Donald
Westlake
Pozdvižení v klášteře
Donald Westlake
Pozdvižení v klášteře
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Good Behaviour Copyright © 1985 by Donald E. Westlake Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2015
Z anglického originálu Good Behaviour, vydaného v roce 1985, přeložila Kateřina Elisová Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Obálka Jakub Karman, Art007
Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015 jako svou 6042. publikaci Tisk CPI Moravia Books s. r. o. Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7
ISBN 978-80-247-5937-1 (ePub) ISBN 978-80-247-5936-4 (pdf) ISBN 978-80-247-5521-2 (print)
In memoriam: P., 1961–73.
Všechny postavy, korporace, náboženství, národy, filozofické směry, politické názory, události a líčení v tomto románu jsou fiktivní a nesnaží se zobrazit nic ze světa, jak ho známe. Žádná z postav neodráží osobní názory autora, které zatím nejsou v žádném případě zformulované v publikovatelné formě
GENESIS
1 Dortmunder otevřel dveře a bezpečnostní alarm začal řinčet břinkbřinkbřinkbřink… „Sakra,“ řekl Dortmunder a dveře znovu zavřel, ale řinčení neustávalo a neustávalo. „Do prdele práce,“ pronesl, zatímco se někde v dálce rozezněla siréna hlídkového policejního vozu hú-hú-hú-húúúúúúú. Zvuk ve dvě hodiny ráno stoupal spletí newyorských ulic pět poschodí vzhůru k tiché střeše pokryté asfaltem. Bezpečnostní alarm dál otravně řinčel: břinkbřinkbřinkbřink. Hú-hú; hlídkový vůz ve skutečnosti nebyl až tak daleko. „Sbohem,“ řekl O’Hara. Dortmunder se podíval na svého partnera ve zločinu; přinejmenším v tomto zločinu. „Kam mizíš?“ „Na Floridu,“ odpověděl O’Hara přes rameno. Byl už v půli cesty přes střechu směrem k požárnímu schodišti. Dortmunder nepatrně zvýšil hlas a doufal, že ho uslyší O’Hara, ale ne žádný ze sousedů, a poznamenal: „To bys možná neměl dělat.“ „Mizím,“ odpověděl O’Hara a šplhal k požárnímu schodišti. „Tady je moc horko. Mizím na Floridu, abych se zchladil.“ A zmizel z dohledu. Dortmunder přendal své zlodějské náčiní do speciálních vnitřních kapes své černé sportovní bundy a pochybovačně potřásl hlavou. Prostě měl jen pocit, že O’Hara dělá chybu.
9
Donald Westlake Což byla dnes v noci už jeho druhá, protože to byl O’Hara, kdo se cestou nahoru po požárním schodišti zastavil, aby „zneškodnil“ bezpečnostní alarm. Buď selhaly dráty v obvodu, nebo měl majitel tohoto skladu s importovaným zbožím další bezpečnostní systém, o kterém pan Chepkoff, velkoobchodník s potravinami, který si objednal tuto noční operaci, nevěděl. V každém případě bylo jasné, že nedávná lodní zásilka ruského kaviáru, která se nacházela tři poschodí pod střechou a byla současným objektem zájmu pana Chepkoffa, se nakonec dnes v noci z této budovy nedostane. A to byla škoda. Velká škoda. Za prvé mohl Dortmunder přijít k nějakým penězům. A za druhé nikdy neochutnal kaviár a těšil se, že vezme jednu nebo dvě konzervy ze zásilky – pan Chepkoff by se o tom nikdy nedozvěděl –, kaviár ochutná v soukromí domova a pěkně ho zapije lahví světlého piva Old Milwaukee. Jeho věrná společnice May už dokonce ke kaviáru přinesla z Bohackova supermarketu, kde pracovala, nějaké keksy z dovozu. A teď byla vzhůru a čekala připravená s nožem na máslo, až se Dortmunder vrátí. Houkání ustalo, ale břinkbřinkbřinkbřink ne a ne utichnout. To je špatné. Dortmunderovi se příčilo, že by se měl k May vrátit s prázdnýma rukama. Na druhou stranu by se mu příčilo mnohem víc, kdyby vůbec nedorazil domů. O’Harovo rozhodnutí dostat se na Floridu požárním schodištěm bylo ukvapené a nerozumné, ale nějakým způsobem zmizet z téhle budovy byl zaručeně dobrý nápad. Dortmunder si povzdechl. Kaviár byl tak blízko, že téměř cítil jeho chuť – kdyby tedy věděl, jak kaviár chutná. Smířeně přešel na okraj střechy k místu blízko požárního schodiště, odkud mohl vidět dolů na chodník a na O’Haru zabraného do neuspokojivé konverzace se dvěma policajty v uniformách. Tedy neuspokojivé pro O’Haru. Dokonce
10
Pozdvižení v klášteře i odsud bylo zřejmé, že policajti jsou velmi spokojení. Brzy v postranní ulici objeví ukradený náklaďák zacouvaný k nakládací rampě a pak je začne zajímat, jestli si O’Hara dnes v noci s sebou přivedl nějaké přátele. Ve skutečnosti dorazily další dva policejní vozy – blikačky zapnuté, ale bez sirén – a zastavily u obrubníku. Jeden z policajtů, kteří přijeli jako první, začal stoupat po požárním schodišti. Mladý a horlivý policajt – což není zrovna férové – bral schody po dvou, s baterkou v jedné ruce a se zbraní v druhé. Je čas vypadnout. Budova byla na rohu dvou ulic v jihozápadní oblasti Manhattanu nedávno přejmenované na Tribecu, což znamená „Triangle Below Canal Street“1. Kdykoli dostane nějaká část New Yorku nový roztomilý název – SoHo podle South of Houston Street2, Clinton nahradí vznešené staré označení Hell’s Kitchen3, a dokonce i jméno NoHo jako North of Houston Street4 – znamená to, že se developeři, noví nájemníci a majitelé bytů začnou chovat jako kobylky. A z toho plyne, že staré továrny na výrobu kabelek, oplechované obchody a stěhovácké firmy budou nahrazeny drahým bydlením. A plyne z toho také to, že vznikne dlouhá přechodná fáze trvající roky, a dokonce i desetiletí, kdy vedle sebe koexistují obchody s instalatérskými potřebami a rozvedení reklamní ředitelé. Je to nelehké soužití, ve kterém se všichni zcela neshodnou. Dortmunder se tedy odvrátil od požárního schodiště, které zabíral policajt, a podíval se přes dlouhý blok střech, pod kterými bylo kdovíco. Celou cestu až k další příčné ulici byly všechny střechy v jedné rovině. Na každé stála konstrukce vypadající jako telefonní budka. Stejná jako ta, Trojúhelník dolů od ulice Canal. Jih ulice Houston 3 Pekelná kuchyně 4 Sever ulice Houston 1 2
11
Donald Westlake kterou Dortmunder tak nevinně otevřel a zajistil si tak vstup do schodišťové šachty. Co ale najde na konci těchto schodů? Výrobce nářadí, jehož prostory jsou obehnané bezpečnostním alarmem? Právníka z Wall Street, který má jako domácího mazlíka dobrmana? V žádném případě to nebude policajt s baterkou a zbraní. Dortmunder se rozběhl přes střechy – vysoký kostnatý muž ve středním věku, který běžel toporně jako Pinocchio před tím, než se z něho stal skutečný chlapec. Zlodějské nářadí mu v kapsách bundy řinčelo a zvonilo. První dveře byly zamčené. Žádná klika nebo klíčová dírka, jen plech. Sakra. Druhé dveře to samé. I třetí a čtvrté. Teď nebyl čas dveře vypáčit. Ne s blížícím se policajtem. A jaká vůbec byla pravděpodobnost, že najde některé z těch dveří otevřené? Nulová. Poslední střecha. Dortmunder se ohlédl a uviděl světelný paprsek na střeše nad kaviárem, který kreslil bílé čáry do noci, nahoru a dolů, dopředu a dozadu. Policajt zatím Dortmundera nezahlédl, ale brzy se tak stane. Ve skutečnosti tohle ale nebyl konec bloku. Před rohem stála ještě jedna budova, široká a hranatá. Naneštěstí byla jen tři patra vysoká se změtí stříšek ve tvaru písmene A a dobrých šest metrů pod místem, kde teď Dortmunder stál. Vzadu za ním se pohupující baterka začala pohybovat jeho směrem. „Ach, bože,“ řekl Dortmunder. Jaké má možnosti? Za prvé – vězení. A jelikož by byl tentokrát označen za recidivistu, bylo by to vězení na věky. Za druhé – zlomený kotník. Za třetí – jestli má policajt dobrou baterku a oči, vězení a zlomený kotník. „Asi bych na to měl jít,“ řekl si Dortmunder. Vyvýšená obruba okraje střechy byla pokrytá klenutými kluzkými
12
Pozdvižení v klášteře taškami. Dortmunder obrubu přelezl, rukama svíral tašky, nohy mu visely dolů, paže měl napnuté, nos a tváře cítily syrový chlad cihlového povrchu zdi domu. Vnímal každou molekulu vzduchu z drtivé vzdálenosti mezi sešlapanými podrážkami svých bot a šikmého vršku budovy pod sebou. „Radši nebudu riskovat,“ změnil názor. Možná by se mohl schovat za některou z těch konstrukcí schodišťových šachet. Nebo by mohl najít nějaké jiné požární schodiště a sejít dolů. „Je to příliš nebezpečné,“ řekl si a zabral, aby se znovu dostal nahoru na střechu, a ruce mu sklouzly.
