Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
DLOUHOVĚKOST - VÝZVY A PŘÍLEŽITOSTÍ PRO ZDRAVÍ A DLOUHODOBOU PÉČI Petr Wija – Iva Holmerová
Abstract The importance and meaning of health and disability is changing with increasing longevity. Healthy aging, life-course approach to health and the availability and financing of long-term care are gaining in importance. Developed countries are confronted with the question how to adapt their policies and services in response to the demographic change at both local and national levels. What are the challenges and opportunities associated with the increase in life expectancy (longevity) and an aging population? What are the prospects for the availability of formal and informal care? What are the determinants of healthy aging? What it the role of gender, socioeconomic status, migration, or information technologies? The authors focus on selected issues these challenges present for public policy. Key words: longevity, healthy aging, long-term care, social policy, EU, OECD
Úvod S růstem dlouhověkosti narůstá na významu podpora zdraví a zdravého stárnutí a sociálního a produktivního zapojení na úrovni rodiny, komunity a společnosti. Hovoří se o zdravém, aktivním, úspěšném či produktivním stárnutí. Tyto přístupy společně zdůrazňují potřebu zachování zdraví do vysokého věku, prodloužení zdravé délky života, oddálení disability, nesoběstačnosti a potřebu zapojení do formálních i neformálních sociálních a ekonomických aktivit. Vyvstává otázka, jak podporovat zdravé a sociálně inkluzívní stárnutí v místě a komunitě („ageing in place“) prostřednictvím ucelené místní politiky a přizpůsobením služeb a prostředí ve městech demografickému stárnutí. Součástí těchto výzev je také zajištění dostupnosti kvalitní formální (profesionální) dlouhodobé péče, dostatečného počtu kvalifikovaných pracovníků v oblasti zdravotních a sociálních služeb a zajištění komplexní podpory osob poskytujících neformální, zejm. rodinnou péči, včetně ochrany příjmů neformálních pečovatelů, jejich zdraví a postavení na trhu práce, sladění zaměstnání a neformální péče, resp. možnosti opětovného uplatnění na trhu práce.
13/1
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
Zdravé stárnutí a potřeba dlouhodobé péče Počet osob "ohrožených" potřebou dlouhodobé péče závisí na zdravotním stavu populace, prevalenci chronických nemocí a jejich dopadu na prevalenci disability a míru její závažnosti. Riziko potřeby dlouhodobé péče na společenské i individuální úrovni se zvyšuje se stárnutím. Ukazatel střední délky života již v zemích s relativně nízkou úrovní mortality po ukončení epidemiologického přechodu od akutních infekčních nemocí k chronickým neinfekčním nemocem neposkytuje dostatečné možnosti hodnocení kvality zdravotního stavu. Na významu proto nabývá ukazatel délky života prožité ve zdraví (HLY), který je v rámci EU široce využíván jako strukturální ukazatel ve vztahu k politikám v oblasti zdraví a sociální politiky, například k hodnocení zdraví, kvality života, potenciálu pro prodloužení pracovního života, „zaměstnatelnosti“ starších pracovníků, kvality a udržitelnosti zdravotní péče atd. Koncept
„úspěšného stárnutí“ (Baltes, 1993) v perspektivě
„public health“
předpokládá, že nástup nemoci je oddálen do pozdějšího věku a délka života ve zdraví se zvyšuje rychleji než střední délka života, což vede ke „stlačení“ nemocnosti do kratšího období života těsně před smrtí (Fries, 1980). Téměř všechna akutní onemocnění ve vyspělých zemích byla nahrazena chronickými onemocněními, která mohou být podle tohoto autora řešena nejúčinněji prostřednictvím strategie "oddálení" spíše než léčby (Fries, 1980). Období dospělosti v plném zdraví se bude podle tohoto přístupu prodlužovat a oddálení chronické nemocnosti povede nejen k „rektangularizaci“ křivky úmrtnosti, ale i morbidity (Fries, 1980). Je-li proces vzniku nemoci zpomalen, k překročení