INDOEVROPANÉ V PRAVLASTI

Milan Machovec

INDOEVROPANÉ V PRAVLASTI aneb Livot našich předků podle porovnání jednotlivých jazyků

© Univ. prof. PhDr. Milan Machovec, DrSc., Dr. h. c., 2000 © Graphic Design Zdeněk Trinkewitz, 2000

Toto dílo bylo vydáno s podporou TOTAL Ceská republika s.r.o.

společnosti

ISBN 80-85770-91-1

INDOEVROPANÉ VPRAVLASTI

Milan Machovec

n~ši_ch PředkŮ]

[

aneb Ž ivot podle porovnanl jednotlivých jazyků

Obsah

1]

o lidské řeči vůbec a o indoevropských jazycích zvlášť

2] Indoevropská pravlast

9

29

- její životní prostředí dle svědectví jazyků

3] Jak myslili naši indoevropští

53

předkové před

šesti tisíci léty?

4] Náboženství starých

63

Indoevropanů

5] O rozrůznění slovníku starých

U zrodu této knížky stáli - každý jiným způsobem orientalista Otakar Klíma, dále můj nejdražší osobní přítel A/bert J. Rasker, nizozemský teolog a půl věku apoštol nenásilí v Indonésii, posléze i jeho pokračovatelka v jiných částech světa Veronika /wand-Geyer (Beienrode, původem z bývalých Východních Prus). Připisuji proto tuto knížku jejich světlé památce v lásce a vděčnosti. předně můj učitel,

69

Indoevropanů

6] Podivuhodné cesty

81

některých

slov za šest tisíc let

7] Náznaky filosofického

91

poznání světa v pravlasti

8]

Závěr:

dnešek a budoucnost

115

1]

,,2ádný člověk nemůže pochopit dějiny, pokud neuvádí určitá dlouhá dějinná údobí systematicky do vzájemných souvislostí se zážitky svého vlastního krátkého života. " (Winston Churchill)

olidské řeči vůbec a oindoevropských jazycích zvlášť

Řeč

mnohé předsvatební i jiné "rituály" jsou u mnoha živočichů až komicky podobné chování nás lidí.

byla donedávna považována zajednu z osobitých vlastností jen a jen lidstva (podobně jako třeba schopnost rozumu, schopnost používat nástroje, smysl pro krásu, svědomí a soucit atd.). Tím ovšem sloužila mj . také řeč vědomě či podvědomě za jeden z podkladů domnění, že člověk představuje na naší planetě něco "docela jiného", co mu dává právo chovat se ke všemu živému i neživému na naší planetě jako suverén k če­ mukoliv jakkoliv využitelnému a použitelnému, jako dobyvatel k dobytému, ba jako k dobytku. Byla to domněnka zcela mylná, jež filosoficky vrcholila dualismem, tj. nesmyslnou domněnkou, že vedle a nad tímto světem je ještě nějaký úplně jiný, k němuž však my (jen my, ti zvýjimečnění "duchem", ře­ čí a idealizovaným sebekultem tzv. "humanismu"!) jediní nějak záhadně svou domnělou "duší" přece patříme či budeme patřit. Za této absurdní duchovní situace vznikaly scestné a v posledu neřešitelné spory, zda všechny ty jazyky, jichž byly zjištěny na naší planetě tisíce - některé v jakýchsi příbuzných skupinách, jiné zcela osobité (tak např. japonština nemá absolutně nic příbuzného s čínštinou, obě nemají nic příbuz­ ného ani vůči kterémukoliv jazyku na světě), nemají v pravěku přece něco výchozího, nějaký všelidský "prajazyk", z něhož se dnešní jazyky postupně rozdělovaly již třeba v důsledku migrace. Teprve od druhé poloviny 20. století především zásluhou etologie (nauky o chování živočichů) a osobně Konráda Lorenze lze považovat zajisté, že lidstvo se vyvinulo tak, žeje

Problém

počátku

lidské

řeči

ta mají svou schopnost řeči, tj. vzájemného sdělování informací jedince jinému jedinci svého druhu (od velryb až po mravence), ba že i my se s nimi můžeme vzájemně "domluvit" i o značně náročných úkonech (např. se šimpanzi týmž způ­ sobem jako se dorozumívají lidé hluchoněmí). Víme také, že

Není tedy sporu, že již v předlidské fázi evoluce se vyvinula jakási schopnost jedinců jednoho druhu předávat si informace ať pomocí zvuků či posunků. Ta zčásti přesahuje i rozdíl druhů, např. na různé varovné signály ptáků reaguje více druhů ptáků. Bylo zjištěno, že orangutani dovedou vydávat několik desítek zvuků, z nichž každý má nějaký jiný význam, např. "nebezpečí shora" (dravý pták) či odlišné "nebezpečí zdola" (např. had či pod.). Podobně jisté "sklonění se" či "nastavení hrdla" znamená v jakékoliv smečce uznání dominantní role onoho druhého jedince, což snad přešlo přímo až do některých lidských úkonů náboženských i jiných (např. rozevření prázdných paží či naopak jejich sepjetí znamená všude na světě nabídku míru) . Ale toto vše představuje jen jakési přírodní prostředí, v němž se rozmanité jazyky naší planety vyvinuly. Lidskou se řeč stává až tehdy, kdy se mezi primáty vyvinula jistá větev, jejíž různé smečky začaly užívat pro totéž zvuků odlišných. (Dodnes po tolika generacích asimilace sténá prý Francouzka u zubního lékaře "mon dieu!", kdežto Židovka "ajvaj!") Kdysi (zda před miliony, zda před statisíci lety nelze zjistit), kdy se mezi různými hominidy začali vyvíjet naši přímí předkové, začala se rozvíjet ne již jen ona "řeč" jiných bytostí, ale ona nějakou genetickou mutací podmíněná schopnost tvořit řeči různé. Ta teď už rozmanitá slova lidských kmenů, pomalu se od sebe vzdalujících migrací do všech možných koutů planety, měla zajisté ještě po dlouhá deseti tisíciletí především onen ráz, že by je každá dnešní gramatika převážně zařadila mezi tzv. "citoslovce", často, ale ne již vždy zvukomalebná. Tato citoslovce měla tehdy samozřejmě většinou poněkud širší dosah než ta dneš-

10

11

v něm geneticky zakotvena toliko schopnost naučit se řeči, nikoliv nějaká řeč sama. Dále dnes víme, že i některá zvířa­

ní: např. znamenala nejen rychlé varování před dravcem, ale i onoho dravce sama. Jinak řečeno: latentně v nich byly obsaženy i příští druhy slov - od podstatných jmen až po slovesa. Ale věky uplynuly, než se vytvořily tyto další druhy slov samy.

Od skřeku k řeči Euripidově a Shakespearově Tato prapůvodní "citoslovce", zprvu ne nepodobná pouhým zahrnovat oblasti vždy širší a složitější: k výrazům strachu, varování a agrese se připojily zvuky prožívaného sexu, triumfu, radosti - až k výrazům utišujícím děcko atd. Některá citoslovce se časem - dle pravidel naší gramatiky - začala měnit už spíše v jakási příslovce, ve výrazy typu "nahoře, vedle, spolu, pak, pryč" apod. Z nich se v dalších tisíciletích docela plynule vydělovaly první předlož­ kya předpony, což je ve většině jazyků dosud znát. Srov. "šel kolem - šel kolem domu", "je proti - proti nám", "jsou spoluje s ní" atd. Vlastních jmen nebylo - dlouho se vystačilo se základními osobními zájmeny typu "já, my, ti, nám, vám" a s několika základními číslovkami. Ony dva druhy slov, které měly směrem do budoucnosti největší - nesrovnatelně ohromnou! - perspektivu rozvoje, tj. podstatná jména a slovesa, byla zprvu zastoupena jen málo. Primitivní život jich mnoho nepotřeboval... Přídavná jména se později začala opravdu jen "přidávat", než se z nich vyvinul vlastní druh slov. "Mladý" bylo dlouho totéž co "mladík" apod., tak tomu např. v latině zůstalo až do doby klasické. Nejpodivuhodnějším osudem prošla slovesa: u všech těch jazyků, o nichž jsme nejlépe informováni (jazyky indické, slovanské, románské, germánské a klasická řečtina), nejprve jako by lidé byli přímo posedlí jejich obohacováním a komplikováním. Tak nejen každá osoba musila mít jinou koncovku (jsem, jsi, jest...), ale vytvořily se zhruba čtyři minulé časy (snědl, je najeden, jedl, byl najeden),

nejméně dva budoucí (usnu, budu spát), kromě oznamovacího a rozkazovacích způsobů i řada dalších, samozřejmě každý zase se zvláštními koncovkami, se schopností oddělit čin­ nost a trpnost, ba i cosi mezi tím (ponižuji, jsem ponižován, ponižuji se), mnohde nadto se zcela jinými koncovkami pro muže a pro ženy! A pak někdy zhruba kolem změny letopočtu jako by naopak tyto dávno už oddělené národy zjistily, že to všechno je vlastně zbytečné. Nakonec miliony lidí americké angličtiny dnes vystačí už téměř jen se slůvkem "být" ...

skřekům, začala později

12

Indoevropština, její rozmach a perspektivy Mezi všemi lidskými řečmi je svou historií a rozmanitostí daleko nejpozoruhodnější rodina jazyků tzv. indoevropských národů. To jméno "indoevropský" je vlastně paradox - neboť v dnešní Indii a Evropě právě tyto národy nevznikly a nevyvinuly se, tam přišly až relativně pozdě - bez písma, bez jakéhokoliv prvku vyšší kultury, zdánlivě tedy bez jakékoliv šance. Teprve zhruba od roku 2000 př. Kr. začali "Indoevropané" postupně přicházet do bohatých a úrodných mediteránních končin Asie a evropského Středomoří, ale brzy pak zase až na Island, a později ovládli celé nové kontinenty, obě Ameriky, Austrálii atd. Dnes mluví indoevropskými jazyky zhruba dvě miliardy lidí, přičemž další stamiliony se některým indoevropským jazykem aspoň v základech domluví. To zejména ve všech pří­ stavech celé planety. To nemá v lidských dějinách nikdy a nikde ani náznak obdoby. Někde se i pro celé subkontinenty stala ně­ která indoevropská řeč - zejména angličtina a španělština­ zase vlastně jediným prostředkem, jak se různorodé domorodé kmeny mezi sebou vůbec mohou domluvit. Pevně dosud odolává vlastně již jen kontinentální Čína a zčásti oblasti k ní přilehlé (od Indonésie po Japonsko), jen relativně podobné země mluvící arabsky. U nich i v celé Africe jsou celé oblasti re-

13

lativně spojované francouzštinou či angličtinou, na Sibiři a v centrální Asii ruštinou. Bude to pokračovat? Má smysl tomu bránit? Ale je to tak dobré? Nejsou spolu s mnoha jazyky "menších" národů nejednou zatlačovány, ba ničeny i cenné kulturní a myšlenkové hodnoty? Lze vše, ať to vzniklo kdekoliv, vyjádřit angličtinou? Je toto dění fatálním průvodcem pří­ pravy lidstva k sjednocenému planetárnímu a kosmickému vě­ ku, nebo je to součástí stálého ubývání mravních a duchovních hodnot, projev devalvace lidství, součást přechodu ke kultu peněz, bezduchého "sebe obohacování" ne hodnotami, ale věcmi? Není to také v souvislosti se vzrůstající apatií lidí vůči ničení přírody a vlastnímu osudu a tím k zániku lidstva? Lze s apatií vůči vlastnímu národnímu kulturnímu dědictví a identitě vstoupit do nějaké "planetární jednoty" na způsob opravdu lidský a perspektivně nadějný?

Medileráni ve své pravlasli

ce zase jen převratně vyššího. Ale i jinde žily před Indoevropany v celé mediteránní oblasti národy, které měly rozvinutou civilizaci, znaly už písmo, stavěly města se skvělými budovami, lázněmi, kanalizací apod. (tak např. civilizace Mohéndžo-Dáro v třetím tisíciletí př. Kr. v zemi, jíž my daleko později budeme říkat Indie, a přibližně v téže době blízko odtud Sumerové). Vjižní a střední Evropě žily tehdy rozmanité národy, jimž se (na rozdíl od pozdějších zde i jinde zvítězivších "Indoevropanů") někdy souhrnně říkává "Praevropané" a jejichž drobné zbytky snad dnes představují již jen Baskové a Gruzínci. Mediteránní národy zde žily tehdy relativně bohatě a klidně, jejich muži mě­ li v rukou jistě již vojenství, ale žena nebyla zde dosud před­ mětem opovržení. Žilo se bez nápadných změn, pomalu a s jen velmi matným vědomím o času a dějinách. Ani války pozdějšího typu dosud nebyly, pokud mocnější vojevůdci vpadli někam do okolí, tedy jen aby pochytali otroky pro sebe doma, ale ne aby si jiné kraje podrobili a vnucovali jim své mravy a řá­ dy. Tito mediteráni měli tehdy i relativně velmi rozvinuté náboženské kulty, v nichž figurovala božstva místní i obecná, mužská, ženská i polozvířecí (lidé podobní sokolovi, levhartovi, kobře aj.). Kolem nich a ovšem i kolem kultovních míst a chrámů se od nepaměti formovaly ony tradiční náboženské stereotypy, jak se vyskytují dodnes: pojem "oběti", vina a smír, božská trojice, kult matky, bolest, smrt a zmrtvýchvstání. Dlouho existovaly i lidské oběti, byť patrně ne v té míře jako v před­ kolumbovské Americe. Existovala i mocná kněžská hierarchie, kryjící své výsady a podíl na hospodářské a politické moci tvrdým fundamentalismem.

V rozsáhlých, bohatých a vysoce úrodných krajích mediteránní oblasti, většinou subtropického podnebí, od Indie přes Egypt až za Itálii žily tehdy velké a kvetoucí národy zcela jiných jazyků a rozmanitých civilizací a tradic, ale téměř až nesrovnatelně vyšší kultury, než tehdy měli naši indoevropští předkové. Nejpodrobněji a nejdále do minulosti jsme informováni o starém Egyptě - přesněji řečeno o udivujíCí, divuplné a téměř pře­ jemnělé civilizaci, která byla už velmi, velmi stará, když při­ šla do styku - zajisté z jejich hlediska takřka bez povšimnutí - s prvním Indoevropanem. Egyptu relativně blízká byla ona civilizace krétsko-mykénská, která dosáhla podivuhodné zralosti dávno předtím, než sem ze severu dorazili podivní barbaři, kteří se měli víc než o tisíc let později stát Helény - Řeky a jako takoví silou své racionality a kultury pak teprve vytvořit něco, co uchvátilo a uchvacuje svět jako něco kulturně pře-

Nic podobného naši přímí indoevropští předkové tehdy ani v pouhém náznaku neměli. Žili tehdy od mediteránních civi-

14

15

Příští

Indoevropané ve své pravlasli

lizací zcela odděleně a daleko, a to velmi primitivně (nestavěli domy či studně - nedochoval se ani jediný POzoruhod_ nější nález toho druhu, o němž by bylo možno jednoznačně určit, že je pozustatkem jejich tvorby). Neznali písmo, nádheru,

obráběli přesně

bOhy mediteránního typU atd. Svou pravlast a "buco do "dokladu" ani nelze dovali" tak málo, že odkud a kam až sahala. Spíš ze zpusobu a jejich rozchodu (a z mnoha dalších jednOtlivOStí, jež Uvedeme v celé této knize) lze s blízkou že to byla ona ohromná oblast od Himálaje a Kavkazu, tedy a oblasti dnešní a Asie, snad i evropského Ruska (zhruba tedy od Povolží snad až k Bajkalu). Jen tato oblast byla dost rozjejí ovšem ne nepatrné, za sáhlá, aby se v kolik tisíciletí mohly rozvinout kmeny tehdy blízce spjaté jazYkem i zpusobem života, zárodky tolika indoevropských národu. pokusy umístit "pravlast" jinam ztroskotávají jak co do rozsahu kraje schopného je uživit, a už historicky doložených dat tak co do chodu do "nových vlastí".) Tam tedy žili kolem roku 4000 Kr. spolu, a to desítky a sta kmenu asi sotva po tisících lispolu domluvit. Až kolem dech, ale sChopných se r. 3000 začal "rozchod"...

určit, POZdějŠího postupně

vlastně

směru

pravděpodobností

jistotě říci, jižnější střední Sibiře střední zčásti některé

části,

ještě

(Některé směru relativně

ještě

Rozchod

ještě

severně

ně­ příštích

pří­ př.

někdy

Indoevropanů

Někdy

př.

začaly

kOlem roku 3000 Kr. se indoevropské kmenyt"od sebe vzdalovat, odtrhávat a va ne rYchle, na "povel", ba spíše ani si to samy jas(resp. z duvodu objektivního rázu, o nichž bYlo nad jejich tehdejší sChopnosti) _ "dále", všemi sever "jinam"... S výjimkou severu k a dolnímu toku Obu Jeniseje, to byl

postupně nějaký ně neuvědomujíce "vědět"

někam střednímu

vlastně 16

začaly "směřo-

někam směry, neboť či

.. to ta rychlé smrti. V' Vt tiny roku, te dy JIS , . n mráz a led tn c vr v' k'h plánu" či podle naznaJe . .. " ne podle neJa e o" , h S "JInam 'h odac ' h pV rl'Vstích teplejších "novyc d o vy k "ve em k ' 'eJ'ich postavení v okamzl'v ěrem am Je J vb' vlastí", ale spIse sm "'cím snad staletí) práve ez}aku rozchodu (okam~lku trvha/Jlu resp. nasměrovalo. Příčinou I ' la'nu a elfe "vr o, , p pokéhoko IV P h ' v pravlastl, res . r ozchodu bylo snad pou, e Pt' ky'ch podmínek života v prav " klima IC stupující zhor~ovan,l, le rozhodně příčinou rozchodu na~ la sti (případne obOJI), a ' " h ' dů (mongolských Čl v v' k' ch J myc naro , prosto nebyl tlak neJa ~ k b ten rozchod Indoevropanu turkotatarskýc~), neboť pa dal~ko více jednosměrný a hlav~ vypadal docela Jma,k" bY;ob!alu skoro nevědomě postupovali ně mnohem rYChleJŠI)'d 'I Vkteří třeba i přes "sedmero mood pomyslného centra a e, ~ed ' doevropských národů (zda ří" - jak dochovaly pohádky ra IYkl~ Kaspické Azovské a Cerv' d v í moře Ara s e, "VI t k nim patnlo nesn , " té nedoložitelne), Vys y ené - se zdá být možné, ale Je t~~~~sů pomalu se vydělujících dy desítky, ba snad st~vky I sti z nichž ovšem již během z relativní jednoty kdYSI ~ prav ad I'š'ch tisíc let!) většina za"" v pruměru a I "' , cesty (poutě trvaJlcl , v'ším vedle putuJlclm I OUZI nebo mocneJ ě se zanikla, zah cena n , _ během cesty postupn kmenem. Když přišli In?OeVr~pa~e nových vlastí" od Indie vždy více jazykově r~zruzněmv~'i:kY přemohli tam sídlící až po Itálii, vždy a vsu~e bdez yJ 'akési temno" několika stav d ak nasle ova lo J " h mediterány, vsu e p , I' za'klady civilizace, tec _ v ' d ané osvoJova I v v letí, v nichz SI ln oevro~ 'Barbar ze severu" se vsak vsum'kyana'boženství medlteránu. " de prosadil...

měřovali ů nějakého

v

v

'"

v ,

V

'

'

řelidnění

Rozdělení

indoevropských

jazyků

. 'š někde ve střední Asii žili budo~V pravlasti - tedy neJsp~. e , "v 'něni na více kmenu, cí "Indoevropane'" - zaJlste JIZ rozruz

17

jež kolem roku 4000 př. Kr. mluvily asi již poněkud odchylnými jazyky, ale ještě si vzájemně bez obtíží rozumě­ ly. Toho dokladem jsou pře četné příklady - přímo čítan­ kové - toho, jak některá slova se vyskytují u všech nebo u většiny indoevropských národů bez výraznějších změn dodnes. Než přejdeme k případům složitějším, jejichž záhady je teprve nutno pracně luštit, uved'me aspoň jeden z těch četných banálně čítankových případů: čes. vdova zajisté je takřka identické s latinským vidua a něm. witwe, ale jak je to staré, dosvědčuje staroindická vidháva a avestská vidava, podobně u jiných indoevropských národů. Naopak např. francouzská veuve je sice z téhož indoevropského společenství, ale není přímo "dcerou", ale spíše jakousi "vnučkou" indoevropštiny (dalším vývojem z latiny). (Slovo "vdovec" je všude pozdní a odvozené; zřejmě ani starší muž v pravlasti opuštěn nezůstal, zatímco opuštěných a osamocených starších žen byla všude hOjnost.) Podobně jsou u všech indoevropských národů dodnes velmi podobná slova pro všechny rodinné vztahy - bratr, sestra, dcera apod. - dále i jména nejužitečnějších zvířat, žijících již tehdy s člověkem (od ovce a osla až po husu a psa), dále základní osobní zájmena a asi deset nejprostších číslovek. Když však dodneška zase už další tři až čtyři tisíce let žily indoevropské národy (resp. ta hrstka z nich, která se prosadila) ve svých nových vlastech, oddělených velehorami nebo neobyvatelnými pouštěmi apod. (moře, jezera a řeky naopak národy vždy spíše přibližovaly), ale především již samou vzdáleností, pro tehdejší technické prostředky prakticky nezvládnutelnou, přibývalo rozdílů nejdříve např. mezi indoíránštinou a baltoslovanštinou, mezi Řeky a Římany (resp. těmi, kteří se na území Itálie mezi různými Venety a Osky, Umbry a Siku ly posléze vítězně prosadili a jazykově i kulturně je pohltili). Tím spíše začaly jen živořit ně­ kde v horách vegetující zbytky Arménů, Albánců ap.

18

Zákonitosti

změn jazyků

Většinu změn,

které se odehrávaly a odehrávají jak v jednotlivých jazycích, tak ve velkých jazykových rodinách typu Indoevropanů, lze pouze konstatovat a vzít na vědomí, ale nelze je nějak zdůvodnit. Tak např. tam, kde všichni ostatní Indoevropané uchovali v první slabice "i", jediní Germáni už nejméně dva tisíce let přecházejí dosti často k změně na "aj" (např, ital. Milano - něm. Mailand; čes, Litoměřice - něm. Leitmeritz, celý kontinent uchoval z pravěku jméno Diana, Angličané ji - pro ostatní Evropany dost nechutně - čtou jako "Dajana") , Ale zase např. u Slovanů často "o" bývá tam, kde jiní mají "a" (srov. lat. arator, řec. arotér, čes. oráč apod.). Ale některé změny se objevují s jistou pravidelností, ba zákonitostí všude. Pro nás je z nich důležité pouze to, že řada pří­ kladů ukazuje, že v jakémkoliv centru se jazyky rozvíjejí rychleji než na jakékoliv periferii, To nejspíše proto, že v centru působí relativně nerušeně dále základní tradice zvykové, duchovní, proto i jazykové, zatím co postupem na periferii se kdokoliv octne v situaci kontaktu s úplně jinými, cizími zvyky a jazyky, musí tedy zaujmout sám jakési "obranářské" stanovisko, tím i více konzervovat tradici. Proto je např. dnešní francouzština ve Francii zřetelně historicky zralejším jevem než francouzština např. v Québecu, proto je britská angličtina - přes veškerý dynamismus Ameriky - vyzrálejším jevem než angličtina americká, australská či indická (tam se angličtině vlivem indických jazyků započaly dokonce vracet rozmanité koncovky pádů, v Anglii samé zaniklé asi už před vpádem Normanů). Podobně je tomu se vztahem dnešní češtiny a dnešní slovenštiny: čeština zůstala v centru dění, slovenština, před tisíci lety téměř identická, byla brzy vytlačena do opuštěných hor. Takže např. sv. Václav nepochybně panoval ještě v"Prahe", Karel IV. už v "Praze", ale slovenština dodnes říká v "Prahe". Tentýž fenomén se však projevil i u Indoevropanů jako celku, pokra-

19

Jakmile si vůbec hrstka evropských učenců začala uvědomo­ vat (až během 18. -19. století), že existuje jakási příbuznost indoevropských jazyků (dlouho se běžně říkalo "indogermánských", dosud najdeme příručky, v nichž místo zkratky ideo je uváděna zkratka idg.), tudíž patrně i jakýsi společný pů­ vod, vznikla samozřejmě i snaha nějak tyto jazyky - od bengálštiny po islandštinu - roztřídit. Vzhledem k tehdejšímu stup-

ni informací i vzhledem k tehdy ještě málo vyvinutému "vývojovému" a "historickému" prvku v myšlení badatelů bylo nadlouho stabilizováno domnění, že základem třídění indoevropských jazyků by mohlo být podle slova "sto" třídění na jazyky tzv. "satemové", v daném slově se sykavkou (avestsky satem, česky sto), a jazyky "kentumové", jež pro stovku mají hrdelnici (řecky hekaton, latinsky kentum, něm. hundert apod.). To samozřejmě nebylo úplně nesmyslné, ale bezděčně to implikovalo některé dlouho působící chyby a zábrany. Tak se ustáIi10 mínění (úplně chybné), že kentumová skupina je "západní", satemová "východní", za druhé (neméně chybné) mínění, že satemové "stovky" apod. jsou co do původu starší, kentumové jevem vývojově vyšším (zde působil i tlak z podvědomí těchto vědců, rekrutujících se většinou z řad klasických filologů, nepřipouštějící, že by něco mohlo být vývojově "výše" než latina a řečtina, tyto základy moderní vědecké terminologie). Ale po objevení Tocharů, Indoevropanů vymřelých kdysi na čín­ ských hranicích, jazyka kentumového typu, a po hlubším studiu všeho, co se dělo v indoevropských jazycích, je toto dvojdělení spíše zavádějící než metodologicky pomáhající. Čítankové příklady - např. řec. kardia, lat. cor(d) - u Slovanů srdce, to vše zajisté dokazuje příbuznost a společný původ, ale zdaleka ne jediný základ dělení. Ostatně mohlo varovat i leccos uvnitř té i oné domnělé skupiny; tak např. je mnoho případů, kde latina ajiné "kentumové" jazyky mají sykavku tam, kde má řeč­ tina hrdelnici - srv. lat. sex s řec. hex (6), lat. septem s řec. hepta (7), lat. sol s řec. hélios (slunce), lat. sal s řec. hal (sůl), lat. somnus s řec. hypnos (spánek) atd. Šlo by snad o nějaké "druhé dvojdělení" uvnitř kentumové skupiny? Je rozumnější považovat palatalizaci za fenomén více ideo větví, jenž ovšem probíhal ne všude stejně rychle a důsledně a ne všude se stejně poslušně všechny hrdelnice měnily až v sykavky (tzv. "asibilizace"). Jako vždy a všude, je zcela důsledné, že skupina "centrální" (satemová - tj. indoíránština a baltoslovanšti-

20

21

čoval po celou epochu vzájemného a patrně dosud není ukončen.

I hlubin hrdla nad

špičkou

oddělování

a vzdalování

jazyka

Pokud sledujeme frekvenci zvuků z rekonstruovatelné "praindoevropštiny", potom asi staří Indoevropané v pravlasti mluvili jazykem, který by nám připadal přinejmenším značně podivný. Samohlásky ještě asi nebyly dost výrazně rozrůzněny a souhlásky hojně byly vyslovovány až někde z hlubin hrdla na pomezí hrtanu. Sotva zněly stejně jako "naše" k, g, h, ch, jejichž formování se později posunulo více k ústům. Tento praindoevropský stav jazyka, jenž by nám asi připadal jako ně­ jaké huhňání z hlubin vnitřností, zajisté zdaleka nevyčer­ pával všechny anatomické možnosti, dané ústním ústrojím onoho primáta, jenž se měnil v lidskou bytost již našeho druhu. Proto se také různými formami u některých indoevropských jazyků (např. ve větvi latinsko-románské i slovanské) projevuje jev tzv. "palatalizace", tj. přesun formace hlásek na horní část patra nad jazykem, později i dále. V indoevropštině jediná a dost chudá sykavka "s" se začala prudce rozvíjet v rozmanitáš, c, č atd.

Problematické

dvojdělení

nás Indoevropaníi

na) provedla cestu k sykavkám dříve a důsledněji než skupina ne západní, ale periferní. Ta ji provedla později a méně dů­ sledně. Ale jsou příklady, kde můžeme vývoj určitého slova sledovat téměř tři tisíce let. Tak např. kdysi v prvopočátcích Říma vzkvétal rod, jehož ženy (teď jsme nuceni psát foneticky) se zvaly nějak jako Kájkilja (nám to dnes zní spíš řecky než latinsky), z níž se do doby historické stala Kaekília, v době křes­ ťanské se z toho stalo dívčí jméno, psané Caecilia, ale dlouho ještě vyslovované spíše Kekília; nevíme kdy, ale ještě koncem starověku (za dosud existující jednoty latiny) teprve se zača­ lo vyslovovat "Cecilia", což přešlo pak do italštiny jako Čečilia a do francouzštiny dokonce jako Sésíl, v čem by se zajisté chudinka "Kájkilja" sama vůbec nepoznala. Ale podobně i v novověku samém: starogermánský "Richard" zůstal v němčině, ale v angličtině se změnil ve výslovnost"Ričrt" a ve francouzštině v "Rišár" (kdybychom chtěli důsledně česky foneticky napsat, jak Francouzi vyslovují jméno pěvce "Tristana a Isoldy", dopadlo by krajně trapně, přibližně asi "ri Šárvaňi É", což zní pěkně, ale napsat je to děsné.

Na závěr úvodu nutno říci se vším důrazem, že tato kniha, jež chce přispět k sebepoznání člověka, není knihou jazykozpytnou a není určena pro specialisty kteréhokoliv jazyka, tím méně pro odborníky srovnávací indoevropeistiky. Indoevropské jazyky jsou v této knížečce autorovi jen prostředkem, ne cílem.Ten není jazykovědné povahy. Autor se sice kdysi před půl­ stoletím s velikým zaujetím jako studující klasické filologie zabýval knihami (viz např. Ernst Kieckers, Historische lateinische Grammatik, Mnichov 1930 aj.), jež uměly např. právě latinu srovnáním s jinými jazyky dovádět až daleko do minulé před-

pokládané indoevropské jednoty, ale sama "doba" autorova života jej vážením stupně společenské odpovědnosti vedla jinam než k studiu filologie. Ale právě to, že život prožil ně­ kde na pomezí filosofie, politiky a náboženství, v něm znovu a znovu bolestně probouzelo otázku, zda v těchto oblastech opravdu nemůžeme jít někam hlouběji před první zapsanou filosofickou větu, někam daleko před první archeologický doklad náboženských kultů atp. Byla to právě ohromná oblastjazyků a jejich srovnání, která umožňovala proniknout hlouběji do minulosti. Během autorova života vyšla ovšem nepřehled­ ná řada knih z oblasti indoevropských jazyků, z těch vynikajících např. Adolf Erhart, Indoevropské jazyky, Praha 1982, Leszek Bondarczuk, J~zyki indoeuropejskie, Varšava I - II, 1986 - 1988. Největší pomoc však autorovi poskytl Julius Pokorný, Indogermanisches etymologisches Worterbuch, I - II, Bern 1959. Zvládnout sta a sta titulů ryze speciálně jazykovědných bylo samozřejmě mimo jakékoliv možnosti jednotlivcova života, tím spíše, že autor musil vzhledem k přechodné povaze látky studovat také mnohá díla z úsvitu dějin (např. Ernest Borneman, Das Patriarchat, Frankfurt 1975, Émile Benveniste, La vocabulaire des institutions indoeuropéennes I - II, Paris 1969). Vzhledem k povaze věci se autor musil zabývat mnoho i mytologií řady indoevropských národů (neboť i ty tvoří nejeden pozoruhodný most mezi prehistorií a historií našich národů) a hranice mezi nutným a užitečným studiem se začaly protahovat do nepřehledna - srv. např. Jean Markale, La femme celte, Paris 1972, Hans Krahe, Unsere liltesten Flussnamen, Wiesbaden 1964, v kterých se dovíme pozoruhodnosti nejen o jevech daných tituly, ale i o dějinách zemí, v nichž my Ceši už půl druhého tisíce let žijeme, v nichž však ne všechno vzniklo až naším přičiněním. Na druhé straně však autor potřebo­ val poznat, jakých jemných nuancí, změn, ba divů je schopen každý rozvinutý jazyk. To mohl do nejjemnějších detailů poznat zajisté jen na své mateřštině - na víc prostě čas lidského

22

23

Odborným jazykovědcům na ochranu před infarktem!

