I. Objevuje se bůh
Egypt – to jsou jenom lidé, a ne Bůh, jejich koně tělo, a ne duch. Izajáš 31,31 Byl jsem jako sluneční bůh Re, když ráno vychází, a mé paprsky sežehly těla nepřátel. Ramses II.
R
amses II., zvaný Veliký nebo také Silný, v sobě očividně cítil sílu boha slunce, když se ve třetím desetiletí své vlády sám velebil na stěnách chrámového komplexu v Abú Simbelu, avšak vládcem větru ani pouštního písku nebyl. Jeho hrdá slova, umělecká zobrazení a mohutná stavební díla daleko od hlavního města, na horním toku Nilu, pokryly během staletí písečné duny a dlouhá tři tisíciletí se je nikomu nepodařilo nalézt. Když Johann Ludwig Burckhardt, syn basilejského ředitele továrny na výrobu hedvábných stuh, dorazil 4. září 1812 do Káhiry, měl na těle jen cáry šatů a jeho veškerá hotovost obnášela jediný tolar. Přijel na velbloudovi ze Sýrie, kde se dva roky aklimatizoval a připravoval na nejdůležitější úkol – překonat Saharu od východu k západu, od Nilu k Nigeru. Londýnská African
1
Zde i dále citováno podle ekumenického překladu Bible, srov. www.biblenet.cz 9
Association, ctihodná společnost zabývající se výzkumem černého světadílu, honorovala tuto sebevražednou misi, jejíž doba trvání byla odhadnuta na šest let, jedenadvaceti šilinky na den. Pokud to Burckhardt přežije, stane se zámožným mužem. V Káhiře však hrozilo, že výprava mladého učeného cestovatele ze Švýcarska ztroskotá ještě dříve, než vůbec stihne začít. Nepodařilo se najít karavanu, která by se chtěla v nejbližší době vydat směrem k Timbuktu. Podle pracovní smlouvy byl však Burckhardt odsouzen k objevování, a proto pátral po jiných bílých místech na mapě Afriky. A nemusel je hledat dlouho. Tisíc kilometrů proti proudu Nilu, na jih od velkých kataraktů, se daleko od jakékoli civilizace a karavanní stezky rozkládala Núbie, bájná zapomenutá země obestřená mnoha tajemstvími, kde se údajně třpytí zlato v písku, hory se černě lesknou a před lidskými zraky se tam ukrývají obrovské stavby. Odtud už nemůže být daleko na samotný konec světa. Od římské epochy nevstoupila na toto území noha Evropana. Generace badatelů, cestovatelů i vyslovených fabulátorů však šířily zvěst, že se pod písečnými dunami v daleké Núbii skrývají chrámy oplývající zlatem, větší, nádhernější a podivuhodnější než všechny svatyně dosud objevené na Nilu. Na místě zvaném Ebsambal byl prý přímo do hory vytesán gigantický chrám, ale od doby faraonů je přístup k němu zasypán. Byla to pravda, nebo legenda? Burckhardt, od hlavy až k patě oblečený jako Arab, mluvil dokonalou arabštinou a s bujným vousem byl k nerozeznání od domorodce. Navíc si te\ říkal šejk Ibrahim a jako takový si za první honorář od African Association koupil otroka a dva osly. Rozhodl se, že se vypraví do Núbie, aby tam objevil tajuplný Ebsambal. Na trhu v Esně vyměnil osly a otroka za dva dromedáry a pokusil se získat zkušeného průvodce. To se mu nepovedlo – do Núbie se nikomu nechtělo, protože místní obyvatelé považovali zemi jižně od nilských kataraktů za oblast smrti a duchů. Zamířil tedy na velbloudech sám podél Nilu do Asuánu a našel tam starého muže, který ho byl ochoten za jeden španělský dolar provázet sto čtyřicet mil do Ed-Derru, ale dál ani krok. Burckhardt omezil počet zavazadel na minimum ve prospěch 10
