Doprava, doleva co je křesťanštější?

25

Evangelický měsíčník | ročník 86/2010 85/2009 | cena 25 Kč | roční předplatné předpatné 290 290Kč Kč

Doprava, doleva – co je křesťanštější? Tuto neučesanou směs nezabydlenosti a nonkonformismu, nemorálních podobenství a eschatologického napětí potom zajíme bohatým nedělním obědem a v pondělí se rozejdeme na svá pracoviště vstříc utěšeným kariérám. 

O prorocké funkci církve, Jan Černý | 9

Křesťanství a ideologie Rozhovor s kandidátem do poslanecké sněmovny D. Fojtů Nedejme se odradit Krize / vize Velikonoční pondělí ve věznici

|7 | 12 | 14 | 19 | 25



Velikonoční pondělí ve Věznici Pardubice. Křest ve vězeňské kapli.

EDITORIAL

3 Máme se co učit – D. Ženatá

EDITORIAL

AKTUÁLNĚ

4 Pražské pašije v Ludwigshafenu – DaZ BIBLICKÁ ÚVAHA

5 Nazval jsem vás přáteli – O. Kolář TÉMA

7 Křesťanství a politické ideologie – P. Kratochvíl 9 O prorocké funkci církve – J. Černý OTÁZKA NA TĚLO

11 Za jakých okolností byste byl ochoten se angažovat v politice?

ROZHOVOR s Danielem Fojtů

12 Požehnání přichází od Hospodina, nikoli od ministra financí – J. David

NÁSTĚNKA

14 EKUMENA

17 CÍRKEV ŽIJE

19 Boží dílo a lidské dílo – P. Sláma 21 Pokusíme se o inventuru církve? – M. Zikmund 22 Zprávy z Evangelické akademie – R. Špačková 24 Autorské čtení Jiřího Ottera – G. Frey–Reininghaus

25 Dva křty ve vězeňské kapli – D. Ženatá 26 Za paní Vlastou Ženatou – I. Škeříková 27 Václav Šíblo 27 Když se řekne farář, vybaví se mi pan farář Ježík – L. Dobšová

EKUMENA ŽIJE

28 Pašijový příběh pod širým nebem – K. Šimr 29 Co je ESBU – E. Knappová 30 Mezi bratry a sestrami na Ukrajině – P. Smetana 31 Sousedé přes hranice – DaZ GRATIAS AGIMUS

32 Gloria Patri – L. Moravetz DIAKONIE

34 Dva miliony let pečovatelské služby – K. Funk 34 Diakonie a politika – Z. Bárta SLOVO

37 Lid a jeho nelidští lidé – J. Hoblík 38 Hospic do kapsy – L. Ridzoňová 39 Živá bytost – budoucí mrtvola – J. Hoblík 40 Nesuďte mě, suďte mé dílo – I. Benešová

Máme se co učit

L

etecké neštěstí u Smolenska nám vyrazilo dech. Nejen pro tragičnost samotné katastrofy, kdy Polsko přišlo během okamžiku o elitu národa, ale i kvůli souvislostem. Všichni mířili na tryznu k uctění památky těch, co zahynuli před sedmdesáti lety v Katyňském lese. Hleděli jsme na smutek všech Poláků, možná trochu patetický, ale spontánní. Svou přítomností v ulicích a zapalováním svíček projevovali upřímné vlastenectví. Máme se co učit. Islandská sopka Eyjafjöll, jejíž jméno se nedá ani vyslovit, vychrlila tuny sopečného prachu. Ochromený letecký provoz nad Evropou měl na svědomí, že si mnozí o pár dní museli prodloužit služební cestu či dovolenou. Jiní vystáli kilometrové fronty na jízdenky, aby pak cestovali v přeplněných vlacích nebo autobusech dalších mnoho hodin. A Islanďané? Ačkoli žijí pod běsnícím vulkánem, nemají ztráty na životech, protože lidé prostě odešli, ani na dobytku, neboť farmáři stačili stáda odehnat. My si říkáme, co nám ta sopka ošklivého provedla. Pro Islanďany je součástí země, ke které mají silný vztah přes všechny erupce a vrstvy popílku. Máme se co učit. Blíží se volby. Kampaní, která roztáčí své obrátky, jsme zasaženi všichni. Nenechme se znechutit skandály, o kterých čteme v novinách, ani pokleslými bilboardy sázejícími na očernění konkurence. Kdo nic neví, musí všemu věřit. A snadno naletí. Fundované články politologa a teologa a rozhovor s kandidátem do poslanecké sněmovny jsou spolu s výzvou synodní rady „Nedejme se odradit“ příspěvkem k rozmýšlení a debatám v předvolebním čase. Zodpovědnost a pokora na nás neútočí z křiklavých plakátů, ale dlouhodobě bodují. Máme se co učit. Církev i ekumena žijí. Stačí si prolistovat tyto rubriky, které přinášejí události nejen z české kotliny a moravských luhů, ale i ze setkání od Veselynivky na východě až po Ludwigshafen a Lipsko na západě. Reportáž z věznice nás vtáhne do zvláštního světa. Strohost prostředí a pohled na vězeňské mundúry jako by zhmotňovaly nevyřčené vyznání: „Pane, tady stojím takový, jaký jsem. Toužím po přijetí. Zároveň chci na sobě pracovat, změnit se. A nejtěžší na tom je, že musím začít u sebe.“ Máme se co učit.  Daniela Ženatá



AKTUÁLNĚ

Miroslav Rada: Velké pašije

Ondřej Rada a Friedhelm Borggrefe

Pražské pašije v Ludwigshafenu

V

 neděli 11. dubna uzavřel synodní senior Joel Ruml projekt „Prager Passion“, cyklus bohoslužeb, přednášek a výstavu obrazů s pašijovou tematikou. V evangelickém kostele v Ludwigshafenu byl vystaven monumentální obraz „Velké pašije“ malíře Miroslava Rady a ve výstavní sborové místnosti další tematicky zaměřené obrazy Miroslava,



Ondřeje a Vojtěcha Radových. Kulturní akce mají v předvelikonočním období v Ludwigshafenu velkou tradici. Na přípravě, propagaci a úspěchu letošní výstavy českých umělců má velký podíl bývalý farář a přítel českých evangelíků Dr. Friedhelm Borggrefe. Projekt „Prager Passion“ byl významnou kulturní událostí pro celé město.  DaZ

BIBLICKÁ ÚVAHA

Nazval jsem vás přáteli J 15,12–17

U

čiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím tvým pokojem, zpíváme. To slovo nástroj by mohlo svádět k představě, že jsme jen jakási tupá kolečka ve stroji světa, který kdosi nahoře řídí. Tak tomu ale není. Jsme mnohem víc. Ježíš nás totiž oslovuje neslýchaným způsobem – už nejsme jen Boží nástroje, ba dokonce ani nejsme jen Boží služebníci. „Nazval jsem vás přáteli.“ Tak to skutečně v Bibli stojí. Jak si to můžeme vůbec troufat o sobě tvrdit? V izraelském lidu se takové pocty dostalo jen nemnohým – Abrahamovi a Mojžíšovi. Oběma bylo dáno nahlédnout do Božích úmyslů. Mojžíš viděl Boha tváří v tvář na hoře Sínaj a přijal od něj jeho zákon. Abraham dokonce přímo zasahoval do Božího rozhodování při hledání hrstky spravedlivých, když se snášely mraky nad Sodomou. A  nyní i  my máme do společenství Božích přátel patřit. Skrze Krista víme, co činí nebeský Otec. Jsme vtaženi do jeho příběhu – a nemáme tam být jen dřevěnými figurkami, které Bůh tahá za provázky. Směli jsme totiž nahlédnout do Božích tajemství. Jsme dokonce jejich správci, říká apoštol Pavel. Sami se tedy podílíme na tom, jaký bude úděl Boží věci ve světě. Jsme Božími partnery, spolupracovníky na jeho stavbě. Až tak daleko zašla Boží láska, že nás postavila do této důstojné role. Když je někdo pouze otrok, pak také nemá velkou odpovědnost. Slepě koná, co je mu přikázáno. A všechny úspěchy – a také neúspěchy – jdou především na vrub jeho pána. Služebník se vždy může vymluvit, že já nic, já jen plním to, o čem rozhodl někdo jiný. To už ale teď pro nás neplatí. I my rozhodujeme o tom, co v daném okamžiku, ve zcela konkrétní záležitosti přispívá k rozmnožení Božího království na zemi a co mu naopak brání. Rozhodujeme, kde máme sami sebe nasadit a kde se zase držet zpátky. Kde protestovat, kde jen korigovat, kde se naopak připojit, kde

někoho nebo něco podporovat. Tisíc a jedna věc, kde musíme sami myslet a jednat, zapojit vlastní předvídavost, obratnost, podnikavost, kreativitu, fantazii. Protože ne vždy – vlastně jen málokdy – nám Bůh dává přesný recept, jak se zachovat. Je nám tedy dán velký prostor, který máme zaplnit láskou. Jde z toho až závrať. A tak si ten prostor rádi svévolně omezujeme: například tvrdíme, že politika je špína a zbožný člověk se jí nemá poskvrňovat. Avšak bezvýhradná láska, která se po nás žádá, není nasládlý pocit, ale také náročné rozhodování a jednání v odpovědnosti za Boží svět. Nestačí říkat: Pane, Pane. Přátelé se přece poznají tím, že jeden při druhém stojí. A tak i na nás má být stále znát, že jsme Kristovi lidé – nejen v kostele, ale i na veřejnosti, ve všech možných vztazích a rolích, které v životě přijímáme. Největším porušením přátelství, je – jak známo – zrada. Dějiny církve jsou plné takových zrádců, Jidášem počínaje a kolaboranty s režimy minulého století konče. Ale dějiny jsou také plné opravdových Božích přátel, kteří obětovali vlastní pohodlí, postavení nebo i život, aby prokázali, že Bohu patří celou svou duší a celým svým srdcem. Ano, být přítelem Božím může znamenat, že si naděláme hodně lidských nepřátel. To už patří k věci. Milujte jeden druhého. Těžko se člověku miluje, když sám není milován. Mohly by o tom vyprávět děti odložené do dětských domovů nebo ti, co se stali obětí domácího násilí, šikany, pronásledování. Takoví lidé snadno zatrpknou a člověk se spíš diví, když si navzdory všemu uchovají laskavost a  životní radost. Kdybychom nebyli milováni předtím, než jsme se vůbec narodili, nebyli bychom lásky schopni. Kdybychom Kristem nebyli nazváni přáteli, těžko bychom byli schopni přáteli skutečně být – pro Boha i pro naše bližní. My všichni jsme ale ovocem Boží lásky. Proto máme slyšet: milujte se navzájem. Ondřej Kolář



TÉMA

foto: Pavel Gregor

Křesťanství a politické ideologie

D

říve než se začneme zabývat tím, zda je křesťanství z podstaty spíše pravicové, nebo levicové, je třeba na úvod přičinit dvě poznámky, které se týkají vymezení našeho tématu. Zaprvé předesílám, že spíše než o pravici a levici bychom měli hovořit o „politických ideologiích“, mezi něž patří např. konzervatismus nebo liberalismus. Tyto ideologie sice lze zhruba zařadit na pravolevé spektrum, počínaje fašismem na extrémní pravici přes konzervatismus a liberalismus až po socialismus a komunismus na druhém pólu, ale mnohé ideologie, zejména ty novější, se takovému zařazení vzpírají: Kam například z tohoto hlediska zařadit feminismus nebo environmentalismus? Naše otázka by tedy mnohem spíše měla znít, zda má křesťanství „přirozeně“ a trvale blíže k jedné konkrétní politické ideologii než k ideologiím ostatním. Zadruhé bych chtěl pevněji uchopit termín ideologie. Ten totiž bývá často vnímán negativně, jako soubor norem a idejí, které zastírají pravou podstatu reality. V tomto smyslu kupříkladu marxisté hovoří o ideologii jako o „falešném vědomí.“ Moje pozice bude odlišná. Ideologii budu chápat jako koncept, který nám vůbec umožňuje zaujmout určitou pozici. Stejně jako nemůžeme hledět na Michelangelova Davida ze všech stran, ale vždy pouze z určité perspektivy, tak i politická ideologie je určitou perspektivou, která nám nabízí ucelený pohled na zkoumanou otázku, ale zároveň náš pohled určitým způsobem zkresluje. Pohled bez ideologie, bez perspektivy není možný. Na Davida se můžeme dívat zepředu, zboku, zezadu nebo dokonce shora, ale nikoliv ze všech stran najednou. Podobně se můžeme ptát, zda např. rovné zdanění je v rámci určitého historického kontextu správné z hlediska liberalismu či socialismu, ale nemůžeme se ptát, zda je objektivně a univerzálně správné. Odpověď totiž bude vždy záviset na tom, které hodnotě udělíme přednost – liberálně chápané svobodě, nebo sociálně podbarvené solidaritě. Z těchto poznámek vyplývá, že se domnívám, že je třeba odolat zjednodušující představě, kterou někteří vztahují až k Lutherovi a jeho učení o dvou říších, podle nějž je možno oddělit jakési čisté, duchovní křesťanství, které se vznáší mimo sféru

„špinavé“ politiky. Ideologie je pak chápána jako světská náhražka náboženství, s níž pravé křesťanství nemá nic společného (Scruton). Křesťanské zásady mají morální a bytostně sociální charakter. A morální postoje, zejména pokud se projevují ve společenských vztazích, se stávají postoji ryze politickými. I ostentativní nepolitičnost určitých proudů křesťanství je totiž politickým postojem, ovšem postojem takovým, který křesťanství politicky oslabuje. Otázku vztahu křesťanství a politických ideologií tedy nelze snadno smést se stolu. Současně ale platí, že křesťanství samo je výrazně starší než ideologie, které se rozvíjejí v moderní době, zejména od 18. století. Proto bychom měli být velmi ostražití vůči tvrzení, že určitá ideologie křesťanství plně a přesně politicky reprezentuje. Dějiny církve, a ještě více Písmo nabízejí velmi mnohoznačný a komplexní obrázek vztahu křesťanství k politickým ideolo-

Je třeba odolat zjednodušující představě, kterou někteří vztahují až k Lutherovi a jeho učení o dvou říších, podle nějž je možno oddělit jakési čisté, duchovní křesťanství, které se vznáší mimo sféru „špinavé“ politiky. giím. V různých epochách na sebe křesťanství bralo různý ideologický háv, který často církev ve své době považovala nejen za slučitelný se svým učením, ale dokonce jej často prezentovala jako součást křesťanství samého. Například spojení mezi církví (a to nejen církví římskou) a konzervativním myšlením bylo po dlouhá staletí jednou z nejpevnějších politických aliancí. Jindy a jinde naopak vystupovala do popředí sebeidentifikace velké části církve s ekonomicky a sociálně slabými a církev (nebo její část) se tak přesouvala do přímé opozice vůči konzervatismu (teologie „osvobození“, v evropském prostředí „nová politická teologie“). Naopak vztah mezi demokracií a křesťanstvím nebo křesťanstvím a současným katalogem lidských práv, který budou mnozí z nás považovat za jeden z ústředních bodů křesťanské politiky, je poměrně novým historickým jevem, s nímž se mnozí křesťané a mnohé církve dodnes ¥ nedokázali plně vyrovnat.



K témuž výsledku dospějeme při zkoumání biblické zvěsti: V Novém zákoně najdeme odkazy, které budou podporovat interpretaci liberální (podtrhující svobodu jednotlivce) i „levicovou“ (zdůrazňující solidaritu, změnu a klíčení nového), ale i takové, které budou odmítat nové pořádky a zdůrazňovat konzervativní, až reakční pohled nazpět (např. k neporušenému tvorstvu, odmítání království ve Starém zákoně, ryze konzervativní obhajobu stávajícího řádu v deuteropavlovských spisech, atd.). Náš závěr zdá se být velmi skeptickým a poněkud rozporuplným: křesťané by se měli politicky angažovat, ale zároveň z Bible ani z tradice nemůžeme vyvodit jednoznačný návod politické akce typu „volte stranu X, ale v žádném případě nesmíte jako křesťané podpořit stranu Y“. A sku-

říci, která z politických ideologií je křesťanství nejblíže, ale můžeme určit ty ideologie, které jsou s křesťanstvím zcela neslučitelné. Taková kritéria jsou v podstatě pouze dvě. Zaprvé by křesťan měl při svém politickém rozhodování mít na paměti, že jádrem křesťanské zvěsti je relativizace každé politické ideologie a zpochybnění absolutního nároku, který si na člověka kdokoliv na zemi činí. Tolik lákavá nabídka silného vůdce nebo totalizujícího státu, který na sebe vezme všechny naše starosti, není jenom iluzorní, ale i rouhavá, protože si stát či vůdce osobuje božské vlastnosti. Sem ovšem spadá i nedůvěra vůči každé ideologii, která o sobě tvrdí, že jenom ona je křesťanská a že je poslední hrází křesťanství před ďáblem ovládaným světem (např. ve stylu amerického hnutí „Morální většiny“). Druhým kritériem je zachování důstojnosti člověka. Ideologie, která z jakéhokoliv důvodu popírá rovnost a důstojnost určité skupiny lidí, nemůže být pro křesťany přijatelná. A je skutečně irelevantní, o jakou záminku se jedná – může jí být třídní původ, ekonomické postavení, pohlaví,

Vztah mezi demokracií a křesťanstvím nebo křesťanstvím a současným katalogem lidských práv, který budou mnozí z nás považovat za jeden z ústředních bodů křesťanské politiky, je poměrně novým historickým jevem, s nímž se mnozí křesťané a mnohé církve dodnes nedokázali plně vyrovnat.

tečně platí, že pozitivní vymezení křesťanské politiky je možné jenom s velkými obtížemi. Pluralita hodnot, která je přítomna v dnešním společenském životě, je přítomna i v Písmu (svoboda, solidarita, role jednotlivce a společenství, atd.). Nicméně přesto určité vymezení možné je. Přinejmenším lze stanovit negativně hranice toho, co by pro křesťany mělo být v každé době a za všech okolností znamením, že určitá ideologie by měla být odmítnuta. Jinak řečeno, nemůžeme



barva pleti, sexuální orientace nebo náboženská příslušnost. Dokonce ani hříšnost člověka (nebo jeho kriminální činnost, abychom použili sekulární termín) ho nemůže zbavit jeho důstojnosti. Ideologie, která tak činí, by měla být křesťany odmítnuta. Čtenáři se možná mohou tato kritéria jevit jako příliš široká a bezzubá. Ale stačí se zamyslet nad tím, zda bychom i my občas nechtěli přistoupit na jednoduché (a o to nebezpečnější) recepty, které české politické strany nabízejí ve vztahu k uprchlíkům (poslat domů) a dalším cizincům v naší zemi (ztížit práci), ve vztahu k muslimům (zakázat minarety), k ženám (do politiky nepouštět) či k Romům (vytvořit ghetta). Petr Kratochvíl Autor pracuje jako zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Je předním českým expertem na poli teorie mezinárodních vztahů a teorie evropské integrace.

