DUŠE KNIH
Stopy lidí a času v rukopisech a starých tiscích Vědecká knihovna v Olomouci uchovává už několik století rozsáhlý fond starých tisků, rukopisů a prvotisků, který skvěle ilustruje vývoj myšlení a kultury od středověku do konce 18. století. To platí nejen o dílech samotných, historické knihy je nutno vnímat jako celky, jež spolu s myšlenkami autora nesou i celou řadu dalších stop minulých časů. Při bližším zkoumání u starých tisků i rukopisů najdeme místa, kde se projevil duch tvůrce knihy, a hned vedle nich jiná, kde se nepřímo podepsal její vlastník či čtenář. A pokud máme štěstí, můžeme z těchto náznaků nebo přímých odkazů vysledovat osudy svazku od jeho zrození až do současnosti. Právě v těchto momentech vystupuje na povrch „duše knihy“, soubor náznaků, které z dokumentů vydávaných často v tisícových nákladech dělají individuality se svými vlastními životy. Neboť lidé do knih takřka od prvního okamžiku jejich zrození otiskovali svoji pečeť a tím je po staletí postupně neustále dotvářeli. Prostřednictvím různých přípisků, odkazů, poznámek, v nichž zanechali část sebe, svého myšlení, uvažování a svých názorů. Tu méně, tu více. Díky tomu dnes můžeme rozpoznat, čemu jinak bezejmenní, zapomenutí lidé i významné postavy dějin přikládali váhu, čím se zabývali, co je zajímalo, co jim činilo potěšení, nebo je naopak trápilo. Pojďme tedy nahlédnout alespoň do několika málo takto poznamenaných knih a skrze ně i do nitra jejich někdejších majitelů.
Bible boskovická Jednou z nejcennějších knih, uchovávaných ve Vědecké knihovně v Olomouci (dále jen VKOL), je rukopis tzv. Bible boskovické, známé především díky své precizní a velmi nákladné výzdobě. Neméně významná je ovšem i textová část, neboť ta představuje, zjednodušeně řečeno, nejstarší známý český překlad bible tzv. druhé redakce. Bible, jejíž vznik je kladen přibližně k roku 1415, je z větší části psaná Husovým diakritickým pravopisem. Avšak i zde najdeme drobnosti vymykající se běžnému standardu. Kupříkladu mezi knihami Genesis a Exodus je oproti zvyklostem vložen Kratší výklad na Desatero, jehož autorem je Jan Hus. Zde můžeme číst: „Počíná sě kratičký výklad na přikázanie božie Desatero pro sprostné a neprázdné v práci, vyložené skrze Mistra“, na okraji je pak obloukem napsáno: „Nechay státi pro Bóh“. Text na okraji nám objasní doba vzniku knihy. Výzva je zřejmě určena každému, kdo by chtěl odstranit text výkladu na Desatero, který se po upálení M. Jana Husa mohl stát, podobně jako ostatní jeho díla, předmětem cenzury. Další drobností, vzniklou zřejmě kouzlem nechtěného, je postava ďáblíka na foliu 223. Mezi textem a iluminací představující Elifaze, Bildada a Zofara bědujících nad utrpením svého přítele Joba, vyřešil písař svou chvilkovou neobratnost neobvyklým rozkreslením inkoustové kaňky, když z ní vytvořil poměrně roztomilého, nijak prvoplánově hrůzu nenahánějícího ďábla. Je také možné, že písař pouze netradiční formou reagoval na text pravého sloupce, kde se právě u postavy ďábla vyskytuje zmínka o satanovi (viz sathan).
Bible boskovická (okolo 1415). Folio 20 – vložen kratší výklad na Desatero, jehož autorem je Jan Hus. VKOL sign. M III 3.
Bible boskovická (okolo 1415). Folio 20 – výřez s pasáží: „Počíná ssie kratičký wýklad na přikázanie božie Desatero p[ro] sprostné a neprázdné w prácy, wyložené skrzie mistra“. Na okraji je pak obloukem napsáno „Nechay státi p[ro] Boh“. VKOL sign. M III 3.
Bible boskovická (okolo 1415). Folio 223. Mezi textem a iluminací představující Elifaze, Bildada a Zofara, kteří bědují nad utrpením svého přítele Joba, je postava ďábla vzniklá rozkreslením kapky inkoustu. VKOL sign. M III 3.
Bible boskovická (okolo 1415). Folio 223. Výřez s postavou ďábla. VKOL sign. M III 3.
Mach z Hnojic a jeho unikátní přípisky Po stránce přípisků je patrně vůbec nejzajímavější knihou z rukopisného fondu VKOL vcelku nenápadný rukopis z 1. poloviny 15. století, který nevyniká ani honosnou knižní vazbou, ani svým vlastním obsahem, natož výzdobou. To, co z rukopisu dělá světovou raritu, jsou latinsko-české přípisky, ve kterých nám jejich pisatel dává možnost nahlédnout do své pošramocené duše a nejniternějších pocitů, což je doposud v evropské i světové literatuře unikátní. V knihách jsou totiž mnohem obvyklejší politické přípisky a komentáře, které neumožňují plně nahlédnout do nitra středověkého člověka. V těchto přípiscích, jejichž autor, jistý Mach z Hnojic, nám odhalil nejen svoji identitu, můžeme vidět zápas jedince zmítaného v úzkostech na pozadí válečného konfliktu, který běží kolem něho a bezprostředně se ho i dotýká. Přípisky se nacházejí jednak v českém překladu díla O útěše srdce, ale i v dalším rukopisném svazku s latinskými texty, který pro zadavatele opisoval právě Mach z Hnojic (u Olomouce) a lze jej datovat do roku 1439. Díky rozličným zmínkám v textu víme, že Mach jako mladík (přibližně kolem roku 1415) působil v konventu prostějovských augustiniánů. Po rozehnání konventu husity utekl patrně se svým nadřízeným, knězem Adamem, do katolické Litovle, kde zřejmě Adam působil jako farář a Mach mu při výkonu služby pomáhal. V listopadu 1437 ovšem Litovel vyplenil husitský hejtman Pardus z Horky. Při tomto řádění uprchl kněz Adam i s Machem z města, načež se asi po měsíci ocitli ve Šternberku, kde pobývali u paní hradu Alžběty ze Šternberka. Před Vánoci Adama prosí město Litovel, aby se vrátil, neboť husité byli záhy vyhnáni olomouckou posádkou. Jak o tom víme? Právě v inkriminovaném rukopise je vložen dopis litovelské městské rady, která píše knězi Adamovi, aby se vrátil alespoň na Vánoce, čemuž asi vyhověl, a Mach se ocitl sám a opuštěný, což ho velmi poznamenalo. Mezitím dostal od šternberské paní úkol, aby opisoval český překlad latinského spisu De preparatione (custodia) cordis čili O útěše srdce. Rukopis a práce na něm se staly pro Macha jediným společníkem, se kterým mohl v těchto pohnutých okamžicích svého života mluvit a svěřovat se mu. Mezitím navíc Šternberk vydrancoval Tunkl z Brníčka. Po obléhaní a dobytí Šternberka Mach v rukopise poznamenává: „Tak Mach z Hnojic urozené paní Alžběty ze Šternberka stávající kaplan ve výše řečeném hradě. Také Tunkl porušil věrnost a bolestně a křivě na den svatého Václava mučedníka spálil celé město Šternberk a velké škody napáchal v celém okolí. Toto zapsal Mach léta páně 1439“. Mach i tento nájezd přežil, ale několik prožitých válečných vpádů v něm zanechalo stopy. Jeden přípisek, jímž komentuje text díla, které opisuje, a sice pasáž: „Ostříhaj srdce jako hradu obleženého“, glosoval při okraji folia: „Ne tak dobře Machu šturmovali k hradu na kolesách“ [= obléhali hrad s děly]. Jiný z četných přípisků komentuje text: „Třetie trestanie má býti láska“, načež poznamenává: „Má být láska, ale kde je Machu“? Všechny přípisky vlastně vyznívají do jednoho, kterým mluví sám k sobě: „Machu to si dobře pamatuj, abys nebyl tak sám“. Nejvíce osobních glos, ve kterých Mach mluví pořád sám se sebou, se nachází na zadním přídeští, kde nalezneme jeho různé výkřiky, ve kterých se vyznává z vlastního pocitu osamělosti: „Milý Machu, kam půjdeš? Lev je na cestě a vlk na náměstí“ [jde o kombinovaný česko-latinský přípisek]. „Bodaj [= bodej] dobře Machu“. „Sile Machu“ [= Mlč Machu]. „Erimus biocranati“ [= Budeme živomrtví]. „Bis sám“ [= dvakrát sám – tj. není ani s jednou bojující stranou a čeká, že bude živomrtvý]. „Mors in olla, mors in olla vir dei“ [= Smrt v hrnci, smrt ve všem – biblický citát ze starého zákona]. Ale objevují se i méně existenciálně laděné poznámky jako např.: Gerhard z Lutychu – Gerardi Leodiensis O.P. Liber de doctrina et „Machu, abstine et bene vive, ach“ [= Machu, abstinuj preparatione cordis (okolo 1439). Vazba – přední deska. a dobře žij, ach]. V jiném přípisku ovšem oslavuje víno. VKOL sign. M I 10.
