MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
Duální charakter belgické politiky a jeho vliv na podobu belgického federalismu Magisterská diplomová práce
Marcela Vaculíková
Vedoucí práce: doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 182836 Obor: Evropská studia Magisterské navazující studium Imatrikulační ročník: 2009 Brno, 12. prosince 2011
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem práci na téma „Duální charakter belgické politiky a jeho vliv na podobu belgického federalismu“ vypracovala samostatně za pomoci zdrojů uvedených v seznamu literatury.
V Brně, dne 12. 12. 2011 …………………………………………
2
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své magisterské práce doc. PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D., za odborné konzultace, cenné rady a připomínky, které mi poskytoval, a které mi byly nepostradatelnou pomocí při psaní této práce.
3
Obsah 1.
Úvod ............................................................................................................................................ 6
2.
Vznik Belgického království a transformace etnických vztahů .................................................... 9
3.
Ústavní vývoj ............................................................................................................................. 16
4.
3.1.
Stanovení jazykové hranice ............................................................................................... 18
3.2.
Reforma ústavy 1970 ........................................................................................................ 21
3.3.
Reforma ústavy 1980 ........................................................................................................ 24
3.4.
Reforma ústavy 1988-89 ................................................................................................... 27
3.5.
Reforma ústavy 1993 ........................................................................................................ 27
3.5.1.
Politický vývoj před 1993 .......................................................................................... 27
3.5.2.
Ústava 1993 ............................................................................................................... 29
3.6.
Reforma ústavy 2001-2003 ............................................................................................... 30
3.7.
Politické pozadí šesté reformy ústavy ............................................................................... 31
3.7.1.
Volby 2007 ................................................................................................................. 31
3.7.2.
Volby 2010 ................................................................................................................. 33
3.7.3.
Návrh šesté reformy ústavy ...................................................................................... 36
3.7.4.
Zhodnocení ................................................................................................................ 38
Obecná charakteristika jazykových komunit a regionů ............................................................ 42 4.1.
4.1.1.
Institucionální struktura jazykových komunit ........................................................... 45
4.1.2.
Pravomoci jazykových komunit ................................................................................. 46
4.2.
5.
6.
Jazykové komunity ............................................................................................................ 43
Regiony .............................................................................................................................. 47
4.2.1.
Institucionální struktura regionů ............................................................................... 48
4.2.2.
Pravomoci regionů .................................................................................................... 51
4.3.
Federální úroveň ............................................................................................................... 51
4.4.
Specifické pravomoci......................................................................................................... 52
4.5.
Způsoby spolupráce .......................................................................................................... 53
Vlámská jazyková komunita a Vlámský region .......................................................................... 56 5.1.
Vlámská identita ................................................................................................................ 57
5.2.
Instituce ............................................................................................................................. 61
Aplikace na příjímání a provádění konkrétních politik .............................................................. 63 6.1.
Vztahy s Evropskou unií ..................................................................................................... 63
6.1.1.
Zhodnocení ................................................................................................................ 66
4
6.2.
Příklad konkrétních politik................................................................................................. 67
6.2.1.
Vzdělávání ................................................................................................................. 69
6.2.2.
Zdravotní politika ...................................................................................................... 71
6.2.3.
Zhodnocení ................................................................................................................ 73
7.
Závěr .......................................................................................................................................... 75
8.
Zdroje ........................................................................................................................................ 78
5
1. Úvod Koncem října, přesněji 26. 10. 2011 překonala Belgie „magickou“ hranici pěti set dní bez vlády. Po sociálních sítích začalo téměř okamžitě kolovat fiktivní sdělení nizozemské královny Beatrix upozorňující na skutečnost, že dle smlouvy uzavřené mezi oběma královstvími v roce 1839 po tisíci dnech bez vlády připadne Belgie zpět pod správu Nizozemska. Tentokrát vyvolala mystifikace na tvářích čtenářů spíše jen úsměv, ale jinak tomu bylo před pěti lety, kdy valonská televize RTBF odvysílala mimořádnou reportáž o jednostranném vyhlášení nezávislosti ze strany Vlámska1. Záběry krále prchajícího ze země, uzavření hranice mezi Vlámskem a Valonskem a hlavní antverpské náměstí plné slavících Vlámů – to vše vyvolalo v zemi šok. Navzdory tomu, že televize o hodinu později zprávu dementovala, jistý pocit úzkosti v lidech zůstal. Televizní stanici se tak podařilo dosáhnout svého záměru, a to vyvolat celospolečenskou debatu a upozornit na soudobou politickou krizi. Navíc se jí podařilo trefit se do citlivého místa Belgičanů – o rozdělení země spekulovala převážně jen zahraniční média, v samotné Belgii bylo toto téma do jisté míry tabu. Rozdělení by bylo považováno za selhání celého systému, za nejkrajnější možnost. A to že je politická krize? Vždyť není první, ani poslední – o tom se Belgičané přesvědčili hned záhy. Prakticky od federálních voleb v roce 2007 se země v jedné z nich nachází a její ukončení je stále v nedohlednu. I přesto však není rozdělení země pro většinu obyvatel Belgie na pořadu dne. Ve výše zmíněné fiktivní reportáži prohlašuje Jean-Marie Dedecker, v té době ještě člen strany Nieuw-Vlaamse Alliantie, že vyhlášením nezávislosti Vlámska se splnil jeho dlouholetý sen – po 175 letech sňatku z rozumu s Valonskem konečně přichází demokracie. S částí tohoto tvrzení by se pravděpodobně ztotožnila značná část Vlámů. Valonsko je v jejich očích považováno za chudšího souseda, kterému, ač možná se zatnutými zuby, se musí v rámci zachování dobrých vztahů pomáhat. Na druhou stranu nebylo tomu tak vždy a většinu doby od vzniku samostatného Belgického království bylo postavení těchto dvou skupin přesně opačné. Komplikované vztahy frankofonních a nizozemsky hovořících obyvatel ovlivňovaly a 1
Viz Bye bye Belgium (http://www.youtube.com/watch?v=AmcsA9DMPTw&feature=related).
6
utvářely specifický charakter státu prakticky od vyhlášení samostatnosti v roce 1830. Do institucionální struktury se ovšem odlišné požadavky obou skupin promítly až v druhé polovině 20. století. První vlaštovkou bylo stanovení pevné jazykové hranice mezi oběma komunitami, jež byla záhy následována celým sledem ústavních reforem, který svého vrcholu dosáhnul v roce 1993 federalizací země. Ovšem ani v současnosti se nezdá, že by došlo k úplnému naplnění požadavků jedné, či druhé strany, a proto je více než pravděpodobné, že uspořádání belgického státu projde v budoucnu ještě několika zásadními proměnami. Belgické království se tak za relativně krátkou dobu transformovalo z podoby unitárního do federálního státu, jenž je ovšem v mnoha ohledech netypickým. Snaha uspokojit odlišné požadavky vlámské i valonské komunity vedla k vytvoření specifické institucionální struktury, která je doplněna systémem politických brzd a protiváh tak, aby nedocházelo k poškození ani jedné ze stran. Výše zmíněná struktura vychází z rozdělení země jednak na základě územního principu, tak současně na principu jazykovém. Pro tyto celky je charakteristické, že s každou revizí ústavy rozšiřují své portfolio kompetencí a tím naopak omezují manévrovací prostor aktérům pohybujícím se na federální úrovni. Tento proces ovšem stále není ani zdaleka u konce, a tak nabízí možnost zkoumání případných východisek a limitů dalších reforem, a to jak v rovině federální, tak na rovině substátních jednotek. Současně se naskýtá otázka, zda toto postupné předávání kompetencí se skutečně odráží v praktickém fungování politiky a zda v praxi opravdu dosahuje takové míry, jak by tomu mělo dle jednotlivých ústavních reforem být. Pro pochopení fungování belgického politického systému je ovšem nutné se nejprve seznámit s historickým vývojem země a jeho dopady na uspořádání belgické společnosti jako celku. Je to totiž právě rozdělení společnosti na dvě velmi odlišné části, co v případě Belgie do značné míry předurčovalo její politický vývoj. První část předkládané práce proto shrne dosavadní vývoj Belgického království z hlediska vývoje společnosti a zaměří se na vzrůstající antagonismus mezi Valony a Vlámy, jehož povaha se v průběhu 20. století výrazně proměnila. Následující kapitola se bude věnovat cestě Belgického království od unitárního k federálnímu uspořádání, kde bude především kladen důraz na jednotlivé ústavní reformy, které probíhaly od
7
70. let 20. století. Součástí této části je rovněž analýza současné politické situace a seznámení s návrhem připravované šesté institucionální reformy. Cílem bude zodpovězení otázky, zda v procesu ústavních změn lze vysledovat jistou logiku a pokud ano, jaký vývoj se dá na základě sledování těchto trendů očekávat v budoucnosti. Vzhledem k tomu, že hlavním hybatelem změn belgického uspořádání je v současnosti Vlámsko, bude tato otázka definitivně zodpovězena v samostatné kapitole věnující se této části země. V následující kapitole bude pozornost věnována již samotným substátním jednotkám – regionům a jazykovým komunitám – a jejich stručnému vývoji, institucionální struktuře a přiděleným pravomocem. Kapitola se rovněž bude zabývat způsobem vyjednávání mezi těmito entitami a federální rovinou. Cílem je především zmapování reálného rozdělení kompetencí dle jednotlivých jednotek belgického politického systému a rovněž stanovení základu pro ukázku konkrétních politik, která bude zpracována v poslední části práce. Na jejím základě se autorka bude snažit ukázat, jak toto rozdělení ovlivňuje výslednou podobu jednotlivých politik. Rovněž dojde k zodpovězení otázky, zda duální logika vládnutí v Belgii přispívá ke snazší implementaci politik, a to právě díky jasnému rozdělení pravomocí mezi jednotlivými entitami. Výzkumná otázka vychází z předpokladu, že díky tomuto rozdělení pravomocí dochází ke snížení počtu případů kompetenčních sporů mezi jednotlivými aktéry belgického systému.
Předkládaná diplomová práce je založena na studiu a analýze primárních dokumentů, mezi něž patří například oba ústavní dokumenty (jak belgická Ústava z roku 1831 ve znění pozdějších předpisů, tak konsolidovaná verze Ústavy z roku 1994), smlouvy mezi federální úrovní a substátními jednotkami upravující spolupráci s Evropskou unií, návrh šesté institucionální reformy atd. Značná část informací je čerpána z článků převážně zahraničních odborných časopisů, stejně tak byly při psaní práce využity odborné monografie a sborníky. Vzhledem k nutnosti reflektovat aktuální dění na belgické politické scéně je rovněž využíváno zpravodajství belgických internetových deníků.
8
2. Vznik Belgického království a transformace etnických vztahů Belgické království vzniklo jako samostatný stát v roce 1830. Odtržení jižních provincií Spojeného království nizozemského, které se spojily s částí území Lucemburska a společně tak vytvořily nový státní útvar, definitivně potvrdil tzv. Londýnský protokol. Ten vstoupil v platnost až o devět let později, přesněji 19. dubna 1839. V protokolu byla novému království evropskými velmocemi rovněž nařízena neutralita, což mělo vést k zajištění rovnováhy sil na kontinentu. Belgie přijetím protokolu dosáhla nejenom uznání nezávislosti na mezinárodní úrovni, ale především jeho podpisem byly odmítnuty veškeré územní nároky, které si činilo Nizozemské království. (Witte et al. 2000: 29-30). Již od počátku svého vzniku byl belgický stát značně heterogenní. Severní katolické Vlámsko se vyznačovalo převažujícím zemědělským charakterem, ekonomika jižního antiklerikálního Valonska byla postavena na těžbě černého uhlí a těžkém průmyslu. Ačkoli již v této době početně převažovali nizozemsky mluvící Vlámové, de facto nedisponovali potřebnou vzdělanou elitou2, která by se ujala vlády. Této role se tudíž chopila valonská, francouzsky hovořící buržoazie, jejíž jazyk byl přijat za úřední. Společně se zvolením v té době ještě převážně nizozemsky mluvícího Bruselu za administrativní a politické centrum, začalo postupně docházet k jeho pofrancouzšťování a právě zde můžeme najít počátky vzniku současné frankofonní enklávy obklopené Valonskem. S tímto stavem se samozřejmě Vlámové nechtěli smířit, což vedlo k seskupení tzv. Vlámského hnutí (Vlaamse Beweging)3. Zpočátku se jednalo pouze o sdružení 2 3
Navíc vzdělané vrstvy i ve Vlámsku v té době používaly výhradně francouzštinu. Jako protipól Vlámského hnutí můžeme považovat Valonské hnutí v jižní, frankofonní, části
belgického státu, které vzniklo jako reakce právě na existenci Vlámského hnutí. I Valonské hnutí se zpočátku angažovalo především v kulturní oblasti; později přibyla oblast politická a socioekonomická. Oproti Vlámskému hnutí byla ovšem jeho pozice ve formování jednotné identity občanů o poznání slabší a na důležitosti získala až po druhé světové válce v souvislosti s ekonomickým úpadkem Valonska (Lecours 2001: 51-52).
9
několika vlámsky4 píšících spisovatelů a básníků, jejichž cílem bylo bránit tento jazyk před vlivem francouzštiny a celkově pozvednout kulturní úroveň Vlámska. Jak uvádí André Lecours, před vznikem Vlámského hnutí ani není možné uvažovat o jednotnější identitě této části Belgie a Vlámsko jako takové v podstatě kulturně ani politicky neexistovalo (Lecours 2001: 51). Postupně se hnutí začalo více politicky angažovat; bojovalo především za zrovnoprávnění nizozemštiny s francouzštinou a zavedení celé školní výuky ve Vlámsku v nizozemštině. Ústava z roku 1831 totiž sice zaručovala svobodnou volbu jazyka pro všechny občany, ale na druhé straně úředním jazykem státních institucí byla určena francouzština5 (Lanotte et al. 2003: 27). Vlámské hnutí bylo ve své snaze nakonec úspěšné a roku 1898 dosáhlo uznání nizozemštiny jakožto druhého oficiálního jazyka belgického království (Beaufays 1988: 65). Jak uvádí Roman Chytilek, „ačkoliv jazykové požadavky neměly charakter hnutí identitární mobilizace, ani se zpočátku neprojevily v oblasti stranické politiky, výsledkem jejich zpracování bylo posílení teritoriální homogenity jazykových skupin“ (Chytilek 2005: 124). Postupem času, poté, co se požadavek zrovnoprávnění Vlámů a Valonů v jazykové i kulturní oblasti zdál dostatečný, přesunula se pozornost na celkové zrovnoprávnění ve státní a politické sféře. Mezi první výrazný konflikt s politickým podtextem mezi Valony a Vlámy můžeme zařadit tzv. koningskwestie, otázku návratu krále Leopolda III. na belgický trůn krátce po skončení druhé světové války. Příčinou této debaty byla skutečnost, že po
4
V této době můžeme ještě hovořit o jazyku používaném v severní části Belgie jakožto o vlámštině,
protože spisovný jazyk v podstatě neexistoval. V současnosti ovšem není pojem „vlámština“ neutrální a označuje spíše univerzální souhrn vlámských nářečí, zatímco oficiálním jazykem Belgického království je „nizozemština“. Používání standardní nizozemštiny je kontrolováno a spravováno Nizozemskou jazykovou unií, která vznikla v roce 1980 a její členy nyní tvoří Nizozemsko, Belgie a Surinam (Nederlandse Taalunie 2011). 5
Zvolení francouzštiny jakožto jediného úředního jazyka mělo v té době svůj důvod – frankofonní elita
považovala francouzštinu za důležitý sjednocující prvek nového státu. Navíc v té době v samotném Vlámsku de facto ani nizozemština nebyla používána – jednalo se pouze o různé vlámské dialekty; požadavek zavedení nizozemštiny jako oficiálního jazyka byl vznesen právě až Vlámským hnutím (Beaufays 1988: 64-65).
10
německé invazi král nenásledoval belgickou vládu do exilu, ale zůstal v Belgii6. Podle mnohých Belgičanů byly královy příliš velké sympatie k německým okupantům současně s odmítnutím opustit zemi, projevem kolaborace. Po skončení války tak mnoho z nich nesouhlasilo s jeho opětovným návratem na belgický trůn. Proto bylo v roce 1950 vyhlášeno referendum (ačkoliv to nebylo v souladu s ústavou), kde se mělo obyvatelstvo Belgie vyjádřit k otázce, zda si přejí, aby král Leopold III. měl opět možnost vykonávat své pravomoci, které jsou mu přiděleny ústavou. Nakonec se 57% občanů vyjádřilo pro setrvání krále na trůnu. Nicméně rozdíly mezi hlasováním Valonů a Vlámů byly značné – 72% Vlámů hlasovalo pro, zatímco 58% Valonů proti setrvání krále v úřadu (Lanotte et al. 2003: 30). Samotný návrat krále v srpnu téhož roku provázely rozsáhlé demonstrace, a to jak ve Valonsku, tak ve Vlámsku. Při nepokojích bylo několik osob dokonce usmrceno, což nakonec přinutilo krále Leopolda III. k přenechání trůnu svému ještě nezletilému synu Boudewijnovi. Přívrženci krále s tímto krokem nesouhlasili, ale na druhou stranu došlo k celkovému uklidnění situace v belgické společnosti. Po dosažení plnoletosti korunního prince v následujícím roce Leopold III. abdikoval a Boudewijn se stal oficiálním králem Belgického království. Druhým výraznějším konfliktem, který poukázal na značné rozdíly mezi Valony a Vlámy, bylo vypuknutí stávek v zimě na přelomu let 1960-61. Stávky byly namířeny proti přijetí tzv. Eenheidswet, zákona pro „hospodářský růst, sociální pokrok a finanční oživení“. Pod tímto názvem se ve skutečnosti skrývalo navýšení daní a naopak seškrtání výdajů na některé politiky. Protesty státních zaměstnanců se záhy přesunuly i do soukromého sektoru, kde nabyly značných rozměrů. Na více než čtyři týdny byla belgická ekonomika paralyzována; je nutné ovšem říct, že stávky se účastnili především Valoni a Vlámsko bylo zasaženo s mnohem menší intenzitou. Ekonomická situace v Belgii totiž prošla výraznou proměnou a ekonomické jádro se postupně přesouvalo z jižního Valonska do severního Vlámska. Stávky byly nakonec neúspěšné a v podstatě od tohoto okamžiku můžeme datovat počátek valonské snahy o 6
Podle Marca Reynebeaua můžeme hledat počátek tohoto konfliktu v průběhu 30. let 20. století, kdy
docházelo k mocenským sporům mezi králem a vládou. Ty byly způsobeny především panovníkovou kritikou parlamentní demokracie jako takové a snahou rozšířit svoji moc právě na úkor vlády (Reynebeau 2003:286).
11
prosazení ekonomické politiky nezávislé na Vlámsku, tzv. ekonomický federalismus (Reynebeau 2003:317, srov. Witte 2000: 277-278). Rozdíly mezi zastaralým valonským průmyslem postaveným na ocelářském sektoru a těžbě černého uhlí a rozvíjející vlámskou ekonomikou těžící více z rozvoje služeb se stávaly stále propastnějšími.
