1
Tereza Čierníková
GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE
2
COPYRIGHT Autorka: Tereza Čierníková Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2015
ISBN: 978-80-7512-207-0 (ePub) 978-80-7512-208-7 (mobipocket) 978-80-7512-209-4 (pdf)
3
PROLOG
Henry Vans znovu objíždí svět! Cestopisec Henry Vans, který po svých deseti letech cestování nasbíral tisíce a tisíce informací o zemích z celého světa, se opět po dvou letech vydává vzhůru do dobrodružství! Tentokrát ale dává možnost všem svým obdivovatelům. Napište mu s prosbou příjezdu a třeba zavítá zrovna k vám! Pište na adresu, kterou naleznete z druhé strany letáku. Tak to asi začalo – nevím, jestli se počátkem mého života rozumí narození nebo můj první úspěch, ale ať se to dá chápat jakkoli, jsem zde. Mé jméno je Henry Vans a jsem cestopisec. Jsem asi metr sedmdesát vysoký, nosím kulaté brýle jako Harry Potter, vlasy mám blond, ulíznuté.
4
Ale to jen pro případ, kdybyste mě potkali někde na ulici a nepoznali mě. Když jsem byl malý, vždy jsem si přál projet svět a už od útlého věku jsem si střádal a šetřil peníze jen na tento můj sen. Ve skříni jsem míval malinkatou plechovku a na ni jsem velkým písmem napsal: „Vzhůru do světa“. Toto se vyplnilo. Postupem času jsem získával čím dál víc sponzorů mých cest, které zaujal můj neuvěřitelný potenciál a i to, jak cílevědomý jsem. A dnes jsem úplně na samém vrcholu – jezdím, kam chci, kdy chci, za kolik chci. Stal jsem se jedním z nejznámějších cestovatelů současnosti. Mám mnohem víc, než jsem si kdy přál. Ovšem to, co je v životě nejdůležitější, jsem pochopil teprve loni na jaře. Přišel mi z kamene vytesaný slon. Malý, přesto jedinečný a velmi propracovaný. Poslal ho teprve devítiletý chlapec, který mi ukázal, že …
5
KAPITOLA PRVNÍ
Psalo se třetího dubna, kdy jsem se vrátil z rodného města. Navštívil jsem svou matku a poté otce, který žije o pár kilometrů dál. V dětství jsem si byl jistý, že jsou pro sebe stvoření – věnovali si každý pohled, ze kterého jiskřilo štěstí a neskonalá láska. Pak se podívali na mě a já věděl, že tou radostí a láskou, jenž jsem na nich vídával, jsem já. Táta si všímal na mamince každé maličkosti – nové manikúry, účesu, nalíčení. Ona na něm zbožňovala jeho letmé strniště, pomalu řídnoucí vlasy a smysl pro humor, kterým si ji vlastně získal. Není divu, že to ve mně budilo pocit úžasu. Když jsem dospěl a přecházel z puberty v adolescenta, začínal jsem si všímat i faktů, které jsem jako dítě tolik nevnímal – hádky, když nejsou v mé blízkosti. Dál podivné pošťuchování, když v jejich blízkosti naopak jsem. Pomalu se to navyšovalo a pak přišel zvrat – na pracovním 6
stole otce se najednou objevila složka papírů nutná k podepsání. Rozvod. Od rozvodového řízení jsem vlastně bydlel střídavě u matky a otce. Myslím, že jsem mé bydlení měnil každý týden, někdy dva. Když jsem dospěl a vydělal si dostatečně peněz na mých cestovatelských dílech, koupil jsem si malý přízemní baráček daleko od obou rodičů, aby se nehádali, že jednoho z nich mám raději než toho druhého. Pravidelně jezdím k oběma a to ve stejný den, aby i tu nepocítili, že jeden je víc výjimečný než druhý. Na začátku dubna jsem se rozhodl je opět navštívit a vyjel jsem na cesty. Nejprve k matce, poté k otci, oběma jsem ale řekl to samé: „Neboj, u matky/otce jsem ještě nebyl. Jsi první, koho jsem z vás dvou navštívil.“ „Ahoj, mami!“ zvolal jsem, když jsem vystoupil
z auta. Máma zrovna otrhávala záhonek před svým malým, ale útulným domem. Byl to starý dům – bílá fasáda, okna nebyla plastová, ještě s modrými okenicemi. Před dveřmi malá veranda, na které se usmívala dřevěná houpačka. Pamatuju si, že jsme tam spolu často sedávali, když jsme tu žili ještě všichni tři. 7
Mamka mi čítávala pohádky a otec potom hned posílal všechny spát. Ale tyto časy jsou fuč a jsem za to i celkem rád. Máma byla typ ženy v domácnosti – nevím, jak to dokázala, ale když jsem vešel dovnitř, pohltila mě vlna lásky a domácí pohody. Taky vůně pravých domácích sušenek. „Vím, že je máš rád, tak jsem jich pár napekla.
Jsou jen pro tebe s extra dávkou čokolády! To u otce nenajdeš.“ A bylo to znovu tu – to pošťuchování a ukázka toho, kdo je tu lepší. „Mami, mám vás rád oba stejně.“ s očima v sloup
jsem prohlásil. Jelikož jsem dojel brzy ráno, sušenky mi zaplnily žaludek jako snídaně. K tomu studené mléko – přesně, jak to zbožňuju! Dál jsme si celé dopoledne povídali. Opět přišla otázka na mou přítelkyni, kterou, mimochodem, nemám – nepotkal jsem tu pravou. No, ona by stačila i ta levá, ale která vydrží s mužem, jenž doma ročně stráví asi dvě hodiny? Otázka za milion… „Mami, rád jsem tě viděl. Na oběd se stavím po
cestě a večeři dám u otce. Mám tě moc rád, zase co nejdřív přijedu a až budu doma, zavolám.“
8
„Dobře, zlato. Miluju tě a dej na sebe pozor!“
loučení jako obvykle. Typické fráze, dlouhé objetí a máminy slzy. Je mi třiatřicet – jsou to spíš slzy smutku a žádosti toho, že chce být babičkou anebo alespoň, v mém případě, tchýní, než slzy mého odjezdu. U otce to probíhalo spíše uzavřeně. Nikdy jsme si moc nepopovídali – já jsem cestopisec, on dělník. Jsem bez ženy, dětí, takže otázky ohledně rodiny a vnoučat taky nepřichází v úvahu. Takže místo až příliš upovídaného a zvědavého dopoledne přišlo příliš tiché odpoledne. „Chyběl si mi, synu. Příště přijeď už se snachou,
co ty na to? Mám tě rád.“ s typickým laškovným úsměvem na rtech mi oznámil vše, co měl na srdci, v jedné větě. Krátce pevně mě objal a já mohl jet. Vždycky mi chybí víc táta, abych pravdu řekl. Jeho starý, bezstarostný úsměv mi vlévá optimismus do krve. Vrásky na čele a okolo úst mi potvrzují, že jsou vlastně pro krásu a taky pro věčnou radost – bez bolesti by jí přece nebylo. Vlasy už jen kolem uší, černošedé. Když od něj odjíždím, vidím siluetu muže stojící před velkým domem, s károvanou košilí, úsměvem na rtech a rukama v kapsách u kalhot. V oknech sleduju jeho hospodyni a v duchu se sebe samotného 9
pokaždé ptám, proč si rodiče nenašli někoho jiného. Vždy mi zabloudí myšlenky i k té pravé lásce - k tomu, že druhou takovou lásku člověk nepozná - k tomu, že taková láska je jen jedna. A pak mi před očima bleskne obraz rozvodových papírů a znovu mám plnou hlavu otázek. Když jsem se tedy vrátil domů, nejprve jsem si myslel, že to bude šílený večer – nemohl jsem odemknout, málem jsem zalomil klíč v dírce. Pak jsem u některého z rodičů zapomněl klíče další, tentokrát od mé kanceláře. Naštvalo mě to, měl jsem tam hned na druhý den chuť zajít, jelikož jsem tam nebyl asi půl roku. Konečně jsem otevřel a doma okamžitě zavolal jak mámě, tak tátovi. Klíče samozřejmě zůstaly u matky. Slíbila mi, že je pošle poštou hned ráno. Po sprše jsem zalehl do postele a stále jsem v duchu sebe peskoval, proč, já, blbec, si všechny klíčky nedávám na jedno poutko. Já, idiot!
10
KAPITOLA DRUHÁ
Když mi klíčky na třetí den přišly (divil jsem se té rychlosti), okamžitě jsem sedl do auta a vydal se do mé kanceláře. Nic se nezměnilo – byla stále v odstínu bílé barvy, nábytek hnědý z dubového dřeva. Dál prosklený (s výhledem na celé město) s psacím stolem uprostřed. Na stěnách viselo spoustu obrázků, map a fotografií z mých cest. Nejvíc místa na stěně ale zabrala jedna mapa, která byla největší ze všech ostatních. Byla to mapa celého světa, ve které bylo zapíchnuto hned několik desítek špendlíků s barevnými hlavičkami. Bylo to značení mých cest a dobrodružství. Bílé hlavičky znamenaly místa, které se chystám navštívit. Modré byly ta místa, která už navštívena byla, a červené byly místa, kterých se mám vyvarovat (většinou nepříznivé podmínky, špatné zkušenosti ostatních apod.). Taky tu byly špendlíky zelené, které symbolizovaly ještě nesepsané události a zážitky. Když jich bylo alespoň sedm, rozhodl 11
jsem se je zcelit do jedné knížky. Snažil jsem se taky o to, aby ta místa měla něco společného anebo něco opačného – zkrátka, aby v tom člověk viděl více, než se na první pohled má zdát. Jinak jsem v kanceláři měl jen pár dalšího vybavení, jako jsou lampy, gauč s pár křesly a podobně. Na stole ovšem ležel nečekaný balíček – zabalen v pomuchlaném starém papíru, pokud se to tak dalo nazývat. Otevřel jsem jej a uviděl z kamene vytesaného slona. Na první pohled mě uchvátil celkový výtvor, ale když jsem si ho v ruce ohmatal, lépe se podíval – spatřil jsem ty neuvěřitelné detaily, které se nepovedou jen tak kdekomu. Bylo to fantastické. Něco tak malého a já v tom viděl velikost a srdce. Položil jsem ho na stůl a řekl si, že to je asi dárek od nějakého mého „fanouška“. Další týden, možná dva, jsem se loudal dopisy a e-maily mých obdivovatelů, kteří mě lákali do svých krajů, měst a států. Každý mě vábil na kousky historické, na zajímavosti oku neviditelné nebo krásy, které svět nikdy nespatřil. Pár jsem jich dal stranou jako horké kandidáty, ovšem nic mě nenadchlo tak moc, abych si stoupl, tloukl do stolu a řekl: „Jo! To musím vidět! Tohle stojí za to!“
12
Byla středa a já se probíral tou kupou korespondencí, když v tom jsem potřeboval tužku – měl jsem den blbec a tenkrát jsem shodil rukou hned celý štos tužek. Tužky shodily tu hromadu listů, které jsem už zavrhl, ta shodila fotografii na stole a fotografie shodila kamenného slona. Řetězová reakce ale přinesla překvapení – zpod toho úžasu bylo cosi vyryté. Připadalo mi to velmi heslovité, ale už mi došlo, proč má slon podstavec tak široký. Stálo tam: „Zanzibar. Jídlo, vodu. Prosím.“ Nechápal jsem, co to znamená a asi proto to přišlo. Ta chvilka, kdy jsem si stoupl, uhodil do stolu, až se všechny ostatní papíry rozletěly, a zakřičel: „Tohle stojí za to! Směr Zanzibar!“ Napochodoval jsem k té obrovské mapě a vzal špendlík barvy svítivě oranžové (který znamenal momentální dobrodružství) a zapíchnul ho do toho malého státu v Africe.
