-li sám právnického vzdělání). Tato podmínka byla nejspíš stanovena z důvodu vyšší odbornosti řízení a také toho, že formální i obsahové požadavky kladené na dovolání by laikem mohly být jen velmi těžko splněny. Dalšími mimořádnými opravnými prostředky, které mohou účastníci řízení využít, je žaloba na obnovu řízení (§228 OSŘ) a žaloba pro zmatečnost (§229 OSŘ). Opět pro ně platí obecná právní úprava. Já pouze dodám, že obnova řízení se týká napadání nezjištění (nebo také nesprávného zjištění) skutkového stavu při vydávání rozhodnutí ve věci samé, zatímco žaloba pro zmatečnost směřuje proti nedostatkům v procesní oblasti.

62

Všechny prostředky, jež jsem nyní uvedla, se realizují v rámci řízení o dědictví a slouží nejen ke snaze eliminovat pochybení ze strany soudních komisařů, ale také případně vzniklé nedostatky odstraňovat, což vede ke snaze notářů činit bezchybně všechny úkony v řízení a vést jeho účastníky ke smírným řešením. 3.6 ŽALOBA VE SPORNÉM ŘÍZENÍ V mnoha dědických řízeních vzniká problém stran očekávání účastníků. Domnívají se totiž, že jim pomůže vyřešit všechny nastalé (i již za života zůstavitele existující problémy), a že jakmile se projednávání pozůstalosti chopí soudní komisař, všechny je vyřeší. Tyto přemrštěné představy účastníků o účelu a cíli řízení o dědictví ovšem nemohou být splněny. K jejich realizaci slouží samostatná sporná řízení, která lze zahájit právě žalobou. Jelikož tento problém přesahuje hranice řízení o dědictví, budu se jím zabývat pouze v krátkosti. Přesto jsem považovala za vhodné jej do této kapitoly zařadit, ať už jen pro představu, kam až mohou spory vzniklé či umocněné smrtí zůstavitele dojít. V prvé řadě uvádím možnost ochrany oprávněného dědice podle §485-487 OZ. Tato právní úprava byla přijata pro případ, že po právní moci rozhodnutí o dědictví vyjde najevo, že oprávněným dědicem (mimo dědiců sem spadá samozřejmě i stát, měl-li nárok na dědictví) je někdo jiný než osoba, která ,,nabyla majetek zůstavitele, ačkoli podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec, nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla“52. Neoprávněný dědic je tedy povinen vydat oprávněnému dědici majetek, jehož nabytí mu bylo potvrzeno usnesením o dědictví, a to podle zásad o bezdůvodném obohacení, přičemž mu nesmí vniknout majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Pokud takto nabytý majetek nevydá, může oprávněný dědic po právní moci usnesení o dědictví podat žalobu, která se uplatňuje mimo dědické řízení. Důkazní břemeno zde nese žalobce a pasivně legitimován je neoprávněný dědic. Druhým případem, kterým se hodlám zabývat, jsou žaloby podané mimo dědické řízení podle §175y OSŘ, který dává účastníkům řízení možnost, aby se při nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle §175k odst. 2,3 nebo podle § 175l odst. 1 OSŘ domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví. To znamená, že pokud závisí rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností (mezi účastníky jsou sporná aktiva či pasiva dědictví nebo SJM), odkáže soud usnesením 52

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 5. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/

63

po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. ,,Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§ 55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§ 58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení "bez zřetele na tohoto dědice" (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.“53 Jelikož se soudní komisař v dědickém řízení zabývá pouze tím, která pasiva či aktiva jsou sporná, představuje žaloba mimo dědické řízení způsob, jímž se mohou účastníci řízení svého práva domoci, a to jak v průběhu řízení o dědictví, tak po jeho pravomocném ukončení. Pokud je tedy žaloba podána, účastníky tohoto nově zahájeného sporného řízení musí být všichni dědicové (bez ohledu na to, zda jako žalobci či žalovaní). V opačném případě bychom mohli hovořit o nedostatku věcné legitimace. 54 Výsledkem řízení o žalobě mimo dědické řízení bývá v první řadě rozhodnutí o spornosti dotčených aktiv či pasiv dědictví (nebo i SJM), podle formulace petitu žaloby lze dosáhnout i splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§80 písm. b) OSŘ). Je ovšem potřeba upozornit, že o tom, co náleží do dědictví, může rozhodnout pouze soud (soudní komisař) příslušný k řízení o dědictví. Mimo něj lze na základě žaloby rozhodnout pouze o určení vlastnického práva k majetku zůstavitele ke dni jeho úmrtí. 55

53

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2149/2009. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 8. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 54 DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1579. ISBN 9788074001079. S. 1292. 55 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 28. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/

64

4. VLIV CHYSTANÝCH LEGISLATIVNÍCH ZMĚN NA DĚDICKÉ ŘÍZENÍ Již od 1. ledna 2014 nabude účinnosti nový občanský zákoník, který byl vyhlášen 22. března 2012 ve Sbírce zákonů v částce 33 pod číslem 89/2012 Sb. V souvislosti s ním byla rovněž vládou schválena novela občanského soudního řádu a nový zákon o zvláštních řízeních soudních. Jedná se o tak zásadní změny, že nebylo možno je při psaní mé práce opomenout. V případě, že je jeden z nejzákladnějších předpisů občanského práva hmotného nahrazen novým (čemuž se samozřejmě přizpůsobí také procesní právní úprava a ostatní související pravidla, jež musí být změnami obecného předpisu upravena), předpokládá se, že se jedná o změnu k lepšímu. Návrh nového občanského zákoníku podnítil spoustu vášnivých debat a vznik protichůdných stanovisek. Názor veřejnosti (především odborné veřejnosti) k těmto schváleným změnám tak není jednoznačný. V této kapitole se tedy pokusím kriticky provést srovnání ,,staré“ a ,,nové“ úpravy řízení o dědictví a vytvořit si tak vlastní názor o prospěšnosti celé této rekodifikace v oblasti soukromého práva. 4.1 ZMĚNY SOUVISEJÍCÍ S PŘIJETÍM NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Spolu s novým občanským zákoníkem (dále ,,NOZ“) byl přijat zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a nový zákon č. 90/2012 o obchodních korporacích. Vláda současně schválila také návrh novely občanského soudního řádu, nového zákona o zvláštních řízeních soudních, novelu insolvenčního zákona a návrh doprovodného zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (ten obsahuje novely 71 stávajících právních předpisů, které musely reagovat na nově vzniklé instituty NOZ). Všechny výše uvedené návrhy musí dále projednat Parlament ČR, proto budou předloženy na program březnové schůze Poslanecké sněmovny. Účinnosti by měly nabýt 1. ledna 2014, to znamená společně s rekodifikací soukromého práva. 56 Přijetí nového občanského zákoníku z něj tedy vytvořilo jakési jádro soukromoprávní úpravy. Důkazem toho je především zrušení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a transformace jeho ustanovení do NOZ. Normy, které tvoří součást zákona o obchodních korporacích, se do něj samozřejmě nezařadí, ovšem budou na něj

56

Vláda schválila velkou část doprovodné legislativy [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 11. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/aktuality/48-vlada-schvalila-velkou-cast-doprovodnelegislativy.html

65

úzce navazovat. Z této krátké rekapitulace budoucích změn si lze učinit představu, do jaké míry ovlivní nejen dosavadní práci odborníků pohybujících se v právních odvětvích, ale také celou širokou veřejnost. ,,Nový občanský zákoník reaguje na potřebu změny v soukromém právu. Současný občanský zákoník byl přijat v roce 1964. Od té doby byl již mnohokrát upravován (novelizován). Vychází z poměrů 60. let a z tehdejších názorů na soukromé právo, což zapříčinilo jeden z největších nedostatků tohoto zákoníku – roztříštěnost úpravy občanskoprávních vztahů v několika různých právních předpisech.“ 57 V tomto případě měli na mysli například výše uvedený obchodní zákoník či zákon rodině. Jelikož nový občanský zákoník NOZ sdružuje normy, které dříve byli součástí samostatných právních předpisů, lze již při pouhém pohledu na něj zjistit, že je mnohem obsáhlejší než občanský zákoník ,,starý“. Skládá se z pěti částí, a to z Obecné části, Rodinného právo, Absolutních majetkových práv (práva věcná a právo dědické), Relativních majetkových práv (závazková práva) a Ustanovení společných, přechodných a závěrečných. Dědické právo tedy tvoří součást části třetí NOZ nazvané Absolutní majetková práva a je upraveno v ustanoveních §1475-1720 (což znamená více než 200 paragrafů). Byla mu tudíž věnována podstatně větší pozornost než v nynějším občanském zákoníku, kde jej upravují pouze ustanovení §460-487. Nová právní úprava dědického práva je natolik rozsáhlá, že se v této podkapitole nebudu moci zabývat všemi jejími aspekty. Zaměřím se pouze na nové instituty a změny, které nejzásadněji ovlivní řízení o dědictví a jeho výsledek. 4.1.1 Dědická smlouva Staro-novým institutem, který byl do NOZ zařazen, je dědická smlouva. Naše právní úprava ji zahrnovala do roku 1950, kdy byla z občanského zákoníku vyloučena. Nyní se ji zákonodárci rozhodli do právního řádu znovu začlenit, a to rovnou coby nejsilnější právní titul (§1476 NOZ). To znamená, že se dědí v první řadě na základě dědické smlouvy, poté ze závěti a následně ze zákona. Není také vyloučeno spolupůsobení všech tří titulů (ve stávající právní úpravě přichází v úvahu pouze dva dědické tituly, a to zákon a závěť), což znamená, že kumulace dědických titulů zůstala zachována. Dědická smlouva představuje podle §1582 NOZ (vedle závěti a dovětku podle §1498 NOZ) pořízení pro případ smrti, nelze jím proto zkrátit povinný díl nepominutelného 57

