Český ráj ze sedla Michal Gottlieb
Fotografie Michal & Jan Gottliebovi
ALBAPŠTROS 2011
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.
Autor © Michal Gottlieb, 2011 Fotografie © Michal & Jan Gottliebovi, 2011 © ALBAPŠTROS, 2011
2
PODĚKOVÁNÍ
Chtěl bych poděkovat svému bratrovi Janovi za námět na knihu a obzvlášť za zrealizování naší cesty.
3
PŘEDMLUVA
Jednoho krásného dne jsme s mým bráškou Honzíkem opět vyrazili na kola, jak už je naším zvykem. Během projížďky se náhle zrodil nápad, už ani nevím čí. Často vyrážíme na kolo všemi směry od domova a už není pomalu kam. Co takhle vyrazit dál a projet kus republiky? Na jaře jsem byl s taťkou a Bárou na prodloužený víkend v Českém ráji. Bára je můj pes – rok a půl stará fenka bernského salašnického psa. Byla nadšená, celé dny jsme trávili s ní, pořád jsme chodili. Bylo tam krásně, opravdu ráj. Chtěli jsme ho vidět ze sedla. Užít si to spolu jen my dva. Náš úplně první plán byl dostat se tam a druhý den jet domů. Ale chtěli jsme vyrazit až o prázdninách a to byly ještě dva měsíce….Celou tu dobu jsme tím žili….. Plánovali jsme si různé trasy, přemýšleli, co vzít s sebou a co už je zbytečná zátěž, ujasňovali si, kam bychom se chtěli podívat. Chtěli jsme vidět všechno – bylo nám líto minout něco zajímavého po cestě. A tak nápadů přibývalo, až bylo tolik kilometrů zajížďky, že jsme museli přidat další noc. A pak další. A tak to šlo dál, až jsme zjistili, že dřív než za 5 dnů se to nedá zvládnout . Naším konečným plánem bylo dostat se první den z Brandýsa na začátek Českého ráje, druhý den
4
si prohlédnout Prachovské skály, hrad Kost a Humprecht, třetí den navštívit hrad Valdštejn a typickou přírodu Českého ráje přes zříceninu Trosky a poslední výletní den před odjezdem domů se vrátit zpět na kraj Českého ráje přes zámek Hrubá Skála. Nikdo nám moc nevěřil, že nezůstane jen u fantazírovaní a že to skutečně uděláme. A rodiče to i zprvu odmítli financovat, když jsme spočítali, co by nás taková cesta stála…. Nakonec ale našli docela chytré řešení - začali jsme bílit špajz, natírat plot a sekat latinu. Poté nám už nic nestálo v cestě.
5
Den před výjezdem a přípravy Píšu o bráškovi a tak bych Vám ho měl taky představit. Nepředstavujte si Honzíka z Honzíkovy cesty. Je mu 23 let a je to už pořádný chlap, zvlášť když se zapomene oholit… Má pěknou vysokou postavu, v dětství dělal hodně sportů: taek-won-do, triatlon, florbal. Krásně lyžuje, ale bohužel před asi 4 roky si zranil koleno při florbale a často ho při zátěži bolí, takže od té doby na lyžích nestál. Jeho největším koníčkem jsou ale od dětství počítače, teď studuje informatiku na ČVUT. Honzík nám předem zajistil ubytování v kempech na Branžeži a v Sedmihorkách, nechtěli jsme nic ponechat náhodě. Začali jsme uvažovat o tom, jak se zabalit na kolo na 5 dnů. Přidělali jsme nosiče a připravili na ně baťohy. Naštěstí s námi nejela žádná holka, protože ta by se asi nezabalila. Máme své zkušenosti s mamkou – ta když jedem na dovolenou, vždycky narve našeho chudáčka fokuse, že mu div neupadnou kola… Ale nám to takový problém nedělalo. Nám stačilo jen náhradní spodní prádlo a ponožky, asi 3 trička a nejnutnější hygiena. Hlavně nářadí na kolo, peníze, mobily a kamera. Hlavně žádná zbytečná zátěž! Honzík v sobě nezapřel bývalého triatlonistu. Dokonce jsme s sebou vzali i kukuřičné lupínky na snídani. Na každý den jsme si odvážili přesnou dávku.
