EURO: POLITICKÝ NEBO EKONOMICKÝ PROJEKT?

Masa rykova un iverz ita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Národní hospodářství

EURO: POLITICKÝ NEBO EKONOMICKÝ PROJEKT? Euro: Political or economical project? Bakalářská práce

Vedoucí diplomové práce: Ing. Petra ČERNÍKOVÁ

Autor: Michal KABILKA

Brno, květen 2009

Jméno a příjmení autora:

Michal Kabilka

Název bakalářské práce:

Euro: Politický nebo ekonomický projekt

Název v angličtině:

Euro in Czech Republic

Katedra:

ekonomie

Vedoucí bakalářské práce:

Ing. Petra Černíková

Rok obhajoby:

2009

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá problematikou vzniku hospodářské a měnové unie a následnými dopady na její členské státy. První část se zaměřuje na historický vývoj měnové integrace v rámci EU. V dalších částech jsou hodnoceny dopady zavedení eura a různé přístupy jednotlivých zemí k měnové integraci v Evropě. Annotation This thesis deals with the issue of introduction of Economic and Monetary Union and with the subsequent impact on involved countries. First part is focused on historical aspects of monetary integration in EU. In following chapters are judged effects of adoption of euro and different approach to monetary integration in Europe by individual countries.

Klíčová slova hospodářská a měnová unie, euro, eurozóna, konvergenční kritéria, přínosy a náklady společné měny Keywords Economic and Monetary Union, euro, euro area, convergence criteria, benefits and costs of common currency

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Euro: Politický nebo ekonomický projekt? vypracoval samostatně pod vedením Ing. Petry Černíkové a uvedl v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.

V Brně dne 18. května 2009 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Zde bych rád poděkoval Ing. Petře Černíkové za ochotu a pomoc při vypracování této práce.

Obsah Obsah ..........................................................................................................................................4 Úvod............................................................................................................................................6 1.

Vývoj myšlenky společné měny od 50.let do 21.století .....................................................7

1.1.

Poválečný vývoj a 50. léta ................................................................................... 7

1.1.1.

Vznik Evropského společenství ....................................................................... 7

1.1.2.

Bretton-Woodský systém ................................................................................. 8

1.1.3.

Evropská platební unie ..................................................................................... 8

1.2.

60. léta ekonomického a integračního růstu ........................................................ 9

1.2.1.

Evropské sdruţení volného obchodu ............................................................... 9

1.2.2.

Situace v 60. letech........................................................................................... 9

1.2.3.

Haagský summit ............................................................................................. 10

1.2.4.

Wernerova zpráva........................................................................................... 10

1.3.

Krize 70.let ......................................................................................................... 11

1.3.1.

Zánik Bretton-Woodského systému ............................................................... 11

1.3.2.

Euroskleróza a had v tunelu ........................................................................... 12

1.4.

Evropský měnový systém .................................................................................. 14

1.4.1.

Návrhy předcházející Evropskému měnovému systému ............................... 14

1.4.2.

Evropská měnová jednotka ............................................................................ 15

1.4.3.

Mechanismus měnových kurzů ...................................................................... 15

1.4.4.

Úvěrový mechanismus ................................................................................... 17

1.4.5.

Úspěchy a krize Evropského měnového systému .......................................... 17

1.5.

Cesta k měnové unii ........................................................................................... 19

1.5.1.

Maastrichtská smlouva ................................................................................... 20

1.5.2.

Poslední otázky před vznikem měnové unie v Evropské Unii....................... 21

1.5.3.

Současné a budoucí moţnosti eura................................................................. 22

1.6. 2.

Shrnutí ................................................................................................................ 23 Politické příčiny a ekonomické dopady vzniku eurozóny ................................................25

2.1.

Euro jako politický projekt: ............................................................................... 25

2.2.

Euro jako ekonomický projekt ........................................................................... 26

2.2.1.

Teorie Optimal Currency Areas ..................................................................... 26

2.2.2.

Nástroje vedoucí k redukci vzniku asymetrických šoků ................................ 29 4

2.3.

Ekonomické přínosy společné měny ................................................................. 31

2.4.

Ekonomické náklady společné měny ................................................................. 32

2.5.

Shrnutí ................................................................................................................ 33

3.

Podmínky k přijetí eura.....................................................................................................35

3.1.

Konvergenční kritéria ........................................................................................ 35

3.1.1.

Kritéria reálné konvergence ........................................................................... 35

3.1.2.

Kritérium cenové stability .............................................................................. 37

3.1.3.

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb .................................................... 38

3.1.4.

Kritérium deficitu veřejných rozpočtů ........................................................... 38

3.1.5.

Kritérium veřejného dluhu ............................................................................. 39

3.1.6.

Kritérium kurzové stability ............................................................................ 40

3.2.

Postoj Švédska, Dánska a Velké Británie k euru ............................................... 40

3.3.

Shrnutí ................................................................................................................ 44

Závěr .........................................................................................................................................45 Pouţitá literatura .......................................................................................................................47 Přílohy .......................................................................................................................................50

5

Úvod Od konce druhé světové války jsme v Evropě svědky rozsáhlých integračních procesů. Původně znepřátelené země našly společnou řeč ve sjednocování některých ekonomických oblastí. Po dovršení integrace v oblasti jednotného vnitřního trhu se pozornost obrátila směrem k vytvoření hospodářské a měnové unie. V současné době jiţ 16 zemí HMU pouţívá společnou měnu jako jediné zákonné platidlo. Myšlenka zavedení jednotné měny byla zaloţena na snaze o omezení kurzových výkyvů a měla s sebou přinést řadu výhod z mikroekonomického i makroekonomického hlediska. Cesta k euru však musela přestát mnoho problémům a krizí. Muselo být provedeno mnoho ústupků a kompromisů, neţ se vývoj měnové integrace dostal do současného stádia. Ani po vzniku jednotné měny však nepanuje všeobecný konsensus o jeho roli. Mnoho autorů nepovaţuje euro za úspěšný ekonomický projekt a nachází v jeho vzniku spíše politické neţ ekonomické příčiny. V této práci se budu snaţit zhodnotit proces měnové integrace na půdě Evropských společenství (či později EU) včetně jeho dopadů na zúčastněné země. Dále se také pokusím srovnat vývoj základních makroekonomických veličin eurozóny a vybraných zemí, které se rozhodly ponechat vlastní měnu. Práce je členěna do tří kapitol. Velký důraz je kladen na první kapitolu, která se zabývá vývojem měnové integrace aţ do vzniku společné měny. Kapitola je členěna na základě chronologického vývoje na jednotlivé podkapitoly. V druhé kapitole se budu věnovat ekonomickým a politickým aspektům spojených se vznikem hospodářské a měnové unie. V poslední kapitole se pokusím zhodnotit některé podmínky pro přijetí eura kladených ze strany EU i ze strany přistupujících států. Na konci kaţdé kapitoly je obsaţeno shrnutí zjištěných dílčích poznatků. V průběhu tvorby bakalářské práce byly pouţity metody deskripce, komparace, analýzy, indukce a dedukce.

6

1. Vývoj myšlenky společné měny od 50.let do 21.století 1.1. Poválečný vývoj a 50. léta Jiţ ke konci 2. světové války se začaly objevovat myšlenky, jak podobnému konfliktu v budoucnosti předejít. Tyto myšlenky po skončení války vyústily v konkrétní kroky, jako například k vytvoření plánu hospodářské pomoci (tzv. Marshallův plán), vzniku Evropské platební unie, zaloţení Bretton-Woodských institucí1 nebo k návrhu zaloţení Evropského sdruţení uhlí a oceli (ESUO) Robertem Schumanem2. 1.1.1. Vznik Evropského společenství ESUO se v dubnu roku 1951 podepsáním Paříţské smlouvy Francií, Západním Německem, Itálií, Belgií, Nizozemím a Lucemburskem stalo skutečností. V rámci Společenství byla v daných odvětvích zrušena cla, vývozní kvóty či státní subvence a Počátkem roku 1953 byl mezi členy otevřen volný trh uhlí (oceli). Přenesení pravomocí týkajících se tohoto průmyslu z vlád na orgány ESUO mělo zajistit mimo jiné i lepší „kontrolu“ nad těmito komoditami, jelikoţ právě tyto dvě strategické suroviny jsou klíčové k vedení války. V roce 1957 přibyly podpisem dvou Římských smluv další dvě nadstátní organizace, a to Evropské sdruţení pro atomovou energii (EURATOM) a Evropské hospodářské společenství (EHS). Hlavním cílem EHS bylo zformování celní unie a společné zemědělské politiky. Vzájemné odbourávání cel mělo proběhnout ve třech etapách a samotné celní unie mělo být dovršeno za 12 let od vstupu Římských smluv v platnost. Vytyčený harmonogram byl jiţ v lednu 1962 plněn na 40 %, v lednu 1966 na 80 % a cíleného stavu se tak podařilo dosáhnout jiţ v červenci roku 19683. Jiţ v roce 1967 byla tzv. Slučovací smlouvou tato tři uvedená společenství sloučena do jednoho s názvem Evropská společenství (ES). Pokud budeme v Římských smlouvách hledat články týkající se měnové integrace, nalezneme pouze „obecné výzvy ke koordinaci hospodářských politik a k chápání kurzových záležitostí jako věci společného zájmu.“4 Příčin takto vágně formulovaných cílů můţeme zajisté nalézt několik. Jednou z nich bude i tehdejší stav evropské integrace, jejíţ proces by takto ambiciózní cíl mohl váţně narušit. Další, a o mnoho zřetelnější příčinu nalezneme v tehdejších snahách o vybudování celosvětového měnového reţimu – Bretton-Woodského sytému. 1

Mezinárodní měnový fond (MMF), Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD). Francouzský ministr zahraničí (1948-1952). 3 O. Dědek (2008) str. 16. 4 O. Dědek (2008) str. 1. 2

7

1.1.2. Bretton-Woodský systém Podstatou tohoto systému bylo navázání jednotlivých národních měn v pevném kurzu na americký dolar a přímá směnitelnost amerického dolaru za zlato5. Národní měny byly tedy nepřímo – prostřednictvím dolaru navázány na zlato. Centrální banky měly povinnost udrţovat kurz v oscilačním pásmu 1 %, k čemuţ při krátkodobých problémech s platební bilancí pomáhal MMF. Při dlouhodobých, jednostranných nerovnováhách platební bilance bylo moţné, po dohodě s MMF, změnit centrální paritu. Ke skutečnému fungování systému bylo potřeba zavést vzájemnou směnitelnost jednotlivých měn, a tak celý systém začal reálně fungovat aţ v roce 1958, kdy většina zemí tuto směnitelnost zavedla. 1.1.3. Evropská platební unie Zavedení vzájemné směnitelnosti měn předcházel projekt Evropské platební unie. Poválečná Evropa byla v prvních letech postiţena značným úbytkem vzájemného obchodu. Většina zemí měla mezi sebou uzavřené bilaterální dohody či zavedla jiná administrativní opatření usilujíce o vyrovnané obchodní bilance, jelikoţ kaţdá odchylka nad smluvně stanovený limit musela být uhrazena zlatem nebo v dolarech, jakoţto jedinou dostupnou mezinárodně směnitelnou měnou. Jakémukoliv pokusu o zavedení jednostranné směnitelnosti by následovala snaha ostatních zemí dosahovat s touto zemí obchodních přebytků a dosáhnout tak dalších prostředků pro dovoz, potřebný k obnově či rozvoji. V roce 1950 po dvouletém vyjednávání zahájila svou činnost Evropská platební unie. Fungování EPU bylo zaloţeno na kaţdoměsíčním shromáţdění pohledávek a závazků vzniklých v průběhu obchodování za 1 měsíc mezi členskými zeměmi a převedení na jednotný věřitelský nebo dluţnický vztah vůči EPU. Přínosy tohoto systému jsou zřejmé:6 mnohostranné započítávání pohledávek sniţovalo potřebu zlata a dolaru pro účely placení; jednotlivé země své pohledávky a závazky směřovaly přímo na EPU, coţ usnadnilo odstraňování ochranných administrativních opatření; do projektu byly zapojené i nedávno znepřátelené země, které nyní byly ochotny spolupracovat i za cenu vzájemných ústupků ve prospěch společného projektu. Probíhající hospodářská obnova a ekonomický růst vedli časem i k růstu vývozů z Evropy a k přílivu deviz, coţ podpořilo myšlenky v opětovné zavedení směnitelnosti členských zemí EPU. V roce 1955 tyto myšlenky vyústily v Evropské měnové úmluvě, která

5 6

35$ za trojskou unci zlata (31,1g). O. Dědek (2008) str. 12-15.

8

vedla k uvolnění transakcí na běţném účtu. EPU tedy ztratila svůj význam a byla v roce 1958 zrušena. Mimo jiné také Evropská měnová úmluva zúţila povolené fluktuační pásmo evropských měn vůči dolaru na ± 0,75 % (maximální výkyvy evropských měn vůči sobě tak dosahovaly 3 %).

1.2. 60. léta ekonomického a integračního růstu 1.2.1. Evropské sdružení volného obchodu V 60. letech vznikl (částečně i jako protiváha EHS) druhý obchodní blok – Evropské sdruţení volného obchodu. (ESVO). Toto sdruţení bylo zaloţené na intergovernmentalismu7, jeho zakládajícími členy bylo Švédsko, Velká Británie, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švýcarsko a Rakousko. Jelikoţ bylo EHS hospodářsky silnější a zaznamenávalo i vyšší tempo růstu neţ ESVO, projevily některé země postupem času zájem o přestup z ESVO do EHS. Jiţ v roce 1961 poţádala Británie o vstup do EHS. Podle Ţídka (2004) str. 94 byla důvodem pro změnu britské politiky kromě ekonomických zájmů i „dekolonizace a s ní spojená ztráta postavení a přání jejího nejbližšího spojence - Spojených států. Američané tímto způsobem usilovali o zbrzdění integrace v EHS, obávali se totiž jednak zanedbání NATO a také vzniku příliš silného konkurenta.“ Britská ţádost však byla v roce 1963 zamítnuta i díky odmítavému postoji generála Charlese de Gaulla8. V roce 1963 navíc podepsaly Německo a Francie Smlouvu o spolupráci, čímţ se vytvořila tzv. páteř EHS, která funguje aţ do současnosti. 1.2.2. Situace v 60. letech 60. léta se nesla ve znamení vysokého hospodářského růstu s poměrně nízkou mírou inflace a nezaměstnanosti. V měnové oblasti fungoval Bretton-Woodský měnový systém, i kdyţ v průběhu 60. let se začal projevovat nedostatek dolarů. Důvody pro nedostatek můţeme nalézt ve velmi prudkému nárůstu mezinárodního obchodu, a také se začaly projevovat deficity platební bilance USA9. MMF proto v roce 1969 zavedl umělou světovou peněţní jednotku - SDR10. Mnoţství SDR kterým kaţdá země mohla disponovat se odvíjelo od členské kvóty, nabývání těchto prostředků tedy neovlivňovalo platební bilanci USA a mělo tak podpořit fungování celého systému.11 V tomto období také můţeme nalézt další myšlenky vycházející vstříc evropským měnovým integračním procesům. Důvodem pro integraci právě v měnové oblasti mohlo být 7

Mezinárodní sdruţení na základě intergovernmentalismu ponechává všechny rozhodovací pravomoci na úrovni jednotlivých států. Do jisté míry protikladem jsou sdruţení zaloţená na supranacionalitě, která přenáší část národních rozhodovacích pravomocí na nezávislý orgán.. 8 Charlese de Gaulle byl v letech 1959-1969 francouzským prezidentem. 9 Viz. L Ţídek (2004) str. 94. 10 Special Drawing Rights - Zvláštní práva čerpání. 11 International Monetary Fund, Factsheet - Special Drawing Rights (SDRs), citováno dne 11.3.2009.

