Po vyčerpávajícím zasedání 6. 7. se projevila Bonaventurova dokonalá vyčerpanost, jíž nemohla odpomoci tehdejší lékařská věda. Ulehl a devátý den poté, v neděli ráno skonal. Za účasti papeže a koncilového shromáždění byl pohřben v lyonském kos-
tele sv. Františka. K jeho oficiálnímu svatořečení došlo až papežem Sixtem IV. v r. 1482 a v r. 1588 byl papežem Sixtem V. vyhlášen za učitele církve. J. Chlumský, catholica.cz
OČEKÁVANÉ UDÁLOSTI A
POZVÁNKY
Centrum života mládeže Křižovatka Příchovice slaví 35 let od svého vzniku. Všichni příznivci jsou zváni v sobotu 12. 7. 2014 na oslavy tohoto výročí. Program: 10.00 mše svatá celebrovaná diecézním biskupem Mons. Janem Baxantem, 12.00 oběd, 13.00 – 16.00 posezení, procházka aj., 16.00 – 18.30 hlavní program, 18.30 večeře, 20.30 promítání nového dokumentárního filmu o příchovické faře. Více na www.krizovatka.signaly.cz.
BIBLICKÝ KVÍZ – ZVÍŘATA A PTÁCI V BIBLI 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.
Ve kterém dnu stvořitelského týdne stvořil Bůh živočichy a plazy? Ve kterém dnu stvořil ptáky? Kteří čtyři ptáci jsou lidem dáni za příklad v dodržování Hospodinových řádů? Čtyři malí živočichové jsou znamenití „mudrci“. Kteří to jsou? O kterém zvířeti je psáno, že se posmívá městskému hluku a neposlouchá povyk poháněče? Který hmyz má být ponaučením pro lenocha? Která zvířata znají svého pána lépe, než znali Izraelci Hospodina? O kterém ptáku je napsáno, že neobdržel rozum? Které zvíře je nazýváno bohatýrem mezi zvířaty? Ke kterému zvířeti přirovnal Ježíš Heroda? Které zvíře „snadněji proleze uchem jehly“, než vejde bohatý do Božího království? Na jakém zvířeti vjel Ježíš do Jeruzaléma? Který hmyz podle Jóela likvidoval veš-
kerou úrodu? 14. Kterému živočichu vděčil Jonáš za záchranu života? 15. Ke kterým zvířatům přirovnává Ježíš dvě skupiny, na které budou lidé rozděleni v den jeho druhého příchodu? 16. Který pták sehrál úlohu při Petrově zapření Ježíše? 17. Jaká byla druhá egyptská rána? 18. Ve kterém biblickém příběhu se divoké včely usadily na velice neobvyklém místě? 19. Co postihlo Egypt při osmé ráně? 20. Jak uspokojil Hospodin touhu Izraelců po mase, když putovali po poušti? Správné odpovědi: 1 – ŠESTÉM (Gn 1,24.25.31), 2 PÁTÉM (Gn 1,21.23), 3 - ČÁP, HRDLIČKA, VLAŠTOVKA A JEŘÁB (Jer 8,7), 4 – MRAVENCI, DAMANI, KOBYLKY A JEŠTĚRKY (Př 30,24-28), 5 – O DIVOKÉM OSLU (Job 39,5-7), 6 – MRAVENEC (Př 6,6), 7 – VŮL A OSEL (Iz 1,3), 8 – O PŠTROSU (Job 39,13-17), 9 – LEV (Př 30,30), 10 – K LIŠCE (Lk 13,31-32), 11 – VELBLOUD (Mt 19,24), 12 - NA OSLÁTKU (Mt 21,1-9), 13 – HOUSENKY, KOBYLKY, BROUCI A JINÁ HAVĚŤ (Joel 1,4), 14 – VELIKÉ RYBĚ (Jon 2,1.2.11), 15 – K OVCÍM A KOZLŮM (Mt 25,33), 16 – KOHOUT (Jan 18,27), 17 - INVAZE ŽAB (Ex 8,2), 18 – O SAMSONOVI (Sd 14,8), 19 – KOBYLKY (Ex 10,14), 20 – DAL JIM KŘEPELKY (Nm 11,4-6.31-33).
Hřivna – informační čtrnáctideník vydává ŘK farnost Semily pro vnitřní potřebu. Uzávěrka tohoto čísla: 30. června 2014. Uzávěrka následujícího čísla: 18. července 2014. Redakce a grafická úprava: M. Kraus. Imprimatur: R. D. J. Gajdošík. Jednotlivé příspěvky (ve formátu doc, docx, odt) zasílejte na adresu
[email protected], a to nejpozději do dne uzávěrky dalšího čísla.
4
HŘIVNA
Informační čtrnáctideník ŘK farnosti Semily Číslo 14
6. července 2014
Římskokatolická farnost – děkanství Semily, Komenského nám. 125, 513 01 Administrátor: R. D. Jaroslav Gajdošík, tel. 739 909 500
www.farnost.semily.net
Bohoslužby v Semilech se konají v děkanském kostele sv. Petra a Pavla (KO), v kapli sv. Zdislavy na faře (KA), v kostele Umučení sv. Jana Křtitele na Koštofranku (KK), v domově důchodců (DD), v kapli sv. Antonína v Chuchelně (CH).