6
Den první: Domov → Duo camp Brzo ráno jsme dojeli nakoupit poslední věci a pak jsme vyjeli. Naši nás poplivali pro štěstí a rozloučili se s námi: „Hlavně na sebe dejte pozor a nehádejte se, pamatujte, že jeden musíte být druhému vždycky oporou. A dávejte o sobě často vědět! Ať máte pořád nabité telefony, abychom se na vás mohli dovolat!“ pořád něco volali. Ještě jsme se jeli rozloučit s babičkou a dědou ,,Pá, pá babi a dědo.“ „Ahoj kluci, hezky si to užijte“ vmáčkli nám každému do ruky bankovku na přilepšenou a pusu na tvář. Krátce po výjezdu nám bylo jasné, že těch několik kilo na nosiči navíc bude znát. A to především v zatáčkách. Ale po první třetině už jsme si zvykli a kilometry ubíhaly... Přitom jsme pomalu zjišťovali, co všechno jsme zapomněli. V přibližně první čtvrtině cesty jsme si vzpomněli na kleště a tak nám nezbylo nic jiného, než se modlit, aby nebyly potřeba. Za malou vesničkou jsme odbočili vpravo. Brácha jel první, jelikož jsme měli všechny detailní trasy v jeho mobilu v navigaci. Za odbočkou byl mírný kopeček a my projížděli okolo paní se psem, samozřejmě bez vodítka. Honzík projel, pes se namíchnul, začal štěkat a pobíhat, a jak jsem přijížděl, skočil mi pod kolo. Naštěstí v kopci nebyl problém zabrzdit a tak jsem se vyhnul pádu a pejskovi bylo dopřáno odejít po svých. Paní jen nečinně přihlížela... Jenže on to nechtěl nechat jen tak a pustil se do mě. Tak jsem se 7
rozjížděl s tím závažím do toho kopce, zatímco psovi tekla slina od huby. V dálce už byl na kopci brácha a slyšel jsem jen smích a ,,Dělej! Makej!“. Měl to jako v televizi a ta paní pořád jen stála a koukala... Poté, co se kopec trochu narovnal, jsem psovi konečně ujel, ale pravda je, že mi adrenalin asi trochu stoupl. A jeli jsme dál přes Benátky... Trochu zajížďka že? Nebojte, trochu si z vás utahuju, nedojeli jsme do Itálie, ale jde samozřejmě o Benátky nad Jizerou a pak dále Mladá Boleslav atd. Povídali jsme si, užívali léta a kilometry ubíhaly... V odpoledních hodinách jsme dorazili na kraj Českého ráje konkrétně do Duo Campu Branžež. Tam jsme zjistili, že na recepci jsou až později, a tak jsme zatím poobědvali v přilehlé hospůdce. Než jsme dojedli, udeřila třetí hodina a na recepci otevírali. Já mezitím zaplatil v hospodě a Honzík šel na recepci. Když se vrátil, pročítali jsme účet. „Honzi, a odečetl ti tu zálohu, co jsme platili při rezervaci? Mně se to zdá nějak moc.“ Pán v recepci zřejmě spoléhal na naši blbost, protože když jsme se tam vrátili, a byl tam někdo jiný, tak to v počítači hned viděl a vrátil nám ji. Také nám nabídli povlečení za mastný příplatek, a tak jsme si vystačili bez něj. Šli jsme se podívat na chatku a vybalit kola. Ani jedno nebylo na dlouho, protože na kolech bylo po jednom baťohu a chatka měla asi šest metrů čtverečních. Také jsme přišli na to, že na chatce není zásuvka a mobil, který byl celodenní navigací vysílen, jsme neměli kde nabít. Tak jsme ho odnesli do restaurace s žádostí o nabití.
