Břetislav Uhlář HODINU. v pekle. (Ne)veselé obsese, mánie a deprese

Miroslav Sehnal / Břetislav Uhlář

HODINU

v pekle

(Ne)veselé obsese, mánie a deprese

2014

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena nebo reprodukována bez předchozího písemného souhlasu držitele práv.

Miroslav Sehnal / Břetislav Uhlář

HODINU V PEKLE

(Ne)veselé obsese, mánie a deprese Ilustrace © Dana Hrudníková Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz Vydání druhé, v elektronické podobě a v ŽÁR první v roce 2014

ISBN: 978-80-86725-36-9

Miroslav Sehnal / Břetislav Uhlář ............................ Hodinu v pekle

HODINU V PEKLE Tma byla černá a mrazivá, děsivější než v pytli na topení koťat. Bděl jsem, ale současně i přetrvával v hluboké noční pauze. Bylo úplné ticho, jen odněkud z hloubi mého mozku se ozývalo šumivé dunění. Vzdálené a monotónní, provázené vysokým tónem, bolestným a vemlouvavým, jako vábení Krysařovy píšťaly. Zvuk se mi dral přímo z hlavy, cupoval zevnitř membrány mých ušních bubínků. Chtěl jsem se pohnout, zbavit se nějak toho pekelného pískotu, ale jako kdybych ochrnul. Ostrý tón rozprášil molekuly mozku, rozmixoval je a proměnil v kašovitou hmotu, neschopnou vysílat povely. Srdce mi divoce tlouklo, cítil jsem, jak krev s rostoucí intenzitou vibruje krčními tepnami a rozlévá se v bubnovitých rázech nitrem mé lebky. Žil jsem a nespal, ale nebyl jsem si tím jist, stejně jako časem a prostorem, v němž jsem se nacházel. Na nic jsem si nevzpomínal, z temnoty v mé hlavě se nevynořila jediná představa, která by mi pomohla vypátrat mou identitu. Mohl jsem být červ, uvězněný v těsném kokonu, ale i strom, čnící bez pohybu v naprostém 5


bezvětří. Mohl jsem být čímkoliv, co nemá schopnost ovlivnit svou existenci. Škublo mi ve víčku, přes řasy, slepené mazem, se mi prodral do oka proužek světla, úzký a nejasný jako svazek neutrin. Nepatrná schopnost pohybu zmobilizovala vědomí, zkoncentrovala ho v jedinou myšlenku, touhu otevřít oči. Podařilo se mi zamrkat, pak ještě jednou a znovu. Tmu v rychlém sledu střídalo pološero, jako kdyby mi před očima kmitala uzávěrka porouchaného fotoaparátu. Stačilo to k nakopnutí základních životních funkcí, každý, byť nejasný záblesk světla vyvolával v mém mozku řetězovou reakci myšlenek. Narážely do sebe a štěpily se, konečně jsem si dokázal sám sebe uvědomit. Nebyl jsem červ ani strom, ale samec druhu Homo sapiens, člověk jednadvacátého století, kosmopolita a demokrat, příznivec globalizace a majitel hospody na Veselském kopci. Chlap s pořádnou kocovinou. Ležel jsem na břiše s tváří zabořenou do polštáře, který se mi přilepil k popraskaným rtům. Viděl jsem si na špičku nosu, od které se táhlo kamsi k nočnímu stolku tenké vlákno pavučiny. V kalném světle se lesklo jako nitka zoxidovaného stříbra. Z šera se 6


vynořil pavouk, černá, pomalu se pohybující tečka. Soukal se po vlákně a jemně ho rozechvěl, zašimralo mě v nosní dírce a pak hned u kořene žízní vyschlého jazyka. Kýchl jsem, a jako by mi v tom okamžiku vybuchl v hlavě granát. „Zatracená havěť!“ připlácl jsem pavouka dlaní. „Klidně si mi vleze až do postele!“ „Buď rád,“ ozval se mi za zády rozespalý ženský hlas, „nosí přece štěstí…“ „To jistě, ale pěkně hnusné!“ Ustrnul jsem a uvědomil si, že na mě někdo promluvil. Napadlo mě, abych se ohlédl, ale nenašel jsem k tomu odvahu. Co to má být? Kde se tady vzala ženská?! Jediná, která by tu mohla být, byla nafukovací Bridget. Blonďatá panna z gumy, kterou mi tu zanechala Martička jako dárek na rozloučenou. Všechny tělní otvory včetně orálního měla dokořán, ale ozvat se uměla, jen když jsem ji neopatrně zvedl a její latexová kůže mi sklouzla po zpocených prstech. To pak dost vulgárně chrčela. Jenže tohle bylo jiné, zřetelně formulovaná slova. Takhle artikulovaně se Bridget ještě nikdy neprojevila. Znehybněl jsem, mimikry brouka, předstírající7


ho smrt, mi připadaly nejvhodnější. Oči jsem měl panicky vytřeštěné, jako kdybych čekal, až mi je někdo zatlačí. Přes sklo zaprášeného okna jsem civěl na temně modrou svítající oblohu. Nebyly už vidět hvězdy, jen jediná, zářící oranžově stříbrnou barvou. Venuše, Jitřenka, Lucifer. Vzpomněl jsem si na Břeťu, Luboše a Ludvu, zděšení ždímalo můj alkoholem paralyzovaný mozek. Po kapkách z něj vypadávaly útržky obrazů, jedním z nich byla i Marie, má ideální žena. Měla by být dávno pryč, sublimovat do jiné dimenze. Nemysli na bílého slona! Jakmile si to přikážu, chobotnatce se už nezbavím. Kamkoliv se hnu, mám ho stále před očima, bloumá mými mozkovými závity jako krysa v labyrintu. Lepší je bažením surfovat, než s ním bojovat, čím víc ho z hlavy vyháníte, tím trvaleji vám v ní uvízne. Nemysli na bílého slona! Marie neexistuje, dávno jsem ji zapudil. Přelud, důsledek chvilkové deprese, kterou se snažím zvládat, bolestná vzpomínka, s níž se učím žít. Rozešli jsme se už před lety, nebýt toho, že ve své žádosti o rozvod uvedla nepřekonatelný odpor, nejspíš bych 8


se s naším rozchodem už dávno vyrovnal. Netrýznil bych se, netoužil bych s takovou zarputilostí vrátit čas. Bytostně se mě dotkla, připadal jsem si jako nuzák, od kterého se všichni štítivě odvracejí, špína, kterou nejde vydrhnout. Chtěl jsem se s ní sejít, dokázat, že se mýlila. Slyšet, jak se omlouvá, a pak jí velkoryse odpustit. Byl jsem jako narkoman, bažení nesláblo, ale stávalo se naopak silnější. Žil jsem chimérami, nepravděpodobnými situacemi, představami, v nichž jsem se s Marií sešel a očistil se. Nimral jsem se ve své bolístce a nedal jí pokoj. Když se zdálo, že se hojí, rozškrábl jsem ji ostrou vzpomínkou. Nepřekonatelný odpor. Motiv mých sebelítostných stavů se postupem času rozplizl, přestával být důležitý. Ztratil logický rozměr a stal se neidentifikovatelnou patologickou emocí, jitřící ješitnost, která z mé mysli vytlačila vše podstatné, co nás s Marií kdysi spojovalo. Filip a Helena. Nejhmatatelnější důkaz, že jsme se s Marií opravdu milovali. Vytěsnil jsem je z vědomí, pohřbil v sobě jako cosi podružného, nijak nesouvisejícího s mou bolestí. Jen kvůli Marii, jejímu nepřekonatel9


nému odporu, jsem se sžíral lítostí a steskem. I když jsem přestával věřit, že se s ní ještě někdy setkám, má neutuchající bolest, pramenící z potupy, mi ztrpčovala život. Vyhýbal jsem se vážnějším známostem a těch krátkodobých, které mé nesmyslné pomstychtivosti přinášely satisfakci, bylo s přibývajícím věkem stále míň. Samota byla častější, delší a nesnesitelnější, pokaždé ji okořenila vzpomínka na Marii, šlehnutí bičem, které se nehojilo. Poslední známostí byla Klára, horlivá stoupenka Greenpeace. Zapamatoval jsem si ji, protože mě ranila. Odjela do Grónska chránit plejtváky dřív, než mě omrzela, takže jsem ji nestihl sám vyhodit. Klára nenosila kalhotky a cvičila jógu, každé ráno mě ještě ospalého vytlačila na balkón, kde mě zauzlovala do jakési polohy stromu, říkala tomu Vrkšásana, což byl krkolomný stoj na jedné noze s chodidlem přitisknutým k vnitřní straně stehna. Jednoduší bývala Trátaka, při níž jsme civěli do plamene svíčky. Očisťovali jsme tak od falše svá ega a poznávali pravou podstatu bytí, což nás mělo učinit šťastnějšími. Podle Kláry jsme se příliš upnuli na hmotnou existenci svých těl, což je zdroj duhkha čili utrpení. Když usoudila, že jsme 10


se dostatečně odhmotnili, sfoukla svíčku a pak mě pokaždé srazila na postel. Měla hned několik orgasmů, při kterých křičela rozkoší. Své tělo tedy spíš milovala, než aby se jej hodlala zbavit. Pokud šlo o mě, hmotný jsem jí určitě vyhovoval víc. Jinak nevím, čím bych se v ní šťoural, aby při tom tak slastně hekala. Jógu možná pojímala hlavně filozoficky, podstatu života hledala v sat, čit a ánanda, v triádě pojmů, s nimiž se člověk musí ztotožnit, aby se stal osvíceným a nalezl osvobození. Klára mi jako příklad fungování jogínské teorie přinesla klec s ptákem, přesněji s andulkou, což bych mohl napsat i s velkým A, protože tak papouška i pojmenovala. Fakt, že Andulka byl samec, přehlížela jako maličkost. Podepisovala petice za panenskou přírodu, právo na svobodu pokládala za tabu. Přesto byla přesvědčená, že Andulka v kleci nijak netrpí. „Je šťastná,“ tvrdila. „Přirozeným vývojem u ní došlo k harmonii mezi individuálním já a univerzálním bytím. Mókša se s ní líhne, má ji v genech po předcích. Je v kleci, a přesto svobodná.“ Měl jsem k její teorii výhrady, ale nijak jsem jí neoponoval, stejně jako jsem nic nenamítal k dis11


proporci v jejím názoru na zbytečnou existenci těla, kterému s chutí dopřávala rozkoše. Klára mi šla na nervy hned od počátku našeho vztahu, ale nebýt toho, že sama odešla, nejspíš bych ji navzdory svým zvyklostem nedokázal tak snadno opustit. Ačkoliv verbálně preferovala ducha, věděla přesně, co potřebuje tělo - a dokázala mu to bez skrupulí dát. Sex s ní se mi stal drogou, které jsem těžko odvykal. Pokud je láska skutečně jen chemickou reakcí, pak se dá říci, že jsem Kláru miloval. Stejně závisle jako Marii, ale jinak. Šlo o dvě naprosto rozdílné rovnice, z nichž Klářina, byť by ji to zřejmě nepotěšilo, fungovala výhradně v těle, zatímco u Marie se spouštěla kdesi mimo něj. Nemysli na bílého slona! Ležel jsem na posteli schoulený do klubíčka, přikrývku až ke krku, svíral jsem ji pevně oběma rukama jako štít, krunýř, který mě má ochránit před vetřelcem. Někdo za mými zády tichounce oddechoval, na potemnělé obloze za oknem žhnula osamocená stříbřitá hvězda. Venuše, Jitřenka, Lucifer. Připomínala bodový reflektor, lampu nebeské policie. Poslední výslech před božím soudem. Pil jsem už 12


od rána a přestal s tím až pozdě v noci, přiznávám, ale nic si nevyčítám. Mám už jen dvě možnosti: buď se uchlastám, nebo si prostřelím hlavu. Po padesátce by měl mít člověk rozum, nehonit se za přeludem, vidinou něčeho, co dávno neexistuje. Je fajn, že si mě Helena po letech našla, bylo příjemné zjistit, že mám krásnou dceru, která mě neodsuzuje a nic mi nevyčítá, neobviňuje mě, že jsem jí zkazil dětství. Podlehl jsem euforii, patologické obsesi, že nejsem lhostejný ani Marii. Silvestr v rodinném kruhu, naše první setkání po patnácti letech. Hrůza! Mělo mě to varovat, vyslat signál, abych přibrzdil a zařadil zpátečku. Už cesta na Veselský kopec, sem, do Bohem zapomenutých končin, byla utrpením. Trmácel jsem se závějemi k neudržovaným chalupám, zabaveným po válce Němcům, kteří nezapomněli. Navštěvovali pravidelně zdejší hřbitov, hroby svých sudetských předků. Přijížděli pokaždé komfortními zájezdovými autobusy, sledováni nenávistnými pohledy valašských přistěhovalců, kteří vesnici po odsunu Němců osídlili a nechali zpustnout. Pár jsem jich poznal, když jsem čekal v místní putyce, než si mě po strastiplném výšlapu vyzvedne Marie. 13


Bláznivý Jožin, posedlý genocidou havranů, který o silvestrovské noci vykradl v Odrách trafiku a tisíce cigaret pak rozházel po poli jako jedovatou návnadu. Podnikatel Laďoš, pěstitel žampionů a dřevomorky, z nichž první hnila ukázněně ve sklepě, zatímco druhá se nekontrolovatelně rozbujela v celém jeho baráku. Věřil, že v podzemí Veselského kopce, v některé z šachet bývalého břidlicového dolu, najde Jantarovou komnatu. Čím víc se mu nedařilo v podnikání, tím byl přesvědčenější, že ji Němci za války do některé z chodeb ukryli. Když zjistil, že jsem přijel navštívit Marii, málem jsme se porvali. Tajně ji miloval, což v opilosti často vykřikoval, takže to věděla celá vesnice včetně Marie, které to k mému zděšení lichotilo. Zmizel na Nový rok, posilněn pivem, rumem a levným vínem odešel za pokladem, a už se nikdy nevrátil. Všichni si mysleli, že prchl před Čáblíkem, oderským lichvářem, který jediný Laďoše hledal, dokonce dal po něm vyhlásit celostátní pátrání. „Zbytečně si honí kšandy,“ prorokoval Luboš, když Laďoše hledal už i Interpol. „Bin Ládina vyčmuchali, ale na Laďoše nemají. Toho v životě nenajdou.“ 14


Všichni souhlasně přikyvovali, Luboš byl autorita, těžař, který měl i vlastní traktor, John Deere s drapákem a navijákem. Jeho žena Jituš už tolik respektu neměla. Pro chlapy byla nadržená samice a ženské v ní viděly vypočítavou mrchu, která si Luboše omotala chlupem z kundy, což by dokázaly i ony, kdyby na to měly žaludek. Luboš si své manželky hleděl, kupoval jí kožichy a květiny, hlavně orchideje. Jituš je nosila ve výstřihu jako medaili za zásluhy, které podle všech neměla, a každá ženská by se na jejím místě propadla hanbou. Do očí jí to ale nikdo neřekl, jízlivé slovo utrousila tu a tam jen Martička. Temperamentní rusovláska, sebevědomější od doby, kdy zdědila hospodu. Matku nepoznala, byla ještě v plenkách, když jí odešla koupit do Oder sunar, a už se nevrátila. Vychovával ji děda, který byl po odsunu Němců prvním valašským přistěhovalcem. Zvolil si hospodu, ale mohl zabrat i faru, kdyby měl tenkrát blíž k Bohu než ke skleničce. Po Vítězném únoru mu hospodu zabavila Jednota a po Sametové revoluci mu ji zase vrátila, i když se o ni při restitucích přihlásil někdo z Německa. Jednou v létě zastavil před hospodou bavorák, 15


vystoupila z něj vyzáblá blondýna v kostýmku a s černým kufříkem v ruce, smála se, jako kdyby mu přijela říct, že vyhrál první cenu v loterii. V hospodě se prý narodila její matka, chtěla si ji prohlédnout, zavzpomínat. Mluvila docela dobře česky, jen trochu váhala, když hledala slova, a taky ráčkovala, ale ne víc než Dienstbier nebo Havel. „Mám zavřeno!“ vytlačil ji ze dveří pupkem. „Nejsem žádné muzeum! Běžte slzet na hřbitov!“ Skutečně ho poslechla, chvíli chodila mezi hroby, za kostelem si do malé plechovičky nabrala na památku trochu hlíny a pak zase odjela. Ještě tentýž rok kolem Vánoc zastavil před hřbitovem patrový autobus s velkou cedulí GUTEN RAISE na zadním skle. Vesnice byla jako po vymření, všichni byli zalezlí doma a zamčení na pět západů. V hospodě by žádný Němec nedostal ani čaj. V bytě nad hospodou prožila Martička své dětství i dospívání, než děda umřel, staral se, aby jí nic nechybělo. Krmil ji, šatil a občas zneužíval. Naučil ji hru na kozičky a čičinku, což byla vlastně schovávaná. Zhasl a hledal zvířátka pod její košilkou. Jakmile je našel, mazlil se s nimi, říkal, že jsou slaďounká. 16


Dovolovala mu to i později, už když věděla, že nejde jen o nevinnou hru. Pokaždé něco získala, mohla si přát drahý dárek. Bavilo ji poslouchat, jak děda odevzdaně funí, těšilo ji vědomí, že má nad ním moc. Když umřel, rozhodla se hospodu prodat. Chtěla cestovat, vidět pyramidy a Eiffelovku, ale hlavně moře s nedozírnou písečnou pláží, kde by se celé hodiny slunila. Sepsala smlouvu s realitním makléřem, který pak na zábradlí před hospodou pověsil plastovou tabuli s nápisem FOR SALE. Od té doby se neukázal. Plynuly měsíce, nápis už notně vybledl, stejně jako její sny o romantických dálavách. Byla krásná, což si příliš neuvědomovala, věděla sice, že každý z místních chlapů by byl šťastný, kdyby mu roztáhla nohy, ale to pro ni nebylo směrodatné, pohrdala jimi, byli to opilci, kterých si nevážila. Čepovala jim pivo, a když si připlatili, přidala i bonus. Mohli si sáhnout na její pevná ňadra, neměla s tím problém, s despektem pozorovala, jak pokaždé zjihnou a mručí blahem. Podobně jako její děda, když jí pod košilkou hledal zvířátka. Na místní poměry, které byly jejím jediným měřítkem, se jí dařilo celkem dobře. Nesvazoval ji bonton, k vycházení s místními štamgasty 17


jí stačilo uznávat Valachy. Kdykoliv vesnici přijeli očumovat bývalí Sudeťáci, dávala na dveře hospody ceduli GESCHLOSSEN. Nepsaný zákon, který dodržovala, dokud jsem se v hospodě neobjevil já. Měl jsem za sebou pěší túru mrazem a závějemi, auto jsem musel zaparkovat pod Veselským kopcem. Navigace sice hlásila, že mohu pokračovat v cestě, o značce, že silnice se v zimě neudržuje, neměla ovšem ani tušení. S Helenou jsem byl domluvený, že počkám v místní hospodě, dokud si mě nevyzvedne Marie a neodvede k společné oslavě silvestra. Měl jsem trému, Marie o sobě nedala od našeho rozvodu vědět, nezatelefonovala, nenapsala jediný dopis. Znal jsem jen číslo konta, na které jsem posílal alimenty. Mělo mě to znejistit, zchladit mé nadšení, což se ovšem nestalo. Naopak jsem sám sebe přesvědčil, že patnáct let, po která se naše životy míjely, nic neznamenají. Odmítal jsem důvod, proč mě Marie opustila, byl jsem přesvědčený, že už vyprchal, vlastně jsem si byl jist, že vůbec neexistoval. Byl jen výmyslem feministické právničky, která Marii při rozvodu zastupovala. Nepřekonatelný odpor. Taková blbost! Věřil jsem, že mě silvestrovská noc vrátí nějakým 18


kouzlem k Marii, zpátky do jejího života. Jako si lidé dávají na Nový rok předsevzetí, že zhubnou nebo přestanou kouřit, já v duchu sliboval, že nám s Marií zařídím skvělý život. Přál jsem si, aby litovala, že se svým unáhleným rozhodnutím připravila zbytečně o báječných patnáct let. Sobecké, ale spravedlivé, myslím, že malou satisfakci bych si za ten nepřekonatelný odpor zasloužil. Překypoval jsem energií a nadšením, strastiplná cesta zasněženým lesem rychle přebolela. Líbila se mi Martička i její hospůdka s velkými litinovými kamny a několika vycpanými ptáky, pověšenými na stěně kolem zarámované fotografie generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Československé socialistické republiky Gustáva Husáka. Všiml jsem si cedule FOR SALE a v návalu euforie jsem se začal o hospůdku zajímat. Martičce zajiskřila očka, ale na rozdíl ode mě zachovala klid. Mé nadšení jí připadalo podezřelé, byl jsem jeden z těch, které dávno prokoukla, chlap, co chvíli funí blahem, a pak usne. Dala mi čas na rozmyšlenou, druhý den jsem mohl se ctí z obchodu vycouvat, ale neudělal jsem to. Neptejte se proč, já to nevím. Martička byla opravdu krásná, tak možná proto. 19


