15. kapitola
Dar Uru Awrakh, jaro roku 575 e. d.
Dnes je dobré zemřít
Bylo už pozdě odpoledne, když se na pláni u jezera seřadily na čtyři stovky sharianských válečníků, které se stačily shromáždit na výzvu svého dawigelara. Seděli na koních jeden vedle druhého v dlouhých řadách. Před nimi seděl na velkém hnědém hřebci Sorgan. Abarhilovi se dostalo té cti být zařazen do dawigelarovy družiny, a mohl tak sledovat radu stařešinů a náčelníků, kteří se přišli rozloučit. V jejich středu vynikal malý bělovlasý muž s dlouhými bílými vousy, kterého Abarhil za celou dobu svého pobytu v táboře nezahlédl. Dovtípil se, že se jedná o sharianského brina. ,Tak ty rozhodneš o mém osudu,’ pomyslel si a snažil se ze starcovy tváře něco vyčíst. Nemyslel tím brinovo požehnání válečné výpravě, ale jeho doporučení během Nevanina zasvěcovacího obřadu. Brinova tvář však byla klidná a neproniknutelná. Nejprve krátce promluvil jeden z náčelníků, který zůstával zde v táboře a převzal Sorganovy pravomoci. Po něm předstoupil brin s krátkým proslovem. „Dnes v noci jsem hovořil s vaším pánem, sharianští mužové. Jedete do války za záchranu vlastního rodu a vězte, že sám Astoghár je nakloněn vašemu tažení. Čest a sláva čeká každého z vás, ať padne nebo zvítězí. Těm, kteří se vrátí jako vítězové, bude patřit sláva a úcta sharianského lidu a ti, kteří padnou, budou poctěni místem po boku nejvyššího pána. Jeďte tedy s radostí, vlci, přišel den velkého lovu a budete-li bojovat se ctí, nemáte co ztratit.“ „Rogh i gor!“ ozvalo se v odpověď bojové heslo sharianských válečníků. Sorgan pobídl svého hřebce a pomalu vyrazil směrem k severnímu cípu jezera. Za ním se řadily jednotlivé oddíly, nejprve jeho družina, ve které jel i Abarhil, za nimi Vlčí vojáci a pak všichni ostatní podle svých rodů. Začalo se stmívat, když dorazili k místu, odkud Bôghin odváděl přebytečnou jezerní vodu na sever. Museli však jet ještě několik mil podél toku řeky, než za tmy dorazili k brodům, kde je čekal náročný noční přechod říčního toku. Bôghin zde ještě nebyl příliš hluboký a líně se rozléval do šířky, ale uvnitř koryta byly vymleté hluboké tůně, kterým bylo třeba se při brodění vyhnout. Ani na druhém břehu však Sorgan nedal žádný pokyn k zastavení a mezi jezdci se rozšířila zpráva, že pojedou bez odpočinku, aby do rána byli u úpatí hor, kde začínal výstup do průsmyku. Skutečně jeli téměř celou noc a cestu jim ozařoval měsíc v úplňku a hvězdné nebe. Až k ránu, když se ochladilo, dal Sorgan pokyn k zastavení a sesednutí. Do rozednění zbývalo ještě pár hodin, a tak nařídil krátkou přestávku a odpočinek. Nemělo smysl stoupat úzkým a strmým průsmykem za tmy. Abarhil odsedlal Ghamira, sundal mu ohlávku, uvázal ho na kožený řemen a nechal jej popásat. Sám se zachumlal do pláště, opřel se o sedlo a pokusil se usnout. Zdál se mu divoký sen o tom, že se vrátil do Merélosu a hledal své rodiče, ale ani jednoho nemohl nalézt. Běhal městem plným neznámých tváří a zmocňoval se ho nepokoj a panika. Pak náhle zahlédl matku, chtěl ji zavolat, ale zjistil, že není schopen vydat ani hlásku. Cosi, nějaká neznámá síla mu sevřela hrdlo, takže jen naprázdno otvíral ústa, ze kterých vycházelo jen tiché chrčení. Potom uviděl otce, který se na něho usmíval a cosi mu říkal, ale Abarhil mu nerozuměl. Otec šel blíž a stále opakoval to samé a Abarhil stále znovu vrtěl hlavou, že nerozumí. Otec jej chytil za ramena a začal jím třást a křičel: „Vzbuď se! No, tak už se přece prober, otevři už konečně oči!“ 328
