Boje ve Východní Africe

Generál Paul von Lettow-Vorbeck

Boje ve Východní Africe

za světové války 1914–1918 Vzpomínky německého důstojníka

Generál Paul von Lettow-Vorbeck

Boje ve Východní Africe za světové války 1914–1918 Vzpomínky německého důstojníka

Elka Press, Praha 2004

Text and maps Copyright © by Paul v. Lettow-Vorbeck Czech Edition Copyright © 2004 by Leonid Křížek, Elka Press Translation Copyright © by Vladimír Cinke Illustrations Copyright © by W. von Ruckteschell ISBN 80-902745-6-0 Přestože bylo vynaloženo veškeré úsilí zjistit držitele autorských práv k materiálům použitým v této knize, je možné, že v některých případech došlo k chybné citaci. V takovém případě se omlouváme za chybu a žádáme držitele autorských práv, aby se spojil s vydavatelem a chyba tak mohla být napravena. Redakce

OBSAH Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. KNIHA Události až do příchodu Afrikánců z Jihozápadu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První oddíl Před začátkem války. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhý oddíl Počátek války. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Třetí oddíl První boje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čtvrtý oddíl Listopadové boje u Tangy . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pátý oddíl V očekávání dalších událostí. . . . . . . . . . . . . . . . Šestý oddíl Další těžké boje na severovýchodě. . . . . . . . . . . Sedmý oddíl Drobná válka a nové přípravy . . . . . . . . . . . . . . Osmý oddíl V očekávání velké ofenzívy. Energické využití času, který nám ještě zbýval . . . . . . . . . Devátý oddíl Vedlejší bojiště. Drobná válka na vodě a na souši až do přelomu let 1915 –1916 . . . . . .

9

11 13 28 37 45 58 65 71

80

89

2. KNIHA Soustředěný útok přesily . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 První oddíl Nepřátelský výpad u hory Oldorobo. . . . . . . . . 107 Druhý oddíl Nepřítelův postup a boje u Reaty . . . . . . . . . . . . 111

Třetí oddíl Ústup pod tlakem nepřátelské přesily. . . . . . . . 123 Čtvrtý oddíl Postup nepřítele v oblasti Severní dráhy. . . . . . 132 Pátý oddíl Mezi Severní dráhou a Ústřední dráhou . . . . . . 142 Šestý oddíl Neustálé boje v blízkosti Rufidji . . . . . . . . . . . . . 151 Sedmý oddíl Nepřátelské útoky na jihovýchodě kolonie . . . 159 Osmý oddíl Starosti a potíže během našeho pobytu v oblasti Rufidji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Devátý oddíl Konec obrany hranic na vedlejších bojištích. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 Desátý oddíl Kolem Lindi a Kilwy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Jedenáctý oddíl V jihovýchodním koutu kolonie . . . . . . . . . . . . . 205 Dvanáctý oddíl Poslední týdny na německé půdě. . . . . . . . . . . . 215 3. KNIHA Boje na cizí půdě (od přechodu do Portugalské Afriky až po příměří) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 První oddíl Přes Rowumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 Druhý oddíl Na východ od řeky Lujendy . . . . . . . . . . . . . . . . 243 Třetí oddíl V oblasti řek Lurio a Likungo . . . . . . . . . . . . . . . 256 Čtvrtý oddíl Další pochod jižním směrem. . . . . . . . . . . . . . . . 266 Pátý oddíl Znovu na sever k řece Namirrue . . . . . . . . . . . . 273 Šestý oddíl Zpět k řece Lurio . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283 Sedmý oddíl Ještě jednou na německé půdě . . . . . . . . . . . . . . 296

Osmý oddíl Příchod do Britské Rhodesie . . . . . . . . . . . . . . . . 302 Devátý oddíl Příměří a návrat do vlasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308 Doslov (Vladimír Cinke) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322 Mapové náčrty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331

◆

9

Úvod Ve všech německých koloniích, založených teprve před několika málo desetiletími, začal nadějný rozvoj. Německo pochopilo hodnotu koloniálního vlastnictví pro život národa. Osadníci a kapitál nabyli odvahy, dráhy napomohly rozvoji rozsáhlých oblastí, rozkvetl průmysl a továrny. Ve srovnání s koloniálním dílem jiných národů proběhla německá kolonizace pokojně a bez přeryvů. Domorodci věřili, že německá koloniální správa se k nim chová naprosto spravedlivě. Tento sotva započatý vývoj zničila světová válka. Přestože nezaujatý pozorovatel se mohl na základě zjevných důkazů přesvědčit o opaku, namlouvá lživá, nespravedlivá propaganda světovému veřejnému mínění, že Němci postrádají nadání ke správě kolonií a že krutě zacházeli s domorodci. Malá armáda vytvořená hlavním dílem z domorodců se pokusila zabránit dobytí těchto území nepřítelem. Aniž ji někdo zvnějšku nutil, zachovala věrnost svým německým velitelům během celé dlouhé války proti více než stonásobné přesile. Přitom ani nedostávala pravidelný žold. V době, kdy bylo uzavřeno příměří, stála tu tato armáda připravena k boji a plna toho nejlepšího vojenského ducha. Tuto skutečnost nemůže nikdo zpochybňovat. Sama o sobě prokazuje, jak nevěrohodné jsou nepřítelovy snahy o její zkreslování. Vyčerpávající líčení boje koloniálních jednotek o záchranu Německé Východní Afriky je nad naše síly. Neumožňuje nám je totiž materiál, který máme po ruce. Mnohé se ztratilo. Dosud nemám přehled o mnohých událostech, neboť ti, kteří o nich vědí, se ještě nevrátili do vlasti. Moje vlastní zápisky se většinou ztratily. Vzhledem k mé ostatní činnosti jsem nenašel dost volného času k podrobnému zpracování našeho východoafrického tažení. Mé líčení je tedy neúplné.

10

◆

BOJE VE VÝCHODNÍ AFRICE

V podstatě se mohu opírat jen o svou paměť a vycházet ze svých vlastních zážitků. V jednotlivostech jsem se nemohl vyvarovat omylů. Přesto doufám, že následující líčení nejsou zcela bezcenná a že snad zaujmu své čtenáře. Ukazují přece, jak se naše doposud nejvýznamnější koloniální dění odráží v hlavě tamějšího vojenského velitele. Snažil jsem se o takové sepsání svých vzpomínek na Východní Afriku, abych je zachytil podle skutečnosti a poskytl tak čtenáři údaje, které jsou spolehlivé alespoň ze subjektivního hlediska.

1. kniha U dálostiaž do příchodu A frikánců z Jihozápadu

Vojáci s kulometem

PRVNI ODDIL

Před začátkem války Když jsem v lednu 1914 přistál v Dáresalámu, tušil jsem jen mlhavě, s jakým úkolem se budu potýkat za několik měsíců. Již déle než celé desetiletí se vícekrát opakovala hrozba, že vypukne světová válka. Musel jsem si proto s veškerou vážností položit otázku, zda jednotky, kterým jsem velel, budou vůbec povolány k tomu, aby sehrály nějakou úlohu v takové válce, a jaké budou jejich úkoly. Vzhledem k poloze kolonie a k síle jednotek, které jsme měli k dispozici – mírový stav činil jen asi něco přes 2000 mužů –, jsme mohli hrát jen vedlejší roli. Věděl jsem, že osud kolonií, stejně jako veškerého německého vlastnictví, bude rozhodnut na evropských bojištích. K této rozhodující bitvě musel přispět svým dílem každý Němec bez ohledu na to, kde se právě nacházel. Také my v kolonii jsme cítili povinnost učinit v případě světové války pro vlast vše, co bylo v našich silách. Vyvstala otázka, zda máme možnost ovlivnit velké rozhodnutí ve vlasti z našeho vedlejšího válčiště. Mohli jsme s našimi nepatrnými silami odvrátit větší části nepřátelského vojska od zásahu v Evropě nebo na jiných, důležitějších bojištích či způsobit protivníkovi za zmínku stojící ztráty na lidech nebo válečném materiálu? Tehdy jsem tuto otázku zodpověděl kladně. Přesto se nepodařilo získat pro tuto myšlenku

14

◆


všechny instance v takové míře, že by mohly být provedeny veškeré přípravy, které si válka vyžadovala. Museli jsme se zamyslit nad tím, že budeme schopni vázat nepřátelské síly jen tehdy, když napadneme protivníka na opravdu citlivém místě nebo jej přinejmenším ohrozíme. Dále bylo zapotřebí vzít v úvahu, že čistě obranná taktika za využití prostředků, které jsme měli k dispozici, nemohla zaručit ani ochranu kolonie. Šlo přece o délku hranic a pobřeží, jež dosahovala téže velikosti jako hraniční a pobřežní linie Německa. Z tohoto hlediska vyplynula nutnost nerozptylovat naše nepatrné síly ve snaze bránit jednotlivá místa, nýbrž je naopak koncentrovat, chytit nepřítele za hrdlo a tím ho přinutit obrátit síly ke své ochraně. Pokud by se podařilo uskutečnit tuto myšlenku, dosáhlo by se tak současně té nejúčinnější obrany našeho pobřeží a naší nekonečně dlouhé pozemské hranice. Když jsme si pak položili otázku, kde se nachází místo tak citlivé pro nepřítele, že by nám nabízelo vyhlídku na úspěšný útok nebo přinejmenším umožnilo jím hrozit, nabídla se sama od sebe hranice mezi Německou a Britskou Východní Afrikou. Podél této hraniční čáry vede ve vzdálenosti několika denních pochodů životně důležitá tepna britského území, Ugandská dráha, tedy objekt, který mohl protivník jen velmi těžko chránit, protože jeho délka činila dobrých 700 kilometrů. Při účinném ohrožení by proto vázala velkou část jeho jednotek. Moje první výzkumná a inspekční cesta, kterou jsem nastoupil v lednu 1914, vedla lodí z Dáresalámu do Tangy, odtamtud do Usambary a dále do oblasti Kilimandžára a hory Meru. V Usambaře jsem v příteli kapitánu v záloze von Princeovi, kterého jsem znal z vojenské školy, našel nadšeného stoupence myšlenky, že my Východoafričané nesmíme v případě války s Anglií zůstat v klidu, ale musíme se zapojit do boje, pokud bude jen špetka naděje na to, že tak odlehčíme armádě bojující v Evropě. Von Prince mne současně informoval o tom, že v oblasti Usambary, u Kilimandžára a u hory Meru vznikají dobrovolnické střelecké oddíly, které, jak se dá předpokládat, brzy zahrnou téměř všechny bojeschopné Němce. To mělo velký význam vzhledem k tamějšímu hustému farmářskému osídlení. Jestliže jsme během války mohli v celku postavit do služeb ochranných jednotek asi 3000 Evropanů, pocházela jejich hlavní část právě z těchto oblastí položených kolem Usambarské dráhy. Ostatně bylo těžké najít u těchto dobrovolnických shro-

LEDEN AŽ BŘEZEN 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK I

◆

15

máždění pevnou vojenskou organizaci a doopravdy využít jejich velké dobré vůle. Rozhodně však bylo v podstatě dosaženo toho, že všichni včetně těch, které k tomu nezavazoval zákon, byli připraveni dát se v případě války do služeb ochranných jednotek. S velkým porozuměním jsem se též setkal ze strany krajských úřadů, bohužel též s oprávněnou obavou, zda obdobné organizace dobrovolníků budou mít nezbytnou kohezi za světové války, která nás jistě zcela odřízne od vlasti a odkáže na naše vlastní síly. Špatně to také vypadalo s výzbrojí. Přestože téměř každý z Evropanů vlastnil fungující loveckou pušku, nepodařilo se doposud odstranit různorodost modelů a tomu odpovídající potíže při obstarávání munice. Požadavky na stejnou vojenskou výzbroj těchto střeleckých spolků byly tehdy teprve vzneseny a až do vypuknutí války nebyly vyřízeny. Ve Wilhemstalu jsem se setkal s černošským policejním oddílem pod velením zdatného strážmistra pocházejícího z Ditmarschenu. Zatímco vlastní ochranná jednotka podléhala vojenskému veliteli, závisely jednotlivé oddíly policie na správních instancích, takže každý krajský hejtman disponoval za účelem vybí-

Generál na cestě v železničním vagonu

16

◆


Kontrola bot nastoupené roty askariů

rání daní jednotkou skládající se asi ze 100 až 200 mužů, která dodávala náležitou autoritu jeho příkazům. Převládala tendence posilovat tuto policejní jednotku stále více na úkor ochranných jednotek. Vedle ní vznikla ještě druhá, stejně silná jednotka, která byla celou svou podstatou karikaturou armády a ze které se mohlo sotva stát něco lepšího. Krajský hejtman, který byl civilním úředníkem, často vojenským záležitostem nerozuměl a přenechával výcvik a vedení své policejní jednotky složené z askariů1) policejnímu strážmistrovi. Ten pracoval s horlivostí pramenící z pocitu povinnosti starého poddůstojníka, ale zřídka se mu dostávalo vedení vyššího vojenského nadřízeného, protože policejní inspektor, kterým byl důstojník, mohl jen občas objet veškeré kraje. V policii sloužící askariové proto ve velké míře zludračili a neměli onu strohou kázeň, která byla nutná k tomu, aby mohli nadále dostát požadavku spolehlivosti, jež byla nezbytná pro výkon jejich úkolů. Policie bohužel často odváděla ochranné jednotce staré černošské šarže a tím ji zbavovala těch nejlepších lidí, kteří si pak u policie odvykli 1) Slovo askari má význam „vojáci“. Není to označení nějakého zvláštního kmene.

LEDEN AŽ BŘEZEN 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK I A II

◆

17

svým dobrým vojenským vlastnostem. Vcelku tomu bylo tak, že ve prospěch policejní jednotky, ze které nemohlo za těchto neblahých okolností nikdy vzniknout něco pořádného, docházelo ke stále výraznějšímu zhoršování kvality ochranné jednotky. Z konečné stanice Usambarské dráhy Nového Moshi jsem se odebral přes Marangu, kde žil anglický farmář a kde jsem se setkal s anglickým konzulem Kingem z Dáresalámu, do oblasti Kilimandžára a odtamtud do Arushe. Větší počet německých kolonistů, zčásti se jednalo o bývalé důstojníky, které jsem navštívil během tohoto pochodu na jejich statcích, mi potvrdil, že tamější němečtí usedlíci též představují cenný vojenský materiál. Seznámil jsem se s rozkošnou usedlostí nadporučíka Niemeyera, jehož žena nás pohostila výtečnou kávou, kterou pěstovali na své plantáži. Později nás paní příležitostně trochu pozlobila: když byl totiž její manžel za války v táboře v Engare--Nairobi, severozápadně od hory Kilimandžáro, přechodně jsme k nim zavedli telefonní přípojku, aby si mohla promluvit s manželem. Bezprostředně nato uvázlo celé telefonní spojení a po dlouhém, dlouhém hledání jsme konečně přišli věci na