9

spojování

hospodářských

výsledků

a

Bretton-Woodského

systému

pevných,

ale

přizpůsobitelných kurzů, rostoucí objem vzájemného obchodu uvnitř ES či zabránění ve vznikající celní unii konkurenčním devalvacím, které by měly podobný dopad jako uvalení cla na ostatní země. 1.2.3. Haagský summit Tyto myšlenky získaly konkrétní podobu například v dokumentu zveřejněném tehdejším členem Evropské komise Robertem Marjolinem vyzívajícímu ke stabilizaci měnových kurů členských zemí, zřízení Výboru guvernérů centrálních bank ES či v Barreho memorandu z roku 1969 (Memorandum Komise Radě o koordinaci hospodářských politik a měnové spolupráci ve Společenství). Význam tohoto dokumentu tkví mimo jiné v tom, ţe narozdíl od většiny pozdějších dokumentů se tento ubíral cestou více ekonomické a méně politické argumentace. Byl také bezprostředním podnětem pro jednání na Haagském summitu.12 Celý Haagský summit byl zaměřen na dodání nového impulsu evropské integraci. Byl zde dán souhlas k první vlně rozšíření, reformě Evropského sociálního fondu či vytvoření skupiny expertů vedené Pierrem Wernerem13, která měla prozkoumat moţnosti a vypracovat plán vzniku měnové unie v rámci Společenství. Haagský summit byl charakterizován třemi hesly: dokončení, prohloubení, rozšíření (Completion, Deepening, Enlargement) a v tomto kontextu byla formulována i výsledná Wernerova zpráva prezentovaná 8 října 1970.14 1.2.4. Wernerova zpráva Obsahem byl plán na zavedení společné měny ve třech etapách v průběhu deseti let, přenesení některých kompetencí z členských států na Společenství, vytvoření nových institucí a samozřejmě i neodvolatelné zafixování kurzů. Návrh nepředpokládal koordinaci jen v měnové, ale i v hospodářské oblasti. Dokument také zdůrazňuje ţe zavedení měnové unie by mělo podpořit vznik politické unie, bez které by systém hospodářské a měnové unie nemohl v dlouhém období fungovat. Dokument byl také výsledkem kompromisu dvou skupin s různým názorem na rychlost integrace. Tzv. Monetaristé usilovali o okamţité zafixování směnných kurzů a co nejrychlejší zavedení společné měny, přičemţ argumentovali, ţe prostředí fixních kurzů bude členské země více stimulovat ke konvergenci jednotlivých hospodářských politik. Na rozdíl od nich tzv. Ekonomisté prosazovali dostatečně dlouhé období nezbytné ke konvergenci, po kterém je moţné (nikoliv nezbytné) úspěšně zavést společnou měnu. Podle Dědka (2008) str. 18:„Nikoliv náhodou zaznívala ekonomistická 12

argumentace ze zemí s vyšším sklonem

O. Krutílek (2007) str. 30-31. Lucemburský ministr financí. 14 Dokument dostupný na URL: citováno dne 13.3.2009. 13

10

k makroekonomické disciplíně (Německo a Nizozemsko) a monetaristický přístup nacházel oporu v zemích, jejichž měny vykazovaly vyšší sklon ke kurzové nestabilitě a jimž vstup do měnové unie skýtal příležitost k posílení ekonomických fundamentů.“ Wernerova zpráva obsahovala i tzv. Ansiauxův dodatek, který se snaţil vyřešit sníţení kurzové fluktuace mezi členskými zeměmi Společenství, aniţ by byla omezována povolená kolísavost vůči dolaru. Podle tohoto dodatku byly v dubnu 1971 guvernéry členských centrálních bank přijata opatření, která vedla ke vzniku dvou pásem - širšího pásma s konstantní šířkou (rozmezí ± 0,75 %) a pevnými intervenčními body, které představovalo standardní fluktuační pásmo vůči dolaru (zúţené podle Evropské měnové úmluvy) a uţší pásmo s konstantní šířkou (rozmezí ± 0,6 %) a pohyblivými intervenčními body označovalo pásma vytyčená okolo centrálních parit vzájemných kurzů evropských měn. Centrální banky tedy musely intervenovat jak proti opuštění standardního pásma vůči dolaru, tak vůči nadměrnému kolísání jednotlivých měn členů Společenství.15 Celý systém později vešel ve známost pod názvem „had v tunelu“ (snake in the tunnel). Z celého dokumentu byla realizována pouze malá část a celkovou snahu o integraci v měnové oblasti v tomto období můţeme povaţovat za neúspěšnou. Důvodů můţeme nalézt několik. Teprve dva roky před uveřejněním Wernerovy zprávy byla v rámci Společenství dokončena celní unie, přičemţ někteří autoři16 pokládají za nezbytný předpoklad úspěšného fungování společné měny integrační stádium na úrovni jednotného vnitřního trhu. Tohoto stupně integrace bylo formálně dosaţeno aţ v roce 1993. Dalším problémem zřejmě byla neochota některých států akceptovat navrhované zásahy do národní suverenity. Důvodem můţe být i špatná hospodářská situace v průběhu 70.let (např. vývoj inflace zachycuje tabulka 1.4, viz. přílohy) a v neposlední řadě zánik Bretton-Woodského systému.

1.3. Krize 70.let 1.3.1. Zánik Bretton-Woodského systému Proč systém pevných kurzů, který byl povaţován za jeden ze zdrojů stability a hospodářského růstu šedesátých let zkolaboval jiţ v roce 1973? Problémy se začaly vyskytovat jiţ v druhé polovině 60. let. Za jeden z hlavních problémů můţeme povaţovat vznik nadhodnocených a podhodnocených měn a následně vyvolávané tlaky na devizových trzích. Dalším problémem byly nedostatečné americké zlaté rezervy vzhledem k rostoucímu 15

Intervenci tedy byly nuceny provádět vţdy 2 centrální banky. Pokud se některý z párů měn ocitne na okraji fluktuačního pásma, bude 1 měna v nejslabší a druhá v nejsilnější pozici vůči svému protějšku. Centrální banka slabé (silné) měny je tedy nucena intervenovat ve prospěch (v neprospěch) své měny. 16 Viz např. publikace L. Tichý; R. Arnold; P. Svoboda; J. Zemánek; R. Král (1999).

11

mnoţství dolarů a snaha o stabilní kurz zlata a dolaru, coţ vedlo k nadhodnocení amerického dolaru a odlivu zlatých rezerv. Jak uvádí Ţídek (2004) str. 95: „Na počátku 70. let měla Amerika jenom tolik zlata, co by pokrylo 20 % dolarů v zahraničí.“ První náznaky konce systému se projevily jiţ v roce 1971, kdy Amerika pozastavila směnitelnost dolaru za zlato. Snahy o záchranu vyústily na konci roku 1971 v devalvaci dolaru (z 35$ na 38$ za trojskou unci zlata) a k rozšíření fluktuačního pásma na 2,25 %, nicméně systém definitivně ukončil svou činnost v dubnu roku 1973 přechodem amerického dolaru na kurzový reţim volného plování. Se zánikem Bretton-Woodského systému došlo k úplnému oddělení světové měny od jakékoliv komodity, coţ také částečně přispělo k vyšší inflaci v následujících letech. Se zvýšenou volatilitou jednotlivých kurzů bylo také spojeno vyšší finanční riziko při zahraničním obchodu. Našli se však i zastánci kurzového reţimu volného plování, kteří tvrdili, ţe namísto administrativně stanoveného kurzu politickými silami, které sledují i jiné zájmy, se této úlohy chopí trţní síly, nebo ţe dojde k automatickému vyrovnávání platebních bilancí. 1.3.2. Euroskleróza a had v tunelu Postup evropské měnové integrace nebyl v tomto období nijak snadný. Rostoucí nedůvěra na začátku 70. let ve schopnost USA udrţet paritu dolaru vedla k přesunu kapitálu k bezpečnějším měnám. Tyto měny (například německá marka) v důsledku zvýšeného zájmu investorů zaţívaly apreciační tlaky, proti kterým musely centrální banky v reţimu téměř fixních kurzů neustále zasahovat. Tyto přesuny kapitálu však některé země (Francie či Itálie) téměř nezaznamenaly a částečně jim i vyhovoval, jelikoţ znevýhodňoval německou konkurenci. Podle Dědka (2008) str. 33 „I díky pocitu nevole Francie ze sílícího vlivu Německa“, takovéto rozlišné zájmy nepřály společnému postupu. Tyto neshody vyústily i v dočasném přechodu německé marky a holandského guldenu na reţim volného plování. V daných podmínkách bylo neudrţitelné nastavení systému, který realizoval tzv. Ansiauxův dodatek. Velikost „tunelu“ byla jiţ na konci roku 1971 rozšířena na 2,25 % a velikost hada byla jiţ o 4 měsíce později tzv. Basilejskou dohodou17 rozšířena na stejnou hodnotu18. K Basilejské dohodě se o několik dní později připojilo i Dánsko, Irsko a Velká Britanie19. Tabulka 1.1 (viz. přílohy) zachycuje významnější historické události v rámci projektu hada v tunelu.

17

Viz. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Výkladový slovník EU, citováno dne 19.3.2009. Rozpětí “hada“ bylo tedy oproti rozpětí „tunelu“ poloviční. 19 Od 1.1.1973 se tyto země připojily ke Společenství v tzv. první vlně rozšíření. 18

12

Z pohledu na tabulku můţeme konstatovat, ţe model hada v tunelu příliš kurzové stability nepřinesl. Země zaznamenávající vyšší nárůst inflace (Velká Británie, Itálie) byly nuceny ze systému hada v tunelu vystoupit poměrně záhy po jeho vzniku a setrvávat v kurzovém reţimu volného plování. K tomuto reţimu se připojil v roce 1973 dolar, čímţ model přišel o tzv. tunel. Rozdílné hospodářské politiky jednotlivých členů Společenství preferující různorodé cíle20 vedly k dalším kurzovým divergencím. Inflační tlaky byly způsobeny především světovým vývojem cen ropy – tzv. ropným šokem, k němuţ se připojila i expansivní fiskální politika USA, které byly nuceny financovat své intervence ve stále probíhajícím konfliktu ve Vietnamu. Autoritu systému kromě postupného zeštíhlování členské základny podrývalo i povětšinou bezproblémové příjímání úprav centrálních parit, které vesměs kopírovaly rozdílné průběhy inflace. Vývoj hada tak dal za pravdu názorové skupině Ekonomistů, respektive vyvrátil hypotézu o tom, ţe samotné zafixování kurzů nevede ke konvergenci makroekonomických veličin. Celkovou situaci jen potvrdila tzv. „Marjolinova zpráva“21 z roku 1975, která poukazovala na velkou divergenci jednotlivých hospodářských politik a celkové zastavení integračního, či spíše fázi dezintegračního procesu v měnové oblasti. Příčina tohoto stavu byla nalezena v těchto oblastech:22 nepříznivý vývoj ve světovém hospodářství; nedostatek politické vůle; nedostatečné pochopení projektu měnové unie a podmínkám, které musí být splněny aby byl projekt akceschopný. V období 70. let však byl poloţen základ i k některým úspěšným projektům. V dubnu 1973 byl zaloţen Evropský fond pro měnovou spolupráci, který obhospodařoval technické zázemí společné kurzové politiky, či v dubnu 1975 byla zaloţena předchůdkyně ECU – evropská účetní jednotka (European Unit of Account – EUA) slouţící pro vedení účetních záznamů Evropského rozvojového fondu či Evropské investiční banky. Daných projektů bychom mohli nalézt více23, nic to však nemění na tom, ţe období 70. let bývá v rámci integrace někdy označováno jako období eurosklerózy, z kterého ji částečně vyvedl aţ projekt Evropského měnového systému - EMS.

20

Především protiinflační politiku či politiku usilující o nízkou úroveň nezaměstnanosti. Evropská komise pověřila skupinu nezávislých expertů vedenou Robertem Marjolinem k prověření postupu a moţných vyhlídek vytvoření měnové unie. 22 Z. Sychra (2007) str. 46. 23 Viz např. O. Dědek (2008) str. 33. 21

13

1.4. Evropský měnový systém EMS se zrodil ve společné dílně německého kancléře Helmuta Schmidta a francouzského

prezidenta

Valériho

Giscarda

d´Estaign,

tedy

politických

(nikoliv

ekonomických) špiček Německa a Francie. V celém návrhu lze však identifikovat i vliv návrhů jiţ jednou diskutovaných ve snaze udat evropské měnové integraci nový impuls. Tyto návrhy byly sice vesměs smeteny ze stolu, ale zanechaly stopu v budoucím ustanovení EMS.24 1.4.1. Návrhy předcházející Evropskému měnovému systému Francie, která v roce 1974 opustila reţim hada, ţádala před jejím návratem důkladnou revizi celého systému. S tímto záměrem předloţil Jean-Pierre Fourcade tzv. Fourcadeho plán. V návrhu bylo poukazováno na to, ţe v případě nutnosti intervencí nemají centrální banky v silné a slabé pozici stejné postavení. Centrální banka slabé měny můţe nakupovat svou měnu jen do odpovídající výše devizových rezerv navýšené o kapacitu moţného úvěru u jiných centrálních bank. Takovéto procesy však v konečném důsledku mohou působit na další oslabování měny, coţ omezuje účinnost intervencí ve větším mnoţství po delší dobu. V jiné situaci se však nachází centrální banka silné měny, která na daná omezení v pozici emitenta své vlastní měny na takováto omezení nenaráţí. Návrh se snaţil vnést symetrii do systému zrušením bilaterálních kurzových pozic a umístěním do centra hada košovou účetní měnu EUA. Duisenbergův plán25 pro efektivnější koordinaci hospodářských politik navrhoval celkové „změkčení“ systému hada zavedením tzv. cílových zón. Opticky se cílová zóna nelišila od fluktuačního pásma, ale měla slouţit pouze jako indikátor, který by při opuštění zóny zahájil debaty o vhodné korekci hospodářské politiky. Na člena s divergující měnou by podle návrhu bylo uvaleno důkazní břemeno, jeţ by odůvodňovalo případnou nečinnost. Celý záměr vytvoření projektu EMS spočíval v udrţení myšlenky vytvoření měnové unie na ţivu. Návrh byl představen tehdejším předsedou komise Royem Jenkinsem v roce 1978 a od 1.1.1979 měl zahájit svou činnost26. Celý systém se skládal ze tří základních pilířů: Evropské měnové jednotky – ECU Mechanismu směnných kurzů – ERM Úvěrových mechanismů

24

Následující výklad je inspirován O. Dědek (2008) str. 47-55. Návrh předloţený v červenci 1976 holandským ministrem financí Wimem Duisenbergem. 26 Díky nečekaným komplikacím týkajících se transferů ve společné zemědělské politice zahájil EMS svou činnost 13. března 1979. 25

14

1.4.2. Evropská měnová jednotka Evropská měnová jednotka (European Currency Unit – ECU) zaujímá v době fungování EMS nepřehlédnutelné místo. Tato měna se stala nástupkyní rozšířené jednotky EUA. ECU bylo konstruováno jako koš všech zúčastněných měn. Váha jednotlivých měn v koši byla odvozena od podílu HDP jednotlivých zemí na HDP Společenství, podílu jednotlivých zemí na vnitřním obchodu Společenství a podílu jednotlivých zemí na finančních zdrojích EMS.27 Revize výpočtu ECU měla být provedena kaţdých pět let s moţností revize na poţádání v případě, ţe by některá z měn indikovala změnu svého váhového zastoupení o více neţ 25 %. Aby nebyla porušena kontinuita v systému „evropských měn“, byl výchozí kurz nastaven v poměru 1 ECU = 1 EUA. Relativní zastoupení jednotlivých měn je znázorněno v tabulce 1.2. (viz. přílohy).28 ECU nikdy neexistovalo jako fyzická měna v podobě mincí a bankovek, existovala pouze v bezhotovostní podobě. ECU fungovalo jako rezervní měna pro vypořádání pohledávek a závazků vzniklých z intervenčních aktivit centrálních bank, sestavování rozpočtů, či bylo vyuţito pro konstrukci indikátoru divergence. Drţitelem ECU mohly být pouze centrální banky Společenství, coţ znamenalo, ţe v ECU nemohly být uzavírány obchody s centrálními bankami stojícími mimo členskou základnu či se subjekty soukromého sektoru. I díky tomu se vyvinulo tzv. Privátní (někdy označované jako soukromé) ecu (psáno s malými písmeny), coţ byl vlastně finanční instrument určený k obchodování na finančních trzích v široké škále produktů, jehoţ podkladové aktivum kopírovalo sloţení a váhové zastoupení měn oficiálního ECU. 1.4.3. Mechanismus měnových kurzů EMS byl významný tím, ţe zapojoval všechny členské měny, ale implicitně je nenutil účastnit se všech jeho součástí, včetně mechanismu měnových (směnných) kurzů (Exchange Rate Mechanism – ERM). ERM byl samozřejmě dílem politického kompromisu. Navazoval na systém hada ze 70. let, coţ bylo i předmětem sporů. Velká Británie se odmítla zapojit do obnoveného projektu, jehoţ předchozí verze „zkrachovala“ nedlouho po jejím spuštění. Z hada byla převzata základní šířka pásma s rozpětím ± 2,25 % s moţností dočasného rozšíření pásma na ± 6 % i s moţností změny centrální parity. Mechanismus intervencí byl zachován (vliv Německa), s tím rozdílem, ţe centrální parita jednotlivých měn byla stanovena

27

O. Dědek (2008: 59) uvádí, ţe z takto získaných podílů byl spočítán průměr, a ten slouţil pouze jako orientační hodnota k váhovému zastoupení měny v ECU. „V roce 1979 byla stanovena váha DEM na ECU 33 %, přičemž podle ekonomických kritérií by jí náleželo jen 25 %.“ 28 Řecko přistoupilo do ES v rámci tzv. druhé vlně rozšíření v lednu 1981, o pět let později proběhla tzv. třetí vlna rozšíření, ve které bylo přijato Španělsko a Portugalsko

15

pomocí ECU (vliv Fourcardeho plánu) a devizové prostředky nutné pro intervence byly většinou zprostředkovávány skrz Evropský fond pro měnovou spolupráci. Postupem času připadalo některým zemím povolené fluktuační pásmo stále příliš široké, popřípadě chtěly zabránit přiblíţení kurzu k hranici pásma a předejít tak sebenaplňujícímu se očekávání. Dědek (2008) str. 73 uvádí, ţe „rozšířenou praxí řady členských centrálních bank se proto staly jednostranné intervence uvnitř pásma (intramarginal interventions), které udržovaly kurz v těsnější blízkosti centrální parity“. Na takovéto intervence však nebylo nastavení systému EMS přizpůsobeno29. Naráţely také na nevoli Bundesbanky (tedy marky jakoţto hlavní partnerské měny prováděných intervencí). V roce 1987 došlo k úpravě tohoto stavu v rámci tzv. Basilejsko-Nyborgské dohody. Do celého systému ERM byly zabudovány tzv. indikátory divergence. Ty vznikly hlavně díky zkušenostem s intervenčním mechanismem hada. Otázkou bylo, zda při dosaţení hranice pásma bránit stanovený kurz rozsáhlými intervencemi s nejistým výsledkem, či raději změnit centrální paritu. Do fluktuačních pásem proto byly přidány „zaráţky“, které měly automaticky při jejich dosaţení odstartovat diskuse na dané téma. Umístění těchto zaráţek, neboli limitů divergence, bylo jednotlivým měnám stanoveno podle vzorce: m ax i

kde:

0,75 m (1 wi )

εi je procentuální odchylka kurzu i-té sloţkové měny od stanovené parity denominované v ECU, m je šířkový parametr fluktuačního pásma (standardně m = 2,25 % popřípadě m = 6 % pro rozšířené pásmo), wi je váhové zastoupení i-té sloţkové měny v jednotce ECU Ze vzorce vyplívá, ţe čím vyšší vahou byla měna v jednotce ECU zastoupena, tím uţší

fluktuační pásmo jí limity divergence vymezovaly.30

29

Členské země například mohly drţet jen „nezbytně nutné“ mnoţství deviz jiných členských zemí. Pro marku při váze na ECU 33 % dosáhla limitu divergence při odchylce kurzu od centrální parity ve výši 1,13 %, přičemţ dánská koruna měla nastaven limit nastaven ve výši 1,64 %. 30

16

1.4.4. Úvěrový mechanismus Třetí sloţkou EMS byl uvěrový mechanismus, který navazoval na závazek neomezených intervencí pro udrţení kurzů uvnitř fluktuačního pásma a také na nutnost hradit deficity platebních bilancí v případě neschopnosti členů hradit je z vlastních zdrojů. Mechanismus se skládal ze tří odlišných úvěrových zdrojů.31 První z trojice, tzv. „Velmi krátkodobé financování“ (Very Short-Term Financing), byly krátkodobé úvěry se splatností 45 dní s moţností prolongace aţ o 3 měsíce, slouţící k dostupnosti prostředků nutných k intervencím. Půjčka byla realizována úvěrem mezi dvěma centrálními bankami prostřednictvím účtů vedených Evropským fondem pro měnovou spolupráci. Druhou sloţkou úvěrového mechanismu byla „Krátkodobá peněţní výpomoc“ (ShortTerm Monetary Support), coţ byly úvěry poskytované pouze ke krytí neočekávaných deficitů platební bilance. Splatnost těchto úvěrů byla nastavena na tři měsíce s moţností prolongace aţ na celkovou dobu devíti měsíců. Poslední součást nazvaná „Střednědobá finanční pomoc“ (Medium-Term Financial Assistance) fungující jiţ od roku 1972 byla zdrojem půjček pro členské země s váţnými problémy platební bilance. Na rozdíl od předchozích dvou forem se dohody o úvěrech Střednědobé finanční pomoci uzavíraly mezi státy, nikoliv mezi centrálními bankami. Poskytnutí úvěru mohlo být vázáno podmínkami, které schvalovala Rada ES. Splatnost úvěrů se pohybovala mezi 2-5 roky. 1.4.5. Úspěchy a krize Evropského měnového systému Smysl EMS měl spočívat v zajištění kurzové stability na území Společenství. Navazoval na Bretton-Woodský systém jakoţto systém pevných, ale přizpůsobitelných kurzů. I

kdyţ

bylo

světové

hospodářství

vystaveno

externím

šokům32

s celosvětovými

hospodářskými dopady (podobná situace jako po přijetí Wernerova plánu), neutrpěl EMS prakticky ţádné ztráty. Hlavního cíle EMS, tedy kurzové stability, však v prvních letech, jak dokládá tabulka 1.3 (viz. přílohy) dosaţeno nebylo. Určitého zklidnění systém dosáhl po 7. přestavování parit v roce 1983, kdy se kromě vyjednávání o revalvacích a devalvacích připojily i různá hospodářská konvergenční opatření.33 V roce 1987 byl navíc integračnímu procesu dodán nový impuls podpisem 31

A. Brůţek, G. Smrčková, M. Záklasník (2007) str. 22. Například svrţení íránského šáha, které zapříčinilo tzv. „druhý ropný šok“ či změna politiky FEDu stimulující k apreciaci dolaru. 33 EMS však měl své právní zakotvení jen v měnové oblasti. Hospodářská politika členských zemí byla ponechána plně v rukou národních vlád. 32

17

Jednotného evropského aktu (Single European Act – SEA), který měl Společenství nasměrovat k vytvoření jednotného vnitřního trhu (oproti stupni integrace nazývaným společný trh se jednotný vnitřní trh odlišuje odstraněním i tzv. neviditelných bariér volného pohybu osob, zboţí, sluţeb a kapitálu). Po jedenáctém přestavování parit v lednu roku 1987 následovalo téměř šestileté období bez změny centrálních parit (výjimku tvořila devalvace liry v souvislosti s přechodem na uţší fluktuační pásmo). Toto období bývá také někdy nazýváno „období kvazi-měnové unie“. Eurooptimisté by jistě argumentovali vyšší koordinací v oblasti národohospodářských politik. Jistý podíl jistě nese i EMS, země uvnitř ERM pouţily k boji s inflací taktiku závěsu na německou marku, čímţ se jim podařilo přiblíţit se k německým hodnotám, a navíc si tak Bundesbanka ještě více upevnila své výhradní postavení. Pravdou však zůstává, ţe pokles inflace byl zaznamenán takřka v celé západní Evropě (viz tabulka 1.4 v přílohách). Za této situace byl v roce 1988 ustanoven výbor pod vedením Jacquese Delorse, jenţ měl vypracovat plán pro vznik měnové unie. Kurzová stabilita ERM postupně přitahovala další země. V roce 1989 se připojila španělská peseta a o rok později přistoupila do systému i britská libra. Na ECU také zavěsily své měny Norsko (1990), Švédsko (1991), Finsko (1991) a Kypr (1992). Udrţení pevného kurzu při uvolněných kapitálových tocích však nebývá snadnou záleţitostí.34 Tlaky na finančních trzích vyústily v roce 1992 k vystoupení italské liry a britské libry z ERM. Díky druhé vlně spekulací v roce 1993 se dostal francouzský a belgický frank spolu s dánskou korunou mimo povolené fluktuační pásmo. Ve snaze zachránit ERM se rozhodla Rada EU ve sloţení Ecofin rozšířit fluktuační pásmo na ± 15 %, čímţ se systém notně přiblíţil k reţimu volného plování. Odborná literatura (O. Dědek, (2008) str 123-125. či Z.Sychra – (2007) str. 52) většinou skloňuje tři důvody, které vedly k turbulencím v letech 1992 a 1993: ztráta flexibility systému neboli neochoty přestavit centrální paritu i při vzniku nadhodnocených a podhodnocených měn; dánské zamítnutí Maastrichské smlouvy v referendu a z něj pramenící nejistota o budoucím vzniku měnové unie; náklady spojené se sjednocením Německa. I kdyţ se většina kurzů brzy navrátila do bývalého úzkého fluktuačního pásma, byly posíleny jiţ delší dobu panující diskuse, jak v budoucnu podobným krizím předejít. Moţné se zdály pouze 2 varianty, buď se vzdát cíle kurzové stability a přejít na reţim volného plování, nebo zavést neodvolatelnou fixaci kurzů národních měn, a tudíţ přechod k měnové unii. 34

Měnová krize většinou nastoupí spolu s krizí důvěry, podobná situace nastala i v České republice v roce 1997.

18

1.5. Cesta k měnové unii Relativní úsměch EMS v 80. letech vyvolal nové myšlenky směřující k pokročení k další fázi směrem k měnové unii. Tyto myšlenky se postupně realizovaly včleněním EMS do primárního práva Společenství, deklaraci priority vytvoření hospodářské a měnové unie v Jednotném evropském aktu, či vytvořením skupiny expertů pod vedením Jacquese Delorse, která publikovala 12.4.1989 tzv. Delorsovu zprávu (pod oficiálním názvem Zpráva o hospodářské a měnové unii v Evropském společenství - Report on Economic and Monetary Union in the European Community). Dokument shrnoval dosavadní stav integrace a zároveň podmiňoval další postup v měnové oblasti integrací hospodářskou. Podobně jako u Wernerova plánu bylo vytvoření měnové unie rozplánováno do 3 fází.35 V úvodní přípravné fázi měly všechny členské země vstoupit do EMS a měl být dobudován jednotný vnitřní trh. V druhé fázi měla být přijata potřebná legislativa včetně vytvoření Evropského systému centrálních bank se zastřešující Evropskou centrální bankou, na kterou měly být postupně převedeny všechny pravomoci potřebné k vykonávání měnové politiky. Přestavování centrálních parit mělo být omezeno jen na výjimečné případy a šíře fluktuačních pásem postupně zuţována. Ve třetí fázi mělo dojít k neodvolatelnému zafixování národních měn a k umoţnění jejich oběhu ve všech zemích unie či v lepším případě k nahrazení národních měn měnou společnou. Na rozdíl od Wernerova plánu Delorsova zpráva nenastavovala ţádné časové limity vyjma začátku první fáze. Zájem zemí Společenství na prohlubování měnové integrace byl potvrzen na zasedání Evropské rady v Madridu, kde bylo rozhodnuto o spuštění 1. fáze vytváření měnové unie po vzoru Delorsova plánu od 1.6.1990. Po tomto zasedání následovalo několik dalších setkání řešících legislativní, technické a politické aspekty dalšího postupu. Tlak na vyšší rychlost změn byl udáván jak endogenními, tak exogenními faktory. Centrální banky jednotlivých zemí na konci 80. let kopírovaly politiku Bundesbanky, která prakticky rozhodovala o evropských úrokových sazbách. Obavy Francie vyplývající ze sjednocení Německa, které ještě více posílí jeho přední postavení v rámci Společenství vyústily k prosazování politiky společné evropské měny. „Podstatou francouzské strategie bylo přesvědčení, že než mít dominantní marku, kterou nemohou francouzští politici nijak ovlivnit, je lepší mít společnou měnu s Německem a dalšími státy a k tomu nejméně jedno místo v bankovní radě centrální banky nebo i křeslo guvernéra“ Fajmon (2007) str. 18.

35

Viz. Evropská komise, Jedna měna pro jednu Evropu – Cesta k euru, citováno dne 29.3.2009.

19

Rozpad

východního

bloku

byl

také

určitým

předznamenáním

budoucího

potencionálního rozšíření, přičemţ vzlínal na povrch spor tzv. federalistů (mezi ně patřil například Jacques Delors), kteří poţadovali před rozšířením prohloubení integrace a intergovernmentalistů (např. Margaret Thatcherová), kteří zastávali rychlejší rozšíření a následné rovnoprávné zapojení všech členů do dalšího integračního procesu. 1.5.1. Maastrichtská smlouva V prostředí zákulisního vyjednávání, výměnných obchodů a vyvaţování vzájemných ústupků se na konci roku 1991 zrodila Maastrichtská smlouva, oficiálně nazvaná Smlouva o Evropské unii (Treaty on European Union) která znamenala velký pokrok v integraci. Charakteristický se pro ni stal tzv. Maastrichtský chrám se svou pilířovitou strukturou či samotný název Evropská unie. V rámci měnové oblasti zakotvila některé zásadní body (Dědek, (2008) str. 152): z Delorsova plánu bylo převzato trojfázové schéma zavedení měnové unie; nejzazší termín pro vznik měnové unie byl stanoven na 1.1.1999; povinnost členů Společenství usilovat o členství v měnové unii (kromě Velké Británie a později i Dánska, tyto země si vyjednaly výjimku); určena institucionální podoba měnové unie v čele s ECB, jejíţ cílem byla stanovena cenová stabilita; byla stanovena konvergenční kritéria, jejichţ splnění bylo nutné pro účast v měnové unii. Podmínka splnění konvergenčních kritérií byla jistou odezvou sporu Ekonomistů a Monetaristů o cestu k měnové unii. Konvergenčními kriterii se dále budeme zabývat ve třetí kapitole tohoto textu. Samotné podepsání smlouvy v únoru roku 1992 bylo jistě velkým úspěchem, nicméně následovala poměrně sloţitá cesta ratifikace smlouvy v jednotlivých zemích. Uvolněné kapitálové toky spolu se zvyšováním úrokových sazeb v Německu způsobily otřesy uvnitř ERM, které o několik měsíců později přiţivilo zamítnutí Smlouvy o EU v Dánském referendu. Oproti situaci v 70. letech však vyšší politická vůle umoţnila překonat tyto problémy a začátkem roku 1994 přejít k 2. fázi zavedení měnové unie. 2. fáze byla zřejmě nejsloţitějším stupínkem na přechodu k měnové unii v EU. V jejím průběhu byly vytvořeny institucionální, ekonomické a právní předpoklady pro zavedení společné jednotné měny. V průběhu této fáze fungoval Evropský měnový institut (EMI) jakoţto nástupce Evropského fondu pro měnovou spolupráci, který byl pověřen vytvářením regulatorních, organizačních a logistických předpokladů nutných k přechodu ke 3. fázi. EMI 20

je možné charakterizovat jako instituci s velkým množstvím úkolů, ale minimálními kompetencemi. Neměl žádná exekutivní oprávnění, nemohl tedy zasahovat do měnové politiky jednotlivých členských států EU (Sychra, (2007) str. 61) . EMI můţeme nazvat předchůdcem ECB. Větší rozsah kompetencí mu byl odepřen zejména díky negativnímu postoji Německa na společnou měnovou politiku před začátkem 3. fáze. Německé obavy v nedostatečnou fiskální disciplínu jednotlivých zemí po vstupu do měnové unie vyústily také v rámci zasedání Evropské rady v Amsterodamu (1997) v přijetí Paktu stability a růstu, který umoţňoval uplatnění finančních sankcí vůči zemím s nedisciplinovanou fiskální politikou. Účastníci amsterdamského setkání se také shodli na principech nového mechanismu směnných kurzů (tzv. ERM II), který se týkal zemí mimo eurozónu. ERM II ve svém smyslu převzal fungování předchozího mechanismu s fluktuačním pásmem ±15 % od centrální parity, s eurem36 plnícím úlohu měnové kotvy, intervencemi na devizových trzích, které nesmí ohrozit měnovou stabilitu eurozóny a ukládá hlavní zátěţ případných intervencí centrálním bankám na měnové unii neparticipujících zemí. Z. Sychra, (2007) str. 62-64 uvádí, ţe mohou být odsouhlasena i uţší fluktuační pásma, coţ je případ dánské koruny s povoleným rozmezím ±2,25 procenta. 1.5.2. Poslední otázky před vznikem měnové unie v Evropské Unii Počátek třetí fáze byl obestřen několika otázkami. Maastrichská smlouva vyznačila její moţné zahájení na začátek roku 1997 v případě, ţe alespoň polovina členských zemí bude splňovat konvergenční kritéria a její nejpozdější zahájení 1.1.1999, kdy by vznikla se všemi členy aktuálně splňujícími konvergenční kritéria. První termín byl nakonec v roce 1996 zamítnut, jelikoţ členské země byly ve fázi pomalého hospodářského růstu a vládní deficity většiny zemí se pohybovaly značně nad povolenou úrovní 3 %. V úvahu tedy přišlo druhé datum, které působilo jako motivátor pro konsolidaci fiskálních politik či pro aplikaci „kreativního“ účetnictví. V březnu 1998 byly vyhotoveny podkladové zprávy Evropské komise a EMI, na jejichţ základě proběhlo hodnocení jednotlivých zemí z pohledu plnění konvergenčních kritérií, načeţ 3. května 1998 bylo vybráno 11 zemí (i přes faktické překračování některých limitů kriterií, jak dodává tabulka 1.5, přilohy), které se mohly účastnit třetí fáze zavedení společné měny. Poslední zásadní otázkou zůstalo stanovení kurzů jednotlivých měn vůči euru. Předpokládané hodnoty kurzů byly vyhlášeny ministry Rady Ecofin jiţ půl roku před faktickým vznikem měnové unie, a jejich sdělení bylo následně posíleno guvernéry centrálních bank, kteří oznámili, ţe budou koordinovat měnovou politiku v rámci nastavených parit. Konečné konverzní poměry znázorňuje tabulka 1.6. (viz. přílohy) 36

Na summitu Evropské rady v prosince 1995 v Madridu byl změněn původně schválený název budoucí společné měny z „ecu“ na „euro“.

