můj národ a má vlast
ČESKÁ REVUE kapitola pátá (1899 až 1914)
Wilson Baxa Auředníček Řezníček Vaníček Chéradame Lair Gebauerová Lada Kronbauer Fořt Hedin Bezruč Janáček Smetana Krejčí Klostermann Hašek Obrtel Seton Polák Bobčev Otto Modráček Chalupný Matiegka Niederle Bašta Matoušek Hübschmann Hatina Drtina Šubert Joachim Vrba Svoboda Svojsík Bílý Rais Scheiner Groš Bechtěrev Oražen Bourdon Sucharda Voigt Bahr Sýkora Kunětická Theer Tůma Tučný Tomek Skorkovský Šviha Heller Půlpán Nový Švehla Kazbunda Hudec
kapitola pátá
1899 1914
Thomas Woodrow Wilson ... Č e c h y b y l y s l ova n s ký m k l í n e m , v r a ž e ný m ve s t r a n u N ě m e c k a . Obklopeny nepřátelskými mocnostmi, byly kořistí, lákající k zápasu. Dobyty občasně několika sousedícími královstvími na konec upadly do německých rukou a staly se apanáží říše. Jako takové se jich zmocnili Habsburkové, když jejich trůn byl uprázdněn následkem vymření lucemburského rodu knížat. ... Nynější ústava rakousko-uherské monarchie vlastně uznává v unii jen dvě strany, Rakousko a Uhry. Čechy přes to, že mají tolik individuality a honosí se krásnými dějinami nezávislosti, jsou pohlceny Rakouskem: jediné Maďaři uherští ze všech plemen různorodé říše habsburské dosáhli pro své království postavení rovnosti vedle vládnoucího Rakouska. Směrodatnou obtíží po celý průběh rakouskouherské politiky byla různost plemen zahrnutých v hranicích monarchie. V prvé řadě a nejnápadnější jest tu t ř í s t r a n ný k o n t r a s t m e z i N ě m c e m , S l ova n e m a M a ďa r e m . V této všeobecné klasifikaci Slovan se opětně liší od Slovana následkem mnohých ostrých odchylek dějinných, řeči a náboženství; a vedle této klasifikace přistupuje směs Italů, Chorvatů, Srbů, Rumunů, Židů – příslušníků téměř každé rasy a národnosti východní Evropy. Tato různost jest zdůrazňována faktem, že j e d i n é Č e c h o vé mezi všemi těmito národnostmi m a j í v l a s t n í s v ů j d o m ov, ve k t e r é m j s o u ve vě t š i n ě . V Čechách a na Moravě Čechové tvoří značně více než polovinu obyvatelstva; kdežto v Uhrách Maďaři, ač značně po-
četně převyšují jakýkoliv jediný jiný element obyvatelstva, tvoří méně než polovinu celkového počtu obyvatelů; a v Rakousku, kde jednotlivci německé krve jsou u veliké většině ve středních provinciích, jež lze nazvati Rakouskem vlastním, v Rakousku jako celku jsou o málo více než třetinou obyvatelstva. Co více, při nejmenším dvě z těchto plemen silně nepokojně a vytrvale jsou oddány nezávislosti. Ž á d n é u p l y n u t í č a s u , ž á d n á p o rážka nadějí nezdá se být dostatečná k usmíření Čechů s vtělením v Rakousko. Hrdost národní a vzpomínky na pozoruhodné a vynikající dějiny udržují je vždy v rozporu s Němci v jejich branách a s vládou nad nimi ustavenou. Dožadují se při nejmenším takové míry autonomie, jaké se dostalo Uhrám. ...
[Pergler: Amerika a československá nezávislost. Český Čtenář, Praha 1926]
Thomas Woodrow Wilson 1856-1924
1899
1899
Wilsonovo dílo »The State« bylo poprvé vydáno v roce 1889 a již zde se dotknul rakousko-uherského problému. Ve vydání o deset let pozdějším se Wilson k věci vrací a podrobněji se zabývá přímo »českou otázkou«. Wilson habsburskou monarchii bytostně nenáviděl, ke splnění snu o jejím zničení mu zbývalo ještě dlouhých dvacet let.
Karel Baxa Velectění pánové! Já v tomto případě zajisté velmi vážném a pozornost vzbuzujícím mám úlohu hájiti soukromé zájmy matky Anežky Hrůzové, kteréž přirozeně mohou býti hájeny, je-li obviněný pachatelem a bude-li za vinna uznán. Proto, co se týče vývodů obžaloby, připojuji se v celém rozsahu k tomu, co zde bylo proneseno se strany veřejného žalobce. Ale hned musím podotknouti, že soukromoprávní nároky, ať peněžní, pohřebné, neb snad jiné nároky nejsou přirozeně úplnými. Neračte zapomenouti, že se zde jedná o matku, která ztratila dceru hodnou, pobožnou, ctnostnou, kterou vychovala tak, že z ní byla panna, děvče, o kterém jsme neslyšeli než chválu. A tu, velectění pánové, vedle těch soukromých nároků vycítíme, že zde má ta matka ještě jiné právo než to soukromé. Matka, která si dala takovou práci se svou dcerou, která ji tak vychovala, když uslyšela o její smrti, ptala se: Proč se to stalo mé dceři, proč byla zavražděna, proč ta hodná dcera nezemřela v náruči matčině smrtí přirozenou, proč přišla do rukou zlosynů? Ta matka se ptá proč, ptá se všech: Měla nepřátele? Zavinila něco, způsobila zlo, zármutek? Stala se obětí nějakého smyslného činu? ... Vmysleme se jen do situace: To děvče kráčí domů, má již myšlenky na domov, nic zlého netuší, nemá nejmenšího ponětí o vrahu – pojednou jest omráčena, dána v moc několika lidí, kteří s ní začnou strhovati šaty, způsobem tak zběsilým, tak násilným, že musila nutně přijíti k sobě, a považte situaci mladé, ctnostné dívky, když s ní strhávali šaty, když se viděla v rukou
1899
1899
tří neznámých, kteří byli patrně jiné, j í o d p o r n é r a ç y, jak se na ni sápou, jako na obětné zvíře, jaká muka musila vytrpěti, když jí obnažovali prsa, když si vzpomněla, kvůli čemu to vše je, že snad v nejbližší chvíli některý z nich chce na ní provésti smyslný čin, chce zneuctíti její panenské krásy, a když se obává toho, vidí, že na ní je obmyšleno něco jiného, vidí, jak vyndavá nůž, cítí tu ruku špinavou, vražednou, která nůž ještě zkoumá. Kdo uváží tyto okamžiky, uzná, že Anežka Hrůzová byla m u č e d l n i c í v p r a vé m s m y s l u s l ova . K čemu se to dálo? Že žádná krev nenalezena, že malé místo potřísněno dle výpovědi znalců, plyne z toho, že se jednalo o způsob vraždy, který jest nám dosud neznám. Tento způsob byl novým, bohužel – a bohudík, že se to dokázalo. Chtěli zavražditi křesťanskou osobu, dívku nevinnou, aby z ní krev dostali. Všechno zamlouvání nic nepomáhá, ten účel vraždy zde byl. Zvěsť běží světem, že jsou lidé, kteří usilují o bezživotí bližních, aby se zmocnili jejich krve. Jest to příšerné, strašlivé. Člověk se vzpírá tomu věřit, my nevěříme pověstem a přece stojíme před faktem, které je dokázáno, které se nedá vyvrátiti. Nemluvím o účelu, za jakým se to dálo, o tom nevím. Jest to povinností všech, kteří stojí v čele státní společnosti, aby hledali proč, aby pátrali, proč krev zachycují, proč se to děje. Musíme se brániti proti těm, kteří dostávají krev z našich křesťanských dívek; třeba pak, aby proti nim bylo zakročeno. Velectění pánové! ... Víme, že Anežka Hrůzová dne 29. března 1899 byla zavražděna, aby z ní krev byla zachycena. ... Když zde máme to, tážeme se, kdo ten pachatel. Vyšetřování odpovědělo jasně: ti židé, kteří chodili v okolí Polné
Zdenko Auředníček
s Hilsnerem... My stojíme ne před záhadou, ale poloodkrytou již. Dnešní přelíčení počátkem je pátrání. Až to vyjde na jevo, pak oddychne si lidstvo křesťanské. Dej Bůh, aby si oddychlo. ... Velectění pánové, to je mým pevným přesvědčením a pravím sám k sobě, že zde pracuji s tím nejklidnějším svědomím, a bude-li Hilsner odsouzen, že ti, kteří řeknou ano, naplní příkaz svého svědomí vlastního, že uspíší hledání pravdy a budou si vědomi, že vykonali krásný čin spravedlnosti. Já vás za to žádám ve jménu spravedlnosti vzhledem k tomu, že zde kráčíme dalším odhalením vstříc, a vzhledem k vzájemné spravedlnosti vás žádám, abyste odpověděli ano, a nikdo nebude moci říci po tom všem, co zde bylo ukázáno a podáno, že jste se mýlili nebo svoje svědomí obtížili; my, kteří jsme řekli, že pan Hilsner je vinen, my to pravíme s čistým svědomím a přesvědčením a také vy, kteří řeknete ano, neobtížíte své svědomí, ale učiníte své porotecké povinnosti zadost... [Přelíčení s Hilsnerem. Doslovný otisk stenografických protokolů. Ed. Beaufort, Praha 1899]
Karel Baxa 1863-1938
Hilsneriáda řádně zacloumala českou společností a stejně jako v otázce Rukopisů (a o ještě 15 let později ve Švihově aféře) se v ní angažoval i TGM. Odpůrci byl přirovnáván k Zolovi a Hilsner – nepřípadně – k Dreyfusovi. Advokát Baxa, pozdější národněsocialistický pražský primátor, hájil zájmy pozůstalé matky zavražděné Anežky Hrůzové.
1899
1899
... Po celou dobu líčení zde nepadlo, co vedlo k vraždě. Teprve pan Dr. Baxa pozvedl žalobu nejen proti Hilsnerovi, ale proti celému národu, že Hilsner co příslušník národa israelského vykonal vraždu tu za účelem náboženským, že se jedná o vraždu rituelní. ... Slavný soude! Od těch dob, co Kain zabil Abela, platí vražda za nejtěžší zločin. Vražda jest vždy těžkým zločinem, ať ruku vedla msta, žárlivost, ziskuchtivost. Ohavnou však se stává, když spáchána z motivu náboženského fanatismu. Úkol tu jest těžký. Soudce i porotci předpojati před prolitou krví, a v tomto pak případě mnohem těžší, když obviněnému se klade za vinu, že dopustil se jí v náboženském fanatismu. Tato byla vznesena na mého klienta. Stalo se tak se strany tisku antisemitského, který ihned, jak 1. dubna nález učiněn, počal roztrušovat, že jest to vražda rituelní. Byly uveřejňovány zprávy vylhané, proti obžalovanému způsobem trestuhodným, byla vzbuzována nálada proti němu, líčen jako zpustlý, znemravnělý, vnucováno přesvědčení o vině obžalovaného, činěn nátlak na veřejné mínění, brožury rozesílány o rituelní vraždě, ano Vás, soudce, hleděli zasláním brožur, překroucených zpráv novinářských svésti s cesty nestrannosti. Toto počínání musí vzbuditi hnus. Jest to smutné, že na konci 19. století dostoupila zášť plemenná toho vrcholu, že hledí se dosíci odsouzení člověka, který jest nevinen, prohlásiti za vinna, dokud soudce nevynesl svůj výrok, který dle sledování přesvědčí každého, kdo klidně sledoval důkazy, kdo byl přítomen líčení – jest nevinen...
Vácslav Řezníček
... Praví, že se již stalo tolik případů – dr. Baxa mluví rovněž tak – že nutno věřiti v existenci rituelní vraždy. Tento historický důkaz je největší švindl, který existuje. Poněvadž nikdy židům, kteří byli lidem ubiti, nebyla žádným svědkem vina dokázána. Pak-li přišla věc před soud, byli židé odsouzeni na základě vyznání, vynuceného torturou. Avšak žádný rozumný muž nebude věřiti takovému vynucenému vyznání. ... *** »Poslyšte rozsudek: Jménem Jeho Veličenstva Císaře! C. k. krajského soudu v Kutné Hoře jako soudu porotního v trestní věci Leopolda Hilsnera pro zločin vraždy úkladné... Leopold Hilsner jest vinen zločinem vraždy úkladné ... a odsuzuje se k trestu smrti a dle čl. 309 k náhradě útrat soudního řízení a náhradu za pohřebné 97 zl. r. m. ... Tím je řízení skončeno. Proti tomuto rozsudku máte právo podati stížnost zmateční co do viny a stížnost odvolací co do výměry trestu do 8 dnů a stížnost další.« [Přelíčení s Hilsnerem. Doslovný otisk stenografických protokolů. Ed. Beaufort, Praha 1899]
Zdenko Auředníček 1864-1932
Hilsnerův advokát Auředníček byl v jistém smyslu další obětí procesu: po přelíčeních v Kutné Hoře a Písku začal být českou společností ostrakisován, ztratil velkou část klientely a přestěhoval se do Vídně, kde ale působil i jako menšinový pracovník a zástupce českých spolků. Hilsner dostal císařskou milost v březnu 1918; zemřel v roce 1928.
1899
1899
Při všestranném pokroku historické vědy u nás často cítí se nedostatek soustavného přehledu dějin židů v zemích českých. Nanejvýš zajímavé a poučné této stránce naší domácí historie věnováno bylo doposud nad potřebu méně podrobné pozornosti. Palacký a Tomek ve svých dílech uvádějí ovšem že na svých místech vše, co třeba pamětihodného o příbězích židovských v dějinách národa Českého a města Prahy zaznamenati, avšak jak z obsáhlých jejich úkolů samozřejmě plyne, děje se to poměrně stručně a rozptýleně, ač dle pečlivých rejstříků děl jejich může si pilný čtenář všechny jejich zmínky o životě a osudech lidu židovského v zemích českých snadno nalézti. Samostatné, zmínky hodné monografie o židech v Čechách jsou snad jenom dvě. Jedna z r. 1819 německá: Johann Franz Herrmann: »Geschichte der Israeliten in Böhmen« a druhá z roku 1867 česká: Antonín F. Tokstein: »Židé v Čechách«. Obě tyto knížky byly své doby na svém místě, ale za přítomné doby jednak nejsou vůbec k dostání a jednak pro dnešního inteligentního čtenáře více nepostačují, any neobsahují všechno to, co se dá z dějin židů nyní vypravovati. ... Proto tento stručný přehled historie židů v Českých zemích nebude na ten čas zajisté prací marnou a zbytečnou. Účelem jeho jest posloužiti do sepsání obšírné monografie, která by dějiny židů v zemích českých do všech podrobností vyčerpala, alespoň hlavními a nejzajímavějšími jejich momenty a příběhy každému, kdo by se o životě, působnosti a významu židů v Českém státě chtěl poučiti. ...
Pracný a na ten čas jediný tento přehled dějin židů v Českých zemích ustoupí přirozeně sám v literární pozadí a stane se ihned zbytečností, jakmile se do rukou české veřejnosti dostane něco lepšího, důkladnějšího a při tom také věcnějšího. Do té doby však máme ho za knížku potřebnou. V Praze, na Král. Vinohr. na Štědrý den 1899. *** ... Za časů Bachova absolutismu nedošlo k žádným důležitým událostem buď ve prospěch židů anebo na jejich škodu. Až teprve zase počátkem roku 1866 vynořila se židovská otázka na hladinu denních příhod. .... Stanovisko české veřejnosti d o b y t e h d e j š í , d o b y t o p ř e d t ř i c e t i l e t y bylo vůči židům vysloveno tehdejším vůdcem národa Františkem Palackým, kterýž ve příčině té napsal: »Jakkoli pak Němcí u veřejnosti již dávno jména mého nejinak než potupně a hanlivě dotýkati se zvykli, já nicméně nevracím jim vety za vetu, anobrž nemohu než upřímně litovati jich, že klesají ve mravnosti a vášnivěji čím dále tím více, ježto spustivše se příkladu a učení velikých někdy výtečníkův svých, dávají se nyní vésti jediné o d z v rhlé žurnalistiky své a od šmokův zvětší č á s t i ž i d o v s ký ch , lidí to pohříchu beze svědomí a studu, kteří naprosto nehledí ku pravdě a právu, ale jen k okamžitému zdaru a zisku svému i k liché oblibě u čtenářstva, tak že jedni před druhými jako o závod snaží se, hověti a lahoditi jeho vášněm, národní pýše, panovačnosti a nadávačnosti. Plémě židovské vůbec, emancipované teprv za naší doby, na spůsob všech vymaněncův – vzácné a ovšem vítané výminky neruší pravidla –, panuje v Němcích již nyní všeobecně; neboť veřejné mínění netoliko ve Vídni béře se směrem, kterýž popředně židé mu dávají. Jim, jako prototypu jejich
Shylockovi, stačí všude a ve všem jen legálnost; co nad ní vyniká ve světě mravním, smýšlení spanilé, velikomyslné a po rytířsku čestné, toho ani neznají, ani jako nějaké pověry znáti nechtějí; v obavnosti mají vše, co během věkův historicky se ustrojilo a ustálilo, protože historie neposkytuje jim nikde titulův pro jejich choutky a pretense; popudům dravců ušlechtilých učili se dosavad nejraději u lišek, zejména v obchodech i na bursách, ale již rádi vítají také vlky ve středu svém, zvláště co přibíhají k nim z oslavené ‚říše bohabojnosti a mravů spanilých‘. Nuže – všeho do času, Pán Bůh na věky!« *** Poslední celé čtvrtstoletí dějin židů v zemích českých necháváme bez nejmenšího dotknutí. Pro současníky je vypisovati máme za zbytečné. Omezili jsme se tedy na vycitování všech důležitých příhod, událostí a důležitých aktů až po paměť největší většiny svých čtenářů a rádi přiznáváme, že nepodáváme nic nového, spokojujíce se vypsáním příhod jinde již dávno otištěných. ... [Řezníček: Židé v zemích Českých. Nákladem vlastním, Praha 1900]
Vácslav Řezníček 1861-1924
1899
1899
Řezníček byl především žurnalistou, proslul však také díly životopisnými – o Palackém, Havlíčkovi a Čelakovském. V letech 1892 až 1902 vydával a sám redigoval »Modrou knihovnu«, v níž otiskl i řadu vlastních prací. K nim patří spisek »Židé v zemích Českých«, jejž dokončil v samém závěru roku 1899, poznamenaného procesem polenským.
Karel Vaníček Křepce stanulo Sokolstvo na půdě století dvacátého. Od tohoto velké věci se očekávají – kdo čeká, snad se dočká, l é p e v š a k č i n í , k d o v ú s t r e t y j d e . Ať již přichází dobré či zlé; dobro uvítáme, zlu sáhneme na zub dříve, než se zakousne do týla nepřipraveným. Proto přešli jsme hranici dvou věků s praporem nacionalismu vesele vlajícím, nic nedbajíce pošklebků těch, kterým národnost lhostejna, ne-li zavržení hodna. Ovšem národství naše není toho druhu, aby ničilo slabšího, aby přes mrtvoly ušlapaných šlo k cíli – ne! Tento druh nacionalismu, o s o b i t ě g e r m á n s k é h o , ponecháváme těm, kteří od Karla Velikého mečem i ohněm, slovem i kovem dokazovali nám výši kultury svojí, v níž pod záštitou podivuhodné vzdělanosti a velkého vědění p e l e š í s u r ovo s t s p o s m ě c h e m , d r z o s t s p o d vo d e m , n á s i l í s ú k l a d e m . Národství naše obranné bylo, jest a bu d e . Ale pod obranou nerozumíme snad nazarenství, jež odepřevši zlo jedno, neodpírá zlému, které hrne se na chuďasa, mínícího, že možno ve společnosti dnešní žíti důsledně dle čistých zásad Ježíšových. Oh, to daleko – tam vzadu, s n a d na sklonku věku XX. klidná záře hvězdy betlemské nad pokolením šťastnějším plně se rozleje: nad námi dosud břitké paprsky planety osudné, válečného Smrtonoše. A proto, za r á n u r á n u ! Sami dřív neudeříme, b í t i s e v š a k n e d á m e ! Rady, dle nichž výhodno jest, líbati ruku, která bije, psům odkazujeme. C i z í h o n e ž á d á m e , n a s vé m s t o j í m e ! Daleko jest nás, abychom jen proto nenáviděli druhých, že jiného jsou jazyka; dokud ne-
1901
1901
sahají rušivě do národních věcí našich, jest klidné spolužití nejen možné, ale i žádoucí. Kdo z pouhé různorodosti vyvozuje nepřátelství, škůdce jest, ať náleží straně té či oné! Škůdcem jest však i ten, kdo podlamuje sebevědomí jednotlivců. Ve válce takového na místě zabije vůdce. My smrt nerozdáváme, ale pro člověka, v němž jiskérka cti se zachovala, horší smrti jest opovržení. Opovržení lidí čestných budiž každému, kdo ve dnešním, snad rozhodujícím boji národa, po příkladu zrádce Miloty z Dědic malomyslnost a rozkol seje v řadách našich, nebo přímo střílí do zad bojujících. Mor ho! – ... Tedy statečnost a kázeň, svornost a vytrvalost! Ale ani to ještě není vše. Co by platna byla pevnost nejsilnější, hradeb nedobytných, kdyby obráncové její zmírali hladem tělesným i duševním? Proto každý dle sil a schopností svých pracuj též na roli hospodářské a vzdělávací. Jen vůli a pracovitost! ... Také ještě ve XX. věku nebudou lítati pečení ptáci přímo do úst nikomu. V p r á c i a vě d ě n í j e s t n a š e s p a s e n í ! *** Jest několik stanovisk, s nichž lze pohlížeti na pěstování tělocviku vůbec, Sokolstva pak zvláště, my pouze tří se držeti budeme a těmi jsou stanoviska: Zdravotní, mravní a národní. Co se prvého týče, tož přiznáno jednohlasně vynikajícími lékaři všech národů a věků, že tělocvik nejlepším jest prostředkem k otužení těla, k zachování jeho při zdraví. Proti otužilosti stojí zchoulostivělost, semeniště všemožných nemocí, vynikající to vlastnost pokolení dnešního, důsledek zanedbaného výcviku tělesného několika pokolení. Choulostivcem slouti, však ani dnes není chválou a bohdá, že nikdy nebude. ...
Vzácný má účinek tělocvik na tělo lidské. Abych klassického uvedl svědka, stavím tuto několik vět z rozmluvy Solonovy s Anacharsem. Mluvě o tělocviku řeckém, vykládá veliký mudřec výhody jeho a ukazuje na jinochy řecké s nadšením o palmu závodící, praví: »Pohleď na zevnějšek jejich, nespatříš tělnatosti mdlé, ani vybledlé hubenosti, jakou nalézáme u těl ženských, ve stínu vadnoucích, na nichž ihned pot vystupuje.« Pohlédněte kolem sebe, co tu vidíte postav shrbených se šíjí nakloněnou, hrudí zapadlou, ramen bezvládně svislých, kolen ohnutých – a to jsou mladí lidé, kteří šťastnými majiteli těchto krásných věcí se zovou, neboť o starcích v tomto smyslu mluviti nelze... Co se mravní stránky tělocviku týče, jest ona důležitější, než by kdo z povrchních posuzovatelů soudil. Právem naříká se na rostoucí demoralisaci již u mládeže školní, o té, jež škole odrostla, ani nemluvě. Různé jsou příčiny neveselého úkazu toho a mnoho již o věci bylo učených pojednání napsáno, však aby za pravý konec byla chopena, o tom, jak obyčejně, ani zdání u nás. Špatné příklady kazí dobré mravy, praví přísloví. Svatá pravda – kde však má mládež naše pochytiti co dobrého od starších, když ideálem ohromné většiny junstva i mužstva našeho jest sklenice (raději více) černého, dobře hořící viržinka (lépe dvě nebo tři!), karban a jiné, žel bohu ještě horší zábavy, o nichž ve slušné společnosti se nemluví. ... A tu stojíme na třetím hledisku, s něhož na Sokolstvo patříme, na stanovisku národním. Jest přirozeno, že tam, kde tělo otuženo a podrobeno silné vůli, není chabosti nemužné, naopak zde neohroženě jeví se vědomí práva.
Vědomí práva, spojené s vědomím síly, jest zdrojem sebevědomí, které přední jest ozdobou muže. Sebevědomí to nikdy nezvrhá se v hrubou bezohlednost nebo v domýšlivou samovládu, jaká v oněch silnějších povahách vzniká, které nepoznavše společného působení bratrského, osobují si nadvládu nade všemi, kdož dosti málo jen spadají v obor působivosti jejich. Pravda, síla a krása, toť trojhvězdí, za nímž nese se Sokolstvo; neznámne snahy ušlechtilejší. Pravda, jíž společnost lidská v ohledu mravním stojí, síla, kterou lidstvo po stránce hmotné trvá, krása, jíž ve sféry vyšší se povznáší. »Courage, patrie, moralité« zní heslo gymnastů francouzských, jemu nic nezadá naše: »V mysli vlast, v srdci smělost, v paži sílu!« ... Jako byla doba, kdy přísloví světem letělo: »Co Čech, to hetman«, přijde bohdá též čas, kdy za pomoci všech lidí dobré vůle skutkem stane se slovo: »Co Čech, to Sokol.« [Vaníček: Sokolské epištoly. České lidové knihkupectví, Praha 1923] [Vaníček: Sokolstvo, jeho směr a cíl. Edvard Grégr a syn, Praha 1905]
Karel Vaníček 1860-1926
1901
1901
Vaníček se po studiích na technice stal vrchním oficiálem na pražské poště. Volný čas věnoval Sokolu, podnikal přednášková turné a psal články (známější bratr Jindřich byl náčelníkem Čs. obce sokolské). »Sokolské epištoly« vyšly mnohokráte, první úryvek je z článku »Vzhůru hlavy«, kterým Vaníček oslavil příchod nového století.
André Chéradame ... Když na počátku devatenáctého století hovořil Palacký s Jungmannem a Šafaříkem, mohl právem říci: »Kdyby se zbořil strop této světnice, národ český přestal by existovati.« Přece však tito tři mužové, plni nadšení, které jen hluboká víra vysvětluje, podnikají úkol zdánlivě šílený, volajíce znovu k životu národ český. A sotva zazněl jejich hlas krajem českým, hned lid, po staletí ve spánek pohroužený, odpovídá výzvě, znovu si osvojuje zapomenutý jazyk a pouští se v houževnatý boj proti Němcům za účelem obnovení svého morálního celku. ... V dubnu roku 1897 vydal hr. Badeni pověstná jazyková nařízení týkající se užívání řečí při úřadech v Čechách a na Moravě. Tato oprava, pro niž se zvedlo tolik hluku, jest ve skutečnosti toliko počátkem plnění článku 19 ústavy z roku 1867, který prohlašuje rovnost řečí. Nařízeními byla Čechům jen vrácena částečka jejich národního práva. Jejich účelem bylo napraviti křivdy příliš patrné... Řadou ustanovení pak zabezpečeno, aby od 1. července 1901 bylo docíleno praktické znalosti češtiny i němčiny u všech úředníků v Čechách. V celku nebyla čeština postavena na roveň němčině, která i nadále zůstala vnitřním jazykem úřadů správních, poštovních, telegrafních, vojska i četnictva. Jak jest možno, že ustanovení tak spravedlivá a umírněná, jimž bylo možno vytýkati jen některé detaily, vyvolala tolik zhoubného hněvu? Jediná příčina jeho spočívala v tom, že v nařízeních těch spatřován projev návratu Františka Josefa k politice federalistické. Rakouští Němci byli přivedeni až k šílenému rozechvě-
1901
1901
ní jen proto, že jim šlo o udržení vídeňského centralismu, jenž je nástrojem jejich nadvlády. Zde dlužno sobě pečlivě uvědomiti, že tito »zpátečníci«, menšina v Rakousku, o níž později promluvím, nedovedli sami vlastní silou vybojovati si, aby nařízení byla odvolána, a jest důležito osvětliti si pravou příčinu tohoto odvolání. Vášnivou oposicí v říšské radě docílili odpůrci hraběte Badeniho, že byl odvolán od vlády, ale nařízení jeho bylo zachováno, a hrabě Thun, opírající se o touž majoritu, vládl v jejich duchu. Jich odstranění bylo docíleno teprve pod tíhou vnějších vlivů na Rakousko. Císař Vilém II. jest přesvědčen stejně jako druhdy byl Bismark, že jest v zájmu Pruska, aby v Cislajtanii byl germanism zachován při své moci a velmi se obává zavedení federalistického režimu tamtéž. Vida, že většina říšské rady se výslovně prohlásila pro tuto reformu a vida bezmocnost násilné oposice jedné skupiny německé, pochopil, že by tendence federalistické nabyly vrchu, kdyby jim rychle nebyla položena překážka. Kancléřství německé projevovalo zřejmý nepokoj. Velmi zajímavý článek v »Gegenwart« prozradil jeho náladu: »Německá říše vystříhala se dosud každého vměšování se do vnitřních záležitostí svého spojence; ba zachovávala vzhledem k stávajícímu spojenectví tuto velikou reservu i tehdá, když z á j m y n ě m e ck é h o k m e n e b y l y v n i t ř n í p o l i t i k o u R a k o u s k a o h ro ž o v á n y. Tyto ohledy mají však své hranice a strana protivná hranice ty překročuje. ... Jakožto sousedé nemohli bychom strpěti, aby Čechy, Morava a Slezsko se staly zeměmi slovanskými a musili bychom v z í t i z a s v o u v ě c n a š i ch s o u k m e n ov c ů , v čemž nám pro tento
okamžik zabraňuje smlouva, která nás víže s Rakouskem, které nazývá se zemí německou. Jakmile by tato překážka zmizela, nastal by Německu nevyhnutelný úkol uchopiti se aktivní politiky, byť to bylo jen za účelem ochrany proti alianci francouzsko-ruské. Jsme živě interesováni na vnitřních zmatcích velmoci podunajské a n e s m í m e z ů s t á v a t i j e n n e č i n n ý m i d i v á ky, jestliže by vláda vídeňská nezanechala v posledním okamžiku zhoubné své politiky...« Byl tento článek inspirován kancléřstvím z Wilhelmstrasse? Či byl toliko dílem pozorovatele dobře zpraveného? Jisto jest, že vyšel v červenci 1899. ... Několik týdnů na to bylo oznamováno, že hrabě Thun musil podati demsi, jakkoli měl stále většinu v říšské radě. Byl ihned nahrazen ministerstvem úřednickým, které 17. října odvolalo pověstná nařízení. Souvislost těchto událostí jest zajisté, jak každý dozná, nezvyklé zajímavosti. ... Lid český trpí tedy, přese své zázračné obrození, dosavád ještě zcela zjevnou nespravedlností. Přesto pronáší své stížnosti prostřednictvím pověřených zástupců neobyčejně umírněně. ... Případy, kde Němci nerozpakují se použití brutální moci jsou bohužel přečetné. Dr. Karel Baxa uvedl jich celou řadu na sněmu českém: Tak např. tlupa Němců napadla útokem české horníky v Mostě. Jejich soudruzi z Havran, obce sousední, přišli jim na pomoc. Němci zavčas zpravení přepadli je v noci ze dne 9. srpna 1897, rozbili jejich nábytek a zranili jich velký počet. Zlost Němců soustřeďuje se v první řadě proti českým školám; v Podmoklech byla česká škola napadena tisíci Němců, ozbrojených klacky a sekerami; škola v Dubenci byla zapálena; čeští výletníci, kteří se v létě odvažují na sever Čech, jsou
přečasto biti, odváží-li se mluviti svým jazykem. V Mostě náhrobní pomníky nesoucí nápisy české, byly rozbořeny. To jsou typické události, jichž by bylo možno citovati do tisíců. ... Jsou hodnými následovníky těch, které již v roce 1867 apostrofoval »Ruský invalida«: »Nechť si vzpomenou ti Němci, kteří se pyšně dovolávají své svobody svědomí, svých myšlenek a své vědy, že touž svobodu nepřátelsky stíhali u Slovanů a že uctívali sice Martina Luthera, ale upálili před tím Jana Husa. Nechť si vzpomenou, jakých muk museli snésti Slované, jak po statisících musili umírati hladem, železem či katem, aby učinili místo Němcům, kteří dnes obývají slovanské země, žijíce uprostřed národů, kterým hrdě říkají: ‚Náležíte nám, my dobyli vás svou civilisací‘. Ne, to nebyla civilisace, která podmanila tyto země Němcům; civilisací nebyly ubity slávské prvky v těchto krajinách. Vše, co Mongolové nemohli zdolati na Východě, bylo na Západě ničeno Němci...« ... [Chéradame: Evropa a otázka rakouská. Samostatnost, Praha 1901]
André Chéradame 1871-1948
1901
1901
Chéradame má již obavy, zda rostoucí závislost Vídně na Berlíně nebude její definitivní zkázou. Některé pasáže asi nebudou milé těm, kdo nás dnes balamutí, že čeští Němci byli až do jara 1933 »beránky«. Mapa »Velkoněmecka okolo roku 1950«, kterou přetiskl z jisté německé brožury z roku 1895, také žádný velký optimismus nevzbuzuje.
Maurice Lair ... Když nešikovnost hraběte Badeniho podnikla nový útok na soustavu centralistickou, rozviklanou již hrabětem Taafem, furor teutonicus rozpoutal se docela volně. Německá strana liberální viděla, že její nadvláda jest ohrožena a její autorita seslabena. Viděla již království svatého Václava »vbodnuté jako osten do těla německého«. Když po Maďarech a Polácích viděla i Čechy unikati ze svého objetí, když jazyková nařízení zasadila hroznou ránu staré byrokracii rakouské, byla tato strana odsouzena státi se stranou nacionální. Jest jen jediné historické právo pro všechny Němce rakouské, vyjma snad konservativce zemí alpských: to právo jest c e n t r a l i s m u s a n ě m e c k á n a d v l á d a . A aby toto právo bylo přivedeno k platnosti, logika káže obraceti se ke stálým zástupcům vzdělanosti germánské. Jak řečeno, tak vykonáno. Viděli jsme náhlé obraty v boji proti jazykovým nařízením, obstrukci v říšské radě, viděli jsme, kterak ozbrojená moc mísí se do rokování parlamentního; kterak po Badenim mizí s obzoru Gautsch, Thun, Clary-Aldringen, Wittek, pouhé to fantomy ministrů, aniž se jim podařilo rozřešiti nerozluštitelnou tu záhadu... Stejným časem někteří ďáblem posedlí přecházeli přes hranice a troubili na poplach, ve prospěch svých německých bratří a na ochranu německé kultury. ... Školské spolky Deutscher Schulverein a Gustav-Adolfverein posílaly podpory mravní i hmotné školám německým, s o u p e ř í c í m s e š ko l a m i č e s ký m i – viz o těchto bojích důkladnou knihu pana Chéradama: L’Europe et la Question d’Autriche. ... V š e n ě m c i z N ě m e c k a p o č í t a j í m i n ut y, a s o ke m d o bu d o u c n a u p ř e ný m
o č e k áva j í d e n , který vzejde nad obnoveným Němectvím, D e u t s ch t u m , nad jednotou vlasti Goetha a Grillparzera. Doufají, že ovoce samo sebou spadne jim zralé do klína. B u d e - l i t o h o p o t ř e b a , t r o c h u s e n a p o m ů ž e . ... V přednášce o živlech moderní vojny, pronesené v Berlíně (viz Revue militaire de l’etranger, květen 1900), vyjádřil se plukovník Bernhardi, náčelník historické sekce generálního štábu, asi takto: »Uznáváme, že nově utvořená říše německá nedosáhla dosud meze možného rozpjetí své moci... Uznáváme, že její historické poslání není dosud ukončeno, kdyžtě toto poslání sestává v utvoření jádra, kolem kterého se seskupí všecky rozptýlené živly raçy německé, v rozšíření sféry jejího vlivu tak, aby byla v souhlase s její hranicí politickou, v zajištění místa germanismu, jež jemu přísluší n a c e l é z e m ě k o u l i , krátce, v t r i u m f u n a d m o c n o s t m i n ev ě d o m o s t i , rev o l u c e a m a t e r i a l i s m u , v triumfu, při němž říše bude vysoko třímati s v ě t l o s v o b o d y i n t e l l e k t u a l n é a m o ra l n é. « [Lair: Německá panovačnost. Jos. R. Vilímek, Praha b. d.]
Maurice Lair ????
1902
1902
Rok po Chéradamovi vydává jiný francouzský historik, Maurice Lair, další varovnou knihu – »L’Imperialisme allemand«; cituje v ní i z Kramářovy studie »L’Avenir de l’Autriche«, která vyšla v »Revue de Paris« roku 1899. Za 36 let už Všeněmci u nás »vysoko třímali« své »světlo svobody mravné a intellektualné«. Bohudík jen do času!
