1
Eduardo Rovner Společnost (Compañía) Překlad: Ivory Rodriguez © 2005
Osoby: Anna Osvaldo Magda
2 Děj se odehrává v obývacím pokoji Anny a Osvalda. Klasický nábytek, dekorace a fotografie dětí mu dodávají klima pečlivého pořádku a opuštěnosti manželského páru. Je večer. Anna je sama, pracuje u šicího stroje. Zívne, nechá šití, stoupne si, protáhne se, podívá se na hodiny, neví, co má dělat, tak si zase sedne a pokračuje v šití. Je slyšet šramocení v zámku, otevřou se dveře a vejde Osvaldo s balíčkem, který co nejnenápadněji odloží stranou. Anna na něj překvapeně hledí. Osvaldo na sobě má obnošený šedý oblek, límeček košile má rozepnutý a kravatu povolenou. Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Ahoj. Co je? (Osvaldo k ní přistoupí a políbí ji) Byls na kulečníku?... (Osvaldo zavrtí hlavou.) Mohls mi zavolat... Nudila jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat, chtěla jsem se jít podívat za holkou, ale potom jsem si řekla, že třeba nebudeš chtít večeřet sám... tak jsem nakonec zůstala doma. To bys nevěřila, co se mi stalo. Vhodili tě z práce? Ne... to ne... Už jsi jedl?... Já už jsem jedla, měla jsem hlad. Nejedl, ale nemám hlad. Udělala jsem ti salát. Nevěděla jsem, na co budeš mít chuť. Ne, řekl jsem ti, že nechci jíst... Chci ti říct, co se mi stalo. Počkej. Než na to zapomenu – volal ti tajemník ze soudu. Chtěl se tě na něco zeptat... Tys odešel dřív? Vždycky volá kvůli blbostem. Ano, odešel jsem dřív. O tom ti právě chci vyprávět. Třeba to nebyla blbost... Kvůli tomu jsem nešla ven. Když říkal, že nejsi v práci, myslela jsem, že přijdeš brzo. (nedočkavě) Anno, můžu ti to říct? No, tak se hned nerozčiluj... Já jsem kvůli tomu nevytáhla paty. Promiň. Mně se totiž stalo něco... ani nevím, jak bych to nazval. Dobré nebo zlé? (Osvaldo váhá, usměje se) Tak co? Mluv. Já nevím... mně to připadá fantastický, ale... (pauza) Tak už to konečně řekni. Byl jsem na soudu. Ve tři odpoledne. A soudce najednou napadlo, že se všechny resty musí dodělat ještě dneska. To se nedalo stihnout. Všichni na sebe ječeli, nervy, papíry všude kolem. Udělalo se mi z toho špatně. A složil ses. Ne, ne. Jenom jsem měl všeho po krk. Cítil jsem se vyčerpaný, vyprahlý. Prostě špatně. A cos udělal? V jednu chvíli jsem se zastavil, šel jsem k oknu a podíval se ven. A? Slunce zářilo, bylo krásné odpoledne... Víš, co jsem udělal? Co? Šel jsem pryč. Řekl jsem Echeverrymu, že mi je zle, a odešel jsem. Ne, fakt? (Osvaldo přikývne) A co ti řekl? "Zrovna teď, pane Vernete?" Tak jsem mu řekl: "A co mám dělat? Mně je špatně... zrovna teď." A šels pryč? Jo. Jak sis připadal?
3 Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
No, divně. Ale ten výstup mi zvedl náladu... Víš, pro mně to bylo, jako kdyby zapracoval osud. Jak to? To ti hned povím. Sedl jsem do auta a jel jsem do Palerma. Ty jsi blázen. Bylo tam hezky? Nádherně. Sedl jsem si na břeh Rosedalu a díval jsem se na odlesky slunce na jezeře. Bylo to jako ve snu. Proč jsi mě nevzal s sebou? Jela bych s tebou moc ráda. Strávila jsem odpoledne nad prací... (ukáže na šicí stroj) a věnovala jsem se kde čemu, co mě tak napadlo... A nemáš to náhodou zítra odevzdávat? No jo. Ale pro všechny případy jsem zavolala šéfové butiku, že... už ani nevím... něco jsem si vymyslela. Ale s tebou bych jela hned, to vím určitě... Muselo tam být krásně. Kdy jsme naposled podnikli něco takového? Dávno. Co? Strašně dávno! Mohls mi zavolat, aspoň aby ses zeptal. To mě nenapadlo. Ty jsi teda... Já jsem ani nevystrčila nos. A tos tam byl až doteď? Ne... Chvíli jsem tam seděl, úplně jako zhypnotizovaný, a užíval jsem si ten sen... (pauza) A co se stalo dál? Jednu chvíli jsem se podíval stranou a vidím, že na vedlejší lavičce sedí žena, dívá se na mě a usmívá se. (pauza) Znals ji? Ne. Štětka. Ne, ne... Říkal jsem si: "Nezná mě náhodou odněkud?" Ale hned jsem to pustil z hlavy a díval jsem se dál na odlesky světla, co se odrážely od hladiny a tančily v listoví stromů nade mnou i ve zvlhlé trávě na protějším břehu... Á, v pánovi se zase probudil básník. Měli bychom si pořídit zahradu, Anno. Zrovna teď? Budeš se muset spokojit s těma pár květináči na dvorku. A cos dělal potom? Přece jsi tam neseděl a nezíral na hladinu a do stromoví doteď. Ne, to ne... Po chvilce jsem se znovu podíval na stranu a ta žena, co jsem ti o ní povídal, tam pořád seděla, smála se a pozdravila mě. Neodbytně. Ano... No a? A... to už mi bylo nepříjemné, ale nechtěl jsem vypadat jako nezdvořák, takže jsem ji taky pozdravil a zeptal se jí, jestli ji odněkud neznám. A proč ses jí ptal? No a proč ne? Kdyby tebe pozdravil někdo, koho neznáš? Co bys udělala? To myslíš vážně? Už tisíckrát mě na ulici pozdravil nějakej mužskej. A tobě by přišlo správný, kdybych se se všema dala do hovoru? Vždyť to je ten nejběžnější způsob, jak ulovit ženskou! No dobře, ale tam to bylo jiný... Ona pozdravila mě. Ty jsi jak malej... No, a co dál? Jak dál? Když ses jí zeptal, jestli tě nezná? Co ti na to řekla? Že ne, ale že by se ráda se mnou o tuhle pěknou chvilku podělila.
4 Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
No tohle! A cos jí na to odpověděl? Řekl jsem, že jistě... Co jsem jí měl říct? No a potom? Přistoupila a sedla si vedle mě. (Pauza) To si děláš legraci? Ne. Vážně. Nedělám si legraci. Proč? Osvaldo, nedělej ze sebe blbce. Dva lidé v krásném odpoledni hledí na jezero a sednou si spolu, aby se o ten okamžik podělili. Co je na tom špatného? Jak vypadala? Milá, hezké oči... asi tak stejně vysoká jako já... Jak to můžeš vědět, když jste seděli? Potom jsme si stoupli. Kolik jí bylo. Asi jako nám. Takže jste se jenom dělili o ten okamžik... taky jste si něco povídali. Ne? Ano. Jistě. Tak povídej. O čem jste mluvili? O spoustě věcí. To je neuvěřitelný! To bys neřekla. Za chvilku jsme měli dojem, že se známe celý život. Aha? Vážně. Už jsi někdy potkala člověka, který prožil život plný podobných věcí jako tvůj vlastní? Podobná čtvrť, podobní rodiče, podobná škola, práce, záliby... Skoro jako bychom žili tentýž život! O čem mi to tady vyprávíš, Osvaldo? (zaváhá) ... O tom, co se mi dnes stalo. Ty mi vyprávíš o svým románku? Nejde o ni a o mě, Anno... jde o nás, včetně tebe. Já ti nerozumím. Jasně... Ona by mohla být ty... nebo já... Ráda tančí tango, píše básně jako já... Dokonce sbírá fotografie dětí! (Ukáže na jejich fotografie.) Svých dětí. Ne, žádné nemá, ale protože má ráda děti, sbírá jejich fotky... Když jsem jí vyprávěl, že každou neděli pozvu deset dětí od nás ze čtvrti k nám domů na svačinu, podívala se na mě a začala plakat. Tolik ji to dojalo. Vidíš, jaká je to citlivá osoba? Je svobodná nebo rozvedená? Vdova. Takže je sama. Vidíš? Mně se stalo totéž. Co? Dojalo mě to... Je sama jako my. Ale my máme rodinu. Ne? Vždyť si sama stěžuješ, že děcka za náma nikdy nepřijdou a že trávíš celé dny sama. Takže tebe to dojalo? Ano.