důkladné výzbroje. Kromě pušky, šavle a dvou pistolí vezl s sebou jen vak s proviantem. V Ed-Derru vyplatil starce a najal si nového průvodce. Ten se jmenoval Saad, byl to Núbijec a nebál se smrti ani \ábla. Podařilo se mu šejka Ibrahima uklidnit: Jediný lapka široko daleko přišel o život před několika týdny. Ibrahim z Basileje a Saad z Derru se vydali na cestu a pochodovali dva dny, od rána hned po východu slunce až do večera, když slunce zmizelo za holými horskými vrcholy na západě. Večer druhého dne dorazili do vesnice. Burckhardt vyslal svého průvodce, aby obstaral něco k jídlu. Sám zatím rozdělal oheň. Saad se vrátil a přinesl chlebové placky a nedefinovatelnou polévkovou břečku. K smrti utahaní se uložili na cestovní vak. Následující ráno museli překonat Nil, protože příkrá skalnatá stezka na tomto břehu by je stála příliš mnoho sil i času. Pomáhali jim dva vesničané. Jeden vesloval v malém člunu, do kterého oba cestovatelé směstnali zbraně a oblečení. Dromedáry nahnali do vody a přivázali je provazy k veslici. Burckhardt a jeho průvodce, nazí, jak je Pánbůh stvořil, se drželi každý jednoho velbloudího ocasu a usilovně kopali nohama do nilské vody. Na druhém břehu jejich trmácení pokračovalo, den za dnem, dlouhé týdny, pořád na jih. Ještě několikrát přeplavali řeku, aby si zkrátili cestu, která jim však připadala stále delší a obtížnější. Vysíleni a vydáni napospas sžíravým obavám, jestli zasypané skalní chrámy už neminuli, se rozhodli, že budou pokračovat v pochodu už jen jediný den. To bylo 21. března 1813. Odpoledne 22. března stanuli šejk Ibrahim a Saad na srázu strmě se svažujícím k Nilu. Pouštní vítr na tento svah neustále přivával písek. Ibrahimovi hrozilo, že zmizí ve zdánlivě bezedném sypkém podloží, když se pokoušel sestoupit k řece, kde – zase jednou – předpokládal, že najde bájemi opředený chrám v Ebsambalu. Žádný Evropan ho nikdy nespatřil, byl známý pouze z nápisů na jiných místech a z doslechu. Bylo docela dobře možné, že vůbec neexistuje. Avšak on ve skutečnosti existoval! Když sestoupili k Nilu, rozpoznal Burckhardt za skalním výčnělkem deset metrů vysokou sochu vytesanou ze skály. Při bližším ohledání jich objevil ještě dalších pět; znázorňovaly střídavě muže a ženy. 11
„Domnívaje se, že jsem viděl veškeré starožitnosti Ebsambalu,“ napsal později ve svém cestopisu, „chystal jsem se znovu vyšplhat po svahu nahoru.“ A při tomhle výstupu se to stalo. „Naštěstí jsem se dostal trochu dál k jihu a znenadání jsem ve vzdálenosti sotva dvou set kroků spatřil ještě viditelné části čtyř kolosálních soch. Stály v hlubokém, uměle vytvořeném skalním prohybu, avšak bohužel byly téměř celé pohřbené pod pískem, který sem vítr přiháněl v několika proudech.“ „Ebsambal!“ zvolal šejk Ibrahim do pustiny. „Ebsambal!“ Dojatě si vychutnával slavnostní tichý okamžik objevu. Byl to nejúspěšnější den v jeho mladém životě, který měl skončit tak brzy a banálně – v Káhiře po otravě zkaženou rybou. Najít Ebsambal nebo – jak dnes říkáme – Abú Simbel byl jeho největší objevitelský počin. Samozřejmě nevěděl, na čí chrám tam narazil. Nemohl tušit, že má co činit s nejkrásnější a nejsvévolnější stavbou největšího faraona v dějinách lidstva. Nepředstavitelné množství písku zasypalo mohutný portál do desetimetrové výše; na vstup dovnitř nebylo ani pomyšlení. A nápisy Burckhardt přečíst nedokázal – tajemství hieroglyfů se dosud nepodařilo odhalit. Tak mu zůstalo utajeno to, co se podařilo rozluštit o pouhých pár let později: „Já, Ramses, jsem znovu vytvořil Egypt.“ Nebo výrok jeho smrtelného nepřítele: „Strach z tebe se šíří jako oheň zemí Chetitů.“ Případně dnes už okřídlené zvolání jeho poddaných: „Nedotýkejte se ho, nebo shoříte v jeho ohnivém žáru!“ Jaký asi byl muž, který o sobě mluvil tak povýšeně, o němž se jeho nepřítel na život a na smrt vyjadřoval s takovou pokorou a vlastní lid tak fascinovaně?