21

Z členů hodlajících se účastnit projektu společné měny tedy neuspělo jen Řecko. Jeho negativní výsledky však stimulovaly k ještě většímu konvergenčnímu úsilí spojeného i s vyuţitím tzv. kreativního účetnictví, a tak bylo do měnové unie přijato jiţ v roce 2001. Velká Británie a Dánsko vyuţily svých vyjednaných výjimek s tím rozdílem, ţe Velká Británie setrvává v reţimu volného plování a Dánsko setrvává v ERM II s fluktuačním pásmem 2,25 %. Poslední země – Švédsko, uspořádalo referendum ohledně společné měny, které dopadlo 56:42 v neprospěch eura. Švédsko však jiţ má vyjednaný závazek vstupu do HMU, a tak zvolilo cestu neplnění konvergenčních kritérií, a to konkrétně nezapojení do kurzového mechanismu ERM II. Od 1.1.1999 tedy začala 3. fáze budování hospodářské a měnové unie, která byla rozdělená na 3 etapy. V 1. etapě trvající 3 roky bylo zavedeno euro v bezhotovostní podobě. Národní peníze plnily všechny standardní funkce peněz. Druhá etapa trvající dva měsíce byla charakteristická souběţným oběhem národních měn a eura. Národní bankovky a mince byly postupně nahrazovány eury. Poslední etapa je potom spojena s eurem jako jedinou měnou uvnitř HMU. 1.5.3. Současné a budoucí možnosti eura V současné době má euro za sebou jiţ více neţ 10 let fungování uvnitř měnové unie i mimo ni. Stalo se mezinárodně druhou rezervní měnou hned po americkém dolaru.37 V roce 2004 EU rozšířila v tzv. první vlně pátého rozšíření o dalších 10 členů.38 Posledními zeměmi které zatím vstoupily do EU byly Rumunsko a Bulharsko. Současný počet členů se tudíţ zastavil na čísle 27. Některé z nových členů EU plánují, nebo jiţ uskutečnily vstup do eurozóny, ostatně nemají na výběr, jelikoţ v jejich přístupových smlouvách jiţ byla zahrnuta i Maastrichská smlouva, podle niţ země mají povinnost usilovat o přijetí společné měny euro. Poslední zemí která přijala euro bylo Slovensko, čímţ završilo počet zemí eurozóny na 16. Vliv eura na ekonomiky těchto zemí či moţné další rozšiřování HMU budeme zkoumat v dalších kapitolách tohoto textu.

37

Viz. International Monetary Fund, Currency Composition of Official Foreign Exchange Reserves (COFER), citováno dne 30.3.2009. 38 ČR, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko.

22

1.6. Shrnutí Vývoj myšlenky měnové integrace v EU tedy prošel dlouhou a trnitou cestou trvající téměř 50 let. Tento odváţný projekt několikrát prověřil evropské země v jejich odhodlání a trpělivosti, neţ dospěl do své kýţené fáze - hospodářské a měnové unie. Zbývá odpovědět několik otázek: Je tedy projekt evropské společné měny projektem s politickými motivy, nebo byl dán ekonomickou nutností? Je nad míru zřejmé, ţe bez politické vůle a podpory by HMU nemohla vzniknout. Bez osobního nasazení evropských vrcholných politiků 80. let, bez politického úsilí Jacquese Delorse (který se mimo jiné netajil svými eurofederalistickými myšlenkami), bez podpisů státníku na Maastrichtské smlouvě by nikdy ke vzniku eura nedošlo. Jiţ samotný vznik ESUO, jakoţto předchůdce EU byl motivován více politickými záměry neţ ekonomickými. Otázkou však zůstává, zda HMU slouţila pouze jako jakýsi hnací motor pro politické motivy, nesledující hodnocení ekonomických aspektů. K vyvrácení tohoto argumentu můţe slouţit jen samotný průběh měnové integrace v 90. letech. Stanovení závazných konvergenčních kriterii, a samotné přistoupení k realizaci HMU v posledním naplánovaném datu (z důvodu dřívější nedostatečné konvergence). Země tak musely prokázat vysoký stupeň makroekonomické stability, kurzové stability či fiskální disciplíny s vědomím vycházejícím z ekonomického paradigmatu, ţe měnovou unii mohou zakládat pouze země, jeţ se prokázaly vysokým stupněm udrţitelné konvergence a makroekonomické stability. Nyní také zůstává jiţ pouze ve spekulační rovině otázka, zda by došlo k realizaci HMU i v případě ustanovení nějakého nástupce Bretton-Woodského systému. Otázkou také zůstává, do jaké míry můţe měnová unie dlouhodobě fungovat bez dostatečně centralizované fiskální politiky, ke které můţe dojít opět jen v rámci politických rozhodnutí. K další integraci nahrává také fakt, ţe ţádný orgán EU za současného stavu nemá k dispozici jakýkoliv nástroj (kromě politického nátlaku) na udrţení země uvnitř eurozóny v případě její snahy o vystoupení, načeţ například federální vláda USA by při snaze některého z „členů“ o vystoupení z měnové unie musela dané rozhodnutí potvrdit na celostátní úrovni. Za této situace by udrţení unie v současném (či budoucím vyšším) počtů členů muselo být podmíněno trvalým zájmem všech zemí na setrvání v měnové unii, načeţ tuto situaci není moţné do budoucna zaručit. Zbývá nám také zhodnotit, jaké měla politická rozhodnutí vedoucí k přijetí eura ekonomický dopad na jednotlivé státy eurozóny. Z předchozího textu je patrné ţe země Společenství a následně EU byly nuceny poměrně dlouhou dobu udrţovat kurzy v určitém 23

fluktuačním pásmu. Takovéto opatření vyţaduje určité podřízení hospodářské politiky jednotlivých zemí společným zájmům. Z uvedeného vývoje však vyplývá ţe kurzové stability v Evropě touto cestou, zvláště v období nestability makroekonomických veličin, dosaţeno nebylo. Postupně s nepřestávajícími úpravami centrálních parit začalo být zřejmé, ţe dlouhodobá stabilita měnových kurzů v Evropě je bez neodvolatelného zafixování parit iluzí. V důsledku zavádění eura lze identifikovat i další dopady, jakoţto nutnost plnit konvergenční kritéria či zánik moţnosti vykonávat autonomní monetární politiku. Tyto a případně i další dopady zkusíme analyzovat v dalších kapitolách, kde se i mimo jiné pokusíme odpovědět na otázku, zda je euro ekonomickým či politickým projektem. Zbývá nám také zhodnotit, které z politických rozhodnutí bylo zásadní pro vznik HMU. Pravdu by měl jistě ten, kdo by tvrdil, ţe naprosto zásadní pro vznik eurozóny byla Maastrichská smlouva, ve které byl přístup k jednotné měně zakotven. Jako jeden ze stavebních kamenů však byl pouţit ERM, který byl dílem politiků na konci 70. let. 20. století. Základ tohoto mechanismu vycházel z Wernerova plánu, který vyuţíval i v té době úřadujícího Bretton-Woodského systému. Všechna tato rozhodnutí pak byla učiněna v rámci Společenství, jejichţ vznik byl důsledkem Paříţské smlouvy a Římských smluv.

24

2. Politické příčiny a ekonomické dopady vzniku eurozóny Na projekt HMU bude existovat jistě velké mnoţství náhledů. Mnoho autorů39 odborných publikací v čele s Evropskou komisí nalézá ve společné měně ekonomické i politické aspekty. V následující podkapitole se pokusíme identifikovat některé politické motivy.

2.1. Euro jako politický projekt: Jak jiţ bylo řečeno v první kapitole, jednoznačně identifikovatelným a zároveň pro úspěch celého projektu zásadním aspektem je politická podpora. Celý projekt „nespadnul z nebe“ a nebyl ani iniciován „zdola“ (pokud nebereme v úvahu tlaky importérů a exportérů na stabilizaci směnného kurzu), ale vzešel z dílny politických špiček, které také formovaly celkový průběh evropské integrace. Politického konsensu muselo být dosaţeno mnohokrát, neţ se euro objevilo v peněţenkách občanů eurozóny (viz podkapitola 1.6). Samotný vznik eurozóny představuje v Evropské integraci veliký posun, a zároveň nahrává přesunu dalších pravomocí na centrální úroveň.40 Národní měna bývá často povaţována za jeden ze symbolů národní suverenity, a i samotná Evropská komise tvrdí, ţe euro je mimo jiné „hmatatelným symbolem evropské identity pro občany EU“.41 Někteří autoři v projektu HMU také vidí silné politické důvody. Např. podle Fajmona (2007) str.1618 vznikla Maastrichská smlouva především ze tří důvodů: snaha o zachování státu blahobytu západoevropského typu na delší období; oslabení vůdčí pozice Německa (zvláště po jeho sjednocení) v Evropě; další krok k vytvoření evropského superstátu. Pokud bylo cílem některých politiků vytvořit evropský superstát, byla jistě společná měna jednou z moţných voleb, jak se k jeho vytvoření opět přiblíţit. Jisté zakotvení federace v Evropě měla přinést i tzv. Evropská ústava (Smlouva o Ústavě pro Evropu). Po referendech ve Francii a Nizozemí, kde byla smlouva zamítnuta, však ratifikační proces skončil. Evropská ústava měla mimo jiné v některých oblastech upravit i způsob hlasování v několika dalších důleţitých oblastech na systém kvalifikované většiny. Rozhodovací systém mohl také hrát roli při vzniku Maastrichské smlouvy. Rozpad Sovětského svazu jistě představoval moţnost 39

Např. publikace A. Brůţek, G. Smrčková, M Záklasník (2007) nebo Z. Sychra (2007). Jako například určité centralizaci ve fiskální oblasti. Viz. Podkapitola 2.2. 41 Viz. Evropská komise, Economic and Financial Affairs -The euro, citováno dne 8.4.2009. 40

25

brzkého rozšíření Společenství, coţ by při řešení otázky společné měny znamenalo nutnost dosáhnout souhlasu všech zemí jak v průběhu vyjednávacího tak ratifikačního procesu. Jelikoţ však další vlny rozšíření proběhly aţ po nabytí účinnosti Maastrichtské smlouvy, mají země podle zásady „acquis communautaire“42 povinnost euro zavést. Otázkou však zůstává, do jaké míry je tato „povinnost“ závazná. Vstupenkou do eurozóny zůstává splnění konvergenčních kriterií. Bez jejich plnění země nemůţe, ale také nemusí do eurozóny vstoupit.43 Tento fakt není jiţ pouze moţností, ale v případě Švédska i ztělesněnou realitou. Více se konvergenčním kritériím, jejich závaznosti či vhodnosti budeme věnovat ve třetí kapitole. I kdyţ se celý projekt HMU týká tak typicky ekonomického fundamentu jako je měna, nelze jej oddělit od jisté politické dimenze. Projekt sice navazuje na dosavadní evropskou ekonomickou integraci, prohlubuje jednotný trh, je spojen s řadou ekonomických nákladů a výhod, přináší nové finanční a měnové nástroje či ovlivňuje hospodářskou politiku členských států. Přitom je ale stále politickým fenoménem v tom smyslu, ţe vytvoření společné měny a jednotné centrální měnové autority je výsledkem politického procesu: dialogu mezi členskými státy, koordinace a konzultace mezi různými aktéry, vyrovnávání různorodých zájmů a aspirací na další rozvoj evropské integrace.44

2.2. Euro jako ekonomický projekt Projektu HMU samozřejmě nelze upřít ani jeho ekonomickou rovinu. Otázky týkající se národní (či v tomto případě nadnárodní) měny nebo volby vhodné monetární politiky patří mezi základní okruhy soudobé makroekonomie. Dosud zcela nevyjasněna však zůstává otázka jeho celkového dopadu. Stejně jako investor hodnotí svůj projekt, jeho příjmy, náklady a celkové dopady, tak i my se můţeme pokusit o podobné hodnocení v rámci projektu HMU. K této analýze vyuţijeme i teorii Optimálních měnových zón (Optimum Currency Areas – OCA). Vyhodnocení celého problému skrz teorii OCA by však bylo nad rámec tohoto textu, proto se budu snaţit pouze nastínit některé předpoklady úspěšného fungování společné měny z hlediska této teorie a následně spíše vyhodnotit dopady, které zavedení eura přineslo. 2.2.1. Teorie Optimal Currency Areas

42

Zásada pro kaţdý stát přistupující k EU přijmout právní řád ES v jeho celistvosti. MMF navrhuje v souvislosti s aktuální hospodářskou krizí navrhl umoţnit zemím střední a východní Evropy přijetí eura i bez plnění konvergenčních kritérií. Nejednalo by se však o plnohodnotné členství ale o tzv. „quasičlenství“ viz. např: Euroactiv.cz, MMF volá směrem na východ: přijměte euro co nejrychleji, citováno dne 10.4.2009. 44 Z. Sychra (2007) str. 23. 43

26

Základy teorie OCA poprvé formuloval Robert Alexander Mundell ve svém článku „A Theory of Optimum Currency Areas“. Později se touto teorií zabývalo mnoho autorů, mimo jiné i Ronald McKinnon či Peter Kennen. Teorie OCA se snaţí odpovědět na otázku, pro které oblasti by mohlo být výhodné zavedení společné měny, respektive které podmínky by měly být splněny, aby v dané oblasti výhody ze zavedení společné měny převáţily náklady spojené se ztrátou autonomní měnové politiky jednotlivých zemí.45 Za hlavní problém, který můţe nastat, povaţuje teorie vznik asymetrických šoků – tedy takových vnitřních a vnějších změn které působí na ekonomiky jednotlivých států rozdílně. Ekonomická nerovnováha plynoucí z asymetrických šoků můţe být způsobena vlivy jak na straně nabídky, tak na straně poptávky. Situaci v případě poptávkového šoku znázorňuje na tzv. modelu AS-AD graf 2.1, kde jej představuje vzestup (pokles) agregátní poptávky v zemi B(A). Takovýto šok můţe být způsoben například přesunem části poptávky po výrobcích země A na produkci země B. Tento přesun bude pravděpodobně vést k recesi, deficitu platební bilance a růstu nezaměstnanosti v zemi A a k přebytku platební bilance, růstu zaměstnanosti a inflace v zemi B. Graf 2.1 poptávkový šok

V případě, ţe by si země zachovaly autonomní monetární politiku, mohla by se země A v případě setrvávání v reţimu kurzového plování pokusit vyřešit problém stimulováním agregátní poptávky pomocí sníţení úrokových měr. Centrální banka v zemi B by naopak pravděpodobně zvýšila úrokové sazby. Takováto monetární politika by navíc tvořila předpoklad pro apreciaci měny země B a depreciaci měny země A, coţ by vedlo ke zlevnění výrobků země A v zemi B, a tudíţ k jejích větší konkurenceschopnosti. Naopak výrobky

45

Následující výklad teorie OCA je inspirován Z. Kučerová (2005); P. De Grauwe (2007) str. 7-22.

27

země B by se staly pro spotřebitele ze země A relativně draţšími (tato situace by se dala znázornit posunem agregátní poptávky zpět na původní úroveň). Podobný efekt by v reţimu pevných kurzů měla devalvace kurzu měny A vůči měně B. Takováto změna by opět vedla ke zvýšení konkurenceschopnosti výrobků ze země A. Pokud by však tyto země byly součástí plnohodnotné měnové unie,46 ţádná z předchozích moţností by pro ně nebyla moţná. Otázkou zůstává, zda existuje i nějaký jiný mechanismus vedoucí k rovnováze. Pokud jsou mzdy v zemi A a B dostatečně flexibilní oběma směry, bude pracovní síla v zemi A za dané situace ochotna akceptovat sníţení mezd, naopak v zemi B vyvolá zvýšená poptávka po práci mzdový růst. Zvýšené mzdové náklady v zemi B povedou k propouštění a omezování výroby, naopak firmy v zemi A budou ochotny najímat další pracovníky a rozšiřovat výrobu. Vzestup (pokles) nabídky v zemi A (B) na Sa2 (Sb2) znázorňuje Graf 2.2. Graf 2.2 obnovení rovnováhy

Podobný vyrovnávací charakter můţe mít také vysoká mobilita pracovní síly.47 Přesun volné pracovní síly ze země A do země B vyvolá pokles nezaměstnanosti při zachování dosavadní úrovně mezd, zatímco dodatečná pracovní síla v zemi B sníţí inflační tlaky způsobené zvýšenou poptávkou po práci v zemi B. Pokud by však tyto podmínky, tedy dostatečná mobilita pracovní síly a flexibilita mezd nebyly naplněny, zůstala by v zemi A zvýšená nezaměstnanost do té doby, neţ by se inflace v zemi B projevila do té míry, ţe by se výrobky země A staly znovu dostatečně konkurenceschopnými. Důleţitým vyrovnávacím prvkem jsou v podobných situacích i fiskální transfery. V tomto případě by se nabízela moţnost transferu části zvýšených daňových příjmů ze země 46

Takové, kde centrální banky jednotlivých zemí nemohou vykonávat samostatnou nezávislou monetární politiku. 47 Či obecně výrobních faktorů.