klinického prahu nemoci dochází později. Během života vůbec nemusí dojít k překročení symptomatického prahu nemoci, tj. projevení nemoci a příznaků, a nemoci je tak „zabráněno“ (Fries, 1980). Prodloužení zdravého života je vzhledem k rostoucím nákladům na zdravotnictví udržitelné pouze prostřednictvím podpory prevence a zdravého života. Nákladné klinické postupy a technologie často prodlužují život s disabilitou, i když zvyšují jeho kvalitu a mohou oddálit či redukovat disabilitu. Tyto dva paradigmatické přístupy nabízí alternativní scénáře vývoje nemocnosti a disability. Prodloužení doby nemoci a disability prostřednictvím nákladné péče může vést ke zvýšení prevalence nemocnosti a disability v populaci a naplnění scénáře expanze nemocnosti. Naopak prodloužení zdravé délky života v důsledku prevence, ovlivnění sociálních determinant zdraví a životního stylu může vést ke kompresi morbidity. Jednoznačné doklady o kompresi nemocnosti a disability ve všech zemích však dosud chybí (Robine, 2009; Colombo, 2011). Účinek investic do prevence a jejich návratnost je často dlouhodobá, a proto může být pro politiky i občany politicky méně „atraktivní“ ve srovnání
13/2
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
s klinickými postupy jako je rozšíření nové diagnostické nebo léčebný metody, techniky, léků, operace, které působí většinou rychle a jejich dopad je obecně velmi silně vnímán. Celoživotní přístup ke zdraví zdůrazňuje, že "práh disability" (“disability threshold”) není přirozená, neměnná a pro všechny starší osoby stejná hranice disability. Pokles funkčního zdraví pod hranici disability v průběhu životního cyklu je podmíněn různými faktory, včetně pohlaví a socioekonomického statusu. „Výška“ prahu disability daná poměrem adaptačních schopností a náročností prostředí (viz obr. 1) může být snížena vhodnými zásahy v sociálním a fyzickém prostředí (WHO, 2000). Světová zdravotnická organizace v projektu města přátelského seniorům (WHO, 2007) nabízí dobrý příklad integrovaných opatření na podporu nezávislosti seniorů v urbánním prostředí. Obr. 1: Udržení funkčního zdraví v průběhu života
Zdroj: WHO (2007, 2009)
Mezi disabilitou, věkem a prostředím existuje silný vztah. "Sociální model disability" použitý v mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (ICF), který je mimo jiné východiskem Světové zprávy o zdravotním postižení 2011 (WHO, 2011), definuje "disabilitu" jako výsledek sociálního, postojového a fyzického prostředí a překážek, spíše než disability samotné. ICF chápe funkční zdraví a disabilitu jako dynamickou interakci mezi zdravotním stavem a kontextuálními faktory, kterými jsou jak osobní tak environmentální faktory. Disabilita by měla být chápána ve vztahu k osobním hodnotám. I s poměrně vysokou úrovní disability může být subjektivně prožívaná kvalita života vysoká. Staří lidé často 13/3
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
nemusí být tolik výkonově zaměření, ale mohou být orientování více na kvalitu (prožitku, zkušenosti) apod. Obr. 2: Délka života ve zdraví, ženy (2011)
Zdroj: Heidi data tool (2013) http://ec.europa.eu/health/indicators/indicators/index_en.htm
Rozdíly v délce zdravého života v rámci EU (viz obr. 2) jsou větší než rozdíly v celkové střední délce života. V roce 2011 rozdíl v délce života ve zdraví mezi minimální hodnotou (Slovensko) a maximální hodnotou (Malta) dosahoval 18,4 let v případě žen a 19 let v případě mužů (rozdíl mezi HLY ve Švédsku a na Slovensku). Naopak rozdíly mezi muži a ženami jsou v případě zdravé délky života mnohem nižší než u střední délky života. V důsledku toho ženy prožijí větší část života v disabilitě než muži. V České republice délka života ve zdraví v roce 2011 činila 63,6 let pro ženy a 62,2 let pro muže. Rozdíl ve zdravé délce života činil 1,4 let oproti 6 letům u střední délky života (80,7 a 74,7). Muži podle tohoto ukazatele prožijí 79 % střední délky života ve zdraví oproti 83 % v případě žen. ČR přitom stále zaostává za západoevropskými zeměmi v ukazateli střední délky života, a to více u mužů než u žen. V roce 2010 (WHO, data HFA database) měli muži o cca 6 let kratší střední délku života než muži ve Švýcarsku (74,4 oproti 80,1) a ženy v ČR o 4 roky kratší střední délku života než ve Francii (80,6 oproti 84,8). Ze zemí, které vstoupily do EU v roce 2004 (EU-10) mají nižší úmrtnost než ČR jen středomořské státy (Kypr, Slovinsko a Malta). V roce 2010