Nezvyklá audience Téměř na den přesně 163 let poté, co se Johann Ludwig Burckhardt musel vydat na zpáteční cestu z Abú Simbelu, aniž se dověděl jméno stavitele, to vypadalo, jako by Ramses pořád ještě nechtěl prozradit svá tajemství – tentokrát však už byli na místě i archeologové. V dubnu 1976 jsem vyhledal sál s mumiemi 12
v Egyptském muzeu v Káhiře, ve kterém je už několik desetiletí uložena i mumie velkého Ramsese. Tam, kde spočíval, jsem nyní našel v galerii skleněných sarkofágů mezeru. Hlídač mi vysvětlil, že mumie faraona Ramsese II. je kdesi na cestě a směřuje na jakousi výstavu. Nic přesnějšího bohužel nevěděl. Mumie na cestách? To mi připadalo zvláštní. „Kde je Ramses doopravdy?“ zeptal jsem se dr. Alího Hassana, generálního ředitele Káhirského muzea. Dr. Hassan promoval jako archeolog v Göttingenu, a proto mluví výborně německy. Za tmavými rohovinovými brýlemi na mě mnohoslibně zamrkal a poznamenal: „Ramses onemocněl.“ „Ale kde ho máte?“ vyptával jsem se neúnavně. „Přece jen jsem uletěl tři tisíce kilometrů právě proto, abych ho viděl.“ Alí nebyl očividně zrovna nadšený, že jsem se nedal odbýt, zvedl telefonní sluchátko a říkal něco arabsky. Pochytil jsem z toho jen „Vandenberg“ a „Ramsiiis“. Nakonec energicky přikývl, zavěsil a vyzval mě: „Poj\te, pane Vandenbergu!“ Zaplavil mě pocit vzrušeného očekávání. Provázel nás odborník na mumie dr. Ibrahím el-Navavy. Prošli jsme kolem sádrovny k chemickému ústavu muzea. Hned v první místnosti se za baterií skleněných hadů a různých chemických látek objevil vedoucí chemik. Právě se věnoval určování stáří pomocí metody C14. Stačilo pár slov, vytáhl klíč, přivolal dva asistenty a už jsme stoupali jako slavnostní průvod po úzkém kamenném schodišti do druhého poschodí. Jeden z asistentů odemkl a nechal mě projít do pitevny. Uprostřed se na bílém stole daly pod neméně bělavým plátnem rozeznat obrysy člověka. Pánové uctivě ztišili hlasy. El-Navavy vyzval pokynem asistenta. Ten předstoupil, sejmul dlouhou lněnou látku – a hle, ležel tam nažloutle sinalý, se supovitou hlavou, slámově plavovlasý, se strniskem vousů, téměř cynicky přimhouřenýma očima, s pažemi zkříženými na hrudi, s dlouhými prsty zaPatými v pěst, propadlým hrudníkem, s vyčnívajícími pánevními kostmi a vychrtlýma nohama srovnanýma jako u loutky, od hlavy k patám přesně 1,73 metru měřící Vesermaatre-Setepenre Ramses, Mocný býk, Ochránce Egypta, Podmanitel cizích zemí, Mocný léty, Velký vítězstvími, Milovaný 13
Amonem. Tento muž, před kterým se nepřátelé třásli a který ženy přiváděl do extáze, zplodil více dětí než jakýkoli panovník před ním nebo po něm, zbudoval více chrámů než všichni ostatní faraoni dohromady, vyhnal Mojžíše do pouště, 67 let se nechal svým lidem uctívat jako bůh, měl jediný idol a jediný ideál – sebe sama. Ten muž – nebo lépe řečeno to, co z něho po třech tisíciletích zbylo – ležel přede mnou, křehký, smrtelný, pouhý člověk. Byla to strašidelná audience. Při odhrnování bílého plátna se paže zkřížené na hrudi lehce posunuly. El-Navavy si navlékl gumové rukavice a pokusil se je vrátit zase do původní polohy. Pozorně jsme naslouchali jakémukoli zvuku, který by tento