Silvestrovská oslava v rodinném kruhu nedopadla zdaleka tak, jak jsem si představoval. Marie byla studenější než Sněhová královna, bledá úzkostí, stále mě varovala, ať si od návštěvy nic neslibuji. Pozvala mě jen kvůli Heleně, která bůhví proč, možná z přetlaku hormonů, zatoužila poznat otce. Marie jí v tom nechtěla bránit, Helena byla těhotná a nesměla se rozčilovat. Už tak trpěla nejrůznějšími návaly, nadměrně se potila a často zvracela. Marie jí vyhověla, i když se obávala, že jí z mé návštěvy bude ještě hůř. Ve Filipově společnosti jsem pojal podezření, že není můj syn, choval se jako spratek, což nemohl zdědit po mně. Vzorem chlapáctví mu byl Alda, můj zeť, Helenin novopečený manžel. Nebýt očividných věkových nesrovnalostí, podezíral bych Marii, že má Filipa s ním. Prostě buran, samolibý hňup. Nechápal jsem Helenu, kam dala oči, místo svatebního závoje musela mít přes hlavu pytel. S tímto smutným rozčarováním jsem na Nový rok navštívil Martičku a plácl si s ní, že její hospodu kupuji. Zní to scestně, ale ne zas tolik, hospoda mi v ten den poskytovala jediné útočiště, zázemí, kde jsem se necítil jako vetřelec. Kupoval jsem zbyteč20


nost, bez které jsem v daném okamžiku nedokázal žít. Před hřbitovem parkoval autobus německých turistů, bývalých Sudeťáků, kteří svým předkům pod zasněženými náhrobky přijeli popřát šťastný nový rok. Martička před nimi zamkla hospodu, což mě překvapilo. „Vy to neslyšíte?“ tajila v obavách dech. „Vás to fakt neděsí?“ Tichou návsí se nesla z kostela pochodově znějící melodie německy zpívaných žalmů. „Modlí se,“ pokrčil jsem lhostejně rameny. „Co je na tom špatného? Kostel je pro všechny, tak ať si zpívají třeba čínsky! Kvůli tomu přece nezavřete hospodu?“ „Jak je libo,“ ušklíbla se jízlivě, „hlavně, že máte jasno!“ Strhla ze dveří papundekl s nápisem GESCHLOSSEN. „Vy tu teď hospodaříte!“ Nebyla to tak docela pravda, ano, plácli jsme si, ale beze svědků. Mohl jsem odjet, což jsem večer i udělal, a na všechno zapomenout. Martička by naletěla vtipálkovi. „Já bych Němce do hospody nepouštěla,“ varovala mě. „Poštvete si proti sobě celou vesnici…“ 21


„Ale jděte!“ mávl jsem rukou. „Vždyť jsou to obyčejní turisté. Jen se dívají…“ „A na co?“ přimhouřila nevěřícně oči. „Na ty ruiny?“ Kostel stál jen silou vůle, možná boží, ale chatrné. Z fasády se odlupovala omítka a z oken třísky ztrouchnivělého dřeva. Podobně na tom byly i fara a většina domů ve vesnici. „No právě,“ mentoroval jsem. „Podívejte, jací jsou to nóbl lidi! Vážně si myslíte, že by se do těch zřícenin měli chuť nastěhovat?“ Mše skončila, Němci stáli ve skupince kolem faráře, na kterého čekal taxík. Loučili se s ním a děkovali, třásli rukou i ministrantovi, který nikam neodjížděl. Bydlel i s matkou na faře za kostelem, kde se taky narodil. Farář nebyl převlečený do civilu, nasedl do taxíku v ornátu, přepásaném štólou, sundal si z hlavy jen černý biret, který si v autě položil na klín. Měl naspěch, čekaly ho ještě dvě novoroční mše ve Vražném a Jakubčovicích. Tuhle pro Němce v plánu neměl, zařadil si ji do programu až po přímluvě opavského biskupa, který mu mezi slovy o povinnostech křesťanského pastýře naznačil, že finanční dar bude tentokrát štědrý. 22


Taxík zmizel za zatáčkou, Němci najednou posmutněli. Uvědomili si, že po nich už ve vesnici neštěkne ani pes, protože i psi byli zalezlí v zamčených domech. Bezradně se rozhlíželi, přešlapovali a točili se na místě jako korouhvičky. Když se náhodou zahleděli mým směrem, zvedl jsem na pozdrav ruku. Zarazili se, vzrušeně spolu rozmlouvali, vzdálenost od kostela k hospodě nebyla tak velká, abych na jejich obličejích nerozpoznal údiv. Ještě jednou jsem jim pokynul a přidal přátelský úsměv, což v nich vyvolalo nedůvěřivé rozpaky. Jeden z Němců mi na pozdrav odpověděl, pozvedl nesměle dlaň, jako kdyby se na schůzi přihlásil o slovo. Ostatní se k němu postupně přidávali, někteří se pokusili i zamávat. Vypadali jako kompars na první zkoušce nějaké demonstrace, snažili se pochopit, oč v té hře vlastně jde. Z hloučku se oddělil muž ve flaušovém kabátě, zamířil ke mně, sledován tázavými zraky ostatních. Kráčel opatrně, obě ruce malinko zdvižené snad proto, abych viděl, že nemá zbraň. Díval se mi do očí a křečovitě se usmíval. Vyšel jsem mu naproti, už z dálky ke mně natahoval dlaň, mou pak pevně stiskl a dlouho s ní potřásal. Jako kdy23


by byl nesmírně rád, že se mě může dotýkat. Připomínalo to setkání fanouška s filmovou hvězdou, tiskl mi ruku dlouho a horlivě. Ohlížel se hrdě k ostatním, aby se ujistil, že jsou všichni svědky toho přátelského natřásání. Konečně mě pustil, zvážněl a spočinul pátravým pohledem na dveřích hospody. „Es ist offen?“ zeptal se opatrně. „Kneipe otevžena?“ „Ja,“ přikývl jsem bodře. „Račte vstoupit, bitte!“ Udělal jsem gesto, jako kdybych ho zval na svatební hostinu. „Gut! Ausgezeichnet!“ jásal a obrátil se k ostatním. „Kommen,“ zavelel, „trinken Sie!“ Všichni se pohnuli směrem k hospodě, kráčeli těsně za sebou v úhledné řadě, šikovali se jako útoční mravenci. Zahlédl jsem ministranta, z dálky nás pozoroval, když zjistil, že se na něj dívám, zavřel se rychle v kostele. „To bude průser…“ utrousila Martička. „Našinci mě sežerou zaživa…“ Pak už mlčky nosila pivo, grog a becherovku. Němci srazili stoly a posadili si mě mezi sebe jako hrdinu, oplakaného a znovunalezeného syna. Snaži24


li se mluvit česky, dojemně žvatlali, i když jsem je ujistil, že německy docela dobře rozumím. „My cesky nesmet zapomenout,“ vysvětlovali mi. „My muset pamatovat.“ Pochopil jsem to jako poklonu, vyjádření úcty k mému malému národu. Plácali mě po zádech a lili do mě becherovku, likér karlovarského Sudeťáka, který si po válce přivlastnili Češi. Ukazovali mi zažloutlé fotografie mužů ve směšných pumpkách a žen v něžně kvítkovaných nebo rafinovaně sámkovaných šatech s mnoha drobnými saténovými knoflíčky. Pózovali vedle domů se sedlovými střechami a s dřevěnými nástavbami ze zdobených trámů. Většina z nich už ve vesnici nestála, zpustla a zřítila se, v zemi zůstaly jen kamenné základy, obrostlé kopřivami a bodláčím. „Nein Veselí,“ poučovali mě. „Wessidler!“ Poulili oči a tvrdošíjně zatínali pěsti. Nechápal jsem, oč jim jde, bylo přece jedno, jak se tato zaplevelená dědina jmenuje. Byli urputní, začínali mi připomínat Valachy. Divoce gestikulovali, hašteřili se jako malé děti. Nechtěli přijmout, že pro některé věci neplatí logika ani spravedlnost. 25


Wessidler podle nich postavily pilné německé vlaštovičky, zatímco líné valašské kukačky pak přišly k hotovému. Hledali u mě zastání, odmítali jednoduché vysvětlení, že příroda to tak prostě chtěla. Nerozdělila živočichy na užitečné a méněcenné, všem dala právo na existenci. Blecha si nepřála stát se obtížným parazitem, už se taková narodila. Můžeme se tolerovat, nebo vzájemně vyhladit, což je ovšem nebezpečně dvojsečné. Nikdy předem nevíme, kdo vyhraje. Valašské kořeny se na Veselském kopci propletly s těmi sudetskými tak důkladně, že je už nikdo nerozplete, leda zpřetrhá. Pravda je někde uprostřed, nejde ji vybojovat ani vysoudit. „Serte na to, Sudeťáčci!“ objal jsem své dva sousedy. „Zabékáme si!“ Začal jsem hulákat Škoda lásky, což dobře znali, popadli se kolem ramen a klátili sebou ze strany na stranu. „Róóó-sááá-munde!“ ryčeli na celou hospodu. Přeřvali mě, což mi vadilo. Přivlastnili si ryze českou písničku a poněmčili ji, ačkoliv až doposud předstírali úctu k mému národu. Z pokrytecké loajality komolili můj rodný jazyk, najednou jsem si 26


nebyl jist, co mysleli tím „my cesky nesmet zapomenout, my muset pamatovat“. Stále se ke mně chovali velmi slušně, štípali mě nadšeně do tváře a čechrali mi vlasy, ale to jejich přátelství mi připadalo podivné, hlavně podezřelé. Najednou jsem měl pocit, že si mě hýčkají jako hada, který jim pootevřel Moravskou bránu. „Na mír!“ zvolal jsem opile. Všichni zpozorněli, něco tak banálního už dlouho neslyšeli. „Jsme si kvit! My jsme vám ukradli Bechera a vy nám Vejvodu! Připijme si, že se už nikdy neokrademe!“ Znejistěli, jejich grogem, pivem a becherovkou prokrvené tváře pobledly. Chvíli si mlčky vyměňovali kradmé pohledy, jako kdybych se ztrapnil a oni zvažovali, jak z toho společensky vybruslit. „My vám nerozumet,“ pokrčila rameny postarší blondýna. Obličej měla vyhlazený botulinovými injekcemi, šířila nechápavý kukuč jako Adina Mandlová ve filmu pro pamětníky. Ostatní jí přitakali, ale já na nich viděl, že mi rozuměli, jen jim to nebylo po chuti. „Všechno zlé je pryč!“ pokračoval jsem. „My do vás husity, vy do nás wehrmachtem! Smažme to! Žijeme v jednadvacátém století! Globalizujeme!“ 27


Třímali křečovitě zažloutlé fotografie svých rodných domů, ruce se jim třásly, najednou mezi námi vyrostla zeď z tlustého skla. „Co vlastně chcete?“ zeptal jsem se opatrně. „Vám jde vážně o ty ruiny?“ Mlčeli, možná ani neznali přesnou odpověď. Z výrazů v jejich tvářích jsem pochopil, že jim jde o princip, to nejabsurdnější, co má člověk v genech. Spolehlivě převálcuje toleranci, nutí nás pokořovat jeden druhého. I kdyby ze Sudet zbyla jen pustina, tihle jinak civilizovaní a milí lidé by se ji z principu snažili urvat jen pro sebe. Podvědomý reflex, vrozený defekt. Psi, ochcávající patníky. Napjatou situaci vyřešil řidič autobusu. Vešel do hospody, rozrazil energicky dveře a hvízdl. „Abfahrt!“ zavelel. Všichni bez reptání poslechli, ve spěchu platili útratu. Nechávali Martičce tučné spropitné. „To bude průser…“ převracela oči. Kdo už měl zaplaceno, čekal ukázněně na ostatní. Společně přišli a společně odejdou, tak to bylo podle nich správné. Napadlo mě, že bych se s nimi mohl svézt do 28


Oder. Neochotně souhlasili, nebyl jsem už ten hrdina, za kterého mě považovali. „Já tu hospodu kupuju,“ oznámil jsem na celý autobus. „Až bude moje, můžete v ní kdykoliv posedět. Jako doma. To vám slibuju!“ Přes sedadlo se ke mně naklonila pečlivě nalíčená dáma s příčeskem v obarvených vlasech. „Dobže se o knajpa starala,“ poplácala mě po krku jako lokaje. „Ta pačit moje familia, verstehen?“ Štípla mě do ucha, což mi naposledy udělala teta Anežka, když jsem byl u ní na prázdninách. Dost jsem ji za to nenáviděl. „Nemějte strach,“ přivřel jsem zlostně oči. „Až umřu, tak vám tu knajpu odkážu.“ Vzal jsem ji za bradu a panovačně jí s ní zatřásl. „Pokud mě přežijete… Rozumíte?“ Neucukla, ale bylo vidět, že by mě s chutí kousla. Naše principy jiskřily jako dráty vysokého napětí. Štítivě se odtáhla, vyndala z kabelky kulaté zrcátko a v místě, kde jsem se jí dotýkal, si přepudrovala obličej. Dostal jsem se k autu, chvíli mi trvalo najít klíč a trefit se s ním do zapalování. Konečně jsem nastartoval a usnul. Motor předl, dokud v nádrži nedošel 29


benzín, potom zhasl a s ním i topení. Probudil jsem se zkřehlý zimou, s vypětím sil jsem otevřel oči. Spatřil jsem rozcuchaného výrostka, cikána, jak se kusem plechu snaží z okna seškrábat námrazu, aby se podíval, jestli je uvnitř něco cenného. Skřípavý zvuk, který tím vyluzoval, by probudil i mrtvého. Chtěl jsem zařvat, ale nevyšla ze mě ani hláska. Ústa jsem měl ztuhlá jako v posmrtné křeči. Všiml si mě a lekl se. „Gadžo!“ zpanikařil. Odhodil plech a dal se na útěk. „Zasraný negr!“ sípal jsem zlostně. Snažil jsem se pohnout, ale svaly mě neposlouchaly. Koulel jsem vyděšeně očima, strach mi vstříkl do žil dávku adrenalinu. Podařilo se mi nadzvednout ruku, trvalo však ještě dlouho, než jsem byl schopen udržet mobil a přivolat si pomoc. Bůh je vtipálek, libující si v černém humoru. Zloděj mi zachránil život.

30


Bojím se poprvé sám v pekle V čekárně odpustků defilují hříšné ženské zbraně hlaďoučké nohy jako hlaveň kulovnice nutí vypálit mozaiku v klíně piercingový splín Každá z nich ukrytá pod jiným jménem některé pyšní se šlechtickým rodokmenem Pomalu tajemství odkrývám Odbarvená blondýna žito záchtivek v obličeji má z úst jí táhne rum 31


zneuznaná pěvkyně zvadlá manekýnka na talíři Falešné maggi života uniká žádný pokus o vlastní autoportrét nevyšel Chce zastřelit vlastního krále Ubohá... Pavouk. Plácl jsem ho, ale nezabil. Jen jsem ho smetl do záhybu zmuchlaného prostěradla, kde se probíral z mrákot. Vylezl na polštář, zůstal v jeho rohu jako boxer muší váhy. Nehýbal se, vyčkával, buď se chtěl pomstít, nebo mi jen dával najevo, že nemá zlé úmysly. Místa je tu přece pro oba dost. Stál mi přímo ve výhledu na svítající oblohu, nebyla už tak inkoustově tmavá, šířila víc světla, které pronikalo i oknem do pokoje. Pavouk nebyl jen rozplizlou černou skvrnou, rozpoznatelné byly i snítky 32


jeho dlouhých nožiček. Žádná tarantule, obyčejná třasavka. Pholcus opilionoides, neškodný hmyzí predátor. Usadil se příliš blízko mých očí, i když nebyl velký, zastiňoval hvězdu, jedinou, která v časném ránu zářila na obloze jasným světlem. Zůstal jsem bez pohnutí a naslouchal. Tichem se neslo lehounké vrnění, podobné předení kočky. Byla stále tu, hned za mými zády, přímo v mé posteli. Vidina, která odmítala odeznít. Civěl jsem na pavouka a on na mě, oba zkamenělí, odhadující, co nastane, když se pohneme. Instinkt nám velel vyčkávat, dělil nás peřím naducaný kopeček, prostor, kterého jsme se nechtěli ani jeden vzdát. Hvězda se malinko přemístila, putovala pomalu po obloze. Miniatura slunce, ostře blikající vesmírná kontrolka, předznamenávající svítání, příchod nového dne. Venuše, Kristus, Lucifer. Více jmen s protichůdnými biblickými významy, což katolíka, jako byl Břeťa, mátlo. Hlavně ho trápily teologické výklady, v nichž Jitřenka, symbolizující mučedníka, byla i Luciferem, tím nejhorším zlem. V Boha věřil, ale o katolících pochyboval. Nebránilo mu to bydlet na faře a asistovat faráři při liturgických 33


obřadech. Nepodváděl Boha, ale Vatikán, firmu, která s vírou jen obchodovala. Jinde by ho nezaměstnali, měl OCD, úzkostné stavy, které zdědil po matce. Nebyl nebezpečný, jen divný, při kompulzích vyprašoval ubrusy nebo otvíral a zavíral dveře. Dokud ještě zkoušel pracovní pohovory, začínal je nervózním poposedáváním a končil pochodováním od stolu ke dveřím. Během krátké schůzky stihl kancelář i několikrát vyvětrat. Personalista mu pak vysvětlil, že pokud své nutkání nedokáže ovládat, je mu líto, výrobní hala je obrovská a k vratům od stroje daleko. Normy mají tvrdé a pro všechny stejné. Posudkový lékař uznal Břeťovi invalidní důchod, ale jen částečný, plný si podle něj nezasloužil. Mohl se odstěhovat do Prahy a pracovat třeba v hotelu, kde by jako vrátný našel určitě společenské uplatnění. Břeťa v Praze nikdy nebyl a nejel tam ani na radu lékaře. Zůstal na Veselském kopci, měl klíč od kostela, kam přicházel, jen když ministroval. Modlit se chodil pod opuštěný platan na vrcholu kopce. Tady měl Boha na dosah, a hlavně tu nebyly žádné dveře. Sedl si do trávy a učil se z bible úryvky žalmů, nebo psal vlastní, které pak v hospodě předčítal Martičce. 34


„Quomodo cecidisti de caelo Lucifer,“ recitoval zajíkavě, „qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes…“ Pohrával si s ubrusem, nadzvedával ho jako kankánová tanečnice spodničku, a snažil se odolat nutkání. Martička zpozorněla, nerozuměla mu ani slovo, ale věděla, že musí v soustředění přečkat i překlad, který pak vždycky následoval. „Jak jsi spadl z nebe, Jitřenko, který jsi zrána vycházel, pospíšils k zemi, ty, jenž jsi zraňoval národy…“ Příjemnější jí bylo, když Břeťa předčítal své vlastní verše. Nedokázala posoudit jejich úroveň, mohla je jen srovnávat s těmi biblickými, jinou poezii neznala. Břeťova ji oslovovala svou smyslností, což ji vedlo k závěru, že je špatná a v žádné Bibli ji nikdy neotisknou. „Pěkné…“ pokývala hlavou. „Dáš si pivo?“ Rozpřáhl ruce, jako by se ji chystal obejmout. „Chápeš, co jsem tím chtěl říct?“ culil se. Lekla se, ještě nikdy ji nezkoušel, ale naštěstí to byla jen řečnická otázka. „Přišel jsem ti zvěstovat,“ pokračoval, „že se na 35


tebe nezlobím. Udělala jsi dobře. Zlo nejde vyhánět zlem, zažehnáš ho jen dobrotou a láskou…“ Okamžitě pochopila, kam tím míří. „Já Němce do hospody nepustila,“ ohradila se. „To ten Ostravák!“ Jak se podvědomě bála, že jí Břeťa půjde po ubrusech, sama jeden v rozčílení vytřepala. „Kuš!“ praštila se po ruce. Vrátila ubrus na stůl, v zamyšlení ho pečlivě uhlazovala. „Plácli jsme si, že hospodu koupí. Jestli si ze mě vystřelil, můžu se jít rovnou oběsit!“ Břeťa ji pohladil po rameni, opatrně, jako kdyby se dotýkal vánočního cukroví. „Buď klidná,“ chlácholil ji, „přijal je kostel, tak proč by nemohla i hospoda? Lidi brzy prohlédnou…“ Ruce složil na prsa, růžovou, kulaťoučkou tváří a hustě kudrnatými černými vlasy připomínal anděla i čerta. Jin a jang v křehké harmonii. „Tobě se to řekne!“ vybuchla Martička. „Pivo mi zkysne a za chvilku nebudu mít na chleba!“ Břeťa vztyčil ukazovák, napjal ho, jako kdyby s ním chtěl bodnout do nebe. „Et erit tamquam lignum plantatum secus decursus aquarum quod fructum suum dabit in tempore 36


suo…“ Chystal se navázat překladem, ale nemohl si vzpomenout. Latinsky neuměl, vulgaty si vrýval otrocky do paměti a občas měl okno. Vyskočil od stolu, cloumal dveřmi, párkrát jimi dost silně práskl. Vypadal hrozivě, ale Martička věděla, že se ho nemusí bát. „To nevadí,“ uklidňovala ho. „Dopovíš mi to, až si vzpomeneš.“ Šťastně se usmál, zvedl nad hlavu zaťatou pěst. „A bude jako strom, zasazený podle tekoucích vod, který své ovoce vydá ve svůj čas…“ Dosedl na židli, spokojeně funěl. „Taky se dočkáš,“ vzal Martičce z ruky pivo a s chutí se napil. „Abych při tom čekání nechcípla hlady!“ mračila se. „Břeťo,“ napadlo ji, „nemohl bys chlapům domluvit? Třeba při kázání v kostele. Vysvětli jim, že za ty Němce nemůžu… To by šlo, ne?“ upřela na něho prosebně oči. Potřebovala přímluvu, rychle něco udělat, dokud ji znovu nenavštíví Prďoch, nejhorší hajzl z vesnice. Kdo se s ním nedohodl, toho zničil. Pořídil si dalekohled a šmíroval, všechno si zapisoval do černého notýsku. Odpouštěl, jen když z toho něco měl. 37


