PÁLENÍ KNIH V NĚMECKU A JEHO OHLASY V ČESKÉM TISKU

Masarykova Univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

PÁLENÍ KNIH V NĚMECKU 10. 5. 1933 A JEHO OHLASY V ČESKÉM TISKU Burning of books in Germany 10th May 1933 and its reaction in the czech press

Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

PhDr. Jaroslav Kovář, CSc.

Michaela Holkupová

Brno, 2013 1

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta

Katedra ekonomie Akademický rok 2012/2013

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Pro:

HOLKUPOVÁ Michaela

Obor:

Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

Název tématu:

PÁLENÍ KNIH V NĚMECKU 10. 5. 1933 A JEHO OHLASY V ČESKÉM TISKU Burning of books in Germany 10th May 1933 and its reaction in the czech press

Zásady pro vypracování Problémová oblast, cíl práce, postup a použité metody: Práce se bude primárně věnovat pálení knih v Německu z 10. 5. 1933. Měl by být popsán samotný průběh této události a historické i kulturní dění, které této události předcházelo. Na konci práce budou shrnuty ohlasy českého tisku k tomuto historickému faktu.

2

Rozsah grafických prací:

(Předpoklad cca 10 tabulek a grafů)

Rozsah práce bez příloh:

35 – 40 stran

Seznam odborné literatury: 

WEIDERMANN, Volker. Das Buch der verbrannten Bücher. 2008. vyd. Köln: Kiepenheuer&Witsch, 2008. 253 s. ISBN 978-3-462-03962-7.



MÜLLER, Helmut M. a Karl-Friedrich KRIEGER a Hanna VOLLRATH a Ivona ŘEZANKOVÁ. Dějiny Německa. Translated by František Kubů. 2. dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 8071067121.



EVANS, Richard. Nástup třetí říše. Praha-Plzeň: Beta-Dobrovský-Ševčík, 2004. 567 s. ISBN 80-7306-257-7.



10. Mai 1933 :Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Edited by Ulrich Walberer. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. 317 s. ISBN 3596-24245-2.

Vedoucí bakalářské práce:

PhDr. Jaroslav Kovář, CSc.

Datum zadání bakalářské práce:

28. 11. 2012

Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku.

…………………… … .. vedoucí katedry

…………………………… děkan

V Brně dne 28. 11. 2012

3

Jméno a příjmení autora:

Michaela Holkupová

Název diplomové práce:

Pálení knih v Německu 10. 5. 1933 a jeho ohlasy v českém tisku

Název práce v angličtině:

Burning of books in Germany 10th May 1933 and its reaction in the czech press

Katedra:

Ústav germanistiky a nederlandistiky

Vedoucí diplomové práce:

PhDr. Jaroslav Kovář, CSc.

Rok obhajoby:

2013

Anotace: Cílem bakalářské práce „Pálení knih v Německu 10. 5. 1933 a jeho ohlasy v českém tisku“ je popsat průběh tzv. studentské akce „proti neněmeckému duchu“, jejímž vyvrcholením bylo spálení několika tisíců knih, které se neshodovaly s novou nacistickou ideologií. V práci je stručně popsán historický vývoj a dále kulturní dění, které této události předcházelo. Poslední kapitolu tvoří články z českých novin, které na tento čin reagovaly.

Annotation: The aim of this thesis named ,,Burning of books in Germany 10th May 1933 and its reaction in the Czech press" is to describe the course of the so called student action ,,against nongerman spirit" whose culmination was the burning of several thousand books which were not in accordance with the new nazi ideology. Historical development and cultural events which preceded this action are briefly described in this thesis. The last chapter consists of the articles published in the Czech press which reacted to the action.

Klíčová slova: Pálení knih, rok 1933, očista kultury, český tisk, Německo

Key words: The burning of books, the year of 1933, purification of culture, Czech press, Germany

4

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Pálení knih v Německu 10. 5. 1933 a jeho ohlasy v českém tisku vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Jaroslava Kováře, CSc. a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně, dne 6. ledna 2013 Vlastnoruční podpis autora práce ….…………………….

5

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu PhDr. Jaroslavu Kovářovi, CSc. za vedení mé bakalářské práce.

6

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 8 1. Rok 1933 a cesta k diktatuře ............................................................................................................... 9 2. Očista kultury .................................................................................................................................... 14 2.1. Očista v hudbě a ve filmu: .......................................................................................................... 15 2.2. Očista v rozhlase: ....................................................................................................................... 16 2.3. Očista v malířství a architektuře: ................................................................................................ 16 2.4. Očista v tisku a literatuře: ........................................................................................................... 17 3. Wider den undeutschen Geist – Proti neněmeckému duchu ............................................................. 21 3.1. Situace na univerzitách:.............................................................................................................. 21 3.2. Studentská akce proti „neněmeckému duchu“: .......................................................................... 24 3.3. Následky ..................................................................................................................................... 31 4. Reakce českého tisku......................................................................................................................... 34 4.1. Moravské slovo .......................................................................................................................... 35 4.2. Národní listy ............................................................................................................................... 36 4.3. Národní listy večerník ................................................................................................................ 37 4.4. Národní noviny ........................................................................................................................... 37 4.5. Lidové noviny............................................................................................................................. 38 4.6. Moravský ilustrovaný zpravodaj: společenský, nepolitický týdeník .......................................... 38 4.7. Naše noviny ................................................................................................................................ 39 4.8. Dělnická rovnost......................................................................................................................... 41 4.9. Mladý socialista.......................................................................................................................... 42 4.10. Letem světem ........................................................................................................................... 42 Závěr...................................................................................................................................................... 44 Seznam použité literatury ...................................................................................................................... 46

7

Úvod Dne 10. května 2013 uplyne přesně 80 let, kdy se téměř ve všech univerzitních městech v Německu rozhořely pochodně a vzplály hranice. Hranice byly však ojedinělé svým obsahem. Nehořelo totiž jen dřevo, ale také několik tisíců knih – úkaz, který jakoby nezapadal do 20. století, do kulturně vyspělé Evropy. Jednalo se o akci s názvem „proti neněmeckému duchu“, kterou horlivě zorganizovali němečtí vysokoškolští studenti a tím také velkou měrou dopomohli nacistům k upevnění svého vlivu a nacistické ideologie. Cílem této bakalářské práce je popsat tuto zdánlivě spontánní akci, přiblížit její počátky, motivaci, průběh a nakonec i její důsledky, které se promítly nejen v atmosféře nacifikujícího se Německa, ale i v německé kultuře. V práci je nejdříve popsána celková situace v Německu v roce 1933 – tedy v ten osudný rok, kdy Německo již přestalo být demokratickým státem a postupné kroky Hitlera a dalších stoupenců nacionálně socialistické strany směřovaly ke kruté diktatuře. Nový režim se začal projevovat ve všech sférách života, tedy i v kultuře. A právě přeměně německé kultury, která bývá označována jako „očista kultury“, je věnována druhá kapitola této práce. Třetí kapitola, jak již bylo řečeno, je plně věnována osudnému datu 10. května 1933, který vstoupil do dějin jako černý den kultury. Nejdříve jsou popsány její počátky, které souvisejí s nacifikující se atmosférou na německých vysokých školách, dále jsou popsány důkladné přípravy studentů na tuto akci a nakonec je poukázáno na následky této akce. Závěrečná kapitola je věnována českému tisku, který na tuto událost reagoval ve svých článcích. Ve čtvrté kapitole se tedy nacházejí články deseti prvorepublikových novin, ať už celostátních nebo regionálních, kulturních či čistě politických, levicových či liberálních, které se nějakým způsobem k této události vyjádřily.

8

1. Rok 1933 a cesta k diktatuře Prvním pokusem Německa o parlamentní demokracii byla Výmarská republika zrozená v roce 1918 z válečné porážky a domácí revoluce. Tento státní útvar zažíval již od samého počátku nedůvěru, nespokojenost a hlavně ponižující pachuť z prohrané války, kterou Němci těžce nesli. Po bouřlivých počátcích se Výmarská republika přesto stabilizovala a mezi léty 1924 až 1928 prožívala relativní klid. Přesto se důsledkem celosvětové ekonomické krize v roce 1929 a důsledkem vzrůstajících ekonomických, politických a sociálních problémů celá situace vyhrotila natolik, že intenzivní útoky na nově vzniklou demokracii vyústily v kolaps režimu a nástup Adolfa Hitlera. Říšský prezident Paul von Hindenburg jmenoval Hitlera kancléřem 30. ledna 1933. Parlamentní demokracie Výmarské republiky v této době již ale delší dobu nefungovala, jelikož říšský prezident od roku 1930 jmenoval a opět propouštěl kancléře bez účasti parlamentu. Předtím, než se Hitler stal kancléřem, dosáhli nacisté svého největšího volebního úspěchu ve všeobecných volbách 31. července 1932. S 37,8% hlasů a 230 křesly z 608 se NSDAP (Nacionálně socialistická německá dělnická strana) poprvé stala největší stranou v Říšském sněmu. Tím, že se prohlašovala za "lidovou stranu", která překlenuje třídní rozdíly a má jasný cíl, dosáhla NSDAP toho, že získala velkou podporu napříč sociálními skupinami na rozdíl od jiných stran, které se zaměřovaly úzce socioekonomicky nebo nábožensky.

1

Lidé

všech věkových kategorií byli přitahování mladým, energickým a dogmatickým hnutím, které nabízelo novou cestu kupředu z mrtvého bodu, na kterém uváznul nedůvěryhodný systém Výmarské republiky. Zvláště drtivá většina nezaměstnaných (v roce 1932 dosáhla nezaměstnanost v Německu 44% 2), se obrátila k NSDAP. Převzetí moci nacionálními socialisty se téměř nesetkalo s odporem, spíše naopak, v ten samý den, kdy byl Hitler jmenován říšským kancléřem, byl uspořádán pochodňový průvod příslušníků SA berlínskými ulicemi za velkého nadšení veřejnosti. "Bylo to jako v

1 2

FULBROOK, M. Dějiny moderního Německa. 1. vyd. Praha: Grada Publishing a.s., 2010, s. 55. ŽÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. 2. Vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 102.

9

roce 1914. Lidé si ve jménu Hitlera padali do náručí. Byli jsme jako opilí, aniž bychom pili víno", vypověděla jedna účastnice pochodu. 3 Tato atmosféra z 30. ledna 1933 byla srovnávána s duchem roku 1914, "kdy národ rovněž povstal na obranu všeho, co mu náleží", jak prohlásil Hermann Göring v rozhlase, " potupa a hanba uplynulých čtrnácti let byla smazána…“4 Jedny pronacistické noviny dokonce hovořily o "druhém srpnovém zázraku". I když z formálního hlediska představovalo jmenování Hitlera říšským kancléřem legální výměnu vlády v rámci prezidentského režimu, byla tato událost důsledkem rychlého a definitivního

rozpadu

demokratického

uspořádání

Výmarské

republiky.

Nacistická

propaganda označovala tuto událost dokonce slovem "Machtergreifung" neboli "Uchopení moci". Poslední, ještě poměrně svobodné demokratické volby byly ustanoveny na 5. březen 1933. Všechny politické strany se s velkou vervou pustily do kampaně předcházející volbám do Říšského sněmu, i když Hitler dával výrazně najevo, že bude jednat bez ohledu na jejich výsledek: „Jestliže se jednoho dne dostaneme k moci, budeme se jí držet. K tomu nám pomáhej Bůh. Nedovolíme nikomu, aby nás o ni znovu připravil.“5 Vzápětí se rozpoutal politický teror a násilí, jaké Německo dosud nezažilo. Hitlerova vláda zakázala komunistům pořádat velká setkání a vydávat tisk. Policie, která již v té době byla „obohacena“ o pomocné oddíly SA a SS, pronásledovala komunisty na každém kroku, rozbíjela jejich demonstrace, vtrhávala do kanceláří komunistické strany a vyháněla osazenstvo. Stejnou vlnu nacistického násilí pocítili i sociální demokraté a odbory. Bandy hnědých košil vtrhávaly na schůze sociální demokracie, kde mlátily řečníky i posluchače. Přední sociálně demokratické deníky byly zastaveny. Nacistickému teroru neunikla ani další významná strana tehdejšího Německa – katolická strana Centrum. Dvacet novin podporujících stranu Centrum bylo kvůli kritice nové vlády již v polovině února zakázáno. Také shromáždění této strany byla na mnoha místech 3

Michael Burleigh, The Third Reich: A New History (London, 2000) In EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 290. 4 EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 290. 5 EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 300.

