Celá tahle věc se zabitím psa, kterého jsem umlátil kamenem naprosto nahý (zde jest vysvětlení, proč jsem použil kámen, neměl jsem totiž žádné kapsy, do kterých bych mohl ukrýt nůž nebo jinou zbraň, která by byla k tomu malému kokršpanělovi jménem Lulu ohleduplnější) uprostřed Korunní ulice hned poté, co jsem ejakuloval na protější zastávce začala vlastně náhodou. Při cestě domů z práce jsem ztratil podpatek. Jednalo se o černý podpatek podpatkovitého tvaru z černých bot Bruce obuvnické značky JTJT. Nemůžu říct, že bych byl překvapen. O plandajícím podpatku jsem tou dobou věděl už dva dny - od té doby, co jsem během rozhovoru se svým šéfem z dlouhé chvíle čistil své podrážky (vypadlo z nich přibližně tolik sraček co z něj). Nicméně, rozhodl jsem se dezertující podpatek nijak neřešit. Líbil se mi zvuk klapnutí, který se vylíhl s každým krokem. A taky jsem měl pocit, že jsem stále napřed, stále v pohybu - to když jsem si připomněl, jak se podpatek upoceně snaží dohnat můj pohyb. Jenže, nic netrvá věčně že? Takže, bylo 6. června roku 2015 - v ulicích Prahy bylo nesnesitelné dusno a můj podpatek zůstal ležet na chodníku kousek od náměstí Míru. Děkoval jsem Bohu, že se tak nestalo před nějakou lidmi přetékající zahrádkou. Očividně se těch několik neděl v kostele vyplatilo a Bůh mi konečně odklepl nějaký ten bonus. Jak bych trpěl stát se mi tato politování hodná událost před naplněnou zahrádkou ani nechci domýšlet. V takové páteční pozdní odpoledne,
kdy se všichni už několik hodin ládují pivem, by smolař s podpatkem vzdorujícím další spolupráci určitě přivodil několik posměšných úsměvů a dvakrát tolik stupidních poznámek od anonymních stolů. “Hej něco jsi zapomněl,” nebo “Upadla ti bota ty vole debile.” Pravděpodobně by si někdo ze sedících vybavil onen otřesný vtip o hodinkách, které šly, ale jednoho dne přestaly jít a až by jej vyprávěl všem svým kamarádům, určitě by všichni z nich měli v představách onu postavu okořeněnou mým obličejem, mým zoufalým, horkem a trapností zkrouceným obličejem. Takže ještě jednou díky Bohu, že mi dopřál tenhle otřesný zážitek uprostřed dlouhé ulice, která byla lidu prostá, když nepočítám v dáli přebíhající ženu a jakýsi spící objekt v křoví na druhé straně. V hlavě jsem rychle promýšlel všechny možnosti dalšího postupu. Taxíka jsem musel zavrhnout, neměl jsem sebou žádné peníze ani kreditní kartu. Stejně tak jsem neměl telefon, kterým bych si mohl zavolat nějakého známého, aby mi přinesl nové boty, zatímco bych se v nedaleké hospůdce posadil k pivu a tiše nadával na těžký úděl bílého, mladého muže bohatého natolik, že si ještě dnes navečer může koupit nový boty. Zůstat stát na místě, zřejmě do konce života, bylo jedním z řešení, ale brzy mi došlo, že bych dřív nebo později musel na záchod. A celkově, stání na místě by doslova, jak se říká, “nikam nevedlo”. Zbývalo mi tedy vyzout se úplně a dojít domů naprosto bosý a nebo se pokusit vydolovat poslední zbytky nonšalantnosti a hrdě a co nejmíň nápadně dokulhat domů. Rozhodl jsem se pro poslední možnost s tím, že budu chytře využívat nerovnosti
