DALEKÝ MŮJ KRAJ EDUARDO ROVNER PŘEKLAD: KAROLÍNA ČERVENÁ
OSOBY OTEC A SYN
2
Otci je kolem 50 let a synovi asi 25. Malují velký obraz o rozměru 4 x 2 metry. Může být také fiktivní. V tomto případě by bylo třeba na scénu umístit alespoň obrys či rámec a herci budou mimicky toto plátno naznačovat. Na jevišti jsou dvoje štafle – na malování horních částí a obrys velkého okna. Otec maluje. Různě se od díla oddaluje, přibližuje a znovu se pouští do práce. Maluje vášnivě a energicky. Vypadá, jako kdyby přesně věděl, co namaluje, pak váhá a zastavuje se u různých částí. Syn maluje spodní část. Je ironický a neustále vtipkuje. Na scéně se rozsvítí světlo. Syn stojí na štaflích a pracuje. Otec veškeré své úsilí věnuje malbě. Zní hudba. Mohla by to být například píseň „LE BOEUF SUR LE TOIT“ od Daria Milhauda. Po chvíli se hudba ztiší.
SYN:
Otče?
OTEC:
Ano?
SYN:
Ten další barák už bude v životní velikosti?
OTEC:
Bude stejnej jako ten můj, uprostřed opravdového lesa, a ne uprostřed plátna.
SYN:
Pověz mi, génie, co vytvoříš uprostřed lesa? Město? (Pauza, otec se zamyšleně dívá.)
SYN:
Děje se něco?
OTEC:
Ne, ne.
SYN:
Tváříš se, jako kdyby jo.
OTEC:
Ne, nechal jsem se unést… (Změní tón.) Ten maják jsi dělal ty?
SYN:
(Podívá se dolů ze štaflí.) Jak bych to mohl udělat já?
OTEC:
Já to nebyl.
SYN:
Jakto?
OTEC:
Nikdy nepoužívám tuhle žlutou.
3
SYN:
Co je na ní divného?
OTEC:
Je moc sytá… Světlo majáku je bledší.
SYN:
Pro tenhle maják se ti asi víc líbilo sytější.
OTEC:
A ta záře?
SYN:
Co je s ní?
OTEC:
Nikdy nemaluju záře. Podívej se na ten rozdíl.
SYN:
(Sestoupi dolů ze štaflí a podívá se.) Tak jsi asi chtěl vyzkoušet něco novýho no. Krom toho to žlutý světlo se k tý záři náramně hodí. (Gestem naznačí, že je to dokonalé.)
OTEC:
Je to tvoje práce?
SYN:
Ne, otče.
OTEC:
Jseš si jistý?
SYN:
Já mám přece spodek, ne?
OTEC:
Asi ano.
SYN:
Už si vzpomínám, maloval jsi to včera.
OTEC:
Včera?
SYN:
No.
OTEC:
Včera jsem nepracoval.
SYN:
Máš pravdu, spletl jsem se – předevčírem.
OTEC:
(Pochybovačně.) Kdy?
SYN:
Přece poté, co jsi dodělal tamtu mříž.
OTEC:
To si nepamatuju.
4
SYN:
To je jiná! Když si nepamatuješ, co vytváříš, tak mě neobviňuj. To bude asi věkem.
OTEC:
Nebuď drzý.
SYN:
Sám dobře víš, že se zmenšují a tvrdnou tepny, krev už tolik neproudí…
OTEC:
Přestaň už.
SYN:
(Předstírá uposlechnutí.) Ano, pane… Já ti něco řeknu. Když něco namaluješ a nevíš o tom, je to dost dobrý.
OTEC:
Co tím chceš říct?
SYN:
Ta žlutá s tou září dávají této části takový zvláštní nádech.
OTEC:
Zvláštní nádech?
SYN:
Ano.
OTEC:
Čeho?
SYN:
Jak už jsem řekl, nádech talentu.
OTEC:
Který jsem dřív neměl…
SYN:
Měl, měl… ale teď víc.
OTEC:
Podle tebe mám talent, jenom když namaluju něco co si nepamatuju?
SYN:
Vzdávám se! (Napodobuje kastilského rytíře z dramatu Pláště a dýky.) Odvolávám vše, co řekl jsem, všechna má slova doslova. A zůstalo-li jediné, v mysli tvé svéhlavé, odpuštění Vás žádám jen.
5
Já slibuji Vám, rytíři, z těchto slov mých divokých vyvstanou jen úsudky, když o to někdo bude stát. Za můj meč a naši čest! ne však naši, samozřejmě, (Ukáže na otce a na sebe.) domýšlivé je to zřejmě, srovnávati mou čest s Vaší, byť s mým mečem, to mi stačí. (Ukáže na meč.) Pro lásku naší drahou… (Opraví se.) čest, já vyznávám se svému pánu: že ta chyba dopuštěná… (Pochybovačně.) kterou tímto vyznávám ti – - jak to bylo? Již neřeknu ti… Proč je tomu, že tak rychle slov mých proud jen mate mysl? Ztrácím nit a když ji najdu, mínění se mi hned mění. Však nechtěl bych odmítnout tu příčinu sváru našeho. Ať jest chyba kdekoliv, je vlastně pořád dokola, já Vám právo uznávám, Vy můj život máte mít! (Klekne si.) OTEC:
Jak můžeš…?
SYN:
To jsou ty léta.
OTEC:
Kašpare.
SYN:
Jak žádáte…
OTEC:
(Pohladí ho po hlavě.) Tak do toho. 6
(Vrátí se k práci. Pauza) OTEC:
Tak tady se může dodělat ten les…
SYN:
Tak jest. A na co vlastně?
OTEC:
No před tím jsi říkal, že tamhle (Ukáže.) bych měl namalovat město.
SYN:
Aha! Došlo ti to opožděně?
OTEC:
Gaugin mohl.
SYN:
Gaugin? (Otec se posadí.) V Polynésii, se spoustou ženskejch? To by mohl každej!
OTEC:
Jde o to, utéct před světem a sžít se s přírodou.
SYN:
Jestli potkáš Robinsona, že ho zdravím.
OTEC:
Robinson také mohl.
SYN:
Ale to je pohádka, otče.
OTEC:
A co není pohádka?
SYN:
(Ukáže.) No tohle! Podívej se na ten strom! Co jsi to udělal?
OTEC:
(Podívá se.) Proč?
SYN:
Ten kmen! Je enormní!
OTEC:
To je sekvoj.
SYN:
Sekvoj?
OTEC:
Tak.
SYN:
Těší mě. To jsou tak obrovský?
OTEC:
Tak moc, že někde skrz ně projíždějí auta!
SYN:
No né! 7
OTEC:
Vážně, viděl jsem fotografie.
SYN:
Už zase začínáš?
OTEC:
Bez legrace. Pak ti je ukážu.
SYN:
A indián Quichén se tam může v klidu utábořit.
OTEC:
Povídám, že nežertuju. Jestli chceš, tak tady (Ukáže.) můžeš namalovat okno tvého pokoje.
SYN:
Ne, počkej, to je „tvoje“ delirium. Mně nech to moje. (Vystoupá na štafle.) Už nám toho chybí málo, ne?
OTEC:
Přijdeš někdy na návštěvu?
SYN:
Do tvého domu v lese?
OTEC:
Ano.
SYN:
Proč ne? Jinak bys brečel, říkal, jak tě nemám rád, a nakonec bys nahlásil, že tě vlastní krev týrá. To by bylo moc. Radši přijdu. (Pauza. Otec zamyšleně pozoruje obraz.)
SYN:
Co se zase děje, otče?
OTEC:
Nic, nic.
SYN:
Něco asi jo.
OTEC:
Jakto?
SYN:
No protože se tak tváříš!