28

B do země A, která musí čelit zvýšeným výdajům na výplatu podpor v nezaměstnanosti a sníţeným daňovým příjmům. U podobných fiskálních transferů však vzniká několik otázek, jako například jak by měly dané transfery probíhat. Je nepravděpodobné, ţe by se země B dobrovolně vzdala významnější části svých rozpočtových prostředků ve prospěch země A. Účinným nástrojem pro tyto transfery muţe být vytvoření rozpočtu na centrální úrovni. Pokud budou do centrálního rozpočtu převedeny přímo některé výnosy z daní (např. daně z přijmu) a budou mu svěřeny i některé typicky mandatorní výdaje (např. podpora v nezaměstnanosti), bude tento rozpočet naplňovat charakter automatického redistribučního mechanismu. Ve výše uvedeném případě by recese v zemi A znamenala sníţení odvodů do centrálního rozpočtu, zatímco by obdrţela zvýšené mnoţství prostředků na výplatu podpory v nezaměstnanosti. V zemi B by byla situace opačná. Podobné fiskální transfery však mohou vyvolat tzv. „problém morálního hazardu“.48 Přijaté transfery mohou otupit snahu o přizpůsobení pomocí výše uvedených vyrovnávacích mechanismů (tedy flexibilita mezd a mobilita pracovní síly). Pokud by fiskální transfery dosáhly tohoto efektu, a situace znázorněná na grafu 2.1 by měla trvalý charakter, potom by byly tyto transfery permanentního charakteru a pravděpodobně by dříve či později vyvolaly negativní ohlasy v rámci měnové unie. 2.2.2. Nástroje vedoucí k redukci vzniku asymetrických šoků Stejně jako u nemoci je méně bolestivá prevence neţ léčba, tak v případě měnové unie by bylo ţádoucí asymetrickým šokům předcházet, neţ následně řešit jejich dopady. Dá se však vůbec těmto jevům předejít, nebo alespoň omezit frekvenci jejich výskytu? Odborná literatura49 většinou uvádí několik aspektů přispívajících k celkové symetrii, nebo spíše k menšímu výskytu asymetrických šoků v měnové unii. Nebezpečí asymetrických šoků uvnitř měnové unie je tím menší, čím vyššího stupně ekonomické integrace je dosaţeno. Tento ukazatel můţeme sledovat např. pomocí podílu exportu a importu na HDP mezi jednotlivými zeměmi unie, mírou intersekorového obchodu či propojením kapitálových trhů. Příčinou asymetrických šoků můţe být i rozdílná otevřenost či uzavřenost zemí v rámci unie. Při podobné míře otevřenosti bude mít dopad externího šoku pravděpodobně symetrický charakter, jejich dopad na země méně otevřené bude menší, a tudíţ asymetrický. K symetrii takovýchto dopadů přispívá také podobná geografická orientace zahraničního obchodu. Proti vzniku asymetrických šoků můţe účinně působit diversifikace výrobní struktury a exportu. Pokud je některé odvětví zasaţeno ať jiţ negativními či pozitivními turbulencemi, 48 49

Viz. P. De Grauwe (2007) str. 10. Např. A. Brůţek, G. Smrčková, M. Záklasník (2007) str. 27-32.

29

budou tyto výkyvy mít při dostatečné diverzifikaci jen nepatrný efekt na hospodářství celé země. Potencionálním zdrojem asymetrických šoků mohou být i rozdílné fáze hospodářských cyklů. Spolu ze začleněním do měnové unie ztrácí jednotlivé země nástroje hospodářské politiky jako je měnová politika a směnný kurz. Jednotná měnová politika prováděná centrální bankou měnové unie můţe prodluţovat recesi probíhající v zemi s asynchronním cyklem vůči ostatním zemím unie, či naopak podporovat přehřívání ekonomiky v zemi v opačném postavení. Jak jiţ bylo uvedeno, není důkladná analýza ani cílem, ani svým potřebným rozsahem slučitelná s tímto textem. Kritérií podmiňujících celkovou vhodnost zavedení společné měny je celá řada, avšak na otázku zda tvoří eurozóna, či dokonce EU optimální měnovou zónu, však jednotný názor v odborných publikacích nenajdeme. Mnoho autorů50 uvádí, ţe eurozóna (ani EU jako celek) spíše optimální měnovou oblast netvoří. Jako nedostatečnou vidí především flexibilitu mezd směrem dolů, nedostatečnou mobilitu výrobních faktorů ale například i rozdílné právní systémy. Často však nachází určité seskupení států eurozóny, které by optimální měnovou zónu tvořilo.51 Neshoda panuje také díky neurčitosti nutné míry plnění pro jednotlivá kritéria a obtíţně kvantifikovatelnosti ukazatelů. Někteří autoři se snaţili tento nedostatek odstranit, např. konstrukcí tzv. OCA indexu.52 Z výše uvedených argumentů lze také jednoduše vyvodit, proč byl Ekonomisty před vznikem EMU kladen takový důraz na hospodářskou konvergenci, či proč byl kladen důraz na vznik plně funkčního jednotného vnitřního trhu. Kdyby byla měnová unie utvořena bez hodnocení jakýchkoliv ekonomických fundamentů, např. jen díky velkému politickému tlaku, je pravděpodobné, ţe by byly země vystaveny častým asymetrickým šokům, čelily by trvale vysoké inflaci či nezaměstnanosti, a zřejmě by byly dříve či později některými zeměmi podniknuty kroky k opuštění měnové unie a k obnově národní měny. Stejně jako např. ekologické inovace mají větší naději ţe budou dlouhodobě aplikovány, pokud se prokáţe jejich ekonomická výhodnost (např. sníţení nákladu v dlouhém období), tak politická rozhodnutí budou moci být jednodušeji prosazena a udrţitelná, pokud se prokáţe, ţe výnosy z těchto rozhodnutí převyšují jejich náklady. Pro pokus o provedení podobného hodnocení se v následujícím textu seznámíme s ekonomickými dopady plynoucí ze vzniku měnové unie.

50

Např. P. de Grauwe (2007) str. 86-88 nebo T. Bayoumi, Barry Eichengreen (1996). Německo, Rakousko, Belgie, Nizozemí, Lucembursko. 52 Viz T. Bayoumi, Barry Eichengreen (1996) dokument dostupný na URL: , citováno dne 26.4.2009. 51

30

2.3. Ekonomické přínosy společné měny Mezi nejzřetelněji se projevující příznivé vlivy měnové unie patří úspora transakčních nákladů spojená s konverzí jednotlivých měn. Tato úspora je dána rozdílem nákupních a prodejních kurzů jednotlivých měn, objemem a druhem těchto devizových transakcí. Evropská komise odhaduje výši těchto úspor na 20 aţ 25 miliard euro ročně (0,3-0,4 % HDP).53 Při zamyšlení nad danými úsporami nás jistě napadne, ţe tyto úspory znamenají ztrátu příjmů za tyto transakce, prováděné především bankami. Průzkumy v různých zemích ukazují, ţe příjmy z poplatků při směnách jednotlivých měn tvoří kolem 5 % zisků bank.54 Takto vynaloţené prostředky však mají pouze charakter odvodu části prostředků určených ke směně, z nichţ spotřebitelé nemají ţádný reálný uţitek (prostředky spojené s konverzí měn mají charakter nákladů mrtvé váhy). Dalšími, i kdyţ v tomto případě těţko měřitelnými příjmy, souvisejícími se zavedením společné měny, jsou příjmy plynoucí z cenové transparentnosti. Ceny zboţí a sluţeb jsou vykazovány v jedné měnové jednotce ve všech zemích euruozóny. Porovnávání cen tak jiţ nevyţaduje ţádné přepočty, coţ by mělo vést k efektivnějšímu přenosu cenové informace bez vyšších transakčních nákladů. Jak však ukazuje tabulka 2.1 (viz přílohy), národní a mezinárodní cenové rozdíly i po zavedení eura v roce 2000 zůstaly v rámci EU poměrně vysoké. Rozdíly mezi evropskými a národními cenovými diferenciály byly znatelně vyšší především u zboţí v supermarketech. Příčinou tohoto jevu však můţe být i poměrně krátká doba mezi zavedením eura a provedením studie.55 Za další nespornou,56 avšak opět obtíţně kvantifikovatelnou výhodou společné měny lze povaţovat odstranění kurzového rizika. Odstranění kurzového rizika by mělo pozitivně ovlivňovat ekonomický růst zvyšováním nadhraničních obchodních a investičních aktivit členských zemí eurozóny. Zde je také nutno podotknout, ţe tato výhoda má tendenci se projevit spíše v delším období.57 S touto výhodou souvisí částečně i výhoda další, a to sníţení reálných úrokových sazeb. Ke sníţení rizikové prémie také dochází díky růstu důvěryhodnosti investorů v ekonomiku členské země měnové unie.

53

Viz. Evropská komise, Economic and Financial Affairs -Consumer benefits, citováno dne 26.4.2009. P. De Grauwe, (2007) str. 63. 55 Srovnej P. De Grauwe (2007) str. 65-66. 56 V teoretické rovině lze určité kurzové výkyvy povaţovat za výhodné jak pro spotřebitele, tak pro výrobce, viz P. De Grauwe (2007) str. 69-71. 57 A. Brůţek, G. Smrčková, M. Záklasník (2007) str. 54-55. 54

31

Dalším přínosem zejména pro země dlouhodobě se potýkající s vysokou inflací můţe být nabytí kredibility ECB. ECB se poměrně úspěšně daří plnit vytyčené inflační cíle. Podle některých autorů však harmonizovaný index spotřebních cen, který ECB pro měření inflace pouţívá, nadproporcionálně zahrnuje ceny tzv. obchodovatelných poloţek, a tudíţ svou konstrukcí sám o sobě vysokou inflaci vylučuje.58 Se zavedením eura byl také zredukován problém spekulativních kapitálových toků. Většina zemí současné eurozóny sice i před vznikem eura v rámci ERM udrţovala systém pevných kurzů, avšak tyto kurzy byly přizpůsobitelné. Při pohledu na celosvětové statistiky zjistíme, ţe euro se stalo velice důleţitou měnou i mimo eurozónu. Podle zprávy MMF je euro s více neţ 26 % podílem druhou nejvýznamnější rezervní měnou na světě (po americkém dolaru).59 Při současném výsadním postavení své měny realizují USA určité výhody jako: moţnost financovat své deficity obchodní bilance vlastní měnou, a tudíţ omezit zásobu devizových rezerv jen pro intervence; moţnost financovat vysoké rozpočtové deficity státními dluhopisy v důsledku zvýšené poptávky po těchto dluhopisech; realizace dodatečného raţebného; a další. Zda euro dokáţe dosáhnout statutu světové měny a realizovat tak výhody s tímto statutem spojené, se dozvíme aţ z následujícího vývoje. Z uvedených výhod by bylo moţné usuzovat, ţe vznik HMU by měl mít pro členské země značný ekonomický přínos. Kromě výhod či výnosů však existují určité náklady či rizika spojené s měnovou integrací. Některé jsme jiţ naznačili v části textu zabývajícím se teorií OCA.

2.4. Ekonomické náklady společné měny Mezi nejvýznamnější náklady spojené se vstupem do měnové unie (bez udělení výjimky) patří ztráta autonomní monetární politiky. Jelikoţ za veškerou monetární politiku v rámci eurozóny je zodpovědná ECB. Můţe se tak například stát, ţe nastavení úrokových sazeb bude silně v rozporu s potřebami některé členské země. Proto je v teoretické rovině

58

P. Kohout (2007) str. 183-184. Viz. International Monetary Fund, Currency Composition of Official Foreign Exchange Reserves (COFER), citováno dne 28.4.2009. 59

32

dbáno na sladěnost hospodářských cyklů zemí měnové unie. Otázkou také zůstává do jaké míry je monetární politika účinným nástrojem hospodářské politiky.60 Nejviditelnější změnou při přechodu na společnou měnu je ztráta měnového kurzu jako nástroje hospodářské politiky. Při vzniku asymetrického šoku tedy země nemohou vyuţít měnového kurzu jako určitého „polštáře“ tlumícího jeho dopady, ale k odstranění vzniklé nerovnováhy musí dojít skrz jiné kanály (viz podkapitola 2.2.1). S přechodem k hotovostnímu euru ztratily národní banky jednotlivých zemí právo emitovat bankovky a mince a realizovat tak příjem z raţebného. Raţebné je však přerozdělováno mezi jednotlivé země na základě podílu na kapitálu ECB. Kromě ztráty autonomní monetární politiky můţe pro země eurozóny znamenat náklad i částečná ztráta autonomie u politiky fiskální. Země HMU, které nemají udělenou výjimku, se zavázaly dodrţovat pakt stability a růstu (The Stability and Growth Pact). Při jeho nedodrţení můţe dojít ke krácení prostředků ze strukturálních fondů pro provinilou zemi. I kdyţ v roce 2005 došlo k určitému zmírnění podmínek, nutno podotknout, ţe stále i přes dlouhodobé nedodrţování61 tohoto paktu mnoha zeměmi, nebyla ţádná finální sankce uplatněna. Identifïkovatelné

náklady

spojené

s přechodem

na

euro

nalezneme

i

v mikroekonomickém sektoru. Ty jsou spojeny s přeceňováním, revizí smluv, aktualizací software a firmware bankomatů, účetního software, či výměnou registračních pokladen. Nesmíme také zapomenout na náklady spojené se staţením starého oběţiva, raţením nových mincí a tiskem nových bankovek, školení zainteresovaných pracovníku atd. . Pokud se tedy pokusíme srovnat náklady a výnosy spojené s měnovou integrací, narazíme na několik překáţek. Mezi ně patří obtíţná měřitelnost, časový nesoulad se kterým se jednotlivé poloţky projevují, ale i existence neekonomických nákladů jako je třeba ztráta jednoho ze symbolů suverenity zemí. Zde uvedený výčet výnosů a nákladů také samozřejmě nelze povaţovat za kompletní.

2.5. Shrnutí Na argumentu, ţe euro není čistě ekonomickým ani čistě politickým projektem, se zřejmě shodne většina obeznámených osob. Avšak na otázku, zda je projekt HMU spíše politický či spíše ekonomický, vám pravděpodobně odpoví kaţdý rozdílně. Budou existovat takoví lidé, kteří v euru vidí především prostředek k další integraci. Jejich argumentem můţe 60

Viz. např. K. Fuchs, P. Tuleja (2005) str. 264. Aktuální údaje o schodku veřejných rozpočtů a veřejném dluhu jsou dostupné na URL: , citováno dne 30.4.2009 61

33

být i fakt, ţe někteří autoři tvrdí, ţe eurozóna spíše netvoří optimální měnovou oblast, a tedy při nejmenším nelze povaţovat vznik HMU v EU za úspěšný ekonomický projekt. Ti, kteří však povaţují euro spíše za ekonomický projekt, mohou argumentovat tím, ţe současný stav není stavem konečným. Podle teorie OCA výnosy a náklady měnové unie závisí na různých faktorech, jako jsou flexibilita, symetrie, či otevřenost. I kdyby z politických, sociálních či jiných důvodů (například jazykových bariér) nedošlo ke zvýšení flexibility mezd či mobility pracovní síly, existuje cesta ke sníţení celkových nákladů (díky menšímu výskytu asymetrických šoků), a tedy k převládnutí jednoznačně pozitivních účinků měnové unie skrz zvyšování celkové symetrie zemí eurozóny či růstem vzájemného obchodu mezi jednotlivými zeměmi. V této kapitole jsme také identifikovali některé výnosy a náklady spojené s přechodem zemí na společnou měnu. Při hodnocení těchto nákladů a výnosů však naráţíme jak na obtíţnou kvantifikovatelnost některých poloţek, tak na rozdílné časové prodlevy a situace, se kterými se tyto náklady a výnosy projevují. Deset let od uvedení eura na světové trhy je jistě jiţ vhodná doba pro určitou rekapitulaci, je však moţné, ţe ani za tuto dobu se některé efekty plně neprojevily. Ne všechny země EU zaujímají k projektu společné měny stejný přístup. Existují země (Velká Británie, Dánsko), které si dojednaly trvalou výjimku a euro přijmout nemusí. Avšak i mezi zeměmi, které mají povinnost dříve či „později“ do eurozóny vstoupit, panují určité rozdíly. Existují země, které do eurozóny vstoupily poměrně záhy po svém vstupu do EU (např. Slovinsko nebo Rakousko), země, které o vstup do eurozóny usilují (např. Estonsko), země, které k euru v průběhu času postupně přehodnocují svůj postoj (Polsko), a pak i země, u kterých pravděpodobně přijetí eura v brzké době nemůţeme čekat (Švédsko nebo i Česká republika). Postoje některých zemí k euru se pokusíme analyzovat ve 3 kapitole.

34

3. Podmínky k přijetí eura 3.1. Konvergenční kritéria Jakákoliv země zvaţující vstup do EU musí mimo jiné zváţit i fakt, ţe se stane členem HMU. Samotné přijetí eura však není spjato přímo se vstupem do EU, ale váţe se na splnění dalších podmínek, známých pod názvem „konvergenční kritéria“ nebo také „maastrichtská kritéria“. Pokud země tyto podmínky neplní, nemůţe (ale ani nemusí)62 euro přijmout. Plnění kritérií je pravidelně jednou za dva roky vyhodnocováno Evropskou komisí a ECB v tzv. Konvergenční zprávě. Kromě těchto kritérií je nutné pro přijetí eura sladit status ECB s národním právním řádem. Konvergenční kritéria jsou vyjádřením obav z nedostatečné sladěnosti ekonomik jednotlivých zemí, která by mohla vést k problematickému uplatňování jednotné měnové politiky. Samotná konvergenční kritéria uvádí Evropská komise takto:63 poměr schodku veřejných financí a hrubého domácího produktu nesmí překročit 3 %; poměr veřejného dluhu a hrubého domácího produktu nesmí překročit 60 %; musí být zajištěn udrţitelný stupeň cenové stability a průměrné míry inflace, která po dobu jednoho roku před posuzováním nepřekročí míru inflace tří členských států s největší cenovou stabilitou o více neţ 1,5 %; dlouhodobé nominální úrokové míry nesmí o více neţ dva procentní body přesáhnout úrokové míry tří členských států s nejlepší cenovou stabilitou; po dobu posledních dvou let musí být bez váţného napětí dodrţováno stanovené fluktuační pásmo dané měny v Mechanismu směnných kurzů ERM II. Uvedená kritéria jsou jistě znakem zdravé ekonomiky. Nízká inflace či racionální výše výdajů veřejných financí bývá často povaţována za úspěchy aplikované hospodářské politiky. Otázkou však je, jestli jsou právě tato kritéria tím správným ukazatelem pro vstup do eurozóny či jak je jsou schopny kandidátské země plnit. 3.1.1. Kritéria reálné konvergence Konvergenční kritéria tak bývají často povaţována jako „doplněk“ mnohem významnější reálné konvergence. Reálnou konvergencí v praxi rozumíme sbliţování ekonomik členských zemí, neboli dosahováním podobné vyspělosti jednotlivých zemí. 62

Většina zemí EU, které dosud pouţívající národní měny, má povinnost dříve či později euro přijmout. Mezi tyto země patří i Švésko, které však v současné době vstoupit do eurozóny nehodlá. Rozhodlo se tedy, ţe nevstoupí do ERM II, díky čemuţ neplní konvergenční kritéria a můţe si tak ponechat národní měnu. 63 Viz. Evropská komise, Konvergenční kritéria, citováno dne 4.5.2009. Přesně jsou tato kritéria definována v čl.121 Smlouvy o EU (dále Smlouvy).