Pořad bohoslužeb ve farnosti ve dnech 7. 7. – 20. 7. 2014 7. 7. Po
–
–
–
8. 7. Út
KO
18.00 za † Vlastu Bickovou
9. 7. St
KO
08.00 za † Štefanii Zahradníkovou a manžela a za † Margitu Masničákovou
10. 7. Čt
KO
08.00 za † Jaroslavu Pekárkovou a rodiče
11. 7. Pá
Svátek sv. Benedikta, opata, patrona Evropy KO 18.00 za †† manžele Kociánovy
12. 7. So
KO
13. 7. Ne
15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ KO 08.30 za † Vladimíra Zaciose, rodiče a bratra
14. 7. Po
–
15. 7. Út
Památka sv. Bonaventury, biskupa a učitele církve KO 18.00 za farní společenství
16. 7. St
KO
08.00 za †† rodiče Masničákovy a děti
17. 7. Čt
KO
08.00 za † Vladimíra Bašteka
18. 7. Pá
KO
18.00 za † Jaroslava Tichého a manželku
19. 7. So
KO
18.00 na úmysl dárce
20. 7. Ne
16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ KO 08.30 za † Lidmilu Kulhánkovou a Jarmilu Patřičnou CH 15.00 na úmysl
18.00 za † Tomáše Kříže a manželku
–
–
V neděli 13. července jste zváni na Nouzov na pouť k sv. Benediktovi. Procesí poutníků vychází ve 14.00 h z kostela sv. Petra a Pavla po trase kostel → socha sv. Václava → Koštofrank → zkratka po nové asfaltové cestě k Božím mukám sv. Jana Nepomuckého → po silnici směr Nouzov ke kapličce sv. Benedikta. Délka trasy cca 4 km. Cesta je vhodná pro kočárky.
NA NOUZOVĚ V 15.30 H SLAVNÁ POUTNÍ MŠE SVATÁ KE CTI SV. BENEDIKTA Na místě: prodej pouťového zboží, občerstvení
BOHOSLUŽBY V OKOLNÍCH FARNOSTECH Bozkov
VE DNECH
7. 7. – 20. 7. 2014
neděle 10.00; úterý – pátek 18.00; sobota 10.00 Změny: možné, ověření časů mší sv. na tel. 481 682 156, mob. 605 144 529
Loukov
neděle 08.00; ve všední dny mše sv. nebudou (až do 24. 7.)
Paseky n. J.
neděle 15.00
Roprachtice
1. a 3. neděle v měsíci 10.30
Tatobity
neděle 10.00
NOVOKNĚŽSKÉ POŽEHNÁNÍ mohli dotknout toho, po čem v hloubi srdce dychtí. Možná v sobě také poznáváme touhu, aby se našemu životu dostalo požehnání, aby byl chráněn žehnající rukou Boha, abychom dostali podíl na jeho plnosti a náš život tak díky jeho požehnání naplno rozkvetl. Když si připomínám svou primici před třiatřiceti lety, vím, že se mě velice silně dotýkalo, když jsem měl jako mladík požehnat svým rodičům a příbuzným, a také celé řadě mladších i starších lidí. Uvědomoval jsem si jejich důvěru v toto požehnání. Byl jsem zahanben, protože jsem dobře věděl, že jim ve svých šestadvaceti letech nemám co nabídnout. Přesto jsem se snažil důvěřovat, že k nim skrze mě proudí něco z Božího požehnání, a představoval jsem si sám sebe jako kanál pro Boží lásku rozlévající se takto k druhým. Pomyslel jsem si: To, co se od novokněze očekává, vlastně platí úplně o každém člověku. Každý se přece může stát pro druhé kanálem, kterým proudí Duch svatý, aby naplnil lidi božskou láskou a požehnáním.
Jeden spolubratr vyprávěl o své primici – první slavnostní mši svaté, kterou sloužil poté, co byl vysvěcen na kněze. Nejsilnější dojem měl právě z toho, kolik lidí si k němu přišlo pro novokněžské požehnání. Ptal se sám sebe, co se za touto jejich potřebou asi ukrývá. Dříve se přece říkávalo, že aby člověk získal novokněžské požehnání, musí prošoupat nejeden pár bot. Ale co vede lidi dnes, v době, kdy je po mimořádném důstojnosti kněžského úřadu dávno veta, k touze po novokněžském požehnání? Už samo slovo primice vyjadřuje, že tu do lidského života proudí něco nového, svěžího a neopotřebovaného. Lidé přijímající novokněžské požehnání spoléhají, že novokněz si s ním počíná rozvážně. A tuší, že vysvěcením na kněze proniklo do života toho mladého muže něco, na čem by také měli rádi podíl. Spojují s novoknězem posvátno, sféru svatosti. On je účasten toho, co je svaté, a z toho uděluje. Jen co je svaté, má sílu uzdravovat. Proto lidé touží, aby na nich spočinulo cosi z té svatosti, co dokáže zacelovat jejich rány, poskytovat jim ochranu v tomto nesvatém světě, pozvedávat je z úmornosti všedního života, aby se tak
Anselm Grün: Jsi požehnáním
SVATÝ BONAVENTURA (15.