V polorozpadlé hasičárně rezivěl gazík z dob Varšavské smlouvy, stál na špalkách a dávno už nejezdil. Prďoch do něj jako velitel dobrovolných hasičů fasoval od oderského úřadu naftu, a tu pak prodával. Nebylo to žádným tajemstvím, věděli o tom i na úřadě. Nikdo ani necekl, na každého měl Prďoch něco v notýsku. Do hospody přichvátal, sotva Němci vypadli, ještě ani nestačili nasednout do autobusu. Zrovna se dala do uklízení, vysypávala popelníky a sbírala ze stolů špinavé skleničky. „Koleduješ si, děvče, koleduješ,“ pochodoval lokálem s rukama za zády jako nějaký ředitel. „Taková podlost! Všem jsi tím vrazila kudlu do zad! Celé vesnici! Konec! Sebevražda!“ „Vražda…“ odvážila se špitnout. Nebrala Prďocha zpočátku vážně, jeho nabubřelost jí připadala směšná. „Cože?!“ zarazil se. „Ty z toho máš srandu?!“ Zvážněla a dostala najednou strach. „Já jen, že zapíchnout někoho do zad je spíš vražda…“ Pomalu se k ní otáčel, hleděl jí výhrůžně do očí. 38


„Já mluvím o tobě, děvenko,“ nahrbil se jako hyena. „Tvoje sebevražda!“ Ukázal na ni tak prudce, že kdyby stála blíž, propíchl by ji prstem. „Skončilas, je ti to jasný?!“ ušklíbl se sadisticky. Chvíli si pohrával s dalekohledem, který měl zavěšený na krku. „Všechno jsem viděl,“ nadzvedl panovačně bradu. „A pro sebe si to nenechám, to si piš!“ Martička stála se sklopenou hlavou, předstírala, že zpytuje svědomí. Nechtěla se s Prďochem pouštět do křížku, neměla k tomu odvahu. Tu neměl ve vesnici nikdo. Všichni ho znali, zatahovali závěsy, když v domech rozsvěceli. Věděli, že dřepí někde za šípkovým keřem s dalekohledem na očích, číhá, loví jejich životy. Báli se jeho černého notýsku, dávali si pozor, ale stejně nedokázali být dost ostražití, aby v něm už většina z nich neskončila. „Jen počkej, až se to dozví Fjodor!“ škrábal se Prďoch spokojeně na pupku. „Ten ti to tu vypálí!“ Škodolibě se culil, jako kdyby se už nemohl dočkat, až to Fjodor udělá. „Víš přece, jaký je to poděs…!“ Martička kajícně přitakala, a tentokrát nic nepředstírala. Fjodor byl vypatlanec, který se hlásil k Děl39


nické straně, neonacistické sebrance. Pil teplou vodku, protože vychlazená se nedala ve štamprli zapálit. Polkl ji pokaždé naráz i s modravým plamínkem na hladině a říkal tomu Molotovův koktejl. Agresivní blbec, který nevadil jen Lubošovi. Ten ho omlouval a držel nad ním ochrannou ruku. Byl v jeho firmě nejlepším dřevorubcem, s rozkoší porážel stromy a oháněl se motorovou pilou, která mu připomínala kulomet. Uspokojoval ho pocit, že vládne nad životem, s potěšením sledoval, jak řetěz pily proniká statným sukovitým kmenem. Peníze pro něj byly v tom okamžiku druhořadé, což Luboš potřeboval. Fjodorovy sympatie k Dělnické straně souvisely především s bicepsy a vyholenými lebkami na jejích webových stránkách, programové prohlášení příliš nestudoval, nijak nad ním nehloubal. Stačilo mu, že brojí proti cikánům a nenávidí cizáky. On sám byl nervózní už z toho, když k někomu ve vesnici přijela návštěva. Nejvíc vyváděl, když před hřbitovem zaparkoval německý autobus. Chtěl ho rozpárat svou motorovou pilou, polít benzínem a zapálit. Luboš mu to rozmluvil, ale musel mu slíbit, že jen co dozraje čas, půjdou do toho spolu a nakopou 40


Sudeťákům prdel. Fjodor Luboše uznával, dal si říct a čekal. Prďoch se posadil za stůl, zatetelil se jako slípka na vyhřátém hnojišti, začal se na židli spokojeně pohupovat. „Tak co, dohodneme se?“ pohlédl despoticky na Martičku. Položil jí stejnou otázku, jakou kladl všem, které měl zapsané v notýsku. Svitla v ní naděje, ještě nevěděla, že Prďoch nikdy velkorysé řešení nenabízí. Kochal se svou nadřazeností, lačně vdechoval strach, který z Martičky sálal. „Co navrhujete?“ zvedla opatrně hlavu. Svlékal ji očima, jeho pohled prostupoval blůzkou jako rentgenové paprsky. „Chcete bonus?“ zeptala se udiveně a trochu se jí ulevilo. „Zadarmo…“ dodala skoro šeptem. Myslela tím za mlčení, a hlavně podporu. Domnívala se, že v tomhle je mezi nimi jasno. Prďoch si mlčky olizoval rty, neváhal, návrh se mu zamlouval, chtěl si jen důkladně vychutnat převahu. Opájel se pocitem moci, což byl jediný důvod, proč ještě získával čas. „Zamkni a zatáhni závěsy!“ poručil. „Nepotřebuju, aby nás někdo šmíroval!“ 43


Poslechla ho a byla ráda, že to tak dopadlo. S rozdáváním bonusů neměla problém, byla na to zvyklá, nešlo o nic, nad čím by musela přemýšlet. Prďoch ji omacá, usere si blahem, a bude klid. Sotva zatáhla poslední závěs, popadl ji nečekaně zezadu za ramena, přisál se k ní jako chobotnice. Slyšela o dlažbu cinkat knoflíky, když z ní prudkým pohybem serval halenku. „Počkat, tohle jsme si nedohodli!“ protestovala a pokusila se mu vysmeknout. „Já s vámi souložit nebudu!“ „Drž hubu!“ přitiskl ji k výčepnímu pultu. „Snad sis nemyslela, že mě oblbneš?!“ Zvedl jí sukni, ucítila na hýždích jeho ruce, bolestivý stisk, kterým si ji k sobě přirazil. Zavřela leknutím oči, pevně je přimkla jako ve snaze zaplašit noční můru. „Mrcho!“ funěl jí do ucha. „Natrhnu ti kundu!“ Snažila se nemyslet, vnímala jen studený dotek dalekohledu, který se jí otíral o ňadra. Prďoch nebyl žádný kanec, hned se odpravil. Jediné, co doopravdy cítila, bylo jeho kousnutí. Ustříkl si a přisál se jí ke krku jako upír. Kdyby se nebála, vysmála by se mu za ten výkon do ksichtu. 44


Zamířil ke dveřím a cestou si zapínal poklopec. „Příště mi ho vykouříš!“ oznámil velitelsky. Ukázala mu vztyčený prostředník a vyplázla jazyk. Na prahu si usral, zhoupl se v kolenou a hrábl spokojeně chodidlem jako podvraťácký čokl, značkující prostor. „Hovado!“ ulevila si. „Žádný příště nebude! Stoč se do klubíčka a vyhul si ho sám, kreténe!“ Pomalu se shýbla a sbírala z podlahy utržené knoflíky. V duchu je rozpočítávala, kladla je po jednom na dlaň. Koupí - nekoupí - koupí - nekoupí… Usedla ztěžka na židli, oběma rukama si podepřela hlavu. „Musí!“ zatnula zoufale zuby. „Bože, vysvoboď mě!“ Polkla slzu, rychle zamrkala a oklepala se jako štěně vytažené z vody. „K čertu s debilem!“ bouchla pěstí do stolu. Prudce vstala a zamířila pod sprchu. Osahával ji už kdejaký otrapa, ale tak hnusně si ještě nikdy nepřipadala.

45


Chtivý melír varhanní tiky říkej mi Sharon jedu naostro dolíčky na tváři poznámka v diáři čtyři puntíky Budu ti volat, že jsi Pitt anebo raději Brad otevřený živůtek televizní kamera průsvitné legíny Pod pedálem Krista Apokalypsa na těle varhanice studený kostel hledáme další místa k milování... 46


„Tohle byla moje nejlepší,“ červenal se Břeťa. Sundal ze stolu ubrus, vytřepal ho a zase pečlivě narovnal. „Napsal jsem ji pro tebe,“ klopil cudně oči. Martička nad ním stála se zbytkem piva ve sklenici, olepené zasychající pěnou. „Děkuji,“ usmála se smutně. „Jsi hodný, ale v kostele to nerecituj. Mohl bys přijít o práci…“ Strčila mu před obličej půllitr. „Na, dopij to!“ Pozorovala, jak s přivřenýma očima a mírně zakloněnou kudrnatou hlavou hltá pivo kloktavými doušky. Neodtrhla se od něj, dokud nedopil. „No vidíš, jaký jsi chlapík!“ pochválila ho. Břeťa si utřel rukávem ústa a cenil blaženě zažloutlé zuby. „Zarecituju ti ještě jednu,“ navrhl a okamžitě zrudnul. Už zase sahal po ubruse, ale Martička ho zachytila, oběma rukama se přes něj opřela o stůl. „Dost!“ poručila. „Pro dnešek stačí!“ Nechtíc zvýšila hlas, všimla si, jak Břeťa polekaně zamrkal. „Moc mě rozmazluješ…“ dodala mírným hlasem. „Nechej si něco napříště. Dojde ti inspirace, a co pak?“ 47


Břeťa se zklidnil, chvíli se na židli stydlivě vrtěl jako koketující slečinka. „Nedojde,“ uculoval se. „Inspirace je všude. Vystačila by mi na dva životy…“ „Máš pravdu,“ připustila zamyšleně. „Tady se pořád něco děje…“ Odnesla sklenici do dřezu, sekla s ní, div ji nerozbila o plechové dno. „Do prdele!“ vybuchla. „Já tady zešílím!“ Nemám už co ztratit Tvoje podvazky připomínají složenky osm vteřin a dost řekla stehna vyplašila naději Safari se smálo hříběti Pavouk se pohnul a zamířil přímo k mému oku. Pohyboval se pomalu, ale stále stejným směrem. Občas se zastavil, jako kdyby zvažoval, zda je pro něj další krok po polštáři bezpečný. Jednu nohu vle48


kl za sebou, i když ji měl bezvládnou, nezdálo se, že by kulhal. Nesl si lhostejně následek mého plácnutí, které zázrakem přežil. Měl štěstí, jehož byl nositelem, možná mi ho chtěl kousek nabídnout. Bylo už sice postižené, ale kdo by nebyl vděčný i za takové? Tvořil černý bod na úsečce mezi mým okem a velkou hvězdou na ještě tmavé ranní obloze. Venuše, Jitřenka, Lucifer. Mihotavým světlem vytvářela kolem pavouka auru, stříbrnou gloriolu. Byl už příliš blízko mému oku a hrozilo, že do něj vstoupí zorničkou. Mohla mu připomínat díru, otvor do bezpečného doupěte. Nechtěl jsem to připustit, nepřipadalo mi spravedlivé, abych výměnou za jeho nohu, kterou až tak moc nepotřeboval, přišel o oko. Měl nohou osm, já oči jen dvě. O adekvátní reciprocitě nemohla být řeč. Zkusil jsem ho odfouknout, napadlo mě to jako řešení nezpůsobující hluk. Nijak při tom neohrozím mimikry mrtvého brouka. Foukl jsem nejprve lehce, pak silněji. Nakonec skutečně z plných plic. S pavoukem to nehnulo, zbylých sedm noh mu bohatě stačilo, aby se udržel na polštáři. Prchl, až když jsem ho poprskal. Sprška slin, prosycených zbytkovým alkoholem, ho zahnala zpátky na roh polštáře. 49


V městském bytě se mi nikdy žádný pavouk do postele nevnutil. Pavučinu jsem objevil, jen když jsem odtáhl skříň, což jsem dělal málokdy. Pavouci mohli v klidu spřádat mé štěstí. Je mi záhadou, čím se živili. Přes síta na oknech nepronikla do bytu ani muchnička, natožpak pořádná masařka. Nevím, jak dlouho vydrží pavouk o hladu, ale určitě ne věčně. Když jsem byt prodával a trochu ho uklízel, pavouci za skříněmi byli už tak zesláblí, že jsem je snadno vyfoukl fénem a pak je, skoro bez života, slupl vysavačem. Byly to chudinky, štěstí nosit nemohly, samy se sotva držely na nohou. Symbolizovaly spíš depresi, smutnou karmu. Staly se součástí mého prokletí, jitřeného vzpomínkou na Marii, a stále častěji i na Martičku. První mě zaplavovala hořkostí, druhá výčitkou a studem, obě do mě vnášely schizofrenní zmatek. Vlastně jsem na ně nevzpomínal, ale naopak se vší silou snažil na jejich existenci zapomenout. Nemysli na bílého slona! Vzpomínky přicházely, aniž by k tomu měly jakýkoliv podnět. Mohl jsem číst knížku o zašlé slávě českého cukrovarnictví nebo se při skleničce bourbonu dívat na zprávy, stačilo, abych si posteskl, 50


kam ten svět spěje, a měl jsem je rázem v hlavě, ocitly se v mých myšlenkách a zavlekly mě na Veselský kopec, kde jsem zanechal cosi nedořešeného. Měl jsem výčitky, ano, ale má vina byla zpochybnitelná. Dost jsem se už přece snažil, ale Marie mou vstřícnost neocenila, nijak nepřehodnotila svůj nepřekonatelný odpor. Martička se mezi nás připletla osudovou souhrou, byla jen v nevhodném čase na špatném místě, ale je mladá, oklepe se a půjde dál. Nejsem povinen foukat její bolístku, když z vlastní mi kape krev… Do prdele! Vážně jsem takový kripl?! Nehledal jsem způsob, jak věci napravit, jen jsem se z nich snažil alibisticky vykroutit. Vzpomínky se vracívaly v podobě bažení, nejčastěji v nich defilovala Marie, kterou jsem vinil ze zrady a sobecké bezohlednosti, s níž mě připravila o Helenu a Filipa. Byla i příčinou mého etického selhání, nemohl jsem Martičce splnit dané slovo, protože Marie, která byla jeho podvědomým motivem, totálně zklamala. Nepřekonatelný odpor. Na vlastní oči jsem viděl, jak flirtovala s Laďošem, vesnickým buranem, zoufalcem, hledajícím poklad. 51


Fakt by mě zajímalo, co za hrůzu jsem provedl, že jsem se jí až nepřekonatelně zprotivil, když jí byl sympatický takový mamlas. Obracel se mi žaludek při představě, že bych měl právě s Laďošem bojovat o přízeň své ideální ženy. Hledal jsem harmonii v józe, každé ráno jsem jen v trenýrkách cvičil na balkóně Vrkšásanu, polohu stromu, kterou mě naučila Klára. Postoj čápa s rukama sepjatýma nad hlavou, levé chodidlo opřené o stehno pravé nohy, nic snadného, ale co by člověk neudělal pro nalezení duševní rovnováhy. Prvních čtrnáct dní hrozilo, že zavrávorám a vyrazím si zuby o kovové zábradlí, mohl jsem i přepadnout přes madlo a skončit rozpláclý na chodníku. Kaskadérské kousky mi zatrhla hysterická mamina, vedla do školky dítě zrovna v době, kdy jsem se na balkóně duševně srovnával. Vzhlédla vzhůru a okamžitě své ratolesti zakryla oči. „Úchyle!“ zařvala vztekle. „Zavolám na tebe policajty!“ Rychle odváděla dítě přes cestu na protější chodník. Nechápal jsem, co může být na postoji stromu zvrhlého, ale pro jistotu jsem si cvik vyzkoušel v lož52


nici před zrcadlem. Ruce, sepjaté nad hlavou, vypadaly fajn, rozhodně ničím neprovokovaly. Horší to bylo v okamžiku, kdy jsem Vrkšásanu dokončil přitisknutím chodidla na stehno, to mě málem trefil šlak. Z trenýrek mi vyklouzl bimbas i s koulemi, vypadal jsem jako nadržený exhibicionista, modlící se k Bohu. Pro hledání vnitřního klidu jsem si musel zvolit něco míň extravagantního, nevzbuzujícího veřejné pohoršení. V příručce pro začínající jogíny jsem to nakonec objevil. Znělo to docela jednoduše, stačilo uzavřít svůj dosavadní život, udělat za ním tlustou čáru. Představoval jsem si, čím konkrétním to realizovat, když se ozval z televize hlas komentátora pořadu Na stopě. Nabádal diváky, aby pomohli při hledání pohřešované osoby. Laďoš zmizel, několik měsíců po něm bezvýsledně pátral Interpol. Vykřikl jsem radostí, můj nový život mohl začít. S tím starým jsem se v návalu nadšení okamžitě loučil, podle návodu z příručky jsem ho začal systematicky likvidovat. V ledničce jsem našel nedopité víno a víc než půl flašky bourbonu. Na jednoho příliš, ale měl jsem v sobě dost odhodlání, abych si s problémem 53


poradil. V noci mi bylo špatně a párkrát jsem zvracel, ale s vědomím, že umím přinášet oběti. Ráno mi třeštila hlava, ale zatnul jsem zuby jako prvorodička, nový život přece nevzniká bez bolesti. Starosti mi dělal obrovský fíkus a klec s andulkou, obojí patřilo do mého starého átmanu, existence, s níž jsem se definitivně loučil. Nechtěl jsem opomenout žádnou maličkost z mé minulosti, která by se v mém příštím životě mohla rozbujet ve fatální omyl. Současně jsem usoudil, že stejně jako nepřijdu na nový svět nahý, což se jinak běžně děje, mohl bych poněkud slevit i z nároků na ostatní detaily. Nakonec jsem se rozhodl, že papouška vezmu s sebou, zatímco fíkus jsem polámal a nacpal ho i s kořenáčem do kontejneru. V mé volbě nehledejte hloubku, žádné složité predikáty a individuové konstanty. Rostlina měla výšku až po strop a navzdory mé liknavé péči se zdravě rozkošatila. Byla zkrátka příliš velká a nevešla se do auta, které mi také ledacos připomínalo, ale vzdát se ho bylo pro mě nemyslitelné. Bez auta bych si už nedokázal představit ani život na nebesích, a musel jsem tedy doufat, že Paramátman, ono všeobjímající univerzální Bytí, propago54


vané jógou, je chlap, bytost tolerantní a chápající. Obloha se kvůli mému poklesku hrozivě nezatáhla, nespustilo se krupobití, neudeřil blesk ani nezaburácel hrom. Nebe bylo naopak kýčovitě modré a slunce žhnulo jako reflektor nad červeným kobercem pro celebrity. Mířil jsem k Odrám a zpíval si s rádiem skočnou lidovku. „Tri dni ma naháňali, ešte mňa nedostali!“ hulákal jsem. „Ak ešte tri dni budú, aj tak ma nedostanú!“ Bylo mi skvěle, andulka v kleci na zadním sedadle poskakovala vesele z bidýlka na bidýlko a přidávala se vřískotem k mému prozpěvování. Vypadala šťastně, možná svým šestým smyslem pochopila, že se mnou vstupuje do nového života, aniž by se musela - na rozdíl od fíkusu - reinkarnovat. Uprostřed lesa, někde v místech, kde silnice stoupala prvními jesenickými svahy, jsem minul výstražný trojúhelník. Nebyl umístěný na krajnici, kde by se měl v případě poruchy stavět, ale téměř uprostřed vozovky. Strhl jsem na poslední chvíli volant, jinak by mi skončil pod koly. Vyrovnal jsem řízení a spatřil červenou toyotu se zdviženou kapotou, ale hlavně černovlásku s nádherným zadkem, 55


napěchovaným do krátké sukně. Zaslechla mě přijíždět, mírně se rozkročila, zvedla dlaň a usmála se jako letuška z plakátu Českých aerolinií. Bylo v tom víc než prosebné gesto, připomínalo to spíš pozvání k prostřenému stolu, možná i k rozestlané posteli. Dupl jsem na brzdu, ačkoliv mě napadla otřepaná zápletka z kriminálních filmů. Atraktivní řidička předstírá problém s autem, nadržený plešoun jí spěchá na pomoc. Když se předvádí, jak všemu rozumí, vystartuje z křoví potetovaný maník a mázne ho po pleši francouzákem. Blesklo mi to hlavou, ale neodradilo, brzdový pedál jsem sešlápl podvědomě a se stejnou razancí, s níž se ve mně při pohledu na krásku vzbouřil testosteron. Nevarovala mě ani představa spojená s obvyklým závěrem podobných filmových scén. Svůdná bohyně přistoupí k chlápkovi, svíjejícímu se bolestí na asfaltu, a rozkošnou nožkou, obutou ve špičaté lodičce, ho s gustem nakopne do koulí. Jediný sex, který nešťastník zažije. Zní to nepochopitelně, ale je to fakt, chlapi jsou tak prostě naprogramovaní. Riskují, ačkoliv cítí, že to nedopadne dobře. Narazí na samici s ideálními křivkami, ale evidentní fuchtli, nymfomanku, která 56


by dala i ostnatému drátu. Bojí se, že od ní chytí kapavku, ale stejně s ní vlezou do postele. Máčí si pak penis v hypermanganu a diví se, jak k tomu mohlo dojít. Skočil jsem na brzdu oběma nohama, kola zahvízdala a klec s andulkou vystřelila prudce dopředu. Prolétla mezerou mezi předními sedadly, třískla o palubní desku a zůstala trčet na páce ruční brzdy. S rukojetí zapíchnutou mezi dráty připomínala chaloupku na kuří nožce. Andulka vřeštěla a mlátila polekaně křídly. Všude se válela směs krmení pro drobné papoušky, většinou kuličky prosa, na sako a kalhoty mi přistávaly snítky prachového peří. Nestalo by se to, kdybych nechal andulku v minulém životě. Možná jsem ji měl přece jen nacpat do kontejneru, udělat to navzdory obavě, že ji tam najde rozhořčená důchodkyně, kterou to šokuje a na přání bulvárních fotografů z toho pak i věrohodně omdlí. Oprášil jsem si klín a opakovaným cvrnknutím ukazováku odstranil z klopy pírka. Vystoupil jsem pomalu z auta, ležérně jako kaskadér, který tak idiotsky brzdí běžně. 57