OTEC:
Četl jsi dnes noviny?
SYN:
Jen zběžně.
OTEC:
Viděl jsi toho hnusného tlusťocha, jak fouká z pusy ty kroužky? 8
SYN:
Jo, nechutný!
OTEC:
Jak je tohle možný! Jako titulek bych napsal: „Osobnosti dnešního světa“ … (V průběhu monologu, syn, který už zná výroky svého otce, čeká, až ho to přejde. Doprovází jeho promluvu přehnanými rozhořčenými gesty.) Zkurvysyn! Cha, prej ochránce národa! Je vůbec možný, že nám tohle vládne? Všimnul sis výrazu toho nedosažitelného všiváka, toho zkorumpovaného mocného kriminálníka, ten výraz klidu a ironie!
SYN:
Jakou má hezkou pusinku!
OTEC:
Ptal jsem se, jestli sis všiml toho jeho výrazu!
SYN:
Jo, strašný.
OTEC:
Nemáš sto chutí poslat je všechny k čertu? Zabít, vykastrovat nebo…?
SYN:
Tak, tak.
OTEC:
Jak je možný, že na světě není ani jeden, co by se zajímal o prostý lid?
SYN:
Neštěstí.
OTEC:
Jediný, co je zajímá, je moc. Nic jiného, než moc a udržet si ji za každou cenu! (Horlivě) Ano! Ať jdou do pr…! Já tomu nemůžu uvěřit! Pokrytci!
SYN:
Je to nechutný.
OTEC:
A víš, kde končí všechna ta špína?
SYN:
Ne.
OTEC:
Ta stejná hniloba, co to zplodila, to i požere. Stojí za veškerým utrpením a věčnou nenávistí… Jsou nesmrtelný! Potvory, co je 9
sežerou, jsou ztělesněný upíři s drápama a tesákama a malýma otvorama jim sajou krev tisíce a tisíce let, až se z nich stane – jak by řekl můj otec – hlavní přísada hovna v prášku! (Syn gestem naznačí konec promluvy. Otec začne horlivě malovat, po chvíli se sklesle zastaví.) Co tady děláme, synu? A proč? SYN:
Co já vím, otče. Žijeme… Jak se jmenují ty stromy… sekvoje?
OTEC:
Ano.
SYN:
Chtěl bych je vidět na vlastní oči, kde je najdu?
OTEC:
Nevím… myslím, že v Kalifornii.
SYN:
No teda! Tak uspořádáme výstavu v Kalifornii. Využijeme naší práce ke kulturnímu vzdělávání a pojedeme na sekvoje, co ty na to? Jak už je to dlouho, co jsme spolu cestovali!
OTEC:
Poslyš, tebe vůbec nezajímá nespravedlnost, korupce, války a všechna ta špína světa?
SYN:
Proč by mě to nemělo zajímat?
OTEC:
Vždycky když o tom začnu mluvit, vyrukuješ s úplně jiným tématem, proč? Obklopuje nás to ze všech stran a pohlcuje. Přece ze sebe nemůžem dělat blbce!
SYN:
Blbce ze sebe nedělá, blbec jsem tak jako ta. Vlastně už od dětství jsem si říkal, že až vyrostu, chci být blbec.
OTEC:
(Přeruší ho) Odpověz mi! Proč vždycky měníš téma?
SYN:
Protože jsme přišli na tenhle svět. Co s tím?
OTEC:
Pokusit se to změnit.
SYN:
Proč?
OTEC:
Jak proč? Protože je to jedna velká skládka. Co to je za otázku?
10
SYN:
Tak, mi vypadla. Co chceš, abych udělal? Už mám po krk toho, jak si pořád stěžuješ! Otče, prober se! Jsou věci, který prostě nejdou napravit! Je to jako cedník, nenaděláš nic! Nebo strávíš zbytek života tím, že budeš ucpávat dírky? Kdy už si to konečně uvědomíš? Valí se to na tebe ze všech stran! To přeci nemá smysl!
OTEC:
S takovou se svět nikdy nezmění.
SYN:
A ty věříš, že s jinou jo? Svět si dělá, co chce! Anebo stále věříš na Ježíška? Šílenství, utrpení a smrt opravdu existujou, je to součást našeho života!
OTEC:
Teď se ospravedlňuješ.
SYN:
To je moje. Krom toho odbíhám od tématu, protože tě nechci takhle vidět. Nebo chceš, abych tě v tom podporoval? To mi nahání strach.
OTEC:
Strach?
Syn:
Jo, strach!
OTEC:
Z čeho?
SYN:
Že dostaneš infarkt!
OTEC:
Co to plácáš?
SYN:
Myslíš, že nemůžeš dostat infarkt?
OTEC:
Jako každej… Jak můžeš tohle říct?
SYN:
Já můžu! Byli jsme tři a teď jsme jen dva. A tebe zajímá svět? Dělám co můžu, protože se zajímám o nás. Kdo si dneska hraje na hrdinu!
OTEC:
Taky nejde o volbu mezi hrdinou nebo necitou.
SYN:
Otče, já dám radši přednost tomu necitovi a budu dělat co se mi zlíbí… Což mi připomnělo jednoho psychoanalytika… Ten řekl, že zrádci by neměli mít děti. Jaké to porozumění složitosti lidského bytí! Bože, to byl vůl! Možná že by snad i 11
zlikvidoval všechny zrádce, co zná, ve jménu…co já vím…důstojnosti? (Zavrtí hlavou.) Proč radši nedržej hubu! Toť můj názor bez urážky!... Čtyři roky? OTEC:
Čtyři roky co?
SYN:
Co jsme spolu naposledy cestovali.
OTEC:
Naposledy to bylo v Paříži.
SYN:
Tam to bylo super.
OTEC:
(Smutně.) Byli jsme tři… (Pauza. Otec se přiblíží k obrazu)
SYN:
Co to děláš?
OTEC:
Pokouším se tomu přijít na kloub.
SYN:
A na jakej, Sherlocku?
OTEC:
Záhada stvoření, života a smrti. (Syn nad tím nezaujatě mávne rukou.) Vážně! Podívej, vidíš tady něco? (Ukáže.)
SYN:
Ne.
OTEC:
Není to vidět, ale je to tam! A chtěl bych to vypátrat.
SYN:
Tak pátrej. Podívej se za obraz. Nebo si zkus vzpomenout, kde jsi to včera nechal.
OTEC:
Mluvím vážně.
SYN:
Já taky. (Pauza)
OTEC:
Proč bych na to vlastně měl přijít? Pak by to už nebyla záhada.
SYN:
Tak to nedělej. (Ukáže na obraz.) A co když to odnesl někdo z městečka? 12
OTEC:
Teď vážně, ty rošťáku. Nikdy tě nezajímalo, proč tvůj otec maluje postavičky jako imbecil?
SYN:
To nejsou postavičky.
OTEC:
Ale – proč to dělám? Co to má za smysl?
SYN:
Nemám to s tebou vůbec jednoduchý, otče. Asi tě to baví.
OTEC:
Tebe nezajímá odhalení tajemství?
SYN:
Moment. Napřed chceš odhalit tajemství, což je ale na prd, protože pak už by to nebylo tajemství. A pak mi tvrdíš, že se o to nezajímám. Stejnak žádný neexistuje! Tak proč se namáhat?
OTEC:
Kdosi řekl: „Nemůžeme být života bez hledání tajemna.“
SYN:
Ale jako čeho?
OTEC:
Že malování je jenom klam zachycující život.
SYN:
To je možný…
OTEC:
Myslíš?
SYN:
Co já vím, otče! Jdu malovat, chci dodělat tu ulici ztrácející se v šeru.
OTEC:
(Podívá se.) V lese.
