HUDBA V OBDOBÍ BAROKA Časové vymezení: - 17. století a 1. polovina 18. století (1600 – 1750) Periodizace hudebního baroka: - rané baroko – přelom 16. a 17. století, 1. polovina 17. století - střední baroko – 2. polovina 17. století - vrcholné baroko – 1. polovina 18. století Centra vývoje: - těžiště hudebního vývoje se přesunulo z Nizozemí do Itálie - dalšími oblastmi s osobitější hudební produkcí byly Francie a Německo (především jeho severní protestantské části) Charakteristika barokní hudby: 1) prosazení dur-mollové tonality a harmonického myšlení - nejvýraznější změna v hudebním myšlení, teprve na základě této změny se mohly realizovat další slohové proměny - prosazení harmonického myšlení – sledy akordů se řídily tonálně funkční harmonií (v renesanční polyfonii byly souzvuky výsledkem souznění samostatných hlasů, následovaly za sebou bez promyšlenějšího plánu, důležitý byl pouze vztah mezi sousedními souzvuky; jen jednodušší typy renesančního homofonního vícehlasu měly blíže k naší představě harmonické věty) - k prosazení tonálně harmonického myšlení došlo v průběhu barokního období: - v raném baroku se často využívala chromatika, ale bez tonální organizace - v období středního baroka se složitost harmonie omezovala, začala se prosazovat tonalita v menších úsecích hudby - v období vrcholného baroka došlo k plnému prosazení tonality - tonální a harmonický plán umožnil výstavbu rozměrnějších skladeb - v baroku se užívaly bohatší souzvuky - kvintakordy s obraty, septakordy na různých stupních s obraty, mimotonální funkce, začaly se užívat alterované akordy; modulace - skladby z období vrcholného baroka se vyznačují bohatou harmonií se značnou hustotou
harmonického pohybu - rozvoj harmonie a užívání všech durových a mollových tónin umožnilo temperované ladění
2) melodika - důležitost melodie v barokní hudbě (melodicko-harmonický sloh) - znaky barokní melodiky: - vnitřní členitost, sepětí s harmonií, bohatší uplatnění chromatických postupů (v renesančních mších a motetech plynula melodie v plynulém, vnitřně téměř nečleněném proudu, pohybovala se v rámci diatoniky), - různé typy melodiky: - vokální melodika recitativního typu - napodobuje zvukovou stránku mluveného slova – tomu odpovídá její melodický obrys, způsoby gradace, proměny tempa, rytmická členitost, použití pomlk apod. - vyskytovala se v monodickém stylu, později v recitativech - vokální melodika pravidelněji členěná - v áriích, pomalých větách instrumentálních skladeb apod. - instrumentální melodika - užívá stupnicové běhy, akordické rozklady, opakování tónů, pohybuje se v širokém tónovém rozsahu - tzv. lomená melodie – v jednohlasu se skrývají náznaky vícehlasu - odlišné typy melodiky si vytvářely jednotlivé hudební nástroje - vzhledem k jejich technickým a zvukovým možnostem (například bohatá ornamentika se užívala ve skladbách pro cembalo nebo loutnu, protože zvuk těchto nástrojů nezněl příliš dlouho) - vytvářely se specifické nástrojové styly - docházelo k jejich ovlivňování – například J. S. Bach užíval lidský hlas podobně jako hudební nástroj - vyhranění výrazného melodického útvaru – tématu - téma ve fuze, v kontrapunktických variacích - užívání ornamentiky - ve skladbách pro sólové nástroje (cembalo, loutnu, housle) - melodické ozdoby se improvizovaly, interpret dotvářel notový zápis skladby - protože všechny improvizace neměly vždy potřebnou úroveň, skladatelé vrcholného
