Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1975
II. v. o.
95
Vládní návrh, kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky k souhlasu návrh na přístup československé socialistické republiky k Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel - CVR, podepsané v Ženevě dne 1. března 1973
Návrh schvalovacího usnesení: Federální shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s přístupem Československé socialistické republiky k Omluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel — CVR, podepsané v Ženevě dne 1. března 1973, při němž bude učiněna výhrada k článku 29 a oznámení podle článku 31 odst. l Omluvy.
2
Důvodová zpráva Rozvoj mezinárodní silniční dopravy v posledních dvaceti letech se neprojevil pouze v silniční nákladní dopravě, ale i v silniční přepravě cestujících. Byl to především nebývalý rozmach mezinárodní turistiky, který dal podnět jak ke vzniku mnoha mezinárodních pravidelných autobusových linek, tak i k rozšíření nepravidelné autobusové dopravy, umožňující formou zájezdů výhodně a v široké míře plnit požadavky mezinárodní turistiky. Růst tohoto druhu dopravy vyvolal — jak se to již stalo v oblasti železniční, letecké a námořní dopravy — potřebu mezinárodní unifikace předpisů upravujících přepravně právní vztahy vznikající v mezinárodní přepravě osob a jejich zavazadel. Snahy o takovou úpravu vyústily ve vypracování Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel — CVR (Ženeva, 1973], která uvedenou problematiku neřeší v plném rozsahu, avšak zahrnuje jednotnou úpravu nejdů ležitějších problémů, navazujících v oblasti práva soukromého na přepravu cestujících a jejich zavazadel po silnici, tj. především odpovědnost dopravce za usmrcení, zranění a ostatní zásahy do zdraví cestujícího, jakož i odpovědnost za ztrátu a poškození jeho zavazadel. Úmluva CVR byla vypracována pod záštitou Evropské hospodářské komise OSN v Ženevě na základě předlohy Mezinárodního institutu pro unifikaci soukromého prává v Římě (UNIDR0IT) a s přihlédnutím k ostatním mezinárodním úmluvám z oblasti železniční, letecké a námořní dopravy upravujícím obdobnou problematiku. Úmluvu CVR nutno pokládat za logický doplněk Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě — CMR (Ženeva, 1956), neboť právní úprava vztahů v mezinárodní silniční dopravě by byla neúplná, kdyby zahrnovala jen přepravu nákladů a nikoliv též přepravu osob a zavazadel. Vypracování Úmluvy CVR se zúčastnili delegáti většiny evropských států a zástupci některých mezinárodních organizací. Úmluva CVR byla sjednána v Ženevě dne 1. března 1973 a byla vyložena k podpisu v době od 1. března 1973 do 1. března 1974. Po tomto datu je možno k Úmluvě přistoupit. V platnost vstoupí devadesátého dne poté, kdy pět států uloží své listiny o ratifikaci nebo přístupu. *
*
*
Právní vztahy vznikající při přepravě osob mezi organizacemi a osobami zúčastněnými na přepravě, tj. mezi dopravci na jedné straně a objednavateli
přepravy a cestujícími na druhé straně, jsou v čs. právním řádu upraveny těmito předpisy: 1. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. [dále jen „OZ"). 2. Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (úplné znění č. 37/1971 Sb. ), pokud se týká smlouvy o hromadné přepravě osob podle § 355 [dále jen „HZ"). 3. Vyhláška č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu (dále jen „SPŘ"), kterou byla provedena příslušná ustanovení občanského a hospodářského zákoníku. 4. Občanský soudní řád č. 99/1963 Sb. (dále jen„OSŘ"). 5. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „MPSP"). 6. Zákon č. 121/1962 Sb., o hospodářské arbitráži, ve znění pozdějších změn a doplňků (úplné znění č. 38/1971 Sb. ), pokud se týká sporů ze smlouvy o hromadné přepravě osob podle § 355 HZ. Ze srovnání Úmluvy CVR s čs. právními předpisy vyplývají tyto závěry: Článek 5 Úmluvy CVR je koncipován z opačného hlediska než § 14 SPŘ: zatímco Úmluva CVR ukládá dopravci povinnost vydat cestujícím individuální nebo společnou předepsanou jízdenku a stanoví i odpovědnost dopravce za škodu, která by vznikla cestujícímu v důsledku toho, že dopravce nesplní tuto svoji povinnost, SPŘ ukládá cestujícím v pravidelné hromadné přepravě osob povinnost opatřit si jízdenku buď předem nebo po vstupu do vozidla a cestující je povinen zaplatit kromě jízdného i přirážku 30 Kčs, jestliže se nemůže prokázat oprávněnému pracovníkovi dopravce platnou jízdenkou. Úmluva CVR neupravuje podmínky vzniku přepravní smlouvy, stanoví pouze, že dokladem o ní je jízdenka, jejíž neexistence, nesprávnost nebo ztráta nemá vliv na existenci a platnost přepravní smlouvy. Vznik přepravní smlouvy se proto i po přístupu ČSSR k Úmluvě CVR bude řídit vnitrostátním právním řádem, a to podle § 9 MPSP právem zvoleným účastníky smlouvy, popřípadě právem místa, kde má dopravce sídlo. Podle § 307 OZ, § 355 HZ a § 26 a 32 SPŘ vzniká přepravní smlouva v pravidelné hromadné přepravě osob vstupem cestujícího do dopravního prostředku; jízdenka je i v čs. právním řádu jen dokladem o uzavření přepravní smlouvy, která vzniká nezávisle na existenci jízdenky, i když cestující, který se nemůže prokázat platnou jízdenkou, je povinen zaplatit jízdné a přirážku i tehdy, jestliže již