13/4
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
měla ČR přibližně o 2 roky nižší střední délku života ve srovnání se Slovinskem, které je zhruba na úrovni průměru EU. Mezi základní determinanty zdravého stárnutí patří sociální zapojení a opora, pohybová aktivita, dostatečný příjem, snížení prevalence kouření a konzumace alkoholu v průběhu života, zejména v období dospívání a rané dospělosti, účast na neformálním vzdělávání, celoživotním učení, dobrovolnictví, volnočasových aktivitách atd.
Faktory přispívající k růstu poptávky po dlouhodobé péči Ke změnám v poptávce po formální dlouhodobé péči přispívá řada faktorů. Nárůst střední délky života a dlouhověkosti vede k růstu počtu a podílu nejstarších seniorů. Riziko disability, křehkosti („frailty“) a ztráty soběstačnosti se zvyšuje se stárnutím. Včasná a lepší diagnóza zlepšuje přežití a prodlužuje délku nemoci a potenciálně zvyšuje také celkové náklady na péči, které však rostou zejména v důsledku nákladných technologií a postupů a nových léků (faktorů na straně nabídky) spíše než stárnutí populace a prevalence nemocnosti (poptávky). Důležitou roli hrají také očekávání pacientů a lékařů. Růst kvality zdravotní péče a nákladů na zdravotní a nemocniční péči vytváří tlak na zkrácení doby hospitalizace (McKee, 2002). Nemocnice v mnoha vyspělých zemích již přenesli dlouhodobou péči o seniory z nemocnic do pobytových sociálních služeb a ošetřovatelských zařízení. Značná část nákladů tak byla přesunuta z rozpočtu zdravotní péče na rozpočet sociální péče (McKee, 2002). Dalším faktorem přispívajícím k rostoucímu významu dlouhodobé péče je rostoucí specializace v oblasti medicíny, které ponechává řadu křehkých pacientů a lidí s chronickým onemocněním, kteří potřebují komplexní péči, rehabilitaci a další služby mimo kompetence jakékoli specializace. Může tak docházek k nežádoucí a diskriminační „demedicinizaci“ péče a zdravotních potřeb seniorů (Kalvach, 2008) a zajišťování dlouhodobé péče převážně v sektoru sociálních služeb bez dostupnosti potřebné zdravotní péče. Dostupnost
neformální
péče
závisí
na
různých
kulturních,
sociálních
a
demografických faktorech, včetně migrace, míry zaměstnanosti žen, kvalitě a míře (komplexnosti) podpory neformálních pečovatelů, přístupu k veřejným službám, např. dopravě atd. Dochází k "vertikalizaci" rodiny a individualizaci bydlení, což také ztěžuje dostupnost neformální péče. Současně s uvedenými trendy došlo v posledních desetiletích k nárůstu důrazu na neoliberální hodnoty, etiku trhu, „tradiční“ rodiny a morálky (Harvey,
13/5
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
2005). K posunu v důrazu na odpovědnost jedince a rodiny dochází přitom současně s rostoucími očekáváními od veřejných zdravotních a dalších služeb. Jak uvádí nedávná studie OECD (Colombo, 2011), nejjednodušší způsob, jak snížit náklady na systémy dlouhodobé péče, je snížení potenciální závislost ve vyšším věku prostřednictvím podpory zdraví. V některých zemích je potřebnost prevence reflektována formou finančních pobídek a výhod. Například v Japonsku byla v roce 2006 zavedena sociální dávka zaměřená na seniory s nízkou potřebou péče žijící v komunitě orientovaná na prevenci. Německo zavedlo finanční bonusy pro nemocenské pokladny za úspěšnou rehabilitaci umožňující přesun uživatelů dlouhodobé péče z pobytových zařízení do méně nákladných forem péče (Colombo, 2011).