baroka zapisovali ozdoby do not (J. S. Bach, F. Couperin aj.) - ornamentika se užívala také v sólovém zpěvu – hlavně v italské opeře - zpočátku sloužila ke zdůraznění nejvýraznějších a nejexpresivnějších slov textu, později se stalo zdobení melodie určitou manýrou, v opeře seria se stala pěvecká technika samoúčelnou 3) metrorytmická složka - v baroku se prosadilo pravidelné metrum, pravidelně akcentované takty (dříve se vyskytovalo pravidelné metrum v taneční hudbě a jednodušších homofonních skladbách, v náročnějších renesančních polyfonních kompozicích probíhala hudba jako volně rytmizovaný proud bez výrazného metra) - v baroku se užívaly i méně běžné takty - například J. S. Bach předepisoval 6/16, 24/16 takt apod. - vznikaly také skladby, které neměly pravidelné metrum - výrazné metrum nebylo v rané doprovázené monodii, uvolněním metra se vyznačoval recitativ, fantazie, toccata aj. - v baroku se užívaly různé typy rytmů - ustálené rytmy měla taneční hudba - mnohotvárněji členěná rytmická složka byla příznačná pro fantazie, pomalé instrumentální věty apod. - tzv. motorický rytmus se vyskytoval ve skladbách v rychlém tempu z období pozdního baroka
4) tempo - v baroku se rozšířil rejstřík temp – tempo se začalo uvádět slovně (vždy se ale nezapisovalo) - tempové údaje vypovídaly jak o tempu, tak i o charakteru hudby: - allegro = vesele, largo = široce apod.
5) dynamika - proměny dynamiky byly v barokní hudbě dány střídáním nástrojových skupin (sóla, tutti), střídáním rejstříků na varhanách nebo cembalu - náhlá změna dynamiky bez plynulých přechodů – terasovitá dynamika - crescenda a decrescenda na delších plochách baroko neznalo, užívala se pouze výrazová crescenda a decrescenda na jednom tónu po vzoru lidského hlasu
6) techniky vícehlasu - v barokní hudbě se objevuje homofonní i polyfonní sazba (jejich kombinace, prolínání, střídání apod.) - homofonie pronikla do mnoha hudebních žánrů, měla různorodou podobu (v renesanci byly považovány za umělecky hodnotné polyfonní skladby, homofonie byla záležitostí jednodušších hudebních žánrů): - styl doprovázené monodie vznikl kolem roku 1600 v Itálii v opozici k renesanční vokální polyfonii hudebníci, umělci a teoretici sdružení ve florentské cameratě uvažovali o nových podobách umění a hudby, řešili dobový problém vztahu hudby a slova – požadovali jeho srozumitelnost, polyfonii vytýkali barbarský vztah ke zhudebněnému textu, kterému není ve vícehlasých kompozicích rozumět, požadovali takovou hudbu, která by dala vyniknout zhudebněnému textu, jeho zvukové podobě, významu i citovému obsahu; snažili se obnovit antické drama, ve kterém měla hudba – jednohlasý zpěv – důležitou roli, v doprovázené monodii nalezli prostředek, kterým bylo možné vyjádřit vnitřní pocity postav - styl doprovázené monodie byl příznačný pro italskou hudbu 1. třetiny 17. století - stal se východiskem pro operu, oratorium i kantátu - byl označován jako seconda prattica - charakteristika doprovázené monodie - výrazový jednohlasý zpěv recitativního typu, s generálbasovým doprovodem, který byl hrán v dlouhých rytmických hodnotách - melodický průběh zpěvního hlasu, jeho členění, tempo napodobovaly zvukovou podobu mluveného slova - melodie byla zdobena improvizovanými koloraturami, které zdůrazňovaly nejvýraznější a citově nejvypjatější slova textu - melodie měla být přednesena se vzrušeným výrazem a zřetelnou mimikou - generálbas (číslovaný bas, basso continuo) – nástrojový doprovod v barokních skladbách - generálbas vznikl na konci 16. století z techniky zesílení nebo doplnění vokálních hlasů hudebním nástrojem – hráč neměl partituru, sledoval basovou linku, vrchní hlasy improvizoval - generálbas se hrál na cembalo, loutnu apod., v chrámové hudbě na varhany, basová linka byla zdvojena hlubokým smyčcovým nebo dechovým nástrojem - v notách byly zapsané basové tóny, u nich byly zpravidla posuvky a čísla, podle