2

individuálního života nestačí. Jedinečnou pomocí mu tu byla klasická díla bohemistiky - od Josefa Dobrovského přes Jana Gebauera až po Pavla Eisnera a Václava Machka. Autor však znovu důrazně a pokorně upozorňuje všechny filology, lingvisty, že tato kniha naprosto není povahy jazykovědné. Jazyk je tu jen odrazovým můstkem. Autorovi šlo jen a jen o úkol povahy filosofické, tj. o to, aby se poznání a sebepoznání indoevropských národů dneška posunulo nejméně o tisíc let, ale spíše mnohem hlouběji, do minula. Pak budeme lépe rozumět i našemu dnešku, našim zvykům a rituálům, kultům, filosofii a kulturní tvorbě vůbec. Úspěchům i nesmyslnostem "naší" civilizace. Tím zvětšíme svou šanci přežít i do budoucna.*

Zkratky a zmatky

* Vedle výše uvedených, pro naši věc vysoce důležitých knih (a řady dalších, jež zde uvádět by nemělo smysl), se ovšem vyskytuje i nemalá řada titulů, jež se jen zdánlivě týkají našeho předmětu, ale ve skutečnosti jednají o něčem jiném. Tak v poslední době Georges Dumézil, Mýty a bohové Indoevropanů (z franc., Praha 1997), jehož kniha se jednak týká ideo národů až v "nových vlastech", především však vůbec nevychází ze studia ideo jazyků jako celku, jejich zákonitostí i tendencí, možností a nemožností. Kniha se týká výlučně náboženských tradic, "ritů" vlastně víc než mýtů, ale v každém případě izoluje a vybírá jen vše religiózní povahy. U každé z větví ideo národů lze zajisté snadno najít sta a sta takových pojmů, jež si ovšem už podle počtu pravdě­ podobnosti musí občas být podobné, někdy snad i věcně, většinou však ryze vnějškově. Takovými shodami - většinou velmi chatrnými a nejistými - je však D. přímo uchvácen a líčí je jako domnělé základy veškerého ideo náboženství, byť jde často o jevy či postavy druhořadé či obsahově úplně vzdálené (Uranos, Varuna, Quirinus apod.). Nadto se autor nechal úplně strhnout domněnkou, že vše u Ide. je ovládáno jakýmisi "triádami" a že do nich lze vše "mýtické" vřadit. Ono to ex post opravdu je možné, ba je to úplně hravě snadné Ude to nejen s náboženstvím, ale vůbec se vším na světě), ale heuristicko-badatelskou cenu to nemá ani dost málo. Jakási "magická trojka" se zajisté ex post dá konstruovat ve všech náboženstvích světa, ale pro jakoukoliv živou současnost nic pro věřící neznamená -leda pouhá slova pýthické povahy. Pokud však si D. vykonstruoval např. "trojici" luppiter - Mars Quirinus apod., jde o ukázky zcela uvolněného fantazírování.

Indoevropské jazyky - zejména indoíránské a germánské - tvořily mnohem více zvuků, než lze vyjádřit těmi 24 písmeny, které vytvořila latina a které dnes stačí polovině lidstva naší planety. Bylo by zajisté zbytečné, ba směšné, kdybychom se pokoušeli přesněji foneticky zachytit, jak se před třemi tisíci lety snad mluvilo na západní straně Uralu na rozdíl od východní. I za cenu jistých zjednodušení vystačíme s latinkou, doplně­ nou jen oněmi u Slovanů častými zvuky slovanštiny, jak je zavedl kdysi do literatury Cyril a kterým ovšem až Hus dal u nás dnes tradiční podobu "oháčkované" latinky (č, š, ž apod.). Knihy hojně citující různé jazyky se dále samozřejmě neobejdou bez četných zkratek. Rezignujeme na jejich přehledy, obvykle krajně nepřehled­ né. Doufáme, že čtenář bez problémů pochopí, co znamená angl., franc., rus. apod. Stslov. je umělá Cyrilova církevní staroslověnština, stněm. je některá z variant staré němčiny na rozdíl od něm .. Řečtina se donedávna psala jako "honoris causa" (pro zásluhy starých Řeků) aJfabetou, dnes už by to bylo spíše snobství, neboť v naší civilizaci už téměř nikdo alfabetu číst neumí. Lat., řee., ind., jsou samozřejmě vždy jejich formy "staré", neboť "nové" přešly v Ua/., frane., špaň. atd. Různé formy např. starých indických jazyků od sanskrtu po prákrty lze pro naše potřeby redukovat na ind. a vybrat tvar jiným indoevropským jazykům nejpodobnější. Podobně u Germánů. Z četných starých řeckých dialektů vystačíme s ath. (attičti­ na převažující v Athénách) a dór. (dórština převažující ve Spartě a jinde). Kéž to specialisté přežijí a uvědomí si, že kniha není určena jim, ale průměrnému maturantovi! Nejtěžší je, jak a co citovat z keltštiny. Ta "stará" z doby Caesarovy se nedochovala a její relikty z Irska, Skotska, Walesu a Bretaně jsou tak odlišné, že z nich rekonstruovat starou keltštinu nelze. Uváděná slova - ať lat., řec., ind., stslov. atd. - jsou vždy lite-

24

25

rárně

doložitelná. Pouze slova z prajazyka (ide.) jsou samozřejmě nedoložitelná, ale byla pouze rekonstruována ex post z různých dceřinných jazyků, nicméně s pravděpodobností blízkou jistotě. V textu knihy je každému takovému rekonstruovanému ideo slovu předeslána 'hvězdička (lat. asteriscus).

Jak se z jazyků rekonstruuje

skutečnost?

Na závěr této úvodní kapitoly shrňme několik metodických zásad, jak jsme k nim dospěli. Ty první se budou nepochybně jevit banální, ale ty další i je zpětně zproblematizují. 1) Jestliže se jistý evidentně stejný základ kmene určitého slova téhož významu vyskytuje u všech ideo větví a národů (nebo u většiny), plyne z toho jednak to, že už kolem roku 4000 př. Kr. toto slovo existovalo, jednak to, že tehdy v pravlasti ovšem existovala i ona věc (jev, činnost atd.), kterou to slovo označovalo (nanejvýš s drobnými variantami, jež průběžně vznikaly i zase zanikaly). 2) Kde naopak má týž pojem v hlavních větvích ideo jazyků úplnějiný slovní výraz (srv. lat. homo, řec. anthrópos, něm. mensch, čes. člověk), tam toto slovo v tomto významu v pravlasti neexistovalo, ale vzniklo až v "nových vlastech" (případně během přesunu do nich); v pravlasti se pro označení lidí asi dlouho vystačilo se slovy typu "my", "vy", "oni" apod. Po dvou či třech tisíciletích jednak se i lidský život začal sám komplikovat, takže vznikla a prohlubovala se pozornost i pro další a další jevy, začala se prohlubovat i sama lidská schopnost abstrakce, zobecňování, fantazie a smysl pro odstíny a detaily. 3) Jestliže tedy platí, že výskytu jistého termínu v jisté době nutně odpovídá, že tehdy existovala i věc tomu kterému pojmu odpovídající, naprosto to neplatí obráceně. Ide. v pravlasti zajisté nebyli povinni vytvořit slova o všem, co tehdy bylo a co by nás dnes zajímalo. Je jakýmsi věčným zákonem všech

26

jazyků, že nová slova vznikají ne pro cokoliv, ale jen a jen pro to, co je pro lidi té které doby či teritoria významné (např. pro potravu, pro jakékoliv nebezpečí, pro přežití zimy, obranu atd.). Slova nevznikají pro věci a jevy samozřejmé. "Významnost" je vždy a všude naprosto relativní, ale právě tím nám pomáhá dostat se od slov k životu lidí i dávných věků a tím

i k rozjasnění naší existence. 4) Velmi pozoruhodné jsou takové případy, při nichž téměř všechny větve ideo jazyků uchovaly slovo téhož kmene (tedy slovo vzniklé už v pravlasti), ale jedna či dvě větve nikoliv. příčina může tkvět buď v tom, že některá slova převzali Ide. v "nových vlastech" od původních praobyvatelů (tak např. jména bohů a bohyň od národů mediteránní oblasti), resp. že ně­ kde se uplatnil důvod k vítězství novotvaru, např. jako projev podvědomého tabuizačního eufemismu - tak např. u Slovanů novotvar "medvěd" (medojídek) zaplašoval a zaháněl hrůzu z nejmocnější šelmy, u Řeků eufemismus "thanatos" (vydechnutí, dodýchánO úplně vytlačil "smrt". O podobných jevech viz podrobněji v dalších částech knihy. 5) Často se uplatňuje důležité pravidlo jazykové a textové kritiky, že mezi mnoha variantami je mnohdy právě ta nejpodivnější a nejzáhadnější klíčem k celému problému. Někdy se však záhada ukáže spíše léčkou a skončí skoro komicky. Tak když se absolvent pořádného klasického gymnázia starého

typu naučí, že něm. schreiben je latinsky scribere a řecky (s)grafein, domnívá se být na stopě a diví se českému (a všeslovanskému) "psát". Ale dříve či později ho napadne (častěji nenapadne), že je přece absurdní, aby v pravlasti existoval společný termín pro psaní, když tehdy přece psát neuměli. Ale je zase ta shoda v němčině, latině a řečtině jen náhodná? Něco společ­ ného tu být musilo, něco, co ještě psaním nebylo, ale co se příš­ tímu psaní natolik podobalo, že později někde mohlo nabýt i významu "psát". Co to mohlo být? Už v pravlasti zajisté mohli "škrábat" - a hle, ukáže se, že právě u nás zůstal význam pů-

27

vodní, asi proto, že psát se Slované naučili ze všech Ide. poslední. Slovo "psát" u nich nabylo nového významu ze smyslu "malovat". CiIi: do pravlasti se vracet můžeme jen se smyslem "škrábat" (resp. drát, trhat), nikoliv se smyslem "psát". A tak nejeden "objev" skončí jen malou trapností...

2]

28

Indoevropská pravlast - její životní prostředí dle svědectví jazyků

S výjimkou jazyků nevíme nic pozoruhodného Speciální vědy dopadají žalostně. Dějepis nemůže říci o Ide. v pravlasti vůbec nic; ono se těžko dá psát o těch, kdo sami nepsali. Archeologických nálezů sice existuje více - relativně nepříliš, ale o žádném z nich nelze s jistotou říci, zda pochází od našich ideo předků nebo od zcela jiných kmenů. Dějepis může jen zcela okrajově pomoci tím, že můžeme s určitou jistotou říci, že Chetité a několik jim příbuzných ideo kmenů přišli do nové vlasti (v nynějším Turecku) už někdy kolem r. 2000 př. Kr. (tam se vlivem jižnějších semitských národů naučili psát, ale poměrně brzy z dě­ jin zase zmizeli), Indové a Iránci asi jen nedlouho poté, Řekové už před 1500 př. Kr., budoucí Římané a četné jim blízké jiné kmeny stáli kolem r. 1000 teprve na prahu Itálie (Oskové, Umbrové, Venetové, Si kulové zajisté ještě samostatně, až budoucně polatinštěně nejúspěšnějšími z nich - budoucími Římany). O kmenech, které se dostaly do méně výhodných končin Evropy (Keltové ve střední, Germáni v severní, Slované ve východní Evropě), nevíme ještě dalších 1000 - 2000 let nic kloudného: ti tam totiž asi na kulturní a vzdělané mediterány nenarazili, psát se nenaučili, kulturně živořili ještě v době slávy Caesarovy a Vergiliovy (teprve křesťanství začalo propojovat svět středozemní kultury s těmito zaostávajícími větvemi Ide.). Ale ať u těch jižnějších, zvýhodně­ lých "nových vlastí", ať u ostatních - všude platí, že nikdy nikde do "nové vlasti" nepřišli nějací hotoví a jednotní Indové či Ře­ kové či Keltové (dokonce ani v malém měřítku u nás nějací jednotní "Čechové"), nýbrž vždy celá skupina kmenů jazyků podobných, ale ještě ne "dialektů" jednoho suveréna. Teprve v nových vlastech byli všude více či méně jedním z kmenů převálcováni politicky a pak i jazykově. Nejpodrobněji jsme o tomto vývoji informováni v případě Římanů (byť propleteny bajkami, jsou zprávy o tom, jak se maličký Řím postupně prosazoval, ve svém celku správné) - neboť aspoň z náznaků je zřejmo, že to tak probíhalo všude a ten proces dosud není ukončen.

30

Co všeobecného nám jazy~y dneška vypovídají o ideo pravlasll Krajiny ohromného euroasijského kontinentu jsou velmi r~z­ manité, ale zjednodušeně je lze dělit na velehory (resp. rozsahlá horská pásma) a nížiny, více či méně zvlněné. Velehory, r~s~: oká horská pásma, u našich ideo předků známy nebyly, naneJVYs vys 'k r 'e viděli na obzoru jako jakousi kulisu. Do hor neprom a I. ~ jejich takřka nekonečných rovinatých či častěji mírně zvlně'ch krajích se nejprve usídlili v lučinatých místech kolem bany , , neJ'bl'IZSIC '" hesu. l' ,. a říček, jež postupně rozšiřovali mycemm zin d' ... Rozšiřovala se plocha vhodná pro výživu dobytka, poz eJI I první polní plochy. Všude bylo plno zvířat drav?ch i pl,~chých, m~­ zi nimi i těch nejmírnějších, schopných stat se zvmty "domacími", uměle chovanými (rus. "pitomými"), všude, bylo plno hlodavců a drobných zvířat, zvláště myší (slovo mys, lat. mus, je obecně indoevropské), jež lezly kamkoliv, :četně ~,o chýší, dominia žen (dodnes se většina našich žen pamcky bOJI celkem neškodných myší). Všude svítilo slunce, měsíc a hvězdy, jichž si všímali pochopitelně ne z důvodů astronomických, ale meteorologických. Některé věci a jevy byly tak samozřejmé, že si jich vůbec nevšímali - např. vzduch a dýchání. Cokoliv však bylo použitelné či nebezpečné, dostalo už v pravlasti své "jméno", tj. slovo někdy i dvě tři synonyma. Tato slova byla u všech pozdějších id~. větví tehdy v pravlasti stejná (leda s drobnými dialektickými odchylkami), z čehož plyne, že velmi dlouho žily pospolu, resp. nedaleko od sebe, ale ve vzájemném styku. Vzhledem k tomu, že celkový prostor musil být relativně ohromný a že pak z pravlasti těch kmenů vycházely stovky, je to věc dost podivuhodná; k vysvětlení relativně prostému se ještě vrátíme. Ty vycházející kmeny nemohly mít řádově počet ve stovkách lidí - to ~y je brzy někdo pobil-ani v statisících (to by se neuživily doma am cestou). Ale i když počítáme zhruba v dimenzích tisícových, je to pro pravlast celkově ohromný počet, musel tudíž být i prostor ohromný.

31

Klimatické podmínky pravlasti Severně od Kavkazu a Himálaje samozřejmě nikdy nebyl a nemohl být žádný "ráj", za jaký mohly být považovány ně­ které kraje jižně od těchto velehor. Nebylo to však ani žádné mrazivé peklo. Slovo "Ied" nemá obecně ideo základ - v mrazivějších končinách by se budoucí Ide. vůbec ani nemohli tak rozmnožit a rozhojnit. Vzhledem k nutné velikosti pravlasti, i její schopnosti tolik lidí uživit, to nemohla být země velikosti třeba západní Evropy či Mongolska, ale jen některé části oné ohromné oblasti od dnešních středoasijských republik přes jižní části Sibiře snad až k jižnímu Povolží. Samozřejmostí tam byly mlžiny, sníh, tedy i boj s chladem a zimou, která však tu nicméně nemohla být zas příliš ukrutná. Aspoň několik ukázek slov z už dávno oddělených ideo větví, jež ukazují očividně, že ta slova - resp. ty jevy - byly už v pravlasti. MLHA - sekundárně vůbec přítmí, oblačno, mraky apod.: (Ide. kmen ·nebh). Řec. neros, nerele, kelt. nebhlo, nirul, lat. nebula, starogerm. nifl, staroněm. nibl, nibel, nibula (srovnej : Nibelungové - bytosti mlh a temnot), snad i stslov. nebo, čes. nebe (obloha), lit. debesis, chet. nepis, ideo základ nechybí téměř nikde. SNÍH (lde. ·sneigh- či ·snoigh-). Řec. nif, lat. nix (gen. nivis, kmen niv-, srv. "nivit" sněží), kelt. snig, nyf, gótsky snaiws, stněm.snéo, něm.schnee,

Iit.sniegas, lot.sniegs,

řec. cheimon, lat. hiem(s), stslov. zima, jihoslov. (dial. i v češtině) zíma, írán. zimó, lot. zima, lit. žiema, naopak v germ. se neudrželo asi právě proto, že pro ně tam po věky mrazivé období bylo normálním stavem, nikoliv problémem. JARO pro naše ideo předky rovněž ještě nebylo "ročním obdobím" (protože pro léto a podzim v ideo jazycích společný slovní základ neexistuje), ale prostým vítaným ukončením smrtonosné zimy. Ide. ·vesr, lot. vasara, stslov. a jihoslov. vesna, lat. ver, řec. (v)ear (příbuznost českého ,jaro" není nemožná, ale nepravděpodobná - zde jde spíše o specifickou odlišnost slovanské větve související se slovem jar, jarý, tj. bujný, mladý). HORY s jejich specifickými problémy (rozuměj velehory, dlouhá horská pásma typu Himálaje, Kavkazu či Karpat) naši před­ kové znali, ale nežili v nich. Ještě dlouho do jejich průsmyků nepronikali a nestáli o to, mediteránní národy byly od nich po dlouhá tisíciletí odděleny a neznámy. Neexistuje ani jediné společné ideo slovo pro velehorské hřbety, průsmyky, velehorskou faunu či flóru. Slovo "hora" sice ideo základ má, ale zřetelně označovalo jen cosi jako kopec v rovině či mírně zvlněné krajině (doposud v jižních Čechách "hůrky" znamenají i les, rozuměj na kopečku, jejž nešlo snadno zemědělsky odstranit). Ide. ·gver-, řec. oros, stslov.gora, snad i něm. berg. Ale rozhodně nic mohutného, smrtonosného, velehorského.

emi,

stslov.sněg .

(Časté mizení hlásky "s" na počátku slova je jevem obecně

Lidé mezi dravci

indoevropským - srv. obecně slovanské "smrt" s lat. "mors" (kmen mort-), i se slovanským "mřít", "mrtvý".) Sněhu tedy zažili Ide. v pravlasti dost, zatím co společné slovo pro mráz (stejně - jak už zmíněno - pro led) nebylo. Dlouhodobý zničující mráz tedy v pravlasti problémem nebyl. ZIMA jako celek (ne ještě jako "roční období"), byť nikoliv nordického rázu, byla ovšem pro naše ideo předky v pravlasti pro přežití problémem prvořadým. Ide. ·ghiem, ind. hima, chet. gi-

Mezi lidmi a dravci vide. pravlasti - ostatně ani jinde - neexistoval nějaký přímý a stálý boj, neboť člověk pro dravce ani dravec pro člověka nepatřili k jejich přirozeným lovným živočichům. Navzájem se raději vyhnuli. Pokud - spíše výjimeč­ ně než pravidelně - došlo k boji, nebyl to prapůvodem boj mezi nimi jako spíše boj o něco, neboť jejich lovná teritoria i jejich lovní živočichové se částečně překrývali. A jakmile člověk za-

32

33

S ostatními šelmami se naši ideo předkové v pravlasti nesetkali, to až už rozděleni v "nových vlastech", tak v Indii s tygrem, v Řec­ ku a Malé Asii se lvem (ti tam tehdy ještě žili, ale ne už později

v době historické). V pravlasti sice mohlo přijít nebezpečí i odjinud, ale zdá se, že nebylo velké a že o ně příliš nedbali. Tak např. se příliš nebáli hadů, ač jich v pravlasti žilo jistě mnoho druhů nejedovatých i jedovatých. Nebyli to ovšem žádní ohromní škrtiči či hadi prudce jedovatí, s nimiž se později mohli setkat až v oblasti indoíránské. Vpravlasti hadi nijak pozornost nebudilislovO had nemá společný ideo základ (a ani žádný druh hada). Výrazy pro ně sice už měli, např. kmen "serp-(lat. serpens, ind. sarpa, ale asi hady neodlišovali od jiných plazů: řec. herpelon je jakýkoliv plaz, rovněž kmen anguis (srovnej užovka) označoval cokoliv od červů přes ještěrky až po "draky". Vysvětlení je snadné: v "hůrkách" (tehdy samozřejmě mnohem větších a divočejších než dnes) sídlilo tehdy množství dravých ptáků, kteří se ve dne rozlétali nad luka a primitivní políčka. Proti bystrozraku orlů, jestřábů, luňáků aj. - jimiž tenkrát obloha oplývala jako dnes někdy špačky či vlašťovkami, neměl ani sebejedovatější had, jakmile se zaleskl v lidmi obdělávaných rolích, vůbec žádnou šanci..Shůry dopadajícího dravce neviděl a neslyšel, a v okamžiku byl pevně sevřen jeho pařáty. Hadi mohli tehdy přežít jen v hustých křoviscích, kam draví ptáci slétnout nemohli a kam ovšem ani člověk nevnikal. Lidé a hadi žili tedy tehdy asi dosti blízko sebe, ale příliš se nesetkávali a neohrožovali. Když člověk tu a tam zabil nějakého hada, pochutnal si na jeho mase (jak se dosud děje od Cíny a Japonska až po Austrálii) stejně jako na jakékoliv rybě, aniž však jej napadlo je nějak zvlášť odlišovat a pojmenovat. Ani slovo ryba (a žádný dnes běžný druh) nemá společ­ ný ideo základ. Je jediná výjimka, a to u ryby vskutku zvláštní, která se v ohromných množstvích přicházela z moře vytřít do nejzazších výšin sibiřských řek a jejich přečetných přítoků. LOSOS ideo "lak, něm.lachs, lat.lasis, tocharsky lak (asi už ve smyslu jakékoliv ryby), snad souvisí i s ind.láksa červený a laksá množství, nesmírné zahrnutí - reliktně, protože z Indického oceánu ovšem do indických veletoků už žádní lososi nepronikali, neboť v těch teplých vodách ani žít nemohli.

34

35

čal chovat stáda domácího dobytka, brzy objevila při nejmenším jedna z šelem z blízkých "hůrek", jak pro její rychle se množící potomstvo jsou snadnou kořistí stáda býložravců chovaných člověkem a rovněž se rychle množících, především i v dospělosti zcela bezbranných ovcí. A tak zvíře sice dravé, ale v jádře zbabělé (jež by nikdy nenapadlo lidi v tlupě - a jinak se naši ideo předkové nepohybovali), jež se však stalo lidem "nejhorším zhoubcem stád" v pravlasti i většině "nových vlastí" (žije téměř po celé severní polokouli) si jako jediný dravec uchovalo společné pojmenování vůbec u všech větví Ide. až dodnes. VLK ideo 'ulkvos, řec.lukos (lykos), lat.lupus, stněm. wulfs, něm. wolf, lot. vi/ks, stslov. vlk, jihosl. vuk atp. MEDVĚD byl pro naše ideo předky daleko méně bezprostřed­ ním nebezpečím (resp. pro jejich stáda), a to už pro svůj samotářský život (není nikdy zvířetem stádním a při náhlém setkání i s osamělým člověkem se mu vyhne, nezaútočí, leda když samice předpokládá, že její mládátajsou ohrožena - to ovšem dělají samice i jiných druhů, včetně člověka). Byl však v pravlasti spíše symbolem maximální síly a tím i hrůzy. Ide. '-rksos nebo "-rklos, ind. rkšá, řec. arklos (podle souhvězdí Velké Medvědice, které na severní polokouli nikdy nezapadá pod horizont, nabylo později i významu "sever", viz Arktida, a na jihu tedy Antarktida), lat. ursus. Že slovanské "medojidek" vzniklo jako tabuizační eufemismus (aby "pravým" jménem nebylo hrůzné zvíře přivoláno), bylo již řečeno, snad by jím mohlo být i něm. (a podobně angl.) "bar", tj. pojídač lesních plodů (-beeren), srv. stč. medvědina (ostružina) - dosud dialekticky.

Pojmenování nehodná

havěť

"Nejlepší přítel člověka" Přítel... vlastně má člověk dost ubohou představu o přátel­ ství jako fenoménu mezi lidmi (ostatně řídkém), když v poslední době tak mezi živočichy často jmenuje toho, kdo mu nejvíce otročí v dobrém i zlém, slepci i vrahovi, sám laskán či týrán. Ale něco na tom je. Pes je zvíře v mnohém ohledu živočich vskutku mimořádný a vlastně podivný. Ač nejbližší příbuzný vlka a vlastně jen jeho poddruh (může se s ním spářit a mít zdravé potomstvo), došlo u něho k jakési mutaci, že přestal napadat stáda, chovaná člověkem, ale přišel do lidské blízkosti spíše se přiživit z odpadků jeho potravy, kostí, šlach i čehokoliv, co pradávný člověk kolem svého sídliště odhazoval. Jistě ne hned, ale během tisíců let pes (ať už veden nahodilou podobností pachů, ať už jen dlouhodobým zvykem) začal považovat sám sebe za součást smečky lidí (pro niž opouštěl i svou prapůvodní vlastní), za člena pravidelně submisivního a očekávajícího povely, někdy však - např. při doprovodu mladé lidské samičky - zajejího dominantního strážce, zuřivě útočícího na jakékoliv nebezpečí včetně jiných psů. To nemá na naší planetě obdoby a odehrálo se už kdysi v nepaměti , dávno před tím, než naši ide o předkové začali vydávat své první - jak již vyloženo - zvuky z hlubin hrdla, ale mající již jakýsi zprvu mnohoznačný, později už konkrétní smysl. Tak ne náhodou první zavolání na psa, třeba aby chytil myš (kočka přišla k našim předkům až poměrně nedávno - v době historické - z Egypta), znělo nějak jako ·"khv", což u centrální satemové skupiny později přešlo v povel ·"sss". A tak se rozvíjelo u všech ideo větví. "Sss" se časem změnilo buď v "sb" - írán. sab, rusky sabaka - nebo v "ps" (rus. pjos, jihoslov. pas apod.). Starší kentumové "khv" přešlo v povel "ku" či "khu". Odtud řecký kuón (kyón, 2. p. kynos), něm. hund. Do této skupiny patří zajisté i lat. canis ("cc!" byla na vratech zkratka pro "cave canem" - naše "pozor na psa!"), přičemž však jazyko-

36

věda dosud nevysvětlila, jak se kmenové "u" mohlo změnit na a", což je v latině naprostý unikát. Domníváme se, že tu jde

'~jakýsi moralistní eufemismus, protože v latině "cuneus" znamená "klín" (všeho druhu) a "cunnus" (hrubě) vagínu, velmi hrubě pak ženu vůbec (vzpomeňme na náš vulgární výraz) _ bylo tedy nutno psa už kvůli dětem poněkud změnit a zneškodniL Jazyk snad ustoupil mravnosti ...

Život našich předků se točil především kolem chovu zvířat "pitomých" Primitivní rolnictví zajisté v pravlasti moc užitku neneslo, neř­ kuli aby uživilo později tolik oddělitelných kmenů, jež se rozrůstaly. Ještě méně tu mohlo sehrát občasné vítězné utkání se zvířetem dravým, jež nebylo bez rizika. Rovněž nemohly stačit ryby, žáby, drobní plazi apod. Ti mohli poskytnout jen minimální pomoc v nouzi, ale ne základ rozrodu a růstu příš­ tích ideo národů. Opravdový základ příštího vzrůstu, rozrůznění a rozchodu ide o národů mohl dát jen chov zvířat jemu užitečných, hojně se množících a přitom snadno- zcela "mírově" podrobitelných a člověkem pak chovaných. Naši předkové je za to nijak nemilovali - jako dravci svého druhu si mohli vážit zase jen šelem, jen lebka medvěda či vlka se mohla stát jejich zvířetem "totemovým", s nímž se mohli identifikovat a porovnávat, ne nějaký králík či ovce, zvířata býložravá, z nichž však mnohá se klidně nechala člověkem řídit, shromaždovat, aby využíval jejich síly i jejich plodnosti. Dlouho jimi právě pro jejich pasivitu spíše opovrhoval, ale rozhodující bylo, že byla pod jeho "jhem", a to jak zprvu skutečnou ohlávkou, později všeobecně a metaforicky vesměs. JHO: ideo ·iugom, ind.juga, toch.jokain, chet. iugan, řec. zugon, lat. iugum, kelLjou, stněm.juk, něm.joch, liLjangas,

stsl.jgo.