Později se Mach ocitl u olomouckých kartuziánů, kde dál opisoval rozličná díla. A právě ve druhém dnes dochovaném rukopise, který odevzdal klášteru, se objevuje i zvláštní glosa, která naznačuje, že se pro živomrtvého a osamělého Macha najednou objevila naděje vložená do osoby „nášeho krále Jiříka“. Všechny výše zmíněné úryvky vypovídají leccos o myšlenkových pochodech jednoho osamělého středověkého člověka, ztraceného uprostřed nábožensky motivovaného boje, uprostřed světa, jehož dění ho sevřelo do kleští, a on uprostřed těchto zápasů zůstal sám.
Gerhard z Lutychu – Gerardi Leodiensis O.P. Liber de doctrina et preparatione cordis (okolo 1439). Folio 119. Ukázka Machových přípisků. VKOL sign. M I 10.
Gerhard z Lutychu – Gerardi Leodiensis O.P. Liber de doctrina et preparatione cordis (okolo 1439). Folio 97. Ukázka Machových přípisků. VKOL sign. M I 10.
Gerhard z Lutychu – Gerardi Leodiensis O.P. Liber de doctrina et preparatione cordis (okolo 1439). Folio 119. Ukázka Machových přípisků – výřez. VKOL sign. M I 10.
Vlastníci knih a jejich exlibris Vzácným spojením exlibris, přípisků a samotného titulu je paleotyp Onus Ecclesie. Dílo poprvé vyšlo anonymně v německém Landshutu roku 1524. Obsahuje práci německého biskupa a teologa Bertholda Pürstingera (1465–1543) sepsanou již pět let před samotným tiskem. Text měl vystupovat na obranu katolické církve proti vzmáhající se reformaci, ale zároveň neopomenul kritizovat rozvrácené poměry a nepravosti uvnitř katolického tábora, čímž vyvolal velkou pozornost a následně se dočkal opakovaného vydání. Dobře míněná kritika zároveň způsobila, že se dílo již v roce 1548 objevilo v benátském indexu kacířských knih, což vysvětluje latinský přípisek ve spodní části titulního listu olomouckého exempláře – k textu „Religiosius Autor“ někdo dopsal: „sed prohibitus“, čili „Zbožný autor, avšak zakázaný“. Co již tak poměrně vzácný a zajímavý tisk povyšuje nad jiné je kolorované grafické exlibris umístěné na předním přídeští. Jde totiž o jedno z nejstarších dnes známých tištěných exlibris z českých zemí, které zároveň identifikuje zřejmě prvotního majitele, a sice písaře olomoucké městské kanceláře (tedy městského právníka) Gabriela Gloczera († 1542). Do jeho vlastnictví se svazek dostal snad již roku 1527 (viz datace na přední desce vazby). Každopádně knihou disponoval po roce 1537, kdy byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „ze Sedmi Dubů“. Tento predikát se ostatně objevuje právě u jeho jména při spodním okraji exlibris a pozorný divák by skutečně ve vyobrazení napočítal přesně sedm žaludů coby odkazů na dub. V horní
Berthold Pürstinger – Onus Ecclesie (Landshut, 1524). Titulní list s textem „Religiosius Autor – sed prohibitus“ ve spodní části.VKOL sign. II 36.530.
Berthold Pürstinger – Onus Ecclesie (Landshut, 1524). Vazba – přední deska. VKOL sign. II 36.530.
části je vlastní exlibris ještě doplněno o tzv. devízu (citát, heslo), která měla vyjadřovat jedincovo motto: „Quid tentasse nocet“, což můžeme volně přeložit jako: „Čemu je ke škodě hledání“? Svazek se od roku 1610 nacházel v knihovně olomouckých františkánů, čehož dokladem je vlastnický přípisek z titulního listu: „Pro Conventu[s] S. Bernardini Olomutii 1610“. Ten je sám o sobě pozoruhodně ztvárněným dřevorytem, v němž se snoubí biblické výjevy odkazující na různé pasáže z knihy Zjevení s výjevy, které symbolizují boj katolictví s protestantismem (viz ďábel útočící na kostel). Klasickým případem titulů, které nesou několikeré stopy
svého prapůvodního majitele, jsou dva olomoucké svazky s aristotelovskými pojednáními (Operum Aristotelis) vytištěnými v Ženevě v letech 1605–1606. Je evidentní, že si je jejich objednavatel, jímž nebyl nikdo jiný než Petr Vok z Rožmberka (1539–1611), nechal ještě v roce 1606 svázat (viz vročení na přední desce) a opatřit vlastním jezdeckým supralibros. O tři roky později jsou i tyto knihy, stejně jako všechny ostatní ze slavné rožmberské knihovny, opatřeny nadmíru reprezentativním exlibris Petra Voka. Jejich autorem byl významný rudolfinský umělec Egidius Sadeler (1570–1629). Honosné exlibris představuje tzv. architektonické theatrum, v němž ursinovští medvědi coby štítonoši podpírají ověnčený medailon s jezdeckým portrétem Petra Voka. Koncept dotváří latinský text v kartuši ověnčené růžemi (očividná narážka na predikát), odkazující na majitele knihy, dále stojící dívčí postavy (tzv. dívčí genia) a při spodním okraji umístěné rožmberské znaky s devízou „In silentio et spe“ [= v tichu a naději]. Krom toho jedna z genií drží tabulku či knihu s vepsaným testem „Verbum domini manet in eternum“ [= Slovo páně zůstává na věky].
Berthold Pürstinger – Onus Ecclesie (Landshut, 1524). Exlibris Gabriela Glozcera. VKOL sign. II 36.530.
Aristotelés – Operum Aristotelis (Ženeva, 1605–1606). Vazba se supralibros Petra Voka z Rožmberka, výřez. VKOL sign. III 41.673.
Aristotelés – Operum Aristotelis (Ženeva, 1605–1606). Vazba se supralibros Petra Voka z Rožmberka. VKOL sign. III 41.673.
Aristotelés – Operum Aristotelis (Ženeva, 1605–1606). Titulní list. VKOL sign. III 41.673.
Aristotelés – Operum Aristotelis (Ženeva, 1605–1606). Exlibris Petra Voka z Rožmberka. VKOL sign. III 41.673.