terénu a v krajním případě zastavím a budu předstírat nějakou činnost, zapalování cigarety či zkoumání památek, stejně jako když potkáte někoho, kdo vás má rád, ale vy jej nemůžete ani cítit. Zhluboka jsem vydechl cigaretový kouř a vydal jsem se na cestu. Hned po čtyřiceti metrech mě podle překvapila asi šedesátiletá babka, která na hlavní cestu přihrnula nepozorovaně z cestičky na pravé straně. Jednu nohu jsem hbitě umístil do vozovky, bezpodpatkovou jsem nechal na chodníku a předstíral jsem, že se chystám přejít silnici. Babka prošla a nic nezaznamenala. Děkoval jsem opět Bohu a také vynálezci obrubníků, i když je to pravděpodobně jedna a ta samá bytost, protože babička vždycky říkala, že Bůh vynalezl všechno, kromě cukrovky. Propočítal jsem v hlavě zbývající trasu. 480 metrů, pokud k tomu připočtu i vychýlení z trasy při obcházení psích hoven, byl jsem na nějakých 512 metrech. Zapálil jsem další cigaretu a vyrazil. Neušel jsem ani 80 metrů a začala jezdit auta. Vzhledem k nedalekému semaforu projížděla pomalu, takže se tím pádem razantně zvýšila šance, že by si mohli během líné cesty povšimnout mého handicapu. Začal jsem tedy přešlapovat vždy, když se nějaké blížilo. Po projetí jsem zase zrychlil a tímhle start/stop systémem jsem se dostal až na křižovatku u Korunní, kde nastaly trable v podobě několika postávajících studentek. Abych se dostal do Dykovy, která je o poznání klidnější a mrtvější než Korunní, musel bych ujít ještě 120 metrů. Rozhodl jsem se, že si
zakouřím, trochu se uklidním a pak se opět pokusím ukrojit několik metrů. Fascinovaně jsem si prohlížel čela zdejších domů. Bylo na nich tolik ornamentů, úhlů, maleb, nenápadných malých detailů. Jako vždy při pohledu na budovy jsem propadl menšímu smutku, že jsem nikdy pořádně nenastudoval ani základy architektury, pročež jsem nyní nedokázal pochopit a pojmenovat, na co se vlastně dívám (však si povšimněte, že říkám nenápadné malé detaily, nevím o budovách prostě nic). Smutek jsem odhodil stranou společně s vajglem, udělal jsem krok a ustrnul jsem. Přímo proti mě šla asi dvacetiletá blondýna, která jako na potvoru nevypadala, že je úplně blbá. Ba naopak - její těsné šaty pleťové barvy krásně korespondovaly s jejím klidným obličejem a malými, ztracenými prsy. Pravou náušnici tvořilo světle modré ptačí pero. Ach! Typické! Vždy když se mi nedaří potkávám jen nádherné ženy! Rychle jsem se rozhodl opět použít trik s přecházením silnice, vědom si toho, že kdybych jej musel dotáhnout do konce, prodloužil bych si cestu o dalších 18 metrů, ale to už je prostě úděl, který člověk musí přijmout, když chce zachránit svou čest. Stoupl jsem tedy do vozovky, pořádně se rozhlédl, přesně tak jak se má, a spatřil jsem naprosto prázdnou ulici, která se tvářila, jako by tudy auta snad nikdy nejezdila. Můj trik vyčkat až projede auto a zároveň projde osoba, která by mohla odhalit, že jsem botní (botákový? botový?) mrzák byl tedy zmařen. Ve zmatku jsem se rozhodl rychle si zapálit cigaretu, jenže jako na potvoru jsem zapalovač našel
okamžitě (a to byla pořád nějakých 16 metrů ode mě) a co hůř, při tom všem napětí, které cukalo celým mým tělem, jsem zapalovač upustil a ten se díky svému kulatému tvaru (kulaté zapalovače, podpatky a cukrovku určitě vynalezl jeden a ten samý bastard) zakutálel dobrých pět metrů ode mě směrem k dívce. Kdybych zůstal stát, vypadalo by to velmi podezřele. Určitě by přemýšlela, proč si nejdu zvednout zapalovač a jestli nejsem divný a jestli nejsem úchyl a takhle by spirála zcela jistě pokračovala až do bodu, kdy by se ve své teorii utopila, začala by křičet, rozhodila ruce nad hlavu a dala se na útěk, zatímco by ke mě přitáhla pozornost celé ulice. To jsem nemohl dopustit. A tak jsem se rozešel směrem k ní a cítil jsem, jak jsem tuhle nahoře a teď zase dole, najednou jako by se výškový rozdíl při došlápnutí natáhl na metry, nekonečné metry propasti podpatků, bože, potil jsem se, ale už jsem to prostě musel dotáhnout do konce. 