5 Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo:
A cos udělal potom? Víš, po chvilce, co jsme si tak spolu povídali... (pauza) Co? ... se mě dotkla. Jak se tě dotkla? Začala na tebe sahat? Ano... a z ničeho nic jsem si uvědomil, ani se mě neptej jak, že se s ní procházím po břehu jezera... a držíme se za ruce. (Pauza) Osvaldo... Co? Jsem Anna, tvoje žena. Já vím. Ne! Žádný "já vím"! Co mi to tady říkáš? (Osvaldo neodpovídá) Odpověz! O čem mi to povídáš? (váhá)... O jednom setkání. O jakým setkání? Myslíš, že jsem na hlavu padlá? Vyprávíš mi o své avantýře! Prosím tě, Anno miláčku... Žádný "miláčku"! Pokud máš románek nebo avantýru, nebo co to je, nechej si to pro sebe a svoje přátele! Slyšíš? Nechoď za mnou s takovejma řečma! Tobě přeskočilo! Co se ti děje? Ty ses vážně zbláznil? Jsme svoji pětadvacet let! A ty to všechno chceš hodit přes palubu, kvůli nějaké zasrané v vdovičce, se kterou ses teprve dneska seznámil? Nekřič! Nic nechci házet přes palubu. Že ne? Poslouchej mě! Dej mi pokoj! Už mi nic neříkej! Co já mám za přátele – kolegy z práce? Kamarády z kulečníku? To nejsou přátelé, lásko. Neříkej mi "lásko"! Prosím tě, Anno! S nima si nemůžu říct nic vážnýho! Jenom vtipy a blbosti. Copak to nechápeš? Co mám chápat? Že když to nepovyprávím tobě... s kým se o to mám podělit? Hele, to už stačilo! Měl jsi něco s jinou ženskou? Dobře, snesu to. Po pětadvaceti letech dokážu pochopit škobrtnutí. Ale že mi o tom přijdeš celej dojatej vyprávět, včetně detailů? Tak to se pleteš! Proč? Jak to "proč"? Přestaň ze sebe dělat blbce! Jsem tvoje žena, žádná přítelkyně! Chápeš vůbec, co říkáš? Ano, to chápu dokonale! Ale potom... co je to za manželství, když si nemůžeme říct všechno jako přátelé? To je normální! Naštěstí jsme normální manželé jako všichni kolem nás! A pokud tě v tomhle věku napadlo, že bys to v manželství chtěl jinak, nějak... nenormálně, tak to je tvůj problém! Slyšíš? Ale... proč nenormálně? Chci jenom, abys byla moje žena i přítelkyně! Co je na tom nenormálního? Je to možný, že já mám tohle poslouchat? (Odchází do ložnice) Je konec! Dneškem jsme skončili! Nechoď pryč... (zadrží ji) Věř mi, neškobrtl jsem.
6
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
(Pauza) Když jste se spolu prošli kolem jezera, ručku v ručce... co jste dělali dál? Šli jsme na kafe. A potom?... (Osvaldo neodpovídá) Co jste dělali po kafi?... (Osvaldo stále neodpovídá) Je půl jedenácté v noci, Osvaldo! Co jste dělali potom? Šli jsme do hotelu. (Pauza. Anna nevychází z údivu) No výborně! Tak už jsi mi to řekl všechno. Tos chtěl, ne? A teď už mi dej pokoj! (Znovu se obrátí k odchodu, ale najednou se rozvztekleně otočí. Křičí.) A jestli tohle není "hodit všechno přes palubu", tak co to teda je? Pokrytče. Nekřič, bude tě slyšet venku. A co je mi po tom? Ať si to poslechnou! Aspoň neřeknou, že nejenže mám parohy až do stropu, ale navíc jsem úplně blbá! Pssst! Anno, prosím tě. Celej život jsem strávila po tvojem boku, starala se o tebe, obskakovala tě, hrbila hřbet a nesla tu tíhu zároveň s tebou. A k čemu? Kvůli tady tomu? Kdepak, pane! A on ještě řekne, že nic nehodil přes palubu! Tak co to teda je? Mluv! No, řekni, co to je! To jsem zvědavá! ...jsem ti to řekl. Cos mi řekl? Že to bylo... takové shledání. Potřebovali společnost ... a lásku ... a... no... tak jsme si ji dali. (Pauza) Ty ses zamiloval (váhá) Ne... nevím... Odpověz mi – ano nebo ne! Pokud ses zamiloval, tak mi to řekni a je to. Na co to komplikovat? Pokud mě už nemiluješ, nedá se nic dělat. Ale já tě miluju. Tak co teda?... Co ti se mnou chybí? Nic mi nechybí. Ale asi se něco musí dít! Máš nějakej problém? (Osvaldo zavrtí hlavou.) Něco se mi neodvážíš říct?... Chovám se k tobě špatně?... Dělám nebo říkám něco, co se ti nelíbí? Ale vůbec ne. Tak co je?... (Osvaldo neodpovídá.) Jiný ženský si pořád na něco stěžujou. Já ne. Jsem s tebou šťastná... Jsem na tebe hrdá, jako na manžela i jako na otce našich dětí. Co mám dát víc? Nevím... Pokud jsem v něčem selhala, řekni mi to... co tě napadne. Anno, já tě mám moc rád... Nemám co ti vyčítat... Ale nevím... s tou ženou se ve mně probudilo něco, co už jsem dlouho necítil. Osvaldo, prosím tě, je to jenom vzplanutí. Ne, ne... je to něco jiného. Všechno se ve mně chvěje, všechno mě rozrušuje... Cítím, že žiju neobyčejně... Chápeš?... (Anna neodpovídá.) Nechápeš, co ti chci říct? (Pauza. Potom Anna, aniž by něco řekla, odejde do ložnice. Za chvíli začne dveřmi do obýváku létat Osvaldovo prádlo.) (z ložnice) Kufr je v komoře! (Osvaldovo chce vejít do ložnice a se snaží vyhýbat kusům prádla, které létají zevnitř.) Anno, prosím tě! Je konec! Anno!
