EDUARDO ROVNER: TŘI HRY

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra romanistiky

EDUARDO ROVNER: TŘI HRY (EDUARDO ROVNER: THREE PLAYS)

AUTOR: Karolína ČERVENÁ VEDOUCÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE: Mgr. Daniel Nemrava STUDIJNÍ OBOR: Španělská filologie AKADEMICKÝ ROK: 2008/2009

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla úplný seznam citované a použité literatury.

V Olomouci dne 15.6.2009

……………………

2

Poděkování Nejprve bych chtěla poděkovat všem, kteří mě jakýmkoliv způsobem podporovali a pomáhali s prací. Zvláštní poděkování patří Marii Čaškové za odborné, gramatické a stylistické konzultace a korekturu práce. Především bych ale chtěla tímto moc poděkovat autorovi her, Eduardu Rovnerovi, jak za velmi vřelé přijetí a osobní konzultace v Buenos Aires, tak za následnou spolupráci formou korespondence. V neposlední řadě patří mé vřelé díky také mému vedoucímu diplomové práce a to hlavně za pomoc s překladem poezie a další odborné konzultace.

3

Anotace Základem této diplomové práce je překlad tří divadelních her současného argentinského dramatika Eduarda Rovnera. Hry jsou následující: ¿Una Foto? (Fotografie), Lejana tierra mía (Daleký můj kraj) and El poeta y el sepulturero (Básník a hrobař). Doprovodná teze se věnuje vývoji současného argentinského divadla a představuje dramatika Eduarda Rovnera. Poslední část práce tvoří teoretický komentář k překladu divadelních her a konkrétním obtížným pasážím.

Annotation The basis of my thesis is a translation of three theatre pieces of a contemporary Argentinian author - Eduardo Rovner. The plays are: ¿Una Foto? (Fotografie), Lejana tierra mía (Daleký můj kraj) and El poeta y el sepulturero (Básník a hrobař). The attendant thesis deals with the the deveploment of the contemporary theatre of Argentina and presents the role of dramaturge Eduardo Rovner in this contemporary theatre scene. The last part of the thesis is a theoretical commentary of difficulties of the present traslation.

4

1. ÚVOD DO SOUČASNÉHO ARGENTINSKÉHO DIVADLA OD PRVNÍCH MODERNÍCH TENDENCÍ ........................................................ 6 1.1 Vývoj současného argentinského divadla .......................................................................... 6 1.2 Eduardo Rovner; život a dílo............................................................................................ 11 1.3 Shrnutí ................................................................................................................................ 15

2. EDUARDO ROVNER: TŘI HRY ............................................................ 17 2.1 FOTOGRAFIE .................................................................................................................. 17 2.2 DALEKÝ MŮJ KRAJ....................................................................................................... 29 2.3 BÁSNÍK A HROBAŘ ....................................................................................................... 62

3. KOMENTÁŘ K PŘEKLADU .................................................................. 76 3.1 Španělština Buenos Aires .................................................................................................. 76 3.2 Dialekty a sociolekty v překladu: lunfardo, vesre........................................................... 77 3.3 Problematika překládání divadelních her ....................................................................... 81 3.3.1 Významové kontexty ........................................................................................................ 87 3.3.2. Lexikum: překlad jmen .................................................................................................... 87 3.3.3 Poezie ............................................................................................................................... 88 3.4 Překladatelský nástroj: Wordfast .................................................................................... 91 3.5 Shrnutí ................................................................................................................................ 94 Bibliografie ............................................................................................................................... 96

5

1. Úvod do současného argentinského divadla od prvních moderních tendencí

Úvodem k prezentovaným divadelním hrám argentinského dramatika Eduarda Rovnera se bude teze věnovat vývoji současného divadla v Argentině a především v Buenos Aires, jelikož právě v tomto významném kulturním centru vznikaly nové umělecké směry a tendence. Tento text si klade za cíl zpracovat stručný průřez argentinským divadlem od 70. let, dále pak přiblížit historické pozadí, ve kterém vznikaly různé moderní žánry, a také představit některé dramatiky reprezentující tyto tendence moderního divadla. Moderní trendy současného argentinského divadla se v dramatických textech objevují v druhé polovině 20. století. Začneme obdobím šedesátých let, kdy budou jeho jednotlivé žánry podrobněji analyzovány, stejně jako estetické prostředky, umělecké směry a také nejvýraznější autoři dramatických textů a některá jejich díla. Provede se stručná analýza každé jednotlivé dekády od 60. let po přelom století.

1.1 Vývoj současného argentinského divadla

60. léta

Šedesátá léta představují pro současnou dramatickou tvorbu nelehké období vzhledem k politické situaci v zemi. Stejně jako v našich zemích, i v Argentině ztěžovala veškerou uměleckou činnost vláda režimu, a to i v následujících obdobích a Jižní Ameriku stíhá jedná sociální a politická krize za druhou. Pro rozvoj divadelní tvorby byla v rámci historického kontextu stěžejní Perónova diktatura a komplikovaná sociální situace. Podobně jako v našich zemích, i v Argentině politická situace ovlivňuje uměleckou tvorbu. Mezi nejvýraznější dramatiky tohoto období patří Carlos Gorostiza a Roberto Cossa, kteří reprezentují umělecké tendence reflexivního realismu a tzv.

6

žánrového obrázku1. Další důležitý směr byla tzv. nová avantgarda2, z autorů uveďme například Eduarda Pavlovskeho nebo Griseldu Gambaro, která se svým dramatem Nesmysl (El desatino, 1965) získala v roce 1965 cenu za nelepší autorské dílo současného argentinského divadla. Oba divadelní směry reflexivní realismus i nová avantgarda - představují inovátorské tendence. Společně se staví proti starým konvencím argentinského tradičního divadla, snaží se je prolomit a změnit. Nová avantgarda usiluje především o radikální změny v divadelní estetice. Vyznačuje se také svými nihilistickými postoji a osobitou výrazovostí.3 Snaží se o úplné zničení starého divadla. Nové avantgardě oponuje reflexivní realismus, který zdůrazňuje didaktickou funkci divadla a navazuje na minulé období a zároveň zavádí nové techniky. Dramatici ve svých hrách exponují současnou argentinskou realitu a sociální situaci a snaží se ji prostřednictvím divadla ovlivnit. Oba směry ale zastávají jednu společnou věc, a to myšlenku potřeby změnit staré dramatické koncepty, nahradit je moderními, a oživit tak argentinské divadlo.4

70. léta V dalším desetiletí nastupuje na scénu tzv. „avantgarda 70. let“5 a přichází s dalšími novými

koncepty a prvky, jako je například výrazná

poetizace dramat, kritika neorealismu a jiných předešlých směrů, stylizace postav a jejich psychologické prohloubení. Často se na jevišti objevují protagonisté z nižší a střední sociální vrstvy (např. dělník, emigrant atd.). Důležitý je také již zmíněný odraz současné politické a sociální situace na scéně. Nejvýraznější autoři tohoto období jsou například Ricardo Monti a Carlos Gorostiza.6 1

realismo reflexivo a costumbrismo

2

neovanguardismo

3

PELLETIERI, Osvaldo: El Teatro y los días, Galerna, Buenos Aires:1995, str. 69

4

Ibidem, str. 75

5

vanguardia de los 70

6

LENA PAZ, Marta Argentina: Proyecciones del teatro argentino en el fin del milenio, Editorial

Nueva Generación, Buenos Aires:1999, str. 94-95

7

Již konec šedesátých let dává vzniknout třem novým verzím frašky – kreolské grotesce, oslavné a tragikomické frašce, která zahrnuje tyto tři modely: nemorální, reflexivní a frašku sebeklamu.7 Estetické

prvky

charakteristické

pro

toto

období

využívají

tragikomických prvků, projekce absurdity do reality, krutost, parodie a černý humor. Vzorovým příkladem je právě Fotografie (¿Una foto?, 1977). V kapitole věnované dílu Eduarda Rovnera a překladu Tří her bude toto drama přiblíženo detailněji.

80. léta

Dramatická tvorba osmdesátých let hojně oplývá poetičností. Pelletieri rozděluje tvorbu tohoto období do tří skupin. Do první skupiny patří autoři, kteří navazují na realismus8 70. let. Výše zmíněnou poetičnost v dramatu spolu se silnou dávkou humoru a satiry najdeme například v Rovnerově hře Narozeninový koncert (El concierto de Aniversario, 1983). Druhou skupinu Pelletieri charakterizuje hlavně stylizováním konceptů realismu, například prostřednictvím symbolismu a experimentalismu a znatelný je i vliv evropských tendencí. Úloha režiséra nabývá kreativní funkce, jelikož se aktivně podílí na stylizaci dramatického textu.9 V poslední skupině se parodují autoři z té předešlé. Pelletieri sem zahrnuje dramata, která navazují na divadlo odporu10 šedesátých let, jehož

7

“A fines de la década de los sesenta comienza a producirse una apropiación de los

procedimientos del sainete en sus tres versiones – como pura fiesta, tragicómico y grotesco criollo – muy especialmente de la segunda versión y sus tres modelos: el sainete reflexivo, el sainete inmoral y el sainete del autoengaño.“, PELLETIERI, Osvaldo: “Actualidad del sainete en el teatro argentino“, Cuadernos Hispanoamericanos (Ejemplar dedicado a: La cultura argentina - de la dictadura a la democracia), Č. 517-519, 1993, cit. str. 421 8 9

realismo canónico PELLETIERI, Osvaldo: Teatro argentino de los 90, Galerna, Buenos Aires:1992,

str. 17-19 10

teatro de la resistencia

8

cílem bylo potlačit staré konvence tradičního divadla. Jako příklad uveďme hru Jihoamerická vášeň (Una pasión sudamericana,1990) od Ricarda Montiho. V této dekádě dále vznikají různé žánrové směsi a fúze, ve hrách se objevují prvky varieté, muzikálů, karnevalu, karikaturizování a satirických skečů, které často parodují realistické tendence. Spojují se zde různé umělecké styly, jako například ve hře Kreolská salsa (Salsa criolla, 1985), jejíž autor je Enrique Pinti. Tento historický muzikál zachycuje dějiny Argentiny od objevení Ameriky po současnost. Tzv. nová fraška11 inovuje, stylizuje, paroduje a aktualizuje dramatické texty tragikomické frašky přelomu 60. a 70. let, přičemž se dodržují formální prvky.12 Eduardo Rovner spolu s Mauriciem Kartunem patří ke Generaci 1984. Jedná se o umělecký latinskoamerický manifest, ve kterém autoři silnou dávkou ironie v dramatickém textu, parafrázují politickou diktaturu a sociální krizi, která se zdá být neřešitelná.

V Argentině se společně uvádí jako

exemplární příklady Kartunova hra El partener (Partener, 1988) a Rovnerovo Y el mundo vendrá (A svět přijde, 1989).13 Důležitým kulturním počinem bylo začátkem osmdesátých let zrození tzv. „Otevřeného divadla ´81“14. Toto nové hnutí vzniká v rámci divadla jako reakce na argentinskou diktaturu, ke které vyjadřuje svůj odpor. Sdružovalo nejen dramatiky, jako jsou například Roberto Cossa či Eduardo Pavlovsky, ale i jiné významné osobnosti, umělce a spisovatele té doby, jako byl beze sporu Ernesto Sábato. Otevřené divadlo je velmi význačné pro další rozvoj divadla, jelikož ovlivnilo moderní žánry pozdější doby.15

11

neosainete

12

PELLETIERI, Osvaldo: “Actualidad del sainete en el teatro argentino“, Cuadernos

Hispanoamericanos (Ejemplar dedicado a: La cultura argentina - de la dictadura a la democracia), No 517-519, 1993, str. 422-423 13

PELLETIERI, Osvaldo: Teatro argentino de los 90, Galerna, Buenos Aires:1992,

str.22-24 14

Teatro Abierto

15

Ibidem, str. 45-47

9

Tzv. „mladé divadlo“16 představuje velmi heterogenní moderní směr mladých, jehož kořeny sahají až k nové avantgardě 60. let. Jeho hlavním cílem bylo zpochybnit staré konvenční tendence tradičního divadla. Parodovalo se, ať už venku nebo v různých nedivadelních prostorách a experimentovalo se s ilusionismem a komickými skeči. Zároveň se odmítaly veškeré estetické i technické konvence. V praxi na scéně se divadlo spojovalo s jinými žánry či druhy umění, například s tancem, různými cirkusovými prvky, videoklipem, rockovou hudbou či přednesem poezie.17

90. léta

V posledním desetiletí minulého století se v soudobých dramatech setkáváme s dalšími novými výrazovými prvky a tendencemi. Do divadla se dostává silný národnostně-kulturní fenomén – tango. To znamenalo zásadní oživení argentinské kultury i národního uvědomění. Autoři podporovali tento významný kulturní jev, který na divadelní scéně různými způsoby stylizovali, jelikož se jedná o velmi heterogenní žánr. Ve výrazové umělecké rovině se dá využít nejen tanec, ale i hudba a zpěv. Toto období znamená pro tango, jakožto pro sociálně-kulturní fenomén, rozkvět na buenosaireské divadelní scéně.18 Název slavné písně tanga v podání významného argentinského umělce Carlose Gardela Lejana tierra mía (Daleký můj kraj, 1935) inspiroval Rovnera k pojmenování jeho hry Lejana tierra mía (Daleký můj kraj, 2002) a píseň několikrát ve hře zazní. Hra v podstatě parafrázuje text této písně. Díky vlivům tanga se v argentinském divadle setkáme s velmi pestrou paletou různých prvků a žánrů. Ať už se jedná o komedii, tragikomedii či frašku, autoři pomocí tanga proplétají jednotlivé scény a dramata nabývají

16

Ve španělštině se můžeme setkat s následujícími názvy pro tento směr:“teatro de la parodia

y el cuestionamiento“, “teatro de los clown“. 17

Ibidem, str. 15-51,

18

LENA PAZ, Marta Argentina: Proyecciones del teatro argentino en el fin del milenio,

Editorial Nueva Generación, Buenos Aires:1999, str. 48 - 49

10

velmi plastické dynamiky. Vznikají různé směsi muzikálových komedií, operet, či pantomim s tímto významným národně-kulturním fenoménem.

1.2 Eduardo Rovner; život a dílo

Eduardo Rovner patří mezi přední argentinské současné dramatiky, uznávané nejen ve své vlasti, ale i v celosvětovém měřítku. Jeho hry byly uvedeny po celém světě. Narodil se v roce 1942, kdy se na scénách argentinských prken, co znamenají svět, prezentovala dramata tradičního realismu a neorealismu, které se až mnohem později konfrontují s moderními tendencemi. Dramatik a režisér Eduardo Rovner působil jako profesor Filosofické fakulty

Univerzity

v Buenos

Aires,

kde

vyučoval

argentinské

a

latinskoamerické divadlo, vedl dramatickou tvorbu v Národní dramatické škole při Národním uměleckém institutu. Původně však vystudoval úplně jiné odvětví na Univerzitě v Buenos Aires – elektrotechniku. Také se zabýval sociální psychologií. Zúčastnil se celé řady zahraničních divadelních kongresů po celém světě, založil a řidil časopis „Kritický prostor a dramatický výzkum“19, který v roce 1989 získal venezuelskou cenu Ollantay. Pro podporu výzkumu v oblasti divadla založil nadaci Roberta Arlta a další důležité instituce.20 Rovner byl oceněn mnoha prestižními divadelními cenami. Za Narozeninový koncert získal První národní dramaturgickou cenu21; Vrátila se jednou v noci byla oceněna řadou domácích cen (například v roce 1995 získala cenu

Argentores,

udělenou

Argentinskou

autorskou

společností22),

i

zahraničních (ve Spojených Státech, Španělsku, Uruguayi). Oceněny byly také hry Cuarteto (Kvartet, 1991), Y el mundo vendrá (A svět přijde, 1989),

19

ESPACIO de crítica e investigación teatral

20

www.eduardorovner.com.ar (4.6.2009)

21

Primer Premio Nacional de Dramaturgia

22

Sociedad Argentina de Autores

11

Compañía (Společnost, 1995) a další. Ze Tří her byla oceněna Fotografie (cena za nejlepší dílo 13. Festivalu Autonomní Univerzity v Mexiku23) a Daleký můj kraj (cena Estrella de Mar 1999 za nejlepší drama a cena ACE24 za nejlepší argentinské drama).25 V Rovnerově díle najdeme nové moderní směry zmíněné v předešlé kapitole, které přeměnily staré realistické koncepty, a které v argentinském divadle odrazily současnou politickou a sociální situaci, ve vší snaze zabránit jeho propagandizaci, tzv. reflexivní realismus.26 Dramatická tvorba tohoto autora je velmi obsáhlá, čítá více jak 35 divadelních her, z nichž 20 jich bylo dramaticky zrealizovaných. Dále mezi nimi najdeme i adaptace, kromě jiných například Rossiniho Viléma Tella (Guillermo Tell, 2003) a Mozartovu Kouzelnou flétnu (La flauta mágica, 2000), obě adaptace přepracované pro děti. Jako první spatřila světlo světa divadelní hra Una pareja (Pár, 1976), kdy autorovi bylo 34 let. Hlavními náměty jsou smutek pro ztracené mládí, ztráta iluzí a úpadek manželského vztahu. Toto dílo může být klasifikováno jako realistické v plném slova smyslu, ale zároveň se zde setkáme s prvkem flashbacku, typického pro novou avantgardu, který narušuje realistickou scénu.27 Pelletieri, který podrobně analyzoval dramatické dílo Eduarda Rovnera a některé hry i režíroval, zdůrazňuje v této jeho rané tvorbě především volnost v estetickém myšlení, divadlo by podle něj mělo odrážet realitu, absurdní prvky přichází až s dalšími dramaty.28

23

Premio a la Mejor Obra del XIII Festival Universitario de la UNAM

24

Asociación de Cronistas del Espectáculo

25

www.eduardorovner.com.ar (4.6.2009)

26

DAUSTER, Frank, PELLETIERI, Osvaldo: Teatro. E. Rovner: Compañía, M. Kartun: El

Partener, Ottawa, Colecciones Telón, Buenos Aires:1993, str. 10 27

„Pero en la intensificación de la relación personal y el desenmascaramiento final Una

pareja nos hace pensar también en el teatro ritualizado de confrontaciones que tanto se practicaba en Hispanoamérica en la época cuando se escribió esta obra.“, Ibidem, cit. str.15 28

PELLETIERI, Osvaldo: Teatro argentino contemporáneo (1980-90). Crisis, transición y

cambio, Galerna, Buenos Aires:1994., str. 124

12

Rok poté se na scéně objevuje Fotografie (¿Una foto?, 1977), hra o jednom dějiství a jedné scéně, kde už znatelně pocítíme realistický ráz díla se zakomponovanými prvky absurdní situace. Jednání postav je na první pohled realistické. Autor si však s onou realitou hraje a díky novým uměleckým a estetickým prostředkům hra nabývá jiných rozměrů. Lojza a Líza se snaží o zvěčnění svého dítěte, avšak od začátku je všechno špatně, ať už jim chybí film, anebo nefunguje blesk. Největší problém však představuje úsměv dítěte. Aby rodiče docílili svého, překračují hranice reality v momentě, kdy se mu snaží úsměv přidržet prsty, namalovat ho rtěnkou, anebo zkroutit dítěti nožičku, aby se dítě alespoň trochu nějak zatvářilo, takže rodiče z úsměvu slevují na pouhý úšklebek, který jim k vyfotografování postačí. Vrcholným okamžikem je nespoutaný Lojzův záchvat vzteku, kopne do kočárku a převrhne ho. Postava Lojzy satiricky zesměšňuje politický režim, jelikož se chová jako macho a tyran.29 Oba dva se shodují, že právě tento výraz je ten pravý a dítě vyfotí. Absurdita jejich chování je ještě více podtržena kontrastem mezi oběma částmi hry. Nejdříve se Líza strachuje, aby blesk nějak neškodil očím dítěte, ale během několika málo okamžiků je schopna ho mučit jen kvůli ušklíbnutí. Prostřednictvím černého humoru a absurdních situací se také ve hře satiricky přehodnocuje rodičovská láska a kritizuje lidská hloupost.30 Hra Fotografie nese v originální verzi podtitulek s věnováním:…těm, kteří se ubránili smíchu31. Autor své dílo věnuje všem lidem, kteří byli během politických procesů mučeni, a přesto nic nedoznali, i přestože k tomu byli nuceni drastickými prostředky. Stejně jako dítě ve hře se tomu však ubránili. V Rovnerových hrách se velmi často objevuje hudba, která dává dílu určitý ráz, rytmus a dynamiku, a ve Fotografii tomu není jinak. Protagonisté zkouší hudbu různých klasických skladatelů, aby docílili svého a vykouzlili úsměv na tváři dítěte. Fotografie má velmi rychlý spád a děj a dialogy se dynamicky rozvíjejí, jelikož postavy se spíše dohadují a hádají. Jinými slovy se 29

Ibidem, str. 11

30

Ibidem, str. 130

31

orig. název: …a quienes se resistieron a sonreír

13

jedná o realistický obraz průměrného Argentince, ve kterém se realita mísí s typickou rovnerovskou absurditou a černým humorem, a zároveň parodicky odráží současnou politickou situaci v zemi. Chronologicky následují dramatické texty La máscara (Škraboška, 1978) a Último Premio (Poslední cena, 1981). Spolu s jeho prvním dílem Una pareja patří dle Pelleterieho do reflexivního realismu, čili do první skupiny Rovnerových dramat, dle jeho rozdělení32 Do druhé skupiny patří díla navazující na realismus a okořeněná špetkou absurdity, jako Fotografie, Concierto de aniversario (Narozeninový koncert, 1983) a Sueño de náufrago (Sen trosečníka, 1985). V roce 1989 Rovner představuje buenosaireskému publiku své doposud nejdelší drama, Y el mundo vendrá (A svět přijde, 1989), které dle Pelletieriho schématu patří k poslední skupině, stejně jako Compañía (Společnost, 1989) a Vrátila se jednou v noci (Volvió una noche, 1990). Žánrově se jedná o novou frašku a tragikomedii sebeklamu.33 V dramatickém textu Y el mundo vendrá autor navazuje na koncepty tradiční frašky, které tematicky i esteticky inovuje. Klade důraz národnostní identitu v tragikomickém tónu hry samotné. Komická fraška Vrátila se jednou v noci byla uvedena na české i moravské scéně. Nejprve v roce 2003 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, o dva roky později se hry ujímá Vinohradské divadlo v Praze a v roce 2008 Brněnské divadlo a divadlo v Mostě.34 Překlad tří divadelních her Eduarda Rovnera zahrnuje již zmíněnou Fotografii(1977), Daleký můj kraj (2002) a Básník a hrobař.. Fotografie byla napsána v období 70. let, kdy v argentinské dramatické tvorbě vznikají nové umělecké a estetické tendence a její děj jsme si již přiblížili v rámci dělení Rovnerových her. Daleký můj kraj

je v sintezi intelektuální existenciální drama, s

tradičními Rovnerovými tragikomickými prvky a satirou, propletené hlubokými filosofickými myšlenkami o smyslu lidského života a bytí. Otec se

32

Ibidem, str. 124

33

Ibidem, str. 124

34

Autorem překladu hry Vrátila se jednou v noci je Ivory Rodríguez.