Perspektivy dostupnosti pracovníků dlouhodobé péče Důležitou otázkou pro zajištění kvalitní dlouhodobé péče je dostatečný počet kvalifikovaných pracovníků ve zdravotních a sociálních službách a podpora neformálních pečovatelů. Pracovní pozice v sektoru dlouhodobé péče jsou často považovány za nízkostatusové. Vyjadřuje to například výrok: „Když nemůžete dělat nic jiného, běžte pečovat“. V rámci sektoru dlouhodobé péče došlo k diferenciaci pracovních pozic od vysokoškolsky vzdělaných zdravotních pracovníků (sester, fyzioterapeutů) a sociálních pracovníků až po nízko kvalifikované pracovníky přímé osobní péče. Růst vzdělání může být faktorem, který přispívá k tomu, že přímá péče je některými pracovníky považována za „neatraktivní“ a považují se za příliš kvalifikované pro přímou péči („too posh to wash“). Tato situace a případy zanedbávání péče vedla ve Velké Británii k diskusi o reformě přípravy zdravotních sester a zavedení povinné roční praxe na pozici „pomocné sestry“ poskytující přímou péči. Řada zemí v EU již nyní pociťuje nedostatek kvalifikovaných pracovníků v sektoru dlouhodobé péče. V některých zemích proto hraje důležitou roli zaměstnávání migrantů. Při pracovní migraci v sektoru dlouhodobé péče hraje roli geografická, jazyková a kulturní blízkost, ekonomická úroveň přijímající země a přeshraniční rozdíly v platových podmínkách (např. země jižní a východní Evropy, Rakousko nebo Německo). Podíl migrantů na pracovnících dlouhodobé péče je vysoký např. v USA (každý čtvrtý pracovník) a Itálii (až 72 % pečovatelů v rodinách). Itálie a Izrael mají v sektoru péče nadprůměrný podíl pracovníků narozených v jiné zemi ve srovnání s jinými nízko kvalifikovanými sektory ekonomiky (Colombo, 2011). Naopak například v Japonsku pracuje v sektoru dlouhodobé péče velmi málo pracovníků narozených v jiné zemi. Migrující
13/6
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
pracovníci přitom často obsazují nižší pozice než by odpovídalo jejich kvalifikaci v zemi původu (tzv. de-skilling). Např. podle některých studií má až 70 % osob z Moldavska poskytujících pomoc v italských rodinách univerzitní vzdělání (Colombo, 2011). Většinu pracovníků v sektoru dlouhodobé péče tvoří ženy, např. v Německu a Japonsku tvoří ženy kolem 87 % pracovníků dlouhodobé péče, v Dánsku dokonce 96 % (Colombo, 2011). Rovněž mezi uživateli dlouhodobé péče výrazně převažují ženy, např. uživatelů v domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem bylo v ČR ke konci roku 2011 celkem téměř 46 tis. osob, z toho byly tři čtvrtiny ženy.