13
KAPITOLA TŘETÍ
Afrika – třetí největší kontinent světa, a přesto je světově nejchudší. Žije v něm méně jako miliarda obyvatel, a přesto je to rozvojový kontinent, ve kterém trpí hladem už ke stu milionům lidí, zejména dětí. Hlad. To není jen nepříjemný pocit v břiše nebo kručení v žaludku. Je to především příčina smrti, která hýbe celou Afrikou. A já to konečně pochopil. Po usilovné noci nad tím strávené mi došlo, co po mě ten dotyčný potřebuje. Chce, abych přivezl vodu a jídlo. Nepotřebuje, aby jeho stát byl známý nebo proslulý mou návštěvou, ale jen chce uživit své já. A možná ještě někoho. Rodinu? Přátele? Zkrátka hned druhý den jsem zašel za svými sponzory a obeznámil je se svými (velmi narychlo) plány.
14
„Potřebuju několik litrů vody, dál jídlo, které
déle vydrží. Toho taky více. Nevím, pro kolik lidí je to potřeba.“ „Zanzibar
jste ale označil jako oblast nebezpečnou.“ Skočil mi jeden muž do řeči. V tom momentu mi před očima proběhla velká mapa na stěně mé kanceláře. Taky moment, jak svítivě oranžový špendlík překryl, díky mému odhodlání, špendlík s červenou hlavičkou signalizující POZOR. V rychlosti jsem si v hlavě pročetl seznam důvodů, proč jsem tento stát označil červeně – potopy. Neohlášené, vše zničující potopy. Stávalo se to jen v některých oblastech, nebylo to tak časté, ale za to stály životy. „Alespoň mohu pomoci život nějaké osobě či
osobám trochu prodloužit.“ poznamenal jsem jako odpověď tomu chlápkovi. Řekl jsem to naprosto bezmyšlenkovitě a obraz červeného špendlíku mi v okamžiku zmizel z paměti. Nevím, proč jsem se tak rychle rozhodl. Vše se stalo během chvíle, ale já cítil někde hluboko u mě takové palčivé nutkání, které mi oznamovalo, že jet musím. Co nejdřív. Nejlépe hned. „V tom případě letenka bude do dvou dnů.
Zásoby, které si chcete vzít sebou, budou nachystány na letišti.“ 15
„Děkuju, bude to můj poslední výlet před
vydáním knihy. Poslední zápis a pak cestopis vydám.“ oznámil jsem a všichni souhlasně kývli. Naše porada poté skončila a já se navrátil domů. Po příchodu domů jsem si sedl na gauč a otevřel pivo. Hlavou se mi přemítal slet událostí, které asi nastanou v následujících pár dnech. Jaký bude můj příjezd do toho státu hladu? Jaký bude ten či ta, která mi takovou krásou zaslala žádost o pomoc? A jak ho nebo ji vůbec najdu? Odjížděl jsem z domu s ničím, jen s přesvědčením, že konám správně.
16
KAPITOLA ČTVRTÁ
Než jsem obdržel letenky, sbalil jsem si pár věcí. Při promítání všeho, co potřebuju, jsem se rozhlédl po bytě, který se, zdál se, být úplně bez života. Obývací pokoj velký, uprostřed gauč do L, středně hnědý. Stůl, na kterém bylo ledabyle poházené malé množství časopisů. Pak televize, knihovna, police s fotkami z cest. Taky krb, na kterém stály fotografie rodiny. Následoval průchod do kuchyně, která byla opět netknutá. Spíše jsem si jídlo objednával, než vařil. Zkrátka tu chyběla ruka ženy, pleskání bosých dětských nohou a pak, jak mi došlo, v budoucnu i klepání dřevěné hole o podlahu. Vždycky jsem si to uvědomoval, když jsem odjížděl na cesty. Jindy bych na to ani nepomyslel. Musím se přiznat, že v koutku, v nějakém malém rohu, mé mysli jsem si přál mít ženu, která mi dá pusu na přivítanou, až dorazím domů. Doufal jsem, že najdu nějakou slečnu, které nebude vadit mé 17
cestování a která mi nachystá svačinu do batohu jako pětiletému klukovi. Toužil jsem i po tom mrněti. Viděl jsem kolébku v ložnici, do které bych každé ráno nakoukl a dal té bytosti polibek na čelo. Chtěl jsem někoho učit – běhat, číst, psát a poznávat svět. Ovšem taky jsem věděl, že to nejde lehko a navíc – cestování mi bylo vždy přednější. Nicméně jsem vzal svůj bágl a zamkl dům. Měl jsem tíživý pocit, že jsem doma opět nevydržel déle jak měsíc, ale touha po novém dobrodružství toto přemohla. Na letišti mi dali do rukou jen letenku a oznámili mi, že vše je připravené a nachystané a já s plnou vírou v ně samotné jsem nastoupil do první třídy. Nač se spokojit s lososem, když můžu ochutnat kaviár? Sedl jsem si na sedadlo číslo tři a hned mi byla přidělena deka a dostal jsem nabídky k občerstvení. Jenže při pomyšlení, že jedu za malým africkým hladovějícím člověkem jsem neměl na jídlo chuť. Říkal jsem si, že nevím, jaké to je žít o hladu. Nezažil jsem pocit kručícího žaludku déle než pár minut. Obdivoval jsem tu osobu, která tak vydrží několik dní. Nebo ne? Víc? Míň? Divil jsem se sám sobě, protože jsem vyrazil naprosto k ničemu. Měl jsem jeden 18
záchytný bod a to kamenného slona. Víc nic. Vždy jsem si shromáždil patřičné informace o daném státě, ale teď to byl risk. Čistě risk. A ta myšlenka se mi tuze zamlouvala.
19
KAPITOLA PÁTÁ
Celý let jsem nemohl spát. Pomyšlení, co se bude dít za pár hodin, ve mně vřelo a já se cítil čím dál víc zmatený. Jak ho nebo ji poznám? Co když se vydám k nesprávnému? Co se stane, když? Potřásl jsem hlavou, abych takové otázky zahnal pryč. Musel jsem jednoduše spoléhat na svůj instinkt. Ovšem čím blíž jsem byl svému cíli, tím víc jsem o něm pochyboval. Dorazil jsem na místo. Po několika hodinách plných otázek jsem se octl v Zanzibaru. Když jsem přijel, kolem mě se během několika vteřin shromáždily davy lidí. Ne takových, jaké znám, davy lidí s fotoaparátem, kartičkami k podpisu – ne, tohle byl dav potřebných a prosících. Sápali se po mě rukama a žádali mě, abych si od nich něco koupil, abych jim něco věnoval a tím
20
zachránil jejich život. Nedávalo mi to smysl, ale když jsem se na ně podíval, došlo mi, že tohle smysl dávat nemá. Je to tak – jsou to lidi hladovějící, žízniví. Tohle je oblast, ve které je hladovění na vysoké úrovni a já s tím nemůžu nic dělat. Jen jeden život dokážu prodloužit, ale který? Rozhlédl jsem se kolem sebe. Viděl jsem starou ženu, šedé vlasy jako chmýří pampelišek. V očích měla slzy, které jí stékaly do rýh vrásek na její tváři. Ty vrásky tvořily jakési koryta pro řeky, jenž vznikala z jejích slaných slz. Byly to slané potoky skrývajíce úzkost, smutek, žal. Pak jsem viděl nějakého muže. Mohl být tak starý, jako já. Měl jen jakési kraťasy, nevím, jak jinak bych to nazval. Ovšem to, co chci popsat, bylo jeho tělo. Během několika minut jsem byl schopen spočítat jeho žebra, i sečíst jiné kůstky. Byl to tak výrazný obraz, až mě to děsilo. Taky jsem viděl děti – ach, ty děti! Cítil jsem, že při pohledu na ně, mám zrak už neostrý. Oči se mi plnily slzami, jak té staré ženě. A pak mi došlo, proč tu jsem. Nemůžu se zaobírat ostatními, protože nemůžu všem pomoct. Rozhlédl jsem se ještě jednou, tentokrát jsem míjel osoby kolem mě. Bylo všude pusto, pár 21
chalup, něco jako přístřešků. Studna, někde nějaký strom. Pak spoustu pracujících lidí a on – ten, za kterým jsem přijel. Seděl na nějakém pařezu, v klíně kameny. Kutal z nich drobné slony. Byl malý, mohl mít kolem deseti let. Vlasy kudrnaté, dovrchu. Měl taky jen nějaké kalhoty, jako ten muž. Možná to byl kilt, jako ve Skotsku, netuším. Přes ramena přehozenou deku (nebo se to dece velice podobalo). Výraz měl stejně kamenný jako ti sloni, které vyráběl. Prodral jsem se davem a mířil k němu. Vzhlédl ke mně. Přísahám, že v jeho hnědých velkých očích se cosi zablesklo. Naděje? Štěstí? A pak se usmál. Já vám říkám, že to byl neskutečný a neuvěřitelný moment. Všude byl jen smutek a pláč a tento malý chlapec se smál! „Kolik stojí tento slon?“ ukázal jsem na malý
výrobek, který držel v ruce. „Přežijeme!“ vykřikl místo přímé odpovědi a vrhl
se mi do náruče. Jeho hlavu jsem měl sotva něco nad pasem. Vzlykal, ale byl šťastný. „Pomůžu ti.“ zašeptal jsem, pevně ho stiskl a po
tváři mi stekla slza příslibu.
22
KAPITOLA ŠESTÁ
Vzal mě za ruku a odváděl pryč z toho chaosu kolem. Šli jsme úzkou vyšlapanou cestou, míjeli jsme lidi, kteří se na mě dívali jako na svatý obrázek. V jejich očích jsem viděl prosbu o pomoc, ale nemohl jsem jim pomoci, přijel jsem kvůli jedinému. „Vezmu tě k nám domů. Maminka i sourozenci tě
moc rádi uvidí.“ říkal mi. Uvědomil jsem si, že jsem dojel zachránit víc než jen jeden život. Toto mě hřálo u srdce. „Jak se vůbec jmenuješ, chlapče?“ „Gio. Jako ten hrdina z pohádky.“ odpověděl, ale
nemohl jsem si žádnou pohádku s Giem vybavit. Je sic pravda, že pohádky nebyly nikdy mou silnou stránkou. Maminka mi na houpačce vždy četla jen asi čtyři mé nejoblíbenější, ovšem žádná nebyla o Giovi. 23
„Neznám žádnou pohádku o Giovi. Omlouvám
se.“ oznámil jsem mu a moje tváře zrudly studem. „To nevadí. Ani se vám nedivím. Je to africká
pohádka, vyprávěl mi ji tatínek, když jsem byl malý. Je o africkém princi, který se jmenoval Gio. Byl to velice moudrý princ, jeho otec král byl na něj tuze hrdý! Jako by byl ten můj tatínek na mě. No a ten princ kdysi vyřešil spoustu sporů a v království ho obdivovali a uctívali. Jednou si měl jet pro princeznu, ale jeho otec král ochořel a za něj kralovat někdo musel. S princeznou se měli velmi rádi, už od malička. Ale musel se rozhodnout – buď zůstane a bude s rodinou, anebo odjede a dá přednost lásce. Zůstal. Tak, jak to má být. Uvědomil si, že rodina je důležitější než láska a vlastně cokoliv dalšího na světě.“ odmlčel se: „Když jsem se narodil, tatínek nějak tušil, že budu asi jediným klukem v rodině a chtěl mě vést k tomu, že když se s ním samotným něco stane, já se o rodinu postarám. Právě proto si vzal příklad z této pohádky, proto jsem Gio.“ dokončil větu a usmál se na mě. „A co se stalo s tvým tatínkem?“ zeptal jsem se,
ale když jsem viděl, jak se mu rychle změnil výraz v obličeji a radost vystřídal smutek, otázku jsem zahnal do kouta a hned na to jsem vyslovil:
24
„Moc krásná pohádka, jméno ti určitě sedí skvěle!“ a znova tu byl radostný Gio. Ulevilo se mi.
