Fakulta životního prostředí UNIVERZITA J. E. PURKYNĚ v Ústí nad Labem
Pracovní verze
ING.VĚRA KRENÍKOVÁ
OBSAH 1. Úvod 2. Legislativa 3. Vznik odpadů 4. Nakládání s odpady 5. Nebezpečné odpady 6. Komunální odpady 7. Úprava odpadů 8. Využití a recyklace odpadů 9. Odstraňování odpadů 10. Kompostování 11. Spalování 12. Skládkování 13. Hlubinné ukládání 14. Staré zátěže 15. Radioaktivní odpady 16. Koncepce hospodaření s odpady 17. Plán odpadového hospodářství
2
1.ÚVOD Toto druhé vydání učebnice odpadového hospodářství navazuje na vydání z r.1999, je přepracované, upravené a podstatně rozšířené. Pozornost byla věnována i nejnovějším poznatkům v oblasti odpadového hospodářství a také úpravám a novelám v legislativě. Předmět "Řízení odpadového hospodářství" je jedním ze základních předmětů výuky na Fakultě životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Odpadové hospodářství v uplynulém období prodělalo raketový start ve všech svých oblastech. Ve druhé polovině roku 1991 začala platit legislativa odpadového hospodářství, tj. zákon o odpadech, zákon o státní správě v odpadovém hospodářství, Katalog odpadů, nařízení vlády o evidenci odpadů apod. V průběhu roku 1992 pak byla doplněna o poslední zákon a to poplatkový, zároveň byl vydán zbytek prováděcích vyhlášek ve formě nařízení vlády. Současně začala vznikat řada podnikatelských aktivit v oblasti nakládání s odpady a problematika odpadů se dostávala do širšího podvědomí veřejnosti. Tak jak se vyvíjela problematika odpadového hospodářství v realitě a praxi, tak také doznal změnu předmět " Řízení odpadového hospodářství ", i když méně bouřlivě. Z pohledu současnosti patří problematika odpadového hospodářství mezi víceoborové technické disciplíny, kde se prolínají znalosti a zkušenosti z celé řady oborů a oblastí jednotlivě, ale v praxi pak zejména v širších souvislostech. Při řešení jakéhokoliv problému z oblasti odpadového hospodářství se vychází ze znalostí a zkušeností souvisejících vědních oborů. Problematika odpadového hospodářství, jako složky životního prostředí je jedním z nosných předmětů výuky. Jedná se o komplexní pojetí problematiky odpadů, tj. jejich vznik, nakládání s nimi a jejich využití nebo zneškodnění či odstranění. Nakládání s odpady představuje celou řadu činností a zahrnuje v podstatě jakoukoliv činnost, která se s odpady provádí. Vzhledem k tomu, že odpadové hospodářství je důležitým oborem na Fakultě životního prostředí, je mu dán zároveň i dostatečný prostor pro výuku. Obor odpadového hospodářství se zaměřením na využití odpadů jako druhotných surovin je i navazujícím oborem následného magisterského studia. V navazujícím magisterském studiu se pak problematika odpadového hospodářství objevuje v předmětu Odpady a druhotné suroviny I a II, kde se řeší využití odpadů jako druhotných surovin z jednotlivých průmyslových odvětví. Studenti Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně se s problematikou odpadového hospodářství setkávají v úvodu do studia v prvém semestru výuky. Vlastní předmět je pak součástí výuky v pátém semestru a je povinným předmětem pro všechny studijní obory. Předmět byl koncipován tak, aby uplatnění absolventů s bakalářskou praxí bylo jak ve výrobní sféře, tak ve sféře např. služeb, ale v neposlední řadě i ve státní správě. S možností návazného dvouletého studia po absolvování bakalářského studia je pak uplatnění absolventů daleko širší, zejména v technické a technologické sféře. Předmět výuky odpadového hospodářství je zařazen do studijního programu jako “Řízení odpadového hospodářství” a je rozdělen do několika kapitol. Po úvodní kapitole je další podstatná část věnována legislativě odpadového hospodářství. Po stručném úplném výčtu zákonů, opatření, vyhlášek metodických pokynů a norem, je legislativa odpadového hospodářství přednášena detailně, s výkladem. Jedná se především o zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a prováděcí vyhlášky MŽP k tomuto zákonu, rovněž včetně novel.Celá řada norem, zejména z oblasti skládkování je s výukou velice úzce spojena. 3
Jedna z prvních hodin výuky je samozřejmě věnována i názvosloví odpadového hospodářství a to ze dvou důvodů: jednak proto, aby studenti se dokázali v problematice odpadového hospodářství od samého počátku orientovat a za druhé, aby používali správné terminologie. Výuka pokračuje logicky od vzniku odpadů, nakládání s nimi, tj. úpravy, shromažďování, třídění, přepravy a dopravy , skladování a využití až po zneškodňování či odstraňování.Samostatně je probírána problematika tuhého komunálního odpadu. Pokud se jedná o využití odpadů , jsou probírány možnosti využití odpadů jako druhotných surovin a to jak v rámci jejich recyklace, tak využití v dalším, jiném zpracování, popřípadě jako možných zdrojů energie. Součástí výuky je odstraňování odpadů spalováním, včetně spalovacích procesů a technologií. Skládky a skládkování , jako nejrozšířenější způsob odstraňování odpadů, včetně zásad budování skládek, podmínek technického zabezpečení, technologie ukládání odpadů , ale také odvodů poplatků jsou nedílnou a podstatnou složkou výuky. Závěr předmětu tvoří koncepce hospodaření s odpady a plány odpadového hospodářství. S prodloužením tříletého bakalářského studia o 2 roky navazujícího studia na celkem pětileté magisterské studium je i problematika odpadového hospodářství, zejména pak v technických a technologických směrech zaměřena na zpracování, využití a odstraňování odpadů, dále prohloubena a orientována na využití odpadů jako druhotných surovin a energetických zdrojů. Výuka odpadového hospodářství je vedena snahou o přiblížení problematiky studentům ukázkami nakládání s odpady v praxi, včetně odstraňování. Většina praktických ukázek je řešena formou exkurzí se zaměřením na možnost ovlivnění životního prostředí. Při exkurzích je věnována pozornost vlivu daného provozu, jako je skládka nebo spalovna, na životní prostředí.
1.1. Úvod do problematiky Moderní vyspělá industrializovaná společnost se stále ve větší míře potýká s obecným problémem odpadů, zejména nakládání s nimi. Komunální i průmyslové odpady jsou produkovány v čím dál větších množstvích a vedle zásadní otázky celkového objemu odpadů narůstá ještě rychleji vážný problém jejich vlivu na životní prostředí. Řešení odstraňování odpadů není jednoduchou záležitostí a je předmětem systémového řešení v souvislosti koncepčních řešení jednotlivých oblastí či regionů. Odpadové hospodářství a jeho problematika již dlouhá léta přerůstá hranice jednotlivých měst i zemí. Vyžaduje řešení složitých otázek, které mají v mnoha zemích podobný charakter a převážně i shodné cíle. Většina evropských států se při řešení problémů odpadů a odpadového hospodářství řídí právními normami, které jsou více méně shodné, nebo podobné ve vztahu k životnímu prostředí. Se vstupem České republiky do Evropské unie bylo nutné přizpůsobit a uvést do souladu stávající právní normy v oblasti odpadového hospodářství s právními normami EU. Tyto legislativní úpravy se řešily již v předstihu a jsou zakotveny v posledním zákonu o odpadech. Většina evropských států jsou také signatáři Basilejské konvence, která je mimo jiné, mezinárodní právní úmluvou o dovozu, vývozu a tranzitu nebezpečných látek, tedy i odpadů přes hranice států a nakládání s nimi (podrobněji viz dále) . Vývoj evropského pojetí odpadového hospodářství, ke kterému došlo v uplynulých desetiletích je možné přirovnat ke zrychlené průmyslové revoluci. Proti jiným oborům se dříve zaostalé odpadové hospodářství díky nově využitým možnostem a v neposlední řadě
4
i značným finančním prostředkům do této oblasti vkládaným, dostává rychle na vysokou technickou úroveň a ta začíná v některých směrech i překonávat představivost běžného uživatele jeho služeb. Životní prostředí v České republice, zejména v severočeském regionu, je velmi negativně ovlivněno veškerou antropogenní činností, která zde probíhala a probíhá do té míry, že je prostředím poškozeným. Zatížené životní prostředí až na hranici katastrofálních podmínek se samozřejmě negativně projevuje i na člověku. Zásadní obrat k lepšímu není závislý na úrovni vybavení zdravotnických zařízení, ale především na tom, jak dovedeme definovat, zmapovat a zanalyzovat spektrum škodlivých faktorů životního prostředí a poznat mechanismus jejich působení. Získané kvalitní podklady jsou předpokladem efektivního řešení problematiky. Jakékoliv řešení problematiky odpadového hospodářství je samozřejmě závislé na ekonomické situaci, která se projevuje v oblasti využití odpadů a v úrovni řešení problematiky odpadového hospodářství. Na využití odpadů má mimo jiné vliv : - existence zpracovatelských technologií a jejich úroveň, - finanční prostředky vkládané do odpadového hospodářství, - úroveň podnikání v této oblasti, - podpora státu, - koncepce státní politiky nakládání s odpady. Jedním z hlavních zdrojů znečištění životního prostředí v České republice je vysoká produkce odpadů a do doby platnosti zákona o odpadech a dalších právních norem zcela nesprávné nebo vůbec žádné systematické hospodaření s nimi. Z oblasti odpadů mohou negativně působit na člověka všechny čtyři základní faktory: fyzikální, chemické, biologické a psychosociální a to buď přímým kontaktem, nebo sekundárně přes půdu, vodu, potraviny, ovzduší a j. Rovněž tak důsledky nesprávného nakládání s odpady, zejména nebezpečnými, promítnuté do oblasti psychosociální, vedou ke stresujícím vlivům na člověka. Poškození životního prostředí nesprávným nakládáním s nebezpečnými odpady a odstraňování těchto škod představuje ohromné finanční prostředky, které stát vynakládá na jejich nápravu. V České republice je nakládání s odpady zakotvené v zákoně o odpadech, novelizovaném v roce 2001 s celou řadou upřesňujících úprav a několika právních normách souvisejících a dalších normách dotýkajících se odpadového hospodářství jen okrajově. Nově byla k odpadovému hospodářství přiřazena část problematiky obalů a odpadů z obalů, problematika zpětného odběru vybraných výrobků, nakládání s autovraky a elektrošrotem a nakládání s chemickými látkami. Právní normy platné v odpadovém hospodářství jsou také první oblastí problémů týkajících se odpadového hospodářství, na kterou narazíme při seznámení se s problematikou odpadového hospodářství a jejím řešením. Legislativní úpravy odpadového hospodářství zahrnují určitá ekonomická opatření, která stimulují producenty odpadů ke komplexnímu zlepšení a řešení hospodaření s odpady, především k lepšímu jejich využití jako druhotných surovin, nebo k maloodpadovým nebo bezodpadovým technologiím a v neposlední řadě k bezpečnému nakládání s nimi. Úroveň řešení komplexnosti hospodaření s odpady je odrazem úrovně, vyspělosti a kulturnosti každé společnosti. Po uplynulých více než 16ti letech platnosti zákona o odpadech lze již zhodnotit jeho účinnost v praxi. Dopad účinnosti zákona o odpadech a další legislativy znamenal v posledních letech zcela nový přístup k problematice odpadového hospodářství, i když do 5
značné míry vynucený administrativními nástroji vyplývajícími ze zákona. Na jedné straně byl zaznamenán pozitivní přístup ze strany původců odpadů, na druhé straně nárůst výskytu tzv. černých skládek. Jiným pozitivním jevem je snaha o využití odpadů jako druhotných surovin, snížení jejich produkce, což vlastně vyplývá i ze zákona. Odpady se tak stávají všeobecným problémem, o který se začínají starat nejenom ti, kteří se bezprostředně s nimi setkávají a musí rozhodovat, jak s odpady naložit. V běžném životě při řešení problematiky odpadů je běžně vnímán problém komunálních odpadů a to především proto, že je „vidět“. Přesto komunálních odpadů se produkuje zanedbatelné procento ve srovnání s produkcí odpadů průmyslových, nebo z těžby nerostných surovin a uhlí. Ukazuje se, že aktivní a rozumný přístup občanů a vyčerpávající a fundované vysvětlení a zdůvodnění odborníků mohou vést k všeobecně prospěšnému cíli. Je proto nutné, díky projevu odpovědnosti vůči životnímu prostředí, vyškolení týmu odborníků, zabývajících se managementem v oblasti odpadového hospodářství, zejména v oblasti techniky a technologií pro zpracování a zhodnocování odpadů ve smyslu jejich využití jako druhotných surovin a v neposlední řadě jejich zneškodňování či odstraňování. Je nutné se zmínit i o potřebě osvěty v hospodaření s odpady, která by měla být samozřejmostí již v dětském věku. Jak již bylo řečeno, řešení problematiky odpadového hospodářství, zejména pak využití odpadů jako druhotných surovin, je odrazem úrovně společnosti a schopnosti se s touto problematikou vypořádat. Z toho se pak odvíjí výběr různých činností na poli zneškodňování a odstraňování veškerých odpadů, použití a aplikace příslušných technologií. Nezanedbatelná je i úloha obcí v oblasti služeb ve věci údržby zeleně, čistoty veřejných ploch , ve sběru a svozu separovaných komunálních a velkoobjemových odpadů a při řešení specifických otázek životního prostředí. Odpadové hospodářství v České republice za období od roku 1991, kdy byly schváleny první právní normy v odpadovém hospodářství, urazilo až do současnosti pořádný kus cesty. Dnes když se budeme bavit o odpadech a odpadovém hospodářství a to nejen mezi odborníky, ale obecně, je řeč o něčem jiném. Celá řada pracovníků se stala mezitím odborníky v oblasti odpadů, odpady se vyvinuly v samostatnou disciplínu. Problematika odpadů a odpadového hospodářství se dostala i do vysokých škol. Bez řešení nakládání s odpady se dnes neobejde ani jediná projektová dokumentace stavby, technologie, nebo posuzování záměru o vlivu na životní prostředí podle zákona č. 100/ 2002 Sb., popřípadě sanací. Pokud se jedná o komunální odpady a jejich řešení v rámci obce , jsou promítnuty do komunální politiky každé obce. Zásadní myšlenkou při řešení problematiky odpadů a přístupu k odpadům by měla být základem filozofie, že odpad je surovinou, kterou se musíme naučit zpracovávat a využívat správným způsobem. Odpadovým hospodářstvím se rozumějí činnosti zaměřené na předcházení a omezování vzniku odpadů a nakládání s odpady. Nakládání s odpady se rozumí jakákoliv činnost, jejímž předmětem jsou odpady, zejména shromažďování, přeprava, skladování a odstraňování odpadů, včetně péče o místo shromažďování a skladování odpadů, dále sběr, výkup, úprava, třídění, zpracování , recyklace a využívání odpadů jako zdrojů druhotných surovin a energie. Druhotnou surovinou je surovina nebo materiál získaný z odpadu, který je způsobilý k dalšímu materiálovému nebo energetickému využití. Hranice systému odpadového hospodářství začíná v okamžiku vzniku odpadu.
6
1.2. Názvosloví, pojmy, termíny 1.2.1. Základní pojmy Základní pojmy z oblasti odpadového hospodářství jsou uvedeny a vysvětleny v §§ 3 a 4 zák. č. 185/ 2001 Sb., o odpadech, ve znění zák. č. 106/2005 Sb., a v technické odvětvové normě ČSN 838001 "Názvosloví odpadů". Odpad - ( § 3, odst. 1)odpad je movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, označené kódem Q. Pojem věc zahrnuje různé látky, materiály, produkty a pod. Nebezpečný odpad ( § 4, písm. a)) je odpad uvedený v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č.2, k tomuto zákonu, označené kódem H (výbušnost, vysoká hořlavost a hořlavost, dráždivost, škodlivost zdraví, toxicita, karcinogenita, žíravost, infekčnost, teratogenita, mutagenita, schopnost uvolňovat vysoce toxické nebo toxické plyny ve styku s vodou, vzduchem nebo kyselinami, schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po odstraňování a ekotoxicita). V příloze č. 5 k tomuto zákonu je uveden seznam složek, které podle tohoto zákona činí odpad nebezpečným, složky jsou označeny kódem C. Jedná se např. o těžké kovy, anorganické kyanidy, anorganické sloučeniny alkalických kovů a kovů alkalických zemin, kyselé nebo zásadité roztoky, azbesty, peroxidy, chlorečnany, chloristany, azidy, PCB nebo PCT, biocidy, infekční látky,organické kyanidy, fenoly a sloučeniny fenolu, halogenovaná i nehalogenovaná organická rozpouštědla, látky výbušné povahy, jakýkoliv kongener polychlorovaného dibenzofuranu a polychlorovaného dibenzo-p-dioxinu a další. Komunální odpad je veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob a který je uveden jako komunální odpad v prováděcím právním předpisu ( vyhl. Ministerstva životního prostředí č. 381/ 2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů ), s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Komunální odpad je také odpad vznikající při čištění veřejných komunikací a prostranství, při údržbě veřejné zeleně včetně hřbitovů. Nakládání s odpady je jejich shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování. Využívání odpadů - jsou činnosti uvedené v příloze č. 3 ( označené kódem R ) k tomuto zákonu. Patří sem: - využití odpadu jako paliva, nebo jiného energetického zdroje, - regenerace rozpouštědel, regenerace organických látek, nepoužívaných jako rozpouštědla (včetně kompostování a dalších biologických procesů), - recyklace kovů a kovových sloučenin, - recyklace ostatních anorganických materiálů, - regenerace kyselin nebo zásad, - obnova látek používaných ke snižování znečištění, - získávání složek katalyzátorů, - rafinace použitých olejů, nebo jiný způsob jejich opětného použití, - aplikace do půdy, která je přínosem, - využití odpadů, které vznikly aplikací předchozích postupů,
7
- předúprava odpadů - skladování s výjimkou dočasného skladování. Materiálovým využitím odpadů se rozumí náhrada prvotních surovin látkami získanými z odpadů, které lze považovat za druhotné suroviny, nebo využití látkových vlastností odpadů k původnímu účelu nebo k jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie. Energetickým využitím odpadů je použití odpadů hlavně způsobem obdobným jako paliva ( viz zák. o ochraně ovzduší ) za účelem získání jejich energetického obsahu nebo jiným způsobem k výrobě energie. Odstraňováním odpadů se rozumí takové nakládání s nimi, které vede k trvalému zabránění škodlivým vlivům na složky životního prostředí. Jde zejména o termickou a chemickou úpravu, fyzikální a biologickou stabilizaci, jakož i ukládání na skládku a do 1 podzemních prostor. Jedná se o činnosti uvedené v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Způsoby odstraňování odpadů jsou označeny kódem D a patří mezi ně: -
ukládání v úrovni nebo pod úrovní terénu,
-
úprava půdními procesy ( např. biodegradadce ), hlubinná injektáž, ukládání odpadů do zemské kůry, ukládání do povrchových nádrží ( kalové laguny, vodní nádrže apod.), ukládání do speciálně technicky provedených skládek, vypouštění do vodních těles ,kromě moří a oceánů, vypouštění do moří a oceánů, včetně ukládání na mořské dno, biologická úprava, fyzikálně – chemická úprava,
-
spalování na pevnině,
-
spalování na moři,
-
úprava složení nebo smíšení odpadů před jejich odstraněním,
-
úprava jiných vlastností před jejich odstraněním.
Zařízením se rozumí technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby. Dovoz a vývoz odpadů je každý přechod odpadů přes státní hranice vyjma tranzitní přepravy. Tranzit odpadů je přeprava odpadů od vstupního celního úřadu k výstupnímu celnímu úřadu v ČR. Skládka odpadů je zařízení nebo místo, které je určeno k trvalému uložení odpadů za účelem jejich zneškodnění. Skladování odpadů je jejich dočasné uložení na místech k tomu určených po dobu nezbytně nutnou. 1
Vyhláška Českého báňského úřadu č. 99/1992 Sb., o zřizování, provozu, zajištění a likvidaci zařízení pro ukládání odpadů v podzemních prostorech, ve znění vyhl. ČBÚ č. 300/ 2005 Sb.
8
Původcem odpadu je právnická osoba, pokud při její činnosti vzniká odpad, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vzniká odpad. Pro komunální odpad vznikající na území obce, který má původ v činnosti fyzických osob a na něž se vztahují povinnosti původce, se za původce odpadu považuje obec. Obec se stává původcem komunálního odpadu v okamžiku, kdy fyzická osoba odpad odloží na místě k tomu určeném, obec se současně stane vlastníkem tohoto odpadu. Oprávněnou osobou je každá právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je oprávněna k nakládání s odpady podle tohoto zákona nebo podle zvláštních předpisů, původce odpadu je vždy oprávněnou osobou, pokud jde o dopravu odpadů. Odpadový hospodář – původce a oprávněná osoba , kteří nakládali v posledních 2 letech s nebezpečným nebo ostatním odpadem za podmínek stanovených tímto zákonem, jsou povinni zajišťovat odborné nakládání s odpady prostřednictvím odborně způsobilé osoby, kterou je odpadový hospodář, splňující podmínky stanovené tímto zákonem. Pověřená osoba – je podle zákona o odpadech, osoba pověřená k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Pověření se uděluje na dobu určitou, max. na 5 let. Pověření uděluje Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo zdravotnictví, podle toho, o které hodnocené nebezpečné vlastnosti se jedná. Pověřená osoba musí splňovat podmínky vzdělání a praxe, uvedené v tomto zákoně. Pověření nepřechází na jinou právnickou nebo fyzickou osobu. Osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadů vydává pověřená osoba na žádost původce nebo oprávněné osoby. Obalem je soubor prostředků, které se používají k zajištění balení, to je ochraně výrobků, ochraně umožňující oběh zboží a usnadňující jeho prodej a spotřebu.
1.2.2. Základní pojmy používané v oblasti nakládání s odpady: V této části jsou uvedeny pojmy, které se používají v běžné praxi v oblasti odpadové hospodářství a mají sloužit pro snadnější pochopení problematiky a sjednocení pojmů. ostatní odpad je odpad, který nemá nebezpečné vlastnosti, nepoškozuje životní prostředí ve všech jeho složkách. druhotná surovina druhotnou surovinou je surovina nebo materiál získaný z odpadu, který je způsobilý k dalšímu hospodářskému nebo jinému využití, zůstává přitom odpadem až do dalšího zpracování. odpadové hospodářství odpadovým hospodářstvím se rozumějí činnosti zaměřené na předcházení a omezování vzniku odpadů a na nakládání s odpady. vývozce odpadů právnická nebo fyzická osoba, která sama nebo prostřednictvím dopravce vyváží nebo chce vyvézt odpady přes hranice státu. provozovatel zařízení ke zneškodňování odpadů je právnická nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, provozující zařízení ke zneškodňování odpadů (skládky, spalovny, kompostárny a pod.) a zodpovědná za jejich provoz. V § 2 zák. o odpadech je tento termín totožný s oprávněnou osobou. tuhý komunální odpad (TKO) je směsný tuhý odpad vznikající v oblasti bydlení, občanské a technické vybavenosti, služeb, rekreace. Tento termín je stále používán, přesto, komunální odpad (viz 1.2.1). že v novele zákona byl nahrazen obecnějším pojmem
9
tuhý domovní odpad (TDO) je tuhý komunální odpad,vznikající v oblasti bydlení objemný odpad je domovní odpad a odpad podobný domovnímu odpadu, který vzhledem ke svým rozměrům nebo hmotnosti nelze odkládat do běžných sběrných nádob (o objemu do 1,1 m3 ). využitelné složky komunálního odpadu jsou druhy komunálního odpadu získané separovaným ( odděleným ) sběrem nebo tříděním, které je možné z technologického hlediska využít přímo, nebo po úpravě. uliční smetky je nečistota shromážděná čištěním veřejných prostranství a odpadky odložené do uličních a parkových košů. odpad ze zeleně je odpad biologického původu z údržby sadů, parků a lesoparků, sídlištní a uliční zeleně, travnatých hřišť, ze zahrad fyzických osob a ze hřbitovů. průmyslový odpad je tuhý nebo kapalný odpad z průmyslové výroby, technologického zpracování surovin, těžby,dopravy, energetiky a pod. zemědělský odpad je odpad vznikající ze zemědělské výroby, rostlinného nebo živočišného původu infekční odpad je odpad obsahující patogenní mikroorganismy, viry a parazity. Je jím a z zpravidla specifický odpad ze zdravotnických zařízení, zařízení sociální péče veterinární péče. inertní odpad je odpad, který chemicky a biologicky podstatně neovlivňuje okolní životní prostředí, zejména povrchové a podzemní vody . shromažďování odpadů je krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků před dalším nakládáním s nimi. (Tato činnost obvykle předchází využívání odpadů.) sběr odpadů je soustřeďování odpadů právnickou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání od jiných subjektů za účelem jejich předání k dalšímu využití nebo odstranění. Lze také říci, že se uskutečňuje podnikatelskými či jinými subjekty s cílem získat sběrový odpad, popř. druhotnou surovinu a usnadňuje eliminaci nebezpečných odpadů. výkup odpadů je sběr odpadů v případě kdy odpady jsou právnickou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání kupovány za sjednanou cenu. sběrná, sběrová oblast je část územního celku, ve které je zajišťováno shromažďování a přeprava odpadu na určené místo svozová oblast je část územního, ve které je z jednoho centra samostatně organizováno a řízeno shromažďování a přeprava odpadu na místo jeho zpracování donášková vzdálenost je vzdálenost mezi místem vzniku odpadu a místem jeho shromažďování, tj. stanovištěm nádob na odpad separovaný sběr odpadu Tyto termíny se většinou vyskytují při nakládání s komunálními odpady. skladování odpadů je dočasné umístění odpadů mezi jednotlivými činnostmi souvisejícími s nakládáním s nimi, po dobu nezbytně nutnou z provozních, organizačních, technologických nebo přepravních důvodů. sklad odpadů je prostor, objekt nebo zařízení sloužící pro dočasné ukládání odpadů
10
skládkování je zneškodňování odpadů trvalým uložením na skládkách, úložištích, odkalištích, odvalech a výsypkách skládkový plyn jsou plyny, které se vyvíjejí z odpadů uložených na skládce zpracování odpadů je jejich úprava pro potřeby dalšího využití třídění odpadů je rozdělování odpadů podle druhů a kategorií tepelné zpracování odpadů je proces rozkladu odpadů teplem a chemickými reakcemi například zplyňování, odplyňování, spalování recyklace odpadu využití odpadu ve( původním) výrobním procesu. Recyklaci odpadu je možné uplatnit v původním (primární recyklace), nebo následném výrobním procesu (sekundární recyklace) Recyklace znamená znovu využití, znovu uvedení do cyklu. Regenerace odpadu je obnovení užitných vlastností látkám nebo předmětům tak, aby mohly být použity k původnímu účelu a nestaly se odpadem. Kategorie odpadu je zařazení odpadu podle katalogu odpadů na ostatní /O/ a nebezpečný /N/, dále viz „Katalog odpadů“, vyhláška MŽP č.381/2001 Sb. Vyluhovatelnost odpadu je schopnost odpadu uvolňovat do vodného výluhu látky v něm obsažené. Používá se při hodnocení odpadu, zejména pokud jde o jeho uložení na skládku, nebo pokud se jedná o nakládání s ním. Zvláštní odpad je takový odpad, který vyžaduje zvláštní režim při nakládání s ním, zejména z důvodů národohospodářských nebo péče o životní prostředí. Použití tohoto termínu nemá v současné době opodstatnění, vyskytuje se však v základních termínech odpadového hospodářství až do konce roku 1997, tj. do doby nabytí účinnosti zákona č.125/1997 Sb. Termín je zde uveden pro úplnost, protože v literatuře, ve starší dokumentaci apod. se bude ještě stále vyskytovat. Další termíny a pojmy používané v odpadovém hospodářství jsou vysvětleny, popřípadě zopakovány u jednotlivých kapitol.
1.3 Problematika odpadového hospodářství Jakákoliv koncepce hospodaření s odpady je odsouzena k zániku nebo chybným postupům – v lepším případě, pokud není podložena spolehlivou informační soustavou, spolehlivými informacemi, informačním tokem. Při každém racionálním uvažování o problematice odpadů se vychází ze skutečnosti, že odpady jsou surovinou na nepravém místě, v nepravý čas, případně v nevhodné koncentraci. Proto v průmyslově vyspělých zemích vycházejí činnosti člověka v tomto oboru z této skutečnosti a jedná se vždy o vazbu odpad – druhotná surovina a to výrobní nebo energetická. Tato vazba je v poslední době stále zajímavější a začíná nabývat konkrétních realizačních podob – v České republice.Takovýto základní přístup má velký význam pro oblast nadstavby, zejména legislativu, organizační uspořádání, technický rozvoj apod. Další významnou vazbou jakou je vazba odpady-suroviny, je vazba odpady – životní prostředí, která se začíná prosazovat jako rovnocenná problematika znečišťování recipientů odpadní vodou, znečišťování ovzduší exhalacemi, kontaminace půdy skládkovými vodami, staré ekologické zátěže a poškození zdraví lidí nakládáním s odpady v rozporu s platnými právními normami. Odpady ovlivňují všechny složky životního prostředí.
11
Základními oblastmi, kterými je nutno se zabývat při koncepci odpadového hospodářství jsou: 1. omezování – zbytečného – vzniku odpadů, 2. rozvoj bezodpadových, resp.maloodpadových technologií, 3. využívání odpadů a jejich úprava na druhotné suroviny, náhrada neobnovitelných zdrojů surovin 4. koordinované zacházení s nevyužitelnými odpady a jejich zneškodňování, 5. omezování zátěže životního prostředí tuhými odpady a kaly /1/, 6. omezení vlivu starých skládek jako zátěže životního prostředí. 7. omezení vlivu starých zátěží na dalším poškozování životního prostředí. Důvody, proč je třeba se zabývat uvedenými hledisky problematiky odpadů, vycházejí z požadavku rozvoje ekonomiky, kdy je nutné prosazovat : racionální hospodaření s materiálovými a surovinovými zdroji, zejména nenahraditelnými, úspory všech druhů energie, ochranu životního prostředí ve všech jeho složkách. Problematika odpadů, zejména pevných, je všeobecně ovlivňována situací v některých oborech národního hospodářství. Zejména ji určuje: úroveň a skladba surovinové a palivové základny, rozvoj těžkého a spotřebního průmyslu, stav a koncentrace zemědělské výroby, životní úroveň obyvatelstva z hlediska spotřeby./2/ trh s odpady a jeho optimalizace v podmínkách České Republiky stav a úroveň využitelnosti separovaných složek odpadu, technologické možnosti zpracování jednotlivých druhů odpadů. Více podrobností koncepčního řešení nakládání s odpady viz Program odpadového hospodářství ČR a kap. 9 „ Koncepce hospodaření s odpady. Obr.č.1
Schéma základní činnosti nakládání s odpady
12
K ekologicky a ekonomicky vhodnému zacházení s tuhými komunálními odpady vede několik dílčích cest, které se stýkají v nutnosti zřizování účelových sdružení pro zacházení s odpady. Základem jsou integrované koncepce hospodaření s odpady. Princip této koncepce spočívá ve skutečnosti, že neexistuje jediné řešení hospodaření s odpady a že, naplnění optimálních tendencí může být dosaženo pouze rozumnou kombinací různých opatření a technologií. Takový systém musí být pružný a musí umožňovat variabilní rozhodování popřípadě schopnost přizpůsobení se momentálním podmínkám.
13
Z předchozího přehledu vyplývá, jak rozmanitá je činnost nakládání s odpady a samozřejmě i náročná. Ke všem uvedeným způsobům nakládání s odpady se vztahuje také doprava a přeprava odpadů. Přepravě a dopravě nebezpečných odpadů se věnuje Průmyslové odpady mají jiný charakter, díky svému původu, nakládání s nimi je závislé na jejich původu, charakteru, zpracovatelnosti, využitelnosti. Průmyslové odpady jsou snadno definovatelné, pokud jde o jejich složení. Docílit uspokojivý stav v integrované koncepci nakládání s odpadem lze docílit například těmito postupnými kroky: - separovaným sběrem zbavit odpady nebezpečných (problémových) látek, jako jsou chemikálie, léky, baterie, barvy apod., a připravit je ke zneškodňování, - separovaným sběrem odpadů organického původu a vhodným pro kompostování, - separovaným sběrem nebo tříděním cenných druhotných surovin jako je papír,sklo, kovy, plasty, a pod., podle zájmu zpracovatelského průmyslu - termickým zpracováním odpadu jej využít k výrobě elektrické energie a páry k vytápění - řízeným skládkováním zbytků po třídění a spalování Vytříděné odpady jsou druhotnou surovinou, která šetří primární neobnovitelné zdroje surovin i energie. Zpracování odpadů, zejména v budoucnosti spočívá v jejich lepším využití a zhodnocení. Odstraňování odpadů by mělo být jako poslední stupeň nakládání s nimi. Dále viz orientační schéma integrované koncepce hospodaření s odpady. obr. č. 2
Orientační schéma integrované koncepce hospodaření s komunálními odpady
14
Konkrétním příkladem koncepce systému odpadového hospodářství v širším evropském měřítku v současné době, je program PHARE. Program Phare vznikl na pařížské schůzce sedmi hospodářsky nejvyspělejších zemí světa. Původním cílem tohoto programu byla pomoc při obnově hospodářství Polska a Maďarska, z čehož vznikl i název programu. Jde o zkratku Poland and Hungary Assistence for Reconstruction of the Economy. Organizováním a koordinací této pomoci byla pověřená Komise Evropských společenství. V roce 1990 byly k programu PHARE připojeny další evropské země, mezi nimi i tehdejší ČSFR. Základním cílem programu v oblasti životního prostředí je pomoc při zlepšování jeho kvality v prioritních oblastech a podpora státní správy při tvorbě strategií, koncepcí a programů péče o životní prostředí. V období připojení ČSFR k programu Phare problematika řešení odpadů byla obsažena v pěti projektech. V současné době bylo již několik dalších projektů z projektu PHARE uskutečněno. Financováno bylo několik dílčích projektů, např. těch, které souvisejí s čistotou řeky Labe. Podpora z fondu PHARE se týkala např. spolufinancování čistírny odpadních vod pro město Ústí nad Labem. V současné době je řešení problematiky odpadového hospodářství řešeno v rámci EU v jiných komplexnějších programech. Fondy Evropské unie pro regionální rozvoj a soudržnosti podporují v současné době např. Operační program životního prostředí pro období 2007 – 2O13. mezi priority tohoto programu patří i zkvalitnění nakládání s odpady a odstraňování starých ekologických zátěží. Mezi podporované projekty patří : - integrované systémy nakládání s odpady, systémy pro využití bioodpadů, systémy pro mechanickou a biologickou a biologickou úpravu komunálních odpadů, speciální zařízení na využití upraveného paliva, - systémy odděleného sběru, skladování a manipulace s odpady, tj. sběr a svoz odpadů, separace bioodpadů, sběrné dvory, překladiště komunálních odpadů, systémy pro separaci nebezpečných zdravotnických odpadů - zařízení na úpravu nebo využívání odpadu, zejména na třídění, úpravu a recyklaci odpadů, třídičky odpadů, energetické využití odpadů, úprava elektroodpadů, úprava stavebních odpadů, kompostárny apod. 15
- rekultivace starých skládek a odstranění nepovolených skládek, zejména ve zvláště chráněných území.
16
2. LEGISLATIVA 2.1 Přehled platných právních norem V souvislosti s odpovědným řešením všech ekologických problémů v naší republice se stejně odpovědně přistupuje k problematice odpadů a odpadového hospodářství ze strany legislativních orgánů a orgánů státní správy. V poměrně krátké době byla vytvořena legislativa odpadového hospodářství, která vycházela ze zkušeností a z právních norem vyspělých evropských států. Právní úpravy v zahraničí jsou zpravidla založené na zákonu, který upravuje nakládání s odpady jako základní norma. Většina právních norem upravujících nakládání s odpady pochází ze 70. let (SRN, Dánsko, Francie, Nizozemí, Švýcarsko) včetně Evropského společenství a OECD. (OECD = Organization for Economic Cooperation and Development, sdružující 24 průmyslově vyspělých zemí, státy západní Evropy, Austrálii, Nový Zéland, USA, Kanadu, Izrael a Jihoafrickou republiku.) Nejstarší právní úprava pochází z Velké Británie, kde byl v druhé polovině minulého století (1863) přijat zákon o alkalických látkách, řešící i problémy odpadů z průmyslové činnosti. Právní normy v jednotlivých státech se vyznačují různou mírou komplexnosti, nicméně v nich dochází vesměs k provázanosti ustanovení předpisů o péči o životní prostředí, resp. o jeho jednotlivé složky a o nakládání s odpady, tedy o jejich využívání a eventuálně zneškodňování. Porovnání platných právních norem nakládání s odpady v ČR s předpisy OECD se uskutečnilo jako součást procedury projednávání žádosti ČR o přijetí do OECD. Legislativa nakládání s odpady v ČR odpovídá zásadám ochrany životního prostředí a politice OECD. Existující rozdíly budou postupně sjednoceny s předpisy OECD, jedním z prvních kroků je řešení v přijaté novele zákona o odpadech. Historie Během let 1991 a 1992 byl vypracován a přijat celý soubor právních předpisů v oblasti odpadového hospodářství. Tyto právní normy byly směřovány k ochraně životního prostředí. Měly v prvé řadě omezit negativní vliv produkovaných odpadů na dalším poškozování životního prostředí - všech jeho složek - nesprávným nakládáním s odpady. V řešení problematiky odpadů v rámci legislativy, ve smyslu koncepčního přístupu a ochrany životního prostředí je kladen důraz na: - předcházení vzniku odpadů - omezování produkce odpadů - využití odpadů jako druhotných surovin - způsoby zneškodňování odstraňování odpadů První zákon o odpadech č. 238/1991 Sb., měl jak již bylo řečeno, především ochranářský charakter. Nebyly zde však v dostatečné míře zachyceny ekonomické nástroje, řešící minimalizaci produkce odpadů, sběr a úpravu odpadů za účelem jejich dalšího využití a nástroje obce pro řešení problematiky komunálních odpadů, vznikajících na území obce. Současně s tímto zákonem byly vydány i další právní normy : zákon č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství, dále „Opatření“ tehdejšího Federálního výboru pro životní prostředí, kterým byla vyhlášena kategorizace a katalog odpadů, č. 69/1991 Sb.,dále nařízení vlády o evidenci odpadů, a vyhláška Ministerstva životního prostředí o 17
programech odpadového hospodářství. V průběhu roku 1992 byly pak ještě vydány dvě právní normy, a to velice důležité a sice zákon o poplatcích za uložení odpadu č.62/1992 Sb., a nařízení vlády ČR č.513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Většina uvedených právních norem byla v průběhu let 1992-1995 upravena, doplněna a novelizována. Přesto stávající legislativa odpadového hospodářství, při jeho prudkém a dynamickém vývoji, již neodpovídala skutečným potřebám praxe a byla definitivně novelizována zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech, který nabyl účinnosti dne 1.1.1998. Všechny předchozí právní normy byly tímto zákonem zrušeny a nahrazeny, znění částečně následně vydanými vyhláškami Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví. Ostatní dotčené právní normy z oblasti odpadového hospodářství zůstaly v platnosti. Třetí a zatím poslední zákon o odpadech je zákon č.185/2001 Sb., ve znění dalších novel. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 477/2001 Sb., zákona č. 76/2002 Sb., zákona č. 275/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č.356/2003 Sb., zákona 167/2004 Sb., zákona č. 188/2004 Sb., zákona č. 317/2004 Sb., zákona č. 7/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb. A zákona č. 314/2006 Sb. Jak je z přehledu patrné, nejedná se jen o vlastní zákon o odpadech, ale je sem zahrnut i zákon o obalech, nebo o chemických látkách. Úprava a pozdější znění zákona o odpadech byly vyvolány jednak bezprostředně praxí a také začleněním České republiky do Evropské unie. Do současné doby byl zatím zákon o odpadech novelizován 13krát, přičemž největších změn bylo zaznamenáno od r. 2005. Přehled právních norem pro odpadové hospodářství platných v České republice: a) 2.1 ZÁKON o odpadech č. 185/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů b) 2.2 ZÁKON ČNR o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, č. 282/1991 Sb. c) 2.3 ZÁKON ČNR o Státním fondu životního prostředí ČR č 388/1991 Sb., ve znění zákona ČNR č. 334/1992 Sb. d) 2.4 ZÁKON o obalech, č. 477/2001 Sb. e) 2.4 VYHLÁŠKA Ministerstva životního prostředí č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, ve znění vyhlášky č. 502/2004 Sb. f) 2.4 VYHLÁŠKA Ministerstva životního prostředí č.381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů , Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb. g) 2.5 VYHLÁŠKA Ministerstva životního prostředí č. 382/2001 Sb., o zapracování čistírenských kalů do zemědělských půd, ve znění vyhlášky č. 504/2004 Sb. h) 2.6 VYHLÁŠKA Ministerstva životního prostředí č.383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění vyhlášky č. 41/2005 Sb. a vyhlášky č. 294/2005, o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a o změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. i) 2.7 VYHLÁŠKA Ministerstva životního prostředí č. 384/2001 Sb., kterou se stanoví s PCB a dalšími polychlorovanými uhlovodíky a zařízeními tyto sloučeniny obsahující, ve znění vyhlášky č. 505/2004 Sb.
18
j) 2.8 VYHLÁŠKA Ministerstva životního prostředí č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu zpětného odběru některých výrobků. k) 2.9 VYHLÁŠKA Českého báňského úřadu o zřizování, provozu, zajištění a likvidaci zařízení pro ukládání odpadů v podzemních prostorech č. 99/1992 Sb., ve znění vyhlášky č. 300/2005 Sb. l) 2.10 NAŘÍZENÍ VLÁDY m) 2.11 NORMY Odvětvové technické normy odpadového hospodářství: ČSN 83 8001 Názvosloví odpadů Část 1: Názvy a definice vztahující se k materiálu Část 2: Názvy a definice vztahující se k nakládání s odpady ČSN EN 14899 ( ČSN 838002) Charakterizace odpadů. Vzorkování odpadů. Zásady přípravy programu vzorkování a jeho použití. ČSN 83 8030 Skládkování odpadů. Základní podmínky pro navrhování výstavbu skládek ČSN 83 8032 Skládkování odpadů. Těsnění skládek. ČSN 83 8033 Skládkování odpad. Nakládání s průsakovými vodami ze skládek. ČSN 83 3035 Skládkování odpadů. Uzavírání a rekultivace skládek. ČSN 83 8036 Skládkování odpadů. Monitorování skládek. ČSN 83 8039 Skládkování odpadů. Provozní řád skládek. ČSN P CEN/TS 14588 ( 838200) Tuhá biopaliva. Termíny, definice. ČSN 838201 Tuhá alternativní paliva ČSN 46 5735 Průmyslové komposty. 2.12 METODICKÉ POKYNY A SMĚRNICE Směrnice Rady EHS ( od roku 1975 ) Metodické pokyny, návody a sdělení jsou vydávány pro oblast odpadového hospodářství odborem odpadů MŽP ČR k příslušným právním normám. 2.13 PŘEHLED právních norem souvisejících: - Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů ( lesní zákon ), ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 539/1922 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů (puncovní zákon), ve znění zákona ČNR č. 19/1993 Sb. - Zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření ( atomový zákon ). 19
- Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č.184/1997 Sb., o ochraně zdraví před ionizujícím zářením. - Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví. A o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů - Zákon č.285/2002 Sb., o darování,odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů. - Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů ( veterinární zákon ), ve znění pozdějších předpisů. - 20 Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a o chemických přípravcích, veznění pozdějších předpisů. - Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č.18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů ( zákon o uznávání odborné kvalifikace ), ve znění pozdějších předpisů. - Nařízení vlády ČSR č. 192/1988 Sb., o jedech a některých jiných látkách škodlivých zdraví, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší), ve znění pozdějších předpisů. - Zákon ČNR č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování, ve znění pozdějších předpisů . - Opatření Federálního výboru pro životní prostředí ze dne 1.října 1991 k zákonu č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, ve znění pozdějších předpisů (částka 84/1991 Sb.), ve znění opatření Federálního výboru pro životní prostředí ze dne 23. června 1992 (částka 84/1992 Sb.). - Vyhláška č.117/97 Sb., emisní limity - Zákon č. 92/1992 Sb., staré ekologické zátěže, včetně pozdějších vyhlášek - Zákon č.244/92 Sb., o vlivu staveb na životní prostředí (E.I.A.), ve znění zákona č. 100/2002 Sb. - Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). - Zákon č.229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. - Zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií. - Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů ( zákon o integrované prevenci ). - Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. - Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (silniční zákon), - Evropská dohoda o mezinárodní silniční dopravě nebezpečných věcí
20
- ADR (Ženeva 1957), vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č.64/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako vyhl. min. dopravy č. 159/97 Sb. , č .187/ 97 Sb. a novela č. 48/1998 Sb. - Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění zákona č. 135/1994 Sb. - Zákon ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění zákona č. 135/1994 Sb. - Sdělení Minist. zahraničních věcí č. 100/1994 Sb., o Basilejské úmluvě o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování. - Zákon ČNR č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů. - Zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (přestupkový zákon ). - Zákon ČNR č. 15/1993 Sb., o Armádě České republiky a o změnách a doplnění některých souvisejících předpisů. - Zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
2.2 Zákon o odpadech Základní právní normou je zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech, který byl vyhlášen dne 15. května 2001, s účinností od 1.1.2002. Tento zákon znamenal zásadní změnu v legislativě odpadového hospodářství. Zákon stanoví v souladu s právem Evropských společenství povinnosti právnických a fyzických osob při nakládání s odpady a podmínky pro předcházení vzniku odpadů a při dodržování ochrany životního prostředí, ochrany zdraví člověka a trvale udržitelného rozvoje. Dále stanoví pravomoc a působnost jednotlivých orgánů veřejné správy. Pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, vztahuje se tento zákon na všechny formy nakládání s odpady. Základní filozofie zákona, tj. předcházení vzniku odpadů, využívání odpadů jako druhotných surovin a ochrana životního prostředí ve všech jeho složkách při nakládání s odpady je tímto zákonem dodržena V zákoně je zvlášť upraveno nakládá ní s komunálním odpadem vznikajícím na území obce. Zákon je rozdělen do 18 částí a 89 § a obsahuje 7 příloh , jak již bylo řečeno, prošel celou řadou úprav a novel. Přílohy: č. 1 Skupiny odpadů, obsahuje celkem 16 skupin odpadů, označených Q1 – Q 16. Jedná se např. o zůstatky z výrob a spotřeby, výrobky, které neodpovídají požadované jakosti, nebo s prošlou lhůtou spotřeby, kontaminované materiály, zůstatky z průmyslových procesů apod. č. 2 Seznam nebezpečných vlastností odpadů, nebezpečné vlastnosti jsou označeny kódem H 1 – H 14 a poněkud se liší od nebezpečných vlastností vyjmenovaných v předchozím zákoně o odpadech ( č. 125/1997 Sb ). č. 3 Způsoby využívání odpadů jsou označeny kódem R 1 - R 13. Uvedené způsoby zahrnují např. využití odpadu jako paliva nebo energetického zdroje, získávání druhotné suroviny, recyklaci, regeneraci, rafinaci látek, předpravu odpadů, skladování apod. č.4 Způsoby odstraňování odpadů jsou označeny kódem D 1 – D15 a zahrnují např. skládkování odpadů, biodegradaci, hlubinné ukládání, fyzikálně – chemické úpravy, spalování, jiné úpravy odpadů apod. č. 5 Seznam složek, které podle tohoto zákona činí odpad nebezpečným. Tyto složky
21
jsou označeny kódem C 1 – C 51 a jedná se především a těžké kovy a jejich sloučeniny, dále o sirníky, kyanidy, azbesty, fosfor, chlorečnany, chloristany, azidy, PCB, farmaceutické nebo veterinární přípravky, infekční látky, halogenovaná rozpouštědla, látky výbušné povahy apod. č. 6 Sazba základního poplatku za ukládání odpadů je rozdělena na poplatky za nebezpečný odpad a na poplatky za komunální a ostatní odpad. Sazba rizikového poplatku za ukládání nebezpečných odpadů č.7 Skupiny elektrozařízení – je zde uvedeno celkem 10 skupin jako jsou malé nebo velké domácí spotřebiče, zařízení informačních technologií, elektrické a elektronické nástroje, hračky, výdejní automaty apod. Zákon o odpadech, jak již bylo řečeno, ve svých ustanoveních ukládá mimo jiné povinnosti právnických a fyzických osob a tyto povinnosti se vztahují na nakládání se všemi odpady s výjimkou : a) odpadních vod, b) odpadů z hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem ukládaných v odvalech, výsypkách a odkalištích, c) odpadů drahých kovů, d) radioaktivních odpadů, e) mrtvých lidských těl včetně mrtvě narozených těl a potratů, části těl včetně amputovaných končetin a orgánů a ostatků, f) konfiskátů živočišného původu, g) nezachycených emisí znečišťujících ovzduší, h) odpadů trhavin, výbušnin a munice, i) vytěžených zemin a hlušin, včetně sedimentů z říčních toků a vodních nádrží, vyhovujících limitům znečištění pro jejich využití na zemědělském půdním fondu, k zavážení podzemních prostor a k úpravám na povrchu terénu ( terénním úpravám ), stanovených prováděcím právním předpisem. Pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, vztahuje se tento zákon i na nakládání odpadů, které nevznikly při hornické činnosti, do podzemních prostor a na odkaliště a na nakládání s nepoužitelnými návykovými látkami, přípravky a prekurzory a nepoužitelnými léčivy. Zákon stanoví pravidla pro předcházení vzniku odpadů a pro nakládání s nimi při dodržování ochrany životního prostředí, ochrany zdraví člověka a trvale udržitelného rozvoje, dále práva a povinnosti osob v odpadovém hospodářství a působnost orgánů veřejné správy. S nabytím účinnosti zákona nabylo účinnost i 5 prováděcích vyhlášek k tomuto zákonu, které jsou uvedeny v přehledu v předchozí kapitole. Všechny tyto vyhlášky byly rovněž novelizovány. Smyslem zákona je stanovit závazný režim při nakládání s odpady, který je založen na ochraně životního prostředí. Nakládání s odpady je vymezeno jako činnost jejímž předmětem jsou odpady, zejména shromažďování, přeprava, skladování, zneškodňování včetně péče o místo odstraňování. Dále sem patří sběr, výkup, úprava, třídění, zpracování a využívání odpadů jako druhotné suroviny. Zákon upravuje povinnosti nakládání s odpady a to jak ve formě všeobecné, tak konkrétní pro jednotlivé činnosti. 22
Velmi podrobně jsou v zákonu stanoveny povinnosti původců odpadů ( viz § 16, 17 a 17 a ), včetně obcí. Jednou z těchto povinností je např. zařazení odpadů podle Katalogu odpadů ( viz vyhláška MŽP č.381/2001 Sb.). Povinnosti oprávněných osob provádějících sběr a výkup odpadů rovněž tak dopravu a přepravu odpadů jsou zákonem také upraveny. Zákon stanoví i povinnosti provozovatele zařízení ke zneškodňování odpadů a zařízení k úpravě odpadů. Zcela nově upravuje zákon nakládání s komunálním odpadem. Obec může ve své samostatné působnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou systém sběru , třídění, využívání a zneškodňování komunálních odpadů vznikajících na jejím území včetně míst určených k odkládání odpadů a způsobu prokazování využití nebo zneškodňování komunálních odpadů fyzickými osobami, nezapojenými do systému . Dovoz, vývoz a tranzitní přeprava odpadů, včetně odpadů nebezpečných je v zákoně řešen v souladu s Basilejskou úmluvou o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování. Přeprava nebezpečných odpadů na území republiky je dána zákonem o silniční dopravě č. 111/1994 Sb. Prováděcí vyhláška č. 187/1994 Sb. a její novela č. 48/1998 Sb.upřesňuje podmínky přepravy nebezpečných odpadů. V zákoně je v deváté části upravena v §§ 53 – 60 ( v úplném znění zákona o odpadech č. 106/2005 Sb.) přeshraniční přeprava odpadů Přeshraniční přeprava odpadů do České republiky (dovoz ), z České republiky ( vývoz ) a přes Českou republiku ( tranzit ) upravují právní předpisy Evropských společenství upravující dozor nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a jejich kontrolu. Tato část zákona se vztahuje na oznámení o přeshraniční přepravě odpadů ministerstvu, které je pro tuto činnost pro Českou republiku příslušným správním orgánem. Dále jsou zde uvedeny zákazy a námitky týkající se přeshraniční přepravy, finanční záruka a pojištění a zahájení přeshraniční přepravy odpadů. Zvláštní úpravou je uvedena povinnost a podmínky vrácení odpadů, jedná se např. o nedovolenou přepravu odpadů. Přepravu odpadů do států, které nejsou členskými státy Evropské unie, může ministerstvo upravit vyhláškou. Evidence a ohlašování odpadů je řešeno v návaznosti na vyhlášku Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Povinnost vést evidenci odpadů se vztahuje na původce, provozovatele zařízení na zneškodňování odpadů, přepravce a dopravce odpadů. Šestá část zákona se týká výkonu veřejné správy v oblasti nakládání s odpady, který upravuje práva a povinnosti státní správy. Zákon vymezuje jednotlivé stupně orgánů státní správy a stanoví jejich působnost. 23
Veřejnou správu v oblasti nakládání s odpady vykovávají: - Ministerstvo životního prostředí České republiky - Ministerstvo zdravotnictví - Orgány ochrany veřejného zdraví - Ministerstvo zemědělství - Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský - inspekce - celní orgány - Policie České republiky - krajské úřady - obecní úřady obcí s rozšířenou působností - újezdní úřady
Ministerstvo je ústředním orgánem státní správy v oblasti nakládání s odpady a vykonává v této oblasti vrchní státní dozor. Vykonává funkci kompetentního úřadu při dovozu, vývozu a tranzitní přepravě odpadů podle mezinárodní úmluvy a vykonává funkci ohniskového bodu Basilejské úmluvy. Pověřuje právnické nebo fyzické osoby k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, uděluje právnickým nebo fyzickým osobám oprávněným k podnikání autorizaci k nakládání s nebezpečným odpadem. Dále rozhoduje v pochybnostech o zařazení odpadů a zpracovává a vede souhrnnou evidenci o druzích odpadů, jejich množství a způsobu nakládání s nimi. Tato evidence je zpřístupněna občanům. Ministerstvo zpracovává koncepci odpadového hospodářství České republiky. Inspekce kontroluje, jak jsou právnickými a fyzickými osobami oprávněnými k podnikání a obcemi dodržována ustanovení právních předpisů a rozhodnutí ministerstva a jiných správních úřadů v oblasti nakládání s odpady. Dále kontroluje zda je dodržován pověřenými osobami stanovený způsob hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Může pozastavit platnost osvědčení vydaného pověřenou osobou, nebo ho odebrat. Inspekce ukládá právnickým nebo fyzickým osobám oprávněným k podnikání pokuty za porušení povinností uzákoněných v příslušných ustanoveních a zároveň stanoví podmínky a lhůty pro zjednání nápravy. Inspekce spolupracuje s ostatními orgány veřejné správy a s obcemi a poskytuje jim odbornou pomoc. Dává podněty Ministerstvu k uplatnění vrchního státního dozoru a krajskému úřadu k zákazu provozu zařízení k odstraňování odpadů. Celní orgány kontrolují při přechodu státní hranice zboží, které je deklarováno jako odpad k využití jako druhotné suroviny nebo pro jiné účely (ne však ke zneškodnění), zda tento odpad je vybaven příslušnými doklady a zda odpovídá údajům uvedeným v průvodních dokladech. V případě porušení zákona, nebo v případě pochybností celní orgány deklarovaný odpad zadrží. Celní orgány mají rovněž povinnost vést evidenci všech zásilek odpadů propuštěných přes hranice státu. Policie České republiky v rámci pohraničního odbavování a v pásmu do 25 km od státních hranic zaznamenává a podle možnosti dokumentuje podezřelé jevy a okolnosti nasvědčující nelegální přeshraniční přepravě odpadů do České republiky a další povinnosti a práva v zákoně uvedené.