3
jízdné předtím skutečně zaplatil. V nehromadné a nepravidelně hromadné přepravě osob vzniká přepravní smlouva přijetím objednávky, kterou lze v nehromadné přepravě osob učinit i přímo u řidiče. Podle Článku 8 Úmluvy CVR je vydáni zavazadlového lístku povinné, jen požádá-li o to cestující. Dopravce odpovídá za škodu, která by vznikla cestujícímu v důsledku nevydáni zavazadlového lístku splňujícího podmínky tohoto článku. V čs. právním řádu je vydání lístku za zavazadlo v pravidelné hromadné přepravě osob upraveno obdobně jako vydání jízdenky (§ 17 odst. 8 SPŘ); cestující je povinen bez vyzváni nejpozději po vstupu do vozidla si zakoupit lístek na zavazadlo, a nemůže-li se jím kontrolnímu orgánu prokázat, je povinen zaplatit kromě dovozného též přirážku, která činí 4 Kčs. V nepravidelné hromadné přepravě osob se dovozné za zavazadlo neúčtuje (§ 24 odst. 1 SPŘ). Podle článku 10 odst. l Úmluvy CVR splní dopravce svou povinnost vydat zavazadlo oprávněnému příjemci, vydá-li je v dobré víře tomu, kdo předloží zavazadlový lístek. Čs. právo nemá obdobné ustanovení, vztahující se zvláště na přepravní smlouvu, stejná zásada je však obsažena v obecných ustanoveních OZ o zániku práv a povinností (§77). Článek 10 odst. 2 Úmluvy CVR stanoví postup, který musí dodržovat dopravce, jestliže osoba požadující vydání zavazadla, na které byl vydán zavazadlový lístek, tento lístek nepředloží. Čs. právo nemá ustanovení obecně upravující postup dopravce v těchto případech; avšak z odpovědnosti dopravce za zavazadlo přepravované odděleně od cestujícího, která trvá až do vydání zavazadla oprávněnému cestujícímu, vyplývá, že je v zájmu dopravce požadovat důkaz, že osoba požadující vydání zavazadla, na které byl vydán zavazadlový lístek, který však tato osoba nemůže předložit, má na zavazadlo právo. Článek 11 odst. 3 Úmluvy CVR stanoví, kdy se dopravce nemůže zprostit odpovědnosti za škody na zdraví způsobené cestujícímu během přepravy v důsledku silniční dopravní nehody. Odpovídající ustanovení § 428 první věty OZ je širší — vylučuje zproštěni odpovědnosti ve všech případech, kdy škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Články 12 a 13 Úmluvy CVR stanoví způsob určení výše škody a její horní hranici; přitom každá smluvní strana může stanovit hranici vyšší nebo nestanovit žádnou hranici. Čs. právní řád nezná omezení celkové částky náhrady škody na zdraví, jsou však limitovány její jednotlivé složky, a to náhrada bolestného, náhrada za ztížení společenského uplatněni a náhrada za ztrátu na výdělku, popří-
padě při usmrcení náhrada nákladů na výživu pozůstalým (vyhláška č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatněni, ve zněni vyhlášky č. 84/1967 Sb., vyhláška č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, ve znění vyhlášek č. 66/1973 Sb. a č. 67/ 1973 Sb. ). Podle Článku 15 odst. l Úmluvy CVR se považuje za ztracené zavazadlo nepředané cestujícímu do 14 dnů ode dne, kdy cestující požádal o jeho vydání. Náš právní řád nemá obdobné ustanovení v osobni přepravě, v nákladní přepravě se podle § 58 odst. 7 SPŘ pokládá za ztracenou zásilka nevydaná nebo nevrácená odesílateli do 15 dnů, a jde-li o věci snadno zkazitelné, do 3 dnů po uplynutí dodací lhůty; toto ustanovení platí ve smyslu § 311 odst. 2 OZ obdobně i pro zavazadla přepravovaná odděleně od cestujícího. Ani ustanovení Článku 15 odst. 2 Úmluvy CVR o postupu při nalezení zavazadla považovaného za ztracené nemá obdobu v ustanoveních čs. právního řádu upravujících vztahy v osobní přepravě, věcně odpovídá tato úprava ustanovení § 58 odst. 7 SPR, od něhož se odlišuje rozdílnými lhůtami. Článek 16 Úmluvy CVR obsahuje maximální částky náhrady škody, kterou je cestující oprávněn požadovat při úplné nebo částečné ztrátě zavazadla nebo při jeho poškozeni; odstavec 3 tohoto ustanoveni dává účastníkům přepravní smlouvy možnost se dohodnout o vyšších hranicích částek. Náš právní řád omezení náhrady škody v uvedených případech nezná. Jak podle § 145 až 149 HZ, tak podle § 311 odst. 2 a § 316 až 318 OZ je dopravce povinen při ztrátě a poškození zavazadla nahradit skutečnou škodu v plné výši. Článek 20 odst. l první a druhá věta Úmluvy CVR odpovídá § 70 odst. 4 SPR, jímž se ve smyslu § 311 odst. 2 OZ řídí odpovědnost dopravce za zavazadla přepravovaná odděleně od cestujícího; citované ustanovení SPŘ však má kratší lhůty k uplatněni námitek. Čs. právní řád nezná právní domněnku stanovenou v Článku 20 odst. l poslední větě Úmluvy CVR; uplatňuje-li cestující náhradu škody způsobené na zavazadle přepravovaném společně s ním a pod jeho dohledem nebo na věci, kterou měl u sebe, platí obecné zásady o dokazování bez ohledu na to, kdy cestující své právo uplatnil, pokud ovšem není promlčeno a promlčení dopravcem namítnuto, nebo pokud není prekludováno. Článek 20 odst. 2 Úmluvy CVR odpovídá § 70 odst. 4 SPR v případě, kdy nejpozději při převzetí zavazadla cestujícím od dopravce byl sepsán zápis o neúplnosti nebo poškozeni zavazadla. V ostatních případech se však v čs. právním řádu nespojuje žádný následek, pokud jde o právní domněnku