Marie Gebauerová František L. Rieger se na Jana Gebauera dlouho, dlouho trpce hněval! Jeho víra v Rukopisy byla hluboká a pevná. Vlivem Tomkovým nepřikládal Rieger tatínkovým prácem velké ceny; vlivem Kalouskovým (profesor Kalousek býval u Riegrů domácím učitelem) věřil, že tatínka vedla k jeho vystoupení nevraživost k Hattalovi. Kdo do rodiny Riegrovy zanesl pomluvu, že t a t í n e k s M a s a r y k e m b y l i p o d p l a c e n i – f r a j m a u r y, toho se jen dohaduji. Dr. Rieger byl přesvědčen, že Rukopisy budou obhájeny, že vyjdou z boje vítězně. V tom přesvědčení ho udržoval Josef Jireček, který také Tomkovi tvrdil, že Rukopisy obhájí. Jireček také pracoval na obhajovacím spise, v němž chtěl vyložiti odchylky, nepravidelnosti a chyby Rukopisů moravismy. Josef Jireček, zeť Pavla Josefa Šafaříka, tkvěl celou duší na autoritě svého slavného tchána, nepřipustil, že by se Pavel Josef Šafařík mohl mýlit, nebo že snad i měl o Rukopisech pochybnosti! Vrátiv se na trvalo z Vídně do Prahy, Jireček nejen sám pilně pracoval o své rozpravě, jak svou obhajobu nazýval, ale byl duší všeho hájení Rukopisů. Svolával schůze do svého bytu, na kterých se jednávalo o postupu a o zásadních věcech boje. ... Josef Jireček v roce 1887 již churavěl, práce ho namáhala a nešla mu tak od ruky jako jindy. V roce 1888 se léčil v lázních Houštce u Brandýsa nad Labem, odkud řídil i tisk své obhajoby Rukopisů. Práce pak vyšla krátce před prázdni-
1903
1903
nami, a t a t í n e k , a b y m ě l p r á z d n i ny k l i d n ě j š í , napsal o ní referát do říjnového »Athenea«. Josef Jireček zemřel dne 25. listopadu 1888 a jeho smrti bylo použito hned za dvojí útok proti Janu Gebauerovi. »Česká politika« přinesla feuilleton o zemřelém a v tomto feuilletonu v i n i l a J a n a G e b a u e r a , ž e u r y c h l i l s v ý m p o s u d ke m J i r e č k ov u s m r t , a vybízela studentstvo české, aby nenásledovalo Jana Gebauera, nýbrž Josefa Jirečka. A když spolek Svatobor ve své výroční schůzi vzpomínal zemřelého svého člena Josefa Jirečka, F r a n t i š e k R i e g e r, p ř e d s e d a s p o l k u , u č i n i l t a t í n kov i v ý č i t k u s u r o vo s t i . ... *** Když jsem sbírala roku 1903 materiál pro poznání života Boženy Němcové, vyprosila jsem si také slyšení u dra Riegra. Zjev pětaosmdesátiletého velkého kmeta, jeho srdečný hovor, laskavý měkký pohled, jímž doprovázel svoje vzpomínání, mi navždy utkvěly v mysli. Když jsem odcházela, vzal mne starý bojovník za obě ruce a tiskna je a potřásaje řekl měkce a s významným přízvukem: » A p o z d r a vujte mi srdečně tatínka!« Líčila jsem pak doma tatínkovi dopodrobna svou návštěvu a vyřizovala jsem mu Riegrův pozdrav právě tak, jak ho vzkázal. Tatínek se jen usmál a řekl: » Ta k u ž m i Rukopisy odpustil!« A t e h d y j s e m z v ě d ě l a o t o m , jak byl vůdce národa zúčastněn na rukopisovém boji, jak se tatínek u něho nedovolal pomoci pro svou
Josef Lada
pokořovanou a zašlapávanou vědu, jak se na něj Rieger leta hněval, ano, jak ještě po letech, když Jirečkova práce Rukopisů neobhájila, hledal a vybízel vážené pracovníky k obraně drahého jemu světa. K rozhovoru, v němž by se byl Rieger sblížil s Gebauerem a n a p r av i l , č e h o s e n a n ě m d o p u s t i l , je za celých pak čtrnáct let náhoda nesvedla. Ale tatínek se dozvěděl od zetě Riegrova, universitního profesora Bráfa, že si ho Rieger vysoce váží; to bylo, když byla založena Česká Akademie věd a umění. Pozdravení pak Riegrovo, které jsem tatínkovi přinesla, bylo z posledních vzkazů Riegrových vůbec. Tři neděle po mé návštěvě byl velký politik již mrtev.
... Mistr dovolil, abych šel na pohřeb Františka Ladislava Riegra, který se konal z Pantheonu Zemského musea na Vyšehrad. Stál jsem na chodníku horní části Karlova náměstí mezi ulicí Resslovou a Morání. Už ty davy lidu, jež hustě vroubily cestu průvodu, dávaly tušit, že to bude pohřeb velkolepý. Průvod sám na mě činil vskutku ohromný dojem velikostí, nádherou pohřebního vozu, spoustou věnců a velkým počtem důstojně hledících hodnostářů – ale nedělal na mne dojem pohřbu. S p í š e s e m i z d á l o , ž e j e t o n ě j a ký s l av n o s t n í h i s t o r i c ký p r ů vo d . To u nás na vsi bývaly pohřby, jež vskutku vypadaly jako smutná poslední cesta člověkova: sousedé nesli rakev na márách, hudba srdceryvně vyhrávala a za rakví šly ženy s černými šátky na hlavách. [Lada: Kronika mého života. Československý spisovatel, Praha 1954]
[Gebauerová: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. J. Šnajdr, Kladno 1926]
Marie Gebauerová 1869-1928
Marii Gebauerové bylo v roce 1903, tedy v době, kdy zašla za Riegrem, 34 let. To jí máme opravdu věřit, že teprve tehdy »zvěděla o tom, jak byl vůdce národa zúčastněn na rukopisovém boji, jak se tatínek u něho nedovolal pomoci pro svou pokořovanou a zašlapávanou vědu, jak se na něj Rieger leta hněval...«??? Je to jen ignorancí a naivitou?
1903
Josef Lada 1887-1957
1903
Velkolepý pohřeb »posledního Vůdce národa« Riegra zanechal v Ladovi tak nesmazatelný dojem, že se k němu vrací v memoirové »Kronice mého života«, která prvně vyšla až skoro o čtyřicet let později... Z knihařského učně se mezitím stal nejen spisovatel, ale především brilantní kreslíř, s něhou křísící dávno zmizelý český rurální svět.
Rudolf Jaroslav Kronbauer Ve jménu Božím! ... ... Národu mému pak přeji z té duše, aby sebe sama nikdy nespouštěl v malomyslnosti ani nezpýchal v domýšlivosti; radím jemu, aby sice trval na svém právu jasně a nestranně poznaném, ale aby se nikdy nedal svésti vášní ku křivdění komu jinému; přeji mu, aby dbaje vždy jen rady mužů ve všem čestných a skutky vlasteneckými osvědčených, nedbal na slova zvučná a hesla jalová jeho samolibosti lichotící, jakéž pronášejí často lidé nezralí, mravnosti pochybné anebo sobcové zisku, populárnosti a moci politické žádostiví; radím mu, aby důvěřoval hlavně vlastní síle – ovšem správně oceněné, aby nepřeceňoval sil svých a nepouštěl se do podniků pošetilých, samo bytí jeho ohrožujících, jsa toho vždy pamětliv, že jen z poctivé práce duchovní i hmotné a i tu jen postupně sice, ale bezpečně, založí si lepší budoucnost. Přeji si dále, aby národ můj nikdy nespouštěl se snah ideálních, křesťanských, věčných to pravidel cti, práva a lidskosti; aby především nikdy se nespouštěl požadavků práva, aniž klonil se k násilí, byť by okamžité opouštění spravedlnosti slibovalo chvílový úspěch. Jsa toho pamětliv, že obecná, mezinárodní úcta před právem je nejpevnější ohradou národů, zvláště národů malých, jimž je zvláště nebezpečno vyjíti z této hradby a vydati se na vratkou půdu moci čili práva silnějšího. ... V Malči, 5. června 1900 Dr. Fr. Lad. Rieger *** Když jsme s rozechvěnou duší řádku za řádkou, stránku za stránkou sledovali listy závěti Riegrovy a v pohnutí pročítali kmetovu apoštolskou epišto-
1903
1903
lu k národu, jeho napomenutí a výstrahu, vzniklo v nás přání podat českému lidu poslední Riegrovo slovo i také v téže podobě, jak je sama byla napsala pevná ruka patriarchova. V r y j t e j e v kovové d e s ky, volalo se ve chvíli, kdy Rieger v Pantheonu spočíval. V ko vové d e s ky s v ý c h d u š í s i j e z a p i š , l i d e č e s ký, ve svá srdce si je vryj, aby ti zlaté napomenutí velikého syna tvého nepřestávalo svítiti na cesty radostné i trnité a bylo tobě spolehlivým průvodcem a rádcem věrným ve všeliké chvíli vážných rozhodnutí. Není slova v jeho odkazu, aby nebylo zaplaceno a vykoupeno trudnou zkušeností životní, aby nebylo čerpáno z bolesti zklamání, jíž osud tolik nasel v cesty jeho. S myslí stejně klidnou snesl slávu i kletby, p o s l e d n í » v ů d c e n á r o d a « , neztráceje ani na okamžik s mysli velké vodítko svého života: bezměrnou oddanost k svému lidu. Ve chvíli pak, když z útulného zátiší v Malči naposledy s národem promlouval, pro vždy s ním se louče, hloubkou a prostou pravdivostí svých slov ještě jednou mu zazářil v nejryzejší své podstatě, v jaké o b r a z j e h o z ů s t a n e u c h ová n v š e m vě k ů m p ř í š t í m . Po stopách jeho ruky, jeho srdce, jeho ducha vedeme dnes ty, pro které poslání určeno. Na věčnou paměť snímáme s nažloutlých listů testament Riegrův, jeho drahé a milé písmo. Jím řinula z duše jeho láska a starost o budoucnost národa. Podávaje mu zrcadlo charakteru jeho, sám v duchu záhrobního projevu svého celý jest zosobněn. Riegrova závěť obsahuje Riegrův ideální obraz, zbavený všech rušivých složek. Maje povahu svého lidu starostlivě na mysli, zavolal ve chvíli, kdy ve jménu Božím nadepisoval svoje loučení, s ním i vlastním životem, do krajů českých varovným
Josef Fořt
svým hlasem. Na paměti maje krutou střídavost přízně osudů, doktor František Ladislav Rieger, z o s o b n ě ný t y p č e s ké h o n á r o d a , smířený s vlastními osudy, z nich poučen a tak k úkolu rádce povolán, zapřísahá a důtklivě připomíná, kde naše slabost největší, a kde úraz pro nás nejzrádnější i nejnebezpečnější. A proto slova, jež promluvil k lidu svému naposledy, dojala a rozechvěla národ celý. Není možno ničeho měniti na pádných, jako ze žuly vytesaných větách, jež český lid v zadumání vyslechl, naprostým souhlasem schválil, v celém obsahu uznal a za pravé, správné měřítko svých počinů a podniků prohlásil. I putuj tedy písmo jeho do vlastí našich! Věrný obraz zlatých jeho slov zaněcuj duše, vydechuj a vtěluj lásku a věrnost veliké, poctivé duše Riegrovy. Putuj, odkaze jeho, v nejvěrnější podobě od srdce k srdci a plň veliké, blahodárné a očišťující svoje poslání. [Závěť dra Fr. Lad. Riegra. Druhé vydání. Nakladatelské družstvo »Máj«, Praha 1918]
Rudolf Jaroslav Kronbauer 1864-1915
Poslední »Vůdce národa« Rieger skonal v úterý 3. března a v sobotu se s ním národ rozloučil mnohahodinovým holdem, srovnatelným snad jen s pohřbem Karla IV. Jeho přítel baron Helfert k tomu ale podotknul: »Imposantní pocta mrtvému se mi jeví jako pozdní lítost a pokání za to, čeho se ne sice všichni, ale mnozí na živém dopustili.«
1903
1905
... A není-li v tělese národním smysl pro pospolité zájmy v takové převaze, aby choutky osobní a z nich plynoucí nesnášenlivost a svárlivost držány byly v mezích celek neohrožujících, pak takovéto těleso národní, byť i jinaké podmínky jeho vývoje byly sebe příznivější, c e s t o u v n i t ř n í h o r o z k l a d u p r o p a d á d ř íve n e b o p o z d ě j i o t r o č i n ě ve prospěch mravně silnějších ujařmitelů. Nuž, jak že to v ohledu tom s námi vlastně dopadá? Konečný ortel vyřkne teprve příští historie. My současníci, chtějíce se dohádati výroku jejího, nemáme jiné cesty, než které skýtá srovnání minulosti české se souběžnými ději ostatních národů kulturních. A jestliže tak učiníme, nebude nám věru nikterak třeba, věšeti malomyslně hlavu. Je pravda, nejeden list českých dějin zdá se tomu nasvědčovati, že byla to v daném případě vlastní naše úhona mravní, jež zavinila nezdar společné věci národa. Však na druhé straně bohudík rovněž jest pravdou, že málo jest národů, jejichž dějiny by tolik a tak skvělých dokladů podávaly nejen o fysické i rozumové zdatnosti lidu, nýbrž i o plamenném vlastenectví a houževnatosti jeho v obraně, jak nalézati lze v dějinách českých. Jen vzpomeňme si na věkopamátné hnutí husitské... Vzpomeňme i na své probuzení a vymanění se z hrobu germanisace nad námi takořka již sklenutého, a na ty přečetné oběti, které národ sotva si život bytosti své uvědomiv, od doby té na oltář podmínek své budoucnosti, na výchovu a vzdělání dorostu, na ochranu menšin a na hospodářské povznesení všech svých vrstev dobrovolně přináší! Nikoli, v národu, jenž jádro svojí tak exponované vlasti
Sven Hedin
po tisíc let dovedl uhájiti, jenž průběhem doby té kolikrát způsobem vysoce účinným zasáhl do dějin celé Evropy, jenž i nyní v době nové přes nevelký svůj počet nicméně vyspělostí svou duševní stejný drží krok namnoze i s velkými národy kulturními, v takovémto národu vnitřní organickou vadu, záležející v nedostatku tak zvané síly státotvorné, zajisté hledati nemožno. Co do vnitřních podmínek naší budoucnosti ani ke skepsi, ani k zimomřivému škarohlídství není důvodu pražádného. Nejsme-li – jak by mnohé dějinné příběhy nasvědčovaly – v ohledu mravním dokonce lepšími, nejsme najisto aspoň o nic horšími, než průměrný typ všech ostatních národů evropských... S těchto hledisek dnešní naše vnitřní rozháranost není tedy symptomem žádné nezhojitelné vady organické, nýbrž jen příznakem choroby dočasné. Většina takýchto dočasných chorob, je-li ústrojí jinak zdravě vyvinuto, bývá však vyléčitelná. Běží jen o včasnou diagnosu, o správné rozpoznání příčin choroby a o vhodné užití prostředků hojivých. ... [Fořt: Ven z přítmí! F. Šimáček, Praha 1905]
Josef Fořt 1850-1929
Politická kariéra skončí pro právníka a národohospodáře Fořta v roce 1911, kdy jej mladočeši již nekandidovali do říšské rady. To však pro něj neznamenalo odpočinek, věnoval se nadále publicistice na poli hospodářském. Úryvek je z knihy tedy pro něj netypické: »Ven z přítmí. Českých snah pohnutky, cíle a cesty« z roku 1905.
1905
1905
... Před sto, ba snad ještě před padesáti lety – můj průvodce, který mi o tom vyprávěl, ještě se na to pamatoval – byla Praha městem německým. Universita Karla IV. znenáhla se poněmčila. Byly v Čechách a v Praze jenom německé školy, německé úřady, divadlo, ve kterém Mozart slavil svoje triumfy, bylo německé – a dnes je Praha srdcem národa českého a Čechové zovou je nejinak než »matičkou Prahou«. Teď však stará universita je od třiceti let rozdělena na universitu českou, velmi četně navštěvovanou, a universitu německou. Také česká technika kvete vedle německé, takže Praha má čtyři vysoké školy, velikolepé české Národní divadlo bylo zbudováno z příspěvků celého národa, před šedesáti lety byla zřízena první česká střední škola a již nemnoho desetiletí poté založil jeden vlastenec český Akademii pro vědy, slovesnost a umění. Asi od padesáti let je také městské zastupitelstvo ryze české a cizinec musí se diviti velikému počtu českých knihkupectví, jež nalézá v Praze, musí se diviti i velikému bohatství českých knih, tím více, ježto moderní literatura česká nemůže přece býti starší než nějakých sedmdesát, osmdesát let, kdyžtě předtím nebylo vyšších českých škol. Co bylo příčinou tohoto pamětihodného probuzení národa, jehož řeč prohlásili někteří učenci již za mrtvou? Nic jiného než obětavá a nezištná snaha některých vlastenců, kteří učinili sobě životním úkolem slovem a zejména písmem probouzeti dřímající národní uvědomění, kteroužto úlohu s neuvěřitelnou vytrvalostí také provedli. Jména některých těchto učenců a spisovatelů pronikla i do ciziny jako jméno filologa Dobrovského, archeolo-
Petr Bezruč
ga Šafaříka, historiografa Palackého, básníka Čelakovského, literárního historika Jungmanna, politika Riegra. Dnes vychází toliko v Praze velká řada českých denních listů. Česká literatura budí pozornost ciziny právě tak, jako ona sama věnuje mnoho pozornosti cizím literaturám a všecky vynikající zjevy písemnictví jsou přeloženy do češtiny. Pražská divadla hrají české kusy a provozují opery českých skladatelů, z nichž nejslavnější, Smetana, je úzce spojen také se Švédskem, neboť žil jako kapelník několik let v Göteborgu. Česká hudba, jejíž mezinárodní mluva je ovšem snáze přístupná než literatura, zaujímá již odedávna své vynikající místo v umění vůbec. ... ... Nebylo však potřebí ž á d n é h o k r ve p r o l i t í k záchraně Čech, neboť toto zázračné dílo bylo vykonáno prostě duševním probuzením ze spánku víc než dvěstěletého. Avšak královský hrad zůstává většinou stále ještě prázdný, a řídké jsou okamžiky, kdy k radosti všeho obyvatelstva hostí stařičkého císaře a krále Františka Josefa I. [Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940]
Sven Hedin 1865-1952
Hedin je nejen nejproslulejším geografem, cestovatelem a spisovatelem švédským, ale patří ke špičce cestovatelů v měřítku světovém. Jeho zájem se soustředil na Asii, již v letech 1884 až 1930 procestoval skrznaskrz, přičemž jeho tři svazky o Tibetu jsou dodnes objevné. Navzdory tomu všemu stačil navštívit i naši vlast a zmínit se o ní.
1905
1906
Pane profesore! ... Ale řeknu pravdu a ta je vždy hořká. Vidíte, já jsem nikdy nebyl k vážné, čisté práci. Nevím, co to bylo – odjakživa mne tísnila melancholie. Nemohu si to dobře vysvětlit. Byl jsem přece hezkým hochem, zdráv – a přece se horizont života pořád zatemňoval; jak jsem vyšel z gymnázia, chytil jsem se sklenice a byl jsem celý život opilý. Lidí jsem nikdy nemiloval, celý život jsem se potloukal vždy sám po polích, kolem řek, po lesích, věře jen svému psu. Následky se dostavily, začal jsem před lety silně kašlat krev, sotva jsem se motal – a teď ve mně vyvstala úzkost: Já kousnu do trávy a nikdo nepoví o útisku markýze Géra. Já se ztratím pod zem, český národ, z něhož pocházím, bude mít kuráž l á t e ř i t n a ž i d y, G u t m a ny, R ó t š i l d y – a d á l l é z t p o ko l e n o u p ř e d o n í m r o d e m , z n ě h o ž p o c h á z í m a r ký z G é r o . – Vy byste musel žít pod Lysou, na březích Ostravice, ve Frýdku, v Bašce, v Lipině, na Pětvaldě, abyste pochopil útisk Habsburků. A tak – já, jemuž každé vystupování na veřejnost je do smrti protivno, jenž hleděl žít tak, aby o mně nikdo nemluvil – t e n č a s , k d y s e n a de mnou skláněla smrt, jsem chtěl v y k r e s l i t c e l ý t e n ú t i s k H a b s bu r k ů , s e s t a f á ž í ž i d ů , r e n eg á t ů a N ě m c ů . Kýchám na slávu: nestačím akcentovat. Já jsem jen jeden ze 70 000, jako jeden ze 70 000 jsem to chtěl říci. (Rozen jsem v Opavě vlastně; ale znám Těšínsko nazpaměť – stokrát lépe než Opavu –, a pak, kdybych byl řekl, že jsem vlastně od Opavy, mohl jsem býti uhodnut; ale věc
Leoš Janáček
vlastně stejna jest: jeden kraj, jedna bolest, jeden útisk, jedna krev!) A tak dlouho ani Čas nevěděl, kým jsem. ... Já jsem nepsal pro ženské, já nebudu dělat v životě nevěstku, po níž se každý dívá, když jde po rynku: Začali mně ne zrovna lízt na krk, ale vzkazovat leccos říšští poslanci, politikové, literáti, ženské etc. etc. – a já byl hotov: To vše mně tak zprotivilo práci, že n e j s e m s t o n a p s a t a n i ř á d k u v í c e . A já měl toho ještě tolik co říci o markýzu Gérovi! Měl to být můj odkaz, n e n áv i s t , k t e r á p r o u d i l a k a ž d o u k r ů p ě j í m é k r ve . – Nehledě ani k tomu, že by mne byli zavřeli, kdyby to prasklo – a já nesnesu ztráty svobody ani den. Život je zmačkaným límcem, který se zahodí, jak začne škrtit. – Z nemoce jsem se vykousal, žiju jakž takž – ale m á m n a z b o ž ň ova ný n á r o d j e n j e d n u p r o s bu : a b y m ě n e c h a l n a p o k o j i . – Nechci, aby se o mně mluvilo; já jsem jen jeden ze 70 000 – a jen poštovským úředníčkem. [Nezkusil: Takoví byli. I. díl. Fortuna, Praha 1997]
Petr Bezruč 1867-1958
Bezruč byl pravým synem svého otce, slezského buditele a filologa prof. Antonína Vaška, jakkoli jeho povaha byla podivínská, jak o tom svědčí i dopis někdejšímu profesoru Janu Kabelíkovi. Bezručovi bylo tehdy bezmála 40 let a bilancoval svůj život, který mu jistě řádně vykolejily i jeho »Slezské písně«, vydané knižně poprvé roku 1903.
1906
1907
Našel bych cesty, po nichž by se dostalo české slovo v ty končiny, v nichž aby hněvem se rozkřiklo, smělostí hromu burácelo, hrdé svým právem dějinným! České slovo, jež dalo lidu slezskému po tolik staletí až do nedávných let třiašedesátých všechno vzdělání. Na lid slezský, tak jak jest, má celý český národ právo, dokud nevymrou ti z něho, kteří učili se ještě Otčenáši. Ale ani mladší pokolení nemůže zapříti vlivu českého vzdělání a národní s námi jednotu. Všechen život lidu slezského, jímž pronikají základy české vzdělanosti, je náš. Písně tohoto lidu i zkazky a báje, i povaha. Proč je teď na Těšínsku jinak? ... Místecký kaplan poláčí u oltáře, lid mu »moravsky« Otčenáš odpovídá. ... Děti v parku na nás volaly: »Ksstand!«. Vždyť to nechodí ještě do školy, proč už to chce líbat ruku? Zeynkova pšenice už kvete. Tento zemský inspektor slezský, pln jedu ve sklenném oku pro všechno české, byl hrobařem českého školství na Těšínsku. Divná brázda v slovanské půdě je vyorána zpod Mostů »němou« dráhou bohumínsko-košickou. Mosty podryty tunelem; zemské stražisko nad nimi v rozvalinách. Na převoz nákladův nestačí již jediná kolej; jsou zápletky mezi Cis a Trans pro druhou kolej... Tato prusko-maďarská dráha má maďarské úřednictvo, pro nás němé. ... Byl tu ještě český soudní adjunkt. Již odešel mladý český poštovní výpravčí! Komu se dělá čisté pole?
Antonín Smetana
Proč se ze Slezska odstraňuje česká úřednická inteligence? Stavme, dokud čas, rychle k němu nové mosty! Znát nás má a my jeho! Školy, úřady, fary, dráhy, pošty nepropustí k němu živého českého slova. O b e j í t i j e a k c h a l o u p k á m p ř í m o ! Najdete lid krásný, v krásném kraji. ... Horečně čilý, pln podnikavosti jak včely před rojením, je akademický dorost polský. Zapadá do dědin jižního Slezska až z Krakova, aby budil vědomí polské. ... Po »horách« valí se zrovna proudy pruských turistů. Jim »forsti« arcivévodští poklonkují. Proč na příval polský nebylo od let sedmdesátých stále důrazně poukazováno? Proč o n á r o d n o s t n í m p o h r o m u všechen český národ nezvěděl? Teď se hájí již jen poslední val, pohraniční Ostravice. ... Stálo by za pokus týdeníčkem psaným ... nářečím tamním hájit mizící oblast českou. Ještě není pozdě. [Janáček: Fejetony. Krajské nakladatelství v Brně, Brno 1958]
Leoš Janáček 1854-1928
Příliš se neakcentuje, ba ani netraduje, zejména ze strany dnešních kosmopolitních intelektuálů, že slezský lid měl nekompromisního svého zastánce i v hudebním skladateli Janáčkovi. Dlouhá léta publikoval Janáček své fejetony především v Lidových novinách – náš úryvek pochází z »Jablunkovských Mostů« ze Štědrého dne roku 1907.
1907
1907
... V roce 1907, když byly vypsány volby do říšské rady podle obecného hlasovacího práva, byl jsem úředníkem nemocenské pokladny v Moravské Ostravě. Dělnického hnutí jsem se účastnil velmi činně. ... Připravovali jsme se na tyhle volby důkladně. Podle našich odhadů jsme musili dobýti rozhodného úspěchu. Tehdy po prvé zasáhly široké masy dělnictva svým hlasovacím lístkem do politiky prakticky a dobyly vedoucího postavení na půdě parlamentu. Ve schůzích krajského výkonného výboru české sociální demokracie bylo rozhodnuto, abych se ucházel o m a n d á t z a va l a š s k á m ě s t a . To ještě o kandidatuře profesora Masaryka nebylo nám nic známo. Později, když volební přípravy byly v plném proudu, došla nás nedoložená zpráva, že prý snad bude kandidovati také profesor Masaryk. Byl to člověk sociálně spravedlivý a měl pochopení pro dělnictvo. Náležel k přátelům naší strany a proto se čekalo, zda vyhlásí kandidaturu či ne. Kdyby jeho kandidatura bývala vyhlášena dříve než naše, nebyli bychom se o mandát ucházeli. Čekali jsme a když Masarykova kandidatura stále nebyla vypisována, usnesl se výkonný výbor strany, že mám vyhlásiti kandidaturu. Asi za deset dní po nás vyhlásil kandidaturu profesor Masaryk. ... Profesor Masaryk, jak měl ve zvyku, kousal se stále do dolního rtu a povídal: »Tak vy, pane Smetana, kandidujete proti mně?« Já jsem mu řekl: »Nikoliv, pane profesore, proti vám, ný b r ž ve d l e vá s . « »Myslíte, že by to šlo?« Masaryk na to a já při-
František Krejčí
kývl. Když dr. Kraicz začal, že by bylo lepší, kdybychom sociálně demokratickou kandidaturu odvolali, prohlásil Tusar: »To už nejde. Naše kandidatura byla vyhlášena dříve, vaše později. My už ustoupit nemůžeme, bylo by to proti prestyži strany.« Masaryk se na to ptal: »Jak by se to dalo udělat?« A Tusar mu odpověděl: »My vám, pane profesore, škodit nebudeme. Budeme pracovat, pokud to půjde, a v p o s l e d n í ch v í l i v á m p ř i s k o č í m e n a p o m o c . « ... D o u ž š í vo l b y p ř i š e l M a s a r y k s P o vo n d r o u . ... Před užší volbou jsem vydal plakáty. Děkoval jsem v nich za udělené hlasy a doporučil soudruhům, aby volili 23. května 1907 profesora Masaryka. Je zajímavé, že byly pro něho odevzdány všechny sociálně demokratické hlasy. Ta k b y l a n a š e s t r a n a d i s c i p l i n ova n á . ...
[Jandík: Masaryk na Valašsku. Nakladatelství Volné myšlenky, Praha 1936]
Antonín Smetana 1863-19??
Smetana byl původně soustružník, jakés takés vzdělání získal v odborářských kursech. Z jeho bezelstného vyprávění o volebním boji na Valašsku v roce 1907 hodně trapně čpí Masarykovo předstírané kunktátorství a jeho povýšenecká snaha o zisk bez zadání si. Masaryk sice v druhém kole vyhrál, ale Povondra mu dost zle zatápěl...
1907
1907
... Vojny a utlačování národností menších nebo slabších jsou častější než kdy jindy – vysoká i malá politika řídí se zásadou naprostého egoismu, a když se nechce přiznati, že je to nemravné, uvádí se pro to všeliké důvody, mezi jiným – náš princip sebezáchovy. Mám pevnou naději, že tak nebude, že lidstvo v dohledné době nemožnost tohoto stanoviska uzná a že i z mezinárodních styků bude násilí odstraněno. O malé a slabší národy se nemusíme báti do té doby. Malomyslný mohl by říci: do té doby bude po nás Češích a po Polácích veta. Nám jest boj o existenci vnucen, jsme bohužel slabší – silnější zvítězí do té doby. Ale není osud náš tím spečetěn, že jsme početně slabší... Národ, jako každý společenský celek, zahyne předně, když se všichni jeho příslušníci shladí se světa násilím nebo přirozenou smrtí (když vymrou) a za druhé, když příslušníci pozbudou vědomí příslušnosti, když pozbudou společného, národního sebevědomí. Poněvadž onen prvý prostředek jest nemyslitelný v dnešních poměrech, jest jediné vyhubení možno o d n ě t í m s e b evě d o m í n á r o d n í h o , o d n á r o d n ě n í m . Avšak vědomí sounáležitosti, vědomí národní, člověku skutečně sebevědomému odníti není s to žádná moc na světě – nechce-li, jako se nedá toto vědomí žádným umělým způsobem vyvolati. C í t í m li se Čechem, zůstanu jím, kdyby mne v y h n a l i n a k r a j s vě t a a postavili do okolností sebe nepříznivějších – násilím mi to vědomí nevyrvou – to řekne o sobě každý. Ovšem dají se mysliti vlivy, kterými to vědomí může pozbýti své síly – ale zde běží o násilné odnárodnění. Představte si národ, jehož příslušníci jsou proniknuti
Karel Klostermann
takovýmto vědomím, a uznáte, a poněvadž sami jste příslušníky národa, o jehož bezžití bylo ukládáno, hrdě prohlásíte, že je nezničitelný. Národ však, v jehož příslušnících národní vědomí působením jakýchkoli vlivů uhasíná, ten je určen k zahynutí smrtí přirozenou a n e n í h o š ko d a , byl a vykonal svoji úlohu, nechť odejde s jeviště světového, nezasluhuje jiného osudu. Národ, jenž má životní sílu, je sebevědomý – aby tím zůstal, není jiného třeba, než aby byl na stejné výši kulturní jako národ, jenž o odnárodnění jeho stojí. A to je útěcha národům malým, posilou v boji o existenci. Jsou-li příslušníci jeho vzdělaní – je marno všechno úsilí vyrvati jim sebevědomí. Jen vzdělání může národní vědomí utvrditi a cit s ním spojený prohloubiti tak, aby odolal v š e m m y s l i t e l ný m n á s t r a h á m a v š e m u n á s i l í . Pracovati na kulturním povznesení všech vrstev národa je nejlepší zárukou jeho existence. Je to docela ve smyslu mravního principu sebezáchovy a nejlepší odpovědí těm, kdo nesprávným výkladem z téhož principu vyvozují právo utlačovati národy menší. ... [Krejčí: Svoboda vůle a mravnost. Jan Laichter, Praha 1907]
František Krejčí 1858-1934
Filosof a psycholog Krejčí byl vůdčím představitelem českého positivismu a zakladatelem moderní české psychologie. Psychologickými a etickými otázkami se zabývá i v souboru úvah »Svoboda vůle a mravnost«. V části »Národní otázka« akcentuje přímou závislost národní existence na síle individuální a kolektivní vůle.
1907
1908
... »Jest to profesor na zdejší německé reálce, Karel Klostermann,« zněla odpověď. Jméno to jsem ovšem znal. Věděl jsem že býval žurnalistou a sice členem vídeňského listu »Wanderer«, kterýž se po několik let nalézal v českých rukou. Seznámil jsem se s ním teprve později, ježto tehdejší poměry plzeňské n e d o v o l o v a l y m l a dému suplentu německého ústavu účastniti se českého života společens k é h o . Ale ani tehdy se netajil svým českým přesvědčením. Při sčítání lidu roku 1880 udal češtinu svou obcovací řečí, což vzbudilo velkou nelibost jeho ředitele Smetaczka. Vytýkal mu to a pravil uštěpačně: »Nevím, kdy profesor Klostermann česky obcuje. Ve škole česky mluviti nesmí, doma nemůže (jeho první choť byla Němkyně) a do hostinců nechodí.« Když pak Klostermann odvětil, že jest to jeho soukromou záležitostí, podotkl ředitel, že by mu to mohlo v jeho kariéře škoditi; Klostermann řekl: »Nevím jak, profesorem zůstanu a ředitelem se nemohu stát.« – »A proč?« tázal se pan Smetaczek udiven. »Protože neumím rastrovat,« zněla řízná odpověď Klostermannova, jenž tím narazil na duchamornou činnost ředitelů. Tato odpověď vzbudila tehdy v Plzni velikou veselost. A ředitelem se Klostermann skutečně nestal, ale stal se vynikajícím spisovatelem. ... Němci a zejména jeho krajané těžce nesli, že se, ač původem Němec – narodil se roku 1848 v Haagu v Horních Rakousích – přidružil k Čechům a stal se českým spisovatelem. K d y ž ro k u 1 9 0 8 v z n i k l y p ro t i č e s k é v ý t r ž n o s t i v m ě s t ě t o m , uveřejnil Karel Klostermann
Jaroslav Hašek
v pražské »Union« dne 30. září onoho roku – v posledním čísle, jehož redakce jsem se súčastnil – obšírný dopis na adresu obecního zastupitelstva tohoto města. Odsuzuje přísně nesnášenlivost, a n o b r u t á l n o s t n ě m e ck o u , zmiňuje se také o tom, že se mu vytýká odpadlictví. Píše mimo jiné: »Jsem smýšlením svým a přesvědčením Čechem. N e j s e m r e n eg á t e m , neboť renegátem jest, kdo své smýšlení zapírá a zrazuje, pravidlem z baživosti, pro nějaký materielní prospěch. Přiznáte zajisté, že jsem své přesvědčení ve svém životě nikdy nezapřel a že bych, kdybych byl chtěl tak učiniti, měl dnes zcela jinou kariéru za sebou; zakusil jsem právě proto, že jsem své přesvědčení nikdy nezapřel a k němu se vždy veřejně znal, jen trestů, pronásledování a ústrků.«
[Srb: Z půl století. Díl I. F. Šimáček, Praha b. d.]
Karel Klostermann 1848-1923
Inu, co bychom si namlouvali, renegátem Klostermann nejspíše byl. Navzdory výhrůžkám se strany otcovy, jenž byl lékařem v Haagu, Sušici a Žichovicích, doloženým v uchované korespondenci, se zkrátka »dal k Čechům«. A buďme rádi... Gymnasium studoval v Písku a posléze v Klatovech, kde ho naši mateřštinu učil A. V. Šmilovský.