„Máte problém?“ kráčel jsem k ženě houpavým krokem, kterým se proslavil Travolta v Horečce sobotní noci. Jako podle scénáře. Důležitý páprda se chystá ohromit sexy kočku, která by si z volů, jako je on, mohla postavit Čínskou zeď. Vědí to všichni, kromě něho. Už se jen čeká na pořádný kopanec. Nelitujme ho, samolibějšího hňupa svět ještě neviděl. „Došel vám benzín?“ zvedl jsem tázavě obočí. Koutky úst mi poškubával ironický úsměv. „To se krásným ženám stává… Vezměte si kanystr, zajedeme k nejbližší pumpě a bude po problému.“ „Kdepak, benzínu mám dost!“ třepetala prstíky s dlouhými nalakovanými nehty. „Je to něco jiného. Na palubní desce se mi rozsvítil červený vykřičník a já nevím, co mám dělat…“ Krčila rameny a mrkala nešťastně řasami, což uměla rozkošně. „Vidíte,“ ukázala mi v technické příručce stránku s návodem k obsluze, „tady je napsáno, že když se ten vykřičník rozsvítí, mám okamžitě zastavit a nepokračovat v jízdě.“ Naklonila se ke mně tak blízko, že jsem jí viděl do výstřihu. Ucítil jsem vůni drahého parfému a na obličeji mě zašimraly konečky jejích vlasů. 58


Naprázdno jsem polkl. „Neměl by vám poradit spíš manžel?“ odkašlal jsem si. „Proč mu nezavoláte?“ „Ten je se svou sekretářkou na Mallorce,“ řekla s úšklebkem, ale bez trpkosti v hlase. „Prý služebně,“ dodala. Pohlédla na mě jako štěně žadonící o piškot. „Pomůžete mi?“ Moc jsem toho o autech nevěděl, některé jezdí na naftu a jiné na benzín, do plastové nádržky nad motorem se občas přilije voda do ostřikovače. S takovými vědomostmi jsem se chlubit nemohl. Nepřímo bych tak prozradil, co mě přimělo zastavit, motiv by byl rázem jasný. „A co asistenční služba?“ napadlo mě řešení. „Volala jste pojišťovnu?“ „Jistě,“ našpulila rozmrzele rty, „ale nemůžou přijet dřív než za tři hodiny!“ Začala mě podezírat, že se snažím vykrucovat a kulantně ji odbýt. „Mám v Odrách schůzku,“ přešlápla nervózně z nohy na nohu. „Pracovní!“ vyhrkla, jako kdyby se lekla, že by jiná mohla mít vliv na mé rozhodování. „Tři hodiny!“ spráskla ruce. „Za tu dobu tady obrostu mechem!“ 59


Sjel jsem pohledem vnadné křivky pečlivě pěstěného těla. „To by byla vážně škoda,“ vyklouzlo mi. Přešla to mlčením, spokojeně přimhouřila oči. Jako kočka, která se nechá za odměnu pohladit. Získával jsem čas, obešel jsem pomalu auto a důkladně si ho prohlížel. Mohlo to vypadat, že hledám poruchu v oděrkách na laku. „Myslíte si, že za to může nějaký škrábanec?“ zeptala se překvapeně a malinko znejistěla. „Škrábanec ne,“ vrtěl jsem hlavou. „Odřený lak vás při jízdě neohrozí. Dívám se, jestli nemáte podhuštěné pneumatiky…“ Ulevilo se jí, získala opět důvěru v mé znalosti. „A to by vadilo, že?“ usoudila nahlas. „Určitě,“ přikývl jsem zamyšleně. „Ale s vykřičníkem to nesouvisí. Kvůli gumám se nerozsvítil…“ Zamračeně jsem na ni pohlédl, jako kdybych ji z něčeho obviňoval. „To je fakt záhada…“ „Já za to nemůžu,“ špitla polekaně. „Není něco s motorem?“ „Ukažte…“ vzal jsem jí z ruky příručku. „Bude to nejspíš nějaká pitomost…“ 60


Nalistoval jsem schéma motoru se spoustou čísel a názvů, které mi nic neříkaly. Přistoupil jsem s nákresem k otevřené kapotě a zahleděl se do směsice nejrůznějších drátů a nádobek. Bezpečně jsem poznával jen baterii. Sklonil jsem se nad motor, nakláněl se, jako sebevrah přes zábradlí mostu. Nechtěl jsem, aby mi žena viděla do obličeje a vyčetla z něj bezradnost. Napadlo mě zalhat, že jeden z drátů rozhryzala kuna. Něco podobného ukazovali nedávno v televizi, znělo to senzačně a ženy si v bulváru libují. Chvíli se budeme divit, co všechno lasicovitým šelmám chutná, pak zavolám odtahovku a nabídnu jí odvoz. Oči mi spočinuly na jejích botách, červených lodičkách s tenkými kovovými podpatky. Výhled jsem měl velmi omezený, ideální okamžik, aby z křoví vyběhla potetovaná gorila. Z hrůzné představy, která se mi prohnala hlavou, se mi podlomila kolena a malinko jsem zavrávoral. „Je vám něco?“ ucítil jsem na zádech starostlivý dotek. „Vždyť vy upadnete…!“ Zachytil jsem se nějaké nádobky, umístěné nad motorem. Byla z průhledného plastu s ryskami, vyznačujícími maximální a minimální úroveň hla61


diny něčeho, co by v ní mělo být. Víčko nádržky překrývala přelepka s nápisem brake fluid, na což má znalost angličtiny stačila. „Mám to!“ zvolal jsem pateticky. „Chybí vám brzdová kapalina!“ Objal jsem nadšeně ženu a políbil ji na tvář, šťastný, že mě nikdo nepraštil ani nenakopl. Překvapilo ji to, ale nebránila se, stalo se to příliš rychle, takže na mou důvěrnost nestačila reagovat. „Nevím, o čem mluvíte, ale tu pusu vám vrátím!“ Zatleskala jako dítě, které si rozbalilo hračku. „Jste fakt génius!“ Našpulila rozpustile rty a dotkla se jimi mého nosu. „Díky!“ vydechla spokojeně. Znělo to, jako by mi děkovala ještě za něco jiného. Zážitek, který bychom spolu mohli mít. „K službám,“ klaněl jsem se. „Nemožné ihned, zázraky do tří dnů!“ Po pravdě jsem si nebyl vůbec jist, jestli vada, kterou jsem náhodou objevil, je tou pravou, před kterou varoval svítící vykřičník. Děkovačka se mohla zvrhnout v trapnou frašku. V kufru auta vozím preventivně všechno, co mi nejrůznější mudrlanti poradili. Zatím jsem z toho potřeboval jen žárovku do pravého blinkru, byla v kufru, ale vyměnit jsem ji nedokázal. 62


Musel jsem zajet do servisu a být za blbce. Mechanik vyměnil žárovku během minuty a nevzal si za to ode mě ani korunu, čímž mě ještě víc ponížil. Brzdovou kapalinu vozím pochopitelně taky. „Vy myslíte na všechno,“ pochválila mě kráska. „S vámi se musí cítit každá žena bezpečně…“ „No vidíte,“ postěžoval jsem si. „A ta moje mě možná proto opustila. Asi chtěla zažít víc dobrodružství…“ „Vážně?“ divila se. „To nechápu… Až se jí jednou porouchá auto, bude vyléčená…“ Dávala mi najevo, že není feministka a stojí na mé straně. „No uznejte,“ předstírala zděšení, „co kdyby mi místo vás zastavil nějaký pobuda? Mohl mě okrást, něčím praštit a třeba i znásilnit…!“ Naléval jsem do nádržky kapalinu, nebylo jí třeba hodně, hladina brzy vystoupala k rysce maximum. „Tohle se děje jen ve filmech,“ řekl jsem světácky. Víko nešlo nasadit, chvíli trvalo, než se mi ho podařilo znovu k nádržce přišroubovat. „Zkuste nastartovat…“ usmál jsem se. Usedla za volant a dávala pozor, aby si o práh auta neulomila podpatek. Byl ostřejší než stanový 63


kolík. Úzká sukně jí znesnadňovala pohyb, vykasala si ji, a na okamžik tak odhalila bílé kalhotky. Odrazily oslnivě paprsky poledního slunce, zazářily v jejím rozkroku jako ostrůvek jiskřícího sněhu. Motor okamžitě naskočil a pokaždé mocně zavyl, když žena sešlápla akcelerátor. „Zmizel!“ jásala. Ukázala mi zdvižený palec, jako že jsem jednička. Otočila se k otevřenému okýnku, pomalu se z něj vyklonila. Ne moc, ale dost na to, abych jí viděl do výstřihu. „Jsem vaším doživotním dlužníkem,“ řekla s přehnanou vděčností. „Ráda bych vám to nějak oplatila…“ Loučila se, jako kdyby si přála, abych na ni do smrti nezapomněl. „Máme společnou cestu,“ hlesl jsem rozpačitě. „Jestli nejste proti, mohli bychom si v Odrách zajít na kávu…“ Podala mi navštívenku, nevytáhla ji z kabelky ani z přihrádky v palubní desce, objevila se jí mezi prsty, jako kdyby předváděla kouzelnický trik. „Nechám to na vás,“ zahleděla se mi upřeně do očí. „Zavolejte kdykoliv. Budu se těšit.“ Nasadila si sluneční brýle a její toyota prohráb64


la koly štěrkem vysypanou krajnici. Zvířila prach a několikrát zatroubila jako odplouvající parník. Co to mělo být? Pokušení? Nepatřila k životu, který jsem opouštěl, a nezapadala ani do mých představ o znovuzrození, za nímž jsem mířil. Zmuchlal jsem vizitku a odhodil ji na zem, drtil jsem ji podrážkou o asfalt jako nedopalek poslední cigarety. Byl jsem pyšný, že jsem odolal. Vrátil jsem se k autu, klec s andulkou jsem umístil zpátky na zadní sedadlo. Možná jsem promarnil šanci, napadlo mě. Třeba právě ona měla být součástí mé nové identity. Dosáhl bych konečně vnitřního klidu, smířil se s faktem, že pro nás s Marií společný život už dávno neexistuje. Měl jsem nutkání vrátit se pro vizitku, a nejspíš bych to udělal, nebýt jistoty, že jsem ji rozdupal na žmolek nečitelného papíru. Bylo rozhodnuto. Šlápl jsem odhodlaně na plyn, ale pocit nejistoty ve mně ještě dlouho přetrvával.

65


Nejkrásnějším zeměpisem světa jsou ženy těla podobná mapám prožívají klimatické změny V zimě zahalené bobřími kožichy na jaře odhazují drobné faldíky pro chtivé kolíky V létě se vysvlékají téměř do naha předvádějí biograf hravé a dychtivé úžasná nálada ňadra levitují boky protíná svůdný obratník Kozoroha 66


Jak vše ustát Už vím, počkat na podzim a stát se geografem... Jel jsem stejnou silnicí jako v zimě, za oderským náměstím začala prudce stoupat a zmijovitě se klikatit v ostrých serpentinách. V zimě byla nesjízdná, tenkrát jsem musel jít pěšky. Čekala mě společná silvestrovská oslava, první rodinné setkání po patnácti letech. Vlekl jsem na zádech těžký kufr a brodil se hlubokými závějemi, podlehl jsem iluzi, že někdo všemocný, řídící běh vesmíru, mávne kouzelným proutkem a vrátí mi za mé útrapy Marii, mou ideální ženu. Špičky smrků se prohýbaly pod kupovitými nánosy sněhu, připomínaly kápě děsivého sartenemského Le Catenaccia. Stoupal jsem vzhůru s naivní představou kajícníků, trýznících těla vyčerpávajícím svatým pochodem, potil jsem krev, ale žádný zázrak se nekonal. Silvestrovská oslava skončila naprostým fiaskem. Mea culpa, tua culpa, nostra culpa! Prozřetelnosti je lhostejné, ve jménu čeho dobro67


volně strádáme, možná se naopak diví, že k ranám, které nám sadisticky uštědřuje, přidáváme ochotně ještě vlastní. Netrpět, nýbrž trpělivě čekat, nebrat, ale dávat, chápat, naslouchat a tolerovat, neříkat já, ale my, nelitovat, nýbrž politovat, pohladit, poradit a nečekat vděk. Desatero, kterým jsem se hodlal v novém životě řídit. Nevyčetl jsem ho z bible ani z příručky pro začínající jogíny, nebylo nikým ověřené, ale já mu věřil. Znělo mi libozvučně, asi jako nepokradeš, nezabiješ, nesesmilníš. Možná mě při jeho sestavování cosi osvítilo, jestli mi našeptával Bůh nebo Ďábel, to jsem neřešil. Může to vypadat, že jsem svou rodinu hodlal vzít útokem, přehnaně jsem kombinoval, připravoval se na ni jako stárnoucí běžec na svůj životní maratón, poslední možnost ohromit svět. V padesáti mnoho šancí nezbývá, ať už vás v cíli čeká medaile nebo rodina, máte strach prohrát, protože další příležitost už nikdy nedostanete. Mea culpa, tua culpa, nostra culpa! Vina bývá odpuštěna pouze vítězům. Vyjel jsem na vrchol Veselského kopce, bez nánosů sněhu, vířeného ostrým severákem, byl mnohem 68


přívětivější. Měl jsem pod nohama nebe i zem, kdesi hluboko v údolí Moravské brány se v travnatých březích vlnila Odra, připomínající z výšky proužek staniolu, třpytícího se v slunci mihotavými záblesky. Vystoupil jsem z auta a zhluboka se nadechl, rozevřel jsem náruč, jako bych se chtěl s kopcem obejmout. Odpověděl mi zvlněním luk, posetých pestrobarevnými květy, houpaly se ve větru a připomínaly bójky v zeleném moři, klidnou zátoku, bezpečný přístav. Bude se tu skvěle žít. Ucítil jsem na krku vpich, ke kůži se mi přisál tučný ovád. „Hovado!“ pleskl jsem ho. Spadl na silnici, ležel nehybně nožičkama vzhůru. Po chvíli se vzpamatoval a rozkmital zběsile křídla, ale už nevzlétl, jen rotoval na místě a vířil kolem sebe prach. „Hajzle!“ dupal jsem po něm. Rozmázl se mi o podrážku a nešel setřepat, musel jsem si očistit botu o trávu na okraji příkopu. Trylkování ptáků, směsice nejrůznějšího vábení, probudila v andulce reprodukční pudy, potlačené 69


samotou. Mávala divoce křídly, vřískotem odpovídala na zvuky, šířící se z oblohy i hlubin vysoké trávy. Chtíč byl silný, chtěla se pářit, a bylo jí jedno s kým. V mírném vánku poletovali motýli, chvílemi plachtili jako rogalisté, když mávali křídly, připomínali bizarní aviatiky z nějakého Zemanova filmu. Jeden mě zaujal přílišnou neohrabaností, vypadal jako dvouplošník, letěl pomaleji a mnohem hůř manévroval. Divná lepidoptera, nikdy jsem nic podobného neviděl. Šupinokřídlá nestvůra mi zakroužila kolem hlavy a měl jsem si ji možnost lépe prohlédnout. Nešlo o anomálii, ale nadržený hmyz, zkoušející letecké polohy páření. Vzduchem prosvištěla vlaštovka, na rozdíl od milenců manévrovala bravurně, vmžiku je sezobla, a překazila jim tak erotické hrátky. Andulka vřeštěla a snažila se zobákem přestřihnout drátěnou mříž. „Ančo, zklidni hormon!“ okřikl jsem ji. „Tady se za lásku platí životem!“ Mé varování ji neodradilo, vyváděla naopak ještě víc. Zesílil jsem rádio, abych přehlušil hlasy přírody, přivádějící papouška k orgastickému šílenství. Roz70


hlasový moderátor polemizoval s hostem ve studiu, zda není singles jen honosnějším pojmenováním osamělosti. Zaparkoval jsem před hospodou, z auta jsem vytáhl diplomatku s penězi a kupní smlouvou, kterou jsem si před odjezdem vyzvedl u notáře. Na hlavu jsem si nasadil kšiltovku s nápisem RADEGAST, Martička mi ji věnovala, když jsme si plácli, že od ní hospodu kupuji. Ze zábradlí před dveřmi jsem sundal plastovou ceduli FOR SALE a nesl jsem ji tak, aby mi zakrývala obličej. „Haló, haló, najde se tu smrtelník, který by měl o mě zájem?“ Ukrytý za cedulí jsem se snažil napodobit zastřený hlas ze záhrobí. „Kdo vám to dovolil?!“ okřikla mě Martička. „Okamžitě tam tu ceduli vraťte!“ Zvedl jsem nápis nad hlavu a párkrát jím zamával jako transparentem. „Máte prodáno!“ chechtal jsem se. „Tohle už nebudete potřebovat!“ Pustil jsem z výšky ceduli, klouzala vzduchem jako křídlo bezmotorového letadla. Nad zemí udělala přemet a dopadla s plesknutím na dlaždičky. „Copak mě nepoznáváte?!“ zvedl jsem si kšilt čepice. 71


Martička se vzpamatovávala z překvapení, věděla už, kdo jsem, ale místo úlevy a úsměvu na uvítanou se na mě ještě víc mračila. „A to mám jako padnout na zadek?!“ vztekala se. „Slíbil jste, že se do týdne vrátíte… To se vám pokazily hodinky?!“ „Buďte rozumná,“ domlouval jsem jí. „Nevidíte? Jsem chlap! Za týden si nestihnu vyměnit ani trenýrky!“ Rychle se odvrátila, neměl jsem si všimnout, že se pousmála. „Nemáte slibovat!“ pohodila trucovitě hlavou. „Špinavé trenýrky bych vám odpustila, ale kecy nikdy!“ „Já vím,“ klopil jsem omluvně oči. „Je mi líto! Ale jsem tu, abych vše napravil!“ Založila si nepřátelsky ruce v bok. „Ta vaše sudeťácká solidarita mě přišla pěkně draho! Co mi provedete tentokrát? Vyvěsíte na hospodu německou vlajku?!“ „Něco nesu,“ mhouřil jsem tajemně oči. „Chcete to vidět?“ Zkoumavě si mě prohlédla, usoudila, že nežertu72


ji. Ňadra se jí dmula dychtivým očekáváním, okusovala si nervózně rty a dýchala pootevřenými ústy jako žíznivé kuře. „Máte peníze?!“ zachvěla se nedočkavostí. „Ukažte!“ Byla bledá, kůži v obličeji měla napjatou a matně lesklou. Potěžkal jsem diplomatku, párkrát ji pohladil, jako kouzelnou Aladinovu lampu. „Chcete si je přepočítat?“ mrkl jsem spiklenecky. Hypnotizovala mě pohledem. „Jasně, že chci! Zamkněte a zatáhněte závěsy, ať sem nikdo nečumí!“ Vzrušeně polkla, promnula si netrpělivě ruce a celým tělem jí projela zimnice, svědivá chamtivost. „Sem s nimi!“ poručila. „Proč taková opatření?“ divil jsem se. „Někdo vám závidí…?“ Byli jsme v hospodě sami, uvědomil jsem si, že je sobota odpoledne, kdy bych tu spíš očekával nával štamgastů, ale nijak zvlášť jsem nad tím nehloubal. Nebylo to podstatné, v daném okamžiku mi vyhovovalo, že mám Martičku pouze pro sebe. „Tomu byste nerozuměl,“ sykla podrážděně. Sama zamkla a chvatně zatáhla závěsy. „Nebo víte 73


co?“ napadlo ji. „Půjdeme raději nahoru. Aspoň se podíváte, co všechno jste koupil. Nad hospodou je ještě kompletně zařízený byt. Kuchyň a dva pokoje.“ Vedla mě příkrými schody do prvního patra, z nevelké předsíně pak masivními dveřmi do prostorného obýváku s tmavým předválečným nábytkem. Vévodil mu obrovský dubový příborník s žíhanou mramorovou deskou a se zaoblenými dvířky, prokládanými zabrušovaným sklem. „Vypadá to tu jako ve vetešnictví,“ omlouvala se. „Dávno bych se těch krámů po Němcích zbavila, ale bohužel, na nový nábytek jsem nikdy neměla dost peněz. Je to tu jak v hrobce. Děs!“ „Co blázníte?“ oponoval jsem jí. „Vždyť je to nádhera!“ Sjela mě podezíravým pohledem. „No když myslíte,“ pokrčila rameny. „Klidně se tím kochejte.“ Přistoupila k oknu a zatáhla roletu, jako kdyby naopak chtěla, abych toho v přítmí moc neviděl. „Máte strach, že se opálíte?“ zeptal jsem se žertem. 74


„Jo!“ odsekla. „Mohlo by mi být i horko!“ Připadala mi paranoidní, míň sebevědomá než při našem prvním setkání v zimě. Žuchla z výšky do masivního ušáku, potaženého olivovým sametem, velké mandlové oči mhouřila jako světloplachá sovička. „Tak ukažte,“ vydechla nedočkavě. „Hořím zvědavostí!“ V rohu místnosti jsem spatřil až po strop vysoká kamna z lahvově zelených kachlí a se zdobenými litinovými dvířky. Fascinovaně jsem na ně zíral, nemohl jsem od nich odtrhnout oči. Podobná byla i v prvním bytě, který se nám s Marií podařilo po svatbě získat. „Ty hřejí už na pohled,“ přitulila se ke mně tenkrát. Vnukla mi tím nápad, prošmejdil jsem půdu i sklep a přinesl náruč nalámaných prken. Chvíli trvalo, než se mi podařilo rozdělat v kamnech oheň. Seděli jsme na bedýnce od zeleniny, opřeni jeden o druhého, drželi jsme se za ruce, naslouchali praskotu ohně a vstřebávali teplo, kterého jsme se nemohli nabažit… 75