4 Celosvětový rozmach mezinárodní autobusové přepravy, zejména v souvislosti s rostoucím turismem, se výrazné projevil i v ČSSR. V roce 1973 bylo přepraveno autobusy ČSAD v mezinárodní pravidelné přepravě 276 tisíc osob, v nepravidelné přepravě 743 tisíc osob. Pravidelná autobusová přeprava je provozována celkem na 49 mezinárodních linkách (z toho na 13 do kapitalistických statuj. V příštích letech lze počítat s dalším rozvojem meČlánek 21 Úmluvy CVR poskytuje účastníkům zinárodni autobusové přepravy. Tím nabývá význapřepravní smlouvy širší možnost volby soudu než mu přístup ČSSR k Úmluvě CVR, která jednotně čs. právní předpisy. Podle § 37 odst. 2 MPSP mohou upravuje právní vztahy vznikající z přepravní strany písemnou úmluvou založit pravomoc čs. sou- smlouvy v mezinárodní osobní přepravě. Přístupem dů v majetkových sporech a jak vyplývá z odstavce k Úmluvě CVR bude odstraněna dosavadní mezera 3 uvedeného paragrafu, lze touto úmluvou odchylně v přepravně právním systému, upravujícím mezináod obecných předpisů dohodnout i místní přísluš- rodní přepravně právní vztahy v ČSSR. Účastníci nost soudu; není proto citovaný článek v přímém přepravní smlouvy budou znát předem přepravní rozporu s čs. právním řádem. Jinak § 84 a 87 OSŘ podmínky a nebude nutné je sjednávat pro každou nezná určení místní příslušnosti soudu podle místa jednotlivou přepravu nebo soubor přeprav. Meziodjezdu a místa cílového. národní přepravy budou jednotně upraveny způsoPromlčecí doba, popřípadě počátek jejího běhu bem, který dává širokou možnost předcházení spopodle článku 22 Úmluvy CVR jsou podstatně odlišně rům a poskytuje právní základ pro řešení sporů, řešeny, než je tomu v ustanoveních platných pro které přesto vzniknou. promlčení, resp. zánik práva v čs. právním řádu. Z provádění Úmluvy CVR vyplyne pro čs. doV OZ je promlčecí doba upravena jinak pro pravce vyšší majetková odpovědnost za škody práva na náhradu škody z přepravy osob a jinak vzniklé cestujícím v souvislosti se smrtí nebo ublípro ostatní práva z přepravy. žením na zdraví vzhledem k tomu, že maximální Práva na náhradu škody z přepravy osob se částky náhrady těchto škod v Úmluvě CVR značně promlčují podle § 106 za l rok ode dne, kdy se převyšují částky stanovené čs. právními předpisy. poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpo- Naproti tomu bude majetková odpovědnost čs. dovídá. Právo na náhradu škody na zavazadlech pravců nižší, půjde-li o náhradu za škody na zavapřepravovaných společně s cestujícím a pod jeho zadlech a osobních věcech a předmětech, které má dohledem se však promlčí nejpozději do 3 let; pro cestující na sobě nebo u sebe, neboť výše náhrady promlčení práv na náhradu škody na zdraví tato těchto škod v čs. právním řádu na rozdíl od Omluvy tříletá lhůta neplatí. CVR není limitována. Obdobná situace, avšak Naproti tomu ostatní práva z přepravy, mezi v opačném poměru bude v případech, kdy dopravněž ve smyslu § 311 odst. 2 patří i právo na ná- cem bude cizozemská organizace nebo podnikatel hradu škody na zavazadlech přepravovaných oddě- a cestujícím čs. občan. K tomu je však nutno též leně od cestujícího, se podle § 102 a 108 promlčí mít na zřeteli, že, i když Úmluva CVR dosud neza l rok ode dne, kdy bylo právo u dopravce re- vstoupila v platnost, lze očekávat, že postupně k ní klamováno. Včasná reklamace je podmínkou pro přistoupí, stejně jako k Omluvě CMR, většina evropských států, a to především těch, s nimiž má ČSSR uplatnění práva, které jinak zaniká (§ 318). rozvinuté cestovní styky. Úmluva CVR se vztahuje Stejně také podle § 355 HZ musí objednatel na smlouvy o mezinárodní přepravě v ní definonepravidelné hromadné přepravy osob svá práva vané i tehdy, je li místo odjezdu nebo místo cílové písemně u dopravce reklamovat do 6 měsíců ode anebo obě tato místa na území i jen jednoho ze dne, kdy přeprava byla nebo měla být provedena, smluvních státu, bez ohledu na sídlo a státní příjinak tato práva zanikají. K zániku těchto práv pak slušnost stran; bude proto třeba počítat s tím, že dochází, nejsou-li uplatněna u hospodářské arbi- právní vztahy v mezinárodních přepravách uskutečtráže ve lhůtách stanovených v § 130 až 132 HZ. něných čs. dopravci a rovněž právní vztahy při Podle čs. právního řádu však — na rozdíl od cestách čs. občanů používajících služeb cizozemčlánku 22 odst. 3 Úmluvy CVR — písemné uplatnění ských dopravců do států a ze států, které jsou členy práva u dopravce nestaví běh promlčecí doby; kdy Úmluvy CVR, aby se řídily Úmluvou CVR, i kdyby je reklamace podmínkou pro další trvání práva a ČSSR k ní nepřistoupila. kdy od jejího podání začíná běžet promlčecí doba, Úmluva CVR obsahuje jen právní úpravu přeje uvedeno shora. pravních vztahů mezi organizacemi a osobami zúčastněnými na přepravě. Přístup ČSSR k Omluvě o stavu zavazadla, se skutečností, zda a kdy byl zjištěn stav zavazadla v přítomnosti obou stran; toto zjištění je ovšem i v čs. právním řádu důležitým důkazním prostředkem, jímž je možno prokázat opak právní domněnky stanovené v § 70 odst. 4 SPŘ v případě, že zápis o neúplnosti nebo poškození zavazadla byl sepsán později než při převzetí zavazadla cestujícím.