24
Krajské úřady jsou v podstatě nejvyšším orgánem státní správy v odpadovém hospodářství v daném kraji. Krajský úřad uděluje pro území své působnosti a) souhlas - k nakládání s nebezpečným odpadem v množství větším než 100 t, - původci nebo oprávněné osobě v odůvodněných případech k upuštění od povinnosti třídit odpad, - k provozování zařízení na odstraňování odpadů nebo zařízení na úpravu a využívání nebezpečných odpadů, - souhlas k čerpání finanční rezervy, vytvořené provozovatelem skládky, pro rekultivační a asanační práce. Krajský úřad může tyto souhlasy v odůvodněných případech také odejmout. b) ukládá - opatření k odstranění protiprávního stavu, - provozovateli zařízení k odstranění odpadu povinnost zneškodnit odpad, - právnickým a fyzickým osobám oprávněným k podnikání pokutu za porušení stanovených povinností. c) může zakázat - původci činnost, pokud tento nemá zajištěno využití nebo zneškodnění odpadů a pokud by vznikající odpady mohly poškozovat životní prostředí, - provoz zařízení ke zneškodňování odpadů, nesplňuje-li jeho provozovatel povinnosti vyplývající z tohoto zákona. d) dává vyjádření - ke zřízení zařízení ke zneškodňování odpadů, - v územním a stavebním řízení z hlediska nakládání s odpady, - k připravovaným změnám výrobního procesu nebo výroby, které mají vliv na nakládání s odpady, - k podnikání v oblasti nakládání s odpady pro potřeby živnostenského úřadu. Výkon veřejné správy krajských úřadů v oblasti nakládání s odpady je podrobně uveden v zákoně. Obecní úřady s rozšířenou působností vykonávají veřejnou správu především v oblasti nakládání s komunálním odpadem, který vzniká na území obce. Obce vydávají souhlas k podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem na území obce. Vydávají rovněž obecně závaznou vyhlášku a za neplnění povinností v ní uvedených mohou ukládat právnickým osobám nebo fyzickým osobám oprávněným k podnikání pokuty podle tohoto zákona, nebo fyzickým osobám podle přestupkového zákona. Obecní úřad uděluje souhlas k nakládání s nebezpečným odpadem do produkce 100 t/r. Vede a zpracovává evidenci odpadů a způsobů nakládání s nimi, evidenci autogramů a způsobů zpracování, využití nebo odstranění elektrošrotu a pod. Ukládá právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání pokuty za porušení zákona o odpadech v případě nevedení evidence odpadů, nezabezpečením odpadů vůči úniku nebo poškození a pod. Obecní úřad újezdní úřad kontroluje zda právnické a fyzické osoby oprávněné k podnikání využívají systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem a
25
zda se fyzická osoba, která není podnikatelem se zbavuje odpadu v souladu s tímto zákonem. Kontroluje u provozovatele skládky placení poplatků za ukládání odpadů. Poplatky za uložení odpadů Zákon stanoví výši poplatku za uložení odpadů a je uvedena v příloze č. 6 k tomuto zákonu. Výše poplatku závisí na množství a kategorii uložených odpadů. V zákoně je dále zakotvena povinnost tvorby finanční rezervy na rekultivaci, zajištění péče o skládku a asanaci po ukončení jejího provozu. Čerpání z prostředků finanční rezervy smí provozovatel skládky provádět pouze se souhlasem příslušného krajského úřadu na práce související s vyjmenovanými činnostmi. Poplatky za ukládání odpadů jsou rozděleny na poplatky základní a poplatky rizikové - za uložení nebezpečných odpadů. Obojí poplatky jsou od r. 2002 – 2009 a následující stanoveny progresivním způsobem. Poplatky za uložené odpady platí provozovatel skládky obci, na jejímž katastrálním území se skládka nachází, jsou tedy příjmem obce. Rizikové poplatky jsou příjmem Státního fondu životního prostředí .
Sankce Sankce jsou ukládány za takové nakládání s odpady, které je v rozporu se zákonem o odpadech a jeho prováděcími předpisy. Pokuty jsou zakotveny v desáté části zákona, v ustanoveních §§ 66 - 70. Pokutu ukládá: - obec - inspekce. Výše pokuty je dána charakterem porušení zákona a je definována v několika rozmezích následovně: a) do 300 000 Kč, ukládá obec právnické osobě nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání za využívání systému nakládání s komunálním odpadem bez písemné smlouvy s obcí b) do 1 000 000 Kč ukládá inspekce nebo obecní úřad s rozšířenou působností za porušení povinností, uvedených v § 66 odst. 2. Další porušení zákona sankcionuje pouze inspekce a sice: c) ukládá pokutu do výše 10 000 000,-Kč právnické osobě nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání za porušení povinností uvedených v § 66 odst.3. d) až 50 000 000 Kč, ukládá inspekce při nakládání s nebezpečnými odpady, které představují mimořádné riziko pro životní prostředí a podléhají zpřísněnému režimu, e) do 20 000 Kč, ukládá obec fyzické osobě za to, že se zbaví autogramu nebo umístí vozidlo vyřazené z registru v rozporu s tímto zákonem, nebo odloží elektroinstalační zařízení mimo místa určená f) do 1 000 000 Kč, ukládá inspekce fyzické osobě, která není podnikatelem a převezme do svého vlastnictví odpad atd. Pokutu ukládá, vybírá a vymáhá ten orgán veřejné správy, který jako první zahájil správní řízení o jejím uložení. Pokuty uložené inspekcí jsou příjmem Státního fondu životního prostředí, pokuty uložené okresním úřadem jsou příjmem státního rozpočtu a pokuty uložené obcí jsou příjmem rozpočtu obce. 26
Samostatně je ukládáno n á p r a v n é opatření.
2.3 Související právní normy Zákon č. 282/ 1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa Zákon zřizuje Českou inspekci životního prostředí jako orgán státní správy podřízený ministerstvu životního prostředí. Zákon dále vymezuje působnost České inspekce životního prostředí při ochraně lesa. Působnost inspekce v dalších složkách životního prostředí stanoví zvláštní zákony: o ochraně ovzduší, ochraně vod, ochraně přírody a zákon o odpadech. Zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí Zákon zřizuje Státní fond životního prostředí a stanoví, že správcem Fondu je ministerstvo životního prostředí,o poskytování prostředků z Fondu rozhoduje ministr ŽP. Zákonem seí také zřizuje Rada Fondu, která posuzuje zejména: - zásadní otázky tvorby a užití prostředků Fondu, - roční rozpočty příjmů a výdajů Fondu, - navržená opatření a jejich zabezpečení prostředky Fondu. Zákon vymezuje okruh příjmů Fondu a stanoví okruh případů, na které lze prostředků Fondu použít. Na poskytnutí prostředků z Fondu není právní nárok. Zákon o Státním fondu životního prostředí ČR je ze dne 10. září 1991. Změna : Zákon č. 334/1992 Sb. Novela o poskytování prostředků ze Státního fondu životního prostředí s platností od 1.1.2004 vymezuje určování prioritních oblasti z hlediska poskytování podpory k závazkům vyplývajícím z mezinárodních dohod.Dále jsou uvedeny základní požadavky na poskytnutí podpory, forma a výše a také vyhodnocení plnění podmínek smlouvy o poskytnuté podpoře.
2.4 Prováděcí vyhlášky, normy Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhl. č. 503/2004 Sb. Příloha č. 1 Katalog odpadů Zařazení odpadu podle katalogu odpadů, tj. přiřazení kódu druhu odpadu a stanovení jeho kategorizace, je nutnou podmínkou pro další nakládání s ním. Podle vlivu na životní prostředí jsou odpady členěny na ostatní a nebezpečné. Odpady jsou zařazeny pod šestimístná čísla, z nichž první dvě jsou číslem skupiny, druhá dvě čísla jsou číslem příslušné podskupiny a poslední dvojčíslí je číslem konkrétního odpadu. Katalog má odpady zařazeny do 20 skupin, 01 - 20, prakticky odpovídá katalogu Evropské unie. Zařadit odpad podle Katalogu je povinností původce odpadů .
27
Při zařazování odpadů se postupuje tak, že se nejdříve vyhledá odpovídající skupina podle odvětví, oboru nebo technologického procesu v němž vzniká a potom uvnitř skupiny podskupina odpadu. V dané podskupině se vyhledá název odpadu s příslušným katalogovým číslem. Pokud jsou v katalogu odpadů přiřazena jednomu odpadu dvě katalogová čísla, z nichž jedno je uvedeno v seznamu nebezpečných odpadů a druhé nikoliv, zrcadlové položky, při zařazování se postupuje podle zák. o odpadech, § 6. Návrh na zařazení odpadu podle Katalogu, pro odpad, který je nezařaditelný, dává Krajský úřad Ministerstvu životního prostředí, jde o odpady, které nejsou uvedené v katalogu, nebo se jedná o odpady nové. Příloha č. 2 Zelený seznam odpadů podle § 55 odst. 1, písm. a) zákona. Je to seznam odpadů, jejichž vývoz, dovoz nebo tranzit lze uskutečnit bez omezení, považují se za volně obchodovatelné zboží. Ve výjimečných případech může Ministerstvo stanovit, že vývoz a dovoz některých odpadů uvedených na zeleném seznamu je možný pouze se souhlasem Ministerstva. Příloha č. 3 Žlutý seznam odpadů podle § 55 odst.1, písm. b) zákona. Odpady uvedené v tomto seznamu podléhají oznamovací povinnosti MŽP . Pokud Ministerstvo životního prostředí do 30 dnů od doručení tohoto oznámení neopoví, pak je dovoz těchto odpadů možný bez jakýchkoliv podmínek, tj. v podstatě, jakoby to byl odpad uvedený v zeleném seznamu. Jsou-li odpady uvedené v tomto seznamu znečištěny jinými látkami, které zvyšují rizikovost natolik, že by měly být buď zahrnuty do Červeného seznamu, nebo je nelze recyklovat v souladu s předpisy o ochraně zdraví lidí a životního prostředí, pak pro jejich pohyb přes hranice státu nelze použít systém stanovený pro odpady uvedené v tomto seznamu. Příloha č. 4 Červený seznam odpadů podle § 55 odst. 1, písm. c) zákona. Jsou zde uvedeny odpady, které obsahují látky, nebo jsou kontaminovány látkami v takové koncentraci, že činí odpad nebezpečným nebo způsobuje, že odpad není vhodný k využití. Pro odpady uvedené v tomto seznamu platí vždy oznamovací povinnost a jejich vývoz, dovoz nebo tranzit je možný pouze se souhlasem Ministerstva. Příloha č. 5 Seznam odpadů, jejichž vývoz za účelem využití je možný pouze do států uvedených v téže příloze. Jedná se o seznamy A a B, pokud je odpad uveden na seznamu A, pak jeho vývoz do vyjmenovaných států je zakázán. Odpad uvedený na seznamu B, není předmětem zákazu. V novele této vyhlášky č. 503/2004 Sb. jsou dále upřesněny podrobnosti a náležitosti o přeshraničním pohybu odpadů. Jsou zde uvedeny např. podrobnosti o dokladech doprovázejících přeshraniční přepravu odpadů. Vyhláška je dále rozšířena o : - tabulku č. 1, ve které jsou uvedeny odpady, které mohou být nebezpečné ve formě kapaliny, kalu nebo pevné látky, - tabulku č. 2, ve které jsou uvedeny složky, které mohou činit odpad nebezpečným, - tabulku č.3, kde je uveden přehled nebezpečných vlastností odpadů, tabulka je převzata z Basilejské úmluvy, - tabulka č. 4 uvádí činnosti, při kterých mohou vznikat nebezpečné odpady. 28
Pokud není stanoveno jinak, oznámení o plánovaném vývozu, dovozu a tranzitu odpadů musí být doplněno dalšími náležitostmi: - smlouvou o odstranění nebo využití odpadů podle § 62 zákona, - informacemi o původu odpadů a o složení odpadu doloženými analýzou provedenou nezávislou laboratoří, analýza nemusí být provedena, souhlasí-li s tím dotčené kompetentní úřady, - technickým popisem zařízení, ve kterém bude odpad odstraňován nebo využíván, včetně dalších informací o tomto zařízení včetně kopií dokladu povolení provozování tohoto zařízení, - podmínky, kdy je nutné doložit identifikační údaje o osobě, která provede recyklaci odpadu R12 a R13, odstranění odpadu podle D 13 až D 15 a způsoby následného využití nebo odstranění, - dokladem o složení finanční záruky, - dokladem o uzavření pojištění za škodu vzniklou třetím osobám, - dokladem o zaplacení správního poplatku, - kopií podnikatelského oprávnění, nebo kopií výpisu z obchodního rejstříku nebo kopií zřizovací listiny českého oznamovatele nebo českého příjemce, - dokladem o oprávnění českého oznamovatele nebo českého příjemce k nakládání s odpady podle zákona, - názvy a adresy dotčených kompetentních úřadů.
Vyhláška Ministerstva životního prostředí č.383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady Nakládáním s odpady se rozumí jakákoliv činnost, jejímž hlavním předmětem jsou odpady: - úprava - shromažďování - přeprava a doprava - skladování - využití - zneškodňování Při nakládání s odpady je každý povinen chránit zdraví lidí a životní prostředí a přitom je povinen vytvářet předpoklady pro využívání a zneškodňování odpadů. Touto vyhláškou je upřesněno nakládání s nebezpečnými odpady a také např. technické požadavky na zařízení na zneškodňování odpadů ( např. skládek ). Právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání při jejichž činnosti vznikají odpady, právnické a fyzické osoby oprávněné ke sběru, výkupu či úpravě odpadů a provozovatelé zařízení ke zneškodňování odpadů jsou povinni vést evidenci odpadů v rozsahu stanoveným tímto nařízením. Zvláštní pozornost je věnována nebezpečným odpadům, povinnost vést evidenci odpadů se vztahuje i na přepravce a dopravce odpadů. Vyhláška obsahuje v následujících kapitolách : - žádost o souhlas k provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů - žádost o souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady 29
- Technické požadavky na zařízení a seznam odpadů, při jejichž odběru nebo výkupu, je zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů povinen vést evidenci osob, od kterých odpad vykoupil - seznam odpadů, které je zakázáno ukládat na skládku, popřípadě které lze ukládat za určitých podmínek, technické požadavky na skládky a podmínky jejich provozu, způsob odpadů podle vyluhovatelnosti a mísitelnosti - podrobnosti k nakládání s vybranými výrobky, vybranými odpady a vybranými zařízeními - obsah roční zprávy o plnění povinností zpětného odběru za uplynulý kalendářní rok - způsob vedení evidence odpadů a ohlašování odpadů - plány odpadového hospodářství - způsob vytváření a čerpání finanční rezervy Vyhláška dále obsahuje 26 příloh Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 41/2005 Sb., kterou se mění vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady V této vyhlášce se kromě podmínek ukládání odpadů na skládkách byly stanoveny podmínky pro nakládání s autovraky. 1. Technické požadavky na ukládání odpadů jako technologického materiálu na zajištění skládky, obsah plánu úprav skládky a technické požadavky na ukládání odpadů z azbestu 2. Technické požadavky na zařízení ke sběru autovraků a jejich provoz, na zařízení ke zpracování autovraků a jejich provoz a postup při demontáži a dalším zpracování autovraků Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady Vyhláška zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v souladu s nimi upravuje a) technické požadavky na skládky odpadů a podmínky jejich provozování, včetně podmínek pro jejich umístění, technické zabezpečení provozu skládek, těsnění, monitorování a podmínek jejich uzavření a rekultivace se pokládají za splněné, pokud odpovídají příslušným normám ČSN, týkajících se skládkování. (Jsou uvedeny v přehledu na jiném místě.) Skládky se dělí podle technického zabezpečení na 3 skupiny: a) Skládky skupiny S – inertní odpad S – IO jsou určeny pro ukládání inertních odpadů podle § 2 písm. a) zákona. b) Skládky skupiny S – ostatní odpad S – OO jsou určeny pro ukládání odpadů kategorie ostatní odpad. Tato skupina se dále dělí na podskupiny: 1. S – OO1 – skládky nebo sektory skládek určené pro ukládání odpadů kategorie ostatní odpad s nízkým obsahem organických biologicky rozložitelných látek,
30
stanoveným v bodě 6 písm. c) přílohy č. 4 a odpadů z azbestu za podmínek stanovených v § 7, 2. S – OO2 – skládky nebo sektory skládek určené pro ukládání odpadů kategorie ostatní odpad s nízkým obsahem organických biologicky rozložitelných látek, stanoveným v bodě 7 písm. c) přílohy č. 4, nereaktivních nebezpečných odpadů z azbestu za podmínek stanovených v § 7, 3. S – OO3 – skládky nebo sektory skládek určené pro ukládání odpadů kategorie ostatní odpad s podstatným obsahem organických biologicky rozložitelných látek, odpadů, které nelze hodnotit na základě jejich vodného výluhu, a odpadů z azbestu za podmínek, stanovených v § 7. Na tyto skládky nebo sektory nesmějí být ukládány odpady na bázi sádry. c) Skládky skupiny S – nebezpečný odpad S – NO – určené pro ukládání nebezpečných odpadů. b) seznam odpadů, které je zakázáno ukládat na skládku, případně které lze ukládat na skládku pouze za určitých podmínek seznam odpadů je uveden v příloze č. 5 c) způsob hodnocení odpadů podle vyluhovatelnosti a mísitelnosti a způsob prokazování přijatelnosti odpadu do zařízení k využívání a odstraňování odpadů, - analytické rozbory, ekotoxikologické a mikrobiologické testy odpadů pro účely zpracování základního popisu odpadu a hodnocení jeho přijatelnosti do zařízení lze provádět pouze v akreditovaných laboratořích. - Na skládky je možné ukládat pouze upravené odpady. Tato podmínka se nevztahuje na odpady inertní, pro které je úprava technicky neproveditelná, a odpady, u nichž nelze ani úpravou dosáhnout snížení jejich objemu nebo snížení nebo odstranění jejich nebezpečných vlastností. d) technické požadavky pro nakládání s odpady vzniklými při spalování nebezpečných odpadů Popílky ze spaloven nebezpečných odpadů lze ukládat pouze v odděleném sektoru skládky po jejich předchozí úpravě stabilizací některým z daných postupů, e) požadavky na ukládání odpadů z azbestu na skládky, Odpady z asbestu mohou být ukládány pouze na skládkách kategorie S- OO a S – NO, při splnění podmínek uvedených ve vyhlášce, f) požadavky na ukládání odpadů jako technologického materiálu na zabezpečení skládky, - technické požadavky jsou definovány ČSN 83 8035. Odpad ukládaný na skládku jako technologický materiál na zajištění skládky včetně odpadů využívaných při uzavírání a rekultivaci skládky k vytváření vyrovnávací vrstvy pod uzavírací těsnící vrstvou skládky. g) způsob vytváření a čerpání finanční rezervy, žádost provozovatele skládky o souhlas příslušného krajského úřadu s čerpáním z prostředků finanční rezervy podle § 51 odst. 1 zákona musí obsahovat: - stavební povolení ke stavebním pracím pro účely rekultivace skládky, - projektovou dokumentaci rekultivačních prací, rozpočtové náklady a časový harmonogram rekultivačních prací,
31
- výpis stavu finančních prostředků uložených na vázaném bankovním účtu ne starší než 3 měsíce. h) obsah plánu úprav skládky, plán úprav skládky obsahuje celou řadu identifikačních údajů týkajících se předkladatele ( provozovatele skládky ), označení a adresu skládky, jméno a příjmení odpadového hospodáře, skupinu skládky, seznam odpadů, které jsou na skládce ukládány a posouzení shody technického zabezpečení stavu skládky s požadavky stanovenými touto vyhláškou. i) technické požadavky a podmínky pro využívání odpadů na povrchu terénu. Odpady využívané na povrchu terénu, kromě uzavírání a rekultivace skládek , např. k zavážení vytěžených povrchových dolů, lomů a pískoven, k dalším úpravám povrchů postižených lidskou činností musí splňovat podmínky uvedené v příloze této vyhlášky. - na povrchu terénu nelze využívat odpady nebezpečné, směsné komunální odpady a odpady, které je zakázáno ukládat na skládky všech skupin nebo využívat na povrchu terénu , - odpady, které lze na skládky ukládat jen za určitých podmínek Vyhláška Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, ve znění vyhlášky č. 502/2004 Sb. Hodnocení nebezpečných vlastností odpadů provádějí pověřené osoby na základě společného pověření ministerstvem životního prostředí a ministerstva zdravotnictví na žádost původců nebo oprávněných osob. Pokud pověřená osoba prokáže, že daný odpad nemá nebezpečné vlastnosti, vydá žadateli o tom osvědčení a pak lze s tímto odpadem nakládat jako s odpadem ostatním. Vyhláška obsahuje: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Definice nebezpečných vlastností a limity k jejich hodnocení. Protokol o odběru vzorku. Obsah žádosti o udělení pověření a zápis do seznamu pověřených osob. Obsah žádosti o vydání osvědčení. Způsob hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Obsah osvědčení o nebezpečných vlastnostech odpadů. Odebírání osvědčení.
Přílohy: - příloha č. 1 – nebezpečné vlastnosti odpadů, jejich definice, popřípadě stanovení a limity, - příloha č. 2 – protokol o odběru vzorku odpadu. Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě Vyhláška v souladu s § 32 a § 33 zákona stanovuje:
32
- technické podmínky použití upravených kalů na zemědělské půdě, - mezní hodnoty koncentrací vybraných rizikových látek v půdě, - mezní hodnoty koncentrací těžkých kovů, které mohou být přidány do zemědělské půdy za 10 let, - mezní hodnoty koncentrací vybraných rizikových látek v kalech pro použití na zemědělské půdě, - mikrobiologická kritéria pro použití kalů. V uvedených §§ zákona je uvedeno, co se rozumí kalem z čistíren odpadních vod a jaké jsou povinnosti při používání kalů. Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 384/2001 Sb., o nakládání s polychlorovanými bifenyly, polychlorovanými terfenyly, monometyltetrachlordifenylmetanem, monometyldichlorfenylmetanem, monometyldibromdifenylmetanem, s odpady s obsahem těchto látek a zařízeními tyto látky obsahující ve znění vyhlášky č. 505/2004 Sb. Ve vyhlášce jsou uvedeny technické požadavky na nakládání s PCB a technické požadavky na zařízení PCB obsahující včetně opatření na ochranu zdraví lidí a životního prostředí. Vyhláška se vztahuje na každé zařízení obsahující kteroukoliv z výše uvedených látek o koncentracích větších než 50 mg/kg. Ve vyhlášce jsou uvedeny podmínky povinnosti evidence zařízení a zajištění jejich odstranění v co nejkratší době, nejdéle však do konce roku 2010. Vyhláška Českého báňského úřadu o zřizování, provozu, zajištění a likvidaci zařízení pro ukládání odpadů v podzemních prostorech č.99/1992 Účelem vyhlášky je vymezit bližší podmínky pro zřizování, provoz, zajištění a likvidaci úložišť pro ukládání odpadů v podzemních prostorech jako zvláštního zásahu do zemské kůry. Pro účely této vyhlášky se považuje za úložiště odpadů podzemní prostory vzniklé přírodními vlivy nebo hornickou činností či činností prováděnou hornickým způsobem, do kterých se ukládají odpady. Vyhláška ČBÚ byla vyhlášena a nabyla účinnosti dne 20.února 1992. Normy ČSN 83 8001, ČSN EN 13965-1 a ČSN-EN 13965-2: Názvosloví odpadů. Norma určuje termíny a jejich definice v odpadovém hospodářství s výjimkou termínů odpadů podléhajících zvláštním předpisům. Termíny jsou rozděleny do jednotlivých kapitol podle věcné příslušnosti.Část 1: Názvy a definice vztahující se k materiálu. Část 2: Názvy a definice vztahující se k nakládání s odpady. ČSN 838002, ČSN EN 14899: Vzorkování odpadů. Zásady přípravy programu vzorkování a jeho použití. ČSN 838003, ČSN EN 15002: Příprava zkušebních podílů z laboratorního vzorku.
33
ČSN 83 8005 – 83 8024 Vodný výluh odpadů, vyluhování, ověřovací zkouška vyluhovatelnosti,analýzy výluhů, metodologie pro stanovení vyluhovacích vlastností odpadů za speciálních podmínek, apod. ČSN 83 8030 Skládkování odpadů. Základní podmínky pro navrhování a výstavbu. Tato norma stanoví podmínky pro navrhování a výstavbu povrchových skládek. Termíny a definice, rozdělení skládek a podklady pro navrhování skládek jsou uvedeny v kapitole skládkování. ČSN 83 8032 Skládkování odpadů. Těsnění skládek. Tato norma platí pro navrhování, výstavbu a kontrolu těsnících systémů skládek při výstavbě nových skládek i při jejich provozu. Dále platí pro navrhování, výstavbu a kontrolu těsnících systémů při jejich uzavírání a rekultivaci. Pro návrh systému skládky norma doporučuje vhodné materiály nebo jejich kombinace i parametry těchto materiálů, pro výstavbu těsnění doporučuje vhodné technologické postupy a pro kontrolu materiálů i zhotoveného těsnění rozsah a metody této kontroly. ČSN 83 8033 Skládkování odpadů. Nakládání s průsakovými vodami ze skládek. Tato norma platí pro soustřeďování, odvádění, shromažďování a kontrolu jakosti průsakových vod za skládek a pro konstrukce, které tyto činnosti zajišťují. Pro návrh drenážních systémů skládky, kontrolních nádrží a jímek průsakových vod norma doporučuje vhodné materiály nebo jejich kombinace i parametry těchto materiálů. ČSN 838034 Skládkování odpadů. Odplynění skládek. Norma zahrnuje podmínky, za kterých je povinnost budovat odplynění skládek, rozděluje skládky podle množství tvorby skládkového na tři skupiny a zároveň upravuje podmínky nakládání se skládkovým plynem. ČSN 83 8035 Skládkování odpadů. Uzavírání a rekultivace skládek. Tato norma stanoví základní podmínky pro uzavírání a rekultivaci tělesa skládek, jejichž technické provedení odpovídá ČSN 83 8030. ČSN 83 8036 Skládkování odpadů. Monitorování skládek. Tato norma stanoví základní podmínky pro sledování (monitorování) provozu skládek odpadů provozovaných i uzavřených z hlediska vlivů na okolní prostředí zachování jednotlivých částí skládek, a z hlediska bezpečnosti a funkční spolehlivosti jednotlivých konstrukčních prvků skládek. ČSN 83 8039 Skládkování odpadů. Provozní řád skládek. Tato norma stanoví základní podmínky pro sestavování provozních řádů provozovaných i uzavřených skládek odpadů. Norma neobsahuje ustanovení pro provoz skládek za mimořádných okolností. Metodické pokyny Metodické pokyny jsou vydávány pro jednotlivé právní normy podle potřeby a jsou jejich pracovní prováděcí formou. Mezi metodické pokyny, které jsou aktuální patří např.:
34
- metodický pokyn MŽP ze dne 29.4.1998 k postupu při zařazování odpadů podle Katalogu odpadů, - metodický pokyn MŽP k rekultivaci a uzavírání skládek, a další Metodické pokyny slouží obvykle k doplnění prováděcích pokynů jednotlivých právních norem. Právní normy související Seznam právních norem souvisejících je uveden v přehledu na začátku této kapitoly o legislativě odpadového hospodářství. Na tomto místě je pouze uveden přehled nejdůležitějších zákonů, které se v běžné praxi nejčastěji vyskytují: - vodní zákon - zákon o ochraně ovzduší - zákon o chemických látkách - horní zákon - zákon o veterinární péči - zákon o zdraví lidu - zákon o ochraně přírody - zákon o posuzování vlivu na životní prostředí - stavební zákon - silniční zákon - celní zákon - zákon o obcích - správní řád
35
3. VZNIK ODPADŮ A NAKLÁDÁNÍ S NIMI Vznik odpadů a nakládání s nimi je vztaženo na novou platnou legislativu v odpadovém hospodářství, zejména na zákon o odpadech a vyhlášky MŽP o podrobnostech nakládání s odpady a Katalog odpadů. Na nakládání s odpady se vztahují samozřejmě všechny platné právnické normy, které byly uvedeny v předchozích kapitolách.
3.1
Základní charakteristika stavu nakládání s odpady
Odpady jsou jednou ze složek životního prostředí a patří k základním problémům životního prostředí. Nakládání s odpady je jednou z hlavních příčin jeho vážného a rozsáhlého narušování. Vznik odpadů a odpady jsou důsledek jakékoliv činnosti člověka a úzce souvisejí s demografickým, urbanistickým i průmyslovým rozvojem státu. Odpady, odpadové hospodářství se vyvíjí jako samostatné průmyslové odvětví. Tento vývoj je dynamický a je ovlivňován novými tržními podmínkami. Nakládání s odpady se stalo po roce 1990 - 1991 oblastí intenzivního rozvoje tržních vztahů a ukázkou podnikatelského rozvoje. Podle odborného odhadu ekonomické sféry má toto průmyslové odvětví v České republice roční obrat 10 - 15 mld. Kč. Politika státu v oblasti nakládání s odpady by měla vycházet z toho, že odpad je surovina nebo je možno z něj získat surovinu , v případě odpadu druhotnou surovinu a také podle toho jednat a to i za cenu toho, že se v současné době využívání odpadů jako druhotných surovin ne vždy se jeví jako ekonomicky výhodné. Přístup k řešení problematiky odpadů již při jejich vzniku tj. u původce musí být vždy komplexní. Tím spíše musí řešení této problematiky jako komplexní pojmout stát. Jak již bylo řečeno, odpady jsou novým průmyslovým odvětvím, vyvíjejícím se v nových ekonomických podmínkách a usměrnění tohoto vývoje je samozřejmě v rukou státu prostřednictvím legislativy. Řešení problematiky nakládání s odpady a rozumné hospodaření s nimi je v podstatě podchyceno v Plánu odpadového hospodářství České republiky, schváleném vládou v r. 2003. Po té byly během roku 2004 postupně schváleny Plány odpadového hospodářství jednotlivých krajů příslušnými krajskými zastupitelstvy. Zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech znamenal diametrální obrat v postoji k nakládání s odpady, v pravém slova smyslu v jakékoliv činnosti, která se dotýkala odpadů. Přes uvedené nedostatky splnily stávající předpisy nakládání s odpady pozitivní roli a to jak v rámci uplatňování a uvedení do praxe, tak v rámci vnitrostátní politiky. Dále pak splnily pozitivní roli zejména ve vztahu k hodnocení základního řízení a regulaci našeho systému odpadového hospodářství a přiblížily Českou republiku k mezinárodnímu standardu, který je vytvářen aktivitami celosvětových vládních i nevládních organizací (OSN - UNEP, UNIDO, WHO, ICC, mezinárodní nevládní organizace zabývající se recyklací odpadů BIR, Asociace pro odstraňování odpadů a čištění měst- ISWA). Současně se Česká republika přijetím předpisů o nakládání s odpady přiblížila i ke standardu prosazované jednotné právní úpravy Evropské unie. Postupně se od šedesátých let prosazuje na mezinárodní úrovni přístup k problematice nakládání s odpady, ke kterému se Česká republika přijetím výše uvedených předpisů rovněž přihlásila a který je možné shrnout do následujících nejdůležitějších zásad:
36
1. Předcházení vzniku odpadů, s důrazem na minimalizaci vzniku nebezpečných odpadů 2. Recyklace a opětovné využívání odpadů, jejichž vzniku se nepodařilo předejít 3. Oddělené shromažďování různých druhů odpadů a jejich bezpečná přeprava, včetně omezení a kontroly pohybu odpadů mezi státy v souladu s mezinárodními pravidly (Basilejská úmluva) 4. Odstraňování nevyužitelných podílů odpadů tak, aby nepoškozovaly životní prostředí a nezpůsobovaly nové nadměrné zatížení území a ekologickou újmu 5. Bezpečné ukládání nevyužitelných odpadů, u nebezpečných odpadů až po úpravě na materiály blízké přírodě 6. Integrované pojetí nakládání s odpady zahrnující materiálové toky tuhých, kapalných a plynných odpadů.
3.2 Vznik odpadů, rozdělení podle původu Rozdělení odpadů závisí na hledisku, nebo kritériích, podle kterých lze odpady hodnotit. Hodnotícím kritériem je např. fyzikální stav, původ, vliv na životní prostředí nebo na zdraví lidí, ale také zpracovatelnost a využitelnost. Obecně se odpady dělí podle fyzikálních vlastností na - tuhé - kapalné - plynné podle původu na - průmyslové - komunální - ze zemědělské výroby - ze zdravotnictví podle vlivu na životní prostředí - ostatní - nebezpečné Z hlediska původce a následného využití lze rozdělit odpady zhruba do čtyřech kategorií: 1. odpady nevyužívané 2. odpady nevyužívané nespecifické 3. odpady odstraňované 4. odpady komerčně využívané Odpady ostatní (O) a nebezpečné (N) mohou vznikat ve všech oblastech činnosti a to jak průmyslové, tak spotřební a komunální, ve zdravotnictví i v zemědělství. Produkce odpadů podle původu uváděná z počátku 90 tých let v jednotlivých výrobních odvětvích a službách podle údajů ze statistiky může být např. následující: těžba uhlí a nerostných surovin 83,4 % průmyslová výroba 7,5 % stavebnictví 4,1 % energetika 4,1 % komunální odpad a služby 0,8 % 0,1% zemědělství 37
Není přehled o množství odpadů produkovaných v resortu Ministerstva národní obrany, tj. odpady z provozu,údržby a odstraňování vojenské techniky, vojenských zařízení apod. Jsou známy dílčí množství produkovaných např. komunálních odpadů pro některé vojenské útvary. S restrukturizací armády a jejím zeštíhlení se i produkce těchto odpadů snížila. Příklad produkce odpadů je jen velmi hrubý odhad a je z období před restrukturalizací celé výrobní sféry a služeb. Nicméně největší objem odpadů vzniká při důlní činnosti, v průmyslu a energetice. Je třeba podotknout, že z pohledu zákona o odpadech právě odpady z povrchové i hlubinné těžby uhlí, rud a dalších nerostů, včetně těžby kameniva nejsou považovány za odpad ve smyslu zákona o odpadech. Průmyslové odpady tvoří více jak 90% veškerých odpadů vznikajících v České republice. Produkce komunálního odpadu se pak pohybuje okolo 10% veškerých odpadů. Údaje Českého statistického úřadu se bohužel týkají odpadů produkovaných právnickými osobami s počtem zaměstnanců nad 20 osob. Dále nejsou zcela statisticky podchyceny odpady, které jsou odstraňovány v rámci sanace starých zátěží, odpady, které se nacházejí např. na černých skládkách. Odpady,které se odtěží v rámci úpravy vodních toků a vodohospodářských děl nepodléhají podle současné legislativy odpadového hospodářství zákonu o odpadech, ale nakládá se s nimi podle zákona o vodách. Většinou se jedná o kamenivo, štěrky, písky a dnové nebo břehové kaly. Není tudíž povinná evidence těchto odpadů a někdy je i obtížné sledování nakládání s těmito odpady a to i přesto, že tyto kaly z velmi znečištěných toků mohou obsahovat toxické látky. Mezi odpady také nespadají certifikované výrobky, vyrobené úpravou odpadů nebo zpracováním druhotných surovin. Odpady z těžby uhlí a nerostných surovin jsou většinou odpady kategorie ostatní, inertní materiály, které svým složením odpovídají nadložním zeminám, proplástkům a balastním zeminám. Škodlivé životnímu prostředí bývají většinou až tuhé odpady z úpraven, které obsahují zbytky flotačních činidel a popřípadě zbytky rud. Z hlediska legislativy nejsou odpady z horní činnosti odpadem, ale uloženy na odkalištích jsou posuzovány jako ložiska nerostných surovin a jako s takovými je s nimi nakládáno. Do této skupiny patří i odpady, které vznikají při těžbě kamene v kamenolomech, nebo vápence ve vápencových lomech, při těžbě kaolínu apod. Pokud jde o nebezpečné odpady, které se při těžbě uhlí a nerostných surovin vyskytují, pak jsou to odpady, které vznikají provozem a činností těžebních zařízení a jejich údržby. Průmyslové odpady jsou převážně , velmi stručně řečeno, odpady z vlastní průmyslové výroby a z energetiky. Někdy se ve statistických přehledech objevují v této skupině odpady ze zemědělství a z lesnické výroby. Průmyslové odpady jsou často velmi cennou surovinou, kterou lze využít přímo nebo po úpravě v primárním nebo sekundární recyklačním procesu, nebo jako sekundární zdroj energie. Tyto odpady jsou obvykle dobře definovatelné, poměrně čisté, znamenají úsporu surovin, energie apod. a i tak poměrně často končí na skládkách. Některé průmyslové výroby produkují odpady, které jsou vyloženě polotovarem jejich vykazování jako odpad je často předmětem výkladu pojmu „odpad“ ze zákona. Odpady z těžby, skladování, dopravy a zpracování ropy jsou na rozdíl od předchozích odpadů odpady kategorie nebezpečných životnímu prostředí a jsou posuzovány jako látky škodlivé vodám.
38
Pokud budeme hovořit o odpadech z energetiky, pak se převážně myslí odpady ze spalování tuhých paliv, u velkých zdrojů k nim přistupují v současnosti i produkty z odsíření spalin. Hlavními tuhými odpady ze spalovacího procesu jsou popel, škvára, popílek a struska. Do této skupiny odpadů spadá nejvíce certifikovaných výrobků s využitím především v různých obrech stavebnictví. Specifickou skupinu odpadů pak tvoří odpady ze spalování jadrných paliv v atomových elektrárnách a samozřejmě jsou zařazeny mezi odpady nebezpečné a to i přesto, že katalog odpadů skupinu radioaktivních odpadů nemá zařazenou. Odpady z průmyslových výrob mohou mít nejrůznější složení a tudíž i zařazení. Většina odpadů z průmyslových výrob je zařazena podle Katalogu do odpadů ostatních, avšak značná část tvoří odpady nebezpečné, zejména z chemických anorganických a organických výrob. Do této kategorie patří výrobky z petrochemického průmyslu, organické látky a produkty obecně, agrochemické výrobky, ale také odpady z některých potravinářských výrob .
Komunální odpady jsou pak odpady z oblasti bydlení, služeb, rekreace, dopravy apod. také odpady z nevýrobní sféry průmyslových výrob. Do skupiny komunálních odpadů zařazen i živnostenský odpad. Složení těchto odpadů je velice různorodé a záleží na oblas původu těchto odpadů. Hlavními složkami jsou papír a lepenka, popel z lokálních topeniš zbytky organického původu, sklo, plasty, kovy, apod. Součástí těchto odpadů je i značn množství odpadů velkoobjemových, ale také drobné nebezpečné odpady ( léky, obaly o různých prostředků, suché články apod.), které pokud nejsou vytříděny a zneškodněn mohou ohrožovat životní prostředí. Do komunálních odpadů je nutné zařadit i živnostensk odpad. Odpady ze zdravotnictví a sociální péče, lázeňské péče a výzkumu a rovněž z veterinár péče lze při použití kritérií, že se jedná o služby, považovat za odpady ze sféry služe Specifické odpady ze zdravotnictví a veterinární péče jsou pak vždy odpade nebezpečným.
Předcházení vzniku odpadů - opatření vylučující vznik odpadu. Předcházení vzniku odpad lze dosáhnout např. změnou technologie, tj. náhradou za maloodpadovou neb bezodpadovou technologii, upuštěním od používání výrobků , při jejichž výrobě nebo už odpad vzniká a náhradou jiným. Omezování vzniku odpadu - opatření zaměřené na snižování množství ve výrobě neb spotřebě. Příkladem je maloodpadová technologie, při níž vzniká pouze malé množst odpadu. Jejím mezním případem je bezodpadová technologie. Rozdělení odpadů závisí na hledisku, nebo kritériích, podle kterých lze odpady hodnot Hodnotícím kritériem je např. fyzikální stav odpadu, původ odpadu, vliv na život prostředí nebo na zdraví lidí, ale také zpracovatelnost a využitelnost.
4.Nakládání s odpady Základní filosofie nakládání s odpady spočívá v odpovědnosti vůči zatěžování a poškozování životního prostředí. Součástí komplexního řešení racionálního nakládání
39
s odpady je postupné snižování produkce odpadů, zejména pak odpadů nebezpečných, v uplatňování a zavádění recyklačních technologií, separaci odpadů u původce a získávání kvalitních druhotných surovin a v konečné fázi šetření primárních zdrojů surovin a energie. Samostatnou kapitolou je nakládání s nebezpečnými odpady, pro účely výuky odpadového hospodářství je tato kapitola zařazena do nebezpečných odpadů.
40
NAKLÁDÁNÍ S ODPADY 1. Shromaždování Způsoby, prostředky místo
2. Doprava
3. Přeprava
4. Sběr separovaný sběrné dvory výkup
5. Skladování krátkodobé dlouhodobé
ostatní odpady nebezpečné
odpady
6. Úprava odpadů třídění drcení mletí stabilizace
41
druhotné suroviny využití
7. Využití odpadů materiálové (recyklace) energetické (alternativní zdroje )
8. Odstraňování odpadů metody
fyzikálně-chemické chemické biologické
spalování, zplyňování skládkování , ukládání do zemské kůry kompostování, biodegradace
9. Odpady ze starých zátěží
4. 1 Úprava odpadů Úprava odpadů je způsob nakládání s odpady, směřující ke změně fyzikálních, chemických nebo biologických vlastností tak, aby se umožnila nebo usnadnila jejich přeprava, využití nebo zneškodnění. Úprava odpadů se převážně týká odpadů kategorie nebezpečných. Úprava nebezpečných odpadů nesmí zhoršit možnost jejich následného využití či zneškodnění. V poslední době je věnována značná pozornost různým způsobům úpravy odpadů právě z důvodu jejich následného využití.
42
Odpady lze upravovat pouze způsoby, které byly provozně ověřeny a nezhoršují následné využití odpadů nebo jejich zneškodnění. Zařízení k úpravě a využívání odpadů může být zřízeno pouze v souladu se schválenou projektovou dokumentací a provozování zařízení na úpravu odpadů může být pouze se souhlasem příslušného krajského úřadu. Další podmínky jsou uvedeny ve vyhlášce MŽP ČR č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Zařízení k úpravě a využívání nebezpečných odpadů musí být rovněž vybaveno odsouhlaseným provozním řádem a provozním deníkem. Upravené odpady se znovu zařazují podle druhů a kategorií. Pokud jsou odpady po úpravě ukládány na skládku, nebo jsou využívány pro terénní úpravy nebo rekultivace, jsou posuzovány podle hodnocení vyluhovatelnosti. V praxi znamená úprava odpadů to, že odpad může mít jiný kód a jinou kategorii, pokud budou u nebezpečného odpadu vyloučeny jeho nebezpečné vlastnosti, viz dále hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Zařazování odpadů se provádí, jak již bylo uvedeno dříve, podle vyhlášky MŽP ČR č. 381/2001 Sb., příl. č. 1 "Katalog odpadů". Rozsah sledovaných parametrů může v odůvodněných případech příslušný krajský úřad upravit v závislosti na původu odpadu. Příklady některých úprav nebezpečných odpadů jsou uvedeny v kap. 4 „Nebezpečné odpady“.
4.2Shromažďování, sběr a skladování odpadů Shromažďování odpadu je dočasné soustřeďování odpadu před dalším nakládáním s ním. Shromažďování odpadů patří mezi základní operace v oboru nakládání s odpady. Podle zákona o odpadech je každý původce odpadů povinen odpady shromažďovat odděleně a utříděně podle jejich druhů. Shromážděné odpady je nutné umístit na místě k tomu určeném a povinnost zabezpečit takové místo vyplývá ze zákona. Vzhledem k tomu, že k největšímu poškození lidského zdraví a životního prostředí může dojít při nakládání s nebezpečnými odpady, je nutné, aby byly dodržovány podmínky pro nakládání s touto kategorií odpadů, stanovené prováděcími předpisy. Shromažďovací prostředky jsou zejména speciální nádoby, kontejnery, obaly, jímky a nádrže. Svým provedením samy o sobě, nebo v kombinaci s technickým provedením a vybavením místa , v němž jsou umístěny zabezpečují, že odpad v nich umístěný je chráněn před nežádoucím znehodnocením, zneužitím, odcizením nebo únikem ohrožujícím životní prostředí. Zásadou je, že shromažďovací prostředek nebo obal nereaguje s odpadem, který je v něm shromažďován, skladován nebo přepravován. Technické požadavky na shromažďovací prostředky nebezpečných odpadů jsou uvedeny ve vyhlášce MŽP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Shromažďovací prostředek nebezpečných odpadů lze vyprázdnit pouze do přepravního obalu určeného pro nakládání s nebezpečným odpadem. Shromažďovací prostředek může být zároveň přepravním obalem. Pokud jde o přepravu nebezpečných odpadů, pak přepravní obaly musí splňovat podmínky přepravy nebezpečných věcí podle požadavků ADR. Příkladem jsou shromažďovací prostředky pro specifické odpady ze zdravotnických zařízení, kdy kontejnery na shromažďování těchto odpadů slouží i k jejich přepravě do spaloven. Odpady jsou pak zneškodněny včetně tohoto obalu, jedná se tedy o shromažďovací prostředky na jedno použití.
43
Nádoby, kontejnery, pytle a obaly jsou různého provedení, nejčastěji kovové nebo plastové, různých tvarů, objemů a velikostí, pro jedno nebo více použití. Shromažďovací prostředky nebezpečných odpadů jsou zejména speciální nádoby, kontejnery, obaly jímky a nádrže. Sklady a skladovací prostory musí rovněž odpovídat příslušné stavební dokumentaci a vybudovány musí být za stejných podmínek jako každá jiná stavba. Podmínky pro vybudování a provoz skladů nebezpečných odpadů jsou dány s ohledem na požadavky zvláštních předpisů upravujících nakládání s nebezpečnými odpady. Jednotlivé skladovací prostory nebezpečných odpadů musí být vzájemně odděleny a utěsněny tak, aby bylo zabráněno míšení jednotlivých druhů a kategorií nebezpečných odpadů jejich nežádoucímu úniku do životního prostředí, znehodnocení, zneužití nebo odcizení.
a) b)
c) d)
e)
Sklady nebezpečných odpadů a skladovací prostředky nebezpečných odpadů musí: musí být suché, dobře větratelné s dostatečným osvětlením, zajistit, aby odpady v nich uložené byly vzájemně odděleny a utěsněny tak, aby bylo zabráněno mísení jednotlivých druhů odpadů a zabráněno jejich úniku do okolního prostoru, zabezpečit svým provedením , že nedojde k ohrožení zdraví člověka a žádné ze složek životního prostředí podle zvláštních předpisů, zabezpečit skladování jednotlivých druhů nebezpečných odpadů za stejných podmínek, jako skladování látek, výrobků a přípravků majících stejné nebezpečné vlastnosti. musí být vybaveny odpovídajícími prostředky pro poskytnutí první pomoci. Provoz skladu nebezpečných odpadů se řídí provozním řádem, ve kterém musí být uveden seznam skladovaných odpadů, způsob jejich skladování, maximální množství jednotlivých druhů skladovaných odpadů, způsob evidence,identifikační listy skladovaných odpadů, postup v případě havárie, zajištění bezpečnosti a hygieny práce. Nádrže na skladování kapalných nebezpečných odpadů
a) musí být zřízeny v provedení zaručujícím ochranu proti korozním vlastnostem skladovaných odpadů, b) musí být zřizovány v dvouplášťovém provedení s možností kontroly jejich těsnosti nebo v jednoplášťovém provedení v záchytné vaně, c) musí být opatřeny nápisy podle identifikačního listu, d) musí být vybaveny bezpečnostním zařízením, zejména ukazatelem stavu plnění, pojistným zařízením proti přeplnění, větracím zařízením a prostředky na zneškodnění v případě úniku odpadů.
44
Jsou-li nádrže na skladování kapalných nebezpečných odpadů instalovány v záchytných vanách, musí být objem záchytné vany nejméně takový, aby zachytil únik z největší nádrže. Povrch dna a stěn záchytné vany musí být nepropustný a odolný proti působení skladovaných látek. Záchytná vana nesmí být propojena s kanalizací. Sběr odpadu je souhrnné označení pro shromažďování odpadu k dalšímu nakládání s ním. Tato činnost obvykle předchází využívání, resp. zneškodňování odpadu. Výkupem odpadu se rozumí sběr odpadu prováděný za úplatu. Oddělený (separovaný) sběr odpadu je pak oddělené shromažďování a přeprava jednotlivých druhů odpadů, jednotlivých složek nebo látkových surovin odpadu s cílem jejich využití nebo zneškodnění. Problematika separovaného sběru tuhého komunálního odpadu z obcí bude probrána v kapitole o TKO. Ke sběru, výkupu či úpravě odpadu je třeba souhlasu příslušného orgánu státní správy k nakládání s nebezpečným odpadem, jestliže jsou sbírány, vykupovány či upravovány nebezpečné odpady. K výkupu je třeba vždy souhlas k podnikání. Právnická nebo fyzická osoba oprávněná ke sběru, výkupu či úpravě odpadu je povinna (§ 18 zák. č. 185/2001 Sb.): a) stanovovat a zveřejňovat druhy sbíraných odpadů a podmínky jejich sběru a výkupu, b) odebírat či vykupovat zveřejněné druhy sbíraných odpadů, c) plnit tytéž povinnosti jako původce, d) zasílat příslušnému orgánu státní správy doklad o evidenci odpadů Při provádění sběru a výkupu odpadů je povinnost oprávněných osob vést a uchovávat evidenci v rozsahu a s náležitostmi uvedenými v zákonu o odpadech a ve vyhlášce MŽP ČR č. 383/2001 Sb. Rovněž tak je povinnost vést evidenci osob , od kterých vykoupily odpady uvedené v seznamu ve vyhlášce MŽP. Jedná se o měď, bronz, mosaz, hliník, olovo, zinek, cín, směsi těchto kovů a kabely.
4 .3 Třídění odpadů Třídění odpadů je rozdělování odpadů podle druhů a kategorií, viz Katalog odpadů. Při třídění odpadů je také nutné respektovat třídící hlediska, tj. např. jaký druh odpadu a pro jaký účel využití se odpad třídí. Optimální způsob využití odpadu znamená třídění tohoto odpadu ještě před tím, než je tento odložen do sběrných nádob, tedy u původce. Takto lze získat velmi čisté druhotné suroviny, které lze daleko lépe následně využít ve zpracovatelském průmyslu, např. v papírnách, sklárnách, hutích, kompostárnách apod. Z odpadů lze vytřídit řadu složek tak, aby vyhovovaly následnému zpracování. V poslední době se prosazuje vytřídění škodlivých odpadů (drobné nebezpečné odpady) z komunálního odpadu produkovaného jak obcemi, tak ve službách, občanské vybavenosti a pod., jako jsou staré chemikálie, vyřazené léky, barvy, staré baterie, zářivky, elektronika, tlakové nádoby apod. Třídění odpadů průmyslovým způsobem na tzv. třídících linkách je samozřejmě věc daleko nákladnější než třídění odpadů přímo u původce a získané vytříděné odpady pro účely využití jako druhotných surovin jsou méně kvalitní. Ve vyspělých zemích se v poslední době od tohoto způsobu třídění odpadu postupně upouští. Důvodem je kromě
45
již uvedeného získání méně kvalitních odpadů jako druhotných surovin, také značné pořizovací náklady třídících linek, které neodpovídají výslednému efektu. Mnohdy záleží např. na způsobu sběru komunálních odpadů (sběr tzv. kuka vozy), komplexnosti zařízení na zneškodňování odpadů (skládka, sběrný dvůr, kompostárna, apod.). Třídící linky viz. Třídící linky separovaného sběru se v současné době jeví jako jedna z možností, které mají naději na budoucnost. Separovaný sběr není znehodnocovaný v takové míře ostatními složkami sběru odpadu, protože se jedná o jednodruhový sběr. Dalším přetříděním na třídící lince, se získá velmi kvalitní druhotná surovina s využitím v některých případech jako recyklovatelný odpad. Příkladem je obalové sklo a využití skleněných střepů zpět ve výrobě obalového skla. Dalším příkladem je třídění papíru, třídění plastů apod. V souladu s plány odpadového hospodářství a vývojem se začíná třídit i biologicky rozložitelný komunální odpad s určením jeho dalšího využití.
4. 4 Přeprava a doprava odpadů Přeprava a doprava odpadů se řídí příslušným ustanovením zákona o odpadech. Speciálně je upravena přeprava nebezpečných odpadů. Účastníci přepravy a dopravy nebezpečných odpadů jsou povinni zejména - vést evidenci o přepravovaných odpadech, - při přepravě využívat stanovených tras, - přepravu uskutečňovat v souladu s podmínkami o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR), mezinárodní železniční dopravě nebezpečného zboží (RID), lodní dopravě (ADN(R)- rýnská, platí i pro ČR), letecké dopravě (IATA DGR) a námořní dopravě (IMDG code). Současná právní úprava přepravy nebezpečných věcí, tedy i nebezpečných odpadů je dána zákonem o silniční dopravě č. 111/1994 Sb. Zákon o silniční dopravě definuje nebezpečnou věc jako látku a předmět, který může svými vlastnostmi ohrozit bezpečnost osob nebo složky životního prostředí. Tato formulace je tak široká, že zahrnuje jak výrobky, tak odpady. Ustanovení §§ 22-25 stanovují základní podmínky přepravy. Prováděcí vyhláška k tomuto zákonu č.187/1994 Sb., upřesňuje podmínky pro přepravu nebezpečných věcí, tedy i nebezpečných odpadů. Oběma těmito právními normami se stala "Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí ADR" . Svými technickými přílohami A + B vnitrostátním prováděcím předpisem pro tuto přepravní činnost je pak vyhláška ministerstva dopravy č.159/1997 Sb. Základní rozdělení nebezpečných věcí je provedeno do 9 tříd a několika podtříd. Toto rozdělení je platné mezinárodně. Uvedená právní úprava znamenala zpřísnění požadavků na balení a úpravu nebezpečných věcí, doprovodnou dokumentaci, odbornost řidičů, úpravy vozidel, včetně přezkušování jejich technického stavu, atd. tak, abychom se přizpůsobili evropskému standartu. K přepravě a dopravě nebezpečných odpadů na území České republiky není podle nového zákona o odpadech nutný souhlas příslušného krajského úřadu. Doprava odpadů je definována jako úmyslný pohyb dopravních prostředků s odpadem nebo činnost dopravních zařízení. Dopravcem odpadu je míněn provozovatel dopravy pro cizí potřebu, který je zároveň účastníkem přepravního vztahu. Přeprava odpadu je přemisťování odpadu jako výsledek dopravy. Přepravce odpadu je odesílatel a příjemce odpadu.
46
9Příjemce odpadu je právnická osoba nebo fyzická osoba, které je zásilka odpadu podle přepravní smlouvy určena.