Mtuffiové při lukostřelbě

18

◆


kloub: naše někdejší půvabná hostitelka nevypnula aparát a nejevila úmysl tak učinit. Na své nedaleko odtamtud ležící plantáži nám nabídl korvetní kapitán v záloze Schoenfeld na uvítání pohár výtečného moselského takovým vojenským tónem, jako by nám velel. Tento způsob již tehdy ukazoval, že tu máme co do činění s energickým velitelem, který měl později tak houževnatě hájit ústí Rufidji proti nepřátelské přesile. Před Arushou jsem se na kávové plantáži mého starého kamaráda z kadetky, svobodného pána z Ledeburu, krátce setkal u stolu též s milým majorem v záloze svobodným pánem von Bockem. Hovořili jsme o dobrovolných střeleckých spolcích, které vznikaly u hory Meru, a nemohl jsem tušit, že o několik měsíců později se z toho pána, který již překročil šedesátku, stane jeden z našich nejhouževnatějších velitelů hlídek a že bude se svými několika lidmi, největším dílem rekruty, často úspěšně bojovat proti několika nepřátelským rotám. Jeho nefalšovaná rytířskost a otcovská péče si brzy získaly srdce jeho černých válečných kamarádů do té míry, že byl v jejich očích nejstatečnějším ze všech Němců a že na něm lpěli s dojemnou věrností. V Arushe se poprvé konala inspekce roty složené z askariů. Duch a disciplína černošské jednotky ukazovaly, jak výborně je vychoval můj předchůdce, svobodný pán von Schleinitz. Jejich příprava na boj proti moderně vyzbrojenému nepříteli však nebyla do té míry důkladná, protože odpovídala zásadám, kterými se doposud řídilo jejich používání. Rota byla – jako vůbec největší část těchto jednotek sestávajících z askariů – vyzbrojena ještě starými puškami vzor 71, které vydávaly mnoho dýmu. Tehdy převažoval názor, že tento druh výzbroje je pro černošskou jednotku účinnější než moderní puška na bezdýmý prach. Jednotka nebyla doposud nikdy nasazena proti moderně vyzbrojenému nepříteli, nýbrž zasahovala jen v bojích s domorodci, při nichž je výhodnější větší ráže a nevýhody plynoucí ze vznikajícího dýmu nepadají na váhu. Po vypuknutí války se ostatně přeorientovali i ti nejnadšenější stoupenci pěchotní pušky vzor 71. V boji s nepřítelem vyzbrojeným zbraní na bezdýmý prach byl vzor 71 bezpodmínečně odsouzen k nezdaru netoliko při boji na velkou vzdálenost ve volné rovině, ale též za boje v houští, kdy jsou střelci od sebe často vzdáleni jen několik kroků. Střelec se s moderní puškou může spíše skrýt, zatímco dým prozradí rychle a spolehlivě nepřítele nejen ostrému zraku

LEDEN AŽ BŘEZEN 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK I A II

◆

19

domorodého askari, ale též pohledu Evropana navyklého na úřednickou práci. Na začátku války proto bylo tou největší odměnou, které se mohlo askariovi dostat, že dostal místo své staré pušky na černý prach moderní ukořistěnou zbraň. Při dělení vojska na jednotlivé roty, které měly střežit území kolonie, museli jsme se smířit s tou nevýhodou, že jsme nemohli provést výcvik v rámci velkých jednotek a vyškolit starší důstojníky ve velení takovým jednotkám. Bylo nám jasné, že za války nutně dojde k velkým nesnázím a komplikacím při pohybech jednotek větších než rota a jejich řízení v boji. Příprava k boji byla rozdělena na dvě odlišné oblasti odpovídající mému pojetí, které předpokládalo, že vojsko bude zaměstnáno dvěma úkoly, přípravou na boj jak proti vnějšímu modernímu protivníkovi, tak na zápas s vnitřním domorodým nepřítelem. Bojová cvičení související s válkou s domorodci přitom nabízela obraz, který se velmi lišil od toho, co jsme poznali při evropských inspekcích. V Arushe pochodovala při této příležitosti armáda hustým houštím, takzvaným pori, a byla na tomto pochodu přepadena způsobem obvyklým pro domorodé válčení.

Cvičná střelba askariů s puškami vz. 71, jejichž výstřel byl doprovázen oblaky dýmu

20

◆


Nepřítele představovali bojovníci z kmene Meru, kteří číhali v úkrytu, byli zcela vyzdobeni, jak se slušelo na válečníky, měli kopí a na hlavách okrasy z pštrosích per. Ti z malé vzdálenosti přepadli za bojového křiku pochodující kolonu, safari. V takovém boji zblízka, v němž v roce 1891 utrpěla porážku Zelewského expedice u Iringy, dochází k rozhodnutí při nepatrných vzdálenostech a za několik minut. Jednotka se rychle soustředí kolem svého velitele a vrhne se na nepřítele. V souladu s tímto celkovým charakterem domorodého způsobu boje nenastala doposud nutnost pečlivého a důkladného střeleckého výcviku askariů v moderním smyslu. Nacházel se proto na dosti nízkém stupni. Vojáka může zaujmout, že při volné střelbě vestoje na kruhový terč vzdálený 200 metrů zasahovali askariové průměrně třetí kruh; jenom několik málo jednotek se dostalo trochu výše než pátý kruh. Charakter domorodého válčení též nebyl dostatečným popudem k důkladnému výcviku ve střelbě z kulometu. Naštěstí jsem se u všech Evropanů sloužících v jednotce shledal velmi brzy s plným pochopením důležitosti, kterou má právě tato zbraň pro moderní boj. Přestože stupeň výcviku části vojáků tedy nebyl právě vysoký, byly výsledky dosažené v bojové střelbě i na větší vzdálenosti celkem uspokojivé. Askariům velkou měrou pomáhal jejich ostrý zrak, který jim umožňoval sledování dopadajících střel, takže mohli odpovídajícím způsobem opravit zamíření. Cesta mne vedla dále přes misii Usiome, kde působil výtečný páter Dürr, do Kondoy-Irangi, Kilimatinda a nazpět do Dáresalámu. Na této první inspekční cestě jsem nabyl dojmu, že je ještě třeba zařídit mnohé z vojenského hlediska, pokud chceme být seriózně připraveni pro případ, že by proti nám chtěli Angličané vést válku. Bohužel se nepodařilo získat pro tento postup dostatečné pochopení rozhodujících míst. Převládal názor, že máme s Anglií mimořádně dobrý poměr a že válka, pokud k ní vůbec dojde, vypukne v daleké budoucnosti. Takže došlo k tomu, že když válka skutečně po několika málo měsících začala, nebyli jsme připraveni. Inspekční cesta nepřinesla nováčkovi ve Východní Africe, kterým jsem byl, jen poznatky vojenského rázu. V „bomě“ la Ngombe, místě nacházejícím se mezi Moshi a Arushou, žilo mnoho vysloužilých askariů, které tam usadil zesnulý nadporučík Johannes; provozovali tam povětšinou obchod s dobyt-

LEDEN AŽ BŘEZEN 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK I A III

◆

21

kem a domohli se blahobytu. Zpráva o mém příjezdu se šířila dopředu, a ti lidé se dostavili v plném počtu, aby mne pozdravili. Nabyl jsem dojmu, že tato loajalita nebyla jen vnějšková; vyprávěli mi s nadšením o Němcích, pod kterými dříve sloužili, a dali též po vypuknutí války, aniž je někdo vyzval nebo na ně vykonával ten nejmenší nátlak, značný peněžní obnos na podporu jednotky. V tamější oblasti jsem též spatřil první Masaje, kteří jsou na rozdíl od většiny východoafrických kmenů čistí Hamité a obývají zvláštní rezervaci. Stojí za zmínku, že jejich nejlepší znalec Merker je pokládá za potomky původních Židů. (M. Merker, Die Massai, Berlin 1901, 2. vyd. 1910). Masajové neznají nic jiného než život ve stepi. Jeden z těchto velkých, štíhlých a velmi rychlých lidí býval příležitostně mým vůdcem na loveckých výpravách; jejich zrak a schopnost číst stopy jsou podivuhodné. Kromě toho jsou Masajové chytří a přinejmenším vůči cizincům mimořádně prolhaní. Žijí v uzavřených vesnicích skládajících se z chatrčí postavených z jílu a táhnou stepí se svými stády jako všechny ostatní nomádské kmeny. Ke službě ve zbrani u vojska se hlásí jen zřídka. Zemědělství se Masajové vůbec nevěnují, zatímco u ostatních kmenů představuje hlavní zaměstnání a jen ono umožňuje husté osídlení. Na východním svahu Kilimandžára skýtá banánovník obživu domorodé populaci Wadžagů, kterých je asi 25 000 a tento počet by mohl být snadno zvýšen. Velké bohatství dobytka v oblasti Arushe, v Masajské stepi a u Kondoy-Irangi mne vedl k závěru, že se tam relativně málo vyskytuje moucha tse-tse, tento největší nepřítel afrických stád dobytka. Pro srovnání lze uvést, že v kraji Arusha je podle odhadu stav dobytka vyšší než v celé Jihozápadní Africe. U Kondoy-Irangi a Singiddy se shromáždili lidé z velké vzdálenosti a stáli kolem cesty, aby mne pozdravili. Nikdo z cestujících procházejících těmito oblastmi si nemůže nevšimnout, že v úrodném a vysoce položeném vnitrozemí je dost prostoru na to, aby se tam usadily statisíce Evropanů. Chtěl bych se tu zmínit o dojmu, jejž jsem získal teprve později během války. Táhli jsme často úrodnými zcela opuštěnými oblastmi, ačkoli byly ještě rok předtím hustě osídleny domorodci. Lidé prostě odešli, usadili se někde jinde v liduprázdné a úrodné zemi a založili tam nová pole. Pokud by se zúrodnitelná půda opravdu využívala, mohlo by se v Německé Východní Africe, kterou doposud obývá jen asi 8 milionů lidí,

22

◆


Lettow-Vorbeck (druhý zprava) s německými osadníky v Moshi v Německé Východní Africe před vypuknutím války v roce 1914

uživit takový počet obyvatel, který by sotva zaostával za Německem. Jeden Angličan, který byl za války v zajetí v Mahenge, pravil, že by se z Východní Afriky dala udělat druhá Indie. Myslím si, že jeho názor byl správný. Za války jsem se utvrdil v přesvědčení, že existují mnohé možnosti hospodářského rozvoje, o kterých jsem měl před válkou sotva tušení. V Singiddě jsem si prohlédl jeden z východoafrických hřebčinců. Jako pěstitelský materiál se tam nacházeli dva hřebci, ale žádné klisny, dále několik hřebců maskatských oslů a povětšinou domorodé oslí klisny. O pěstitelském záměru jsem si nemohl udělat skutečně odpovídající představu; rozhodně se nepodařilo zkřížit koňské hřebce s oslími klisnami. Zmíněná oblast se však mimořádně hodila k pěstování koní. Vládní zvěrolékař Hoffmeister, který tam vykonával svou funkci, měl velkou chuť se zde usadit jako soukromý farmář a pěstitel koní. Podobné hřebčince se nacházely v Kilimatinde, Irinze a Ubeně. Při cestě ze Singiddy do Kilimatinda jsem se vydal podle řeky Mpondi; lovce jistě zaujme, že tato oblast je pokládána za ono místo Východní Afriky, kde se vyskytují ti nejlepší buvolové.

LEDEN AŽ BŘEZEN 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK I A III

◆

23

Již několik dní předtím jsem na ně číhal, ale nepodařilo se mi střelit nějakého silného býka, a tak jsem šel po stopách buvolů, kdykoli jsem na to měl čas. Kromě jednoho domorodého chlapce jsem měl s sebou na stopování dva výtečné askarie Kondoiské jednotky. Jakmile jsem po vykonané cestě dorazil do tábora a slezl z mezka, tázal jsem se Kadundy, jednoho z oněch askariů, který absolvoval stejný pochod pěšky, zda je připraven vyrazit na lov. Pokaždé s velkým nadšením souhlasil. Šli jsme dále po stopě houštím, které bývalo mnohdy tak husté, že jsme se museli často plazit pod větvemi, abychom se vůbec dostali dopředu. Takový lov, při němž se jde po stopě hustým houštím a rákosím vyšším než člověk, po celé hodiny na prudkém slunci, nesmírně namáhá Evropana, který dosud nepřivykl africkému klimatu. Ve Východní Africe se soudí, že postřelený buvol je to nejnebezpečnější lovné zvíře; nabírá rychle a velmi rozhodně na rohy. Nějakou dobu před mým příjezdem zaútočil u řeky Mpondi postřelený buvol tak překvapivě na jednoho lovce, že se nešťastník dostal na jeho šíji místo na rohy, přes toto štěstí v neštěstí by si sotva zachránil život, kdyby mu v kritickém okamžiku nespadl jeho tropický klobouk. Bestie zaútočila na

Generál von Lettow a askariové s buvolem a trofejemi

24

◆


klobouk a střelec měl možnost usmrtit ji střelou do komory. Z tohoto a podobných vyprávění pochopíte, že čím více se lovci blíží k stopovanému zvířeti, tím více vzrůstá jejich napětí a bystří se jejich smysly. Ačkoli jsem mnohdy slyšel dech buvola na vzdálenost několika kroků od sebe, bývalo houští tak husté, že jsem nemohl střílet. Vzdal jsem se již naděje na splnění přání a vydal se se svou karavanou definitivně na zpáteční cestu, když jsme v sedm hodin ráno narazili na zcela čerstvou buvolí stopu. Na tom místě nebyl tak hustý les a vůdci jevili chuť vydat se po stopě. Nechali jsme tedy karavanu pokračovat a po čtyřhodinové namáhavé šoulačce jsme spatřili našeho buvola. Když jsem na jedné mýtině zvedl pažbu ze vzdálenosti 100 metrů a zamířil, Kadunda mi to zakázal a trval na tom, abychom se přiblížili k buvolovi, který táhl kolem nás zcela řídkým tyčovitým porostem, až na třicet kroků. Naštěstí střela prorazila velkou krční tepnu; buvol se okamžitě skácel, a tak již nemohlo k nějakému pokračování této epizody dojít. Jak se často stává, nalezli jsme také ve vnitřnostech tohoto zvířete uvázlou střelu z domorodé pušky. Jinak naše kořist sestávala z velkého počtu antilop a gazel různých druhů; často jsme zaslechli i lvy, ale nikdy jsme se s nimi přímo nesetkali. Na tomto pochodu přes „pori“ jsem ke svému velkému překvapení zjistil, že ani ve vnitřní Africe nelze beze stopy zmizet. Vydal jsem se na cestu, aniž jsem podal zprávu o tom, kudy se budu pohybovat. Tu se náhle během pochodu objevil uprostřed pori domorodec a předal mi poštu ze zámoří. Domorodci si totiž navzájem dávají zprávy a tato vzájemná informovanost jim umožňuje vědět o všem, co se děje v jejich blízkosti. Volání, ohňová znamení a signály pomocí bubnů slouží k výměně novinek a jejich rychlému šíření. Neuvěřitelná schopnost domorodců dostat do oběhu spoustu fám, s níž jsem se měl později seznámit, je vysvětlitelná velkým dílem touto zálibou ve sdělování. Po návratu do Dáresalámu z první inspekční cesty, jež se konala v březnu, bylo okamžitě zahájeno přezbrojování tří dalších rot – doposud byly pouze tři roty vybaveny moderními puškami. Bylo velmi důležité, že přinejmenším tyto zbraně dorazily spolu s municí na území kolonie právě včas před vypuknutím války. Během dubnové inspekční cesty do Lindi, kde jsem zkontroloval třetí rotu, jsem spadl do prohlubně v kamenitém terénu

DUBEN AŽ ČERVENEC 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK I A III

◆

25

a způsobil si tak zranění, které mělo za následek vodu v koleně. Proto jsem mohl nastoupit svou další velkou cestu až na konci května. Ačkoli pro veřejnost se provozovala Ústřední dráha jenom do Tabory, pokročila stavba přece jenom tak daleko, že jsem se s ní dostal až do Kigomy (na jezeře Tanganjika) a seznámil jsem se tak s tímto důležitým dopravním prostředkem, který uvedl naše pobřeží do bezprostředního spojení s tímto jezerem, bohatými kraji v jeho sousedství a dále s říčním systémem Konga. V Kigomě se tehdy teprve stavěl parník Götzen a já jsem jel ještě malým parníkem Hedwig von Wissmann do Bismarckburgu. V Baudouinville, v oblasti povodí Konga, jsem krátce návštívil tamějšího biskupa Bílých otců, aniž jsem tušil, jak brzy se s touto oblastí dostaneme do války. Tamější podivuhodný kostel by byl ozdobou kteréhokoli z našich měst. Postavili jej sami otcové a vybavili jej bohatým vyřezáváním ve dřevě. Rozsáhlé, nádherné ovocné sady obklopovaly misijní stanici. Oblast jistě velmi trpí přítomností lvů; otcové mi vyprávěli, že nedávno jeden lev vlezl přes zeď do dvora a zabil tele. Byli jsme velmi přátelsky přijati a na uvítanou jsme dostali sklenici výtečného alžírského vína. Také v misijní stanici Mwasije, která leží v německé oblasti, kde též žili Bílí otcové, větším dílem Belgičané, se nám dostalo pěkného přijetí. Korespondence, již jsme ukořistili za války, však prokazovala, že francouzští misionáři, kteří též žili ve stanicích v oblasti Tanganjiky, neusilovali jen o šíření křesťanství, ale též vědomě prováděli nacionální propagandu. Dopis jednoho misionáře hovořil o rozdílu mezi pojmy „missionaire catholique“ a „missionaire fran Ģ cais“; ten poslední je prý zavázán k tomu, aby vedle křesťanství propagoval též francouzský nacionalismus. Jak je známo, je tato nacionální propaganda něčím, čeho se němečtí misionáři zpravidla zdržovali. Tyto misie, jež se přirozeně nacházejí v hustě obydlených, dobře obdělávaných oblastech, mají mimořádně velký vliv na výchovu domorodců. Misionář bývá zpravidla jediným trvale usazeným bělochem, který dobře zná zemi a její obyvatelstvo a má jeho důvěru. Velké zásluhy měly misie na zavedení evropských řemesel; všude se setkáváme s vybudovanými truhlářskými a ševcovskými dílnami a cihelnami. Mé další cesty mne postavily před skutečnost, že nesmírně úrodná oblast kolem Langenburgu a Ssongey, kde se nacházejí mnohá pšeničná pole a jejichž husté osídlení je zjevné při pou-