10

úřady zakázána a mnoho členů, kteří pracovali jako státní zaměstnanci, bylo suspendováno či přímo propuštěno. Během trvání této předvolební kampaně bylo tak zavražděno celkem 51 odpůrců nacismu a nacisté samotní ztratili 18 lidí.6 Dne 27. února 1933 vzplanula budova Říšského sněmu. Zjevně se jednalo o žhářství, z jehož založení byl téměř okamžitě obviněn holandský komunista Marinus van der Lubbe. Ačkoliv nejsou stále objasněny některé okolnosti s tímto případem spojené, byli to bezpochyby právě nacisti, kteří z této události vytěžili největší zisk. Požár Říšského sněmu byl totiž použit jako záminka pro nouzový výnos z 28. února („nařízení na ochranu národa a státu“), který omezil většinu občanských práv garantovaných výmarskou ústavou a zlegalizoval masové zatýkání komunistů a sociálních demokratů. Tímto dekretem se stala Hitlerova moc ještě větší a agresivnější. Bylo pozatýkáno přes 4 000 stoupenců komunistů a mnoho sociálních demokratů a liberálů, včetně poslanců Říšského sněmu, i když byli chráněni poslaneckou imunitou. „Komunistům bylo zakázáno vydávat svůj tisk a pořádat setkání, byly zastaveny sociálně demokratické listy a zavřeno mnoho liberálních nakladatelství, shromáždění byla zakazována nebo rozháněna. Pouze nacisté a jejich sympatizanti mohli v klidu konat svou předvolební kampaň.“7 I když se volby 5. března odehrávaly za dosti nerovných podmínek a levicově smýšlející již nemohli svobodně vyjádřit své postoje, nepodařilo se nacistům získat nadpoloviční většinu. I přes tuto prohru se však nacistům podařilo 23. března prosadit změnu ústavy, která de facto znamenala zničení už tak pochroumané demokracie. Všemu předcházel tzv. Postupimský den, kdy se nový Říšský sněm sešel ke slavnostnímu zahájení ve vojenském posádkovém kostele v Postupimi. Tento den byl nacisty pečlivě připraven. „Hitler tu zinscenoval velké divadlo, které mělo přesvědčit svět a německý národ o jeho mírumilovnosti. Zároveň měla být celému světu demonstrována kontinuita mezi novým nacionálněsocialistickým Německem a starou prusko-německou tradicí: bohoslužba a slavnostní zahájení Říšského sněmu v kostele, kde byl pohřben Fridrich Veliký, starobylé prapory starých císařských pluků, sám říšský prezident v uniformě polního maršála císařství a

6 7

SHIRER L, W. Vznik a pád Třetí Říše. 1. vyd. Praha: NAŠE VOJSKO s.r.o., 2008. s. 62. SHIRER L, W. Vznik a pád Třetí Říše. 1. vyd. Praha: NAŠE VOJSKO s.r.o., 2008. s. 66.

11

proti němu říšský kancléř v slavnostním tmavém civilním obleku, skládající uctivou poklonu hrdinovi.“8 O dva dny později, ve zcela jiné atmosféře, předložil Hitler Říšskému sněmu tzv. zmocňovací zákon (Ermächtigungsgesetz), který svěřil říšské vládě právo usnášet se na zákonech a těmito zákony měnit ústavu bez účasti Říšského sněmu a Říšské rady. K tak závažné změně ústavy bylo zapotřebí dvou třetin poslanců Říšského sněmu, z nichž musely souhlasit opět dvě třetiny. Při hlasování bylo z přítomných 538 poslanců 444 pro přijetí zákona. Všichni sociální demokraté byli proti a 81 komunistických poslanců chybělo – buď zmizeli, nebo byli pozatýkáni v souvislosti s požárem Říšského sněmu.9 Pro přijetí zmocňovacího zákona musel Hitler získat hlavně hlasy politické strany Centrum, a proto svůj projev ukončil pohrůžkou: „Vláda nacionálního povstání je odhodlána a připravena vypořádat se s oznámením, že zákon byl odmítnut a že tím byl dán najevo odpor. Nyní se tedy můžete, pánové, rozhodnout sami, zda má následovat mír, nebo válka.“10 Z obavy propuknutí nacistické revoluce a krvavé anarchie se nakonec strana Centrum podvolila požadavkům Hitlera a hlasovala pro přijetí zákona. Jediní poslanci, kteří odolali Hitlerovu nátlaku, byli sociální demokraté. Jeden z nich na tento osudný den vzpomínal takto: „Uvítal nás divoký pokřik: „Chceme zmocňovací zákon!“ Mladí chlapci s hákovými kříži na hrudích si nás drze prohlíželi. Takřka nám bránili projít. Křičeli na nás nadávky jako „centristická prasata“ a „marxistické svině“. V opeře se to hemžilo ozbrojenými příslušníky SA a SS… Jednací sál byl vyzdoben svastikami a podobnými ornamenty…Když jsme se my, sociální demokraté, posadili na svá místa vlevo na kraji, muži z SA a SS se rozmístili u východů a podél zdí v půlkruhu za námi. Jejich výrazy pro nás nevěštily nic dobrého“11 S již platným zmocňovacím zákonem mohl Hitler a jeho kabinet Říšský sněm bez problémů obejít a vládnout nezávisle jen pomocí dekretů, jak to zákon umožňoval. Zmocňovací zákon měl platit 4 roky, ale během let byl postupně prodlužován, až se stal 8

MÜLLER, H., KRIEGER, K. F.,VOLRATH, H. Dějiny Německa. 2.vyd. Praha: NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 2004. s. 270. 9 MÜLLER, H., KRIEGER, K. F.,VOLRATH, H. Dějiny Německa. 2.vyd. Praha: NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 2004. s. 270. 10 EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 324. 11 Robert Service, Lenin: A political Life (3 svazky, London, 1985 – 1995) In EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 324.

12

platnou právní normou a tím se také pozvolna odstraňovaly zákony z dob Výmarské republiky, které zajišťovaly občanská práva a demokratické svobody. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve výmarského zřízení byl tzv. proces „usměrňování“ – tomuto procesu odpovídá německý originální termín „Gleichschaltung“, převzatý z technické terminologie, který značí, že všechny vypínače budou zapojeny do jednoho obvodu tak, aby je bylo možné ovládat pomocí jednoho centrálního řídícího vypínače. Znamenalo to tedy, že všechny složky politického, společenského i kulturního života se musely nacifikovat na jakékoliv úrovni. V jednotlivých německých zemích byla přebírána moc členy NSDAP, taktéž docházelo k centralizaci státní správy. Různé potyčky a násilnosti přiměly politicky nepřijatelné radní a starosty německých měst, aby opustili své úřady a místo nich byli dosazováni příznivci nacistické strany. Podobný průběh čekal ostatní pracovníky pojišťoven, úřadů, soudů, nemocnic, škol a jiných veřejných institucí – buď byli nuceni k rezignaci, nebo vstupu do NSDAP. Později byl zabaven majetek odborům a odbory byly v celém Německu zrušeny. Pracovníci odborů byli násilně převedeni do nové organizace – „Deutsche Arbeitsfront“, která sjednocovala zaměstnavatele i zaměstnance. Po rozpuštění odborů došlo i na politické strany – ty byly buď rovnou zakázány, nebo byly nuceny se samy rozpustit. Postavit se proti, znamenalo hazard s vlastním životem, neboť jakýkoliv odpor byl okamžitě násilně potlačen. Z kdysi demokratické výmarské republiky se tak stal centralistický stát jedné strany, kde jakýkoliv svévolný čin nového režimu legitimoval nejen zákon, ale také i většina obyvatelstva (ať již z přesvědčení či ze strachu) v duchu propagandistického sloganu: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“ („Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce!“)

13

2. Očista kultury

Proces „Gleichschaltung“ se nevyhnul ani kultuře a společenskému životu. Hildegard Brennerová ve své studii o umělecké politice Třetí říše uvažovala, že umělecká politika má dvě strany: „Jednak zasahuje přímo a regulačně do kulturní sféry, jednak dělá prostřednictvím umění politiku. K plnění obou těchto funkcí se jí nabízejí principiálně dvě cesty: jednak formální, prostřednictvím zákonů, peněžních prostředků a institucí, a neformální, prostřednictvím skupinových ideálů, hodnotových orientací a vzorců chování, které jsou obsažené v politických ideologiích, náboženských předsvědčeních a estetických tradicích. Umění totiž není pouze umělecké dílo a umělcova existence, ale také sociální moc.“12 A právě tohoto konceptu se drželi i nacisté. Třináctého března 1933 jmenoval Hitler Josefa Goebbelse do funkce „Reichsminister für Volksaufklärung und Propaganda“ – neboli funkce říšského ministra pro národní osvětu a propagandu. Současně byl Goebbels také prezidentem Reichskulturkammer – Říšské kulturní komory, která rozhodovala o tom, kdo, co a jak bude dělat v oblasti kultury a umění.13 Ministerstvo pro národní osvětu a propagandu nemělo do té doby v dějinách Německa obdoby. Goebbels shromáždil ve svém ministerstvu mladé členy nacistické strany, kteří byli rozdělováni do oddělení propagandy, filmu, rozhlasu, divadla, umění, hudby a tisku. Cíl propagandy byl jasný: po získání politické moci, získat moc nad myšlením lidí. K tomu byla využívána prostá a snadno zapamatovatelná hesla: „Sám nejsi ničím, národ je všechno“, „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“, „Židé jsou naším neštěstím“.14 Sám Goebbels poučoval ostatní státníky o tajemství propagandy: „Koho chceme propagandou ovládnout, ten musí idejemi propagandy přímo nasáknout, aniž si vůbec všimne, že je nasává. Propaganda samozřejmě sleduje určitý záměr, ale tento záměr musí být tak chytře a mistrně skryt, aby ten, kdo má být tímto záměrem naplněn, si toho ani nevšiml.“15

12

REICHEL, P. Svůdný klam Třetí Říše. Fascinující a násilná tvář fašismu. 1. vyd. Praha: ARGO, 2004. s. 75. DUFFACK, J.J. Dr. Joseph Goebbels. Poznání a propaganda. Komentovaný překlad vybraných projevů. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, s.r.o., 2002. s. 67. 14 KNOPP, G. Hitlerovi pomocníci. 1. vyd. Praha: PRAGMA, 1998. s. 48. 15 KNOPP, G. Hitlerovi pomocníci. 1. vyd. Praha: PRAGMA, 1998. s. 49. 13

14

Nacistická revoluce tak proměnila celou německou kulturu. Hlavním trnem v oku nacistů byl „kulturní bolševismus“, který podle jejich mínění zamořil veškerý umělecký, literární a hudební svět ve Výmarské republice. V této souvislosti byl zavrhován hlavně kubismus a dadaismus, ale také atonální hudba či abstraktní malířství, na které se pohlíželo jako na židovské podkopávání hodnot německé kultury. „Očista“ umění tak nadále pokračovala propouštěním Židů, komunistů, sociálních demokratů, liberálů, lidí s levicovými názory či jinými názory, než byly ty nacistické, z kulturních institucí.

2.1. Očista v hudbě a ve filmu:

Smlouvy s židovskými hudebníky se rušili po celém Německu. Známý je případ ředitele avantgardní Kroll opery Otty Klemperera, který byl nejen Žid ale také průkopník experimentálně pojímaných představení a zastánce moderních skladatelů – jako byl například Stravinský. Klemperer tak naplňoval všechny znaky nacistické karikatury židovského podkopávače německých hodnot, a když 12. února dirigoval Wagnerovu operu „Tannhäuser“, byl nacistickým tiskem odsouzen za „zparchantění Wagnera“. Brzy se začaly rušit i jeho koncerty a 4. dubna Klemperer opustil Německo.

16

Podobný osud čekal i jeho kolegy, kteří

byli buď rovnou propouštěni z filharmonií, nebo jejichž koncerty byly bezdůvodně rušeny. Známé jsou i případy, kdy příslušníci SA vtrhly na zkoušku koncertu a rušili její průběh tak dlouho, dokud umělci neodešli ze sálu. Krátce na to začaly probíhat změny i v oblasti filmu. Vznikla Říšská filmová komora, která dohlížela nad celým filmovým průmyslem. Nacisté tak mohli dohlížet na zaměstnávání herců, režisérů a ostatních členů štábu. Ti herci a režiséři, jejichž politické názory se ukázaly být neslučitelné s nacistickou ideologií, se ocitli bez práce. V těchto nových politických podmínkách se část filmových umělců rozhodla zkusit své štěstí jinde – nejčastěji v americkém Hollywoodu. Přesto většina lidí zaměstnaných ve filmovém průmyslu v Německu zůstala. Ze 75 filmových hvězd jmenovaných v nejpopulárnějším časopisu Filmový týdeník, emigrovalo jen 13.17

16 17

EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 356. EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 367.

15

2.2. Očista v rozhlase:

Nejvlivnější médium té doby byl ovšem rozhlas. Jeho sílu si uvědomoval hlavně Goebbels, který hlásal své politické agitace už v době volební kampaně během února. Ne nadarmo se radiopřijímačům začalo zlidověle říkat „Goebbelsova huba“.18 V rozhlase proběhly téměř okamžitě masivní čistky, během nichž bylo propuštěno 270 zaměstnanců, ředitelé a redaktoři, kteří se nějak ztotožnili s předchozím liberálně laděným rozhlasovým vysíláním, a to včetně zakladatele německého rozhlasu Hanse Bredowa, byli zatčeni, umístěni v koncentračním táboře a nakonec odsouzeni ve veřejném monstrprocesu.19 Většina zaměstnanců byla však ochotna pracovat i za vlády nového režimu, přičemž někteří si své postavení pojistili vstupem do NSDAP.