Výše zmíněné dva konflikty poukazují na stále vzrůstající antagonismus mezi Valony a Vlámy. Ten začíná mít ovšem poněkud jiné základy, než na jakých stál v minulosti. Charakteristickým znakem belgické společnosti (stejně jako například nizozemské) byla pevná sociální struktura; hovoříme v této souvislosti o tzv. sloupové kultuře (verzuiling). Pro ni je typické, že jednotlivé sloupy (katolický, liberální, socialistický) jsou tvořeny sítí skupin a organizací se společnými materiálními a ideovými zájmy (Chytilek 2005: 125, srov. Witte 2000: 126). Dřívější konflikty mezi Valony a Vlámy do značné míry vyplývaly z tohoto společenského uspořádání. Ve Vlámsku byl totiž nejvýznamnějším sloupem sloup katolický, který byl úzce spjat a agrárním charakterem této části Belgie, zatímco ve Valonsku dominoval sloup socialistický, a to v souvislosti s rozsáhlým průmyslovým sektorem. Na druhou stranu je nutné podotknout, že sloupy byly vzájemně propojeny nezávisle na území, což z dnešního pohledu a vzhledem k dalšímu vývoji země bychom mohli považovat za jistý jednotící prvek. Sloupová struktura totiž zabraňovala výraznějšímu vymezení se na základě odlišného jazyka a politizaci jazykových skupin. Jak uvádí např. Říchová, „prakticky až do 60. let 20. století nepatřila jazyková otázka k hlavním problémům vnitřního politického vývoje země. Od 60. let 20. století se však situace změnila a jazyk, respektive politické zájmy jazykově definovaných komunit se staly v krátké době centrálním problémem nejen politického systému, ale i belgické společnosti jako celku“ (Říchová 2009: 16). Po druhé světové válce totiž začíná docházet k postupné erozi jednotlivých pilířů a jazyková otázka se tak dostává do popředí. Do jisté míry přelomovým bodem je stanovení jazykové hranice v roce 1962. Sloupové uspořádání společnosti se od šedesátých let, alespoň na celostátní úrovni, stává zanedbatelným. Konfliktní linie podporované právě sloupovou strukturou společnosti se tak dostávají do pozadí a objevuje se konfliktní linie nová. Jazyková
12
hranice totiž s sebou přináší dalekosáhlou reorganizaci belgické společnosti, a to právě striktně dle jazyka. První výrazným sporem založeným na jazykové odlišnosti byly události na univerzitě v Lovani. Ačkoli se dle jazykové hranice nacházela na oficiálně homogenním nizozemsky hovořícím jazykovém území, mohla i nadále zůstat dvojjazyčná. Ve skutečnosti univerzitu tvořily dvě oddělené struktury – francouzská a nizozemská – které byly sjednoceny společným vedením. Protesty započaly v roce 1965 a týkaly se možného rozšíření francouzské části univerzity, proti čemuž vystupovali vlámští studenti. Naplno nepokoje kulminovaly v lednu 1968, kdy byla expanze oficiálně oznámena. Jen několik málo měsíců před obdobnými studentskými nepokoji ve Francii, došlo i v Lovani na několik týdnů k obsazení univerzity. Situace zašla až tak daleko, že kvůli událostem na univerzitě v únoru 1968 padla vláda. Po předčasných volbách koncem března byla sestavena vláda nová, která si ve svém programu stanovila rozdělení univerzity za jeden z hlavních cílů. K rozdělení došlo dle zákona v roce 1970 a francouzská část byla přestěhována do nově vytvořeného města Louvain-la-Neuve na francouzském jazykovém území. Současně se studentskými nepokoji v Lovani ovšem proběhla ještě jedna významná změna, která měla na belgickou společnost zásadní vliv a v podstatě stála u proměny celé belgické politiky. Tou změnou byl rozpad Křesťanské lidové strany v roce 1968 na dva celky; CVP kandidující ve Vlámsku a části Bruselu a PSC kandidující ve Valonsku a Bruselu. Rozhodně nemůžeme tento krok považovat za formalitu – obě strany měly vlastní předsednictva, koordinace mezi nimi byla spíše malá a v některých bruselských obvodech proti sobě tyto dvě strany stavěly kandidáty (Chytilek 2005:131). Ačkoli hlavní soupeři křesťanských demokratů, liberálové a socialisté, chtěli oslabení svého rivala využít a podobnému osudu se vyhnout, ani jim se ovšem nepodařilo zachovat celostátní formát strany a roku 1971, resp. 1978 se rovněž rozdělili na vlámské a valonské křídlo. Belgický stranický systém se tak v podstatě rozdělil na dvě samostatné části – valonskou a vlámskou. Ke spolupráci bývalých, ideově shodných stran, pak docházelo a dochází pouze na federální úrovni a případně na území hlavního města. Podle Krise Deschouwera nese s sebou tato skutečnost ovšem jedno značné negativum – od této chvíle de facto neexistuje společná belgická
13
politická elita. Regionální politické elity, ať už vlámské či valonské, sledují své vlastní zájmy a zájmy společného federálního státu tak nemá kdo bránit (Deschouwer 2006: 908). Rozdělení stranického systému vyplynulo z ustanovení pevné jazykové hranice, a následném prohloubení společenských rozdílů mezi Vlámskem a Valonskem. Změny ve společnosti tak přímo ovlivnily rozpad stranického systému, který již tak odlišné části státu ještě více oddělil. Tento vývoj byl navíc umocněn procesem decentralizace Belgického království, kdy na regionální entity – jazykové komunity a regiony – bylo převáděno stále větší množství kompetencí a politik. Za završení pak můžeme pokládat změnu státního uspořádání z unitárního na federální v roce 1993. Tou dobou byla již belgická společnost rozdělena úplně a vzájemná pojítka mezi vlámskou a valonskou stranou by se dala snad spočítat na prstech jedné ruky. Patří mezi ně královská rodina v čele se současnou hlavou státu, Albertem II., a Brusel, jakožto hlavní město, který je nárokován oběma stranami. V souvislosti s probíhající ekonomickou krizí je pak často zmiňován navíc obrovský belgický státní dluh, který převyšuje v současné době 96 % HDP (Eurostat 2011: 4). Všechny ostatní aktivity – od kultury, televizního vysílání, přes vzdělávání, atd. jsou zcela odděleny na základě jazykové příslušnosti a vzájemné kontakty jsou velmi omezené. Podle Johanne Poirier tak došlo ke značnému omezení prostoru, kde by mohlo docházet k vzájemné socializaci „Belgičanů“ (Poirier 2008: 88). Proto se někdy hovoří o Vlámech a Valonech jako dvou odlišných národech, žijících v jedné zemi.
Do jisté míry samostatnou kapitolou pak v belgickém uspořádání je existence německé menšiny na východě země kolem měst Eupen a Malmédy7. Ta sice není příliš 7
Tato oblast z rozhodnutí Vídeňského kongresu patřila Prusku a poté se společně s ním stala součástí
Německého císařství. Po skončení první světové války bylo toto území na žádost belgické vlády připojeno k Belgickému království. S vypuknutím druhé světové války byla tato oblast připojena k Německu, aby po jejím skončení byla opětovně připojena k Belgii. I přes zřetelné snahy valonské správy potlačit německý prvek v této oblasti (jednou z nich byla například snaha pofrancouzštit místní školství), bylo toto jednání zastaveno stanovením jazykové hranice na počátku šedesátých let. Ta určila toto teritorium za německé jazykové území, což prakticky znamenalo zavedení jednojazyčnosti a
14
početná, čítá odhadem 75 000 obyvatel, ale současně při hranicích se Spolkovou republikou Německo tvoří jazykově celistvou oblast, kde 95 % obyvatel je německy mluvících. Ačkoliv se tato komunita do sporů mezi severním Vlámskem a jižním Valonskem nikdy skutečně nezapojila, díky vytvoření nové institucionální struktury založené z části na použití jazyka, získala rozsáhlou autonomii srovnatelnou s Frankofonní a Vlámskou jazykovou komunitou8. V současné dochází k politické emancipaci této menšiny, neboť političtí představitelé komunity vidí v dlouhodobých politických sporech mezi Valony a Vlámy možnost, jak dosáhnout dalšího rozšíření pravomocí pro tuto oblast. Cílem je dosažení a uznání oblasti za samostatný region a nikoli pouze jazykové společenství, jak je tomu nyní. V praxi by tak mělo dojít k další reorganizaci Belgického království, které by po změně tvořila tři jazyková společenství a čtyři regiony. Nicméně vliv této komunity na celkový charakter belgické politiky je zanedbatelný, a proto bude v této práci zmíněna pouze okrajově.
ukončení pofrancouzšťování ze strany valonských úřadů. Oblast získala omezená práva v oblasti kultury a jazyka, která byla následně rozšířena první ústavní reformou v roce 1970 (Říchová 2009: 17-18). 8
Vlámská jazyková komunita (v originále Vlaamse Gemeenschap) bývá do češtiny překládána také jako
Vlámské jazykové společenství; obdobně i Frankofonní jazyková komunita (Franse Gemeenschap) se někdy překládá jako Francouzské jazykové společenství. Všechny tyto pojmy jsou v této práci tudíž využívány jako navzájem zaměnitelné a bez jakéhokoliv rozdílu v obsahu. Odlišným označením je vlámská/frankofonní jazyková skupina, což je oficiální pojem při členění federálního parlamentu a parlamentu Regionu Brusel – hlavní město (pozn. autorky).
15
3. Ústavní vývoj Na dynamiku vztahů mezi francouzsky a nizozemsky mluvícími obyvateli Belgického království navazovala rovněž proměna ústavního uspořádání. Ovšem stejně jako vzájemné konflikty nabíraly na intenzitě především až v druhé polovině 20. století, stoupla i četnost a rozsah úprav ústavy až v tomto období. Dříve byly zásahy do ústavního textu spíše omezené. Cílem této kapitoly bude tudíž seznámení s těmito proměnami a současně představení a zhodnocení aktuálního návrhu šesté institucionální reformy. První belgická ústava byla přijata 7. února 1831 a na svou dobu zaručovala výrazně liberální systém vlády (Říchová 2009: 14). Mimo to byla ústava sepsána velmi obecně, tudíž umožňovala pružnou interpretaci a velký prostor ponechávala běžnému zákonodárství. Mnoho věcí v ústavě vůbec nebylo zahrnuto a s jejich vzrůstající důležitostí se staly doplňkem k ústavě v podobě zvykového práva. Sem například můžeme zahrnout dodržování jazykové parity a nepsaného práva veta jazykových skupin v parlamentu mnohem dříve před jejich začleněním do ústavy v roce 1970 (Kunc 2000: 43). Ovšem nebyl to jen její obecný charakter a pokrokovost, co vedlo k tomu, že do poloviny 20. století zůstala belgická ústava takřka nezměněna. Hlavním důvodem byla především značná složitost celého procesu revize ústavy. Jak uvádí Říchová, ke změně ústavy bylo potřeba, aby parlament uznal změnu za nutnou a aby ji předložil ke schválení. Poté byl nucen ukončit svoji činnost, rozpustit se a musely být vypsány nové parlamentní volby. Až pokud v nově zvoleném parlamentu získal návrh dvoutřetinovou většinu a současně ho odsouhlasil i panovník, byla revize ústavy přijata (Říchová 2009: 15). První dvě modifikace ústavy proběhly v roce 1893 a 1919 a obě se týkaly změny volebního práva, resp. jeho rozšíření (Říchová 2009: 15, srov. Kunc 2000: 43). Tou první narostl počet Belgičanů mající možnost volit ze 46 000 na téměř milion a půl, a to díky nahrazení volebního cenzu všeobecným hlasovacím právem, které v té době ovšem stále nebylo rovné9. Volit tak mohli muži starší 25 let; 9
Vývoj počtu oprávněných voličů viz webové stránky Belgického federálního senátu (Belgische Senaat
2011a).
16
na základě výše odvedených daní či vlastnictví určitých dokladů o kvalifikaci mohli obdržet ještě jeden či dva hlasy navíc10. Tato reforma rovněž zavedla hlasovací povinnost, která platí v Belgii dodnes11. Druhá ústavní revize snížila věkovou hranici na 21 let, ale především zavedla rovné hlasovací právo. V roce 1948 bylo poté volební právo uděleno i ženám; v další revizi z července 1981 byla pak věková hranice snížena na 18 let. Poslední změna v souvislosti s volebním právem proběhla v roce 1998, kdy bylo volební právo přiděleno i cizincům žijícím na území belgického království. Konkrétně se jednalo o zavedení požadavku Evropské unie, podle kterého měli mít všichni občané EU žijící na území daného státu možnost nejenom se účastnit voleb do Evropského parlamentu, ale i voleb do obecních rad (Lanotte et al. 2003: 23). Změna se ovšem netýkala ostatních typů voleb, např. těch na federální úrovni. Výše zmíněná reforma z roku 1970 byla tudíž celkově třetí revizí ústavy, ale první, která zasáhla do institucionálního uspořádání belgického státu od jeho vzniku. Ačkoli se nejednalo přímo o změnu ústavy, je nutné zmínit rovněž smlouvu o stanovení pevné jazykové hranice. Právě ji můžeme považovat za předchůdce institucionálních reforem v druhé polovině 20. století, neboť ustanovila základní dělení území Belgického království dle jazykové příslušnosti. Smlouva z roku 1970 toto dělení částečně upravila, přidala rozdělení na teritoriální bázi – to vše proto, aby došlo ke zmírnění etnicko-jazykového napětí mezi Valony a Vlámy a rovněž aby se zabránilo přílišnému vyhrocení konfliktů, které by mohlo vyústit federalizací země. Reforma z roku 1980 přiřkla novým regionálním entitám vlastní instituce; následující z let 198889 učinila totéž v případě tolik diskutovaného Bruselu. Vyvrcholením procesu je revize ústavy z roku 1993, která potvrdila stávající víceúrovňovou institucionální strukturu státu a oficiálně proměnila státní uspořádání na federaci. Reforma státu z přelomu let 10
Ve volbách uskutečněných v roce 1894, tj. rok po zavedení všeobecného hlasovacího práva,
disponovalo voličským právem 1 354 000 voličů z celkového počtu 6 342 000 obyvatel. Voliči ovšem mohli udělit téměř 2 112 000 hlasů, což znamená, že zhruba polovina voličů mohla udělit více než jeden hlas (Lanotte et al. 2003: 25). 11
Primárním cílem zavedení hlasovací povinnosti bylo zmírnění možného tlaku na nižší sociální vrstvy,
aby se voleb neúčastnily. Navíc hlasovací povinnost neplatí doslova – voliči jsou pouze povinni se dostavit k místu konání voleb a zaregistrovat se zde; časté je i odevzdání prázdných či neplatných hlasovacích lístků (Lanotte et al. 2003: 24).
17
2001-2002 potvrdila trend přesunu kompetencí z celostátní na regionální úroveň a totéž se dá očekávat i u plánované šesté ústavní reformy. Podle Krise Deschouwera můžeme postupný přerod z unitárního na federální uspořádání připsat tomu, že reformy v podstatě nebyly hlouběji plánované. Ačkoli tak byl tento proces započat jako snaha vyhnout se federalismu, za necelé čtvrt století ho bylo dosaženo – to vše kvůli tomu, že dané reformy byly pouze reakcí na aktuální vygradované napětí v určité otázce. Reforma tak byla prostředkem, jak zabránit zablokování celého systému a udržet ho v chodu. Právě skutečnost, že neexistovala jasná dohoda, co by mělo být konečným bodem reformního procesu, přispěla ke specifickému charakteru belgické federace (Deschouwer 2006: 903).
3.1. Stanovení jazykové hranice První institucionální reformě ovšem předcházel vcelku dlouhý proces stanovení jazykové hranice, kterou můžeme považovat za definitivní zakončení snahy Vlámů nejprve o zrovnoprávnění nizozemštiny s francouzštinou a později o zabránění rozšiřování francouzštiny na nizozemsky mluvící území.
Společně s požadavkem na zrovnoprávnění obou jazyků se totiž stále zřetelněji prosazoval trend kladoucí prvořadý důraz na změnu ústavního textu. Již v průběhu 50. let došlo k vytvoření samostatné komise, jejímž primárním cílem bylo ustavení jazykové hranice. Návrh zákona o jazykových regionech byl s konečnou platností přijat po schválení oběma komorami parlamentu v únoru 1962 a vedl k vytvoření čtyř jazykových území: vlámského, valonského, dvojjazyčného Bruselu a německého (Říchová 2009: 17). Tato území můžeme považovat za přímé předchůdce později vytvořených jazykových komunit. Jak uvádí Kris Deschouwer, ačkoli v roce 1963 nebyla přijata žádná rozhodnutí, která by byla přímo spojena se změnou ústavního uspořádání státu, jejich význam pro provedení pozdějších změn byl „extrémně důležitý“ (Deschouwer 2009:46). Jednalo se především o tzv. Hertoginnedalskou, často také nazývanou Val Duchessovu,
18
dohodu. Jejím nejdůležitějším výstupem bylo stanovení pevné jazykové hranice, což uvítali především obyvatelé Vlámska. Do té doby byla totiž jazyková hranice stanovována a průběžně pozměňována na základě výsledků sčítání lidu, což především v blízkosti hlavního města vedlo ke „ztrátám“ vlámského území právě ve prospěch bilingválního Bruselu12. Jako kompenzace stanovení pevné hranice došlo k utvoření tzv. taalfaciliteiten, obcí, které musely zajistit minoritní jazykové skupině na svém území možnost komunikovat s úřady v jejich rodném jazyce. Obce v tomto režimu ovšem nejsou dvojjazyčné (jedinou takovou oblastí je Brusel) a rozsah používání druhého jazyka je omezen např. tím, že minoritní skupina se nemůže domáhat používání svého jazyka v privátní sféře (De Vlaamse Rand 2011: 9). Dohodou došlo rovněž k přesunutí dvou samosprávných oblastí do odlišných provincií. Comines (Komen) bylo administrativně přesunuto z nizozemsky mluvící části Belgie do francouzsky hovořící, na druhé straně Voeren (Fourrons) se přesunulo z Valonska do Vlámska. Obě přesunuté oblasti pak až do dnešní doby fungují ve výše zmíněném režimu taalfaciliteiten, ale i navzdory těmto rozšířeným pravomocím se kromě regionu hlavního města stávaly jednou z nejčastějších příčin sporů mezi Valony a Vlámy13.
Posledním
hlavním
požadavkem
Vlámů
před
podpisem
Hertoginnedalské/Val Duchessovy smlouvy bylo vyřešení statutu hlavního města. Vlámové požadovali reorganizaci volebních okrsků v Brusel-Halle-Vilvoorde a oddělení těch částí bruselského předměstí, které se nacházely na vlámském území. Tento požadavek nakonec vyslyšen nebyl a stal se tak společně s výše zmíněnými oblastmi Komen a Voeren hlavním jádrem sporů až do současnosti. V případě Bruselu ale pro Vlámy o to palčivější, že se jednalo o hlavní město. Na druhou stranu pro frankofonní obyvatele se obdobnou frustrací stalo stanovení pevné jazykové hranice, což možné expanzi Bruselu zabraňovalo (Deschouwer 2009: 47). Francouzsky hovořící občané
12
Poslední sčítání lidu provázely především ze strany Vlámů masivní protesty a někteří starostové
dokonce odmítli obyvatelstvo svých obcí sečíst. I přesto mělo na základě změny v jazykovém uspořádání dojít k odtržení šesti vlámských obcí a jejich přiřazení k bilingválnímu Bruselu. (Deschouwer 2009: 44-46). 13
Bližší informace k taalfaciliteiten v okolí hlavního města viz De Vlaamse Rand (2011): De
taalwetwijzer. Welke taal wanneer?.
19
totiž nahlíželi na jazykovou hranici z jiného úhlu pohledu – podle nich především popírala svobodu volby jazyka, která je zakotvena v belgické ústavě, a tudíž teritoriální omezení této svobody je protiústavní. Navíc pokud se v realitě ukáže, že část jedné jazykové komunity začne dominovat nad tou původní, měla by se organizační struktura státu této nové realitě přizpůsobit. Ačkoliv se nám může zdát tento požadavek spravedlivý, ve skutečnosti jasně nahrával pouze frankofonní komunitě, a to především v oblasti hlavního města. Narůstající migrace, tvořená především uprchlíky z bývalé belgické kolonie Kongo či později Araby ze subsaharské Afriky, neustále rozšiřovala francouzsky hovořící periferii Bruselu, která již ovšem geograficky leží na území vlámského regionu. Přijetí dohody v parlamentu můžeme považovat za úspěch Vlámů – ačkoli vytvoření taalfaciliteiten nebylo mezi běžnými občany přijímáno snadno, geografické omezení Bruselu a stanovení pevné jazykové hranice bylo ovšem jejich jasným vítězstvím (Deschouwer 2009: 47).
Ačkoliv již na počátku let šedesátých vznikla další skupina, která se již zabývala možnými změnami ústavy, žádná z jejích navrhovaných změn nebyla zrealizována. Ani vytvoření tzv. Vanderpoorten-Meyersovy komise14 v závěru roku 1966, kterou tentokrát tvořili nejen zástupci politických stran, ale i kulturní, univerzitní a další vědečtí pracovníci společně se zástupci ekonomické sféry, nevedla ke kýženému úspěchu. Hlavním důvodem byla neschopnost nové vlády zajistit pro navrhované úpravy nadpoloviční většinu v parlamentu. Záhy ovšem vznikla další komise (tzv. Skupina 28), která měla opět přepracovat původní znění Ústavy, tentokrát ovšem s požadavkem, aby změny více vyhovovaly parlamentní většině. Hlavním sporným bodem se stalo právě řešení jazykové otázky.
14
Komise pracovala v šesti různých sekcích a do května 1967 připravila vlámské i francouzské znění 140
článků nové Ústavy (Říchová 2009: 20).
20
3.2. Reforma ústavy 1970 První větší změna belgické ústavy byla zásadní hned ze dvou důvodů - položila základ pro pozdější federativní uspořádání Belgie a také definovala procedury, podle kterých se měly řídit následující ústavní reformy. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že cílem této reformy (ale ani těch krátce následujících) nebylo vytvoření federálního státu, ba naopak. Přijaté změny měly vést ke snížení antagonismu mezi vlámskou a valonskou stranou a tím se možné federalizaci vyhnout. Reforma z roku 1970 do značné míry vychází z Hertoginnedalské smlouvy a potvrzuje vznik třech jazykových komunit: Vlámské komunity, Valonské komunity a Komunity německy mluvícího obyvatelstva (čl. 2 Ústavy). Tím dochází de facto k zahrnutí vlámských požadavků přímo do základního zákona. Na druhé straně jako kompenzace pro Valony dochází k rozdělení Belgie do třech regionů – Vlámského regionu, Valonského regionu a Bruselu, regionu hlavního města (čl. 3 Ústavy). Toto dělení do jisté míry reflektuje socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony. Je nutné ovšem podotknout, že reforma sice ustanovila novou organizační strukturu Belgického království, na druhou stranu bylo zřejmé, že se jedná o první krok z mnoha dalších. Například nebylo zcela jasně stanoveno, jaké pravomoci by nově vzniklé entity měly mít a kdo je vlastně bude vykonávat. Navíc větší jednota panovala ohledně uspořádání a pravomocí jazykových komunit než regionů – zde byl problematickým bodem region hlavního města. Jednou ze základních otázek bylo, zda je vůbec možné, aby Brusel byl uspořádán stejným způsoben jako ostatní dva regiony. Dále bylo nutné například schválit hranice tohoto území, které bylo celé obklopeno regionem vlámským. Celá záležitost byla nakonec vyřešena šalamounsky – všechny zúčastněné strany se dohodly, že sporné body budou dočasně odloženy a budou dořešeny v až následující ústavní reformě. Další změny v ústavě tudíž byly nevyhnutelné. Kromě ustanovení nové institucionální struktury měla první reforma ještě jeden nesporný přínos – zavedla několik změn ve fungování státu, a to tak, aby nedocházelo k poškození ani jedné z komunit. Nejprve došlo k rozdělení obou komor parlamentu na základě jazykového dělení. Všichni poslanci zvolení v jednojazyčných obvodech se
21
automaticky stali reprezentanty dané jazykové skupiny, poslanci zvolení v regionu hlavního města byli přiřazeni k té jazykové skupině, ve které skládali přísahu. Toto dělení pak umožnilo zavedení třech ochranných principů. Prvním z nich byl způsob sestavování vlády. Právě od roku 1970 musí vláda respektovat princip parity, což znamená, že ve vládě musí být rovné zastoupení nizozemsky a francouzsky hovořících ministrů. Často bývá uváděno, že do tohoto počtu se nezapočítává osoba předsedy vlády (např. Říchová 2009: 24, Deschouwer 2006: 902), nicméně toto tvrzení není přesné. V čl. 99 Ústavy totiž jednak stojí, že vláda může čítat maximálně 15 členů a rovněž, že osoba předsedy vlády nemusí být případně do paritního dělení započítána. Ačkoliv se ve skutečnosti osoba premiéra do tohoto počtu opravdu nezapočítávala, bylo to dáno tím, že kontinuálně od roku 1978 pocházeli premiérové pouze z Vlámska a vždy byli bilingvní. K jazykové nerovnováze tak nedocházelo. Při nedávném formování vlády byla ovšem otázka zahrnutí postu předsedy do celkového počtu ministrů opět nastolena a po nějakou dobu dokonce bránila jejímu sestavení15 (Di Rupo, Waal of Belg?, De Standaard, 30. 11. 2011).