Nový občanský zákoník [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 12. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/uvodni-stranka.html

66

dědice (pokud se svého práva nezřekl či nebyl vyděděn podle). Jedná se v podstatě o smlouvu ve formě veřejné listiny, kterou zůstavitel povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka, přičemž druhá strana musí tento návrh přijmout. Jelikož se jedná právní úkon, platí samozřejmě pravidlo plné způsobilosti k právním úkonům a svéprávnosti zůstavitele (popřípadě je potřeba souhlasu opatrovníka). K výše uvedenému považuji podstatné dodat, že dědická smlouva se nemůže týkat veškerého majetku zůstavitele. Podle §1585 NOZ musí zůstat alespoň čtvrtina pozůstalosti volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle (to nevylučuje možnost odkázat tuto čtvrtinu smluvnímu dědici závětí). Je zřejmé, že dědická smlouva představuje větší prostor pro projevení poslední vůle zůstavitele (jelikož hovoříme o souhlasném projevu vůle, lze do něj začlenit i podmínky nabytí dědictví, které by dnešní úpravě byly nemyslitelné). Předpokladem pro platnost těchto podmínek je samozřejmě souhlas smluvního dědice, jemuž smlouva na druhou stranu dává také větší jistotu. V dnešní praxi se totiž často stává, že zůstavitel pořídí závěť ve prospěch nějaké osoby, která se následně nemusí vůbec dovědět o tom, že ji tento zůstavitel zrušil. Je tak do zahájení řízení o dědictví v nejistotě, zda zemřelý svou vůli nezměnil. Oproti tomu dědická smlouva jako dvoustranný právní úkon žádá pro své zrušení či jakoukoli změnu souhlas obou jejích stran. Ovšem ani tato dohoda neznamená pro smluvního dědice jistotu, že takto odkázanou část majetku zdědí, jelikož zůstavitel s ním po dobu svého života může volně disponovat. Pokud ale je po jeho smrti součástí dědictví, připadne smluvnímu dědici. Dosavadní právní úprava ve svých podmínkách nakládání s majetkem pro případ smrti podstatněji omezovala zůstavitele při projevu poslední vůle. Dědická smlouva mu naopak umožňuje se od zákonné úpravy smluvně odchýlit. Na druhou stranu bude alespoň zpočátku velmi neoblíbená u notářů, kteří tyto smlouvy budou muset sepisovat a v podstatě se pravidla dědického práva budou muset ,,učit“ znovu. Z toho se dají (alespoň zpočátku) odvodit značné průtahy v řízeních o dědictví a jisté možnosti pochybení při soupisu těchto listin. 4.1.2 Závěť Zde hovoříme o odvolatelném projevu vůle, kterým podle §1494 NOZ zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám podíl na dědictví, případně i odkaz (§1594 a následující NOZ). První změnou, kterou úprava závěti zaznamenala, je označení dne, měsíce a roku jejího pořízení. V nynější právní úpravě (§476 odst. 2 OZ) 67

musí tyto údaje před podpisem zakončovat celý text a musí být nepochybné, jinak závěť nebude platná. Podle NOZ postačí, bude-li toto datum zřejmé. To znamená, že nemusí být přesně označen den, měsíc a rok jejího sepsání (například postačí formulace – v den svých šedesátých narozenin). V případě datování závěti se domnívám, že měla být ponechána stávající právní úprava. Hovoříme o právním úkonu natolik podstatném, že stanovení náležitostí potřebných pro jeho platnost není na škodu. Naopak přiměje každého při sepisování závěti k opatrnosti a pozornosti, čímž dojde k minimalizaci sporů o platnost závěti. Vedle závěti holografní (vlastnoruční), allografní (za přítomnosti dvou svědků) a závěti formou veřejné listiny se v NOZ nově objevuje závěť s úlevami, čili privilegovaná závěť. ,,Ustanovení holografní závěti nepřinášejí žádné změny. V případě allografní závěti sepsané zůstavitelem, který může číst a psát, přináší návrh oproti současné úpravě dvě praktické změny. První změnou je výslovné konstatování, že svědci nemusí znát obsah závěti, které bylo taktéž v současnosti dovozováno, ale v normativním textu chybělo. Druhou změnou je zákonem vyžadovaná doložka u podpisu svědků na závětní listině.“ 58 Podle mého názoru symbolizuje tato doložka jakousi pojistku o existenci svědků vzhledem k okolnosti, že nemusí znát obsah závěti, dodává tak důvěryhodnost celé listině. Nově byla do NOZ zařazena ustanovení o úlevách při pořizování závěti (§1542-1549 NOZ), která jako jediná nemusí být sepsána v písemné formě. Jedná se o právo zůstavitele pořídit v patrném a bezprostředním ohrožení života, jakož i v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události, závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. K privilegované závěti existují podle §1543-1545 NOZ další alternativy (vždy pouze pokud je dán vážný důvod či bezprostředně hrozí smrt zůstavitele). Patří mezi ně například sepsání před starostou obce a dvěma svědky či na palubě námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky. Takováto závět má však v případě přežití zůstavitele omezenou platnost, na základě §1549 NOZ hovoříme obecně o dvou týdnech a v případě veřejné listiny o třech měsících od doby jejího pořízení. Myslím si, že vedle standardního pořízení závěti, by měla být dána možnost zůstaviteli pořídit závět za mimořádných okolností, které svědčí o tom, že by k jejímu sepsání už nemusel mít před svou smrtí příležitost. Není mi ale zcela jasné, jak zabránit zneužití 58

BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 301. ISBN 9788073802929. S. 131.

68

tohoto institutu v případě, že se zůstavitel ony mimořádné okolnosti opravdu nepřežije a v posledních chvílích jeho života budou přítomnými svědky pouze členové jedné větve rodiny. V situacích upravených v §1543-1545 tento problém nepřichází v úvahu z důvodu přítomnosti nezaujaté osoby, ovšem postup podle §1542 NOZ může být podle mého názoru snadno zneužitelný. Poslední novinkou, kterou bych v souvislosti se závětí ráda uvedla, je vedlejší doložka v závěti upravená v §1551-1552 NOZ. Může jí být podmínka, doložení času (oproti podmínce předpokládaná událost, na niž se váže doložení času, vždy nastane) nebo příkaz (k určitému naložení se zanechaným majetkem, například příkaz k postavení rodinné hrobky). Nesmí však směřovat ke svévolnému obtěžování dědice, odporovat veřejnému pořádku, být nesrozumitelná a také v ní nesmí zůstavitel ukládat jinému, aby

uzavřel

či

neuzavřel

manželství,

popřípadě

aby

v

manželství

setrval,

anebo aby manželství zrušil. V souvislosti s tím může zůstavitel v závěti podle §1553 a následujících OZ povolat vykonavatele závěti a případně určit, jaké má povinnosti či výši jeho odměny. Ráda bych zdůraznila, že ani jeden z výše uvedených institutů není součástí momentálně platné právní úpravy. Setkáváme se tak s pravidly, jež bude potřeba nově zavést do praxe a seznámit s nimi účastníky řízení. Ti mohou být do značné míry zmateni a roztrpčeni doložkami obsaženými v závěti. Bude záležet na soudním komisaři, který jejich platnost posoudí vždy podle konkrétních okolností případu. Ze strany zůstavitele ovšem tyto změny přinesou ještě větší prostor pro autonomii jeho vůle. ,,Osnova se tedy přiklání k obvyklému modelu, při němž rozhoduje, že to je zůstavitelův majetek, o němž je pořizováno a že to je i jeho respektabilní vůle, kterou projevuje, jak má být s jeho majetkem po jeho smrti naloženo.“59 4.1.3 Dovětek NOZ dále nově zavádí ve svém §1498 dovětek (tzv. kodicil), v němž lze nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici příkaz. Platí pro něj obdobný právní režim jako pro závěť s tím rozdílem, že v případě dovětku se nejedná o samostatný dědický titul. 60 Hovoříme tedy o druhu pořízení pro případ smrti, jehož pomocí lze upravit právní nástupnictví k majetku zůstavitele, a to uvedením některé z vedlejších doložek či odkazem. ,,Dovětek může být 59

Důvodová zpráva k NOZ [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 60 SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 228. ISBN 9788025116593. S. 3.