7 Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Říkám, je konec! Prosím tě... Žádný prosím tě! (Vyjde z ložnice) Dokázala bych si představit, že strpím nějakou avantýru, ale ne to že se zamiluješ do jiné ženy! Ale vždyť jsem... (skočí mu do řeči) Co bych teda měl být? Tvoje služka? Co ti navaří, vypere, vyžehlí a ty dáš lásku druhé? Tak to teda ne, pane! Kliď se! Nekřič a poslouchej mě! Tak to je to jediný, na čem ti záleží? Abych neudělala skandál? Táhni! Už tě nechci vidět! Anno, jestli... Vypadni! Neslyšels? Prosím tě. Chceš skončit takhle, aniž bychom si mohli cokoli říct? Už nemáme co si říct. Já mám! (překvapená) ...A co máš? Chci, abys mě vyslechla. (pauza) No tak? Mluv, poslouchám tě! Ne, takhle ne. A proč ne? Nervozita, křik – ne... Tak je to k ničemu. A tobě připadá, že můžu zůstat klidná? Jinak to nejde (pauza) (Pokouší se udržet co největší klid) Tak mluv. Jsem otec tvých dětí. Nebo ne?... Žiju po tvém boku spoustu let... Nikdy jsem ti nenavrhoval nic, co by ti mohlo být na obtíž... Byl jsem k tobě někdy neuctivý? (váhá) ...Ne... Takže?... Takže co? Proč mě teď nedokážeš pochopit? Co chceš, abych na tom... (přeruší ji) Řekni mi: co bys radši? Abych ti lhal? Abych ti neříkal nic z toho, co se mi děje? To by bylo lepší? Abych vedl dvojí život a skrýval před tebou tu druhou půlku? To bys chtěla, abych dělal?... (Anna neodpovídá) Anno, miláčku... Víc než třicet let snáším lži těch lidí na soudě!... Jsou to zvířata! Dělají, že jsou lidi, ale je to havěť!... Rozmetají kolem sebe to svoje svinstvo a potom se před ním za stejnej hnůj schovají. Chápeš to? A mně... mně by se hnusilo dělat to stejný! No podívejme... takže tobě se hnusí lhát... To dobře víš. Ale vypadá to, že nevěra už se ti tolik nehnusí. Co? (Odsvaldo je překvapený) A proč? Odkdy je zrada horší než lež? Jaká zrada? Ano, zrada! Nebo snad nevěra není zrada?... Odpověz mi! Proč lhát ne a podvádět ano? Kde je psáno, že jedno je lepší než druhý? Je ti jasný, že chceš po svým boku mrtvolu?
8 Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna:
Co to vykládáš? Tohle! Že chceš vedle sebe mrtvolu! Musel bych se zabít a být takový, jakého mě chceš, abys mě pochopila! Poslouchej, mrtvolo! Co by se asi stalo, kdybych jednoho krásnýho dne přišla a vyprávěla ti něco takovýho? Jak něco takovýho? Například, že v létě před třema rokama, když jsem jela do Mar del Plata.. se sestrou... jsem šla jednou odpoledne do kina... Čekala jsem, až začne film, když najednou si vedle mě sedne chlápek... Široký ramena, zelený oči, snědej, mírně prošedivělý vlasy, milej, usměvavej... Dal se se mnou do řeči... Pak jsme vyšli z kina a... no, zbytek si dokážeš představit... (Pauza. Osvaldo nereaguje) No? A co? Nedělá se ti z toho trochu nanic? ... Trochu jo. Jak to trochu? Tobě to nic nedělá, když si představíš moje tělo vedle někoho jinýho? (Osvaldo neodpovídá) Tobě je jedno, když víš, že mě hladil, líbal mě po celém těle, že jsme se milovali? (pauza) ...Je to pravda? (pauza) Ne... (pauza) Mám tě moc rád. Chceš se mnou žít dál?... Osvaldo přikývne) Takže... Proč nezapomenout na to, cos mi povídal? (pauza) ...Chtěl jsem se o to s tebou podělit. (pauza) Víš, jak mi to na chvilku připadlo?... Ne že ses o to chtěl podělit... ale že ses chtěl podělit "o ni"... Už scházelo jenom, abys řekl, že chceš žít se mnou i s tou druhou. (pauza) Neřekneš na to nic?...No tak, od tebe se můžu dočkat všeho! A proč ne? Jak proč ne? To by nešlo? (zděšeně) Cože? Žít... všichni tři spolu... Ty ses zbláznil! Vždyť si ustavičně stěžuješ, jak jsi tady sama, že se nudíš, nemáš si s kým povykládat. Jak můžeš říct něco tak hroznýho? Proč hroznýho? Vím jistě, že byste spolu výborně vycházely. Říkal jsem ti, jaká je... To si děláš legraci? ...Ne... To nemůžeš myslet vážně! Tys něco pil? (Osvaldo zavrtí hlavou. Anna přistoupí a čichá k němu.) Otevři ústa! (Osvaldo poslechne. Anna přičichne.) Blouzníš! (Sáhne mu na čelo.) Vždyť ji znáš teprve od dnešního odpoledne!! Co je to za pitomost? Neříkal jsem, že by to mělo být hned... Ale můžeme to zvážit. A co mámě zvažovat? Jestli budeme žít spolu všichni tři?
9 Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Magda: Anna: Osvaldo:
Magda: Osvaldo:
Co je na tom špatného? Budeme dělat společnost jí a ona nám! (ironicky) Hezky! Moc hezky! A co kdybychom si sem pozvaly všechny svobodný ženský z města? Co? Nebo z celý země? Nebo z celýho světa? Proč ne? S takovou společností se určitě budeme cítit moc dobře! Ne? Co Myslíš? Co na tom, kdo to je a kolik jich je? (zvacím tónem) Prosím, jen žádný strach, nám můžete věřit, jako doma! Račte dál! (zuřivě) To si snad myslíš, že tady máme nějakej útulek? Ale přece nejde o.... (skočí mu do řeči) To si taky jistě dokážeš představit, jak bychom mohli všichni tři dohromady žít! Ne?... No tak, jaký by to asi bylo? Řekni!... (Osvaldo neví, co říct) No dělej! Co sis myslel? Jen se nestyď! Jaký by to bylo?... Například, že já budu vařit a ona ti zatím bude sedět na klíně a mazlit tě? Nebo že bych já tě rozehřála, aby sis pak mohl jít lehnout s ní? Tak řekni... Nebo kdo ví, možná bys byl radši kdybychom to dělaly obě. Ne? Prát, vařit, chodit s tebou ven, milovat se... Dělej, mluv! Co vlastně chceš? Nevím, kam až chceš zajít!... To bychom taky spali všichni ve stejné posteli? Nebuď taková... Nic takového nechci... (pokračuje v návalu hněvu) Víš co jsi? Zvrhlík! To jsi! Já? Ano, ty! A kliď se odtud, ale okamžitě! Ale proč? A on se ještě ptá proč!... Seber si kufr, sbal si věci a vypadni! Ale co se ti stalo? Běž už! Prosím tě, nekřič. Budu si křičet, jak budu chtít! Uslyší to. Mně je to jedno, kdo co uslyší! Však já chci, aby mě všichni slyšeli! (míří ke dveřím.) (jde za ní a pokouší se ji zadržet) Ne, Anno. (zkouší se vyškubnout) Nechej mě! Prosím... Pusť mě, povídám! Proč? Vypadni odsud! Nechej mě projít! Anno, já tě prosím! (Anna ho odstrčí a Osvaldo zavrávorá. Anna dojde ke dveřím rozhodnutá vykřiknout ven. Spatří něco, co ji překvapí. Pauza.) Kdo jste? Magda. (Pauza) (Pohlédne na Osvalda zkoprnělá údivem.) Nechceš mi snad říct... (Osvaldo přikývne) Jak je toto možný? Řekl jsem jí, ať počká... než si promluvíme... Zrovna dnes má narozeniny... a když byla tak sama... nabídl jsem jí, ať je oslaví s námi. (Osvaldo jde k Magdě, uvede ji dovnitř a představí ji.) Anna... Magda... (Magda je zamlklá a celkem nejistá.) (nervózní) Těší mě. (Napřáhne ruku k Anně, která ji nepřijme.) (Bere balíček, s nímž vstoupil) Koupil jsem dort... a svíčku. (Anna nevěřícně hledí.)