4.5 Využití odpadů Využitím odpadů označujeme proces, ve kterém dochází k jejich zhodnocení. Odpady je možné využívat jako druhotné suroviny, nebo zdroje energie a to jak primární, tak sekundární. Pokud se jedná o využívání nebezpečných odpadů, je nutné si k této činnosti vyžádat souhlas krajského úřadu. Využití odpadů: a) druhotné suroviny b) zdroj energie c) kompostování
ad a) Jedním ze způsobů využívání odpadů jako druhotných surovin, tj. materiálového využití je jejich recyklace. V praxi se recyklace týká převážně: - kovových odpadů,kde tradičně je největší podíl recyklace železných a neželezných pilin, - papíru , který se získává jak průmyslovým tak tzv. lidovým sběrem. Dnes je tento způsob postupně nahrazován tzv. separovaným sběrem tuhého komunálního odpadu - plastů, ze separovaného sběru komunálních odpadů, sběrem např. obalů různých výrobků a polotovarů z oblasti služeb, průmyslu, zdravotnictví, ale také v rámci primární recyklace ve výrobě plastových výrobků. - pryže a pryžového odpadu, - skla, např. separovaný sběr - textilií a - stavebního odpadu ze stavební výroby, stavební a demoliční činnosti, výstavby a rekonstrukce vozovek - elektroodpadu a upotřebeného elektrozařízení Recyklace odpadů byla zařazena do kapitoly " Tuhý komunální odpad". ad b) Využitelnost odpadů jako energetického zdroje, tj. energetické využití: Využitelnost odpadů jako zdroje energie je závislá na několika technických, ale také ekonomických faktorech, z nichž mezi nejdůležitější patří: - obsah spalitelného podílu - obsah vody Hodnocením může být pak výhřevnost daného odpadů. Důvody pro využití odpadu jako zdroje energie a to jak primárního, tak sekundárního jsou: 47
- spalovací zařízení, jeho dostupnost, typ spalovací komory, způsob spalování, spalovací technologie,čištění spalin, - pravidelný přísun odpadů - ekonomika spalování - využití vyrobené energie Podmínky pro spalování odpadů jsou uvedeny ve vyhlášce č. 117/1997 Sb., v §§ 14 a 15, příl. č. 2, část 5.
ad c) Kompostování Kompostování je jedním ze způsobů zneškodňování odpadů biologickým procesem, avšak zároveň lze mluvit o využívání kompostovatelných odpadů pro výrobu kompostu. Dále viz. biologické metody zneškodňování odpadů.
48
5. NEBEZPEČNÉ ODPADY Nebezpečný odpad je odpad, který má jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č.2 zákona. Definice nebezpečných vlastností odpadů a kritéria hodnocení nebezpečných vlastností odpadů podle vyhl. č.376/2001 Sb. je následující. Odpad se hodnotí jako odpad nebezpečný, jestliže je překročeno alespoň jedno z následujících kritérií pro uvedené nebezpečné vlastnosti odpadů:
5.1 Nebezpečné vlastnosti odpadů H 1 – Výbušnost Tuto vlastnost mají odpady, které mohou explodovat působením vnějších tepelných podnětů nebo jsou citlivé k nárazu nebo ke tření nebo je u nich možno vyvolat reakce detonativního charakteru nebo v nich po zážehu probíhá rychlé výbuchové hoření. H 2 - Oxidační schopnost, Tuto vlastnost mají v souladu s výsledky předepsaných zkoušek: a) pevné odpady, které mohou způsobit požár nebo zvýšit riziko jeho vzniku, příjdouli do styku s hořlavým materiálem b) kapalné odpady c) odpady, které se stávají výbušnými po smíchání s hořlavými materiály d) odpady – organické peroxidy, které jsou hořlavé, dokonce i když nejsou v kontaktu s jiným hořlavým materiálem H 3 A – Vysoká hořlavost Tuto vlastnost mají v souladu s výsledky předepsaných zkoušek ve formě: a) kapalin s bodem vzplanutí nižším než 21o C b) pevných látek nebo kapalin, které se samostatně vznítí za krátkou dobu poté, co přijdou do kontaktu se vzduchem pokojové teploty ( cca 20o C) bez dodání vnější energie. Tyto odpady se označují též jako pyroforické. c) plynů ( stlačených nebo zkapalněných ), které jsou na vzduchu hořlavé za atmosférického tlaku. d) pevných odpadů, které lze snadno zapálit krátkodobým stykem se zdrojem zapálení a které po odstranění tohoto zdroje dále hoří plamenem nebo žhnutím e) pevných látek nebo kapalin, které při kontaktu s vodou nebo vodní vlhkostí uvolňují vysoce hořlavé plyny v nebezpečném množství.
49
H 3 B – Hořlavost Tuto nebezpečnou vlastnost mají v souladu s předepsanými výsledky odpady ve formě kapalin. H 4 Dráždivost Tuto vlastnost mají odpady, které obsahují dráždivé látky a přípravky a nejsou žíravé při krátkém, prodlouženém nebo opakovaném styku s pokožkou nebo sliznicí vyvolat její zanícení. H 5 – Škodlivost zdraví Tuto vlastnost mají odpady, které obsahují látky a přípravky škodlivé zdraví a mohou po vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží způsobit lehké poškození zdraví. H 6 – Toxicita Tuto vlastnost mají odpady, které obsahují toxické látky nebo přípravky ( včetně vysoce toxických látek nebo přípravků) a jejichž vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží může vést k vážnému, akutnímu nebo chronickému poškození zdraví, případně i smrti. H 7 – Karcinogenita Tuto vlastnost mají odpady, které obsahují karcinogenní látky nebo přípravky a mohou po vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží vést k onemocnění rakovinou nebo zvýšit četnost výskytu rakoviny. H 8 – Žíravost Tuto vlastnost mají odpady, které obsahují žíravé látky nebo přípravky a mohou při krátkém, prodlouženém nebo opakovaném styku s pokožkou nebo sliznicí vyvolat její poškození. H 9 – Infekčnost Jako nebezpečný odpad s nebezpečnou vlastností infekčnost se hodnotí odpady, které obsahují životaschopné mikroorganizmy nebo jejich toxiny a další infekční agens, s dostatečnou virulencí v koncentraci nebo množství, o nichž je známo nebo spolehlivě předpokládáno, že způsobují onemocnění člověka nebo jiných živých organizmů. H 10 – Teratogenita ( toxicita pro reprodukci ) Tuto vlastnost mají odpady, které obsahují teratogenní látky nebo přípravky ( toxické pro reprodukci ), které mohou po vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží vyvolat nebo zvýšit četnost výskytu nedědičných vrozených malformací nebo funkčních poškození. H 11 – Mutagenita
50
Tuto vlastnost mají odpady , které obsahují mutagenní látky nebo přípravky a mohou po vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží vyvolat vznik nebo zvýšit pravděpodobnost výskytu dědičných genetických vad. H 12 - Schopnost uvolňovat vysoce toxické nebo toxické plyny ve styku s vodou, vzduchem nebo kyselinami Tuto vlastnost mají odpady, které uvolňují ve styku s vodou nebo s kyselinami nebo se vzduchem více než 1 litr za hodinu a na 1kg vysoce toxického nebo toxického plynu.
H 13 – Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstraňování Tuto vlastnost mají odpady, které mohou jakýmkoliv způsobem uvolňovat nebo vést při nebo po svém odstranění ke vzniku škodlivých látek, které negativně působí na životní prostředí a uzdraví lidí. Jedná se o odpady, které uvolňují do vodného výluhu nebo do jakékoliv složky životního prostředí škodlivé látky v množství překračujícím dané limitní koncentrace. H 14 – Ekotoxicita Tuto nebezpečnou vlastnost mají odpady, které představují ne o mohou představovat akutní nebo pozdní nebezpečí pro jednu nebo více složek životního prostředí. Ve vyhlášce jsou osněž uvedeny metody hodnocení jednotlivých nebezpečných vlastností odpadů a náležitosti odběru vzorků Vyjmenované nebezpečné vlastnosti jsou vlastnosti, které uvádí zákon o odpadech. Mezi těmito vlastnostmi není vyjmenována ještě jedna velice nebezpečná vlastnost odpadů a tou je r a d i o a k t i v i t a. Tato vlastnost nebývá posuzována ze zákona o odpadech, protože celá problematika radioaktivních odpadů je řešena v souladu s atomovým zákonem. Pro nakládání s nebezpečnými odpady platí celá řada dalších zvláštních ustanovení.
5.2 Výskyt nebezpečných odpadů Obecně lze rozdělit výskyt nebezpečných odpadů do několika okruhů: I.Výrobní sféra - průmyslová výroba všeobecně - těžba nerostných surovin - zemědělská výroba - doprava II.Komunální sféra - služby a obchod - drobná podnikatelská činnost - oblast bydlení, rekreace, dopravy - zdravotnictví III.Staré zátěže - staré skládky, černé skládky - staré odkalovací a usazovací nádrže - staré provozy, kontaminované stavební konstrukce - kontaminovaná půda
51
Nebezpečné odpady se vyskytují ve všech uvedených sférách ve formě tuhé, kapalné i plynné. Na nebezpečné odpady se vztahují ustanovení jednotlivých zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech, dále vyhlášky MŽP ČR: - vyhláška č.381/2001Sb., Katalog odpadů, kde je uvedeno zařazení a kategorizace odpadů - vyhláška č.383/2001Sb., o podrobnostech nakládání s odpady - vyhláška č.376/2001Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů - vyhláška č. 382/2001 Sb., o nakládání s čistírenskými kaly - vyhláška č. 384/ nakládání s odpady obsahujícími PCB Legislativa odpadového hospodářství uvádí také složky, které mohou činit odpad nebezpečným ( příloha zákona o odpadech a příloha vyhl. č. 503/2004 Sb.) Paří sem např. sloučeniny těžkých kovů, kyselé roztoky a kyseliny, zásadité roztoky a zásady, polyhalogenované organické sloučeniny apod. Na nakládání s nebezpečnými odpady se vztahuje i zákon o chemických látkách. Nakládání s nebezpečnými odpady se prolíná i do ostatních legislativních norem týkajících se odpadů a odpadového hospodářství. Ve specifických případech se s nebezpečnými odpady rovněž nakládá podle zvláštních zákonů, viz ust. §1 odst.2 a 3, zák. č. 185/2001 Sb. Nakládání s nebezpečnými odpady se týká i obcí, které mají za povinnost zajistit sběr a shromažďování vytříděných složek nebezpečného odpadu vytříděného z komunálního odpadu vzniklého na území obce. K nakládání s nebezpečnými odpady kromě přepravy a dopravy je nutný souhlas příslušného správního orgánu. Vyhláškou MŽP č.376/2001 Sb., o podmínkách pověření, limitech a způsobu hodnocení nebezpečných vlastností odpadů a podrobnostech vydávání, odebírání a náležitostech osvědčení o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů jsou stanoveny podmínky posuzování a hodnocení nebezpečných vlastností odpadů (viz. kap. č.2 - Legislativa).
5.3 Odpady průmyslové Průmyslová výroba vytváří výrobky, odpady a meziprodukty. Vzniklé odpady se zpracovávají buď přímo vracením do výroby, nebo se vracejí do výroby po vytřídění, popřípadě se po vytřídění prodávají jako druhotné suroviny. Průmyslové odpady se pro další nakládání s nimi dále upravují některými specifickými metodami (viz dále). Tyto úpravy se obvykle provádějí ve specializovaných provozech a zařízeních: za podmínek daných legislativou ( vyhláška MŽP ČR č. 383/2001 Sb. ): - do formy využitelné v národním hospodářství, - fyzikálně, chemicky nebo biologicky se přepracovávají za vzniku energie či produktů dále využitelných, - netoxikují se za účelem jejich zneškodnění skládkováním, - stabilizují za stejným účelem Značné množství odpadů, především nebezpečných vzniká v chemickém průmyslu. Tyto odpady obsahují celou řadu toxických , reaktivních a hořlavých látek. Většina odpadů v chemickém průmyslu vzniká jako vedlejší produkty, objem těchto produktů lze změnit obvykle pouze změnou technologie. Toto se týká i jejich využití, tj. je nutné, aby byla zavedena příslušná
52
Základní typy nebezpečných odpadů z výrobní sféry: 1. odpady z důlní a povrchové těžby jako je dobývání uhlí, výroba briket, výroba koksu, dále dobývání ropy a zemního plynu, doprava, rafinace a zpracování ropy, skladování ropy a ropných produktů, 2. odpady z výroby elektrické a tepelné energie např. odpady ze spalovacích procesů a čištění spalin 3. odpady z chemických výrob organických látek (rafinérie ropy, petrochemie, koksárenství, plynárenství) a z aplikací jejich výrobků při výrobě speciálních látek jako jsou tenzidy a detergenty, organická barviva a pigmenty, léčiva, syntetická vlákna, pesticidy a jiné agrochemikálie, primární výroba plastů, výroba pryžových výrobků apod. 4. odpady z chemických anorganických výrob - odpady obsahující fluór a jeho sloučeniny, odpadní kyseliny a louhy a jejich výroba, výroba základních anorganických chemických látek, výroba průmyslových hnojiv, výroba zpracování chlóru, výroba azbestocementových výrobků, výroba výbušnin apod. 5. odpady z tepelného zpracování a výroby kovů, hutnictví železa, hutnictví neželezných kovů, metalurgie hliníku, olova, zinku, metalurgie neželezných kovů, výroba feroslitin, výroba elektrod, tepelné zpracování a vrchová úprava kovů obsahující kyanidy alkalických kovů bez obsahu Ba (cementační a nitrifikační soli) a s obsahem Ba (temperační soli), výroba baterií a suchých článků 6. polymerní odpady ze zpracování plastů, pryže a kaučuku 7. kovonosné odpady s obsahem Al, Cu, Pb, Zn, Cd a drahých kovů z jednotlivých fází výroby: a) výrobní odpady (strusky, stěry, odpadní kaly a vody, úlety) b) odpady ze zpracování kovů (obrusy, výseky, vyčerpané mořící a pokovovací lázně, oplachové vody, zmetkové polotovary a výrobky) c) amortizační odpady (elektronické přístroje a zařízení, akumulátory a kondenzátory, suché elektrochemické články, použité filmy a fotochemikálie, radiošrot, autovraky, atd.) 8. odpady z potravinářského průmyslu jako jsou výroba masa a masných výrobků, živočišné tuky, zpracování mléka a mléčné výrobky s nepřípustnými obsahy těžkých kovů a PCB, výroba rostlinných tuků a olejů 9. odpady z biotechnologických výrob (se zbytky antibiotik, znečištěné promývací směsi vody s alkoholem, acetonem a nízkochlorovanými uhlovodíky, destilační zbytky) 10. kaly z městských čistíren odpadních vod (patogenní mikroorganizmy, produkty rychlého biologického rozkladu, zvýšené obsahy těžkých kovů) 11. půdy a zeminy kontaminované ropnými produkty (při čerpání, dopravě a skladování, při provozu strojů a zařízení v průmyslu, zemědělství i veřejném životě) a dalšími škodlivými látkami (pesticidy, PCB, nedefinovatelné průsaky za starých nebo divokých skládek), odpady ze sanací 12. upotřebené mazací tuky a oleje při nekontrolovatelné likvidaci (nevhodné spalování, vylévání do kanalizace nebo přírodního prostředí)
53
13. odpady ze společenských výrob, např. výroba zábavné pyrotechniky, prskavek vánočních ozdob 14. odpady z výroby skla a keramiky a stavebních hmot jako je výroba vápna, cementu a sádry, keramická výroba, výroba a zpracování skla, 15. odpady ze zemědělství a lesnictví, tj. z rostlinné a živočišné výroby, výroba krmiv, odpady z lesnictví a těžby dřeva 16. odpady z demontáže vojenské zbrojní techniky 17. odpady z jiných výrob a provozů V příloze č. 5 Vyhlášky č. 381/2001 Sb. “Katalog odpadů” je uveden seznam nebezpečných odpadů podléhajících zpřísněnému režimu.Patří sem např. soli a roztoky s obsahem kyanidů, kyanidové odpady s obsahem těžkých kovů nebo jejich obsahu, oleje a kapaliny s obsahem PCB a PCT, chlorfluoruhlovodíky a zařízení s obsahem těchto sloučenin. V zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech je v příloze č. 5 uveden seznam složek, které podle tohoto zákona činí odpad nebezpečným ( kód C 1 – C 51 ).
5.4 Odpady z těžby nerostných surovin Odpady z těžby nerostných surovin se sice nepovažují za odpady, ve smyslu zákona o odpadech ( viz horní zákon ), nicméně zde odpady nebezpečné a vůči životnímu prostředí škodlivé vyskytují. Jedná se zejména o odpady z těžby, zpracování a dopravy rud, zejména pak rud uranových a thoriových. Dále odpady z těžby nerudných rud a uhlí. Rovněž tak se zde vyskytují nebezpečné odpady z provozu těžebních a úpravárenských zařízení.
5. 5 Nebezpečné odpady z komunální sféry 5.5.1 Odpady ze zdravotnických zařízení a odpady z veterinární péče Odpady ve zdravotnictví a veterinární péče tvoří nezanedbatelnou součástí zdravotnické péče a veterinární péče, při které vznikají. Zdravotnické odpady lze rozdělit různým způsobem, podle toho jaká kritéria si zvolíme. Odpadů ve zdravotnictví vzniká značné množství a co do skladby je velice různorodé. Značná část odpadů, pokud jde o jednotlivé druhy vzniká i v jiných odvětvích či při jiné lidské činnosti. Odpady ze zdravotnictví a z veterinární péče jsou podle Katalogu odpadů zařazeny do skupiny 18, pro odpady ze zdravotnických zařízení je určena podskupina 18 01 a pro odpady z veterinární péče podskupina 18 02. Jedna vlastnost však odpady ze zdravotnictví odlišuje od jiných odpadů a to je jejich infekčnost, která tyto odpady jednoznačně řadí do kategorie odpadů nebezpečných. Zneškodňování odpadů vznikajících ve zdravotnictví a zdravotnických zařízeních, z veterinárních klinik, ambulancí a péče musí samozřejmě být realizováno v souladu s platnou legislativou v odpadovém hospodářství a rovněž tak v souladu s legislativou související. Až dosud platilo a platí pravidlo (podložené zákonem), že odpady specifické pro zdravotnická zařízení se zneškodňují spalováním. Pro odpady veterinární platí jejich odstraňování v kafilériích nebo asanačních zařízeních ( ústavech ). 54
-
Podle původu lze odpady ze zdravotnictví rozdělit do několika skupin: nemocniční z ambulantních lékařských praxí z léčebných ústavů z lázeňské péče z laboratoří z lékárenské služby z lékařského výzkumu z pomocných provozů z administrativy Veterinární odpady lze rozdělit obdobně: - z veterinárních klinik a ambulancí - z veterinární péče - ze speciálních zařízení ( např. zoologické zahrady a zařízení ) - z veterinárního výzkumu
Odpady, které ve zdravotnictví a veterinární péči vznikají , jsou si kromě odpadů z pomocných provozů a z administrativy svým charakterem velmi podobné. Mohou se lišit např. mírou možné infekční kontaminace, procentem odpadů biologického původu, různou hmotností a také odlišnými problémy při nakládání s nimi. Při nakládání s odpady se zdravotnických zařízeních a veterinární péče je nezbytné dodržovat podmínky ochrany zdraví dalšími vyhláškami Ministerstva zdravotnictví ČR, týkající se provozu zdravotnických zařízeních. Tato ustanovení, především při ochraně před přenosnými onemocněními, jsou závazná i pro firmy, které nakládají s infekčním odpadem.
Nemocniční odpady Nemocniční odpady lze také charakterizovat jako heterogenní směs běžných odpadů, odpadů a chemikálií z laboratoří, farmaceutické odpady a patologické odpady. Všechny tyto odpady mohou obsahovat potenciálně infekční odpady. Odpady spalované v nemocničních spalovnách mohou v některých případech obsahovat odpady nebezpečné nebo odpady s nízkou hladinou radioaktivity. Běžné nemocniční odpady jsou odpady podobné tuhým komunálním odpadům z bydlení, služeb, technických vybavení, apod., včetně umělých hmot, papíru, rostlinného odpadu, zbytky potravin, obaly plechové i umělohmotné. Chemikálie z laboratoří včetně farmaceutických zahrnují alkoholy, dezinfekční prostředky, ale také těžké kovy, jako je např. rtuť. Do infekčních odpadů se zahrnují veškeré odpady, které souvisejí s léčením pacientů umístěných v izolačních zařízeních, kultury a kmeny infekčních materiálů a a krevní produkty, patologické odpady, biologických substrátů, lidská krev kontaminované ostré předměty, kontaminovaná uhynulá zvířata, části těl a orgánů a odpady z ustájení zvířat a z klecí.
55
Příklady infekčních odpadů, které je nutné balit do uzavřených nádob nebo kontejnerů, i když tyto odpady nemusí být vždy infekční, resp. mohou obsahovat i nekontaminované odpady z běžného provozu, jsou uvedeny v následující tabulce:
tab č.1 Příklady infekčních odpadů Druh odpadu Příklad výskytu, původu Odpady z izolace
- odpady od pacientů umístěných v izolaci - odpady z ordinací a středisek, která slouží ke kontrole pacientů s podezřením na nákazu, směřující k hospitalizaci a umístění v izolaci Kultury a kmeny infekčních - vzorky z laboratoří včetně materiálů a biologických laboratoří patologie substrátů - kultury a kmeny infekčních materiálů z klinických, výzkumných a průmyslových laboratoří, upotřebené kultivační misky s kulturami a přepravky, naočkované a smíchané kultury - odpady z přípravy a produkce biologických materiálů nepotřebné živé a oslabené vakcíny Krev ( lidská) a krevní - odpady krve, séra, plasmy,produkty krevních produktů Patologické odpady - tkáně, orgány, části těla, krev a tělní tekutiny odstraněné během chirurgických zákroků, pitvy nebo biopsie Kontaminované ostré - kontaminované injekční jehly,předměty infúzní jehly, skalpely, ipety, skleněné střepy Kontaminovaná uhynulá zvířata - kontaminovaná uhynulá zvířata,části těl a odpady z klecí a části těl a odpady z klecí a ustájení zvířat ustájení zvířat vystavených působení patogenních mikroorganizmů Pro nakládání s odpady ze zdravotnických zařízení vydalo Ministerstvo zdravotnictví metodické doporučení.
5.5.2 Nebezpečné odpady z komunálního odpadu V komunálním odpadu se vyskytují nebezpečné odpady v daleko menší míře než v průmyslové sféře, nicméně nejsou o nic menší hrozbou pro poškození životního prostředí. Základní typy nebezpečných odpadů, které se mohou v komunálních odpadech vyskytovat: 1. odpady z drobných výrob odpovídající svým charakterem odpadům z výrobní sféry 2. odpady s obsahem těžkých kovů (použité galvanické články a suché baterie, použité výbojky a zářivky, rozbité rtuťové teploměry) 3. předměty a obaly z chlórovaných plastů, znečištěné zbytky původního obalu 4. zbytky syntetických barev, ředidel a rozpouštědel 56
5. odpady z provozu osobních automobilů (vyjeté oleje a znečištěné olejové filtry, vyčerpané nemrznoucí náplně a brzdové kapaliny, poškozené olověné akumulátory včetně elektrolytu) 6. nepoužité a staré léky 7. odpady ze zdravotnických zařízení s obsahem choroboplodných zárodků 8. zbytky agrochemikálií z drobného prodeje včetně obalů po nich 9. stará a poškozená chladící technika (ledničky a mrazničky s náplní fluorových sloučenin) 10. nepotřebná a stará spotřební elektronika 11. podíly z třídění tuhého komunálního odpadu, mající charakter nebezpečných odpadů 12. uhynulá drobná domácí zvířata Podle Katalogu odpadů lze nebezpečné odpady , které se v komunálním odpadu vyskytují zařadit následovně: Kód Název 20 01 09 olej a/nebo tuk 20 01 12 barva, lepidlo, pryskyřice 20 01 13 rozpouštědlo 20 01 14 kyselina 20 01 15 hydroxid 20 01 16 detergenty, odmašťovací přípravky 20 01 17 fotochemikálie 20 01 18 léky 20 01 19 pesticidy 20 01 20 galvanický článek elektrický suchý a/nebo mokrý 20 01 21 zářivka a/nebo ostatní odpad s obsahem rtuti 20 01 23 zařízení s obsahem chlórfluoruhlovodíků Pro sběr a shromažďování nebezpečných odpadů z komunální sféry se v řadě míst budují tzv. sběrné dvory., kde se odpady oddělené shromažďují po určitou omezenou dobu, než se odpad předá přepravci, nebo zpracovateli daného druhu odpadu. Sběrné dvory slouží ke shromažďování nebezpečných odpadů od fyzických osob a drobných producentů v obci. Kromě těchto stacionárních míst slouží ke sběru a svozu nebezpečných odpadů také mobilní jednotky, které musí být vybaveny příslušným zařízením a také detoxikačním zařízením a pomůckami první pomoci. V České republice je odděleně prováděn sběr starých léků, jejich shromažďováním byly pověřeny lékárny.
5.6 Nebezpečné odpady ze sanací starých zátěží Sanace starých zátěží ( viz kapitola Sanace) se provádí převážně u průmyslových podniků, kde probíhala výroba za současného poškozování životního prostředí a to ve všech jeho složkách. Jedná se především o ropné kontaminace zemin, podzemních i povrchových vod
57
– to nejčastěji, stavebních konstrukcí i vyřazených výrobních zařízení. Dále jsou kontaminovány jednotlivé složky životního prostředí těžkými kovy a solemi těžkých kovů.
5.7 Úprava nebezpečných odpadů Nebezpečné odpady se upravují tak, aby změnou jejich fyzikálních, chemických a biologických vlastností se umožnila nebo usnadnila jejich přeprava, využití nebo zneškodnění. Jednou z těchto metod je solidifikace. Solidifikace nebo také zpevňování odpadu je fyzikální a chemický proces, který probíhá po smísení reagentů a sorbentů s odpadem za vzniku tuhého stabilizovaného produktu. Úpravy odpadů obecně jsou již zmíněny v předchozí kapitole. Úpravy nebezpečných odpadů se provádějí ještě před vlastní solidifikací. Obvykle se pro úpravu odpadů v této fázi používá odpařování, odstraňování specifických složek, usazování, filtrace, zahušťování, spalování. Úprava složení odpadů zahrnuje i třídění odpadů, tj. oddělení jednotlivých složek odpadu, zejména oddělení (separaci) nebezpečných složek komunálního odpadu. Jiné úprava odpadů, které nejsou zahrnuty do výše uvedených úprav , představují např. balení, včetně jejich umístění do speciálních kontejnérů ( specifické odpady ze zdravotnických zařízení, kapalné odpady apod.). Metody úpravy odpadů lze rozdělit do několika skupin, podle použitého postupu: 1. Převedení nebezpečné složky odpadu do málo rozpustné formy. Tato úprava je významná u odpadu s obsahem těžkých kovů, popř. jiných anorganických sloučenin. Těžké kovy lze v alkalickém prostředí vysrážet na málo rozpustné hydroxidy. Výhodnější je použití specifických srážedel, která poskytují produkty s velmi malým součinem rozpustnosti. 2. Odstranění vody a rozpouštědel z odpadu. Tento způsob úpravy odpadů zahrnuje celou škálu různých odpadů pro které je nutné volit vhodné zařízení a metodu. Jedná se např. o různá sušící zařízení jako jsou bubnové nebo válcové sušičky, rozstřikovací nebo fluidní sušičky. Dále různé odvodˇonací mechanizmy např. pro čistírenské kaly a pod. 3. Odstranění nejnebezpečnější složky odpadu. Může se jednat o velmi specifické úpravy odpadů, např. s obsahem kyanidů, organických látek, které brání hydrataci cementu ( cukry, organické kyseliny apod.). Tak jako u předchozích metod úpravy odpadu, je i zde nutná velmi dobrá znalost složení upravovaného odpadu. 4. Převedení pastovitých, kapalných a prachových nebezpečných odpadů do granulované formy usnadňující následnou solidifikaci, tzn. Lepší mísení s obalovou hmotou. Jedná se zejména o granulaci, peletizaci, hrudkování, tabletaci nebo briketaci. 5. Jiné speciální úpravy, které vycházejí z různých technologií , především chemického průmyslu a lze je použít individuálně pro daný druh nebezpečného odpadu. Všechny uvedené možnosti úprav nebezpečných odpadů mají různou technickou, provozní i finanční náročnost a proto je nutné vždy uvažovat při volbě metody komplexně.
58
Solidifikační metody jsou účinné vždy specificky na určitý typ odpadu, předem upraveného. Pokud se nejedná o průmyslový odpad z určité specifické technologie, kdy se jedná o jednodruhový odpad, vyžadují tyto metody bezpodmínečné třídění nebezpečných odpadů. Solidifikační metody by měly být jednoduché a univerzální. Pro solidifikaci se využívají následující odzkoušené postupy: 1. cementace 2. bitumenace 3. vitrifikace 4. fixace do jiných vhodných materiálů Cementace je postup, při kterém odpad nebo vodná suspenze kalů nebo zahuštěného koncentrátu z odparek za případného přídavku písku a retardačních činidel mísí ve vhodném poměru s cementem. Cementace je vhodná především pro anorganické materiály jako je popílek ze spalovacích procesů , odvodněné kaly z čistíren, zbytků z odpařování nadbilančních vod, atd. Provádí se za normálních teplot s použitím běžných typů zařízení. Bitumenace vyžaduje předchozí odvodnění zpracovávaných odpadů ve filmových rotorových odparkách, ve kterých se odpaří nadbytečná voda a odpad se přímo promíchá s bitumenem. Pro suché odpady je možné použít míchacích reaktorů. Bitumenace je vhodná především pro fixaci kalů a kapalných koncentrátů. Provádí se za zvýšení teplot a její produkt je velmi resistentní vůči vyluhování vodou. Bitumenace je v podstatě zpevňování odpadů v tuhnoucí tavenině, kdy touto taveninou jsou bitumenové živce ( asfalty). Tato metoda se může aplikovat také za použití kamenouhelných dehtů nebo síry. Důležité je, aby volbě vhodné matrice byla vůči odpadu inertní, tj., aby nereagovala s odpadem. Oproti cementaci mají produkty zpevňování v tuhnoucích taveninách mnohem větší hydrolitickou odolnost a není spotřeba obalu tak velká jako u cementace. Hydrolytická odolnost má pak vliv na stanovení třídy vyluhovatelnosti odpadu s ohledem např. na jeho uložení na skládku. Vitrifikací se vytváří odpad se sklotvornými látkami např. s odpadovým sklem - frita. Vitrifikace se dá použít i pro spalování organických materiálů za vzniku inertního skla. Při vitrifikaci popílku při 1200st. C lze po kondenzaci par chlazených vzduchem získat koncentrát obsahující Zn, Pb, Cu, Ag, Cd. Fixace s použitím sádry odpadající z absorpčních věží odsiřování spalin nebo s použitím odpadních termoplastů. V těchto případech jde jen o snížení loužitelnosti odpadu v podmínkách trvalého uložení.
5.8 Doprava a přeprava nebezpečných odpadů 5.8.1Silniční přeprava Přeprava nebezpečných odpadů se řídí jak zákonem o odpadech, tak silničním zákonem. O přepravě nebezpečných odpadů je nutné vést evidenci na předepsaném tiskopisu, po předem stanovených trasách.
59
Současná právní úprava přepravy nebezpečných věcí a tedy i odpadů je dána zákonem o silniční dopravě č. 111/1994 Sb., ( silniční zákon), ve znění zákona č. 150/2002 Sb., kde se stanovují základní podmínky pro tyto přepravy. Prováděcí vyhláška č. 187/1994 Sb., upřesňuje podmínky pro přepravu nebezpečných věcí i nebezpečných odpadů. Podkladem pro uvedené právní normy se stala „Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí ADR“, která má v ČR právní formu ve vyhl.č. 159/1997 Sb. Tato právní norma výrazným způsobem zpřísnila požadavky na balení a úpravy nebezpečných věcí, doprovodnou dokumentaci, odbornost řidičů, úpravy vozidel, včetně jejich přezkušování technického stavu tak, abychom splňovali evropské podmínky přepravy nebezpečných odpadů. Kromě všeobecných ustanovení, klasifikace a vyjmenování nebezpečných věcí obsahuje norma: -
ustanovení o používání obalů a cisteren, předpisy pro odeslání nebezpečných věcí, požadavky na konstrukci obalů, podmínky přepravy, nakládky a manipulace požadavky na osádky vozidel požadavky na konstrukci a schvalování vozidel
Základní rozdělení nebezpečných věcí do 9 tříd a podtřídy – klasifikace nebezpečných látek je platné již celou řadu let a liší se od zařazení nebezpečných odpadů podle legislativy odpadového hospodářství. Podle přílohy A normy ADR je třídění nebezpečných věcí nebo nebezpečných odpadů do příslušných tříd a podtříd následující: 1
Výbušné látky a předměty
2
Plyny
3
Hořlavé kapaliny
4.1 Tuhé hořlavé látky 4.2 Samozápalné látky 4.3 Látky, které při styku s vodou vyvíjejí hořlavé plyny 5.1 Látky podporující hoření 5.2 Organické peroxidy 6.1 Jedovaté látky 6.2 Infekční látky 7
Radioaktivní látky
8
Žíravé látky
9
Jiné nebezpečné látky a předměty
60
Každé třídě jsou nebezpečné věci ještě zařazeny pod určité číslice, které určují danou vlastnost a ke každé číslici je přiřazeno písmeno a, b nebo c, které určují míru nebezpečnosti. Kromě číselné klasifikace a zařazení odpadů se při tvorbě kódu používají ještě písmena s tímto významem, takže se následovně označují látky: A - dusivé F - hořlavé D - výbušné látky znecitlivěné SR - látky samovolně se rozkládající W - látky, které při styku s vodou vyvíjejí hořlavé plyny O - podporující hoření P - organický peroxid T - jedovaté I - infekční C - žíravé M - látky, které během přepravy mohou vytvořit nebezpečí, ( které nespadá pod pojem tříd 1 – 8) pokračování
5.9 Hodnocení nebezpečných vlastností odpadů Seznam nebezpečných vlastností odpadů je přílohou zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, jejich hodnocení, podmínky a limity k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů jsou uvedeny ve vyhlášce MŽP ČR č. 376/2001 Sb., zejména pak v příloze č.1. Hodnocení nebezpečných vlastností odpadů provádí pověřená právnická nebo fyzická osoba. Pověřená osoby pak vydává osvědčení o nebezpečných vlastnostech odpadu. Součástí hodnocení nebezpečných vlastností odpadů je odběr vzorků, který se provádí standardními metodami, stanovenými v technických normách tak, aby byl získán reprezentativní vzorek posuzovaného odpadu. Způsob hodnocení nebezpečných vlastností odpadů se provádí: porovnáním limitů jejich ukazatelů nebo využitím kritérií hodnocení nebezpečných vlastností se skutečnými vlastnostmi hodnoceného odpadu, na základě informací získaných z předložených podkladů , postupy podle platných technických norem. Zkoušky se provádějí v laboratořích a odborných pracovištích akreditovaných v rámci akreditačního systému České republiky.
61
6. KOMUNÁLNÍ ODPAD Problematika komunálních odpadů a nakládání s nimi je svým charakterem specifickou oblastí odpadového hospodářství a zasahuje především do hospodaření obcí. Komunální odpad je odlišný svými fyzikálními i chemickými vlastnostmi, složením i místem vzniku od odpadů vznikajících v jiných oblastech činností.
6.1 Výskyt komunálního odpadu Podle současného zákona o odpadech je komunálním odpadem veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob a který je uveden jako komunální odpad v prováděcím právním předpisu s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob, nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Prováděcím právním předpisem je vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/ 2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů. Za původce odpadů se podle zákona nepovažují fyzické osoby , při jejichž činnosti odpady vznikají, ale sama obec, na jejímž území vznikají. Obec se stává původcem odpadů v okamžiku, kdy fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném a současně se obec stává i vlastníkem odpadů ( viz dále ). Komunální odpad tvoří z celkového množství odpadu včetně skrývek z povrchové těžby uhlí, jen asi 0,8 % (4 mil.tun ročně). Svým složením je však neméně závažným, než ostatní odpady. Setkáváme se s ním přímo na každém kroku našeho života, především v domácnosti. V průměru na každého obyvatele ČR připadá asi 260 kg komunálního odpadu ročně, ve větších městech je tato hodnota větší a dosahuje 350 - 450 kg se stále stoupající tendencí. Pokud pomineme odpady z těžby uhlí a nerostných surovin, pak objem produkce komunálních odpadů se pohybuje kolem 10 %. Komunální odpad ze sídel je tedy odpad vznikající v domácnostech, to je tzv. tuhý domovní odpad a v ostatních provozech města či sídla. Ze 70% svého výskytu je organizovaně a pravidelně svážen k dalšímu využití a zneškodnění. V České republice se nesleduje odděleně domovní odpad a komunální odpad. V některých zemích je tento odpad oddělován a statisticky vyhodnocován.Objem i obsah komunálního odpadu jsou veličiny proměnné a souvisejí např. i s momentální hospodářskou situací. Hospodářská recese se projevuje snížením produkce komunálního odpadu. Pokud jde o složení komunálního odpadu, v době recese se rapidně snižuje obsah organického, biologicky rozložitelného podílu.
6.2 Rozdělení komunálního odpadu podle původu Členění tuhého komunálního odpadu podle funkčních složek sídla: z bydlení- domovní odpad z občanského vybavení ze zeleně a rekreace z místního průmyslu služeb z technického vybavení z ostatních provozů sídla z dopravy
62
Tuhý domovní odpad Tuhý domovní odpad jako součást tuhého komunálního odpadu je nehomogenní směs mnoha látek a věcí, které již ztratily svou původní hodnotu. Tuhý domovní odpad co do objemu je větším problémem na sídlištích velkých měst než v menších sídelních lokalitách. V domovním odpadu se vyskytuje celá škála odpadů, které vznikají různou činností viz. kap. Nebezpečné odpady.
6.3 Složení komunálního odpadu Průměrné procentuální a hmotnostní zastoupení látkových skupin domovního odpadu z centrálně vytápěné zástavby, hodnoty jsou uvedené v kg na jednoho obyvatele a rok v následující tabulce:
tab č. 2 Složení tuhého komunálního odpadu Praha
průměr
1987
1991
1995
papír, lepenka
35,4 kg
13,6 %
20,0 %
40,0%
plasty
18,2 kg
7,0 %
7,0 %
3,0%
textil, guma,kůže
13,5 kg
5,2 %
2,0%
dřevo
2,0 kg
0,8 %
2,0%
běžný kuchyňský odpad
26,5 kg
10,4 %
15,0 %
kovy
17,9 kg
6,9 %
1,0 %
9,0%
sklo
22,9 kg
8,8 %
8,0 %
8,0%
ostatní odpad
123,6 kg
47,3 %
260,0 kg
100,0 %
tuhý domovní odpad celkem
Nárůst v letech 1991 a 1995 je vztažen na celkový tuhý komunální odpad 450kg/obyv./rok. tab č.3 Odhad vývoje množství a skladby domovního odpadu v ČR do roku 2005 Látková skupina
Průměrný výskyt 1996 %hmnotnstně kg/obyv. a rok
Roční nárůst %
Prognóza 2005 %hmotnostně kg/obyv. a rok
Papír, karton Plasty
7,0 3,8
19,1 10,3
8,5 6,0
13,3 5,8
39,8 17,4
Sklo Železné kovy
5,4 2,3
14,6 6,3
2,0 5,0
5,7 3,3
17,1 9,8
63
Ostatní kovy Bioodpad Textil Dřevo
0,7 10,4 2,5 0,3
1,8 28,1 6,8 0,9
6,0 2,5 3,0 2,0
1,0 11,7 3,0 0,4
2,9 35,1 8,9 1,1
Minerální odpad
3,5
9,4
-2,0
2,5
7,6
Zbytek organický
27,9
76,0
1,0
27,4
82,3
Zbytek minerální Nebezpečný odpad
35,8
97,5
-2,2
25,4
76,4
0,4
1,2
2,0
0,5
1,4
Celkem
100,0
272,0
1,1
100,0
299,8
Do komunální sféry odpadů patří odpady získané odděleným sběrem, odpad z údržby zeleně v zahrádkách a parcích, ostatní odpad z obcí, ale také např. autovraky.
6.4 Využívání a odstraňování komunálního odpadu Využívání tuhého komunálního odpadu je v nové legislativě jako povinnost ustanoveno daleko striktněji než v původním zákonu o odpadech. V tomto případě se jedná zejména o obce, které jsou původcem komunálního odpad a mají za povinnost komunální odpad třídit. V praxi se tato skutečnost realizuje tzv. separovaným sběrem vybraných komodit, jako jsou obaly ( převážně sklo, plasty, kov) a papír, popř. textil. Dále jsou shromažďovány odděleně nebezpečné složky komunálního odpadu, formou např. sběrných dvorů , nebo formou mobilního termínovaného sběru, popřípadě kombinací obou. Kromě toho jsou ze zákona vymezeny odpady, které nesmějí být zneškodněny uložením na skládce. Patří sem např. vytříděné využitelné odpady (sběrový papír, textilní materiály, pneumatiky a jejich odřezky, kompostovatelné odpady). V posledních letech v souvislosti s Plánem odpadového hospodářství České republiky a následně krajskými plány a plány původců je pozornost věnována biologicky rozložitelnému komunálnímu odpadu, tzv. BRKO. Tento odpad se v některých obcích , zatím většinou formou experimentu, začíná vyčleňovat z komunálního odpadu a sbírat formou separovaného sběru, jako další komodita. Jeho využití je pak formou kompostování, nebo zplyňováním v bioplynových stanicích. Existují různé způsoby, jak odpady využívat a odstraňovat. Opět je nutno brát v úvahu dva vzájemně se prolínající aspekty - ekonomické a ekologické. To znamená maximálně využít energetické a surovinové hodnoty odpadů tak, aby docházelo k minimálnímu narušení životního prostředí. Není vhodné zvolit jediný způsob, jednu technologii. Neexistuje univerzální zařízení. Pro nakládání s komunálními odpady platí několik obecně platných zásad : 1. Předcházení vzniku odpadu - administrativní a ekonomické nástroje v oblasti výroby, dovozu a spotřeby obalů a obalových prostředků a nakládání s nimi, včetně odstraňování a využívání - omezení výroby ekologicky nepříznivých výrobků - péče o výrobek po celou dobu jeho životnosti ( LCA cyklus ) - výchova občanů
64
2. Oddělené shromažďování a sběr odpadu u zdroje jeho vzniku separovaný sběr plastů, papíru, biologicky rozložitelného odpadu, vytříděných nebezpečných odpadů, obalů a zbytkového komunálního odpadu 3. Úprava a využívání vytříděných složek komunálních odpadů, získaných separovaným sběrem - materiálové využití v rámci druhotných surovin - energetické využití především biologicky rozložitelných složek odpadu, nebo pro přímé spalování, popřípadě spoluspalování, jako obnovitelný zdroj energie 4. Skládkování nevyužitelných zbytků komunálních odpadů V zahraničí a postupně i u nás se prosazuje tzv. integrovaný systém nakládání s odpady. Jde o účelovou kombinaci shromažďování, třídění, překládání, využívání a zneškodňování odpadů ve vhodné oblasti- územním celku. K tomu je vhodné zpracovat oblastní koncepce nakládání s komunálním odpadem, které respektují všechny územní, technické, ekologické a společenské podmínky dané oblasti. Základní technologické postupy nakládání s komunálními odpady: - třídění - komplexní zpracování - spalování - kompostování - skládkování Vedle těchto postupů existují ještě další technologie,které zde nejsou uvedeny pro svou specifičnost, to ale neznamená,že nemohou být i v našich podmínkách provozovány. 6.4.1 Sběr a shromažďování tuhého komunálního odpadu Sběr odpadu je souhrnné označení pro shromažďování odpadu k dalšímu nakládání s ním. Tato činnost obvykle předchází využívání, příp. zneškodňování odpadu. Metody sběru a shromažďování komunálního odpadu lze rozdělit podle: technického vybavení ( typu nádob ). Tyto metody lze rozdělit na nádobový sběr, jehož podstatou je vícenásobné použití sběrných nádob. Volba metody, typu a velikosti nádob záleží na podmínkách sběrné oblasti a charakteru sbíraného odpadu nebo jeho složek. Nejčastěji užívaným typem sběrných nádob v ČR jsou: - pro směsný domovní odpad - kovové a plastové nádoby o objemu 70, 110, 240 a 1100 litrů - pro využitelné složky komunálního odpadu - kovové a plastové nebo sklolaminátové nádoby o objemu 120, 240, 1100, 1300, 1500, 2000 a 2500 litrů, - pro nebezpečné složky komunálního odpadu - kovové nebo plastové nádoby objemů 30, 60, 110 i více litrů, opatřené atestem, - pro objemný odpad - odpadové přepravníky ( kontejnery) v různém provedení, jako odstavovací, navalovací nebo nákluzné, kryté nebo otevřené, s nakládkou natahovacím zařízením na středový hák, řetězy nebo lana, slisovacím zařízením a pod. A objemech od 3 do 12 m3. Nádoby pro separovaný sběr druhů odpadu jsou barevně rozlišeny: - modré na papír
65
-
bílé na bílé sklo zelené na barevné sklo žluté na plasty hnědé na odpad biologického původu šedé nebo černé na směsný odpad.
Pro nádobový sběr do pojízdných kontejnérů byly vydány následující normy: ČSN ISO 830 : Kontejnéry. Terminologie. ČSN EN 840- 1 : Pojízdné kontejnéry na odpady – Část 1: Kontejnéry se dvěma koly a objemu od 80 l do 390 l pro hřebenové vyprazdňovaní zařízení. Rozměry a provedení – Část 2 : Kontejnéry se čtyřmi koly a objemu od 500 l do 1 200 l s výklopným víkem ( výklopnými víky) pro čepové a/nebo hřebenové vyprazdňovaní zařízení. Rozměry a provedení. – Část 3 : Kontejnéry se čtyřmi koly a objemu od 770 l do 1 300 l s výsuvným víkem ( výsuvnými víky ) pro čepové a/nebo hřebenové vyprazdňovací zařízení. Rozměry a provedení. – Část 4: Kontejnéry se čtyřmi koly a objemu od 750 l do 1700 l s výklopným víkem ( výklopnými víky ) pro široké čepové vyprazdňovaní zařízení nebo závěsné vyprazdňovaní zařízení ozn. BG a / nebo široké hřebenové vyprazdňovaní zařízení. Rozměry a provedení. – Část 5: Požadavky na provedení a zkušební postupy. – Část 6 : Požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví. pytlový sběr je alternativou nádobového sběru, vhodnou k separovanému sběru využitelných složek a ke sběru směsného komunálního odpadu. Je vhodný při občasném výskytu odpadů ( např. při úklidu veřejných prostranství po zvláštních příležitostech, při úklidu ploch zeleně a pod.). Používány jsou pytle plastové, papírové nebo jutové o objemu od 40 do 120 litrů. podle dostupnosti sběrného místa Podle dostupnosti sběrného místa od místa vzniku odpadu se sběr odpadu člení na: - donáškový sběr, při kterém musí fyzické osoby odpady donést ( dovézt) na určené sběrné místo, které je obvykle ve vzdálenosti 100 - 150 m od obytného objektu. Donáškový sběr je vhodný pro separovaný sběr papíru, skla, plastů a nebezpečných odpadů v městské i ve venkovské zástavbě, v zástavbě rodinných domů. Donáškovým sběrem je i odkládání objemného odpadu do velkoobjemových kontejnerů. Jinou formou donáškového sběru i sběr odpadů, zejména nebezpečných ve sběrných dvorech. Rovněž tak může být donáškovým sběrem pytlový sběr. Sběrné dvory - jejich síť je závislá na hustotě obyvatel a v praxi se osvědčila kombinace s donáškovým sběrem do velkoobjemových kontejnerů, umístěných na určených místech. - odvozový sběr je takový sběr, při kterém nemusí fyzické osoby donášet odpad na vzdálenost větší než 30 - 50 m. Tento způsob sběru je výhodný a osvědčený a je spojován s nádobovým sběrem odpadu. Velikost sběrných nádob se pak řídí koncentrací obyvatel v daném místě a četností svozových dnů. 66
podle organizace sběru Z hlediska organizace sběru se separovaný ( oddělený ) sběr aplikuje metodou: - stacionárního sběru, který je založen na donášce odpadu na stálá sběrná místa. Stacionární sběr je možné aplikovat ve spojení jak se sběrem směsného komunálního odpadu, tak se separovaným sběrem využitelných složek ( za účelem získání druhotných surovin ), tak s odděleným sběrem nebezpečných složek odpadu. Stacionárním sběrem jsou všechny metody nádobového a pytlového sběru, spojené s donáškovým i s odvozovým způsobem sběru. Donáškový způsob sběru odpadu do sběrných dvorů má rovněž formu stacionárního sběru, stejně tak v budoucnu uvažovaný odběr upotřebených výrobků a obalů. Touto formou se sbírají staré léky ve vybraných lékárnách. - mobilního sběru, který je založen na odvozu komunálního odpadu z místa jeho vzniku bez předchozího shromažďování na sběrných místech. Mobilním sběrem je většina způsobů pytlového sběru, dále sběr „ dům od domu“, nebo od jednoho sběrného místa ke druhému sběrnému místu, popřípadě odvoz na vyžádání. Mobilní sběr je uplatňován při sběru drobného nebezpečného odpadu od obyvatel. Svoz specifického odpadu ze zdravotnických zařízení, jako jsou ambulantní lékařské praxe je rovněž příkladem mobilního sběru. Oddělený (separovaný) sběr odpadu je oddělené shromažďování a přeprava jednotlivých složek nebo látkových skupin odpadu s cílem jejich využití nebo odstranění. U komunálních odpadů je podle zákona o odpadech za původce odpadů považována obec, na jejímž území odpady vznikly. Z toho by se dalo vyvozovat, že obce jsou též povinny zajišťovat druhové třídění svých komunálních odpadů , např. separovaným sběrem a odvozem domovních odpadů , rozvojem sítě sběru surovin apod. Smyslem těchto opatření je získávání kvalitních druhotných surovin pro jejich další využití. Separovaný sběr komunálních odpadů se v jednotlivých obcích liší, zejména co do druhů tříděných odpadů Ve velkých městech se odděleně shromažďují jednotlivé druhy odpadů z komunálních odpadů jako jsou : papír a lepenka, sklo, plasty, objemný odpad, směsný odpad, nebezpečný odpad, kovy železné a neželezné, stavební suť, elektrotechnický odpad, odpady z údržby zeleně, dřevěný odpad, pneumatiky, biologicky rozložitelný odpad, čiré sklo, nápojové odpady. Nakládání s komunálním odpadem upravuje v zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech ustanovení § 17. V tomto ustanovení jsou zakotveny povinnosti a oprávnění obce a fyzických osob při nakládání s komunálním odpadem. Úhrada za svoz, třídění a zneškodnění komunálního odpadu je zakotveno v § 17 a. Placení poplatků za odstraňování komunálního odpadu skládkováním je uvedeno souborně v části, týkající se placení poplatků za ukládání odpadů. 6.4.2 Třídění komunálních odpadů V počátcích realizace systému nakládání s odpady nelze předpokládat, že dojde k obecnému rozšíření těchto metod třídění odpadů a zařízení na třídění komunálního odpadu. Kvalitní třídění odpadů však ještě neznamená, že veškerý komunální odpad lze vytřídit tak, že se získají z tohoto odpadu druhotné suroviny z celého objemu sebraného komunálního odpadu. Zhruba třicet procent tohoto odpadu jsou odpady, které nelze žádným způsobem využít a musí se tudíž zneškodnit.