1908
1908
... Nikdo nedovede psát vědecká díla tak nudně a suše jako Němci a žádný národ na světě nedovede jich také tolik napsat a myslet o nich, že jsou vědecká. Největší pitomost poskytne Němcům příležitost s německou důkladností vydat o ní několikasetstránkovou knihu, opatřenou doplňky té pitomosti a doplňkem doplňků. Tato snaha jest rozšířena v Německu neobyčejně. Pozoruje-li německý člověk, který zná myšlenky sestavovat ve věty, že mu nabíhá v určitých hodinách ranních palec u pravé nohy, nemešká a napíše o svém palci vědecké dílo. ... Podle statistiky knižního trhu vydalo v roce 1906-1907 v Německu 42.560 učených lidí 176 tisíc vědeckých děl, spisů a brožurek ze všech možných oborů lidského vědění, rozumu, dohadu. O 60 tisíc víc než roku předešlého, neboť t a k u č e ný n á r o d , k t e r ý d a l s vě t u M o m m s e n a , musí stále pokračovat. Pak přijde na jednoho Němce aspoň pět exemplářů vědeckých děl z dějepisu. Ctím především z oboru toho nějakého Voglera von Kargenheide. Tento pán vydal učené dílo, ve kterém dokazuje: 1. Hradčany jsou původu německého a znamená to zahrádku = Gärtlein = Hradschin. Staří Čechové neznali zahrad, naproti tomu Markomani zakládali parky. Důkazy: Blízko Kargenheidy žije zahradník markomanského typu. 2. Libuše, kněžna česká, byla Němkyně. Pocházela z knížecí ostrogotské rodiny Hertingerdů. Důkazy: Ztratily se během tolika století.
František Obrtel
3. Češi = Čechen, jsou potatarštění Němci. Důkazy: Němci byli v Evropě střední dávno před příchodem Tatarů, a proto Čechové nemohou být poněmčenými Tatary. 4. Němci mají úplné právo na Čechy, poněvadž nebožtík císař Bedřich I. roku 1160 odpustil Čechům poplatky bez svolení své tchyně. Vidíte nyní, s jakou důkladností počínají si Němci. Ve svých vědeckých spisech nešetří píle a dovedou klidně odůvodnit, proč je nutno na ostrově Nové Guineji zavést švabach. Vyskytují se učenci němečtí, kteří se domnívají, že lidé na Marsu mluví německy. Jsou proto mezi německými učenci spory, jakým nářečím mluví Němci obývající jiné světy než zemi. Mluví Němci na Marsu berlínským dialektem, či hornoněmeckým nářečím? Tyto spory jsou zdravé. Dokazují, že lze se učencem narodit. Musím být ovšem Němcem. Pakli nejsem Němcem, jsem nevzdělaným chlapem, do kterého musí se teprve n ě m e c k á k u l t u r a v t l o u k a t p ě s t í a ky j e m . ... [Hašek: Zrádce národa v Chotěboři. Československý spisovatel, Praha 1962]
Jaroslav Hašek 1883-1923
Haškovi »Němečtí učenci« vyšly v září 1908 v Českém slově jako čtvrtá kapitola povídky »Profesor dr. Grass«. Proč ji pak nezařadil do knižního vydání, není moc jasné. Přece po Mommsenově prosbě »Němcům v Rakousku« z roku 1897, aby nám snažně rozbíjeli lebky na potkání, je Čechům snad povoleno vůči Němcům navěky vše, ne?
1908
1908
Asi před dvěma roky pozvali si maďarští kavalíři z Edinburku do Uher mladého Angličana. Je na tamní universitě docentem, má bohaté vědomosti kulturně-politické, zná svět a jeho dějiny a má houževnatou píli a svědomitost publicisticko-vědeckou. Takový člověk by mohl i maďarskou slávu oprášit trochu před světem a postavit na světlo – A mladý Angličan přijal pozvání a jel. Má své ušlechtilé ambice historicko-politické... Viděl a slyšel mnoho v Pešti a na maďarských nivách. Ukázali mu krásné sídelní město a pomníky tisícileté tradice, obrovské lány pšenice a vína, vyleštili maďarskou kulturu, nakroutili kníry a bouchli se v prsa: To jsme my, Maďaři, národ bohatý, kulturní, historicky sebevědomý – – Jen tam na severu v našich horách žije protivné plemeno jako polární medvědi, které jen hanbu nám dělá před vzdělaným světem a zmatky vnáší do vnitřní správy. My sice už si pomůžeme – ale ta hanba pro nás vzdělané. ... A mladý Angličan napsal Maďarům brožuru »Velké Rakousko« – – Brzy potom opět přijel, by prostudoval otázku toho podivného plemene na severu Uher. ... Náš mladý Angličan – vlastně Skot – otvíral oči! ... Více než rok bojovaly v něm dvě duše – a ta silnější byla na straně Maďarů. »Jste panslávi, šovinisté, přestřelujete – – « říkával s počátku a hájil princip ideje velkomaďarské. Otázka národnostní je mu jako Angličanu cizí. Pro něj neexistuje. Ani v Irsku ne. Jde o boj čistě politický, nikoli zápas národů – – Dobře tedy. Když politika – tož politika. A dr. Štefánek vzal s sebou Angličana k volbám v se-
Robert William Seton Watson
verních Uhrách. Tam teprve se mu důkladně rozevřely zornice. Strkali i jím četníci maďarští – viděl věci neuvěřitelné. Angličanu nepochopitelné. Pocítil dojem hrozné ošklivosti, odporu k té zdánlivé kultuře a politické schopnosti Maďarů, které se dosud kořil. Z Š av l a s t a l s e Pave l – – Začal ještě horlivěji studovat poměry slovenské. A čím šel hlouběji, tím více se mu otvíraly oči i srdce. Viděl, že to nenáviděné plemeno v tatranských horách je podivuhodný ostrov v maďarské kulturní poušti. Šla tudy tisíciletá kultura a zanechala nádherné květy, jež dýší exotickou vůní a hrají pohádkovými barvami. ... A tenhle lid, jemuž Maďaři nemohou přijít na jméno – že by měl být ve své vlasti i v očích ciziny zmetkem mezi národy? To ne! – řekl si náš Skot a pojal myšlenku státi se mu před tváří kulturního světa nadšeným obhájcem. A v tomto poslání navazuje pomalu styky i s naším kulturním světem »Scotus Viator« – jak pseudonymně nazývá sebe Mr. R. W. Seton-Watson, docent university edinburské. [Obrtel: Od redakčního stolku. Emil Šolc, Praha-Karlín b. d.]
František Obrtel 1873-1962
Žurnalista a spisovatel Obrtel se věnoval novinářství na Moravě a od folkloristických fejetonů se vypracoval i na politického a národohospodářského glosátora. Za války přešel ze »Selských listů« do »Venkova«, kde zůstal až do svého odchodu na odpočinek v roce 1933. »Scota Viatora« přiblížil poprvé české veřejnosti ve »Snaze« v roce 1908.
1908
1908
... Osvobození Slovákův se blíží a jest povinností každého milovníka svobody a pokroku, ať v Rakousku, či dále na západě, podporovati tuto snahu všemi možnými prostředky. ... Neboť uznáme-li, že zachovati a upevniti rakousko-uherské mocnářství jako velmoc, jest v zájmu evropském nezbytné, pak nemůžeme lhostejně pohlížeti na to, jak se utvářelo rozdvojení mocnářství ve dvě polovice. Nebude asi možno Rakousku vyhnouti se zápasu s Maďary, jenž rozhodne o osudu dualistického zřízení, a v tom boji nebude možno pokládati Slováky a národnosti v Uhrách za quantité négligeable. Neboť tak jako jejich zánik kmenový – jinak řečeno, jejich pomaďaření – značně by posílil náraz útoku maďarského a dokonce snad by porušil rovnováhu ve prospěch Maďarů: tak mohou býti Slováci na druhé straně, jakožto zvláštní národnost, zbraní v rukou Rakouska, kterou od padesáti let pohříchu nedbale přehlíželo, jejíž cenu však jednou jistě počne chápati. ... I jeť povinností každého Rakušana, bu ď s i Č e c h č i N ě m e c , podporovati tyto snahy Rakousku příznivé a tím zároveň osvobození Slováků klásti výše než malicherné spory o ponocného neb listonoše. J e n s p o l e č ný p o s t u p o b o u t ě c h t o k m e n ů b u d e m o c i o s vo b o d i t i S l ová ky z j e j i c h ny n ě j š í h o j h a . Zbožná naděje maďarské oligarchie, že podrží svůj politický monopol, spočívá právě v tom, že v Čechách potrvá boj obou kmenů mezi sebou. Cizinec, jenž i zdáli vidí na obou stranách chyby, ale zdáli nevidí na žádné straně skutečné utlačování, jest naplněn bolestí, že d va k u l t u r n í
n á r o d ové , j a ko Č e c h ové a n ě m e č t í R a k u š a n é s e u n av u j í v z á j e m ný m i s p o r y, místo, aby se spojili proti společnému nepříteli. Tragičnost tohoto stavu spočívá v tom, že největší škody netrpí ani Čechové ani Němci, nýbrž nešťastní Slováci, již na nohou a na rukou jsouce svázáni, hleděti musí na blížícího se draka, zatím co královští synové, kteří by je měli osvoboditi, meče tasí proti sobě. ... O b r a c í m s e t e d y k u m ě l e c ké m u a l i t e r á r n í m u s vě t u č e s ké m u , aby se nespokojoval s tím, že si vysoce váží slovenského umění a národní poesie jeho a je chválí, nýbrž aby se spojil za účelem rozšiřování známosti o umění tom v západní Evropě, v Německu, v Rusku, ano musím dodati i v Rakousku, neboť i v této zemi podařilo se přívržencům »magyar állam eszme«, zvláště pak jeho zástupcům ve vídeňském tisku, zahaliti Slováky před očima obecenstva. Budiž úlohou Čechů strhnouti tyto z ávo j e . ... *** ... V Magyar Hirlapu z 18. ledna 1909 (je to list hraběte Andrassyho) měl dr. Gerő článek, v němž dokazoval: 1. že nejsem spisovatelem své knihy, ale prý Čech jakýsi, Josef Veselý, o němž jsem však do té doby neslyšel; 2. že jsem knihu tuto (ačkoliv nejsem jejím spisovatelem) opsal z pražského listu, jenž sluje Naše Slovensko. Na třetí den potom, 21. ledna, uveřejnil týž dr. Gerő ve vlastním časopise, v Krajanu, slovenském to listu maďarské vlády, na třech sloupcích článek »Anglická kniha o Slovákoch«, kde dokazuje, že knihu tu napsal jiný Čech, jakýsi Frič, o kterém jsem stejně dosud neslyšel. ...
Jak blbá je taková řeč, že jsem knihy své nepsal, ale všecku přepsal z jakéhosi listu, už z toho se vidí, že ředitel Úlehla ze Strážnice knihu mou půl roku pilně do češtiny překládal, a že by sotva byl takto čas mařil, kdyby všecka kniha neb alespoň značná její část už byla bývala česky napsána. ... Mým úkolem ani tak nebylo, abych popsal nynější vládní soustavu v Uhrách (o ní se ve světě dobře ví, že je zpátečnická a oligarchická), nýbrž přesvědčil svoje krajany, kteří by chtěli, aby se Anglie spřátelila s maďarskými lidmi a tím uspíšila záhubu mocnářství rakouského i požár evropský, že uherská svoboda jest nepravdivá báchorka pro všecky lidi mimo Maďary... Maďaři nechť vůbec zapírají, že chtějí pomaďaršťovati, je to jediný důvod (ač-li se to může zváti důvodem) jímž ještě mohou oblouditi nezkušeného cizince. Také mne toto zapírání klamalo po celý rok, dnes už mu nevěřím, a já si přeji, aby se ho uvaroval každý můj krajan, který mne poctí tím, že knihu moji přečte. [Slovenská čítanka. Moravsko-slezská Beseda v Praze, Praha-Karlín b. d.] [Scotus Viator: Národnostní otázka v Uhrách. A. Píša, Brno 1913]
Robert William Seton Watson 1879-1951
1908
1908
Seton Watson (»Scotus Viator«) se stal z Kossuthova obdivovatele horlivým zastáncem Slováků, i když odpůrci nechtěli uvěřit, že by se to mohlo přihodit Skotovi – jak dokládá v předmluvě ke své knize »Národnostní otázka v Uhrách«. Vsadit ovšem osud Slováků na česko-německé dorozumění, to tedy hraničilo s mentální insuficiencí...
František Polák ... Rysy dr. Kramáře jeví se výrazně událostmi, v nichž nebo za nichž působil. ... Psal články do zahraničních listů, měl hojné styky s cizími publicisty a státníky, a zvláště v Rusku a ve slovanském světě mnoho vynikajících přátel. ... Nemenší zájem vzbudily za hranicemi jeho projevy o trojspolku, o němž mluvil jako o »obehraném klavíru«. Toto okřídlené slovo letělo pak po Evropě, která v Kramářových projevech mohla nalézti hodně látky k úvahám o rostoucím nebezpečí v podobě ovládnutí Rakouska Německem. Aby toto nebezpečí odvrátil, pracoval dr. Kramář horlivě pro sblížení s Ruskem a Francií, chtěje zjednati Čechům a Slovákům vliv na zahraniční politiku rakouskou, representovanou do té doby jen Němci a Maďary. Z té doby je zajímavo, že i Maďaři z obavy před pangermanismem začali s dr. Kramářem jednati o užší součinnost, ale dr. Kramář kategoricky odmítl dohodu s nimi, jakmile požádali..., aby se odřekl Slováků. Ruský vyslanec ve Vídni, kníže Lobanov, horlivě sledoval politiku dr. Kramáře v rakouských delegacích a jeho význačnou úlohu v událostech působících na vývoj situace mezinárodní. Ale pokus o vymanění Rakouska z područí německé říše a o jeho sblížení s Ruskem ztroskotal vinou barona Aehrenthala, který roku 1908 anexí Bosny a Hercegoviny zrušil vše, co slíbil dodržeti ministru Izvolskému a zmařil definitivně snahy o dohovoření s Ruskem, za jejichž přívržence se vydával a jimiž dr. Kramář chtěl čeliti německé nadvládě v Rakousku... Dr. Kramář viděl v Aehrenthalově skutku konec svého snu o lepším Rakousku... Pokračoval nicméně ve své politice sjednocování
Slovanstva a jel tehdy do Petrohradu jako předseda Všeslovanského komitétu. Slovanská politika byla vždy osou jeho státnických koncepcí. Chtěl, aby slovanské národy zanechaly sporů, které je oslabovaly, a aby se sešly na jednotné linii součinnosti pro společné ideály Slovanstva. Pražský slovanský sjezd roku 1908 byl pro dr. Kramáře významným úspěchem této politiky. Rusové s Poláky, Bulhaři se Srby prohlásili na tomto sjezdu sbratření, byl zvolen slovanský výkonný výbor ze zástupců všech národů slovanských a dr. Kramář stal se jeho předsedou, u z n á vá n v š e o b e c n ě z a j a ké h o s i N a d s l ova n a . Byla to skvělá manifestace tak zv. novoslovanského hnutí, jež programově vzniklo z idejí, hlásaných dr. Kramářem. ... Dr. Kramář věnoval se horlivě novoslovanskému hnutí a kdykoliv v rakouských delegacích šlo o slovanské věci, zasahoval energicky ve smyslu společného slovanského programu. »Pro mne české a slovanské bylo a bude vždycky jedno a totéž, rozdělovati obojí nedovedu,« prohlásil v jedné ze svých řečí. ... [Sborník dra Karla Kramáře k jeho 70. narozeninám. Pražská akciová tiskárna, Praha 1930]
František Polák 1896-19??
1908
1908
Skonem Riegrovým osiřel již navždy »trůn vůdce českého národa« – aspoň tak to chápal národ sám. Relevantní politické strany ale již předtím ztratily z Riegra respekt a do čela české politiky se prosadil původem »mladočech« Kramář, z něhož se stal záhy státník evropského formátu, jak vzpomíná třeba redaktor Národní myšlenky Polák...
Stefan Savov Bobčev S dr. Karlem Kramářem seznámil jsem se po prvé v Praze roku 1908 u příležitosti prvního Všeslovanského sjezdu. Nejmohutnější dojem v projevech jeho činnosti, jakožto předsedy tohoto sjezdu, učinilo na mne jeho vroucí, upřímné a důrazné přání, aby docílil porozumění mezi jednotlivými národními skupinami, které slovanští národové na tomto kongresu utvořili. Zřejmě soudil, že v Praze bude možno postaviti pevné a hluboké základy k dobrým vzájemným vztahům mezi Rusy a Poláky a rovněž mezi jižními Slovany. Pamatuji si živě, s jakým výbuchem radostných citů uvítal zprávu, donesenou mu zástupci různých jihoslovanských skupin, především srbské a bulharské, o tom, že my, jižní Slované, sjednotili jsme se v jednu společnou skupinu. Tato událost byla pro něho tak radostná a zanechala v něm tak silný dojem, že se o ní s nadšením zmínil i u příležitosti druhého Všeslovanského sjezdu v Sofii. Také na slovanských poradách v Petrohradě roku 1909 setkal jsem se s Kramářem a sledoval jsem s největší pozorností jeho neúnavné a vytrvalé snahy o docílení dohody mezi Rusy a Poláky, zvláště pak mezi těmi Poláky... Myslím, že nutno zdůrazniti, že právě s největším přispěním Kramářovým došlo k dorozumění i porozumění mezi Rusy a Poláky. ... Na druhý Všeslovanský sjezd v Sofii dostavil se Kramář jako veliký Slovan ozářen aureolou zásluh i světlých nadějí v jeho velikou příští úlohu v mezislovanských vztazích. Na tomto sjezdu, jehož byl čestným předsedou, promluvil Kramář rusky, bulharsky i česky, při čemž protlumočil myšlenky, ve kterých se zrcadlila jeho pevná víra
v zářivou budoucnost Slovanstva, bez ohledů na to, že jednotliví slovanští národové žili »po celá staletí v krvavých nenávistích«. Když byl upozornil, že jedině na základech pražským sjezdem přijatých mohou býti vyřešeny všechny slovanské otázky, a když zdůraznil, s jakým nadšením v Praze přijal zprávu, že se jižní Slované sjednocují ve společnou skupinu, a když Rus Krasnovský i Polák Dmowski vyhlásili zásady, schválené ruskou i polskou skupinou, nazval tento veliký okamžik »Novou érou Slovanstva«. »Bohužel« – pravil – »naše krásné naděje nebyly splněny úplně a my jsme přišli do Sofie bez Poláků. Všichni my hluboce litujeme této nepřítomnosti Poláků, a to tím více, že nechybím, řeknu-li, že právě zde mezi námi nalezli by plné porozumění pro své spravedlivé stížnosti, neboť my, Novoslované, stojíme na zásadě, že není Slovan ten, jenž utlačuje slovanské národy. To ovšem platí stejně pro všechny Slovany. Žádáme a jsme povinni žádati po celé bitevní čáře slovanských půtek mír i svobodu k rozvoji každého jednotlivého slovanského národa.« [Sborník dra Karla Kramáře k jeho 70. narozeninám. Pražská akciová tiskárna, Praha 1930]
Stefan Savov Bobčev 1853-1940
1908
1908
Četné ohlasy zahraniční svědčí o tom, že Kramář byl před válkou pokládán za politickou hlavu všeho Slovanstva: náš příklad pochází z pera předního vůdce a národovce bulharského – Bobčeva. Ryzost svého panslavismu stvrdil Kramář vlastně i v osobním životě: šťastným manželstvím s ruskou šlechtičnou Naděždou Nikolajevnou...
Jan Otto »Ottův slovník naučný« po dvacetiletém vycházení právě se ukončuje. Hledíme-li též k době příprav, můžeme právem říci, že vydání tohoto díla zabralo čtvrt století, i nebude zajisté nezajímavo, zejména mladším čtenářům, uvésti něco o vzniku a počátcích jeho. Myšlenkou vydati nový velký slovník konversační zanášel jsem se již ode dávna, mnohem dříve, než k uskutečnění jejímu došlo, a vždy viděl jsem v ní jaksi vyvrcholení své nakladatelské činnosti. Měl jsem také již počátkem let osmdesátých časté porady s některými předními učenci našimi, kteří myšlenku moji vesměs schvalovali a slibovali mi všemožnou podporu. Bohužel nebylo tehda možno nalézti k řízení tak velkého podniku vhodného redaktora, který by měl vedle náležitého vzdělání vědeckého také – což neméně padalo tu na váhu – dostatek volného času. Z celé řady našich professorů žádný nemohl se slovníku plně věnovati. Asi roku 1883 sezval jsem opětně několik přátel k poradě o eventuelním vydání Slovníku Naučného. Ve schůzi vyhledávány schopné síly spolupracovnické, ba sestavován i programm díla, jednání nevedlo však opětně k cíli pro nedostatek vhodného vrchního redaktora. Úplně bez výsledku porada však přece nezůstala, zpráva o ní dostala se do veřejnosti a měla za následek, že přihlásil se mi za spolupracovníka do redakce zvěčnělý Jakub Malý, ježto prý uslyšel, že hodlám vydávati nový slovník naučný. V Jakubu Malém vyskytla se ovšem osoba schopná, bylť Malý před tím již činný ve starém
1908
1908
Slovníku naučném (Riegrově) a jako spoluredaktor jeho získal zajisté mnoho cenných zkušeností. Závadou u něho byl však příliš pokročilý věk, jenž nepřipouštěl, aby se Malý uvázal v řízení redakce sám. K vyzvání mému i vypracoval také J. Malý počátkem roku 1884 programm nového díla a návrh organisace redakční kanceláře, což obé v rukopise dosud chovám. Podle programmu toho nové dílo mělo se jmenovati »Národní encyklopaedie česká«. Článků mělo býti co nejhojněji, delší stati neměly se připouštěti. Obzvláštní péči bylo věnovati věcem slovanským, zejména českým. V š e c h d í l ů m ě l o b ý t i š e s t , přípravné práce měly trvati půl roku. J. Malý byl též skutečně ode mne přijat ku provádění přípravných prací, v nichž však daleko nepokročil zemřev v březnu roku 1885. Asi v tu dobu seznámil jsem se s p. prof. Masarykem, který redigoval »Athenaeum« u mne vydávané. Při častých stycích hovořili jsme též o potřebě nového naučného slovníku. V jedné takové rozmluvě vyslovil p. prof. Masaryk ochotu převzíti redakci díla, načež jsme se dohodli ihned, ježto nejen já, ale i četní vynikající profesoři byli přesvědčeni, že p. prof. Masaryk má veškeré vlastnosti k vedení tak velkého díla potřebné a že redakce bude v rukou nejlepších. Dne 22. září 1885 učinil jsem tedy smlouvu s p. prof. Masarykem, jenž z avá z a l s e p ř e v z í t i v r c h n í r e d a k c i »velké české illustrované encyklopaedie«. ... Přípravné práce trvaly asi rok a po prázdninách roku 1886 sestavena pak vlastní redakční kancelář, jejímiž prvními členy byli pp.: prof. T. G. Masaryk, Primus Sobotka, Vojt. Mayerhofer, dr. Jan Herben, dr. Vojt. Nováček, dr. Jos. Hanuš,
dr. Ant. Štolc, H. G. Schauer, prof. K. I. Černý, dr. A. Kraus. P. prof. Masaryk získal v krátké době pro chystané dílo mnohé professory obou našich vysokých škol, vypracoval podrobný programm encyklopaedie a ustanovil pro každý obor odborného redaktora. Redakce takto ustavená chopila se ihned práce a kromě článků doma pracovaných objednávaly se zároveň též některé větší nebo důležitější články u odborníků mimo redakci. ... Práce na slovníku pokračovala dosti utěšeně, když z n e n a d á n í v y v s t a l a n a o b z o r u bouře, která hrozila celému dílu záh u b o u . Byl to spor o pravost rukopisů Zel. a Král., v němž p. prof. Masaryk v »Athenaeu« zaujal rozhodné stanovisko proti rukopisům. Spor ten, s počátku čistě vědecký, s t a l s e z n e n á h l a t a k p r u d ký m a o s o b n í m , že p. prof. M a s a r y k s á m u z n a l z a v h o d n é v z d á t i s e r e d a k c e slovníku, a to přípisem ze 27. února 1887. Pro chystaný podnik, do něhož zatím investován ohromný náklad, b y l a t o ov š e m r á n a ve l i k á . ... V nejvyšší tísni požádal jsem † p. vlád. radu Tomka písemně, aby jako nejstarší člen fakulty poradil se s ostatními členy sboru a aby mi jmenovali sami redaktora, jinak že bych se musil podniku už tak daleko přichystaného vzdáti. ... Od svého zahájení »Ottův slovník naučný« vycházel již zcela pravidelně až po nynější dobu. V řízení redakční kanceláře vystřídali se za tu dobu pp. Jos. J. Kořán (1887-1892), prof. dr. Rud. Dvořák (1892-1898) a Primus Sobotka (1898-1908). Za tu dobu také vrchní redakce utrpěla citelných ztrát, zemřeliť její členové pp. prof. dr. Klement Borový, prof. dr. Ot. Feistman-
tel, dvor. rada dr. Fr. Studnička a svět. biskup dr. Fr. Krásl. Také vlastní redakční sbor, v němž vystřídalo se za celou dobu vycházení celkem 52 osob, utrpěl mnoho ztrát jednak úmrtím, jednak přesídlením atd. Spolupracovníků bylo na 1100. Konče po tolika svízelích a strastech šťastné dílo skoro před čtvrt stoletím započaté vzdávám tímto nejvřelejší díky slovutným pp. žijícím členům vrchní redakce: dvor. radovi dru Jaromíru Čelakovskému, prof. dru Emer. Maixnerovi a dvor. radovi Jos. Šolínovi jako zástupcům obou našich vysokých škol za vzácné přispění z e j m é n a v d o b á c h n e j t ě ž š í c h , děkuji neméně vřele pp. členům domácí redakce, z nichž někteří od začátku, jiní po dlouhá léta ve svazku redakčním vytrvali, a konečně všem pp. spolupracovníkům, kteří se veliké práce kulturní činně účastnili. Zvláštními díky jsem zavázán za velikou podporu sl. české žurnalistice a č e s k é m u o b e c e n s t v u , jež odbíráním díla tak nákladného zdárné jeho ukončení umožnilo. [Otto: Některé poznámky o vzniku... In: Ottův slovník naučný, XXVII. díl. Otto, Praha 1908]
Jan Otto 1841-1916
1908
1908
Snad právě pro konflikt s Masarykem, který sebestředně ohrozil vydání zatím (a možná i navždy) nejrozsáhlejšího českého výkladového slovníku, nedostalo se Ottovi nikdy dostatečného ocenění za zásluhy o českou vzdělanost. Sám František Josef byl dost v rozpacích, když se dověděl, že jde o nejobjemnější encyklopedii v celé monarchii.
František Modráček Po dlouhá leta slýchali jsme v tisku a ve schůzích strany naše výroky, že otázka národnostní v řadách dělnictva sociálně demokratického neexistuje, že dělnictvo mezi sebou si ji rozřešilo. Pohříchu objevilo se svou dobou, že toto okázalé tvrzení na »klasické půdě« národnostních bojů bylo klamným. To, co hrdě zváno »rozřešením« otázky národnostní, bylo vlastně v y h ý b á n í m s e o t á z k á m n á r o d n o s t n í m . ... Ještě nejvíce oprávněna byla obava, kterouž exkomunikace národní otázky z řad dělnictva byla posilována, že zabýváním se otázkou národnostní rozrazila by se mezinárodní solidarita pracujícího lidu proti nepřátelskému světu kapitalistů a vlád. Leč žádná theorie a žádná obava nebyla s to zadržeti přirozený vývoj, aby postupem doby nepochopily vůčihledně vzrůstající a dospívající massy organisovaného dělnictva, že také náležejí k národu, že zápasy národa, jeho utrpení, křivdy na něm páchané dotýkají se konec konců, ba nezřídka v přední řadě jich samých. ... – Správně poukázal na to kdysi Bernstein, jak podivně nám zní v době všeobecného práva hlasovacího věta Komunistického manifestu: »Dělníci nemají vlasti.« Rakouská sociální demokracie přijmula oficielně národnostní otázku do svého programu za tři roky po zavedení všeobecné hlasovací kurie do říšské rady. ... Národnostní otázka Rakousko-Uherska je společenským kaleidoskopem, arciť ne valně aesthetickým... V Rakousko-Uhersku od věků
srážejí se oba velké plemenné světy střední a východní Evropy, germánský a slovanský. Zde tisíciletý zápas zůstal nerozhodnut, kdežto v krajinách od českých hranic k Baltickému moři skončil vyhlazením větve slovanské. ... Rozložení plemene slovanského má tak nesmírný význam strategický a národnostní, že je jaksi samo sebou výzvou k bojům... Čteme u Laveleye, s jakými starostmi hledí západní Evropa na dotyky obou plemenných kolosů. Laveleye předpovídá, že nedá-li se výhost myšlence jednolitých říší, aby nastal návrat k přirozeným poměrům, oba ohromní přízrakové: p a n g e r m a n i s m a p a n s l av i s m u t k a j í s e j e d n o h o d n e v s t r a š l ivé m z á p a s u . ... V jaké podobě by z těchto chumlů RakouskoUhersko vyvázlo, nedá se ovšem předvídati. Snad právě proto, že o b r a z j e t a k h r ů z y p l ný, n i k d y s e n e s p l n í . Ale předtuchy tu jsou, a předtuchy nikoliv bezdůvodné. Prozatím je tvářnost obzoru, nad námi se klenoucího, jasna. ... [Modráček: Otázka národní v sociální demokracii Rakouska. Nákladem vlastním, Praha 1908]
František Modráček 1871-1960
1908
1908
Modráček jako významný představitel nacionalistického křídla české sociální demokracie musel nutně jako první v Čechách zareagovat, když po změně volebního zákona směla otázka národnostní i »oficiálně« poutat pozornost sociální demokracie. Své názory shrnul v optimistickém spisu »Otázka národní v sociální demokracii Rakouska«.
Emanuel Chalupný Památce Marie Červinkové-Riegrové, jež poslední dny života věnovala statečné obraně Jungmanna. Tiše a němě jako jindy minul i roku 1908 čtrnáctý listopad. Tento den úmrtí Jungmannova jest nápadnou protivou k úmrtním dnům jiných buditelů, o kterých konány jsou přednášky a psány knihy, jejichž hroby co rok jsou věnčeny a poutmi navštěvovány. Jungmannovo jméno téměř mizí z paměti dnešních Čechův a vzpomene-li ho kdo, vzpomene spíše se zlořečením nežli s úctou. Zažil jsem úkaz ten při 60. výročí smrti Jungmannovy roku 1907 v rodišti jeho. Zas jednou po letech zašel jsem si do Hudlic s několika přáteli studenty. ... Byl tichý nedělní večer a mládež se živě bavila na procházce uprostřed osady. Opodál hlučného šumu toho, zahalen v šero, v němém osamocení stál rodný domek Jungmannův. Našel jsem jej spíše po paměti nežli dle osvětlení, jehož postrádal, a ukazoval jsem jej kamarádům. Nejevili valný zájem o něj. Trochu jsem se nad tím pozastavil, a tu jeden z nich, starosta spolku pokrokových studentů » J u n g m a n n « , přímo prohlásil, že v Jungmannovi nenalézá zvláštní velikosti, protože to byl č l ově k b e z c h a r a k t e r n í . Nebylo to přeřeknutí, nýbrž pevné přesvědčení. Na otázku po důvodech ortelu toho mne odkázal na důkazy, které prý podali o tom Král a Masaryk. Vysvětloval jsem podrobně, že Masaryk sice o Jungmannovi psal (v České otázce) hanlivě, ale nic nedokázal; že v hlavní věci odkazoval na důkazy sebrané Králem; Král pak že sice (ve Filologických Listech 1893-4) psal o Jungmannovi také
1909
1909
nepříznivě a nešetrně, ale když mu v Osvětě přímo vytkli, že Jungmanna viní z bezcharakternosti, výslovně to popřel. Přes to ani delším rozhovorem jsem odpůrce svého nepřesvědčil, že je na omylu. ... Nikdy jsem nepochyboval o inteligenci ani o dobré vůli mladých těch odpůrců Jungmannových. Znal jsem prameny odporu toho: ú va h y M a s a r y kov y. Královu studii nečetl nikdo, ale každému stačilo, že Masaryk se na ni odvolává jako na sbírku důkazů svého odsudku o Jungmannově povaze. A tak se vyvinulo v mladší generaci přesvědčení o Jungmannově bezcharakternosti, proti jehož prvému vyslovení se bránil sám jeho původce a za které snažil se odmítnout odpovědnost. O s e n í z a s e t é M a s a r y ke m a K r á l e m vybujelo více, nežli se nadáli r o z s éva č i . A tak, kdykoli chodím v Praze mimo pomník Jungmannův, kdykoli jezdím drahou mezi Berounem a Zdicemi a pohlížím tak na ušlechtilou tvář podivuhodného toho člověka, zde na údolí vedoucí k jeho rodišti, zakončené povědomým skalním hřebenem, ptám se: Kolik z mimojdoucích statisíců si vůbec s úctou a láskou vzpomene na zjev kdysi zbožňovaný? A zdá se mi, že n i k d o . Tak svět odplácí. O b ě t ova t n á r o d u s v ů j k l i d , p e n í z e , z d r av í , ž ivo t ; soustředit životní úsilí k jedinému velkému cíli, žíti v něm »v slasti, v slzách, v přízni, v bezpráví« a hrdinskou vytrvalostí ho dosíci; plahočit se s tuberkulosou ve hrudi do kmetských let a takořka ukrádat chvíle ohrožené vlastní existence k dokončení obrovského díla; doufat, pracovat a pobízet a utěšovat jiné tam, kde skoro všichni zoufají nad budoucností, a za to vše si šedesát let po smrti vysloužit v y h a z ov p a m á t ky i j m é n a a výtku bezcharakternosti – to je kruté přespříliš. ...
O d p ů r c i p r avo s t i r u ko p i s ů viděli v kritickém Dobrovském a v jeho odporu proti Libušinu soudu osobu i věc svou vlastní; na druhé straně oživovalo jim v paměti staré podezírání Dobrovského, vinící Jungmanna z účasti na sepsání Libušina soudu. Tím již Jungmannova povaha byla vzata v pochybnost, a když Masaryk roku 1889 vydal první »Slovanskou studii«, bylo jen otázkou doby, k d y d o j d e ř a d a n a č e s ký s l av i s m a s tím i na Jungmanna. Jak úsudek o Jungmannovi vyzní v ústech odpůrce rukopisů, mohlo být předvídáno již před faktem samým. K výslovnému útoku na Jungmanna pak došlo brzy rychle za sebou ze dvou stran: v Králově studii » O p r o s o d i i č e s ké « (roku 1893 a násl.) a v Masarykově » Č e s ké o t á z c e « (1895). ... Masaryk tedy Královo r o z t ř í d ě n í bu d i t e l ů (Dobrovský polobůh, Šafařík a Palacký slušní lidé, Jungmann špatný charakter a intrikán) převzal a ještě »zdokonalil«, učiniv rozdíl i mezi Šafaříkem a Palackým. I vypadá jeho klasifikace takto: Pa l a c ký je tak velký člověk, že Masarykovi »je trpké musiti si přiznat«, že zrádcoval nedotknutelného Dobrovského; Š a fa ř í k je průměrný – nad jeho usvědčením ze zrádcování Masaryk necítí trpkost ani radost; J u n g m a n n však je p o d p r ů m ě r ný n i č e m a , takže i h l a s a t e l h u m a n i t y pokládá hřích zrádcování u něho za samozřejmý, ba » j e r á d « , ž e m ů ž e j e j z a t r a t i t – nemaje proto ani dostatečných důkazů sám a spokojuje se s odkazem na důkazy z druhé ruky, jejichž pravdivost vůbec nekontroloval. Nevím, zdali může vědec svou práci s á m p o p r av i t h r o z n ě j i , nežli učinil Masaryk tímto doznáním. ... Ani jedna jedinká důležitější námitka, snižující Jungmanna, nesnese kritického rozboru; každá
1909
1909
jen přispěla k tomu, by velikost Jungmannova vynikla jasněji. Splnila se tu slova písma: »Kámen, kterým pohrdli stavitelé, učiněn jest kamenem základním. A každý, kdo padne na ten kámen, se rozrazí.« Zpravidla stává se v takových případech kritiky a antikritiky, že každá strana má pravdu z části. Případ Jungmannův je však ojediněl ý : h a ny K r á l ov y a M a s a r y kov y b y m o h l y b ý t r ov n o u z ave d e ny d o š ko l j a ko k o n k r é t n í d o k l a d y fa l e š ný c h d ů k a z ů v a l o g i c ký c h s ko k ů . ... *** Pan prof. Masaryk mou kritiku »vyvrátil« trochu jinak nežli p. prof. Král. Nechal odpovědět pověstného ignoranta, který v osobním jeho orgáně »Čase« vytrvale ostouzí osoby p. Masarykovi nepohodlné, a který svou hospodskou polovzdělaností dotěrně se vnucuje do kulturních otázek, jimž nerozumí za mák. ... Pan prof. Masaryk patnáct let volá po vědecké diskussi. Nyní zase jednou ukázal, jak si ji představuje. ... Jako hrabě Apponyi na výtky, že utiskuje Slováky, odpovídal »opovržlivým« mlčením a »pozdviženou hlavou«, tak i náš » ve l i ký u č i t e l n á r o d ů a č l ově č e n s t va « , jak mu říkají ctitelé jeho, je nad pravdu povznesen. Jeho stoupenci v tom ovšem vidí důkaz jeho velikosti ... To je vědecká ultima Thule odpůrců Jungmannových. A jejich závěr mravní? Pan Váša vykládá, že » h a r m o n i c ký « ( ! ! ) c h a r a k t e r M a s a r y k nemohl najíti zalíbení v necharakterním Jungmannovi, Chalupný že hájí Jungmanna z »osobních« příčin, jsa prý sám rovněž charakterem špatným. Svůj k svému... Nevím, otřesete-li se nad závěrem p. Vášovým smíchem či hnusem. ... To je závěr, který dle
Jindřich Matiegka
»Času« dělá svému autoru čest, toť mravní úspěch p. Masarykův. ... Mimo vůli moji s p o r o J u n g m a n n a se stal zároveň sporem zdravého rozumu a nepředpojaté vědy p r o t i k a c e ř u j í c í m u fa n a t i s m u , sporem o očistu české vědy od urputně propagovaných nepravd, insinuací a nekritických domněnek. Jen tento význam sporu mne přiměl k zaznamenání některých zjevů, které, samy o sobě malicherné a ošklivé, přece jen jsou fakty, historickými fakty, charakterisujícími dnešní stav české vědy, zejména stav směru, který se po čtvrt století vychloubá odbornictvím a umravněností. Nejednomu čtenáři se moje kritika i polemika bude zdát příkrou, osobní, zbytečnou. Nedivím se; mně samému také není příjemným zápach Augiášova chléva; ale čistit je nutno, a při takovém čištění je třeba trochu sebezapření. ... Pravda a pokrok se nerodí v bavlnce a hedvábí, ale v úsilí a obětech, v b o j i s e ž o l d n é ř i l ž i . Dějinné otázky řeší se železem a krví, řekl Bismarck. Řekl bych raději: řeší se krví srdce. [Chalupný: Jungmann. Lidové družstvo tiskařské a vydavatelské, Praha 1909]
Emanuel Chalupný 1879-1958
Opravdový sociolog a filosof Chalupný po patnácti letech v úvodu navázal na skvělý článek Červinkové Riegerové a rozhodným způsobem odmítl Královu – a navazující Masarykovu – kritiku Jungmanna. Zároveň poukázal na jedovatost Masarykovy bezostyšné rabulistiky a odhalil dávno před Dykem a Stříbrným jeho mravní zbahnělost.