2.3. Očista v malířství a architektuře:

I v této oblasti došlo k vlně perzekucí a zákazů. Hitler ve své knize „Mein Kampf“ prohásil, že moderní umění je produktem podvratné činnosti Židů a „morbidními výkaly duševně chorých a degenerovaných lidí“. Tedy vše, co nebylo jasně a otrocky realistické, sklidilo nepřátelské komentáře.20 Ze státních muzeí a galerií byla odstraňována díla malířů, jako byl Paul Klee, Emil Nolde, George Grosz nebo Oskar Kokoschka. S nimi byli propouštěni kurátoři těchto galerií a muzeí a byli nahrazováni loajálními stoupenci z NSDAP. Z Pruské akademie umění (Preußische Akademie der Künste) byl přinucen odejít přední německý impresionista Max Liebermann. Z dalších významných osobností této doby jmenujme ještě architekta Mies van der Rohe. Tento německý architekt slavné brněnské vily Tugendhat odmítl rezignovat na členství

18

KNOPP, G. Hitlerovi pomocníci. 1. vyd. Praha: PRAGMA, 1998. s. 48. EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 367. 20 EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 372. 19

16

v Pruské akademii umění a později byl vyloučen. Proto se i on, jako většina umělců té doby, rozhodl opustit Německo.21

2.4. Očista v tisku a literatuře:

Další složka, která působila přímo na německý lid, byl tisk. Jak již bylo zmíněno v první kapitole, komunistické a sociálnědemokratické tiskoviny byly postupně zastavovány, až došlo k jejich úplné likvidaci. Ostatní deníky byly ovládnuty přímou silou a policejními prostředky a brzy se všichni přizpůsobily novému politickému klimatu – například deník Fränkische Presse otiskl na své titulní straně omluvu za to, že po mnoho let tiskl lži o Adolfu Hitlerovi a nacistech.22 Dalším krokem bylo „zestátnění“ novinářů. To znamenalo, že redaktoři byli ze zákona postaveni do služeb státu, museli mít licenci a museli se řídit pokyny úřadů.23 Netřeba asi dodávat, že redaktoři mohli být pouze osoby jak rasově, tak politicky vyhovující. Ostatní novináři, ať již liberálové, pacifisté nebo levicově zaměření, byli masově pronásledováni. Vlna zatýkání začala 28. února 1933. Jedním z prvních zatčených byl šéfredaktor levicově a pacifisticky zaměřeného týdeníku „Die Weltbühne“ Carl von Ossietzky. Toho zatklo Gestapo a odvleklo do koncentračního tábora Sonnenburg, kde musel vykonávat fyzicky těžkou práci a byl i často mučen. V roce 1935 mu byla udělena Nobelova cena za mír, kterou si nejen nikdy nevyzvednul, ale vláda poté nakázala, že žádný Němec nesmí přijmout Nobelovu cenu.24 Podobný osud čekal i anarchistického básníka a dramatika Ericha Mühsama. Erich Mühsam byl nejen Žid, ale také nositelem radikálních názorů. V roce 1933 byl zatčen a poté držen v koncentračním táboře Oranieburg, kde byl o rok později zavražděn jednotkami SS25.

21

Ludwig Mies van der Rohe. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: . 22 EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 368. 23 KNOPP, G. Hitlerovi pomocníci. 1. vyd. Praha: PRAGMA, 1998. s. 49. 24 The Nobel Peace Prize 1935: Carl von Ossietzky. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: . 25 HIRTE, Chris a Conrad PIENS. Wer war Erich Mühsam?: Kurze Biographie. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: .

17

Nešťastně dopadl i Ernst Toller, socialistický a pacifistický dramatik. Jeho pobyt ve Švýcarsku v roce 1933, kterým se vyhnul vlně zatýkání v Německu, mu sice zachránil život, nicméně o 6 let později spáchal v New Yorku sebevraždu, když jej vidina bezprostředně hrozící světové války dohnala k zoufalství.26 Ostatní literáti, kterým se vyhnula vlna zatýkání, měli tři možnosti. Rakouský básník a marxistický teoretik Ernst Fischer je v exilovém časopise vycházejícím v Praze „Neue Deutsche Blätter“ popsal takto: „Man kann in Deutschland bleiben und getarnt, aus sprachlichem Hinterhalt und künstlerischer Maskierung, den Faschismus angreifen, gewärtig, daß einem früher oder später der Mund gestopft und die Feder aus der Hand geschlagen wird. Man kann, anonym, für die illegale Literatur im Lande und für die antifaschistische Presse im Ausland arbeiten. Man kann schließlich über die Grenzen gehen und vom Ausland her zu den Deutschen sprechen.“27 V podmínkách nacistické diktatury se ovšem podařilo jen málokomu pokračovat v psaní kvalitních děl a mnoho autorů se od režimu distancovalo. Jedním z nich byl i Stefan George, jehož pozdní básně jsou sice shrnuty do myšlenky „Das neue Reich“, zároveň ale varoval své žáky před vzrůstajícím vlivem politické ideologie. Když mu Goebbels v roce 1933 nabízel prezidentství v nové německé akademii básnictví (Akademie für Dichtung), odmítl tento post a odjel do Švýcarska, kde zanedlouho umírá. 28 Stefan George nebyl přirozeně jediným literátem, který Německo opustil a zvolil tak třetí možnost svého působení, jak to výše popsal Ernst Fischer. Z nejznámějších jmen můžeme jmenovat například levicového básníka a dramatika Bertolda Brechta, který nakonec zakotvil v americkém Hollywoodu. V Hollywoodu se se svými protiválečnými romány uchytil i Erich Maria Remarque.

26

EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 370. SƟRENSEN, B. A. Geschichte der deutschen Literatur. Band II. Vom 19. Jahrhundert bis zur Gegenwart. 2. vyd. Mnichov: Verlag C.H. BECK, 1997. s. 246. „Člověk může zůstat v Německu a v utajení, z jazykového úkrytu a umělecké masky, napadat fašismus, stále si vědom toho, že mu dříve nebo později ucpou pusu a že mu násilně vytrhnou pero z rukou. Člověk může anonymně pracovat pro domácí ilegální literaturu a pro antifašistický tisk v zahraničí. A nakonec člověk může překročit hranice a mluvit k Němcům ze zahraničí.“ 28 Stefan George. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: . 27

18

Dalším kritikem nacistického režimu byl i slavný romanopisec a nositel Nobelovy ceny Thomas Mann, který z Německa odešel i se svým bratrem Heinrichem. Krátce po své emigraci napsal: „Nedokážu si představit život v takovém Německu, jaké je dnes“. 29 Pro emigraci se rozhodli také židovští autoři, jako byl představitel německé literární moderny Alfred Döblin, romanopisec, dramatik a divadelní kritik Lion Feuchtwanger nebo prozaik a dramatik Arnold Zweig. Z těch, kteří neemigrovali a zůstali v Německu, se většina spisovatelů rozhodla pro takzvanou „vnitřní emigraci“ („innere Emigration“) – tedy psaní o únikových tématech bez zřetelného zasazení do současnosti. Jedním z nich byl i Ernst Jünger. Jünger byl kritikem Výmarské republiky a k pravicové radikálním myšlenkám měl velmi blízko. Jeho román „Ocelová bouře“ („In Stahlgewittern“), v němž glorifikoval život vojáků, sklidil u Hitlera velký úspěch. Přesto se nakonec obrátil proti válce a násilí, nenechal se zlákat mandátem do Říšského sněmu, který mu NSDAP nabízela, a dal přednost vnitřní emigraci. 30 Zapálení obhájci se z řad významných osobností stávali jen výjimečně. Například Gottfried Benn, expresionistický spisovatel, sympatizoval ve 30. letech s nacismem i jeho politikou. Později se však od myšlenek nacismu obrátil31. Dalším příkladem může být nositel Nobelovy ceny Gerhart Hauptmann. Přestože měl za sebou vrchol tvůrčích sil, pokračoval v psaní a snažil se prokázat vnější přizpůsobení režimu. Zdravil nacistickým pozdravem a společně s dalšími zpíval „Horst Wessel Lied“(hymnu NSDAP). Členem nacistické strany se však nikdy nestal a jeho naturalistické hry byly často terčem nacistických útoků. Na otázku maďarského spisovatele, proč neopustí Německo, vztekle odpověděl: „Protože jsem zbabělec. Chápete? Jsem zbabělec. Rozumíte? Jsem zbabělec.“32

29

EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 370. Ernst Jünger: 1895 – 1998 / Biografie. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: . 31 Gottfried Benn: Schriftsteller, Arzt. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: . 32 Citováno in Wulf, Literatur, s. 1232 In EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 372. 30

19

Kulturní život v Německu tak dosáhl značných škod. Většina z mezinárodně uznávaných a talentovaných umělců byla přinucena k odchodu. Odhaduje se, že po roce 1933 emigrovalo z Německa na dva tisíce umělců. Jejich situace nebyla jednoduchá, některým se podařilo „uchytit“ v zahraničí, někteří měli s hledáním práce značné problémy. Jejich situaci jim neulehčilo ani to, že jim Goebbels odebral německé státní občanství. Jiní umělci ztratili i své čestné tituly, jako například Thomas Mann, kterému byl odebrán čestný doktorát z bonnské univerzity.33 Tato revoluční očista kultury odchodem či odstraněním většiny umělců z kulturního života ale neskončila, naopak, pokračovala dále pomocí politických čistek, umělecké cenzury, pronásledováním umělců, ničením kulturních děl a pálením knih.

33

EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 375.

20

3. Wider den undeutschen Geist – Proti neněmeckému duchu

3.1. Situace na univerzitách: Chceme-li porozumět počátku myšlenky na očištění německého ducha spálením několika tisíců knih, musíme nejdříve vylíčit situaci, která panovala na německých univerzitách, neboť právě studenti se této myšlenky chopili nejhorlivěji. Jelikož byly všechny německé univerzity dotovány státem, zaměstnanci univerzit byly tudíž státní zaměstnanci. Na všechny profesory a univerzitní pedagogy se tedy vztahoval zákon ze 7. dubna 1933, který umožňoval propustit politicky nespolehlivé státní zaměstnance. Od počátku školního roku 1933 – 1934 bylo tak propuštěno celkem 1 145 ze 7 758 pedagogů, což přestavovalo 15%. Většina pedagogů musela odejít z politických důvodů, přibližně třetina musela odejít kvůli svému židovskému původu. Na některých univerzitách nastal díky těmto změnám značný chaos - například z Göttinské univerzity bylo propuštěno takové množství fyziků a matematiků, až to vážně narušilo výuku.34 Stovky německých pedagogů a vědců musela odejít ze svých postů na německých univerzitách a výzkumných ústavech. Německo se tak ochudilo o své nejvýznamnější vědce, mezi nimiž byla spousta minulých či budoucích nositelů Nobelovy ceny. Byl to například předchůdce kvantové mechaniky Gustav Ludwig Hertz, biochemik Hans Adolf Krebs, rakouský teoretický fyzik Erwin Schrödinger či tvůrce teorie relativity Albert Einstein. Einstein později v americkém exilu ve svém dopise napsal: „Víte, že si myslím, že jsem o Němcích niky neměl nijak valné mínění (pokud hovoříme o morálce a politice). Musím ale přiznat, že míra jejich brutality a zbabělosti dosáhla úrovně, která i mne překvapila.“35 Je třeba však říci, že většina pedagogů na svých místech zůstala. Byli to buď lidé, kteří své pravé přesvědčení nedávali nahlas najevo, nebo přímo stoupenci konzervativního myšlení, kteří byli s vývojem poměrů ve Výmarské republice značně nespokojeni a s obnovením mocenské struktury, tak jak to hlásala nacistická strana, souhlasili. Mnozí z nich se stali 34

EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 380. Max Born (ed), The Born-Einstein Letters: Correspondence between Albert Einstein and Max and Hedwig Born from 1916 to 1955 (London, 1971), s. 113-114 In EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 380. 35

21

dokonce podporovatelé nového režimu, kteří nástup nacionálněsocialistického státu uvítali. Tito pedagogové, bylo jich asi tři sta, vydali 3. března roku 1933 prohlášení, v němž vyzývali voliče, aby hlasovali pro nacisty. Dále v květnu roku 1933 dalších sedm stovek univerzitních učitelů podepsalo výzvu, jíž se stavěli za Adolfa Hitlera a nacionální socialismus. 36 Jeden z profesorů germanistiky dokonce prohlásil, že nacistická revoluce přinesla nový a vlastenecký smysl studiu německého jazyka a obvinil současně „židovské myšlení“ a „židovskou literaturu“ z podkopávání německé „vůle k životu“.37 Jako jednoho z nejhorlivějších stoupenců NSDAP, který se „zasloužil“ o novou úlohu německých univerzit v nacionálněsocialistickém úsilí přeměnit německou společnost, můžeme jmenovat německého filozofa Martina Heideggera. Ten proslul především svým filozofickým dílem „Bytí a čas“ z roku 1927. Heidegger věřil v obrodu německého života a myšlení, které povedou ke spáse národa. Později došel k názoru, že právě národní socialismus je cestou k této obrodě. Díky kontaktům a politickému přesvědčení se stal 21. dubna 1933 rektorem univerzity ve Freiburgu. Heidegger, jako nový rektor univerzity, ve své inaugurační přednášce prohlásil, že akademická svoboda již napříště nebude představovat základ života německé univerzity. Podle Heideggera nadešel čas, aby univerzity nalezly své ukotvení v německém národě a aby sehrály své historické poslání, které musejí naplnit. K tomu měli ukázat cestu němečtí studenti.38 Heidegger tak stál na počátku nového řádu na německých univerzitách. Začal propagovat do univerzitní správy vůdcovský princip, umlčoval jakékoliv demokratické myšlenky, obcházel zastupitelské sbory univerzitních pedagogů a nutil k odchodu své židovské kolegy. Dokonce se podílel na přípravě nového zákona, který by z rektora udělal nevoleného vůdce univerzity na časově neomezenou dobu. I přes svůj vzrůstající vliv však Heidegger nakonec neuspěl. Studenti odění v hnědých nacistických uniformách se mu spíše vysmívali a pohlíželi na něj jako na pouhého snílka.39 I když by se Heidegger rád prohlašoval za oficiálního filozofa národního socialismu, nacisté považovali jeho filozofii za příliš abstraktní a složitou. Nakonec rezignoval v roce 1934, ale