Když je otevřel, uviděl nad sebou skloněného Durghana, který mu s úsměvem cloumal ramenem. „U Maghúra, Roghídane, ty máš ale spaní. Už jsem myslel, že tě nevzbudím. Všichni už vstávají, čeká nás perný den!“ Abarhil se provinile usmál a rychle vstal. Oklepal z pláště kapky drobného deště, který se k ránu spustil, a jal se sedlat koně. Stále však v nitru cítil ten nepříjemný pocit z prožitého snu. Události mu však nedaly příliš času k přemítání. Ozvaly se zvuky rohů svolávajících jednotlivé oddíly a hlasité povely velitelů. Vojsko se začalo řadit do dlouhého zástupu, protože průsmykem mohli stoupat pouze dva jezdci vedle sebe. Za ranního šera tak začalo únavné a pomalé stoupání po strmé a křivolaké stezce. Abarhil stoupal jen několik koňských délek za Sorganem, který jel v čele. Když se rozednilo, ohlédl se a uviděl pod sebou dlouhého, nekonečně se vinoucího hada sharianských válečníků. Na obzoru vystupovaly z mlhy zakrývající jezero zalesněné vrcholky kopců na opačné straně údolí. Durghan, který jel vedle něj, se na něj obrátil. „Pěkně dlouhý zástup, že? Ale to nejhorší nás teprve čeká. Nahoře půjdeme pěšky a po jednom.“ A měl pravdu. Kolem poledne se stezka, po které stoupali, zúžila a byla místy tak strmá, že bylo nutno sesednout. Každý jezdec uchopil svého koně za ohlávku a opatrně jej vedl úzkou kamenitou stezkou. Ztratit tady svého koně znamenalo vrátit se zpět. Plemeno sharianských koní však bylo na horský terén zvyklé a koně stoupali s mimořádnou jistotou. Později odpoledne vystoupali až do pásma, kde ještě ležel sníh. Prudce se ochladilo a stoupání na zmrzlém a místy zledovatělém povrchu vyžadovalo dvojnásobnou opatrnost. Se stoupající výškou však Abarhil ucítil, jak mu rychle ubývají síly. Vzduch řídnul a on začal cítit tlak v prsou a nesnesitelnou bolest hlavy. Když se svěřil Durghanovi, ten se jen chápavě usmál. „Lóben tak chrání své panství a posílá na vetřelce nemoc hor. Nejsi zvyklý, ale neboj se, až začneme sestupovat, ztratí se to.“ Abarhil si vzpomněl, jak něco podobného slyšel jako dítě od otce, který několikrát navštívil vysoké průsmyky Sněžných hor. Vysoko v horách se lidem prý může udělat špatně, ale že to může být až tak zlé, to netušil. Na vrcholek průsmyku dorazil Abarhil úplně vyčerpaný, a krátkou přestávku v horském sedle tak přečkal jako ve snu. Pamatoval si, že na vrcholu byla obrovská hranice a chata pro několik strážců, kteří krátce hovořili se Sorganem. Prostor zde byl stísněný, a protože stále přicházeli další a další jezdci, bylo nutné se brzy zvednout a pokračovat. Na opačné straně sedla pak minuli další hranici. Naštěstí sestup nebyl tak náročný, a tak mohl Abarhil nasednout na Ghamira. Sestup na druhou stranu průsmyku trval až hluboko do noci. Durghan měl pravdu, jeho bolesti sice pominuly, přesto však dorazil do dočasného tábořiště naprosto vyčerpaný. S vypětím posledních sil odsedlal hřebce, zavěsil mu na hlavu pytel se zrním, protože zde po trávě nebyla ani památka, a potom ulehl a přes citelný chlad okamžitě usnul. Když jej druhý den Durghan budil, měl pocit, že spal jen pár okamžiků. Celé tělo jej bolelo. Naštěstí jej vzbudil pouze k jídlu. Protože poslední jezdci sestoupili z