14

synem v průběhu malování velkého plátna a za doprovodu silných emocí přemítají o životě. Na minimalistické scéně a prostřednictvím dvou postav, autor rozvíjí stále aktuální téma konfliktu dvou generací. Emocionální stránka této hry je velmi silná, místy až kontrastní, mísí se zde láska s hořkostí i vztekem. Postavení jedince ve společnosti a jeho individualistické potřeby utopistického světa jsou hlavní náměty, které se proplétají s dějovou osnovou dramatu. Kromě potřeby utvrzování rodinných a partnerských vztahů se ve hře setkáme s hlubokými filosofickými reflexemi. Básník a hrobař (2007) ve své dějové linii rozvíjí příběh s kriminalistickým nádechem. Setkání mezi básníkem a hrobařem jsou proložena portréty postav z městečka, které hrobař vlastnoručně pomstychtivě pohřbívá. Jak už je pro Rovnera typické, ani v této hře nás nepřekvapí notná dávka směsi tragiky a komiky a černého humoru.

1.3 Shrnutí

Neexistuje žádný jednotný styl, který by byl uniformní či společný moderním argentinským dramatikům. Jako by pro novou dramatickou tvorbu platilo pravidlo jakési svobody tvorby, ve které je vše dovoleno.35 Autoři mají k dispozici široké spektrum estetických rovin, které používají jako prostředky k oživení divadla, vyjádření svých názorů na politickou situaci a povznesení národní identity. Mezi hlavní charakteristické rysy patří tragikomika, satirická utopie, ironie, parodie, černý humor, patetismus, absurdní prvky v realismu apod. Typické je pro moderní argentinské divadlo prolínání žánrů, vznikají velmi různorodé směsice, mezi nimiž je nejvýraznější tango. Dramatická tvorba Eduarda Rovnera je velmi zajímavá a najdeme v ní odrazy moderních prvku, směrů a tendencí typických pro argentinské divadlo. Argentina je pro nás velmi exotickou zemí, setkáme se zde s markantními kulturními i sociálními rozdíly, avšak náměty, které Rovner ve svých hrách 35

DUBATTI, Jorge: Así se mira el teatro hoy, Beas Ediciones, Buenos Aires:1994, str. 32

15

rozpracovává jsou univerzální a jeho hry jsou dobře srozumitelné i našemu publiku.

16

2. Eduardo Rovner: Tři hry

2.1 FOTOGRAFIE

(těm, kteří se ubránili smíchu)

Osoby: Lojza a Líza

HUDBA: ZNÍ VIVALDIHO “JARO” Z CYKLU “ČTVERO ROČNÍCH OBDOBÍ”. LOJZA SEDÍ NA ŽIDLI A POSLOUCHÁ. ČTE ČASOPIS A HOUPE KOČÁREK S DÍTĚTEM, KTERÉ NENÍ VIDĚT.

LÍZA:

(ZA SCÉNOU) Jak to jde?

LOJZA: (PODÍVÁ SE NA KOČÁREK A ODPOVÍ.) Dobrý. (POKRAČUJE V HOUPÁNÍ A V ČETBĚ.) LÍZA:

(VSTOUPÍ NA SCÉNU.) Proč toho nevyužít. Vyfotíme ho?

LOJZA: Teď? LÍZA:

No a proč ne?

LOJZA: Ne, protože..., no tak dobrá. LÍZA:

Ale! Nic se mu nestane, když ho vyfotíme. Běž pro foťák. (PŘISTOUPÍ KE KOČÁRKU A ZAČNE HO UPRAVOVAT.) (LOJZA ODEJDE.)

LOJZA: (Z POZADÍ.) Zatím ho uprav. LÍZA:

No co asi dělám. (NA SCÉNU SE VRACÍ LOJZA S FOTOAPARÁTEM A OTEVÍRÁ POUZDRO.)

LÍZA:

To je rychlost!

LOJZA: Odešel jsem pro foťák a vrátil se zpátky. Nic víc jsi nechtěla. LÍZA:

A blesk?

17

LOJZA: (DÍVÁ SE NEJISTĚ NA APARÁT.) Jasně. (ZNOVU ODCHÁZÍ.) LÍZA:

A zkontroluj, jestli máš všechno.

LOJZA: (Z POZADÍ) Nepleť se do mejch věcí, o to se starám já. LÍZA:

Dobrá.

LOJZA: A vůbec, trochu ho uprav. (LÍZA SI SEDNE A POKRAČUJE V ÚPRAVĚ. LOJZA SE VRACÍ A ZAČNE CHYSTAT VŠE POTŘEBNÉ.) LÍZA:

Sluší mu to?

LOJZA: (NEJISTĚ) Jo... LÍZA:

Neměla bych ho převlíct?

LOJZA: Ne, nech ho takhle. (ANIŽ BY ZDVIHL HLAVU. SOUSTŘEDĚNĚ ZAPOJUJE BLESK.) LÍZA:

Jseš si jistej?

LOJZA: Takhle je to dobrý… hlavně ať je to přirozený… Důležitej je výraz. LÍZA:

Budiž…budeme jako improvizovat?

LOJZA: Uděláme momentku. (NEDAŘÍ SE MU ZAPOJIT BLESK.) LÍZA:

Přesně. Nemám ráda pózy.

LOJZA: Hmmm... (SEDNE SI A NEVĚNUJE JÍ POZORNOST.) LÍZA:

Je to jako by byly bez života, ne? Zatímco ty přirozený, na kterejch jeden vypadá takhle (NAZNAČÍ.) jsou tak plné života…A ten, kdo si fotku prohlíží má dojem, že je její součástí, že jo? Jako návrat do minulosti…

LOJZA: Hmm…myslím že mu chybí jeden kabel. LÍZA:

Komu?

LOJZA: Jak komu?! Blesku! LÍZA:

Aha. A kolik jich má mít?

LOJZA: Nech to na mě, hned to zjistím. LÍZA:

Dobře.

LOJZA: Mám pocit, že byly dva: jeden z blesku do foťáku a druhej... (POCHYBOVAČNĚ) No, zkusím to jenom s tímhle. (POLOŽÍ UCHO NA FOTOAPARÁT UCHO A POSLOUCHÁ.) LÍZA:

No?

18

LOJZA: No, myslím že jo, aspoň v tom píská. LÍZA:

Jako v papiňáku?

LOJZA: Nedělej si legraci. (ROZHODNĚ) Jasně, musí to být tak. LÍZA:

Už můžem?

LOJZA: Počkej, ještě se musí rozsvítit světýlko. LÍZA:

Ukaž?

LOJZA: Co ty o tom víš, prosím tě? Navíc to je moje práce. Udělej mi laskavost a nemíchej se mi do toho. (PAUZA) LÍZA:

Už?

LOJZA: Teď už ano, už to je. (PODÍVÁ SE NA KOČÁREK.) Tak kam ho dáme... (ZKOUŠÍ RŮZNÁ MÍSTA.) LÍZA:

Ne, tady ne.

LOJZA: A co sem? LÍZA:

No mně by se to líbilo víc tam.

LOJZA: Ne, tam není hezký pozadí. LÍZA:

Proč?

LOJZA: Není tam dobrý světlo. LÍZA:

Vždyť máme blesk tak co.

LOJZA: Co to s tím má společnýho? Tamhle je to lepší. LÍZA:

Tak dobře, jak chceš. (LOJZA NECHÁVÁ KOČÁREK NA JEDNÉ STRANĚ.)

LOJZA: Tady je to dost dobrý, co myslíš? LÍZA:

Jo, jo.

LOJZA: Spíš ho zaberu jakoby seshora. LÍZA:

Tak bude dobře vidět i zepředu. (LOJZA PŘISUNE ŽIDLI PŘED KOČÁREK A VYLEZE. JE TAK ČELEM K OBECENSTVU, DÍVÁ SE DO FOTOAPARÁTU.)

LOJZA: Jsou to dva metry? LÍZA:

Plus mínus. Sundal jsi kryt?

19

(LOJZA SE PODÍVÁ, POOTOČÍ OBJEKTIVEM, DOTKNE SE BLESKU.) LOJZA: Ano, hotovo! LÍZA:

Vyfoť ho hezky, jo?

LOJZA: (STÁLE SE DÍVÁ DO FOTOAPARÁTU.) Podívej se, jak se tváří. Udělej s tím něco! (LÍZA ZAČNE DÍTĚ ROZVESELOVAT, BEZ ÚSPĚCHU.) LÍZA:

Počkej, dojdu pro chrastítko. (ODCHÁZÍ.)

LOJZA: Pospěš si. (LOJZA VSEDĚ SKLOPÍ FOTOAPARÁT A ČEKÁ. LÍZA SE VRACÍ S CHRASTÍTKEM, CHRASTÍ. LOJZA ZNOVU ZAUJÍMÁ POZICI.) LÍZA:

Nic.

LOJZA: Zkus to udělat takhle. (UKÁŽE JÍ PODIVNÝ ZPŮSOB CHRASTĚNÍ.) (LÍZA HO NAPODOBUJE.) LÍZA:

Nesměje se.

LOJZA: (OPĚT SKLOPÍ PŘÍSTROJ.) Zkus něco jinýho. LÍZA:

A co když je mu špatně?

LOJZA: Z čeho? LÍZA:

Možná, že ho bolí bříško, dneska se trochu víc napapal.

LOJZA: Trochu víc než kdy? LÍZA:

Než jindy.

LOJZA: Dej mu kapky. LÍZA:

A co když usne?

LOJZA: No tak mu něco pustíme. LÍZA:

A víš, že to vůbec není špatný nápad? To on miluje! (PŘEHRABUJE SE V KAZETÁCH.)

LOJZA: A co? LÍZA:

Třeba Čajkovskýho, toho miluje.

LOJZA: Čajkovskýho? LÍZA:

Uvidíš!

20

(PUSTÍ KAZETU, ZNÍ ČAJKOVSKÝ. JDOU SE SPOLU PODÍVAT NA DÍTĚ. LÍZA ZOUFALE POKRČÍ RAMENY.) LOJZA: Tak tam dej znova toho Vivaldiho, to tam hrálo předtím. LÍZA:

Myslíš…? Vivaldiho?

LOJZA: A proč ne, vždyť byl v klidu. LÍZA:

Je to pěkný, ale ne vtipný.

LOJZA: A co je vtipný na Čajkovským? LÍZA:

Nesrovnávej.

LOJZA: To mu radši pusť Chaplina. LÍZA:

Nebuď hloupej.

LOJZA: Cože! Já a hloupej? Myslím že oba dva vypadáme jako pár… Kdyby nás někdo pozoroval, tak by umřel smíchy, co tady děláme proto, aby… LÍZA:

(PODÍVÁ SE NA DÍTĚ A ZAKŘIČÍ.) Teď! Honem, dělej, vyfoť ho, teď se směje! (LOJZA RYCHLE VYLEZE NA ŽIDLI A VYFOTÍ. BLESK OSVÍTÍ DIVÁKY.)

LÍZA:

(KE KOČÁRKU) Broučku! (PAK K LOJZOVI) Určitě vyšla hezky.

LOJZA: Tak, a je to. (SLEZE ZE ŽIDLE, NATÁHNE36 FOTOAPARÁT A POZORUJE HO.) LÍZA:

Je tak roztomilej! ... Jak jsme se báli, aby nevypadal jako obluda, vzpomínáš?

LOJZA: (SEDNE SI.) Hmm... (POZORUJE A OPĚT NATÁHNE.) LÍZA:

Jestli ta fotka vyjde pěkně, dáme si ji zvětšit a zarámovat a pověsíme do ložnice vedle babičky a dědečka. Co ty na to?

LOJZA: (SEDNE SI.) Hmm...(POZORUJE.) LÍZA:

Děje se něco?

LOJZA: Nevím.. zdá se mi, že... LÍZA:

Co?

LOJZA: Že tam není film. 36

typově se jedná o analog, který je nutno před každým použitím natáhnout a mechanicky tak

posunout film, pozn. překl.

21

LÍZA:

Vážně?

LOJZA: No myslel jsem, že tam je... LÍZA:

To se mi snad zdá.

LOJZA: Proč? Vždyť se tolik nestalo, zapomněl jsem, no. Ten film před tím došel, tak jsem ho vyndal... Nikdo není dokonalý. LÍZA:

Já přeci nic neřekla.

LOJZA: Jo, neřekla! Řekla jsi, že se ti to snad jenom zdá – to je jako kdyby jsi řekla: “To je blbec, to snad není možný!”. LÍZA:

Ale Lojzo, nerozčiluj se!

LOJZA: Já se nerozčiluju, ale je to tak. Řekni mi, proč musím fotit zrovna já? LÍZA:

Jak jako proč?

LOJZA: Ty chceš tu fotku, tak si ho vyfoť sama. LÍZA: Nezačínej s tím zase. Nebyl jsi proti, když jsem ti řekla ať to uděláš! LOJZA: Já jsem se ale ptal, jestli to chceš hned. LÍZA:

A co s tím tohle má společnýho? Snad jsme se dohodli.

LOJZA: (NEJISTĚ) Jo. LÍZA:

No, takže o co jde?

LOJZA: Jde o to, že i když jsem před tím řekl ano, ne nebo nic, tak je to jedno, protože se věci můžou změnit. LÍZA:

(POCHYBOVAČNĚ) To jo.

LOJZA: Dobrá – a teď se ptám – proč to musím udělat zrovna já? (PAUZA) LÍZA:

Máme jinej film?

LOJZA: Jo, ve skříni. LÍZA:

Naštěstí!

LOJZA: Ne! Žádný štěstí! Já jsem ho pro všechny případy koupil! (ODCHÁZÍ.) (LÍZA POKRAČUJE V HRANÍ S DÍTĚTEM.) LOJZA: (ZVOLÁ Z POZADÍ.) Černobílej! LÍZA:

Dobrá tedy.

LOJZA: Ty jsi chtěla radši barevnej? LÍZA:

Ne, to je jedno.

22

(ZALOŽÍ FILM.) LOJZA: Je to možný? Tady s těma kraksnama člověk nikdy neví, jestli to založil správně. LÍZA:

Není to náhodou automat?

LOJZA: Přesně tak, právě proto! LÍZA:

Podívej se, jestli je tam jednička.

LOJZA: Už to je. Kéž by se teď rychle usmál! LÍZA:

A neškodí to očím, to blesknutí?

LOJZA: Tak chceš, abych ho vyfotil, nebo ne? LÍZA:

Jo, jenom doufám, že mu to neublíží. (LOJZA DOKONČUJE PŘÍPRAVY. VYLEZE NA ŽIDLI A ZAUJÍMÁ POZICI.)

LOJZA: Rozptyluj ho nějak… (LÍZA CHRASTÍ, BEZ VÝSLEDKU.) Chrasti víc, jak se má tomuhle zasmát, proboha. LÍZA:

Co chceš, abych dělala? (CHRASTÍ VÍC.)

LOJZA: Nemá třeba hlad? LÍZA:

Má jíst až za hodinu.

LOJZA: Radši moc nehýbej prsama. LÍZA:

(IRONICKY) Ty jseš vtipnej!

LOJZA: Třeba ho to vzrušuje. LÍZA:

Ty jsi blbec.

LOJZA: Máš pravdu... kvůli tomuhle se rozčilovat... LÍZA:

Heleme se, promluvil nadsamec! (NAPJATÁ PAUZA)

LOJZA: Nu dobrá, jen chrasti. Schválně jestli se to povede dřív, než chytnu křeč. LÍZA:

Teď se směje, teď! Vyfoť ho! Né, počkej!

LOJZA: (SKLOPÍ APARÁT.) Co je zas? LÍZA:

Já nevím, ten obličej...

LOJZA: Co je s ním... LÍZA:

Moc se mi nelíbí...

LOJZA: (PŘEKVAPENĚ) Proč?

23

LÍZA:

Nevím, ten úsměv mi připadá moc...

LOJZA: Moc co? Mluv! LÍZA:

Moc tvrdý.

LOJZA: Ty si děláš legraci. LÍZA:

Ne, vážně. Nevím, jako by to ani nebylo dítě… Nepřipadá ti ten výraz trochu strnulej?

LOJZA: (SESTOUPÍ ZE ŽIDLE.) Mně se zdá, že jestli v tom budeme dál pokračovat, tak bysme se taky mohli zbláznit. LÍZA:

Ne. Pochop, že fotka je něco, co nám zůstane na celý život... Kdyby se na ní měl tvářit takhle...

LOJZA: Počkej moment, uklidněme se a promluvme si… Víš co? LÍZA:

Co?

LOJZA: Myslím, že bysme to měli trochu zorganizovat. LÍZA:

Jak zorganizovat?

LOJZA: Zorganizovat. Zaměřit se na podstatu našeho problému – takže bod číslo jedna – kolik druhů úsměvu známe? Za druhé – jaký se líbí tobě? A odpusť – ještě za třetí – jaký se líbí mně? LÍZA:

Nebuď směšný!

LOJZA: Nejsem! Uděláme to správně. (Z IRONIE PŘEJDE DO VZTEKU.) Jsou různé druhy úsměvů – ten první je takový strnulý – jak říkáš... (PŘEDVEDE) Druhý je umělý... (PŘEDVEDE) A třetí přirozený (PŘEDVEDE) Čtvrtý andělský...(PŘEDVEDE) Pátý zlovolný...(PŘEDVEDE). A teď si všimni - podle toho, jak hýbeš pusou a očima (POMALU PŘEDVÁDÍ), tak máš jiný úsměv. (KOULÍ OČIMA A POHYBUJE ÚSTY, AŽ DO ÚPLNÉHO SVRAŠTĚNÍ.) LÍZA:

Lojzo, to je strašný.

LOJZA: Nelíbí se ti to? LÍZA:

Ne, přestaň s tím.

LOJZA: (UŽ NORMÁLNĚ) Ani jeden úsměv se ti nelíbil? LÍZA:

(SKEPTICKY) Na rovinu? Nejvíc se mi líbil ten čtvrtej.

LOJZA: Jakej?

24

LÍZA:

Ten, ten jak mu říkáš andělský.

LOJZA: Já to tušil! LÍZA:

Co?

LOJZA: Byl jsem si jistej že tenhle se ti bude líbit nejvíc. LÍZA:

Proč?

LOJZA: Je to jasný jako facka, protože chceš, aby byl přesně takovej. LÍZA:

Co chci? Tak schválně!

LOJZA: Chceš to vidět? (KLEKNE SI NA KOLENA A ZAČNE SE MODLIT.) LÍZA:

A co je na tom špatnýho?

LOJZA: (IRONICKY) Nic, jenom že mít dítě svatouška je ta nejpřirozenější věc na světě. LÍZA:

Nikdy jsem neřekla že chci mít svatouška.

LOJZA: Ne? A co chceš, aby z něho bylo s tímhle úsměvem? LÍZA:

Tobě se líbí ten strnulej, ne?

LOJZA: No...lepší než ten andělskej. LÍZA:

(IRONICKY) No jasně! Podle tebe z něj bude voják!

LOJZA: Rozhodně lepší mít doma pořádnýho chlapáka než.... Však víš. LÍZA:

Nevím, koho?

LOJZA: Netvař se tak nevinně, ty víš co. LÍZA:

Nevím! Řekni to, když jsi takovej chlapák!

LOJZA: (KŘIČÍ.) Neprovokuj! Nechci, ani nemám proč to říkat! A každej chce něco jinýho! (NAJEDNOU ZMĚNÍ TÓN.) Je to možný, pořád se spolu musíme hádat? (UKÁŽE NA KOČÁREK.) Proč to všechno neskončíme? (PAUZA) LÍZA:

Souhlasím. (PAUZA)

LOJZA: Něco mě napadlo. LÍZA:

Co?

LOJZA: (VZRUŠENĚ) Poslyš, myslím, že už vím, jak na to. Perfektní! LÍZA:

Povídej.

25

LOJZA: Pro naší fotku je nejdůležitější úsměv, ne? LÍZA:

Ano.

LOJZA: Správně. Proč se hádat? Nakreslíme mu nějaký neutrální úsměv, který se bude líbit nám oběma....tečka konec. Co myslíš…? Stejnak na tu dálku... LÍZA:

Může bejt.

LOJZA: Zkusíme to, tím nic neztratíme. LÍZA:

Jak to tedy provedeme?

LOJZA: Běž pro rtěnku. LÍZA:

Jdu pro ni. (LÍZA ODEJDE.)

LOJZA: To je geniální! Proč jsme na to nepřišli dřív? Uděláme mu přesně ten úsměv, který se líbí nám a hotovo! Kromě toho my jsme rodiče. Bude se smát podle nás, k obrazu našemu! (LÍZA SE VRACÍ.) LÍZA:

Já to udělám...

LOJZA: Dobře. LÍZA:

Ty buď připravený s foťákem. (LOJZA SI STOUPNE NA ŽIDLI A LÍZA MALUJE ÚSMĚV.)

LOJZA: To je fantastický! LÍZA:

Sluší mu to?

LOJZA: Jo, uteč! LÍZA:

Né, olizuje si to!

LOJZA: Bože! Vypadá to narafičeně! LÍZA:

A co když mu tu pusu jakoby přidržím rukou?

LOJZA: Budou ti vidět prsty. LÍZA:

A teď?

LOJZA: (UVAŽUJE) Kdyby se aspoň sám trochu ušklíbl, mohlo by to vypadat… (EUFORICKY) Už vím!! LÍZA:

Co?

LOJZA: Víš, co potřebujeme? Úšklebek! LÍZA:

Úšklebek?

26

LOJZA: Správně! Sebemenší úšklíbnutí nám poslouží jako úsměv! (ZNOVU CHYSTÁ APARÁT.) LÍZA:

Ale jak uděláme, aby se ušklíbl?

LOJZA: (HOVOŘÍ POMALU.) Lízo, opatrně. Aby jsi tam nebyla vidět, hezky se skloň a couvni. Tak a trochu mu zakruť nožičkou. LÍZA:

Takhle?

LOJZA: Neboj se, buď v klidu a nehýbej se. (LÍZA SE SKLONÍ A BEZ DÍVÁNÍ ZKROUTÍ NOŽIČKU.) LÍZA:

Už?

LOJZA: Ještě ne. LÍZA:

Pořád nic?

LOJZA: (ZAVRTÍ HLAVOU.) Zkus ještě trochu víc. (LÍZA SE SNAŽÍ O LEPŠÍ VÝSLEDEK, JEŠTĚ VÍC ZKŘIVÍ RUKU.) LÍZA:

Teď?

