DIVADLO JÁRY CIMRMANA CIMRMAN, SMOLJAK, SV RÁK DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU echem Karlem N mcem 5. dubna 1909 Cimrmanovo severské drama je uvedeno seminá em,zahrnujícím tato témata: NOV OBJEVENÁ BÁSE ZKOUŠKA NOVÉ TECHNICKÉ SÍLY OBJEV ARKTICKÉHO SN ŽNÉHO LOV KA CIMRMANOVA ZÁHADNÁ HRA P ETRŽENÉ DÍT ŽIVÉ OBRAZY JÁRY CIMRMANA MASOVÁ SCÉNA ŠKODU NEZJISTÍ, KDO SE POJISTÍ (P edstavení by m lo za ít vždy p esn ve stanovenou hodinu, aby se dalo neklidu zp sobeného opozdilci využít k rozehrání následující situace.) NOV OBJEVENÁ BÁSE Sv rák: Vážení p átelé! Dnešní naše setkání uvedeme recitací Cimrmanovy nov objevené básn „Školní brašni ka“. Prosím kolegu Bruknera. Brukner: Jára Cimrman: „Školní brašni ka“ Má školní brašni kos penálem d ev ným… Sv rák: Pššššt! (Gestem se omluví recitujícímu, že ho p erušil.) Brukner: Jára Cimrman: „Školní brašni ka“Má školní brašni kos penálem d ev nýms tebou jsem chodívalzeleným osenímV tob jsem nosíval… Sv rák: Prosím vás, klid tam vzadu. Ono to skute n ruší. Promi te, pane kolego. Brukner: Jára Cimrman: „Školní brašni ka“Má školní brašni kos penálem d ev nýms tebou jsem chodívalzeleným osenímV tob jsem nosívalv tšinou jedni ky… Sv rák: P átelé, nezlobte se, ale je to neúcta jak k autorovi, tak k divák m, kte í p išli v as. Brukner: … k radosti tatí kak radosti mati ky… Sv rák: A kone n i tady ke kolegovi Bruknerovi, který se nem že na ten p ednes soust edit. Promi te, pane kolego. Brukner: U itel Vo íšekdávno již pod drnemchoulí se v hrobe ku… Sv rák: Ne! Tak takhle to opravdu ztrácí smysl. Pane Kalino, rozsvi te, prosím vás, d kuji, a diváci, kte í p išli pozd , posa te se na svá místa, my po káme. (V sále se rozsvítí, opozdilci vyhledají svá sedadla, hluk se nakonec ztiší.) Ano, d kuji, m žeme zhasnout, prosím, pane kolego. Brukner: … choulí se v hrobe kuv kabátku chatrném… Sv rák: Pane kolego, to by nem lo souvislost, od za átku, prosím vás. Brukner (pon kud rozlad n): Jára Cimrman: „Školní brašni ka“Má školní brašni kos penálem d ev nýms tebou jsem chodívalzeleným osením… Sv rák: Vidíte, jak to p kn zní. Brukner: V tob jsem nosívalv tšinou jedni ky… Sv rák: Jako by to nešlo hned. Brukner: … k radosti tatí kak radosti mati kyU itel Vo íšekdávno již pod drnemchoulí se v hrobe kuv kabátku chatrnémMá školní brašni kos penálem d ev ným… Sv rák: Vy to jedete znovu od za átku? Brukner: To je tvrtá sloka, ta za íná stejn jako první. Sv rák: Aha. Tak pardon.
Brukner: Má školní brašni kos penálem d ev nýmjak se ti, Vo íškujak se ti odm ním (Sv rák za ne tleskat a strhne své kolegy na jevišti, možná i diváky.) Brukner (neklaní se, jen vy ítav hledí na Sv ráka): To ješt není konec. Ješt jedna sloka. Sv rák: Moc se omlouvám. Brukner: Vše, cos m nau ilp edám te národusemínka z brašni kyvydají úrodu (Dorecituje a otráven si sedne.) Sv rák: Te už m žeme zatleskat? (Brukner mávne rezignovan rukou.) Sv rák (tleská): D kuji kolegovi Bruknerovi za velice p kný p ednes. ZKOUŠKA NOVÉ TECHNICKÉ SÍLY Sv rák: A te vás, p átelé, poprosíme o trochu trp livosti. Jist víte, že divadlo se neobejde bez pracovník , kte í zajiš ují jeho chod v zákulisí. My v sou asné dob pot ebujeme novou technickou sílu, a tak jsme dali do novin inzerát. P ihlásilo se na n j dev t uchaze a my bychom je rádi postupn vyzkoušeli. Vy si možná íkáte, pro tím rušíme p edstavení, pro si je nevyzkoušíme jindy. Ale to máte tak: on ten lov k nám v prázdném sále tu zkoušku ud lá, jenomže pak p ijdete vy, publikum, a psychická zát ž mu tak sváže ruce, že to, co p edtím hrav zvládal, najednou nejde. Za átkem sezóny jsme t eba p ijali jednoho velice schopného, chytrého – inženýr to byl, ale veliký trémista. Ani ho nebudu jmenovat, abych mu ned lal ostudu, ale tomu jsme marn íkali: Pane Novotný, nebojte se… On nám vysloven kazil p edstavení. Když m l rozsvítit, tak zhasnul a naopak, pletl magnetofonové pásky, do pohádky Dlouhý, Široký a Krátkozraký nap íklad zni ehonic pustil kulometnou palbu. D ti v hledišti poznaly, že to do pohádky nepat í, kolega Vondruška to cht l zachránit a volal: D ti, to je datel! Ale d ti dneska nev dí, co je datel, a kulomet poznaly naprosto bezpe n . Když už jsem u toho inženýra Bed icha Novotného: jeho vinou došlo dokonce k dosti vážnému zran ní jedné osoby, ke zran ní hlavy. On m l na konci p edstavení ru ní klikou zatáhnout oponu, ale byl tak vynervován, že se té kliky jen k e ovit držel a t ásl se po celém t le. Takže jsme ho nakonec museli ude it ty í. Dnes tu máme tvrtého uchaze e, je to pan Roman M chá ek. (Sv rák se oto í k portálu a hovo í k uchaze i, kterého nevidíme.) Tak pane M chá ku, vy chcete pracovat v našem divadle, ano? M chá ek (tém neslyšn ): Ano. Sv rák: Dob e. A co vás vede k tomu, že se o tu práci ucházíte? M chá ek: Já rád chodím do divadla… Sv rák: Hlasit ji by to nešlo? M chá ek: Ne. Sv rák: Aha. Tak já to budu tlumo it. Pan M chá ek íká, že rád chodí do divadla. Ale nespokojil jste se s tím, že jste tam chodil jenom jako divák, vi te? M chá ek: Ano. Sv rák: Cht l jste se na tom p edstavení aktivn podílet. M chá ek: Ano. Sv rák: A nezatoužil jste stát se hercem? M chá ek: Ne. Sv rák: Ne. To je dob e. A co by vás tedy bavilo v divadle d lat? M chá ek (málo srozumiteln ): Já bych cht l pracovat v divadle tak, aby m nebylo vid t. Sv rák: Aha. Tak to je neobvyklé p ání. (k publiku) Že? Slyšeli jste všichni? Ne? On chce pracovat v divadle tak, aby ho nebylo vid t. Ale aby byla vid t vaše práce, vi te?
(M chá ek p ikývne.) Sv rák: Kde jste pracoval p edtím? M chá ek (nesrozumiteln ): Na strašidelné dráze. Sv rák: Na dráze. Te jsem nerozum l, íkal jste… na severozápadní…? M chá ek: Na strašidelné. Sv rák: Aha. Na strašidelné. To nepat í pod SD, zatím. A jako co jste tam pracoval, v jaké funkci? M chá ek: Bral jsem klobouky. Sv rák: Aha. Bral jste lidem klobouky. Ano. (k publiku) Rozumíte, jak ti lidé ve tm na tom vozí ku jedou, tak tady soudruh jim bral klobouky. Ale vracel jste je, že? M chá ek: Ano. Sv rák: Vracel. Takže jste vlastn také pracoval v zábavním programu a také vskrytu, že jste nebyl vid t. M chá ek: Ano. Protože kdybych byl vid t, tak by to nebylo tak strašidelný. Sv rák: Ano. Kdybyste byl vid t, tak by to nebylo tak strašidelné. Tak te p istoupíme k té praktické zkoušce. Vy jste si vytáhl otázku „za átek p edstavení“. Tak nám to ukažte. Uvedeme divadlo do stavu, v jakém bylo p ed za átkem p edstavení, to znamená: v sále je sv tlo, na jevišti svítí jen pracák a opona je zav ená. (Vše e ené se provede. Všichni ú inkující se octnou za zav enou oponou. Sv tlo v sále zhasne, pak se – omylem – znovu rozsvítí; hned nato zhasne a rozsvítí se reflektory na oponu. Opona sebou za ne škubat, avšak neotvírá se. ) Sv rák: Otev ít oponu! (Oponou to znovu škubne.) Otev ít oponu! (Další marné pokusy. Sv rák jde za oponu zjistit, co se stalo. Po chvíli op t vyjde na p edscénu.) Sv rák: Vážení p átelé, stala se taková malá nep íjemnost, že nejde otev ít opona. Tak chvili ku strpení, oni to snad naši chlapci dají do po ádku. (pauza) Vidíte, eklo by se mali kost, ale v divadelním provozu to není mali kost. Na jiném pracovišti, když nejde otev ít opona, tak ten provoz se bez toho obejde. V továrn t eba. Ale na divadle ne. Na divadle se kolikrát kv li tomu musí i p erušit p edstavení. A to není nic p íjemného. P edstavení sotva za ne a p ijde vedoucí souboru, omluví se a diváci jdou dom . A vstupné se v tom p ípad nevrací, to je na tom to smutné. Protože ást p edstavení p ece jenom již byla odehrána… V každém p ípad je to sporné. Rozhodn by se nevracelo vstupné celé, s tím nepo ítejte. A kdyby to cht l dát n kdo k soudu, tak by ten spor nejspíš prohrál. Pon vadž ti herci mohou tvrdit, že to p edstavení odehráli, ale že je nebylo vid t. A ne jejich vinou. (Oponou se proderou vysoké štafle a technik, který je nese, je postaví na p edscénu. Pak na n vyleze a cosi kutí na lanku opony.) No, už to vypadá nad jn , už se na tom pracuje. To není ten technik, co ho zkoušíme, to je jeden z našich nejzkušen jších technik . Jak jste u nás dlouho, pane Kotku? Kotek: T ináctý rok. Sv rák: Nechcete, abych vás p idržel? Kotek: M žete. Sv rák: Protože, kdybyste spadl, tak by to nebylo nebezpe né jen pro vás. To byste mohl zabít i n kolik lidí, tady v p edních adách. Možná, že by diváky zajímalo, kde jste pracoval p edtím? Kotek: V údržb ve ejného osv tlení. Sv rák: A pro jste odtamtud odešel? Kotek: Kv li závratím. Nesnáším práci ve vejškách.
