Dobrovolně v jámě lvové (Respekt, 31.8.2015, Hana Čápová) Ředitel základní školy v Poběžovicích Vladimír Foist zažil jako horolezec a hasič mezní situace, obohacen touto zkušeností se vrátil do školství. Vybral si adrenalinové působiště, pohraniční obec v Sudetech. Díky tomu, co tam zažil, dnes ministryni Kateřině Valachové radí, jak společně vzdělávat všechny děti bez rozdílu. "Pro každé dítě musíme udělat, co je v našich silách a co mu dá šanci," říká. "Jenom tak budeme mít čisté svědomí." - Více než třetina žáků vaší školy má nějaký vzdělávací problém. Z toho by se ledaskterý ředitel zhroutil. Jak to zvládáte? Dětí se speciálními vzdělávacími potřebami máme v tomto školním roce celkem 74. Jsou různě dělené, od lehkého mentálního postižení až po sociální hendikepy, ale celkově to jsou děti, na jejichž vzdělávání, třeba asistenty, můžeme čerpat státní podporu. Pak k nám chodí řada hraničních dětí, které do systému individuální podpory sice zařazujeme, ale peníze na ně nedostáváme. Kromě toho k nám chodí hodně romských dětí, odhaduji, že kolem 50. Zvládnout to musíme. Tyhle děti tady žijí, je to poměr, který odráží realitu společnosti. Inkluzivní, já raději říkám společné, vzdělávání není vždy přijímáno pozitivně, ale já si za ním stojím. Beru ho jako šanci, jak dětem ukázat život takový, jaký je, a připravit je na něj. - Nikdy jste nezapochyboval, neprošel si nějakou krizí? Samozřejmě že jsem si prošel spoustou kritických chvil, kdy jsem si myslel, že už to nedám, budu to muset vzdát a odejít ze školství. Třeba když se zákon změnil tak, že abych dostal peníze pro sociálně znevýhodněné děti, musel jsem tento údaj začít zapisovat do jejich dokumentace. Rodiče, se kterými jsme spolupracovali, jsem musel přesvědčit, aby se zápisem souhlasili. Byla ve mně malá dušička, že to nebudou chtít a systém podpory tím pádem padne. Nelíbilo se jim to, namítali třeba, my nejsme žádné socky. Ale v téhle škatulce nejde jen o chudobu, patří sem všechny děti, které mohou mít z nějakého důvodu problém s přípravou do školy, rodina může být v krátkodobé krizi, rodiče mohou mít náročné zaměstnání a kvůli tomu málo času na dítě a tak dál. Takže jsem je přesvědčil a to, že nakonec všichni souhlasili, považuji za obrovský projev důvěry z jejich strany. Už si ani nepamatuji, za kterého ministra to nařízení o zápisu do dokumentů přišlo, ale je to tak špatně – spolupráce školy a rodiny by měla být diskrétnější. To škatulkování hrozí jistou stigmatizací a mně se vnitřně příčí. Beru ho jen jako nutnost, která je podmínkou toho, abych pro děti získal peníze na jejich podporu. Peněz je málo, ty od státu nestačí, tak pořád řeším, kde je sehnat, píšu projekty, žádám o granty... A někdy to vypadá, že peníze neseženu. Také vztah s názorovou opozicí, odpůrci společného vzdělávání, je občas těžký, slýchám, že jsem naivka, snílek nebo v horším případě demagog. - Co děláte, když přijde krize? Dříve jsem hodně sportoval. Dnes žiji v chodské vesnici, bydlíme skoro na samotě, máme malé hospodářství, kamerunské ovce a kozy, jabloňové sady. Relaxuji obyčejnou prací v sadu a se zvířaty. Navíc naše ves je ve velké nadmořské výšce, má nádherný výhled do kraje. Takže stačí jen si sednout a koukat a člověku se vrací nadhled. Mám také skvělé rodinné zázemí. Velká výzva - Poběžovice, kde dnes vedete školu, jsou sice jenom devět kilometrů od vašeho chodského