průsmyku před pár hodinami, rozhodl Sorgan, že pokračovat budou až následující den. Bylo nutné, aby si všichni před možným nadcházejícím bojem odpočinuli, lidé i koně. Následujícího dne Durghan vzbudil Abarhila ještě za tmy. Když rychle posnídali, začali se chystat k boji. Abarhil osedlal Ghamira a pomalu a pečlivě se oblékl. Bronzová zbroj, dar rodičů, jednoduchá kožená čapka od Durghana, která alespoň částečně chránila hlavu. Kožené chrániče chránící předloktí. Opásal se svým mečem, přes záda si hodil toulec se šípy a luk. V ruce
329
měl dlouhé sharianské kopí, zdobené pestrými pery nargila. Jen štít ještě dole u jezera odmítl. Připadal mu příliš neohrabaný a měl pocit, že mu překáží v jízdě. Když byli všichni připraveni, čekali v tichosti na východ slunce. Jakmile se na východě rozednilo a první paprsek slunce ozářil cestu, začali Shariané sestupovat. Svahy zde již nebyly tak příkré a nabízely dostatek možností k sestupu, a tak jezdci pomalu sestupovali ve čtyřech dlouhých zástupech. Čekal je dlouhý celodenní pochod, protože k pevnosti měli dorazit až pozdě odpoledne. Když sestupovali na náhorní plošinu, objevil se sluneční kotouč v plné síle a ozářil zvlněnou pláň porostlou nízkou řídkou trávou. Kolem poledne nařídil Sorgan krátkou přestávku, při které jezdci něco málo pojedli, a především v horském potoku, který stékal z průsmyku, napojili koně. Nikdo příliš nemluvil, všech se začalo zmocňovat vzrušení z nadcházejícího boje. Abarhil vyhledal Durghana, aby se pokusil zjistit co nejvíce podrobností o protivnících. „Durghane, myslím, že jakmile nasedneme, už příliš času nebude. Mohl bys mi říci něco o těch tam dole?“ a ukázal rukou směrem na východ, kde tušil pevnost. „Shariané už své protivníky znají, ale já se s nimi nikdy nesetkal. Nevím, co mám očekávat. Chtěl bych být aspoň trochu připraven.“ Abarhil se sice usmíval, ale v hlase bylo patrné vzrušení i nejistota. Bude to jeho první bitva a první boj. S výjimkou několika hospodských šarvátek v rodném Merélosu a svého jinošského dobrodružství v Osttaru nikdy nestál tváří tvář skutečnému nepříteli. I když jej události posledních měsíců hodně zocelily, osobní zkušenost z boje tváří v tvář to nahradit nemohlo. Durghan to samozřejmě poznal a zkusil mu dodat odvahu. „První boj? Každý nepřítel je nebezpečný, ale myslím, že žádný se nemůže rovnat muži, jenž skolil hargora, pána lvů!“ Abarhil se křečovitě usmál. „Děkuji, ale přesto bych rád slyšel něco o jejich slabinách a přednostech.“ „Podle toho, co přinesli zvědové, pod pevností můžeme očekávat válečníky tří národů. Jednak to mohou být zloději, Katawdové. Ti bojují výhradně jako pěší, jsou to silní muži, jejichž hlavními zbraněmi jsou krátká kopí a mohutné kyje. Jsou to lupiči a nedokážou bojovat v sevřeném tvaru. Nebezpeční jsou jen na zemi v boji muže proti muži. Mnohem nebezpečnější jsou Pouštní lidé – Orofantarové. To jsou odvěcí nepřátelé Sharianů a vynikající jezdci.“ Abarhil přikývl. „Slyšel jsem o nich. Co od nich může člověk očekávat?“ „Bojují převážně na koních, i když někteří používají zvláštní zvířata s hrbem, která se podobají ghoárům z našich horách. Jsou však větší a silnější a mohou být nebezpeční, protože naše koně ta zvířata neznají a plaší se. Jejich hlavní zbraní je dlouhé kopí, dlouhé zakřivené meče a kulaté štíty. Luky k boji téměř nepoužívají. Nebezpečný je útok jejich sevřené jízdy.