2 „Nebesa,“ pomyslela si sestra Mary Rozvážná, „jsou sotva dvě hodiny, mám za sebou jen půlku vigilií a kolena mě bolí jak čert. Ale jaká je to úleva vědět, oč jsem bohatší než všichni ti ostatní lidé tam venku ve světě, kteří jsou nuceni jezdit metrem, celý den se mezi sebou bavit, vydělávat si na živobytí, dívat se na televizi, jíst maso, nechat se vyrušovat v rozjímaní s JEDINÝM. Ten Jediný, Věčný, ke kterému by vždy měly směřovat naše myšlenky, ten Jediný, který nás pozvedá ze světského světa tím, že s NÍM rozjímáme. Ten, který nás nakonec pozvedne do věčné radosti ve své náruči plné míru a spokojenosti. Tajemství Jediného, který je Trojicí, a přesto Jeden, Ten, který stvořil tento svět, jen aby se ho zřekl, Ten, jenž nás stvořil ke svému obrazu, ale sám je nepochopitelný a nepoznatelný, Ten, který…“ Bylo snadné ponořit se zpět do rozjímání – velmi jednoduché. Sestra Mary Rozvážná už byla ve hře na rozjímání ostříleným mazákem. Před nějakými třiceti pěti lety se
13
Donald Westlake zřekla světa, masa, ďábla a jednopokojového bytu ve čtvrti Jackson Heights a vstoupila do tohoto kláštera jako ustaraná a nejistá mladá žena. A díkybohu v jeho portálech náhle našla takový pokoj, který opravdu převyšuje každé porozumění. „Kéž by všichni mohli být klášterními jeptiškami,“ často ji napadlo. „Jak by byl svět hezký a poklidný. Stále v odříkání, samozřejmě, ale i přesto hezký. Ne ve srovnání s Nebem, s posmrtným životem, s příbytkem Jediného, jenž…“ A tak dále. Zde v tiché kapli kláštera svaté Filumeny na Vestry Street v dolním Manhattanu byly vždy po celých dvacet čtyři hodin dnem i nocí přinejmenším tři jeptišky – teď právě čtyři, jmenovitě sestry Mary Rozvážná, Mary Harmonická, Mary Rázná a Mary Družná – na kolenou a věnovaly se hlavní činnosti svého řádu; rozjímání o Bohu v tichosti a úctě. Světlo ze zákristie za oltářem a svíce skryté mezi výjevy z Křížové cesty podél obou bočních stěn byly velmi nenápadně posíleny nepřímým elektrickým osvětlením s vypínačem umožňujícím ztlumení – dar od bratra Mary Schopné, podnikatele z New Jersey – a dávaly právě tak dost světla na to, aby bylo vidět šest obyčejných kostelních lavic, jednoduchý oltář, tlustě omítnuté cihlové zdi a vysoký strop chrámu s trámy z hrubého dřeva. V tomto tichém a středověkém místě se mysl jednoho zcela přirozeně a bez nucení stočí k myšlenkám na Církev bojující tady dole, Církev vítěznou tam nahoře, až k Bytosti nejvyšší, podstatu, jejíž spirituální efúze… Samozřejmě že i profesionálku, jako je sestra Mary Rozvážná, rozjímání občas omrzí. V takových chvílích ale naštěstí existuje modlitba, ke které je možné se uchýlit – s obvyklými prosebnými litaniemi: za dlouhý život pro papeže, za brzké vylidnění očistce, za konverzi bezbožného
14
Pozdvižení v klášteře Ruska. A v poslední době zde bylo k modlení něco dokonce ještě mnohem naléhavějšího. A sice návrat sestry Mary Laskavé. „Drahý Pane, kdyby Tě potěšilo vrátit nám sestru Mary Laskavou z hlubin svévole toho podvodníka z mrakodrapu, naše malé sesterstvo by ti bylo navěky vděčné. Navěky, Pane. Víme, že je vroucím přáním sestry Mary Laskavé, aby se vrátila sem, kde vládneš Ty, k životu v rozjímání a oddanosti. I naším přáním je, aby se vrátila mezi nás, a je-li to Tvým přáním a touhou…“ Bum. Sestra Mary Rozvážná se ohlédla a na lavici za ní ležel šroubovák. Docela velký, s hrubou černou páskou okolo rukojeti a téměř celé čepele, jen pár centimetrů lesklého kovu odráželo světlo svíček. Nyní bylo rozptýlení přímo tady. Bum-bác. Malá plátěná taška dopadla na lavici vedle šroubováku. Byla šedá a špinavá, ale pevně utažená párem plátěných popruhů. Sestra Mary Rozvážná tento předmět zvedla, uvolnila popruhy a otevřela malou brašnu s mnoha kapsami, které obsahovaly množství dobře promazaných kovových předmětů. Některé byly ploché, jiné zahnuté, jeden zakroucený jako vývrtka. A tady jsou malé špičaté kleště, tady obdélník měkkého pružného hliníku, dále zkoušečka elektrického napětí se dvěma kolíky, tady pár drátů zakončených malými krokosvorkami. Vlastně to byla docela dobrá souprava zlodějského nářadí. Sestra Mary Rozvážná byla možná nezkušená, ale nebyla hloupá. Netrvalo dlouho a pochopila, k jakému účelu všechny ty nástroje slouží. Zvedla oči a podívala se vzhůru, a tam byl zloděj sám, vysoko nahoře, a držel se trámů. „Díky, pane,“ pomyslela si. „Naše modlitby jsou vyslyšeny.“
15
Donald Westlake
3 Dortmunder se podíval dolů na jeptišky. Kotníkem mu projela bodavá bolest a na moment sevřel drsný dřevěný trám s menší jistotou. Ale mnohem víc ho znervózňovaly jeptišky. Měl mnoho důvodů propadnout depresi, když viděl, jak pobíhají sem a tam nějakých šest až devět metrů dole pod ním. Příležitostně se dívaly nahoru jeho směrem, gestikulovaly jedna na druhou a vbíhaly a vybíhaly z kostela, nebo kaple, nebo co to vlastně bylo. Měl mnoho důvodů propadnout depresi a každý z nich byl dobrý. Například jeptišky. Nuže, zůstaňme u toho – jeptišky. Není pravděpodobné, že se budou dovolávat zákona, když se nějaký šašek s taškou plnou zlodějského náčiní dostane dovnitř jejich střechou? Nemá šanci. Takže, protože to byly jeptišky, mezi které padnul – tedy, téměř padnul – drž se pevně! – znamená to, že mezi možnostmi, které si pro sebe vyčíslil nahoře na střeše, vyhrál double. Zlomený kotník a doživotní vězení. I druhý důvod, proč propadnout depresi, byly jeptišky. John Dortmunder se narodil v Dead Indian, ve státě Illinois, a už ve třech minutách svého věku byl opuštěný. Byl vychováván v sirotčinci, který vedly sestry řádu Krvácejícího srdce věčným utrpením, a když se před ním někdo zmínil o jeptiškách, v mysli mu nevytanula hezká představa milých tučňáků, kteří krmí bezdomovce a poskytují přístřeší hladovým. Ne, když Dortmunder slyšel slovo jeptiška, představil si rozložitou, špatně naladěnou, ramenatou ženu s velmi drsnou a mozolnatou pravou rukou, kterou obvykle pohupovala. Nebo v ní třímala pravítko. „Jsi špatný, Johne. Natáhni ruku.“ Uf, plácnutí dřevěným pravítkem přes dlaň
16