Druhým ochranným principem je tzv. alarmbelprocedure (čl. 54 Ústavy), která ovšem nemůže být aplikována na schvalování rozpočtu a speciálních zákonů (viz níže). Nastává v případě, že tři čtvrtiny členů jedné z jazykových skupin dojdou k závěru, že přijímaný návrh poškozuje danou komunitu. V tom případě musí být proces přijímání této legislativy v parlamentu pozastaven a ta přechází k jednání v rámci vlády, která má na vyjádření třicet dní. Během této doby se vláda musí shodnout na řešení dané situace – pokud se tak nestane, je vláda automaticky rozpuštěna (Wat is de 15
Problematickým bodem jednání o sestavení nové vlády se stala skutečnost, že kandidát na premiéra
země Di Rupo mluví velmi lámanou nizozemštinou. Podle vlámských kritiků by tudíž premiér neměl být vyjmut z pravidla jazykové parity při sestavování vlády a měl by být zahrnut do frankofonní skupiny. Tím by současně došlo k tomu, že by Valoni získali ve vládě o jeden ministerský post méně, než Vlámové. Nakonec přeci jen zůstalo u nepsaného pravidla předsedu vlády do paritního počtu nezapočítávat; vláda se tak skládá ze 7 vlámských, 7 valonských ministrů a premiéra. Di Rupo po svém zvolení slíbil, že se nizozemštinu, jakožto jazyk většinového belgického obyvatelstva, co nejdříve doučí (Di Rupo: „Ik moet en zal mijn Nederlands verbeteren, De Standaard, 6. 12. 2011).
22
alarmprocedure?, De Redactie.be, 29. 4. 2010). Tato procedura je považována za „pojistku“ v belgickém politickém systému. Zaručuje, že nedojde k prosazení politických návrhů pouze jednou z jazykových skupin na úkor té druhé. Tomu také odpovídá četnost jejích využití – od svého zavedení do současnosti byla aplikována pouze dvakrát16.
Posledním ochranným opatřením bylo zavedení nových typů zákonů, tzv. speciálních zákonů. V podstatě se jednalo o ústavní zákony, k jejichž přijetí ovšem nebylo nutné projít celou proceduru, která byla ke změně ústavy určena. Cílem bylo urychlení celého procesu změny ústavy i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v reformě v roce 1970 nebyly všechny otázky dořešeny a tudíž se počítalo s další brzkou revizí. K přijetí daného speciálního zákona bylo nutné dosáhnout dvoutřetinové většiny všech poslanců parlamentu a většiny členů v každé z obou jazykových skupin (Deschouwer 2009: 50).
Přijetí takovýchto pravidel, kdy pro všechny institucionální reformy bylo nutné získat dvojitou většinu, bylo důležité především pro frankofonní Belgičany. Od této chvíle bylo nutné brát v potaz, že obě jazykové skupiny disponují právem veta. Demografická převaha nizozemsky mluvících Belgičanů tudíž neměla na daná rozhodnutí vliv a ta tak nemohla být přijata na úkor minoritní frankofonní jazykové skupiny. Druhým, a neméně významným efektem reformy z roku 1970, byla nutná úzká spolupráce jak nově vzniklých regionů a jazykových komunit, tak jazykových 16
Poprvé se tak stalo v roce 1985, kdy mělo dojít ke sloučení Vysoké školy ekonomické v Limburku
s Limburským univerzitním centrem. Vládě se nakonec podařilo přijít s návrhem řešení, a tudíž mohla pokračovat ve svém funkčním období. Podruhé byla procedura využita 29. dubna 2010, kdy mělo ve federálním parlamentu dojít ke hlasování v otázce rozdělení volebního obvodu Brusel-Halle-Vilvoorde. Společné řešení nalezeno nebylo, nicméně k pádu vlády rovněž dojít nemohlo – vláda Yvese Leterma byla totiž již týden v demisi (Wat is de alarmprocedure? De Redactie.be, 29. 4. 2010). Tato vláda v demisi nakonec spravovala zemi až do 6. prosince 2011, kdy byla jmenována vláda Elia Di Rupa, a to po více jak rok a půl dlouhém vyjednáváním (Regering Di Rupo I legt de eed af, De Standaard, 6. 12. 2011).
23
skupin v rámci parlamentu – pro dosažení kýžené efektivity se celý systém musel chovat dle pravidel konsociační logiky. A ačkoliv v rámci první reformy nebyly ani zdaleka dořešeny všechny sporné body mezi vlámskou a frankofonní komunitou, byl tento akt přesto velmi důležitý, a to z toho důvodu, že došlo k všeobecnému přijetí dualistické struktury státu; akceptování dvou naprosto odlišných principů fungování.
3.3. Reforma ústavy 1980 Jak již bylo uvedeno v předchozích odstavcích, další změna ústavy se dala očekávat záhy po ukončení první velké institucionální reformy z roku 1970. I přesto si nakonec museli Belgičané počkat bezmála 10 let, než jejich političtí představitelé byli schopní dosáhnout kýženého kompromisu. Nejnadějněji vypadala cesta k reformě v roce 1977, kdy se po volbách zformovala velká koalice křesťanských demokratů, socialistů, Volksunie a FDF. Toto uskupení bylo schopné jako první dosáhnout potřebné dvojité většiny v parlamentu. Navíc spolupráce se dvěma nejradikálnějšími politickými stranami z obou jazykových komunit, které byly ochotny dojít ke kompromisu, dávala reformě největší šanci na úspěch za celou dobu jednání od roku 1970. Ale i přesto nebyl tzv. Egmontův pakt přijat a vláda se po osmnácti měsících rozpadla. Úspěšnou se nakonec stala až koalice křesťanských demokratů, socialistů a liberálů v roce 1980. Reformou ústavy došlo k vytvoření formálních institucí pro francouzskou, vlámskou a německou jazykovou komunitu a pro vlámský a valonský region. Všech těchto pět entit mělo od této chvíle disponovat vlastním parlamentem. Jejich členové nebyli přímo voleni, ale jejich složení vycházelo z rozložení jazykových skupin v rámci národního parlamentu. Členy parlamentu frankofonního jazykového společenství se stali reprezentanti frankofonní skupiny Senátu a Poslanecké sněmovny a členy valonského regionálního parlamentu byli členové národního parlamentu zvolení ve valonském regionu. Tudíž se jednalo o stejné zástupce činné ve třech různých parlamentních shromážděních, ovšem s výjimkou frankofonních poslanců a senátorů zvolených v hlavním městě. Ti nebyli součástí parlamentu valonského regionu.
24
Naproti tomu na vlámské straně došlo ke sloučení institucí jazykového společenství a regionu, tudíž všichni nizozemsky hovořící poslanci a senátoři se stali členy vlámského parlamentu. Ovšem obdobně jako v případě frankofonních zástupců zvolených v Bruselu, pro nizozemsky hovořící zástupce z hlavního města platila jedna důležitá výjimka. Nemohli zasahovat do těch jednání, která se netýkala celé vlámské jazykové komunity a to jednoduše z toho důvodu, že reprezentovali odlišný region. Sjednocení vlámského jazykového společenství a regionu vedlo k zavedení výrazné asymetrie17 do celého institucionálního systému belgického království. Mimo to dovolil tento krok zdůraznit roli Vlámska jakožto hlavního a nejdůležitějšího konstituanta celého belgického státu, který v první řadě hovořil jednotně, a to jak za celou vlámskou jazykovou komunitu, tak za region. Tuto pozici mu umožnila zastávat skutečnost, že ze všech členů vlámského jazykového komunity žilo na území hlavního města méně než tři procenta obyvatel. Co se týče frankofonní komunity, takové jednání ze strany institucí nebylo možné. Téměř dvacet procent všech jeho členů totiž žilo v Bruselu, v jiném regionu. Navíc na východě území valonského regionu se nacházela německy mluvící komunita, která disponovala vlastními institucemi. Splynutí valonského regionu s frankofonním jazykovým společenstvím tudíž nebylo možné. Reforma z roku 1980 nezakotvila v ústavě pouze parlamentní shromáždění pro regiony a jazykové komunity, ale i řešila i problematiku exekutivy. Dalo by se očekávat, že nově parlamenty budou mít možnost zvolit ze svého středu zástupce, kteří pak vytvoří vlády pro regiony a pro jazykové komunity. Tak se ovšem nestalo. Exekutiva byla rozdělena mezi některé ministry společné belgické vlády - ministři tak kromě pravomocí vázaných ke své funkci na celostátní úrovni obdrželi navíc nové portfolio, které ovšem bylo kapacitně omezeno podle toho, zda se jednalo o kompetence regionů či jazykových společenství. Na regionální úrovni ovšem prozatím 17
Podle Wilfrieda Swendena je Belgie typickým příkladem asymetrického federalismu. Existují zde totiž
značné rozdíly sociální, ekonomické, etnicko-kulturní, a rovněž stranicko-politická diverzita mezi jednotkami federálního systému je zcela evidentní. Na druhou stranu je podle něj tato výrazná asymetrie do jisté míry potlačena způsobem dojednávání a fungování vládních koalic na federální a regionální úrovni (Swenden 2002: 68).
25
nevznikly všechny posty srovnatelné s úrovní celostátní. Všeobecná shoda panovala pouze ohledně postů regionálního ministra financí a ministra školství. Vytvoření formálních institucí pro regiony a jazykové komunity neznamenalo pro fungování belgické politiky zásadní změnu. Tyto entity sice obdržely možnost hájit své zájmy, na druhou stranu vzhledem ke skutečnosti, že zástupci jejich institucí byli svázáni s celostátní rovinou, nedisponovaly potřebnou „silou“, jak je prosadit. Propojení s celostátní úrovní se projevovalo jako problematické především v souvislosti s regionálními „vládami“. Zde mohlo potencionálně dojít ke konfliktu z důvodu kumulení funkcí, kdy prosazování zájmů daného regionu či jazykového společenství mohlo být ve střetu s pozicí ministra belgické vlády, který je povinen hájit zájmy všech Belgičanů bez rozdílu. Tato ústavní revize rovněž ustanovila speciální arbitrážní dvůr, který mohl na základě své pravomoci řešit kompetenční spory jak mezi jednotlivými podstátními jednotkami navzájem, tak mezi nimi a státem.18 (Říchová 2009: 21). Vznikl tak zcela unikátní systém, který ovšem ještě ani zdaleka nebyl definitivně dokončen. Výsledný stav vyplýval z neschopnosti zúčastněných stran se domluvit na dalších zásadních otázkách, mezi nimiž dominovala otázka uspořádání regionu hlavního města Bruselu, jeho institucí a pravomocí. Tato problematika byla opět odsunuta a měla ji vyřešit až další ústavní reforma. Ústavní reformu z roku 1980 tedy můžeme považovat za nejmenší společný jmenovatel zájmů všech zúčastněných stran; za nejzákladnější, nicméně relativně funkční kompromis.
18
S následující ústavní reformou byly kompetence arbitrážního dvoru rozšířeny. Nově tak kromě
možnosti přezkoumání státních zákonů, dekretů (vydávány jazykovými komunitami a regiony s výjimkou regionu hlavního města), tzv. ordonnances (legislativní akty vydávané parlamentem regionu Brusel) může přezkoumávat soulad všech výše zmíněných legislativních aktů se základním zákonem. Tím v podstatě došlo k jeho přeměně na ústavní soud; v květnu 2007 pak byl v tomto duchu přejmenován (Grondwettelijk Hof).
26
3.4. Reforma ústavy 1988-89 Reforma ústavy z roku 1988 se nesla ve znamení vyřešení otázky hlavního města. Hranice města zůstaly nezměněny a odpovídaly ustanovením přijatých zákonem o jazykové hranici z roku 1963. Městu byl především udělen statut právoplatného regionu; do té doby se tato oblast nacházela v jistém právním vakuu. Dle ústavy z roku 1970 měla tvořit samostatnou jednotku, která de facto až do třetí revize ústavy neexistovala. Ačkoli především vlámské obyvatelstvo nepřijímalo stanovení hranic města v daném rozsahu jako vyhovující, i díky kompenzacím, které jim byly poskytnuty, souhlasilo. Mezi nejvýznamnější ústupek Vlámům patřil způsob personálního obsazování institucí tohoto nového regionu. Ten totiž částečně kopíroval model obsazování belgických institucí – bruselský regionální parlament byl vnitřně rozčleněn na frankofonní a nizozemskou jazykovou skupinu; regionální bruselská vláda musela být sestavena ze stejného počtu frankofonních a nizozemsky mluvících ministrů s výjimkou regionálního předsedy vlády. Navíc při důležitých hlasováních – například volba předsedy regionální vlády – byl vyžadován souhlas nadpoloviční většiny členů z každé jazykové skupiny. Pokud vezmeme v potaz, že nizozemsky mluvící obyvatelstvo tvoří maximálně 15,5 %19 populace Bruselu, je zřejmé, že se jednalo o opravdu značný ústupek. Bruselské instituce, konkrétně parlament, se od ostatních parlamentů regionů a jazykových oblastí lišil ještě jedním zásadním rozdílem. Na rozdíl od nich byl totiž přímo volen, poprvé se tak stalo v roce 1989.
3.5. Reforma ústavy 1993 3.5.1. Politický vývoj před 1993 Před samotným představením revize ústavy z roku 1993, kterou můžeme považovat za nejdůležitější z revizních úprav, neboť proměnila Belgické království ve federální stát, je nutné stručné seznámení s politickou situací a vývojem stranického 19
Údaj odhadnut autorkou na základě výzkumu zaměřeného na používání jazyků v Bruselu (Janssens
2008: 5).
27
systému v závěru 70. a v průběhu 80. let 20. století. Změna ve stranickém uspořádání, především na vlámské straně, totiž vedla k větší stranické fragmentaci a federalizaci země bezpochyby ovlivnila. Vstup nových subjektů na politickou scénu v letech 197879 byl do značné míry vyvolán potřebou volební alternativy ke stávajícím zavedeným politickým stranám. Ve Vlámsku se na pravé straně politického spektra vyprofiloval Vlámský blok (Vlaams Blok), který již od počátku zdůrazňoval nesouhlas s aktuální podobou decentralizačního procesu, který podle něj poškozoval zájmy této části země. Kromě prosazování nacionalismu a rovněž i díky ostré antiimigrační rétorice je strana považována za krajně pravicovou. V průběhu 80. let se zformoval „protějšek“ Vlámského bloku i ve Valonsku – jednalo se o Národní frontu (Front National). Této straně se ovšem nepodařilo získat takovou podporu, jako tomu bylo u Vlámského bloku v severní části země. Na levé straně politického spektra se jak ve Vlámsku, tak ve Valonsku vytvořily environmentálně orientované strany. Ve Vlámsku to byla strana vycházející ze stejnojmenného hnutí Žít jinak (Anders Gaan Leven, zkr. AGALEV), která alespoň zpočátku své existence odmítala participovat na vládní politice a byla jejím oponentem.
Strana
na
federální
úrovni
úzce
spolupracovala
s valonskou
environmentální stranou ECOLO, která oproti AGALEVu vůči vládní politice nebyla tak kritická a spolupráci se nebránila (Chytilek 2005: 132-133). V průběhu 80. let pokračoval odklon voličů od tradičních stran a tento proces vyvrcholil volbami v roce 1991, tzv. černou nedělí (Chytilek 2005:133). Nejvýrazněji se projevil ve Vlámsku, kde ztratily všechny strany předchozí vládní koalice a naopak nejvýrazněji posílil výše zmíněný Vlámský blok. Strana obdržela v celostátních výsledcích 6,58 % hlasů a získala tak 12 křesel v dolní komoře parlamentu (viz Tabulka 1). A to i navzdory tomu, že ostatní strany již od roku 1989 uplatňovaly vůči této straně tzv. Cordon sanitaire. Tato politika izolace de facto vyloučila možnost participace Vlámského bloku na tvorbě jakýchkoliv politických koalic od obecní až po státní úroveň. Podpora voličů Vlámského bloku i přesto neoslabovala, ba naopak – až do federálních voleb v roce 2003, kde strana získala 18 křesel, sílila. Výjimkou byly pouze federální volby v roce 1995, kdy strana 1 křeslo ztratila.
28
Tabulka 1: Výsledky federálních voleb v letech 1987 a 1991
Strana CVP PS PVV SP PRL PCS Vlaams Blok VU ECOLO AGALEV ROSSEM FDP/PPW FN FDF
rok 1987 % zisk počet křesel 19.45 % 43 15.64 % 40 11.55 % 25 14.9 % 32 9.41 % 23 8% 19 1.9 % 2 8.06 % 16 2.57 % 3 4.48 % 6 0% 0% 0.12 % 1.16 % 3
rok 1991 % zisk počet křesel 16.81 % 39 13.49 % 35 11.98 % 26 11.98 % 28 8.14 % 20 7.74 % 18 6.58 % 12 5.89 % 10 5.07 % 10 4.86 % 7 3.22 % 3 1.47 % 3 1.05 % 1 -
Rozdíl +/+/-2.64 % -4 -2.15 % -5 +0.43 % 1 -2.92 % -4 -1.27 % -3 -0.26 % -1 +4.68 % 10 -2.17 % -6 +2.5 % 7 +0.38 % 1 +3.22 % 3 +1.47 % 3 +0.93 % 1 -1.16 % -3
Zdroj: Sestaveno na základě údajů Federale Overheidsdienst Binnenlandse Zaken: Verkiezingen 24. 11. 1991.
3.5.2. Ústava 1993 Ústavní reforma neboli tzv. Dohoda svatého Michala (Sint-Michielsakkoord), byla uzavřena 29. září 1993. Jedná se nejdůležitější dokument novodobé historie belgického království. Dohoda totiž prohlašuje Belgii za federální stát, a to i navzdory skutečnosti, že cílem počátečních reforem bylo vyhnutí se právě této situaci. Zavedení federálního uspořádání nebylo ovšem jedinou změnou, kterou s sebou reforma přinesla. Zakotvila například přímé volby do všech regionálních parlamentů a ty už tak nebyly doménou jen regionu hlavního města (čl. 116 §2 Ústavy). První přímé volby v rámci regionů a jazykových komunit pak proběhly o dva roky později, v roce 1995. Dalším důležitým bodem bylo transformování horní komory parlamentu. Do té doby složení Senátu téměř kopírovalo složení poslanecké sněmovny; reorganizací se stal Senát zástupcem jazykových komunit. Poslední z hlavních změn zavedených reformou bylo rozdělení provincie Brabant. Brabant jakožto provincie ležící ve středu
29
Belgie, bylo součástí jak valonského, tak vlámského regionu. Rozdělení vycházelo z federální logiky, kdy bylo nutné zařadit tuto oblast do některého ze zmíněných regionů. Řešením se ukázalo rozdělení provincie podle jazykové hranice z roku 1963 a utvoření dvou nových jednotek – Vlámského a Valonského Brabantu. Každý z regionů, s výjimkou hlavního města, byl tak vnitřně rozdělen do pěti provincií (čl. 5 Ústavy). Obdobně jako v předcházejících reformách, i v této došlo k posílení pravomocí regionů a jazykových komunit. Společně s obdržením finančních prostředků se staly méně závislými na centrální belgické vládě. Stejně tak byla na tyto jednotky převedena z centrální roviny část pravomocí týkající se mezinárodních vztahů.
3.6. Reforma ústavy 2001-2003 Prozatím poslední ústavní revize proběhla mezi lety 2001 až 2003, kdy došlo k přijetí tzv. Lambermontské dohody (Lambermontakkoord). Ve skutečnosti se jedná o soubor tří dohod, které byly přijaty za účelem upravení federálního zřízení. Oproti ostatním ústavním revizím se do určité míry liší – v předchozích etapách státních reforem byl především kladen důraz na institucionální strukturu federální úrovně a podstátních jednotek, na zakotvení těchto jednotek v celém systému a součinnost mezi všemi těmito entitami. Reformy se tak věnovaly převážně „polity“; jejich vrcholem je pak federalizace země v roce 1993. Reformou z let 2001-2003 se těžiště zájmu přesouvá do oblasti „policies“ a přesunu kompetencí mezi jednotlivými subjekty. Oblast „polity“ můžeme již do značné míry považovat za ustálenou, a ačkoli i v této páté a rovněž i v plánované šesté revizi ústavy ke změnám v „polity“ došlo či dojde, snaha reformovat tuto oblast již není hlavním hnacím motorem reforem. První z výše zmíněných dohod byla tzv. Hermesova dohoda (Hermesakkoord) z 5. dubna 2000, která rozšiřovala pravomoci regionů o zemědělství a zahraniční obchod. Druhou byla vlastní Lambermontská dohoda podepsaná v polovině října téhož roku, ve které došlo k opětovnému posílení regionů a jazykových komunit prostřednictvím rozšíření finanční a fiskální autonomie a k převedení všech kompetencí týkajících se organizace a dohledu nad místními samosprávními celky a obcemi. Poslední tzv. Lombardská dohoda z 28. dubna 2001, navýšila celkový počet křesel v Radě regionu
30
hlavního města ze 75 na 89. Současně prostřednictvím stanovení pevného počtu křesel pro každou jazykovou skupinu, tím došlo k dalšímu posílení záruk pro nizozemsky mluvící obyvatele Bruselu.