SYN:
Tak jest. Jaká že to byla červeň?
OTEC:
Krvavá.
SYN:
Abych předešel tragédii… Mám přidat víc?
OTEC:
Ano, ale ne moc…
SYN:
(Zatímco připravuje barvu, mrmlá si pro sebe.) Červeň, červená rtěnka, rudý oheň, vášeň ženy. Ženy, dívky, šílím z nich ! Dorážejí na mě ze všech stran, chtějí mě sežrat… Když jdu ven, koukají na mě a něco si šuškají. 13
OTEC:
(Zasahuje do promluvy.) Heleme se! A co?
SYN:
Tak třeba: „Podívejme, to je pěkný blonďák s modrýma očima!“.
OTEC:
A dál?
SYN:
Nebo: „To je fešák, ten černovlasý se zelenýma očima!“
OTEC:
A čím chceš být?
SYN:
To kdybych věděl… (Hned ho napadne.) Víš, co by se mi líbilo?
OTEC:
Copak?
SYN:
Potkat jednu, která by se na mne podívala v určitý okamžik, když bych zrovna něco dělal. Já bych nevěděl, že mě pozoruje… a ona by se do mě zamilovala…(Otec se posadí.) Jak ji mám najít?
OTEC:
Sestoupit z výšin nebeských na pevnou zem.
SYN:
Co je pevná zem?
OTEC:
To jsou lidské city.
SYN:
Prosím o další nápovědu.
OTEC:
To je vše, co ti k tomu řeknu.
SYN:
Ty jsi sestoupil na tu pevnou zem?
OTEC:
Po letech strávených ve výšinách nebeských.
SYN:
A teď?
OTEC:
Teď už na ničem nelpím. Jen jedna žena miluje jednoho muže. Já ji ztratil.
SYN:
Neumíš si představit, jak často myslím na to, že nikdy nebudu mít ženu, jako byla ta tvoje.
14
OTEC:
Takovou určitě ne.
SYN:
To je drásající… Co mám tedy dělat?
OTEC:
Hledat ji. Až poznáš, že jsi ji našel, tak ji milovat. (Pauza)
SYN:
(Pokračuje v přípravě směsi.) Tohle že je červeň soumraku? Mě budou učit, jak se dělá!! Tak si ji sežerte, vy bando oligofreniků! Nebo si snad myslíte, že jsem včerejší? Táhněte všichni k čertu, vy maškarády!... (Otec se na něj dívá překvapeně.) Ano, pane! Tuhle červeň míchám, protože se mi chce, no a co? Komu se to nelíbí ať to řekne! Schválně! Tak jsem macho, no a co? To teda nelhali! Jako pořádnej chlap mám všechno na svým místě! Ty vole, ty si snad myslíš že ti patří vzduch? A když tě čapne ňákej zloduch, tak neřekneš ani ň! Pamatuj si dutá hlavo: když je štěstí zrádný, to ti pěkně naložím a nechám tě na holičkách, až budeš jenom beznadějně a scestně tápat. A nechoď za mnou s brekem, jinak tě zabiju! Nešťastníku!
OTEC:
Ty mně budeš něco říkat?
SYN:
Líbilo se ti to?
SYN:
Jakž takž… Proč?
SYN:
Jak proč?
OTEC:
Nedělej ze sebe hlupáka! Co to mělo všechno znamenat?
SYN:
Podívejme se, ty si můžeš nadávat, jak chceš, a já ne?
OTEC:
Mám své důvody.
SYN:
Čili se předpokládá, že já je nemám?
OTEC:
Nevím.
SYN:
Radši toho nech.
OTEC:
Už je ti líp? 15
SYN:
Je to stejný jako předtím.
OTEC:
To jde… (Ukáže na obraz.) No a jak se ti to líbí?
SYN:
(Slézá ze štaflí a prohlédne si ho) Přijde mi to tak trochu…idiotský.
OTEC:
Idiotský?
SYN:
Chci říct…tak trochu prostoduchý… Domeček, stromeček… chybí už jenom kouř z komína a kravička a můžeme to přihlásit do školní soutěže. Víš, co tomu chybí?
OTEC:
Záclonky?
SYN:
Ne, vážně. Já bych tady na tý střeše namaloval… (Ukáže. Je slyšet Milhaudova hudba.)… bejka (Otec se diví.), jednou nohou na komíně, se vzpřímenou hlavou, zuřivým pohledem a šlehajícími plameny z nozder…jako drak. Tak si to jen představ, černočerný býk jako symboly nenávisti, utrpení, vzteku, chaosu, šílenství… To by vše změnilo, ne?
OTEC:
Možná. Ale to teď nechci udělat. Jestli se ti to nelíbí, vezmi si jiný plátno a můžeš začít, nikdo tě přece k ničemu nenutí. /Hudba se pomalu vytrácí.)
SYN:
Nebuď takový. Zeptal ses, tak jsem odpověděl.
OTEC:
Navíc mám už po krk toho, co by se mělo malovat a co ne! Copak musíme všichni hned malovat Guerniku?
SYN:
Tak a teď jsi na řadě ty.
OTEC:
Ano! Jak tvrdí všichni kritici, umělec by měl po sobě zanechat svědectví svojí doby! Od toho tady snad je, ne?
SYN:
Dobře.
OTEC:
Pak si to přehazujou z ruky do ruky a tlachaj o smyslu díla! A víš proč?
16
SYN:
Proč?
OTEC:
Protože jsou zoufalí z toho, jak je jejich život nesmyslný! Proto! A na mě budou požadovat, abych jim nějaký smysl našel? Co já můžu při malování najít za smysl, když nemám ani nejmenší tušení, jaký je smysl všeho? Sám ani nevím jaký smysl má můj vlastní život!
SYN:
To je pěkný, to s tím smyslem a nesmyslem života…
OTEC:
(Přeruší ho.) A další věc – kdo se je prosil o názor na to, co mám nebo nemám dělat? Mně budou poroučet, co mě má nejvíc dojmout?
SYN:
Chceš, abych to řekl? Jsou neuvědomělí!
OTEC:
Neposmívej se, to mě rozčiluje!
SYN:
To už jsem si všiml.
OTEC:
Můj otec říkal: „Jediné, co se může říct o uměleckém díle, je – dojímá mě, nedojímá mě. To ostatní jsou kraviny.“
SYN:
(Podívá se k oknu na stěně.) Otče, myslím, že prošel Quichén, starý a zarostlý, do toho, indiáne, ať vyhraje silnější!
OTEC:
Už to máš?
SYN:
(Podívá se na dílo.) Už jen pár tahů.
OTEC:
Takže ještě ne.
SYN:
Mám dnes ruce jako z olova. (Pauza)
OTEC:
Už je to deset let…
SYN:
Od čeho?
OTEC:
Co umřel.
SYN:
(Potvrzuje.) Jako z olova! 17
OTEC:
Jo…?
SYN:
Byl hodně starý?
OTEC:
Přes osmdesát.
SYN:
Požehnaný věk…
OTEC:
Víš, proč se zabil?
SYN:
(Překvapeně) Ne, vážně…? (Otec si sedá.) Jak?
OTEC:
Skočil z okna.
SYN:
To je hrozný…! Proč?
OTEC:
Kdo ví. Neskutečný! Chlap, kterej celej svůj život zkoumal tajemství stvoření. Vždycky, když mi vyprávěl, dával mi energii do života… Bylo to jako oáza v tomhle zatraceným všedním životě… Nikdy jsem nepochopil proč se zabil… Nechal tam dopis se slovy: „Tomu, kdo by to chtěl pochopit: Žít už mě unavovalo“ … Jak jako unavovalo žít? Jak mám chápat člověka, kterýho unavuje jeho zasranej život?! A jak k tomu přišel, že ho život unavuje? Vždyť byl ztělesněním štěstí a klidu! Někdy jsem ani nevnímal, co říká, stačilo jen poslouchat zvuk jeho slov.
