Stranický systém v Československu a vliv volebního systému na jeho podobu

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Stranický systém v Československu 1918-1938 a vliv volebního systému na jeho podobu Magisterská práce

Eva Šimánková

Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo, Ph.D. UČO: 656 07 Obor: N - PL Imatrikulační ročník: 2006

Jihlava, 2008

1

Prohlašuji, že jsem svou práci na téma Stranický systém v Československu 1918-1938 a vliv volebního systému na jeho podobu zpracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

30.4.2008

Eva Šimánková

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Jakubu Šedovi, Ph.D. za vedení mé práce a za jeho cenné připomínky a rady, které mi během psaní poskytoval. Zároveň děkuji PaedDr. Zuzaně Petráčkové za jazykovou korekturu. Rodičům a manželovi děkuji za obětavou péči, kterou věnovali dcerám Danielce a Pavlínce v době, kdy jsem sepisovala tuto práci.

3

Obsah : 1. Úvod – str. 5 2. Vznik československého státu – str. 6 3. Otázka kontinuity a diskontinuity volebního systému v ČSR po roce 1918 s obdobím za habsburské monarchie – str. 9 4. Otázka kontinuity a diskontinuity stranického systému v ČSR po roce 1918 s obdobím za habsburské monarchie – str. 11 5. Volební systém v Československu 1918-1938 a jeho reformy – str. 12 Novelizace volebního systému – str. 14 6. Volby a jejich výsledky – str. 16 Volební výsledky z roku 1920 – str. 16 Volební výsledky z roku 1925 – str. 18 Volební výsledky z roku 1929 – str. 20 Volební výsledky z roku 1935 – str. 22 7. Hlavní politické strany v Československu v období 1918-1938 – str. 24 České a moravské strany – str. 24 Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) – str. 24 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (strana agrární) – str. 26 Československá strana národně socialistická (ČSNS) – str. 28 Československá strana lidová (ČSL) – str. 29 Československá strana národně demokratická (ČSND) – str. 31 Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská (ČŽOSS) – str. 32 Komunistická strana Československa (KSČ) – str. 34 Národní liga – str. 35 Národní sjednocení – str. 37 Národní obec fašistická (NOF) – str. 38 7.2. Německé strany – str. 38 Německá sociálně demokratická strana dělnická (DSDAP) – str. 38 Německá křesťansko-sociální strana lidová (DCV) – str. 40 Německá národně socialistická strana dělnická (DNSAP) – str. 41

4

Sudetoněmecká strana (SdP) – str. 42 Svaz zemědělců (BdL) – str. 43 Německá strana nacionální (DNP) – str. 44 7.3. Slovenské strany – str. 45 Hlinkova lidová strana (HSĽS) – str. 45 Slovenská národní strana (SNS) – str. 46 7.4. Maďarské strany – str. 47 Maďarská zemská strana křesťansko-sociální – str. 47 Maďarská národní strana – str. 48 7.5. Polské strany – str. 49 7.6. Strany Podkarpatské Rusi – str. 50 7.7. Židovské strany – str. 50 8. Role a pozice politických stran – str. 51 9. Vliv volebního systému na stranický systém – str. 54 10. Aplikace Sartoriho teorie na stranický systém Československa 1918-1938 – str. 56 11. Dopad volebního systému na stranický systém v Československu 1918-1938 – str. 59 11.1. Vysoký počet stran – str. 59 11.2. Vytváření koaličních vlád – str. 61 11.3. Centralizační tendence – str. 63 11.4. Stát stran – str. 65 11.5. Malá obměna politických elit a strnulost stranických programů – str. 67 11.6. Zhroucení stranicko-politického systému – str. 68 12. Závěr – str. 69 13. Seznam literatury a zdrojů – str. 73

Počet znaků: 168 602 (vč. mezer) 183 287 (vč. obsahu, příloh a seznamu literatury)

5

1. Úvod Následující text se zabývá problematikou stranického systému v Československu v období 1918-1938 a účinku volebního systému na jeho podobu. Hlavním předpokladem, který se pokusím potvrdit, je přesvědčení, že podobu i funkčnost tehdejšího stranického systému neovlivňovala pouze aplikace poměrného volebního systému, ale rovněž i další faktory, a to např. národnostní složení československého státu či existence nezávislých stranickopolitických sub(systémů) vzniklých v období Rakousko-Uherska. Z uvedené hypotézy je zřejmé, že otázku vzájemné podmíněnosti vztahu mezi volebním a stranickým systémem je tedy vhodné posuzovat z širší perspektivy. Proto jsem se také ve své práci zaměřila na okolnosti utváření jak volebního, tak i stranického systému prvorepublikového Československa. Tuto uvedenou problematiku jsem pojala ve smyslu kontinuity či diskontinuity se stavem, který panoval v období habsburské monarchie. Ve své práci bych chtěla vyvrátit některé zjednodušující teorie naznačující zřetelnou kontinuitu stranicko-politického systému meziválečného Československa s obdobím Rakousko-Uherska. (Takovýto postoj zaujímal např. J. Malíř, který prezentuje tezi hovořící o převzetí již hotového stranického systému, jež byl vytvořen na přelomu 19. a 20. století.)1 Ve své práci se naopak pokusím potvrdit, že se vznikem Československého státu vznikl i zcela nový systém politických stran, do něhož byly integrovány stranicko-politické subsystémy jiných národností. Samotné posuzování vlivu aplikovaného volebního systému se pochopitelně neobejde bez výčtu jeho základních charakteristik. Ve své práci jsem stručně zmínila také novelizace volebního zákona, které byly postupně přijaty. V této souvislosti však pokládám za vhodné podotknout, že uvedené novely měly minimální dopad na stranický systém jako celek. Nedílnou součástí práce je také prezentace všech výsledků voleb do Poslanecké sněmovny, které se konaly ve sledovaném období. Pokusila jsem se analyzovat, do jaké míry se tyto výsledky odrazily ve vývoji hlavních politických subjektů působících na území tehdejšího Československa. Za zajímavou pokládám rovněž otázku postavení a role politických stran v československé společnosti, a to jak z pohledu ústavně-právního, tak i z pohledu praktického.

1

Viz Malíř, J.: Systém politických stran v českých zemích do roku 1918, in: Malíř, J. - Marek, P. a kol.: Politické strany, vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, s. 34-44.

6

S ohledem na výše naznačenou hypotézu jsem značnou pozornost věnovala právě otázce propojenosti vlivu volebního a stranického systému, a to nejprve prostřednictvím určitých teoretických koncepcí (konkrétně jsem se zaměřila na Duvergerův a Sartoriho přístup k této problematice). Na základě Sartoriho typologie jsem definovala typ a formát stranického systému první republiky. Primárně jsem se zaměřila na počet stran v systému (i s ohledem na pravděpodobný počet relevantních politických subjektů), ovšem zmiňuji se i o dalších faktorech vzájemné provázanosti, a to např. o nutnosti vytvářet koaliční vlády, jejich stabilitě, dále o centralizačních tendencích československých politických stran, partokracii apod. V této části práce bych chtěla vyjádřit souhlasné stanovisko k faktu, že aplikovaný prvorepublikový volební systém skutečně podporoval multipartismus. Nicméně je nutné mít při tomto konstatování stále na paměti, že poměrný volební systém nebyl pouze jediným zdrojem značného počtu politických subjektů v prvorepublikovém stranickém systému. Hlavním a dle mého názoru nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím počet stran v systému bylo národnostní hledisko, jehož mantinely nebyla drtivá většina politických subjektů schopna překonat. Téma práce taktéž nabízí pokus o zhodnocení prvorepublikového stranicko-politického systému jako celku, na jehož základě je možné se vyjádřit k některým tvrzením, která naznačují, že ke zhroucení stranicko-politického systému a krizi 30. let došlo právě v důsledku aplikovaného volebního systému. (V tomto kontextu se vymezuji vůči názorům T. Novotné, která se omezuje na negativní hodnocení prvorepublikového volebního systému.)2 Cílem mé práce je vyvrátit takto jednostranné teorie, a naopak zdůraznit další vnitropolitické i mezinárodní faktory, jejichž dopad na zhroucení prvorepublikového Československa je neméně významný. V závěru práce jsem přistoupila ke zhodnocení shromážděných údajů a především konstatovala, nakolik zjištěné skutečnosti vedou k ověření nastíněných hypotéz.

2. Vznik československého státu Tendence k prezentaci národních zájmů v rámci rakousko-uherského systému společně s ambicemi bývalých českých poslanců vedly již v listopadu 1916 ke vzniku tzv. Národního výboru. Cílem tohoto útvaru měla být snaha hájit zájmy národa mimo půdu říšské rady, dále udržovat kontakty mezi poslanci a politickými stranami a rovněž vytvořit určité centrum

7

české politiky se sídlem v Praze. Ve stejné době byl na půdě říšské rady vytvořen další orgán, Český svaz, jehož cílem byla koordinace postupu českých poslanců.3 Význam obou uvedených útvarů byl již v době jejich vzniku vnímán poměrně rozporuplně, a to zejména s ohledem na měnící se vojenskou situaci, a také v souvislosti s postupným nárůstem prestiže zahraničního odboje. Přestože vzniklé politické instituce hájily ideu českého národa uvnitř rakouské monarchie, nezískaly příliš velký ohlas ani v rámci domácí politické scény, ani u tehdy protirakousky naladěné veřejnosti. Z uvedených důvodů se proto základem nové domácí politiky stala jednání mezi agrárníkem A. Švehlou a sociálním demokratem B. Šmeralem, čímž vznikla tzv. zeleno-rudá dohoda.4 Blížící se konec války znamenal nejenom radikalizaci názorů veřejnosti i českých politiků, ale také snahu navázat na tradice českého sněmovnictví. Proto se také v lednu 1918 konal v Praze generální sněm za přítomnosti českých poslanců říšského sněmu i všech tří sněmů zemí Koruny české. Zde byla přijata Tříkrálová deklarace, zdůrazňující požadavek sebeurčení národů a spojení českých zemí se Slovenskem. Dalším důležitým krokem k vytvoření nového státu byla bezesporu Pittsburská dohoda z května 1918 schvalující spojení Čechů a Slováků ve společném státě, která však zaručovala pro slovenskou část vlastní administrativu a sněm.5 Porážka a rozpad Rakousko-Uherska po 1. světové válce umožnily vznik Československa, v němž byly patrné tendence k rekonstrukci a následné radikalizaci aktivit Národního výboru. Nově vzniklý Národní výbor československý byl koncipován jako nástupce starého Národního výboru, přičemž jeho cílem mělo být řešení sporů mezi jednotlivými politickými subjekty. Zastoupení stran reflektovalo výsledky voleb do rakouské říšské rady konané v roce 1911, resp. odpovídalo tzv. Švehlovu klíči.6 Členství v Národním výboru československém bylo uznáno všem politickým stranám, které obdržely alespoň 1 % hlasů.7 Po kooptaci 10-ti zástupců tvořilo Národní výbor československý celkem 38 poslanců. Předsednictvo tohoto orgánu plnilo funkci vlády.

2

Viz Novotná, T.: Volební systém první československé republiky a jeho reformy, in: Novák, M. – Lebeda, T. a kol.: Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, s. 182. 3 Předsedou Českého svazu se stal zástupce agrární strany F. Staněk. Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 17. 4 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 199. 5 Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 47. 6 Protinávrhem A. Švehly byl požadavek vytvoření orgánu, jenž by odrážel rozdělení národa na polovinu socialistickou a polovinu měšťáckou, prezentovaný B. Vrbenským. Tato alternativa však nebyla realizována. Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 200. 7 Viz Peroutka, F.: Budování státu I., s. 13.

8

Po ukončení přechodové funkce Národního výboru československého došlo, v souladu se zněním

prozatímní

ústavy,

k ustanovení

jednokomorového

revolučního

Národního

shromáždění. Při jeho obsazení byl aplikován stejný princip jako při rekonstrukci Národního výboru, tedy opět byly za základ vzaty výsledky voleb z roku 1911 s tím, že celkový počet poslanců byl zvýšen nejprve na 256 a v březnu 1919, z důvodu navýšení počtu slovenských mandátů, na 270 poslanců.8 Politická reprezentace tohoto období stála před dvěma hlavními politickými úkoly. Tím prvním bylo přijetí ústavního dokumentu a druhým, neméně důležitým, byla příprava voleb. Ústavní listina byla předložena revolučnímu Národnímu shromáždění v únoru 1920. (V tomto přechodném období plnila funkci jakéhosi institucionálního rámce tzv. prozatímní ústava.) Projednávání ústavního textu a termín prezentace jeho konečného změní byl ovlivněn spory mezi politickými stranami, nerozhodným postojem vlády a do jisté míry také očekáváním výsledku mírových jednání.9 Nakonec však byla ústava jednoznačně přijata všemi hlasy celonárodní koalice. Z hlediska celkové charakteristiky lze text ústavy přirovnat k tehdejší autoritě francouzského konstitucionalismu, a to vzhledem k ustanovením týkajících se parlamentu, který získal pozici určitého centra státního systému. Zde je tedy patrná inspirace vycházející z tradice francouzského Národního shromáždění, od něhož první československý parlament dokonce převzal i jméno.10 Po stránce obsahové se v ústavě do značné míry odrážel kompromis mezi stranami, vládou a opozicí, taktéž mezi různými světovými názory a dokonce mezi Čechoslováky a v parlamentě dosud nepřítomnými Němci.11 Příprava voleb probíhala v bezesporu poklidnější atmosféře, přičemž jejich termín byl stanoven na duben 1920.

8

K navýšení počtu poslanců došlo po stížnostech Slováků a sociálních demokratů na jejich nedostatečné zastoupení (Slováci obdrželi navíc 12 mandátů a sociální demokraté 2 mandáty). Viz Klimek, A.: Počátky parlamentní demokracie v Československu, in: Harna, J.: Československo 19181938. Osudy demokracie ve střední Evropě, s. 113. 9 Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 25. 10 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 201.

9

3. Otázka kontinuity či diskontinuity volebního systému v ČSR po roce 1918 s obdobím za habsburské monarchie Československé zákonodárství přijalo v rámci volebního systému zásadu poměrného zastoupení a v případě voleb parlamentních dokonce definovalo tuto zásadu do ústavní listiny.12 Odstranit poměrnou volbu z volebního parlamentního zákonodárství tak bylo možné jen přijetím nového ústavního zákona, což vyžadovalo třípětinovou většinu hlasů v obou komorách. Samotný způsob poměrné volby do parlamentu však nebyl určen ústavním zákonem a k jeho případné změně by tak stačila prostá většina přítomných poslanců. V předloženém vládním návrhu volebního zákona byl patrný názor, že většinový systém, ať už v jednokolové či dvoukolové variantě, je pro nově vzniklý stát nepřijatelný. Vláda ve své důvodové zprávě uvádí, že zavedení proporčního systému je důležité zejména proto, aby složení Národního shromáždění odpovídalo nejenom skutečnému poměru politických stran, ale rovněž také skutečnému poměru národností obývajících republiku Československou. Jako varovný příklad uvádí zákon pro říšskou radu, v němž „byla uzákoněna volební geometrie národu českému tak nepřátelská, že nemá sobě rovné v dějinách parlamentarismu.“13 Dalším důvodem, který vedl ke snaze prosadit volbu na principu poměrného zastoupení, lze spatřit ve snaze ochránit obyvatele před radikální socialistickou převahou a i tento faktor je zahrnut ve výše uvedené důvodové zprávě.14 Výsledky prvních voleb, z roku 1920, avizovaný předpoklad ve své podstatě potvrdily. Sociálně demokratická strana ve volbách znatelně triumfovala a tento výsledek by za předpokladu většinového systému velmi pravděpodobně představoval jednoznačné vítězství. Předkladatelé volebního zákona preferovali zásadu přísně vázaných kandidátních listin, což ve své podstatě znamenalo, že udělili stranických aparátům rozhodující vliv při rozdělování mandátů. Podle zápisu z ústavního výboru měla být tato zásada zárukou proti tomu, aby se na

11

Viz Peroutka, F.: Budování státu III., s. 924. Ústavní listina zaručuje do obou sněmoven volby podle všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného zastoupení. Nečiní tak rozdíl mezi národností, náboženstvím, pohlavím a povoláním. Viz Ústavní listina Československé republiky, s. 6. 13 Viz Důvodová zpráva vlády, on-line text http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t0969_03.htm. 14 Tehdejší sociální demokracie prosazovala dogma radikálního antimilitarismu, což bylo z hlediska vládních postojů vnímáno jako značně nebezpečné. Viz Peroutka, F.: Budování státu II., s. 649-650. 12

10

volební listiny mohli dostat tzv. nespolehliví lidé, jež by mohli podněcovat tendence proti samotné republice.15 Vezmeme-li v úvahu, že princip poměrné volby bývá aplikován zejména v zemích, kde jde především o ochranu menšin a zmírnění politického boje,16 není tedy příliš překvapivé, že tehdejší československá reprezentace prosazovala právě tuto formu volebního systému. Z hlediska porovnání volebního systému v nově vzniklém Československu s volebním systémem aplikovaným v období Rakousko-Uherska lze konstatovat řadu odlišností, a to jak méně principiálního, tak i zcela zásadního charakteru. Z hlediska volebního práva lze nejvýraznější změnu spatřit v přiznání volebního práva ženám. Typickým rysem prvorepublikového volebního systému byla také povinnost účastnit se voleb, byť neexistovala pravidla, která by vymáhala či trestala případnou občanskou neúčast. („Od této povinnosti byly osvobozeny: osoby starší 70 let nebo osoby, které: a) pro nemoc nebo vadu tělesnou se nemohly dostavit do volební místnosti, b) byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.“)17 Tyto uvedené skutečnosti spolu se snížením věkové hranice pro nabytí volebního práva znamenaly citelný nárůst voličů oproti volbám, jež se konaly v období existence RakouskoUherska. Zásadní změnu lze spatřit v samotném principu volebního systému. Pro habsburskou monarchii byl typický většinový volební systém,18 na něž československý stát nejenom nenavázal, ale naopak jej nahradil zcela odlišným principem, a to poměrným zastoupením. V tomto smyslu se tedy jednoznačně jedná o přerušení kontinuity a zavedení zcela odlišného volebního systému, jehož základním rysem se stalo proporcionální zastoupení.

15

Tento názor byl prezentován ze strany slovenských poslanců. Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 80. 16 Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 80. 17 Viz Vládní návrh. O řádu volení pro Národní shromáždění československé republiky, on-line text http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t0969_01.htm 18 Jednalo se v naprosté většině o jednomandátové obvody, v nichž volby probíhaly na základě dvoukolového absolutního většinového systému. Výjimku tvořilo 36 venkovských obvodů v okrese Halič, kde bylo možné volit po 2 poslancích. Viz Belko, M.: Vývoj volebního systému v českých zemích od roku 1848, in: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.).: Volební systémy, s. 163-164.

11

4. Otázka kontinuity či diskontinuity stranického systému v ČSR po roce 1918 s obdobím za habsburské monarchie Při porovnání stranického systému v Československu po roce 1918 s předcházejícím obdobím, tedy za habsburské monarchie, nelze dojít k tak jednoznačnému závěru jako v předcházející kapitole. Posuzujeme-li kontinuitu či diskontinuitu obou sledovaných období, je důležité vzít v úvahu rozdílná kritéria zkoumání, která ve svém důsledku vedou k odlišným výsledkům. Pokud je předmětem našeho zájmu pouze počet politických subjektů, nebo skutečnost, že se v systému opakují určité typy těchto subjektů, lze konstatovat, že existuje do značné míry kontinuita mezi stranickým systémem v ČSR po roce 1918 s tím, jenž fungoval za období Rakousko-Uherska. V tomto smyslu lze také souhlasit s názorem J. Malíře, který konstatuje, že všechny významné české politické strany vznikly nebo měly své předchůdce již v období habsburské monarchie. České politické stranictví se ve své podstatě zformovalo na přelomu 19. a 20. století, přičemž jej určovalo následujících pět hlavních politických táborů: 1. národně liberální, 2. katolický, 3. sociálně demokratický, 4. agrární a 5. národně sociální.19 Všechny tyto tábory zůstaly, až na malé změny, zachovány i v následujícím období, tedy po vzniku Československa. Vezmeme-li však v úvahu širší kontext stranicko-politického systému v nově vytvořeném Československu, je nutné odmítnout jako příliš zjednodušující výše uvedenou tezi hovořící o převzetí již hotového stranického systému. V této souvislosti je vhodné podotknout zejména tu skutečnost, že na československý stranický systém nelze pohlížet pouze z české perspektivy. V nově vytvořeném Československu byl politický systém konstruován nejenom českými politickými subjekty (zde je kontinuita s Předlitavskem nesporná), ale rovněž německými, dále slovenskými, maďarskými, polskými, rusínskými a židovskými stranami.20 Dalším důležitým prvkem, který je vhodné připomenout, je skutečnost, že v období habsburské monarchie se v českých zemích vyskytovaly relativně nezávislé stranickopolitické (sub)systémy. Jednak systém českých a německých politických stran a mimo to zde

19

Viz Malíř, J.: Systém politických stran v českých zemích do roku 1918, in: Malíř, J. - Marek, P. a kol.: Politické strany, vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, s. 34-44. 20 Viz Fiala, P.: Politické strany a stranicko-politické systémy v Československu. K otázce kontinuity a diskontinuity v kontextu „transitologického“ výzkumu, in: Politologický časopis, roč. VIII, č. 1, 2001, s. 33.