36

EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 381 – 382. EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 382. 38 EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 378. 39 EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 379. 37

22

věrným stoupencem Třetí říše zůstal až do své smrti. Když se měl po válce omluvit za své činy spáchané v letech 1933 až 1934, odmítl. Je nutné ovšem dodat, že k novému nacistickému řádu na univerzitách přispěli velkou měrou (možná ještě větší než univerzitní pedagogové) také němečtí studenti. Studenti, nadšeni novou myšlenkou na „spravedlivější řád“ začali pořádat útočné kampaně proti nežádoucím pedagogům – slovně je napadali v místních novinách, narušovali jejich přednášky a někdy dokonce vedli příslušníky úderných oddílů při domovních prohlídkách do příbytků těchto nepohodlných profesorů. Také se mezi studenty rozšířilo udavačství – studenti udávali své profesory nejenom proto, že byli Židé, ale také pro jiné politické přesvědčení, pro příliš liberální přístupy ve výuce nebo pro pacifistické názory. Deutsche Allgemeine Zeitung pak v každém svém vydání zveřejňovala jména profesorů, kteří byli na základě těchto udání, propuštěni. Zároveň se začaly vyvíjet studentské organizace, které se často předháněly v prosazení nových nacionálně socialistických myšlenek (byly to například die Deutsche Studentenschaft nebo der Nationalsozialistische Deutsche Studentenbund). Tyto organizace začaly vyvíjet ještě větší tlak na nacifikaci profesorského sboru, vyvolávaly na univerzitách nepokoje, ničily „sporné“ knihy z univerzitních knihoven, vyžadovaly větší roli při jmenování profesorů a plánovali vztyčit v každém univerzitním městě pranýř, na kterém by byly přibity knihy „protiněmeckých“ profesorů. „Wir werden an allen Hochschulen einen Schandpfahl errichten. Einen klobigen Baumstamm, etwas über mannshoch, auf Hochschulgebiet. An den Schandpfahl werden wir die Erzeugnisse derer nageln, die nicht unseres Geistes sind…“40 Eduard Klemt, nacistický studentský vůdce v Lipsku dokonce prohlásil: „Teď jsme my ti frajeři, co mají v rukou univerzity a můžeme si s nimi dělat, co se nám zlíbí.“41 Vzrůstající studentské nepokoje se však nesetkaly s podporou ministerstva školství a v létě roku 1933 zahájili ministři školství s vedením jednotlivých univerzit tažení proti studentským organizacím, které tyto incidenty vyvolávaly či jinak narušovaly všeobecný pořádek. Z tohoto důvodu se také nepodařilo na většině univerzitních měst vztyčit již výše 40

Strätz, Hans-Wolfgang. Die geistige SA rückt ein. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 94. „Postavíme na všech vysokých školách pranýř. Masivní kmen stromu, v nadživotní velikosti, v prostorách vysoké školy. Tam přibijeme všechny díla, která nejsou našeho ducha“ 41 Grüttner, Studenten, s. 71 – 74. In EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 383.

23

zmíněný pranýř, jako symbol hanby. Některé školy to razantně odmítly – například v Hannoveru nebo Kolíně.42 Ovšem jinde pranýř vztyčen byl – například studentský spolek univerzity v Rostocku píše, že „…am 5. Mai eine große Feier mit Errichtung des Schandpfahls stattgefunden habe, an den 8 der übelsten literarischen Werke mit haltbaren Vierzöllern geschlagen wurden: Magnus Hirschfeld, Tucholsky, Stephan Zweig, Lion Feuchtwanger, Wikki Baum, Remarque, Emil Ludwig und die Weltbühne.“43 Než však došlo k potlačení násilností, došlo ze strany studentů k intelektuálnímu barbarství, které nemělo obdoby od dob temného středověku, a zpráva o jejich činu musela šokovat celý kulturně vyspělý svět.

3.2. Studentská akce proti „neněmeckému duchu“: Dne 10. května roku 1933 zorganizovali němečtí studenti veřejné pálení knih ve většině univerzitních měst. Celé toto veřejné spálení knih, které byly v rozporu s novými nacionálně socialistickými myšlenkami, bylo vyvrcholením akce s názvem „Aktion wider den undeutschen Geist“ – „Akce proti neněmeckému duchu“. Tato akce se konala ve většině studentských měst už od dubna roku 1933 a byla namířena hlavně proti „schamlose Greuelhetze des Judentums im Ausland“.44 Podnět k „Akci proti neněmeckému duchu“ přišel z říšského ministerstva národní osvěty a propagandy a je připisován výnosu říšského ministra Josepha Goebbelse z 13. března 1933. Sice zde nebyla vyslovena přímo myšlenka na vymítění neněmecké literatury a umění, ale již v druhé polovině března 1933 dostal knihovník Dr. Wolfgang Herrmann příkaz uspořádat akci, na které budou spáleny marxistické a židovské knihy. Soupis těchto 42

Strätz, Hans-Wolfgang. Die geistige SA rückt ein. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 95. 43 Strätz, Hans-Wolfgang. Die geistige SA rückt ein. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 96. „...dne 5. května se uskutečnila velká oslava při příležitosti vztyčení pranýře, na který bylo přibito 8 nejhorších literárních děl: Magnus Hirschfeld, Tucholsky, Stephan Zweig, Lion Feuchtwanger, Wikki Baum, Remarque, Emil Ludwig a „Weltbühne“ “ 44

„nestydaté štvaní Židů v cizině“ Strätz, Hans-Wolfgang. Die geistige SA rückt ein. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 84.

24

„nevhodných“ knih byl sestaven Bojovným spolkem pro německou kulturu (Kampfbund für Deutsche Kultur). Takto vznikaly černé listiny zakázaných knih, které dostaly studentské spolky v jednotlivých studentských městech k dispozici a mohlo tak docházet k jejich postupnému (a někdy i násilnému) odstraňování z knihoven.45 Dosti nápadný je fakt, že to byly právě studentské spolky a ne samo Ministerstvo propagandy, které se chopily hlavní iniciativy s velkou horlivostí a ochotou. Za jednu z příčin je označována nejen demagogie, kterou Goebbels skrz svou propagandu všude rozséval, ale také rivalita mezi studentskými spolky – a to hlavně (již výše zmíněné) „die Deutsche Studentenschaft“ a „der Nationalsozialistiche Deutsche Studentenbund“, i když obě organizace měli v rukou nacisté. Nakonec se všech příprav na 10. květen chopila právě „Deutsche Studentenschaft“ – „Německé studentstvo“. Již 6. dubna 1933 se Německé studentstvo obrátilo asi na šedesát spisovatelů, jejichž postoj k německé literatuře odpovídal novým politickým poměrům. Těmto spisovatelům byl doručen dopis, v němž vůdce nově vzniklého studentského úřadu propagandy Hanskarl Leistritz píše: „Die Deutsche Studentenschaft plant anläßlich der schamlosen Greuelhetze des Judentums im Ausland eine vierwöchige Gesamtaktion gegen den jüdischen Zersetzungsgeist und für volksbewußtes Denken und Fühlen im deutschen Schrifttum. Die Aktion beginnt am 12. April mit dem öffentlichen Anschlag von 12 Thesen „Wider den undeutschen Geist“ (die wir Ihnen als vorläufigen Entwurf in der Anlage beifügen) und endet am 10. Mai mit öffentlichen Kundgebung an allen deutschen Hochschulorten. Die Aktion wird – in ständiger Steigerung bis zum 10. Mai – mit allen Mitteln der Propaganda durchgefürht werden, wie: Rundfunk, Presse, Säulenanschlag, Flugblätter und Sonderartikeldienst der DSt – Akademischen Korrespondenz.“46

45

Strätz, Hans-Wolfgang. Die geistige SA rückt ein. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 85. 46 Strätz, Hans-Wolfgang. Die geistige SA rückt ein. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 88. „Německé studentstvo plánuje v reakci na nestydaté štvaní Židů v cizině čtyřtýdenní souhrnnou akci proti destruktivnímu židovskému duchu a pro národní myšlení a cítění v německé literatuře. Akce začíná 12. dubna veřejným vyvěšením dvanácti tezí „proti neněmeckému duchu“ (který Vám předkládáme jako předběžný návrh v příloze) a končí 10. května veřejným projevem na všech německých vysokých školách. Akce – v neustálém stupňování až do 10. května – se realizuje všemi prostředky propagandy: rozhlasem, tiskem, oznámeními, letáky a speciálními články Německého studentstva – akademickou korespondencí.“

25

Leistritz dále spisovatele žádal o napsání článku na podporu této akce, který měl být rozšířen v německém tisku. Úspěch tohoto dopisu byl však chatrný. Většina spisovatelů vůbec nezareagovala, dokonce ani jeden z nejvlivnějších členů NSDAP Alfred Rosenberg, kterého žádali o sepsání úvodního slova k této akci, neodpověděl. Zbytek adresátů se vymezil jen na zásadní souhlas s tou akcí. Leistritz musel organizovat také ostatní studentské spolky v ostatních univerzitních městech. Proto 8. dubna rozeslal oběžník, kde byly rozepsány jednotlivé pokyny pro studenty. Každý student měl za úkol nejdříve „vyčistit“ knihovnu u sebe doma a u svých známých, a potom teprve měli studentské spolky dohlédnout na to, aby se „očistily“ i knihovny veřejné. Celá akce neměla být také chápána jen negativně – tedy „gegen Schund und Schmutz jüdischen Zersetzungsgeistes“47 , ale měla být chápána také pozitivně - „für volksbewußtes Denken und Fühlen“48 Propagace této chystané akce se uskutečňovala ve třech fázích: od 12. dubna do 10. května mělo být obyvatelstvo informováno zveřejněním „12 tezí proti neněmeckému duchu“, dále byly uveřejňovány články o této akci v denním tisku a nakonec probíhaly přednášky v rozhlase a před veřejným shromážděním lidí. Studenti také svolávali místní bojový výbor (einen örtlichen Kampfausschuß), který se skládal z odpovědného vedoucího – to byl vůdce studentského spolku, třech dalších studentů, jednoho profesora, jednoho člena Bojovného spolku pro německou kulturu a jednoho spisovatele. K podtržení těchto příprav také přispěl celonárodní židovský bojkot, který se uskutečnil na začátku dubna roku 1933. - 12 tezí proti neněmeckému duchu: V obou dopisech, jak ze šestého, tak z osmého dubna, se hovořilo o dvanácti tezích proti neněmeckému duchu. Jednalo se o dvanáct požadavků, které byly vytištěny na bílých velkých plakátech svítícím červeným písmem. Tyto plakáty byly dne 12. dubna 1933 vyvěšeny v ulicích.