kterých hráč improvizoval vrchní hlasy - od doprovázené monodie raného baroka směřoval hudební vývoj k rozvinutější vokální a instrumentální melodice vrcholného baroka, která byla doprovázená pohyblivějším basem - tento typ sazby bývá označován jako generálbasová homofonie - jedná se o kombinaci homofonní a polyfonní sazby, o souznění dvou melodicky rovnoprávných krajních hlasů s akordickou výplní středních hlasů (až v klasicismu se stává nejdůležitější horní hlas, bas je harmonickou oporou) - polyfonie měla v období baroka také výrazné uplatnění - v chrámové hudbě byl v návaznosti na předchozí období i nadále pěstován styl palestrinovské vokální polyfonie a cappella - byl označován jako prima prattica (stile antico, stile grave) - nejvýrazněji se uplatnil v 17. století v tvorbě římských skladatelů - postupně se ale proměňoval pod vlivem nových barokních slohových prvků – harmonického a metro-rytmického cítění), později ustupuje - v baroku se uplatnila polyfonie také v hudbě instrumentální, - k jejímu velkému rozkvětu došlo v období vrcholného baroka (především v tvorbě J. S. Bacha) – hovoříme o období instrumentálního kontrapunktu (polyfonie) tento polyfonní styl se uplatnil i ve vokálních a vokálně instrumentálních skladbách - oproti renesanční polyfonii se barokní instrumentální kontrapunkt vyznačuje některými novými rysy, které vycházejí ze základních slohových principů baroka: - polyfonie je řízena tonálně funkční harmonií (došlo ke zrovnoprávnění horizontální a vertikální složky hudby), - využívají se různorodější souzvuky, které odpovídají možnostem barokní harmonie; - melodika je bohatší, její průběh odpovídá možnostem nástrojové hry – je v širším tónovém rozsahu, pohyblivější, obsahuje opakované tóny, akordické rozklady, větší intervalové skoky apod. - některé polyfonní formy jsou založené na výrazném tématu - polyfonní hudba má pravidelné metrum, pestřejší rytmickou složku - nejdůležitější polyfonní formy: fuga, kontrapunktické variace (passacaglia, ciacona, ground), kánon, chorálové předehra;
7) hudební styly: - monodický styl – viz výše - palestrinovský polyfonní styl a cappella – viz výše - koncertantní styl – stile moderno; - byl založen na kontrastu (sbor x sbor, sólo x sbor, nástrojové části x vokální partie) - vznikl v Benátkách v 16. století, stal se východiskem pro některé barokní skladby, především pro barokní koncert 8) hudební formy - otevřená forma – - užívala se hlavně v období raného baroka (navázala na formové řešení renesančních skladeb) - souvislé hudební plochy vznikly přiřazováním stále nových úseků, mezi kterými byly výrazné kontrasty - jednovětou skladbou složenou z několika kontrastních částí byla canzona, ricercar, toccata, duchovní koncert aj. - písňové formy - dvoudílné nebo třídílné bez reprízy (v instrumentálních větách, tancích) - třídílné s reprízou – v áriích opery seria, pod jejím vlivem postupně také v instrumentální hudbě - starosonátová forma - variace - kontrapunktické variace (passacaglia, ciacona, ground) - fuga - kánon - rondo - malé barokní rondo (couperinovské) - ritornelová forma - příznačná pro vrcholné baroko, vyskytuje se v rychlých větách koncertů - podobná rondové formě, na rozdíl od ronda se však ritornel mohl vracet v obměnách a v různých tóninách - v baroku vznikly cyklické formy - opera, oratorium, kantáta, mše (navázala na předchozí vývoj), sonáta, koncert, suita