Sv rák: Aha. P átelé, než to kolega spraví, jednu milou zprávu. U p íležitosti uvedení Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu budeme o p estávce jako jediné divadlo v republice prodávat polárku. Samoz ejm ne my… (Technikovi spravujícímu oponu upadnou klešt .) Kotek: Moh byste mi podat ty klešt ? Sv rák: Jist . (Sebere klešt a šplhá s nimi vzh ru.) Budou to prodávat jiní pracovníci, my jsme herci a nem žeme tady d lat všechno. (To už je tak vysoko, že m že klešt dát technikovi do ruky.) Kotek: Prosím vás, podržte mi to tady. (Sv rák vyleze až nahoru a p idrží lanko.) Sv rák: Vidíte – te kdybychom spadli, tak bychom zabili dvojnásobný po et divák než minule. Kotek: Dobrý. Lezeme dol . (Slezou.) Sv rák: Takže, p átelé, p ece jen se to poda ilo, m žeme tedy pokra ovat. Kotek: Bohužel, nejde to opravit. (Odejde se štaflemi pry .) Sv rák: Aha, tak zm na. Nejde to opravit. Že bychom tedy ud lali p estávku a pokusili se… (Z opony vyjde Hrab ta a cosi mu polohlasn ekne.) Ano, to je dobrý nápad! Kolegové navrhují, že by se p est hovali p ed oponu, takže bychom mohli v programu pokra ovat. ímž byste vlastn p išli jenom o tu hru. (Mezitím se už všichni v dci se židlemi p esunuli p ed oponu. Jakmile poslední dosedne, opona se hladce otev e.) No prosím! A pak že to nejde. Co tomu bylo? Kotek (vyjde z portálu): Vyžvejkanej korybut. Sv rák: Aha. Tak p átelé, byl to vyžvýkaný korybut. Ten nový technik, jste tam ješt ? M chá ek: Ano. Sv rák: No, já myslím, jestli s tím kolegové budou souhlasit, že si nepo ínal špatn , za tu oponu nemohl, a pod dohledem pracuje. (Všichni p isv d ují. Vtom zhasnou veškerá sv tla.) Sv rák: Pane Kotku, jestli hledáte ty , tak je u kliky. (Ozve se dutý úder a sv tla se rozsvítí.) A te už se, vážení p átelé, v nujme hlavnímu tématu dnešního ve era, totiž okolnostem, za jakých vznikla Cimrmanova hra „Dobytí severního pólu“. OBJEV ARKTICKÉHO SN ŽNÉHO LOV KA Ing. Jan Hrab ta: V pražské restauraci Pod Vyšehradem, kam Cimrman rád chodíval na rybí speciality, p isedl k n mu jednoho ve era majitel hostince a zeptal se ho, zda by pro p íští ples leda branického pivovaru nesestavil živý obraz „ eši na severním pólu“. Cimrman nabídku p ijal a rozhodl se, že prostuduje polární tématiku p ímo na míst . O Cimrmanov arktické výprav se dochovalo pouze n kolik útržkovitých zpráv. V Národní politice z b ezna 1908 jsme našli noticku, v níž Cimrman píše, jakou neocenitelnou službu mu tento list na drsném severu poskytl, když si jím vycpal kabát a nohavice. Jinou zajímavou vzpomínku zachytil Cimrman ve své etnografické studii „Národy a pronárody“. Na cest Grónskem se dozv d l o jednom primitivním eskymáckém kmenu, kde m la hlavní slovo v rodin žena. Byl to velice primitivní kmen. Na míst pak zjistil, že ženy tohoto kmene jsou velice pohostinné: v rodin , kde se ubytoval, mu hned po p íjezdu darovaly medv dí kožich, vybraly z chlívka nejlépe vykrmeného tulen a uspo ádaly slavnostní hostinu. Ve er pak mu paní domu, mimochodem velice krásná Eskyma ka, osobn ustlala lože a na d kaz nejvyšší úcty mu na noc p ivedla svého manžela. Ješt že m l Cimrman s sebou karty. Nau il chápavého Eskymáka lízaný mariáš, a tak jim noc p íjemn utekla. Nejcenn jším p ínosem Cimrmanovy cesty do Arktidy byl jeho objev sn žného lov ka. Cimrman se s ním osobn setkal a popisuje tohoto tvora jako samotá ského, plachého savce,
vyzna ujícího se vzp ímenou ch zí po dvou, a to zadních kon etinách. Jen p i pozorování ryb v trhlinách mezi krami se opírá o pravou kon etinu p ední, p i emž levá je zap ena v bok. Ve srovnání se sn žným mužem spat eným p ed lety v Himalájích uvádí Cimrman n které rozdíly. Arktický druh má na levém boku výraznou lysinu od astého opírání levé ruky p i rybolovu. Také vlasová pokrývka vykazuje odlišnosti: zatímco u himalájského typu tr í vlasy od slech sm rem vzh ru (takzvaný punk), polární odr d splývají vlasy dol p es uši a uprost ed lebky jsou rozd leny p šinkou. Vysv tlením jsou r zné pov trnostní podmínky. Punk je zp soben tím, že himalájský muž trpí v try vanoucími zdola nahoru, od úpatí hor k vrchol m, polární sn žný lov k vzdoruje v tr m vanoucím horizontáln proti jeho sklon né šíji. Výrazný je také rozdíl ve velikosti: himalájští badatelé p isuzují svému sn žnému muži výšku desetiletého chlapce; Cimrman tvrdí, že sn žný lov k má výšku chlapce jedenáctiletého. Cimrman v popis pohlavního života tohoto tvora soudobé biology doslova šokoval, všeobecn se hovo ilo o sexuální bomb století. Zdrženliv jší Sigmund Freud razil termín „Sexuelhandgranat“. Arktický sn žný lov k je podle Cimrmana samosnubný. K rozmnožování nepot ebuje partnera. Proto je v jeho p ípad zvláš d ležité p eložit správn p vodní anglický termín „snowman“ jako „sn žný lov k“, a nikoli, jak se u nás vžilo, „sn žný muž“. Jde totiž o muže a ženu zárove . Nevysta íme tu však s pojmem hermafrodit. Jeho dvojpohlavnost jde mnohem dál. Dob e je to vid t na zp sobu jeho rozmnožování. Cimrman m l to št stí, že ho mohl skryt sledovat práv v dob íje, a shrnul svá pozorování do výstižného termínu „polární samohana“. Ješt p ekvapiv jší je skute nost, že sn žný lov k se jako biologický pár nejen rozmnožuje, ale i chová. Cimrman z eteln vid l a slyšel, jak tento tvor gestikuluje a mluví sám se sebou. „Jeho e i jsem sice nerozum l,“ píše, „z intonace a výrazu jsem však poznal, že nejde o samomluvu, nýbrž o vyslovený dialog, n kdy p echázející až v hádku. Vysokou, pištivou fistulí vy ítá a obvi uje, hlubšími hlasovými tóny pak zaujímá pozici obrannou a omluvnou. Kdybych m l p ekládat podle intonace a gest, ekl bych: Kolik bylo hodin, když jsi p išel dom ? Já nevím. Bylo ješt sv tlo. Sv tlo je po ád. Máme polární den. Slavil jsem tvoje narozeniny. Nelži! Kdovíkde lítáš, a m z toho pak bolej nohy!“ A práv dualita této e i, toto splynutí 1. osoby „já“ s 2. osobou „ty“ vedlo Cimrmana k pojmenování sn žného lov ka výstižným slovem „játy“, které pozd ji Angli ané zkomolili na „yeti“. Samotá ství a plachost sn žného muže pon kud kontrastuje s tím, jak se chová k lidem. Cimrman i pozd jší badatelé si všimli, že „játy“ se p i spat ení polární výpravy drží v uctivé vzdálenosti, ale radostn tleská. N kdy dokonce vyskakuje a vymrš uje pravou pracku vzh ru. Amundsen to p irovnal k po ínání fotbalového hrá e, který práv vsítil gól. Jak si jeho chování vysv tlit? Cimrman dosp l k záv ru, že sn žný lov k nevidí v polárnících nep átele, ale tvory, kte í mu p inesou žrádlo a zmrznou. Sv rák: D kuji kolegovi Hrab tovi. S Cimrmanovou cestou za polární kruh souvisí i jedna z jeho drobn jších dramatických prací. Je natolik zvláštní, že jsme si s ní dlouho nev d li rady. Jasno do celé v ci vnesl teprve profesor Vondruška. CIMRMANOVA ZÁHADNÁ HRA P ETRŽENÉ DÍT Prof. Pavel Vondruška: Jedním z nejvýznamn jších objev uplynulé sezóny byl nález Cimrmanovy hry „P etržené dít “. Text, a to je velice d ležitá okolnost, nebyl psán Cimrmanovou rukou. Kritickou revizí hry byl
pov en docent Weigel. P etržené dít jsme loni jednorázov sehráli pro noviná e a odborné zájemce a nutno bohužel konstatovat, že s ne p íliš velkým úsp chem. My si tady m žeme intern íci, že to bylo fiasko. Dodnes nám chodí dopisy charakterizující hru jako málo veselou, zmatenou, morbidní, a diváci, kte í si, jak íkáme, neberou servítky, ji dokonce ozna ují za abstraktní. Hra nebyla dob e p ijata ani v tisku, ani v tla i. Mladá fronta DNES loni napsala: – Nic proti snaze ozna ovat choulostivá místa lidského t la eufemicky, ale Cimrman v termín „zadní brada“ se ve slovníku naší mládeže asi sotva ujme. asopis Nový Slovák napsal: – Máme dos pekných slovenských slov a netreba nám „zadných brád“ z Prahy, ktorej bolo aj tak dos . – Divadelní asopis Scéna uzavírá svou recenzi škodolibou otázkou, zda onen „debil v divadle“, o n mž se v P etrženém dít ti tolikrát mluví, je v p ípad Cimrmanovy hry na jevišti i v hledišti. Já jsem hledal p í iny tohoto nezdaru a dosp l jsem k záv ru, že vinu na tomto neúsp chu nenese Cimrman, ale – docent Weigel odpustí – docent Weigel. Cimrman totiž diktoval svou hru sousedu Padev tovi, když u n j po návratu z Arktidy ležel se silným zán tem horních cest dýchacích. Nep íliš vzd laný výminká zapisoval slova tak mechanicky, jak je slyšel, a neuv domoval si, že rýma m že smysl n kterých slov úpln zm nit. Nap íklad „m“ se v d sledku nepr chodné nosní dutiny m ní v „b“. Takže máma vyjde z nastydlého lov ka už jako bába. Nebo žádá-li nachlazený lov k letenku na Maltu, m že se mu stát, že p istane na Baltu, což ho jist nepot ší. Tak jsme se zasmáli a te k vlastnímu dramatu. V c je zcela jasná. Hra, ve které Cimrman vzpomíná na své d tství prožité v otcov krej ovské díln , se pochopiteln nejmenuje P etržené dít , ale P etržené nít . Nikdo v ní také nikoho nepouští zadní bradou, nýbrž zadní branou. Kritik m dáme rovn ž za pravdu, že krej í m že t žko volat „Bol! Bol!