67
Z počátku zavedení třídícího systému ve státech, kde nakládání s odpady je na vyšší úrovni, bylo nutno rozpracovat metody mechanického a fyzikálního třídění komunálního odpadu, které předcházejí využití a zneškodňování odpadů. Jednou z těchto metod je systém třídících linek. V České republice v současné době není nejvhodnější situace budování třídíren komunálních odpadů, kam se sveze netříděný (neseparovaný) komunální odpad a třídění se provádí v třídírně. Důvodem je : - pořizovací náklady na komplexní třídící linku ( systém) - malá efektivnost při získávání druhotných surovin - malá kvalita získaných separovaných druhů jednotlivých odpadů Tyto třídící linky mohou mít význam např. při asanaci nevyhovujících starých skládek komunálních odpadů, divokých skládek u obcí a rizikových starých skládek průmyslových odpadů. Optimální způsob využití odpadu je jeho třídění ještě před tím, než je tento odpad odložen do sběrných nádob. Takto lze získat velmi čisté druhotné suroviny, které lze daleko lépe následně využít ve zpracovatelském průmyslu, např. papírně, sklárně, huti, kompostárně apod. Sběr a výkup vybraných druhotných surovin je významným podílem na znovuvyužití odpadů, je tedy důležitým recyklačním prvkem. Předpokladem pro zavedení třídění komunálních odpadů, nebo některých jeho složek ve větší míře je realizace obalového zákona v praxi. Z odpadů lze vytřídit řadu složek tak, aby vyhovovaly následnému zpracování. V poslední době se prosazuje vytřídění škodlivých odpadů, jako jsou staré chemikálie, léky , barvy, staré baterie, zářivky , akumulátorů apod. Bylo by žádoucí, aby se co nejdříve rozšířil sortiment sběrných a vykupovaných surovin, včetně technického zázemí a jejich odbytu. Cílem třídění odpadů není pouze recyklace znovu využitelných surovin. Dalšími a neméně významnými úkoly jsou : - snížení podílu odpadů určených pro skládkování - zvýšení měrné hmotnosti kompaktovaných tříděných odpadů pro úsporu skládkových prostorů - lepší využití energie z odpadů ( z ekonomických i ekologických hledisek ) - předúprava odpadů pro následné zpracování nebo zneškodňování - zlepšení manipulačních a skladovacích podmínek pro přepravu odpadů - vytřídění a vyloučení ekologicky nebezpečných podílů. Třídění TKO nelze chápat jako samoúčelnou nebo samospasitelnou technologii, která jednoznačně řeší problém odpadů. Třídění odpadů je důležitou součástí četných zpracovatelských procesů, avšak nemělo by být představováno jako jediný univerzální recept na zpracování a ekologicky bezpečné zneškodňování tuhých komunálních odpadů. Důvodem je skutečnost, že ze skladby TKO zbývá po jakémkoliv třídění vždy značný podíl odpadu, který je nutno zneškodňovat. Je třeba připomenout, že diskuse je vedena o TKO jako celku a nikoli o frakcích získaných tzv. separovaným sběrem. Zpracování separátně sbíraných odpadů je zcela jiným problémem. Problém úspěšného třídění TKO začíná již u samotného svozu a způsobu, jakým je prováděn: - příliš dlouhé svozové intervaly ( zvláště v letních měsících ) zhoršují kvalitu odpadu, ve kterém rychle postupuje rozklad a množí se hmyz, plísně i nebezpečné mikroorganismy, odpad může být napadán i hlodavci, - svoz vozidly s rotačními bubny působí nežádoucí "pseudohomogenozaci", jejímž výsledkem je pouze vyšší kontaminace recyklovatelných podílů , což zhoršuje nejen podmínky pro vlastní třídění, ale především pro odbyt získaných produktů. Jednoznačně by měly být preferovány dopravní prostředky typu tzv. "lineárních 68
lisů", které jednou již naložený odpad nepromíchávají. Jakékoliv promíchávání odpadů bez jejich okamžitého třídění může pouze zhoršit kvalitu výsledných produktů. Další problém, spojený již s vlastním tříděním TKO je použitelnost a prodejnost získaných produktů. V tomto bodě bývají často možnosti třídících technologií přeceňovány a v praktické realizaci jsou pak problémy s odbytem získaných frakcí: a) Relativně nejmenší potíže bývají s odbytem magneticky separovaných železných kovů, i když i zde mohou nastat problémy,pokud není dosažena potřebná čistota. b) Separace papíru a lepenky při strojním třídění většinou není schopna zajistit kvalitu potřebnou pro využití v průmyslu papír nebo celulózy, a nebo jsou nutné zcela speciální třídící postupy. c) Separace recyklovatelných plastů, využitelných pro výrobu tzv. regranulátu vyžaduje aplikaci speciálních postupů. Technicky je recyklace plastů realizovatelná, ovšem kvalita produktu je silně závislá na kvalitě vstupního odpadu a na účelovém uspořádání třídící technologie. Úspěšná produkce kvalitního regranulátu vyžaduje buď manuální (nebo robotické) třídění a nebo technologicky vyspělou rafinaci meziproduktu. d) Zbytky inertních umělých hmot,spec. plastů a papíru jejichž zpětné průmyslové využití pro výrobu produktů na bázi plastických hmot není ekonomicky reálné, byly pokusně zpracovávány do různých stavebních prvků. Toto řešení narazilo na odbytové možnosti a tak v množství pro průmyslové zpracování plastových odpadů není opět jednoznačně spasitelné pro zneškodnění těchto odpadů.Další možnosti využití plastových odpadů jako druhotných surovin je pro energetické účely. Tyto látky jsou deklarovány jako zbytkové palivo vyrobené z odpadů, jehož výhřevnost je cca 32 MJ/kg, tedy dvojnásobná oproti hnědému uhlí. Nutnou investicí , kromě možnosti zplyňování plastů na příslušném zařízení, je vybudování recyklačních a briketovacích technologií pro energetické využití odpadních plastů . Při tomto způsobu využití plastů jako druhotných surovin je ovšem nutné, aby zplyňovací zařízení mělo zabudováno účinné čištění spalin, protože plasty (zejména naše) obsahují v průměru vyšší podíly chloru a při spalování jiným způsoben než je zplyňovací zařízení (např. spalování na roštových ohništích) se jedná o ekologicky nebezpečné palivo. e) Separace skla poskytuje často jen obtížně odbytný produkt, vzhledem k vysokým požadavkům sklářského průmyslu na jakost surovin. Pro strojně vytříděný skelný odpad je nutno hledat zcela specifické využití, a nebo aplikovat specializované třídící postupy. Pro využití skla jako druhotné suroviny platí totéž co pro ostatní tříděný odpad: vysoká náročnost na kvalitu, která se dosahuje jednodušeji u separovaně sbíraného odpadu než u TKO tříděného na třídícím zařízení. Potřebná kvalita se dosahuje tedy přetříděním separovaného- vytříděného odpadu. f) Zpracování prosevových i jiných frakcí na kompostové substráty je stále více potlačováno v odbytových možnostech rostoucími požadavky na kvalitu materiálů vnášených do půdního fondu. g) Separace neželezných kovů (hlavně hliníkových slitin) může poskytnout ekonomicky efektivní produkci při manuálním nebo robotickém třídění. Aplikace tzv. "hliníkových magnetů" separujících elektricky vodivé nemagnetické materiály je sice dosti účinná, ale provozně i investičně velmi náročná a její aplikace musí být zvažována individuálně pro každý řešený případ. h) Uliční smetky – separací a tříděním se získává několik frakcí: hlavní frakce je písek a štěrk v množství 84 – 92 %, Lehká frakce ( tráva, listí, větve ) v množství 6 – 10 % a zbytková frakce ( jemná ) 2 – 6 %. Podle druhu a znečištění lze zhodnotit více než 95 69
% z celkového množství smetků. Vyčištěný písek a štěrk se používá při stavbě silnic, např. jako výplň, lehká frakce se kompostuje nebo biologicky zpracovává. Pouze malá část uličních smetků se sládkuje. Mohlo by se nyní vzhledem k uvedeným problémům zdát, že třídění odpadů je bezperspektivním procesem, což ale zdaleka není pravdou. Třídící technologie jsou a budou stále více integrální součástí zpracovatelských závodů. Jednak se rovněž stále vyvíjejí a modernizují a jednak jsou pro komplexní zpracování tuhého komunálního odpadu nezbytné. Je však pro každý navrhovaný systém zpracování TKO nutné rozhodnout o potřebné hloubce a účinnosti třídění tak, aby výsledkem byl ekologicky optimální systém poskytující pouze potřebné meziprodukty tržně odbytné vedlejší suroviny. Možnosti třídění komunálních odpadů na různé druhy druhotných surovin a sběrných surovin dle norem a požadavků zpracovatelského průmyslu a dle ekologických podmínek: Tuhý komunální odpad: noviny časopisy ostatní papír textil bílé sklo barevné sklo plasty železné kovy neželezné kovy organický odpad krmný odpad baterie léky laky a olej stavební odpad Závěrem lze shrnout, že hlavním důvodem třídění odpadů je získání druhotné suroviny. Pro získání kvalitní druhotné suroviny a její využití zpracovatelským průmyslem platí pak několik zásad, kromě existence zpracovatelského průmyslu. Kvalitní druhotná surovina tak, aby byla využitelná (chtěná) zpracovatelským průmyslem musí splňovat následující kritéria, viz dále „Recyklace odpadu“. Problém využití druhotných surovin v ČR je také v tom, že po druhotných surovinách, kromě kovů, je menší poptávka než po primárních surovinách. Druhotné suroviny před vstupem do zpracovatelské technologie většinou vyžadují speciální úpravu, čištění, dotřídění apod. Problémem využití odpadů jako druhotných surovin může být i doprava, zejména u velkoobjemových odpadů hraje důležitou roli vzdálenost od původce ke zpracovateli.
6.5 Komplexní zpracování odpadu V souvislosti se snahou o maximální využití jednotlivých složek odpadu se budují, zejména v zahraničí, závody na zpracování odpadů. Zde se odpady upravují a třídí na využitelné suroviny. Součástí bývá kompostovací a spalovací zařízení.Výhodou této technologie je soustředění všech operací, mimo shromažďování odpadů, do jednoho výrobního komplexu a zmechanizování všech operací. Závod je však energeticky a provozně náročný a musí produkovat kvalitní suroviny. Zájem o takto získané suroviny 70
je však zatím menší, než se předpokládalo. U nás jsou takovéto zpracovatelské závody předmětem projektových úkolů, jejich realizace je vázána právě na využití druhotných surovin. Může se stát, že draze vytříděný odpad bude zase jen odpadem, který se nakonec uloží na skládku. obr. č. 3 Zjednodušené schéma komplexního zpracování komunálního odpadu
7. ÚPRAVA ODPADŮ 7.1 Třídění odpadů Obecně lze třídící procesy rozdělit na: a) třídění suchou cestou b) třídění mokrou cestou 7.1.2 Třídění suchou cestou je běžněji používané a zahrnuje tyto procesy: - drcení nebo hrubé předdrcení (trhání obalů) - třídění na roštech nebo sítech (lineárních nebo válcových, stacionárních nebo rotačních či vibračních) - vzduchové třídění - balistické třídění 71
- magnetické třídění - odrazové třídění - optické a robotické třídění Tyto procesy řadí různé technologie v různých kombinacích, proudech a pořadí podle potřeby. Drcení a předdrcení Hlavním účelem drcení je vytvoření unifikované granulometrie odpadu vhodné pro následné třídící procesy. Ovšem četné technologie primární drcení nepoužívají, neboť: - má vysoké investiční a provozní náklady - způsobuje nežádoucí vzájemnou kontaminaci jednotlivých složek odpadu - vylučuje možnost vysoce efektivního dodatečného manuálního nebo robotického třídění. V těchto případech je drcení nahrazováno nejvýše jen hrubým předrcením (trhání obalů a destrukce nadrozměrných podílů, pokud tyto nebyly již odstraněny průběžně). Třídění na roštech nebo sítech Většinou jen připravují meziprodukt pro další zpracovatelské operace. Pro správnou funkci klasifikačních sít nebo roštů je důležitá jejich odolnost vůči znečišťování a ucpávání. Na sítovací procesy je obvykle kladen ještě podobný požadavek jako na drcení, t.j. aby příslušné frakce byly od sebe co nejrychleji odděleny s minimální možností vzájemné kontaminace. Z těchto hledisek jsou obtížněji řešitelné problémy u rotačních a vibračních sít, výhodnější podmínky nabízejí pohyblivé ( rotační ) rošty a smršťující se síta. Sítovací technologie bývají s výhodami často kombinovány s dalšími, většinou vzduchovými a balistickými třídícími postupy. Vzduchové třídění Využívá oddělování lehkých a objemných podílů v proudu separačního vzduchu, který tyto složky odnáší, např. z třídícího roštu. Balistické třídění Využívá balistických vlastností letícího resp. vrhaného odpadu, kdy materiál je separován podle různé délky doletu, dané hmotnosti a objemem částic. Odrazové třídění Separuje materiály těžké a pružné podle délky odrazu materiálu vrhaného proti odrazné stěně. Magnetické třídění Separuje v provedení s běžnými elektromagnety železné kovy. Tyto separace se zařazují obvykle na začátek třídícího procesu, aby se minimalizovalo nebezpečí poškození strojních částí masivnějším ocelovým odpadem. Vyspělé třídící procesy používají dvoustupňovou magnetickou separaci, aby byla zvýšena čistota kovového podílu, protože v prvém stupni magnetický materiál často strhává s sebou i cizí lehké nemagnetické materiály (papír, plastové fólie, apod.). Zvláštním typem magnetických separátorů jsou odlučovače pracující s vířivými proudy. Protože se většinou používají k separaci hliníku, bývají někdy nazývány" hliníkovými magnety". Tyto separátory oddělují veškeré kovové materiály vedoucí elektrický proud 72
( tedy vedle hliníku zvláště mosaz, měď apod.). Zařazují se vždy za normální magnetickou separaci a oddělují zbylý elektricky vodivý odpad na principu vířivých indukovaných proudů. Budící elektromagnet indukuje v kovových podílech vířivé proudy a ještě pokud tento vliv působí, strhává sběrací magnet kovy mimo hlavní proud odpadů. Tento postup je ale energeticky i investičně dosti nákladný. Optické a robotické třídění Optické třídění je aplikováno na oddělování různobarevných směsných skleněných střepů, kdy opticky hustší (barevné) částice jsou po optoelektrické identifikaci pneumaticky odstraněny mimo proud bezbarvého skla (odfouknutím). Toto je případ technologie dílčí a zcela speciální, která však vytváří přechod k robotickému třídění. Vysoká efektivita manuálního třídění (viz dále) ukazuje, že budoucnost třídících procesů je právě v robotizaci, nahrazující manuální výběr cenných vedlejších produktů z nedrceného nebo jen předdrceného odpadu. Otázkou zůstává pouze doba, kdy cena opticky se orientujícího mechanického robota dosáhne srovnatelného limitu ekonomické efektivity. Roboticky lze získat, stejně jako manuálně, dobře odbytné a relativně čisté produkty (tříděný papír, kartonáž, hliníkové obaly, jednodruhové plasty), a nebo lze odstranit podíly škodlivé či obtížně zpracovatelné (nadrozměrný odpad, baterie, akumulátory apod.).
7.1.2Třídění mokrou cestou Je v naprosté většině případů používané jako jedna nebo několik dílčích technologií v jinak " suchém " procesu. Mokré třídící metody představují tyto hlavní procesy: - sedimentace a hydrocyklony - odstřeďování - eluriace (unášení) - mokrá síta - fluidace, flotace, stírání Sedimentace a hydrocyklony oddělují v kapalném prostředí specificky těžší materiál buď volnou gravitační sedimentací a nebo s využitím složky odstředivých sil v hydrocyklonech. Odstředivky se používají pro oddělování tuhých jemných podílů, a nebo pro odvodňování kalů nebo sedimentů získaných v jiných procesech. Eluriátory jsou proudové třídiče pracující na analogickém principu jako třídiče vzduchové. Specificky lehčí a objemné materiály jsou strhávány proudem dělící kapaliny. Mokrá síta mohou být buď ostřiková , kde je z hrubšího materiálu proudem kapaliny odstraňován jemný podsítný podíl a nebo ponorná , zajišťující třídění v kapalné fázi. Síta mohou být pevná, pohyblivá, pohyb matriálu po sítě může být zajišťován mechanicky (např. sítové redlery) nebo proudem kapaliny. Fluidace, flotace, stírání jsou procesy zajišťující oddělení lehčích, vzplavitelných materiálů od složek těžších. Fluidní dělení využívá proudu kapaliny, flotace napomáhá vyplavování částic proudem vzduchu a stírání je proces prostého sběru částic samovolně vyplavených na hladinu dělící kapaliny.
73
Zcela speciálním a úplným procesem mokrého zpracování odpadů je proces Black Clawson (Hydrasposal , Fiberclaim, Hydrapulper ). Jedná se o získávání suroviny pro průmysl papíru a celulózy z odpadu. Ve speciální stoupě s mixujícím řezným propelerem ( Hydrapulper ) je předdrcený odpad rozmělněn na 4% ní suspenzi. Hrubé a těžké kusy jsou vynášeny korečkovým zařízením ze sběrné prohlubně, surová suspenze odchází samostatným odtahem na hydrocyklon, kde se oddělí jemná těžká frakce ( sklo, písek, drobné úlomky kovů ) a surová měl v suspenzi se finálně rozvlákňuje na rotačním perferovaném děliči. Zde rychloběžný rotor dokončí rozvlákňovací proces, přičemž suspenze prošlá sítem je zbavena nevláknitých podílů (plasty, kůže). Po opakované separaci v dalším hydrocyklonu ( odstranění jemných minerálních podílů ) je celulózová vláknina separována na šikmých sítech, odvodňována, sušena a lisována. Příklady sestavy a části třídírenských systémů pro tuhý komunální odpad : ________________________________________________________________ Systém Flakt ( Švédsko, Holandsko) - hrubé předdrcení ( otevírání obalů) - sítový buben s oky 20 cm - vzduchový křížový třídič poskytující těžkou a lehkou frakci - těžká frakce je separována magneticky ( železo ), zbylý podíl je těžký inert - lehká frakce je tříděna na dvoustupňovém sítovém bubnu ( oka 1,5 cm a 10 cm) - frakce pod 1,5 cm je hodnocen jako kompostový prosev - střední frakce 1,5 - 10 cm obsahuje 85% papíru a 10% plastů a textilu - hrubá frakce nad 10 cm obsahuje převážně plasty - střední frakce je tříděna opět v křížovém vzduchovém třídiči na lehký podíl (papír a 3% nečistot) a těžký podíl ( papír a 30% nečistot ). - V Holandsku se tyto nebo obdobné třídící systémy používají poměrně často a to i přesto, že v Holandsku je vybudován systém separovaného sběru komunálního odpadu na vysoké úrovni.
8. VYUŽITÍ A RECYKLACE ODPADU Recyklace ( z anglického slova recycling – vrácení do procesu, recirkulace ) znamená znovuvyužití, znovuuvedení do cyklu. Recyklační technologie se snaží o omezování vzniku odpadů v rámci maloodpadových technologických procesů, při kterých ve stejném výrobním procesu nebo procesech přímo navazujících zužitkovává – zpracovává téměř veškeré vznikající odpady . Maloodpadová technologie, kdy nevznikají prakticky žádné odpady je označována jako bezodpadová. Příkladem mohou být staré technologie výroby skla, do jisté míry papíru nebo potravinářské výroby vycházející ze zemědělské produkce. Tyto technologie jsou nejblíže k ideálu napodobení přírodního koloběhu látek a energie.Současný světový trend vede k uplatnění zásad recyklace ve smyslu zpracování a opětného využití vzniklých odpadů a vede k zavádění recyklačních technologií.
74
Recyklační technologie je souborem na sebe navazujících procesů, postupů technologických opatření, jehož cílem je přeměna odpadu na druhotnou surovinu podle schématu: výroba - odpady - výroba. Recyklační technologie jsou do jisté míry ohraničeny časově, protože dříve či později budou nutně nahrazeny moloodpadovými nebo bezodpadovými technologiemi. Šetření surovinovými zdroji, materiály a energiemi, které je jednou z podmínek intenzifikace národního hospodářství, úzce souvisí s ochranou životního prostředí. Opětné využití odpadů má své teoretické zdůvodnění ve zhodnocování druhotných surovin a je objektivně potřebným jevem vyvolaným zejména: - časovou ohraničeností a reálnou dostupností přírodních zdrojů - růstem průmyslové výroby, který vede ke zvýšené potřebě zdrojů
- vyšší ekonomickou efektivností využívání druhotných surovin, projevující se úsporami materiálů i energií ve zpracovatelském průmyslu - nutností snižovat na dovozu primárních surovin
- technologickou nezbytností použít druhotné suroviny ve výrobních procesech.
8.1 Získávání druhotných surovin Pro zhodnocení odpadu v rámci recyklačního procesu je důležitým faktorem získávání druhotných surovin. Způsoby získávání druhotných surovin v ČR je následující:
75
Kvalitní druhotná surovina , tak aby byla využitelná (chtěná) zpracovatelským průmyslem, musí splňovat několik následujících podmínek: 1) třídění odpadu u původce 2) třídění separovaného odpadu 3) zpracovatelský průmysl 4) splnění kvalitativních (někdy i kvantitativních) požadavků zpracovatelského průmyslu 5) plynulost přísunu získaných druhotných surovin zpracovateli v jím požadované kvalitě 6) cenová dostupnost 7) nedostupnost primární suroviny - finanční - fyzická - jiná 8) přednost-srovnatelnost druhotných a primárních surovin 9) úspory primárních surovin 10) úspory energie na vlastní výrobu, ale i na následnou
K nejstarším recyklačním technologiím patří zhodnocování papíru, textilu, skla a kovů doplněné v současnosti o sběr a zpracování plastů, pryže a pneumatik, stavební suti, olejů, ředidel, elektrošrotu atd. Zcela nedávno se i v ČR stala hitem pro zpracování, zejména pak energetickou surovinou biomasa. Zajímavou druhotnou surovinou jsou např. čistírenské kaly a jejich zpracování a využití jak materiálové, tak energetické.
8.2 Papír Sběrový papír zahrnuje odpad z výroby jako jsou např. odřezky papíru, karton a lepenky vzniklé při výrobě a zpracování, popřípadě vadné hotové výrobky a dále papír znehodnocený ve všech oblastech výroby a spotřeby. Výroba papíru je ve většině zemí založena na zpracování relativně velkého podílu sběrového papíru jako druhotné suroviny. Případné rozdíly mezi výskytem a možností jsou vyrovnávány primární surovinou nebo dovozem. Všeobecně jsou zvyšovány požadavky na kvalitu zpracovávaného papíru. V ČR je papír zařazen do sedmi kvalitativních tříd P 1 – P7: 76
P1 – papír bezdřevý, bílý, P2 – papír s obsahem dřevoviny bílý, P3 – papír sulfátový, P4 – použité i nepoužité papírové pytle, P5 – papír popsaný, P6 – vlnitá lepenka, P7 – papír sběrový ostatní. Sběrový papír nesmí obsahovat papír pergamenový, asfaltovaný, dehtové papíry a lepenky, brusné papíry, papíry s fóliemi, napouštěné papíry, lakované papíry, pauzovací papíry aj. Přesto, že v současnosti recyklace sběrového papíru naráží na nedostatek vhodných technologií v našich papírnách, je známo, že použitelnost papírenské suroviny, získané ze sběrového papíru, včetně suroviny pocházející z různých průmyslových organizacích, je rozmanitá a velmi široká. Při určitém zjednodušení je možno předpokládat, že ji lze použít jako komponentu do zanášky pro výrobu papíru všude tam, kde je používána dřevovina. Např. při výrobě všech druhů balících lepenek, skládačkových lepenek, vlnitých lepenek, kartonů, novinového a hygienického papíru. Výrobní papírenská zkušenost praví, že papír lze vracet zpět do prvotní výroby zhruba 7x. Při každém cyklu zpracování papíru se primární celulózové vlákno buničiny a dřevoviny láme a zkracuje tak, že zpravidla po sedmém zpracování je dále nepoužitelné. S ohledem na tuto skutečnost i s ohledem na předpokládané hygienické bariéry je možno přednostně doporučit zpracování sběrového papíru z komunálního odpadu do papírenských výrobků pro jednorázové použití. Z nich je možno jmenovat: -
-
-
-
toaletní papír, konceptní papíry, papíry pro nenáročný tisk (oznámení, informace, brožury), obálky pro školní sešity, cestovní lístky MHD, ČSD, ČSAD, spodní vrstvy tzv. duplexových tapet, textilní dutinky tissue papíry (na zdravotnické a hygienické výrobky v kombinaci s netkanými materiály např. papírové ručníky, papírové podložky namísto prostěradel v lůžkových a lehátkových vozech ČD apod.), papírenské výrobky, vyráběné tzv. nasávanou technikou, např. podložky pro skladování vajec, kořenáče pro sazenice a baly stromků (pro tyto výrobky je možno použít až 100% zanášky sběrového papíru), dehtové papíry a jim podobné výrobky používané ve stavebnictví, krycí perforovaný fóliový pás pro zamezení růstu plevele (na způsob dnes používaných fólií PVC, např. při pěstování jahod, okurek apod. Proti PVC fóliím by papírová fólie měla výhodu v tom, že propouští dešťovou vodu a po ukončení vegetačního období by bylo možné ji zaorat do půdy a sekundárně využít jako humusotvornou hmotu), vinuté vrstvené roury pro vzduchotechniku, prvky stavebnicového nábytku policového typu, tepelné izolace dálkových teplovodů, tepelné izolace budov (např. panelové výstavby).
77
8.3 Textil Textilní odpady vznikají v průmyslu textilním, oděvním, kožedělném a obuvnickém. Dále vznikají při výrobě v přádelnách, tkalcovnách, pletárnách, při výrobě polyesterových, polyamidových a směsných vláken, plstěných a filtračních tkanin. Odpad z výroby prádla a dalších výroben, kterými jsou různé odstřižky, zbytky nití apod. Donedávna tradičně recyklovaná surovina - zaznamenává více než stagnaci, spíše úpadek. Příčinou je vymizení jednodruhového textilu z přírodních surovin (len, bavlna, vlna, hedvábí, apod.) dříve využívaných ve vlastním textilním průmyslu, ve výrobě izolačních lepenek, jako surovina pro papírenský průmysl (dosud nezbytná surovina - bavlna - pro výrobu ručního papíru). Textilní odpad je využíván po regeneraci v textilním průmyslu na výrobu koberců. Ve vyspělých zemích (např. v Itálii) jsou používány a rozvíjeny technologie k výrobě netkaných textilií, které lze uplatnit jako geotextilie, např. ve stavebnictví, izolační (tepelné a hlukové) materiály, jako filtrační tkaniny. Zkouší se uplatnění chemickofyzikálních úprav na oddělení syntetických a přírodních vláken. Opětné použití textilních odpadů jako textilních vláken je nepříznivě ovlivněno dvěma okolnostmi. Je to jednak tím, že se dnes textilní vlákna používají také jako konstrukční prvek v netextilních výrobcích, což vede ke vzniku nových typů odpadů, nezhodnotitelných tradičními metodami opracováním a zpracováním, jednak je to technologickým vývojem výroby textilií, jejíž stroje o vysoké výkonnosti a zpracovatelské technologie se mohou uplatnit pouze při zpracování textilních vláken se standardní jakostí a při dlouhodobé zajištěnosti, což nemohou textilní odpady jako druhotná surovina dostatečně splňovat. Za této změněné situace leží zhodnocení textilních odpadů, které by bylo účelné z hlediska technologického a i ekonomického, které by současně řešilo vzrůstající objem vznikajících textilních odpadů, jednak v rozšíření oblasti použití dosavadních produktů z textilních odpadů zvláště netkaných textilií, jednak v zavedení nových, spíše netextilních způsobů využití, které by byly schopny optimálně využívat specifických vlastností jednotlivých druhů odpadů. Z důvodů nedostatečných dosavadních odbytových možností jsou textilní odpady spíše než recyklovány, skládkovány a spalovány. Vzhledem k obsahu směsných vláken nelze tyto postupy bez zvláštních režimů , které by paralyzovaly škodliviny při těchto postupech vznikající, doporučit. Dobře jsou zpracovávána odpadní polyamidová, polyuretanová nebo polyesterová jednodruhová vlákna v náhradních technologiích. Odpady, které vznikají při zpracování bavlny (např.výroba bavlněné příze), se vracejí zpět do výroby, pokud vyhovují kvalitativně. Bavlněný odpad, který nesplňuje požadavky výroby bavlněné příze, je možné využít v jiném, náhradním zpracovatelském procesu.
8.4 Sklo Patří rovněž k tradičně recyklovaným surovinám, a to především ve výrobě obalového skla. Sklo se většinou vyskytuje ve formě zlomkového skla : úlomky skleněných obalů, střepy vznikající při zpracování technického a stavebního skla, zlomky tabulového skla neobsahujícího železo, zlomky skleněných obalů z potravinářského a obalového průmyslu ( bez korunkových uzávěrů), z balení nápojů ( pivo, víno, nealkoholické nápoje), apod.
78
Recyklované sklo v podobě střepů přináší významnou úsporu primárních surovin (přičemž přítomnost skleněných střepů je z technologických důvodů dokonce žádoucí) a energie a rovněž snížení zátěže životního prostředí , které se netýká pouze zneškodňování odpadů skládkováním , ale zátěže, kterou představuje těžba primárních surovin a produkce exhalací sklárnami, při zpracování primárních surovin o to vyššími. Recyklace tudíž přispívá ke snížení výrobních a investičních nákladů zpracovatelských podniků. I přes tyto významné skutečnosti není sklo v našich sklárnách recyklováno v uspokojivé míře, ve vsázce činí objem recyklovaných střepů v průměru 12%, kdežto ve vyspělých státech dosahuje tento objem až 80 - 90%. Firma Vetropack AG využívá dokonce 100% skleněných střepů při výrobě zeleného skla. Problém recyklace souvisí také s otázkou vratnosti obalového skla. Skleněné obaly prožívají v poslední době určitou renesanci. V zahraničí je zvýšení podílu vratnosti skleněných obalů předmětem zájmu státu a různých dobrovolných organizací. Vratnosti je docilováno buď dobrovolným sběrem nebo výkupem, který je účinnější, nebo kombinací obou způsobů. Pro potřeby skláren je nutno zaručit surovinu co do druhu, složení i barvy. Významná je i čistota střepů, tzn. bez kovových a plastových uzávěrů a zbytků potravin, také potřebná zrnitost a zaručená maximální vlhkost. Skleněné střepy pro vysokou kvalitativní náročnost na vstupní hodnoty technologie výroby skla je nutné vždy znovu třídit. Rezervy recyklace tedy zůstávají v organizaci výkupu skla a ve využití skleněného odpadu ze zpracovatelských závodů pro třídění komunálního odpadu. Této suroviny lze pak současně ve sklárnách využít : - k výrobkům z tzv. černého skla, do kterého lze zužitkovat jakýkoliv druh skleněného střepu, - do obalového skla všeho druhu (sklenice, láhve) neurčité barvy (zelenohnědé, dosud však našim spotřebitelem odmítané), - do plochého skla s drátěnou vložkou, - do tabulového lisovaného skla z jedné strany profilovaného , - na nenáročná zrcadla, - při výrobě skleněných vláken, - při výrobě pěnových skel (odolné proti kyselinám, nehořlavé, s výbornými zvukovými tepelně izolačními vlastnostmi s dobrou mechanickou- opracovatelností nástroji na opracování dřeva), - ve stavebnictví na výrobu skleněných cihel, obkladového materiálu, podlahových krytin, umělé břidlice, ve formě skleněné vaty jako izolace, náhrada slídy do omítkových materiálů, zásypový materiál u liniových staveb, - pomocný materiál při stavbě silnic, přídavek jemně mletého skla do povrchových vrstev živičných vozovek při umělém osvětlení vyvolává optický jev a zvyšuje světelnost osvětlené plochy , - odrazový materiál pro světlo, - plnidlo do nátěrových hmot, - brusný materiál pro skelné papíry a brusné kotouče, - ze směsi plastických hmot a rozemletých střepů lze tvarovat kanalizační trubky, - mazadla pro lisování kovů za vysokých teplot a tlaků, - hrubě drcené střepy jako zásypový pěchovatelný materiál - sklená leštiva, náhrada přírodních abraziv
79
8.5 Kovy Kovy se většinou získávají bez problémů výkupem, sběrem od obyvatelstva i organizací. Dalším zdrojem jsou kovových odpadů jsou výroba železa a neželezných kovů, strojírenský průmysl. Hrubé dělení kovového odpadu je v podstatě na: - odpad želený a - z neželezných kovů Mezi železné odpady patří ocelový šrot vznikající ve zpracovatelském průmyslu jako jsou např. třísky, strusky, otěry apod. Odpad se upravuje mechanicky tříděním,stříháním, lámáním, lisováním, briketací, paketováním, kryogenním drcením apod., které vede k jeho homogenizaci. Podle množství recyklovaných kovových odpadů lze posuzovat technickou úroveň a vyspělost zpracovatelského průmyslu. Význam recyklace kovových odpadů spočívá především v úspoře energie ve srovnání s výrobou z primárních surovin. Úspora energie se pohybuje u některých neželezných kovů 95-97 %. Z neželezných kovů se recykluje zejména hliník, měď, olovo a zinek. Kovové odpady lze také rozlišovat podle původu a sice: - výrobní odpady, vznikající při výrobě kovů, - odpady ze zpracování kovů, - amortizační odpady. - z komunálního odpadu , obaly Zcela samostatnou skupinu kovových odpadů pak tvoří strusky. Ocelárenská struska je materiál o značné tvrdosti s vlastnostmi kameniva. Obsahuje křemičitan vápenatý a oxidy železa. Vzniká jako vedlejší produkt při výrobě oceli. Využití drcené strusky je ve stavebnictví, kde je vhodným materiálem pro dopravní stavby. Struskové kamenivo plně nahrazuje přírodní kameniva a lze jej použít jako materiál v dopravním a vodním stavitelství. Magnetickou separací se získává kov použitelný v hutním průmyslu. Po rozemletí strusky na velikost zrna menší než 0,3 mm vzniká vápenatohořečnaté hnojivo pro zlepšení fyzikálněchemických vlastností půd a nakonec jako přísada při výrobě cementu. Vysokopecní struska je černohnědý, popřípadě nazelenalý odpad, vznikající při výrobě železa. Vysokopecní struska se využívá téměř stoprocentně jako kamenivo do betonu ke stavbě vozovek a kolejového lože. Vysokopecní struska vzniklá intenzivním ochlazováním se přidává do cementářských směsí při výrobě železoportlandského cementu. Ve skupině kovových odpadů nejsou zahrnuty drahé kovy, na tuto skupinu odpadů se vztahuje zákon o puncovnictví.
8.6 Stavební odpad Recyklace stavebních odpadů zahrnuje zpracování odpadů vzniklých při stavební výrobě, tj. při stavebních a zemních pracích. Zpracování těchto odpadů spočívá např. v separaci, třídění s následným drcením . Pro drcení se nejčastěji používají čelisťové drtiče stacionární, nebo mobilní. Stavební odpad je velmi různorodý a patří sem především: - stavební suť a ostatní stavební odpad - materiál z demolic vozovky 80
-
výkopová zemina odpad a prach z azbestocementu hlušina a kamenivo odpadní šamot odpad minerálních vláken úlomky betonu znečištěné škodlivinami úlomky betonu neznečištěné škodlivinami stavební suť a výkopová zemina znečištěné škodlivinami odpad z výroby stavebních hmot odpad z modernizací a rekonstrukcí objektů kal z výroby betonu kal z broušení kamene suspenze jílu kal z výroby cementu kal z výroby vápenopískových cihel azbestocementový kal vápenný kal karbidový kal kal s obsahem zeminy a písku
Demoliční materiál obsahuje stavební suť, kovový odpad, dřevo, sklo. Tento odpad je nutné roztřídit a jednotlivé složky lze dále využívat. Stavební suť po oddělení použitelných dřevených a kovových součástí lze použít pro výstavbu komunikací, např. jako plnící materiál. Cihly, které jsou zpracovány na drť a moučku, jsou používány ve stavebnictví jako přídavná látka. Skleněné střepy se používají při výrobě skelné vaty a pěnového skla. Vhodné zbytky dřeva se uplatňují při betonování a výrobě prefabrikátů. Specifickými stavebními odpady jsou odpady z demolic vozovek. Jedná se zejména o živičné povrchy, které po sejmutí z vozovky při její opravě nebo rekonstrukci, lze v dostupných a běžně využívaných recyklačních technologiích znovu použít.
8.7 Plasty Zdrojem odpadu plastů jsou firmy vyrábějící a zpracovávající plasty a plastové polotovary, chemický průmysl, zpracování ( mechanické a vakuové tvarování, lisování) a použití plastů, zpracování dřeva, textilní průmysl, elektrotechnika, jemná mechanika, komunální hospodářství, výroba brusiv, potravinářský průmysl, strojírenství, fotolaboratoře, tiskárny, galvanotechnika, obalová technika a pod. Plasty tvoří značný podíl odpadů, především objemově, vzhledem k jejich specifické hmotnosti. Recyklace plastových odpadů patří mezi nové technologie jejich zpracování a využití. Plastové odpady lze rozdělit podle původu na technologické, které jsou odpadem při jejich výrobě. Technologické odpady se vracejí do výroby a používají se v barevné směsi do výrobků, kde není požadována jednobarevnost. Plastové odpady průmyslové jsou odpady z plastů zpracovaných v průmyslu, včetně obalů. Komunální odpady obsahují plastový odpad převážně z obalů potravin a nápojů. Problém recyklace plastů také spočívá ve vybavení příslušnou zpracovatelskou technologií, která zahrnuje drcení, prosévání, aglomeraci, granulaci, čištění, praní apod.
81
Využívání plastových odpadů ve zpracovatelském průmyslu je omezené jen na některé typy plastů. Dobře zpracovatelné jsou tzv. termoplasty. Termoplastové odpady vznikají při úpravě nebo používání ve sféře průmyslu a spotřeby , patří sem zejména: polyvinyly ( polvinylchlorid), polyolefiny ( polyetylen, polypropylen ), polystyren, polyuretan, polyetylentereftalát ( např. PET lahve ) aj. Recyklace spočívá v tom, že se zmetky, výseky, otřepy a jiné zbytky z výroby po rozbití přidávají do výchozího materiálu. Typickou úpravou je granulace. Rozdrcené odpady se podle potřeby vyperou, roztaví, homogenizují a ochlazené se granulují. V této formě jsou zpracovávány jako prvotní surovina. Výhledově mají předpoklad využití metody na zpracování směsných plastů, ale je omezený sortiment méně kvalitních výrobků. Jsou známy technologie na zpracování plastů na bázi polyolefinů, kde se využívá extrudéru s adiabatickým ohřevem. Roztavená surovina se následně plní do forem na výrobu např. palet, květináčů, nebo desek, hranolů apod.Rovněž tak se mohou zpracovávat ve směsi s neplastickými materiály. více vrstvených Termosety – odpady z těchto plastů jsou odpady z výroby lisovaných hmot, tvarovaných materiálů z plastů, jako jsou desky, tyče, trubky a textilní odpad tvrzený plasty, odpady z výroby pryskyřic. Nejsou zpravidla tavitelné, ani rozpustné. Obsahují plniva, často ve spojení s primárním materiálem ( papír, sklo, textil). Termosety mohou nahradit až 15 % suroviny. Energetické využití může být např. spalování ve spalovnách odpadů, nebo např. v cementárnách jako část náhrady paliva. Musí ovšem být splněny požadavky ochrany ovzduší a také musí být k dispozici vhodné spalovací zařízení. Úprava spočívá v drcení, rozemletí na prášek a mísením s prvotními surovinami.
8.8 Pryž Zdrojem pryžového odpadu je výroba a použití pneumatik, těsnících materiálů, textilní průmysl, podlahové krytiny, těžký průmysl a hornictví ( dopravníky ), výroba a použití kabelů, izolační materiály, ochranné pomůcky a pod. Pryžové odpady mohou být vulkanizované nebo nevulkanizované. Existuje mnoho možností využití pryžových odpadů, ale uplatnění je však malé. Pro vysokou výhřevnost lze pryžové odpady uplatnit i jako náhradu paliva, ovšem ve speciálních spalovacích zařízeních. Také je známé pyrolytické zpracování na plyn nebo olej, které v ČR se prakticky nevyužívá. Zpracování pryže v recyklačním procesu v České republice není běžnou záležitostí. Cílem recyklace je navrácení upravených produktů do průmyslové výroby nebo výroba netradičních produktů. Postup zhodnocování pryžového odpadu jako druhotné suroviny je založen na sběru a třídění, předpravě, která spočívá v čištění, dělení, vytrhávání patních lan u pneumatik, drcení, mletí, separaci železa a textilních vláken výroba granulátu. Pryžový granulát lze využívat při výrobě venkovních podlahových krytin, podlahových krytin v provozech s těžkým provozem, sportovních hal a sportovišť a pro sanační účely. Známá metoda zpracování pryžových odpadů je kryoskopická metoda.
82
8.9 Odpad z elektrických a elektronických zařízení Zdrojem tohoto odpadu jsou různé elektrické přístroje a v poslední době i různé nefunkční elektronické zařízení. Typickým zdrojem jsou řídící a regulační průmyslové systémy, počítače, klasické a mobilní telefony, televizory, radiopřijímače, magnetofony a další přístroje z domácnosti. Zpracování probíhá ve dvou etapách : ruční demontáž a následně strojně – technologické zpracování. Zpracování a recyklace tohoto odpadu je v České republice spíše výhledovou záležitostí, přesto, že tyto odpady se v zahraničí již zpracovávají. Při získávání druhotných surovin z elektrických zařízení a z elektroniky je kladem důraz na dobré třídění a separaci jednotlivých složek odpadu. Důležitým kritériem je, jaká surovina se chce pro další zpracování získat ( např. některé barevné kovy, drahé kovy a pod.). V ČR se často tento odpad pouze upravuje, např. rozebíráním a vytříděním jednotlivých druhů vzniklých odpadů. Zpracování, zejména tištěných spojů se často provádí v zahraničí. Ze zákona č. 185/2001 Sb., ve znění zák. č. 106/2005 Sb., jsou ve čtvrté části uvedeny povinnosti při nakládání s vybranými výrobky, vybranými odpady a vybranými zařízeními a v § 25 jsou vyjmenovány. Patří sem i elektrická a elektronická zařízení. V příloze č.7 k tomuto zákonu je pak uveden seznam skupin elektrozařízení. Patří sem: 1. Velké domácí spotřebiče Chladničky, kombinace chladničky a mrazničky Mrazničky Ostatní velká zařízení používaná pro chlazení, uchování a skladování potravin Pračky Sušičky Myčky nádobí Pečící zařízení Elektrické sporáky Elektrické plotny Mikrovlné trouby Ostatní velká zařízení používaná k vaření a jinému zpracování potravin Elektrická topidla Elektrické radiátory Ostatní velká zařízení pro vytápění místností, lůžek a sedacího nábytku Elektrické ventilátory velké Klimatizační zařízení Ostatní ventilační, odsávací a klimatizační zařízení Ostatní velké domácí spotřebiče v jiné skupině neuvedené 2. Malé domácí spotřebiče Vysavače Čistící stroje na koberce Ostatní zařízení pro čištění Zařízení používaná k šití, pletení, tkaní a jinému zpracování textilu Žehličky a jiné spotřebiče používané k žehlení, mandlování a další péči o oděvy 83
Topinkovače Fritovací hrnce Mlýnky, kávovary a zařízení pro otevírání nebo uzavírání nádob nebo obalů Elektrické nože Spotřebiče pro stříhání vlasů, sušení vlasů, čištění zubů, holení, masáže nebo jinou péči o tělo Hodiny, budíky a zařízení pro účely měření, indikace nebo registrace času Váhy Elektrické ventilátory malé Ostatní malé domácí spotřebiče v jiné skupině neuvedené 3.Zařízení informačních technologií a telekomunikační zařízení Velké sálové počítače, servery Minipočítače Tiskové jednotky ( samostatné centrální tiskárny ) Osobní počítače ( včetně základní procesorové jednotky, myší, monitorů a klávesnic ) Laptopy ( včetně základní procesorové jednotky, myší monitorů a klávesnic ) Notebooky Elektronické diáře Tiskárny Kopírovací zařízení Elektrické a elektronické psací stroje Kapesní a stolní kalkulačky Ostatní výrobky nebo zařízení pro sběr, ukládání, zpracování, prezentaci nebo sdělování Informací elektronickým způsobem v jiné podskupině neuvedené Uživatelské terminály a systémy Faxy Dálnopisy Telefony Telefonní automaty Bezdrátové telefony Mobilní telefony Záznamníky Ostatní výrobky nebo zařízení pro přenos zvuku, obrazu a jiných informací pomocí telekomunikací v jiné podskupině neuvedené 4. Spotřebitelská zařízení Rádiové soupravy ( radiobudíky, radiomagnetofony ) Televizory
84
Videokamery Videorekordéry Hi-fi rekordéry Audiozesilovače Hudební nástroje Ostatní výrobky nebo zařízení pro účely záznamu nebo reprodukce zvuku nebo obrazu, včetně signálů nebo technologií pro šíření zvuku nebo obrazu jiných než telekomunikací ( spotřebitelská zařízení ) v jiné podskupině neuvedené 5. Osvětlovací zařízení Svítidla pro zářivky s výjimkou svítidel z domácností Lineární ( trubicové ) zářivky Kompaktní zářivky Vysokotlaké výbojové světelné zdroje, včetně vysokotlakých sodíkových, halogenidových a směsných výbojek Nízkotlaké sodíkové výbojky Ostatní osvětlovací zařízení nebo zařízení pro šíření nebo řízení osvětlení s výjimkou přímo žhavených žárovek v jiné podskupině neuvedené
6. Elektrické a elektronické nástroje ( s výjimkou velkých stacionárních průmyslových nástrojů ) Vrtačky Pily Šicí stroje kromě zařízení používaných v domácnostech spadajících pod skupinu 2 Zařízení pro soustružení , frézování, broušení, drcení, řezání, sekání, stříhání, vrtání, dělání otvorů, ražení, skládání, ohýbání nebo podobné zpracování dřeva,kovů a dalších materiálů Nástroje pro nýtování, přibíjení nebo šroubování nebo pro odstraňování nýtů, hřebíků, šroubů nebo pro podobné účely Nástroje pro pájení, svařování nebo pro podobné použití Zařízení pro postřik, šíření, rozptyl nebo zpracování tekutých nebo plynných látek jinými způsoby Nástroje pro sečení nebo jiné zahradnické činnosti Ostatní elektrické a elektronické nástroje v jiné podskupině neuvedené 7. Hračky, vybavení pro volný čas a sporty Elektrické vláčky nebo soupravy závodních autíček Ruční ovladače videoher Videohry 85
Počítače pro cyklistiku, skoky do vody, běh, veslování atd. Sportovní vybavení s elektrickými nebo elektronickými součástmi Výherní mincovní automaty Ostatní hračky, vybavení pro volný čas a sport v jiné podskupině neuvedené 8. Lékařské přístroje ( s výjimkou všech implantovaných a infikovaných výrobků ) používané v radioterapeutii v kardiologii v hemodialýze v respirační a anesteziologické praxi v radioterapii v in-vitro diagnostice k analýze fyziologických funkcí k mrazení pro účely poskytování zdravotní péče k diagnostice ultrazvukem v dalších činnostech jako je zjišťování, prevence, monitorování, ošetření, zmírnění onemocnění, zranění nebo postižení v jiné skupině neuvedené 9. Přístroje pro monitorování a kontrolu Detektory kouře Regulátory topení Termostaty Přístroje pro měření, vážení nebo seřizování pro domácnosti nebo užívané jako laboratorní zařízení Ostatní monitorovací přístroje používané v průmyslových zařízeních ( např. v kontrolních panelech ) Ostatní přístroje pro monitorování a kontrolu v jiné podskupině neuvedené 10. Výdejní automaty Výdejní automaty na horké nápoje Výdejní automaty na horké nebo chlazené lahve nebo konzervy Výdejní automaty na tuhé výrobky Výdejní automaty na peníze Veškerá zařízení, která vydávají automaticky všechny druhy výrobků v jiné podskupině neuvedená
86
9. Odstraňování odpadů Odstraňováním odpadů se rozumí nakládání s odpadem za účelem zamezení nebo snížení jeho škodlivého vlivu na životní prostředí. Jde zejména o jejich ukládání na skládkách , spalování, regeneraci (recyklaci) , biologické zpracování a pod., při čemž poškozování životního prostředí nebo ohrožování zdraví lidí nepřesáhne míru stanovenou zvláštními předpisy (o zdraví lidu, o vodách, o znečišťování ovzduší, o veterinární péči, horní zákon , o životním prostředí, o ochraně přírody aj.). Obecné zásady: 1. Odpad, který nelze dále využít, musí být odstraněn způsobem, který neohrožuje zdraví člověka nebo životní prostředí. 2. Odpad lze odstraňovat jen na zařízeních k tomu určených, pro tyto účely schválených a provozovaných podle schváleného provozního řádu. odstraňování odpadů se v zásadě provádí použitím metod: - fyzikálních a chemických - biologických - spalováním - skládkováním Tyto způsoby mohou být vzájemně kombinovány. Fyzikální a chemické metody Odstraňování odpadů fyzikálními a chemickými metodami je souhrn postupů, při kterých se využívá těchto metod ke snížení obsahu škodlivin nebo míry nebezpečných vlastností odpadů. Odstraňování odpadů fyzikálními a chemickými metodami je například zpevňování (zatavení do skla, zabetonování), neutralizace, oxidace a redukce. a) nejpoužívanější chemické úpravy: -
neutralizace srážení výměna iontů kapalinová extrakce oxidace a redukce solidifikace a fixace
b) nejpoužívanější fyzikální úpravy: - oddělování tuhých látek a kapalin (sedimentace, flotace, filtrace a odstřeďování), - membránové separační procesy (dialýza, reverzní osmóza, ultrafiltrace a elektrodialýza), - odpařování, destilace , strhávání vodní parou - adsorpce. Tyto metody se používají zejména při zneškodňování průmyslových odpadů, jejichž značná část je zařazena v katalogu jako nebezpečné. Lze je uplatnit i v recyklačních a regeneračních postupech.
87
Biologické metody Zneškodňování odpadů biologickými metodami je takové zneškodňování, které využívá biologických procesů ke snížení koncentrace škodlivin v odpadu, nebo míry jeho nebezpečných vlastností na hodnoty umožňující jeho další využití. Jsou to zejména mikrobiologické metody a kompostování. Příkladem zpracování nebezpečných odpadů na bázi ropných produktů je biologické odbourávání ropných produktů bakteriemi. U nás se touto metodou odstraňují ropné havárie, nebo staré zátěže, kde je plošný výskyt ropných produktů v kontaminované půdě. Silná kontaminace zemin ropnými produkty se vyskytuje v oblastech po působení sovětských vojsk na území ČR. V těchto lokalitách jsou používány různé dekontaminační metody, často v kombinaci.
Biologické metody úprav a zneškodňování odpadů zahrnují: aktivovaný kal biologický filtr provzdušňování kalojemem anaerobní bakteriální systémy aerobní bakteriální systémy Takto jsou nejčastěji upravovány kontaminované odpadní a podzemní vody, výluhy z úložišť a kontaminované zeminy. Půdy znečištěné ropnými uhlovodíky, zejména z běžně používaných paliv, přestavují obrovský objem potenciálních odpadů. Tyto zeminy se stávají odpadem až po vytěžení ze znečištěného místa. Odtěžení takové kontaminované zeminy je ovšem nutné z důvodů ochrany podzemních popřípadě povrchových vod a provádí se v tom případě, že je to pro daný konkrétní případ nejlepším řešením. Odtěžení kontaminovaných zemin se provádí obvykle u ropných havárií menšího rozsahu. Dekontaminace zemin se běžně provádí tak, že se kontaminovaná zemina odtěží a přemístí na plochu pro to určenou. Na zeminu ve vrstvě od 0,5 až 1 m se aplikují vhodné bakteriální kmeny, které rozkládají ropné produkty. Důležité je, aby bakteriální kmeny určené pro aplikaci na kontaminované zeminy byly odsouhlaseny a otestovány Státním zdravotním ústavem, popřípadě měly souhlas hlavního hygienika České republiky. Odtěžení kontaminovaných zemin, zejména pokud jde např. o ropné havárie většího rozsahu, nebo pokud se jedná o rozsáhlejší plošnou kontaminaci není jednoduchou záležitostí. Proto se hledají jiné schůdnější cesty a metody dekontaminace zemin. Existují možnosti odstranění znečišťujících látek přímo na místě (in situ) v zasažené půdě. Jedním ze zajímavých postupů, jehož využití se nyní rozšiřuje, je tzv. "bioventing". Je to odstraňování uhlovodíků v nenasycené zóně, odčerpáváním půdního plynu. V podstatě se jedná o zlepšenou biodegradaci s využitím vzduchu. I když se některé, zejména u nás dosud nepříliš používané biologické metody zdají náročné, skýtají výhody nejčistšího (s ohledem na životní prostředí) způsobu využití energie obsažené v odpadech, především ve formě bioplynu nebo etanolu. Tuhý zbytek je možno často využít ke kompostování.
88
10.KOMPOSTOVÁNÍ Změna charakteru zemědělské výroby, nezbytnost údržby krajiny, velká produkce odpadu organického původu z lidské činnosti a snaha o dodržení zásad ochrany životního prostředí, vede k nutnosti řešit zpracování této zbytkové biomasy. Jedním z možných řešení je řízené a kontrolované mikrobiální aerobní kompostování, cílené a promyšlené využití přirozeného procesu, běžně probíhajícího v přírodě. Optimální podmínky umožňující průběh řízeného kompostování je zajišťováno vhodnými technickými prostředky pro provádění operací, souvisejících s kompostovacím procesem a technickými prostředky pro co nejpřesnější monitorování tohoto procesu. Kompostování je v poslední době považováno za recyklační proces pro biologicky rozložitelné odpady, zejména pak komunální ( BRKO ). Odstraňování a využití biologicky rozložitelných odpadů se týká, kromě odpadu ze zeleně ( travní odpad, listí, dřevní odpad, odpad ze záhonů, hřbitovů apod. ), bioodpadu z domácností, bioodpadů z provozu veřejného stravování, ze zemědělských provozů. Kompostování v praxi bývá často spojováno se skládkovým hospodářstvím, při zneškodňování tuhého komunálního odpadu, především v zahraničí. V našich podmínkách je ke kompostování využívána pestřejší skladba odpadů, především organického původu, např.: - zemědělské odpady (kejda, zbytky stohové slámy aj.), - nezemědělské odpady (TKO - drť, vytříděný biologicky rozložitelný komunální odpad, prosevy, kaly z ČOV, cukrovarské a škrobárenské kaly, rybniční bahno, bahno a kaly vodárenských nádrží aj.), - přírodní materiály (drcená stromová kůra, rašelinové zeminy a méně kvalitní rašelina, uhelný prach, kapucíny aj.) Maximální obsahy rizikových prvků v kompostech a surovinách pro jejich výrobu stanoví ČSN 46 5735 Průmyslové komposty. Tato norma platí pro výrobu, zkoušení, dodávání a užívání kompostů vyráběných průmyslovým způsobem a používaných jako průmyslové hnojivo. Podle této normy nesmí být do kompostů použity suroviny, které poskočení biologického zrání kompostu budou mít charakter cizorodých látek. V normě je uvedeno nejvyšší přípustné množství sledovaných látek ( těžké kovy ). V případě podezření, že suroviny obsahují další neodbouratelné cizorodé látky, stanovují se i tyto a použitelnost těchto surovin se posuzuje v souvislosti s technologií v jednotlivých případech. Cizorodými látkami se rozumí látky, které nepříznivě ovlivňují zrání kompostů, půdní úrodnost, růst rostlin, nebo je jejich příjem rostlinami nežádoucí s ohledem na možnost ohrožení zdraví lidí a zvířat a dále ty, jejichž shromažďování v půdě je nežádoucí. V oblasti kompostování a jejich využití se vyskytuje specifické názvosloví: Kompost – organické hnojivo, vzniklé kompostovacím procesem, barvy hnědé, šedohnědé až černé, drobkovité až hrudkovité struktury, bez nerozpojitelných částic, mající deklarované kvalitativní znaky. Nesmí vykazovat žádné nepříjemné zápachy svědčící o přítomnosti nežádoucích látek, naopak musí příjemně vonět po lesní půdě, Certifikovaný kompost – kompost, vyrobený kontrolovaným technologickým postupem, s certifikátem o vhodnosti aplikace v systému ekologického zemědělství, Kompostovaní proces – je přirozený biochemický proces, probíhající v přírodě, při němž z původních organických látek pod vlivem živých organizmů, zvláště mikrobů, vzniká stabilní organické hnojivo – kompost. (Staněk) uvádí, že kompostování je řízená biologická aerobní technologie pro zpracování biologicky rozložitelných rostlinných surovina odpadů nejčastěji překopáváním venkovních zakládek. 89
Zakládka – směs surovin organického původu, založená ve stejném termínu. Rozvoj kompostování a kompostovacích technologií by nebyl dobře možný bez správného pochopení jejich biologických a chemických pochodů. Dopomohl k tomu i rozvoj specifických analytických metod pro tuto oblast a to vše dohromady umožnilo širokou využitelnost kompostovacích procesů. Suroviny, které byly zpočátku považovány za odpad, jsou dnes brány jako významné potencionální zdroje živin. Prudký nárůst kompostování až na úroveň nejrozšířenější recyklační technologie pro organické odpady začal v USA a v západní Evropě na počátku osmdesátých let minulého století, kdy se začala ve větší míře uplatňovat speciální technika pro kopmpstování, zejména drtiče, samojízdné překopávače kompostu, bioreaktory apod. Využití klasických metod biodegradace pro výrobu kompostu ze zbytkové biomasy se neobejde bez uplatnění špičkových technologií, které využívají vysoce výkonnou techniku. Soudobá technika se v posledním desetiletí začala uplatňovat zvláště v procese tzv. rychlokompostování ( kontrolované mikrobiální kompostování ). Celá řada firem začala vyrábět menší, ale vysoce výkonné stroje, uplatnitelné zejména v kompostovacích linkách při rychlokompostování na tzv. malých hromadách. ( Kompostování) Základními atributy kompostování a výroby kompostů jsou: - přesně daná skladba známých vstupních surovin, velikost a tvar zakládek, - vybavenost stroji a plochami vhodnými ke kompostování - dodržení technologických úkonů potřebných pro kontrolu kompostování, - jasná deklarace hotového výrobku včetně jakostního osvědčení, - realizace výrobku – kompostu – na konečného odběratele. Jednou z hlavních předností kompostování je výroba kvalitního humusu. Kompost obecně zlepšuje vlastnosti půdy a slouží k pokrytí skládek nebo k zatravnění okrajů vozovek, popřípadě k rekultivaci antropogenních půd.. Těžké kovy, obsažené v kompostech z odpadů čistíren odpadních vod , omezují využití kalů z těchto čistíren v širokém použití, i když spory o škodlivosti těžkých kovů a jejich transport do potravního řetězce ze substrátu je předmětem mnoha diskusí. Obecně slouží komposty k vylepšení půdy, zejména k jejímu obohacení organickou hmotou. Kompostování se sestává zpravidla ze 3 fází: - rozmělnění (drcení), - zrání (aerobní přeměna s přísunem vzduchu nebo vody), - dozrávání (mineralizace). Drcení Biomasa a většina ostatních materiálů ukládaných do kompostovacích zakládek vyžaduje v zájmu snadné homogenizace rozmělnění či podrcení. Z velké části se jedná o drcení dřevních odpadů, zelené hmoty, kůry, odpadu z údržby zeleně, organického podílu vytříděného z TKO ( biologicky rozložitelný komunální odpad ). Požadovaná velikost částic je dána charakterem suroviny a typem použitého drtiče. Obecně z hlediska kompostování platí:
90
- čím menší jsou částice surovin, tím větší je oxidační a styčná plocha částic a biodegradabilní proces probíhá účinněji, - čím surovina snadněji podléhá rozkladu, tím větší mohou být jeho částice v zakládce
- čím menší částice jsou do zakládky požadovány, tím větší jsou ekonomické náklady na jejich rozmělnění
Základní požadavky na stroje pro drcení a štěpkování : - rozdrtit surovinu na částice o objemu 5 - 50 mm3 - zpracovat suroviny suché, polosuché i vlhké - snadná výměna činných částí pracovního ústrojí - konstrukční řešení musí zamezit častému ucpávání - pracovní ústrojí musí být odolné proti otěru drcenou surovinou nebo příměsí - konstrukce musí splňovat podmínky bezpečnosti práce ( ochranné kryty, hlučnost). Pro účely kompostování se využívají 3 skupiny strojů: a) drtiče b) štěpkovače c) drtiče – míchače
Drtiče jsou v kompostovacích linkách určeny pro drcení tenčích větví, zelené hmoty, kůry a dalších měkčích odpadů. Na suroviny působí buď pracovním ostřím, úderem nebo pomalým tlakem, přičemž dochází ve větší míře k jeho lámání, štípání, případně rozmělňování na menší částice.