69

pořízen vedle závěti, anebo samostatně, tedy bez pořízení závěti. Podle toho se rozlišuje kodicil testamentární a intestátní.“61 Opět zdůrazňuji, že byly rozšířeny dispozice zůstavitele k nakládání s majetkem pro případ smrti, kterému se musí dědic přizpůsobit. V opačném případě může dědictví odmítnout (pokud tak ale neučiní, musí všechny podmínky a jiné doložky splnit). Domnívám se, že celá koncepce dědického práva v novém občanském zákoníku vyjadřuje názor, že je pouze na zůstaviteli, jak upraví nakládání se svým majetkem pro případ smrti.

4.1.4 Odkaz Základním ustanovením, které zavádí do nového občanského zákoníku institut odkazu (legátu), je §1477, který uvádí, že odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci (či více věci stejného durhu) nebo na zřízení určitého práva, přičemž odkazovník není dědicem. V tomto momentě bych ráda upozornila, že není-li odkazovník dědicem, není rovněž účastníkem řízení, tudíž svou pohledávku uplatňuje přímo vůči tomu kterému dědici, což pro něj znamená urychlení jejího vydobytí (samozřejmě za předpokladu, že ten ji bez jakýchkoli obstrukcí vydá). Ustanovení §1594 a následující NOZ potom tuto problematiku rozpracovávají. Stanoví především, že odkaz zřizuje zůstavitel pro případ smrti jako nařízení určité osobě, aby odkazovníku vydala určitý předmět odkazu. Může se jednat také o věci určené druhově či o peníze, v tom případě může osoba obtížená (§1597 NOZ) odkazem tento dluh, jímž jej zatížil zůstavitel, uhradit jak z majetku zemřelého, tak z vlastního jmění (podle toho, co je předmětem odkazu). Nebude-li dědic chtít takovýto odkaz splnit, musí odmítnout celé dědictví (či jeho část, která mu náleží). Odkazy zatěžují dědice podle nabytých podílů v poměru k celkové hodnotě dědictví, nepřikáže-li zůstavitel zvlášť splnění odkazu jednotlivému spoludědici nebo odkazovníku. Adresátem odkazu přitom může být jinak oprávněný dědic, také třetí osoba nebo také právnická osoba, která má teprve vzniknout (§1478 NOZ). ,,Vzhledem k tomu, že odkazovník není dědicem, není povinen k úhradě zůstavitelových dluhů. V souvislosti se zproštěním odkazovníků od povinnosti hradit zůstavitelovy dluhy, vyvstává otázka, zda nedojde zřízením odkazů k poškození práv věřitelů. NOZ pamatuje i na tyto situace. Každému z dědiců musí zůstat

61

Důvodová zpráva k NOZ [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

70

z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné zkrácení odkazu (§ 1598 NOZ).“62 Domnívám se, že v tomto případě měli zákonodárci na mysli spíše odkaz drobnějších předmětů, které zůstavitel odkazuje určitým osobám, protože pro ně mají například zvláštní hodnotu, či odkaz finančních prostředků z charitativních účelů. Cíl, který byl touto úpravou sledován, ovšem není tak důležitý jako její provedení. Nový občanský zákoník sice posiluje zůstavitelovu volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti, ale podle mého názoru omezuje ve výkonu vlastnického práva jeho dědice. Fakt, že zůstavitel může odkazem přikázat odkazovníku, aby vydal věc také ze svého vlastního majetku, jej nutí volit mezi vzdáním se části vlastního jmění či odmítnutím dědictví. Nemyslím si, že je vhodné podmiňovat nabytí části dědictví ztrátou jiného majetku, a už vůbec ne jen na základě vůle zůstavitele. 4.1.5 Neopominutelný dědic Platná právní úprava uvádí neopomenutelné dědice v §479 OZ jako potomky zůstavitele, přičemž co se týče povinného podílu, jež musí v případě existence závěti z dědictví obdržet, rozlišuje mezi zletilými (1/2 zákonného podílu) a nezletilými dětmi (minimálně hodnota celého zákonného podílu). S novým občanským zákoníkem přijdou změny i v této oblasti. Na základě §1642 a následujících NOZ byly povinné podíly nezletilých potomků zkráceny, a to u nezletilých na tři čtvrtiny a u zletilých na čtvrtinu, přičemž pokud nedědí, přechází tyto podíly na jejich potomky. Pokud zůstavitel zatíží tento majetek jakoukoli podmínkou, příkazem nebo jiným omezením, musí dát dědici na výběr, zda převezme, co mu bylo zůstaveno s omezeními nebo bude požadovat povinný podíl (§1644 NOZ). V opačném případě jsou uvedené podmínky bez účinku. ,,Závěť, která pomíjí nepominutelného dědice, není v příslušné části neplatná, a pozůstalost tedy připadne závětním dědicům tak, jak zůstavitel určil. Nepominutelnému dědici však náleží v takovém případě právo na vyplacení povinného dílu vůči závětním dědicům, kteří se s ním budou muset vypořádat. Této povinnosti se závětní dědici mohou zprostit odmítnutím dědictví.“ 63 K tomu bych pouze ráda dodala, že neopominutelnému dědici tedy bývá obecně jeho povinný podíl vyplácen závětními dědici v penězích, přičemž se místo toho samozřejmě mohou dotyční domluvit na přenechání části dědictví. Řekla 62

Odkaz [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 12. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/konkretni-zmeny/odkaz.html 63 Důvodová zpráva k NOZ [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

71

bych, že zde bylo myšleno na to, že někdy nelze vydat neopominutelných dědicům právě ty věci z dědictví, které požadují, a tak je mohou závětní dědicové nahradit finančními prostředky. Na druhou stranu mohou být peníze nahrazeny částí dědictví jen za souhlasu neopominutelného dědice, tudíž je obecně veškerá starost o nakládání s dědictvím a jeho zpeněžení vložena do rukou závětních dědiců. V dosavadní právní úpravě podle mého názoru převažuje morální hledisko, podle něhož zůstavitel bez vážných a taxativně uvedených důvodů nemůže svého potomka při rozdělování vlastního majetku pro případ smrti vynechat. Jedná se spíše o ochranu dětí z dřívějšího manželství, které by vlivem poměrů mohli být ne vlastní vinou zkráceni oproti ostatním polorodým sourozencům. Na rozdíl od platného občanského zákoníku NOZ opět preferuje vůli zůstavitele a zastává názor, že zákonná omezení pro nakládání s vlastním majetkem by měla být minimální. Můžeme tedy hovořit o dvou různých koncepcích, které lze použít. Já si myslím, že konkrétně výše uvedená nová právní úprava vnese do řízení o dědictví prvek nejistoty, kdy také zápočty darů, odkazů a jiných zůstavitelem uznaných plateb provedených za dědice přidá na složitosti dokazování v řízení. 4.1.6 Dědická substituce Dědická substituce slouží k tomu, aby mohl zůstavitel určit osoby, které budou dědit jeho majetek na místo původně povolaných dědiců. Úprava NOZ nám přináší hned dva druhy této substituce, a to konkrétně obecné náhradnictví (§1507 NOZ) a svěřenské nástupnictví (§1512 NOZ). Náhradníky stanovuje zůstavitel pro situace, kdy povolaný dědic dědictví nenabývá, protože nemůže či nechce, v určitém pořadí. Naproti tomu svěřenské nástupnictví slouží zůstaviteli k nařízení, aby po jím povolaném dědici nastoupila další osoba jako následný dědic. ,,Povoláním svěřenského nástupce projevuje zůstavitel vůli, aby ten nabyl dědictví poté, co dědictví před ním nabyl přední dědic jako dočasný vlastník na dobu vymezenou v závěti. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že zůstavitel nechtěl vyloučit následného dědice z dědění pro případ, že přední dědic v dědictví vůbec nenastoupí, a navrhuje se stanovit po vzoru standardních úprav, že v povolání za svěřenského nástupce je obsaženo i povolání za náhradníka.“64 Zůstavitel tedy odkáže dočasně svůj majetek nebo jeho část dědici, jež jej ve stanovené době musí dále předat svěřenskéku nástupci, přičemž po dobu svého spravování tohoto majetku s ním musí pečlivě nakládat, nesmí jej zcizovat či jinak zatěžovat. 64