rodiště, ale jde o ves ve vysídlených Sudetech, kde navíc žili komunističtí strážci hranic. Dodnes mají ulici Pohraniční stráže či Budovatelů. Proč jste šel učit právě sem? Pohraniční Poběžovice jsou převálcované několika armádami, většinou tam přišli lidé, kteří neměli ke kraji žádné vazby, necítili odpovědnost a už vůbec ne naději. Vnímal jsem ten rozdíl, ale pohled na ně skrz prsty se mi nelíbil. Moji rodiče v Poběžovicích učili, já jsem tam měl kamarády. Jako dítě jsem zažil řadu situací, které mě později vedly k tomu, že to chci změnit. Vybavuji si třeba, že jsem chodil kolem zvláštní školy a na té bylo napsáno: Děti, budoucnost národa. Časem jsem pochopil, že je tam spousta dětí, které tam nepatří a jsou odepsané. Myslel jsem, že uklízení lidí do ústavů a zvláštních škol souvisí s komunismem a padne, až se společnost začne měnit. Ukázalo se ale, že některé věci jsou hodně zakořeněné. Nabídku, abych dělal ředitele v Poběžovicích, jsem bral jako velkou výzvu. Pojďme a ukažme světu, že tady, v Poběžovicích, se dají dělat velké věci. - Podle životopisu je vaším koníčkem horolezectví a speleologie, a než jste zakotvil u učitelství, dělal jste i pro hasičský záchranný sbor. Proč jste šel na pedagogickou fakultu: z přesvědčení, nebo jste se jinam nedostal? Chtěl jsem být veterinář. Moje rodina ale procházela v rozhodujícím okamžiku životní krizí, matka nebyla k režimu dost loajální, sám jsem neměl úplně jasno a škola mi nedala doporučení. Chvíli jsem si říkal, že natruc nepůjdu nikam. Jeden z učitelů na gymnáziu mě však přesvědčil, ať to nevzdávám a zkusím pedagogickou fakultu, že tam bych šanci mohl mít. Po škole jsem učil jen rok, na zdravotní škole. Toužil jsem po romantice, potřeboval jsem si ještě pár věcí v životě dokázat a k tomu jsem potřeboval práci, která mi to umožňovala, při učení by to nešlo. Šel jsem k hasičům, tam byly služby, den práce a dva dny volna. Navíc to bylo akční. Na můj život měla tahle práce obrovský vliv. Třeba jsem musel vyprostit ze studně pedofilem zavražděné dítě. Při povodních na Moravě jsem byl se zásahovou jednotkou. Náročný je i lesní požár, horko, taháte těžké mokré hadice... Ujasnil jsem si sám sebe. Kdybych byl zůstal hned ve školství, byl bych dneska někdo jiný. - Proč jste se vrátil do školy? Čtyři roky jsem učil na střední škole a byla to dobrá léta, ale pak mi jeden z mých bývalých kolegů učitelů, který dělal starostu v Chotěšově u Plzně, nabídl vést tam základní školu a já si v debatách s ním ujasnil, že ředitel má možnost ovlivnit spoustu věcí. Přesvědčil mě, že je úžasné, když máte možnost vytvořit školu podle svých představ. - Když jste v roce 2008 přišel do Poběžovic, jak to tam vypadalo? Nešlo o žádné rozhodnutí od stolu – tak vážení, od zítřka budeme inkluzivní. Navázali jsme logicky na vývoj v té oblasti. V jednom totiž měly Poběžovice výbornou startovací pozici, jsou kosmopolitní. Když se do mého rodného Postřekova kdysi přistěhovala rodina Romů, nevydržela tam, kvůli netoleranci se odstěhovala. Poběžovice by ji ale přijaly. Ze začátku jsme ve škole řešili řadu problémů, s alkoholismem, děti pily o poledních přestávkách, i se šikanou, děti třeba natáčely na mobil učitelku v nepříjemných situacích a pak se tím na sociálních sítích bavily. Zpočátku jsme se neubránili spoustě represivních opatření, a postupně jsme je stahovali. Osvědčily se třeba mimořádné pedagogické rady a případové konference, kam jsme zvali žáky, rodiče, někoho z města, ze sociálky... Když se aktéři rozešli, každý věděl, co má dělat, aby se problém neopakoval. Snažili jsme se ho rozkrýt, poradit, ne se vrhnout na rodiče – podívejte, co máte doma. - Jaká je vaše škola dnes?