26

◆


hém pohledu na mapu, kde jsou zaneseny četné misie, stála pod ochranou jedné jediné roty, s níž neexistovalo ani bezprostřední spojení pomocí telegrafu. Mělo-li být navázáno, bylo to možné jedině z Dáresalámu, a to přes Jižní Afriku na anglické lince. Existující heliografické spojení z Iringy po Langenburg nemohlo pro svou nespolehlivost představovat dostatečnou náhradu. Stojí za zmínku, že v tamější oblasti nepřivedly domorodce ke kultuře jen misie a německá správa, nýbrž že tam existovala odpradávna pozoruhodná domorodá řemeslná výroba. Půdy tam obsahují silný podíl železa, takže se tam setkáváme s četnými kováři, jejichž měchy jsou vyrobeny původním způsobem z kůží a provrtaných větví. Jako téměř všude v kolonii je tu zastoupeno pletení košíků. Tyto výrobky jsou tak vkusné a pletivo tak husté, že domorodci pijí z pletených pohárů. Velká stáda dobytka některých evropských farmářů – zvláště je tu třeba se zmínit o statku Mbeja mezi Njassou a jezerem Tanganjika – narážela na odbytové potíže vzhledem k nedostatečně rozvinutým dopravním spojům. Rozbil jsem tábor u misie Mbosi a tamější misionář Bachmann, dlouholetý a výtečný znalec země a jejích obyvatel, mi vyprávěl, že dochází k nápadné změně v názoru domorodců. V zemi se objevili cizí Arabové a Svahilci a vyprávěli lidem, že Němci nyní brzy odejdou a že se země ujmou Angličané; to bylo v červnu 1914. Další cesta mne vedla u Iringy také do míst, kde zpočátku vzdoroval Němcům velký náčelník Kwawa; Rugana mi mohli někteří z četných tam shromážděných domorodců sdělit svá pozorování, která učinili na místě při katastrofě Zelewského expedice. Přes mou snahu rychle se zorientovat v mých afrických povinnostech, pokládali mě staří Afrikánci za nováčka. V každém případě mne moje služební dráha jistým způsobem připravila na úkol, který mi uchystal osud. Bismarck daroval německé vlasti její první kolonie asi v té době, kdy jsem jako kadet přesazený ze své pomořanské domoviny studoval Caesarovy Zápisky o válce galské. V letech 1899-1900 jsem v generálním štábu zpracovával údaje o našich a mnoha cizích koloniích. V době čínských bouří (1900-1901) jsem se ve Východní Asii seznámil se všemi společně bojujícími jednotkami, zvláště s Angličany, a to jak služebně, tak v kamarádském styku. Povstání Hererů a Hotentotů v Jihozápadní

ČERVEN AŽ 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK I

◆

27

Africe mi poskytlo příležitost seznámit se se svérázem války v buši (1904-1906). Netoliko s domorodci, ale též s Búry jsem získal tehdy ve štábu generála v. Trothy a jako samostatný velitel roty a detašované jednotky četné osobní zkušenosti. S úctou jsem pohlížel na výtečné vlastnosti dolnoněmeckého kmene obývajícího po generace africké stepi. Netušil jsem, že burský kmen přispěje později rozhodujícím – a v jisté míře tragickým způsobem k tomu, že se německá část Afriky stane anglickou. V roce 1906 jsem utrpěl na jihovýchodě zranění. To mne přivedlo do Kapského Města, takže jsem se mohl povrchně seznámit i s Kapskou kolonií. Na zpáteční cestě jsem se poprvé zběžně seznámil se svým pozdějším působištěm, Německou Východní Afrikou. Moje pozdější postavení velitele 2. námořního praporu ve Wilhelmshavenu mi umožnilo poznání vnitřního života našeho silně se vzmáhajícího válečného loďstva, jež tak těsně souviselo s německou aktivitou v zámoří. Podílel jsem se na cvičeních a cestách na velkých a malých lodích, zúčastnil se námořních manévrů a cesty loďstva do Norska, přičemž se přede mnou otevíraly stále nové stránky všeobecného i vojenského života. Též při návratu do armády mi přineslo střídání frontové a štábní služby mnohé podněty a příležitost ke srovnávání. Můj vývoj mne vedl k tomu, že jsem se dovedl rychle přizpůsobovat novým podmínkám. I když pociťuji hlubokou vděčnost za veškeré rozšíření svého zorného pole, jsem přece jenom zavázán za to hlavní z mých znalostí vlastní armádě, v níž mi bylo dopřáno pod vedením výtečných velitelů poznat a správně pochopit ducha vojenského života a pravé disciplíny.

28

◆


DRUHY ODDIL

Počátek války

Z heliostanice Kidobi jsem obdržel do Kilossy na počátku srpna 1914 prostřednictvím rychlého posla telegram od guvernéra, že se musím okamžitě vrátit do Dáresalámu. Následující den mi přišla zpráva, že Jeho Veličenstvo nařídilo mobilizaci, ale že se válečný stav nevztahuje na kolonie. Telegram státního tajemníka v říšském koloniálním úřadě požadoval, aby se kolonisté neznepokojovali. Oproti tomu se v rádiovém vysílání generálního štábu hovořilo též o Anglii jako předpokládaném nepříteli. V Kilosse se nám podařilo zastihnout nákladní vlak, a tak jsem dorazil 3. srpna do Dáresalámu. Tam vládla čilá aktivita; k vyhlášení války došlo uprostřed příprav na velkou výstavu, na jejímž programu také bylo slavnostní zahájení provozu Tanganjické dráhy. Do Dáresalámu přijel na návštěvu velký počet Němců, kteří nemohli odjet. Do města dorazil též kvůli přípravám na výstavu kapitán von Hammerstein, velitel 6. polní roty v Udjidji a bylo velmi dobře, že jsem mohl za mobilizace ihned využít pomoci tohoto aktivního důstojníka, s nímž mě kromě společně sdílených názorů spojovaly též srdečné osobní vztahy. Okamžitě vznikla otázka, zda kolonie zachová neutralitu v nepochybně hrozící světové válce, do níž s největší pravděpodobností zasáhne i Anglie. Jak jsem již vyložil na začátku, pokládal jsem za náš vojenský úkol, pokud to nějak bylo možné, vázat nepřátelské, tedy anglické jednotky. To však nebylo možné provést, kdybychom byli neutrální. Pak by nastala situace, že bychom museli zůstat v nečinnosti s naší sice v daném okamžiku malou jednotkou, za níž však stálo více než osm milionů loajálních, velmi zdatných a k vojenské službě vhodných obyvatel, protože jsme neměli nadvládu nad mořem, které bylo v rukou Angličanů. Oproti tomu neměla Anglie žádný zájem na tom, aby použila ve Východní Africe jednoho jediného muže z toho důvodu, že by nás musela brát v úvahu. Mohla by přesunout na jiná bojiště,

SRPEN 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK III

◆

29

Odpočívající askariové

která byla důležitější než východoafrická, i ty poslední použitelné askarie, pokud by tuto možnost neomezovaly ohledy na domorodce pod anglickou vládou. Pro Anglii by proto bylo bezpochyby výhodné, kdyby nás nějaká smlouva odsuzovala k neutralitě, tak tomu však nebylo. Konžská charta, konvence, která se vztahuje na tropické oblasti, hovoří jen o tom, že v případě konfliktu mezi dvěma v úvahu přicházejícími mocnostmi má třetí nabídnout své zprostředkování. To se však, pokud vím, nestalo z žádné strany. Nebyli jsme tedy zavázáni zdržet se našich operací kvůli tomu, že bychom chtěli dodržet nějakou smlouvu. Z vojenského hlediska nebyla nevýhoda na naší straně, ale potíže plynoucí z toho, že by se též na východoafrické

30

◆


půdě vedla válka, by postihly Angličany. Okolnost, že jsme nemuseli zachovat neutralitu, nám umožnila, také díky našemu příhodnému pobřeží, že jsme se stali opěrným bodem a útočištěm pro německé křižníky operující v Indickém oceánu. Především jsme však mohli poutat našimi několika málo tisíci muži po celou válku nepřátelská vojska, která byla ve velké přesile. Koloniální jednotka (Schutztruppe) sestávala na počátku války z 216 bělochů (z nichž je nutno odečíst jistou část těch, kteří již byli propuštěni z armády) a 2540 askariů; dále bylo 45 bělochů a 2140 askariů v policejní jednotce; k tomu se později připojila posádka lodí Königsberg (Královec), tato loď se zpočátku vydala na moře, a Möwe (Racek) se 102 muži. Vcelku bylo mobilizováno ke službě ve vojsku během války asi 3000 Evropanů a kolem 11 000 askariů. Tato čísla zahrnují též složky nepodílející se na boji, jako policii, zdravotnický personál, skladníky atd. Kolik miliard stály pokusy o zničení naší nepatrné branné síly se jednou dozvíme od anglické strany. Přitom bychom mohli, jak se domnívám, pokračovat ve válce ještě po léta. Co se týče nepřátelských sil, nedisponuji autentickými údaji, takže zodpovědnost za jejich správnost mají angličtí důstojníci a anglické časopisecké zprávy, na které se odvolávám. Podle nich stálo proti nám v poli více než 130 generálů, celková síla nepřátelských vojsk obnášela asi 300 000 mužů; evropských a indických vojáků padlo 20 000, ztráty na koních a mezcích dosáhly 140 000. Tato čísla, zvláště počet generálů, se mně samému zdají trochu nadnesená; mohu proto jen opakovat, že pocházejí z anglického pramene. Rozhodně to byly značné ztráty. Bereme-li v úvahu okolnost, že byl oznámen počet padlých a zemřelých černých vojáků, lze tvrdit, že celkový počet padlých nepřátel nemohl činit méně než 60 000. Kalendář bitev vykazuje již dnes, ačkoli ještě chybějí zprávy od Tafela a Wintgense, přinejmenším 1000 střetnutí. Velmi zajímavé bylo pozorovat za oněch dnů plných napětí činnost anglického konzula Kinga. Byl všude k vidění, ať již to bylo v kasinu, na partii bridže, nebo na poště, odkud byly odesílány naše telegramy. Služební předpisy anglického expedičního sboru, které jsem později ukořistil u Tangy, jež se největším dílem zakládaly na Kingových údajích, ukazovaly, jak aktivní byl tento muž v předválečné době a jak výtečně byl informován o vnitřních poměrech naší kolonie. Jeho usuzování


◆

31

o daných poměrech šlo tak daleko, že srovnával mezi sebou Evropany z různých krajů, co do jejich hodnoty v boji. Soudil, že lidé z Dáresalámu mu jsou jen málo nakloněni (nemají stomach for fighting). Chceme-li být čestní, musíme připustit, že vskutku velká část tamějších Němců (a též tamějších úřadů) skutečně potřebovala nějakou dobu na to, než ji zachvátil válečnický duch, bez něhož nebylo vůbec možné splnit náš úkol. Velmi těžkou situaci měla místa na pobřeží obydlená četnými Evropany (mezi nimi bylo mnoho žen a dětí), která byla každou minutu vystavena nebezpečí bombardování anglickými válečnými loďmi. Guvernér byl toho názoru, že je nutné se vyhnout podobnému ostřelování za všech okolností. Podle nařízení, které ovšem nebralo v úvahu možnost zahraniční války, se nejvyšší vojenská moc v kolonii nacházela v rukou guvernérových. V okamžiku, kdy bylo přerušeno spojení s vlastí, nebylo možné na věci nic měnit; musel jsem se smířit s touto z vojenského hlediska velmi značnou potíží a počítat s možností, že v případě přesného provedení guvernérových pokynů by padly bez boje do rukou nepřítele například Dáresalám a Tanga, tedy výchozí body našich drah a příhodné opěrné body pro nepřátelské operace, které by směřovaly z pobřeží do vnitrozemí. Dle mého názoru jsme mohli nejlépe chránit naši kolonii tím, že bychom ohrozili protivníka na jeho vlastním území. Mohli jsme jej velmi účinně zasáhnout na místě pro něj zvláště citlivém, kterým byla Ugandská dráha. Četní němečtí kolonisté usazení v oblasti naší Severní dráhy (Tanga – Moshi) byli jistým způsobem připraveni plnit tento úkol. Guvernér však nesouhlasil s mým, pro případ války dříve učiněným návrhem koncentrace vojsk na severu u Kilimandžára. Jakoukoli činnost nám mohla umožnit jen koncentrace jednotek, které byly rozptýleny po celé kolonii. Protože to nebylo možné zpočátku provést v oblasti Kilimandžára, jak jsem si přál, došlo k tomu ve vzdálenosti jednoho denního pochodu na západ od Dáresalámu, na výšinách u Pugu. Tam se sešla dáresalámská rota s částečně pěšky a částečně drahou stahovanými rotami z Kilimatinde, Tabory, Udjidji, Usumbury a Kissenji. Policie, která měla okamžitě nastoupit ke koloniálnímu vojsku, jak to předpokládala ve velmi malé míře opatření přijatá pro případ války, byla zčásti k dispozici, byl mobilizován jistý počet vysloužilých askariů, a tak byly okamžitě postaveny čtyři nové roty (číslo 15 až 18).