Pozdvižení v klášteře může zanechat velký dojem. Jen při pohledu na ty bílo-černé postavy – stále v tradiční uniformě, jak si stačil všimnout, nemodernizují se jako zbytek Církve –, jen při pouhém pohledu i po tolika letech cítil bodavou bolest na dlani. Stejně jako v kotníku. Když se předtím rozhodl neskočit na nižší střechu a začal šplhat nazpátek nahoru, byl ve špatné pozici, ruce mu sklouzly a on spadl. Ztěžka dopadl na šikmou střechu, několikrát odskočil, narazil si různé části těla a nakonec se dokutálel až k okapu. Hlavou visel přes okraj a zíral dobrých jedenáct metrů dolů na výjimečně tvrdý chodník. Zařval, když padal, nebo když se praštil? Nevěděl. S jistotou ale věděl, že má další nové rány, modřiny, bodání a zranění po celém těle. Ale také věděl, že ve srovnání s ohnivým pícháním v kotníku je každá jiná bolest slabá. „Přesně jak jsem předpokládal,“ zamumlal, převrátil se a podařilo se mu nesklouznout přes okraj střechy. Ohlédl se na tmavou masu budov, které právě opustil. Zatím žádný policajt, žádná baterka. Ale určitě tam jsou. Škrábal se nahoru po třech – bolest z levého kotníku teď vystřelovala až téměř do boku – a dostal se k malému vikýři, který měl místo skleněného okna dřevěnou okenici. Okenici jentaktak na svém místě držely čtyři malé plechové klapky, kterými se dalo pootočit. Dortmunder jimi tedy pootočil, vplazil se do malého, zaprášeného a tmavého prostoru a okenici za sebou zavřel. Okenice ale stále vypadávala, takže se natáhl pro úzký šroubovák, prostrčil ho mezi lamelami a dvě zbývající klapky vrátil na své místo. Prostor, ve kterém se nacházel, byl absolutně temný a podle všeho i docela malý. Nebyla to půda, ani žádný užitný prostor, ale jen zbytečné místo mezi vnější a vnitřní stavbou. Dortmunder se převalil a snažil se nezavadit kotníkem
17
Donald Westlake *
o jakýkoli tvrdý povrch. Doklopýtal k poklopu, otevřel ho a zjistil, že přímo pod ním je široký trám docela vysoko nad kaplí. Neměl na výběr, takže vyrazil. Nejdřív se zdálo, že by se mohl přeplazit přes trám na druhou stranu až ke sloupu a pak po sloupu (nějak) sešplhat, a tím pádem konečně úspěšně utéct. Ale ten zatracený hrubě otesaný trám byl přece jen otesaný příliš hrubě – pokaždé, když se ho dotknul, zadřel si další tři třísky. Snažil se chránit si ruce, kotník a všechno ostatní. Když se namáhavě dostal asi doprostřed trámu, ztratil rovnováhu a téměř spadl. V tu chvíli se mu rozepl kabát a jeho nářadí začalo padat. Takže teď tady uvízl a pod ním je moře jeptišek. Mlčenlivých jeptišek. I přes své současné problémy si Dortmunder té zvláštnosti všiml. Poté, co si ho první skupinka jeptišek všimla tady nahoře, odběhly, aby přivolaly další jeptišky. Všechny se zdály velmi rozrušené, ukazovaly na něj, gestikulovaly jedna na druhou, mávaly na něj, aby zůstal klidný, běhaly sem a tam, ale neřekly ani slovo. Nepromluvily mezi sebou, ani na něj. Jsou hluchoněmé? Nejsou schopné použít telefon? V Dortmunderově hrudi naděje váhavě pozvedla svou sklopenou hlavu. Dorazily ještě další jeptišky. Se štaflemi. Zdá se, že mít muže na krovu je vzrušující i pro ten dav tam dole, takže všechny chtěly přiložit pomocnou ruku. Z čehož plynulo, že štafle pomáhalo nést tolik jeptišek, že to pravděpodobně dělalo jednu jeptišku na jednu příčku. Tato na pracovní sílu náročná metoda zapřičinila značné obstrukce v přemístění štaflí z horizontální polohy do vertikální – třicet až čtyřicet jeptišek se nechtělo štaflí vzdát –, což způsobilo značný rozruch (mávaly rukama, potřásaly hlavou a ukazovaly prstem). Nakonec štafle zvedly, rozevřely je do vysokého hliní-
18
Pozdvižení v klášteře kového A a tlačily je k místu, kde se jejich vrcholek dotýkal Dortmunderova pohupujícího se kolena. „Fajn,“ křiknul Dortmunder. „Fajn, díky, zvládnu to.“ Stovky jeptišek držely štafle a upíraly zrak k němu nahoru. „Už to zvládnu,“ křiknul na ně. Vážně to zvládne? Ležel na trámu, vedle něj stály štafle a fyzická nemožnost přemístit se z trámu na štafle se konečně přihlásila ke slovu. Neexistoval absolutně žádný způsob, jak se pustit čehokoli tady a stejně tak neexistovala možnost, jak se čehokoli chytit tam. Dortmunder váhal, nehýbal se a čas plynul. Vibrace na štaflích. Dortmunder se podíval dolů. Nějaká jeptiška rychle stoupala po příčkách na jeho úroveň. Byla malá, hubená, neurčitého věku v tom svém hábitu. Jakoby fretčí tvář s pichlavým nosem vykukovala z oválného otvoru v čepci. Vypadala jako někdo, kdo vyhlíží kruhovým okénkem v projíždějící lodi. A v žádném případě se jí moc nelíbilo, co vidí. Krátce pohlédla na Dortmundera rychlým a nesmlouvavým pohledem, ukázala na jeho levou nohu a pak na nejvyšší příčku štaflí. Tahle žádný svatoušek nebude. Přesně by se hodila tenkrát do toho sirotčince. Dortmunder se cítil téměř jako doma a řekl: „Lituju, sestro, to nepůjde. Myslím, že jsem si zlomil kotník, nebo jsem si ho vymknul, nebo něco takového. Něco takového.“ Pozvedla oči k nebesům a zavrtěla hlavou. „Muži. Všichni jsou jako děti.“ Bylo to stejně výmluvné jako slova. „Ne, opravdu, sestro. Opravdu jsem si s kotníkem něco udělal.“ Starých zvyků se člověk nezbaví snadno. Když Dortmunder viděl sestřin starý hábit, okamžitě se začal omlouvat. „Už ho mám celý napuchlý,“ řekl a nejistě se natočil tak, aby se mohla lépe podívat. „Vidíte?“
19
Donald Westlake Zamračila se na něj. Stála vzpřímeně na šesté příčce štaflí, pozvedla volný konec šerpy z dřevěných korálků a ukázala na krucifix na jejím konci. Současně povytáhla obočí a podívala se jeho směrem: „Jste katolík?“ „No, víte, sestro,“ řekl, „já jsem takový odpadlík.“ V rozpacích uhnul pohledem a podíval se dolů na kamennou podlahu. „Abych tak řekl.“ Znovu zavrtěla hlavou a pustila krucifix. Postoupila o další dvě příčky, natáhla se a chytila ho za pravé zápěstí – Bože, má tak kostnatou ruku! – a trhla jím. „Do prdele!“ syknul Dortmunder. Podívala se na něj a v široce otevřených očích se jí zračil nesouhlas. „Chtěl jsem říct,“ začal, „no, chtěl jsem říct…“ Přivřela oči a zavrtěla rychle hlavou. „Na to zapomeň.“ Další škubnutí za zápěstí. „Tak se pohni, chlapče.“ „Tak dobře,“ řekl Dortmunder. „Doufám, že víte, co děláte.“ Věděla to. Chovala se k němu jako kolie, která na konci dne vede domů neuvěřitelně hloupou ovci. Pomaloučku mu pomohla přesunout se z trámu na štafle, kde se celý zpocený napůl úlevou a napůl strachem na moment zastavil. Další vibrace znamenaly, že jeho popudlivá dobrodinka spěchá po štaflích dolů, takže bylo načase, aby ji následoval. Což také udělal. Neohrabaně. Jeho levý kotník absolutně odmítal nést jakoukoli zátěž, takže Dortmunder celou cestu dolů poskakoval a po stranách se držel hliníkových štaflí, až mu na prstech zůstaly otlaky. Levou nohu měl vytrčenou dozadu v nemožném úhlu, takže vypadal, jako když imituje nějakého obskurního brodivého ptáka z národního parku Everglades. Poskakoval příčku po příčce po pravé noze, a když se konečně dostal dolů, zmocnil se ho houf jeptišek a jedna přes druhou ho tlačily do invalidního vozíku, který k tomuto účelu přivezly.