37

o to šlo především! Ne aby každé zvíře mělo své jméno (to bylo až druhořadé či vůbec zanedbatelné), ale aby bylo pod "jhem" člověka a aby takto byly jím zaživa exploatovatelné jejich vlastnosti a plody, a po zabití i jejich kůže a maso. To se týkalo i ptáků, i když co do jmen kurovitých není ani jediné slovo ideo původu. Asi je při svém způsobu života příliš ještě nepěstova­ li. Ale co pro ně mělo velký význam - ať od kohokoliv - bylo: VEJCE. Ide. 'oviom, řec.oion, lat. ovum, kelt. wy, arm.ju, něm. ei (aj), stslov. ajce, stč. vajce srv. dodnes odvozeniny vajíčko, vaječný, zatímco slova jako vejcovod či vejcožrout jsou až novodobého vědeckého původu. Dnes běžná "domácí" zvířata - chovná pro maso, mléko, kožichy a vůbec teplo, později i jako tažná zvířata v rolnicM - mají doposud společný slovní základ (znali je tedy naši ideo před­ kové už v pravlasti jako ne něco samozřejmého, ale jako něco velmi pozoruhodného pro přežití). Nikdy se neuchovala u zcela všech dnešních ideo jazyků. To evidentně proto, že ne ve všech "nových vlastech" ta zvířata žila či - hnána tam - mohla přežít. OVCE (asi u našich předků časově první domestikované zvíře - to souvisí i s absolutní ideo jednotou jejího úhlavního nepřítele - vlka, jak jsme o tom již psali). Ind. avi, řéc.ois, lat. ovis, stněm. ouwi (zaniklo), stslov. ovca; tentýž základ z ideo má patrně i lat. avellus či agnus, řec. amnos, stsl.jagne (jehně, beran) -v círk. češtině použitelnájen zdrobnělina "beránek". PRASE samozřejmě souhlasí s lat. porcus, i tal. porco je slovo tam nejčastěji vyslovované bez vztahu k zoologii, v něm. ferkel ve významu "sele", totéž v nord. a stangl. farrow (nezapomenutelná Mia F. - především jako partnerka Roberta Redforda ve filmu Velký Gatsby - o tom zajisté nemá ani potuchy). VŮL (něm. kuh - kráva), řec. bús, lat. Ms, (gen. bovis) - slovo se často formuje kolem zvuku, který toto tupé zvíře vydává, ale zdaleka ne všeobecně. HUSA si nejen ze všech domestikovaných ptáků, ale z takto chovaných zvířat vůbec uchovala maximální kontinuitu od 38

pradávna dodnes: Ide. 'ghans, ind. hamsi, řec . chán, chén, něm. gans, lit. žasis, stslov. gos, odtud gus, stčes. hus (nikoliv podle vzoru žena, ale podle kost, odtud i správnost genitivu M. Jana Husi), teprve později - zřejmě tlakem převa­ žujících slov typu kachna, koza, kráva atd. přešlo sem i novočeské husa. Rozmach pěstování hus (s občasnými archaismy typu "to je letos husí" u V+W) byl dán mj. tím, že na pomezí semitských národů (jistě už před Mojžíšem a Mohamedem) bylo prase zakázáno požívat jako zvíře nečisté a jeho tuk mohla nahradit toliko husa.

Evino jablko Z minulého odstavce lze uzavřít, že jména domestikovaných ale ovšem i rostlin, byť mnohé z nich v pravlasti znali a pěstovali, se v dalším vývoji značně měnila asi už proto, že v nových krajinách žily jiné odrůdy zvířat, nešlo pěsto­ vat vždy tytéž byliny, ne každé domestikované zvíře šlo jinde uživit. Podobně je tomu s neovladatelnými ptáky, ať krotkými či dravými, podobně i se stromy, jejichž druhy byly odlišné už v různých koutech pravlasti mezi Lenou a Volhou, nadto pak v "nových vlastech". Proto usuzovat na to, kde byla či nebyla "pravlast", třeba podle toho, jak daleko je rozšířeno slovo "buk" (byť třeba pro "dub") je dokonalou ukázkou toho, jak snadno se přílišná specializovanost změní v pošetilost a naivitu. Podobných pokusů bylo víc a nám nestojí za řeč. Jediný strom pro lidi pozoruhodný (protože s poživatelnými a pěstovatelnými plody), který pochází z ideo pravlasti, byla aje jabloň. Jabloň ajablka převzali z ideo pravlasti Semité, když se zhruba kolem roku 8000 př. Kr. od Ide. oddělili a přešli dříve najih. Jedině jablko má proto místo jak v semitských, tak v řeckých bájích. Stalo se i symbolem zralého mladého ňad­ ra a ženství vůbec. Jenjablko přinesli Ide. kamkoliv z pravlasti. zvířat, ptáků,

39

Naopak· d· , Je mym OVocny'm st m romem kt 'b ovem v Evropě, byla hruše ~ ,ery yl prapůvodním d "broskvoně" apod az~ I ,n (kromě "jabloně"J·sou v~ hOb . s ovnl um~l' ' sec ny y se všude OVOcny' strom ,e e vy tvory novověku do te' d p ob nazyval st . ~. ' oro vu ec všechny ostatn' ,eJne Jako jeho plod) Al náznak I ovocne strom I ,~ . e společného ide zákl d y P ah, ze nemají a . JABLKO Ide . b l · a u. Kdežto: nI . a e -, kelt. ablu l ;p~te!, lot. ~buolis, abelis, stSI.'a7t~ 10, aba~lo, gót. apel, něm. es e za meho mládí b I ~ , o, rus.;abloko. ku ~., y o v ceskych ze 'h v sIrem poli" témě~ ~d mlC často vidět h ~ , r vz y p I a n · " rusch arandy" na cezen' ou, nIcméně formo Všechny SUšená a strouhaná CIZI~y, případně křížením a rou: ovo c: k nám přišly z daleké h mnele nové . em zuslechtěné až v druy~

n:~nitá.

oset~t~~l~~~~a

"Elementy"_ aneb To

o

zce~a':::'­

•

vubec neJelementárnější

DokUd novodobá f ·k . k YZI a neobjev·l ~ mlC procesů a sloučenin I a svet molekul a atomů, chea l~glku tajemství jejich růz ' ~rvky Mendělejevovy soustavy bOJu, než si vůbec pár lidípov~~YCl h valencí a elektrických na' chu a ď h' Slm onapf ~ yc aní, vystačili Id . . casu a prostoru, vzdu_ v 19. století lidé chodl.l. e. ,s POjmem větru - u nás J. ~t~ ze k' I "na vItr" d' es e nec y pojem vzd h" ' "a z rave povětří" - b sta ~·l· " u c u se teprv ., o roCI I s třemi (mnohem pozdě.. : uJlmal. Lidé starověku vy )1 se ctyřm· ~. ~. laodr~ , . ISnyml "elementy" světa t" ' I CI pe tJ) domněle zceposledních dvou si mu ·1· '~: zemI, vodou a ohněm. ZeJ·m' kd ~.. SI I povslmn t ~ ena ~. yz JIm někdy chYběly šlo jim ou uz v pravlasti, protože z~~ot. To byla celá "fyzika:' n za ~ěkolik málo dní o hol' V~~mli, že cokoliv potřebné ~ m~~~~ ~ISíc let. Pak teprve si po~ pndal "element" látk prezlh Je z nějaké látky _ t k k'k I· y, země hmot ~ a se . e o IV protivy k ně)·ake'm d' Y- ovsem nadlouho bez· Jazyk u" uchu" d ~. b Jayo tom všem svěd~' d k ,USl, a ani k dechu Id CI o onale: . e.

?ch

40

VODA - jediný z "živlů", po němž začasté volají umírající. Byla na planetě po věky - a je dosud pozoruhodností číslo jedna. Ne náhodou má proto slovo pro ni vůbec nejbohatší a nejfantastičtější vývoj u všech Indoevropanů dodnes. V pravlasti, kde nebyly žádné veletoky, ale jen jejich říčkám podobné horní toky, musilo být celkově vody většinou dost (jinak by nepřežili), ale přece zase nebyla samozřejmostí; někdy ji za suchých letních období musili hledat - jen tak je vysvětlitelné bohatství rozvoje prapůvodního slova a jeho dvojí - ba vlastně trojí - odlišný vývoj. Ide. ·aued(r), ind. udra, řec. hydor (odtud i jména vodních tvorů typu řec. hydra - vodní had, stsl. a čes. vydra, lat. futra, stněm. olter - vodní had), gót. wató, stněm. a angl. watter, něm. wasser, slov. voda. Jinými cestami, ale z téhož ideo základu ·aued(r) šla cesta k ind. avatah, lat. aqua, kelt. -ava (avon). Nejspíše v době keltské převahy ve střední Evropě dostaly řeky (a právě jen v areálu keltském) k praevropským názvům koncovku -ava (srv. Sáz-ava, Morava, Litava, vesměs řeky významnější) . Všimněme si, že hlásky před koncovkou -ava nemají pro nás žádný smysl, zatím co řeky s koncovkami -ice či -ina jsou vesměs menší a základ slova je nám vždy srozumitelný (srv. Kamenice, Orlice, Bystřice, Bílina atd.). Tato jména dali až Slované. Naopak řeky se zdrobňující koncovkou oka jsou vesměs sekundární náhradní novotvary z přechodu 18. - 19. století, kdy lidé u vět­ ších řek začali zvýrazňovat "svá" města, "své" přítoky nově pojmenovali podle nějakého města, odkud pro ně řeka přitékala, tak až vlivem Prahy - Berounka, jinde Nežárka (z "Neuhausler" dle něm. jména Jindřichova Hradce), Chrudimka (ty obě byly pů­ vodně "Kamenice"). Přes více než tisícileté snahy Slovanů se pro hlavní toky koncovka -ava udržela (v němčině přešla -ava na -au či -ach, ve francouzštině na -au s výslovností "ó"). Ale klíč k rozluštění najdeme ponejvíce v Čechách, resp. v keltismech češtiny. Asi už v pravlasti se však rozvinul ještě třetí význam pro cosi vodního, neboť zajisté už tehdy si začali uvědomovat rozdíl mezi vodou dešťovou, sněhovou, stojatou či tekoucí. Doloženo

41

to máme až v ind. kmenu dánu (patrně s 'v · , vody než vody samé snad v so . I . plse označenlm prostoru v'v UVl S oSÍl se slov t v" • v pak rozslrená indoevropským' ětv. ,:" ona -tun?), ale . už dříve jinými, ale nejPOzdě~~ K ~~I Putu)lcími k západu (snad na po celém středoevropské e; ve formě slov dánu či daPraevropským jménům velet:~rea u °v~.Volhy až po Skotsko. toků) začali předesílat km d (po~de)1 na západě i menších . en - ana takže v n ě'V' yn )Slm Rusku vznikly názvy, jež staří Řekov' Ř' " e a Imane sl vl" k -pris, Dana-sMs (Dněstr) d'l k yse I)a o Dana-is, Dana' ' ' aepa vEvropvD DunavlUs, Dunaj), Dunajec a řeč ' e ,,(lna-ws (Danubius, P I města jako Duna)'ovice č' D etn~ "Dony vv Anglii a Skotsku. I onnawltz s vd , , ce, byť "svou" řeku již ztrat'1 T v ve ~I o slle této traditok Visly, tekl k severu, lze VY~:ětli~' ~e ~una)ec, mohutný pří­ procházela severně od Ka t' Zd ,ze cast onoho dávného lidu dání kmene dana" k vel t rkP:, a toto pozoruhodné předklá, v " e o um a řekám r vv d k' , v fl! predpatriarchální žensk' b v ~vnez o lada, ze hlavle oz~~vo starych Keltů se podle irských bájí zvalo Dana" " , ne ze za)lsť .. t , )e známo, že v primitivnl'ch n 'b ves )IS otou tvrdit, nicméně v a ozenství h' v nete voda a vláha symb I v c )e vsude na naší pla, , o em zenství zať )e - Jak jinak? _ maxima'l 't d ' Imco symbolem mužství v nI vr ost. OHEN - druhý z domnělých živlů (el ." vědeckého poietí základ. v, d ementu) pnmltivního předv J Upnro y neb I ' zadavkem přežití ze dne na d ' , y sIce tak absolutním pomy, odstrašení dravců a posl' e~ Jako vOvda , ale pro přežití zi, I eze I pro upecení Vv, v' zau)a evidentně druhé 't ' v' zvenny CI jehněte , mIs o mezI zlvly" Z 'd ' . I e. Jazyka se nám vyraz pro něj zachoval hned d " ve vou zcela odl'š 'h ' , vk . Jez dysl v pravlasti znamenal ' , ,I nyc vanantách, datelný oheň při hospodařen' y aSI COSI ~dhšného, snad ovlauž však dnes nelze roze t I a naopak dIvoký lesní požár což • " zna a určit. ' I~e. ogms, md. agnih, též A ni _. v , ms, :tslov. ogeň, rus.ogoň, g buh ohne, lat.lgnis, lit. ug-

I~e. peuor, pur, řec. pur (pýr), st erm 'v frre, ve slovanštině jen relikt tg u . fur, ~~lr, nem. feuer, angl. smyslu lehce spalitelné sušin~. yp "zapynla se", resp. pýr ve

42

DŘEVO ideo 'drou-, dreu, ind. daru, dru, írán. druvo, duruva, řec. dory (u Homéra dúry), snad i Dorieis (Dórové, původně lid na severu, v balkánských lesích) v latině přešlo k slovu durus (tvrdý), odtud do franc. a ital. (srov. např, tónina c-dur, A-dur na rozdíl od měkkých, mollových tónin např. a-moll, e-moll apod.); u Keltů dorv je častým základem růz­ ných stromů, ale odtud snad i jméno jejich kněžíDruidů (mě­ li dřevěné berle?), lat. durare (být trvanlivý; až po franc. filosofii Bergsonovu); v starogerm. slova tyrei, resp. tyri brzy zanikla, ale snad v tradiční hlavní německé mravní hodnotě treue (věrnost, ať komukoliv bez mravního rozlišování, tzv. Nibelungentreue), stslov. drěvo, rus. derevo, snad žije i ve slově "zdravý" (odolný, tvrdý), doubrava, Doubravka, zkomole-

ninou i Dobrovský. LÁTKA, HMOTA - po několik tisíc let "látku", tj. cosi zpracovatelného a technicky i obchodně pOUŽitelného, představovalo právě jen dřevo. Až u Řeků, kteří se v počínajícím plundrování lesů stali prvními mistry, se vytvořilo ještě slovo zprvu pro les hyl(v)é, hylva, později jako "hýlé" u předsokratiků nabývající významu "látky" i jiné než dřevité, ale zdaleka to nebyla ještě "hmota" v novodobém smyslu, jak o tom blouzní četní novodobí historikové filosofie. Ostatně řec.-dórská hyl(v)a přesně odpovídá latinskému silva (les) i vůbec první zmínce o keltskémjménu Šumavy (Gabreta hýlé-Ies Gabreta, srv. B6hmerwald), Pevná hmota byla tedy až dost pozdním "živlem", kterého si naši před­ kové všimli, "Vzduchu" si s výjimkou několika řeckých filosofů (řec. aér) mnozí všimli až docela nedávno.

Měli staří Indoevropané vůbec cosi jako "vlast" - či spíš volný prostor? Někdy (a s tím se v této knize setkáme častěji) rozluští zdánlivě nepatrná věc - ba cosi ojedinělého - nějaký ohromný, cen-

43

trální problém, který se zdál dlouho neřešitelný. "Záhadou" v našem případě centrální je předně to, že Ide. - ať už pak došli kamkoliv - vytvořili skvělou kulturu se všelikými akvadukty, městy, kanalizací, ale tam, odkud vyšli, nezanechali ani jediný civilizační projev (rozuměj projev evidentně ideo původu), dokonce ani nějaké šperky (náramky, náušnice apod.), ač těch se zachovalo dost všude po světě i u civilizací daleko starších (dnes většinou dávno vymřelých). Nikde, kdekoliv kdysi - podle směrů pozdějšího postupu - Ide. původně "doma" být mohli (a někde být přece museli), není po nich nic. S tím ovšem podivně souvisí jejich pozdější a dnešní ohromná vitalita: jazykově, politicky i hospodářsky (ale vůbec ne mravně) ovládají dnes větší část naší planety. Třetí stránkou záhady je to, že tzv. "pravlast" musila být ohromná, když se v ní vyživilo tolik desítek jejich příštích větví, z nichž ovšem většina zase později zahynula a z přežívajících jen asi sedm sehrálo pak významnou úlohu (ale přitom zase ohromně významnou, s nikým jiným nesrovnatelnou). Tuto trojjedinou záhadu od tajemství pravlasti až k tajemství úspěchu (v každém Indoevropanovi jako by tkvělo aspoň trochu ze slavného výroku Caesarova - "veni, vidi, vici" - všichni někam došli, tam cosi spatřili a prosadili se, ba obvykle lépe než praobyvatelé "nových vlastí", vždy zvítězili, byť za cenu, která se teprve od 19. století ukazuje znač­ ně problematickou, ba možná - z planetárních hledisek - cestou zhoubnou, posléze vše živé ničící) lze poodhalitjednou jedinou a přitom prostinkou "maličkostí", totiž že vůbec každý ideo jazyk si z pravlasti do dějepisně sledovatelných dějů vedle tolika schopností uchoval jednu neschopnost, a to nedovednost vytvořit perfektum od slovesa "beru", "beru s sebou" (ne tedy ještě ve smyslu odnímám, kradu, nýbrž ve smyslu "nesu, nosím"). Toto sloveso jako vůbec jediné nemá v ideo jazycích schopnost vytvořit děj v minulosti ukončený, ale jen děj dlouhý ajasně neohraničený, opakovaný, obnovitelný atd., růz­ né druhy tzv. imperfekta. Jinde je jasný rozdíl mezi např.

44

'al vychoval" U slovesa "bráti" • I" vychovav . o umíral- umre ,,, , hvlastech rozlišit dlouho vu" , f" to ještě v novyC ve smyslu "nes I . 'h 1· 'ůl· čkami od jiných sloves, ·1 N ·prve SI poma a I vyp . • d • ' · k l i rozmanitými pre pobec nes o. el •. . tom práve Slovane vym • d I esl atd. Ale bez těch pre pozdell - a v nami: srv. přinesl, odn~~I, vyfnkets , u~estane. Tato zdánlivá drobamo slovo "nesl per e em •. ě ravlasti napoví mnoho. pon se s nost nám však o ZIVOt :p r a odvozenin od prapůvodního BERU (s sebou) - ro~sa .v IV~ h vždy ohromný až do neuvě­ kmene byl přitom v Ide. laz~clc . veledůležitého. Ide. ·bher-, d ..• v pravlastl o COSI řitel na , šlo te y liZ .. berem řec. fero, lat. fero (srovind. bharati, ~rán: b~raltl, ar~. nikát ~chematismu slovesa fenej v klasick.e latme napro::ie~tní tvary jsou tedy výpůjčky odro, ferre, tuh, latum, o~a p • z. evu dochází u tohoto slovesa jinud, ale přesně k tem~~ ~airan nord. bera, něm. bringe. i v řečtině); sts1. berQn, go. h d' podobností vytvářejí tři Ve většině ideo řečí se s pozoru o n~u. . ., 'ch s nesemm. skupiny slov, souvlsellcl b en čes. břímě, břemeno, a) To, co je neseno, tak stslov. rempo~rava řec. fora - nešeind. brtih - přenášení, bharman , " fortos - břímě, atd. h ., k t· m, vynos, . tv.' slova která se vzta Ull eb) Druhou velkou skupmu or,l. ě (' ·čce") v dalším vý, těhotně ní schopne zen "nos l .' hotne, resp. o d 'mu a narozemnám: lat. fer. g m až k poro u same •• "' 'ch otěhotnění, stněm. beran voji zelm. v er . tilis - žena v letech umoznullcl b tangl bear (nésti, rodi. (roditi), něm. gebiiren, ně~. ge ur ,

ti), birth (zro.zení), t.~ch. pa~~t~~kkOliV souvisejíci s přenáše­ c) Třetí skupmu tvon slova l oS'ltka zel·ména pro pře. ,. výrazy pro n , ním samým. Ho:ne lSOU feretron, lat. ferculum, něm. bahnášení mrtvoly (rec. fertron,š 1 máry). cosi berou a odnášejí r. b h t odsud snad v es ov. , re, awge ar, d... fór _ zloděj. Zda ve slangu i zloději, odt~d lat. fU:,-,~IO e!, r~~~dem z jisté větve rómštiny kriminálníku slovO "cor - pry~. té říci. pozoruhodné je i to, - je víc než náhod.~é, nel~e :aJls šla odedávna v řadě ideo jaže koncovka -for CI -fer Čl - oros

45 rl

zyků přidávat ke všemu možnému, tak např. lat. Lucifer (doslovně Světlonoš, odtud i Jitřenka, zvěstovatelka slunce, podle orientálních bájí původně nejvyšší bytost po Bohu, po své vzpouře svržen do propasti a stal se Satanem), obdobně řec.le­ ukoforos, arm.lusafor, lusaber, ale i lat. fors (náhoda), fortuna (náhodou vzniklý úspěch, něco, co nám bylo bez naše-

ho přičinění "přineseno"). Přirozeně jsme zde mohli uvést jen několik ukázek z tohoto u všech Ide. tak plodného a rozsochatého kmene, evidentně jednotného původu z "pravlasti".

Jak může jedno slovíčko rozjasnit hned několik záhad najednou Všechny ideo jazyky tedy dodnes dochovaly větší či menší stopya širOký rozrod odvozenin ideo kmenu Mer- (ve významu beru s sebou, nosím), sloveso tedy existovalo a bylo hojně užíváno už v pravlasti. A přitom ještě v klasických fázích vrcholu života v nových vlastech nedovedli (např. staří Řekové, Římané aj.) od tohoto slovesa vytvořit perfektum (ani aktivní, ani pasivní) - z toho opět plyne, že to nebylo možné ani už v pravlasti - to je jediný případ toho druhu. Šlo tedy o čin­ nost velice závažnou a běžnou, kterou však nešlo jednorázově ukončit. Pokud jde o minulost, šlo tak vždy o činnost dlouhodobou, protáhlou, opakovanou, vůči níž však ani přítomnost nemohla udělat tečku, nýbrž ji přejímala dále směrem do budoucna. Z toho je možný a nutný jediný závěr: naši ideo před­ kové nebyli usedlí, nýbrž byli nomádi. V tomto smyslu vlastně žádnou pravlast neměli, nýbrž oni někde v těch ohromných prostorách mezi Volhou a Bajkalem kočovali. Kdykoliv si vypásli blízké lučiny a pohubili, co se dalo ulovit, stěhovali se rychle dále směrem, který byl právě relativně volný (neobsazený jiným kmenem tehdy ještě téměř stejného jazyka). Vše to málo, co měli, neustále nosili s sebou. Po několika dnech či

46

v T končinu žírnou a bohatou, vyjedli týdnech přesunu opet nas I vv 'přenášení primitivních náji a vše se opakov~I~: :r~to vec~e vy na pochod pro sebe i dostrojů, koží pro p~e~lb zlm~í ,~oa I~avše s sebou neustále nosili NevJ'aky' ch dřevin a rábytek. Nic nestaveh a neu a k I, v v· hla být u oncena. , __ a tato cmnost ne,mo Vn' ch obydlí (asi spíš jam než chysI) kosí pro kryty svych obcas y b nosit nemusili. Ale také nivI' d statek - to s se ou d všude. nas I s ho r co by pro arc h eo 10gl'l' bylo poučné, leda ,sna kde mc nenec a I, . h'l hrobů nebylo _ sve mrprávě ty jámy. Primiti~~í ~rYb;~Szv~I:~choval v Indii, ale kdytvé převážně spalovah, Ja se eo o • _ než to tyto zá, h Ř k o Římanu, Slovanu aj. si byl i u staryc e u,. v , t ' tehdy v domnění (snad ,,-- , d odnaUČilo kresťans VI, padneJsI naro y . v "dovství) že posmrtný život "du. tsky' ch tradiC pres Z l , v' vhvem egyp ., . , uchováním nespáleného tela. Tlm še" nějak S~U~ISI :~el,atlVm~otiž že v pravlasti nenacházíme ani se vysvětlUje I dalsl zahada, v by nomádi ohrazovali?). v . v ky hradby (co a proc studne, am sper, v 'd 'dy přinesly i do nových vlas.. h b i ostatne I e. naro , . Pnnclp po y u s I --lov a dostatečně rozlehle _ Jako tí (pokud ty samy neby y ~nkls "tě začali jezdit za obchoo SI ů) Řekove o amzl v. __ u Indu a ovan. __ Ř' , okamžitě začali tvont n, I , Sť domon Imane dem po ce em r~ bd latinský živel je dodnes vlivny ši, jež dosud n~mela o ~: : se princip stálého pohybu prov Americe i Afnce. Ale neJvI: ... h nová vlast" (Skandinávie) sadil u Germánů, snad proto, ze.JeJlc "rošli znovu téměř celou

b

byla tak nehosti.~ná. ~:~~~~~~:~;o~óti), Španělsko (Vizigóti), Evropou od UkraJmy ~ f'k (V ndalové). Ale tam se všude poposléze až do sever~1 A n ~'k'a g vé (Normani) pronikali vše, půl planety... latinšti1i. Brzy po nich pa.k I dm o mi směry. A dnes se anghcky orozuml

Jak probíhal pochod do nových vlastí? 'v " pochod" , tj . I ě docela jiného nezv prave o n co v __ ený postup ze dne na den, cílevědomě a soustavne nz

Předně to by nějak

47

z ~oku na ro~. Jest!iže .se z_"pra~lasti.", ostatně vždy velmi vágne vymeze ne, vydavah "nekam , am to pořádně nepozorova_ li a neměli to v úmyslu. Ex post dnes víme, že ten přesun d "nových vlastí" trval zpravidla kolem tisíce let ne-kd ' o , e I mnohem déle, ale o tom oni neměli ani potuchy a anI' t _ _ , o pro ne nebyl (a uz vzhledem k delce času ani nemohl by't) _ _ . presun neJak pozorovatelný, neřkuli CíleVědomý. Hledali prost - t . _ . k I' es eJne Ja o vprav astl opodál kraj inu, schopnou J' e na n _. k' _ b -"t k .. eJa y cas __ o ZIVI , pos ytnout JIm trochu víc nabídnout J'I'm v' , Ice zvere a .ryb nez ~os~~, ~ojnější potravu pro jejich dobytek, nové plodmy atd. Uspesne dopadly aspoň některé z těch ide k o kt' k . menu, ~re se ta to pohybovaly směrem najih, jihozápad či západ' ty Ide. kmeny, které se pohybovaly jinam, za něJ'aky' čas m 'I' zah t . USl Y ynou ,- at uz na východě dotekem Cíny, už tehdy lidnaté a schopne kohokoliv pohltit, ať už jen trochu severněji krutou a dlouhou vládou zimy. Tedy žádny' pochod" al ' d ' " , e nena.. pa ne posuny, při nichž jistě docházelo ke konfll'kt o " k . " umsJI~~ml. meny I ezl Ide. kmeny navzájem, v nichž určitě větší cast Ide. kmenu zahynula, ale konkrétního o tom n ' b' , eVlme , mc, ne ot to mkdo nezapsal. První takovy' konflikt kt " dlh ' ery Je o ozen a:c eologicky i textově (byť ovšem v podobě značně zmytologlzované), je až Homérova tróJ'ska' va'lka" ' _ b -hl " , Jez pro,~ a, někdy kolem roku 1200 př. Kr., zajisté bez oné přímé ucast~ "booM": j~~ je, líčí Ilias, ale zajisté za velmi podobných konfhokt~ "kral~ , tj: des~otů jednotlivých malých řeckých k~~n~, sJednotJtelnych uz tehdy jen za účelem plenění a dobyvam, a pak už nikdy jinak. Dodatkem podoty'ka'me _ _ , -, k , ze ac ~I ne!~ matne mnohé pak v Evropě usedlé národy vzpomínaly ~e ~nsly odněkud z východu, nevěděly o tom vlastně nic ze~ Jmena n~, o tom, ~e exist~vala jen jedna jediná indoevro~ská :,pravlast (te.d~ mc takoveho jako třeba "slovanská pravlast" Jak o tom smII romantici). A i ta pravlast" byla ted ,_ ' . k' " . " ysplse Ja ymsl Imagmárním centrem kočUJ'ících kmenuo - k ' usedlých lidí... nez s ut ecnou "vI astJ"

n:

48

Proč

Indoevropané nad Mediterány vždy a všude zvítězili? Nad všemi mediteránními civilizacemi, jež kvetly v třetím tisíciletí př. Kr. (od Mohéndžo-Dáro v Indii po krétsko_mykénskou civilizaci - snad příbuznou se starým Egyptem? _ Řekové jim říkali Pelasgové apod.), se vojensky a politicky vetřelci ze severu nejen prosadili, ale takřka je smetli ze svě­ ta. Zdá se to podivné, vždyť ideo dobyvatelé neměli tehdy nic z toho, co bylo běžné najihu: velká města s komfortem, hradby, určitý luxus a výtvarné umění, plejádu bohů, ale hlavně písmo a literaturu. Podobně v Itálii kolem roku 800 - 700 př. Kr. budoucí Řím tvořilo jen pár vesnic (a podobně u Volsků, Umbrů a jiných ideo kmenů jazyků podobných latině), zatím co neindoevropští Etruskové měli rozvinutou kulturu se stře­ dem v dnešní Toskáně kolem Florencie a sahali až na samé pomezí slaboučkého dosud Říma. A přece: za někol i k málo století Etruskové zmizeli z dějin a Římané ovládli nejprve celou Itálii, pak půl tehdy dosažitelného světa . "Plavá bestie" ze severu se všude prosadila.Že by si indoevropští nájezdníci sami říkali nějak jako "Áriové" (podle írán. arjá, řec. areios lepší) není dostatečně doloženo, ale historii nakonec píše podle své vize ten, kdo se prosadil, byť donedávna neměl ani lázně s kanalizací, ani písmo a zapsanou poezii. Ide. kmeny ze severu měly proti mediteránům Uinakje ve všem převyšujícím) jen dvě věci navíc, které se posléze ukázaly rozhodující a dů­ ležitější než všechna kultura mediteránů. Byl to předně už dosti rozvinutý patriarchát, nesoucí s sebou pevnou organizaci, subordinaci, kázeň, tvrdost a všechny "vojenské ctnosti" - a za druhé jako doplněk k tomu, propůjčující muži a vojsku rychlost a sílu: totiž koně. Proto než přejdeme k závěrečnému shrnutí všech důsledků, odbočíme ještě k tomuto velikému, ale svou vlastní povahou mírnému, býložravému zvířeti, které - většině světa dosud neznámo - mělo se bojovnému ideo

49

člověku stát jakýmsi - sit venia verbo - "tankem" bojů té doby. Slovo je samozřejmě všeobecně indoevropské: KŮŇ. Ide. ·ekuos, ind. ašva, řec. hippos, lat. equus, kelt. epos (Epona byla jim bohyní), staroněm. eoh, slov. (e)kuóň, lit. ašvá, toch.yuk, yakve (přežilo déle u turkotatarských kmenů). Všude četné odvozeniny, např. lat. eque(t)s (původně jezdec, později šlechtic; vlastnictví koně člověka povznášelo do "vyšších", vládnoucích vrstev srv. něm. reiter - ritter apod.