3.7. Politické pozadí šesté reformy ústavy 3.7.1. Volby 2007 Návrhu šesté reformy belgické ústavy předcházela dlouhotrvající politická krize, jejíž počátek můžeme najít ve federálních volbách v červnu 2007. Vítězem těchto voleb se stalo uskupení křesťanských demokratů (CD&V) a Nové vlámské aliance (NVA) ve Vlámsku a liberálové (MR) ve Valonsku. Naopak výrazné ztráty zaznamenali socialisté, a to právě i ve Valonsku, kde drží tradičně silné postavení. Ve volbách v roce 2007 zde ovšem obdrželi druhý nejmenší počet hlasů od počátku své samostatné existence. Bylo tudíž pravděpodobné, že obě socialistické strany (jak uskupení sp.a-spirit ve Vlámsku, tak PS ve Valonsku) budou nuceny zaujmout postavení v opozici a koaliční vláda bude založena na spolupráci mezi křesťanskými demokraty a liberály, případně doplněna stranami zelených. Do jisté míry jako problematická se jevila účast N-VA ve vládě, neboť tato strana byla a je známa svými separatistickými sklony. Možnost ovlivňovat dění na federální úrovni tak mohlo být prostředkem, jak prosadit větší autonomii Vlámska a v ideálním případě dosáhnout přeměny struktury Belgického království na konfederální (Nieuw-Vlaamse Alliantie 2011a). Délka formování federální vlády nakonec překonala nelichotivý rekord z roku 1988 a nově ho ustanovila na 194 dnech. Navíc vláda v čele s premiérem Guyem Verhofstadtem byla považována pouze za přechodnou. Na Belgii byla uspořádána vcelku neobvykle a to z důvodu své asymetrie, kdy vlámské politické strany ideově
31
neodpovídaly stranám reprezentující Valonsko20. Hlavní spojenec křesťanských demokratů, N-VA, vládu podpořil, ale sám se do ní nezapojil. Stejné složení pak měla i vláda Yvese Leterma (takzvaná vláda Leterme I.), která nahradila přechodnou vládu 20. března 2008 a obdobně jako její předchůdkyně spoléhala na dvoutřetinovou podporu v parlamentu. Mezi prioritami této vlády bylo především vyřešit otázku další reformy státu a rovněž i volebního obvodu BruselHalle-Vilvoorde (viz níže). Jednání mezi členy koalice byla neúspěšná a tak již po necelých čtyřech měsících vlády předal premiér králi Albertu II. demisi. Ten ji sice nepřijal, ale vláda se i přesto neudržela ve funkčním období déle než tři čtvrtě roku – demise byla nakonec přijata panovníkem v závěru roku 2008. Kromě neschopnosti koaličních stran vzájemně spolupracovat na vytyčených cílech byla hlavním důvodem kauza kolem banky Fortis21. Novým belgickým premiérem se stal stávající předseda dolní komory parlamentu Herman van Rompuy. V předběžných jednáních koaličních partnerů byly stanoveny principy, za jakých bude tato vláda podporována. Jednou z podmínek byla i skutečnost, že do konce roku 2009 musí být sestavena nová, plně funkční vláda22. Bylo tudíž zřejmé, že i tato vláda je pouze přechodným řešením. Dalším problematickým bodem byl odchod poslanců z N-VA do opozice (stalo se tak již za předchozí vlády v září 2008), čímž nizozemská jazyková skupina ztratila v parlamentu většinu. To bylo klíčové pro možné hlasování ohledně státních reforem, neboť jednou 20 21
Na vládě se podíleli na vlámské straně CD&V a Open Vld, na valonské pak MR, PS a cdH. Belgický nejvyšší soud totiž vydal prohlášení, podle něhož se vláda Yvese Letermeho pokoušela
ovlivnit jednání tohoto soudu právě v případě banky Fortis. Banka čelila následkem globální finanční krize hrozbě platební neschopnosti, což měla odvrátit finanční injekce od belgické, nizozemské a lucemburské vlády ve výši 11,2 miliardy. Vlády měly na oplátku získat nadpoloviční podíl, zbytek chtěly odkoupit a privatizovat. Současně se měla banka rozdělit, belgická část měla být odprodána francouzské bance BNP Paribas. Jednou z dalších podmínek bylo, že se akcionáři banky vzdají svých podílů. Ti to ovšem na zasedání valné hromady těsnou většinou odmítli, což v podstatě zastavilo jednání na mrtvém bodě. I přesto se vláda pokusila podíl francouzské bance prodat, proti čemuž se postavil právě belgický nejvyšší soud (Belgický král přijal rezignaci vlády, jméno nového premiéra zatím neřekl, iDnes.cz, 22. 12. 2008). 22
Princiepsakkoord over regering-Van Rompuy I, De redactie.be, 29. 12. 2008.
32
z podmínek schválení bylo dosažení nadpoloviční většiny v každé z jazykových skupin. Tak daleko ovšem jednání nedošla a v listopadu 2009 podal van Rompuy demisi. Stalo se tak na základě jeho zvolení do funkce předsedy Evropské rady EU. Ve funkci byl opět nahrazen Yvesem Letermem (tzv. vláda Leterme II.). Jeho druhá vláda trvala ještě o čtyři měsíce méně, než bylo jeho první funkční období a 22. dubna 2010 opět předal premiér králi demisi. Tentokrát byl důvodem odchod jednoho z koaličních partnerů, konkrétně vlámské liberální strany Open Vld. Té se nelíbilo především dosažení nulového pokroku ohledně rozdělení volebního obvodu Brusel-Halle-Vilvoorde. Po týdnu hledání možného kompromisu mezi panovníkem, parlamentními stranami i zástupci odstupující vlády došlo k zablokování jakýchkoliv dalších jednání – ještě před začátkem plenárního zasedání dolní komory parlamentu byl předložen návrh formálního přezkoumání změny volebního uspořádání v obvodě Brusel-Halle-Vilvoorde
podepsaný
třemi
čtvrtinami
poslanců
zastupujících
francouzskou jazykovou skupinu. Předložení tohoto návrhu znamenalo využití tzv. alarmbel procedury. Tím došlo k přenesení jednání o dané otázce pouze na vládu, která měla dle ústavy třicet dní na vyjádření. Vzhledem ke skutečnosti, že belgičtí političtí představitelé se nebyli schopni dohodnout na rozdělení tohoto volebního okrsku minimálně od voleb 2007, bylo více než pravděpodobné, že parlament bude muset být dle ústavy rozpuštěn a bude muset dojít k vyhlášení předčasných voleb. Tak se také stalo a král vyhlásil termín předčasných voleb na 13. červen 2010.
3.7.2. Volby 2010 Předvolební kampani v červnu 2010 dominovaly především témata spojená s reformou státu; nově se přidala problematika vysokého státního dluhu, která s průběhem současné ekonomické krize získala na aktuálnosti. Již z předběžných průzkumů bylo zřejmé, že ve Vlámsku zvítězí Nová vlámská aliance a ve Valonsku Socialistická strana. Samotné volby pak žádné překvapení nepřinesly. Vítězem se stala N-VA s 17,4 % hlasů na federální úrovni, což znamenalo přidělení 27 křesel v dolní komoře parlamentu. Oproti minulým volbám, kde strana kandidovala v koalici s CD&V, si tak strana polepšila o necelých 20 křesel. Oproti tomu právě zmiňovaní
33
křesťanští demokraté šest křesel ztratili a v parlamentu současně disponují 17 mandáty. Na druhém místě se celkově umístili valonští socialisté, kteří získali pouze o jeden mandát méně než N-VA. Třetí pozici pak obsadili valonští liberálové s 18 křesly. Celkově se tak do federálního parlamentu probojovalo dvanáct subjektů, což byl stejný počet jako v předcházejícím volebním období.
Tabulka 2: Výsledky federálních voleb v letech 2007 a 2010
Strana CD&V + N-VA N-VA PS CD&V MR sp.a Open Vld Vlaams Belang cdH Ecolo Groen! Lijst Dedecker Parti Populaire FN
rok 2007 % zisk počet křesel 18,51% 30 10,86% 20 12,52% 23 10,26% 14 11,83% 18 11,99% 17 6,06% 10 5,10% 8 3,98% 4 4,03% 5 1,97% 1
rok 2010 % zisk počet křesel 17,40% 27 13,71% 26 10,85% 17 9,28% 18 9,24% 13 8,64% 13 7,76% 12 5,53% 9 4,80% 8 4,38% 5 2,31% 1 1,29% 1 0,51% 0
Rozdíl +/+/-18,51% -30 17,40% 27 2,85% 6 10,85% 17 -3,23% -5 -1,02% -1 -3,19% -5 -4,23% -5 -0,53% -1 -0,30% 0 0,40% 1 -1,72% -4 1,29% 1 -0,53% -1
Zdroj: Sestaveno na základě údajů Federale Overheidsdienst Binnenlandse Zaken: Federale Verkiezingen 2007, Federale Verkiezingen 2010 (http://verkiezingen2007.belgium.be/nl/ a http://www.verkiezingen2010.belgium.be/nl/).
Již od počátku bylo zřejmé, že vyjednávání o nové vládě budou o poznání složitější než po volbách 2007. Na prvních dvou místech se totiž umístily strany se zcela odlišnými volebními programy; N-VA usilující o získání větší autonomie pro Vlámsko a PS naopak snažící se udržet status quo. I tyto předpoklady se potvrdily a až do současnosti23, tzn. více jak osmnáct měsíců po předčasných volbách, nebyla jednání o nové vládě úspěšná. Belgie tak opět vytvořila rekord, tentokrát světový, v počtu dnů bez vlády – o více jak dvojnásobek překonala dobu sestavování vlády v Iráku, která činila 249 dnů. 23
Stav aktuální k 20. listopadu 2011.
34
Na základě výsledků voleb byl představitel vítězné politické strany Bart De Wever králem pověřen k vyjednávání mezi možnými koaličními partnery. Samotného sestavování vlády na základě stanovených bodů se pak měl ujmout předseda PS Elio Di Rupo24. Vzhledem ke skutečnosti, že N-VA se odmítla na sestavování vlády podílet, za nejpravděpodobnější se jevilo utvoření koalice CD&V, Open Vld a sp.a na straně vlámské a PS, MR a cdH na straně valonské. Toto uskupení disponovalo nadpoloviční většinou jak v dolní, tak v horní komoře parlamentu, na druhé straně by ale nebylo schopné dosáhnout dvoutřetinové většiny a současně většin v jednotlivých jazykových skupinách, což je nutné minimum pro prosazení ústavních změn. Di Rupo nakonec oslovil kromě výše zmíněných stran i obě ekologicky zaměřené strany – Groen! a Ecolo. Jednání tentokráte komplikovali křesťanští demokraté, jež si za podmínku kladli pokračování rozhovorů i s N-VA. Patovou situaci prolomil odstupující premiér Leterme, když 13. září 2011 oznámil, že od ledna 2012 zřejmě přijme nabídku stát se zástupcem generálního tajemníka OECD, a to ať již bude nová vláda sestavena, či nikoliv. Dva dny na to, 15. září 2011, Elio Di Rupo oznámil dohodu týkající se rozdělení volebního obvodu Brusel-Halle-Vilvoorde. S navrženými podmínkami souhlasilo všech osm politických stran; stalo se tak po 459 dnech prozatím stále neúspěšného vyjednávání o sestavení nové belgické vlády. Současně vzhledem k tomu, že se stranám podařilo prolomit jeden z nejspornějších bodů celého politického vyjednávání, dalo se očekávat, že strany udělají pokrok i v dalších sporných otázkách, především pak v tak dlouho očekávané šesté ústavní reformě státu. O týden později se strany skutečně dohodly na návrhu smlouvy týkající se hlavního města Bruselu. Záhy na to následovala alespoň částečná shoda o změně zákona o financování a celý balík komunitárních dohod uzavírala dohoda o volbách a převodu pravomocí. Dne 11. října 2011 představil Elio Di Rupo téměř sedmdesátistránkový dokument s názvem „Efektivnější federální stát a větší autonomie pro federální celky - Institucionální 24
V období mezi 8. červencem a 3. zářím 2010 zastával Di Rupo funkci pre-formateura, z té se ale
nechal králem na vlastní žádost vyvázat z důvodu nemožnosti najít kompromis mezi zúčastněnými politickými stranami. Formateurem belgické vlády byl Di Rupo oficiálně jmenován až po téměř rok trvajících vyjednávání mezi možnými koaličními partnery 16. května 2011.
35
dohoda šesté státní reformy“25 (dále jen Institutioneel akkoord 2011)26 ve federálním parlamentu. O dva dny později bylo rozhodnuto, že další jednání se již budou konat bez obou stran zelených; ty i přesto přislíbily podporu při hlasování o navržených smlouvách. Mezi hlavní témata dalších vyjednávání patřila otázka rozpočtu, transformace NMBS (státní dráhy) a ustoupení od využívání jaderné energie do 15let.
3.7.3. Návrh šesté reformy ústavy Návrh šesté ústavní reformy obsahuje mnoho zásadních institucionálních změn, které, jak už název samotného dokumentu napovídá, by měly vést k větší efektivitě fungování belgické federace jako celku. Jednou z nejdůležitějších navrhovaných změn je rozdělení volebního obvodu Brussel-Halle-Vilvoorde (BHV), která de facto již od první ústavní reformy z roku 1970 tvoří jádro sporů mezi frankofonní a vlámskou komunitou. Tato oblast je totiž velice heterogenní – skládá se ze dvojjazyčného Bruselu a jednojazyčné, nizozemsky mluvící oblasti Halle-Vilvoorde, která hlavní město obklopuje a která již spadá pod Vlámský region. Kromě toho je zde značná odlišnost mezi městským charakterem Bruselu a venkovským charakterem HalleVilvoorde. Nicméně hlavním problémem je skutečnost, že tyto dva rozdílné celky jsou administrativně spojeny do jednoho volebního obvodu; navíc se jedná o jediný volební obvod v Belgii, který se rozprostírá v rámci dvou regionů současně. Voleb v určitém volebním regionu se mohou účastnit jen ty politické strany, které jazykově do dané oblasti spadají. V Bruselu tudíž mohou své kandidátní listiny předkládat jak frankofonní strany, tak vlámské. Oblast Halle-Vilvoorde naopak spadá pod Vlámskou jazykovou komunitu, kde mohou kandidovat pouze vlámské politické strany. Přítomnost silné frankofonní menšiny v oblasti Halle-Vilvoorde a výše zmíněné spojení do jednoho volebního obvodu s dvojjazyčným Bruselem ovšem způsobuje, že tito 25
Een efficiëntere federale staat en een grotere autonomie voor de deelstaten – Institutioneel akkoord
voor de zesde staatshervorming. 26
Médii je dohoda často označována jako Vlinderakkoord, neboli „motýlová dohoda“, což v první řadě
poukazuje na oblibu motýlků formateura belgické vlády, Elia Di Rupa.
36
obyvatelé volí francouzské politické strany, které kandidují v Bruselu. To ale považují Vlámové za porušení jazykového principu, který vede k celkovému pofrancouzšťování nizozemských obcí kolem hlavního města. Toto uspořádání rovněž napadl v roce 2003 arbitrážní dvůr s odůvodněním, že existence takového volebního obvodu je v rozporu s ústavou a současný stav je nadále neudržitelný. Dvůr nařídil vyřešení této sporné otázky nejpozději do následujících voleb, které byly naplánované na červen 2007 (Arrest nr. 73/2003). Pokud bychom tedy striktně vycházeli z daného výroku soudu, bylo by možné napadnout jak federální volby v roce 2007, tak ty předčasné v roce 2010. Spor o Brusel-Halle-Vilvoorde je vyostřen od vynesení výše uvedeného rozsudku a stal se stálicí vnitropolitických sporů. V podstatě každá z vlád si vyřešení této otázky zařazuje do svého programového prohlášení, ale všechny prozatím s naplněním tohoto cíle neuspěly; pro některé byla neschopnost dosáhnout dohody přímou příčinou jejich pádu. Rozdělení daného volebního obvodu by tudíž mohlo vést ke zklidnění napětí a ke zpřehlednění politické situace v této oblasti. Ačkoli hraje otázka rozdělení volebního obvodu Brusel-Halle-Vilvoorde velmi důležitou roli ve vzájemných vztazích mezi Valony a Vlámy, pro další fungování země jsou zásadní rovněž otázky přímo spjaté se šestou institucionální revizí ústavy. Nejdůležitějším návrhem v předloženém dokumentu je opětovné rozšíření autonomie pro regiony a jazyková společenství. Té bude dosaženo díky přenesení dalších kompetencí z federální roviny na tyto podstátní jednotky (jedná se o oblast pracovního trhu, rodičovských příspěvků, péče o seniory a částečné přenesení kompetencí v oblasti zdravotnictví). Navíc bude provedena změna jejich financování a regiony a jazykové komunity tak získají rozsáhlejší fiskální autonomii (Institutioneel akkoord 2011: 51-64). Další navrhovanou změnou je reforma federálního senátu, jehož členové již nebudou voleni přímo, ale budou dosazováni jednotlivými regiony a jazykovými komunitami27. Horní komora parlamentu tak bude přímo odrážet federální rozdělení 27
V současné době je senát tvořen 71 členy, z nichž 41 reprezentuje Vlámskou jazykovou komunitu, 29
Frankofonní a 1 senátor Německy mluvící jazykovou komunitu. Senát je sestavován následovně: 40 senátorů je voleno přímo (25 nizozemsky hovořících a 15 francouzsky hovořících), 21 senátorů je voleno Radami jazykových společenství (10 za Vlámskou komunitu, 10 za Frankofonní a 1 za Německou
37
země a stane se reprezentantem substátních jednotek. Současně dojde ke snížení počtu senátorů z nynějších 71 na 60. Nově bude tedy 50 senátorů nepřímo voleno jazykovými komunitami (29 bude pocházet z Vlámské, 20 z Frankofonní a 1 z Německy mluvící jazykové komunity), zbývajících 10 senátorů bude kooptovaných – 6 vlámských a 4 valonští senátoři (Institutioneel akkoord 2011: 7-8). Na základě změny pravidel výběru těchto senátorů by teoreticky mohlo dojít rovněž k proměně zastoupení politických stran v senátu, protože v současné době složení horní komory prakticky kopíruje složení dolní komory parlamentu. Tento stav vychází ze skutečnosti, že více jak polovina senátorů je v současné době přímo volena ve stejný den jako zástupci dolní komory. Co se federálních institucí týče, nejrozsáhlejší změny se vztahují k výše zmíněnému senátu, nicméně změny se dotknou i dolní komory parlamentu. Tou nejdůležitější je prodloužení volebního období ze současných čtyř na pět let, s platností od roku 2014 (Institutioneel akkoord 2011: 8-9). Mezi hlavní body šesté institucionální reformy je rovněž zahrnuta reforma stávajících institucí regionu hlavního města, kam můžeme zahrnout cíl vytvořit metropolitního společenství, které by mělo sloužit jako poradní orgán mezi hlavním městem jako takovým a jeho blízkým okolím. Smlouva ovšem prozatím jeho bližší kompetence nestanovuje (Institutioneel akkoord 2011: 22-23).
3.7.4. Zhodnocení Návrh šesté institucionální reformy společně s dohodou o rozdělení volebního obvodu Brusel-Halle-Vilvoorde můžeme považovat za průlom v dosavadních politických vyjednáváních od počátku politické krize v roce 2007. Jak regiony, tak jazyková společenství získají další pravomoci, které byly do této doby ve správě federálního státu. Společně s přidělením fiskální autonomie ve výši 10,7 miliard eur se
jazykovou komunitu) a zbylých 10 senátorů je kooptovaných (6 vlámských a 4 valonští), tzn., jsou voleni v rámci jazykových skupin již zvolených senátorů (Belgische Senaat 2011b).
38
tak zvýší jejich nezávislost na federální vládě a rozšíří oblasti, kde budou moci vést nezávislou politiku. Na druhou stranu oficiální vítěz voleb, strana Nieuw-Vlaamse Alliantie se proti návrhu ostře ohrazuje s tím, že dohoda finančně zvýhodňuje Valonsko na úkor Vlámska a rovněž omezuje práva nizozemsky hovořících obyvatel Bruselu. Strana své argumenty rozpracovala v rozsáhlém dokumentu „De zesde staatshervorming - Een globale evaluatie“28 a již teď se zřejmé, že návrh v dané podobě nepodpoří. Přijetí ústavní reformy navzdory N-VA bude rovněž znamenat, že nedojde k uspokojení požadavků téměř třetiny obyvatel Vlámska (a více než šestiny obyvatel celé Belgie), kteří stranu volili ve volbách 2010 a je otázkou, jak se tato skutečnost promítne do voleb následujících. Jednou z možností může být radikalizace politických požadavků vlámských voličů a jejich případný příklon k pravicové straně Vlámský zájem (Vlaams Belang). Ta v posledních volbách utrpěla vcelku značné ztráty právě i z důvodu příklonu jejích voličů k N-VA (viz Tabulka 2). Nicméně stále nemůžeme považovat vleklou politickou krizi za zcela vyřešenou. Návrh ústavní revize je pouze jedním z mnoha sporných bodů, které chtějí politické strany dojednat dříve, než dojde k samotnému sestavování vlády. Pokud nebude panovat všeobecná shoda ohledně všech otázek koaliční smlouvy, je možné, že společně s nimi bude i tento návrh revize smeten pod stůl. Aktuálním problematickým bodem je vyjednávání o důchodové reformě a státním rozpočtu na roky 2012-14, kde je cílem stlačení rozpočtového deficitu na 2,8% HDP a celkové snížení rozpočtu o 11,3 miliardy eur. Největšími oponenty navrženého rozpočtu jsou prozatím vlámští 28
Mezi hlavní argumenty proti schválení navrhované reformy patří finanční ztráta Vlámska
odhadovaná na 2,2 miliardy eur do roku 2030 způsobená změnou zákona o financování. Naproti tomu Valonsku budou tyto ztráty po dobu deseti let kompenzovány; pro Vlámsko tato varianta navržena nebyla. Náklady spojené s institucionální reformou mají být kompenzovány rovněž i Bruselu, a to v objemu 1 miliardy eur do roku 2030. Dle N-VA jsou tyto změny pouze kosmetické a výše finančních prostředků tudíž neodpovídá vynaloženým nákladům. Dalším argumentem N-VA proti návrhu reformy ústavy je omezení práv nizozemsky hovořících občanů Bruselu a naopak posílení frankofonních občanů žijící v provincii Vlámský Brabant. Posledním bodem kritiky je nedostatečné převedení pravomocí na regiony a jazyková společenství, neboť federální stát si stále ponechává nejdůležitější socioekonomické pravomoci (Nieuws-Vlaamse Alliantie 2011b: 2).