8
Uklidili jsme kola do kolárny a...No - kolárny možná se zavřenýma očima. Kolárna byla klec pod širým nebem a byla naprosto přeplněná. Nakonec jsme si našli dvě hezká místa úplně vzadu. Vrátili jsme klíče a šli na chatku. Lehli jsme si a nabírali sil. Nutno říci, že by se spalo lépe, kdybychom si mohli natáhnout nohy, ale chatka bohužel nebyla nafukovací... Když jsme se probrali, okolo páté, tak jsme se šli porozhlídnout po campu. Nakonec jsme skončili u rybníka. Tento rybník měl hezké a zasloužené jméno Komárovský. Zakoukali jsme se do dáli a všimli jsme si šlapadel. Na ty jsme samozřejmě ani nepomysleli po tak dlouhé cestě na kole, ale kde jsou šlapadla, bývají i loďky. A skutečně. Jedna se za malou chvíli vrátila a my se vyrazili podívat kolem, abychom zaměstnali zase něco jiného než nohy. Ten den jsme se pak vrátili zpět do restaurace na večeři a zbytek večera propovídali spolu a s děvčaty za pultem jak ve věku bráchy tak i v mém.
9
10
Den druhý: Duo camp → Eden Ráno, hned po probuzení, jsme zašli do smíšeného zboží, které naštěstí bylo v campu, pro mlíko a pro toaletní papír. Dali jsme si snídani - přesně jsme odměřili lupínky, abychom s obsahem balení vystačili. Po naší snídani a ranní osobní hygieně jsme zašli pro kola, ale jak jsme se obávali, tak už jsme se k nim nemohli dostat. Nejspíš ještě někdo dorazil, a jelikož nebylo kam dát kola, tak je dal do uličky, a my je pak museli přenášet. Pak jsme si zabalili a ještě před startem jsme si došli dobít navigaci. Pak už jsme se jen rozloučili s děvčaty s tím, že se ještě vrátíme, a vyrazili jsme. Náš první bod, co se týče zajímavostí, byl hrad Kost, ale nakonec jsme na něj nešli a jen projeli okolo. Hned za hradem byl paradoxně kopec a na něm byla vesnice jménem Podkost. Když jsme vyjeli až úplně nahoru k Semtinské lípě, měli jsme nádherný výhled na Trosky a zámeček Humprecht. Ten byl naším dalším cílem. „Hurá na něj!“ A už jsme si jeli pro další fotky a poučení o historii.
11
12
Dál jsme pokračovali přes vesničku Sobotka, kde jsme si ještě doplnili pití a zjistili, že už máme zase pomalu vybitou navigaci. Sedli jsme na kolo a mazali. Ne na dlouho... Dojeli jsme k Pařezské Lhotě a jakýkoli kopec, který si představíte, není dostatečně prudký. Naštěstí hned za ním byl camp Eden v Prachovských skalách. V něm jsme se bez problémů ubytovali. Tentokrát se nejednalo o chatku ale o okál. Jakýsi pokoj v budově. V něm jsme okamžitě přišli na to, že sprchy jsou zadarmo, a tak jsme šli spláchnout pot. Milé překvapení bylo, že na pokoji bylo klasických 230V a tak jsme nabíjeli, jak jen to šlo. Vzhledem k odpolednímu plánu vyrazit do skal jsme nechali navigaci na nabíječce a šli na oběd. V hospodě už nebyla příliš veliká nabídka jídel. Vlastně zbyl jen smažený sýr. Venku bylo pěkné množství vos, a tak jsme si to šli dojíst dovnitř, kde jsme si hezky popovídali s člověkem, který byl číšníkem, kuchařem a zároveň majitelem hospody, o provozu campu, ubytování a vůbec o dění. Po obědě jsme se vrátili pro navigaci a vyrazili pěšky. Šli jsme okolo dalších dvou campů a tam jsme se zeptali, jak to mají s večeří tam. Odpověď nás potěšila. Obvykle zavírají asi hodinu po půlnoci. Podle lidí. A tak jsme v klidu vyrazili do Prachovských skal. Chodili jsme křížem krážem od vyhlídky k vyhlídce. Na vyhlídce jménem pěveckého sboru Křížkovský se nám naskytl krásný výhled na campy a na obzoru na Trosky a širokou krajinu.