Stojí na čtyřech jednoduchých principech. Zaprvé týmová práce, učitelé musí sdílet, co se ve škole děje a věřit tomu. Zadruhé osobnost učitele, musí to být vysílač, děti strhnout a učit to, co ho opravdu baví. Pak spolupráce s místní komunitou, protože když dobře nevysvětlíte rodičům, co děláte, neuspějete. A konečně schopnost vzdělávat a vychovávat každé dítě, které přijde, nikoho neodmítat. Jako učitel mám nějakou profesní čest, jsem odborník, který se má postarat o to, aby děti dostaly maximální vzdělání, kterého jsou schopny dosáhnout. Přece když řeknu, ten, ten a tenhle ne, tak nemohu být spokojený. Je to stejné, jako kdyby doktor odmítal pacienty podle toho, jak se mu líbí nebo nelíbí. Šance pro čisté svědomí - V jednom rozhovoru jste řekl: "My přece nebudeme ti, kteří rozhodnou, jestli dítě má mít v životě šanci, nebo ne. My mu ji prostě dáme." Takhle jste to cítil vždycky? Už jako studenta mě na školském systému strašně dráždilo rozhodování o lidech, aniž by se jich někdo ptal, jestli to opravdu chtějí. Poté co jsem objel spoustu škol v zahraničí, ve Finsku, Anglii, Francii, a viděl systémy, které se snaží poskytnout lidem prostor, pomoci jim, vidím o to jasněji, že náš systém je v setrvačnosti od dob Habsburků a moc se na něm nezměnilo. Pořád panuje systém restrikce, nařízení a kontrol místo šancí se rozvinout, uplatnit a vzájemně si pomáhat. - Řada ředitelů by vaši větu o dávání šance asi podepsala, mnoho z nich by ale dodalo: Není to tak jednoduché, třeba při určitém procentu dětí, které mají problém, ostatní děti utečou, vznikne segregovaná škola. Vám děti neutíkají, nebo nemají kam? Mají, větší školy v regionu od sebe nejsou tak daleko. S názorem, že individuální podpora dětem, práce asistenta, může rušit výuku ostatních se čas od času setkávám. Stejně jako s názorem, že škola, která dává šanci všem dětem, se postupně stane zvláštní školou. - Nejde jen o názor, někdy se to opravdu stává. Ano, stává. Samozřejmě, nemůžeme přijímat donekonečna děti s individuální podporou, máme svoji kapacitu, nejsem tak naivní. Když některý z rodičů projeví takové obavy, snažíme se s ním komunikovat. Říkáme, tak přijďte, přijďte se podívat do výuky, jestli je někdo omezen. Pojďme o tom mluvit. To je jediná možnost, jak obavy vyvrátit. Většinou pramení ze strachu a z neznalosti. - To je, jako byste řekl, že děti odcházejí těm ředitelům, kteří nejsou schopni určitý podíl dětí s individuálními potřebami obhájit. Jsem přesvědčen, že budování společné školy je otázka určitého přesvědčení a životního postoje. Když ho někdo nemá, nedopadne to dobře. - Jak jsou tedy vaše děti úspěšné? Běžně se dostávají na střední školy, většinou na obory, na které chtějí, na gymnázium v okresním městě se nám teď dostali tři žáci, z poměrně předních míst. Taky se stane, že někdo z našich žáků střední školu nedokončí, to je život. Musíme však pro každého udělat, co je v našich silách, a mít čisté svědomí, že jsme mu tu šanci dali. - Neškodí váš přístup dětem, které studijní problémy nemají? Jsem vnitřně přesvědčen, že ten systém obohacuje jak děti, které problémy mají, tak ty, které je
nemají. Dá jim do života poznání, že jsme rozdílní, máme každý jiné možnosti, ale musíme se navzájem respektovat a vycházet spolu. - Mluvíte o sociálním, vztahovém rozměru. Ale co vědomosti? Těch poznatků je dnes tolik, že i kdybychom se sebevíc snažili, nejsme z oborů schopni předávat ani ty nejaktuálnější informace, informační a technologický boom nestíháme. Na děti jsou kladené jiné nároky, musí se naučit ve světě pohybovat, komunikovat, vyhledávat informace, naučit se jisté úrovni jednání, základům cizího jazyka, ovládat technologie, odnést si ze školy základní čtenářskou, matematickou a finanční gramotnost. Posláním základní školy je vzdělávání dětem neznechutit, naučit je, aby na sobě uměly pracovat, uměly se učit a dokázaly se profesně směrovat. Hodnocení podle sumy vědomostí vyznívá v dnešní době do prázdna. Pamatujme na učitele - Jste v týmu poradců nové ministryně školství Kateřiny Valachové. Poraďte, jak to udělat, aby to v jiných školách fungovalo jako u vás. Bojovat za to, aby učitel, který se věnuje