39
liberálové, podle nichž by neměl být postaven na zvýšení daní, ale naopak by měly být prosazovány razantnější škrty a prováděna úsporná opatření (Akkoord tegen morgenvroeg zo goed als uitgesloten, Nieuwsblad.be, 20. 11. 2011). Také je nezbytné vzít v potaz samotné schvalování navrhovaných dokumentů v parlamentu. Formateur Di Rupo nemůže spoléhat pouze na podporu stran, se kterými v současné době vyjednává, tj. CD&V, Open Vld, sp.a na straně vlámské a PS, MR a cdH na straně valonské. Tyto strany sice disponují v parlamentu většinou (společně strany drží 96 křesel ze 150 v dolní komoře parlamentu a 45 křesel ze 71 v Senátu), ale stále nedosahují potřebné dvoutřetinové většiny, která je nutná pro ústavní změny. Stejně tak výše uvedené vlámské strany jen těsně nedosáhnout na většinu v nizozemsky mluvící skupině v dolní komoře parlamentu, což je další z podmínek ústavní revize. Proto je nutné, aby dané návrhy podpořily i dvě ekologické strany, které se sice účastnily jednání o otázkách rozdělení Brusel-Halle-Vilvoorde a institucionální reformy, ale z dalších kol vyjednávání mezi možnými koaličními stranami byly vyloučeny. V takovém případě by měly návrhy zajištěnu jak potřebnou dvoutřetinovou většinu v dolní i horní komoře parlamentu (celkem by disponovaly 109, resp. 51 mandáty), tak by dosáhly většin v obou z jazykových skupin. Pokud šestá institucionální reforma skutečně proběhne, obdobně jako u těch předcházejících se dá očekávat, že ji bude nedlouho poté následovat další. Tentokrát by měly být ovšem všechny zásadní body zahrnuty již v navrhované smlouvě a nemělo by tak dojít k oddalování sporných bodů, jako tomu bylo v minulosti několikrát v případě uspořádání Regionu Brusel-hlavní město. Je pravděpodobné, že případná sedmá ústavní reforma by se týkala změny uspořádání regionů a jazykových společenství. Předseda vlády Německé jazykové komunity Karl-Heinz Lambertz se již nechal slyšet, že pokud současně navrhovaná reforma ústavy bude schválena, začne okamžitě jednat s předsedou vlády Valonského regionu o předání pravomocí vztahujících se na území obývané německy hovořícím obyvatelstvem právě na Německou jazykovou komunitu. Podle Karla-Heinza Lambertze je vytvoření čtyř regionů logickým důsledkem šesté institucionální reformy (België met vier logisch gevolg van de staatshervorming, Nieuwsblad.be, 15. 11. 2011). Je ovšem otázkou, zda by vlámští a valonští političtí představitelé byli nakloněni dalším změnám ústavy
40
krátce po tak náročném a několik let trvajícím vyjednávání šesté reformy, zvlášť když vezmeme v potaz skutečnost, že požadavky by vznášela vcelku marginální jazyková komunita29. Schválení institucionální revize v současné podobě rovněž plně neuspokojí N-VA, která se jistě i nadále bude snažit dosáhnout ještě rozsáhlejšího transferu pravomocí z federální úrovně na nižší celky a současně změnit formu uspořádání belgického státu do podoby konfederace.
29
Počet německy mluvících obyvatel v Belgii se odhaduje na 76 tisíc.
41
4. Obecná charakteristika jazykových komunit a regionů Ústavní reformy uvedené v předchozí kapitole vedly k postupné transformaci Belgického království na federální stát, a to navzdory tomu, že jejich prvotním záměrem bylo právě zachování unitárního charakteru státu. Přijetím ústavy z roku 1993 se Belgie stala federálním státem skládajícím se z jazykových komunit a regionů (čl. 1). Třemi jazykovými komunitami jsou Vlámská jazyková komunita, Frankofonní jazyková komunita a Německy mluvící jazyková komunita (čl. 2). Třemi regiony je pak Vlámský region, Valonský region a Bruselský region, častěji označovaný jako Region Brusel-hlavní město (čl. 3). Čtvrtý článek ústavy určuje další rozdělení Belgie a to do čtyř jazykových oblastí (nizozemské, francouzské, německé a dvojjazyčné bruselské); jejich hranice jsou kvůli náročnosti pozměňovací procedury prakticky neměnné30. Jazykové oblasti ovšem nedisponují vlastní institucionální strukturou, a proto je regionální úroveň vládnutí v Belgii tvořena pouze výše zmíněnými jazykovými komunitami a regiony, jimž se bude tato kapitola podrobněji věnovat.
Jedním ze základních principů státních reforem je dodržování pravidla, že každý region a každé jazykové společenství disponuje vlastní legislativní a exekutivní mocí. Legislativní moc je vykonávána prostřednictvím samostatných rad nebo parlamentů a moc exekutivní prostřednictvím vlád. Jak moc zákonodárná, tak moc výkonná jsou v principu vykonávány pouze v těch záležitostech, které jsou jazykovým komunitám nebo regionům přidělené na základě ústavy nebo tzv. speciálních zákonů (viz výše) (Lanotte et al. 2003:130). Z těchto základních pravidel ovšem existují tři výjimky: 1) Vlámská jazyková komunita a Vlámský region sdílí stejnou moc zákonodárnou a výkonnou; 2) Valonský region může své pravomoci převést na Německou jazykovou komunitu; 30
Ke změně jazykové hranice je zapotřebí dosažení většiny v každé z jazykových skupin v obou
komorách parlamentu, za předpokladu, že je přítomna většina členů každé jazykové skupiny. Současně celkový počet souhlasných hlasů musí tvořit minimálně dvě třetiny všech odevzdaných hlasů (čl. 4).
42
3) Francouzská jazyková komunita může své pravomoci převést na Valonský region a na Komisi Francouzské jazykové komunity na území regionu Brusel-hlavní město.
Jak uvádí Říchová, „díky historickým i politickým aspektům provázejícím postupnou federalizaci došlo k tomu, že ne na všech těchto šesti úrovních se prosadily původně navržené instituce jako zcela specifické a kompetencemi vybavené orgány“ (Říchová 2009: 33). Jazykové komunity a regiony tudíž mohou vykonávat pouze ty pravomoci, které mu předá federální úroveň. Ty kompetence, které na podstátní jednotky převedeny nejsou, tak i nadále zůstávají ve správě federálního státu. Rozdělení rozsahu kompetencí a oblastí, ve kterých se komunity a regiony mohou angažovat, se mění prakticky s každou revizí ústavy, což vede k jejich neustálému posilování. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že s narůstajícím počtem oblastí, kde mohou tyto entity vést vlastní politiku, dochází i k větší odlišnosti jednotlivých komunit a regionů. Na rozdíl od moci zákonodárné a výkonné nedisponují jazyková společenství ani komunity samostatnou mocí soudní. Ta bývá vykonávána stejnými institucemi jako na federální úrovni (Lanotte et al. 2003: 146).
4.1. Jazykové komunity Uspořádání jazykových komunit (neboli společenství) je spojeno s užíváním jednoho ze tří oficiálních jazyků na daném území. Na počátku 20. století stála Belgie na rozcestí, jaký způsob koexistence dvou jazyků na jednom území zvolit. První variantou byl tzv. personální princip, při kterém se jednotlivec může obracet na instituce v jazyce dle své volby nezávisle na území. Zvolení této varianty by de facto vedlo k zavedení dvojjazyčnosti v celém státě, pravděpodobně s jistými výjimkami co se týče možnosti využití němčiny. Druhým přístupem byl tzv. teritoriální princip. Ten by vedl k vymezení oblastí, kde by byl úředním jazykem zvolen buď jeden, či druhý jazyk. V roce 1921 prosadili frankofonní Belgičané zavedení druhého principu, s cílem zachovat jednojazyčný charakter Valonska. Až do poloviny 20. století neměla tato
43
jazyková území pevně stanovené hranice a na základě výsledků sčítání obyvatelstva v desetiletých cyklech se hranice pružně upravovaly. Většinou ovšem docházelo k rozpínání frankofonních oblastí na úkor těch nizozemských, čemuž zabránilo stanovení pevné jazykové hranice v roce 1962. Hranice rovněž stanovila čtyři jazyková území: nizozemské, francouzské a německé jazykové území a dvojjazyčné, francouzsky-nizozemské území hlavního města. Cílem bylo zajištění co nejrozsáhlejší jednojazyčnosti, čímž mělo dojít k maximálně možnému administrativnímu zjednodušení. Jedinou výjimkou se stala provincie Brabant, kterou jazyková hranice protínala v jejím středu. Její rozdělení na Vlámský a Valonský Brabant proběhlo až na základě ústavní reformy z roku 1993 s platností od 1. ledna 1995.
Na žádost Vlámska bylo do ústavní reformy z roku 1970 zahrnuto utvoření tzv. kulturních společenství (cultuurgemeenschappen), která z velké části vycházela z rozdělení území jazykovou hranicí o osm let dříve. Cílem Vlámska bylo získání alespoň částečné autonomie, a to skrz jazykové a kulturní vymezení se vůči frankofonnímu zbytku státu. Orgánem tohoto kulturního společenství byla Rada pro nizozemské kulturní společenství, zkráceně nizozemská/vlámská Kulturní rada31, která byla tvořena poslanci a senátory dané jazykové skupiny v parlamentu32. Každé kulturní společenství bylo rovněž reprezentováno jedním vládním ministrem, který zastával roli ministra kultury pro dané společenství. Tyto celky rovněž disponovaly zákonodárnou mocí, která byla ovšem značně omezena, a to na oblast kultury, částečně školství a některé aspekty jazykového zákonodárství. Kulturní společenství byla de facto předchůdcem jazykových komunit, které byly vytvořeny na základě revize ústavy z roku 1980. Belgie se tak nově skládala z Frankofonní, Vlámské a Německy hovořící jazykové komunity. Slovo „kulturní“ bylo z jejich názvu odebráno především z toho důvodu, že došlo k rozšíření jejich pravomocí i mimo tuto oblast. Kromě kultury tak společenství nově obstarávala tu část politik, která byla vázána na jedince jako takového. I přesto v této době stále 31
Platí obdobně pro frankofonní a německé kulturní společenství.
32
Výjimkou byla německá kulturní rada, která byla již od roku 1974 voleným orgánem.
44
dominovala úloha centrálních institucí a jazykové komunity příp. regiony disponovaly omezeným vlivem. Rovněž se změnila institucionální struktura komunit, v rámci které došlo k nahrazení kulturní rady parlamentem a utvoření, byť značně omezené, vlády. Třetí institucionální revizí z roku 1989 došlo k dalšímu posílení pravomocí jazykových komunit; především se jednalo o převedení celého systému vzdělávání z celostátní úrovně na tyto nižší samosprávní celky. Změna uspořádání belgického království z unitárního na federální stát rovněž přispěla k posílení komunit a rozšíření stávajících pravomocí. Jako nejdůležitější se v tomto okamžiku jevila možnost uzavírat mezinárodní smlouvy ve vztahu k oblastem, které jazykové komunity smějí dle ústavy vykonávat. Komunitám se tak otevřel prostor, jak jednat zcela mimo vliv centrální vlády a ve vybraných oblastech vést svoji vlastní „zahraniční politiku“. Změnou prošlo obsazování institucí jazykových společenství – od této doby byli zástupci přímo voleni.
Územně komunity nebyly a nejsou tak homogenní jako regiony (viz níže). Německy mluvící společenství je tvořeno několika obcemi na východě země, které ovšem nezabírají celistvou oblast. Na území hlavního města Bruselu pak dochází k překrývání a společné působnosti jak Francouzské, tak Vlámské komunity. Mimo to existuje několik obcí v režimu tzv. taalfaciliteiten, kdy musí dominantní jazykové společenství na svém teritoriu zajistit minoritní skupině možnost jednat ve svém rodném jazyce. Toto zřízení se vztahuje především na šest obcí na periferii Bruselu, které správně ovšem již spadají pod Vlámské společenství. Mimo to je v tomto režimu vedeno dalších 21 obcí, a to jak po obou stranách jazykové hranice, tak na území německy hovořící menšiny.
4.1.1. Institucionální struktura jazykových komunit Frankofonní jazyková komunita Zákonodárná moc je vykonávána prostřednictvím Rady Frankofonního jazykového společenství, kterou tvoří 75 členů Rady Valonského regionu a 19 francouzsky
45
hovořících členů Rady regionu Brusel-hlavní město (čl. 24 §3 Bijzondere wet tot hervorming der instellingen). Všichni členové Rady Frankofonního společenství tudíž disponují zdvojeným mandátem (Lanotte et al. 2003:148). Tato Rada má právo delegovat 10 svých členů do senátu belgické federace (Říchová 2009: 36). Vláda Frankofonní jazykové komunity byla původně tvořena maximálně čtyřmi členy; předsedou a třemi ministry (Říchová 2009:36). Přijetím mimořádného dekretu z 13. července 1999 se maximální počet členů zvýšil na osm, ovšem v současnosti tvoří tuto vládu 7 členů (Lanotte et al. 2003:153).
Německy mluvící jazyková komunita Parlament Německy mluvící jazykové komunity je tvořen 25 přímo volenými členy, z nichž jeden zástupce je vyslán do federálního senátu (Říchová 2009:37). Vláda této komunity má jako jediná stanovena kromě maximálního počtu i minimální počet členů. Nejméně mohou vládu tvořit tři členové, maximálně pak pět. V současnosti je vláda tvořena právě minimálním počtem, tj. předsedou a dvěma ministry.
4.1.2. Pravomoci jazykových komunit Jazykové komunity byly založeny z důvodu kulturní odlišnosti frankofonního, nizozemsky mluvícího a německy mluvícího obyvatelstva Belgického království. Původně tak byly kompetence těchto společenství úzce svázány pouze s kulturními záležitostmi. Postupně se ovšem přidávaly další oblasti, kam mohou komunity zasahovat, a dnes můžeme tyto oblasti rozdělit do čtyř základních skupin. 1) Kulturní záležitosti – do této kategorie spadá kromě kulturní politiky jako takové například turismus, politika mládeže, radiové a televizní vysílání atd. 2) Oblast tzv. osobních záležitostí (de persoonsgebonden aangelegenheden) – sem spadají oblasti především spojené se zdravotnickou politikou a s blahem jedince jako
46
např. preventivní lékařství, sociální péče, politiky ve vztahu ke zdravotně postiženým a seniorům atd. 3) Školství – jazykové komunity spravují veškerou politiku ve vztahu ke vzdělávání kromě určení začátku a konce povinné školní docházky, stanovení minimálních podmínek pro vydání diplomů a osvědčení a důchodového zabezpečení učitelského sboru33. 4) Používání jazyka – každé společenství je oprávněné upravovat využívání daného jazyka v úředních záležitostech, školství a sociálních vztazích mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (čl. 127 §1 Ústavy, srov. čl. 4 a 5 Bijzondere wet tot hervorming der instellingen, doplněno Lanotte et al. 2003: 138).
4.2. Regiony Regiony vznikly společně s kulturními společenstvími ústavní revizí z roku 1970. Požadavek na zavedení dělení dle teritoriální logiky vycházel v prvé řadě z valonské strany a v podstatě se jednalo o kompenzaci vzniku kulturních společenství, jež si prosadilo Vlámsko. Valonská ekonomika, založená na těžbě černého uhlí a těžkém průmyslu, se začala totiž od počátku 60. let potýkat s krizí, která vedla ke zvýšení nezaměstnanosti. Vzhledem ke skutečnosti, že naopak vlámská města se díky rozvoji služeb a celkové orientaci na terciární sektor stala centrem belgické ekonomiky, nepanovala na nejvyšší rovině dostatečná ochota k rychlému vyřešení valonské situace. Regionální dělení mělo být pro Valonsko možností, jak efektivně řešit svoje socioekonomické problémy, bez nutnosti úzké spolupráce s Vlámskem či institucemi na celostátní úrovni. Regiony měly disponovat odlišnými pravomocemi než jazyková společenství; měly být vázané na teritorium, nikoli na jedince. Nicméně obdobně jako v jejich případě měly být detailní kompetence určeny později. Od svého vzniku do počátku 80. let tak všechny nově utvořené entity (jak kulturní společenství, tak regiony) měly spíše poradní charakter. 33
Všechny tyto tři oblasti jsou pod správou federální úrovně.
47
Revize ústavy z roku 1980 stanovila základní pole působnosti pro regiony a rovněž ustanovila základní institucionální strukturu. Na rozdíl od třech jazykových komunit se ovšem revize zabývala jen dvěma regiony – vlámským a valonským. Region hlavního města i nadále de facto existoval pouze „na papíře“, bez jakýchkoliv kompetencí a institucí. Dosáhnout shody v otázce Bruselu bylo pro politiky obou stran stále nemožné a ani jedna z nich nedokázala pro svůj návrh získat dostatečnou podporu. Proto, stejně jako v případě první revize, byla otázka Bruselu odsunuta na neurčito. Následují ústavní revize z let 1988-89 pak převážně řešila otázku právě regionu hlavního města Bruselu.
4.2.1. Institucionální struktura regionů Valonský region Rada Valonského regionu je tvořena 75 členy (čl. 24 §2 Bijzondere wet tot hervorming der instellingen), kteří jsou přímo voleni v pěti valonských provinciích. Společně s částí frankofonních poslanců zvolených za region Brusel-hlavní město tvoří Radu Frankofonní jazykové komunity.
Region Brusel-hlavní město Region Brusel-hlavní město je specifickou jednotkou v belgickém federálním systému v mnoha ohledech. Ať už jde například o to, že regionem je prohlášeno území pouze jednoho – sice hlavního – města. Nebo skutečnost, že jeho statut byl dořešen až krátce před federalizací Belgie, v samém závěru osmdesátých let a region tak prakticky od ústavní reformy z roku 1970 neexistoval (na rozdíl od zbylých dvou regionů). Za povšimnutí stojí rovněž institucionální struktura regionu, která se svým uspořádáním nápadně podobá institucím na federální úrovni. Je třeba ovšem podotknout, že hlavní podíl na tomto vývoji má dvojjazyčný charakter hlavního města, kde je nutné zajistit rovné příležitosti při prosazování zájmů jak většinového frankofonního, tak menšinového nizozemsky mluvícího obyvatelstva. Právě ochota spolupráce mezi oběma jazykovými komunitami je klíčová nejen pro funkčnost
48
regionu hlavního města, ale je „zmenšenou“ obdobou komplikovaného stavu na federální úrovni.
Zákonodárný orgán Regionu Brusel-hlavní město, Rada, čítal až do roku 2004 75 přímo volených členů, z nichž 11 muselo reprezentovat nizozemsky mluvící menšinu na území hlavního města. Poslední revize ústavy z roku 2001 tyto počty změnila s platností od prvních následujících voleb, které se konaly právě v roce 2004. Od té chvíle je Rada tvořena celkem 89 členy, z nichž 72 reprezentuje frankofonní a 17 nizozemsky mluvící obyvatelstvo Bruselu. Změnou počtů tak došlo k dalšímu posílení nizozemsky mluvící komunity. Bruselský regionální parlament je jediným ze zákonodárných těles substátních jednotek, který je rozdělen do jazykových skupin a de facto tak kopíruje uspořádání federálního parlamentu. Existuje nicméně ještě několik dalších způsobů, které mají tuto menšinu chránit. Tím nejvýraznějším je tzv. alarmbelprocedure, která je obdobou stejně nazývané procedury využívané v belgickém federálním parlamentu. V tomto případě platí, že pokud tři čtvrtiny členů jedné jazykové skupiny dojdou k závěru, že daný návrh by mohl vést k ohrožení dobrých vztahů mezi oběma jazykovými skupinami, je přijímání této legislativy zastaveno. Navíc při hlasování o některých nařízeních musí být dosaženo speciální většiny, kdy nestačí pouze schválení Radou, ale návrh musí být přijat i v obou z jazykových skupin (Lanotte et al. 2003: 158).
Obdobně jako v rámci Rady regionu Brusel-hlavní město, i pro regionální vládu platí, že musí splňovat vcelku složité podmínky, aby dosáhla spravedlivého zastoupení jak frankofonní, tak nizozemsky mluvící jazykové skupiny. Exekutivu tvoří premiér a čtyři ministři paritně z obou jazykových skupin; častou jsou k nim přidělováni i tři státní sekretáři, z nichž alespoň jeden musí být nizozemsky hovořící (Říchová 2009:35). Současně musí být splněna podmínka, že předseda vlády a první místopředseda musí pocházet z odlišných jazykových skupin. Rovněž i v každé z vládních komisí musí být minimálně jeden zástupce z frankofonní a nizozemsky mluvící jazykové skupiny (Lanotte et al. 2003: 158).
49
Na rozdíl od ostatních regionů a jazykových společenství nedisponuje region hlavního města pouze Radou a vládou, ale jeho institucionální struktura je o poznání komplikovanější. Aby mohly být na území města vykonávány pravomoci Frankofonního a Vlámského jazykového společenství, byly založeny tři speciální instituce: Komise Vlámské jazykové komunity, Komise Frankofonní jazykové komunity a Společná komise jazykových komunit, z nichž každá disponuje vlastním normativním a výkonným orgánem. Jak Frankofonní, tak Vlámská jazyková komunita se sice překrývají na území hlavního města a tudíž by zde měly vykonávat své pravomoci přidělené ústavou, ve skutečnosti se tak může dít pouze vůči institucím, které spadají striktně pod jednu, či druhou z nich (např. školy, domovy důchodců atd.) Tato činnost je vykonávána právě prostřednictvím Komise Vlámské jazykové komunity a Komise Frankofonní jazykové komunity, kdy obě fungují jako zřizovatelé těchto zařízení. Na území bruselského regionu tak zastávají funkci, která je podobná rolím provincií a obcí. Tomu odpovídá i nižší postavení jimi vydaných právních aktů ve srovnání s federálním státem, regiony, jazykovými komunitami, ale i Společnou komisí jazykových komunit (viz níže). Dekrety vydané institucemi obou jazykových komunit ovšem nejsou právně závazné pro dvojjazyčné instituce ani pro samotné občany Bruselu (Lanotte et al. 2003: 159). Proto existuje třetí z výše zmíněných komisí, a to Společná komise jazykových komunit. Z pravomocí může vykonávat pouze ty vázané na osobu (de persoonsgebonden aangelegenheden)34, ale i přesto má oproti dvěma předchozím mnohem silnější pravomoci. Nařízení jí vydaná mají totiž v belgickém právním řádu stejnou váhu, jako zákony vydané federální úrovní a dekrety vydané regiony nebo komunitami.
34
Např. zdravotnictví, sociální péče, politiky ve vztahu ke zdravotně postiženým a seniorům atd.