47

„proti braku a špíně rozkládajícího se židovského ducha“ „pro národně uvědomělé myšlení a cítění“ Strätz, Hans-Wolfgang. Die geistige SA rückt ein. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 90. 48

26

Teze první: „Sprache und Schrifttum wurzeln im Volke. Das deutsche Volk trägt die Verantwortung dafür, daß seine Sprache und sein Schrifttum reiner und unverfälschter Ausdruck seines Volkstums sind.“ 49 Teze druhá: „Es klafft heute ein Widerspruch zwischen Schrifttum und deutschem Volkstum. Dieser Zustand ist eine Schmach.“50 Teze třetí: „Reinheit vom Sprache und Schrifttum liegt an Dir! Dein Volk hat Dir die Sprache zur treuen Bewahrung übergeben.“51 Teze čtvrtá: „Unser gefährlichster Widersacher ist der Jude und er, der ihm hörig ist.“52 Teze pátá: „Der Jude kann nur jüdisch denken. Schreibt er deutsch, dann lügt er. Der Deutsche, der deutsch schreibt, aber undeutsch denkt, ist ein Verräter. Der Student, der undeutsch spricht und schreibt, ist außerdem gedankenlos und wird seiner Aufgabe untreu.“53 Teze šestá: „Wir wollen die Lüge ausmerzen, wir wollen den Verrat brandmarken, wir wollen für den Studenten nicht Stätten der Gedankenlosigkeit, sondern der Zucht und der politischen Erziehung.“54 Teze sedmá: „Wir wollen den Juden als Fremdling achten und wir wollen das Volkstum ernst nehmen. Wir fordern deshalb von der Zensur: Jüdische Werke erscheinen in hebräischer Sprache. Erscheinen sie in deutsch, sind sie als Übersetzung zu kennzeichnen. Schärfstes Einschreiten gegen den Mißbrauch der deutschen Schrift. Deutsche Schrift steht nur Deutschen zur Verfügung. Der undeutsche Geist wird aus öffentlichen Büchereien ausgemerzt.“55

49

„Jazyk a literatura koření v národě. Německý národ nese odpovědnost za to, že jeho jazyk a literatura je výrazem jeho nefalšované národnosti.“ 50 „Rozevírá se rozpor mezi literaturou a německou národností. Tento stav je ostuda.“ 51 „Čistota jazyka a literatury leží na Tobě! Tvůj národ Ti předal jazyk k věrnému zachování.“ 52 „Náš nejnebezpečnější nepřítel je Žid a ten, kdo je na něm závislý.“ 53 „Žid může myslet jen židovsky. Jestliže píše německy, lže. Němec, který píše německy, ale neněmecky myslí, je zrádce. Student, který neněmecky mluví a píše, je kromě toho lehkomyslný a nevěrný své úloze.“ 54

„Chceme vymítit lež, chceme označit zradu, nechceme pro studenty místa bezmyšlenkovitosti, nýbrž kázeň a politickou výchovu.“ 55

„Chceme brát Židy jako cizince a chceme brát národnost vážně. Proto vyžadujeme toto od cenzury: židovská díla budou publikovaná v hebrejštině. Jestliže budou publikovaná v němčině, budou označena jako překlad. Ostré zakročení proti zneužití německého písma. Německé písmo náleží jen Němcům. Neněmecký duch bude vymícen z neněmeckých knihoven.“

27

Teze osmá: „Wir fordern vom deutschen Studenten Wille und Fähigkeit zur selbstständigen Erkenntnis und Entscheidung.“ 56 Teze devátá: „Wir fordern vom deutschen Studenten den Willen und die Fähigkeit zur Reinerhaltung der deutschen Sprache.“57 Teze desátá: „Wir fordern vom deutschen Studenten den Willen und die Fähigkeit zur Überwindung

jüdischen

Intellektualismus

und

der

damit

verbundenen

liberalen

Verfallserscheinungen im deutschen Geistesleben.“58 Teze jedenáctá: „Wir fordern die Auslese von Studenten und Professoren nach der Sicherheit des Denkens im deutschen Geiste.“59 Teze dvanáctá: „Wir fordern die deutsche Hochschule als Hort des deutschen Volkstums und als Kampfstätte aus der Kraft des deutschen Geistes.“60

„Akce proti neněmeckému duchu“ dále pokračovala 27. dubna rozesláním „černých listin“ všem studentským spolkům a 9. května, tedy těsně před vyvrcholením čtyřtýdenních příprav, byly rozeslány konečné pokyny k průběhu paličského aktu. Vyvrcholení „akce proti neněmeckému duchu“ probíhalo ve všech městech podle stejného schématu za účasti rektora, vysokoškolských pedagogů a také obyvatel města. Účast při předávání ohně byla pro všechny studující povinná. Studentské spolky byly dokonce zodpovědné za to, že se tohoto aktu zúčastní všichni členové. Jména studentů, kteří nebyli přítomni, se přádávala SS.

56

„Požadujeme od německých studentů vůli a schopnost k samostatnému poznávání a rozhodování.“ „Požadujeme od německých studentů vůli a schopnost k udržení čistoty německého jazyka.“ 58 „Požadujeme od německých studentů vůli a schopnost k přemožení židovského intelektualismu a s tím provázaného liberálního úpadu v německém duchovním životě.“ 57

59

„Požadujeme výběr studentů a profesorů podle záruky jejich myšlení v německém duchu.“

60

„Požadujeme, aby německé vysoké školy byly útočištěm německé národnosti a místo boje síly německého ducha.“ Citováno podle Josepha Wulfa, Literatur und Dichtung im Dritten Reich, Reinbek 1966, S. 44 – 45. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 35.

28

Po předání ohně se studenti s pochodněmi přesunuli na veřejné místo, většinou na náměstí, kde se knihy měly pálit. Po proslovu zástupce studentů a zástupce vysokoškolských pedagogů se začaly do ohně házet knihy. Bylo jich spáleno několik tisíc. Jejich počet je nepřesný, neboť i obyvatelé města dobrovolně „přispěli“ do ohně svými vlastními knihami. Kromě knih byly páleny i různé symboly – hlavně komunistické a také symboly sociální demokracie. Na některých místech byla pálena i černo-červeno-zlatá vlajka Výmarské republiky. Touto vlajkou byly obaleny hranice s knihami, aby se tím názorně ukázala provázanost těchto knih s bývalým státem. V Berlíně byl paličský akt „obohacen“ ještě proslovem Goebbelse, jehož hlas byl přenášen rozhlasem. Ten označil studentskou akci za „energický, velkolepý a symbolický čin“ a studentům vzkázal, že „dělají správnou věc“.61 Při házení knih do ohně byla odříkávána různá hesla, která zněla téměř jako zaříkávadla proti zlým silám, a vztahovala se vždy k tomu autorovi, jehož díla byla zrovna pálena. Tato zaříkávadla ztělesňovala většinu toho, co se neshodovalo s novým „pokrokovým nacionálně socialistickým myšlením“. Bylo jich celkem devět a zněly takto: 1. Gegen Klassenkampf und Materialismus, für Volksgemeinschaft und idealistische Lebenshaltung! Ich übergebe der Flamme die Schriften von Marx und Kautsky.62 2. Gegen Dekadenz und moralischen Verfall! Für Zucht und Sitte in Familie und Staat! Ich übergebe der Flamme die Schriften von Heinrich Mann, Ernst Glaeser und Erich Kästner.63 3. Gegen Gesinnungslumperei und politischen Verrat, für Hingabe an Volk und Staat! Ich übergebe der Flamme die Schriften von Friedrich Wilhelm Förster.64 4. Gegen seelenzerfasernde Überschätzung der Trieblebens, für den Adel der menschlichen Seele! Ich übergebe der Flamme die Schriften des Sigmund Freund.65

61

EVANS, R. Nástup Třetí Říše. 1. vyd. Praha: Pavel Dobrovský- BETA a Jiří Ševčík, 2006. s. 384. „Proti třídnímu boji a materialismu, pro národní pospolitost a idealistickou životní úroven. Předávám plamenům spisy Marxe a Kautskyho.“ 62

63

„Proti dekadenci a morálnímu úpadku! Pro kázeň a morálku v rodině a ve státu! Předávám plamenům spisy Heinricha Manna, Ernsta Glaesera a Ericha Kästnera.” 64

„Proti vypočítavosti a politické zradě, pro oddanost národu a státu! Předávám plamenům spisy Friedricha Wilhelma Förstera.”

29

5. Gegen Verfälschung unserer Geschichte und Herabwürdigung ihrer großen Gestalten, für Ehrfurcht vor unserer Vergangenheit! Ich übergebe der Flamme die Schriften von Emil Ludwig und Werner Hegemann.66 6.

Gegen

volksfremden

Journalismus

demokratisch-jüdischer

Prägung,

für

verantwortungsbewußte Mitarbeit am Werk des nationalen Aufbaus! Ich übergebe der Flamme die Schriften von Theodor Wolff und Georg Bernhard.67 7. Gegen literarischen Verrat am Soldaten des Weltkrieges, für Erziehung des Volkes im Geist der Wahrhaftigkeit! Ich übergebe der Flamme die Schriften von Erich Maria Remarque.68 8. Gegen dünkelhafte Verhunzung der deutschen Sprache, für Pflege des kostbarsten Gutes unseres Volk! Ich übergebe der Flamme die Schriften von Alfred Kerr.69 9. Gegen Frechheit und Anmaßung, für Achtung und Ehrfurcht vor dem unsterblichen deutschen Volksgeist! Verschlinge, Flamme, auch die Schriften der Tucholsky und Ossietzky!70

Pálení knih se však neuskutečnilo ve všech studentských městech – například ve Stuttgartu, Pasově nebo Řeznu. Ne, že by studentští zástupci nebyli srozuměni s touto akcí a nesympatizovali s ní, ale měli jiné důvody. Například zástupci filozoficko-teologické vysoké školy v Řezně a v Pasově odpověděli na výzvu k uspořádání pálení knih, že jsou „frei von 65

„Proti hanobení lidské duše předceňováním sexuálního života, pro ušlechtilost lidské duše! Předávám plamenům spisy Sigmunda Freuda.“ 66

„Proti falšování našich dějin a zlehčování jejich velkých postav, pro úctu před naší minulostí! Předávám plamenům spisy Eimla Ludwiga a Wernera Hegemanna.“ 67

„Proti cizáckému žurnalismu demokraticko-židovského charakteru, pro zodpovědnou spolupráci v národním budování. Předávám plamenům spisy Theodora Wolffa a Georga Bernharda.“ 68

„Proti literární zradě na vojácích světové války, pro výchovu národa v duchu pravdomluvnosti! Předávám

plamenům spisy Ericha Maria Remarqua.“ 69

„Proti domýšlivému zfušování německého jazyka, pro péči o vzácné bohatství našeho národa! Předávám plamenům spisy Alfreda Kerra.“ 70

„Proti drzosti a troufalosti, pro vážnost a úctu před nesmrtelným německým národním duchem! Pohlťe plameny, také spisy Tucholskyho a Ossietzkyho!“ Citováno podle Josepha Wulfa, Literatur und Dichtung im Dritten Reich, Reinbek 1966, S. 49 – 50. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 115.

30

jüdischem Geist“71. A studenti teologie z Eichstättu odmítli výzvu odpovědí, že „mehr vielleicht als anderswo bei uns der Kampf gegen den undeutschen Geist Selbstverständlichkeit war“72.

3.3. Následky Je možná pozoruhodné, že proti akci „wider den undeutschen Geist“ se nevznesly žádné oficiální námitky ani protesty. Někteří lidé, knihovníci, pracovníci a majitelé knihkupectví nebo antikvariátů odevzdávali knihy dokonce s velkým nadšením. I když právě majitelé knihkupectví přišli zabavením svých knih o nemalé částky peněz, samozřejmě bez finanční náhrady. Některá knihkupectví a knihovny se zbavovaly nepohodlných knih tím, že je daly do sběru nebo prodávaly do antikvariátů v zahraničí, což bylo finančně výhodnější. Na druhou stranu to poškozovalo autory v emigraci, kterým se přílivem levných knih zmenšil už tak malý trh pro jejich tvorbu.73 Po osudném desátém květnu zavládl také chaos. Nikdo s jistotou nevěděl, jaké knihy jsou zakázané a jaké ne a jaký je mezi nimi rozdíl. Nakonec to byl Goebbels, který se chopil určování toho, co je zakázané a co ne – šlo o tzv. „Schrifttumspolitik“. Později Goebbels prohlásil: „Ich mache erneut darauf aufmerksam, daß ich mir alle Verbotsentscheidungen ausnahmslos persönlich vorbehalten habe.“74 Nelze zapomínat ani na studenty, neboť mezi studenty se také nacházelo velké množství horlivých nadšenců, kteří se do akce pustili s velkou vervou. A někteří profesoři toto jejich jednání ještě legitimovali buď svou podporou, nebo dokonce přímou účastí. Někteří profesoři také rozhodovali, které knihy budou páleny. Svůj úkol splnil také tisk, který propagaci této akce dával v každodenním vydání hodně prostoru. To, že protesty nebyly skoro žádné, dosvědčuje jen ten fakt, kolik lidí s touto akcí opravdu souhlasilo. Na druhou stranu ti lidé, kteří s pálením knih rozhodně nesouhlasili, raději

71

„bez židovského ducha“ „možná více než kde jinde byl pro nás boj proti neněmeckému duchu samozřejmostí“ Strätz, Hans-Wolfgang. Die geistige SA rückt ein. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 99. 73 WEIDERMANN, V. Das Buch der verbrannten Bücher. 2. vyd. Köln: Kipenheuer&Witsch, 2008, s. 22-23. 74 WEIDERMANN, V. Das Buch der verbrannten Bücher. 2. vyd. Köln: Kipenheuer&Witsch, 2008, s. 23. „upozorňuji znovu na to, že bez výjimky mě osobně jsou vyhrazena všechna rozhodnutí o tom, zda je něco zakázané.“ 72