25
KAPITOLA SEDMÁ
Procházeli jsme spolu kolem různých stavení – některé se skoro rozpadali, jiné už rozpadnutá byla. S hrůzou v očích jsem se díval kolem sebe a uvědomoval si, že ty lidi obdivuju – to, že ještě žijí, že stále chtějí žít dál. Možná se báli smrti, možná toho, co přijde potom, a možná, možná měli taky slib, který dali blízké osobě jako Gio. Zastavili jsme se u malé chatrče. Střecha byla slaměná, zdi ještě z hlíny, sem tam nějaká ta cihla a pár prken. Gio pustil mou ruku a vešel dovnitř. Já jen ohromeně postával před tím „domem“ a v duchu se modlil, aby to nebyl Giův domov. Byl a mě stekla po levém líci slza. Byla to slza lítosti a taky, již zmiňovaného, obdivu. „Toto je můj domov, pane Vans.“ oznámil mi
prostě a s nadšením v hlase, jako by mi ukazoval nějakou vilu na Miami Beach.
26
„Jak je to staré?“ „Tatínek mi říkával, že to stavěl ještě jeho
tatínek s jeho tatínkem. Jsem rád, že bydlím v tomto domě postaveném z otcovy a synovy lásky. Každé ráno, když už nemám sílu snažit se a… no, zkrátka, dá mi to novou šanci na lepší zítřek.“ opět to řekl tak prostě a jednoduše. S radostí v hlase a šíleně velkou nadějí v budoucnost. „Dobrý den,“ uslyšel jsem za sebou tenký, dívčí
hlásek. Když jsem se otočil, spatřil jsem malou černou holčičku s culíčky a buclatými tvářemi. Měla krásně hnědá velká očka, leskla se v nich nekonečná dobrota. „To je Lullaby. Moje nejmladší sestřička. Jsou jí
čtyři. Mě deset…“ „Lullaby? Jako Ukolébavka?“ skočil jsem mu
rychle do řeči. Tato hra se jmény mě dojímala ještě víc, než skutečnost kolem mě. Chtěl jsem poznat víc a taky víc vědět. „Ano, Lullaby. Narodila se v den, kdy tatínek
odešel k nebeským branám. To jméno jsem vybral já, i proto ji mám ze všech sourozenců nejraději. Znamená pro mě hrozně moc, ne jen proto, že je nejmladší, ale je to i tím, že ji spojuju 27
s tatínkem. Lullaby je ukolébavkou, která ho provázela při pouti do nebe.“ vyprávěl mi. Říkal to s láskou v ústech. Slova, která odříkával, ve mně zanechávala každou slabikou kus dojetí, jejž jsem nepocítil tak dlouho. Tak dlouho mi nestekla slza po tváři a najednou jich bylo tucet. Padl jsem na kolena a rychle ho objal. „Je mi to líto.“ „A čeho? Lullaby? Tatínka? Všechno je to dávno.
Tatínek žije, uvnitř mě, uvnitř Lullaby, uvnitř každého srdce člena naší rodiny.“ Vytrhl se mi z náruče a zavolal zbytek jeho rodiny.
28
KAPITOLA OSMÁ
Nejprve vyšel Gio, jako jediný muž. Následovala ho malá Lullaby, která se ho držela za ruku a když se zastavil, tiskla se k němu jako by měla strach. Ovšem nebylo se čeho bát, ale i nadále projevovala ke svému staršímu bratrovi úctu v tom sourozeneckém tisknutí. Za malý okamžik vyšla opět dívka, mohla být tak o dva roky mladší než Gio. Jmenovala se Hei. Důvod tohoto jména nebyl, což mě překvapilo. Hei následovala další dívka, té jsem odhadoval tak deset, možná devět let. Byla ale vyšší než starší sestra, ovšem v obličeji byla znát ještě nevinnost jejího mladého věku. „Toto je Sunny. Jako slunce. Když se narodila
jako třetí, zrovna se nám nedařilo. Byl nedostatek vody a jídla jako teď, ale bylo to ještě krapet horší. Bylo tenkrát moc chladno, deštivo 29
a tatínek říkal, že nám štěstí nepřeje kvůli tomu, že slunce nesvítí. A tak ji pojmenoval Sunny, aby nám prosvítila život a už se nás štěstí nepouštělo.“ Byl jsem opět dojat. Významy jmen byly tak neskutečně srdcervoucí, až mi to tajilo dech. I já se chtěl jmenovat s významem, ovšem Henry bylo obyčejné jméno neskrývající nic. Zamrzelo mě to. Potom vyšla z toho malého stavení další dívka a mě zaskočilo, že jich tam žije tolik. Už to byl Gio, Hei, Lullaby, Sunny a teď další dívenka. Počkat! Následovala ji další – byly si k nerozeznání podobné. Stejná výška, stejná očka, postava – snad i počet vlasů měly stejný! Ale něčím se tato děvčata přece jen lišila a to úsměvem – jedna z nich, Lilia, měla úsměv velký, široký, úplně, jak bych řekl já, americký! Při úsměvu se jí tvořily ďolíčky na obou stranách, doprovázeny nepatrnými vráskami. Její sestřička, Mou, měla úsměv drobný, spíše takovou přímku než plné rty. A to je lišilo. „Lilia má jméno po maminčině nejoblíbenější
květině a Mai je měsíc lásky. Tatínek vždy začátkem máje mamince donesl lilii, aby jí dokázal, že ji stále vroucně a hluboce miluje.“
30
Gio, Hei, Lullaby, Sunny, Lilia a Mai. Pak vyšla žena už dospělá. Byla velmi hubená a vrásky pokrývaly velkou část jejího těla. Kromě obličeje i ruce a krk. Čas a starosti se na ní poznamenali. Ale i přes všechno, čím si v životě musela projít, úsměv šířila největší ze všech okolo. Připomnělo mi to otce a ty jeho vrásky. Ty konečné, klidné radostné a hrdé vrásky. Vlasy měla černé jako smuteční stuhy, sepnuté do letmého drdolu. Neposlušné pramínky jí poletovaly kolem uší a ona si je co chvíli zastrkovala ostýchavě za ucho. Všechny děti měly očí po ní - velké, hnědé, plné dobroty a naděje v lepší zítřek. Přesně jak to zmiňoval Gio. „Tohle je moje maminka pane Vans. Je to
nejdůležitější osoba v mém životě.“ „Dobrý den, hrozně moc děkuju, že jste přijel.“ a
padla mi k nohám. Začala je líbat a já okamžitě ucouvl. „Vstaňte, prosím.“ a když to udělala, objal jsem ji
tak pevně, jak jsem to jen dokázal. Ucítil jsem na svém ramenu její teplé slzy a v okamžiku mnou projelo zachvění, když se mi začala od pláče třepat v náručí. Stále opakovala, že mi děkuje.
31
Děkovala mě, Bohu, všemu nadpřirozenému. A já děkoval s ní.
32
KAPITOLA DEVÁTÁ
Celé odpoledne mi Gio povídal o jeho životě, o tom, jak přežívají den ze dne, o jejich radostech, zármutcích a podobných věcech. Uchvácelo mě to, s jakým nadšením mluvil o svých krásných zážitcích. Například mi vyprávěl, jak slavil letošní narozeniny. Přesvědčoval mě, že to byl jeden z nejlepších dnů jeho života. Ovšem mě na něm nepřišlo nic zvláštního. Byl to jen den, kdy se rodina sešla, měli víc jídla než obvykle, nepracovalo se, povídali si, užívali si rodinnou pohodu. Když jsem si vybavil moje narozeniny, kdy je slavím celý víkend, kulatiny ne-li měsíc, kdy se opíjím do němoty nebo jsem s přáteli v klubu, nepřichází mi nic výjimečného na oslavě narozenin jeho. Avšak pro něj to výjimečné je a já to beru na vědomí. „A co dárky, co dostáváš k narozeninám?“
33
„Pro mě je dárkem, že se každý rok zase všichni
sejdeme. Nejhorší pro mě byl rok, kdy z osmi členů jsme se sešli jen my, nás sedm, co tu jsme teď.“ Cítil jsem nutkání se zeptat, co se stalo s osmým členem rodiny, ale pocit, že mi do toho nic není (což byla pravda), mě přesvědčil a nechal jsem tomu volný průběh. „Asi se ptáte, co se stalo s tatínkem… Jste pro mě
moc důležitý, pane Vans, abyste to věděl. Přivezl jste mi jídlo a vodu a proto si vás neskutečně vážím. Vybral jste si mě. A musím k vám být upřímný víc, jak je komukoliv jinému – tak moc si vážím vaší návštěvy. Před několika lety byla velká krize. Nebylo vody a tatínka vždy učili, že rodina je základem a musí být na prvním místě, i kdyby ho to stálo život. Tak moc pro něj byla rodina zásadní. On se tohoto pravidla držel…“ najednou k nám přišla malá Lullaby a zeptala se: „Gio, můžu dopít tu láhev?“ „Můžeš, ale poděl se první s dalšími, abychom nemuseli rychle otvírat další.“ Procitnul jsem. Byl jsem v Zanzibaru jeden jediný den a uvědomil jsem si cenu jídla. Vlastně mi to dalo mnohem víc, ale tou dobou jsem ještě ani trochu netušil, jak moc mě to ovlivní.
34
„…No pak k nám přijeli obchodníci s vodou. Nedá
se jim nikdy pořádně věřit, jsou to lháři, ale byla krize – tatínek chtěl pro nás jen to nejlepší. Koupil za naše poslední peníze vodu. Zdála se mu zlá, tak ji okusil jako první. Říkal, že mu není „po chuti“, tak jsme ještě pili poslední zásoby. Byl přesvědčen, že tu kalnou vodu až na konec. Druhý den měl ale velké teploty, blouznil, ztrácel vědomí a nakonec otravě z vody podlehl.“ hlas se mu zlomil a úsměv byl pryč. Svou malinkou hlavou jen pokynul zemi a plakal. Ovšem plakal sám, potichu, naučen, že ho nikdo nebude litovat. Tak moc ho život naučil…
35
KAPITOLA DESÁTÁ
V Zanzibaru jsem strávil jen několik dní. Přespával jsem právě u Gia, který mi nachystal to nejlepší pohoštění, jaké mohl. Sepisoval jsem si každou maličkost, jež jsem objevil. Byl jich spousta, ovšem to hlavní mi docházelo až v průběhu. Gio moc nevydělával, opravdu mu finance stačily jen na málo potravy, vody, a já se tedy rozhodl, že mu zkusím nějak vypomoct. Jak obtížné by bylo afrického chlapce dostat za mnou do Ameriky? Tato otázka mi utkvěla v hlavě natolik, že jsem se ji pokusil uskutečnit. Obvolal jsem známé i neznámé a pokoušel se zařídit to, nad čím má mysl přemýšlela ustavičně. Když jsem byl schopen to nějakým způsobem zvládnout, došlo mi, že Gio možná o toto nestojí. Že nestojí o možnost trochu si vydělat a když ano, rodinu 36
neopustí. Pro něj byla rodina vším. Ovšem třeba, třeba by přistoupil na malý, tříměsíční výlet na jiné místo, než tento nešťastný ráj. Jedno odpoledne, kdy mi můj agent oznámil, že by tu tedy možnost byla, která by uskutečnila Giův odjezd, jsem k němu přistoupil: „Gio, kdybych nějak zařídil, abys odcestoval na
pár měsíců se mnou – kdyby sis, díky této cestě, vydělal peníze mnohem větší, než tady – jel bys se mnou?“ „Pane Vans, to je úžasné! Jel bych! Hei i Mai
chtěly dlouho vidět nějakou jinou zemi, než tady toto popraviště…“ „Ne, Gio,“ přerušil jsem ho: „jel bys sám. Dokážu
ti zařídit jen pro tebe. Je to teď tvoje volba, jestli opustíš na chvíli rodinu, abys ji uživil, nebo zůstaneš a budeš dál žít ze dne na den.“ A pak jsem cítil mezi námi napětí. Jako by mi vzduchem vysílal varovné signály, které říkaly, že bez rodiny nikam nejede. Chvíli jsem čekal, co se bude dít a po chvíli napětí povolilo a on prohlásil: „Víte, pane Vans, rád bych vás doprovázel na té vaší pouti. Opravdu rád bych si vydělal, ale co když se vrátím a to, co tu je teď,
37
zmizí? Co když nikoho z mých blízkých opět neuvidím? Ani netušíte, jaký mám strach…“ „Ale vím!“ skočil jsem mu do řeči a tím jsem dal
povolení k otevření bran onoho napětí, které, jak se mi zdálo, povolilo, ale teď nabralo na síle. „…Ne, vy nemáte ani tušení, co je to za strach!