ČERVENEC)
ho bude vychovávat pro život v jeho řádu. Má se za to, že Jan se dostal do styku s františkánským řádem už při získávání základního vzdělání v blízkém klášteře. Ve studiu projevoval nadání i zájem ve vzdělání pokračovat. Léta 1236 až 1242 strávil na stu-
Narodil se kolem r. 1218 v Bagnoreggiu u Viterba v Itálii. Při křtu dostal jméno po otci lékaři Jan Fidanza. Malý Jan ve čtyřech letech těžce onemocněl a matka Marie se pro beznaděj lékařů obrátila s prosbou o pomoc ke sv. Františku z Assisi. Přislíbila, že 2
diích v Paříži, kde navštěvoval Sorbonnu. Pravděpodobně v roce 1243 vstoupil do františkánského řádu, který měl tehdy významné bratry i v Paříži. Patřil k nim Alexandr Halský, který Bonaventuru učil teologii. Jméno Bonaventura mohl dostat při vstupu do řádu, druhou možnost uvádí legenda v souvislosti s jeho těžkým onemocněním v dětství. František, když uslyšel o jeho uzdravení, prý zvolal: „Buona ventura!“ (v překladu šťastná událost nebo budoucí blaho). U Bonaventury rozvíjení rozumových schopností šlo jakoby ruku v ruce s duchovním poznáváním Boží lásky. Všichni kolem něj prý znali jeho velkou lásku k ukřižovanému Kristu, o jehož utrpení denně rozjímal. Často ho v pohnutém stavu viděli před křížem nebo adorovat před Spasitelem v eucharistii, kde se dostával až do mystických výšek. K čemu to všechno? Někdo by nad tím poznamenal, že transcendentní hloubání odvádí od vědy. Bonaventura však poznal moudrost tím, že rozum i srdce, vědu i zbožnost uváděl v dokonalý soulad. Když se ho později jako doktora a obdivuhodného spisovatele zeptal Tomáš Akvinský, ze kterých knih čerpá své hluboké myšlenky, ukázal na kříž a odpověděl: „To je moje knihovna, v níž jsem se naučil všemu, co umím.“ Na generální kapitule 2. února 1257, které se Bonaventura přímo nezúčastnil, byl zvolen generálním představeným řádu, protože byl považován za nejschopnějšího. Jednalo se o poněkud kritické období, v němž se osvědčil jako moudrý zákonodárce, otec a učitel, který dovedl usměrňovat vnitřní disciplínu. Řád vedl po 17 let. V okružních listech upozorňoval na chyby a předkládal směrnice k jejich odstranění. Odrážel také útoky vedené na řád zvenčí, které ze strany civilního kléru měly původ v žárlivosti na privilegia i úspěchy žebra-
vých řádů, obzvláště na půdě university. Napsal proto několik spisů k obraně jejich ideálů i činnosti. K neznámějšímu patří Obrana chudých (Apologia pauperum). Zřejmě do doby, než byl papežem pověřován řadou důležitých funkcí v církvi, sepsal v latině 9 velkých svazků spisů. Za zvláštní pozornost stojí jeho kniha opakovaně vydaná v češtině nakladatelstvím Krystal s názvem: Putování mysli do Boha (Intinerarium mentis in Deum). Tam zdůrazňuje: „Když se tážeš, jak se děje toto nejvyšší poznání Boha, pak se nedotazuj učenosti, ale všímej si milosti; ne rozum, nýbrž srdce!“ Jinde na otázku cesty ke spáse prostých lidí odpověděl: „Prostá, zbožná a nevzdělaná stará žena může milovat Boha lépe a víc než učený teolog.“ Také zdůrazňoval: „Dokonalost života nezáleží ve velké učenosti, ani v rozjímavé modlitbě, ani ve vznešených výkonech v oblasti duchovního povolání, ale ve svědomitém plnění každodenních povinností a ve vykonávání obyčejných věcí nevšedním, dokonalým způsobem.“ V r. 1273 byl Bonaventura papežem Řehořem X. jmenován albánským biskupem v Římě a kardinálem římské kurie. V tomto úřadu pokračoval v zahraničních cestách, které také konal jako generální představený řádu se sídlem v Paříži. Cestoval do Španělska, Německa, Holandska, Anglie a Francie. Tam do Lyonu přišel v listopadu 1273 společně s papežem a vedl přípravné práce významného koncilu, na němž se mimo jiné jednalo i o sjednocení řeckého pravoslaví s římskou církví. Zcela zahlcen prací, týkající se sněmu, který začal 7. 5. 1274, se při současné generální řádové kapitule v Lyonu zřekl své funkce představeného. Na sněmu se dosáhlo sjednocení, které bohužel pro pozdější politické vlivy nezůstalo trvalým. Bonaventurovo objasnění sporných otázek se ale stalo základem i pro všechna další jednání o sjednocení. 3