20
Pozdvižení v klášteře Dortmunderova zuřivá přítelkyně z vrcholku štaflí se před něj postavila a hrozivě na něj shlížela. Ostatní jeptišky poletovaly kolem a s velkým zájmem ho pozorovaly. Tamta tedy musí být hlavní sestra, nebo matka představená, nebo jak se jim vlastně říká. Ukázala prstem na Dortmundera, pak ukázala na sebe a nakonec na svoje ústa. Dortmunder přikývl: „Chápu. Vy všechny jste, hmm, prostě… Nemůžete mluvit.“ Zavrtění hlavou. Ruka udělala odmítavé gesto. Nesouhlasné zamračení. Dortmunder řekl: „Můžete mluvit?“ Pokývání hlavou. Všechny kývaly hlavou. Dortmunder také pokýval, ale nechápal. „Můžete mluvit, ale nemluvíte. Tak to myslíte?“ Houževnatá malá vedoucí jeptiška si sevřela ušní lalůček, a pak náhle pravou ruku vystřelila do vzduchu. Byl to opravdu solidní pravý hák. Podívala se na Dortmundera a ten jí pohled oplatil. Podrážděně vzdychla, zavrtěla hlavou a celé to znovu opakovala: stiskla si pravý ušní lalůček a máchla do vzduchu. Tentokrát bylo gesto snad ještě razantnější než poprvé. Dortmunder si byl jistý, že na tváři ucítil závan vzduchu. Seděl v invalidním vozíku s kovovými područkami, mračil se a snažil se přijít na to, co sakra má ta stará dračice na mysli. Zatím se na něj mračila, a tahala se za ušní lalůček tak silně, že to vypadalo, že si ho snad utrhne. Večírky. Když ho to napadlo, Dortmunder zvedl hlavu. Zábavné hry na večírcích. Viděl, jak to nějací lidé dělají… Zeptal se: „Pantomima?“ Celá místnost s ohromnou úlevou pokývala hlavou. Všechny jeptišky se na něj usmívaly. Hlavní jeptiška si naposledy stiskla ušní lalůček a rukou vystřelila do vzduchu. Pak se před něj postavila, ruce dala v bok, pozorovala ho a čekala.
21
Donald Westlake „Vypadá to jako,“ řekl Dortmunder a v hlavě se mu mlhavě vynořila pravidla té hry. „To vypadá jako… To vypadá jako praštit někoho. Nebo snad jíst?“ Všechny zavrtěly hlavou. „Jíst ne? Tak možná žvýkat?“ (Ztráta kaviáru ho ovlivnila.) Všechny důrazně vrtěly hlavami. Vedoucí jeptiška zopakovala pantomimu ještě jednou, s větším podrážděním a ještě zuřivěji než předtím. Tentokrát vší silou, které byla schopna, hlasitě udeřila pravou pěstí do levé dlaně. Stála, protřepávala si levou ruku a čekala. „Takže praštit ne,“ pochopil Dortmunder. „Udeřit?“ Ne, to je to samé. „Trefit? Bouchnout? Srazit? Sletět? Žuchnout?“ „Ne, ne,“ signalizovaly všechny jeptišky pažemi. „O jedno dopředu.“ „Prásknout?“ Všechny pokyvovaly. Několik jeptišek mezi sebou předvedlo rychlou pantomimu a bez hlesu se smály – mluvily o něm. „Zní to podobně jako sletět?“ Dortmunder se zamyslel a pochopil, že je jen jeden způsob, jak si s celou situací poradit. Řekl: „ Doletět? Naletět? Přiletět?“ Dívaly se na něj tak, že raději vynechal vyletět. „Zaletět?“ Několik jeptišek ukázalo na zem, některé se přihrbily. Dortmunder se zeptal: „Mám na to jít jinak?“ souhlasně a s úlevou se usmály. Takže zkusil: „Sletět? Slevit? Sklidit? Slídit? Slíbit?“ To bylo ono. Tisíce prstů na něj mířilo ve vítězném gestu. „Slíbit,“ zopakoval Dortmunder. Hlavní jeptiška se usmála a rozpřáhla ruce. „Ano. To je ta pointa.“ „Nechápu to,“ řekl Dortmunder.
22
Pozdvižení v klášteře Ozval se kolektivní povzdech, první zvuk, který Dortmunder od tohoto davu slyšel. Všechny jeptišky se po sobě dívaly a zvedaly obočí, jen hlavní jeptiška si položila prst na ústa a pak z dlaně vytvořila kornoutek a ruku přiložila k uchu. Naklonila se dopředu a němohrou předvedla, že poslouchá. „Jistě,“ souhlasil Dortmunder. „Je tady docela klid. Když nikdo nemluví, tak to tak prostě je.“ Jeptiška zavrtěla hlavou, znovu předvedla němohru a rozpřáhla ruce. „Chápeš, ty idiote?“ „Aha, to je nápověda.“ Dortmunder se nahnul dopředu a přitom se opíral o područky vozíku. „Něco, co zní jako ticho? Břicho? Sucho? Ne? Aha, máte na mysli ticho. Něco, co má podobný význam jako ticho. Jiné slovo, ale znamená to ticho. No, když je opravdové ticho, nic neslyšíte, lidi mají rádi, když je ticho v noci, všechno ztichne, chcete jiné slovo s podobným významem, když je ticho, neslyšíte troubení aut, neslyšíte nic, je naprosté ticho… Já přemýšlím! Já se opravdu snažím!“ S rukama v bok se na něj stále mračily. „Bože,“ řekl Dortmunder, „pro mě je to nové. Vy to děláte pořád. A já jsem právě měl nehezký pád a … Dobře, dobře, přemýšlím.“ Schoulil se v invalidním vozíku, nemluvil a přemýšlel, přemýšlel a přemýšlel. „Fajn, pořád mlčíte,“ řekl. „ale kromě toho na nic nemůžu… Aha! Je to mlčet!“ „Ano!“ Všechny začaly naznačovat potlesk, přičemž se jejich dlaně téměř dotýkaly. Pak jedna po druhé začaly vítězně zvedat palec. Palec tady, palec tam, palec támhle. Úspěch Dortmunderovi vrátil sebevědomí a elán. „Přijdu na to,“ řekl. „Musím spojit ta dvě slova. Slíbit. Mlčet. Slíbit. Mlčet.“ Souhlasně pokýval hlavou a pak na to opravdu přišel. Nahlas řekl: „Slib mlčenlivosti! Daly jste… je to jedna z těch náboženských věcí – slib mlčenlivosti!“
23
Donald Westlake Ano! Jeptišky byly potěšené, že to nakonec dokázal. Kdyby byl májkou, tancovaly by okolo něho. Slib mlčenlivosti. Dortmunder rozpřáhl ruce. „Proč jste to prostě nenapsaly na kus papíru?“ Všechny jeptišky naráz přestaly vyjadřovat svou tichou gratulaci a na moment vypadaly zmateně. Některé začaly protřepávat sukně nebo rukávy, aby ho upozornily, že to, co mají na sobě, jsou jen hábity. Ale hlavní jeptiška se na Dortmundera pátravě podívala, poté sáhla do svého oděvu a vytáhla bloček osm na třináct centimetrů a propisku. Rázně něco napsala, vytrhla papír a podala ho Dortmunderovi. Umíte číst? „Ale no tak,“ řekl Dortmunder. „Není nutné mě urážet.“
4 Matka Mary Důrazná a sestra Mary Rozvážná si navzájem psaly vzkazy s rychlostí svědčící o dlouhodobé praxi. Seděly proti sobě u velkého stolu Matky Mary Důrazné v malé přecpané kanceláři kláštera se zamřížovaným oknem s výhledem na Vestry Street a vzkazy si předávaly s narůstající naléhavostí. Chceme zpět sestru Mary Laskavou! Bůh nám ukáže cestu. Ukázal nám ji v noci, v kapli! Neměly bychom se bratříčkovat s lupiči a zloději. Náš Pán a Spasitel to udělal! Jdi mi z cesty, Satane! Pokračovaly v tomto duchu a odtržené papírky se vzkazy se kupily na obou stranách stolu. Sestra Mary Schopná strči-
24