pohyb mohl způsobit, ale nebylo nic slyšet. Přece jen se však stalo něco zcela neočekávaného, něco, po čem nám všem – zvědavým zpupným čumilům postávajícím kolem mumie – ztuhla krev v žilách. Jako šíp vystřelený z luku se vytrčila faraonova pravá ruka asi dvacet centimetrů nahoru, jako by Ramses naznačil gesto nemilostivého odmítnutí. Polekaně jsme odskočili, jeden z asistentů udělal pár kroků ke dveřím a na prahu se vyčkávavě zastavil. Co se stalo? Kůže a šlachy levého podloktí mumie, která byla ovinuta více než sto metry lněného obinadla, byly 3200 let vystaveny neustálému napětí. Přitom pravé podloktí tisklo k tělu svůj levý protějšek. Konzervátor mumií Ibrahim el-Navavy tento stav napjatosti narušil… Všichni jsme se v té chvíli cítili jako vetřelci. Já sám – právě jsem studoval soukromý život velkého Ramsese do nejmenších podrobností – jsem se nad tím zamyslel. Beze slova jsme zase sešli po bezútěšném schodišti dolů. Moje otázka, co vlastně té mumií chybí, zůstala nezodpovězena. S výjimkou uvolněného zubu vyčnívajícího mezi mírně pootevřenými rty jsem neidentifikoval žádné poškození. Pánové však s tajuplně vědoucími úsměvy mluvili o Ramsesově nemoci jako o „diplomatické chorobě“.
14
Ramses II. v atomovém výzkumném středisku Tahle „diplomatická choroba“ pocházela ze sporu mezi politiky a vědci. Vlivné francouzské kruhy se v roce 1975 pokusily získat mumii Ramsese II. pro pařížskou výstavu, avšak egyptská oficiální místa to odmítla. EgypPané projevují k mumiím svých faraonů hlubokou úctu. Do doby posledního egyptského krále Farúka nebyly mumie starověkých panovníků ani veřejně vystavovány. I dnes jsou umístěny v oddělené místnosti Egyptského muzea, kde si je můžete prohlédnout zahalené až ke krku – a dosud žádná královská mumie neopustila Egypt. Při setkání francouzského a egyptského prezidenta v prosinci 1975 se Giscard d’Estaing u Anvara Sadata informoval, jestli by přece jen nebylo možné dopravit Ramsesovu mumii na výstavu do Paříže. Sadat souhlasil, což vyvolalo bouři nevole u egyptských úřadů a vědců. Především archeologové z Egyptského muzea se pokoušeli dosáhnout odvolání Sadatova slibu. Aby torpédovali dohodu na nejvyšší úrovni, převezli Ramsese do Chemického institutu při Egyptském muzeu a uvedli, že mumie nutně potřebuje restaurovat. Každopádně je údajně neschopná převozu. Francouzi to vnímali jako urážku. Patnáctý květen 1976, den zahájení výstavy v pařížském Grand Palais, se blížil, Ramses pořád ještě ležel v Chemickém institutu Káhirského muzea a výstava zaznamenala obrovský úspěch – i bez mumie. Avšak Francouzi, jimž byl Ramses z nejvyššího oficiálního místa závazně přislíben, ve svém úsilí nepolevovali. Na cestu se vydali diplomatičtí kurýři, došlo k výměně diplomatických nót s následujícím obsahem: Mumie Ramsese II. je nejen poškozená, ale hlavně ji napadly bakterie a houby, jak ostatně při dřívějších výzkumech zjistili sami francouzští odborníci. Ti jsou však schopni mumii dezinfikovat, a navíc by první zahraniční cesta panovníkovy mumie mohla demonstrovat tak žádoucí prohloubení diplomatických vztahů mezi Egyptem a Francií. Žádné protiargumenty se už nevyskytly, a tak se Ramses musel vypravit na cestu do Paříže. Tam sice zůstal ušetřen vystavení před stotisícovým davem návštěvníků, nikoli však vědecky velmi sporné procedury. Ve Výzkumném atomovém středisku v Saclay byla mumie vystavena 15