Od Nilu na Vrabčák Díl šestnáctý a tedy poslední: „S Bohem buď Káhiro má“ a na viděnou padre Luigi (aneb i o šestém členu komunity Dar Comboni) Posledním členem naší komunity, kterého jsem ještě blíže nepředstavil, je padre Luigi Bianchini MCCJ. Do jisté míry jsem si ho nechal na poslední místo, protože k němu cítím obzvláště velikou úctu, přátelství i vděčnost. Byl to totiž on, ke kterému jsem chodil ke zpovědi, byl to on, který se mi stával více a více kněžským vzorem, byl to on, kdo mi dodával odvahy i důvody k radosti. Nevím, zdali si ho pamatujete z těchto mých dopisů, ale krátce jsme se o něm zmínil již před rokem, když jsem Vám popisoval svou návštěvu Asuánu, krásného města v Horním Egyptě. Padre Luigi tam totiž působil posledních sedm let. V průběhu minulých prázdnin byl převelen do Káhiry do naší komunity Dar Comboni. Již v Asuánu jsem u něho byl u zpovědi a o to více jsem byl rád, když jsem ho po návratu z prázdnin nalezl přestěhovaného do Káhiry. Byl jsem tomu moc rád a Deo gratias! Padre Luigi je misionář a combonián každým coulem. Je to Ital, pochází ze severní Itálie, ke comboniánům vstoupil záhy po střední škole. Dlouhá léta působil mezi comboniány v Itálii, když dokonce byl i duchovním rádcem a otcem spirituálem v malých seminářích. Často na toto jeho období vzpomínal i otec Giovanni Esti, dnes člen komunity ve farnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v centru Káhiry, otec Luigi byl totiž právě Giovannimu formátorem. Otec Luigi vystudoval teologii v Londýně, kde prožil značnou část svého scholastikátu, tedy studijní formace. I proto mluví bezvadně anglicky, i když – jak vždy k úsměvu nás všech dodával otec Richard – se skotským akcentem. Dodnes nevím, zdali tento akcent otec Richard poznal z Luigiho anglické Skotskem ovlivněné výslovnosti, nebo z jeho chuti po skotské whiskey. Otec Luigi totiž nikdy nezklamal, a když náhodou nám někdo přinesl lahev whiskey nebo italské limoncello nebo českou slivovici, Luigi si vždy se mnou připil a nikdy neodmítl (stejně jako fratello Aldo). Je ovšem nutné dodat, že se to stalo asi tak třikrát během tohoto roku. Přeci jenom zákaz pití alkoholických nápojů se tak nějak odráží i v comboniánském způsobu života. Po londýnských studií byl Luigi odeslán opět do Itálie, kde působil v comboniánském centru ve Florencii. Po dalších letech byl odeslán do Káhiry, aby se v Dar Comboni začal učit arabsky. Bylo mu již přes padesát let. Padre Luigi se toho nezalekl a na Zamálku vydržel dva studijní roky, po kterých se stěhoval do Chartúmu v Súdánu. Zde se učil arabský súdánský dialekt a pomáhal v pastoraci. Po několika letech byl převelen do Asuánu. Asuán je krásné město na břehu
Nilu s bohatými historickými památkami. Ale nejen historickými, nedaleko je například slavná Asuánská přehrada s Násirovým jezerem jehož délka je přes 400 kilometrů a sahá až za hranice do severního Súdánu. V Asuánu je také nově vybudovaná koptská ortodoxní katedrála, jejíž krása z ní dělá dominantu města. Na levém břehu Nilu, který tvoří z převážné části hornatá poušť, je ve výstavbě nový klášter sv. Simeona, který chce navázat na klášter starý, který v ruinách leží nedaleko. Asuán je také známý svými překrásnými ostrovy a ostrůvky na řece Nilu přímo v centru města, a také slavným a nově vybudovaným muzeem Núbijské kultury, kde je dokonce samostatná expozice věnovaná českým archeologickým úspěchům. V neposlední řadě je pak právě Asuán výchozí stanicí k návštěvě starověkých chrámových komplexů jako Abu Simbel, ostrov Philae... To vše dělá z Asuánu turistické lákadlo. I přestože je Asuán nejjižněji položeným egyptským městem a jeho vzdálenost od Káhiry (asi 900 km) z něj činí poměrně obtížně přístupnou destinaci, turisté si sem vždy našli cestu. Ve městě je spousty špičkových hotelů, mimochodem v jednom z nich s názvem Old Cataract údajně sama Agatha Christie sepsala slavnou Vraždu na Nilu. Zdejší comboniáni zde mají kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie, jehož původ je spjat se samotným sv. Danielem Combonim. Asuánští comboniáni zde pracují na dvou pastoračních dílech. Prvním je spolupráce se zdejší komunitou sjednocených katolických koptů v čele s otcem Antoniem, egyptským koptským duchovním. Proto zdejší comboniáni jsou většinou biritualisti, tzn. že mohou sloužit i koptský ritus. Vedle toho byla dlouhá léta hlavním bodem zdejší pastorační práce duchovní péče o turisty. Za Mubarakovy éry bylo ve městě tisíce turistů, z nichž stovky pravidelně comboniánský kostel v centru Asuánu navštěvovalo, účastnilo se mší svatých, chodilo ke zpovědím i duchovním rozhovorům. Často byli comboniánští misionáři i turistickými průvodci těmto turistům. Proč o tom všem mluvím, když chci představovat padre Luigiho? Jak jsem již zmínil, byl v Asuánu posledních sedm let. Pamatuje si neděle, kdy si nesedl, kolik turistů do kostela přicházelo a v kolika jazycích uděloval svátost smíření. Po pádu Mubarakova režimu a po nástupu fanatického Muslimského bratrstva se počet turistů propadl z tisícovek na jednotlivce. Asuánský kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie, geniálně položený v centru Asuánu, tak osiřel. Sice se zde asi stovka koptských katolíků stále pohybuje a velký počet dětí jsou zárukou dobré budoucnosti, ale na nedělních mších svatých v anglickém, francouzkém či italském jazyce latinského ritu se dnes sejdou jen dva až tři věřící.