Pozdvižení v klášteře la hlavu do dveří kanceláře, položila si tvář na sepnuté ruce a zavřela oči: „Náš host stále spí.“ Matka Mary Důrazná se podívala na kyvadlové hodiny na stěně – téměř sedm. Slunce už dávno vyšlo, byly po snídani, bohoslužba skončila, podlaha byla vydrhnutá. Zakroutila hlavou, podívala se na sestru Mary Schopnou a razantně luskla prsty: „Vzbudit toho nevychovance.“ Sestra Mary Schopná se usmála, kývla hlavou a odešla. Mezitím se sestra Mary Rozvážná rozhodla pro zcela novou taktiku. Prohrabala hromádku použitých papírků a uhladila jeden, který byl napsaný mezi prvními. Posunula ho před Matku Mary Důraznou: Chceme zpět sestru Mary Laskavou! Matka Mary Důrazná odepsala: Samozřejmě, že ji chceme. Modlitba a rozjímaní nám ukážou cestu. Místo toho, aby sestra Mary Rozvážná znovu odepsala, pouze přistrčila první vzkaz: Chceme zpět sestru Mary Laskavou! To jsem nikdy nepopřela! Chceme zpět sestru Mary Laskavou! Prosím, neunavuj mě, sestro Mary Rozvážná. Chceme zpět sestru Mary Laskavou! Chceš podporovat zločin? Chceme zpět sestru Mary Laskavou! Jsi tak špatná jako já! Když se sestra Mary Rozvážná usmála, její baculatý obličej vypadal andělsky. Pokývala hlavou a ještě jednou ukázala na neústupný vzkaz. Matka Mary Důrazná se na židli opřela, kostnatými prsty roztržitě poklepávala na desku svého stolu a přemýšlela. Pravda je, že celý klášter, každá členka Mlčenlivého sesterstva svaté Filumeny, se dnem i nocí modlí za radu a pomoc s problémem sestry Mary Laskavé. A stejně tak
25
Donald Westlake je i pravda, že v klášteře nikdy předtím v celé jeho historii neměly na krovu kaple zloděje. Ale souvisí opravdu jedna věc s druhou? Sestra Mary Rozvážná, která jako první toho člověka objevila, a proto také má přirozeně vůči němu majetnický pocit, zcela pochopitelně argumentovala tím, že mají konečně boží nástroj. Ale Matka Mary Důrazná zůstávala skeptická. V historii byla mnohá boží poselství a boží nástroje zajisté svým způsobem nepravděpodobné, ale ještě jistější je, že většina darebáků jsou prostě jen darebáci, ve kterých není příliš dobroty či Boha. Na druhou stranu je těžké narušit dlouhodobé zvyky. Matka Mary Důrazná se téměř celý svůj dospělý život rozhodně otáčela zády k vnějšímu světu a omezovala svou současnou existenci pouze na tuto budovu, tuto skupinu žen a pravidlo mlčenlivosti, které sestry měly povoleno porušit jen na dvě hodiny každý čtvrtek. Její pozornost a touhy se upíraly výlučně směrem vzhůru. V odpovědích na veškeré potřeby spoléhala na účinnost modliteb a milosrdenství Stvořitele. Je ale možné, že řešení světského problému, který se týká sestry Mary Laskavé, je stejně tak světské? Pohyb ve dveřích vyrušil matku Mary Důraznou v jejích myšlenkách. My o vlku a on to zlosyn sám – levou nohu ovázanou bílým obvazem, v levé ruce hůl sestry Mary Ctnostné a v pravé šálek s kávou, který patří sestře Mary Průzračné. Tvářil se stejně provinile a sklíčeně jako předtím, a to, že byl neoholený, jeho vzhledu na důvěryhodnosti v žádném případě nepřidalo. „Měl jsem přijít do kanceláře,“ zamumlal úplně stejným způsobem, jako kdyby byl jedním z uličníků fiktivní rodiny Peckových známé z příběhů z novin, kterého chytili při kouření na záchodě. Kdyby bývala chtěla Matka Mary Důrazná učit na gymnáziu, měla k tomu spoustu příležitostí. Podrážděně se podívala
26
Pozdvižení v klášteře na sestru Mary Rozvážnou, která na muže hleděla s takovou hrdostí, jako kdyby ho snad sama stvořila. Energicky pokynula rukou, aby se posadil na židli na levé straně stolu, což také udělal. Jednu ruku se špinavými nehty položil na stůl, kolem úst mu zaškubalo způsobem typickým pro Humphrey Bogarta a řekl: „Hmm, tu včerejší noc můžu vysvětlit.“ Matka Mary Důrazná už v rychlosti napsala první lístek a podala mu ho: Vy jste zloděj. Vypadal dotčeně. „To snad ne,“ řekl, ale ona už psala druhý vzkaz. Nesměle se usmál na sestru Mary Rozvážnou, a pak si druhý lístek přečetl: Včera v noci jsme vás nepředaly policii, která byla na druhém konci domovního bloku. Ale mohly jsme to udělat. Matka Mary Důrazná se na něj podívala. „No,“ řekl, pokrčil rameny, povzdechl si a zamyslel se. „Hmm, díky.“ Matka Mary Důrazná už měla další vzkaz připravený a přistrčila mu ho po desce stolu. Možná byste nám na oplátku mohl pomoct. Zamračil se a studoval lístek. Obrátil ho, podíval se na prázdný rub papírku a zavrtěl hlavou. Pak si začal prohlížet kancelář, jako by něco hledal, a řekl: „Copak, máte snad sejf, který nemůžete otevřít, nebo tak něco?“ Velká škoda, že není čtvrtek – zabere spoustu času, než mu tu situaci vysvětlí.
5 Andy Kelp si otevřel dveře bytu pomocí kreditní karty, nahlédl do obývacího pokoje k Dortmunderovi a May
27
Donald Westlake a řekl: „To jsem jen já. Nevstávejte.“ Pak odešel do kuchyně, kde si vzal pivo. Byl to šlachovitý muž s živýma očima, který se po kuchyni rozhlížel s takovým zájmem, jako když pták přistane na stromě plném bobulí. Na talíři na kuchyňském stole byly naaranžované gurmánské keksy. Kelp si vzal jeden se sezamovými semínky, spláchnul ho pivem a vrátil se do obývacího pokoje, kde si May připalovala novou cigaretu od malého uhlíku nedopalku a Dortmunder seděl s ovázanou nohou na konferenčním stolku. „Jak se máte?“ zeptal se. „Skvěle,“ odpověděl Dortmunder, ale znělo to ironicky. May odhodila rozdrobený uhlík do popelníku a skrz kouř řekla: „Andy, přála bych si, abys zazvonil u dveří jako všichni ostatní. Co kdybychom zrovna měly romantickou chvilku?“ „Hmm,“ odtušil Kelp, „to mě ani nenapadlo.“ „Vřelé díky,“ řekl Dortmunder. Nezdálo se, že je zrovna v nejlepší náladě. Kelp vysvětlil May: „John do telefonu říkal, že má zraněnou nohu, a protože jsem nevěděl, jestli jsi doma, napadlo mě, že mu ušetřím cestu ke dveřím.“ Pak se obrátil na Dortmundera a zeptal se: „Co máš s nohou?“ „Spadnul ze střechy,“ řekla May. „Skočil jsem,“ opravil ji Dortmunder. „Promiň, ale včera v noci jsem s tebou jít nemohl,“ řekl Kelp. „S O’Harou to šlo?“ „Do jistý doby.“ „Do jaký doby?“ „Než ho zabásli.“ „Pane jo,“ odtušil Kelp. „A to ho zrovna pustili z lochu.“ „Možná že dostane svoji starou celu.“ Kelp se napil piva a napadlo ho, že je to osud, který způsobil, že ho včera v noci nahradil O’Hara. Může za to děkovat Bohu. „A kde jsi byl ty, když chytili O’Haru?“ zeptal se.