50
4.2.2. Pravomoci regionů Regionální dělení Belgie bylo přijato z důvodu ekonomických rozdílností jednotlivých oblastí. Rovněž tak i pravomoci regionů jsou spojené především s ekonomickou problematikou; mimo tuto oblast mají regiony ještě na starosti lokální záležitosti. Na rozdíl od pravomocí komunit nejsou kompetence regionů zahrnuty v ústavě (čl. 134 Ústavy), ale jejich výčet je uveden v tzv. Zvláštním zákoně o reformě institucí z 8. května 1980 (čl. 6 Bijzondere wet tot hervorming der instellingen). Mezi pravomoci regionů patří: 1)
Územní plánování
2)
Ochrana životního prostředí a odpadová politika
3)
Vodohospodářství, správa lesů a zelených ploch, ochrana přírody
4)
Bytová politika – např. zřizování sociálního bydlení
5)
Zemědělská politika, lov a rybolov
6)
Energetická politika – distribuce elektřiny
7)
Politika zaměstnanosti
8)
Veřejné stavby a veřejná doprava
9)
Hospodářská politika
4.3. Federální úroveň Federální úroveň disponuje těmi pravomocemi, které nejsou výslovně ústavou nebo některým ze speciálních zákonů přiděleny jazykovým komunitám a regionům. Federální úrovni jsou ovšem přiděleny i některé kompetence v oblastech, které mají jinak na starosti substátní celky (např. viz výjimky v oblasti školství).
Stát disponuje pravomocemi především v těchto oblastech: 1) Monetární politika – měnová politika, státní dluh atd. 2) Justice – veškerá organizace soudní moci atd.
51
3) Sociální zabezpečení – boj proti nezaměstnanosti, správa nemocenských dávek a invalidních důchodů atd. 4) Bezpečností politika – policie, udržování veřejného pořádku, ochrana obyvatelstva, krizové plánování atd. 5) Obrana 6) Občanské právo
4.4. Specifické pravomoci Mimo výše uvedené pravomoci dělené výhradně mezi federální a regionální entity existují navíc tři oblasti, kde dochází k vzájemnému prolínání kompetencí. Ty jsou určeny buď přímo samotnou ústavou, nebo některým ze speciálních zákonů. První z těchto oblastí jsou mezinárodní vztahy, kde všechny výše zmíněné entity mají právo jednat a uzavírat smlouvy. Stejně jako na federální úrovni i zde platí, že jsou smlouvy uzavírány vládou a poté schvalovány parlamentem či radou. Zda ovšem vůbec může stát či jazykové komunity nebo regiony smlouvy uzavírat, závisí na předmětu smlouvy – každá ze stran totiž může uzavírat mezinárodní smlouvy jen v souladu s kompetencemi, jaké jsou jí přidělené ústavou či speciálním zákonem. Pokud se např. daná smlouva týká životního prostředí, mohou ji uzavřít pouze regiony, neboť jim speciální zákon přiděluje kompetence v této oblasti.
Druhou oblast specifických pravomocí tvoří tzv. implicitní pravomoci. To znamená, že jazyková společenství i regiony smějí prostřednictvím svých dekretů právně upravovat záležitosti, v nichž nedisponují potřebnými pravomocemi, ovšem pouze do té míry, pokud je to nezbytně nutné pro vykonávání jím přidělených pravomocí. O tom, zda je vydání takového dekretu oprávněné a tudíž nutné, rozhoduje Ústavní soud. Navíc musí být dodržena podmínka, že vydáním takového dekretu nesmí dojít k zásadnímu omezení jiné z rovin vládnutí – dopad na kompetence zbylých entit tak musí být pouze marginální (Lanotte et al. 2003: 141).
52
Poslední ze skupiny specifických pravomocí jsou tzv. omezené ústavní pravomoci. Jak jazyková společenství, tak regiony disponují tzv. konstituční autonomií. To znamená, že tyto entity mohou samy částečně upravovat podmínky voleb, utváření a činnosti svých parlamentů a vlád. Změny, které mohou být prováděny ze strany substátních celků, jsou stanovené Zvláštním zákonem o reformě institucí (Bijzondere wet tot hervorming der instellingen). Společenství a regiony tak mohou například měnit počet členů rad a vlád, měnit velikost volebních obvodů, určovat podmínky neslučitelnosti mandátů atd. Konstituční autonomie je prováděna prostřednictvím dekretů, které musejí být přijaty speciální většinou. Tato speciální většina částečně odpovídá principům té, která je uplatňována v zásadních otázkách na rovině federální. Podmínkou pro schválení takového zákona je přítomnost většiny členů daného parlamentu při hlasování a současně počet souhlasných hlasů musí tvořit minimálně dvě třetiny odevzdaných hlasů. Belgická ústava ovšem doposud přidělila tuto konstituční autonomii v roce 1993 pouze Vlámskému parlamentu, Valonské regionální radě a Radě frankofonního jazykového společenství. Rada regionu Brusel-hlavní město a Rada německy mluvícího jazykového společenství prozatím touto pravomocí nedisponují (Lanotte et al. 2003: 142).
4.5. Způsoby spolupráce Všechny substátní jednotky belgického federálního státu mohou dle ústavy vykonávat svoje pravomoci samostatně. Aby ovšem nedošlo k možnému „poškození“ federálních struktur právě z důvodu samostatně vedených politik, musí být dodržován tzv. princip federální loajality. Ten byl zaveden čl. 143 §1 Ústavy při federalizaci Belgického království v roce 1993 a znamená, že všichni členové federace jsou povinni dodržovat rovnováhu ve federálním uspořádání a současně při prosazování svých zájmů nesmí poškodit další ze zúčastněných entit. V praxi to znamená, že nejenom jazykové komunity a regiony musí jednat tak, aby při prosazování svých zájmů nepoškodily federální úroveň, ale současně nesmí poškodit samy sebe navzájem a rovněž federální stát nesmí svým jednáním poškodit je. Jak ovšem uvádí Kris Deschouwer, do politických debat vstupuje princip federální loajality pouze
53
v případech, kdy některá ze zúčastněných entit považuje kroky svého partnera za překračující hranice. Typickým příkladem je podle něj snaha Vlámska dosáhnout rozsáhlejší autonomie a jeho „testování“ rozsahu svých pravomocí určených ústavou, či snahy Frankofonní jazykové komunity obejít oblast svých vymezených pravomocí a působit kromě Valonska a Bruselu rovněž v okolí hlavního města, které již ovšem spadá pod Vlámskou jazykovou komunitu (Deschouwer 2009: 67). Na těchto příkladech je vidět, že se jedná o oblasti, které dlouhodobě tvoří hlavní jádro sporů mezi Vlámskem a Valonskem. Při „běžných“ politických vyjednávání (např. zdravotní a sociální péče, ochrana životního prostředí atd.) k větším konfliktům mezi stranami zpravidla nedochází a nebývá principem federální loajality argumentováno.
I přesto samozřejmě může ke konfliktu zájmů jednotlivých částí dojít, a ty jsou poté řešeny před tzv. overlegcomité35, která se schází zpravidla jedenkrát měsíčně. Komise čítá celkem dvanáct členů, konkrétně šest zástupců federální vlády (premiér a pět ministrů) a šest zástupců jazykových komunit a regionů (předseda vlámské vlády a jeden další ministr, předseda vlády Frankofonního jazykového společenství, předseda Valonské regionální vlády, předseda vlády regionu Brusel-hlavní město a jeden z jejích dalších členů, který ovšem musí pocházet z odlišné jazykové skupiny než předseda). Kromě rovného počtu zástupců federální úrovně a zástupců podstátních jednotek musí být v komisi dodržován navíc princip jazykové parity – v komisi musí být dosaženo shodného zastoupení nizozemsky mluvících a francouzsky mluvících členů. Předseda vlády německy mluvící jazykové komunity bývá při zasedání rovněž přítomen, nicméně disponuje hlasem jen v případě, že se dané rozhodnutí přímo dotýká této jazykové komunity. Následující tabulka ilustruje jednání v rámci výše zmiňované overlegcomité. Je patrné, že počet projednávaných případů konfliktů zájmů mezi federální a regionální úrovní předloni skokově vzrostl. Tento vývoj do značné míry reflektuje celkovou 35
Tato komise řeší pouze spory vyvolané konfliktem zájmů (belangenconflicten) jednotlivých entit a
nikoli jejich kompetenční spory (bevoegdheidsconflicten). Druhé jmenované jsou právního charakteru a jsou tudíž řešeny Ústavním dvorem nebo Státní radou (Lanotte et al. 2003: 143).
54
politickou situaci v zemi, která již od voleb v roce 2007 vykazuje nižší stabilitu. Pokud by daný trend pokračoval i nadále, znamenalo by to snižující se schopnost dosáhnout kompromisu mezi všemi zúčastněnými entitami. Vzhledem k neschopnosti politických představitelů sestavit federální vládu po předčasných volbách v roce 2010 se jeví tento vývoj jako pravděpodobný. Podle Krise Deschouwera je ovšem tento vývoj pro Belgii typický – po dlouhém období krize se elity vrací k nástrojům konsociačního vyjednávání (Deschouwer 2006: 898). To by znamenalo, že pokud bude nově sestavená vláda Elia di Rupa stabilní, opětovně dojde ke snížení počtu konfliktů zájmů.
Tabulka 3: Zasedání overlegcomité a počet probíraných témat
Rok 2005 2006 2007 2008 2009
Počet jednání 14 12 9 16 14
Počet probíraných témat 103 86 80 89 149
Zdroj: Federale Overheidsdienst Kanselarij de Eerste Minister.
K jednání v rámci komise ovšem nedochází pouze v případě, kdy již dojde ke konfliktu zájmů, ale komise rovněž slouží jako místo pro projednání možných sporných bodů v předstihu, aby se daným konfliktům dařilo předcházet. Dalším způsobem součinnosti mezi jednotlivými entitami je uzavírání dohod o vzájemné spolupráci,
jejichž
schvalování
prochází
stejným
procesem
jako
přijímání
mezinárodních smluv. V určitých případech může rovněž některá z podstátních jednotek nebo federální úroveň dané rozhodnutí přijmout pouze na základě dohody uzavřené s jinou entitou; zde ovšem musí často předcházet jednání, kterého se účastní všechny články belgického federálního systému (Lanotte et al. 2003: 145).
55
5. Vlámská jazyková komunita a Vlámský region Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, Vlámský region a Vlámská jazyková komunita jsou jediné dvě entity belgického federálního státu, které nedodržují princip, že každá komunita a region disponují vlastní radou a vládou. A právě splynutí orgánů Vlámského regionu a Vlámské jazykové komunity v roce 1980 lze považovat za jeden z nejvýraznějších projevů asymetrie v belgické federální struktuře. Postupně navíc začala jazyková komunita přebírat kompetenční záležitosti ústavou striktně přidělené regionální úrovni. K výraznějším kompetenčním sporům mezi oběma entitami ovšem nedochází, protože jak vlámský region, tak vlámská jazyková komunita jsou výrazně provázány díky geografické koncentraci Vlámů na území Belgie (Říchová 2009:34). Úzké propojení obou celků umožňuje Vlámsku vystupovat jednotně za všechny nizozemsky mluvící občany Belgie a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že část těchto obyvatel žije v Bruselu, tudíž v odlišném regionu. Ačkoliv je jejich počet vcelku zanedbatelný36, i přesto se nizozemsky hovořící obyvatelé Bruselu těší přízni vlámských politických stran, alespoň co se předvolebních programů týče37. Vlámsko tudíž působí jako homogenní oblast, což mu oproti Valonsku přináší jistou výhodu. Valonsko oproti tomu takto vystupovat nemůže a splynutí Valonského regionu a Frankofonního jazykového společenství není možné ze dvou důvodů. Prvním je německy hovořící komunita na východě Valonského regionu. Druhým je pak frankofonní obyvatelstvo Bruselu, které sice jako v případě Vlámského regionu a nizozemsky mluvících Bruselanů se nachází v odlišném regionu, ale vzhledem k jeho početnosti nemůže být Valonským regionem přehlédnuto38. 36
Z průzkumů vyplývá, že nizozemsky hovořících obyvatel zde žije okolo 15%, ale na základě volebních
výsledků a volby nizozemských politických stran tento počet vychází nižší (Janssens 2008: 5). 37
Mezi těmito stranami pak vcelku logicky dominuje nacionalisticky orientovaná Nieuw-Vlaamse
Alliantie, která na svých internetových stránkách například uvádí, že „nenechá Brusel padnout“ a že „nenechá Vlámy žijící v Bruselu svému osudu“ (Nieuws-Vlaamse Alliantie 2011c: Brussel). 38
Počet nizozemsky hovořících obyvatel žijících mimo Vlámsko dosahuje 2,5 %, zatímco počet
francouzsky hovořících obyvatel mimo Valonský region je mnohem vyšší – dosahuje 17,5 % (Swenden 2002: 69).
56
5.1. Vlámská identita Jednotný postoj Vlámska ovšem není dán pouze regionálním uspořádáním a propojením Vlámského jazykového společenství a Vlámského regionu v jeden celek. Velice důležitou roli hraje existence společné vlámské identity. Její utváření je spojeno s činností Vlámského hnutí a získáváním kulturních a politických práv od poloviny 19. století. Po druhé světové válce byl tento proces posílen postupným rozpadem pilířové struktury společnosti; ustanovením pevné jazykové hranice na počátku 60. let 20. století došlo k dalšímu prohloubení prostřednictvím objevení se nové konfliktní linie – jazykové. Vytvořením vlámského parlamentu a vlády se naplnil požadavek vlastních institucí a přímé politické reprezentaci Vlámů a od tohoto okamžiku můžeme právě instituce považovat za hlavního „hnací motor“ jednotné vlámské identity (Lecours 2001: 63). Rovněž nesmíme opomenout rozpad jednotného stranického systému podél jazykové linie na dva samostatné systémy, což jak Vlámy, tak Valony ještě více oddělilo a především velmi citelně oslabilo společnou belgickou identitu jako takovou. Ačkoli by se vnějšímu pozorovateli mohlo zdát, že tato regionální identita doplňuje pouze identitu národní (obdobně jako tomu bývá většinou v jiných státech), v případě Vlámska tomu tak není. Obyvatelé severní části Belgie totiž primárně považují vlámskou identitu minimálně za stejně tak důležitou jako identitu belgickou a téměř třetina obyvatel Vlámska považuje vlámskou identitu za převažující či dokonce výlučnou (viz tabulka 3). Ztotožnění s regionální rovinou je tak mnohem silnější než je ztotožnění se státem jako takovým. Na druhou stranu je nutné uvést, že jak vlámská, tak belgická identita nejsou vnímány jako konfliktní, ale jako vzájemně se doplňující (Billiet et al. 2006: 917).
57
Tabulka 4: Identifikace obyvatel s Belgií a regiony ve Vlámsku a Valonsku (v %) Respondenti se měli zařadit do jedné z nabízených kategorií podle míry identifikace s regionální či federální rovinou.
Pouze Vlám/Valon Více Vlám/Valon než Belgičan Stejně tak Vlám/Valon jako Belgičan Více Belgičan než Vlám/Valon Pouze Belgičan
Vlámsko 7,4 23,9 42,8 14 11,9
Valonsko 3,6 8,3 39,1 18,2 30,8
Zdroj: ISPO/PIOP, 1999 (údaje převzaty z Billiet et al. 2006: 916)
Uvědomění si a upřednostňování regionální identity ve Vlámsku mělo a má dalekosáhlé dopady na celou belgickou politiku a tato skutečnost by rozhodně neměla být marginalizována. Vlámským politickým stranám napříč politickým spektrem je tak umožněno hájit zájmy „jednotné skupiny“ a vymezovat se tak proti politice frankofonních stran. Ty z takové pozice vystupovat nemohou, neboť míra identifikace s regionální rovinou nedosahuje takového rozsahu, jako je tomu v případě Vlámska. Navíc je jejich pozice oslabena i z důvodu uspořádání valonského regionu a frankofonní jazykové komunity, protože spolu nekorespondují – dvojitá struktura v jižní části Belgie tak ztěžuje vytvoření jednotné identity. Kromě toho se obyvatelé jižní části Belgie s Valonskem začali více identifikovat o mnoho desetiletí později než Vlámové, v podstatě až v souvislosti s ekonomickým úpadkem 60. let 20. století. Jako příklad, kdy vlámské politické strany hájí zájmy „všech“ Vlámů nezávisle na politické orientaci, může být otázka federalizace země a případný zisk autonomie pro tuto část Belgie. Zpočátku se jednalo o téma pouze nacionalisticky zaměřeného Vlámského bloku a mainstreamové politické strany dále upřednostňovaly unitární uspořádání státu. S narůstající popularitou a počtem sympatizantů této myšlenky, což se samozřejmě odrazilo i ve volebních ziscích Vlámského bloku, rovněž i tradiční politické strany postupně zahrnuly otázku možné federalizace země do svých programů.
58
Z tohoto vývoje se dají do jisté míry předpovídat další možné trendy v programech vlámských politických stran a postoje a cíle vlámské reprezentace, které se bude snažit prosadit vůči federální rovině. Z následující tabulky je patrné, že více jak 60 % Vlámů si přeje další posílení regionálních jednotek na úkor federální úrovně. Dá se tedy předpokládat, že vlámské strany napříč politickým spektrem se budou snažit tyto požadavky reflektovat s cílem zaujmout potencionální voliče nakloněné této myšlence. Níže uvedené údaje pochází sice již z roku 1999, ale vývoj politické situace ve Vlámsku v posledních letech tuto domněnku potvrzuje. Tabulka 5: Budoucnost Belgie
Obnova unitární Belgie Federální stát s posílením federální vlády Federální stát s posílením jazykových komunit a regionů Federální stát s maximálními možnými pravomocemi pro jazykové komunity a regiony Samostatné Valonsko a samostatné Vlámsko včetně Bruselu Samostatné Vlámsko a samostatné Valonsko včetně Bruselu Vznik samostatného Vlámska, Valonska i Bruselu Vznik samostatného Vlámska a Valonska, "evropský" status pro Brusel Sjednocení Vlámska s Nizozemskem a Valonska s Francií
Vlámové 12,5% 12,4% 29,0%
Valoni 46,7% 13,9% 14,6%
33,0% 4,1% 0,8% 1,9% 3,4% 1,2%
19,3% 0,3% 0,5% 0,3% 0,7% 3,8%
Zdroj: ISPO/PIOP, 1999 (údaje převzaty z Van Haute et al. 2007: 51-52)
Zaprvé, od vzniku Nieuw-Vlaamse Alliantie v roce 2001, jejímž cílem je dosažení konfederálního uspořádání země, došlo k rapidnímu nárůstu jejích příznivců. Prosazování konfederace totiž odráží požadavky více jak poloviny vlámských voličů (viz Tabulka č. 4). Navíc dle průzkumů by tuto stranu v současnosti volilo ještě o 7 % voličů více, než tomu bylo u předčasných voleb konaných před rokem a půl. Strana by tak nyní získala ve Vlámsku více jak 35 % hlasů oproti 28,4 % v červnu 2010 (35,1 procent van de Vlaamse stemmen voor N-VA in nieuwe peiling, De Standaard, 4. 12. 2011). Zde je ovšem obtížné určit, z jakého přesného důvodu se noví voliči ke straně přiklání. Jednak to může být návrh šesté ústavní reformy, kterou N-VA ostře kritizuje, protože podle jejího názoru poškozuje zájmy Vlámska. Ačkoliv má na základě reformy dojít k dalšímu převedení kompetencí z federální úrovně na Vlámsko a vyřešení
59
dlouholetého sporu o oblast Brusel-Halle-Vilvoorde, Vlámsku na rozdíl od Valonska a Bruselu není přidělena finanční kompenzace na uhrazení potřebných nákladů. Dalším důvodem neustále rostoucí popularity N-VA může být rovněž dlouhodobá neschopnost ostatních politických stran sestavit federální vládu, na které se N-VA jako vítěz předčasných voleb vůbec nepodílí. Dalším argumentem podporujícím tvrzení, že i tradiční vlámské politické strany, nezávisle na svém ukotvení v politickém spektru, se snaží prosazovat požadavky vlámských voličů jako celku vůči svým protějškům na valonské straně případně vůči federální rovině, je skutečnost, že otázka autonomie Vlámska (tzn. ne jen další posílení pravomocí) již není považována za tabu a je těmito stranami reflektována. Například CD&V ve svém volebním programu pro předčasné volby 2010 uvádí, že „cílem strany je dosažení konfederativního modelu s důrazem na členské státy a nikoliv separatismus“ (Verkiezingsprogramma CD&V 2010: 43). Sp.a dokonce prohlašuje koncept konfederace za nedostatečný a začíná prosazovat vytvoření Belgické unie skládající se ze čtyř členských států ("Een Belgische Unie is een stabiel eindpunt", sp.a, 17.2.2011).
Z dané tabulky (Tabulka 5) je rovněž zřejmé, že úplný rozpad Belgického království a vytvoření samostatného Vlámska si přeje jen velmi omezené procento lidí. Proto se dá předpokládat, že sice bude docházet k dalšímu převodu kompetencí na substátní jednotky a oslabení federální úrovně vládnutí, k úplnému rozpadu a vzniku nových samostatných útvarů však pravděpodobně nedojde. To potvrzuje i následující tabulka (Tabulka 6), která zobrazuje míru identifikace s různými podstupni belgické federace dle uvedené první volby respondentů. Zde se možná navzdory očekávání ukazuje, že Vlámové jako první volí v polovině případů stát před regionem. Tuto skutečnost můžeme interpretovat tak, že federální stát má pro Vlámy nezastupitelnou roli v rámci belgického uspořádání a jeho zánik opravdu není žádoucí. Dle předchozích tabulek je ovšem zřejmé, že Vlámové upřednostňují další oslabení federální roviny ve prospěch roviny regionální.