Pane Vans, znám vás jen z pár vašich cestopisů, které jste napsal a které se mi dostaly nějak do rukou. Podle nich jsem usoudil, že jste hodný muž, což se ostatně potvrdilo. Jen o rodině toho víte asi málo – chci říct, nemám zdání, jak to máte s rodiči, pokud žijí, nežijí, jak s nimi vycházíte nebo jestli jsou třeba spolu nebo ne. Je mi sic jen deset, ale v tomto směru mi přijdete míň vyspělý jak já. Vždyť rodina je-“ povídal dál, ale už jsem ho nevnímal s takovým nadšením, jak doposud. Přišlo mi, že má vlastně pravdu, ačkoliv byl tak mladý. Život ho naučil tolika věcem, které mě míjely. Strefil se do černého. Zasáhl můj bod, jenž vždy vyvolá spoustu otázek, lítosti, smutku, ale i radosti související s dětstvím. „Pane Vans, asi jsem vás zaskočil. Půjdu se
domluvit s maminkou, ale odcestuji jen na měsíc.“
38
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Loučil jsem se se všemi dívkami, přál jim hodně štěstí, které potřebují víc jak cokoliv jiného. Když pro mě přijeli, rozhlédl jsem se a uvědomil jsem si, že obraz, jenž byl tak výrazný, z paměti jen tak nevymažu. Byl to obraz zármutku, smutku, žalu… Stále jsem před sebou viděl oči ženy s vráskami, dál může, jehož kosti mi umožnili zlepšit se trochu v oboru biologie, a taky děti. Ty můj pohled opět otupily, ale slzy jsem tentokrát zahnal do úzkých. Hlavně v momentu, kdy ke mně rozpačitý, ale sebevědomý a cílevědomý Gio přistoupil a oznámil mi: „Pane Vans! Vzhůru do světa.“ a usmál se nepatrně, smutně, ale i odhodlaně a odjel se mnou. Po nástupu do letadla Gio nevěřil svým očím. Usadil se na sedadlo v první třídě a s úžasem sledoval, jak se letadlo odlepuje od země, a my stoupáme k nebesům. 39
„Uvidím tatínka?“ tázal se mě. „Když budeš pozorně sledovat vše okolo, třeba
ho uvidíš.“ usmál jsem se a ucítil jsem uvnitř sebe touhu po vlastním potomkovi. Došlo mi, a teď jsem se té domněnce vůbec nebránil, že bych chtěl taky lhát svým dětem jen kvůli tomu, abych je udělal šťastnými. Chtěl jsem jim vysvětlovat, že děti nenosí čáp, ani vrána, ale že je třeba nosí velikonoční beránek. Nebo cokoliv. Přál jsem si vyslovit ty drobné nepravdy, díky kterým se moje děti, až budou dospělé, opáčí a řeknou mi, že na univerzitu jít musí, protože nemůžou žít se lháři. A já budu v tu chvíli cítit takovou beznaděj a pustím je vstříc jejich osudu. Pak jim zavolám a navrhnu: „Už žádné lži, ano?“ a oni mi do telefonu pošeptají, jak mě mají rády. A pak taky pošeptám, že je mám rád víc. Přistoupila k nám letuška a nabídla nám něco k jídlu. Gio byl ale tak zaneprázdněn, že jsem objednal jen sušenky a mléko. Měl jsem na to chuť a Gio je určitě takové ještě nejedl. „Gio, na, vem si.“ pobídl jsem jej a on se do jedné
zakousl. Na tváři se mu objevil úsměv libosti. Došlo mi, že musím objednat další porci.
40
„Pane Vans, to je dobrota! Budu to moct vzít
potom mamince?“ zeptal se mě a já přikývl. Zbytek letu prospal. Byl najezený, unavený.
41
KAPITOLA DVANÁCTÁ
Když jsme přistáli, už na nás čekal můj agent, Lucas. Pokynul mi hlavou na pozdrav a Giovi rozcuchal vlasy. „Zdravím tě, Gio. Doufám, že si měl hezký let.
Jsem Lucas, Henryho agent.“ představil se mu a Gio, poněkud ještě zmaten, se stydlivě usmál. Kufry jsem naházel do kufru auta a jeli jsme ke mně domů. Celou cestu jsem Lucasovi povídal o Zanzibaru, co vše musím sepsat a kdy pak mohu knihu vydat. Lucas mi řekl několik novinek, co se tu za těch pár dnů stalo, ale nebylo to nic podstatného. Prý mi přišlo dalších mnoho dopisů od lidí, kteří prosili o můj brzký přílet. Lucas ale poté musel vydat v novinách krátký úryvek, že již na cestách jsem a na další se vydám, až dokončím cestopis. Ovšem lidé prý začali psát dvakrát víc. Rozesmálo mě to. Pohlédl jsem se na Gia a v tu chvilku jsem se musel 42
zklidnit a jen láskyplně usmát. Sledoval jsem ho skrze zrcátka, jak seděl sám vzadu a nahlížel z okna. Rukama se držel sedačky auta, z okna mu koukala jen dvě hnědá zvědavá očka. Ústa měl dokořán a sledoval míjející se velkoměsto. A když jsme dorazili na místo, zíral ještě víc, že v takovém domě, jako jsem měl já, bude bydlet. „Pojď dál, Gio. Lucasi, děkujeme za odvoz,
uvidíme se později!“ řekl jsem oběma mým spolucestovatelům. „Ahoj, Gio,“ rouzloučil se s Giem Lucas a podal
mu ruku. Ten mu podání opětoval, ale nevydal dosud ani hlásku. Otevřel jsem dveře, vypnul alarm a položil zavazadla na zem. Gio pořád stál jako přikovaný a jen zíral, stojící stále ve dveřích, na ten obrovský prostor. Viděl velký obývací pokoj, kuchyň, pak dalších několik dveří. Opatrně vkročil a já konečně mohl zavřít a klíče hodit do košíku na ně určený. „Pane Vans, to je celé vaše?“ otázal se mě. „Ano, Gio. Velké?“ opáčil jsem taktéž otázkou. „Prázdné…“ prázdné? Prázdné? Všude kolem věcí
a věcí, milion doplňků a prázdné? 43
„Jak to myslíš?“ „Bez života, tak myslím to slovo prázdné. Víte, já
tu mít rodinu, je tu živo. Úplně to vidím, tu vizi – malá Lullaby si tam v rohu hraje s domem pro panenky a ukazuje na mě, abych si šel hrát s ní. Ale já jen kroutím hlavou, protože sedím za stolem a učím se, abych později získal dobře placenou práci. Maminka spolu se Sunny vaří něco dobrého k večeři. Třeba můžou péct i ty sušenky, co jsme měli v letadle. Mai hraje ve svém pokoji na nějaký hudební nástroj, jehož tóny se linou celým domem a Lilia? Ta si čte v křesle pohádkové knížky. Taková vize se mi promítla v mysli, když jsem stál v těch dveřích. Ale pak jsem vešel, mrkl a usoudil, že to tu je absolutně prázdné, protože tu není nikdo, kdo si čte nebo sedí v křesle, nikdo, kdo vaří a ani se tu nelinou tóny hudebního nástroje. Jako by tu vlastně nikdo nežil.“ objasnil mi slovo prázdné. Nevěděl jsem, co říct a vlastně ani to, jak zareagovat. Musel jsem jen přikývnout, sednout si na barovou židli a sevřít si hlavu v dlaních. Nikdy dřív jsem nepotkal nikoho, kdo by mi byl zkusil něco podobného říct tak, aby se mě to dotklo a chytilo za srdce. Rodiče mi to vždy říkali, ovšem nebral jsem to vážně. A teď se mi vloupal do života malý černoušek a řekl něco tak velkého tak prostě a bez jakýchkoli jiných
44
smyslů, že jsem byl nucen o tom znovu přemýšlet. „Máš pravdu, Gio,“ pronesl jsem a znovu se
postavil. „Odvedu tě do tvého pokoje, kde teda budeš tu chvíli pobývat. Máš tam postel, noční stolek, šatní skříň. Hned ráno zajdeme do obchodu, abychom ti vybrali nějaké oblečení. A pak půjdeš se mnou do práce, tam ti nějakou práci přidělím a můžeš začít vydělávat.“ „Jasně, pane Vans.“ souhlasil. Podal jsem mu
ručník, náhradní kartáček a to nejmenší tričko, co jsem měl, aby mu posloužilo jako pyžamo. „Koupelna je hned vedle.“ – „Ale, pane Vans, asi
mi musíte poradit, my to doma nemáme…“ pronesl opět se stydlivostí, ale jednoduchostí. A tak jsem zbytek večera učil Gia básničku o čištění zubů, učil ho, jak se ovládá sprcha a taky mu popsal věci jako šampon, kondicionér, pěna na holení (to u něj nebylo potřeba, ale ptal se). Nakonec ulehl do postele, přikryl jsem ho a popřál mu dobrou noc. „Pane Vans?“ – „Říkej mi Henry, prosím, necítím
se tak starý,“ „Henry? Přečetl bys mi i nějakou pohádku?“ usmál jsem se a vytáhl jsem z šuplíku malou pohádkovou knížku. Bylo tam 365 pohádek, jedna na jeden den v roce. 45
„Je mojí neteře, sestřiny holčičky. Jezdívá sem
jen málo, ale nechala mi ji tady, kdyby mi bylo smutno. Je vlastně tak stará, jako ty. Přečteme tu dnešní pohádku, co ty na to?“ Gio přikývl, zavřel oči a naslouchal příběhu knížky.
Zavřel jsem dveře Giova pokoje a v tu chvíli mi zazvonil telefon. Volala mi moje sestra, Mary. S Mary jsme měli moc dobrý vztah, ale byla starší. Moc jsem se o ní nikdy nezmiňoval, s rodiči jsme ji neprobírali. Byla takové to první nešťastné dítě, jenž má průšvihů nespočet a neví si pomoci. Jenže když se naši rozváděli, ona nějakým způsobem dospěla a jelikož byla o pět let starší, sebrala se a odstěhovala se. A pak ten náš vztah upadl, s rodiči se nestýkala až do doby, kdy se jí nenarodila malá Mia. Takže nějakých osm let už jsme znovu aktivně v kontaktu. Miu dává jednou za čas k rodičům na prázdniny, tři dny u matky, tři u otce. To už je skoro týden mimo domov, ale jelikož se Mie tento jejich vztah nelíbí, dává ji tam párkrát do roka. Spíš se snaží, abych byl s mou malou neteří víc já. Mia mě má ráda, rozumíme si. I ona mi občas říká, že už bych si mohl pořídit nějakou dívku, s nichž bych měl jejího bratrance nebo sestřenku a mohla si hrát i s dětmi a ne jen s dospělým, který se jen dětsky chová. To mi říkávala víc než často. 46
Ovšem díky spoustě cestování jsem i ztrácel kontakt s touto stranou rodiny. Vždyť víte, byl jsem rád, když jsem si našel čas na rodiče. No a zrovna ve chvíli, kdy jsem měl pomáhat Giovi, mi volala má milovaná sestra. „Mluvila jsem s Lucasem, prý teď budeš delší čas
doma. Myslím tím déle než týden.“ spustila na mě. „Jasně, přivezl jsem si kamaráda z Afriky, ale
musím ho zase vrátit zhruba za měsíc. Je to jeho přání.“ „A nemohl by sis vzít na tu dobu malou Miu?