O prorocké funkci církve

O

d dob teologických studií mě zneklidňuje určitý rozpor mezi teologickou naukou a většinovou církevní praxí v ČCE, totiž rozpor mezi deklarovaným poutnickým charakterem naší (pozemské) existence na jedné straně a relativně pohodlnou zabydleností ve strukturách světa na straně druhé. V Bibli čteme a v kázáních hojně slyšíme o tom, jak Abraham vyšel do neznáma a jak právě to je obrazem vztahu k Bohu, jak se Bůh dal poznávat ve zkušenosti exodu a exilu, o tom, že Bůh „vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil“, jak zpívá Maria ve svém chvalozpěvu, že blahoslavení jsou chudí a že poslední budou první, že jedna ztracená a nalezená ovečka má větší cenu než devětadevadesát dalších, o tom, že Ježíš „přemohl svět“... Tuto neučesanou směs

situace ve světě, i pro její vztah k političnu, což by mělo být tématem těchto řádků. Mezi základní projevy církve ve vztahu k Bohu i lidem se většinou řadí tyto čtyři činnosti: liturgie (oslava Boha), martyrium (svědectví), diakonie (služba bližním) a koinonia (společenství). Racionální a ve světě dobře zabydlený český evangelík je mnohem více nakloněn druhým dvěma činnostem, životu v ‚horizontále’, s druhými a pro druhé. Deficit v oblastech prvních dvou činností, deficit ve vertikále (strohost liturgie založená vnějškově, v antikatolictví, nikoliv podstatně, teologicky; nedůvěra ve spekulativní a extrovertní polohy víry) se ovšem projevuje i v pojetí horizontálních činností, evangelíkům asi mnohem bližších. Život směřující od Boha a k Bohu neotevírá a neproměňuje dostatečně radikálně naše horizontální snažení.

Výsledkem je nová, tentokrát kapitalistická „normalizace“, systém, v němž dvacetiletí studenti v menzách i v barech zapáleně rozprávějí o uplatnění v oboru a vydělávání peněz, rockeři podporují americké války a „zelení“ provádějí neoliberální ekonomické reformy.

nezabydlenosti a nonkonformismu, nemorálních podobenství a eschatologického napětí potom zajíme bohatým nedělním obědem a v pondělí se rozejdeme na svá pracoviště vstříc utěšeným kariérám. Typický evangelík je racionální, liberální a společensky většinou celkem úspěšný měšťan. Jsou jistě rozdíly mezi evangelictvím městským a venkovským, mezi generací starší a střední, mezi skupinami civilními a  pietistickými či charismatickými, mezi těmi a oněmi; ale tou nejviditelnější či nejhlasitější částí církve, která snad také uchovává nejvíce z historického dědictví české evangelické mentality, je myslím pořád ještě onen poctivý, pracovitý občan nebo občanka, který nemiluje extrémy náboženské ani lidské a který je pravým požehnáním pro stát. V takovém prostředí jistě není nepříjemné žít, má to ovšem jisté důsledky pro pojetí církve a její

Přeskočme pro nedostatek místa diakonii a přejděme rovnou ke koinonii, protože zde se nachází – jak se aspoň domnívám – místo doteku církevního a politického, křesťanského a občanského v  nejužším slova smyslu. Evangelický důraz na pospolitost je výrazem života většinou malého a spíše do sebe uzavřeného obecenství místního sboru. Toto bydlení v malé obci sboru má ovšem protiváhu v živém zájmu o velkou obec, o veřejné politické dění – to koneckonců patří k oné podstatné zabydlenosti ve světě. Jenomže tento vztah k veřejným autoritám, ekonomickým a politickým strukturám moci, k  vládnoucím režimům jako kdyby neměl dostatek odstupu, podezření, kritické distance – podobně jako se sborový život často vybíjí v bojích o to, aby vše bylo jako dříve, aby si moc uchovali členové vážených rodů, aby tráva byla náležitě posečena apod. Abrahamovská schopnost vyjít do neznáma, ježíšovské zalíbení ¥



v opovrhovaných a vyloučených, jeho subverzivní vztah k mocnostem politickým, ekonomickým a nakonec i náboženským, extravagantní „provokace“ (sycení zástupů „bez práce“, vyhnání penězoměnců z  nádvoří chrámu, porušování soboty) a nakonec i jeho kříž – to vše jako kdyby náš vztah k moci nijak neinspirovalo. Toto přilnutí k moci se samozřejmě liší sbor od sboru a člověk od člověka, ale jakýsi celkový, oficiální, nejvíce viditelný „politický“ postoj církve je v zásadě konformní, prorežimní. Zapomínání na prorockou, kritickou funkci církve a podléhání tomu kterému režimnímu diskursu ovšem zavádí ČCE opakovaně do situace, v níž je často, i když třeba nechtěně na straně silných a mocných namísto zaujetí perspektivy těch druhých. Za první republiky se ČCE vezla na vlně antikatolického hnutí „Pryč od Říma“ a masarykovského ztotožnění protestantského (bratrského) ideálu se smyslem českých dějin, za komunismu se hromádkovci a vedení církve připojili k novému režimu, aby až příliš pozdě nahlédli svůj tragický omyl (u části vedení lze ovšem počítat s pragmatickými motivy tohoto příklonu k režimu), po listopadu 1989 jsme pro změnu bezelstně objali oficiální ideologii „demokracie, lidských práv a tržního hospodářství“ bez větší pozornosti k problematičnosti jejího aktuálního působení. Polistopadový vývoj se nese ve znamení zvláštní perverze listopadového ideálu. Hluboký společenský konsensus a pozitivní, nerevanšistický étos, které se manifestovaly v „sametovém“ charakteru revoluce a ve vzniku vlády národního porozumění, byly celkem záhy rozrušeny a  postupně nahrazeny pravicovou ideologií „bohatých a úspěšných“ a antikomunistickým revanšismem, který si občas nezadá s myšlením kádrováků komunistických (byť jeho důsledky nemohou být tak fatální, je zde znovu při díle neblahý princip kolektivní viny a vylučování celých segmentů společnosti z podílu na národní kultuře a rozpravě). Hlásání „demokracie a lidských práv“ se stalo rétorickým prostředkem legitimizace nových pravicových elit, které kolonizovaly a asimilovaly tradiční místa odporu proti systému, jako je studentstvo, rocková hudba, politická formace zelených či humanitární organizace... a taktéž církve. Výsledkem je nová, tentokrát kapitalistická „normalizace“, systém, v němž dvacetiletí

10

studenti v menzách i v barech zapáleně rozprávějí o uplatnění v oboru a vydělávání peněz, rockeři podporují americké války a „zelení“ provádějí neoliberální ekonomické reformy. Ideologie, která určila podobu polistopadového veřejného diskursu, má přitom původ ve falešné teologizaci dějin, v  pojetí dějin jako souboje dobra a zla, v němž se naše nitrosvětské snažení příliš rychle identifikuje se silami dobra. Právě křesťané a lidé náboženští by neměli zapomenout na to, že Boží působení v dějinách je skrytější a paradoxnější. Poučeni Ježíšovou výzvou, že je třeba „vlastní život ztratit“, a Pavlovým spočinutím v milosti přicházející odjinud měli by snad jako první varovat před morálním narcismem a manichejským pojetím politiky, které si nakonec osvojili „vítězové“ listopadové revoluce. Zatímco církve na západ od našich hranic aktivně vystupují na obranu chudých a vylou-

Citát k volbám „Účastněte se politického života. Je to dobré pro demokracii. Demokracie je vytvářena lidmi, aby byla ve státě a ve společnosti spravedlivě rozdělena moc a aby mohla být správně kontrolována. Kdo se nestará o politické otázky, přenechává moc jiným. Kdo kriticky nepřezkoumává usnesení vlády, parlamentu, soudů, politických stran, odborů a masmédií, ten odmítá přispět k spravedlivému uspořádání našeho soužití. Nemějme žádný strach před těmi nahoře. Ti svou moc dostali od nás. A musí tu moc užívat k vašemu prospěchu. Jen když je necháte nerušeně vládnout, mohou rozhodovat proti vašim zájmům. Jestliže však spolurozhodujete, pak váš politický osud spočívá také ve vašich rukou. Proto je nutné být politicky aktivní ne pouze proto, abyste dosáhli svých výhod, nýbrž také kvůli lásce, která se ujímá práv druhých. Pro společné blaho přece platíte daně, pro společné blaho se také účastníte voleb. Tak tedy užívejte svých občanských práv. Tak sloužíte lidem. Tak sloužíte Bohu.“ Manfred Josuttis Göttinger Predigtmeditationen 28. roč., 1969/70, s. 431 (v rámci výkladu perikopy Ř 13,1–7)

čených po celém světě, účastní se ekologických a mírových kampaní a vstupují tak do zápasů, které je v podstatě nemožné aktuálně vyhrát, české církve (za té nejtvrdší z pravicových vlád navíc koupené příslibem majetkového vyrovnání se státem, od počátku pochybným) se stále poohlížejí po nějakém „boji s totalitou“ nebo po vzpomínkách na něj, aby se znovu vpravily do rolí historických vítězů. Abych ale nelíčil všechno tak černě: Zkušenost církve za komunismu ukázala, že po jisté době se schopnost rozpoznat ideologie a strategie režimu zlepšuje a že se také najdou lidé s odvahou proti suverenitě moci vystoupit. ČCE má v sobě potenciál k alternativnímu myšlení a je jí vlastní pozornost vůči těm, jejichž lidskost či práva jsou pošlapávány – přesvědčivost velkého polistopadového vyprávění o dobru a zlu slábne

a v uvolněném prostoru bude stále patrnější to, co toto vyprávění zakrývalo: moc bohatých a silných, obrovské počty chudých a vyloučených po celém světě a především narůstající krizi pozdně kapitalistické společnosti výroby a spotřeby, krizi ekonomickou, ekologickou i kulturní, celkovou krizi smyslu. Ono vertikální se časově pojí snad především s  budoucím (eschatologickým), jako by právě odsud vstupovalo to jiné do našich dějin. Náboženství ve svých četných podobách bude stále více, tak jako už mnohokrát v minulosti, jedním ze zdrojů alternativní sociální a kulturní a odsud i politické představivosti; a jistě i mnozí čeští evangelíci přidají ruku a především hlavu k dílu.  Jan Černý Autor je ředitelem Masarykovy demokratické akademie

OTÁZKA NA TĚLO

Za jakých okolností byste byl ochoten se angažovat v politice? Zdeněk Šorm, farář Co to znamená „angažovat se v politice“? V politice jsme – třeba i svojí pasivitou – za každých okolností. To je právě ta iluze, že je možné „být mimo“. A pokud to myslíte úžeji jako kandidaturu do nějakého samosprávného orgánu, pak je to také velice různé podle toho, zda by šlo o místní nebo celostátní úroveň. V místní bych musel to místo dobře znát a mít důvěru k těm, kteří by kandidovali se mnou. Na celostátní si netroufám. Jindřich Halama, vedoucí katedry etiky ETF UK Pokud pominu možnost, že bych se nechal zkorumpovat materiálně (nejsem si jist, jak bych reagoval teď, pár let před důchodem, např. na nabídku místa europoslance), myslím, že bych do politiky vstoupil za podmínky vyjádřené doktorem ve filmu Vesničko má středisková: „Ty jsi jedinej, kdo to může udělat, a když jsi jedinej, tak to udělat musíš.“ Přičemž jsem na otázku, zda v politice může taková okolnost vůbec nastat, zatím nenašel kladnou odpověď. Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor Není to tak dávno, co jsem se stal českým obča-

nem. O politiku se zajímám hlavně před volbami, abych věděl, koho mám volit. V politice se však nehodlám angažovat. Pro takovou práci nemám obdarování ani patřičnou vnitřní výzbroj. Jan Keřkovský, farář a senior Politice neuniknu, už tím, že (a hlavně jak) žiju mezi lidmi. A pokud jde přímo o správu věcí veřejných, šel bych do toho ve chvíli, kdy by se mi zdála ohrožena ta forma demokracie, která ví o podstatně vyšší autoritě než je autorita lidu a názor většiny. David Šorm, farář Politika, od slova polis, obec, je předmětem mého zájmu již nyní. V obci se angažuji, s obecním i městským úřadem spolupracuji. Obci nabízím dílčí pomoc. Do politiky ale vstupovat aktivně nechci. Myslím, že by se tím křížila role pastýřská se zastupitelskou. Farář by se měl angažovat v politice jen během nějakých rozsáhlých společensko-politických změn, kdy je potřeba na přechodnou dobu mít mezi představiteli obce někoho důvěryhodného a nestranného. 

DaZ

11

ROZHOVOR s Danielem Fojtů

Požehnání přichází od Hospodina, nikoli od ministra financí Daniel Fojtů (44) prošel nedělní školou, mládeží i třicátníky. Pak přišlo staršovstvo, seniorátní výbor a předsednictví konventu. V církvi vyrostl a zapojovat se v ní je pro něj přirozené. Jeho celoživotním koníčkem je sport. Na Vsetíně je znám nejen jako majitel firmy Exodus, ale také jako zastupitel města. Při prezentaci na primárkách KDU zaujal přítomné delegáty tak, že skončil na druhém místě do poslanecké sněmovny na kandidátce KDU-ČSL ve Zlínském kraji.

Daniel je typické evangelické a Fojtů typické valašské jméno. Jaké jsou tvé rodové kořeny? Tak jak říkáš. Mé kořeny jsou valašské, pár set let staré. Staříček byl evangelík, stařenčina rodina chodila do Církve bratrské, ale spolu chodili už do našeho horního vsetínského sboru. Maminku si tatínek přivedl ze zlínského (Hájkova) sboru. Já jsem odmala musel do kostela chodit s rodiči, absolvovat náboženství, nedělku, konfirmaci. Ze stavu muset do stavu chtít jsem přešel, myslím, v šestnácti, kdy u nás jako farář působil J. B. Šourek. Vzhledem k tomu, že se naše rodina aktivně zapojovala do sborového života, připadalo mi přirozené podílet se na sborové práci tím, co zvládám. Takže na začátku to byly brigády, nějaký rok jsem vedl mládež. Po vojně, když jsme už byli na mládež přerostlí, jsem stál u zrodu „třicátníků“. Pak přišlo staršovstvo, později seniorátní výbor a naposled se přidalo předsednictví konventu. Ale to už jsou kořeny i s kmenem a větvemi. Ovoce se mi špatně ze stromu hledá. Snad ho vidí ti, kdo stojí kolem a na strom se dívají.

12

Na Vsetíně jsi však známý i mimo církevní kruhy. To je určitě díky předkům. Ne nadarmo se v Př 22,1 píše: „Výborné jméno je nad hojné bohatství...“ Často mi říkal někdo, s kým jsem se potkal: „Já znám tvou maminku, tatínka, staříčka.“ A já už se jenom snažím nedělat Fojtům moc velkou ostudu. Pravda je, že od roku 1993 podnikám a firma Exodus už za ty roky v povědomí Vsetíňáků své místo našla. A od roku 2002 působím v městském zastupitelstvu, čtyři roky také jako člen rady, takže mne mnozí mohou znát i díky tomu. A s pár stovkami lidí se znám ze skautského prostředí a přes své sportovní koníčky. Hrával jsem závodně stolní tenis a volejbal, taky jezdil na kole. Z volejbalu už je jen rekreace, kolo mám rád pořád, přidal jsem squash. Jak ses dostal na druhé místo kandidátní listiny, hned za Michaelu Šojdrovou? Spadlo to z nebe: Jeden den mi volal předseda vsetínské KDU-ČSL, jestli bych nezvážil své možnosti a nešel do předčasných parlamentních voleb. Byl jsem z toho překvapen, protože za Vsetínsko jsem předpokládal jiné matadory, ale žádnému se to zrovna nějak nehodilo. A protože já jsem si čerstvě ve firmě uvolnil ruce, abych se mohl věnovat ještě jiné práci, řekl jsem ano. Při prezentaci na primárkách KDU jsem delegáty asi zaujal, protože ve volbě jsem získal zmíněné druhé místo. Samotného mě to překvapilo, neboť třeba současný poslanec L. Hovorka se umístil až za mnou. Ale upřímně řečeno, stál jsem o to. Když se pouštím do nějakého boje, nerad prohrávám. Myslím, že je poctivé dodat, že s kolegy z KDU tvoříme na Vsetíně dobrý tým a pracovali jsme na přípravě. A co na to říkala tvá rodina? Manželka to se mnou má těžké. Rozhodování o tom, čemu se budu věnovat, dělám sám. Mnohé věci jí pro jistotu neříkám, aby se zbytečně nevyděsila. A když se rozhodnu, pak už za tím většinou tvrdohlavě jdu. To mám asi po tatínkovi. Ale v tomto případě o tom žena věděla a přijala to.

Děti jsou už velké: Adam (21) se už osamostatnil, žije a pracuje v Olomouci, Ráchel (18) studuje v Brně a Rebeka (15) se chystá na střední. Ty si za ty roky zvykly, že tatínek má spoustu aktivit, a teď jsou myslím zvědavé, jak to dopadne. Říká se, že politika je plná špíny. Jak to vidíš? Myslím, že je to odraz společnosti. Já jsem do komunální politiky vstupoval proto, abych mohl podpořit věci, které považuji za dobré pro naše město. Postupem času jsem zjistil, že takový přístup nemají všichni a pro někoho je politika cestou, jak si finančně přilepšit.

vržením zavrhovány. To naštvání je také jedna z věcí, které mě na kandidátku přivedly. Jsem přesvědčen o tom, že pokud člověk může věci nějak ovlivnit, má se o to pokusit. Jednoznačnou oporu vidím v Bibli. Máme být solí a světlem. Nemáme tmě vyklidit pozice, nemáme si stěžovat, že naše zrnko soli je jen nepatrné. Víš, jsem vděčný, že patřím do společenství křesťanů. Když se člověk ocitne v cizím městě, mezi cizími lidmi a zajde do kostela, na faru, je to prostředí, které je naše. Člověk se tam může nadít zájmu, podpory, pomoci. Vždycky jsem od křesťanů očekával víc, víc jim věřil, víc na ně spoléhal. A myslím, že to funguje. Jistě i mezi křesťany narazí člověk na výjimky, ale těch slušných, poctivých, ochotných pomoci je tam mnohem více. Jinde už to podle mne tak běžné není. Většina lidí prosazuje své zájmy a o ostatní se moc nezajímá. KDU vidíš zevnitř. Jak to tam vypadá? Já ten princip, o němž jsem právě mluvil, vztahuji i na strany. V KDU je valná většina křesťanů a mají snahu být slušní a poctiví. Straně rozhodně pomohlo, že po sjezdu na Vsetíně odešla část poslanců, která podle mého názoru vnímá politiku jako výtah k moci. Současné vedení táhne za jeden provaz, má upřímnou snahu prosadit v parlamentu smysluplné věci. Vidím to nadějně.