60
Tabulka 6: Míra identifikace dle první volby respondentů (v %) 1981
1982
1986
1992
1996
1999
2003
Valonsko Belgie Frankofonní jaz. komunita Valonský region Provincie Město
61,3 17,0 15,0 1,0 5,8
57,4 15,6 17,7 1,4 7,8
57,6 10,7 15,7 2,2 11,9
69,0 11,4 12,2 0,0 7,4
71,4 9,2 10,0 0,7 8,7
73,3 4,9 10,7 1,7 9,2
67,9 6,1 10,3 2,2 10,1
Vlámsko Belgie Vlámská jaz. komunita/region Provincie Město
37,3 47,4 2,2 13,2
34,8 48,5 2,2 14,4
43,9 33,6 3,0 20,4
43,1 40,5 3,1 13,3
53,4 25,6 3,3 17,7
56,9 27,3 2,1 13,5
53,8 29,3 3,6 12,3
Zdroj: ISPO/PIOP, 1999 (údaje převzaty z Billiet et al. 2006: 916, srov. De Winter 2007: 577)
5.2. Instituce Jak bylo uvedeno v předchozí části, instituce hrají v případě Vlámska a formování společné identity jeho obyvatel velmi významnou roli; tato část práce nám tyto instituce blíže představí. Jedná se, obdobně jako v případě ostatních regionů a jazykových společenství, o jednokomorový parlament a vládu.
Vlámský parlament Vlámský parlament, do roku 1996 označovaný jako Vlámská rada, je složen ze 118 členů přímo zvolených na území Vlámského regionu a 6 členů pocházejících z Bruselu39 (čl. 24 §1 Bijzondere wet tot hervorming der instellingen). Celkový počet poslanců je tudíž 124 členů. Při rozhodování a hlasování o záležitostech spojených s Vlámskou jazykovou komunitou, hlasuje parlament v kompletním složení. Naopak pokud jsou projednávány otázky spojené pouze s Vlámským regionem jako takovým, jsou zástupci pocházející z Bruselu z jednání vyloučeni a parlament jedná ve složení o 39
Do roku 2009 pocházelo těchto šest členů z Rady regionu Brusel-hlavní město, což znamená, že
disponovali zdvojeným mandátem – jak pro vlámský, tak pro bruselský parlament. V současnosti jsou bruselští členové vlámského parlamentu přímo voleni z kandidátních listin určených pro nizozemskou jazykovou skupinu během voleb do Rady regionu Brusel-hlavní město.
61
118 členech. Toto omezení je logické: vlámský parlament rozhodující ve jménu Vlámského regionu nemůže zasahovat mimo své hranice, v tomto případě narušovat práva regionu Brusel-hlavní město.
Vlámská vláda Exekutivním orgánem Vlámského regionu a Vlámské jazykové komunity je vláda v čele s premiérem. Počet jejích členů není přesně určen; je stanovena pouze maximální hranice a tou je 11 členů. Současně vždy alespoň jeden ministr musí pocházet z Regionu Brusel-hlavní město. Obdobně jako v případě reprezentantů Bruselu ve Vlámském parlamentu i zde platí, že daný člen vlády se nepodílí na těch rozhodnutích, která spadají do kompetence Vlámského regionu (Říchová 2009: 37). Vlámská vláda, obdobně jako vlády dalších komunit a regionů, je tzv. legislativní vládou. V principu je tedy jmenována na celé pětileté volební období a nemůže odstoupit, dokud Vlámský parlament nejmenuje vládu novou, a to na základě konstruktivního vyjádření nedůvěry vládě stávající. Odstoupení legislativní vlády tudíž nevede k vyhlášení předčasných voleb. Od takové vlády naopak můžeme očekávat větší stabilitu a snahu dosáhnout kompromisu. Nemožnost vypsání předčasných voleb totiž zajišťuje na dané volební období stále stejné rozložení politických sil a tudíž nutnost vycházet s koaličními partnery.
62
6. Aplikace na příjímání a provádění konkrétních politik 6.1. Vztahy s Evropskou unií Pokud se zaměříme na Belgii ve vztahu k přijímání evropských politik, musíme vzít v potaz, že v systému multi-level governance Evropské unie je nejdůležitějším vyjednávacím partnerem národní rovina. To platí jak pro unitární členské státy EU, tak ovšem i pro ty federální. Belgie je však se svým federálním uspořádáním a komplexním systémem rozdělení pravomocí zcela unikátní a velmi se tak liší například od rakouské a německé federace. Pravomoc regionů a jazykových komunit vést vlastní zahraniční politiku v oblastech, které jim přiděluje belgická ústava, naráží na výše uvedenou skutečnost, že Evropská unie upřednostňuje rovinu národní. Daná specifika tudíž vytvářejí mezi oběma systémy jisté napětí. Pokud bychom striktně vycházeli z předpokladu, že pouze orgány státní či federální úrovně mohou vést jednání a rozhodovat o dotčených politikách, v případě Belgie by došlo k situaci, že by tato rovina rozhodovala o oblastech, ve kterých má dle ústavy minimální či dokonce žádné kompetence. Ve vnitropolitickém měřítku bychom pak taková rozhodnutí mohli považovat za protiústavní. Výše zmíněná kolize mezi oběma systémy tudíž představuje pro Belgii obrovskou výzvu, co se týče koordinace, vyjednávání a reprezentace ve všech fázích politického cyklu EU – tvorbě, implementaci a korekci konkrétních politik. V roce 1994 byla uzavřena takzvaná „Dohoda o spolupráci mezi federálním státem, jazykovými společenstvími a regiony ve vztahu k zastoupení Belgického království v Radě ministrů Evropské unie“ 40 (dále jen Samenwerkingsakkoord), jejímž cílem bylo vyřešení koordinačních problémů, které započaly v roce 1980 postupným předáváním pravomocí ze státní na regionální úroveň a byly zakončené federalizací země v roce 1993. Všechny zúčastněné entity měly dle dokumentu v průběhu navrhování nové evropské legislativy „zaujmout jednotné stanovisko reprezentující celou Belgii“ (Samenwerkingsakkoord, čl. 2) a upřednostnit tak soulad nad možnou 40
„Samenwerkingsakkoord van 8 maart 1994 tussen de Federale Staat, de Gemeenschappen en de
Gewesten, met betrekking tot de vertegenwoordiging van het Koninkrijk België in de Ministerraad van de Europese Unie“.
63
vzájemnou rivalitou. Dohoda se ovšem zaměřovala pouze na jednání v COREPERU a na ministerské úrovni – zcela bez povšimnutí tak zůstala například jednání v rámci Evropské komise. V novější verzi dohody se již vzájemná koordinace postupu mezi jednotlivými entitami belgického státu vztahuje na všechny fáze evropského politického cyklu – od konzultací v rámci expertních komis Evropské komise, až po možné administrativní a právní kroky vůči členskému státu, který nedostatečně implementoval evropskou legislativu (Bursens – Helsen 2003: 10). Dohoda o spolupráci rovněž určila zvláštní koordinační orgán, který se postupem času transformoval do současného Generálního ředitelství pro evropské záležitosti a koordinaci (Directie-generaal Europese Zaken en coördinatie – DGE) při Ministerstvu zahraničních věcí, zahraničního obchodu a rozvojové spolupráce. DGE má na starosti přípravu, zajištění, řízení a monitorování veškerých evropských politik ve vztahu k Belgii. V rámci DGE dochází k jednání mezi jednotlivými ministry federální a regionální úrovně; společné stanovisko je pak federálním ministrem zahraničních věcí předáno Stálému zastoupení Belgie při EU. Pokud není v rámci DGE dosaženo vzájemného kompromisu, nedochází tím v podstatě k vyjádření společného stanoviska země – v rámci jednání Rady se pak daný ministr musí zdržet hlasování. Který z ministrů reprezentuje Belgii během jednání Rady, určuje Dohoda o spolupráci také; v šesti kategoriích dle jednotlivých politik a rozsahu převedení kompetencí se jednání účastní buď federální či regionální ministr, v některých případech doplněný o regionálního či federálního přísedícího (viz Tabulka 7) (Vlaamse vertegenwoordiging bij de EU 2011).
64
Tabulka 7: Kategorie Kategorie I.
Výlučné federální pravomoci Federální ministr
Kategorie II.
• Všeobecné záležitosti • Justice a vnitřní záležitosti • Hospodářské a finanční záležitosti • Ochrana spotřebitelů Smíšené pravomoci (převaha federálních pravomocí)
• Zahraniční záležitosti • Rozpočet • Civilní ochrana
Federální ministr / regionální přísedící • Doprava • Vnitřní trh • Energetika • Veřejné zdraví • Zaměstnanost a sociální věci Kategorie III. Smíšené pravomoci (převaha pravomocí delegovaných na regiony) Regionální ministr / federální přísedící • Průmysl • Výzkum • Životní prostředí Kategorie IV. Výlučné pravomoci regionů a jazykových komunit Regionální ministři
Kategorie V.
• Kultura • Vzdělávání • Mládež • Turismus Rybolov Vlámský ministr
• Územní plánování • Bydlení • Sport • Regionální politika
Kategorie VI. Zemědělství Vlámský, valonský a federální ministr Zdroj: Vlaamse Vertegenwoordiging bij de EU.
65
6.1.1. Zhodnocení I když bychom mohli předpokládat, že rozvinutý systém víceúrovňového vládnutí v Evropské unii by mohl být do jisté míry kompatibilní se stejným strukturálním nastavením členského státu a tudíž by mohl zjednodušit vzájemnou interakci, opak je pravdou. Rovina Evropské unie nedokáže reflektovat odlišné nastavení pravomocí v belgickém institucionálním uspořádání a stále považuje federální rovinu za reprezentanta jednotné belgické politiky. Aby se zabránilo případnému konfliktu mezi tímto přístupem a vnitřní institucionální strukturou Belgického království, je nutné komunikovat s Evropskou unií prostřednictvím výše zmíněného koordinačního orgánu, který se snaží suplovat absenci některých pravomocí federální úrovně a současně umožňuje vůči EU zastávat jednotný postoj Belgie jako celku. Namísto zjednodušení tak federální uspořádání v tomto případě přináší v otázce vztahů k EU spíše komplikace. Současně tento systém omezuje rychlost a pružnost Belgie v jednáních s Evropskou unií a to z toho důvodu, že takřka všechna rozhodnutí musí být nejprve předjednána mezi federální a regionální úrovní v rámci DGE. Pokud ovšem bude Evropská unie vyžadovat během jednání partnera, který reprezentuje celou zemi, je to zřejmě ten jediný způsob, jak k jednotnému belgickému stanovisku dojít. Je nutné ovšem podotknout, že přijímáním společného postoje dochází k „obroušení hran“ požadavků vznášených z regionální úrovně – vzhledem ke své značné odlišnosti předkládají jednotlivé regiony belgické federace rozdílné požadavky, které ovšem ještě dříve než jsou artikulovány směrem k EU, musí být sloučeny do jediného, „belgického“. Dané stanovisko je tak „pouze“ kompromisem uzavřeným mezi jednotlivými entitami vyjednávání (regionální a federální ministři) a ve výsledku nemusí plně reprezentovat názor ani jedné z nich. Z belgické vnitropolitické perspektivy tak dochází k omezení práv regionů, zvláště v oblastech, kde disponují výhradně výlučnými pravomocemi – z tohoto pohledu vystupují v daných oblastech jakožto samostatné entity srovnatelné se státem jako takovým. Regiony a jazykové komunity tak mohou být plnohodnotnými účastníky mezinárodních vztahů, kteří provádějí (v oblastech přidělených ústavou) vlastní zahraniční politiku, což ovšem ve vztahu k Evropské unii neplatí. Jak uvádí Jan Beyers a Peter Bursens, navzdory vzrůstajícímu zapojení regionů do procesu tvorby evropské politiky, navzdory
66
množství přenesených kompetencí a existenci přeshraničních regionů v rámci Evropy, kompetence regionů zůstávají do značné míry ohraničeny národní či federální arénou (Beyers – Bursens 2006: 1058).
Evropská integrace tak působí na belgickou politiku dvěma způsoby. Zaprvé integrační proces povzbuzuje kooperaci mezi regiony, jazykovými společenstvími a federální úrovní. Druhým účinkem evropeizace je vytvoření tlaku na některé části belgické politiky, který má za následek posílení centralizačních tendencí. Federální vláda tak zůstává velmi vlivným aktérem, a to i na poli těch politik, které ve vnitropolitickém dělení nespadají do jejích kompetencí. V praxi to znamená, že Evropská unie zabraňuje úplnému vyprázdnění a případnému vymizení federální roviny belgického státu (Beyers – Bursens 2006: 1073).
6.2. Příklad konkrétních politik Obdobné dělení kompetencí jako při jednáních s Evropskou unií, které bylo uvedené v předcházející části této kapitoly (viz Tabulka 7), funguje rovněž i na vnitropolitické úrovni. Kompetence jsou přiřazené buď výlučně regionální či federální úrovni; část z nich je mezi oběma rovinami sdílená. To, která úroveň má povinnost zajistit provádění dané politiky, je určeno ústavou nebo některým ze speciálních zákonů. Jazykovým společenstvím jsou obecně přiděleny pravomoci dle čl. 127-130 Ústavy; čl. 134 se zabývá pravomocemi regionů, které ovšem blíže nespecifikuje. Regiony tak oblast svých pravomocí odvozují od Zvláštního zákona o reformě institucí z 8. května 1980 (čl. 6 Bijzondere wet tot hervorming der instellingen); zde jsou rovněž rozšířeny pravomoci jazykových komunit (čl. 4, tamtéž). Přehled oblastí, ve kterých mají jednotlivé entity dominantní postavení, je uveden ve čtvrté kapitole této práce. Rozdělení je ovšem do jisté míry pouze orientační. Z daného výčtu totiž existuje řada výjimek, které jsou uvedené právě ve Zvláštním zákoně o reformě institucí. Celý systém se tak stává mnohem komplikovanějším a jasné rozdělení
67
pravomocí v podstatě neexistuje; navíc s každou revizí ústavy dochází k jeho proměně.
Následující tabulka ukazuje počet případů, které musí Ústavní dvůr (před rokem 2007 Arbitrážní dvůr) řešit ve vztahu k překročení kompetencí některou z regionálních entit či federální úrovní. Dalo by se očekávat, že zvýšený počet případů bude následovat krátce po dané ústavní revizi a s časem se bude postupně snižovat (instituce se adaptují na nové změny)41. Takové překročení kompetencí bylo provedeno z neznalosti nových pravidel či pomalejším přizpůsobením institucí. Vyvstává otázka, proč po krátkodobém snížení počtu případů (roky 1996-97, 2006-07) dochází k jejich opětovnému navýšení. Navíc dle trendu předchozích let, kdy se dá pozorovat souvislost mezi vzrůstajícím překračováním kompetencí a následnou revizní úpravou, můžeme očekávat stejné tendence i v blízké budoucnosti – návrh šesté institucionální reformy již byl představen, což daný vývoj potvrzuje. Pokud porovnáme počet projednávaných případů v průběhu 90. let a v první dekádě 21. století zjistíme, že průměrný počet vzrostl zhruba o třetinu (z 15 na 20 případů). Vysvětlením může být přesun kompetencí ze státu na jazykové komunity a regiony, kdy ovšem často nedochází k převedení celé politiky a federální úroveň si část kompetencí ponechává. Navíc žádná politika se nedá převést nezávisle od ostatních – vzájemná provázanost mezi politikami na různých úrovních činí celý systém komplikovanější. Regiony a jazykové komunity jsou tak v provádění svých kompetencí omezeny (nejčastějším důvodem je omezení finanční autonomie regionálních celků).
41
Roky, kdy byly provedeny revize ústavního textu, jsou vyznačeny šedou barvou.
68
Tabulka 8: Počet případů řešených Arbitrážním/Ústavním dvorem v otázce
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
1994
1993
1992
1991
Rok Počet případů 10
1990
1989
konfliktů pravomocí
6 8 21 12 13 26 18 13 19 21 22 21 17 22 24 25 15 11 17 23 25 Zdroj: Sestaveno na základě výročních zpráv Ústavního dvoru.
Níže jsou vedené dva příklady politik, které ilustrují vývoj a současný charakter rozdělení kompetencí mezi regionální a federální úroveň. Jednou z nich je vzdělávání, které je přiřazené regionální úrovni, konkrétněji jazykovým komunitám. Druhou je pak zdravotní politika, která je mezi jazykovými komunitami a federální úrovní sdílená. Prvně jmenovaná politika vzdělávání patří mezi jednu z nejdůležitějších oblastí, které byly v průběhu federalizačního procesu převedeny na regionální úroveň. Toto tvrzení můžeme odvozovat i ze skutečnosti, že na vzdělávání je alokována téměř polovina veřejných výdajů jazykových komunit (De Rynck, Dezeure 2006: 1021, srov. Standard & Poor's 2011: 13). Oproti tomu v oblasti zdravotní péče je více kompetencí ponecháno federální rovině; jazyková společenství ovšem disponují relativně velkým prostorem při implementaci této politiky. Ačkoli Vlámsko rovněž požaduje její převedení na regionální úroveň, odlišný pohled frankofonních politických představitelů tomuto transferu prozatím zabraňuje.
6.2.1. Vzdělávání Většina pravomocí v oblasti školství a vzdělávání byla na jazyková společenství převedena ústavní reformou v roce 1988. Mimo jejich kompetence zůstalo a i nadále zůstává pouze stanovování začátku a konce školního roku, minimálních podmínek pro získání diplomů a penzí pracovníků pracujících ve školství – ty byly ponechány federální rovině. I přesto ovšem jazykové komunity byly v provádění svých kompetencí omezené federální rovinou. Až do roku 1998 totiž o výši finančních prostředků plynoucích do oblasti školství rozhodoval pouze stát a jazykové komunity
69
tak byly zcela závislé na tomto rozhodnutí42. Výraznější změny můžeme tudíž zaznamenat až s převodem finanční zodpovědnosti za tuto politiku na regionální úroveň právě v roce 1998. Ve Vlámsku již s prvním převodem kompetencí došlo k vytvoření Nezávislé rady pro vzdělávání (ARGO), která zastupovala vlámskou vládu v oblasti kontroly školství. V již zmíněném roce 1998 byla ještě více posílena místní samospráva – to vedlo k postupné decentralizaci vlámského školství a depolitizaci centrálních rozhodovacích procesů. Větší prostor při ovlivňování školství tak dostali samotní rodiče a zástupci občanské společnosti. Mimo to byl vytvořen rámec pro užší spolupráci mezi školami navzájem (De Rynck, Dezeure 2006: 1024). Oproti tomu ve Valonsku, resp. Frankofonní jazykové komunitě, prakticky k žádným strukturálním změnám ve školství nedošlo a zůstal tak zachován systém přebraný z federální roviny státu. Navrhované změny – převést alespoň základní školství do pravomocí obcí – byly zamítnuty a rovněž i stávající politika dominantní socialistické strany zcela jednoznačně upřednostňuje centralizované školství (De Rynck, Dezeure 2006: 1025).
Politiky vzdělávání obou jazykových komunit se začaly markantněji lišit v průběhu devadesátých let a v podstatě tak následovaly další oblasti, které měly komunity na starosti. Zatímco Vlámsko upřednostňovalo flexibilitu a další, vnitřní decentralizaci, Frankofonní jazyková komunita zvolila přístup opačný a zpočátku vzdělávací politiku ponechala ve stejné podobě, v jaké ji přejímala z federální úrovně, a později ji dokonce ještě více centralizovala. V současné době se dá očekávat, že v dohledné době nedojde k zásadním proměnám obou systémů – větší prostor pro realizaci případných změn náleží Frankofonní jazykové komunitě, nicméně zde je celá
42
Podle Wilfrieda Swendena sice jednotky na regionální úrovni v současnosti dosahují vcelku značné
autonomie na poli finančních výdajů, na druhé straně ty nejsou doplněné fiskální a daňovou autonomií. Z toho pohledu je nezávislost regionálních entit na federální úrovni velmi malá (Swenden et al. 2006: 885).
70
problematika
úzce
provázána
s politickou
situací
(opozice
socialistů
vůči
decentralizaci školství), která je v dlouhodobém horizontu stabilní.
6.2.2. Zdravotní politika Zdravotní politika je ve srovnání s výše uvedeným příkladem vzdělávání o poznání složitější. Ačkoli je i ta je postupně přesouvána do správy jazykových komunit, většina oblastí i nadále zůstává v rukou federální úrovně. Z velké části tak má stát na starosti oblast financování, nemocenské pojištění, invalidní důchody a dohled nad léčivy atd. Regionální úrovni byla v roce 1980 ústavní reformou přidělena celá oblast preventivní medicíny, implementace nemocničních standardů (které jsou ovšem stanoveny federální úrovní), částečné financování zdravotnických zařízení a koordinace domácí péče. Navíc s federalizací země v roce 1993 došlo k možnosti převedení odpovědnosti v této oblasti z Frankofonní jazykové komunity na Valonský region a částečně na Region Brusel-hlavní město, přesněji na Komisi Frankofonní jazykové komunity v Bruselu (De Rynck, Dezeure 2006: 1027). Celá struktura zdravotní péče se tak stala ještě komplikovanější, než byla před federalizací. Výsledkem procesu předávání kompetencí v oblasti zdravotnictví je tak kromě vytvoření značně složité struktury rovněž i zvýšení tlaku na spolupráci mezi oběma úrovněmi belgického státu. Vlámská strana navíc neustále zvyšuje tlak na převedení většiny kompetencí zdravotní politiky na regionální úroveň. Hlavním důvodem je financování této oblasti. Belgický zdravotnický systém je financován na základě tak zvané povinné solidarity43 – každý občan musí mít uzavřené veřejné pojištění v některých ze soukromých zdravotních pojišťoven; druhým zdrojem jsou daně. Zde se ovšem projevují socioekonomické rozdíly mezi jižním Valonskem a severním Vlámskem. Průměrná hladina příjmů občanů ve Vlámsku je totiž vyšší než ve Valonsku, naopak výdaje na občana spojené se zdravotnictvím jsou ve Vlámsku nižší (Schokkaert, Voorde 2007: 56, srov. De Rynck, Dezeure 2006: 1028). Dochází tak k tomu, že díky přerozdělení financí na federální úrovni získává Valonsko z příspěvků více, než kolik od občanů žijících na svém území vybere. Zdravotnictví ve Valonsku je tak v podstatě dotováno 43
Blíže Schokkaert, Voorde 2007: 11-13.