9) vztah hudby a textu - otázka vztahu hudby a slova byla aktuální především v raném baroku (ve stylu doprovázené monodie), v pozdním baroku dominovaly spíše hudební zákonitosti nad slovem - otázky výrazovosti hudby řešila afektová teorie - v návaznosti na snahy předcházející epochy byla rozpracována teorie hudebně rétorických figur, která doporučovala určité melodické obraty (vzestupnou nebo sestupnou melodii, chromatický postup, tritón), technické prostředky (imitaci, akordický sled), tóniny, tempa apod. k vyjádření určitých nálad - někteří skladatelé užívali také číselnou symboliku (J. S. Bach) 10) barva zvuku, hudební nástroje - některé zvukově drsné renesanční hudební nástroje zanikly (krumhorny aj.), některé nástroje se užívaly dále, vznikly některé nové typy zvukově výraznějších hudebních nástrojů - smyčcové nástroje - až do 18. století se udržely violy (da braccio, da gamba) - postupně je nahradily housle - v Itálii byly známé od konce 16. století, k velkému rozkvětu houslařství došlo v 17. – 18. století (houslařské rodiny Amati, Stradivari, Guarneri) - vznikly také violy a violoncella, o něco později kontrabas - dnešní smyčcový instrumentář se stabilizoval v průběhu 18. století - dechové nástroje - užívaly se flétny (zobcová flétna, kterou postupně nahradila zvukově výraznější příčná flétna), hoboje, v 17. století se ustálila velikost a tvar fagotu; - trubky a pozouny, v 1. polovině 18. století přistoupil lesní roh - bicí nástroje - kotle (tympány); - nástroje hrající continuo - varhany (v chrámové hudbě), cembalo, clavichord, loutna, theorba aj., - tyto nástroje byly také nástroji sólovými - barokní orchestr - zpočátku měl různorodé obsazení, postupně se jádrem orchestru staly smyčcové nástroje (dvě skupiny houslí, violy, basový part hrály violoncella a kontrabasy) a dechové nástroje - dechové nástroje zdvojovaly nebo střídaly hlavní melodickou linku houslí (dvojice hobojů, fléten), bas byl zdvojen 1 – 2 fagoty
- z žesťových nástrojů se uplatnily trubky (clariny) a postupně také lesní rohy - pozouny se v době vrcholného baroka užívaly pouze v chrámové hudbě - v baroku se rozšířily možnosti sólového zpěvu (zvláště v opeře, oratoriu, kantátě) - postupně se stalo ideálem bel canto - oblíbený byl zpěv vysokých hlasů – kastrátů, sopránů - ve vrcholném baroku se zvýšila technická náročnost sólového zpěvu, melodická linka se bohatě zdobila (především v opeře seria), technickou obtížností se vyznačují vokální party v Bachových skladbách - v baroku byly vyšší nároky také na sborový zpěv - příkladem jsou sbory ve velkých vokálně instrumentálních skladbách J. S. Bacha 11) hudební žánry - v období baroka byly hudební styly různorodější než v období renesance - došlo k rozlišení stylu vokální a instrumentální hudby, k osamostatnění a velkému rozvoji instrumentální hudby - opera, oratorium, pašije, kantáta, anthem, mše, moteto, píseň, balet, sonáta (triová, sólová), koncert (concerto grosso, sólový koncert), suita, sinfonia, ouvertura, preludium, toccata, fuga, fantazie, chorální předehra, kontrapunktické variace 12) interpretace barokní hudby - notový zápis barokních skladeb nebyl vybaven příliš důkladně, jen někdy se zapisovalo tempo a dynamika, téměř vůbec ne frázování a agogika - improvizační dotváření skladeb (hra generálbasu, improvizace melodických ozdob)