Důvodová zpráva k NOZ [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

72

4.1.7 Zřeknutí se dědického práva Ustanovení §1484 NOZ vnese do našeho právního řádu nově institut zřeknutí se dědického práva. Jedná se o smlouvu ve formě veřejné listiny mezi potenciálním dědicem a zůstavitelem, kdy se tento předem zříká svého dědického práva nebo pouze práva na jemu náležící povinný podíl (tímto se ovšem nezříká svého práva z dědické posloupnosti). Pokud není ve smlouvě ujednáno jinak, platí zřeknutí se i vůči potomkům dotyčného dědice. Domnívám se, že tento institut bude v praxi využíván spíše jako východisko pro vypořádání rodinných vztahů ještě za života zůstavitele. Právní úprava totiž nevylučuje zřeknutí se za úplaty či jiné vyrovnání mezi smluvními stranami. Mohlo by tedy docházet k situacím, že po obdarování zůstavitelem se jeden z jeho potomků svého dědického práva na základě dohody se zůstavitelem zřekne, tudíž se celé dědictví rozdělí mezi zbylé dědice. Tato právní úprava představuje průlom zásady, že nikdo ne nemůže předem vzdát svých práv. Podle mého názoru však přináší ostatním dědicům jistotu do budoucna. Podle dnešní právní úpravy mohl pouze obdarovaný dědic slíbit, že po smrti zůstavitele dědictví odmítne, ovšem nebyla na to žádná záruka a ostatní dědicové do té doby byli v pochybnostech. 4.1.8 Dědění ze zákona Zákonnou posloupnost upravuje §1633 a následující NOZ. Změny, které zaznamenala, je rozšíření původních čtyř dědických skupin podle OZ na šest tříd dědiců. Pátou dědickou třídu tvoří rodiče prarodičů a šestou dědickou třídu obsadili děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele. V případě, že nebyla sepsána dědická smlouva a zůstavitel nezanechal platnou závěť (popřípadě tyto nepokrývají celý zanechaný majetek zemřelého), dojde k dědění podle zákonných podílů v jednotlivých dědických třídách. Pokud se ovšem v žádné z šesti tříd nenajde způsobilý dědic (popřípadě pokud všichni dědictví odmítnou či se jej předem zřeknou), připadne zůstavitelem zanechaný majetek státu jako odúmrť podle §1634 NOZ. Navýšení počtu dědických tříd podle mě směřuje k eliminaci případů, kdy dědictví nabývá stát. Prioritou je zde tedy snaha, aby majetek zůstal ,,v rodině“, což považuji za správný postup. 4.1.9 Vydědění Institut vydědění s novou právní úpravou nezaznamenal změny v důvodech vydědění, až na změnu formulace důvodu odsouzení pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody 73

v trvání nejméně jednoho roku podle §469 odst. 1 písm. c) OZ na formulaci odsouzení pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze vyděděného podle §1646 odst. 1 písm. c) NOZ. Tato změna rozšiřuje okruh možných činů, pro něž může zůstavitel svého potomka vydědit. Na rozdíl od staré úpravy, kde je potřeba ,,přechod“ vydědění na potomky vyděděného uvést výslovně v závěti či listině o vydědění, nová úprava se na ně vtahuje automaticky, nestanoví-li zůstavitel jinak. V tomto případě se spíše obávám, že u holografních a allografních závětí sepsaných doma bez právní porady nebudou zůstavitelé s touto změnou srozuměni, a tak nechtěně bez úmyslu vydědí rovněž svá vnoučata a jejich potomky. Dále, ačkoli byly zákonné důvody vydědění v nové právní úpravě ponechány, nastala změna pravidel pro jejich uvedení v závěti. To znamená, že v listině o vydědění podle (§1648 NOZ) již nebude potřeba uvádět důvod vydědění. ,,A to proto, že důvod je většinou jak zůstaviteli, tak potomkovi dobře znám, a není nutné ho zveřejňovat. Pokud tedy zůstavitel sepsal listinu o vydědění ještě za účinnosti OZ, zapomněl ale např. uvést důvod vydědění, nepůsobí to neplatnost listiny o vydědění, neboť podle NOZ důvod vydědění nemusí být uveden. Podle ustanovení § 3072 NOZ zemře-li zůstavitel po 1. lednu 2014 a bude-li odporovat jeho listina o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy byla učiněna (dle OZ), bude se považovat za platnou, bude-li vyhovovat ustanovením NOZ.“65 Domnívám se, že v tomto případě se jedná o použití přívětivější právní úpravy pro posouzení platnosti závěti. Hodnotila by se tedy od začátku roku 2014 podle účinných právních předpisů bez ohledu na to, kdy byla sepsána. Můžeme proto hovořit o jakémsi zákazu retroaktivity k tíži původce závěti. Myslím si ale, že v soukromém právu by měl být kladen důraz na dodržování formy a stanovených náležitostí všech úkonů. Zůstavitel by měl být obezřetný při sepisování tak podstatného dokumentu, jako je listina o vydědění, tudíž by se nemělo stát, že v ní bude chybět nejpodstatnější náležitost, kterou je právě důvod vydědění. Pokud si zůstavitel dostatečně nezjistil obligatorní podmínky (natož tu nejdůležitější), jež na něj právní úprava pro sepsání této listiny klade, mohli bychom pochybovat o opravdové vážnosti jeho projevené vůle. 4.1.10 Odpovědnost za dluhy zůstavitele Jednou z nejzásadnějších změn v oblasti dědického práva, kterou NOZ přináší, je úprava přechodu dluhů zůstavitele na jeho dědice. Ustanovení §1701 NOZ uvádí, 65

Vydědění [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/konkretni-zmeny/odkaz.html

74

že na dědice přechází všechny dluhy a náklady pohřbu zůstavitele (podle stávající úpravy v §470 OZ odpovídá pouze za dluhy a náklady pohřbu do výše ceny nabytého dědictví). Postavení dědice je v tomto případě chráněné možností uplatnění výhrady soupisu podle §1674 a následujících NOZ. Nelze je odejmout ani se jej vzdát předem v dědické smlouvě. Dědicové o něm musí být soudem (soudním komisařem) řádně poučeni, přičemž jsou následně vyzváni k vyjádření o jeho uplatnění (u manželů, potomků či předků) nebo jim tímto počíná běžet měsíční lhůta k využití výhrady soupisu. ,,Jestliže si dědic vyhradil soupis pozůstalosti, bude povinen k úhradě zůstavitelových dluhů jen do nabytého dědictví. Zdá se, že se v případě vyhrazení soupisu pozůstalosti pro věřitele oproti dnešnímu stavu nic nemění, ale není tomu tak. Jestliže dědic vědomě neuvede do soupisu pozůstalosti některé předměty a věřiteli se podaří jejich existenci prokázat, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.“66 Podle mého názoru je zcela patrné, že podmínka přiznání všech aktiv spadajících do dědictví pro platnost soupisu směřuje ke snaze, aby využitím této ochrany dědicové nezkracovali zůstavitelovy věřitele. Co se týče například vkladu na účtech či přeplatcích vedených na jméno zemřelého, zde problém nevidím, jelikož ty lze dědici vydat pouze na základě pravomocného usnesení o dědictví. Ovšem doma uloženou hotovost či cenné předměty lze zatajit bez větších obtíží. Takový majetek přitom může tvořit značnou část hodnoty dědictví. S dokazováním jeho existence a faktu, že jej vlastnil právě zůstavitel, bude podle mého názoru větší potíž. Myslím si, že věřitele skutečně znevýhodňuje, když ne vlastní vinou vymohou ze své ,,stotisícové“ pohledávky pouze její nepatrný zlomek. Ovšem na druhou stranu může nastat situace, kdy například jediný potomek zůstavitele nevyužije svého práva na výhradu soupisu, jelikož o zemřelého pečoval, nebyly mu žádné jeho dluhy známy a domnívá se, že dobře znal poměry zůstavitele. Během řízení (po uplynutí měsíční lhůty k podání výhrady) ale mohou postupně přihlašovat své pohledávky věřitelé, o jejichž existenci neměl tento dědic ani tušení. Celkový dluh poté může mnohonásobně převýšit hodnotu dědictví. V tomto případě se domnívám, že nevědomost dědice by mu neměla být k tíži, musí-li za ni platit vlastním majetkem, o nějž se zůstavitel nepřičinil. V praxi tak bude nejspíše nejlepší, pokud soudní komisař,

66

Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 14. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/konkretni-zmeny/odpovednost-dedicu-za-dluhyzustavitele.html