Ve fondu VKOL vyčnívá svou zevnější specifickou úpravou část dochované knihovny Ferdinanda Hoffmana z Grünpühelu a Střechova. Tento významný člen rudolfínského dvora dával velkou většinu svých knih vázat do pergamenových zelených vazeb. Pergamenová vazba dosáhla největší obliby právě v 16. a 17. století a zelená barva byla zřejmou narážkou na jméno Grünpühel (také Grünbüchel). Všechny jeho knihy nacházející se ve VKOL jsou opatřeny buď na přední desce oválným (nejčastěji zlatem vyraženým) supralibros nebo uvnitř rytými exlibris, vlepenými na předním přídeští. Ojediněle též na zadním přídeští nebo předsádce. Hoffmanovy knihy obsahují čtyři varianty rytých exlibris, přičemž tři z nich jsou dílem Mathäuse Göndolacha (Gundolacha). Tento rudolfínský malíř pracoval u pražského císařského dvora a jím předkreslené exlibris vyryl okolo roku 1600 augsburgský rytec Lucas Kilian. Na prvním exlibris je oválná deska, na níž je v sedmnácti řádcích patkovými majuskulemi uveden text: „Ex Bibliotecha || ILLVSTRIS AC GENEROSI || DOMINI D[OMI]NI. || FERDINANDI HOFFMAN, || LIBERI BARONIS IN GRVNPV= || =HEL ET STRECAV, D[OMI]NI IN GRE= || =VENSTAIN ET IANOWITZ, || SVPREMI HÆREDITARII CVRIÆ || MAGISTRI DVCATVS STYRIÆ || ET || SVPREMI MARSALCI ARCHIDVCATVS || AVSTRIÆ, || SACRATISSmæ: CÆSæ: ET REGIÆ || MAIESTATIS CONSILIARII || ET || CAMERÆ AVLICÆ PRÆ= || =FECTI etc.“ „Z knihovny nejjasnějšího a vznešeného pána pana Ferdinanda Hoffmana, svobodného pána z Grünpühel a Střechova, pána na Gravenštejně a Janovicích, dědičného hofmistra Štýrska a rakouského maršálka, radu císařské a královské milosti a prezidenta dvorské komory etc.“ Deska je zasazena do rámu, kolem něhož je bohatá figurální a jiná výzdoba. Nahoře nad deskou je uprostřed umístěn Hoffmanův erb: čtvrcený štít v rámu, v jehož prvním a čtvrtém poli je polovztyčený korunovaný kozel, v druhém a třetím svázaný snop; uprostřed je medailon s jedno-ocasým korunovaným heraldickým lvem. Erb drží dva okřídlení putti, kolem nich ovocné festony. Dole pod deskou sedí dvě symbolické ženské postavy, z nichž jedna má na klíně zavřenou knihu, druhá palmovou ratolest. Na druhém exlibris je na obdélníkové desce na devatenácti řádcích obsahově stejný nápis s drobnými pravopisnými odchylkami: „EX || BIBLIOTHECA || ILLUSTRIS AC GENEROSI || DOMINI D[OMI]NI, || FERDINANDI HOFFMAN, || LIBERI BARONIS IN GRVN= || =PVHEL ET STRECHAV, DO= || =MINI IN GREVENSTAIN || ET IANOWITZ, SVPREMI || HÆREDITARII CVRIÆ || MAGISTRI DVCATVS || STYRIÆ ET || SVPREMI MARSALCI, || ARCHIDVCATVS AVSTRIÆ || SACRATISS:mæ CÆS:æ ET || REGIÆ MAIESTATIS || CONSILIARII ET || CAMERÆ AVLICÆ || PRÆFECTI. etc.“
Helwig Garth – Gründlicher ausführlicher historischer Bericht, von dem Religionswesen im Curfürstenthumb Hessen, … (Wittenberg, 1606). Zadní deska vazby se supralibros Ferdinanda Hoffmanna z Grünpühelu. VKOL sign. 29.301–29.302.
Conrad Pellican - In Prophetas Maiores et Minores, ut vulgo vocantur, … (Curych, 1582). Detail supralibros Ferdinanda Hoffmanna z Grünpühelu. VKOL sign. II 1.091.
Nahoře opět dva putti drží Hoffmanův erb, dole jiní dva kamenný rám, do nějž je deska zasazena. Třetí vlastnická značka je blízkou variantou druhého exlibris. V opět obdélníkové desce je na devatenácti řádcích obsahově stejný text s drobnými pravopisnými odchylkami: „EX || BIBLIOTHECA || ILLUSTRIS AC GENEROSI || DOMINI D[OMI]NI, || FERDINANDI HOFFMAN, || LIBERI BARONIS IN GRVN= || =PVHEL ET STRECHAV, DO= || =MINI IN GREVENSTAIN || ET IANOWITZ, SVBREMI || HÆREDITARII CVRIÆ || MAGISTRI DVCATVS || STYRIÆ ET || SVPREMI MARSALCI, || ARCHIDVCATVS AVSTRIÆ || SACRATISS:mæ CÆS:æ ET || REGIÆ MAIESTATIS || CONSILIARII ET || CAMERÆ AVLICÆ || PRÆFECTI. etc.“ Exlibris je ozdobeno jen dvěma andílky s dekorativními girlandami. Čtvrté Hoffmanovo exlibris je nesignované. V oválném rámci, ozdobeném nahoře i dole dvěma andělíčky s palmovými listy, se nachází v devíti řádcích nápis: „EX LIBRIS/ BIBLIOTHECÆ GENEROSI || DOMINI D[OMI]NI FERDINANDI || HOFFMAN, LIBERI BARONIS IN || GRVENPVHEL ET STRECHAW || DOMINI IN GREVENSTAIN etc. || SACRAE CAES: MAI[ESTA]TIS CON- || SILIARII ET PRAESIDIS CAM|| ERÆ AVLICÆ.“
Exlibris Ferdinanda Hoffmanna z Grünpühelu č. 1
Exlibris Ferdinanda Hoffmanna z Grünpühelu č. 2
Exlibris Ferdinanda Hoffmanna z Grünpühelu č. 3
Jiné přípisky Jednou z mnoha věcí, které „obyčejným“ knihám dávají další rozměr či duši, jsou rozličně vpisované údaje o majitelích, kteří si tisky buď přímo pořídili, nebo k nim, často v průběhu dlouhých staletí, nějakým jiným způsobem přišli. U mnoha knih se tak dovídáme zcela fádní údaje i poměrně nevšední informace, které se stávají neopakovatelnou „přidanou hodnotou“ toho kterého exempláře. Mnohdy objevíme zajímavé osudy knih a jejich majitelů. Takto poznamenané knihy na sebe často prozrazují informace přispívající do složité mozaiky celkového obrazu společnosti v minulosti. Například exemplář díla O Dokonalém Následowánij Pána Krysta vydaný v Olomouci roku 1583 u Friedricha Milichtalera na sebe upozorňuje již svou vazbou vročenou do roku 1604. Její první majitel si jí velmi vážil, což se zračí především ve zlaté, cizelované a navíc i malované ořízce. Na přední předsádce vystupuje z anonymity dějin i prokazatelně první majitel knihy Václav Prokop Jordán z Klauzenburku. Interesantní přípisek psaný jeho rukou a poněkud volně transkribovaný zní: „Léta páně 1626. Já Václav Prokop Jordán z Klauzenburku daroval jsem tuto knížku Janovi Piknůskovi, bratru mému milému. Kdo mu ji ukradne tomu ruka upadne až po samý ramena“. Jiné přípisky a razítka nám osvětlují další osudy knihy, která se
Jean de Gerson - O Dokonalém Následowánij Pána Krysta, a o prawém potupenj Swěta, s geho marnostmi, Knihy Patery, welmi užitečné ... (Olomouc, 1583). Věnování s hrozbou: „[…] Kdo mu ji ukradne tomu ruka upadne až po samý ramena“. VKOL sign. 32.643.
Jean de Gerson - O Dokonalém Následowánij Pána Krysta, a o prawém potupenj Swěta, s geho marnostmi, Knihy Patery, welmi užitečné ... (Olomouc, 1583). Vazba – přední deska. VKOL sign. 32.643.
již v roce 1639 nacházela v bibliotéce brněnských jezuitů. Tam patrně byla až do roku 1773, kdy byl řád zrušen a jeho knihovní fond mj. putoval do tehdejší Univerzitní knihovny v Olomouci (nynější VKOL). Další pozoruhodný přípisek se nachází v českobratrském tisku Písně Duchownj Ewangelistské, vytištěném v Ivančicích roku 1576. Poté, co se kniha v roce 1583 mihla v rukách jistého Kryštofa Drachlovského se později dle přípisku ocitla v knihovně olomouckých augustiniánů kanovníků. Kniha byla již z podstaty toho, že jde o bratrský tisk, deponována v augustiniánské knihovně mezi zakázanými knihami, což dokazuje krátký přípisek z předního přídeští: „Inter prohibitos. N. 14.“ Nutnost zařadit knihu mezi prohibita podtrhl i protiněmecký a nacionálně vyhraněný přípisek ze zadního přídeští: „Povstane orel, jehožto létáním stažen bude lev. Potom pak spiknou se knížata německá proti Království českému a páni téhož království souženi budou a levhart je sežere“. Levhart zde patrně vystupuje jako symbol záludnosti a lstivosti. K přípiskům, které se ve starých tiscích ocitly v poněkud novější době, patří exemplář přechovávaný ve VKOL pod sign. II 630.316. Jde o výtisk tzv. Jezdkovické bible alias Postilla Ewangelitska Aneb Weykladowe na Ewangelia Nedělnij A Swatečnij, která byla vytištěna v Jezdkovicích u Opavy roku 1592. Již samotné dílo je hodné zevrubné pozornosti, neboť jeho první vydání bylo vytištěno tajně. Kvůli následnému postihu olomouckého biskupa se ani nezachovalo mnoho exemplářů. Obsáhlá kniha je považována (mj. i díky vysoké literární kvalitě) za jeden z nejzajímavějších starších českých tisků. Autor (horlivý luterán) v ní např. tepe rozmařilost šlechty. Ovšem nás v tuto chvíli budou zajímat
Písně Duchownj Ewangelistské, opět znowu přehlédnuté, zprawené a shromážděné … (Ivančice, 1576). Výřez ze zadního přídeští s přípiskem: „Povstane orel, jehožto létáním stažen bude lev. Potom pak spiknou se knížata německá proti Království českému a páni téhož království souženi budou a levhart je sežere“. VKOL sign. II 32.063.