Považuji politiku za službu společnosti a štve mě, když vidím, jak se chovají někteří „v moci postavení“. Když přednost mají osobní zájmy, neplatí dané slovo, lež je servírována jako pravda, osvědčené konzervativní hodnoty jsou s opro-

Půjde to u nás po volbách doprava, nebo doleva? To záleží na lidech. Když vyhraje levice – doleva, když pravice – opačně. A když se stane zázrak a vyhraje KDU – pak nahoru. Ani ne ekonomicky, ale morálně. Já bych byl rád, kdyby se křesťané identifikovali s KDU. Určitě jsou křesťané členy i jiných stran, ale vezmu-li v úvahu, že při hlasování v parlamentu je důležité držet stranickou „basu“, myslím, že jim mnoho prostoru na prosazování křesťanských hodnot nezbývá. A dovolím si připomenout, že KDU dlouhodobě zastává právě ty hodnoty, které jsou pro nás důležité. Tradiční pojetí rodiny, její podpora, úcta k životu a služba starým a nemocným. Myslím, že orientace na základní křesťanské hodnoty je důležitá, neboť požehnání přichází od Hospodina, nikoli od ministra financí. Mimochodem ten zázrak je matematicky reálný. Jak jsem poznal Hospodina, to, co si člověk umí představit a spočítat, to On nedělá. Jeho řešení nás vždy překvapí. ptal se Jan David

13

NÁSTĚNKA SYNODNÍ RADA

Synodní rada zasedala 23. března v Bystřici pod Hostýnem Jmenovala – komisi pro pastorační pracovníky ve složení: Daniel Ženatý (předseda), Jana Špinarová, Markéta Slámová, Eva Benešová. S platností od 1. 4. 2010 – poradní odbor pro církevní hudbu ve složení: Ladislav Moravetz (předseda), Ester Moravetzová, Jiřina Marešová Dvořáková, Lukáš Vendl, Daniela Feltlová, Jan Esterle, Joel Ruml (za synodní radu). S platností od 1. 4. 2010 – komisi pro přípravu nového evangelického zpěvníku ve složení: Miloslav Esterle (předseda), Daniel Heller ml., Jan Keřkovský, Pavel Křivohlavý, Ladislav Moravetz, Jiří Pejla, Ondřej Titěra, Pavel Hanych. S platností od 1. 4. 2010 Schválila – text svého programového prohlášení – předložené statuty poradních odborů: ekumenického, pro společenské a mezinárodní záležitosti a pro aktuální společenskou situaci – koncept programu Výchova a vzdělávání pro jednání 4. zasedání 32. synodu. Souhlasila – s poskytnutím daru 30 000 Kč na dorovnání finančních závazků o. s. Servitus v roce 2009 ze sbírkového účtu – s termínem konání 6. Leuenberského synodu v Praze-Nuslích v termínu 5.–6. 11. 2010 – s odesláním 150 000 Kč z fondu sociální a charitativní pomoci na pomoc obětem zemětřesení v Chile prostřednictvím konta GAW Vzala na vědomí – zápis ze zasedání poradního odboru ekumenického (POE). Odbor zhodnotil dosavadní práci a konstatoval, že stále považuje za dobré vést rozhovor se zástupci z české ekumeny. POE je připraven dávat podněty synodní radě, stejně tak i přijímat a řešit úkoly od ní.

14

Synodní rada zasedala 6. dubna Vzala na vědomí – zprávu o vizitaci seniorátního výboru Východomoravského seniorátu v Pržně – dopis, kterým se na ni obrátili členové farního sboru ČCE v Nuslích. Ti jsou roztrpčeni situací, do níž se dostali těžce postižení spoluobčané schválením zákona o hmotné nouzi. Na základě tohoto zákona je od 1. 1. 2010 částka určená na živobytí těchto lidí pouhých 2 020 Kč. SR zajistí návrh dopisu na příslušná místa ve smyslu žádosti farního sboru. Souhlasila – s přijetím příspěvku od Lutheran Church z Halas Cornes Wisconsin USA na práci předsedy COMu Milana Balahury – se směřováním práce pracovní skupiny zabývající se děním na Kubě na pomoc kubánským disidentům a spřáteleným církvím a sborům a pověřila Romanu Špačkovou, aby činnost na jižní Moravě koordinovala – s vyhlášením sbírky na materiální pomoc potřebným na Kubě – s odesláním soustrastného dopisu pozůstalým zesnulého kubánského vězně svědomí Orlanda Zapaty Tamayi – a podpořila záměr vydat při příležitosti 40. výročí Leuenberské konkordie v roce 2013 společnou příručku Čtení na každý den pro všechny české církve v Leuenberském společenství.

Nedejme se odradit slovo k parlamentním volbám 2010 Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé, podobně jako mnozí z Vás vyhlížíme s obavami a rozpaky blížící se parlamentní volby. Způsob, jakým většinou politici a strany vystupují, vzájemně se napadají a obviňují, vyvolává nedůvěru a znechucení. Byla by ovšem vážná chyba, kdybychom se negativními jevy nechali odradit od odpovědnosti, kterou ve společnosti máme. Jako křesťané chceme usilovat o pokoj a svobodu společenství, ve kterém žijeme. K tomuto úsilí patří v demokracii i spoluodpovědnost

 za volbu politických představitelů. Chceme mít politiky neúplatné, čestné a obětavé, kterým jde v první řadě o dobro naší společnosti i mezinárodního společenství, kteří nebudou naši zemí zadlužovat, kteří vlastní zájmy odsouvají stranou, mají úctu ke svým politickým protivníkům a umějí jim v zájmu obecného dobra dát i za pravdu. Podle volební kampaně některých politických stran se zdá, že takoví politici nejsou. Jsme však přesvědčeni, že mezi těmi, kdo se ucházejí o veřejné funkce, jsou lidé, kteří svůj úkol vnímají jako službu společnosti, neupřednostňují své osobní zájmy, nepohrdají konkurenty a jde jim o spravedlnost a pokoj ve společnosti. Hledejme je, poznávejme důkladně ty, kdo se ucházejí o náš hlas. Volme ty, kterým se odvážíme důvěřovat. Vaši Daniel Ženatý, 1. náměstek synodního seniora Lia Valková, synodní kurátorka Pavel Kašpar, 2. náměstek synodního seniora Pavel Stolař, 1. náměstek synodní kurátorky Eva Zadražilová, 2. náměstkyně synodní kurátorky V Praze dne 20. dubna 2010

6. Chceme se podílet na rozvíjení občanské společnosti, která se tvoří úctou jednotlivce k svobodě a demokracii. Chápeme tento důraz jako blízký naší tradici. Budeme podporovat úsilí směřující proti lhostejnosti, zpovrchnění, netoleranci. 7. Synodní rada hodlá aktivně vstupovat do veřejného života, navštíví, příp. pozve politické a stranické představitele k rozhovoru. 8. Považujeme za podstatné informovat veřejnost o postojích církve a zveřejňovat svá stanoviska k aktuálním tématům. 9. Chceme pokračovat v ekumenických vztazích jak v České republice, tak v zahraničí. 10. Podstatná je pro nás spolupráce s Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy při vzdělávání a výchově kazatelů. Chceme spolupracovat kromě jiného i při výročí vydání Bible kralické (2013) a upálení Mistra Jana Husa (2015). 11. Budeme usilovat o otevřenou komunikaci uvnitř církve, o posílení důvěry mezi synodní radou, Ústřední církevní kanceláří, senioráty a sbory církve. 12. Jsme vděčni za to, že se v naší církvi z moci Ducha svatého děje mnoho dobrého. Do svého funkčního období vstupujeme s nadějí, že vše, co přináší starosti, zvládneme s Boží pomocí, ve spolupráci s kazateli a kazatelkami, kurátory a kurátorkami, staršovstvy a díky těm, kdo se za nás modlí.

Programové prohlášení Synodní rady Českobratrské církve evangelické K tragédii polského letadla u Smolenska Co je pro nás na začátku funkčního období důležité: 1. Považujeme za důležité srozumitelně a jasně zvěstovat evangelium, aby to bylo zvěstování živého Boha, který se zjevuje v Kristu ukřižovaném a vzkříšeném. Misii chápeme jako nedílnou součást kazatelské práce a života církve. 2. Vážíme si rozmanitosti naší církve. Neznamená to ovšem neurčitost a nekritickou poplatnost duchu doby. 3. Synodní rada nebude mít porozumění pro prosazování úzce individuálních zájmů na úkor společných postupů ČCE. 4. Důsledný postup v  personálních otázkách. Důsledně budeme přijímat opatření podle Církevního zřízení a řádů. To se týká zejména osobního života kazatelů a pracovní nekázně. 5. Vážíme si práce laiků a jejich nasazení pro život církve a budeme ji podporovat. Zdůrazňujeme, že dobrovolnické nasazení je cestou, která se týká i placených zaměstnanců církve.

V  polském letadle mířícím na tryznu do Katyně zahynuly v sobotu 10. dubna desítky osobností polského veřejného života, mezi nimi i vojenští kaplani a duchovní. Jeli se poklonit památce tisíců polských důstojníků, které před sedmdesáti lety v Katyni nedaleko Smolenska zavraždili příslušníci tajné sovětské policie NKVD. Prostřednictvím prvního náměstka synodního seniora Daniela Ženatého a synodní kurátorky Lii Valkové vyjadřuje Českobratrská církev evangelická hlubokou soustrast s polskou tragédií, která zasáhla celou polskou společnost. Celý dopis s názvem Polským křesťanům a všem Polákům je k dispozici na www.e-cirkev.cz K této tragédii vydala polská Evangelická augsburská církev prohlášení, ve kterém vyjadřuje solidaritu s rodinami obětí a vybízí ke sjednocení a společné práci ve jménu památky a úcty k obětem. Plné znění prohlášení synodu Evangelické augsburské církve v Polsku si můžete přečíst na stránkách www.e-cirkev.cz.

15

Jménem členských církví sdružených v Ekumenické radě církví vyjádřili hlubokou účast Daniel Fajfr, místopředseda ERC, a Sandra Zálabová, vedoucí tajemnice ERC dopisem Ekumenické radě v Polsku. DaZ

čenství“, ale také úloha, kterou má společenství zastávat při prosazování spravedlnosti ve vztazích mezi globálním Severem a Jihem. Právě tato problematika patří od konce devadesátých let k důležitým bodům agendy ekumenických organizací. Pavlína Buzková

jUBILANTI Milí čtenáři, v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů (zákon č. 101/2000 Sb.) nebudeme nadále otiskovat data narození a pracovní zařazení jubilantů. Zveřejníme pouze, kdo v tomto měsíci slaví půlkulaté nebo kulaté narozeniny. V měsíci květnu 2010 to jsou: Petr Maláč Jaromír Plíšek Vladimír Pír Hana Schusterová Dana Tichá Pavla Hudcová Martin Prudký Anna Kuželová Barbara Matušková

Intronizace nového pražského arcibiskupa Dominik Duka se stal pražským arcibiskupem. V úřad byl slavnostně uveden při intronizační pontifikální bohoslužbě 10. dubna v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Bývalý královéhradecký biskup vystřídal v úřadě kardinála Miloslava Vlka. Slavnosti se zúčastnila řada zástupců církví, mezi nimi také synodní senior Joel Ruml.

ÚMRTÍ Sestra farářová Vlasta Ženatá, která se svým manželem – farářem a seniorem Emilem Ženatým působila ve sborech v Kyjově, Miroslavi a Vsetíně-Horním sboru, zemřela v Brně dne 1. dubna ve věku 89 let.

Přípravy na sloučení Světového reformovaného svazu a Reformované ekumenické rady V Bruselu se konalo setkání evropských delegátů, kteří budou zastupovat své církve na Sjednocujícím valném shromáždění v Grand Rapids v Michiganu. Valné shromáždění, které se uskuteční na konci června, se nazývá sjednocující proto, že při něm dojde ke sloučení dvou organizací, Světového reformovaného svazu (WARC) a Reformované ekumenické rady (REC). Dvě organizace tak zaniknou a jedna nová vznikne. Toto nové těleso ponese název Světové společenství reformovaných církví (World Communion of Reformed Chrurches – WCRC). Evropští delegáti, zastupující církve Světového reformovaného svazu, se proto v Bruselu radili jak o praktických, tak o teologických otázkách, které ze sloučení vyplývají. Mezi ně patří význam slova „spole-

16

Dominik Duka se stal knězem, členem řádu bratří kazatelů – dominikánů, jejich představeným a nakonec biskupem – ale byl také politickým vězněm, dělníkem a význačnou postavou protikomunistického odporu. Umí naslouchat i kázat a snaží se, aby církev nebyla chápána jen jako zájmová organizace věřících. Naopak má jasnou vizi jejího vývoje a postavení ve společnosti. DaZ

Zemřel kardinál Tomáš Špidlík Rodák z Boskovic, který prožil valnou část svého života v Římě a byl znám svými promluvami ve vatikánském rozhlase, zemřel v pátek 16. dubna. V tomto člověku se smyslem pro humor, který kolem sebe šířil pokoj a přinášel naději, ztrácí katolická církev význačnou osobnost. Poslední rozloučení s kardinálem Špidlíkem vedl ve vatikánské bazilice svatého Petra v Římě papež Benedikt XVI. DaZ

EKUMENA

Ekumenický Kirchentag má podfuk už v názvu Wittenberský teolog a bojovník za lidská práva z dob NDR Friedrich Schorlemmer (65), kritizuje 2. ekumenický Kirchentag (setkání křesťanů) v květnu v Mnichově jako akci s podvodem v názvu. „Nepojedu tam“ je název příspěvku tohoto evangelického faráře do ekumenického magazínu „Publik-Forum“, vydávaného v Oberursel u Frankfurtu. Důvodem je především přetrvávající rozdělení protestantů a katolíků u stolu Páně. „Ptám se všech, kteří už po desetiletí říkají – ještě nejsme tak daleko – kdy přijde ten den, kdy budeme dostatečně daleko. A kdo jeme to ti my?“ „Brzda v ekumeně je očividně přitažena“, dodává Scholemmer, který patřil na podzim 1989 k zakladatelům reformního hnutí Demokratischer Aufbruch (Demokratický start). K tématu společného slavení Večeře Páně říká: „Může to trvat ještě 500 let, než budou

rozdíly v učení odstraněny, protože v oblasti církevního práva a eklesiologie se toho mnoho nehýbe. Chceme však kvůli tomu 500 let hladovět?“ K problémům v ekumeně Schorlemmer říká, že jako křesťan a evangelík nemá žádné těžkosti s tím, uznat římsko-katolickou církev jako církev v plném slova smyslu. „A očekával bych, že my – pokud bereme ekumenu vážně – budeme našimi katolickými sestrami a bratry bráni také jako církev Ježíše Krista v plném slova smyslu. Všechno ostatní je domýšlivost Říma.“ Toto platí podle něj také pro Kirchentag v Mnichově, organizovaný takříkajíc shora. Rozumí prý tomu, že teologické diskuze nejsou ještě tak daleko, aby mohla být oficiální katolicko-evangelická Večeře Páně při slavnostních závěrečných bohoslužbách. „Bariéry shora, odmítavý postoj a vnitřní odpor jsou ještě příliš velké“, připouští Schorlemmer. „ Ale je nepochopitelné, proč se křesťané nemohou na Kirchentagu při bohoslužbách vzájemně pozvat ke stolu Páně? Pánem nad naší vírou nejsou naši církevní hodnostáři,

nýbrž náš Pán. A ten nám dává svobodu. Nestačí, když organizátoři napíšou na vlajky Kirchentagu: abychom odráželi navenek společné etické, duchovní a politické svědectví – když společenství směrem dovnitř hledáme tak málo, především ve vyšších církevních kruzích. Pro nekřesťany to musí být nepochopitelné, v nejniternějším projevu víry si vzájemně bránit kvůli tradovaným rozdílům v učení!“ epd/DaZ

Sudety, nebo pohraničí? Do redakce přišla kritika za použití slova „Sudety“ v názvu článku „Odvážná ekumena ze Sudet“. Přiznám se, že mě při psaní článku nenapadlo, že by se užití tohoto slova mohlo někoho dotknout. Nedávno nám ve sboru v České Lípě jedna sestra uvařila guláš, který prohlašovala za sudetský. Nevím přesně, jak se jeho recept liší od guláše českého nebo maďarského, ale je pravda, že kritika používání slova Sudety je částečně oprávněná. V roce 1945 totiž bylo toto slovo z rozhodnutí ministerstva vnitra zakázáno, a to především v úředním styku. Alespoň dle informací Wikipedie. Ta uvádí, že zákaz platil i pro označení Podkarpatská Rus. Stejný zdroj ale také uvádí, že tento zákaz byl v nedávné době označen jako právně nezávazný. Dnes tento název znovu používají někteří historici, média a další. Stejně tak se mezi historiky používá slovo „vyhnání“ jako alternativa pro termín „odsun“. Také evangelická církev se od devadesátých let výrazně angažuje v usmíření mezi Čechy a Němci. Je třeba si přiznat, že odsun německého obyvatelstva provázelo i mnoho krutostí a násilností a nelze to omlouvat jen tím, že mu předcházela krutá válka a bezpráví na obyvatelstvu českém. Jezdím pravidelně do pohraničí již deset let a několik měsíců zde i trvale bydlím. Tento kraj mi čím dál více přirůstá k srdci. Vidím kolem sebe i rozpadlé domy, kostely, továrny a celé vykořeněné obce. Místo po třech milionech obyvatel německé národnosti nebylo stále zaceleno. Není to také pro mne jen anonymní dav. Ve skříni na chalupě, kterou po válce koupil pradědeček, máme německý nápis „27. 7. 1941, Abfahrt nach Prag, Wolfgang.“ Podle původní obyvatelky, která z tohoto domu odešla a po letech se do své rodné obce přijela podívat, jde o datum odjezdu jejího syna na frontu do Afriky. Datum, které zásadně ovlivnilo jeho život. Jistě dnes není doba na vznášení nějakých majetkových nároků, ale v čase, kdy mezi Českou republikou a Německem neexistují hranice, se přimlouvám za rehabilitaci slova Sudety, a to navzdory jeho zprofanování henleinovci a německými nacisty. Slova sama o sobě za ty, kteří je používají, nemohou. Jan Kirschner

17

CÍRKEV ŽIJE

KRIZE / VIZE

Boží dílo a lidské dílo Na úvod diskusního fóra Krize nebo vize ČCE 1. Logika paradoxu Když mluvíme o  krizi Českobratrské církve evangelické, ozve se námitka, že Pán Bůh přece staví pod soud (řecky „do krize“) veškeré lidské konání. Nechceme se tu přemýšlením o tom, jak reagovat na krizi, vysmeknout údělu, který pro nás jako křesťany Pán Bůh má? Nejde o pokus dezertovat z úzké cesty následování a kříže? Skutečně, celým příběhem, který Bible vypráví, příběhem o vyvolení Abrahama, příběhem o tom, jak Hospodin uzavřel smlouvu s národem otroků, vedených Mojžíšem, v příběhu vyvolení druhorozených a bezdětných, a především příběhem o mesiáši Ježíši, který v ničem neodpovídal silové představě zaslíbeného davidovského krále, tím vším prosvítá překvapivá, paradoxní logika Božího království, které přichází do tohoto světa nenápadně, proti zákonitostem a tendencím tohoto světa. Právě tento konflikt s dobovými normami je příznakem toho, že Boží království přichází odjinud. Vyvrcholením tohoto konfliktu je kříž, na kterém skončil Ježíš Nazaretský. Tento závěrečný obrat v jeho službě nebyl nedopatřením v  jinak skvělém mesiášském programu, ale událostí, která je základní pro povahu jeho služby a pro způsob, jakým se Boží království konfliktně ujímá místa v tomto světě. Stručně tento hluboký důraz biblické zvěsti nazývám logikou paradoxu.