75

jenž řízení povede, doporučí vždy účastníkům řízení, aby tuto výhradu uplatnili (ovšem musí je poučit o povinnosti uvést všechna aktiva dědictví). 4.1.11 Shrnutí závěrů o NOZ Jedním z hlavních argumentů zastánců nového občanského zákoníku bývá tvrzení, že ,,právo jako vědní obor a zejména jeho aplikace se neustále vyvíjí a je naprosto nezbytné sledovat stále nové přístupy a své znalosti rozšiřovat“ 67. Já se ovšem domnívám, že tento argument nemůže obstát už jen díky faktu, že drtivá většina nových institutů byla součástí našeho právního řádu již v první polovině 20. století (například dědická smlouva jí byla do roku 1950, odkaz potom až do roku 1964) a posléze z něj byla odstraněna. Hovoříme tedy spíše o staro-nových institutech, které představovaly nové přístupy před více jak šedesáti lety. Přesto netvrdím, že opětovné zařazení do právního řádu některých z nich nemůže dědickému právu prospět (například zřeknutí se dědického práva). Všechny výše uvedené změny představují obrovský zásah do právní úpravy řízení o dědictví, jak jsme na ně zvyklý. Jako každá změna, bude i tato vyžadovat čas pro její pochopení stran společnosti i odborníků či pro sjednocení praxe a judikatury. Troufám si říci, že zmatky, jež zpočátku přinese, budou opravdu výrazné a laická veřejnost (ačkoli si rekodifikace bude vědoma) pro ně nebude mít pochopení. Přibude jistě také sporů mimo dědická řízení, které budou mít na svědomí značné průtahy. Jen čas nám ukáže, zda a popřípadě jaké mezery lze v novém občanském zákoníku nalézt, eventuálně jak je vyřešit. Na druhou stranu si myslím, že pořizovatelé posledních vůlí budou při zjištění, jak dalece mohou se svým majetkem disponovat, nový občanský zákoník kvitovat. Když ale zhodnotím všechna pro a proti, docházím bohužel k názoru, že mnou v úvodu práce stanovený předpoklad, že nová právní úprava bude účinnější, se nepotvrdil. 4.2 REKODIFIKACE PROCESNÍCH PŘEDPISŮ Také oblast procesního práva zaznamenala rekodifikací občanského práva velké změny. ,,Nový občanský zákoník uceleně zavádí zcela nové hmotněprávní instituty a již zavedené instituty různým způsobem modifikuje. Na takto ucelenou podobu hmotného práva je třeba efektivně navázat příslušnou procesní úpravou. Kodexy soukromého práva a občanský soudní řád jsou komplementární, to znamená, že se vzájemně doplňují, a nelze tedy připustit, 67

BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 301. ISBN 9788073802929. S. 127.

76

aby ve výsledku došlo k věcné či terminologické neshodě, resp. aby procesní úprava nepostačovala k ochraně těch subjektivních práv, která mohou na podkladě nové soukromoprávní úpravy vzniknout.“68

Platná procesně-právní úprava řízení o dědictví je nyní umístěna v části třetí a její hlavě páté občanského soudního řádu (tzn. §175a-175ze) nazvané Zvláštní ustanovení (obsahující nesporná řízení). V souvislosti s harmonizací procesních předpisů byl vytvořen návrh zákona o zvláštních řízeních soudních upravující nesporná a jiná zvláštní řízení a návrh novely občanského soudního řádu, který nadále obsahuje pouze právní úpravu řízení sporných69. Oba tyto návrhy (jak nového zákona, tak novely) již byla schváleny vládou a nyní čekají na projednání Parlamentem České republiky, které proběhne na březnové schůzi Poslanecké sněmovny. Projdou-li úspěšně zbývajícím legislativním procesem, měly by oba nabýt účinnosti 1. ledna 2014 společně s novým občanským zákoníkem. To znamená, že od začátku příštího roku bychom právní úpravu řízení o dědictví mohli nalézt v úplně jiném předpise, přičemž občanský soudní řád by se k němu použil subsidiárně (§1 odst. 2 návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních 70). 4.2.1 Návrh zákona o zvláštních řízeních soudních Nový zákon o zvláštních řízeních soudních se skládá z pěti částí. Systematikou tedy kopíruje nový občanský zákoník. Domnívám se, že účelem zde byla snaha co nejvíce zjednodušit adresátům těchto norem jejich pochopení a interpretaci. Ustanovení §2 návrhu o zvláštních řízeních soudních (dále jen ,,návrh“) obsahuje taxativní výčet řízení, na něž se jeho normy vztahují, přičemž pod písm. f) uvádí, že tento návrh upravuje také řízení o pozůstalosti. Tuto úpravu potom můžeme nalézt v části druhé neboli části zvláštní, hlavě třetí. Konkrétně mám na mysli §97-127 návrhu. V této fázi bych ráda upozornila na návrat označení ,,pozůstalost“ do terminologie procesně-právní úpravy, coby souhrnu práv k majetku zůstavitele, který je způsobilý přejít na jeho právní nástupce. Hovoříme proto o pojmu širším než pojem dědictví, které představuje tu část pozůstalosti, která skutečně připadá jako jmění dědici. Řízení o dědictví se tudíž v návrhu zákona o zvláštních řízeních označuje jako řízení o pozůstalosti. 68

Zákon o zvláštních řízeních soudních: Důvodová zpráva [online]. Justice.cz [cit. 14. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4978&d=324959 69 Novela občanského soudního řádu [online]. Justice.cz [cit. 14. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4978&d=319765 70 Zákon o zvláštních řízeních soudních: Návrh zákona [online]. Justice.cz [cit. 14. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4978&d=324959

77

Při přečtení úpravy řízení o pozůstalosti podle návrhu si můžeme jako první všimnout pozměnění pravidel o místní příslušnosti. V první řadě totiž místně příslušný soud, v jehož obvodu bylo evidováno trvalé bydliště zůstavitele, až v případě, že toto není zjištěno, přichází v úvahu místo bydliště zůstavitele (tedy kde se fakticky zdržoval). Další změnou je rozšíření výčtu činností, na něž se nevztahuje pověření notáře jako soudního komisaře pro řízení o dědictví (§99 odst. 2 návrhu). Jedná se například o rozhodnutí o připadnutí majetku patřícího do likvidační podstaty státu či zastavení likvidace pozůstalosti. Účastenství v dědickém řízení rozpracovává návrh o poznání podrobněji, než je tomu v současnosti v občanském soudním řádu. Zabývá se blíže také účastníky pouze pro jednotlivé části řízení, jako jsou například manželé při vypořádání SJM nebo věřitelé, jde-li v něm o odloučení pozůstalosti nebo o soupis pozůstalosti, které navrhli. Návrh také obsahuje ustanovení o doručování písemnosti, které se vztahuje konkrétně k dědickému řízení. To se ve stávající úpravě OSŘ nenachází, a tak se pro ně používají obecné normy pro doručování. Tato změna jistě napomůže k přehlednosti a lepší orientaci v doručování v rámci řízení o pozůstalosti. ,,Mezi instituty zavedenými novým občanským zákoníkem, které vyžadují procesně právní reflexi, patří dále například závěra pozůstalosti, tedy opatření zajišťující pozůstalost, které učiní soud ze zákonem stanovených důvodů (např. nesvéprávnost některého z dědiců), nebo odloučení pozůstalosti, kdy soud na návrh věřitele, který má obavu z předlužení dědice, rozhodne o odloučení pozůstalosti od jmění tohoto dědice. Oproti dosavadní procesně právní úpravě si rozsáhlejší úpravu vyžádá postup při likvidaci pozůstalosti.“71 Institut závěry pozůstalosti bychom mohli nalézt v §148 návrhu o zvláštních řízeních. Odloučení pozůstalosti upravuje §151 návrhu. Ráda bych také upozornila na to, že návrh nenazývá původcem jednotlivých úkonů v řízení obecně soud (jako je tomu v současné právní úpravě), ale nově za něj označuje přímo notáře. Domnívám se, že tento postup byl zvolen správně. Právníci zajisté toto vysvětlení nepotřebovali, ale laická veřejnost po přečtení ustanovení návrhu bude vědět, že se má obrátit na notáře a sníží se tak počet sdělení (a popřípadě i úkonů činěných prostřednictvím soudu), jež postupuje soud notáři. Celkově bych řekla, že se jedná o úpravu podrobnější a blíže rozpracovanou, než je ta současná. Oproti novému občanskému zákoníku obsahuje návrh spíše změny 71

Zákon o zvláštních řízeních soudních: Důvodová zpráva [online]. Justice.cz [cit. 14. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4978&d=324959

78

méně zásadní. Rekodifikace procesních pravidel však byla vzhledem k přijetí nové hmotně-právní úpravy nutná. Bylo potřeba ji upravit tak, aby mohl průběh procesu pružně reagovat na změny, které přinesou nové normy práva hmotného.