HUDBA V OBDOBÍ KLASICISMU Pojem klasický: a) dokonalý, vzorový, nadčasový b) z historického hlediska se jím označuje umělecký sloh v období od 2. poloviny 18. století do počátku 19. století Periodizace hudebního klasicismu: 1) raný klasicismus (někdy se označuje jako předklasicismus) cca 1730 – 1770 synové J. S. Bacha – Wilhelm Friedemann Bach, Johann Christian Bach, Carl Philipp Emanuel Bach, mannheimská škola, vídeňští skladatelé Georg Mathias Monn, Georg Christoph Wagenseil, raná díla Josepha Haydna aj. 2) vrcholný klasicismus cca 1770 – 1827 pozdější díla J. Haydna, tvorba W. A. Mozarta a L. van Beethovena (V rámci 2. etapy se ještě někdy vyděluje 3. etapa hudebního klasicismu = pozdní klasicismus, cca 1796 – 1827, zahrnuje Beethovenovu tvorbu a tvorbu jeho současníků z tohoto období.) Charakteristika klasicistní hudby: - I když je hudební řeč klasicismu v mnoha směrech protipólem pozdního baroka, vývoj klasicistního slohu probíhal v návaznosti na předchozí hudebně slohové období. Některé zpočátku odmítané principy barokní hudby získaly později na důležitosti (polyfonie). - V souvislosti s filozofií J. J. Rousseaua (návrat k přírodě, přirozenosti, zdůraznění citu) se do hudby prosazují nové estetické ideály – ideál jednoduchosti, srozumitelnosti, přirozenosti, objevuje se požadavek přístupnější a přirozenější hudby. (hudba vrcholného baroka je považována za příliš složitou, nepřirozenou a vyumělkovanou) - Oproti vrcholnému baroku došlo v raném klasicismu ke zjednodušení všech hudebně výrazových prostředků. Později se hudební myšlení komplikovalo, složitější hudební řečí se vyznačují skladby z období vrcholného klasicismu – díla J. Haydna, W. A. Mozarta, L. van Beethovena.
1) v klasicistních skladbách převládá homofonní sazba - ve skladbě zní vedoucí melodický hlas, ostatní hlasy mají doprovodnou funkci (tento typ homofonie je odlišný od generálbasové homofonie baroka) - postupně docházelo ke komplikaci a obohacování homofonní sazby – tematická práce probíhala ve všech hlasech, jednalo se o tematicky propracovanou hudbu – neboli prolamovanou sazbu - tematicky propracovaná sazba se objevila hlavně v náročnějších hudebních žánrech – v provedení sonátové formy (v symfoniích, smyčcových kvartetech apod.), tato technika je jedním z nejdůležitějších přínosů klasicismu (dále ji rozvíjeli skladatelé 19. století) - tradiční polyfonní útvary – fuga, kánon – přežívaly v některých skladbách raného klasicismu jako pozůstatek barokního myšlení - v období vrcholného klasicismu se uplatnila polyfonie různými způsoby – jednalo se o tematicky propracovanou sazbu v provedení sonátové formy, polyfonní variace ve variačním cyklu, fugu – přizpůsobila se klasicistnímu slohu
2) v klasicismu se prosadil princip periodicity a symetrie - periodicita existovala v hudbě už dříve (především v taneční hudbě), nyní se prosadila do všech hudebních žánrů - periodicita = členění hudby do pravidelných úseků, mezi kterými jsou vzájemné vztahy a které spolu korespondují – z hlediska formového, melodického, harmonického, rytmického atd. - nejčastěji se jedná o osmitaktové periody – zahrnují dvě čtyřtaktové fráze, které se dále člení na dvě dvoutaktí - pravidelné periodické členění je příznačné pro hudbu raného klasicismu, později mají pravidelnou strukturu méně náročné hudební žánry (například sonatiny), periodicita převažuje ve skladbách méně významných skladatelů, v tvorbě vrcholných klasiků je patrná snaha o narušení pravidelného symetrického členění hudby 3) nový typ melodiky - melodie se stala nejdůležitějším hudebně výrazovým prostředkem klasicistní hudby, ostatní hudební složky (rytmus, metrum, harmonie, dynamika aj.) podporují její vyznění - oproti vrcholnému baroku došlo ke zjednodušení a zpřehlednění melodického průběhu skladeb, zpěvností se vyznačovaly nejen pomalé věty, ale i rychlé věty