“ „Jestli se nemýlím, další v řadě jsou Gorwondové?“ otázal se Abarhil. „Ano,“ přitakal Durghan, „nejnebezpečnější jsou Gorwondové, smrťáci, rudí démoni. Jsou růstem malí, možná menší než Chyrrkhanové, ale naprosto srostlí se svými koňmi. Jejich hlavní zbraní jsou meče, kopí a především luky. Jako střelci z luků jsou nepřekonatelní a střílet a trefit dokážou i v plném trysku. Ovládají zadní výstřel. Když je nepřítel pronásleduje, dokážou se otočit v sedle a pronásledujícího zasypat sprškou přesných střel. Na rozdíl od Katawdů a Orofantarů mají vynikající zbroj, která je spolehlivě chrání v boji muže proti muži. To kvůli nim vyvinuli Shariané svá brnění a štíty, abychom se mohli chránit před jejich střelami.“ Abarhila zamrazilo a v duchu si nadával do tupců, že odmítl nabízený štít. Jestli se setkají s Gorwondy, nemá se čím krýt. Přesto se ještě zeptal. „A co ti černí válečníci, o kterých se mluvilo na radě?“ Durghan jen pokrčil rameny. 330
„Nevím, s těmi se Shariané ještě nikdy neutkali. Ti žijí daleko na jihu, kam Shariané na svých výpravách nikdy nezabloudí.“ Asi by ještě nějakou dobu mluvili, kdyby je nepřerušil tichý povel, jenž se šířil řadou jezdců od jednoho k druhému. „Do sedel!“ Během krátké chvíle byl celý voj Sharianů opět na koních a vyrazil do bitvy. Nyní postupovali již potichu, protože každou chvíli mohli narazit na hlídky nepřítele. Abarhil se zvedl v sedle, aby přehlédl okolí. Byl to úchvatný pohled na zvlněnou travnatou pláň posetou jezdci, kteří jeden za druhým překonávali nevysoká travnatá návrší. Rytíři hor a plání, svobodný lid, který se chystal bránit svou zem. Shariané již nepostupovali ve čtyřech zástupech, ale pomalu se začínali řadit do tří dlouhých bitevních řad. Jezdci museli držet nakrátko přitažené uzdy koní, na nichž bylo patrné vzrušení z nastávajícího zápasu. Na vztyčených kopích vlála barevná pera nargilů a koňské žíně. Západní vítr, který zde foukal téměř bez přestání, cuchal dlouhé zdobené hřívy a ocasy koní, stejně jako dlouhé vlasy Vlčích vojáků. Abarhila stejně jako Ghamira se zmocnilo vzrušení. Kůň pohazoval hlavou a Abarhil jej musel držet hodně nakrátko, aby se nerozběhl. Úplně zapomněl na své obavy z předchozích hodin. Když překonali další návrší, otevřel se jim působivý pohled. Pláň klesala v celé své šíři, kam až jen oko dohlédlo, aby po necelé míli náhle a nečekaně končila. Vypadalo to, jako by tam nějaký dávný bůh ve zlosti zlomil povrch země. Terén od severu až na jih tvořil zlom, který prudce klesal do stepí a pouští na východě. Shariané toto místo případně nazývali Darli Grot, Velký zlom. Ten byl uprostřed rozerván soutěskou, hlubokým zářezem, ve kterém stála černá pevnost. Dar Uru Awrakh, velká východní tvrz Sharianů. I z velké dálky Abarhil poznal, že pevnost je zvláštního tvaru, který ještě nikdy neviděl. Hradby byly téměř dokonale kruhové a na jedné straně, mimo kruh hradeb, stály tři vysoké věže, které s pevností spojovaly klenuté můstky. Na opačné straně přesahoval hradby skalnatý hřeben, na němž stála mohutná kulatá věž. Vypadalo to, že pevnost má jedinou bránu, která byla otočená směrem k nim. Na pláni mezi Shariany
331