32

◆


Podle potřeby byla provedena mobilizace Němců v záloze. Roty se formovaly asi z 16 Evropanů, 160 askariů a bývaly vybaveny 2 kulomety. Na některých místech naráželo povolávání Evropanů do zbraně na obtíže. Posádkám některých lodí Východoafrické společnosti, které kotvily v dáresalámském přístavu, se dostalo na jejich dotaz mylné odpovědi velitele nádraží, že pro ně v rámci vojenské jednotky není místo. Z popudu viceguvernéra bylo pak těm lidem předloženo prohlášení, kterým se měli písemně zavázat, že zůstanou ve válce neutrální. Dodatečně si lodní posádky uvědomily, že to je přestupek proti vojenské povinnosti. Též jejich zdravé cítění se nemohlo smířit s obdobným řešením. S vylíčením těchto okolností se obrátili na mne. Já jsem neměl o tom všem ani potuchy; naštěstí mohl být plánovaný akt ještě odvolán, protože se prohlášení ještě nedostalo do rukou nepřítele. Počet nosičů doprovázejících roty kolísal. V průměru obnášel asi 250 těchto pomocných sil. V dáresalámském přístavu byly bez ochrany skladovány zásoby zbraní, munice a jiného válečného materiálu. Ty byly rozděleny na různá vnitrozemská místa podél železnice, kde byly zřízeny sklady. Výcvik jednotek byl okamžitě prováděn s velkou energií. Již tehdy se osvědčilo maskování našich pokrývek hlavy travou a listím, které navrhl prakticky uvažující velitel roty kapitán Tafel. Vyvstala přirozeně otázka, zda se podaří bojovat s pomocí našich askariů proti moderním jednotkám; to totiž popírali mnozí staří znalci země. Na základě pozorování, která jsem učinil během povstání v Jihozápadní Africe v letech 1904-1906, jsem však věřil, že lze i u východoafrických černochů, kteří náleží téže velké rodině bantuských kmenů jako Hererové, probudit udatnost a vojenskou zdatnost. Bylo to jistě určité riziko; avšak rozhodnutí nám bylo podstatně ulehčeno tím, že jsme neměli žádnou jinou možnost. O všech organizačních otázkách, které byly jinak v mírové době pečlivě připravovány a promýšleny, muselo být nyní rozhodnuto během velmi krátké doby. K tomu náleželo též pro nás neobyčejně důležité vyřešení otázky zásobování a veškerého přísunu materiálu a zásob. Šlo o to, zabývat se v první řadě velkými, též z vojenského hlediska důležitými cestami. Které to asi budou? Nejprve se ukázalo, jak bylo nevýhodné, že mezi oblastí


◆

33

Ústřední dráhy a Usambarskou dráhou neexistovalo žádné spojení po železnici. V mírové době se doprava mezi oběma místy uskutečňovala lodí mezi Dáresalámem a Tangou, nyní jsme o tuto možnost přišli. Na vojenský význam využití drah zjevně nikdo nepomýšlel. Jako náhradní řešení jsme museli dobudovat etapní silnici mezi Morogorem a Korogwe, které ležely na severní dráze. Druhá cesta vedla západně od masiské rezervace, jejíž okraj sledovala, z Dodomy přes Kondoa-Irangi a z Usiome do Arushi, třetí silnice se táhla z bohaté oblasti kolem Tabory, hlavního města Wanjawesilandu, do Mwanzy na Viktoriině jezeře. Směřovala tak do oblasti Wassukumů, které také konzul King označil jako nejdůležitější z našich kmenů. Toto spojení bylo důležité též proto, že nám umožňovalo kromě disponování bohatými stády dobytka přístup k úrodě rýže pěstované u Viktoriina jezera. Jiné cesty spojovaly Kilossu s bohatými oblastmi Mahenge, Iringa, a dokonce s oblastí Langenburskou, která kryla velkou část naší spotřeby pšeničné mouky. Poté, co jsme se v základních rysech postarali o organizaci přísunu, ukázalo se, že nebylo možné řešit s ní spojené detailní problémy i nadále z velitelské centrály. Bylo třeba najít nějakou osobnost, jež by byla na základě své předchozí vojenské kvalifikace vhodná k tomu, aby organizovala přísun nejen z hlediska správního, ale ve shodě s často naléhavými vojenskými potřebami, a aby jej uměla přizpůsobit těmto potřebám. Generálmajor ve výslužbě Wahle, který přijel náhodou do Dáresalámu, aby navštívil svého syna a dáresalámskou výstavu, se dal vojsku okamžitě k dispozici a převzal na mou prosbu organizaci týlu. Jeho úkol byl zvláště obtížný proto, že tam, kde nebyly žádné železnice, mohli být používáni v podstatě jen domorodí nosiči. Nedisponuji žádnými číselnými údaji o počtu nosičů, kteří sloužili vojsku. Je velmi obtížné dobrat se nějakých přesných číselných údajů. Mezi nosiči byli lidé, kteří jen přenášeli náklady z jednoho místa na druhé, než je převzali stálí nosiči, ale jistě nepřeháním, když řeknu, že v celku pracovaly pro vojsko statisíce lidí, kteří museli být přece také zásobováni a jimž se muselo dostat lékařské péče. Co se týče ostatních potíží, je třeba se zmínit o jedné velice zvláštní. Mírový život Evropanů v tropických koloniích vedl ze zdravotních důvodů k tomu, že si přivykli na jistý komfort. Evropskou stravu nelze ve Východní Africe, když se nacházíme na safari (cestě), zpravidla nikde koupit; jen malý počet

34

◆


Askari u polního telefonu

Evropanů se naučí žít z plodů, které mu dodávali domorodci nebo příroda. V zemi je rovněž málo možností najít vhodné přístřeší. Je však nezbytné chránit se proti moskytům. A tak bílý úředník nebo voják nemohl vyrazit na cestu, neměl-li s sebou alespoň 11 nosičů, kteří kromě jeho stanu, polního lůžka a oděvu s sebou nesli také značné množství potravin. Ale tak vysoký počet nosičů nemohl být u vojska, které muselo být pohyblivé. Další potíž vznikla tím, že téměř každý z askariů měl boye (domorodého sluhu). Narušovat takové desturi (zvyky) se dá velmi těžko, když máme co činit s naivními lidmi, kteří jsou islámským myšlením ještě zvláště posilováni ve lpění na své tradici, a kromě toho jsou velmi hrdí a ješitní. V jed-


◆

35

notlivých případech nenacházel velitel roty vždy tu pravou střední cestu. Důležitou úlohu v tropické válce, která nás očekávala, hrála lékařská péče. Domorodec je zpravidla ve velké míře imunní proti malárii a zřídka dochází k tomu, že na ni opravdu onemocní nějaký askari; avšak mnohé kmeny, které obývají vysoko položené oblasti, v nichž se tato nemoc nevyskytuje, jako například Wadschagové u Kilimandžára, kteří proto nemají v sobě od mládí ochranné látky, trpí na ni silně, jakmile sestoupí do roviny. Všichni Evropané přísně pečovali o svoji mechanickou ochranu moskytiérou, která od nich od večerních hodin až do rána oddělovala komáry přenášející malárii (Anopheles). Mnoho měsíců jsem spal na podlaze a moskytiéra mne chránila; přesto jsem se desetkrát nakazil, neboť v poli nebylo vždycky možné dodržovat ochranná opatření takovým způsobem, jak to vyžadují zdravotnická hlediska. Při zajišťování lékaře pro každou rotu nám přišlo nanejvýš vhod, že se značný počet sanitních důstojníků nacházel za účelem studia spavé nemoci a způsobu boje s ní u Tanganjického jezera a v jižních oblastech u Rowumy. Provoz, který vyvolala tato činnost spojená s mobilizací, zaměstnával plně dnem i nocí též domorodce, kteří sloužili u telefonu v Pugu. Bylo podivuhodné, s jakou obratností tu i na jiných místech obsluhovali své aparáty. Jejich velké nadání pro techniku nám prokázalo cenné služby. Docházelo přirozeně k mnoha třenicím. Během prvních dnů se stávalo, že dobytek, jenž byl přiváděn z oblasti na sever od Tabory do Dáresalámu za účelem zásobování tamějšího civilního obyvatelstva, se setkával s jinými stády, která směřovala v opačném směru, aby sloužila potřebám vojska. Ještě dnes cítím ve všech údech, jak na stanici Pugu jeden takový vlak naložený nejkrásnějším výstavním dobytkem v plné jízdě vjel do jiné soupravy, v níž jsem se nacházel. Málem došlo k citelnému snížení stavu personálu, který byl nezbytný pro administrativní spravování mobilizace. Naše shromaždiště v Pugu leží asi dvacet kilometrů od Dáresalámu směrem do vnitrozemí. Náš tábor byl rozložen na počínajícím svahu Pugských hor. Je tam neobyčejně hustý les a kraj je hustě osídlen domorodci a též pokryt evropskými farmami. Přes trochu vyvýšenou polohu náleží Pugu zcela horkému pobřežnímu pásmu, a ačkoli byl srpen, tedy chladná roční doba, dosahovala již teplota výše, kterou označujeme slo-

36

◆


vem „tropická“: jedná se o tíživé, trochu vlhké vedro, které velmi vysiluje Evropany, když musí podnikat delší pochody. V oné době jsme ještě měli pro Evropany stany a pro každého z nich polní lůžko s nezbytnou moskytiérou, takže jsme z tohoto hlediska neměli žádné potíže. Pro případ nemoci byl zřízen provizorní lazaret na nedaleké Wichmannově plantáži. Naši koně nebyli vystaveni přílišnému strádání. Přesto však všechna naše zvířata postupně onemocněla na bodnutí tse-tse. Ochranu, kterou měly stáje v Dáresalámu, jež byly zajištěny proti mouchám drátěnou mřížkou, jsme již nemohli obstarat v polním táboře.


◆

37

TRETI ODDIL

První boje Právě jsme byli plně zaměstnáni v táboře Pugu, když se od Dáresalámu začala 8. srpna dopoledne rozléhat těžká dělostřelecká palba. Podle informací, které jsme vzápětí obdrželi, pocházela od dvou malých anglických křižníků Astraey a Pegasa, které se zaměřily na signalizační věž. Tato věž stála na tak exponovaném místě, protože poloha na pobřeží umožňovala široký záběr na moře; byla pro nás důležitá proto, že ještě nebyla dokončena velká stanice v Taboře a dvě menší stanice v Mwanze a Bukobě měly jen místní význam. Angličané věž nezasáhli, naopak my sami jsme ji vyhodili do vzduchu z asi příliš velké obavy, že by mohla padnout do rukou nepříteli. Zanedlouho přinesl zpravodajský důstojník hlášení, že u Kondutschi, jeden denní pochod na sever od Dáresalámu, se nepřítel připravuje podle všeho k vylodění. Vezmeme-li v úvahu reliéf pobřeží, nebylo to nepravděpodobné. Nařídil jsem proto okamžitě, aby se sedm přítomných rot askariů vydalo na pochod, aby se využilo příznivé příležitosti k překvapení vyloďujícího se nepřítele. Ještě než roty vyrazily, hovořil jsem v železniční stanici Pugu ve vlaku s guvernérem dr. Schneem, který tudy projížděl do Morogora. Byl velmi překvapen tím, že Angličané na nás zaútočili, a naprosto souhlasil s mým názorem, že je třeba napadnout nepřítele u Kondutschi. Cestou do tohoto místa jsem se setkal s dvěma pány z dáresalámského vládního úřadu, kteří mi ukázali dopis o jednáních týkajících se předání Dáresalámu Angličanům. Protože mi o tom guvernér nic nesdělil a já jsem měl značně naspěch, jen jsem jej zběžně pročetl. Nenapadlo mne, že se tu mohlo jednat o dohody, které by guvernér schválil. Když však jednotka v noci dorazila na jednu horu nacházející se 16 kilometrů od Dáresalámu a my jsme následujícího rána získali přehled o přístavu a o anglických křižnících, jež kotvily před ním, ukázalo se, že hlášení o pokusu vylodit se v Kondutschi bylo mylné. Zjistili jsme, že se anglické lodi obrátily směrem k pevnině, a zdálo se mi pravděpodobné, že přece

38

◆


jen probíhají jednání s nepřítelem. Pochodoval jsem nyní směrem k městu; protože jsem se obával, že by v časové tísni mohlo v Dáresalámu dojít k nevýhodným dohodám, poslal jsem do města kapitána Tafela. Ten měl vyřídit, že přejímám výkonnou moc a že jednání s nepřítelem povedu výlučně osobně. Teprve díky kapitánu Tafelovi jsem se dozvěděl, že se na guvernérův příkaz skutečně vedla jednání o předání Dáresalámu. Můj zásah do jednání guvernér neschválil. Ostatně na základě nařízení odpovídajícího zcela jiným poměrům o koloniálním vojsku mu náleželo nejvyšší velení. V daném okamžiku to však nemělo žádné praktické důsledky. Jenom několik oddílů britského válečného loďstva vstoupilo na souš a vrátilo se zase na palubu. Vojáci jistě nebyli nadšeni skutečností, že se zde před očima jednotky o tisíci mužích uzavřela dohoda, která nám zakazovala v Dáresalámu jakoukoli vojenskou akci, zatímco se nepřítel k ničemu takovému nezavázal, a že se nám o tomto z vojenského hlediska tak důležitém kroku vůbec nedostalo žádné zprávy. Křižník Königsberg vyplul již před několika dny z dáresalámského přístavu, a v přístavu kotvící loď Möwe vyhodil její velitel 8. srpna do povětří. Pro nás jako pozemní jednotku to byl velký vojenský přínos, protože velitel Möwe, korvetní kapitán Zimmer, se nyní podřídil mému velení. Námořní nadporučík Horn odjel ihned s několika námořníky do Kigomy a opatřil posádkou a vyzbrojil malý parník Hedwig von Wissmann. Ten pronásledoval na jezeře Tanganjika belgický parník Delcommune, jejž po několika dnech překvapil a rozstřílel. Zajistil nám tak mimořádně důležitou kontrolu nad jezerem. Rychlý přesun jednotek, které stály na Ústřední dráze, směrem na Bismarckburg nebo na Usumburu zcela závisel na nerušené možnosti transportu na Tanganjickém jezeře a sehrál jistou úlohu v pozdější fázi operací. Kolonie byla na severu posílena 1. rotou nacházející se v Arushe, 13. rotou, která přitáhla rychlým pochodem z Kondoy-Irangi a další rotou, jež byla vytvořena v Moshi z askariů, kteří sloužili u policie. Též velká část Evropanů usazených v severních krajích vytvořila oddíl pod vedením kapitána von Prince. Tyto jednotky stály hlavně v oblasti Moshi. Na anglickém území na východě ležící předsunutou Tawetu obsadil nepřítel; šlo o to rychle dobýt toto důležité místo, jehož držení poskytovalo nepříteli cennou výpadovou branku proti našim

SRPEN 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK II A III

◆

39

oblastem na severu osídleným Evropany. Bylo třeba značného času, než se podařilo uvést jednotky do pohybu k dosažení tohoto cíle. Mnozí soudili, že jsme na základě Konžské konvence zavázáni k neutralitě, a neměli velkou důvěru k pokynům nového velitele. Teprve 15. srpna byla konečně Taweta, v níž byla jen malá posádka, obsazena. Průběh boje prokázal, že jednotka ještě nutně potřebuje další výcvik, aby mohla společně a jednotně působit v nepřehledném křovinatém terénu. Zde na severu převzal velení kapitán Kraut, který se nacházel náhodou v severovýchodní pohraniční oblasti, kde pracoval na úpravách hraniční čáry. V příštích dnech se podařilo pohnout též představitele nejvyšší vojenské moci k souhlasu s přesunem hlavních bojových sil k Severní dráze. Tento jednoduchý přesun vyžadoval za tehdejších poměrů značné přípravy. Našlo se jen málo Němců, kteří znali celou oblast mezi úsekem Dáresalám – Morogoro na straně jedné a mezi úsekem Tanga – Mombo na straně druhé do té míry, že by mohli podat spolehlivé údaje o cestách a možnostech zásobování. Bylo nutné vyslat důstojníky na průzkum, a tak dopředu vyhledat jistý počet použitelných zásobovacích cest. Na výsledky tohoto průzkumu však nebylo možné ve všech případech čekat. Bylo třeba vydat se na pochod. Daná oblast byla z evropského hlediska řídce osídlena. Na mapách, kterými jsme disponovali, byly zásobovací a vodní poměry vyznačeny jen z toho hlediska, zda postačí nanejvýš pro jednu rotu. Proto jsme nemohli vyslat po jedné cestě bez přípravy v podstatě více než jednu rotu, která nemohla být rozvinuta do hloubky. Vycvičenost a obratnost při shánění zásob, již mělo vojsko na konci války, tu tehdy ještě nebyly. V podstatě šlo tehdy o to, že pochod a zásobování jedné roty vyžadovaly za tamějších podmínek tytéž ohledy, které jsou v Německu nutné při přesunu celé divize. Při tomto přesunu se muselo počítat s rizikem, že roty budou delší dobu mimo dosah velení. Jediné telegrafické spojení mezi Ústřední dráhou a severem probíhalo bezprostředně podél pobřeží a mohlo být kdykoli přerušeno, kdyby nepřítel pojal takový úmysl. Obratnost, s níž poštovní ředitel Rothe a sekretář Krüger vyhověli požadavkům jednotky, s níž ihned zahájili stavbu nové telegrafní linie Morogoro – Handeni – Korogwe, přičemž se přechodně zřekli pod tlakem okolností jinak v tropech obvy-