13
Při naší cestě se mi něco mrsklo okolo nohy. Myslel jsem, že vyskočím z kůže. Nejsem si jist, co to bylo za hada, ale jsem rád, že jsem to přežil… Když jsme se vraceli, zastavili jsme se v té domluvené hospodě, kde díky fotbalu už bylo narváno. Dali jsme si něco k večeři a mezitím koukali na fotbal. Hrála Mladá Boleslav se Slávií. V hospodě všichni fandili Mladé Boleslavi. My jsme si z nich dělali srandu, a tak se nám stalo, že jsme málem nedojedli. Raději jsme už byli zticha a rychle se vypařili. Když jsme dorazili, tak jsme s úlevou, že máme ten luxus přímo na pokoji, dali nabít všechny baterky. A šli jsme spát s radostí a spokojeností, že jsme Prachovské skály zdolali, i když nás od toho Pařezská Lhota zprvu chtěla odradit.
14
Den třetí: Eden → Sedmihorky Hned, ráno po našem už tradičním rituálu se snídaní, jsme šli zabalit a přidělat baťohy na kola. Odevzdali jsme klíče a vyrazili na Trosky. Bylo vedro a jasno a teplota už okolo třiceti šesti. Trochu jsme si přispali - bylo skoro poledne. Když jsme dorazili pod Trosky, tak se začalo zatahovat a ochlazovat. Náhle se nám porouchala navigace a přestala fungovat. Nevěděli jsme kudy dál a tak jsme ještě kousek popojeli a šli jsme do restaurace, kde jsme si dali oběd a zkoušeli to zprovoznit. Nabídka jídel byla zúžená, jelikož byla naplánovaná svatba a byly tam přípravy v plném proudu. Během oběda se nám díkybohu podařilo navigaci zprovoznit, ale začínal tu pro změnu být problém se stavem baterie. Když jsme dojedli, chtěli jsme pokračovat dále, ale to už se ochladilo skutečně o hodně a tak jsme poprvé vyndali větrovky. Připevnili jsme mobil a... KŘUP. „Honzi? Tohle se mi nelíbí. Co to bylo?“ Držák na mobil už se nějak unavil a ulomil se zobáček, který mobil drží tam, kde má být... Co teď? Tak jsem si vzpomněl, že jsem si vzal pár černých rychloupínacích pásků. Ty nás zachránily a pospíchali jsme kvůli baterii do campu Sedmihorky. Na dnešek jsme byli domluvení s rodiči, že si udělají výlet a přijedou se na nás podívat. A tak když jsme dorazili do campu, klíče už byly vyzvednuté, ale chatka zamčená. Já už camp znal právě z dřívějších
15
toulek s mým psem - Bárou. Projezdili jsme tedy camp a zajeli na oblíbené hospůdky, kde by mohli být rodiče. Nakonec jsme na ně po cestě narazili. A jaké bylo překvapení, že měli i Barunku. Jak jsem slezl z kola, hned mě srazila. Byli jsme rádi, že jsme zase všichni pohromadě. Rodiče nám přivezli čistá trika a spodní prádlo a špinavé si pak odvezli. Kola jsme si uložili do suché, dobře zajištěné a pojištěné garáže. Tento camp byl na mnohem lepší úrovni. Tady to dělali profesionálové a nikoli někdo bokem. Dnes jsme měli původně v plánu i s našima vyrazit na Valdštejn a jeho okolí. Ale spustil se ceďák, a tak jsme nikam nakonec jít nemohli. Leda do restaurace, rodiče ještě oběd neměli a byli hladoví. Když nám nabídli taky nějakou dobrotu, ani jsme se nebránili, i když už jsme byli po jídle. Bylo jasné, že z výletu nic dnes už nebude. Od zastávky pod Troskami uplynuly asi 4 hodiny, během kterých se ochladilo asi o 25 stupňů! Když jsme se s rodiči rozloučili, zůstali jsme na chatce sami a nudili jsme se. Dobili jsme baterky a před desátou hodinou jsme si uvědomili, že jelikož je venku asi 10 stupňů, tak nám bude do rána v chatce zima. „Honzi, hele, oni ještě budou na recepci. Skoč tam, aby nám došli zapnout topení...“ A tak jsme se vyhřívali a byli na internetu, než jsme usnuli.