2. Logika úspěchu Jenomže k celku velikonoční zvěsti patří také vzkříšení. Ježíš Kristus se nevyhnul konfliktu Božího království a tohoto věku. Když jej Pán Bůh vzkřísil, ukázal, že to, co přišlo s Ježíšem, má budoucnost silnější, jistější a světlejší, než je přítomnost Piláta a křičícího davu. Dynamika prvotní církve spočívá v hluboké zkušenosti s tím, že navzdory Ježíšovu kříži a následnému pronásledování církve je Boží království silnější a začíná se ujímat moci už za našich dní. Vzkříšení je tak projevem jiné logiky, která v Bibli působí a která je, tak se to alespoň jeví v této časnosti, v různém stupni konfliktu s logikou

paradoxu. S vědomím možných nedorozumění bych tuto druhou logiku nazval logikou úspěchu. Touto logikou úspěchu rozumím v nejširším slova smyslu předpoklad, že světem vládnou zákonitosti, samy o sobě neutrální, nepřímo ale související s Božím autorstvím stvořeného světa, podle nichž některý typ jednání vede k úspěchu, zatímco jiný typ jednání k úspěchu nevede. Bible sice realisticky popisuje všudypřítomnost lidského hříchu. Úspěch nějakého jednání není sám o sobě dokladem, že toto jednání odpovídá Boží vůli. Často kolem nás triumfuje zlé jednání. Bible však nikde nepřitaká dualistické představě, podle níž by se logika paradoxu a logika úspěchu vylučovaly a křesťanům bylo v tomto světě souzeno žít zcela a pouze dle logiky paradoxu. Jednání, které je motivováno rozpoznanou Boží vůlí, nemusí a podle mnoha biblických míst ani nesmí ignorovat logiku úspěchu. Dobré snahy, k nimž nás biblická zvěst vybízí, nás zavazují k promýšlení toho, jak je realizovat. K příkladům logiky časného úspěchu v Bibli patří např. Pavlova promyšlená strategie při zakládání sborů a při organizaci jejich správy, ve Starém zákoně např. celá tzv. deuteronomistická teologie dějin nebo některé důrazy tzv. mudroslovné literatury. Napětí mezi logikou paradoxu a logikou úspěchu představuje jednu z nejdůležitějších linií teologického přemýšlení napříč staletími. Obecně lze o jejich vztahu říci tolik, že pro křesťana je východiskem logika paradoxu, plynoucí z křesťanovy přináležitosti k Božímu království. Jako bytost zasazená „ve světě“ (v čase a prostoru) se však člověk pohybuje v hájemství logiky úspěchu: o něco se za použití nějakých pravidel snaží a doufá, že jeho snaha bude korunována úspěchem. Logika úspěchu má bezpočet vulgárních a hříšných podob, proti nimž má křesťan stát na stráži. Přesto k životu jednotlivce i církve logika časného úspěchu nezbytně patří a ohled na ni není jen ústupkem slabé víry tomuto světu, ale úctou k tomu, jak Bohem stvořený svět funguje, a vírou, že za tímto fungováním spočívá Boží stvořitelská a udržující ruka. Není to proto ¥

19

Témata jednotlivých setkání fóra Krize nebo vize ČCE Setkání se budou konat každé čtvrté úterý v 19.00 hodin ve sboru ČCE v Libni, U Pošty 6, nedaleko stanice metra Palmovka; do prázdnin je uvádíme i s daty. 1. Církev jako Boží a lidské dílo: 23. března 2010, úvodní setkání 2. Bohoslužby: K čemu jsou, kdo a jak se účastní? Role Bible (kázání), svátostí, svědectví, liturgie? Jak to kde chodí…? 27. dubna 2010 3. Sbor: K čemu je, kdo ho tvoří, kdo jím hýbe? Modely sborové práce, jak to kde chodí? 25. května 2010 4. Farářská služba: K čemu je farář, jakou roli hraje v jeho práci fakulta, společenství kolegů, staršovstvo a sbor, rodina…? 22. června 2010 5. Laická služba: Co je úkolem, výsadou a charismatem laiků? Laik jako profesionál v jiných oblastech? Laik jako eklesiologická kategorie? Uplatnění sekulárních kompetencí nefarářů v životě církve? 6. Misie: K čemu je? Úskalí a klady isntrumentalizace? Misijní modely a strategie? Proč je jí tak málo? Jak to kde chodí? 7. Organizace, správa a management církve: Rozdělení sborů, seniorátů, farářských míst? Role sboru, seniorátu a celku církve? 8. Financování církve: Co chceme a kde na to vezmeme? Vůči státu: držet se podpory, vézt se na restitučním požadavku, odmítnout? Granty a projekty? Obětavost? Jak to kde chodí? 9. Křesťané a svět: Sbor v obci, církev ve společnosti, podíl na dobrých snahách? Jak nás vidí okolí? Ale také: kam už nejdeme, kde se odlišujeme, klademe odpor, odmítáme? 10. Ekumena: V čem je ČCE nenahraditelná a jedinečná? Co by se u jiných dalo užít také rovněž u nás? Jak to kde chodí?

20

jen zbožný povzdech na závěr, povím-li, že logika úspěchu nikterak nevylučuje, že za úspěch, když se dostaví, Pánu Bohu poděkuji.

3. V silovém poli obou logik Jaký má úvaha o výše zmíněném konfliktu různých logik vztah k diskusi o krizi Českobratrské církve evangelické? Zdá se mi, že bezradnost naší církve, patrná na úbytku členů, na oslabené schopnosti předávat víru z generace na generaci, na neschopnosti oslovit necírkevní většinu společnosti nebo jí jen nabídnout silná témata, tedy to, co bych v součtu nazval krizí ČCE, je popsatelná a řešitelná právě s pomocí vztahu obou zmíněných logik. A naopak: tam, kde se tyto logiky zaměňují či používají nenáležitě, jsme u jádra naší krize. Samozřejmě slyším názor, že situace není tak vážná, že se porůznu dílo daří, objevují se nové typy práce, že přicházejí noví lidé a úvahy o krizi církve jsou jen malováním čerta na zeď. Slyším i  hlasy, podle nichž se jistě tu a tam něco nedaří, ale to je jen projev lidského faktoru nebo podléhání duchu doby. Je prý třeba vrátit se k východiskům této církve a co nejpoctivěji pracovat v rámci stávajícího systému. S těmi, kteří jsou přesvědčeni, že mluvit o krizi je přehnané, se nebudu hádat: sám bych byl nejraději, kdyby měli pravdu. Obávám se však, že pravdu nemají: krizi ČCE vnímám jako značně pokročilou, a to především na rovině teologické a duchovní, odtud pak odvozeně na rovině organizační.

4. Nezaměňovat, prosím Hovořím-li o teologické a duchovní rovině krize, pak mám na mysli především systematicko-teologické bloky myšlení, které jsou v životě církve směrodatné, vytvářejí myšlenkové stereotypy a předurčují způsob řešení (či právě neřešení) nastalých a nadcházejících problémů. To, jak v ČCE jednáme, je totiž kromě snahy o poslušnost Pána Boha vždy také jednáním v určité tradici, charakteristické svými výrazovými prostředky, svými formami práce. Má-li ČCE nějaké Boží povolání a poslání, pak je možné uvažovat o jejím fungování jako o komunikačním procesu. Na té úrovni je pak na místě poměřovat praxi církevního života logikou úspěchu. V rámci logiky úspěchu se máme ptát, nakolik se daří komunikovat to podstatné, kvůli čemu zde církev je. A právě v tomto bodě jsme, zdá se

mi, často svědky záměny obou logik. Namísto střízlivé úvahy o funkčnosti či nefunkčnosti jednotlivých projevů života církve vypouštíme bubliny vznešených názvů z repertoáru logiky paradoxu, jakými jsou teologie kříže, úzká cesta apod. Ne že by tyto pojmy neměly svůj hluboký obsah. Jejich používání tam, kde jde o život sborů a církve, považuji ale často za alibismus. Troskotání sborů a procesu předávání víry není jen projevem našeho následování Krista, ale velmi často důsledkem chybně použitých nebo přímo vadných výrazových prostředků, které bezmyšlenkovitě a často s pyšným sebevědomím, že nejsme jako oni (katolíci, pietisté), přejali od předchozích generací, aniž bychom je promysleli a přetavili do podoby, odpovídající dnešní době – ano, právě z hlediska logiky úspěchu.

5. Mluvit spolu Vítám proto prásknutí do stolu, jakým byl text trutnovského faráře Tomáše Molnára „Krize ČCE a jak z ní ven“, vyvěšený na Evangnetu 12. 11.

2008.1 Po oťukávací besedě při veřejném sborovém podvečeru na Vinohradech 24. 1. 2010, uspořádané z iniciativy tamního presbytera Matěje Chába (úvodní příspěvky setkání jsou webu vinohradského sboru 2), jsme se s  libeňským farářem Romanem Mazurem pokusili rozdělit příliš široké téma „krize církve“ na jednotlivé aspekty. Rádi bychom se k jednotlivým tématům vraceli v otevřeném fóru, nazvaném „Krize / vize církve.“ Prvé setkání 23. března bylo sběrnou nápadů a postřehů k situaci ČCE. Mám naději, že by libeňské rozhovory a s nimi související diskuse na evangnetu mohly přerůst v jasnější snahu formulovat zřetelněji, čím chce dnes ČCE být. To ale závisí také na vás, zda se v nějaké formě k tomuto hledání připojíte. 1) http://www.evangnet.cz/252 krize_ceskobratrske_ cirkve_evangelicke_a_jak_z_ni_ven 2) http://vinohrady.evangnet.cz/hrozen/download/ krize-v-CCE.pdf Petr Sláma (psáno pro měsíčník Český bratr a pro Evangnet)

K DEBATĚ O KRIZI

Pokusíme se o inventuru církve?

J

e církev v krizi, nebo ne? V poslední době jako by se roztrhl pytel s tímto výrazem. O něčem to svědčí. Stačí se podívat na portál Evangnet. Chce-li si člověk pročíst všechny příspěvky k tomuto tématu, pak aby tomu věnoval půl dne. A hrozí, že po přečtení nebude o nic moudřejší, jak se závažnost jednotlivých hlasů vzájemně vynulovává. Nedávno vznikla platforma „Krize/ Vize církve“, již dříve se objevily skupiny, které se snaží rozvíjet opomíjené, či dokonce potlačované formy církevního života. Jde o spontánní proces. Iniciativy vycházejí zespodu a díky internetu si všechny vytvářejí prostor ke své prezentaci. Ale v tom zároveň tkví slabá stránka celého procesu. Při jeho sledování se člověk nevyhne dojmu, že více než o kýžený rozhovor jde o prezentaci jednotlivých pohledů, často vzájemně protichůdných. Někdo vidí jako prioritu finanční stránku a v rámci zvěrohodnění církve navrhuje, abychom se vzdali ve vztahu ke státu všech restitučních nároků. Jiní usilují o prohloubení liturgic-

kého a svátostného života. Dalším jde o dědictví kalvínské reformace. Vedle toho můžeme zaslechnout hlasy, podle kterých tu žádná krize není. Tady leckoho napadne, že vlastně nejde o nic nového. Českobratrská církev byla vždy konfesně a názorově doširoka rozkročena a byla tak schopna vstřebat nejrůznější platformy, iniciativy a proudy. To má svůj počátek již u otců zakladatelů v roce 1918, kdy jsme se přihlásili nikoli k Lutherovi, ani ke Kalvínovi, nýbrž k českému Husovi. Aniž jsme si v houstnoucím roji kostnických jisker stačili uvědomit, že jde v něm především o kněze a reformátora římsko-katolické církve. Vidina češství přehlušila jeho univerzálně křesťanský étos. Z Husova velkého zápasu o církev jsme převzali boj za pravdu. Tento etický (a národní) náboj, vložený ČCE do kolébky, poněkud odsunul stranou náboj vyznavačský. Příznačná je polemika J. L. Hromádky s J. B. Kozákem, který horoval pro odstranění křesťanského dogmatu, aby si „dnešní člověk oddechl a zajásal velkými mož- ¥

21

nostmi náboženského rozletu“ (Krize křesťanství, 1922, in Cesty protestantského theologa). S tímto oddechnutím se potýkáme dodnes. Vždyť zbavíme-li se dogmat, tedy původního učení a vyznání církve, obereme se o stavební materiál pro budování církve – a našeho vyznání. Nečerpáme-li z těch nejhlubších zdrojů, budou naše vyjádření mělká a víra bezduchá. Zkrátka, budeme ve své nejednoznačnosti nezajímaví. Na to poukazují všechny relevantní hlasy dosavadní diskuse. Ta má však zatím podobu internetového fóra, kde se vrší jeden názor vedle druhého, aniž by došlo k pokusu o přiblížení a převedení návrhů do skutečnosti. O krok dál jde platforma „Krize/Vize církve“ organizováním diskusí a porad nad vybranými tématy. Ve světle a víru těchto debat přijal konvent brněnského seniorátu návrh, který delegoval dál na synod. Jde o návrh, abychom se v souvislosti s blížícím se 500. výročím reformace a 100. výročím ČCE zabývali na všech církevních úrovních, včetně poradních orgánů, po dobu čtyř let základními funkcemi církve (služba, bohoslužba, svědectví, společenství). Zmíněná výročí jsou jen dalšími podněty ponoukajícími

k reflexi současného stavu církve. Podle mého názoru právě pojetí církve stojí v pozadí současné debaty. Jak rozumíme pojmu církev? Co se v naší současnosti ukazuje jako nosné a co jako přítěž? Do jaké míry jsou ekumenické vlivy nezbytné? Co je v pojetí církve trvalé a co proměnné? Máme za to, že nejlepší platformou k promýšlení těchto a mnoha dalších otázek je církev sama. Uvědomujeme si, že tímto se ještě žádná krize, je-li jaká, nevyřeší. Přijetím tohoto návrhu se však využije prostor na sborové, seniorátní a celocírkevní úrovni k setkáním, konfrontaci a snad i ke sblížení dosud prezentovaných i zcela nově se vynořivších postojů a názorů. Opravdu je o čem diskutovat. V reálném i virtuálním světě se objevuje dost podnětů ze všech oblastí církve, jen jim dát prostor ke tvořivému setkání. Jestliže synod zaštítí výše zmíněné celocírkevní fórum, může to vést k jakési inventuře církve. A ve víře, že ve společné péči o církev následujeme samého Krista (Ef 5,25), se snad můžeme nadít i její duchovní obnovy. Není ostatně příznačné a inspirující, že termín letošního synodu je zasazen mezi neděle svatodušní a svaté Trojice?  Marek Zikmund

Novinky z církevních škol

Zprávy z Evangelické akademie Přijímací zkoušky na VOŠ V minulém čísle jsme vás informovali o přijímacích zkouškách na střední školy Evangelické akademie. Tentokrát se zaměříme na Vyšší odborné školy, tzv. vošky, které sídlí v Brně a v Praze. V Brně otevírají k 1. září jednu třídu pomaturitního studia v oboru sociálně právní činnost. Studium je denní, trvá tři roky a  je ukončené absolutoriem. Přihlášky se přijímají do 31. května. První kolo přijímacího řízení bude 22. a 23. června. Přijímací zkouška se skládá ze tří částí: z testu všeobecných znalostí s důrazem na orientaci v aktuální sociálně-politické situaci, jazykové zkoušky z  němčiny či angličtiny a motivačního pohovoru. Formulář pro přihlášení, podrobnosti o průběhu přijímacího řízení, ukázky testů a další důležité informace naleznete na www.eabrno.cz.

22

Do Prahy se mohou budoucí studenti přihlásit na obor sociální práce. K 1. září škola otevírá denní a dálkové studium také ukončené absolutoriem. Přihlášky je nutné poslat do 31. května pro první kolo a přijímací zkoušky proběhnou 15. června. Pro druhé kolo je nutné poslat přihlášku do 6. srpna a přijímací zkoušky proběhnou 26. srpna dálkovou formou. Uchazeči budou přijímání na základě hodnocení, které se skládá z následujících kritérií: motivačního dopisu, který je potřeba zaslat do 11. června pro první kolo a do 23. srpna pro druhé kolo. Dalším kritériem je seznam přečtené odborné literatury vztahující se ke zvolenému oboru, potvrzené odborné praxe, případně potvrzené dobrovolnické činnosti. Více informací na naleznete na stránkách www.ea-praha.cz.

Farářka pro mládež ve školách

Studenti v Sarajevu

Farářka a tajemnice pro mládež v jedné osobě Marie Medková navštívila po Velikonocích pražské a brněnské středoškoláky, aby jim pověděla o aktivitách evangelické mládeže. Doprovázel ji ředitel ústředí Evangelické akademie Martin Čech. V Praze spolu s Marií Medkovou informovala studenty ještě Kateřina Erdingerová, referentka oddělení mládeže, a v Brně se k farářce pro mládež připojil Štěpán Groll, člen celocírkevního odboru mládeže. Nejprve se studenti dozvěděli informace o Sjezdu nejen evangelické mládeže, podívali se na krátký film z loňského sjezdu a na fotografie, které dokumentovaly pestrou paletu programu. Při této příležitosti byli pozváni na letošní sjezd do Svitav. K tradičním biblickým kurzům

Dvacet studentů a čtyři učitelky brněnské zdravotnické školy se na konci března rozjeli na týden do Sarajeva v rámci projektu Mládež v akci. Hlavní témata projektu byla: soužití občanů různých národností a náboženského vyznání, péče o zdraví a zajištění první pomoci v náročných situacích a podmínkách. Našimi hostiteli bylo několik učitelů a skupina studentů ze zdravotnické školy v Sarajevu, kteří se nám po celou dobu pobytu věnovali. Bydleli jsme v soukromých bytech, ochutnávali balkánské speciality, pili tureckou kávu, ráno nás budil muezzin. V rámci projektu jsme navštívili sarajevskou nemocnici, kde nám vedoucí lékař urgentního příjmu popisoval, jak nemocnice fungovala za občanské války v letech 1992–1995. Podívali jsme se do zdravotnické školy, která spolu s lékařskou fakultou jako jediná škola za války fungovala, protože noví zdravotníci byli potřební. Bylo pro nás zajímavým zjištěním, že ve zdravotnické škole v jednom kabinetě seděly vedle sebe tři kolegyně: Chorvatka, Bosenka a Srbka. Vzájemně se tolerovaly a měly se rády. Během týdne jsme několikrát vyjeli ze Sarajeva. Navštívili jsme poutní místo Meždugorje, Mostar a jeho historickou část včetně slavného mostu, který byl ve válce zničen a pak znovu postaven podle původních plánů. Snad nejsilnějším zážitkem byla návštěva Srebrenice, místa genocidy muslimských obyvatel. Mladá žena, která nás provázela pietním místem, přišla v rámci genocidy o všechny mužské příbuzné. Když jsme procházeli zchátralými továrnami, kde byli v červnu 1995 (na konci války) muslimští obyvatelé shromažďováni a rozdělováni, když jsme se dívali na vystavené fotografie a dokument, který tajně natočil holandský novinář, jenom jsme mlčeli a nechápali, čeho všeho je schopen civilizovaný člověk 20. století, jak dokáže být krutý a zlý soused k sousedovi. Válka v Bosně se nás všech nějak dotkla. Viděli jsme mnoho vypálených a rozstřílených domů, které připomínají nedávnou historii. Mluvili jsme s lidmi, kteří byli ve válce zraněni, přišli o své blízké, trpěli posttraumatickým syndromem. Přímluvy za mír ve světě, vzájemnou toleranci a respekt, to už nejsou jenom vzletná slova. Dnes se mně za nimi vybavují konkrétní lidé a jejich životní příběhy.  Romana Špačková

pro mládež už několik let patří kurz bigbeatový, divadelní a sportovní. I o nich byli studenti informováni. Nakonec hosté pohovořili o Semináři pro pracovníky s mládeží. Studenti obdrželi letáky s nabídkou letních akcí a letošní čísla časopisu Bratrstvo. Smyslem návštěvy farářky pro mládež a jejích spolupracovníků bylo v  kostce přiblížit studentům našich škol, co všechno mladí lidé v církvi společně dělají, jakým způsobem tráví čas o prázdninách, a nakonec i sdělit, ukázat, že mladý člověk, který se rozhodne v dnešní době následovat Krista, je normální a moderní.