ozařování kobaltem 60, aby se podařilo vyhubit všechny mikroorganismy. Doktor James Harris z Michiganské univerzity, který deset let zkoumal mumie faraonů, prohlásil: „Podle mého názoru mumie neutrpěla žádnou škodu – ani působením bakterií, ani vlivem hub nebo něčeho podobného. Naprosto jistě vím, že mumie jsou natolik chráněné, že je zhola nemožné, aby se infikovaly. Francouzi si prostě přáli, aby mumie byla ve špatném stavu. Docela otevřeně zastávám názor, že vědecky rovnocenné je tvrdit, že mumie byla infikována.“ Francouzští odborníci na mumie úder vrátili: Hlavní důvod, proč je mumie faraona v tak špatném stavu, spočívá v tom, že američtí vědci v minulosti příliš často otvírali sarkofágy za účelem pořizování rentgenových snímků. Profesor Lionel Balout se vyjádřil v Time Magazin: „Harris publikoval celou sérii hloupostí. Je to koneckonců jen dentista.“ A Christiane Desroches-Noblecourtová, egyptologická expertka Louvru, dodala: „Komentáře Američanů mě rozčílily, jsou neodůvodněné a zároveň nezdvořilé. Američané jednoduše žárlí, protože francouzští vědci jsou nejkvalifikovanější, pokud jde o ošetření mumie Ramsese II. Podobně jako Angličané nechtějí vzít na vědomí, že egyptskou civilizaci v podstatě znovuobjevili francouzští vědci.“ Pařížská archeoložka měla v daném ohledu pravdu, i když důvody tohoto stavu je nutné hledat spíš v historických okolnostech než ve vědecké kvalifikaci.
Podzemní vězení 49 faraonů Muž, který objevil mumii Ramsese II., byl skutečně Francouz. Nevykonal tím však velký vědecký počin, spíše se mu povedl bravurní kriminalistický kousek. Mumie Ramsese II. totiž v žádném případě nebyla pohřbena v hrobce Ramsese II. Tento hrob byl poprvé vyloupen už před třemi tisíci lety, necelé století po faraonově pohřbu. Pro kněží 21. dynastie to byla záminka k tomu, že během jediné noci otevřeli všechny jim známé královské hrobky, vynesli z nich mumie a ty zazdili v tajném skalním úkry16
tu na severozápadě kotliny v Dér el-Bahrí. Jednou z těch 49 evakuovaných královských mumií byl Ramses II. a našel ji Gaston Maspero, který jako nástupce téměř už legendárního Augusta Marietta zastával v letech 1881 až 1887 a 1899 až 1914 úřad generálního ředitele státní egyptské památkové správy. Už kolem roku 1874 zaujaly mladého profesora na College de France vešebty2 a další předměty pohřební výbavy, které se nabízely na trhu se starožitnostmi. Byly opatřeny kartušemi se jmény králů, jejichž hrobky byly už zčásti objeveny, ale všechny byly vyloupeny. Maspero se v tom zpočátku vůbec nevyznal, ale pověřil svého německého spolupracovníka Emila Brugsche výzkumem různých pohřebních výbav. Tyto rešerše vznikaly nesmírně namáhavě, trvaly mnoho let a končily vždy ve vesnici El-Kurna, poblíž Údolí králů v západních Thébách, kde inspektoři ze správy památek narazili na zabouchnuté dveře, lhostejné krčení rameny nebo hlasité ujišPování o nevině. Vyšetřování se nakonec soustředilo na tři