CURSILLO – SETKÁNI SE SEBOU SAMÝM
Eduardo Bonnín
II Conversaciones de Cala Figuera Mallorca, říjen 2002
LOGICKÝ PLÁN Nutnost: přimět člověka, aby si uvědomil, že je člověkem Člověk je člověkem, protože o tom ví Sebepřijetí
PSYCHOLOGICKÝ PLÁN vůlí Obdaření
svobodou inteligencí
Věrnost určitým hodnotám Vyzvednutí významu hodnot a toho, že dávají hodnotu zase dalším hodnotám
EMOCIONÁLNÍ PLÁN Udržení rovnováhy Vztah k ostatním Vztah čelící obtížím
DUCHOVNÍ PLÁN Víra v Kristovo vzkříšení Kristus: možné přátelství To předpokládá promyšlený přístup
2
LOGICKÝ PLÁN Cursillo musí začínat setkáním se sebou samým. V logickém plánu je setkání se sebou samým, se svým opravdovým já, nutností. Člověk je člověkem, protože ví, že jím je. Aby se jím stal plně, potřebuje dále objevovat sám sebe jako osobu, tzn. rozvíjet svou schopnost přesvědčení, rozhodování a vytrvalosti. Osoba je centrem stvoření a dějin. Každý člověk je osobou už pro tu skutečnost, že je člověkem. Někdy ovšem nejedná jako osoba, protože si není vědom, že je osobou. Dříve, zvlášť ve městech, byl za osobu považován jen učitel, lékárník, kněz, lékař a nejvýznamnější vlastník půdy. Přesto člověk, i když si to někdy neuvědomuje, je někdo – zvláštní a stálý zdroj životních hodnot, někdo neobyčejný, jedinečný, nenahraditelný, živý, vědomý si sám sebe, dynamický, konkrétní, vědomý si své vlastní hodnoty i hodnoty ostatních, s kritickým vnímáním umožňujícím mu uvědomovat si své vlastní úspěchy, selhání a hodnoty, kterých si váží. Je někdo jedinečný, má jedinečné možnosti, vnitřní uspořádání a rozhled, zaměření, obzor a některé možnosti, které může jen on sám plně a vědomě uskutečnit. Žije svůj život jako vědomá osoba, svobodně, ale zodpovědně, protože si uvědomuje sám sebe, svou zodpovědnost, poslání i velikost. Když se člověk seznamuje s těmito skutečnostmi a osobním a přemýšlivým způsobem je promeditovává, když jsou přítomny v jeho modlitbách a zejména když se podle nich snaží žít, získává zdravé sebevědomí, které mu umožní se hodnotit bez sebechvály a porozumět druhým. Osobu musíme respektovat, brát v úvahu a vážit si jí více než čehokoliv jiného. Nemůžeme druhého soudit podle zdání, protože člověk je jeho úmysl. Nikdy nebudeme schopni poznat ničí záměr, pokud se nám osoba, která ho ztělesňuje a nese, neotevře, nezdůvodní nám ho a nevyjádří ho živým způsobem svého svobodného a přirozeného jednání. Právě bylo řečeno, že osoba je bytost, která skrze své sebe-vědomí a ve svobodě vlastní samu sebe. Troufl bych si říct, že člověk se může svým vlastním úsilím a s Boží pomocí – Bůh vždycky pomůže tomu, kdo si pomůže sám – ujmout sám sebe v sebe-vědomí a svobodě, jedním slovem, může využít své vědomé svobody jako svého osobního pilota. Potom bude potřebovat vědět, kterým směrem se dát, zjistit, kde je Pravda, být schopen být i nadále svobodný, protože jedna z nejbolestnějších a nejtragičtějších věcí našeho dnešního světa je, že se člověk cítí šťasten, jen když nemyslí, a zapomíná na to, že největší dar, který mu Bůh dal, je právě schopnost myslet. Aby toho dosáhl, musí se ponořit hluboko sám do sebe, objevit zázrak svého bytí a to – hovořím ke skupině křesťanů – že byl spasen Ježíšem Kristem, který nám říká v evangeliu, že Boží království je v nás. Proto když v sobě hledá toto království, najde Pravdu, která ho osvobodí a postaví přesně do perspektivy potřebné k porozumění mnoha věcem. Potom už myšlení nebude pro člověka něčím skličujícím, ale příčinou štěstí, protože vědomí života v milosti dá jeho každodennímu životu pravý křesťanský charakter, který mu ukáže, kam jde a s kým jde. Jinak se ztratí v labyrintu myšlení: 3
Kdo jsem? Kdo si myslím, že jsem? Kdo si ostatní myslí, že jsem? Kým bych chtěl být? A zapomene, že každý je tím, kým je v Božích očích. Křesťan je někdo, kdo ví, že je osobou. Pohybuje se v ovzduší víry, která umožňuje, aby byl jeho život osvícen světlem, které vrhá evangelium na lidi, události a věci. Je nutné se snažit vidět svět očima víry. Člověk musí věřit, aby viděl, ne čekat, až uvidí, aby uvěřil. I když impuls k víře vždycky pochází od Boha, vždycky se nám ho dostane jemným způsobem, aby nebyla porušena naše svoboda. Někdy nám připadá obtížné rozumět Boží jemnosti a nemyslíme na to, že kdyby se nám zjevil, naše svoboda by se zhroutila.