(na rozdíl od rychlých vět barokních skladeb) - převládala pravidelně členěná melodika, která byla často diatonická (ve skladbách vrcholného baroka se častěji objevila chromatika) - k často užívaným postupům patřily pasáže, akordické rozklady - objevily se některé další příznačné postupy – například tzv. mannheimské vzdechy (tj. sekundové průtahy) - oproti baroku se zjednodušila ornamentika - uplatnila se výrazná témata – v sonátové formě, variacích apod. 4) tonální a harmonický průběh - v raném klasicismu došlo ve srovnání s hudbou vrcholného baroka ke zjednodušení harmonie - výběr tónin se zpočátku omezoval na hráčsky přístupnější tóniny s menším počtem posuvek, až později se užívaly také tóniny s větším počtem posuvek (ve vrcholném baroku se uplatnily všechny durové a mollové tóniny) - převažovaly durové tóniny, mollové tóniny se objevily častěji ve skladbách vrcholného klasicismu (v baroku byly celkem rovnocenně zastoupeny durové i mollové tóniny) - zpočátku se užívaly především hlavní harmonické funkce, vedlejší kvintakordy a dominantní septakord s obraty, méně často septakord VII. stupně (ve skladbách vrcholného baroka se uplatnily kvintakordy a septakordy s obraty na všech stupních) - jednodušší harmonický průběh byl příznačný pro hudbu z období raného klasicismu (bohatší harmonickou složku mají v této době skladby autorů spjatých s barokní tradicí – např. skladby C. PH. E. Bacha) - skladby z období vrcholného klasicismu se vyznačují bohatším harmonickým průběhem - klesla rychlost harmonických změn (skladby vrcholného baroka se vyznačovaly častými harmonickými změnami) - klasicistní hudba je častěji členěna harmonickými kadencemi (v baroku probíhala skladba často jako plynulý proud) - v klasicismu má harmonie důležitou formotvornou funkci – klasicistní hudební formy mají určitý tonální plán
5) obliba rychlých temp (souvisí to s výrazem radosti a pohody, který převládal v klasicistní hudbě) - tempové údaje se častěji zapisovaly do not, uváděly se slovem (v roce 1815 vynalezl J. N. Mälzel metronom, ale zapisování metronomických údajů se nestalo pravidlem) - skladatelé vrcholného klasicismu užívali širší rejstřík temp – od grave až po presto 6) metrorytmická složka - ve skladbách raného klasicismu se objevovala různá taktová označení (méně běžné takty se užívaly i ve vrcholném baroku) - ve vrcholném klasicismu se výběr taktů omezil na nejběžnější takty (2/4, 3/4, 4/4, 3/8, 6/8) - vznikala také hudba bez pravidelného metra – např. recitativ - v klasicistní hudbě se užívaly celkem pestré rytmy – vedle pravidelných rytmů se jednalo o synkopy, trioly, duoly, tečkovaný rytmus, obráceně tečkovaný rytmus – tzv. lombardský rytmus (pro rychlé věty barokních skladeb byl příznačný motorický rytmus) - v klasicistních skladbách byl rytmicky nejbohatší melodický hlas, doprovodné hlasy se pohybovaly často v základních rytmických hodnotách (v baroku se podílely na rytmické pulzaci skladby rovnoměrně zpravidla všechny hlasy) - v klasicistních skladbách v prolamované sazbě byly rytmicky pestřejší všechny hlasy