LOJZA: (VZTEKLE) To je neuvěřitelný, jakou má výdrž! LÍZA:

Ale…jak je to možný?

LOJZA: Hlavu vzhůru, neměj strach. Bude to jenom vteřinka bolesti, jenom chvílička utrpení, ani to nepoznáš a než se vdáš, tak se to zahojí, uvidíš! LÍZA:

Bolí mě ruka!

LOJZA: Už mění barvu, vydrž! LÍZA:

Už nemůžu, copak se nijak netváří?

LOJZA: Ještě chvilku, Lízo, zbývá jen maličko! LÍZA:

To není možný, úplně ho převracím!

LOJZA: (KE KOČÁRKU) Jenom jedno pousmání, nechceme, aby ses řehtal! Jenom jeden úšklebek! LÍZA:

Lojzo, necháme toho, nemá to cenu.

LOJZA: Pusť ho. LÍZA:

(CHYTNE SE ZA BOLAVOU RUKU) Podívej, co mám s rukou!

LOJZA: (ZUŘIVĚ) Teď uvidí! (LOJZA SE PŘIBLÍŽÍ KE KOČÁRKU, KOPNE DO NĚJ A TÍM HO PŘEVRÁTÍ. ZHASNOU SVĚTLA.

27

JEDEN REFLEKTOR OSVĚTLUJE TVÁŘ OBOU DVOU – STOJÍ U SEBE A DÍVAJÍ SE NA ZEM.) LÍZA:

To je krásný úsměv!!

LOJZA: Přesně takový jsme chtěli. (BLESK OSVÍTÍ DIVÁKY A SVĚTLA ZHASNOU.)

Konec

28

2.2 DALEKÝ MŮJ KRAJ

Osoby: otec a syn

OTCI JE KOLEM 50 LET A SYNOVI ASI 25. MALUJÍ VELKÝ OBRAZ O ROZMĚRU 4 X 2 METRY. MŮŽE BÝT TAKÉ FIKTIVNÍ. V TOMTO PŘÍPADĚ BY BYLO TŘEBA NA SCÉNU UMÍSTIT ALESPOŇ OBRYS ČI RÁMEC A HERCI BUDOU MIMICKY TOTO PLÁTNO NAZNAČOVAT. NA JEVIŠTI JSOU DVOJE ŠTAFLE - NA MALOVÁNÍ HORNÍCH ČÁSTÍ A OBRYS VELKÉHO OKNA. OTEC MALUJE. RŮZNĚ SE OD DÍLA ODDALUJE, PŘIBLIŽUJE A ZNOVU SE POUŠTÍ DO PRÁCE. MALUJE VÁŠNIVĚ A ENERGICKY. VYPADÁ, JAKO KDYBY PŘESNĚ VĚDĚL, CO NAMALUJE, PAK VÁHÁ A ZASTAVUJE SE U RŮZNÝCH ČÁSTÍ. SYN MALUJE SPODNÍ ČÁST. JE IRONICKÝ A NEUSTÁLE VTIPKUJE. NA SCÉNĚ SE ROZSVÍTÍ SVĚTLO. SYN STOJÍ NA ŠTAFLÍCH A PRACUJE. OTEC VEŠKERÉ SVÉ ÚSILÍ VĚNUJE MALBĚ. ZNÍ HUDBA. NAPŘÍKLAD PÍSEŇ

MOHLA BY TO BÝT

"LE BOEUF SUR LE TOIT" OD DARIA

MILHAUDA. PO CHVÍLI SE HUDBA ZTIŠÍ.

SYN:

Otče?

OTEC: Ano? SYN:

Ten další barák už bude v životní velikosti?

OTEC: Bude stejnej jako ten můj, uprostřed opravdového lesa, a ne uprostřed plátna. SYN:

Pověz mi, génie, co vytvoříš uprostřed lesa? Město? (PAUZA, OTEC SE ZAMYŠLENĚ DÍVÁ.)

SYN:

Děje se něco?

OTEC: Ne, ne.

29

SYN:

Tváříš se, jako kdyby jo, jo.

OTEC: Ne, nechal jsem se unést… (ZMĚNÍ TÓN.) Ten maják jsi dělal ty? SYN:

(PODÍVÁ SE DOLŮ ZE ŠTAFLÍ.) Jak bych to mohl udělat já?

OTEC: Já to nebyl. SYN:

Jakto?

OTEC: Nikdy nepoužívám tuhle žlutou. SYN:

Co je na ní divnýho?

OTEC: Je moc sytá… Světlo majáku je bledší. SYN:

Pro tenhle maják se ti asi víc líbilo sytější.

OTEC: A ta záře? SYN:

Co je s ní?

OTEC: Nikdy nemaluju záře. Podívej se na ten rozdíl. SYN:

(SESTOUPÍ DOLŮ ZE ŠTAFLÍ A PODÍVÁ SE.) Tak jsi asi chtěl vyzkoušet něco novýho no. Krom toho to žlutý světlo se k tý záři náramně hodí. (GESTEM NAZNAČÍ, ŽE JE TO DOKONALÉ.)

OTEC: Je to tvoje práce? SYN:

Ne, otče.

OTEC: Jseš si jistý? SYN:

Já mám přece spodek, ne?

OTEC: Asi ano. SYN:

Už si vzpomínám, maloval jsi to včera.

OTEC: Včera? SYN:

No.

OTEC: Včera jsem nepracoval. SYN:

Máš pravdu, spletl jsem se – předevčírem.

OTEC: (POCHYBOVAČNĚ) Kdy? SYN:

Přece poté, co jsi dodělal tamtu mříž.

OTEC: To si nepamatuju. SYN:

To je jiná! Když si nepamatuješ, co vytváříš, tak mě neobviňuj. To bude asi tím věkem.

OTEC: Nebuď drzý.

30

SYN:

Sám dobře víš, že se zmenšují a tvrdnou tepny, krev už tolik neproudí…

OTEC: Přestaň už SYN:

(PŘEDSTÍRÁ UPOSLECHNUTÍ.) Ano, pane… Já ti něco řeknu. Když něco namaluješ a nevíš o tom, je to dost dobrý.

OTEC: Co tím chceš říct? SYN:

Ta žlutá s tou září dávají této části takový zvláštní nádech.

OTEC: Zvláštní nádech? SYN:

Ano.

OTEC: Čeho? SYN:

Jak už jsem řekl, nádech talentu.

OTEC: Který jsem dřív neměl… SYN:

Měl, měl…ale teď víc.

OTEC: Podle tebe mám talent, jenom když namaluju něco co si nepamatuju? SYN:

Vzdávám se! (NAPODOBUJE KASTILSKÉHO RYTÍŘE Z DRAMATU PLÁŠTĚ A DÝKY.)

Odvolávám vše, co řekl jsem, všechna má slova doslova. A zůstalo-li jediné, v mysli tvé svéhlavé, odpuštění Vás žádám jen.

Já slibuji Vám, rytíři, z těchto slov mých divokých vyvstanou jen úsudky, když o to někdo bude stát.

Za můj meč a naši čest! ne však naši, samozřejmě, (UKÁŽE NA OTCE A NA SEBE.), domýšlivé je to zřejmě,

31

srovnávati mou čest s Vaší, byť s mým mečem, to mi stačí. (UKÁŽE NA MEČ.)

Pro lásku naší drahou… (OPRAVÍ SE.) čest, já vyznávám se svému pánu: že ta chyba dopuštěná… (POCHYBOVAČNĚ) kterou tímto vyznávám ti – - jak to bylo? Již neřeknu ti…

Proč je tomu, že tak rychle slov mých proud jen mate mysl? Ztrácím nit a když ji najdu, mínění se mi hned mění.

Však nechtěl bych odmítnout tu příčinu sváru našeho. Ať jest chyba kdekoliv, je vlastně pořád dokola, já Vám právo uznávám, Vy můj život máte mít! (KLEKNE SI.) OTEC: Jak můžeš…? SYN:

To jsou ty léta.

OTEC: Kašpare. SYN:

Jak žádáte…

OTEC: (POHLADÍ HO PO HLAVĚ.) Tak do toho. (VRÁTÍ SE K PRÁCI. PAUZA) OTEC: Tak tady se může dodělat ten les... SYN:

Tak jest. A na co vlastně?

OTEC: No před tím jsi říkal, že tamhle (UKÁŽE.) bych měl namalovat město.

32

SYN:

Aha! Došlo ti to opožděně?

OTEC: Gaugin mohl. SYN:

Gaugin? (OTEC SE POSADÍ.) V Polynésii, se spoustou ženskejch? To by mohl každej!

OTEC: Jde o to, utéct před světem a sžít se s přírodou. SYN:

Jestli potkáš Robinsona, že ho zdravím.

OTEC: Robinson také mohl. SYN:

Ale to je pohádka, otče.

OTEC: A co není pohádka? SYN:

(UKÁŽE.) No tohle! Podívej se na ten strom! Co jsi to udělal?

OTEC: (PODÍVÁ SE.) Proč? SYN:

Ten kmen! Je enormní!

OTEC: To je sekvoj. SYN:

Sekvoj?

OTEC: Tak. SYN:

Těší mě. To jsou tak obrovský?

OTEC: Tak moc, že někde skrz ně projíždějí auta! SYN:

No né!

OTEC: Vážně, viděl jsem fotografie. SYN:

Už zase začínáš?

OTEC: Bez legrace. Pak ti je ukážu. SYN:

A indián Quichén se tam může v klidu utábořit.

OTEC: Povídám, že nežertuju. Jestli chceš, tak tady (UKÁŽE.) můžeš namalovat okno tvého pokoje. SYN:

Ne, počkej, to je „tvoje“ delirium. Mně nech to moje. (VYSTOUPÁ NA ŠTAFLE.) Už nám toho chybí málo, ne?

OTEC: Přijdeš někdy na návštěvu? SYN:

Do tvého domu v lese?

OTEC: Ano. SYN:

Proč ne? Jinak bys brečel, říkal, jak tě nemám rád, a nakonec bys nahlásil, že tě vlastní krev týrá. To by bylo moc. Radši přijdu. (PAUZA. OTEC ZAMYŠLENĚ POZORUJE OBRAZ.)

33

SYN:

Co se zase děje, otče?

OTEC: Nic, nic. SYN:

Něco asi jo.

OTEC: Jakto? SYN:

No protože se tak tváříš!

OTEC: Četl jsi dnes noviny? SYN:

Jen zběžně.

OTEC: Viděl jsi toho hnusnýho tlusťocha, jak fouká z pusy ty kroužky? SYN:

Jo, nechutný!

OTEC: Jak je tohle možný! Jako titulek bych napsal: „Osobnosti dnešního světa“ … (V PRŮBEHU MONOLOGU, SYN, KTERÝ UŽ ZNÁ VÝROKY SVÉHO OTCE, ČEKÁ, AŽ HO TO PŘEJDE. DOPROVÁZÍ JEHO PROMLUVU PŘEHNANÝMI ROZHOŘČENÝMI GESTY.) Zkurvysyn! Cha, prej ochránce národa! Je vůbec možný že nám tohle vládne? Všimnul sis výrazu toho nedosažitelnýho všiváka, toho zkorumpovanýho mocnýho kriminálníka, ten výraz klidu a ironie! SYN:

Jakou má hezkou pusinku!

OTEC: Ptal jsem se, jestli sis všiml toho jeho výrazu! SYN:

Jo, strašný.

OTEC: Nemáš sto chutí poslat je všechny k čertu? Zabít, vykastrovat nebo…? SYN:

Tak, tak.

OTEC: Jak je možný, že na světě není ani jeden, co by se zajímal o prostý lid? SYN:

Neštěstí.

OTEC: Jediný, co je zajímá, je moc. Nic jinýho než moc a udržet si jí za každou cenu! (HORLIVĚ) Ano! Ať jdou do pr…! Já tomu nemůžu uvěřit! Pokrytci! SYN:

Je to nechutný.

OTEC: A víš, kde skončí všechna ta špína? SYN:

Ne.

OTEC: Ta stejná hniloba, co to zplodila, to i požere. Stojí za veškerým utrpením a věčnou nenávistí… Jsou nesmrtelný! Potvory, co je

34

sežerou, jsou ztělesněný upíři s drápama a tesákama a malýma otvorama jim sajou krev tisíce a tisíce let, až se z nich stane – jak by řekl můj otec – hlavní přísada hovna v prášku! (SYN GESTEM NAZNAČÍ KONEC PROMLUVY. OTEC ZAČNE HORLIVĚ MALOVAT, PO CHVÍLI SE SKLESLE ZASTAVÍ.) Co tady děláme, synu? A proč? SYN:

Co já vím, otče. Žijeme… Jak se jmenují ty stromy… sekvoje?

OTEC: Ano. SYN:

Chtěl bych je vidět na vlastní oči, kde je najdu?

OTEC: Nevím… myslím, že v Kalifornii. SYN:

No teda! Tak uspořádáme výstavu v Kalifornii. Využijeme naší práce ke kulturnímu vzdělávání a pojedeme na sekvoje, co ty na to? Jak už je to dlouho, co jsme spolu cestovali!

OTEC: Poslyš, tebe vůbec nezajímá nespravedlnost, korupce, války a všechna ta špína světa? SYN:

Proč by mě to nemělo zajímat?

OTEC: Vždycky když o tom začnu mluvit, vyrukuješ s úplně jiným tématem, proč? Obklopuje nás to ze všech stran a pohlcuje. Přece ze sebe nemůžem dělat blbce! SYN:

Blbce ze sebe nedělám, blbec jsem tak jako tak. Vlastně už od dětství jsem si říkal, že až vyrostu, chci být blbec.

OTEC: (PŘERUŠÍ HO) Odpověz mi! Proč vždycky měníš téma? SYN:

Protože jsme přišli na tenhle svět. Co s tím?

OTEC: Pokusit se to změnit. SYN:

Proč?

OTEC: Jak proč? Protože je to jedna velká skládka. Co to je za otázku? SYN:

Tak, mi vypadla. Co chceš, abych udělal? Už mám po krk toho, jak si pořád stěžuješ! Otče, prober se! Jsou věci, který prostě nejdou napravit! Je to jako cedník, nenaděláš nic! Nebo strávíš zbytek života tím, že budeš ucpávat dírky? Kdy už si to konečně uvědomíš? Valí se to na tebe ze všech stran! To přeci nemá smysl!

OTEC: S takovou se svět nikdy nezmění.

35

SYN:

A ty věříš, že s jinou jo? Svět si dělá, co chce! Anebo stále věříš na Ježíška? Šílenství, utrpení a smrt opravdu existujou, je to součást našeho života!

OTEC: Teď se ospravedlňuješ. SYN:

To je moje. Krom toho odbíhám od tématu, protože tě nechci takhle vidět. Nebo chceš, abych tě v tom podporoval? To mi nahání strach.

OTEC: Strach? SYN:

Jo, strach!

OTEC: Z čeho? SYN:

Že dostaneš infarkt!

OTEC: Co to plácáš? SYN:

Myslíš, že nemůžeš dostat infarkt?

OTEC: Jako každej… Jak můžeš tohle říct? SYN:

Já můžu! Byli jsme tři a teď jsme jen dva. A tebe zajímá svět? Dělám co můžu, protože se zajímám o nás. Kdo si dneska hraje na hrdinu!

OTEC: Taky nejde o volbu mezi hrdinou nebo necitou. SYN:

Otče, já dám radši přednost tomu necitovi a budu dělat co se mi zlíbí… Což mi připomnělo jednoho psychoanalytika… Ten řekl, že zrádci by neměli mít děti. Jaké to porozumění složitosti lidského bytí! Bože, to byl vůl! Možná že by snad i zlikvidoval všechny zrádce, co zná, ve jménu…co já vím...důstojnosti? (ZAVRTÍ HLAVOU.) Proč radši nedržej hubu! Toť můj názor bez urážky!... Čtyři roky?

OTEC: Čtyři roky co? SYN:

Co jsme spolu naposledy cestovali.

OTEC: Naposledy to bylo v Paříži. SYN:

Tam to bylo super.

OTEC: (SMUTNĚ.) Byli jsme tři… (PAUZA. OTEC SE PŘIBLÍŽÍ K OBRAZU) SYN:

Co to děláš?

OTEC: Pokouším se tomu přijít na kloub. SYN:

A na jakej, Sherlocku?

36

OTEC: Záhada stvoření, života a smrti. (SYN NAD TÍM NEZAUJATĚ MÁVNE RUKOU.) Vážně! Podívej, vidíš tady něco? (UKÁŽE.) SYN:

Ne.

OTEC: Není to vidět, ale je to tam! A chtěl bych to vypátrat. SYN:

Tak pátrej. Podívej se za obraz. Nebo si zkus vzpomenout, kde jsi to včera nechal.

OTEC: Mluvím vážně. SYN:

Já taky. (PAUZA)

OTEC: Proč bych na to vlastně měl přijít? Pak by to už nebyla záhada. SYN:

Tak to nedělej. (UKÁŽE NA OBRAZ.) A co když to odnesl někdo z městečka?

OTEC: Teď vážně, ty rošťáku. Nikdy tě nezajímalo, proč tvůj otec maluje postavičky jako imbecil? SYN:

To nejsou postavičky.

OTEC: Ale – proč to dělám? Co to má za smysl? SYN:

Nemám to s tebou vůbec jednoduchý, otče. Asi tě to baví.

OTEC: Tebe nezajímá odhalení tajemství? SYN:

Moment. Napřed chceš odhalit tajemství, což je ale na prd, protože pak už by to nebylo tajemství. A pak mi tvrdíš, že se o to nezajímám. Stejnak žádný neexistuje! Tak proč se namáhat?

OTEC: Kdosi řekl: „Nemůže být života bez hledání tajemna.“ SYN:

Ale jako čeho?

OTEC: Že malování je jenom klam zachycující život. SYN:

To je možný…

OTEC: Myslíš? SYN:

Co já vím, otče! Jdu malovat, chci dodělat tu ulici ztrácející se v šeru.

OTEC: (PODÍVÁ SE.) V lese. SYN:

Tak jest. Jaká že to byla červeň?

OTEC: Krvavá. SYN:

Abych předešel tragédii… Mám přidat víc?

OTEC: Ano, ale ne moc…

37

SYN:

(ZATÍMCO PŘIPRAVUJE BARVU, MRMLÁ SI PRO SEBE.) Červeň, červená rtěnka, rudý oheň, vášeň ženy. Ženy, dívky, šílím z nich! Dorážejí na mě ze všech stran, chtějí mě sežrat… Když jdu ven, koukají na mě a něco si šuškají.

OTEC: (ZASAHUJE DO PROMLUVY.) Heleme se! A co? SYN:

Tak třeba: „Podívejme, to je pěkný blonďák s modrýma očima!“.

OTEC: A dál? SYN:

Nebo: „To je fešák, ten černovlasý se zelenýma očima!“

OTEC: A čím chceš být? SYN:

To kdybych věděl… (HNED HO NAPADNE.) Víš, co by se mi líbilo?

OTEC: Copak? SYN:

Potkat jednu, která by se na mne podívala v určitý okamžik, když bych zrovna něco dělal. Já bych nevěděl, že mě pozoruje…a ona by se do mě zamilovala…(OTEC SE POSADÍ.) Jak ji mám najít?

OTEC: Sestoupit z výšin nebeských na pevnou zem. SYN:

Co je pevná zem?

OTEC: To jsou lidské city. SYN:

Prosím o další nápovědu.

OTEC: To je vše, co ti k tomu řeknu. SYN:

Ty jsi sestoupil na tu pevnou zem?

OTEC: Po letech strávených ve výšinách nebeských. SYN:

A teď?

OTEC: Teď už na ničem nelpím. Jen jedna žena miluje jednoho muže. Já ji ztratil. SYN:

Neumíš si představit, jak často myslím na to, že nikdy nebudu mít ženu, jako byla ta tvoje.

OTEC: Takovou určitě ne. SYN:

To je drásající… Co mám tedy dělat?

OTEC: Hledat ji. Až poznáš, že jsi ji našel, tak ji milovat. (PAUZA)

38

SYN:

(POKRAČUJE V PŘÍPRAVĚ SMĚSI.) Tohle že je červeň soumraku? Mě budou učit, jak se dělá!! Tak si ji sežerte, vy bando oligofreniků! Nebo si snad myslíte, že jsem včerejší? Táhněte všichni k čertu, vy maškarády!... (OTEC SE NA NĚJ DÍVÁ PŘEKVAPENĚ) Ano, pane! Tuhle červeň míchám, protože se mi chce, no a co? Komu se to nelíbí, ať to řekne! Schválně! Tak jsem macho, no a co? To teda nelhali! Jako pořádnej chlap mám všechno na svým místě! Ty vole, ty si snad myslíš že ti patří vzduch? A když tě čapne ňákej zloduch, tak neřekneš ani ň! Pamatuj si dutá hlavo: když je štěstí zrádný, to ti pěkně naložím a nechám tě na holičkách, až budeš jenom beznadějně a scestně tápat. A nechoď za mnou s brekem, jinak tě zabiju! Nešťastníku!

OTEC: Ty mně budeš něco říkat? SYN:

Líbilo se ti to?

OTEC: Jakž takž… Proč? SYN:

Jak proč?

OTEC: Nedělej ze sebe hlupáka! Co to mělo všechno znamenat? SYN:

Podívejme se, ty si můžeš nadávat, jak chceš, a já ne?

OTEC: Mám své důvody. SYN:

Čili se předpokládá, že já je nemám?

OTEC: Nevím. SYN:

Radši toho nech.

OTEC: Už je ti líp? SYN:

Je to stejný jako předtím.

OTEC: To jde… (UKÁŽE NA OBRAZ.) No a jak se ti to líbí? SYN:

(SLÉZÁ ZE ŠTAFLÍ A PROHLÉDNE SI HO) Přijde mi to tak trochu…idiotský.

OTEC: Idiotský? SYN:

Chci říct…tak trochu prostoduchý… Domeček, stromeček…, chybí už jenom kouř z komína a kravička a můžeme to přihlásit do školní soutěže. Víš, co tomu chybí?

OTEC: Záclonky?

39

SYN:

Ne, vážně. Já bych tady na tý střeše namaloval... (UKÁŽE. JE SLYŠET MILHAUDOVA HUDBA.)…bejka (OTEC SE DIVÍ.), jednou nohou na komíně, se vzpřímenou hlavou, zuřivým pohledem a šlehajícími plameny z nozder…jako drak. Tak si to jen představ, černočerný býk jako symboly nenávisti, utrpení, vzteku, chaosu, šílenství… To by vše změnilo, ne?

OTEC: Možná. Ale to teď nechci udělat. Jestli se ti to nelíbí, vezmi si jiný plátno a můžeš začít, nikdo tě přece k ničemu nenutí. (HUDBA SE POMALU VYTRÁCÍ.) SYN:

Nebuď takový. Zeptal ses, tak jsem odpověděl.