„Co je?“ utrhla se na mě Martička. „Tak máte ty peníze?! Doufám, že jste mi nekecal!“ Byla podrážděná a křečovitá, oči se jí stáhly do úzkých štěrbinek, připomínajících hledí středověkého brnění. „Mám je,“ ujistil jsem ji dotčeně. „Jen mě zaujaly ty skvostné kachláky… Jsou pořád funkční?“ Martička se oběma rukama plácala nedočkavě po klíně. „Jasně, že jsou funkční!“ odbyla mě naštvaně. „Vysypte mi sem prašulky, a pak si v nich třeba zatopte!“ Vložil jsem jí do klína balíčky pětitisícovek, převázaných bankovní páskou. „A to je všechno?“ pohlédla na mě zklamaně. „Nespletl jste se?“ Uraženě jsem se nafoukl. „Dovolte? Na téhle ceně jsme se dohodli… Klidně si je přepočítejte!“ „Já vám věřím,“ usmála se omluvně. „Nikdy jsem pohromadě tolik peněz neviděla. Představovala jsem si, že jich bude hromada!“ Rozevřela náruč, aby naznačila, jak obrovskou kupu měla na mysli. „Kdybych věděl, že je chcete přehazovat vidle76


mi,“ posmíval jsem se, „přinesl bych vám je v drobných…“ Vyskočila nečekaně z křesla a zasypávala mi tvář polibky. „Jste zlatíčko, opravdový chlap!“ Přestala mě líbat, ale stále mě objímala, dívala se mi vděčně do očí. Upravila mi kšilt čepice, který se mi jejím dováděním svezl až na temeno. „Můj pošťáček!“ řekla se zalíbením. „Posel dobrých zpráv!“ Zatočila se dovádivě na patě. „To musíme zapít!“ Vrhla se k příborníku, otevřela dvířka s mosazným kováním. Když se zas ke mně otočila, držela v ruce láhev s temně zlatým obsahem. Položila si ji opatrně do náruče, něžně, jako kojence. „Pravá skotská,“ oznámila pyšně. „Stejně skvělá jako vy!“ „I tak stará?“ pokusil jsem se žertovat. Byl jsem trochu v rozpacích, připadalo mi, že mé zásluhy přeceňuje, čímž netvrdím, že by mi to bylo nepříjemné. „Zralá a výborná!“ opravila mě. Stále na mě hleděla se zalíbením, s dojemnou péčí třímala láhev, jako by mi nesla ukázat naše právě narozené dítě. 77


„Schovávám ji pro slavnostní příležitost,“ řekla pateticky. „Už jsem se bála, že se nikdy nedočkám…“ Obličej jí zjihl dojetím a vášní, snadno jsem podlehl představě, že nemluví jen o pití. Role obdivovaného spasitele se mi začínala nebezpečně líbit. „A co vy?“ zeptal jsem se opatrně. „Kam půjdete? Máte kde bydlet?“ Zastyděl jsem se, bylo to dost průhledné, v podstatě jsem jí nabídl, aby tu se mnou zůstala. Položila láhev na stůl, v porovnání s tím, jak mateřsky ji až doposud ochraňovala, s ní bouchla dost nešetrně. „Půjdu kamkoliv!“ oznámila rezolutně. „Hlavně co nejdál!“ Vytáhla z příborníku dvě skleničky z tlustého křišťálu a šoupla je ke mně jako po barovém pultu. „Nalijte nám!“ vyzvala mě. „Dojdu zatím do kuchyně pro led.“ Odstranil jsem z láhve uzávěr, zalitý pečetním voskem, a luštil drobné nápisy na etiketě. Byla to vážně vzácnost. Stejně letitá jako já, čímž mi už předem zhořkla. Martička se vrátila s dvouplášťovou nádobkou z 78


lesklého nerezu a malými kovovými kleštičkami se z ní pokoušela vylovit kostku ledu. Tázavě na mě pohlédla. „Udělám to rukou, nevadí?“ Nečekala na odpověď a hrábla do nádobky. „Dyť co,“ pohodila ramenem, „nejsem přece prašivá!“ Usmál jsem se, abych ji ujistil, že se otravy nebojím. „Nalil jste nám jako nezletilcům,“ pokárala mě naoko. Vzala láhev a doplnila z ní skleničky, až málem přetékaly. „A teď se do toho opřeme!“ olízla si poživačně rty. Sevřela skleničku v zubech a zvedla ji nad stůl. Zakláněla pomalu hlavu a současně pila. Uvolnila skus a prázdnou skleničku si nechala spadnout z výšky do dlaně. „Ta píše!“ vydechla labužnicky. Otřela si hřbetem ruky ústa a dloubla do mě loktem. „Kde to vázne? Šup, šup! Ať už je to ve vás!“ Pít skotskou tak extravagantním způsobem mi připadalo barbarské. „Já nejsem tak zručný,“ protestoval jsem. „Určitě se poliju! Vyperete mi pak košili?“ „Maličkost!“ mávla rukou. „Jste můj pošťáček! Vám klidně umyju i záda!“ 79


Její vášeň byla strhující. Sehnul jsem se nad skleničku a uvědomil si, že mám na zubu korunku. Dentista mě varoval, abych dával pozor, do čeho se zakusuju. „Tak to bude jistější,“ zvedl jsem skleničku v prstech. Martička protáhla zklamaně obličej. „Jste suchar!“ ohrnula ret. Zachvěla se mi ruka, trochu alkoholu se přelilo přes skleněný okraj. „Křtiny!“ radovala se. „Teď budete po dědině jezdit s kočárkem! To máte za trest, že se neumíte odvázat!“ uculovala se škodolibě. Chovala se infantilně, což mě znervózňovalo, ale nechtěl jsem jí kazit zábavu. „Povídačky! Z trochy přelitého pití ještě žádná neotěhotněla…“ Otevřel jsem dokořán ústa a jediným rychlým pohybem jsem skleničku vyprázdnil. „A je po děcku!“ oznámil jsem hrdě. „Jste kanón!“ pochválila mě. „Tak ještě do druhé nožky!“ Chopila se láhve a bleskově nám nalila. „Neblázněte,“ domlouval jsem jí. „Nehoníte přece tržby?! Nebo mi nakonec vystavíte účet?“ Zasmál 80


jsem se, aby pochopila, že nemluvím vážně. „Ještě se opijeme a provedeme nějakou hloupost…“ Nadšeně si poposedla. „Bezva nápad! Všem ve vesnici poblijeme baráky!“ Pozvedla skleničku a počkala, až si s ní přiťuknu. „A Prďochovi se vyseru před dveře!“ Zhluboka se nadechla, vypila na ex, tvář se jí zkřivila odporem. Mlčky jsem na ni zíral, příliš jsem nechápal, o čem mluví, ale bylo mi jasné, že se to ani v nejmenším nepodobá tomu, na co jsem před chvílí myslel já. Srát někomu před dveře by mě nenapadlo ani v nejbizarnějším freudovském snu. Martička zvážněla, pohrávala si se skleničkou, oči se jí potáhly slídovinou jako hibernující ještěrce. „A já Prďochovi počurám kliku!“ snažil jsem se ji rozveselit. Vymrštila se nečekaně z křesla, točila se po místnosti, vrtěla pánví a klátila se. „Pochčij ho celého, hajzla!“ smála se jako pominutá. V rozkroku si držela zaťatou pěst a mířila s ní na všechny strany. „Nachčij mu i do držky!“ poskakovala. Pěstí, zabořenou do rozkroku, kmitala jako při masturbaci. 81


Začínal jsem mít obavy, jestli se nezbláznila. Konečně se uklidnila, pohlédla na mě vděčnýma očima. „Jsi boží!“ vydechla. Posbírala balíčky peněz a zmizela s nimi beze slova ve vedlejším pokoji. Nastalo úplné ticho, vnímal jsem jen tikot sloupkových hodin, stojících vedle dveří, kterými odešla. Pravidelné cvakání, připomínající zvuk metronomu v prázdném koncertním sále. Dveře zůstaly dokořán, vypadaly jako temnota, vsazená do masivního rámu, vesmírná černá díra, která přenesla Martičku někam do jiné časové dimenze. Čekal jsem nekonečně dlouhé minuty, potily se mi dlaně a tiskl jsem k sobě nervózně kolena. Civěl jsem strnule do magického otvoru, jako bych se z něj snažil vysát očima tmu. Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsme vedli s Martičkou při našem setkání v zimě. Matku si nepamatovala, věděla od dědy jen to, že jí do Oder odešla koupit sunar, a už se nikdy nevrátila. Nepoznala ani otce, ale nevyptávala se, měla strach, že se o něm dozví ještě něco horšího než o matce. Víc nenávisti by už neunesla. 82


Na svět bychom měli přicházet z lásky a odcházet s láskou, ale skutečnost je taková, že se rodíme omylem a umíráme nechtění. Tikot hodin začínal být nesnesitelný, zněl mi v hlavě jako monotónní tlukot tam-tamu. Připadal jsem si trapně, bezradně jsem zvažoval, jestli má čekání smysl. Přestával jsem věřit, že se z díry, otevřené do jiného prostoru, Martička ještě někdy vrátí. Rozhodl jsem se, že odejdu, ale hned jsem si uvědomil, že nemám kam. Byl jsem doma. Ačkoliv mi tu všechno patřilo, připadal jsem si jako na návštěvě. „Haló, žije tu někdo?!“ ozvalo se z vedlejší místnosti. Stalo se to v okamžiku, kdy se ve mně zmatek střídal s ponížením. Bez ohledu na majetkové skutečnosti jsem se chystal zvednout a jít. Neměl jsem sice představu, co tím vyřeším, nejspíš bych venku kopal do šutrů, abych si ulevil. Přetlak byl šílený, cosi se ve mně rozpínalo a potřebovalo ventil. „Ano,“ sykl jsem vztekle, „ale je zaživa pohřbený!“ „Tak to jsme dva,“ odpověděla mi Martička. „A 83


jak se cítíš? Mně je báječně!“ Slastně vzdychla, její hlas zněl nebývale něžně. „Nechceš mě navštívit?“ navrhla po chvilce. „Nebudeš litovat. Mám přepychový hrobeček!“ Zamířil jsem k otevřeným dveřím, do temnoty, orámované bytelnými bukovými zárubněmi. Martička ležela na posteli, blaženě se usmívala, její nahé tělo pokrývaly od kolen až ke krku pětitisícové bankovky. „Nádhera!“ rozplývala se. „Já mám pocit, že se vznáším! Díky!“ Stál jsem nad ní a nevěděl, co říct. Měl bych se otočit a dívat se jinam, ale vzrušení bylo silnější než ostych a jakákoliv předsevzetí. Zvedla ke mně ruku, sevřela dvěma prsty kšilt mé čepice a pomalu si mě za něj přitahovala. Mohl bych se jí snadno vysmeknout, ale místo toho jsem klesl na kolena, poslušně jsem poklekl k její posteli. „Pojď ke mně, pošťáčku,“ pootevřela smyslně ústa. „Chci ti být vděčná…“ Vzala mou dlaň a klouzala si s ní krouživými pohyby po břiše. Bankovky šustily, jako suché listí v podzimním větru. „Hledej zvířátka,“ vrněla mazlivě. „Čekají jen na 84


tebe. Jsou tvá…!“ Sjela mou dlaní k svému rozkroku a zavrtěla pánví. „Pohlaď je!“ vzdychla. Přestala mě vést, dál jsem už všechno dělal sám. Hráli jsme si dlouho do noci. Dvě oči kamery chtivé balkánská lovkyně perel Už odmalička kreslila pohádky dětem zdarma dospělým na splátky Muže vášnivě uháněla večer, v noci i pozdě zrána Erotická ponorka našla svůj ráj ve sňatku s ministrem Dnes vlastní muzeum lásky A každý pátek 85


draží kód své slasti Jen ten, kdo ho nezná unikne pasti... Probudilo mě kručení v břiše, ale mohlo to být i něco jiného. Brnivé mravenčení, jaké jsem cítil, když mi Martička promnula penis. Vděčná být opravdu uměla. Nepatřila k ženám, které nechají chlapa po první cigaretě usnout, nemohl jsem se jí nabažit, ochotně bych v jejím klíně vypustil duši. Marie se v mé mysli rozplynula jako bezvýznamná chiméra, její obraz rychle vybledl. Ztrácel se, až zapadl kamsi do nejzazšího závitu mého mozku, hojivého zapomnění. Přepnul jsem, obrátil naruby svá předsevzetí. Třeba Bůh chce, abych tak fungoval, naprogramoval mě jako loutku satirického divadla. Nebo jsem zmetek, který mu už nestojí za opravu. Netrápilo mě to, necítil jsem nejmenší výčitku. Nezneklidňovalo mě ani vědomí, že je Martička o generaci mladší, byl jsem naopak sám na sebe hrdý. Podal jsem přece skvělý výkon, dokázal jsem, že ještě nepatřím do starého železa. Můj svět se scvrkl na 86


velikost matrací, na kterých jsem se slastně rozvaloval, bylo mi v něm dobře a nepochyboval jsem, že to tak už navždy zůstane. Pozoroval jsem se zalíbením přikrývku po svém boku, opisovala křivky ženského těla, které se pod ní choulilo. Hluboko v podbřišku jsem ucítil brnění, lechtání nožiček mikroskopických zvířátek. Pohnul jsem rukou a vedl ji k místu, kde okraj přikrývky vytvořil záhyb, tunýlek k Martiččiným bokům. Sunul jsem dlaň po plátěném prostěradle, už pouhé očekávání brzkého kontaktu ve mně spouštělo asociaci bujných představ. Tajil se mi dech a ve spáncích mi tepala krev, tiché tetřeví tokání. Dotkl jsem se stehen a tápal dál, prsty se mi roztáhly jako chapadla hladové sépie, ploutvový lem neznámého mořského živočicha. Vzrušení dosáhlo vrcholu, odhodil jsem přikrývku a přitiskl se k Martičce. Čekal jsem, že bude reagovat, vášnivě se ke mně přitulí, ale byla studená a bez života. Sáhl jsem jí do rozkroku, vrzl mi pod prsty jako suchá pryž. Lekl jsem se a ucukl. Párkrát jsem se překulil a spadl z postele, hlavou se mi přehnala lavina chaotických myšlenek. Zatmělo se mi před očima, panika mě na vteřinu úplně ochromila. 87


Nežije! Z mých peněz ji trefil šlak! Věděl jsem, že musím něco udělat, ale k ničemu jsem se nedokázal zmobilizovat. Na průduškách mi cosi hvízdalo a dráždilo mě ke kašli. Bál jsem se na Martičku pohlédnout, strach mi totálně zatemňoval rozum. Lezl jsem po čtyřech kolem postele a hledal kalhoty, zuřil jsem, že je nemůžu najít. Nic mi nepřipadalo důležitější, než obléknout se a okamžitě zmizet. Neposkytnutí pomoci je trestný čin! Zhluboka jsem se nadechl a zvedl pomalu hlavu, opatrně jsem vzhlédl přes okraj matrace. Mé kalhoty byly spolu s košilí zmuchlané v nohách postele, vyčnívaly zpod přikrývky, kterou jsem v návalu vášně odmrštil. Civěl jsem Martičce do rozkroku, výrazně rudého otvoru, připomínajícího pokrčený krepový papír. Děs! Soudě podle toho, že se mi při pohledu do krvavě vyhlížející vagíny zvedl žaludek, nekromant určitě nejsem. Martička byla křečovitě natažená a podivně nafouklá. Nikdy jsem žádnou mrtvolu neviděl, a o jejím vzhledu tedy nic nevím, ale tohle bylo moc, opravdu brutální. Venku se rozednívalo, přibývající světlo prostu88


povalo razantněji zataženými roletami. Pokoj se stával útulnější, nebyl už tmavou hrobkou, plnou černých hran a tajemných stínů. Popošel jsem blíž a odvážil se Martičce pohlédnout do tváře. Znovu mě zamrazilo, ale tentokrát jinak. Nevyděsil jsem se, byl jsem spíš překvapený a zmatený. Bezzubá, široce otevřená ústa, masité rty tvořily rudý kruh kolem vrásčité prolákliny oranžově okrové barvy. Vytřeštěné oči civěly bez mrknutí do stropu. Natáhl jsem se k nočnímu stolku a rozsvítil lampu. Alabastrové stínítko vytvarovalo světlo do ostrého kužele, namířeného na mrtvolu jako při policejním výslechu. Chtěl jsem vědět, kdo to je. Martičku jsem už z okruhu podezřelých v duchu vyloučil. Ženu jsem viděl poprvé, ale poznal jsem ji okamžitě. Měl jsem dost představivosti, abych ji ve světle spolehlivě identifikoval. Gumová nafukovací panna v životní velikosti, bizarně vyhlížející erotická pomůcka se třemi otvory, určenými k vaginálnímu, orálnímu a análnímu vysemenění. Bomba! Nechápal jsem, jak jsem si mohl takové monstrum splést s Martičkou. Podobné vlasy, spíš jen jejich délka a rezavý odstín, stejně velká prsa s čokoládově hnědý89


mi bradavkami, nerozplizlá, držící v každé poloze pevný hruškovitý tvar. Na jedno jsem si sáhl, zatajil jsem dech a opatrně ho párkrát stiskl. Nevím, co jsem si od toho sliboval, možná jsem čekal, že vydá nějaký zvuk, pískne jako gumová hračka pro děti. Nic takového se nestalo, prso se jen malinko zdeformovalo, a pak zase nabylo původní proporce. Připadalo mi to zábavné, zvrhlé, ale přitažlivě objevné. S úlevou jsem cítil, jak se ze mě vytrácí zděšení a paniku střídá infantilní hravost. Zůstaň děcko a máš všecko! Zaujala mě široce otevřená pusa, vystlaná měkce vyhlížející hmotou, podobnou smotané zahradní hadici. Vsunul jsem do papulky ukazovák a zatlačil ho celý dovnitř. Jako kdybych hrábl do vyschlých povidel, kůži mi obepnulo cosi přilnavého, tahajícího bolestivě za chloupky. Sakra, vždyť tohle musí štípat! Vytáhl jsem prst a s ním i zmuchlanou pryž, která se na něj nalepila. Trčela erosence z orálního otvoru jako jazyk mrtvé krávy, podobala se prasklé bublině z odpudivě žluté žvýkačky. Nářez! Kdo si s tímhle užívá, musí být fakt chudák! Sklouzl jsem pohledem na noční stolek, hned vedle lampy ležel 90


přeložený papír s nerovným a roztřepeným okrajem, někdo ho spěšně a nedbale vytrhl ze sešitu. Vzal jsem jej a přisunul ke světlu, byl popsaný neuspořádaným písmem, poskakujícím v předtištěných linkách jako v těsné kleci. Dávej na ni pozor! Hlavně do ní nedělej další otvory! Byla už (stejně jako já) párkrát použitá, ale neboj se, nic od ní nechytneš, pokaždé jsem ji (stejně jako sebe) důkladně umyla. Koupila jsem ji dědovi, aby mi dal konečně pokoj, ale moc to nepomohlo, stejně pořád otravoval. Ale co, o mrtvých jen dobře! Jmenuje se Bridget, což měla napsáno na krabici. Užívej si a měj se fajn! Frčím na Kanáry!!! Četl jsem dopis ještě jednou, a pak znovu. Soustředil jsem se na každý řádek a v duchu si opakoval jednotlivá slova, jako kdybych se je učil nazpaměť a hledal v nich jiný význam. Obrátil jsem papír v naději, že na druhé straně najdu vysvětlující vzkaz. Sdělení, které by vše, čemu jsem odmítal rozumět, nějak vtipně dementovalo. Mohl by to být usměvavý ksichtík v kolečku, smajlík s dovětkem spletla jsem se, nejsou to Kanáry, ale koloniál, šla jsem nám koupit čerstvé rohlíky, cha, cha! 91