5
si proto nevyžádá mimořádných finančních nákladů ze státního rozpočtu.
Vzájemné vztahy při provádění silniční přepravy osob mezi ČSSR a většinou států RVHP jsou upraveny Dohodou o všeobecných podmínkách mezinárodních přeprav cestujících autobusy, sjednanou v Berlíně dne 5. prosince 1970 (Berlínská dohoda). Přístup k Úmluvě CVR se této dohody nedotkne, protože při vypracování Úmluvy CVR byla již vzata v úvahu existence Berlínské dohody, která jednak úpravou provozní problematiky rámec Úmluvy CVR přesahuje, jednak některá ustanovení přepravně právní povahy upravuje odchylně; v článku 31 Úmluva CVR Berlínskou dohodu respektuje a umožňuje, aby členské státy Berlínské dohody i při členství v Úmluvě CVR prováděly mezinárodní
přepravy cestujících v rámci vzájemného styku podle této dohody za předpokladu, že učiní příslušné prohlášení k Úmluvě CVR. Z uvedených důvodů je třeba učinit v ratifikační listině prohlášení, že při přepravách uvedených v čl. 31 odst. l Úmluvy CVR se ČSSR v případě rozporu mezi touto Úmluvou a Berlínskou dohodou bude řídit uvedenou dohodou. Při přístupu k Úmluvě CVR je nutno uplatnit podle článku 30 odst. l výhradu, že ČSSR se necítí vázána článkem 29 Úmluvy, podle něhož každý účastník přepravní smlouvy může předložit spor o výklad nebo použití Úmluvy CVR Mezinárodnímu soudnímu dvoru k rozhodnutí. Přístup ČSSR Úmluvě CVR vyžaduje ve smyslu čl. 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, před ratifikací souhlas Federálního shromáždění ČSSR.
V Praze dne 30. června 1975
Předseda vlády ČSSR:
Ministr zahraničních věcí ČSSR:
Oř. Štrougal v. r.
Ing. Chňoupek v. r.
6
OMLUVA o přepravní smlouvě v mezinárodni silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR) Smluvní strany, uznavše účelnost jednotné úpravy podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel, se dohodly takto: HLAVA I
Rozsah platnosti
Článek l 1. Tato Omluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě cestujících, popřípadě jejich zavazadel silničními vozidly, je-li v přepravní smlouvě uvedeno, že se přeprava uskuteční po území nejméně dvou států, a je-li místo odjezdu nebo místo cílové nebo obě tato místa na území jednoho ze smluvních států. Toto ustanovení platí bez ohledu na sídlo a státní příslušnost stran. 2. Pro účely této Omluvy se rozumí pod pojmem: a) „dopravce" osoba, která se jako profesionální dopravce, s výjimkou osob, které provozují taxislužbu nebo pronajímají dopravní prostředky s řidičem, zavazuje Individuální nebo kolektivní přepravní smlouvou přepravit jednu nebo několik osob, popřípadě jejich zavazadla, bez ohledu na to, zda tuto přepravu uskutečňuje sama nebo ne, b) „cestující" osoba, kterou ke splnění přepravní smlouvy uzavřené jejím jménem nebo jí samou přepravuje dopravce za úplatu nebo bezplatně, c) „vozidlo" automobil použitý ke splnění přepravní smlouvy a určený pro přepravu osob, přičemž se přívěs považuje za součást vozidla. 3. Tato Omluva platí i v těch případech, je-li dopravcem stát nebo jiný subjekt veřejného práva. 4. Smluvní státy se zavazují, že nebudou mezi sebou uzavírat zvláštní dvoustranné nebo vícestranné dohody, které by obsahovaly odchylky od této Omluvy, s výjimkou dohod, jimiž se vylučuje platnost této Omluvy pro jejich pohraniční styk. Článek 2 Jestliže se silniční přeprava přeruší a použije se jiného druhu dopravy, vztahuje se nicméně tato Omluva na ty části přepravy, které se uskutečňují silniční dopravou, I když tyto části přepravy nejsou mezinárodními ve smyslu článku l, za podmínky, že nejsou pomocnými ve vztahu k jinému druhu dopravy.
Článek 3 Je-li vozidlo samo přepravováno na části cesty jiným druhem dopravy, platí tato Omluva pro škody a ztráty způsobené událostí, která souvisí s přepravou vozidlem a která vznikla buď v době, kdy byl cestující ve vozidle, nebo v době, kdy do něho nastupoval nebo z něho vystupoval, nebo v době, kdy zavazadlo bylo ve vozidle nebo na vozidle, nebo při jeho nakládání nebo vykládání. HLAVA II Osoby, za které dopravce odpovídá Článek 4 Při použití této Omluvy odpovídá dopravce za jednání a opomenutí svých zástupců a pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije k splnění svých povinností vyplývajících pro něho ze silniční přepravní smlouvy, jako za vlastní jednání nebo opomenutí, za předpokladu, že tito zástupci, pracovníci nebo ostatní osoby jednají v rámci svých pracovních úkolů. HLAVA III PŘEPRAVNÍ DOKLADY Část 1. Cestující
Článek 5 1. Při přepravě cestujících je dopravce povinen vydat individuální nebo společnou jízdenku. Chybí-li jízdenka, má-li nedostatky nebo byla-li ztracena, není tím existence ani platnost přepravní smlouvy dotčena a vztahují se na ni i nadále ustanovení této Omluvy. 2. V jízdence musí být uveden název a adresa dopravce a dále musí obsahovat ustanovení o tom, že přepravní smlouva i přes jakoukoliv opačnou doložku podléhá ustanovením této Omluvy. 3. Dopravce odpovídá za škodu, která může vzniknout cestujícímu tím, že dopravce nesplní povinnosti uložené mu tímto článkem. Článek 6 Není-li dokázán opak, je jízdenka věrohodným dokladem údajů v ní uvedených. Článek 7 Není-li na jízdence uvedeno jinak a není-li vystavena na jméno, lze ji postoupit před zahájením přepravy jiné osobě.