“, a p itom radostn tleskat. Ale jak se tento výjev prom ní, víme-li, že ho v tu chvíli netrápil bol, nýbrž mol. Sami te už lehce poznáte, že here ka Jelinková neozna uje manžela za debila, když mu vy ítá: „Všichni byli na mé prebié e, jenom ty jsi debyl!“ Nikdo z vás jist nebude krej ovského mistra podez ívat, že se chce sám propustit ze své živnosti, nebo si v tu „Je mi n jak divn . Dám si padáka!“ správn p eložíte. Docent Weigel také nemusel pátrat v okolí víde ského hotelu Sacher po místních nadávkách, když cht l zjistit, pro rozzu ená žena volá na své zlobivé d ti: „Deserte, deserte!“ A celá tragi nost hr zyplné noci, v níž podle docenta Weigela dojde k zavražd ní dít te, se rázem prom ní v oby ejnou starostlivost rodi o synkovu hygienu. Tak totiž musíme chápat dialog: „Už leží?“ „Leží.“ „Ubil jsi ho?“ „Ubil.“ Pokud jde o zoufalou hmotnou situaci v rodin , krej ovské dít nem lo takový hlad, že by muselo okusovat dehet. Docent Weigel to, jak vidíte, sám d lá dodnes. (Jmenovaný si totiž v rozpacích nad kritikou práv okusuje nehty.) Abych byl k docentu Weigelovi spravedlivý: jeho omyly nepramení snad z n jakého lajdáctví. Naopak. Kolik asu nap . musel strávit tím, aby zm il v muzeu lidových nástroj exponáty celého jednoho odd lení. Tím smutn jší ovšem je, že k objasn ní pojmu „nejširší lidové basy“ to bylo zcela zbyte né. Záv rem ješt poznámku. Z jednoho místa textu vysvítá, že v Padev tov domku došlo k jisté smutné p íhod . V ta „Pot ebuji nutn vybo it“ sv d í o tom, že Padev t z ejm nepochopil, o ho Cimrman žádá, a místo aby mu pomohl z l žka, v tu pouze zapsal. Sv rák: D kuji za p ednesenou zprávu. Má k tomu doktor Weigel n jakou p ipomínku? Nemá. Vyvodil jste z toho pro svou další práci n jaký záv r? Weigel: Ano, já jsem to celé pozorn vyslechl a vyvodil jsem z toho ten záv r, že bude-li ješt n kdy p íležitost a budu požádán o n jakou další rekonstrukci, že se vám na to vyseru. Sv rák: Nevím, jestli je to nejvhodn jší reakce na dob e mín nou kritiku, ale i tak d kuji docentu
Weigelovi za jeho závazek. ŽIVÉ OBRAZY JÁRY CIMRMANA Dr. Bo ivoj Penc: Kolega Hrab ta se ve svém referát zmínil, že popudem k Cimrmanov arktické cest byla objednávka živého obrazu pro restauraci Pod Vyšehradem. Už sám fakt, že se známý pražský restauratér obrátil se zakázkou práv na Cimrmana, je výmluvný. Jára Cimrman skute n pat il k uznávaným mistr m tohoto dnes už zapomenutého žánru. V sou asné dob dožívá toto um ní už jen ve form výjev na alegorických vozech. Ovšem to nejsou pravé živé obrazy, nebo se pohybují. Jednak se nat ásají vlivem nerovnosti dlažby a jednak dochází i k díl ím pohyb m uvnit zobrazovaného výjevu – rolník brousí kosu, kapitalista t ese m šcem, Ba a šije kecky apod. Pravý živý obraz se liší od obrazu na plátn jen tím, že jako materiálu je tu použito živých lidí a reálných p edm t . Živé obrazy tvo ily v Cimrmanov dob neodmyslitelnou sou ást probuzeného národního života. Nesm ly chyb t na žádném plese i sokolských šib inkách. Jejich obliba tkv la nepochybn v tom, že se tu mohli um lecky uplatnit i lidé bez jakéhokoli talentu. M ly v tšinou masový ráz, aby se jich mohlo zú astnit co nejvíc ú inkujících. N kdy byl po et ú inkujících tak velký, že už nezbyl nikdo, kdo by se na živý obraz díval. Tak tomu bylo nap . v pražské Malostranské besed r.1904 p i výjevu „Sokolové vyprovázejí Jana Ámose do vyhnanství“. Nebýt policejní patroly, která vstoupila do sálu p ilákána podez elým tichem, nebylo by nikoho, kdo by o díle mohl podat sv dectví. Z Cimrmanových velkých živých pláten nutno jmenovat jeho historický triptych „Bitva u Lipan“, „Bitva na Bílé ho e“ a „Sedláci u Chlumce“, uvád ný pod souhrnným názvem „Naše slavné prohry“. My se však nejprve zam íme na Cimrmanovy komorní živé obrazy. Byly komponovány pro p edvád ní v domácnostech jako nápl dlouhých zimních ve er . Musíme si uv domit, jak se tehdy žilo. Lidé p išli z práce dom , n co pojedli a pak celý ve er sed li a dívali se do zdi. Televize tehdy ješt nebyla. Cimrmanovy domácí živé obrazy byly jejím p edvojem. Cimrman jich vymyslel nep eberné množství – n kdy pro dv , v tšinou však pro jednu osobu. Vaše babi ky si možná vzpomenou na taková oblíbená dílka jako nap íklad „Jirásek se dívá do minulosti“, „Libuše se dívá do budoucnosti“, „Koniáš se dívá do díry“, po etn jším rodinám byl ur en „Hus p ed koncilem kostnickým“, po etn jším rodinám s krbem „Hus po koncilu kostnickém“. Pro trp livý lid lesních samot koncipoval pon kud zdlouhavý obraz „Lomikare, do roka a do dne“ apod. Byly mezi nimi dokonce i seriály, nap íklad trojdílný „Palacký“: první díl se jmenoval „Byli jsme p ed Rakouskem“, druhý „Budeme i po n m“ a t etí „Kdoví jestli“. Rádi bychom vám n kolik t chto komorních výjev p edvedli. Nejprve si však ekneme, jak se na takový živý obraz dívat. Když se objeví, necháme ho na sebe pln p sobit. Jakmile pochopíme jeho smysl, zatleskáme. To bude pro nás signálem, že m žeme obraz ukon it. ili nedojde-li k potlesku, hrozí nebezpe í, že se ten obraz, jak my íkáme, zasekne. Zhasneme prosím sv tlo. (V jakémsi rámu se osv tlí postava muže v kožešinové apce, jak hledí do dáli.) Jan Žižka t sn p ed tím, než mu vyst elili levé oko. Ano, po káme na potlesk, a m žeme zase zhasnout. (Tma, pak sv tlo. V témže rámu jiný herec. Má normální civilní kalhoty, je však jen v nát lníku. Stojí rozkro en s rukama sepnutýma na temeni.) Miroslav Tyrš vynalézá stoj rozkro ný s rukama v týl. (Po chvilce tmy op t sv telný kužel osv tlí rám. Stojí v n m dva herci a cení p ední horní zuby po zp sobu hlodavc .) Vynálezci ruchadla bratranci Veverkovi.
Te si p edvedeme takzvané obrazy podvojné. Jde o dva po sob jdoucí obrazy, p i emž druhý vznikne z prvního nepatrnou zm nou, asto jen zm nou názvu. (Znovu se ve tm ozá í výjev: herec v košili voln visící p es kalhoty se v nakro ení opírá o pomyslná držadla pluhu.) P emysl Orá p ed p íchodem Libušina poselstva. Hlava, jak vidíte, je už oto ena sm rem k p íchozím. (Znovu tma a sv tlo. V rámu týž herec ve stejné póze, má však na hlav šátek na babku.) Vidíte, malá zm na a už je to jiný obraz: echie vyorává naše stará práva. Z ejm už je unavena a obrací se ke strahovským hradbám, protože má slíbeno, že až nebude moci a zavolá, p ijde ji vyst ídat sokol. (Po tm se osvítí v rámu muž ve vest a s knírem. Sedí na židli a soust ed n hledí na kostlivce v životní velikosti.) Karel Havlí ek Borovský hledí smrti vst íc. (Zhasne se a hned zase rozsvítí. Týž výjev bez jakékoli zm ny.) Doktor Conrad Roentgen p i práci. MASOVÁ SCÉNA ŠKODU NEZJISTÍ, KDO SE POJISTÍ Dr. Zden k Sv rák: Na záv r této p ehlídky Cimrmanových živých obraz se pokusíme o inscenaci jednoho z jeho velkých výjev , který Cimrman zkomponoval pro Vzájemn pojiš ovací banku Slávii a který nese název „Škodu nezjistí, kdo se pojistí“. Bankovní ú edníci ho p edvád li každou sudou hodinu ve dvoran pojiš ovny jako náborovou akci. (Sv rák nahlédne do ná rtku.) V centru obrazu stojí pojiš ovací agent. (Do st edu scény se postaví herec v bu ince a s aktovkou v ruce.) V pozadí vpravo je trojice nepojišt nc . (T i herci se postaví na ur ené místo.) Vlevo se postaví pojišt ný rolník. (Herec ve venkovském s hráb mi zaujme své místo.) Víc už nás není, takže te bychom pot ebovali pomoc z publika. Pot ebujeme t i muže. Nebojte se, jenom se posadíte tady na tu lavi ku. Jde vlastn jen o kompozi ní vyvážení obrazu. (P edpokládáme, že dobrovolníci z publika se nechají získat. ) Po rolníkov boku má stát jeho žena, takže bych prosil jednu z diva ek, stá í nerozhoduje… (Získaná dobrovolnice p ijde na jevišt .) A nyní ten výjev propracujeme. P edstavitelé nepojišt nc se charakterov odlišují. První nepojišt nec je už pevn rozhodnut, že se dá pojistit. Zvedne tedy ruku a hlásí se o p íslušné tiskopisy. Druhý je na vahách, zda má uzav ít pojistku plnou, anebo jen áste nou. Vyjád í to tak, že bude hled t zamyšlen do publika. Kone n t etí by se také rád pojistil, ale pro jistotu kontroluje výši své hotovosti. Vydržte prosím v t chto pozicích. Nyní tito pánové na lavi ce. První bude p edstavovat zatvrzelého odp rce pojiš ovací myšlenky, který na to jaksepat í doplatil. Nebyl pojišt n a vyho el. Ale ani to ho nepou ilo, tvá í se zpupn , pojistit se nedá. Je to postava nesympatická, záporná, možná, že by bylo lepší, kdybyste si p esedl s tím pánem vedle, ten se mi na to zdá lepší typ. Druhý sedící také vyho el. Proti požáru pojišt n byl, ale nezaplatil v as pojistnou splátku. T etí sedící pán je neš astný – také vyho el. Pojišt n sice byl, ale proti krupobití. Te p ejdeme k levé ásti obrazu: Pojiš ovací agent ukazuje váhajícím nepojišt nc m i zdrceným pojišt nc m š astn pojišt nou rodinu. Vyho ela, ale byla pojišt na a v as splácela