a pevností však stál velký vojenský tábor tvořený několika stovkami jednoduchých malých stanů, mezi nimiž se pohybovalo množství lidí. Přístup do pevnosti byl už obsazený. Abarhil, který byl nedaleko dawigelara, slyšel jak Sorgan hlasitě zaklel. „Aby je Drughár odnesl do svého panství! Jak to dokázali tak rychle? Nestihli jsme to. Budeme se tam muset probít.“ Dal pokyn svým druhům, kteří pohyby svých kopí předávali znamení, aby se Shariané vyrovnali do dvou řad. Bitva byla na spadnutí. I nepřítel už je zahlédl a v táboře vypukl horečný ruch a shon. Durghan, který se držel poblíž Abarhila, se na něj povzbudivě usmál. „Myslím, že máme štěstí, na tu dálku to vypadá, že tam jsou hlavně pěší.“ Sorgan mezitím pobídl svého hnědáka a vyrazil tryskem podél vyrovnané řady Sharianů. „Vlci, lov začíná! Radujte se. Den smrti přišel.“ Řada jezdců začala burácet, tloukli ratišti svých kopí do štítů a volali své válečné heslo. Koně se vzpínali a poskakovali nedočkavostí, masa mužů a koní se dala pomalu do pohybu. Nejprve postupovali krokem, potom přešli do klusu, následoval cval a přibližně čtvrt míle před táborem nepřítele sklonili svá kopí a přešli do trysku. Nad útočící vlnou jezdců zněl sharianský bojový pokřik. „Rogh i gor, hon a smrt!“ Abarhil cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Cítil pod sebou svalnaté tělo hřebce tepajícího silnými kopyty zem. Koutkem oka kolem sebe viděl skloněné jezdce, jak míří dlouhými kopími vpřed. Nad vším bouřilo válečné heslo Sharianů vyluzované stovkami hrdel. Řada nepřátel se rychle blížila. Již byl schopen rozeznat jednotlivé postavy v jednolité nepřátelské mase. Ano, jsou tam Katawdové, ale zahlédl i černá těla bojovníků z jihu. Náhle se před nepřátelskou řadou objevila řada lučištníků, kteří zaklekli a napnuli své luky. Na jakýsi jemu neznámý signál začala první řada Sharianů brzdit, jezdci táhli zpět uzdy svých koní a potom náhle celá první řada udělala půlobrat vpravo, aby se postavila k nepřátelům levým bokem, kde jezdci drželi velké oválné štíty, které kryly jejich postavy a částečně i koně. Abarhil jedoucí ve druhé řadě jen stěží zvládl Ghamira, aby v plném trysku zabočil. Přesto se nevyhnul lehké srážce s jezdci kolem, během níž ztratil svou koženou čapku. Pozdě provedený obrat jej vynesl před útočící řadu.
Y Ekram seděl na koni a díval se na dlouhou řadu nepřátelských jezdců, která stála seřazená na obzoru. Zkušeně odhadl, že jich nebude více jak pět set, tedy přibližně polovina počtu, kterému velel on sám. Rychle přelétl očima své řady. Na křídlech lehká nogaimská jízda, které se podařilo před několika dny nepozorovaně proklouznout pod příkrovem noci kolem hradeb tvrze. Byl na tu lest jaksepatří hrdý. Nechal obalit kopyta koní hadry a po jednom, po dvojicích, či malých skupinkách pak dvě stě nogaimských jezdců převádělo svoje koně přímo pod hradbami tvrze. Přálo jim štěstí, protože byla temná noc a přišla noční bouřka, v těchto oblastech tak neobvyklá, jež svým hřměním překryla nevelký hluk, který způsobovali. Střed jeho sestavy tvořili Katawdové a Rutiové, kteří vystoupali po srázných, uzoučkých a nebezpečných stezkách ve strmých svazích. Tak splnil úkol, jenž dostal od Chesaye, uzavřít obránce uvnitř tvrze. S posilou, která dorazí přes průsmyk tak rychle, však on ani Chesay nepočítali. Bylo to o to nepříjemnější, že moment překvapení, se kterým ve svých plánech počítali, se nekonal. 332