1909
1909
Roku 1794 vylíčil prof. Jos. Ant. ryt. Riegger, rodem Němec, a l e j i n a k dobrý znalec poměrů českých, ve svém náčrtku »statistického zeměpisu Čech« povahu českého lidu takto: »Po stránce tělesné jsou Čechové střední výšky, nikoliv tlustí, ale svalnatí, houževnatí, pevní a silní. Jich ústrojnost jest výtečná, též mají mnoho smyslové bystrosti. Duševní povaha Čechů jest povšechně dobrá. Jich srdce jest jemnocitné a dobrotivé. Nějaké je ovládající vášně povšechně u nich není. Jejich duševní dary jsou zajisté výborné. Jich nadání k nejrozmanitějším vědám a umění jest výtečné. Přirozený vtip mají v značné míře. Takřka vrozená náklonnost k hudbě jest jim se všemi ostatními slovanskými národnostmi společná. Po stránce mravní jsou Češi povšechně nábožní, často až pověreční, jsou oddáni náboženství svých otců, staré monarchistické vládní soustavě a svým starým mravům a zvykům; jsou pracovití, vytrvalí, vzdorující všem obtížím, i válečným, ale přece mírumilovní, vždy veselé mysli, shovívaví, dobročinní, poctiví a věrní; v zevním chování jsou přímí, suší a ukazují obyčejně též menší uhlazenost. Taká jest základní povaha Čechů, kde zůstala čista a nedotčena...« Toto líčení tělesné a duševní povahy českého lidu z konce XVIII. století lze dosud připustiti celkem za správné – zvláště pro střední Čechy – přihlížíme-li ke změnám, které nastaly za minulých 120 let pozměněnými poměry a značnými pokroky, jež učinil zvláště český národ. Ani poznámka o menší uhlazenosti nebude nás zarážeti, uvážíme-li, že tehdy byla česká řeč ještě popelkou, a že vzdělanější Češi mluvíce německy bývali počítáni k Němcům. ...
Lubor Niederle
Již roku 1595 poznamenává vlašský jezuita Giovanni Botero, zvaný Benisius, při popisu české říše, že Čechové jsou postav vysokých, jak muži tak ženy, a pěkného vlídného vzhledu u srovnání s jinými národy. A že lid český jest lidem hezkým, nejen v tom smyslu, že se mezi ním vyskytují četní jednotlivci, zvláště ženského pohlaví, jež možno nazvati hezkými nebo krásnými, ale že lid všeobecně průměrně jest hezkých tváří a statných postav, jest známo, cizinci, kteří k nám zavítali, často potvrzeno a každému zřejmo, kdo zná také cizinu. Jedeme-li ze severu na jih a všímáme-li si přitom obecného lidu, nikoliv cizinců v městech dlících nebo usazených, umíme překročujíce hranice českého území oceniti švarné postavy hezkých našich dívek kulatých neb oválných tváří s růžovými lícemi a s živým okem, když jsme jinde seznali ony hubené figury podlouhlých tváří s mizejícím obočím nad mdlým okem anebo ty hranaté postavy s dlouhým obličejem na tlustém nebo vydutém krku. ... [Matiegka: Tělesné vlastnosti českého lidu. Jos. R. Vilímek, Praha b. d.]
Jindřich Matiegka 1862-1941
To, co byl Chalupný pro českou sociologii, znamenal jistě Matiegka – spolu s Alešem Hrdličkou – pro moderní českou antropologii. V roce 1911 založil Antropologický ústav a při něm roku 1930 Hrdličkovo museum. Dávné cizince citujeme z brožury »Tělesné vlastnosti českého lidu«, vydané Vilímkem krátce před světovou válkou.
1909
1909
... Při tom u samých Čechů jazyk mateřský a s ním národní vědomí tak rychle zanikaly, potlačovány jsouce úřady a opuštěny od šlechty, intelligence a měšťanstva, že od poloviny stol. XVIII. zbylí vlastencové zoufali nad jeho osudem a budoucností. Roku 1790 vyslovil Pelcl obavu, že se za 50 let sotva podaří najíti Čecha, r. 1810 napsal Dobrovský Kopitarovi známá slova: »Causa gentis nostrae, nisi deus adjuvet, plane desperata est.« A ještě roku 1827 Jungmann v slabé chvíli posteskl si: »Nám dostalo se býti svědky a pomocníky konečného mateřštiny zahynutí!...« Ale přes to snažilo se několik mužů – buditelů národa – zachrániti, co se dalo, a dějiny české literatury od poloviny XVIII. století překrásně nám líčí a ukazují, co dovedl hlouček lidí, nepatrných, ale nadšených, zanícených pro velkou ideu. Povzbuzeni novým osvětovým ruchem západní Evropy a osvěženi josefinismem, dovedli vzkřísiti domácí vědecké bádání, dovedli probuditi národ, nejdříve tam, kde jazyk byl uchován, v prostém lidu, potom v intelligenci, dovedli jej zpět k vědomí velké minulosti, přítomného života a k uvědomění si velkých cílů budoucích, a český národ, o jehož bytí se před 100 lety pochybovalo, o němž se vládě vídeňské na základě nových reforem zaručoval správce školství českého Kindermann..., že za 50 let ho již nebude, – stojí dnes uvědoměn a zcelen v kompaktní síle 61/2 millionů a tvoří pevnou hráz, o niž se bez úspěchu rozbíjí příboj německého postupu proti Slovanům. ... Vcelku je vidno z dějin a číselných národnostních poměrů československých, že Čechové zprvu mnohem více ztráceli nežli nabývali. Tento ne-
Antonín Bašta
příznivý poměr se nyní zastavil a rozmachem českého uvědomění a nadšenou součinností celého národa p o s t av i l a s e n ě m e c ké m u v ý b o j i p ev n á h r á z . ... Nutno síliti český živel na hranici, stavěti proti německým penězům český kapitál, proti německé škole školu českou, p r o t i ú t o č n o s t i n á r o d n í u vě d o m ě n í . Nutno dále síliti český živel hospodářsky i fysicky zlepšováním blahobytu a zvyšováním inteligence. Potom se Čechové nemusí báti o svou národnost. V průměru jsou přece jen přesuny na hranici ve prospěch Němců za posledních 50 let tak nepatrné, že b y t o t r va l o s t a l e t í , a b y b y l y z n a t e l ny a c i t e l ny. U ž s a m i N ě m c i u z n áva j í , aspoň ti rozumní, že Č e c h y g e r m a n i s ova t i n e l z e . Jen šovéni s tím počítají, zejména ti, kteří z Německa dívají se na český »Querriegel« a volají, že musí býti odstraněn, aby se Němectvu uvolnil postup k Jaderskému moři. Ale i ti se mýlí...
[Niederle: Slovanský svět. Laichter, Praha 1909]
Lubor Niederle 1865-1944
Na pionýrskou práci Šafaříkovu navázal kongeniálně archeolog, antropolog a etnograf Niederle především svými jedenáctisvazkovými »Slovanskými starožitnostmi«, které patří k úhelným kamenům evropské vzdělanosti. V drobnější práci »Slovanský svět« shrnul optimisticky zeměpisný a statistický přehled soudobého Slovanstva.
1909
1910
Když v bílém zámku nedaleko Vídně podepisovány byly nové zákony, jimiž prohlašuje se jazyk německý za jedině právoplatný v úřadech a školách čtyř korunních zemí, kdo z našich lidí vzpomněl si, že čin ten není prvým svého druhu, že protislovanské zákony dnešní jsou jen kopií protislovanských zákonů před pěti sty lety. – – – Jen těmto zákonům podařilo se z Německa kdysi slovanského vytvořiti říši, obydlenou lidmi jazyka německého. Dnešní říše německá byla zprvu obydlena Slovany, rozdrobenými na jednotlivé kmeny. Ještě ve století patnáctém byl venkov z většiny slovanský, jen některá města byla obydlena Němci, namnoze menšinou německou, nadanou výsadami, které zaručovaly jí nadvládu nad slovanskou početní většinou ve městech. Tuto državu svou, která nemohla se opříti o přirozenou sílu a početní převahu, udržovali Němci zvláštními zákony národnostními, které vylučovaly Slovany z účasti ve správě obce. ... Proč rozhovořil jsem se o těchto věcech? Abych dokázal našim lidem, že b o j S l ova n ů s N ě m c i m á h i s t o r i c ké z d ů vo d n ě n í . Většina našich lidí hledí na boj národnostní jako na c h v i l kovo u e p i s o d u v p o l i t i c ký c h d ě j i n á c h s o u č a s n a . Na boj národnostní pohlíží se namnoze jako na malicherný sousedský spor, který uměle před nedávnem vznikl a za nedlouho zase zajde. Toto mínění našich lidí, kteréž plodí netečnost a lhostejnost ve vlastních řadách, uškodilo rozvoji národnímu mnohem více, než sama práce odpůrců. Najdeme hodně českých lidí, kteří domnívají se, že boj národnostní jest pouhou štvani-
Josef Matoušek
cí, nícenou nesvědomitými agitátory. Dosti jest českých lidí, kteří myslí, že nebylo by národnostního boje, kdyby nebylo novin, poslanců a spolků, jež vzájemně štvou oba národy. Č e s ko n ě m e c k á u t o p i e ! Těmto naivním, důvěřivým, dobrým českým lidem, kteří žijí bezstarostně klidný svůj život, těmto dobrým, měkkým českým duším chci říci toto: N evě ř í m ve s m í r č e s ko n ě m e c ký ! Nevěřím v tuto utopii, která zrodila se v nehybných, pohodlných mozcích českých lidí! Dokud budou sahati dva po jedné a téže věci, bude mezi nimi stále spor a boj. Jeden bude uplatňovat své prvenství, druhý tělesnou sílu svou a oba se budou domnívati, že právo na jejich jest straně. H i s t o r i e m i d o s vě d č í , ž e n e n í s m í r u . Někdo musí slevit! Bez slevení a ústupu není smíru! A sleví a ustoupí vždy jenom slabší. To ž bu ďm e s i l n i , abychom nemusili slevovati. Dosud dovoláváme se práva prvenství. Němci dovolávají se práva síly a moci. Hleďme sesíliti, bychom mohli dovolávati se p r áva p r ve n s t v í i p r áva s í l y a m o c i . [Bašta: Náš boj s němectvím. In: Menšinová Revue, ročník 1, číslo 1, listopad 1911]
Antonín Bašta 1884-1922
Bezesporu »zlatá slova« si čtenáři přečetli v prvním čísle »Menšinové Revue« v článku »Náš boj s němectvím«. Bašta zejména upozorňuje na to, že boj s Němci »na život a na smrt« rozhodně není záležitostí posledních desetiletí a dovolává se historie, která mu dává za pravdu. Ó, jak dnes chybí podobná úvaha třeba v Lidových novinách...
1910
1910
... Ano, ten fakt, že celá sedmina tak malého národa jako jsme my, žije ve zněmčeném území, ten m i l i o n č e s ký c h d u š í ž i j í c í c h v n e b e z p e č í p o n ě m č e n í musí najít výrazu v našem programu. Jest-li jsme p ř i p o č á t c í c h s vé h o o b r o z e n í s n a d l i d s k o u z r ov n a s i l o u udrželi při životě odumírající už skoro zbytek národa, pak d n e s j e t o t í m s vě t ě j š í n a š í p ov i n n o s t í chránit před poněmčením celou sedminu národa kulturně, hospodářsky a sociálně tak vyvinutého jako je národ náš. A ta sedmina národa neskládá se z lidí právě nejslabších. Kdo už má tolik energie, že odtrhne se od své domácí půdy a stěhuje se do zněmčeného území, kde často ani byt nemůže dostat, t e n n e n í z t ě c h n e j s l a b š í c h . Musíme proto řešení menšinové otázky pokládat za další a konečné obrození našeho národa, musíme obrození to učinit středem svého politického snažení, svých politických tužeb a musíme proto svůj program podřídit těmto vážným, pro náš národ zrovna životním otázkám obrozenským. U nás v menšinové otázce řekl jednou prof. dr. Bráf velmi vážné slovo: »Co je dnes Čechů ve Vídni, co jich žije v tak zv. uzavřeném území, co se jich odstěhovalo do Ameriky! Mějž z toho radost, kdo chceš! Já naopak soudím, že je to svědectví bídy, našeho trudného stavu, když český člověk na území českém se neuživí a musí jít do cizích služeb.« Ano, je to z větší části naše národohospodářská opozdilost, která vyhání naše české lidi z domova – ač i v tomto směru potřebuje tvrzení
Otakar Hübschmann
Bráfovo dnes opravy – ale otázka je, co pro mne, který chci řešit menšinový problém prakticky, tento fakt znamená. Mám sáhnout jen ke kořenu zla, hledět k o l o n i s ova t , parcelovat jižní Čechy, stavět továrny atd.? Bylo by snad nejlépe, ale netřeba dokazovat, že j e t o c e s t a d a l e k á ; zatím máme zde milion českých lidí, kteří ve svém češství jsou ohroženi. Máme zde plno praktických otázek, které žádají řešení co nejrychlejšího, otázek, na jichž správném řešení závisí existence sedminy celého národa. Vývody Bráfovými nesmíme zmalomyslnět – to ostatně ani asi nechce, uváděje dále: »Menšiny české ovšem nesmíme obětovat«, ale vývody jeho nesmí nás odvádět od našeho akutního programu menšinového, a jmenovitě od té revise celého našeho politického programu s hlediska našich menšin. Ta Bráfem vytoužená soběstačnost národní musí nám býti ovšem cílem, ale z a t í m h e s l e m n a š í m bu d i ž : » N e z t ra t i t a n i d u š i ! « ... [Matoušek: Menšinová otázka... In: Menšinová Revue, ročník 1, číslo 1, listopad 1911]
Josef Matoušek 1876-1945
Počátkem století bylo již zřejmé, že Mommsenovy chmury nad perspektivami Němců v našich zemích byly důvodné. Po století »boje na život a na smrt« se začala »válečná štěstěna« po zásluze přiklánět k »české věci«. Již nešlo o záchranu národa. Vždyť co jsou slova soudce Matouška jiného než apel k rekonkvistě dávno zněmčených území?
1910
1910
Nejen nezvyklý materiál, trvání a rozsah t. zv. antimilitaristického processu s Aloisem Hatinou, Emilem Špatným a spol., nejen nezvyklý počet obžalovaných, počtem 46, nejen překvapující počet odsouzených konečným výrokem c. k. nejvyššího co kasačního soudu ve Vídni, – 44 ze 46, – nejenom výše trestu vyměřená jednotlivcům od 3 měsíců do 2 roků a součet těchto trestů representující 24 roky a 7 měsíců – nýbrž otázka, myslím nejenom pro právníka, ale i pro každého rakouského občana nanejvýš důležitá, nutí mne jakožto obhájce v tomto processu, abych glossoval průběh i výsledek tohoto processu – – otázka, zda rakouská justice při rozhodnutí v tomto processu neocitla se na cestách odbočujících od pronášení spravedlnosti pouze dle práva... Celkový výsledek ... antimilitaristického procesu jest, že pro zločin svádění c. a k. vojínů k porušení povinností vojenských, jež dle trest. zák. vojenského jsou zločinem, odsouzeno bylo 44 mladých mužů a to: 1. Alois Hatina, 23 roků starý, svobodný, soukr. úředník a redaktor »Mladých Proudů« na dva roky, 2. Emil Špatný, 26 roků starý, svobodný, redaktor »Českého Slova« a »Mladých Proudů« na dva roky, ... 6. Karel Půlpán, 24 roků starý, ženatý, redaktor »Českého Slova« a »Mladých Proudů« na 13 měsíců, ... 9. Josef Šilhán, 29 roků starý, svobodný, požívatel úrazového důchodu (muž bez jedné ruky a nohy), na 3 měsíce, ... 36. Rudolf Novák, 19 roků starý, svobodný, redaktor »Našeho Práva«, na 6 měsíců, ... 44. Josef Vojta, 29 roků starý, svobodný, obuvnický pomocník, na 3 měsíce. Úhrnem tudíž uloženo trestu pro uvedené zločiny na 24 roků 7 měsíců těž-
kého žaláře, jedním nebo dvěma posty měsíčně zostřeného. Nuže, co bylo žalováno? A pro co byli uvedení mladí muži odsouzeni? Všech 46 obžalovaných bylo žalováno a 44 také odsouzeno, »že v letech 1905, 1906, 1907, 1908 a 1909 navazujíce, pěstujíce a pořádajíce mnohé a různé styky mezi mnohými osobami po Čechách, Moravě, Slezsku a ve Vídni, hlavně mezi mládeží povinnost vojenskou dosud neodbyvší a mezi odvedenci, tyto osoby, jmenovitě však uvedenou mládež a odvedence vybízeli, podněcovali a vésti hleděli, by při svých stycích s muži k c. a k. službě vojenské povinnými tyto vybízeli, podněcovali a svésti hleděli ku porušení přísahou stvrzené věrnosti, poslušnosti a jiných vojenských služebních povinností, kteréž porušení podle zákonů trestních pro c. a k. vojsko vydaných, za zločin pokládati jest, třebas působení to zůstalo bez výsledku, čímž spáchali zločin nedokonaného vybízení ku svádění vojína ku porušení vojenské povinnosti služební naznačený v § 9. a 222. tr. zák.« ... Avšak vyzývání k nenávisti a opovržení a zášti proti militarismu není dle platných zákonů nižádným činem trestním, tím méně zločinem podle §§ 9. a 222. trest. zák. a pakli stát a orgánové, kteří povoláni jsou hájiti jeho zájmy, pokládají za to, že militarismus je tak nezbytným a nezvratným základem moderního státu, že vyzývání k nenávisti, opovržení a zášti vůči němu nesmí býti trpěny – pak nechť předstoupí před legislativní činitele a vymohou si příslušný zákon, který by to prohlašoval za trestné. Do té doby však subsumování takovéto činnosti, jež nese se k tomu, aby u nejširších vrstev vzbudila se nenávist, zášť a opovržení vůči militarismu pod nějaký paragraf trestní, zejména umělé subsumování pod §§ 9. a 222.
trest. zák. zůstane nepřípustným a o m l u ve n o m ů ž e b ý t i j e d i n ě z á s a d o u , ž e ú č e l s vě t í p r o s t ř e d ky. Na tom ničeho nemění, že takovýmto šířením nenávisti, opovržení a zášti vůči militarismu budí se snad nechuť k službě vojenské a k břemenům, jež tato sebou přináší. Na tom nemůže ničeho měniti, pakli vždy širší a širší kruhy touto činností v názorech svých vyjasněny, počnou na militarismus a vše to, co s ním v životě státu a národa na rozmanitých polích života jest spojeno, hleděti jinými zraky, než snad tomu bylo dříve. ... Je-li dle názoru c. k. státního zastupitelstva armáda nezbytným základem lidské společnosti a jestli tudíž chráněna býti musí – pak jest, bylo a jistě bude vždy také nezbytným pilířem státní společnosti – ř á d n é ko n á n í s p r ave d l n o s t i p o u z e p o d l e p r áva b e z o h l e d u k ú č e lu! V historii lidstva byly již státy, které neznaly vojska, n e b y l o v š a k , n e n í a n e bu d e s t á t u , k t e r ý b y n e z n a l s p r ave d l n o s t i ... [Hübschmann: Process antimilitaristů. Knihtiskárna nár. soc. dělnictva, Praha 1910]
Otakar Hübschmann 1871-1922
1910
1910
Obhájce Hübschmann velmi vynikl v antimilitaristickém procesu s národně sociální mládeží, který si nijak nezadal svou monstrosností s někdejším procesem omladinářským. Své glosy zveřejnil Hübschmann poté, co 27. ledna 1910 kasační soud ve Vídni drakonicky změnil mírný rozsudek senátu pražského, jemuž předsedal vrchní rada Kasalický.
Alois Hatina Milý bratře! Tvůj dopis z července byl mě správou trestnice vydán teprve 16. prosince. Byl pro mne vskutku velikým překvapením. Posuzuješ celý náš antimilitaristický proces tak, jako autor úvodníku »Práva Lidu« (dr. Šmeral?) a to se rozumí, že rozšiřuješ řady těch, kteří vyslovují neustále soustrast nad ztrátou naší svobody. Počítáš mne mezi oběti, svedené na bludné cesty Chocovým a Klofáčovým radikalismem, mezi oběti, které trpí jen proto, aby vůdcům naší strany byly pojištěny mandáty v případě rozpuštění říšské rady. Opisuješ ve věci našeho procesu prostě úvodník »Práva Lidu« a »Nové Doby«. Větší hořkosti by mě věru nemohla přinésti ani celá garnitura tmavých komůrek a tvrdých lůžek, které v trestnici na Pankráci rozděluje velmi ochotně ředitel trestnice Janota... Promiň proto, že Ti píši příliš obšírně a upřímně o procesu národní mládeže socialistické; chci jen, abys se díval na celý náš případ objektivněji, než se dívá velmi neobjektivní a stranickou slepotou zaujatý socdem tisk. ... V kasárnách mezi aktivními vojíny potkáváme se s výsledkem naší práce v roce 1906-7. V tu dobu už přestupují práh rakouských kasáren naši hoši, naši rekruti, kteří všichni byli infikováni antimilitarismem. Pak již objevují se počátky vzpour a neposlušností v celé řadě posádek, všude tam, kde jsou naši hoši, naši důvěrníci, v kasárnách je čilo a rušno jako v úle. ... Po antimilitaristickém sjezdu zanášeli jsme se myšlenkou získati pro antimilitaristickou propagandu také mládež jihoslovanskou, leč pro naše zatčení z toho sešlo. Ta práce na nás čeká, až se nám po letech otevrou vrata žaláře. Jsem přesvědčen, že do té doby hnutí ná-
1911
1911
rodní mládeže socialistické, antimilitaristická propaganda bude ve velkém rozmachu a vzrůstu a poletí kupředu jako proud, který podemílá a strhuje břehy. Nás je přes 40 uvězněno, ale tisíce jiných pracuje za nás, armáda mladistvého proletariátu naplněná vášnivou nenávistí proti všemu rakušáckému roste. ... Cílem naším je samostatný český demokratický stát. ... A my mladí béřeme tento program úplně vážně a chceme, aby nebyl jen nemožným a neuskutečnitelným ideálem, nýbrž abychom se ohlédli po prostředcích, jak tento politický program uskutečniti a pracovati k našemu naprostému politickému osvobození. ... Čeští vojáci v p ř í h o d n é m o k a m ž i k u m u s í p ov s t a t i j a ko n a š e r evo l u č n í a r m á d a a tato vojenská revoluce a vzpoura musí zroditi za pomoci celého národa naši samostatnost. ... ... Jsem jak víš, stále vá š n iv ý p r o t i m a r x i s t a , poznal jsem ve Vídni sociální demokracii příliš zblízka. ... Cítění mezinárodní tak, jak je kresleno ortodoxními marxisty, je pro myslícího člověka nepřijatelno. Je-li několik internacionálně cítících lidí, pak n e c h á s e l e h o u č ko p r ové s t i d ů k a z , ž e j s o u t o b l á z n i . ... A nyní na konec vzpomínám slov dra Šmerala, který při jednom našem líčení mně pravil: »Příteli, sekáte sekerou do skály.« A nyní, když také přemýšlím o jeho slovech, říkám si: Naopak, pomalu navrtáváte skálu, vy hoši, kteří i za persekuce pracujete, v příhodné době přiložíme pak doutnák, který zapálí výbušné látky a skálu rozbije na padrť a roztrhá. To příležitostně dru Šmeralovi řekni, vyřiď mu z Pankráce také můj pozdrav. ... Líbá Tě Tvůj Alois Hatina. Pankrác, dne 18. ledna 1911. ***
Dva dny před vyhlášením mobilisace bylo br. Hatinovi doručeno povolání k činné vojenské službě. Během 24 hodin musel se dostaviti ke kádru 88. pěšího pluku v Berouně. Tam se k velikému svému překvapení dověděl, že si odsloužil celé tři roky aktivní vojenské služby a že prodělal dvě vojenská cvičení... Když se br. Hatina proti tomu bránil, zdůrazňuje, že vůbec vojenského výcviku neprodělal a že dosud neměl pušky v ruce, byl zakřiknut hejtmanem s vyhrůžkou, ž e k a ž d á n e p o s l u š n o s t bu d e s e t re s t a t i – z a s t ře l e n í m . ... Ráno v den 1. května [1915] byl br. Hatina předveden k veliteli 39. pluku Wolfovi, který Hatinu uvítal nadávkami na české velezrádce. Poněvadž byl br. Hatina, jak již jsme se shora zmínili, do krvava ztlučen, byl poslán lékařem do nemocnice. Avšak ani zde nebyl ušetřen týrání. ... Na černou tabuli, jež byla připevněna nad postel, nad hlavu nemocného br. Hatiny napsal četař Szekely Imre: »Hazaáruló Csech katona« (Český voják – velezrádce!). To byl pokyn pro zfanatisované maďarské vojáky, převážnou většinou simulanty, kteří byli proti českým vojákům poštváni stálým poukazováním, že co český voják, to neznaboh a velezrádce. Na loži připoutaného Hatinu polévali zbytky oběda a mezi sebou závodili, kdo z nich z druhého kouta světnice plivne mu do očí anebo na špičku nosu. ... Přirozeně, že byl br. Hatina i ve své příslušnosti k českému národu nejhruběji urážen. U setniny měli psa, který slyšel na jméno »Orosz!« (Rus!). Surový kaprál Opravatt Péter přinesl si ihned po příchodu Hatinově mladého psa, kterého volal »Cseh!« (Čech!) Na cvičiště byl br. Hatina po celý týden přes celé město voděn v poutech. Avšak pouta na nohou
nebyla ničím proti surovostem, které na něm před očima všech důstojníků páchali maďarští vojáci. Všemu tomuto fysickému utrpení Hatinovu byl učiněn konec v Debrecíně vojíny 36. pluku, našimi šestatřicátníky, kteří br. Hatinu dobře znali z jeho činnosti v dělnickém hnutí. Br. Hatina ještě před přeložením 39. pluku byl eskortován do vojenské trestnice v Aradu. ... Maďarští vojáci, kteří br. Hatinu do Aradu odváželi, musili šestatřicátníkům slíbiti, že mu nebudou ubližovati. A svému slibu také dostáli. Avšak v aradské nemocnici obnovilo se utrpení br. Hatiny. Maďarští důstojníci i v této nemocnici přicházeli k lůžku Hatinově a drze volali: »Agyon lesz löve mint a kutya!« (Vy budete zastřelen jako pes!) »A Csehek mint kutyak es hazaárulók.« (Všichni Čechové jsou psi a velezrádci.) A jeden maďarský jednoročák dokonce zvolal: »A cigányok is müvel tebbek, mint a C s e h e k ! « (Cikáni jsou kulturnější národ než Čechové!) ... [Vondráček (red.): Alois Hatina 1886-1936, ÚVV strany nár. soc., Praha 1936] [Frabša: Persekuce strany nár. sociální za války. Lidová tribuna, Vinohrady 1921]
Alois Hatina 1886-1950
1911
1911
Na Hatinu, Půlpána a Špatného zejména se soustředila pozornost v antimilitaristickém procesu. První ukázka je z Hatinova dopisu z vězení jeho (socdem!) bratrovi, v druhé části o tři čtyři roky předbíháme kvůli důkazu, jakou zvýšenou »preventivní« péči věnovala takovým lidem vídeňská vláda za persekucí v době světové války.
František Drtina Býti vlastencem neznamená, bohužel, dnes často býti především dobrým, mravným, šlechetným člověkem, konati své životní povinnosti poctivě a svědomitě, snášeti bezpráví a útrapy pro své vlastenecké i osobní přesvědčení, pracovati bez únavy dnem i nocí na prospěch národa – jako tomu bylo v dobách, kdy Komenský opouštěje vlast pomýšlel na obrození národa vychováním, nebo v dobách národní obrodné práce buditelů našich na počátku minulého věku – nikoli, dnes mnohým »vlastencům« j i c h v l a s t e n e c t v í j e p r o s t ě d o b r ý m v ý n o s ný m ř e m e s l e m , z něhož těží nejen čest a slávu v širších vrstvách národa, nýbrž nejednou i vydatný prospěch hmotný. Vlastenectví, jež v dobách národního našeho obrození bylo vážnou, neúmornou prací, ano sebeobětováním, stalo se s vývojem našeho národního života m ó d o u , pozlátkem, často prázdnou frází. Vlastenectví má znamenati hluboké, životní přesvědčení, vznešený příkaz mravní, vážnou povinnost, neúnavnou práci. Vlastencem máme zváti jen toho, kdo je řádný, poctivý, mravný, bezúhonný člověk. Vlastenectvím jmenujeme lásku k národu. Láskou tou vyjadřuje se poměr jednotlivce k celku lidí, majících stejné dějiny, mravy, zvyklosti, náležejících stejnému kmeni, mluvících zpravidla i stejným jazykem, zkrátka k celku, tvořícímu zvláštní národnost. ... Milovati národ znamená určitě milovati lidi tohoto národa; národ miluje jen ten, kdo miluje svého bližního. Láska k vlasti a národu je zvláštní druh lásky k bližnímu – a je tudíž p ř e d n í p o v i n n o s t í k a ž d é h o č l ově k a .
1911
1911
Láska ta je vážnou povinností životní, vede k práci uvědomělé a vytrvalé stále vždy. Vlastenectví uvědomělému s oním základem mravního, hlubokého přesvědčení nestačí pouhá měkkost, rozcitlivělost, to povrchní a prchavé nadšení, prázdné blouznění, vlastenecké horování, jež nepracuje. Člověk dospělý má plniti své povinnosti národní, vlastenecké. To znamená, že má býti ve smyslu moderní lásky k bližnímu veden k energické práci pro národ. A národ nespasí dnes ani silné paže, ani hlučné fráze – dobrých nervů, jasných hlav, zdravých rozumů a šlechetných srdcí je nám potřebí. Člověk vzdělaný a upřímně vlastenecký uvědomí si dnes zvláště smysl a pravdu s l ov H av l í č kov ý c h , že »národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijíti, nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu, skrze tu váhu, které si dříve sám dobyl – vnitřní síla pak národa záleží v jeho vzdělanosti, přičinlivosti, mohoucnosti, mravnosti, zachovalosti.« A uvědomí si dále, že úkolem pravého vlastenectví jest povznášeti tělesně, duševně, mravně, hospodářsky, společensky jednotlivce, všechny členy národa, a zvláště slabé, porobené, jakýmkoli svízelem sklíčené. Náprava věcí lidských vůbec, o níž snil Komenský současně, když usiloval o povznesení vlastního národa, nastane jen na cestě obrození každého jednotlivce v duchu i pravdě, aby co největší počet členů národa vyvinul se v lidi silné, zdravé, dobré a šlechetné... Národu českému jsou dějiny jeho vzácným poučením. Palacký vylíčil nám mistrně všelidský význam usilování předků našich o náboženské a mravní obrození lidstva a dodal významně: »Když o dvě stě let později klesli jsme až téměř do hrobu, zavinili jsme to tím, že nepředčivše vzděla-
ností ducha, ale rovnajíce se nepřátelům svým více mravní hnilobou nežli dostatkem moci, chopili jsme se meče a násilí...« A věru, z knihy jeho vyčísti můžeme toto vzácné poučení pro přítomnost: »Buďte především mravní, dobří lidé a budete praví vlastenci, konejte všichni povinnosti své v rodině, obci, živnosti, řemesle, úřadě, ve škole, v jakémkoli povolání, pamatujte, synové národa malého, že jen duchem a silou mravní můžete se udržeti a uplatniti...« Jen na této dráze stane se opět č e š s t v í n a š e z á s a d o u m r av n í h o p o k r o k u a z u š l e c h t ě n í v ů l e , jen tak bude moci každý z nás vyznati s Macharem: »Češství mé je částí života mého, které pociťuji ne jako slast a rozkoš, ale jako vážnou, vrozenou povinnost.« *** ... Národ český – to poučení poskytují nám naše dějiny – stál na výši svého vývoje tehdy, když češství znamenalo sílu mravní, myšlenku pokroku, náboženské povznesení, kdy národ usiloval, pracoval a trpěl za svobodu svědomí, kdy české myšlenky vnikaly v evropský svět a tam s údivem a porozuměním byly přijímány. – Je to doba, kdy naše náboženská reformace a Jednota českých bratří tvoří podle Palackého vrcholný bod našeho národního vývoje. Komenský a Palacký jsou předními hlasateli přesvědčení o všelidském poslání našeho národa. Komenský byl duch universální, skrz naskrz český. Vroucí jeho cítění národní je posvěceno humanitním přesvědčením o smyslu života jednotlivcova i národního. Píše česky, protože píše svému národu. Touží po tom, aby jazyk český byl vzděláván, povzbuzuje slabé a volá ke svým krajanům, »aby národ český neplazil se za národy ostatními, ale před nimi aby kráčel uvědoměle na
dráze pokroku všelidského.« Škola je mu dílnou lidskosti, a člověk má prospívati službou svou společnosti lidského pokolení. Odtud skvělé uznání všelidského významu Komenského, jak je vyjádřil německý myslitel Leibniz v památných svých latinských verších: »Celý svět bude, Komenský, velebit Tebe za to, co jsi doufal, konal a si přál!« ... Dnes věříme, že svítá již jitřenka doby lepší, věříme ve svobodu, sebeurčení, svéprávnost, státní samostatnost svého národa, a povznášíme se nadějí, že češství jako v minulosti, tak i v budoucnosti bude povoláno zaujímati významné a platné samostatné místo ve velebném panteonu kulturního lidstva. A slovo stane se tělem! Splní se p o v z n á š e j í c í vě š t b a S va t o p l u k a Č e c h a : »Přijde čas, lidé v řádu kdy novém volni a rovni v pravdě, ne slovem, zákony všechny nahradí láskou, odloží zbraně, stisknou si dlaně s radostným klidem.« [Schrötter – Zenkl (sest.): Česká čítanka průmyslová. C. k. školní knihosklad, Praha 1911] [Merhout, Němec (usp.): Národní čítanka. B. Kočí, Praha 1918]
František Drtina 1861-1925
1911
1911
Profesor filosofie a pedagogiky Drtina (otec pozdějšího ministra Prokopa Drtiny) byl předním aktivistou Masarykových realistů, svým hlubokým vlastenectvím se ale od nich dosti lišil. Přispíval pilně do antologií pro školní mládež, úryvek první je z roku 1911, druhý pak pochází z čítanky dokončené až těsně před převratem.