35

V praxi jde hlavně o sbliţování cenových hladin, úrovně produktivity práce, ekonomické výkonnosti či úrovně mezd. Ve většině „nových zemí“ EU pak úroveň reálné konvergence zaostává za průměrnou úrovní EU. Podle A. Brůţka, G. Smrčkové, M. Záklasníka (2007) str. 54-55 je vhodným ukazatelem pro sledování vývoje reálné konvergence ukazatel HDP na obyvatele přepočteného paritou kupní síly a komparativní cenová hladina.64 Graf 3.1 znázorňuje tyto dva ukazatele v porovnání s průměrnou hladinou Eurozóny15 (členské země eurozóny bez Slovenska). Podle obou znázorněných ukazatelů zaostávají země střední a východní Evropy za průměrnou úrovní Eurozóny, avšak postupně se k této úrovni přibliţují. Dokud budou země pouţívat své vlastní měny, můţe k vyrovnávání cenových hladin dojít skrz inflační a kurzový kanál. Po zavedení eura však kurzový kanál zmizí a veškerá konvergence se tak bude moci uskutečnit jen díky vyšší inflaci. Graf 3.1 HDP/obyv. v PPP a Komparativní cenová hladina vybraných zemí v porovnání s eurozónou (eurozóna 15 = 100) v roce 2007

Pramen: Eurostat (Annual national accounts - GDP per capita in PPS; Prices - Comparative price levels)

Důleţitým faktorem pro kandidátské země tak zůstává reálná konvergence (či obecněji kritéria pro úspěšné fungování OCA, viz podkapitola 2.2). Závazným pro vstup do eurozóny však zůstává plnění konvergenčních kritérií, která neberou ohled na samotnou připravenost země na předání vlastní měnové politiky do rukou ECB. Proto se nyní budeme věnovat otázce, jak jsou země schopny plnit tyto nominální konvergenční kritéria.

64

Ukazatel komparativní cenové hladiny vypočteme poměřením směnného kurzu a parity kupní síly.

36

3.1.2. Kritérium cenové stability Kritérium cenové stability je vyjadřováno ukazatelem míry inflance počítaného Harmonizovaným indexem spotřebních cen (HICP). Poţadovaný „Vysoký stupeň cenové stability, patrné z míry inflace, která se blíží míře nejvýše třech členských států, jež dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků“ uvedený v článku 121 odstavec 1 Smlouvy pak znamená nepřekročení průměru hodnot třech zemí s nejniţšími naměřenými hodnotami o 1,5 p.b. Poměrně zajímavým faktem je, ţe referenční hranici můţe určovat jakákoliv země EU (tedy i země stojící mimo eurozónu). Teoreticky by se tak mohlo stát, ţe země nebude do eurozóny přijata, i kdyţ by vykazovala menší míru inflace neţ kterákoliv země pouţívající euro.65 Nutno také podotknout, ţe většina zemí HMU s dočasnou výjimkou nedosahuje úrovně produktivity západních zemí, a tudíţ díky dohánění této mezery v produktivitě mohou zaznamenávat v důsledku Balassova-Samuelsonova efektu66 či jiných vlivů67 vyšší míru inflace. Tohle ovšem není jediný faktor způsobující vyšší inflaci v „dohánějících ekonomikách. V tabulce 3.1 (viz. přílohy) jsou uvedeny hodnoty míry inflace vybraných zemí včetně referenční hodnoty kritéria. Z tabulky je patrné, ţe dlouhodobě se daří kritérium plnit starým členům EU, kteří se však k přijetí eura příliš nehrnou. Důleţité není jen statické plnění kritéria, ale také jeho výhled k referenčním hodnotám v následujícím období. Tato skutečnost se ukázala jako velice důleţitá při ţádosti Litvy o vstup do eurozóny. Ţádost byla zamítnuta na základě neplnění kritéria o cenové stabilitě, a to pouze o 0,1 %. Rozhodujícím faktorem pro nepřijetí Litvy však byla skutečnost, ţe výhled vývoje inflace pro následující roky ukazoval na další zvyšování inflace, coţ se následně potvrdilo.68 Kritérium cenové stability bylo po zamítnutí litevské ţádosti kritizováno ohledně jeho nastavení. Země připravující se na vstup do eurozóny poţadovaly jeho přehodnocení tak, aby reflektovalo potřeby dohánějících ekonomik. Návrh na změnu spočíval v odvození hodnoty kritéria z průměru inflace těch tří zemí, které se nejvíce blíţí inflačnímu cíli ECB.69 Kritiku na účet konvergenčních kritérií

65

Tato moţnost však s velmi vysokou pravděpodobností zůstane pouze v teoretické rovině. Růst produktivity práce v sektoru vyrábějícím obchodovatelné zboţí vede k růstu reálných mezd, který se však částečně přenáší i do sektoru neobchdovatelného zboţí (především sluţby), které jsou pracovně náročnější a kde prostor pro růst produktivity práce v důsledku lepšího kapitálového vybavení není tak velký. Růst reálných mezd v tomto sektoru tudíţ není podloţen růstem produktivity, coţ vede k rychlejšímu růstu cen v tomto sektoru a tudíţ k inflačním tlakům. Viz. J. Jonáš (1998) str. 734. 67 Podle A. Brůţeka, G. Smrčkové, M. Záklasníka (2007) str. 77 povede k vyšší inflaci např. i udrţování pevného kurzu měn „dohánějících zemí“ vůči euru. 68 Viz. ČNB, Dotazy veřejnosti k eurozóně, citováno dne 6.5.2009. 69 A. Brůţek, G. Smrčková, M. Záklasník (2007) str. 77. 66

37

vyjádřil i Zdeněk Tůma, který v článku pro Financial Times vyjádřil názor, ţe pravidla pro zavedení eura vhodná před deseti lety jsou nyní zastaralá a kontraproduktivní.70 3.1.3. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb je částečně spojeno s cenovou stabilitou, jelikoţ existuje přímá závislost mezi nominálními úrokovými sazbami a inflací. S růstem cenové hladiny je nutné zvyšovat i nominální úrokové sazby, aby došlo ke kompenzaci ztráty reálné hodnoty investovaných peněz. Jelikoţ je sledován vývoj vládních dluhopisů, je dalším faktorem ovlivňujícím hodnoty tohoto kritéria důvěryhodnost veřejného sektoru, na kterou má vliv i celková výše veřejného dluhu. Slabá důvěra ve veřejný sektor reflektuje vyšší rizikovou prémii, kterou investoři po vládě ţádají.71 Z tabulky 3.2 (viz. přílohy) můţeme vyčíst, ţe většině uvedených zemí se daří toto kritérium z hlediska dlouhého období plnit. Problémy pak mají především ty země, kterým se dlouhodobě nedaří plnit kritérium cenové stability případně kritérium veřejného dluhu (Maďarsko), coţ potvrzuje výše uvedenou závislost. Některé země (jako například Švédsko či Dánsko) se výší úrokových sazeb pohybují na hranici zemí určujících výši tohoto kritéria, a tudíţ by se nyní u těchto zemí nedal očekávat výraznější pokles úrokových sazeb díky sníţení rizikové prémie plynoucí ze vstupu do měnové unie (viz podkapitola 2.3). 3.1.4. Kritérium deficitu veřejných rozpočtů Kritérium deficitu veřejných rozpočtů je jedním z nejkontroverznějších kritérií. Vyjadřuje poţadavek na udrţení schodku státního rozpočtu v maximální výši 3 % HDP.72 Kritérium deficitu veřejných rozpočtů se stalo spolu s kritériem veřejného dluhu základem Paktu stability a růstu, který představuje trvalý závazek dodrţovat tato dvě ustanovení i po zavedení eura. Jak jiţ bylo uvedeno, fiskální politika států hraje v měnové unii důleţitou roli v případě zasaţení země asymetrickým šokem. Pokud není vytvořen odpovídající centrální rozpočet umoţňující transfery mezi jednotlivými zeměmi (coţ u současného rozpočtu EU můţeme potvrdit), měly by národní rozpočty nabývat funkci stabilizátoru tlumícího tento šok.73 Opatření v podobě limitu pro uplatnění expanzivní fiskální politiky pak můţe tento stabilizátor omezit. Cesty k plnění kritéria mohou nabývat různých podob. Plánovanou cestou, kvůli které bylo kritérium formulováno, je disciplinované uţívání nástrojů fiskální politiky. Existuje však 70

Financial Times (London, England), 4.1.2007, page: 11. A. Brůţek, G. Smrčková, M. Záklasník (2007) str. 78. 72 Pro účely vyhodnocování kritéria je pouţívána metodika ESA 95. 73 Otázkou potřebné výše centralizovaného rozpočtu v měnové unii se zabývá např. P. De Grauwe, (2007) str. 220. 71

38

i moţnost „kreativního účetnictví“, kterou výrazněji vyuţilo několik současných členů eurozóny. Paul de Grauwe uvádí, ţe kromě Řecka vyuţily „Enronovského“ účetnictví i např. Francie a Belgie, které pouţily metodu prodeje státních aktiv a okamţitého zpětného odkupu leasingovou smlouvou. Výnosy z takto realizovaného prodeje byly započítány do rozpočtu na daný rok, kdeţto náklady zpětného odkupu zatíţily rozpočty po několik následujících let.74 Často bývá také pouţívaná metoda zařazení některých závazků států mimo státní rozpočet či podhodnocování vládních závazků. Tabulka 3.3 (viz. přílohy) znázorňuje plnění uvedeného kritéria vybranými zeměmi. Podle dostupných dat má s příliš vysokými schodky veřejných financí problém většina uvedených zemí. V roce 2009 můţeme očekávat další navýšení uvedených deficitů v důsledku nepříznivého hospodářského vývoje. Plnění tohoto kritéria by opět nemělo představovat problém i pro „staré země“ EU, které se rozhodly ponechat vlastní měnu.75 3.1.5. Kritérium veřejného dluhu Kritérium veřejného dluhu sleduje udrţitelnost veřejných financí v dlouhém období, kterou monitoruje pomocí vývoje dluhu vládních institucí. Tento dluh by pak neměl překročit hodnotu 60 % HDP. Kritérium veřejného dluhu má přímý vztah ke kritériu deficitu veřejných rozpočtů, jelikoţ veřejný dluh je navyšován především schodky veřejných rozpočtů, které jsou následně navyšovány náklady na dluhovou sluţbu. Jistou vazbu nalezneme i s kritériem dlouhodobých úrokových sazeb, poněvadţ si narůstající dluh ţádá odpovídající rizikovou prémii. Kritérium veřejného dluhu se stalo druhou součástí Paktu stability a růstu, a mělo by tak být plněno i po vstupu země do eurozóny. Zde je však nutné podotknout, ţe většina ze zakládajících zemí eurozóny při svém vstupu kritérium nesplňovala, a některé země se dokonce pohybovaly kolem dvojnásobku povolené hodnoty (viz tabulka 1.5, přílohy). Od roku 1999 se však daří nejzadluţenějším zemím hodnotu sniţovat (především díky růstu HDP), coţ by se dalo povaţovat za naplnění klauzule stanovené v článku 121 Smlouvy, ve smyslu „dostatečného snižování poměru a blížení se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě“.76 Z tabulky 3.4 (viz. přílohy) vyplývá, ţe většina zemí HMU s udělenou výjimkou v přijetí eura kritérium veřejného dluhu plní. S narůstajícími schodky státních rozpočtů se však některé země mohou zanedlouho ocitnout blízko stanovené hranice. S plněním tohoto

74

Viz. P. De Grauwe, (2007) str. 229. V dosaţení niţšího schodku brání VB především náklady na vedení války v Iráku. 76 M. Ševčík, (2007) str. 112. 75

39

kritéria opět nemá problém Švédsko, Dánsko, ani Velká Británie, jejichţ hodnoty se pohybují značně pod úrovní eurozóny77. 3.1.6. Kritérium kurzové stability Kritérium kurzové stability vyţaduje dodrţování fluktuačního pásma stanoveného mechanismem směnných kurzů (ERM II) Evropského měnového systému po dobu minimálně dvou let, aniţ by došlo k devalvaci centrální parity.78 Základní šíře fluktuačního pásma je stanovena na ± 15 % coţ by mělo jednotlivým měnám poskytnout dostatečný prostor pro běţné kurzové výkyvy. Účast v ERM II však nevylučuje moţnost stanovení uţšího pásma, kterou vyuţívá např. Dánsko (viz podkapitola 1.5.2). Tlaky na posílení kurzu kandidátské měny nejsou povaţovány za projev nestability, coţ jsme mohli sledovat například na pohybu centrální parity slovenské koruny před vstupem do eurozóny.79 Úskalí tohoto kritéria spočívá v tom, ţe pokud se země rozhodne, ţe do ERM II nevstoupí, nemůţe dané kritérium splnit, coţ znamená ţe nebude moci euro přijmout. Takto prakticky můţe země proměnit svou dočasnou výjimku na výjimku trvalou. Centrální parita nastavená v ERM II se nemusí shodovat s konverzním poměrem pouţitým pro přechod k euru. V dosavadním vývoji však byl u všech zemí pouţit k přepočtu kurz odpovídající centrální paritě z ERM II. Správné nastavení kurzu je velmi důleţité, neboť jeho podhodnocení můţe způsobit přehřívání ekonomiky a inflačním tendencím, kdeţto nadhodnocený kurz by vedl ke ztrátě konkurenceschopnosti tuzemských výrobců. Ať se konvergenční kritéria zdají být logickým poţadavkem pro vstup do měnové unie, existují mnohem důleţitější ukazatele neţ současně pouţívané ukazatele nominální konvergence. Podle Pavla Kohouta měla konvergenční kritéria včetně Paktu stability a růstu slouţit jen jako argument (především německých) politiků, ţe euro nebude „horší“ neţ stará měna. Jedním dechem pak ukazuje na historickém příkladě Rakouska-Uherska, ţe měnová unie můţe za jistých podmínek fungovat bez jakýchkoliv konvergenčních kritérií či další politické integrace.80

3.2. Postoj Švédska, Dánska a Velké Británie k euru Jak jiţ bylo naznačeno, různé státy přistupují k měnové integraci v EU různým způsobem. Některé svůj vstup do eurozóny odkládají, jiné do ní neplánují vstoupit vůbec. Pro Švédsko, Dánsko, i Velkou Británii (po mírných rozpočtových škrtech) by nemělo být splnění 77

V roce 2008 byl v eurozóně průměrný podíl veřejného dluhu na HDP 69,6 % (zdroj: eurostat (Government statistics - General government gross debt).). 78 Referenční měnou je euro. 79 Centrální parita slovenské koruny byla postupně revalvována z 38,455 SKK/EUR na 35,4424 SKK/EUR (únor 2007) a dále na 30,126 SKK/EUR (květen 2008). 80 P. Kohout (2007) str. 121-126.

40

maastrichtských kritérií velkým problémem, přesto však přijetí eura v blízké době neplánují. Jaké důvody vedou tyto země k takovému postoji? Obecně by to měla být domněnka, ţe výnosy z přijetí eura nepřevýší náklady s ním spojené (ať uţ se jedná o ekonomické, politické či jiné). V roce 2003 provedl Gordon Brown81 analýzu vhodnosti zavedení eura známou jako „Brownovy testy“. Celkem bylo provedeno pět testů zabývajících se: ekonomickou konvergencí; flexibilitou; investičními podmínkami v rámci eurozóny; konkurenceschopností finančního sektoru Velké Británie; vyhlídkami růstu, stability, a zaměstnanosti v rámci eurozóny. Ačkoliv měla analýza slouţit jako argument pro přijetí eura, stala se nakonec hlavním nástrojem jeho odpůrců. Podle studie byl k přijetí eura nakloněn pouze čtvrtý test zabývající se konkurenceschopností finančního sektoru.82 Zdánlivě jiná byla situace v Dánsku, které získalo výjimku díky zamítavému referendu k Smlouvě o Evropské unii, a Švédsku, které o euru uspořádalo referendum z vlastní iniciativy, které skončilo s výsledkem (56:42) proti přijetí eura. Výjimku však má jen dočasnou, a tudíţ se rozhodlo neplnit konvergenční kritéria (kritéria kurzové stability). Z průzkumů prováděných Statistic Sweden vyplývá, ţe negativní výsledek případného opakovaného referenda by pravděpodobně nastal i na konci roku 2008.83 Zamítavá referenda mají ovšem také svou příčinu. Důvodem k odmítavému postoji můţe být obava z negativních vlivů společné měny na hospodářskou situaci (tato obava je vyjádřena i v pátém Brownově testu). V době formulace Brownových testů či referenda ve Švédsku

nebyly dostupné

dostatečně dlouhé časové řady potřebných dat, které by tyto obavy mohly potvrdit či vyvrátit. K podobné analýze nemáme zřejmě ani dnes dostatek potřebných údajů, avšak můţeme se alespoň pokusit zhodnotit dosavadní vývoj některých základních makroekonomických ukazatelů.