12

existovaly zemské stranicko-politické systémy jak v Čechách, tak i na Moravě a ve Slezsku.21 Uvedené zemské stranicko-politické systémy byly po vzniku samostatného Československa integrovány do jednoho, resp. centrálního, systému politických stran, a to zejména s ohledem na zcela zřetelnější význam celorepublikové politické roviny. Při závěrečném shrnutí možné kontinuity stranicko-politického systému Československa po roce 1918 s obdobím habsburské monarchie se přikláním k názoru P. Fialy. Autor konstatuje, že nově vzniklý systém politických stran v Československu není výsledkem transformačního procesu původního systému, ale jedná se kvalitativně o zcela nový systém politických stran, v němž se integrovaly rozdílné národnostně a/nebo geograficky ohraničené stranicko-politické subsystémy. Transformace byla ve svém důsledku realizována pouze uvnitř jednotlivých subsystémů či politických stran, a to z důvodu změny politického prostoru, případně jiných vnějších podmínek.22

5. Volební systém v Československu 1918-1938 a jeho reformy Ve své práci se budu věnovat výhradně vývoji volebního systému do Národního shromáždění. Volby týkající se jednotlivých úrovní správního systému nemají, dle mého názoru, odpovídající význam s ohledem na definovaný vztah volebního a stranického systému. Dle únorové ústavy náležela zákonodárná moc dvoukomorovému Národnímu shromáždění složenému z Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecké sněmovna byla složena ze 300 poslanců volených na 6 let. Senát měl 150 členů volených na 8 let. Rozdílné volební období nemělo v praktickém politickém životě v podstatě žádný význam s ohledem na skutečnost, že volby vždy probíhaly současně.23 (Z pohledu Senátu se tedy jednalo vždy o předčasné volby a z hlediska Poslanecké sněmovny se s výjimkou období 1929-1935 taktéž jednalo o volby předčasné.)24 Poslanci a senátoři byli voleni na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva, přičemž aktivní volební právo (tj. právo volit) bylo v případě Poslanecké sněmovny stanoveno na 21 let a do Senátu na 26 let a pasivní volební právo (tj. právo být 21

Viz Malíř, J.: Počátky politických stran a jejich systém(y) v českých zemích, in: Marek, P. a kol: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998, s. 9-23. 22 Viz Fiala, P.: Politické strany a stranicko-politické systémy v Československu. K otázce kontinuity a diskontinuity v kontextu „transitologického“ výzkumu, in: Politologický časopis, roč. VIII, č. 1, 2001, s. 33. 23 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 17.

13

volen) na 30 resp. na 45 let. Kandidát se mohl ucházet pouze o členství v jedné z komor, a to v důsledku zákazu členství v obou komorách současně.25 Zákonné normy musely projít ve stejné podobě hlasováním obou komor. Ústavní změny a vyhlášení války podléhaly třípětinové většině v obou komorách, při obžalobě prezidenta či předsedy vlády byla nutná dvoutřetinová většina v obou komorách, pro schválení běžných zákonů byla dostatečná podpora většiny přítomných poslanců. Odlišný postoj Senátu k normě odsouhlasené Poslaneckou sněmovnou mohli poslanci přehlasovat, pokud se pro původní návrh vyslovila nadpoloviční většina jejich celkového počtu.26 Senát (i prezident) mohli vrátit zákon Poslanecké sněmovně k novému projednání jen dvakrát. Z hlediska pravomocí tedy dominovala Poslanecká sněmovna, jejíž kompetence byly větší zejména v legislativní oblasti. Vzájemné vztahy mezi vládou, prezidentem a parlamentem byly založeny zejména na vyslovení či odmítnutí tzv. důvěry, kterou musela vyjádřit většina poslanců. Ve většině případů byla jmenována prezidentem vláda tvořená koalicí politických subjektů, jež disponovaly většinovým zastoupením v parlamentu. V případě neexistence takové dohody jmenoval prezident dočasnou, tzv. úřednickou, vládu složenou z odborníků a úředníků bez ohledu na jejich politickou příslušnost.27 Československé volební zákony obsahovaly zásadu přísně vázaných kandidátních listin převzatou podle německého vzoru, která znamenala, že voliči budou svůj hlas odevzdávat ve prospěch určité volební skupiny a nikoliv jednotlivým kandidujícím osobám. (Záměr volebního zákona byl v tomto ohledu zřejmý: jednalo se o bezpečnostní opatření, jež upevňovalo disciplínu v politických stranách a usnadňovalo vytváření a následnou stabilitu vládních koalic, které byly za poměrného volebního systému téměř nevyhnutelné.)28 Přidělování mandátů probíhalo ve třech skrutiniích, přičemž první probíhalo na úrovni kraje a druhé a třetí na celonárodní úrovni. Pro první skrutinium bylo určeno volební číslo na základě Hareovy metody, která umožňovala, aby v něm bylo obsazováno méně mandátů, jež posléze byly ve druhém a třetím skrutiniu použity pro jmenování poslanců.29

24

Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. - Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 53. Viz Ústavní listina Československé republiky, on-line text http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html. 26 Viz Ústavní listina Československé republiky, on-line text http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html. 27 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 18. 28 V politických kruzích panovala obava, zda nově vzniklý stát bude schopen čelit negativním tendencím některých menšin. Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 100-101. 29 Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 80-81.

25

14

Obě uvedené zásady, tedy jak přísně vázané kandidátní listiny, tak i Hareova metoda pro výpočet volebního čísla, hájily zájmy politických stran. Hareova formule produkovala poměrně vysoké volební číslo, což způsobovalo, že se v prvním skrutiniu obsadilo méně mandátů a do následujících kol bylo ponecháno vysoké procento zbytkových hlasů a taktéž značný počet nerozdělených mandátů. Tento jev se může extrémně projevit v malých volebních krajích, kde se při prvním výpočtu může rozdělit méně než polovina mandátů.30 Silnou pozici stran zvýrazňovalo ustanovení, podle kterého mohly politické strany ohlásit listinu pro druhé a třetí skrutinium až po samotných volbách, a také možnost libovolně upravovat pořadí kandidátů bez ohledu na dosavadní pořadí v krajských kandidátních listinách. Ve snaze zamezit přílišné roztříštěnosti stranického spektra bylo ve volebním řádu z roku 1920 stanoveno, že do druhého a třetího skrutinia postupují pouze ty politické strany, které získaly alespoň v jednom kraji podporu 20 000 hlasů. Toto omezení se v počtu politických stran příliš neprojevilo a bylo také později pro svůj minimální účinek měněno.31 Ve druhém skrutiniu bylo určeno nové volební číslo pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty, podle něhož získala každá politická strana tolik mandátů, kolikrát se volební číslo nacházelo v součtu jejích zbytkových hlasů. Pokud se nepodařilo přidělit všechny mandáty, konalo se skrutinium třetí, v němž bylo postupně přidělováno po jednom mandátu stranám s největším zbytkem dělení.32

5.1. Novelizace volebního systému První úprava volebního systému byla přijata v roce 1925 s tím, že nově definovala počet volebních krajů na dvacet dva zejména v důsledku nového soudního a správního uspořádání na Slovensku a taktéž z důvodu ztráty volebního kraje Těšínsko.33 Strany směly nominovat pouze tolik kandidátů, kolik bylo v daném kraji obsazováno mandátů. Postup do druhého skrutinia byl nově podmíněn ziskem alespoň jednoho mandátu z prvního skrutinia. V této novelizaci došlo také ke zvýšení kvóra pro přepočet hlasů a mandátů ve druhém skrutiniu. Při druhém skrutiniu se přiděloval počet mandátů odpovídající dělení součtu 30

Viz Novotná T.: Volební systém první československé republiky a jeho reformy, in: Novák, M. – Lebeda, T. a kol.: Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, s. 178. 31 Viz Belko, M.: Vývoj volebního systému v českých zemích od roku 1848, in: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.): Volební systémy, s. 171. 32 Viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1920, zákon č. 123.

15

zbytkových hlasů průměrným volebním číslem z prvního skrutinia. Rovněž rozdělování mandátů ve třetím skrutiniu doznalo určitých změn, jejichž cílem byla snaha o omezení roztříštěnosti stranického systému.34 Ve třetím skrutiniu také docházelo k rozdělení mandátů s ohledem na národnosti. Strany byly rozděleny do čtyř skupin (ty, které se účastnily a neúčastnily druhého skrutinia a na strany s nadpoloviční účastí kandidátů menšin a ostatní). V rámci třetího skrutinia byly sečteny všechny platné hlasy těch stran, které se do druhého skrutinia nedostaly, a tento součet byl následně vydělen počtem neobsazených mandátů, čímž se dosáhlo volebního čísla. Mandáty pak byly přidělovány výhradně těm stranám, které postoupily do druhého skrutinia, odděleně pro menšinové a ostatní strany.35 Volební zákon byl novelizován ještě v letech 1927 a 1935. Prvně jmenovaná úprava se týkala zrušení volebního práva pro vojáky a četníky,36 což lze chápat jako částečné porušení původního principu všeobecného hlasovacího práva. Novelizace z roku 1935 se naproti tomu opětovně věnovala kvóru pro vstup do druhého skrutinia, které bylo stanoveno pro jeden volební kraj na 20 000 hlasů a celostátně na 120 000 hlasů, v případě Senátu pak 35 000 resp. 120 000 hlasů.37 Ve třetím skrutiniu se nepřihlíželo ke všem platným hlasům, ale jen ke zbytkům platných hlasů všech stran, které se nebraly v úvahu ve skrutiniu druhém.38 Všechny uvedené principy však ve svém důsledky nevedly k žádným zásadním změnám. Pro volební systém uplatňovaný v Československu v letech 1918-1938 byly tedy typické následující znaky: jednalo se o již výše zmíněnou zásadu přísně vázaných kandidátních listin, dále kombinaci Hareovy (první skrutinium) a Hagenbach-Bischoffovy (druhé skrutinium) metody pro výpočet volebního čísla a rovněž velice důležitým prvkem byla neexistence omezovací klauzule. Ve svém textu se dále pokusím zdokumentovat důsledky výše uvedených zásad volebního systému na stranicko-politický systém. Nejprve se však budu věnovat volebním výsledkům hlavních politických stran.

33

Viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1925, zákon č. 205. a 206. Při aplikaci novely volebního zákona v praxi (v parlamentních volbách 1925) se však uvedené úpravy neprojevily. Voleb se zúčastnilo 29 stran a z tohoto počtu jich velká část nebyla schopna ucházet se o moc. Celkem 13 subjektů nezískalo žádný poslanecký mandát. Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 81. 35 Viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1925, zákon č. 205 a 206/1925. 36 Viz Z historie Senátu ČSR, on-line text http:// www.senat.cz/zajimavosti/senat1r.html, a také Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1927, zákon č. 56. 37 Viz Z historie Senátu ČSR, on-line text http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/tisky/T1512_00.htm 38 Viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1935, zákon č. 58. 34

16

6. Volby a jejich výsledky 6.1. Volební výsledky z roku 1920 První volby do Národního shromáždění se konaly v dubnu 1920, přičemž do Poslanecké sněmovny připadal volební den na 18. dubna. Předvolební kampaň proběhla bez vážnějších incidentů a taktéž za poměrně značné agitace jednotlivých politických subjektů. Z celkového počtu 22 kandidujících subjektů (pro volby do Poslanecké sněmovny) bylo 11 stran československých.39 (V průběhu let 1918-1919 se všechny hlavní české politické strany přejmenovaly na „československé“, ovšem reálně jejich politika byla realizována prostřednictvím českých politických elit.)40 Volby lze z mnoha úhlů pohledu charakterizovat jako ustavující. Nové složení zákonodárného orgánu mělo poprvé odrážet skutečný poměr sil mezi jednotlivými politickými stranami. V Českých zemích dosáhla účast trojnásobku voličů v porovnání s předcházejícími volbami (z roku 1911) především z důvodu odstranění jakýchkoliv omezení. Ve volbách bylo poprvé přiznáno volební právo ženám a tento fakt společně se sníženém věkové hranice pro nabytí aktivního volebního práva z 24 na 21 let (pro Poslaneckou sněmovnu) znamenal podstatně vyšší účast voličů.41 V případě Slovenska se ve své postatě jednalo o první všeobecné volby.42 V březnu 1924 proběhly dodatečné volby v oblasti Podkarpatské Rusi.43

39

Viz Peroutka, F.: Budování státu III., s. 1087. Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 22. 41 Oba faktory vedly k tomu, že se razantně zvýšil počet voličů: v roce 1907 se k volbám dostavilo 1 153 000 voličů a v roce 1920 to již bylo 3 423 000 oprávněných voličů. Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 205. 42 První volby se nekonaly na celém území republiky (vyloučeno z nich bylo plebiscitní území těšínské, spišské a oravské, Podkarpatská Rus, Hlučínsko a Ratibořsko). Viz Peroutka, F.: Budování státu III., s. 1087. 43 Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 56. 40

17

Výsledky voleb do PS NS, duben 1920 kandidující subjekt

hlasů (%)

mandáty

Československá sociálně-demokratická strana dělnická

25,7

74

Německá sociálně-demokratická strana dělnická

11,1

31

Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu

9,7

28

Československá strana národně-socialistická

8,1

24

Československá strana lidová

7,5

21

Československá strana národně-demokratická

6,3

19

5,3

25

Maďarská národní strana

4,5

10

Německý svaz zemědělců

3,9

13

Slovenská lidová strana

3,8

12

Německá křesťanskosociální strana

2,5

9

Maďarská křesťanskosociální strana

2,2

5

Československá živnostensko-obchodnická strana

2

6

Maďarsko-německá sociálně demokratická strana

1,8

4

ostatní

5,6

19

Německá národní strana Německá národně-socialistická strana dělnická Krajinská křesťansko-sociální strana

Zdroj: Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06

Na základě výše uvedených volebních výsledků získaly své zastoupení v Poslanecké sněmovně poprvé všechny národnosti žijící v Československu. Svými politickými preferencemi dalo obyvatelstvo zřetelně najevo své levicové smýšlení a taktéž do jisté míry očekávání budoucího vývoje. Bylo tedy zřejmé, že se nelze vrátit k celonárodní československé koalici.44

44

Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 105.

18

Ve volbách dosáhla velkého úspěchu Československá sociální demokracie. Její vítězství se de facto očekávalo. Ovšem skutečnost, že zvítězí tak přesvědčivě, byla do určité míry překvapující.45 V následujících volbách již strana nebyla schopna tento výsledek obhájit. (Pozdější volební neúspěchy sociální demokracie pramení z rozkolu uvnitř strany, k němuž došlo ještě v roce 1920).46 Značnou převahu sociálně demokratického tábora potvrzuje také skutečnost, že v pořadí druhou stranou, co do počtu mandátů v Poslanecké sněmovně, byla Německá sociálnědemokratická strana dělnická, kterou volila téměř polovina německých voličů.47 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu obsadila v prvních volbách až třetí místo, následovaly Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a další subjekty včetně těch, které reprezentovaly národnostní menšiny. Složení uvedeného zákonodárného sboru bylo s ohledem na značné množství v něm zastoupených politických stran velice pestré.

6.2. Volební výsledky z roku 1925 V pořadí druhých parlamentních voleb v rámci samostatného Československa, které byly vyhlášeny na listopad 1925, se zúčastnil rekordní počet politických subjektů (do Poslanecké sněmovny tehdy kandidovalo celkem 29 uskupení).48 Volby se konaly již na celém území republiky a podařilo se v nich rozdělit všechny mandáty.

45

V některých okresech dokázala Československá sociální demokracie získat 50 až 60 % hlasů voličů. Viz Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06. 46 Následující rok se křídlo radikální sociální demokracie odštěpilo a založilo KSČ, která byla řízena komunistickou internacionálou v Moskvě. Viz: Augusta, P. – Honzák, H.: Dějiny v obrazech. Československo 1918-1938, s. 18. 47 Viz Cuhra, J. – Ellinger, J. – Gjuričová, A. – Smetana, V.: České země v evropských dějinách, díl čtvrtý od roku 1918, s. 26. 48 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 215.

19

Výsledky voleb do PS NS, listopad 1925 kandidující subjekt

hlasů (%)

mandáty


13,7

46

Komunistická strana Československa

13,2

41


9,7

31


8,9

29

Československá strana národně-socialistická

8,6

28


8

24

Hlinkova slovenská lidová strana

6,9

23


5,8

17

Československá strana-národně demokratická

5

14

Německá křesťansko-sociální strana

4,4

13


4

13

Maďarská křesťansko-sociální strana

1,4

4

10,4

17

ostatní Zdroj: Český statistický úřad, on-line text (http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06) Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 215-216.

Z prezentovaných výsledků je patrné, že v porovnání s prvními volbami došlo k výrazným přesunům v politickém zaměření voličů. Negativní dopad změn voličských preferencí se týkal ve své podstatě všech socialistických stran, které zaznamenaly podstatné oslabení. Naopak u stran tzv. občanských je zřetelný nárůst počtu stoupenců. Největší zastoupení v Poslanecké sněmovně získala agrární strana. Daleko překvapivějším jevem bylo však neočekávaně velké množství hlasů, které získala v pořadí druhá Komunistická strana Československa. Obě strany dosáhly více než 13 % hlasů a vítězství Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu bylo poměrně těsné. (V součtu mandátů KSČ dělilo od vítězných agrárníků pouhých pět křesel.) Navzdory určitým snahám

20

integrovat tuto stranu do koalice však KSČ trvala na svých zásadně opozičních a ve své podstatě taktéž protistátně zaměřených pozicích.49 V pořadí žádná další politická strana nepřekročila desetiprocentní hranici hlasů. Za agrárníky a komunisty se jako třetí umístila Československá strana lidová. A až za lidovou stranou se umístila vítězná strana z prvních voleb do Poslanecké sněmovny, Československá sociálně demokratická strana dělnická, následovaná dále Československou stranou národně socialistickou a dalšími subjekty převážně reprezentujícími národnostní menšiny. Roztříštěnost politického spektra vyústila v politickou krizi, která způsobovala problémy při sestavování funkčních vládních koalic.50

6.3. Volební výsledky z roku 1929 Volby konané v říjnu 1929 znamenaly snížení počtu kandidujících stran. V porovnání s předešlými volbami se tentokrát o mandáty do Poslanecké sněmovny ucházelo nejméně subjektů, a to konkrétně 19.51 Ke snížení počtu kandidujících stran došlo z důvodu rozhodnutí některých subjektů podat společné kandidátky na základě zkušeností z posledních voleb.52

49

Úspěch komunistické strany bývá dávám do souvislosti s nespokojeností části obyvatel s politickými poměry v tehdejším Československu. Viz Harna, J.: Československá republika (1918-1939), in: Marek, J.: České a československé dějiny II., od roku 1790 do současnosti, s. 72. 50 Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politických systém českých zemí 1848-1989, s. 56. 51 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 215. 52 Viz Čapek, E.: Politická příručka ČSR, s. 64.

21

Výsledky voleb do PS NS, září 1929 kandidující subjekt

hlasů (%)

mandáty


15

46


13

39

Československá strana národně-sociální

10,4

32


10,2

30


8,4

25


6,9

21


5,7

19


5,4

16

Československá strana národně-demokratická

4,9

15


4,7

14


3,9

12

11,5

31

ostatní Zdroj: Český statistický úřad, on-line text (http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06) Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 216.

Volební výsledky přinesly obhajobu vítězství z pozice agrární strany. (Opakované volební vítězství a taktéž značný vliv této strany byl v českých podmínkách, vzhledem k míře industrializace země, poměrně překvapivým jevem.53 K volebnímu úspěchu a k upevnění pozic pomohla straně prosazená pozemková reforma.)54 Mimo to ukázaly opětovné posílení tradičních socialistických stran a naopak částečné oslabení voličského potenciálu u komunistů. Konkrétně tedy volby dopadly následovně. Za již výše zmíněnou vítěznou Republikánskou stranou

53

zemědělského a malorolnického lidu se umístila Československá sociálně

Viz Cuhra, J. – Ellinger, J. – Gjuričová, A. – Smetana, V.: České země v evropských dějinách, díl čtvrtý od roku 1918, s. 46. 54 Agrární straně se podařilo prosadil svou koncepci pozemkové reformy v níž byla vyvlastněná velkostatkářská půda dána do soukromého vlastnictví rolníkům (nikoliv jen pronajímána). Tím si strana zajistila silnou podporu bezzemků a malých rolníků. Viz Rokoský, J.: Antonín Švehla a agrární

22

demokratická strana dělnická, následovaná Československou stranou národně-sociální, dále Komunistickou stranou Československa,

Československou stranou lidovou, Německou

sociálně-demokratickou stranou lidovou, Hlinkovou slovenskou lidovou stranou atd.. Přestože výsledky voleb znamenaly určité ustálení stranické struktury (např. s ohledem na nižší počet stran, kterým se nepodařilo získat mandát), na pestrosti Poslanecké sněmovny, týkající se zástupců politických stran, se tento jev žádným zásadním způsobem neprojevil.55 Volby přinesly také změnu do vládního seskupení. Zejména s ohledem na množství stran, které se vlády účastnily, bývá nazývána širokou koalicí. (Tato vláda byla záhy nucena řešit důsledky nastupující světové hospodářské krize, která znamenala hluboký zásah do vývoje první republiky.)56

6.4. Volební výsledky z roku 1935 Poslední prvorepublikové parlamentní volby se konaly v květnu 1935. Byla v nich zaznamenána nejmenší účast, co se počtu kandidujících politických subjektů týká. (O mandáty do Poslanecké sněmovny se ucházelo 16 stran.) Menší počet kandidujících stran se dává do souvislosti s první vlnou koaličních dohod. Komplikované vztahy s německou menšinou se odrazily v celkové atmosféře ve společnosti a rovněž v mimořádné aktivitě voličů (účast dosáhla téměř 93 %).57

strana ve vývoji první ČSR, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, s. 239. 55 Poslanecká sněmovna byla navzdory znatelně menšímu množství kandidujících stran zastoupena stejným počtem subjektů jako v předešlých volbách. Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 215. 56 Viz Harna, J.: Československá republika (1918-1939), in: Marek, J.: České a československé dějiny II., od roku 1790 do současnosti, s. 74-75. 57 Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 56.