10 Magda:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna:
Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna:
Magda: Anna: Osvaldo: Anna: Magda: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Magda:
(je nadále nervózní, hledí na prádlo na podlaze) ...Hádali jste se hodně? (Osvaldo přikývne) ... Jasně... Můžu s něčím pomoct?... (ohne se a začne sbírat prádlo) Kam ho mám dát? ...Do ložnice Do kufru... a potom sbohem. Anno... Nechci už slyšet ani slovo! Vypadněte odsud, ale okamžitě, nebo se něco stane! (k Anně) Nemůžeme si promluvit? O čem chcete mluvit? Není o čem mluvit! (pauza) (přistoupí blíž) ... Nechci, aby sis to vykládala špatně. Netykejte mi! Nejsem žádná vaše přítelkyně! A není co si vykládat! Odchod! (Pauza. Magda přistoupí a zkusí ji uchopit za ruku.) Co to děláte? Zbláznila jste se? Nesahejte na mě! (Magda ruku odtáhne.) Nebuďte taková. Budu, jaká budu chtít. To mi ještě chybělo! (Hledí na Osvalda s neklidem.) Nestojí to za to... (Znovu se jí pokusí dotknout) Nepřibližujte se ke mně!! (Ustoupí k šicímu stroji.) Nemá to smysl... (Přistoupí.) Jděte pryč!! Prosím vás, uklidněte se... (Znovu se přiblíží a pokouší se jí dotknout.) Řekla jsem vám, ať jdete pryč!! (Z šicího stroje uchopí velkou jehlu; je důležité aby v její ruce vypadala opravdu nebezpečně. Anna překvapeně pohlédne na svou ruku. Potom ji výhružně natáhne proti Magdě. Chvíle napětí. Osvaldo ohromeně hledí a Magda se strachem ustoupí.) Nechte toho... (Anna jde směrem k ní.) Co to děláte? A co teď? Přistup ke mně teď! To chci vidět, jestli si troufneš. Co to děláš, Anno? Dej pryč tu jehlu. Nejdřív odsud vypadněte. Tak dobře, ale... Už ani slovo! Ven! Ale, když už teda, dovol mi aspoň... (Skočí mu do řeči.) Řekla jsem, že máte jít!! (Ohrožováni Annou ustupují Magda a Osvaldo ke dveřím, až ve chvíli, kdy otevírají dveře, že vyjdou ven, opadne na moment Annina pozornost. Osvaldo ji popadne za ruku, Anna tím pohybem s výkřikem jehlu upustí a Magda ji zvedne ze země.) Nekřič! (Magda zavře dveře.) (křičí) Pusť mě!! Ale nekřič. Bestie! Pusť mě! Uklidni se, Anno, prosím tě. (Křičí, aby ji bylo slyšet venku) Pomoc! Zloději! Mlč! Co to říkáš? Zloději!! Chtějí mě okrást!! Přijede policie! (koktavě) V-v-vraž jí něco do p-p-pusy. (Osvaldo drží Annu pevně a zkouší jí přikrýt ústa rukou, zatímco ona se brání a snaží se vyprostit. Kousne ho. Osvaldo ruku odtáhne, ale druhou jí nadále svírá paže a tělo.)
11 Osvaldo: Anna: Magda: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Magda:
Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda:
Osvaldo: Magda:
Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda:
Osvaldo:
Au! Pomoc! Vražda! Zacpi jí hubu! Ona mě kousla! Pomoc!! (Magda vezme kapesník, nacpe ho Anně do úst, zatímco ta zoufale kope kolem sebe. Osvaldo ji drží, seč může. Magda dá Anně přes ústa šátek z krku, kterým utáhne kapesník v ústech. Anna ji zkouší kopat a Magda se snaží uhýbat.) Anno, uklidni se! Posaď ji na židli! (Ukáže mu na kterou.) Přinesu provaz. (Osvaldo to udělá, zatímco Magda hledá něco na svázání v šicím stroji. Akce pokračuje tím, že Magda zavazuje Anně ruce za židlí, Osvlado ji drží a Anna naříká a kope kolem sebe.) Ale... Počkej, prosím tě. Přidrž jí nohy, ať jí je můžu svázat. (Osvaldo poslechne a Magda je sváže.) Vidíš, k čemu jsi nás donutila? Nemůžeš zůstat klidná? (skoro prosí) Vždyť si chceme jenom promluvit... a vidíš, co děláš! (Anna ji kopne svázaným nohama a Magda ji začne ohrožovat jehlou.) No, vidíš? Takhle to přece nejde. A mimo to, jaký to má smysl? (k Anně) Žádný. Copak ti to nedochází?... Uklidni se a my tě pustíme. Přišla jsem jenom oslavit svoje narozeniny s tebou a s ním... (Oba Anně domlouvají.) Říkal jsem ti, že tady nechce zůstat... A i kdybych přišla s tím, že tady zůstanu... proč si o tom nepohovořit? (nejistě) ...No jasně... Vždyť se dá domluvit na všem. A když bude líp, abych odešla, tak půjdu... ale nenechám se vyhodit. Ne? Jistě... Obtěžovat tě je to poslední, co bych chtěla. Vždyť dokonce když jsem jí řekl, aby k nám šla, ptala se mě, jestli je to v pořádku. To je fakt. Nechci, aby sis myslela, že jsem blázen nebo že jsem nějaká nevychovaná... Když mi řekl, abych přišla, pomyslela jsem si: "Je snad blázen? Žena ho zabije." – (k Osvaldovi) Nezlob se, nejdřív jsem si opravdu myslela tohle... (k Anně) Ale potom mi řekl: "A co já vím, co mám za manželství? Může se stát takových věcí..." Samozřejmě. Ale kromě toho, když mi vyprávěl, jaká jsi, co za věci se ti líbí, že se cítíš tak sama... Myslím, že bychom si mohly rozumět... A mám dojem, že bychom mohly být dobré přítelkyně. (Anna zaúpí vzteky.) Ale nebuď hned taková. To je neuvěřitelné, že nevydržíš poslouchat ani pět minut. Ty mi totiž nerozumíš... Já ho nechci odvést. Říkal jsem jí to už předtím... ale zbytečně. Už jsem se jednou vdala a do měsíce ovdověla! Chápeš to?... Vždyť já už žiju třicet let sama! Proč bych to měla zkoušet znovu?... Jediné, po čem teď toužím, je společnost. Rozumíš?... Mohly bychom si dělat společnost, dělit se o práci... Copak by ti nepřišlo vhod, kdybych ti pomáhala s domácíma pracema? Kolikrát jsi mi říkala, že kdyby ti někdo pomáhal, stihla bys toho víc ušít?