31

kapitulovali a přizpůsobili se mase, než aby riskovali násilnosti ze strany nacistických bojových oddílů, jelikož násilí bylo v té době v Německu téměř na každodenním pořádku. A co se dělo dále po 10. květnu roku 1933? Akce se ukázala být velmi důležitou pro studentské spolky. Po dlouholetém sporu se státní správou totiž dosáhly v krátkém čase uznání, kterého se dožadovaly. Rychlé a úspěšné ukončení akce „wider den undeutschen Geist“ ukázalo státu a nacistické straně, že i studentský spolek, který není integrovaný ve straně, se může podílet na její podpoře. Studentské spolky proto od té doby začaly dostávat politické úkoly. Také vůdci studentských spolků si polepšili. Tito vedoucí studenti získali na vysokých školách velký vliv. Jejich hodnocení a rozhodnutí byla důležitá nejen pro studenty, ale měla vliv i na vyučující. Dále pro samotné nacisty znamenaly studentské spolky jakýsi opěrný bod, neboť jim pomáhaly v upevňování nacionálního socialismu v oblasti školství a kultury. Na univerzitách byla tedy akce „proti neněmeckému duchu“ počátek dobývání vysokých škol pomocí studentů, ze kterých se staly jakési „duchovní síly SA“.75 Největší vliv mělo pálení knih bezesporu na poškozené autory. Jestliže ještě nějaký spisovatel jen přemýšlel o emigraci, po desátém květnu již byla většina spisovatelů definitivně rozhodnuta. Volker Widermann ve své knize píše, že tato květnová noc byla trhlinou v životě těch 131 autorů, který stály na černých listinách. Byla to trhlina v jejich životě a v jejich díle. Byla to trhlina v historii Německa.76 A skutečně, spousta autorů přišla o svojí existenci, ztratila své publikum a emigrací z Německa i svou vlast. Erich Kästner, který se dokonce pálení svých knih v Berlíně osobně zúčastnil, vzpomíná takto: „Es ist ein merkwürdiges Gefühl, ein verbotener Schriftsteller zu sein und seine Bücher nie mehr in den Regalen und Schaufenster der Buchläden zu sehen. In keiner Stadt des Vaterlands.“77

75

Strätz, Hans-Wolfgang. Die geistige SA rückt ein. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 113. 76 WEIDERMANN, V. Das Buch der verbrannten Bücher. 2. vyd. Köln: Kipenheuer&Witsch, 2008, s. 24. 77 Kästner, Erich. Bei Verbrennung meiner Bücher. In 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983. s. 138 „Je zvláštní pocit být zakázaný autor a své knihy už nikdy více nevidět v regálech a výlohách knihkupectví. V žádném městě své vlasti.“

32

Mnoho autorů po této květnové noci jakoby zmizelo. Vytratili se z myslí lidí. Je jasné, že ne všichni upadli do zapomnění. Bratři Mannové, Stefan Zweig, Joseph Roth, Erich Maria Remarque či už zmiňovaný Erich Kästner a mnoho dalších zůstali „stálicemi německé literatury“. Existují však desítky jmen, jejichž jména již dnes nikdo nezná, ačkoliv by si to mnozí zasloužili.

33

4. Reakce českého tisku Reakce českého tisku, jakéhokoliv zaměření - ať už radikálně levicového či liberálního, jsou jednoznačné: negativní vnímání Hitlera a jeho nacistické politiky. Český tisk reagoval na sílící nacismus a jeho projevy už dávno před datem 10. 5. 1933. Hlavní témata skoro každých politických novin ve 30. letech v Československu byla o počátcích zbrojení německé armády, o vzrůstajícím vlivu NSDAP v Německu, pošlapávání lidských a politických práv, zavádění cenzury a šířícím se strachu. Z téměř každého vydání jakýchkoliv politických novin je cítit vzrůstající obava z nacistického sousedního státu a jeho rozpínavosti. Tato obava je zvláště posílena čím dál tím častějšími nepokoji mezi Čechy a sudetskými Němci uvnitř republiky. Hlavním tématem českých novin jsou tak i výzvy k pospolitosti Čechoslováků a upevnění národa. Například nezávislý týdeník Občanské noviny komentuje Německo a kritizuje extremismus – ať už pravý nebo levý – a vybízí k zachování demokratických zásad uvnitř Československého státu: „Němci jsou Němci, nedovedou žít bez komanda. Mají nesporně velký cíl – dobýti zpět bývalé moci a ještě víc, rozšířit ji na východ i západ, snad i na jih a do kolonií a možná do celého světa, kdo ví, kde se jejich sny a touhy zastaví. My jako jejich nejbližší sousedé máme životní zájem na tom, jak se na tento cíl připravují. Nesmíme proto zavírat oči před tím, co se děje ve světě a světové politice, především však co se děje u nás… Jisto však je, že jejich politika se vyvíjí za účely dobyvačnými, kdežto naše směrnice mají vytčený cíl v zachování míru. Žít a nechat žít…. Musí nás zajímat, co dělá a bude dělat Německo doma a za hranicemi. Budeme nuceni často odhadovat vlastní sílu pro každý případ. Především však onu vnitřní mravní sílu naší národní pospolitosti a pohotovosti, ony věčné staré národní ctnosti, které mají hluboké kořeny pěstované v lásce k svému hnízdu….“78 Mezi československým tiskem se nacházeli i velmi tendenční a stranické noviny – jako například levicově orientovaná Rudá Rovnost: týdeník komunistické oposice v ČSR. Tyto noviny se věnují téměř výhradně politickým tématům, útočí na Hitlera a vyjadřují podporu německým socialistům. Dále informují o postavení levicových politiků v Německu a jejich utrpení v koncentračních táborech nebo věznicích. Reakce na rozpínavost a nebezpečí Hitlerovy politiky se objevují i v jiných novinách, které jsou na rozdíl od politických deníků tematicky odlišné – například týdeník Hospodářský rozhled.

78

Tempo doby. Občanské noviny. 1933, VII., č. 18, s. 1.

34

Ve výše zmíněných novinách však nejsou jmenovité zmínky o spálení několika tisíc knih na začátku května 1933, ani pozdější reakce na tento černý den kultury. Následující noviny však už tomuto tématu svůj prostor věnovaly – některé více, na titulních stranách s doprovodnými fotkami, jiné méně, v krátkých sloupcích s nenápadnými nadpisy.

4.1. Moravské slovo: Deník Moravské slovo se věnuje pálení knih o dva dny déle, než se první pálení knih uskutečnilo.

Již

velký

titulek

„DESETITÍSÍCE

KNIH

SPÁLENO

HITLEŘÍKY

V NĚMECKU“ poutá pozornost na titulní straně. V článku je pak detailně popsáno pálení knih v Berlíně, Frankfurtu a Bonnu: „V Berlíně, Frankfurtu a Bonnu spáleny desetitisíce knih – Ani jeden list neprotestuje“ „Berlín. Po přednášce profesora Baeumlera, která byla přijata s nadšením, seskupili se studenti v hnědých košilích na Hegelově náměstí, odkudž táhli v průvodu s pochodněmi a hudbou před berlínský studentský domov, kde byly shromážděny již nepřehledné davy obyvatelstva. Poté, po krátkém proslovu, hnul se průvod s vozy, naplněnými knihami, určenými k spálení, třídou Pod lipami k Náměstí opery, kam okolo 11. hod. průvod došel. V čele průvodu kráčel nový ordinarius pro politickou pedagogiku prof. Dr. Alfred Baeumler. Průvod obešel náměstí a počal vrhati pochodně do vysoké hranice, postavené uprostřed. Studenti utvořili řetěz, a podávajíce si knihy s vozů, vrhali je do ohně. Do ohně bylo tak vrženo více než 20. 000 knih za jásotu obyvatelstva. Poté se ujal slova dr. Goebbels, který prohlásil, že doba přebroušeného židovského intelektualismu minula. Revoluce se před ničím nezastaví. Ony jsou projevem nových světových názorů. Studenti jsou nositelé a předbojovníci mladých revolučních myšlenek tohoto státu. Dnešní akt musí celému světu oznámiti: Zde hyne duch listopadové republiky a zítra zvedne se z těchto trosek nový duch, který neseme my! Frankfurt n. M. 11. května. Studentstvo frankfurtské university táhlo o 20. hod. s hudbou a s předvojem úderných oddílů na Römerplatz, kde byla připravena hranice na spálení neněmecké literatury. Vůz na hnůj, obklopený studenty a tažený dvěma silnými voly, dopravil na Römerberg sebrané neněmecké knihy. Okolo 21. hod. za zvuků smutečního pochodu přiblížil se průvod k hranici a studenti počali za jásotu davu házeti knihy do výhně hranice, polité benzinem. Bonn 11. května. Bonnské studentstvo uspořádalo ve středu večer na Markplatze veliký projev „proti neněmeckému duchu“. Před radnicí byla zapálena hranice, na niž byly

35

spáleny neněmecké knihy. Při tom pronesli dva profesoři, dr. Naumann a Luethgen nadšené řeči nacionálního obsahu.“ 79 Na titulní stránce je uveden rovněž titulek: „ZAŘIKAVADLA PŘI UPALOVÁNÍ DUCHŮ“, který popisuje slova pronášené studenty při pálení knih v Berlíně (již popsané ve třetí kapitole). Tento moravský deník dále upozorňuje na stále se zvyšující napětí mezi Čechy a Němci v Československu a zvláště upozorňuje na situaci v „zněmčeném území“, kde se stále více projevuje ohlas událostí v Německu: „…Němci si počínají kurážněji a daleko provokativněji než dříve, takže klidné soužití Čechů a Němců ve zněmčených obcích se mění v napětí. Je jistě charakteristické, že odvaha Němců roste i v okresích převážnou měrou českých. Přesvědčuje nás o tom zpráva z Moravskokrumlovska, tedy z okresu, kde žije 45.010 Čechů a jen 8131 Němců. Ve všech zněmčelých obcích znějí nyní velkoněmecké písně. Němci provolávají slávu Hitlerovi a české lidi stále směleji provokují. Zvlášť výbojně si počínají Němci v Hostěradicích. Němečtí rekruti z této obce šli k odvodům s odznaky hákových křížů, s velkoněmeckými prapory a zpívali velkoněmecké a válečné písně. České obyvatelstvo jmenované obce je stálými provokacemi Němců krajně pobouřeno….“80

4.2. Národní listy: Národní listy informují o pálení knih v Německu již den poté a mluví o „Berlínském autodafé“, kde srovnávají německé pálení knih s pálením knih v Čechách v 17. století páterem Koniášem. „Na včerejší večer připravili noví vládcové Německa podnik, který svou obřadností druží se k Hitlerově oslavě 1. máje. Nejprve universitní přednáška o „vypuknutí německého ducha“, potom studentský průvod s pochodněmi, prapory a skandovanými hesly (patent Lunačarskij!), o půlnoci zapálení hranice s 20.000 svazky „neněmecké literatury“ a k tomu řeč dr. Goebbelse, ministra propagandy. Jako dal druhdy pražský arcibiskup spálit Wiclifovy spisy a jako proti české literatuře v XVII. věku běsnil démon Koniáš, tak vyhlazuje oficielní Německo XX. věku ohněm „neněmeckého ducha“ a současně šíří ducha německého. Jaký je to však duch?…. Jedním slovem: co bylo a je v Německu světové, co bylo jeho podílem na světové literatuře a vývoji sociálního myšlení, to z velké části zatracuje a hází do ohně, co však je těsně ohraničené, co se pohybuje jenom v kruhu německých dějinných omylů, především militarismu, bude všemi prostředky a bez konkurence školou i veřejnou knihovnou vpravováno do hlav mládeže i dospělých. Slavností berlínské autodafé není než dalším krokem, kterým se Německo isoluje od světa, přestává mu rozuměti a stává se mu samo nesrozumitelným, svinuje se víc a více do sebe a schovává hlavu, aby nevidělo, v jak

79

Desetitisíce knih spáleno hitleříky v Německu: V Berlíně, Frankfurtu a Bonnu spáleny desetitísíce knih - Ani jeden list neprotestuje. Moravské slovo. 1933, č. 92, s. 1. 80 S hákovým křížem táhli k odvodům. Moravské slovo. 1933, č. 92, s. 2.

