BRITSKÁ LITERATURA - MICHEL FABER Autor
Mgr. Jiří Ondra
Anotace
Představení do češtiny přeložených knih spisovatele M. Fabera, ukázky z děl, práce s texty, interpretace
Očekávaný přínos
Seznámení se s aktuálními jmény britské literatury a klíčovými prozaickými díly. Procvičení čtenářské gramotnosti
Tematická oblast
Světová literatura 2. poloviny 20. století
Téma
Michel Faber
Předmět
Český jazyk a literatura
Ročník
4.
Obor vzdělávání
Maturitní obory
Stupeň a typ vzdělávání
SOŠ
Název DUM
Š7_S3_10_Britská literatura - Michel Faber
Datum
31. 3. 2013
SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN
ZLÍNSKÝ KRAJ
Michel Faber Výklad, ukázky, cvičení
2
Někdy prostě prší (1998) První sbírka krátkých próz spisovatele žijícího ve Skotsku. Žánrová pestrost (s mírnou převahou sci-fi prvků) jako jeden z dominantních autorových rysů. Bůh, který nalezne Zemi na skládce, dravé ryby plující vzduchem, rodina na humanitární misi v Africe, konceptuální umělci na poťouchlém workshopu, těhotná žena v krizi a její bratr, láska na nepravděpodobném místě. Pojivem mezi texty je obvykle údiv člověka nad určitou životní situací a snaha nalézat řešení v zájmu zachování života nebo duševní rovnováhy. 3
Někdy prostě prší (ukázka č. 1) Ninina ruka Ninina ruka přišla na svět jako maličká buclatá ručička, bezmocná jako hvězdice vyvržená na pláž. Začas z ní vyrostla vznětlivá pacička, která po Nininých tvářích patlala čokoládu, vršila na sebe barevné kostky, ve vaně zvedala z vody ledovce mydlin a při příležitosti Nininy první návštěvy pobřeží dokonce pískem obalenými prsty zvedla skutečnou hvězdici vyvrženou na pláž. Dospívání šlo ruku v ruce s nesmělostí a sexuálními experimenty: třeba to nervózní vzrušení, když ji sesterská levá ruka láskyplně lakovala nehty a ona věděla, že jakmile ta studená průhledná tekutina zaschne, musí levičce na oplátku udělat přesně totéž. V dospělosti se z Nininy ruky stal nenáročný tvor – pořád byla hladká a štíhlá, ale zocelená šestatřiceti lety používání, nenápadně zmozolnatělá, jemně zvrásněná. V těch vzácných případech, kdy Ninina ruka přišla do kontaktu s rukou mladší osoby (Nina neměla děti a po odchodu manžela ani žádnou naději na ně), Nininu ruku šokovalo zjištění, že je v porovnání s tou druhou hrubá a tvrdá. Když ale ležela sama na Ninině tváři nebo pod jejím polštářem, její víra ve vlastní kompaktnost se obnovila. Ninina ruka v mládí mnoho věcí prudce nesnášela: konkrétní úkoly, teploty, povrchy. Dnes to všechno dokázala zvládnout. Například při přípravě snídaně se Ninina ruka musela dotýkat syrového hovězího a jiného vlhkého masa a vznášet se ve výparech smažícího se oleje, zatímco se tyto hnusné hmoty vařily. Nina po ránu nemívala příliš velkou chuť k jídlu a odjakživa se přikláněla k vegetariánské stravě, ovšem její nová práce těmto tendencím nevycházela vstříc, naopak si žádala, aby měla po příchodu dost energie a nezeslábla ani nehladověla po přinejmenším tři hodiny. Tohoto vytrvalostního husarského pochodu se nedalo dosáhnout s šálkem čaje a pár lžicemi avokáda v žaludku, a tak se Nininy snídaně změnily k nepoznání: místo aby Ninina ruka lehce roztírala tvaroh po křehkých oplatkách a šikovně vyřezávala dílky grapefruitu, musí teď držet mastnotou nasáklé volské oko a znovu a znovu obracet nějaký rozpálený plátek bílkoviny – třeba hamburger nebo párky nebo hemenex. Samotné vejce se neosvědčilo: takové nasazení zvládalo jen maso, jako kdyby se továrna odmítala nechat odbýt pouhým vajíčkem, když může požadovat maso. Krmit Ninu bylo tak trochu jako pracovat v samotné továrně, znovu a znovu dopravovat jídlo do úst, dokud nevyprší čas, přičemž na konci ji čekala jen jediná odměna: utřít Nině rty. Byl to složitý pohyb, spirálově klouzavý manévr, který bylo ještě někdy potřeba opakovat obráceně, jako když se tuleň spokojeně převaluje po mokrém pobřeží. Ninina ruka si libovala v takovýchhle drobných příležitostech, kterých bylo nepopiratelně tím méně, čím déle Nina pracovala v továrně. Poslední dobou nemohla nasadit zubní kartáček ani si hrát s dentální nití; když bylo po jídle, Nina okamžitě odešla do práce.