muže – byli to bratři Muhammed a Ahmed Abd-er-Rasúlovi v El-Kurně a konzul Mustafa Aga Ayat v Luxoru. Mladší z obou bratrů, Ahmed, byl zatčen, vyslýchán a došlo i na výprask holí. Vše nadarmo, zachoval zarputilé mlčení a musel být zase propuštěn. Za několik let však jeho bratra Muhammeda začaly trápit výčitky svědomí: 25. června 1881 před provinčním guvernérem vypověděl něco, čemu bylo souzeno stát se největší archeologickou senzací století. Ahmed v únoru 1871, tedy před více než deseti lety, objevil u Dér el-Bahrí asi dvanáct metrů hlubokou šachtu, na jejímž dně se daly rozeznat zbytky uměleckého zdiva. Bratři dobře věděli, co to znamená. Po několikatýdenní práci ze\ odkryli a narazili na chodbu dlouhou zhruba 65 metrů. Byla však tak nízká, že se v ní nedalo jít vzpřímeně. Na některých místech se ze stropu uvolnily kameny; Ahmed a Muhammed je museli nejdřív odstranit, aby pronikli dál. Potom stanuli před neuzavřenou komorou o rozměrech přibližně 7 krát 7 metrů. V prostých dřevěných 2
Sošky sluhů, většinou ze dřeva nebo terakoty, které se věnovaly zesnulému jako součást pohřební výbavy, „aby mu poskytovaly služby obvyklé v říši mrtvých“ (Egyptská Kniha mrtvých). 17
rakvích tam vedle sebe i na sobě spočívaly mumie 49 faraonů. Ramses II. se dal mezi nimi rozeznat podle jmenovky na hrudi. Prodej pohřební výbavy královských mumií sloužil Abd-er-Rasúlovým deset let jako zdroj obživy. Do tohoto obchodu zasvětili konsula Mustafu Agu Ayata, protože ten měl k dispozici odpovídající kontakty, které zaručovaly, že se „horké zboží“ dostane ke správným lidem. Jeho provize obnášela čtyři pětiny zisku. Deset dní po tomto přiznání inspektoři státní egyptské památkové správy slanili do skalní šachty v Dér-el-Bahrí a našli všechno tak, jak to Muhammed popsal. Během osmačtyřiceti hodin – kněží 21. dynastie měli k dispozici jen čtvrtinu tohoto času, pouhou noc – vynesli mumie na denní světlo, v neustálém strachu, že je napadnou feláhové. Dávno se totiž rozšířila fáma, že se podařilo objevit nesmírně drahocenné poklady. Dne 14. července 1881 zvedl v Luxoru kotvy parník Menschija a zamířil do Káhiry. Na palubě převážel Ramsese a mumie ostatních faraonů.
Kdo polapí divokého býka? Ramses se ve 13. století př. n. l. plavil po této trase často, především v mládí, když ještě žil jeho otec Sethi. Když se syn vracel z inspekčních cest po Núbii, seděl na palubě královské bárky na zlatém trůnu, bez kterého nikdy necestoval a který si nechával za sebou nosit dokonce i do bitev. Kdykoli mladý Ramses připlouval z Núbie a směřoval do hlavního města Memfidy, dopřál si zastávku v Abydu, kde se právě stavěl zádušní chrám jeho otce Sethiho – konstrukčně pozoruhodná, „svévolná“ stavba, která má dnes jako historický dokument neocenitelnou hodnotu. V tomto chrámu Sethiho I. v Abydu můžete obdivovat reliéf, který vyvolává vášnivé diskuse mezi egyptology celého světa. Pod záhadně vyhlížejícími hieroglyfy „Král chytá divokého býka do smyčky“ vidíme faraona a jeho syna, kteří dlouhými kroky pádí za býkem. Král točí lasem, synovi se už podařilo oběma rukama uchopit býka za ocas. Panovník má na hlavě korunu Dolního Egypta s posvátným 18