OTEC: Navíc mám už po krk toho, co by se mělo malovat a co ne! Copak musíme všichni hned malovat Guerniku? SYN:

Tak a teď jsi na řadě ty.

OTEC: Ano! Jak tvrdí všichni kritici, umělec by měl po sobě zanechat svědectví svojí doby! Od toho tady snad je, ne? SYN:

Dobře.

OTEC: Pak si to přehazujou z ruky do ruky a tlachaj o smyslu díla! A víš proč? SYN:

Proč?

OTEC: Protože jsou zoufalí z toho, jak je jejich život nesmyslný! Proto! A na mě budou požadovat, abych jim nějaký smysl našel? Co já můžu při malování najít za smysl, když nemám ani nejmenší tušení, jaký je smysl všeho? Sám ani nevím jaký smysl má můj vlastní život! SYN:

To je pěkný, to s tím smyslem a nesmyslem života…

OTEC: (PŘERUŠÍ HO.) A další věc – kdo se je prosil o názor na to, co mám nebo nemám dělat? Mně budou poroučet, co mě má nejvíc dojmout? SYN:

Chceš, abych to řekl? Jsou neuvědomělí!

OTEC: Neposmívej se, to mě rozčiluje! SYN:

To už jsem si všiml.

OTEC: Můj otec říkal: „Jediné, co se může říct o uměleckém díle, je – dojímá mě, nedojímá mě. To ostatní jsou kraviny.“

40

SYN:

(PODÍVÁ SE K OKNU NA STĚNĚ.) Otče, myslím, že prošel Quichén, starý a zarostlý, do toho, indiáne, ať vyhraje silnější!

OTEC: Už to máš? SYN:

(PODÍVÁ SE NA DÍLO.) Už jen pár tahů.

OTEC: Takže ještě ne. SYN:

Mám dnes ruce jako z olova. (PAUZA)

OTEC: Už je to deset let… SYN:

Od čeho?

OTEC: Co umřel. SYN:

(POTVRZUJE.) Jako z olova!

OTEC: Jo…? SYN:

Byl hodně starý?

OTEC: Přes osmdesát. SYN:

Požehnaný věk…

OTEC: Víš, proč se zabil? SYN:

(PŘEKVAPENĚ) Ne, vážně…? (OTEC SI SEDÁ.) Jak?

OTEC: Skočil z okna. SYN:

To je hrozný…! Proč?

OTEC: Kdo ví. Neskutečný! Chlap, kterej celej svůj život zkoumal tajemství stvoření. Vždycky, když mi vyprávěl, dával mi energii do života… Bylo to jako oáza v tomhle zatraceným všedním životě… Nikdy jsem nepochopil proč se zabil … Nechal tam dopis se slovy: „Tomu, kdo by to chtěl pochopit: Žít už mě unavovalo“… Jak jako unavovalo žít? Jak mám chápat člověka, kterýho unavuje jeho zasranej život?! A jak k tomu přišel, že ho život unavuje? Vždyť byl ztělesněním štestí a klidu! Někdy jsem ani nevnímal, co říká, stačilo jen poslouchat zvuk jeho slov. SYN:

Úžasný!

OTEC: Jakže? Úžasný? SYN:

Jak jste se měli rádi!

OTEC: Kdo?

41

SYN:

Ty a tvůj otec přeci, kdo jiný? (PAUZA)

OTEC: Víš, co mě nejvíc štve? SYN:

Co?

OTEC: Nikdy jsem neměl odvahu ho obejmout... Tolik neuskutečněných objetí! SYN:

(TEATRÁLNĚ, Z VÝŠE ŠTAFLÍ) Takový je život - jeden velký paradox perverzních momentů!

OTEC: Co tím myslíš? SYN:

Nemám tušení… ale nezní to špatně, viď? (COSI DOKONČÍ A SLEZE ZE ŠTAFLÍ, ABY SI TO PROHLÉDL.) Nádhera! Jsem génius! Víš, co je vedle mně Picasso? Patlal a kabaretní štětka! Tak jest a to si neodřeknu, a když budu chtít, klidně mu to řeknu do očí: ka-ba-re-tní-ště-tka!! No a tady...? Podívej se na ty barvy, ty tahy štětcem, tolik harmonie a melodie v jedné symfonii! Jako v páté od Beethovena! (ZPÍVÁ.) Ta, ta, ta, tan… ta, ta, ta, tan… ta, ta, ta, tan, ta, ta, ta, tan, ta, ta, ta, tan… Líbí se ti to?

OTEC: Ano. SYN:

(TANČÍ POSLEDNÍ KROKY MALAMBA37 A ZPÍVÁ SI K TOMU. SKONČÍ.) Argentina! Má vlast překrásná, země slavných Pamp a ombú!! Anebo sekvojí?

OTEC: U mě sekvoj! SYN:

Kmen sekvoje, kudy sny plynou… Sny poety, jenž rozhlíží se po světě a přemítá, zda smrt je tou příčinou, proč holubička nelétá.

OTEC: To je krásný! SYN:

Líbilo se ti to?

OTEC: Nádhera! To o tom přemítání, a že když holubičky nelétají, tak je to kvůli smrti… 37

Malambo = folklorní tanec z oblasti severní Argentiny, pozn. překl.

42

SYN:

(PŘERUŠUJE HO.) Prosím, bez interpretací…

OTEC: Dobrá, ale líbilo se mi to… Další, která vzešla jen tak, z ničeho nic…? SYN:

Říká se tomu improvizace…

OTEC: Měl by sis je zapisovat. SYN:

Žij z momentů, otče!

OTEC: Co to s tím má společnýho? A proč nic neděláš? SYN:

Maluju pozadí. A ty víš proč. Podívej. (OTEC SE PODÍVÁ A ZAČNOU SPOLU HRÁT HRU, KDE SPOLU TVOŘÍ FIKTIVNÍ SVĚT. SYN PŘEDVÁDÍ ÚDIV A POVZBUZUJE HO. V PRŮBĚHU TÉTO SCÉNY MŮŽE BÝT Z POVZDÁLÍ SLYŠET MILHAUDOVA HUDBA. NAVRHUJI TAKTÉŽ, SE VŠÍM RESPEKTEM VŮČI PANU REŽISÉROVI, POZMĚNIT OSVĚTLENÍ.)

OTEC: Tenhle domek? SYN:

Ano.

OTEC: Je pěkný. SYN:

Fascinuje mě, je úchvatný.

OTEC: Patří Dlouhánovi. SYN:

Tak to je tedy Dlouhánův dům!

OTEC: Jasně, místního elektrikáře! SYN:

Nepovídej…Byl hodně dlouhý?

OTEC: Kdyby to šlo, tak z něj při bouřce udělaj hromosvod… Znáš tu vtipnou historku, která ho poznamenala na celý život? SYN:

Kterou?

OTEC: Na tu nikdy nezapomenu ... Přišel jednou v noci do kavárny, bylo to zrovna po bouřce, posadil se s takovým podivným výrazem ve tváři, nemluvil, ani si nechtěl nic dát, dokud se ho lékárník nezeptal, jestli je všechno v pořádku. A Dlouhán, který si dal s odpovědí na čas, prohlásil: "Stál jsem tam jako opařenej a přemejšlel o relativitě času.“ Zmlkli jsme, dívali se jeden na druhýho, až blázen Freud řekl: „To kvůli dešti.“ Dlouhán mu přitakal a zakončil to slovy: "Einstein nebyl vůl.“

43

SYN:

To byl ten, co nikde neplatil?

OTEC: (SEDÁ SI.) Opravoval televize a různé spotřebiče u sebe v garáži... Neměl o moc víc než ostatní, ale něco zdědil a od nikoho nic nechtěl. Vždycky říkal: „To platí babička.” SYN:

To nemá chybu! A kdo bydlel tady?

OTEC: Stoprocentně blázen Freud. Chtěl být psychoanalytik a boxer. Trávil celý dny v tělocvičně a každýho tam analyzoval... Jednou ho tam málem přizabili. SYN:

A jak to dopadlo?

OTEC: To už si nepamatuju. SYN:

Zkus si příště vzpomenout. Víš, koho bych rád poznal?

OTEC: Koho? SYN:

Freuda. Ne toho od vás, ale opravdickýho. Víš, jak se všude tváří?

OTEC: Jak? SYN:

Vždycky vážně... Měl takový pronikavý až šibeniční výraz. Skoro jako ty. Jak je to možný?

OTEC: Co jak je možný? SYN:

Celej život jenom přemejšlel, mluvil a psal o sexu…a ani jeden úsměv! Co se mu asi honilo hlavou?

OTEC: Byl to vědec. SYN:

Vědec? Víš vůbec, co tenhle vědec potřeboval?

OTEC: Co? SYN:

Aby se ho dotýkali! Místo toho, aby ho poslouchali nebo četli, aby na něj sahali! To bylo potřeba! ... Já bych mu rád prohrábnul plnovous, poplácal po břichu, políbil ho na tvář, položil mu hlavu na hruď ... (NAZNAČÍ) a chvíli tam zůstal ... Představ si jak by pak vypadal na fotkách: rozesmátě a něžně... Psychoanalytikové by byli úplně někde jinde. A my se teď musíme dívat na tyhle zahořklý výrazy... kvůli němu. Už ti to došlo? Úsměv na obrázku by mohl změnit dějiny...

OTEC: Kdo se pořád smál, byl Čuňas, obecní lapka. SYN:

Měli jste obecního lapku?

44

OTEC: A proč ne? Všude mají svýho lapku. Proč bysme u nás nemohli jednoho mít? Jednou chtěl odejít do velkoměsta, trvali jsme na tom, aby neodcházel, že prej i on má právo na povýšení. SYN:

Má pravdu.

OTEC: (PŘITAKÁ.) Nakonec jsme mu nabídli, že každou sobotu necháme odemčený dveře, až půjdeme do kina... Neměl to vůbec jednoduchý. Vždycky se našel nějaký osel, který mu vyčetl, že to a to má pro něj citovou hodnotu nebo nějaký jiný nesmysly. SYN:

A co policajti?

OTEC: No...když ho chytili, tak jsme vyšli na ulici, aby ho pustili. Pak přišel pan komisař, ten černoch ... hrdost sama! Byly jsme jediná obec s černým šerifem v čele. SYN:

No teda!

OTEC: Říkal jsem ti, že když se objevil černej šerif, tak měl vždycky proslov o svobodě a vzápětí Čuňase pustil. Jinak by přišel o práci... Černej šerif byl nejlepší... A když už ani Čuňas neměl sil utíkat, tak mu černej šerif půjčil povoz. SYN:

Jen tak dál, otče! A kde bydlela ta bohyně lásky?

OTEC: Marie? Tady. (UKÁŽE.) Jak byla úžasná! Jednou jsem musel zaplatit sty pohlazeními a dvěma tisíci polibky. SYN:

A farář?

OTEC: Bydlel u ní. Nechtěl být daleko od dětí. Ten byl boží. Takhle rozezníval zvon, zavři oči a poslouchej… SYN:

No neříkej mi, že mi teď tady budeš bimbat.

OTEC: Proč by ne? SYN:

(ZAVŘE OČI.) No tak dobře.

OTEC: (NAPODOBUJE ZVUK ZVONU V RŮZNÝCH TÓNINÁCH.) Bim bam bim bam bim bam. (AD LIB) (SYN UŽASLE POSLOUCHÁ, OBA JSOU DOJATI.) SYN:

Chceš vědět jaká je nejhezčí chalupa, co jsme namalovali?

OTEC: (PODÍVÁ SE NA OBRAZ.) To může být… Jenže jsou všechny natěsnaný na sobě… Tady (UKÁŽE) bydlel čaroděj kořenář.

45

SYN:

Rohatec?

OTEC: Zrovna ten. Když nezabraly žádný jeho kouzla a čáry, tak tě poslal do kláštera. (ZNOVU UKÁŽE.) Heleďme, soudcův dům… SYN:

Já vím, nejsem blbej.

OTEC: Víš, že vždycky když šel odpoledne od soudu, namířil si to do lesa hrát na flétnu? A druhý den oznámil, že všechny případy zkonzultoval s místní faunou a podle toho vykonával rozsudky. Neumíš si představit, kolikrát lidi stříleli na ptáky a křičeli ne-spra-ve-dl-nost! SYN:

To je dobrý, otče.

OTEC: Jo? SYN:

A co indián Quichén?

OTEC: (UKÁŽE NA ZAHRADU DOMU, KTERÝ PRÁVĚ MALUJE.) Tady si postavil svůj stan. SYN:

Tady?

OTEC: Přesně. SYN:

Proč?

OTEC: Říkal, že je to jediná zahrada v obci, kde si může sednout na zadek. SYN:

A proč zrovna tady?

OTEC: Záležitost příbuzenských vztahů. SYN:

Zajímavé!

OTEC: Jednoho dne daroval všechno, co měl, protože prý už měl všechno, co mohl mít, a od této chvíle chtěl být všechno, co mohl být. SYN:

A čím byl?

OTEC: (POKRČÍ RAMENY.) Byl… SYN:

Čím on byl?

OTEC: On byl… zkrátka osobnost. Pořád dokola citoval Bibli. SYN:

Jo, ta je moc pěkná!

OTEC: Vážně! Říkal, jak Bůh nařídil Abrahamovi: “Odejdi z této země, ze svého rodiště a domu otce tvého do země, kterou ti ukážu,” Genesis 12,1; a potom nařídil Mojžíšovi, aby propustil svůj lid a odvedl ho ze země, která se stala jeho domovem a ať odejdou do pouště oslavovat. Rozhodl se tedy opustit své stanoviště a odešel.

46

SYN:

Oslavovat? Jak Quichén slavil?

OTEC: Vínem, jak jinak. SYN:

A to ani nic nebaštil?

OTEC: Židovský bezkváskový chléb, protože tvrdil, že patří těm, co nikde nevydrží, takže vandrákům. SYN:

Ten filuta!

OTEC: A víš, co znamená „Quichén“? SYN:

Zadek na příbuzenské zahradě.

OTEC: Jak jsi to uhodl? SYN:

Myslíš, že jenom ty si umíš vymýšlet?

OTEC: Já si nevymýšlím, synu. SYN:

(IRONICKY) Tak promiň.

OTEC: Ty mi nevěříš! Kolikrát ti to mám opakovat, žil jsem tam. SYN:

Jasně. A v létě tam sněžilo, sáňky pěkně klouzaly po zamrzlým jezeru!

OTEC: Nebuď mezek, co je na tom divnýho? SYN:

(PŘERUŠÍ HO.) Dobrá, věřím ti. A bydlel jsi uprostřed lesa.

OTEC: (PŘITAKÁ.) Přibližně tam, kde začína les, tamhle. (UKÁŽE.) Obklopený akáty, břízami a ombú. SYN:

A sekvojemi.

OTEC: (PŘITAKÁ.) Tam budu mít dům, přesně vedle sekvoje…a budu si sedat na trávník, jak to dělala tvoje maminka a poslouchat zpěv ptáků a dívat se na stromy… To milovala… SYN:

Ona tam byla?

OTEC: Samozřejmě, to ona mě naučila poslouchat ptáky a pozorovat listy stromů. SYN:

Od toho nejsvrchnějšího lístečku po ten nejsmutnější.

SYN:

Od nejveselešjího k nejzamračenějšímu.

OTEC: Pozastavit se u těch, co to nejvíc potřebují… SYN:

A žádný nenechat sejít z cesty…

OTEC: …A rozptylovat jiným životem…

47

(PAUZA. HUDBA ZTICHNE A OSVĚTLENÍ SE VRÁTÍ DO SVÉHO PŮVODNÍHO STAVU, JAKO V PŘEDCHOZÍCH SCÉNÁCH.) SYN:

Jestli si postavíš dům vedle sekvoje, musíš počítat s hlukem… (OTEC SE NA NĚJ PODÍVÁ UDIVENĚ.). No, kvůli autům.

OTEC: (UKÁŽE NA STĚNU.) Ale tam přeci nejezdí žádná auta… SYN:

Tak promiň, spletl jsem se.

OTEC: (PŘISTOUPÍ K DÍLU.) Moment, tenhle strom jsem neudělal já. SYN:

(TAKÉ PŘISTOUPÍ.) Jaktože ne? Tadyten je úplně stejný.

OTEC: Jak tohle můžeš říct? Vždyť ty barvy a tahy jsou úplně jiný. SYN:

Jsou jiný? Jsou skoro stejný! (OSPRAVEDLŇUJE SE.) Možná že jsi zrovna přemýšlel nad jinýma věcma.

OTEC: Je to tvoje práce? SYN:

Jak bych to mohl namalovat já? Už jsem ti řekl, že ne!

OTEC: Určitě? SYN:

Vážně. Proč bych to maloval já? To nedává smysl… A už s tím přestaň… Proč neuznáš, že si nepamatuješ, co nakreslíš? Vždyť to není to tak hrozný!

OTEC: Dobrá, tak nekřič. Trochu to poupravím. SYN:

Zbývá ti toho ještě hodně?

OTEC: Ne, jenom pár tahů a je to. (ZNOVA SE POUŠTÍ DO MALOVÁNÍ.) SYN:

Tak co? Splnili jsme to, co jsme si předsevzali. Můžeme začít se slavnostním křestem.

OTEC: Ještě minutku… (POZASTAVÍ SE.) Dělá mi to starosti. SYN:

Co?

OTEC: Že si nepamatuju to, co sám namaluju. SYN:

Na tomhle obrazu je osmdesát tisíc věcí. Proč by sis měl pamatovat úplně všechno, co jsi namaloval?

OTEC: Předtím se mi to nestávalo. SYN:

No a?

OTEC: Skleróza? SYN:

Chřipka. Nesmrkáš náhodou poslední dobou?

48

OTEC: To já nerad. SYN:

Smrkání? Souhlasím s tebou. Jsou jiné věci, které dělám mnohem radši.

OTEC: Že dojde k těmhle senilním věcem ještě dřív, než si splním sen… SYN:

Nebuď melancholik, otče.

OTEC: Mluvím naprosto vážně. Za chvíli si nebudu pamatovat jiné věci, pak nebudu moct chodit a mluvit a pak… SYN:

(PŘERUŠÍ HO.) Jdu zavolat pohřebáky.

OTEC: Měl bych už odejít. SYN:

Do lesa? (OTEC KÝVNE. SYN SE PODÍVÁ NA HODINKY.) Není už trochu pozdě? Lepší bude, když to dokončíme. Jdu pro šampaňské. (ZNECHUCENĚ POKRAČUJE V DÍLE. MEZITÍM SYN GESTY PŘEDVÁDÍ PŘÍPRAVU CEREMONIE.)

SYN:

Tak a jak to pokřtíme? Špatnost strnišťat? Ne, lepší bude Dobré maté, hořké maté. Nebo Skrč se, jdou sem indiáni? Ne, to taky ne. Nejvíc se mi líbí Añamengüí porá, porá38 – kvůli matce, samozřejmě... Anebo Chagas39 pro celý svět!

OTEC: Můžeš na chvíli zmlknout? SYN:

To není špatný název - Můžeš na chvíli zmlknout. A co je mi vůbec do toho, je to tvoje dílo, tak si ho pojmenuj sám a ať jdou všichni do…

OTEC: (ZNECHUCENĚ PŘESTANE MALOVAT.) Tak, už je to! SYN:

Dooooobrá! Připraven?

OTEC: Ano. SYN:

Tak jedem. (ZMĚNA OSVĚTLENÍ. JE SLYŠET SAKRÁLNÍ HUDBA. HERCI IMITUJÍ

KŘEST,

KROPÍ

SVĚCENOU

VODU.

MLUVÍ

KNĚŽSKÝM TÓNEM.) OTEC: Touto čistou vodou kropím tě, zbavuji od všech tvých idolatrií a nečistot. Vdechuji ti život tímto srdcem kamenným a tímto ti odevzdávám svou duši. 38

Pozn. překl.: Añamengüí porá je jazyk, který patří do skupinyguaraní a hojně se užívá v Paraguayi a v severní oblasti Argentiny. 39 Pozn. překl.: Chagas je nemoc vyskytující se na severu Argentiny.

49

SYN:

Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.

OTEC: Já tě křtím touto vodou, abychom se vydali na cestu pokání; avšak ten, jenž po mě přijde k tobě , křít tě bude ve jménu Ducha Svatého a Ohně. SYN:

Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.

OTEC: Ten, kdo není zrozen z čisté vody a Ducha Svatého, nemůže vstoupit v království nebeské. Jen ten, kdo uvěří a bude pokřtěn, spasí svou duši. SYN: A pozor! Ten, kdo víru nechová, sám sebe trestá. Pokud tento vyřkne, že křest dobrovolný a nepotřebný jest pro spásu duše, budiž proklet. OTEC: Všichni se rodí se skvrnou hříchu a smyta může být pouze vodou svěcenou a Duchem Svatým. SYN:

Ti, kdož křest přijmou, ať už z rukou opilce, vraha, či cizoložníka, pokud je to vůle boží, nechť pokřtěni jsou ve jménu Krista.

OTEC: Ponořený v smrti Kristově jsi hluboce, a mrtvý jest starý člověk se svými hříchy. SYN:

Budiž ukřižováno sobectví tvé, hrdost, smyslnost a zrádcovství!

OTEC: Po smrti, nechť celý tento obraz hříchu povstane spolu s Kristem a tak se zrodí

nový život plný víry, lásky, pravdy, spravedlnosti a

duševního bohatství. SYN:

Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého. (PAUZA. HUDBA ZTICHNE. OSVĚTLENÍ.)

OTEC A SYN: A budeš se jmenovat: SYN:

Domek mých snů.

OTEC: Pozdní odpoledne. SYN:

Vzpomínky na dávné časy.

OTEC: Nové setkání. SYN:

Sladké snění stáří. (ZNÍ PÍSEŇ „DALEKÝ MŮJ KRAJ“.)

OTEC: (KRITICKY POHLÉDNE NA DÍLO.) Sníh času. SYN:

Stromek ulice, kde jsem se narodil.

OTEC: Pevná zem.

50

SYN:

Chybějící býk na střeše.

OTEC: Potěšení. SYN:

Tak velcí ptáčci!

OTEC: Daleký můj kraj. SYN:

Vesnické stavení. (PAUZA)

OTEC: Daleký můj kraj. (PODÍVAJÍ SE NA SEBE A SOUHLASNĚ.) OBA:

Daleký můj kraj. (HUDBA SE ZTIŠÍ.)

SYN:

Tvoje děti se budou jmenovat: Dlouhán.

OTEC: Freud. SYN:

Čuňas.

OTEC: Černý šerif. SYN:

Marie.

OTEC: Farář Bimbam. SYN:

Kořenář Rohatec.

OTEC: Lékárník. SYN:

Dlouhánova babička.

OTEC: Ptačí soudce. SYN:

Filuta indián.