pojistné ástky. Proto m že být po požáru spokojena. Té mladé paní dáme šátek, aby nám dostala venkovský charakter, a pan manžel bude tak laskav a ud lá vás maminkou. (Technik p inese dobrovolnici loutku dít te.) A chybí nám už jen úst ední postava obrazu, máme tady pro ni p ipraven piedestálek. Je to Slávie, symbol banky Slávie. M lo by to být mladé d v e, nebo mladá paní, která ponese na tácku tady ten d m a bude ho nabízet poho elc m. Takže bych prosil další dobrovolnici z ad divák , úkol je to celkem jednoduchý, jenom, jak tady vidím (nahlédne do ná rtu), je tu takový drobný detail, ta dívka musí být nahá. Tak úpln nahá ne, má p es prsa, respektive mezi prsy šerpu v národních barvách. Tak, kdo se hlásí? – Vy jste se hlásila? Ne? Ale už jste byla na vahách… Skute n , není t eba se toho obávat, ta scéna má vždycky velký úsp ch. Než se rozmyslíte… nedávno jsme dostali zajímavý dopis z Pardubic. Jedni manželé se nám v n m sv ují, že se na základ ú inkování v tomto živém obraze p ed dv ma lety seznámili. Ten pán si prý koupil lístek až do poslední ady a vid l svou budoucí ženu prvn v život , a hned jako banku Slávii. asto na to prý vzpomíná. Paní doslova píše: „Manžel asto lituje, že tenkrát nesehnal lístek n kam dop edu, aby lépe vid l.“ Už se n která diva ka rozmyslela? Ne? Takže sáhneme op t k nouzovému ešení. Svlékn te doktora Pence. (Dr. Penc vejde v plavkách a s šerpou p es prsa. Dostane tácek s modelem domku a v nakro ené póze ho nabízí rodin s dít tem.) A my na sebe necháme Cimrman v živý obraz tiše až do p estávky p sobit. Ješt si všimn te takové zajímavosti: postava váhajícího nepojišt nce, je to tenhle (dojde k zmín nému herci), má jednu zvláštnost. A ho pozorujete z kterékoli strany, vždycky se na vás dívá. To je takové tajemství starých mistr – na Hluboké mají nap íklad takový obraz. My dodnes nevíme, jakou techniku k tomu efektu Cimrman použil. M žeme se o tom p esv d it. Te se p esv d í levá p lka sálu… (zmín ný herec nepokryt sto í o i nazna eným sm rem)… ano, vidíte? A te pravá polovina sálu. (Hra se opakuje.) Takže odm níme Cimrman v živý obraz potleskem a ud láme si p estávku. CIMRMANSMOLJAK / SV RÁKDOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU echem Karlem N mcem 5. dubna 1909 (severské drama) Osoby: Ná elník Karel N mec Pomocný u itel Václav Poustka Lékárník Vojt ch Šofr Varel Frištenský Americký ech Obraz 1 (Prázdná scéna. Zvuk zastavujícího vlaku, bouchání vagónových dve í. Vejde Frištenský s kufrem, položí ho a nap áhne paže za portál do výše okna vozu, odkud mu n kdo podává další zavazadla. Pak vejdou ostatní lenové výpravy: u itel, lékárník a ná elník. Pomáhají s vykládáním zavazadel a výstroje. A tak se na scén u hromady kufr a ranc octnou i sán a tvery lyže s holemi. Z portálu za ne také foukat pára oddychující lokomotivy. lenové výpravy se lou í a konverzují s cestujícími ve vlaku.)
U itel: Tak š astnou cestu a d kujeme za všechno! Lékárník: Na shledanou, blahorodí! Cože? Ano, na severní to nu. Tak. P šky. U nás lyže. Tak. Cože? Ano, ná elník ten. U itel: Sabáky? Nemáme. My místo ps máme tohohle. On silák. On jako (ukazuje na prstech) deset sabák. Ná elník: Z Prahy. Österreich, Austria. Ale my také Slované. eši. Lékárník: Jídlo máme. Tri husy, špek, chleba, všechno. Prodat? Nem žeme. Nám treba. My musíme daleko. (Vlak odjíždí.) Všichni: Sbohem, na shledanou, nazdar! Ná elník: Tak, p átelé, možná, že to byli poslední lidé, které jsme vid li. Máme všechno? U itel: Všechno. Lyže, potraviny, kompas, lékárni ka, va i , rezervní prádlo… Lékárník: Mí ! Já zapomn l ve vlaku mí . Ná elník: Co? Lékárník: Nafukovací mí . M to mrzí, ná elníku, ale snad se bez n j obejdeme. Ná elník: To to p kn za íná. Lékárník: M to opravdu mrzí, ná elníku. Frištenský: ert vem mí . Hlavn že máme co jíst. Ná elník: Ten mí , uvidíte, nám bude setsakramentsky chyb t. Víte, jak dlouho trvá polární noc? Lékárník: Sto dní. Ná elník: Ano! Sto dní šera, mrazu a samoty. Vy si myslíte, že ta trudomyslnost je sranda, co? Copak jsme stokrát ne etli, co to s lidma d lá? Ze šestat iceti polárních výprav zahynulo osm hladem, šest mrazem, ty i vysílením a – sedmnáct trudomyslností! Sedmnáct! Lékárník: Promi , ná elníku, ale to je p tat icet. Jedna výprava chybí. Ná elník: Jak to? Osm hladem, šest, ty i, sedmnáct, to je… Lékárník: P tat icet. U itel: Pravdu má ná elník. Ná elník správn neuvedl americkou výpravu profesora Mac Donalda, která zmizela neznámo pro . Ná elník: To není sranda! Chci to vid t! Bez mí e. U itel: Ná elníku, nechával jsem si to jako p ekvapení, ale když te víme, že jsme bez mí e, eknu to hned. Zatímco jste ve vlaku spali, složil jsem píse do nepohody. A myslím, že se povedla. Krom toho jsem si p ipravil jeden komický p evlek, ale to nebudu prozrazovat. Já myslím, že se trudomyslnosti nemusíme bát. Ná elník: Chci to vid t. Amundsen, chlap z ocele, a plakal jako kluk. Ale už tu kv li blbýmu mí i stojíme dost dlouho. Do lyží! (Všichni si p ipnou dlouhé lyže a uchopí hole.) Zap ahat! (S holemi v rukou a s lyžemi na nohou, p ekážejíce jeden druhému, nasadí Frištenskému postroj, jeho druhý konec upevní k saním a na san naloží zavazadla. Lyža ská prkna a bodce holí rachotí o podlahu jevišt .) Lékárník (tiše k u iteli): Nechci ná elníka kritizovat, ale nejd ív m l dát povel „Zap ahat“, a teprve potom „Do lyží“. Tak bych to vid l já. (Kone n stojí všichni v klidu p ipraveni vyrazit k levému portálu.) Ná elník: Ur ím sever. Sm r sever… (pohlédne na kompas) bohužel, jednotliv , levoto iv , stoosmdesát stup – vzad! (Zmatek s lyžemi a holemi se opakuje.) Lékárník: Nerad bych vypadal jako kverulant, ale já bych ze všeho nejd ív ur il sever. Ná elník: Polární výpravo, v po adí ná elník Karel N mec…
U itel: Ná elníku! Faktická poznámka. Mohu? Nevadí ,že je tam pešu k a koleje? Ná elník: Vím o nich. Lyže sejmout! Lékárník (k u iteli): Možná, že vám bude p ipadat, že stále kritizuji, ale já bych nejd ív… U itel: Já vím. Ná elník: Polární výpravo! V po adí ná elník Karel N mec – zde! Potah Varel Frištenský… Frištenský: Zde! (Za adí se za ná elníka.) Ná elník: Lékárník Vojt ch Šofr… Lékárník: Zde! (Za adí se.) Ná elník: Pomocný u itel Václav Poustka… U itel: Zde! (Uzav e zástup.) Ná elník: Sm r Severní ledový pól… hajdy VP ED! P ed oponou 1 U itel: Jako u iteli p ipadl mi p irozen úkol vést deník naší polární výpravy. P e tu vám prvních t icet sedm stran: Kapitola první: Zrod velkého projektu. S nápadem dobýt severní pól p išel minulé úterý magistr Šofr. Když jej na sch zce naší Jednoty podolských otužilc p ednesl, byli všichni návrhem nadšeni. Ale nikdo se necht l výpravy zú astnit. V tšinou z rodinných d vod . Nakonec se p ece jen t i odvážlivci našli: ná elník Jednoty Karel N mec, leda branického pivovaru Varel Frištenský a já, u itel Václav Poustka. Všichni sta í mládenci bez rodinných d vod . Datum odjezdu bylo stanoveno na 9. prosince 1908. Dopoledne jsme ješt lehce trénovali ve vltavské ledové t íšti u Národního divadla a ve 13 hodin unášel nás již vlak z druhé koleje nádraží Františka Josefa sm rem na sever. Do slavnostní nálady odjezdu padl i stín. Téhož dne m l totiž poh eb bratr Janouch, a tak nám Praha dala sbohem bez hudby, nebo hudba, která m la hrát u vlaku, musela hrát u hrobu. Vyprovodil nás vlastn jen Frištenského bratranec Gustav. Tento sv tový šampión v eckoímském zápase, který v N mecku porazil Schichtla, porazil doma prase a p inesl nám k vlaku bohatou výslužku. Když už hovo íme o Frištenských, nemohu sml et jednu obavu. len naší výpravy Varel Frištenský silou sice nahradí osm až deset tažných ps , ale nevím, zda jeho duševní schopnosti sta í na náro ný úkol polárníka. Zatím se chová, jako bychom jeli na odpolední výlet do Pr honic. Již od Náchoda se neustále ptá, kdy už tam budeme, a ze všeho nejvíc se t ší, jak se v oblasti v ného sn hu zkoulujeme. asto, když ho poslouchám, napadá m , že jsme p ece jen m li vzít psy. Na cest z nejsevern jšího sibi ského nádraží k pob eží Ledového oceánu se nestalo nic mimo ádného, a proto p e tu pouze názvy kapitol: Kapitola 5. – Slavnostní p ekro ení 70. rovnob žky. Kapitola 6. – Frištenskému omrzly ob nohy. Kapitola 7. – Vrátíme se? Kapitola 8. – Simulant dostal na pam tnou. Kapitola 9. – Ztratili jsme kompas. Kapitola 10. – Vlci. Kapitola 11. – Bloudíme v mlze. Kapitola 12. – Prohlídka petrohradské Ermitáže. Kapitola 13. – Další p ekro ení 70. rovnob žky. Kapitola 14. – Frištenský simuluje zán t slepého st eva. Kapitola 15. – Zda ilá operace.