23

Výsledky voleb do PS NS, květen 1935 kandidující subjekt

hlasů (%)

mandáty

Sudetoněmecká strana

15,2

44


14,3

45


12,6

38


10,3

30

Československá strana národně-sociální

9,2

28


7,5

22


6,9

22

Národní sjednocení

5,6

17


5,4

17


3,6

11


2

6

Národní obec fašistická

2

6


1,7

5

ostatní

3,7

9

Zdroj: Český statistický úřad, on-line text (http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06) Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 216.

Výsledky posledních parlamentních voleb konaných v Československu v roce 1935 jednoznačně překvapily volebním vítězstvím Henleinovy Sudetoněmecké strany. (Pouze díky procedurálním pravidlům pro přidělování mandátů bylo umožněno agrární straně získat větší počet mandátů v Poslanecké sněmovně, a tím si rovněž udržet křeslo předsedy československé vlády.)58 SdP získala absolutní převahu v řadách německých voličů. (Pro německé voliče znamenaly volby určitý „plebiscit o příslušnosti k tomuto státu nebo k Německu“. Zisk více než 60 % hlasů německých voličů naznačuje, že zvítězil pocit sounáležitosti s německým národem a 58

Harna, J.: Československá republika (1918-1939), in: Marek, J.: České a československé dějiny II., od roku 1790 do současnosti, s. 77.

24

nespokojenost s demokracií.)59 Na Slovensku došlo k posílení pozic Hlinkovy slovenské lidové strany.60 V Českých zemích byl volbami potvrzen setrvalý vliv stran hlásících se k demokratickým ideálům (pro občanské strany bylo odevzdáno více než 64 % hlasů). Zaznamenám byl nepatrný nárůst hlasů pro Komunistickou stranu Československa. Z hlediska procentuálního počtu hlasů tedy zvítězila ve volbách SdP, před agrární stranou, Československou sociálně-demokratickou stranou dělnickou, Komunistickou stranou Československa, Československou stranou národně-sociální, Československou stranou lidovou, dále Hlinkovou slovenskou lidovou stranou, Národním sjednocením atd..

7. Hlavní politické subjekty v Československu v období 1918-1938 7.1. České a moravské strany Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) Strana vznikla transformací a změnou názvu původní Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické a jejím sloučením s centralistickou Českou sociálně demokratickou stranou v Rakousku a se Slovenskou sociálně demokratickou stranou Uherska již v prosinci roku 1918. ČSDSD se stala vůbec první politickou stranou s celostátní působností v tehdejším Československu.61 V době vzniku Československa byla ČSDSD nejsilnějším politickým subjektem. Bez ohledu na vnitrostranické spory zaznamenala strana úspěch v podobě vítězství jak v obecních volbách konaných v roce 1919, tak i v prvních poválečných parlamentních volbách konaných v roce 1920. (Na uvedená volební vítězství už sociální demokracie nebyla schopna nikdy v průběhu první republiky navázat.) Krátce po parlamentních volbách došlo ve straně k rozkolu většiny vedení s marxistickou levicí, jenž vyvrcholil jejím odtržením (v září 1920). Z ideologického hlediska lze tento rozpor definovat jako střet mezi pravicovou většinou, která prosazovala podíl strany na vládnutí a zároveň deklarovala povinnost spoluzodpovědnosti za 59

Viz Broklová, E.: Sonda do politické kultury československé společnosti, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, s. 125. 60 HSLS požadovala politickou suverenitu Slovenska, čímž odrážela názor většiny slovenské společnosti, která si přála žávažné změny ve státoprávním postavení Slovenska. Viz Bartlová, A.: Slovenská otázka a slovenské Štátoprávne snahy v rokoch 1918-1938, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, s. 176-177. 61 Viz Kuklík, J.: Československá sociálně demokratická strana dělnická, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 683.

25

existenci a vývoj v nově vytvořeném státu, a levicově smýšlejícím křídlem, které usilovalo o zvrat poměrů cestou revoluce a nastolení diktatury proletariátu podle již realizovaného ruského vzoru.62 Po rozkolu oznámila ČSDSD svůj odchod z vlády. Sociální demokracie byla v důsledku vnitrostranického štěpení značně oslabena. Své pozice ztrácela zejména mezi lidovými vrstvami. Po určité konsolidaci se strana vrátila do vlády v říjnu 1922. (Návrat ČSDSD do vládní koalice znamenal, že je strana z pozice ostatních významných politických subjektů vnímána opětovně jako státotvorná a respektovaná politická síla.)63 Ve vládě se strana pokoušela prosadit zejména reformu sociálního pojištění, čímž si chtěla na úkor komunistů posílit své pozice mezi dělnictvem. Strana se nikdy nezřekla programu, který vycházel z Marxovy nauky o třídní společnosti, jež se týkal přeměny kapitalistické společnosti a výroby ve společnost a výrobu kolektivistickou.64 Vedení strany se podařilo dosáhnout řady reformních opatření ve prospěch širokých lidových vrstev. Prosadila osmihodinovou pracovní dobu, ochranu zaměstnanců a také například vznik odborových organizací v závodních radách. Její požadavky směřovaly rovněž k odluce církve od státu, k bezplatnému školství, ke starobnímu a invalidnímu pojištění atd. 65 S ohledem na své politické postoje a programové priority měla sociální demokracie oporu v odborech. ČSDSD vždy důsledně vycházela z pozic parlamentní demokracie a demokratického socialismu, na kterých setrvala i ve třicátých letech. Dále ohajovala sociální zájmy dělnictva, prosazovala progresivní sociální zákonodárství a moderní systém sociální péče. Usilovala o překonání dopadů světové hospodářské krize a zmírnění nezaměstnanosti. Důsledně obhajovala československou prvorepublikovou státní ideu, přičemž věnovala soustavnou pozornost politické, sociální a kulturní emancipaci Slováků. Na její půdě se rovněž dotvořila a zkonsolidovala slovenská sociální demokracie řízená zemským výkonným výborem v Bratislavě.66 Jako člen koalice se účastnila většiny vlád, které působily v období první 62

Do čela levicového křídla se postavil proslulý revolucionář dr. Bohumír Šmeral. Viz Klátil, F.: Republika nad stranami. O vzniku a vývoji Československé strany národně socialistické (1897-1948), s. 128-129. 63 Viz Kuklík, J.: Československá sociálně demokratická strana dělnická, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 688. 64 Viz Program Československé sociálně demokratické strany dělnické. Návrh pro XV. řádný sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické v Praze 15.-18. dubna 1927. 65 V praktické politice se však strana soustřeďovala zejména na sociální politiku a zmíněný program spíše ustupoval do pozadí. Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 38-39. 66 Viz Česká strana sociálně demokratická, on-line text http://www.socdem.cz/o-nas/s10252/a10261.html.

26

republiky, ale např. v období 1926-1929 (v době vlády tzv. panské koalice) tvořila opozici, kterou však lze bezesporu charakterizovat jako opozici státotvornou.67 V období 30. let se v koaličních vládách vytvořila úzká spolupráce mezi sociální demokracií a

národními

socialisty. Obě strany reprezentovaly levou část československého koaličního spektra a vyvažovaly tím pozici agrární a živnostenské strany reprezentující naopak jeho pravou část. (Pomyslnou středovou pozici zaujímala strana lidová.)68 Jak jsem již výše konstatovala, strana udržovala těsné vztahy s odborovými svazy soustředěnými v centrále Odborového sdružení československého, které

zároveň plnilo

funkci nejvýznamnější satelitní organizace. Důležité postavení zaujímala strana také ve Svazu dělnických tělocvičných jednot, Dělnické akademii, Svazu socialistických živnostníků a obchodníků, Svazu dělnických divadel, Unii motoristů atd.69

Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (strana agrární) Počátky vzniku pozdější Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu lze datovat do poloviny 90. let 19. století., a to v souvislosti s ustavením Sdružení českých zemědělců uvnitř mladočeské strany. V roce 1903 se sdružení deklarovalo jako Česká agrární strana.70 Do nového československého státu vstupovala Česká agrární strana s pevnou organizační strukturou a taktéž s politickými zkušenostmi nabytými za poslední roky vlády habsburské monarchie. Voličsky se strana orientovala na zemědělce a na rozdíl od předcházejícího období začala využívat mocenských pozic, jež získala svou účastí na budování státu. Úzký vztah s nově vzniklým státoprávním uspořádáním měl demonstrovat nový název Republikánská strana československého venkova (z ledna 1919). Po sloučení s agrárními stranami na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (v roce 1922) došlo k úpravě na již trvalý název Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.71

67

Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 108. Viz Kuklík, J.: Československá sociálně demokratická strana dělnická, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 704-705. 69 Viz Kuklík, J.: Československá sociálně demokratická strana dělnická, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 698-699. 70 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 56-57. 71 Toto sloučení znamenalo pro agrární stranu příliv značné části voličů, kteří byli přívrženci zejména Slovenské národní strany. Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 222. 68

27

Strana si hned v počátcích samostatného Československa zajistila výhodné postavení pro zisk rozhodujícího vlivu s odkazem na svůj podíl na hladkém průběhu vyhlášení nezávislosti státu a převzetí moci. Zapojila se do činnosti všech parlamentních vlád a dokonce měla svůj vliv i na činnost obou vlád úřednických.72 Zásluhou obratné politiky jejího prvního poválečného předsedy Švehly se agrární strana stala nejvýznamnějším politickým subjektem, který do značné míry ovlivňoval charakter režimu první republiky. Po rozkolu v sociální demokracii se Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu stala nejsilnějším parlamentním subjektem (ve volbách v roce 1925 poprvé zvítězila) a tuto pozici si dokázala udržet po celé prvorepublikové období. Ve vládě se strana zpočátku orientovala na prosazování ideologie agrarismu zdůrazňující roli rolníka jako živitele národa a definující oblast zemědělství za nejvýznamnější složku národního hospodářství. Postupem času se, podobně jako tomu bylo i u ostatních moderních stran, její program rozšířil a stal se tzv. všezahrnující. Agrární strana se nepovažovala pouze za stranu rolníků, nýbrž se otevřeně deklarovala jako subjekt, který je přínosný pro všechny, kteří přicházejí do kontaktu se zemědělskou prací.73 Ve své agitaci se soustředila i na některé kruhy úřednictva, zaměstnanců a inteligence. Zdůrazňovala zejména přirozeně úzký vztah mezi těmito skupinami a venkovem. Volební úspěchy agrární strany byly do značné míry ovlivněny přijatelnou politikou orientovanou na venkov a podpořenou prosazením pozemkové reformy a agrárních cel. Prostřednictvím sítě masových organizací a spolků a taktéž díky silné pozici v zemědělském a potravinářském průmyslu se agrární subjekt stal moderní masovou zájmovou stranou, která disponovala rozhodujícím vlivem mezi venkovským obyvatelstvem českých zemí. Strana měla rozsáhlý vliv také ve finančních kruzích (zejména v Agrární bance, Moravské bance a v Kooperativě).74 Silných pozic dosáhla rovněž na Slovensku a postupně pronikla i mezi část městského obyvatelstva.75

72

V jednotlivých vládách si strana dokázala zajistit obsazení pro ni klíčových resortů (např. post ministra zemědělství či ministra vnitra). Viz Harna, J.: Republikánská strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s 582-583. 73 Viz Dostál, V.V.: Agrární strana. Její rozmach a zánik, s. 124. 74 Viz Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, s. 30. 75 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 116.

28

Československá strana národně socialistická (ČSNS) Původní název tohoto subjektu byl v době založení (v roce 1897) Česká národně socialistická strana dělnická. Po splynutí s částí strany realistické (pokrokové) a Federací českých anarchistů se na svém sjezdu v dubnu 1918 přejmenovala na Československou stranu socialistickou (ČSS). Definitivně byl název strany upraven na vnitrostranickém sjezdu z roku 1926. Od této doby se strana nazývala Československou stranou národně socialistickou.76 Záhy po vzniku samostatného státu čelila strana, podobně jako tomu bylo u ČSDSD, prvním pokusům o rozkol. V tomto případě se však nejednalo o nějaký zásadní ideologický, programový či taktický rozpor. Strana spíše nebyla schopna plnit poslanecké či jiné ambice všech těch, kteří dříve určité funkce zastávali.77 Rozpory uvnitř strany se prohloubily na počátku roku 1923 v souvislosti s přípravou zákona na ochranu republiky (po atentátu na A. Rašína). Zákon byl přijat navzdory mohutným protestům těch, vůči kterým byl hlavně zaměřen: revoluční levice a národnostních menšin. (Záměrem normy bylo významné zostření trestů za tzv. politické zločiny, za akce směřující proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu, včetně jejich pouhé přípravy.)78 Část poslanců ze skupiny soustředěné okolo B. Vrbenského odmítlo hlasovat v prospěch uvedeného zákona, a tak byli ze strany vyloučeni a následně volebním soudem zbaveni mandátů.79 Vnitrostranická krize vyvrcholila na podzim roku 1926 vyloučením J. Stříbrného ze strany. 80 Ve svých důsledcích vedla tato událost k posílení pozic E. Beneše, a tím i k upevnění vazeb strany s politikou tzv. Hradu.81

76

Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 73. Týká se to např. tehdy velmi populárního poslance strany v dřívější Říšské radě Václava Choce, který v novém československém parlamentu nezískal poslanecký mandát. I proto ze strany odešel a založil Slovanskou stranu sociální. Viz Klátil, F.: Republika nad stranami. O vzniku a vývoji Československé strany národně socialistické (1897-1948), s. 129. 78 Jako problematická se jevila některá ustanovení, jež byla nejasná a umožňovala značné volný výklad. Následné výkladové výroky Nejvyššího soudu uvedené obavy potvrdily. Trestným činem se stal např. výrok, že ČSR je vazalem Francie. Viz Klimek, A.: Boj o hrad. Hrad a pětka. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví, s. 285. 79 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 49. 80 Okolnosti uvedeného rozhodnutí, ke kterému došlo na 11. sjezdu strany jsou složité a dodnes nevyjasněné. Stříbrný se pokoušel o založení nových stran, avšak neúspěšně. Až v roce 1934 vytvořil společně s Československou národní demokracií a Národní frontou pravicovou stranu Národní sjednocení. Viz Harna, J.: Český národní socialismus, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 772. 81 Pod pojmem Hrad existovalo neformální sdružení osob, které byli soukromě a názorově spjati s prezidentem. Jeho vznik bývá dáván do souvislosti s propadem bývalých realistů (strany pokrokové) v obecních volbách 1919 a také s Masarykovým neúspěšným pokusem o vytvoření „státní rady“ jako 77

29

Československá strana národně socialistická patřila v meziválečném období mezi významné politické strany. Počátkem listopadu 1918 se ještě pod starým názvem podílela na první československé vládě založené na dohodě významných českých politických stran. Podílela se rovněž na vládách tzv. rudo-zelené koalice, na poloparlamentní vládě E. Beneše a taktéž vládách obnovené celonárodní koalice. V počáteční fázi samostatného Československa se strana dle svého programu orientovala na filozofické zakotvení socialismu. Usilovala zejména o jasné vymezení svého programu vůči marxistické ideologii. Cílem strany bylo vytvořit společenský řád založený na úplné občanské a pracovní rovnosti. Program také například vybízel k naplnění nábožensko-sociálního odkazu husitů.82 Narůstající Benešův vliv se odrazil i ve formulaci nového programu z počátku 30. let. Sama strana se vyhranila vůči ostatním politickým subjektům na základě následujících odlišností: od agrární strany tím, že nejsou stavovští, od živnostníků tím, že pracují proti stavovskému sobectví, od komunistů tím, že nesouhlasí s teorií diktatury proletariátu a diktatury vůbec a od sociální demokracie tím, že jsou socialisty národními, nikoli internacionálními.83 Poměrně silnou politickou pozici pomáhala straně udržet její odborová dělnická ústředna (Československá obec dělnická), v níž byli vedle dělníků zastoupeni také úředníci či menší podnikatelé. Strana rovněž disponovala svými organizacemi mládeže a žen. Pod vlivem Československé strany národně socialistické byl největší prvorepublikový tiskový koncern MELANTRICH.84

Československá strana lidová (ČSL) Vznik Československé strany lidové navazoval na předválečné

české a moravské

křesťanské politické hnutí, které však bylo značně roztříštěné. Volební neúspěch z posledních předválečných voleb do Říšského sněmu vedl k zesílení tendencí o sjednocení. Po vytvoření samostatného

Československa

byly

poměry

mezi

katolickými

stranami

poměrně

komplikované. Na počátku roku 1919 se konaly sjezdy jak českých, tak i moravských

reálné protiváhy Pětky. Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 64. 82 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 220. 83 Viz Poslání československého národního socialismu. Tzv. „velký program“ přijatý XII. valným sjezdem československé strany národně-socialistické v Praze, 5.-6. dubna 1931. 84 Zdroj uvádí i určitou blízkost strany s jinak nezávislým předním československým deníkem Lidové noviny, a to od začátku 30. let. Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 110.

30

katolických politiků. V Čechách i na Moravě tak vznikly dvě samostatné katolické politické strany působící pod stejným názvem Československá strana lidová.85 K vytvoření jednotné Československé strany lidové došlo až na slučovacím sjezdu konaném v roce 1919. Krátce po vzniku Československa byly všechny katolicky orientované strany zasaženy mohutnou protikatolickou vlnou, v níž bylo stranám a církvi jako takové vytýkána dlouholetá podpora habsburské monarchie. Vůči protikatolickému hnutí se strana obhajovala svou státotvorností, kterou projevila např. svou opoziční podporou vládě při generální stávce v prosinci 1920.

86

Jako určitou obranu proti útokům ostatních politických stran volily

katolické subjekty cestu ke společné jednotě a k pevné organizaci. Přes nepříznivou počáteční situaci se straně lidové podařilo odvrátit odluku církve od státu, zmírnit dopad poválečné protikatolické vlny na církev a postupem času se dokonce zařadila mezi nejsilnější politické strany. V roce 1921 vstoupila lidová strana opětovně do vlády a ve všech dalších parlamentních vládách byla taktéž zastoupena. Československá strana lidová působila v jistém smyslu jako všenárodní vzhledem ke skutečnosti, že její členskou základnu tvořili příslušníci všech vrstev národa. Stranický program byl založen na tzv. křesťanském solidarismu, jehož smyslem byl smír a spolupráce všech tříd, stavů a vrstev obyvatelstva budované na křesťanských zásadách. Strana taktéž podporovala demokracii, nedotknutelnost soukromého vlastnictví či křesťanskou morálku ve společnosti i v rodině. V oblastech kultury a školství hájila zájmy římskokatolické církve. (ČSL se podařilo zrovnoprávnit církevní sňatky s občanskými, dále zavést křesťanskou výuku na školách všech stupňů a prosadit dohodu s Vatikánem.)87 V kritickém období 30. let setrvávala lidová strana na své demokratické pozici a zároveň ostře vystupovala

proti

ústupkům Sudetoněmecké straně.

85

Obě strany vytvořily v tzv. revolučním Národním shromáždění jeden poslanecký klub, a to zejména s ohledem na lepší možnost prosadit své politické požadavky. Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 64-65. 86 Viz Trapl, M.: Československá strana lidová, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 665. 87 Viz Stručná historie Československé strany lidové, on-line text http://www.kdu.cz/default.asp?page=510&idr=10162&IDCl=22324.

31

Ve volbách se lidová strana opírala o podporu především staršího venkovského obyvatelstva, zemědělců, nižších úředníků a také katolické inteligence, přičemž větší úspěch zaznamenávala na Moravě.88 Podporu Československé straně lidové vytvářely nejrůznější spolky a hnutí, jejichž společným znakem bylo katolické vyznání. Strana sama organizovala lidové vzdělávací spolky, organizovala katolickou mládež v tělocvičných jednotách s názvem Orel, existovaly i křesťansko-sociální odbory apod. Ovládala taktéž Československou akciovou tiskárnu, kterou získala po bývalé české Křesťansko-sociální straně.89

Československá strana národně demokratická (ČSND) Strana vznikla pod názvem Česká státoprávní demokracie (v únoru 1918) spojením řady českých občanských stran: Národní strany svobodomyslné (mladočeši), České strany státoprávně pokrokové, Moravské strany lidovo-pokrokové, části České strany pokrokové (realisté). O necelý měsíc později se ke straně připojil i zbytek Národní strany (staročeši). Po vzniku Československa přijala strana název Československá národní demokracie (v březnu 1919).90 Tehdejší státoprávní demokracie se významně zapojila do konstituování československého státu a sehrála důležitou úlohu v české politice na konci první světové války. Z uvedených důvodů také strana disponovala relativně silnou pozicí v prvotní fázi vzniku Československa, avšak svůj vliv si v průběhu času nedokázala udržet. Problémem strany byla také její značná vnitřní nesourodost, která se projevila odtržením některých skupin nesouhlasících s politikou jejího předsedy K. Kramáře. (Např. skupina vedená J. Stránským, jejíž odchod poté vyústil v založení Národní strany práce.)91 Národní demokracie zásadně odmítala československou zahraniční politiku, jež byla E. Benešem orientovaná na západní spojence. Strana naopak spatřovala záruku bezpečnosti nového státu ve „slovanském“ Rusku. Po svém odchodu do opozice (v červnu 1919) začala

88

Viz Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/22006198BB/$File/4219rr211.pdf. 89 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 69. 90 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 107. 91 Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 75.