16
17
Den čtvrtý: Sedmihorky → Duo camp Ráno jsme se probrali a bylo nám tak akorát. Nechápu, jak bychom to tam přežili bez topení. Ráno jsme opět provedli ranní rituál a rozhodli jsme se, že plán, který nám včera nevyšel, stihneme ještě před tím, než odjedeme do Duo campu. A tak se také stalo. Zabalili jsme vše do jednoho baťohu. Vrátili jsme klíče na recepci a uschovali jsme si ho tam. Do druhého baťohu jsme vzali s sebou věci na cestu a vyrazili jsme směr Valdštejn. Bohužel zprvu opět nefungovala navigace, ale díky tomu, že už jsem tam byl s taťkou a Bárou, jsem věděl, kudy se vydat. Zanedlouho se navigace umoudřila a my měli opět kontrolu nad věcí. Dorazili jsme na Valdštejn a po prohlídce jsme šli na vyhlídku jménem Hlavatice. Odsud byl nádherný výhled sto osmdesát stupňů. Od Bezdězu přes Ještěd až na Černou studnici u Jablonce. Vrátili jsme se na Valdštejn a pokračovali jsme dál směr zámek Hrubá skála. Po cestě jsme míjeli skalní město jménem Kapela, které mělo i svého kapelníka i s taktovkou. Na toto městečko byla spousta vyhlídek a my jsme po cestě povídali o všem možném. Konečně bylo trochu času. Když jsme se blížili k zámku Hrubá Skála, sešli jsme se ještě podívat dolů na Adamovo lože. A pak rovnou na zámek. Na zámku jsme se zašli podívat na věž, odkud jsme opět viděli do nádherných koutů naší země.
18
19
Na zámku jsme si ještě dali oběd v podobě fastfoodu a poprvé jsme si začali uvědomovat, že nestíháme do campu. Ale jeli jsme podle plánu dál. Jen trochu rychleji. Ještě jsme se stavili na Mariánské vyhlídce a pak rychle zpátky do campu. Vzali jsme si na recepci baťohy a šli s paní do garáže pro kola. Převlíkli jsme se venku do cyklistického, přerovnali jsme si věci v baťozích a jeli jsme. Původně jsme měli v plánu jet přes Hrubou Skálu, ale protože jsme ji už viděli pěšky, tak jsme si naši cestu zkrátili. Jeli jsme opět směr hrad Kost. Ale opět se začínal ozývat věčný problém se stavem baterie a nyní i s časem. Začalo se stmívat, a tak jsme ani tentokrát na Kost nešli. Jeli jsme okolo rybníku Věžák, kde se točil film Jak dostat tatínka do polepšovny. Když jsme udělali rychlý záběr kamerou a chtěli jsme odjet, tak nás doběhli dva cyklisti, že prý jim uteklo kolo. Pospíchali jsme, ale i tak jsme jim pomohli a zapůjčili pumpičku. Poté jsem ji musel opět přidělat rychloupínacími pásky a jeli jsme. Za chvilinku už začalo být skutečně šero, a tak jsme vyndali a nasadili si reflexní pásky. Zanedlouho jsme už museli taky zapnout blikačky. Když jsme vjeli do lesa, tak nás tma úplně pohltila, ale věděli jsme, že už jsme blízko. Když v tom se opět porouchala navigace. Museli jsme zastavit. Brácha to zkoušel spravit, zatímco já hledal přední světlo. Bráchovi se to nepodařilo, a tak zkusil restartovat mobil. Ale pásky, kterými byl mobil připevněn, zmáčkly při restartu tlačítko, které přepnulo mobil do stavu, kde stačilo cokoli stisknout a celý by se smazal. A tak jsme vyndali 20