Kapitola 16. – Frištenský simuluje poopera ní slabost. Kapitola 17. – Táhni a sr stej. Kapitola 18. – Kone n mo e. Obraz 2 ( lenové polární expedice stojí na jevišti a hledí do bo ních kulis. U itel si vstoje te U itelské noviny, ná elník se opírá o svázané lyže, lékárník sedí na saních. Skupinka p sobí dojmem, jako by jela v tramvaji. Dlouho nikdo z nich nepromluví ani slovo.) Frištenský: Poslyš, ná elníku, a víš to jist ? Ná elník: To je dokázaný. (Frištenský se ned v iv ušklíbne a zase nastane ticho.) Lékárník: Kolik je hodin? Ná elník (pohlédne na oblohu): Za deset minut p l t etí. (Znovu chvilka ml ení.) U itel: P edstavte si, tady tu, že na všech školách v Rakousku má být láze … To si nedovedu p edstavit. To tam budou mít sprchy? Nebo vany? (Zakroutí nad tím hlavou a znovu se pono í do tení.) Lékárník: Je to pohodlné, to driftování. Ale vle e se to. U itel: N jaký inspektor Hruška to tady píše. To jsou nápady. Lékárník: Ale pro ne? Hygiena je d ležitá i na školách. U itel: Tak ne! Já už na to nevidím. Káze ! Má být na všech školách. Já to et jako láze . No proto. Káze . To jo. To je pravda. To ani nemusel psát. To každý ví. Frištenský: Hele te, já tomu stejn nev ím. Kdybysme jeli, tak by to muselo drncat. Nebo by se to pohupovalo. Nebo vzduch bysme cejtili, že rozrážíme. A krajina by ubíhala dozadu. To mi nevykládejte! Ná elník: Ten Varel je jak sedmiletý dít ! (k u iteli) Václave, prosím t , ty jako pomocnej u itel mu to snad budeš um t vysv tlit! U itel.: Ná elníku, já myslím, že tady na severu se nemusíme oslovovat plnými tituly. Sta í, když mi budeš íkat u itel. Ná elník: Dob e. Tak to Varlovi vysv tli. U itel: Varle! Celý tenhle ledový kruný , na kterém stojíme, se vlivem mo ského proudu pohybuje k severu. Odborn se tomu íká drift. To jsme si nevymysleli, to je popsáno v literatu e. Takže nic nedrncá, nic neubíhá dozadu, všechno, co tady je, lékárník, zavazadla, sníh, ledy, všechno driftuje k severu. Frištenský: A já? U itel: Taky driftuješ. Frištenský: Takže podle tebe já tady stojím, nic ned lám a driftuju, jo? U itel: Správn . Frištenský: V život jsem nic takovýho ned lal a nikdo m k tomu nedonutí. Lékárník: Václave, a jak dlouho budeme ješt driftovat? U itel: Deset až jedenáct dní. Frištenský: To vám teda nezávidím. Lékárník: Pravda, vle e se to. Kamarádi, já nevím, co to se mnou je, ale já bych to nejradši oto il a driftoval zpátky. K nám. Dom . Do Prahy. Po Podolí. Do lékárny. Do prdele, to je mi smutno! U itel (zaraduje se): A je to tady! Trudomyslnost! (Jde k saním a p ehrabuje se v zavazadlech.) Ná elník: Vidíte, kdybysme m li mí , pinkli bysme si, a hned by byla nálada. U itel: Nic se ned je, ná elníku, zazpívám tu píse , kterou jsem složil ve vlaku pro tyhle p ípady. Dob e poslouchejte, a se ji nau íte a m žete zpívat se mnou. (Zpívá za doprovodu kytary:)
Polární nocmá zvláštní mockaždého p epadne smutek N mec i Brit k es an i židkaždý by nejradši utek Ba i ti šikovní Žaponcise silami jsou na konciJen jeden z národ neskoná hr zy severu slavn p ekoná Tam, kde hynou vlci tam, kde hynou sobi ech se p izp sobí ech se p izp sobí Tak to je celé. A te se ji nau íme. Opakujte po mn , d ti… totiž opakujte po mn , kamarádi: Polární noc má zvláštní moc… Frištenský: Hele, Vašku, dej tam ákou jinou. U itel: Ale pro ? Ta je na tu trudomyslnost. Frištenský: Dej pokoj. Já žádnou trudomyslnost nemám. Zmá kni t eba Chceš píse severu znát, chceš se mnou tiše naslouchat. Ta je p kná. A nebo tu, ta je taky p kná, Když táhne bílý losos pe ejí. U itel: Prosím, kdo nechce, nemusí. Ale my ostatní si ji te s chutí zazpíváme. Tak ta slova: Polární noc… Lékárník A Ná elník: Polární noc… U itel: Má zvláštní moc… Lékárník A Ná elník: Má zvláštní moc… U itel: Každého p epadne smutek. Lékárník A Ná elník: Každého p epadne smutek. U itel: N mec i Brit… Ná elník: lov e, Vašku, mn nic nebylo, a po tý tvý písni ce se mi d lá nanic. Lékárník: Mn taky. Mn je tak t žko. A jaké mám chmurné p edstavy. Mn vám se po ád honí hlavou, že jdu k magistru Bou kovi jako každou st edu na šachy. Zazvoním, otev e mi jeho bytná, já povídám, je pan magistr doma, a ona vám takhle zakroutí hlavou a íká: Není. Tak já povídám, že se chvilku projdu parkem, snad se do té doby vrátí. Asi za p l hodinky p ijdu, znovu zvoním a bytná povídá, ješt se nevrátil. Tak ekn te mi, je to normální? Ví, že k n mu každou st edu chodím na šachy. On m nechá jít p šky z Podolí na Smíchov. V dešti! To jsem vám ne ek. A není doma. Kdyby vzkaz nechal! Frištenský: N kde se zakecal, no. Ná elník: Bou ek! Není doma! (Mávne opovržliv rukou.) Ty p edstavy, co mám já, ty bych vám nep ál. U itel (jakoby pro sebe zanotuje): Jen jeden z národ neskoná, hr zy severu… Ná elník: Nech toho, bu tak hodnej. Tady jde o vážnou v c. Dev tkrát za sebou jsem byl zvolen ná elníkem Jednoty. A te , po Novém roce, jako vždycky valná hromada, já jsem p ítomen, navržen a nezvolen. Ani jeden z vás, jak tu sedíte, jste pro m nezvedli ruku. U itel.: Ale Karle, to jsou jenom chmurné p edstavy, desátá valná hromada ješt nebyla. Jak jsme t mohli zvolit? Ná elník: To vám nezapomenu. Koukali jste se do zem , abyste se mi nemuseli podívat do o í. A já vás doved až za polární kruh. To mám za všechno. Výpravo, balíme! Jde se dom ! Frištenský: Nejd ív to vypadalo, ná elníku, že mluvíš z cesty, ale tohle jsi ek dob e. Co tady, ne? (Ná elník, lékárník a Frištenský se za nou chystat na zpáte ní cestu, zatímco u itel vezme ze saní rane ek a odejde za scénu.) Lékárník: Dom ! Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do… Ná elník: To sta í, Vojt chu! Už jsme to slyšeli. Bývalá polární výpravo, v po adí ná elník Karel N mec, zde, lékárník Vojt ch Šofr… Lékárník: Zde! Ná elník: Potah Varel Frištenský…
Frištenský: Zde! Ná elník: Pomocný u itel Václav Poustka… Frištenský: Chybí! Ná elník: Kam šel? Lékárník: Vzal si své v ci a šel na sever. Ná elník: Blázen! Chce dobýt to nu! V takovém po así! Zima jak v psírn ! Chápete to? Ale my trudomyslní se nesmíme nechat jedním šílencem zviklat. Lékárník: Nerad to íkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté m li popravovat. Ná elník: Správn . Frištenský: Hele te, nepo káme chvilku? T eba se šel jenom vymo it. Ná elník: Kdo chvíli mo il, již mo í opodál! Tak tedy za mnou, sm r jih, hajdy… DOM ! (Všichni vykro í do kulis, odkud se však ne ekan vyno í tu ák veliký jako dosp lý chlap. Zakolébá se na svých krátkých noži kách a zamává pahýly k ídel. Stojí na míst a p átelsky výpravu pozoruje. Než se kdo vzpamatuje, houkne výst el. To Frištenský se hbit chopil pušky, aby výprav zajistil potravu.) U itel (v tu áckém): Au! (Chytí se za loket.) Frištenský, ty seš takovej v l. Copak nevidíš, že to je legrace? Komickej p evlek? Já se s tím tejden šiju a von to do m našije. Kretén! Frištenský: No promi , Václave, to já nemoh tušit! Vidím ptáka, tak st ílím. (Mezitím lékárník p inese obvaz a u itele ošet í.) Ná elník: Nezlob se, Václave, ale to bylo od tebe nedomyšlený. Kdyby ses p evlík za opici, prosím, dá se poznat, že to je legrace. Ale tu ák – m to taky zmejlilo, natož pak takovýho primitiva, jako je tady Frištenský. Frištenský: D kuji ti, ná elníku, že ses m zastal. U itel.: To mohla bejt taková legrace. Já mám po nálad . Lékárník: Sláva! Vítám t , Václave, mezi trudomyslné. Jsme zase v plném po tu, m žeme vyrazit. Ná elník: Bývalá polární výpravo, v po adí ná elník Karel N mec, zde, pomocný u itel Václav Poustka… U itel: Zde! Ná elník: Lékárník Vojt ch Šofr… (Zazní velebná hudba a p edvede se scénický efekt polární zá e. Všichni jsou zasko eni nevídanou podívanou. Když dozní obdivné výk iky a zá e pohasne, je trudomyslnost ta tam.) U itel,: To byl zážitek, p átelé, co? A to jsme teprve na osmdesátém šestém stupni. Což teprve na pólu. Já osobn jsem plný optimismu. Co ty, Vojt chu? Lékárník: Já taky. Já jsem úpln nový lov k. Na pól, kamarádi! Vst íc novým zážitk m! Frištenský: Tak… bylo to hezký, ale že bych to musel vid t dvakrát… U itel: Co ty na to, ná elníku? Pro ml íš? Ná elník: P jdeme na sever. O tom nem že být sporu. Ale nejd ív musíme zamést p ed vlastním prahem. Proto se ptám: Kdo to byl, kdo zasel do našich ad semeno pochybnosti? Kdo nás to cht l oto it o stoosmdesát stup zp t? Kdo to volal dom , do Prahy, do Podolí, do lékárny? Lékárník: Promi , ná elníku. Ná elník: Mimochodem, kdo to tady mluvil o popravách optimist ? Lékárník: Ale to mi jen tak ujelo, Karle. Frištenský: No jo, tady se volalo hajdy dom … Ná elník: Ano. Správn . Kdo zp sobil, že sám ná elník vydával tak zvrácené rozkazy? Lékárník: Ná elníku, já potáhnu s Varlem san .