32

vystupovat s vyhraněnou kritikou vůči vládní koalici, která byla také součástí kampaně k prvním parlamentním volbám.92 V programových prioritách strany dominoval zřetelný nacionalismus, jenž byl vyjádřen požadavkem vytvoření silného národního státu československého národa. Otevřený nacionalismus omezoval stranický elektorát především na české země. Svým postojem se strana vědomě zříkala možné volební podpory z těch částí Československa, které byly obývány národnostními menšinami.93 Národně demokratická strana ostře vystupovala proti sbližování zahraniční politiky se Sovětským svazem, jež byla patrná zejména ve 30. letech. Před parlamentními volbami konanými v roce 1935 vytvořila strana společně s Národní ligou a Národní frontou koalici s názvem Národní sjednocení. Vytvoření tohoto nového politického subjektu lze dát do souvislosti s nástupem fašistických a revizionistických tendencí projevujících se nárůstem nacionalistických nálad obyvatelstva národnostních menšin. Odpověď Národního sjednocení na tyto tendence byla vedena v rovině šovinismu, antidemokratismu a antisemitismu.94 Strana se mohla opřít o podporu Národních listů, které byly jejím tiskovým orgánem, dále o průmyslový a finanční kapitál (zejména o skupinu koncentrovanou okolo Živnostenské banky). Od poloviny dvacátých let začala zakládat i své odborové hnutí s názvem Národní sdružení dělníků a zřízenců. Za významnou složku strany bývá udávána také její mládežnická struktura (Mladá generace).95

Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská (ČŽOSS) Tendence k soustředění živnostníků do jednoho celku reprezentovaného jednou stavovskou politickou stranou byly patrné již před vypuknutím první světové války. Veškeré takovéto pokusy však skončily nezdarem. Do samostatné československé republiky tak vstoupili živnostníci a obchodníci politicky roztříštěni. Až živnostenský sjezd z 5. listopadu 1919 potvrdil sloučení České strany živnostenské (reprezentující živnostníky v Čechách) a

92

Viz Sládek, Z.: Československá národní demokracie, in: Malíř, J. – strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-1938, s. 599. 93 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 71 94 Viz Sládek, Z.: Československá národní demokracie, in: Malíř, J. – strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-1938, s. 608. 95 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 106.

Marek, P. a kol.: Politické 1861-2004. I. Díl : období

Marek, P. a kol.: Politické 1861-2004. I. Díl : období

33

Politické

strany

českého

živnostnictva

na

Moravě

v jednotnou

Československou

živnostensko-obchodnickou stranu středostavovskou.96 Živnostensko-obchodní strana patřila v počátečních letech existence Československa mezi velmi malé politické subjekty. Svou roli na tomto faktu sehrála do jisté míry skutečnost, že se jako samostatný politický subjekt vytvořila na české politické scéně relativně pozdě. (Strana vznikala v době, kdy konkurenční politické strany měly vytvořeny své vlastní živnostenské frakce.) Nicméně v průběhu času se pozice strany zlepšila. Po parlamentních volbách konaných v roce 1925 se zařadila mezi koaliční strany. Součástí vládních koalic byla živnostensko-obchodní strana v období let 1925-1932 a poté v letech 1935-1938.97 Z hlediska svých programových priorit se strana hlásila k vytvoření suverénního národního státu vybudovaného na demokratickém principu, dále požadovala posílení soukromého vlastnictví, garanci státu v přiměřeném hmotném zabezpečení občanů a sociální spravedlnost. Hájila zájmy živnostníků a obchodníků, resp. zájmy drobných podnikatelů. Naopak vystupovala proti socialismu i komunismu a taktéž proti velkokapitálu.98 Pro účely prosazení svých zájmů byla tato spíše malá až střední strana nucena spolupracovat s hlavními politickými subjekty. Nejprve spolupracovala se sociální demokracií, poté s národními demokraty a nakonec měla nejblíže k agrární straně.99 Uvedená spojenectví umožnila živnostensko-obchodní straně účast na vládách, a tím i částečně realizovat svůj volební program. Existence strany byla podporována vlastními odborovými organizacemi (Jednotou středostavovských zaměstnanců a Ústředím československého obchodnictva). Strana založila Ústřední jednotu živnostensko-obchodnických záložen a družstev středostavovských, jejíž cílem bylo poskytovat živnostníkům a obchodníkům výhodný úvěr na jejich podnikatelské aktivity. Pod záštitou živnostensko-obchodní strany vznikla mládežnická tělovýchovná organizace s názvem Fialové legie, která se však v druhé polovině 30. let, v důsledku politické situace, transformovala v polovojenskou organizaci.100

96

Viz Marek, P.: Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 793. 97 Viz Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, s. 60-61. 98 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 110. 99 Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 164. 100 Viz Marek, P.: Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 801.

34

Komunistická strana Československa (KSČ) Prvním signálem naznačujícím přítomnost komunistických ideálů na české politické scéně bylo vytvoření neorganizovaného křídla uvnitř sociálně demokratické strany. Na XII. sjezdu této strany (z prosince 1918) vystoupili příznivci komunistické revoluce v Československu s řadou kritických příspěvků vztahujících se zejména k účasti sociální demokracie na všenárodní koalici.101 Samotný vznik strany se uskutečnil na tzv. slučovacím sjezdu konaném v období 30. října až 4. listopadu 1921. Na sjezdu došlo, pod tlakem Komunistické internacionály, ke sloučení několika seskupení radikálních socialistů a komunistů a k vytvoření internacionální strany s názvem Komunistická strana Československá – sekce třetí internacionály. (Sekce třetí internacionály vznikla v květnu 1921 spojením levicového proudu z Československé sociálně demokratické strany dělnické z komunistické levice Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na uvedeném slučovacím sjezdu se k těmto subjektům připojila německá sekce KSČ.)102 V tomto smyslu lze spatřovat rozdíl mezi komunistickou stranou a jinými obdobnými politickými uskupeními, která se konstituovala zejména na národním principu. Z hlediska volebních výsledků patřila komunistická strana mezi významné politické subjekty (v parlamentních volbách 1925 se dokonce zařadila na druhé místo za agrární stranu), nicméně v politické praxi byl její vliv poměrně malý. KSČ nebyla vnímána jako koaliční partner s ohledem na zásady, které hlásala. Strana se zcela orientovala na plné ztotožnění s Komunistickou internacionálou a Komunistickou stranou Sovětského svazu, a to nejenom v programové oblasti. (Také po organizační stránce se KSČ podřídila vedení Komunistické internacionály a přijala za své i soubor podmínek pro řádné členství v tomto uskupení.)103 Ve straně probíhala celá řada vnitřních sporů a krizí. Největší vnitrostranická krize proběhla v roce 1929, kdy se na V. sjezdu strany zmocnila jejího vedení tzv. radikální levice vedená K. Gottwaldem. Politika tohoto radikálního křídla byla nekriticky závislá na direktivách Komunistické internacionály. Jeho představitelé zároveň vystupovali proti samotné československé republice, kterou definovali jako produkt versailleského systému.104 KSČ propagovala diktaturu proletariátu, silně se orientovala na revoluci, vystupovala proti republice a nastolené demokracii. Tyto postoje se odrazily na faktu, že se komunistická strana 101

Nejvýznamnějším představitelem levicového křídla byl B. Šmeral. Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 39-40. 102 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 110 103 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 219-220.

35

ocitla v politické izolaci. Na konci třicátých let se v důsledku vnitropolitického vývoje postoj strany částečně změnil. KSČ se postavila na stranu obrany republiky proti nacistickému nebezpečí a taktéž vystupovala na obranu demokracie československého státu a odmítla dohodu z Mnichova.105 Změna politiky KSČ v letech 1935-1938 bývá považována za výraz změn ideologického zaměření Kominterny a nikoliv za demokratizaci strany samotné. Všechny stranické aktivity byly podřízeny směrnicím z Moskvy, které požadovaly, aby se komunistická strana angažovala v politice s cílem nastolení režimu kopírujícího režim sovětský.106 KSČ se podobně jako ostatní politické strany opírala o systém přidružených organizací. Jednalo se o nejrůznější profesní seskupení, vzdělávací kroužky, dětské a ženské organizace atd. Funkci satelitních komunistických organizací plnily např. Mezinárodní všeodborový svaz, Federace dělnických tělovýchovných jednot, Komunistický svaz mládeže, Společnost pro hospodářské a kulturní sblížení se sovětským Ruskem apod.107

Národní liga Vznik Národní ligy je spojen se jménem J. Stříbrného. Tento politik vyloučený v roce 1926 z Československé strany národně sociální (podrobnosti jsou zmíněny v odstavci věnovaném této straně) založil v květnu 1927 novou organizaci pod názvem Slovanská strana národně socialistická. Později došlo k revizi názvu strany. Nejprve, na sjezdu v roce 1929, přijala název Radikální strana – slovanští socialisté a v roce 1930 se stala Národní ligou. (Vznikla odtržením od bloku nazvaného Liga proti vázaným kandidátkám.)108 Národní liga se v počáteční fázi své existence profilovala jako strana se socialistickou orientací, avšak později tento směr přehodnotila ve prospěch sociální demagogie a nacionalismu. Její pozice v rámci stranicko-politického spektra se posouvala stále více napravo a v souladu s uvedeným vývojem si Národní liga vybírala i své spojence. V parlamentních volbách konaných v roce 1929 kandidovala s Národní obcí fašistickou jako 104

Viz Cvejnová, J.: Co chcete vědět o České republice. Učebnice reálií, s. 106. Viz Marek, P.: Komunistická strana Československa, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl 1861-1938, s. 740. 106 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 46. 107 Viz Marek, P.: Komunistická strana Československa, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl 1861-1938, s. 721-723. 108 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 221. 105

Politické : období

Politické : období

36

tzv. Liga proti vázaným kandidátním listinám. (Již podle názvu je patrné, že jednotlivé členy této předvolební koalice spojovala snaha o odpor proti některým nedemokratickým prvkům v tehdejším volebním zákonodárství.) V roce 1935 naopak utvořila s Národní demokracií a Národní frontou uskupení pod názvem Národní sjednocení a po dvou letech se opětovně osamostatnila.109 Stranu lze charakterizovat jako nejznámější české fašistické uskupení ovšem bez většího významu. (Národní frontě se nikdy nepodařilo zařadit se mezi významnější politické subjekty meziválečného Československa, ačkoliv vznikla právě z důvodu neuspokojených politických ambicí J. Stříbrného.) Strana taktéž naplňuje charakteristiku subjektu vůdcovského typu,110 která svou existenci zřetelně spojila s osobou svého tvůrce a organizátora J. Stříbrného. Ve svých programech se strana orientovala na silný stát, v němž měl mít československý národ prioritní postavení, kterého měl využívat v oblastech hospodářství, školství i kultury. Nacionalismus strany se postupně vyhraňoval až k šovinismu. (Tento jev bývá dáván do souvislosti s příchodem mladé fašizující generace do strany.)111 Mezi další programové požadavky patřila např. reforma volebního řádu a prosazení plebiscitu, dále boj proti nezaměstnanosti a bídě, sociální spravedlnost a spolupráce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli namísto třídního boje. Organizačně se Národní fronta opírala o stranickou mládež sdruženou do Mladé generace Národní ligy, v jejímž čele stál redaktor K. Kuta. Na konci první republiky byla pod vedením stejné osoby založena tzv. První linie, která shromažďovala radikální fašistickou mládež. (Ovšem tato skupina byla v červnu 1938 z Národní ligy vyloučena.) Mezi tiskové orgány strany patřily bulvární noviny nazvané Polední list a Expres.112

109

Viz Vykoupil, L.: Národní liga, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 788. 110 Viz Strmiska, M.: Osobní strany a (quasi)charismatičtí předáci, on-line text http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=109.

37

Národní sjednocení K vytvoření Národního sjednocení došlo v dubnu roku 1935 spojením Československé národní demokracie, Národní ligy a Národní fronty (konkrétně její frakce vedené F. Marešem).113 Následující parlamentní volby byly ve znamení mohutné kampaně Národního sjednocení, které vystupovalo s hlavním heslem „Nic než národ“, jímž deklarovalo svůj

radikální

nacionalismus. Nicméně veřejnost vnímala stranu poměrně negativně i s ohledem na přílišnou snahu o napodobení hesel a symbolů německých fašistů. (Členové strany se např. zdravili vztyčenou pravicí.)114 Vládní koalice se postavila proti takovýmto tendencím volebním programem zaměřeným na boj proti fašismu. Parlamentní volby, jež se konaly v květnu 1935, dopadly pro Národní sjednocení značným neúspěchem. (Strana získala 5,6 % hlasů.)115 Tento výsledek dával najevo, že v českém národě nejsou předpoklady pro masové fašistické hnutí. Programově se Národní sjednocení orientovalo zejména na oblast zahraniční politiky. Zajištění československé bezpečnosti mělo spočívat ve spolupráci s malými středoevropskými státy, které by byly pod patronací Itálie. Zahraniční politiku Československa orientující se na spojenectví se Sovětským svazem tato koalice odmítala. Leader Národní ligy J. Stříbrný předpokládal, že se mu podaří Národní sjednocení ovládnout. Po nezdaru ve volebním klání a také po neúspěšných snahách o jednotné vedení z pozice Národní ligy, tak tento subjekt opustil strukturu Národního sjednocení (v roce 1937). Po uvedeném rozkolu se Národní sjednocení přihlásilo k parlamentní demokracii a v roce 1938 vstoupil jeho činitel F. Ježek do vlády. Strana se rovněž postavila proti přijetí Mnichovského diktátu.116

111

Viz Vykoupil, L.: Národní liga, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 782. 112 Viz Trapl, M. – Bartoš, J.: Československo 1918-1938, s. 112. 113 Uvedená frakce vznikla odštěpením od Národní obce fašistické. Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 76. 114 Viz Zánik první republiky (1933-1939), on-line text http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006031402. 115 Viz Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06. 116 Viz Trapl, M. – Bartoš, J.: Československo 1918-1938, s. 112

38

Národní obec fašistická (NOF) Vznik Národní obce fašistické (NOF) se datuje již k roku 1926, kdy došlo, podle vzoru italských fašistů, ke splynutí všech stávajících fašistických organizací působících v prvorepublikovém Československu.117 Hlavním představitelem a do jisté míry i jejím zakladatelem se stal generál R. Gajda (legionářský velitel, který se vlastním jménem jmenoval Rudolf Geidel).118 Podobně jako ostatní česká fašistická uskupení nenašlo ani toto hnutí na československé politické scéně větší odezvu. Neujasněný stranický politický program obsahující značný počet radikálních obratů a převratných hesel nikdy nevedl k zisku, jež by přesáhl 2 % hlasů v parlamentních volbách.119 Národní obec fašistická se profilovala jako ochrance českého národa před všemi „nepřáteli“, za které byli označeni bolševici, Němci či ziskuchtiví státní úředníci. Vůdce strany Gajda se upjatě držel myšlenky násilného politického převratu, o něž se také český fašismus pokusil prostřednictvím tzv. židenického puče.120 Tento jediný ozbrojený pokus o převzetí moci skončil pro české fašisty neúspěšně. Společně s Národní obcí fašistickou existovaly mezi českými a moravskými stranami i další, již výše zmíněné, fašistické skupiny, jež většinou vstoupily do Národního sjednocení. Ovšem svou roztříštěnost a rozháranost český fašismus nikdy nepřekonal.121

7.2. Německé strany Německá sociálně demokratická strana dělnická (DSDAP) K vytvoření

Německé

sociálně

demokratické

strany

dělnické

(DSDAP)

došlo

v Československé republice na zakládajícím sjezdu konaném ve dnech 30. srpna – 3. září 1919, tedy ještě před podepsáním mírové dohody s Rakouskem v Saint-Germain. Strana

117

Viz Pavlíček, J.: Český fašismus, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 631. 118 Viz Kárník, Z.: Malé dějiny Československé (1867-1939), s. 164. 119 NOF zaznamenala, v parlamentních volbách z roku 1929, zisk 0,9 % a v následujících parlamentních volbách z roku 1935 zisk 2 % hlasů. Viz Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06. 120 Necelá stovka přívrženců fašistického hnutí vnikla do kasáren 43. pěšího pluku v Židenicích a podařilo se jim odzbrojit část posádky. Po krátkém boji však byli fašisté poraženi. Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 80-81. 121 Viz Kárník, Z.: Malé dějiny Československé (1867-1939), s. 164-165.

39

vznikla sloučením bývalých zemských svazů sociálně demokratické strany Rakouska nacházejících se v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.122 Ve svém programu z roku 1919 zastávala názor, že Československá republika je výtvorem dohodového imperialismu a úkolem strany je potírat protirevoluční ráz tohoto státu. Zaznívaly v něm dále požadavky na zrušení spolků s dohodovými zeměmi, zavedení milice s německým velícím jazykem v národnostně ohraničených útvarech apod. Negativní postoje strany vůči československému státu se později zcela změnily. V polovině 30. let totiž tento stát představoval pro stranu možnost uskutečnit vizi tzv. buržoazní demokracie, kterou měla sociální demokracie ještě ve svém původním předválečném programu a která měla vést k přechodu k socialistické demokracii.123 Německá sociálně demokratická strana dělnická byla po vzniku ČSR v opozici. V prvních československých parlamentních volbách, v nichž strana zaznamenala značný úspěch (se 31 mandáty tvořila druhý nejsilnější politický subjekt), probíhala jednání o jejím vstupu do vlády, která však skončila nezdarem.124 Od poloviny 20. let začala strana realizovat aktivistickou politiku (vůči republice korektně nebo i přátelsky nakloněnou) a po volbách 1929 vstoupila do vlády.

K propojení stranických systémů, jež by bylo uskutečněno

prostřednictvím užší spolupráce mezi československou a německou sociální demokracií tak, jak si na počátku republiky představovali čeští sociálně demokratičtí politici, však nedošlo.125 Strana si rovněž nedokázala udržet své příznivce, jež se

rekrutovali především z řad

německého dělnictva. Po nástupu Henleinova hnutí pozice strany dále slábla. Především ve volbách z roku 1935 ztratila mnoho voličů, kteří přešli na stranu SdP. Od jara 1938 tvořila německá sociální demokracie jedinou demokratickou stranu německé menšiny, ale její pozice byly značně oslabeny.126 Po organizační stránce se strana opírala o řadu vlastních zájmových organizací strany, zejména o odborovou ústřednu se sídlem v Liberci. Podporu nacházela rovněž u dělnických 122

Viz Šebek, J.: Politické strany německé menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, s. 863-864. 123 Viz Broklová, E.: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, s. 56-57. 124 Neúspěch byl mimo jiné zapříčiněn nepřijatelnými požadavky německých sociálních demokratů vůči revizi československé zahraniční politiky. Viz Šebek, J.: Politické strany německé menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 867. 125 Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 98. 126 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 114.

40

mládežnických organizací, dále organizací žen a taktéž sportovních organizací. Ústředním tiskovým orgánem strany byl tzv. Sociální demokrat, vedle kterého existovala celá řada regionálních periodik, např. Svoboda (v Teplicích), Vůle lidu (v Karlových Varech) či např. Lidové noviny (v Chomutově).127

Německá křesťansko-sociální strana lidová (DCV) Německá křesťansko-sociální strana lidová (DCV) byla v Československu založena v listopadu 1919. Svou existencí navázala na tradice rakouské křesťansko-sociální strany, která se konstituovala v 90. letech 19. století.128 Ve svém programu z téhož roku požadovala strana právo na sebeurčení, zavedení plebiscitu v důležitých otázkách, dále byla pro stíhání lichvy či kartelů, žádala sociální ochranu a ochranu práce proti kapitalistickému vykořisťování apod. Společenské problémy měly být řešeny prostřednictvím stavovského uspořádání, které je schopno překonat třídní rozdíly. Taktéž otevřeně vystupovala proti tzv. židovské nadvládě. (Pro křesťansko-sociální stranu byl příznačný její antisemitismu, ke kterému se ve svém programu hlásila.)129 Strana se zařadila k prvním německým stranám v meziválečném Československu, které ve 20. letech zahájily aktivistickou politiku, jež vyústila v roce 1926 ve vstup jejího představitele do vlády. Z vlády strana po třech letech vystoupila, ovšem její opoziční politika byla vůči tehdejší vládě loajální. Svého zástupce v československé vládě měla německá křesťanskosociální strana ještě jednou.130 Ovšem po anšlusu Rakouska (v březnu 1938) vedení strany přikročilo k vlastnímu rozpuštění a doporučilo členské základně vstup do Sudetoněmecké strany. Strana spolupracovala s řadou katolických sdružení a spolků, mezi nimiž byl např. Národní svaz německých katolíků, dále Katolický ženský svaz, Říšský svaz německé katolické mládeže apod. Důležitou roli hrála také odborová organizace s názvem Svaz křesťanských

127

Viz Šebek, J.: Politické strany německé menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 865. 128 Viz Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, s. 37. 129 Viz Broklová, E.: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, s. 88. 130 Po založení platformy mladoaktivismu (v roce 1936) vstoupil do vlády, jako představitel strany DCV E. Zajicek. Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 113.