8 metrů od sebe. Jazykem jsem zajel do koutku úst a slízl z konce svých vousů kapičky potu. A pak se to stalo. Prošla s hlavou zabořenou do telefonu a vůbec ničeho si nevšimla. Byl jsem duch. Nikdo. Počet podpatků byl naprosto nepodstatný. Náhle mým tělem projela nikoliv vlna, ale tsunami úlevy. Ruce mi povolily, lýtka se odpružily, vydechl jsem jako bych zrovna přežil srážku s vlakem. Udělal jsem bezmyšlenkovitě další krok pro zapalovač a ani jsem nepostřehl, že kolem mě prošla další žena. Její tvář se smála do telefonu. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se rozhodl pro experiment. Šel jsem dále Korunní, míjel jednoho člověk za
druhým, klopýtal jsem naschvál tak, aby každému během prvního pohledu došlo, že jsem chudák bez podpatku, ale nikdo se na mě vůbec nepodíval. Muž, který mě míjel rychlostí pomalého cyklisty, ladně ucukl se svým telefonem do strany, naťukal několik písmen během momentu kdy jsme se míjeli a náhle byl daleko za mnou. A další žena, snad ještě krásnější než ta první, Paví očko, jak jsem ji později začal říkat, nic nevidí, podpatek ani já už nejsme, jen zář telefonu, pravděpodobně chycená v síti, nucena komentovat jak vypadají nové šaty její kamarádky. Došel jsem domů aniž by si kdokoliv něčeho všiml, a to jsem ještě troufale zůstal stát asi deset minut před domovními dveřmi a popocházel zleva doprava a pak zase zprava doleva, abych zaujal pozornost kolemjdoucích. Po příchodu domů jsem na moment propadl mírnému zoufalství, když jsem si uvědomil, kolik síly jsem za svůj život věnoval tomu, abych vypadal dobře a zaujal opačné pohlaví. Náhle jsem si uvědomil, díky malému kousku gumy, který jsem měl schovaný v kapse, že to vše bylo naprosto zbytečné. Dá se říct, že mě poslední roky pravděpodobně nikdo nezaznamenal. Ale zoufalství se brzy rozplynulo v myšlenkách na budoucí experimenty. Umyl jsem si ruce špinavé od podpatku, skočil jsem do křesla a začal jsem přemýšlet, s čím bych se mohl vytasit zítra. O den později jsem tedy vyrazil na nákup do nedalekého supermarketu. Vyšel jsem z bytu bosý a s nápisem “Péro jsem si nemyl měsíc” na mém tričku. Nikoho to nepohoršilo, protože mě nikdo nezaznamenal. Tři muži, jedna žena, dvě
děti, všichni pochodovali ve své galaxii prapodivných binárních kódů. V obchodě jsem zcela spontánně zakoupil i dvě mražená kuřata, která jsem před prodejnou rozbalil a nemotorně natáhl na obě ruce jako velké, mražené a masité plovací balónky. I toto zůstalo bez odezvy. Doma jsem propadl asi pěti minutovému záchvatu smíchu. Kopl jsem kuřata do lednice a skočil na pohovku. Do bločku jsem si začal zapisovat další a další varianty Svobodné chůze. Tak jsem to pojmenoval. Svobodná chůze. “To s tím podpatkem je divný. Pořád ale nechápu, proč jste zabil toho psa. Víte, u nás nemáme zabíjení psů moc rádi. Sice to není jako byste zabil dítě, ale i tak je to špatný. Ta nebohá žena, počkejte, tady to mám, Olívie Trauparttová, je kvůli tomu incidentu celá vyřízená, podívejte se” řekl detektiv a ukázal mi poslední status Olívie Trauparttové, která se vyfotila na zahradě svého domu (předpokládám) s velmi trpkým výrazem a komentářem “chitam