Hluboký smysl mýtu o Kentaurech Kůň se stal po psu (daleko později, a ne hned ve všech koutech světa) druhým živočichem, který začal žít s člověkem z jiného důvodu, než aby poskytoval maso či mléko (tedy z dů­ vodů ryze konzumentských) nebo nanejvýš teplé ošacení (jako ovce apod.). Jinak řečeno: jako pes, ani kůň není prostě "chovný dobytek", nýbrž stává se - byť úplně jiným způsobem než pes - jakýmsi "přítelem člověka". Rozhodně se k člověku nevetřel jako kdysi pes, nezačal se přizpůsobovat jeho dominanci, jeho hodnotám, nezačal se považovat za submisivního člena lidské smečky, nezačal se učit vyhovovat lidským přáním či rozkazům, ať jakkoliv roztodivným, prostě nedal se - lidsky řečeno _ "zotročit". Pes, původně druh vlka (ne šakala), se sám jediný _ věc geneticky i etologicky dost podivná - hledí přizpůsobit lidskému chování - často až do absurdností. Kůň nikdy člověku takto submisivně "nepomáhá", nezbavuje se svého prapůvodního chování. Co poskytl člověku, resp. čím se mu stal, to měl ve své přirozenosti už dávno před tím, než to poskytl člověku: svou jedinou schopnost zachránit se před šelmami - on býložravec - rychlým během, spásným útěkem (a jen výjimečně schopností úderem kopyta zabít - ale spíš milostného soka než šelmu). Když člověk toto povahou mírné zvíře přivedl k sobě a postupně se za lacinou odměnu potravy naučil na ně nasednout, kůň se _ ne

50

o poskytl člověku svou • dy bez odporu - podrobil, , rychlost d útěku vz b z naučil jemu vrozeny pu a vytrvalost a člověk se r y •. • sob pochopil" _ např. když o ·k 't k KůňtonasvuJzpu " I' obrátit I u o u. • o ,. "kon oeště dále vystupňoval. Ce a člověk žádá, ~by sVUJ u~asny ~é dě!iny jsou plny takových pří­ indoevropska mytologie a st VJI·ke'ho ale i později v kře s• dP po Alexan dra e I , • • kladu - o e~:,ea o., ,. e ředstavitelní bez kone. Kuň ťanství svatý Jmo~Jlm svati JS~~s~ :Uchovní komunikace s člo­ p tedy má v sobě Jistou scho ., (V tom J. e mu podobná spíš koč• I °kdy mu neotrocl. . vekem, a e m , b' ,. vedle člověka už neexlstu• čtvrte pod o ne zVlre .d.l. ka nez pes, a o 2000 ř Kr. mediteráni po prvé VI e I je.) Když tedy kdysI po ~oce k P'·h nebyl to pouhý výplod jeindoevropské nájezdmky na .I~m.c d'stavu Kentaura", totiž koo když vysm I pre .. jich fantasmagone, • k' trupem a hlavou, ale měně, jehož krk je nah~azehn ~uI zSěkymana koni a jejich duchovní , I 'o, d preva y c ov 10 to reá ne Ja ro ,,, to dle báJoí mohl vychovab I moudry - pro • d d o koňská hlava jedním identity. Kentaur y " 'h A hOllea A az osu Je vat samotne ~ • c 10 •• hd b ly Kentaury" znásilňovány. z hrůzných snu zen, Jez te y y "

Indoevropané dotvOři~i.patriar,ch.á~1 dy se všemi jeho hrůzami I spornyml a • ťh "druhu mohla souhrnně Kdyby někdy nějaká ~ytost "tre ~, o lanetě pak by se jí nepopřehlédnout dějiny ŽIVOt~ na;~sl"pmusil; jevit jako zvláštní chybně období tzv. "p~tr~ar~f a ~jŠíCh forem sexuálního rozanomálie. Vždyť od neJpnml, Ivon • až dodnes se buď vy. .0 h' • S obdobl dmosauru dělení ŽIVOCIC u pre o oo • I '0 chování druhu je zhruo,.. '0 hové JeJlchz ro e pn u . • skytuJI ZIVOCIC '00 ste·ně jako mlíčí), anebo je Jasne ba stejná (ryby kladou Jlkr;'d J t 'mu' při nichž je role sam, oce a to az o ex re , ermatu (u mnoha pavouků po kopreferovana S~~I " ce omezena Č1ste na darce sp.. podobně po zajištění zá. . ·ka samce proste sezere, "O h. ta nejschopnější se jednou pulacl samic o rodků možných "pnncezen ,z mc z

51

stane královnou a udržovatelkou rodu, včely trubce prostě pobijí), ale i u některých tvorů nám vývojově blízkých se o potomstvo stará jen a jen samice (medvědice musí mládata bránit, jinak by je medvěd prostě sežral). Hloupým lidem se to zdá "kruté", ale těmito jevy je přežití druhu zajištěno. Ale co s bytostí, která přirozený úkol ženy - péči o děti, základní obživu a svět pohádek a "ženských řečí" - prohlásila za cosi méněcenného a svůj svět klacků, kamenů, zbraní, techniky, vynálezů až po atomové pumy a masové ničení přírody prohlásila za lidsky nadřazený a jedině schopný lidskou společnost řídit? To ještě neznali mediteráni, to přišlo do světa až s rostoucí pře­ vahou Indoevropanů. Zajisté i u mediteránů bylo jisté váleč­ nictví, moc a organizace již spíše v rukou mužů, ale žena ještě nebyla ujařmena a pohrdána jako třeba u Řeků. Mimochodem: žádný "matriarchát", jak o něm blouznilo 19. století, nikdy nikde neexistoval, princip vlády _ "arché" _ vnesli do dějin až muži. Před vznikem patriarchátu existovala spíše jakási "partnerská společnost", v níž kromě výše zmíněných rolí přináleželo ženě i leccos jiného, společensky závažného, např. role kněžská, výchovná, mravní atd. Teprve na přelomu 19. a 20. století si indoevropské národy začaly uvědomovat jednostrannost a škodlivost patriarchátu (i pro muže samé), ale za sto let se udělalo málo, dílem pro ukvapenost mnohých feministek samých, ignorujících nutnost vlastního dlouholetého sebevzdělávání, dílem pro aroganci mužů, kteří _ ač to zní neuvěřitelně - se ještě dnes běžně ptají, zda záchrana přírody naší planety je či není "ekonomicky výhodná" ... A co dnes spojuje většinu žen s většinou mužů naší "civilizace", je to, že se především chtějí "bavit" a stupidně se chechtat. Kam to musí vést?

52

3]

Jak myslili naši indoevropští předkové před 6000 lety?

Myšlenkově to naprosto nebyli primitivové Srovnávacím studiem jednotliv' ch '. . k závěru dosti překvapivém yy yVětvllde.Jazyků dojdeme dovedli naši předkové mYSI~~ ze u: ~ole~ ryoku 4000 př. Kr. až do jemných odlišností kOl z7.~cne nyarocně a složitě, ba ně jemněji než mnoho o mě p ~ ovane, ba v lecčem vlasty prum rnych lidí naš' b h y se vnějškově _ "civilizované" so y . 1- o uzel spíchybělo téměř y "ucasnostI. Samozřejmě jim vse, co se tyka dneš 'bl . nikyapod . nemohli· m't I ni o astI nástrojů, tech., I S ova pro t d 10. Měli sice už nějakou t y o, ~~ osud neexistova_ yc či luk, měli i jakési prost ~ motycku, .r apod., nějaké kopí . t k e vozy, na nichž svůj k ' Je e věčně zase přenášeli dále a dál . . s rovny manali výše). Avšak: co takřka ú Ině e y(Jak Jsme o tom pojedsice už veliké množstv' , p o chy~elo, byla abstrakta. Měli . I vyrazu pro vsechny y, ti, ale používali jich vYd . mozne vlastnos, z y Jen ve spojení s ť y· mětem, ještě je od předm Yt o lm CI on lm předo e u "neodtahoval·" (I t b tus - puvodně odtažen ''') J k I a. a strac, " y . a o tedy ještě nYl· . vyrazy typu dravost" ťy" k' eme I pOjmy pro . k " '" lze,,, rasa"apod ny'b y I··· Ja o neoddělitelné atrl·buty z vira 'y t I.d' I I a p y .,d YtOrz zna I Je Jen krétních věcí a bytostí zust' I.'dl re .me u, tak i u konava I ouho uJedn tl· , h · ku d Je o IVyc , podotíravost opaková ' . ni nenutIla k zobecně ' O proces dosud není ukonče N· d . ni. statně ten jazycích lze naj ít residua ~hoeJ ž e ani ,t~k o to, že. v nyěkterých straktum i konkrétní před ~ť( e t~te: slovo vYJadruje i abčí jak krásu, tak krásk u,aeoto ) mle nap~. n~m. "sch6nheit" znazelIď .yy,. a vzdělání se i dnes převáY Yd v,' e nlzSI Inteligence ne jména prosté ženy si do n:k r~1 v oblasti konkrétna - zeo onecna vyprávějí Y'h d pruměrné venkovské ženy slyš'l Y'b Y Y Ypn o y. Když straktní poučení neodpo ' dh Pln ~h, z nehoz plyne jisté abVI o a enIm tohoto č , ným, podobným příběhem T Y pou ení, ale jisl pochopila, jinak by neodp~~ě·d~~a zena te~ a~stra~~ní smyale probíhá to u ní pod h a analoglckym pnběhem, pra em vědomí Ab t h de, ale slovy to neformul . . s ra ovat doveuJe.

54

Základem duchovního života starých IndoevropanÍl byla slovesa Jak jsme ukázali už výše, z oněch prapůvodních zvuků dávných hominidu, podobných spíše skřekům a vždy jednotných pro celý druh (někdy i pro více druhů), by takřka všechna dle našich dnešních gramatik patřila mezi citoslovce, z nichž se jen pomalu odvíjela příslovce a jiné "druhy slov", teprve naposled ta později a dodnes nejvýznamnější: podstatná jména a slovesa. Ale i mezi nimi byl co do perspektivy budoucnosti značný rozdíl. Podstatná jména (substantiva) byla brzy - a jsou dodnes - téměř všeobecně velmi pevně spjata s jistou věcí, jevem, bytostí apod. (dnes už také i s jistou abstrakcí), zatímco slovesa - druh zachycující vždy jakýsi pohyb či vztah (jednání mé či jiného, čin­ nost či trpnost atp.), musila zachycovat i procesy a děje velice rozmanité, próteovsky se měnící. "Pohybovat se" mohl člověk i šelma, měsíc i mrak, červ i lidský postoj k čemukoliv. "Pohyb" mohl skončit rozplynutím, protipohybem čehokoliv jiného, nárazem, proměnou, nocí i spánkem atd. A tak - jakmile se mezi slovy ustavila podčeleď sloves - rozmohla se brzy zcela neúměrně vuči čemukoliv. Začala vyjadřovat jevy nejen něčím podobné, ale i něčím jiným zcela nepodobné. A tak - na této půdě slovního výrazu - se začala kultivovat mysl našich ideo předků, a to dokonce dříve, než se došlo k vynálezu předpon (tj. k vynálezu před­ kládat před slovesa všelijaké částice, především - ale ne výlučně - původně předložky, jež zase vznikaly z příslovcí); začaly se vynalézat přerozmanité odstíny a odlišnosti, variace a odchylky, jimiž se výrazová schopnost sloves zdesateronásobila.

Před revolučním převratem předpon

a po

něm

V pravlasti sice budoucí revoluce předpon už začala, ale byla chudá a na samém počátku. To je vidět již

ještě poměrně

55

z toho, že jen málo předložek resp. předpon dnešních ideo ře­ čí má předložky (předpony) podobné. Podobu, a tudíž i jednotný ideo základ, lze sledovat již jen málo. Srv. např. řec. en, ana, endo, lat. in, intra, něm. in, ein, an, čes. na, vnitř apod. Podobně i lat. ex, řec. ek, něm. aus, čes. z. Podobně řec.pro, lat.pro,prae, něm.fiir a vor, čes. pro a před. Ale většinou jsou dnes předložky a předpony ideo jazyků zcela různé, tj. vznikly až v nových vlastech. Srv. např. řec. meta, kala, peri aj., s latinským trans, sub, de, srv. také něm. bel, mil, gegen, nach, be, zer, ver, ge aj. (jen germánské). Ale ať už si menší část předložek nesla společné kořeny z pravlasti či většina nikoliv, daly se s nimi v dalším vývoji dělat opravdové divy. Všimněme si např., jak klasická latina, jazyk nejvíce působící na současnou evropsko-americkou civilizaci zanechala v celé této oblasti ohlasy nejen od několika nejdů~ ležitějších sloves, ale i od všech jejich možných předponových odvozenin. Tak např. sloveso racio (dělám), po předponách deklasované na -ricio, pf. recí, pf. pas raclum (-rectum), zanechala bohatě rozšířené dědictví nejen v kořenech, ale i s připoje­ nými předponami. Pro srovnání připojuji téměř stejně před­ ponami bohaté a v moderních jazycích hojné sloveso specio, po předponách - spicio (hledím, zřím): racio - fakt, faktický, faktor, speclo od specio; srovnej spektrum, "špektákl" arricio - afekt, afektovaně, aspicio (aspekt) conricio - konfekce, konficient, conspicio (konspekt) dericio - defekt, deficit, deficient, despicio (despekt) efficio - efekt, efektní inficio - infekce, infikovat, inspicio (inspektor) interricio - vraždím (zřejmě tabuizační eufemismus) orricio - oficiál, oficiální, ex offo perficio - perfektum, perfektní, perfekcionista, perspicio (perspektiva)

56

praericio - prefekt, prefektura proficio - profit, profitovat, prospicio (prospekt) reficio - refektář, respicio (respekt) surficio - dostačuji, dodávám dodatečně, suspicio (suspektní) Obdobně ohromnou sílu předpon lze sledovat i u jiných ideo jazyků, např. v češtině u slovesa téhož významu (ovšem bez vli-

vu na evropské a vědecké termíny): dělám, udělám, dodělám, přidělám, rozdělám, nadělám, obdělám, oddělám, prodělám, zadělám (těsto), zdělám, vzdělá­

ní, podělám (se), padělám, vydělám atd. Slovanské předpony však s latinskými obsahově naprosto n~­ korespondují - ty ani ony tedy ještě nevznikly v pravlastI. V pravlasti pouze tedy vznikl sám princip takto se slovesy pracovat, princip který se však rozvinul až po rozdělení Ide. v "nových vlastech".

Co vše se stane, když lidský jedinec začne mít vlastní mínění? Pro ona poslední tisíciletí vide. pravlasti (cca 4000 - 3000 Kr.) možno uvést příklady dosud nepodléhající rodícípr o " ., mu se předponovému převratu; musíme zustat u rozvlJeJIcího se bohatství sloves samotných, pocházejících věcně i zvukově evidentně z téhož slovního základu, ale dosud bez předpon. Můžeme zajisté uvést jen několik málo pří­ kladů, ale jejich vývoj byl do jednotlivých ideo větví ta~ fantasticky pestrý, že základy musily ležet už v společenstvl pra: vlasti. Začněme slovem, v němž se na rozdíl od pouhe živočišné smečky projevoval již zárodek pozdějšího objevu významu lidské individuality, lidského "já" v j~h~,v~likosti i bídě. "Míním" je zajisté klasické slovo, oddeluJlcl společenství lidí nejen od společenství třeba včel či mravenců, ale i od smeček psů, lvů či od primátů, vývojově člověku nejV.

57

bližších. Označuje cosi vlastně podivného, že člen smečky (hordy, rodu, tlupy) má na mysli cosi, co tam patrně dosud nemají ostatní členové smečky a co by chtěl prosadit. V ten okamžik, kdy jedinec byl čehosi podobného schopen, zrodil se teprve člověk ve vlastním slova smyslu, jak jej vystihl Michelangelo v Sixtinské kapli. Ide. 'men- (míniti, mysliti si, uvědomovat si jistou individuální duchovní pozici, odlišnou od jiných). Ind. manyate (myslí), manas (mysl), mantor (myslitel). Irán. mainyeite (myslí, míní). Arm. imanam (rozumím). Řec. memona (mám na mysli, prosazuji), mainomai (jsem vzrušené mysli, šílím), mania (šílenství), mantis (věštec), mimnéskó (vzpomínám si), mnésis (vzpomínka). Lat. memini (vzpomínám si, pamatuji si), memoria (paměť), mentior (lžu, uplatňuji klamné mínění), mentio (zmínka), men(t)s, gen. mentis, mysl, moneo (napomínám, jiné míně­ ní koriguji svým), monumentum (velkolepý památník) atd. (později s předponami demens, amens - hloupý, šílící). Germ. got. man (míním), mahne (napomínám). Čes. míním, myslím, arch. círk. "pomni!", napomínám. Celkem shrnuto: již před objevem zázraku předpon se "mínění" rozmohlo do nesmírně rozmanitých poloh, pozic a odstínů. Tak i jinde. Staří Ide. byli dosud chudí co do vlastnictví věcí, ale měli již bohatou schopnost odlišovat jemné odstíny vlastního myšlení.

Ukázka variability dávné indoevropšliny Mohli bychom uvést desítky ukázek podobné variability a flexibility jazyka našich ideo předků, zvláště jejich sloves a to z období pořád ještě před oním převratem skrze svět předpon. Ale to zajisté není v možnostech rozsahu této knihy a nemělo by to

58

, 'de o to učit" lidi dneška inI ( ~ dyť nam nej ," , vůbec žádný smys vZ. ~ t bylo jen výše probrané "mldoevropštině). Jen o to !de, ~ekt~ n~ho niterného, co začalo na~ ~'I'" . 'ostne subje lVnl , nění", tedy COSI vys , h d t'nů ale i záležitosti az pn IS 'h 'znamovyc o s I , I h bývat jemnyc vy . 'k r hraničení" ve smys u o ravnější" a praktické. Tak jake o IV '1,0 obratu obrany v útok, pří" k e) ve smys u dy (co do obrany me~~ , ,. kéhokoliv přírodního jevu. ja .~ .. bráním). P adně jakékoliv ohrantcent avírám ohrantCUjl, Ide. 'ver-, vertro (uz , 'utha (ochrana, vojsko).

t (osud fatální příkaz). Ind. vartra (ochranny val), var Irán. verethra (obrana, od~or),(~rČva'ka) (v)o;gano n (nástroj). 'm (v)retor re nt , . Řec. (v)eiro (mI UVl, . ' ) bum (slovo), vermlS , ) aperzo (otvlrám ,ver , Lat verto (obraclm , ( ) varius (rozmanity), ve. ( h I) virgo panna, (červ), vertex vrc o , , reor (uzavírám se do sebe, chm).

Kelt. gwerthyr. , . (pevnost, sroV. BaiuvariumStgerm. varii (obyvatele),varzum ~těno na Hostivař apod.), , .• G ťvarium - pos lovans .) pevnost BOju, as I ) rte (stráž) werk (nástroj. wehr(obrana ,wa '~ d ( . ) I něm. wort (sovo , ~ . č (lékař), vrah, vre COSI Stslov. vrata, vereja (vere!e), vra ." 'h na kůži) vraska. ., "ěj· ohrantcene o ' kfvně vůbec nejzavazn , k o slovese perspe I I A nakonec zmtn a lasti teprve vyzráva o: ším které v době ideo jednoty v prav( 'ti by'ti) , . mluvit) bhua z n a , ' h Ide. 'bha- (vyjevit se, / ( luvit) bhutam (bytost), b aInd. bhati (rozjasnit), bhava l m , tih (bytí). ~ h d mezi čímkoliv, spec. meIrán. bavaiti (státi se). . Řec. faino (vyjevuji)',fa~ls (pr~c ~ (mluvím), fémé, resp. (dór.) zi fázemi" měsíce), feml resp . .am", d) " I ď ) fysls (pnro a . fama (báje), fyo (p o lm '(" " ."tě) fáma fabula (báje), fas, Lat. for (mluvím), forum ~e~nts) fi" (byl j:sem), futurus (bur t (vyznavam , Ul b· ) la eor fatum (osud, b t konc. futura -bo, - IS, . f bam -bas, - a ... , . , doucí), konc. Imp . - . ' "-bundus pro očekávanou paslVnt -bit ojedinělé "gerundlvum , " ') změnu (např. moribundus - umlrajlCI .

59

Stsl. baja, basn (báje, báseň), báti, bávati, byl, budu, čes.

bytost, bydlo. Stger. bud (být), stsas. beo (jsem - zbytky v "du bist", angl. be (být). Samozřejmě to nebyla pouze slovesa, která měla před sebou tak ohromný rozmach a rozrůznění, ale v menší míře i jiné z příštích "druhů slov". Ale vesměs mnohem méně poněvadž jiná slova byla neschopna prodělat výše zmíněný "předpono- ' vý převrat". Cosi takového šlo částečně jen u substantiv, pokud ovšem sama vznikla jistou fixací sloves. Ale vůbec to nešlo u zájmen, číslovek, příslovcí a citoslovcí (leda jejich občasnou kombinací, ale to jsou jen drobnosti). Ještě tak leda přídavná jména se dokázala někdy spojit s nějakou předponou, ale to nešlo příliš daleko a zpravidla to byla jen více či méně používaná napodobenina nějakého slovesa. Všimněme si např. jednoho adjektiva, které zůstalo takřka beze změny ve všech ideo větvích, ukazujícího tedy velikou setrvačnost, ale skoro nulovou pružnost: Ide. ·neuos. Ind. nava, navja. Írán. nava.

. kou obdobu. Tak např. nejrozšíz toho nemá celomdoe;rops 'k Novotný apod.) evidentně řenější české příjmem (N~va " . nenarodil nýbrž se tam ~k . ~ se v te ktere VSI , ,. označuje člove a, Jenz.. t ky ale to je česky umaž přiženil či, zako~~II, a~ee~~e~~a~.~ra~c. novic (nový v klá~­ kát, nic takoveho se Jmde ~"~ení Catherine Deneuve - to vs.e teře), ital. novella, franc. pnJ " polečného či zákom. .. h ~ tvorba nema mc s 'Jsou unikáty, JeJlc z I t 'm za'kladem duchovního , k ' 'm' v as ol • tého. KonČlme opa ovam. bez později s předponami. bohatství Ide. jsou slovesa, zprvu ,

Řec.neos.

Lat. novus, ital. nuovo, franc. neuf, neuve. Lit. navas. Stsl. nov (srovnej dodnes "měsíc v novu"). Něm.neu.

Kelt. novio, neues. Chet. neva. Toch. nu, nune. V každé z uvedených ideo větví sice lze najít jednu či dvě odvozeniny, někdy i více, ale to je jev docela jiný, nespolečný jednotlivým větvím, a proto pro naše zkoumání celkem nevýznamný. Srv. lat. renovatio, "homo novus" o politickém nováčkovi, dále noverca macecha ("nová matka"), ale nic

60

61

4]

Náboženství starých Indoevropanů

'.' ,Ul,

-- -62

T Náboženství v pravlasti Archeologická věda nám neříká vůbec nic - žádné hroby, v nichž bychom našli nějak obložené kostry - nějakými ozdobami či obětními dary. Žádné popelnice - své mrtvé spalovali, ale popel vsypávali do řek, jak se dodnes uchovalo v Indii. Historiografie nám o jejich náboženství neříká rovněž nic - víme sice dost přesně, kdy ta která větev dorazila do "nové vlasti", ale ani slůvko o tom, čemu naši před­ kové "věřili", než tam dorazili. Můžeme z toho usuzovat, že v pravlasti byli nábožensky na nějakém velmi primitivním stupni, který v "nových vlastech" už nikoho nezajímal. Vede nás k tomu i srovnání s primitivními kmeny nitra Afriky, jižní Ameriky či Polynésie, ale zda také v indoevropské pravlasti převažovala ta či ona forma magie, ten či onen projev fetišismu, totemismu, animismu - o tom nevíme zhola nic. A přece lze našimi metodami - tj. prostou komparací růz­ ných větví ideo jazyků - nepřímo dojít k téměř jistým závěrům i o jejich náboženství v pravlasti. Že např. v pravlasti ještě neměli "bohy", plyne velmi logicky z toho, že bohové kterékoliv ideo větve mají (až na jedinou výjimku, o níž později) zcela jiná jména - vznikla tedy až v nových vlastech nezávisle na sobě, jinak řečeno sám princip "bohů", jejich příběhů a dělby rolí (jinak řečeno polyteismus se vším, co k němu patří), převzali až od okupovaných či kontaktovaných mediteránních národů, ať jim říkali Dravidové, Semité, Kréťané, Pelasgové či Etruskové (bylo jistě mnohem víc jmen, která se nám však nezachovala), kteří se již propracovali k po ly teismu. A zdá se, že složité Olympy bohů stvořili právě jen ti z Indoevropanů, kteří přišli do končin mediteránních národů, zatím co ostatní (zejména Slované) vkročili později do dějin asi bez jakéhokoliv "Olympu" (i jméno "Perun" je špatně doložené a různé ty "Vesny", "Lady" apod. jsou pouhým plodem fantazie romantiků

64

, . bůh" (stsl. bog, írán. bhaga) měl 19. století). Sam pOJ~m " 1 bytosti bohaté (bhagat). . . 't' , koreny ve smys u ., _ h" ďckých či řeckých tu aSI pozdní pnml IVOl Ale nic podobného pleJade bo u 10 I nikdy nebylo.

luppiter optimus maximus . ".. ." řípad, kdy v onom poly~eJe jen jed10a vYJlmka, Jed1OY1~Indoevropané až v "novych , 'ncipu převza I h b ismu, ktery v pn d't 'nů J' edno z mno a ozd sedlých me I era , . Ů" mělo kořeny už v pravlasttvlastech" o ta~ u stev těch různych ,:Ol:mp h t božstva jež kdysi v pra-' Spl'š e J' en Jmeno. to o o ' " rozumeJ tl _ něco pone-k u d JIl musilo znamena . .' vlasti znamena..o - ., d' h bohů indických, řeckých, nm: ného než později v ple:a ac d-'š' božstvo nejvyšší, pod jehoz ských atd. A je to pr~v.e p~z :{it:cké a vojenské vítězství nad jménem Ide. prosadili sve ~ M '1 to teď být božstvo mužraobyvateli nových vlasti.. ushl ,ol 'I a otecký" poměr toP "cí patnarc a n " ské silně akcen t UJI . " ' 'mu Tak tomu ovšem ,_. šemu eXlstUJICI . , , hoto božstva V.UCI v -d Když se ideo národy rozchavide. pravlastt ne~ylo ~z ~ie i ten se formoval patrně po zely, měly už patnarc~at,.. "sté od svých temných poněkolik tisíciletí, ne mely Jej zajl 1 ědomí že kromě jedtupně formo va o v , čátků. Tehdy se p o s , . k' ch úkonů musí existonotlivých fetišů, totemu a ~aglc 'Yh v čemž byl současně ' stem nad raze ne o, b vat cosi jedno tl IVO " myslujícího (podo COSI os ě vesmlr chápán svět, ne b esa, , ' t smyslu perspektivn ď . čínske) v tom o ně jako v tra ICI ':'de 'azyků poodhaluje, že zprvu I i božského". Ale srovnaOl .. J b - ke' m" nemělo grama" d ' čemSI ozs toto rodící se vě_ oml O l t '~osi neutrálního, co vyj adtický rod, jinak rečeno by o .~. Vliv toho pak přežíval řovali slovem 'djang, resp. ~~n. 'mu božstva" (ind. to i v rámci gramaticky ne~trálOl o pOJ ~~od.). V těch do"bráhman", řec. to thezo n , lat. numen

65

T bách, kdy ještě Ide. v pravlasti neměli t' , "dian" nejprve pravděpodobn v b pa narchat, neutrální e tak v počátcích řecké mytol g ~a ylo ?ersonifikace ženské, o le manzelkou n' šš'h la ne Héra,ale v, Ke Itové vI' v eJvy I o by, ,Dl'one'", s t an "Danu" a sebe pojímali jako D " ~e I zenské božstvo božstva, podobně J'ak D" anaa~, lid vodního ženského o" anaove" (Řekov' H ' . , se však tradice v d . u, omera). v latině a v několika balkánsk~r~ pvat:lar~haIOl projevila že "Diana" jediná z bohyň z' YtCá ;etvI~h Ide. národů tím, .v us va muzem nepok v't I ' ' u s patnarchátem č on I e na. J IZ v pravlasti se však s po I zovat a převažovat maskulinn' .. za a a prosarakteristická koncovkou -s" I Pbersd?Olf1~ace ,,~ožstva", chav. . " a u pravldelnym č· v , pnpoJením slova otec" Cd . ' I castym Olympu se v indickém často se zdůrazněním ote t ' (' v , eus (gen. Dios), '" c VI UZ u Homera otec b h' . I' V . eJI v k resťanstv' vv, , , 0 U I 1d I a podobně i po ZdV" všemohoucího ") v I t' v . I "venm v Boha, otce ..., a me spOje . d' Dies-pater odtud l u ' t no v Je mé slovo pův. , ppl er gen D" VIS V" se ptát, zda slovanské slovo ,." lOv , pozdeJllovis. Lze zatlačené do oblasti pOklesí:a: : ac ~oz~ěji kř~s~anstvím vodu, byť žije už jen v ob t 'h emoOl~ke, neOl tehož pů­ ní odvozeno od slova ďá~ae~c . typvu "kyh? ďasa!" - což netel. Staří Římané vyzdobili s~:~ z rec .. "dlabolos" pokušičestnými a ozdobnými titul e o I.up~ltera mnoha dalšími křesťanství, např. právě o no "optlmus y, z ~Ichz něk.teré přešly i do maxlmus" Zd v, , s ky, resp. starolatinský bůh lan us , . . a nmkl jako maskulinní for D' (~uvodně Dzanus) vznima zany Je m v , I neboť ačkoliv nejvyšší pahorek ~ Ří ozne, a.e nejist,é, poněm(lat.laniculus, I'ta.I C.zamcolo) . měvdbylběpOjmenovan C· a Caesarově nl'kdo v Ř'Imev uzv nevědvI , o Iceronově . e resp. čeho je patronem" M . 'd , co Je to za božstvo, , " . eZI I e. kmene d' ". p~trna souvislost i s výrazy pro den (I t d' vm" ~an-. Je

NeJvyrazněji

~1~Č~~~s~~,s~~~í::t~yPřeŽíVdaj ící ~e~~k~e:~~:~~:lj~:~ J:~: a po zemi (Hekaté aJ') ., Imzv se Č'

66

Evropanů (nikoliv u Indů!) připravuje půda pro středo­

věké pronásledování "čarodějnic".

Vznik a problematičnost polyteismu

~

VYSkytUje'~jaUŠ-;it~' :::~~i~ěT~k

u

II I

I

I I I, I

I \

\

I

Jisté je pouze to, že Indoevropané v pravlasti nějaké před­ stavy ovíce bozích neměli, nýbrž setkali se s polyteistickým pantheonem až v "nových vlastech", kde jej ovšem mediteráni měli již dávno před tím - od Indie přes Přední Asii, přes oblast krétsko-mykénskou až k Etruskům a zajisté i dalším kmenům, o nichž však téměř nic nevíme. Ze starých středomořských civilizací jsme nejpodrobněji informováni o polyteismu starých Egypťanů, kteří se však s Indoevropany setkali až na samém konci svého mnohatisíciletého vývoje, tj. v staletích helénismu a raného kře­ sťanství. I tak dokázali silně zapůsobit do daleka do široka, např. na Řím pohanský i křesťanský. Spíše než křesťanství odstranil poslední staroegyptské tradice až islám. Pokud jde o indoevropské národy novověku a dneška, uchoval se poly teismus toliko v indickém hinduismu, ale to zase v tak ohromném počtu, tolerantnosti a živosti, jež už je u jiných ideo národů dnes jen zvláštností a věcí menší části obyvatelstva. Ale ať jde o starý Egypt či noVOU Indii, není vlastně evropsko-americká představa o jejich "mnohobožství" přesná. Už ve starém Egyptě probíhal zápas o uznání jednoho nejvyššího boha a teologicko-politický boj o primát Amona či Atona-Ré, zatím co mezi lidem byly populárněj­ ší spíše antropomorfněji líčené postavy Isidy a Osírida (Éset a Usírew) aj. V hinduismu pak jde o mnohobožství spíše zdánlivě, ve skutečnosti jsou jednotliví "bozi" (mužští, ženští, případně i zvířecí) spíše pouhými rozmanitými projevy božstva jediného ("henoteismus"), což je co do psychiky věřících vlastně daleko blíže katolickému

67

a pravoslavnému kultu svatých a světic než třeba Homérovým božstvům s jejich souboji po boku Řeků či Trójanů. Zejména Višnu se v hinduistických představách jako "avatár" občas - v krizových situacích - vtěluje na svět jako např. v postavě Rámy či Krišny, ale pro tolerantní hinduisty třeba i v Buddhovi, Ježíši, Gándhím atd.