40

◆


klého ustáleného životního stylu, umožnily výstavbu tohoto úseku za několik málo týdnů. Vzhledem k tomu, že telegrafní sloupy ničí termiti, staví se v kolonii v mírové době zásadně sloupy železné, které musí být vzhledem k velkému výskytu žiraf ve zdejší oblasti velmi vysoké a vybavené velmi silným vedením. Původně vynucená provizorní stavba sloupů a pokládání kabelů vedly k neustálým poruchám a nutnosti oprav. Mezitím došlé hlášení o postupu menších nepřátelských oddílů u Jassini, vzdáleném dva denní pochody na sever od Tangy, potvrdilo můj názor, že nepřítel měl v úmyslu vylodit se v této oblasti a rychle proniknout do vnitrozemí podél Severní dráhy. Jednotlivé roty proto odpochodovaly z různých bodů trati Dáresalám – Mpapua a směřovaly především na Handeni. Jiné části se pak vydaly na cestu směrem k jiným místům na trati Tanga – Korogwe. V téže době mne 23. srpna odpoledne v Pugu dostihl telefonát nadporučíka von Chappuise, který rozbil tábor se 17. polní rotou právě u Bagamoja. Hlásil mi, že před Bagamojem kotví malý anglický křižník a že tamější šéf civilní správy byl vyzván, aby zničil telegrafní stanici. V opačném případě chtěli Angličané Bagamojo ostřelovat. Dal jsem kapitánu von Chappuisovi rozkaz, aby ihned převzal výkonnou moc a zabránil vylodění nepřítele násilím. Člun vyslaný válečnou lodí, který chtěl přistát pod vlajkou signalizující přítomnost parlamentáře, byl proto odmítnut, a důsledkem toho bylo ostřelování toho místa. Rota a domorodá posádka člunu se velmi pobavili, protože se Angličanům nepodařil ani jeden zásah. Na konci srpna se velitelství odebralo dráhou do Kimamby u Morogora. Po cestě mi přál generál Wahle, který z Morogora řídil týl, štěstí v rozhodující bitvě, jejíž vypuknutí jsme očekávali v oblasti Handeni. Do Handeni cestoval též jeho syn. Velitelství pak jelo na dvou rekvírovaných automobilech dále k Handeni. Asi po třiceti kilometrech jízdy jsme se museli zříci tohoto dopravního prostředku, protože výstavba cesty, k níž byl dán příkaz, ještě dostatečně nepokročila. Kapitán von Hammerstein a já jsme jeli dále na kolech a předjížděli jsme postupně pochodující roty. K předpokládanému vylodění nepřítele nedošlo a my jsme dorazili do Korogwe počátkem září. V Tanze se mezitím objevil anglický křižník a odvlekl tam kotvící lehké čluny. Nyní šlo o to zorganizovat na severu zásobování a přísun.

SRPEN A ZÁŘÍ 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK II AŽ IV

◆

41

Dosavadní polní intendant kapitán domobrany Schmid byl vyřazen nemocí, a bylo těžké najít vhodnou náhradu. Naštěstí se taková osobnost nabídla v osobě kapitána domobrany Feilkeho, který byl dlouholetým zkušeným ředitelem plantáží Prince Albrechta v Usambaře a zdržoval se v oblasti Tangy, kde se dal k dispozici vojsku. Jako někdejší adjutant 8. mysliveckého praporu spojoval tento dvaapadesátiletý obratný důstojník, který získal mnoho zkušeností v různých zemích, tím nejšťastnějším způsobem požadované vojenské znalosti a talent v hospodářských záležitostech. Okamžitě se dostavil a jeli jsme oba do Nového Moshi. Tam jsem se setkal s kapitánem Krautem. Na Kilimandžáru se zakládaly zásobovací sklady v rámci přípravy na drobnou válku. Naše hlídky postupovaly přes Tawetu ve směru na britskou Ugandskou dráhu a došlo již k četným malým srážkám. Nezbytnou zkušenost spojenou s vysíláním výzvědných hlídek na velkou vzdálenost, která později vedla k tak úspěšným ničivým zásahům na dráze, však jednotka tehdy ještě neměla. První hlídky dorazily vysílené k Ugandské dráze a upadly do zajetí. Odebral jsem se z Nového Moshi do tábora v Himo, kde kapitán von Prince zaujal opevněnou pozici. Doprovázel mne až do Tawety, která byla obsazena předsunutou důstojnickou hlídkou. Mohli jsme na místě projednat přesun hlavní části severního vojska do Tawety. Tamější velmi

Askariové předčítají evropské válečné zprávy z válečných novin Kiongozi (Vůdce), které pro ně vycházely ve svahilštině v Dáresalámu

42

◆


četné domorodé obyvatelstvo mělo naprostou důvěru k evropským správním úředníkům, které ustanovila armáda. Lidé nadále prodávali své výrobky na trhu a vzájemný vztah byl zcela uspokojivý. Již na počátku války se na mnohých místech projevily obavy před možnými povstáními domorodců. Na Ústřední dráze vznikly divoké pověsti o revoltě kmene Wahehe – jedná se o válečnický kmen, který dlouho vzdoroval v oblasti Iringy německému záboru – a v oblasti Kilimandžára jsme měli obavy, že dojde k pozdvižení Wadschaggů. Úřady též pokládaly za rizikový faktor množství černých dělníků na evropských farmách v severních oblastech, pokud by nebyli spolehlivě zásobováni. Ukázalo se však, že tyto obavy byly naprosto zbytečné. Později mi jeden velmi inteligentní zajatý belgický askari přímo řekl: „Ty přece víš, že se domorodci vždy drží toho, kdo je silnější.“ Jeden anglický askari se vyjádřil bez okolků: „Nám je lhostejné, zda jsou našimi pány Angličané, nebo Němci.“

Stavba telefonního vedení. Jako izolátory slouží staré pivní lahve.

SRPEN AŽ ŘÍJEN – MAPOVÝ NÁČRTEK II A IV

◆

43

Teprve později, když do kolonie pronikl protivník, se pro nás domorodec stal vážným nebezpečím, které pak bylo vcelku velké. Domorodec má jemný cit pro situace, kdy skutečná moc přechází z jedné ruky do druhé. Po krátkém návratu do Korogwe vyrazilo velení do Nového Moshi a brzy nato do Tawety. Tři roty z oblasti Střední dráhy, jež dorazily k Severní dráze, se spojily u Tangy, ostatních pět bylo dopraveno do oblasti Kilimandžára. U Dáresalámu zůstal zatím jen kapitán von Kornatzki s nově zformovanou 18. polní rotou. V následující době došlo k vojenským akcím různých létajících kolon o síle jedné roty, jejichž cílem bylo zahnat nepřátelské oddíly, které podle našich informací obsadily místa v sousedící anglické oblasti, na nichž se vyskytovala voda, způsobit jim ztráty a tím uvolnit cestu pro činnost našich hlídek zaměřenou proti Ugandské a Magadské dráze. A tak na konci září odpochodoval kapitán Schulz se svou rotou od Kilimandžára podél řeky Tsavo, pronikl až k Ugandské dráze a tam narazil na protivníka o síle několika rot, které se tam pravděpodobně soustředily po cestě dráhou. Na sever od Kilimandžára pronásledoval kapitán Tafel se svou rotou a evropským oddílem o síle padesáti mužů anglickou jezdeckou kolonu, byl pak však od ní napaden, když tábořil uprostřed hustého houští u hory Engito. Byl to první vážnější boj našich askariů zde na severu. Ačkoli nepřátelský oddíl sestával z anglických a burských farmářů, tedy dobrých jezdců a střelců, kteří dovedli žít ve stepi, zaútočili na ně naši askariové se vztyčenými bodáky tak energicky, že z evropského oddílu o 80 mužích jich asi dvacet padlo, takže bylo možné odhadnout protivníkovy celkové ztráty přinejmenším na polovinu jeho počtu. Stejným způsobem jako na Kilimandžáru vedly též akce kapitána Baumstarka, který velel třem rotám shromážděným u Tangy, k bojům v pohraniční oblasti mezi Jassini a Mombasou. Cílem všech těchto operací bylo současně zjednat si jistotu o oblasti, která přicházela v úvahu pro naše operace, protože tamější úseky v mírové době nikdo neprozkoumal a nevěděl jsem též, jaké jsou v nich vodní zdroje a co se tam pěstuje za plodiny. Postupně jsme si tak vytvořili názorný obraz o zemi a jejím obyvatelstvu. Anglická pohraniční oblast byla podél pobřeží dobře osídlena a intenzivně obdělána. Dále do vnitrozemí jevila charakter suché trnité stepi s částečně hustými křovi-

44

◆


nami. Ze stepi se tyčí větší počet horských pásem, jež mnohdy prudce vystupují do výše skalními masivy. Jednotky se ubytovaly v několika opevněných táborech na východ od Kilimandžára, velitelství se však vrátilo vzhledem k obtížím s navazováním spojení z Tawety nazpět do Moshi. Telegrafní spojení mezi Moshi a Tawetou mohl ředitel polní pošty, který se dostavil později, označit na můj dotaz jen jako „roztomilé“. Zurážená hrdla láhví sloužila jako izolátory, které se upevňovaly na tyče nebo větve stromů; drát pocházel z plotů plantáží. Docházelo však k tolika poruchám, že nebylo možné trvale zvládat pomocí tohoto vedení velký provoz velitelství skládající se ze zpráv a hlášení. Naše kontakty s vnějším světem se od počátku války zcela přerušily, zpočátku jsme sice zachycovali rádiové signály z Kaminy, pak za příznivých klimatických podmínek příležitostně i z Nauenu; jinak jsme však byli, co se týče nových zpráv, odkázáni na zachycené cizí vysílání a na to, že nám někdy padla do rukou protivníkova pošta nebo jiné dokumenty.

ZÁŘÍ A ŘÍJEN – MAPOVÝ NÁČRTEK IV

◆

45

ČTVRTY ODDIL

Listopadové boje u Tangy V ukořistěných anglických novinách jsme se dočetli, že Německo zvláště bolestně pocítí ztrátu svých oblíbených kolonií, svých „kuřátek“ a že německá Východní Afrika je z nich to „nejvzácnější sousto“. Ukořistěná pošta hovořila o nadcházejícím příjezdu indického expedičního sboru o 10 000 mužích.

Lučištník

46

◆


Protože jsem tak jako tak na základě obecného rozboru situace vždy počítal s rozsáhlejším nepřátelským vyloděním v oblasti Tangy, odcestoval jsem tam na konci října, objel svým autem, které jsem vzal s sebou, celou oblast a probral jsem vše na místě s kapitánem Adlerem, velitelem 17. roty, a s krajským hejtmanem Auracherem. Naštěstí se poslední ztotožnil s mým názorem, že v případě vážného ohrožení Tangy je především nutný jednotný postup, a já jsem jej ujistil, že přirozeně převezmu zodpovědnost za všechny následky, které by z toho vyplynuly. To mělo význam zvláště proto, že podle pokynů guvernéra se mělo za všech okolností zabránit jejímu ostřelování. Názory na to, co se má v daném případě činit či ne, se tedy mohly velmi lišit. Několik dní po mém návratu do Nového Moshi, 2. listopadu, hlásil telegraf z Tangy, že se před ní objevilo 14 nepřátelských transportních dopravních lodí a 2 křižníky. Angličané požadovali bezpodmínečně předání města; příslušná jednání se protáhla, protože krajský hejtman Auracher, který se dostavil na palubu, upozornil na to, že musí požádat o zvláštní pokyn, a zabránil bombardování, jímž protivník hrozil, poznámkou, že se v případě Tangy jedná o otevřené a nehájené místo. Kapitán Baumstark, který stál s dvěma rotami v pohraniční oblasti na sever od Tangy, dostal příkaz k okamžitému pochodu směrem k městu. Stejně tak dostaly rozkaz k spěšnému pochodu k Novému Moshi obě evropské roty a rota složená z askariů, které se nacházely u Kilimandžára v Tawetské oblasti. Dvě nákladní auta, jež sloužila přepravě potravin na trati Nový Moshi – Taweta, nám při tomto přesunu vojsk prokázala cenné služby. Můj záměr, soustředit tam co nejrychleji všechny jednotky, jimiž jsme disponovali pro případ vylodění v Tanze, jež bylo možno s jistotou očekávat, byl proveditelný přesto, že se od jednotek očekávaly velké pochody jen za předpokladu, že by Severní dráha zvýšila svou výkonnost až na nejzazší mez, a to byl příliš velký požadavek vzhledem k tomu, že byla vybavena jen malým počtem lokomotiv. Bylo jich jen osm. Asi 300 kilometrů dlouhá trať je úzkokolejná. V plně naloženém vlaku o 24 až 32 osách bylo možno přepravit jen jednu rotu s plnou výstrojí nebo dvě roty bez zavazadel a bez nosičů. Jen vstřícnosti všech osob, jež se zabývaly touto přepravou – zvláště se chci zmínit o železničním komisaři Kröberovi mobilizovaném v hodnosti poručíka a podnikovém řediteli Kühlweinovi, kteří

LISTOPAD 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK V A VI

◆

47

Křižník Königsberg v deltě řeky Rufidji

jeli v čele vlaku u Tangy až na bitevní pole a do ohně – vděčíme za to, že vůbec mohlo dojít k zmíněným transportům. Ještě 2. listopadu nastoupily právě v Novém Moshi na vlak jednotky, které tam byly dislokovány, jednalo se o jeden a půl roty. Ráno za nimi následovalo velení s další rotou; tři další roty se vydaly na cestu později. K Tanze jsme též stáhli všechny menší formace, jejichž úkolem byla ochrana dráhy. Nálada odjíždějících jednotek byla skvělá; to však asi nesouviselo do té míry s tím, že si askariové uvědomovali vážnost situace jako se skutečností, že jim jízda dráhou přinášela za všech okolností velký zážitek. Velení dorazilo 3. listopadu večer do Korogwe. Odebral jsem se do lazaretu, který tam byl zřízen, a hovořil se zraněnými, kteří se 3. listopadu vrátili z bitvy u Tangy. Jeden z nich, nadporučík domobrany Merensky, mi hlásil, že 2. listopadu u Tangy proběhly boje mezi hlídkami v oblasti Ras Kasone a že 3. lis-

48

◆


topadu zřejmě nepřítel o síle několik tisíc mužů, který se v tomto místě vylodil, zaútočil východně od města na 17. rotu. Tato jednotka posílená Evropany a policejními askarii pod nadporučíkem Auracherem, odolávala útoku, dokud nezasáhlo jeden a půl roty, jež dorazila jako první z Nového Moshi. Tento oddíl okamžitě zaútočil na levé křídlo nepřítele a vrhl jej nazpět. Nadporučík Merensky nabyl dojmu, že nepřítel utrpěl naprostou porážku a že zřejmě nedojde k novému útoku. Telegramy, které po částech přicházely během naší cesty vlakem, mi nemohly dát jasnou představu o situaci. Taková byla situace, když velení vystoupilo 4. listopadu ve 3 hodiny ráno 6 kilometrů západně od Tangy z vlaku a setkalo se tam s kapitánem Baumstarkem. Ten měl jiný názor na situaci a soudil, že vzhledem k velké převaze nepřítele nelze Tangu udržet v případě dalšího útoku. Proto shromáždil večer toho dne 6 kilometrů západně od města své od severu přicházející dvě roty a jednotky, které u ní bojovaly 3. listopadu a zanechal ve městě jen hlídky. Nebylo jasné, zda je Tanga svobodná, či zda ji obsadil nepřítel. Silné hlídky složené z důstojníků byly ihned předsunuty za ni směrem na Ras Kasone. Naštěstí s sebou velení přivezlo několik jízdních kol, takže jsem mohl ihned odjet s kapitánem von Hammersteinem a dobrovolníkem dr. Lesselem k nádraží v Tanze, abych se přesvědčil na vlastní oči. Od předsunuté hlídky 6. polní roty, která tam dorazila, jsem se také nemohl dozvědět nic bližšího o nepříteli, a pokračoval jsem proto dále pustými ulicemi města. Bylo zcela opuštěné a bílé evropské domy vystupovaly před námi v ulicích, jimiž jsme projížděli, v záři těch nejjasnějších měsíčních paprsků. A tak jsme dorazili k přístavu na protilehlém okraji města; v Tanze tedy nebyli nepřátelští vojáci. 400 metrů před námi ležely jasně osvětlené transportní lodi, na nichž panoval velký hluk; nebylo pochyby o tom, že co nevidět dojde k vylodění. Velmi jsem litoval, že ještě nebylo na místě naše dělostřelectvo – měli jsme totiž též dvě děla C/73. Zde v jasném měsíčním světle by mohla mít na tak krátkou vzdálenost ničivý účinek přes přítomnost nepřátelských křižníků. Jeli jsme dále směrem na Ras Kasone, zanechali kola v německém vládním špitálu a šli pěšky k pláži. U břehu kotvil těsně před námi anglický křižník. Na zpáteční cestě na nás zřejmě volala indická hlídka – nerozuměli jsme jejímu jazyku – nic