Když mi tento stav padre Luigi vyprávěl, nehovořil o osiřelém kostele, či o ztrácejícím se smyslu zdejší comboniánské misie, ani nehovořil se slzami v očích, ani nikterak pateticky. Šlo mu obecně o budoucnost Egypta. Jestliže turisté nebudou, nebudou peníze do státní i soukromé pokladny. A již nyní velký počet lidí žijících v bídě se mnohonásobně zvýší, počet negramotných žebrajících (místo ve škole učících se) dětí zaplaví ulice a turistická centra. Chuť a hlad po demokracii, svobodě a lepším životě – tak mnoho v posledních letech demonstranty na ulicích vyžadovaných – se budou vyčerpávat a budou možná více a více ústit do nepokojů a nestability. Jistě, úbytek turistů je v současné době zřejmě největším ekonomickým problémem celého Egypta, nikoliv pouze jižně položeného Asuánu. Vedle Suezského průplavu a několika nalezišť ropy a zemního plynu, je právě turismus pilířem egyptské ekonomiky. Krize turismu již trvající 4 roky, která se tolik neprojevuje v přímořských letoviscích jako Hurghada, Šarm aš-Šejch a jiné, je krizí velikou a může mít nedozírné důsledky pro stabilitu celého blízkovýchodního a severoafrického regionu. Stav ekonomiky a státní pokladny je klíčovou otázkou budoucnosti země, ale také je klíčovou pro otázky náboženských svobod, lidských práv. Tím rozhodně nechci říci, že by právě ekonomika byla zdrojem blahobytu, svobody, štěstí, radosti, spásy, lidských práv, náboženských svobod. Ekonomika je jen prostředek, nástroj k zajištění těchto pozemských dober. A to zvláště platí pro zdejší horkokrevné národy. Vždyť jedním z původních kořenů tzv. arabského jara byla právě žalostná ekonomická situace národů severní Afriky a Blízkého Východu. V Tunisku spáchal sebevraždu mladý vysokoškolsky vzdělaný Tunisan, který nemohl najít zaměstnání a vláda mu nedokázala jakkoliv pomoci. Ostentativně spáchal sebevraždu, aby tím ukázal na beznaděj, kterou prožívali mladí Tunisané. Ovšem v důsledku nešlo jen o mladé Tunisany, ale i o mladé Alžířany, o mladé Libyjce, o mladé Egypťany, o mladé Syřany... Bože, prosíme, pomoc obyvatelům těchto zemí nalézt pravou cestu k pravdě, svobodě, demokracii. Již skončím s tímto obecnějším pohledem na zdejší situaci, který vzešel ze vzájemných rozhovorů s otcem Luigim. Chtěl bych se nyní opět vrátit k němu samému a navážu na jeho asuánský pobyt. Jak mi jednou řekl, právě zde v Asuánu se totiž stal součástí komunity charismatiků. Byla to prý asi dvacetičlenná komunita asuánských Egypťanů a několika zde pracujících cizinců, kteří byli katolíky a byli silně osloveni charismatickou obnovou a touto spiritualitou. Potřebovali ovšem kněze a tak šli za padrem Luigim, který souhlasil a několik let se s nimi setkával a duchovně je vedl. Dodnes je tato jeho zkušenost u něho patrná. Spontánnost, radostnost, akčnost, energičnost... To vše a mnoho dalšího platí o padrem Luigim. S tím souvisí moje vlastní
zkušenost s jeho duchovním doprovázením, zvláště svátostí smíření, tedy se zpovědí. Chodil jsem se k němu zpovídat pravidelně cca jednou za 2 týdny a vždy v italštině. Vždy jsem narážel na veliký problém, jak říci své špíny, hříchy, zakopnutí, pády, zla v jiném jazyce. Byl to veliký jazykový boj se slovníkem v ruce a lámanou italštinou, občasně utíkajíc k angličtině či arabštině. Padre Luigi se vždy při setkání nejprve obrátil pro pomoc k Duchu svatému a pak mne předal slovo. Byl vždy velmi trpělivý, občas mne opravil a nechal mne koktat. Když jsem svůj soupis vyjmenoval a přiznal vše potřebné a nutné, nastalo krátké ticho, které přerušil gejzír radosti z hrdla a srdce padre Luigiho. Byl neskutečný. Mnohokrát jsem si připadal jako u zřídla léčivého pramene kdesi na kolonádě v Karlových Varech. Padre Luigi byl k neudržení, kolik podpory, kolik kuráže, kolik radosti, kolik důvodů k díkůvzdání, kolik lásky a kolik pravdy mne předával. Nezapomněl mne pokárat, ale jemně, klidně a pravdivě, a hlavně v důvěře ve vedení Ducha svatého a v pomoc nebeských patronů mne jim svěřoval. Padre Luigi také ochotně odpovídal na mé koktavé otázky ohledně kněžského i misijního povolání, ohledně inspirace Duchem svatým, ohledně pokory, ohledně radosti. Musím se přiznat, že první rok v Káhiře byl pro mne dobou jakéhosi hledání pravého zpovědníka. Byl jsem u dvou, kteří neměli více času, než jen občasné půlhodinové setkání. Když jsem však v květnu minulého roku zavítal do Asuánu a šel ke zpovědi k padre Luigimu, říkal jsem si potichu pro sebe, škoda, že