nůž a zatímco já svítil baterkou, Honzík pižlal nožem pásky. Nakonec jsme mobil prozatím vypnuli a chtěli připevnit světlo. Jenže jsme zjistili, že držák na světlo, za který jsme ho měli, nebyl ke světlu. A tak jel brácha se světlem v ruce, bez mapy a navigace, a jen jsme věděli, že budeme muset sjet už brzy doleva. Nevěděli jsme, kde přesně jsme, protože minule jsme jeli do Duo campu z opačné strany. Cestu jsme nakonec našli. Vjeli jsme dovnitř asi po desáté hodině a všichni už zase spali. Přijeli jsme tam a měli jsme děsný hlad. Na recepci už bylo zavřeno, a tak se Honzík šel zeptat na klíče do hospody, kde už se pomalu zavíralo. Klíče nám naštěstí nechali připravené a dostali jsme stejnou chatičku jako minule. Uklidili jsme si opět kola do klece, tentokrát trošku blíž. Rozběhli jsme se rychle najíst do hospody, aby nám nezavřeli. Teplá kuchyně už byla zavřená a všechno studené už bylo snědené a ani ty jediné utopence, které jim zbyly, nám dát nechtěli. Už dělali drahoty. „Ale no ták... Alespoň jednoho každému.“ –„ Když mě už se nechce...“ A tak se v nás slečna vyžívala. Nakonec přišla hodná šéfová a s tou to Honzík dohodl. Bylo to tedy spíš na chuť, ale alespoň něco. Dali jsme opět na nabíječku mobil, abychom se měli jak dostat zítra domů. A šli na chatku. Venku byla zima a v tomto campu nebylo žádné topení. Jelikož jsme měli hlad, tak jsme si dali všechny müsli tyčinky, a aby nám nebyla zima, tak jsme na sebe navlékli všechna trika, co jsme měli, vzali si troje ponožky a větrovku. Šli jsme spát.
21
Den pátý: Duo camp → domov Ráno, když jsme se vyspali a trochu zcivilizovali, dali jsme si naši poslední snídani. Přichystali jsme se na kola, zabalili si, došli jsme si pro mobil do hospody a vyrazili jsme. Cesta utíkala rychle, i když byla hodně proti větru. Na oběd jsme se zastavili v Mladé Boleslavi a jeli dál. Když jsme se vrátili do Staré Boleslavi a přejížděli do Brandýsa po lávce, tak jsme se nestačili divit, jak se stavbou mostu pokročili. Chvíli jsme se zbytkem lidí pozorovali jeřáb na lodi a nakonec jeli dál. Jak se do této chvíle nic takového nestalo, tak teď nás viděli z konce lávky policisti. Já jel první a brácha za mnou. „Co to děláte? Neumíte číst? Tady se na kole nesmí jezdit!“ A já jak byl spokojený, že jsme to vše zvládli, tak jsem jel dál a bylo mi to nějak jedno. Na konec jsem celou lávku přejel, zastavil se před strážcem zákona, zeptal se, co se děje a co je za problém, a poté, co mi policista dost nahlas vysvětlil, že je zakázáno jezdit po lávce na kole, jsem se omluvil a jeli jsme dál, už jsme byli na brandýské straně. Nejdříve jsme museli za babičkou s dědou, abychom se jim ukázali živí a zdraví. Vyprávěli jsme jim, jak to chodilo, babička nás pohostila dalším obědem a my je pozvali na večer, aby se podívali na video. Vyrazili jsme domů, přivítali se s Bárou, vybalili si a čekali na příjezd rodičů, až se vrátí z práce.
22
23
DOSLOV
Byli jsme rádi, že jsme doma zdraví a že máme zážitky na celý život. Zvládli jsme vše podle plánu, najeli jsme úctyhodný počet kilometrů a poradili si s problémy, které nás potkaly. Bylo to super a víme, že letos musíme pokořit další kus České republiky.
24
OBSAH
PŘEDMLUVA ................................................................... 4 Den před výjezdem a přípravy .................................. 6 Den první: Domov → Duo camp ............................... 7 Den druhý: Duo camp → Eden ................................. 11 Den třetí: Eden → Sedmihorky ................................ 15 Den čtvrtý: Sedmihorky → Duo camp .................... 18 Den pátý: Duo camp → domov ................................. 22 DOSLOV ......................................................................... 24
25