79

80

5. ZÁVĚR Cílem mé diplomové práce bylo vytvoření průvodce dědickým řízením. Zaměřila jsem se především na činnosti notáře jako soudního komisaře v řízení o dědictví, na jednotlivé úkony, které musí provádět a na zákonem stanovené postupy, které musí dodržovat. Zjištěný stav právní úpravy, judikatury a jejich vlivu na současnou praxi jsem následně komparovala s chystanou právní úpravou, konkrétně s návrhem nového občanského zákoníku, s rozsáhlou novelou občanského soudního řádu a s návrhem nového zákona o zvláštních řízeních soudních. Cílem této práce bylo potvrdit předpoklad o větší účinnosti chystané právní úpravy a kritický popis současného stavu řízení. V úvodu jsem stanovila hypotézu, že nová právní úprava bude efektivnější než ta dosavadní, tudíž jsem v průběhu celé práce směřovala k potvrzení či vyvrácení této domněnky. První kapitola mé práce představuje úvod. V druhé kapitole jsem se zaměřila především na uvedení do problematiky, na definici funkce notáře, na její předpoklady, zásady a principy notářství, na osoby spolupracující s notáři a především na činnosti, které spadají pod výkon notářství, pod další činnosti notářů a jinou notářskou činnost. Dále jsem se zabývala odpovědností notářů a jejich odměňováním za prováděné úkony. Důvodem, proč jsem tuto kapitolu do své práce zahrnula, byla snaha o stručné uvedení do problematiky a možnosti utvořit si celkovou představu o funkci notáře, tedy nejen prostřednictvím popisu řízení o dědictví. Třetí kapitolu jsem věnovala stěžejnímu tématu mé práce, a to přímo dědickému řízení, kde jsem se pokusila o rozbor jednotlivých fází tohoto procesu doplněný vlastními myšlenkami a postřehy z praxe. Mou snahou zde bylo vytvořit jakýsi ucelený katalog obsahující podrobný popis úkonů, které musí, či které by měl, notář v rámci funkce soudního komisaře činit. Tyto poznatky jsou dále obohaceny o hmotně-právní úpravu. Ve čtvrté kapitole jsem se pokusila o komparaci momentálně účinné právní úpravy dědického řízení s chystanými změnami, které s sebou přináší rektifikace soukromého práva, jakož i o charakteristiku základních koncepčních změn a nových institutů. Pozornost jsem věnovala především změnám podle nového občanského zákoníku. Zabývala jsem se však také rozsáhlou novelou občanského soudního řádu a návrhem zákona o zvláštních řízeních soudních, který bude nově upravovat všechna nesporná řízení, tedy i řízení o dědictví. V občanském soudním řádu proto zůstane pouze úprava řízení sporných, avšak pro zákon o zvláštních řízeních soudních se bude používat subsidiárně.

81

Z logiky věci vyplývá, že každá novela či přijatý předpis směřuje k větší účinnosti a jednoduchosti prosazování a ochrany jednotlivých práv. Z toho důvodu jsem svou diplomovou práci postavila na předpokladu, že po hlubším prostudování nynější úpravy dědického řízení a jeho srovnání s chystanými změnami zjistím, že nová úprava povede ke zvýšení právní jistoty, efektivnějšímu způsobu řízení a bude minimalizovat počet vznikajících sporů. Zjistila jsem však, že alespoň zpočátku bude velmi složité se s novou úpravou sžít. Změny, které přináší, jsou natolik zásadní, že s sebou při svém zrodu přinesou hodně chaosu a nevědomosti. Veřejnost bude nejspíše velmi zmatena a pro lidi, jež živí právní profese, bude velmi obtížné se zorientovat ve všech nastalých změnách. Postupem času se ukáže, které formulace mají své trhliny a kde lze najít mezeru v právu, což bude složitě řešeno a soudy budou přehlceny. Doba, po kterou je vedeno dědické řízení se jistě prodlouží, což s sebou přinese vlnu nevole stran veřejnosti. Některé změny však podle mého názoru nebudou efektivnější vůbec. Až se však situace ustálí a lidé i odborníci si na novu úpravu zvyknou, jistě shledají, že obsahuje také velmi užitečná pravidla, jež mohou dopomoci zůstaviteli k podle něj lepšímu pořízení s majetkem pro případ smrti, a tím k posílení jejich právní jistoty. Pevně doufám, že nám alespoň většina těchto změn napomůže ke zlepšení našeho právního systému a přinese pokud možno co nejméně problémů a nejasností. Ovšem obávám se, že alespoň zpočátku tomu tak nebude. Jestli jsem se ve svých předpokladech mýlila, nám ukáže až budoucnost.

82

6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A JINÝCH ZDROJŮ

6.1 PUBLIKACE 1. BRÁZDA, Jiří, Richard BÉBR a Pavel ŠIMEK. Notářství, jeho vývoj, organizace a pravomoc: /srovnávací studie/. 1. vyd. Praha: Academia, 1976, s. 377. 2. BÍLEK, Petr, Roman FIALA, Karel JINDŘICH, Karel WAWERKA a kol. Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 1120. ISBN 9788074001819. 3. BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 301. ISBN 9788073802929. 4. DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1579. ISBN 9788074001079. 5. FIALA, Roman. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, 2006, s. 494. ISBN 807357182x. 6. MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2007, s. 351. ISBN 9788072016747. 7. MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 432. ISBN 9788087212790. 8. REDMOND, P a Peter SHEARS. General principles of English law. 7th ed. London: Pitman, 1993, s. 444. ISBN 0712108580. 9. SCHELLE, Karel a Ilona SCHELLEOVÁ. Právní služba: advokacie, notářství, patentoví zástupci, daňoví poradci, soukromí soudní exekutoři. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 103. ISBN 8086861260. 10. SCHELLEOVÁ, Ilona. Organizace justice a právní služby. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2008, 215 s. ISBN 9788087071687. 11. SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 228. ISBN 9788025116593. 12. ŠKÁROVÁ, Marta. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou: podle stavu k 1.9.2009. 4. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2003-, ^^^sv. 13. WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 751. ISBN 9788072017263.

83

6.2 ČLÁNKY Z ODBRONÉHO TISKU 14. ELŠÍK, Petr. Několik úvah k dědické smlouvě obsažené ve vládním návrhu nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 5, s. 7-8. 15. KORBEL, František, Dana PRUDÍKOVÁ, Lucie SVĚŢENOVÁ a Renata LETKOVÁ. Změny ve výkonu notářství po 1. červenci 2009. Ad Notam. 2009, roč. 15, č. 4, s. 122-131. 16. ŠEŠINA, Martin. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2012, roč. 18, č. 3, s. 3-8. 17. TLÁŠKOVÁ, Šárka. Aktuálně k návrhu nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Ad Notam. 2011. roč. 17, č. 2, s. 3-6. 6.3 PRÁVNÍ PŘEDPISY 18. Předpis Notářské komory České republiky ze dne 28. 12. 1992 č. 1743/92-L, volební řád orgánů notářské samosprávy. In: Právní předpisy [online]. Notářská komora České republiky [cit. 3.1. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/index.php?page=pravni_predpisy 19. Předpis Notářské komory České republiky ze dne 29. 1. 2005, kterým se stanoví postup při vedení, správě a provozu Centrální evidence závětí (předpis o Centrální evidenci závětí). In: Právní předpisy [online]. Notářská komora České republiky [cit. 3.1. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/index.php?page=pravni_predpisy 20. Předpis Notářské komory České republiky ze dne 30. 1. 2008, organizační řád Notářské komory České republiky a notářských komor. In: Právní předpisy [online]. Notářská komora České republiky [cit. 3.1. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/index.php?page=pravni_predpisy 21. Předpis Notářské komory České republiky ze dne 16. 6. 2009, kterým se stanoví postup při vedení, správě a provozu Centrální evidence manželských smluv (předpis o Centrální evidenci manželských smluv). In: Právní předpisy [online]. Notářská komora České republiky [cit. 29.1. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/index.php?page=pravni_predpisy

84

22. Předpis Notářské komory České republiky ze dne 16. 6. 2009, kárný řád. In: Právní předpisy [online]. Notářská komora České republiky [cit. 12.1. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/index.php?page=pravni_predpisy 23. Předpis Notářské komory České republiky ze dne 2. 3. 2011, o kancelářském řádu. In: Právní předpisy [online]. Notářská komora České republiky [cit. 4.1. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/index.php?page=pravni_predpisy 24. Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 1. 2013]. 25. Vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. Ministerstvo spravedlnosti, 1992, částka 7, s. 161-176. 26. Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. Ministerstvo spravedlnosti, 1996, částka 50, s. 1771-1774. 27. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. Ministerstvo spravedlnosti, 2000, částka 140, s. 7646-7649. 28. Vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. Ministerstvo spravedlnosti, 2001, částka 73, s. 4211-4218. 29. Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. Ministerstvo spravedlnosti, 2007, částka 100, s. 4156-4157. 30. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 2. 2013]. 31. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 12. 2012].