23

KNIŽNÍ VELETRH V LIPSKU

Autorské čtení Jiřího Ottera Farář Jiří Otter (90) sepsal vzpomínky mladého vězně za protektorátu a druhé světové války v knížce „Za mřížemi a dráty – také trochu jinak“. Svůj úděl totálně nasazeného přijímal očima víry a strastiplnou cestou ho provázela malá německá Bible. Lipský knižní veletrh, na který letos přišlo 156 000 lidí, je událostí velkého významu. Prosklené chodby, stovky knižních stánků a davy proudící kolem. Návštěvník může ochutnat ze skutečně pestrého koktejlu. V hale věnované komiksům a fantasy literatuře, která je v Lipsku hojně zastoupena, můžete potkat živé komiksové hrdiny, na pódiu v jiné hale v kruhu soustředěných posluchačů hovoří Günter Grass o tom, jak ho sledovala tajná služba Stasi. Karel Gott zde uvádí novou knihu o svém životě. Několik současných českých autorů tu představuje svou tvorbu. Na fóru věnujícímu se náboženské problematice četl farář Jiří Otter z německého vydání své autobiografické knihy. Střídal se ve čtení s Gerhardem Frey-Reininghausem, tajemníkem synodní rady pro ekumenu, který celou akci organizačně připravil. Po prezentaci německé verze knihy loni v Praze měla publikace velmi dobrý ohlas u německých církví. Bratr Reininghaus domluvil její prodej přes Gustav-Adolfský spolek (GAW). A pak přišla pozvánka představit tuto útlou publikaci na knižním veletrhu v Lipsku. Čtení či vyprávění autentických zážitků z období druhé světové války je už dnes pro věk pamětníků vzácností. O to více si považujeme výkonu Jiřího Ottera, který snad kromě namožených hlasivek a ztuhlého zápěstí po autogramiádě neutrpěl žádný šrám a ve svých 90 letech obohatil nejen čtenáře své knihy, ale i posluchače na Lipském knižním veletrhu. Bratr Otter se velice dobře připravil na to, že bude k dispozici přesně půl hodiny k čtení knihy a vybral pečlivě pasáže textu, které se mu zdály pro posluchače v Lipsku zajímavé. Byly to úryvky o tom, jak prožil dobu v lágrech jinak než jiní vězni, a sice z víry v Boha, otce Ježíše

24

Krista. Zvlášť v knize zdůrazňuje, že ne všichni Němci byli nacisté. Vypráví o mistrovi magazínu, věřícím katolíkovi, který mu umožnil korespondenci s matkou doma v Plzni nebo o vedoucím podniku Ing. Karlu Schmidtovi, evangelíkovi, jenž obstaral bratru Otterovi Bibli, která ho dodnes doprovází. Na konci autorského čtení, které moderovala Doreen Just, pracovnice GAW v Lipsku, velice pěkně zazněl dopis právě zmíněného pana Schmidta z roku 1947, kde děkuje za svědectví Jiřího Ottera pro americkou armádu, které mu pomohlo k návratu do původního povolání. V tom dopise píše pan Schmidt o tom, jak ho právě víra a Bible spojily s Jiřím Otterem

v těžkých podmínkách a jak bylo škoda, že se nemohli více poznat. Právě toto svědectví bylo Jiřímu Otterovi velice vzácné a ocenili to i četní posluchači. Po autorském čtení byla příležitost k rozhovorům, a těch nebylo málo. Mezi nimi bylo i několik Čechů, kteří velice ocenili, že na tak obrovském veletrhu má i takové čtení jako s Jiřím Otterem své místo a svůj význam. Bylo to jediné čtení, které uspořádal GAW. Všichni, kteří tam byli, byli vděční za tuto významnou akci ve službě smíření mezi národy, nebo jak se dnes říká v „healing memories“ v uzdravení paměti. Gerhard Frey–Reininghaus a DaZ

VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ VE VĚZNICI PARDUBICE

Dva křty ve vězeňské kapli

V

ysoká dlouhá holá zeď, nahoře stočené kotouče ostnatého drátu. Malé nenápadné dveře. Už při vstupu do vrátnice máte stísněný pocit. Návštěvy povoluje s předstihem ředitel, občanky kontroluje služba ve vrátnici, pracovník ostrahy podrobuje všechny důkladné prohlídce. Přes půl hodiny trvá, než devět návštěvníků projde detekčním rámem jako na letišti a nechá si vše zkontrolovat. Klíče, brýle, spony na opascích. Jedny boty pípají. Tak znovu pod rentgen, asi mají nějaké kovové výztuhy v podpatcích. Uf, konečně vstupujeme do areálu věznice. Ocitáme se v prvním dvoře, kde jsou správní budovy. Do vlastního prostoru, kde žijí vězni, procházíme další zdí ověnčenou ostnatým drátem a další zamčenou mříží. Jsme ve vnitřním dvoře. Proč se vydalo pár pardubických evangelíků na Velikonoční pondělí do věznice? Protože dva odsouzení, kteří chodili skoro rok na katechezi k vězeňskému kaplanovi Danielu Ženatému, se rozhodli, že přijmou křest. Přišli jsme na bohoslužby do vězeňské kaple, abychom společně naslouchali, zpívali, byli svědky křtu, oslavovali Hospodina. Kaple je v pardubické věznici asi rok. Oáza klidu v bludišti strohých chodeb a rušných pokojů, kde spolu bydlí osm, ale také šestnáct odsouzených. Každý má postel a plechovou skříňku. Uprostřed stůl pro všechny, několik židlí, studená podlaha. V kapli je koberec, stěny vymalované v růžových a šedých odstínech s motivy, ve kterých můžeme vidět podané ruce, volnost ptáků, ale i motiv kříže. Na stěnách visí tapiserie, které prostor změkčují, nabízejí obraz brány a kříže. Stůl Páně a kříž ze světlého dřeva ukazují na ekumenického ducha, který v kapli vládne. Je to prostor útěchy, vyhledávají ho odsouzení i zaměstnanci. Bohoslužby se konají v pardubické věznici pravidelně, dnes však jsou jiné, slavnostní. Vězeňský kaplan musí nejprve přivést z různých částí věznice ty, kteří se chtějí bohoslužeb účastnit. K ruce jsou dnes další dva zaměstnanci věznice, terapeut katolík Milan Novotný a právník evangelík Martin Kocanda, takže to jde docela rychle. Přichází dvanáct odsouzených, s příchozími z evangelického sboru, kmotry a zaměstnanci už je kaple skoro plná.

Rozdáváme zpěvníky Buď Tobě sláva a s doprovodem kytary a flétny zpíváme. A hle, mnozí se postupně přidávají, snad jako bychom to měli nacvičené. Potvrzuje se, že zpěv uvolňuje emoce a osvobozuje od sevření návštěvníky i odsouzené. Po modlitbě a čtení si berou slovo postupně dva muži, Ludvík Ballon a Patrik Vanin, kteří dnes přijmou křest. To jsou silné chvíle, které nejde naplánovat ani dopředu odhadnout. Z úst mužů ve výkonu trestu plynou ušlechtilá slova plná pokání a naděje, že se v jejich životě mnoho změní. A už se mnoho změnilo. Rok chodili na katechezi a teď

chtějí změnu ve svém životě stvrdit křtem. Po křtu a křestním kázání je prostor pro vzkazy pokřtěným. Kdo jim chce něco říci, může. A využívají toho kmotři, spoluvězni i návštěvníci. Aby měli pokřtění trvalou vzpomínku na důležitý den ve svém životě, připravili jsme každému z nich krabici na vzkazy a přinesli papírky a tužky. Každý může napsat vzkaz, citát či přání a hodit je do krabice, kterou si na závěr pokřtěný odnese. A opět společný zpěv, modlitba a požehnání. To má za vězeňskými zdmi také zvláštní údernost. Po bohoslužbách se nerozcházíme. Jako závan venkovního světa pokračuje sešlost besedou u kávy a čaje, dopisují se vzkazy, předávají drobné dárky. Každý pokřtěný má svého kmotra a je o čem mluvit. V pardubické věznici je několik set odsouzených. Prostředí je strohé, drsné, neutěšené. Jsou tam muži, kteří něco zlého provedli a teď nesou následky. Pro návštěvníka zvenku je až nepochopitelné, jak se to dá všechno vydržet. Na Velikonoční pondělí jsme byli svědky toho, jak dva stateční muži našli posilu na své těžké životní cestě.  Daniela Ženatá

25

VZPOMÍNKA

Za paní Vlastou Ženatou * 22. 8. 1921 Zubří † 2. 4. 2010 Brno Ženu statečnou chválí v branách její činy! Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist. Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo po celý svůj život. Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům. Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné ponaučení. (Př 31,10–12.25–26) Na Zelený čtvrtek pokojně v Brně zemřela ve svých téměř 89 letech paní Vlasta Ženatá, roz. Volková, manželka faráře a seniora Emila Ženatého. Po manželově smrti žila v rodině jedné ze svých dcer, Lýdie Bauerové. Až do loňského listopadu se jí dařilo přiměřeně věku. V listopadu si při pádu poranila hlavu a od té doby se její zdravotní stav zhoršoval. Bůh dal, že zemřela mezi svými nejbližšími a všechny její děti i vnoučata ji mohly navštěvovat a opětovat lásku, kterou je ona celý život zahrnovala. V mém životě sehrála důležitou úlohu. V době mého dospívání se mi stala jakousi adoptivní mámou. Často jsem k Ženatým zašla jen tak. S nejmladším synem jsme si byli věkově nejblíže, a i s mou sestrou jsme společně trávili mnoho času ve skupině dětí, které si „na bouračce“ mezi Dolním kostelem a Horní farou hrávaly „na schovku“. Co my jsme se tam nalítali a navymýšleli všelijakých dětských blbinek! Vybavují se mi nezapomenutelné chvíle strávené s paní farářovou, povětšině v kuchyni. Bylo jich nepočítaně. Seděla jsem většinou na štokrdli vpravo za dveřmi, zatímco paní farářová Ženatá válela na kuchyňském stole těsto na buchty. A přitom jsme semlely všecko možné. Bylo tam příjemné teplo a vonělo to tam. Když její manžel procházel kolem z kanceláře do zadního pokoje před ložnicí, aby tam usedl k nějaké knížce, tvářil se vždycky odměřeně, alespoň se mi to tak pozdávalo. Naše babské plky mu jistě připadaly nezajímavé, možná příliš přízemní... nebo nechtěl rušit...? kdo ví. Tak nebo tak, každopádně jsem z něho měla respekt, a proto mi nikterak nevadilo, že se k nám nepřidal. My jsme stejně v kuchyni měly takové jakési privátní tajemno. A taky vím, že se mi nikdy zoufale nechtělo domů, jak jsem se tam s ní cítila dobře.

26

Měla totiž úžasný smysl pro humor. Ještě dnes se mi vybavuje její smích, její tvář úplně zářila, když se smála mým dětským popisům či vtipům. Stejně je obdivuhodné, že měla ještě tolik elánu na povídání se sousedovic nejmladší dcerkou, když sama vychovala pět dětí, které v té době už skoro všechny byly dospělé! A že to byli ve své době pořádní raubíři! A přesto jsem ji nikdy neslyšela zvýšit hlas. Ale smysl bránit neohroženě spravedlnost v nich vypěstovala. Když mne někdy napomínala za mé pubertální výroky na adresu mých rodičů, byl její způsob řeči velmi důrazný, ale laskavý. Řekla to tak, že jsem se vždycky zastyděla a musela jí dát za pravdu.

A  ještě jedna živá vzpomínka. Magdalena Horká v té době shromáždila seniorátní pěvecký sbor a zpívali jsme písně z nynějšího nového evangelického zpěvníku. Připravovali jsme se na veliké vystoupení obrovského seniorátního sboru v Prusinovicích. Paní farářová měla pěkný plný alt a já jsem stávala vedle ní. A vzájemně jsme se podpíraly v místech, kde jsme si nebyly úplně jisté. Nebyla nikterak zvlášť školená zpěvačka, ale zpívala s chutí s vědomím hloubky obsahu. Její hlas, zpěv, stejně jako její upřímný smích budu už vždycky slyšet při vzpomínce na ni. Byla to pro mne velká věc, radost a čest si s ní povídat, smát se s ní a mít ji v době svého dospívání nablízku. Děkuji Bohu, že události směroval takovým způsobem, že jsme se kdy setkaly. Zůstává napořád v mém srdci a již navždy bude součástí mého života.  Irena Škeříková

Václav Šíblo Odešel dlouholetý kurátor sboru a předseda místního odboru Kostnické jednoty

D

ocela náhle odešel bratr Václav Šíblo, dlouholetý kurátor našeho kutnohorského sboru. Byl rodilý Kutnohorák a v evangelickém sboru vyrostl pod vedením faráře Jana Dusa. Těsně před nástupem nového faráře Ctirada Nováka byl zvolen kurátorem a v čele staršovstva zůstal až do roku 1992. Během tohoto období organizoval několikerou opravu kostela i fary svépomocí. Po celou dobu až do svého úmrtí stál v čele místního odboru Kostnické jednoty a byl zvolen i do jejího ústředního výboru. Prostřednictvím tohoto spolku českých evangelíků inicioval již v roce 1968 obnovení pomníku T. G. Masaryka, ačkoli Masarykova socha byla před Vlašským dvorem odhalena až po politických změnách, při slavnosti 27. října 1991. Jako absolvent obchodní akademie pracoval ve funkci hlavního účetního podniku Pleas, vedl také účetnictví našeho sboru. Po odchodu faráře C. Nováka udržoval vztahy s evangelickým luterským sborem v Saalfeldu v Durynsku, na které ve

sboru stále navazujeme. V posledním roce jsme se s ním při bohoslužbách setkávali už jen sporadicky. Zemřel poslední únorovou sobotu, loučili jsme se v zaplněném kostele o týden později 6. března.

Kázal emeritní senior Miroslav Frydrych z Kolína. Promluvili kurátorka Marta Ouřecká a předseda ústředí Kostnické jednoty Bohumil Kejř. 

Staršovstvo kutnohorského sboru

Když se řekne farář, vybaví se mi pan farář Ježík

B

yl to ten nejlaskavější a nejtrpělivější člověk, jakého jsem kdy poznala. Dal spolu s rodiči mému životu základ, jistotu a vědomí, že svět potřebuje lidi, kteří se kolem sebe dívají s láskou, nepobuřují druhé malicherností, neposuzují a neodsuzují, jen docela obyčejně věří.

Moje nejvýraznější vzpomínka z dětství se týká zpěvu. V sobotu dopoledne jsme chodili na faru k paní farářové do zpěvu. A někdy za

námi přišel pan farář, přinesl promítačku, plátno a mohli jsme si vybrat film. Náš nejoblíbenější se jmenoval Vzpoura hraček od Hermíny Týrlové. Černobílý film bez zvuku s občasným komentářem pana faráře. Viděla jsem ho nesčetněkrát. Upřímně musím přiznat, že jsem měla, obzvlášť v pubertě, také výhrady. Vzpomínám na to, jak jsem při nedělních bohoslužbách sledovala hodinky a významně pohlížela na své kamarády. Kázání pana faráře bývalo i tři čtvrtě hodiny. Častokrát usínali i významní členové sboru. Od tatínka vím, že na staršovstvu se nikdy neřešil obsah kázání, zato jeho délka mnohokrát. Díky Vladislavu Ježíkovi jsem byla přesvědčená, že farář je laskavý, čestný, moudrý, má přehled a nadhled. Je skromný, nevyvyšuje se, dokáže promluvit s každým vesničanem. Nikdy by neřekl nebo neudělal nic špatného, má rád svůj sbor a ten si svého faráře váží a udělal by pro něj první poslední. Dodnes si myslím, že by pan farář takový být měl.  Lenka Dobšová

27

EKUMENA ŽIJE

Pašijový příběh pod širým nebem Na farské zahradě v Chrástu

E

vangelíci z chrásteckého sboru spolu s katolíky ze sousední farnosti v Dýšině nacvičili pašijové hry. V premiéře je veřejnosti představili na Květnou neděli 28. dubna 2010 na farské zahradě v Chrástu.

Asi dvě desítky amatérských herců převážně z dýšinské katolické a chrástecké evangelické farnosti společně nacvičily příběh umučení Ježíše Krista pod vedením Marcely Švejdové. „Chceme se podělit o ten dávný a přitom stále aktuální příběh oběti a lásky až do krajnosti i s těmi, kteří pašijím obyčejně nenaslouchají v kostelních lavicích. Také pro herce je to příležitost prožít pašije

aktivně, v přímém dotyku s událostmi, o nichž třeba už mnohokrát slyšeli,“ vysvětluje smysl netradičního počinu Marcela Švejdová. Dramatické ztvárnění doprovodil písněmi z vlastních folkrockových pašijí Martin Pachner. Další vystoupení soubor plánuje na Noc kostelů, která proběhne 28. května 2010.

Pašije (z lat. passio – utrpení) jsou v původním významu vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. Označují se tak buď přímo evangelijní vyprávění nebo příběhy, dramatické hry, liturgická čtení či hudební skladby, které se jimi inspirují a toto téma zpracovávají. Karel Šimr

28

Co je ESBU Umění s Biblí a novinami v ruce

E

SBU je zkratka názvu občanského sdružení, které organizuje Ekumenická setkávání s Biblí a uměním. Poprvé se tato akce uskutečnila v roce 1991 v Bechyni, po 14 letech se ESBU přesunula do Nového Města na Moravě a od roku 2009 se koná v Třebíči. Cílem tohoto šestidenního shromáždění je podívat se na problémy života v současném demokratickém státě očima teologů, filozofů, politologů, psychologů a umělců všech oblastí – s Biblí v jedné a s novinami ve druhé ruce. Setkání chápeme jako cestu k uvědomělému angažovanému občanství svobodného věřícího člověka. Každý ročník má své specifické téma.