OTEC: Quichén. SYN:

Dámy a pánové, ceremonie je u konce. Teď je čas…na pozorování listí stromů. (PŘISTOUPÍ K OKNU A DÍVÁ SE. OTEC DETAILNĚ ZKOUMÁ DÍLO.)

OTEC: A tohle? SYN:

Co?

OTEC: To je hnus! SYN:

Ale, nepřeháněj!

OTEC: Jak by ne? Podívej se na ten červený trávník! SYN:

(PODÍVÁ SE.) To není tak hrozný.

51

OTEC: Co to plácáš? Je to příšerný! SYN:

Myslíš?

OTEC: Prosím tě! Navíc to nemá žádný smysl! SYN:

Vždyť je to jedno.

OTEC: Jak, jedno?! SYN:

No a proč mi to říkáš?

OTEC: A komu jinému bych to měl říct? SYN:

Když jsi to namaloval ty, tak by ses měl naštvat sám na sebe!

OTEC: To jsem nemohl namalovat já! Ani opilý! SYN:

Kdo jiný? Á, už vím. Já!

OTEC: Jenže já to nebyl… SYN:

Dost už otče.

OTEC: To bych nikdy nenamaloval! Červený trávník - to je směšné! SYN:

Asi to bylo ve chvíli, kdy se tu zjevilo Delaunayovo strašidlo!

OTEC: Proč? SYN:

No tak, otče, ty si nepamatuješ na tu červenou Eiffelovku z roku 1911? A děláš kvůli tomu skandál? Více svobody projevu, otče.

OTEC: Co s tím má co dělat svoboda? A já nejsem šokován! Delaunay namaloval červenou Eiffelovku, protože to tak viděl! A já chci mít můj trávník zelený, tak ho vidím já! Být volný neznamená dělat něco extra. To je volnost, kterou já odmítám! Uvědomuješ si to? To by bylo absurdní! Proč nosíš tyhle orvaný džíny? Aby sis připadal volnej, anebo se ti to snad líbí? SYN:

Oboje. Taky se mi líbí připadat si svobodnej.

OTEC: (ZMATENĚ.) A předpokládám, že na tom není nic špatnýho. SYN:

Můžeš si myslet, co chceš.

OTEC: Chceš mě přesvědčit, abych toho nechal. SYN:

Dělej si co cheš, mně přijde, že ten trávník není tak špatný. Co je to s tebou?

OTEC: Přijde mi, že když mně se to hnusí a tobě ne, a já si nepamatuju, že bych to maloval, musel jsi to být ty.

52

SYN:

I to nejpravděpodobnější není jisté, tak se uklidni. A když se ti to nelíbí, tak to přemaluj na zelenou. Bude to zelený trávník tak, jak by to všichni očekávali. To je dobrý! Věci, který si nepamatuješ, že maluješ, jsou nejmíň předvídatelný. Podívejme!

OTEC: Tak jinak. SYN:

Co?

OTEC: Kdyby to byla moje práce… SYN:

(PŘERUŠÍ HO.) Á! Tak to uznáváš!

OTEC: Nic neuznávám! Jen říkám, že kdybych to namaloval já, tak proto, že jsem pod tvým tlakem a to se mi nelíbí. SYN:

Pod jakým tlakem! Povídej!

OTEC: Neustále mi vykládáš, že to, co dělám, už je zastaralý a předvídatelný, abych prolomil barvy a tvary a abych se vysral na rovnováhu, abych si s tím víc pohrál... Proč mi pořád radíš a nenecháš mě malovat to, co se líbí mně? Copak tě nutím, abys se mnou pracoval? Proč si nevezmeš vlastní stojan a plátno a nezačneš malovat to, co se líbí tobě? SYN:

Přestaň křičet! Namaluješ červený trávník a naštveš se za to na mě! Copak jsme blázni? Když vyjadřuju názor na to, co maluješ, neznamená to, že ti přikazuju, co máš dělat, a i kdyby, tak ty mě nemusíš vůbec poslouchat. Je to jenom můj názor! Abych ti ukázal, co je moderní, jaké jsou nové trendy a aby lidi mohli říct: Podívejme se, to se dneska někdo má! Děláš věci, který se ti nelíběj, neobviňuj mě z toho! Jak jsi před tím řekl – jsi svobodný v tom, co se líbí tobě.

OTEC: Nejsem zas tak svobodný… SYN:

To se mi líbí víc. (PAUZA)

OTEC: Synu. SYN:

Co?

OTEC: Tobě se nelíbí jak maluju? Pravdu. (PAUZA) SYN:

Musím odpovídat?

OTEC: Měl bys.

53

SYN:

Děláš si srandu?

OTEC: Určitě už jsem namaloval horší. (PAUZA) SYN:

Asi ano. (PAUZA)

OTEC: A proč mi tedy pomáháš? SYN:

Myslím že spolu nám to jde líp.

(PAUZA. OTEC SE POSADÍ A POZORUJE ZEĎ. ZNÍ PÍSEŇ „DALEKÝ MŮJ KRAJ“40.) (OTEC VEZME DO RUKY PAPÍR A NAPÍŠE NA NĚJ: „ŠEL JSEM PRO CIGARETY“. UKÁŽE NÁPIS SYNOVI. DÍVAJÍ SE NA SEBE.) SYN:

(PŘEKVAPENĚ) Co to je? (OTEC NEODPOVÍDÁ.) Co tím myslíš? (POZORUJÍ JEDEN DRUHÉHO.) Nechápu… Odcházíš? (KÝVNE.) Kam?

OTEC: Nevím. SYN:

(UKÁŽE NA PAPÍR.) To je vtip? (OTEC ZAVRTÍ HLAVOU.) Ne?

OTEC: To není vtip. SYN:

A…?

OTEC: Nevím, jak to mám říct jinak. SYN:

Říkal jsi, že to překonáš.

OTEC: Překonám to a pak odejdu… SYN:

Opravdu? (OTEC ZNOVU SOUHLASNĚ POKÝVE HLAVOU.) Kam? (ZAČNOU MU TÉCT SLZY.) Copak je ti, otče?

40

Lejana tierra mía

Daleký můj kraji,

bajo tu cielo, bajo tu cielo

pod nebem tvým, pod nebem tvým,

quiero morirme un día

umřít chtěl bych jednou,

con tu consuelo, con tu consuelo.

s potěšením tvým, s potěšením tvým.

Oir el canto de oro

Slyšet zlatý zpěv

de tus campanas que tanto añoro

tvých zvonů, tolik toužím

no sé si al contemplarte al regresar

nevím, jestli se budu smát či plakat,

sabré reir o llorar.)

až se budu navracet a hledět na tebe.

54

OTEC: (ROZHOŘČENĚ) Chci odejít. SYN:

Kam?

OTEC: Nevím… Chci odejít. SYN:

(ZTRÁCÍ TRPĚLIVOST.) Ale kam?! Mluv jasně!

OTEC: (ROZEVŘE RUCE.) Hledat. SYN:

Co budeš hledat?

OTEC: Moje městečko. SYN:

Znova?

OTEC: (PŘIKÝVNE.) Chci ho najít. Už to déle nevydržím. SYN:

(PŘISTOUPÍ K NĚMU A OBEJME HO.) Tak jo, otče.

OTEC: Nechci umřít a litovat, že jsem si nesplnil sen. SYN:

Který?

OTEC: Vytvořit si svůj malý svět, který budu mít rád. SYN:

A co tadyto?

OTEC: (ZAVRTÍ HLAVOU.) Tady si připadám jako červ, neschopný nic změnit. Má to nějaký smysl? SYN:

Nemáš proč něco změnit.

OTEC: Jak bych mohl? ... Celej život hledám tu správnou cestu, vytvářím si svoje místo v tomhle velkým světě, kterej bych mohl změnit... Teď si ale uvědomuju, jak moc je prohnilej a hnusí se mi a že nemám vůbec žádnou chuť cokoliv dělat. Uvědomuješ si to? SYN:

(UKÁŽE NA OBRAZ.) A tohle se ti zdá málo?

OTEC: Přijde mi, že ano. SYN:

To není málo otče! To je hrozně moc! Skoro všichni dělají dokola to samý: vydělávaj, šetřej anebo utrácej prachy! Víš, co jsou zač? Nosej prachy sem a tam! To nejsou lidi! A ty jim dáváš možnost, aby si trochu užili a cítili i jiné věci.

OTEC: Jaké jiné věci? (UKÁŽE.) Tohle bude sloužit jenom k vyzdobení domu někoho, kdo má peníze, aby si to koupil a předstíral, že má cit pro umění... Králův šašek, to je to, co jsem! Jenom proto, aby se pobavil ti nejbohatší! Dost už! Dost už tý falešnosti! Žádnej lék neexistuje a když se někdo pokusí ho najít, jenom se do toho zamotá!

55

SYN:

To není pravda! Děláš to, co máš rád. Co chceš víc?

OTEC: Něco by tu bylo. SYN:

Co?

OTEC: Můj starý sen o zmizení. SYN:

Zmizení?

OTEC: Nedělej si starosti, nemám na to se zabít. Budu se jen tak bez cíle potloukat, až to místo najdu. (UKÁŽE.) Budu hledat uzlíčkem na rameni to místo, jako Quichén, to jsem vždycky chtěl. Tady to není. SYN:

Není?

OTEC: Není to místo. Možná, že to, co hledám, je opustit tenhle svět, abych poznal velikost nějakého jiného. SYN:

Nerozumím ti.

OTEC: Já taky moc ne. To jsou ty otázky… Proč musím žít tady? Jednoduše na mě přišla řada? Už to nemůžu vydržet… SYN:

Co?

OTEC: Pocit…že není úniku. Možná že ten můj svět je jinde a menší, akorát tak pro mě. Jak jsi říkal před tím…kontakt s přírodou. (UKÁŽE.) Celý život jsem přenášel přírodu sem. Není teď na čase, abych odešel já? SYN:

(REAGUJE, UKÁŽE KOLEM SEBE.) A co je tohle, smetí? Ty a já, co jsme? (PAK NA OBRAZ.) Co je tohle? (PŘISTOUPÍ K OKNU.) A to, co je vidět odsud? Ten nádherný západ slunce, listy stromů, které rostou, mění barvu, padají, rostou, čekají na nás. Dobrá káva v tuto hodinu..., pozorovat vše oknem... a slzet kvůli moci přírody, která nás obkličuje, aniž bychom si toho všimli... (OTEC SE TAKÉ PODÍVÁ.) Máme ji tam venku otče! Nebo ne?

OTEC: Pochop synu, je to spousta věcí… SYN:

Spousta věcí nakonec není žádná, otče! Mluvíš, mluvíš, mluvíš, máš tisíc otázek, ale žádnou odpověď!

OTEC: Jenže to nevím! Jak mám vědět přesně, co chci? Co mám dělat? Nevím, jestli chci město nebo přírodu, nebo něco jiného, kde bych měl své malé místo, být s tebou, toulat se po světě, abych se cítil úplně

56

volný jak pták! ... Já nevím, co chci! A ty po mě chceš vysvětlení! Co po mě vlastně chceš? SYN:

Abys tady zůstal a neštval mě už.

OTEC: Nemůžu, synu. Nemůžu! Myslíš že mě baví trpět? Mám toho plný zuby! Nenávidím tuhle společnost, čím dál tím falešnější… chci najít nějakou jinou… Vždycky jsem tomu věřil, že všechno má smysl a teď teprv vidím, že ne. A už nevím, jakým jiným způsobem mám žít. Čerpal jsem sílu z přesvědčení, že mám splnit nějaké poslání. A co jsem asi tak mohl splnit? SYN:

Žít!

OTEC: Ne, nic! Protože celej svět je jedna velká lež! Vždycky jsem maloval to, co jsem chtěl a nikdy jsem to neměl. Nebo jsem se k tomu nikdy neodhodlal. Už dost. Mám po krk vidět to jenom na plátně, chci to žít! Už nemám moc času! SYN:

Proč to žít, když si to můžeš namalovat?

OTEC: (ZMATENĚ.) Jak? SYN:

Nevím, to mě jenom napadlo. Proč to žít, když si to můžeš namalovat?

OTEC: Chceš mě jenom zmást. SYN:

Nemůžeme žít tak, jak nás zrovna napadne.

SYN:

Takže to, co můžeš, to žiješ, a co nemůžeš, maluješ.

OTEC: To není jednoduchý! Ty si opravdu myslíš, že žít závisí jenom na tom, chtít? SYN:

To jsem neřekl.

OTEC: Synu, naděje je to, co nás nutí malovat. A teď už žádná není!... Proto se můj otec zabil, proto! A myslel si, že jeho smrt půjde světu příkladem! Nebo aspoň těm, kdo ho znali a zamysleli se nad smrtí nebo nevím, nad jakou jinou blbostí. Ne! ... Nikdo nemyslí na nic. A nic je příkladem ničeho. Proto se nezabiju, krom toho se mi do toho nechce! Protože kdybych se zabil, tak bych tím něco naznačoval a to já nechci! Chci zmizet! Budou si myslet, ten starej blázen. No a? Jako kdyby oni měli rozum ... (PŘISTOUPÍ K OKNU, OTEVŘE HO, A HLASITĚ

PRUDCE

VYKŘIKNE.)

Blázni!!!

(K

SYNOVI.)

57

Mravenci! ... Vypadají jako mravenci, kteří chodí sem a tam... Co mravenci!? (KŘIČÍ VEN.) Pitomci! Idioti! Kam jdete? Proč spěcháte? Abyste rychleji umřeli? Můžete čekat v klidu, možná, že to chvíli potrvá, ale nezapomene se na nikoho! SYN:

Dost otče, lidé se dívají!

OTEC: Chceš říct, poslouchají? Ještě že jsou na světě mravenci, kteří mají s smysly… SYN:

Dost už, co jsi našel? Dynamit? Svět je a bude hnus. Skonči to už. Nebo si myslíš, že budeš žít uprostřed lesa a svět se změní? A co tam budeš dělat? Máš pravdu! Svět je smetiště!! A my jsme jenom krysy, co se snaží utéct, zachránit se, jak jen můžou, a když se objeví paprsek toho ztracenýho slunce, tak se hned podvolíme. (PŘISTOUPÍ K OTCI.) No tak, otče… Před tím ses ptal, co tu děláme, ne? (OTEC KÝVNE.) Jen tak…mimochodem.

OTEC: Mimochodem co? SYN:

Že tady jsme jen tak, mimoděk. Ty potřebujes vědět, pro co žít… Já nemám nejmenší tušení. Někdy mě to rozčiluje, ale co mám dělat? Nemám nejmenší tušení, proč žiju, co je smysl mýho života a co od něj chci, ani nic! Co s tím mám dělat? Otče…Jsi můj otec nebo můj syn?

OTEC: Co to je za otázku? SYN:

Protože všechno tohle bys měl říkat ty mně, a ne já tobě. Víš co?

OTEC: Co? SYN:

Jsme dva ubožáci, ale je nás, nevím... několik milionů. Kdyby se na tisících kilometrech potkalo pět nešťastníků, kteří si rozdělí svět a rozhodnou, co má každej z nich dělat... Pojďme s nima. Co bychom dělali jinýho?

OTEC: Nevím, něco, v čem vynikáme. SYN:

A že ses snažil celý život dělal věci, který ovládáš.

OTEC: Proč…? SYN:

(PŘERUŠÍ HO.) Protože jsi věřil, že tě za to budou mít rádi! Tak to není... Nikdo nemá rád jenom proto, že je to důležitý. Může tě

58

obdivovat, ale ne mít rád. Pozorně poslouchej, otče, co ti teď povím. Protože mě máš rád a jsi hodný člověk... A vůbec mě sakra nezajímá, jestli to, co děláš, je dobré, důležité anebo cokoliv. Někdy tě obdivuju a někdy ne. Ale vždycky tě budu mít rád. (DOJATĚ) Věci, které jsi mě přinutil ti říct... Kromě toho jsi měl pravdu! Maják, strom, červená tráva a sto jiných věcí, kterých sis ještě nevšiml, jsem namaloval já! OTEC: Ty!? SYN:

No jo! Byl jsem to já! Ty nejsi blázen! A víš proč? Protože chci malovat jako ty, nic víc!... A proto také nemůžeš odejít! Protože si to ještě uvědomuješ… Už brzy budeš moct jít… Až já namaluju celej obraz a ty si budeš myslet, že je to tvoje práce… Pak si budu připadat jako ty. Dřív ale neodejdeš, ať se ti o tom ani nezdá...

OTEC: Proč mi to říkáš zrovna teď? SYN:

Co já vím! Asi jsem se před tím neodvážil! A protože prostě nemůžeš odejít.

OTEC: Proč? SYN:

Ještě nám zbývá spolu něco dokončit.

OTEC: Co? SYN:

Nic.

OTEC: Nic? SYN:

No nic! Prostě mít toho druhýho po boku... Vždycky spolu něco děláme, malujeme, povídáme si, bavíme se, kritizujeme, diskutujeme, souhlasíme, křičíme...nebo mluvíme do větru! To jediné, co chci, je být po tvém boku, otče... Dívat se na tebe, cítit, že mě máš rád... A abys ty cítil, že tě mám rád já... Nikdy bych si nepomyslel, že ti něco takovýho řeknu. Dojemný je na tom to, že tě potřebuju....vysvětlit ti proč....to, co cítím...(ZAVRTÍ HLAVOU.) To nejde... Ty... (OBEJME HO, PO CHVÍLI POODSTOUPÍ. UKÁŽE NA MALBU.) To je to nejhorší, co můžeš udělat.

OTEC: A co? SYN:

Odejít hledat…

OTEC: Proč?

59

SYN:

Protože ty si uvědomuješ, že neexistuje... zatímco kdybys zůstal tady...(PAUZA)

OTEC: A když tady zůstanu, tak co? SYN:

Musím to pořád vysvětlovat?

OTEC: Ano. SYN:

Když jsme tady, tak městečko existuje, otče. (DLOUHÁ PAUZA. DÍVAJÍ SE NA SEBE.)

OTEC: Před tím… SYN:

Co před tím?

OTEC: Na někoho jsem zapomněl. SYN:

Na koho?

OTEC: Na toho, kdo se staral o dobro městečka. SYN:

Básník.

OTEC: Užasle jsem ho pozoroval, když o půlnoci zaléval vinohrad… (ZA OKNEM SE SETMÍ.) SYN:

Jedné noci zaří réva měsíční, jejíž srpek tak žlutě ubývá. A na smutných zvlhlých zemích, réva vinná vykvétá.

Slyšet jest jen něžný a sladký hroznů šum.

Přiblížím se omámený vnímám jeho trpký zvuk, monolog té luny révy , co přemítá o svém osudu.

To jest osud společníka, jenž doprovází druhé a nežije jen pro sebe.

60

Smutek se zjevení, štěstí ze zrození, ze vzklíčení a z moci vzdorovat všem nečasům.

Bojováním dosáhnout krásy plodu zralého. Pak v nějakém opilci, zmámeném tou rozkoší, těšit se bude a užívat, že už není hroznem, ale mízou snění a chorobného bytí, mocného to vzletu až k jinému světu, za přáním i za smrtí. Slast je lidské bytí.

OBA:

To jest osud společníka…

(PODÍVAJÍ SE NA SEBE A OBEJMOU SE. SVĚTLO ZAMÍŘENÉ NA NĚ SE ZTLUMÍ. ZNÍ HUDBA Z “DALEKÉHO MÉHO KRAJE”.)

Konec

61

2.3 BÁSNÍK A HROBAŘ

Postavy: Oktavius a Justýn

OKTAVIUS: SÁM V SEŠLÉM BARU, ZAMETÁ PODLAHU A UTÍRÁ TŘI STOLY. STEJNÝM HADREM UMYJE OKNA VEDOUCÍ DO ULICE. PODÍVÁ SE NA HODINKY, OPŘE SE O DVEŘE, PODÍVÁ SE VEN, NAPRAVO A NALEVO.

VRÁTÍ SE DO BARU A VYSYPE OBSAH

ODPADKOVÉHO KOŠE NA PODLAHU A NA STŮL. ZE STARÉ LAHVE KROPÍ VODOU OKENNÍ TABULE A UMÝVÁ JE, JAKO NA ZAČÁTKU. OPĚT VYJDE Z BARU NA ULICI A ROZLÍŽÍ SE. ZNOVU VSTOUPÍ A SEDNE SI KE STOLU S ROZPROSTŘENÝMI PAPÍRY. DÍVÁ SE DO PRÁZDNA. DĚLÁ, ŽE PŘEMÝŠLÍ, PÍŠE, NESOUHLASNĚ KROUTÍ HLAVOU A ŠKRTÁ. NAKONEC PÍŠE NA STARÝ ROZTRHANÝ PAPÍR. ŠKRTÁ, PÍŠE. V DUCHU SI PO SOBĚ ČTE, CO JIŽ NAPSAL. SOUHLASNĚ PŘIKÝVNE. OPĚT JDE KE DVEŘÍM A CHCE JE ZAVŘÍT. V TOM SE OBJEVÍ JUSTÝN S LAHVÍ VÍNA V RUCE. NA HLAVĚ MÁ PARUKU, JE BEZ VOUSŮ A BEZ KNÍRU.

OKTAVIUS: Promiňte, už zavírám. JUSTÝN:

No, přišlo to na mě pozdě.

OKTAVIUS: Co chcete? JUSTÝN:

Sklenku vína.

OKTAVIUS: Musí to být zrovna tady? JUSTÝN:

Rád bych. (OKTAVIUS VÁHÁ. DÍVÁ SE NA HODINKY.)

OKTAVIUS: Deset minut? JUSTÝN:

To na sklenku vína stačí.

OKTAVIUS: Pojďte dál… (POZORUJE HO.) Neznáme se? JUSTÝN:

Sotva, přijel jsem do města teprve nedávno. (VEJDE A BEDLIVĚ SE ROZHLÍŽÍ.)

62

OKTAVIUS: Posaďte se sem. Tenhle stůl je nejčistější. (UKLIDÍ PAPÍRY, NA KTERÉ PŘEDTÍM PSAL.) Přinesu víno. JUSTÝN:

(POSADÍ SE.) Říkali mi, že tu nic nemáte.

OKTAVIUS: To je pravda, je tu už nějaký čas zavřeno. JUSTÝN:

A proč je otevřeno?

OKTAVIUS: Mám tady svoji pracovnu. JUSTÝN:

Co děláte?

OKTAVIUS: Píšu epitafy. Vlastně jsem básník, ale zaměřil jsem se na epitafy. JUSTÝN:

Zajímavé.

OKTAVIUS: Má to něco do sebe. JUSTÝN:

A tady tvoříte.

OKTAVIUS: Proto ty papíry. A co děláte vy v Malé Vsi? JUSTÝN:

Jsem hrobař.

OKTAVIUS: To je náhodička, viďte? To jste je určitě četl. JUSTÝN:

Určitě.

OKTAVIUS: Těší mě. Oktavius Pernía. (POTŘESE MU RUKOU.) JUSTÝN:

Justýn Gustav.