především vepsané glosy z pera evangelického duchovního (kurátora evangelického sboru v Poličce) Františka Lopoura. Prostřednictvím volně vloženého rukopisného folia víme, že se narodil roku 1849 v Poličce a na věčnost odešel v roce 1920. Ihned za titulním listem si Lopour očividně nejen pro sebe vepsal motto, zkušenost či jakousi radu budoucím čitatelům: „Kdo šetří má za tři, nemluvím o lakomosti, což jest hřích. Lepší halíř v kapse nežli velký přítel u dvora, který ten halíř vytáhne. Halíř jest nejmladším bratrem dukátu. Pořádek života a přesnost milý synu jest duše obchodu a celého hospodářství, nekonání přesného účtu nesváry nastanou v rodině, výčitky a konečný bankrot domácnosti. To píše z přesvědčení […]“. Na mnoha listech tisku si psal vlastní postřehy. Např. delší pasáž, která kritizuje nedostatečně zbožné chování před jídlem i během něj si výstižně shrnul do věty: „Hlavní věc před a po jídle se modliti a ne jako hovado se nažrát“. Jinou pasáž v textu, a sice větu: „Rozkoš jest ďáblova udice“ si podtrhuje a připisuje k ní: „Frant. Lopour potvrzuje“. Z dalšího přípisku zjistíme, že ony glosy, které nám umožňují nahlédnout do myšlení jednoho jinak celkem bezvýznamného jednotlivce, rámcově spadají do samého počátku 20. století. Novější, byť lakonický přípisek, kterým si připomeneme Terentiánův citát „Knihy mají své osudy“ se nalézá na předním přídeští tisku Knjžka O Swaté Spowědi A Přigjmánj Welebné Swátosti (Praha, 1739): „Nalezená byla tato knížečka roku asi 1877 ve staré zpovědnici v našem kostele u sv. Ignáce když tatáž stará zpovědnice rozbourána a nová tam postavena byla“. Zvyk psát si do knih nejrůznější citáty a případně je doplňovat osobitými malůvkami pěkně ilustrují dvě postinkunábule. Kniha drobných traktátů (II 630.395) obsahuje ručně vepsané citáty sv. Jeronýma, Aristotela, Cicera a dalších. Od jednoduchých „Nespadne z mostu, kdo chodí rozumně“, až po citáty středověké mystiky: „Pohrdat světem, nepohrdat nikým, pohrdat sám sebou a pohrdat tím, že je námi pohrdáno – tyto čtyři věci nás činí blaženými“. Zápisky jsou doprovázeny obrázky zvířat. Druhý příklad – řecká gramatika (22.155–22.156) z roku 1512 je rovněž doplněna rukopisnými citáty, jako například dvojjazyčným „Fide sed cui Vide. Wierž ale komu Wierž“. Na přídeštích knihy jsou pak vlepeny čtyři hudební skladby, bohužel neúplné. Vedle italské a latinské skladby je zde také duchovní píseň v češtině a úryvek písně „Sly dieveczky [...] na maliny“.
Písně Duchownj Ewangelistské, opět znowu přehlédnuté, zprawené a shromážděné … (Ivančice, 1576). Titulní list a přední přídeští s přípisky. VKOL sign. II 32.063.
Jedinečným příkladem knih, kde souhra okolností obohatila tisky nevšedními přípisky, jsou i čtyři tištěné aukční katalogy z let 1791 až 1795, které odrážejí složitý proces rušení vzácných klášterních knihoven (po staletí nákladně budovaných) za císaře Josefa II. a jejich následný rozprodej. Zde konkrétně představovaný tzv. čtvrtý aukční katalog sestavený z „potřebných a z části také vzácných a vázaných knih“ z roku 1795 obsahuje celkem 1 071 titulů, z toho 34 prvotisků (nejstarší 1478). V katalogu nechybí podrobné pozoruhodné ruční přípisky o kupujících a odhadních i nabídnutých částkách. Mezi nabízenými „böhmische Bücher“ jsou například známé bible – Bible pražská z roku 1488 (oceněna na 2 zl. a prodána za 2,24 zl.), benátská z roku 1506 (oceněna na 3 zl. a prodána za 3,02 zl.), Melantrichova z roku 1570 (oceněna na 2,50 a prodána za 5,31 zl.), i Severinova z roku 1529 (oceněna na 3 zl. a prodána za 4,02 zl.) nebo Hájkova Kronika Česká (oceněna na 3,40 zl. a prodána za 4,40 zl.). Celý soubor byl oceněn na 619 zl. a 52 kr., přičemž tržba činila 509 zl. a 58 kr. Ne vše se ovšem podařilo vydražit. Přesto stanovená hodnota byla v drtivé většině případů překročena, což není při obvyklém podhodnocení nijak překvapující. Katalog obsahuje i zajímavé ruční přípisky se jmény kupujících, včetně nabízených cen i dlužních částek. Mezi kupci se objevuje celá řada Jean de Gerson - O Dokonalém Následowánij Pána Krysta, a o prawém potupenj zajímavých jmen, povětšinou kulturních olomoucSwěta, s geho marnostmi, Knihy Patery, welmi užitečné ... (Olomouc, 1583). kých elit a vzdělanců z řad šlechty, duchovenstva či Titulní list. VKOL sign. 32.643 státní správy. Nesmírně výhodnou akvizici si tak nenechali ujít např. olomoucký kanovník a rektor c. k. univerzity Johann Mathias von Rolsberg, tehdejší rektor olomouckého c. k. lycea Ignatius Höschmann (ústav vedl roku 1795), další pozdější rektor téže instituce (1799) Franciscus Polášek, ze šlechticů např. baron von Buol či hrabě von Clary, kterého můžeme identifikovat mj. ve funkci předsedy úřední komise, která se zabývala právě rušením klášterů. K významným nakupujícím lze zařadit i historika a dlouholetého vysokého guberniálního úředníka J. P. Cerroniho. Příležitost si nenechali ujít ani sestavitel všech tištěných aukčních katalogů, olomoucký knihovník a hlavní kustos Joseph Ernst Karmaschek a právě na katologu z roku 1795 se podílející olomoucký knihař Joseph Mader. Mezi kupujícími se objevil i židovský obchodník Elias Buchheim z Prostějova. Ten dokonce na základě guberniálního dekretu z 30. července 1787 uzavřel s Lycejní knihovnou v Olomouci smlouvu o pravidelném odběru „všeho knižního smetí“ na Moravě a ve Slezsku, které podle stanovených kritérií (jež rozhodně objektivně nehodnotila např. umělecké stránky tisků atd.) tvořilo až 75 %. Pro Eliase to byl výnosný obchod, neboť knihy mu byly prodávány na váhu za neuvěřitelně směšné ceny. Je zajímavé, ovšem nikoli překvapivé, že konfiskované knihy si zpětně do osobního vlastnictví dokupovali i přímí členové postižených klášterních komunit (viz představitelé kapucínů), přičemž na aukcích nechyběli ani zástupci z klášterů, které přečkaly josefínskou smršť bez úhony, neboť se jim naskytla jedinečná příležitost k doplnění jejich knihoven.
Martin Philadelphus Zámrský – Postilla Ewangelitska Aneb Weykladowe na Ewangelia Nedělnij … (Jezdkovice u Opavy, 1592). Přípisek k textu: „Rozkoš jest Ďáblova udice“. VKOL sign. II 630.316.
Martin Philadelphus Zámrský – Postilla Ewangelitska Aneb Weykladowe na Ewangelia Nedělnij … (Jezdkovice u Opavy, 1592). Přípisek: „Hlavní věc před a po jídle se modliti a ne jako hovado se nažrát“. VKOL sign. II 630.316.
Knjžka O Swaté Spowědi A Přigjmánj Welebné Svátosti … (Praha, 1739). Přípisek: „Nalezená byla tato knížečka roku asi 1877 ve staré zpovědnici v našem kostele u sv. Ignáce když tatáž stará zpovědnice rozbourána a nová tam postavena byla“. VKOL sign. 600.383.