85

32. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 12. 2012]. 33. Zákon č.358/1992 Sb., o notářích a jejich činnost (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 12. 2012]. 34. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 2. 2013]. 35. Zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 1. 2013]. 36. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 2. 2013]. 37. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 1. 2013]. 38. Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 1. 2013]. 39. Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 1. 2013]. 40. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Texty zákonů [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 11. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/texty-zakonu-.html

6.4 JUDIKATURA 41. Rezoluce Generálního shromáždění Konference Evropské unie notářství ze dne 9. 12. 2004, č. S-E55S-AD. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 42. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 28. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 86

43. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 626/2003. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 44. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 246/2003. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 13. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 45. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 14. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 46. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 47. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 48. Usnesení prezidia Notářské komory České republiky ze dne 12. 10. 1993. In: Notářská komora České republiky: Výkladová stanoviska prezidia NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 9. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/vs/021.pdf 49. Usnesení prezidia Notářské komory České republiky ze dne 11. 4. 1995. In: Notářská komora České republiky: Výkladová stanoviska prezidia NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 7. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/vs/026.pdf 50. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 21 Cdo 791/1998. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 51. Usnesení Prezidia Notářské komory České republiky ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. P 1/2001. In: Notářská komora České republiky: Usnesení prezidia NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 8. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/usnesenipublic/2001_01.pdf 52. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 5. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/

87

53. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 372/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 28. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 54. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1131/2003. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 1. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 55. Usnesení Prezidia Notářské komory České republiky ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. P1-15/2006. In: Notářská komora České republiky: Usnesení prezidia NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 10. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/vs/097.pdf 56. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2149/2009. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 8. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/4 57. Výkladové stanovisko prezidia Notářské komory České republiky ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. VS 2/2007. In: Notářská komora České republiky: Výkladová stanoviska prezidia NKČR [online]. Notářská komora České republiky [cit. 5. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/doc/vs/019.pdf 6.5 ELEKTRONICKÉ ZDROJE 58. Důvodová zpráva k NOZ [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodovazprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 59. Notářská komora České republiky: Notářské služby [online]. Notářská komora České republiky [cit. 6. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.nkcr.cz/index.php?page=not_sluz 60. Novela občanského soudního řádu [online]. Justice.cz [cit. 14. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4978&d=319765 61. Nový občanský zákoník [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 12. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/uvodni-stranka.html 62. Vláda schválila velkou část doprovodné legislativy [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 11. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/aktuality/48-vlada-schvalila-velkou-castdoprovodne-legislativy.html

88

63. Odkaz [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 12. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/konkretni-zmeny/odkaz.html 64. Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 14. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedickepravo/konkretni-zmeny/odpovednost-dedicu-za-dluhy-zustavitele.html 65. Vydědění [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/konkretni-zmeny/odkaz.html 66. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Důvodová zpráva [online]. Justice.cz [cit. 14. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4978&d=324959 67. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Návrh zákona [online]. Justice.cz [cit. 14. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4978&d=324959

89

90

7. SEZNAM PŘÍLOH 1. Příloha č. 1 - Vzor protokolu o předběžném šetření 2. Příloha č. 2 - Vzor usnesení o zastavení řízení na základě §175h odst. 2 občanského soudního řádu 3. Příloha č. 3 - Vzor usnesení v projednaném řízení

91

92

8. PŘÍLOHY Příloha č. 1 Vzor protokolu o předběžném šetření

Spisová značka: 22 D Nd

PROTOKOL O PŘEDBĚŽNÉM ŠETŘENÍ sepsaný dne

v notářské kanceláři notářky

Jednání zahájeno v

v

, se sídlem

.

hod.

Přítomni: Notářka : Zapisovatelka : JUDr.

Dnešního dne se d o s t a v i l (a) (jméno, příjmení, datum narození nebo rodné číslo, zaměstnání s uvedením zaměstnavatele, bydliště, příp. pobyt, vztah k zemřelému, číslo občanského průkazu)

Zůst.

, nar.

, rodné číslo

, bytem

, OP č.

, tel.č.

Přítomný, shora uvedený účastník byl poučen ve smyslu ustanovení § 15a a následujících občanského soudního řádu o tom, že má právo se vyjádřit k osobě notářky, jako soudní komisařky, zaměstnancům notáře 93

, znalce, tlumočníka, soudkyni

, a případně jiným zaměstnancům soudu, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. 1. Účastník je povinen námitku podjatosti uvedených osob uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnila osoba, o jejíž vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo uváděli tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů po té, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se ke shora uvedeným osobám. 2. a) V námitce podjatosti musí být zřetelně uvedeno, kdo ji činí, které věci se týká, co sleduje, proti komu směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán. b) Je-li námitka podjatosti učiněna písemným podáním, musí z tohoto podání být také patrno, kterému soudu je určeno, musí být podepsáno a datováno. Po daném poučení účastník prohlásil, že námitku podjatosti nevznáší a dále, že souhlasí s uvedením svého rodného čísla v tomto protokole a v konečném usnesení o dědictví. Přítomný(á) prohlašuje, že zůstavitel (zůstavitelka) není v úpadku ani v konkursním řízení, že na zůstavitele (zůstavitelku), nebyl prohlášen osobní bankrot a není veden v evidenci úpadců a zapsán v Insolvenčním rejstříku.

Řízení o dědictví 1. Údaje o zemřelém a) jméno, příjmení – (též dřívější) : b) datum narození: c) rodné číslo : d) státní občanství: e) stav (svobodný, ženatý, ovdovělý, rozvedený): 94

f) zaměstnání (povolání, členství v družstvu apod., s uvedením zaměstnavatele, u důchodců též dřívější zaměstnání): g) výše měsíčního příjmu - důchodu: datum výplaty k

,

dni v měsíci, poslední ne/převzal/a

h) bydliště: ch) datum úmrtí: 2. Manžel zemřelého a) jméno a příjmení: b) datum narození: c) rodné číslo: d) bydliště: e) zaměstnání: (s uvedením zaměstnavatele): f) v případě manželky, zda očekává narození dítěte: ne g) datum sňatku se zemřelým :

, uzavřel/a/ jedno manželství,

h) za trvání manželství bylo SJM zúženo, rozšířeno formou notářského zápisu nebo zúženo soudem (v kladném případě údaje o listinách) a n o / n e 3. Děti, příp. další potomci zemřelého (obdobné údaje jako v bodě 2, písm. a), b), c) a d) více dětí není a nebylo. 4. Rodiče zemřelého (obdobné údaje jako v bodě 2, písm. a), b), c) a d))

5. Spolužijící osoby (údaje obdobné jako v bodě 2, písm. a), b), c) a d))

95

6. Sourozenci zemřelého nebo jejich děti (neteř, synovec) (údaje obdobné jako v bodě 2, písm. a), b), c) a d))

7. Prarodiče zemřelého nebo jejich děti (údaje obdobné jako v bodě 2, písm. a), b), c) a d))

8. Údaje o závěti a listině o vydědění (v případě kladné odpovědi uveďte, kde je listina uschována a informace o dědicích v závěti a listině o vydědění uvedených) a) závěť datum pořízení závěti osoby povolané závětí k dědění b) listina o vydědění nezanechal datum pořízení listiny vyděděné osoby 9. Majetek náležející do dědictví (u movitého majetku s uvedením adresy toho, u něhož se nalézá) a) nemovitosti a byty nebo nebytové prostory (v případě existence nemovitostí jejich přesné označení a údaje to tom, kdo je užívá, v případě spoluvlastnictví nemovitosti označení ostatních spoluvlastníků s uvedením adres)

b) peníze na bankovních účtech, vklady na vkladních knížkách apod. - peníze na bankovních účtech (v případě kladné odpovědi uveďte název peněžního ústavu, druh účtu a číslo účtu)

- vkladní knížky (v případě kladné odpovědi uveďte, kde jsou vkladní knížky uloženy)

96

- majetek, uschovaný v bezpečnostní schránce, trezoru (v případě kladné odpovědi uveďte údaje o bezpečnostní schránce, místo kde se nalézá a údaje o jejím obsahu)

c) motorové vozidlo, přívěs, návěs (v případě kladné odpovědi uveďte značku vozidla, rok výroby, reg. zn. vozidla, místo, kde se vozidlo nachází)

d) členské podíly v bytovém družstvu (v případě kladné odpovědi podíly specifikujte)

e) pohledávky (v případě jejich existence uveďte adresa dlužníka, důvod a výše pohledávky)

f) hotovost (výše hotovosti a místo uložení)

g) nábytek (druh stáří)

h) ostatní bytové zařízení (druh, stáří)

i) nábytek a ostatní zařízení rekreačního objektu (druh, stáří)

j) šatstvo a ostatní osobní svršky

k) jiný majetek (např. sbírky, lovecké zbraně, apod., v případě kladné majetek specifikujte)

97

l) akcie, směnky, šeky, cenné papíry

m) podnik (označení podniku, místo podnikání, předmět podnikání)

n) účast v obchodních společnostech (zůstavitel jako společník obchodní společnosti, člen sdružení, apod. – obchodní firma, IČO, sídlo.)

10. Náklady pohřbu (podle jednotlivých položek a kdo uhradil) dle fa č.

hradil(a) zůst. částkou ve výši

, ze dne

, pohřební služby

,

, pohřebné ne/bylo vyplaceno

11. Dluhy (údaje o věřiteli, důvod a výše dluhu)

12. Opatrovnictví, které zemřelý vykonával (název soudu, u kterého je veden opatrovnický spis) n e v y k o n á v a l (a) 13. Kdo měl být opatrovníkem - kolizním opatrovníkem dědiců, kteří byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům nebo jejich způsobilost k právním úkonům byla omezena, nebo nezletilců:

Vyslýchaný byl seznámen s tím, že notář, jako pověřený soudní komisař Okresním soudem v Bruntále, vydá usnesení, podle kterého bude řízení zastaveno a) protože zemřelý nezanechal žádný majetek (§ 175h odst. 1) o.s.ř.), b) protože majetek nepatrné hodnoty zemřelým zanechaný se vydá tomu, kdo se postaral o pohřeb (§ 175 h odst. 2) o.s.ř.).