František Adolf Šubert Den 12. srpna 1881. Je z největších dnů národa českého. Největších smutkem a bolem, v prvém úderu skoro zazoufáním, největším národním neštěstím, které nás tehdy stihlo, a každého, každého z nás bez rozdílu schvátilo. A z á r o ve ň j e z n e j vě t š í c h n a š i c h d n ů velikostí, s kterou z toho neštěstí jsme povstali, velikostí, ba přímo vznešeností, jež ono ve svém klíně nám přineslo. Před třiceti lety – dne 12. srpna 1881 – pod večer k šesté hodině vzplanulo Národní divadlo v Praze ohnivými plameny a do noci úplně vyhořelo. Vyhoření divadla nebývá národním neštěstím: v letech 1881 a nejblíže následujících nastala zrovna epidemie požárů divadelních. Vyhořela sta divadel, a některá – v Paříži a ve Vídni na př. – pochovala ve svých troskách na sta životů lidských. Ale nikde požár divadla nebyl pocítěn jako neštěstí národní. Požár Národního divadla byl jím. Neboť tím neštěstím, které stihlo budovu divadla, jež stavěl si národ, cítil se zasažen každý v myšlení dospělý člen národa, každý cítil je jako neštěstí osobní, jeho samého krutě zasahující. Kdo nezažil tehdejšího dojmu z plamenů, jež rázem zničily nádherně krásnou, tolikerými uchvacujícími nadějemi obepjatou budovu nadvltavskou, nesnadno si může představiti hoře, které celý národ schvátilo. Bylo asi takové, jaké se zmocnilo slovanských Rujců, když uviděli padnouti svůj Arkun, když požárem lehla jejich svatyně a v ní bůh Svantovít. Asi takové hoře, jaké rozrylo srdce národa židovského, když v plamenech vyvrácen byl jeho chrám
1911
1911
Šalamounův. Bylo to hoře z největší pohromy, jaká mohla stihnout náš národ, jenž před tím nedovedl si ani představiti, že by vůbec mohla se udáti. Ta velikost hoře vzešla z velikosti radosti, která k budování divadla po třicet let se poutala. Žilať od roku 1848 všechna duše národa v tom svém Národním divadle, v jeho budování, od prvních sbírek až po jeho prozatímní otevření na jaře roku 1881. V dosažení toho zářivého cíle svých tužeb viděl celý národ svou slávu, svou nejvyšší radost, své první v pravdě velkolepé dílo v době svého probuzení, provedené skvěle vlastní silou, vlastním vznětem, vlastním nadšením – viděl v dosažení toho cíle splnění svého zamilovaného nejvyššího snu. A náhle – před samým definitivním otevřením budovy, jež se mělo stát o sv. Václavě 1881 – náhle jednou zdrcující ranou všechno to očekávání se zhroutilo v trosky a popel, náhle se uviděl celý národ oloupen o svou nejzářivější vidinu, takořka samu hvězdu, v jeho tehdejších zápasech stále mu svítící. ... Nepřátelé naši sice neronili slz – proč by také. Ale dojem z našeho neštěstí byl tehda tak mocný, že v těch dnech zastaven byl proti nám všeliký politický boj, že i n a s t r a n ě n e p ř á t e l nepokrytě cítěno bylo na čas s námi, a že i z jejich řad – v nejušlechtilejším vnitřním hnutí tehdejším – byl soucit národu našemu projevován. Ale stal se div nad div. To největší neštěstí, takořka ještě za požáru samého měnilo se v pravý opak svůj, v samém zápětí svém změnilo se nám v štěstí, ano v t r i u m f s t e j n ě ve l i ký, j a k é o n o b y l o . Jakousi nejmocnější silou, která, ovládajíc vše, zalekla se nesmírnosti smutku,
uvrženého na celý národ, a hned jej obracela v triumf téhož národa. Byloť, jako by těmi u večer 12. srpna 1881 vysoko k nebi hárajícími, kouřem ztemňovanými a parami vod do běla barvenými plameny, vysoko, vysoko současně vynesen byl národ náš, tak vysoko, jak před tím snad nikdy. ... J e š t ě h o ř e l o N á r o d n í d iva d l o a j i ž skládány byly nové oběti na jeho o p ě t n é z n ov u z ř í z e n í . ... Tak obrátilo se neštěstí národní ve svrchované požehnání národu. Vzbudilo v něm měrou před tím nikdy nebývalou účinné vědomí o jeho jednotné pospolitosti, že vzbudilo v něm nebývalé nadšení, obětavost, že ohněm protříbilo všechnu duši národa i duše jednotlivcův; vlilo mu odvahu k opětnému a rychlému a zdárnému vykonání díla, jež by jindy za dobu tak krátkou bývalo pokládáno za nemožno, a přesvědčilo jej o veliké jeho vlastní síle. ... S l ova n s ký m R u j c ů m a n á r o d u ž i d ov s k é m u j e j i c h n á r o d n í n e š t ě s t í z ů s t a l o j e n n e š t ě s t í m . Naše obrátilo se nám všestranně v štěstí stejně veliké jako netušené. A tak den požáru Národního divadla právem platit může a má v dějinách našeho národního života za j e d e n z n e j v ě t š í c h , n e j v ý z n a m n ě j š í c h . Jeť památníkem velikého, ušlechtilého a úspěšného vzepření se národa proti zlé živelné ráně osudu ... a je hlasatelem do celé budoucnosti o tom, co jediné nás může zachrániti z pohrom, jež jinak občas dopadají na národy silou drtivou. Ne malomyslnost, ne zoufající chabost, nýbrž ušlechtilý, nadšením nesený a rozumem ovládaný vzdor a energie rostoucí a stupňovaná obětavostí a prací vždy o to, oč zlo zevní krutěji na
nás doléhá č i v n i t ř n í n a n á s h l o d á – má a musí nám býti vůdčí pružinou. A při tom jednotnost v díle a v boji, podstatná a konečná jednotnost, která je možná i při všelikých názorech odchylných tam, kde zřetelný je společný cíl, té jednotnosti vyžadující. To vše napsáno je písmem plamenů na listě dne 12. srpna 1881 osudného a velikého. Jest to napsáno na listu dne, jehož ničivé plameny mžikem se obrátily v plameny háravé, budoucnost zabezpečující, budoucnost budující síly, v plameny, bez jejichž žáru nesmí nikdy zůstati ve svých žilách národ, který má před sebou ještě mnohé, ale dosud nedostižené cíle jiné. Máme-li jich dojíti, dojdeme jich jen po cestách, po kterých z neštěstí požáru ze dne 12. srpna 1881 došli jsme k velikému triumfu nad neštěstím překonaným – po kterých došli jsme vlastní silou ke splnění více než stoletého snu všeho národa. Můžeme těmi plameny dojíti i ke splnění všech svých snův ostatních. Můžeme! A l e t y p l a m e ny v n á s m u s í b ý t ! [Šubert: Na okraje divadelní kroniky. Nákladem dědiců, Praha 1924]
František Adolf Šubert 1849-1915
1911
1911
Divadelní režisér, dramatik a novinář Šubert byl mužem širokého záběru ve veřejné sféře: hlavní redaktor Ottova »Malého slovníku naučného«, jednatel Spolku českých žurnalistů a Ústřední matice školské, jeden z iniciátorů Národopisné výstavy v roce 1895 atd. atd. Především však byl prvním výkonným ředitelem Národního divadla...
Václav Joachim ... Není pochyby, že by se obce zavedením všeobecného práva hlasovacího s poměrným zastoupením vůbec se svým obyvatelstvem značně sblížily, že by alespoň ve většině obcí dosavadní, bohužel, velmi časté o d c i z e n í mezi obecním zastupitelstvem a značnou částí občanstva bylo odstraněno. Že by se s tím samospráva obecní posílila a upevnila, o tom není zajisté sporu a jest opět právě s našeho českého stanoviska velice důležito. Je-li v Rakousku vůbec ... o b e c z á š t i t o u p r o t i m o c i s t á t n í , platí to o nás a o ostatních národech neněmeckých měrou zvýšenou. Právě nám jest a měla by býti obec mnohem dražší, mnohem bližší našemu srdci, nežli stát; již proto jsme povinni usilovati všemožně o to, aby široké vrstvy, nalézající zastoupení ve Vídni, necítily se bližší Vídni než svým vlastním obcím, ve kterých zastoupení dosud nemají. Ostatně již Havlíček ... ukazoval, že na obci po mnoha stránkách více záleží nežli na státu a vývoj posledních padesáti let, kde naše obce nesporně tolik pro náš národní, zejména kulturní život vykonaly, dal mu za pravdu. ... Mám za to, že pro nás Čechy, kteří jsme na svém těle velmi často a velmi citelně zkusili účinky umělých volebních geometrií, činících z menšin většiny a naopak, požadavek poměrného zastoupení jest tak samozřejmě spravedlivý, rozumný a účelný, že ho netřeba podrobněji odůvodňovati. Již ohled na naše menšiny mluví tu hlasem rozhodujícím. ... Mám-li připojiti na konec několik slov čistě se stanoviska národní strany svobodomyslné, stačí připomenouti, že povinnost k boji za všeobecné
právo hlasovací i do obcí plyne kategoricky již z celé minulosti, z celého programu strany. Již počátkem let šedesátých... předchůdcové strany vítězně provedli boj za demokratisaci obcí, přičinivše se o zamítnutí vládního návrhu, čelícího k exempci velkostatků ze svazku obecního; první program strany z 27. prosince 1874 pak proklamoval jasně povšechný požadavek všeobecného práva hlasovacího, který pak opakován i v četných jiných prohlášeních a provoláních rázu programatického; r. 1875 Sladkovský zvláštním spisem vystoupil pro poměrné zastoupení a r. 1905 dr. Kramář na říšské radě hájil fulminantně jak všeobecné právo hlasovací, tak poměrné zastoupení... A že vůbec národ náš jako celek velice by získal zdemokratisováním obecních zastupitelstev, že – jak často slýcháme – v demokracii vůbec tkví síla našeho národa a záruka jeho budoucnosti, o tom nemůže býti pochyby nejmenší, a to by mělo býti nejideálnější a nejmocnější pohnutkou v boji za všeobecné právo hlasovací s poměrným zastoupením do obecních zastupitelstev. [Joachim: K reformě obecního řádu volebního. In: Česká Revue, číslo 2, listopad 1911]
Václav Joachim 1876-1945
1911
1911
Jak vidno, spor o poměrný či většinový volební systém není jen specialitou naší doby. Joachim byl od roku 1909 tajemníkem Svazu českých měst, takže měl k otázce obecních voleb opravdu co fundovaně v České Revui říci. Po převratě přešel do služeb ministerstva vnitra, zároveň byl docentem veřejného práva na české technice v Praze.
Rudolf Vrba ... Naši národnostní odpůrci jsou nevyčerpatelní v osočování a tupení českého národa. Není dosti na tom, že se nám posmívají, že jsme národ inferiorní, že naše kultura jest od Němců vypůjčena, odkoukána, poslední dobou přidali na český lid nové polínko ostudy, že jsme žebráci, že Němci mají ve své državě bohatství a průmysl... Nové toto tupení českého národa vykonal poslanec Sobitschka na valné hromadě Rakousko-uherské banky. ... Pan dr. Sobitschka tvrdí, že Němci mají jen ve spořitelnách německých v Čechách, na Moravě a ve Slezsku okrouhle 1 130 mil. korun vkladů a reservních fondů. Kdyby se k tomu ještě připočetly vklady ostatních úsporných ústavů německých v obnosu přinejmenším 250 mil. korun, vládli by Němci v zemích českých uspořeným kapitálem v obnosu okrouhle 1 400 milionů korun. Jedna třetina Němců jest tedy bohatší než dvě třetiny Čechů. Tento fakt nelze popříti, že Němci jsou kapitálem bohatší, i kdyby měli jen tolik úspor jako mají Čechové, byli by bohatší. Tomu se nesmíme diviti. Německé kraje jsou průmyslové, dávají lidu více výdělku než naše, převážnou většinou zemědělstvím se živící kraje české. Ze všeho toho však jde na jevo, že český národ očekávají p ř e d e v š í m ú k o l y h o s p o d á ř s k é . Nepouštějme v zápasu o naši národnost také starost o naše hmotné zájmy a potřeby. Právě tyto zde uvedené číslice nám pěkně dokazují, jakého významu nabývá každý uspořený český groš. Jestliže budeme mohutněti hospodářsky, pak nás jednou převaha i v boji o národnost nemůže minouti. ...
Jaká jest povaha českého národa se stanoviska hospodářského? Dejme tomu, čemuž bude asi tak, že se celý český národ skládá asi z jednoho milionu mužů. Ostatní jsou ženy a děti. Z tohoto milionu jsou čtyři sta tisíc mužů členy záložen. Jiní zase ukládají své peníze do bank a spořitelen. Kapitál, to jest vklady a podíly, které spravují české záložny a spořitelny, přesahuje pět set milionů zlatých, k ohromnému kapitálu, sestávajícímu z úspor, které jsou uloženy v bankách. Český národ se stanoviska hospodářského jest národem spořivým. Svou spořivostí dospěl dnes český národ tam, že se stal jedním z největších velkokapitalistů na světě. A celé svoje jmění zajisté že nemá pouze v záložnách, spořitelnách a bankách. ... A jak spravuje si český národ tento velkokapitál? České záložny v zemích koruny svatováclavské spravují kapitál 313 milionů zlatých. Výtěžek dle Batovcova kalendáře obnášel při občanských i okresních hospodářských záložnách 2 575 000 zlatých. Tedy ani jedno procento! Každý nahlédne, že jest to velmi málo. [Vrba: Vláda peněz. Nákladem vlastním, Praha 1912]
Rudolf Vrba 1860-1939
1911
1911
Premonstrát a průhonický kaplan Vrba dopsal objemnou (bezmála 1300 stran) »Vládu peněz« někdy na jaře 1911. Věhlas onoho křesťanskosociálního národohospodářského publicisty ale přetrval asi jen díky antisemitským pracím, k nimž patří zejména »Vražda v Polné a židovská otázka v rakouském parlamentu« či skvělá »Zkáza Slovanů«.
Antonín Svoboda ... Nemůže míti stejného mravního ideálu národ, jehož život jest snadný a bezstarostný, s národem, jehož živobytí je krušné a tvrdé; ... nemůže míti téhož ideálu společnost nepřítelem stále ohrožovaná a společnost žijící mezi sousedy pokojnými. Není proto divu, že jiný ideál mravnosti má Číňan, který bílého hosta zve cizím ďáblem a jím opovrhuje, a jiný Španěl, který příchozímu pánovi líbá ruce (paní nohy), dává mu svůj dům a s kloboukem jeho zachází jako se živou bytostí. ... Jiné mravnosti jest Eskymák, jenž ctí tak samostatnost, že nevstoupí nikdy ve skutečný poměr služebnosti, neb americký Indián, jenž pro svou nezávislost obětuje všecko a jenž svého náčelníka pokládá za prvého mezi rovnými, a jiné Č e c h , jenž zavděk béře i nejpodřízenější službičkou a b l a ž e n j e s t ve s l u ž b á c h c i z í c h . Této národní naší vady dobírá si s trpkostí Sládek: Roste na tom božím luhu svoboda pro všechny lidi, z naší krve jiní klidí, jenom my jsme národ sluhů! ... Nelze souhlasiti s těmi, kteří chtějí všechno sobectví z člověka vyhladiti... Samoláska sama sebou není zlem, ale stává se zlem, nepřizpůsobíli se povinnosti a city osobní k životu hromadnému. Není proto úkolem výchovy ničiti všeliké city samolibé, nýbrž tlumiti jen ty, které příliš vybujely, a upraviti sebelásku s láskou k jiným tak, aby chovanec v budoucnosti byl nejlépe připraven pro požadavky společenské. ... Zničiti v člověku všecko sobectví znamená zničiti všecku jeho sílu. Z egoismu pramení se zajisté silná snaha, egoismus jest proto mocnou vzpru-
hou, účinnou posilou lidského jednání. V sobeckých snahách záleží úspěšnější obrana... Mládež slovanská nemá v sobě tolik sobectví, kolik ho chová mládež germánská a přece v německých a anglických školách egoismus pěstuje se měrou daleko značnější než u nás. Jest úplně přisvědčiti Černému, když dí, že v našem národním vychovatelství bylo by pěstování skromnosti a pokory jedním z nepravých, přímo škodlivých účelů. ... Zvláště nám Čechům jest třeba s o b e c t v í , k t e r é ve d e k s i l n ě j š í m u s e b evě d o m í i o s o b n í m u i n á r o d n í m u . Oprávněná vážnost k sobě jest nezbytnou podmínkou zdárné činnosti. Člověk malomyslný mnoho nikdy nesvede. »Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,« burcuje nás Sv. Čech v Jitřních písních, »a malým ten, kdo zná jen malý cíl.« Pro celek menší jest chybou domýšlivost nežli pokora zlomená nedůvěrou. Větší sebevědomí posílí našince k větší čilosti, povzbudí k úsilnější snaze a vytrvalosti a dá větší podnikavost, jíž jest národu našemu tolik třeba. ... [Svoboda: Výchova a mravnost. Družstvo knihtiskárny, Zábřeh 1912]
Antonín Svoboda 1861-1924
1912
1912
S neotřelými názory pedagogickými a etickými přichází Svoboda v souboru essayí »Výchova a mravnost«, který vyšel knižně v roce 1912 v »Knihovně Komenského«. Již skoro zapomenutý učitel a spisovatel z Rychnova nad Kněžnou by měl být povinnou četbou pro všechny dnešní pomatené či zaprodané popírače národních zájmů.
Antonín Benjamin Svojsík ... Však nesmíme zapomínati na dobrého genia našeho národa, který dovedl jej probuditi z mrákot smrtelných, který dovedl vlíti mu do žil novou krev a nový oheň. Nesmíme zapomenouti na dobré jádro lidu našeho. Víme, že česká mládež je dobrá, pokroku milovná, zapálená pro vše vznešené a krásné. Jen pobídky ji schází, jasně vytýčených cílů, cíle vědomých cest. A ty tu dnes jsou! Proto nezoufáme nikdo! Srdce všech vzdor pochybám naplněna jsou nadějí. Čekáme od české mládeže, že i ona dovede žíti životem krásným, vyrovnaným, užitečným. A vítězství tvoje, mládeži, bude tím krásnější, tím vznešenější, čím více překážek bude ti překonati. Ohněm zlato se čistí. Až pak vžije se myšlenka junácká u n á s , až přejde nám v krev, až čety junáků vzrostou v tisíce, pak snad uskuteční se ta krásná vidina, tak vzácné a čarovné krásy, že oči zavíráme, když o ní přemýšlíme. Idea skautské výchovy jistě dojde rozšíření všeobecného, světového. A tu vidíme v duchu ty pluky tisíců a tisíců skautů, junáků, pfadfinderů, eclairerů a jak se všechny ty organisace v podstatě stejné, jen jménem různé, jmenují. V nich druh druhu, národ národu podává obě ruce, nabízí celé srdce a nastává v š e o b e c n é s b r a t ř e n í lidí, národů, tříd. Skauti míroví dají životu novou náplň, nové cíle, nové pochopení. Jak úchvatné to vyvrcholení myšlénky, jak vznešený to svátek srdcí, jaká perspektiva čistým duším! A k tomu přispěti můžeš i ty, mládeži, svou hřivnou!
Náš malý národ má potřebí mužů celých, pevných, charakterů ocelových. Je mu však také třeba, aby byl zámožný, bohatý a tím i samostatný a bezpečný. Slova Nerudova: bude-li každý z křemene, je celý národ z kvádrů, nebyla řečena na plano. Opravdový a poctivý junák je takovým křemenem, z nichž má býti národ. I věříme tobě, naše drahá mládeži, že dovedeš tolik co jiní, chceme doufat v tebe, již tolik milujeme, jež jsi naší budoucností, naší pýchou a spásou. Čekáme, že i ty ukážeš svou pevnou vůli, dobré, slovanské srdce, poctivou, upřímnou duši, na nichž základy junáctví jsou položeny. V té naději posilujeme sebe i tebe, dáváme ti vše, co máme, a doufáme, že i ty dáš, co dovedeš i můžeš. Neklesáme a vytrváme my; neklesej a vytrvej i ty, a proto všem ať platí poslední slova této knihy: S u r s u m c o rd a ! [Svojsík: Základy junáctví. Josef Springer, Praha 1912]
Antonín Benjamin Svojsík 1876-1938
1912
1912
Svojsík svůj velký organisační talent uplatňoval nejprve v Sokolu. Při četných cestách po světě však »objevil« skauting a stal se jeho zakladatelem v českých zemích. Hlavní ideje nového hnutí předložil v obsáhlé příručce »Základy junáctví« z roku 1912, na jejímž obsahu se ale podílelo i mnoho dalších renomovaných autorů.
František Bílý Zrodila se nová myšlenka a přivítali jsme ji do naší vlasti srdečně. Jestiť dobrá a krásná, přináší zdraví, radost ze života, novou lásku k vlasti a přírodě. ... Ale má-li míti junáctví r á z o p r av d u č e s ký, pak nesmí mu chyběti láska k tomu, co jest naším nejdražším dědictvím po předcích, co nás a každý národ vůbec činí národem, l á s k a k r o d n é m l u vě . I u největších národů: anglického, francouzského, německého, pozorujeme v posledních dobách zvýšenou péči o ryzost mluvy. Básníci, učenci i státníci ji pilují, uhlazují, zdokonalují. Největší státník německý, Bismarck, při sterých denních starostech politických nepokládal za nedůstojno sebe vstoupiti mezi opravce a zdokonalovatele německého jazyka a pravopisu. A my, malý národ český, ohrožený odevšad příbojem cizoty a neláskou sousedů, nemáme-liž trojnásobnou povinnost chrániti jazyka svého, býti žárlivými na jeho správnost a ryzost, pečovati o jeho zdokonalení? Koho kdo miluje, tomu nedá ubližovati; kdo tedy miluje svůj jazyk, nesmí mu ubližovati sám, ani dáti mu ubližovati jinými. Vědomá snaha po správné, ryzí a krásné mluvě musí býti příznakem každého junáka českého. Kdyby toho ani nebylo třeba z důvodů národních, jako že jest, zasluhuje toho jazyk náš už pro své bohatství, pro svou vyspělost. Hrdým může býti věru každý Čech na svůj jazyk. Jeho vnitřní dokonalost a rozvíjivost, bohatost jeho tvarů, významnost jeho slovesa, volná zákonnitost jeho skladby, jsou přednosti, kterých nám může záviděti leckterý jazyk cizí i velikého národa. V lásce k rodné mluvě nebude pak český junák osamělý; jsem jist, že ji na-
jde u všech jinonárodních druhů svých skautových. A ještě jednu lásku český junák musí míti: z v ý š e n o u l á s k u k č e s ké k n i z e . Míním ovšem k dobré knize. V ní největší duchové národa, ve kterých se stělesňuje nadání tisíců a tajemný duch národní a jimiž se stáváme rovnoprávnými v družině národů, ukládají nejlepší dary a poklady svého ducha. Nebylo u nás už za dávných dob české domácnosti bez knihy; Čeští bratří, vyhoštění z vlasti, brali s sebou do ciziny bibli a Komenského Labyrint. Pozůstalí doma pak zakopávali do země a uschraňovali do nejtajnějších skrýší knihy skoro hojněji než peníze. Toť úkaz opravdu vzácný a čestný. Proto i český junák ve své torbě kromě nářadí pro tělesnou práci musí míti knihu, jako v srdci lásku k ní. Za to sklidí pak zase lásku národa, jemuž v něm bude vyrůstati nová, útěšná naděje.
[Svojsík: Základy junáctví. Josef Springer, Praha 1912]
František Bílý 1854-1920
1912
1912
Skalní Moravan a onoho času zemský školní inspektor Bílý přispěl do Svojsíkových »Základů junáctví« statí »Mé přání k českému junáctvu«. Junáctví samosebou ovšem bylo – v kontrastu se sokolstvím – hnutím nejen importovaným, ale z povahy kosmopolitním. Bílý proto, možná v jen podvědomé obavě, zdůrazňuje vlastenectví.
Karel Václav Rais J s m e s y n ové a d c e r y n á r o d a č e s ké h o , j e n ž j e s t s i l n o u vě t v í m o h u t n é h o k m e n e s l ova n s ké h o . Rodiče vychovávali nás již od malička, abychom byli dobrými členy národa svého. N a s y n e c h a d c e r á c h s v ý c h v l a s t s t o j í . Česká píseň matčina již drobné děťátko konejšívala do snů. Při české pohádce tajíval se dech v prsou, a všecka příroda usmívala se na nás. Z české knihy tatínek čítával a my děti jsme poslouchávaly. Rodný kraj náš duchem stromů a kvítků svých od malička okouzloval duši naši. Krása domoviny naší dávala nám tušiti, jak spanilá jest celá vlast českého národa, naše Čechy, Morava, Slezsko, tato země slavné koruny české; slýchali jsme a dočítali se též, v jakých luzích nádherných žijí rodní bratři naši Slováci. ... J s t e s y n ové a d c e r y n á r o d a č e s ké h o , v í t e , j a k á j e va š e p ov i n n o s t ? Nikdy a nikde ani z nedostatku, ani z útrap a protivenství, ani ze ctižádosti n e z a p ř e t e , z k t e r é h o n á r o d a j s t e s e z r o d i l i a j e h o ž e j s t e s y ny a d c e r a m i . Mateřská řeč česká buď vám po všechen život váš jediná drahá, nad všecky jiné krásná, jejími knihami budete se vzdělávati, jejím hlaholem ve zpěvech národních pěvců budete tužiti mysl i srdce své. Kdyby se stalo, že byste byli nuceni žít mezi cizími, česká řeč zůstaň řečí duše vaší a myšlenek vašich. Čech jen po česku myslí, ať kdekoliv žije! Budete dbáti, abyste mateřštinu svoji dobře znali, a knihu českou budete milovati po celý život svůj. Každý český jinoch i dívka mají se snažiti, aby se co nejlépe připravili pro nějaké řádné povolání
životní. Ké ž v č e s ké m n á r o d ě n e n í l í ný c h z a h a l e č ů , o b t í ž ný c h v š e m l i d e m práce! Snaž se a přičiňuj každý, abys v životě dokázal co nejvíce, abys na cestě, kterou otec tvůj prací svojí posvětil, dále poctivě dostoupil. Pilně a zdárně pracujíce na svém místě, byť bylo sebe skrovnější, nejlépe lásku svou k národu prokazujeme a vlast svou nejkrásněji povznášíme. Činy mluví, ne planá slova! Pro krásné účely národní buďte vždy hotovi přinésti oběti, pro ně rádi pracujte i ve spolcích; planého však spolkaření, které žádného užitku nepřináší, ale jenom o čas a peníze připravuje, buďte vždy vzdáleni. ... Milujme země svoje, milujme drahou půdu, krví a potem předků našich prosáklou, a přičiňujme se, aby skutečně byla naše. Snaž se každý o kus vlastní půdy, než jen o ten kousek, v němž jednou uloženy budou kosti tvoje. N a š e v l a s t bu ď o p ě t n a š e ! [Svojsík: Základy junáctví. Josef Springer, Praha 1912]
Karel Václav Rais 1859-1926
1912
1912
Dnes opomíjený Rais byl nejen spisovatelem, ale také učitelem na obecných a měšťanských školách v Trhové Kamenici, v Hlinsku, v Podolí, na Žižkově a později působil jako ředitel dívčí měšťanky na Královských Vinohradech. Ve Svojsíkově knize se na české skauty a skautky obrací s mravním apelem nazvaným »Národ«.
Josef Scheiner Zahajujeme dnes šestou svoji Olympiadu sokolskou. Za nedlouho již otevrou se brány slavnostní areny na Letné a veselé proudy jaré mládeže naší zaplaví cvičiště, aby první rozvířily obrazy plné síly, svěžesti a krásy, jimiž Sokolstvo chce prokázati rozsáhlou práci svou a upřímnou snahu o soustavné vzdělávání lidu českého na svěřeném jemu poli výchovy národní. ... *** Po pěti letech slétly se znovu přečetné houfce naše sokolské v zlatou, slovanskou Prahu naši k významnému projevu úspěchů svých a pokroku na poli zdárné výchovy a zušlechtění lidu slovanského. U příležitosti této pokládáme také dnes za svoji povinnost, abychom dostavili se v semknutých řadách na tato českému národu tak drahá místa a vzdali upřímný hold královské máteři měst českých a před její tváří vznešenou zasvětili další své služby zvýšené práci na úkolu nám svěřeném. Tentokráte provázejí nás vzácné vzpomínky uplynulého padesátiletí, vzpomínka prvních dnů našeho Sokolství, těch věkopamátných chvílí národního probuzení, z nichž vytrysklo a širokou záplavou všechny kraje naplnilo naše Sokolství. Nejčistší idealism mladistvě zaníceného srdce národa, junácká touha po svobodě a volnosti, silné mohutné chtění nezkráceného rozvoje bylo podnětem zrození a velkolepého rozmachu Sokola v bouřlivé oné době, jíž dnes, po padesáti letech, z hloubi srdce děkujeme za nejkrásnější příznak a nejušlechtilejší rys naší snahy sokolské. Náš slet dnešní má býti projevem vděčnosti naší Praze, té drahé Praze, jež byla kolébkou a vždy
1912
1912
ochotnou živitelkou našeho Sokolství, v jejímž teplém klíně Sokol se narodil, rostl a sílil, aby pak vysoko vzlétl n a d ve š k e r é š i r é k r a j e s l áv s k é a v n i c h bu d i l , n a p o p l a c h b i l a j u n á c k é h o d u c h a v y vo l áva l v ř a d á c h z m a l á t n ě ný c h . Dnes se srdcem povzneseným a vážným vědomím důležitého poslání stojí tu shromážděno všechno bezmála S l o va n s t v o v j e d n o s vo r n é m š i k u , aby důrazně a nepokrytě manifestovalo čisté úmysly své a záměry, prodchnuté hlubokou, opravdovou láskou k lidu svému, tomu drahému lidu slovanskému, jejž vyvésti chceme z útisku a ponížení na výsluní osvěty a volnosti hodné člověka, hodné krásné duše a vrozené ušlechtilosti slovanského plemene, které vezdy bylo nositelem a ochráncem lidskosti, bratrství a rovnosti veškeré. Nás nesvedla pod prapor společný ani dobývačnost cizích lánů, ani zlý pud po útisku a nenávisti druhých, nás nesvedla v tábor sokolský ani touha po nadvládě, ani jakýkoliv politický zálud, ale silná vůle umožnění národního rozvoje, hluboký smysl pro životní potřeby našeho lidu, pro jeho přirozené kulturní a hospodářské žití, jež chceme podepříti zdravou výchovou nových, statných čackých pokolení, upřímnou péčí o zdravý vývoj těch nepřehledných davů, obývajících daleké oblasti slovanské, o něž dosud namnoze nikdo se nestaral, a č p o h r o m a n a v š e c h stranách hrozila a dosud ještě hrozí. A prohlašujeme slavně a důrazně, že o d t é t o p r á c e n e u s t a n e m e , dokud neuzříme všechen lid náš bez rozdílu a rozlišování na bezpečné cestě důstojného rozvoje, ovládaného duchem bratrství a opravdové lásky vzájemné, dokud nevyhladíme z území našich zášť a násilí, dokud nestaneme všichni sobě rovni a volni, ovládáni vědomím,
Karel Groš
že Slovanstvu připadl do budoucnosti úkol hlasatele a plnitele vznešených hesel lidskosti, spravedlnosti a rovnosti národů, jimž ono především ve vlastním středu plný a všeobecný průchod zjednati jest povinno. Půjdeme tak jen ve šlépějích předků našich, s i l n i v s o b ě i s i l n i v ů č i k a ž d é m u , k d o ž s t avě l b y s e n a o d p o r tomuto úsilí našemu. Nuž, bratři, s tímto posvěcením, s tímto slibem spějme dál a v před, idea sokolská, věčně mladá, věčně svěží a krásná, nechať vede řady naše v další neutuchající, tuhou práci a úpol pro spásu a dobro našeho lidu. O d K av k a z u k Š u m a vě , o d B a l k á n u k B a l t u , nechať zní povel náš, volající mládež, muže a ženy k nadšenému úsilí. Naše jest, bratří, budoucnost, budeme-li sami na stráži, a především pokroku a rozvoje lidu svého pamětlivi! – S heslem tím rozlétněmež se po svých nivách, pláních a lesích, chopmež se znovu díla povznášejícího, připravme národům svým půdu pro další, trvalý, slavný život. – Na zdar!
... Srdce každého věrného Čecha, hledíc na statné voje čackých Sokolů, pociťuje nejen oprávněnou hrdost a pýchu nad velikou vyspělostí a dokonalostí tělesné výchovy našeho národa, ale chová též pevnou naději, že šiky tyto, pracujíce svorně a jednotně za jediným cílem, spojeni jediným poutem obětavé lásky k vlasti a národu, zabezpečí bohdá národu tomuto ve staroslavném bytu jeho, v českém nedílném a nerozborném království š ťa s t n ě j š í bu d o u c n o s t , čemuž volám, zajisté, že za souhlasu všech přítomných našich přátel, vroucí »Na zdar!« ... ... Vítám a pozdravuji všecky syny matky Slavie, zavítavší v kruh náš ze zemí koruny svatováclavské, ze Slovače, námi vroucně milované, čacké syny slovanského jihu z Krajiny, Chorvatska, Srbska, Bosny i Hercegoviny, Dalmacie, z Bulharska i z Makedonie, z Haliče, Ukrajiny – i last not least – z veliké, svaté Rusi... [Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Česká obec sokolská, Praha 1919]
[Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Česká obec sokolská, Praha 1919]
Josef Scheiner 1861-1932
Právník Scheiner, dávný spolupracovník Tyršův, od roku 1906 starosta České obce sokolské a zakladatel Svazu slovanského Sokolstva, formálně zahájil 25. května 1912 VI. slet, který byl zároveň prvním sletem všeslovanským. Velmi ostrý byl ale až jeho projev při »holdu královskému hlavnímu městu Praze« uspořádaném 30. června.
1912
Karel Groš 1865-1938
1912
Ve své replice Scheinerovi ještě pozdravil pražský starosta Groš přibyvší zaoceánské krajany a ocenil je za přestálé cestovní útrapy. Hlavní důraz však kladl na účast delegací národů nám nejbližších. Byla to ostatně již asi poslední příležitost okázale manifestovat všeslovanskou jednotu a sílu – germánsko-slovanský megakonflikt se již blížil...
Vladimír Michajlovič Bechtěrev
Ivan Oražen
... Sokolstvo zřídivší se před 50 léty v periodě slavného obrození Čechie, v kterém jest tolik báječného a velkého, obsahuje v sobě momenty výchovné, jdoucí daleko za hranice prostých gymnastických cvičení. Sokolstvo nemálo přispělo k upevnění těla i ducha českého národa a učinilo vážný krok ku předu v zápase za samobytné rozvití českého lidu. ... Sokolstvo rostlo, sílilo a rozlévalo se po různých stranách slovanského světa, nyní však nastal mu moment, kdy Sokolstvo stává se nejen jedním z nejdůležitějších výchovných prostředků Slovanstva, ale kdy musí rozšířivši se po celém Slovanstvu a spojivši se v Svaz slovanského Sokolstva, státi se vážným faktorem, celé Slovanstvo sjednocujícím. ... Ať žije rovné právo všech slovanských národů, ať žije všeslovanské Sokolstvo, ať žije slavná Čechie, která stvořila sokolskou organisaci. Na zdar slovanskému sokolstvu! Na zdar českému národu!
... Jako pravověrný Moslim pohlíží na svoji Mekku, tak i my, slovanští Sokolové, s nadšením v duši a srdci ze všech slovanských krajů a zemí hledíme k veliké královské Praze ... Vidíme v Praze k o l é b k u ve š ke r ý c h ve l i ký c h m y š l e n e k , k t e r é ov l á d a j í S l ova n s t vo . Jak asi naši protivníci Němci, kteří nám odpírají naše práva, hleděli na slovanské Sokolstvo, když kráčelo po pražských ulicích, sjednocené Sokolstvo slovanské, z dálné Rusi, od Krkonoš do Cařihradu a do siné Adrie. Zajisté m u s i l i s k l o n i t i h l a v u před ideou a duchem sokolským. Za všechny ty tisíce a tisíce slovanských Sokolů mohu prohlásiti, že nepřestanou pracovati a že nesloží ruce v klín, dokud slovanská idea sokolská nedobude naprostého vítězství, neboť idea tato jest povolána k tomu, aby z těch slovanských národů, kteří byli až posud dětmi a otroky, učinila nejen národy svobodné, nýbrž p á ny c e l é E v r o py.
[Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Česká obec sokolská, Praha 1919]
[Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Česká obec sokolská, Praha 1919]
Vladimír Michajlovič Bechtěrev 1857-1927
Původně česká sokolská myšlenka nalezla v průběhu prvních padesáti let své existence spousty přívrženců i v zahraničí, nejvíce samozřejmě ve slovanském světě. K takovým patřil i věhlasný ruský neurolog, psychiatr a psycholog Bechtěrev. V sletové zdravici akcentoval právě onen všeslovanský význam sokolské ideje.
1912
Ivan Oražen 1869-1921
1912
Oražen měl k Bechtěrevovi profesně blízko – vystudoval lékařství a působil jako chirurg v lublaňské porodnici. Značnou energii však věnoval organisování slovinského Sokolstva a již v roce 1908 byl zvolen do jeho čela. Oraženova adresa k pražskému všeslovanskému sletu vnáší ambice, po jakých zakladatelé snad ani neprahli...
Georges Bourdon ... Je to zde s j e z d r a ç y, shromáždění ohromného národa, rozptýleného, a přece bratrského, věrného vlastem, jež mu vytvořila historie, ale především věrného sobě, sjednoceného, jak prohlásil včera před svými 30.000 Sokoly energický dr. Scheiner, důstojný následník Tyršův, sjednoceného »nikoli, aby potlačoval, nýbrž aby provedl spravedlnost a zdokonaloval se v kultuře«; a co slyšíme, jest kolem ctihodného kmene, jejž sekyra dřevorubce nepřeťala, hrdý šum velkého slovanského lesa. ... Čechy vzkříšené slyšely ve svých omlazených žilách prudký tepot života. Spatřovaly na obloze, která se ukázala modrou, krásné rajské ptáky, kteří zpívali radostně. Věřily v zítřek ony Čechy, které počaly pochybovati o včerejšku. Sledovaly myšlenku, která jim bude po celé věky ukazovati dráhu. Tuto slavnou dráhu kdosi v dobách temnot osvětlil. Kdosi zbožnou rukou opět pozvedl poraženou myšlenku, a víte dobře, koho míním. ... Pánové, neznám nic tak dojemného, jako ty záchvěvy nového života, které od roku 1830 počaly otřásati ztuhlým tělem Čech. – V jakém stavu nalézali svůj národ oni proslulí vlastenci, kteří si první uvědomili, jaké dílo nutno vykonati. Hankové, Dobrovští, Šafaříkové, Jungmannové, Tylové a Palačtí, a o něco později Havlíček? Ach, jaká ubohost! Ti ve l c í Č e c h ové , p ř e d n i m i ž s e t ř á s l s vě t , k d e b y l i ? Synové Jana Husa, Jana Žižky a Jeronýma Pražského, kteří jste na hrotu meče přinesli všemu světu onu velkou novotu, ducha zkoumání, c o j s t e u č i n i l i s e s v ý m m e č e m ? Zlatá Praho, pracovnice civilisace, která jsi ve stínech středověku vztýčila jako
1912
1912
baštu proti nevědomosti svou slavnou universitu, jedinou na světě vedle pařížské, v jaké bouři jsi ztratila svou pochodeň? Sedláci, jejichž nadšené bataliony kdysi rozechvívaly starou půdu Evropy hromem svých vítězství a před nimiž ustupovali papežové a císařové, p r o č j s t e m l č e l i ? Hrdinové epopeje, p ř e d n í s t r á ž e , o b d a ř e n é n e b e z p e č n o u s l ávo u h á j i t i p r o t i p a n ova č n é m u a d o b ý va č n é m u n ě m e c t v í s vo b o d u , snášenlivost, vážnost k bližnímu, lásku k lidské osobnosti, což jsou velké ctnosti slovanské duše, bojovníci za myšlenku, shroucení nešťastnými osudy příliš nerovného zápasu, jevili jste se ode dvou století zapomínajícímu světu jako opozdilí svědkové zašlé velikosti! V z p o m e ň t e , p á n ové . U ve č e r ve l ký c h r a d o s t í b ý vá d o b ř e , p ř i p o m e n o u t i s i z l é d ny. Všechno spalo v Čechách a vše tu spalo tak silně, že se mohlo věřiti, že je tu vše mrtvo. Cizí instituce řídily váš život, cizí mravy vás tížily. Sám váš jazyk, jazyk Komenského, onen jazyk známý svým bohatstvím a ohebností, takže mohl pojmouti zároveň bystřinu Hugovu i bolestné něhy Verlainovy, váš jazyk byl jen idiomem, zůstaveným sedlákům a služebnictvu. V tomto prachu o b j ev i l s e Pa l a c ký a národu takto zhnětenému mužové jako on vrátili život. Dal mu stanovy jeho tvrdošíjného domáhání se svých práv. Z věci Čech dává vytrysknouti všemu, co má v sobě věčného a lidského. Mluvě pro ni, mluví pro všechna znásilněná práva, pro všechna uražená svědomí, pro všechny potlačené národy. Aby ji hájil, stačí mu dovolávati se spravedlnosti, což nazývá krásným slovem ve své hrdé odpovědi frankfurtskému komitétu: »onou kotvou spásy, kterou jest spravedlnost«. Blízek smrti, věren myšlence celého svého života, pravil:
Stanislav Sucharda
»Nesahejme nikdy k násilí, ale hleďme povznésti se mravně a intelektuálně nad své odpůrce.« Ušlechtilá slova pro náhrobní kámen! Jak pěkně znějí uším národa, jenž kdysi dospěl ke svobodě jen kulturou a jehož obrození bylo řízeno kohortou historiků, básníků a gramatiků! A jak jsou důstojna toho, jejž Čechové po čtyřicet let viděli státi na všech cestách národní energie! ... Tisk francouzský, jehož jménem mluvím, je hrdý, že jste mu poskytli příležitost říci nám tyto věci. Z nadšeného srdce posílá vám v těchto dnech upomínky přání velikosti. Chceme býti, jsme – opakuji šlechetné slovo, které dr. Groš včera věnoval Francii – chceme býti »těmi, kteří na vás nezapomínají«. Pánové, připíjím Praze; připíjím památce velkých vlastenců, z nichž slavíte nejslavnějšího; připíjím Sokolům; p ř i p í j í m z í t ř k u a s l ávě Č e c h . A připomínaje si jeden z hrdých nápisů, zdobících vaše tribuny na letenské pláni, pravím vám, jako by to bylo vaše pravé heslo: »Silou lví – zpátky ni krok!« [Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Česká obec sokolská, Praha 1919]
Georges Bourdon ????
Za slovutný pařížský deník »Figaro« se vypravil na slet Bourdon, jenž byl již v oné době novinářem na slovo vzatým. Přesně o deset let později se dokonce stal prvním generálním sekretářem francouzského »Národního syndikátu žurnalistů«. Sletem byl jistě víc než nadšen, ale nezapomněl podotknout, že nejsou jen dny radosti...
1912
1912
... O historii pomníku vydal autor několik cenných a historickými dokumenty podložených motivů, kde výstižně uvedl vše, co s jeho dílem srostlo během těch 14 let, které z pozvolného vzrůstu spělo k svému uskutečnění. A dle myšlenky, která zrodila se v pozdní noci na 15. březen 1901, vychrlil ze sebe skizzu pomníku, který staví » S v é m u bu d i t e l i a v ů d c i v z k ř í š e n ý n á ro d « . Myšlénku tu vyjádřil hlavně postavou Palackého, sedícího v klidu ve středu pomníku, kolem níž seskupil celou jeho práci. Myšlénku tu hlásají i slova v pomníku tesaná, na předních skupinách: » Z e m d l o b y ú t i s k u k n o v é m u ž i v o t u bu d i l ’s l i d « a vlastní slova Palackého, ta výmluvná slova předmluvy jeho epochálního díla, která jsou vtesána v pomník: » N e z b ý v á m i , n e ž t ů ž e b n é p řá n í , a b y B ů h p o ž e h n a t i rá č i l d í l u t o m u t o t a k , a b y h o j n ě p o s l o u ž i l o n á ro du našemu ku poznání sebe samého a k uvědomění se v tom, čím jest a čím býti má.« A dokládá, proč položil Bílou Horu na tak význačné místo: »Položil jsem Bílou Horu, bolestné zasnění našeho žití nejhloub. Je to zoufalá, těžká mdloba národa, je osamocená – mimo všechno vzrušení – mimo pohyb – mimo život – a přece od ní prýští zdroj života sám, zdroj lásky k rodné krvi, zdroj touhy a nadšení rozbouřit ji do plného vření z těžkých matných mrákot – tak jako z ní vyrostla i Palackého touha budit národ, ať přímo, ať nepřímo, ať přímým odporem k faktu. – Vztýčil jsem minulost – tu stařenu věčného mládí –
a prostorem rozvlňuje se hrdost, síla, sláva, moc, a duše se chvějí a touží a chtějí, všechen ten proud tryská výš a výš – až jediná záře, jediný žár, ten nejvyšší, nejčistší láska života, naše vlast.« ... Dílo své odevzdal službě české veřejnosti těmito slovy: »Dokončil jsem svoje dílo. – Pracoval jsem na něm, drsný, nespolečenský člověk v ústraní, opodál všeho ruchu, v zákoutí Prahy. Nikoho jsem k sobě nevolal – ale dokořán jsem otevřel dvéře tomu, kdo přál si viděti, kdo s touhou přišel, aby sledoval vlny života, paprsky snu, jež jsem tu spřádal – « A odhalení pomníku Palackého bylo svátkem velkým. – – – Na břehu Vltavy proti ose Palackého mostu na stejnojmenném náměstí, v zášeří královského Vyšehradu a čelem ke královskému hradu vypíná se veliký monument pomníku Otce Národa. Událost veliká, jedna z největších, jaké kdy kulturní naše česká historie zaznamenala, mimo položení základního kamene k pomníku Husovu. Slavnostní akt důstojně odpovídal slavnostní a významné té chvíli, neboť dostavilo se množství vynikajících hostí, zejména přítomností zástupců všech slovanských národů, Francouzů, Angličanů, dokonce i říše německá byla zastoupena representantem jedné země – ElsaskoLotrinskem. ... Zástupcové amerického Sokolstva, gymnastů francouzských a činovníků všech sdružení sokolských stáli v popředí u pomníku. Po zapění slavnostního sboru od Kličky na slova Sládkova pražským pěveckým spolkem »Hlahol« promluvil přísedící zem. výb. d r. P i n k a s , co předseda dozorstva pro stavbu pomníku Fr. Palackého. Odevzdávaje jej starostovi měst praž-
1912
1912
ských v ochranu a držení řekl: »Kéž vždy pohled na pomník ten rozněcuje v srdcích ušlechtilých generací přítomných i budoucích l á s k u k u p ra v d ě a p rá v u , k řá d u a k rá l i , k v l a s t i a n á ro d u v í c e a v í c e. « ... Řečník vzpomenul i tu našeho přítele A. Denise, který o Palackém napsal: »Až přijde den, kdy národové postaveni ze snů falešné slávy pochopí, že společný zájem jich káže úctu před svobodou každou, až osvícená svědomí prorazí oltářek falešných bohů, postaveni budou v prvou řadu buditelů našeho světa toho D o b ro v š t í , H a v l í čk o v é a Pa l a č t í . N a u č i l i n á s m o c i , j a k o u ž m á p rá v o , a s í l e , j a k o u ž m á láska k vlasti.« Starosta d r. G ro š pravil mimo jiné: »Pomník tento má hlásati po věky, že český národ nezapomíná slavných svých mužů, bude památníkem první práce celého národa, velikým hlasatelem hesla Palackého ‚ S v ů j k s v é m u – v ž d y d l e p ra v d y ‘ . Končím přáním, aby tak chladná jako kov tohoto pomníku byla naše rozvaha pro práci vlasti, tak pevnou jako jeho žula naše odhodlání za Palackým prospěchu vlasti posvětiti celý život a tak nadšena naše mysl pro dobro vlasti jako krásná vzletná idea tohoto pomníku.« Poděkoval všem, kdož spolupůsobili k jeho dokonání, načež poslanec d r. K a re l K ra m á ř v obšírné řeči nastínil význam Palackého pro celý národ český. Z řeči jeho, v které zejména zmínil se o Palackého národní autonomii, uvádíme: »Dnes jsme silni dosti, abychom se dovedli ubrániti každé nadvládě, d n e s N ě m c i b o j í s e n a š í p o l i t i ck é a h o s p o d á ř s k é ex p a n s e. My věrni jsme zásadám Palackého ná-
Otto Voigt
rodní rovnoprávnosti, nemáme příčiny, proč bychom se nyní odvraceli od nich – když jsme zmohutněli a sesílili. ... A tak budiž p o m n í k O t c e Pa l a c k é h o , j e n ž n á ro d u s v é m u d a l m i n u l o s t i bu d o u c n o s t , veliké dějiny i veliké cíle pro všecko jeho snažení, všem nám i budoucím zářivým majákem, chránícím nás, abychom nedali se na cesty násilí, bezpráví a křivdy, i v ů d č í h v ě z d o u k v e l ké , s v ě t l é bu d o u c n o s t i na prospěch našeho drahého národa, všeho Slovanstva, i všech, kteří chtějí vítězství pravdy a spravedlnosti v životě veškerého lidstva.« Po té následovalo kladení věnců k pomníku. První položila Anna Palacká z Hodslavic...
[Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Česká obec sokolská, Praha 1919]
Stanislav Sucharda 1866-1916
Monumentální secesní pomník všemi milovaného »Otce národa« Františka Palackého, jenž je doslova »opus magnum« Suchardovo, byl veřejnosti odhalen 1. července 1912, tedy na samý závěr VI. sokolského sletu a prvního sletu Svazu slovanského Sokolstva. Takové načasování bylo skvělým propagandistickým nápadem.
1912
1912
... Píšu-li tuto stručnou zprávu, n e m u s í s e báti moji turnérští bratři, že jsem něj a k z v l á š t ě p ř i l n u l k n a š i m č e s ký m k r a j a n ů m z n á m é j a k o s t i . Ale tužba viděti jednou potvrzeno to, co jsem vždy slýchal o nádheře a skvělosti sokolských slavností, o říznosti a turnérské vřelosti Sokolů, učinila mne tichým, zcela tichým pozorovatelem jmenovaných slavností. A vskutku byla moje všecka beztak již vysoko napjatá očekávání ještě daleko překonána, takže si nemohu pomoci a musím doznati, že m ů ž e m e s e n a u č i t i j e š t ě m n o h o , ve l m i m n o h o o d Č e c h ů , jež jsme tolik podceňovali. ... V bezprostřední blízkosti cvičiště nebylo stanů s pivem a jídlem, ani jiných prodejů nápojů a jiných věcí. I tato nutná zla tu byla, ale stranou, takže jich nebylo viděti ani s tribun ani s cvičiště. Také prodej odznaků pohlednic apod., což pociťuje se na turnérských slavnostech přímo jako břímě, byl na sokolském sletu prováděn tak nenápadně, že nebylo ho ani pozorovati. Cvičiště bylo již v sobotu ráno hustě obsazeno diváky, odpoledne však poskytovalo obraz, j a ký l z e s o t va v i d ě t i i p ř i ve l k é n ě m e c k é s l av n o s t i t u r n é r s ké . Všecko bylo vyprodáno, i ochoz široký jako silnice, odkud jen málokdo viděl. ... Bylo by radostí podávati zprávu o tělocvičných výkonech, k d y b y s e j e d n a l o o s l av n o s t n ě m e c k o u . Poněvadž jest však řeč o slavnosti sokolské, vystupují u zpravodaje pocity, jež mají ďábelskou podobnost s e z l o s t í , h a n b o u a z áv i s t í . Pozoruje-li člověk koná-
ní n á r o d n í h o o d p ů r c e , jest vždy nakloněn haněti než chváliti. Ale jak úzkostlivě jsem vše pozoroval, jak toužebně jsem pátral po »oráčích«, anebo nějakém nesouladu – nenašel jsem ničeho, co bych mohl pokárati ... ačkoliv jsem pátral po u nás obvyklých odchylkách přímo horečně, po hnědých, žlutých nebo šedých střevících nebo aspoň po jinobarevných ponožkách – nemohl jsem objeviti ničeho. Ani jedno špinavé triko ba ani odřené kalhoty jsem nenašel; naprosto čistotné vše, jakoby právě ze škatulky vyňato, jeden jako druhý, a jednalo se přece o tolik tisíc lidí. Vícekráte jsem si pomyslil: K d y b y to tak viděli všichni moji turnéři, kteří se po léta prou o jednotný oděv cvičební. Zvláště musím podotknouti: ani při závodech nenapadne nikomu ze Sokolů, aby se jinak oblékl. Vše děje se v předepsaném oděvu, ať je to cokoliv; Sokol nezná jiného oděvu kromě svého, který mimochodem řečeno jest velmi úhledný a praktický a působí vskutku vznešeně. ... Jest všeobecně známo, že k docílení bezvadného vyřízení jest pro každého Sokola zasazen dlažební kámen. Toto zařízení jest v každém směru lepší než naše vápenné čáry, které déšť smyje ještě před cvičením. Žel, n e m á m e p r o středků k podniku tak nákladnému a naše města nevycházejí nám tak vstříc jako Praha, jež kameny zdarma dodala a zasadila. Provedení prostných cvičení bylo tak výborné, že jsem to neviděl v celém svém životě a v takovém množství. I zde jsem přímo vyhledával chyby, ale n e n a š e l j s e m a n i n e j m e n š í . ... Nedělní dopoledne bylo věnováno výhradně slavnostnímu průvodu. Účastnilo se dle udání 2 3 . 0 0 0 m u ž ů , a také v tomto oddílu slavnos-
tí n e n a š e l j s e m n i č e h o , co by zasluhovalo výtky. ... Když průvod minul Příkopy, došlo opětně ke známým zjevům posměchu a dorážení, ba dokonce k t ý r á n í n ě m e c ký c h s t u d e n t ů . Jako očitý svědek mohu však jen potvrditi, jak již psáno bylo v mnohých listech, že Sokolové neúčastnili se těchto výtržností, ano, že dokonce zasáhli uklidňujícím a utišujícím způsobem. Může mi někdo jako podivné vykládati, že podávám zprávu o této sokolské slavnosti takovým způsobem, jakoby se jednalo o slavnost nějakého spřáteleného svazu. Mám-li však pravdě vzdáti čest, nemohu jinak zprávu podávati. ... Bude n e j v y š š í č a s , a b y z a s e z av l á d l j i ný, l e p š í d u c h u n ě m e c ký c h t u r n é r ů všech odstínů a zvláště také u necvičících, ten pravý Jahnův duch, jenž pozdvihá tělocvik k všeobecné věci národní, který, zdá se, u n á s v y m i z e l , u S l ova n ů z a t o s l av í n ové vzkříšení. [Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Česká obec sokolská, Praha 1919]
Otto Voigt 1882-1942
1912
1912
V týdeníku »Deutschösterreichische Turnzeitung«, jinak nesmiřitelném k Slovanům, se 11. července 1912 na třech uvodních stránkách sletu věnoval Otto Voigt. Našinec má až obavy, zda české Sokolstvo nechtěl docela ukolébat přílišnou chválou. Ještě, že zahlédl, jak jsme na Příkopě jako obyčejně zmasakrovali ty nebohé německé studenty...
Hermann Bahr Kdo pohlíží na Rakousko zvenčí, musí věřiti, že se tato náhodná spleť národů roztrhne při prvém silném nárazu. A rakouští národové si počínají, jako by tomu též věřili. Nevěří tomu však. Hluboce u sebe vědí, ví každý z nich, že se nemůže uvolniti z této zdánlivě tak náhodné spleti s ostatními, aniž by sám na sobě neutrpěl škody. ... Je naším údělem mezi státy Evropy, abychom z vnitřní bídy nalezli útvar vyšší demokracie. ... Evropu dosud teprve očekává tento pokus, uplatniti myšlenku demokracie teď také v poměru národů. Ostatní státy s tím ještě otálejí, každý musí ještě dříve vyříditi všelicos doma. My však s tím nemůžeme již čekati, neboť my budeme míti doma teprve tehdy, když se nám tento pokus podaří. Podaří-li se však, vykonali jsme tím pro Evropu veliké dílo. Neboť pak bychom stvořili útvar, který se dá rozšířiti ve Spojené státy evropské. ... Bylo starým bludem rakouských Němců, který je tak seslabil, že se stále honili za přízraky, místo aby byli prostě nacionální. ... Avšak síla Němců v Rakousku je zmařena již dlouhá léta, neboť j e d n a j e d i n á o t á z k a z a t a r a s u j e ve š ke r e n d u š ev n í i h o s p o d á ř s ký r o z vo j r a k o u s ký c h N ě m c ů : č e s k á o t á z k a . My ostatní Němci, kteří nežijeme v Čechách, Němci rakouských Alp, jsme se smířili již dávno s novým Rakouskem, jež je říší slovanskou, ve kterém můžeme znamenati málo svým počtem, všechno však svou duševní a hospodářskou mocí. Netážeme se již teprv, proč se nezdařilo našim otcům učiniti Rakousko německým. Víme, že je teď příliš pozdě pokoušeti se o to ještě jednou. S l o va n é p ř í l i š s e s í l i l i , než abychom si mohli
1912
1912
osobovati, že dohoníme ještě teď, co zanedbali naši otcové. Také jsme si odvykli šilhati s neplodnou touhou přes hranice d o m a t e ř s ké z e m ě . Víme, že by našich několik milionů Němců nebylo ziskem, naši Slované však, ztraceni ve prospěch Ruska, byli by nebezpečenstvím pro německou říši. A cítíme, že jsme v dějinné své pospolitosti se Slovany a Vlachy nabyli zvláštního rázu barvitosti, které bychom si nedrželi mezi ostatními Němci, kdybychom se s nimi sjednotili... Tak nám nic nezbývá, než s t ř e ž i t i s v ů j n ě m e c ký r á z ve slovanském státním útvaru, v němž jsme domorodci, prodělávati společně veškeren německý vývoj a udržovati se duševně, hospodářsky i politicky tak, aby slovanský stát, v němž bydlíme, musel všude pociťovati naše spolupůsobení a tudíž nikdy nemohl opustiti německé cesty... Musíme být n e j n ě m e č t ě j š í m i z N ě m c ů , duševně i hospodářsky v čele veškerého rozvoje němectví a právě tím míti v Rakousku takovou politickou sílu, že nás toto bude vždy a vždy potřebovati. V tom však nám brání léta národnostní otázka v Čechách. Ta se tlačí v před a nás tlačí zpět, neboť Němci v Čechách ji využívají, aby od nás požadovali, že jim máme přenechati vůdcovství rakouských Němců; a těmto Němcům v Čechách nejde ani o politickou moc, nýbrž o n ě m e c k á j m é n a u l i c , n ě m e c ké š t í t y a n ě m e c ké p o n o c n é , o p o u h é z d á n í n ě m e c ké n a d v l á d y, jež se dávno rozbila. Čemu se v politice říká č e š t í N ě m c i , přirozeně čeští Němci nejsou. J e t o b a n d a p r a ž s ký c h p o l i t i k ů z e ř e m e s l a , kteří nemohou zapomenouti... kteří však ještě stále ovládají část bezradného středního měšťáctva a zastrašené inteligence... Kdyby Němci v Čechách byli rozuměli v pravý čas přivésti nenasytnou touhu Čechů po
Hanuš Sýkora
kultuře na německou cestu, mohla by ještě dnes celá česká země býti podrobena německému duchu; a pro moc německého ducha je přece konečně jedno, jakou řečí mluví jeho myšlenky. Čeští Němci zanedbali úlohu vyplniti kulturu česky mluvících obyvatelů Čech německým duchem. Neboť aby je naučili německy mysliti a cítiti, byli by musili s nimi mluviti po česku. Na to se však pohlíželo jako na zločin proti němectví, proto raději strpěli zločin mnohem horší, že totiž b y l a v z e m i z n i č e n a ve š ke r á d u š ev n í i p o l i t i c k á m o c N ě m c ů a český národ, který by mohl zůstati ještě po padesát let ve škole německého myšlení, byl vehnán proti všemu německému původu v nesmyslně zavilé zášti, z níž musí býti teprve teď opět vysvobozen, v zájmu svém, v zájmu našem i v zájmu Rakouska, neboť přece jen nepůjde, jak onehdy radil Burckhard, b o j o va t i j e š t ě j e d n o u b i t v u n a B í l é h o ř e , a s i c e t a k d l o u h o , d o k u d j e d e n z n á r od ů n e bu d e p o s l é z e v y h u b e n . ... [Bahr: Austriaca. Ing. R. Ptáčník, Turnov 1912]
Hermann Bahr 1863-1934
Třebaže úryvky z Bahrova souboru essayí »Austriaca« znějí resignovaněji, a tudíž jistě povzbudivěji než urážky Mommsenovy, ani z něho nelze necítit tradiční německou povýšenost: jazyk by Čechům sice ponechal, ale zemi by »podrobil německému duchu, aby český národ mohl ještě padesát let navštěvovat školu německého myšlení...«
1912
1913
»Die Tschechengefahr in Wien!« – české nebezpečí ve Vídni! Kdo by tomu věřil? Zasmál jsem se, když jsem četl v Schönererově »Alldeutsches Volksblattu« oznámení schůze s tímto programem. Všeněmcům je málo »Vordringen der Tschechen« – výbojný postup, oni už na svých schůzích a ve svých časopisech mluví o nebezpečí hrozícím Vídni z českého živlu! Vím bezpečně, že se pánové Stein a Hofer, kteří k těmto dvěma bodům onehdy v X. okrese, považovaném všeobecně za český, mluvili, namáhali ze všech sil, aby přesvědčili bodré Vídeňáky opravdu o nebezpečí z českého uvědomění hrozícím. A Vídeňáci jistě odcházeli ze schůze přesvědčeni, byť i nedovedli ani po schůzi za žádnou cenu ukázat, kde by to nebezpečí hrozilo. Snad z toho, že Sokolové a Srbové pořádali své plesy v »Kursalonu« nebo »Komenský« v »Blumensálech«? My bychom si nepřáli nic jiného, než kdyby to povídání o českém nebezpečí bylo pravdou. Ale kdyby jen to české uvědomění nejevilo se právě jen v tom »Kursalonu« a v těch »Květinových sálech«! Tady je ten klíč, chceme-li věcem a poměrům rozumět! Zde je ten kořen zla, které je tak všeobecné. Naše české vlastenectví ukazuje se jen v místnostech určených k zábavám a plesům, ale málo ho najdeme tam, kde by mělo a mohlo působiti: na ulici, v obchodě, v úřadě, v rodině! ... A pravím hned, že jsou to hlavně a především čeští živnostníci, pokud nejsou sdruženi v České živnostenské jednotě nebo roztroušeni po jiných českých spolcích, kteří mají nejméně českého uvědomění a kteří jsou vlastně brzdou všeho českého rozvoje ve Vídni. Kde je najdete? Velká, pře-
vážná většina, ba skoro všichni jsou v Luegerově antisemitské straně! A co to znamená? – Že všechno živnostnictvo propadá v německém chomoutu germanisaci, jako jí propadá ono české dělnictvo, které organisováno jest v táboře sociálně-demokratickém a tím také v chomoutu německém. Je to zajímavá podívaná na české živnostníky a řemeslníky, jak lámou vídeňskou německou hantýrku v pravém slova smyslu, jak náš český mistr vede své – bohužel už ne české – dcerušky do Raimundova divadla, kde se při frašce »Ein Böhm in Amerika« smějí Němci českému člověku a pan mistr s dceruškami směje se také... Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči... A těch případů, že by horká půda Vídně sama dovedla zburcovat naše živnostníky a vznítit v nich české nadšení a cítění, je příliš málo. To už bylo potřebí přímo násilností se strany Němců, aby se hnulo české svědomí některých lidí. To už ta německá »kultura« musila dopadnouti hodně z těžka na záda našeho člověka ... Ale jinak se našim lidem náramně líbí v německých spolcích, našim středním lidem činí to nesmírnou radost, když mu pan dr. Lueger – der schöne Karl – poklepe na rameno a řekne: No, Sie, Herr Rucziczka, Sie sind ein guter Weanr! A tak můžete číst na obvyklém spolkovém tableau tato jména: Rzehack, Honasska, Wojtischeck, Janecki, Tscheblik atd. Ručím za to, že ani v jediném spolku nenajdete většinu německých jmen! ... *** Zdá se, že jsme na prahu nové doby českého života v Dolních Rakousích. Jistě novum v životě našem je rozhodně uvědomělé poznání, že tu nejsme vystěhovalci na půdě cizí a neznámé, nýbrž že se sem vracíme po staletích do země našimi předky obývané, vzdělávané a kultivisované! Toto
1913
1913
uvědomělé a silné poznání charakterisuje přítomné dny a je, jak jsem pravil, počátkem nové éry české historie na půdě dolnorakouské. ... Stěhování českého obyvatelstva do Vídně v minulém století i dnes ještě je povahy výhradně hospodářské. Šel sem český dělník a český živnostník, protože tu byly lepší podmínky existenční, šel sem český obchodník i úředník ze stejných příčin. O nějakém národně-politickém »Drang nach Wien« nemůže býti řeči. Vídeňský centralismus nashromáždil ve Vídni hromady peněz – a ochuzený lid přišel pak do Vídně za nimi a pro – ně. Nemusíme se docela nic stydět za tuto příčinu a počátek našeho nového života ve Vídni – stydět by se mohli jen ti, kdo vzali národům peníze přímo z kapes! Tak vznikla tedy č e s k á m e n š i n a ve Ví d n i a v D o l n í c h R a ko u s í c h průběhem a zejména koncem minulého století. Nikdo z těch našich lidí se neptal, kam jde, do jaké země, nikdo neuvažoval o tom, co znamenaly Dolní Rakousy v české historii a zejména, bylili tu před dávnými časy také už někdy nějací Čechové nebo Slované. Teprve v posledních letech, když už český život ve Vídni rozplynul se všemi směry a když už žijeme skoro »na veliké noze«, počíná se uplatňovat vědomí, že tu nejsme novým živlem bez tradic a bez minulosti, nýbrž že máme dokonce » p r ávo n a Ví d e ň a D o l n í R a ko u s y « ! Němci zdejší říkají tomu »frechheit«, ale bohudíky my jsme už tak odvážní a smělí, že o tom právu svém nemluvíme v žertu, nýbrž s plným vnitřním přesvědčením. A to je zajisté radostná známka a stránka české povahy, kterou nutno pěstiti a vychovávati k nejvyššímu a nejsilnějšímu vědomí národní síly a odvahy. Není pravda, že staří Slova-
Božena Viková Kunětická
né byli měkcí proti drsným Germánům. Tahle teorie byla bohudíky pochována – a naše mladé generace už musí být z toho lepšího, tvrdšího a drsnějšího těsta. To všecko myslíme ovšem jen při statečném duševním obrození a obohacení. Pouhé pěstě nestačí. Je třeba oduševnělých pěstí, chcete-li! Limonády a humanita však také nestačí. L i m o n á du a humanitu nutno nechat zbabělcům a s t a r c ů m ! Jinak bychom mohli zavřít svůj krámek ihned! ... Otázka češství vídeňského není ovšem pouze otázkou silných paží. Ještě méně však dětského a ženského pláče a proseb. Dosavadní náš život, to byla dětská léta. Dnes dostáváme i silné paže i silného ducha. Ten jeví se právě v onom vědomí a přesvědčení, že Dolní Rakousy nejsou pro nás žádnou cizí a neznámou pevninou, nýbrž b ý va l o u č á s t í n a š í d o m o v i ny a n a š í v l a s t i , v níž chceme zase žít svobodným a plným životem, jako naši bývalí předci a podobně jako naši šťastnější dnešní bratři v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. ... [Sýkora: Dobyvatelé. Politeia, Praha 1927]
Hanuš Sýkora 1883-1944
Sýkora byl v letech 1906-18 vídeňským zpravodajem »Národní politiky«, z níž také pochází první, neradostný úryvek – z článku »České uvědomění ve Vídni (Kapitola smutná)« z 23. února 1906. Ale úvaha o 7 let pozdější, z »České Vídně« z 24. května 1913, je již velmi, velmi povzbudivá: Počeštění Vídně je přece na dosah! Škoda...
1913
1913
Když jsem loni četla tento titul ročenky, o jejímž účelu jsem nebyla dosti přesvědčena, pocítila jsem jakousi neurčitou hořkost v duši. Č e š k a ! ... Co znamená vlastně dnes toto slovo hozené tak na pospas do zmatku kulturních i národních bojů? – Připadalo mně to lehkomyslné a skoro profanující. Češka! V letech šedesátých mělo jistě toto slovo dobrý a jasný zvuk. Také ročenka s tímto titulem jistě by byla měla veliké a záslužné poslání. Avšak dnes? – Ročenka a Češka? – – Mnoho jsem o tom přemýšlela. Viděla jsem naše ženy, jimž je poskytnuta všecka možnost poznati světovou literaturu a které nemají nejmenší příčiny domáhati se zvláštní knihy pro sebe za celý rok – jediné. Viděla jsem jejich oči upřené do daleka a pociťovala jejich duše rozechvělé přítomností. Nehodlala jsem pro tuto ročenku psát, protože jsem nevěděla, co bych psala, aby to nebylo zatížené předpokladem zašlých dob. A přece tedy píši. Musila jsem se dostati až ku zřídlu vlastní duše, abych tam nalezla vysvětlení. Č e š k a ! Zdá se mně skutečně, že příliš málo bylo toto slovo vyslovováno. Že příliš neúplně bylo pojímáno! A že příliš lacině je odbyli v letech šedesátých. My ženy jsme se vlastně ještě nikdy nezastavily u tohoto slova tak, abychom poznaly celou jeho obsažnost ve velikém poslání bolestného utrpení člověka za volnost a sebevědomí. Naše češství krojové, historické, domácí a úsměvné dávno
zmizelo. A jistě nenalezly jsme je ani tenkrát, když poprvé bylo znovu v Čechách vysloveno slovo Češka jako heslo nového dne. Bylo více lichocením naší slabosti a jediným východištěm našich skrovných snah. Čerpaly jsme z tohoto slova sílu, již jsme postrádaly, čerpaly jsem z něho bolest, kterou jsme nedovedly vyslovit, a obohacovaly jsme se jeho významem, který jsme v sobě nedovedly nalézti. Snad máme nyní opravdu p r ávo v r á t i t i s e k t o m u t o ve l i ké m u s l ov u , ne abychom z něho těžily, ale abychom je povznesly a prodchly naším vlastním významem a posláním. Nevím, jsme-li již tak daleko, neboť význam české ženy je větší, než dovedeme dosud vystihnout. Avšak cítím, že skutečně není nutné, abychom se slovu Češka vyhýbaly tak úzkostlivě, jak jsme to činily posledních deset, patnáct let. Během toho času získaly jsme jakousi možnost vysloviti je tak, abychom mohly za to vzíti zodpovědnost. Není třeba zatajovati, že jsme konečně dovedly kořistiti ze svého utrpení národního tolik sebevědomí, abychom mohly svému češství propůjčiti nový fond života a síly. Tož tedy: Č e š k a . Není to žena let šedesátých, ba ani ne let devadesátých, ale žena s velikým obzorem, jež své češství nenosí v sobě jako pomůcku, zásluhu, ba ani ne jako povinnost, ale jako život sám. Není druhé ženy ve světě, která by měla takovou schopnost, vo l n o s t v z í t i d á t j a ko p r ávě Č e š k a , neboť nikde není větší schopnosti, vo l n o s t i c h á p a t a c t í t v c e l é m j e j í m d o s a h u j a ko t a m , k d e j e n e j vě t š í j a ř m o . A česká žena žila jařmo vlastní i národní po staletí. Vyslovujeme-li slovo Češka, vyslovujeme tím
1913
1913
zároveň celý pojem svobody tak, jak po ní dychtíme a pro ni pracujeme: svobody národa i člověka. *** ... Bohužel těsné sousedství českého národa s německou říší ohrozilo právě v posledních desítiletích umělecký i sociální karakter národa českého tak, že jest obava, že zahraničné větve české dostanou pozvolna slabý odvar kultury i umění německého. Bylo by to větším neštěstím, než kdybychom prohráli svou politickou posici proto právě, že duchovní spojitost naše by ztratila svou původnost a svou nejdůležitější podmínku života. Doufám však pevně, že velké slovanské hnutí poslední doby ... odvěje i s našeho uměleckého a sociálního života cizorodé součástky a že dovedeme z něho vytěžiti tolik národního sebevědomí, kolik stačí k našemu vývojovému postupu proti německému přívalu, abychom v něm neutonuli jen politicky, ale hlavně duchovně a sociálně. ... Všecko, co nesete ve své duši, je vaším majetkem. Nic z toho nepatří státu a nepodléhá zákonům. Ani krůpěj z tohoto soukromého duchovního majetku nemůže vám nikdo vzít bez vašeho svolení. A tak se dívám na otázku českých menšin vůbec. V nich se rodí heroové, kteří povznášejí člověka na vladaře a na zákon. Není jiných hranic než hranice sebevědomí, není jiné povinnosti, než kterou nám diktuje přirozená podmínka života. Narodili jste se Čechy a nemůžete být ani Angličany, ani Italy, ani – Němci. Ani vaše děti nemohou jimi být, jako nemůže jabloň míti třešně a z pšeničného zrna nemůže vzejíti žitný klas. Kdyby kdokoliv se prohřešil proti tomuto zákonu přirozeného života – umírá sám v sobě, umírá ve svých dětech, u m í r á v c e l ý c h p o ko l e n í c h a c e s t a j e h o ž ivo t a ko n č í b e z c í l e . ...