Budoucnost neformální a rodinné péče Dlouhodobá péče je poskytována zejména rodinnými péčovateli. Odhaduje se, že v zemích OECD jejich podíl tvoří 70–90 % všech poskytovatelů dlouhodobé péče. V České republice zhruba tři čtvrtiny příjemců příspěvku na péči (sociální dávky pro osoby se sníženou soběstačností, která je poskytována ve čtyřech stupních podle stupně závislosti na péči) dostávají péči od rodinných příslušníků a blízkých, nikoliv prostřednictvím formálních (profesionálních) sociálních služeb. Zhruba dvě třetiny rodinných pečovatelů tvoří ženy, většinou ve věku 50 a více let. Více než třetina (36%) neformální pečujících podle OECD (Colombo, 2011) pečuje o rodiče, téměř třetina (32%) o partnera/manžela(ku), zbývající podíl připadá na další příbuzné a přátele. Muži přitom častěji než ženy poskytují péči své partnerce/manželce spíše než jiným příbuzným. Definice neformálního pečovatele v jednotlivých zemích se může lišit v závislosti na legislativě a zvolených kritériích (např. na minimálním týdenním počtu hodin poskytované péče, minimální délce období, po které je péče poskytována atd.). Podle OECD (Colombo, 2011) bude se stárnutím populace, rozvolňováním rodinných vztahů a rostoucí účastí žen na trhu práce poptávka po placené formální (profesionální) dlouhodobé péči dále růst. Vzhledem k tomu, že přetrvává nejistota ohledně budoucího vývoje soběstačnosti a disability u starší populace, bude stát za růstem potřeby dlouhodobé péče hlavně očekávaný nárůst počtu seniorů, zejména osob ve věku 80 a více let. V roce 1950 tvořily osoby starší 80 let méně než 1 % světové populace. Jejich podíl v zemích OECD by se měl zvýšit ze 4 % v roce 2010 na téměř 10 % v roce 2050 (Colombo, 2011). V České republice by měl podíl osob starších 80 let dosáhnout podle OECD 10,4 % (oproti 3,6 % v roce 2010) a podíl osob starších 65 let cca 31 % (oproti 15,4 % v roce 2010), tj. obdobných hodnot jako v případě Francie nebo Velké Británie. Současně by se měl do roku
13/7
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
2050 ztrojnásobit poměr počtu osob ve věku 80 a více let (starších seniorů) na 100 osob ve věku 15–80 let ze 4 na 12 osob. Podle OECD ke snížení dostupnosti neformálních pečovatelů, zejm. dospělých dětí v produktivním věku poskytujících péči svým rodičům, přispějí také další trendy, jako je například klesající velikost rodiny, rostoucí bezdětnost nebo snižující se podíl seniorů bydlících ve společné domácnosti s dalšími členy rodiny a zřejmě také vyšší rozvodovost, rostoucí účast žen na trhu práce a klesající ochota poskytovat neformální péči. Tento pokles bude částečně kompenzován zlepšením přežívání mužů, což povede ke zvýšení podílu seniorů žijících v partnerském vztahu. Poměr přežívajících mužů na 100 žen ve věku 70 a více let by se měl zvýšit z 65 na 80 (tj. 0,8 mužů na každou ženu). Tato skutečnost je příznivá pro dostupnost neformální péče, vzhledem k tomu že zhruba třetina neformálních pečujících pečuje o partnera/ku či manžela/ku. Senioři se sníženou soběstačností žijící s manželem/druhem mají navíc menší pravděpodobnost, že budou potřebovat formální či ústavní (pobytovou) péči. Optimistický je v tomto kontextu také předpoklad OECD, podle kterého se do roku 2030 sníží podíl starších žen bez přežívajícího dítěte. I když se totiž průměrná velikost rodiny snížila, ve 30. a 40. letech 20. století bylo méně trvale svobodných a bezdětných žen. Dlouhodobější výhled v evropských zemích však zůstává nejistý vzhledem k tomu, že kohorty narozené po roce 1950 mají méně dětí, vyšší rozvodovost a nižší sňatečnost. Podle OECD (Colombo, 2011) odhadovaná ekonomická hodnota neformální péče dalece převyšuje hodnotu formální péče. Podle některých odhadů činil ekonomický přínos neformálních pečovatelů v USA v roce 2007 celkem 375 miliard USD (tj. 2,7 % HDP). Neformální pečovatelé, zejména ženy, přitom čelí vyššímu riziku chudoby v důsledku nižších mezd a přerušované pracovní kariéry. Poskytování neformální péče bez následných podpůrných a respitních služeb může vést také k sociální izolaci a zhoršení duševního zdraví.