28
Pozdvižení v klášteře „Skákal jsem ze střechy.“ „Padal ze střechy,“ opravila ho May. Dortmunder to ignoroval. „Celou noc jsem strávil v klášteře,“ pokračoval. Kelp ten vtip úplně nechápal, ale i tak se usmál. „Bezvadný,“ řekl. „Jeptišky mu obvázaly nohu,“ řekla May, „a půjčily hůl.“ „Dodržují takový ten slib mlčenlivosti,“ začal vysvětlovat Dortmunder, „a proto nemají telefon. Takže jsem nemohl May zavolat a říct jí, aby si nedělala starosti.“ „Takže jsem si samozřejmě starosti dělala,“ řekla May. „Počkejte chvilku. Ty jsi byl v noci v klášteře?“ ujišťoval se Kelp. „To už jsem ti před chvílí řekl,“ odpověděl Dortmunder. „Jo, ale… To jsi myslel vážně? Strávil jsi noc v klášteře?“ „Byla to střecha toho kláštera, kde si vymknul kotník,“ řekla May. „Když na ni spadnul z jiné střechy.“ „Skočil.“ „Takže… chci říct…,“ Kelp nenacházel slova a s plechovkou v ruce gestikuloval, ale ani tak se mu zcela nedařilo vyjádřit to, co má na mysli. „Chtěl jsem říct,“ dostal ze sebe, „co jsi jim vlastně řekl? Myslím tím, že jsi byl na jejich střeše.“ „No, ono jim to došlo,“ odpověděl Dortmunder. „Na druhém konci bloku bylo plno policejních aut a taky se spustil bezpečnostní alarm. Takže si daly dvě a dvě dohromady.“ „Ty jeptišky.“ „Přesně tak. Ty jeptišky.“ „Takže…“ Kelp měl stále potíže najít slova. „A co říkaly?“ „Nic. Už jsem ti řekl, že dodržují slib mlčenlivosti. Ale napsaly spoustu vzkazů.“ „Vzkazů,“ opakoval Kelp, pokyvoval hlavou a snažil se to pochopit. „Fajn. A co na těch vzkazech stálo?“
29
Donald Westlake Z nějakého důvodu Dortmunder vypadal, že mu to není příjemné. A také May z nějakého důvodu – možná ten důvod byl stejný – vypadala neoblomně, odhodlaně a měla pevně sevřené rty. Dortmunder řekl: „Nabídly mi obchod.“ Kelp se úkosem podíval na svého starého parťáka. „Obchod?“ zeptal se. „Jeptišky? Co myslíš tím obchodem?“ „Chtějí jeho pomoc,“ vysvětlila May. „Mají nějaký problém, a tak se modlily a právě v tu chvíli se objevil John, který tam spadnul ze střechy…“ „Skočil.“ „…a ty jeptišky se rozhodly, že jim byl seslán Bohem.“ Kelp se přestal dívat úkosem. Namísto toho na svého starého parťáka vyvalil oči a řekl: „Ty? Seslaný Bohem?“ „Můj nápad to nebyl,“ odtušil Dortmunder a jeho hlas zněl trucovitě. „To si vymyslely samy.“ „Vysvětli to Andymu,“ pobídla ho May. „Třeba bude mít nějaký dobrý nápad.“ „Já už jeden dobrý nápad mám,“ řekl Dortmunder, ale pak pokrčil rameny a pokračoval: „Dobře. Stalo se tohle. Jedná se o partu jeptišek z kláštera v centru města, které dodržují slib mlčenlivosti. A minulý rok k nim přišla nová jeptiška, první po pěti nebo šesti letech.“ „Tomu bych věřil,“ přitakal Kelp. „No, a tahle holka, ta nová jeptiška, má velmi bohatýho otce, který po ní pátral a zjistil, že je v tom klášteře jeptiškou, a unesl ji.“ Kelp s úžasem sledoval zvrat ve vyprávění. „Přímo z kláštera?“ „Přímo z kláštera.“ „A kolik tý holce je?“ „Dvacet tři.“
30
Pozdvižení v klášteře Kelp pokrčil rameny. „Je dospělá, takže si může dělat, co chce.“ Dortmunder řekl: „Až na to, že se k ní otec chová jako k těm děckám, co propadnou různým kultům. Třeba moonistům. Zamknul ji s deprogramátorem a ten ji teď přesvědčuje.“ „Přesvědčuje ji, aby se vzdala katolické víry?“ zeptal se Kelp. „Přesně tak. Napsala do kláštera spoustu dopisů, pár mi jich ukázaly, a ten chlápek ji den po dni deprogramuje. A ona se chce – tak to píše v těch dopisech –, ona se chce do kláštera vrátit.“ „A fotřík ji zamyká? To přece nemůže. Ne, když je jí dvacet tři.“ „No, ale dělá to,“ řekl Dortmunder. „Takže ty jeptišky šly za právníkem, aby se dozvěděly, co můžou dělat. A právník jim pak řekl, že ten chlap je vážně hrozně bohatý, tak bohatý, že si to ani neumíš představit, a jestli se proti němu budou snažit podniknout něco legálně, tak to bude u soudu prostě protahovat tak dlouho, dokud holce nebude sedmdesát tři.“ „Takže se dostala do slepý uličky,“ řekl Kelp. „A právě proto si ty jeptišky myslí, že mě poslal Bůh, když jsem ten zloděj,“ vysvětlil Dortmunder. „Myslí si, že bych se mohl proplížit domů k tomu boháči a vyrvat ji odtamtud.“ „A kde vlastně bydlí?“ zeptal se Kelp. „V centru města v apartmá ve střešní nástavbě. Ozbrojená ochranka všude kolem. Vstup omezen na jeden výtah, kde musíš použít klíč. Tomu chlapovi patří celý dům.“ „Neexistuje způsob, jak by ses do toho střešního apartmá mohl dostat,“ podotkl Kelp. „Jako kdybych to nevěděl,“ odtušil Dortmunder. „A i kdyby ses tam dostal,“ pokračoval Kelp, „neexistuje způsob, jak bys odtamtud dostal třiadvacetiletou holku ven.“
31
Donald Westlake „Máš pravdu, máš úplnou pravdu,“ souhlasil Dortmunder a povzdechl si. „Tak co jsi udělal? Podepsal jsi něco?“ „Ne. Dali jsme si na to ruku.“ Kelp to nechápal. „Tak co na tebe mají? Zpověď?“ „Ne.“ „Tvoje jméno? Adresu domů?“ „Nemají nic. Jen jsem prostě uzavřel dohodu. Řekl jsem, že to udělám.“ „No, jenže ty to udělat nemůžeš,“ řekl Kelp. Pak se zašklebil a dodal: „Ale to je v pohodě, protože to dělat nemusíš. Jsi doma a volný.“ „No, možná nejsem,“ opáčil Dortmunder. „Já tomu nerozumím,“ řekl Kelp. „Jsi doma, nic na tebe nemají a nenajdou tě.“ „Ehm,“ ozvala se May. Kelp se podíval na May, která právě teď vypadala jako jedna ze soch na oblouku na Washingtonově náměstí – bez mrknutí oka, odhodlaná a vytesaná z kamene. „Aha,“ řekl Kelp. „Tak už víš, v čem je problém,“ odtušil Dortmunder.