Martin Philadelphus Zámrský – Postilla Ewangelitska Aneb Weykladowe na Ewangelia Nedělnij … (Jezdkovice u Opavy, 1592). Přípisek: „Kdo šetří […]“. VKOL sign. II 630.316.
Habes hic iuuenis Auctores octo opusculorum cum commentariis et annotationibus quam plurimis noviter additis … (Lyon, 1511). Přípisek: „Pohrdat světem, nepohrdat nikým, pohrdat sám sebou a pohrdat tím, že je námi pohrdáno – tyto čtyři věci nás činí blaženými“. VKOL sign. II 630.395.
Catalogus Librorum Omnis generis glotticus, quorum publica auctio instituetur In Caesareo-Regia Bibliotheca Juliomontana Die 14. Novemberis 1795 … (Brno, 1795). Folio A2. VKOL sign. 33.654. Georgij Simler Vuimpinensis observationes de arte grammatica. De literis graecis ac diphthongis et quem ad modum ad nos veniant. (Tübingen, 1512). Přípisek „Fide sed cui Vide. Wierž ale komu Wierž“. VKOL sign. 22.155–22.156.
Catalogus Librorum Omnis generis glotticus, quorum publica auctio instituetur In Caesareo-Regia Bibliotheca Juliomontana Die 14. Novemberis 1795 … (Brno, 1795). Přípisky o cenách a kupujících. VKOL sign. 33.654.
Habes hic iuuenis Auctores octo opusculorum cum commentariis et annotationibus quam plurimis noviter additis … (Lyon, 1511). Přípisek: „Nespadne z mostu, kdo chodí rozumně“. VKOL sign. II 630.395.
Georgij Simler Vuimpinensis observationes de arte grammatica. De literis graecis ac diphthongis et quem ad modum ad nos veniant. (Tübingen, 1512). Na zadním přídeští vlepené hudební skladby s kresbou kostela. VKOL sign. 22.155–22.156.
Poznámky Jana Trystrama v herbáři Arnalda z Villanovy Krásným příkladem knihy, která díky bohatým přípiskům získala duši, je latinský herbář vytištěný v Benátkách roku 1502. I ve sterilní formě, prostá jakýchkoli poznámek a glos, je tato postinkunábule s prací vynikajícího španělského lékaře Arnalda z Villanovy (1235–1311), představitele proslulé lékařské montpellierské školy, jedinečným kompendiem středověké medicíny a botaniky. Nicméně svazek v pozdně gotické vazbě s dřevěnými deskami pokrytými tmavě hnědou usní se slepotiskovými vzory, zaujme svého čtenáře ihned po otevření přední desky, kdy na něj díky hustě psaným glosám dýchne atmosféra stará celé půltisíciletí. I další početné přípisky psané na počátku 16. století prozrazují, že kniha od samého počátku žila velmi čilým životem. Neležela desítky let či staletí v zaprášeném regále, ale byla od samého počátku hojně využívanou pomůckou k zažehnání nejrozličnějších nemocí atd. Zejména její první pravděpodobný majitel nám v knize zanechal pozoruhodné přípisky, jimiž doslova překypuje už titulní list. Zde také odhalil svoji identitu, když červeným inkoustem pod tiskařský signet vepsal: „Jan Trystram, lekarz: Z yluminowal sem tento swuoy Erbarz leta panie 1513, die sancte elisabeth“ čili, že lékař Jan Trystram přikročil na svátek svaté Elisabety v roce 1513 ke zkrášlení svého herbáře o provedené iluminace (původní černobílý tisk osvěžil barevným kolorováním). List snad přímo on doplnil o řadu latinsky psaných poznámek o vahách léků. Je nadmíru zajímavé, že část přípisků, a sice ty vyvedené červeným inkoustem očividně rukou lékaře Jana, jsou psány česky hned vedle latinských názvů rostlin, leč pozpátku! U některých rostlin v abecedně řazeném herbáři se nachází obvykle na konci latinského textu černě psané české poznámky o účincích konkrétní rostliny na lidské tělo. Např. k česneku si dotyčný poznamenává: „Česnek, mokrý a horký, tyto moci má, kdož jej na sirobu jí, prsy velmi čistí a nečistotu z nosu pudí a zlou páru v člověku vysuší. Také libost jedění přivodí, ale kdož jeho mnoho jí očím škodí. Také kdož jej s vínem ztluče a v ústa vloží a jím dobře zuby a dásně setře, všechen smrad z zubův vyžene a dásně uzdraví a očistí“. Ke kopřivě si poznačil: „ […] jest velmi horká a suchá, a má tyto moci, kdož ji s octem vaří a jí bez soli, všechnu lepkost z žaludku vyžene, a červy v žaludku umoří […], ti se zrozují z nezdravého ovoce“. Lociku (listová zelenina – salát) mj. doporučuje jako prostředek snižující
Arnald z Villanovy – Incipit tractatus de virtutibus herbarum (Benátky, 1502). Vazba – přední deska. VKOL sign. 15.006.
Arnald z Villanovy – Incipit tractatus de virtutibus herbarum (Benátky, 1502). Titulní list s přípiskem: „Jan Trystram, lekarz: Z yluminowal sem tento swuoy Erbarz leta panie 1513, die sancte elisabeth“. VKOL sign. 15.006.
Arnald z Villanovy – Incipit tractatus de virtutibus herbarum (Benátky, 1502). Ukázka z herbáře s kolorovaným dřevořezem (koriandr). VKOL sign. 15.006.
nežádoucí sexuální náruživost žen: „ […] Také kdož často syrovu jí z vocta, žádost smilství hasí velmi ženám, protož hodí se dobře chovačkám [tj. chůvám], aby ji vony požívali a čistě se chovali“. Stejně tak doporučuje i routu: „[…] Také mužům žádost tělesnou hasí, ale ženám milost přivodí“. V knize nechybí ani základní poučení středověké medicíny a vůbec bytí, které je připsáno na přední přídeští a vročeno do roku 1519: „Nebo v někom panuje jeden element, v někom dva, v jiném tři, v některém čtyři všecky, někdy ty elementy bývají v člověku sobě velmi odporní a protivní v životě lidských. Jako oheň, voda, vítr, země jest, protož lékaři dobří a učení to znáti mají, chtí-li od nemocí tělesných pomáhati, aby jich spojení a složení v životě znal, a to po postavě a způsobu, item po pulsu a zvláště po vodě neb víně [další pasáž je úmyslně zničena]“. V závěru 166 foliového svazku nechybí ani doplňující výklady pro rozličná koření (hřebíček, skořice, pepř, muškát, zázvor aj.). Exemplář se později dostal do knihovny olomouckých františkánů.
Arnald z Villanovy – Incipit tractatus de virtutibus herbarum (Benátky, 1502). Přední přídeští s přípiskem: „Nebo v někom panuje jeden element, v někom dva, v jiném tři, v některém čtyři všecky, někdy ty elementy bývají v člověku sobě velmi odporní a protivní v životě lidských. Jako oheň, voda, vítr, země jest, protož lékaři dobří a učení to znáti mají, chtí-li od nemocí tělesných pomáhati, aby jich spojení a složení v životě znal, a to po postavě a způsobu, item po pulsu a zvláště po vodě neb víně“. VKOL sign. 15.006.
Arnald z Villanovy – Incipit tractatus de virtutibus herbarum (Benátky, 1502). Přípisek týkající se kopřivy: „[…] jest velmi horká a suchá, a má tyto moci, kdož ji s octem vaří a jí bez soli, všechnu lepkost z žaludku vyžene, a červy v žaludku umoří“. VKOL sign. 15.006.