7
Část 2. Zavazadla Článek 8 1. Dopravce může vydat zavazadlový lístek udávající počet a povahu zavazadel, která mu byla předána k přepravě; požádá-li o to cestující, je vydání zavazadlového lístku povinné. Za vydání zavazadlového lístku se nevybírá náhrada, kromě případných daní a poplatků. 2. Zavazadlový lístek, pokud není spojen s jízdenkou, musí obsahovat název a adresu dopravce a ustanovení o tom, že smlouva podléhá i přes jakoukoli opačnou doložku ustanovením této Omluvy. 3. Dopravce odpovídá za škodu, která může vzniknout cestujícímu tím, že dopravce nesplní povinosti uložené mu tímto článkem. Článek 9 Není-li dokázán opak, je zavazadlový lístek věrohodným dokladem údajů v něm uvedených; neobsahuje li výhrady, platí právní domněnka, že zavazadlo bylo předáno v dobrém stavu. Č l á n e k 10 1. Zavazadlo se považuje za platně vydané, jestliže je dopravce v dobré víře vydá držiteli zavazadlového lístku. 2. Není-li předložen zavazadlový lístek, je dopravce povinen vydat zavazadlo, na které byl zavazadlový lístek vydán, jen osobě, která prokáže k zavazadlu své právo; je-li důkaz nedostatečný, může dopravce požadovat složení odpovídající záruky, která se vrátí do jednoho roku ode dne jejího složení. 3. Zavazadlo nevyzvednuté po příjezdu dopravního prostředku bez ohledu na to, byl-lí na ně vydán zavazadlový lístek nebo ne, se uloží na bezpečné a vhodné místo; dopravce je uschovává na náklady cestujícího; úschovu může svěřit třetí osobě; uschovatel zavazadla má právo na přiměřenou náhradu. Jinak se uložení nevyzvednutého zavazadla řídí právem platným v místě, kde bylo zavazadlo uloženo. HLAVA IV
ODPOVĚDNOST DOPRAVCE Část 1. Škody způsobené osobám
Č l á n e k 11 1. Dopravce odpovídá za škodu, která vznikla zraněním nebo jakýmkoli jiným poškozením tělesného nebo duševního zdraví cestujícího v důsledku nehody, k níž došlo v souvislosti s přepravou bud v době, kdy byl cestující ve vozidle, nebo v době, kdy do něho nastupoval nebo z něho vystupoval, nebo v souvislosti s nakládkou nebo vykládkou zavazadla.
2. Dopravce se zprostí této odpovědnosti, jestliže příčinou nehody byly okolnosti, kterým dopravce ani při vynaložení péče nezbytné v konkrétním případě nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit. 3. Dopravce se nemůže dovolávat, ve snaze zprostit se své odpovědnosti, ani tělesných nebo duševních vad řidiče, ani vad nebo selhání vozidla, ani zavinění osoby, od níž vozidlo najal, nebo osob, za které by uvedená osoba odpovídala podle článku 4, kdyby sama byla dopravcem. Č l á n e k 12 Soud projednávající věc určí při dodržení článku 13 odst. l podle národního práva platného v jeho sídle včetně kolisních norem výši škody, která má být nahrazena v důsledku smrti, zranění nebo jakéhokoli jiného poškození tělesného nebo duševního zdraví cestujícího, jakož i které osoby mají právo na náhradu škody. Č l á n e k 13 1. Celková částka náhrady, kterou je dopravce povinen zaplatit v důsledku jedné a téže události, nesmí převyšovat 250 000 franků na jednoho poškozeného. Každý smluvní stát však může stanovit hranici vyšší nebo nestanovit žádnou hranici. Jestliže je hlavní kancelář dopravce v takovém státě nebo ve státě, který není smluvní stranou a jehož právo určuje vyšší hranici nebo neurčuje žádnou hranici, použije se pro určení celkové částky práva tohoto státu s vyloučením kolisních norem. 2. Částka uvedená v odstavci l tohoto článku nezahrnuje soudní ani jiné náklady, které strany vynaložily při uplatňování svých práv a jejichž zaplacení nebo náhrada může být uložena dopravci, ani úroky vypočtené podle práva, o jehož použití rozhodl soud, který věc projednává. 3. Strany si mohou dohodnout v přepravní smlouvě vyšší hranici náhrady. Není-li ve smlouvě stanoveno jinak, platí tato dohoda ve prospěch všech osob, které mají právo na náhradu. 4. Hranice náhrady škody stanovené v tomto článku se vztahují na všechny nároky vyplývající ze smrti, zranění nebo jakéhokoli jiného poškození tělesného nebo duševního zdraví cestujícího. Je-li více věřitelů a převyšuje-li celková částka jejich nároků stanovenou hranici, nároky se poměrně krátí. Část 2. Škoda způsobená na zavazadlech Č l á n e k 14 1. Dopravce odpovídá za škodu vzniklou úplnou nebo částečnou ztrátou zavazadla a za jeho poškození.