Role informačních technologií v dlouhodobé péči V posledních letech je velká pozornost věnována využívání informačních a komunikačních technologií (ICT) při poskytování dlouhodobé péče a při vytváření příznivého a bezpečného prostředí pro seniory se sníženou soběstačností. Otázka využití ICT v dlouhodobé péči je součástí širšího konceptu e-zdravotnictví, e-začlenění a digitalizace dalších oblastí života, jako je e-government, e-business a e-learning atd. Prosazování využívání ICT v kontextu stárnutí populace je jednou z oblastí tzv. stříbrné ekonomiky, zdůrazňující ekonomický
13/8
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
potenciál seniorů jako spotřebitelů zboží a služeb. Důraz na využívání tržních řešení potřeb seniorů a „komodifikace“ služeb v kontextu stárnutí bylo v USA již v 70. letech identifikováno jako podnikání se stárnutím („aging enterprise“) (Estes, 1976, 2001). Informační a komunikační technologie mají potenciální využití v dlouhodobé péči a při vytváření seniorům přátelského prostředí, například bezpečného domácího prostředí. Mají rovněž potenciál překlenout některé bariéry mezi sociálními a zdravotními službami a usnadnit sdílení informací mezi oběma částmi systému a poskytovateli péče a přispět k lepší návaznosti péče a efektivitě. Jednou z nejnáročnějších podskupin křehkých seniorů v této souvislosti jsou lidé s demencí. V některých zemích, např. v Nizozemsku, je věnována velká pozornost zjištění demence v raném stadiu prostřednictvím ICT, což umožňuje zpomalení její progrese. ICT mohou také zmírnit zátěž a rizika pro neformální pečovatele. Většina těchto iniciativ je zaměřena na vývoj inovativních opatření. Jejich širší využívání v rámci péče v běžné populaci však výrazně zaostává. Využití ICT má také své nevýhody a rizika. Vzhledem k rychlému rozvoji ICT také rychle stárnou, což zvyšuje jejich náklady, mohou být zranitelná z hlediska bezpečnosti a spolehlivosti (napadení systému, únik dat), přináší významné náklady na správu, mohou způsobovat problémy s kompatibilitou a přenášet náklady na zajištění této služby na uživatele a zvýšit tak rozdíly v dostupnosti sofistikované péče pro jednotlivé skupiny seniorů („digital divide“). Přes prominenci ICT v oblasti výzkumu a politik v rámci EU a řady pilotních projektů je jejich využití seniory v jednotlivých zemích zdrženlivé. Podle údajů MPSV bylo v roce 2011 evidováno pouze 2 595 uživatelů tísňové péče, z toho 81 % žen, což v přepočtu na populaci odpovídá 0,16 % osob ve věku 65 a více let. Evidován byl pouze 1 neuspokojený žadatel o tuto službu. Významnou roli pro rozšíření služeb a řešení založených na ICT mohou hrát kulturní, sociální, psychologické i biologické bariéry. Využití ICT může usnadnit jejich integrace do běžných, „mainstreamových“ služeb a zařízení jako TV, mobilní telefon atd.