Ná elník: A dva dny nedostaneš jíst. Polární výpravo, sm r sever, za mnou jednotliv , po etách, p í n k prapore ník m, za krajníky levoto iv , dozadu hajdy vp ed! (Nastane op t zmatené otá ení a do rachotu holí a lyží se zav e opona.) P ed oponou 2 U itel ( te z deníku): Poslední týden nás pronásleduje sm la. Lékárník uklouzl a hnul si s plotýnkou. Ná elníkovi se spustila rýma, mn se ozval žlu ník a Frištenský ztratil obojek. Zpo átku se nám da ilo zahán t trampoty mou písní do nepohody, ale te jako by už ztrácela na ú innosti. Kdykoli si ji cestou za nu notovat, n který z kamarád mi nastaví nohu. Málem bych zapomn l na další nep íjemnou okolnost, která nám také ztrp uje cestu: nemáme již v bec nic k jídlu. Na 87( 54( severní ší ky svolal ná elník d ležitou poradu. Obraz 3 (Varel Frištenský se vyp áhne ze saní a všichni p isednou k ná elníkovi.) Ná elník: Pánové! Hrozí nám smrt hladem. P emýšlel jsem o tom celou noc a nevidím jiné východisko. Navrhuji sníst psy. (P ítomní si vym ní nechápavé pohledy.) U itel: Psy? Lékárník: Vždy my p ece žádné psy… Aha, už rozumím! (Pohlédne na Frištenského, který s vyplazeným jazykem dýchá jako pes.) Frištenský (v úleku schová jazyk a p estane hlasit dýchat): Jaký psy? U itel: Je to smutné, když lov k musí vztáhnout ruku na svého v rného p ítele, ale asi skute n nebude jiné východisko. Lékárník: A bylo by možná lepší nesníst je všechny najednou. Jíst je po ástech. Víte, aby byl zbytek sp ežení schopen tahu. Frištenský: Co to tady blábolíte? Vy snad máte vidiny nebo co. Kde vidíte jaký psy? Ná elník: S tím nesouhlasím. Když utratit, tak najednou. A hned. D ív než zhubnou. Frištenský: Už je to tady. Zešíleli. Pánové, vzpamatujte se. My žádný psy nemáme. Vzpome te si. Vy jste p vodn cht li vzít psy. Ale já jsem vám to rozmluvil. Ješt jsem íkal, vzpome te si, vemte radši silnýho chlapa, jako jsem já. Ty sán utáhne a ješt zastane jinou práci. M že nap íklad naštípat d íví, jsem íkal. A taky, vzpome te si, jak jsem krásn rozštípal naše lyže. To bylo bohužel poslední d íví, co jsme m li, takže te už jsem vám vlastn dobrej jenom k tomu tahu, ale táhnu po ád dob e, po ád jsem ješt silnej. U itel: No práv . Já bych to neodkládal. Frištenský: Jo, kdybysme ty psy m li, tak bych rozum l tomu, že by se dali sníst. Já už psa.jed. To není špatný maso. Ale když máte místo ps m … Ná elníku, cos to navrhoval? Ná elník: Sníst psy. Frištenský: I když je nemáme. Ná elník: I když je nemáme. Frištenský: Vy všichni, jak jste tady, tomu rozumíte? U itel: Ano. Lékárník: Rozumíme. Frištenský: Já teda ne. U itel: Ono je to možná lepší, Varle. Tady pan lékárník ti dá n jaké prášky, usneš… Frištenský: Ne, po kejte, o spaní se te nebudeme bavit, já spím dob e, ale te m n co napadlo. Je to taková hloupost. Možná, že se vás to dotkne. Ale ono to vypadá… m žu to íct? Ná elník: Vypovídej se, Frištenský.
Frištenský: No, víte, když vy íkáte, že jako sníte psy, a žádný psi tady nejsou, jestli tím nemyslíte – neurazíte se? Ono to totiž vypadá, jako byste cht li sníst m . Že jo? Ná elník: No jo. Frištenský: Nezlobíte se, že jsem to ek? Lékárník: To víš, že ne. Kdo by se na tebe zlobil – v takové chvíli. U itel: Ná elníku. Já myslím, že by bylo vhodné aspo n kolika slovy zhodnotit, pod kovat a tak. (Ná elník kývne.) U itel: Milý kamaráde, drahý brat e! Jménem celé naší eské polární expedice ti chci pod kovat za tvou osobní state nost, za tvou ob tavost a za vytrvalost, s jakou jsi to dotáh až sem. Byl jsi nám dobrým kamarádem. Všichni, kdo jsme t znali… (p emožen dojetím) Já nem žu. Vemte to n kdo za m . Lékárník: Já bych ekl snad už jen tolik: Byl jsi nám nejen dobrým kamarádem, ale i dobrým manželem, otcem, strýcem a tchánem. Nikdy na tebe nezapomeneme, z staneš dlouho v nás… tedy alespo po n jaký as. Frištenský (dojat): Kamarádi, já nevím, ale já myslím, že na tyhle e i je ešt as, podívejte, ešt na tom pólu nejsme. Nechte to, až tam budem. Zatím jsem byl dobrej, ale ešt se m žu zkazit. Ná elník: Toho se neboj, Varel. Tady na chladném severu se nic nezkazí. Frištenský: Ale stejn , jaký my eši jsme. Doma, to se pereme, hádáme, zkrátka nežereme se. A tady bysme se samou láskou sn dli. Ná elník: No. Prosím t , Frištenský, kde je ta sekera? Ty jsi s ní naposledy štípal. Frištenský (sáhne do pytle na saních a vyndá sekeru): Tady. Ná elník: P j mi ji, chlap e. (Frištenský mu podá sekeru.) U itel (zvedne se): Tak na tohle já se nem žu dívat. Lékárník: Já taky ne. Frištenský (jde za nimi): Já taky ne. Vás jsem vid l štípat d íví jenom jednou a úpln mi to sta ilo. U itel (strká ho zpátky): Ty ne, Varle, ty tu musíš z stat. Frištenský: Tak ukažte (bere ná elníkovi sekeru z ruky), já je rozštípu sám. A když se na to nem žete dívat, po kejte tady, já s nima pudu kousek dál. (Sundává v ci ze saní.) Byly to p kný sán . Až to bude z kopce, možná že budeme litovat. (Odtáhne san ze scény.) U itel: Ješt že je to taková istá, bezelstná duše. Lékárník: Je to dobrák. U itel: Od kosti. Já kdybych nem l takovej hlad… Všimli jste si, on je p ece jenom proti nám po ád ješt frajer. Lékárník (uvažuje): A on bude možná i libovej. (Z pozadí se ozývá štípání d íví.) U itel: V era jsem ho pozoroval, když táhl san . On je skute n dob e vyvinutý. Lékárník: T eba ty jeho hýžd . Tuhle jsem to nevydržel, a když jsem ho vyp ahal ze saní, tak jsem si ho poplácal. Ná elník: Pánové, jak tady mluvil o tom ešství, nem li bychom p ece jen zapomínat na ideály humanismu. Víte, když jsem držel v ruce tu sekeru, najednou jsem se vám zastyd l. Poj te ho nechat zmrznout. U itel: To je pravda. Lékárník (k u iteli): Jen aby to dlouho netrvalo, ná elníku. U itel: Ná elník je tady, co se koukáš na m ? Lékárník: Promi , já už hlady šilhám.
Frištenský (vejde): No, a je po sáních. (Nikdo neodpoví, všichni se na n j ml ky dívají.) Tak te ale opravdu nevím, k emu vám budu dobrej. (Op t je podivné ticho.) Ná elník: Ale zah ál ses p i tom štípání, vi , Varle? Frištenský: Jo, jo, to jo. U itel: Rozvaž si šálu. Frištenský (poslechne): Vidíš, to bych moh. Lékárník: A rozepni si košili u krku. To ti taky ud lá dob e. (Frištenský znovu poslechne.) U itel: Taky kabát by sis m l rozepnout. Frištenský: Abych to nep ehnal, on zas takovej hic není. (Ale p esto si kabát rozepne. Nastane znovu chvilka ticha.) U itel: Tak co, jak se cítíš? Frištenský: Už mi kapku zalejzá za nehty. U itel: Nemáš ty d ravé podrážky, lov e? Zuj si boty, já se ti na to podívám. (Frištenský si je zuje a podá mu je.) U itel (prohlíží boty): No jo, je tady dírka. To si je radši ani neber. Než d ravé boty, to je lepší být bos. Frištenský: Myslíte? A víte že jo? Ono to skoro až pálí. Ná elník: Poslyš, Frištenský, nep j il bys mi na chvilku kalhoty? Frištenský: Kalhoty? Ale opravdu jenom na chvilku, pon vadž já mám ty spodky už dost ídký. (Frištenský tu stojí bez bot a ve spodkách. Ostatní ho pozorují.) Lékárník: No a jak je ti te , chlap e? Frištenský: eknu vám, docela frišno. Tohle až budu doma vypráv t, jak jsem stál kousek od severní to ny jen tak nalehko… Ješt že m h eje to pe í. U itel: Slyšíte? Už blouzní. Má husí k ži a z ejm se mu zdá, že mu vyrážejí i brka. Lékárník: Možná, že ten pocit dr beže mu to všechno usnadní. U itel: Frištenský, ješt m vnímáš? Frištenský: Jo. Já všechno slyším. U itel: A to pe í, jak jsi íkal. to cítíš po celém t le? I na nohách? Frištenský: Ne. Jenom tady na boku. (Frištenský rozev e chlope kabátu. Na há ku zaklesnutém do náprsní kapsy mu tam visí husa.) Ná elník: Co to máš?! Ty máš husu? Frištenský: Housera. Ná elník: Jak to, žes nic ne ek?! My tady umíráme hlady, málem vztáhneme ruku na svého nejlepšího kamaráda, a ty máš krysu, huso! Husu, kryso! U itel: Sty se, Frištenský. Fuj! Frištenský,: Za bych se m l styd t? Tejden vám to melduju. V pond lí povídá tady lékárník, že mu kru í v b iše. Já na to, že mám housera. A ty, ná elníku, jsi sám ek, to nevadí, zatni zuby a táhni. V úterý zase u itel, že by jed h ebíky. Já povídám: Mám housera. Zase jste m vodbyli. Ve st edu jste všichni k u eli hlady. Já na to: Ješt po ád mám toho housera. A co ek ná elník? No, vzpome si. Ješt slovo, jsi ek, a zapíšem t do deníku, ba koro. Ná elník: Oblíkni se, h upe, a rozd lej ohe . (Hodí Frištenskému jeho kalhoty a boty.) Frištenský (na odchodu si mumlá): Ba koro, ba koro. Mám vlka nap íklad. A nest žuju si. P ed oponou 3 U itel ( te z deníku): V era jsem ztratil ervenou tužku, takže od této chvíle již nemohu podtrhávat názvy kapitol