PSYCHOLOGICKÝ PLÁN Objev toho, že jsme osobou, nás vede k poznání, že jsme nadáni určitými schopnostmi, které se díky zájmu a úsilí mohou stát uskutečnitelnými možnostmi. Člověk má některé schopnosti, které jsou díky tomu, že žije a žije svůj život plně, stálým pozváním k tomu, aby je uplatňoval: jeho inteligence, svoboda a vůle. Inteligence je k přemýšlení, uvažování, usuzování a k tomu, aby byl člověk schopen přilnout k hodnotám, které jsou cenné a dávají cenu všem ostatním hodnotám. Svoboda je dnes módní slovo. Někdo řekl, že je to talisman. V každé době existují slova, která jsou z různých sociálně kulturních příčin zatížena tak vysokou prestiží, že unikají všemu kritickému posouzení a jsou vnímána jako intelektuální podloží, na kterém se důvěřivě pohybují lehkomyslní lidé a sociální skupiny. V dnešní době jsou talismany i jiná slova: změna, pokrok, atd. Ale zpět k našemu tématu. Svoboda je správně užívána, pokud vede k širším obzorům svobody, které člověku umožní být i nadále svobodný. Člověk si může svobodně zvolit mezi mnoha možnostmi. Jednou z nich může být možnost vyskočit z okna. Ale pokud to udělá, zůstanou mu už jen dvě možnosti: hřbitov nebo nemocnice. Člověk musí využívat svou sílu k tomu, aby byl svobodný. Nesmí se stát závislým na tom, co vytváří závislost. Ale i cítit se nezávislý může být někdy špatné. Vztyčit pirátskou vlajku a žít podle svých choutek. Dělat jen to, co se člověku líbí, což – pokud se to dělá jen jako vzdor vůči někomu nebo nějakému zvyku – není obvykle skutečné přání, ale spíše nepříliš originální touha být výstřední. Nejlepší je nebýt ani závislý ani nezávislý, ale snažit se a dávat si pozor na to, čemu člověk věří, čeho si váží a co miluje.
EMOCIONÁLNÍ PLÁN Pokud člověk nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani nikoho jiného. Jestliže nejsme sami sobě rozhodně a jednoznačně věrní, nebudeme schopní být věrní ani tomu, co děláme, ani těm, které milujeme. Kdo nezná sám sebe, není schopen být druhému přítelem. Kdo nechce poznat sám sebe si nezaslouží mít přátele. Kdo
4
klame sám sebe, bude klamat druhé. Kdo skrývá svou tvář nebo předstírá, dříve nebo později zklame každého, kdo se mu přiblíží. V přátelství je potřeba se cítit pohodově. Tuto pohodu musí vytvořit přátelé. Je potřeba zanechat obav a nedůvěry a mít jistotu, že nic z toho, co bylo nebo bude řečeno, nebude použito proti nám. Je potřeba si odpočinout od vnějších aktivit, tlachání a zvědavosti, která strká nos, kam nemá. Před přítelem nechci vypadat úžasně. Chci být svým opravdovým já, ne zdáním o mně. Chci být přítelem, který touží jen po vzájemnosti. To, co stojí na opravdovém přátelství, obvykle vydrží navždy. Přátelé mají společný kořen, podobně jako větve stromu. Tento strom nakonec plodí podobné listy a plody. Rozdíly jsou samozřejmě možné – rozdíly v názoru, původu, přístupu, usilování. Ale pravé přátelství nakonec všechno sjednotí, všemu porozumí. Dokud jsme nedosáhli tohoto bodu, je přátelství povoláním, ne skutečností. Kontakt s druhými určuje naši osobnost. Člověk je vždy otřásán vnějšími okolnostmi, které ho obklopují, i problémy, které ho pronásledují zevnitř. Avšak uprostřed vnějších a vnitřních těžkostí se musí snažit být sám sebou, svým pravým já. Člověk je jazýčkem vah, vždy v procesu udržování rovnováhy. Proto musí být dobře vyvážený – ne jako provazochodec, ale v rovnováze, kterou světlo Kristova evangelia dává každé skutečnosti a situaci. To mu zaručí dobrý vztah s druhými a usnadní vyjádření a komunikaci, prostředky, které spojují lidi a umožňují jim zakoušet radost ze sdílení dobrodružství života s ostatními. Na člověku, který umí držet na uzdě své reakce a ví, jak náležitě využít svou hrdost, sobectví a ambice, vytrvale se je snaží proměnit, dokud jim nemůže dát přídomek svatý – svatá hrdost, svaté sobectví, svaté ambice – budou moci všichni vidět, co z něj Kristus udělal – nového člověka, který může působit jako kvas, prokvasit všechno křesťanstvím.