tento pokorný a radostný kněz není blíže Káhiře. A přesto Bůh tomu chtěl a podivuhodně vyslyšel mé prosby a mé naléhání a padre Luigiho mi z Asuánu „vyvedl a povolal“. Luigi se mi záhy stal mým duchovním vůdcem a rádcem a nejmilovanějším zřídlem radosti a díkůvzdání. Deo gratias! Závěrem ho chci popsat ještě jednou epizodou. Padre Luigi je skvělý muzikant, který hraje na klavír i na kytaru a byl ve zdejší farnosti sv. Josefa na az-Zamálku sbormistrem, stejně jako tehdá v Chartúmu. I naše komunitní mše svaté, adorace a modlitby breviáře doprovázel svým hrdelním basem. Vyznal se také velmi dobře ve vážné hudbě. Při sledování televize, i třebas jen v reklamě, když se ozval tón vážné hudby, hnedle nám byl schopen říci autora i název symfonie, skladby či opery... Někdy v lednu při obědě, když jsem si ztěžoval, že neumím zpívat, přestože můj děda byl dirigent, padre Luigi ve své spontánnosti a upřímnosti mi řekl: „Když jsem Tě v září slyšel poprvé zpívat, byl jsi completamente stonato (kompletně mimo tón), postupem času jsi však udělal obrovský pokrok a blížíš se tónině.“ Kéž by mi padre Luigi uvedenou větu řekl i o mé povaze, i o mém duchovním životě, i o mém pobytu v Káhiře.
+++ Tyto poslední řádky již píši na Vrabčáku. Můj milovaný pes Berný si mi lehl na nohu, kocour Fredý chrápe na křesle, semilský čerstvý a voňavý vzduch proniká otevřeným oknem, z okna se obdivuji úchvatné scenérii semilského kostela sv. Petra a Pavla, hraje mi arabská křesťanská hudba a já přemýšlím, co vlastně mám napsat na konec těchto dopisů. Jak vlastně mám formulovat poslední řádky. Začnu omluvou. Nejprve bych se Vám totiž z celého srdce chtěl omluvit za vše nedokonalé, za vše chybné, za vše zploštělé, za vše patetické, za vše umělé a rádoby moudré, zkrátka za vše to, čím jsem Vás ve „Vrabčákovinách“ štval, co jsem tam nedomyšleně stále psal a stále opakoval. Mnozí z Vás mne na spousty věcí upozornili a já právě Vám za to děkuji. Mnozí z Vás asi tiše trpěli a říkali si, co to je za blba. Mnozí z Vás mne občas kritizovali za to, abych nebyl tak kritický k evropskému způsobu křesťanství, ke kněžím, kteří se poctivě snaží žít dle evangelia. Mnozí z Vás mne zase upozorňovali, abych nebyl tak sebestředný, abych nebyl tak ješitný, abych nebyl tak nízce a zoufale duchovní. Moc se omlouvám a děkuji Vám moc za Vaši trpělivost i za Vaše přátelství, které se v trpělivém snášení mých nedokonalostí potvrdilo i posílilo. Jak ovšem také vím, mnohé z Vás jsem občasně i potěšil, rozradostnil a rozesmál. Věřte, že ne já, ale to Bůh je zdroj veškeré inspirace, Ten mne svým Duchem ponoukal k té či oné vtipné formulaci. Deo gratias! Proto navrhuji, abychom společně poděkovali Bohu za tuto příležitost se vzájemně setkávat, i když pouze nad nezručně sepsanými řádky odkudsi z ciziny. Jestliže dopis je symbolem přátelství, které se jím manifestuje a podpírá v dobách odloučení, pak ve Vrabčákovinách jsem se o toto od počátku snažil. Nejsem bůhvíjaký písař, ale vždy jsem se snažil o upřímné vyznání, o upřímné psaní a můj základní úmysl zněl: dávat o sobě vědět svým přátelům i známým, nejen že žiju, ale i jak žiju. +++ Úplným závěrem se Vám však ještě chci vyznat a popsat Vám své srdce po dvouletém pobytu mezi misionáři comboniány v Káhiře. Činím tak se vší pokorou a upřímností. Důvod tomu je nasnadě, od počátku jsem chtěl, aby Vrabčákoviny nebyly jen cestopisem, místopisem, topografickým popisem, ale aby předávali reflexi žité křesťanské víry, kterou jsem objevoval u Egypťanů, i u mne samotného. Vždyť opravdu nešlo o dovolenkový pobyt, ani o pobyt jen a jen studijní. Šlo v prvé řadě o duchovní formaci ke kněžství. Činím to také z toho důvodu, že se snad
v následujících řádcích někteří z Vás poznají a snad jim mohou tyto řádky a opsané zkušenosti být tak či onak ku pomoci. Nejprve musím vyznat, že to byly prozatím mé dva nejtěžší roky života. Zvláště má neznalost angličtiny a italštiny a trápení se s arabštinou mi přivodilo mnoho slz a bezesných nocí. Nejsem přehnaně skromný, ani přehnaně sebeshazující. Opravdu mi dělalo veliké problémy vyjadřovat se v cizích jazycích, přeskakovat z jednoho do druhého, a to na všech možných úrovních (v komunitě, ve škole, na ulici, ve farnosti, v seznamování, ve sdílení se, při zpovědi...). Během těch dvou let jsem se nějak naučil proplouvat zrádnými jazykovými útesy a přežil jsem. Díky Bohu, to On mne nenechal na holičkách. S důvěrou jsem se často obracel na