41

odborů. Ústředním deníkem strany byl list Německé noviny131 (mezi regionální tisk patřila např. tzv. Denní pošta, která vycházela v Brně).

Německá národně socialistická strana dělnická (DNSAP) Německá národně socialistická strana dělnická (DNSAP) byla v Československu konstituována v listopadu 1919. Svou činností navazovala na původní Německou dělnickou stranu, která vznikla již na počátku 90. let 19. století.132 Strana byla organizačně propojena s německým a rakouským antisemitským hnutím tzv. hákového kříže. Usilovala o spojení všech území obývaných Němci do velké německé říše. Ve stranickém programu z roku 1921 požadovala samosprávu na územním základě a dále právo na sebeurčení. (V dodatku byl pro německá území zmiňován taktéž nárok na vlastní ústavu, vlastní správu a zemskou ochranu.)133 Od samotného počátku své existence se DNSAP projevovala jako nacionálně nejradikálnější německá strana. V parlamentních volbách konaných v roce 1920 kandidovala Německá národně socialistická strana dělnická společně s Německou národní stranou. Z celkového počtu dvaceti pěti získaných mandátů jich pro národní socialisty připadlo pět. Do následujících dvou parlamentních voleb již strana kandidovala samostatně a dokonce zaznamenala ještě lepší výsledky. (Po volbách z roku 1925 měla strana sedm a po volbách z roku 1929 osm svých zástupců v Poslanecké sněmovně.)134 K zásadnímu nárůstu počtu přívrženců strany došlo v průběhu 30. let, a to zejména v důsledku tíživé sociální situace vyvolané hospodářskou krizí. Nacionální program strany obsahující i určité sociální jistoty oslovoval do značné míry také středostavovské vrstvy, které dříve vyjadřovaly svou podporu aktivistickým občanským stranám.135 Za protistátní aktivity byla straně nejprve zastavena činnost, což se stalo v říjnu 1933. Krátce poté (v listopadu 1933) byl československou vládou vydán zákaz o její činnosti vycházející ze znění zákona o ochraně republiky. Ještě před vydáním samotného rozhodnutí o

131

Viz Šebek, J.: Politické strany německé menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 878-879. 132 Viz Cabada, L. - Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 85. 133 Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 98. 134 Viz Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06.

42

zákazu se DNSAP sama rozpustila. Většina členů strany vstoupila do nově vzniklé Sudetoněmecké vlastenecké fronty.136

Sudetoněmecká strana (SdP) Předchůdcem strany byla již výše zmíněná Sudetoněmecká vlastenecká fronta založená v říjnu 1933. Jednalo se o hnutí, které bylo svým vůdcem Henleinem označeno za nestranické a v němž měly být koncentrovány všechny sudetoněmecké politické organizace. Pouhý měsíc před konáním posledních prvorepublikových parlamentních voleb (květen 1935) se hnutí transformovalo na klasickou politickou stranu a přijalo název Sudetoněmecká strana (SdP).137 Parlamentní volby přinesly straně nečekaný úspěch. SdP získala mnohem více voličů než strany, z nichž vzešla (DNSAP a DNP) a dokonce se stala, co do počtu odevzdaných hlasů, vítězem voleb. Strana získala 68 % hlasů německých voličů, což je téměř stejný podíl, který původně patřil všem německým aktivistickým stranám. Volební úspěch strany bývá zdůvodňován následujícími okolnostmi: sociální situací německé menšiny, jež byla značně zasažena hospodářskou krizí, dále rozsáhlou finanční pomocí poskytnutou straně zejména z Německa a také málo flexibilní politikou Prahy.138 V počáteční fázi své existence vystupovala vůči československému státu poměrně loajálně. (Po obvinění Sudetoněmecké vlastenecké fronty z toho, že se stala přestupní organizací původní DNSAP, hrozil tomuto subjektu zákaz činnosti. Henlein i další funkcionáři hnutí se proto slovně distancovali od nacismu.)139 Projevovala se také tendence ke spolupráci SdP s agrární stranou. Nicméně ostatní politické strany se postavily proti možnosti vstupu této strany do vlády. V průběhu roku 1936 však SdP mění svou pozici směrem k negativismu. Strana odmítala spolupráci s vládou a začala vystupovat s nejrůznějšími žádostmi týkajícími se teritoriální autonomie, uznání německé menšiny jako druhého národa v československé republice, práva hlásit se k německému národu a vypsání nových parlamentních voleb. Požadavky 135

Viz Šebek, J.: Politické strany německé menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 872. 136 Někteří členové strany se zapojili do výzvědné služby proti ČSR. Viz Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, s. 38. 137 Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 299-300. 138 Viz Marek, P.: Sudetoněmecká strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 906. 139 Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 299-300.

43

Sudetoněmecké strany se neustále stupňovaly. Jejich cílem bylo vyvolat konflikt, který měl ospravedlnit případné německé vojenské akce. V souladu s touto politikou předložila strana tzv. karlovarské požadavky (v dubnu 1938), které by fakticky znamenaly předání pohraničí do německé správy. Posléze sama od těchto nároků odstoupila a pokoušela se o vyvolání násilí. Po Mnichovské dohodě došlo k likvidaci SdP a strana doporučila svým členům vstup do NSDAP.140 Mezi organizace podřízení Sudetoněmecké strany patřily např. německé odbory, Svaz Němců v ČSR, Německý kulturní svaz a řada rolnických, sociálních, sportovních aj. seskupení. Hlavní tiskový orgán tvořil týdeník Rozhled a od roku 1935 začal v Praze vycházet deník Čas.141

Svaz zemědělců (BdL) Svaz zemědělců navazoval na německé agrární hnutí v Rakousku-Uhersku. K jeho ustanovení v nově vzniklém Československu došlo až v lednu 1920. Ve svém programu z roku 1920 zveřejnila strana nejenom požadavek na sebeurčení, ale také „rozpuštění stálého vojska, přiměřené zastoupení ve vládě a v úřadech, revizi zákonů a v neposlední řadě samosprávu obcí v národnostně jednotných správních okresech.“142 Takto definovaný program byl jednoznačně nerealistický, což si záhy uvědomili i hlavní představitelé strany. Po získání podílu na zákonodárné moci začala německá agrární strana prosazovat myšlenku aktivní politiky, která byla chápána jako jediná cesta ke zlepšení situace německého lidu. Přestože se první parlamentní volby konaly velice brzy po ustanovení strany, dopadly pro tento subjekt poměrně dobře. Strana získala téměř 4 % hlasů a stala se tím nejsilnější německou občanskou stranou. Německá agrární strana dále posilovala, což se odrazilo i na výsledcích druhých parlamentních voleb. Se ziskem dvaceti čtyř mandátů se strana stala

140

Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 118. Viz Marek, P.: Sudetoněmecká strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 900902. 142 Viz Broklová, E.: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, s. 72. 141

44

vůbec nejsilnějším německým politickým subjektem.143 Tento výsledek otevřel německým agrárníkům cestu do vládní koalice občanských stran. Účast Svazu zemědělců ve vládě vedla k vnitrostranickým konfliktům, kdy zejména nacionálně orientovaní členové požadovali opuštění aktivistické linie strany a taktéž urychlený odchod z vlády. Nacionalistické tendence ve straně narůstaly a po volebním neúspěchu v posledních parlamentních volbách došlo k vnitrostranické generační výměně. Nové vedení se pokoušelo o sjednocení německé agrární strany se Sudetoněmeckou stranou. V březnu 1938 byl Svaz zemědělců rozpuštěn a členové přešli do Henleinovy strany.144 Německá agrární strana se opírala o podporu zemědělského obyvatelstva žijícího na venkově a dále ji podporovala řada zájmových organizací (mezi nejvýznamnější patřil Svaz německé venkovské mládeže). Hlavním tiskovým orgánem strany byl deník Německá venkovská pošta.145

Německá strana nacionální (DNP) K ustanovení Německé strany nacionální (DNP) došlo v září 1919 sloučením několika německých nacionálních stran. Ve svém programovém prohlášení strana uváděla: „Němci nejsou v republice z vlastní vůle, mají právo na sebeurčení a žádají rozdělení státu bez ohledu na zemské hranice.“146 Mezi další programové priority patřila podpora velkoněmecké ideje, dále požadavek na vyvlastnění nadměrných pozemků či odstranění kapitalistických monopolů. Strana vyjadřovala značně negativistické postoje vůči československému státu a silně kritizovala politiku československé vlády vůči německé menšině. V podobném duchu vystupovala Německá strana nacionální i proti německým aktivistickým stranám, které obviňovala, že nehájí německé národní zájmy.147

143

Viz Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06. Viz Šebek, J.: Politické strany německé menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 885. 145 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 118. 146 Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 98-99. 147 Kritika byla směřována zejména vůči německé agrární a německé křesťanskosociální straně. Viz Šebek, J.: Politické strany německé menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 874. 144

45

V prvních parlamentních volbách získala strana dvanáct poslaneckých mandátů. V dalších dvou parlamentních volbách (1925 a 1929) však nacionální strana jednoznačně propadla.148 I Z tohoto důvodu začaly ve strany sílit požadavky na sjednocení německých stran v Československu, zejména pak po nástupu Hitlera k moci.149 V říjnu 1933 byla nacionální straně zastavena činnost a o dva roky později byl tento zákaz zrušen. (Strana však již svou činnost neobnovila, protože převažující část členů přešla do Sudetoněmecké strany.)150

7.3. Slovenské strany Hlinkova lidová strana (HSĽS) Zpočátku strana působila pod názvem Slovenská lidová strana, a to od svého ustavení (prosinec 1918). Před parlamentními volbami konanými v roce 1925 přijala strana do svého názvu jméno vlastního předsedy. Od této doby se nazývala Hlinkovou lidovou stranou (HSĽS).151 Ve svém programu (z ledna 1919) se strana přihlásila k tzv. martinské deklaraci,152 dále prosazovala církevní školství, dodržování občanských práv a svobod a mimo jiné kladla velký důraz na náboženské otázky. První předseda strany (A. Hlinka) byl na Slovensku „pokládán na symbol odporu proti pragocentrismu – dovolával se Pittsburské dohody o slovenské autonomii, ale i většího vlivu katolíků na úkor evangelíků.“153 V počátcích samostatného Československa postupovala Slovenská lidová strana společně s Československou stranou lidovou. Ovšem v listopadu 1921 se jejich cesty rozešly, neboť Slovenská lidová strana začala prosazovat slovenskou autonomii.154 Parlamentní volby konané v roce 1925 znamenaly pro stranu značný úspěch. Hlinkova lidová strana se stala, se ziskem dvaceti tří mandátů,155 největší politickou masovou stranou na Slovensku. Tuto pozici 148

Viz Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06. Po Hitlerově nástupu rozšířila strana separatistickou činnost a ohrožovala demokratický systém ČSR. Viz Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, s. 38. 150 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 114. 151 Viz Bartlová, A.: Hlinkova slovenská ľudová strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 833. 152 Viz Martinská deklarácia, on-line text http://cs.wikipedia.org/wiki/Martinsk%C3%A1_deklarace. 153 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 224. 154 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 116. 155 Viz Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06. 149

46

si strana udržela až do konce první republiky, přestože v následujících parlamentních volbách již nikdy nedokázala získat tak velkou podporu. Za příčinu tohoto výsadního postavení Hlinkovy lidové strany bývá označována skutečnost, že strana jako první politický subjekt začala důsledně a rozhodně propagovat nevyhnutelnost řešení slovenské otázky.156 V lednu 1927 vstoupila HSĽS do vlády, kde působila do roku 1929. (Po tzv. Tukově aféře157 strana z koaliční vlády vystoupila.) V roce 1932 vytvořila Hlinkova lidová strana společně se Slovenskou národní stranou tzv. Autonomistický blok, jehož cílem byla politická autonomie Slovenska. Tento cíl byl také dosažen přijetím autonomistického zákona z října 1938. Podporu straně vyjadřovaly různé katolické spolky (zejména Křesťanské rolnické sdružení), dále průmysloví dělníci a drobní živnostníci sdružení v různých odborových svazech pod vedením Slovenského křesťansko-sociálního sdružení, spolky železničářů, slovenských státních a veřejných zaměstnanců atd. Strana rovněž kontrolovala deník Slovák, který informoval o všech akcích, které lidová strana organizovala.158

Slovenská národní strana (SNS) Vznik samostatného Československa byl pro Slovenskou národní stranu, působící již v období Rakousko-Uherska, určitým štěpícím momentem. Programové neshody (v otázkách autonomie Slovenska a stavovského charakteru) vedly ke vzniku dvou odlišných stran – Slovenské národní strany a Národní a rolnické strany. Až před konáním prvních parlamentních voleb došlo k vytvoření společné Slovenské národní a rolnické strany. Ovšem volební neúspěch vyvolal opětovný tlak na samostatnou existenci Slovenské národní strany. K obnovení strany došlo na sjezdu v březnu 1921.159 Strana nedisponovala masovou voličskou ani členskou základnou, což se odrazilo na jejím vlivu a postavení v politickém systému. Za příčinu tohoto stavu lze označit neschopnost Slovenské národní strany přizpůsobit se novým společensko-politický podmínkám, které 156

Viz Bartlová, A.: Hlinkova slovenská ľudová strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 849-850. 157 V. Tuka, který působil jako šéfredaktor stranického deníku, byl v roce 1929 odsouzen za vojenskou zradu a špionáž. Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 232. 158 Viz Bartlová, A.: Hlinkova slovenská ľudová strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 848. 159 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 226.

47

nastaly po roce 1918.160 SNS se orientovala na prosazení legislativní autonomie Slovenska (toto téma straně dominovalo), dále se věnovala i sociálním a ekonomickým otázkám. V parlamentních volbách 1925 vystupovala strana samostatně, ovšem nezískala žádný poslanecký mandát. (I z tohoto důvodu začala uvažovat o možné spolupráci s dalšími politickými subjekty.) Před dalšími volbami spolupracovala s Československou národní demokracií a v roce 1932 vytvořila Slovenská národní strana spolu s Hlinkovou slovenskou lidovou stranou Autonomistický blok.161 V parlamentních volbách v roce 1935 získala strana pouze jeden mandát a z tohoto důvodu došlo také k rozpadu spojenectví s lidovou stranou. Po přiznání autonomie Slovensku v rámci ČSR ukončila SNS svou činnost. Mezi satelitní organizace strany patřila některá sdružení, jako např. Sdružení slovenských zaměstnaneckých organizací, dále Jednota slovenských junáků, Sdružení slovenské národní mládeže a Sdružení slovenských národních žen. Oficiálním tiskovým orgánem strany byly Národní noviny.162

7.4. Maďarské strany Maďarská zemská strana křesťansko-sociální Strana působila na území Slovenska a Podkarpatské Rusi a představovala nejsilnější stranu maďarské menšiny. V samostatném Československu začala působit od listopadu 1919, nicméně sama se hlásila ke tradicím křesťanskosociální strany založené v Uhrách v roce 1907.163 V prvních parlamentních volbách se křesťansko-sociální strana ucházela o mandáty společně se Zemskou stranou zemědělců a malorolníků a získala pět křesel. Následující parlamentní volby zastihly stranu ve vnitrostranické krizi, přesto však strana potvrdila ziskem čtyř mandátů svou pozici.164 (Krize vyústila v odloučení západoslovenské křesťansko-sociální

160

Viz Roguľová, J.: Slovenská národná strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 828. 161 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 117. 162 Viz Roguľová, J.: Slovenská národná strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 826827. 163 Viz Marek, P.: Politické strany maďarské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 926. 164 Viz Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06.

48

strany.)165 Další volby absolvovala strana opět ve volební koalici, tentokrát s Maďarskou národní stranou a Spišskou německou stranou. Členskou základnu tvořily střední podnikatelské vrstvy, část průmyslového proletariátu, statkáři a bohatí rolníci. Své voliče získávala strana na venkově a zejména v oblasti jižního Slovenska. Výrazným spojovacím prvkem členské základny křesťansko-sociální strany byl katolicismus. V politických kruzích této menšiny byla patrná snaha ke koncentraci stran, kterou by bylo možné interpretovat jako jednotné maďarské národní hnutí. Z tohoto důvodu se dvě největší maďarské politické strany Zemská křesťansko-socialistická a Maďarská národní strana dohodly na společné fúzi, ke které došlo v červnu 1936 v Nových Zámcích, kde byla ustavena Sjednocená maďarská strana.166 Uvnitř strany měl významné postavení Všeodborový svaz. Mezi další významné korporace patřil Svaz křesťansko-socialistických rolníků a zemědělských dělníků, Hospodářský svaz řemeslníků či Organizace křesťanských dopravních a veřejných zaměstnanců.

Maďarská národní strana Strana vznikla v roce 1920 pod názvem Maďarská zemská strana zemědělců a malorolníků. Po integraci venkovských a středostavovských vrstev byl přijat nový název ve znění Maďarská zemská strana zemědělců, malorolníků a živnostníků. K poslednímu přejmenování na Maďarskou národní stranu došlo v roce 1925.167 Program strany se orientoval na obhajobu národních a hospodářských zájmů maďarského obyvatelstva. (Poukazoval na národnostní útlak Maďarů a požadoval právo na sebeurčení.) V rámci státoprávního uspořádání preferovala strana soustavu samosprávných celků švýcarského typu. Na konci 20. let však tuto ideu opustila a naopak akceptovala program autonomie Slovenska a začala prosazovat maďarský revizionismus.168 Přestože patřila Maďarská národní strana po celou dobu svého působení mezi malá uskupení omezená na území Slovenska a Podkarpatskou Rus, představovala druhou nejsilnější 165

Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 111. Viz Marek, P.: Politické strany maďarské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 931-932. 167 Viz Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, s. 39. 168 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 111. 166

49

politickou stranu maďarské menšiny. Členskou základnu tvořily střední vrstvy, především se jednalo o rolníky maďarské národnosti, pro něž byla důležitá náboženská konfese.169 Cílem Maďarské národní strany byla, podobně jako u Maďarské zemské strany křesťanskosociální, snaha o vytvoření jednotné maďarské politické strany. V roce 1936 tedy došlo ke společné fúzi obou stran, která je přiblížena v části práce věnované předchozí straně a ke konstituování Sjednocené maďarské strany. Mezi satelitní organizace strany patřil Zemský hospodářský spolek na Slovensku, Zemský maďarský svaz hospodářů a také např. Svaz maďarských uchazečů o půdu. Na počátku 30. let strana vybudovala mládežnickou polovojenskou organizaci s názvem Pracovní skupina mladých Maďarů. (Této organizaci však byla v roce 1933 zakázána činnost.)170

7.5. Polské strany V Československu se začaly samostatné polské strany konstituovat po rozdělení Těšínska, ovšem většinou se jednalo o strany, které na tomto území působily ještě před rokem 1918. Polskou národnostní menšinu reprezentovaly např. tyto politické strany: Polská strana sociálně demokratická, Polská socialistická strana dělnická a Polská strana lidová. V parlamentních volbách nestavěly své samostatné kandidátky. Vzhledem k malému počtu členské i voličské základny se uplatňovaly zejména v komunálních volbách.171 Období let 1925-1933 můžeme označit za určitou etapu vzájemné spolupráce polských a českých představitelů politického života. Aktivistická politika polských stran však začala slábnout během hospodářské krize. Za zcela zásadní obrat lze označit podpis polskoněmeckého paktu o nepoužití síly z ledna 1934. Před parlamentními volbami 1935 byla vytvořena koalice polských stran pod názvem Polské strany v Československu, která kandidovala společně s hlinkovským autonomistickým blokem. Po anšlusu Rakouska začaly sílit požadavky na polskou autonomii včetně uznání československého Těšínska za území polské expanze a otevření otázky státních hranic. Po dohodě z Mnichova byla většina území československého Těšínska zabrána polskou armádou. 169

Viz Marek, P.: Politické strany maďarské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 934. 170 Viz Marek, P.: Politické strany maďarské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 934.

50

7.6. Strany Podkarpatské Rusi Také v oblasti Podkarpatské Rusi existovalo několik stran, z nichž některé se etablovaly jako proruské, jiné proukrajinské a některé rusínské. Tato národnostní nejednotnost byla odrazem nestabilního národního povědomí, ve kterém se část obyvatelstva Podkarpatské Rusi hlásila k Rusínům, část k Rusům a jiní k Ukrajincům.172 Působily zde následující politické subjekty: např. Autonomní zemědělský svaz, Karpatoruská pracovní strana malorolníků a bezzemků, Rusínská chliborobská strana, Ruská nacionálně autonomní strana, Ruská národní strana, Ruské národní sjednocení či Křesťanská strana lidová (národní), jež zastupovala řeckokatolické obyvatelsko a byla autonomní součástí Československé strany lidové. Na území Podkarpatské Rusi působila také Poale Zion (židovská sociálně demokratická strana, jejíž levé křídlo vytvořilo v roce 1921 Židovskou komunistickou stranu Československa, která ještě v témže roce splynula s KSČ).173 Mezi hlavní požadavky rusínských stran patřilo uznání autonomie a ochrana národnostních menšin, dále úprava hranic se Slovenskem, připojení území, které bylo obývané Rusíny k Podkarpatské Rusi, vyřešení jazykové otázky (zejména ve školství a v úředním styku) a také např. ukončení potírání národního uvědomění z pozice státních úřadů.174

7.7. Židovské strany Mezi obyvatelstvem židovské národnosti působilo v Československu meziválečného období několik politických stran, z nichž nejvýznamnější byla Židovská strana působící na území celé republiky. Židovské obyvatelstvo bylo v československé ústavě uznáno za národ a byla mu udělena plná menšinová práva.175 Přihlášení k židovské národnosti nebylo podmíněno mateřským jazykem, tak jak tomu bylo v případě ostatních národností. Židovské národní hnutí bylo

171

Viz Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, s. 40. Národní vědomí trpělo rovněž zneuznáním etnických hranic země, v němž se poukazovalo na silné menšiny Ukrajinců-Rusínů na východní Slovensku a v Haliči. Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 166. 173 Viz Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, s. 40. 174 Viz Němcová, M.: Strany rusínské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 963. 175 Viz Ústavní listina Československé republiky, on-line text http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html. 172

51

příznivě vnímáno československými autoritami. (Zejména T.G. Masaryk považoval židovské národní úsilí a sionismus za „obrodné humanistické hnutí velkého morálního významu.“)176 Kromě výše zmíněné Židovské strany zde působilo ještě několik menších židovských politických stran. Jednalo se např. o Židovskou hospodářskou stranu, Židovskou konzervativní

stranu,

sociálnědemokratickou

stranu

Dělníci

sionu

či

Židovskou

komunistickou stranu v ČSR. Pro židovskou národní politiku byla charakteristická loajalita vůči Československé republice. Z pozice těchto stran byla patrná ochota podílet se na budování demokratického státu, která ještě zesílila v průběhu 30. let v souvislosti s rozšiřováním nacistické antisemitské politiky v Německu.