Musím na služební cestu a nebudu asi tři týdny doma… A víš, jak je to s Jakem a rodiči…“ Jake byl sestřin bývalý manžel, který si měl brávat Miu na víkendy, ale za dva roky, co spolu nejsou, si ji vzal tak třikrát. Je nějaký ředitel firmy a nemá na prosté a jednoduché věci, jako je jeho dcera, podle svých slov, čas. Potkala ho už tenkrát, když odešla z domu. Dalo by se říct, že je to její první velká pubertální láska, která přešla až do věku dospělého a vlastně až k svatbě. Ona se na něj vždy dívala s takovou láskou a zároveň respektem, vždy s oddaností, ale i strachem, že by jí mohl ublížit. Ovšem nikdy to neudělal, proto se do něj zamilovala stále znova a znova. Po jejich šťastném soužití se rozešli celkem 47
v klidu a míru – Jake je workoholik, což Mary značně vadilo. Když mu tedy podala návrh na rozvod, nijak se nebránil. Spíš se mu ulevilo, myslím si dodnes. „Jasně, kdy ji přivezeš? Aspoň se nebude Gio
tolik nudit.“ „Gio? Jo aha, tvůj kamarád. No zítra do oběda je u
tebe, v poledne letím. Dík moc, brácho. Mám tě ráda.“ a zavěsila.
48
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Ráno jsem si přivstal. Zašel jsem do pekárny pro několik koblih, bulek a taky jsem si koupil po cestě kafé s novinami. Uvědomil jsem si, že teď budu „velký taťka“ (vtipně řečeno). Došlo mi, že tohle je vlastně moje zkouška dospělosti a ukázka, jestli bych eventuálně nějakou rodinu založit mohl. Myslel jsem si, že z toho budu mít strach, ale jak se ukázalo, celkem jsem se na to těšil. Od rána jsem se usmíval, a když jsem, po příchodu domů, nachystal místo jednoho talířku tři, začala se mi ta představa velmi zamlouvat. Na dva talířky jsem nachystal pár koblih a na svůj položil několik bulek potřených marmeládou. Kafé jsem po cestě vypil, tak jsem začal vařit čaj. Vždy jsem si vařil jen pro sebe do hrníčku, teď jsem si znovu obnovil zkušenost vaření čaje do konvice. Když jsem ji postavil na stůl a pomalu horký čaj naléval, otevřely se dveře Giova pokoje a pomalu 49
se ke mně šoural ospalý černošský chlapeček v mém tričku. „Dobré ráno, jak ses vyspal? Před snídaní se
ještě běž umýt, nachystal jsem ti na postel tričko a kalhoty.“ začal jsem ho zásobovat informacemi. Všechno naštěstí pobral, vrátil se a za několik minut, kdy jsem si už četl noviny, pojídal bulku a popíjel čaj, usedl ke stolu chlapec v proužkovaném tričku a modrých riflích, které jsem tu měl ještě pro Miu. Bylo to jediné z věcí, které se klukovi hodilo a nebylo poskvrněno růžovou nebo nějakou zářivou barvou. Sic oblečení bylo menší, nevypadal jako urostlý student, jak vždy má matka říkávala. Prvně se napil čaje, pak se zakousl do koblihy a jen se olizoval. „Pane Vans, totiž Henry, to je dobrota! A proč tu
je ještě jeden talíř?“ „Přijede moje neteř, Mia. Včera jsme z její knížky
četli pohádku.“ odpověděl jsem a v tom momentu zazvonil domovní zvonek. „No, už je asi tady. Budete tu bydlet spolu. Ještě že mám náhradní postel.“ se smíchem jsem podotkl a šel otevřít dveře. „Strýčku Henry!“ zakřičela ta malá culíkatá
panenka s modrýma očima. Ty očka mě vždy 50
fascinovala, protože mi pohledem pronikla až někam na mé samé dno – nevím, jak jinak to popsat. Byla blondýnka, baculatá ve tvářích. Nosila drobné brýlky, jenž jí dělaly tvář ještě roztomilejší. Padla mi kolem krku a já ji chytil do náruče a pohupoval s ní ze strany na stranu říkajíc, že ji hrozně rád vidím. Vždycky jsme to dělali. „Mio, tamto je Gio, běž se s ním seznámit.“ pobídl
jsem ji. Mia se rozloučila s maminkou, dala jí pusu a běžela za Giem. „Díky, brácho. Nesu ti tu oblečení a zvládni to.
Musím letět, ahoj.“ během několika slov mi řekla všechno a nic. Jen jsem zakroutil hlavou a zavřel dveře. Tašku s věcmi jsem položil vedle a poslouchal z povzdáli rozhovor těch malých ratolestí. „Já jsem Mia. Henry je můj strejda. Kdo jsi ty?“ „Gio. Jsem z Afriky. Jsem tu na měsíc jenom,
abych si vydělal peníze pro rodinu.“ „U vás nemá maminka s tatínkem peníze?“ „Nemám tatínka a peníze vydělávám já, protože
jsem jediný kluk.“ 51
„Aha. Viděla jsem o Africe dokument. Takové
koblihy u vás asi nemáte, žejo?“ „Ne, jím to úplně poprvé, jako sušenky v tom
letadle, kterým jsme přiletěli.“ „Tak na, vezmi si i ty moje, já už jedla.“ ukončila
rozhovor Mia. Gio se na ni děkovně usmál a ona se na něj celou dobu, co koblihu jedl, dívala. Dřepěla na židličce, ručky založené a na stole a usmívala se na něj. On se na ni koutkem oka díval taky. „Strejdo, nekoukej tak na nás!“ upozornila mě po
chvíli má neteř. Omluvil jsem se a přisedl k nim. Povídala mi o tom, co dělala ve škole a jak se má poslední dobou. Většinou si ovšem povídala s Giem, zaujal ji a ona zaujala jeho. Když si Mia šla po obědě lehnout, Gio chtěl taky, ale ještě než šel, popošel ke mně a řekl mi: „Henry, máte moc milou Miu. Moc si s ním rozumím.“ zasmál jsem se, ale smích mě hned přešel, když mě objal. Krátce, děkovně. Objetí jsem mu oplatil a oznámil mu, že je čas na odpolední šlofík. Mia bez něj určitě neusne. Co se to stalo během několika hodin, to mi hlava nepobírala.
52
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Při odpoledním šlofíku dětí jsem odskočil pro Giovi nové věci do butiku za rohem a když jsem se vrátil, už byli smíšci vzhůru. Hráli si spolu na koberci. Spíš se na sebe dívali, jako by vedli nějaký tichý rozhovor, jenž je jen jejich. Seděli oba v tureckém sedu, ruce volně opřené o kolena. Dívali se do očí a usmívali se. Přišlo mi, že v každém z nich se něco rodí, nějaký pocit, který do této doby nezažili. „Co vy dva děláte?“ zeptal jsem se, když jsem
házel klíčky do košíku. „Neruš, strejdo. Hrajeme hru ‚Kdo se vydrží dívat
na toho druhého déle‘,“ zněla odpověď. Stejně mi ale přišlo, že se tu děje něco chemického. Bylo toho plné ovzduší. „Prohrál si, Gio!“ z nenadání vykřikla Mia, až to
se mnou pohnulo. Gio se jen usmál, vycenil své 53
bílé zuby, ale sledoval ji dál. Aha – to z něj! Z něj to plálo! To něco, co plulo vzduchem a vytlačovalo mě do ústraní. Takový pocit jsem poprvé zažil taky v jejich věku, když mi bylo devět. Přišla do třídy nová dívka – vlasy měla tenkrát v culíku, hnědé. Dokonce si vybavuju stále její chůzi a i to, co měla na sobě. Když jsem ji viděl, nedokázal jsem z ní spustit zrak, jako Gio z Mie. Projelo mnou horko, zároveň jsem měl husí kůži. Ovšem, že je to pocit tak silný, jsem zjistil až v pozdější době, kdy tato má první láska už odezněla. „Gio, přinesl jsem ti nějaké nové oblečení, snad ti
velikostí budou.“ oznámil jsem a Mia se na mě škaredě podívala, protože jsem dárek nepřinesl jí, jakožto vítězce. Ale když jsem z kapsy vytáhl velké lízátko, hned ji zlost přešla. Samozřejmě jsem donesl i Giovi – pro něj to byla opět novinka, ale ne tak velká jako koblihy a sušenky. Prý mu kdysi tatínek lízátko dovezl. Byl nadšený, že mohl ochutnat něco tak dobrého a teď – když už tátu neměl – byl rád, když si to mohl připomenout. „Dneska se půjdeme podívat do práce, můžeš si
začít vydělávat, Gio.“ oznámil jsem mu, ale on se už nezatvářil tak radostně, jako když jsem mu to v Africe nabídl. Sklopil zrak a ten úsměv z jeho 54
tváře zmizel. Pohlédl na Miu a mě bylo jasné, co tím chce říct. „Mia půjde samozřejmě s námi, může ti pomoct a
pak půjdeme do města na zmrzlinu, když je tak krásně, co vy na to?“ v okamžiku byl úsměv zpátky.
55
KAPITOLA PATNÁCTÁ
„Tohle je moje pracovna!“ zvolal jsem, když se
dveře po cvaknutí kliky otevřely. Gio zíral na tu velkou místnost, na každý detail tohoto skleníku. Nejvíc ho ale upoutala mapa. Ptal se mě na každý špendlík, co znamená a jak jsem zjistil, co se v každém státě děje. Našel si i Zanzibar. „Budu hádat – pozor, protože potopy?“ „Správně, pozor potopy…“ „Zažil jsem potopy asi jen dvakrát, ale za to
velké. V naší oblasti jsou potopy párkrát, ale berou životy…“ dál ale nevyprávěl, protože ho upoutal slon na mém stole: „To je můj slon! Je to nejhezčí kousek. Vykutal jsem ho zvlášť pro váš. Má velkou spodní část, hlavně nohy široké. Široké nohy potřebují velkou plochu na stání a to znamená, že skvělé pro napsání vzkazu.“ Nad jeho popisováním jsem se zasmál, protože jsem 56
nikdy neviděl někoho s takovým zaujetím mluvit o věcech tak jasných. „Gio, tady mám korespondenci, potřebuji ji
vytřídit…“ „Pomůžu ti, strejda mě to kdysi učil, budeme skartovat!“ přerušila mě Mia. Jen jsem nad tím mávl s úsměvem rukou a ukázal na štos papíru, čekajíc na stole. Děti jsem nechal skartovat a já si sedl za stůl a začal jsem psát poslední kapitoly cestopisu.