bronz ale bez Lulu to neni vono hashtagsmutek.” A tak jsem se zase vrátil do týdne, který předcházel té osudné události na Korunní ulici, kdy jsem Lulu rozšmelcoval hlavu kamenem. Tehdy jsem cítil ono nezvratné pnutí, které musí cítit vrah nebo zloděj po každém svém činu. Chtěl jsem víc a bohužel, potřeboval jsem víc. Když se to vezme kolem a dokola, nedělal jsem vlastně nic špatného, protože mě nikdo neviděl. Nikdo se nepohoršoval, nikomu to očividně nevadilo. Vyrazil jsem tedy naprosto nahý na Žižkov. Cesta byla příjemná - nikdo mě neobtěžoval a horký pražský vzduch se společně se
slunečními paprsky odrážel od kufrů zaparkovaných aut a vypaloval mi do těla léto. Na chvíli jsem strnul když jsem procházel kolem jedné restaurace se zahrádkou na Ondříčkově, kdy jedna z žen vytáhla tablet. Nakonec se ukázalo, že si jen chtěla vyfotit jídlo. Vím to moc dobře, protože jsem stál přesně vedle ní, když pořizovala fotku rozvařených boloňských špaget. Každá cesta se stávala drogou. Město bylo moje a já si mohl dělat co jsem chtěl. Po dvou dnech jsem se dokonce odhodlal uprostřed Anglické položit kabel, jak říkají moji kolegové v práci. Nezamýšlel jsem to, prostě jsem to už nemohl vydržet. Když jsem byl v nejlepším ucítil jsem, jak mě kdosi mírně kopl do zad. Tak a je to tady, kouzlo je pryč, svět zase existuje, už zase sdílím realitu s někým dalším, pomyslel jsem si. Otočil jsem hlavu a spatřil jsem mladého školáka, který se nade mnou tyčil jako vyšší princip morální. Povšiml jsem si jeho tváře a zjistil jsem, že jeho pohled nedopadá na mě, ale na tablet, který byl přímo mezi námi, bytelně sevřený v jeho dlaních. Zasekl se. Jemně jsem uchopil jeho pravou nohu, posunul ji trochu doprava. Když jsem jej nasměroval tak, aby mě obešel, plácl jsem ho do ledvin a on se dal naprosto samozřejmě do pohybu. Dokonal jsem potřebu a myslel na všechny radosti, které mi toto tisíciletí nabízí. Čeho je moc, toho je příliš. Stejně jako v případě mnohých rčení i toto neplatí vždy, ale zpětně si uvědomuji, že pro moji Svobodnou chůzi toto rčení asi platilo. Jinak bych přeci neseděl na policejní stanici. Zpětně nevím, proč to všechno
zašlo tak daleko. Zvědavost? Moc? Je to možné. Posloucháte mě vůbec? (čumí do mobilu, věřili byste tomu?) Kdo to řekl, že nesmíte čekat, až vám někdo dá moc, musíte si ji vzít. Chytit ji za pačesy. Tak to jsem přesně udělal. A proč by ne. Ale spíš si myslím, že jsem trpěl stejným neduhem jako sérioví vrazi - prostě mi začalo být smutno a chtěl jsem být chycen. Najednou bylo v mém světě bez podpatku příliš chladno. No a tím pádem jsme u té zpropadené soboty. Měl jsem za sebou už několik výletů v úplné nahotě a ošperkované veřejnou masturbací. I tentokrát jsem tedy odpálil svoji show kousíček od supermarketu solidní honitbou při pohledu na procházející dívky a plakát lákající do kina na nějaký film s oslnivě krásnou brunetkou. Ten den byla bilance ohromující. Šest mužů prošlo aniž by na mě pohlédli. Jejich výhled zakrýval tablet a tak to asi mělo být. S ženami to bylo ještě více tristní. Patnáct jich probruslilo kolem mě a jedinou známkou života byl cvakavý zvuk nehtů, které narážely do displeje. Jeden zajímavý moment ale přeci jen nastal; to když se jedna z nich zastavila a pohlédla přímo na mě. Nechal jsem penis penisem a upravil jsem si vlasy. Dívala se na mě, přivírala oči a já jsem nadšeně hltal ty dlouhé sekundy, během kterých docházelo k prorážení neviditelných blan a smířlivému propojení. Jenže pak si zřejmě konečně v duchu zformovala větu, nad kterou přemýšlela, spěšně ji vyklepala do telefonu, pousmála se a odešla. Byl jsem znuděn. Tak jest, byl jsem prostě a jednoduše naprosto znuděn a přede mnou byla ještě celá sobota. A tak jsem detektive přešel silnici, chvíli