Papír byl z druhé strany čistý, brázdily ho jen tenké černé linky. Vedly od ničeho k ničemu, připomínaly staré telegrafní dráty, odstřižené a zapomenuté, nikoho už nemohly spojit. Cítil jsem se podvedený a zároveň jsem věděl, že na to nemám právo. Zvrat byl příliš prudký, bolavé ponížení vzlínalo mou přetrvávající nadsamčí euforií jako hypermangan ve sklenici vody. Nic přece neslíbila, byla mi jen vděčná, revanšovala se, bezezbytku zaplatila účet, ke kterému se nemusela hlásit. Bylo by lepší, kdyby to neudělala, neměla se dělit o svou radost. Její vděk byl danajským darem, předáním vesel z pohádky o převozníkovi. Nechala mě ve své kocábce namlsaného a bažícího, vytratila se tajně z postele, odešla za tmy jako ženáč odcházející od milenky. Musím na ni zapomenout, vypudit ji z hlavy. Nemysli na bílého slona! Před očima se mi vynořila Marie, zjevila se náhle jako londýnská mlha, morový sloup uprostřed neosvětleného náměstí. Podlomila se mi kolena, v rozčarování nad sebou samým jsem usedl ztěžka na postel. Holým zadkem na Bridget, přímo do jejího latexového klína. Strpěla to bez hlesnutí, jen 92


se jí obludně nafoukla hlava a vytřeštila ještě víc oči. „Pardon, já vás přehlédl,“ ušklíbl jsem se. „Vy budete patrně jediná ženská, kterou si zasloužím…“ Vstal jsem a štípl ji do bradavky. „Dnes vám to opravdu sluší!“ S dokořán otevřenou papulou a s podobně dychtivým otvorem mezi roztaženýma nohama čekala odevzdaně na mé další důvěrnosti. Vytáhl jsem zpod přikrývky kalhoty, byly v nich zamuchlané i mé trenýrky. „Chci zpět Marii!“ zavelel jsem si cestou do koupelny. Potlačoval jsem vzpomínku na Martičku, bojoval s bažením, které se úporně bránilo. Bílého slona jsem zaháněl jiným chobotnatcem, neměl bych myslet na žádného, ale byl jsem rád, že se mé ego hojí, vzpamatovává se, má aspoň nějakou berličku, o kterou se může opřít. Sestoupil jsem příkrým schodištěm do lokálu a rozhlédl se majetnicky po prázdných stolech, pokrytých vybledlými, ale čistými ubrusy. Zaplavil mě povznášející pocit štěstí, podobný radosti z výhry. Měl jsem svůj prostor, který mi patřil, pevnost, odol93


nou krizím i politickým změnám. Hospody přežily upalování čarodějnic, třicetiletou válku, Hitlera i Lenina, jsou jistota, bezpečný úkryt před jakoukoliv nepohodou. Hruď se mi hrdě dmula, vdechoval jsem zhluboka vzduch, nasával pach, vystupující ze zdí. Těžko definovatelný, ale podobně specifický, jako je ve špitálech a krematoriích. „Hergot, je tu smrad jak v opičárně!“ Odtemnil jsem okna a dokořán je otevřel, záclony se vzduly závanem chladného ranního vzduchu, slunce se už vyhouplo nad obzor, ale rozpoznatelný byl ještě i měsíc. „Chce to průvan! Dát tomu pořádný šmrnc!“ Utkvěl jsem pohledem na oprýskané věži s rezavým ciferníkem velkých hodin. Vesnický kostel, můj jediný konkurent. Byl dost zanedbaný, vitráže sotva držely v rámech ze ztrouchnivělého dřeva, kolem děravých okapů bujela plíseň. Bůh byl v téhle vesnici už dávno odepsaný, čert ví, jestli měl v kostele ještě nějaké otvírací hodiny. Já budu mít nonstop! Odemkl jsem dveře a dokořán je otevřel, měl jsem hřejivý a povznášející pocit, jako kdyby už venku 94


čekaly davy žíznivých poutníků. Ať jsi Němec nebo Čech, naplň si svůj prázdný měch! Ano, tenhle slogan si pověsím nad pípu. Se samolibostí a jistým zadostiučiněním jsem znovu pohlédl na zpustlý kostel. Přes zaprášené okno s klikatými rýhami po uschlých dešťových kapkách vypadal ještě zchátralejší. Kdepak farář, teď tu budu vládnout já! Zvedl jsem oči ke stropu, jako kdybych se chtěl přesvědčit, co na to říká Bůh. Stál jsem pod lustrem z jeleních parohů, připomínajícím obrovský trnový věnec. Ze stěny naproti mně trčela bidla s vycpanou sojkou, bažantem, koroptví, poštolkou, strakou a sovou. Zeď nad dveřmi do kuchyně zdobila zarámovaná fotografie generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Československé socialistické republiky Gustáva Husáka. Dilema, jaké kostel neřeší. Svatí jsou diktátoři, jejichž portréty visí na zdech a oltářích kostelů stovky let, a nikoho to nepobuřuje. Hospodou zmítají společenské proměny, nesmí zaostávat, musí být jejich aktuálním zrcadlem. Přisunul jsem si židli, pamatující zadek sudetského fojta, povážlivě zaskřípěla, když jsem si na ni stoupl. Husák nešel sundat, visel na mohutné skobě, 95


která by unesla oběšence. Kdo skobu zatloukal, zjevně netušil, v jakém stavu na ni Husáka pověsí. Lomcoval jsem rámem a potil se, nebyla to činnost nijak fyzicky namáhavá, slané krůpěje na mém čele byly spíš důkazem, že člověku mohou opravdu téct nervy. Napadlo mě obrázek rozbít, nepárat se s Husákem, který se na mě z fotky potutelně usmíval, jako kdyby už u fotografa věděl, že se s ním jednou budu lopotit. Nápad jsem zavrhl, nepřipadal mi šťastný. Neodradilo mě nic konkrétního, byl to jen instinkt, geneticky získaná zkušenost, že všechno už tu bylo, a může se kdykoliv vrátit. Sochy, obrazy a dobové fotografie Češi neničí, ukládají je do depozitářů a archivů. Pod pláštíkem péče o kulturní dědictví tutlají prozíravost, v každém Čechovi dřímá alibista a pokrytecký zmrd. Po válce jsou všichni partyzáni, po revoluci revolucionáři. Kolaboranti popravují kolaboranty, viníci soudí viníky, zloději chytají zloděje. Je to v nás, nikdo s tím nic nenadělá. Když už si nedokážeme vštípit, že bychom historii neměli zopakovat, aspoň na ni chceme být v každé době připravení. Klátil jsem se na vratké židli jako rytíř na žebříku 96


pod středověkými hradbami, s chrabrostí, hodnou Řádu bílého lva, jsem bojoval za záchranu Husáka, a nic, kromě genu, przněného letitými zkušenostmi předků, mě k tomu neponoukalo. Nechtěl jsem Husáka za žádnou cenu poškodit, podvědomí mě varovalo a mobilizovalo instinkt, srovnatelný s pudem sebezáchovy. Hrdinství je primitivní volba smrti, jen díky zbabělosti přežila Anhaltova pěchota bitvu na Bílé hoře. Neměl bych klít, ale děkovat, být vděčný svému zmrdogenu. Nevzdával jsem se, jak jsem měl ruce dlouho zdvižené, odkrevnily se a znecitlivěly, ze stání na špičkách mě rozbolely nohy. Lomcoval jsem rámem, ve kterém chřestilo tenké sklo, pokryté mastným prachem a hmyzími výkaly. Kovový kroužek, připevněný k rámu, znenadání povolil, drobný vrut, který ho v něm držel, vyklouzl ze dřeva. Zavrávoral jsem, setrvačnost, s níž jsem trhl rámem, mě málem shodila ze židle. Chránil jsem Husáka vlastním tělem, letitá špína, která na něm ulpívala, se mi přenesla na košili. Stopa, odkaz historie, další vryp do genetické informace. Byl jsem šťastný, že jsem obraz nerozbil, kroužek 97


sice zůstal na skobě, takže rám už nebylo za co pověsit, ale to byla drobnost, která nijak nekalila mé uspokojení. Otřel jsem Husáka vlhkou houbičkou, pečlivě jsem z něho smyl všechnu špínu. Vypadal jako znovuzrozený, mohl by zas úspěšně kandidovat ve volbách. Zabalil jsem ho do ručníku a schoval do skříňky pod výčep, nikomu na očích, ale pro každého snadno k nalezení. Nevím, proč jsem to udělal, nemám pro to žádné vysvětlení. Bylo to stejné, jako kdyby mi zakručelo v břiše, a musel bych se rychle najíst. Na stěně zůstal po Husákovi světlý obdélník, trčela nad ním skoba, která teď vypadala děsivě, připomínala prázdný hák v řeznictví z dob socialistické perestrojky. Přitahovala oči, vytvářela stín. Klikyhák, podobný otazníku, zapíchnutému do zdi jako Damoklův meč. Každý si všimne a všichni se budou ptát. Přelétl jsem pohledem vycpané opeřence a vzpomněl si na Andulu. Zůstala celou noc v autě, neměla vodu ani zob. Krmítko se jí vysypalo, když jsem prudce zabrzdil, abych si před kráskou v nesnázích zahrál na gentlemana. Půst určitě přežila, toho jsem 98


se nebál. Občas se stávalo, že jsem na ni zapomněl i týden, neskolilo ji to, jen se pak zoufale vrhla ke krmítku a k prasknutí se naládovala. Do prázdného prostoru mezi vycpanými ptáky by se její klec hodila, zakryla by spolehlivě stopu po Husákovi. Místo trochu stresující, mezi preparáty by si mohla připadat jako na hřbitově… Nesmysl, společnost spíš uvítá, nevšimne si, že je vycpaná. Člověk vegetuje v byrokratickém panoptiku, a taky si zvykl! Přemýšliví jedinci končívají u psychiatra, pro obzvlášť nepřizpůsobivé zbloudilce slouží sociální a nápravné ústavy, kde jsou léčeny poruchy standardní ovladatelnosti. Zavěsil jsem klec na skobu po Husákovi, byla trochu vysoko, když budu chtít papouškovi doplnit krmítko, musím si pokaždé přistavit židli. Při mé lenosti mu hrozila smrt hladem, ale to jsem neřešil. Podstatné bylo, že se na zeď s vycpaninami jeho klec skvěle hodila. Husák zmizel, nic za tím nehledejte, sundal jsem ho, protože papoušek se mezi ptáky lépe vyjímá. I pro tak nevinný úkon, jako je odstranění celebrity dávno svrženého režimu, je dobré mít v záloze nějaké vysvětlení. Nerad bych narazil a byl za svůj čin jednoho dne souzen. 99


Vedle výčepu byl velký sál s pódiem, evidentně léta nevyužívaný, nejspíš tu naposledy schůzovali kolchozníci při sjednocování družstva. Suché bláto na parketách, které odpadlo z gumáků, by tomu nasvědčovalo. Chcípl tady pes, ale to se změní. Taneční zábavy a koncerty, lidi se rádi baví, brzy mi budou zobat z ruky. Mít hospodu znamená být NĚKDO. Možná vstoupím do politiky a stanu se tu starostou… Nepřekonatelný odpor. Marie bude litovat, ještě se mi za všechno omluví! Slastně jsem se protáhl a vyšel před hospodu. Vzduch byl čistý, příjemně prohřátý, slunce už stálo nad obzorem a cedilo paprsky přes listy vysokých bříz, rostoucích v přilehlé zahradě. Za drátěným plotem byla liduprázdná náves s chátrajícím kostelem, hřbitov, který se za ním rozprostíral, dodával kostelu ráz definitivy, brzkého a neodvratného konce. Nonstop! To bude má rána z milosti! Z plastového přebalu na dveřích jsem vytáhl lístek s provozní dobou, zmuchlal ho a pak ještě roztrhal na malé kousky. Pomalu, jako sadista, který si 100


vychutnává mučení. Už žádné omezovaní! Nonstop pro každého! Martička bude zírat, jaký zázrak z téhle špeluňky vykřesám! Jednou se vrátí, jestli se jí nezasteskne, určitě jí dojdou peníze a bude potřebovat střechu nad hlavou… Nemysli na bílého slona! Marie – Martička. Chaos! Bažení potlačí surfing, pasivní pozorování obtěžující myšlenky. Zavřel jsem oči a postavil se na jednu nohu, ruce jsem sepjal nad hlavou. Vrkšásana z příručky pro jogíny, postoj stromu, který mě naučila Klára. Slunce mě hřálo v obličeji, šimralo na víčkách jako polibky prostopášné Múzy. Ševelení listí v lehkém vánku znělo podmanivěji než sebelepší nahrávka esoterické hudby. Nořil jsem se stále hlouběji do svého vědomí, v mysli mi defilovaly obtěžující představy, portréty žen, s jejichž existencí jsem se musel vypořádat. Moc se mi to nedařilo, místo harmonické pohody jsem cítil stále větší podráždění a depresi. Řešil jsem dilema, zda je lepší surfovat přes Marii k Martičce, nebo naopak, obě najednou jsem nezvládal. Do šustění listí a trylkování ptáků se najednou vetřelo cosi rušivého. Ostrý zvuk, kvoknutí, které 103


by skladatel do esoterické hudby nikdy nezakomponoval. Škvírou mezi víčky jsem spatřil několik slepic, obklopily mě bůhví proč, možná jsem jim svým postojem připomínal kurník. Střežil je ohnivě zbarvený kohout, zpovzdáli po mně nepřátelsky pokukoval, nakonec naježil na krku peří a nafoukl mocně vole. Než zakokrhal, zamával rudými křídly. Znělo to jako výstraha, samolibá demonstrace síly, s níž mi dával najevo, že má ve všem jasno. Ještě před tím, než se ke mně otočil pohrdavě zády, hrábl pařáty párkrát do hlíny, jako by mi vyznačoval hranici, přes kterou se nesmím k slepicím přiblížit. Byly jen jeho, a on je - na rozdíl ode mě - všechny s přehledem zvládal. „Velký koule… Ukaž, máš ho dlouhýho?!“ Zajíkavý, podivně mektavý alt. Za mými zády stála ženská, zničehonic se objevila, nebylo jisté, jestli promluvila ke mně. Kladla důraz na poslední hlásky a slova skoro prskala, provázel je nepříjemný chechot, démonický výsměch a pochrchlávání zlé čarodějnice. Vytřeštil jsem leknutím oči a instinktivně se přikrčil. Ve strachu z neznámého většina lidí uteče, zatímco ti zbylí jsou připraveni zabíjet. Jen 104


hrstka jedinců s vymytými mozky řečmi o humanitě zatají dech a čeká, co se bude dít, jestli přežijí. K těm patřím i já. „Někam šli. Viděls je? Měli plné kapsy hřebíků… Velký koule! Ukaž, máš ho dlouhýho?!“ Napadlo mě, že mi zase jako kdysi při cvičení Vrkšásany na balkóně vyčouhl z trenýrek bimbas. Hned jsem to zavrhl, nemohlo se to stát, tentokrát jsem měl na sobě kalhoty. Sklouzl jsem pohledem k poklopci, abych se ujistil, že je zapnutý. „Dáš mi pití?“ skřehotal hlas za mými zády. „Peníze mám…“ Když chce někdo zaplatit, není to nepřítel. Pomalu jsem se otočil a dával si záležet, abych působil klidně a nedělal prudké pohyby. Úsměv jako politik před volbami, ruce dlaněmi vzhůru, ať je vidět, že nemám zbraň. Stála za mnou babka, sice žádný věchýtek, ale Rambo taky ne. Kulaťoučká růžovolící selka, kromě velkého červeného frňáku, protkaného drobnými fialovými žilkami, na ní nebylo nic démonického. „Teta, málem jsem z vás dostal infarkt,“ vydechl jsem s úlevou. 105


Šklebila se a kroutila celým tělem, nervózně přešlapovala, napnutými prsty se klovala do hlavy jako zobákem a vytrhávala si pramínky prošedivělých vlasů. Něco nesrozumitelně mumlala, znělo to jako otázky, na které si hned sama odpovídala. Střídala ve vteřině nálady, kousala si bázlivě rty, a vzápětí se sebevědomě chechtala. Jízlivě se šklebila a krabatila nos, který fakt razil, z fleku by s ním obstála v první alkoholické lize. Měla na sobě černé propínací šaty s velkými kostěnými knoflíky od krku až k lemu, podobné nosily všechny staré ženy, které jsem vídal klečet s růženci v rukou v dlouhých dřevěných lavicích, když jsem tu a tam navštívil ze zvědavosti nějaký vesnický kostel. „Paní, nespletla jste se?“ zeptal jsem se s jemnou ironií. „Bůh bydlí naproti. Pospěšte si, ať nezmeškáte mši…“ Uculovala se a nakrucovala, cvakala čelistmi jako pouťová atrakce, kostlivec v legračním domě hrůzy. Stále si vyškubávala vlasy, což mi připadalo nejděsivější. Vzpomněl jsem si na Jožina, podivína, s nímž jsem se tu setkal v zimě. Blázna, posedlého havraní genocidou, leptosomní individuum, připomínající 106


plastiku Giacomettiho Kráčejícího muže. Z cigaretové krabičky vyčetl, že kouření může zabíjet, v chorém mozku se mu zrodil nápad vyhubit havrany nikotinem. O silvestrovské noci vykradl trafiku, po poli pak rozházel tisíce cigaret jako návnadu, která měla ptáky otrávit. Na Nový rok si pro něj přijela policie, jestli není ve vězení, musí být určitě v blázinci. „Uklidněte se,“ domlouval jsem ženě mírným hlasem. „Můžu vám nějak pomoct?“ Připadal jsem si hloupě, znělo to jako z příručky pro firemní spojovatelky. Stařena měla vlasů už plnou hrst, a mě nenapadalo, jak ji přimět, aby si je přestala trhat. „Znám vašeho syna,“ pokračoval jsem nahlas ve vzpomínkách na Jožina. „Je vám dost podobný…“ Snažil jsem se získat její pozornost, nějak ji rozptýlit a zařídit, aby se přestala štípat do hlavy. Podobnost nemohla být náhodná, ani na okamžik jsem nezapochyboval, že jsou s Jožinem rodina. „Kdepak ho máte?“ rozhlédl jsem se. „Není už v kostele?“ Ve skutečnosti jsem byl přesvědčený, že má Jožin už dávno vězeňské tepláky nebo svěrací kazajku. Tu by měla ostatně dostat i jeho bláznivá matka. „Tak co, 107


teta,“ zkusil jsem být žoviální, „nechcete jít za ogarem? Určitě se už modlí otčenáš…“ Přestala se chichotat, zvážněla, zděšením jí poklesla brada. „Mluví s Bohem,“ cpala si do úst zaťatou pěst. „Zpívají…“ Zakryla si dlaněmi uši a semkla rty, jako kdyby slyšela zvuky, které jí způsobují bolest. „Nikdy nepřestanou!“ potřásla hlavou. V rozkročení se otáčela na místě, dupala nohama a odporně se šklebila. Najednou ustrnula a zahleděla se přes zahradu kamsi do dálky. „Lucifer!“ sykla nenávistně. „Už jde!“ Zůstala stát v nakročené póze, v obličeji se jí nepohnul jediný sval. Vypadala jako živá socha selky předváděná pouličním mimem. Rozčílením přestávala dýchat. „Kde?“ zeptal jsem se přiškrceně. „Já nikoho nevidím…“ „Tam!“ ukázala prudce ke kostelu. Strnula s energicky napřaženou rukou, připomínala odhodlanou Matku Vlast, svolávající do boje své syny. Meč sice netřímala, ale dokázal jsem si ho v její ruce snadno představit. „Něco se vám zdálo,“ špitl jsem. 108


Kostel vypadal pustý, nikdo nevešel dovnitř ani ven. Jestli se v něm někdo přece jenom modlil, pak to byla modlitba ticha, rituál nenápadné přítomnosti. „Přines pití!“ vybafla nečekaně. Dělala na mě pubertální obličeje, v kontrastu s jejími šedinami vypadaly nechutně. „Peníze mám! Vidíš?!“ Rozevřela dlaň, držela v ní drobnou minci. „Teta, vypadám snad jako Charón?“ usmál jsem se. „Převozníka hledejte jinde. Kotví někde tam,“ ukázal jsem ke hřbitovu. Popadla mi nečekaně ruku a přitiskla si ji k povadlému prsu. „Všechno mám! Zaplatím! Dáš mi pití?!“ Prudce jsem se jí vytrhl a uskočil. Vyděšeně jsem odhadoval, jestli jsem od ní v bezpečné vzdálenosti. „Nejste na práškách?“ zeptal jsem se zaraženě. „Pít!“ syčela skrz zčernalé zuby. „Všechno mám! Dám ti!“ Třásla se a poulila oči, lekl jsem se, že zkolabuje. „Leda vodu!“ vyhrkl jsem. Natahovala ke mně ruce jako žíznivé somálské děcko. 109


„Přines! Hodně! Peníze mám!“ Zase se prsty klovala do hlavy a vytrhávala si chomáčky vlasů. Měla je řídké, na mnoha místech jimi prosvítaly ostrůvky promodralé kůže. „Uklidněte se!“ okřikl jsem ji. „Přinesu vám plnou sklenici. Zadarmo! Jasný?!“ Přikyvovala a točila se na místě jako holub. Chvátal jsem přes lokál rovnou k výčepu, popadl jsem půllitr a napustil ho až po okraj vodou. Stále jsem hleděl ke dveřím v obavách, že babka nevydrží čekat, přileze za mnou a už se jí nikdy nezbavím. Otřel jsem si vlhké ruce o kalhoty a spěchal ven. Ze sklenice se přelévala voda, rozstřikovala se o dlažbu a dělala za mnou stříbřitou stopu, podobnou hlemýždímu slizu. Málem jsem do stařeny vrazil, stála už na prahu a chystala se vstoupit. „Teta, kam se šinete?“ vytlačil jsem ji zpátky na chodník. „Já mám ještě zavřeno!“ Ubral jsem ze svého předsevzetí, nonstop ano, ale diferencovaně. „Napijte se a spěchejte do kostela,“ přisunul jsem k ní sklenici. „Ať chytíte slušné místo…“ Ošívala se a kroutila rameny, na zadku si oběma 110


rukama popotahovala šaty. Něco ji znepokojovalo, oči jí vášnivě žhnuly. Objevovaly se v nich zvláštní šupinky, mikroskopické bublinky, podobné nikotinovým skvrnám. V temných zřítelnicích jí klokotalo jako v tyglících s vařící rtutí. „Je vám dobře?“ znervózněl jsem. „Nemám zavolat doktora?“ „Lucifer!“ vyvalila na mě oči. „Dlouhý ocas, velký koule! Sáhla jsem si!“ Zajíkala se a lapala po dechu. „Podívej!“ ukázala mi ruce. „Samé saze!“ Dlaně měla špinavé až po zápěstí, prsty slepené čímsi slizkým. „Teta,“ hlesl jsem nevěřícně. „Vždyť vy jste se posrala!“ Hrábla patou jako kopytem, prudce zatřepala stehnem. Zpod dlouhých šatů jí vypadla nevábná štangle, odrazila se jí od lýtka a přilepila se k chodníku jako kus hnědého kytu. „Už leze!“ zhrozila se. „Dlouhý ocas! Vidíš ho?!“ Zvedl se mi žaludek, myslel jsem, že budu zvracet. „Natáhněte ruce,“ vyzval jsem ji rezignovaně. „Trochu vám je opláchnu…“ 111