erven . Deník tím ovšem ztrácí na p ehlednosti. Jak se blížíme k pólu, sužuje nás stále v tší a v tší mráz. Dnes ráno klesl teplom r tak hluboko, že jsme nemohli najít rtu . Teprve po patnáctiminutovém usilovném zah ívání trubice dechem vylezla na minus padesát stup Celsia. Takový mráz je pro St edoevropana p ímo vražedný. Proto jsme dalším dýcháním vyhnali teplotu na -42(, což už se dalo vydržet. Není divu, že za takové situace uchyluje se lov k alespo v myšlenkách do tepla a pohody. Ná elník vzpomn l proslulého vedra 88. roku, kdy se v jeho rodné T eboni vypa ily t i rybníky. Lékárník vypráv l zase, co se mu nez ídka stávalo v lét mezi druhou a tvrtou hodinou odpoledne. V tu dobu se mu prý do výkladní sk ín opíralo slunce tak, že se v lékárn potil. Varel Frištenský se rozhodl, že nám také podobnou p íhodu poví, ale nemohl si na žádnou vzpomenout. Následujícího dne klesla teplota tak hluboko, že se nám vyhnat rtu z ba ky do trubice už v bec nepoda ilo. Obraz 4 (Z holé plán vystupují dva terénní pahorky, jeden nízký, druhý vyšší. P ed nimi sedí t i eští polárníci a dojídají zbytek husy. Kosti ob as odhodí Frištenskému, který leží opodál u zavazadel. B hem rozhovoru polárník je slyšet, jak Frištenský drtí v elistech kosti.) Ná elník: Dobrý kamna jsou taky musgrávky. Trvá pom rn dlouho, než se rozhicujou, ale pak zase dlouho h ejou. U itel (jako by se hovorem o kamnech zah íval): Nebo americká kamna. Na t ch je krásné, že to teplo lov k vychutná nejen pokožkou, ale i o ima. Jak ten ohe skrz tu slídu nádhern svítí. Lékárník (drkotaje zuby): On by sta il, pánové, i bubínek. My jsme jednou hráli s magistrem Bou kem šachy a já jsem ho roztopil úpln doruda. A magistr Bou ek povídá: Ty kamna jsou n jaký malý. A já povídám: No jo, to jsou nejmenší kamínka, který jsou k mání. Ale magistr íká: Mn se zdá, že jsou po ád menší a menší. Tak já se podívám a vidím, že ten bubínek se t ma rozpálenejma noži kama propálil do podlahy. U itel: To je krásné. Já až p ijdu dom , tak si dám do pokoje tvery kamna. Ty, co jsme íkali, a k tomu ješt pili áky. Lékárník: Promi , Václave, nerad bych sý koval, ale aby ti to utáh komín. U itel.: Dám postavit v každém rohu jeden komín. Na komínech se nesmí šet it. (Frištenský se b hem jejich e i postaví k portálu zp sobem, který p ipouští jak zírání do dálky, tak mo ení. Když své místo opustí, klene se od zem do výše jeho pasu tenký žlutý oblou ek. Frištenský si toho na odchodu všimne.) Frištenský: To je mráz. Pánové, až pudete p íšt na n jakej pól, tak se mnou už nepo ítejte. Já jsem tím zájezdem vysloven zklamanej. Co tady je? Sníh, led, zima, rampouchy. Tady je jeden velikej jako prase. (Kopne do vyššího terénního pahorku a povalí ho.) U itel (vysko í): Po kej! Ukaž! (Sehne se k ledové hmot .) Do eho to kopeš? Víš, do eho to kopeš?! Ješt jednou se opovaž! (Postaví ledový sloup do p vodní polohy. ) P átelé, poj te sem. Nerad bych se mýlil, ale… Ano! Stojíme tvá í v tvá … (Pooto í rampouch do správné polohy.) Ano, te . Stojíme tvá í v tvá americké polární výprav profesora Mac Donalda. Lékárník (zblízka si sn huláka prohlíží): To je p ímo pan profesor? U itel: Ano, je tomu bezmála rok, co tento obdivuhodný v dec a milioná vyrazil ze severního cípu Grónska sm rem k pólu. Od té doby o n m není zpráv. Byl to velký polárník. Frištenský: A co že je tak malej? U itel: Mrazem. Posa te se, pánové. (Ostatní se posadí na menší pahorek.) Je to úžasná náhoda, že jsme ho tu potkali. etl jsem o n m nedávno v U itelských novinách. Profesor Mac Donald zd dil jako chlapec obrovské jm ní. Rozhodl se, že je celé v nuje v d . Na
odborá ském sjezdu milioná ve Washingtonu, D. C., ekl jednu krásnou myšlenku. ekl – nevím, jestli vás te budu citovat p esn , pane profesore – v da má chudým dávat a bohatým brát. Nebo bohatým dávat a chudým brát. No, jedno z toho to bylo. Jako trnáctiletý chlapec se pono il do studia biologie, aby se po osmi letech vyno il jako autor sv toznámé knihy lov k a mráz. Uskute nil bezpo et odvážných pokus na vlastním t le, aby zjistil, jaké podchlazení lidský organismus vydrží. Frištenský: Koukám, že to tady kapku p e áp. U itel.: Pro nás není bez zajímavosti, že profesor Mac Donald zavítal také do naší vlasti, kde konal pokusy na zámku Lednice. Vzal si s sebou do Spojených stát eského sluhu Berana, a ten dosáhl v jeho službách hodnosti poru íka biologie. Ale te m napadá, výprava profesora Donalda byla dvou lenná, ili poru ík Beran by tu m l být. Ten se nemohl jen tak ztratit, byl to chlap jako hora. Pánové, vsta te! ( lenové výpravy vstanou z nižšího pahorku a u itel se k n mu sehne, o istí mumii od sn hu a postaví vedle mumie profesorovy.) U itel: Poru ík Beran! Frištenský: Ten je taky p kn p ešlej mrazem. Ná elník: Pánové, mám návrh. State ná výprava profesora Mac Donalda by si zasloužila, aby dobyla Severní to ny alespo posmrtn . Bude to pro nás, pravda, obrovské b emeno. Vždy jsme sami na pokraji sil. Ale podstupme tuto ob . Poj te, svážeme je k sob , a se Frištenskému dob e nesou. P ed oponou 4 U itel ( te z deníku): Dnes byl vydán zákaz hovor o kamnech, teplých krajích, pe inách, spále a podobn . Ná elník správn usoudil, že nás takové p edstavy oslabují, a pro následující dny vydal seznam témat povolených k rozhovor m. Téma na pond lí: Význam mrazu v boji proti infek ním chorobám. Úterý: Zimní krása okenních skel. St eda: Zážitky z bruslení. tvrtek: Medv di – vyzvedn te p ednosti ledního. Pátek: Holomrazy. Sobota: Mráz – nejlepší d da. Jak vidno, je skute n o em hovo it. Zajímavé je, že v našem kolektivu, jindy tak hovorném, od vydání témat vládne v tšinou ticho. Jen onehdy, když ná elník usnul, slezli jsme se s Frištenským a Šofrem pod jednu deku a vypráv li si o požáru Národního divadla. Obraz 5 (U itel jde v ele, hlavu zaklon nou, jak sleduje hv zdy.) U itel: Ješt dál, ješt kousek… (Zkusí krok vpravo, krok vlevo, až najde p esné místo.) Tady je to! Polárka je p ímo v nadhlavníku. P átelé, te stojím p esn v míst , kde zemská osa protíná povrch naší planety. Severní pól je dobyt! Lékárník: Ukaž, pus m tam taky! Frištenský: Te já! Te já! U itel: Tak, a te tam pus te ná elníka. (Ná elník si stoupne na severní pól.) Ná elník: P átelé, kamarádi, brat i! Po m sících útrap a strádání nadešla kone n vytoužená chvíle, kdy na tomto nejsevern jším bod naší zem koule stanul ech. Je to sice pon kud zkaleno tím, že jsem N mec. Ale jen jménem. Srdcem, hlavou i t mato nohama jsem ech. Frištenský (napovídá): A rukama taky, Karle… Ná elník (odbude ho mávnutím ruky): Jsme to my, pražští otužilci, kte í jsme stanuli na vysn ném míst všech otužilc sv ta.