98

Poznámka: Přítomný účastník prohlašuje, že nežádá úhradu nákladů řízení. Posudek o ceně nemovitostí v

obstará

do dvou

Protokol byl přečten a bez námitek podepsán v

hod.

Podpis notáře nebo jeho pracovníka:

Podpis :

Podpis zapisovatele :

99

Příloha č. 2 Vzor usnesení o zastavení řízení na základě §175h odst. 2 občanského soudního řádu

22 D

-

USNESENÍ

Okresní soud v , rodné číslo

ve věci projednání dědictví po , vdově , naposledy bytem

, rozené

, nar.

, zemřelé dne

bez

závěti , rozhodl , notářkou se sídlem v

, s notářskou kanceláří v

, pověřenou tímto

soudem k provedení úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař, za účasti vypravovatele pohřbu zůst.

, nar.

, bytem

, takto:

I.

Majetek nepatrné hodnoty zůstavitelkou zanechaný, a to

, bezcenné věci osobní

potřeby a bezcenné osobní svršky zůstavitelky se vydává zůst.

, nar.

,

, který se postaral o pohřeb zůstavitelky.

bytem

II. Dědické řízení se z a s t a v u j e . III. Notářce

, se sídlem v

, se jako soudní komisařce, přiznává odměna ve výši

400,- Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 21% daň z přidané hodnoty ve výši

Kč, tj. celkem

Kč, tedy celkem částka

bude uhrazena notářce státem – Okresním soudem v tohoto usnesení poukázáním na účet u .

100

číslo účtu

Kč, z toho Kč, která

do 30 dnů od právní moci , variabilní symbol

Pokračování

-2-

22 D

Odůvodnění: Zemřelá zanechala pouze majetek nepatrné hodnoty, uvedený shora, jehož obvyklá cena s přihlédnutím k opotřebení movitých věcí a ke zprávě

činí

Kč.

S odkazem na ustanovení § 175h odstavec 2 občanského soudního řádu bylo rozhodnuto, že majetek nepatrné hodnoty se vydává vypravovateli pohřbu a dědické řízení se zastavuje. Na základě pověření, vydaného Okresním soudem v Bruntále, dle ustanovení § 38 občanského soudního řádu, provedla

jako soudní komisař úkony v dědickém řízení.

Za tyto úkony přísluší notáři odměna podle vyhlášky číslo 196/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů, která činí dle ustanovení § 11 citované vyhlášky 400,- Kč. Hotové výdaje tvoří lustrace závětí a listin o správě dědictví ve výši poplatky a internet ve výši

Kč a poštovné ve výši

Kč, telekomunikační Kč. K takto vypočtené

odměně a k hotovým výdajům bylo připočteno 21 % DPH ve výši

Kč. Tuto odměnu

notáře, jeho hotové výdaje a náhradu za daň z přidané hodnoty platí s poukazem na ustanovení § 140 odstavec 3 poslední věta občanského soudního řádu stát. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Krnově dne

notářka v jako soudní komisař pověřený Okresním soudem v

101

Příloha č. 3 Vzor usnesení v projednaném řízení

22 D

-

USNESENÍ

Okresní soud v , rodné číslo

ve věci projednání dědictví po , vdané , naposledy bytem

, rozené

, nar.

, zemřelé dne

bez

závěti , rozhodl , notářkou se sídlem v

, s notářskou kanceláří v

, pověřenou tímto

soudem k provedení úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař, za účasti účastníků, jimiž jsou: 1. Zůst.

, nar.

, bytem

,

2. Zůst.

, nar.

, bytem

,

3. Zůst.

, nar.

, bytem

,

takto: I. U r č u j e

obvyklou cenu majetku, který měla zůstavitelka s pozůstalým

manželem ve společném jmění v době smrti zůstavitelky částkou ve výši společných závazků ve společném jmění manželů částkou majetku patří do aktiv dědictví patří dni úmrtí ve výši

a pozůstalému manželovi

, přičemž zůst. manžel

přebírá k úhradě

Kč. 102

Kč a výši

Kč a určuje, že z tohoto , nar. z titulu

, bytem ke

Pokračování

-2-

22 D

II. Určuje: a) obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou ……………………………….

Kč

b) výši dluhů zůstavitelky částkou ………………………………..……….......

Kč

c) čistou hodnotu dědictví částkou ……………………………………….........

Kč

III. Schvaluje

dohodu o vypořádání dědictví, kterou uzavřeli dědicové dne

takto: Zůst.

, nar.

nabývají z dědictví Zůst. manžel

a zůst.

, bytem dílem , nar.

v ceně , bytem

, nar.

, bytem

,

Kč. , nabývá z dědictví pohledávku vůči

své osobě z vypořádání společného jmění manželů ve výši

Kč a bezcenné osobní

svršky zůstavitelky.

IV. Notářce ve výši

, se sídlem

, se jako soudní komisařce p ř i z n á v á odměna

, náhrada hotových výdajů ve výši

21% daň z přidané hodnoty ve výši

Kč, tj. celkem

Kč, tedy celkem částka

Kč, z toho Kč. Tuto odměnu

a náhradu hotových výdajů včetně DPH jsou povinni uhradit dědicové

nejpozději do

tří dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení takto: 1. Zůst. manžel

částku ve výši ..........................................................

Kč

2. Zůst.

částku ve výši .......................................................................

Kč

3. Zůst.

částku ve výši .......................................................................

Kč

103

Pokračování

-3-

22 D

V. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Zůstavitelka byla vdaná , zanechala 2 děti a o svém majetku nepořídila závěť. Ze zákona dědí ve smyslu ustanovení § 473 občanského zákoníku dědicové v I. zákonné skupině, a to manžel a 2 děti zůstavitelky, každý ku 1/3 . Tito dědicové jsou ve smyslu ustanovení § 469 občanského zákoníku způsobilí dědit a dědictví neodmítli . Obvyklá cena majetku, který měla zůstavitelka s pozůstalým manželem ve společném jmění v době smrti zůstavitelky, byla určena s přihlédnutím k údajům a tvrzením účastníků tohoto řízení a na základě výsledků provedeného šetření ke zjištění rozsahu tohoto majetku a dále s přihlédnutím ke stáří a opotřebení movitých věcí, výši úspor a znaleckému ocenění nemovitostí. Současně bylo určeno, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi, přitom bylo vycházeno ze zásad stanovených v ustanovení § 149 občanského zákoníku, přičemž v daném případě vzal soudní komisař za prokázané, že podíly obou manželů na tomto majetku jsou si rovny. Při určení, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi, bylo přihlédnuto k účelnému využití tohoto majetku a k návrhu dědiců. Rozdíl v hodnotě majetku patřícího do dědictví a majetku patřícího pozůstalému manželovi byl vyrovnán náhradovou pohledávkou z vypořádání společného jmění manželů zařazenou do soupisu aktiv a pasiv dědictví. Na základě výše uvedených zjištění a údajů o dalším majetku zůstavitele byl proveden soupis aktiv a pasiv dědictví ve smyslu ustanovení § 175m občanského soudního řádu a určena ve smyslu ustanovení § 175o odstavec 1 občanského soudního řádu obvyklá cena majetku, výše dluhů a čistá hodnota dědictví v době smrti zůstavitelky. Dědicové mezi sebou uzavřeli ve smyslu ustanovení § 482 občanského zákoníku dohodu o vypořádání dědictví, která neodporuje zákonu ani dobrým mravům, a proto tato byla 104

Pokračování

-4-

22 D

schválena s poukazem na ustanovení § 175q odstavec 1 písmeno c) občanského soudního řádu. Na základě pověření Okresním soudem v

dle § 38 občanského soudního řádu

jako soudní komisař úkony v dědickém řízení. Za tyto úkony přísluší

provedla

notáři odměna dle vyhlášky číslo 196/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Základem odměny je obvyklá cena zůst. majetku dle § 13 citované vyhlášky

Kč. Odměna vypočtená z tohoto základu činí

Kč. Hotové výdaje tvoří lustrace v seznamu závětí,

v seznamu listin o správě dědictví a v seznamu manželských smluv ve výši 150,- Kč, telekomunikační poplatky, internet ve výši

Kč a poštovné ve výši

Kč. K takto

vypočtené odměně a k hotovým výdajům bylo připočteno 21% DPH ve výši

Kč.

Odměnu notáře a jeho hotové výdaje včetně DPH platí dědicové, kteří nabyli dědictví, a to podle vzájemného poměru čisté hodnoty jejich dědických podílů. Dále bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 146 odst. 1 písmeno a) občanského soudního řádu, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v

u Okresního soudu v

, nebo v sídle

notářky jako pověřeného soudního komisaře na adrese

,

, písemně v počtu

vyhotovení. Jestliže povinný dobrovolně nesplní řádně a ve lhůtě svou povinnost uloženou mu ve výroku tohoto usnesení, může se oprávněný domáhat splnění této povinnosti podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí.

V Krnově dne

notářka v jako soudní komisař pověřený Okresním soudem v

105