36

hlubokém konfliktu se ocitá s celou západní kulturou a jak se svět dívá na prostředky, jimiž chce uskutečnit své národní obrození.“ Na rozdíl do Moravského slova, který celou událost pouze s odstupem popisuje, zaznívá v Národních listech kritika nad současnou situací, která v Německu panuje a celý čin razantně odsuzuje. „Což pak bolševici nevyhlazovali rovněž literaturu, která se jim nehodila, počítaje v to i ruské klasiky? Neprohlásili svobodu, a jmenovitě svobodu tisku, za liberální, buržoazní předsudek? Neudělili ze školy pouhá semeniště propagandy? Německý ministr vnitra ohlašuje totéž, chce školu naplniti duchen nejužšího stranictví a praví, že jest proti ustanovení výmarské ústavy, podle níž o světovém názoru, ovládajícím školu, rozhoduje vůle rodičů….. Po sto letech veliký národ, hlásající jinak největší nároky kulturní, povolal si vládu, která rázem smazala občanské vymoženosti celého století, bude sama nařizovati, i mimo trestní právo, co lidé smějí dělat, ba i co smějí myslit. Nechce Výmar ani Atheny, nýbrž Spartu 81 v pruském pojetí čili Postupim.“

4.3. Národní listy večerník: Večerní vydání Národních listů se události věnuje také a odvolává se na Pařížské listy. „Pařížské listy, které si o pálení knih dávají obšírně referovat, přirovnávají dnešní Německo k nejčernějšímu středověku. „Echo de Paris“ se táže, co by tomu řekl Goethe, jenž odsuzoval i pálení „bezbožných knih“. Zpravodaj „Journalu“ píše mezi jiným: „Knihy hořely za hustého dýmu, avšak ostré plameny odhalovaly občas pohled na fasádu university, zasvěcené – ó krutá ironie – vědám a uměním! Toto autodafé jest bohužel příliš příznačné, poněvadž znamená jeden z nejsmutnějších zjevů nového německého ducha!“82

4.4. Národní noviny: Na pařížské noviny se odvolávají také Národní noviny, které shrnují stejnou myšlenku „co by tomu řekl Goethe“. Navíc dodávají: „Včera večer, současně s dobou, když v Berlíně byly páleny knihy, se konaly na několika místech v Paříži a též v jiných venkovských městech schůze, pořádané „výborem pro ochranu pronásledovaných židovských intelektuálů“. Na největší manifestaci v sále

81

Berlínské autodafé. Národní listy. 1933, roč. 73, č. 129, s. 1. Ve všech universitních městech německých vzplály hranice – pálených knih: Hakenkreuzleři napodobiteli bolševiků. Středověký ritus při auto da fé. Národní listy večerník. 1933, roč. 73, č. 129, s. 1. 82

37

Trocadéra promluvili významní političtí předáci, představitelé všech náboženských obcí a 83 organisací, spisovatelé, vědci apod. Projevy byly vesměs rázu velmi důstojného.“ Dále Národní noviny uveřejňují všeobecnou výzvu: „Na žádost Českého pomocného komitétu pro německé emigranty uveřejňují pražské listy provolání ku všem čtenářům a majitelům knih o slavnostním spálení levicové literatury v Německu. Na tento hérostratovský podnik odpovídá pomocný výbor na podnět francouzských spisovatelů a v souhlase s celým kulturním světem výzvou, aby knihy, v Německu proskribované a ničené, byly uchovány a učiněny přístupnými. Kdo chce tyto knihy, dané v Německu na index, věnovati ke zmíněnému účelu, ať v originále nebo v překladu, nechť je zašle na adresu pomocného výboru Ústřední knihovny hl. města Prahy. Budou pak dány k dispozici československým veřejným knihovnám.“84

4.5. Lidové noviny

Lidové noviny se této události věnují od 11. do 13. května. Články a reakce jsou však téměř identické jako v Národních novinách, Národních listech a Moravském slovu.85 Lidové noviny však věnují pálení knih více prostoru. Vydání Lidových novin ze dne 12. května zachycuje také dění na univerzitách a informuje o „očistě německých univerzit od rasově nečistých učenců“.86 Další články tohoto vydání jsou věnovány důsledkům pro vnitřní situaci v Československu a varují před nepokoji, které se po této události rozpoutaly na Hlučínsku a v jiných poněmčených oblastech. O den později 13. května je na titulní straně vytištěna fotka velké vatry, okolo které stojí lidé vrhající do ní knihy. Pod fotkou se nachází podnadpis, jak byly spáleny knihy, „které nezralí němečtí studenti uznali za neněmecké“.87

4.6. Moravský ilustrovaný zpravodaj: společenský, nepolitický týdeník

Tento týdeník, jak už říká sám název, je nepolitický. Nevěnuje se tedy události po politické stránce věci, nýbrž reaguje na nové pojetí literatury národními socialisty. V článku

83

V Německu triumfuje duch nejčernějšího středověku. Národní noviny. 1933, IX., č. 110, s. 1-2. Denní zprávy. Národní noviny. 1933, IX., č. 110, s. 2. 85 Jako ve středověku: pálení knih v Berlíně. Lidové noviny. 1933, roč. 41, č. 238, s. 2. 86 Pálení knih v Bonnu a Frankfurtu n. Mohanem. Lidové noviny. 1933, roč. 41, č. 239, s. 4. 87 Pálení knih v Německu. Lidové noviny. 1933, roč. 41, č. 242, s. 1. 84

38

„Asfaltová literatura“ se také uvádí příklady z české literatury a zároveň je varováno před zavedením tohoto pojmu i u nás: „V Německu pořádají nyní autodafé. Spalují slavnostně ne veřejných náměstí knihy, jež jsou v rozporu s nynějším režimem. Jaká literatura jest spalována? Samozřejmě taková, jež nevyhovuje nynějšímu politickému směru. Protože pak Hitlerovo hnutí je živo z hesel, bylo také pro tuto literaturu vynalezeno heslo. Říkají tomuto písemnictví „Asphalt-Literatur“ – „literatura asfaltu“. Proč literatura asfaltu? Asfalt má býti protikladem ke hroudě. Velkoměsto se svým asfaltem jest prý zdrojem literatury, jež podlamuje mravní síly národa. Literatura vyrostlá z ornice, ze zdravého domácího ducha jest podle Hitlera zdravá, koluje v ní takřka ryzí nordická krev „plavé bestie“ čistokrevného siegfriedovského germánství. Z asfaltové literatury vznikají nezdravé myšlenky těch, kdož příliš mnoho přemýšlejí, kdežto čtenáři literatury orné, zemití, domácí jsou poslušnými vojáky Hitlerovými a vyznávají ochotně každou autoritu. Literatura asfaltová je prý židovská, marxistická, pacifistická, levičácká – ale byly do ní zařazeny i největší skvosty soudobé německé prosy. Není snad třeba dlouho dokazovati, že děliti literaturu na asfalt a hroudu je naprosto nesprávné a absurdní. Román může jednati celý na velkoměstském asfaltu a může v něm býti více životní skutečnosti, než v literatuře, v níž se to jenom hemží přírodou a přirozeností. Nejnaivnější způsob kritiky jest zaměňování skutečného obsahu s látkou románu. Jenom nejlehkověrnější kritik věří, že nejzbožnější je ten autor, jenž má neustále v ústech svatá slova, že duchovní hodnoty jsou jen v knize, kde se neustále o nich mluví, nebo že naproti tomu přízemním realistou je dejme tomu autor, jenž píše o štěňatech a o zahrádce. Tak věřili kdysi, před desetiletími, že vlastenecká jest jenom ta literatura, v níž se neustále vyskytují jenom slova vlast a národ. V devadesátých letech a vlastně dříve vybojovala kritika princip, že nemusí být všecko národní, co se vlastenecky tváří, jako nemusí být vždy ta literatura proletářskou, v níž se nejčastěji vyskytují slova proletář, dělník a továrna. Měli jsme období vlastenecké lyriky, jež byla věrným napodobením německého historického romantismu, tedy směru cizího. Měli jsme Hlaváčka nebo Wolkera, kteří dovedli vložiti do básní, v nichž byla zdánlivě látka cizí, všecky smutky domácí půdy. Geuzové v Hlaváčkově „Mstivé kantiléně“, právě jako marseillský námořník ve Wolkerově „Balladě“ jsou typické produkty domácí půdy, nikoli ciziny, třebaže mají cizí náměty. Žádná vážná literární kritika nemůže přijmout za kriterium dobroty nebo špatnosti literatury pouhý námět. Dobrá i špatná literatura může vznikat právě tak na asfaltu, jako na hroudě. A že duch se nedá spoutat násilnými prostředky, o tom máme již staleté zkušenosti. Proč o tom píšeme? Protože jistí lidé k nám vnášejí v obměnách všecka hesla z hitlerovského Německa. Lidé, kteří se tváří jako největší nacionalisté, bývají nejzávislejší na cizích vzorech. Proto také čekáme, že se co nejdříve někde setkáme s ozvěnou hesel o asfaltové literatuře.“88

4.7. Naše noviny – neodvislý pokrokový časopis Budějovicka, Jemnicka, Jaroměřicka a jihozápadní Moravy Pálení knih neušlo ani regionálním novinám. Je tu velmi tvrdé odsouzení tohoto činu a zdůraznění lásky ke knize a kulturnímu dědictví a také výzvy k vděčnosti a úctě ke knihám –

88

Asfaltová literatura. Moravský ilustrovaný zpravodaj: Společenský, nepolitický týdeník. 1933, č. 19, s. 2.

39

zvláště těm spáleným. V článku se také dovídáme, že pálení knih se nevyhnuly ani čeští autoři. „Kultura v plamenech“ „Na vážnosti a lásce, kterou chová národ ke knize, se neomylně měří jeho skutečná kulturní vyspělost. Proto žasne celý svět, když vidí, jak v Německu všechna vykřikovaná kulturnost stačí právě jen na barbarský povyk, s jakým vlekou na požářiště knihy, které ještě do včerejška znamenaly vrchol německého kulturního snažení poválečného. Hoří Thomas Mann, z jehož děl jsme se většině obdivovali již v českém překladě, hoří jeho neméně slavný a veliký bratr Heinrich Mann (taktéž je přeložený k nám), hoří Renn, Remarque, Glaeser, Johannsen. Hoří knihy bří Zweigů, Arnolda a Stefana, používající úcty veškeré kulturní Evropy. Hoří odvážný Wassermann, Leonard Frank, G. Kellermann. Rasová nenávist zachází tak daleko, že stačí věru, je-li autor žid, aby celé jeho dílo padlo v oběť plamenům. Tak postižen skvělý pražský žid Max Brod, Franz Werfel, Lion Feuchtwanger, všechna díla Emila Ludwiga, Alfred Doeblin (proslavený svým Valdštýnem) a dokonce i křišťálově čistý povídkář Kazimír Edschmid. Z velkých cizinců zavržen Rus Gorkij, Francouz Henri Barbusse, jehož Oheň byl prvním válečným románem vůbec, Američané Dos Passos a Upton Sinclair a m.j. Samozřejmě došlo také na české spisovatele. V první řadě s velkou okázalostí uvržen do plamenů Haškův-Vaňkův „Švejk“, který zejména v Německu požíval ohromné popularity, zakázán Ivan Olbracht (jeho „Anna Proletářka“ a „Zamřížované zrcadlo“). Těžko si vysvětlíte, proč i taková Vančurova „Markéta Lazarová“, která se měla překládati do němčiny, byla najednou odvolána. Tento úkaz tupého vandalství, s kterým se s úžasem setkáváme u národa platícího za kulturně vyspělý, tento úkaz, který byl správně označen v novinách jako antikrist kultury, svědčí o tom, že kultura nepronikla dosud náležitě hluboko do německých srdcí, že tudíž něco není v národním organismu německém v pořádku. Neboť úcta ke kultuře, ke knize, k tomu, co je nejčistším výrazem kolektivní energie každého celku, jest v podstatě neúctou k témuž celku, neúctou k národu či společnosti. A co všechno pak pramení z takové nevážnosti k národu, to vidíme v dějinách svých i cizích, a jsme toho svědky dodnes. Vyvstává tedy z této úvahy před námi nutnost, snažiti se, seč jsme, aby v našem, dosud vnitřně neporušeném organismu nedošlo k téže závadě. Aby kultura srdce pojila se úzce s kulturou ducha, láska k národnímu celku s láskou ke kulturnímu bohatství tohoto celku. V knize musíme viděti tuto lásku zosobněnu. Vždyť všechny nejlepší síly společnosti se v ni vlévají a jí se vyjadřují. V knize poznáváme stav kulturní, jaký v daném okamžiku je, ale též program do budoucna, cestu, po které se mají shromažďující se energie ubírati. Takovou tedy spatřujeme nejvhodnější odpověď na hakenkrajclerské barbarství, které ničí samo sebe: projevit své co nejtěsnější spětí s kulturními statky, jež jsme přijali za své, účinně projeviti lásku ke knize, a právě k těm knihám, které se zdají našim sousedům nejnebezpečnější. Sami knihkupci vám v tom pomohou a poradí vám, neboť nejbližší příští dny budou věnovány důstojným protestům národa, který dosud zůstává vnitřně neporušen a

40

netratil vděčnost k tomu, co ho sílilo v dobách nejtíživějších a co i nadále zůstává jeho 89 světlem: vděčnost ke knize.“

4.8. Dělnická rovnost – deník Komunistické strany Československa V tomto komunistickém deníku jsou běžné jak výpady proti Hitlerovi, tak proti československé vládě nebo církvi. V článcích je často vyzdvihován Sovětský svaz a sociální problémy. Co se týče tématu pálení knih, nachází se tu nepřímá kritika tohoto činu, nejvíce je ale kritizován ten fakt, že byly páleny knihy Marxe. Dále je tu zajímavý odkaz na kulturní akci v Brně, která se uskutečnila na podporu kulturního dědictví: „Protest kulturního Brna při faš. barbarství“: „Ve středu 31. května se konal ve velkém sále Dopzu „večer spálených knih“, na němž se ke slovu dostali autoři, jejichž knihy pálí na hranicích hitlerovští barbaři. K uspořádání večera se spojilo 20 organisací pacifistických, literárních, uměleckých, humanitárních a proletářských, čímž nabyl večer rázu mohutné manifestace všech pokrokových kulturních činitelů brněnských. ….Večer zahájil německý spisovatel F. C. Weiskopf, který sám musil z Berlína uniknouti před terorem.V české i německé řeči podal přehled všech kroků národního socialismu, namířených proti kultuře, umění a speciálně literatuře, četnými citáty z knih a projevů předáků hitlerovských, pak ukázal, že tento barbarský postup proti vší kultuře není 90 nic náhodného, nýbrž že je to součást hitlerovského kulturního programu…“ Pod tímto článkem se nachází karikatura zesměšňující Hitlera. I v tomto obrázku je zjevný náznak pálení knih – Hitler coby středověký mnich, pálící kacířské knihy:

89

Kultura v plamenech. Naše noviny: neodvislý pokrokový časopis Budějovicka, Jemnicka, Jaroměřicka a jihozápadní Moravy. 1933, VIII., č. 24, s. 1. 90 Protest kulturního Brna při faš. barbarství. Dělnická rovnost - deník komunistické strany Československa. 1933, I., č. 129, s. 3.