Přípisky zajímavých osobností Zcela unikátním případem, kde se spojuje krása bibliofilské vazby s enormně interesantními přípisky, je dílo předního luterského teologa a historika Davida Chytraea. Ten nechal své dílo Historia Der Augspurgischen Confesion, vydané v Rostocku roku 1577 známým německým kreslířem a tiskařem Jacobem Luciem starším, svázat pro Ferdinanda Hoffmana z Grünpühelu a Střechova (1540–1607), jenž patřil k nejčelnějším osobnostem rudolfínského dvora. Ukazuje na to jednak vlastnoruční přípisek s věnováním (jde o autograf ) i to, že vročení 1577, které se objevuje na přední desce, je zároveň totožné s datem vydání knihy. Celková výzdoba i provedení vazby je očividným výrazem bibliofilské lásky ke knize a z jejího provedení je patrná její individuální cennost a nadřazenost. Nechybí zde např. biblický citát ani zvláště vyražené jméno vlastníka. Kniha je navíc doplněna o cizelovanou zlacenou ořízku s rostlinnými motivy. Jedinečnost knihy potvrzují i latinsko-německé přípisky umístěné na přední předsádce. Zejména obsah prvního z nich je vskutku neobvyklý (viz překlad): „Když náboženství upadají, počínají sloužit buď upevnění moci v království nebo břichu, jako se to stalo u judaismu a papežství“. Přípisek vzápětí pokračuje mnohem jadrněji: „Římský papež do chrámu Božího vysral veliké hovno, však Luther je zachytit stihl, vyčistil Boží stáj a učením vymetl spásným pohleďte, jaký citlivý nos má ten Luther, exkrement zvětřil a vyhodil: jásejte všichni“! Autorem ostře jízlivého přípisku psaného hexametrem byl jistý Johann Georg Gödelmann (1559–1611), který působil jako jurista a diplomat, byť jeho vyjádření není rozhodně psané diplomatickým jazykem. Sám se pod svůj výtvor zvěčnil takto: „Johann Georg Gödelmann na apríla, posledního roku boží trpělivosti v Praze napsati ráčil“. Jiné vynikající přípisy, které můžeme směle zařadit mezi další rarity z fondu VKOL, jsou spojené s osobností předního německého humanisty Willibalda Pirckheimera (1470– 1530). Tento známý norimberský patricij se po celý život stýkal a přátelil s největšími učenci své doby a vedle mnoha dalších činností se zabýval i překlady antických klasiků do latiny (např. díla Xenofóna, Plutarcha aj.). Právě v roce 1525 z řečtiny nově přeložil i stěžejní dílo světové geografie a kartografie od Klaudia Ptolemaia. Jeden pozoruhodný exemplář tohoto štrasburského vydání v průběhu dějin doputoval i do Olomouce, přičemž jeho unikátnost dotváří jednak Pirckheimerova vlastnoruční poznámka (čili autograf ) z titulního listu a především jeho dopis vevázaný na konci díla. Pod vlastní latinský text titulního listu, který je obklopen alegorickým ozdobným lištovým rámem, Pirckheimer připsal: „Překladatel. Když Jupiter spatřil, jak Ptolemaius líčí zemi, poznal i lidské […] nadání, ale jakmile uviděl, že se značně přibližuje k nebi, zarazil ruce pozemšťana a Merkuriovi brzy nato rozkázal zavřít brány Olympu, aby se tam lidský rod znovu nevrátil“. Jupiter zde skrze PirckheDavid Chytraeus – Historia der Augspurgischen Confession … (Rostock, 1577). Vazba imera vystupuje jako nejvyšší božstvo římské – přední deska. VKOL sign. 29.036.
David Chytraeus – Historia der Augspurgischen Confession … (Rostock, 1577). Titulní list a věnování autora. VKOL sign. 29.036.
David Chytraeus – Historia der Augspurgischen Confession … (Rostok, 1577). Starší exlibris F. H. z Grünpühelu a protikatolický přípisek. VKOL sign. 29.036.
mytologie, vládce nebe a země, přičemž Merkur, syn Jupitera, vystupoval v římské mytologii jako bůh obchodu, ale mj. i coby průvodce duší zemřelých do podsvětí (v řecké mytologii mj. jako posel bohů i lidí). Díky analýze víme, že obojí, tedy knihu i dopis, zaslal sám autor jako dar svému příteli (jiný výtisk obdržel např. Erasmus Rotterdamský), císařskému staviteli Johannu Tzertovi, neboli brněnskému rodákovi Janu Čertovi (okolo 1480–1552), který se svou pílí vypracoval až na pozici dvorního architekta Ferdinanda I. Habsburského, přičemž pracoval i pro Ferdinandova bratra, španělského krále a římského císaře Karla V. Lze předpokládat, že snad již Tzerte osobně nechal ke knize dopis přivázat a tak se později celý svazek dostal až do Olomouce. Nicméně vazba knihy zcela určitě není původní a ani v knize se nikde nenalézají žádné vlastnické přípisky a tedy ani Tzerteho. Pravděpodobně při pozdější převazbě mohlo dojít rovněž ke ztrátě prostřední části dopisu. I přes to nám dopis, který Willibald Pirckheimer sepsal 1. listopadu roku 1525 v domovském Norimberku, dává jedinečnou možnost nahlédnout do důvěrných myšlenkových pochodů významného představitele raného humanismu, který v dopise jednak popisuje obtíže s překladem a jednak sžíravě kritizuje rozvrácené společenské a náboženské poměry v Německu na pozadí probíhající tzv. Selské války. Z celkového kontextu je jistě zajímavé, že se nám dochovala i odpověď Johanna Tzerteho, sepsaná 22. listopadu 1525.
Klaudios Ptolemaios – Claudii Ptolemaei Geographicae Enarrationis Libri Octo. Bilibaldo Pirckeymhero Interprete ... (Štrasburk, 1525). Titulní list s Pirckheimerovou poznámkou.. VKOL sign. III 27.401.
Mikuláš Zrínský – Adriai Tengernek Syrenaia (Vídeň, 1651). Přední přídeští – oslavná báseň. VKOL sign. 23.978.
Pojďme se tedy začíst alespoň do vybraných pasáží: „Velikou srdečnost prokázal nedávno náš znamenitý Albrecht Dürer, když mi ukázal tvůj dopis [Albrechta Dürera, Pirckheimera i Tzerteho pojilo společné přátelství a zájmy], v němž jsi učinil také důstojnou zmínku o mně, což mě jak se patří potěšilo, kdo by totiž nestál o to, být milován tak vzácným mužem? Ostatně abych se ani já nevyhýbal přátelské službě, posílám ti svůj překlad Ptolemaiovy Geographie, i když byla doposud přeložena mnoha autory, uvidíš, zda jsem vytvořil dílo cenné či ne […]“. V jiné pasáži komentuje aktuální události v Německu, v nichž by se zcela jistě našly i některé paralely platné i dnes: „Ostatně nevím, co píšeš o úspěchu mého výkladu Evangelia, ústy i slovy jsme poctiví, skutky však průměrně s Evangeliem bojujeme, Slovo dozajista Pánu navěky zůstane, ale od kazatelů Slova může být skutečnost mnohonásobně překroucena, jinak by totiž pole nebyla tak nasáklá lidskou krví, nebyla by pokryta bezvládnými mrtvolami. Vesnice leží zpustlé, stáda jsou odehnána, a vesměs padla do cizích rukou, pláčou vdovy i děti, připraveny o manžele a otce. A zatím ti, o nichž byla řeč, hladovějí, a dokonce každým dnem hlady umírají, protože přeci postavení obchodníků je sotva v čem lepší nežli stav mrtvých, neustále jsou totiž uvrhování v pouta, souženi, zbavováni majetku, pro deset článků jsou trestáni poctiví lidé, tak krutá a trýznivá nejsou slova Boží, ale roznítili je ďáblovi kazatelé, nebo spíše naše hříchy, které vyhnaly spravedlivou boží vládu. […] naši představení se dopustili mnoha špatností, a že dokonce ani nyní se nechovají lépe, neboť všichni usilují o svoje, a zatím chudý Kristus je nucen skrývat veškeré zločiny, které se dějí pod jeho ochranou, kéž jednou začneme jednat poctivě, neboť sotva jsme byli zbaveni jednoho jha, musíme snášet deset obtížnějších, ale o těch není dost bezpečné mluvit, kdokoliv se totiž odváží odporovat a kritizovat nové výmysly, je bezbožník a odpadlík od Slova (božího), dej Bůh, ať jednou máme opravdu na paměti Lásku“. Ke zvláště zajímavým přípiskům náležejí z pochopitelných důvodů poznámky význačných historických osobností. Zmíněné kritérium dozajista splňuje vzácný raritní tisk, který vyšel roku 1651 ve Vídni. Jeho autorem je přední uherský politik, vojevůdce a básník Mikuláš Zrínský. Jde vlastně o sbírku epické poezie s názvem Adriai Tengernek Syrenaia čili Jadranská siréna, ve které oslavuje hrdinnou smrt svého praděda Mikuláše Šubiče Zrínského při obraně Szigetváru. Na světě se dochovalo jen málo exemplářů tohoto díla, které je ještě cennější tím, že zároveň obsahuje (krom autografu a dalších poznámek) i jedinou známou báseň, již napsal maďarský šlechtic, synovec kardinála Petera Pázmányho (1530–1637), a mj. majitel vsetínského panství Mikuláš Pázmány (zemř. 1667 v Líšni). V básni oslavuje nejen svého strýce, ale i autora díla Mikuláše Zrínského (oba se osobně znali), kterého nazývá nevlastním bratrem.