Kupodivu poslechla, stála přede mnou s provinile svěšenou hlavou, jako kdyby čekala, až jí nasadím pouta. „Samé saze!“ mumlala. „Lucifer!“ Polil jsem jí vodou dlaně, moc to nepomohlo, stále na nich ulpíval nechutný marast. Tajil jsem dech, abych necítil zápach, který se z babky linul. „Lepší už to nebude,“ usoudil jsem nakonec. „Jděte domů a pořádně se umyjte.“ Prošel kolem nás kohout, následovaný svitou svých kropenatých krasavic. Pokukoval po mně jedním okem, potřásal arogantně rudým hřebínkem. „Táhneš, parchante!“ ohnal jsem se po něm prázdným půllitrem. Babka se lekla, poodskočila, ale hned se vzpamatovala a zaujala obrannou pozici. Zaťala pěst a vyplázla jazyk. V lokti energicky zalomila ruku. „Takový ocas!“ vřískla. „Byl celý ve mně!“ Přimkla oči jako v obrovské hrůze, oběma rukama se chytila za hlavu. „Lucifer!“ chrčela. Bušila se do spánků a vytrhávala si vlasy. Výkaly, které jí zůstaly mezi prsty, jí obarvily šediny dohněda. Byl jsem zoufalý, hledal jsem po kapsách mobil a 112


přemýšlel, komu zavolám. Jediné důležité číslo, které jsem si pamatoval, byl havarijní technik kabelové televize. Záchranku, policii ani hasiče jsem ještě nikdy nepotřeboval. Civěl jsem bezradně na telefon, opouštěly mě síly, veškerá vůle a chuť cokoliv organizovat. „Jděte domů,“ škemral jsem žalostně. „Já už fakt nemůžu…“ Pohlédla na mě přes štěrbinu pootevřených víček, nachýlila hlavu jako káně bystřící hraboše. „Dáš mi pití?!“ zeptala se útočně. Cenila zbytky zčernalých zubů, krabatila jízlivě fialový frňák, baňatý a skobovitě zahnutý. Svíral jsem křečovitě půllitr, cosi temného se ve mně rozpínalo a nadýmalo mě k prasknutí. Okamžik, kdy se i nekonfliktní flegmatik dostává do afektu. Stačilo se napřáhnout a praštit, pak ještě jednou a zas. Tak dlouho, dokud by mi z roztřískaného půllitru nezůstalo v ruce jen ucho. „Matko!“ zavolal někdo zoufale. „Co zase vyvádíš?!“ Měl jsem pocit, že procitám z hluboké hypnózy, vzdálený výkřik zněl jako tlesknutí, povel, který mě 113


vrátil do reality. Vytrhl mě z amoku a zachránil před vězením za vraždu. Otočil jsem se za hlasem a spatřil Anděla, mířil k nám od kostela trávou mezi břízami. Neměl nohy, jeho busta plula nad rozkvetlými pampeliškami na podstavci z černé kamže, bílá superpelice s širokými rukávy vlála majestátně ve větru a odrážela oslnivě sluneční paprsky. Viděl jsem ho trochu rozmazaně, ještě ve mně dozníval vztek a zaslepoval mě adrenalin, vnímal jsem jen obrysy, otisk, sépiově zabarvenou siluetu z Turínského plátna. Pohlédl jsem užasle na stařenu a přehnala se mnou bázeň, pokora a stud. Matka boží! Málem jsem jí o kebuli rozmlátil půllitr! Bylo mi trapně, ale Bůh jistě věděl, že jsem nevinný. Můj kalich empatie nebyl bezedný, nevešly se do něj cizí osudy. Snažil jsem se pochopit především ten svůj. „Omlouvám se,“ hlesl Anděl, zadýchaný rychlou chůzí. „Jen jsem se otočil a byla pryč. Někdy je k neuhlídání. Nezlobte se.“ Kulatá tvář, místo nosu velký orlí zoban, dlouhý a zahnutý. Ne tak fialový, jako měla stařena, ale stejně démonický. Vlasy andělsky kudrnaté, jen ne svět114


lé, ale černé a lesklé, trčící nepoddajně na všechny strany. Buclatá prokrvená líčka a odstávající růžové uši, zpocené a lesklé, připomínající opuštěné valvy mořských měkkýšů. „Doufám, že vás příliš neobtěžovala…?“ zajíkal se a klopil plaše oči. Pohlédl na babku, která předstírala, že ho nevidí, nevšímavě pootočila hlavu. Houpala se ležérně na chodidlech a střídala bezduché grimasy. „Víte, je trochu nemocná…“ vysvětloval zkroušeně. „Obsedantně kompulzivní porucha. Ócédé. Pořád si trhá vlasy…“ Stařeně se zalíbilo na špičkách, snažila se na nich zvednout co nejvýše, zakláněla hlavu a infantilně se chechtala. „Chápu, co prožívá,“ usmál se hořce. „Taky bojuju s úzkostí. To víte, je to moje matka,“ pokrčil smutně rameny. „Mám po ní i nos.“ Božský a démonický zároveň, dobrácký diblík, vyskakující z dárkové krabičky. „Ócédé je v pohodě, na to jsme si už zvykli,“ posteskl si. „Horší jsou halucinace. V poslední době je mívá stále častěji.“ Všiml si, jak mi lezou oči z důl115


ků. „Není nebezpečná,“ vyhrkl. „Má jen problém s vnímáním reality.“ „Skvělé!“ spráskl jsem ruce. „Obsese, kompulze a schizofrenie. Jinak je docela fit!“ Nechtěl jsem provokovat, byl jsem jen šokovaný. Konflikt jsem si určitě nepřál. Neurazil se, ironii v mém hlase přeslechl, nebo se tak alespoň tvářil. „Na svůj věk je velmi čiperná,“ řekl hrdě. „Donedávna si sama štípala dříví! Zvládla by to i teď, ale sekeru už před ní raději schovávám…“ Zvážněl a bolestně si povzdechl. Až po kotníky dlouhá sukně a bílá košile se širokými rukávy, superpelice s hranatým výřezem kolem krku, z něhož vyčuhoval černý límeček. Oblečení pro liturgické obřady, eucharistická shromáždění. V katolických hodnostech se vyznám jako ve vojenských - čili nic moc, nerozeznám poručíka od seržanta, stejně jako preláta od kněze. Všiml si, že hloubám nad jeho zevnějškem, a neušly mu mé rozpaky. „Měl bych se vám představit,“ podal mi ruku. „Břetislav Uhlář. Ministrant a matrikář. Bydlím na faře 116


hned vedle kostela. Kněz má málo času, jezdí k nám jen před Velikonocemi a někdy taky kolem Vánoc. Většinu bohoslužeb sloužím sám.“ Sjel si rukou od pravého ramene k levému boku, aby ukázal, že mu chybí široká stuha. „Nemám štólu, vidíte? Jsem jen služebníček, boží děvečka pro všechno,“ usmál se hořce. „Když nerozdávám útěchu, obleču si montérky a opravuju kostel…“ Stále sledoval stařenu, všiml si, že hodlá gradovat své podivné baletní kreace, nedovolil jí to, chytil ji pevně za loket a přitáhl k sobě. Chvíli se cukala, nakonec znehybněla a svěsila trucovitě hlavu. Přes ohrnutý dolní ret jí visela dlouhá slina. „Matko, vždyť slintáš!“ napomenul ji. „Nemůžeš se trochu ovládat?“ Širokým rukávem jí otřel ústa. „Nezpůsobila vám nějakou škodu?“ zvedl ke mně ustaraný pohled. „Spíš sobě,“ ukázal jsem na její šaty. „Kapánek si ulevila… Budete ji muset umýt a převléknout.“ Pokrčil rezignovaně rameny a sepjal trpitelsky ruce. „No jo, každý si neseme svůj kříž…“ Babka se k němu úlisně přitulila, rozverně mu načechrala černé kadeře. 117


„Lucifer!“ sykla jako probuzená zmije. Trhl nespokojeně hlavou. „Nechej toho!“ zamračil se. „Budu mít smradlavé vlasy!“ Stařenu tím ještě víc nabudil, s nečekanou hbitostí mu oběma rukama prohrábla kudrliny. „Lucifer!“ culila se přihlouple. „Lucifer!“ Pleskl ji přes prsty jako nezbedného haranta. „Matko! To nesmíš!“ Malinko se stáhla, prověsila uraženě bradu, ale oči jí stále rozmařile jiskřily. OCD. Opravdu Cukrová Dáma. „Mám tě rád,“ vzal ji něžně kolem pasu. „Pojď, jdeme domů…“ Díval jsem se za nimi, šli proti slunci a mírnému větru, cítil jsem zápach, který se od nich linul. Obsese, kompulze a já. Povedená svatá trojice. Nesnáším silikonové ženy holohlavé a často impotentní zbohatlíky omšelé menu 118


Showbyznys hledá tvářičky naivity vytratily se příběhy džínových holek s mateřskými znamínky uprostřed chtivých rtíků dychtivě naslouchajících pohádce o rockovém království malém bytě medovém úle lásky kde zní Hendrix voní pohozené květiny ale i jointík i když občas fouká na zadeček Chybí v něm často chléb i máslo ale nikdy tvé slastné roztoužení 119


Leštil jsem skleničky a natřepával ubrusy, byly čisté a nedotčené, stejně jako podlaha z keramických dlaždic, na kterou kromě mě už několik týdnů nikdo nevkročil. Dělal jsem to každé ráno, stále stejný rituál. Obě křídla hospodských dveří jsem hned po probuzení široce otevřel, aby už z dálky lákaly kolemjdoucí. Večer jsem je zase zavíral, aniž by za celý den usedl ke stolu jediný host. Do žní jsem věřil, že jsou vesničané na polích a na hospodu jim nezbývá čas. Když utichl vzdálený rachot kombajnů, a ani potom do mého nonstopu nikdo nevkročil, propadl jsem melancholii. Připlížila se jako zákeřná nemoc, přestal jsem ráno leštit skleničky, postával jsem celé dny u okna a dloubal se v nose. Mé představy o vyhlášené hospůdce se hroutily, velkolepé plány vybledly. Martička s Marií, motiv mého budovatelského předsevzetí, přestaly být obtížně bílé, splynuly pozvolna se stádem ostatních slonů prohánějících se mou hlavou. Dokázal jsem i hodiny postávat za záclonou a pozorovat bezmyšlenkovitě náves, znal jsem už nazpaměť příjezdy autobusu, nejzábavnější ze všech kratochvílí bylo počítání šišek na protějším smrku nebo prskání slin proti světlu slunečních 120


paprsků. Mikroskopické kapičky se v nich pokaždé stříbřitě zaleskly a vytvořily jepičí duhu. Stal jsem se sám sobě hostem, zprvu jsem si prostíral, podkládal si skleničku papírovým táckem a chodil si způsobně nalévat z odměrky, pak jsem se už nezdržoval zbytečnostmi a hned ráno jsem si na stůl postavil flašku. Mluvíval jsem nahlas sám se sebou, někdy jsem i křičel, což jsem si uvědomoval, až když mi vylekaný papoušek odpovídal z klece rozmrzelým skřehotáním. „Zmlkni, Ančo!“ třískl jsem pokaždé do stolu. „Na tvoje ptákoviny nejsem zvědavý!“ Připadal jsem si vtipný, což jsem vždycky i patřičně zapil. Někdy jsem si bral ke stolu Bridget, posadil jsem ji vedle sebe na židli, třímal za latexové stehno a pokoušel se do její chlípně otevřené papuly nalít panáka. Většina ho stekla po jejím krku mezi gumová ňadra, odkud jsem pak kořalku vylizoval, chlemtal ji jako nadržený pes. Jediné, co zbylo z mých předchozích předsevzetí, byly nonstop otevřené dveře, hospodu jsem nezavíral už ani v noci, často jsem usínal přímo za stolem, propadal se do bezvědomí, přiotrávený chlastem. Nikdy se nic neztratilo, 121


ráno zůstalo vše při starém, nenašel se samaritán, který by mě aspoň okradl. Dokořán otevřenými dveřmi vletěla dovnitř vlaštovka s trsem suché trávy v zobáku. Brzy ji následovala druhá, zakroužily nad výčepem a usadily se na garnyži. Lokál jim připadal klidný, much tu bylo víc, než dokázali pochytat pavouci, kteří si v každém rohu rozprostřeli lepkavé sítě. Rozhlížely se po místnosti, možná zvažovaly, jestli si tu mají postavit hnízdo. Poslové lepších časů, říká se, že přinášejí do domu štěstí. Jedna z nich nadzvedla dlouhý vidličnatý ocásek a od zadečku jí odpadla hustá černobílá kapka, která uvízla v nikotinem zažloutlé zácloně. „Vypadněte!“ zařval jsem vztekle. „Život mám posraný už dost!“ Popadl jsem smeták a honil je po místnosti. Byly vyděšené a dezorientované, narážely do oken, stropu i vycpaných ptáků na zdi, než našly cestu ven. Na stůl klesl suchý trs trávy, který jedna z nich přinesla v zobáku a ve strachu ho upustila. Základní kámen nového hnízda, budoucího domova. Stéblo se snášelo pomalu přímo na můj ušmudlaný ubrus, klesalo klouzavě a majestátně jako 122


memento, němá výčitka. Zaplavila mě lítost, chlastem vystupňovaná deprese, která zatemnila zbytky racionálního úsudku. Do očí mi vyhrkly slzy, vzlykal jsem, a nevěděl v podstatě proč. Zmítala mnou sněť jedovatých pocitů, smutek a žal, přihnaly se nečekaně jako prudká povodeň, bahno z polí po letní bouřce. Suché stéblo bylo spouštěčem, katalyzátorem, poslední kapkou. Nejspíš bych se rozbrečel i při Casablance nebo jiném stupidním filmu, připadal jsem si najednou všemi opuštěný a vykořeněný. Smazal jsem minulost a budoucnost mě žádná nečekala, byl jsem jako rorýs, který se nikdy nedotkne země, uschlý stepní běžec, převalující se bezcílně pustinou. Měl bych si prostřelit hlavu, oběsit se na jedné z těch romantických bříz před hospodou. Konečně bych vzbudil zájem, všichni spravedliví a bezchybní by se seběhli, aby moudře pokývali hlavami… „Takový nával!“ zaslechl jsem od dveří. „Najde se tu pro mě aspoň jedna volná židle?“ Hlas mi připadal povědomý, sice se posmíval, ale zněl mi příjemně. Pronikl špínou v mém vědomí, s přesností mikrovlny zasáhl zapadlou vzpomínku a roztočil ji jako maják. Otřel jsem si slzy, nenápadně, 123


jako bych si z očí odstraňoval smítko. Párkrát jsem zamrkal a zhluboka se nadechl, teprve potom jsem se pomalu otočil. Byla jako zjevení. Anel, můj strážný Anděl. „Naštvals mě,“ oznamovala mi. „Myslela jsem, že sem v životě nevkročím… Co na mě tak hledíš? Vnímáš mě vůbec?“ Rozostřená postava, nejasná a mihotavá, jako kdyby byla jen odrazem na hladině rybníka. „Heleno, jsi to vážně ty?!“ vydechl jsem překvapeně. Měl jsem pocit, že přijela z obrovské dálky. Bydlela s manželem, Marií a Filipem v rodinném domě jen kousek za kostelem, kde jsme také slavili náš nevydařený Silvestr. Co je na dosah, nemusí být vždycky blízko. „Našlas mě…“ hlesl jsem šťastně. „Ty jediná mě ještě hledáš…“ Pomalu jsem vstal a ztratil rovnováhu. „Jsi hodná,“ chytil jsem se rychle stolu. „Děkuji…“ „Ty máš dost!“ mračila se. „Vzpamatuj se! Podívej, tohle je tvá vnučka…“ Měla přes ramena velký vlněný batoh, nenesla ho na zádech, ale na prsou. Vyčuhovala z něj hlavička s řídkými světlými vlásky. 124


Našpulil jsem infantilně pusu. „Ta je krásná!“ sápal jsem se po nemluvněti. Pustil jsem se stolu a dostal balanc. „Nesahej na ni!“ odstrčila mě Helena. „Napřed si umyj ruce!“ Přimhouřila varovně oči, ohnala se jako kočka, útočící ostrými drápy. „Děláš si srandu?“ urazil jsem se. „Copak mám svrab?“ „Doufám, že ne,“ odsekla. „Ale měl by ses vykoupat! A přestaň chlastat, vypadáš jak homelesák!“ Sjela mě pohrdavým pohledem. „Budeš někdy dospělý?“ zeptala se s despektem. „Co tě to napadlo, kupovat tuhle putyku? Máma si myslí, že se nám tím mstíš… Je to pravda?“ Ranila mě, žuchl jsem z výšky na židli, která pode mnou varovně zaskřípěla. „Tak tomu říkám nevděk!“ vybuchl jsem. „Udělal jsem to kvůli vám! Pro vás! Co lepšího jsem měl v téhle díře koupit?! Kostel?!“ Rozčílením mi na krku naběhly tepny. „Klidně si mě ukamenujte!“ rozhodil jsem rukama. Helena se na mě mlčky dívala, uvědomil jsem si, jak velmi se své matce podobá. V očích měla stej125


nou lítost, jakou mívala Marie, když mnou pohrdala. Nepřekonatelný odpor. „Nebuď pokrytec!“ řekla kousavě. „Pro nás jsi neudělal vůbec nic. Bojíš se jen sám o sebe. Taťko!“ Pohodila hlavou a odfoukla si z čela ofinu. „Sakra, proč jsem tu vůbec lezla?!“ převrátila znechuceně oči. „Máma měla pravdu… Jsi egoista a zbabělec!“ „Už chápu!“ triumfoval jsem. „Vám je líto mých peněz!“ Nenávistně na mě pohlédla. „Jsi trapný…!“ sykla. Pohladila dítě, které se začalo nespokojeně vrtět, vystrkovalo zvědavě hlavičku jako z vlněného klokaního vaku. „Neboj se, Johanko,“ poplácala zlehka batůžek a uklidňovala tak nemluvně, „ten opilý děda ti neublíží. Křičí sám na sebe. Pojď, nebudeme ho poslouchat….“ Odcházela, díval jsem se za ní, odplouvala jako koráb s nadmutou plachtou na hrudi. „Tak řekni,“ vykřikl jsem pateticky, „co jsem vám měl koupit?!“ Ve dveřích se otočila, ale nezastavila se, pouze zaváhala a zpomalila krok. 126


Smutně na mě pohlédla. „Nic,“ zašeptala. „Mohls třeba vysadit les. To bych ti spíš uvěřila…“ Oči se jí potáhly sklovinou, rychle je sklopila a vyšla do slunce. „Vysadit les…?“ zamumlal jsem zaskočeně. „Copak jsem Krakonoš?“ Natáhl jsem za ní ruku, hrábl do prázdna, jako kdybych chtěl zachytit alespoň její stín. Naturaliter maiorennes. Měl bych být dospělý, schopný se správně rozhodovat. Příroda mě už dávno dokončila, ale něco není v pořádku, nejspíš jsem se jí jako adult příliš nepovedl. Držím se stále v houfu, bezpečném stádečku. Za něco nebo někoho se neustále schovávám. Vybírám si nejpohodlnější cestičky, fňukám, když si do zadku zadřu třísku. Nejsem dospělý, jen starý! Aude sapéré! Zaťal jsem bojovně pěst. „Ještě uvidíme!“ třískl jsem do stolu. Láhev s kořalkou poskočila a povážlivě se zakymácela. Připomnělo mi to, že jsem se dlouho nenapil. Přisál jsem k flašce rty a párkrát si loknul. Hrdlem mi pro127


jela palčivá křeč, ostrá jako mikroskopické břity, štětiny rýžového kartáče. Hlavou mi bleskl nápad. Bonusy! Nehodlal jsem se srovnávat s Martičkou, neměl jsem v plánu nechat si za odměnu sahat do poklopce. Žádné nechutné omacávání, ale krása bez závoje, o jaké se zdejším buranům ani nesnilo. S bojkotem bude konec! Otevřel jsem notebook a prohledal internet. Inzerátů s nabídkami intimních služeb bylo víc, než jsem předpokládal, každý doplňovaly fotografie nahotinek v nejrůznějších pozicích. Slibovaly orál až do konce, anál i masáž prostaty. Prostě všechno, na co si vzpomenete, nebo si ani neumíte představit. Vybral jsem si pár hravějších, nabízejících převleky za školačky a zdravotní sestřičky. Usoudil jsem, že je přemluvím i pro kostým servírky. Překvapilo mě, jak nádherné to byly ženské. Žádné tlusté nebo vyzáblé chudinky, všechno rajcovní klisničky, dokonale stavěné samičky. Nebyly drahé, hodinku fantastické jízdy slibovaly levněji než České dráhy první třídu v pendolinu. Přemýšlel jsem, s kým se 128


chlapi žení. Buď si berou škaredky, nebo šlapky. Není možné, aby v české populaci bylo víc krasavic, než kolik se jich nabízelo na internetu. Všechny inzeráty končily sdělením DÁM TI TO, CO DOMA NEMÁŠ! Kde vzaly tu jistotu?! Hledí snad všem chlapům on-line do ložnice? Jasně! Každá má přece své doma! Vytipoval jsem si několik kandidátek a chystal se udělat užší výběr. Prošel jsem si ještě jednou jejich fotky a zarazilo mě, jak jsou si podobné. Pihovaté zrzky s rozevlátými vlasy, mandlové oči a vztyčená hruškovitá ňadra s velkými čokoládovými bradavkami. Přísahal bych, že jsem si na Martičku ani jednou nevzpomněl, přesto všechny vypadaly jako její sestry. Děs! Když na slona nemyslíte, stejně vám v mozku šmejdí chobotem. Hledal jsem znovu a dával si tentokrát pozor. Sebemenší podobnost s Martičkou znamenala nekompromisní delete. Zbyla mi temperamentní bruneta, vystrkující koketně zadeček s rozkošnou pihou. Úplně jiný typ, než byla Martička, chobotnatce v mé hlavě se mi tedy podařilo přece jen obelstít. Skvrnka na zadečku, připomínající osamělý ostrov v bílém moři, mi byla 129


vzdáleně povědomá. Čímsi zapomenutým mě vracela do minulosti. Spustila sérii asociací, na pozadí pocitů vzlínaly útržkovité představy, které do sebe s přesností zapadaly. Stejnou pihu o velikosti čokoládového penízku měla i Marie. Dával jsem jí na ni s oblibou polibek a škádlíval ji, že má na zadku třetí oko. Zabouchl jsem notebook. Dost! Slony nevypudím ani za sto let! Sáhl jsem do kapsy pro mobil a vyťukal číslo z inzerátu. Telefon dlouho bez odezvy vyzváněl, už jsem chtěl zavěsit, když se ozval rozespalý ženský hlas. Vsadil bych se, že patřil Marii. „Promiňte, nechtěl jsem vás vzbudit,“ omlouval jsem se. „Mám zavolat později?“ „Nespala jsem. Jen odpočívám… Cukruj, holoubku, ráda tě slyším…“ Mazlila se s každým slovem, odněkud zpovzdáli zněla podmanivá hudba. Měl jsem trému a připadal si jako školák přistižený při masturbaci. „Víte, mám trochu zvláštní přání,“ zajíkal jsem se. „Třeba se vám nebude zamlouvat…“ „Jen do toho, krasavče,“ povzbuzovala mě. „V sexu 130


neznám zábrany!“ Odmlčela se a odhadovala, s jakým druhem nadržence rozmlouvá. „Přivážu tě ke kříži a zmrskám!“ pohrozila mi drsným hlasem. „Budeš mi líbat mé černé holínky!“ „Nechci sex!“ vyhrkl jsem vyděšeně. „Potřebuju servírku!“ Bylo ticho, ve sluchátku jsem slyšel jen vzdálenou esoterickou hudbu. „Kam myslíte, že jste se dovolal?“ ozvalo se naštvaně. „Na pracák?!“ Kdyby jen zařvala kreténe, znělo by to stejně. „Nezavěšujte!“ žadonil jsem. „Nejde o sex, ale dobře vám zaplatím!“ Něco ji přimělo, aby si mě vyslechla. Mlčela, ale telefon nevypnula, slyšel jsem ve sluchátku její dech. Možná byla zvědavá, za co jí chci zaplatit víc než za soulož. „Mám restauraci a hledám striptérku,“ koktal jsem. „Chystám překvapení pro hosty. Líbil by se mi taneček v kostýmu servírky. Třeba i trochu žertovný. Co myslíte, dohodneme se?“ Vypnula hudbu, zřejmě ji pro další rozhovor považovala za zbytečnou. 131