8
Dopravce odpovídá za předané zavazadlo od okamžiku jeho převzetí k přepravě do okamžiku jeho vydání nebo uložení podle článku 10 odst. 3. Za jiné zavazadlo dopravce odpovídá po dobu, po kterou je zavazadlo ve vozidle, avšak v případě jeho odcizení nebo ztráty, které nejsou v souvislosti s dopravní nehodou, jen bylo-li dáno pod jeho dohled. K těmto jiným zavazadlům se počítají osobní věci a předměty, které má cestující na sobě nebo u sebe. 2. Dopravce se zprošťuje této odpovědnosti, jestliže ztráta nebo poškození byly způsobeny vlastní vadou zavazadla, zvláštním rizikem spočívajícím v jeho snadno zkazitelné nebo nebezpečné povaze nebo okolnostmi, kterým dopravce ani při vynaloženi péče nezbytné v konkrétním případě nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit. 3. Dopravce se nemůže dovolávat, ve snaze zprostit se své odpovědnosti, ani tělesných nebo duševních vad řidiče ani vad neho selhání vozidla, ani zavinění osoby, od níž vozidlo najal, nebo osob, za které by uvedená osoba odpovídala podle článku 4, kdyby sama byla dopravcem. Č l á n e k 15 1. Zavazadlo, které nebylo vydáno do 14 dnů ode dne, kdy cestující požádal o jeho vydání, se pokládá za ztracené. 2. Jestliže zavazadlo považované za ztracené je nalezeno do jednoho roku ode dne, kdy cestující požádal o jeho vydání, vynaloží dopravce přiměřené úsilí, aby cestujícího o tom vyrozuměl. Cestující může do třiceti dnů ode dne, kdy obdržel tuto zprávu, požadovat dodání zavazadla bud do místa odjezdu, nebo do místa, kam mělo být zavazadlo dodáno, po vrácení náhrady za ztrátu, pokud mu byla zaplacena, ale při zachování všech práv na náhradu škody za překročení dodací lhůty. Č l á n e k 16 1. Je-li dopravce podle ustanovení této Úmluvy povinen nahradit škodu za úplnou nebo částečnou ztrátu zavazadla nebo za jeho poškození, může být požadována částka ve výši škody; tato částka však nesmí převyšovat 500 franků za jedno zavazadlo a 2000 franků na cestujícího. Mimoto může být požadována částka ve výši škody za úplnou nebo částečnou ztrátu nebo poškození osobních věcí a předmětů, které cestující má na sobě nebo u sebe, tato částka však nesmí převyšovat 1000 franků na cestujícího. 2. Částky uvedené v odstavci l tohoto článku nezahrnují soudní ani jiné náklady, které strany vynaložily při uplatňování práv a jejichž zaplacení nebo náhrada může být uložena dopravci, ani úroky vypočtené podle práva, o jehož použití rozhodl soud, který věc projednává.
3. Strany si mohou dohodnout v přepravní smlouvě vyšší hranice náhrad. Část 3. Společná ustanovení Č l á n e k 17 1. Dopravce se zprošťuje plně nebo částečně odpovědnosti vyplývající z této Úmluvy v té míře, v jaké škoda vznikla vinou cestujícího nebo v důsledku takového jeho chování, které neodpovídá normálnímu chování cestujícího. 2. Odpovídá-li dopravce za škodu, kterou však spoluzpůsobila svým jednáním nebo opomenutím třetí osoba, odpovídá dopravce za celou škodu, má však právo postihu proti této třetí osobě. 3. Dopravce se zprostí odpovědnosti podle této Omluvy, byla li škoda způsobena jadernou událostí a jestliže podle zvláštních předpisů platných v smluvním státě upravujících odpovědnost v oblasti jaderné energie, je odpovědnost za tuto škodu uložena operátoru jaderného zařízení nebo osobě jej zastupující. Č l á n e k 18 1. Ve všech případech upravených touto Omluvou může být žaloba týkající se odpovědnosti, bez ohledu na její základ a důvod, podána proti dopravci nebo osobám, za něž dopravce odpovídá podle článku 4, jen za podmínek a v mezích stanovených v této Úmluvě. 2. Dopravce nemá právo se dovolávat ustanovení této Úmluvy, vylučujících zcela nebo částečně jeho odpovědnost, nebo omezujících náhradu, kterou má zaplatit, jestliže škodu způsobil úmyslně nebo hrubou nedbalostí sám nebo osoby, za které odpovídá podle článku 4. To se týká i osoby, za kterou dopravce odpovídá podle článku 4, jestliže vznikne otázka odpovědnosti této osoby a jestliže škoda byla způsobena úmyslně nebo hrubou nedbalostí této osoby. 3. S výjimkou předcházejícího odstavce nesmi celková částka náhrady, kterou je povinen zaplatit dopravce a osoby, za něž dopravce odpovídá podle článku 4, převyšovat částky stanovené v předcházejících částech této hlavy. Č l á n e k 19 Frankem uvedeným v této Omluvě se rozumí frank o váze 10/31 gramů a ryzosti 0, 900. HLAVA V Reklamace a žaloby Č l á n e k 20 1. Převezme-li cestující zavazadlo bez výhrady, má se za to, pokud se neprokáže opak, že je pře-
9
vzal v úplném a dobrém stavu. Reklamaci je nutno uplatnit u dopravce ústně nebo písemně do sedmi dnů následujících po skutečném převzetí zavazadla osobou, která reklamaci uplatňuje. Pokud se týká zavazadel, která nebyla předána dopravci, běží výše uvedená lhůta od okamžiku zjištění ztráty nebo poškození, nejpozději však od příjezdu vozidla do cílového místa cestujícího. 2. Cestující se zprostí povinností uložených mu v odstavci l tohoto článku, jestliže ztráta nebo stav zavazadla byly zjištěny v přítomnosti obou stran.
Promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy osoba, která utrpěla škodu, se o tom dověděla nebo měla dovědět. Promlčecí doba však nesmí překročit pět let ode dne dopravní nehody. 2. Žalobní práva související s přepravou a podléhající této Omluvě, s výjimkou žalob uvedených v odstavci l tohoto článku, se promlčují ve všech případech za jeden rok. Promlčecí doba běží ode dne příjezdu vozidla do cílového místa cestujícího, nebo pokud nepřijelo, ode dne, kdy tam přijet mělo. 3. Písemná reklamace staví běh promlčecí doby až do dne, kdy dopravce písemně reklamaci odmítČ l á n e k 21 ne a vrátí doklady, které mu byly předány k jejímu 1. Všechny spory vzniklé z přeprav podléhajících zdůvodnění. Je-li reklamace zčásti uznána, běží této Omluvě může žalobce vést podle svého výběru, promlčecí doba dále jen u té části reklamace, která pokud je nevede u soudů smluvních států určených zůstala sporná. Důkaz o přijetí reklamace nebo dohodou stran, u soudů státu, na jehož území leží: o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší té a) hlavní kancelář odpůrce, jeho obvyklé sídlo straně, která se na tyto skutečnosti odvolává. Poznebo kancelář, jejímž prostřednictvím byla dější reklamace v téže věci běh promlčecí doby nestaví, pokud dopravce nesouhlasí s jejich projeduzavřena přepravní smlouva, nebo náním. b) místo, kde došlo ke škodě, nebo 4. S výhradou ustanovení předchozího odstavce c) místo odjezdu nebo cílové místo přepravy; řídí se stavení běhu promlčecí doby právem platu jiných soudů nemůže spor vést. 2. Je-li při vzniku sporu, na který se vztahuje ným u soudu, u něhož se právní věc projednává odstavec l tohoto článku, věc projednávána u sou- s vyloučením kolisních norem. Tímto právem se du, příslušného podle tohoto odstavce, nebo jestliže rovněž řídí přerušení promlčecí doby. v takovém sporu byl tímto soudem vynesen rozsudek, nelze podat mezi týmiž stranami z téhož důHLAVA VI vodu novou žalobu, ledaže rozhodnutí soudu, u kterého byla podána první žaloba, není vykonatelné Neplatnost ujednání, která jsou v rozporu ve státě, v němž se podává nová žaloba. s Úmluvou 3. Stal-li se ve sporu, uvedeném v odstavci l Č l á n e k 23 tohoto článku rozsudek, vynesený soudem jednoho 1. Všechna ujednání, která se přímo nebo nepříze smluvních států příslušným podle tohoto odstavmo odchylují od ustanovení této Omluvy, jsou nece, vykonatelným v tomto státě, stává se vykonatelplatná a právně neúčinná. Neplatnost takových ným i ve všech ostatních státech, jakmile byly splujednání nemá za následek neplatnost ostatních něny formality předepsané v příslušném státě. ustanovení smlouvy. Přezkoumání podstaty věci je vyloučeno. 2. Neplatně jsou zejména všechny doložky, kte4. Ustanovení předchozího odstavce se vztahuje na rozsudky vynesené ve sporném řízení, v nepří- rými by se dopravci postoupily nároky z pojistné tomnosti stran a na soudní smíry; nevztahuje se smlouvy uzavřené ve prospěch cestujícího nebo javšak na mezitímní rozsudky ani na soudní rozhod- kékoli jiné podobné doložky, jakož i všechny donutí, jimiž se při úplném nebo částečném zamítnutí ložky přenášející důkazní břemeno. žaloby ukládá žalobci kromě náhrady nákladů ří3. Neplatná je také každá doložka určující přízení i náhrada škody a úroků. slušnost rozhodčího soudu dohodnutá před událostí, 5. Od občanů smluvních států, kteří mají sídlo která způsobila škodu. nebo kancelář v jednom z těchto států, nelze požadovat složení záruky k zajištění nákladů soudního HLAVA VII řízení, souvisejícího s uplatněním nároků z přeprav podle této Omluvy. Závěrečná ustanovení Článek 24 Článek 22 1. Tuto Úmluvu mohou podepsat nebo k ní při1. Žalobní práva související se smrtí, zraněním stoupit členské státy Evropské hospodářské komise nebo způsobením jiné škody tělesnému nebo dušev- a státy přijaté do Komise s poradním hlasem podle nímu zdraví cestujícího se promlčují za tři roky. odstavce 8 mandátu této Komise.