SYN:
Úžasný!
OTEC:
Jakže? Úžasný?
SYN:
Jak jste se měli rádi!
OTEC:
Kdo?
SYN:
Ty a tvůj otec přeci, kdo jiný? (Pauza)
OTEC:
Víš, co mě nejvíc štve?
SYN:
Co? 18
OTEC:
Nikdy jsem neměl odvahu neuskutečněných objetí!
ho
obejmout…
Tolik
SYN:
(Teatrálně, z výše štaflí) Takový je život – jeden velký paradox perverzních momentů!
OTEC:
Co tím myslíš?
SYN:
Nemám tušení… ale nezní to špatně, viď? (Cosi dokončí a sleze ze štaflí, aby si to prohlédl.) Nádhera! Jsem génius! Víš, co je vedle mně Picasso? Patlal a kabaretní štětka! Tak jest a to si neodřeknu, a když budu chtít, klidně mu to řeknu do očí: ka-ba-re-tní-ště-tka! No a tady…? Podívej se na ty barvy, ty tahy štětcem, tolik harmonie a melodie v jedné symfonii! Jako v páté od Beethovena! (Zpívá.) Ta, ta, ta, tan… ta, ta, ta, tan… ta, ta, ta, tan, ta, ta, ta, tan, ta, ta, ta, tan… Líbí se to to?
OTEC:
Ano.
SYN:
(Tančí poslední kroky malamba* a zpívá si k tomu. Skončí.) Argentina! Má vlast překrásná, země slavných Pamp a ombú!! Anebo sekvojí?
OTEC:
U mě sekvoj!
SYN:
Kmen sekvoje, kudy sny plynou… Sny poety, jenž rozhlíží se po světě a přemítá, zda smrt je tou příčinou, proč holubička nelétá.
OTEC:
To je krásný!
SYN:
Líbilo se ti to?
OTEC:
Nádhera! To o tom přemítání, a že když holubičky nelétají, tak je to kvůli smrti…
*Malambo=folklorní tanec z oblasti severní Argentiny, pozn.překl.
19
SYN:
(Přerušuje ho.) Prosím, bez interpretací…
OTEC:
Dobrá, ale líbilo se mi to… Další, která vzešla jen tak, z ničeho nic…?
SYN:
Říká se tomu improvizace…
OTEC:
Měl by sis je zapisovat.
SYN:
Žij z momentů, otče!
OTEC:
Co to s tím má společnýho? A proč nic neděláš?
SYN:
Maluju pozadí. A ty víš proč. Podívej. (Otec se podívá a začnou spolu hrát hru, kde spolu tvoří fiktivní svět. Syn předvádí údiv a povzbuzuje ho. V průběhu této scény může být z povzdálí slyšet Milhaudova hudba. Navrhuji taktéž, se vším respektem vůči panu režisérovi, pozměnit osvětlení.)
OTEC:
Tenhle domek?
SYN:
Ano.
OTEC:
Je pěkný.
SYN:
Fascinuje mě, je úchvatný.
OTEC:
Patří Dlouhánovi.
SYN:
Tak to je tedy Dlouhánův dům!
OTEC:
Jasně, místního elektrikáře!
SYN:
Nepovídej… Byl hodně dlouhý?
OTEC:
Kdyby to šlo, tak z něj při bouřce udělaj hromosvod… Znáš tu vtipnou historku, která ho poznamenala na celý život?
SYN:
Kterou?
20
OTEC:
Na tu nikdy nezapomenu … Přišel jednou v noci do kavárny, bylo to zrovna po bouřce, posadil se s takovým podivným výrazem ve tváři, nemluvil, ani si nechtěl nic dát, dokud se ho lékárník nezeptal, jestli je všechno v pořádku. A Dlouhán, který si dal s odpovědí na čas, prohlásil: „Stál jsem tam jako opařenej a přemýšlel o relativitě času.“ Zmlkli jsme, dívali se jeden na druhýho, až blázen Freud řekl: „To kvůli dešti.“ Dlouhán mu přitakal a zakončil to slovy: „Einstein nebyl vůl.“
SYN:
To byl ten, co nikde neplatil?
OTEC:
(Sedá si.) Opravoval televize a různé spotřebiče u sebe v garáži… Neměl o moc víc než ostatní, ale něco zdědil a od nikoho nic nechtěl. Vždycky říkal: „To platí babička.“
SYN:
To nemá chybu! A kdo bydlel tady?
OTEC:
Stoprocentně blázen Freud. Chtěl být psychoanalytik a boxer. Trávil celý dny v tělocvičně a každýho tam analyzoval… Jednou ho tam málem přizabili.
SYN:
A jak to dopadlo?
OTEC:
To už si nepamatuju.
SYN:
Zkus si příště vzpomenout. Víš, koho bych rád poznal?
OTEC:
Koho?
SYN:
Freuda. Ne toho od vás, ale opravdickýho. Víš, jak se všude tváří?
OTEC:
Jak?
SYN:
Vždycky vážně… Měl takový pronikavý až šibeniční výraz. Skoro jako ty. Jak je to možný?
OTEC:
Co jak je možný?
SYN:
Celej život jenom přemýšlel, mluvil a psal o sexu…a ani jeden úsměv! Co se mu asi honilo hlavou?
OTEC:
Byl to vědec. 21
SYN:
Vědec? Víš vůbec, co tenhle vědec potřeboval?
OTEC:
Co?
Syn:
Aby se ho dotýkali! Místo toho, aby ho poslouchali nebo četli, aby na něj sahali! To bylo potřeba! … Já bych mu rád prohrábnul plnovous, poplácal po břichu, políbil ho na tvář, položil mu hlavu na hruď … (Naznačí) a chvíli tam zůstal … Představ si jak by pak vypadal na fotkách: rozesmátě a něžně… Psychoanalytikové by byli úplně někde jinde. A my se teď musíme dívat na tyhle zahořklý výrazy… kvůli němu. Už ti to došlo? Úsměv na obrázku by mohl změnit dějiny…
OTEC:
Kdo se pořád smál, byl Čuňas, obecní lapka.
SYN:
Měli jste obecního lapku?
OTEC:
A proč ne? Všude mají svýho lapku. Proč bysme u nás nemohli jednoho mít? Jednou chtěl odejít do velkoměsta, trvali jsme na tom, aby neodcházel, že prej i on má právo na povýšení.
SYN:
Má pravdu.
OTEC:
(Přitaká.) Nakonec jsme mu nabídli, že každou sobotu necháme odemčený dveře, až půjdeme do kina… Neměl to vůbec jednoduchý. Vždycky se našel osel, který mu vyčetl, že to a to má pro něj citovou hodnotu nebo nějaký jiný nesmysly.
SYN:
A co policajti?
OTEC:
No…když ho chytili, tak jsme vyšli na ulici, aby ho pustili. Pak přišel pan komisař, ten černoch … hrdost sama! Byly jsme jediná obec s černým šerifem v čele.
SYN:
No teda!
OTEC:
Říkal jsem ti, že když se objevil černej šerif, tak měl vždycky proslov o svobodě a vzápětí Čuňase pustil. Jinak by přišel o práci… Černej šerif byl nejlepší… A když už ani Čuňas neměl sil utíkat, tak mu černej šerif půjčil povoz.
22
SYN:
Jen tak dál, otče! A kde bydlela ta bohyně lásky?
OTEC:
Marie? Tady. (Ukáže.) Jak byla úžasná! Jednou jsem musel zaplatit sty pohlazeními a dvěma tisíci polibky.
SYN:
A farář?