Starostlivě přehlédl své řady. Ano, má dvojnásobnou převahu, ale na koho se může opravdu spolehnout? Nogaimská jízda? Jistě, ta má bojové zkušenosti. Ale co ti divoši, Katawdové a Rutiové? Odolají jejich řady náporu jízdy? Nařídil části nogaimských jezdců, aby sesedli a vmísili se mezi pěší ve středu sestavy a tak ji posílili. Ze svahu se k němu donesl hluk a bojový pokřik. Vlna útočníků se dala do pohybu. Ekram se díval na blížící se řadu jezdců. Útočí spořádaně a drží řadu. Jsou to zkušení válečníci a nikoliv rváči jako třeba Katawdové, kteří byli pověstní svou surovostí, ale i svou neochotou podřídit se jakémukoliv velení. Nervózně přehlédl dlouhou řadu pěšáků. Vůbec si nebyl jistý výsledkem. „Držte řadu! Lučištníci dopředu!“ Černí lučištníci Rutiů se na povel svých velitelů protáhli mezi ostatními opěšalými bojovníky. Útočící řada přešla ze cvalu do trysku. Útočí ze svahu, ten nápor ti divoši nevydrží, pokud je nezastaví šípy Rutiů. „Luky připravit!“ Rutiové natáhli své dlouhé luky. Ekram už rozeznával v jednolité mase útočníků jednotlivé jezdce. „Střílejte!“ Ještě než vzlétly první šípy, provedla útočící řada jezdců ukázkový půlobrat vlevo a změnila se v řadu podélně pádících jezdců krytých velkými štíty. Většina šípů se od nich neškodně odrážela. Ekramův zrak však upoutal jezdec, který vybočil ze souvislé řady útočících válečníků a nekrytý štítem pádil tryskem podél dlouhé řady jeho mužů. Šílenec, pomyslel si Ekram, ale když se podíval pozorněji, cítil, jak přes jeho záda přeběhl mráz. Ten jezdec byl prostovlasý a kolem hlavy mu vlály dlouhé světlé vlasy. Ekramovi prolétlo hlavou staré polozapomenuté proroctví jeho báby. „Střez se, Ekrame, hněvu muže-lva, protože nebude-li stát na tvé straně, padneš na věky do stínů.“ Ekram, který v životě neviděl člověka se světlými vlasy, krátkou chvíli nevěřícně zíral na jezdce, jenž se drze a vyzývavě hnal podél dlouhé řady jeho mužů. Obrátil se na několik lučištníků kolem sebe a ukázal na cíl. „Sražte ho. U Lathana, dolů s ním!“
Y Z nepřátelské řady se vznesl mrak šípů, které začaly dopadat na sharianské řady. Jak v tom okamžiku Abarhil zalitoval, že odmítl sharianský štít. Přikrčil se co nejvíce ke koňskému hřbetu a naklonil se na jeho pravou stranu, aby se za hřebcovým tělem alespoň částečně kryl před dopadajícími šípy. Ucítil, jak se nějaký šíp odrazil od jeho zbroje, další prolétl těsně kolem jeho hlavy. Potom si uvědomil, že Ghamirův krok ztratil rytmus. Kůň klopýtl a po několika dalších krocích, zasažen několika šípy, se hřebec zřítil k zemi. Na poslední chvíli Abarhil vytáhl nohy z třmenů a pokusil se odrazit od koňského hřbetu, aby neskončil pod padajícím tělem. Cítil, jak jej tvrdý náraz vymrštil do vzduchu. ‚Jen ať neskončím pod kopyty některého z koní,’ blesklo mu hlavou. Letěl vzduchem a měl pocit, jako by jej něco nadnášelo. ‚Nevana?’ Následoval tvrdý dopad a Abarhilovo tělo udělalo několik kotrmelců. Cítil, že mu prudký náraz vyrazil z ruky dlouhé sharianské kopí. Najednou vše utichlo a zůstal otřesený ležet na břiše. Nějakou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se vlastně stalo a začal znovu vnímat své okolí. Dusot sharianských koní již slábl a ztrácel se v dálce. Nemůže tady jen tak ležet, napadlo ho. Pomalu zahýbal jednou nohou, pak druhou a poté i oběma rukama. Vypadalo to, že nohy a ruce má v pořádku. Opatrně zvedl hlavu. I to šlo bez bolesti. Opřel se tedy o lokty 333