12 Magda:
Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda:
Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda:
Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda:
Osvaldo: Magda:
Magda:
No jasně... (Ukáže na šicí stroj.) Osvaldo mi povídal, že šiješ svetry. No vidíš, dokonce i s tím bych ti mohla pomáhat! Můžu ti chodit nakupovat vlnu... nebo... Nebo prodávat! Ta myšlenka na prodej, ta se mi vždycky líbila. (k Osvaldovi) Kde je prodává? V jednom butiku. Dělá je jenom pro ten butik? (Podívá se na Annu a čeká odpověď, ale žádná nepřichází) Ano... myslím, že ano... Mohla bys prodat desetkrát víc než to, co prodáš teď. Kolikrát jsem ti to říkal? Podívej, ve škole, kde učím, mám různé kolegyně, co prodávají oblečení, kosmetiku nebo věci do kuchyně ostatním učitelkám nebo matkám ze SRPŠ... Taky dělám masáže... a kromě toho chodím do institutu, kde dělám kurzy meditace a sebeovládání... Můžu jich tam pár vzít... a nějaké i prodám, to rozhodně. Taky bych je mohla chodit nabízet do firem, kam mě pošleš, nebo které mě napadnou... (k Osvaldovi) Ne? Samozřejmě. (k Osvaldovi) NeA ty taky. Nemohl bys jich pár vzít na soud? Myslíš? A proč ne? No, možná jo... (k Anně) Za kolik prodáš jeden? (Anna zaúpí) Čtyři tisíce? Pět tisíc?... Kývni nebo něco! Šest tisíc? (Anna setrvává bez hnutí) To je taková dřina odpovědět? Odpověz! Je to pro tvoje dobro. Tak dobrá, dejme tomu, že je prodáváš po šesti tisících. Kolik jich uděláš za den, jeden? (Anna zasténá.) Dva? (Anna znovu zasténá.) Nerozumím ti... (k Osvaldovi) Víš, kolik jich udělá? Mně se zdá, že jeden. Za jak dlouhou dobu? (k Anně) Dvě tři hodiny? Z toho plyne, že kdybychom pracovali ve třech, každý osm hodin... Šest tisíc krát čtyři krát tři krát třicet... (Bezvýsledně se pokouší to spočítat.) No, na tom nezáleží. Každopádně, za pár let, s tím co vydělám plus s penězi za pronájem mého bytu... Jednou už nebudeme potřebovat pracovat vůbec! (k Anně) Vidíš, jak bychom si mohli žít? Představ si to!... Každé odpoledne, my tři společně... Ty bys měla ta svá alba s fotkami dětí. Osvaldo mi vyprávěl, jak ráda se na ně díváš... On by psal básně a poslouchal tanga... To by se ti nelíbilo?... (Pauza, Anna se ani nehne.) Osvaldo, dones nějaké album! Na co? Ať se do něj podívá... dones jedno. (Osvaldo hledá jedno, které je přímo v obývacím pokoji a podá ho Magdě, která ho otevře, opře ho Anně o nohy, aby se na něj dívala.) Klidně si ho prohlížej... (k Osvaldovi) Ty zatím napiš nějakou báseň... (Osvaldo nejprve váhá a pak se do toho pustí. Magda se na ně oba chvíli dívá. Potom jde ke kazeťáku, vybere jednu kazetu a pustí ji. Je slyšet klasické tango. Anna sedí a chvíli se dívá do alba, chvíli pozoruje situaci kolem. Osvaldo také, mezitím co píše do sešitku, pozoruje Annu a Magdu. Magda je rozněžněle pozoruje a poslouchá tango.) To tango, to je nádhera! (pauza) Chcete si zatančit? (Před užaslými zraky Anny a Osvalda se Magda přiblíží k Anně, rozváže jí nohy a postaví se před ní. Anna
13
Magda:
Osvaldo: Magda: Osvaldo:
nechápe a zůstává nehybná. Magda k ní trochu přiblíží jehlu a řekne vlídně:) Pojď... (Anna se s ucpanými ústy a s rukama svázanýma zvedne. Magda naznačí Osvaldovi, aby si s Annou zatančil. Osvaldo se přiblíží, uchopí ji jednou rukou v pase, druhou za obě svázané ruce a začnou tančit. Magda v jejich blízkosti oceňuje některé jejich krokové kreace potleskem nebo zvoláním. Poté přistoupí ještě blíž.) Promiň... (Magda uchopí Osvalda. Magda a Osvaldo tančí, Anna se na ně dívá. Za chvíli Magda pustí Osvalda, předá mu jehlu, uchopí Annu a tančí, zatímco Osvaldo pár kroků ustoupí a pozoruje je.) Osvaldo... Ano? (k Osvaldovi zatímco tančí s Annou) Nechtěl bys nám přečíst tu báseň? (Pauza. Osvaldo s jehlou v ruce stydlivě váhá, posléze začne.) Zahrada ve čtvrti Květináče, hlína a zeď A mezi dlaždicemi rostou, Neuvěřitelně krásné... Dvě růže Paprsek světla Je hanebně přepadne. A jejich dužnaté okvětní lístky Smyslné, zázračné, Jej přijmou a rozevřou se. Zatmění ze smíchu i pláče Hudba, smráká se A v této zahradě na periferii, Vysmívajíce se dlaždicím, Ty dvě propůjčují krásu tangu.
Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda:
Osvaldo: Magda:
(Tango končí. Magda a Anna přestaly tančit. Magda nadšeně tleská a přistoupí k němu, aby ho políbila.) Je nádherná!... Tos vymyslel sám? Ano Měl bys vzít i ty ostatní a vydat je... (k Anně) Ne?... (Anna zůstává užaslá.) Nikdy jsem neslyšela krásnější báseň. Myslíš? Rozhodně! A k čemu bych je měl vydávat? Aby je mohli ocenit taky ostatní... (k Anně) No, není to fakt?... Když někdo umí něco tak krásného... proč se o to nepodělit? (Pauza. Hledí dojatě na ty dva.) Nebylo by nádherné... žít spolu všichni tři? (přikývne) Ano... (k Anně)Tobě by se to nelíbilo?... (Anna udělá divný pohyb hlavou.) Proč ne? My tři spolu, v klidu, věnovat se tomu, co se nám nejvíc líbí. (Anna nzovu pohne hlavou.) Je ti něco? (Anna protočí hlavu kolem krku.) Co... ty máš křeč? (Anna udělá další pohyb.) No jasně... to je z toho napětí. Udělám ti masáž. Chceš?... To ti nemůže uškodit... Zkusíme to? Nemáš tím co ztratit... Pojď sem, posaď se... (Pokouší se dovést ji k židli, ale Anna se brání. Na Magdin pokyn
14
Osvaldo: Magda:
Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda:
Anna: Magda: Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda:
přistoupí Osvaldo s jehlou a Anna se nakonec nechá vést a posadí se. Magda si stoupne za ni a navzdory počátečnímu odporu ji začíná masírovat.) Tak co?... No samozřejmě, trapézák!... To je nejobvyklejší případ. Některým lidem, jako jsem třeba já, se v případě velkého napětí plete jazyk. Ale většině se zatne trapézový sval... Přitáhne se ke krčním obratlům, k lopatce a brání jim v pohybu... Proto je potřeba ho odtáhnout, aby se uvolnily kosti. Konečně, ono je jednodušší povolit trapézák než rozmotat jazyk. Ne?... (k Osvaldovi) Tebe nikdy netrápí strnulý krk? Každou chvíli. Měli bychom se párkrát do týdne namasírovat... každému bude stačit deset minut. Mně dělají dobře tady. (Sáhne si pod čelist.) Naučím vás, jak se to dělá, a můžeme si to dělat všichni tři navzájem... (Anna udělá prudký pohyb.) Uvolni se... uvolni se... jinak to nebude mít účinek. (Trochu víc přitlačí v horní části krku.) Tak... ták... už se to uvolňuje... Ještě trochu tady... A je to povolený, krásně povolený... No, to už je mnohem lepší... (Podívá se na ni zepředu.) Vidíš? Hned vypadáš líp. (k Osvaldovi) Ne?... (Osvaldo nepřesvědčivě přitaká, Magda se na Annu znovu zahledí) Ale co ti nesedí, tak to jsou vlasy. (Přistoupí k Anně, aby se jí dotkla vlasů, ale Anna ucukne.) Nechej mě, ať si na ně sáhnu. (Anna se znovu odvrátí.) Nic ti neudělám!... Máš je strašně zacuckaný, hele. (Vjede Anně rukama do vlasů a zkouší je rozmotat.) Vidíš? Takhle vypadáš hrozně zanedbaně... Počkej chvilku... (Magda vytáhne ze své kabelky hřeben, stoupne si za Annu a začne jí česat vlasy.) Je to škoda. Vždyť máš moc pěkné vlasy... Nepoužíváš kondicionér? Některý jsou moc dobrý... s bylinkama. (Anna, celá nervózní, se nechá česat. Osvaldo na ni zatím stále míří jehlou, aniž by i on celou situaci chápal.) Po umytí si tam trochu naneseš, vmasíruješ si to pořádně do vlasů a potom je budeš mít úžasný... Zkus to, jsou fakt dobrý. Teď ti to učešu trochu tady na tuhle stranu, a i když to je jen tak naprudko, bude ti to sedět mnohem víc. Uvidíš, až se na sebe podíváš do zrcadla... Budeš si připadat mnohem líp... (k Osvaldovi) To hned vypadá jinak, ne? Jo. Není takhle mnohem hezčí? No... s tím šátkem... Já jsem ale husa! (k Anně) Jasně, že ti ho sundám. Nebudeš křičet? (Anna naznačí, že ne. K Osvaldovi) Nebude křičet. Myslím, že ne. Tak dobře... (Rozváže jí šátek a vyndá jí kapesník z úst. Anna hýbe čelistí a snaží se ji uvolnit a Magda toho využije, aby ji trochu namasírovala.) Jsi v pořádku? Jo. (k Osvaldovi) No? Co? Takhle učesaná. Není to mnohem lepší? Je... (Vytáhne zrcátko z kabelky a nastaví ho Anně před obličej.) Podívej. (Anna se na sebe podívá.) Nepřipadá ti to lepší? Ano... A navíc je to mnohem jemnější. Ráda bych si na ně sáhla. (pauza) (k Osvaldovi) Rozvážeme ji?