Otakar Theer
Tisíckrát lépe je žíti dny a léta v t o m t o č e s t n é m z á p a s e o s vé č e š s t v í , než dobrovolně skloniti šíji do služeb cizího kmene a propůjčiti své generace ke vzrůstu a k trvání, nenalezše v sobě zadostiučinění za to, že žijete a dáváte žít, že vítězíte a umožňujete vítězství. ... ... Kdybychom neměli věřit, že naše menšiny tvoří s námi nerozlučný celek ve velkém světě slovanském ... musili bychom zoufat nade vším. Avšak po staletí vede nás krok za krokem světlo svobody z poroby k životu samostatnému a není možno, abychom nebyli naplněni vírou v cíl našeho snažení a našich tužeb. Rosteme v sobě, osvobozujeme se v sobě, vítězíme v sobě. Je to revoluce vnitřní síly, která tvoří z malých ujařmených národů hráze, o něž se rozráží vlnobití současných dějin evropských. A nepovolí-li kámen v těchto žulových, nedobytných hrázích, přečkáme nejtěžší bouře, aniž nám urvou jediný život, který vznikl v požehnané půdě naší milované vlasti. Buďte zdrávi a vaše děti ať rostou ke cti a slávě českého národa! – [Maternová (red.): Češka 1908. Ústřední spolek českých žen, Praha 1908] [Viková Kunětická: Vyznání. Řeči a studie. Česká grafická akc. spol. »Unie«, Praha 1919]
Božena Viková Kunětická 1862-1934
Viková Kunětická nežila jen ženskou emancipací, byla »vedle toho« i vlastenkou. V roce 1912 byla jako členka vedení strany mladočeské zvolena vůbec první poslankyní ve střední Evropě. Úryvek úvodní je z jejího editorialu v ročence »Češka 1908«, úryvek druhý, pozdější, je z její přednášky našim krajanům v Berlíně 27. dubna 1913.
1913
1913
... Usedám pod staletými duby. Tataři prý před dávnými časy uřezali jejich spodní větve, aby ve vrchních sušili seno pro své koně. Barbaři! Jak celá ta vegetace se určitě rýsuje ve svitu krymského slunce! Jaký mír tu vane! Naděžda Nikolajevna tvrdí, že zde možno naslouchat tichu. ... Dávám se nést vlnami hudby. A pojednou jasně vidím m i l i o ny s l ova n s ký c h d u š í tam na sever od Ai-Petri, za horami, v široké ruské zemi, slyším tep jejich srdcí, oddech jejich prsou. Myslím na slovanskou sílu, která tu spí, aby se jednou probudila k životu, který udiví svět; na miliony slovanských lidí od Vltavy k Volze a odtud dál, k Vladivostoku. Moře vod šumí pode mnou, moře milionů oddychuje za mnou. Ve vzpomínce rýsuje se mi obraz Prahy, tisíce kilometrů odtud vzdálené. Svítilny tam zažehli na nábřežích, pod akáty procházejí se lidé, z ostrovů tryská hudba, lehká noční pára se klade nade městem. Cítí-li tam daleko, na západě, mocný dech stamilionového slovanského moře? *** Vy, jako hrst grošů rozhozené, rybníky na našem jihu! ... Vy, pošmourná, teskná, málomluvná údolí v Podkrkonošsku! ... Vy, roviny kolem široplecího Labe! ... Posléze ty, Praho, máti naše, ty horké srdce, tlukoucí za všechny a pro všechny...
František Sokol Tůma
Vy, tajemné síly, vás čtvero, vy jste mé Čechy, čtverá brána, kterou se vchází k národu vyvolenému, čtvero tváří, ruměných čtverou vášnivou vůlí vytrvat, žít a růst n a s vé m ! *** ... Loučíme se s Tebou na vždy, Otakare Theere, my Tvoji důvěrní přátelé, přinášíme Ti ještě poslední pozdravy z Prahy, naší máteře, kterou jsi tak miloval, a jež Ti byla zlatou branou, kterou se vchází k národu vyvolenému. Nedočkal ses chvíle, v niž jsi pevně věřil, kdy bude nám přáno v y t r v a t , ž í t a r ů s t n a s v é m . ... ... stul se klidně do náručí země, jež i Tobě, který jsi býval ohněm a vichrem, voní a zvoní! S n a d d ř í v e , n e ž d n e s t u š í m e , zašumí do Tvého věčného snění tajemná, neznámá Ti píseň – to Tvému hrobu, zkropenému našimi slzami, přinesou j a r n í v ě t r y p o s e l s t v í , ž e v a n o u z e mí svobodnou. [Kruh českých spisovatelů (usp.): Na paměť Otakara Theera. Zátiší, Praha 1920]
Otakar Theer 1880-1917
To básník Theer vyrazil roku 1913 navštívit naše krajany na Krymu. A díky Naděždě Nikolajevně (Kramářové) byl nadšen... Jen Tataři mu ale dělali trochu starost: »Tataři vidí v nás ve všech vetřelce, které kdyby nebylo ruské pěsti, bez dlouhých okolků by doprovodili na onen svět.« Řeč nad jeho předčasným hrobem pronesl Arne Novák.
1913
1913
... Tato kniha vycházela v letech 1901-2 a jednotlivé statě budily přímo sensační zájem. Budily přímo úžas v českém lidu, neznajícím blízkou minulost města, v němž žil, a budily také odpor a vyložené nepřátelství mnohých. Neopravuji, mluvím toliko jazykem dějin, zraků k minulosti obracím, jelikož minulost je učitelkou přítomnosti, zejména na Ostravsku. Vraťme se však zpět. Židé jsou nejorganisovanější stranou ve všem: V politice, ve víře i v obchodě. Dovedou využitkovati situaci, postřehli, jak jsou tu potřebni, a proto žádali – odměnu, náhradu, žádali koncese a dostávali je. Kořalny, výčepy, hostince napořád se udělovaly Židům. Němci věděli, že za tyto služby jim židovstvo pomůže k plné moci a nadvládě a udržeti jejich moc. Češství – pokud tu bylo tehdy – bylo slabé, nemohoucí, žijící v tradicích: Jak to tu bývalo pěkné, když Němci a Moravci žili svorně. Židé tu tvořili lučavku. Všude. V obchodě, společnosti i na ulici. A my? Nebylo tu pevné, vedoucí ruky a nebylo tu odvahy. Židé měli obojí. Proto se uplatnili. Židé nalezli tu zemi Kanaanskou, oplývající medem a strdím. Je naší vinou, že jsme to nevěděli dříve, až když je už pozdě. Ostravsko, kypící a hýřící mládím svého uhelného bohatství, nabízelo se každému, kdo přišel. – My neuměli je získat v době přerodu a udržeti je pro sebe. V tom je největší tragika našeho ubití. Do těchto poměrů, nehotovosti, chvatu němectví, aby se zabezpečilo, do chvějících se let sedmdesátých, uvádím čtenáře, abych s ním šel po sto-
pách svého hrdiny, přinášejícího sem pouze železnou vůli, silnou povahu, bezohlednost obchodní, vyzkoušenou hrůzou trpkého života, ale nezlomné energie. A vše to podepřeno vůlí ve vítězství židovské raçy nad ostatními národy. ... Ohražuji se proti výtkám, že bych byl nějakým zakukleným raçovým antisemitou s klerikální maskou. Otevřeně pravím: n e n áv i d í m r a ç ov ý a n t i s e m i t i s m u s , jelikož kotví zpravidla v neuvědomělosti davu, hospodářsky nám naprosto neprospívá a kulturně nám škodí, nenávidím ho proto, že nemá podkladu positivního a kotví v politickém klerikalismu. Na židovstvo a jeho postup hledím okem nestranného, klidného a objektivního pozorovatele, j e n ž s t u d u j e a p á t r á p o p ř í č i n á c h n a š e h o h o s p o d á ř s ké h o i p o l i t i c ké h o ú p a d k u a n e l e k á s e p r av d u říci. Máme málo knih zabývajících se otázkou: proč národohospodářsky klesáme. Málo kdo uvažuje, že náš národní, kulturní a politický život úzce je spjat s národohospodářským postupem nebo poklesem nikoli pouze českého, ale každého národa. Nám malému, železným objetím sevřenému národu, má býti otázka národohospodářská denním evangeliem. Je-li dovoleno, aby se o nás psalo tak, jak se píše v tisku, kde Židé rozhodují buď jako majitelé časopisů nebo jako lidé mající vliv na obsah jejich, mohou-li se psáti beztrestně všecky urážky proti Slovanstvu, mohou-li se slovanští králové, vojevůdci, diplomaté, učenci, zkrátka všichni, kdož něco ve Slovanstvu znamenají, způsobem odporně hrubým, neurvalým, ať nedím sprostým karikovati v celo- i položidovském tisku, slovem i obrazem, knihou i jevištěm, proč by nebylo nebo nemělo býti dovoleno, položiti pod sondu roz-
boru snažení podobného »Geschäftsmanna«, provésti na něm vivisekci obchodních triků, bojů i zápasů a všeho co dovoleno i zakázáno, co se v obchodě zove postup, a drobnohledem národohospodářského porovnávání objevovati atomy tohoto jednání, jejich tvoření, postup, hutnění až k cíli, na němž zjasněna je zlatem skvící se budoucnost plna blahobytu. To přece musí býti dovoleno literátu, anatomu, jenž odhaluje zároveň naše rány zející na těle národním a chce ukázati na možnost léčby. Jedno přání chovám, aby kniha tato stala se evangeliem lidu našemu, v níž by četl a vystihl poznání svých chyb. Přál bych si, aby nebyla čtena pouze jako kuriosita židovské obchodní chytrosti, ný b r ž j a ko r u kově ť ve d o u c í n á s k p o z n á n í , k d e j e n a š e v i n a a k přesvědčení, že v n a š í n ev y s p ě l o s t i obchodní, v naší neprozíravosti kotví základní chyba našich neúspěchů na poli národním, politickém i hospodářském. V Mor. Ostravě, v srpnu 1913. [Sokol Tůma: V záři milionů. Druhé vydání. Julius Albert, Praha 1928]
František Sokol Tůma 1855-1925
1913
1913
Prosaickým protějškem Petra Bezruče byl pro český národ na Ostravsku a ve Slezsku Sokol Tůma, dnes již bohužel zapomínaný. Neutěšenou situaci českého živlu v tvrdě germanisovaném regionu líčí především v trilogii »Černé království«. Poslání svého vůdčího díla deklaruje v předmluvě k části první, nazvané »V záři milionů«.
František Tučný ... Já si Jungmanna vážím zrovna proto, že byl proti Dobrovskému. Masaryk Dobrovského přeceňuje. Jsem si plně vědom zásluh Dobrovského, ale jsem si i plně vědom zásluh Jungmannových... Ale v době Jungmannově nelze upříti: Dobrovský již otravoval český vzduch. Byl-li srozuměn s tím, i kdyby Němci našli methodu pro naši slovanskou osvětu, tedy vlastně pro naše bytí – pak je to něco, po čem ho nezachrání ani věda, pak tuto skleslost ani nevyváží to, co udělal vědecky pro národ. V názoru Dobrovského je vidět, že byl už nejvyšší čas Dobrovského odstranit. Neboť myšlenka řečená páchne nesmírně dekadenčností. Tu mluví Dobrovský zkažený, vysílený. Bylo třeba chuti národa na vlastní nohy se postavit – posilovat, t. j. nepřipustit, nesmířit se s předpokladem: kdyby Němci nás založili, býti s tím srozuměn. Tu vidět, že Čech hrozil se vzdát úsilí a klesnout v beznadějnost, hrozil ztratit víru ve své obnovení a dopracování se k vlastní sebeurčující síle. Naopak skepse Dobrovského jest kritický okamžik národa. Tu hrozil národ ztratit sebe sama. A vystoupilli tudíž Jungmann proti Dobrovskému, vystoupil proti národu, jeho slabé chvíli. Jungmann pokoušel se ji překonati, proto nesmiřoval se tak jako Dobrovský s Němci. Jest tedy zrovna zásluhou, že se pustil do odstraňování tohoto národního nebezpečí. Jungmann bojoval tu jen proti jedu, jenž se šířil, a proti slabosti. Je to přirozené, když je proti Dobrovskému. Budu-li se já namáhati stvořit velké dílo pro národ, a to Jungmann se namáhal – a přijde mi někdo, kdo svou skepsí činí mi národ neschopným a jeho dílo zbytečným, nesnesu toho, nýbrž s největší radikálností ho potru. Přece nebu-
1913
1913
du si vážiti Dobrovského proto, že necítí neb velmi málo národně; nýbrž naopak budu si Jungmanna vážiti, že je národním, a divně hleděti na Dobrovského. Jungmann také pochyboval, ale přece dělal a nutil národ stále, aby z vlastní moci byl silný a se držel a nemusil počítati na kulturní cit Němců. A proto Jungmann musí se zrovna proto uctívati, že byl proti Dobrovskému. Vždyť on sám ho dělal naším, znárodňoval ho: Dobrovský byl původně málo Čechem. Píše-li o sobě »wir Deutschen«, je zle. To je faktický úbytek neb defekt českého živlu. ... Než nepřátelé Jungmannovi, mezi nimiž tak vyniká prof. Král, jdou naň vědecky. Prý nerozuměl prosodii. Hájil časomíru a zatím čeština je řečí přízvuku. Dobře. A je to tedy něco, proč by se Jungmann musel tak odsuzovat, jak se Králem a Masarykem odsuzuje? Milí páni vědcové si vzali pravdu a tou změřili Jungmanna. Jungmann není vědecky pravdivý, Dobrovský ano – a podívejte se, on vytáhl a štval proti tomuto. A tu dal se signál ku zostudění hodnoty Jungmannovy. Jungmann objevil se zločincem pod zorným úhlem pravdy. Jeho jednání stalo se zlým, ohavným, poněvadž názor, myšlenka není pravdivá. Krátce pravda tu zvítězila a nadiktovala hodnotu. Ale my si budeme počínati jinak; i kdyby vše to byla pravda, co věda nám říká o Jungmannovi – nebude to rozhodovati u nás o hodnotě jeho. U nás bude rozhodovati o hodnotě dílo a žádná pravda. Poněvadž pravda falšuje hodnoty, zejména hodnoty dobro a zlo. To, co udělali Dobrovský, Jungmann, Král, Masaryk – to bude rozhodovati o tom, jak na koho z nich máme hleděti, ne jestli byl Dobrovský skeptik a Jungmann optimista a jestli měl Dobrovský či Jungmann pravdu. Národ, bytí, život jeho bude tu diktovati hodnoty, ne
pravda. Neb co to změní v bytí národa, myslí-li jeden, to že je pravda a druhý ono? To je vše lhostejné, ale není lhostejné, co se udělá. To rozhoduje už o bytí národa. A národ není pro vědu – pro pravdu, nýbrž pro život. ... Jungmann provedl div stvoření jazyka – a to stačí. Vědec by nedovedl nikdy dáti tohoto daru. Národ spasí jen tvůrci. Je pošetilé tedy, když horuje proti němu Král. Co učinil Král? Napsal dílo »O prosodii české« – to jest pokusil se dokázat, že čeština je přízvučnou. A co Masaryk? Dopomohl realitě k uplatnění a vládě. Tedy kdo udělal tu víc? Nu, jedině Jungmann, neb jen o jeho práci lze užíti slova »stvořiti« v nefalšovaném, doslovném slova významu – u ostatních vůbec ne, a teprve už ne u Krále. ... ... ... Moment, kdy se věda dělila o vládu nad národem, jsou rukopisné padělky. Nemíním se zabývati otázkou pravosti jejich, zrovna nejméně na znamení svého pohrdání a opovržení k takovému druhu otázky. ... Boj rukopisný je vlastně bojem ve svém vnitřním smyslu realismu s romantismem, tedy ne bojem vědeckým. V národě, jenž vyvíjí se romanticky a pak začne se vyvíjet realisticky, nastane okamžik, kdy část realistická vzepře se proti romantické a provede útok na ni: to je rukopisný boj. Realism u nás už dříve zatlačuje a potírá romantism. Zbývají tu ještě rukopisy. J a k z n i č i t i t o t o d í l o ? t á ž e s e n e p ř á t e l s ký d u c h . Vědou: tím, že se dokáže nepravost starobylosti jejich. Nuže tedy, s vědou sem! A tak věda přikročí ku svým orgiím a začne řáditi. Do národa vrhne se několik filologických titěrností – a národe, vykrvácej v bojích o ně! Tím nemíním vyčítati věc jen odpůrcům rukopisů. Odpůrce či obhájce: to je mi jedno – vždy vědec, a proti tomu se bouřím v této záležitosti. Neběží o to, že si věda
1913
1913
řekla, že to není pravé, nýbrž že zasáhla neúměrně, přemrštěně a nepřirozeně v život. Mně je vždy líto toho, co bylo pro tuto hloupost obětováno a zničeno. A kdykoli jsem narazil na věc, vždy jsem se divil, proč se u nás rukopisy nepojímají národně jako projev sebezáchovy, čili proč vědcové netázali se, mají-li vůbec právo na ně jít jako vědcové? ... Rukopisy vznikly z tužeb národních, ne vědeckých. Jejich smyslem bylo do obrozeného, nového života uvést nový umělecký prvek, a to pokud možno do nejširších vrstev národa. Toho nebylo, ten chyběl. A lid žíznil po něm. Lid chtěl býti nadšen, chtěl věřit, ale neměl v co. Čech chtěl míti něco starého – umění, chtěl se chlubiti, ale ne pouze, že má něco starého, nýbrž že má umění staré. Tedy o umělecké domácí tu běží, ne o tu starobylost. Národ starobylosti nepotřeboval, ale svého uměleckého ano. A neměl-li ho, musil si cizí takým udělati Byl by hrozně trpěl a snad i hynul na své nadšení, kdyby si nebyl pomohl padělky. ... Ale vyplynuly-li z potřeb národních, pak jaké právo má věda drát se do věci a ničit ji? Vědě není nic po tom, co má národ i co si udělá. Národ si dělá to, co chce. Národ chce býti národem a kdo chce být v tomto případě vědou, ať je vědou, ale pak ať necpe svých nechutností do něho. Jak přijde k tomu ten lid, aby se rval a mrhal svou energií pro několik filologických hloupostí? Jaký má význam takový filologický poznatek pro jeho život? Co způsobí, když si lidé budou mysliti, že rukopisy jsou falsem? Co to provedlo dosud v mém životě? Nic. Jakým právem útočili tedy oni vědcové na národ a mrzačili jej na 50 let? Právem pravdy! slyšíme. Ale co je národu po pravdě? Národ zná jen jednu modlu, jednoho boha: s e b e , s v ů j ž ivo t , s vé b y t í . ...
Boj rukopisný můžeme považovati za pokus, jak realism řeší náš nacionalism. Aspoň tvrdívá se: rukopisy zavinily neodůvodněné vlastenčení a prázdnost citů vlasteneckých. A realism právě zvrátil tomuto zlu oporu. Ale to jest komické. Neměl opory zvracet, nýbrž vlastenčení – prázdný cit národní. Vždyť ne rukopisy vlastenčení, nýbrž spíše vlastenčení rukopisy vyvolalo. Na vlastenčení, na ten cit měli namířit útok, byl-li tak škodlivý, a rukopisy měli nechat na pokoji. Měli bít tím, co cit ničí, co jest ohněm proň, nebít do opory. To by bylo opravdu dílo. Zvrácením této ho přece nevyhubili, pouze uvedli do úzkých. Kdyby ten cit vlastenčící vyplenili, to by byla událost. Ale k pomýšlení na to se ani bojovníci nedostali. J a k j e t o v š e v ý s m ě š n é ! Dostali velké slovo a prázdnotu v něm. Ostatně. Připusťme, že realism potíral vlastenčení. Ale proč? Měl snad něco lepšího? Mohl dáti něco lepšího? Nemohl. Neboť národnost, cit národnosti nelze dát, není-li národnosti v člověku; jest vždy taková, jaká jest. A vyhubí-li se, není žádná. ... Krátce, realisté bojem proti vlastenčení nepřinášejí lepšího nacionalismu, naopak nutí ho k neutralitě, k indiferentismu nacionálnímu a kosmopolitismu, něčemu, c o s e p o d t r e s t e m s m r t i n e s m í p ř i p u s t i t i . Nechceme-li býti národem, národnostními, nemáme tu co dělati; svět se bez nás jako pouhých lidí obejde, lidí je dost, ale neobejde se bez nás jako Čechů-národu, pravých národů je málo. Co nám dává jakou hodnotu, jest jedině naše národnost a raçovost, pokud jsme jí ještě. A když nejsme, musíme se spokojiti i s planým vlastenčením. Bouráním a dotíráním se národnost nezvětší, ale stavěním těch, kdož jsou v ní velcí. A že působili realisté ethicky na národ? Ku podivu. Je-li jaká doba bezcharakternější v naší his-
1913
1913
torii, jest to boj rukopisný. Všecka zuřivost a vzteklost, všecka špína na obou stranách, zjevná i skrytá, zaplavila naši plochu. Ještě dnes straší její zbytky. A nemylte se, nevybaví se tak brzo národ z nich. P r av d a z n e m r av ň u j e a m r z a č í l i d i e t h i c ky ; n a p l ň u j e ž l u č í , š t ve a ž e n e j e k n e k a l ý m č i n ů m . Nejošklivější člověk z našich dějin je ten člověk pravdy. ... Rukopisy budou zlou vzpomínkou ne proto, že jsou padělky, nýbrž že v nich p o p r vé u n á s z v í t ě z i l vě d e c n a d n á r o d e m a zotročil jej deskou svých hodnot, hodnot pravdy, že vyřkl rozsudky nad jednotlivci i národem. Něco neslýchaného a ponižujícího. A nikdo neozval se proti tomuto zločinu, jenž se páchal na Jungmannovi i padělatelích, nikdo neměl odvahy zakřiknouti a zameziti tuto despocii vědy. Nechápu, jak si něco podobného mohl nechati národ líbiti? Ve jménu pravdy, tohoto nejprázdnějšího a nejpoťouchlejšího slova, ohrožován každý na své cti a dílo na své bytnosti. Jestli co bylo záhubnějšího v našem novověku, byl to především vliv vědy, vlády její v národě. Realista připravil nás vědou o nejkrásnější sílu a dávku energie, zamezil a zdržel náš vývoj dobře o 50 let, uvalil na celý náš duševní život chorobu: vědecký idiotism. ... A Masaryk, jehož vyhlásili za filosofa, místo aby jako filosof shlédl tento idiotism a zamezil toto idiotické řádění vědce, sám upadl v něj. To právě ukazuje, že filosofem není. Jinak by nedovolil, aby národ stal se materiálem pravdy. Rukopisná doba je hynutí národa na idiotism vědecký. ... Jen si všimněte také, co se udělalo od dob Jungmanna a Palackého. Ani jeden opravdový čin. A proč? Poněvadž realista a universita vedou slovo. Říká-li se: byli jsme literárním podloudnictvím zdrženi na dráze vědeckého vývoje 50 let –
pak říkám zase já: byli jsme literárním pravdymilstvím připraveni o 50 let v národním bytí a jeho rozvoji. Proto vás varuji mysliti si, že v otázce vzdělání vytrhne český národ universita. ... Universita naučila národ kriticismu, rozkladu: to je její dar. V tom si podává ruce s realistou. Není také proto jen tak nahodilé, že dnes na universitě není nic jiného než realista, positivista a vědec. Bude velmi mnoho národ český státi, než se vzpamatuje z toho, čím ho zasypal vědecký proud a realista: než překoná vládu a vliv pravdy, než se stane zase národem, jenž svým pudem sebezáchovy diktuje a tvoří a určuje hodnoty. Naše neštěstí je, že národ náš není sebou, národem. P r v n í m j e h o p r o b l é m e m j e s v r hn o u t i s t r ů n u vě d c e . Náš vývoj ukazuje, že největším nebezpečím pro národ jsou vědcové, a největším neštěstím, když se dostanou k vládě. A okamžik ten bude tu, když začne fakt padělků chutnati, sladce chutnati, to jest když se začne cítiti jako národní čin. Nechci býti zlým prorokem, ale cosi mračí se ve mně, že snad ani k tomu se nedostane. Ale dostane-li se, pak jistě světleji a hřejivěji bude u nás slunce zářiti, než září. ... Masaryk chce realismem učiniti celý národ, chce jej popularisovat a socialisovat: to znamená rozklad a rozkladnost rozšířit a jimi národ učinit... Jaký zavilý útok dělá na národ: navždy zůstat prostředním, konvenčním, na stejném bodě nebo se zavraždit, analysou rozložit. Je to viděti, jak to slouží národu, na těch sporech, jaké u nás panují: je to rozklad, zasetý realismem a vědou. ... Veškerá síla životní, jež poklesla, zničena a ztrávena byla realismem. Život náš ztratil chuť a šťávu, vyčerpaly se na vybudování realismu a nic tu nebylo, co by doplňovalo úbytek: Jak vražedně počínal si realism, jak nebezpečně dosud hrál si s ohněm
i zbraní. Při takovém počínání, jako je poznávání, musí něco být tu, co by národ chránilo a nedělalo jej obětí jeho, neničilo ho. A toho realism nemá. ... Humanita selhává a realista vnitřní svou strukturou praví, že nás rozloží. D n i n a š í d o b y j s o u s p o č t e ny. Jest mrtvo u nás – není ideí ve vzduchu a našem vesmíru, není věčných ohňů a světel v prostoru a dálkách, v mlhách a tmě. Jest jen věcnost, toť poslední jistota, jinak jest pusto a mrtvo. Hvězdy ani slunce nehoří, jen ta skořápka země svraštěná a prorytá trčí do bezduchého prostoru. Realism uvalil na národ největší pohromy. Jeho bilance je smutná: Selhává nábožensky a výsledek jest i n d i f e r e n t i s m l i b e r a l i s t i c ký ; selhává vědecky a následek je i d i o t i s m vě d e c ký ; selhává umělecky a výsledek toho je esthetism. Podvrací politiku, ničí filosofii a odnárodňuje národ moralismem. Krátce, svazuje své oběti ruce a vrhá ji tak do strašlivé stagnace. [Tučný: Přes realism. Nákladem Josefa Pelcla, Praha 1913]
František Tučný 1887-1962
1913
1913
V roce 1913 zazářil slezský literární kritik Tučný svou jasně nietzscheovsky laděnou polemikou »Přes realism«. Marně apeloval, abychom svrhli s trůnu »vědce«: záhy bylo ještě hůř; po intronisaci TGM se zhoubný realismus stal bezmála státní doktrínou. Ale ve srovnání s dnešním humanrightismem a multikulturalismem to ještě ušlo...
Vratislav Václav Tomek Skvostným sousedem okresního města Nepomuku, nade vsí Vrčany, opodál nádraží Nepomuckého, jest lesnatý vrch Štědrý, svojí mohutnou kupou 665 metrů výšky dosahující, který pyšně a hrdě s výše své přehlíží nižší čeleď kolem sebe nakupenou. Pod západním svahem vrchu Štědrého leží stará farní ves Vrčany. A dále ke straně západní zvedá se Zelená Hora, 553 metrů vysoká, jejíž patu na severní straně omývá křivá a klidná řeka Bradava, nesprávně Úslava zvaná. ... Zde tedy v zámku Zelenohorském nalezl český náš slavista, Václav Hanka, jednu z nejstarších českých památek literárních, tak řečený r u k o p i s Z e l e n o h o r s ký. O rukopis tento a o rukopis Králodvorský, jako o památky minulých našich dob, rozpoutal se po celých Čechách i po celé naší druhé české vlasti, družné Moravě, v roce 1886 úporný boj různých těch p o c h y b ova č ů a b e z o h l e d ný c h o d p ů r c ů a p r a z v l á š t n í c h u č e n c ů , kteří vyvraceli pravost rukopisů a prononcovali cenné památky za padělek, s p í š e ov š e m z č i r é z a s l e p e n o s t i , začasté ani děl řádně neprostudovavše a v jazykozpytu ani nebádavše. Těmto l ž iv ý m p r o r o k ů m ani dnešní mládež již nevěří a začíná dávati víry těm, kteří vezdy zmužile a otevřeně hájili pravost drahých památek našich. A byť byly tyto literární skvosty a perly starého českého písemnictví i padělány a odvrženy, září přece dodnes krásou a vznešenou poesií. Zůstanou krásnými na věky! Lepšíhoť nám k a z i m í r ové n a š i v č e s k é l i t e -
r a t u ř e sotva asi kdy vytvoří! Zámek Zelenohorský opředen jest tedy ještě i dnes gloriolou slávy staré naší památky literární, která v útrobách, v jeho ušlechtilém nitru byla nalezena. Snad sní i dnes o drahé této památce, snad c h m u ř í o b č a s s vo u s k r á ň nad bezohledností moderních epigonů pravých vědcův a učencův.
[Tomek: Po troskách české slávy. Nakladatelství Pavla Körbra, Praha 1913]
Vratislav Václav Tomek 1868-1934
1913
1913
Tomek vystudoval medicínu, krátce pobyl i na fakultě filosofické a pak už začal učit na obchodních školách. Do svých 35 let stihl ovšem ještě odpromovat na fakultě právnické... Psal především pro mládež a cestopisné příručky. Stať o Zelené Hoře je z mimořádně povedené dvoudílné luxusní publikace »Po troskách české slávy«.
Jiří Skorkovský ... Mezi četné oběti smutně proslulého procesu antimilitaristického patří také redaktor Půlpán, odsouzený původně na pět měsíců, ale »doodsouzený« kasačním soudem na 13 měsíců těžkého žaláře. Osm měsíců mu totiž kasační soud laskavě přidal k žádosti státního návladního. Přídavek docela zbytečný, protože pro redaktora Půlpána je vedlejší okolnost, bude-li sedět ve vězení 5 nebo 10 nebo 13 měsíců. R e d a k t o r P ů l p á n z e m ř e ve vě z e n í d ř íve n e ž u p l y n e l h ů t a t r e s t u . Tento ortel smrti má podepsaný od předních vědeckých kapacit, od nichž není odvolání ani k soudu – kasačnímu. R e d a k t o r P ů l p á n j e s o u c h o t i n á ř. Choroba jeho je tak těžká a nevyléčitelná, že možno mluviti pouze o umělém prodlužování života. Živí pérem sebe a rodinu, vydělá zrovna na živobytí a na krátký oddech na jihu, který mu život – prodlužuje. Vyrve-li ho přísný zákon z tohoto prostředí, je neodvratnou dvojí katastrofa: redaktor Půlpán zemře v nejkratší době v žaláři a jeho rodina bude odsouzena k žebrotě. Od doby svého odsouzení bojuje redaktor Půlpán o život. Za dveřmi žaláře číhá – hrob, chladný a neúprosný. Případ jeho je tragický a drastický současně. Odsouzen k žaláři lidským, byl zároveň soudem vyšším odsouzen podmínečně – k smrti. Ta podmínka je strašná: p o d s t o u píš-li trest, zemřeš. Redaktor Půlpán trestu dosud nenastoupil. Soudní lékaři vystavili mu vždy vysvědčení takového druhu, že výkon trestu musil býti odročen. V těchto dnech byl však vyzván b e z e
1913
1913
v š e h o p a t r n é h o d ů vo d u , a b y n a s t o u p i l t r e s t – i h n e d . ... Nyní žije redaktor Půlpán v provisoriu života nebo smrti. Takový život je nemožný pro člověka železných nervů, železného zdraví a – situovaného. Oč nemožnější je pro – proletáře inteligenta, který žurnalistikou protlouká v Čechách živobytí? Toto příšerné provisorium nutno zrušit. Žádá to spravedlnost, morálka a humanita. Sta let vězení odbyla si pokroková generace v Čechách v poslední době. Také redaktor Půlpán přinesl by hrdě svůj podíl v oběť idei. On nebrání se před žalářem, nýbrž před smrtí, protože řízením osudu je jedno s druhým neodlučitelně spojeno. Proto je jeho případ tak – výjimečný. Je síla, která jde nad psaný zákon a jejíž nadvládu uznává i zákon. Tato síla je vis major, vyšší síla a tato vis major hlásí se o své právo v případě redaktora Půlpána. Redaktoru Půlpánovi hrozí smrt, neustoupí-li před ní paragraf trestního zákoníku. Tato hrozící, neúprosná smrt je vis major případu Půlpánova, nejvyšší síla ze všech vyšších sil. Ta diktuje úřadu jedinou cestu, kterou nutno nastoupiti v zájmu humanity i v zájmu prosté spravedlnosti: Ř e š i t i v ý j i m e č ný a t r a g i c ký p ř í p a d redaktora Půlpána amnestií! *** N e p ro s i l j s e m n i k d y a n e p ro s í m a n i t e ď o m i l o s t . Celým svým životem hrdě stojím za tím, co hlásám, a dovedl-li jsem ideji národně sociální dáti své zdraví, o b ě t o v a l b y ch rá d i s v o b o d u . Nevzpírám se také nastoupiti trest těžkého žaláře 13 měsíců. Jakmile budu zdráv do té míry, že vazba mě nezabije – tu mě máte. A l e j á n e b y l o d s o u z e n k s m r t i , nýbrž jen ke ztrátě svobody! ...
Karel Šviha
A proč je celé toto martyrium? V antimilitaristickém procesu žalován jsem byl pro tři schůze. V Rumburku, v Bělé a v Bráníku. Dokázal jsem, když byl antimilitaristický sjezd v Bráníku, že jsem byl na svatbě svého švagra jako svědek ve vršovickém kostele. V Rumburce vůbec žádná organisace nebyla, nemohl jsem tam tedy být, a v Bělé byla schůze o pokračovací škole, což dokázali svědci a byl by dokázal i komisař, který tam zastupoval úřady. Veřejný žalobce vzal po těchto důkazech žalobu pro tyto tři body zpět, ale odsouzen jsem byl přece. Odsouzen jsem byl proto, ž e j s e m re d a k t o re m M l a d ý ch P ro u d ů – a t o s t a č i lo!! Nebudu se dále tímto případem zabývati. Činím tak v Mladých Proudech po prvé a naposled. Karel Půlpán
[Šantrůček: Vůdce dělnické mládeže. Melantrich, Praha 1934]
Jiří Skorkovský 1873-1931
Případ Půlpánův v mnohém jistě může připomínat osud Havlíčkův... Zatímco přátelé se již pomalu vraceli ze žaláře, osud jeho byl celkově velmi nejistý. Myšlenkou na milost se zaobíral jeho přítel Skorkovský ve Večerním Českém Slově 4. dubna 1913; Půlpán však takové řešení hrdě odmítl veřejnou replikou v Mladých Proudech...