(Přeložil Viktor Janiš)
4
Otázky k textu 1) V čem spočívá originalita tohoto vyprávění? 2) Jaké možnosti vyprávěcí perspektivy mají autoři k dispozici? 3) Vysvětlete výhody a nevýhody různých forem vyprávění? 4) Naleznete v ukázce prvky se sociálním záběrem? 5) Vyhledejte v ukázce přesvědčivé detaily, jimiž vypravěč ozřejmí jistá fakta ze života hrdinky. 6) Kdo je v textu postavou? 5
Fahrenheitova dvojčata (2005) Druhý do češtiny přeložený soubor stylisticky a žánrově rozličných povídek. I v této knize (lze srovnávat s autorovou prvotinou Někdy prostě prší) se setkáme se s hýřivou tvůrčí fantazií: matka na mateřské na pokraji šílenství, bezdomovec neschopný se vyjádřit, sexuální přitažlivost kokosů, muž po uzdravení se z duševní choroby, problém s myší v bytě, výhledy z oken na přání aj. Někdy tísnivé, někdy konejšivé, vždy zvláštní a neobvyklé prózy originálního tvůrce ukazují hrdiny ve střetu s cizím, nepochopitelným, kuriózním nebo nepřátelským světem. 6
Fahrenheitova dvojčata (ukázka č. 2) Jak málo stačí Za soumraku se domů vrátil její manžel. „Tak co můj maličký?“ zeptal se. „Dobrý,“ odpověděla Christine. „Takže ses měla hezky?“ „Já?“ „Jo,“ přisvědčil. Jako vždycky měla chuť praštit s ním do židle a pěkně z výšky mu vytmavit, jak se měla. Chtěla mu říct, že celý její den byla hanebnost, výsměch, urážka. Všechny ty minuty pospojované jedna za druhou, a přece nekonečné; věčnost neužitečných minut, kdy člověk čeká, až se nic stane, nebo naopak čeká, až něco přestane; kdy touží po tom, aby spánek někoho jiného (nikdy ne vlastní) pokračoval co možná nejdéle, kdy se nudí a sžírá ji úzkost při vědomí, že ten spánek stejně nevydrží. Chtěla proklít všechnu tu praktickou přepečlivost, bezduchou dřinu, nekonečnou sérii jemných zásahů, směšně malých triumfů vymazaných opakováním, smytým močí a slzami a vlažnou vodou, a to vše jen kvůli dosažení iluze normálnosti. Každé ráno ji manžel v 8.15 nechal samotnou s miminem broukajícím v postýlce z nadýchané bavlny; v 17.45 se vrátil a našel ji samotnou v domě s miminem broukajícím v postýlce z nadýchané bavlny; očividně se nic nestalo. Ona zjevně jen polehávala po domě jako důvěryhodný mazlíček a vychutnávala si to ticho a ústřední topení. Nikdo neměl nejmenší ponětí, jaké násilí se každý den páchá na jejím mozku a duchu, jak zuřivá malá pěstička naklepává její duši jako kladívko tisíci instinktivně přesně vedenými a silnými údery. „Dobře, díky,“ řekla. Zapnul televizi, a ještě než se objevil obraz, odešel do kuchyně uvařit jim oběma šálek čaje. Musel si nějak ukrátit těch pár minut, než skončí rodinný seriál a začnou zprávy. „Tumáš, lásko,“ podal jí kouřící hrníček. Hlasitá znělka právě uváděla přehled důležitých zpráv toho dne. Zprávy již Christine nedávaly smysl. Zajímalo ji, jestli to vůbec někomu smysl dává, tedy krom toho, že pak mají o čem klábosit v práci. Krátký prostřih na muže v šedém obleku, který usilovně popírá „závěry“ nějaké „komise“. Jaké komise? Jaké závěry? Za okamžik byl pryč, nahradila ho nějaká nová válka v daleké zemi. V jaké zemi? Jaká válka? „Pššt,“ okřikl by ji manžel, kdyby se snad zeptala. „Teď jsem o to přišel.