Lékárník: Karle, zkra to, je tu zima. Ná elník: Není pro muže hanbou, když zde, v míst v ného mrazu, uroní kroupu. Nech tedy do rachotu našich slzí zazní naše sokolské „Nazdar!“ Všichni: Zdar! U itel: A te vás musím, p átelé, upozornit na jednu zem pisnou zajímavost. Jestliže se postavím k ná elníkovi a p jdu od n ho kterýmkoli sm rem, p jdu vždycky na jih. Lékárník: Ne! U itel: No jo! Podívejte se! (Postaví se k ná elníkovi a vykro í.) Jdu na jih. (Vrátí se a vydá se jiným sm rem.) A te jdu zase na jih. A te – zase na jih. Lékárník: To je neuv itelné! U itel: To ješt nic není. Frištenský, postav se zády k ná elníkovi. A te vykro te oba vp ed. (Ná elník a Frištenský krá ejí od sebe.) Vidíte? Oba jdou na jih! Lékárník: To jsou v ci! U itel: A to nejlepší jsem si nechal na konec. Te n co uvidíte! Vojt chu, ud lej na pólu zna ku a ustup stranou. (Stane se. U itel vykro í sm rem ke zna ce.) Podívejte se – jdu na sever (p ekro í zna ku a pokra uje v ch zi), a te jdu na jih! A zpátky: na sever, a na jih. Lékárník: To není možné! U itel: M žeš si to zkusit. Lékárník: To jsem tedy zv dav. (Vykro í k pólu a v okamžiku, kdy ho p ekra uje, rozjasní tvá .) No jo!!! Kamarádi! To stálo za to. Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to! Frištenský: Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych ek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám t eba s tím výletem na Koko ín… Lékárník: Prosím t , to se p ece v bec nedá srovnávat! Frištenský: No ne, aspo tam byly ty skály pískovcový, ob erstvení… Co je tady? Prd. Lékárník: Ml radši, bu tak hodný. To je p ece zážitek na celý život. Já si to musím ješt jednou zkusit. (Jde p es pól.) Na sever… na jih. To je nádhera! To nikde jinde na sv t nezažiješ. U itel: Tak pozor, ješt bys to mohl zažít na jižním pólu. Ovšem obrácen . Frištenský: Hlavou dol . Lékárník: Tohle až budu vypráv t magistru Bou kovi. Už ho slyším, jak íká: Ech, ty tvoje bulíky! Už je mám zase na nose. Frištenský: Já mám hlad. U itel: Prosím t , jak m žeš v takovéhle chvíli myslet na jídlo? Já jsem tak plný dojm … Ty ne, Vojt chu? Lékárník: Ano, já jsem také plný dojm , ovšem n co malého by se do m vešlo. Ná elník: Železná zásoba je nedotknutelná. A krom toho jsme ji v era sn dli. U itel: Jak to? Železnou zásobu jsme p ece m li na cestu zpátky. Ná elník: To jsem vám cht l práv íct, abyste si na to dali pozor, kdybyste n kdy plánovali n jakou takovou cestu, aby se vám nestalo, jako nám te ko, že já jsem ty zásoby p esn propo et a po ád jsem si íkal, až to se teš, nezapome to znásobit dv ma. A v tom zmatku, jak jsme balili a vy jste mi do toho po ád mluvili, tak jsem na to zapomn l. Takže vypo tený to bylo správn , ale falíruje nám v tom jenom to násobení. To jen tak pro p íšt . U itel: Ano, p íšt si na to dáme pozor, ale te , ná elníku, jestli tomu rozumím, nemáme v bec nic k jídlu? Ná elník: No, vždy to íkám. Krát dv to m lo bejt. Ty tomu nerozumíš, nebo co? To jsou
otázky… Frištenský: Víte co? Sníme Berana. Lékárník: Ty máš berana? To je naše spása! Ty se vždycky s n ím vytasíš… Kde ho máš? (Frištenský ukáže p es rameno, kde má na zádech zmrzlé polárníky.) U itel: Jo, ty myslíš poru íka Berana? Krajana? Frištenský: Taky bysme mohli sníst profesora, ale ten mi p ijde takovej drobn jší. U itel: To jsme to dopracovali. To jsme na tom tak špatn , že bychom jedli ostatky? Ná elník: Hele te, nejsme žádný sle inky. Konec konc , byly tu tendence sníst vlastního kamaráda… Frištenský: Kterýho? U itel: Toho neznáš. Ná elník:… kterýho jsme znali a kterej byl živej. Beran je zmrzlej na kost a nikdo z nás ho neznal. Lékárník: Ano, a možná že m l v osobním život i n jaké charakterové vady. Frištenský: Tak co? Ješt máme ty hole, že bych pod ním zatopil? (Všichni mu odevzdají své hole.) Lékárník: Tu jednu nelámej, Frištenský, na té ho budeme rožnit. (Frištenský shodí sv j náklad.) Frištenský: Nejd ív ho trochu vobd láme, aby rozmrz, a pak teprve bych ho porcoval. (P ipevní mumii na h l, ostatní zatím zapálí ohe .) U itel: Já osobn ho budu jíst jen s krajním odporem. Lékárník: Maminka mi vždycky íkala: Neošklíbej se nad žádným jídlem. Jez doma, co máš, a v cizin , co ti dají. (Dva polárníci drží mumii na holi, dva si h ejí ruce nad ohn m.) Ná elník: Už krásn rozmrzá. Lékárník: Mn pomáhá to jeho jméno. Pe ený Beran, to nezní tak špatn . Horší by bylo, kdyby se jmenoval t eba Kratochvíl. Frištenský: Já bych sn d i Kratochvíla. U itel (oto í se): To já nesnesu. On se na m dívá. Frištenský: Nebylo by tady ješt n jaký d evo na p iložení? Lékárník (vezme kytaru): Kytara! Ta bude dob e ho et. U itel (vytrhne mu ji): Ne, kytaru ne! Co až nám bude zase úzko? Ná elník: Hele, Václave, když je hlad, musí um ní stranou. Naposledy si na ni zahraj a pak s ní zatopíme. U itel (za ne smutn zpívat): Polární nocmá zvláštní mockaždého p epadne smutek(Ostatní se p idají.) N mec i Brit k es an i židkaždý by nejradši utek Ba i ti šikovní Žaponci se silami jsou na konciJen jeden z národ neskoná hr zy severu slavn p ekoná Tam, kde hynou vlci tam, kde hynou sobi ech se p izp sobí ech se p izp sobí (B hem písn opékaný poru ík Beran vstane. Ze šat mu ješt stoupá dým a za krkem mu zpod saka vy uhuje lyža ská h l. Protáhne se a rozhlédne se po zkoprn lých polárnících.) Beran: Hallo, boys! Good evening everybody! (Jde od jednoho k druhému a pot ásá jim rukama.) My name is George Beran. I'm very glad to see you. Lékárník: Magistr Šofr. Beran: Mister Šofr! U itel: My name is Václav Poustka. Teacher. Under… underground teacher.
Beran: Václav Pustka! It is a Czech name, isn't it? U itel: Já jsem za áte ník. Takže od te ka už nevím, co íkáte. Beran: eši! Snad nejste eši? Ná elník: Ano. My jsme eská polární výprava. Já jsem N mec. Beran: N mecký ech! Já jsem americký ech. Beautiful! (Vyjme ze zá ad í zlatou tabat rku a z ní pak papírek. ) Vy etli a rozmrazili? Lékárník: My rozmrazili, ale ne etli. Beran: Vy ne etli, a p esto rozmrazili? Wonderful! Bystrý národ. V tom p ípad já p eložím do eštiny: Drazí lidé budoucích generací. Dv t la, která jste našli, pat í výzkumník m v oboru zimní spánek. Zah ejete-li naše t lesné boxy na teplotu 37 stup Celsia, my op t obnovíme naše životní pochodování a vydáme ze sebe sv dectví o p ešlých stoletích. D kujeme vám. (Složí papírek.) Mimochodem, kde je profesor? U itel: Pan profesor? Kde je? Te tady byl! Beran (volá): Mr. Mac Donald! Where are you? (k ostatním) On furt n kde courá. Lékárník: Frištenský, kams ho dal? Vždy tady p ed chvílí ležel. Sám jsem ho hodil mezi zavazadla. U itel: Tady je! (Zvedne mumii.) Beran: Jo tak, on ješt nerozmrazen… P j te mi ho. Pane profesore, bože, vy jste cvrklý! Já byl taky tak cvrklý? Frištenský: No, nebylo t moc, ale byl jsi lepší kousek. Proto jsme t vzali prvního. Beran (protáhne se): Cítím se dob e, po t ch staletích. Ale cože mám tak oho elé boty? (Chce se ohnout, ale ty za krkem mu v tom zabrání.) A páte není v po ádku. Já mám zcela neohebnou páte ! U itel: S dovolením! (Vytáhne mu zpod šat h l.) Beran: To jsem m l za krkem? Pro to? Frištenský: Na tý jsme vás vobd lávali. Beran: Obd lávali? U itel: Oživovali. Beran: Aha. Profesor p edpokládal složité p ístroje, a eši ty . Beautiful! Tak te dáme pana profesora na ty . Frištenský (vezme profesora do náru e jako hra ku, kterou mu cht jí brát): Ne! V žádným p ípad . To byla blbost, co jsme ud lali. Nejd ív ho naporcujem a pak teprv vobd láme. Beran: Nerozumím? Ná elník: Varel chce íci, že musíme v oživování pana profesora postupovat opatrn ji než ve vašem p ípad . Lékárník (zalaškuje): Vždy my jsme vás skoro p ipálili! Frištenský: Nezapome te, že jinýho už nemáme! U itel: Pane poru íku, tady Frištenského neberte vážn , je to primitiv. Beran: On domorodec? On není ech? Frištenský: Ne, já jsem ech. Ale primitiv. Beran: Primitiv Czech, wonderful. Tak eši mají kolonie! Tak p átelé, vypravujte! Jaký je ten váš nový sv t? Který se píše rok? Lékárník: Máme už devátý rok nového století. Beran: 2009? Nebo 2109? Lékárník: Kdepak! 1909. Beran: Vy ze m d láte šoufek. Vždy my zamrzli 1908.
U itel: Ano, my víme. Vloni jste vyrazili a zmizeli beze stopy. Beran: A Vy m oživili za jediný rok? Za to já vám ned kuju! Vy m otrávili. Jeden rok zimní spánek! Jako n jaké zví e! Vy se m nelíbíte za tohle. Vy blbci. Ná elník: Podívej, brat e Berane. Jestli se ti to nelíbí, tak m žeš zase zmrznout. To tady není problém. Beran: Copak to jde? To je složitá procedura, kterou umí jen profesor! Ale opovažte se ho rozmrazit! Ten by vám dal. Jeden rok u ledu! Proto on celý život pracoval? Na to on odtrhoval od huby milióny dolar ? On mi íkal: George, až nás jednou rozmrznou, až my oba budeme zase teplí, jako jsme vždycky byli, my uvidíme jiný sv t. Tvoje vlast už nebude úp t pod Rakouskem a ty vrátíš dom . Lékárník: Tak pravda, pod Rakouskem ješt trochu úpíme, ale dá se to vydržet. Ná elník: Hele, Beran, nám jde te o holej život. Jdeš s námi na jih, nebo nejdeš? Beran: Co mi zbývá? Když vy m takhle zvorali! Ale profesora necháme tu. Ten a do ká aspo sto let. Ná elník: Brat e Berane, to není rozumná myšlenka. Podívej, tady na pólu by nem l klid. Sem te mí í jedna výprava za druhou: Amundsen, Nansen, Peary… U itel: Tady bude hrozn rušno. Lékárník: Každou chvíli by ho n kdo oh íval. Frištenský: To si ho radši oh ejeme cestou. Vi , k ížalo! Ná elník: Vít zná polární výpravo, na m j povel, sm r jih, za mnou v po adí ná elník Karel N mec, zde! Pomocný u itel Václav Poustka… U itel: Zde! Ná elník: Lékárník Vojt ch Šofr… Lékárník: Zde! Ná elník: Krajan bratr Ji í Beran… Beran: Zde! Ná elník: Nosi primitiv Varel Frištenský plus profesor Mac Donald… Frištenský: Všichni zde! Ná elník: Hajdy… DOM ! (Všichni šlapou na míst proti zu ící vich ici. Sv tlo se zatmívá až do úplné tmy a do toho zní z reproduktoru hlas:) eská polární výprava opustila dne 5. dubna 1909 Severní ledový pól. Teprve den nato dorazil k pólu Ameri an Robert Edwin Peary. State ní echové se k prvenství nep ihlásili, aby vít zství nebylo p ipsáno nenávid nému Rakousku. Teprve po letech, v roce 1918, jediný žijící len výpravy Varel Frištenský vyjevil léka skému konsiliu v Kosmonosích u Mladé Boleslavi pravdu. Jeho výpov byla zaprotokolována a vynesla mu prodloužení pobytu v ústavu o dalších deset let. (Scéna se znovu ozá í. Všichni ú inkující pózují v živém obraze Dobytí severního pólu. Ná elník drží nad nimi na žerdi eskou vlajku.) (Konec) DIVADLO JÁRY CIMRMANA CIMRMAN, SMOLJAK, SV RÁK DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU echem Karlem N mcem 5. dubna 1909 Režie: Ladislav Smoljak
Scéna a kostýmy: Jaroslav Weigel Hudba: Petr Skoumal Osoby a nyn jší obsazení: ná elník Karel N mec Bo ivoj Penc nebo Jan Hrab ta pomocný u itel Václav Poustka Zden k Sv rák nebo Jaroslav Weigel lékárník Vojt ch Šofr Milo epelka nebo Petr Brukner Varel Frištenský Jan Hrab ta nebo Ladislav Smoljak americký ech Genadij Rumlena nebo Pavel Vondruška V jednotlivých rolích se od premiéry vyst ídali: ná elník: Jan Kašpar lékárník: Jaroslav Vozáb americký ech: Jaroslav Vozáb Premiéra 25.10.1985 v divadle Solidarita, Praha 10 © Ladislav Smoljak,1993 © Zden k Sv rák,1993 ISBN 80-85192-52-7