7) dynamika - v průběhu skladeb docházelo k výraznějším dynamickým proměnám (pro baroko byla příznačná tzv. terasovitá dynamika) - uplatnila se crecsenda a decrescenda na delších plochách, která sloužila k výstavbě hudebních ploch – těmito efekty proslul především mannheimský orchestr (hovoří se o tzv. mannheimském válci) (baroko tyto možnosti neznalo) - počítalo se s dynamickými kontrasty (piano – forte), s akcenty apod. - dynamický průběh skladby se častěji zapisoval do not 8) výraz hudby - v klasicistní hudbě převládal výraz radosti, pohody, veselí, jasu
- později se objevily i temnější nálady (například v některých Mozartových skladbách) - závažnost hudebního obsahu a výrazová různorodost byla příznačná pro díla Beethovena, Beethoven otevřel cestu k romantické výrazovosti - v klasicismu přestal platit barokní ideál výrazové jednoty skladby - v klasicistních skladbách se uplatnil kontrast hlavního a vedlejšího tématu (v sonátové formě), výraznější kontrasty byly mezi jednotlivými díly písňových forem, ronda, variačního cyklu apod. - v klasicismu se upustilo od afektové teorie, hudebně rétorických figur a hudební symboliky, hudba se vyjadřovala přirozenými postupy postižitelnými sluchem 9) barva zvuku, hudební nástroje - přestaly se užívat hlasy kastrátů - hudební nástroje: - ustoupily zvukově temnější nástroje violového typu, - nejdůležitějšími smyčcovými nástroji se staly housle, violy, violoncella, kontrabasy - z dechových dřevěných nástrojů se užívaly hoboj a fagot, podélná flétna byla nahrazena zvukově výraznější příčnou flétnou, novinkou se stal klarinet - z žesťových nástrojů hrály lesní rohy a trubky, pozoun se uplatnil v chrámové hudbě (v symfonických skladbách ho začal užívat Beethoven) - v raném klasicismu se psaly skladby pro cembalo a clavichord, postupně se prosadil kladívkový klavír - v období klasicismu se ustálily nástrojové sestavy komorní hudby: smyčcové kvarteto, smyčcové trio, smyčcové kvinteto, dechové kvinteto aj. - ustálilo se obsazení klasicistního (tzv. mozartovského) orchestru v počtu 30 – 40 hráčů: 1. housle (8 – 10), 2. housle (6 – 8), violy (4), violoncella (3 – 4), kontrabasy (2 – 4), ¨ 2 flétny, 2 hoboje, jako nové nástroje 2 klarinety, 2 fagoty, 2 lesní rohy, 2 trubky, tympány - početnější obsazení orchestru začal užívat Beethoven - v klasicistních orchestrálních skladbách hrají hlavní melodickou linku většinou první housle, ostatní smyčcové nástroje hrají harmonickou výplň středních hlasů - dechy nejčastěji zdvojují melodii prvních houslí, později se jejich party osamostatňují, v některých úsecích skladeb hrají hlavní melodii (např. vedlejší téma v sonátové formě apod.) - v klasicismu se začíná rozvíjet umění instrumentace
10) hudební formy - klasicistní skladba se rozvíjela dvěma způsoby: a) přiřazování částí skladby b) rozvíjení témat a motivů tematickou a motivickou prací - jedná se o jeden z nejdůležitějších přínosů klasicistní kompoziční techniky - v období klasicismu byla nejdůležitější formou sonátová forma, dále se uplatnilo rondo (především velké rondo – prosté, sonátové), písňové formy, variace (ornamentální, později charakteristické), v období vrcholného klasicismu se objevila častěji fuga, užívaly se kombinované formy, z cyklických forem byla nejdůležitější cyklická sonátová forma 11) hudební žánry - opera, oratorium, mše, moteto, pastorela, koncertní árie, scénický melodram, píseň, balet - symfonie, předehra, koncert, koncertantní symfonie, komorní hudba, serenáda, divertimento, sonáta, variace, tance, bagately aj.