učení tělem i duší, pracuje se žáky, hledá nové metody, snaží se, aby jeho hodiny byly zajímavé, je schopen najít v dětech to dobré, naslouchat jim, byl v systému co nejčastější. Ten systém je třeba nasměrovat tak, aby tihle lidé byli za svou práci oceněni. Spousta mých kolegů není ekonomicky stabilních, a co naplat, ekonomická stabilita přináší člověku klid, je schopen věnovat se práci naplno. To bych si přál v novém školním roce nejvíc, abych mohl ocenit učitele tak, jak si zaslouží. Odpovídající plat by podle mě byl v našich podmínkách nějakých 1200–1500 eur čistého měsíčně, dvakrát víc než dnes. - Někdy se říká, že naše školství je časovaná bomba – málo placení učitelé, nevalná úroveň pedagogických fakult, které je připravují, neschopnost reformovat cokoli, pořád máme praktické školy, neumíme se rozhodnout, zda a jaká státní maturita, jak mají vypadat přijímací zkoušky na střední školy... Je to časovaná bomba? Doufám, že ne. Už delší dobu prezentuji společné vzdělávání na veřejnosti, před učiteli, rodiči. Před několika lety nebylo slovo inkluzivní známé a už vůbec ne příjemné. Dnes se setkávám i s plodnými diskusemi, kdy lidé hledají cesty. Ve školství je řada lidí, kteří dělají práci dobře. Jen bych si posteskl, že změny jdou pomaleji, než jsem si před dvaceti lety myslel. - Co je na českém školství dobré, co špatné? A proč je to rezort, kde se tak často střídají ministři? Před volbami všichni politici slibují, co všechno podniknou, a pak je ticho po pěšině. Je to tím, že politika v našich podmínkách je taková, že chce ukázat výsledky do dalších voleb. Jenže školství je běh na dlouhou trať, výsledky investice do něj se mohou ukázat až v další generaci. Máme obrovskou devízu v tvořivých a empatických učitelích, mohu srovnávat, mám zkušenost ze zahraničí. Když v Česku narazím na skvělého učitele, nemá ve světě konkurenci. Má to v srdci, práci bere jako poslání, má nápady a hlavně: nebojí se přiblížit k dětem a vzít na sebe odpovědnost za určité kroky v jejich životě. To v jiných systémech není běžné. Za špatný považuji fakt, že řada učitelů a ředitelů je vyhořelých. Na svých pozicích zůstávají především z existenčních důvodů. Třeba v Německu na tohle pamatují, vyčerpaným učitelům nabízejí jinou práci, mohou dělat supervizory, věnovat se kroužkům nebo výzdobě školy, dělat asistenty pedagoga. U nás se někdy stává, že učitel odchází až v době, kdy už sotva udrží tužku v ruce. - Spolu s přílivem uprchlíků do Evropy roste nevraživost vůči odlišným lidem. Nebojíte se, že se to
projeví ve zhoršení vztahu ke společnému vzdělávání? Naopak mám pocit, že společné vzdělávání je právě to, co máme v současné době dělat. Připravuje totiž prostředí škol na to, aby byly jednou schopné reagovat na to, že do nich budou chodit děti z různých zemí. V Německu, kde mám možnost v rámci partnerství s tamní školou pracovat v celodenních programech, vidím, jak cizinců ve školách přibývá. Nás to jednou taky čeká, až se z tranzitní země změníme na zemi cílovou. Pokud nebudeme připraveni vzdělávat děti cizinců, zaděláváme si na problémy. Neumím si představit, jak lépe lidi připravit na to, aby spolu v dospělosti vycházeli, než když se budou spolu vzdělávat. - Co byste popřál dětem do nového školního roku? Každému dítěti bych přál, aby si ve škole našlo něco, z čeho bude mít radost. Aby pro něj škola nebyla jen autorita a povinnost, ale aby si tam našlo to, co je pro něj zajímavé, příjemné a bylo šťastné. Vladimír Foist (46) Vystudoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, obor biologie a tělesná výchova, později studoval anglický jazyk a školský management. Po škole učil na střední zdravotní škole, pak nastoupil k hasičskému záchrannému sboru. Po šesti letech se vrátil do školství, dělal ředitele základní školy v Chotěšově, dnes vede školu v Poběžovicích. Je zastáncem inkluzivního vzdělávání, spolupracuje s Agenturou pro sociální začleňování a řadou neziskových společností (například Člověk v tísni, Liga lidských práv či Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání). Je v týmu poradců ministryně školství Kateřiny Valachové. Vladimír Foist je ženatý, má pětiletou dceru.