15 Osvaldo: Magda:
Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Osvaldo: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna:
Magda: Anna:
Magda: Anna:
Osvadlo: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Osvaldo: Anna:
Jo. Myslím, že to bude v pořádku. Tak dobrá. (Magda položí zrcadlo Anně na sukni a rozváže ji ruce. Anna si protáhne ruce a nohy. Potom jednou rukou vezme zrcadlo, aby se mohla prohlédnout, a druhou si hladí vlasy. Najednou dá Osvaldovi ránu, vyškubne mu jehlu a postaví se výhružně, velmi zoufalá, proti němu.) (téměř plačíc) A teď co? Co mi uděláte teď? (Osvaldo se pokouší přiblížit. Anna mluví na něj, zatímco jehlou ohrožuje Magdu.) Ani se nehni!--- Došlo ti, cos mi provedl?... To mě tolik nenávidíš? Ne? Proč? Tolik jsme museli být let spolu, abychom se dočkali tohohle? Vždyť... jsi vyváděla jako šílená! A co bys chtěl? Abych ten její příchod ještě oslavila?... Vy bestie! Zacpat mi ústa roubíkem a svázat mě, jako bych byla zvíře! Nebo ne?... Myslím, že byste mě dokonce dokázali i zabít. Jak bychom mohli... My jsme jen chtěli... (Skočí jí do řeči.) Mlč! Mluvím s ním! (Udělá proti ní výpad jehlou.) Prosím tě, opatrně... Po tom všem, cos mi provedla, mám být ještě opatrná? Co jsem jí provedla? Jak cos mi provedla? Já jsem nechtěla... (Přeruší ji.) Jak hmyz! Slyšíš? Cítila jsem se díky tobě jako hmyz. Že na mě kdykoli můžete šlápnout nebo mě rozmáčknout a bude po všem! Už ti to došlo? Nebo ještě ne?... A když jsi mi nastavovala tohle (ukáže jí zrcátko), zkoušela jsem se na sebe dívat, jestli jsem vůbec ještě živá... A ty tady meleš o mé tváři a o mých vlasech, jako by se nic nedělo! Totiž... nelíbilo se mi, jak vypadáš... Aha? A jak ty by ses sobě líbila, kdybys byla svázaná, s roubíkem a s jehlou namířenou na krk?... (Magda, vyděšená, neodpovídá.) Neslyšela jsem tvou odpověď! No? (Anna jí přiblíží jehlu ke krku a zrcátko k obličeji. Magda ustupuje a Anna se dál pokouší dostat ji do rohu.) Tak jak si připadáš? Podívej se na sebe trochu! (Nastaví jí zrcátko.) No? Dobře... Takže dobře?... A když ti řeknu, že máš vlasy zježený strachy... a oči vyvalený? Co mi na to řekneš?... Nechceš se zeptat zrcadla, kdo je ta žena s nejvyvalenějšíma očima v celým okrese? (pohne se) Anno... Ani se nehni! (k Magdě) Nechceš se ho zeptat? (Magda zkouší uniknout, ale Anna ji znovu zatlačí do rohu.) (vystrašená) Co je tohle za hru? Řekněme, že na Sněhurku... No? Tak dělej, já ti pomůžu! Opakuj: Zrcadlo, zrcadlo... (koktá) Z-z-zrcadlo, zrcadlo... Kdo je ta žena s nejvyvalenějšíma očima v celým okrese? K-k-kdo je ta ž-ž-žena s nejvyvalenějšíma očima v celým okrese? Mohla byst to zkusit bez koktání? Jak to můžeš...? Dělej!
16 Magda: Anna:
Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Magda: Anna:
Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda:
(S nesmírným úsilím se jí to podaří.) Kdo je ta žena s nejvyvalenějšíma očima v celým okrese? (Změní hlas, odpovídá Magdě za zrcadlo.) Ty, bezpochyby... (Vrátí se ke svému hlasu.) A mimo to, nevidíš taky nejdrzejší, nejvlezlejší, nejkrutější, nejšílenější a nejprolhanější ženskou v okrese?... (Magda neodpovídá.) Koukej, podívej se pořádně do zrcátka. I kdyby byla zalezlá někde v rožku, určitě ji najdeš!... No? Co? Nevidíš ji? Ne... Ale nepovídej... Tahle! (Magda dělá, že ne.) Nevidíš ji nebo mi lžeš? (Magda dělá znovu, že ne.) Ty ráda lžeš, viď? Ne... Proč? Že ne?... Tak proč jsi přišla s tou povídačkou, že jediné, po čem toužíš, je společnost? To je pravda... Ale podívejme! Tak proč jsi s ním lezla do postele? Anno, já jsem tady! Já jsem tady taky, i když ty sis toho asi nevšiml! Ale... (Přeruší ho.) Ale nic! Teď mlč! (k Magdě)No? Co? Řekni mi... když jediné, co chceš, je společnost, proč ses s ním vyspala? Jak to proč? Ano, Proč! Nemohlas ho jednoduše poprosit, že chceš oslavit narozeniny s ním a s jeho manželkou? Nebo se snad všichni, kdo chtějí oslavit narozeniny s někým, musejí s tím člověkem nejdřív vyspat? Ne... Takže co? ...Nevím. Aha, ty nevíš!... Nebo jsi tím chtěla zaplatit? Zaplatit za co? Za společnost... Někteří muži platí ženám za to, že jsou s nimi, a jsou ženy, které platí za společnost tím, že se s nimi vyspí... No, na prostitutku nevypadáš. (Osvaldo reaguje prudkým pohybem směrem k Anně, která ho vidí a přiloží jehlu Magdě ke krku.) Ještě jednou se hneš a tahle jehla způsobí neštěstí! Slyšels? (bez pohnutí) Dobře, ale než ji tak blízko. (Trochu jehlu odtáhne. Ironicky) Takhle se ti to zdá lepší? Ano... (k Magdě) Tak co? Zaplatilas mu tím za jeho společnost? Ne... Mně se líbil... (pauza) Takže ses dneska seznámila s cizím mužským, a jelikož se ti líbil, tak ses s ním hned vyspala! To je nádhera, co? To jsi asi víc v posteli než na nohou. Ne... Líbilo se mi, jak mi vyprávěl... o vás. (překvapeně) O kom? O vás dvou... Co ti vyprávěl? Jací jste... jak je vám spolu dobře.