Představitelé Židovské strany podporovali vládní strany. Ve svých

parlamentních vystoupeních zdůrazňovali „vlastenecké závazky“ židovské menšiny vůči Československé republice, která neporušuje rovnoprávnost židovských občanů. Židovští poslanci vstoupili jako hosté do poslaneckého klubu československé sociální demokracie, kde působili ve dvou funkčních obdobích.177

8. Role a pozice politických stran Politické strany prvorepublikového Československa byly nejenom významnou částí politického systému, ale rovněž jedním z nejdůležitějších prvků občanské společnosti. V uvedeném smyslu je můžeme charakterizovat jako určité centrum vzájemně provázaných sítí organizací a institucí (kolem značné části velkých stran se organizovaly různé vzdělávací spolky, tělovýchovné organizace, také podnikatelská družstva, odbory, či podobná sdružení).178 Téměř obvyklou součástí stran byl rovněž vlastní tiskový orgán. Pod vlivem zostřující se politické situace a také v souvislosti s nástupem fašismu docházelo u některých politických stran k vytváření polovojenských jednotek. V prvorepublikovém Československu nemohla obstát politická strana, která by se neopírala o dostatečnou organizační strukturu v podobě zemských, krajských, okresních výborů a 176

Viz Crhová, M.: Politické strany a politika židovské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 967. 177 V rámci tohoto klubu se podíleli na reformě zákona o státním občanství, prosazovali zmírnění exekucí vyplývajících z daňových nedoplatků chudých obyvatel na východě republiky, protestovali proti šířící se vlně nacionalismu a antisemitismu. Viz Crhová, M.: Politické strany a politika židovské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-193, s. 982.

52

místních organizací spojených s organizovaným členstvím a funkcionářským sborem. Za placení stranických příspěvků získávali členové legitimace, které mohly v labyrintu státních a přidružených organizací usnadňovat přístup k příslušným úředníkům či dokonce k sekčním šéfům ministerstev či k poslaneckým kancelářím.179 Politické strany se vykazovaly silným vlivem, který byl zejména v českém prostředí patrný již

před první světovou válkou. Tento jev bývá dáván do souvislosti s tehdejším

neplnoprávným postavením českého národa v habsburské monarchii. Mezi Čechy a monarchií panoval trvalý stav odcizení a za této situace právě české politické strany suplovaly určitou oblast funkcí, které za obvyklých okolností vykonává stát. Jejich postavení se po vzniku samostatného Československa ještě upevnilo. Do značné míry se podílely na vytváření nejvýznamnějších politických institucí nově vznikajícího státu (např. Revolučního národního shromáždění, vlády, pražského Národního výboru) a prostřednictvím těchto orgánů se snažily své postavení utvrdit.180 Reálně silné postavení politických stran ve společnosti bylo v rozporu s právně-ústavním kontextem jejich definované role. Politické strany se v československém politickém systému 1918-1938 nacházely v podobně protikladné situaci jako v jiných státech. Jejich činnost nebyla ústavně či jinak právně zakotvena. Organizování stran nebylo nijak specifikováno a dokonce v únorové ústavě nebyly politické strany vůbec zmíněny (s jejich existencí počítaly pouze volební řády).181 Až v roce 1933 byl vydán zákon o zastavování činnosti a o rozpuštění politických stran (uvedená norma byla použita při rozpuštění DNSAP). Ovšem zákon se pouze soustředil na moment zániku politických stran a nadále neupravoval otázku vzniku, organizace a činnosti stran. Na základě znění zákona bylo možné zastavit činnost (případně přímo rozpustit) takové stany, které „zvýšenou měrou ohrožují samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánskou formu nebo bezpečnost republiky československé.“182

178

Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 214-215. Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 151. 180 Viz Harna, J.: Stranickopolitický systém v Československu v letech 1918-1938, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Poltické strany. Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1861-2004, I. Díl: období 1861-1938, s. 535-536. 181 Např. zákon č. 123/1920 Sb. stanovil, že kandidátky budou podávat pouze organizované skupiny, tj. zejména politické strany. Viz Z historie Senátu ČSR, on-line text http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/2vo/tisky/T0005_04.htm. 182 Viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1933, zákon č. 201. 179

53

Jako příčiny uvedeného stavu lze uvést tendence k určitému liberálnímu pojetí v postavení politických reprezentantů, podle kterého je poslanec odpovědný národu a nikoliv politické straně. Neexistence právních vazeb mohla být pozitivně vnímána i z pozice samotných politických stran, jimž by případná zákonná norma kromě zaručení určitých práv definovala také jistý rozsah povinností.183 Navzdory privilegovanému postavení tedy politické strany právně ani ústavně neexistovaly. Svou činnost mohly realizovat na spolkové základně, podobně jako různé občanské svazy. Za uvedené situace politické strany nedisponovaly žádným nárokem na hmotnou či finanční podporu od státu. Nedostatek finančních zdrojů vedl k vytváření tzv. pilířů, které se dotýkaly politické, spolkové, kulturní i ekonomické sféry. Každá politická strana s většími ambicemi byla nucena vytvořit pevný pilíř pomocných, paralelních a podpůrných organizací či institucí. Jednalo se nejenom o již výše zmíněné organizace občanských sdružení, ale také rovněž o banky, spořitelny či pojišťovny. Pravidlem bylo také vlastnictví výrobních podniků, které byly formálně definovány jako družstevní vlastnictví.184 Druhou stranou téže mince je skutečnost, že jedině ty politické strany, které se opíraly o dostatečně pevný pilíř, byly také schopny zajistit stabilitu svého zastupování konkrétní sociální vrstvy, etnické skupiny, případně profesní specializace či např. konfese. Vytváření pilířů bylo v prvorepublikovém Československu měřítkem kvality a síly politické práce té které politické strany. Teprve s dostatečným zázemím v podobě zmíněných pilířů byla strana schopna zastupovat a úspěšně hájit zájmy svého dílu občanské společnosti.185 Bylo víceméně zřejmé, že uvedený systém financování a obecné podpory politických stran nebyl dobrý, protože umožňoval do značné míry úplatkářství a korupci. Řešením situace by byl stav, kdy by stát sám, prostřednictvím co nejspravedlivějšího systému, financoval existenci politických stran, které by tak disponovaly vlastními zdroji a mohly by tak vykazovat relativní nezávislost v politické, kulturní, sociální i hospodářské sféře. V podmínkách první republiky však tento přístup ještě nebyl možný.

183

Přestože bylo o zákonné úpravě postavení politických stran několikrát jednáno, k jejich právnímu zakotvení nedošlo. Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 75. 184 Součástí pyramidy pilířů např. u Republikánské strany československého venkova byla Agrární banka, v níž strana a její organizace deponovaly své finance a banka naopak subvencovala její podniky, činnost a akce. U Československé strany národně socialistické byl jedním z pilířů tlak na vytváření veřejného mínění prostřednictvím tisku, konkrétně deníku Lidové noviny. Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 157 a 160. 185 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 153.

54

9. Vliv volebního systému na stranický systém Vzájemné podmíněnosti vztahů volebního a stranického systému se z hlediska politologického výzkumu zabývala a doposud zabývá značná část autorů, přičemž mezi ty nejčastěji citované patří M. Duverger a G. Sartori. Francouzský politolog Duverger již v 50. letech 20. století vyjádřil své přesvědčení o příčinném vztahu volebních a stranických systémů. Následující tři formulace týkající se vlivu proporčního, dvoukolového většinového a jednokolového většinového volebního systému na stranický systém jsou dodnes známé jako tzv. Duvergerovy zákony,186 podle nichž: Proporční volební systém napomáhá systému mnoha pevných (tj. disciplinovaných – potlačuje individualismus a tím posiluje politické strany), nezávislých a stabilních politických stran. Dvoukolový

většinový

volební

systém

napomáhá

systému

mnoha

pružných

(tj.

nedisciplinovaných – napomáhá individualismu a tím oslabuje politické strany), závislých a relativně stabilních politických stran. Volební systém prosté většiny napomáhá systému dvou velkých nezávislých stran, mezi nimiž dochází k alternaci moci.187 Proporční volební systém tak dle M. Duvergera napomáhá multipartismu. Větší počet stran způsobuje fragmentaci parlamentu, což vede k nutnosti vytvářet koaliční vlády. Míra proporcionality volebního systému ovlivňuje míru fragmentace parlamentu a míra fragmentace parlamentu ovlivňuje stabilitu vlády, která je v parlamentním režimu závislá na koalici stran disponujících parlamentní většinou. Vyvolávání disproporcionality proporčních volebních systémů ve prospěch větších stran na úkor stran menších je tedy motivováno snahou o usnadnění vytváření většin v parlamentu a tím zajištění větší stability vlády. Duvergerovy formulace definující kauzalitu volebních a stranických systémů vyústily také v odbornou diskusi o platnosti těchto tvrzení, což ve své podstatě napomohlo také rozvoji zkoumání volebních systémů jako vědecké disciplíny.188 Sám Duverger reagoval na polarizovanou diskusi o svých pravidlech určitou redukcí spočívající v rozlišení na „zákon“ a „hypotézu“. Důvodem této revize je poukázat na rozdílnou sílu příčinného vztahu mezi účinkem volebního systému a podobou stranického systému. Za zákon je dle redukované 186

Sám Duverger svá zobecnění nenazýval „zákony“, ale používal výrazy jako vzorce či schémata. Přesto jsou však uvedené kauzality obecně známy pod pojmem „Duvergerovy zákony“. Viz Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků, s. 40. 187 Viz Chytilek, R.: Podněty a výsledky. Volební a stranické systémy v evropských zemích, in: Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů, s. 610-611. 188 Viz Chytilek, R. : Zkoumání volebních systémů, in: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.): Volební systémy, s. 40.

55

varianty považováno pouze spojení jednokolového většinového systému s bipartismem. Vztah dvoukolového volebního systému a systému poměrného zastoupení k multipartismu je vyjádřen „pouhou“ hypotézou.189 G. Sartori zdůrazňuje význam volebních systémů, který byl dle jeho názoru dlouho podceňován. „Někteří badatelé tvrdili, že volební systémy nejsou nezávislou proměnnou a že jejich účinky jsou v nejlepším případě nejisté. Obě tvrzení jsou prokazatelně nesprávná.“190 Sartori svým přístupem v podstatě navazuje na Duvergera,191 přičemž lze podotknout, že tuto problematiku obohatil o některé definice a koncepty. Zároveň dodává, že při posuzování účinků volebního systému je nutné brát v úvahu také aktuální podobu stranického systému země, v níž se daný volební systém používá, případně začal používat. V souladu s těmito vstupními předpoklady a s ohledem na původní logiku Duvergerových zákonů dochází Sartori u poměrného zastoupení k následujícímu tvrzení: Systémy proporčního zastoupení mají reduktivní účinek, menší a přímo úměrný míře své neproporcionality, zejména v malých volebních obvodech. Na základě této hypotézy nabízí Sartori modifikované schéma účinků volebních systémů v podobě následujících zákonů: „Existuje-li systémová strukturace, poměrné zastoupení získává reduktivní účinek, zapříčiněný (jako postačující podmínkou) jeho neproporcionalitou. Čím větší vstupní náklady pro menší strany, tím větší reduktivní účinek a naopak. Anebo je obzvlášť silná systémová strukturace nezbytnou a postačující podmínkou zachování jakéhokoliv stranického systému, který předcházel zavedení systému poměrného zastoupení. Chybí-li systémová strukturace a předpokládáme-li téměř čisté poměrné zastoupení, tj. rovné vstupní náklady, stran bude tolik, kolik umožní kvóta.“192 Dle Sartoriho je vhodné v rámci jednotlivých stranických systémů vyčlenit ty strany, které rozhodují o povaze stranického systému, tzv. relevantní strany. K jejich určení byla autorem stanovena dvě následující početní pravidla. Dle prvního lze menší stranu považovat za irelevantní, pokud „jí není potřeba k vytvoření schůdné koaliční většiny a taktéž nebyla nikdy 189

Viz Chytilek, R. : Zkoumání volebních systémů, in: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.): Volební systémy, s. 40 – 41. 190 Viz Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků, s. 38. 191 Duverger se Sartorim se řadí mezi tzv. institucionalisty, zastávající názor, že primárně jsou důležitější volební systémy, zatímco opakem tohoto přístupu jsou tzv. sociologické (např. Rokkan), kteří zdůrazňují primární vliv stranických systémů. Viz Farrell, D.M.: Electoral Systems. A Comparative Introduction, s. 262 192 Viz Chytilek, R.: Podněty a výsledky. Volební a stranické systémy v evropských zemích, in: Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů, s. 615-616.

56

k takovému účelu využita.“193 Naopak i značně malou politickou stranu je nutné počítat, pokud se po jistou dobu či v určitém okamžiku podílí na vytváření jedné z možných vládních většin. Toto pravidlo se týká pouze stran vládně orientovaných, případně ideologicky přijatelných pro ostatní koaliční subjekty. Pakliže se jedná o opozičně orientované či ideologicky neslučitelné strany, je nutné definovat druhé obecnější pravidlo. Za relevantní stranu je pak považován takový subjekt, který svou existencí či vznikem ovlivňuje taktiku soutěže mezi stranami a zejména jestliže je schopen změnit směr soutěže u vládně orientovaných stran. Za relevantní strany jsou ve výše zmíněném kontextu považovány všechny strany s „koaličním potenciálem (na základě prvního uvedeného pravidla) a taktéž strany s vyděračským potenciálem (v souladu s druhým pravidlem).“194 Kromě určení počtu relevantních stran se Sartori zabýval také rozptylem ideologického spektra, který označil za tzv. ideologickou vzdálenost. Roztříštěné (fragmentované) stranické systémy, které však nejsou polarizované, řadí Sartori do typu (ideologicky) umírněného pluralismu. Jsou-li však roztříštěné (fragmentované) a polarizované, pak patří do typu (ideologicky) polarizovaného pluralismu. „Modifikovaná klasifikace se pak liší od početní jenom co se týče tříd omezeného a extrémního pluralismu, které jsou nahrazeny typy, jež Sartori nazývá umírněný a polarizovaný pluralismus.“195

10. Aplikace Sartoriho typologie na stranický systém Československa 19181938 Pokud bychom chtěli Sartoriho kritérium strukturovanosti stranického systému aplikovat na případ Československa 1918-1938, je bezpochyby nutné brát v úvahu skutečnost, že vzorce politické loajality a interakcí mezi jednotlivými stranicko-politickými aktéry byly z části vytvořeny ještě před zavedením poměrného volebního systému. V tomto smyslu může působení stranicko-politických struktur vzhledem k voličům vyvažovat samotný princip volebního systému. Není pochyb o tom, že volební systém aplikovaný v Československu v období 1918-1938 do značné míry ovlivňoval stranicko-politický systém. Toto tvrzení koresponduje s výše 193

Viz Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků, s. 45. Viz Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků, s. 44-45. 195 Viz Sartori, G.: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, s. 132.

194

57

nastíněným předpokladem, že v zemi byl vznikem nového státu nastolen také nový stranickopolitický systém a nejednalo se tedy pouze o převzetí systému stran panujících v období habsburské monarchie.196 Navíc je nutné připomenout, že nově vzniklý stranický systém byl složen z několika dosud samostatně existujících stranických soustav - české, moravské, slovenské, rakouských Němců a Poláků, Maďarů na Slovensku a také politických organizací, mezi

něž

lze

zařadit

židovské,

rusínské,

ukrajinské

a

ruské.197

Vzhledem

k mnohonárodnostnímu zastoupení byl prosazen volební systém, který měl umožňovat jednotlivým minoritám hájit své zájmy. Z hlediska mé práce se nejprve zaměřím na tematiku formátu stran ve stranicko-politických systémech vycházející ze Sartoriho typologie, která umožňuje vnímat systém stran jako celek. Formát představuje počet relevantních politických stran, pomocí něhož lze číselně definovat podobu stranického systému, což reprezentuje jeho statickou hodnotu. (Na rozdíl od mechanismu stranického systému, který klade důraz na systém vztahů mezi stranami a jehož hlavním faktorem je ideologická vzdálenost politických stran.)198 Kritérium formátu vychází z počtu relevantních politických subjektů, resp. stran disponujících koaličním či vyděračským potenciálem. V případě aplikace uvedeného kritéria na stranický systém ČSR 1918-1938 však můžeme narazit na určité problémy, které komplikují u některých politických stran jejich jednoznačné vymezení. (V tomto kontextu je třeba brát v úvahu vývoj jednotlivých politických subjektů, které v uvedených třech dekádách byly poznamenány určitými změnami svých postojů a rovněž časové hledisko jejich zařazení.) Mezi subjekty s koaličním potenciálem lze zařadit všechny strany podílející se v tomto období na vládě. V počáteční fázi existence první republiky se jednalo o strany tzv. Pětky, tedy o sociální demokraty, národní socialisty, agrární stranu, národní demokraty a lidovou stranu. Postupem času získaly koaliční potenciál i další subjekty, jako např. živnostenská strana či německé strany reprezentující aktivistickou politiku (konkrétně se jednalo o německé agrárníky, křesťansko-sociální stranu a sociální demokracii). Ve vládě také působili, byť pouze omezenou dobu, zástupci slovenské lidové strany a Národního sjednocení.199

196

Viz Fiala, P.: Politické strany a stranicko-politické systémy v Československu. K otázce kontinuity a diskontinuity v kontextu „transitologického“ výzkumu, in: Politologický časopis, roč. VIII, č. 1, 2001, s. 33. 197 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 21. 198 Viz Chytilek, R.: Zkoumání volebních systémů, in: Chytilek, R. – Šedo, J.: Volební systémy, s. 43. 199 Viz Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, s. 59-61.

58

Naopak vyděračským potenciálem disponovaly subjekty, které v době své existence tvořily antisystémovou opozici. Konkrétně se jednalo o KSČ a Sudetoněmeckou stranu. Oba subjekty byly vzhledem ke svým parlamentním výsledkům schopny do značné míry ovlivňovat politickou soutěž. Z hlediska Sartoriho typologie formátu můžeme o stranickém systému meziválečného Československa hovořit jako o extrémním multipartismu, ovšem s otevřenou otázkou, zda jej pro počet politických subjektů nelze, alespoň v určité časové fázi, označit dokonce za atomizovaný pluralismus. (Sartori sám označuje atomizované systémy jako možné předchůdce extrémního multipartismu.)200 Zaměříme-li se na typ stranického systému, odpovídá prvorepublikové Československo polarizovanému pluralismu. (Tuto charakteristiku lze použít nejenom na stranický systém Československa jako celek, ale rovněž na jeho jednotlivé subsystémy, resp. segmenty.) Polarizovaný pluralismus se dle Sartoriho vyznačuje několika charakteristickými znaky. Jedná se v prvé řadě o přítomnost relevantních antisystémových stran. Dále se v tomto stranickém systému

vyskytují dvoustranné opozice, které se navzájem vylučují.

Charakteristické bývá středové umístění jedné strany nebo skupiny stran. Existuje polarizace, pro kterou je typická značná ideologická vzdálenost jednotlivých subjektů. Převládají odstředivé sklony nad dostředivými (jedná se o oslabení politického středu na úkor jednoho či obou extrémních konců). Vlastností polarizovaného pluralismu je také ideologické rozstrukturování, což znamená, že se vyskytují strany, které nesouhlasí nejen s politikami, ale zejména s principy a základy systému. Dalším znakem je přítomnost nezodpovědných opozicí. Jako poslední podmínku uvádí Sartori politiku trumfování, jinými slovy se jedná o přílišné slibování, které se liší od toho, co se nazývá soutěživou politikou.201 V prvorepublikovém stranickém systému lze vysledovat značnou část charakteristických rysů, které odpovídají této uvedené typologizaci. Např. již výše zmíněná přítomnost antisystémových subjektů, značná ideologická vzdálenost (existence ultrapravicových subjektů NOF či SdP na straně jedné a extrémně levicové KSČ na straně druhé), obsazení politického středu (reprezentovaného zejména lidovou stranou), dále polarizace veřejného mínění, převaha centrifugálních tendencí před centripetálními a v neposlední řadě také pouze periferní obměna v rámci vládních koalic spojená s limitovanou soutěživostí celého systému. Se zařazením stranického systému meziválečného Československa do uvedených Sartoriho typologií korespondují rovněž údaje, které jsou uvedeny v následujících kapitolách. 200 201

Viz Sartori, G.: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, s. 285. Viz Sartori, G.: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, s.135-145.