81

Současný premiér a předseda Labour party ve Velké Británii. V roce 2003 zastával post ministra financí. Viz. Wikipedia, the free encyclopedia, Five economic tests, citováno dne 7.4.2009 83 Viz. Statistic Sweden, EMU/Euro preferences in Sweden 1997-2008 - www.scb.se, citováno 14.5.2009. 82

41

Tabulka 3.5 vývoj míry inflace ve vybraných zemích (HICP) 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Průměr 99-08 eurozóna 1,2 1,9 2,2 2,1 2,0 2,0 2,2 2,2 EU 27 1,1 2,1 2,3 2,2 2,1 2,1 2,2 2,2 Dánsko 2,1 2,7 2,3 2,4 2,0 0,9 1,7 1,9 Švédsko 0,5 1,3 2,7 1,9 2,3 1,0 0,8 1,5 Velká Británie 1,3 0,8 1,2 1,3 1,4 1,3 2,1 2,3 Francie 0,6 1,8 1,8 1,9 2,2 2,3 1,9 1,9 Německo 0,6 1,4 1,9 1,4 1,0 1,8 1,9 1,8 Itálie 1,7 2,6 2,3 2,6 2,8 2,3 2,2 2,2 Finsko 1,3 2,9 2,7 2,0 1,3 0,1 0,8 1,3 Pramen: eurostat (Prices - HICP - all items - annual average inflation rate)

2,3 2,1 1,7 1,7 2,3 1,6 2,3 2,0 1,6

3,7 3,3 3,6 3,3 3,6 3,2 2,8 3,5 3,9

2,18 2,17 2,13 1,70 1,76 1,92 1,69 2,42 1,79

Tabulka 3.6 srovnání vývoje makroekonomických agregátů vybraných zemí růst reálného HDP (v % oproti předchozímu roku)

nezaměstnanost (v %)

podíl exportu do EU na HDP

2008 průměr 1999-2008 2008 průměr 2000-2008 2008 eurozóna 0,8 2,05 EU 27 0,9 2,28 Dánsko -1,1 1,62 Švédsko -0,2 2,84 Velká Británie 0,7 2,62 Francie 0,7 2,06 Německo 1,3 1,50 Itálie -1,0 1,23 Finsko 0,9 3,16 Pramen: eurostat (National accounts - Real

7,5 8,21 7,0 8,37 3,3 4,46 6,2 6,00 5,6 5,14 7,8 8,74 7,3 8,76 6,8 7,98 6,4 8,36 GDP growth rate; Labour

průměr 1999-2008

68,4 69,97 67,4 68,19 69,9 70,35 60,1 59,86 56,9 59,49 63,0 64,89 63,7 64,30 58,5 61,27 55,9 59,52 market - Unemployment rate by gender;

External Trade - Share of trade with the EU-27)

V tabulce 3.5 jsou uvedeny míry inflace ve vybraných zemích EU.84 Z uvedených dat vyplývá, ţe VB, Švédsko i Dánsko zaznamenaly v uplynulém desetiletí podobné (či nepatrně niţší) míry inflace jako srovnatelné země eurozóny. Průměrná míra inflace se tak pohybovala o několik desetin procentního bodu níţe, neţ tomu bylo u průměrných hodnot eurozóny, ale inflační diferenciál nebyl nijak významný. Pokud se pokusíme zhodnotit plnění inflačního cíle ECB, tak musíme konstatovat, ţe kromě roku 2008 byla v eurozóně zaznamenána míra inflace velmi blízko inflačního cíle.85 Tabulka 3.6 shrnuje vývoj dalších makroekonomických ukazatelů. V oblasti růstu HDP zaznamenávaly „země bez eura“ mírně rozdílný vývoj vůči eurozóně, jehoţ hlavní příčinou však pravděpodobně nebude rozdílná měna. Podle P. Macha (2007) str. 100 vykazuje 84

Německo, Francie a Itálie patří spolu s Velkou Británií do tzv. „velké čtyřky EU“, Finsko pak reprezentuje členskou zemi eurozóny a zároveň severský stát. 85 Centrální banky Švédska (Riksbank) a Velké Británie (Bank of England) mají své inflační cíle také nastaveny na hodnotu 2 %. Inflaci však sledují pomocí jinak postaveného indexu spotřebních cen. Centrální banka Dánska (Danmarks Nationalbank) má stanovený cíl udrţovat pevný kurz dánské koruny k euru (s fluktuačním pásmem 2,25 %)

42

vývoj HDP v evropských zemích určitý stupeň korelace, kdyţ zvolňují tempo členské země eurozóny, zaznamenávají určité zpomalení i země s národními měnami. Někteří autoři však povaţují společnou měnu za jeden z velmi důleţitých faktorů růstu potenciálu a v konečném důsledku i růstu HDP, často však k roli eura zaujímají kontroverzní pozice.86 V oblasti trhu práce vykazovaly tři uvedené země s vlastní měnou značně niţší míru nezaměstnanosti, neţ tomu bylo u průměrných hodnot eurozóny. Podle P. de Grauwe je niţší nezaměstnanost ve VB způsobena také vyšší flexibilitou místního trhu práce, coţ by podle teorie OCA mělo slouţit jako jeden z argumentů pro vstup do eurozóny. Výrazné rozdíly v míře nezaměstnanosti nalezneme i mezi jednotlivými státy eurozóny. Za poslední desetiletí převyšovala míra nezaměstnanosti ve Španělsku hodnotu 10 %, kdeţto v Nizozemí byla průměrná naměřená hodnota 3,41 %. Z těchto výsledků můţeme usuzovat, ţe v oblasti zaměstnanosti zatím euro nehraje významnější roli, a sledované diference budou způsobeny spíše rozdílnými důchodovými či sociálními politikami. Za argument hovořící proti vstupu do eurozóny by ve Švédku a VB mohl hovořit podíl obchodu s EU na celkovém zahraničním obchodu, který je niţší neţ u většiny států EU. I přes tento fakt je VB nejvýznamnějším obchodním partnerem současné eurozóny (měřeno objemem exportů a importů, představoval v roce 2008 vývoz do VB 14,2 % a dovoz 10,3 % z celkových vývozů a dovozů ze zemí eurozóny ), a Švédsko v tomto ukazateli zaujímá také výrazný podíl (podíl na exportech 3,5 % a na importech 3,3 %). Se vstupem do eurozóny by pak měl být zaznamenán nárůst obchodů především s ostatními státy, které pouţívají euro.87 Na skutečnost, ţe státy EU by měly zavádět euro jen tehdy, kdyţ je to pro ně výhodné, upozorňuje i Václav Klaus. Po vzoru Brownových testů se pokusil formulovat tzv. „Českolipská kritéria“ pro Českou republiku.88 Podle nich by měla být společná měna přijata po aţ po kladné odpovědi na tyto tři okruhy otázek: uspěla do dnešního dne společná evropská měna? Ne ve smyslu toho, zda přetrvává, ale zda členským zemím ekonomicky prospěla? Je konvergence české ekonomiky s ekonomikou eurozóny dostatečně vysoká, nikoliv z hlediska vlastnické či odvětvové struktury nebo z hlediska typu ekonomického systému (poměr státu a trhu), ale z hlediska konvergence celé řady ekonomických parametrů cenových a mzdových?

86

viz. např. P. Mach (2007) str. 100-101; J. Jonáš (2007) str. 134-139. Finsko od svého vstupu do eurozóny paradoxně zaznamenává trvalý pokles podílu exportu do EU na celkovém exportu. 88 V. Klaus (2007) str. 23-26 87

43

Přejeme si, aby měnová unie před sebou tlačila (či dokonce urychlovala) další integrační procesy či nikoli?

3.3. Shrnutí Pokud bychom chtěli formulovat kritéria, podle kterých by měla země zvaţovat vstup do měnové unie, vycházeli bychom zřejmě z poţadavků teorie OCA. Splnění současných konvergenčních kritérií, která představují nutnou podmínku pro vstup do eurozóny, sice vypovídá o určitých kvalitativních vlastnostech dané ekonomiky, ale jejich vypovídající hodnota ohledně vhodnosti vstupu do měnové unie není příliš vysoká. Podle některých názorů (např. P. Kohouta) jsou kritéria formulována nevhodně také díky tomu, ţe dnešní kandidátské státy se nacházejí v jiné pozici neţ státy „staré EU“ před vznikem HMU. Zvláštně také působí fakt, ţe hodnota některých kritérií pro přijetí eura je určována i zeměmi stojícími vně eurozóny. Většině zemí střední a východní Evropy by však i přes tyto komplikace při dostatečné fiskální disciplíně nemělo dělat plnění konvergenčních kritérií váţnější problémy. V úrovni reálné konvergence však tyto země dosud zaostávají za průměrem eurozóny a jen pozvolna se blíţí k úrovni nejméně vyspělých členských států měnové unie. Vypovídací schopnost konvergenčních kritérií či Paktu stability a růstu narušuje i moţnost alternativního způsobu jejich plnění. Několik státu vyuţilo k jejich splnění „kreativního účetnictví“. Pakt stability a růstu se dosud neprokázal jako účinný nástroj pro udrţení fiskální disciplíny (i přes časté překračování limitních hodnot dosud nebyly sankce uplatněny, popřípadě byly vykazované hodnoty „upraveny“ tak, aby kritéria splňovaly). Pro některé „staré země EU“ nepředstavuje plnění konvergenčních kritérií váţnější problém. I přes to však neplánují v blízké době euro přijmout. I kdyţ primární příčina vedoucí k tomuto jednání je odlišná, obecně by měla vyjadřovat obavy z nedostatečných přínosů společné měny. Přestoţe tyto země vykazují mírně nadprůměrné hospodářské výsledky, celkové rozdíly nejsou příliš výrazné a téţ uvnitř eurozóny nalezneme země s podobnými nebo i lepšími výsledky v jednotlivých oblastech.

44

Závěr Myšlenka měnové unie v Evropě byla po dlouhé a trnité cestě trvající téměř 50 let uskutečněna. Dvanáct evropských zemí na konci 20. století neodvolatelně zafixovalo své kurzy a přešlo na společnou měnu euro. V současné době platí eurem lidé jiţ v 16 zemích hospodářské a měnové unie a euro se stalo důleţitou měnou i mimo ni. Cesta k euru však nebyla snadná. Zastánci eura museli prokázat značnou vytrvalost a vynaloţit velké úsilí, aby dosáhli kýţeného cíle. Proces měnové integrace prošel několika těţkými obdobími, kdy uţ se zdálo, ţe bude idea měnové unie zařazena mezi další neúspěšné projekty. Vţdy však bylo nalezeno dostatečné mnoţství vůle a odvahy (a také dostatečně silné osobnosti politiků), které navrátili projekt měnové unie do správných kolejí směřujících k vytyčenému cíli. Neţ bylo tohoto cíle dosaţeno, musely země více jak čtyřicet let udrţovat své kurzy ve fluktuačních pásmech, coţ ne vţdy bylo snadným úkolem. Krizi v tomto systému pomohl na konci 70. let překonat Evropský měnový systém, jehoţ mechanismus směných kurzů fungoval aţ do vzniku společné měny. Kdyţ byla v roce 1992 podepsána Smlouva o Evropské unii, zdálo se, ţe vzniku hospodářské a měnové unie v EU jiţ nic nestojí v cestě. Vyskytly se však problémy při ratifikaci i při plnění konvergenčních kritérií, které však byly (více či méně) úspěšně zaţehnány, a tak členové eurozóny mohli konečně okusit oběh jedné měny. Otázkou však zůstává, do jaké míry je euro úspěšným ekonomickým projektem. Teorie optimálních měnových oblastí zdůrazňuje mnoho kritérií, které by členové měnové unie měli naplňovat, aby byla společná měna byla v celkovém důsledku přínosná. Mnohá z nich však v rámci eurozóny příliš splněna nejsou. Společná měna sice přináší řadu výhod, mezi něţ patří úspora transakčních nákladů spojená s konverzí jednotlivých měn, odstranění kurzového rizika mezi členskými státy, či výhody spojené s cenovou transparentností. Do celkové kalkulace je však třeba vnést náklady či moţná rizika, která mohou v měnové unii nastat. Mezi ně patří například ztráta autonomní monetární politiky jednotlivých zemí, či náklady spojené s přeceňováním. Celkový účinek zavedení eura na hospodářství členských zemí je tak obtíţně kvantifikovatelný a je nutné počítat s určitým zpoţděním některých efektů. Obtíţné hodnocení přínosů eura by mohlo některé lidi vést k názoru, ţe je projektem takřka výhradně politickým. Vznik společné měny představoval pro některé osobnosti především výrazný posun k dalším integračním procesům. Politická rovina je v projektu

45

HMU zřetelně čitelná a bez osobního nasazení politických elit by projekt zůstal jen v teoretické rovině. Ekonomická rovina však nemůţe být opomenuta. Zavedení eura bez hodnocení jakýchkoliv ekonomických fundamentů by mohlo znamenat „krach“ tohoto projektu, který by pak mohl nastartovat desintegrační procesy. Vliv ekonomických myšlenek můţeme pozorovat ve stanovení závazných konvergenčních kriterii a v samotném přistoupení k realizaci HMU v posledním naplánovaném datu (z důvodu dřívější nedostatečné konvergence). Země tak musely prokázat vysoký stupeň makroekonomické stability, kurzové stability či fiskální disciplíny s vědomím vycházejícím z ekonomického paradigmatu, ţe měnovou unii mohou zakládat pouze země, jeţ se prokázaly vysokým stupněm udrţitelné konvergence a makroekonomické stability. Jednou z podmínek pro přijetí eura, kterou zavedla Maastrichská smlouva, jsou konvergenční kritéria. Ta jsou často kritizována (spolu s Paktem stability a růstu) z hlediska sledovaných oblastí a zároveň i z nastavení jednotlivých parametrů. I přes jejich faktické plnění nechtějí v současné době některé státy do eurozóny vstoupit. Některé země (Velká Británie, Dánsko) mají sjednané trvalé výjimky, a nemusí tedy euro nikdy přijmout. Švédsko však jiţ takové privilegium dojednáno nemá, a tak se vydalo cestou neplnění konvergenčních kritérií. Moţná obava těchto zemí z negativního vlivu zavedení eura na domácí ekonomiky se však zatím spíše nepotvrdila. Uvedené země sice zaznamenaly mírně nadprůměrné výsledky základních makroekonomických ukazatelů oproti průměru eurozóny, avšak odchylky nebyly nikterak zásadní a v kaţdé ze sledovaných oblastí existovala země eurozóny s lepšími výsledky. Po zhodnocení dosavadního vývoje tedy můţeme tvrdit, ţe politická podpora byla, je a zřejmě i bude pro projekt hospodářské a měnové unie v EU nepostradatelná. V argumentaci porovnávající celkové ekonomické přínosy či náklady eura pro země eurozóny nám brání jak jejich obtíţná kvantifikovatelnost, tak rozdílný časový rámec, se kterým se jednotlivé efekty projevují.

46

Použitá literatura BRŮŢEK, A., SMRČKOVÁ, G., ZÁKLASNÍK M., EVROPSKÁ MĚNOVÁ INTEGRACE a Česká republika. Praha: Velryba®, 2007. 197 s. ISBN 978-80-8586019-1 De Grauwe, P., Economics of monetary union. 7th ed. New York: Oxford University Press Inc. 281 s. ISBN 978-0-19-929780-1 DĚDEK, O., Historie evropské měnové integrace – Od národních měn k euru. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. 260 s. ISBN 978-80-7400-076-8 FAJMON, H., KLAUS, V., Kohout, P., KRUTÍLEK, O., MACH, P., ŠEVČÍK, M., in PEČINKOVÁ, I., EURO versus KORUNA: Rizika a přínosy jednotné evropské měny pro ČR. 1. vydání Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2007. 191 s. ISBN 978-80-7325-120-8 FUCHS, K., TULEJA, P., Základy ekonomie. 2. Vydání. Praha: Ekopress, 2005. 347 s. ISBN 80-86119-94-7 JONÁŠ, J., Finance a úvěr 12/1998. Časopis, Economia a. s., 1998. s 723-741 KUČEROVÁ, Z., Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy. Praha: Vydavatelství ČVUT, 2005. 141 s. ISBN 80-8672918-4 Sychra, Z., Realizace Hospodářské a měnové unie v EU: implementace, přístupy, důsledky. Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, 2007. 223 s. Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R., Evropské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999. 915 s. ISBN 80-7179-113-1

Internetové zdroje 31 December 1998 - Determination of the euro conversion rates. European Central Bank.

Dostupný

na

URL:

[cit. 2009-03-29]. BAYOUMI, T., EICHENGREEN, B., Ever Closer to Heaven? An OptimumCurrency-Area Index for European Countries Institute of Business and Economic Research,

1996.

Dostupný

na

URL:

47

Currency Composition of Official Foreign Exchange Reserves (COFER). International Monetary

Fund.

Dostupný

na

URL:

[cit. 2009-04-28]. Dotazy veřejnosti k eurozóně - Česká národní banka [online]. Česká národní banka, 2009. Dostupný na URL: [cit. 2009-05-06]. EMU/Euro preferences in Sweden 1997-2008 - www.scb.se [online]. Statistic Sweden, 2008. Dostupný na URL: < http://www.scb.se/Pages/TableAndChart____89246.aspx> [cit. 2009-05-14]. European Commission - Economic and Financial Affairs -Consumer benefits [online]. Evropská

komise.