5]

orozrůznění slovníku starých Indoevropanů

68

Tajemství

rozrůznění

Na počátku knihy jsme určili dvě nejobecnější a zároveň nejjednodušší metody, resp. zásady, jimiž lze pronikat k životu a myšlení našich ideo předků v pravlasti zhruba před šesti tisíci lety: při­ pomeňme je - předně: vyskytuje-li se určitý obdobný kmen jistého slova shodně u všech (nebo téměř všech) ideo jazyků v "nových vlastech", pak ono slovo pochází a existovalo už v společné pravlasti (a obvykle i pojem tím slovem označovaný, byť někdy s jistými posuny významu) - tak třeba výrazy dvě či tři, mně a tobě, vlk a vdova atd. A naopak má-li každá ideo větev pro cokoliv svůj osobitý výraz, pak ovšem toto slovo vzniklo až v nových vlastech (značná část pojmů vysoce obecných a abstraktních a ovšem vše spjaté až s vyspělejší technikou práce). Ale ne vždy vystačíme s tě­ mito dvěma prostinkými zásadami. Stane se nejednou, že jistý společný základ zhruba polovina ide.jazyků má, druhá nemá. To musí mít jisté historické důvody, důvody většinou se značnou mírou pravděpodobností zjistitelné. A právě jejich luštěním se poodhalí nová tajemství minulosti dávné i nedávné, sahající až k vzniku specifických povahových vlastností národů starověku i dneška a jimi daných odlišností (zajisté netoliko jimi) jejich historického vývoje a perspektiv přežití či zániku do budoucna. Začneme některými základními geografickými skutečnostmi, jichž si musil povšimnout každý člověk naší planety, pokud se s nimi setkal. Tak např. mate - nepominutelný zážitek pro kohokoliv, kdo se k němu dostal- ale ne každý lidský kmen se k němu dostal záhy. Řeky, nepominutelné ve formě veletoků - ale v horách či polopouštních stepích takové řeky nejsou. Hory - hráz či útočiš­ tě? Stromy a pláně? Základní lidské úkony - předmět pozornosti či někdy naopak něco tak samozřejmého, každodenního, všedního, že to ani slovní výraz včas nezískalo? Spánek? A odkdy lidé dovedli odlišit zážitky svých dnů od zážitků svých snů? Ve snu se zdají věci najednou velice podivné, ale nemůže se nám zdát o všem (např. - nikdy nesníme o spánku či smrti).

70

Moře Lat. mare (odtud stejně it., šp. i také franc. mer), kelt. muir, mor aj, gót. marei, stgerm. mari, meri, něm. meer, lit. mare, stsl. morje. Podobný výraz však chybí u všech asijských Indoevropanů i u Řeků. Z tohoto rozštěpu logicky plyne, že v pravlasti toto slovo nemohlo existovat už proto, že tam cosi jako moře vůbec neznali. To bylo možné jen proto, že pravlast byla ve střední Asii (jižní Sibiři), nikoliv např. v Evropě, kde moře bylo všude na dosah (takže v takovém případě by pak slovo tohoto kořene musili mít i Indové aj.). Známost moře vznikla tedy u Evropanů až při onom jejich "pochodu" během dlouhých staletí, kdy příští Římané či Slované ještě v relativní blízkosti a jednotě začali zažívat ono devatero moří" od Aralského až po bazény Středomoří - to ovšem j'iž bez kontaktu s těmi ideo národy, které směřovaly z pravlasti ne na západ, ale na jih. Že podobné slovo neexistuje ani v řečti­ ně, plyne nepochybně jednak z toho, že u Řeků zážitek tohoto "devatera moří" chyběl, šli poněkud dříve a více na jih, z oblasti íránského sousedství podél jižního Cernomoří (či po něm? vždyť Homérovi "Danaové" se okolí jevili jako "vodní" či "mořský" národ), ale za druhé snad i z toho, že se u Řeků oproti jiným národům vždy a ve všem zvýšeně projevoval tabuizační odpor proti čemu­ koliv nebezpečnému či hrozivému (např. smrt nahradili beze zbytku "vydechnutím" - "thanatos"), proto tedy nesčetné eufemismy formou metafory, synekdochy, ba i přímé antiteze či karikatury. Toho rázu jsou všechny tři řecké termíny pro moře: pelagos je vlnka, vlnobití, vzdutá hladina, ovšem skrývající smrtelné nebezpečí (dórsky a latinsky plaga - rána, úder), thalassa či thalatla je původem bahnisko, rákosové moře, pobřeží, nejpozoruhodnější je však "pontos", původně cosi jako most (moře jako způ­ sob přepravy?, srovnej latinské pan (t)s, gen. "pontis") či cestu (srov. stsl. pant, česky "pout"'). Termín podobný slovu "mare" tedy Ře­ kové buď vůbec nepoznali, nebo z vědomí brzy zcela zatlačili. Srovnej též latinský výraz pro Cerné moře - Pontus Euxinus,

71

převzatý z řec. Pontos Euxeinos, přičemž slovo eu-xeinos má smysl "dobrého cizince", vlídného souseda. Teprve když se pak Ře­ kové na svých obchodních cestách dostali až za dnešní Gibraltar, vytvořili slovo ókeanos, oceán. Slovo "moře" vytvořili tedy Indoevropané, ale jen ti západní, kteří se s mořem teprve setka~i. (Že by šlo o praevropský substrát, není pravděpodobné, neboť Jak ohromný by musil být "praevropský" národ, jehož jednotná řeč by sahala od Itálie až k Baltu? O něm není ani stopy.)

Řeka Lat. Rumen, ital. fiume, lat. rivus (potok), špaň. rio (řeka); první sice připomíná něm. Russ, druhé stsl. rěka, jhsl. rijeka, řec. ovšem potamos - vcelku však je zřejmé, že společný základ až z pravlasti pro řeku jako takovou není dán. To se zdá být udivující, to tím spíše, že slovo voda (jak vysvětleno výše), vlhkost (v pravlasti dánu - ve smyslu mokřiny, studně i bahniska v pravlasti existovalo (jež přejít jako ještě u nás za Přemyslovců umožňovaly krytiny z usušeného rákosí a dřeva), ba i termíny podobné germ. strom (proud), řec. reuma (proudění, tok) jdou už z pravlasti. Je to vysvětlitelné tím, že v střední Asii (jižní Sibiři) byly sice nesčetné říčky (mezi nimi i ty, které dnes považujeme za "prameny" severosibiřských veletoků, ale které se jižněji podobaly deseti tisícům jiných proudů a říček, ostatně pravidelně obklopeným rozsáhlými bahnisky. Našim ideo předkům šlo koneckonců o vodu, nikoliv o řeky a veletoky, neřkuli že by se po nich plavili jako později Vikingové Ruskem; střední a dolní toky sibiřských veletoků byly ostatně většinu roku zamrzlé, na nich a kolem nich nebylo pro naše předky života, musili se držet a nomádovat jižněji. S řekami ve smyslu veletoků (lat. amnis - tok typu Rýna) se Ide. setkali až v nových vlastech (resp. v některých z nich), již zcela nezávisle na sobě jednak v Indii, jednak v Evropě. Většina řek v Evropě měla ovšem jistá jména praevropská, tedy daná různými národy

72

před příchodem Indoevropanů, a ti si je pa~!en p~izpůsobi~i sv~­ mi sufixy a prefixy; obdobně tomu bylo v Indu. Cely evropsky areal (jako v případě moře s výjimkou Řecka) ukazuje pak po"z~ruhod­ nou shodu celé řady jmen řek od Ruska po Irsko. Je tezko s plnou jistotou zjistit, které evropské řeky byly pojmenovány už Praevropany či až onou relativní kontinuitou těch id~. náro~ů, které prošly od Aralského moře až k Atlantiku. Je mozn~ toliko konstatovat, že v Evropě - zejména v její centrální oblasti severně od Karpat, Alp a Pyrenejí, v níž téměř tisíc let (1. tisíciletí př. Kr.) převažovali Keltové (než byli od převratných či~ů ~~e,saro~ch převálcováni nejprve Romány, pak Germány, zbyvaJ.:cl posleze i Slovany, se některá jména řek pozoruhodně opakUJI. Tak naše Jizera má sestru v bavorské Isar, francouzské Isére aj., jako by při pomalém přesunu na západ spolu s sebou ideo národy nesly schopnost (příp. i citově sublimovaný vztah k staršímu :,~omovu") posunu i jmen do nových oblastí. Leckde s~, vysk:tuJI"dokonce i jakési dvojice řek blízkých buď prameny, pr~padne s~e~em (tak je v Rusku dvojí Dvina, na Balkáně Drin a Dnna, dVOJI Nlsa, dvojí Morava (naše a daleko mohutnější srbská).

Jaké tajemství poodhalují soutoky? Jestliže se setkají dvě velikostí srovnatelné řeky, bývají pak lidé dnes překvapeni, že nad soutokem si jméno podrží někdy řeka menší. Větší řeka se dle novodobé geografie a bedekrů "vlévá" do menší... Klasický příklad je právě u nás, kde na soutoku pod Mělníkem má Vltava v průměru dvakrát tolik průtoku vody a je k pramenům zhruba dvakrát tak delší než Labe (a také "rozsahem odvodňovaného území - od Havlíčkova Brodu az po Mariánské Lázně). Podobných případů je však ve světě více - největší tam kde se mohutnější Missouri "vlévá" do Mississippi, tedy po celé planetě, nejen v oblasti vlivu Indoevropan.ů ~ tom dávnu, které ještě jakž takž můžeme dnes zachycovat. UdIV nad

73

tím je vlastně nesmyslný, neboť žádná civilizace nepostupuje nikde od špiček hor do končin mírnějších, ale horské vrcholky jsou až tím posledním, kam se lidé posléze dostanou. Když tedy ta či ona civilizace postoupí "zezdola" k místu, kde se setkávají dva proudy, nemůže poměřovat délku toho či onoho "od pramene", který je tehdy zcela neznám, ani mírou průtoku vod, nýbrž nad soutokem si podrží své jméno ona řeka, která přichází z končin relativně rázem kraje a osidlitelností úrodných ploch vhodnějších. U příštího Mělníka to bylo evidentně Labe, přicházejí­ cí tehdy v četných meandrech, jež se každou povodní měnily­ z rovin sahajících až k dnešní Jaroměři, ba až k Litomyšli, odkud byl pak po dlouhá staletí jediný schůdný přechod na Moravu, tzv. Trstenická stezka. Který z kmenů směřujících k jihu to byl (od Praevropanů po Slovany), jenž toto u Mělníka rozhodl, to s jistotou určit nelze, neboť kmen "alb-" (Iab, elb) je obecně indoevropský (viz Albion dle "bílých útesů doverských", vizlabut; posvátný bělostný pták Indoevropanů, aj.), ale nejspíše to byli asi G~rmáni (Markomané, Langobardi? - kteří naší vlastí spíše prošlI, ale dlouho zde nezůstali). Vltava naopak přicházela z končin plných skal, strží a kaňonů, podle ní se (až na výjimky kotliny pražské a budějovické) jít převážně vůbec nedalo tehdy a vlastně nikdy. Jméno" Vult-ava" či"Muld-ava" patří ke klasickým tvarům Keltů, kteří zde byli už asi od r. 1000 př. Kr. (koncovkou ,,-ava" doplňujíce názvy praevropské).

Děsná Desná ... Je v našich zemích dosti řek a říček, které se jmenují Desná. Tak např. v Jizerských horách nad Tanvaldem, další se pod Litomyšlí prudkým obratem - přitékajíc od Proseče a Budislavi vlévá do Loučné, největší však je na Moravě, téměř rovnocenný přítok Moravy nad Olomoucí, na němž zase leží město "Loučná". Jde tu o shody náhodné? Novodobému Cechovi slovo Desná nic neříká, a i když je

74

slyší při návštěvě kterékoliv jihoslovanské země denně, nenapadne ho spojit to. Ale Desná je relativně hojná v celém nynějším slovanském areálu - mj. vůbec největší toho jména je přítok Dněpru nad Kyjevem. Jsou to vesměs přítoky na relativně horních tocích (kde jméno nebylo dáno nějakým starším obyvatelstvem jako v pří­ padě Vltavy). Ale jsou to vesměs přítoky pravostranné (ve smyslu starověkých civilizací, postupujících proti proudu - podle moderní zeměpisné vědy tedy levostranné. (Upozorňujeme zde, že prastaré jméno "Levého Hradce" vzniklo ne podle toku Vltavy, tehdy zde zcela nepřístupné a nesplavné, jež byla jen bezpečnou ochranou místa, ale podle prastaré "Velké cesty" od Středohoří a Podřipska na jih, od Vltavy vždy 5 - 15 km západně, aby se vyhnula krátkým, ale tehdy prakticky neschůdným údolím typu Šárky; příslušnou "pravou" paralelou k tehdejšímu "levému" hradištnímu celku byla zřejmě až sama rodící se a brzy vzkvétající Praha!) Nejen však u Slovanů, ale s příslušnými hláskovými změnami u všech Indoevropanů v nových vlastech vůbec. Ind. dakš(t)ina, írán. dášina, lit. désiné, obecně stsl. desna (ve významu "pravá" uchováno dodnes u Jihoslovanů), řec. dexiteré, dexia, lat. dextra, kelt. dess, gót. taikšna, směrem k západu však řek takto jmenovaných ubývá. Smysl slova byl a zůstal jedině pro směr. Pro "pravost" ve smyslu mravním a právním vzniklo jiné slovo, např. lat. verus, rectus, což u Němců a Slovanů pak druhotně vniklo i do označení stran polohových a od francouzské revoluce i politických (recht - pravý, pravicový). Jestliže je v ideo areálu tolik řek"desných", může se zdát podivným, že tomu naprosto neodpovídá příslušná relace řek "Ievých" (ač. slovo levý společný ideo původ rovněž mělo (řec. laios, lat.laevus atd.). Zde ovšem působily prastaré tradice magicko-tabuizační. Na "Ievé" řece bydlit by platilo jako poukázka na katastrofu a pouhé vyslovení slova mohlo přivolat zlé démony. Proto bylo všelijak eufemisticky obcházeno - nejvíc se v tom umění jako obvykle vyznamenali Řekové, kteří ve vzájemných hovorech nahrazovali cokoliv levého pro oklamání démonů až komicky kladným výrazem. Pro označení levé strany přidali k superlativu

75

"aristos" (nejlepší) komparativní koncovku "eros"; "en aristerois" - na "nejlepšejším". Podobně tabuizovali "hřbitov" slovem koimetérion ("spávadlo"), lat. coemeterium, it. cimetero, slovensky přes maďarštinu cintorín. Řekové byli mistry nejenom v technice a umění, ale i do šíře tabuizačních schopností oklamávat sebe sama iluzemi.

Hory a velehory Hory zajímaly Indoevropany v pravlasti i v nových vlastech daleko méně než řeky a vodstva. Zejména velehory (nad 2000 m) a horská pásma jim byly spíše kulisou a hranicí jejich vlastního života a do nich se nedrali, leda z nejvyšší nouze. Pokud Caesar shledal, že jistý keltský kmen (Helvetiové) obýval dnešní Švýcarsko, bylo to pro ně jakési "ústupové území", z něhož se spíše hleděli dostat. Ústupovým územím se jiným Keltům později stal Wales i Skotsko, podobně Arménům nynější Arménie, jež kdysi za dob slávy byla mnohem větší, neomezená na Kavkaz. Jména evropských velehor od Pyrenejí přes Alpy a Karpaty až po Kavkaz nemají žádnou indoevropskou provenienci ajsou zjevně praevropského původu. Jedině až Himálaj snad souvisí se všeobecně ideo výrazem pro zimu a chlad 'ghiem, 'híma. Podivná jsou podobná jména menších pohoří (Penniny v Anglii, Pieniny na Slovensku, Apenniny v Itálii) - indoevropský základ asi nemají, ale co by to bylo za praevropský národ takového rozsahu? Nižší pohoří a jednotlivé hory si už ideo národy v Evropě pojmenovávaly samy; často lze snadno (zejména u nás a ve Francii) rekonstruovat původní základ keltský, i když se zde keltsky už téměř dva tisíce let nemluví. Jako i jiní, i Češi si ovšem převza­ tá jména přizpůsobili svým slovům a zvukům, jazyku nad jiné zvýšeně šišlavému (tak vznikl Říp, ale jak mohli v Evropě tak neobvykle slyšet slovo "Roma" jako "Řím?"). Tak vznikla jména i hor i osad, která znějí docela dobře česky, ale jen někdy jsou ry_

76

ze česká (jako třeba Jaroměř, Vlastislav, ba i třeba Mlékojedy či tabovřesky), nýbrž často mají jen vnější českou výslovnost slova původně keltského, někdy i praevropského. Snadno to lze rozpoznat tehdy, kdy jedno jméno je spojeno ze dvou částí, jež však obsahově spojovat je v češtině absurdní. Nikdo nikdy zde "nenosil krky", nýbrž "Krkonoše" jsou vnějškově slavizované hory obra Krakena (jako ve Francii Carcassone aj.), jejž prozrazuje slovo Krakonoš, něm. Riesengebirge, něm. Rýbrcoul (z "Richbergsler"), podobně Hrdlořezy, Hostivař (Gardlaraz, Gastivarium), ale i jména původu v našich uších domněle ně­ meckého (Brandýs, snad i Nymburk), ale nesmyslná v němči­ ně, existují s četnými paralelami keltskými. Jsou u nás místy oblasti, kde celé skupiny obcí sotva mohou mít slovanský původ (tak třeba u Knína obce Buš, Čim, Korkyně aj.). Někde je však takřka nemožno rozhodnout o původu (co Kostomlaty, Středokluky... ?). Východiskem mohou být jen slova, jejichž keltský původ je nesporný - tak vrch "Oškobrh" u Poděbrad ("jasanový vrch", kelt. aska, něm. esche - jasan + burg(ium).

Blaník dva tisíce let před sv. Václavem Je u nás více hor jménem Blaník (z nich jen jeden zůstal dodnes bájemi opředen), blízko nich dvě řeky Blanice (poměrně nedaleko od sebe), je město Blansko a pohoří Blanský les - vše v jižní části českého areálu. Protože slovo "blana" ve staročeštině (a ve všech slovanských jazycích) znamenalo cosi jako pláň, luka, travnatou rovinu (ponechme stranou rovněž zde četné Plané, Plaňany, Plánice atd.), dosud nevzniklo podezření o ryzí slovanskosti těchto názvů. Proto nikdo nepochyboval ani o tom, že pověst o rytířích, spících ve Velkém Blaníku u Louňovic na Vlašimsku, které prý sv. Václav v okamžiku největšího ohrožení vyvede Če­ chům na pomoc, je českého původu, ba jakýmsi vrcholem mytizované sebereflexe českého národa. (Jedinečný obraz Věnceslava

77

Cerného, závěrečná část Smetanovy Vlasti aj.) Samolibá svévole badatele o husitském zpěvu v tom vojsku chtěla dokonce vidět výraz touhy po nových husitech - naopak kolem r. 1980 na rozhledně Velkého Blaníka mohl kdokoliv číst plody ducha průměrných čes­ kých turistů (např. "proč už nevstáváte, soudruzi rytíři?" - nebo lIje čas, ono bude ještě hůř" apod.). Ale studujeme-li terminologii a mytologii jiných indoevropských národů, dojdeme k překvapivému jinému řešení, daleko přirozenějšímu než tomu, že by se hory jmenovaly podle travnatých planin kolem tekoucích řek. Např. v Bretani je více hor a kopců "Mont Saint Michel" ostatně archanděl Michael- "kníže vojska nebeského" a vítěz nad Luciferem je patronem Paříže i celé Francie; s ním tam prý spí i rytíři, kteří přijdou, až bude Francii nejhůře. Jenomže Bretaň si ze všech částí Francie přes celý středověk až do novověku nejvíce udržela keltskou (galskou) tradici a z části i jazyk - jediná z doby před romanizací započatou Caesarem. Ale už za starých Galů tam v těch horách ti rytíři seděli, ale vedl je ovšem ne sv. Michael, ale keltský bůh boje Belen (Belenos). Vezmeme-li v úvahu, že v Bretani se vyskytují i řeky i místa jako Blain, Vilaine apod., je jasné, že rozdíl je jen v tom, že do Belenových hor byl teprve po vítězné christianizaci u nás přidán zmytizovaný kníže historický, ve Francii nebeský. To nepřímo osvětlí i hlubší smysl hory na okraji Blanského lesa, na níž vyvěrá druhá ("prachatická") Blanice - Knížecí stolec. Pak ovšem jsou i naše Blaníky a Blanice pozůstatkem keltského boha boje Belena.

Bitva nebo bitvy u Turska? Brát tzv. staré pověsti české jako "historický pramen" (resp. snažit se v nich najít srovnatelný předstupeň toho, co pak máme již solidně doloženo zhruba od r. 900, tj. od zralého věku Bořivojova a od dětství Václava a Boleslava), by bylo nejen scestné, ale vlastně nesmyslné a zbytečné. Nelze rozlišit, co si Kosmas kolem ro-

78

ku 1100 vymyslil a co naopak opravdu vědomě převzal z "bájného vyprávění starců", neboť obojí ~ohlo s.tejně ?o,bře mluvit pravdu i bájit. Jde spíše o to, co tak CI onak Jeho vuh nepro.š~?, co zachytil spíše mimo své záměry, tj. bezděčně, tj. jak an~ J~~ak nemohl. Pak se nebudeme ptát, zda Krok měl "opravdu tn d~~ry, ale zjistíme, že veškerá ideo mytologická tradice zná z~ruba tn tyvyhraněného ženství, a to typ mateřsko-výchovny (Demeter, ~~etis, u nás bájná Teta, sv. Ludmila, sv. Anežka aj.),. typ dravě ,sexuálně-přírodní (typ Artemidy, Persefony, u nás Kaz~ Drahomlry, Šárky aj.) a posléze "netypickou", duchem posedlou z.ensk?u, ~~e­ toucí se mužům do jejich oblasti, patriarchátem Jako Jen J,lm • 'od Athény až po Libuši - (ve starých francouzSkych vy hrazene, , .,' ' dějinách bychom zajisté našli více vyhraněnych,pnklad~? ~ak nas může zajímat, že nejen hory a řeky, ale i některa osobm Jmena našeho dávnověku znějí spíše keltsky než slovansky (K~~k,.:eta, Mnata aj.). Vtom ohledu nejzajímavější a nejproblema~lctěJsl ~~= de zajisté zpráva o jakési bitvě u Turska. Že se konal~, Je naneJ;Ys ěpodobné neboť odpovídá i tradici sjednocovám slovanskych prav, . . , I'· • kmenů, jak pokračovalo již v době hlstoncke (porob~ Z Icanu, vy: vraždění Slavníkovců a později Vršovců aj.). Že kdYSI kmen usedly u dolní Vltavy porobil kmeny sídlící podle Ohře (A~ar~, ~ě~. E~er,. Oharka), lze považovat za téměř jisté. podobnY~'ll, vI~,e~stv~ml se Povltavané* teprve stali "Cechy" (tj. kmenem vycm~~Jlclm, cel~ ným, hegemonem), "Lučané" a jiní postupně sesto,up:h do oblasti pověstí. Ale v oné prý rozhodující bitvě u Turska (pry ~ za Nekl~a) matou různé keltismy. Sám hlavní hrdina, teprve Jiráskem prejmenovaný na "Cestmíra", se u Kosmy jmenuje "S~yr", což od-, povídá tradici germánsko-keltské (Stier) pro obecně Ide. označem

d

* Po ukončení textu této knihy se mi dostala do ~kou latin,sk~ kronika muže .' Einhard který ještě zažil jako mladlk posledm leta vlády ,Karl~ :I~~::O (tedy poČátek století) a později popsal j~ho .~ivot, hlavně.va~eč~~

9.

• ' M'J. l'čI' z·e po vítězny' ch bOJ°ích s Bavory (BalOarn) se utkal s• JakýmisI azem. I , . ou I ° ° ·'kar tslovanskými kmeny, jimž Germáni říkah "Sc1avl , a e 001 sami SI rl I Veletabi (!). Tedy "V1tavi" či "V1tavané".

79

býka jménem taur-, tor-, tur. Vkraji se nacházejí sošky býků a nejvyšší pahorek se zde jmenuje "Ers" (keltsky hrdina, srv. řecké héros). Je snad tato pověst výsledkem kontaminace vzpomínek na dvě či více různých bitev? To se s jistotou sotva dozvíme, ale kontakt na jih ustupujících Keltů se slovanskými kmeny je tak i jinak dostatečně potvrzen.

Stromy Naši předkové v pravlasti žili převážně životem značně přízem­ ním - v tom se od nás nijak nelišili. Jestliže je řeky zajímaly jen kvůli vodě, případně kvůli rybám jako potravě, tak to bylo i se stromy. I když kmen dry- převzali všichni Ide. až do nových vlastí, už v pravlasti se z významu "strom" měnil spíše ve význam "dře­ vo" a jako takový se ozývá všude od řeckých Dryád (lesních panen) až po slovanský kmen Drevljanů. Ale rozlišovat jednotlivé druhy lesních a divokých stromů je ani nenapadlo - ani jediný z nich nepřešel jednotně do nových vlastí. Ostatně na té víc než tisícileté pouti do nových vlastí se nejednou druhy stromů mě­ nily, takže to ani vůbec možné nebylo. Sotva dva či tři druhy stromů mají dnes podobný termín u dvou či tří ideo větví, což však může být i přejímka či náhoda. Nejčastěji uváděný případ germ. buche a slovanského buk, snad i lat. fagus (ovšem změna kmene a > u je velmi vzácná) je záležitost nejistá a nic z ní neplyne, tím spíše že u Řeků fégos (dórsky fagos) znamená dub. Vysoce cenné plody, jež mají stejný slovní základ u všech evropských národů (víno a oliva) nejsou z pravlasti, ale byly během cesty na západ převzaty od Semitů či jiných jižněji sídlících národů .

-',. .,.\1'" .... ,...80

6]

Podivuhodné cesty některých slov za šest tisíc let

Od Bhagavadgíty po Argentinu ...

vověké hudbě Beethovenově, Wagnerově a Smetanově (VII. symfonie, Měsíční sonáta, Lohengrin, Dalibor aj.) zářnými tóninami A-dur, Fis-dur, cis-moll až dodnes.

Jestliže jsme v minulé kapitole ukázali, že z bezprostředního přírodního prostředí leccos zdánlivě důležitého z pravlasti do nových vlastí vůbec nepřišlo, tudíž že v pravlasti na tom lidem moc nezáleželo (zajímala je voda, ne řeky, dřevo, ne stromy a jejich druhy), je naopak o to pozoruhodnější, že někte­ rá slova se z pravlasti rozvinula a dosáhla neuvěřitelně širokého obsahu i rozsahu. Jsou to především slova, označující velmi nápadné fenomény, přicházející z "nebeské klenby". O jejím fyzikálním základu a astronomickém rozsahu samozřejmě neměli naši ideo předkové v pravlasti ani potuchy (ostatně zdrcující většina lidí se o ně vůbec nezajímá až dosud a svůj "světový názor" vyznává bez nejmenší znalosti svě­ ta), ale tyto fenomény je naplňovaly úžasem, vzrušovaly je a fiktivně zvýznamňovaly cokoliv, čeho se dotkly, - věci i osudy lidských jedinců. Byly to hlavně fenomény záře a svět­ la, jež se sice také přímo či nepřímo dotýkaly tepla a léta, zájmu žít a přežít, ale jakoby zvýrazněně. Ide. kmen ·argj. Carg, °ardž ... ) označoval vždy cosi zářivého, a to stříbřitě, jasem typu měsíce a hvězdného nebe, tehdy zajisté mnohem jasněj­ šího než dnes. Ind. ardžuna (jasný), tak i hrdina Bhagavadgíty Ardžuna, "knížecí jasnost", írán. ardata, řec. argos (jasný, bílý), argyas (stříbro), nikoliv však Artemis (to slovo je spíše semitského původu, všude v okolí je zářivá děva zvána Diana), lat. argentum (stříbro), ardeo (zářím), obojí též v ital. a franc., franc. též "peníze", odtud i názvy Argentina, Alžír (Argella), Ardennes (pohoří). V germ. chybí, slovan. zarja (zář) snad možné, ale nejisté. Zvýšený zájem a přímo uchvácení ide.lidu stří­ břitým jasem měsíce a hvězd je vysvětlitelný tak, že v horkých obdobích bylo nutno (podobně jako u Semitů - viz stanovení Velikonoc dle úplňku měsíce) putovat v noci. Je však podivuhodné, že tato uchvácenost nočním světlem přešla až do evropského novověku má např. zcela osobitý projev v no-

Planety naší sluneční soustavy mají dnes jména podle řím­ ských bohů (s výjimkou řeckého Urana, ježto podobné božstvo Římané neměli), ale smysl jednotlivých označení planet (a jejich problematické astrologické výklady) je mnohem starší než Řím a sahá až do staré Babylonie, ne-li k Sumerům. Tak zejména druhá planeta - nejjasnější "hvězda" našeho nebe - byla vždy chápána jako božstvo ženské, ale ne jako stříbřitá noč­ ní chladná svobodná Diana, ale - protože ji lze vidět vždy jen jako večernici či jitřenku v zlatisté záři slunce, jako bohyně dceřinná, závislá, zlatitá a pozlacená, ale i ochočená patriarchátem, klasicky krásná tvary podle vize a sexuálního doteku mužů. Ide. °aues-, °ausr-, ·austar (zář), ind. usa, írán. uša, řec. eos (dór. aos) - jitřenka, lat. aurum (zlato), aurora (jitřenka), auster, australis (jižní, resp. východní vítr, pak směr vůbec), odtud i pozdější názvy Austria (Osterreich), Austerlitz (Slavkov), Esztergom (Ostřihom),Austrálie, lit. ausis (zlato), dělení Gótů na Ostrogóty (východní) a Vizigóly, staroangl. království Essex a Wessex (dnes v sjednoceném Německu pokleslé dělení na "Ossi" a" Wessi") , stslov.za ustra (za jitra, zítra),jitro, jitřenka, ve staré germ. byla Austro bohyně jara, odtud Os tem (jarní svátky, Velikonoce, vejce a jeho "zlatý" žloutek a jeho barvení jako prastará pohanská tradice). Souvislost s antickými jazyky ovšem u Slovanů chápána nebyla, takže smyslu slova"Aurora" 1917 ani potom nerozuměli, rozumě­ li jen jejímu výstřelu na Něvě v Petrohradu ... Český výraz "zlato" (stslov. již bylo "zlato", rusky zoloto) souvisí stejně jako něm. gold s ideo kmenem ghel, ghle pro žlutou barvu zlata

82

83

Od planety Venuše po

výstřel

Aurory

a sluneční záře. (V novodobé hudbě je pro tuto typicky denní záležitost výrazem v hudbě klasiků, romantiků i dnešní příznačná tónina E-dur, tónina slunce, polední záře, zlata, žáru až ohnivého vrcholného léta, jen výjimečně v H-dur pře­ cházející až v orgiastické opojení vesmírným zářným celkem jednoty života a smrti, od Brunhildina ohně k Isoldině smrti z lásky.