jsem se díval na přicházející ženu, tedy na Olívii Trauparttovou, a když kolem mě procházela, vytrhl jsem ji vodítko z ruky. Nic, žádná reakce. Lulu na mě koukala trochu zmateně a já na ni asi taky. Možná jsem ji měl vzít a odvést ke mě domů a dát ji nový jméno, ale tak jsem v ten moment nepřemýšlel. Potřeboval jsem zjistit, jestli se ještě nějak dokážu spojit se světem živých. Omluvte mě, že se směji. Vzal jsem tedy kámen a třískl s ním psa po hlavě. Čekal jsem, že se sklátí k zemi a začne sebou debilně cukat, jako všechny zvířata, který jsem viděl umírat ve filmech, ale on nebo ona, je to vůbec fena?, najednou začal cukat a tak jsem ho tedy bohužel, musel ještě několikrát šlahnout tím kamenem po hlavě. Tak to bylo. To už jsem klečel a kolena mi otlačoval štěrk a barvila krev. Lulu byla potichu, ono taky asi už nebylo potřeba cokoliv říkat, nebo v jejím případě štěkat. “A pak?” zeptal se detektiv. “A pak Olívii Trauparttové došla baterie v telefonu a rozhlédla se, jestli je poblíž nějaká prodejna baterií, nebo nějaké jiné místo, kam by mohla zapojit telefon, a jak v tom zoufalém a nenadálém běsu kroužila pohledem po ulici, všimla si mě, jak klečím nahý u její rozmlácené Lulu. Následně mě jakýsi mladík omylem vyfotil, když se snažil pořídit fotku nového francouzského pekařství před nímž jsem klečel. Fotka obletěla sociální sítě, někdo pravděpodobně zavolal policii a pak jste z auta vyskočil vy a odvedl mě sem, na policejní stanici, kde jste mi dali
provizorní mundůr a kafe a tady bych asi mohl přestat mluvit, protože už všechno víte.” “To je mi tedy vysvětlení,” řekl detektiv aniž by vzhlédl od telefonu. “Třeba tady, podívejte, tady píše jakýsi Olin, že prý jste se u toho ještě smál. Vidíte? To se musí zohlednit. Víte ono je potřeba to vyřešit ze všech úhlů, jinak by nějaký úhel mohl zůstat slepý a to by se pak v něm schovala spravedlnost, to ona takto dělává. A tady, důkaz toho co říkám, například tady je vidět, jak Vám mrak vrhá na hlavu ten vtipný stín. Ha! No to je náhoda,” pravil detektiv a dál zkoumal příspěvky k danému činu. Chvíli jsem jen tak seděl, občas jsem pohlédl na displej, to když mi jej vnutil skoro pod nos, přikývl jsem a zase jsem tupě zíral do místnosti. Když se moment stal momentem delším, než jsem byl schopen unést, pomalu jsem vysunul nohy zpod stolu do pravoboku a stoupl jsem si, abych se protáhl. Detektiv se pousmál a zascrolloval trochu níž. Vyšel jsem z místnosti a podíval se do dlouhé chodby. Na konci svítil automat na kávu. Došel jsem k němu a v ten moment jsem si uvědomil, že sebou nemám žádné peníze. Vrátil jsem se tedy za detektivem, požádal jej o patnáct korun, které mi ta dobrá duše ochotně dala, aniž by se na mě podívala. Jen mi suše oznámil, že se jakýsi populární pár bude rozvádět. Vrátil jsem se k automatu, zakoupil jsem černou kávu bez mléka a vyšel z budovy ven. Trochu se zatáhlo, Slunce pomalu ale jistě padalo k zemi. Mohlo být kolem osmé, půl deváté. I přesto na ulicích zůstalo ještě dost lidí. Dopil jsem
kávu, sundal si oblečení a vydal se domů.