Ducha svatého a v modlitbě si vyprošoval dar porozumění druhému. Díky, Bože můj! Z toho pramenil můj únik a častý útěk do ticha. Zde jsem zase měl požehnanou možnost sám sebe více a více poznávat. V tichu jsem poznával sám sebe a děsil se cože všechno v sobě nosím za zranění, za bolesti, za tichá zla, a že to všechno se projevuje v mé sebestřednosti, pýše, ješitnosti, citlivosti, spasitelském komplexu, laxnosti. V samotné modlitbě jsem zkoumal a objevoval její životodárnou sílu a hloubku. Za ty dva roky jsem až hmatatelně poznával sílu a požehnání zvláště modlitby růžence a korunky Božího milosrdenství. Bez těchto modliteb bych tam asi těžko vydržel. Ve chvílích breku jsem vyběhl na naši střechu a tonoucí se zachytával tohoto stébla... Když po nějakém čase jsem zjistil, že to není jen stéblo, že to je skvěle utkaná síť, skrze kterou se jen tak nepropadne. Děkuji Ti, Bože můj! Stejně pevnou sítí, protože utkanou Kristem, je svátost smíření. Zvláště častá zpověď mi musí být pilířem duchovního života. Neexistuje jiná volba. Konečně jsem také pochopil, že ve zpovědi mi Bůh odpouští, očišťuje mne, dává mi svou milost a radost, ale právě ve zpovědi mi také Bůh dává sílu k dalšímu boji. Poznal jsem, že zpověď není jen „očišťující sprchou“, ale i „studnou vody živé“, studnou ochrany a síly pro boj proti veškerému pokušení Nepřítele, studnou důvěry proti zvůli veškeré Beznaděje, studnou naděje, víry a lásky, studnou vody nejen živé ale i oživující. Krkolomně popsáno, zpověď nemá funkci jen do minulosti (v odpuštění), ale i do budoucnosti (v získání síly pro další boj se Zlým). Nemůžeme vyhrát nad Pokušitelem, nebudeme-li čerpat z pramene, ze studny spásy. Podobná slova a prožitky jsem pochopitelně silně prožíval i v souvislosti s eucharistií, jejíž každodenní přijímání je neskutečně silným lékem nesmrtelnosti.
Milost a nesmrtelnost je těsně spjata s přátelstvím. Bez přítele peklo existuje, jak kdesi kdosi napsal. Plně až v Káhiře jsem poznal, že přítel je přítelem i přesto, že je muslimem, křesťanem, knězem, ženou, zasvěcenou pannou, řeholní sestrou, ateistou, marxistou, uprchlíkem, černochem... S tímto druhem poznání je také spojeno to, že jsem poznal nakolik důležité je žít ve společenství a v komunitě, nebo lépe řečeno, jak je pro mne důležité nebýt sám. Pobyt v Káhiře mi také v mnohém otevřel oči. Ke svému překvapení jsem zjistil, že muslimská země egyptská je plná křesťanů a kostelů. Zjistil jsem, že mnoho muslimů chce mír a že křesťané jim mohou být a často také jsou přáteli. Zjistil jsem ale také, že egyptský lid je plný přetvářky a pokrytectví, a že se nechá lehce zmanipulovat. Zjistil jsem, že turista je pro ně zdroj peněz a nic víc. Zjistil jsem, že Egypťané jsou tak strašně hrdí na svou tisíciletou historii, že ve své sebezahleděnosti nejen že zapomínají na pokoru, ale zapomínají na současnost i na budoucnost. Zjistil jsem také, že fanatických muslimů není málo a že mají mnoho skrytých sympatizantů. Také jsem okusil, že jsem muslimy jako křesťan zván kacířem, a to pěkně nahlas a na ulici a jsem ukazován dětem, aby se mi vyhýbali. A ke svému překvapení jsem také objevil, že značná část egyptských muslimů natolik pohrdá fanatickým islámem, že začínají pohrdat i samotným Bohem a že se stávají praktickými i teoretickými ateisty, někdy apatickými, někdy agresivními vůči jakémukoliv náboženství! Poznal jsem naprosto a naplno, že víra v Ježíše jako Krista je tou jedinou a pravou vírou, která vede k víře v toho Jediného Pravého Trojjediného Boha. Také jsem poznal, že se za své nepřátele má cenu modlit a své animozity k nim co nejrychleji předkládat uzdravujícímu pohledu Božímu... Po čase trpělivosti totiž jedině On vloží do srdce klid a překryje důvody nepřátelství. Závěrem snad ještě třeba říci, že pokud jsem o svém dvouletém pobytu v Káhiře řekl, že šlo o doposud nejtěžší roky mého života, zároveň platí, že šlo o doposud nejkrásnější roky mého života! Vždyť to jistě znáte i Vy ze svých bohatých zkušeností, že totiž bolesti, slzy a kapky krve, jsou často podivuhodně obměněny v radost, přátelství, požehnání, poznání, pravdu, lásku, naději i víru. Sice jsem toho mnoho poznal a pochopil, přesto jsem stále na začátku a stále nic nevím a ničemu nerozumím. Mé srdce mi je stále tajemstvím, Bůh Trojjediný je stále tím, který dopouští nepochopitelné a modlitba je stálou školou koktavému jazyku mého nitra, kde však přebývá a někdy jen tichem promlouvá On...