„Henry, co to píšete?“ asi po hodině za mnou
přišel Gio a položil mi otázku. Když jsem řekl, že píšu vzpomínky do knihy, aby z nich měli i ostatní lidé radost, zeptal se mě dál: „Mohl bych vám nadiktovat i psaní pro maminku? Mohli bychom jí to poslat. Ať se o mě nestrachuje. Chci jí dát vědět, že se mám dobře, že jsem potkal Miu a že už vydělávám peníze.“ „Jasně, hned.“ „Tak, Gio, můžeš diktovat, vytisknu to a můžeme
jí to tam poslat. Nějak se to k ní dostane, to mi věř.“ „Milá maminko,
57
přiletěl jsem v pořádku, mám svou postel a dům pana Vanse je úplně jiný jako ten náš. Má velkou místnost, kuchyň, ve které má spoustu jídla. Jeho pracovní pokoj, kde vydělávám, je velký a prosklený. Připadám si tu jako v křišťálové kostce. Ale je tu Mia, pan Vans je její strejda. Je o rok mladší, ale rozumíme si. Vždycky, když se na ni podívám, musím se usmát. Ale tak hezky usmát, přesně tak, jak se usmívá Lilia. V jejich očkách vidím to, co v těch tvých, ale zase trošku jinak. Už mi chybíte, ale brzo se vrátím. Mám tě rád a pozdravuj Gio“ „To je krásné, Gio, jak si popsal mě. Jaká je tvoje
maminka?“ zeptala se Mia Gia. „Moje maminka je všechno, co jsem já se svými
sestrami. Mám pět sester, každá je jiná, ale svým jménem výjimečná. A maminka je všechno dohromady. Jména mých sester jsou: Hei, Lullaby, Sunny, Lilia a Mai. Hei je prostě Hei, je hrozně chytrá a hodná. Lullaby je ukolébavka tatínkovi, Sunny je sluníčko, provázející naším životem, Lilia je oblíbená květina a Mai je láska. Maminka je tatínkova láska, jeho květina, jeho ukolébavka. Je chytrá a hodná, je to, co jsme my.“ 58
rozplakal jsem se. O svojí mámě bych řekl jen několik vlastností, které jí dominují. Maximálně ji stručně popsal, její vzhled, chování – ovšem nikdy bych tak o matce povídat nemohl. Nevěděl bych jak. Měli jsme dobrý vztah, ale ne takový. „Jé, tvoje maminka musí být moc krásná. Zevnitř
i zvenčí.“ usmála se Mia: „Chceš vědět, jaká je moje maminka?“ „Jasně, jestli je taková, jako ty, tak je snad
královna!“ „Gio, to by ale znamenalo, že jsem princezna-“
v tom okamžiku, kdy si uvědomila, že to tak myslí, na něj upřela svůj zrak. Tak jsem Miu ještě neviděl – dívala se na Gia způsobem, jakým nepohlédla nikdy na nikoho. V jejich očích se cosi zalesklo, možná zablesklo. A najednou – už to něco nesálalo jen z Gia, ale i z Mii.
59
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
„Gio, jakou si dáš zmrzlinu? Je tu jahodová,
meruňková, šmoulí, vanilková, čoko-“ „Dej si, Gio, tuhle!“ vyrušila mě Mia a ukázala na příchuť tutti-frutti. „Dám si ji taky, je moc dobrá!“ Tak jsem ji teda objednal hned třikrát, i pro mě. Sedli jsme si na nejbližší lavičku a místo povídání jsem jen sledoval ty dva, jak si povídají. Nebo po sobě spíš pokukují. Zmrzlinu Gio taky ještě nezkusil – pro Miu to bylo snad na denním pořádku, hlavně v horkých dnech. Přišlo mi, že je šťastný. Ovšem ano, chyběla mu rodina, pro ni žil a pro ni tolik, zatím dobrého, zkusil. Sotva jsem odvrátil zrak, spatřil jsem svou dávnou spolužačku, ještě z vysoké. Bruneta nízké postavy, s brýlemi, které jí zvýrazňovaly její, jinak nevýrazný, obličej. Oči jí zářily skrze sklíčka, jejich tmavě hnědá barva šířila lásku a spokojenost. Na líce se jí občas připletlo pár 60
neposedných pramínků, ale ty si v okamžiku strčila za ucho. Kabelku měla přes rameno, bílá košile zakasaná do úzkých riflí jí tvarovala postavu a baleríny na nohou jen podtrhovaly pohodlnost jejího outfitu. „Emily!“ zakřičel jsem, ani nevím z jakého
důvodu. „Henry, tak ráda tě zase vidím!“ pozastavila se a
pak přišla za mnou, aby mě objala. Když se naše oči setkaly, spatřil jsem v nich onen důvod, jenž jsem pozbýval v předešlé minutě. Ozval se dávný pocit kdesi v mém nitru, který mi opět prozradil, jak silný je cit, jenž se usídlil i uvnitř dětí. Emily byla moje tajná láska ze školy, byla inteligentní, vtipná, ale zadaná. A já ostatně potom taky. Ovšem svou tehdejší dívku jsem opustil, jelikož jsem nebyl šťastný. A taky jsem miloval jinou – tu, která o mých citech nevěděla. „Jak se máš? A to jsou tvé děti? A žena je kde?
Neviděli jsme se tolik let!“ začala mi klást tolik otázek, ale sotva jsem je všechny pobíral, protože mě nejvíce upoutalo, jak si mohla zachovat tu krásu. Vypadala pořád jako studentka – přesně tak, jak si ji pamatuju. „Ne, teda… Ženu nemám, ani přítelkyni. Kdo by
chtěl muže, jenž doma není ani o Vánocích. A 61
tohle je Mia, neteř, a Gio, je tu na návštěvě z Afriky. Budou u mě oba tak měsíc.“ pár větami jsem odpověděl na vše, co chtěla vědět. „Aha, no… mě tvé cesty přijdou velmi zajímavé.
Být tvou ženou, tak bych určitě jezdila s tebou a nevyčkávala bych tě doma, jako nějaká stará dáma. Chtěla bych zažít vše s tebou a…“ a v tom mi to došlo – bál jsem se vždy zamilovat, protože by moje přítelkyně byla nešťastná s někým, kdo by nebýval doma, ale vždyť já bych se zamiloval do ženy, která se mnou bude sdílet mou vášeň a která by mě v tomto podporovala a obdivovala. Emily jsem potkal po tolika letech, mluvil jsem s ní sotva pět minut a už mi pohnula city. „Jo, máš pravdu, ale co ty? Co tvoje rodina?
Děti?“ „ Henry, toto je téma dlouhé a bolestivé.
Rozhodně ne na povídání na ulici. Můžeme se ale sejít? Někdy v odpoledních hodinách? Neboj, žádný mužský tě za to nezbije, nikoho nemám, ale přece jen – je to dlouhý příběh a jak tě znám, nespokojíš se jen s touto odpovědí.“ a měla pravdu. Opět. Nikdy jsem se nespokojil s jednoduchou a prostou odpovědí, pokud jsem se mohl dozvědět víc. Pokud byla možnost, vždy jsem se snažil, aby mi vše bylo upřesněno a já to mohl víc pochopit. Jo, jsem zvláštní člověk. 62
„Máš jako vždycky pravdu, tak co zítra? Třeba
kolem třetí? Děti vezmu do hracího koutku a my si můžeme zajít do té kavárny hned vedle, co ty na to?“ „Znám lepší místo, děti si tam zahrají a my si
popovídáme. Nech to na mě, sejdeme se třeba zase tady, zítra ve tři?“ „Dobře, to je ideální čas. Všichni tři budeme mít
po odpoledním šlofíku.“ zasmála se mé odpovědi, ale pak se zatvářila celkem vážně. Měla nějaké tajemství a ve mně se uchýlil pocit, že to nebude jen tak nějaká věc a že se nesmála pěkně dlouhou dobu. „Moc ráda jsem tě viděla, Henry. Zítra, ahoj.“ a
odešla. Pozoroval jsem ještě chvíli její ladnou chůzi, než zahnula za roh. Pak jsem se otočil a zjistil, že tu mám vlastně děti. Zajímavé – měl jsem pocit, že ten okamžik krátkého rozhovoru byl jen pro naše uši. Jiní neexistovali. „Kdo to byl, strejdo? Byla to moc hezká paní.“ „Ještě slečna, jmenuje se Emily. Moje spolužačka
ze školy a zítra se s ní uvidíme zase.“ „Je to vaše princezna?“ otázal se mě Gio a bylo mi
jasné, jak to myslel. Obvykle bych se tomu 63
zasmál a bral to jako hloupost, ale teď jsem se jen pousmál a celou cestu domů nad tím přemýšlel.
64
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
„Vstávat, ospalci!“ křičel jsem po celém bytě,
když už se blížilo půl třetí odpoledne. Nemohl jsem po obědě spát, jak moc jsem se těšil. No, těšil – ale jo, těšil! Přiznával jsem si to. Vběhl jsem do ložnice, postavil se před zrcadlo a přiznal jsem si to – byl jsem fešák! Jak egoistické, pomyslel jsem si. Měl jsem na sobě šedé kalhoty, jenž mi visely ledabyle na bocích. V nich zakasanou černou košili, dva knoflíky u krku rozepnuty. Rukávy jsem měl vykasané k loktům, vlasy neupravené, žádné ulíznuté. Měl jsem pocit, že mi to přidává víc romantiky spolu s mými brýlemi. Když jsem vyšel z ložnice, musel jsem se zastavit. Zírala na mě čtyři očka. Mia si mě prohlédla od paty až k uším s otevřenou pusou. Vypadala doslova jak Shrek a to nemyslím jako urážku. Její vlasy byly rozcuchané, ale to přirovnání bylo proto, že její výraz v obličeji se tomu hrozně podobal – hlavně její ústa se šklebila jako Shrekova. 65
Pak se ale usmála a byla tu zase velká slečna. Prohlásila: „No, strejdo, pokud to není tvá princezna, tak se divím, proč ses tak vyfikl.“ „Moje malá Mio, dlouho jsem Emily neviděl a
nesmí si myslet, že jsem přece nějaký otrhanec!“ s úsměvem jsem odpověděl, ale neskočila na to. „Pane Vans, s Miou souhlasím, určitě je to vaše
princezna.“ přidal se ke všemu ještě Gio. Okamžitě jsem je vyhnal obléct se, ovšem nepřestával jsem se usmívat.
„Ahoj, děti! Ahoj, Henry!“ zdravila nás už z dálky.
Měla na sobě delší sukni pod kolena, bílou košili a velký masivní náhrdelník na holé hrudi. Moc jí to slušelo. Vlasy měla rozpuštěné, vlály jí při chůzi. Měla lodičky s menším podpatkem, které jí zužovaly její dlouhé nohy. „Ale Henry, takového fešáka si tě nepamatuju!“
zasmála se a já opáčil jen tím, že jí to sluší. Pak upřímně poděkovala a podívala se na děti. Mii jsem zapletl copánek, ale neposedné pramínky jí trčely z různých stran. Avšak společně s šatkami vypadala roztomile. Gio měl rifle a jednobarevné tričko, ale na takovém malém černošském
66
chlapečkovi vypadalo vše úžasně a ojediněle. Vždyť byl jako čokoláda. „Půjdeme do jedné kavárny. Součástí je i dětské
hřiště. Je to tam krásné!“ oznámila Emily a celou cestu tam vychvalovala všechny druhy kafé, které tam připravovali. Když jsme dorazili na místo, děti vyběhly vmžiku na houpačky a skluzavky. Stačil jsem jen zakřičet, ať jsou opatrní, ale stejně nedávaly mým slovům jakoukoli váhu. Posadili jsme se k menšímu stolku venku s dobrým výhledem na děti. Objednal jsem jim džus, sobě nějaké latté a Emily si vybrala kafé se zmrzlinou. Vypadala spokojeně, když se na mě po objednání pití podívala. „Vypadáš spokojeně.“ poznamenal jsem to, co mi
běhalo myslí. „Taky že jsem, v rámci možností.“ „Tak povídej, tu dlouhou historii.“ vybafl jsem
hned. Zasmála se: „Tobě to nedalo spát, viď. No, zkrátka, rozvedla jsem se, ale děti nemám, takže nikdo tímto rozhodnutím netrpí. S Markem jsem byla dva roky. Rozešli jsme se z důvodu toho, že on chtěl děti a já ne. Jo, chci děti, ale s mužem, se 67
kterým si budu stoprocentně jistá, ale Mark to nebyl. Jinak píšu do novin, dobrá kariéra, řekla bych. To vyžadovalo hodně času, protože jsem věčně byla ve skluzu s těmi články a to on taky nesnášel. On byl opak mě.“ „Aha. Tak hlavně, že jsi teď šťastná. To si mi
přece ale mohla říct i včera!“ „To tě nenapadlo, že bych tě i ráda chtěla vidět?