OTEC:
Bydlel u ní. Nechtěl být daleko od dětí. Ten byl boží. Takhle rozezníval zvon, zavři oči a poslouchej…
SYN:
No neříkej mi, že mi teď tady budeš bimbat.
OTEC:
Proč by ne?
SYN:
(Zavře oči.) No tak dobře.
OTEC:
(Napodobuje zvuk zvonu v různých tóninách.) Bim bam bim bam bim bam. (Ad lib) (Syn užasle poslouchá, oba jsou dojati.)
SYN:
Chceš vědět jaká je nejhezčí chalupa, co jsme namalovali?
OTEC:
(Podívá se na obraz.)To může být… Jenže jsou všechny natěsnaný na sobě… Tady (ukáže) bydlel čaroděj kořenář.
SYN:
Rohatec?
OTEC:
Zrovna ten. Když nezabraly žádný jeho kouzla a čáry, tak tě poslal do kláštera. (Znovu ukáže.) Heleďme, soudcův dům…
SYN:
Já vím, nejsem blbej.
OTEC:
Víš, že vždycky když šel odpoledne od soudu, namířil si to do lesa hrát na flétnu? A druhý den oznámil, že všechny případy zkonzultoval s místní faunou a podle toho vykonával rozsudky. Neumíš si představit, kolikrát lidi stříleli na ptáky a křičeli ne-spra-ve-dl-nost!
SYN.
To je dobrý, otče.
OTEC:
Jo?
23
SYN:
A co indián Quichén?
OTEC:
(Ukáže na zahradu domu, který právě maluje.) Tady si postavil svůj stan.
SYN:
Tady?
OTEC:
Přesně.
SYN:
Proč?
OTEC:
Říkal, že je to jediná zahrada v obci, kde si může sednout na zadek.
SYN:
A proč zrovna tady?
OTEC:
Záležitost příbuzenských vztahů.
SYN:
Zajímavé!
OTEC:
Jednoho dne daroval všechno, co měl, protože prý už měl všechno, co mohl mít, a od této chvíle chtěl být všechno, co mohl být.
SYN:
A čím byl?
OTEC:
(Pokrčí rameny.) Byl…
SYN:
Čím on byl?
OTEC:
On byl… zkrátka osobnost. Pořád dokola citoval Bibli.
SYN:
Jo, ta je moc pěkná!
OTEC:
Vážně! Říkal, jak Bůh nařídil Abrahamovi: „Odejdi z této země, ze svého rodiště a domu otec tvého do země, kterou ti ukážu,“ Genesis 12,1; a potom nařídil Mojžíšovi, aby propustil svůj lid a odvedl ho ze země, která se stala jeho domovem a ať odejdou do pouště oslavovat. Rozhodl se tedy opustit své stanoviště a odešel.
SYN:
Oslavovat? Jak Quichén slavil?
24
OTEC:
Vínem, jak jinak.
SYN:
A to ani nic nebaštil?
OTEC:
Židovský bezkváskový chléb, protože tvrdil, že patří těm, co nikde nevydrží, takže vandrákům.
SYN:
Ten filuta!
OTEC:
A víš, co znamená „Quichén“?
SYN:
Zadek na příbuzenské zahradě.
OTEC:
Jak jsi to uhodl?
SYN:
Myslíš, že jenom ty si umíš vymýšlet?
OTEC:
Já si nevymýšlím, synu.
SYN:
(Ironicky) Tak promiň.
OTEC:
Ty mi nevěříš! Kolikrát ti to mám opakovat, žil jsem tam.
SYN:
Jasně. A v létě tam sněžilo, sáňky pěkně klouzaly po zamrzlým jezeru!
OTEC:
Nebuď mezek, co je na tom divnýho?
SYN:
(Přeruší ho.) Dobrá, věřím ti. A bydlel jsi uprostřed lesa.
OTEC:
(Přitaká.) Přibližně tam, kde začíná les, tamhle. (Ukáže.) Obklopený akáty, břízami a ombú.
SYN:
A sekvojemi.
OTEC:
(Přitaká.) Tam budu mít dům, přesně vedle sekvoje…a budu si sedat na trávník, jak to dělala tvoje maminka a poslouchat zpěv ptáků a dívat se na stromy… To milovala…
SYN:
Ona tam byla?
OTEC:
Samozřejmě, to ona mě naučila poslouchat a pozorovat listy stromů. 25
SYN:
Od toho nejsvrchnějšího lístečku po ten nejsmutnější.
SYN:
Od nejveselejšího k nejzamračenějšímu.
OTEC:
Pozastavit se u těch, co to nejvíc potřebují…
SYN:
A žádný nenechat sejít z cesty…
OTEC:
…A rozptylovat jiným životem… (Pauza. Hudba ztichne a osvětlení se vrátí do svého původního stavu, jako v předchozích scénách.)
SYN:
Jestli si postavíš dům vedle sekvoje, musíš počítat s hlukem… (Otec se na něj podívá udiveně.) No, kvůli autům.
OTEC:
(Ukáže na stěnu.) Ale tam přeci nejezdí žádná auta…
SYN:
Tak promiň, spletl jsem se.
OTEC:
(Přistoupí k dílu.) Moment, tenhle strom jsem neudělal já.
SYN:
(Také přistoupí.) Jaktože ne? Tady ten je úplně stejný.
OTEC:
Jak tohle můžeš říct? Vždyť ty barvy a tahy jsou úplně jiný.
SYN:
Jsou jiný? Jsou skoro stejný! (Ospravedlňuje se.) Možná že jsi zrovna přemýšlel nad jinýma věcma.
OTEC:
Je to tvoje práce?
SYN:
Jak bych to mohl namalovat já? Už jsem ti řekl, že ne!
OTEC:
Určitě?
SYN:
Vážně. Proč bych to maloval já? To nedává smysl… A už s tím přestaň… Proč neuznáš, že si nepamatuješ, co nakreslíš? Vždyť to není tak hrozný!
OTEC:
Dobrá, tak nekřič. Trochu to poupravím.
SYN:
Zbývá ti toho ještě hodně?
26
OTEC:
Ne, jenom pár tahů a je to. (Znova se pouští do malování.)
SYN:
Tak co? Splnili jsme to, co jsme si předsevzali. Můžeme začít se slavnostním křestem.
OTEC:
Ještě minutku… (Pozastaví se.) Dělá mi to starosti.
SYN:
Co?
OTEC:
Že si nepamatuju to, co sám namaluju.
SYN:
Na tomhle obrazu je osmdesát tisíc věcí. Proč by sis měl pamatovat úplně všechno, co jsi namaloval?
OTEC:
Předtím se mi to nestávalo.
SYN:
No a?
OTEC:
Skleróza?
SYN:
Chřipka. Nesmrkáš náhodou poslední dobou?
OTEC:
To já nerad.
SYN:
Smrkání? Souhlasím s tebou. Jsou jiné věci, které dělám mnohem radši.
OTEC:
Že dojde k těmhle senilním věcem ještě dřív, než si splním sen…
SYN:
Nebuď melancholik, otče.
OTEC:
Mluvím naprosto vážně. Za chvíli si nebudu pamatovat jiné věci, pak nebudu moct chodit a mluvit a pak…
SYN.
(Přeruší ho.) Jdu zavolat pohřešky.
OTEC:
Měl bych už odejít.
SYN:
Do lesa? (Otec kývne. Syn se podívá na hodinky.) Není už trochu pozdě? Lepší bude, když to dokončíme. Jdu pro šampaňské.
27
(Znechuceně pokračuje v díle. Mezitím syn gesty předvádí přípravu ceremonie.) SYN:
Tak jak to pokřtíme? Špatnost strnišťat? Ne, lepší bude Dobré maté, hořké maté. Nebo Skrč se, jdou sem indiáni? Ne, to taky ne. Nejvíc se mi líbí Añamengüí porá, porá* - kvůli matce, samozřejmě… Anebo Chagas** pro celý svět!