LISTOPAD 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK V A VI

◆

49

jsme však neviděli. Nasedli jsme na kola a jeli zpátky. Začínalo již svítat a nalevo od nás jsme zaslechli první výstřely. Jednalo se o důstojnickou hlídku poručíka Bergmanna ze 6. polní roty, která narazila západně od Ras Kasone na nepřátelské patroly. Jeden z mých cyklistů zavezl nyní kapitánu Baumstarkovi rozkaz, aby hned nastoupil s jednotkami na nádraží Tanga. Vzhledem ke způsobu, jímž jsem chtěl vést nastávající bitvu, byla velmi důležitá konfigurace terénu. Na severu poskytovaly domy kolem přístavu rozloženého evropského města ochranu před protivníkovými zraky, a chránily nás tudíž před palbou děl nedaleko kotvících křižníků. Město bylo obklopeno nepřetržitým pásem hájů kokosových palem a kaučukových plantáží, jež se táhly až téměř k Ras Kasone a obemykaly kromě domorodého města také několik rozptýlených domorodých osad. Podrost se vyskytoval jen na několika málo místech a celý terén byl naprosto plochý. Bylo pravděpodobné, že nepřítel, ať přistane jen u Ras Kasone, nebo současně na několika místech, například u Mwambani, bude tlačit na naše jižní, tedy pravé křídlo. Charakter terénu zde na jih od Tangy také dával naději na větší volnost pohybu. Rozhodl jsem se čelit očekávanému nepřátelskému útoku na východním okraji města a umístit do hloubky silné rezervy za naším pravým křídlem, tak abych mohl provést protiútok proti bočnímu uskupení nepřítele. Při řešení tak rozličných úkolů bylo nutné respektovat svéráz jednotlivých jednotek. Tehdy měla ještě každá rota své vlastní rysy podle způsobu svého složení a hlediska, na jehož základě prošla výcvikem. Dobrá 6. polní rota, která prošla v mírové době v Udjidji též výcvikem ve střelbě z kulometů, byla pověřena vytvořením široké fronty na východním okraji města. Mimo Tangu se napravo za ní rozvinul Baumstarkův prapor, který se skládal z 16. a 17. roty vytvořené z policistů a z menších formací, z nichž byla sestavena další rota. Napravo za touto pozicí stály nadále připraveny podél telegrafní linky Tanga – Pangani tři dobré roty, totiž z Evropanů složené 7. a 8. střelecká rota se svými třemi kulomety a 13. polní rota, která disponovala čtyřmi kulomety. Velení samo zůstalo nejprve na silnici Tanga – Pangani a napojilo se na tamější vedení telegrafní linky. 4. a 9. polní rota stejně jako dvě děla C/73 baterie kapitána Heringa byly ještě na cestě a nebylo jisté, kdy dorazí. Až do odpoledne se situace v podstatě nezměnila. V žhoucím slunci pobřežní oblasti jsme velice trpěli žízní, tišili jsme ji mlé-

50

◆


kem mladých plodů kokosové palmy. V Tanze byly tehdy i jiné druhy nápojů: měli jsme ještě víno a sodovou vodu. Řeznický mistr Grabow dokonce přivezl jednotkám teplé párky. Neustále jsme intenzivně sledovali dění kolem nepřátelských lodí. Zahlédli jsme každý člun, který se od nich odrážel a měli přehled o jeho posádce. Odhadoval jsem celkový počet nepřátel, kteří se vylodili dopoledne, na 6000. Avšak i při tak nízkém odhadu síly protivníka jsem si musel položit otázku, zda se smím pustit do rozhodujícího boje vyzbrojen tisícem pušek. Řekl jsem si z různých důvodů: ano. Naším hlavním úkolem bylo zabránit nepříteli, aby se usadil u Tangy. Přenechali bychom mu totiž v opačném případě tu nejlepší základnu pro jeho akce proti Severní dráze; při svém dalším postupu by v ní měl skvělou základnu k organizaci svého zásobování a mohl by pohodlně a překvapivě přivádět na bojiště nové jednotky a přesunovat tam materiál. Nasnadě by pak byl předpoklad, že se pro nás oblast Severní dráhy stane neudržitelnou a že budeme nuceni zanechat našeho doposud tak úspěšného způsobu vedení války. Před těmito závažnými odbornými důvody musely ustoupit z omezeného hlediska vycházející pochybnosti, které přiměly guvernéra k vydání rozkazu zabránit za všech okolností bombardování Tangy.

Evropská rota v boji

LISTOPAD 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK V

◆

51

Některé okolnosti hovořily v náš prospěch. Na jedné straně jsem se dříve mohl ve Východní Asii na vlastní oči seznámit s těžkopádností, s níž prováděla anglická vojska své pohyby a vedla boj. Bylo jisté, že tyto potíže vzrostou donekonečna ve velmi zarostlém terénu, který byl nepříteli bezprostředně po vylodění naprosto neznámý. To nejmenší narušení běžného průběhu muselo mít dalekosáhlé následky. Měl jsem vyhlídku na to, že budu moci využít slabin protivníka obratným a rychlým manévrováním své jednotky, jejíž evropští příslušníci dobře znali oblast kolem Tangy a jejíž askariové byli v buši jako doma. Pokud by se věci vyvíjely v náš neprospěch, bylo by to však špatné. Již dříve byl kritizován můj způsob aktivního vedení války. Kdyby se k tomu připojila velká porážka v boji, ztratil bych pravděpodobně definitivně důvěru vojska; a zcela jistě bych měl i nepřekonatelné potíže při řízení velitelství. Mé rozhodování mi přišlo zatěžko a jeho nesnadnost související s válečnou situací byla ještě zbytečně prohloubena tím, že platné předpisy neposkytovaly veliteli, který nesl vlastní zodpovědnost, dostatečnou svobodu. Nic nepomáhalo: musel jsem všechna pro a proti položit na misku vah. Ještě dopoledne jsem osobně rozkázal kapitánu von Prince, aby vtáhl nazpět do Tangy se svými dvěma evropskými rotami, což mu mělo umožnit rychlý zásah a dávalo volnou ruku v případě útoku proti domorodé rotě ležící na východním okraji města. Začal jsem již pochybovat o tom, zda nepřítel vůbec ještě 4. listopadu podnikne útok, když ve 3 hodiny odpoledne hlásil jeden askari svým jednoduchým a řízným způsobem: „Adui tajari.“ („Nepřítel je připraven.“) Na takto stručné hlášení nikdy nezapomenu. V příštím okamžiku propukla současně podél celé fronty palba z pušek. O rychlém průběhu bitvy, při níž se jednotlivé oddíly stále přemisťovaly, se šlo dohadovat jen na základě směru, odkud byla slyšet střelba. Slyšeli jsme, že se palba přenáší z východního okraje Tangy do vnitřního města: tam byla tedy přinucena k ústupu 6. rota. Nepřítel, který měl dvacetinásobnou přesilu, pronikl až téměř na nádraží a do města. Kapitán von Prince ihned postoupil dopředu se svými oběma evropskými rotami a okamžitě zastavil ustupující statečné askarie a přiměl je k novému postupu. Britský oddíl, šlo o 800 zkušených evropských vojáků z North Lancashire Regiment (Severolancashirského pluku), byl s těžkými ztrátami vržen nazpět. Také

52

◆


indické brigádě (kašmírští střelci) postupující mezi tímto oddílem a pláží jsme vyrvali v tvrdém boji domy, které předtím obsadila. Též na jih od Tangy nasadil kapitán Baumstark na frontě své roty, asi po hodinovém boji jsem pozoroval, jak tu askariové ustoupili skrze palmové háje až k silnici Tanga – Pangani. Evropané z velitelství tam okamžitě běželi a zastavili je. Ještě dnes mám před očima temperamentního a houževnatého kapitána von Hammersteina, jak pln rozhořčení hodil prázdnou láhev na hlavu ustupujícímu askariovi. Byly to koneckonců mladé, teprve nedávno postavené roty, které se tu dostaly do boje a jež zmátla silná nepřátelská palba. Když jsme se ale my Evropané před ně postavili a vysmáli se jim, rychle se zase vzpamatovali a shledali, že ne všechny střely zasahují cíl. Vcelku byl však tlak, který směřoval proti naší frontě, přece jenom tak silný, že jsem usoudil, že nemohu déle odkládat rozhodnutí a že musím zahájit protiútok. K splnění tohoto úkolu jsme ostatně disponovali jen jednou rotou, avšak byla to dobrá 13. polní rota. 4. rota, jejíž příchod jsem každou minutu toužebně očekával, ještě nedorazila. V průběhu boje se ukázalo, že nepřítel nepostupuje dále na jih, neboť nemá zajištěný bok, a tudíž nepřesáhl pravé křídlo naší fronty. Právě v těch místech jej tedy musel zničujícím způsobem postihnout náš úder a každému účastníkovi boje se zapsal do paměti okamžik, kdy zahájily nepřetržitou palbu kulomety 13. roty a přivodily tak okamžitý zvrat. Celá naše fronta se vzchopila a vrhla se za jásajícího hurá dopředu. Mezitím dorazila také 4. rota; i když v důsledku nedorozumění nebyla nasazena ještě více dopředu než 13. rota, nýbrž se vsunula mezi tuto jednotku a naši frontu, měla přece jenom ještě před setměním příležitost k účinnému zásahu. Velké houfy nepřátel se daly na divoký útěk a naše kulomety, které na ně koncentricky působily čelně a z boku, kosily celé roty, jednoho muže za druhým. Mnoho askariů se vrátilo s radostným úsměvem a s několika ukořistěnými anglickými puškami na zádech. V každé pěsti svírali nějakého zajatého Inda. Ruční pouta, jež jsme u nich našli a jež měla být použita na německé zajatce, však nikdo z nás proti nim nepoužil. Představme si tento okamžik: hustý les, všechny části jednotek, ba dokonce někdy i přítel a nepřítel, vzájemně promícháni, proplétající se výkřiky v různých jazycích a k tomu rychle přicházející tropický soumrak. Pochopíme, že pronásledování, jež jsem zahájil, se potkalo s naprostým nezdarem. Nacházel jsem se na


◆

53

pravém křídle a rychle jsem nasadil ty jednotky, s kterými šlo nejprve navázat dotyk, k energickému pronásledování ve směru na Ras Kasone. Pak jsem se odebral na levé křídlo. Tam jsem téměř nenašel naše lidi; teprve po delší době jsem zaslechl v noci kroky okovaných bot jednoho domorodého oddílu. Byl jsem šťasten, že konečně disponuji nějakou jednotkou, ale trochu mne zklamalo, když se ukázalo, že to byl oddíl z pravého křídla pod velením poručíka Langena, který nenašel směr na Ras Kasone, a tak se ocitl na našem levém křídle. Tím však nedorozumění neskončila. Nevysvětlitelným způsobem dospělo vojsko k závěru, že dostalo od velení příkaz odejít zase do starého tábora na západ od Tangy. Teprve během noci jsem zjistil na nádraží v Tanze, že tam odpochodovaly téměř všechny roty. Dostaly samozřejmě rozkaz k okamžitému návratu. Bohužel došlo k takovému zpoždění, že nebylo možné použít proti lodím děla dodatečně dorazivší Heringovy baterie ještě v noci za měsíčního svitu. Teprve ráno 5. listopadu dorazily jednotky, které byly pochopitelně silně vyčerpány, znovu do Tangy a obsadily v podstatě postavení, které zaujímaly předešlého dne. Nebylo vhodné postupovat všemi silami proti naloďujícímu se nepříteli u Ras Kasone, protože tamější oblast byla zcela přehledná a ovládaly ji oba v bezprostřední blízkosti kotvící křižníky. Ale silným hlídkám a jednotlivým rotám, které postupovaly na Ras Kasone, se přece jenom podařilo překvapivě dostat pod palbu z kulometů některé nepřátelské oddíly, některé protivníkovy lodě a také palubu křižníku kotvícího u nemocnice. Během dne neustále sílil dojem, že nepřítel utrpěl velkou porážku. Jeho ztráty nebyly sice zpočátku zřejmé v plném rozsahu, ale mnohá místa, kde se nahromadily stovky a další stovky padlých nepřátel a mrtvolný zápach, který se šířil vzhledem k tropickému slunci po celé oblasti, nám daly konkrétní představu o katastrofě, jež postihla protivníka. Jeden vyšší anglický důstojník, který byl přesně informován o detailech, mi později řekl v souvislosti s jednou bitvou, ve které podle něj Angličané ztratili 1500 mužů, že jejich ztráty u Tangy byly ještě značně vyšší. Nyní soudím, že i číslo 2000 mužů je příliš nízké. Ještě větší újmu však nepřítel utrpěl z hlediska morálního. Začal pomalu věřit na duchy a strašidla; ještě po letech se mne angličtí důstojníci ptali, zda jsme u Tangy používali cvičené včely, nyní mohu s dobrým svědomím prozradit, že v rozhodujícím okamžiku vyřadily tyto „cvičené včely“ z boje všechny kulomety jedné

54

◆


naší roty, takže jsme tímto druhem drezury utrpěli přesně tak jako Angličané. Nepřítel měl pocit, že byl zcela poražen, a tak tomu vskutku bylo. Jeho jednotky uprchly v naprostém nepořádku… Protivník vůbec neuvažoval o možnosti obnovit boj. Z výpovědí zajatců a nalezených anglických písemností vyplynulo, že celý anglicko-indický expediční sbor v síle 8000 mužů utrpěl tak zničující porážku od naší jednotky, která měla méně než 1000 vojáků. Teprve večer jsme si zcela uvědomili rozsah tohoto vítězství, když se dostavil anglický parlamentář a vyjednával o vydání raněných s kapitánem von Hammersteinem, kterého jsem k tomu pověřil. Kapitán von Hammerstein se odebral do nemocnice, jež byla plná těžce zraněných anglických důstojníků, a povolil mým jménem, aby je Angličané odvezli pod podmínkou, že se tito důstojníci zavážou čestným slovem, že již proti nám v této válce nebudou bojovat. Díky ukořistěným zbraním jsme mohli moderně vybavit více než tři roty; zvláště jsme přitom uvítali 16 kulometů, jež jsme vzali nepříteli. Duch mužstva a důvěra ve velení se mohutně povznesly. Najednou jsem byl nyní i já sám osvobozen od velké části potíží, které zatěžovaly velení jako závaží. Neustálá palba lodních děl, která byla ve zcela nepřehledném terénu naprosto neúčinná, již nenaháněla strach našim statečným černochům. Ukořistili jsme značné množství materiálu; kromě 600 000 nábojů zanechal nepřítel na bojišti veškeré telefonní zařízení a takovou spoustu ošacení a vybavení, že jsme tím mohli přinejmenším na rok pokrýt vlastní potřebu, zvláště co se týkalo teplých plášťů a vlněných přikrývek. Jakkoli bolestné byly naše vlastní ztráty, byl jejich počet nepatrný. Padlo asi 16 Evropanů, mezi nimi výtečný kapitán von Prince a 48 askariů a nosičů kulometů. Evropanům se dostalo důstojného válečnického hrobu ve stínu nádherného stromu buju. Jejich jména jsou tam zaznamenána na jednoduché pamětní desce. Vyklizení bitevního pole a pohřbívání mrtvých zaměstnalo celé vojsko po několik dní vyplněných tou nejnamáhavější prací; cesty byly doslova posety padlými a těžce zraněnými. Prosili nás o pomoc v neznámém jazyce a my jsme jim ji přes naši dobrou vůli nemohli vždy okamžitě poskytnout. Na našem hlavním obvazišti, které se nacházelo v Tanze, ošetřoval náš mužský a ženský zdravotnický personál svědomitě naše a nepřátelské vojáky i za palby těžkých lodních děl. Ještě 4. listopadu večer jsem navštívil raněné. Netušil jsem, že