S tak známým cestovatelem se sejít na kafíčku, to se nestává denně! Divím se, že jsi prostě pořád sám.“ zněla tak hrozně upřímně, že jsem byl naměkko celý rozhovor. „Rodiče by rádi měli už doma nevěstu, ale přece
jen – je to se mnou těžké. Nenašel jsem žádnou, která by se mnou sdílela tento koníček. A popravdě – já ani žádnou nehledal.“ „Nechybí ti to? Nevím, polibek na dobré ráno,
věčný kamarád, třeba i děti…“ „Teď mám děti na měsíc. Ale jo, chtěl bych je.
S tou pravou. Ne s levou… Rozumíš.“ zasmála se. Opět. Měla melodický hlas a mě navštívil zase pocit, jako bychom byli jen my dva na celé širé planetě. Pořád mě sledovala, i když si nabírala zmrzlinu anebo usrkávala kafé. Taky jsem z ní oči nespustil. 68
Odpoledne probíhalo skvěle. Děti se spolu bavily, my dva se taky bavili. Domluvili jsme si další schůzku a odešel jsem s Giem a Miou domů. Umyli se, vyčistili si zuby a podrobili mě přísnému výslechu. Stačilo světlo do obličeje a připadal bych si jako na policejní stanici. Pořád kolovaly otázky jako: A strejdo? Uvidíme ji zase? A líbí se ti? A bude to nová teta? A pane Vans? Užil jste si to? A bylo vám dobře tak, jako nám? Na všechno jsem odpověděl jednoslovnými odpověďmi a po patnácti minutách konečně umlčel a uspal. Vyšel jsem z pokoje, zavřel dveře a šel si pro pivo. Sedl jsem si na pohovku a malými doušky ho popíjel. Po dlouhé době jsem si připadal úplný, šťastný? Možná. Byl jsem šťastný i předtím, ale teď absolutně šťastný. Těšil jsem se, až se třikrát vyspím a znovu Emily uvidím.
69
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Tři noci uběhly rychle, s Giem jsem si rozuměl čím dál víc a Mia? Ta byla Giovi stále po boku. Takže když jsem s Giem pracoval a měl jsem chuť si s ní povykládat o lásce, Mia navrhla rozhovor úplně jiný, ale jen pro ni a Gia. Bylo to krásné, ale asi jsem se taky potřeboval vypovídat ze svých pocitů a nějak jsem tušil, že Gio mě pochopí tak, jak potřebuju. Když toho dne, kdy jsme se měli s Emily znovu sejít, sic až ve večerních hodinách, jelikož bylo v plánu kino, jsem poslal Miu spát (odpolední odpočinek) a řekl jsem, že Gio za ní hned přijde. Posadili jsme se na pohovku a měl jsem pocit, že sedím před mým osobním terapeutem. Jen jsem nebyl tak nervózní, jak tomu bývá vždy. „Henry, vás něco trápí? Slečna Emily?“ zeptal se
tím klidným, dětským hlasem.
70
„Gio, jsi zamilovaný poprvé?“ „Co to je „zamilovaný“? Je to to, co cítím k Mii?
Henry, u nás není moc takových, jako je Mia. A ani není čas se dívat po dětech v mém věku. Ale když jsem přijel sem a uviděl ji, tak ve mně začali vzlétat letadla, která za sebou nechávala stopy, jako na obloze ty bílé čáry. A ty stopy způsobily, že na ni pořád myslím a že se mi o ní zdá. Nikdy nechci, aby tomu bylo jinak, protože jestli já jsem Gio z pohádky, tak ona je ta princezna, do které se zamiloval.“ „A co když něco podobného cítím ke slečně
Emily?“ „Tak
tu konečně nebude dům prázdný.“ odpověděl tak prostě a jednoduše. V těchto pár slovech ale bylo vše, co jsem po něm požadoval. Stále víc mě udivovalo to jeho soucítění a pochopení, protože mu bylo deset – a už se zdálo, že mu je padesát, když promluvil. Měl tolik zkušeností a moudrých rad, bylo toho tolik, co bych se od něj mohl naučit. Jen jsem měl tak krátkou dobu. Mnohem kratší, než jsem si myslel…
71
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
V průběhu tří týdnů se zdálo, že se situace vyvíjí nad míru mých představ. Mia s Giem chodívali dokonce i za ruce, když jsme kráčeli ulicemi. Pracovali spolu a společně vydělávali Giovi peníze pro rodinu. Povídali si jako nejlepší kamarádi a to oni i byli. Ovšem cítili k sobě lásku, jenž spíše k jinému citu patří. A přesně to jsem pociťoval i k Emily. Zdálo se, že se ve mně postupně probouzely city z mých školních let. Cítil jsem se o deset let mladší, stále bláznivě zamilovaný jako tenkrát. Stýkali jsme se pětkrát týdně. Děti jsme brávaly na výlety – hrady, kolotoče, kina, procházky. Taky jsme si povídali, smáli se. Zdálo se, že cítí ke mně to samé jako já k ní. Naznačoval mi to každý její pramínek vlasů, které neposlouchaly a vyvlékaly se z drdolů a culíků. Říkaly mi to její prsty, které, při pohledu na mě, kvapně našly onen neposlušný pramínek a točily si jej okolo sebe. Říkalo mi to její
72
přešlapávání, když mezi námi bylo ticho. Avšak nikdy se mi nedostalo slov. Mii zbýval poslední den svých prázdnin a rozhodla se ho trávit se mnou, Emily a Giem u nás doma. Chtěla se jen dívat na pohádky, jíst popcorn a povídat si. Během těchto týdnů si velmi oblíbila říkat nám všem RODINA. Líbilo se mi to, protože jsem k Emily cítil pouto, o němž jsem si myslel, že je navždy. Byla první, o které jsem si myslel, že s ní dokážu přestat na čas cestovat a když znova začnu – bude mým spolucestovatelem provázející mě po mém boku cestou napříč Afrikou, Asií, Evropou, Amerikou, Austrálií, Arktidou, Antarktidou i životem. Byla mým osmým kontinentem a na něm jsem si přál zůstat. „Strejdo?“ zeptala se mě Mia těsně předtím, než
jsem ji stačil i s Giem vyhnat do postele. „Ano, zlato?“ „Můžu vzít Gia zítra s sebou na výlet? Mamky
jsem se ptala, když si mi ji dal k telefonu. Povolila!“ „Tak když povolila. Mimochodem, zítra tu bude
tvůj poslední den Gio, pozítří jedeme zpět domů.“ 73
„Tak to abychom šli už spát, princátko! Strejda si
udělá zítra hezký den s Emily, žejo.“ začervenal jsem se. „Jestli ještě nic nemá.“ podotkl jsem a ona se na
mě souhlasně usmála. Projelo mnou zachvění. Při pomyšlení na to, co zítra s Emily mám podniknout, mi vyskakoval pot na čele. Muselo to být něco výjimečného, ale ne zas nic moc extra. Zbožňovala maličkosti, ale chtěl jsem, aby to byla i velká věc. Asi jsem jí potřeboval vylít srdce. Potřeboval jsem zjistit, zda cítí to, co já.
74
KAPITOLA DVACÁTÁ
„Děkuju moc za hlídání, Henry. Gia ti do večera
přivezu. Nebo si ho vyzvedneš až zítra?“ mrkla na mě moje drahá sestřička a v tom okamžiku mi došlo, že Mia krapet povídala. „Je to jen kamarádka.“ suše jsem odpověděl. „Kamarádka taky ráda! Neboj, Gio u nás bude i
spát a zítra ráno si pro něj dojeď. Kdy letíte?“ „V jedenáct. Přijedu v deset nebo nejpozději o
půl jedenácté. Díky, ségra.“ „Tak si užij, páčko!“ rozloučila se. Děti už seděly
dávno v autě. Mia byla nedočkavá. Těšila se, co Gio řekne na její pokojíček a sbírku panenek. Taky se těšila na uskutečnění plánu, který vymysleli s mámou. Měli mít idylický a krásný den a já ostatně taky.
75
Emily jsem pozval na večeři. Měl jsem rezervovaný stůl v restauraci, kterou ona milovala už od vysoké. Byla to útulná malá hospůdka s malým, ale vynikajícím výběrem jídel. Ona si obvykle dávala svíčkovou s brusinkami, takže když odbila šestá hodina a my měli sraz, hned jsem ji objednal dvakrát. Měla samozřejmě trochu zpoždění, ale to se od žen očekává a je to i milé. Samozřejmě, nemyslím zpoždění čtyři hodiny (ale na ni bych dokázal čekat stále, dokud by ze mě nebyla kostra). Usmál jsem se svým domněnkám a zrovna v té chvíli jsem uslyšel za mými zády hlas: „Naše schůzka ti snad přijde komická?“ otočil
jsem se a ztratil jsem hlas, slova, plán, jenž jsem měl nachystán. Stála přede mnou úchvatná žena. Sukně nad kolena, jen mírně. Lodičky lakované, do špičky. Halenka zakasaná, přesto elegantní. Jo, měl jsem oblek, samozřejmě, ale najednou jsem si proti ní připadal jako nahý muž. Postavil jsem se a odsunul jí židli, aby si mohla sednout. Pozdvihla obočí a řekla: „To je rande?“ zakřenil jsem se. Vmžiku jsem souhlasně přikývl. Jen se uculila. Ani jsem nestačil cokoliv říct, jen vlastně hloupé ‚sluší ti to‘ a než stihla poděkovat, byla tu 76
svíčková a později i bílé chardonnay. Opět se její obočí nadzvedlo a asi žasla nebo jinak si ten její krásný pohled neumím vysvětlit. Byla překvapená, a když se mě při večeři zeptala na Gia s Miou, absolutně jsem si v té sekundě nedokázal vzpomenout, o koho jde. Pak mi to ale došlo. Odpověděl jsem, že jsou v dobrých rukách, a dál se brouzdal myšlenkami jen o Emily. „Bylo to vynikající a já jen žasnu, že si to stále
pamatuješ. Myslím, že jsem se o tom během těch tří týdnů nezmínila.“ poznamenala jakoby do vzduchu. „Nezapomínám.“ a napil jsem se: „Emily, víš, asi
ti potřebuju něco říct.“ „Že ses do mě zamiloval?“ co? Jak to ví? „Jak si na to - ?“ „Díváš se na mě stejně jako před
lety, Henry. Vše se mění, ale tento pohled je stejný. Vždycky bude. Je to pohled, jenž máš, když mě vidíš. Kdykoliv. Je to údiv - oči si najednou pamatují to, co srdce strčilo do kouta. Najdou důvod, proč ses do mě zamiloval, a city v srdci ožijí. Nemám pravdu?“ „Jak si to dokázala tak přesně popsat?“
77
„Henry, já tě znám. Nejradši bych řekla, že cítím
to samé a proto jsem to poznala a takto dokázala popsat, ale – nemůžu vyloučit, že si ve mně nějaké city nevzbudil. Jen nevím, jak se s touto situací poprat. Kdybych řekla, že to spolu dokážeme zkusit, co bys mi mohl dát? Cestování? Jo, pár let, maximálně dva. Je nám přes třicet. Děti nemám a jedno bych určitě ráda měla. Musel by ses cestování zříct, ale to nedovedeš. Je to tvé osobní vítězství – něco, co tě odlišuje a díky čemu si říkáš, že si na sebe hrdý. Cestování je tvá životní láska. Navíc – to vše Gio. Ten tu ale s tebou nebude věčně. Jen do zítřka. Nemůže tě učit, jak se v takové chvíli musíš zachovat, je to přece jen desetiletý chlapec. Ano, ví toho o lásce víc jak ty, ale už tu nebude. Myslíš si, že bys dokázal lásku mezi námi udržet? Vzdát se pro ni cestování? Vzdát se cestování kvůli rodině?“ to slovo mnou projelo jako mráz, když mi běhá po zádech. RODINA. Dokázal bych snad ji mít? Na jedné straně bylo cestování a jistota, kterou mi přinášelo. Neměl bych nikdy zlomené srdce, nic by mě domů netáhlo, ale naopak – chtěl jsem být zlomený a chtěl jsem mít kotvu, kterou doma nechám a která bude mě vábit zpět. Přál jsem si, aby kotvou byla Emily. „Emily, já chci, abys byla mou kotvou.“
78
„Kotvou? Henry, ty jsi mě neposlouchal!“ „Kotvou domova. Chci říct, kotvou, která mě
bude držet doma, která mě bude domů volat, když budu chtít zacházet do extrému. Chci, abys tu se mnou byla. Při každé chvíli pro mě důležité a já slíbím, že budu u každé tvé chvíle s tebou. Cestuj se mnou rok, pak budeme mít miminko. Chci miminko, když bude s tebou. Jsi jediná, se kterou si domov a rodinu dokážu představit. Už od vysoké.“ „Henry, nevěřím ti to. Ty totiž nevíš, co přesně
znamená slovo rodina. Není to jen o tom, být něčí kotvou, ale chce to být i přístav lodí. Není to o tom, mít miminko, chce to lásku a důvěru vybudovanou vztahem nás dvou. Za každou takovou maličkostí, ač důležitou, jsou velké věci, ač opomíjené…“ Dívala se na mě. Bolestně, zklamaně, zoufale a prosíce. Metafora s kotvou mi uvízla v hlavě, pořád jsem o tom přemýšlel a stále nic neříkal. Jen jsem se na ni díval a doufal jsem, že v očích se odrazí naše láska. Velká láska, ze které mohly vzniknout maličkosti.