17
Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Osvaldo: Anna:
Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna:
(Pauza. Anna se zmateně podívá na Osvalda, který její pohled opětuje taktéž nechápavě.) Nerozumím... Protože se ti líbilo, když ti povídal, jak je nám spolu dobře, tak jsi s ním šla do postele?... (Magda přitaká.) Myslíš, že jsem padlá na hlavu? Ne... Tak co? Mluv jasně! Proč jsi to udělala? Chtěla jsem být blíž. Blíž komu? Vám dvěma... Ale ty ses s ním vyspala, nic víc! Co to vykládáš? (Přiblíží znovu jehlu.) Chceš mě otupit, zmást... co chceš dělat? (se strachem) Nic... (pauza) No dobře... Tak mi řekni, jak vám to šlo. ...Kde? V posteli. (Tato scéna je proložená neustálými pochybami, nepříjemnými pocity, pauzami a pohledy, které si ti tři vyměňují mezi sebou.) Jak se jí na to můžeš ptát? A proč ne? Copak se nechcete podělit o všecko? Ale existuje jistá hranice. Ne? A kdo ji určuje? Ty? (Nenechá ho odpovědět.) Ne... Tys ji porušil. A teď chci vědět, jak vám to šlo! (k Magdě) Řekni mi to. Co chcete, abych vám řekla? Například... Jaký byl? V jakém smyslu? Přestaň ze sebe dělat blbečka a mluv konečně! No... poprvé... to nikdy není moc uvolněné. Že? A? A... nevím, co víc chcete vědět... Jaký byl: nervózní, drsný, něžný...? ...Zpočátku trochu nervózní. Jak jsi to poznala? (Pauza. Anna si pohrává s jehlou v blízkosti Magdina krku.) Je to potřeba? (Přikývne.) ...Co se dělo za začátku? (Osvaldo se zkouší k Anně přiblížit tak, aby si ho nevšimla, s cílem sebrat jí jehlu.) Nemohl... Chudáček! A potom? (Anna se podívá na Osvalda. Ten maskuje svůj záměr.) Potom byl moc něžný. Proč? Co ti dělal? (Magda neodpovídá.) Stydíš se? Ano. Ale přijít sem ses nestyděla! Ne? Jestli chcete... půjdu... Ne! Zůstaň tady a povídej mi, jak vám to šlo. Dobře... Na každý pád... nám to šlo dobře. (ironicky) Na každý pád vám to šlo dobře? Ano, obecně vzato, ano. No to je báječný! A na kolik způsobů jste to dělali?
18 Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Osvaldo: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna:
Magda: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Magda: Anna: Osvaldo: Anna:
Anno, prosím tě, přestaň! Předtím jsi nic neříkal. Ne? Tak proč tě to teď tolik znepokojuje? Protože se přestáváš ovládat... Vždyť ona se tě snažila uklidnit a ty jsi jenom křičela. (k Magdě) Tak ty ses mě snažila uklidnit? Samozřejmě... A nebylo by lepší... já nevím, zkusit to nějak jinak? Nebo myslíš, že nejlíp je někoho uklidnit tím, že ho svážeš a přiložíš mu jehlu ke krku? Ne... Aha, tak já už to chápu! ... Tys mě chtěla jenom pošimrat? (Přejede jí jehlou po krku.) Takhle? Ne, prosím... Dej pryč tu jehlu! Vždyť já jí nic neudělám! Chtěla jsem si jen trochu pohrát. (k Magdě) No dobrá, tak vyprávěj dál. Co? Jak jste to dělali? O tom... o tom jsem nemluvila. Já vím, že ne, ale stejně to chci vědět. Nevím... co chcete vědět. Jak jste to dělali. (Magda neodpovídá.) Polohy. Teď už rozumíš, nebo pořád ještě ne?... (Magda přikývne, ale stále neodpovídá.) Copak, tobě připadá zvláštní, že bych to chtěla vědět? (Ironicky) Člověk ví o pár časopisech, do kterých se tu a tam podívá a... no, mně se to líbí, vyvolává to ve mně zvědavost... No tak, kromě té misionářské. Kterou ještě? ...Žádnou. Vážně?... (Magda přikývne) To ti nemůžu věřit... Řekni, nežádal tě, abys mu přejížděla jazykem přes jizvu po apendixu? Anno! (aniž by Osvaldovi věnovala pozornost) A abys mu cumlala palec u nohy?... (Magda zavrtí hlavou.) To taky ne? Můžeš toho už konečně nechat? (k Osvaldovi) A kvůli tomuhle jsi musel hledat mimo domov? Kam až máš v úmyslu zajít? Kam až se mi zachce!... Samozřejmě, možná sis myslel, že tyhle věci... bychom mohli dělat ve třech. Ne? (Nemůže věřit tomu, co slyšel.) Cože? Jasně, tobě se to líbilo! Co? Chceš už vědět "jak" bychom to dělali!... No, šlo by to tak, že zatímco by ti jedna dělala jednu věc, co máš rád, druhá by ti dělala tu druhou. Ne?... Nebo co si takhle prohazovat místa? (Magda a Osvaldo jsou ohromeni. Anna se na ně podívá a dá se do smíchu.) Ne místa mezi námi... myslím místa, kde bychom to mohli dělat. Tak nejběžnější je to v posteli, ale mohli bychom taky na koberci... nebo na stole... Konečně, záleží na tom, co bychom chtěli dělat... (k Magdě) Ne? (Magda neodpovídá. Anna ji znovu osloví.) Čemu bys ty dala přednost? Nevím... No tak, vyber si: Postel, koberec neb stůl? Přestaň s tím konečně! Co je ti? Vždyť jí dokonce dávám vybrat. (k Magdě) Co bys radši?
19
Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna:
Osvaldo:
Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
(Osvaldo se postupně přibližuje k Anně. Dává signály Magdě, aby s ní udržovala konverzaci. Magda pochopí a snaží se Annu rozptýlit.) Postel. (překvapení tím, že jí Magda odpověděla) Aha? Podívejme se na ni. A jak bychom si do ní měli vlézt? Lehnout si... No jistě, přece to nebudeme dělat v posteli ve stoje. Ne?... Ale jak lehnout? Já... uprostřed... Uprostřed čeho? Mezi vámi. Takže uprostřed?... (Magda přitaká.) A když budu mít chuť se ho dotknout nebo ho políbit, tak mám dělat co? Požádat tě o dovolení?! (Znovu se rozzuří, přistrčí k ní jehlu, až se jí téměř dotkne.) Poslyš, ty nešťastnice. Jak si můžeš namlouvat, že se o něj budu dělit?... Vychovali jsme tři děti, potrpěli jsme si všechny jejich problémy, starali jsme se o ně, dokut nevylítly z hnízda... A teď, když jsme sami, máme klid, když je mou jedinou společností on a můžu si ho užít jen sama pro sebe, tak přijdeš a vecpeš se mezi nás?... Teď je jenom můj! Slyšelas dobře? Můj! (Osvaldo využije toho, že Anna zaměří svou pozornost jen na Magdu. Jedním skokem jí vyrazí jehlu z ruky.) (energicky) Tak dost! (Silou jehlu zlomí.) Zbláznily jste se?... Ohrožujete jedna druhou, jako byste byly normální vrahouni!... Co se vám stalo? Jak jste se mohly takhle změnit?...Kdyby mi to někdo vyprávěl, nebudu tomu věřit. Copak jste malý holky, co se perou o hračku?... Ale pozor, ta panenka není hadrová ani plastová, tady jde o mně! Nebo vám to nedošlo?... Ale já nejsem ani hračka, ani se nemíním špinit tím, že budu snášet, co vám vleze na mozek! Rozumíte? Já ne... (Skočí jí do řeči.) Je konec! Už nechci vědět nic víc... Dokážete si představit, co by to bylo... žít s vámi dvěma? Peklo! Takové by to bylo. Neee! Tohle není nic pro mě! (Ohne se a začne sbírat prádlo rozházené po podlaze.) Co chceš dělat? Odcházím! Nezůstanu tady ani o pět minut dýl! (pauza) To je pitomost! Proč chceš odejít? Proč ne? Co je na tom za pitomost? Tady je náš domov! Předtím jsi snad nechtěla, abych vypadl? S ní! Ale ne sám! Poslouchej mě dobře: Nechci mít nic společného ani s jednou z vás! Je to jasný? Nezbývá mi padesát let! Bude to tak dvacet... A těch dvacet chci prožít v klidu! Rozumíte? To je to jediný, co od zbytku života očekávám. Klid!!... Naučit se v tomhle věku žít společně se dvěma blázny jako jste vy? Ne!! Odcházím... si v klidu dožít ty dny, které mi zbývají! (Pauza. Pokračuje ve sbírání prádla. Anna se na Magdu zmateně podívá.) (k Osvaldovi) Nemyslíš si... že zůstanu s ní. Že ne? A proč ne? Co to vykládáš? Vždyť to přece chcete! Co děláš překvapenou? Co že chceme?