◆

55

Askariové postupují za boje na mořském břehu

poručík Schottstaedt, který tam seděl na židli s těžkým průstřelem hrudi, má před sebou jen několik minut života. Anglický poručík Cook ze 101. indického granátnického pluku tam ležel s těžkým zraněním nohy. Zranění nebránilo ve veselé náladě tomuto čilému mladému důstojníkovi, který nám padl do rukou uprostřed boje na indickém levém křídle. Spolu s většinou ostatních raněných byl po tři čtvrtě roku v péči našeho nejlepšího štábního lékaře dr. Müllera v polní nemocnici v Korogwe. Již zase chodil, když jej nešťastný pád bohužel připravil o život. Boje u Tangy poprvé vedly k značným nárokům na péči o zraněné. Za tímto účelem byly v Korogwe a na různých jiných místech Severní dráhy zřízeny lazarety, do nichž mohli být nemocní převezeni přímo dráhou bez překládání. Pro přepravu se však nezřizovala zvláštní trvalá nemocniční zařízení. Při improvizaci všeho nezbytného nikdy nedošlo k potížím. Přes nepochybnou porážku u Tangy bylo přece jenom pravděpodobné, že britská houževnatost nepřijme toto rozhodnutí na bitevním poli jako definitivní. I po ní měl nepřítel několikanásobnou číselnou převahu a nebylo možné vyloučit, že se pokusí o vylodění na jiném místě. 6. listopadu jsem jel na kole na

56

◆


sever k zálivu Mansa. Tam jsem se přesvědčil, že zde nepřátelské lodi vjely do zátoky zjevně jen proto, aby se postaraly o zraněné a pohřbily padlé, a že protivník neměl záměr se tu vylodit. Lodi brzy odpluly směrem na Zanzibar. Se zájmem jsem pak krátce navštívil naši vládní nemocnici v Ras Kasone, jež byla mezitím zbavena anglických raněných, kteří byli propuštěni na čestné slovo. V nemocnici leželi mezi jinými dva naši lidé ranění 3. listopadu u Tangy a další v předešlé bitvě ranění němečtí důstojníci, kteří měli možnost z lazaretu za anglickou frontou pozorovat dění během dne, kdy došlo k hlavnímu boji (4. listopadu). S největším napětím sledovali vylodění u Ras Kasone a postup proti Tanze, odpoledne pak slyšeli, že došlo k naší rozhodující palbě z kulometů a že proti pevnině pálí nepřátelská lodní děla. Viděli rovněž, jak nepřátelé v nepořádku prchali v těsné blízkosti nemocnice. Četné granáty, které dopadaly do blízkosti lazaretu, naštěstí nezpůsobily žádné škody. Brzy ráno 5. listopadu zaslechli důstojníci znovu palbu z děl, a to od Tangy; rozpoznali, že to byla německá děla. Šlo o naše dva kanony C/73, kterým se sice již nepodařilo zasáhnout v noci za měsíčního světla anglické transportní lodi, ale podařilo se jim alespoň několik úspěšných zásahů, když nastal den. Bohužel nebylo možné dále pokračovat v účinné střelbě, protože vznikající kouř okamžitě prozrazoval, kde se zbraně nacházejí, a stahoval na sebe palbu z lodních děl. Mezitím jsme si jasně uvědomili, že nepřátelský útok u Tangy nepředstavoval jediný protivníkův akt, nýbrž že byl v širším rámci naplánován spolu s jinými. Severozápadně od Kilimandžára, u hory Longido, kterou obsadil kapitán Kraut se třemi rotami askariů a jednou jezdeckou evropskou rotou, se objevily 3. listopadu za ranní mlhy překvapivě anglické jednotky. Právě když na Longido dorazil heliografem povel, že kapitán Kraut má odtáhnout do Moshi, začaly dopadat první granáty. Nepřítel, který přitáhl v síle asi tisíce mužů, vystoupil za pomoci masajských vůdců na několika místech na zmíněnou mohutnou horu, která se tyčila uprostřed stepi. Masajští vůdcové zavolali na naše hlídky: „Jsme lidé kapitána Krauta.“ Našim třem rychle se rozvíjejícím polním rotám se podařilo obejít v skalnatém terénu část nepřátelských jednotek a vrhnout je nazpět. Nepřátelský jízdní oddíl složený z Evropanů, který se objevil ve stepi na úpatí hory a chtěl ji zřejmě zdolat z jihu

ŘÍJEN A LISTOPAD 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK III A IV

◆

57

nebo měl úmysl zaútočit na naši spojovací linii, jsme vystavili účinné palbě a rychle jej zahnali zpět. Je pravděpodobné, že v souvislosti s těmito událostmi v oblasti Severní dráhy došlo k nepřátelským akcím u Viktoriina jezera. Na konci října pronikli ze severu do kraje Bukoba četní bojovníci z kmene Waganda. Na pomoc našim oddílům se 31. října vydala z Mwanzy jednotka o 670 puškách, se čtyřmi kulomety a dvěma děly. Přepravovala se na malém parníku Mwanza, který byl vybaven dvěma vlečnými čluny a 10 malými plachetnicemi. Krátce po vyplutí zaútočily na tento transport anglické parníky obsazené vojáky, avšak podařilo se mu vrátit se v nepoškozeném stavu zpět do Mwanzy. Anglický pokus o vylodění, k němuž došlo severně od Mwanzy u Kajense, ztroskotal v palbě našich hlídek. Na počátku listopadu tedy šlo o velkoryse založený koncentrovaný útok proti naší kolonii, který probíhal na několika místech. Jeho nezdar vyvolal v nás všech očekávání, že se budeme moci držet tak dlouho, pokud vydrží vlast. Zlomkovité zprávy, jež jsme mohli odtamtud zachytit, nám dodávaly naději. V době bitvy u Tangy jsme ještě nezaslechli jméno Hindenburgovo, nevěděli jsme také nic o nezdaru na Marně a byli jsme proto ještě pod povznášejícím dojmem vítězného pochodu na Francii.

58

◆


PATY ODDIL

V očekávání dalších událostí Již vzhledem k ohrožení oblasti Kilimandžára se mi zdálo, že po rozhodujícím úspěchu u Tangy, který stejně nemohl být dále využit, nastala nutnost rychle znovu transportovat jednotky do oblasti Nového Moshi. Radost kolonistů ze severních oblastí, kteří tvořili většinu Evropanů bojujících u Tangy, byla nepopsatelná. První vlak s evropskou rotou se vrátil do Nového Moshi ozdoben květy. Já sám jsem měl ještě co do činění u Tangy a teprve po několika dnech jsem následoval vojsko na nádraží v Novém Moshi, kde velení znovu obnovilo svou činnost. Vzhledem k nedostatečnosti personálu jsme si nemohli dovolit vždy obsazovat rozličné funkce různými osobami. Podobně jako štábní důstojník musel příležitostně zaskakovat jako střelec nebo cyklista, musel rovněž intendant zastávat úkoly ordonance, písař střílet v boji a působit v něm jako ordonance. Velkým ulehčením služebního provozu bylo, že jsme měli v evropsky zbudované nádražní budově v Novém Moshi k dispozici místo, na němž jsme mohli přesto, že tam bylo velmi těsno, vyřídit ústně většinu záležitostí v rámci štábu. Disponovali jsme dobrými telefonními a telegrafními zařízeními a nacházeli se ve středu sítě telegrafních spojení a cest, které jsme si vytvořili v obou směrech, a to jak na Tangu, Tawetu, východní Kilimandžáro, západní Kilimandžáro až k Longidu, tak na Aruschu. Existující cesty jsme zdokonalili. Bývaly týdny, kdy se náš provoz odehrával téměř tak jako za dob míru, náš pracovní výkon byl však větší. Inspiroval jej ten nejlepší duch, nadšení pro věc a kamarádská solidarita. Ačkoli téměř nikdo z pracovníků štábu neměl předchozí vzdělání nebo přípravu pro svůj resort, probíhala přesto spolupráce harmonicky a byla úspěšná. Já sám jsem se odebral autem – postavili jsme si totiž až po Longido silnici – do Engare-Nairobi (studená řeka), které leží mezi Longidem a Kilimandžárem. Je tam říčka, která protéká severozápadním směrem stepí sestupujíc ze severního svahu

LISTOPAD 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK IV

◆

59

Kilimandžára. V tomto kraji sídlil značný počet búrských farmářů. Krautův oddíl tam přesunul svůj tábor, protože nebylo možné chránit zásobovací kolony až po Longido na jejich dvoudenním pochodu stepí, takže by byly vystaveny příliš velkému ohrožení. Přesvědčil jsem se, že se též zde na sever od Kilimandžára nabízela příležitost k nějaké akci, a vrátil jsem se zpět do Nového Moshi. Cesta z Nového Moshi, kde se dráhou shromažďovala velká část zásob z Usambary a dalších na jihu položených oblastí, do Tawety obnáší 50 kilometrů. I když jsme disponovali jen malým počtem vozidel, totiž třemi osobními auty a třemi nákladními vozy dohromady, mělo to přece jenom podstatný význam vzhledem k našim celkovým poměrům. Třítunové vozy mohly na dobře vybudované cestě za suchého počasí bez potíží urazit cestu tam a zpátky za jeden den. Protože nosiči potřebovali k zdolání stejného úseku spolu se zpáteční cestou přinejmenším čtyři dny, dalo se spočítat, že jedno auto mělo stejný výkon jako 600 nosičů, kteří museli kromě toho dostávat potravu. Angličané později prosazovali názor, že je nutné transport nákladů provádět pomocí automobilů, a ne používat nosiče a zvířata. S tím se dá souhlasit, když uvážíme, že lidé a zvířata ve velké míře trpěli tropickými chorobami, zatímco komáři jsou proti automobilům bezmocní. Této zřejmé výhody jsme však nemohli využívat, protože jsme měli jen málo aut. Stále znovu jsme se museli i v tomto klidném a spořádaném období z hlediska zásobování obracet na nosiče. Ještě dnes mám před očima, jak se radoval tehdejší intendant, když z Mwanzy dorazila do Nového Moshi karavana šesti set wassukumských nosičů; přinesla totiž od Viktoriina jezera přes Kondou-Irangi až ke Kilimandžáru rýži, které tam bylo nutně zapotřebí. Uvážíme-li, že jeden nosič potřeboval pro tento minimálně třicetidenní pochod denně kilogram potravin a mohl nést nanejvýš 25 kilogramů, muselo se při organizaci těchto pochodů postupovat velmi rozvážně a bylo nezbytné, aby vedly osídlenými kraji, v nichž byla hojnost potravin, jinak by takové transporty nebyly k ničemu. Bylo-li přes tyto nevýhody zapotřebí organizovat je za velké účasti nosičů, dokazuje to, jaké obtíže byly spojeny s přísunem a zásobováním a s čím jsme se museli smířit. Intendant kapitán Feilke dovedl mistrně jednat s lidmi a starat se o ně. Nosiči cítili, že je o ně dobře postaráno, a začalo se šířit slovo „komando“, které si někteří přisvojili jako vlastní

60

◆


Chlebovník

jméno. Mně osobně umožnilo těch několik nákladních aut provedení četných průzkumů terénu a inspekcí u jednotek. Do Tawety, kam se vrátila část jednotek z Tangy, jsem se mohl dostat autem za dvě hodiny; jinak by tato cesta zabrala

LISTOPAD 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK VI

◆

61

čtyři dny. Později jsem dojel za jeden den z Nového Moshi do Engare-Nairobi a pak západní cestou kolem celé hory Meru zpět do Nového Moshi, což byla cesta, kterou nebylo možno urazit s nosiči rychleji než za deset dní. Úspěch u Tangy ještě více povzbudil celou kolonii v její vůli k odporu. 26. listopadu se v Morogoru podařilo šéfovi týlu generálmajoru Wahlemu získat souhlas guvernéra s obranou Dáresalámu v případě, že by na něj Angličané podnikli útok. Naštěstí guvernér udělil toto povolení vskutku za pět minut dvanáct. Již 28. listopadu se objevily před městem dvě válečné lodi, jedna transportní loď a jedna vlečná loď a požadovaly souhlas s kontrolou lodí kotvících v přístavu. Mezi nimi se nacházela též Tabora, která náležela k německo-východoafrické lodní společnosti a jež byla přebudována na lazaretní loď. Protože již dříve Angličané prohlásili, že se necítí vázáni žádnou dohodou o Dáresalámu, bylo by pokaždé zapotřebí souhlasit s novými ústupky, kdybychom se chtěli vyhnout ostřelování, kterým nám hrozili. Šlo by to donekonečna. Telegrafoval jsem nyní, že je nutné zbraní zabránit požadovanému vjezdu anglické pinasy do přístavu. Avšak s připlutím pinasy souhlasily proti mému názoru německé úřady a služebně nejstarší důstojník, který byl tehdy v Dáresalámu, se tím cítil zavázán. Když však Angličané vjeli do přístavu s několika menšími loděmi místo jedné povolené pinasy, začali provádět destrukce na Taboře, a dokonce odvedli s sebou jako zajatce personál této lodi, začali i doposud pochybující chápat, že naše dosavadní ústupky nám nemohly nic přinést. Kapitán von Kornatzky dorazil na místo právě včas, aby mohl zahájit účinnou palbu na malá anglická plavidla, když proplouvala úzkým západním vstupem do přístavu na své zpáteční cestě. Přitom byl bohužel zraněn také jeden z německých zajatců. Prostě jsme neprovedli včas nezbytná obranná opatření. Je to malý příklad toho, jak nebezpečné a nakonec nevýhodné to je, když se vojenskému veliteli za války stále znovu kladou překážky při jeho rozhodování a při provádění prostě nevyhnutelných akcí. Ostřelování Dáresalámu, které pak následovalo, nezpůsobilo ostatně žádné větší škody, neboť poškození několika domů, k němuž při něm došlo, nelze s vážnou tváří pokládat za nějakou větší úhonu.