“ Celá otupělá nechala vždycky bojiště vojákům a šla dělat večeři. Matně si přála soucítit s lidmi trpícími ve válce, ale všichni v hledáčku kamery jí připadali tak báječně svobodní, tak plní života; ani jeden z nich nebyl přikovaný k dětské postýlce, od níž nelze komentovat důležité události. Rozčileně gestikulovali na kameru, vášnivě sdělovali své názory a svět naslouchal. Tihle váleční lidé byli exotičtí tvorové jako gepardi či antilopy, natáčení v divočině. I když celí zakrvácení klopýtali po vybombardované ulici, obývali větší a vzdušnější prostor než ona.
(Přeložil Viktor Janiš)
7
Otázky k textu 1) Co přesně Christine vadí? Formulujte na základě četby. 2) Jaké formy obrany proti jejím pocitům byste hlavní hrdince nabídli? 3) Pokuste se naznačit, jak mohl vypadat život hrdinky před událostmi v ukázce + jak by se mohla situace vyvíjet? 4) Nalezněte nadsázku, ironii, sarkasmus. 8
Pod kůží (2000) Společensko-kritický román pracující se sci-fi motivy. Hlavní hrdinka pocházející z jiné planety křižuje v podobě člověka se svým autem skotskou Vysočinu a vyhledává osamělé mužské jedince, které po zvážení odváží na základnu (maskované jako ovčí farma). Zde jsou tyto odchycené exempláře krmeny a následně slouží coby exportovaná delikatesa pro obyvatele hrdinčiny domovské civilizace. Dílo klade originálním způsobem závažné otázky o povaze lidské potravinové kultury a vztahu člověka ke zvířatům. 9
Pod kůží (ukázka č. 3) Isserley projížděla mezi otevřenými políčky, kde ležely roztroušené obrovské zaoblené stohy sena jako černé díry na obzoru. Jedno pole leželo ladem, zatímco protější bylo plné tajnůstkářsky tmavé zeleně brambor. Tu a tam se k nebi tyčily keře a stromy, nesloužící žádnému zemědělskému účelu, jejichž dlouhé křehké větévky byly podle jednotlivých druhů ozdobeny různorodými otužilými květy. Isserley si uvědomila, jak pocity to musí v Amlisovi vzbuzovat: tady byl rostlinný život, který nebylo třeba pěstovat v umělých nádržích ani pracně dobývat z křídovité slizké půdy, ale který jako gejzír radosti vyvěral přímo vzhůru do vzduchu. Tady byl akr za akrem pokojné plodnosti, která se o sebe dokázala postarat sama bez jakékoli zjevné pomoci. A to se díval na pole Ablachovy farmy v zimě: kdyby tak viděl, co se tu dělo na jaře! (...) U velké brány na konci Ablachovy stezky, nedaleko od útesů, Isserley zastavila a vypnula motor. Byl odtud ničím nerušený pohled na Severní moře, které mělo dnes večer stříbřitou barvu pod oblohou, jejíž východní okraj byl šedivý přicházejícím sněhem, zatímco na západě se stále ještě třpytil měsíc a hvězdy. „Ach,“ povzdech chabě Amlis. Bylo