Štěpkovače jsou stroje určené k beztřískovému dělění dřeva napříč nebo podél jeho vláken. V kompostárnách nacházejí uplatnění všude tam, kde je potřeba upravit do zakládky podíl odpadního dřeva z ovocných výsadeb, z údržby parků, odpad z lesní těžby nebo vytříděný podíl z komunálního odpadu.
Drtiče – míchače – zabezpečujírozbití hrud a nadměrných částic do menších stejnoměrných částic, promíchání zpracovaných surovin a někdy separaci
91
nerozbitné hmoty. U drtičů – míchačů se využívá dvou základních konstrukčních principů – drtícího pásu a drtícího šneku.
Způsob skladování surovin Pro správné skladování surovin, určených pro zakládání kompostů, platí následující zásady: - zajistit skladování surovin odděleně podle druhu, - skladovat pouze suroviny s nízkou vlhkostí do 40%, - evidovat suroviny zakládané do kompostu ve smyslu zákona o odpadech ( 185/2001 Sb.), - suroviny s úzkým poměrem C : N a vlhkostí nad 40 % pokud neskladovat, ale ihned je založit do kompostu Doba zrání kompostu od první ( homogenizační ) překopávky je minimálně 35 dní a po této době je možné zvažovat ukončení kompostovacího procesu. K posouzení lze využít
orientační zkoušku pro ukončení kompostovacího procesu, z které lze
posuzovat: a) vnější znaky stabilizace kompostu: - barva hnědá - šedohnědá až černá - drobtovitá až hrudkovitá struktura - nevykazuje pachy svědčící o přítomnosti nežádoucích látek - lesní vůně b) ustálení teploty - výše teploty koresponduje s okolím podle klimatických podmínek. V průběhu procesu kompostování se provádí : - kontrola teploty kompostu, která je nejjednodušším ukazatelem zrání kompostu - hodnocení vlhkosti kompostu, nízká vlhkost je ukazatelem zpomalení zrání kompostu,nebo i zastavení. Nadbytečná vlhkost může způsobit hnilobný ( anaerobní proces). - test fytotoxicity - mikrobiologické hodnocení kompostu - chemické hodnocení kompostu Čistírny odpadních vod produkují značná množství čistírenských kalů, které se podle posledních legislativních úprav mohou odstraňovat, resp. využívat pouze kompostováním, zapracováním do zemědělských půd, spalováním nebo využitím v recepturách certifikovaných např. stavebních výrobků. Dalším možným využitím čistírenských kalů je v rámci rekultivací především antropogeních zemin. V naší oblasti je tento problém velice
92
aktuální, vzhledem k potřebě rekultivace ohromných ploch výsypek po těžbě hnědého uhlí povrchovým způsobem. Norma o využití kalů z ČOV pro hnojení je zpracovaná Ministerstvem zdravotnictví ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí ( vyhl. č. 382/2001 Sb., ve znění vyhl. č. 504/2004 Sb. ) o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě. Vyhláška v podstatě zahrnuje: - technické podmínky použití upravených kalů na zemědělské půdě, - mezní koncentrace vybraných rizikových látek půdě a rizikových látek, které mohou být do zemědělské půdy přidány, - mezní hodnoty koncentrací vybraných rizikových látek a prvků v kalech, - mikrobiologická kritéria pro použití kalů, - postupy odběru vzorků kalů a půdy a metody analýzy kalů a půdy Spalování odpadů Odpady lze zneškodňovat spalováním jen v zařízeních k tomuto účelu určených a která splňují požadavky stanovené zvláštními předpisy (ochrana ovzduší, ochrana vod a pod.). Při spalování musí být dodržen schválený spalovací režim a podmínky stanovené provozním řádem. Pokud pevné odpadní produkty spalovacího procesu nemohou být fyzikálně a chemicky upraveny, popřípadě dále využity, ukládají se na skládce určené pro ukládání průmyslových zvláštních nebo nebezpečných odpadů. Spalovacím zařízením pro zneškodňování odpadů bývají zpravidla spalovny, často např. cementárny a v omezených případech i kotelny. V zařízeních, která nebyla původně pro spalování odpadů určena, lze odpady spalovat pouze tehdy, jsou-li splněny všechny požadavky stanovené zvláštními předpisy a krajský úřad udělí k provozování těchto zařízení souhlas. To znamená, např., že na kotelnu, ve kterých by chtěl původce odpadů občas spálit kupříkladu zaolejované hadry, jsou kladeny stejné požadavky, jako na specializovanou spalovnu odpadů. Spalování upotřebených olejů na zařízení, které má již výrobcem určené palivo upotřebený olej, není zařízením na zneškodňování odpadů. ( Spalování odpadů je zakotveno v zák. o ochraně ovzduší ) Při řešení odstraňování odpadů spalováním rozhoduje při volbě typu spalovny a výběru vhodného technologického zařízení celá řada faktorů: - množství odpadu, ovlivňuje hlavně velikost spalovny. Pokud spaluje 10-400 kg.h-1 odpadu, jedná se o malou spalovnu, Velké spalovny např. komunálního odpadu spalují 10 - 60 t.h-1 odpadu. - konzistence odpadu je nejdůležitějším faktorem pro volbu spalovny. Tuhý odpad se spaluje buď na roštech, v rotačních pecích , nebo ve fluidních ohništích. Tekutý odpad lze spalovat v zařízeních s dostatečně velkým prostorem a s dostatečnou teplotou. Odpad je do tohoto prostoru nastřikován rozprašovacími tryskami. Plynný odpad lze smíchat se spalovacím vzduchem, pokud nehrozí nebezpečí výbuchu, a zavést do jakéhokoliv ohniště, - druh odpadu - komunální, průmyslový, nemocniční, kaly - výhřevnost odpadu, ovlivňuje konstrukci spalovny, protož odpad s malou výhřevností je nutné spalovat za použití přídavného paliva, což znamená dražší provoz. V současné době podle zjištění a zkoumání zejména výrobců spalovacích zařízení a technologií stoupá výhřevnost odpadů. Tato skutečnost má za následek buď snížení provozních hodin spalovacího zařízení, nebo vyšší náklady na toto zařízení, protože jsou nutné ochranné úpravy.
93
- přidávané palivo, ovlivňuje ekonomiku spalovny. Používá se zemní plyn, svítiplyn, tekuté odpady (oleje), apod., - složení odpadu, rozhoduje v zásadě o typu spalovny, způsobu spalování, teplotách spalování, čištění spalin a zneškodňování tuhého zbytku po spalování, - doprava a způsob dopravy, ze svozové oblasti, skladování a úprava odpadu před spálením.
Skládkování odpadů Odstraňování odpadů skládkováním se rozumí jejich trvalé ukládání na skládku, při němž poškozování životního prostředí nebo ohrožení zdraví lidí nepřesáhne míru stanovenou právními normami v životním prostředí (ochrana vod, ochrana ovzduší, apod.). Každá skládka odpadu je stavební objekt (stavba) , určený k ukládání odpadů za účelem jejich zneškodnění na základě územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb (viz zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon). Skládka může být provozována pouze podle schváleného provozního řádu a v souladu s územním rozhodnutím a stavebním povolením. Technické provedení skládky se pak řídí normou, ČSN 838030" Skládkování odpadů. Základní podmínky pro navrhování a výstavbu". Provozovatel skládky je povinen si vyžádat souhlas k provozování zařízení k odstraňování odpadů příslušného orgánu státní správy, kterým je krajský úřad. Krajský úřad musí rovněž schválit provozní řád skládky. (viz § 14 a další zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a v návaznosti na vyhlášku MŽP č.383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady a vyhl. č. 294/2005 Sb.). Pokud je skládka provozována za komerčním účelem, jedná se o podnikání, potom musí mít provozovatel i koncesní listinu vystavenou na základě souhlasu příslušného orgánu státní správy s podnikáním v oblasti nakládání s odpady. U právnických osob musí být tato činnost zapsána v rejstříku příslušného obchodního soudu. Jedná-li se o skládku, kam je povoleno ukládat i nebezpečné odpady, musí mít provozovatel skládky i souhlas s nakládáním s nebezpečnými odpady. Ukládání odpadů do skládek musí být zabezpečeno podle druhů a kategorií tak, aby nemohlo dojít k nežádoucí vzájemné reakci za vzniku škodlivých látek, nebo k narušení stability skládky. Na skládky nesmí být ukládán odpad, který by se mohl projevit např. výbušnými účinky, samozápalností, prudkým vývinem tepla či plynů při styku s vodou a silným zápachem. Dále nesmí být na skládky ukládány hořlaviny I. třídy nebezpečnosti, tlakové nádoby a specifické odpady z nemocnic a odpady s obsahem škodlivin převyšující hodnoty uvedené v příloze vyhlášky MŽP ČR č. 383/2001 Sb. a 294/2005 Sb. Ať chceme nebo nechceme, zůstává skládkování nejdostupnějším a nejpoužívanějším způsobem zneškodňování odpadů. I když moderní, a ekologickým podmínkám vyhovující skládky nejsou levnou záležitostí, vycházejí z ekonomického srovnání s ostatními procesy většinou nejvýhodněji. Základním problémem skládky zůstává výběr vhodné lokality,kdy morfologie, geologické podloží, stabilita svahů, hydrogeologie, klimatické a hydrologické podmínky,jsou spolu s dalšími faktory,jako je dostupnost dopravní,vzdálenost od obytných sídel, svozová oblast, vzdálenost od zdrojů pitné vody, ale také se zájmy ochrany přírody těmi rozhodujícími činiteli nejen o lokalizaci skládky, ale i o nákladech na její realizaci a provoz. 94
Technické zabezpečení skládky pro jednotlivé skupiny skládek je uvedeno v normě ČSN 838030 Skládkování odpadů. Základní podmínky pro navrhování a výstavbu, v návaznosti na vyhlášku MŽP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady a vyhlášku č. 294/2005 Sb.. Tato skutečnost má pak přímou návaznost na další ustanovení zákona o odpadech ve smyslu placení poplatků za uložení odpadů. Za uložení odpadů platí původce poplatek provozovateli a ten jej pak odvádí příjemci. Poplatek se platí za množství uloženého odpadu na skládku a podle kategorie v souladu s přílohou č. 6 zákona. Skládky tvoří samostatnou kapitolu předmětu "Řízení odpadového hospodářství", proto další podrobnosti týkající se skládek a skládkování je uvedeno v této kapitole.
95
11. SPALOVÁNÍ Spalováním odpadů dochází k jejich termickému zneškodnění, hygienizaci a podstatnému zmenšení hmotnosti, hlavně však objemu. Přesně řízený režim spalování má zaručit zneškodnění hygienicky závadných látek, obsažených v odpadech a vznikajících při spalování. Způsob spalování odpadů závisí na zvolené technologii - spalovacím procesu. Proces spalování odpadů musí být doplněn účinným odloučením škodlivin (pevných, kapalných a plynných), obsažených ve spalinách. Je nezbytné, aby vedle elektrofiltrů na zachycování popílku byly zařazeny další stupně čištění plynných exhalací na principu mokrých či suchých praček plynů (spalin). Tato zařízení zaručují, že většina stopových prvků a toxických látek ve spalinách je zachycena. Pro spalovnu je rovněž nezbytné vyřešení využití, popřípadě ukládání škváry a popílku na speciálně vybavenou skládku. Škvára a popílek ze spalovny tuhých komunálních odpadů patří vždy mezi nebezpečný odpad. Spalovat - termicky zpracovávat - nebo nespalovat odpady? Tuto otázku si kladou různí odborníci a nedocházejí k jednoznačným stanoviskům. Zastánci tvrdé ochrany životního prostředí tvrdí- nespalovat. Ti, kteří mají na starosti zneškodňování odpadů, naopak tvrdí, že se spalovat musí. Nezávadné zneškodňování domovních , zdravotních a průmyslových odpadů , zejména v oblastech s rozsáhlou průmyslovou výrobou a s nadměrným soustředěním obyvatelstva není dosud zcela uspokojivě vyřešeno. Metody zneškodňování těchto odpadů jsou sice známé a mnohé z nich i ve světě ověřené, ale jejich široká aplikace v našich podmínkách je v současné době ekonomicky obtížně realizovatelná. Ke spalování odpadů jako k jedné z velice účinných metod jejich zneškodňování se přistupuje tehdy, docílí-li se tímto způsobem odstranění nežádoucích fyzikálních vlastností odpadu (redukce hmotnosti, objemu, zpracování jinou metodou nezpracovatelné konzistence odpadu) a úplného nebo částečného odstranění nebezpečných vlastností odpadu termickou a oxidační destrukcí jak na molekulární , tak na buněčné úrovni. Termickým rozkladem dochází k chemickým reakcím, oxidační přeměně látek způsobujících nebezpečnost odpadu, sterilizaci infekčních odpadů a zneškodňování látek potenciálně infekčních. Protože pod pojmem spalování se často rozumí termické zneškodňování odpadů obecně, je nutné vysvětlení. Přítomnost kyslíku při vlastním tepelném rozkladu má zásadní význam pro vlastnosti nově vznikajících látek, je nutné rozlišovat pojmy "spalování" a "pyrolýza". Jinak lze tyto procesy dělit na : - procesy oxidativní tj. takové, kdy je v reakčním prostoru obsah kyslíku stechiometrický anebo vyšší, vzhledem ke zpracovávanému materiálu. Jedná se o nízkoteplotní i vysokoteplotní spalování. - procesy reduktivní tj. takové, při kterých je obsah kyslíku v reakčním prostoru nulový nebo substechiometrický vzhledem ke zpracovávanému materiálu. Tyto procesy zahrnují pyrolýzu ( odplynění ) a zplyňování. Spalování odpadů je kontrolovatelný proces jejich oxidace při zvýšené teplotě. Při tomto procesu se spalitelné podíly odpadů přeměňují na méně či více stabilní sloučeniny, převážně oxidy - oxidy uhlíku, oxidy síry, oxidy dusíku, vodu, neoxidovatelné nebo velice nesnadno oxidovatelné plynné látky jsou reprezentovány hlavně halogeny, halogenovodíky, dusíkem, rtutí a vysoce stabilními polykonjugovanými organickými sloučeninami. Látky "nehořlavé" se během spalování chovají jako naprosto chemicky
96
inertní, nebo pomalou reakcí s kyslíkem nebo přímým termickým rozkladem přecházejí do stabilní oxidické formy. Zneškodňování odpadů metodou kontrolovaného spalování je většinou možno provádět pouze ve speciálních zařízeních k tomuto účelu přizpůsobených - spalovnách odpadů. Zákon o ochraně ovzduší v § 4, odst. 8 stanovuje kategorii spaloven z hlediska ochrany ovzduší. Spalovny odpadů patří do kategorie zvláště velkých nebo velkých stacionárních zdrojů a podle druhu spalovaného odpadu se rozlišují na : a) spalovny nebezpečného odpadu, b) spalovny komunálního odpadu a c) spalovny jiného než nebezpečného a komunálního odpadu. Do kategorie zvláště velkých stacionárních zdrojů se zařazují spalovny : 1. spalovny nebezpečných odpadů, pokud jejich jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu je větší než 10 tun za den, 2. spalovny komunálních odpadů , pokud jejich jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu je větší než 3 tuny za hodinu 3. nebo spalovny jiného než nebezpečného a komunálního odpadu, pokud jejich jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu je větší než 50 tun za den. Na provozovatele spalovny odpadů jako velkého stacionárního zdroje se pak vztahují veškeré povinnosti vyplývající ze zákona o ochraně ovzduší pro tyto zdroje. Podle § 18 zák. č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, může být spalován odpad, včetně odpadních olejů, nebo spoluspalován jen ve spalovnách odpadů nebo zvláště velkých nebo velkých stacionárních zdrojích schválených pro spoluspalování inspekcí. Zdroj je registrován a evidován jako velký stacionární zdroj bez přihlédnutí k jeho jmenovitému tepelnému výkonu. Zdroj musí být vybaven tak, aby bylo zajištěno dodržení stanovených emisních limitů, které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem. Rozhodnutí, zda spalování určitého druhu odpadu je skutečně vhodnou metodou jeho zneškodňování, by mělo následovat po zvážení požadavků následujících kritérií: a)
- výhřevnost odpadu a eventuální požadavky na podpůrné palivo, - obsah vody v odpadu, - konzistence odpadu a jeho chemické složení, - korozívní vlastnosti odpadu a produktů vznikajících spalováním, - dostupnost alternativních metod zneškodňování, - dostupnost vhodného spalovacího zařízení s důrazem na b) očekávané látky znečišťující životní prostředí, vznikající spalováním uvažovaného druhu odpadu, c) dopad látek vznikajících spalováním na životní prostředí a přímý vliv na zdraví lidí. Jak již bylo řečeno v úvodu, smyslem spalování odpadů je oxidační a termická destrukce spalitelné , hlavně však organické složky odpadu při zvýšené teplotě , vedoucí k úplnému rozrušení molekulárních i nadmolekulárních struktur. Pod pojmem spalování je zahrnován
97
i proces termické a oxidační dekontaminace inertních materiálů, obsahujících stopy termolabilních nebo oxidace schopných polutantů. Efektivní spalování komunálních odpadů je vhodné doplnit jiným palivem, popřípadě definovatelným ( výhřevnost) jiným spalitelným odpadem (např. průmyslovým, bioodpadem, kaly z ČOV apod.). Důvodem je rovnoměrný chod spalovny. Kapitola 11. Spalování je rozdělena pro účely výuky následovně:
11.1 Technologie spalování 11.1.1 Spalovací proces
11.2 Spalovny a spalovací zařízení 11.2.1 Roštové spalovny 11.2.2 Spalovny s rotačními pecemi 11.2.3 Spalování ve fluidní vrstvě 11.2.4 Speciální spalovací procesy
11.3 Procesy čištění spalin 11.3.1 Odlučování tuhých a kapalných částic ze spalin 11.3.2 Snižování plynných exhalací
11.4 Tuhé odpady ze spalování 11.5 Pyrolýza a zplyňování odpadů 11.6 Alternativní paliva 11.7 Vliv termických postupů zneškodňování odpadů na životní prostředí
obr. č. 4
Zjednodušené schéma spalování odpadů a jeho produktů ODPAD spalovací proces pára pro
elektrická energie
vytápění škvára
popílek
spaliny čištění
98
SKLÁDKA
11.1 Technologie spalování Spalování odpadu je proces svými vlastnostmi odlišný od procesu spalování klasických paliv. Klasická paliva většinou velmi dobře hoří, lze je pro spalovací proces snadno upravit pro potřeby použitého typu spalovacího zařízení (homogenizace, mletí apod.). Odpady, zejména pokud jde o směsné komunální odpady, takto upravit obvykle nelze. Upravují se spalitelné podíly vytříděné z komunálních odpadů. Zpracování a předběžná úprava odpadů záleží na vytříděné frakci, popřípadě se může v jednoduchém případě jednat o biomasu, kdy lze spalovací proces upravit o ohledem na tento odpad. Jedná se např. o odpady ze zpracování dřeva a dřevní hmoty………………. Úspěšnost spalování upravených odpadů je závislá na: - optimalizaci spalovacího zařízení - kvalitě spalovaných odpadů - optimalizaci nákladů - vytížení zařízení Spalování biomasy je za určitých podmínek výhodné z důvodů: - nízkých nákladů na odstraňování odpadů - nízkého množství produkovaných emisí - flexibility zařízení porůzné druhy odpadu. Při spalování klasických paliv se běžně dociluje dokonalého vyhoření. U spalování odpadů je dokonalé vyhoření závislé na: - době zdržení ve spalovacím zařízení, - typu spalovacího zařízení, - složení odpadu (podíl spalitelné složky, obsah vody). Složení odpadu hraje roli i při procesu čištění spalin, kdy zejména spalováním odpadů z plastů (plastikové láhve, obaly) může dojít k uvolnění chloru a fluoru a jejich úniku do spalin. Odpady určené ke spálení a to jak z důvodů jejich zneškodnění, tak i za účelem jejich využití jako zdroje energie lze rozdělit podle jejich původu na: - průmyslové odpady - tuhé komunální odpady - odpady ze zdravotnictví a veterinární péče Průmyslové odpady jsou odpady z průmyslové výroby, ze zemědělské výroby, kaly z čistíren odpadních vod a pod., které mají poměrně stabilní obsah spalitelné složky, obvykle nepříliš proměnné složení, stanovitelnou výhřevnost a stanovitelné hodnoty spalného tepla. Z hlediska fyzikálních vlastností se vyskytují průmyslové odpady jako plynné, kapalné, pastovité nebo tuhé. Tuhý komunální odpad je co do složení velmi různorodý a záleží na jeho původu, ale i ročním období apod. Složení tuhého komunálního odpadu je uvedeno v předchozí kapitole. Obsah spalitelného podílu, výhřevnost i spalné teplo jsou hodnoty značně proměnlivé. V literatuře se uvádějí např. následující hodnoty: Tuhý komunální odpad obsahuje : 99
20 - 30 % vody 10 - 60 % spalitelného podílu 20 - 60 % popela Spalitelný podíl komunálního odpadu obsahuje zhruba: 21% uhlíku, 4% vodíku, 4% kyslíku, o,5% síry a 0,5% chloru. Výhřevnost jednotlivých druhů odpadů je uváděna následovně: papír, karton 3 200-4 200 kcal/kg textilie 4 000-5 000 kcal/kg dřevo 3 800-4 800 kcal/kg plasty 4 400-11 000 kcal/kg Průměrná výhřevnost komunálního odpadu se uvádí 2 000 kcal/kg. Jak již bylo uvedeno dříve, vzhledem ke změně složení komunálního odpadu, zejména podílu a charakteru obalů, mění se výhřevnost těchto odpadů a to tak, že se zvyšuje. Tato skutečnost ovlivňuje spalování odpadů zvyšováním teploty v reakčním zařízení, což má za následek buď snížení pracovních hodin spalovacího zařízení nebo nutnost dodatkových konstrukčních úprav. Na druhé straně vyšší výhřevnost odpadů znamená větší zisk energie, vztaženo na tunu odpadu. Spálením 1t tuhého komunálního odpadu lze vyrobit 2 - 2,5 t páry, nebo ohřát 35 - 55 t vody na teplotu 650c. Produkce tuhého komunálního odpadu na 1 občana za rok se v průměru pohybuje od 250 do 400 kg , hodnoty se pochopitelně liší podle výskytu. Ve velkých městech je produkce tuhého komunálního odpadu vyšší. Zdravotnické odpady a odpady z veterinární péče, v závislosti na jejich původu, je nutné spalovat vždy, pokud není nějakou předchozí tepelnou nebo chemickou úpravou vyloučena infekčnost. Viz kapitola "Nebezpečné odpady". Spalování odpadů je také energetickým zhodnocením odpadů. Odpady je možné využívat jako druhotného nebo primárního zdroje energie. Pro využívání odpadů i v tomto případě platí stejná pravidla jako při využívání odpadů jako druhotných surovin. Jedná se tedy o: - separovaný a vytříděný odpad vhodný pro spalování, - splnění požadavků spalovací technologie, - plynulost dostatečného množství spalitelných odpadů, - finanční zhodnocení. Využití odpadů jako energetického zdroje znamená zároveň úsporu neobnovitelných zdrojů energie a ochranu životního prostředí snížením objemu odpadů ukládaných na skládkách. Při spalování odpadů je nutné, aby byly dodrženy následující podmínky: 1. dostatek spalovacího vzduchu Dostatek spalovacího vzduchu je 1,5-2 násobný přebytek stechiometrického kyslíku a to z důvodu zajištění přebytku kyslíku za každých podmínek, protože složení odpadů je různorodé. Na druhé straně přebytek vzduchu snižuje teplotu hoření. 2. dostatek tepla 100
Dostatek tepla je potřebný hlavně k rychlému zahřátí odpadu na zápalnou teplotu. Pomalé zahřívání odpadu znamená nebezpečí, že řada škodlivin neshoří, ale během zahřívání na zápalnou teplotu (250 - 4000C) se odpaří a unikne do ovzduší. Dostatek tepla lze zajistit vhodnou konstrukcí spalovacího zařízení, instalováním podpůrných hořáků a použitím přídavného paliva. 3. dostatečná teplota hoření Dostatečná teplota hoření souvisí s dostatečným množstvím tepla. Vzhledem k zápalné teplotě sazí, která se pohybuje v rozmezí 700 - 7500C je nutné, aby v prostoru spalovací komory neklesla teplota spalin pod hodnotu 8000C. Jen tak je zaručeno, že dokonale vyhoří i ty součásti odpadu, které zůstaly po uvolnění těkavých složek z hořícího odpadu. Na základě toho je podle zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší určeno, že ve spalovnách tuhých komunálních odpadů musí být teplota spalin ve spalovací komoře vyšší než 8500C a ve spalovnách průmyslového odpadu musí být vždy dohořívací komora, kde je , podle druhu odpadu , udržována teplota 9000C nebo 12000C. Na tuto teplotu musí být pak ohřáty veškeré spaliny.
4. dostatečné zdržení spalin v pásmu vysokých teplot Spalování odpadů neprobíhá okamžitě - vzhledem k různorodému složení a struktuře a potřebuje k vyhoření dostatek času. Zákonem o ochraně ovzduší je stanoveno, že se spaliny musí v dohořívací komoře zdržet 1 - 2 s. Vedle dodržené doby hoření je velmi důležité, aby došlo také k důkladnému promísení hořících spalin v prostoru dohořívací komory. Špatné aerodynamické vlastnosti dohořívací komory mohou způsobit, že část spalin projde komorou, aniž se zahřeje na požadovanou teplotu. To se projeví výskytem škodlivin, zvláště uhlovodíků a oxidu uhelnatého ve spalinách.
11.1.1 Spalovací proces Základním článkem spalovacího zařízení je rošt, na kterém probíhá spalovací proces. Spalovací proces zahrnuje pět stupňů, které obvykle probíhají postupně, jeden po druhém, mohou však též probíhat současně. Jsou to : - sušení - zplyňování - zapálení - odhořívání - vyhoření.
Sušení Sušení je proces, kdy se vlhkost odpadu mění v páru. Teplota vody, vázané v odpadech se při sušení nejprve zvýší na 100 st.Co a voda se pak odpaří. Přívod tepla k sušení odpadu se zajišťuje: - vyzařovaným teplem ohniště, - přívodem předehřátého vzduchu a - zpětným vedením spalin. Při spalování, které závisí na ploše povrchu, zrnitosti, vlhkosti a specifických vlastnostech materiálu, se doba sušení pohybuje mezi necelou minutou a více než dvěma hodinami. 101
Jde-li o nedrcený nebo předběžně nezpracovaný nebo neupravený odpad, může pásmo sušení zabírat celou délku roštu až k místu, kde dochází k hromadění škváry. Obvykle zabírá pásmo sušení 20% délky roštu.
Zplyňování V dalším stupni spalovacího procesu probíhá zplyňování hořlavých látek. V tomto stupni dochází k přeměně hořlavých látek na těkavé složky a vázaný uhlík. Těkavé plyny vzplanou již při teplotě 250 st. C. Tuhý uhlík má zápalnou teplotu až asi 7500C.
Zapálení Těkavé složky procházejí ohništěm ve formě proudu plynu, na povrchu proudu plynu dochází k jejich hoření. Při stálém oteplování se uvolní všechny těkavé složky, k jejichž spálení se spotřebuje asi 50% přiváděného vzduchu. Vzhledem k tomu, že přiváděný vzduch prochází vrstvou spalovaného materiálu, závisí hustota karbonizačního plynu a množství vzduchu na velikosti částic a na mezerách mezi nimi. Jestliže je velikost částic malá, hustota proudu je rovněž nízká a hoření je dokonalejší. Po vznícení těkavých složek plynu pokračuje hoření bez dalšího přídavného paliva. Je důležité,aby lože spalovaného materiálu bylo rovnoměrné a mělo odpovídající výšku. Vzhledem k tomu, že odpady se obvykle nasypávají do spalovacího zařízení po vrstvách a že jejich objem je ihned zredukován, je nutné zajistit, aby stálým (např. klouzavým) pohybem odpadů byla vždy zajištěna stejnorodá potřebná hustota materiálu určeného ke spálení. Prohřátí, výstup plynů a spálení plynů určují zatěžitelnost plochy roštu, popřípadě nutnou dobu spalování. Podle konstrukce spalovacího kotle může být zapálení hodnoceno jako: - horní zápal sáláním od shora zapalovací klenby, vyzdívky, - zápal přívodem tepla, např. předehřátého primárního vzduchu, - zpětný zápal vedením a sáláním tepla ze sousedních žhavých částic paliva.
Odhořívání Teplota spalovaného tuhého odpadu stále stoupá. V tomto pásmu je nezbytný dostatečný přívod vzduchu, aby se spálil pevný uhlík a ochladily se roštnice. Rychlost prohořívání je podmíněna stabilitou paliva, podílem horního zápalu i konstrukcí roštu, včetně jeho prohrabovacích zařízení. Aby zbytky zůstaly malé, musí být spalovaný materiál, obsahující ještě hořlavé složky, co nejdéle v zóně vysoké teploty. Jde-li například o surový nezpracovaný odpad, je obvykle třeba, aby doba hoření trvala nejméně tři hodiny, má-li se hořlavý podíl odpadu zmenšit z 20% na 10% a čtyři hodiny, má-li být hořlavá část spalovaného odpadu zmenšena z 10% na 5%.
Vyhoření Vysoce rozpálenou škváru je nezbytné ochlazovat buď vodou, nebo přes kotel (aby se ochladila na 250 až 3500C ). Pokles teploty spalin přibližně pod 2000C vede ke vzniku nízkoteplotní koroze. Při poklesu pod teplotu rosného bodu vzniká voda, která spolu se sírou a chlórem obsaženým v palivu tvoří kyseliny napadající materiál kotlů a kouřovodů. 102
11.2 Spalovny a spalovací zařízení Oxidativní procesy zneškodňování odpadů rozlišujeme podle procesních teplot na a) procesy nízkoteplotní s teplotou reakčního prostoru do 10000C b) procesy vysokoteplotní s teplotou reakčního prostoru nad 10000C, K tomu existuje ovšem početná skupina technologií kombinovaných tj. nízkoteplotní spalování s dohořívací komorou (eventuálně ještě pomocným palivem přitápěnou). Podle uspořádání spalovacího prostoru rozlišujeme spalovací technologie a zařízení na: - roštové procesy s různými rošty - horizontálními (pevné, posuvné), - se stupňovými (posuvnými, příklopnými) - válcovými - rotační pece - fluidní pece - speciální techniky (unášené lože, cyklony, apod.) O volbě typu spalovacího zařízení rozhoduje převážně velikost spalovny, tj. předpokládané množství spáleného odpadu. Malé spalovny s výkonem 10-2500kg.h-1 spáleného odpadu používají buď pevné rošty (pouze ty nejmenší), fluidní pece, rotační pece a pyrolýzní komory. Velké spalovny používané převážně na spalování komunálního odpadu mají výkon 10 - 60 t.h-1 spáleného odpadu a jsou dnes vybaveny převážně válcovými rošty, někdy také rošty přesuvnými nebo vratisuvnými. Malé spalovny s výkonem do 100 kg.h-1 spáleného odpadu nejsou většinou vybaveny výměníky na využití tepla vzniklého spálením odpadu. U těchto zařízení jsou odcházející spaliny ochlazeny dostatečným množstvím vzduchu, přivedeným do spalin za spalovacím zařízením.
11.2.1 Roštové spalovny Klasická koncepce spalovny je představována různými typy roštových ohnišť a návazných parních kotlů. Rošty umožňují prakticky spalování jakéhokoliv typu tuhého odpadu. V principu je rošt tvořen nosnou plochou s otvory pro přívod spalovacího vzduchu. O typu roštu rozhoduje hlavně druh spalovaného odpadu. Dobře konstruovaný rošt umožňuje: - podpírání odpadu při hoření - přívod dostatečného množství spalovacího vzduchu - dokonalé vyhoření odpadu - odvod tuhých zbytků po spálení. Přestože roštová spalovna má nejhorší předpoklady pro ekologicky přijatelné řešení spalovací technologie, je tento typ stále vyvíjen a zdokonalován, aby zvládal konkurenci s modernějšími procesy. Mezi hlavní nevýhody patří: - nízké teploty, které neumožňují produkci strusky - nehomogenní prohořívání odpadů na roštu Zlepšení podmínek spalování je dosahováno novými konstrukcemi roštů a hlavně úpravami roštové komory: - polouzavřené ohniště - přívod sekundárního nebo terciárního vzduchu - podpůrný hořák. 103
Nejmodernější postupy čištění spalin dokážou postavit klasickou spalovnu prakticky na úroveň plynných emisí z vysokoteplotních nebo reduktivních procesů. Problémem zůstává zpracování neslinuté škváry a prachů z čištění spalin.
11.2.2 Spalovny s rotačními pecemi Rotační pec, kterou lze také považovat za klasickou koncepci, jsou její aplikace při spalování novějšího data a paralelně vznikají speciální konstrukce těchto pecí. U rotačních pecí lze lépe dosáhnout rovnoměrného hoření odpadu a lze též docílit i vyšších teplot v pecním prostoru. Aplikace rotačních pecí pro spalování odpadů je do značné míry určena pro zvláštní a průmyslový odpad, vyskytují se často i projekty na spalování komunálního odpadu. Je vhodná pro spalování tuhého, tekutého, ale hlavně pastovitého odpadu. Do rotační pece lze dávkovat i odpad jakékoliv konzistence uzavřený v obalech nebo sudech vyrobených ze spalitelného materiálu. Rotační pec je vhodná např. pro spalování specifických odpadů ze zdravotnických zařízení, které se spalují v přepravních obalech na jedno použití. Jako základní typ se používá prostá válcová pec, vyzděná, bez speciálních vestaveb. Nevýhodou je velký hluchý prostor, kudy uniká značné množství spalovacího vzduchu. Zvláštní konstrukční úpravy rotační pece, které jsou hlavně užívány pro pyrolýzní procesy však nacházejí uplatnění i při spalování. Rotační pec s vestavbou trubkového chladícího systému má možnost dosáhnout podstatně vyšších teplot ve spalovacím prostoru. teplota na konci rotační pece dosahuje 14000C a odpad ještě dohořívá na dohořívacích roštech. (Princip pece O Connor, kterou používá firma Westinghouse Electric Corp.) Takto upravené rotační pece s teplotou spalování 1400 st. C se používají pro vysokoteplotní spalování. Široké možnosti rotační pece spojené s bezpečným spalováním (např. systém Resiclean) umožňuje postavit jednotky schopné souběžně spalovat několik druhů odpadů, např. běžný průmyslový odpad spolu s nemocničním odpadem, zbytky po kompostování, vysušené kaly z čistíren odpadních vod a pod. Takovéto uspořádání je výhodné zejména pokud není zajištěn přísun vhodného jednodruhového odpadu v dostatečném množství. Výhodou rotačních pecí je dosažení vysoké spalovací teploty a tím i škváry jako pevného odpadu ze spalovacího procesu ve vitrifikovaném stavu. Příklady schémat rotačních spalovacích pecí jsou na obr. č. 5 a obr.č. 6.
104
obr.č.5
105
1. SPALOVACÍ LINKA Odpovídá technickým zvyklostem ( viz obr…) a úrovni poznání době svého vzniku. Odpad je spalován v rotační válcové peci. Dávkování tuhého odpadu je pomocí drapákového zařízení do násypky, ze které se posunuje do spalovacího prostoru. Zařízení je uzpůsobeno i ke vkládání celých 200l sudů, neboť při zdvižení k ústí jsou větší předměty v uzavřeném drtiči rozříznuty. Je také možné kapalný a pastovitý ( i znečištěný ) odpad čerpat buď do spalovacího prostoru, nebo do dohořívací komory. Válcová rotační pec na obrázku má průměr 4,5 m a délku 12 m. Oproti jiným obdobným zařízením má pomalejší otáčení, jen 1 ot. za 3 až 5 minut. Chod zařízení je nepřetržitý, po celý rok, kromě odstávky na opravy. Vyzdívka pece je velmi kvalitní, včetně provedení. Její životnost je garantována na 7000 provozních hodin a je značně překračována. Dosahovaná spalovací teplota je 14000 C. Plášť válce není zevně chlazen Zbytky ze spáleného odpadu jsou při této vysoké teplotě spékány do skelné formy (vitrifikace) a ze spalovací komory vytékají do vodního uzávěru – chladící lázně. Rychlým zchlazením se skelná struska tříští a má vzhled drceného černého skla. Roztavením škváry (vitrifikací) se škodliviny, jako jsou např. oxidy těžkých kovů, dostávají do nerozpustného, nevyluhovatelného stavu, takže struska může být ukládána na skládku, která má minimální technické zabezpečení. Z rotační spalovací komory jdou spaliny do dohořívací komory, kde se začínají usazovat těžší částice popílku a kde dohořívají větší unesené tuhé částice, eventuálně zbytky hořlavých podílů, včetně dokončení tepelného rozkladu některých vysoce tepelně stabilních látek. Využití tepla probíhá v kotli, odkud s max. teplotou 3000 C přecházejí spaliny do válcové absorpční kolony. Kyselé zplodiny hoření, zejména SO2, HCL, HF a malá část NOx reagují se vstřikovaným vápenným mlékem ( hydroxid vápenatý) a protože systém je regulován na polosuchý režim, je prach návazně odlučován na tepelně odolném tkaninovém filtru ( 2600 C). Filtrační vrstva pak sama zvyšuje absorpci škodlivin. Část zachyceného prachu ( sádrovec a vápenný hydrát ) je vrácen zpět, především s ohledem na snížení spotřeby vápna. Pára vyrobená v kotli na odpadní teplo je spotřebována v protitlaké turbíně na výrobu elektrické energie. Nízkotlaká pára se spotřebovává na otop.
106
obr.č.6
107
2. SPALOVACÍ LINKA Návrh technického řešení vychází z 1. linky. Reaguje na poznatky o možné tvorbě dioxinů ( PCDD/F ) za kotlem na odpadní teplo při teplotě nad 3000 C. Proto je dohořívací komora navržena odlišně. Z rotační válcové spalovací komory projdou spaliny dohořívací komorou a vstupují přímo do vstřikovacího chladiče.
11.2.3 Spalování ve fluidní vrstvě Principem fluidního spalování je uvedení paliva (odpadu) do vznosu proudem vzduchu. Výsledkem je dobré promíchávání paliva se vzduchem a tím i intenzivní hoření. Spalování kapalných průmyslových odpadů probíhá na tzv. uhelném nebo keramickém fluidním loži. Spalování ve fluidní vrstvě patří mezi moderní technologie díky: - dobrým přenosům tepla - homogennímu spalování - schopnosti docílit vysokých procesních teplot. Fluidní spalovny byly původně konstruovány pouze pro speciální typy průmyslového odpadu a pro spalování granulovaných kalů. Postupně byl proces zvládnut i pro pastovité odpady a vlhké kaly. Fluidní lože však s vhodně předupravenou surovinou dokáže efektivně zpracovávat prakticky jakýkoliv odpad. Požadavek je úprava odpadu drcením. Fluidní spalovací zařízení umožňuje v případě potřeby přímé odsiřování spalin v ohništi přímým dávkováním mletého vápna nebo vápence. Fluidní spalování je vhodné pro spalování odpadů s vyšším obsahem síry. Nevýhodou je značný úlet pevných částic se spalinami. Spalovací teploty se pohybují od 800 - 10000C. Typy fluidních spalovacích zařízení: - spalování v rychle cirkulujícím fluidním loži - spalování odpadních paliv v atmosférických fluidních kotlích apod. (technika RDF)
11.2.4 Speciální spalovací procesy Speciální spalovací procesy se používají např. pro spalování kalů z čistíren odpadních vod. Čistírenské kaly před jejich zneškodněním spalovacím procesem je nutné vysušit. Sušení kalů se provádí buď: - přímým procesem nebo - nepřímým procesem. Pro spalování vysušených kalů lze použít několika typů speciálních procesů spalování: - tavný komorově-cyklonový proces, zbytkem je tavená a prakticky nevyluhovatelná struska - spalování na vibračním roštu s dalšími spec. vestavbami - spalování v etážových pecích.
108
Základní uspořádání spalovny komunálního odpadu
obr.č.
7
1- zásobník odpadů, 2 - drapák v zásobníku odpadů, 3 - násypka odpadů, 4 - svodka odpadů, 5 - podavač odpadů, 6 - rošt, 7 - pohony roštů, 8 - škvárová svodka, 9 - odpadové svodky, 10 - mokrý vynašeč škváry, 11 - dmychání primárního vzduchu, 12 - kotelna, 13 ofukování výhřevných ploch, 14 - elektrostatický odlučovač, 15 - vícestupňové čištění spalin, 16 - spalinový ventilátor, 17 - komín
Etážová pec
obr.č. 8
1 - patro, 2 - násypka, 3 - hřídel, 4 - ramena, 5 - přepadové otvory, 6 - přívod vzduchu, 7 odvod spalin, 8 - odpad nespálených zbytků
109
Při sledování technologií zabývajících se odstraňováním kalů spalováním, je nutné dodat, že důležitým doplňkovým procesem je proces dekontaminace kalů, zejména těch, které obsahují značná množství těžkých kovů. Technologie pro zvláštní čištění kalů kontaminovaných těžkými kovy jako jsou např.kaly říční, čistírenské kaly z čištění průmyslových vod anebo z procesů spalování odpadů, jsou vyvinuty metody založené na následujících procesech: a) extrakce těžkých kovů z kalů kyselinou b) srážení těžkých kovů ve filtrátu hydroxidem vápenatým c) dodatečné srážení alkalického roztoku po filtraci hydroxidů karbonáty (zaváděním CO2).
110
Řez spalovacím zařízením
obr.č.9
111
11.3 Procesy čištění spalin Je téměř nemožné formulovat jednoznačná pravidla pro volbu nejvhodnějšího spalovacího zařízení. Je možno obecně konstatovat, že zatímco výhřevnost odpadu a jeho konzistence určují především typ spalovacího zařízení, chemickému složení odpadu je nutné přizpůsobit provozní podmínky spalovaní, tj. teplotu spalovaní, koncentraci kyslíku, čas setrvání spalin při teplotě spalování a metodou fyzikální a chemické úpravy spalin. Cílem čištění a úpravy kouřových plynů ze spaloven odpadů je snížení koncentrací látek škodlivých ovzduší na určitou, většinou právními předpisy stanovenou mez, které a) není možné dosáhnout volbou typu spalovacího zařízení ani řízením spalovacího režimu b) vznikly jako produkty spalovacího procesu a jejich hodnoty jsou zcela nebo částečně na řízení spalovacího procesu a typu použitého zařízení závislé, ale proces nebylo možné vést tak, aby výsledné koncentrace byly dostatečně nízké. U firemních materiálů, popisujících čištění spalin z termických procesů, se rovněž setkáváme s mnohdy zavádějícím rozdělováním čistícího procesu na jakési, často velmi fiktivní " stupně ". Veřejnosti je potom předkládán ten či onen proces jako dokonalejší, neboť je např. třístupňový oproti jinému, který je " jen " dvoustupňový. Rozdělování čistících technologií na stupně je sice principiálně možné, ovšem bývá zcela nevhodně manipulováno pro reklamně-propagační účely. Základní čistící technologie lze rozdělit na dva stupně : suché odprášení a mokrou pračku ( propírku). Pokud budeme trvat na tzv. stupňové klasifikaci, je třeba se omezit jen na chemicky a technologicky principiální kroky: - suché odprášení tj. předběžné zachycení prachu před vlastním čistícím procesem. Tento stupeň nemusí být vždy uplatněn. Cílem je zachycení maxima prachu a tím i těžkých kovů a PCDD/PCDF). - vlastní čistící proces, který může být suchý, polosuchý nebo mokrý. Jeho cílem je odstranit kyselé složky spalin HCl,HF a SOx, - doplňkové procesy např. - - denitrifikace (v horké zóně, nebo katalytické), slouží k odstranění NOx, - - dodatečná absorpce na aktivním uhlí nebo koksu, slouží k odstranění stopových příměsí. Proces čištění spalin, požadavky na vysokou účinnost odstraňování veškerých polutantů lze shrnout i z toho, co již bylo řečeno: -
odstranění prachu, těžkých kovů, zejména Hg, dále HCl, HF, NOx, dioxiny, furany, proces bez odpadní vody využití tuhých zbytků ze spalovacího procesu úprava popele a tuhých zbytků po spalování odpadů do stabilizované formy pro možnost ukládání na skládkách - cena využitelných odpadů ze spalovacího procesů
112
11.3.1 Odlučování tuhých a kapalných částic ze spalin Spaliny odcházející ze spalovacího zařízení mohou obsahovat tuhé nebo kapalné dispergované částice a současně i další látky a sloučeniny v plynné formě. Tuhé příměsi ve spalinách tvoří s plynnou fází heterogenní směs. Tuhé příměsi vznikají jednak při procesu úpravy tuhých odpadů, jako je drcení, mletí, sušení nebo se jedná o popílek ze spalování odpadů. Aerosoly jsou směsí tuhých a kapalných částic o velikosti kolem 1 nm. Základní metody čištění kouřových plynů, které spočívají v oddělení tuhých a kapalných částic z plynů je možno rozdělit do skupin: podle aplikovaného principu fyzikálního nebo chemického na 1) separaci tuhých znečišťujících od plynu - filtrace - difúze - odlučování v
- elektrickém poli - gravitačním poli ( usazování) - jiném silovém poli - vymývání kyselinou 2) odlučování aerosolů - filtrace - silová pole Způsob odlučování a typ odlučovače závisí na řadě veličin charakterizujících disperzní systém a odlučovanou tuhou fázi. Pro odlučování dispergovaných částic se používá různých typů odlučovačů: - mechanické odlučovače - suché (usazovací komory, lamelové odlučovače, rotační odlučovače) - mokré (sprchová kolona) - elektrické odlučovače - suché (komorový elektrofiltr) - mokré - filtry - průmyslové - na filtraci atmosférického vzduchu Nejčastěji používaným materiálem pro filtraci plynů jsou tkané textilie (např. hadicové filtry). Volba způsobu odlučování a typu odlučovače pro daný účel závisí na řadě veličin charakterizujících odlučovanou tuhou fázi a vlastnosti prostředí. Dnes elektrostatické odlučovače, stejně tak jako textilní filtry dosahují vysoké účinnosti odstranění prachu až na množství menší než 5 mg/ m3. Pro výběr vhodné metody odlučování a také příslušného zařízení je nutné znát systém, ve které k odlučování pevných a aerosolových částic má dojít. Je nutné takovýto systém popsat. 113
Charakteristika systému je dána: 1. Charakteristickými vlastnostmi systému, jako je: -
rozměr částic tvar částic měrná hmotnost specifický povrch elektrické vlastnosti optické vlastnosti
2. Charakteristikou disperze je: - koncentrace tuhé fáze - hmotová, objemová - frakční složení tuhé fáze - monodisperzní, polydisperzní 3. Charakteristickými vlastnostmi prostředí – kontinuální fáze - hustota - viskozita - účinek silového pole - intenzita elektrického pole - molekulární pohyb
11.3.2 Snižování plynných exhalací Plynné škodliviny ve spalinách jsou na rozdíl od tuhých příměsí homogenní směsí. K jejich separaci se používají metody založené na 1) absorpci plynných znečišťujících látek - s následnou chemickou reakcí - bez následné chemické reakce v absorpčním médiu 2) adsorpci plynných znečišťujících látek na sorbentech s aktivním povrchem - fyzikální sorpce - chemisorpce 3) chemické reakci plynných znečišťujících látek v plynné fázi - bez katalýzy - reakce na povrchu katalyzátoru 4) kondenzaci (snížení teploty znečišťující složky pod rosný bod a odloučení v kapalné formě)
114
Podle skupenství užívaných chemických reagentů se metody snižování plynných škodlivin dělí na 1) suché metody 2) polosuché metody 3) mokré vypírky Teplota kouřových plynů ze spaloven odpadů musí být před jejich čištěním upravena, většinou snížena. Požadované hodnoty teploty je dosahováno: - zředěním spalin vzduchem - ochlazením ve výměníku tepla - ochlazením v odpařovacím chladiči Uvedené metody bývají většinou vhodně kombinovány. Teplotní režim celého procesu ochlazování má vliv na výtěžky sekundárních rekombinačních reakcí vedoucích ke stabilním látkám, např. polychlorovaných dibenzofuranů a polychlorovaných dibenzodioxinů. a Rozhodující pro kvalitu čištění spalin jsou dosahované a garantované emisní limity nikoliv deklarovaný počet čistících " stupňů ". Pozn.: Z hlediska emisních nebezpečí jsou umělé hmoty jednou z nejrizikovějších složek odpadu. Značný podíl umělých hmot již přímo ve své struktuře obsahuje aromatické sloučeniny (polystyren, fenolformaldehydové pryskyřice) a četné další polymerní látky poskytující při pyrolýze vysoké výtěžky stabilnějších aromatických uhlovodíků. Se spalinami ze spaloven odchází z tuny domovního odpadu asi 6 kg kyseliny chlorovodíkové. Při oxidaci dusíku v jedné tuně domovních odpadů odchází mimo jiné asi 5 kg oxidů dusíku, které se rovněž se spalinami dostanou do atmosféry. Souhrnně lze říci, že hlavními druhy plynných složek spalin jako látky znečišťující ovzduší, jsou ze spalovacích procesů a tudíž i spaloven odpadů následující: - oxidy síry - oxidy dusíku - oxidy uhlíku - chlór - chlorovodík - fluorovodík - uhlovodíky - sloučeniny fosforu - dioxiny Koncentrace oxidu uhelnatého a koncentrace organických látek jsou závislé na funkci spalovacího zařízení a řízení spalovacího procesu, částečně závislé na funkci spalovacího zařízení a řízení spalovacího procesu jsou koncentrace oxidu dusíku a prachu ve spalinách. Hodnoty koncentrací ostatních znečišťujících látek jsou předem určeny složením spalovacího odpadu a řízením spalovacího procesu, ani volbou typu spalovacího zařízení je nelze ovlivnit. Metody a zařízení pro snižování plynných exhalací záleží na volbě vhodné metody separace, která je ovlivněna hlavně těmito parametry:
115
-
chemické a fyzikální vlastnosti separovaného plynu podmínky vzniku ( kontinuálně, periodicky ) koncentrace škodliviny a její časový průběh teplota plynu, ve kterém je obsažena obsah tuhých, kapalných a ostatních plynných příměsí přítomnost jiných látek, které mohou při odlučování reagovat obsah vlhkosti objemové množství čištěného plynu dostupnost a cena použitých pomocných látek požadovaný stupeň vyčištění
11.3.2.1 Odsíření spalin Odsíření spalin je jedna z metod jak docílit snížení exhalací SO2. Úkolem odsíření je zachycení síry ze spalin před jejich vypouštěním do ovzduší. Základní metody odsíření lze rozdělit na procesy neregenerativní a regenerativní. Neregenerativní procesy – jsou to takové procesy do kterých vstupuje činidlo, které reaguje s oxidem siřičitým. Vzniklý produkt lze separovat a dle použité technologie buď využít v dalším průmyslových odvětvích nebo vzniká odpad, který se ukládá na skládku. Výhodou neregenerativních procesů je technologická jednoduchost a tím i nižší investiční náklady. Nevýhody: - problematický odbyt produktů ( sádra, síran amonný ) - velké množství odpadu - velká spotřeba reagující látky - transport velkých objemů surovin Regenerativní procesy ( cyklické ) – činidlo vstupující do procesu v prvním stupni reaguje s oxidem siřičitým se regeneruje a vrací se do procesu. Při tomto způsobu odsiřování se doplňují pouze ztráty reakčního činidla. Výhody: - malá spotřeba činidla - možnost získat síru ve vhodnější formě ( S, koncentrovaný oxid siřičitý, kyselina sírová) - ekologicky výhodnější Nevýhody: - nutnost odstranění prachových částic - větší složitost technologie - nepříznivá vazba mezi výrobou elektřiny a chemickým procesem odsíření
116
V České republice se pro odsíření spalin ze spalovacích procesů používají převážně neregenerativní metody odsíření. Podle podmínek, za kterých proces probíhá, dělí se odsiřovací procesy na suché, polosuché nebo mokré. 11.3.2.1.1 Neregenerativní metody odsíření Neregenerativní metody odsíření, které se používají v České republice pro velké energetické zdroje a spalovny odpadů používají jako základní reakční činidlo vápenec, nebo pálené vápno. Metody odsíření jsou pak charakterizovány tím, v jaké formě toto činidlo používají. Suché procesy jsou charakterizovány tím, že použité činidlo je v tuhé fázi. Při polosuchém procesu je činidlo ve formě suspenze nastřikováno do sušárny a produktem je prach. Mokré procesy pracují s vodnými roztoky a suspenzemi činidel nebo organickými kapalinami, a proto vyžadují ochlazení spalin. Výjimečně při použití anorganických tavenin mohou pracovat při vyšších teplotách. Suchá aditivní vápencová metoda Tato neregenerativní metoda je založena na heterogenní povrchové reakci mezi tuhým činidlem, kdy mletý vápenec reaguje s horkými spalinami obsahujícími oxid siřičitý. Reakce probíhají při vysokých teplotách ( 600 až 1 000 st.C). Vápenec se nejprve musí rozložit na vápno CaO a oxid uhličitý. CaO pak reaguje s oxidem siřičitým a kyslíkem ve spalinách na síran vápenatý CaSO4 – sádru. Účinnost odsiřovacího procesu je závislá na maximální expozici povrchu aditiva. Vyšší účinek se dosahuje velmi jemně mletým materiálem dokonale rozptýleným ve spalinách. Alternativou je aplikace vápenného hydrátu, který se v suchém stavu dávkuje do spalin. Aplikace vápenného hydrátu je možná i při nižších teplotách. To umožňuje dávkování hydrátu až na výstupu z kotle za elektrofiltry. Zreagovaný prachový produkt se pak zachycuje ve tkaninových filtrech a lze ho případně využít. Výhodou suchého způsobu odsíření je jednoduché zařízení a nízké investiční náklady. Nevýhody: - nízký stupeň odsíření ( okolo 40 %, max. 75 % ), - nízký stupeň využití sorbetu, - konečný produkt je směs popílku a sádry je nutno deponovat. Z těchto důvodů se tato metoda nedá aplikovat na velké zdroje. Polosuchá vápenná metoda odsíření Princip této metody spočívá v tom, že absorpční činidlo ve formě koncentrované vodné suspenze se rozprašuje do spalin. Při tom probíhají reakce mezi komponenty spalin a alkalickým sorbetem. Jako sorbent se používá hašené aktivní vápno vysoké kvality s min. 117
obsahem CaO 90 %. Podle požadavků na stupeň odsíření se může přidávat hydroxid sodný nebo soda. Stechiometrický poměr Ca:S je závislý na průtočném množství spalin. Produktem je směs siřičitanu vápenatého, síranu vápenatého, uhličitanu vápenatého, nezreagované vápno a popílek. Obtížně se využívá, uvádí se možnost přídavku do speciálních betonových směsí se sníženou propustností vody, výroba syntetického kameniva. Výhodou tohoto procesu jsou: - jednoduchá technologie, investičně méně náročná - neobsahuje oproti mokrým metodám chlazení a ohřev spalin - spaliny neobsahují SO3 - nevznikají odpadní vody, pouze malé množství kalů z hašení vápna - zachycuje současně chlor, fluor a až 90 % rtuti - pro zpracování produktu na stabilizát se používají zasolené vody s obsahem těžkých kovů - při aplikaci na stávající jednotky se dají využít stávající elektrofiltry - regulace rosného bodu spalin umožňuje, že zařízení může být z běžné konstrukční oceli. Pouze u uhlí s vysokým obsahem chloru je možnost vzniku koroze zařízení na přípravu suspenze, volí se pogumované zásobníky. Nevýhody: - velká spotřeba pomocné látky - vyšší provozní náklady – vápno je výrazně dražší než vápenec - obtížná využitelnost produktu Mokré neregenerativní procesy odsíření spalin Při mokrém způsobu odsíření je oxid siřičitý převáděn do kapaliny nebo suspenze a produktem je kal, který se buď ukládá nebo dále zpracovává. První stupeň dvoustupňového mokrého procesu praní slouží k odstranění HCl a HF a těžkých kovů, pracuje v kyselém prostředí. Prací kaly jsou následně neutralizovány ( např. hašeným vápnem ) s následným vysrážením těžkých kovů. Vedlejšími produkty jsou NaCl a KCl, lze je získat z chloridů obsažených v prací vodě. Mokré procesy odsiřování patří mezi nejpoužívanější a nejvíce odzkoušené. Konečným produktem je sádra. Vývoj mokrých neregenerativních procesů je možno rozdělit do několika vývojových stupňů: a) Proces vápno – kal. Jeho hlavní nevýhody jsou : poměrně drahé činidlo, problémy se zanášením zařízení, komplikace s ukládáním nevyužitelného a závadného odpad. b) Proces vápno – sádra. Zůstává drahá surovina, produkt ( sádra ) je využitelný, nebo deponovatelný s menšími problémy. c) Proces vápenec – kal. Laciná surovina, odpad kal, obtíže s jeho ukládáním.