Klaudios Ptolemaios – Claudii Ptolemaei Geographicae Enarrationis Libri Octo. Bilibaldo Pirckeymhero Interprete ... (Štrasburk, 1525). Dopis W. Pirckheimera. VKOL sign. III 27.401.
Cenzorské zásahy Knihy coby stěžejní nositelky lidského myšlení se již od prvopočátků své existence stávaly terčem nejrůznějších zásahů založených na předpokladu, že jejich obsah mnohdy podkopává ve společnosti zavedená konfesijní, mocenská či morální schémata. Ovšem konkrétní hlediska vedoucí až k tomu, že se kniha ocitla tzv. na indexu, se v průběhu věku logicky měnila. Někdy postačilo na heretické pasáže či knihu patřičnou formou čtenáře upozornit, jindy bývaly nevhodné pasáže odstraňovány nebo začerňovány. Mnoho knih bylo spáleno očistným ohněm nebo se ocitly ve speciálních odděleních některých řádových knihoven, které disponovaly příslušnými povoleními kacířské knihy za přísných podmínek přechovávat a využívat je proti heretikům samotným coby studijní materiál. Klasickým příkladem byli jezuité, pověření i v českých zemích inkviziční činností. Pěkným příkladem knihy, ve které je případný čtenář upozorněn na závadný obsah je latinský přípisek umístěný na předním přídeští jednoho svazku jinak mnohem monumentálnějšího souboru známého pod označením Theatrum Europaeum, jehož volný překlad zní: „Autor či spíše kompilátor tohoto Theatra Europea byl nejspíše velice nepřátelský vůči katolíkům, jelikož si totiž vymýšlí směšné lži, a tak zavání herezí.“ Kniha se dříve nalézala v rozsáhlé knihovně olomouckých premonstrátů na Klášterním Hradisku. V knihách často nacházíme rovněž cenzorské zásahy spojené např. s mravními principy. Mnohdy totiž především výzdoba tisků ohrožovala dle morálních a náboženských autorit platné etické kodexy, což budilo individuální pohoršení jednotlivých čtenářů i oficiálních kruhů spojených především s církví a ve svém důsledku mohlo podle tehdejšího mínění narušit mravní výchovu. I tyto pro nás dnes malicherné druhotné zásahy ovšem vypovídají mnohé o životě tehdejší společnosti. Dobrým příkladem výše zmíněného je titulní list proslulého atlasu Teatrum orbis terrarum od Abrahama Ortelia (zde konkrétně antverpské vydání z roku 1609), který patrně některý z olomouckých jezuitů patřičně upravil tím, že alegorie
Johann Philipp Abelinus – Theatri Europaei, Das ist Historischer Chronick (Frankfurt nad Mohanem, 1646) Přípisek: „Autor či spíše kompilátor tohoto Theatra Europea byl nejspíše velice nepřátelský vůči katolíkům, jelikož si totiž vymýšlí směšné lži, a tak zavání herezí“. VKOL sign. III 17.120/ 2.
ženských postav, které znázorňujících Evropu (trůnící postava nahoře), Asii (postava oděná do drahých látek se šperky stojící vlevo na piedestalu) a Afriky (vpravo na piedestalu s ratolestí) dodatečně přioděl a personifikovanému ztvárnění Ameriky (postava konkrétně zobrazuje jižní Ameriku s válečnickými atributy Amazonek a s poukazem na kanibalismus) navíc odškrábal i ženský klín. Ten byl sice příslušným umělcem ztvárněn nanejvýš cudně, ovšem pro prudérní jezuitskou morálku to nebylo ani tak přijatelné. Přioděna je i ženská bysta, která má odkazovat na ještě neobjevené země Ameriky, přičemž hořící oheň na podstavci je alegorickým odkazem na zážitek Fernãa de Magalhães, kdy při plavbě nynějším Magalhãesovým průlivem viděl hořící ohně a dané zemi dal proto jméno Ohňová země. Dle psaného exlibris získal knihu pro olomouckou jezuitskou (univerzitní) knihovnu ctihodný otec, jezuita Sigmund Hartman, přičemž do katalogu byla zapsána roku 1677.
Abraham Ortelius – Theatrum Orbis Terrarum (Antverpy, 1609). Titulní list s cenzorskými zásahy. VKOL sign. III 19.561.
Štambuch Simona Händla Velmi specifickými knihami jsou památníky, zvané také „alba amicorum“ či „štambuchy“ (z německého Stammbuch – památník). Rukopisný památník je speciální typ rukopisu, který se zrodil v 16. století ve Wittenberku a Řezně a u jehož zrodu stáli Martin Luther a Philip Melanchton. Zpravidla jde o nevelké půvabné svazky zaplněné různorodými přípisky, erby, emblematikou, dedikacemi, básněmi a nejrůznějšími citáty. Štambuch (známý také jako Wappenbuch, Gesellenbuch, philophylacium, philotheca, album sodalium, livre d’amis, thesaurus amicorum, collectio memorabilium, librum onomastice a další) byl prestižní záležitostí a zápis v něm býval dílem podepsaných „přátel“ jen z části. Text dodali a napsali podepsaní, ale erby a ilustrace doprovázející jednotlivé zápisy byly dělány profesionálními malíři na zakázku a šlo o dosti nákladnou záležitost. Spousta záznamů právě kvůli vysoké ceně zůstala bez ilustrace. Záznamy v albech amicorum se obvykle skládají z devízy – motta celého zápisu. Dále obrazu, který bývá často alegorický a byl zhotovován na zakázku. Součástí je samozřejmě vlastní zápis a obvykle i podpis autora. Místo alegorického obrazu bývá často vymalován erb autora. Štambuchy neobsahovaly vždy zápisky přátel, neboť bývalo otázkou prestiže mít ve svém štambuchu zápis někoho známého a slavného. Jak bylo zmíněno, vznik štambuchů je svázán s Martinem Lutherem a Philipem Melanchtonem. Právě jejich autografy (ať již vepsané nebo vlepené) byly tím nejcennějším. Stejně tak zápis krále, císaře nebo jinak významného šlechtice patřil k cenným úlovkům a nebylo důležité, jestli jsou vlastník s autorem zápisu přátelé či ne. Štambuch přechovávaný VKOL si v závěru 16. století pořídil a vedl jistý Simon Händl (Haendl). Ještě prázdný svazek, který se měl teprve zaplnit přípisky kumpánů a přátel, si nechal svázat do hnědé kůže, zdobené slepotiskem se zlacenými ornamenty. Na přední desce nalezneme i jeho vytlačené iniciály S.H.S. s vročením 1590. Právě od tohoto roku se v jeho „památníku“ objevovaly první zápisky a vyobrazení. Z nich mimo jiné vyčteme, že Händl patrně v letech 1590–1595 studoval ve Wittenberku, načež další dva roky pobýval v Ingolstadtu. Po přibližně sto letech se rukopis dostal do vlastnictví šlechtice Johanna Christopha Abele von und zu Lilienberg, což dokládá heraldické exlibris na předním přídeští: „Ioannes Christophorus S.R.I. Liber Baro de Abele de et in Lilienberg [...]“ Toto exlibris bylo vytvořeno patrně nedlouho po roce 1708 (či přímo v roce 1708), neboť původně rakouský rod, který přesídlil v průběhu 17. a 18. století do rakouských zemí a do Uher, byl do stavu svobodných pánů povýšen dne 4. srpna
Wappenbuch Simon Haendel‘s (konec 16. století). Pec na Baby s citátem: „Pro statečnost není žádná cesta neschůdná“. VKOL sign. M I 472.
Wappenbuch Simon Haendel‘s (konec 16. století). Vazba – přední deska. VKOL sign. M I 472.
Wappenbuch Simon Haendel‘s (konec 16. století). Fortuna s citátem: „Pro jedny je Fortuna matkou, pro druhé nespravedlivou macechou“. VKOL sign. M I 472.