79
KAPITOLA JEDNADVACÁTÁ
„Omluv mě,“ zvedla se a odešla. Po tom
okamžiku, kdy jsem nic neříkal. Ani jsem se nestihl zvednout od stolu. Zaplatil jsem, vzal si kabát a procházel se nočními ulicemi. Doma jsem si otevřel pivo, opět si sedl na gauč a znova si promítal náš rozhovor. Nestačí být kotvou, musíš být přístav lodí. Vystihující. Jenže já tím přístavem být neuměl a ani nemohl. Nevěděl jsem, co to obnášelo, netušil jsem, co by to snad možná mohlo obnášet. Zvládl bych to? Každý den oslovení ‚tati‘? Cestování by bylo na druhém, ne-li nižším místě. A navíc – vážně tu Gio nebude stále. Nebudu se mít od koho učit. Ta myšlenka mě dohnala k slzám. Gio…
80
Zazvonil jsem na domovní dveře mé sestry. Otevřela s rozzářeným obličejem, ale když viděla můj pohled, objala mě. „Rande nevyšlo, jak mělo, viď?“ „Chce rodinu, kterou jí dát nemůžu. Nevím, co to
obnáší a ani nemám představu, co to slovo znamená.“ podívala se na mě a pozvala dál. Posadili jsme se na pohovku. Tušil jsem, že bude následovat povídání o tom, jak jsem se měl zachovat a určitě nezachoval, že mi promluví do duše, jak to uměla. Ovšem následovala jen rada, kterou jsem ocenil. „Dívej, celý život žiješ mimo domov. Rodinu máš
na dvě poloviny. Vlastně až teď, po x letech vidíš, co doopravdy rodina znamená a to vidíš u Gia. Chceš být šťastný jako on, ale nejde to. Rodinu nezískáš lusknutím prstů, brácho. Nesmíš nad tím přemýšlet, nesmíš to plánovat, pokud jde o dívku, se kterou chceš strávit zbytek života. Když se tě zeptám, s kým chceš strávit zbytek života - “ „S Emily!“ „V tom případě si připravený tu rodinu mít.
Protože když jsi si jistý svou polovičkou, to další jsou bonusy.“ 81
„Když si jsem jistý velkou věcí, maličkosti z ní
můžou vzejít.“ „Jo, přesně! Takovou metaforu neznám, ale je
moc vystihující.“ a mě to konečně došlo. Je to o té lásce především. Ona je už rodinou, děti jsou jen možnost, maličkost, co vzejde. Ona je moje rodina, sic plně nevím, co to slovo stále znamená. „Gio, budeš mi chybět.“ uslyšel jsem malou Miu
jak se loučí. Dala mu panenku, svou nejhezčí, aby na ni vzpomínal. Pak mu dala pusinku a koutky jeho úst se od sebe vzdálily a vytvořily úsměv. „Zkus mi psát.“ „Jasně, že jo! Pošlu ti slona. Teď jsi taky mou
rodinou, Mio.“
82
KAPITOLA DVAADVACÁTÁ
Přišlo mi, že to bylo včera, když jsem Gia vzal za prací. Teď jsme letěli zpátky, já mu dával vydělané peníze, našimi zavazadly opět bylo jídlo a pití. Jen jistá změna tu byla – Gio byl šťastný jako předtím, ale přece jen trochu jinak. Hřála ho láska dosud nepoznaná, láska k dívce, zamilovanost. Mě hřál stejný pocit, avšak má osoba se toho naučila mnohem více. Vše uběhlo neskonalou rychlostí. Teprve jsem čekal na klíčky, jenž mi měla poslat matka, protože jsem si je u ní zapomněl. Pak mi proběhla myslí korespondence a ta náhoda, díky které se to vše stalo. Je to snad osud? Nikdy jsem na osud nevěřil. Ovšem během měsíce se mi má víra v něj naprosto obrátila. Nyní jsem si představoval, že osud je velká kniha. Kniha všech lidí žijící na naší planetě. Je tam přesně dáno, kdo koho má potkat a v jaký okamžik. Vždy v takovou chvíli, kdy to nejvíce potřebuje. 83
A pokud mu jeho cesta směřuje jinam, znova ho to svede na tu správnou. Zvláštní, že ano? Nic se neděje náhodou. Žádné svržení dopisů a následné spadnutí kamenného slona nebyla náhoda – byl to osud, bylo to dané. Musel jsem se od Gia naučit lásce a rodině, protože jsem měl potkat v nejbližší době lásku mého života. A teď – jsem se musela vzdát cestování, protože… protože se mi stane něco lepšího, založím rodinu. Vše se děje z nějakého důvodu. Někdy z důvodu takového, abychom se něco naučili. Někdy proto, že potřebujeme zjistit, kým jsme. No a někdy proto, protože s námi Něco Vyššího zamýšlí lepší věci. Jo, přesně tak to funguje.
84
KAPITOLA TŘIADVACÁTÁ
Gio nemohl spát celou cestu. Sledoval jsem ho. Šíleně se těšil a to se odráželo v jeho očích. Pak ale najednou ta jiskra vyhasla. Přimáčkl se k tomu malému okýnku a najednou – štěstí zaměnil strach. Začal se třást, dokonce mu stekla slza po tváři. Zamračil jsem se a vyhlédl z okna také. To, co jsem spatřil, mi probodlo srdce. Vystoupili jsme. Už se po mě nesápaly ruce hladových lidí. Už jsem nespatřil starou ženu s vráskami vzpomínek. Ani muže, jehož žebra mě vítala spolu s ním. Ani jsem neviděl chlapce, za kterým jsem tenkrát přijel. Místo nadějeplného chlapce jsem konečně uviděl desetileté dítě potřebujíc svou matku – která nebyla… Nebylo tu vlastně nic. Pár zbylých chatek, všude vlhko. Ty chatky byly polorozpadlé – byly to ty odolnější. U nic jsem viděl zhruba pět lidí, kteří 85
se snažili zachránit, co se dalo. Moc toho ovšem nebylo… Nebylo kolem vážně nic. Nic, co jsem viděl před měsícem. Proboha, byl to měsíc! „Co se tu stalo?“ zeptal jsem se plakající ženy.
Byla mladá, ale starost vidící jí na obličeji jí přidala na věku. „Jednou za několik let k nám přijdou tak velké
potopy, jako byla tahle. Ano, toto místo potopy přivolává, ale tahle…“ padla přede mnou a krčící se plakala. Gio mi mezitím zmizel… „Gio!“ volal jsem a ohlížel se kolem sebe. Pak mi
to došlo – jeho dům! Utíkal jsem směrem, který jsem jako jediný znal. Jen se utíkalo hůře, vše bylo jiné, zaplavené. Snad bude jeho rodina v pořádku. Po chvíli jsem zpozoroval chlapce potloukající se po hromadách dřevěných palet, odhazujíc vše kolem sebe. S pláčem se rozhlížel a prosil. Pak se zastavil a klekl k zemi. Proč se to muselo stát zrovna jemu… Přišel jsem k němu a v jeho klíně spatřil mrtvé tělo jeho nejmilejší sestry. Lullaby ležela jako panenka, kterou Mia dala Giovi na památku. O kus dál ležela pod dalšími zbytky světnice těla… 86
„Gio, mrzí mě to…“ „Já vím, Henry, že vás to mrzí… Chtěl jsem rodině
pomoci a teď je má pomoc zbytečná.“ rozplakal se snad nejvíc, jak jen mohl. Hlavou opřenou o mou hruď naříkal a já naříkal s ním.
87
KAPITOLA GIOVA
„Gio mi ukázal, že rodina je na prvním místě.
Vždycky. Že žádné srdce není úplné, pokud v něm nesídlí rodina. Teprve až na jeho pohřbu, který jsem mu vystrojil v hojnosti, jsem si uvědomil smysl těch slov, jenž jsem si promítal v hlavě dnem i nocí. Gio, ač byl teprve velmi mladý, věděl o životě víc jak já. Měl svůj cíl, a to uživit rodinu co nejdéle to půjde. Když se vrátil domů, cíl pominul a ztratil důvod žít. Nechtěl se plahočit životem bez cíle, to je jako hrát divadlo bez scénáře, bez příběhu. Když tak nad tím uvažuju v této poslední kapitole mé knihy, přicházím na značnou změnu – změnu, kterou jsem prošel za pouhých třicet dní. Začal jsem chápat svět jako jiné místo. Začal jsem city brát na větší váhu. Došlo mi, že maličkosti, které jsou vždy nejkrásnější, vznikají z velké věci. Třeba děti 88
vznikají z velké lásky rodičů. Dál také že pokud chceš mít kotvu, díky které se budeš vracet domů, postav nejdřív pevný přístav, kde kotev bude víc a ty budeš mít větší důvod za nimi jít. A taky – vše se děje z nějakého důvodu. Někdy z důvodu takového, abychom se něco naučili. Někdy proto, že potřebujeme zjistit, kým jsme. No a někdy proto, protože s námi Něco Vyššího zamýšlí lepší věci. Gio mi vtrhl do života, protože mi toto měl ukázat. Odešel z mého života, protože tento úkol splnil. Za to mu budu nadosmrti vděčný. Vždy bude toto má nejoblíbenější kapitola svého posledního cestopisu – ba všech vydaných cestopisů. Gio, toto je pro tebe a tvou rodinu. Konečně jste spolu, jak sis to přál. Děkuji za životní lekci, díky které jsem dospěl. Ty ale nedospívej, buď věčně desetiletý. Tvůj největší obdivovatel, Henry Vans“
89