OKTAVIUS: A vaše příjmení? JUSTÝN:

Gustav.

OKTAVIUS: Aha. Touhle dobou zavíráte? JUSTÝN:

Tak tak.

OKTAVIUS: Měl jste štěstí, že jsem pro to samý psaní zapomněl na čas. Už dávno bych zavřel a musel byste jít jinam. JUSTÝN:

Ještě že tak… Mohl byste mi prosím přinést sklenici?

OKTAVIUS: Jakpak by ne… (OKTAVIUS, JAKO BY PŘESLECHL OTÁZKU, VEZME DO RUKY POPSANÝ PAPÍR.) Jelikož jsme oba od fochu, tak schválně, co vy na to? (JUSTÝN HO BEDLIVĚ POZORUJE.) Vykonal vše, co mohl, a mohl vše, co vykonal. JUSTÝN:

To je epitaf?

OKTAVIUS: A co jinýho?

63

(JUSTÝN SE NA NĚJ PODÍVÁ.) OKTAVIUS: Nelíbí se vám? JUSTÝN:

Nerozumím tomu „mohl vše, co vykonal“.

OKTAVIUS: No, chtěl jsem tím říct, že… (PŘEMÝŠLÍ A MLUVÍ SÁM PRO SEBE.) Co jsem tím jen chtěl říct?… Teď si nevzpomínám… Možná, že tomu není moc dobře rozumět. Pro všechny případy jsem napsal ještě tenhle, uvidíme, co na to řeknete: Nechť tě jen zcela nepatrné komety doprovází až k nebeskému hloubání. Líbí se vám? (JUSTÝN NEREAGUJE.) JUSTÝN:

Pro ten samý epitaf?

OKTAVIUS: Nebo pro jiný, záleží. Když se rozhodnu pro ten první, tak si ten druhý nechám na příště. JUSTÝN:

(SE ZÁJMEM.) Čí je ten první?

OKTAVIUS: Tlustýho Solera. JUSTÝN:

(JAKO KDYBY SE ROZPOMÍNAL.) Soler… Soler… Kdy umřel?

OKTAVIUS: Dnes v poledne. JUSTÝN:

Pravda, ještě jsme ho nepohřbili. Co se mu stalo?

OKTAVIUS: To se neví… Ale vypadá to, že si dal po jídle bylinkový čaj a… (ROZHODÍ RUCE A NAZNAČÍ VÝBUCH.) Není to paradox? Sám ty bylinky prodával… JUSTÝN:

(USMÍVÁ SE.) O dalšího nebožtíka navíc… Promiňte, tu skleničku.

OKTAVIUS: No a… (UKÁŽE NA STŮL.) byl poslední, co sedával u stolu číslo tři... Znal jste ho? JUSTÝN:

Odkud bych ho asi mohl znát?

OKTAVIUS: Městečko je malé. JUSTÝN:

Vždyť jsem vám říkal, že jsem tu novej.

OKTAVIUS: I tak jste ho mohl někde potkat. Všichni ho tu znali. JUSTÝN:

Možná… Nevzpomínám si.

OKTAVIUS: A proč jste se prve usmíval?

64

JUSTÝN:

Kdy?

OKTAVIUS: Jak jste řekl: „O dalšího nebožtíka navíc.“ JUSTÝN:

Ani nevím.

OKTAVIUS: Musel jste mít důvod. Se smrtí se nežertuje, ani s tou cizí. JUSTÝN:

To už je život.

OKTAVIUS: To už je spíš smrt. JUSTÝN:

Pracovní deformace. Každopádně na hřbitově je teď mnohem míň práce, než když jsem nastoupil, po těch nešťastných povodních... Pamatujete se?

OKTAVIUS: Jakpak by ne! JUSTÝN:

Začalo se šuškat, že nám to tady zavřou, protože je málo nebožtíků. To víte, práce je práce.

OKTAVIUS: Takže jste rád, když někdo umře. JUSTÝN:

No, když po vás někdo chce epitaf, tak je to pro vás taky určitý pocit štěstí, ne?

OKTAVIUS: Štěstí, to není to slovo. JUSTÝN:

To není důležitý. Vy musíte mít taky míň práce.

OKTAVIUS: To jo. Ještě jste mi neřekl jak se vám to líbilo. JUSTÝN:

Pardon... Můžete mi to zopakovat?

OKTAVIUS: Nechť tě jen zcela nepatrné komety doprovází až k nebeskému hloubání. JUSTÝN:

Co jsou “jen zcela nepatrné komety”?

OKTAVIUS: (PŘESVĚDČENĚ) Meteority přece. JUSTÝN:

A proč by měly meteority někoho doprovázet?

OKTAVIUS: Člověče, to je básnický obrat, trochu fantazie do toho umírání! JUSTÝN:

A nebeské hloubání... to má bejt nebe?

OKTAVIUS: Samozřejmě. JUSTÝN:

Proč to nezkrátit na: “Ať tě meteority doprovází do nebe?”

OKTAVIUS: Jsem básník a ne nějaký pisálek. JUSTÝN:

Máte hodně klientů?

OKTAVIUS: Naštěsí ano. JUSTÝN:

To je divný. Proč si to nenapíšou sami?

65

OKTAVIUS: Protože do baru nikdo nechodí. Tak mi pomáhají. JUSTÝN:

A proč sem jako nechodí?

OKTAVIUS: To je na dlouho. JUSTÝN:

(SOUHLASNĚ KÝVNE.) Nemějte mi to za zlý, jste to právě vy, kdo je všechny sepsal… Doufám, že se neurazíte…

OKTAVIUS: Mluvte člověče! JUSTÝN:

Když si lidi čtou ty vaše epitafy…

OKTAVIUS: Tak co? JUSTÝN:

Tvářej se zmateně a dívaj se na sebe, jakoby se ptali: “Co tím chtěl básník říct”?

OKTAVIUS: To je váš výklad. JUSTÝN:

Můj výklad?

OKTAVIUS: Samozřejmě. Pokud se mlčky dívaj, tak je ta poezie překvapuje a dojímá a společně sdílí svoje emoce. JUSTÝN:

Myslíte?

OKTAVIUS: Rozjímání nad uměleckým dílem vyvolává záhadné reakce. JUSTÝN:

Dokonce si o tom povídají.

OKTAVIUS: A co říkají? JUSTÝN:

Zrovinka včera stáli dva kluci u hrobu svého otce. Když ten jeden dočetl nápis, povídá tomu druhýmu: “Co tohleto k sakru znamená? To napsal nějakej kořala!”

OKTAVIUS: Ignoranti. JUSTÝN:

On mu na to odpověděl: “Podle mě nějakej kretén.”

OKTAVIUS: Ach ti mladí, vždy tak jednoznační. JUSTÝN:

Vyjasněte to Oktavie, vyjasněte... A buďte od té dobroty a přineste mi tu skleničku.

OKTAVIUS: (NEREAGUJE.) Schválně, jak se vám bude líbit tohle: Jen bezelstný pohled, viděl byť tě mrtvým, avšak vědí oči nezměřitelné, o přítomnosti tvé nesmrtelné. JUSTÝN:

Viděl byť tě?

66

OKTAVIUS: Viděl by tě. JUSTÝN:

(KÝVNE.) A ta nesmrtelná přítomnost?

OKTAVIUS: Ale to je přeci úplně jasné! Co se vám na tom nezdá? JUSTÝN:

Ne, dobrý... Přineste mi prosím vás konečně tu skleničku.

OKTAVIUS: Víc už jich nemám. JUSTÝN:

Cože, vy nemáte víc sklenic?

OKTAVIUS: Rozbila se. JUSTÝN:

To jste měl jenom jednu?

OKTAVIUS: No vždyť...jsem sám. JUSTÝN:

Měl jste ženu?

OKTAVIUS: Řekl jste to správně, “měl”. Kulturní dům vyhlásil básnickou soutěž. JUSTÝN:

Vyhrál jste?

OKTAVIUS: Byl jsem druhý. JUSTÝN:

To mi neříkejte! V tak malý vsi? Kdo vyhrál?

OKTAVIUS: Jeden básník z Buenos Aires. Přijel si pro výhru a odvezl si moji ženu. JUSTÝN:

Buenos Aires... metro... to by se mi líbilo.

OKTAVIUS: Metro? JUSTÝN:

Přesně, svět pod zemí.

OKTAVIUS: Vy máte ale divný choutky. Nejste vy náhodou hrobař? JUSTÝN:

(ODBĚHNE OD TÉMATU.) Ani jednu skleničku! A co kdyby sem přišel někdo další?

OKTAVIUS: Už jsem vám říkal, sem nikdo nepáchne. JUSTÝN:

No tak budeme pít z flašky.

OKTAVIUS: A... JUSTÝN:

Rozjímání nad uměleckým dílem, jak vy říkáte, může být záhadné. To, co není mystérium je, že tenhle bar je kaput. Dokonce i to víno je moje a vy… Vy nemáte ani jednu mizernou skleničku! No tak…

OKTAVIUS: Není to moje vina, že jsem přišel o zákazníky... JUSTÝN:

Něco jste asi udělat musel.

67

OKTAVIUS: Ne. Začli o mě říkat, že nosím smůlu, od tý nešťastný události. A proti tomu, jak jistě víte... JUSTÝN:

Od jaký události?

OKTAVIUS: No jo, vy jste přišel až pak. Říkám vám, že je to na dlouhé vypravování. Máte čas? JUSTÝN:

Mám čas i chuť si to poslechnout.

OKTAVIUS: Povím vám to. U tohohle stolu (PODÍVÁ SE NA STŮL A VZRUŠENĚ VYPRÁVÍ.) vždycky sedával Tlustej Soler, hodnej člověk, měl krámek s bylinkama a fotbalovou sázenkou... (BĚDUJE.) Ten paradox!... A taky byl veterinář. Úplně ho vidím jak tady sedí a směje se. JUSTÝN:

A byl to dobrý člověk?

OKTAVIUS: Dobrý? Byl to svatoušek! Všichni čtyři byli skvělí! JUSTÝN:

(KÝVNE.) To věřím.

OKTAVIUS: Vedle Tlustýho Solera sedával Kytka, zahradník. JUSTÝN:

S takovým jménem by nemoh dělat nic jinýho.

OKTAVIUS: Přesně. Byl velmi pobožný... až fanatik... Zemřel plivaje krev. JUSTÝN:

Co se mu stalo?

OKTAVIUS: Vypadá to, že ostny růží, který speciálně vypěstoval on sám, byly jedovaté. JUSTÝN:

Jak to víte?

OKTAVIUS: Měl popíchané ruce. JUSTÝN: OKTAVIUS:

Chudák. Sladké ostny, hluboké a zmatené, zemřel mylně, ten kdo nejvíc je miloval. Vytrvalý přítel.

JUSTÝN:

Kytkův epitaf.

OKTAVIUS: Jak to víte? JUSTÝN:

To je jasný. Ostny...

68

OKTAVIUS: Ah ano... (VYPRÁVÍ DÁL.) Tohle (UKÁŽE.) byla židle desátníka Eustaqia. Čistý a nedůvěřivý byl ten desátník. Vždycky měl u sebe hadřík a všechno si utíral, i sklenici, ze který pil. JUSTÝN:

Byl opatrný.

OKTAVIUS: (PŘITAKÁ.) Tak tomu chudákovi, přes všechnu jeho opatrnost, vystřelila puška do oka. Asi se kouknul do hlavně, jestli je čistá. JUSTÝN: OKTAVIUS:

Neuvěřitelný! Je to spěch železa, melancholický soumrak, jenž znehybněl tvé tělo, ale ne tvou duši. Vytrvalý myslitel

JUSTÝN:

Vytrvalý bojovník.

OKTAVIUS: Máte pravdu. Jakto že si to pamatujete? JUSTÝN:

No protože je to skoro stejný jako u filozofa Tobíase.

OKTAVIUS: To je pravda. Nikdy bych nemyslel, že si toho někdo všimne. JUSTÝN:

No když tam jste celý den, tak čtete.

OKTAVIUS: To je pravda. (POKRAČUJE.) A tady (UKÁŽE NA JINOU ŽIDLI.) sedával Jacinto, žížalkář... trochu podivín, znal jste ho? JUSTÝN:

Proč bych ho zase měl znát?

OKTAVIUS: Já vždycky zapomenu, že jste přijel až po té nehodě. JUSTÝN:

Po nehodě?

OKTAVIUS: (PŘITAKÁ.) Jacinto byl vlasatý a vousatý. Dělali jsme si z něj legraci, že mu vlasy narostly omylem a on se naštval. Jacinto byl trochu pruďas. JUSTÝN:

Měl k tomu asi svý důvody.

OKTAVIUS: Jaký asi mohl mít důvody? Byl nevraživej. Na to není žádnej lék. Tak já vám to povím, byl to nevraživej puntičkář. Červy měl srovnaný podle druhu, velikosti a pohlaví, protože jak víte, máme červy mužskýho pohlaví a hermafrodity.

69

JUSTÝN:

Jak to mám vědět? Hermafroditi můžou sami naklást i 300 vajec, ale potom už k tomu potřebujou navázat partnerské vztahy.

OKTAVIUS: A když ne, tak... No na začátku je měl v takovejch deskách, víte, ale tam se mu vždycky rozmáčkli. Proto se vrátil se ke starým dobrým krabičkám. Chudák. Udusil se. JUSTÝN:

Člověk mála slov, magických někdy, mylných jindy. Bylo potřeba spousta vody, na uhasení tolika ohně.

OKTAVIUS: Vy znáte i Jacintův epitaf nazpaměť? JUSTÝN:

Četl jsem ho snad tisíkrát.

OKTAVIUS: Já vím, a dva poslední verše jsou stejný jako ty Morenovy. JUSTÝN:

To jsem nechtěl říct.

OKTAVIUS: Ano, ale sedí to. JUSTÝN:

To se rozumí.

OKTAVIUS: (UKÁŽE NA JINOU ŽIDLI.) A tohle bylo Tobíasovo místo, chamtivý filozof. Znal jste ho? JUSTÝN:

Taky ne.

OKTAVIUS: Protože jste ho prve zmínil. JUSTÝN:

(POCHYBOVAČNĚ) Epitaf, jméno na hrobě...

OKTAVIUS: Aha. (SMĚJE SE.) Pokaždý, když po něm někdo něco chtěl, tak mu odpověděl: “Jak důležité jsou materiální věci?” Přešel most, sedl si vedle cesty na kmen, a jak filozofoval, zajela ho cisterna. Další paradox. JUSTÝN:

Jakej?

OKTAVIUS: No tohle! Ten chlap si lítá někde v oblacích a tady na zemi bác. Je po něm. Vždycky vyprávěl, že Sokrates se bál, když pozoroval hvězdy, aby nespadl do studně. JUSTÝN:

Nemůžete přece srovnávat Tobíase a Sokrata. To je barbarství! Umřel, co naděláte? To už je život.

70

OKTAVIUS: To už je spíš smrt! Znáte ten Tobíasův? JUSTÝN:

Je to spěch železa, melancholický soumrak, jenž znehybněl tvé tělo, ale ne tvou duši. Vytrvalý myslitel.

OKTAVIUS: Vy máte paměť! JUSTÝN:

Je stejná jako ten desátníkův, který končí vytrvalým bojovníkem.

OKTAVIUS: To je pravda. Ale nejdřív jsem napsal tenhle (VEZME PAPÍR VÝRAZNÉ BARVY A ČTE.): Ve svém srdci zanechal jen hrdost jednoho léta. To se mi líbí ze všech nejvíc, ale měl jsem strach, že nebude pochopena, tak jsem si ji radši schoval pro lepší příležitost. JUSTÝN:

To jste udělal dobře.

OKTAVIUS: Ta se mi obzvlášť líbí. Myslím, že jsem nikdy nenapsal nic tak dobrýho. (OPAKUJE.) “Ve svém srdci zanechal jen hrdost jednoho léta”. Co vy na to? JUSTÝN:

(NEPŘESVĚDČIVĚ) Ale ano...je to dobrý.

OKTAVIUS: (ZNOVU VZPOMÍNÁ, PODÍVÁ SE ZNOVU SMĚREM KE STOLU.) KaždÝ byl jiný, taková malá přehlídka člověčenstva, nemyslíte? JUSTÝN:

Já bych nepřeháněl.

OKTAVIUS: Některýho z nich jste určitě někdy potkat musel. JUSTÝN:

Možná, nepamatuju se. Co ta nešťastná událost?

OKTAVIUS: Ah ano, nehoda! Tomu se ani nedá věřit! Jednoho krásnýho dne, Jacinto, chudák... JUSTÝN:

(PŘERUŠÍ HO.) Proč chudák?

OKTAVIUS: To se hned dozvíte. Řekl jsem vám, že Jacinto jednoho dne začal všechno předpovídat. Ale všechno! Jestli bude pršet nebo ne, jestli bude povodeň, jestli v tom roce víc lidí zemře nebo se

71

narodí. Předpověděl dokonce, kdy budou rodit krávy, koně, prasata, ovce... JUSTÝN:

To je úžasné!

OKTAVIUS: Někteří mu říkali “jasnovidec z pampy” a jiní zase “nesmilný věštec”. JUSTÝN:

(OPRAVÍ HO.) Neomylný.

OKTAVIUS: Tak. Neomylný věštec. Jak jste to věděl? JUSTÝN:

(POCHYBOVAČNĚ) No protože k věštci se hodí neomylný, nesmilný moc ne. Vy jako básník byste to měl vědět.

OKTAVIUS: (KÝVNE, PONĚKUD ZMATENĚ.) Desátník mu říkal Aladin. A víte jak mu říkal filosof? JUSTÝN:

Jak?

OKTAVIUS: Prorok z Malé Osady, jak úchvatné! Vždycky, když Jacinto něco uhodl, opili jsme se a venku jsme ho nosili na ramenou. JUSTÝN:

Na ramenou? Jak?

OKTAVIUS: Společně jsme ho vyzdvihli a... JUSTÝN:

To musel byl úžasný pocit... pro Jacinta.

OKTAVIUS: To určitě. Úplně tomu propadl. JUSTÝN:

Taky bych to chtěl zažít.

OKTAVIUS: No tak, Jacinto, teda pardon, Justýne, nenechte se dvakrát pobízet a vlezte si na mě nahoru, na ramena. JUSTÝN:

A unesete mě?

OKTAVIUS: Já jsem silák. Vylezte nahoru. Znovu si tak připomenu ty štastné okamžiky... (JUSTÝN VYLEZE.) Tak, uvelebte se. (JUSTÝN SE UVELEBÍ, OKTAVIUS SE TVÁŘÍ ŠŤASTNĚ A NOSÍ HO. JUSTÝN SI TO UŽÍVÁ.) Chodili jsme až k mostu a silnici a tam jsme to otočili. (OTOČÍ SE.) a šli jsme na náměstí, kde mu všichni provolávali slávu. (OBA GESTY NAZNAČÍ ZDRAVENÍ.) A pak jsme zase (ZNOVU SE OTOČÍ.) nasávali celou noc až do rozbřesku. Už můžete slézt. JUSTÝN:

Nemůžeme se ještě otočit?

OKTAVIUS: Ne, trochu mě loupá v kříži.

72

JUSTÝN:

(SLEZE.) Připijme si!!! (VEZME LÁHEV VÍNA, PODÁ JI OKTAVIOVI, KTERÝ VÁHÁ A TĚŽKO ODDYCHUJE.) Nemůžete popadnout dech?

OKTAVIUS: Naopak. Popadl sem ho až moc. JUSTÝN:

Tohle vám udělá dobře.

OKTAVIUS: Na zdraví! (PIJE.) To má grády! JUSTÝN:

To jo. Na zdraví! (BEZ NAPITÍ POSTAVÍ LÁHEV NA STŮL.)

OKTAVIUS: Vy si nedáte, Justýne? JUSTÝN:

Už jsem měl.

OKTAVIUS: Aha, nevšiml jsem si. JUSTÝN:

Pokračujte s vyprávěním.

OKTAVIUS: Co chcete slyšet? To byly slavný časy tohohle baru. Nikdy jsem neměl tolik práce. Až jednoho dne, se to celý otočilo. JUSTÝN:

Přestal věštit?

OKTAVIUS: Tak nějak. Všechno co předpověděl – bum! Naopak. Nikdo tomu nemohl uvěřit! Všichni jsme mu říkali: Jacinto, nech toho už, je to zbytečný, zhasla ti lampa Aladine! Ale Jacinto, jak byl zkaženej tim nošením, tak s tím nemohl přestat. JUSTÝN:

Jenom kvůli tomu?

OKTAVIUS: Asi musí bejt hezký, když vás někdo zbožňuje, ne? JUSTÝN:

Co víc si můžete přát?

OKTAVIUS: Potom jednoho dne, bylo dost sucho, Jacinto přišel a řekl: “Kluci, je třeba se připravit. Bude sucho aspoň šest měsíců.” Zeptali jsme se ho, jestli si je jistej, a on na to: “Jako že se Jacinto jmenuju. A jestli se mýlím, ať se po mně slehne zem.” “A jak to víš?” zeptal se ho Eustaquio, ten nedůvěřivec. A Jacinto povídá: “Ve snu se mi zjevila jedna stařena, přes sto let jí bylo, a jedla suchý švestky. Co suššího může být víc než tohle?” JUSTÝN:

Třeba hrozinky.

OKTAVIUS: Co to plácáte?

73

JUSTÝN:

No... jsou mnohem sušší než švestky.

OKTAVIUS: To je pravda. (CHYTNE SE ZA BŘICHO, NAZNAČÍ NEPOHODLÍ.) Takže všichni jsme se na sebe podívali. Soler, veterinář, řekl: “Umřou všechna zvířata”. Zahradník Kytka: “A všechny rostliny, Svatá Matko”. Desátník na to: “Bez vody, to je průser!” A Tobías filosof pořád dokola opakoval: “A co jsoucno?” Všichni jsme se na sebe dívali zmateně. Samozřejmě, za těchto okolností – koho zajímá jsoucno? A nakonec jsem to jako vysvětlil: “Bez vody nepřežije nic”. Všichni na to přikývli. Jacinto pak vyřkl ta nešťastná slova: “Je třeba udělat zásoby vody.” Druhej den začla kampaň “Voda pro Malou Osadu”. Za všechny obecní peníze se nakoupily čtyři cisterny a vyrazily pro vodu, trvalo to tejden. Když se vrátila první, objevily se černý mračna. Druhá cisterna přivezla hromy a blesky. A třetí krupobití. Čtvrtá už nemohla do obce vjet, protože silnice byla zatopená. JUSTÝN:

Smůla.

OKTAVIUS: Smůla? Nechali jsme se tím nešťastníkem obalamutit! JUSTÝN:

Podle mě smůla.