10
2. Státy oprávněné zúčastnit se podle odstavce 11 mandátu Evropské hospodářské komise některých jejích prací se mohou stát smluvními stranami této Omluvy tím, že k ní přistoupí po dni její účinnosti. 3. Omluvu je možno podepsat do 1. března 1974 včetně. Po tomto dni je možno k Omluvě přistoupit. 4. Omluva podléhá ratifikaci ve státech, které ji podepíší. 5. Listiny o ratifikaci nebo přístupu budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spoje ných národů. Článek 25 1. Tato Úmluva nabývá účinnosti devadesátého dne po tom, kdy pět států uvedených v článku 24 odst. l uloží své listiny o ratifikaci nebo přístupu. 2. Pro každý stát, který ratifikuje tuto Omluvu nebo k ní přistoupí po uložení listin o ratifikaci nebo přístupu pěti států, nabývá tato Omluva účinnosti devadesátého dne po tom, kdy tento stát ulo žil listinu o ratifikaci nebo přístupu. Č l á n e k 26 1. Každá smluvní strana může vypovědět tuto Úmluvu oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. 2. Výpověď nabude účinnosti dvanáct měsíců po dni, kdy generální tajemník obdrží oznámení o výpovědi. Článek 27 Klesne-li po nabytí účinnosti této Omluvy v důsledku výpovědí počet smluvních stran na měně než pět, pozbude Úmluva účinnosti dnem, kdy nabude účinnosti poslední z těchto výpovědí. Č l á n e k 28
1. Každý stát může při uložení své listiny o ratifikaci nebo přístupu, anebo kdykoli později prohlásit v oznámení zaslaném generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, že tato Omluva bude platit na všech územích nebo na některém z území, která zastupuje v mezinárodních vztazích. Na území nebo na územích uvedených v oznámení bude Omluva platit počínaje devadesátým dnem poté, kdy generální tajemník toto oznámení obdržel, a nenabyla-li Úmluva do tohoto dne ještě účinnosti, dnem její účinnosti. 2. Každý stát, který učinil prohlášení podle odstavce l tohoto článku, že tato Omluva platí na některém území, které v mezinárodních vztazích zastupuje, může Úmluvu, pokud se týká tohoto území, podle článku 26 vypovědět.
Článek 29 Každý spor mezi dvěma nebo více smluvními stranami o výklad nebo použití této Omluvy, který strany nemohou urovnat jednáním nebo jiným způsobem, může být na žádost kterékoli zúčastněné smluvní strany předložen k rozhodnuti Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Č l á n e k 30 1. Každá smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci této Omluvy nebo při přístupu k ní prohlásit oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, že se necítí vázána článkem 29 Úmluvy. Ostatní smluvní strany nebudou vázány článkem 29 vůči každé smluvní straně, která učinila takovou výhradu. 2. Prohlášení uvedené v odstavci l tohoto článku může být kdykoliv odvoláno oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Č l á n e k 31 1. Každá smluvní strana Dohody o všeobecných podmínkách mezinárodních přeprav osob autobusy podepsané v Berlíně 5. prosince 1970 může při podpisu nebo ratifikaci této Omluvy nebo při přístupu k ní nebo kdykoli později prohlásit oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, že v případě rozporu mezi touto Omluvou a uvedenou Dohodou bude používat ustanovení uvedené Dohody při přepravě, při níž se v přepravní smlouvě předpokládá, a] že místo odjezdu a místo cílové jsou na území státu, který učinil prohlášení, nebo b] že přeprava se provede na území alespoň jednoho státu, který učinil uvedené prohlášení, a neprovede se na území žádné smluvní strany této Omluvy, která takové prohlášení neučinila. 2. Prohlášení uvedené v odstavci l tohoto článku může být kdykoliv odvoláno oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Č l á n e k 32 1. Každá smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci této Omluvy nebo při přístupu k ní nebo kdykoli později prohlásit oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, že si vyhrazuje právo používat místo článku 11 a 14 této Omluvy příslušných ustanovení jiné mezinárodní úmluvy, týkající se občanské odpovědnosti za škodu způsobenou motorovými vozidly, jejíž smluvní stranou je nebo se může stát, pokud tato ustanovení jsou výhodnější pro cestující.
11 2. Výhrada uvedená v odstavci l tohoto článku může být kdykoliv odvolána oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Č l á n e k 33 Žádná jiná výhrada ani prohlášení, kromě těch, které jsou uvedeny v článcích 30, 31 a 32 této Úmluvy, nejsou přípustné. Č l á n e k 34 1. Po uplynutí tříleté platnosti této Omluvy může každá smluvní strana požádat oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů o svolání konference za účelem provedení oprav nebo revize této Úmluvy. Generální tajemník vyrozumí o této žádosti všechny smluvní strany a svolá konferenci za tímto účelem, jestliže mu do čtyř měsíců ode dne, kdy odeslal vyrozumění, nejméně jedna čtvrtina smluvních stran oznámí svůj souhlas s touto žádostí. 2. Je-li konference podle odstavce l tohoto článku svolána, vyrozumí o tom generální tajemník všechny smluvní strany a vyzve je, aby do tří měsíců předložily návrhy, o jejichž projednání na konferenci žádají. Generální tajemník sdělí všem smluvním stranám předběžný pořad jednání konference, jakož i znění těchto návrhů nejpozději tři měsíce přede dnem zahájení konference. 3. Generální tajemník pozve na každou konferenci svolanou podle tohoto článku všechny státy
uvedené v článku 24 odst. 1, jakož i státy, které se staly smluvními stranami podle článku 24 odst. 2. Č l á n e k 35 Kromě vyrozumění uvedených v článku 34 vyrozumívá generální tajemník Organizace spojených národů státy uvedené v článku 24 odst. l, jakož i státy, které se staly smluvními stranami podle článku 24 odst. 2, o: a) ratifikacích a přístupech podle článku 24; b) datech nabytí účinnosti této Úmluvy podle článku 25; c) výpovědích podle článku 26; d) pozbytí účinnosti této Úmluvy podle článku 27; e) oznámeních obdržených podle článku 28; f) oznámeních obdržených podle článků 30, 31 a 32. Č l á n e k 36 Po 1. březnu 1974 bude originál této Úmluvy uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který rozešle ověřené shodné opisy všem státům uvedeným v článku 24 odst. l a 2. Na důkaz toho nížepodepsaní, řádně k tomu zplnomocnění, podepsali tuto Omluvu. Dáno v Ženevě prvního března tisícdevětsetsedmdesáttři v jediném vyhotovení v jazyce anglickém, francouzském a ruském, přičemž všechna tři znění mají stejnou platnost.