59

11. Dopad volebního systému na stranický systém v Československu 19181938 11.1. Vysoký počet stran Vlivu volebního systému aplikovaného v ČSR 1918-1938 na počet politických stran se budu věnovat poměrně rozsáhle. Nejprve se zaměřím na formát stran a poté se zmíním i o ostatních aspektech dopadu vlivu poměrného zastoupení na stranický systém, z nichž některé více a jiné méně souvisejí se stranickým formátem. Formát stranického systému představuje nejčastěji multipartismus, jedná se tedy o více než dvě strany v stranicko-politickém systému. Také Československo v období 1918-1938 představuje multipartismus, ovšem ve své extrémní poloze.202 Aplikace dokonale proporčního systému (bez omezovací klauzule) nemohla vést k žádné redukci stranicko-politického pluralismu, jehož zárodky lze vysledovat již před vznikem samostatného československého státu. Na velký počet stran působících v ČSR ve sledovaném období mělo značný vliv nejenom poměrné zastoupení a neexistence volební klauzule, ale také již výše zmíněná podřízenost stranickým elitám. Některé politické strany vznikly v důsledku odštěpení „neposlušných“ politiků (příkladem mohou být Chocova Slovanská strana národní, Práškova Agrární a konzervativní strana aj).203 Z odštěpených frakcí se však nepodařilo vytvářet nové silné politické strany. Značná část secesí z velkých politických stran realizovaných v průběhu dvacátých let skončila naprostým nezdarem, případně nově vzniklé subjekty zaznamenaly pouze krátkodobý úspěch.204 Za příčinu těchto neúspěšných snah můžeme označit nutnost propojení stranických činitelů (a samozřejmě v jejím důsledku také stran samotných) s ekonomicky důležitými centry v podobě již výše zmíněného systému pilířů. Ve své podstatě lze za jedinou výjimku pokládat odtržení levice od sociální demokracie z roku 1920.

202

S jistou dávkou kritičnosti přecházející až v ironii bylo prvorepublikové Československo označováno za stát politických stran. Viz Harna J.: Stranickopolitický systém v Československu v letech 1918-1938, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1861-2004, I. díl období 1861-1938, s. 535. 203 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 30. 204 Vznik Henleinovy strany měl jiný charakter, neboť tato strana vznikla po likvidaci německých nacionalistických stran DNP a DNSAP ve zcela odlišných podmínkách. Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 25

60

Přijatý volební systém, se všemi uvedenými charakteristikami, měl také podíl na značné fragmentaci stranického spektra (udává se více než pět desítek stran205), v němž se vedle víceméně stabilních politických stran pohybovala řada malých subjektů a odštěpených politických skupin, které byly v neustálém pohybu, hledaly spolupráci, fúzovaly se a dělily.206 Přesný počet stran je obtížně zjistitelný vzhledem ke skutečnosti, že nemálo z nich mělo pouze lokální význam a ve své podstatě existovaly jenom ve velice krátkém období. Trvaleji působilo na československé politické scéně okolo již zmíněných padesáti subjektů, z nichž přibližně dvě desítky na úrovni celostátní, resp. účastnily se voleb do parlamentu, a zbylé se především nebo dokonce výlučně orientovaly na získání pozic v zemských, okresních a obecních orgánech.207 Značně roztříštěné stranické spektrum nebylo v kritických okamžicích schopno čelit náporu sjednocených a dobře organizovaných antisystémových politických stran jak německých, tak slovenských.208 Stranickou fragmentaci spoluvytvářelo poměrně pestré národnostní složení obyvatelstva. Až na výjimky se stranám nepodařilo překročit bariéry národní příslušnosti, což v důsledku znamenalo, že každé etnikum bylo reprezentováno vlastním stranickopolitickým spektrem, které víceméně odráželo vlastní vnitřní sociální a ideovou skladbu.209 Z tohoto úhlu pohledu na prvorepublikový stranický systém není překvapivé, že právě národnostní princip byl tím hlavním aktérem uvedené diferenciace. Dělení podle národnostní příslušnosti se zejména v prvních letech existence samostatné republiky negativně projevilo ve slabé integrační roli politických stran. Silná stranická roztříštěnost společně s tendencemi k vytváření stále nových stran, pro které byla typická pouze přechodná doba trvání, působily do určité míry spíše jako dezintegrační činitel.210 Ideové rozdíly nenabývaly takového významu jako národnostní příslušnost. V celorepublikovém měřítku tak existovala řada větších či menších stran, které soupeřily o členy, stoupence a o podíl na moci. Při snahách o rozšíření vlivu však strany narážely na početní omezení té konkrétní sociální vrstvy, jejíž zájmy hájily (dělnictva, zemědělců, živnostníků, podnikatelů apod.). Tendence 205

Viz Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 68. Viz Marek, P.: K politické organizaci českých středních vrstev, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, s. 261. 207 Viz Mates, P.: Právní úprava postavení politických stran v první republice, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, s. 152. 208 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 30. 209 Viz Harna, J.: Stranickopolitický systém v Československu v letech 1918-1938, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol: Politické strany. Vývoj politických stan a hnutí v Českých zemích a Československu 1861-2004, s. 536. 210 Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 75. 206

61

k překročení vymezených sfér zájmu byly nejčastější příčinou mezistranických konfliktů.211 Vidina relativně vysoké šance na parlamentní zastoupení nenutila jednotlivé strany hledat ve stranickém spektru blízké koaliční partnery, přestože reálnou nadějí podílet se výrazněji na tvorbě moci disponovaly, v souladu se zásadou poměrného zastoupení, pouze některé masové politické strany. Značné množství politických stran společně s volebním systémem poměrného zastoupení vedly k tomu, že ve volbách nikdy nezískala žádná politická strana většinu, která by jí umožňovala sestavit jednobarevnou vládu. Tato skutečnost se odrážela ve vysokých nárocích na koaliční aktivitu, v níž se projevovaly zejména osobní schopnosti jednotlivých představitelů politických stran.212

11.2. Vytváření koaličních vlád Poměrný volební systém umožňoval zisk parlamentního zastoupení poměrně velkému počtu politických stran (v Poslanecké sněmovně bylo zpravidla ustanoveno 15, případně 16 poslaneckých klubů). Podobný dopad na stranický systém měla politicko-společenská struktura v meziválečném Československu určující národnostní a do jisté míry i náboženské rozvrstvení.213 V uvedené situaci tedy bylo krajně nepravděpodobné, aby některá z politických stran dosáhla nadpoloviční většiny všech mandátů, čímž by byla schopna sestavit jednobarevnou většinovou vládu. Nutným předpokladem pro ustanovení vládní většiny bylo tedy vytvoření koalice mezi stranami. Omezení počtu stran, které byly vnímány jako možný koaliční partner, dávalo k dispozici následující čtyři základní varianty koaličního uspořádání: •

Všenárodní koalice (1918-1919, 1922-1926), používal se pro ni také název celonárodní, byla tvořena agrární stranou, sociální demokracií, národními socialisty, národní demokracií a stranou lidovou (po roce 1925 se připojila také živnostenskoobchodnická strana).

•

Rudo-zelená koalice (1919-1920), tvořena agrární stranou, sociálními demokraty a národními socialisty.

211

Viz Harna, J.: Stranickopolitický systém v Československu v letech 1918-1938, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol: Politické strany. Vývoj politických stan a hnutí v Českých zemích a Československu 1861-2004, s. 537. 212 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 216. 213 Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 23.

62

•

Panská koalice (1926-1929), známá také pod názvem občanská či česko-německá, tvořena agrární stranou, živnostensko-obchodnickou a lidovou a mimo tyto členy ji reprezentovaly také dvě německé strany, a to Svaz zemědělců a Německá křesťanskosociální strana lidová (později se připojily také národní demokraté a Hlinkova slovenská lidová strana).

•

Široká koalice (1929-1938), zástupci agrární, lidové, živnostensko-obchodnické, národně socialistické, sociálně demokratické a národně demokratické strany a rovněž němečtí sociální demokraté a agrárníci společně s dalšími drobnými stranami.214

Jak je z výše uvedeného přehledu koaličních uspořádání patrné, agrární strana se účastnila všech koaličních variant (pouze s výjimkou úřednických vlád). Vytváření vládních koalic, a tím i sestavování vlád, nebylo v podmínkách první republiky jednoduchou záležitostí. Určitým československým specifikem bylo, že koalici tvořila celá skupina politických stran, ne dvě či tři, což bylo a stále je v parlamentních demokraciích častější.215 V situacích, kdy nebylo možné rychle utvořit novou vládu, využívaly rozhodující strany společně s prezidentem republiky institutu tzv. vlády odborníků (jednalo se o úřednické či o poloúřednické vlády). Tento typ vlády se pokoušel prosazovat zejména prezident Masaryk, a to nejenom v počátečním období existence státu. Masaryk rovněž uvažoval o zakotvení zásady, že by post ministerského předsedy byl obsazována nestraníkem. Jeho snahy však narážely na odpor leaderů politických stran, kteří v nich spatřovali skrytý pokus o nastolení prezidentského režimu.216 Jedním z hlavních problémů prvorepublikového uspořádání byla stabilita vlád. Přestože v tomto dvacetiletém období proběhly pouze čtvery volby, exekutivu reprezentovalo osmnáct vlád. Přitom koalice tvořily prakticky stále tytéž subjekty, navíc do značné míry i stále titíž lidé. Za zásadní změnu v uvedeném trendu lze pokládat až rok 1926, kdy do vlády poprvé vstoupily německé aktivistické strany. Bez koaličního potenciálu zůstávala některá antisystémová uskupení získávající poměrně silnou voličskou podporou, např. komunisté či němečtí nacionalisté.217

214

Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 216-217. Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 23. 216 Viz Klimek, A.: Boj o hrad. Hrad a pětka. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví, s. 47. 217 Tyto subjekty odmítaly samu existenci československého státu. Viz Cuhra, J. – Ellinger, J. – Gjuričová, A. – Smetana, V.: České země v evropských dějinách, díl čtvrtý od roku 1918, s. 47. 215

63

Z výše uvedeného počtu vlád pouze jedna, konkrétně třetí Hodžova vláda, odstoupila pod tlakem veřejnosti.218 Všechny ostatní vlády se rozpadly v důsledku koaličních neshod, které lze přiřknout zejména prohlubujícím se konfliktům v komunikaci stran tzv. Pětky a také jejich štěpení. Proti křehkým vládám, jež se utápěly ve stranických sporech, stály neustále silnější opoziční strany charakteristické svým nedemokratických či radikálním programem, jako např. KSČ, HSĽS a od roku 1935 pak zejména Sudetoněmecká strana.219

11.3. Centralizační tendence Ve stranicko-politické situaci prvorepublikového Československa se vyskytovaly poměrně silné centralizační tlaky, které byly patrné již od samotného data vzniku Československa. V období let 1918-1919 došlo k přejmenování všech hlavních českých politických stran na československé, ovšem jejich skutečná politika byla koncentrována téměř výhradně do rukou českých elit.220 (V nově vzniklém statě bylo patrné, že nové elity se nemohou obejít bez vlivu centra, a tak byla jejich existence soustředěna do Prahy, zatímco konkurující zbytky starých elit, které se nikdy zcela nevytratily, nadále hleděly k odlišným centrům, jako např. Vídni, Pešti, eventuelně Berlínu.)221 Dalším poměrně zřetelným projevem nadřazenosti českých politických stran a elit bylo vytvoření tzv. Pětky. Tento neparlamentní orgán složený ze zástupců pěti hlavních českých politických stran disponoval značným vlivem na politické dění. Pětka vznikla již v polovině roku 1920222 a byla tvořena skupinou leaderů tehdejší „všenárodní koalice“. Jednalo se tedy o následující strany: agrární, národně demokratickou, lidovou, sociálně demokratickou a socialistickou. 223 (V období 1925-1926 působila krátce parlamentní Šestka, po vzniku česko218

Hodžova vláda souhlasila s anglo-francouzskou nótou požadující vzdát se pohraničních oblastí českých zemí ve prospěch nacistického Německa. Tlak veřejnosti donutil Hodžovu vládu k odstoupení, což se stalo v září 1938. Viz Harna, J.: Stranickopolitický systém v Československu v letech 1918-1938, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1861-2004, s. 547. 219 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 30 220 Za výjimku, v uvedeném konstatování, lze do jisté míry pokládat Republikánskou (agrární) stranu. Viz: Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 22. 221 Svátek, F.: Sociální elity v první československé republice (K vymezení otázek a přístupů ke studiu.), in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě 2, s. 404. 222 Některé zdroje hovoří o tom, že vznik Pětky byl patrný již v listopadu 1918. (Její formování však bylo přerušeno vznikem rudozelené koalice, která odsunula lidovce a národní demokraty z vládní majority). Viz Klimek, A.: Boj o Hrad. Hrad a Pětka. Vnitropolitický vývoj Československa 19181926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví, s. 120. 223 Tzv. Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 216.

64

německé koalice Osmička a později Desítka.224 Ve srovnání s výše uvedenou Pětkou však neměly tak silné pozice.) Vzájemné vztahy mezi Pětkou a dalším neformálním orgánem tzv. Hradem byly poměrně napjaté. (Již na přelomu let 1921-1922 se část představitelů Hradu pokoušela snížit vliv Pětky, případně celou tuto strukturu rozbít.) Spory se netýkaly pouze snahy o získání většího podílu na moci, ale jejich kořeny je třeba hledat také v názorech na stát a jeho vývoj. Obavy Pětky vycházely z hradního elitářství a lze je označit za oprávněné. Naopak postoj Hradu odrážel názor, že československá stranická reprezentace není rozhodně složená z elity národa a dá se jí mnohé vytknout i po stránce morálních ideálů.225 Složení Pětky předjednávalo důležité politické otázky, které byly projednávány ve vládě i v parlamentu a de facto do jisté míry o nich také rozhodovalo. (V této neformální instituci měl každý z účastněných stran po jednom zástupci bez ohledu na sílu mandátu.) Poslanecké kluby byly povinny hlasovat podle usnesení, která jim byla předložena zástupci Pětky (dle principu vázaných kandidátek). Poslanecké plénum se tak ocitlo v pozici „formálního zákonodárce“, protože hlasovalo podle předem daných rozhodnutí.226 Do rozhodovacího procesu tak neměly možnost jakkoliv významněji zasahovat ostatní etnicko-politické jednotky a zejména na politické zástupce německé i slovenské menšiny bylo často pohlíženo s nedůvěrou a despektem. Uvedené postoje nebyly však vždy zcela neoprávněné, především s ohledem na autonomní požadavky obou zmíněných etnik. Slovenské politické proudy se pokoušely prosadit slovenskou autonomii,227 ovšem jejich požadavek nebyl v únorové ústavě respektován. Text ústavy formálně popíral existenci samostatného slovenského národa a jako oficiální jazyk byl vyhlášen československý jazyk.228 (V době vytváření Československého státu se slovenská politika soustřeďovala především na odpoutání se od Maďarska, což považovala za rozhodující. Problém budoucího státoprávního uspořádání v novém státě se jí nezdál akutní. Navíc v českých a slovenských politických kruzích převládal názor, že otázky související se státoprávním uspořádáním mezi Čechy a 224

Počet členů závisel na tom, kolik politických stran bylo páteří té které koalice. Viz Čechurová, J. – Kuklík, J.: Z historie Úřadu vlády České republiky 1918-1992, s. 11. 225 Viz Klimek, A.: Boj o hrad. Hrad a pětka. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví, s. 179. 226 Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 145. 227 Leader Slovenské lidové strany, A. Hlinka, se tajně účastnil pařížské mírové konference, kde se pokusil prosadit ideu slovenské autonomie. Viz Kocian, J. – Pernes, J. – Tůma, O. a kol.: České průšvihy aneb Prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1848-1989, s. 114. 228 Viz Ústavní listina Československé republiky, on-line text http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html.

65

Slováky se budou řešit až po konstituování společného státu.)229 Možnost definovat státoprávní postavení Slovenska bez mocenských zásahů zvenčí nebyla na počátku existence Československa využita. Pražská vládní politika nadále trvala na státním a národním unitarizmu. Tato opatření vyvolávala odpor a frustraci, a to jak u politické reprezentace, tak i u obyvatel Slovenska. Obdobný postoj byl aplikován i na požadavky Němců, kteří projevovali snahu o odtržení od československého státu. Požadavky na autonomii prezentované německých etnikem byly vnímány jako skrytá forma separatismu. Pozdější vývoj potvrdil oprávněnou nedůvěru vůči těmto tendencím.230 Pro hitlerovské Německo představoval československý stát nový poválečný mocenský a strategický faktor ve střední Evropě, a proto byl nepřijatelný a trpěný pouze do té doby, než hitlerovská říše obnoví svou vojenskou sílu a pokusí se o nastolení své mocenské hegemonie v této oblasti.231 Postoj vůči menšinám lze charakterizovat jako určitou formu revoluční demokracie, která reagovala na odpor českých Němců odmítajících uznat porážku v boji o německou „střední Evropu“ (Mitteleuropu) a taktéž na pokus o prosazení bolševické revoluce ve střední Evropě. Tyto okolnosti se do značné míry odrazily v podobě československé národně revoluční diktatury, nemálo vzdálené původní Masarykově ideji demokracie.232

11.4. Stát stran Zásada poměrného zastoupení s přísně vázanými kandidátními listinami doplněna Hareovou formulí přepočtu odevzdaných hlasů na mandáty, vedla ve svém důsledku k vytvoření tzv. státu stran (či partokracie), přičemž Československo v období 1918-1938 je jeho typickým příkladem. Uvedený termín je užíván pro takové státní uspořádání, v němž o zásadních otázkách politické moci rozhodují politické strany a nikoliv lid, jako nositel politické moci. Vzestup moci politických stran znamenal přenesení mocenského těžiště rozhodovacího procesu z půdy parlamentu do neveřejných stranických i mezistranických jednání.233

229

Viz Deák, L.: Meisto Slovenska v československom štáte v rokoch 1918-1938 z medzinárodného hľadiska, in Zemko, M. – Bystrický, V.: Slovensko v Československu (1918-1939), s. 18. 230 Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 130. 231 Viz Deák, L.: Meisto Slovenska v československom štáte v rokoch 1918-1938 z medzinárodného hľadiska, in Zemko, M. – Bystrický, V.: Slovensko v Československu (1918-1939), s. 29. 232 Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 143. 233 Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 215.

66

Příkladem může být již výše zmíněná Pětka, resp. ostatní navazující formace s obdobným posláním. Významným faktorem, který rovněž výrazně podporoval tehdejší partokracii, byly tzv. poslanecké reversy. Tento zmíněný institut umožňoval stranickým vůdcům kontrolovat kroky vlastních poslanců. Revers byl podepisován těsně před volbami a spočíval v tom, že každý kandidát se před volbami zavazoval k věrnosti vůči straně a rovněž k odstoupení, pokud mu příslušný orgán vlastní politické strany sdělí, že pozbyl jeho důvěru. (Toto „zajištění poslušnosti“ jednotlivých poslanců bylo v rozporu se zněním ústavy. Dle ústavního textu byl poslanecký mandát volný, poslancům bylo zakázáno přijímat od kohokoliv příkazy a taktéž se každý poslanec ve svém slibu zavazoval zastávat mandát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.)234 Nicméně judikatura volebního soudu uznávala platnost poslaneckých reversů. Přestože byla tato skutečnost částí odborné veřejnosti soustavně kritizována (např. Stránským a Englišem), poslanecké reversy byly od roku 1919 po celou dobu existence první republiky součástí praktik politických stran.235 Nesplnění reversu však bylo z pozice politických stran označeno za nízké a nečestné jednání, čímž byly naplněny podmínky znění zákona o volebním soudu, jehož důsledkem bylo jak vyloučení ze strany, tak i následná ztráta mandátu. V politické praxi tak strany nenominovaly na kandidátky nikoho, kdo by nepodepsal revers. Jeho součástí byla definice právního vztahu strany (nikoliv jedince zvoleného do zákonodárného sboru) vůči voličstvu. Případné obvinění poslanců „z důvodů nízkých nebo nečestných“236 umožňovalo volebnímu soudu lehce a rychle zbavit „provinilce“ mandátu. Poslanci byli proto pod stálým dohledem svých politických stran, a z tohoto důvodu je možné označit jejich mandát za imperativní.237 Na kandidátních listinách se tedy objevovali stále stejní, stranou prověření lidé, což vedlo k určité parlamentní degeneraci.238 Vedení stran naprosto direktivně stanovovalo pořadí kandidátů na poslance a senátory na volebních listinách. Při neexistenci preferenčního

234

Viz Ústavní listina Československé republiky, on-line text http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html. 235 Viz Mates, P.: Právní úprava postavení politických stran v první republice, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, s. 154. 236 Viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1924, zákon č. 145. 237 Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 23. 238 Průměrný věk poslanců činil např. v roce 1920 42,6 let, zatímco v roce 1935 dosahoval jejich průměrný věk (bez SdP) 65,4 let. Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 84.