OTEC:
Můžeš na chvíli zmlknout?
SYN:
To není špatný název – Můžeš na chvíli zmlknout. A co je mi vůbec do toho, je to tvoje dílo, tak si ho pojmenuj sám a ať jdou všichni do…
OTEC:
(Znechuceně přestane malovat.) Tak, už je to!
SYN:
Dooooobrá! Připraven?
OTEC:
Ano.
SYN:
Tak jdem. (Změna osvětlení. Je slyšet sakrální hudba. Herci imitují křest, kropí svěcenou vodu. Mluví kněžským tónem.)
OTEC:
Touto čistou vodou kropím tě, zbavuji od všech tvých idolatrií a nečistot. Vdechuji ji život tímto srdcem kamenným a tímto ti odevzdávám svou duši.
*Pozn. překl.: Añamengüí porá je jazyk, který patří do skupiny varaní a hojně se užívá vParaguayi a v severná oblasti Argentiny. **Pozn. překl.: Chagas je nemoc vyskytující se na severu Argentiny.
28
SYN:
Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.
OTEC:
Já tě křtím touto vodou, abychom se vydali na cestu pokání: avšak ten, jenž po mě přijde k tobě, křtít tě bude ve jménu Ducha Svatého a Ohně.
SYN:
Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.
OTEC:
Ten, kdo není zrozen z čisté vody a Ducha Svatého, nemůže vstoupit v království nebeské. Jen ten, kdo uvěří a bude pokřtěn, spasí svou duši. SYN: A pozor! Ten, kdo víru nechová, sám sebe trestá. Pokud tento vyřkne, že křest dobrovolný a nepotřebný jest pro spásu duše, budiž proklet.
OTEC:
Všichni se rodí se skvrnou hříchu a smyta může být pouze vodou svěcenou a Duchem Svatým.
SYN:
Ti, kdož křest přijmou, ať už z rukou opilce, vraha, či cizoložníka, pokud je to vůle boží, nechť pokřtěni jsou ve jménu Krista.
OTEC:
Ponořený v smrti Kristově jsi hluboce, a mrtvý jest starý člověk se svými hříchy.
SYN:
Budiž ukřižováno zrádcovství!
OTEC:
Po smrti, nechť celý tento obraz hříchu povstane spolu s Kristem a tak se zrodí nový život plný víry, pravdy, spravedlnosti a duševního bohatství.
SYN:
Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.
sobectví
tvé,
hrdost,
smyslnost
a
(Pauza. Hudba ztichne. Osvětlení.) OTEC A SYN: A budeš se jmenovat: SYN:
Domek mých snů.
OTEC:
Pozdní odpoledne.
SYN:
Vzpomínky na dávné časy.
29
OTEC:
Nové setkání.
SYN:
Sladké snění stáří. (Zní píseň „Daleký můj kraj“.)
OTEC:
(Kriticky pohlédne na dílo.) Sníh času.
SYN:
Stromek ulice, kde jsem se narodil.
OTEC:
Pevná zem.
SYN:
Chybějící býk na střeše.
OTEC:
Potěšení.
SYN:
Tak velcí ptáčci!
OTEC:
Daleký můj kraj.
SYN:
Vesnické stavení. (Pauza)
OTEC:
Daleký můj kraj: (Podívají se na sebe a souhlasně.)
OBA:
Daleký můj kraj. (Hudba se ztiší.)
SYN:
Tvoje děti se budou jmenovat: Dlouhán.
OTEC:
Freud.
SYN:
Čuňas.
OTEC:
Černý šerif.
SYN:
Marie.
OTEC:
Farář Bimbam. 30
SYN:
Kořenář Rohatec.
OTEC:
Lékárník.
WSYN:
Dlouhánova babička.
OTEC:
Ptačí soudce.
SYN:
Filuta indián.
OTEC:
Quichén.
SYN:
Dámy a pánové, ceremonie je u konce. Teď je čas…na pozorování listí stromů. (Přistoupí k oknu a dívá se. Otec detailně zkoumá dílo.)
OTEC:
A tohle?
SYN:
Co?
OTEC:
To je hnus!
SYN:
Ale, nepřeháněj!
OTEC:
Jak by ne? Podívej se na ten červený trávník!
SYN:
(Podívá se.) To není tak hrozný.
OTEC:
Co to plácáš? Je to příšerný!
SYN:
Myslíš?
OTEC:
Prosím tě! Navíc to nemá žádný smysl!
SYN:
Vždyť je to jedno.
OTEC:
Jak, jedno?!
SYN:
No a proč mi to říkáš?
OTEC:
A komu jinému bych to měl říct? 31
SYN:
Když jsi to namaloval ty, tak by ses měl naštvat sám na sebe!
OTEC:
To jsem nemohl namalovat já! Ani opilý!
SYN:
Kdo jiný? Á, už vím. Já!
OTEC:
Jenže já to nebyl…
SYN:
Dost už otče.
OTEC:
To bych nikdy nenamaloval! Červený trávník – to je směšné!
SYN:
Asi to bylo ve chvíli, kdy se tu zjevilo Delaunayovo strašidlo!
OTEC:
Proč?
SYN:
No tak, otče, ty si nepamatuješ na tu červenou Eiffelovkou z roku 1911? A děláš kvůli tomu skandál? Více svobody projevu, otče.
OTEC:
Co s tím má co dělat svoboda? A já jsem šokován! Delaunay namaloval červenou Eiffelovku, protože to tak viděl! A já chci mít můj trávník zelený, tak ho vidím já! Být volný neznamená dělat něco extra. To je volnost, kterou já odmítám! Uvědomuješ si to? To by bylo absurdní! Proč nosíš tyhle orvaný džíny? Aby sis připadal volnej, anebo se ti to snad líbí?
SYN:
Oboje. Taky se mi líbí připadat si svobodnej.
OTEC:
(Zmateně.) A předpokládám, že na tom není nic špatnýho.
SYN:
Můžeš si myslet, co chceš.
OTEC:
Chceš mě přesvědčit, abych toho nechal.
SYN:
Dělej si co chceš, mně přijde, že ten trávník není tak špatný. Co je to s tebou?
OTEC:
Přijde mi, že když mně se to hnusí a tobě ne, a já si nepamatuju, že bych to maloval, musel jsi to být ty.
32
SYN:
I to nejpravděpodobnější není jisté, tak se uklidni. A když se ti to nelíbí, tak to přemaluj na zelenou. Bude to zelený trávník tak, jak by to všichni očekávali. To je dobrý! Věci, který si nepamatuješ, že maluješ, jsou nejmíň předvídatelný. Podívejme!
OTEC:
Tak jinak.
SYN:
Co?
OTEC:
Kdyby to byla moje práce…
SYN:
(Přeruší ho.) Á! Tak to uznáváš!
OTEC:
Nic neuznávám! Jen říkám, že kdybych to namaloval já, tak proto, že jsem pod tvým tlakem a to se mi nelíbí.
SYN:
Pod jakým tlakem! Povídej!
OTEC:
Neustále mi vykládáš, že to, co dělám, už je zastaralý a předvídatelný, abych prolomil barvy a tvary a abych se vysral na rovnováhu, abych si s tím víc pohrál… Proč mi pořád radíš a nenecháš mě malovat to, co se líbí mně? Copak tě nutím, abys se mnou pracoval? Proč si nevezmeš vlastní stojan a plátno a nezačneš malovat to, co se líbí tobě?