Program připravuje volený výbor, vlastní organizaci zajišťuje profesionální produkční. Náklady kryjí účastnické poplatky, výjimečně malá dotace. Formou setkávání jsou přednášky, práce ve skupinách a v plénu, panelové diskuse, malé biblické úvahy na zahájení, setkání ve stylu Taizé, ekumenická bohoslužba. Nedílnou součástí programu jsou koncerty, celodenní výlet, gardenparty, prodejní výstavka Fair trade produktů a valná hromada. Setkání se účastní křesťané různých vyznání z Česka i ze zahraničí. V roce 1995 jsme jako přednášejícího k tématu „Být spolu…“ pozvali velvyslance státu Izrael pana Mosche Yegara. Tak vznikla tradice, která trvá dodnes. ESBU umožnilo umístění Davidovy hvězdy na budově bývalé synagogy v Bechyni a umístění pamětní desky v Novém Městě na Moravě na rodném domě židovské dívky Hany Brady, o jejímž osudu vypráví kniha Hanin kufřík.  Eva Knappová

Ekumenická setkání s Biblí a uměním v Třebíči 25.–31. července 2010 Téma: Nedávej mi chudobu ani bohatství (Přísloví 30,8) 25. 7. neděle 17.00 Vernisáž výstavy Jana Švandy „Andělové“ – koláže 19.30 Koncert Radoslav Kvapil, klavír 26. 7. pondělí 9.00 Zahájení, malé biblické zamyšlení 9.30 Jan Sokol, přednáška a diskuze 15.00 Zdeněk Susa, přednáška, diskuze 19.30 Společenský večer, „Církev chudá? Církev bohatá?…“ Povídání s členem řádu svatého Františka 27. 7. úterý 09.00 Odjezd na celodenní výlet (zámek Jaroměřice, návštěva kozí farmy a levandulových plantáží) 19.30 Promítání filmu „Zapomenuté transporty“ 28. 7. středa 9.00 Malé biblické zamyšlení 9.30 Martin Prudký, přednáška a diskuze Jiří Mrázek, přednáška a diskuze 15.00 Tomáš Sedláček, přednáška a diskuze 19.30 Ekumenická bohoslužba v kostele ČCE Varhanní koncert Jaroslava Vodrážky 29.7. čtvrtek 9.00 Malé biblické zamyšlení 9.30 Panelová diskuse: Peníze až na prvním místě aneb Peníze vyřeší všechno. Moderuje Michael Otřísal (diskutují: Ivo Uher, Tomáš Jelínek, Jakub S. Trojan, Tomáš Sedláček) 14.00 Velvyslanec státu Izrael v ČR J. E. Jaakov Levy 16.00 Slavnostní zahájení Festivalu židovské kultury 19.30 Koncert „Židovské housle“ 30.7. pátek 9.00 Malé biblické zamyšlení 9.30 hod Panelová diskuze: Pouštěj chléb svůj po vodě… Moderuje M. Otřísal (diskutují: členky řádu Karla Boromejského, ADRA, stacionář – Letohrádek Vendula, Mamma Coffee – Fair Trade ) 14.00 Gardenparty 19.30 Koncert Gideon Klein kvartet 31.7. sobota 9.00 Jiřina Šiklová, shrnutí Vstup volný Informace: Eva Knappová nebo [email protected] , tel: 733 508 543

29

POTULNÉ OKÉNKO

Mezi bratry a sestrami na Ukrajině

U

ž dávno slunce zapadlo, když jsme ve svěle reflektorů konečně dorazili do Bohemky. Měli jsme za sebou necelé dva tisíce kilometrů rozdělených do dvou dnů. V pohraničním městě Užhorodě na nás trpělivě čekal Ivan Latko, předseda klubu T. G. Masaryka. Se zářícíma očima a neskrývanou pýchou nás provedl malým Muzeem československých tradic. Rychle se stmívalo, když jsme se vydali na procházku městem. Náš hostitel nás upozorňoval na památná místa, která připomínala předválečnou republiku: podobné secesní měšťanské domy, dlažba jako v Praze. Busta prezidenta Masaryka na malém náměstí nedaleko řeky.

Po večeři ve slušném hotelu jsme ulehli ke spánku, abychom nabrali nových sil. Brzy ráno jsme se s městem rozloučili. Počasí se zlepšilo, přestože ještě před několika dny vládla všude zima. Navzdory špatným silnicím jsme měli dobrou náladu. Bylo nás šest. Kapitán – farář Petr Brodský, který se dělil o řízení s ředitelem evangelických škol, Martinem Čechem. Dále s námi jel Tomáš Smetana, Andrej Jančík a já s manželkou. Cesta se zdála nekonečná. Rychlostní silnice od severu na jih měla velmi špatný povrch. Podepsala se na něm nepochybně také poslední dlouhá zima. Když jsme se blížili k Bohemce, cíli naší dlouhé cesty, byla již tma. V Bohemce na nás bratři a sestry trpělivě čekali. Byli jsme sice unavení, nemohli jsme však odmítnout pohoštění, které nám s láskou připravila Ludmila Sverdlová, ordinovaná presbyterka sboru na Bohemce. Na chvíli jsme zapomněli na únavu. Ta se však brzy znovu připomněla. A tak jsme se rozešli ke svým hostitelům. Než jsme se odebrali do říše snů, ožívaly mi v paměti mnohé vzpomínky na minulé návštěvy: obnova sborového života v Bohemce, volba staršovstva, ordinace bratra Jan-

30

číka, presbytera sboru, stavba kostela v Bohemce, návštěva Veselynivky, kde byla ordinována Marie Provazníková. Po klidné noci jsme jeli do Pervomajska (nám, kteří jsme se ještě učili ve škole rusky, připomnělo slavnost prvního máje). Dnes se zde konají jednou za měsíc bohoslužby v českém jazyce, které vedou sestra Sverdlová a sestra Hartová. Účastní se jich bratři a sestry z širokého okolí. Byla sobota před Květnou nedělí. Zpěv starých písní vyvolával vzpomínky na dávno zesnulé. Slova evangelia o ukřižovaném a vzkříšeném Pánu k nám osobně promlouvala. A stůl Páně potvrdil společenství církve, které nemůže narušit ani velká vzdálenost. Dozněla poslední píseň a slavnostně vyzdobený sál se proměnil v radostné místo setkání. Vedoucí spolku Nová Bohemka, Miloslav Jančík (synovec bohemského kazatele), nás ještě provedl zajímavým městem, které vzniklo spojením tří vesnic a tří řek. Odpolene jsme se vrátili do Bohemky, kde nás přivítal kazatel Josef Jančík, voják Svobodovy armády, který bojoval u Dukly. Měli jsme ze vzájemného setkání velikou radost, i když jsme si uvědomovali, že je to s velkou pravděpodobností setkání poslední. Bratr Jančík, který má ve vesnici velkou autoritu, stál u počátků obnovy sboru. Měl odvahu po letech zákazu bohoslužeb opět zahájit duchovní

práci v obci. Podporoval výstavbu kostela, pravidelně v Bohemce kázal. Nyní se střídá na kazatelně s Ludmilou Sverdlovou. A dnes, v pokročilém věku osmdesáti pěti let, pečuje o svou manželku, která se pohybuje jen s velkými potížemi. Během našeho rozhovoru farář Petr Brodský připravoval děti ke konfirmaci a sešel se k rozhovoru se střední generací.

V neděli se kostel zaplnil šestačtyřiceti účastníky bohoslužeb. Po bohoslužbach jsme si prohlédli muzeum a knihovnu v kostele a také místní školu, v níž se vyučuje český jazyk. Velkou zásluhu na tom má učitelka Olga Andršová. K nedělnímu obědu nás pozvala kurátorka sboru, Ludmila Hartová. Je to statečná žena. Spolu s manželem pečují o sbor a kostel. Vede také zpěv duchovních písní. Přitom je víc než naplno zaměstnána v rozsáhlém rodinném hospodářství (140 ha obdělávané půdy), na kterém pracuje Josef Hart se synem. Poslední zastávkou byla Veselynivka. Už z daleka je vidět výstavný sborový dům s pěkným bohoslužebným sálem. Sbor zde vede s přirozenou autoritou Marie Provazníková, která se pravidelně účastní pražských kurzů pro faráře. Obdivuji ji; cesta z Veselynivky do Prahy je skutečná oběť. Nedělních odpoledních bohoslužeb se sestra Provazníková aktivně účastnila. Byla oblečená v taláru a měla při tom hlavu přikrytou šátkem. Nejspíš kvůli konzervativním baptistům, kteří slíbili, že se našich bohoslužeb zúčastní. Nakonec se omluvili. Škoda, že se duchovní práce tříští do několika nevelkých společenství. Po procházce vesnicí jsme večer zasedli opět kolem prostřeného stolu. Na noc jsme se všichni poskládali v domě Marie Provazníkové. Tak si představuji křesťanské sdílení. V pondělí ráno jsme se opět vydali na dlouhou, únavnou cestu domů. Oběma řidičům, kteří se za volantem střídali, se sluší ze srdce poděkovat. A je třeba pochválit i „Berušku“ (minibus Ford), která nás bezpečně vezla. Vedle radostných událostí se nám nevyhnula jedna nepříjemná. Přejezd hranice jako by nás vrátil do dob totality. Dlouhé, beznadějné fronty aut, která se pohybovala jen krok co krok. Nezájem pohraniční stráže a celníků ukrajinských i polských. Žádost o úplatek. Podařilo se jim naši cestu alespoň na chvíli otrávit. Pak už následovala jen noční cesta přes Krakov, Český Těšín, Brno a nakonec závěr naší cesty – Praha. Jsem vděčný, že jsme mohli letos koncem března tuto cestu vykonat, vzájemně se povzbudit, předat knižní i jiné dary. Čtenáři jistě vědí, že to před sto lety byli potomci českých evangelických exulantů, kteří vybudovali české vesnice na Ukrajině. Měli jsme radost, že jsme mohli každému sboru předat také nově vydanou knihu o Zelowě.  Pavel Smetana

Sousedé přes hranice Pracovníci Ústřední církevní kanceláře se setkali s pracovníky Generálního biskupského úřadu

Ú

střední církevní kancelář ČCE je úřad jako každý jiný. Zajišťuje chod církve. Stará se o výpočet a výplatu mezd církevních pracovníků, zpracování faktur, vydávání tiskovin, archiv, kontakty do zahraničí, prezentaci církve, organizuje práci s dětmi a mládeží a mnoho dalších věcí. V současné době prochází razantní organizační a personální přestavbou. Generální biskupský úřad poskytuje podobný servis Evangelické církvi augsburského vyznání (ECAV) na Slovensku, což je církev s reformovanou tradicí stejně jako ČCE.

Bylo nejen milé, ale i inspirující přijmout skupinu pracovníků Generálního biskupského úřadu z Bratislavy v čele s generálním biskupem Milošem Klátikem. Oba úřady mají podobnou strukturu a řeší podobné úkoly a problémy. To také vtisklo ráz setkání. Bylo přátelské i pracovní. Po obědě se sešli pracovníci obou úřadů ke krátké společné schůzce při kávě a pozdravech, pak následovala prohlídka sídla Ústřední církevní kanceláře – Husova domu v Jungmannově ulici – od vrátnice až po archiv ve čtvrtém patře. Nejdůležitější částí programu bylo rozdělení pracovníků podle odbornosti a pracovní náplně. V intenzivních pracovních skupinách se čile debatovalo, rozebíraly se způsoby práce, sdílely se problémy i jejich řešení v různých úsecích: ekonomickém, personálním, tiskovém, ekumenickém, správním, v archivu, v odboru mládeže, práce s dětmi atd. Dozvědět se, jak co dělají jinde a konfrontovat s tím vlastní způsoby práce, není nikdy na škodu. Naopak: může přijít inspirace, dobrý nápad pro zlepšení vlastní práce. Přidanou hodnotou jsou pak osobní vztahy a přátelské kontakty, které se při takové návštěvě navážou. Jazyková bariéra zde nehrozí, takže přátelé – do videnia! DaZ

31

GRATIAS AGIMUS Gloria Patri V naší církvi tento zpěv téměř nezaznívá samostatně, ale jen v parafrázované formě v závěrech některých písní, např. EZ 259.3,4; 308.14,15. „Sláva Bohu“ se vždy k něčemu připojuje, reaguje na to, co zaznělo předtím. V liturgii je tento text účinným dramaturgickým prvkem. Skladatelé jej rádi zhudebňují. Je to hymnický text, který působí v závěrech skladeb jako „liturgické razítko“, kterým se pokaždé připomíná, že svrchovanost Boží vlády ve světě viditelném i neviditelném je věčně platná.

Biblické kořeny V biblickém žaltáři jsou první čtyři knihy žalmů zakončeny zvláštním chvalozpěvem, tzv. doxologií, např.: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků na věky. Amen“ (Ž 41,14). Již v dobách raného křesťanství, kdy se hebrejský žaltář používal jako modlitební kniha, bylo běžné, že se modlitba žalmu uzavírala podobnou chválicí formulí. Původně ovšem byla adresována „Otci, skrze Syna v Duchu svatém“. V Novém zákoně však nalézáme několik podobných verzí, které plní funkci doxologie (např. Ef 3,21 nebo 2K 13,13). V průběhu ujasňování vyznání církve ve 4. století dochází také k ustálení křesťanské doxologie: „Sláva budiž Bohu Otci i Synu i Duchu svatému“, jež vychází z Ježíšových slov z Mt 28,19 („Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“). Tímto trinitárním chvalozpěvem shromáždění zároveň vyznává svou víru v trojjediného věčného Boha, který tu byl „na počátku“ (srov. J 1,3; Kol 1,15), jest „i nyní i vždycky“ (srov. 2Pt 3,18) a bude „až na věky věků. Amen“ (srov. Ř 16,27; 1 Tm 1,17). Je to velebný zpěv, který má biblické kořeny a vyjadřuje něco velikého, co přesahuje hranice naších představ. Nepostrádáme jej v naších bohoslužbách?

32

Připojení k žalmu Tento zpěv, pojmenovaný podle úvodních slov Gloria Patri, je známý jako „malé“ Gloria. V latinské západní církvi se nejprve používal ve 4. století, kdy jej Ambrož Milánský pokaždé vložil do poslední sloky svých hymnů. Od 7. století zazníval pravidelně při zpěvu žalmů v klášterních hodinkových modlitbách. V mešní bohoslužbě při vstupu duchovenstva (introitu) sbor zpíval jeden žalm, který byl vždy propojen s Gloria Patri. Toto propojení se udrželo, přestože později došlo ke zkrácení žalmu na jeden verš. V 16. století na tuto tradici navázala také evangelická luteránská církev, v níž se po úvodním zpívaném či mluveném žalmovém verši začalo používat jednotné „Sláva Bohu“, zpívané shromážděním. Počeštěná verze je také v našem zpěvníku na straně 824 a je stále použitelná. Zpěv Gloria Patri po čteném žalmu, je-li čten dvěma skupinami střídavě po verších, je z pohledu církevní hudby neproblematický. Vyzní jako společný refrén, v němž se všechny hlasy sjednotí v jeden celek, aby společně zapěly hymnický chvalozpěv. Tuto praxi známe z mnohých evangelických sborů v Německu.

Hledání „třetí cesty“ Propojení Gloria Patri s žalmem bývá ovšem některými teology a  znalci liturgie kritizováno. Je zde obava, že díky této kombinaci se hebrejský žalm „pokřesťanští“ a vyzní jinak, než by měl. Podobně lze zkritizovat žalmové písně, v nichž je christologická interpretace podstatně výraznější. K žalmům můžeme mít (díky Ježíši Nazaretskému) různé přístupy! M. Jenny tvrdí, že trinitární chvalozpěv převyšuje Boží chválu starozákonního zpěváka. A ještě bychom mohli dodat: o Boží slávě máme vědět i tehdy, když voláme „z hlubin bezedných“ (Ž 130). Pokud nás ani tento argument nepřesvědčí, je zapotřebí hledat jinou, „třetí cestu“, která by

umožnila další využití křesťanské doxologie: jako zpívaná aklamace shromáždění po prvním čtení z Písma (je-li druhé čtení textem kázání). Po přečtení z Bible lektor oznámí: „To jsou slova z Písma svatého.“ Varhaník zahraje první akord, po jeho odsazení shromáždění odpoví zpěvem: „Sláva budiž Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, jakož byla na počátku, tak i nyní i vždycky, až na věky věků. Amen.“ Ladislav Moravetz

Otiskujeme notový záznam Agnus Dei, který patří k článku z minulého čísla „Liturgické zpěvy k Večeři Páně“ a do čísla 4 se už nevešel. Byl napsán pro sjezd mládeže v roce 2003. První tři tóny z Agnus Dei jsou převzaté z pašijní písně „Ó hlavo plná trýzně“. Tento hudební monogram nám má připomenout trpícího Krista na kříži.

33

DIAKONIE

Dva miliony let pečovatelské služby

N

a Jávě byly objeveny kosti nohy dávného člověka, který byl patrně zraněn krokodýlem. Přežil, ale nemohl chodit. Žil však ještě velmi dlouho, tedy mu byla jeho tlupou – jak bychom dnes řekli – „zavedena pečovatelská služba“. Ve vykopávkách jednoho gruzínského hradu byly nalezeny nejstarší ostatky obyvatele evropského kontinentu. Jsou staré skoro dva miliony let. I když tehdejší člověk měl asi poloviční mozkovnu než dnešní, nechyběla mu jedna významná vlastnost: soucítění s nemocnými. Důkazem toho je například lebka, které chyběly všechny zuby. Podle stavu čelistí však tento člověk žil ještě velmi dlouho poté, co přišel o kompletní chrup.