71
bohatším Vlámskem, proti čemuž Vlámové protestují a požadují převedení celé politiky na regionální úroveň, kde by si příjmy a výdaje zajišťovali sami. Oproti tomu si většina obyvatel Valonska vcelku logicky přeje zachování zdravotnictví převážně na federální úrovni. I přes nízký stupeň federalizace této politiky i zde již můžeme najít rozdíly v přístupu mezi Vlámskou a Frankofonní jazykovou komunitou. První z nich je propojen s výše zmíněným vzděláváním – jedná se u uplatňování tzv. numerus clausus na některé vysokoškolské obory, mezi něž je rovněž zařazeno studium lékařských oborů. Důvodem zahrnutí je jednak finanční nákladnost studia a také nadbytek některých lékařských pracovníků. Federální vláda tudíž zavedla tuto kvótu omezující počet studentů, aby omezila růst počtu pracovníků ve zdravotnictví. Problematickým bodem je ovšem fakt, že školství, kterého se dané nařízení přímo dotýká, spadá zcela do pravomocí jazykových komunit. Federální vláda tudíž nemá pravomoc do této oblasti zasahovat. Každé jazykové společenství se k problematice postavilo odlišně – Vlámsko zavedlo na tyto obory vstupní přijímací zkoušky, naopak Frankofonní jazyková komunita se rozhodla selektovat vhodné kandidáty až po třech letech studia. Navíc v případě druhé zmíněné komunity nedošlo k úplnému ztotožnění se s daným nařízením vlády a kvóty nejsou nastaveny tak striktně, jak bylo původně federální vládou zamýšleno. Dalším z možných rozdílů je přístup k preventivní lékařské péči, která je mnohem více prosazována ve Vlámsku než na jihu země. Vlámská jazyková komunita založila síť organizací, které mají občany informovat a přiblížit jim možnosti preventivní péče a zdravého životního stylu. Vlámská vláda rovněž vydala v roce 2003 dekret, který se preventivním lékařstvím zabývá. Naproti tomu na území Frankofonního jazykového společenství žádná síť takových organizací neexistuje a ani nebyla Radou schválena žádná související legislativa (De Rynck, Dezeure 2006: 1029-1030). Rozdílů mezi oběma jazykovými komunitami je mnohem více, nicméně z důvodu nízkého stupně federalizace jsou spíše zanedbatelné a na celkový charakter dané politiky nemají zásadní vliv.
72
Podle Stefaana De Ryncka a Karolien Dezeure existují dva hlavní důvody, proč zatím došlo k pouze omezené federalizaci zdravotní politiky. Prvním z nich je opozice odborových organizací a organizací sdružující státní zaměstnance. Federalizací zdravotní politiky by totiž podle autorů státní organizace ztratily značnou část své legitimity rovněž i v otázce regulace sociální politiky a pracovně-právních vztahů. Druhým důvodem je pak již výše zmiňovaný nesouhlas frankofonního obyvatelstva, resp. jeho politických reprezentantů. Vzhledem k tomu, že zdravotní politika je z větší části federální, musí dojít k dohodě mezi vlámskou a valonskou stranou na federální úrovni. Valonské politické strany ovšem využívají možnosti institucionálního veta a tím změny v systému jednoduše blokují (De Rynck, Dezeure 2006: 1031). Podle Daniela Bélanda a André Lecourse je to vysvětleno tím, že frankofonní obyvatelstvo jako jeden celek nahlíží na federální zdravotní a sociální zabezpečení jako na zásadní pro uchování jejich vlastního socioekonomického statusu a celkové „přežití“ Belgie jako jednoho státu (Béland, Lecours 2005: 277-278).
6.2.3. Zhodnocení Obecně se dá říct, že politiky, kde je alespoň část kompetencí ponechána federální rovině, jsou si bližší a rozdíl mezi vlámskou a valonskou stranou není tak markantní. Často je to z toho důvodu, že navržené změny nevyhovují buď jedné, či druhé regionální entitě. Vzhledem k nutnosti shodnout se na daných změnách na federální úrovni, dochází většinou k využití práva veta a tím k blokaci jednání některou ze stran – návrh je pak podstoupen tzv. overlegcomité (viz podkapitola 4.5). I přesto ovšem jisté odlišnosti mezi Vlámskem a Valonskem mohou existovat, i když jsou spíše zanedbatelné. Naopak pokud některá z politik spadá výhradně do správy regionů či jazykových komunit, mohou být rozdíly mezi Vlámskem a Valonskem zásadní – politiky tak mohou být koncipovány zcela odlišně v oblasti cílů a nástrojů, mohou využívat jiné prostředky financování, mít odlišný dopad na občana atd. V tomto ohledu pak Vlámsko a Valonsko mohou být vnímány jako dvě naprosto samostatné jednotky nezávislé na centrální vládě, v podstatě jako dva samostatné „státy“.
73
Na příkladu požadavku federální vlády omezit počet lékařských pracovníků zavedením kvóty na počet studentů studující lékařské obory je rovněž vidět, že zcela oddělit jednotlivé politiky je prakticky zcela nemožné. Dochází tak k vzájemnému střetávání a prolínání kompetencí mezi regionální a federální úrovní, či entitami na regionální úrovni navzájem. Celý systém je navíc zkomplikován řadou výjimek, které implementaci politik ještě více znesnadňují. To vše zvyšuje nároky na vzájemné vyjednávání a ochotu dosáhnout kompromisu mezi všemi zúčastněnými entitami. I přesto dochází k postupnému narůstání případů, kdy některý aktér své pravomoci překročí a musí zasáhnout Ústavní soud. To jen potvrzuje skutečnost, že rozdělení politik mezi odlišné aktéry na různých úrovních systém kompetencí činí komplikovanějším a nepřehlednějším.
74
7. Závěr Již od počátku vzniku Belgického království až do současnosti je utváření a proměna belgické politiky spjata s rivalitou a většími či menšími konflikty mezi Vlámy a Valony. Pozice zpočátku ekonomicky a politicky dominantního Valonska začala být postupně oslabována, naopak v dříve zaostalém Vlámsku docházelo nejprve ke kulturní a poté politické emancipaci. Odlišnost obou skupin se začala naplno projevovat po skončení druhé světové války, kdy sice stále ještě převažoval teritoriální charakter konfliktu, který byl ovšem od počátku 60. let postupně nahrazován novou konfliktní linií, a to jazykovou. Tato proměna pramenila z ustanovení pevné jazykové hranice mezi Valonskem a Vlámskem v roce 1962 a můžeme ji považovat za určitý předvoj zásadních institucionálních změn, které měla Belgie před sebou. Stále se prohlubující neshody mezi Valony a Vlámy vedly ke zvýšení tlaku na reformu ústavy, která byla nakonec uskutečněna v roce 1970. Představila nové uspořádání státu, které bylo nově obohaceno o tři regiony a tři jazykové komunity. Vycházela tak z požadavků obou skupin, kdy Vlámsko upřednostňovalo dělení na základě jazyka a kultury (jazykové komunity), zatímco Valonsko požadovalo dělení dle socioekonomických parametrů (regiony). Uskutečnění obou požadavků současně vedlo postupem času ke zcela specifickému duálnímu uspořádání. Záměrem reformy bylo dopřát jak Vlámsku, tak Valonsku takovou míru autonomie, aby došlo ke zmírnění vzájemného nesouladu a aby bylo zažehnáno nebezpečí vzniku federace. Z dnešního pohledu ovšem první ústavní institucionální reforma paradoxně základy federativního uspořádání položila. Následující ústavní reformy se nesly především v duchu rozšiřování kompetencí těchto substátních jednotek. Je nutné rovněž zmínit ústavní reformu z konce 80. let, jejímž cílem bylo dořešit otázku regionu hlavního města. Pro obě skupiny je Brusel citlivým tématem, kde navíc dochází k jejich přímému „střetu“. Právě zde se ukázalo, jak důležitou roli hraje v dané podobě belgického uspořádání vyjednávání a ochota dosáhnout vzájemného kompromisu. Za vrchol institucionálních změn pak můžeme považovat ústavní revizi z roku 1993, která potvrdila směr předchozích reforem a definitivně transformovala Belgii z unitárního do federálního státu. Následujících několik let přineslo do belgické politiky zklidnění napětí mezi hlavními dvěma
75
skupinami; po volbách v roce 2007 se ovšem země zmítá v nové politické krizi a volání po další reformě ústavy a opětovném rozšíření kompetencí pro regionální jednotky je stále hlasitější.
Belgie se právě nyní nachází na rozcestí. Následujících několik týdnů ukáže, zda měsíce složitých politických vyjednávání skutečně přinesly své ovoce a parlament schválí potřebné reformy. Tak blízko dohodě strany nebyly od počátku vypuknutí krize před čtyřmi lety. Přijetí šesté institucionální reformy společně s dohodou ohledně rozdělení volebního obvodu Brusel-Halle-Vilvoorde se v současné době jeví zřejmě jako jediná možnost, jak znovu uvést do chodu zablokovanou politiku na federální úrovni. Schválení celého balíku dohod v rámci koaličních smluv mezi šesti zúčastněnými politickými stranami otevřelo prostor pro sestavení nové federální vlády; jeho schválení v dolní a horní komoře by měl být již do jisté míry formalitou, právě vzhledem k předschválení zúčastněných stran. Ze stejného důvodu se dá očekávat, že nová vláda by mohla disponovat vcelku silným mandátem. Zřejmě právě jen taková vláda dokáže uklidnit současné napětí na belgické politické scéně a rovněž zmírnit odstředivé tendence mezi vlámskou a valonskou stranou, které se při absenci silné autority logicky prohlubují. Je otázkou, zda v případě neúspěchu by byly strany ochotné v blízké době znovu začít jednat a rovněž nabídnout tolik vzájemných ústupků, aby se dospělo k dalšímu kýženému kompromisu. Současně navržená reforma kopíruje logiku jí předcházejících ústavních revizí. I zde dochází k dalšímu přesunu kompetencí z federální roviny na substátní jednotky a tím k prohloubení jejich autonomního postavení v rámci Belgického království. Nicméně jak se ukazuje, především pro obyvatele Vlámska je jejich rozsah stále nedostatečný. I v budoucnu se dá proto očekávat tlak na přesun dalších kompetencí, což povede k dalšímu oslabování centra ve prospěch regionálních entit.
Na druhou stranu pokud budeme ovšem na Belgii nahlížet optikou Evropské unie, k žádnému výraznému oslabení federální roviny nedochází. Federální vláda je neustále považována za hlavního partnera mezinárodních jednání a na vnitropolitický
76
přesun kompetencí není brán zřetel. V tomto měřítku naopak dochází k posílení autority institucí na federální úrovni, neboť pouze jejich prostřednictvím mohou regionální entity prosazovat své požadavky v politikách, které jsou z vnitropolitického uspořádání zcela v jejich kompetenci. V tomto ohledu je nutné, aby Belgie vystupovala vůči svým partnerům jednotně, čímž je opět kladen značný důraz na vyjednávání mezi federální a regionální rovinou. Ochota dosáhnout kompromisu mezi oběma skupinami se tak stala klíčovou pro fungování celého státu, nejenom z vnitropolitického, ale i mezinárodního hlediska.
V případě dlouhodobé absence federální vlády, jako tomu bylo v nedávné době, je přesun kompetencí na regionální úroveň přínosem, neboť ta částečným převzetím úlohy federální autority funguje prakticky bez jakýchkoliv změn, čímž je omezen negativní dopad na občany státu. I přesto ovšem decentralizační proces s sebou vnesl do belgického systému spíše větší nepřehlednost. Rozdělení kompetencí mezi federální úroveň, jazykové komunity a regiony nemůže být totiž nikdy stoprocentní. Existence celé řady výjimek a propojenost jednotlivých politik má za následek nárůst počtu kompetenčních sporů, kdy některá z entit své přidělené pravomoci překročí. Duální charakter belgické federace tudíž implementaci a provádění politik spíše komplikuje.
77
8. Zdroje Prameny Belgische Senaat. 2011a. „Het kiessysteem“ (http://www.senaat.be/www/?MIval=/index_senate&MENUID=14130&LANG=nl) Belgische Senaat. 2011b. „Sammenstelling van de Senaat“ (http://www.senaat.be/www/?MIval=/index_senate&MENUID=14120&LANG=nl) Bijzondere wet tot hervorming der instellingen, 8. 8. 1980 (http://www.vlaamsparlement.be/vp/informatie/regelgeving/bijzonder_wet_van_8_ augustus_1980.pdf) De Vlaamse Rand (2011): De taalwetwijzer. Welke taal wanneer? (http://brussel.vlaanderen.be/documenten/53776Brussel.pdf) "Een Belgische Unie is een stabiel eindpunt", sp.a, 17. 2. 2011. ( http://www.s-p-a.be/archief/artikel/een-belgische-unie-een-stabiel-eindpunt/) Een efficiëntere federale staat en een grotere autonomie voor de deelstaten – Institutioneel akkoord voor de zesde staatshervorming, 11. 10. 2011. (http://www.standaard.be/extra/wl/dirupo.pdf) Eurostat. 2011. Provision of deficit and debt data for 2010. 21. 10. 2011 (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/2-21102011-AP/EN/221102011-AP-EN.PDF) Federale Overheidsdienst Binnenlandse Zaken: Verkiezingen 24. 11. 1991 (http://www.ibzdgip.fgov.be/result/nl/result_ko.php?date=1991-1124&vt=CK&ko_type=KO_RK&ko=263&party_id) Federale Overheidsdienst Binnenlandse Zaken: Federale Verkiezingen 2007 (http://verkiezingen2007.belgium.be/nl/) Federale Overheidsdienst Binnenlandse Zaken: Federale Verkiezingen 2010 (http://www.verkiezingen2010.belgium.be/nl/) Grongwettelijk Hof. 2003. Arrest nr. 73/2003 (http://www.const-court.be/public/n/2003/2003-073n.pdf) Grongwettelijk Hof. 2011. Jaarverslagen. http://www.const-court.be/ Konsolidovaná verze Ústavy ze 17. února 1994
78
(http://www.senate.be/doc/const_nl.html) Nieuw-Vlaamse Alliantie. 2011a. „Staatshervorming“ http://www.n-va.be/standpunten/staatshervorming Nieuws-Vlaamse Alliantie (2011b): De zesde staatshervorming – Een globale evaluatie (http://www.nva.be/files/default/generated/dossier/analyse__zesde__staatshervorming_0.pdf) Nieuw-Vlaamse Alliantie. 2011c. „Brussel“ ( http://www.n-va.be/standpunten/Brussel) Samenwerkingsakkoord van 8 maart 1994 tussen de Federale Staat, de Gemeenschappen en de Gewesten, met betrekking tot de vertegenwoordiging van het Koninkrijk België in de Ministerraad van de Europese Unie (http://www.law.kuleuven.be/iir/nl/info/verdragen/swa/1994-03-08CNL.pdf) Standard & Poor's: Credit analysis Community of Flanders 2011, 14. 10. 2011. (http://fin.vlaanderen.be/nlapps/data/docattachments/Credit_analysis_2011_oct_St andard_Poors.pdf) Ústava ze 7. února 1831 ve znění pozdějších předpisů. (http://www.ejustice.just.fgov.be/cgi_loi/change_lg.pl?language=nl&la=N&cn=18310 20701&table_name=wet) Verkiezingsprogramma CD&V 2010: De dialoog, Onze welvaart, Solidariteit, Beschaafde politiek nooit opgeven. (http://www.cdenv.be/sites/cdenv/files/2010_federaal_verkiezingsprogramma_cdv_ goedgekeurd_congres22052010_0.pdf)
Literatura a odborné články Beaufays, J. (1988): Belgium: A Dualist Political System?, Publius, Vol. 18., No. 2, p. 6373. Béland, D.; Lecours, A (2005): Nationalism, Public Policy, and Institutional Development: Social Security in Belgium, Journal of Public Policy, Vol. 25, No. 2, p. 265-285. ( http://www.danielbeland.org/pubs/JPP2005BelandLecoursBelgium.pdf) Billiet, J.; Maddens, B.; Frognier, A.-P. (2006): Does Belgium (Still) Exist? Differences in political Culture between Flemings and Walloons, West European Politics, Vol. 29, No. 5, p. 912-932.
79
Bursens, P. (2002): Belgium’s Adaptation to the EU. Does Federalism Constrain Europeanisation?, Res Publica, Vol. 54, No. 4, p. 549-598. Bursens, P.; Helsen, S. (2003): Multi-level governance in de praktijk. Naar een efficiënte aanpak van het Belgische Europa-beleid. PSW-paper 2003/01. (http://webhost.ua.ac.be/psw/pswpapers/PSWpaper%202003-01%20bursens.pdf) De Rynck, S.; Dezeure, K. (2006) : Policy Convergence and Divergence in Belgium: Education and Health Care, West European Politics, Vol. 29, No. 5, p. 1018-1033. Deschouwer, K. (2006): And the Peace Goes On? Consociational Democracy and Belgian Politics in the Twenty-First Century, West European Politics, Vol. 29, No. 5, p. 895-911. Deschouwer, K. (2009): The politics of Belgium : governing a divided society. Basingstoke : Palgrave Macmillan. De Winter, L. (2007): La recherche sur les identités ethno-territoriales en Belgique, Revue Internationale de Politique Comparée, Vol. 14, No. 4, p. 575-595. (http://www.uclouvain.be/cps/ucl/doc/spri/documents/RIPC_2007_14-4_F.pdf) Chytilek, R. (2005): Belgie. In: Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R. (et. al.): Politické strany moderní Evropy, Praha: Portál. Janssens, R. (2008): Taalgebruik in Brussel en de plaats van het Nederlands. Enkele recente bevindingen, In: Brussels Studies, Vol. 13. (http://www.brusselsstudies.be/medias/publications/NL_51_BruS13NL.pdf) Kunc, J. (2000): Stranické systémy v rekonstrukci, Praha: Slon. Lanotte, J.; Bracke, S.; Goedertier, G. (2003): Belgie voor beginners: wegwijs in het Belgisch labyrint. Brugge: Die Keure. Lecours, A. (2001): Political Institutions, Elites, and Territorial Identity Formation in Belgium, National Identities, Vol. 3, No. 1, p. 51-65. Peters, B.G. (2006): Consociationalism, Corruption and Chocolate: Belgian Exceptionalism, West European Politics, Vol. 29, No. 5, pp. 1079-1092. Poirier, J. (2008): Belgium: less than the sum of its parts?, Inroads, Vol. 23, p. 84-91. Reynebeau, M. (2003): Een geschiedenis van België, Tielt: Lannoo. Říchová, B. (2009): Komparace politických systémů : západoevropské politické systémy. Vyd. 1. V Praze : Vysoká škola ekonomická.
80
Schokkaert, E.; Voorde, C. van den (2007): Defederalisering van de Belgische Gezondheidszorg?, Leuvense Economische Standpunten 2007/119, Katholieke Universiteit Leuven. (http://www.econ.kuleuven.be/ces/les/LES119.pdf) Swenden, W. (2002): Asymetric Federalism and Coalition-Making in Belgium, Publius, Vol. 32, No. 3, p. 67-87. Swenden, W., Jans, T.M. (2006): Will It Stay or Will It Go?´ Federalism and the Sustainability of Belgium, West European Politics, Vol. 29, No. 5, p. 877-894. Van Haute, E.; Dandoy, R.; De Decker, N.; Delwit, P. (2007): Complexes identitaires ou identités complexes en Belgique fédérale, in Bayenet B., Capron H., Liégeois P. (Eds.), L'espace Wallonie-Bruxelles. Voyage au bout de la Belgique, De Boeck: Bruxelles. ( http://dev.ulb.ac.be/sciencespo/dossiers_membres/delwit-pascal/fichiers/delwitpascal-publication131.pdf) Witte, E., Craeybeckx, J.; Meynen, A. (2000). Political History of Belgium from 1830 onwards. Antwerpen: Standaard Uitgeverij.
Internetové články a další on-line materiály 35,1 procent van de Vlaamse stemmen voor N-VA in nieuwe peiling, De Standaard, 4. 12. 2011. ( http://www.standaard.be/artikel/detail.aspx?artikelid=DMF20111204_083) Akkoord tegen morgenvroeg zo goed als uitgesloten, Nieuwsblad.be, 20. 11. 2011. (http://www.nieuwsblad.be/article/detail.aspx?articleid=DMF20111120_041) Belgický král přijal rezignaci vlády, jméno nového premiéra zatím neřekl, iDnes.cz, 22. 12. 2008. (http://zpravy.idnes.cz/belgicky-kral-prijal-rezignaci-vlady-jmeno-noveho-premierazatim-nerekl-1of-/zahranicni.aspx?c=A081222_200948_zahranicni_jba) België met vier logisch gevolg van de staatshervorming, Nieuwsblad.be, 15. 11. 2011 (http://www.nieuwsblad.be/article/detail.aspx?articleid=DMF20111115_012) Bye bye Belgium (http://www.youtube.com/watch?v=AmcsA9DMPTw&feature=related) Di Rupo: „Ik moet en zal mijn Nederlands verbeteren, De Standaard, 6. 12. 2011 (http://www.standaard.be/artikel/detail.aspx?artikelid=DMF20111206_212)
81
Di Rupo, Waal of Belg?, De Standaard, 30. 11. 2011 (http://www.standaard.be/artikel/detail.aspx?artikelid=TV3IUUQD&word=pariteit) Federale Overheidsdienst Kanselarij de Eerste Minister. 2011. De Secretarie van het Overlegcomité, 30. 9 2010. (http://kanselarij.belgium.be/nl/secretariaten_en_overleg/overlegcomite/) Nederlandse Taalunie. 2011. Wie zijn we? (http://www.taalunieversum.org/taalunie/wie_zijn_wij/) Princiepsakkoord over regering-Van Rompuy I, De redactie.be, 29. 12. 2008. (http://www.deredactie.be/cm/vrtnieuws/archief/2.1222/politiek/1.442432) Regering Di Rupo I legt de eed af, De Standaard, 6. 12. 2011 (http://www.standaard.be/artikel/detail.aspx?artikelid=DMF20111206_064) Vlaamse vertegenwoordiging bij de EU – Pernamente vertegenwoordiging van België. 2011. Een voorstelling van de Vlaamse vertegenwoordiging bij de EU, 11. 2. 2011. (http://iv.vlaanderen.be/nlapps/docs/default.asp?id=874) Wat is de alarmprocedure? De Redactie.be, 29. 4. 2010. (http://www.deredactie.be/cm/vrtnieuws/politiek/1.769308) Webové stránky Belgického Senátu (http://www.senaat.be/) Pozn.: Veškeré internetové zdroje jsou ověřeny k 10. 12. 2011
82