SYN:
Přestaň křičet! Namaluješ červený trávník a naštveš se za to na mě! Copak jsme blázni? Když vyjadřuju názor na to, co maluješ, neznamená to, že ti přikazuju, co máš dělat, a i kdyby, tak ty mě nemusíš vůbec poslouchat. Je to jenom můj názor! Abych ti ukázal, co je moderní, jaké jsou nové trendy a aby lidi mohli říct: Podívejme se, to se dneska někdo má! Děláš věci, který se ti nelíběj, neobviňuj mě z toho! Jak jsi před tím řekl – jsi svobodný v tom, co se líbí tobě.
OTEC:
Nejsem zas tak svobodný…
SYN:
To se mi líbí víc. (Pauza)
OTEC:
Synu.
33
SYN:
Co?
OTEC:
Tobě se nelíbí, jak maluju? Pravdu. (Pauza)
SYN:
Musím odpovídat?
OTEC:
Měl bys.
SYN:
Děláš si srandu?
OTEC:
Určitě už jsem namaloval horší. (Pauza)
SYN:
Asi ano. (Pauza)
OTEC:
A proč mi tedy pomáháš?
SYN:
Myslím, že spolu nám to jde líp. (Pauza. Otec se posadí a pozoruje zeď. Zní píseň „Daleký můj kraj“*.) (Otec vezme do ruky papír a napíše na něj: „Šel jsem pro cigarety“. Ukáže nápis synovi. Dívají se na sebe.)
*Lejana tierra mía Bajo tu cielo, bajo tu cielo Quiero morirme un día Noc tu consuelo, noc tu consuelo.
Daleký můj kraji, pod nebem tvým, pod nebem tvým, umřít chtěl bych jednou, s potěšením tvým, s potěšením tvým.
Oir el canto de oro De tus campanas quo tanto añoro No sé si al contemplarte al regresar Sabré reir o llorar.
Slyšet zlatý zpěv tvých zvonů, tolik toužím nevím, jestli se budu smát či plakat, Až se budu navracet a hledět na tebe.
34
SYN:
(Překvapeně) Co to je? (Otec neodpovídá.) Co tím myslíš? (Pozorují jeden druhého.) Nechápu… Odcházíš? (Kývne.) Kam?
OTEC:
Nevím.
SYN:
(Ukáže na papír.) To je vtip? (Otec zavrtí hlavou.) Ne?
OTEC:
To není vtip.
SYN:
A…?
OTEC:
Nevím, jak to mám říct jinak.
SYN:
Říkal jsi, že to překonáš.
OTEC:
Překonám to a pak odejdu…
SYN:
Opravdu? (Otec znovu souhlasně pokývne hlavou.) Kam? (Začnou mu téct slzy.) Copak je ti, otče?
OTEC:
(Rozhořčeně) Chci odejít.
SYN:
Kam?
OTEC:
Nevím… Chci odejít.
SYN:
(Ztrácí trpělivost.) Ale kam?! Mluv jasně!
OTEC:
(Rozevře ruce.) Hledat.
SYN:
Co budeš hledat?
OTEC:
Moje městečko.
SYN:
Znova?
OTEC:
(Přikývne.) Chci ho najít. Už to déle nevydržím.
SYN:
(Přistoupí k němu a obejme ho.) Tak jo, otče.
OTEC:
Nechci umřít a litovat, že jsem si nesplnil sen.
35
SYN:
Který?
OTEC:
Vytvořit si svůj malý svět, který budu mít rád.
SYN:
A co tady to?
OTEC:
(Zavrtí hlavou.) Tady si připadám jako červ, neschopný nic změnit. Má to nějaký smysl?
SYN:
Nemáš proč něco změnit.
OTEC:
Jak bych mohl? … Celej život hledám tu správnou cestu, vytvářím si svoje místo v tomhle světě, kterej bych mohl změnit… Teď si ale uvědomuju, jak moc je prohnilej a hnusí se mi a že nemám vůbec žádnou chuť cokoliv dělat. Uvědomuješ si to?
SYN:
(Ukáže na obraz.) A tohle se ti zdá málo?
OTEC:
Přijde mi, že ano.
SYN:
To není málo otče! To je hrozně moc! Skoro všichni dělají dokola to samý: vydělávaj, šetřej anebo utrácej prachy! Víš, co jsou zač? Nosej prachy sem a tam! To nejsou lidi! A ty jim dáváš možnost, aby si trochu užili a cítili i jiné věci.
OTEC:
Jaké jiné věci? (Ukáže.) Tohle bude sloužit jenom k vyzdobení domu někoho, kdo má peníze, aby si to koupil a předstíral, že má cit pro umění… Králův šašek, to je to, co jsem! Jenom proto, aby se pobavili ti nejbohatší! Dost už! Dost už tý falešnosti! Žádnej lék neexistuje a když se někdo pokusí ho najít, jenom se do toho zamotá!
SYN:
To není pravda! Děláš to, co máš rád. Co chceš víc?
OTEC:
Něco by tu bylo.
SYN:
Co?
OTEC:
Můj starý sen o zmizení.
SYN:
Zmizení?
36
OTEC:
Nedělej si starosti, nemám na to se zabít. Budu se jen tak bez cíle potloukat, až to místo najdu. (Ukáže.) Budu hledat s uzlíčkem na rameni to místo, jak Quichén, to jsem vždycky chtěl. Tady to není.
SYN:
Není?
OTEC:
Není to místo. Možná, že to, co hledám, je opustit tenhle svět, abych poznal velikost nějakého jiného.
SYN:
Nerozumím ti.
OTEC:
Já taky moc ne. To jsou ty otázky… Proč musím žít tady? Jednoduše na mě přišla řada? Už to nemůžu vydržet…
SYN:
Co?
OTEC:
Pocit…že není úniku. Možná, že ten můj svět je jinde a menší, akorát tak pro mě. Jak jsi říkal před tím…kontakt s přírodou. (Ukáže.) Celý život jsem přenášel přírodu sem. Není teď na čase, abych odešel já?
SYN:
(Reaguje, ukáže kolem sebe.) A co je tohle, smetí? Ty a já, co jsme? (Pak na obraz.) Co je tohle? (Přistoupí k oknu.) A to, co je vidět odsud? Ten nádherný západ slunce, listy stromů, které rostou, mění barvu, padají, rostou, čekají na nás. Dobrá káva v tuto hodinu…, pozorovat vše oknem… a slzet kvůli moci přírody, která nás obkličuje, aniž bychom si toho všimli… (Otec se také podívá.) Máme ji tam venku, otče! Nebo ne?
OTEC:
Pochop synu, je to spousta věcí…
SYN:
Spousta věcí nakonec není žádná, otče! Mluvíš, mluvíš, mluvíš, máš tisíc otázek, ale žádnou odpověď!
OTEC:
Jenže to nevím! Jak mám vědět přesně, co chci? Co mám dělat? Nevím, jestli chci město nebo přírodu, nebo něco jiného, kde bych měl své malé místo, být s tebou, toulat se po světě, abych se cítil úplně volný jak pták! … Já nevím, co chci! A ty po mě chceš vysvětlení! Co po mě vlastně chceš?
SYN:
Abys tady zůstal a neštval mě už.
37
OTEC:
Nemůžu, synu. Nemůžu! Myslíš, že mě baví trpět? Mám toho plný zuby! Nenávidím tuhle společnost, čím dál tím falešnější… chci najít nějakou jinou… Vždycky jsem tomu věřil, že všechno má smysl a teď teprv vidím, že ne. A už nevím, jakým jiným způsobem mám žít. Čerpal jsem sílu z přesvědčení, že mám splnit nějaké poslání. A co jsem asi tak mohl splnit?
SYN:
Žít!