1913
1914
... No, já o věci mluvil, ještě jednou s panem dvorním radou, který jevil stále takové pochybnosti a povídal: naše politické oddělení státní policie, které pracuje takovéhle ty zprávy, takováto dobrozdání, nebude jistě v této věci mluviti nějak příznivě. Poněvadž pan komisař dr. Klíma se již před tím, když mě tyto n e z áva z n é s i c e , a l e ve l m i m i l é s l u ž b i č ky nabízel, že vždycky by rád dělal prostředníka a ochotně že by ho dělal, t o ž ř e k l j s e m s i : p o h ovo ř í š s i s n í m . Tehdy vyhledal jsem ho v jeho kanceláři na státní policii a prosil jsem ho, aby byl tak laskav a pohovořil se mnou, že bych měl nějakou závažnou prosbu, a pak, aby byl tak laskav a vyhledal mne v bytě, který jsem měl tehdy s rodiči ještě. ... V tom bytě mě navštívil. Ta m j s m e s i s p a n e m d r e m K l í m o u p o h ovo ř i l i a ten opravdu se netajil, že věc zdá se mu býti hodně obtížná, jak již u takových úřadníků bývá... Mluvil stále o tom, že vyličována je strana národně sociální jako strana velezrádců, jako strana státu nanejvýše nebezpečná, a tedy, jako strana, která má jistě nejméně práva, aby v těch věcech, kde se jedná přece více méně o jistou blahovůli, mohla na tuto počítati. Tehdy poznal jsem, jak, upřímně řečeno, jak mělké jest politické nazírání a vzdělání úřadníků státní policie. ... Říkal jsem mu: »Proč, k čertu, když máte nějaké pochybnosti, nezeptáte se mne, nebo poslance Klofáče? U nás není naprosto nic tajného, také nemůžeme a nechceme takového nic dělat, poněvadž by to bylo největší zbytečností a lehkomyslností. Strana, která má již svoje velké podniky, která má 10.000 politických a odborových organi-
Servác Bonifác Heller
sací, nemůže již dovoliti si to, to může si dovoliti nepatrná soukromá společnost. Ale vedle toho je to bohužel u nás v Rakousku, ve státě policejní nedůvěřivosti, vykládáno bůh ví jako co stát ohrožujícího...« A tu dostávám se k zajímavé věci. Pan dr. Klíma, kterému já měl prozrazovati, prozrazoval zase mně. Pan dr. Klíma mně často ukazoval: Tohle a tohle dostali jsme o vás a já měl jen ten úkol, že jsem mu některé hlouposti vyvracel, poněvadž o nic jiného neběželo, jen o hlouposti. ... Já stále říkal a stále utvrzoval, že co se děje např. v Čechách v době války balkánské nebo anekční krise bosenské, to že pouze je hlas krve příbuzné, který se potlačiti nedá, že však ten výklad o smýšlení nebo náladě je hodně umělý, že jedním slovem to stálé povídání, jakoby sympatie strany nebo celého národa byly namířeny proti Rakousku, Vídni atd., to že jsou, řekl bych, jen m o z kové p ř e l u d y, ne-li ovšem dokumentem špatné zlé vůle těch různých pánů, kteří sedí na onom místě. V takovém smyslu nesly se naše rozhovory. ... [Zločin a odsouzení Dra Švihy. Zvláštní vydání Národních listů, 22. května 1914]
Karel Šviha 1877-1937
»Národní listy« 4. března 1914 informovaly, že národně sociální poslanec a někdejší soudce v Žamberku dr. Šviha je pod krycím jménem »Wiener« konfidentem pražské policie s platem 800 K měsíčně. Šviha se vzdal mandátu a podal žalobu, soud ale »prošvihl«: svou výpovědí porotu nepřesvědčil a národ si ho přiřadil k Sabinovi, Mrvovi...
1914
1914
... Byl jsem sám řadu let poslancem, za hraběte Taaffa v letech osmdesátých, a po všechna léta obstrukčních zmatků na říšské radě, kdy se ministerstva střídala jako povětrnost Aprilu, ale, velectění pánové, n i k d y s e j e š t ě n e s t a l o , aby ministr neujal se státního úřadn í k a , naopak měli jsme důkazy v rukou, kde v aférách, ve kterých jsme byli sami zúčastněni, že ministr vždycky se ujal obviněného, a popřel pokud možná fakt i vinu. Nuže, velectění pánové, p r o č p a k m i n i s t r t e n t o k r á t e t o n e u d ě l a l , proč pak se neujal tak těžce uraženého c. k. úřadníka, člena tak ctihodného a neskonale důležitého stavu, jako je stav soudcovský? Proč neřekl: »Není konfidentem státní policie.« To by nebylo žádné vyzrazování úřadního tajemství, to není poškozování oné instituce, zde by bylo stačilo prosté popření učiněného obvinění. Jestli tato obžaloba naše resp. »Národních Listů« křivá a nespravedlivá, pak bylo svatosvatou povinností barona Heinolda, aby vstal a řekl: »To není pravda! Obviněný jest nevinen.« Když političtí přátelé obviněného dra Švihy se obrátili k policejnímu presidentu pražskému dv. r. Křikavovi a interpelovali o této záležitosti ústně, tu odpověděl dv. r. Křikava – já cituji orgán strany národně-sociální »České slovo«: »I kdyby byl dr. Šviha nevinen, nic nepovím.« Nebylo by mnohem kratší, aby byl policejní ředitel dv. r. Křikava řekl: »Ne, my od něho žádných zpráv nikdy neměli.« – Byl by tím dv. r. Křikava poškodil policejní agendu? Zajisté nebyl. Proč to neučinil? A konečně třetí – a to považuji za nejdůležitější: Kdykoli v novinách do-
tkli jsme se jen málo některého policejního úřadníka, kdykoli jen dosti malou zmínku jsme učinili o vnitřním úřadování, o agendě v lůně policejního ředitelství nebo o státní policii, hned dostali jsem od policie samé, nebo v jiném případě od stát. zastupitelství úřadní opravu na základě § 19. tisk. z., ve které se praví: »Není pravda, že« atd. – a my tuto opravu musíme bez jakékoliv poznámky otisknouti, třeba v čele svého listu. Nuže, v tomto případě bylo těžce útočeno na úřadníky státní policie, na celou státní policii a policie nezaslala ani nám, ani kterémukoli jinému z pražských časopisů nějakou opravu. Vláda a šéf úřadu dle mého svatého přesvědčení byli povinni ujmouti se dra Švihy, byli povinni prohlásiti, že co se mu za vinu klade, není pravda, byli povinni zaslati novinám, když nic jiného, aspoň nějakou úřadní opravu. Protože to neučinili, dovolují nám l o g i c ký z ávě r, ž e t o u č i n i t i n e m o h l i , nýbrž že tímto způsobem naše obvinění sami, nepřímo sice, ale nápadně a důrazně potvrdili. ... *** Porotci radili se asi deset minut. Když první porotce vrátil se od porady do soudní síně, zavládl v obecenstvu rozčílený rozruch. Rychle vraceli se, kdož na chvíli vyšli na chodbu. Ale šum v několika vteřinách ustoupil hrobovému tichu. A za obrovského napětí posluchačstva ohlásil vrchní porotce inženýr Bohuslav Khom v nepřítomnosti dra Hellera verdikt poroty. Porota dle přísahy a svědomí svého žádosti této vyhověla a zodpověděla I. hlavní otázku, z d a l i d r. S e r v á c H e l l e r t ě ž c e č l á n ke m » N á r. L i s t ů « z e d n e 4 . b ře z n a 1 9 1 4 Š v i h u u ra z i l : dvanácti hlasy » A N O « .
Dodatková otázka zněla: » D o k á z a l o b ž a l o v a n ý d r. S e r v á c H e l l e r, ž e u d á n í j e h o j e s t p ra v d i v é , když ukazoval na nepočestný nebo nemravný čin dra Karla Švihy, aby hanění své odůvodnil?« Porota odpověděla také tuto otázku jednomyslně » A N O « , a tím tedy dosvědčila, že důkaz konfidentství Švihova se v plném rozsahu zdařil. Po těchto slovech otřásala se porotní síň spontanním potleskem veškerého shromážděného posluchačstva. Bylo voláno »Výborně!« a »Sláva« a předseda marně napomínal k tichu. Bylo posláno pro dra Serváce Hellera, trvalo však chvíli, nežli se protlačil a předstoupil před soud... Předseda dvorní rada Kursch ohlásil pak ve jménu císaře rozsudek osvobozující. ... Výsledek procesu znamená pro dra Boučka a prof. Masaryka m o rá l n í p o p ra v u stejně jako pro dra Karla Švihu, jehož čin nevymizí nikdy z paměti. [Zločin a odsouzení Dra Švihy. Zvláštní vydání Národních listů, 22. května 1914]
Servác Bonifác Heller 1845-1922
1914
1914
Usvědčený Šviha zmizel z veřejného života a zemřel zcela zapomenut. TGM, který sekundoval – jako obvykle bez znalosti věci – na Švihově straně, se z prohry čile otřepal, mravní poprava se nekonala. Pro nás je ale neuvěřitelné, že se v »žaláři národů« takový spor vůbec mohl odehrát! Zkusme si něco podobného představit o 70 let později...
Karel Půlpán ... Přinesli balíček novin a krásnou alejí jako když zavane morový dech, tam kde byla záplava květů, je ledová strž, čteš, čteš, hlava jde kolem, všecko se jaksi zatemnilo a tobě se zdá, že se řítíš kamsi do propasti. Jak jen je možno, jak je možno zradit, cynicky plivnout do pramenu, z něhož jsme pili své skromné radosti mládí, z něhož jsme čerpali sílu k životu, jak je možno zradit, špínou pokálet, co nám tisícům bylo drahé a svaté, jako věřícímu člověku náboženství. Jak to zrádné jméno teď hanebně zní! Jako když na studeného hada sáhneš. A my jsme chodili kolem něho s úctou jako kolem svého učitele, neboť my byli prostí dělníci a on inteligent, doktor, soudce. A zatím, co my jsme hledali v jeho očích lásku a zanícení pro naši drahou věc, která svítila z našich zraků a hřála naše mladá srdce, on snad myslel na zradu, ruka, kterou nám podával, snad právě přijala nejbídnější žold, žold Jidášův, ještě na ní byla špína přes to, že vždycky byla tak bílá a jemná s růžovými pěstěnými nehty... Strašno, strašno. ... Někdo zlý, tak neuvěřitelně zlý špinavýma rukama rdousil, co nám bylo svato. Čemu jsme věnovali všechny své síly. A vzpomínám, jak často moje mladá, dobrá žena vedle v pokoji dívala se oknem do sadu, tak ráda by šla se mnou ven, ale nebylo lze, bylo nutno psát, přednášky připravovat, když přišel večer utíkat do schůzí a v neděli zase ven na schůze. Žena? Rodina? Rodinný život? To pro nás neexistovalo. A za bídný plat tak se žilo, potom kamarádi byli v žaláři, práce dvojnásob, nemoc přišla, ale my jsme se rvali, neboť
my jsme věřili ve svou drahou věc, my jsme svůj štít nesli čistý a to byla naše hrdost, my jsme nikdy nezradili a my nikdy nezradíme. Nikdy, nikdy, nikdy! A toto n i k d y chtěl bych vykřiknouti do jekotu vln, vím, že až přijedu domů, najdu ty své hochy neklidné sice, nervosní z toho všeho, ale ještě úžeji semknuté k našemu drahému praporu. ... Vím, znovu se vrhneme do práce, rány se zahojí a naše zahrada zůstane čistá. Naše zahrada rozkvete bujnými květy a stromy v ní porostou přímo, každý škodlivý výhonek odřízneme. Zrádce? To jen jeden strom je vyrván z kořene, jedna plaňka odhozena do blátivé cesty. Není možno, aby poškozena byla zahrada, když jeden štěp se nezdařil a vyrostl zrůdně. Proto také strana, kterou s láskou a nadšením jsme budovali, přetrpí i tyto rány a jen jimi osvěží. A jako rekonvalescent po těžké operaci dává si pozor na své zdraví, aby zákeřná choroba znovu se nevrátila, tak i my budeme opatrnějšími a méně důvěřivými. Kdo chceš mezi nás, musíš býti d o b r ý m č l ově ke m . [Půlpán: List z denníku. In: Nový člověk, ročník II. (1914), číslo 8]
Karel Půlpán 1885-1914
1914
1914
Dělník Půlpán se pílí vypracoval na novináře, básníka a politika. Stál v popředí národně socialistické mládeže, redigoval její »Mladé Proudy« a revui »Nový Člověk«, z které jsou úryvky z jeho úvahy nad Švihovou zradou. Jestlipak by takhle mohl při provalu pranýřovat veřejně třeba br. Kalousek br. Bartončíka za Husákovy éry...
Karel Nový ... Ležel v malé, jednopatrové vilce s výhledem k lesům, k bažantnici, k Chlumu, klidný, usmířený, v košili, ve starých, možná ještě dělnických kalhotech. Vedle něho knihy a kalamář s perem. Pahrbkovitá, typicky česká krajina se tiskla k němu tichem a klidem. Kdo by býval tenkrát řekl, že dříve než toto obilí dozraje, než uzrají jablka, pán lesů, na něž Karel patřil ze stínu své smrti, že majitel konopišťského panství, následník trůnu Ferdinand d’Este, padne rovněž pod kosou smrti pro velké Rakousko a že válka, proti níž Půlpán bojoval, se rozpoutá jako bouře – ale že zbraně, které chystala monarchie, posléze se obrátí proti ní. Kdo by byl řekl, že setba, již Karel Půlpán se svými druhy zaséval, tak záhy vzejde a jejich sny o samostatnosti se uskuteční? *** Pohřeb Půlpánův konal se v neděli 7. června z Vršovic z Borovanky č. 379, kde Půlpán bydlil, kde byla redakce »Mladých Proudů« i »Nového Člověka«. Smuteční hosté sjížděli se již od rána. Byla to povětšině národně sociální omladina z celých Čech, ale nescházeli ani staří, v bitvách otužilí kozáci. Pohřební průvod čítal na 10 tisíc účastníků: tím byl ovšem určen i jeho politický význam. Sedm týdnů před vypuknutím světové války provedena byla v Praze významná manifestace za národně sociální ideu při příležitosti pohřbu jednoho z předních jejích průkopníků. Mohla býti dána Vídni nějaká pádnější odpověď? Tá b o r y n a d h ro b y s e n e ro z p o u š t ě j í . Nebylo možno rozpustit ani tábor těchto 10 ti-
síc. ... Slova Klofáčova a Špatného slyšelo jen několik stovek nejbližších přátel a známých, shromážděných kolem rakve a přece těch 10 tisíc s bezpečnou jistotou vědělo, co asi ten Klofáč a Špatný hovoří. Že žádný z nich necitoval Máchu »o zborceném harfy tónu«, že žádnému z nich neplynula se rtů v tak bouřných časech elegická píseň, to bylo jasno. Deset tisíc lidí odcházelo 7. června – bylo už téměř sedm hodin na večer – z vršovického hřbitova. Mezi nimi byly celé desítky tajných policistů, vyslaných sem komisařem Klímou. Co slyšeli? Přinášeli do tajného oddělení státní policie neblahé zvěsti: že celé hnutí národně sociální strany je ž i v e l n ý, a ž n e p ř í č e t n ý o d p o r k e v š e m u ra k o u s k é m u ... Ne, takhle se nepochovávají mrtví... Z čerstvé jámy vršovického hřbitova, zasypané červenými a bílými karafiáty, mohl ten, kdo by byl onu půlnoc přiložil ucho k zemi, zaslechnouti temný sic, ale přece přesvědčivý hlas: »Já živ jsem, i vy živi budete!« [Šantrůček: Vůdce dělnické mládeže. Melantrich, Praha 1934]
Karel Nový 1890-1980
1914
1914
Nad Půlpánovou rakví přísahal Klofáč: »...ve smutné chvíli našeho posledního loučení Ti slibujeme, ba přísaháme, že Nového Člověka, a vše co jsi v něm hlásal, přijímáme závazně pro celou stranu jako nejsvětější Tvůj odkaz.« Po Švihově aféře Půlpánova smrt národně sociální stranu potřebně stmelila.
Antonín Švehla Sestoupili jsme se ku práci; t y t a m j s o u d o b y, k d y n a d š e n í a m a n i f e s t a c e s t a čily; dnes nestačí již pouhé nadšení p r o s p r ave d l ivo u vě c . Třeba si uvědomiti, že v činu a ukázněné práci je jediný základ všeobecného prospěchu našeho a také budoucnosti. Z celé historie vidíme, že n e j vě t š í d ě j e s e o d e h r áva j í z a ú č a s t i l i d u ve n k ov s k é h o . A právě tak i v d o b á c h n e j t ě ž š í c h n e s l o n v ž d y c ky t í h u o s u d ů s vé h o n á r o d a a t a k é j i u n e s l . A tak i my, při vzniku našeho hnutí dostali jsme do vínku sankci, že bylo hnutí našeho třeba nejenom v našem výhradním zájmu venkovském, a l e i k u d r ž e n í celého národa. Leč, toto vědomí ukládá nám velké povinnosti. Nestačí jen slovy hlásat lásku, je nutno, aby za slovy následovaly skutky. Tu prohlašuji: My se hlásíme k povinnostem svým vůči národu, jež jsou nám přikázány posláním českého venkova. Veřejný život v národě našem těžce upadá. Roztříštěnost ve stranách městských, všeobecný rozvrat, úpadek morálky a charakteru, sobectví, toť příznaky, jež otravují náš veřejný život. Prožíváme chvíle, kdy vidíme, že n e j vě t š í n e p ř í tel nemohl by nám více ublížiti, než c h y b y a v l a s t n í n a š e n e d o s t a t ky. M u s í m e s e v y va r ova t i v š e c h va d a c h y b , j i c h ž h l u b o c e t r a p n é d ů s l e d ky v i d í m e u s t r a n m ě s t s ký c h . J s o u t o c h y b y n a š e , v l a s t n o s t i p ova h ové , a sem sahá naše moc do té míry, bychom vady byli s to alespoň zmenšiti, zlepšiti a zjednati citelnou nápravu. Jsme zatíženi náchylností k činnosti
1914
1914
k r i t i c k é , j e ž č a s t o p ř e c h á z í v n eg a c i a rozkladnou práci. Jsme na prahu pětistyleté vzpomínky na velkou husitskou epochu. Shrneme-li ji v resultát, přicházíme k smutnému poznání, že konec byl bratrovražedným bojem až do úplného téměř rozvratu vlasti. Tím se nezmenšuje láska k národu, podíváme-li se nahé pravdě v oči. Rovněž celé hnutí českobratrské se skončilo pasivitou, a velcí ti lidé mřeli v německém moři a navždy se ztratili národu. K r i t i k a m u s í n á m b ý t i prostředkem k činům lepším předešlých a nesmí se nikdy státi sama sobě cílem. Dnes celá lidská společnost stojí v proudu velkého problému, jímž je sociální otázka; my jsme vědomě prohlásili, že v i d í m e v r o z ř e š e n í o t á z ky a g r á r n í n e j e n u ko j e n í p o t ř e b l i d u ve n k ov s k é h o , a l e z á r ove ň ú p r a v u c e l é n á r o d n í s p o l e č n o s t i . Důkaz toho dává nám Anglie, kde vláda za nejdůležitější problém pokládá n áv r a t k p ů d ě , rozřešení otázky půdy a přelidnění měst a odůvodňuje to důvody národními. To n e n í l á s k a k z e m ě d ě l c i , t o j e p r o s t ý p u d s e b e z a c h ová n í ; ti, jimž theorie planého manchestrismu byla začátkem a koncem všeho pomyšlení, poznali, že stojí před katastrofou. Dnes jsme si své postavení dobyli, dnes jsme zde. N e c h c e m e v í c e ž í t i z p r o s t é n e gace, z odporu. Dnes musíme ukázat i , ž e d ove d e m e t a k é s e b e s p r avova t i . A j a k o n e ex i s t u j e a b s o l u t n í s vo b o d y t a m , k d e n e n í s p o u t á n j e d i n e c r ov ný m p r áve m a z á k o n e m , t a k t a k é n e n í č i n n o s t i a v ý s l e d k ů , k d e n e n í o rg a n i sace a programu.
Karel Kazbunda
A není programu, kde není uznána autorita nejvyšší, a u t o r i t a s e b e p o d ř í z e n í . To musíme provésti my, a já bych rád, aby to z našich řad zmizelo, když jen hubovati a na jiné žalovati jsme se učili. V s e b e j d ě m e . Když jsme silni, buďme si také tak vědomi svých povinností a pak z a c h r á n í m e s t a t e k n e j d r a ž š í národu našemu, zachráníme šťávu, n e r v n á r o d a , ten lid venkovský, jeho majetek a jeho půdu. Toť náš nejvyšší úkol, a prosím vás, aby sjezd znamenal i u nás to s e b e p o z n á n í , p o z n á n í p ov i n n o s t i , k d e n á s l e d u j í s k u t ky. V tom směru budiž sjezd náš zárukou, že nedopustíte, aby směl někdo sáhnouti na organisaci našeho lidu, která ho n a u č i l a m y s l i t i , která ho n a u č i l a vě ř i t i , a která ho n a u č i l a p r a c ova t i .
[Frankenberger – Kubíček: Antonín Švehla v dějinách Čs. strany agrární. Novina, Praha 1931]
Antonín Švehla 1873-1933
Švehla byl skvělý politik, a on a Kramář byli později asi jedinými našimi »státníky«. Jeho programatický projev je z 16. května 1914, ze sjezdu zemského zastupitelstva agrární strany. Jenže následníkovi trůnu už skoro balili cestovní vaky k návštěvě radnice v Sarajevu a českému národu šla vstříc persekuce bezmála jak po Bílé hoře...
1914
1914
... Spád událostí od podzimu ukázal vázanost rozhodnutí Rakouska-Uherska ve vnější politice, ve vleklém a nakonec akutním konfliktu se Srbskem, na součinnost a ovšem i vlastní zájmy německé říše. V souvislosti s potřebou podpory z její strany musela monarchie b r á t o h l e d n a h l a s N ě m e c k a i ve s vé v n i t ř n í p o l i t i c e , p o k u d š l o o o t á z k u č e s ko - n ě m e c kou. Nesměla dopustit, aby »Schmerzenschreie« Němců z Čech – bolestné výkřiky o pomoc – zaléhaly jako roku 1871 do německé říše. A v Německu sledovali z hlediska prospěchu německého obyvatelstva v Čechách postup česko-německého vyjednávání pozorně. Spojenecký, potom i válkou utužený svazek Rakousko-Uherska a Německa stal se směrodatným, rozhodujícím činitelem pro způsob v y ř e š e n í o t á z ky n á r o d n o s t n í h o » v y r ov n á n í « v Č e c h á c h i p o vá l c e . Závažný říšsko-německý hlas ozval se ještě před válkou za příprav k novému česko-německému jednání na sklonku roku 1913. Německý velvyslanec ve Vídni von Tschirschky vyslovil se v rozmluvě s šéfem rakousko-uherského generálního štábu Conradem dost k r i t i c ky a s j i s t o u s t a r o s t í o p o m ě r e c h a p o s t ave n í N ě m c ů v Č e c h á c h . Učinil to – možná i na podnět svého představeného úřadu – dost diskrétně, šlo totiž vlastně o vměšování se do vnitřních záležitostí sousední říše. Dal výraz svým velkým obavám z toho, jak se zachází v mocnářství s německým živlem, který nazval ř e t ě z e m , j e n ž d r ž í h a b s bu r s k o u ř í š i p o h r o m a d ě . Po-
dle jeho názoru je prý nutno, zejména v Čechách, Němce »držeti«, to znamená podpořit je, jinak jest prý n e b e z p e č í , ž e s e R a ko u s k o s t a n e z á p a d n í s l ova n s k o u ř í š í . Ministerský předseda hrabě Stürgkh byl si toho plně vědom. Jestliže zamýšlel – a tak tomu skutečně bylo – rozřešit v jeho očích n e j o ž e h avě j š í v n i t ř n í o t á z k u z á p a d n í č á s t i m o n a r c h i e , o t á z k u č e s ko - n ě m e c k o u , v souvislosti s vítězným výsledkem války se slovanským nepřítelem na jihu a na východě, pak mohl tak učinit jedině s ohledem na hlas německého spojence, plným vyhověním neústupnému stanovisku německé strany za jednání o vyrovnání v posledních létech. Český národ si od vítězné války mnoho slibovat nemohl. Prozatím učinil hrabě Stürgkh současně s nastávající mobilizací proti Srbsku veškerá vnitropolitická opatření, kterými by přiměl odstředivé živly v mocnářství (v první řadě národ český), aby, když už nikoli upřímně loajálně, tak alespoň vynuceně, fakticky spolupůsobily k vítězství Rakousko-Uherska v jeho nastoupeném rozhodném, životním boji. Věda, že po immediatním přednesení ministra zahraničí císaři z 27. července jest s jistotou očekávat v y p o v ě z e n í v á l k y S r b s k u p ř í š t í m d n e m , uložil ministerský předseda hrabě Stürgkh ještě téhož dne důvěrným dopisem zemským šéfům, aby působili na úřednictvo i obyvatelstvo své země v duchu rakousky vlasteneckém a postupovali ve své funkci k tomuto účelu nadále s neoblomnou energií a neúprosnou přísností. Každé hledisko správní oportunity, jakékoli ohledy na smýšlení stran, zřetel a současné nebo budoucí poměry vnitřní politiky, to vše prý nyní přestalo. Jest jenom jedno:
orientace všech sil ve státě na jisté, rychlé a dokonalé dosažení účelu války. Přestával tedy i zřetel na současný stav i budoucnost česko-německého jednání o národnostní vyrovnání, nejdůležitější vnitropolitickou otázku západní části monarchie. ...
[Kazbunda: Otázka česko-německá v předvečer velké války, Karolinum, Praha 1995]
Karel Kazbunda 1888-1982
1914
1914
Historik Kazbunda pracoval od roku 1921 do roku 1948 jako archivář Archivu ministerstva zahraničních věcí (kromě let 1939 až 45, kdy byl v archivu ministerstva vnitra), zároveň se zúčastnil dělení archivů rakouskouherských. Z toho všeho těžil podklady pro své stěžejní dílo »Otázka česko-německá v předvečer velké války«.
Rudolf Hudec Když všechny přípravy k vypovězení války se strany Rakouska a Německa byly vykonány, podal 23. července 1914 dopoledne rakouský vyslanec v Bělehradě následující, Srbsko ponižující notu, o níž každý nezasvěcenec musel předpokládati, že nebude Srbskem přijata, neboť její přijetí by znamenalo konec Srbska: »...Daleka toho, aby vyplnila formální závazky, obsažené v prohlášení ze dne 31. března 1909, neučinila královská srbská vláda ničeho, aby hnutí toto potlačila. Trpěla zločinné rejdy různých spolků a sdružení, čelící proti mocnářství, bezuzdnou mluvu tisku, vychvalování původců atentátů, účastenství důstojníků a úředníků na podvratných rejdech. Trpěla nezdravou propagandu ve veřejném vyučování, trpěla konečně všechny manifestace, jež mohly svésti srbské obyvatelstvo k zášti proti mocnářství a k nevážnosti jeho zařízení. Tato tolerance, kterou se provinila srbská vláda, trvala ještě v onom okamžiku, kdy události z 28. června ukázaly celému světu děsné důsledky takové tolerance. Vysvítá z výpovědí a doznání zločinných původců atentátu ze dne 28. června, že vražda sarajevská byla zosnována v Bělehradě, že vrahové obdrželi zbraně a pumy, jež měli, od srbských důstojníků, a že konečně doprava zločinců a jich zbraní do Bosny uspořádána a provedena vůdčími srbskými pohraničními orgány. Uvedené výsledky vyšetřování nedovolily c. k. vládě sledovati ještě déle stanovisko vyčkávavé shovívavosti, jaké po léta zaujímala vůči oněm rejdům, které mají středisko v Bělehradě a odtud
1914
1914
se rozšiřují na území mocnářství. Tyto výsledky naopak ukládají mocnářství povinnost, učiniti přítrž těmto rejdům, které jsou ustavičným ohrožováním klidu mocnářství. Aby tohoto cíle bylo dosaženo, vidí se c. a k. vláda nucena, žádati od srbské vlády oficiální ujištění, že odsuzuje propagandu proti Rakousku čelící, to jest, veškeré snahy, jejichž konečným účelem jest, odloučiti od mocnářství území jemu náležející, a že se zaváže, potlačiti tuto zločinnou a teroristickou propagandu všemi prostředky. Aby těmto závazkům dodáno bylo slavnostního rázu, uveřejní královská srbská vláda na první straně svého oficiálního orgánu z 26. července toto prohlášení: ‚Královská srbská vláda odsuzuje propagandu proti Rakousko-Uhersku směřující, t. j. veškeré snahy, jejichž konečným cílem jest odloučiti od rakousko-uherského mocnářství území jemu náležející a lituje co nejupřímněji děsných následků těchto zločinných jednání. Královská srbská vláda lituje, že srbští důstojníci a úředníci zúčastnili se zmíněné propagandy a že ohrozili tím přátelsko-sousedské styky, jež zavázala se udržovati královská vláda svým prohlášením z 31. března 1909. Královská vláda, která odsuzuje a odmítá jakékoliv pomyšlení nebo pokus o vměšování do osudů obyvatelstva kterékoli součásti RakouskoUherska, považuje za svou povinnost, zcela výslovně upozorniti důstojníky a úředníky i celé obyvatelstvo, že napříště se vší přísností zakročí proti osobám, které by se provinily takovými činy, jež zameziti a potlačiti se vynasnaží ze všech sil.‘ C. k. vláda žádá, aby toto prohlášení bylo současně uvedeno ve známost král. srbské armádě
denním rozkazem královým a klade posléze tyto závazné požadavky: 1. Aby potlačena byla každá protirakouská publikace, 2. aby okamžitě rozpuštěn byl spolek »Narodne Obrane«, 3. aby z veřejného vyučování v Srbsku bylo neprodleně odstraněno vše, co by mohlo sloužiti protirakouské propagandě, 4. aby odstraněni byli všichni důstojníci a úředníci, provinivší se protirakouskou propagandou, 5. aby v Srbsku spolupůsobily c. a k. orgány při potlačování hnutí, směřujícího proti teritoriální nedotknutelnosti monarchie, 6. aby zahájeno bylo soudní vyšetřování proti oněm účastníkům komplotu ze dne 28. června, kteří jsou na srbském území. Orgány delegované k tomu c. a k. vládou zúčastní se příslušných šetření. C. a k. vláda očekává odpověď král. vlády nejpozději do soboty dne 25. t. m. do 6. hodiny odpolední« ... 26. července 1914 vyhlášena byla částečná mobilisace a svolání domobrany první výzvy. Osm armádních sborů bylo v částečné mobilisaci, a to: III. Štýrský Hradec, IV. Pešť, VII. Temešvár, VIII. Praha, IX. Litoměřice, XIII. Záhřeb, XV. Sarajevo, XVI. Dubrovník. Současně s vyhlášením mobilisace byla osobní doprava na drahách zastavena. ... 28. července zasláno Srbsku následující vypovězení války: »Poněvadž královská srbská vláda neodpověděla uspokojivě na notu, kterou jí odevzdal rakousko-uherský vyslanec v Bělehradě dne 23. července roku 1914, jest c. a k. vláda nuce-
na, aby pečovala sama o ochranu svých práv a zájmů a aby za tímto účelem apelovala na moc zbraní. R a k o u s k o - U h e r s k o m á t u d í ž z a to, že jest od tohoto okamžiku ve vál e č n é m s t a v u s e S r b s ke m . « V následujících dnech pořádány ve všech větších městech Rakousko-Uherska manifestace pro válku. Vídeň a Berlín šílely radostí v očekávání velkých vítězství. V Praze zaranžován také projev pro válku na podnět vládních kruhů, dopadl však tak, že n e z p ů s o b i l s t r ů j c ů m ve l i k é r a d o s t i . V jiných českých městech dopadlo to také tak. V 1 hodinu 30. minutu ráno dne 29. července vyhodili Srbové do povětří most mezi Zemuní a Bělehradem. Rakouská pěchota a dělostřelectvo střílely na srbské posice a následující den bombardován Bělehrad. Pro slovanské národy Rakousko-Uherska nastaly dny, měsíce a léta persekuce a útisku. ...
[Hudec (upr.): Cestou k osvobození. Ústřední svaz čsl. rotmistrů z povolání. B. m. 1924]
Rudolf Hudec 1883-19??
1914
1914
Po válce redaktor Hlasu národní obrany a Osvětových rozhledů sociální demokrat Hudec sestavil čítanku »Cestou k osvobození. Obrazy a vzpomínky 1848-1918«. Než však k němu dospěl, musel ještě český národ projít svou kalvárií a zatím jsme jen na jejím samém počátku. Od zemuňského mostu byla daleká cesta ke svobodě...
Obsah kapitoly páté 1899 1899 1899 1899 1901 1901 1902 1903 1903 1903 1905 1905 1906 1907 1907 1907 1908 1908 1908 1908 1908 1908 1908 1908 1909 1909 1909 1910 1910 1910 1911 1911 1911 1911 1911 1912 1912 1912 1912 1912 1912 1912 1912 1912 1912 1912 1912 1913
Thomas Woodrow Wilson: K české otázce Karel Baxa: Závěrečné slovo právního zástupce Hrůzových Zdenko Auředníček: Závěrečné slovo Hilsnerova obhájce Vácslav Řezníček: Židé v českých zemích Karel Vaníček: Vzhůru hlavy! André Chéradame: Evropa a otázka rakouská Maurice Lair: Německá panovačnost Marie Gebauerová: Gebauerův spor s Riegrem Josef Lada: Riegrův pohřeb Rudolf Jaroslav Kronbauer: Závěť dra F. L. Riegra Josef Fořt: Cíle českých snah a jejich pohnutky Sven Hedin: Město královské Petr Bezruč: Dopis profesoru Janu Kabelíkovi Leoš Janáček: Jablunkovské Mosty Antonín Smetana: O mé a Masarykově kandidatuře František Krejčí: Otázka národnostní Karel Klostermann: Jsem smýšlením a přesvědčením Čechem... Jaroslav Hašek: Němečtí učenci František Obrtel: Scotus Viator Robert William Seton Watson: Evropa a slovenská otázka František Polák: Dr. Kramář v zahraniční politice Stefan Savov Bobčev: Mé osobní vzpomínky na dr. Kramáře Jan Otto: Poznámky o vzniku »Ottova slovníku naučného« František Modráček: Otázka národní v sociální demokracii Emanuel Chalupný: Jungmann Jindřich Matiegka: Tělesné vlastnosti českého lidu Lubor Niederle: Čechové a Slováci Antonín Bašta: Náš boj s němectvím Josef Matoušek: Menšinová otázka a všenárodní náš program Otakar Hübschmann: Process antimilitaristů Alois Hatina: Dopis ze žaláře bratru Františkovi František Drtina: V čem záleží pravé vlastenectví? František Adolf Šubert: Den 12. srpna 1881 Václav Joachim: K reformě obecního řádu volebního Rudolf Vrba: Hospodářská situace českého národa Antonín Svoboda: Výchova a mravnost Antonín Benjamin Svojsík: Slovo k české mládeži František Bílý: Mé přání k českému junáctvu Karel Václav Rais: Národ Josef Scheiner: Projev k zahájení VI. sokolského sletu Karel Groš: Vítám a pozdravuji všecky syny matky Slavie... Vladimír Michajlovič Bechtěrev: Ať žije slavná Čechie... Ivan Oražen: Jako pravověrný Moslim pohlíží na svoji Mekku... Georges Bourdon: Silou lví – zpátky ni krok! Stanislav Sucharda: Pomník Františka Palackého Otto Voigt: Se zlostí, hanbou a závistí... Hermann Bahr: Kdo pohlíží na Rakousko zvenčí... Hanuš Sýkora: Uvědomění ve Vídni – České dějiny Dol. Rakous
1913 1913 1913 1913 1913 1913 1914 1914 1914 1914 1914 1914 1914
Božena Viková Kunětická: Češka – Čechové v Berlíně Otakar Theer: Krymské dojmy – Mé Čechy... František Sokol Tůma: Předmluva k románu »V záři milionů« František Tučný: Přes realism Vratislav Václav Tomek: Zelená Hora Jiří Skorkovský: Případ redaktora Půlpána Karel Šviha: Výpověď při soudním líčení Servác Bonifác Heller: Závěrečná řeč při soudním líčení Karel Půlpán: Jako když zavane morový dech... Karel Nový: K úmrtí Karla Půlpána Antonín Švehla: Řeč na sjezdu zemského zastupitelstva Karel Kazbunda: K prvnímu výročí tzv. Anenských patentů Rudolf Hudec: Naše ultimatum Srbsku a vypuknutí války ❖❖❖❖❖
Tak to náhodou vůbec nebyla marná rada! Tedy zejména někdy koncem léta roku 1921... Dnes si ale raději pořiďte necensurovanou digitální versi naší čítanky na internetové adrese:
http://www.narmyslenka.cz
ČESKÁ REVUE. Můj národ a má vlast. Kapitola pátá (1899 až 1914) Uspořádal & typo a ve svém studiu Polaris vydal Ladislav Bátora (
[email protected]). Vydání první. Praha, listopad 2005.