Nabízí se otázka, co asi jedl, když základem jídelníčku bylo tehdy tuhé maso. To by však pravěký senior bezzubými čelistmi nerozžvýkal. Byl tedy odkázán na pomoc ostatních členů tlupy. Kořeny péče o postižené nebo seniory tedy sahají nejméně dva miliony let nazpět. (Ba zpochybňují i prvenství onoho dnes tak často zmiňovaného „nejstaršího řemesla na světě“.) Jednou z takovýchto pomáhajících tlup, která dělá v podstatě totéž, byť odborněji, je také Diakonie Českobratrské církve evangelické. Potřebujete-li některou z forem této pomoci, obraťte se třeba na www.diakoniecce.cz. Karel Funk (redakčně mírně upraveno)

Diakonie a politika

N

echali jsme si příliš vnutit zjednodušené pravolevé hodnocení politiky – tedy spravování obce či státu. Rozumnější by bylo posuzovat politiku prostě podle její schopnosti zajistit co nejspokojenější život co největšímu okruhu občanů. Levopravé dělení je často matoucí – za posledních dvacet let u nás mnohé „pravicové“ principy zastávali levicoví politikové a naopak. V takovém Dánsku dosahují například téměř nulové nezaměstnanosti „pravicovou“ možností libovolné výpovědi ze zaměstnaneckého poměru spojenou ovšem se štědrou „levicovou“ podporou nezaměstnaných, kterou jim zajišťuje stát spolu s velkorysým programem rekvalifikace. Pro posouzení optimální správy země jsou zásadní zejména dvě kritéria: Jednak vymahatelnost práva, vztah k zákonům, úcta k právu a ústavnosti, a pak vztah k jakkoli handicapovaným občanům – zdravotně, sociálně, etnicky atd. Obě kritéria nalezneme již v Bibli, podle nich jsou

34

hodnoceni izraelští i cizí panovníci. Za stovky míst Starého i Nového zákona citujme alespoň Ježíšovo: „Nejdůležitější je: právo, milosrdenství a důvěra“ (Mt 23,23). Já se zde mám zabývat tou druhou zásadou dobré správy země, tj. oním vztahem reálné politiky k handicapovaným, nějak oslabeným občanům. Nejen Biblí, i celou židovsko-křesťanskou tradicí zní jasný cantus firmus: zásadní podmínkou víry je pomoc člověku, který je v nouzi. Prokazovat lásku vdovám a sirotkům, vězňům, nemocným a jakkoliv trpícím patří k podstatě víry stejně jako služba svátostí a hlásání evangelia. Na dvojím přikázání lásky – k Bohu a člověku – spočívá celý život církve a jejího lidu. Toto přikázání tvoří dva základní sloupy, na kterých je církev vystavěna. Z lásky k Bohu vyrůstá bohoslužba, z lásky k bližnímu vyrůstá diakonie. Proroci a zejména na ně navazující Ježíš podmiňují ovšem bohoslužbu službou bližním: „Cokoli jste

neučinili těmto maličkým, ani mně jste neučinili.“ Církve proto samozřejmě musejí jako takové být v prvé řadě diakonií – to je jejich základní poslání. Nesmějí od tohoto poslání ustoupit do jakékoliv formy obřadnictví či klerikalismu, nechtějí-li být solí zmařenou. Křesťanské státy postupně v průběhu dějin přejímaly od církve její sociální étos do své vlastní agendy. Země s křesťanskou tradicí navíc pochopily, že ohled na slabé je pro ně i racionální: udržitelná politika je pouze taková, která nerozevírá příliš sociální nůžky a nevede k násilným pokusům o změnu těmi zuboženými. Většina západních zemí se začala opičit po církvi a začala praktikovat to, čemu se říká sociální stát.

Ten je založen na solidaritě mezi těmi, kterým se daří lépe, a těmi ostatními, kterým hrozí sociální exkluze až na sám okraj společnosti. To se stalo již napořád součástí dobré standardní politiky. U nás však v poslední době slyšíme naopak dennodenně úvahy politiků o tom, v čem bude třeba omezit sociální stát, kde bude nutno utáhnout kohoutky sociálních dávek či zdravotního pojištění. Přílišná sociální velkorysost nás prý vede do propasti zadlužení, líčeného v přehnaně černých barvách. Začínají se ozývat hlasy, které povzbuzují ochotu méně rizikových skupin podílet se například na nákladech na léčení skupin rizikových. Mladí a zdraví lidé, kteří platí nemocenské pojištění, jsou vyzýváni nepodílet se většinou výdajů, jež jsou z tohoto pojištění hrazeny, na pomoci starším lidem. Hrozí, že sociální stát ztratí v očích těch úspěšných svoji legitimitu – proč bychom byli soli¥ dární s neúspěšnými?

AKTUALITY

Západočeská Diakonie představila projekt SOS rodina Plzeňská a rokycanská Diakonie propojily své sociální služby a vytvořily tak pevnou síť pomoci pro rodiny s dětmi. Spojením vznikl prostor pro návaznost terénní a odborné ambulantní formy poskytování sociálních služeb. Dvě střediska Diakonie ČCE – Centrum podpory rodiny v Rokycanech a Centrum SOS Archa v Plzni – vytvořila projekt založený na vzájemné spolupráci s příhodným názvem SOS Rodina. V projektu jsou pro ohrožené rodiny s dětmi zajištěna dvě ambulantní místa v Plzni a Rokycanech a terénní pracovníci, kteří jsou dostupní pro široké území Rokycanska a Plzeňska. Projekt SOS Rodina nabízí pomoc rodinám, které řeší některé dílčí a přechodné problémy, ale poskytuje také dlouhodobou podporu rodinám s mnohočetnými problémy ve složité i krizové životní situaci. Hlavním cílem projektu je účinnější a koordinovanější pomoc, zkrácení čekací lhůty u specialistů ze tří měsíců na čtrnáct dní a poskytování podpory o 20 % širšímu okruhu klientů než dosud. Ve Vrchlabí se soutěžilo v boccie Šestý ročník turnaje v netradičním sportu zvaném boccia uspořádalo středisko Diakonie ČCE Světlo ve Vrchlabí. V místní tělocvičně mezi sebou soutěžilo 52 závodníků ze základních škol speciálních z Vrchlabí a Hostinného, z Dětského domova v Dolním Lánově, z obyvatel ÚSP Hajnice a klientů Diakonie ČCE Střediska Světlo (zařízení pro lidi s mentálním postižením ve Vrchlabí). Soutěže se zúčastnilo 16 družstev, hrálo se ve čtyřech základních skupinách, odkud vítězové postoupili do skupiny finálové, kde se střetla družstva navzájem. Soutěžící, kteří se umístili na stupních vítězů, dostali navíc medaile a členové týmu se zlatou medailí byli odměněni ještě putovním pohárem. Ten letos doputoval do Dětského domova v Dolním Lánově. Boccia (boča) je tradiční rekreační sport pro atlety, kteří jsou vzhledem ke svému tělesnému postižení odkázáni na invalidní vozík. Jedná se o modifikaci klasických her (bocce, boules, pétanque, lawn bowling). Původně byla zamýšlena jako hra pro postižené dětskou obrnou, v dnešní době ji však provozují i sportovci s jinými vážnými poruchami hybnosti.

35

Bohatí a úspěšní přestávají mít pocit, že křesťanský sociální stát 20. století je rozumné uzpůsobení k praktické správě země. Největšími prostředky pak disponují nadnárodní společnosti, u kterých hrozí, že jim bude šumafuk, co se děje v jednotlivých národních státech. Demokratická politika tak v jednotlivých zemích ztrácí význam, hrozí, že ti nejmocnější vycítí šanci zbavit se zátěže sociální solidarity, kterou objevilo 20. století. Do toho asociální politici, považující se za pravicové, ne-li konzervativní, povzbuzují v úspěšných pocit křivdy z toho, že chudým se dostává srovnatelné péče s péčí o bohaté, odmítají se zabývat antidiskriminačními opatřeními či integračními programy pro sociálně vyloučené, pravicový extremismus začíná být přitažlivý pro řadu „slušných“ lidí. Základní pravidlo té skutečné nobility a ne té zbohatlické, totiž že majetek zavazuje, mizí jako pára nad hrncem. Zbaví-li se však společnost zbytků své z křesťanství vzešlé sociální integrity, nejen že sociální stát ztratí schopnost přežít, ale s ním i celý model demokratické správy země, která bez sociálního smíru není myslitelná. Demokratický stát může přežít ledacos: zpomalení hospodářského růstu, může přežít i velké zadlužení a může přežít i řadu dalších pohrom, včetně válečných a přírodních katastrof. Nepřežije však konec solidarity bohatých s chudými, mladých se starými, zdravých s nemocnými, většiny s minoritami. Jestliže se společnost vzdá toho základního pojítka demokracie – solidarity a sociálního cítění, diakonie v tom nejširším slova smyslu, můžeme se nadít jen toho nejhoršího.

Diakonie ČCE vyjadřuje lítost nad leteckou tragédií u Smolenska Kondolenční dopis partnerské organizaci Diakonia Kościoła Ewangelicko-Augsburskiego v Polsku Vážení přátelé, bratři a sestry, nesmírně nás šokovala zpráva o  leteckém neštěstí u Smolenska, kde zahynul Váš prezident s chotí a s nimi velký počet reprezentantů polského státu, armády i církve a dalších osobností. Neumíme ani plně tuto skutečnost přijmout a adekvátně na ni reagovat. Co teprve musí tato tragédie znamenat pro Váš národ, pro každého Poláka bez ohledu na jeho politické či náboženské postoje. Stěží si jen umíme představit, jaký zármutek v těchto dnech prožíváte. Přesto Vám chceme říci, že jsme v těchto chvílích v duchu s Vámi plačícími a naříkajícími. I my jsme hluboce zasaženi, plni zármutku a bolesti. V modlitbách prosíme o posilu pro rodiny obětí letecké katastrofy. Myslíme i na Vaši církev, která ztratila svého služebníka Adama Pilcha. Myslíme na Vaše spoluobčany, kteří jsou ve svém životě znejistěni a kladou si otázky, na které se těžko hledají odpovědi. Chceme Vám, pracovníkům Diakonie i celé církve, vyjádřit naši solidaritu. Prosíme našeho Otce v nebesích, aby v této těžké situaci žehnal Vaší službě, abyste přinášeli naději, smíření a pokoj všem, kteří trpí. Jménem pracovníků Diakonie ČCE, Mgr. David Šourek,

Zdeněk Bárta

v. r. Ředitel Diakonie ČCE, V Praze dne 12. dubna 2010

Postní sbírka nuselského sboru ČCE pro školu v Praze-Michli Na Zelený čtvrtek se ve FS ČCE v Nuslích vařila postní polévka, která se podávala v podvečer před čtením Pašijí. Členové sboru mohli přispívat do sbírky zpravidla tolik, kolik by kdo dal za večeři. Tento nápad vznikl v souvislosti se zahraničními sbírkami a postupně se přenesl na domácí půdu. Vybrané peníze za polévku se přidaly k postní sbírce a byly věnovány dětem a žákům Mateřské školy a základní školy speciální Diakonie ČCE Praha 4. Částka 5700 Kč bude použita na terapeutické aktivity žáků (hipoterapie, canisterapie, muzikoterapie). Diakonie ČCE provozuje celkem osm speciálních škol.

Cinkající rolničky pomohou dětem s postižením z Táborska V polovině dubna se do ulic osmi jihočeských měst vydali studenti místních středních škol, aby požádali kolemjdoucí o příspěvek pro Diakonii ČCE – středisko Rolnička. Jako poděkování obdrželi dárci symbolickou rolničku. Výtěžek sbírky (celkem 189 104 Kč) alespoň částečně pomůže financovat provoz denního centra služeb pro děti a mladistvé v Soběslavi. Po rozdělení státních dotací totiž chybí téměř 50 % nákladů, což představuje částku 1,8 mil. Kč. Děkujeme všem dárcům za podporu a dobrovolníkům za aktivní přístup a pomoc.

36



Pavel Hanych

SLOVO

SLOUPEK

Lid a jeho nelidští lidé Hebrejské procházky (5)

K

dybychom měli lidskost měřit historickou i současnou skutečností, byla by to prachšpatná míra. Kdybychom ji měli měřit určením člověka, dopadli by poměřovaní všelijak. Druhá možnost je ale přece jen lepší: ukazuje, kam směřovat a že je proč někam směřovat. Pokud ovšem víme, odkud brát pravé rozumy. Zmíněná druhá možnost je zakódována do velkého a věhlasného hebrejského příběhu o tom, jak se z otroků v egyptském područí stal lid. A z něho vyčteme, že ze své mizérie člověk sám nevytvoří vznešenost, ale na základě Božího vyvolení je takové vytvoření možné. Hebrejský lid bývá označován jako Izrael, což je jméno poprvé se objevující na stéle (tj. na vertikálním pamětním kameni) egyptského krále Merenptaha z roku 1208 př. n. l. A zde se míní právě lid, ne země. Jinak je jméno Izrael též druhým jménem praotce Jákoba, jménem státu – „severního království“, dokonce i označením pro území severního i judského království a konečně pro náboženskou obec. „Izrael“ jako lid se překrývá s označením „Hospodinův lid“. Podle jednoho již postaršího zjištění byl mezi národy starého Předního východu jedině Izrael národem definovaným svým vztahem k božstvu. A mohl se přitom navíc opřít o své – ovšem poněkud záhadné – jméno. To se skládá ze slovesa, jímž možná je výraz pro boj a zápas, a z vlastního jména Él, jak velmi dávno Hebrejci svého Boha nazývali. Čili: „Él bojuje“. Pokud je lid takto ustaven a definován, závisí na tom jeho bytí i nebytí. Z toho vycházeli i proroci, kteří většinou o Izraeli mluvili jako o lidu spíš než jako o státu či území. Mimochodem: když Izajáš v 8,14 mluví o „obou domech izrael-

ských“, naznačuje tím, že Izrael jako jednotné království nikdy nebyl (ale berme to jen jako hypotézu, o níž se už dlouho diskutuje). Zato v době po pádu judského království se stále víc vyhraňovalo pochopení Izraele jako etnického a náboženského společenství. O tom se můžeme přesvědčit ve druhé části knihy Izajáš, označované jako Deuteroizajáš (kapitoly 40–55). Čili – je to nové pochopení tradiční představy „Božího lidu“.

Za tuto představu jsou odpovědní zejména proroci, ale ta představa v jejich spisech není často příliš útěšná. Nestačíme tu vypsat, co všechno o lidu kritického pronesli Micheáš, Izajáš nebo Jeremjáš. Aspoň však jako příklad uveďme Ozeáše, který věděl o lidu, o němž Hospodin říkal „můj lid“. Ale pak Hospodin prorokovi přikázal, aby měl děti s prostitutkou. A tak jako prostituce měla vyjadřovat charakter lidu, tak jeden z prorokových synů se měl jmenovat „Nejste můj lid!“ Jeden z příkladů toho, že se Hospodin vzdává svého lidu: ať už jste, jací jste, ti padouši mezi vámi dělají z lidu děvku, která se otáčí ke mně zády a s kdekým cizím se peleší – v náboženském a životním smyslu. A tak tento lid nemá pro mne smysl. Žijte si, jak chcete. Potřebuje snad Bůh lid, aby byl Bohem? Pokud by někoho jalo podezření, že Ozeáš je mluvčím Hospodina jako trucujícího či snad vzteklého Boha, může se o svém omylu přesvědčit v Oz 11,1-4.  Jiří Hoblík

37

RECENZE

Hospic do kapsy 100 stránek pomoci pomáhajícím ...Neodcházejte pryč. Zůstaňte tady. Potřebuji teď hlavně vědět, že tu je někdo, kdo mě bude držet za ruku, až to budu potřebovat. Mám strach... Ještě nikdy v životě jsem totiž neumíral... (třináctiletý chlapec, který zemřel na zhoubný nádor – úvodní stránka webu Cesty domů)

V letošním třetím čísle Českého bratra jsme si mohli přečíst článek Na poslední cestě nebýt sám, věnovaný desátému výročí Hospicového hnutí Vysočina. K hospicové tematice se vracíme stručně ještě jednou. V Praze funguje od roku 2001 mobilní, resp. domácí hospic Cesta domů. Je to občanské sdružení, které poskytuje péči umírajícím lidem, jejich rodinám, blízkým a posléze i pozůstalým. Proč se sdružení jmenuje Cesta domů? Pečovatelé (sestry, lékaři, sociální pracovníci, psychoterapeuti, dobrovolníci) přicházejí za klienty domů, sami nemocní tak mohou být a zemřít doma, ve známém prostředí a s blízkými lidmi. Nebýt sami. Někteří díky možnosti takové péče mohou podstoupit cestu domů z  nemocnice a zemřít doma. A možná ještě něco. Pacienti se chystají na další cestu – je ta poslední cesta taky cestou domů? Jak tomu „domů“, kam jdeme, říkáme, čemu je dobré věřit a na co se spolehnout teď i do budoucna, to nám Cesta domů radit nebude. Jednou ze zásad sdružení je totiž respekt ke klientovi – pacientovi. Respekt k jeho potřebám, přáním i k jeho přesvědčení a víře. V péči Cesty domů zůstáváme důstojnými a svéprávnými lid-

38

mi až do konce. Je to naše cesta domů. Pracovníci Cesty domů nás možná budou držet za ruku, ale nepotáhnou svým směrem. Povzbudí naše blízké, aby nás oni vzali za ruku, poradí jim, jak s námi být až do konce. Pomohou nám, abychom nebyli sami. Díky za to. Kromě péče o klienty, která je hlavní činností sdružení, Cesta domů také vydala již několik knih souvisejících s tematikou umírání, smrti a péče o umírající. Poslední vydanou publikací, o které chci právě napsat více, je kniha Hospic do kapsy, s podtitulem Příručka pro domácí paliativní týmy. Kniha je určena hlavně zdravotníkům, ale i dalším odborníkům z pečujících profesí, kteří se starají o umírající. Ocení ji nejvíce právě lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelé, ale také sociální pracovníci, psychologové, pastorační pracovníci, odborníci, kteří teprve získávají zkušenosti v paliativní péči, studenti, zčásti i pečující laici, zprostředkovaně členové rodiny a někteří dobrovolníci v hospicové péči. Sto stran knihy je rozděleno na 27 kapitol. Většina z nich je zdravotnických (co je to a jak pomoci pacientovi, kterého trápí např. dušnost, kašel, bolest, zmatenost, zácpa nebo deprese; jak ošetřovat rány nebo pečovat o ústní dutinu), ale jsou zde užitečné kapitoly i pro nezdravotníky (hospicová domácí péče obecně, komunikace s pacientem a rodinou, jak postupovat při úmrtí doma, včetně pohledu právníka; duchovní péče). Poslední kapitola obsahuje adresáře a seznamy, které se mohou při péči o umírající hodit. Kniha má sympatický formát – ne úplně do kapsy, ale do příruční tašky se vejde. Je vydána jako sešit v kroužkové vazbě, můžete si stránky přeskládat, případně přidat další potřebné. Jednotlivé kapitoly jsou na tvrdém papíru, takže vydrží častější používání a listování nebo vyjímání z knihy. Na stránkách je prostor pro vlastní poznámky. Autorkou knihy je spoluzakladatelka Cesty domů Alžběta Marková a kolektiv. S použitím informací na www.cestadomu.cz Lenka Ridzoňová

GLOSA

Živá bytost – budoucí mrtvola

S

ilnice a dálnice jsou masovými pohřebišti. Vezměme si jen údaje za léta 2007 a 2008 podle poslední ročenky „Přehled nehodovosti na pozemních komunikacích v České republice“ z roku 2009 a podle zpráv policejního prezidia, zveřejněných v tisku. V roce 2007 činil počet usmrcených 1123, o rok později už jen 992 a loni 832 (zatímco nejvyšší počet za poslední desetiletí činil 1473 v roce 1994). Důvod k radosti? Skutečně? Ale na ulicích, silnicích a dálnicích neumírají jen lidé. Ministerstvo životního prostředí vydalo koncem minulého roku „Zprávu o stavu české přírody a krajiny“, o níž se mimo jiné a z jiných důvodů zmiňuje týdeník Respekt. Nyní je z ní důležité toto: „Z průzkumu prováděného v letech 2007–2008

vyplývá, že na silnicích a dálnicích České republiky je ročně usmrceno na 570 000 zajíců, 52 000 srnců, 350 000 ježků, 70 000 bažantů a 50 000 kun...“ Sice alkohol v krvi zásadně nehodovost zvyšuje, ale i kdyby se nadobro vypařil, zásadní řešení by nenadešlo. Ani sebeohleduplnější řidič nemůže vyloučit, že se stane účastníkem dopravní nehody. Přesto ani takzvaná fakta, jimiž se jinak člověk rád zaklíná, příliš nepomáhají ke skutečnému zamýšlení. Masakr a nic než masakr? Nějak zemřít musíme. Spousta obětavých pomocníků Zubaté? Ale což, minulost už není. Zapomeňme... Ať žije život!  Jiří Hoblík

RECENZE

Jindřiška Mikolášková: Kytice z jasmínu Vydal Pavel Káňa, vydavatelství Knihař, Praha 2009

N

ázev této sbírky básní zní romanticky, ale nenechme se mýlit. Básně v knížce obsažené vznikaly během celého života dnes pětaosmdesátileté básnířky. Odrážejí se v nich životní situace krásné i trpké. Paní Mikolášková na ně reaguje prostě, věcně a ani humor v nich nechybí. Neplýtvá slovy. Jedovatá květina Jsem jedovatá květina Půl samo zlo Půl dětina Klamající a lstivá i prostě důvěřivá Ač víc než poklad míň než smetí Miluji-li Tě vyhnu se Ti Jsem jedovatá květina Krásné milostné básně jsou psány horkým srdcem vkusně, nápaditě a krásnou češtinou. Např.