6 Hendrickson otevřel dveře, rychle udělal krok zpátky a dveře znovu zavřel. Na druhé straně dveří se talíř rozletěl na kousky. Znovu dveře otevřel a vstoupil do prostorného, elegantního, jednoduše zařízeného obývacího pokoje spojeného s jídelnou. Hendrickson překročil burritos a porcelánové střepy a řekl: „No, Elaine, pořád stejně?“
32
Pozdvižení v klášteře Rozčílená dívka za jídelním stolem pozvedla ceduli, kterou si třetí den svého pobytu zde napsala křiklavě rudým inkoustem na zadní stranu krabice od košile: Sestra Mary Laskavá. Hendrickson přívětivě pokýval hlavou. „Ano, Elaine, já vím. Ale tvůj otec by byl radši, kdybych tě oslovoval jménem, které ti vybral, když ses narodila.“ Předvedla precizní pantomimu zvracení, aby ukázala, že při pouhé zmínce o otci se jí zvedá žaludek. Když Hendrickson přecházel k oknu k dřevěné židli s vysokým opěradlem, všiml si, že Bible na stolku je dnes zavřená. Dobře. Asi by měl tu zatracenou knihu odnést, ale bylo by to příliš očividné přiznání porážky. Během prvních týdnů své mise zahrnoval Hendrickson Elaine Ritterovou záplavou biblických citátů, což je standardní postup profesionálního deprogramátora, jako je on. Jenže tento postup selhal, protože dívka znala Písmo svaté lépe než on a každý jeho citát přebila svým. Bible jí zde celý čas byla k dispozici – v apartmá nebyly žádné jiné knihy, nebyla zde ani televize nebo rádio –, ale brzy začala s tím, že na začátku jejich sezení nechávala Bibli otevřenou na nějaké kousavé replice zatržené červeným inkoustem. Výsledkem tedy bylo, že v několika posledních týdnech Bibli zcela ignoroval, ať už byla otevřená nebo ne, upustil od citátů a dívka postupně ustupovala od své opoziční kampaně. Což sice bylo malé vítězství, ale dosud jediné a pravděpodobně také poslední. On osobně neočekával, že by zrovna tuhle válku vyhrál. Jednou v budoucnosti, jistě až dlouho poté, co Hendricksona Frank Ritter vyhodí za nesplněný úkol, se Elaine Ritterová s největší pravděpodobností zblázní vzteky a nudou, a tím pádem už nebude nikomu užitečná – ani sama sobě, ani svému otci. Ale plat byl zatím skvělý,
33
Donald Westlake zaměstnanecké výhody zahrnovaly byt ve stejném domě, kdykoli dostupné auto s řidičem a velkorysý účet na výdaje. A kromě příležitostně létajících předmětů to nebyla nepříjemná práce. Elaine Ritterová je hezká dívka, hlavně od té doby, co jí znovu narostly vlasy. A kromě čtvrtků mlčela jako hrob, takže když se to vezme kolem a kolem, nebyla špatným společníkem pro taková dlouhá a ospalá odpoledne. Byly to téměř tři měsíce. „Říká se o vás, že jste v tom nejlepší,“ pronesl Frank Ritter na jejich první schůzce, když najal Hendricksona, aby zachránil jeho nejmladší dítě z tenat organizovaného náboženství. „Ano, i mně říkají, že jsem nejlepší,“ zopakoval přívětivě Hendrickson. Walter Hendrickson byl vysoký statný muž, který se oblékal neformálně, ne však nedbale, bylo mu čtyřicet dva a profesionálním deprogramátorem byl jedenáct let. Už dříve ho sice něco málo překvapilo nebo zaskočilo, ale to bylo samozřejmě ještě předtím, než poznal Elaine Ritterovou. „Najímám si ty nejlepší,“ řekl Frank Ritter, „protože si to můžu dovolit a protože bych nic horšího neakceptoval. „Nalijte svůj čistící prostředek mojí holčičce do hlavy. Chci ji nezalogovanou a funkční.“ „Berte to za hotovou věc,“ řekl Hendrickson s lehkomyslnou jistotou, která se mu s odstupem času zdála komická. Berte to za hotovou věc. Bože, Bože. Byly chvíle, kdy by se Hendrickson téměř pomodlil. Pravda je, že Elaine Ritterová není typem člověka, se kterými je obvykle v kontaktu. Jeho klienti jsou většinou nevýrazní a zmatení, s velmi špatným vnímáním sama sebe a polovičatým vzděláním. Obvykle odešli z domova za tím či oním duchovním vůdcem či guruem, protože hledali rodiče, kteří jsou jiní než ti, které opustili. Potřebovali rodiče, kteří jsou buď přísnější, nebo méně nároční, pozornější, nebo nao-
34
Pozdvižení v klášteře pak je méně zahrnují láskou. Prostě jiní, to je to nejdůležitější. Jiní rodiče, jiná skupina nejbližších, rozvíjení jiné osobnosti, která by byla mnohem uspokojivější než ubohý originál. Náboženství a filozofie měly s jednáním těchto dětí jen málo, nebo dokonce nic společného. A Hendricksonovým úkolem nebylo nic víc, než je probudit a ukázat jim svět kolem, nastavit zrcadlo jejich vlastnímu potenciálu. Jak snadné. Elaine Ritterová byla jiná. Se sebeuvědoměním neměla problém, náboženství a filozofie byly tím, proč se rozhodla vzdát se světa a odejít do kláštera v Tribece. Z hlediska náboženského pevně věřila v Boha a katolickou církev. Z hlediska filozofického stejně zásadově odmítala svět, který tvořili lidé jako její otec. Hendrickson byl přesvědčený o tom, že poslání je mystická bestie, ale jestli snad někdy tahle bestie žila, pak to byla tahle dívka. Měla svůj názor a od Waltera Hendricksona nepřijme ani prd. Škoda. Prd bylo totiž to jediné, co pro ni má. Na chvíli se zastavil vedle dřevěné židle s vysokým opěradlem a z okna se podíval na budovy centrálního Manhattanu. O sedmdesát šest poschodí níž se vlnila rušná ulice. Tady nahoře byly šedé věže jedinou realitou. Hendrickson už ani nevnímal pár slabých škrábanců na nerozbitném okně, do kterého Elaine prvních pár dní zcela zbytečně házela židle a podstavce lamp. I ona se naučila akceptovat slepou uličku, ve které se ocitli. On jí nebude předělávat na nic, co by mohl její otec použít nebo chápat, a ona v dohledné době neopustí apartmá na vrcholu budovy Avolonské státní banky na Páté avenue. Hendrickson se posadil na židli. Díky vysokému dřevěnému opěradlu a nápadu postavit židli před okno, takže bylo těžké vidět rysy jeho obličeje, se cítil odosobněně a měl tendenci být ve svých projevech autoritativnější. Trik z Par-
35
Donald Westlake lamentu, zde zcela zbytečný, ale i kdyby se někam přesunul, stejně by ničeho nedosáhl. „Pochopil jsem, že váš otec koncem týdne přijede domů,“ řekl nevzrušeně. Ohrnula ret a pantomimou předvedla, že plive na koberec. Nikdy by samozřejmě na koberec opravdu neplivla, na to byla příliš dobře vychovaná. Hendrickson se zeptal: „O čem se dnes budeme bavit?“ Elaine se na něj ledově usmála a ukázala směrem ke stropu. Hendricksonův úsměv byl mnohem přívětivější než její. „O Bohu?“ zeptal se. „Ne. Myslel jsem si, že dnešním tématem by mohla být láska k rodičům, povinnost, kterou má k rodičům každý z nás. Jako příklady bych vzal…“ řekl a Elaine začala přecházet po pokoji sem a tam a mračila se. Byla to její běžná reakce na jeho kázání a na koberci už díky tomu začínala být viditelná vyšlapaná cestička. „…a příklad, který jsem vybral, by pro vás měl být zcela srozumitelný – je to vašich šest starších sourozenců, jejich role v Templar International, společnosti vašeho otce, a jejich postoj k privilegiím a zodpovědnosti.“ Hendrickson pokračoval klidným a sebejistým hlasem a Elaine stále přecházela po pokoji a mračila se. Nepochybně si připravovala různá prohlášení, kterými ho rozdrtí ve čtvrtek odpoledne, až se krátce změní monolog na dialog. Pomstychtivý dialog. Sakra, to je peklo, to je práce.