OTEC:
Ne, nic! Protože celej svět je jedna velká lež! Vždycky jsem maloval to, co jsem chtěl a nikdy jsem to neměl. Nebo jsem se k tomu nikdy neodhodlal. Už dost. Mám po krk vidět to jenom na plátně, chci to žít! Už nemá moc času!
SYN:
Proč to žít, když si to můžeš namalovat?
OTEC:
(Zmateně.) Jak?
SYN:
Nevím, to mě jenom napadlo. Proč to žít, když si to můžeš namalovat?
OTEC:
Chceš mě jenom zmást.
SYN:
Nemůžeme žít tak, jak nás zrovna napadne.
SYN:
Takže to, co můžeš, to žiješ, a co nemůžeš, maluješ.
OTEC:
To není jednoduchý! Ty si opravdu myslíš, že žít závisí jenom na tom, chtít?
SYN:
To jsem neřekl.
OTEC:
Synu, naděje je to, co nás nutí malovat. A teď už žádná není!... Proto se můj otec zabil, proto! A myslel si, že jeho smrt půjde světu příkladem! Nebo aspoň těm, kdo ho znali a zamysleli se nad smrtí nebo nevím, nad jakou jinou blbostí. Ne! … Nikdo nemyslí na NIC. A NIC JE PŘÍKLADEM NIČEHO. Proto se nezabiju, krom toho se mi do toho nechce! Protože kdybych se zabil, tak bych tím něco naznačoval a to já nechci! Chci zmizet! Budou si myslet, ten starej blázen. No a? Jako kdyby oni měli rozum … (Přistoupí k oknu, otevře ho, a hlasitě prudce vykřikne.) Blázni!!! (K synovi.) Mravenci! … Vypadají 38
jako mravenci, kteří chodí sem a tam… Co mravenci!? (Křičí ven.) Pitomci! Idioti! Kam jdete? Proč spěcháte? Abyste rychleji umřeli? Můžete čekat v klidu, možná, že to chvíli potrvá, ale nezapomene se na nikoho! SYN:
Dost otče, lidé se dívají!
OTEC:
Chceš říct, poslouchají? Ještě, že jsou na světě mravenci, kteří mají smysly…
SYN:
Dost už, co jsi našel? Dynamit? Svět je a bude hnus. Skonči to už. Nebo si myslíš, že budeš žít uprostřed lesa a svět se změní? A co tam budeš dělat? Máš pravdu! Svět je smetiště!! A my jsme jenom krysy, co se snaží utéct, zachránit se, jak jen můžou, a když se objeví paprsek toho ztracenýho slunce, tak se hned podvolíme. (Přistoupí k otci.) No tak, otče… Před tím ses ptal, co tu děláme, ne? (Otec kývne.) Jen tak…mimochodem.
OTEC:
Mimochodem co?
SYN:
Že tady jsme jen tak, mimoděk. Ty potřebuješ vědět, pro co žít… Já nemám nejmenší tušení. Někdy mě to rozčiluje, ale co mám dělat? Nemám nejmenší tušení, proč žiju, co je smysl mýho života a co od něj chci, ani nic! Co s tím mám dělat? Otče…Jsi můj otec nebo můj syn?
OTEC:
Co to je za otázku?
SYN:
Protože všechno tohle bys měl říkat ty mně, a ne já tobě. Víš co?
OTEC:
Co?
SYN:
Jsme dva ubožáci, ale je nás, nevím… několik milionů. Kdyby se na tisících kilometrech potkalo pět nešťastníků, kteří si rozdělí svět a rozhodnou, co má každej z nich dělat… Pojďme s nima. Co bychom dělali jinýho?
OTEC:
Nevím, něco, v čem vynikáme.
SYN:
A že ses snažil celý život dělat věci, který ovládáš.
39
OTEC:
Proč…?
SYN:
(Přeruší ho.) Protože jsi věřil, že tě za to budou mít rádi! Tak to není… Nikdo nemá rád jenom proto, že je to důležitý. Může tě obdivovat, ale ne mít rád. Pozorně poslouchej, otče, co ti teď povím. Protože mě máš rád a jsi hodný člověk… A vůbec mě sakra nezajímá, jestli to, co děláš, je dobré, důležité anebo cokoliv. Někdy tě obdivuju a někdy ne. Ale vždycky tě budu mít rád. (Dojatě.) Věci, které jsi mě přinutil ti říct… Kromě toho jsi měl pravdu! Maják, strom, červená tráva a sto jiných věcí, kterých sis ještě nevšiml, jsem namaloval já!
OTEC:
Ty!?
SYN:
No jo! Byl jsem to já! Ty nejsi blázen! A víš proč? Protože chci malovat jako ty, nic víc!... A proto také nemůžeš odejít! Protože si to ještě uvědomuješ… Už brzy budeš moct jít… Až já namaluju celej obraz a ty si budeš myslet, že je to tvoje práce… Pak si budu připadat jako ty. Dřív ale neodejdeš, ať se ti o tom ani nezdá…
OTEC:
Proč mi to říkáš zrovna teď?
SYN:
Co já vím! Asi jsem se před tím neodvážil! A protože prostě nemůžeš odejít.
OTEC:
Proč?
SYN:
Ještě nám zbývá spolu něco dokončit.
OTEC:
Co?
SYN:
Nic.
OTEC:
Nic?
SYN:
No nic! Prostě mít toho druhýho po boku… Vždycky spolu něco děláme, malujeme, povídáme si, bavíme se, kritizujeme, diskutujeme, souhlasíme, křičíme…nebo mluvíme do větru! To jediné, co chci, je být po tvém boku, otče… Dívat se na tebe, cítit, že mě máš rád… A abys ty cítil, že tě mám rád já… Nikdy bych si nepomyslel, že ti něco takovýho řeknu. Dojemný je na tom to, že tě potřebuju… vysvětlit ti proč…to, 40
co cítím… (Zavrtí hlavou.) To nejde… Ty… (Obejme ho, po chvíli poodstoupí. Ukáže na malbu.) To je to nejhorší, co můžeš udělat. OTEC:
A co?
SYN:
Odejít hledat…
OTEC:
Proč?
SYN:
Protože ty si uvědomuješ, že neexistuje… zatímco kdybys zůstal tady…(Pauza)
OTEC:
A když tady zůstanu, tak co?
SYN:
Musím to pořád vysvětlovat?
OTEC:
Ano.
SYN:
Když jsme tady, tak městečko existuje, otče. (Dlouhá pauza. Dívají se na sebe.)
OTEC:
Před tím…
SYN:
Co před tím?
OTEC:
Na někoho jsem zapomněl.
SYN:
Na koho?
OTEC:
Na toho, kdo se staral o dobro městečka.
SYN:
Básník.
OTEC:
Užasle jsem ho pozoroval, když o půlnoci zaléval vinohrad… (Za oknem se setmí.)
SYN:
Jedné noci září réva měsíční, jejíž srpek tak žlutě ubývá. A na smutných zvlhlých zemích, réva vinná vykvétá. 41
Slyšet jest jen něžný a sladký hroznů šum. Přiblížím se omámený vnímám jeho trpký zvuk, monolog té luny révy, co přemítá o svém osudu. To jest osud společníka, jenž doprovází druhé a nežije jen pro sebe. Smutek se zjevení, štěstí ze zrození, ze vzklíčení a z moci vzdorovat všem nečasům. Bojováním dosáhnout krásy plodu zralého. Pak v nějakém opilci, zmámeném tou rozkoší, těšit se bude a užívat, že už není hroznem, ale mízou snění a chorobného bytí, mocného to vzletu až k jinému světu, za přáním i za smrtí. Slast je lidské bytí. OBA:
To jest osud společníka…
(Podívají se na sebe a obejmou se. Světlo zamířené na ně se ztlumí. Zní hudba z „Dalekého mého kraje“.) KONEC
42