1708 (viz horní text ve stuze – „Liber Baro“). Samotný Johann Christoph Abele von und zu Lilienberg zastával funkci dvorního sekretáře císaře Leopolda I. Mezi mnoha přípisy do památníku zaujme na první pohled obraz znázorňující omlazující přístroj. Jde o tzv. „pec na baby“ neboli důmyslné „přepalovací“ zařízení, které za tři kopy a dva dny učinilo ze stařeny krásnou mladici. O tom, jak takovéto zařízení fungovalo, dokonce vyšla satirická skladba, kterou vydal v Praze roku 1594 Burián Valda jako plakátový tisk. Nad samotným výjevem je navíc umístěn citát z Ovidiových metamorfóz „INVIA VIRTUTI NULLA EST VIA“ čili „Pro statečnost není žádná cesta neschůdná“ (Ovidius Met. XIV. 113). Pod obrazem se nachází vlastní zápis – věnování od dánského studenta Tycha Langeho: „Tomuto vznešenému, mužností a učeností vynikajícímu mladíkovi panu Simonu Händelovi, mému drahému příteli ve Wittenberku roku 1595, 19. dubna“. Na další vybrané ukázce vidíme Fortunu, která byla v tradiční ikonografii zobrazována jako nahá žena balancující na okřídlené kouli a s vlajícím praporcem. Na jedné straně, odkud se Fortuna odvrací, vidíme mořskou bouři, potápějící se loď a hořící město. Na straně druhé je naopak zachyceno klidné, sluncem zalité moře, poklidně plovoucí loď a pár procházející se na pobřeží. V pozadí potom nechybí prosperující město. Latinský citát ve spodní části, pocházející nejspíše z díla Vergilia, říká: „Pro jedny je Fortuna [tj. Štěstěna] matkou, pro druhé nespravedlivou macechou“. Jiný zápis Johanna ze Schoeningen z 18. května 1595 má jako motto: “Omnib[us] placere difficilimum e[st]”, tedy „Je velice obtížné zalíbit se všem“. Slovo MUSICA napsané v záhlaví stránky je záměrně zavádějící, neboť neodkazuje na hudbu. Jde vlastně o zkratku ukrývající duchovní význam v zakódovaném citátu: „Mea Unica Spes Iesus Christus Amen“, tedy „Ježíš Kristus je má poslední naděje“. V německých variantách se tento nápis rozepisuje jako: „Mein Vertrauen steht in Christo allein“. Ve štambuchu nechybí ani alegorický výjev spravedlnosti. Iustitia je zde zobrazena se znakem malířského cechu (štít se třemi štítky) a latinskou devízou: „Nec Spe, nec motu – Bez naděje, beze strachu“. Tato strana je bez vlastního zápisu a podle cechovního znaku lze usuzovat, že je dílem malíře, který pro Händla pracoval. Poslední prezentované věnování snad odkazuje na tzv. Paridův soud v poněkud poupravené verzi. Zde si mladý šlechtic vybírá svou vyvolenou ze tří pannen, což ostatně komentuje i v němčině napsaná báseň nad samotným výjevem. Jeho přízeň nakonec získala panna držící v jedné ruce hrací kartu s příznačným symbolem srdce (úplně vpravo). Ostatně volbu potvrzuje i krátký text vepsaný do stuhy, přičemž u dámy vlevo je ve stuze uvedeno: “Se mnou zkažený”, přičemž u prostřední dámy je text: “Se mnou ztracený”. Celý přípisek, věnovaný Simonu Händlovi 7. srpna 1596 v Ingolstadtu, je dílem jistého Joanna Georgia Schwingsherleina. Vyobrazení je samo o sobě skvělou ukázkou renesanční módy.
Wappenbuch Simon Haendel‘s (konec 16. století). Alegorie na Paridův soud (?). VKOL sign. M I 472.
Wappenbuch Simon Haendel‘s (konec 16. století). Alegorie s citátem: „Mea Unica Spes Iesus Christus Amen“. VKOL sign. M I 472.
Wappenbuch Simon Haendel‘s (konec 16. století). Iustitia s citátem: „Bez naděje, beze strachu“. VKOL sign. M I 472.
Ruční výzdoba tištěných knih Do jisté míry specifickým a jedinečným znakem tištěných knih může být i jejich dodatečná výzdoba, jejíž úlohou bylo dotvářet či jinak doplňovat nebo zvýrazňovat text. I zde se v podstatné míře uplatňují biblické alegorie a narážky. U rukopisů se s výzdobou setkáváme v podobě iluminací. Po vynálezu knihtisku bohatá, ale také nákladná ruční výzdoba knih ustupuje a je nahrazována tištěnou výzdobou – dřevořezy a nastupující technikou mědirytu, které jsou často kolorovány. Přesto metoda ručního zdobení knih přetrvává. To, že se typická výzdoba rukopisů příležitostně objevuje také v prvotiscích, dokládá například prvotisk se sign. III 47.840, pocházející z knihovny Augustiniánů v Olomouci. Žalmy sv. Augustina ve vydání z roku 1489 jsou zde na několika místech doplněny výzdobou doprovázející text. Na foliu A2 jsou v pravém dolním rohu rozvilinové bordury s vyobrazením divého muže se sovou, což můžeme chápat jako symboly žádostivosti (divý muž) a zaslepenosti (sova). Na foliu A3 je iniciála B(eatus vir) – v orámovaném těle iniciály, tvořeném stylizovaným akantem, je zobrazen sedící král David, který v rukou drží svitek s počátečním textem žalmu (BEATUS VIR). Zlacené pozadí je zdobeno puncovanými rozvilinami. Pravá postranní bordura je tvořena naturalisticky pojatými rozvilinami kombinujícími různobarevné akantové listy
Biblia latina (Basilej, 1482). Folio a3 s iniciálou I (n principio) – iniciála představuje Stvořitele světa V postranní borduře je zobrazen jelen, muž mířící kopím na medvěda a divý muž ozbrojený kyjem (?) a štítem útočící na draka. VKOL sign. II 48.101.
Sv. Augustin – Psalmorum explanatio (Basilej, 1489.) Folio A2 – divý muž a sova v rozvilinách. VKOL sign. III 47.840.
s květy. Malba je doplněna subtilní ornamentální kresbou v červené barvě. Ve spodní borduře je zobrazena pasoucí se laň s jelenem. Tato zvířata mohou být v souvislosti s texty žalmů chápána jako alegorie zbožných duší, toužících po Bohu. Malířská výzdoba tisku v sobě spojuje návaznost na starší iluminátorskou tradici (zcela goticky pojatá postava krále Davida, či motiv divého muže) s renesančním zaměřením na detail a snahou o realistické podání rostlinného dekoru u bordury zdobící počátek prvního žalmu. Obdobně můžeme takovouto výzdobu vidět v tištěné bibli z roku 1482, která pochází z františkánského kláštera v Olomouci. Na foliu A2 iniciála F(rater Ambrosius) – v těle iniciály tvořeném stylizovaným akantem je zobrazen sv. Jeroným sedící u pulpitu se lvem u nohou. V borduře tvořené rozvilinami jsou zobrazeni dva muži s dřevěnými kyji, opice s jablkem (symbol prvotního hříchu) a fénix (symbol Kristova zmrtvýchvstání). Výzdoba prvotisku navazuje po formální i obsahové stránce na tradiční pozdně gotickou knižní malbu, jejíž představitelé nacházeli po zavedení knihtisku uplatnění i ve výzdobě tištěných knih. Další ukázkou je iniciála I(n principio) z folia A3 – ta představuje Boha – Stvořitele světa, s královským jablkem v levé ruce a žehnajícím gestem ruky pravé. V postranní borduře tvořené barevnými rozvilinami, doplněnými zlatými koulemi a kapkami, je zobrazen jelen (symbol zbožné duše), muž mířící kopím na medvěda (symbol rozmařilosti, chlípnosti a ďábla) a divý muž ozbrojený kyjem (?) a štítem, který útočí na draka (symbol ďábla). Po ikonografické stránce tedy výzdoba představuje poklidnou duši věřícího, hledícího na Hospodinovu tvář, a boj s jeho protivníky.
Sv. Augustin – Psalmorum explanatio (Basilej, 1489.) Folio A3 – Iniciála B(eatus vir), v ní král David, ve spodní borduře pasoucí se jelen s laní. VKOL sign. III 47.840.
Biblia latina (Basilej, 1482). Folio a2 s iniciálou F(rater Ambrosius) – v těle iniciály tvořeném stylizovaným akantem je zobrazen sv. Jeroným sedící u pulpitu. V borduře tvořené rozvilinami jsou zobrazeni dva muži s dřevěnými kyji, opice s jablkem a fénix. VKOL sign. II 48.101.