7 Kelp pobíhal okolo Dortmundera, který ve špatné náladě rázoval se svou holí po Páté avenue, a řekl: „Problém je
36
Pozdvižení v klášteře v tom, co z toho všeho budeme mít? Snažíš se dát dohromady fungující partu – někoho, kdo bude řídit, někoho, kdo si jednoduše hodí člověka přes rameno, někoho, kdo bude na ochranku mířit zbraní. A ti všichni budou chtít vědět, co jim z toho kápne. Chci tím říct, že jsou to profesionálové, kteří nebudou řídit auto, rozbíjet hlavy a odemykat dveře zadarmo. Tím chci říct, že ty do toho půjdeš kvůli May a já do toho jdu s tebou, protože jsme starý kámoši a zní to docela zajímavě. Ale kde seženeš ty ostatní, to vážně nevím. Chci tím říct, že je to problém.“ „Je to problém, viď?“ zeptal se Dortmunder. „Je to jeden z problémů.“ Právě se dostali k dalšímu problému – samotná výšková budova Avalonské státní banky na Páté avenue, jen pár bloků od katedrály svatého Patricka. Ti, co nechali vzniknout takové místo jako je Tribeca, by v Tribece nikdy nebydleli. Bydleli totiž tady. Avalonská státní banka se tyčila z cementového chodníku jako kříženec mezi ohromným dubem a hranatou raketou. První čtyři patra byla opláštěná střídajícími se obdélníky skla a černého mramoru, ve kterém byly zelené tečky a čárky. Obdélníky byly orámované mědí. Od pátého patra nahoru byla fasáda budovy z šedého kamene, bez ozdob. Žádné římsy, překlady, oblouky, štíty nebo chrliče vody nepřerušovaly kamennou masu. V úrovni čtvrtého patra visely na žerdích tři ohromné vlajky a vlály nad chodníkem: vlajka Spojených států, vlajka státu New York a vlajka společnosti Templar International. Ta poslední měla ve žlutém poli černý stylizovaný symbol, který mohl zobrazovat buď strom, nebo písmeno T. Dortmunder se zastavil u obrubníku, opíral se o hůl a s otevřenou pusou se díval tak vysoko, kam jen dohlédl.
37
Donald Westlake Modrou jarní oblohu zčásti zakrývaly plující nadýchané bílé mraky. Někde až tam nahoře budova končí. „Musela by spustit dolů svoje vlasy, co? Je to zatraceně vysoko,“ poznamenal. „Cože?“ zeptal se Kelp. „Ale nic. Jdeme dovnitř.“ Přízemí budovy tvořila z jedné půlky banka a z druhé zahrada, obojí se stropem ve výšce dvanácti metrů. Zahrada byla víceméně přístupná veřejnosti, i když byla oplocená. Uprostřed zahrady byla mezi břízami, buky a bambusem kavárna. Banka byla moderní, v mramoru a s nejmodernějšími bezpečnostními prvky. Mezi bankou a zahradou byl vstup do vestibulu s řadou výtahů. Dortmunder a Kelp vešli dovnitř a chvíli jen stáli a zírali na tabulky s názvy společností, které zabíraly jednu dlouhou stěnu, jako nějaký památník obětem války. „V oblasti podnikání je hodně lidí,“ komentoval to Kelp a prohlížel si všechny ty názvy firem. „Hmm, hmm,“ zahučel Dortmunder. „Zajímalo by mě, kolik z nich je legálních.“ „Zubaři,“ řekl Dortmunder. „Pojď, svezeme se.“ Výtahy byly označené 5–21, další 22–35, další 36–58 a na dalších výtazích bylo označení 59–74. „Myslel jsem, žes říkal, že bydlí v sedmdesátém šesté patře,“ podotkl Kelp. „Tak mi to bylo řečeno.“ Takže si vybrali jeden z výtahů označených 59–74 a Dortmunder stiskl 74. Dva kurýři, blondýna v červených šatech a dva právníci probírající daňové záležitosti – „Vezmou si sedm milionů a půjdou, ale vrátí se?“ – s nimi sdíleli dlouhou vibrující jízdu v účelné kovové skříni. Jeden kurýr vystoupil v šedesátce. Blondýna si do krku stříkla ústní vodu a s přehnaným houpáním v bocích se z výtahu vynesla v še-
38
Pozdvižení v klášteře desátém třetím patře. Druhý kurýr vystoupil v šedesátém osmém a právníci – „Takže dokud se nemluví o těžkém zločinu, jsme na tom v podstatě pořád stejně.“ – v sedmdesátém prvním. Dortmunder s Kelpem jeli úplně nahoru. Až na to, že to nebylo úplně nahoře. Nápomocná orientační mapka vedle výtahu jim ukázala, kde je schodiště – hned za rohem –, a když tam došli a otevřeli dveře, objevilo se jednoduché široké kovové schodiště, natřené šedivou barvou jako bitevní loď. Směrem nahoru ale vstup blokovala zamčená zamřížovaná brána. Schodiště dolů bylo volné. „To jsem si mohl myslet,“ řekl Dortmunder. Kelp přitisknul tvář na zamřížovanou bránu a se značným úsilím se snažil podívat nahoru. „Dvě další poschodí,“ hlásil. „Přinejmenším dvě další poschodí.“ „Dobře, bude to tudy,“ řekl Dortmunder. „Nebo tím speciálním výtahem, ke kterýmu potřebujeme klíč a o kterým ani nevíme, kde je. Nebo se nahoru dostaneme stropem.“ „Dvěma stropy.“ „Porozhlídneme se.“ Prošli chodbami a zjistili, že jsou uspořádané do tvaru písmene H, kdy ve spojnici jsou výtahy. Tady nahoře se na velkém prostoru roztahovaly čtyři společnosti. Sídlila zde architektonická firma, která měla na vstupních dveřích symbol zlatého mostu. Společnost právnických partnerů měla jednoduše na svých dveřích jmenný seznam, zatímco strojírenská společnost si na dveře umístila do ohromného písmene B černou a zlatou včelu. Čtvrtá společnost, která zabírala jednu čtvrtinu H, měla obyčejné bílé dveře s velmi malým reliéfním nápisem, na kterém stálo: MARGRAVE. Asi pět minut se procházeli halami a prohlíželi si dveře, na kterých většinou byly šipky ukazující směrem k hlavním
39
Donald Westlake dveřím firmy. V jednom okamžiku viděli mladou ženu, která vypadala ustaraně a s náručí plnou papírů vyšla z jedné z kanceláří, přešla chodbu a vešla do jiné kanceláře, která ale byla jinde, než stáli. Nikde nebyla žádná okna, takže po chvíli měl člověk pocit, jako když je v podzemí a ne skoro tři sta metrů nahoře ve vzduchu. „Jediná věc, kterou můžeme udělat,“ řekl nakonec Kelp, „je, že sem May vezmeme, provedeme ji tady a závěr si udělá sama.“ „Ona si závěr už udělala. Pojď se podívat na jeden z těch výtahů.“ Takže se vrátili doprostřed H a přivolali si výtah, který přijel prázdný. Dortmunder zády zapřel dveře, aby zůstaly otevřené, a hlídal. Kelp si přitáhnul vysoký popelník na nožce, stoupl si na něj, otevřel dvířka ve stropě, odsunul poklop a díval se. „Tak co?“ zeptal se Dortmunder. Dveře výtahu mu soustavně narážely do zad, jak se snažily zavřít. Kotník ho bolel a vyžadoval, aby si aspoň na chvíli, třeba tak na měsíc, nohu položil na nějaké vyšší a měkké místo. „Co vidíš?“ „Strojovnu.“ „Jak daleko?“ „Hned tady.“ „Ta šachta nevede nahoru?“ „Ne,“ odpověděl Kelp a snažil se vidět co nejvíc. „Možná že tam jsou dveře, aby se dostali k motoru a tak, ale ty tě dostanou jen do sedmdesátýho pátýho.“ „To jsem si mohl myslet,“ opáčil Dortmunder, „tak se ještě jednou podíváme na schody.“ Kelp vrátil popelník, Dortmunder uvolnil bzučící výtah a šli se ještě jednou podívat na schodiště. Právě když Dortmunder nad něčím hloubal u stěny a Kelp zkoumal zámek u zamřížo-
40