DUCHOVNÍ PLÁN Jako křesťané nemůžeme zapomenout na svou identitu. II. Vatikánský koncil řekl zcela jasně, že každý křesťan je povolán ke svatosti. Vlivem zvyku a všednosti lidé dopadli tak, že uvěřili – aniž bych to měl komukoliv za zlé – že církev tvoří jen biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, že povolání ke svatosti je určeno výlučně určité třídě křesťanů, že patřit do nějaké asociace nebo hnutí znamená víc než být pokřtěn, že obrácení znamená náhlý skok z hříchu do milosti, a zapomněli, že obrácení je především stálý, bdělý, dynamický a nepřetržitý postoj v životě uvědomělého křesťana. Díky Boží milosti chceme být a cítit se jako křesťané. Chceme být a cítit se jako členové církve. Ne abychom ji ovládali, ale protože jen skrze církev máme přístup k duchovní energii svátostí. Víme, že slova „buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ jsou určena všem. Že nejvyšší titul, po kterém můžeme toužit, je ten, kterého se nám dostává křtem. Že pokud vědomě žijeme v milosti, obracíme se každý den a v každé chvíli. Cursillo usiluje o to, aby se křesťané naučili prožívat tyto pravdy, učinili je viditelnými a vtělili je do svého všedního života skrze živou víru a lidskou přirozenost, aby tyto pravdy stimulovaly život a umožnily člověku šířit štěstí, aby tak pokřtěný člověk objevil nejen svoji roli, ale svoje poslání. A tím, že ho bude naplňovat a ono se 5
stane součástí jeho každodenního života, postupně objevil smysl svého života a radost z jeho prožívání v Božím světle, společně s bratry a sestrami. Svou vírou musíme dláždit cestu zázrakům. Zároveň se musíme snažit chápat, že pokud uvažujeme poctivě a hluboce, všechno je zázrak. Skutečnost, že každé ráno vyjde slunce, každý den, který dokážeme přežít navzdory tolika nebezpečím, která číhají kolem nás. Je úžasné být schopen to vše chápat, zakusit to, a hlavně za to Bohu děkovat. Přestože Kristus říká „proste a dostanete“, jako křesťané bychom se spíše než prosit měli učit děkovat Bohu za všechno, co dostáváme. Vděčnost je postoj, který nejlépe sluší uvědomělému křesťanovi, který si je vědom, že byl spasen díky Kristovu vzkříšení. Pokud tomu doopravdy věříme, rozptyluje to stíny, které vrhá vina na naši minulost, mraky našich současných těžkostí a především nejistotu a přízraky, které se vznášejí nad obzorem naší budoucnosti. Kdyby si člověk dal tu práci a objevil, co skrývá ve svém nitru a jaké možnosti mu to dává, nemohl by jinak než být šťastný. Důvod, proč je dnešní svět dezorientován, je více než cokoliv jiného skutečnost, že člověk žije nasměrován ven, aniž by si uvědomoval nebo využíval poklad, který má uvnitř. Avšak nemůže si pomoci, aby se necítil přitahován v přítomnosti lidí majících víru. Mít víru neznamená ve skutečnosti věřit „protože“, ale věřit „přestože“. Kdybychom byli přímočařejší, mohli bychom říci se svatou Terezií: „Čím méně vidím, tím více věřím.“ Upřímnost lidí, kteří jsou pevní ve víře a mluví z hloubi své víry, nemůže nepřitahovat pozornost. Může dokonce v lidech vzbuzovat určitou závist, protože neberou na vědomí, že je jí možné dosáhnout jen za celé jmění, že záleží na tom nasadit všechny prostředky, nejen „fifty-fifty“ a zbytek nechat na Pánu. Dobré – nebo nejlepší – na tom je, že s vírou má všechno smysl. Zároveň víra mění chápání těžiště i přístupu, představ, hledisek i možností. Pohled pouze lidský a křesťanský pohled nejsou to stejné: Víra v to, že víme, se mění na to, že víme, jak věřit. Větší důraz je pak položen na „být“ než „konat“. Důležitější než vědět, jak něco dělat, je vědět, proč to dělat. Příkaz milovat Boha se stává radostnou zvěstí, že Bůh miluje mne. „Policejní“ výraz „Bůh tě vidí“ se stává uklidňující skutečností, že Bůh se na mě dívá. To, co dává zbožnosti hodnotu, je víra, s jakou ji praktikujeme. Všechno, co přichází od ďábla, je abstraktní, všechno, co přichází od Boha, je konkrétní. Lidmi hýbe přesvědčení, ne příkazy. Reakce je osobnější než akce. Naléhavá věc nezastíní správnou věc. Obtížnější než odpustit druhým je odpustit sám sobě. 6