jasné, že je víceméně v šoku. Upřeně hleděl přímo před sebe na nemožně nekonečnou vodní pláň, zatímco ona zírala na jeho profil, bezpečná v jistotě, že si není vědom její touhy. Po dlouhé chvíli byl Amlis připraven položit jí otázku. Isserley věděla, na co se chce zeptat, ještě než otevřel ústa, a odpověděla mu, než stačil promluvit. „Ta tenká jasná čára támhle,“ ukázala, „to je místo, kde končí moře. Tedy, ono tam vlastně nekončí, pokračuje pořád dál. Končí tam ale náš pohled na moře. A nad tím: tam začíná obloha. Vidíte to?“ Bylo to téměř krutě dojímavé, zároveň jí ale působilo rozkoš, že na ni Amlis evidentně pohlíží jako na opatrovnici celého světa, jako by jí ten svět patřil. Možná že jí vlastně patřil. (...) Po chvíli se objevilo stádo ovcí, která jedna za druhou kráčely po okraji útesu na hranici Ablachovy farmy. Jejich huňatá srst zářila v měsíčním světle, zatímco jejich černé čumáky byly na pozadí tmavých keřů kručinky téměř neviditelné. „Co je tohle zač?“ podivil se Amlis s nosem téměř rozplácnutým na čelním skle. „Říká se jim ovce,“ informovala ho Isserley. „Jak to víte?“ Isserley se rychle zamyslela. „Říkají si tak samy,“ vysvětlila. „Vy mluvíte jejich jazykem?“ vyvalil oči, zatímco zvířata procházela kolem. „Ne doopravdy,“ odpověděla. „Jen pár slov.“ Sledoval je, od první až do poslední, a s hlavou nakloněnou stále blíž a blíž k Isserleyině pozoroval, jak pomalu odcházejí z jeho zkušenosti. „Nezkoušeli jste je použít na maso?“ zeptal se. Isserley nevěřila svým uším. „To myslíte vážně?“ „Jak mám vědět, čeho všeho jste vy tady schopní?“ Isserley několikrát zamrkala a snažila se přijít na nějakou možnou odpověď. Jak ho něco takového mohlo vůbec napadnout? Byla to snad bezohlednost, zděděná z otce na syna? „Chodí... chodí přece po čtyřech, Amlisi, copak to nevidíte? Mají srst... ocas... obličejové rysy, které se příliš neliší od našich...“ „Poslyšte,“ začal opatrně, „když už se jednou rozhodnete jíst maso živého tvora...“ Isserley si povzdechla; zatoužila jen mu položit ukazováček na rty a umlčet ho. „Prosím,“ zapřísahala ho, zatímco poslední ovce mizely v kručinkovém tunelu. „Nezkazte to.“
(Přeložil Viktor Janiš)
10
Otázky k textu 1) V čem spočívá dojetí jedné z postav v této ukázce? 2) Proč je Isserley rozhořčená? 3) Jaký paradox se skrývá v argumentaci postav ke konci ukázky? 4) Co vše můžeme říci o povaze domovského prostředí obou postav? 5) Pokuste se formulovat argumenty pro a proti v hlavní otázce díla. 11
Zdroje Literatura:
Ukázka č. 1) FABER, Michel. Někdy prostě prší. Zlín: Kniha Zlín, 2011. Str. 107-108. ISBN 978-80-87162-46-0. Ukázka č. 2) FABER, Michel. Fahrenheitova dvojčata. Zlín: Kniha Zlín, 2008. Str. 141143. ISBN 978-80-87162-04-0. Ukázka č. 3) FABER, Michel. Pod kůží. Praha: Euromedia Group – Odeon, 2002. Str. 201-203. ISBN 80-207-1128-7.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 12