62

◆


V době relativně dlouhého pobytu na jednom místě, který nám umožnilo Nové Moshi, jsme žili příjemně i co do naší hospodářské situace. Evropané, kteří náleželi velkým dílem ke kruhům usedlíků obývajících severní oblasti, si obstarávali sami většinu své potravy: rýže, pšeničná mouka, banány, ananasy, evropské ovoce, káva a brambory proudily z plantáží štědře k jednotce. Cukr nám obstarávaly četné cukrovary a sůl dodával hlavně Gottorpův solivar, který ležel na Ústřední dráze mezi Taborou a jezerem Tanganjika. Mnohé plantáže orientovaly svůj provoz zcela na zásobování vojska. Vzhledem k velkému počtu pracovních sil neměly žádné potíže při této změně složení pěstovaných plodin. Zintenzivněn musel být i přísun. Stále jsme prodlužovali velkou etapní silnici, která vedla z Kimamby k Severní dráze, do Momba a Korogwe. Tak bylo možno zvládnout přepravu předmětů pocházejících z oblasti Tanganjické dráhy a dále z jihu severním směrem. Jen na tomto úseku stále působilo přinejmenším 8000 nosičů. Ukázalo se brzy, že je praktické nenechat tytéž nosiče najednou projít celou asi třísetkilometrovou trasu, nýbrž že je lepší rozmístit je na jednotlivých koncových úsecích. To umožnilo poskytnout jim přístřeší a dohlížet na jejich zdravotní stav. Celou trasu objeli hygienikové a učinili vše, co bylo v jejich silách pro zdraví nosičů; zvláště bylo nutné věnovat pozornost úplavici a tyfu. Tak vznikly na této silně frekventované zásobovací cestě ve vzdálenosti jednoho pochodu trvalé tábory pro nosiče, v nichž jsme ubytovávali lidi nejprve v provizorních a později ve zcela dobudovaných chatrčích. Disciplína se v táborech řídila přísnými pravidly. Nezapomnělo se ani na četné projíždějící Evropany, pro něž jsme postavili malé domy s betonovou podlahou; jedinec tam měl možnost zásobovat se z proviantu etapy, aniž musel, jak je tomu jinak běžné při cestování v Africe, s sebou po dlouhou dobu vléct své veškeré zásoby potravin. Práce na této zásobovací cestě se neustále sledovala, Evropané a domorodci se museli nejprve naučit spolupráci v rámci tak velkých uskupení lidí a pochopit význam pořádku a disciplíny pro fungování přísunu a dobrý zdravotní stav všech zúčastněných. Na nádraží v Novém Moshi pracovaly neustále telegraf a telefon, byly v činnosti ve dne v noci. Protože celá organizace byla dílem improvizace, muselo nutně docházet ke třenicím. Všichni příslušníci velení byli mimořádně zavaleni prací. Bě-

LISTOPAD 1914 – MAPOVÝ NÁČRTEK VI

◆

63

hem své usilovné činnosti si ale mohli dopřát i příjemnější chvíle. Zde na severu žili Evropané ve velmi dobrých materiálních podmínkách a to se odrazilo i na způsobu života velení. Byli jsme přímo hýčkáni četnými soukromými zásilkami. Jel-li někdo z nás podél Severní dráhy, na níž si i v době míru obtížně obstarávali nějakou potravu i ti, kteří měli peníze a nešetřili dobrými slovy, tak se nyní téměř na každé stanici našel někdo, kdo o nás pečoval. Vzpomínám si na případ, kdy k velení v Novém Moshi dorazil nadporučík, svobodný pán von Schrötter, který se vrátil pořádně vyhladovělý z oblasti severně od velké hory, kde se zabýval vyčerpávajícími průzkumnými jízdami. Poté co se mu od 7. do 11. hodiny dostalo toho, co bylo běžně pokládáno za bohatou stravu, požádal nesměle, zda by ještě nemohl obdržet jednu večeři navíc. Příštího rána nastoupil čtrnáctidenní dovolenou, kterou chtěl strávit na své plantáži v Usambaře, aby si tam odpočinul a dohlédl na své záležitosti. Po snídani jsme mu dali do vlaku kávu, chléb, máslo a maso a dali jsme pokyn různým stanicím, aby se ujaly tohoto zcela vyhladovělého průzkumníka. A tak mu za půl hodiny přinesla v Kahe nádražní stráž další snídani, v Lembeni mu půvabná žena velitele nádraží upekla koláč a v Same ho zásobil potravinami velitel tamějšího braneckého skladu, šikovatel Reinhardt, v Matanji mu farmář Barry, jehož pozemky se nacházely v okolí a který tam konal strážní službu, přinesl čokoládu vlastní výroby a „volská srdce“ – je to plod asi velikosti melounu –, v Buiku mu pohostinný provozní ředitel Severní dráhy Kühlwein, který nám tak často poskytl potravu, když jsme tím místem projížděli, připravil slavnostní hostinu. V Mombu, kde se soustřeďoval přísun z Usambarských hor a kde jsme zřídili hlavně naše vojenské dílny, očekával našeho chráněnce lodní důstojník Meyer s velmi výživnou svačinou. Tu jsme však obdrželi telegram: „Prosím, dále neobjednávat. Už nemohu víc jíst.“ Toto neustálé hoštění vyhladovělého nadporučíka bylo jistě žertem, který se zakládal na pochopení toho, v jaké byl asi náladě. Taková péče však dokazuje daleko názorněji než teoretické vývody, jak vřelá byla spolupráce všech částí obyvatelstva severních krajů s vojskem a jak se obyvatelstvo snažilo vyčíst nám z očí všechna naše přání. Tato solidarita trvala tak dlouho, dokud vojsko stálo na severu. Pokud to dovolovala služba, starali jsme se o rozptýlení

64

◆


a odpočinek. Často jsme se shromažďovali v neděli v okolí Nového Moshi za účelem štvanice, která nám působila velké potěšení. Nosiči a askariové brzy pochopili svou úlohu jako nadháněči a nadháněli nám v perfektním loveckém pořádku tím nejhustším houštím lovnou zvěř, jejíž příchod ohlašovali hlasitým „huju, huju“, což znamená: „Tady je.“ Z hlediska rozmanitosti nebylo asi nikdy dosaženo na evropských lovištích tak pestrého výřadu: mezi úlovkem se nacházeli zajíci, rozmanité trpasličí antilopy, perličky a různí příbuzní koroptve, kachny, křovinné antilopy, vodní antilopy, rysové, různé druhy divokých prasat, malé antilopy kudu, šakali a množství jiné zvěře. Vzpomínám si, že se 15 metrů přede mnou neslyšně objevil lev. Bohužel jsem nedržel pušku v ruce, a dříve než jsem mohl na kolenou ležící zbraň namířit, zmizel stejně tiše, jako přišel. Lov byl v na zvěř bohaté oblasti kolem Kilimandžára a v ještě větší míře východně od Tawety vítaným doplňkem našeho zásobování masem. V podstatě však náš přísun masité stravy závisel na stádech dobytka, která jednak pěstovali pro potřeby vojska v oblastech kolem Kilimandžára a Meru Masajové, jež se však též přiháněla zdaleka z krajů ležících u Viktoriina jezera.

LISTOPAD A PROSINEC 1914, LEDEN 1915 – MAPOVÝ NÁČRTEK IV, VI A VII ◆ 65

ŠESTY ODDIL

Další těžké boje na severovýchodě Když jsme slavili v misijním kostele v Novém Moshi a později v naší důstojnické jídelně na nádraží Vánoce roku 1914, zostřila se vojenská situace na sever od Tangy do té míry, že vyvstala pravděpodobnost rozhodujícího zásahu v tomto úseku. Naše hlídky, jež tam stály na britském území, byly v posledních prosincových dnech postupně zatlačeny nazpět a shromáždily se jižně od Jassini na německé půdě. Zde spojily své síly dvě roty a jedna jednotka, která byla vytvořena asi z 200 Arabů. Nepřítel zřejmě přivedl na frontu další vojáky a obsadil budovy německé osady Jassini. Dělalo to dojem, jako by chtěl postupně pronikat podél pobřeží směrem na Tangu a zajistit si obsazenou oblast zřízením systému srubů. Abych se seznámil s poměry na místě, jel jsem s kapitánem von Hammersteinem v půlce ledna do Tangy a pak automobilem po zrovna dokončené nové silnici, která vedla 60 kilometrů podél pobřeží na sever do tábora kapitána Aldera u Mwumoni. Průzkum, na němž mne vedl poručík v záloze Bleeck, který měl velké zkušenosti z četných úspěšných průzkumných akcí v tamější oblasti, prokázal, že terén kolem Jassini sestával hlavně z na míle se táhnoucí plantáže kokosových palem, která patřila Německé východoafrické společnosti. V plantáži rostl též sisal, což je špičatými ostny vybavený druh agáve. Pichlavé listy této rostliny, které vytvářely hustý podrost kolem kmenů palem, byly na mnoha místech tak navzájem propojeny, že se jimi dalo prodrat jen za cenu mnoha vskutku nepříjemných píchanců a škrábanců. Je vždy obtížné rozhodnout o rozmístění jednotek pro boj v takovém zcela neznámém terénu, bez opory v mapě a jen na základě hlášení hlídek. Zde jsme se mohli těmto obtížím vyhnout, protože mobilizovaný dlouholetý plantážní asistent, poručík v záloze Schäfer, nám mohl poskytnout přesné údaje. Zhotovili jsme dost výstižnou skicu a vybavili nákres vojenskými označeními. Zdálo se, že v případě Jassini jde o předsu-

66

◆


nutou pozici a že se hlavní síly nepřátelských vojsk nacházejí dále na sever v opevněných táborech. Dalo se předpokládat, že útok na předsunuté stanoviště u Jassini vyláká některé jednotky hlavního protivníkova vojska z jejich táborů a že je přiměje k boji v otevřeném terénu. Můj plán spočíval v tom, že jsem chtěl využít této možnosti. Abych mohl za příznivých taktických podmínek bojovat s nepřítelem, spěchajícím ze svých sběrných bodů na pomoc předsunuté hlídce, měl jsem úmysl rozmístit své jednotky na cestách, o nichž jsem předpokládal, že po nich protivník potáhne tak, aby na ně musel narazit. V hustě osídlené oblasti nepředstavovalo obstarávání potravin žádné potíže. Požadované nosiče mohly dodat četné plantáže evropských kolonistů. Při přesunu rot, které byly povolány telegrafem z Moshi, bylo tedy zapotřebí, aby za nimi táhli jen nosiči kulometů a munice. Tak se velmi ulehčilo železničnímu transportu. Ten se odehrával rychle a bez potíží, díky přehledu velitele trati poručíka domobrany v záloze Kröbera, který byl velmi zkušený. S pochopením a horlivostí snášel nevyhnutelnou námahu i veškerý nádražní personál. 16. ledna jsme vyložili jednotky přicházející z Moshi několik kilometrů západně od Tangy a ihned je vyslali na pochod na Jassini. Stejný osud potkal jednotky z Tangy, kde byla zanechána k bezprostřední ochraně místa jen jedna rota. 17. ledna večer se naše bojové síly, dohromady devět rot se dvěma děly, shromáždily 11 kilometrů jižně od Jassini u plantáže Totohowu. Rozkaz k útoku byl vydán na následující ráno. Proti vesnici Jassini jsme nasadili majora Keplera s dvěma rotami a majora Adlera se dvěma dalšími. První měl provést obchvat pravým směrem a druhý měl obchvátit nepřítele zleva. Na severozápadě, kudy vedla silnice ze Semanji, zaujala postavení arabská jednotka. Kapitán Otto zaútočil na Jassini po hlavní silnici čelně s devátou rotou; bezprostředně nato následovalo velení a za ním hlavní část vojska, která se skládala z evropské roty, tří rot askariů a dvou děl. Pohyby jednotek byly vyměřeny tak, že k útoku na Jassini mělo dojít současně s východem slunce. Energický postup měl umožnit spolupráci všech kolon. Ještě než se rozednilo, zazněly první výstřely ze strany Keplerovy kolony, o několik minut později zahájila před námi boj také Ottova kolona. Pak se strhla všeobecná palba. Nebylo možné vytvořit si ani přibližný obraz o tom, co se vlastně dálo, neboť v nekonečném palmovém háji nešlo získat nezbytný přehled.

PROSINEC 1914 A LEDEN 1915 – MAPOVÝ NÁČRTEK VII

◆

67

Přiblížili jsme se již na tak malou vzdálenost k Jassini, že se zdálo, že se nám podařilo nepřítele zaskočit přes jeho výtečnou výzvědnou službu. Tato domněnka se později přinejmenším částečně potvrdila. Nepřítel skutečně neměl žádné tušení o naší rychlé koncentraci jižně od Jassini a o útoku, který brzy nato podnikneme s tak silnými jednotkami. Ottova kolona rychle zatlačila hlídku, která stála v opevněné pozici ve směru jejího postupu a velení se nyní odebralo nalevo lesem, kde byla nasazena nejprve jedna a pak dvě další roty, které měly provést obchvat Jassini. Přitom však bylo nápadné, že na nás směřovala velmi přesně zaměřená palba ze vzdálenosti jen 200 metrů. Teprve po delší době se ukázalo, že nepřítel neměl v Jassini jen slabou hlídku, nýbrž že tam byly uhnízděny čtyři indické roty ve velmi důkladně zbudované a výtečně chráněné pevnosti. Kapitán von Hammerstein, který šel za mnou, se náhle zhroutil: zasáhla jej střela do podbřišku. Ačkoli se mne to velmi dotklo, musel jsem zanechat těžce zraněného v rukou lékaře. Za několik dní tento výtečný důstojník zemřel a zbylo po něm prázdné místo v našem štábu, jež jsme jen s potížemi zaplnili. Rozpoutal se prudký boj. Dvě z našich rot se útokem zmocnily pevných budov jassinské plantáže a usadily se nyní bezprostředně před nepřátelským postavením, ačkoli na bojišti zůstali oba velitelé, nadporučíci Gerlich a Spalding. Brzy jsme pocítili, že do boje vstoupily hlavní nepřátelské síly. Ze severovýchodního směru od Wangy přicházely na bojiště silné nepřátelské kolony, které se náhle objevily těsně před našimi rotami, jež ležely u opevnění u Jassini. Nepřítel provedl na tomto místě tři energické útoky a byl pokaždé odražen. Ze severu a severozápadu též dorazily nepřátelské kolony. Arabská jednotka splnila špatně svůj úkol v boji s protivníkem přicházejícím ze západu; již předešlého dne na mne mnozí Arabové naléhali, abych je propustil z vojska. Když nyní měli očekávat nepřítele v těsném úkrytu na cestě, kterou přicházel, nevydrželi napětí. Místo aby překvapili protivníka ničivou palbou, stříleli slepě do vzduchu a dali se pak na útěk. Naštěstí narazily zmíněné nepřátelské kolony na obě roty kapitána Adlera, od nichž se jim dostalo tvrdé odpovědi. Celá bitva se doposud jevila jako účinný útočný pohyb; i poslední záložní jednotku, totiž evropskou rotu, jsme na její naléhavou prosbu vrhli do boje. K polednímu se bitva zastavila na všech úsecích

68

◆


před silným nepřátelským opevněním. Skutečně jsme neměli žádné prostředky k podniknutí dostatečně důrazné akce proti těmto opevněním. Také naše polní děla, která jsme umístili ve vzdálenosti 200 metrů od nepřítele, nedosáhla rozhodujícího úspěchu. Vládlo nesnesitelné vedro a stejně jako u Tangy jsme všichni hasili žízeň mlékem mladých kokosů. Já sám jsem se s poručíkem Bleeckem nyní odebral na pravé křídlo, abych zjistil, co se děje u kolony majora Keplera. Tehdy jsem ještě neměl jasnou představu o poloze nepřátelského opevnění, a tak jsme se dostali znovu do velmi přesné palby, když jsme se nacházeli na písečném dně tehdy suchého, zcela volně v terénu tekoucího potoka, kde nic nebránilo výhledu. Střely dopadaly těsně vedle nás – protivník střílel ze vzdálenosti 500 metrů a mohl snadno mířit, orientujíc se podle písku, který se rozléval na všechny strany. Písek byl tak hluboký a horko tak prudké, že jsme mohli uběhnout nebo rychle ujít jen krátkou vzdálenost. Nejčastěji jsme museli jít pomalu bez jakékoli možnosti úkrytu a snášet obtížnou palbu. Naštěstí nám nezpůsobila žádnou vážnou škodu, i když mi prostřelili klobouk a paži, což jasně ukázalo, že palba byla vedena přinejmenším se značnou přesností. Když jsme se vraceli z pravého křídla, trpěli jsme tak velkou žízní a vyčerpáním, že mezi několika pány, kteří k sobě vůbec nechovali nepřátelské pocity, vypukly vážné neshody kvůli kokosovému ořechu, ačkoli nebylo těžké dostat se k dalším plodům na obrovském množství kokosových palem. Velení se znovu odebralo na silnici Totohowu – Jassini. Na této cestě se nacházela lehká plantážní dráha, jejíž vozy ustavičně převážely zraněné do Totohowa, v jehož evropských budovách byl zřízen lazaret. Začalo se nám nedostávat munice – na jednoho askarie připadalo asi 150 nábojů – a z fronty nás stále častěji upomínali, že se již nemůže držet. Lehce zranění v obvazech a houf rozptýlených vojáků se seběhli u velení, celé čety se naprosto ztratily nebo opustily svá místa z jiných důvodů. Všechny tyto lidi jsme shromáždili, znovu přidělili jednotlivým oddílům a vytvořili tak použitelnou zálohu. Kulometná munice byla větším dílem spotřebována. Z Totohowa se přivážela na trolejové dráze nová. Plniče pásů kulometů, upevněné na palmových kmenech, pracovaly bez přestávky. Bylo zřejmé, že jsme již utrpěli značné ztráty. Mnozí požadovali, abychom přerušili boj, protože se přece jenom zdálo, že nemáme žádnou

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Boje ve Východní Africe

Recommend Documents