Lásko, Velké trápení, Škoda, Nadarmo a další a další. Básnířka nic nepředstírá, je až bolestně upřímná a otevřená. Např. Májový den, Nemohu na tebe nemyslet, Já vím a Verše psané do oblak od Velice těžko se ukázky vybírají. Jindřiška Mikolášková odhaluje skrytá bolestivá místa, která má snad každý citlivý člověk. V básních není zoufalost, ale laskavé pohlazení. Citlivě vnímá přírodu. Jindřiška Mikolášková se narodila 12. 3. 1925 v Březinách u Poličky a její rodný kraj je v básních přítomen. Oficiálním literárním vzděláním neprošla, ale od mládí se účastnila soutěží mladých evangelických poetů a literátů a došla ocenění (např. J. B. Čapkem). Její próza byla otištěna v Evangelickém kalendáři a ukázky jejích básní recitoval M. Kovářík v rozhlasovém Dobrém jitru z Prahy. V současné době paní Mikolášková stále tvoří. Dosud napsala několik básnických sbírek a připravuje z nich výbor. Básnířka krásným způsobem vystihla sebe samu. O sobě říká: ...dostala jsem do vínku také schopnost veršování. Není to nic zvláštního, je to prý jako spalničky, skoro každý to dostane. ¥

39

Někoho to přejde, někomu to zůstane. Něco jsem napsala ještě jako dítě, něco v mládí, že jsem chtěla veršovat, něco ze zamilovanosti patřičné, něco z nepatřičné, něco z lásky ke kráse, něco ze

smutku, něco z radosti. K těmto jejím vlastním slovům není už co dodat.  Jarmila Kafková (Sbírku básní možno koupit u autorky, kontakt v redakci)

GLOSA

Nesuďte mě, suďte mé dílo

P

řed časem se hodně psalo o nové Bibli pro 21. století a překladatelům byla vyčítána marketingová zdatnost a byli podezíráni z komerční vychytralosti. V tisku se ale dalo zavadit i o názor, že podstatné pro posouzení nového překladu by neměla být osoba a způsoby překladatele, ale kvalita samotného překladu. Ještě před tím jsme si mohli vychutnat kauzu Kundera a vzápětí se dočíst, že spisovatel Hemingway byl agentem KGB... a tak je na stole opět věčná debata na téma „charakter autora versus jeho dílo“. Smíme slučovat autora s jeho dílem natolik, že po něm požadujeme, aby se v rámci své tvorby i stejně choval? Smíme chtít po herci (i když jde o interpretující profesi), aby byl v soukromém životě stejně nebojácný klaďas jako ten, kterého umí tak bravurně zahrát? Či – lepší příklad – můžeme chtít po scenáristovi nebo spisovateli, aby v životě dovedl stát za svými názory tak jako postava, kterou vytvořil? Vzpomínám na skvělý maďarský film režiséra Szabóa, natočený podle neméně výtečné knížky Klause Manna Mefisto, ve kterém se protagonis-

ta, vynikající herec a posléze intendant divadla, zapletl s německým fašistickým režimem a po vnitřních výčitkách postupně ztratil schopnost „převtělit“ se do role Mefista, ve které doposud sklízel obrovské úspěchy. Jeho zvolání v zoufalé životní situaci „co po mně chcete, vždyť jsem jenom komediant“ pak korunuje dílo. Ano, kdo by nechtěl, aby spisovatel dobrého románu měl stejně pevný charakter jako jím zplozený hrdina. Kolik bychom ale mohli vysypat z rukávu jmen autorů úžasných děl, a šlo například o osoby charakterově „zvláštní“. A bude hodně skřípat příklad duchovního? Přece víme, že i farář či kněz hlásající každou neděli z kazatelny Boží slovo ne vždy k němu svým životem směřuje. „Nesuďte mě, suďte mé dílo,“ řekl nadaný, profilem velmi „složitý“ český básník Vítězslav Nezval. Vše je samozřejmě komplikovanější, než vyplývá z těchto řádků, nicméně děkujme za oblažující knihu, obraz, sochu, hudbu a nechtějme, aby autor kromě nadání měl vždy také jedinečný charakter. I když by se mi to, přiznávám, líbilo.  Ivana Benešová

ČTENÁŘI PÍŠÍ

Být solí země a světlem světa, aby místní církev dostála svému určení

P

o přečtení informace Kostnických Jisker o ubývání počtu členské základny naší církve (ČCE) a po zkušenostech v jednom menším sbou jsem si dovolil vzít jako titul svého příspěvku část věty z článku Presbyter od P. Filipiho. V posledních dnech jsem několikrát vyslechl text Bible: ,,Máš mne rád?“ – ,,Ty víš, Pane, že tě mám rád.“ – ,,Pas mé ovce“.

40

Menší sbor, ve kterém také ubývají členové církve, kde si stěžují, že je málo lidí středního věku, kam na bohoslužby chodí málo mladých. Odstěhovali se? Byl tam pěvecký sbor, už není. Stejně tak se zmenšují jiné aktivity. Biblické hodiny ve skutečnosti trvají jen půl hodiny, protože se v rámci biblické hodiny velice dbá na tzv. druhý program, který zajišťují i lidé na biblické hodiny

nechodící. Pokud někdo chce mluvit k probíranému textu Bible, je upozorněn, že další čas je určen druhému programu. Tam se například probírá politická situace Ruska. Bylo by možná prospěšnější mluvit o pěkném kázání, o církevním tisku, o situaci ve sboru. Presbyteři rozhodli, že není třeba, aby pan farář navštěvoval lidi po sedmdesátce častěji než jednou za pět let. Mezitím možná zemřou a návštěva už není nutná. Kolik lidí nad sedmdesát let žije ve sboru? Starší lidé, kteří nemají kulaté výročí, dostanou pohlednici a jsou vyvěšeni na nástěnce. Že by o jubilantech byla zmínka při různých oznámeních u bohoslužby a při přímluvných modlitbách, je rozhodnutím zrušeno. (Celkový počet členů sboru je méně než 300.) Že všichni, i ti starší, lidé v dnešní bouřlivé situaci potřebují dobré slovo jaksi nedochází sluchu těch, kdo rozhodují. Myšlenka pořádat v tomto sboru hudební nešpory se zpočátku setkala s nepochopením. V kostele prý není třeba konat koncerty. Bylo nutno vysvětlovat, že hudební nešpory jsou bohoslužby, při nichž oslavujeme našeho Pána zpěvy a hudbou, samozřejmě mimo čtení a  výklad Písma. Jsou to bohoslužby v podstatě ekumenické, protože posluchači bývají ze všech církví, ba i nevěřící. Hudební program nešpor by měl být vždycky co nejkvalitnější, aby i nečlenové sboru a občané znovu nacházeli cestu do kostela. Nevím, jak se dnes někteří lidé připravují k Večeři Páně. Pro mne je to veliká slavnost, kdy mohu s pokorou přijít před Pána Ježíše Krista, cítit jeho blízkost a prosit o odpuštění. Opravdu moc mi vadí, když mi podává chléb někdo ve starším svetru. Říkám si, jestli by byl také tak oblečen, kdyby ho pozval na oslavu jeho nadřízený. Je to neúcta, nebo se mu Večeře Páně stala všedností, na kterou není nutno se připravit? Dnes už se až na výjimky neoslovujeme bratře a sestro, ale pane a paní. Cítíte v tom také jistou odtažitost? Jak daleko jsme asi od doby vzniku církve, ve které byl biskupem J. A. Komenský! Nejsme dnes někdy jako stádo zcela ,,osamocených ovcí“? ,,Pas mé ovce.“ Kdo by měl být pastýřem ovcí Pána Ježíše, když už nejsou apoštolové? Asi málo myslíme na starosti a radosti jiných. Nežijeme dost ve společenství s dalšími křesťany, ale jsme stále víc jen sami za sebe. S malými ohledy na spolubratry a svět kolem nás. A někdy cítíme čím dál větší osamělost i ve víře. Také proto se církev stále zmenšuje? Bořivoj Janecký

ZAUJALO NÁS

Dominik Duka o nekatolických církvích

J

sem proti zrušení celibátu i proto, že vidím, jak někdy dopadají manželství vysoce postavených lidí v politice nebo i v nekatolických církvích – ty povinnosti a práce vás trhají na kusy. (v rozhovoru pro týdeník Respekt 14/2010, s. 44)

41

OZNÁMENÍ

Oslavy stého výročí položení základního kamene frýdeckého evangelického kostela V neděli 9. května 2010 si sbor ve Frýdku-Místku připomene položení základního kamene svého kostela. Při bohoslužbách od 9 hodin bude kázat synodní senior Joel Ruml. Odpoledne ve 14 hodin zveme na přednášku synodního seniora na téma: Současnost a budoucnost Českobratrské církve evangelické. Následovat bude průvodní slovo k výstavě: Sto let kostela ve dvaceti minutách. Nově instalovaná výstava o stavbě a historii kostela bude ke zhlédnutí až do konce září.

Církevní Chotěboř pro seniory Vždy počátkem června probíhá v Chotěboři u Havlíčkova Brodu rekreační pobyt starších členů nejen naší církve. Nevím, kdy tento nápad vznikl a kdo se o jeho uskutečnění zasloužil: snad sestra Květa Smolíková nebo bratr Jiří Lejdar? Nevím. Já sama jsem se poprvé zúčastnila v roce 1986 a od té doby jezdím každoročně. Co mne tam láká? Nejen staří známí, se kterými se vždy sejdu, ale i ti, kdo přijíždějí poprvé: jsou zajímaví a mají nové postřehy i podněty. Potom krásné umístění tábora uprostřed lesa a romantická krajina kolem říčky Doubravky. A v neposlední řadě nesmírná laskavost a péče vedoucích členů, jejich spolupracovníků a personálu v kuchyni. Bydlíme v moderních pokojících ve dvou dlouhých chatách, které prošly v posledních letech rekonstrukcí; topení je ústřední, celý den teče teplá voda. K dispozici je knihovna, denně se můžeme zúčastnit biblického vzdělávání a večer připraveného programu. Nechybí ani každoroční výlet do blízkého okolí a denní vycházky do přírody nebo nedalekého městečka. Asi desetidenní pobyt je cenově dostupný. Je škoda, že některá místa zůstávají neobsazena. Možná, že je obsadíte letos vy? Milena Potměšilová Pobyt seniorů se koná letos v termínu od pátku 18. do neděle 27. června. Cena 2 500 Kč. Doprava autobusem z Prahy přímo do střediska a zpět. Terén je schůdný i pro ty, kdo chodí s holemi. Stravování včetně diet bez příplatku. Pobyt není vyhrazen jenom členům církve, rádi přivítáme každého, kdo chce strávit příjemné dny ve společenství věřících lidí v pěkné vysočinské přírodě. Přihlášky a další informace: D. Rotkovská, FS Libčice n.Vlt., 233 930 823, 776 798 580.

neziskových organizací i ti, kdo se připojili z osobního zájmu o věc. ECEN se v rámci trvalých i dočasných pracovních skupin věnuje otázkám klimatické změny, ekomanagementu, období pro stvoření, environmentálního vzdělávání, dopravy, vody, biodiverzity, životního stylu a dalším. Podstatnou částí činnosti je teologická práce a příprava liturgických materiálů. Program začíná středečním večerem, čtvrtek je věnován zajímavým hostům a jejich vystoupením k hlavnímu tématu konference. V pátek a v sobotu se budou scházet pracovní skupiny. Součástí programu jsou i kreativní workshopy a dvě varianty exkurze – jedna zaměřená na udržitelnou energetiku a management církevních budov a druhá, připravovaná jako pouť do Svatého Jana pod Skalou s návštěvou Svatojánské koleje. V sobotu večer bude příležitost v krátkých vystoupeních předvést jednotlivé aktivity českých církví zaměřené na životní prostředí. Pokud víte o něčem zajímavém, o čem je možné krátce pohovořit anglicky, nenechávejte si to pro sebe a zapojte se do programu. Zároveň bychom přivítali jakékoli sponzorské dárky pro delegáty, které by byly zároveň české a propagovaly ohleduplný vztah k životnímu prostředí. Konference končí vždy v neděli ráno společnou bohoslužbou, tentokrát v některém pražském kostele. Kdokoli by měl zájem se konference nebo některé její části zúčastnit nebo něčím přispět, může požádat o další informace na emailové adrese: [email protected] nebo sledovat přímo webové stránky ECEN: www.ecen.org.  Ilona Mužátková poradní odbor pro otázky životního prostředí ČCE

FS ČCE Nový Jičín nabízí ubytování Možnost rekreace ve dvou podkrovních pokojích (2x2 lůžka). K dispozici je kuchyňka a sociální zařízení. U fary je zahrada s možností parkování. Okolí: Žerotínský zámek, hrad Starý Jičín, zámek Kunín, hrad Hukvaldy, památková rezervace Štramberk, muzeum Tatra Kopřivnice, Beskydy. Cena: dospělí 140 Kč, děti 60 Kč. Kontakt: 556 707 882, 732 638 517.

Rekreace v Mělníku FS ČCE v Mělníku nabízí k rekreaci dvoulůžkový pokoj v přízemí fary, vlastní koupelna s WC, připojení k internetu, je možné užití sborové kuchyňky vedle pokoje. Fara a kostel jsou v centru města, v zahradě s hřištěm pro míčové hry, pískovištěm a skluzavkou pro děti. Možnost výletů např. do Kokořínského údolí. Cena 200 Kč + 50 Kč/osoba na noc, děti do tří let zdarma. http://melnik.evangnet.cz

Chléb náš vezdejší

Hledám spolubydlícího

Od 9. do 13. června letošního roku proběhne v Mezinárodním baptistickém semináři (IBTS) v Šáreckém údolí v Praze konference Evropské křesťanské sítě pro životní prostředí (European Christian Environmental Network – ECEN) na téma „Chléb náš vezdejší – potrava v čase klimatické změny“. ECEN je na Evropské úrovní největší křesťanskou nevládní organizací lidí, kteří považují péči o Boží stvoření a zodpovědnost za ně za přirozenou součást života křesťana. Členy ECEN jsou profesionální pracovníci církví vyčlenění pro ekologickou práci, duchovní, členové různých národních

Věřící mladý muž, VŠ, hledá spolubydlícího do zaříz. bytu 2+1, klidná lokalita v Praze (u obory Hvězda, rod. domek, přízemí, pokoj samost., kuchyň a přísluš. spol.). Nájem 5500 Kč + poplatky (celk. max.7500 Kč měsíčně). Tel. 774 298 853, e-mail: [email protected].

42

Evangelík 55/165 hledá ženu se kterou bych prožil zbytek života na Vysočině. Zn.: Mám ještě naději, že Tě najdu?

– 8 km, Zlín – 20 km. Nástup možný od 1. 10. 2010. Zájemci se mohou hlásit kurátoru Tomáši Němečkovi: 603 274 012 nebo na mail:[email protected]

OZNÁMENÍ

Krátkodobé ubytování v Praze 8

Hledá se kazatel do Libštátu

Farní sbor ČCE v Praze 8 – Libni nabízí členům ČCE možnost krátkodobého ubytování ve sborové klubovně (dvojlůžko + 2 matrace, sprcha, WC). Nutno mít s sebou spacáky. Mimo neděli. Cena: 100 Kč/osobu/noc, děti se slevou.

Staršovstvo FS ČCE v Libštátě hledá kazatelku/kazatele s možným nástupem od 1. 2. 2011. K dispozici je zrekonstruovaný služební byt s farní zahradou. V obci se nachází školka, škola, zdravotní středisko i dům s pečovatelskou službou. Sbor působí v širokem okolí, včetně několika kazatelských stanic v okolních městech. Bližší informace podá kurátor sboru Jiří Kotas, tel. 603 848 846.

Bydlení v Kardašově Řečici Sbor ČCE v Jindřichově Hradci nabízí k pronájmu byt ve sborovém domě v Kardašově Řečici. Přízemí, velké 2+1 (cca 100 m2) topení ústřední dálkové, malá zahrádka. Více informací na tel. 384 363 195, 777 032 221.

Staršovstvo ČCE v Liptále hledá faráře/ku Staršovstvo ČCE v Liptále, okres Vsetín hledá faráře/farářku, který/á by po odchodu současného faráře pečoval spolu se staršovstvem o duchovní život a správu sboru. K dispozici bude farní byt 4+1 se zahradou a balkónem i garáží. V obci je MŠ i plně organizovaná ZŠ, ordinace dětského i obvodního lékaře, výborná dopravní obslužnost ve směru Vsetín

Pobyt seniorů v Chotěboři Poradní odbor křesťanské služby chrudimského seniorátu pořádá ve dnech 28. 8.–5. 9. pobyt (nejen) seniorů v evangelickém středisku v Chotěboři. Upřímně zveme sestry a bratry jakéhokoli věku.

FS ČCE v Kolíně hledá nového kazatele/ku FS ČCE v Kolíně hledá nového kazatele/ku. Očekávaný nástup září 2010 až červenec 2011, podle dohody. Informace o sboru jsou dostupné na adrese: kolin. evangnet.cz.

Evangelický měsíčník

vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Ing. Daniela Ženatá redaktorka: PhDr. Gabriela Fraňková Malinová členové: Ivana Benešová, Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Th.D., Jan Kirschner, Jan Mamula, Mgr. Tomáš Pavelka, Mgr. Romana Špačková, Mgr. Lenka Ridzoňová NA OBÁLCE Boží muka u Prčice Redakční uzávěrka červnového čísla je 16. 5. 2010. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], http://www.srcce.cz/ceskybratr

ISSN 1211-6793

CHYSTÁME: Téma ekumena Ohlasy z ekumenického Kirchentagu Co je největší problém v ekumenicky smíšených rodinách?