67

hlasování tak bylo zřejmé, kdo bude reprezentovat stranu v zákonodárném sboru (počet jednotlivých poslanců a senátorů závisel na volebním výsledku té které politické strany). Vnitřní vývoj především velkých politických stran postupně směřoval ke stále většímu utužování stranické kázně i k růstu moci a významu stranických aparátů, jež se často vyznačovaly větším významem než volené orgány.239 Výběr budoucích zákonodárců byl tedy zcela v rukou stranických sekretariátů.

11.5. Malá obměna politických elit a strnulost stranických programů Uvedené zásady aplikované stranami se projevily také v minimální obměně politických elit. Politické strany byly prakticky po celé období tzv. první republiky vedeny stále stejnými politiky, přičemž hlavní a de facto jedinou příčinou výměny politických elit bylo jejich úmrtí (viz Švehla, Kramář, Hlinka). Určitou výjimku představovala komunistická strana, v níž i personální změny probíhaly na základě rozhodnutí Komunistické internacionály.240 V zájmu politických elit tedy bylo udržet dosavadní status quo a neměnit zaběhnuté politické principy. Mocenské elity, které vládly ve státě, se snažily udržet u moci tím, že obcházely demokratický způsob dosazování do funkcí. Demokratická volba tak byla nahrazována principem elity.241 Strany s mocenským vlivem se snažily využívat účinek proporčního systému ve svůj prospěch, zejména zajistit si své postavení, což však bylo v rozporu s původním účelem přijatého volebního systému. Minimální obměna politických elit se také negativně projevila v neochotě jakkoliv inovovat stranické programy, protože by tato snaha nevedla k žádnému zásadnímu přerozdělení politické moci. Strany se na místo snah o oslovení voličů prostřednictvím volebních programů více zaměřovaly na rozšíření svého vlivu mimo politickou sféru. Docházelo tak k již výše zmíněnému vytváření řady přidružených, zájmových, odborových i hospodářských organizací, které za příslibem kariéry, či nabídkou jiných výhod k sobě připoutávaly oslovenou část veřejnosti. Důsledkem těchto mimopolitických aktivit byly nejenom

239

Viz Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, s. 24. Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 23. 241 Viz Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, s. 84.

240

68

dlouhodobé závazky určitých skupin obyvatel vůči konkrétní politické straně, ale také poměrně ostré štěpení společnosti na základě stranických principů.242

11.6. Zhroucení stranicko-politického systému Jak je patrné, stranicko-politický systém první republiky doprovázela celá řada problémů. Přesto však dokázal obdivuhodnou stabilitu, kdy se prakticky po celé období udržely všechny základní politické strany a v rozsahu jejich politického vlivu docházelo jen k ojedinělým přesunům. Podstatně zásadnějšími problémy, kterým již československý stát nebyl schopen čelit, byl odpor nečeských národností patrný již při samotném vzniku státu, dále vleklé důsledky hospodářské krize a následný vzrůst přímého ohrožení státu. Podíl mezinárodních a vnitropolitických příčin na zhroucení stranicko-politického systému se jeví jako vhodné téma pro diskusi. V období po kapitulaci Československa v září 1938 byla dávána tato událost do souvislosti s vnitřní slabostí jejího politického systému, s nedokonalostí demokracie či s konflikty mezi politickými stranami. Nejrůznější odpůrci demokracie se pokoušeli dokázat, že velký počet politických stran československé demokracii škodil. Proto byla také po druhé světové válce patrná neochota vrátit se k prvorepublikovému systému a došlo tak k vytvoření experimentu s řízenou „lidovou“ demokracií, který však skončil zásadním neúspěchem v únoru 1948.243 V tomto kontextu zcela nesouhlasím s jednostranným pohledem, jež označuje za příčinu rozpadu prvorepublikového stranicko-politického systému pouze volební systém, tak jak udává T. Novotná. „Nepružnost a nízká ochota politiků přistoupit k jeho prospěšným reformám přispěla nemalým dílem ke krizi 30. let.“

244

Ke zhroucení československého

politického stranictví došlo, dle mého názoru, v důsledku kombinace více faktorů. Tendence k definování pouze jedné příčiny v podobě nevhodného volebního systému, jež se hlavní měrou podílela na zhroucení prvorepublikového Československa, je dle mého názoru zavádějící. Osobně se domnívám, že taktéž nelze definovat, do jaké míry jednotlivé faktory

242

Viz Harna, J.: Stranickopolitický systém v Československu v letech 1918-1938, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1891-2004, s. 536. 243 Viz Kocian, J. – Pernes, J. – Tůma, O. a kol.: České průšvihy aneb Prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1848-1989, s. 122.

69

přispěly ke konci první republiky. Vážnou příčinou bylo bezesporu národnostní složení tehdejšího Československa, kdy např. českoslovenští Němci odmítali konstrukci celého státu a deklarovali ochotu být občany Německého Rakouska a posléze se stát součástí Německa.245 Za neméně důležité považuji důsledky hospodářské krize, které se nejvíce projevily právě v oblastech obývaných národnostními menšinami. „Pohraniční oblasti českých zemí měly za krize i v následujících letech největší nezaměstnanost v republice.“246 Těžký dopad krize v pohraničí osídleném německým obyvatelstvem vytvářel prostředí pro růst nacionálně protičeských nálad a vzestup nacistického hnutí. Při výčtu příčin rozpadu první republiky nelze opomenout také mezinárodní okolnosti, které vyvrcholily mnichovským diktátem. Narůstající radikalizace politiky Sudetoněmecké strany podněcovala

neustálé

snahy

o

odtržení

československého

pohraničí.

Do

řešení

československého problému vstoupily evropské mocnosti. Při jednání o dalších osudech Československa, na něž nebyli zástupci naší země vůbec přizváni, představitelé velmocí podepsali dohodu o odstoupení pohraničních oblastí českých zemí Německu. Československá vláda, ačkoliv k tomu neměla bez schválení parlamentem právo, dne 30. září 1938 mnichovskou dohodu přijala. O několik dní později se s územními požadavky přihlásilo Polsko a Maďarsko, jimž bylo taktéž vyhověno. Tehdejší svobodné a demokratické Československo se tak zhroutilo. Ve své „okleštěné“ podobě existovalo ještě několik měsíců, ale 15. března 1939 se z mapy světa ztratilo zcela.247

12. Závěr V průběhu dvacetiletého trvání první republiky se v jejím politickém spektru objevovalo několik desítek politických stran. Dostupné prameny uvádějí číslo, které převyšuje pět desítek politických subjektů. Přestože skutečně relevantních stran bylo podstatně méně (viz kapitola velký počet stran), stále československý politický systém naplňoval charakteristiku extrémního multipartismu. Předmětem zkoumání mé práce bylo, do jaké míry byl tento počet stran ovlivněn volebním systémem.

244

Viz Novotná, T.: Volební systém první československé republiky a jeho reformy, in: Novák, M. – Lebeda, T. a kol.: Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, s. 182. 245 Viz Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), s. 142. 246 Viz Lacina, V.: Velká hospodářská krize v Československu 1929-1934, s. 106. 247 Viz Kocian, J. – Pernes, J. - Tůma, O. a kol.: České průšvihy aneb Prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1848-1989, s. 121-122.

70

Základem volebního systému byl princip poměrného zastoupení, který platil pro obě komory parlamentu. Princip poměrného zastoupení měl v prvorepublikové praxi své opodstatnění. Jeho cílem bylo zajistit politická práva pro početné národnostní menšiny. Lze jej oprávněně pokládat za nástroj obhajoby práv menšin a za určitý prostředek, jak jednotlivá etnika demokraticky integrovat do politického systému státu.248 Přestože došlo v průběhu existence první republiky k několikeré novelizaci volebního zákona, zásadní princip poměrného zastoupení nebyl nijak dotčen. Úpravy volebního systému týkající se většinou rozdělení mandátů ve druhém, resp. třetím skrutiniu měly směřovat k omezení fragmentace stranického systému. V praxi však kýženého efektu nedosáhly. Přijatá zásada poměrného volebního systému spolu s absencí omezovací klauzule sama o sobě samozřejmě podporovala větší počet subjektů ve stranicko-politickém spektru. Vidina poměrně snadného zisku parlamentního zastoupení podněcovala značnou roztříštěnost stranického spektra a nijak nemotivovala menší politické subjekty utvářet předvolební koaliční uskupení. Z hlediska účinku volebního systému na stranický systém bylo neméně podstatné, že voliči neměli možnost udělovat preferenční hlasy, s čímž souviselo právo stran kontrolovat proces přerozdělování hlasů ve druhém a třetím skrutiniu. Stranické elity tímto upevňovaly vnitrostranickou disciplínu a také svou vlastní pozici. Političtí oponenti tak měli prakticky jedinou možnost se prosadit, a to prostřednictvím nového politického subjektu. Důležitým důsledkem poměrného zastoupení byla také nutnost vytvářet vládní koalice. Prvorepublikový politický systém reprezentovaly nejenom koaliční vlády, ale také úřednické, či poloúřednické vlády vzniklé nejčastěji v důsledku rozporů mezi koaličními partnery (v průběhu dvacetiletého období proběhly pouze čtyřikrát volby, ovšem působilo zde osmnáct vlád). Právě otázka nestability vládních alternativ bývá terčem kritiky při hodnocení politického systému první republiky. Jak jsem již ve své práci konstatovala, extrémní multipartismus v meziválečném československém politickém systému nebyl způsobem výhradně aplikací poměrného volebního systému, ale byl také důsledkem jiných skutečností. Ty nejzávažnější se pokusím v krátkosti shrnout. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že nově vzniklý systém byl složen z několika stranických soustav, které se až do roku 1918 vyvíjely odlišně a relativně autonomně, a to v rámci odlišných teritoriálních celků (Předlitavsko a Zalitavsko, dále Čechy, 248

Viz Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, s. 206.

71

Morava, Slezsko, Slovensko či Podkarpatská Rus).249 Jednotlivé národnostní menšiny si i po vzniku Československého státu dokázaly uchovat vlastní stranicko-politické spektrum, které odráželo vlastní sociální a ideologickou skladbu. Vliv na tříštění politického spektra lze rovněž spatřit v koncentraci politické moci do výhradně českých politických stran. Tyto centralizační tendence měly za následek, že se nepodařilo překročit bariéry národnostní příslušnosti a vytvořit stranický systém na internacionálním principu. Jednotlivé menšiny neměly žádné důvody k tomu, aby jejich politické strany splynuly se stranami původně českými, po roce 1918 československými. Při hodnocení stranicko-politického systému meziválečného Československa je patrné, že první republika nebyla ideálním státem a že jí lze mnohé vytknout jak v rovině politického systému, tak i v rovině postojů k sociálním problémům. Stát nebyl schopen čelit rozsáhlým a vleklým důsledkům světové hospodářské krize, což se projevilo v politické a ideové rovině a často vedlo ke skeptickému postoji vůči samotnému principu demokracie. Tento jev se však zdaleka neomezoval pouze na Československo. Důležitější však je, že nevyústil v odklon od demokracie a v její odmítání jako v řadě jiných zemí, mj. u všech sousedů tehdejšího Československa, ale naopak vedl ve snahu demokracii udržet a pak ji vhodně reformovat, zdokonalit a doplnit.250 Jednostrannou souvislost aplikovaného volebního systému se zhroucením stranickopolitického systému první republiky, tak jak ji naznačují někteří autoři, tedy pokládám za zavádějící. Osobně zastávám názor, že k rozpadu prvorepublikového stranicko-politického systému došlo pod vlivem kombinace určitých (výše uvedených) vnitropolitických a zejména mezinárodních událostí. Na tomto místě je vhodné připomenout, že si Československo i v druhé polovině třicátých let dokázalo udržet parlamentní demokracii (byť s jistými nestandardními metodami), přestože bylo doslova obleženo státy s fašistickými či jinými diktaturami, které navíc vznášely proti němu územní požadavky. Teprve vliv mezinárodních okolností, vyprovokovaných agresivitou nacistického Německa a vedoucích k ústupnosti západních demokracií vůči Hitlerovým požadavkům, vyústil ve faktický konec první republiky.

249

Viz Cabada, L. – Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, s. 21.

72

Seznam použitých zkratek:

BdL

Svaz zemědělců

ČSDSD

Československá sociálně demokratická strana dělnická

ČSL


ČSR

Československá republika

ČSND

Československá strana národně demokratická

ČSNS

Československá strana národně sociální

ČŽOSS

Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská

DCV

Německá křesťansko-sociální strana lidová

DNP

Německá strana nacionální

DNSAP

Německá národně socialistická strana dělnická

DSDAP

Německá sociálně demokratická strana dělnická

HSĽS

Hlinkova lidová strana

KSČ


NOF

Národní obec fašistická

NSDAP

Národně socialistická německá dělnická strana

SdP

Sudetoněmecká strana

SNS

Slovenská národní strana

250

Viz Valenta, J.: Čtyři nástupnické státy a osudy jejich demokracie, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, s. 229.

73

13. Seznam literatury a zdrojů Literatura: 1. Augusta, P. – Honzák, H.: Dějiny v obrazech. Československo 1918-1938, Albatros, Praha 1992. 2. Balík, S. – Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J.: Politický systém českých zemí 18481989, MPÚ, Brno 2006. 3. Bartlová, A.: Slovenská otázka a slovenské Štátoprávne snahy v rokoch 1918-1938, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, Akademie věd ČR, Praha 1999. 4. Bartlová, A.: Hlinkova slovenská ľudová strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 18612004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 5. Bartoš, J. – Trapl, M.: Československo 1918-1938, Univerzita Palackého, Olomouc 2001. 6. Belko, M.: Vývoj volebního systému v českých zemích od roku 1848, in: Chytilek, R.Šedo, J. (eds.): Volební systémy, MPÚ, Brno 2004.

7. Broklová, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938, SLON, Praha 1992. 8. Broklová, E.: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, Karolinum, Praha 1999. 9. Broklová, E.: Sonda do politické kultury československé společnosti, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, Akademie věd ČR, Praha 1999. 10. Cabada, L.- Šanc, D.: Český stranický systém ve 20. století, Aleš Čeněk, Plzeň 2005. 11. Crhová, M.: Politické strany a politika židovské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1861-2004, I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 12. Cuhra, J. – Ellinger, J. – Gjuričová, A. – Smetana, V.: České země v evropských dějinách, díl čtvrtý od roku 1918, Paseka, Praha 2006. 13. Cvejnová, J.: Co chcete vědět o České republice. Učebnice reálií, Karolinum, Praha 2005. 14. Čapek, E.: Politická příručka ČSR, Melantrich, Praha 1931.

74

15. Čechurová, J. – Kuklík, J.: Z historie Úřadu vlády České republiky 1918-1992, Úřad vlády České republiky, Praha 2006. 16. Deák,

L.:

Meisto

Slovenska

z medzinárodného hľadiska, in:

v československom

štáte

v rokoch

1918-1938

Zemko, M. – Bystrický, V.: Slovensko

v Československu (1918-1939), Veda, Bratislava 2004. 17. Dostál, V. V.: Agrární strana. Její rozmach a zánik, ATLANTIS, Brno 1998. 18. Farrell, D. M.: Electoral Systems. A Comparative Introduction, PALGRAVE, New York 2001. 19. Fiala, P.: Politické strany a stranicko-politické systémy v Československu. K otázce kontinuity a diskontinuity v kontextu „transitologického“ výzkumu, in: Politologický časopis, roč. VIII,

č. 1, 2001, s. 30 – 39.

20. Fischer, J. L.: Krise demokracie. Svoboda, Karolinum, Praha 2005. 21. Frajdl, J.: Československá republika 1918-1938, DIATEXT, Moravská Třebová 1992. 22. Harna, J.: Stranickopolitický systém v Československu v letech 1918-1938, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1861-2004, I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 23. Chytilek, R. : Zkoumání volebních systémů, in: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.): Volební systémy, MPÚ, Brno 2004. 24. Chytilek, R.: Podněty a výsledky. Volební a stranické systémy v evropských zemích, in: Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů, Portál, Praha 2005. 25. Kárník, Z.: Malé dějiny československé (1867-1939), Dokořán, Praha 2008. 26. Klátil, F.: Republika nad stranami. O vzniku a vývoji Československé strany národně socialistické (1897-1948), MELANTRICH, Praha 1992. 27. Klimek, A.: Počátky parlamentní demokracie v Československu, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, Akademie věd ČR, Praha 1999. 28. Klimek, A.: Boj o hrad. Hrad a pětka. Vnitropolitický vývoj Československa 19181926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví, Panevropa, Praha 1996. 29. Kocian, J. – Pernes, J. – Tůma, O. a kol.: České průšvihy aneb Prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1848-1989, Barrister a Principal, Brno 2004. 30. Krejčí, O.: Nová kniha o volbách, Professional Publishing, Praha 2006.

75

31. Kuklík, J.: Československá sociálně demokratická strana dělnická, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 32. Lacina, V.: Velká hospodářská krize v Československu 1929-1934, ACADEMIA, Praha 1984. 33. Malíř, J.: Systém politických stran v českých zemích do roku 1918, in: Malíř, J.Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 34. Malíř, J.: Počátky politických stran a jejich systém(y) v českých zemích, in: Marek, P. a kol: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998, Univerzita Palackého, Olomouc 2000. 35. Marek, P.: K politické organizaci českých středních vrstev, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, Akademie věd ČR, Praha 1999. 36. Marek, P.: Komunistická strana Československa, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 18612004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 37. Marek, P.: Politické strany maďarské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 18612004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 38. Marek, P.: Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 39. Marek, P.: Sudetoněmecká strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 40. Mates, P.: Právní úprava postavení politických stran v první republice, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, Akademie věd ČR, Praha 1999. 41. Němcová, M.: Strany rusínské menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005.

76

42. Novotná, T.: Volební systém první československé republiky a jeho reformy, in: Novák, M. – Lebeda, T. a kol.: Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova 2004. 43. Novotná, T.: Proměny československého volebního systému. Reformy dvacátých let, in: Politologická revue, roč. 9, č. 1, 2003, s. 34 – 55. 44. Peroutka, F.: Budování státu I., Lidové noviny, Praha 1991. 45. Peroutka, F.: Budování státu II., Lidové noviny, Praha 1991. 46. Peroutka, F.: Budování státu III., Lidové noviny, Praha 1991. 47. Roguľová, J.: Slovenská národná strana, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 48. Rokoský, J.: Antonín Švehla a agrární strana ve vývoji první ČSR, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, Akademie věd ČR, Praha 1999. 49. Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků, SLON, Praha 2001. 50. Sartori, G..: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, CDK, Brno 2005. 51. Sládek, Z.: Československá národní demokracie, in: Malíř, J.- Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 52. Svátek, F.: Sociální elity v první československé republice (K vymezení otázek a přístupů ke studiu.), in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 19181938. Osudy demokracie ve střední Evropě 2, Akademie věd ČR, Praha 1999. 53. Šebek, J.: Politické strany německé menšiny, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 54. Trapl, M.: Československá strana lidová, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005. 55. Valenta, J.: Čtyři nástupnické státy a osudy jejich demokracie, in: Valenta, J. – Voráček, E. – Harna, J.: Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, Akademie věd ČR, Praha 1999. 56. Veselý, Z.: Dějiny české politiky v dokumentech, Professional Publishing, Praha 2005.

77

57. Vykoupil, L.: Národní liga, in: Malíř, J. – Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí Českých zemí a Československu 1861-2004. I. Díl : období 1861-1938, Doplněk, Brno 2005.

Tištěné zdroje: 1. Poslání československého národního socialismu. Tzv. „velký program“ přijatý XII. valným sjezdem československé strany národně-socialistické v Praze, 5.-6. dubna 1931. 2. Program Československé sociálně demokratické strany dělnické. Návrh pro XV. řádný sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické v Praze 15.-18. dubna 1927. 3. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1920, zákon č. 123. 4. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1924, zákon č. 145. 5. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1925, zákon č. 205. a 206. 6. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1927, zákon č. 56. 7. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1933, zákon č. 201. 8. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1935, zákon č. 58. 9. Ústavní listina Československé republiky, Státní nakladatelství, Praha.

Elektronické zdroje: 1. Česká strana sociálně demokratická, on-line text http://www.socdem.cz/o-nas/s10252/a10261.html. 2. Český statistický úřad, on-line text http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/4219-06. 3. Důvodová zpráva vlády, on-line text http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/index01.htm.cz. 4. Kubát, M.: Dokumenty: studijní texty. Vybrané texty ke studiu politologie, on-line text http://leadershipacademy.cz/old/podebrady/_html/dokumenty/kubat.php.cz. 5. Martinská deklarácia, on-line text http://cs.wikipedia.org/wiki/Martinsk%C3%A1_deklarace. 6. Strmiska, M.: Osobní strany a (quasi)charismatičtí předáci, on-line text http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=109. 7. Stručná historie Československé strany lidové, on-line text http://www.kdu.cz/default.asp?page=510&idr=10162&IDCl=22324.

78

8. Ústavní listina Československé republiky, on-line text http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html. 9. Vládní návrh. O řádu volení pro Národní shromáždění československé republiky, online text http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t0969_01.htm. 10. Zánik první republiky (1933-1939), on-line text http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006031402. 11. Z historie Senátu ČSR, on-line text http://www.senat.cz/zajimavosti/senat1r.html. 12. Z historie Senátu ČSR, on-line text http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/tisky/T1512_00T1512_00.htm. 13. Z historie Senátu ČSR, on-line text http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/2vo/tisky/T0005_04.htm.

Uvedené elektronické zdroje byly ověřeny k datu 30.4.2008.

Stranický systém v Československu a vliv volebního systému na jeho podobu

Recommend Documents