118
d) Proces dvojí alkálie – sádra/kal,odstraněny problémy se zanášením zařízení. Vývoj mokrých vápenných procesů vyústil v současnosti do varianty vápenec – sádra. Na tomto principu je založeno až 90 % instalovaných odsiřovacích zařízení. Podle způsobu vypírky lze mokré způsoby odsíření typu vápenec – sádra rozdělit na tři základní typy: - Jednostupňový - používá se v případech, kdy jsou nižší nároky na kvalitu sádry. - jednostupňový s vypírkou – předřazuje se sprchový chladič, který současně odstraňuje prachové podíly a také HCl a HF.
- Dvoustupňový – za absorber se zařazuje druhý stupeň, který zvyšuje využití vápence. Ve druhém stupni pracího procesu je proud spalin podroben odsíření. Absorpce oxidu siřičitého probíhá většinou v téměř neutrálním prostředí s alkálií ( např. soda, nebo hydroxid sodný ) jako neutralizačním činidlem. Při tomto způsobu odsíření se dosahuje vysoké účinnosti odstranění oxidu siřičitého.
Do sádry ( běžně se používá termín „energosádrovec ), jako konečného produktu odsíření jsou fixovány prakticky veškeré těžké kovy ze spalin, což při konečném využití tohoto odpadu jako certifikovaného výrobku, může činit potíže, protože může znamenat zvyšování třídy vylohovatelnosti.
11.3.2.1.2 Regenerativní procesy odsíření spalin U regenerativních procesů odsíření činidlo, do kterého je oxid siřičitý zachycován, se regeneruje a vrací se zpět do okruhu. Zachycené oxidy síry jsou pak dále zpracovány na využitelné produkty - na síru, kyselinu sírovou nebo kapalný oxid siřičitý. Do této skupiny patří i síran amonný, popřípadě jeho směs s dusičnanem amonným, které vznikají při amoniakálních a některých kombinovaných procesech. Tyto odpady jsou jako produkty prodejné jako dusíkaté hnojivo. Síra v nich tvoří balast. Regenerativní metody byly dopracovány do stádia provozní spolehlivosti, na rozdíl od neregenerativních procesů, avšak jejich aplikace je podstatně menší. a) Proces WELLMANN – LORD
119
Principem této metody je absorpce oxidu siřičitého do roztoku siřičitanu sodného. Vzniká při tom hydrogensiřičitan, který při regeneraci se rozkládá na siřičitan a plynný oxid siřičitý, který se komprimuje a dále zpracovává na např. kyselinu sírovou. Lze také získat síru z oxidu siřičitého. b) Procesy s oxidem hořečnatým Princip této metody spočívá v tom, že se spaliny vypírají v absorbentu cirkulující suspenzí obsahující jako absorbent oxid hořečnatý a hydroxid hořečnatý. Vzniká krystalický siřičitan hořečnatý, hydrát, který se tepelně rozkládá na oxid hořečnatý a oxid siřičitý. Oxid hořečnatý se vrací do procesu, oxid siřičitý se využije na výrobu kyseliny sírové. c) Adsorpce na aktivním koksu Proces je založen na adsorpci oxidů síry na speciálně upraveném černouhelném koksu. Dochází současně i k adsorpci kyslíku a vodní páry a na koksu vzniká kyselina sírová. Při tepelné regeneraci nasyceného aktivního koksu se kyselina zpětně redukuje uhlíkem na oxid siřičitý. Proces lze rozšířit i na snižování oxidů dusíku ve spalinách. d)Amoniakální metody Amoniakální metody jsou většinou založeny na absorpci oxidu siřičitého vodným roztokem amoniaku za vzniku síranu, resp. siřičitanu amonného. Vzniklý produkt – roztok siřičitanu se buď regeneruje tepelným rozkladem zpět na roztok amoniaku a 100 % ní oxid siřičitý., nebo převedení siřičitanu amonného na kyselinu sírovou a síran amonný a koncentrovaný oxid siřičitý. Některé procesy pro rozklad používají vápno a odpadním produktem je síran vápenatý ( sádra ). Neregenerativní i regenerativní procesy odsíření spalin mají své výhody a nevýhody. Výhodou neregenerativních procesů je, že pro menší zdroje spalin vykazují nižší investiční náklady, mají menší nároky na zastavěný prostor, menší problémy se zajištěním surovin a s ukládáním a zpracováním produktů. Proto se v těchto případech volí převážně procesy neregenerativní. Pro větší zdroje spalin je výběr procesu náročnější a u těchto zdrojů se provádí odsiřování přednostně, protože se dá odstranit velké množství škodlivin s relativně investičními a provozními náklady. Metoda mokrého vápencového procesu je v současné době vypracována na vysokou technickou úroveň a proto je pozornost zaměřena tímto směrem.
11.3.2.2 Snižování NOx ve spalinách Snižování obsahu oxidů dusíku lze provádět buď řízením spalovacího procesu nebo metodami na bázi různých redukčních katalytických nebo nekatalytických metod. - totální vysokoteplotní katalytická redukce oxidů dusíku, je založena na spalování kyslíku a oxidů dusíku v koncových plynech svítiplynem na metalickém katalyzátoru - nízkoteplotní selektivní redukce – RENOX. Redukčním mediem je plynný amoniak. Reakce probíhají na vanadiovém katalyzátoru
120
Složení spalin ze spalování komunálního odpadu se významně liší od spalin ze zdrojů, které spalují tuhá paliva. Jejich složení bude záviset významně na složení odpadu, a proto údaje o složení spalin se liší. Snižování obsahu oxidu dusíku lze provádět v zásadě těmito možnými způsoby: a) řízením spalovacího procesu, obsah oxidů dusíku ovlivňuje teplota a přebytek vzduchu b) nekatalytickou redukcí oxidů dusíku v kotli. Základem tohoto postupu je redukce oxidů dusíku amoniakem a vodní parou při teplotách 850 až 1000 st.C.
c) nízkoteplotní selektivní katalytickou redukcí d) adsorpční oxidů dusíku na aktivním koksu
e) absorpční redukce oxidů dusíku f) absorpční oxidace. Příkladem d e n i t r i f i k a c e spalin je znovu zahřátí spalin a přídavek amoniaku jsou spaliny vedeny přes katalyzátor, přičemž se oxidy dusíku redukují na dusík a vodu ( vodní páru), jedná se o selektivní katalytickou redukci. V tomto procesu dochází především k následujícím chemickým reakcím:
4 NO + 4NH3 + O2
_
____
2 NO2 + 4NH 3 + O 2
4 N 2 + 6 H 2O 3 N 2 + 6H2O
Výhody uvedeného denitrifikačního procesu spočívá: -
v jednoduchosti zařízení jednoduchém provozním procesu ve vysoké účinnosti suchý proces
Při katalytické denitrifikaci při teplotách nad 200 st. C dochází i k odstraňování dioxinů a furanů ze spalin. 11.3.2.3 Chlorovodík a fluorovodík obsažené ve spalinách pocházejí zejména ze spalování plastových odpadů. Jejich odstraňování probíhá současně s odsiřovacím procesem.
121
Jako jeden z produktů vznikajících při termickém zpracování (zneškodnění) odpadů jsou vysoce
toxické
látky
-
deriváty
dibenzofuranu
a
dibenzodioxinu
s
blíže
nespecifikovaným počtem chlorovaných substituentů, které jsou obecně označovány jako polychlorované dibenzofurany (PCDF) a polychlorované dibenzodioxiny (PCDD). Na tomto místě je třeba se zmínit o závažné chybě, která je dnes často rozšiřována. Tato chyba se týká původu látek typu PCDD a PCDF v produktech termického zpracování komunálních odpadů. Často bývá zcela mylně vykládáno, že tyto látky vznikají proto, že v TKO jsou přítomny polychlorované bifenyly (PCB), kontaminující dnes půdy, vody i potravní řetězce, jako následek jejich dříve nekontrolovaného používání. Dioxiny Souhrnným názvem dioxiny jsou označovány látky patřící do skupiny polychlórovaných dibenzo-p-dioxinů a dibenzofuranů ( PCDD/PCDF ).
2,3,7,8-tetrachlordibenzo-p-dioxin
2,3,7,8-tetrachlordibezofuran
Tyto vysoce toxické organické sloučeniny patří k nejjedovatějším látkám na zemi a jsou nebezpečné i ve velmi malých, stopových, koncentracích (řádově v nanogramech). Kumulují se v živočišných tukových tkáních. Jejich koncentraci v životním prostředí zvyšují i drobné prachové částice. Dlouhodobé působení dioxinů aPCB vede k poškození imunitního a nervového systému, dále ke změnám endokrinního systému ( zejména štítné žlázy ) a reprodukčních funkcí a způsobují poruchy metabolizmu. Molekula dibenzodioxinu/dibenzofuranu může obsahovat až 8 atomů chlóru. Při stejném počtu atomů chlóru existují izoméry, lišící se polohami těchto atomů v molekule. Pro všechny příbuzné látky bez ohledu na stupeň substituce se používá označení kongenery. Pojem dioxiny zahrnuje 75 kongenerů PCDD a 135 kongenerů PCDF. Počet atomů chlóru v molekule a jejich poloha závažným způsobem ovlivňuje vlastnosti dané sloučeniny. Obecně platí, že se zvyšujícím se počtem halogenů a rostoucí symetričností molekuly vzrůstá jejich negativní působení. Za nejzávažnější kongenery jsou považovány 2,3,7,8 tetrachlórdibenzo-p-dioxin a 2,3,7,8 tetrachlórdibenzofuran . Svými fyzikálně chemickými vlastnostmi se polychlorované dibenzodioxiny řadí mezi perzistentní organické látky. Jsou velmi málo rozpustné ve vodě, málo těkavé, ochotně se sorbují na povrchu pevných částic a jen zvolna podléhají rozkladu.
122
Vysoká nebezpečnost polychlorovaných bifenylů tkví ve snadném vzniku vysoce toxických a velmi stálých oxidačních produktů, kterými jsou právě deriváty dibenzofuranu a dibenzodioxinu (např. tetrachlorbifenylu). PCB jsou tak zvláště při spalování zdrojem mimořádně vysokých koncentrací PCDD/PCDF a zneškodnění PCB proto vyžaduje vysoce specializované technologie s nejpřísnější kontrolu procesu. Hlavními zdroji dioxinů jsou spalovací procesy a chemický průmysl. Velice často je sledována koncentrace dioxinů ve spalovnách odpadů. PCB (polychlorované bifenyly) byly dlouho průmyslově vyráběny jako hydraulické, teplosměnné a elektroizolační oleje i jako přísady do dalších výrobků. Dnes je již jejich výroba zastavena a veškeré zásoby, včetně výrobků PCB obsahujících (transformátory, kondenzátory) jsou velmi přísně evidovány a musí být skladovány za zvláštních bezpečnostních podmínek . Nakládání s těmito odpady je stanoveno vyhláškou MŽP ČR č. 384/2001 Sb., dále se na tyto odpady vztahuje legislativa pro nakládání s nebezpečným odpadem, popřípadě další zvláštní předpisy. Do běžného komunálního odpadu se látky typu PCB ve vyšších koncentracích (např. jako čisté oleje ) prakticky nemohou dostat. Do průmyslového odpadu by se díky evidenci a zpracovaných a schválených programů odpadového hospodářství v předchozích letech dostat neměly. Odstraňování dioxinů jako zbytku znečištění spalin – jednou z možností je použití aktivního uhlí na pevném filtračním loži. Filtr obsahuje tři vrstvy aktivního uhlí. Hlavní otázkou zůstává adsorpce dioxinů a furanů, ale jsou zároveň zachyceny i zbytky prachu, těžkých kovů ( zejména kovové rtuti ), oxidů síry a chlorovodíku. Nejdůležitější je první vrstva, zbylé dvě mají zabezpečovací charakter. Alternativně k filtru s pevným ložem lze použít adsorpčního textilního filtru. V tomto případě se aktivní uhlí dávkuje do proudu spalin. Pro zvýšení účinnosti adsorpce a snížení spotřeby aditiv, sorbent necirkuluje buď uvnitř filtrační komory nebo vně.
11.3.2.4 Odstraňování zapáchajících látek z plynných směsí K odstraňování zapáchajících látek z odplynů je možno obecně použít těchto metod: -
absorpce adsorpce spalování termické spalování katalytické biologické metody
11.4 Tuhé odpady ze spalování Při spalování odpadů vzniká několik typů sekundárních odpadů, které je nutno bezpečně zpracovat anebo skládkovat. Vedle proudu plynných spalin to jsou především tuhé produkty. Kvalita tuhého zbytku po spalování resp. po jakémkoliv termickém zneškodňování odpadů je jeden z rozhodujících faktorů, určujících ekologickou vhodnost procesu. V zásadě můžeme rozlišit několik typů tuhých zbytků pro každou technologii spalování.
123
Jsou to: a) tuhé částice ze suchého škvára, struska nebo polokoks jako hlavní zbytek po termickém procesu b) odprášení spalin c) tuhý zbytek (nebo kal) z procesu čištění spalin d) tuhý zbytek (nebo kal) z procesu čištění technologických vod. Tyto tuhé zbytky mohou představovat nová specifická ohrožení životního prostředí, především proto, že bez předchozí úpravy se mohou případnými vodnými výluhy uvolňovat do životního prostředí nežádoucí škodliviny, především ionty těžkých kovů. Ad a) Škvára, struska nebo polokoks , jako hlavní tuhý zbytek , pokud není slinutý, představuje nebezpečí pro skládku, na níž je deponován, především ve výluzích kovových iontů. (Vliv kyselých srážek na skládku, především na skládku, která nemá odpovídající zabezpečení. Vliv času, následné poškozování ŽP, atd.) Jediným spolehlivým způsobem , který výrazně omezí až prakticky úplně vyloučí vyluhovatelnost kovových iontů, je protavení strusky. Ad b) Tuhé podíly z odprášení spalin a z čištění spalin jsou řádově nebezpečnější než hlavní tuhý zbytek. Tyto velmi jemné prachy (nebo kaly) obsahují vysoké koncentrace PCDD/PCDF a jemné, aktivní kovové oxidy s vysokým podílem těžkých kovů, zvláště těkajících v podmínkách spalování (ZnO, CdO, PbO,As2O3) a většinu rtuti, kterou odpady obsahovaly (v kovové i oxidické formě). Z těchto důvodů je třeba s těmito produkty zacházet jako s toxickým průmyslovým odpadem . Ad c) Tuhé zbytky nebo kal z procesu čištění spalin, obvykle není nebezpečným odpadem, pokud se jedná o proces odsíření. Tyto produkty jsou fixovány sádrou (energosádrovcem). Ad d) Tuhé zbytky z procesu čištění technologických vod - je obvykle nutné upravit před uložením na skládce. Z hlediska zařazení tuhých odpadů ze spalovacích procesů podle Katalogu odpadů, pak záleží na tom, z jakého procesu tyto odpady pocházejí. Pokud jde o zařazení do kategorie, pak většina těchto odpadů se zařazuje do kategorie ostatní. Škvára a popel ze spalování odpadu mají jiné vlastnosti než škvára a popel ze spalování černého nebo hnědého uhlí. Spalováním uhlí se získávají odpady, u kterých se sleduje: - Morfologické, chemické a mineralogické vlastnosti pevných odpadů ze spalování uhlí ve fluidních kotlích. Závislost na anorganickém složení uhlí a na teplotě hoření. - Získávání využitelných složek z popílků z černého uhlí. Charakteristické vlastnosti testovaných poletavých popílků pro stavebnictví nebo další průmyslová odvětví.
124
11.5 Pyrolýza a zplyňování odpadů 11.5.1 Pyrolýza Obecně je význam tohoto slova jasný - jde o rozklad látek teplem. Ovšem v procesech praktické chemické technologie je tímto termínem označován rozklad teplem v nepřítomnosti kyslíku, ale také vzduchu, oxidu uhličitého a vodní páry, jako zplyňovacích médií. Pyrolýzní spalování je v podstatě dvoufázové spalování , kde se v první fázi vsázka zahřívá ve spalovací komoře teplem z přídavného paliva za nedostatku spalovacího vzduchu na teplotu 500 - 650oC a vzniklý tzv. pyrolýzní plyn se vede do dohořívací komory , kde se opět pomocí hořáků na kapalné nebo plynné palivo zapálí a spaluje při teplotách 1000 - 1200oC. Odplynění je vlastní pyrolýza, nebo také suchá destilace. Rozlišuje se souproudé nebo protiproudé odplynění. Zplyňování odpadů spočívá v tom,že se část odpadů spálí a uvolněná energie se použije k pyrolýze zbylého materiálu a k sušení. V závislosti na teplotě reakce se rozlišuje - zplynění s výnosem škváry při teplotách do 10000C - zplynění při vysokých teplotách, s výnosem granulátu z tavené škváry při teplotě asi 16000C. Příkladem vysokoteplotního zplyňování odpadů je např. systém VOEST-ALPINE, viz obr. č.7. obr.č.10 Systém využívá pec s jednou šachtou, spojenou ve spodní části se spalovací komorou. Do šachty se zaváží hutnický koks s vápencem, který se spaluje na jednoduchém roštu za přívodu oxidačních spalin z hořáku spalovací komory. Hořák spalovací komory spaluje vyřazené oleje a pyrolýzní plyn. Na žhavou vrstvu koksu s vápencem se ze zvláštní sazebny spalovací komory ukládá dopravníkem vrstva odpadu, určeného ke zplyňování. Polotuhé odpady se zavádějí do spodní části šachty šroubovým dopravníkem. Dále postupují spolu s koksem a vápencem směrem k roštu, na němž se rovněž zplyňují. Odpad se na roštu zplyňuje při teplotě okolo 16000 C. Vzniklé plyny a páry spolu se spalinami vytvářejí nízkovýhřevný pyrolýzní hořlavý plyn, který prostupuje vsázkou v šachtě vzhůru k sazebně. Postupy zplyňování je možné označovat také jako hybridní postupy, protože kombinují dvě různé reakce v jednom reaktoru - spalování a odplynění. Pyrolýza je vhodná pro zneškodňování odpadů, jejichž složení se příliš nemění. Pyrolýzní spalovací zařízení je vhodné pro šaržovitý provoz a pro odpad, který nemá tendenci ke spékání a příliš vysoký obsah škodlivin. Nevýhodou použití pyrolýzní technologie je v tom, že je nákladnější než spalování. Problémy jsou zejména se zneškodňováním pyrolýzního koksu a kapalných uhlovodíků, vznikajících při pyrolýze. Objem plynů vznikajících při pyrolýze je menší a koncentrovanější než při spalování, a tím jednodušeji se může čistit, především proto, že: - veškerý uhlík se zplyňuje jako při spalování, ale asi 20% zůstane ve škváře, - k dosažení co nejdokonalejšího spálení musí ohniště pro tuhý odpad pracovat s 1,5 až 2 násobným přebytkem vzduchu. Z teoretického pohledu není tedy nutné u pyrolýzy čistit dvojnásobné množství spalin. 125
Na základě toho je množství plynu ke zpracování na tunu tuhého odpadu při pyrolýze
minimálně desetkrát menší než při spalování. Protože pyrolytické plyny jsou vcelku zásadité a redukující , neliší se od spalin ze spalovny pouze kvalitativně.
Využití pyrolýzních procesů pro energetické využití Pyrolýzních procesů se používá i při energetickém využití odpadů s vysokým obsahem organické složky ( někdy vztaženo na sušinu ). Produkty pyrolýzy • • •
a) produkty pyrolýzy pneumatik a jejich využití při sekundárních aplikacích b) alternativní palivo + hnědé uhlí, plasty, syntetické textilie, pryskyřice, papír, dřevo apod. spoluspalování, z pohledu legislativy c) úprava vybraných energetických odpadů pro spalovací procesy, biomasa 126
•
d) alternativní palivo pro cementárny, vápenky
2.6 Alternativní paliva V České republice je získávání elektrické i tepelné energie podmíněno využíváním fosilních paliv.Jedním z alternativních zdrojů paliv je spalování biomasy. Jak již bylo řečeno dříve, jde o využití odpadů ze zemědělské činnosti, potravinářské a lesní výroby, průmyslové výroby, vytříděné odpady z komunálních odpadů, z údržby a péče parkových, zahradních, hřbitovních a jiných ploch. Za biomasu v užším pojetí je považována organická hmota získaná na bázi fotosyntetické konverze solární energie ( fytomasa). V České republice je využití biomasy jako alternativního zdroje energie teprve na počátku svého rozvoje. Reálná možnost dalšího rozvoje je v současné době spíše u menších a středních zdrojů, kde je lepší možnost plynulého zásobování energetického zařízení bez budování velkých skladovacích zařízení a také se jedná o menší investiční náklady. Jiné podmínky jsou pak u spoluspalování biomasy s tradičními palivy. Celý proces využití biomasy k energetickým účelům musí odpovídat platné legislativě. Jedno z možných rozdělení biomasy pro energetické využití je následující : - fytomasa s vysokým obsahem lignocelulózy - fytomasa olejnatých plodin - fytomasa s vysokým obsahem škrobu a cukru - organické odpady a odpady živočišného původu - směsný bioodpad Pro energetické účely se využívá biomasa, která je: -
záměrně pěstována pro tento účel biomasa, která je odpadem -- rostlinné zbytky ze zemědělské výroby a údržby krajiny -- odpady z živočišné výroby -- biologicky rozložitelné odpady vytříděné z komunálního odpadu -- odpady z potravinářského průmyslu -- organické odpady z ostatních průmyslových výrob -- odpady z pěstování, těžby a zpracování dřeva -- čistírenské kaly
Využití biomasy v energetice má však svá omezení a limitující možnosti využití………. Na druhé straně využití biomasy pro energetické účely má i své výhody: - obnovitelný zdroj energie, - využití spalitelných odpadů jako zdroje energie za současného jejich odstranění, - menší dopad na životní prostředí, - využití tuhých odpadů ze spalování biomasy - využití rekultivovaných ploch pro pěstování biomasy - nulová bilance oxidu uhličitého Pro možnost energetického využití biomasy existuje celá řada procesů ( suché, mokré ), které jsou běžnými procesy při energetickém využití fosilních paliv: 127
a) termochemická přeměna biomasy - spalování biomasy - zplyňování - pyrolýza b) biochemická přeměna biomasy - anaerobní fermentace ( metanová ) - aerobní fermentace - alkoholová fermentace c) fyzikálně-chemická přeměna biomasy - mechanická úprava ( drcení, lisování, briketování, peletizace, mletí apod.) - chemické procesy, např. esterifikace rostlinných olejů ( metylester řepkového oleje) d) získávání tepla ze zpracování biomasy při běžných procesech jako je - kompostování, - aerobní a anaerobní procesy při čištění odpadních vod. Přesto, že existuje velké množství technologií využití biomasy, ze suchých procesů převládá spalování. Procesy zplyňování nejsou v praxi dostatečně ověřeny a jsou omezeny i technologickými možnostmi ( dostatečně vhodná zařízení). Procesy výroby pyrolýzního plynu vyžadují vysoké vstupní investice a provozně se vyplatí až při velkých výkonech, výhodou je vysoká účinnost. Z mokrých procesů převládá anaerobní a aerobní fermentace a esterifikace rostlinných olejů ( výroba metylesteru řepkového oleje ). Způsob využití biomasy k energetickým účelům je do značné míry určen fyzikálními a chemickými vlastnostmi biomasy. Důležitým ukazatelem je obsah vlhkosti, resp. sušiny, spalitelnost a výhřevnost. Zařízení určená ke spalování biopaliv se vyznačují určitými odlišnostmi oproti konvenčním zařízením ke spalování fosilních paliv. Kotle musí být přizpůsobeny především většímu podílu zplyňujících látek, nižší popelnatosti a zpravidla zvýšené vlhkosti paliva. Zařízení běžně používaná na výrobu energie se co do výkonnosti pohybují od 5kW až po zařízení o výkonu nad 5 MW. Pro nejbližší budoucnost mají energetické využití zemědělské odpady, odpady z těžby a zpracování dřeva, kaly z čištění komunálních odpadních vod a biologicky rozložitelné odpady vytříděné z komunálních odpadů. Výhled do blízké budoucnosti dává šanci pěstování energetických plodin, zejména na rekultivovaných plochách.
2.7Vliv termických postupů zneškodňování odpadů na životní prostředí Spalování odpadu je proces, který umožňuje zneškodňování odpadů s dlouhou životností za současného zmenšení objemu a to až na 10 - 5% původního objemu odpadu. Výhodou spalování odpadu je získání značného množství tepla. Na rozdíl od skládkování nedochází při tomto způsobu zneškodňování odpadů k vývinu a úniku bioplynu jako u skládkování odpadů. 128
Tepelný rozklad odpadů poskytuje širokou paletu různých těkavých škodlivin. Přitom fyzikálně-chemická skutečná těkavost, daná tensí par při dané teplotě a tlaku, není zde obecně platnou relativní měrou. Četné produkty pyrolýzy unikají ve formě dehtové mlhy, jako velmi jemný aerosol, takže v odplynech nalézáme i látky s velmi vysokými body varu. Je třeba si uvědomit, že pyrolýza se uplatňuje při spalování odpadů za nižších teplot. Tepelný rozklad probíhá i v těch částech odpadu, kam nemá dostatečný přístup spalovací vzduch (vnitřní prostory neotevřených obalů, shluky odpadů apod.) a tak i v těchto procesech může část organických látek uniknout jako nespálený podíl. Při spalování s velkým přebytkem vzduchu mohou nedostatečně spálené látky uniknout, jakmile opustí horkou zónu při příliš krátkých reakčních časech. S teplotou jako s kvalitativně důležitým parametrem je třeba při posuzování různých nabídek zacházet velmi obezřetně. S rostoucí teplotou se sice bez ohledu na charakter prostředí zlepšují podmínky pro rozklad organických látek, ale u oxidativních procesů nesmíme zapomínat na to, že rostoucí procesní teplota též zákonitě vede k vyšší tvorbě oxidů dusíku, takže jedna škodlivina je nahrazována druhou. Termické postupy zneškodňování odpadů vedou, kromě snížení objemu odpadu, také k jeho hygienizaci. Pokud lze shrnout vlivy termických postupů, pak v kostce vedou k : • - odstraňování odpadů, zmenšení objemu až na 10 – 5 % • - zisk energie, především tepelné • - škodliviny ve spalinách, dehtové mlhy, aerosol při pyrolýze, nespálený podíl • - u oxidativních procesů s teplotou je vyšší produkce oxidů dusíku • - hygienizace odpadu obecně, zejména pak u odpadů ze zdravotnických zařízení a veterinární péče
129
12. SKLÁDKOVÁNÍ Skládkováním odpadů rozumíme odstraňování odpadu jeho trvalým ukládáním na skládku, při němž poškozování životního prostředí nebo ohrožení zdraví lidí nepřesáhne míru stanovenou právními normami v životním prostředí. Přes všechna navrhovaná a realizovaná zařízení na využití a zneškodnění odpadů bude nutno i nadále větší část produkovaných odpadů skládkovat, tak jak již bylo uvedeno
v
předchozích kapitolách. Žádné zařízení nezpracovává odpady beze zbytku a je tedy i zde nutná skládka. S ohledem na různé omezující faktory v prostředí je nutno prosazovat pouze řízené skládkování. Skládky zabírají stále více plochy kulturní krajiny hospodářsky využívané. Podíl škodlivých látek v odpadech, lze říci nebezpečných odpadů má obecně vzrůstající tendenci a jednotlivé složky životního prostředí - půda, voda, ovzduší, tím také veškerý život, kontaminován cizorodými, zdraví škodlivými látkami. Navíc staré a divoké skládky se mohou stát i po desítkách let velmi nebezpečným zdrojem nikým nečekaných kontaminací v nejnepříznivějším místě. Pro zlepšení této situace bylo v posledních letech mnohé uděláno a to jak se strany původců odpadů, které donutily do jisté míry možnosti sankčních postihů ve formě vysokých pokut respektovat podmínky zákona o odpadech, tak přístup státních orgánů k problematice nakládání s odpady. V neposlední řadě se značně posunulo i běžné myšlení občanů a jejich vztah k odpadům z polohy převážně negativní až lhostejné do polohy pozitivní. Skládkování jako konečný způsob zneškodňování odpadů se stává ekologicky a provozně stejně náročným, jako složité systémy nakládání s odpady jako je úprava, drcení, třídění, či spalování odpadů. Je tedy nutno věnovat skládkování odpadů maximální pozornost a to již od etapy vyhledávání, po projednání, přes projektovou přípravu, provoz až po ukončení skládkování a následnou rekultivaci. Hlavní odpovědnost za tuto činnost nesou příslušné územně správní orgány. Jejich pozice je zatěžována tím, že vedle skládky komunálních odpadů se na jejich území vyskytují i skládky průmyslových odpadů. Nezanedbatelnou skutečností je pak důraz, který by měl být kladen na technické provedení skládek. Částečně je to řešeno v některých českých státních normách týkajících se skládkování, viz kap. 2. Legislativa a kap.7.1.1. Mezi nejdůležitější prvky technického zabezpečení skládek patří těsnící prvky a vodohospodářské úpravy.
130
12.1 Legislativa
Při ukládání odpadů na skládky musí být odpady uloženy podle druhů a kategorií tak, aby nemohlo dojít k nežádoucí vzájemné reakci za vzniku škodlivých látek nebo k narušení stability skládky. Ukládání odpadů na skládky je podřízeno legislativě odpadového hospodářství. Jak již bylo uvedeno, základní požadavky jsou řešeny zákonem o odpadech a dále pak v návazných vyhláškách a normách. Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady konkretizuje obecné požadavky na zařízení ke zneškodňování odpadů. Zvláštní pozornost je věnována skládkování odpadů, jako nejrozšířenější formě zneškodňování odpadů. Vyhláška upravuje dosud v praxi osvědčené hodnocení odpadů ke skládkování testem vyluhovatelnosti odpadu vodou. Dále zavádí členění skládek odpadů podle jejich vlastností, přičemž zavádí nový pojem jednodruhové skládky, která je určena k ukládání specifických odpadů se zabezpečením podle jejích specifik ( zabezpečení vůči životnímu prostředí). Vyhláška č. 383/2001 Sb. byla novelizována vyhláškou č 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu. Tato vyhláška zapracovává příslušné předpisy EU a v souladu s nimi upravuje: a ) technické požadavky na skládky odpadů a podmínky jejich provozování, b) seznam odpadů, které je zakázáno ukládat na skládku, popřípadě, které lze ukládat na skládku za určitých podmínek c) způsob hodnocení odpadů podle vyluhovatelnosti a mísitelnosti a způsob prokazování přijatelnosti odpadu do zařízení k využívání a odstraňování odpadů, d) technické požadavky pro nakládání s odpady vzniklými při spalování nebezpečných odpadů, e) požadavky na ukládání odpadů z asbestu na skládky, f) požadavky na ukládání odpadů jako technologického materiálu na zajištění skládky, g) způsob vytváření a čerpání finanční rezervy, h) obsah plánu úprav skládky a dále stanoví i) technické požadavky a podmínky pro využívání odpadů na povrchu terénu.
131
Ve vyhlášce jsou z á k l a d n í
p o j m y, které jsou uvedeny pro účely této vyhlášky:
a. inertním odpadem je odpad, který nemá nebezpečné vlastnosti a u něhož za normálních klimatických podmínek nedochází k žádné významné fyzikální,chemické nebo biologické přeměně. Inertní odpad nehoří, ani jinak fyzikálně či chemicky nereaguje, ve vodě se snadno nerozpouští, nepodléhá biologickému ani chemickému rozkladu, ani nezpůsobuje rozklad jiných látek, s nimiž přichází do styku, způsobem, který by mohl vést k poškození životního prostředí či ohrožení lidského zdraví. Koncentrace škodlivin ve výluhu a v sušině tohoto odpadu nesmí překročit žádný z ukazatelů stanovených pro skládky skupiny S – inertní odpad. Směsné odpady se nepovažují za odpady inertní, b. biologicky rozložitelným odpadem
je jakýkoliv aerobně nebo
anaerobně rozložitelný odpad, c. kapalným odpadem je odpad ve skupenství kapalném, d. vodným výluhem je roztok, který byl připraven ze vzorku odpadu, e. stabilizací odpadu je technologie úpravy odpadu spočívají ve využití fyzikálních, chemických nebo biologických postupů, vedoucích k trvale omezenému uvolňování škodlivin z odpadu do jednotlivých složek životního prostředí v souladu s požadavky tohoto i zvláštních právních předpisů, f. úpravou směsného komunálního odpadu před jeho uložením na skládku
je vytřídění nebezpečných složek komunálního odpadu,
komodit určených ke zpětnému odběru a vytřídění dalších složek, g. výluhovou třídou je množina nejvýše přípustných hodnot koncentrací ukazatelů vybraných škodlivin v prvním vodném výluhu odpadů, h. skládkovým plynem je plyn, který se vyvíjí z odpadu uloženého na skládce biologickými i chemickými pochody, i. využíváním odpadů na povrchu terénu, vyjma aplikace na zemědělskou půdu je rekultivace povrchu terénu, vyrovnávání terénních nerovností a jiné úpravy terénu, vytváření uzavíracích vrstev skládky, rekultivace
132
uzavřených skládek, zavážení vytěžených povrchových dolů, lomů, pískoven, j. ukládáním odpadů na skládkách je odstraňování odpadů způsoby uvedenými v příloze zákona o odpadech, k. rekultivací je uvedení místa zpravidla dotčeného lidskou činností do souladu s okolím a obnovení funkčnosti povrchu terénu ve vztahu k jeho původnímu užívání nebo nově zamýšlenému užívání, l. kritickými ukazateli
jsou limitní hodnoty koncentrace škodlivin a
biologických činitelů vybraných na základě znalosti technologie vzniku odpadů, jejichž stanovení je nutné a postačující pro pravidelné ověřování kvality odpadu při jeho opakovaných dodávkách do zařízení bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou pro příslušné zařízení touto vyhláškou požadovány, m. hodnocením přijatelnosti odpadu do zařízení je proces, jehož prvním krokem je zpracování základního popisu odpadu původcem nebo oprávněnou osobou, druhým pravidelné ověřování kvality průběžně nebo opakovaně vznikajících odpadů původcem, nebo oprávněnou osobou, která odpad převzala do vlastnictví, a třetím kontrola při přejímce odpadu, n. zařízením jsou skládky, povrchové doly, lomy, pískovny a další místa na povrchu terénu, kde jsou odpady využívány k zasypávání, rekultivacím a jiným povrchovým úpravám, o. nereaktivním nebezpečným odpadem je odpad, který při normálních klimatických podmínkách nehoří, ve vodě se snadno nerozpouští ani jinak fyzikálně či chemicky nereaguje v prostředí místa, kam je ukládán, s jinými odpady nebo věcmi, s nimiž přijde do styku, způsobem, který mohl vést k poškození životního prostředí nebo k ohrožení lidského zdraví, p. sektorem skládky je místně vymezená část skládky, která slouží k ukládání odpadů srovnatelných svým původem, složením a vlastnostmi, a která svým technickým provedením zabezpečí oddělené ukládání těchto odpadů uvnitř jedné skládky a zabrání kontaktu,
133
popřípadě smíchání odpadů uložených v jednotlivých sektorech skládky po celou dobu jejich uložení, q.
základním popisem odpadu je průvodní dokumentace odpadu vypracovaná původcem odpadu nebo oprávněnou osobou v rozsahu stanoveném
příloze, na základě všech dostupných informací o
odpadu, za jehož úplnost a pravdivost odpovídá původce nebo oprávněná osoba, která základní popis odpadu předává s každou jednorázovou nebo první z řady opakovaných dodávek odpadu do zařízení, r. dodávkou odpadu je každý náklad odpadu přijatý do zařízení najednou od jednoho dodavatele, s. opakovanými dodávkami odpadu jsou pravidelně i nepravidelně se opakující dodávky jednoho druhu odpadu, stejných vlastností, vznikající v neměnném technologickém procesu jednomu původci, t. odpadem z azbestu jsou nebezpečné odpady, zařazené podle katalogu a to tehdy, je-li nebezpečnou látkou, kterou obsahují azbest. Další termíny z oblasti skládkování jsou uvedeny dále.
12.1.2 Technické požadavky na skládky a podmínky jejich provozu
Technické provedení skládek zahrnující zřízení skládky, její provoz včetně jejího ukončení a rekultivace a monitoringu upravují technické normy. V příloze č. 5 vyhlášky MŽP č. 294/2005 Sb.,je uveden seznam odpadů, které nesmějí být ukládány na skládku všech skupin nebo využívat na povrchu terénu a odpady, které lze na skládky ukládat jen za určitých podmínek. Tento požadavek vychází z povinnosti původců odpadu zajistit využití odpadů a pouze nelze-li je využít, zajistit jejich odstranění.
134
Nebezpečí ohrožení prostředí skládkou
obr. č. 11
Nebezpečí znehodnocování půd různými vlivy
obr.č. 12
135
Podúrovňová skládka
obr.č. 13
136
12.2
Skládky
Skládka odpadu je stavební objekt určený k ukládání odpadů za účelem jejich odstranění vybudovaný na základě územně
plánovací dokumentace a dokumentace staveb,
137
provozovaný podle schváleného provozního řádu a v souladu s územním rozhodnutím a stavebním povolením. Nově budované skládky jsou vždy v souladu s platnými předpisy a technickými normami, bez tohoto souladu by nemohly být uvedeny do provozu. Často jsou nové skládky budovány v místech původních skládek, kde podloží je kontaminováno předchozími úniky závadných látek. Problematika skládek je v někdy době nesprávně zplošťována na poměrně úzký úsek t.j. na skládkování odpadů a často jen na skládkování tuhých komunálních odpadů. Druhým nesprávným názorem je záměna pojmu skládkování odpadů, čili odstraňování
a
skladování, kterým se rozumí dočasné uložení odpadů na místě k tomu určeném, avšak nikoliv ze účelem jejich odstranění. Vrátíme-li se poněkud zpět, tj. do doby před vydáním zákona o odpadech,byl obecně rozšířen názor, že skládky v podstatě slouží jako nejlevnější způsob odstraňování odpadů, často používaný termín „likvidace odpadů“. Tento názor je samozřejmě naprosto zkreslený, ovlivněný skutečností, že převážná většina skládek provozovaných do 31.7.1996 nebyla po technické stránce vybudována tak, aby nemohlo dojít ke kontaminaci jednak vlastního podloží skládky a jednak podzemních a povrchových vod, či jiných úniků do životního prostředí. Skládky nebyly, jak již bylo řečeno, do doby platnosti zákona č. 238/1991 Sb., a nařízení vlády č.513/1992 Sb.,v převážné míře zabezpečeny vůči negativnímu vlivu na životní prostředí a zdraví lidí, i když v tomto posledním případě byly nějaké technické viditelné prvky zabezpečení vybudovány. Za vrchol zabezpečení se mnohdy považovalo oplocení, které mělo zabránit nežádoucímu ukládání odpadů od původců, kteří měli s ukládáním určitých druhů odpadů na skládku potíže. Tyto odpady se obvykle nacházely někde poblíž příjezdové cesty ke skládce, nebo daleko častěji vznikaly na "příhodných" místech černé skládky. Ty ostatně vnikají dodnes. Nelze však jednoznačně tvrdit, že skládky provozované před rokem 1991 byly skládky zcela neřízené, provozované bez jakéhokoliv zabezpečení vlivu skládky na životní prostředí. Některé skládky, především velké a nebo skládky průmyslových odpadů byly provozovány na základě územního rozhodnutí, popřípadě stavebního povolení a ve velmi malém množství měly i kolaudační rozhodnutí s podmínkami, za jakých bude skládka provozována. Nejstarší průmyslové skládky byly založeny na takovém podloží, které do jisté míry chránilo okolní prostředí vůči úniku škodlivin ze skládky. 138
Současný stav skládkování odpovídá zájmu, který byl této problematice a vlastně sféře lidské činnosti věnován. Většina průmyslové výroby byla zahájena bez dořešení problematiky odpadů, v nejhorším případě byla povolena jako zkušební provoz a to na tak dlouho, než se příslušný hygienik a vodohospodář unavili. Za nejběžnější způsob ukládání průmyslových odpadů bylo považováno jejich ukládání na skládku komunálního odpadu. Ani v současné době tento způsob ukládání odpadů není neobvyklý, věnuje se však větší pozornost výběru ukládaných odpadů. Obecně se rozlišují skládky odpadu komunálního, průmyslového či skládky sdružené, i když rozdělení skládek do skupin je poněkud jiné. Zásadní význam má třídění podle nebezpečnosti odpadů ukládaných na skládku. Mimořádné zajištění vyžadují především skládky nebezpečného odpadu. Tyto odpady mohou vznikat v rámci tuhého komunálního odpadu, průmyslového i zemědělského odpadu a odpadu např. provozu dopravního zařízení nebo těžké mechaniky. Zvláštním případem jsou skládky odpadu při těžbě nerostných surovin, kdy mluvíme o odvalu - řízené skládce odvalové hlušiny, haldě či výsypce. Tyto objekty vznikají převážně hornickou činností při těžbě uhlí, rud a dalších nerostů. Kaly z úpraven rud nebo úpraven uhlí se ukládají na odkaliště. V převážné většině případů jsou haldy, odvaly, výsypky
a odkaliště, vznikající hornickou činností
posuzovány jako úložiště nerostných surovin (podrobnosti viz zák. č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, horní zákon, § 4 vysvětluje co je hornická činnost). Toto ustanovení horního zákona je důležité proto, že v tomto případě se nejedná o odpady ve smyslu odpadového zákona a nejsou to tedy odpady podle tohoto zákona a není s nimi nakládáno podle zákona o odpadech, včetně zpoplatňování.
Na haldy, odvaly, výsypky a odkaliště vzniklé hornickou činností se nevztahuje zák. č. 185/2001 Sb., zejména pak část týkající se poplatků za uložení odpadů, jak již bylo uvedeno výše. Odkaliště pro ukládání elektrárenských popílků jsou skládkami, ve smyslu zákona
č.
185/2001 Sb.,o odpadech a vyhlášky MŽP č.383/2001 Sb.,o podrobnostech nakládání s odpady a vyhl. 294/2005 Sb.. Vztahuje se na ně tedy i povinnost za uložené popílky platit poplatky ze zákona. Jinak jsou tato odkaliště převážně vodohospodářskými díly, obvykle III. nebo IV. řádu
a vztahuje se na ně, pokud jde o provoz, dozor a rozšiřování
139
hrází, příp. uzavírání
a rekultivace, vodní zákon. Pro rekultivaci je respektována a
uplatňována legislativa odpadového hospodářství. Při ukládání odpadů na skládky musí být odpady uloženy podle druhů a kategorií tak, aby nemohlo dojít k nežádoucí vzájemné reakci za vzniku škodlivých látek s možností úniku do životního prostředí, nebo k narušení stability, těsnosti a konstrukce skládky. Technické požadavky na skládky odpadů včetně podmínek pro jejich umístění, technické zabezpečení provozu skládek, těsnění, monitorování a podmínek jejich uzavření a rekultivace se pokládají za splněné, odpovídají-li technickým normám: - ČSN 83 8030 Skládkování odpadů- Základní podmínky pro navrhování a výstavbu skládek - ČSN 83 8032 Skládkování odpadů – Těsnění skládek - ČSN 83 8033 Skládkování odpadů – Nakládání s průsakovými vodami ze skládek - ČSN 83 8034 Skládkování odpadů - Odplynění skládek - ČSN 83 8035 Skládkování odpadů - Uzavírání a rekultivace skládek - ČSN 83 8036 Skládkování odpadů – Monitorování skládek - ČSN 83 8039 Skládkování odpadů – Provozní řád skládky
Skládky se dělí podle způsobu technického zabezpečení a provozování do těchto skupin: skupina S – inertní odpad je určená pro inertní odpady. Pro účely evidence a ohlašování odpadů a zařízení se skládky této skupiny označují jako S-IO, skupina S – ostatní odpad je určená pro odpady kategorie ostatní odpad. Pro účely evidence a ohlašování odpadů a zařízení se tyto skládky označují S – OO. Tato skupina se dělí dále na podskupiny: a. S – OO1 jsou skládky nebo sektory skládek určené pro ukládání odpadů kategorie ostatní, odpad s nízkým obsahem organických, biologicky rozložitelných látek, stanoveným v příloze a odpadů z azbestu za stanovených podmínek, b. S – OO2 jsou skládky nebo sektory skládek určené pro ukládání odpadů kategorie ostatní odpad s nízkým obsahem organických biologicky rozložitelných látek, stanoveným v příloze, nereaktivních nebezpečných odpadů a odpadů z azbestu za stanovených podmínek,
140
c. S – OO3 jsou skládky nebo sektory skládek určené pro ukládání odpadů kategorie ostatní odpad včetně odpadů s podstatným obsahem organických biologicky rozložitelných látek, odpadů, které nelze hodnotit na základě jejich vodného výluhu, a odpadů z asbestu za stanovených podmínek. Na tyto skládky nebo sektory se nesmějí ukládat odpady na bázi sádry, skupina S – nebezpečný odpad je určená pro nebezpečné odpady. Pro účely evidence a ohlašování odpadů a zařízení se skládky této skupiny označují S – NO.
Skládkování, problematika skládek ve smyslu zneškodňování odpadů trvalým ukládáním na skládkách je zakotven především v zákoně č. 185/2001 Sb., o odpadech. Do tohoto zákona byly zabudovány ještě další požadavky, upřesňující podmínky skládkování odpadů. Jedná se o výkon státní správy v odpadovém hospodářství a poplatky za uložení odpadů. Systém placení poplatků za ukládání odpadů je v zákoně řešen naprosto novým způsobem, (viz,dříve). V zákonu o odpadech jsou poplatky zakotveny v části osmé, v §§ 45 - 48
a v příloze č.6. Poplatek je složen ze dvou složek : základní a rizikové a jeho
tendence je vzhledem k jednotlivým letům progresivní. Za komunální a ostatní odpad se platí jen základní poplatek, za odpad nebezpečný ještě poplatek rizikový. Příjemcem základních poplatků je obec, na jejímž katastrálním území se skládka nachází. Příjemcem rizikových poplatků je Státní fond životního prostředí. Poplatky odvádí provozovatel skládky. Kromě těchto poplatků má provozovatel skládky za povinnost zřídit vázaný účet ( §§ 49 – 52, zákona) k vytváření finanční rezervy na rekultivaci, zajištění péče o skládku a asanaci po ukončení jejího provozu.Výše finanční rezervy se odvíjí od množství a kategorie uloženého odpadu. Čerpat tuto finanční rezervu lze jenom se souhlasem příslušného krajského úřadu na práce související s rekultivací, zajištěním péče o skládku po skončení jejího provozu a asanací. Dobu trvání a podmínky péče o skládku po uzavření jejího provozu, rekultivaci a asanaci stanoví individuálně pro každou skládku příslušný krajský úřad jako součást provozního řádu. Lhůta nesmí být kratší než 30 let. Vytváření finanční rezervy se vztahuje i na skládky, které byly provozovány již před nabytím účinnosti zákona 125/1997 Sb.
141
Některé zásady budování skládek jsou zahrnuty do českých státních norem, uvedených výše. Při ukládání odpadů na skládky musí být odpady uloženy podle druhů a kategorií tak, aby nemohlo dojít k nežádoucí vzájemné reakci za vzniku škodlivých látek nebo k narušení stability, těsnosti a konstrukce skládky. Skládky jsou rozděleny do 3 skupin, přičemž skupina 2 má tři samostatné podskupiny.
12.2.1 Výstavba a budování skládek ČSN 83 8030 "Skládkování odpadů. Základní podmínky pro navrhování a výstavbu". Norma stanoví základní podmínky pro navrhování a výstavbu povrchových skládek odpadu. Dále uvádí zásady pro provozování těchto skládek. Norma je závazná a obsahuje: -
podklady pro navrhování skládek umístění skládek těsnění skládek odvodnění skládek vybavení skládek uzavření a rekultivace skládek provozní řád skládek
ČSN 83 8032 „Skládkování odpadů. Těsnění skládek“. Norma platí pro navrhování, výstavbu a kontrolu těsnících systémů skládek při výstavbě nových skládek i při jejich provozu. Dále platí pro navrhování , výstavbu a kontrolu těsnících systémů při jejich uzavírání a rekultivaci. Pro návrh těsnícího systému skládky norma doporučuje vhodné materiály nebo jejich kombinaci a parametry těchto materiálů. Zároveň doporučuje pro výstavbu těsnění vhodné technologické postupy a pro kontrolu materiálů i zhotoveného těsnění rozsah a metody této kontroly. Norma neobsahuje ustanovení pro navrhování a výstavbu podzemních skládek, pro navrhování těsněných nádrží na ukládání odpadů jiné než pevné konzistence a pro skládky nebo úložiště radioaktivních odpadů. Pro tyto konstrukce lze však některá ustanovení normy použít. Těsnící systém skládky se navrhuje s ohledem na celkové uspořádání skládky, druhy odpadů, které budou do skládky ukládány, třídu jejich výluhů a přírodní podmínky lokality skládky. Těsnící systém pro uzavření skládky se navrhuje s ohledem na druh uložených odpadů a jejich vlastnosti ( kategorie odpadu ), na konstrukční uspořádání skládky a způsob rekultivace jejího povrchu. Těsnící systém skládky musí být navržen z takových materiálů a tak, aby jeho celistvost a funkci nemohly narušit sedání skládky a jejího podloží, účinky vnitřních a povrchových vod a povětrnostní vlivy, popř. důsledky činnosti člověka, živočichů a rostlin na skládce i v jejím okolí. Jednotlivé vrstvy těsnícího systému, jeho podloží, krycí vrstvy i systém jako celek musí být stabilní. Při sestavování systému z více těsnících vrstev se 142
doporučuje použít pro jednotlivé vrstvy těsnění rozdílné těsnící materiály, jejichž příznivé vlastnosti se vzájemně doplňují a nepříznivé vylučují. Norma zahrnuje : - podklady ( rozsah, který odpovídá posuzování podle zák. č. 100/2002 Sb., EIA - úpravu a stabilitu podloží těsnícího systému skládky - těsnící materiály jejich skladba v těsnícím systému - požadované vlastnosti těsnících materiálů a prvků - zásady konstrukčního uspořádání prvků těsnícího systému - ochranu těsnícího systému proti poškození - stabilitu těsnícího systému - zásady pokládky těsnících vrstev - kontrolu jakosti prací a celistvosti těsnícího systému - kontrolu těsnícího systému v průběhu provozu.
ČSN 838033 „ Skládkování odpadů. Nakládání s průsakovými vodami ze skládek Norma platí pro soustřeďování, odvádění, shromažďování a kontrolu jakosti průsakových vod ze skládek a pro konstrukce, které tyto činnosti zajišťují. Pro návrh drenážních systémů skládky, kontrolních nádrží a jímek průsakových vod norma doporučuje vhodné materiály nebo jejich kombinaci a parametry těchto materiálů. Norma neobsahuje ustanovení pro úpravu a čištění průsakových vod. Norma dále zahrnuje: - konstrukci a uspořádání jímek průsakových vod - uspořádání drenážního systému - stabilitu drenážních prvků - kontrolu jakosti a množství průsakových vod - zneškodňování průsakových vod
ČSN 838034 „ Skládkování odpadů. Odplynění skládek. Norma zahrnuje: - podmínky, za kterých je povinnost budovat odplynění skládek - rozdělení skládek do tří skupin, podle produkce skládkového plynu( vztaženo na obsah metanu) - nakládání se skládkovým plynem - kontrolu vývinu skládkového plynu - monitorování skládkového plynu
143
ČSN 83 8035 "Skládkování odpadů. Uzavírání a rekultivace skládek". Tato norma stanoví základní podmínky pro uzavírání a rekultivaci tělesa skládek, jejichž technické provedení odpovídá ČSN 838030. Norma zahrnuje: - prostorové řešení tělesa skládky - opatření k zachycení skládkového plynu - uzavírací vrstvy skládky - odvodnění povrchu skládky - rekultivační vrstvu skládky - konečnou úpravu povrchu skládky - provozování uzavřené skládky
ČSN 83 8036 „ Skládkování odpadů. Monitorování skládek“. Norma stanoví základní podmínky pro sledování ( monitorování ) provozu skládek odpadů provozovaných
i
uzavřených z hlediska vlivu na okolní prostředí a chování jednotlivých částí skládek, a z hlediska bezpečnosti a funkční spolehlivosti jednotlivých konstrukčních prvků skládek. Monitorovací systém je trvalým kontrolním prvkem kvality projektu a výstavby skládky. Monitorovací systém skládkových vod by neměly projektovat ani realizovat organizace, které projektují a staví skládku. Monitorovací systém a jako obslužný program je vždy značnou zátěží zvyšující náklady na provoz skládky a ukládání odpadů.´ Účelem monitorování skládek je : a) trvalé sledování schopností skládky plnit bezpečně a spolehlivě funkce, pro které byla vybudována b) trvalé sledování vlivů skládky na okolní prostředí a tím včasné zjišťování jevů, které mohou být projevem závad ne některém ze zařízení skládky c) sledování technického stavu objektů skládky pro zajišťování údržby a oprav a pro ověřování předpokladů projektu d) soudobé vyhodnocování a upřesňování předpokladů provedených průzkumů pro případná doplňková opatření pro zkvalitnění provozu jednotlivých zařízení skládky Hlavním předmětem monitorování je především sledování jakosti podzemních a povrchových vod v okolí skládky, sledování a složení skládkového plynu a spolehlivost jeho jímání, sledování prašnosti a chování tělesa skládky ( sledování stability tělesa skládky ). Dále součástí normy je:
144
- časový průběh monitorování - přesnost měření - program monitorování - sledované jevy podle druhu zařízení - vedení evidence - bezpečnostní opatření
ČSN 83 8039 "Skládkování odpadů. Provozní řád a monitorování skládek odpadů". Tato norma stanoví základní podmínky pro sestavování provozních řádů provozovaných i uzavřených skládek. Norma neobsahuje ustanovení pro provoz skládek za mimořádných okolností. Provozní řád se sestavuje pro každou skládku individuálně tak, aby vytvořil podmínky pro bezpečný, bezporuchový a hospodárný provoz v souladu s podmínkami příslušných orgánů stanovenými před uvedením skládky do zkušebního nebo trvalého provozu, nebo před uzavřením skládky. U vybraných skládek, tj. těch kde je zároveň produkce bioplynu s jeho využitím podléhá provoz skládky a souhlas k provozu také režimu integrovaného povolení. Norma zahrnuje: - podklady pro sestavení provozního řádu - skladbu a rozsah provozního řádu skládky - provozní řád uzavřené skládky - přílohy provozního řádu - zpracování, projednávání a schvalování provozního řádu
Zákon č. 244/1992 Sb., v novele zák. č. 100/2002 Sb., o posuzování vlivu staveb na životní prostředí - v přílohách, se rovněž týká výstavby skládek komunálních odpadů. Výstavba skládek se dotýká i návazných zákonů a předpisů souvisejících, zejména to je vodní zákon, zákon o ochraně ovzduší, zákon o ochraně přírody, ochraně lesa
a v
neposlední řadě zákon stavební a horní zákon, dále zákon o životním prostředí, o ochraně zemědělského půdního fondu, o péči ozdraví lidu a pod.