20 Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo:
Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Magda:
Osvaldo: Magda: Osvaldo: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda: Anna: Magda:
Osvaldo:
Zůstat spolu samy! Nebo ne? Jak to můžeš říct? Ty si myslíš, že jsem blbej?... Nebo slepej a hluchej? Řekni! To si o mně myslíš? O čem to mluvíš? O vás dvou... jak jste se dotýkaly a hladily... (Ukáže na židli, kde byla Anna přivázaná.) Jako kdybych já byl... já nevím, jenom přelud nebo kdybych neexistoval! Ale vždyť jsem byla svázaná a měla jsem roubík... a ona mě ohrožovala tou jehlou! O čem to mluvíš? A potom, když tě začala masírovat? Co? To se ti líbilo, nebo ne? Jak se mi to mělo líbit? Viděl jsem ti to na obličeji! Nic nezastírej. Vždyť jsem se nemohla ani hnout! Co jsem měla dělat? Viděl jsem tvůj obličej! Mělas zavřené oči a užívala sis každý pohyb její ruky! Co mi to chceš namluvit? Nic nikomu nenamlouvám. Jenom říkám, co jsem viděl! Jsi blázen!! Takže já jsem blázen? A když jsi jí navrhovala ty... věci? To jsem ji jen provokovala! Co si myslíš, že jsem?... (Osvaldo neodpovídá.) Prosím tě, co si myslíš, že jsem? Řekni! (Osvaldo dál mlčí.) Jak jenom můžeš...? (přeruší je) Přestaňte říkat ty hrůzy!... (Anna a Osvaldo na ni hledí. Pauza.) Co je? Nemůžeme se přestat hádat?... To je hrůza!... Já... jsem jenom chtěla... To je k ničemu... (Pauza) Odcházím... Nemyslela jsem... že dojdeme k tomuhle. Já taky odcházím. Proč bys odcházel?... Vždyť s ní je ti dobře. Bylo mi. Dřív. Až odejdu... zase vám bude dobře. (Hledá svou kabelku.) Ale než odejdu... (k Anně), chci ti něco říct: bylas ve výhodě. (překvapená) V jaké? Bylas ve výhodě, protože jsme u tebe doma! Tak ty nejen, že mi vlezeš až do bytu, ale ještě mě obviníš, že jsem toho využila? Ano. Protože jsme tady, tak si myslíš, že o všem rozhoduješ. Jak to, že o všem rozhoduju? Samozřejmě! Dokonce i o něm říkáš, že je tvůj, jako by to byl jenom další kus nábytku! Nebo to tak není? Udělej mi laskavost a konečně už vypadni! Jistěže vypadnu! Po tom všem, co jsem viděla,... bych tady nezůstala, ani kdybyste mě prosili na kolenou. Nedělej si starosti. Nikdo tě na kolenou prosit nebude. Já vím, že ne... Nejsem na hlavu padlá... (Začne vzlykat.) Jsem nevinná oběť! Ty? (úzkostná, ale energická) Jistě! Říkali jste mi, že jste dva citliví a solidární lidé... a já jsem tomu uvěřila. Copak to není nevina? (Neodpovídají.) To je k neuvěření. Musela jsem projít tímhle vším, aby mi to došlo? Co?
21 Magda: Osvaldo: Magda: Anna: Magda:
Osvaldo: Magda:
Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Anna:
Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna: Osvaldo: Anna:
Že nejste... nic z toho, co jsem si představovala... (Pauza, potom unáhleně) Vždyť vy nejste ani lidi! Jak to ani lidi? Věci! To jste!... Manžel, manželka, pán a paní domu! Věci, slova, která nic nechtějí říct!... Vždyť ani jeden z vás nemá představu o tom, kdo je ten druhý! (k Osvaldovi) Co to říká? (k Anně) Ty mi řekni... Jak dlouho už ses ho nezeptala, co pro něj jsi, kromě tady těch věcí?... (Anna neodpovídá.) Uvědomuješ si to?... A jiná žena prožije skoro celý život, aniž by slyšela nebo cítila, co si nejvíc přeje! Jak to má člověk vydržet? (Velmi sklíčeně, k oběma) Toužíme po společnosti... Ale po čí? Po ničí... Jen po obklopování se věcmi. Tak je to! Netoužíme po nikom! Vždyť nakonec... každý z nás je sám. Nebo ne?... Každý z nás žije v závislosti na tom, co chce sám, a druhého ať třeba sklátí blesk. Ale řekněte mi... Není to hrozný osud umřít takhle, sami... jako houby?... (Anna a Osvaldo na ni s dojetím hledí.) Promiňte... už jdu... (Osuší si slzy. Pauza.) Mám tě doprovodit? Na rohu mi staví autobus... (Dá mu polibek na tvář, pohlédne na Annu a natáhne k ní ruku. Po chvíli jí Anna podá svou. Pak se Magda pustí a odejde.) (Pauza. Anna a Osvaldo se navzájem vyhýbají pohledu toho druhého. Pak se na sebe podívají.) Chtěla bych... abys zůstal... (Pohladí ho po tváři.) Mám sebrat to prádlo?... (Osvaldo kývne. Anna začne sbírat šaty z podlahy, on se na ni dívá. Po chvíli se Anna zvedne a podívá se na Osvalda.)... Osvaldo... Co? (pauza) Já... Co pro tebe jsem? ...Moje družka... A co ještě? (pauza) ...Moje láska. (Anna k němu přistoupí a něžně ho políbí.) Mám tě moc ráda... (Osvaldo se rozpláče a ona mu osuší tváře. Pauza.) Jsi smutný... (Osvaldo zvedne obočí, neví, co odpovědět. Dlouhá pauza. Dívají se jeden na druhého.) Zrovna dnes má narozeniny?... (Osvaldo kývne.) To ale byla oslava. Co?... (Osvaldo odpoví gestem.) Vážně nemá s kým být? To mi aspoň řekla. Nemá ani příbuzné... ani... ani kamarádku? Vypadá to, že je to pravda... Co? Že je sama. (Pauza) (Hledí na balíček.) To je dort? (kývne) Vybral jsem ten, co máš ráda. (Pauza) Myslíš, že bys ji ještě dokázal dohonit? (Váhá.) ... Myslíš? (přitaká) Najdi ji... a řekni jí, ať přijde... (Osvaldo udělá tázavé gesto.) Dáme si skleničku... na ty její narozeniny... (Osvaldo váhá.) To přece chtěla, ne?
22
Anna:
(Osvaldo vyjde ven. Anna jde k místu, kde leží balíček, který přinesl Osvaldo, položí ho na stůl a otevře. Nachystá dort se svíčkou, vytáhne skleničky a láhev. Mezi tím se otevřou dveře a vstoupí Magda s Osvaldem. Když je spatří, zapálí Anna svíčku a s úsměvem pohlédne na Magdu.) (k Osvaldovi, pomalu, s gestem.) Světlo... (Osvaldo zhasne světlo. Scéna je teď osvětlená pouze svící. Magda a Osvaldo přistoupí ke stolu. K Magdě) Přej si tři věci. (Pauza. Magda se váhavě podívá na Osvalda a na Annu. Potom sfoukne svíčku.) (Tma.) KONEC