OKTAVIUS: (ZNOVU SI SÁHNE NA BŘICHO.) Jak chcete. (PODÍVÁ SE POETICKY Z OKNA.) Bylo to jednoho letního odpoledne, pršelo... Všichni se dívali z okna, oči zely prázdnotou, hlava bloudí v oblacích...a ústa vykreslujíce nevyluštitelný výraz... JUSTÝN:

Pokračuj básníku, pokračuj.

OKTAVIUS: Pardon. Až Jacinto povídá: “Chlapci, můžu vás o něco poprosit?” Koukli jsme se na něj a čekali. Jacinto pokračuje: “Vyžeňte mě z Malé Vsi, ale na ramenou, šlo by to?” Přikývli jsme, vyzdvihli ho na ramena a v tom lijáku odnesli až k mostu. JUSTÝN:

Můžu na vás znovu vylézt?

OKTAVIUS: (DIVÍ SE.) Jo, ale opatrně, trochu mě bolí žaludek. (JUSTÝN VYLEZE A OKTAVIUS OPATRNĚ KRÁČÍ.) Došli jsme k mostu, až k zaplavený silnici. Řeka pod mostem nezkrotně

74

proudila a strhávala s sebou kmeny, zvířata, dokonce i střechy. Dívali jsme se na silnici, na most, řeku, silnici, most, řeku... (SHODÍ HO NA ZEM.) JUSTÝN:

A co jste udělali pak?

OKTAVIUS: Shodili jsme ho z mostu, co jsme měli dělat? (CHYTNE SE ZA BŘICHO.) JUSTÝN:

(SLEDUJE HO ZE ZEMĚ.) Řeka ho strhla a pak nám zmizel z dohledu. Druhej den se našlo jeho tělo úplně zohavený. Asi deset kilometrů směrem po proudu.

JUSTÝN:

Zohavený?

OKTAVIUS: Jak narážel na skály a vrážely do něj kmeny. Asi ho pokousalo nějaký zvíře, možná že někde byly piraňe. (SVÍJÍ SE.) Au, ta bolest! (VYPRÁVÍ DÁL.) Nebylo možný ho rozpoznat. JUSTÝN:

Jak tedy víte že to byl on?

OKTAVIUS: Řekl jsem, že jsem ho viděl, jak skočil z mostu. Byl to on, protože ho poznali podle zlatýho zubu a jizvy, už si ani nepamatuju, kde ji měl. Asi jsem snědl něco zkaženýho, jdu na záchod. (DRŽÍ SE ZA BŘICHO, ODCHÁZÍ. SPADNE A BOLESTÍ VYKŘIKNE. PODÍVÁ SE NA JUSTÝNA.) Víte, co jsem si myslel, když jsme si tu tak povídali? JUSTÝN:

Co?

OKTAVIUS: Jelikož jste přišel až po pohromě, že máte Jacintovu duši a že nás všechny zabijete, jednoho po druhým. Není to šílený? (JUSTÝN SI SUNDÁ PARUKU A UDĚLÁ Z NÍ VOUSY. OKTAVIUS SE NA NĚJ ZOUFALE DÍVÁ) Jsi to ty! (OKTAVIUS JAKO OPAŘENÝ, STÁLE NA ZEMI. JACINTO VEZME DO RUKY PAPÍR VÝRAZNÉ BARVY, KDE JE NAPSÁN OKTAVIŮV EPITAF A POLOŽÍ MU HO NA PRSA. NASADÍ PARUKU A ODCHÁZÍ.).

Konec

75

3. Komentář k překladu

V komentáři k překladu divadelních her Eduarda Rovnera se budu podrobně zabývat teorií překladu divadelních her, která bude vycházet především z díla Jiřího Levého, Umění překladu.41 Na základě těchto teorií byl překlad vypracován. Pokusím se vytyčit ty části hry, které byly na základě těchto teorií následně přepracovány.

Snažila jsem se dodržet formální,

stylistické i estetické roviny, které Levý ve svém díle stanovuje. V následujících kapitolách se pokusím zanalyzovat vlastní překlad, což je věc poměrně nelehká. Jednotlivé kapitoly jsou doplněny konkrétními příklady problematických pasáží jak ve výchozím, tak v cílovém jazyce pro snadnou orientaci. Buenosaireská

španělština,

jakožto

in-put

jazyk

originálního

dramatického textu, je velmi zajímavý substandard. Kromě morfosyntaxe a fonetiky, která se zásadně liší od peninsulární španělštiny, se zde v hojné míře setkáme s užíváním rozdílného lexika. Jednak se jedná o hojný výskyt amerikanismů, argentinismů i vlastní tzv. výrazy porteños42, se kterými se nesetkáme ani ve Španělsku, ani v jiných zemích Latinské Ameriky. Proto se v dalších kapitolách zaměřím na problematiku překladu dialektů, zejména pak sociolektů. A v neposlední řadě se podíváme na překlad poezie, které ve hrách nebylo málo, především v Dalekém mém kraji a Básníku a hrobaři a také na překlad některých jmen postav.

3.1 Španělština Buenos Aires

V případě překladu Rovnerových her bylo velmi důležité brát v potaz lingvistické teorie dialektologické a sociolingvistické. V dramatech se totiž ve 41

LEVÝ, Jiří: Umění překladu, Ivo Železný, Praha:1998

42

porteño = adj./subst.; nebo-li přístavní; označují se tak obvatelé Buenos Aires (porteños), ale

třeba také obyvatelé Santiaga de Chile, což je také přístavní město.

76

velké míře objevují buenosaireské sociolekty, které se začly formovat spolu s historickým vývojem hlavního města. Paralelně souvisí se skladbou obyvatelstva, které představovalo velmi pestrou paletu různých evropských národností, především nižší a střední sociální vrstvy Buenos Aires.43 3.2 Dialekty a sociolekty v překladu: lunfardo, vesre Úvodem k této kapitole si vysvětlíme pojmy lunfardo a vesre. Následně si přiblížíme teorie překladu substandardů a pak se podíváme na jejich konkrétní příklady.

Lunfardo je tradiční jazyk nižších sociálních vrstev Buenos Aires. Na jednu stranu se tento sociolekt popisuje jako žargot zločinců, aby tak zakamuflovali své nekalé záměry a rozumělo jim co nejméně lidí, a na druhou stranu se srovnáná s londýnským cockney, to znamená, že jeho vznik byl podmíněn přirozeným prostředím jeho vzniku - urbanistického celku. V lunfardu se mísí velké množství různých jazykových vlivů. Především se jedná o vliv italštiny, portugalštiny, cikánského a námořnického žargotu, galicijštiny a domorodých jazyků, jako například guaraní nebo quichua. Lunfardo se postupem času dostalo i mezi vyšší sociální vrstvy spolu s texty písní tanga, které původně vzniklo v nižších sférách a obohacuje buenosaireskou španělštinu doposud. Vesre je sociolekt, který stejně jako lunfardo vznikl v nižších sociálních vrstvách, jejichž příslušníci si tímto způsobem vytvořili jazyk, kterému nebylo rozumět, přičemž slabiky slov se přesmyknou. Vznikne tak slovo významově stejné, ale nezasvěcenému člověku není srozumitelné. Takže například místo madre (matka) přehozením slabik dostabene slovo drema. V dostupných studiích zabývajících se teoriemi překladu najdeme zmínku i o této problematice. Je velmi složité odhadnout míru dialektického zabarvení a jeho správné významové přenesení do kontextu cílového jazyka,

43

Vlastně dodnes je skladba obvatel Buenos Aires velmi pestrá, díky předkům z různých

evropských zemí, typický Argentinec je tedy potomkem Italů, Rusů, Čechů, Němců etc.

77

překladatel je tedy nucen k improvizaci a hledá podobně zabarvené výrazivo v cílovém jazyce.

„U dialektismů především je úplná reprodukce pragmatické informace nemožná, protože slova dialektu Cj se dostávají do rozporu s místem děje a protože jsou příliš vázána na určitou skupinu lidí v rámci mluvčích příslušného jazyka.“44

Tak například v Dalekém mém kraji syn vybízí otce, aby využili své práce a jeli se podívat do Ameriky na sekvoje (str.35). V originále autor užil výrazu laburo, což je velmi rozšířený argentinismus, který se dostal do hovorové španělštiny Buenos Aires díky velmi silným emigračním vlnám z Itálie v minulém století. V cílovém jazyce jsem zvolila výraz práce, jelikož v češtině nenajdeme podobný ekvivalent, který by adekvátně nahradil výraz laburo. V češtině máme například robotu, to už je ale slovo téměř archaické, hák, fachu nebo rachotu či work, což jsou ale slova silně hovorová a užívaná spíše mladšími generacemi, v širším významu slova bylo nutno zvolit práci, i když je přenesení pragmatické a sémantické informace nepřesné. Nyní se podívejme na konkrétní problematickou pasáž překladu, kde se vyskytuje lunfardo a vesre. Jedná se o monolog Syna ze hry Daleký můj kraj (str. 39).

44

KNITTLOVÁ, Dagmar: K teorii a praxi překladu, Univerzita Palackého v Olomouci,

Olomouc:2000, cit. str. 111

78

In-put:

Out-put:

HIJO: (SIGUE PREPARANDO LA

SYN:

MEZCLA)

rojo

V PŘÍPRAVĚ SMĚSI) Tohle že je

atardecer, qué joder! ¡Me van a

červeň soumraku? Mě budou učit,

enseñar a mí cómo se prepara!

jak se dělá!! Tak si ji sežerte, vy

¡Pero

de

bando oligofreniků! Nebo si snad

oligofrénicos! ¿O se creen que yo

myslíte, že jsem včerejší? Táhněte

nací ayer? ¿Pero por qué no se van

všichni k čertu, vy maškarády!...

todos a la puta madre que los

(OTEC SE NA SYNA DÍVÁ

parió, ridículos?… (EL PADRE LO

PŘEKVAPENĚ) Ano, pane! Tuhle

MIRA

sí

červeň míchám, protože se mi chce,

señor! ¡Este rojo lo preparo así

no a co? Komu se to nelíbí, ať to

porque se me da la gana! ¿Qué

řekne! Schválně! Tak jsem macho,

hay? ¡Y al que no le guste que se

no a co? To teda nelhali! Jako

anime a decirlo! ¿A ver? ¡Sí, soy

pořádnej chlap mám všechno na

macho! ¿Y qué? ¡No le han

svým místě! Ty vole, ty si snad

mentido! ¡Las tengo bien puestas!

myslíš že ti patří vzduch? A když

¡Y vos, cofla, te las tomás derechito

tě čapne ňákej zloduch, tak jí

por el baldío, que si te agarra este

neřekneš ani ň! Pamatuj si, ty dutá

maula, no la contás ni mamau! Y

hlavo: když je štěstí zrádný, to ti

acordate de este otario: Cuando la

pěkně naložím a nechám tě na

suerte que es grela, fallando y

holičkách,

fallando te largue parau, cuando

beznadějně a scestně tápat. A

estés bien en la vía, sin rumbo y

nechoď za mnou s brekem, jinak tě

desesperau ¡No me vengás a llorar,

zabiju! Nešťastníku!!

¡Esto

tómensela,

es

un

manga

SORPRENDIDO)

¡Y

(POKRAČUJE

až

budeš

jenom

porque te reviento!

Tato pasáž byla obtížná nejen co se týče lexika, ale také nebyl moc jasný význam této synovo rozčilené promluvy. Po konzultaci s autorem prostřednictvím korespondence se objasnilo, že vlastně syn takto nadává na ty,

79

kterým by se nelíbí co on sám vytvoří a imituje typického macha.45 Kromě toho tato zběsilá replika působí chaoticky vlastně i v originálním dramatickém textu, což značí určitý autorův záměr. Podíváme se postupně na tučně zvýrazněná a podtržená slova in-put textu. První výraz je cofla. Po konzultaci s autorem, jelikož ve slovnících nebylo dané slovo dohledatelné, mi bylo objasněno, že se vlastně jedná o přesmyknutí slabik a dostaneme tak slovo flaco. Cofla je tudíž typický výraz vesre. V hovorové španělštině Buenos Aires patří výraz flaco do skupiny hovorových oslovení, stejně jako například negri, boludo nebo che. V češtině vlastně podobný ekvivalent jen ztěží najdeme, odpovídalo by tomu české „vole“, i když to také není úplně přesné, ale bylo třeba zvolit tuto variantu. V daném kontextu této konkrétní repliky je toto užití vhodné především proto, že hovoří syn. Kdyby to byl otcův diskurs, museli bychom pravděpodobně najít jiný ekvivalent, který používají muži středního věku s podobným hovorovým zabarvením. Tomuto sociolektu by v češtině mohl být pravděpodobně nejbližší žargot pražské galerky, kde se podobně jako u vesre konstruovali neologismy, kterým obyčejní lidé nerozuměli, takže například udělat kačenu, znamenalo vykrást kasu apod. V žádném případě ale nemůžeme převádět pragmatickou informaci z výchozího do cílového jazyka pouze na základě nějaké podobnosti mezi dialekty a sociolekty a je třeba pozorně posoudit i ostatní determinující faktory. Maula je v lunfardu osoba velmi nebezpečná, například nějaký zloduch nebo zločinec a grela v znamená zrádný. Fallando y fallando te largue parau znamená dle autora „škodit nebo ubližovat někomu a nechat ho v tom samotného“46. Pokusila jsem se tedy tuto frázi v uvozovkách vhodným způsobem převést do hovorové češtiny.

45

Originál korespondence s autorem: El hijo pintó algo que le gusta mucho, se está haciendo

el macho oponiéndose a quienes pueda no gustarles y hace un monólogo imitando a un típico matón usando términos tangueros y criollos. (E. Rovner, 26.5.2008) 46

Originál korespondence s autorem: Fallando y fallando te largue parau, quiere decir:

perjudicándote te deje solo, abandonado. (E. Rovner, 26.5.2008)

80

Poslední obtížně přeložitelný výraz této repliky bylo sloveso reventar, které kromě svého významu prasknout, vybuchnout. Te reviento po konzultaci s autorem v této replice znamená zabiju tě, nebo nechám tě srovnat se zemí, vybuchnout, kde už se tento význam logicky propojuje s původním významem slovesa reventar. Při překladu substandardismů je třeba zaměřit se na úplné převedení informace sémantické a zároveň převést i pragmatickou. Jinými slovy, pokud z in-put do out-put jazyka převádíme dialekty (španělština Buenos Aires), sociolekty (lunfardo, vesre, cocoliche) a slangové výrazy, pak je třeba v out-put jazyce užít hovorové češtiny s obdobným významem a stejnou sémantickou funkcí.47 V každém případě je třeba brát ohled na četné podmiňující faktory, jako je věk postav, jeich sociální zařazení, vzdělání, místo daného kontextu (město, velkoměsto) apod. Na základě těchto faktorů se pak snažíme najít vhodný ekvivalent i v cílovém jazyce.

3.3 Problematika překládání divadelních her

Při překládání divadelních her je třeba brát v potaz především na celkovou stylizaci díla a jeho správné převedení do českého jazyka. V této kapitole se budeme věnovat této problematice podrobněji. Podle Levého jde především o správnou dikci hovorové češtiny a jazykovou stylizaci na jevišti.48 Divadelní text se od jiných zásadně odlišuje. Jedná se o dialogy postav následně interpretováných herci, kteří jim vdechují život a stylizují je. Drama je nutno přeložit srozumitelně a splnit tak potřeby současného diváka. Každá doba totiž vyžaduje užívání trochu jiné lexikum, jelikož například hovorové neologismy vznikají závratnou rychlostí. U překladu hry je nejdůležitější zachovat její přirozenost a dynamiku v out-put jazyce. Překladatel by se měl důkladně zaměřit na správné převedení stylistické roviny in-put jazyka do jazyka cílového. Zároveň je 47

Ibidem, str. 112

48

LEVÝ, Jiří: Umění překladu, Ivo Železný, Praha:1998, str. 161

81

důležité vybraný styl výchozího jazyka zachovat v průběhu celého dramatu, aby se tak nenarušila jeho plastičnost, celistvost a dynamika. Řečeno jinak, překladatel by se měl držet stejné stylistické roviny od začátku až do konce divadelní hry

a zachovat tak uniformitu. To vlastně platí pro většinu

uměleckých překladů. Dále je důležité zachovat styl promluvy každé postavy. Je nepřípustné, aby jedna a ta samá postava mluvila například různými dialekty nebo používala nevhodné lexikum. Stařec nemůže mluvit moderními výrazy mladých. To vše samozřejmě vyžaduje mnohem větší pozornost překladatele. Ten by měl mít dobře zmapovaný kulturně-historický kontext konkrétního díla, které překládá. Hlavní je tedy nenarušit stylistickou uniformitu dramatu tak, aby bylo co nejpřirozenější. Dle Levého je při překladu divadelní hry nejdůležitější zvuková rovina a její přirozená dynamika. Lepší je vyhnout se složitým lingvistickým nebo nevýrazným vazbám a cizím slovům, soustředit se na syntaktické konstrukce, které by měly být spíše jednoduššího rázu. Divák tak lépe porozumí ději a nemusí se soustředit na únavné a složité vyjádření myšlenek, nýbrž na děj dramatu samotný. 49 Obzvláště při překládání ze španělštiny do češtiny ve velké míře zjednodušujeme syntaxi, jelikož španělské větné konstrukce bývají mnohem složitější než české. Tato akustická srozumitelnost děje byla mezi diváky zkoumána na základě toho, jak je divák schopný soustředit se a udržet pozornost dle četnosti výskytu určitých jazykových fenoménů. Například užití cizích slov je pro diváka velmi náročné na soustředění, pokud samozřejmě originální text kontextuálně nevyžaduje užití cizích slov.50 Při překladu divadelních her je tedy potřeba brát zřetel na řadu důležitých aspektů, které ovlivňují nejen formu stylistickou, z hlediska lingvistického, ale i zvukovou a dynamickou. Charakter daných replik in-put jazyka ovlivňuje překlad, například pokud se jedná o hádku nebo ironii, 49

Ibidem, str. 161

50

Ibidem, str. 164

82

mnohem důležitější je v out-put jazyce správně zachytit dynamiku a ráznost hádky a užít obratů typických pro danou situaci.51 To bylo stěžejní u překladu Fotografie, vzhledem k tomu, že celá hra je založená na velmi energickém a rázném dialogu muže a ženy, který různě graduje. Ukážeme si to názorně na následujícím konkrétním příkladu (str.22):

51

Ibidem, str. 167

83

In-put:

Out-put:

A: No te puedo creer.

LÍZA: To se mi snad zdá.

L: ¿Por qué no? No es tan terrible,

LOJZA: Proč? Vždyť se tolik

me olvidé… que se terminó y lo

nestalo, zapomněl jsem, no. Ten

saqué… Cualquiera se puede

film před tím došel, tak jsem ho

equivocar ¿no?

vyndal... Nikdo není dokonalý.

A: Si yo no te dije nada.

LÍZA: Já přeci nic neřekla.

L: ¿Ah, no? Dijiste que no lo podés

LOJZA: Jo, neřekla! Řekla jsi, že

creer, como diciendo: -No se puede

se ti to snad jenom zdá – to je jako

creer lo idiota que sos-.

kdyby jsi řekla: “To je blbec, to

A: ¡Ay no, Luis, no te enojes!

snad není možný!”.

L: No me enojo, fue asi… Además,

LÍZA: Ale Lojzo, nerozčiluj se!

decime ¿Por qué tengo que sacar

LOJZA: Já se nerozčiluju, ale je to

yo la foto?

tak. Řekni mi, proč musím fotit

A: ¿Cómo por qué?

zrovna já?

L: Claro, si vos sos la que querés

LÍZA: Jak jako proč?

¿Por qué no se la sacás vos?

LOJZA: Ty chceš tu fotku, tak si ho

A: No empieces ahora, cuando yo

vyfoť sama.

te dije de sacársela, no dijiste nada.

LÍZA: Nezačínej s tím zase. Nebyl jsi proti, když jsem ti řekla ať to uděláš!

Koncept překládání divadelních her spočívá právě ve správné stylizaci replik na jevišti a ve vhodné dikci hovorové češtiny.

„Překladatel tak na bázi obecné češtiny řeší i indiviuální nespisovnou mikrosituaci originálu, přičemž by měl přihlížet k diferencovanému dosahu estetického působení jazyka přeloženého díla na celém našem území (Křížková:1964).“52

52

Kufnerová, Zlata: „Obecná čeština a slang“, HRDLIČKA, Milan (Ed.), GROMOVÁ, Edita (Ed.): Antologie teorie uměleckého překladu (Výběr prací českých a slovenských autorů), Filosofická fakulta Ostravské Univerzity, Ostrava:2004, cit. str. 73

84

Důležitá je vlastně dynamika dialogu vlastního out-put textu, vzhledem k tomu, že text bude přednášen a interpretován na jevišti, nikoliv čten individuálním čtenářem. Tudíž je zásadní přeložit text do srozumitelné češtiny, modifikovat veškeré lingvistické obraty

a najít vhodné ekvivalenty

odpovídající postavám i jejich sociálnímu postavení53. Například v Dalekém mém kraji, se otec rozčiluje nad jistým politikem. V afektu snad nikdy neřekneme spontánně spisovné slovo, naopak tíhneme k užívání zabarvených slov, poněvadž většinou se jedná o velmi intenzivní a rychlou promluvu, opakujeme například ukazovací zájmena, jako prostředek graduace promluvy (str.29):

53

LEVÝ, Jiří: Umění překladu, Ivo Železný, Praha:1998, str. 161

85

Out-put:

Input:

PADRE:

¿Cómo

puede

ser?…

OTEC: Jak je tohle možný! Jako

Debería

tener

como

título:

titulek bych napsal: „Osobnosti

"Personajes del mundo de hoy"…

dnešního světa“ …(V PRŮBEHU

(DURANTE ESTE MONOLOGO,

MONOLOGU, SYN, KTERÝ UŽ

EL HIJO, QUE YA CONOCE LOS

ZNÁ VÝROKY SVÉHO OTCE,

ARRANQUES DE SU PADRE,

JEN ČEKÁ, AŽ HO TO PŘEJDE.

SOLO ESPERA QUE SE LE PASE,

DOPROVÁZÍ JEHO PROMLUVU

ACOMPAÑANDO SUS REPLICAS,

PŘEHNANÝMI GESTY

ANTE CADA PREGUNTA, CON

ROZHOŘČENÍ) Zkurvysyn! Cha,

GESTOS

prej ochránce národa! Je vůbec

DE

FORZADA

INDIGNACION) ¡¡Hijo de mil

možný že nám tohle vládne?

putas!! ¡Si parece el padrino!

Všimnul sis výrazu toho

Pero… ¿Será posible, quienes nos

nedosažitelnýho všiváka, toho

gobiernan?…

zkorumpovanýho mocnýho

¿Te

fijaste

la

expresión de poderoso, criminal,

kriminálníka, ten výraz klidu a

corrupto, tranquilo, sobrador, de

ironie!

ese sorete intocable?