12.2.3 Termíny a definice vyplývající ze skládkování odpadů a budování skládek Termíny a definice použité v této kapitole jsou převzaty a následných norem. 145
z normy ČSN 838030
Bariéra- přírodní nebo uměle vytvořená překážka, účinně bránící kontaminaci okolního prostředí látkami pocházejícími z ukládaného odpadu. Místo skládky - území, v němž je umístěno těleso skládky a objekty pro zbezpečení provozu skládky, kontrolu přejímaných odpadů a pro manipulaci s odpady, průsakovými vodami a skládkovým plynem. Podloží skládky - část geologického prostředí, které se nachází pod základovou spárou skládky. Základová spára skládky - plocha, v níž se stýká konstrukce skládky s podložím. (Podložím pro účely normy je považováno i podloží odvodněné drenáží.) Těleso skládky - konstrukční vrstvy skládky, včetně uloženého odpadu. Průsaková voda, vnitřní voda - voda vytékající z tělesa skládky. (Voda vytékající z tělesa skládky je směsí výluhů, kalové vody a vytlačené pórové vody.) Jímka průsakových vod - nepropustná bezodtoková jímka, do které je zaústěn drenážní systém pro odvádění průsakových vod ze skládky. Kontrolní jímka - nepropustná jímka, do níž je zaústěn kontrolní drenážní systém pod těsněním skládky. Nejvyšší hladina podzemní vody - nejvyšší úroveň hladiny, odvozená s přiměřenou spolehlivostí na základě dlouhodobého nebo krátkodobého pozorování, která se může vyskytnout v období výstavby i provozu skládky, a v době aktivního působení skládky na okolí po jejím uzavření. Fólie - plastová membrána, používaná jako plošný těsnící prvek. Odplyňovací systém - systém sběrných drénů a svodných potrubí, který může být vytvářen sítí svislých, vodorovných nebo šikmých drenáží a svodů. Součinitel filtrace - míra propustnosti pórovitého prostředí pro vodu. Je-li součinitel filtrace stanoven laboratorními zkouškami a řízeným hydraulickým sklonem, považují se za směrodatné hodnoty tohoto součinitele, získané ze zkoušek s hydraulickým sklonem i = 30. Těsnící systém -soustava vrstev těsnících materiálů ( přírodních nebo umělých), doplněná dalšími vrstvami pro jejich mechanickou ochranu. Těsnící vrstva - vrstev těsnícího materiálu, která tvoří jednoduchou technickou bariéru, odpovídající požadavkům ČSN 83 8030.
146
Jednoduché těsnění - těsnící systém, obsahující jedinou těsnící vrstvu. Vícenásobné ( kombinované ) těsnění - těsnící systém, obsahující více těsnících vrstev, zpravidla z různých těsnících materiálů. Drenážní systém - soustava liniových a plošných drenážních prvků, zajišťujících jímání a odvádění průsakových vod ze skládky, sběrný drén - trubní drén, v tělese skládky částečně perforovaný, zajišťující jímání
a
odvádění průsakových vod, svodný drén - trubní drén, odvádějící průsakové vody ze skládky do jímky. Do tohoto drénu jsou zaústěny sběrné drény, uzavření skládky - souhrn prací a opatření postupně prováděných na tělese skládky následně po ukončení skládkování odpadů, monitorování skládky - soubor činností, kterými se sleduje vliv skládky na okolní prostředí a chování jednotlivých částí skládky, prvek monitorovacího systému - v mapových podkladech i v terénu fixované místo využívané průběžně nebo periodicky k činnostem souvisejícím s monitorováním skládky, provozní řád - soubor pokynů, předpisů a technické dokumentace potřebný pro provoz skládky, kterými se provozovatel a všichni uživatelé skládky řídí při svých činnostech, souvisejících s provozováním skládky.
Termíny a definice související s ukládáním odpadů na skládkách Inertní odpad – odpad, který nemá nebezpečné vlastnosti a u něhož za normálních klimatických podmínek nedochází k žádné významné fyzikální, chemické nebo biologické přeměně. Inertní odpad se ve vodě snadno nerozpouští, nehoří ani jinak fyzikálně či chemicky nereaguje, nepodléhá biologickému ani chemickému rozkladu, ani nezpůsobuje rozklad jiných látek, s nimiž přichází do styku, způsobem, který by mohl vést k poškození životního prostředí či k ohrožení lidského zdraví. Koncentrace znečišťujících
látek
(škodlivin ) ve výluhu a v sušině tohoto odpadu nesmí překročit žádný z ukazatelů stanovených pro skládky skupiny S – inertní odpad. Směsné odpady ( stavební a demoliční, komunální odpad a jiné směsi odpadů ) se nepovažují za odpad inertní. Biologicky rozložitelný odpad ( BRKO ) – jakýkoliv aerobně nebo anaerobně biologicky rozložitelný odpad.
147
Kapalný odpad – odpad ve skupenství kapalném podle ČSN EN 12457-4 ( 838005 ) Vodný výluh – roztok, který byl připraven ze vzorku odpadů ( podle stejné normy ) Stabilizace odpadu – technologie úpravy odpadu spočívající ve využití fyzikálních, chemických nebo biologických postupů, vedoucích k trvale omezenému ( řízenému ) uvolňování škodlivin z odpadu do jednotlivých složek životního prostředí v souladu s požadavky legislativy. Úprava směsného komunálního odpadu před jeho uložením na skládce – minimálně vytřídění nebezpečných složek komunálního odpadu, komodit určených ke zpětnému odběru a využitelných složek. Výluhová třída – množina nejvýše přípustných ( limitních ) hodnot koncentrací ukazatelů vybraných chemických látek ( škodlivin ) v prvním vodném výluhu odpadu. Skládkový plyn – plyn, který se vyvíjí z odpadu uloženého na skládce biologickými i chemickými ( bioticky ) rozkladnými pochody. Ukládání odpadů na skládkách a do podzemních prostor – odstraňování odpadů způsoby uvedenými v příloze k zákonu Využívání odpadů na povrchu terénu – rekultivace povrchu terénu a jiné úpravy terénu, ne zabezpečeného v souladu s požadavky na skládky ( vyrovnávání terénních nerovností ), vytváření uzavíracích vrstev skládky, rekultivace uzavřených skládek, zavážení vytěžených povrchových důlních děl ( povrchových dolů, lomů, pískoven ). Rekultivace – uvedení místa zpravidla dotčeného lidskou činností do souladu s okolím a obnovení funkčnosti povrchu terénu ve vztahu k jeho původnímu užívání nebo nově zamýšlenému užívání, přednostně se řídí zvláštními právními předpisy ( např. stavební zákon ). Využívání odpadů v podzemních úložištích – jejich umisťování do podzemních prostor vytěžených hornickým způsobem , které se řídí zvláštními předpisy ( vyhláška ČBÚ č. 99/1992 Sb., nebo horní zákon č. 44/1988 Sb. ). Kritické ukazatele - limitní hodnoty koncentrace škodlivin vybraných na základě znalosti technologie vzniku odpadu, jejichž stanovení je nutné a postačující pro pravidelné ověřování kvality odpadu při jeho opakovaných dodávkách do zařízení bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou požadovány.
148
Hodnocení přijatelnosti odpadu do zařízení ( nebo na ) – třístupňový proces, jehož prvním krokem je zpracování základního popisu odpadu původcem, druhým krokem je pravidelné ověřování kvality průběžně nebo opakovaně vznikajících odpadů původcem nebo oprávněnou osobou, která odpad převzala do vlastnictví a třetím krokem je kontrola při přejímce odpadu do zařízení. Zařízením - skládky odpadů, podzemní prostory, k jejichž zasypávání jsou využívány odpady nebo v nichž jsou odstraňování, povrchové doly, lomy, pískovny a další místa na povrchu terénu, určená k rekultivacím a jiným povrchovým úpravám, k nimž jsou využívány odpady. Nereaktivním nebezpečným odpadem – odpad, který se ve vodě snadno nerozpouští, nehoří ani jinak fyzikálně či chemicky nereaguje, nepodléhá biologickému ani chemickému rozkladu, ani nezpůsobuje rozklad jiných látek, s nimiž přichází do styku, způsobem, který by mohl vést k poškození životního prostředí, či k ohrožení lidského zdraví. Sektor skládky – místně vymezená část skládky, která svým technickým provedením zabezpečí oddělené ukládání odpadů uvnitř jedné skládky a zabrání kontaktu, popřípadě smíchání odpadů uložených v jednotlivých sektorech skládky po celou dobu jejich uložení. Základní popis odpadu, příjem odpadu na skládku - průvodní dokumentace odpadu vypracovaná původcem odpadu v rozsahu stanoveném zvláštním předpisem na základě všech dostupným informací o odpadu, za jehož úplnost a pravdivost odpovídá původce nebo oprávněná osoba, která odpad spolu se základním popisem odpadu převzala do svého vlastnictví a který předáván s každou dodávkou odpadu do zařízení. Dodávka odpadu - každý náklad odpadu určený k přejímce do zařízení. Opakovaná dodávka odpadu – pravidelně i nepravidelně se opakující dodávky jednoho druhu odpadu, stejných vlastností, vznikající v neměnném technologickém procesu jednomu původci. Odpad z azbestu – nebezpečné odpady zařazených pod vybraná katalogová čísla, pokud nebezpečnou látkou, kterou obsahují je azbest. ( Příloha č. 1 k vyhl.MŽP č. 381/2001 Sb. ).
12.2.4 Příprava výstavby skládek Příprava výstavby skládky se řídí požadavky územně plánovací dokumentace a je závislá na tom, o jaký druh skládky se jedná, jaký odpad a v jakém množství bude na skládku ukládán a také na potenciálním vlivu skládky na životní prostředí. Záměr realizace výstavby skládky spočívá ve zpracování podkladů na základě provedených průzkumů.
149
Rozsah podkladů a požadovaná úroveň zpracování průzkumů jsou závislé na účelu zpracovávané dokumentace. Při přípravě výstavby skládek je nutné se věnovat: - výběru lokalit pro skládku - umístění skládky - charakteru ukládaného - dodržování zásad skládkování odpadu - terénních zvláštností - geologické stavby podloží z hlediska hydrogeologie a inženýrské geologie - technických parametrů těsnících systémů - vzdálenosti od trvale obydlených objektů - vztah k pásmům hygienické ochrany a k vodohospodářským zájmům zabezpečení vod vytékajících ze skládky a provozu akumulačních jímek - monitorovacích systémů skládky - klimatických podmínek - vztahu k chráněným oblastem z hlediska ochrany přírody - vztahu k sesuvným územím a sesuvům - vztahu k předchozí důlní činnosti - případně k dalším aspektům
Podklady pro navrhování skládek, jejich rozsah a požadovaná úroveň zpracování průzkumů jsou závislé na účelu zpracovávané dokumentace, skupině skládky a na potenciálním vlivu skládky na životní prostředí. Podrobnosti jsou uvedeny v normě ČSN 83 8030. Hlavními podklady kromě územně plánovací dokumentace jsou: - výsledky hydrogeologického a inženýrsko-geologického průzkumu, - geodetické podklady, - klimatické a hydrologické údaje, - údaje o pásmech hygienické ochrany vodních zdrojů, - údaje o chráněných oblastech přirozené akumulace vod, - údaje o ochranných pásmech přírodních léčivých zdrojů a přírodních minerálních vod, - údaje o existenci inženýrských sítí a jejich ochranných pásmech, - údaje o zvláště chráněných územích a kulturních památkách,
150
- výsledky hodnocení vlivu na životní prostředí, pokud toto vyhodnocení vyplývá ze zákona.
Vylučujícími kritérii pro umístění skládek odpadů jsou: - území pásem hygienické ochrany 1, stupně podzemních a povrchových zdrojů pitné vody, - území ochranných pásem 1. stupně přírodních léčivých zdrojů a přírodních minerálních vod, - území pásem hygienické ochrany objektů hygienicky chráněných, - území národních přírodních rezervací a památek, - ochranná pásma letišť a ostatních pozemních leteckých zařízení, - ochranná pásma dálkových produktovodů, - území telekomunikačních sítí a jejich ochranných pásem, - území s výskytem intenzivních svahových pohybů. V normě jsou uvedena vylučující kritéria pro umístění skládek odpadů, jejichž vodný výluh nevyhovuje limitním hodnotám I. třídy ( např. území s neúnosnou, popř. silně stlačitelnou základovou půdou),
podmíněně vylučující kritéria pro umístění skládek
odpadů, jejichž vodný výluh nevyhovuje limitním hodnotám I. třídy ( např. území národních parků, chráněné krajinné oblasti, zátopová území apod.). Vzdálenost sládky od trvale obydlených objektů, nemocnic, objektů občanské vybavenosti a rekreačních objektů se doporučuje nejméně 500 m, je však třeba ji individuálně posoudit. Přitom je nutno přihlížet ke směru převládajících větrů a k vzájemnému umístění skládky a posuzovaných objektů v terénu. V údajích o výstavbě skládky se stručně popíše časový průběh výstavby skládky, popřípadě rozdělení výstavby na etapy. Z předpokládaného ročního množství ukládaných odpadů se vypočte doba plnění skládky, řídí se tím i případná výstavba jednotlivých etap. Z údajů o odpadech s možným vývojem skládkového plynu je údaj o jeho množství výchozím podkladem pro návrh zařízení na odplynění skládky.
151
12.2.5 Zabezpečení skládek Zabezpečení skládek odpadů je legislativně řešeno ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady a zejména pak ve vyhlášce č.294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu. Vývoj legislativy v oblasti zabezpečení skládek směřuje k redukci skládkových tříd a zjednodušení pro posuzování zabezpečenosti skládek, i když to neznamená v žádném případě menší zabezpečenost skládek. Je zde spíše snaha sjednotit naše předpisy
s
předpisy ostatních evropských států. (Zásady zřizování skládek viz Komise evropských společenství, Brusel, 22.5.1991.) Obecně platí, že prakticky nenajdeme dvě zcela shodné skládky a to z mnoha důvodů, kterými se skládky navzájem odlišují jako je: - geologické podloží - terénní uspořádání - využití terénu -plochy původně devastovaných přírodních depresí - vzdálenost od obytných souborů - technické zabezpečení skládky - technologie skládkování a dodržování zásad skládkování - charakter ukládaného odpadu apod.
Technické zabezpečení skládek záleží na tom, o jaký typ skládky se jedná, tj. skládku SIO - S- NO (dále viz. příslušné normy).
12.2.6 Těsnění skládek Těsnící systém skládky se navrhuje s ohledem na celkové uspořádání skládky, druh a kategorii ukládaných odpadů, třídu vyluhovatelnosti jednotlivých ukládaných odpadů a na přírodní podmínky lokality skládky . Těsnící systém skládky musí být navržen z takových materiálů atak, aby jeho celistvost a funkci nemohly narušit takové jevy, jako je sedání skládky a jejího podloží, účinky vnitřních a povrchových vod a povětrnostní vlivy, popř. důsledky činnosti člověka, živočichů a rostlin na skládce i v jejím okolí. Jednotlivé vrstvy těsnícího systému, jeho podloží, krycí vrstvy i systém jako celek musí být stabilní. Při sestavování systému z více 152
těsnících vrstev ( vícenásobné těsnění ) se doporučuje použít pro jednotlivé vrstvy těsnění rozdílné těsnící materiály, jejichž příznivé vlastnosti se vzájemně doplňují a nepříznivé vylučují. Absence technických předpisů pro navrhování a realizaci umělých těsnících systémů skládek a jejich obhospodařování za provozu skládek i po jejich uzavření může vést ke konstrukčním nedostatkům, jejichž následkem mohou být i poruchy na nově budovaných skládkách, případně i jejich vyřazení z provozu nebo omezení spektra odpadů, které je povoleno do skládky ukládat. To by pochopitelně vedlo k výrazným ekonomickým ztrátám při zřizování těchto veřejně prospěšných investic. Těsnění skládek musí nutně navazovat na požadavky výstavby skládek, týká se to i podmínek uzavírání skládek. Pro těsnící systémy nově budovaných skládek, oddělující skládkový prostor od podloží, i pro těsnící systémy pro uzavírání skládek, oddělující skládkový prostor od okolního prostředí. V prvním případě je hlavní funkcí těsnícího systému především ochrana okolního prostředí před účinky skládkových odpadů (zejména zachycení skládkových výluhů), ve druhém případě především ochrana před vnikáním vody do uložených odpadů a zamezení úniku skládkových plynů. Řešení těsnění skládek a volby těsnících materiálů spočívá v řešení několika okruhu otázek: 1. Zajištění stability a povrchová úprava podloží těsnícího systému, tj. základové spáry včetně případného jejího odvodnění vnějšími drenážemi, zhutnění či konsolidačních opatření. V případě těsnícího systému pro uzavření skládky úprava povrchu skládky ve smyslu ustanovení ČSN 83 8035 "Uzavírání a rekultivace skládek". 2. Doporučené materiály pro jednotlivé vrstvy a prvky těsnících systémů s ohledem na kategorii skládky, vlastnosti skládkovaných odpadů, předpokládané deformace těsnícího systému v
důsledku sedání podloží, na klimatické, hydrogeologické
a morfologické podmínky lokality. 3. Posouzení kombinací různých těsnících materiálů nebo prvků s ohledem na jejich specifické vlastnosti a možnosti vzájemné kompenzace méně příznivých vlastností jednotlivých hmot (např. odlišná odolnost proti narušení různými vnějšími vlivy). 4. Stabilita těsnících systémů zejména na svazích skládky a to včetně stability konstrukcí souvisejících s těsnícím systémem (např. pokládání drenážní či krycí ochranné vrstvy), posouzení vlivů sedání podloží těsnících systémů.
153
5. Požadavky na skladbu těsnícího systému pro skládky určené k ukládání odpadů, jejichž výluhy jsou zatříděny do určité třídy, na určitém typu podloží skládky. 6. Požadavky na předpisy pro technologii pokládky těsnících vrstev z jednotlivých materiálů , patří sem vlastnosti zemin do zemního těsnění, případně úprava jejich vlastností, způsob jejich hutnění , pokládka, svařování a kotvení foliových těsnících prvků. Důležitý je i způsob vzájemného navazování prvků z různých těsnících hmot. 7. Požadavky na zamezení vniku povrchových vod do podkladních vrstev těsnícího systému nebo mezi jednotlivé těsnící vrstvy a zabezpečení položených vrstev těsnění proti účinkům větru. 8. Požadavky na ochranu jednotlivých těsnících prvků a těsnícího systému jako celku proti mechanickému poškození za výstavby, poškození za provozu, proti vysychání, mrazu,vysokým teplotám a pod. 9. Kontrola celistvosti jednotlivých těsnících vrstev před jejich zakrytím a kontrola a ochranu těsnícího systému skládky po jejím uzavření.
Skládky skupiny S - IO nevyžadují žádnou technickou bariéru. Podloží těchto skládek musí být zbaveno vegetačního pokryvu a vrstvy humusu. Odpady podle výluhové třídy č. I/II mohou být ukládány i do netěsných skládek s přístupem podzemní vody. Skládky skupiny S – OO 1 a2 musí mít jednu bariéru, přirozenou nebo technickou. Za přirozenou geologickou bariéru se považuje podloží o mocnosti nejméně 1 m z hornin se součinitelem filtrace k ≤ 1.10-8 m.s-1. Nebo 10 m z hornin se součinitelem filtrace k ≤ 1.107
m.s-1. Jako technická bariéra může být použito jednovrstvé těsnění. Těsnění musí být
umístěno na celé ploše, ve které se těleso skládky stýká s terénem. Skládky skupiny S – OO 3 musí mít nejméně dvě bariéry. Jednovrstevné těsnění postačí,je li podloží skládky tvořeno přirozenou geologickou bariérou o mocnosti nejméně 3 m, při propustnosti charakterizované součinitelem filtrace k≤ 1.10-8 m.s-1, nebo o mocnosti nejméně 30 m při propustnosti charakterizované součinitelem filtrace k ≤ 1.10-7 m.s-1. V případě, že podloží skládky nemá přirozenou geologickou bariéru, je nutné provést na budované skládce vícevrstevné těsnění. Skládky skupiny S- NOse navrhují individuálně s ohledem na charakter a možné vzájemné působení ukládaných odpadů a z toho vyplývající nebezpečnost pro různé složky životního prostředí. Tyto skládky je možno budovat v lokalitách, 154
jejichž podloží
je
charakterizováno součinitelem filtrace k ≤ 1.10-8 m.s-1 ve vrstvě o mocnosti nejméně 5 m. Na celé ploše, ve které se těleso skládky stýká s terénem, musí být zřízeno kombinované těsnění, tvořené např. horninou s hodnotou součinitele filtrace k ≤ 1.10-9 m.s-1, jejíž konečná tloušťka ( ve zhutnělém stavu ) musí být nejméně 1 m. Zemní těsnění se doplňuje fólií, která odolává korozivním účinkům průsakových vod. Nejvhodnější je fólie z vysokohustotního polyetylénu o tloušťce nejméně 2 mm ( HDPE ). Pro každou skládku musí být individuálně posouzena potřeba dalších ochranných bariér nebo použití jiných těsnících prvků, než je uvedeno. Kromě těsnění skládek zeminami, se používají umělé těsnící prvky na bázi syntetických polymérů, jsou to především: 1) Termoplasty - polyvinylchlorid (PVC), polyvinylchlorid odolný vůči uhlohydrátům (PVC -OR), termoplastický nitril - PVC ( TN-PVC) a etylén- interpolymér (EIA). 2) Krystalické termoplasty - nízkohustotní polyetylén ( PELD, PEVLD), vysokohustotní polyetylén (HDPE), nebo směsný HDPE -A, středně hustotní polyetylén (MDPE), lineární nízkohustotní polyetylén (PELD-L) a polypropylén. 3) Elastoméry - izopropen-izobutylén kaučuk (IIR), označovaný někdy jako butyl kaučuk (BR), terpolymérkaučuk polychorprén (CR), označovaný jako neoprén, apod. 4) Termoplastické elastoméry - chlorovaný polyetylén ( PEC ), termoplastický etylén (T-EPDM).
12.2.7 Odvodnění skládek, nakládání s průsakovými vodami Skládka s vybudovaným těsněním je v podstatě uzavřený systém, pokud se jedná
o
skládkové vody, ať vody výluhové, průsakové nebo srážkové. Odvádění vod ze skládky je možné vybudováním drenážního systému na odvádění skládkových vod. Bez řádného odvodnění vnitřního prostoru skládky , by se tato voda ve skládce kumulovala a skládka by v podstatě fungovala jako retenční nádrž. Navíc by se voda ve skládce koncentrovala vyluhovanými škodlivinami
a látkami z procesu rozkladu ( mineralizace ) odpadů,
popřípadě jiných chemických procesů. Do skládky nesmí přitékat povrchová voda z okolí skládky. Z tohoto důvodu se na odvodnění povrchových a srážkových vod budují záchytné příkopy, které musí být dimenzovány na 100-letý průtok z příslušného povodí skládky.
155
Skládky skupiny S – OO1, S – OO2, S – OO3 a S - NO musí být vybaveny vnitřním drenážním systémem, který odvádí průsakové vody mimo těleso skládky.
Drenážní
systém se pokládá na těsnění skládky a je obvykle tvořen plošným prvkem, doplněným trubkovými drény nebo drenážními rohožemi z plastů. Drenážní systém musí být navržen tak, aby byl po celou dobu provozu skládky plně funkční. Tento drenážní systém je tzv. v n i t ř n í d r e n á ž n í s y s t é m. V n ě j š í d r en á ž n í s y s t é m se buduje pod těsněním skládky a slouží k udržování hladiny podzemních vod. Drenážní systém musí být vybudován z materiálů, které mají vyhovující fyzikálně mechanické vlastnosti, musí být odolné proti deformacím podloží a těsnícího systému, musí mít chemickou odolnost vůči výluhům odpadů uložených na skládce. Plošné drény : 1) z přírodních materiálů- přírodní kamenivo, štěrkopísek nebo drcené kamenivo, zrnitost by neměla být vyšší než 32 mm. umělých sypkých materiálů - z granulovaných drtí ze stavebního odpadu, pneumatik, skleněných střepů a pod. Pokud mají tyto materiály charakter odpadu, mohou být použity pouze ve skládkách odpadů odpovídajících nebo vyšších výluhových tříd
a voda z neskládkových ploch nesmí být vypouštěna do
recipientu přímo. 2) plošné drény z geosyntetických materiálů - musí být posouzeny z hlediska propustnosti, odolnosti proti korozivním účinkům průsakových vod a budoucímu zatížení.
Trubní drény: z vysokohustotního polyetylénu vyhovují pro většinu skládek. Pokud se používají trubní drény z upravovaného PVC nebo jiných syntetických materiálů, je nutné jejich vlastnosti z tohoto hlediska posoudit. Trouby kameninové a další , vypalované ze zemních materiálů, nelze použít. Sběrné drény v prostoru skládky jsou perforovány, sběrné a svodné drény vně skládky musí být nepropustné. Voda, která se ve skládkách vyskytuje, má původ v průsacích ze srážek, kalové vodě a vytlačované vodě z pórů. Jedná se o průsakové vody , výluhy, kterých je poměrně malé množství, ale bývají značně znečištěné. Složení průsakových vod souvisí s chemickými a mikrobiálními procesy probíhajícími ve skládce. Ve skládkových vodách se vyskytují:
156
- těžké kovy jako Zn,Ni,Pb,Cu a Cd. Přítomnost těchto kovů značně ovlivňuje metanogenní procesy ve skládce. - sloučeniny síry- sulfáty, sulfidy. - organické sloučeniny - chlorované alifatické sloučeniny, aromatické uhlovodíky ropného původu, chlorované aromatické látky, dusíkaté aromatické sloučeniny. Odpadní vody ze skládky se jímají do jímek průsakových vod. Tyto jímky jsou řešeny jako otevřené nebo uzavřené nádrže. Konstrukční řešení musí vyhovovat charakteru průsakových vod z hlediska nepropustnosti a chemické odolnosti. Jako konstrukční materiál pro jímky průsakových vod , situovaných mimo prostor skládky, je možno použít: a) konstrukce z vodostavného betonu, nepropustnost se zvýší použitím vhodných nátěrů nebo plastových fólií, b) konstrukce se zemním těsněním, pro něž platí stejné podmínky jako pro těsnění skládky, c) nádrže z plastů, s odolností vůči korozivním účinkům skladovaných průsakových vod, d) nádrže ocelové, opatřené vnitřním nátěrem s odolností vůči korozivním účinkům skladovaných průsakových vod. Čištění odpadních vod ze skládky se provádí podle toho o jaký typ skládky se jedná a jak velké množství odpadních vod vzniká. U malých skládek se provádí čištění buď odčerpáním skladované odpadní vody a odvozem na čistírnu odpadních vod, nebo mobilní čističkou, popřípadě se voda zneškodňuje rozstřikem na skládku. Poslední způsob zneškodnění odpadních skládkových vod není vhodný, protože dochází ke zkoncentrování obsažených škodlivin a navíc je tato voda závadná i hygienicky. Na velkých skládkách se řeší čištění odpadních vod volbou různých čistících procesů, uvažovaných už v projektové dokumentaci skládky. Tyto procesy se neliší od technologií používaných v čistírnách odpadních vod.
12.2.8 Technické vybavení skládek Vybavení skládek skupiny S – IO
a S – 1 a2 se navrhuje individuálně, přihlíží se
zejména k množství ukládaného odpadu a celkové kapacitě skládky. Skládky S – OO3 a S - NO musí být vybaveny: - manipulačním prostorem pro fyzické převzetí přijímaných odpadů, - provozním a sociálním objektem, - zařízením na kontrolu hmotnosti odpadu ( obvykle silniční váha), 157
- zařízením svozových vozidel před výjezdem na veřejnou komunikaci.
Vybavení skládek skupiny S - NO je vždy nutno posuzovat individuálně. Pro skládky odpadu, který obsahuje více než 10% biologicky rozložitelné složky, kde výška uloženého odpadu je větší než 2,5 m a objem skládky je větší než 10 000 m3, musí být posouzena nutnost provedení technických opatření, zabraňujících poškození složek životního prostředí, ohrožení osob nebo poškození tělesa skládky v důsledku úniku skládkového plynu. Skládky musí být zajištěna proti vstupu nepovolaných osob, nekontrolovanému využívání, zcizování, poškozování nebo úniku uložených odpadů. Pokud je to proveditelné, nebo možné, měla by být skládka oplocena. Velkoobjemové skládky, založené na výsypkách je někdy technicky i finančně náročné oplotit. Provozovatel volí obvykle jinou formu ochrany skládky. Oplocení se na skládkách umístěných na těchto lokalitách volí např. jen částečné a sice ve směru převládajících větrů a to tak, aby nedocházelo k úletům lehkých frakcí odpadů ze skládky. Toto opatření se používá zejména u skládek komunálního odpadu.
12.2.9 Provoz skládek Provozování skládky je provozování zařízení ke zneškodňování odpadů a obecně se řídí provozním řádem. Provozní řád je soubor pokynů, předpisů a technické dokumentace, potřebný pro provoz skládky, kterými se provozovatel a všichni uživatelé řídí při svých činnostech, souvisejících s provozováním skládky. Provozní řády se sestavují pro provozování i uzavřené skládky. Provozní řád obsahuje : - základní údaje o skládce, - charakter a účel skládky, - stručný popis skládky, - technologii skládkování a obsluhu zařízení skládky, - monitorování skládky, - organizační zajištění provozu skládky, - vedení evidence a zodpovědnost, - kontrolu provozu skládky,
158
- povinnosti obsluhy skládky, - způsob kontroly odpadů, - způsob ukládání odpadů na skládce včetně situačního zakreslení - způsob provozování vodohospodářských zařízení, - opatření k omezení negativních vlivů skládky a opatření pro případ havárie, - bezpečnost provozu a ochrana zdravých životních podmínek, - zvláštní a doplňková ustanovení.
Provozní řád skládky pro jednotlivé skupiny skládek se liší, provozní řád skládky nebezpečných odpadů musí samozřejmě obsahovat i podmínky nakládání s nebezpečnými odpady na dané skládce velmi konkrétně. Na skládky jsou ukládány odpady podle jednak podle kategorie odpadu a jednak podle tříd vyluhovatelnosti. Odpady, které nelze na skládky ukládat jsou stanoveny legislativou (příloha č. 5 vyhlášky MŽP č. 383/2001 Sb.,). Jedná se jednak o odpady, které nesmějí být ukládány na skládkách všech skupin a jsou to: - léčiva, - odpady silně zapáchající, - nádoby a zařízení s obsahem plynu pod tlakem, - odpady obsahující organokovové sloučeniny, - olověné a nikl - kadmiové akumulátory, - veškeré odpady ze zpracování dehtů, - biocidy ( pesticidy), - vytříděné využitelné odpady ( sběrový papír, textilní materiály, pneumatiky a jejich odřezky, kompostovatelné odpady), - vyřazená zařízení - odpady obsahující škodliviny o koncentracích vyšších, než je stanoveno v příloze č. 5.
Dále jsou uvedeny - odpady, které smějí být ukládány pouze po úpravě stabilizací na jednodruhových skládkách nebezpečných odpadů (např. laboratorní chemikálie),
159
- odpady které smějí být ukládány pouze na jednodruhových skládkách (např. odpady s vysokým obsahem těžkých kovů, viz limity), - odpady, které musí být před uložením na skládku upraveny stabilizací např. - - azbestový prach nebo vlákna, - - odpady s obsahem rtuti , - - sorbenty, čistící filtrační materiály - - zářivky, - - popílek, další odpady z čištění spalin, - - prach z kotlů, - - filtrační koláče z čištění plynů, - - tuhé odpady z čištění plynů, - - katalyzátory z čištění plynů, - - kaly ze srážecích procesů, - - kaly z čištění průmyslových odpadních vod, - roztoky a kaly z regenerace ionexů. Hodnocení vyluhovatelnosti odpadů je součástí přílohy č. 4 vyhlášky MŽP č383/2001Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, včetně analytických metod a vyhl. č.294/2005 Sb.
Přejímka odpadů na skládky Při přejímce odpadů na skládce musí být řádně dokladována kvalita odpadů ze strany původců nebo oprávněných osob a způsob nakládání s odpady během jejich přejímky provozovatelem zařízení. V případě jednorázové nebo první z řady dodávek odpadu do zařízení (za předpokladu, že se druh odpadu a jeho složení v průběhu dalších dodávek nebude měnit, např. odpad z průmyslových výrob, technologicky definovaných), předkládá původce nebo oprávněná osoba, s ohledem na druh zařízení, provozovateli zařízení doklady uvedené v příloze č. 1 vyhlášky MŽP č. 294/2005 Sb. Způsob nakládání s odpady během přejímky provozovatelem skládky spočívá v: - kontrole dokumentace odpadů, - kontrole hmotnosti odpadů, - vizuální kontrole každé dodávky,
160
- namátkové kontrole odpadů k ověření zda ukládaný odpad má deklarované vlastnosti, - vydání písemného potvrzení provozovatelem skládky o příjmu odpadů. Pokud odpady přijímané na skládku nesplňují požadavky, zejména limitních koncentrací, je nutné tyto odpady upravit. Úprava odpadů před přijetím na skládku jak je uvedeno v zákoně, je úpravou, která vede ke změně chemických, biologických nebo fyzikálních vlastností odpadů
mimo jiné za účelem snížení jejich nebezpečných
vlastností. Biologická úprava je řízené působení biologicky aktivní složky na odpad za účelem změny vlastností odpadu spočívající např. ve snížení obsahu či uvolňování škodlivých látek obsažených v odpadu, snížení objemu či hmotnosti odpadu nebo významné snížení patogenních biologických činitelů za účelem odstranění odstranění nebezpečné vlastnosti- infekčnosti. Technologie patřící do této skupiny úprava odpadů využívají k úpravě odpadů přirozené i vybrané mikrobiální kultury. Účinnost úpravy, zejména pokud se jedná o selektivní biodegradaci škodlivých látek v odpadu ( např. ropných látek ), musí být sledována ve vztahu k celkové hmotnosti upravovaného odpadu tak, aby byl vyloučen vliv ředění tohoto odpad dalšími látkami ( výrobky, materiály, odpady ), přidávanými k němu
v rámci technologie úprava. Účinnost technologie
s cílem snížení nebo odstranění patogenních biologických činitelů musí být sledována pomocí fyzikálních, chemických a biologických ukazatelů. Fyzikálně-chemická úprava
např. odpařování, sušení, kalcinace, změna reakce (
změna pH – neutralizace), změna chemického složení, filtrace, zpevňování ( silicifikace), zapouzdření ( enkapsulace), zesklenění ( vitrifikace), zatavení do skla (vitrifikace), zatavení do asfaltu ( bitumenace), zatavení do síry, kombinace uvedených postupů atd. Pojem solidifikace zahrnuje nejen zpevňování kapalných odpadů, ale je používán i pro popis úpravy pevných odpadů, spočívající v jejich smíchání s pojivy a následnou změnou jejich fyzikálních a často, v návaznosti na druh použitého pojiva, i chemických vlastností. Jako pojiva jsou používány nejrůznější materiály ( i odpady), které někdy chemicky reagují s odpadem, jindy pouze obalují jeho částice bez probíhajících chemických reakcí. Jako aktivní pojiva jsou nejčastěji užívána maltotvorná, hydraulická pojiva - cement, vápno a jejich směsi – doplněná dalšími přísadami, např. křemičitany, popílkem, bentonitem. Jako pasivní pojiva jsou nejčastěji používána síra, asfalt, plasty apod. Při solidifikaci s využitím maltotvorných pojiv jsou 161
pevné odpady mnohdy rozplavovány nebo rozpouštěny ve vodě a následně jsou do roztoku nebo suspenze přidávána pojiva a spolu s nimi pomocné látky (aditiva), které odpad upraví do podoby pevných věcí. Technologie silicifikace jsou uplatňovány v desítkách variant lišících se poměrem použitých přísad pojiv, které jsou zpravidla charakteristické pro odpady, k jejichž úpravě jsou používány. Tuhnutí, respektive zrání produktu, v něhož se silicifikovaný odpad v průběhu úpravy přetváří, je považováno za součást technologie úpravy odpadu. Uvedenými způsoby se upravují odpady, jejichž využití není možné nebo je ekonomicky i technologicky velmi náročné a jejichž odstranění by bez úpravy nepřiměřeně zvyšovalo riziko pro zdraví lidí, pro jednotlivé složky životního prostředí nebo by nebylo možné vzhledem k omezením vyplývajícím z obecně závazných předpisů. Ukládání odpadů na skládce za účelem jejich zneškodnění se pak provádí technologií popsanou v provozním řádu. Technologie ukládání se liší podle skupiny skládek, podle kategorie ukládaných odpadů a také podle druhu odpadů, použité mechanizace a materiálů používaných k překrývání uložených odpadů. Součástí provozování skládky je vedení provozního deníku. Provozní deník obsahuje běžné provozní záznamy, tak jako provozní deník jakéhokoliv průmyslového provozu. Jeho součástí jsou rovněž technické údaje o zařízení a jména pracovníků určených k obsluze zařízení. Monitorování skládek
12.2.10 Rekultivace skládek U skládek je nutné po ukončení jejich provozu, provést uzavření a rekultivaci tak, aby byl zajištěn z hlediska ochrany životního prostředí přijatelný bezpečný přechod k využití území s minimalizací následných potenciálních rizik. Rekultivací skládky rozumíme činnost směřující k vytvoření podmínek, za nichž je možno území skládky následně využít v souladu s územně technickou dokumentací a projektem. Rekultivace skládek se provádějí podle již citované normy ČSN 83 8035 "Uzavírání a rekultivace skládek" a vyhl. č. 294/2005 Sb.
162
Uzavření skládky je souhrn prací a opatření prováděných na tělese skládky následně po ukončení skládkování odpadů. Technická opatření, která musí bezprostředně následovat po ukončení skládkování na skládce nebo její části jsou: - úprava tvaru tělesa skládky, - uzavření a rekultivace povrchu, - provozování uzavřené skládky včetně monitorování. Předpokladem existence každé řízené skládky je, že bude po skončení své životnosti (respektive po etapách během skládkování) odborně rekultivována, aby časem splynula s okolní krajinou. Rekultivaci musíme mít na zřeteli již při projektování a provozu skládky. Je velmi důležité dodržovat vhodně projektované sklony svahů a výšku skládkového tělesa, neboť se tak vytváří budoucí krajinný útvar. Po skončení ukládání se nejprve provádí technická rekultivace (urovnání povrchu, plynová drenáž, zatěsnění povrchu, krycí vrstva zeminy) a následně rekultivace biologická. Povrch skládky se opatří vrstvou humusu a oseje travou v kombinaci s vhodnými křovinami či stromy (zemědělská nebo lesní rekultivace). Rekultivace skládky se mimo jiné řídí i tím, k jakému účelu využití bude rekultivovaná plocha sloužit.
14. STARÉ ZÁTĚŽE 14.1 Sanace skladů a skládek 14.1.1 Sanace skladů Sanace skladů, které svou existencí ohrožují podzemní, případně povrchové vody, je závislé na mnoha faktorech, především na : - geologické stavbě v místě skladu, tj. propustnosti podloží - vzdálenosti od zdrojů podzemní a povrchové vody využívaných pro pitné účely - stáří a technickém stavu skladů - charakteru skladovaných látek - vzdálenosti od obydlených objektů - technické přístupnosti plochy skladů a bezprostředního okolí - odpovědnosti zaměstnanců skladů 163
Podle dosud získaných zkušeností lze situaci shrnout tak, že např. všechny nádrže i dávno opuštěných a neprovozovaných čerpacích stanic pohonných hmot jsou potenciálním zdrojem kontaminace obcí a sídel. Většinou byly odstraněny pouze nadzemní části čerpacích stanic a nádrže byly ponechány svému osudu. Obdobná situace je i u agrochemických center, a to i u dávno uzavřených
a
neprovozovaných. Okolí bývá kontaminováno převládajícími přípravky, které byly
v
lokalitách skladovány, nebo jejich směsicí. Zcela specifickou kategorií jsou skladovací prostory průmyslových výrob, zejména pak chemických. Sanace těchto ploch je téměř nepředstavitelná a to jak co rozsahu, tak do charakteru kontaminace. Obecně se zatím nikdo nepokusil o zmapování rozsahu způsobených škod a ani komplexní řešení sanace na plochách starých chemických provozů co do kontaminace podzemních, povrchových vod, kontaminace půdy apod. S tím samozřejmě souvisí i návrh sanačních opatření včetně ekonomického vyčíslení. Tyto problémy jsou řešeny obvykle jako dílčí, při řešení nějaké konkrétní stavební úpravy ,či rekonstrukce stávajícího objektu, nebo technologie. Postup sanace v závislosti na lokálních zvláštnostech lokality v každém případě začíná geologickým průzkumem, před jehož zahájením je nutno shromáždit všechny dosažitelné údaje o provozních poměrech ve skladu. Podle výsledků provedeného průzkumu , do kterého musí být zahrnuty i poznatky všech v místě a v okolí prováděných předchozích geologických průzkumů, se navrhuje technické řešení sanace. Rozsah průzkumu i navrhované metody musí odpovídat rozsahu kontaminace.
Navržené sanační opatření musí obecně směřovat k: a) k odstranění další datace znečištění, t.j. - po důkladné kontrole skladu vyčlenění látek v korozí poškozených obalech a jejich přemístění do nových , bezpečných obalů , - urychlené zpracování látek dále použitelných ve výrobě, - odstranění a nezávadné zneškodnění látek , které nevhodným skladováním ztratily své původní vlastnosti , b) podle stupně kontaminace skladu a okolí 164
- kontrola těsnosti podlahy a stěn skladu s návrhem zabezpečení technických úprav, -
sanační čerpání kontaminované podzemní vody a její následné čištění, - monitorování jakosti podzemní vody,
c) v případě doporučené proveditelnosti a technické dostupnosti - provedení sanačních zářezů, - odstranění kontaminované zeminy a po dekontaminaci její vrácení na původní místo, d) uzavření skladu v případě, že jeho další provoz nelze z technických důvodů doporučit. Z dosud provedeného výčtu akcí, směřujících k sanaci až uzavření skladů vyplývá celá složitost problému. Při jeho řešení se předpokládá spolupráce všech složek působících v oblasti odpadového hospodářství a životního prostředí obecně, t.j. České inspekce životního prostředí, krajských úřadů, Ministerstva životního prostředí
a zejména
provozovatelů těchto zařízení.
14.1.2 Sanace skládek Sanací skládky nazýváme soubor nápravných opatření k zamezení negativního vlivu skládky na životní prostředí. U skládek provozovaných v současné době najdeme z hlediska okresu jako základní posuzovací jednotky, těžko skládku, která by vyhověla současným požadavkům na technické zabezpečení, v nejlepším případě se bude jednat o jednu až dvě, maximálně tři skládky. Toto obecné zjištění se zpravidla netýká odkališť na ukládání plavených elektrárenských popílků. Skládek nevyhovujících , které mohou po provedení určitých úprav, uvedeny do původního stavu , se bude na okrese vyskytovat řádově 10 - 20. Jedná se o tzv. černé skládky, z nichž celá řada je dosud aktivních, nebo se po čase zaktivizovaly. Tyto skládky se obvykle nacházejí při polních komunikacích, na opuštěných místech, která jsou připravena např. pro povrchovou těžbu uhlí. Další skupinu skládek jsou menší skládky, které se nacházejí v zákoutích různých dvorů, za hřbitovní zdí, za čekárnami hromadné dopravy apod. Tato skupina skládek obvykle nemá dlouhého trvání, protože příslušné městské a obecní úřady tyto skládky odstraňují. Skládky třetí skupiny, naprosto nevyhovující, které byly
uzavřeny a postupně byly
sanovány, z dalších úvah jejich použití pro skládkování byly zcela vyloučeny. 165
Kriteriem pro rozdělení skládek na 3 skupiny musí být postup podle: - metodického návodu pro vyhledávání skládek, - posouzení velikosti skládky , z dalšího provozu by měly být vyloučeny malé, naprosto nezajištěné skládky. U skládek současných, popřípadě výhledových může nastat několik možností: a) skládka je vyprojektována a probíhá správní řízení (územní rozhodnutí,stavební povolení) - vyhovuje legislativě - nevyhovuje legislativě (technické řešení je nutno upravit, zpravidla nevyhovuje technické zabezpečení skládky vzhledem k předpokládanému odpadu určeného k ukládání. Obvykle není v souladu s podmínkami uvedenými ve vyhlášce MŽP č. 383/ 2001 Sb., popřípadě v souladu s vyhláškou č. 294/ 2005 Sb. - je rozestavěna a - vyhovuje - nevyhovuje a bude nutno ji dodatečně upravit Pod pojmem asanace se rozumí čistě z encyklopedického hlediska v nejširším slova smyslu , ozdravění prostředí odstraněním stávajících závad. V případě asanace skládek je nutno vycházet z dokonalé znalosti následujících skutečností a zjištěných podkladů, které jsou obdobné jako při výstavbě skládek: - výběru lokalit pro skládky - charakteru ukládaného materiálu - dodržování zásad skládkování - terénních zvláštností - geologické stavby podloží z hlediska hydrogeologie a inženýrské geologie - technických parametrů těsnících systémů - vzdálenosti od trvale obydlených objektů - vztah k pásmům hygienické ochrany a k vodohospodářským zájmům zabezpečení vod vytékajících ze skládky a provozu akumulačních jímek - monitorovacích systémů skládky - klimatických podmínek - vztahu k chráněným oblastem z hlediska ochrany přírody - vztahu k sesuvným územím a sesuvům 166
- vztahu k předchozí důlní činnosti - případně k dalším aspektům Negativní vliv skládky na životní prostředí se může projevovat několika způsoby, kterými se šíří kontaminace: 1. do podzemních vod 2. do povrchových vod 3. do ovzduší 4. přímým kontaktem na skládce Aby bylo možné jakoukoliv skládku úspěšně sanovat, je nutné vzít v úvahu všechny okolnosti jejího vzniku a získat co nejvíce znalostí o její genezi. Při sanaci skládky je nutno brát v úvahu a především předpokládat nehomogenitu sládkovaného odpadu, protože až na vzácné výjimky účelových průmyslových skládek se naše skládky vyznačují kombinací zemin, demoličních materiálů, zbytků betonových
a
panelových konstrukcí, domovního odpadu, velkoobjemového odpadu a různých typů průmyslových odpadů včetně kalů. Z hlediska stability skládkového tělesa je někdy užíván termín "armovaná zemina", který nejlépe vystihuje pravý stav věci ve snaze určit nějaký koeficient pro výpočet stability. To velmi úzce souvisí s následujícími skutečnostmi: 1. převážná většina skládek je dosud provozována "sypáním shora", tj., přes hranu skládky, což má za následek minimální možnosti homogenizace a hutnění skládkového tělesa. 2. sklon čela skládky se při tomto způsobu automaticky ustaluje do nestabilního úhlu, který sice přečkává během provozu skládky, je však naprosto nevyhovující při ukončení provozu. 3. v důsledku málo, nebo vůbec nehutněného materiálu skládky dochází pomalu k postupnému samovolnému poklesu a sedání celého skládkového tělesa, přičemž ve spodních partiích skládky by mělo být dosaženo většího hutnění, než na jejím povrchu.Tuto okolnost je třeba brát v úvahu při navrhování svrchního těsnění skládky. 4. během samovolného hutnícího procesu dochází k postupnému poklesu povrchu skládky tak, že z původního relativně rovného povrchu může dojít až k vytvoření depresí, ve kterých se hromadí povrchová voda. Určit hodnotu poklesu znamená vědět o průběhu skládkování jaké materiály byly kam uloženy, jaká je mocnost skládky, 167
charakter jejího podloží a další údaje, které obvykle nejsou k dispozici. Předpokládané hodnoty poklesu povrchu skládky se tedy mohou pohybovat od 30 do 60 % její výšky. S touto skutečností je nutné se při úpravě skládky vypořádat tak, že se v konečné fázi úpravy skládka dotváří na povrchu do přirozeného střechovitého tvaru, umožňujícího přirozený odtok srážkové vody. Voda je základním nositelem znečištění na skládce a z hlediska geneze rozeznáváme vodu: 1. povrchově tekoucí po terénu trvale – vodoteče 2. povrchově tekoucí po terénu pouze v případě buď náhlého tání sněhu nebo přívalových srážek 3. voda srážková 4. podzemní voda 5. skládková voda Způsoby sanace skládek lze rozdělit do několika skupin a to podle: - technické náročnosti - proveditelnosti - finanční náročnosti - časové náročnosti - rizik, která se mohou během asanačních prací vyskytnout
14.1. 2. 1Technologie sanace skládek spočívá v : 1. úpravě povrchu skládek a zakrytím a) přírodním materiálem b) fóliemi c) kombinací obou způsobů 2. vytvoření svislých bariér systémem vrtů nebo studní a čerpáním kontaminované vody za současného monitorování 3. čištění výluhů ze skládky a kontaminovaných vod na místě nebo odvozem do ČOV, nebo zneškodňovaných v technologii původce odpadu 4. vytvoření pevných svislých bariér kolem skládky a to buď úplných nebo částečných
168
5. úpravě veškerého nebo jen části odpadu některým ze známých postupů : fyzikálně chemickými procesy, solidifikací, chemickou úpravou, termickým zpracováním neutralizací nebo fixací, 6. šikmé injektáži podloží skládky 7. přemístění uloženého odpadu - části nebo veškerého 8. jiných speciálních technologiích
V praxi se používají většinou dvě nebo více metod sanace skládky s cílem dosažení maximálního efektu při nejmenších nákladech. Při kontaminaci zemin ropnými odpady je jednou z používaných metod tzv. venting, nebo ventování, což je v podstatě vzdušná extrakce těchto látek.. V České republice je venting v současné době běžně používaným sanačním postupem. Z uvedených sanačních metod jsou nejobvyklejšími metodami metody 1, 2 a 3. Z dosavadní praxe vyplývá, že rizikové analýzy, výběrová řízení a projekty sanačních prací by neměly být vyhlašovány bez ocenění účinnosti sanačních prací. Bylo by velmi žádoucí provádět detailní vyhodnocení i neúspěšných sanačních projektů a tato vyhodnocení zveřejňovat. Negativní zkušenosti jednou získané např. při ventování spraší a sprašových půd vypotím mohly významně ovlivnit i rozhodování o sanaci analogických lokalit.
14. 2 Staré zátěže Věcná náplň ekologické zátěže byla upravena tak, že do ní bylo zahrnuto: - znečištění podzemních vod, - znečištění horninového prostředí, - znečištění staveb, či jejich částí, - existence skládek škodlivých odpadů, tj. látek, jež svými chemickými, fyzikálními nebo biologickými vlastnostmi mohou při současném technickém stavu zabezpečení skládky ohrozit životní prostředí.
Řešení problémů starých zátěží - skládek lze rozdělit na tři okruhy problémů: 1. řešení v rovině obecně platných legislativních úprav 169
2. identifikace starých skládek, komplexní přístup k řešení 3. technické řešení určitého problému nebo lokality
Staré skládky se staly aktuálním otevřeným problémem a úkolem programu ozdravění a ochrany životního prostředí České republiky. Pro účelné, efektivní řešení úkolu je nutné vytvořit předpoklady jednotného metodického a systémového zabezpečení: - identifikace, dokumentace, hodnocení rizikovosti a postupů sanace starých skládek, - finančních zdrojů, způsobů, podmínek a odpovědnosti jejich efektivního využití - aplikace a potřebné doplnění právních předpisů, zejména z hlediska subjektivní a objektivní odpovědnosti a úředního dohledu. Při zodpovědném řešení starých zátěží je nutné vycházet ze závěru rizikové analýzy. Riziková analýza představuje postup, kdy jsou definovány a popsány nepříznivé efekty. Riziková analýza obsahuje popis stavu systému a výčet určitých faktorů v něm působících. Postup vyhodnocení závěrů rizikové analýzy jsou uvedeny v tabulce.? Využití starých skládek je součástí jejich asanace. Řešení je individuální a vychází ze zhodnocení výše uvedených průzkumů.
13. H LUBINNÉ UKLÁDÁNÍ Podmínky zřizování, provozu, zajištění a ukládání odpadů v podzemních prostorách stanovuje vyhláška Českého báňského úřadu č. 99/1992 Sb., ze dne 22.2.1992 a vyhl. č.300/2005 Sb. Účelem vyhlášky je vymezení bližších podmínek pro výše uvedené činnosti, které jsou chápány jako zvláštní zásah do zemské kůry. Hlubinného ukládání se využívá velice často ke zneškodňování odpadů rizikového charakteru. Přesto, že jde o záležitost velmi nákladnou a technologicky náročnou, získávají
170
v dnešní době hlubinné skládky stále více na významu, a to z toho důvodu, že umožňují ukládání specifických odpadů mimo biosféru. Úložiště odpadů jsou v podstatě podzemní prostory vzniklé přírodními vlivy nebo hornickou činností či činností prováděnou hornickým způsobem, do kterých se ukládají odpady.
13.1 Hlubinné skládky je možno rozdělit následujícím způsobem: - skládky ve skalních horninách - skládky v opuštěných kamenouhelných dolech - skládky v opuštěných rudných dolech - skládky v solném pohoří
a) solné doly b) kaverny
Velkou výhodou podzemního ukládání rizikových odpadů je jejich izolace od biosféry. Vhodné horninové prostředí působí jako vysoce účinná bariéra proti šíření téměř všech typů kontaminantů. To lze s výhodou využít pro ukládání odpadů obsahujících ve vodě rozpustné toxické nebo radioaktivní látky. Tyto odpady mohou být dlouhodobě
a
bezpečně uloženy ve vhodných horninových formacích. Dlouhodobá bezpečnost se dosahuje systémem geologických a technických bariér. Z dlouhodobého hlediska jsou rozhodující geologické bariéry, tj. charakter průvodních hornin, jejich propustnost. Technické bariéry hrají mají své opodstatnění ze střednědobého hlediska. Odpady v prostoru skládky nesmějí reagovat navzájem, ani s okolní horninou. Znalosti základních vlastností geologického prostředí, především jeho chování za některých extrémních podmínek, jsou zcela nezbytné pro další postup prací při navrhování bezpečného podzemního uložení nebezpečných odpadů.