+++ Bože, Otče můj, neexistuje nic, co by mi vysvětlilo, proč jsi mne vybral a poslal pro požehnání do egyptské muslimsko-křesťanské země. Neexistuje nic, co by mi vysvětlilo, proč jsi mne do Egypta povolal. Neexistuje nic, co by mne přesvědčilo, že nejsi! Bože, Ježíši Kriste můj, setkal jsem se s Tebou na březích Nilu, na střeše našeho domu, v Asuánu, v Heluánu, v koptském klášteře, v osudech eritrejských uprchlíků, v očích muslima, který mi vyznal přátelství i lásku. Byl jsi Tím, ke kterému jsem běžel v době neútěchy, v době tížové i bolestné. A vždy jsi mne napojil. Nenapájel jsi mne však sladkými slovy, ale svým vlastním utrpením, bolestí, ponížením, svou smrtí a svým slavným vzkříšením. Běhal jsem za Tebou i v době radosti a v době útěchy; trpělivě jsi snášel mou chuť po marné slávě a příliš světské oslavě a radosti. I tehdy jsi mne neodmítl a vždy mi byl po boku – na svém kříži. Ježíši Kriste, Ty víš, že jsem se setkal i se Zlým, který v muslimských zemí řádí jako nový nakažlivý mor. Setkal jsem se Zlým, který má mnoho tváří a tvrdě čelí dobru, pravdě, lásce a kráse. Jedině Ty, Kriste, máš nad ním moc a jedině Tebe se bojí! Sešli svého Ducha a pomoz svým služebníkům a služebnicím, aby ohněm lásky a semeny Tvých slov a skutků zlidšťovali muslimské země a jejich obyvatele přiváděli k životu bez násilí, který vede k Otci Tvému i našemu! Duchu svatý, jedině Ty jsi schopen pohnout myšlenky, city i celé srdce lidské k dobru, pravdě a kráse. Jedině ty vstupuješ do našeho nitra a tam nám otevíráš studnice chutí po lásce, klidu a pochopení. Prosím, vstupuj do srdcí muslimů, obrať je k té pravé cestě, která vede k Bohu Otci a je dlážděna Kristovým pokojem a odpouštěním. Bože v Trojici Jediný, nezasloužil jsem si nic z toho dobra, který jsi mi v Egyptě dal, zasloužil jsem si jen ty zkoušky a bolesti, které jsi mi seslal a které jsi dopustil, abys mne jako v tavicím kelímku přetavil v lepšího křesťana. Tvými zkouškami jsem mnohokráte pohrdl, mnohokráte jsem pod nimi padl, mnohokráte jsem se jim vyhnul a mnohokráte je nezvládl. Odpusť mi, prosím, z celého srdce Tě prosím, odpusť mi, a očišť mé srdce od kalu hříchu, srabáctví a ješitnosti, pýchy a namyšlenosti. Nezasloužím si ani dnes nic jiného, nic lepšího, než tvrdé zkoušky bolesti! Můj Bože v Trojici jediný, jsem Tvůj a Tvůj chci i zůstat Tvůj Lukáš
Můj i náš nebeský přímluvce a ochránce sv. Daniele Comboni (1831–1881).
Dvě fotografie naší komunity při vánoční besídce v prosinci r. 2013. P. Luigi, fr. Brighton, P. Richard, fr. Aldo a já (P. Simon byl již v Keni).
Foto z plavby po Nilu. Náš muslimský kuchař Esam se svým synem Ahmedem, náš údržbář Michele, který uměl skvěle italsky a patřil ke koptské církví evangelické.
Celá naše komunita v Dar Comboni se dvěma hosty. Zleva: P. Simon, P. Richard, fr. Aldo, já, P. Luigi, fr. Brighton a dva hosté z Keni.
Naše komunita v době, kdy si kuchař Esam zlomil nohu. Ke kuchtění byla povolána mladá Súdánka Neville, která před lety uprchla z celou svoji rodinou do Egypta. Dnes si vydělává všude možně, aby mohla začít studovat a odcestovat na Západ.
Na přelomu prosince a ledna byl fratello Aldo hospitalizován. Návštěva v italské nemocnici s komunitou comboniánů (zleva stojící: P. Diego, P. Claude, o. Jacques, P. Giovanni, já, P. Casimiro, P. Giuseppe, P. Cosmo; sedící: fratello Aldo a fr. Brighton).
Bože, ochraňuj a žehnej comboniánům!