Závěr S růstem počtu a podílů nejstarších seniorů narůstá význam podpory zdravého stárnutí a opatření umožňujících nejstarším seniorům bezpečný život ve vlastním domácím prostředí a sociální začlenění. Důležitou roli hraje adaptace veřejných služeb a prostředí měst na demografický vývoj, dostupnost dlouhodobé péče a dalších služeb a podpora neformálních pečovatelů prostřednictvím respitních služeb, vzdělávání, finanční podpory a opatření usnadňujících sladění placené práce a péče, například prostřednictvím dostupnosti flexibilních
13/9
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
forem práce, dovolené na péči a dalších opatření. Na důležitosti nabývá také výzkum determinant a prediktorů zdravého stárnutí, křehkosti a disability a možnosti behaviorální změn a posílení zdravého chování a života. Pro podporu zdravého stárnutí bude hrát klíčovou roli městská či místí sociální a zdravotní politika a ucelená strategie zdravého stárnutí na celostátní úrovni, zahrnující základní faktory, včetně adekvátního příjmu pro zdravý život, zdravé bydlení, zdravotní a finanční gramotnost a zapojení do formální a neformálních sociálních a ekonomických aktivit.
Práce vznikla v rámci řešení projektu NT11325 IGA MZ ČR „Dlouhodobá péče pro seniory: problematika kvality péče v institucích, kultury organizace a podpory důstojnosti starých křehkých pacientů.“
Reference Baltes, Paul B., Baltes Margret M. (ed) Successful Aging: Perspectives from the Behavioral Science, PUBLISHER CAMBRIDGE UP, 1993. Colombo, F. et al. (2011), Help Wanted? Providing and Paying for Long-Term Care, OECD Health Policy Studies, OECD Publishing. http://dx.doi.org/10.1787/9789264097759-en Estes, Carroll L. The Aging Enterprise Revisited. The Gerontologist. Vol. 33, No. 3, 292-298 http://gerontologist.oxfordjournals.org/content/33/3/292.full.pdf Fries, James F. Aging, Natural Death, and the Compression of Morbidity. The New England Journal of Medicine, Vol. 303 No. 3, 130;133, July 17, 1980; in Bulletin of WHO 2002, 80 (3) http://whqlibdoc.who.int/bulletin/2002/Vol80-No3/bulletin_2002_80(3)_243-250.pdf Harvey, David. A brief history of neoliberalism. Oxford: Oxford University Press, 2005. Kalvach, Z. Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Praha: Grada, 2008. McKee, M., Healy, J. (ed). Hospitals in a changing Europe (European Observatory on Health Care Systems Series). Open University Press, Buckingham, Philadelphia, World Health Organization 2002 http://www.euro.who.int/__data/assets/pdf_file/0004/98401/E74486.pdf Robine, J.M., Saito, Y., Jagger, C. The relationship between longevity and healthy life expectancy. Quality in Ageing Volume 10 Issue 2 June 2009, Pavilion Journals (Brighton) Ltd 2009 http://longevity.axa.com/pdf/JMRobine_The_Relationship_between_longevity_and_healthy_l ife_expectancy.pdf WHO. A life Course Approach to Health. WHO, 2000. 13/10
Sborník z XLIII. konference České demografické společnosti, Praha, 22.–23. května 2013
WHO. Active Ageing: A Policy Framework. WHO, 2002. WHO. Towards Age-friendly Primary Health Care. WHO, 2004. WHO. Global Age-friendly Cities: A Guide. WHO, 2007. WHO. Globální města přátelská seniorům: Průvodce. Praha: MPSV, 2009. WHO. World report on disability. WHO, 2011.
Kontakt Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D. Mgr. Petr Wija, Ph.D. Centrum pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče FHS UK International Longevity Centre Česká Republika Gerontologické centrum, Šimůnkova 1600, 182 000 Praha 8 – Kobylisy E-mail:
[email protected] E-mail:
[email protected]
13/11