Ukládání v solném prostředí Odstraňování rizikových odpadů v solných ložiscích je vzhledem k mechanickým
a
reologickým vlastnostem soli považováno za nejbezpečnější řešení. Solná ložiska byla
v
minulosti dobývána převážně metodou komora - pilíř, což představuje značný potenciál stabilních podzemních prostor s možností jejich využití pro skladovací účely. Důležité v této souvislosti je, že se jedná o prostory vybudované hornickým způsobem. Naproti
171
tomu kaverny představují prostory vytvořené speciální technikou vymíláním dutin vodou. Vlastní ukládání v solných kavernách probíhá tak, že odpady jsou v příslušném obalu spouštěny k ústí kaverny, odkud jsou shazovány na její dno. Jde tedy o tzv. neuspořádané skladování bez možnosti zpětného vyjmutí, jehož kontrola probíhá prakticky pouze prostřednictvím kamery, umístěné v prostoru kaverny. Po zaplnění kaverny je vrt, kterým byl odpad do kaverny dopravován, hermeticky uzavřen. Solné formace vykazují všeobecně příznivé vlastnosti pro ukládání nebezpečných odpadů (zejména radioaktivních), a to vzhledem k jejich plasticitě, vysoké tepelné vodivosti a téměř naprosté suchosti prostředí. Na druhé straně jsou však v důsledku napěťodeformačnímu chování náchylné k pozvolnému zmenšování úložných prostor. Ukládané odpady proto musejí mít již předem patřičnou pevnost, popřípadě musejí při ukládání vykazovat co nejmenší objem pórů a dutin, čehož se dosahuje přidáváním různých příměsí. Příkladem podzemní skládky je skládka v Herfa-Neurode, která je nejvýznamnější podzemní skládkou v SRN. Ve vytěžené části dolu se skladuje stohováním v komorách odpad v zabalených sudech, nebo kontejnerech. Je zde možnost opětovného zužitkování a pro tento účel se vede přesná evidence. Příklady ukládání rizikových odpadů do podzemních prostor jsou uvedeny na obrázcích.
obr.č.15
172
Koncepce ukládání
do chodeb
Ukládání odpadů do vrtů
obr. č. 16
Příklady ukládání odpadů do chodeb
obr.č.17
173
Vytváření komory pomocí trhací práce z narubané chodby
Ukládání odpadů do solného prostředí 174
obr.č.18
obr. č. 19
175
15. RADIOAKTIVNÍ ODPADY Radioaktivní odpady tvoří samostatnou skupinu, jejich zpracováním a zneškodňováním se zabývají speciální pracoviště. Je to dáno tím, že vyžadují vzhledem ke své mimořádné nebezpečnosti specifické přístupy. Radioaktivní odpady jako pojem je definován v § 2 písm. o) zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon). Radioaktivními odpady podle tohoto zákona se rozumí : odpadní látky, předměty nebo zařízení nevyužitelné jejich vlastníkem, jejichž obsah radionuklidů nebo jejichž povrchové znečištění radionuklidy překračuje hodnoty umožňující jejich uvedení do životního prostředí, tyto hodnoty stanoví prováděcí předpis. Z uvedeného vyplývá, že ne všechny nevyužitelné látky, předměty či zařízení kontaminované radionuklidy budou radioaktivními odpady. Do životního prostředí lze uvést látky a předměty či zařízení obsahující radionuklidy bez povolení, jestliže splňují požadavky uvedené v § 5 odst. 1, písm. a), vyhlášky č. 184/1997 Sb. Podle ust. § 5 odst. 1, písm. b) uvedené vyhlášky lze uvolnit látky kontaminované radionuklidy s povolením Státního ústavu pro jadernou bezpečnost ( SÚJB ). Jakékoliv povolení k uvolnění radionuklidů do životního prostředí může být vydáno pouze v případě, kdy žadatel prokáže v bezpečnostních rozborech, že jsou splněna základní kritéria radiační ochrany pro ochranu lidských jedinců a životního prostředí. Obecně lze říci, že ozáření z radionuklidových zářičů uvolňovaných do životního prostředí je nižší než ozáření z v přírodě se vyskytujících radionuklidů. S radioaktivními odpady se můžeme setkat jako s odpadními látkami z různých oborů lidských činností. Zdrojem radioaktivních odpadů jsou radionuklidové zářiče, se kterými se pracuje ve zdravotnictví (např. nukleární medicína), v průmyslu ( např. defektoskopie, měření tlouštěk materiálu), ve výzkumu (na vědecko - výzkumných pracovištích různých vědních oborů), anebo vznikají při mírovém využívání jaderné energie (např. v jaderně palivovém cyklu). Radiologická a bezpečnostní rizika vyplývající ze vzniku radioaktivního odpadu se pohybují v rozmezí od malých u odpadu s nízkou úrovní radiace a krátkým poločasem rozpadu po velmi velká s vysokou úrovní radiace, jako jsou např. vyhořelé palivové články, určené k uložení. Veškeré činnosti, které se týkají radioaktivních odpadů od jejich vzniku až po jejich zneškodnění je nakládání s radioaktivními odpady. Tyto činnosti jsou v podstatě shodné s činnostmi v oblasti nakládání s odpady obecně : shromažďování, třídění, zpracování, úprava, skladování, přeprava a ukládání radioaktivních odpadů. Radioaktivní odpady jsou sledovány od jejich vzniku až po jejich uložení. Atomový zákon hovoří o předávání údajů o hospodaření s radioaktivními odpady, tímto hospodařením s radioaktivními odpady se rozumí nakládání s radioaktivními odpady. Odstranění radioaktivních odpadů je pak konečnou a nejdůležitější fází jejich existence. Podle atomového zákona jsou původci radioaktivních odpadů povinni na jaderný účet odvádět prostředky na krytí nákladů, které vzniknou na uložení těchto odpadů. Radioaktivní odpady se liší od ostatních nebezpečných odpadů především tím, že produkované ionizující záření může působit na okolí i tehdy, je - li zajištěno, aby v odpadech obsažené radioaktivní nemohly do okolí přecházet. Jedná se o tzv. vnější ozáření. Radioaktivním odpadem jsou různé materiály, které s výjimkou vysoce aktivních odpadů z přepracování jaderných paliv jsou převážně neaktivní. Příkladem jsou kapalné koncentráty radioaktivních odpadů z provozu jadrných elektráren, kde se po vysušení sníží obsah 137Cs na řádově 10-7 hm.%.
176
Radioaktivní odpady se na celkovém riziku, které představují nebezpečné odpady podílejí asi jedním %, podle bilancí provedených v SRN a USA.
15.1 Kategorizace radioaktivních odpadů Radioaktivní odpady se běžně dělí na:
- nízko - středně - a vysoce aktivní. Limity pro takovéto rozdělení radioaktivních odpadů však zatím stanoveny nebyly. Radiologická a bezpečnostní rizika vyplývající ze vzniku radioaktivního odpadu se pohybují v rozmezí od malých množství odpadů s nízkou úrovní radiace a krátkým poločasem rozpadu po velmi velká u odpadu s vysokou úrovní radiace.Každoročně vzniká ve světě při produkci jaderné energie asi 200 000 m3 odpadů s nízkou a střední úrovní radiace a asi 10 000 m3odpadů s vysokou úrovní radiace ( stejně jako vyhořelého jaderného paliva určeného k uložení ).Tyto objemy se zvyšují s uváděním dalších jaderných elektráren do provozu, s odtavováním nukleárních zařízení a s narůstajícím využíváním radionuklidů. Odpad s vysokou úrovní radiace obsahuje kolem 99% radionuklidů a představuje proto největší radiologické riziko.
15.2 Zdroje radioaktivních odpadů Radioaktivní odpady z těžby a zpracování uranových rud: - těžba a zpracování uranových, příp. thoriových rud. Těžbou dochází k uvolnění radonu, který pak kontaminuje ovzduší. Při chemických úpravách vytěžené rudy dochází k uvolnění radioaktivních komponent rudy. Získaný louženec má charakter radioaktivního odpadu, - výroba palivových materiálů a paliva, odpady z této výroby nemají prakticky význam, Radioaktivní odpady z palivového cyklu jaderných elektráre: - vyhořelé palivové články - provoz jaderně energetických zařízení, radioaktivní kontaminace těchto odpadů pocházejí z nehermetičnosti palivových článků a druhým zdrojem je vysoký neutronový tok v aktivní zóně, který je příčinou neutronové aktivace materiálů v této zóně, - přepracování vyhořelých jaderných paliv. Prakticky nemají význam, pokud vznikají, jsou téměř beze zbytku recyklovány. Vyhořelé palivové články jsou vysoce radioaktivní, ale zároveň jsou i cennou energetickou surovinou, protože obsahují ještě asi 96% nespotřebovaného uranu a 1% nově vytvořeného plutonia. Pouze tři zbývající procenta představují vysoce aktivní odpad. Ročně je třeba pravidelně odstraňovat z reaktoru asi jednu třetinu jaderného paliva. Vyhořelé palivové články vyjmuté z reaktoru se po dobu několika let chladí ve vodním bazénu u reaktoru, protože uvolňují rozpadové teplo. Voda slouží jako biologické stínění. Po uplynutí stanovené doby existují v podstatě dvě možnosti, jak naložit s vyhořelými palivovými články: 1) přepravit je do zpracovatelského závodu za účelem získání uranu a plutonia pro výrobu čerstvých palivových článků pro obnovu v reaktorech. Tento přístup
177
realizuje např. Francie, Velká Británie, Belgie a Japonsko. V současné době je přepracování technicky a ekonomicky velmi náročné, 2) umístit je v meziskladu vyhořelého paliva a skladovat je zde po dobu 40 – 50 let ve speciálních kontejnerech. V mokrých meziskladech se rozpadové teplo odvádí vodou, v suchých meziskladech přirozeným tahem vzduchu. Metoda meziskladování vyhořelého jaderného paliva se dnes aplikuje ve většině zemí provozujících jaderné elektrárny. Příkladem mokrého způsobu meziskladování vyhořelého jaderného paliva je švédský podzemní mezisklad CLAB. Suchý způsob skladování je např. vybudován jako povrchový v Německu, nebo mezisklad v elektrárně Dukovany. Suchý nadzemní mezisklad vyhořelého paliva připomíná běžný skladovací objekt, který je budován podle přísných měřítek, požadovaných příslušnými předpisy. Proti úniku radioaktivních látek v meziskladech slouží několik bariér. První tvoří samotné tablety keramického paliva, v nichž jsou radioaktivní látky pevně vázány. Druhou je trubka palivového proutku, do níž jsou palivové tablety vkládány. Třetí bariérou je skladovací kontejner, který je zpravidla sám o sobě dvoukariérový, neboť má dvě těsnící víka, mezi nimiž je pod kontrolovaným tlakem inertní helium. Poslední bariérou je budova meziskladu, ta však v podstatě plní funkci ochrany před povětrnostními vlivy. Díky těmto bariérám je ionizující záření v bezprostřední blízkosti meziskladu nepatrné a prakticky neměřitelné. Oba způsoby nakládání s vyhořelým jaderným palivem jsou již ve světě technicky zvládnuty a představují pro bezpečnost a zdraví lidí i pro životní prostředí nevýznamná rizika. Radioaktivní odpady z anomálních stavů jaderných elektráren a z likvidací jaderných elektráren - z likvidace jaderné elektrárny, - z anomálních provozních událostí, - z havárií Radioaktivní odpady vznikající při normálním provozu jaderné elektrárny se dělí na tři kategorie: plynné, kapalné a pevné. Plynné radioaktivní odpady vznikají především z odvětrávání pracovního prostředí, nádrží s aktivní vodou a podobně. Jsou čištěny ve filtrech a zadržovány v absorpčních komorách, v nichž se jejich radioaktivita snižuje pod úroveň limitů pro vypouštění do ovzduší. Hlavními kapalnými radioaktivními odpady jsou radioaktivní chladící voda a náplně většiny filtrů, kterými jsou čištěny aktivní kapaliny. Platí přitom, že jak v chladící vodě, tak v ostatních aktivních kapalinách není radioaktivní sama voda, ale v ní obsažené soli a korozní částice. Při zpracování v elektrárně jsou všechny kapalné odpady nejprve zahuštěny částečným odpařením vody. Po shromáždění určitého množství se koncentrát stabilizuje smícháním s asfaltem ( bitumenem ). Po dalším odpaření vody se stabilizovaný koncentrát plní do sudů a odváží do úložiště. Pevné radioaktivní odpady vznikají nejčastěji při údržbářských pracích, např. při výměně některého zařízení, nebo jeho součástí. Patří sem vyměněné součástky, jako jsou těsnění čerpadel, čidla z reaktoru apod., ale také údržbářské pomůcky, nástroje, pracovní oděvy, rukavice, hadry apod. Pevné radioaktivní odpady se rovněž ukládají do sudů a odvážejí na úložiště.
178
Radioaktivní odpady jiného původu Jsou to odpady, které vznikají z nejrůznějších aplikací radionuklidů. Charakter těchto odpadů je vzhledem k jejich radiochemickému složení velmi rozdílný. Jejich sběr zajišťuje obvykle distributor. Patří sem např. i radioaktivní odpady ze zdravotnictví, z různých diagnostických přístrojů a radioterapie. Základem pro přehled o potencionálních producentech radioaktivních odpadů je SÚJB vedený registr pracovišť s radionuklidovými zářiči a registr zdrojů ionizujícího záření. Tento registr eviduje potenciální producenty radioaktivních odpadů.
15.3 Doprava radioaktivních odpadů a nakládání s nimi Nakládání s radioaktivními odpady je rozdílné od nakládání s jinými nebezpečnými odpady. Vzhledem k emisím ionizujícího záření musí být veškerá manipulace automatizována, nebo prováděna pomocí dálkového ovládání. Důležité je dostatečné stínění obsluhy. Pro dopravu radioaktivních odpadů se používají speciální kontejnery, odpovídající příslušným předpisům. Konstrukce kontejnerů musí odpovídat příslušným předpisům a také manipulační a transportní prostředky, systém manipulace a transportu tedy musí být řešen jako celek.
15.4 Skladování a ukládání radioaktivních odpadů Skladování je dočasnou záležitostí a v podstatě je jedním z článků v procesu nakládání s radioaktivními odpady. Ukládání radioaktivních odpadů má charakter konečného a trvalého řešení. Podmínky jak pro skladování, tak trvalé ukládání radioaktivních odpadů nespadá do obecné problematiky odpadového hospodářství, protože zákon o odpadech č. 185/ 2001 Sb., ve znění pozdějších úprav, se nevztahuje na nakládání s radioaktivními odpady. Zákon odkazuje na vyhlášku ČsKAE č. 67/1987 Sb. a vyhlášku MZd č.59/1972 Sb., dnes již neplatné. Bezpečné nakládání se zdroji ionizujícího záření a s radioaktivními odpady upravuje tzv. atomový zákon. Zákon o odpadech se nevztahuje také na nakládání s odvaly, výsypkami a odkališti vzniklými při hornické činnosti, např. těžbě uranových rud, kdy odkazuje na zákon č. 44/1988 S., horní zákon ( viz kap. legislativy. Podmínky zajištění bezpečného nakládání se zdroji ionizujícího záření a s radioaktivními odpady upravuje tzv. atomový zákon č. 18/ 1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření. Výkonem státní správy je pověřen Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB ). Prováděcí vyhláškou je vyhláška č. 184/1997 Sb., o požadavcích na zajištění radiační ochrany. Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR na základě atomového zákona ( § 26 zák.) byla zřízena Správa úložišť radioaktivních odpadů ( SÚRAO ). Posláním SÚRAO je zajišťovat bezpečné ukládání radioaktivních odpadů, dosud vyprodukovaných i budoucích, v souladu s požadavky na jadernou bezpečnost a ochranu člověka i životního prostředí před nežádoucími účinky ionizujícího záření. Znění § 2 atomového zákona upřesňuje zdroje ionizujícího záření: 1. radionuklidový zářič, 2. zařízení, které radionuklidový zářič obsahuje, 3. zařízení, při jehož provozu vznikají radionuklidy, 4. zařízení, při jehož provozu vzniká ionizující záření o energii větší než 5keV.
179
S radioaktivními zářiči nelze pracovat bez povolení, proto každý kdo nakládá s radionuklidovými zářiči musí mít k této činnosti povolení SÚJB dle § 9 odst. 1, písm. i) zákona č. 18/1997 Sb. Žadatel o povolení musí splnit veškeré požadavky na něj kladené v § 13 atomového zákona. Povinností každého žadatele je prokázat, že prováděná činnost je v souladu s požadavky atomového zákona a jeho prováděcích předpisů. Všechny tyto povinnosti platí i nakládání s radioaktivními odpady. Každý, kdo chce s nimi nakládat, musí být držitelem povolení podle § 9 odst. 1, písm. Radioaktivní odpady jsou odstraňovány: a) ukládáním do úložiště radioaktivních odpadů. Ukládáním se rozumí trvalé umístění radioaktivních odpadů do prostorů, objektů, nebo zařízení bez úmyslu jejich dalšího přemístění ( viz § 2, písm. q) atomového zákona ). Tento proces je nevratný. b) skladováním do doby, než samovolnou radioaktivní přeměnou poklesne jejich radioaktivita natolik, že přestanou být dále radioaktivními odpady. Skladování je předem časově omezené umístění radioaktivních odpadů do k tomu určených prostorů, objektů nebo zařízení, jak je definuje ust. § 2, písm. p) atomového zákona. Platí, že musí být splněna kritéria uvedená v § 5 odst. 1, písm. a), vyhlášky č. 184/1997 Sb., o uvolňování radionuklidů do životního prostředí. c) Velká většina používaných radionuklidových zářičů má tak krátký poločas rozpadu, že z nich nevznikají radioaktivní odpady.
15.5 Úložiště radioaktivních odpadů V České republice jsou čtyři úložiště radioaktivních odpadů: 1. Jaderné zařízení v bývalém vápencovém dole Richard u Litoměřic, kde jsou ukládány radioaktivní odpady vzniklé ve zdravotnictví, v průmyslu a ve výzkumu. Úložiště využívá prostor upravených v době druhé světové války na podzemní továrnu a tvoří ho malá část bývalého důlního komplexu Richard I, II a III. Úložiště bylo vybudováno v subhorizontální desce jílovitého vápence o mocnosti cca 5 m a ukládací prostory jsou 70 až 80 m pod povrchem země. Nadloží i podloží důlního komplexu tvoří nepropustné jílovité slínovce. Podzemní úložiště Richard má zatím dostatečnou kapacitu a při předpokládaném výhledovém rozšíření má dlouhodobou kapacitu. V tomto úložišti nejsou ukládány radioaktivní odpady obsahující přírodní radionuklidy. Úložiště je v provozu od r. 1964. 2. Úložiště radioaktivních odpadů v areálu jaderné elektrárny Dukovany je na katastrálním území obce Rouchovany v okrese Třebíč, a je určené výhradně pro radioaktivní odpady nízké a střední radioaktivity z jaderných elektráren. Je to největší a nejmodernější úložiště radioaktivních odpadů v České republice. V trvalém provozu je od r. 1995. Úložiště je tvořeno 112 železobetonovými jímkami, do kterých je možné uložit celkem 1620 sudů o objemu 200 l. Případnému úniku radionulkidů do biosféry zabraňuje soustava bariér s dlouhodobou životností. Těmito bariérami jsou vhodná forma odpadu, stěna sudu, betonová výplň mezi jednotlivými sudy v jímce a vlastní jímka, která je po zaplnění uzavřena a chráněna před pronikáním vlhkosti. Úložiště je situováno do vrstvy jílových sedimentů. 3. Úložiště důl Bratrství, štola č.2 dolu v k.ú. Jáchymov je důlním dílem vyraženým bývalými Jáchymovskými doly , štola byla povolena jako úložiště radioaktivních odpadů. Pracoviště vzniklo adaptací těžní štoly, kde pro vlastní ukládání bylo upraveno 5 komor. Do provozu bylo uvedeno v r. 1974. Důl je situován ve
180
zvodnělém krystaliniku a proto je v okolí úložných prostor vybudován drenážní systém s průběžnými retenčními jímkami. Odváděné vody jsou monitorovány. Na základě průzkumů a expertíz lze konstatovat, že v celé lokalitě nehrozí žádné radioaktivní nebezpečí. Úložiště je využíváno pouze pro radioaktivní odpady, obsahující přírodní radionuklidy. To znamená, že zde mohou být ukládány radioaktivní odpady obsahující uran nebo thorium a produkty jejich rozpadu. Úložiště je v současné době z větší části zaplněno. Otevřenou otázkou zůstává možnost dalšího rozšíření stávajícího podzemního úložiště radioaktivních odpadů při stávajícím technickém zázemí a ověřeném bezpečnostně provozním zařízení, bez negativních dopadů na okolní životní prostředí. 4. Uzavřené úložiště v lomu Alcazar v lokalitě Hostím u Berouna. V tomto úložišti byly ukládány radioaktivní odpady v letech 1958 - 1963. Do úložiště byly uloženy radioaktivní odpady , jejichž původcem byla radionuklidová pracoviště tehdejší ČSR. Úložiště je vyplněno betonovou směsí a bezpečně uzavřeno. Radioaktivní inventář ( celková aktivita) uložený v tomto úložišti je velmi nízký a nepřesáhl 1011 Bq. Úložiště a jejich provoz, ukládání odpadů do podzemních kontroluje a provádí odborný dozor Státní báňská správa Další činností vedoucí ke zneškodnění radioaktivních odpadů je jejich bezpečné skladování, které je prováděno na pracovištích s radionuklidovými zářiči, nebo ve vyhrazených prostorách jaderného zařízení Richard, podle požadavků § 25 vyhlášky č. 184/1997 Sb., na základě povolení vydaného SÚJB. Bezpečnost skladování z hlediska radiační ochrany je kontrolována v souladu s § 39 zákona č. 18/1997 Sb. Základem pro přehled o potenciálních producentech radioaktivních odpadů je registr pracovišť s radionuklidovými zářiči, který vede Státní ústav pro jadernou bezpečnost. SÚJB dále vede registr zdrojů ionizujícího záření. Tento registr eviduje potenciální producenty radioaktivních odpadů. SÚJB provádí v rámci svého pověření kontroluje dodržování platných obecně závazných předpisů a je garantem nepřekročitelnosti daných kritérií, které by mělo za následek negativní dopad na životní prostředí a zdraví obyvatelstva.
181
182
16. KONCEPCE HOSPODAŘENÍ S ODPADY K ekologicky a ekonomicky vhodnému zacházení s odpady vede několik dílčích cest, které se stýkají v nutnosti zřizování účelových sdružení pro zacházení s odpady. Základem jsou integrované koncepce hospodaření s odpady. Princip této koncepce spočívá ve skutečnosti, že neexistuje jediné řešení hospodaření s odpady a že naplnění optimálních tendencí může být dosaženo pouze rozumnou cestou kombinací různých opatření a technologií. Takový systém musí být pružný a musí umožňovat variabilní rozhodování. Docílit uspokojivý stav v integrované koncepci lze například těmito postupnými kroky: - separovaným sběrem zbavit odpady nebezpečných (problémových) látek, jako jsou chemikálie, léky, baterie, barvy apod. a připravit je ke zneškodnění - separovaným sběrem nebo tříděním cenných druhotných surovin jako papír, sklo, kovy, plasty a pod., podle zájmu zpracovatelského průmyslu - využitím druhotných surovin v rámci recyklace - podporou recyklačních technologií - termickým zpracováním odpadu jej využít k výrobě elektrické energie a páry k vytápění - využití odpadů jako alternativního zdroje energie - zpracování biologicky rozložitelných odpadů jako suroviny pro výrobu bioplynu nebo jejich kompostování - řízeným skládkováním zbytků po třídění a spalování Při koncepci nakládání s odpady jsou důležité následující nástroje: - politika státu v životním prostředí -- státní surovinová politika -- státní energetická politika - komunální politika - podnikatelské aktivity Tyto programy podpořené vhodnými nástroji by měly být jistým vodítkem jak pro strategická rozhodnutí, tak pro každodenní činnost. Koncepce hospodaření s odpady obsahují způsoby předcházení a omezování vzniku,odpadů a podmínky nakládání s nimi s cílem ochrany zdraví lidí a životního prostředí. Koncepci hospodaření s odpady by měli mít zpracovanou: původci odpadů, s ohledem na ekonomiku provozu a výroby obce, především ve vztahu ke komunálnímu odpadu a nakládáním s ním, popřípadě mít zpracován přehled o původu, nakládání a využití či zneškodňování odpadů organizací, které na území obce působí, krajské úřady s ohledem na odpady v kraji produkované, využívané a zneškodňované, a Ministerstvo životní prostředí , jehož povinností je mít zpracovanou koncepci odpadového hospodářství státu.
183
16.1 Odpady - význam pro ekonomiku státu Odpady, nakládání s nimi, problematika odpadového hospodářství, její řešení v České republice lze shrnout do několika dílčích problémů a samozřejmě řešení: - základní charakteristika stavu nakládání s odpady - cíle politiky státu v nakládání s odpady - navrhovaná řešení a jejich alternativy - podpora vznikajícím odborům a aktivitám v odvětví nakládání s odpady
16.1.1 Základní charakteristika stavu nakládání s odpady Odpady jsou jednou ze složek životního prostředí a patří k základním problémům životního prostředí. Nakládání s odpady je jednou z hlavních příčin jeho vážného a rozsáhlého narušování. Odpady jsou důsledek jakékoliv činnosti člověka a úzce souvisejí s demografickým, urbanistickým i průmyslovým rozvojem státu. Odpady, odpadové hospodářství se vyvíjí jako samostatné průmyslové odvětví. Tento vývoj je dynamický a je ovlivňován novými tržními podmínkami. Nakládání s odpady se stalo po roce 1990 - 1991 oblastí intenzivního rozvoje tržních vztahů a ukázkou podnikatelského rozvoje. Podle odborného odhadu ekonomické sféry má toto průmyslové odvětví v České republice roční obrat 10 - 15 mld. Kč. Politika státu v oblasti nakládání s odpady by měla vycházet z toho, že odpad je surovina nebo je možno z něj získat surovinu , v případě odpadu druhotnou surovinu a také podle toho jednat. Přístup k řešení problematiky odpadů již při jejich vzniku tj. u původce musí být vždy komplexní. Tím spíše musí řešení této problematiky jako komplexní pojmout stát. Jak již bylo řečeno, odpady jsou novým průmyslovým odvětvím, vyvíjejícím se v nových ekonomických podmínkách a usměrnění tohoto vývoje je samozřejmě v rukou státu prostřednictvím legislativy. Zájem státu se vždy projeví v přístupu k řešení právních norem dané problematiky. První legislativní a také podstatné normy byly vytvořeny převážně v roce 1991, doplněné dalšími normami v roce 1992. Během uplynulých 16 let byla provedena celá řada dalších úprav a doplňků. V roce 1991 byl přijat s účinností od 1. srpna 1991 zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, jako první celistvá právní úprava nakládání s odpady v České republice. Na tento základní - zákon navázala celá řada dalších prováděcích předpisů: - zákon č. 311/2001 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství, - zákon ČNR č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů, - opatření FVŽP , kterým se vyhlašuje Kategorizace a katalog odpadů, částka 69/1991 Sb., - nařízení vlády ČR č. 521/1991 Sb., o vedení evidence odpadů, - nařízení vlády ČR č. 513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, - vyhláška MŽP ČR č. 401/1991Sb., o programech odpadového hospodářství, Při tvorbě uvedeného právního rámce nakládání s odpady vzhledem k neexistenci použitelné předchozí právní úpravy byly použity především 184
zkušenosti a poznatky z analogických předpisů chránících složky životního prostředí, zejména zákon o vodách, předpisů Evropského společenství a ze zahraničních předpisů a zákonů upravujících nakládání s odpady . Na proces tvorby a schvalování zákonů měla negativní vliv předprivatizační situace podniků , jejímž důsledkem bylo nedostatečné zapojení průmyslové podnikové sféry do tvorby a připomínkového řízení uvedených zákonů, což je v rozporu s praxí v zemích s vyspělou tržní ekonomikou. Tyto skutečnosti se nezbytně promítly do celkové účinnosti právní úpravy. Některé právní instituty v praxi nesplňují předpoklady, které se od nich očekávaly, jiné nejsou v právní úpravě dostatečně propracované. Projevuje se nevyváženost právní úpravy nakládání s odpady s ostatními složkovými zákony životního prostředí tj. zákony o vodách a o ochraně ovzduší. Následnou legislativu tvořil okruh právních předpisů kolem zákona č. 125/1997 Sb., jehož platnost skončila k 31.12.2001. V současné době je v platnosti zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, novelizovaný celou řadou dalších předpisů K ekologicky a ekonomicky vhodnému zacházení s odpady vede několik dílčích cest, které se stýkají v nutnosti zřizování účelových sdružení pro zacházení s odpady. Základem jsou integrované koncepce hospodaření s odpady. Princip této koncepce spočívá ve skutečnosti, že neexistuje jediné řešení hospodaření s odpady a že naplnění optimálních tendencí může být dosaženo pouze rozumnou kombinací různých opatření a technologií.Takový systém musí být pružný a musí umožňovat variabilní rozhodování. Docílit uspokojivý stav v integrované koncepci lze například těmito postupnými kroky: - separovaným sběrem zbavit odpady nebezpečných (problémových) látek, jako jsou chemikálie, léky, baterie, barvy a pod., a připravit je ke zneškodňování - separovaným sběrem odpadů organického původu a vhodných pro kompostování - separovaným sběrem nebo tříděním cenných druhotných surovin jako papír,sklo,kovy,plasty, apod., podle zájmu zprac. průmyslu - termickým zpracováním odpadu jej využít k výrobě el.energie a páry vytápění - řízeným skládkováním zbytků po třídění a spalování Problematiku koncepce hospodaření s odpady lze shrnout do několika okruhů: Ekonomika řízení odpadového hospodářství Náklady v odpadovém hospodářství Užití v praxi
16.1.2 Tržní nástroje - tržně orientované nástroje Mezinárodní zkušenosti při regulaci odpadového hospodářství a naše několikaleté zkušenosti s působením a uplatňováním platných právních norem lze shrnout do několika následujících principů: - odpovědnost původce odpadů
185
-
nakládat s odpady tak, aby nedocházelo k poškozování životního prostředí a zdraví lidí, týká se zejména nebezpečných odpadů, nejhorší nejdřív, rozhodující případy je nutno řešit přednostně - používat techniku s optimálními parametry vůči životnímu prostředí a zároveň s optimálními ekonomickými parametry - předběžná opatrnost ve volbě řešení tam, kde je riziko nevratného poškození životního prostředí nebo kde nejsou známé důsledky vlivu odpadů na životní prostředí, - druhotnou surovinovou základnou zajišťovat přednostně surovinové vstupy do výrobních procesů, prvotní surovinové zdroje považovat za doplňkové Odpady představují v celosvětovém měřítku ekologicky i hospodářsky významnou součást zahraničně obchodní činnosti. Jejich specifika jsou v ČR dána nezbytností potřeb dovozů v důsledku neúplnosti naší prvotní surovinové základny, ale také nepřiměřeným tlakem nabídky širokého sortimentu odpadů od zahraničních původců. S ohledem na celkový rozsah trhu odpadů a jeho politické dopady se touto problematikou již po několik let zabývají i příslušné orgány OSN ( UNEP, Basilejská úmluva - Česká republika je členským státem) a to za účasti vládních i nevládních organizací. Po komplexním pohledu na úroveň odpadového hospodářství v ČR je možné shrnout, že nakládání s odpady byl z hlediska technické úrovně a rozvoje tržních vztahů dlouhodobě zanedbávaný obor, který v současné době prochází dynamickým vývojem. Nová právní úprava vytvořila základní regulativní a řídící podmínky pro jeho další rozvoj. Po rozpadu a transformaci původních organizačních struktur státních podniků v důsledku privatizace došlo k desintegraci subjektů působících v nakládání s odpady a ke vzniku množství malých a středních podnikatelských subjektů, zaměřených na podnikání při shromažďování, zpracování a zneškodňování odpadů. V současné době proces vzniku drobných živností v oblasti nakládání s odpady stagnuje a začínají se uplatňovat integrační procesy vyvolané již tržními silami. Zřetelný je nárůst aktivit velkých průmyslových firem, poměrně častým jevem je vznik dceřiných společností, které operují především v oblasti zneškodňování odpadů, ale také ve výkupu, svozu a přepravě zejména nebezpečných odpadů. Nárůst aktivit byl rovněž u obcí a měst, někdy za účasti zahraničního kapitálu. Základním zdrojem informací o stavu nakládání s odpady v České republice z počátku 90. let byl Program odpadového hospodářství ČR, který byl zpracován v roce 1994 z podkladů programů odpadového hospodářství původců. Programy odpadového hospodářství původců byly zpracovány v roce 1992, ve III. čtvrtletí, předány okresním úřadům, které údaje v programech původců dále použily jako vstupní data pro zpracování programů odpadového hospodářství okresů, z nich byl posléze zpracován program odpadového hospodářství České republiky. Je nutné zdůraznit několik aspektů při používání dat z programů odpadového hospodářství původců. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že programy odpadového hospodářství zpracované původci v roce 1992, byly zpracovány na základě údajů z výroby jednotlivých subjektů převážně z roku 1991 a byly takto zpracovány poprvé. Tyto programy byly zpracovány na dobu max. 5 let, tj. v letošním roce by měly být tyto programy obnoveny, aktualizovány, pokud tak již nebylo učiněno dříve. Úroveň zpracování programů odpadového hospodářství byla velice rozdílná a s tím je také nutno počítat při úvaze použití dat z POH původců. Přes veškeré nedostatky, kterými trpí poprvé zpracovávané programy odpadového hospodářství je nutné zdůraznit, že byla zmapována podstatná část odpadů v republice a to ať již pokud jde o jejich produkci, tak o nakládání s nimi. Zároveň byla učiněna první a do jisté míry kompletní inventarizace skládek a to nejen provozovaných se souhlasem orgánů státní správy, o těch 186
přehled v té době již byl, ale především o skládkách neprovozovaných, tj.černých, nebo provozovaných bez souhlasu příslušných orgánů státní správy. Základní charakteristiku stavu nakládání s odpady lze rozčlenit např. následovně na:
16.2 Charakteristické jevy pro nakládání s odpady v ČR Obecně: celková produkce odpadů v ČR je vysoká, zejména nebezpečných odpadů, z toho odvozená měrná produkce odpadů -- dominantní podíl odpadů z výroby energie a hornické činnosti - zneškodňování odpadů -- až do poloviny roku 1996 resp. do 31.7.1996 vysoký počet skládek neodpovídajících předepsaným požadavkům technického zabezpečení pro jednotlivé skupiny skládek -- nedostatečná kapacita zařízení na zneškodňování odpadů, popřípadě úpravu nebezpečných odpadů , jiné než skládkování - využívání odpadů -- obecně je malý podíl využití odpadů jako druhotných surovin a souvisí to s výše uvedeným, ale má to další vazby i na ekonomiku využívání odpadů - nakládání s tuhým komunálním odpadem -- nízký podíl recyklace využitelných složek -- dosud vysoký podíl zneškodňování KO skládkováním - podmínky pro podnikání v nakládání s odpady -- neustálená situace na trhu služeb v nakládání s odpady s vysokým rozpětím cen a jejich nestabilitou -- obtížný přístup podnikatelských subjektů v nakládání s odpady ke kapitálu a z toho pramenící obtížnost realizace projektů s delší dobou návratnosti -- nestabilní situace na trhu druhotných surovin - veřejné mínění -- příznivá reakce občanů na pilotní projekty separovaného sběru odpadů -- nepříznivá reakce veřejnosti na výstavbu spaloven obecně - hospodářská a regionální politika -- tlak importovaných druhotných surovin , v řadě komodit s vládní cenovou intervencí zemí EU na český trh druhotných surovin, provázený destrukcí systému třídění odpadů a selektivního výběru druhotných surovin -- nedostatečná ochrana domácího trhu druhotných surovin, založená na administrativním omezení pohybu druhotných surovin přes hranice států, provázená obtížnou kontrolovatelností a vynutitelností stanovených podmínek -- tlak zemí EU na dovoz odpadů do ČR za účelem zneškodnění, často pod záminkou svobodného obchodu s druhotnými surovinami -- nevyjasněná úloha regionální politiky v odpadovém hospodářství -
16.3
Identifikace problémů a příčin
a) Problém výstavby legislativního zabezpečení nakládání s odpady
187
Zkušenosti ukazují, že odpadové hospodářství nemůže být řešeno pouze právními předpisy z oblasti nakládání s odpady, protože jako složka životního prostředí se dotýká všech složek životního prostředí, ve kterých se problémy odpadového hospodářství promítají: - finanční politika a ekonomické nástroje řízení společnosti (daně, SFŽP, poplatky, pokuty, atd.) - informatika, statistika, výkaznictví - surovinová politika (zejména vztah mezi prvotní a druhotnou surovinovou základnou) - právní předpisy ostatních složek životního prostředí (zákon o ochraně ovzduší, např. emisní limity spaloven, vodní zákon, např. nakládání s látkami škodlivými vodám, zákon o zdraví lidu, veterinární zákon, horní zákon apod.) - zdravotní politika Při uplatňování právních předpisů upravujících nakládání s odpady se nepříznivě projevuje nejednoznačnost některých ustanovení, pojmů a definic v nich obsažených. Tato nejednoznačnost vede i k různému výkladu zákona původci na jedné straně a státní správou na druhé straně. Dalším problémem je chybějící motivace, která by byla cíleně směřována k omezování předcházení vzniku a využití odpadů Při nakládání s odpady a řešení této problematiky se legislativa odpadového hospodářství dotýká zákonů státní správy např. celního zákona (dovoz a vývoz odpadů), stavebního zákona, atd. b) Problém řízení nakládání s odpady Státní správu v odpadovém hospodářství vykonávají dle zákona v odpadovém hospodářství: • Ministerstvo životního prostředí České republiky • Ministerstvo zdravotnictví • Orgány ochrany veřejného zdraví • Ministerstvo zemědělství • Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský • inspekce • celní orgány • Policie České republiky • krajské úřady • obecní úřady obcí s rozšířenou působností • újezdní úřady Na řízení nakládání s odpady se podílejí ve smyslu kompetenčního zákona především následující orgány státní správy (kromě MŽP): - ministerstvo průmyslu a obchodu - ministerstvo hospodářství ( surovinová základna) - ministerstvo vnitra (veřejná správa)
188
c) Problém systému informací o odpadech a jejich zneškodňování d) Problém produkce odpadů e) Problém technické vybavenosti území f) Problém působení ekonomických nástrojů V současné době působí na úseku nakládání s odpady čtyři hlavní bloky ekonomických nástrojů: - poplatky za ukládání odpadů - daňové diferenciace - zálohové systémy - Státní fond životního prostředí g) Problém dovozu odpadů do ČR h) Problém výchovy
16.2
Cíle politiky v nakládání s odpady
Cíle politiky v oblasti nakládání s odpady jsou zejména: a) prevence vzniku odpadů b) snížení produkce odpadů c) omezení rizik vůči životnímu prostředí a zdraví lidí (vznikají při manipulaci, zpracování, přípravě, zneškodňování a jiném využití odpadů, důraz je kladen na nakládání s nebezpečnými odpady) d) využití odpadů jako druhotného surovinového nebo energetického zdroje a dosažení úspor a ochrany primárních neobnovitelných zdrojů surovin a energie K dosažení těchto cílů by měla být politika státu (i prostřednictvím exekutivy) vyjádřena v příslušných právních předpisech, podpoře technologií na zpracování odpadů a jejich využití jako druhotných surovin, podpoře podnikatelské sféry, zabývající se zpracováním druhotných surovin, např. daňovou politikou, podpoře nakládání s KO ve smyslu využití zpracovatelných složek . Souhrnem lze říci, že tato podpora by měla být zaměřena zejména na: a) omezení produkce odpadů z obalů, včetně omezení použití látek v obalové technice, které představují rizika pro životní prostředí a to ať již přímá nebo při jejich zneškodňování b) zavedení komplexního systému hospodaření s odpady c) podporu separovaného sběru, recyklace a regenerace odpadů a nezávadného zneškodňování nevyužitelného podílu odpadu d) podporu zavádění efektivních recyklačních technologií e) podporu zavádění efektivních recyklačních technologií f) zvýhodnění využití tuzemských druhotných surovin g) omezení objemu odpadů ukládaných na skládky h) zvýšení účinnosti kontroly dodržování právních předpisů a pravidel soutěže v nakládání s odpady
189
i) vyhodnocení rizik vlivu starých zátěží na životní prostředí z hlediska skládkového hospodářství, postupná sanace lokalit s reálnými pro prostředí a zdraví j) zavedení systému státní autorizace v podnikání s nebezpečnými odpady, představujícími závažná rizika pro životní prostředí a zdraví lidí k) výchovu a osvětu obyvatelstva , propagaci cílů politiky nakládání s odpady
16.3
Navrhovaná řešení a jejich alternativy
16.3.2 Přímé nástroje, legislativa a) zjednodušení a zpřesnění legislativy: - sjednocení hmotně právní a procesní stránky do jednoho zákona - doplnění pojmů v zákoně o další důležité pojmy (např. skládkování, skladování, úprava odpadů, využití odpadu, recyklace) - sladění režimu nakládání s odpady s režimem nakládání s jinými látkami stejných vlastností - sladění režimu souhlasu k přepravě nebezpečných odpadů s navazujícími mezinárodními dopravními předpisy - doplnění mechanizmu odejmutí souhlasu k provozu zařízení na zneškodnění a souhlasu s odvozem odpadů/ druhotných surovin - příprava ČSN na úseku nakládání s odpady b) definování a kategorizace odpadů - nová formulace definice - nová úprava mechanizmu zařazování odpadů do kategorií - sladění kategorií odpadů s legislativou EU c) pravomoci obcí - zmocnění obci upravit vyhláškou povinnosti při nakládání s odpady pro fyzické osoby - zmocnění obci udělovat souhlas k podnikání s komunálním odpadem na jejím území, umožnit tak obci vypracovat (realizovat) svůj organizační model nakládání s odpady - doplnění povinnosti fyzických osob ve smyslu organizovaného sběru a třídění KO d) původci odpadů - nová úprava povinnosti původců s důrazem na mechanizmy recyklace vybraných výrobků ( použité oleje, akumulátory, nebezpečné složky KO), regenerace, včetně energetického využití - zavedení kategorie původců odpadů a provozovatelů zařízení ke zneškodňování odpadů a dále pro zařízení na zneškodnění nebezpečných odpadů zavést státní autorizaci, pro ostatní statut koncesované živnosti - důsledná kontrola původců odpadů z kategorie drobných podnikatelů jak a jakým způsobem zneškodňují nebo využívají odpady, zejména pokud jde o odpady nebezpečné - zavést povinnost původců při zpracování POH doložit uplatňování strategie prevence vzniku odpadů a porovnat úroveň užívaných
190
technologií a jejich vlivu na životní prostředí s úrovní současného poznání e) hospodářská a regionální politika - nová úprava problematiky dovozu odpadů, potažmo druhotných surovin f) informační systém - doplnit povinnosti v evidenci odpadů o vertikální informační tok orgánům státní správy g) sankce - revize systému sankcí (dvě možnosti: valorizace a doplnění sankčních titulů, druhou možností je systém udělování licencí obecně) Nepřímé nástroje řízení, ekonomické nástroje Dobrovolné dohody Systém informací o odpadech a jejich zneškodňování Opatření v oblasti dovozu odpadů Výchova a osvěta
16.4
Podpora vznikajícím oborům a aktivitám v odvětví nakládání s odpady
Nově vznikající podnikatelské aktivity v oblasti selektivního sběru, třídění, recyklace, regenerace a nezávadného zneškodňování odpadů mají v podmínkách dosud neustáleného trhu druhotných surovin a služeb v nakládání s odpady ztíženou úlohu. Programy nakládání s odpady, které jsou šetrné k životnímu prostředí, jsou často investičně náročné, s delší dobou návratnosti vložených prostředků, v prvé fázi navíc spojené s vyššími podnikatelskými riziky a nejistou mírou zisku. Z těchto důvodů je nezbytné pro vybrané programy poskytnout podporu státu. Podpora může být poskytnuta Státním fondem životního prostředí na ověřovací programy sběru, třídění, recyklace a regenerace odpadů, nezávadného zneškodňování odpadů a uplatnění produktů jejich zpracování nebo na pilotní projekty, ověřující dílčí řešení. Cílem podpory je napomoci při ověření technické proveditelnosti, cest financování a tržní průchodnosti zvoleného řešení. Uvažuje se o tom, že programy určené k podpoře ze SFŽP budou vyhlašovány formou obchodní veřejné soutěže a budou seřídit právním režimem zákona o zadávání veřejných zakázek. Přehled programů, které jsou nebo budou připravovány Ministerstvem životního prostředí ve spolupráci se Státním fondem životního prostředí, podnikatelskými svazy, dobrovolnými sdruženími a dalšími subjekty bude postupně uveden do veřejnosti.
191
17. PLÁNY ODPADOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ A REALIZAČNÍ PROGRAMY ČR
Plány odpadového hospodářství v rozsahu, povinnosti jejich zpracování jsou zakotveny v zák.č.185/ 2001 Sb., o odpadech, §§ 41 – 44. Plán odpadového hospodářství se zpracovává za účelem vytváření podmínek pro předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi podle tohoto zákona. Na zpracování, projednávání a schvalování návrhů plánů odpadového hospodářství se nevztahuje správní řád. Do plánů odpadového hospodářství České republiky a krajů lze veřejně nahlížet, pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo kopie. Plán odpadového hospodářství v rozsahu stanoveném zákonem o odpadech zpracovává: Plán odpadového hospodářství České republiky - Ministerstvo životního prostředí Plán odpadového kraje
- kraj v samostatné působnosti
Plán odpadového hospodářství původce odpadů – původce odpadů.
17.1 Plán odpadového hospodářství České republiky Plán odpadového hospodářství České republiky stanoví v souladu s principy udržitelného rozvoje cíle a opatření pro nakládání s odpady na území ČR. Závazná část POH byla vydána formou nařízení vlády č. 197/2003 Sb., dne 1.7.2003. Plán odpadového hospodářství ČR se člení na 4 základní části: 1. Úvodní část 2. Vyhodnocení stavu odpadového hospodářství ČR 3. Závazná část 4. Směrná část
1.Úvodní část 2.Vyhodnocení stavu odpadového hospodářství ČR 3. Závazná část Závazná část plánu odpadového hospodářství ČR je součástí právního řádu ČR a tvoří přílohu nařízení vlády č. 197/2003 Sb. Tato základní část řeší v obecné rovině předcházení vzniku odpadů, využívání odpadů a bezpečné odstraňování odpadů. Dále stanoví specifické zásady, cíle a opatření k omezování jejich množství a nebezpečných vlastností. Závazná část zahrnuje 8 bodů: 192
1) Opatření k předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností 2) Zásady pro nakládání s nebezpečnými odpady
3) Zásady pro nakládání s vybranými odpady a zařízeními podle části čtvrté zákona o odpadech 4) Zásady pro vytváření jednotné a přiměřené sítě zařízení k nakládání s odpady 5) Zásady pro rozhodování ve věcech dovozu a vývozu odpadů 6) Podíl recyklovaných odpadů 7) Podíl odpadů ukládaných na skládky 8) Maximální množství organické složky ve hmotě ukládané do skládek
4. Směrná část Směrná část Plánu odpadového hospodářství ČR definuje podmínky a nástroje pro splnění stanovených cílů, systém řízení změn v odpadovém hospodářství, systém kontroly plnění POH, právní podklad pro cíle a opatření stanovená v závazné části, soustavu indikátorů ke sledování změn v odpadovém hospodářství, návrhy na rozpracování Plánu odpadového hospodářství ČR a předpoklad vývoje odpadového hospodářství po vstupu České republiky do EU. - rozpracování a doplnění POH ČR - realizační programy - struktura realizačních programů
17.2 II. Plány odpadového hospodářství krajů Plány odpadového hospodářství krajů se zpracovávají na základě ustanovení § 43 zákona č. 185/2001 Sb. Kraj v samostatné působnosti zpracovává plán odpadového hospodářství kraje, pro jím zpravované území. Plán odpadového hospodářství kraje musí být v souladu se závaznou částí řešení plánu odpadového hospodářství České republiky a jejími změnami. Závazná část POH kraje stanoví zejména: - opatření k předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných - zásady pro nakládání s komunálními odpady - zásady pro nakládání s nebezpečnými odpady - zásady pro nakládání s vybranými odpady podle části čtvrté tohoto zákona - zásady pro vytváření jednotné a přiměřené sítě zařízení k nakládání s odpady
193
- podíl recyklovaných odpadů - podíl odpadů ukládaných na skládku. Plán odpadového hospodářství kraje je podkladem pro koncepční činnosti uskutečňované na území kraje a pro zpracování navazujících plánů odpadového hospodářství původců odpadů.Závazná část řešení plánu odpadového hospodářství kraje je závazným podkladem pro rozhodovací a jiné činnosti příslušných správních úřadů, krajů a obcí v oblasti odpadového hospodářství.
17.3 III. Plán odpadového hospodářství původce odpadů Plán odpadového hospodářství původce odpadů zpracovávají původci odpadů, kteří produkují ročně více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t ostatního odpadu, podle § 44 zákona o odpadech. Plán odpadového hospodářství původce musí být v souladu se závaznou částí řešení plánu odpadového hospodářství kraje a jejími změnami. Plán odpadového hospodářství původce odpadů se zpracovává na dobu nejméně 5 let a musí být změněn při každé změně podmínek, na jejichž základě byl zpracován, a to nejpozději do 3 měsíců od změny podmínek. Původce odpadu, který ke dni vyhlášení závazné části plánu odpadového hospodářství kraje nebo její změny produkuje množství odpadů nad limit stanovený v odstavci 1, je povinen zpracovat návrh plánu odpadového hospodářství do 1 roku od vyhlášení závazné části plánu odpadového hospodářství kraje nebo její změny. Ostatní původci jsou povinni zpracovat návrh odpadového hospodářství do 1 roku od dosažení produkce odpadů nad limit stanovený v odstavci 1. Původce odpadů je povinen kopii návrhu plánu odpadového hospodářství nebo jeho změny zaslat krajskému úřadu, příslušnému podle sídla provozovny původce odpadů, a to nejpozději do 3 měsíců od jeho zpracování. Plán odpadového hospodářství původce odpadů je závazným podkladem pro jeho činnosti. Obce, které k zabezpečení svých povinností při nakládání s komunálním odpadem vytvořily dobrovolný svazek obcí, mohou na základě písemné dohody zpracovat společný plán odpadového hospodářství původce odpadů, určující rozsah a způsob nakládání s komunálním odpadem.
194
195
17
LITERATURA
1) Basilejská konvence o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich odstraňování. Basilej , UNEP ( IG.80)3, 22.3.1989 2) Dřevíkovský: Vybrané problémy odpadů a jejich recyklací v evropských zemích, evropském společenství a v ČSFR , VÚ pro vědecký rozvoj Praha, vyd. květen 1991 Praha, VÚTR 3) Ekologická příručka pro podnikatele, svazek 17, TRIZONIA - nakladatelství, vydavatelství a agentura, Praha 4) Konopa, J., Schůrek, M. : Průzkum odbytových možností pro roztříděný tuhý domovní odpad, 1.a2. část, Studie,Kovoprojekta Praha, 1990 5) Kuča, L.: Zpracování rizikových odpadů. Literární studie. Řež, ÚJV, prosinec 1990 6) Kuraš, M. et al.: Technologie zpracování odpadů, Praha, VŠCHT 1993 7) Kuraš, M.: Odpady, jejich využití a zneškodňování, Praha 1994 8) Metodická pomůcka o technologiích pro zneškodňování odpadů a hrubý přehled zařízení, která jsou k dispozici v ČR, příloha č. 3, 1992 Praha 9) Metodická pomůcka o technologiích odpadů a hrubý přehled zřízení, které jsou k dispozici v ČR 10) Metodický pokyn MŽP Slovenské republiky ze dne 15.3.1993, č. P-1/1993, k 13 odst. 1 písm. d) a přílohy č.5 nařízení vlády SR č. 606/1992 Sb., o nakládání s odpady 11) Nařízení vlády SR č. 606/1992 Sb., o nakládání s odpady 12) Návrh direktivu rady o skládkách odpadů : Komise ES COM (91) 102 final- SZN 335, Brusel 22. května 1991 13) Návrh koncepce hospodaření s odpady z vybraných průmyslových odvětví. Studie, Kutná Hora, ÚNS, leden 1991 14) Návrh státního programu péče o životní prostředí, FVŽP ČSFR, MŽP ČR, SK ŽP ze dne 10.4.1991 15) Nekvasil, F.: Příručka pro nakládání s odpady, Kutná Hora, 1996 16) Němec,J.- PRIOR, P.: Tříděný sběr a stav hospodaření s TKO, Praha, COPLAN Projekt, 1993 17) Nesvadba, J.- Velek, K.: Tuhé odpady, Praha SNTL, 1983 18) Program odpadového hospodářství České republiky, listopad 1994, MZP CR Praha 19) Průmyslové komposty, ČSN 46 5735, duben 1991 20) Předběžný návrh soudobé koncepce hospodaření s nebezpečnými odpady . Studie, Praha, VŠCHT, leden 1991 21) Puolanne, J.:Faktory ovlivňující ohrožení životního prostředí způsobené likvidací kalů a odpadů, SB.Konf. Kaly a odpady 88, Brno 1988 22) Řešátková,J.:Technologická příručka pro řízené skládkování TKO, VÚMH Praha, 1987 23) Sbírka zákonů 24) Sborník INTES Tábor: Možnosti a způsoby likvidace odpadů a úspor energie se zaměřením na malé a střední firmy,Tábor, říjen, 1991 25) Sborník semináře k životnímu prostředí IHE, 23.-24.5.1989 196
26) Sborníky ze seminářů ( odpady, kaly, úpravárenství, zpracování popílků a pod. 27) Skládkování nebezpečných a toxických odpadů. Studie VTEI. Praha, CEI, duben 1990 28) Skládkování odpadů, 1. návrh ČSN 83 8030, duben 1993 29) Spalování odpadů u nás i v zahraničí.Studie VTEI, Praha, CEI,1990 30) Straka F.: Metody likvidace tuhých odpadů, CA. Publishing, Sdružení KONEKO, VUSTE APIS, Praha 31) Štýs, S.: Odpady z těžby uhlí, rudných a nerudných surovin, Most, ECOCONSULT 1993 32) Štýs, S.: Řešení problematiky odpadů po těžbě nerostných surovin v ČR, Most, ECOCONSULT 1993 33) Váňa,J. : Kompostování separovaného shromažďovaného a směsného tuhého domovního odpadu a regionální způsoby řešení. Sborník DT-ČV-spol. pro životní prostředí, Praha: Aktuální problémy při zacházení s tuhými odpady, Praha 1991 34) Velek K., : Souvislost tuhých odpadů a životního prostředí, Aktuální problémy při zacházení s tuhými odpady , ČSVTS Praha,1987 35) Velek, K.: Odpady, jejich zužitkování a odstraňování, Praha, Státní energetická inspekce, 1985 36) Zneškodňování a využití pevných odpadů, Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí, Praha 1976,č.3 37) Životní prostředí České republiky. Vývoj a stav konce roku 1989, Praha, Academia 1990
Odborné časopisy 1) 2) 3) 4)
Odpady Odpady a my Planeta Zahraniční odborné časopisy
Firemní literatura - prospekty - nabídkové listy - katalogy
197
198