41

Zdroj: „Národní socialismus pokračuje obřími kroky…“. Dělnická rovnost - deník komunistické strany Československa. 1933, I., č. 129, s. 3.

4.9. Mladý socialista – list československé sociálně demokratické mládeže A takto reagovaly tendenčně zaměřené noviny pro sociálně demokratickou výchovu mládeže: „Hranice ostudy vzplála“ „Známe všechny ty věci, které předcházely nynějším událostem v Německu. Přesto však jsme nečekali, že by běsnění hitlerovců dospělo tak daleko, aby si vzdělaný svět o nich utvořil mínění jako o kulturních analfabetech. Nebe vzdělanosti Německa, na němž září světoví duchové německé literatury a umění bylo zatemněno mraky kouře, který se valil 10. května z planoucích hranic hořících knih význačných spisovatelů německých i jinonárodních, při čemž ovšem shořely i všechny socialistické spisy, pokud je bylo možno v Německu lidem a z knihoven ukrást. Pálily se knihy spisovatelů, kteří vidí dál než na špičku nosu jako Hitler. Ovšem spisovatelé, kteří za nic nebojují, zůstali ušetřeni této „potupy“, která ve skutečnosti je pro autory velkou ctí a vyznamenáním, neboť tím, že hakenkreuzleři spálili jejich knihy a snaží se vymýtit socialistické spisy, jenom dokazují, že myšlenky v této pronásledované literatuře uložené jsou výbojné, pokrokové a ovlivňující myšlenkový pochod milionů, ukazující nový, lepší svět budoucí a určující způsob boje za jeho vytvoření. To ovšem je věc, kterou zpátečnické a reakční hnutí německých nacionálních socialistů nemůže potřebovat. Proto obrací se v popel poklady duševní stravy lidu, který je svým přesvědčením socialistický a demokratický. Tím ale není možno do základů vypálit chrám třídního uvědomení a socialistického přesvědčení milionů proletářů, nyní zbídačených, avšak čekajících na příležitosti odplaty a na možnost 91 nového rozletu k cílům svým.“

4.10. Letem světem Pálení knih neuniklo ani nepolitickému obrázkovému týdeníku Letem světem, který bychom mohli přirovnat k dnešním časopisům. První stránky jsou věnovány fotkám z Berlína, kde je vyfocena velká hranice s hořícími knihami a němečtí studenti, kteří provádějí „očistu kultury“.

91

Hranice ostudy vzplála. Mladý socialista - list československé sociálně demokratické mládeže. 1933, XV., č. 5, s. 4.

42

Týdeník k obrázkům dodává: „S čím kdo zachází, tím také schází…Na hranici – na tomto symbolu temného středověku – hořely dnes, v době kulturního novověku, v německých městech plody současné světové kultury, upáleny inkvisitory nového režimu Německa. Z knihoven, veřejných i soukromých, byly sebrány všechny knihy škodlivé „novému duchu“ Německa a hozeny za jásotu, tance a zaříkávání do plamenů. Neboť s malým programem 92 nepotřebují velikých slov světových filosofů a spisovatelů.“

92

S čím kdo zachází, tím také schází. Letem světem. 1933, VII., č. 31, s. 2.

43

Závěr

Desátý květen roku 1933 můžeme označit za černý den kultury, kdy se některá německá města jakoby vrátila do dob tmářského středověku, když na hranicích vzplálo několik tisíc „kacířských“ knih. Celá akce byla výsledkem propagandistické politiky, která zesílila po 30. lednu 1933, kdy se dostal Adolf Hitler definitivně k moci. Po všech sociálních, politických a ekonomických problémech, se kterými se musela Výmarská republika potýkat, nebylo snad ani divu, že se mnoho lidí nechalo zlákat novou líbivou ideologií, která prosazovala na přední místo německý národ, národnost a rasovou čistotu. Tato nová politika začalo brzo pronikat do všech sfér života v tzv. procesu „Gleichschaltung“ a mezi jinými se začala měnit i německá kultura. Tato „očista“ kultury, která nejdříve zbavovala míst židovské umělce a vyháněla většinu významných osobností do exilu, pokračovala ničením uměleckých děl a vyvrcholila pálením knih. Tato akce „proti neněmeckému duchu“ se zdá být však o to děsivější tím, že její hlavní organizátoři nebyli vedoucí nacisté, nýbrž tím, že byla naplánovaná samotnými studenty. Vysokoškolští studenti, koordinovaní téměř po všech německých univerzitách, se chopili této myšlenky velmi horlivě a věnovali jí měsíc důkladných příprav. Někdy bývá tato studentská akce srovnávána s tzv. Wartburskou slavností93, kdy se radikální nacionalističtí studenti sešli na hradě Wartburg při příležitosti výročí reformace v roce 1517. Stejně jako Luther kdysi spálil papežskou bulu, spálili tehdy i němečtí studenti několik „neněmeckých knih“ – například Code Napoléon. Tehdy však studenti protestovali proti politické rozdrobenosti a útlaku, nikoliv proti „židovskému podvratnému duchu“ jako v roce 1933. Myšlenky těchto dvou studentských akcí jsou tedy spíše opačné než společné. Následkem této akce byla emigrace většiny autorů, jejichž díla byla spálena na hranicích. Hlavním cílem nacistů bylo vymazat tyto autory z myšlení lidí a uvrhnout je v zapomnění. To se jim z části povedlo. A tak dnes již nevíme, kdo to byli Armen T. Wegner, Clair Goll, Hans Henny Jahn a mnoho dalších. Tato jména se vyskytují v knize Jürgena 93

MÜLLER, H., KRIEGER, K. F.,VOLLRATH, H. Dějiny Německa. 2.vyd. Praha: NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 2004. s. 147.

44

Serkeho „Die verbrannten Dichter“, kde se snaží najít ztracené osudy a díla těchto již dnes zapomenutých autorů. Na jeho práci navazuje dále například Volker Weidermann se svým dílem „Das Buch der verbrannten Bücher“. Je jisté, že ne každá kniha, která byla v roce 1933 spálena, byla mistrovské dílo a některé by byly dnes tak jako tak zapomenuty, přesto Joseph Roth, jeden ze „spálených“ autorů, který rozhodně zapomenut nebyl, napsal: „Ich schäze alle Schriftsteller, die vom III. Reich verbrannt worden sind, selbst jene, die mir vorher fremd waren. Denn das Feuer hat sie geläutert, veredelt und mir nahegebracht.“ 94

Závěrečná kapitola této práce je věnována českému tisku, který si už před datem 10. 5. 1933 všímal měnících se poměrů v Německu a tak spoustě českých novin neuniklo ani barbarské pálení knih. Z článků tak můžeme vyčíst nevěřící údiv nad tímto činem a jeho razantní odsouzení, vyjádření solidarity s perzekuovanými autory, nabádání k lásce ke knize, informaci, že bezohlednému spálení se nevyhnuli ani naši čeští autoři (například Haškův Švejk) a varování před tímto činem. Na závěr připomeňme téměř prorockou myšlenku Heinricha Heineho, jehož díla byla v onu květnovou noc spálena také. „Dort, wo man Bücher verbrennt, verbrennt man auch am Ende Menschen.“ - „Tam, kde se pálí knihy, budou se nakonec pálit i lidé“. Není pochyb o tom, že se tato myšlenka stala skutečností.

94

„Cením si všech autorů, kteří byli Třetí říší spáleni, zvlášť si cením těch, kteří mi byli před tím cizí. Neboť oheň je vyzdvihnul, zušlechtil a mě k nim přiblížil“ WEIDERMANN, V. Das Buch der verbrannten Bücher. 2. vyd. Köln: Kipenheuer&Witsch, 2008, s. 24.

45

Seznam použité literatury DANNER, Karl Heinz. Dokumentation: deutsche Literatur im Exil: Literatur und Dokumente der deutschen Emigration nach 1933: Wormsere Ausstellung „verboten, verbrannt – verdrängt?“. Saarbrücken: Universität des Saarlandes, 1973, 102 s. DUFFACK, J.J. Dr. Joseph Goebbels: poznání a propaganda : komentovaný překlad vybraných projevů. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 2002, 113 s. ISBN 80-206-0603-3. EVANS, Richard J. Nástup Třetí říše. Vyd. 1. Praha: Beta-Dobrovský, 2006, 567 s. ISBN 807306-257-7. FULBROOK, Mary. Dějiny moderního Německa: od roku 1918 po současnost. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9. KNOPP, Guido a Peter ADLER. Hitlerovi pomocníci. Praha: Pragma, 1998, 361 s. ISBN 807205-470-8. MÜLLER; Helmut M., Karl-Friedrich KRIEGER, Hanna VOLLRATH a Ivona ŘEZANKOVÁ. Dějiny Německa. 2. aktualizované vyd. Praha: Lidové noviny, 1995, 589 s. ISBN 80-7106-125-5. REICHEL, Peter. Svůdný klam Třetí říše: fascinující a násilná tvář fašismu. 1. vyd. Praha: Argo, 2004, 384 s. ISBN 80-7203-604-1. SERKE, Jürgen. Die verbrannten Dichter. 2. Aufl. Weinheim: Beltz, 2002, 442 s. ISBN 3407-80899-2. SHIRER, William L. Vznik a pád Třetí říše: historie hitlerovského Německa. Dotisk. Praha: Naše vojsko, 2008, 251.s. ISBN 80-2060-804-4. SƟRENSEN, Bengt Algot. Geschichte der deutschen Literatur. Band II. Vom 19. Jahrhundert bis zur Gegenwart. 2. vyd. Mnichov: Verlag C.H. BECK, 1997.447s. ISBN 3 406 42017 6. WALBERER, Ulrich. 10. Mai 1933: Bücherverbrennung in Deutschland und die Folgen. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1983, 317 s. ISBN 3-596-24245-2. WEIDERMANN,

Volker.

Das

Buch

der

verbrannten

Bücher.

2.

vyd.

Kiepenheuer&Witsch, 2008, 253 s. ISBN 978-3-462-03962-7. Život ve Třetí říši. 1. české vyd. Praha: Naše vojsko, 2006, 151 s. ISBN 80-2060-811-7.

46

Köln:

ŽÍDEK, Libor. Dějiny světového hospodářství. 2. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 397 s. ISBN 978-80-7380-184-7.

Novinové články:

Dělnická rovnost: deník Komunistické strany Československa. Brno: František Chládek, 1933. Denně. Hospodářský rozhled: týdeník pro finance, obchod, průmysl a zemědělství. Praha: Jan Kašpar, 1928-1941. 1x týdně. Letem světem: obrázkový týdeník. Praha: Zemědělské knihkupectví A. Neubert, 1926-1944. 1x týdně. Lidové noviny. V Brně: Vydavatelské družstvo lidové strany v Brně, 1893-19451948-1952. ISSN 1802-6265. Deník. Moravské Slovo. V Brně: František Langr, 1925-1944. Deník. Moravský illustrovaný zpravodaj: společenský, nepolitický týdeník. Praha: Melantrich, 19261935. 1x týdně. Mladý socialista: týdeník sociálně demokratické mládeže. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (A. Svěcený), 1917-. 1x týdně. Národní listy. Praha: Julius Grégr, 1861-1941. Deník. Národní listy: večerní vydání. V Praze: Pražská akciová tiskárna, 1925-1941. Deník. Národní noviny. V Brně: Josef Friedl, 1925-1941. Denně. Naše noviny: neodvislý pokrokový časopis Budějovicka, Jemnicka, Jaroměřicka a jihozápadní Moravy. Přerov: Ludvík Bartoš, 1925-1938. 1x týdně. Občanské noviny. Na Vsetíně: Občanská strana na Vsetíně, 1927-1937. 1x týdně. Rudá Rovnost: týdeník komunistické oposice v ČSR. Brno: Ladislav Vacarda, 1928-1938. 1x týdně.

47

Internetové zdroje: Ludwig Mies van der Rohe. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: . The Nobel Peace Prize 1935: Carl von Ossietzky. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: .

HIRTE, Chris a Conrad PIENS. Wer war Erich Mühsam?: Kurze Biographie. [online]. [cit. 2012-1130]. Dostupné z: . Stefan George. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: . Gottfried Benn: Schriftsteller, Arzt. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: . Ernst Jünger: 1895 – 1998 / Biografie. [online]. [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: .

48