Osoba je vždycky důležitější než role. Tvořivost je lepší než mimikry. Úcta je lepší než odměna. Důvěra je lepší než strach. Nadšení zahání nudu. Vidět ty stejné staré věci nebo vidět všední věci v novém světle. Únava z častého opakování nebo kouzlo denních událostí. Potěšení má vždycky začátek a konec, radost trvá navždy. Uspokojení není křesťanský pocit, štěstí ano. Naše spiritualita nesmí být uzavřená do sebe. Spíše tím, že je křesťanská a evangelijní, musí být v souladu se skutečností a tedy prostupná pro potřeby našich bližních. Ježíšův plán v podstatě spočívá v úsilí o život, důstojnost a lidská práva. Bez tohoto zaměření a aktivního a účinného zájmu o druhé lidi nebude naše spiritualita věrohodná, protože opravdová ctnost spočívá v něčem jiném než pouze v osobním úsilí o vlastní dokonalost. Když my křesťané nejsme takoví, jací bychom měli být, když se vymlouváme a říkáme, že s Bohem vycházíme velmi dobře a přitom nejsme schopni dobře vyjít s druhými lidmi, je to jednoduché, klamné a farizejské řešení, kterým podkopáváme samé jádro a podstatu Kristova nového přikázání. Boží láska a naše láska k Bohu mohou být ověřeny jen skrze druhého člověka. To je správná cesta k tomu, jak postupně získat ze života to nejlepší. Jestliže víme a věříme, že Kristus je řešení, proč se místo toho, abychom studovali, prohlubovali, vylepšovali a zdokonalovali aplikaci jeho zvěsti na realitu světa, věnujeme lamentacím nad bolestnými následky toho, že to neděláme, které se ve světě objevují? Každý den, když se díváme na televizi, posloucháme rádio nebo čteme noviny a zjišťujeme, co se děje ve světě – války, drancování, přepadení, únosy atd. – bychom mohli ke každé smutné zprávě dodat jako komentář slova, která Lazarova sestra řekla Pánu po smrti svého bratra při Ježíšově návratu do Betanie: „Kdybys byl zde, můj bratr nezemřel.“ Drama je v tom, že Kristus není v intelektu a srdcích lidí přítomen vědomým způsobem, a proto se ve světě děje to, co se děje, a objevuje to, co se objevuje. My křesťané máme spíše přemýšlet, jak ztělesnit a zvěstovat Kristovo poselství, než lamentovat nad tím, co se děje. Cursillo nás posouvá do jiné oblasti, a to na základě toho, že si máme být vědomi a vychutnávat skutečnost, že vzkříšený Kristus je živá, blízká a přátelská osoba, a díky tomu můžeme vědomě žít v milosti. Tak postupně zjišťujeme, že Ježíš nás zná, stará se o nás, 7
má nás rád, nabízí nám svoji lásku a blízkost, chce nás doprovázet v našem každodenním životě světlem svého slova a jemnými podněty pramenícími z jeho lidské něžnosti. Když se otevřeme víře, věříme a především, když se snažíme prožívat tyto skutečnosti, ověříme si, že podstata Cursilla, jeho nejživější jádro, nemá v prostoru viditelnou dimenzi, protože působí na důvěrné, hluboké, osobní a podstatné úrovni, na které jsou vjemy člověku – jeho nejvnitřnějšímu já – tak jasné, jak je vysvětlení jiných lidí nemůže nikdy přesně vyjádřit. Lze to jen zahlédnout nebo spatřit ve větě: „… dech Boží, když nás míjí, nás zanechává s nostalgií slávy,“ nebo v tom, co cítili učedníci, když je Kristus doprovázel na cestě do Emauz, nebo v „noci smyslů“ svatého Jana od Kříže. Pak vnímáme ozvěnu toho, co je pevné a jisté. A tak člověk tváří v tvář životu pociťuje klid, jaký dává zvyk, a úžas, jaký budí každý nový rozbřesk.
Vydal Národní tým Cursilla v České republice pro vnitřní potřebu hnutí Cursillo. Brno 2004. 8