Dostupný

na

URL:

[cit. 200904-26]. European Commission - Economic and Financial Affairs -The euro [online]. Dostupný

na

URL:



[cit.

2009-04-08]. Factsheet - Special Drawing Rights (SDRs) [online]. International Monetary Fund, 2009. Dostupný na URL: [cit. 2009-03-11]. Five economic tests - Wikipedia, the free encyclopedia [online]. dostupný na URL: [cit. 2009-05-07]. Fulfilment of Maastricht criteria (Zavedení eura v České republice) [online] dostupný na URL: [cit. 200905-05]. Internetový

server

EUROSTAT

[online].

Dostupný

na

URL:

Jedna měna pro jednu Evropu – Cesta k euru [online]. Evropská komise, 2008. Dostupný

na



URL: [cit.

2009-03-29]. Konvergenční kritéria [online]. Evropská komise, 19.7.2008. Dostupný na URL: [cit. 200905-04]. 48

Míra

Inflace.

Čedký

statistický

úřad.

Dostupný

na

URL:

<

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/mira_inflace> [cit. 2009-05-06]. MMF volá směrem na východ: přijměte euro co nejrychleji | Ekonomika a euro | Evropská unie - portál o EU | EurActiv.cz [online]. Dostupný na URL: [cit. 2009-04-10]. Price differences for supermarket goods in Europe. Evropská komise. Dostupný na URL:


price_en.pdf> [cit. 2009-04-14]. Price dispersion in the Internal Market. Evropská komise. Dostupný na URL:

[cit.

2009-04-14]. Public finances in EMU [online]. Evropská komise, 2008. Dostupný na URL:

[cit.

2009-04-30]. Report to the Council and the Commission on the realization by stages of economic and monetary union in the Community (8 October 1970) , dostupný na URL: [cit. 2009-03-13]. TŮMA, Z. Europe's club of nations needs a rule change [online]. Financial Times (London,

England),

4.1.2007,

page:

11.

dostupný

na

URL:

[cit. 200905-06]. Výkladový slovník EU [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupný na URL: [cit. 2009-03-19]. Všechny internetové odkazy ověřeny k 15.05.2009

49

Přílohy Tabulka 1.1 historické události hada Datum

Událost

Zakladatelé (Belgie, Francie, Itálie, Německo, 24.4.1972 Nizozemsko) 1.5.1972 Vstupují Dánsko, Irsko a Velká Británie 23.6.1972 Vystupuje Irsko a Velká Británie 27.6.1972 Vystupuje Dánsko 10.10.1972 Vrací se Dánsko 13.2.1973 Vystupuje Itálie 12.3.1973 Revalvace německé marky o 3 % 14.3.1973 Norsko a Švédsko se stávají přidruţenými členy 3.4.1973 Zaloţen Evropský fond pro měnovou spolupráci 29.6.1973 Revalvace německé marky o 5,5 % 17.9.1973 Revalvace nizozemského guldenu o 5 % 16.11.1973 Revalvace norské koruny o 5 % 19.1.1974 Vystupuje Francie 10.7.1975 Vrací se Francie 15.3.1976 Vystupuje Francie Devalvace dánské koruny o 4 %, norské a švédské 17.10.1976 koruny o 1 %, revalvace německé marky o 2 % 1.4.1977 Devalvace švédské koruny o 6 %, dánské koruny o 3 % Vystupuje Švédsko, devalvace dánské a norské koruny 28.8.1977 o 5 % 13.2.1978 Devalvace Norské koruny o 8 % Revalvace německé marky o 4 %, holandského guldenu 17.10.1978 a belgického franku o 2 % 12.12.1978 Vystupuje Norsko 13.3.1979 Činnost zahajuje Evropský měnový systém (EMS) Pramen: O. Dědek, Historie měnové integrace, str. 34.

Tabulka 1.2 relativní zastoupení národních měn v jednotce ECU Relativní zastoupení (v %) měna

13.3.1979 17.9.1984 21.9.1989

BEF&LUF 9,5 8,5 8,91 DEM 33,0 32,0 30,53 DKK 3,0 2,7 2,71 ESP 4,24 FRF 19,8 19,0 20,79 GBP 13,6 15,0 11,17 GRD 1,3 0,49 IEP 1,1 1,2 1,08 ITL 9,5 10,2 7,21 NLG 10,5 10,1 10,21 PTE 0,71 Pramen: Z. Sychra, Realizace Hospodářské a měnové unie v EU: implementace, přístupy, důsledky, str. 46.

50

Tabulka 1.3 chronologické úpravy centrálních parit ERM Datum Událost (velikost změny centrální parity, v %) 24.9.1979 DEM (+2); DKK (-2,9) 30.11.1979 DKK (-4,8) 23.3.1981 ITL (-6) 5.10.1981 DEM (+5,5); FRF (-3); NLG (+5,5); ITL (-3) 22.2.1982 BEF/LUF (-8,5); DKK (-3) 14.6.1982 DEM (+4,25); FRF (-5,75); NLG (+4,25); ITL (-2,75) 21.3.1983 DEM (+5,5); FRF (-2,5); NLG (+3,5); BEF/LUF (+1,5); ITL (-2,5); DKK (+2,5); IEP (-3,5) 22.7.1985 DEM (+2); FRF (+2); NLG (+2); BEF/LUF (+2); ITL (-6,2); DKK (+2); IEP (+2) 7.4.1986 DEM (+3); FRF (-3); NLG (+3); BEF/LUF (+1); DKK (+1) 4.8.1986 IEP (-8) 12.1.1987 DEM (+3); NLG (+3); BEF/LUF (+2) 19.6.1989 Španělská peseta vstupuje do ERM s fluktuačním pásmem ±6 %. 8.1.1990 ITL (-3); italská lira zuţuje svoje fluktuační pásmo z ±6 % na ±2,25 % 8.10.1990 Britská libra vstupuje do ERM s fluktuačním pásmem ±6 %. 6.4.1992 Portugalské escudo vstupuje do ERM s fluktuačním pásmem ±6 %. 14.9.1992 DEM (+3,5); FRF (+3,5); NLG (+3,5); BEF/LUF (+3,5); ITL (-3,5); DKK (+3,5); IEP (+3,5); GBP (+3,5); ESP (+3,5); PTE (+3,5) 16.9.1992 ESP (-5); britská libra a italská lira vystupují z ERM. 23.11.1992 ESP (-6); PTE (-6) 1.2.1993 IEP (-10) 13.5.1993 ESP (-8); PTE (-6,5) 2.8.1993 Fluktuační pásma rozšířena na ±15 % s výjimkou bilaterálního pásma německé marky a nizozemského guldenu, které zůstává na ±2,25 %. 9.1.1995 Rakouský šilink vstupuje do ERM s fluktuačním pásmem ±15 %. 6.3.1995 ESP (-7); PTE (-3,5) 14.10.1996 Finská marka vstupuje do ERM s fluktuačním pásmem ±15 %. 25.11.1996 Italská lira se vrací do ERM s fluktuačním pásmem ±15 %. 14.3.1998 IEP (+3), řecká drachma vstupuje do ERM s fluktuačním pásmem ±15 %. Pramen: Z. Sychra, Realizace Hospodářské a měnové unie v EU: implementace, přístupy, důsledky, str. 50.

Tabulka 1.4 Průběh dezinflace v Evropě Tuto tabulku umístěte tam, kde ji poprvé zmiňujete. Údaje – průměr jsou v %? Země

1974-1978 1979-1982 1983-1986 1987-1996 průměr 10,2 10,3 5,6 2,5 Země ERM* směrodatná odchylka 3,7 4,7 4,7 0,9 průměr 19,5 16,3 16,3 6,2 Zěmě Společenství mimo ERM* směrodatná odchylka 2,9 3,3 3,3 1,7 průměr 9,4 8,9 8,9 3,7 Země Z Evropy mimo Společenství** směrodatná odchylka 3,5 2,3 2,3 0,8 Pramen: O. Dědek, Historie měnové integrace, str. 103, údaje v %. *Portugalsko, Španělsko, Velká Británie. **Finsko, Norsko,Švédsko, Švýcarsko.

51

Tabulka 1.5 Kvalifikace pro vstup do Hospodářské a měnové unie (HMU) Maastrichtská konvergenční kritéria Země

Inflace

Sazby

Deficit

Dluh

ERM

Mezi zakládajícími členy HMU

limitní hodnota 2,7 7,8 -3,0 60 Belgie 1,4 5,7 -2,1 122,2 ano ano Dánsko 1,9 6,2 0,7 65,1 ano ne + Finsko 1,3 5,9 -0,9 55,8 ano* ano Francie 1,2 5,5 -3,0 58,0 ano ano Irsko 1,2 6,2 0,9 66,3 ano ano Itálie 1,8 6,7 -2,7 121,6 ano** ano Lucembursko 1,4 5,6 1,7 6,7 ano ano Německo 1,4 5,6 -2,7 61,3 ano ano Nizozemsko 1,8 5,5 -1,4 72,1 ano ano Portugalsko 1,8 6,2 -2,5 62,0 ano ano + Rakousko 1,1 5,6 -2,5 66,1 ano ano Řecko 5,2 9,8 -4,0 108,7 ne*** ne Španělsko 1,8 6,3 -2,6 68,8 ano ano + Švédsko 1,9 6,5 -0,8 76,6 ne ne Velká Británie 1,8 7,0 -1,9 53,4 ne ne Pramen: O. Dědek, Historie měnové integrace, str. 214 Pozn. *Člen ERM od října 1996, **Opětovný člen ERM od listopadu 1996, ***Člen ERM od března 1998. + Země přistoupily do EU v rámci tzv. 4 vlny rozšíření 1.1.1995.

Tabulka 1.5 konverzní poměry národních měn a eura měna

1€ =

Belgický frank 40.3399 Německá marka 1.95583 Španělská peseta 166.386 Francouzský frank 6.55957 Irská libra 0.787564 Italská lira 1936.27 Lucemburský frank 40.3399 Nizozemský Gulden 2.20371 Rakouský šilink 13.7603 Portugalské escudo 200.482 Finská marka 5.94573 Řecká drachma* 340.75 Slovinský tolar** 239.64 Maltská lira*** 0.4293 Kyperská libra*** 0.585274 Slovenská koruna**** 30.126 Pramen: Evropská centrální banka, 31 December 1998 - Determination of the euro conversion rates. Pozn. *Člen od 1.1 2001, ** Člen od 1.1 2007, *** Člen od 1.1 2008**** Člen od 1.1 2009.

52

tabulka 2.1 cenová konvergence zboží

maximální relativní diference mezi jednotlivými státy v rámci EU

maximální relativní diference uvnitř jednotlivých států EU

zboží v supermarketech minerální voda Evian 42,7 % 3,6 % deodorant Rexona 21,4 % 1,8 % zubní pasta Sensodyne 21,0 % 2,0 % tyčinka Mars 21,0 % 2,9 % Coca Cola 20,8 % 3,8 % krmivo pro psy Pedigree Pal 9,7 % 2,2 % krém Plenitude 20,6 % 4,9 % zubní pasta Colgate 14,0 % 3,6 % marmeláda Bonne Maman 18,7 % 5,6 % elektronika audio systém Philips 28 % 20 % audio systém Sony 38 % 25 % videokamera Canon 32 % 6% přenosný CD přehrávač Panasonic 40 % 11 % přenosný CD přehrávač Philips 56 % 20 % CD přehrávač Pioneer 34 % 12 % CD přehrávač Sony 28 % 12 % Televizor Phillips (14-ti palcový) 41 % 22 % Televizor Sony (14-ti palcový) 33 % 19 % Televizor Panasonic (28-ti palcový) 25 % 24 % Televizor Phillips (28-ti palcový) 61 % 49 % videorekordér JVC 30 % 16 % videorekordér Panaconic 22 % 26 % videorekordér Sony 44 % 25 % Pramen: Evropská komise, Price dispersion in the Internal Market; Price differences for supermarket goods in Europe. Rozdíly jsou vyjádřeny z cenových průměrů jednotlivých zemí.

53

Tabulka 3.1 hodnoty kritéria cenové stability ve vybraných zemích 2003

2004

2005

2006

2007

2008

Bulharsko

2,3

6,1

6

7,4

7,6

12

Česká republika

0,1

2,8

1,9

2,5

2,8

6,3

Dánsko

2

0,9

1,7

1,9

1,7

3,6

Estonsko

1,4

3

4,1

4,4

6,7

10,6

Lotyšsko

2,9

6,2

6,9

6,6

10,1

15,3

Litva

-1,1

1,2

2,6

3,8

5,8

11,1

Maďarsko

4,7

6,8

3,5

4

7,9

6

Polsko

0,7

3,6

2,2

1,3

2,6

4,2

Rumunsko

15,3

11,9

9,1

6,6

4,9

7,9

Slovinsko

5,7

3,7

2,5

2,5

3,8

5,5

Slovensko

8,4

7,5

2,8

4,3

1,9

3,9

Švédsko

2,3

1

0,8

1,5

1,7

3,3

Velká Británie

1,4

1,3

2,1

2,3

2,3

3,6

Hodnota kritéria

2,7

2,2

2,5

2,9

2,8

4,1

Pramen: eurostat (Prices - HICP - all items - annual average inflation rate); Fulfilment of Maastricht criteria (Zavedení eura v České republice). ČSÚ, Míra Inflace.

Tabulka 3.2 hodnoty kritéria dlouhodobých úrokových sazeb ve vybraných zemích 2003

2004

2005

2006

2007

2008

Bulharsko

6,45

5,36

3,87

4,18

4,54

5,38

Česká republika

4,12

4,82

3,54

3,8

4,3

4,63

Dánsko

4,31

4,3

3,4

3,81

4,29

4,28

Estonsko

5,25

4,39

4,17

5,01

6,09

8,16

Lotyšsko

4,9

4,86

3,88

4,13

5,28

6,43

Litva

5,32

4,5

3,7

4,08

4,55

5,61

Maďarsko

6,82

8,19

6,6

7,12

6,74

8,24

Polsko

5,78

6,9

5,22

5,23

5,48

6,07

Rumunsko

N/A

N/A

N/A

7,23

7,13

7,7

Slovinsko

6,4

4,68

3,81

3,85

4,53

4,61

Slovensko

4,99

5,03

3,52

4,41

4,49

4,72

Švédsko

4,64

4,43

3,38

3,71

4,17

3,89

Velká Británie

4,58

4,93

4,46

4,37

5,06

4,5

Hodnota kritéria

6,12

6,28

5,37

6,24

6,4

6,6

Pramen: eurostat (Interest rates - Long-term interest rates); Fulfilment of Maastricht criteria (Zavedení eura v České republice)

54

Tabulka 3.3 hodnoty kritéria deficitu veřejných rozpočtů ve vybraných zemích 2003

2004

2005

2006

2007

2008

-0,3

1,6

1,9

3,0

0,1

1,5

Česká republika -6,6

-3,0

-3,6

-2,6

-0,6

-1,5

Dánsko

0,1

2,0

5,2

5,2

4,5

3,6

Estonsko

1,7

1,7

1,5

2,9

2,7

-3,0

Lotyšsko

-1,6

-1,0

-0,4

-0,5

-0,4

-4,0

Litva

-1,3

-1,5

-0,5

-0,4

-1,0

-3,2

Maďarsko

-7,2

-6,4

-7,8

-9,2

-4,9

-3,4

Polsko

-6,3

-5,7

-4,3

-3,9

-1,9

-3,9

Rumunsko

-1,5

-1,2

-1,2

-2,2

-2,5

-5,4

Slovinsko

-2,7

-2,2

-1,4

-1,3

0,5

-0,9

Slovensko

-2,7

-2,3

-2,8

-3,5

-1,9

-2,2

Švédsko

-0,9

0,8

2,3

2,5

3,8

2,5

Velká Británie

-3,3

-3,4

-3,4

-2,7

-2,7

-5,5

Hodnota kritéria -3,0

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

Bulharsko

Pramen: eurostat (Government statistics - General government deficit (-) and surplus (+)).

Tabulka 3.4 hodnoty kritéria veřejného dluhu ve vybraných zemích 2003

2004

2005

2006

2007

2008

45,9

37,9

29,2

22,7

18,2

14,1

Česká republika 30,1

30,4

29,8

29,6

28,9

29,8

Dánsko

45,8

43,8

37,1

31,3

26,8

33,3

Estonsko

5,6

5

4,5

4,3

3,5

4,8

Lotyšsko

14,6

14,9

12,4

10,7

9

19,5

Litva

21,1

19,4

18,4

18

17

15,6

Maďarsko

58

59,4

61,7

65,6

65,8

73

Polsko

47,1

45,7

47,1

47,7

44,9

47,1

Rumunsko

21,5

18,8

15,8

12,4

12,7

13,6

Slovinsko

27,5

27,2

27

26,7

23,4

22,8

Slovensko

42,4

41,4

34,2

30,4

29,4

27,6

Švédsko

52,3

51,2

51

45,9

40,5

38

Velká Británie

38,7

40,6

42,3

43,4

44,2

52

Hodnota kritéria 60,0

60,0

60,0

60,0

60,0

60,0

Bulharsko

Pramen: eurostat (Government statistics - General government gross debt).

55