Bílá a červená - dlouho bez modrého klínu Také bílá a červená barva mají základ už z pravlasti, a to rovněž pro zvýšený zájem našich předků pro vše jasné, zářící a ozářené, v prvním případě z velehorských vrcholů ajejich ledu, v druhém ohně, žáru, resp. požáru. Ide. ·albhos-, řec. alfos, lat. albus, odtud i slova "albín" (mutant kteréhokoli živočicha do běloby), albatros, album (dosud bílá kniha, připravená pro vyplnění), hory Albánské (vých. od Říma), podle nich snad i novodobý umělý název Albánie pro zemi Skipetarů, reliktu starých ilyrských kmenů. O stgerm. základu alb-, elb- bylo pojednáno již v souvislosti s řekami. Ideo ·reuth- (pro všechny druhy červeně od rudé po růžovou), ind. rohita, írán. raoidita, řec. erythros, lat. ruber (odtud rubín), rosa (růže), ale ital. rosso bude spíš vlivem Gótů a Langobardů z germ. rot. Slovo "červený" je pouze u Slovanů (odtud i mě­ síce červen a červenec); jeho výklad od jistého druhu červů jako barviva látek není pravděpodobný. Spíše jde o barvu tváří i těla nemocného, jelikož se předpokládalo (vlastně celkem správně), že nemoci jsou často způsobeny jakýmisi "červy" v těle (bakterie, viry, etc.). Ze všech slovanských jazyků pouze slovenština nedovede vyjádřit rozdíl mezi různými druhy červeně, ježto byla po tisíc let nejvíce tísněna a izolována. [Po dosažení svobody místo aby své mezery vyplnila, prohlásila je za svá "špecifika" (tak např. spisovně zakazuje pa-

84

sivum, vokativ aj. jako domnělé "bohemismy", ač v lidové slovenštině existují): je tak možno formulovat obecné pravidlo, že specifikum jakéhokoliv jazyka (čijazykové skupiny) nemůže záležet v jakémkoliv nedostatku.] Ze všech barev společný slovní ideo základ nemá pouze barva modrá (rozuměj sytá tmavě modrá), protože byla v přírodě vlastně zcela mizivou záležitostí (barva několika nevýznamných kvítků), ale jinak je spíše "umělá", daná až technickou výrobou. Ve středověku proto i zvýjimečňovala aristokracii (viz "modrá krev", safíry vedle rubínů na české královské koruně apod.). "Nebeský blankyt" byl ve starověku řazen spíše k bělobě (lat. caeruleus - nebeský, řec. aerios -vzdušný): kmen blanc-, blanche, ital. "bianco" (šek) jsou až z pozdní latiny a znamenají bělobu (srv. Mont Blanc). Modrá barva jako jediná vů­ bec tedy nemá kořeny z pravlasti, nýbrž (až na pár drobností) je až plodem techniky. Dnes lze touto nepřirozenou barvou zajisté pomalovat téměř úplně cokoliv. Nelze však vyšlechtit modrou růži aj. Na zelenou neupozorňovalo nic senzační­ ho, naopak tehdy byla z těch samozřejmostí, jež ani jméno neměly. "Zelení" vznikli až s jejím dnešním ohrožením.

Počátky

astronomie

Hvězdné nebe nad námi - podle filosofa Immanuela Kanta jedna z oněch jen dvou věcí, která je (spolu s mravním zákonem v nás) hodna našeho nejvyššího úžasu - toto hvězdné nebe bylo pro naše předky v pravlasti stejné jako pro nás (neboť šest tisíc let je z astronomických hledisek řádově rázU milióntiny). Patrně však bylo daleko jasněji, a proto i podrobněji viditelné, neboť tehdy lidé ještě neničili svou planetu zhoubnými emisemi kouřů a jedů. Nebeské jevy už tehdy budily úžas, ale podle svědectví jazyků to vypadá, že posléze vítězilo hledisko antropomorfní, až utilitární (jehož dědicem

85

jsou dodnes postoje astrologů, jež dokazují jediné: jak naivně lidští jedinci svou efemérní existenci ve vesmíru pře­ ceňují). Centrem pozornosti samozřejmě bylo slunce, jež našim předkům splývalo s teplem, jarem, životem, přežitím, nic více. Ide. 'sauel-, ind. savar, írán. hvar, řec. hélios, kelt. heol, lat. sol (ital. sole, ale franc. solei! pochází z pozdně latinské zdrobnělinysoli(c)ulum), staroisland.sol, gót.sunno, něm. sonne, praslovansky sin, stsl. už zdrobnělina slunce asi z pův. feminina slunice (jako "dennice") se sklonem k masko slunec (jako v češtině stálé zaměňování Týnec - Týnice; srv. též malostranský tvar "U Dvou slunců"). Fenomény noci probouzely fantazii nejen v souvislosti se spánkem a snem, ale i se sexem, rodem, nočním putováním za horkých měsíců aj. Význam hvězd a jejich polohy už proto znali - zda však výraznější z nich již také jednotlivě odlišovali (např. nejjasnější hvězdu severu Siria), není doloženo. Ide. 'ghoigr-, stslov. dzvězda, jihoslov. zvigezda, rus. zvězda, pol. gwiazda, řec. astér, astron, gót. staimo, něm. stem, angl. star, lat., ital. steUa (asimilací zesler-Ia). Že si povšimli zvláštnosti planet, prudce měnících svou polohu, je navýsost pravděpodobné, ale nedoložené (teprve Řekové v nové vlasti zavedli pro ně slovo planétés, tj. bludný, pohyblivý). Měsíc na obloze Indoevropané ještě nepochybně nepropojovali s měsícem kalendářním, který teprve začali určovat (úkol dodnes obtížný). Ide. wuksna (měsíc na obloze, světlo), lat. luna (na obloze), ale lumen, lux (světlo), odtud často jméno Lucius, Lucia, Lucifer (jitřenka, v křesť. nejvyšší "padlý anděl"), řec.leukos (světlý, zářivý) snad i slov.lúka, luh ("světlé místo" v lese). Ide. 'ménót, méns (měsíc času), ind. más, írán. má, řec. més (časově), mén (na obloze), lat. mensis (časově), odtud menstruus, se-mes!ris (šestiměsíční, půlroční) aj., něm. mond (na obloze), mona! (časově), stslov. měsec. Počátky astronomie vě­ deckého typu však nevytvořili Indoevropané, ale staří mediteráni a vlastně národy od Cíny přes Babylonii a Egypt až

86

, . e ted kultury se sklonem k panY Indoevropané brzy začali k předkolumbovske Amenc" . l"smu zatlmco teismu a umversa I ' h b e'ho I'ndividualismu a egok V'V't mor z ou n po planetě pa SIr.1 v ' t ' úspěchy" se dnes celá placentrismu, skrze Jehoz "zavra ne neta hroutí do záhuby.

Jak se lidé navzájem vyvyšují a ponižují ... .v k nad člověkem byly dány patriPrvní projevy OCI ~~ov.ě ~ dk v pravlasti ho důsledně re archátem: mezI naslml pt Ylat patres) ať už jejich po.. t ,,, (řec pa eres,· , uplatmli "o cove ' . , r nějakého vojevůdce, urstavení vzniklo dědičně Čl svevo I v. rodu případně vojend ' v'nnost kmene CI , čovali každo enm ~.I. d J .. h moc _ naprosto svévolná lastně ještě dána výsaskou akci, dělbu konstl apo . eJhlc I telná - nebyla te dYv řib 10 spíše až v nových vlasa nekontro ova. . '. dami majetku Čl vlas~~I~~v\:o: rice. Ale až z pravlasti a dotech spolu s p.oStU?UJICI :too ~ohoto prvního "vydělení" dnes nesou Ide. Jazyky .. ,py. v m i snižování druhých. ,,,. d ěch nad Jmyml a ovse . d 'tis írán. paiti (pán, vládce), řec. a "vyvýšem J,e n Ide. 'potis (pan rodu), m . pa'l ' církvi pak oslovení kně'd tyran v pravoS avne k des-pota (vla ce" , . ocí manžela a počát Y . v mi byť poutanyml m . " ze). I mezI zena , , h" byla některá "potma , " zadních komorac , zharemovam v " v' omezené oblasti správy Ol mpu Héra), ovsem Jen v . ' v ' at otis (mocný), potentza, po(ta k na Y domovního hospodarstvl. ~ :. p ) possum (z pot-sum) mo) potior (zmocnuj1 se , v testas (moc, ( , domu) stslov.gos-pod (prehu, smím, dovedu; lot.pats ~an č Vst'ln'ě J'en J'ako oslovení v. ' .. v Slovanu, v e v ' zllo u vych. a JIZ.. v., tak bylo tabuizacně chrakřesťanského Boha, }ehoz iJ~~:: Židů slovo Adonai nahraněno před zneuctěmm, as VJ 'ch vlastech se spolu s rozv,· énolahve). novy , zovalo b OZl Jm . V'l' podkládat své postavem tví despotl naucI I boží", resp. povojem ná bozens . a libovůli nábožensky, vyhlašovah se za "syny

n:

v

81

tomky bohyň či zbožněných předchůdců. Bylo proto ohromným dějinným činem, když (po celkem málo úspěšných pokusech některých řeckých městských státečků) asi 510 př. Kr. v Římě po svržení jedné dynastie nezavedli jinou, ale zří­ dili politický systém pro všechny (res publica), založený na dělbě a kontrole moci, jež byla zajištěna kolegialitou (dva konzulové), dočasností (voleni vždy na pouhý rok), diskusemi v senátu i lidových shromážděních, imunitou "tribunů lidu" atd. Tento způsob pokrocení mocných přinesl Římu neslýchané úspěchy a - ač prošel ještě mnoha zkouškami - ve 20. století - ukázal se jako jedině možný pro samo přežití lidstva. Také označení pro lidi jakkoliv porobené sahá až do ideo pravlasti: ideo 'orbho (osiřelý, vyděděný, opuštěný), ind. arbha (slabý, dětský), arm. arb, řec. orfanos, lat. orbus (vesměs sirotek, bezdomovec), něm. arbeit, rus. robota (práce vůbec), čes. robota (práce jen vynucená, nevolnická), stslov. rab (otrok), čes. robě (dítě), dialekticky "roba" (žena žijící s mužem bez řádného sňatku, rusky rebjata (děti, metaf. vojáci), jihosl. "roba" (člověk snížený na zboží, pří­ padně zboží samo), asi i lat.labor (práce), přecházející do románských jazyků i angl. (,,1" dáno disimilací od závěrečného "r"). Je vidět, že práce, o jejímž tvořivém smyslu snili vizionáři, se většině ideo lidí jeví jako úděl vyděděnců a otroků ...

Dětské

žvatlání a jeho dalekosáhlý vliv

Jsme-li už u údělu "robátek", podotkněme dodatkem, že i typické projevy dětského žvatlání a slov užívaných ve styku s docela malými dětmi jsou také již ze společné pravlasti a setrvávají dodnes u všech ideo národů v jádře beze změny, leda v transkripci (náš pes štěká "haf-haf", německý "wauwau" apod.). Dítě zhruba jednoroční se nejprve musí naučit opakovat jisté jednoduché zvuky, pak pochopit, že ten kte-

88

rý výraz souvisí s tou či onou věcí či činností, naučit se tedy nejprve řeči, kterou se později bude zase musit odnaučit (neboť i v tom je ontogeneze jedince zjednodušeným opakováním fylogeneze lidstva). Není zajisté nutno zde uvádět více případů různých "ham", "brm-brm", "e-é" se všemi drobnými průvodními jevy, např. že kočce někdy zůstane slovo "či-či" i jako jméno, ale na to reaguje zdráhavým přícho­ dem jen v rámci lidského domova, kam se vetřela kvůli teplu - ale pokud je tak oslovena v poli, kde se vrací k své při­ rozenosti, rychle uteče. Zmínili jsme se již, že dětské breptání dost lidí (muži mnohem více než ženy) přenáší i do oblasti erotiky a sexu, aniž se však k tomu jiným přiznají. Žijí "dvojím životem" stejně jako ta kočka. (Ceština nemá vhodné výrazy pro skutečnost, že "Lallworte" se snadno mění v "Koseworte" ... ) Navozování atmosféry domova a dětství mů­ že zklidňovat i dospělé a staré lidi v jakýchkoliv těžkostech. Stále se opakují příklady toho, kdy někdo jako kdysi Caesar uklidní rebelující či zoufalé vojáky pouhým oslovením "Quirites ... " (slavnostní oslovení občanů Říma)! Za zmínku stojí jen ty případy, kde v ideo jazycích některý zvuk z původně jen "dětské hantýrky" pronikl dále. Tak třeba zvuk ideo 'balbal (blbl) se vyvinul nejen v čes. blábolit, rus. bolobolit, čes. blb, balamutit, breptat, blekotat aj., ale např. v řečtině přešel k označení cizince, "blekotajícího" nesrozumitelnou řečí, řec. barbaros (zprvu bez hanlivého rázu, ale již ve starověku a všude později pejorativně a pohrdavě). Kmen babnabyl někde významu otce (ital.), jinde dítěte (angl.), u nás pouhou kvantitou mění sympatickou "starou matku" v opovrhovanou "babu".

89

7]

Náznaky filosofického

poznání světa v pravlasti

90

Orientace člověka ve na bodu nula

světě

nikdy nebyla

jí jen málokteří jedinci. Ale už tehdy - tedy i vide. pravlas-

ti - byly dány veškeré předpoklady alespoň elementárně zachytit nejeden problém, který se mnohem později stal před­

Nemusíme snad příliš zdůrazňovat, že o skutečné filosofii, jak vidíme její klasiky od Platona a Aristotela přes Voltaira a Kanta až k dosti nepřehlednému a roztříštěnému dnešku, nebylo a nemůže být u Indoevropanů v pravlasti ani potuchy. To ne hlavně proto, že ještě neměli abstraktní pojmy (tj. např. svě­ ta "vůbec", jsoucna, života, dobra atd.), neboť jistá značně moudrá orientace lidí ve světě byla možná i formou mýtu, který tradoval dalším generacím ne abstrakce, ale typy lidí, typy životních situací atd. Ale naši ideo předkové v pravlasti se ještě ani k mýtům nedostali (to je zřejmo z toho, že nám dochované mýty homérské, indické aj. jsou v každé ideo větvi zcela jiné obsahem i jmény hrdinů). Mýty začali tvořit až v nových vlastech, nepochybně v kontaktu a vlivem duchovně vyspělejších, byť přemožených mediteránů. V pravlasti převažovalo primitivní magické myšlení s jeho fetiši a totemy, tabuizacemi a rituály, nic více. Naopak ale nelze popřít, že toto všechno nebyly snad jen pouhé nesmysly, nýbrž i v rámci magického myšlení se prosazovaly a musily prosazovat jisté prvky poznání pravdy o situaci lidí ve světě. Od té chvíle, kdy se od jiných primátů vydělily hominidní skupiny snad, ale zcela určitě, když se z nich vyčlenil člověk kromaňonský, přímý předek všech dnes žijících lidí (řádově před 100000 lety), vznikly první projevy myšlení, základy řeči v našem slova smyslu (tj. nejen schopnost jistými ustálenými zvuky označovat situace standardní pro celý živočišný druh, ale schopnost jistou libovolnou invencí a konvencí označo­ vat jevy a děje, již někde za kopcem týmž druhem člověka označované akusticky úplně jinak), vznikla možnost kombinace myšlenek, pro kterou sebe sama tento druh později nazval poněkud nadneseně "homo sapiens" (člověk moudrý), byť i dodnes o skutečně moudrou orientaci života lidstva usilu-

92

mětem uvědomělé péče filosofů.

Předehra vulgárního materialismu a konzumentství Je pozoruhodné, že doslova ve všech ideo jazycích - v pravlasti i v "nových vlastech" a dodnes - existuje nápadná podobnost tří významných sloves naprosto odlišného významu, a to slovesjísti,jíti a býti (jím,jdu, jsem;jí,jde, je atd.). Jde o náhodu? Ci snad původně ta slovesa tak docela odlišná nebyla? Resp. mají - snad v minulosti nám již zcela nedostupné něja­ kého společného prapředka? Srovnejme nejprve zevrubněji: 1) Ind. admi (jím); řec. edo, edomai (sytím se), ededetai (najedl se); lat. edó, és, ést (jím ... ), édí (snědl jsem); stněm. étann, něm. essen (z etsen) jísti; stslov.jad (jídlo),jam (jím), jast (jí); srv. též české sním, snídaně, jedl a snědl). 2) Ind. éml~ éti, imáh (jdu, jdeš, jde), řec. eimi, ei, eisin, litevsky eimi, eisi, eiti; lat. eo, ís, it; stslov. íti (jíti), ido (jdu). 3) Ind. asmi (jsem); řec. eimi, ei, esti(n), litevsky esmi, esi, esti; lat. sum, es, est; gót. im, is, ist; stslov.jesm,jesi, jesti. Shody jdou někdy až do komična, tak např. lat. iens (jdoucí) a ens (jsoucí), v němčině se úplně stejně vyslovuje ist (je) a isst (jí). Je možné, že v celé ideo oblasti i pravěku jde jenom o shodu náhodnou, ale je přece pravděpodobnější, že tu působila reflexe pro to trojjediné, čím mohl (a může dodnes) žít člověk na nejprimitivnějším stupni svého vývoje. Neboť on hne kostrou (jde) jen za tím, aby ukojil svůj základní interes (jíst), v tom tkví celá jeho existence (jen tím "je"). "Jsem na světě proto, abych jedl rýži," říká staré čínské úsloví. A i proti již vyspělé antické filosofii Platonově a Aristotelově

93

pozvedali svůj hlas různí pseudofilosofové typu hedoniků a Epikura, kteří tvrdili, že hlavním smyslem filosofie, resp. jedinou pravou "moudrostí" je ukájet své rozkoše. Tehdy to nemohlo být pro přežití lidstva bezprostředně nebezpečné, ale jestliže i ve věku rozpoutaných ohromných technických sil toto konzumentské pojetí života převládá u zdrcující většiny individuí, stává se podkladem sebevraždy lidstva. Nenajdou-li relativně opravdu moudří lidé účinné zbraně proti této masové ubohosti, pak prostě proti zkáze zbraně nebudou.

Jak lidé musili

pracně

sbírat první myšlenky

Rozvoj myšlení byl u dávných lidí proces dlouhodobý, pomalý a namáhavý. A vlastně u spousty lidí je tomu dodnes. Tak např. velká řada žen, i když jsou třeba od přírody nadané, jsou zároveň líné myslit, přenechávají to muži blaženě s hlavou na jeho ramenu a samy zapínají vlastní myšlení jen tehdy, jsou-li nějak podrážděny. Náš předek v pravlasti musil své myšlenky i slova pracně "sbírat", což se projevilo i ve slovním výrazu. V obou klasických jazycích antiky se to uchovalo nejlépe. Ide. 'legh-, řec.legó (sbírám, mluvím, říkám tj. - sbírám slova),lexis (řeč), logos (řeč, slovo, rozum), eklogé (výběr); lat.legó (sbírám, čtu, tj. očima sbírám písmena), legio (vybraný oddíl, zvl. vojenský), lectio (četba), intellegó (chápu, rozumím), intellectus (rozum), diligo (vybírám si, mám rád), religio (vázanost, náboženství), neglego (zanedbávám, nedbám - k tomu z franc. negližé český kalk nedbalky), colligo (sbírám), collega (člověk patřící do téže sebranky), eligo (vybírám), odtud "imperator electus" (vybraný, tj. zvolený císař), kolekce, selekce, delegát, legát, a také stslov.lék (sebrané byliny), slova lékař a lékárna jsou rovněž již staročeská. V podobném smyslu též v gótštině a snad i v keltštině. Ohromný rozsah odvozenin latinského "legó" je vysvětlitelný toliko

94

od původního významu "sbírám", nikoliv od p~zd~j!í~o výVt " Ve staré češtině slovo lektvar nemelo jeste zlehznamu"C u . čující a pohrdavý význam jako v novověku.

Země byla dřív matkou,

než se stala materiálem Slovo matka má samozřejmě absolutně jednot~ý zákla~ už z ideo pravlasti, ač jeho obsah vždy poněkud k~~ls~1 ~ez~~k'cvku" a pečovatelku" což zajlste prevazně centem na "ro d I " " splývalo, ale ne vždy. Co svět je světem, kohsal akcent, navto v. ono jakje to u biblického krále Šalomouna ve známem re~~ní s;oru dvou žen o dítě, čemuž dal překvapi~ obrat ~ertol~ Brecht (viz též tradice ideo pohádek, např. u Bozen! ~emco~e v pohádce "Spravedlivý Bohumil"). Ne vždy vzmka mater= ský cit a péče z prostého těhotenství, a poro~u, ale ro~~ě~ ne vždy pouze z dobrovolného převzeb role ~eco~ate!s~e Uez může být motivována egoismem či instituclOnahzacmm ~~= klasováním čehokoliv původně lidského). Na.dto.tu ~yl,jlZ z ideo pravlasti (ba od pradávna, ještě z epochy pre~hdske) ještě třetí moment pojmu "matky" ve smysl~ ,,~el~e matky r~­ du", tj. starší ženy již nerodící, ale autontatlVne ~ozhodujl~ cí v čemkoliv z oblasti rodinné, tedy ženy, kter,e se, mlade '.ky" spontánně podřizují - to žije u některych Ide. ná"ro dlC d 'b b,vk" rodů v oslovení "staré matky", v titulu "poro m ~ I~ Y , v křesťanství kultem některých stařen a babiče,k h,rdmu: z~­ jména v kultu biblicky nedoložené sv. Anny, si1~em zej~ea u Keltů a v zemích s keltským substrátem (napr. v Č~chach ~en v krajinách jižně od Brdů, v Bret~ni, jí~ je udánl:vá b~­ bička Ježíšova "patronkou" - u Keltu byly I v ob~obl ?a~~~~ archátu tradice silných, dravých a autoritativních zen, slln~jsl V" de) lde ·máter. ind mátar, írán. mátar, lat. mater, rec. nezjm . ' " . , v Athénách (atticky) méter, ale dórsky (ve Spartě aj.) mater,

95

kelt. máthir, stněm. muoter, móder, něm. mutter, lit. moters, tocharsky mácar, mácer, stslov. máti (ovšem s 2. pádem mátere, později mateře, aj. mateřt) - tento nominativ, který má obdoby i jinde, např. v novoindickém máta, vznikl druhotně buď ze zjednodušeného vokativu nebo jako slovo "domácké" (hypokoristikon), navozující intimní atmosféru domova, což je zejména u Slovanů jev velmi častý. U řady ideo jazyků jsou však z kmene "mater" ještě všelijaké a velmi poučné odvozeniny, označující něco cosi původně s matkou souvisejícího, ale později nabývajícího vlastního obsahu někdy již od matky zdánlivě úplně odlišného. Tak řec. métra (dě­ loha), metri (macecha), stněm. modder (teta), mieder (prádlo). Slované tradičně zvali "matkou", resp. "královnou" i vče­ lí matku, okolními národy považovanou za "krále", tedy samce, zatím co za samice byli považováni trubci (srovnej dosud německé jméno - trubce "die Drohne") - zda ovšem staří Slované "rozpoznali správně" či pouze neprosadili jinde vládnoucí patriarchální "samozřejmosti", nelze již zajisté říci. Jistě to měly i jiné národy - ale dochováno máme bohatství dalších odvozenin pouze z latiny, a to dílem rozsahem jejich vlastních klasických dokumentů a přechodem do pozdější uchované latiny církevní, soudní aj., dílem společným latinským základem všech živých románských jazyků a dílem i angličtiny (od dob vpádu Normanů zčásti romanizované). Tak např. lat. matertera (teta, matčina sestra, z "mater altera"), matróna (provdaná paní, též o bohyni Iunoně, patriarchální manželce Iuppiterově, s délkou a akcentem na druhé slabice, což však pravděpodobně nebylo v pralatině ajinak obě keltské řeky z centrální Galie, jmenované Caesarem, a to Matrona a Sequana - dnes Marne a Seine - měly pří­ zvuk na první slabice, jinak by nemohla vzniknout ve francouzštině "Marne", ale Maronne s přízvukem na krátkém ,,0"). Zvlášť pozoruhodná je skupina slov matrix, materies, materia, jejichž význam se měnil od plodu z matčina těla přes

96 7

-

výhonek jakýkoliv, zvláště dosud listovím neobdařený výhonek budoucího stromku, přes šťávu plynoucí z rány stromku, nebo těla až ke dřevu vůbec, posléze k dřevu jako základní surovině, materiálu jako ve vývoji řeckého hylvé v hýlé , pří­ padně v materiál jakýkoliv, v "hmotu", jež sama o sobě žádnou hodnotu nemá, ale nabývá jí toliko lidským technickým ("arteficiálním") zpracováním (lat. ars, gen. artis). Tak se kruh uzavřel: z "matky" jako udržovatelky lidského rodu se stal materiál, součást planety v jádře bezcenné, určené pro použití a zničení, tím v důsledcích k ekologické sebevraždě lidského rodu. Nutno podotknout, že předreformační církve se částečně snažily tomuto procesu bránit tak, že centra mariánského kultu dávaly tam, kde býval zvlášť silný kult "Velké matky země" - od ruské Kazaně až po Pannu Marii Quadelupskou či Ekvadorskou, čímž se do kultu ženy, pannya matky přidalo cosi z tradice ochrany "Velké matky země". Ale bylo to v posledu slabé a dnes už to jen živoří. Přeměně matky v cosi bezcenného to bohužel nezabránilo. Podobně postupně mizel kdysi obecně ideo atribut "matky země" slovem "velká" (ide. 'meg, srovnej novoind. mahatma velký duch, řec. megalos, lat. magnus, slov. mohutný, srovnej ,,Mohan", něm. macht aj.). Bez vědomí lidí přežívá jen v označení mě­ síce "máj" (lat. maius ze staršího magios, měsíc "Velké matky", kdysi zvané (nejen u Římanů) "Magia", odtud "Maia"nejkrásnější měsíc, kdy plodnost jara přechází v léto, měl daleko hlubší kořeny, než se naivně domnívají výklady, že šlo o matku boha Herma - do té Římanům ani jiným nic nebylo. Dodatkem podotkněme, že slovo máma (jinde též má, mam ma aj.) nevzniklo od slova "mater", ale jako plod dět­ ského žvatlání a jeho infantilního napodobování. Hojné např. v Itálii, u Slovanů četné zdrobněliny (maminka, mamič­ ka), též slovo "matka" je jako i jiná slova na oka (liška, holka atd.) původně zdrobnělina. Též kult intimity domova někdy nepřímo napomáhá zanedbání odpovědnosti za svět, přírodu.

97

Žena jako ochránkyně rodu před zánikem

ha říkat "frau sagt" rovnocenně k "man sagt", což nelze do jiných jazyků přeložit), nutno říci, že míra užití gramatických rodů nemá s okamžitou rolí ženy nic společného. Původní tři rody byly v pravlasti i pak ještě u všech jazyků historického starověku, ale později někde neutrum připadlo k maskulinu (franc.), jinde zase vlivem kavkazského substrátu zmizelo rozlišování maskulina a feminina. V angličtině zmizel gramatický rod sloves a podstatných jmen vůbec.

Nejen žena v roli rodičky a pěstounky, ale žena vůbec byla již v pravlasti předmětem pozornosti. Slovo žena má prastaré společné kořeny vide. pravlasti, budila tedy pozornost tehdy již tam ustavovaného patriarchátu jako cosi odlišného, zatímco pojem muž jim prostě splýval s "my", resp. s pojmem otců (patres). Ide. ·guená, ind. gná, gená, žáni; írán. gná, žáni; řec. gyné (v 2. p. pozoruhodně přecházející k 3. deklinaci "gynaikos", odtud gynekologie); slov. žena, tocharsky šána, lat. femina (s pozoruhodným vztahem k výrazu femur (stehno) s gen. zcela netypickým feminis, patrně synekdocha obscénního pů­ vodu). Je příznačné, že v ideo jazycích souvisí slovo žena čas­ to s termínem koleno, rovněž synekdochicky, totiž se vztahem k významu "pokolení" jednoho i lidského rodu vůbec (srv. úsloví až do desátého kolena): ideo ·gen, gno (plodit, rodit), ind. žatána (narodil se), žánah (rod); írán. žatáh I(narozený), řec. gony (koleno), genos (rod), genesis (původ), genétér (zploditel), gnólé (sourozená, sestra), germ. knie, lat. genú (koleno), genus (2. p. generis) rod, generatio (pokolení), generalis (všeobecný, tj. náležející celému rodu), genitrix (rodička), ale místní jména Genua (Janov) i Genava (Ženeva) budou spíše keltského původu. Již v klasické latině existující slovo génius znamenalo tehdy spíše jakéhosi ochranného dvojníka, v křesťanství "anděla strážce", lidské "lepší já". Z řeč. i lat. moderní odborné termíny gen, genetika, genitiv aj. Velmi pozoruhodné je do třetice souvislost s významem "poznání" (jako v bibli eufemistické "poznal svou ženu"), např. v řec. gnótés, zprvu sourozenec, pak známý ve smyslu čes. "brácha"), gnósis (poznání), noésis (odtud moderní slova gnoseologie, noetikal, lat. gens (kmen, tj. souhrn pokrevných, známých, stejného jazyka), notus (známý, označený, odtud později nota, notace, notář aj.). Oproti naivitě některých feministek (zvl. ně­ meckých, přenášejících emancipační snahy i do gramatiky, sna-

Být znamená věčně vznikat Bylo by absurdní připustit, že naši předkové by již v pravlasti měli tak vysoce abstraktní pojmy jako jsoucno či vznik, tj. pro myšlenkové shrnutí veškeré zkušenosti, že něco je a čím je, tím méně pro to, že toto všechno vzniká, vyvíjí se, děje se, pomíjí a věčně se obnovuje (Goethe, Rolland aj.). Nicméně svě­ dectví vůbec všech ideo jazyků je zarážející, ba ohromující. Ide ·bheu-, bhou, bhu-; ind. bhavati (je, je tu, děje se, stává se), bhutiti (býti, stav), bhavah (být, být v dobrém stavu), bhavitram (příroda, svět), bhavanam (byt, sídlo), bhu (země, svět); írán. bavaiti, búta (je, jsoucno), búm (svět); arm. busanim (pučet); albán. buj (bydlet); kelt. buith (být), both (chýše), bod (byt); stgerm. bauan, buan (byt, bydlet), búde (chýše, dům), starosasky béo (jsem), něm. ich bin, du bist; angl. be (být); lit. búti (býti), butas (byt); lotyš. bušana (jsoucno, stav), stslov. by ti, odtud i čes. býti, byl, bych, aby, kdyby, pobyt, býval, budu aj.; řec. fyo (rodím, plodím), fyomai (stávám se), fyton (rostlina, plod), fysis (příroda, odtud již v antice fysika, nauka o přírodě), fylé (obec, skupina), fylon (rod, druh, odtud v novověké vědě fylogeneze, vznik lidstva v rámci živočišstva vů­ bec a vesmíru); ón (z vón) jsoucí, úsia (jsoucno, bytí); lat. pf. fuí (byl jsem), futurus (budoucí), forem (stlat. byl bych), fore (inf. futura "že bude"), koncovky -bo, -bis (pro budoucí čas),

99

98

•

-

-bam, -bas (pro imperfektum); fió (stávám se) apod. Slov s kmenem "s" (js, is) je poněkud méně, ale i ta jsou ve více ideo jazycích. Lat. sum, sumus (jsem, jsme); řec. ésan (impf. "bývali"), něm. sein, sind (býti, jsou), wesen (podklad, základ), gewesen (part. perf.), vše z ideo asmi (jsem), o čemž více na počátku kapitoly; české termíny ,Jestvovat'i a ,Jsoucno" jsou až novověké kalky či neologismy. České slovo "je" je abreviatura podobně jako v novověkých románských jazycích. Bylo by možno říci, že z hlediska vývoje ideo jazyků je slavná teze moderní vědy, že ontogeneze (vývoj jedince) je zjednodušeným opakováním fylogeneze (vývoje lidského rodu z přírody) paradoxně vlastně tautologie ...