Ve hrách Eduarda Rovnera bylo třeba brát v potaz sociolingvistický kontext; totiž vlastní analýza protagonistů a jejich chování v jednotlivých situacích nám odhalí vlastní charakter té dané role. To nám umožní vybrat vhodný jazykový styl, kterým bude bude postava hovořit a sjednotit ho. Překladatel tak v podstatě zasazuje postavu do svého kulturního kontextu. Je třeba vyvarovat se kostrbatých a neobratných frází u překládání divadelních her, přizpůsobit styl jazyka každé postavy jejím replikám v cílovém jazyce a zachovat tak uniformitu textu. Dále je také důležitá zvuková stránka replik, která by neměla být rušena jinými nevhodnými elementy.

86

3.3.1 Významové kontexty Levý také zmiňuje zajímavý aspekt překladu divadelních her a to jsou významové kontexty. Zahrnuje sem interakci herců, to znamená, že někdy není třeba úplně věci pojmenovávat, když je například zjevné, co má herec v ruce, není nutné danou věc pojmenovat. Konkrétně například ve hře Fotografie není třeba pokaždé zmiňovat fotoaparát, protože je diváku jasné, o jaký předmět se jedná, v Dalekém mém kraji nemusíme opakovaně pojmenovávat nástěnnou malbu. Uveďme si příklad z Fotografie, který není tak markantní, jako v případě fotoaparátu či malby. To uniklo mé pozornosti a na základě teorie významových kontextů byl překlad upraven (str. 20):

LOJZA: No tak mu něco pustíme. (No tak mu pustíme nějakou hudbu. „hudba“ - by přebývala a navíc by to působilo poněkud kostrbatě a neobratně.) LÍZA: A víš, že to vůbec není špatný nápad? To on miluje! (ZAČNE SE PŘEHRABOVAT V KAZETÁCH)

3.3.2. Lexikum: překlad jmen – konkrétní příklady Fotografie Originální jména postav ve Fotografii jsou Luis a Alicia. Po prvním přečtení této hry mi přišlo poněkud zvláštní přeložit jména postav jako Lojza a Alice, jelikož v jejich charakteru jsem viděla určitou podobnost s představiteli písně „Lojza a Líza“ od Michala Tučného, kterou zná snad každý. I tady totiž najdeme rovnerovskou tragikomickou absurditu v chování postav. Přišlo mi vhodné změnit Alici na Lízu. Hra, která by se mohla na první pohled divákovi jevit vzdáleně, ji vlastně tímto posunem kulturně přiblíží. Změnu jména jsem samozřejmě provedla na základě souhlasu autora prostřednictvím korespondence.

87

Daleký můj kraj Zde vlastně nebyl žádný problém s překladem jmen postav, jelikož tu máme jednoduše otce a syna. Spíše bylo obtížné přeložit synovo návrhy na pojmenování uměleckého díla (str. 49): Añamengüí, porá porá – tento výraz je dle mého názoru nepřeložitelný, ani korespondence s autorem mi nepomohla vřešit tento problém.54 Chagas para todo el mundo – Chagas pro celý svět Básník a hrobař Co se týče lexika, zajímavý byl překlad některých jmen postav, a jednoho toponima. Zahradník Floreal z Básníka a hrobaře byl je přeložen jako Kytka. Vlastně se jedná o zahradníka a i v in-put textu je znát vztah mezi jeho jménem a povoláním, krom toho to bylo potřeba modifikovat, aby se nevytratila vtipnost jména.

„Překladatel má vedle toho možnost jméno přeložit, nahradit ekvivalentem domácího jazyka. Tím je pro čtenáře překladu uchováns charakterizační a komická funkce jména.“55

Další otázkou byl překlad jména filosofa Tobíase. Český ekvivalent Tobiáš by byl vhodný v případě, kdybych i zbylá jména byla přeložila do češtiny, takže mi přišlo mnohem vhodnější ponechat originální španělské jméno.

3.3.3 Poezie Překlad divadelních her Eduarda Rovnera nepředstavoval zrovna lehký úkol. Hry totiž oplývají velkým množstvím metafor, citátů, hlubokých 54

Son frases sin sentido. Añamengüí porá es en guaraní, idioma que se usa mucho todavía en

Paraguay y en la provincia argentina de Corrientes. Chagas es una enfermedad común en el norte. E. Rovner (26.5.2009) 55

POLÁČKOVÁ, M.: „Jazyková komika a překlad“, Hrdlička, M. – Gromová, E. (Ed.),

Antologie teorie uměleckého překladu (Výběr prací českých a slovenských autorů), Filosofická fakulta ostravské univerzity, Ostrava:2004, cit. str. 121

88

filosofických myšlenek a poezií. Překlad poezie samotné je velmi obtížný. Záleží totiž na překladatelovo schopnostech a vlastně i talentu a básnickému nadání. Nejen, že musí umět pracovat s rozsáhlou slovní zásobou českého jazyka, ale také musí mít především smysl pro rytmus a cit pro poezii samotnou. Rovnerovy hry přímo oplývají poezií a nejvíce ji najdeme v Dalekém mém kraji. Setkáme se zde se i s imitací klasických veršů španělského dramatu pláště a dýky. V Básníku a hrobaři je vlastně sám protagonista básníkem, který píše náhrobní nápisy a těch je ve hře velmi mnoho, ale zde jsem se s velkými obtížemi nesetkala. Český jazyk má velkou výhodu v tom, že je velmi ohebný. Díky deklinaci a časování sloves se nabízí široká paleta různých tvarů slov, což poměrně usnadňuje překladatelovu práci, jelikož se tak nabízí nepřeberné množství variací v cílovém jazyce, už jen díky deklinaci nebo časování sloves. Podívejme se napřed na překlad poezie z teoretického hlediska, a potom na obtížnosti překladu samotného a na konkrétní příklady. Jak už jsem zmínila v úvodu, překlad poezie vyžaduje určité dovednosti a vlastnosti, které by měl překladatel mít. Podle Levého jde především o obrazotvornost, správné vnímání rytmiky překladatele a užití „vycpávek“, jak Levý nazývá kreativní vyplnění pasáží, kde případně nesedí rytmika, atp.56 Dále upozorňuje na samotnou zvukovou stránku básně out-put textu, její dynamiku a tempo, což se vztahuje k obsahu a není nutno zachovat metriku.57 Zaměříme se nejprve na hru Daleký můj kraj a verše dramatu pláště a dýky, které syn imituje (str. 26 – 27). Levý se ve svém díle zmiňuje o překladu tohoto speciálního druhu poezie:

„Speciální problematiku tvoří některé veršové typy španělské, které mají zdůrazněně trochejskou strukturu (např. osmislabičný verš klasického španělského dramatu). 56

Ibidem, str. 229

57

Ibidem, str. 239

89

Překladatelé tu buď zachovávají trochej zvlášt němečtí), nebo jej nahrazují jambem (zvláště angličtí).“58

U her španělské klasiky si překladatel sám určí styl, může zvolit verš rýmovaný, asonovaný nebo volný.59 Překladatel je tedy součástí kreativního procesu při překladu poezie. Závěrem této kapitoly uvádím následující příklady, které prezentují mé návrhy poezie z Dalekého mého kraje.

58

Ibidem, cit. str. 249

59

Ibidem, str. 185

90

¿Por qué será que en el vuelo

Proč je tomu, že tak rychle

el fluir de las palabras

slov mých proud

confunde los pensamientos?

jen mate mysl?

Pierdo el hilo… y al hallarlo

Ztrácím nit a když ji najdu,

el sentimiento ha cambiado.

mínění se mi hned mění.

Mas no quisiera eludir

Však nechtěl bych odmítnout

el motivo de esta lid.

tu příčinu sváru našeho.

Fuese cual fuese la falta

Ať jest chyba kdekoliv,

si es, de hecho, repetida,

je vlastně pořád dokola,

os reconozco el derecho

já Vám právo uznávám:

de disponer de mi vida.

Vy můj život máte mít!

Pelear por llegar a ser

Bojováním dosáhnout

hermosa fruta madura

krásy plodu zralého.

y desde alguien, borracho,

Pak v nějakém opilci,

embebido de placer,

zmámeném tou rozkoší,

disfrutar ya no ser uva

těšit se bude a užívat,

sino savia de su ensueño,

že už není hroznem,

de su mórbido existir,

ale mízou snění

de su poderoso vuelo

a chorobného bytí,

hacia otro mundo sensible

mocného to vzletu

a las muertes y al deseo.

až k jinému světu,

El éxtasis de estar vivo.

za přáním i za smrtí. Slast je lidské bytí.

Při překladu této imitace klasických španělských veršů jsem se zaměřila hlavně na rytmickou a zvučnou stránku překladu v cílovém jazyce. Snažila jsem se najít vhodný rým, který by co nejblíže zachoval i významovou strukturu in-put jazyka. To ale nešlo zachovat všude, takže v některých pasážích je původní význam pozměněn na úkor libozvučnosti básně, což pokládám v rámci překladu divadelná hry za mnohem důležitější estetickou rovinu. Případným doslovným překladem by verše v out-put jazyce byly nelibozvučné a vzhledem k obsáhlé pasáži těchto veršů pláště a dýky by diváka znavovaly. Jejich účel by měl být právě opačný, aby si divák trochu odpočinul od vlastního děje hry a jen poslouchal plynoucí verše.

91

Ve třetí ukázce máme úryvek z finální pasáže hry, ve kterém se shrnují filosofické reflexe hry a vlastně se i zesměšňují. Smysl života je metaforizován na smysl hroznového vína, které ho nabyde v momentě, kdy se z něj stane víno a může konečně splnit své poslání tím, že někoho opije. Je pravda, že překlad této sloky, zvláště úvodních čtyř strof byl celkem obtížný. Je třeba se zaměřit na členy a španělské předložky a správně je ve výchozím jazyce deklinovat, v tom jsem chybovala nejčastěji. Překlad poezie je tedy velmi kreativní činnost, při které je zapotřebí nejednou sáhnout po nějaké příručce českých synonym. Je to také činnost velmi obtížná a přakladatel musí být do určité míry talentovaný, aby mohl báseň adekvátně přeložit. Vlastně on sám se v tom momentu stává básníkem. Nevím, do jaké míry se mi podařilo přeložit Rovnerovu poezii, ale pozitivní je, že překladatel může o překlad poezie požádat specialisty a odborníky, kteří se tomuto věnují profesionálně.

3.4 Překladatelský nástroj: Wordfast

V závěrečné kapitole komentáře k překladu bych ráda představila překladatelský program Wordfast a jeho výhody při překladu divadelních her. Tento nástroj je volně šiřitelný, to znamená, že jej může mít k dispozici každý, aniž by musel za program platit.60 Po jednoduché instalaci se ve vašem textovém editoru objeví ikona Wordfastu a nástroj je připraven k použití. Je nutné zdůraznit, že Wordfast v rámci překladu divadelních her, slouží jen jako překladatelův pomocný nástroj, který zjednodušuje technickou stránku samotného překladu, nikoliv však překlad samotný. To i nadále zůstává na překladateli, jelikož žánrově se jedná o umělecký text, tudíž i jeho překlad je činnost kreativní, zvláště když se v těchto konkrétních třech hrách setkáme s velkým množstvím poetického textu. Je na překladateli zvolit vhodné lexikum

60

http://www.wordfast.net/ (8.6.2008)

92

nebo správně zachytit v cílovém jazyce citově zabarvený podtext. To jsou věci, které umělá inteligence není schopna vykonat. Wordfast je proto plně využitelný především v případě technických či lékařských přakladů, kde ve výchozím jazyce převažuje repetitivní odborná terminologie nebo celé fráze a formule, například v právnických nebo soudních textech. K tomu slouží překladatelská paměť Wordfastu, kterou si sám překladatel postupem času vytváří a rozšiřuje. Když se někdy v budoucnu setkáme například s překladem rodného listu, který jsme už dělali, automaticky se nám text přeloží. Nyní přejděme k obecné využitelnosti programu, tudíž i v překladu divadelních her. Velkou výhodou je, že překládáme pouze v rámci jednoho textového souboru, nestane se tedy, že by nám část textu vypadla díky nepozornosti při kopírování výchozího textu, či přepínáním mezi různými soubory.

Jednotlivé

„segmenty“,

neboli

části

překladu

automaticky

vygenerované programem, si můžeme sami nastavit dle typu in-put textu. Nejčastěji program sám segmentuje dle odstavců, což nám pro překlad her dobře poslouží. Jinými slovy, kdybychom například překládali nějaký technický text obsahující parametry či popisy oddělené středníkem a v souvislém textu, nastavíme program tak, aby rozděloval text končící středníkem. Velmi užitečnou funkcí pro překlad divadelních her je „copy source/placeable“. V programu lze navolit automatické zkopírovaní výrazů v rámci jednoho segmentu. Tak například zadáme v nastavení „HIJO:“ a pokaždé když program tento výraz rozezná, automaticky ho přeloží. Nemusíme se tedy zaobírat kopírováním jmen postav a pokaždé je zadávat jako při mechanickém překladu. To je velmi praktické právě proto, že vlastně celý dramatický text vždy začíná jménem postav a dvojtečkou. Nedojde tedy k záměně postav a replik a ušetří se tak překladatelův čas eliminováním nutnosti zpětně dohledávat chyby. Překladová paměť neboli Translation Memory je překladatelova databáze, jak už jsme se zmínili výše. V průběhu překládání se tato paměť sama ukládá a cílový soubor je posléze možné dále zpracovávat, přidat

93

k jinému paměťovému souboru, použít při novém překladu stejného typu apod. Paměť byla zvláště užitečná při překladu Básníka hrobaře, kde se často opakují stejné fráze v epitafech. Nebylo nutné kopírovat již dříve přeložené. Zároveň se tak překladatel vyhne eventuelním nepřesnostem. Pokud bychom měli shrnout využitelnost Wordfastu při překládání divadelních her, jedná se o dvě výhody tohoto nástroje. Ta první je možnost překládat pouze v jednom textovém souboru a ta druhá je zpětná využitelnost překladové paměti programu, což velice usnadňuje překladatelovu práci i v překládání uměleckých textů.

3.5 Shrnutí / Conclusions / Conclusiones

Drama Eduarda Rovnera Vrátila se jednou v noci slavila na našich divadelních scénách velký úspěch. Proto jsem se rozhodla přeložit do češtiny jeho další tři hry a představit je českému čtenáři/diváku. Hry byly vybrány na základě konzultace s autorem, který mi původně dal k dispozici na překlad devět jeho her. V diplomové práci však nemůže být dílo příliš rozsáhlé, proto jsem vybrala tyto tři hry, které reprezentují žánrové tendence současného argentinského divadla. Tato dramata nejsou příliš rozsáhlá, proto byla vhodná pro zpracování diplomové práce. Samotnému překladu Tří her předchází úvod do současného argentinského divadla, který postupně sleduje nové objevující se tendence od šedesátých let po přelom století. Přestože nejsem teoretik divadla, pokusila jsem se tuto problematiku co nejsrozumitelněji přiblížit českému čtenáři. Následuje život a dílo Eduarda Rovnera a stručná analýza Tří her a jejich obsah. Diplomovou práci pak uzavírá komentář k vlastnímu překladu, kde byly propracovány nejdůležitější problémy překladu dramatického textu. V rámci Tří her pak konkrétně i problematika překladu dialektů a sociolektů, hovorové češtiny, slangu a poezie. Překlad Rovnerových básní z Dalekého mého kraje a Básníka a hrobaře představoval snad nejtěžší úkol celé diplomové práce, jelikož se jedná o velmi obtížný překladatelský počin. Pokusila jsem se tuto

94

poezii přeložit na základě mých dovedností a smyslu pro rytmus, avšak výsledek nechávám k posouzení odborníkům. V naší moderní uspěchané době se určitě ocení jakákoliv úspora času. Z tohoto důvodu jsem si na základě vlastní zkušenosti (a manuálu programu, který najdeme na odkazu v bibliografii) připravila resumé výhod, které nabízí překladatelský program Wordfast, který nám může usnadit i zjednodušit naší práci. Hlavním účelem práce bylo přiblížit české veřejnosti další díla oceňovaného argentinského dramatika Eduarda Rovnera. Přestože se nám může zdát argentinské a latinoamerické divadlo tak vzdálené,

najdeme

v Rovnerových

hrách

rozpracovanou

univerzální

problematiku blízkou i našemu divákovi. Každý z nás přemýšlí nebo někdy přemýšlel nad smrtí, smyslem života a řešil partnerské či rodinné vztahy. Právě tato témata jsou pro Rovnera typická. I když by se zdála být konvenční kvůli jejich častému rozpracování, tak v případě Rovnera nepůsobí žádným kýčovitým dojmem. Autor je zasazuje do netradičních prvků tragikomiky, absurdity a humoru, a zároveň je nezesměšňuje a melancholicky na ně poukazuje.

Conclusions

The theatre piece entitled “She returned one night (Volvió una noche)“, had great success on the Czech scene. It was the initial significant reason why I decided to translate the other three pieces to Czech language and present them to the Czech reader. The pieces were selected on the basis of a personal consultation with the playwright, who suggested at the begining nine pieces of his authorship. In my thesis I have chosen these three dramas, which represent the tendencies of contemporary genders in the Argentinian theatre. The Latin American and Argentinian theatre may seem distant to our culture. However, in Rovner´s production we can find universal themes, which connect to Czech readers. Once in a while, everybody thinks about death, the meaning of life and resolving the problems in family relationships. These

95

themes seem like conventional subjects, but Rovner places them on the nontraditional grotesque, absurd elements, and so, by the melancholic and tasteful way he turns over these elements.

Conclusiones

El gran éxito de la pieza teatral Volvió una noche fue el impulso primordial para elegir la traducción de estas tres obras de Eduardo Rovner en el marco de mi tesis de licenciatura. Esta tesis presente tuvo el fin de acercar este dramaturgo argentino contemporáneo y su obra al espectador o lector checo. Las piezas fueron elegidas en la base de las consultas personales con el autor mismo, llevadas a cabo en Buenos Aires durante el otoño de 2008. Eduardo Rovner me propuso en el principio sus nueve piezas para la traducción. Elegí ¿Una foto?, Lejana tierra mía y El poeta y el sepulturero, como las piezas que representan nuevos géneros en el teatro argentino contemporáneo y las tendencias típicas para el teatro de Rovner. El teatro latinoamericano y argentino puede resultar demasiado ajeno de nuestra cultura. Sin embargo, temáticamente, la producción de Rovner es muy cercana al espectador checo, por los temas universales que ingiere. A veces, todos piensan en la muerte, el sentido de la vida o resuelven problemas de las relaciones familiares o amorosas. Esta temática parece ser convencional, pero Rovner la transmite y mezcla con los elementos tragicómicos y absurdos y entonces adquiere una nueva dimensión chistosa y melancólica a la vez, de la que podemos disfrutar.

Bibliografie

DAUSTER, Frank, PELLETIERI, Osvaldo: Teatro. E. Rovner: Compañía, M. Kartun: El Partener, Ottawa, Colecciones Telón, Buenos Aires:1993 DUBATTI, Jorge: Así se mira el teatro hoy, Beas Ediciones, Buenos Aires:1994 ESPÍNDOLA, Athos: Diccionario

del lunfardo, Planeta, Buenos Aires:2002

96

FONTANELLA DE WEINBERG,

María Beatriz: El español de América, Mapfre,

Madrid:1992 FONTANELLA DE WEINBERG,

María Beatriz: El español bonaerense – cuatro

siglos de la evolución linguística (1580-1980), Librería Hachete S.A. Buenos Aires:1993 GOBELLO,

José: Lunfardía. Acotaciones al lenguaje porteño, Dunken, Buenos

Aires:2001 HRDLIČKA, Milan, GROMOVÁ, Edita: Antologie teorie uměleckého překladu (Výběr prací českých a slovenských autorů), Filosofická fakulta Ostravské Univerzity, Ostrava:2004 CHALUPA, Jiří: Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha:2002 KNITTLOVÁ, Dagmar: K teorii a praxi překladu, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc:2000 LABRAÑA,

Luis, SEBASTIÁN, Ana: Reflejos de la Lengua: apreciaciones acerca

del proteño actual, Comision para la preservacion del Patrimonio Historico Cultural de la Ciudad de Buenos Aires, Buenos Aires: 2001 LENA PAZ, Marta Argentina: Proyecciones del teatro argentino en el fin del milenio, Editorial Nueva Generación, Buenos Aires:1999 LEVÝ, Jiří: Umění překladu, Ivo Železný, Praha:1998 PELLETIERI, Osvaldo: “Actualidad del sainete en el teatro argentino“, Cuadernos Hispanoamericanos (Ejemplar dedicado a: La cultura argentina - de la dictadura a la democracia), No 517-519, 1993, str. 421-436 PELLETIERI, Osvaldo: El Teatro y los días, Galerna, Buenos Aires:1995 PELLETIERI, Osvaldo: Teatro argentino contemporáneo (1980-90). Crisis, transición y cambio, Galerna, Buenos Aires:1994 PELLETIERI, Osvaldo: Teatro argentino de los 90, Galerna, Buenos Aires:1992 PELLETIERI, Osvaldo: Teatro Latinoamericano de los 70, Corregidor, Buenos Aires:1995 POLIŠENSKÝ, Josef: Dějiny Latinské Ameriky, Svoboda, Praha:1979

97

RONCHI MARCH, Carlos

Alberto: Léxico del habla culta de la ciudad de Buenos

Aires, Universidad de Buenos Aires, Facultad de Filosofía y Letras, Buenos Aires:1988 ROVNER, Eduardo: Vrátila se jednou v noci (divadelní program: premiéra 15. března 2003 v Divadle Antonína Dvořáka), překl. Ivory Rodríguez, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava:2003

Slovníky: BEČKA, Václav Josef: Slovník synonym a frazeologismů, Novinář, Praha:1982 HLAVSA, Zdeněk a kol autorů: Pravidla českého pravopisu, Academia, Praha:2005 Kol. autorů: Česko-španělský studijní slovník, Fin Publishing, První vydání, Olomouc:1999 Diccionario Didáctico de Español Intermedio, Ediciones SM, Madrid:1993 Kol. autorů: Španělsko-český studijní slovník, Fin Publishing, První vydání, Olomouc:1999 Océano Ortografía: Acentuación, Puntuación, Partición, Conjugaciones, Abreviaturas, Siglas, Oceano Grupo Editorial, S.A., Barcelona:1999 Océano Conciso: Diccionario de Sinónimos y Antónimos, Oceano Grupo Editorial, S.A., Barcelona:2007 PALA,

Karel;

VŠIANSKÝ,

Jan: Slovník českých synonym, Nakladatelství Lidové

noviny, Praha:1994 Internetové odkazy: http://www.eduardorovner.com.ar/home.htm (4.6.2009) http://www.wordfast.net/ (8.6.2009) http://www.rae.es/rae.html (13.6.2009)

98