"Mít" jako kompenzace nedostatečné schopnosti "být" Jeden z nejpozoruhodnějších myslitelů 20. století Erich Fromm snahu cokoliv mít jako jistý modus lidské existence, kontrastující s možností něčím opravdu "být". Ačkoliv je z jeho rozborů evidentní, že považoval modus "být" za vyšší a hlubší projev lidskosti než schopnost člověka cokoliv vlastnit, nutno dnes říci, že Fromm vylíčil protikladnost obou "modů" pří­ liš mírně - snad aby a priori neodpuzoval představitele modu "mít", za jeho života právě ve vnějškově "vyspělých" zemích již absolutně převažujícího. Věděl, že rovněž není k ničemu ono jakési pouhé sebepovyšování duchovních lidí nad jiné, jak se projevuje především v záměrně odbornické filosofii od Platona až po Heideggera. Ne u všech, ale u většiny typických filosofů, především v Německu, ale vlivem hojně ceněné německé abstraktnosti více či méně i jinde. Považujeme za nutné i při vší kritičnosti k jednostranné abstraktnosti a kultu jakési "spirituality" se vším důrazem říci, že snaha kohokoliv, aby cokoliv měl (ve smyslu osobního "vlastnictví") je v dějinách vždy vylíčil

100

(a dnes masově) vlastně jakousi ubožáckou kompenzací za nedostatek, ba často přímo absenci schopnosti na opravdu lidský způsob být, tj. postupně a vlastním přičiněním se stávat bytostí myslivou a tvořivou, duchovní a mravní, rozvíjející něco specifického ve vědě, technice, umění či politice a přitom pro tuto do jisté míry nutnou specializaci neztrácet smysluplný vstup individua do epochy, epochy do dějin, lidstva do vesmíru. Ti, kteří věnují veškeré úsilí tomu, aby cokoliv měli (ať bohatství, zisk, peníze, ale i třeba postavení, kariéru, věhlas a slávu, ba dokonce i vědomosti, i ty, jsou-Ii jen "vlastněné", lidství neprohlubují), vlastně ukazují svou neschopnost něčím být, jsou to podvyvinutí ubožáci ve zlatém rámečku. Člověk se z přírody vyvinul ne proto, aby cokoliv "měl"; tento sklon je až výsledkem dějin, resp. je plodem toho, že do lidských snah se zapletla jistá osudná chyba (tj. jistá tendence jednostranná a včas nekorigovaná). Je příznačné, že slova "mám", "mít", "majetek" apod. (neplést se slovem "mít" ve smyslu mít povinnost, úkol něco pro jiné dělat, něm. soli, lat. debeo) nemají společný ideo základ z pravlasti. Výrazy pro vlastnění (např. lat. habeó či řec. echó) sice měly před klasickou epochou jakousi předehru, ale ta do pravlasti a jejího relativního společenství ideo jazyků nesahá. Ostatně co by tehdy lidský jedinec mohl osobně vlastnit? Žít a přežít mohl jedinec jen v ně­ jaké smečce či tlupě, řádově nejméně v desítkách, jinak by nepřežil ani tři dny nejen kvůli dravcům, ale i pro psychický šok z osamocenosti, jak tomu dosud bývá, a nejen u tzv. primitivů. V oněch tlupách, rodech a kmenech, nomádujících tehdy v pravlasti, ony již tehdy známé nástroje a zbraně typu motyčky, luku či nože patřily všem, i když jich zajisté ne všichni užívali stejně obratně a stejně často. Ale "majetek" to zajisté ještě nebyl. Ten vznikl až v "nových vlastech" spolu s děl­ bou práce, náročnějšími technickými postupy a nenápadnou přeměnou schopných "náčelníků" v panovníky a mocnáře. Proto také ve starém Řecku výrazněji než u jiných ideo větví. A i když

101

se někde ve starověku a pak během celého středověku ustavili vévodové a králové nám dobře známí, pro většinu lidí se tímto vydělením šlechticů a "mocných" mnoho nezměnilo. Co většina lidí až do konce středověku mohla "mít"? "Měli" pře­ devším hlad a bídu, trpěli nedostatkem majetku, ale ne ještě vázaností své mysli na majetek. Kult vlastnictví a majetku u většiny je až typickou záležitostí novověku s jeho průmys­ lem, rozmachem techniky, nových specializací, obchodu atd. Teprve 19. a 20. století začalo chrlit rok od roku na trh vždy více věcí, které od té doby začínají vázat pozornost vždy větší a větší části lidí, asi jako přemíra hraček dovede zblbnout dě­ ti. Masově se rozvinulo domnění, že to hlavní v životě je "štěs­ tí", jež je domněle plodem majetku čehokoliv od šperků až po automobily a "vlastní dům". To, co při jen trošce rozvahy evidentně patří do oblasti "prostředků", postupně vytlačilo vlastní cíle lidskosti a samo se prohlásilo za cíl a samoúčel. Většina lidí neměla prostě ani dost nadání, aby nepropadla kultu pohodlí, "klidu", odpočívání a pasivního přihlížení na okolí. Lidé už si převážně vůbec nedovedou představit život bez televizoru, a to proto, že sami již ani nechtějí žít, nýbrž chtě­ jí se jen dívat na život jiných. Je to vlastně tragikomické, že hlavním bůžkem naší doby se stal automobil, tedy dopravní prostředek, jehož původním posláním bylo, aby se lidé žijící zde přepravili prožít něco lidsky hodnotného někde jindea hle: oni nalezli sebe sama v tom přesunu. Mohou být "šťast­ ní" při podobném přesunu jistě hlavně proto, že jinak v životě chodí stejně jen od ničeho k ničemu, tj. např. od bezduché mechanické práce k stejně otupující "zábavě", umožňující jim opět jen "přihlížet". Kult "úrovně života" je příznačný u těch, u nichž lidskost života stejně žádnou úroveň nemá. Prázdniny a "pracovní volno" milují především ti, pro něž sebedelší dovolená stejně k ničemu není, nemůže je osvěžit, neboť nemají nic, co by osvěžila. Stálým střídáním různých druhů nudy se majetní lidé urychleně blíží k hrobu, což jim ovšem musí zů-

102

stat tabuizováno. Sloveso "mít" (na rozdíl od slovesa "býl") nemůže stát nikdy samo, ale musí mít u sebe nějaký předmět ve 4. pádu (gramaticky řeče~o: je ~řechod~~) - pOdobn,ě,: ti~ modus "mlt . TI kd o St Ylem svého života klaSIcky predstavuJI • ne dove dl'I by't am. , • 'd by't s nxxím protože by absolutne mUSI pora "l., , •. chvíli sami se sebou, tj. přemýšlet o sobě a S~ys~u sve~o z~~ota: Je paradoxní, že právě ti, kteří platí za klaslcke "egOisty , sv~ vlastní egó (řec. i lat. "já") naprosto ignorují, úplně ztracem ve věcech kolem sebe.

lpěním na věcech upadá i obratnost mluvit Je proto přirozené, že v posledních třec~ čt.:ře~h ge~~r~cích i samy ideo jazyky značně degenerují a ztraceJI sve tr~dlcm rozmanité schopnosti. Tak např. i ty ideo jazyky, ktere byly kla~ sicky bohaté svými slovesy a adjektivy (na p ~~zyky slov~nske a románské) poslední dobou prudce zmnozuJI ~rekve~C1 podstatných jmen (a také substantiv slovesn~ch, mf1~C1 s~ov ~a -ení -ání apod.), což je jen z menší části vhv germanskych Ja: zvláště angličtiny, ale především podvědomé tendence zy k u, . . f I' . k rovádění odlidštění", tj. k jakési anonymlzacl, ata Iza~1 a ~'ír:u k mravní neodpovědnosti za "probíhání dění". Začíná mIzet slovo "zabil" a nahrazuje se nezávazným "došl~ k usmrcení". Člověk vyrostlý ve dvacátých letech žasne, kdyz ~enn~ v televiznich zprávách slyší jakousi podivně, resp. domnele ucenou češtinu typu vět "snažil jsem se o provádění umělého dýchání", edávám souhlas k oznámení onemocnění". V živých sloves~ch tvarech zůstává jen několik málo slov blí~k~c~ ~l?vesu '1" všechno ostatní se přesunuje nejprve do mfmltlvu, pak ,,~Ipř~vážně do podstatných jmen slovesných. (Parodujeme: uz , • 'h "Postupující zatlačování" živých sloves "tende.ncl ~~e~e o vy. d· a'ní" J'e proJ'evem snažení" lidí bez vzdelám JevIt se poJa rov " • " • sluchačskému okolí jako lidé "mimořádného vystupnovam mys-

!.

103

lení a vzdělání...") Ve skutečnosti ústup sloves - jako druhu slov aktivitu, angažovanost - je součástí alibismu, pasivity, lhostejnosti k osudu lidského rodu. Mravní krize způsobila krizi ekologickou i populační, rozmach narkomanie, nemoci, a cynické sebevražednosti, protože lidé ztratili perspektivu smysluplného rozumného života, a proto jim zbyla jen snaha svůj rozum otupit a sebe sama zničit. To se nutně projevuje i v lidské řeči, takže dnes už se neřekne poctivě jako Achil1eus Agamemnonovi "ožralo, svinský pse", ani "opíjí se", ale onen člověk je chudáček "závislý na alkoholu". Soudci pak mnohonásobného vraha posoudí mírně, protože byl k svým hrozným činům geneticky či jinak "předurčen". Ale ti soudci nechápou, že oni jsou předurčeni co nejpřísněji před ním společnost chránit ... Toto přepisuje, slyším (4. 8. 1997) v televizi ministra financí "měli jsme jednání". A při korektuře (12.4.00) slyším, že "parlament dosáhl dosaženÍ..." Žasnu, co vše lze "mít" ... vyjadřujícího činnost,

Objevení "sebe" a "svého"

~

S právě rozebranou hrozivou historií pojmu "mít" samo-zřej­ mě úzce souvisí i vývoj pojmu čehokoliv "svého" a "sebe" jako někoho vyděleného od jiných lidí. Tyto pojmy jsou však starší a mají vide. pravlasti širší kořeny než pojem "mít". Neboť jestliže v tehdejší společnosti nějaký osobní majetek v pravém slova smyslu ještě existovat nemohl, něco svého mohl mít i nejprimitivnější člověk, např. svou matku, svou sestru, svého náčelníka apod. Lidské "já" hrálo zprvu v kolobězích přírodní­ ho dění roli zajisté jen nepatrnou, bylo plně začleněno do pojmu "my". Ale v oné byť ještě velmi primitivní, ale přece již patriarchální struktuře společnosti, jak se rozvíjela již v pravlasti zhruba mezi lety 4000 - 3000 př. Kr., již pojem něčeho "svého", sobě bližšího mezi ostatními, tím i pojem sebe sama existova1. Byl nesen obecně ideo kmenem '-seu-, suedh, se- Uen vý-

104

jimečně

- jako obvykle v řečtině he-, heau- apod.). Také již existoval smysl pro zvratnost sloves (tj. případ, kdy činnost z člověka vychází, ale i k němu směřuje, někde vyjádřený tzv. středním rodem (medium), jinde partikulemi typu našeho se, si. Rozvíjel se smysl pro to, že mezi pasivem a aktivem je cosi uprostřed - např. zraňuji, jsem zraňován, ale i např. zraňuji se ... Ide 'seu-; ind. svá; írán. hvá; řec. heos, hos; lat. suus; stgerm. swás, něm. sein; slovan. svoj; česky svůj, svá, ale i svoje, svoji; srovnej ideo 'svesor (sestra); ind. svasar; lat. soror; stněm. swester, něm. schwester, ale odtud i slova švagr, švekruše, přejatá z němčiny do češtiny; česky sestra, sestřenice, donedávna i "sestřenec" (syn sestry či sestřenice), nikoliv však slovo svoboda, jež je pouze u Slovanů. Je však možno, že kmen sue, seurb apod. v ideo oblasti je ideo původu jako označení pro sousední kmen (srovnej stněm. Suevi, něm. Schwaben, u Slovanů několikrát se opakující označení "Srbové", v Lužici, v Cechách pro označe­ ní západních sousedů staročeského kmene východočeských "Charvatů", u Jihoslovanů obráceně). Snad i "Sabini", nejbližší sousedé prvotního Říma. Německá filosofie mnoho uvažovala o charakteristice pojmu "selbst" - úvahy jsou prakticky nepřeložitelné do jiných jazyků. Jestliže opravdu víme, co znamená dnes slovo génius a plýtvá se jím (viz "geniální závodní kůň" u Roberta Musila), tu zajisté je snadno odlišit všem osobitost ("selbst") geniality Goethovy na rozdíl od geniality např. Napoleonovy či Beethovenovy z téže doby, ale bude nám dosti těžko odlišit ji od osobitosti Schillerovy. To však připomíná, že i všeslovanské slovo osoba a její novodobé rozvinutí v osobnost a osobitost jsou od kmene "svo- ".

Svoboda je víc než opak otroctví Ideál svobody je historicky jedním z nejpozdějších - a také filosoficky jedním z nejsložitějších pojmů a ideálů lidstva, takže

105

samozřejmě v prvotních společenských formacích ani v patriarchátu ideo pravlasti neexistoval a nemohl existovat (ostatně i dnes mu hlouběji rozumí jen nepatrná část lidí kterékoliv civilizace). I v demokratických formacích dneška jej většina chápe v nejlepším případě negativně (jako svobodu "od něčeho", tj. od tyrana, pána, šéfa, nutnosti, od povinnosti cokoliv "musit" atp.). Vide. pravlasti nebylo ani toto dost primitivní pojetí svobody možné. Tehdy ještě šlo výlučně o to, žít a přežít jako jedinec i jako rod, což tehdy nebylo a nemohlo být rozlišováno či kladeno proti sobě jako dnes (a bylo to tehdy - ne dnes! - biologicky i geneticky v pořádku). Ponětí o "svobodě" patří až k historicky následujícím, pozdějším stupňům civilizačního procesu, procesu rozporuplného a dnes hrozícího všeobecným zánikem (samozřejmě procesu snad korigovatelného, ale nezvratného). Ne náhodou se mezi ideo větvemi i v "nových vlastech" pojem svobody začal ve starověku (tj. v prvním tisíciletí př. Kr.) rozvíjet jen u Řeků a Římanů, nikde jinde. Ne pojem svobody, jen slovo mě­ lo jakési kořeny z ideo pravlasti, kde ovšem znamenalo něco ji. ného. Počátky slova (ne ještě pojmu) tkvěly v pravlasti v kmenu -redh (ve významu vedoucí, hrdina, vládnoucí, patriarcha apod.); odtud ideo 'redhs-, regs-; ind. a írán. rad, radža, rání (vládce, vládkyně); lat. rego (řídím, vládnu, odtud rex (z regs) král, regina, regnum a přečetné další odvozeniny živé i novodobé odborné terminologii (rector, regens, regent, regál- něco jako zásuvky v archivech mívali jen mocní, vladaři, ale i regulae ve smyslu řehole i pravidla, direktor, korektura, erekce, arogantní atd.); srovnej jména keltských náčelníků doby Caesarovy -Orgetorix, Vercingetorix; germ. recke (hrdina), převzaté jako "rek" do slovanských jazyků. Disimilací z ideo 'reudhero- vzniklo řec­ ké slovo (e)leutheros (svobodný, i u Řeků chápané dosud spíše negativně (jako svoboda "od něčeho", tj. od tyranů, otrokářů, žen atd.). Pojem "svobody k něčemu" - tj. k využití lidských a občanských práv, ke kontrole moci, k přístupu každého k řízení lidských záležitostí, k principu "republiky" - vytvořili (a na stale-

106

tí bohužel unikátně) až Římané kolem r. 510 př. Kr. I když vyprávění o Luciu luniovi Brutovi se nám zachovalo jen v podobě značně legendarizované, nemůže být nejmenších pochyb, že římská republika v té době opravdu vznikla a rychle vytvoři­ la princip úplně jiného řízení veřejných záležitostí, v němž je moc kontrolovaná. Po staletích, kdy římská "res publica", Tacitem i jinými identifikovaná s pojmem svobody (libertas) - počala padat a byla téměř zapomenuta, takže moci se chopili opět nekontrolovatelní králové, neomylní papežové atd. - byla v plném vědomí návaznosti na starou římskou republiku obnovena v 18. století, zejména ve Francii a v Americe, kde se proroky politické svobody stali i prezidenti typu Jeffersona a Lincolna, ale i myslitelé typu Voltaira, Victora Huga, u nás zejména Masaryka. Dnes jsou dány jakési základy pro vítězství principu demokracie, volitelnosti a kontroly moci téměř na celém svě­ tě, ovšem dosud ne více než pouhé základy, většinou slabé. Slovo liberi nabylo v latině mnohonásobného významu, nejen bytosti svobodné politicky, ale např. i děti (rozuměj dětí člověka občansky svobodného na rozdíl od čeledi a dětí otroků), ale jako Uber a Ubera boha a bohyně svobody ve smyslu pohlavní volnosti a nevázanosti (později nazvané "libertinismus"), koneč­ ně liber (nejde-Ii o shodu náhodnou) i významu "knihy" (snad jakožto svitku papyrů svobodně daných dohromady za jistým kulturním účelem), ale u jiných ideo národů se starý ideo kmen 'reudh, 'leudh, 'leuid- vyvinul pouze v označení lidí vůbec (srv. germ. leute, slovanské ljudja, ljud, Ludmila, lid). Lze se obávat, že ideál svobody opravdu lidsky hluboký (svobody "k něčemu" všelidsky pozitivnímu) je a zůstane pochopitelný jen pro malou část lidí _ Gándhí se právem zhrozil, že v evropských zemích se za svobodného považuje např. úředník, tj. člověk jen zařizující a organizující cokoliv, ne sice vždy přímo Eichmann, ale vždy vlastně v roli otroka, případně učitel, který mládež učí ne moudrosti a mravnosti, ale jen vědomostem "použitelným", tj. jež lze tržně směnit za plat a peníze ...

107

Svoboda není v zásadním protikladu s determinismem Jestliže jsme ukázali, že hlubší pojetí svobody jako politicko-mravního principu je vždy záležitostí jen malé části lidí, situace se zhruba od 18. století začala komplikovat tím, že filosofové a vědci různých oborů začali objevovat, že nejen v oblasti např. zákonů mechaniky a fyziky, ale i v oblasti lidských záležitostí panuje jakési určení, předurčení; zákony a determinace. Zejména od převratného objevu genetiky se postupně do všech oblastí včetně politiky a práva začalo prosazovat vědomí, že i lidské jednání je určeno především vlivy genetického dědictví, v jisté míře pak prostředím mládí, vztahy protosexuálními, vzory a příklady v útlém dětství (přičemž na cokoliv jiného - včetně mravního ovlivňování dospělých­ už téměř nic nezbývá), nelze se divit, že většina lidí - vždy jen velmi průměrného stupně inteligence - z toho vyvozuje, že tu platí jakési "buď-anebo" tj. buď jsme svobodní (tj. můžeme volit mezi eventualitami s plným rozeznáváním dobra a zla účelu a následků svých činů, možnosti jednat bud' podle prin: cipu přijatelného pro všechny lidi, nebo proti němu) - nebo jsme determinováni, pak ale vlastně nesvobodní, neodpovědní a beztrestní. Takovéto "buď - anebo" je v principu naprosto klamné, ale není snadné to zdůvodnit. "Svobodný" může být zajisté atributem jen bytosti jednající. "Svobodný" zajisté není člověk spící či pasivní upoutaný v cele či u televizoru. Ale i na to, že lidský jedinec jedná a jak jedná, působí jisté vnější vlivy na něm nezávislé. Přesto však všude tam, kde motiv k jakémukoliv jednání (či nejednání) prošel lidským vědomím, zanechává to na následujícím jednání svou stopu, pečeť jeho osobitosti, nutnosti konflikt motivů ukončit a přejít od otázky k činu, korigovatelnému minulými činy, chybami, jejich opravou, resp. neochotou k ní atd. Již ide.jazyk z pravlasti nese v sobě pečeť této dvojklanosti lidského jednání. Ne náhodou

108

základní ideo kmen pro jakékoliv jednání v sobě obsahuje složku jak osobního rozhodování, tak také - svými aktivními i pasivními tvary - složku jakéhosi "hnaní", tj. jistého tlaku dohánět někoho, resp. být poháněn vnějšími vlivy a okolnostmi. Ide. 'ag6 (hnáti, uváděti v pohyb); ind. ájati (žene); írán. azaiti (žene, odvádí), později ága (vůdce); řec. ag6 (ženu, vedu); ag6n (zápas, srovnej agonie), hégeomai (vedu), hégémon (vrchní velitel, srovnej snad i jménoAgamemnon); lat. ag6 (ženu, vedu, jednám) s možným pasivem agor (jsem hnán, "jsem jednán", tj. jedná se o mně), actio (jednání, "akce"), actus (jednání, výsledek jednání, akta úřední, akt), agit6 (poháním kjednání, "agituji"); stslov. gnati, odtud hnáti, oháňka, zaháně­ ti, ženu). Že přináší jisté obtíže, spojit osobní mravní odpovědnost (jež předpokládá svobodu rozhodování) s determinismem "vlivů", to si ještě ani antika plně neuvědomova­ la. Poprvé problém vznikl, až když byl bůh jako laskavý stvořitel a pečovatel (atributy původu židovského a ježíšského) smísen s atributem boží všemohoucnosti a vševědoucnosti (atributy původu starořeckého), což šlo těžko spojit navzájem, neřkuli s lidskou svobodou a mravní odpovědností, tím méně s "věčnými tresty". Právě ona zmíněná dvojznačnost pojmu ago (jednati, ale i hnáti a být poháněn), umožnila Augustinovi kolem roku 400 jakž takž spojit pojem predestinace božího pře­ durčení a boží milosti před námi a nad námi teď i v budoucnu s lidskou svobodou a mravní odpovědností určením těžko přeložitelným, výrokem o lidech "aguntur, ut agant, non ut ipsi nihil agant" - tedy cosi jako "jedná se o nich (rozhoduje se o nich bohem), aby jednali, ne aby sami nic nedělali". Jinak řečeno bůh "předurčuje" lidi toliko, aby sami jednali, sami se přičiňovali, ale nerozhoduje o tom, kjakému jednání se rozhodnou. Není to právě ideální, ale v rámci křesťanství nikdo nikdy o tom problému nic chytřejšího již nevymyslil. Od 18. století až po převratné objevy v genetice, astrofyzice a ve všech speciálních vědách byl zjištěn všudypřítomný determinismus,

109

i pro člověka evidentní. "Clověk může dělat, co chce, ale nechtít, co chce," - tj. právě v oblasti toho, co chceme, nevolíme z eventualit, ale naše chtění je determinováno a jeho směr nelze jakkoliv změnit. Tento výrok pochází od Voltaira, i když je východně od Rýna obvykle za autora vydáván Schopenhauer - je sice možné, že Schopenhauer na to přišel nezávisle na Voltairovi, ale oč víc je cenný z díla filosofa, který téměř tři generace stál v čele veřejných bojů o politickou svobodu, než z knih člověka, který svět pozoruje a pozoroval ze studovny typicky německého "soukromého učence" ... může

Osudy zvěsti O jednom Semitovi mezi indoevropskými národy Když skupiny našich ideo předků ještě nomádovaly v pravlasti, sice asi nikdy nemluvily úplně stejným jazykem, ale při setkání si navzájem rozuměly. Jakmile se - zhruba kolem roku 3000 př. Kr. naši ideo předkové začali nenápadně "rozcházet" a dalších tisíc až dva tisíce - jak kdo - se blížili a posléze dospěli do nových vlastí, samozřejmě se i jejich jazyky od sebe začaly postupně vždy více odlišovat. Základ slovních kmenů vět­ šinou zůstával, ale pozvolna se pozměňoval- tu více, jinde méně. Vznikala i nová slova pro věci, jevy a činnosti v pravlasti neznámé, měnil se základ slovníku i gramatiky. Někde zača­ ly mizet koncovky dosud tvořící pády, jinde zůstávaly. Někde začaly mizet i koncovky sloves, někde začal mizet smysl pro vidy, ba i pro samy slovesné časy. Někde vznikl člen podstatných jmen (der, die, das), jinde nikoliv. Některé ideo jazyky si vytvořily i jistá úplně zvláštní pravidla, jiným těžko pochopitelná. Tak třeba v řečtině neutrum, ježto nešlo o individuální bytosti, nemohlo vytvořit ve slovese množné číslo, takže u Řeků nejen evangelium či gymnázium "bylo pozorováno", ale i evangelia či gymnázia "bylo pozorováno" - jiným to při-

110

padá podivné, ač je to vlastně velmi logické. Někde zmizel, jinde zůstal pátý pád typu "člověče!". Casto čtvrtý pád (v lidské ře­ či pád nejčastější) úplně vytlačil první, tak např. ve španěl­ štině, ale ne v jinak tak blízké italštině. Tak začaly i mezi jazyky téhož ideo původu při překladu z jednoho do druhého vznikat potíže a nepřesnosti. Leccos doslovně "přeložit" vůbec nešlo. A to jsme v rámci prapůvodní ideo jednoty! Což teprve tam, kde šlo o to, přeložit do toho či onoho ideo jazyka něco z úplně jiných jazyků, resp. jiných jazykových skupin, kde byly např. časy, slovosled, smysl pro důraz či poetično pojímány a vyjadřovány naprosto jinak než u ide onárodů! Mísením jazyků vznikala i nová homonyma (stejná slova pro úplně růz­ né věci), ale jen málokdy a spíš zdánlivě synonyma - dvě či více slov pro přesně tutéž věc. Nejvíce problémů nastalo v posledních dvou tisíciletích u ideo národů, když byly uchváceny a získány pro zprávy o jistém Hebrejci z prvního století, kolem nichž bylo vytvořeno celé nové náboženství, jehož stoupenci se však o tom Hebrejci dovídali v jazycích úplně jiného typu, jiných dovedností či nedovedností, než měl jazyk, kterým mluvil on sám a jeho první žáci. První psané zprávy o něm máme z 1. století v řečtině, v jazyce naprosto jiného typu, než byla jeho rodná aramejština (resp. její severní, galilejský dialekt) i než starší hebrejština, v té době v Israeli už jen jazyk bohoslužebný a právní, inteligentnějším lidem však srozumitelný (asi jako ve středověku byla Italům jakž takž srozumitelná církevní latina, nikoliv ovšem tehdejším Germánům či Slovanům). Ti, kdo nám redigovali zprávy o něm v psané řeč­ tině, buď sami ještě myslili hebrejsky a jen dost diletantsky překládali, nebo již sami aramejštině a hebrejštině nerozuměli, ale respektovali všechny slovníkové a gramatické arameismy a hebreismy, nesené starší nám ne dochovanou tradicí, snad ani jinak nedovedouce, snad protože tuto tradici považovali za cosi posvátného. Ale jaké potíže vzniknou, pokud chceme opravdu rozumět tomu, o čem po dva tisíce let většina lidí jen bez-

111

myšlenkovitě

tlachá! Tak třeba kde kdo "ví", že Ježíš založil církev... Ale co to v prvním století mohlo znamenat? Biblické slovo znělo v řečtině "ekklésia" a bylo používáno zprvu převáž­ ně pro jednotlivé sbory křesťanů v různých místech, až později pro souhrn křesťanů vůbec. Smyslem zřejmě pocházelo od slovesa ekkale6 (vyvolávám, vyvoluji) tedy cosi jako "vybraní, vyvolení", což dobře odpovídá celkovému smyslu knih tzv. "nové smlouvy" (již slovo "nový zákon" je naopak nevhodný pře­ klad a celkovému smyslu zvěsti o Ježíši neodpovídá). Ale jestliže opravdu o něčem takovém mluvil Ježíš s Petrem kdysi v Galileji, co to tehdy v aramejštině mohlo znamenat? Nebo dále: když se o několik generací později pokoušeli přeložit řec­ ký text bible do latiny, proč to řecké slovo nepřeložili do latiny, ačkoliv latina pro "vyvolání, vyvolení i sbory či shromáždění" své vlastní pojmy měla (např. evocati, electi, congregatio, communio, communitas aj.)? Nepochybně proto, že v prvních počátcích se křesťanství šířilo hlavně v přístavech, kde pracovali lidé všech možných národností a dorozumívacím jazykem nejméně po dvě staletí i na Západě byla zjednodušená řečti­ na. Takže slovo "eccIesia" bylo i u latinsky mluvících lidí zabydleno mnohem dříve, než se latinští inteligenti začali starat o soustavný překlad bible. Ale tak se i smysl pro prvotní význam slova ztratil. Podobně i u jiných stěžejních pojmů. Tak sama centrální myšlenka raného křesťanství, že Ježíš byl ne pouze osobností prorockou, ale samotným mesiášem (hebrejsky mašíah ve významu původně "pomazaný", pak "pomazaný na krále", např. David, pak osoba očekávaná, jež provede podobný slavný obrat jako kdysi David, tedy navoditel spásy), do řečtiny přeložili celkem přesně "christos" (od slovesa " chri6 " - pomazávám), ale latina už to nepřeložila, ale ponechala řecký termín, takže "Christus" se pro další generace stal na Západě spíše jakýmsi druhým jménem (resp. "příjmením"!) biblického Ježíše, jehož smyslu už většina lidí nerozumí. Muselo se tedy dodávat cosi jako "spasitel". Řečtina pro to měla slovo "s6-

112

tér", ale latina pro to slovo vůbec neměla, takže se dlouho musilo říkat pouze "salus" (spása) - slovo "salvator" bylo uměle vytvořeno až mnohem později. Totéž se dělo s označením sjednocujícím veškeré dosavadní církve v jednu"katholiké", v němž Řekové dobře cítili význam obecná, vše zahrnující, pro všechno lidské rozevřená, ale latina - byť i podobné vlastní pojmy měla (universalis, generalis aj.) - ponechala řecké slovo "ecclesia catholica", což však pro lidi neznalé řečtiny byl už spíš název formující se instituce, bez nějakého smysluplného a zavazujícího významu. Ale zmíněné obtíže dějin křes­ ťanství jsou zatím jen drobností ve srovnání s tím, co tam vnesli vysocí hodnostáři východní církve 3. až 5. století (zejména v Alexandrii, ale i jinde), když začali využívat jakýchsi svých znalostí starých tradic řeckého smyslu pro abstrakci, teorii, systém, že vytvořili teologii jako soustavu abstraktních pojmů, o nichž nebylo v raném křesťanství ani potuchy. Slovo "syn" u semitských národů znamenalo mj. jakousi příslušnost k rodu či druhu, v tomto smyslu byl v bibli - u lidí mluvících hebrejsky či aramejsky Ježíš "syn Davidův", "syn boží". Teď se řečtí teologové začnou ptát, jaký je vztah Boha jako duchovní bytosti k jeho "Synu ", zda Ježíš měl dvě "podstaty" (lidskou a božskou) či jednu; jednu či dvě přirozenosti, jednu či dvě vůle (srovnej "otče, je-Ii možno, odejmi kalich tento ode mne" apod.), vymyslí si nejprve jednu osobu ve třech podstatách, později jednu podstatu ve třech osobách, syna "zplozeného" duchovní bytostí, ale Ducha "vycházejícího z Otce", aniž smyslu a rozdílu toho mohl prostý Řek rozumět. Latina pro to vůbec neměla ekvivalentní pojmy a tentokrát nemohla ponechat slova řecká, ale začala je napodobovat umělými rádoby latinskými kalky typu "sub-stantia", "con-sub-stanti-alis" (= sou-pod-statný) a učinila to podmínkou "správnosti víry", ač tato slova už tehdy a dodnes zdrcující většině lidí již v latině i pak v překladech do dalších jazyků zněla a zní jako pouhé "abrakadabra" či jiné shluky slabik, případně jako ma-

113

gická formule ... Dokonce i do novověké nenáboženské filosofie - zejména německé (v němčině lze bez nesnází tvořit kombinací slov nová jako kdysi v řečtině, což však nejde v latině či třeba francouzštině či češtině). A tak jsme dnes v tragikomické situaci, kdy filosofii, jež má být moudrou orientací člo­ věka ve světě (kteréhokoliv člověka!) mj. i vinou "odborných filosofů" samých považují i mnozí vynikající specialisté za plané tlachy. Křesťanství se teologicky rozdělilo proto, že "duch" v řečtině byl středního rodu (pneuma) a nešlo jej oslovit. Oslovení "Duše svatý" u nás nebylo možné od doby cyrilometodějské až po dobu sv. Vojtěcha. Přišlo až později, po již osobitém vývoji latinského křesťanství středověku.

8]

--". .,.\1'",-'1\

l14

....

Závěr:

dnešek a budoucnost

Shrnutí minulosti V knížce rozsahem nevelké - byť se snažící zachytit látku rozsahu závratného - jsme se pokusili o cosi zdánlivě nemožného: snažili jsme se ukázat, že byť nám o životě našich indoevropských předků v pravlasti ani dějepis, ani archeologie neříkají vůbec nic, můžeme se o něm na základě prostého srovnávání jednotlivých ideo jazyků přece leccos dozvědět s pravděpodobností někdy blízkou jistotě. Tedy o tom, jak naši před­ kové tehdy pracovali, jak se živili, jak věčně putovali, jaké myšlenky a city už tehdy nepochybně měli atd. Psali jsme o jejich tehdy jen velmi primitivním náboženství, jehož projevy jsou však dosud ve světě hojné, a to ve všech náboženských smě­ rech i u ateistů. Šlo nám však i o prvopočátky jakési životní moudrosti našich předků. Zajisté rovněž primitivní, ale nicméně nepřesahované průměrem ani dnešních lidí. Neboť naše současná civilizovanost a "úroveň života" jsou převážně pouze vnějškové. Byť dnes aspoň tzv. vzdělanci "znají" nepochybně více, nedovedou z toho převážně ani pro sebe, neřkuli pro jiné udělat moudré závěry, záchovné pro lidstvo a naši planetu. Naši ideo předkové před pěti až šesti tisíci lety životaschopnost na planetě ještě neohrožovali a sami byli geneticky zdravější a schopnější dále vyzrávat. Žel- toto zrání pak šlo směrem v nejednom ohledu pochybném. Dále jsme se snažili ukázat, jak se naši předkové vlastně docela nenápadně a mimoděk dostávali z pravlasti do "nových vlastí", kde je nacházíme převážně kolem roku 1000 př. Kr., některé o hodně dří­ ve, jiné později. Líčili jsme, jak se během těchto staletí ideo jazyky rozrůzňovaly, částečně náhodně, tj. už důsledkem pouhého teritoriálního oddělení, ovšem i vlivem jiného staršího substrátu, s kterým se v té či oné nové vlasti setkaly, v neposlední řadě nových skutečností a nových činností, které už byly typické jen pro tu či onu větev ideo národů, pro činnost v pravlasti neznámou, a proto jiným ideo větvím nepovědomou. Tak

zejména Řekové a Římané -1. tisíciletí př. Kr. Je např. zřejmé, že ohromné bohatství staré řečtiny (lexikální i gramatické, skutečné i potenciální, tj. schopnost neustále znovu jazyk tvořit, vždyť každý starořecký spisovatel má vlastně svou vlastní řečtinu, poněkud odlišnou od autorů jiných) souvisí s úspěchy Řeků v oblasti techniky a speciálních věd. Ale měla by nás více znepokojovat otázka, proč tento "řecký zázrak" už zhruba od 3. století př. Kr. nenávratně končil a na klasickém území staré Helady už nikdy poté nedospěl k nějaké renesanci duchovních sil a tvořivosti. Staří Řekové se zřejmě nepoučili z mýtu o zániku Atlantidy a celé její civilizace. Napodobujíce ji, zřej­ mě bezděčně do toho zahrnuli i princip jejího zániku. A zdá se být dnes rok od roku jasnější, že novodobá evropsko-americká civilizace, napodobující staré Řeky zejména právě důrazem na speciální vědění a technické vymoženosti, bezděčně dělá totéž: zahrnujeme do svého úsilí i kořeny svého zániku. Více než dva tisíce let chtěla být dějepisná věda "učitelkou života" (historia magistra vitae), ale nikdy se jí to ani trochu nepodařilo . Lidé zřejmě ve svém průměru (a proto i jako celek) jsou neschopni poučit se z chyb vlastní minulosti, ale opakují - jak s plnou jasnozřivostí na sklonku života melancholicky konstatoval Friedrich Veliký - stále tytéž omyly. Případ Řeků mezi ideo národy ukazuje, že aby jistý národ opravdu přežil (nejen rázem řeči, ale duchem a osobitostí, schopností renesance tohoto ducha - obdobných renesanci italské či francouzské aj.), záleží zřejmě na jiných faktorech než na stupni speciálních vě­ domostí a technických dovedností. Proto ovšem "pochopit", proč dnes hyneme, je vlastně vnitřně rozporné, protože právě na pochopení tu zřejmě mnoho nezáleží. Veškeré vědění a rozumění, souhrn informací a ryze intelektuální "moudrosti" Uakou tradičně chtěla být filosofie) mohou pomoci nanejvýš jen nepřímo. Tj. bylo by možno "pochopit" (a to pochopení šířit), kamje třeba od ryze intelektuálního "chápání" pozornost lidí odvracet, aby tímto manévrem (tedy vlastně

116

117

Skupina ideo národů a jazyků dosáhla planetárního rozsahu, jakému se ani zdaleka nepřibližuje žádná jiná jazyková skupina. Jen samotnou angličtinou mluví dnes zhruba půl miliardy lidí a další stamiliony se její pomocí více či méně domluví. Skupina vět­ ví románských jazyků (franc., šp., portug. a ital.) dohromady tvoří zhruba další půlmiliardu. Jistým rubem toho, na který téměř nikdo dnes nemyslí (ba i v prastarých ideo mýtech je to spíš jen zahaleno než zachyceno), je skutečnost, že pravděpodobně už v pravlasti Ide. vyhladili mnoho jiných kmenů, později na oné dlouhé "cestě" do nových vlastí vyvraždili, překlenuli (v nejlepším případě zatlačili do méně výnosných končin) spoustu mediteránních praobyvatel, přičemž však se ideo národy navzájem vraždily rovněž. Vjistém dějinném okamžiku přejali Ide. od Semitů "náboženství lásky k bližnímu", jež však doopravdy vážně vzal vždy jen nějaký svatý jedinec, nanejvýš menší skupina, ale ti se nikdy nikde neprosadili do vedení celku a ideo národy a státy vraždily dál. Přišly "křížové války", přišla epocha zámořských cest a "kolonializace"; přičemž byly od Aljašky až po Austrálii další národy buď vyvražděny, nebo dnes jejich relikty pomalu dohasínají v jakýchsi "rezervacích". Planetární expanzi ideo národů odolaly jen ty národy, jež byly daleko od prvotních směrů cest ideo národů po planetě - a než k nim Ide. dospěli, byly už natoiik

velké, že je Ide. prostě nemohli převálcovat: především Číňané a Japonci. Ale i jejich politické a hospodářské vedení se dnes horlivě učí napodobit techniku a ekonomiku nejvyspělejších a nejbohatších ideo států. Na jedné straně tedy úspěch ideo dědictví, který nemá obdoby, na druhé straně však překonáme-li tradiční tabuizace a idealizace (např. "nositelů civilizace", "dědiců starých Řeků a jejich vynalézavé mysli", nositelů "křesťanské kultury Západu" atp.) - nemůžeme popřít, že v celých šesti tisíciletých dě­ jinách ideo národů hluboce tkví princip násilí a vraždění, eufemisticky všelijak krytý jako pouhý rub individuálního úspěchu, kariéry, bezohlednosti k jiným, nadto se farizejsky halící vždy ně­ čím naoko a jako "samozřejmě" šlechetným, např. civilizovaností, křesťanstvím, pokrokem, humanismem, ba i láskou k bližnímu, uznáním lidských práv, v tom i práva ostatních na "jinakost". Ale za pár desetiletí, kdy ta či ona iluze opět strhne i tisíce světeckých duší, se cokoliv opět promění jen v další a další "úspěch", individuální kariéru, bezohledný postup moci dál a dál... Co však mů­ že toto bezohledné "dál" znamenat dnes, kdy už je na planetě skoro všechno obsazeno a planeta je přelidněna? Budoucnost jazyků - tj. těch dnes nejrozšířenějších - samozřejmě záleží především na obyvatelnosti naší planety, přežití lidstva na záchraně niče­ né přírody, zeleně, vzduchu, vodstev, teploty vhodné nejen pro naše dýchání, ale pro uchování únosného vztahu mezi "živly" naší planety, jejichž vyváženost se dnes ukazuje velmi křehká a labilní. Samozřejmě jen a jen v důsledku lidské činnosti, resp. odpadu chemicko-technické činnosti především ekonomicky nejúspěšnějších států a národů, tedy především oné ideo civilizace, jež se - a to zcela oprávněně! - považuje za dědičku úžasných úspěchů starých Řeků. Apřitom jsme si vlastně zatím vůbec pořádně nepovšimli, že jsme z četných projevů mistrovství starých Ře­ ků převzali bezděčně i jejich tak mimořádné umění tabuizace, eufemismů a sebeklamů. Ukazovali jsme to na mnoha místech této knihy, přičemž víme, že knihy podobného typu téměř nikdo nečte. Nejde jenom o hrozby v přesném smyslu ekologické, o kte-

118

ll9

jakýmsi "trikem") rozum té hrstky relativně rozumných pomohl lidstvu přežít. Ale nevypadá to tak, že by se to takto mohlo přece jen podařit. Neboť géniů se rodí - zřejmě po nějaké mutaci genetické povahy u individua, resp. jeho matky (ale dále nepřenosné), jen nepatrně, ti pak zazáří jako Alexander Veliký či Napoleon pro pár let, ale po jejich smrti jejich ohlas končí, zatímco "talentů" se sice rodí statisíce, ale ti se tradičně pouze přizpůsobují daným návykům, byť vedou do záhuby.

Perspektivy planety

Země

rých už mnoho lidí dnes ví (ale většina lidí si pouhé úvahy o tom tabuizuje a ignoruje), ale i o hrozby populační expanze a z ní plynoucího hladomoru, o hrozby pandemických chorob, narkomanie, nových chorob hrozících z přenesení nových virů či čehokoliv podobného z výprav na jiné planety a jejich měsí­ ce atd., proti čemu na naší planetě nebude existovat lék, tj. účinná protilátka atd. Ale v pozadí všech těchto hrozeb (resp. skutečnosti, že jakési síly zdánlivě "nelidské" ohrožují samo pře­ žití lidstva), je samozřejmě především člověk sám, tj. mravní stav průměrného člověka současnosti, tj. většiny lidí především tzv. civilizovaných zemí (převážně indoevropských). To, že duchovní představitelé této dnešní civilizace - ať filosofové, teologové, církevní činitelé, spisovatelé a jiní umělci - prostě dnes nedovedou ukázat mladé generaci nějaký hodnotný smysl života, nějaké hodnoty pro ně přitažlivé a mluvící jejich jazykem, vlastně přímo nutí miliony a stamiliony otupovat jasný rozum drogami, orgiastickými tanci, hudbou narkotizující lidské vědomí stále stejnými rytmy a hlučností. V souvislosti s postupující otupělostí se samozřejmě i ideo jazyky v několika posledních gec ne racích výrazně zjednodušují, ale na tom celkem nezáleží. Ne jazyky zahubí lidský rod, ale celkové znesmyslnění lidského života hubí mj. také jazyky. Protože většina lidí ideo národů je dnes ovládána hloupoučkou snahou po majetku, bohatství, vnějško­ vé kariéře a "slávě", nutně je jim lhostejné, zda budou žít a dýchat nějací jejich vnuci i pravnuci. Pojem lidstva jako rodu už vůbec nemají. A "specialisté" ještě nad propastí budou tvrdit, že nebezpečí nehrozí. Neboť oni je - v zajetí dohledu svých "oborů" - vůbec nevidí.

Perspektivy indoevropských Připusťme

jazyků

však, že se všechny právě popsané hrozby během generací přece jen podaří zvládnout a že te-

příštích tří či pěti

120

dy lidstvo "přežije". Pak ovšem přežijí i jazyky. Jenomže co se pak s nimi stane? Boj proti zmíněným hrozbám (ty zatím budou prudce zesilovat), i když snad bude vposledku úspěš­ ný - bude v příštích generacích vyžadovat takové úsilí a bude tak dramatický, bude takový, že i "osudovost" je pro něj slabé slovo, pročež bude na sebe strhávat tolik úděsné pozornosti stamilionů, že se příštím lidem nutně bude jevit úplně směš­ né, ba trapné, že kdysi byly nějaké nacionální zápasy a že se zápasilo o to, jakým jazykem se má či nemá mluvit. Pod vli vem této nové situace se samozřejmě i s indoevropskými jazyky, jejichž nositelé putují už šest tisíc let po této planetě, bude dít cosi převratného. Co to bude, to zajisté nelze ani s trochou jistoty říci, ale přece lze udělat jakési aspoň přibližné prognózy. Neboť kdekoliv se bude tak radikálně měnit (ať k horšímu či lepšímu) samo pojetí situace na planetě , základní hodnoty a úzkosti stamilionů, samozřejmě se to projeví i ve způsobu vzájemného dorozumívání lidí na této maličké planetě, a tudíž i co do poměru k jazyku vůbec, tím spíše k jednotlivým jazykům. Kdekoliv někdo tone, neptá se po jazyku či "rase" svého možného zachránce. Jestliže např. bylo v oblasti sociální problematiky už dávno konstatováno, že bohatí jsou stále bohatší, chudí stále chudší (a to přes veškeré staleté snahy tolika křesťanů, reformátorů, utopistů, snílků, socialistů a přes veškeré prosby, encykliky, zapřísahání, napomínání, charitativní organizace atd.), je možno zajisté jazykový a národnostní stav shrnout během posledních staletí obdobným závěrem, že velcí jsou stále větší, malí stále menší - rozuměj ve vzájemných relacích (že někde v nějaké malé zemič­ ce o pár statisíců lidí přibylo, je z hlediska celku planety zanedbatelné už dnes, neřkuli až si lidé na planetě uvědomí ohroženost osudu lidstva a života vůbec). Jestliže se ryze vněj­ ší rozsah ideo jazyků dnes může jevit úžasným a jestliže se jak jsme se snažili ukázat - i z historie ideo jazyků lze naučit mnoho pozoruhodného a důležitého, může se lehce stát, že za

121

několik málo generací budou podobné problémy připadat lidem stejně naivní jako třeba karetní hry či výsledky sportovních turnajů. O budoucnosti zajisté "nevíme" (v doslovném slova smyslu) nic. Ale leccos lze tušit z již popsaných tendencí dosavadního vývoje ...

Většina jazyků

zmizí...

Všemožní "proroci" byli vždy znovu a znovu vítáni, i když je dnes zřejmé, že vůbec nikdy se žádné proroctví nevyplnilo doslova. (Zejména jakékoliv časové termíny utrpěly u "proroků" vždy strašné fiasko a blamáž, což kupodivu nikdy nezabránilo s účastí často až fanaticky nadšenou naslouchat prorokům novým.) Pokusme se tedy o absurdní úkol proroka - s plným vědomím, že třeba již zítra nebo za deset let vstoupí do historie naší planety nějaký úplně nový činitel, o kterém dnes nemá nikdo ani potuchy. Vždyť i v minulosti se děly věci podivuhodné. Stalo se už vícekrát, že nějaký relativně velký národ i se svou civilizací náhle jakoby zmizeJ. Někde jsou sice pří­ činy zjevné, tak např. Indoevropané prostě převálcovali a buď úplně vyhubili praobyvatele zemí, do nichž postupovali, nebo jejich zbytečky zahnali do rezervací, aby tam mizeli pod dohledem naší "humánnosti", tak to bylo s většinou Praevropanů i mediteránních národů vůbec, tak s domorodci Ameriky, Austrálie, Tasmánie aj. Ale jde nejen o osudy těch národů a civilizací, jež zničila ona Apollonovi podobná krutá "plavá bestie ze severu", ale mnohde i bez jejího vlivu. Kam a proč se ztratily již před příchodem Kolumba některé národy (nejednou vysoké civilizace) např. na území Mexika, Peru, Velikonočního ostrova? Proč a jak zmizeli náhle starověcí Skytové? Dnes zajisté všichni - rozumem, citem i sebeúctou - "souhlasíme" s prognózou velikého francouzského politika a myslitele Charlese de Gaulla, že budoucí sjednocená

122

Evropa má být "Evropou národů", tj. bez jakéhokoliv glajchšaltování a potlačování národních kultur - byť rozsahem sebemenších, ale kdy se reálná historie starala o podobné "souhlasy" a zbožná přání? Kde je ostatně nějaké jasné rozmezí mezi tím, co stojí za to zachraňovat, a co naopak je již neproveditelné? Ty nejmenší skupiny (např. Baskové ve Španělsku či Lužičtí Srbové v Německu) jsou převážně již dvojjazyčné jako tak mnozí Orientálci v době helenismu. Případ Židů, kteří se po dvou tisíciletích diaspory po celé planetě vrátili do vlasti a naučili se znovu dávno vymřelou hebrejštinu, je unikátní. Jinde většinou, byť ta či ona země má přímo vypjaté vědomí národní identity a dějinné křivdy (tak třeba Irská republika), nicméně mluví i dále jazykem svých utlačovate­ lů z minulosti a neukazuje snahu jako celek se znovu naučit vlastnímu původnímu jazyku. Někteří "malí" mluví ještě v rodině mateřštinou, ale v práci už ne a vlastní vyšší kulturu již nevytvářejí (tak třeba právě Lužice, země kdysi náležející ke Koruně České). Proces mizení jazyků vedle mocnějšího souseda jde už od dob Říma ... Co by jej mohlo zadržet v době,

až se lidstvo soustředí na pouhé planetární přežití?

Vítězství

bývají zdánlivá ...

Vyhroťme nyní prognózu do všech absurdností. Hrozba

ekologická, pandemická i hrozba "mravní sebevraždy" lidstva úplným znesmyslněním života a ne ochotou mít potomstvo budou snad úspěšně zvládnuty a odvráceny. Během tohoto procesu bude však planeta tak překryta "největšími", že už jako planetární jazyky budou žít jen angličtina a čínština. Nepovedou se už války, ale ty největší jazyky budou bezděčně na planetě "všude", že vedle nich se jen jako ty dnes přeží­ vající relikty Basků či Albánců, Slovinců či Čechů budou pak jevit jako reliktní i takové národy a jazyky, jako je něm-

123

čina, japonština, hindština či ruština. Tato situace může snadno nastat ne proto, že by ji dnes či zítra kdokoliv "chtěl", ale prostě proto, že zmíněné nové tlaky dnes sice už známé, ale podceňované, si ji prostě vynutí. Budou to přímé či nepřímé vlivy z nejrůznějších oblastí od genetiky až po meziplanetární prostor. Ty budou totiž - teď už geometrickou řadou - vždy intenzivněji od desetiletí k desetiletí ovlivňo­ vat lidstvo zhruba téže podprůměrné inteligence (a takřka nulové morálky), která převažuje dnes. Jinak řečeno: ke všem

těmto hrozbám seještě dlouho bude přistupovat z hledisek ekonomických a obchodních, z hledisek krátkodobého pro-

fitu jednotlivců, kteří již nejen nic necítí k lidstvu jako rodu, ale ani vůbec nejsou schopni si to aspoň ryze rozumářsky uvědomit. Proto i trendy, evidentně způsobující zánik životaschopnosti a obyvatelnosti naší planety, budou nutně pojaty jako příležitost pro nový druh byznysu. Jak jsme viděli, Řekové šli nahoru, pokud se před tlakem Asiatů bránili - rychle však skončili a zmizeli z dějin, jakmile přešli za Alexandra Velikého k útoku na Asii, a to k útoku vítěznému, k vítěz­ ství "helenismu" široko daleko. Jinak řečeno: bude-li už vět­ šina lidí mluvit anglicky, zdali to ještě pak bude jazyk, který byl schopný dát lidstvu Shakespeara či lorda Byrona, bude to ještě jazyk kultury, schopné vytvářet osobnosti síly admirála Nelsona či Winstona Churchilla, neřkuli prorocké osobnosti druhu Abrahama Lincolna? Ale tady nejde o něja­ kou historickou podobnost či výjimečnost geniality. Jde o to, zda lidstvo bude pak ještě schopno, aby jeho největší hrdinové mobilizovali stamiliony k tomu, aby odolávaly budoucím hrozbám a hrůzám tak, jako to ve své době dokázali zmínění? Jinak řečeno: nečeká vždy vítězné ideo národy to, v čem je přede­ šel ten nejinteligentnější z nich, který se brzy po Euripidovi a Aristotelovi začal měnit v národ reliktní? Těmito úvahami se však člověk ocitá v situaci Kasandry, jíž nikdo neuvěřil. A tak Troja padla ... Za tisíc let po ní i Řecko ...

124

K planetárnímu dialogu Když na cestě z pravlasti kamkoliv jinam Indoevropané vraždili jiné kmeny, nedělali to z nějaké zloby či rasismu, ale prostě proto, že jinak neuměli. Když šli později počátkem novověku různými směry za oceán - ačkoliv se už tehdy hlásili k náboženství "lásky k bližnímu" - vůči tamnějším domorodcům to přesně zopakovali. Mj. ve jménu tohoto náboženství lásky. Neboť namluvit, resp. tabuizovat si dovedli cokoliv. Právě chytří" to dovedou mistrovsky. Zajisté i Ide. měli jakési svě­ domí, tj. schopnost rozeznávat a hodnotit věci i činnosti jakožto dobré či zlé. Jenomže oni si svou chytrostí vždy dovedli pevně zdůvodnit, že dobré je právě to, co je v jejich vlastním zájmu individuálním, případně jejich národa, jejich státu, jejich církve, jejich strany apod. Celou zátopou oddanosti, lásky, věrnosti apod. byly podmaňovány kontinenty, jež se ideo dobyvatelům bez jejich "lásky" jevily pouští. Ale ony pouští nebyly. A tak Ide. opět šli, plni odhodlání, nadšení a krutosti. Když teď píší jakýkoliv dějepis - ať politický či církevní či kulturní, je to vždy především dějepis plný úspěchů. Ovšem: neboť ti povraždění nebo zahnaní do rezervací k dožití už žádný dějepis nepíší. Lze jim zajisté leccos připsat k pozitivům: tak např. až dosud vykazují ideo národy více géniů (percentuálně hned po Židech) než jiné národy: Jsou tu úžasné postavy od Aristotela k Voltairovi, od Shakespeara až ke Goethovi, od Michelangela k Beethovenovi, Dostojevskému atd. Ale co je to platné, když na jednoho génia přijde víc než milion lidí, kteří své "chytrosti" a vynálezů géniů používají jen k čachrářství, okamžitému povrchnímu prospěchu a lenošnému pohodlí. Ostatně i pro zmíněné a jiné indoevropské geniální a fenomenální jedince je pří­ značné, že téměř nikdo z nich nevidí za obzor víc než jedné generace. Jako celek jsou ideo národy také představiteli a mistry otrokářství, genocidy, holocaustu a gulagu. Většina lidí evropsko-americké civilizace by asi dosud označila za ideál lid-

125

skosti Mistra z Galileje - ale ten právě řekl "podle jejich ovoce poznáte je" - a celá dvoutisíciletá praxe svědčí o něčem jiném, než si jeho stoupenci o sobě namlouvají. Ve skutečnos­ ti spíše než on, je archetypem indoevropského člověka řecký Apollon, na jedné straně "vládce Múz" (tj. veškeré dovednosti umělecké, vědecké i technické), ale současně jej antické sochy ukazují jako muže sice souladných tvarů, ale bez jakéhokoliv citu v tváři. A mýthy líčí především jeho krutost (sadistické usmrcení Marsyovo, potrestání Nioby aj .); také jeho vrcholné znázornění novověku - Berniniho ,,Apollon pronásledující Dafné", měnící se ve vavřín (řec. da{né =vavřín) ve Villa Borghese v Římě, ztvárňuje jej jako muže bezcitně krutého. Nejprve pán dovednosti a techniky ujařmil ženy (mytologicky mj. i pokoření Delf a jejich kněžek), pak se vrhl i na vavříny... Když poničil přírodu téměř celé planety, začíná dnes vstupovat do vesmíru, ale jeho morální profil se od pravěku nezměnil ani dost málo. Jediná větev ideo národů, která nepodlehla této apollonské dvojznačnosti, jsou Indové. Proč právě oni, je zajisté obtížno říci: snad tu působilo do jisté míry samo úplně jiné prostředí, snad i to, že se jich až do novověku nedotkla řecká věda a technika, snad i proto, že se jich jen nepatrně dotklo křesťanství a jen zčásti islám. I Indie zrodila své představy o božství a boholidství, o vtělení a spasení, ale .snad právě proto, že nepoznala božstvo jako cosi absolutně dobrého, všelaskavého, vše odpouštějícího, nemohla si tak snadno namlouvat, že ve službách božstvu je dovolena každá ukrutnost, každé násilí. Nemohla pojmout božstvo jako alibi pro cokoliv a kohokoliv. Poznala problém lidského utrpení, hříš­ nosti, slabosti a potřeby spásy jak v hinduismu (Višnu a jeho avatáry, např. Kršna aj.), tak v buddhismu. Také Indie provedla svou expanzi, a to na východ (do zemí Indočíny, Indonésie, Cíny a Japonska), ale byla jen expanze ducha náboženských a mravních hodnot, nikoliv zbraní a biče otrokářů. Jestliže dnes evropsko-americká civilizace ovládla přes polovinu naší pla-

nety a jestliže si dnes začíná uvědomovat smrtonosnou hrozbu krize ekologické, narkomanické, především ovšem mravní (tj. zejícího pocitu nesmyslnosti všeho) - a aspoň začíná vést s těmito hrozbami zápas, nemůže to úspěšně zvládnout jen z vlastních, tradičně "apollonských" hodnot a postojů. Musí se dodaleka doširoka, v čase i prostoru rozevřít "planetárnímu dialogu", především právě se zmíněnými veleříšemi asijskými a jejich hodnotami. Musí se k nim stavět nejen jako ten, kdo dává, ale jako ten, kdo se jde i učit. Naše civilizace se předně musí naučit samému úkolu učit se a pak přistupovat k jiným ne s apollonskou povýšeností, ale po vzoru Alberta Schweitzera s pokornou prosbou za odpuštění. Mezi všemi génii a velikány, které indoevropské národy zrodily, byl ten nejhlubší a nejvýznamnější nejspíše přece asi Gándhí, před nímž se sklonil i sám Albert Einstein. Je-li u nás Gándhí znám především jako "apoštol nenásilí", je to vlastně opět jedna z našich typicky evropských schematizujících zjednodušenin. Jeho věcí nikdy nebylo nenásilí jako samoúčel (neboť i ty stamiliony lidí tupě trčících u televizorů jsou zajisté nenásilné, ale oni ztratili vůli, aktivitu, činnou morálku a vše, co osmysluje lidský život a sami k životu spíše jen přihlížejí, tím se odlidšťují). Gándhího nenásilí - to mnohokrát zdůraznil a především vlastním životem ukazoval- mělo a má smysl jen jako maximální lidská aktivita a angažovanost. Nenásilí (ahinsá) má podle Gándhího smysl a autenticitu jen jako součást života pojatého jako cesta hledačství pravdy (satjágraha). Buď se toto evropsko-americká civilizace naučí, nebo lidstvo bude brzy čekat osud dinosaurů. Přitom je lhostejno, zda podkladem bude nějaká generální chyba ekologická, biologická, klinická (lékařství pojaté jako služba jen individuu, nikoliv lidskému rodu), genetická či jiná. Vcházíme do období nejkritičtějších hrozeb jako evropsko-americká civilizace špatně připraveni. Jen sami sebe sama za vlasy z bahna nevytáhneme.

126

127

Milan Machovec

INDOEVROPANÉ V PRAVLASTI aneb Život našich předků podle porovnání jednotlivých jazyků Vydal Jiří Tomáš - nakladatelství AKROPOLlS (U Nikolajky 10,15000 Praha 5) v roce 2000 jako svou 125. publikaci Redakce: Filip Tomáš Typografie: Zdeněk Trinkewitz Portrétní foto: Jan H. Vitvar Sazba typem písma Clearface Tisk: tiskárna Typos, Klatovy 1. vydání /128 stran TS02 Doporučená cena včetně DPH 112 Kč ISBN 80-85770-91-1

Ortografická podoba odpovídá - ač není v souladu s autorovými názory - soudobé normě