„Žádný problém,“ řekla věcně. „Umění dělám taky…“ Byla znovu vstřícná, ale o poznání odměřenější. Z hlasu se jí vytratila smyslnost. „Mám tradiční kroj šenkýřky. Velmi pěkný. Zatančím vám erotické boogy a striptýz udělám přímo mezi stoly, ať všichni dobře vidí. Budu si účtovat dvojnásobek běžné taxy. Berete to?“ „Skvělé!“ rozplýval jsem se. „Už teď jsem z toho unešený…“ „Platí se předem,“ přerušila mě. „Vystavím vám smlouvu, ať si mě můžete zahrnout do nákladů… Tak kam mám přijet?“ Chtěla znát mou přesnou adresu, aby si v autě mohla nastavit navigaci. „Domluveno, zítra jsem u vás,“ řekla nakonec s profesionální odměřeností a bez pozdravu zavěsila. V jedné z přihrádek ve skříňce pod výčepním pultem jsem našel arch balicího papíru, objevil jsem i několik barevných fixů. Nakreslil jsem plakát, byl docela zdařilý, torzo ženského těla v lehkých křivkách a nad ním výrazný nápis STRIPTÝZ A OBSLUHA NAHOŘE BEZ!!! Do pravého rohu jsem vtěsnal datum a místo skvělé podívané. Chvíli jsem přemýšlel nad výší vstupného, nakonec jsem 132


se rozhodl trumfnout bonusy a napsal VSTUP ZDARMA. Jediná plakátovací plocha, zhotovená ze dvou sloupků zaražených do země a spojených zteřelou dřevotřískou, stála u rezavého plechového přístřešku, označeného symbolem autobusové zastávky. Byla prázdná, visel na ní jen deštěm zubožený cár papíru, kdysi sdělení veterináře o očkování proti vzteklině. Nikdo nikoho nikam a na nic nezval, ani žádný politik z ní nesliboval růžové zítřky, ačkoliv bylo před volbami. Můj plakát byl jediný a nepřehlédnutelný, měl šanci zaujmout, nepochyboval jsem, že si ho všichni přečtou. Chlapů bude nával, ženských asi míň. Přijdou hlavně ty, které chtějí mít erotické fantazie svých samečků hezky pod kontrolou, držet je pevně na uzdě. Nesnesly by představu, že jim funí do ucha, a myslí při tom na nějakou děvku. Věšel jsem plakát, právě když z Oder přijížděl autobus. Seděla v něm snad celá vesnice, lidé se vraceli z práce a z nákupů, zdravil jsem je, ale nikdo mi neodpovídal, tvářili se, jako kdybych měl lepru. Uhýbali očima, ignorovali mě, ale zároveň byli zvě133


daví, chtěli vědět, co vyvěšuji. Dělali to rafinovaně, vytvořili před vývěskou hlouček, debatovali, jako by si potřebovali na poslední chvíli něco nutného sdělit. Na plakát se nepodívali, jen po něm nenápadně pokukovali. Aniž by ho nahlas jakkoliv komentovali, rozcházeli se pak ke svým chalupám. Byla mezi nimi i Marie, stejně jako ostatní mě minula bez povšimnutí, tvářila se, že neexistuji. Doběhl jsem ji a chvíli s ní srovnával krok. „Madam,“ poklepal jsem ji po rameni. „Číslo 5 stále žije!“ Neotočila se, nezpomalila, naopak šla ještě rychleji. Kradmo se rozhlížela, jestli nás někdo nepozoruje. „Dej mi pokoj!“ odbrkla. „Děláš mi ostudu!“ Nedal jsem se odbýt, poskakoval jsem kolem ní a motal se jí pod nohama jako hladové štěně. „Nechoď za mnou!“ pohodila nervózně hlavou. „Jdi pryč!“ „Počkej!“ úpěl jsem. „Aspoň mě vyslechni!“ Škubla podrážděně ramenem a otřásla se odporem, jako kdyby polkla pelyněk. „Ne! Chci mít klid!“ Pohlédla netrpělivě na 134


hodinky, aby mi naznačila, že ji okrádám o čas. „Nemáme už o čem mluvit! Silvestra si vymyslela Helena. Varovala jsem tě, že si nemáš od toho nic slibovat…!“ Založila si panovačně ruce v bok. „Pokud to ještě nevíš,“ přimhouřila jízlivě oči, „Helena už lituje, že tě k nám pozvala… Tak mluv! Co vlastně chceš?!“ Zvedl jsem k obloze ukazovák, teskně, jako E. T. mimozemšťan z amerického sci-fi filmu. „Home,“ napodobil jsem obludku. „Go home!“ Marii to nepobavilo, zůstala vážná a chladná. Na okamžik se zamyslela, nejspíš v duchu hodnotila můj duševní stav. „Kašpare!“ vyslovila konečně diagnózu. „Přestaň pít, nebo skončíš na hřbitově!“ Pokývala prorocky hlavou a zvedla varovně obočí. Zkroušeně jsem na ni pohlédl, ale její předpověď mě ve skutečnosti nijak nezasáhla. Jestli mě má něco zabít, ať je to chlast! „A za to můžeš ty!“ přivřel jsem vyčítavě oči. „Piju, protože mě trápíš…!“ „Zase vydíráš?“ mračila se. Škrábala si předloktí, jako kdybych ji nakazil svrabem. „Ty už jiný nebu135


deš,“ mávla otráveně rukou a pokusila se mě obloukem obejít. „Pomoz mi,“ zastoupil jsem jí cestu. „Buď ke mně přátelštější. Čekal bych aspoň víc empatie…“ „Máš jí až dost!“ provrtala mě pohledem. „Jinak by ses mi tak nehnusil!“ Zatajila štítivě dech, nechtěla se mnou dýchat už ani společný vzduch. Nepřekonatelný odpor. Nezmohl jsem se na slovo, vrůstal jsem do země a postupně se rozpadal. Sesypal jsem se v hromádku slizu, nechutný psí exkrement. Jmenovala se Hana opustila svého ostravského Araba a Cyrana Co naplat Byla jste úžasnou tlumočnicí jeho těla žádal jsem kdysi po Vás zastaralý fant 136


Vrátila jste mi ho pozdě v létě v nové toaletě zcela nahá s bouřlivým pramenem vašeho černého šnačka prý svatební vlečka Ženichem ale nebyl já Důstojníkem v uniformě váš budoucí muž anebo úplně někdo jiný Třeba mladý filmař Pozdě k ránu švenkoval barokní ohanbí Stála jste jako socha Andalusie Nevím proč vždyť druhý den vás čekala poprava 137


Vrátil jsem se do hospody a nalil si panáka, pak ještě jednoho a dalšího. Každým jsem se snažil vypláchnout z hlavy špínu, kterou mi v ní zanechala Marie. Děvka! Já jí ještě ukážu! Udělám z téhle putyky palác! Budou sem jezdit Němci, rozlezou se tu jako švábi, skoupí celou vesnici a vyženou ty zkurvené Valachy! Vzpomněl jsem si na striptérku, její podobnost s Marií jsem teď přijímal s určitým zadostiučiněním. Pomstím se! Vystavím na pranýř tu její ocejchovanou prdel! Napil jsem se přímo z flašky a cítil příjemnou závrať, cosi očistného se mi rozlilo útrobami. Aseptické bakterie, požírající fekálie, které se ve mně od setkání s Marií hromadily a dusily jako černá ropná skvrna. Přivřel jsem oči a nechal se unášet hřejivým poklidem, který do mě vléval alkohol. Všechny běsy v mé hlavě obestřela mlha, nic na mě už neútočilo, oddával jsem se pohodové levitaci. „Vy jste majitel?“ vyrušil mě něčí hlas. Zněl z výšky za mými zády, vzdáleně, utlumený dutou tmou, která mi zahalila mozek. Nevyděsil mě, zůstal jsem bez pohnutí sedět, nepřiměl mě ani otevřít oči. „Kdo se ptá,“ pronesl jsem lhostejně. „Bůh?“ 138


Chvíli bylo ticho, pak jsem cítil, jak se mi někdo nahnul přes rameno, zaslechl jsem nejasný zvuk, podobný plesknutí karty. „Josef Štrajchl,“ ozvalo se shůry. „Jsem tu služebně.“ Nadzvedl jsem neochotně víčka, na stole přede mnou ležela vizitka, obdélník tvrdého papíru s písmem v černém rámečku, připomínajícím parte. „Jste si jist?“ otočil jsem se pomalu za hlasem. Stál za mnou robustní chlap s dalekohledem na krku, nechutně se potil, na košili kopřivové barvy měl kolem paží a na hrudníku mapy zaschlé soli. „Jak to myslíte?“ zíral na mě dotčeně. „Jsem předseda sdružení dobrovolných hasičů a člen správy obce…“ „Tohle vám věřím,“ skočil jsem mu s klidem do řeči. „Problém mám s vaším příjmením. Řekl jste Štrajchl, ovšem na vizitce máte Streichl. A to se čte Strejtl. Německy Mrtvice. Tak kdo vlastně jste?“ Vzhlížel jsem k němu z žabí perspektivy, provokativně, jako David na Goliáše. „Odjakživa Štrajchl,“ znejistěl. „A píše se to Streichl!“ 139


S pobavením jsem sledoval, jak mu vylezly oči z důlků. „Už to mám! Vy budete starousedlík,“ dobíral jsem si ho. „Jak se stalo, že vaši předkové přečkali odsun? Už jste se nad tím někdy zamýšlel? Podle mě jste Strejtl. Němec jak poleno. Někdo z vaší famílie si jen pohrál s háčkem. Říkáte si Štrajchl, píšete se Streichl, a nejste vlastně nikdo. Zajděte do archivu a zjistěte si rodokmen. Ať máte jasno!“ Zase jsem se od něj pomalu odvrátil. „Přijďte, až se budete umět představit,“ utrousil jsem pohrdavě. Schválně jsem se nad stolem nahrbil, aby vyniklo, že mu ukazuju záda. Obešel stůl a strčil mi před obličej průkazku v laminátovém obalu. „Připravujete veřejnou akci. Viděl jsem plakát. Jste mi povinen ukázat, jestli váš objekt splňuje požární předpisy.“ Z náprsní kapsy mu trčela propisovačka, v ruce třímal černý notes. „Mám právo všechno zkontrolovat…“ „Pane Strejtl, mě z vás klepne mrtvice!“ chechtal jsem se. „Chcete říct, že jste tu v životě nebyl?!“ „To je něco jiného,“ odbyl mě. „Nový majitel, 140


nová kontrola. Jestli mi budete bránit, můžu vám dát vysokou pokutu!“ Dalekohled mu na krku klimbal jako kravský zvonec. „Kdy jste tu měl naposledy kominíka?“ pohodil útočně bradou. „Doufám, že od něj máte platnou revizní zprávu!?“ Vítězoslavně se na mě podíval, byl si jist, že nic takového nemám. Nebál jsem se ho, bylo mi fuk, čím vším mi chtěl vyhrožovat. Klidně by na mě mohl poslat i armádu kreténů. Dal bych si panáka a nechal ho, ať si mě straší třeba do půlnoci, ale neměl jsem náladu, jeho kecy mě začínaly unavovat. „Neděste mou infantilní duši,“ usmál jsem se smířlivě. „Štrajchl nebo Mrtvice, vždyť je to jedno! Především jste soused. Posaďte se, nalijeme si po kalíšku a v klidu všechno probereme.“ Šťouchl jsem nohou do prázdné židle, s hlomozem se vysunula, zastavila přímo pod jeho zadkem. „Tak co,“ vyzval jsem ho přátelsky, „nezkusíme to znovu?“ Neposadil se, ale bylo na něm vidět, že by to rád udělal. „Chcete mě podplatit?“ zeptal se podezíravě. „To by mohl být trestný čin!“ „Nechte toho, sousede,“ domlouval jsem mu, 141


„jsem slušný chlap. Chci vás jen pohostit. Vezměte místo a přestaňte blbnout…!“ Nejprve si na stůl odložil svůj černý notes, když usedal, přidržel si oběma rukama dalekohled, aby s ním neklepl o popelník. „K čemu je vám to kukátko?“ vyzvídal jsem. „Pozorujete přírodu? Vždyť tu musíte znát už každý strom…“ „Jsem hasič,“ oznámil hrdě. „Hlídám požáry!“ „Těžká práce,“ poplácal jsem ho po rameni. „Nevděčná…“ Nalil jsem mu skleničku a svou si přichystal k přiťuknutí. „Tak ať vám neunikne ani jiskřička!“ zvedl jsem uznale palec. „Na hasiče!“ Pil první ligu, evidentně byl trénovaný, otevřel hubu jako sumec, klidně by polkl kořalku i se štamprlí. „Vy teda válíte!“ pochválil jsem ho. „Hasíte jako čert! Dáme další, ať neztratíme tempo!“ Díval se, jak nalévám, fascinovalo ho pozorovat kroužkující hladinu, stoupající v hranolu z tlustého skla. Když dosáhla vrcholu, obrátil ji do sebe dřív, než mě napadl nějaký duchaplný přípitek. Neotřepal se, v obličeji se mu neobjevil sebemenší škleb. 142


Kdybych mu nenaléval ze stejné flašky jako sobě, podezíral bych ho, že pije vodu. „Sakra!“ hekl jsem obdivně. „Vy jste fakt borec! S vámi bych se chtěl kamarádit! Tak co, nedáme teď jednu na tykání?“ Pokrčil rameny a mlčky přikývl. Byl jako vyměněný, spokojeně se tetelil, v obličeji měl blažený výraz. Tykal by si i s vrahem, kdyby mu dal vypít. „Já tě žeru!“ pochleboval jsem mu. „Vypadals divně, ale jsi bezva chlap! Čepnu nám pivo, ať máme ty cihličky čím lepit, co říkáš?“ Pookřál, olízl si dychtivě rty. „Jo, pivko by bodlo!“ Zachvěl se jako v orgasmu, viditelně se uvolnil. Popošel jsem k pípě a zaslechl zvuk, jako když do vody vypustíte bublinu nebo se holým zadkem zavrtíte v koženém křesle. Snadno identifikovatelný, charakteristický pro něco, co se ve společnosti nedělá. „Hopla!“ chechtal jsem se. „Pářou se ti kalhoty!“ Nezačervenal se, zůstal netečný, neudělal ani omluvnou grimasu. Zmátlo mě to, ale pochyby vzápětí rozptýlil čich. Ten chlap si opravdu usral! 143


Namáčel prst do pivní pěny a cucal si ho jako lízátko. „Tvoje bejvalka tě asi moc nemusí…“ tvářil se tajemně. „Co jste řešili?“ „Jak to víš?“ vytřeštil jsem překvapeně oči. „Jsi snad jasnovidec?!“ Potutelně se usmíval, dělalo mu radost, že si se mnou může pohrávat. Kroužil ukazovákem v půllitru jako špejlí ve strojku na cukrovou vatu. S nalepeným chuchvalcem pěny si jej pak s gustem strčil do pusy. „Lahoda!“ mlaskl spokojeně. „Hořké, jako nepřekonatelný odpor!“ Znejistěl jsem, stáhl se do sebe a mlčky ho pozoroval. Cítil jsem neklid, sílící nervozitu. „Co je s tebou?“ ušklíbl se. „Vypadáš jak zaražený prd!“ Napil se piva, polkl tak třikrát, a v půllitru mu zůstalo sotva na dně. „Mám svoje pravidla,“ utřel si hubu hřbetem ruky. „Kdo je na mě hodný, tomu neublížím… A ty se chováš slušně!“ Plácl mě familiárně po zádech. „Nemáš se čeho bát!“ „Znáš Marii?“ zeptal jsem se opatrně. Udělal obličej, jako že mu dávám hloupou otázku. 144


„Jasně!“ klepl prstem o svůj notes. „Ale buď klidný, nic na ni nemám…“ Soustředil pohled na prázdnou štamprli, otráveně převrátil oči. „Kde to vázne?“ provokoval. „Máš to tu jak u Suchánků!“ Nalil jsem i sobě, ale do řeči mi nebylo. Z plné skleničky jsem sotva usrkl. „Kašli na ženské!“ chlácholil mě. „Ta moje mi taky zdrhla… No a co?! Mám se bez ní líp!“ Spokojeně se vrtěl, drbal si záda o opěradlo židle jako zablešený pes. Znovu si usral. „Je mi fajn!“ protáhl se. Smrad přerazil i kouř z cigaret, abych ho necítil, dal jsem si k nosu štamprli a šňupal výpary z kořalky. „Musíš pořád prdět?“ napomenul jsem ho. „Trochu se ovládej!“ „Je mi líto,“ pohladil si břicho. „Mám to vrozené. Když jsem v pohodě, hromadí se ve mně plyny. Odjakživa.“ Znělo to lhostejně, nijak se svým defektem netrápil. Jako kdyby mi vysvětloval, proč se mu na botě pořád rozvazuje tkanička. „Děláš si ze mě srandu?!“ vydechl jsem nevěřícně. Zvedl varovně prst. „Když neprdím, je zle,“ ušklíbl se. „Aspoň víš, na čem jsi…“ 145


Chvíli trvalo, než jsem uvěřil, že si ze mě opravdu neutahuje. „Ty jsi teda exot!“ vyprskl jsem smíchy. „Máš nějaké kamarády? Leda tak mezi deratizátory! Posadíš se na kanál a dusíš potkany!“ Rty se mu nepřátelsky zúžily. „Chceš mě nasrat?!“ třískl pěstí do stolu. „Já to tak nemyslel,“ uklidňoval jsem ho. „Promiň, ale s něčím podobným jsem se ještě nesetkal…“ Civěl do ubrusu, pohrával si zamyšleně s dalekohledem. „Nepotřebuju kamarády,“ mručel otráveně. „Mám obchodní partnery…“ Vzal jsem ho přátelsky kolem ramen. „Tak už se nerozčiluj… Vždyť já tě mám rád…“ Štítivě se odtáhl. „Ani náhodou!“ zamračil se. „Vztahy nepěstuju! Z toho mě už vyléčila moje stará! Pořád se ovládat a cpát se práškama proti nadýmání. Málem jsem se z nich kvůli ní otrávil… A stejně utekla! Nedala si vysvětlit, že je mi s ní dobře. Připadalo jí to nechutné…“ Vtláčel do stolu zaťatou pěst, jako kdyby drtil něco odporného. „Mně to nevadí,“ utěšoval jsem ho. „Jestli je ti se 146


mnou fajn, klidně si ulev. Tak co, budeme kamarádi?“ Podal jsem mu ruku a čekal, že mi ji stiskne. „Nikdy!“ odbyl mě. „Budeme tím, čím máme být. Obchodní partneři!“ Nechápal jsem, co tím myslí. „S čím vlastně obchoduješ?“ zeptal jsem se zaraženě. Pohladil svůj černý notes, sevřel ho v dlaních, jako modlitební knížku. „Se svědomím…“ zadíval se mi přímo do očí. Zamrazilo mě, v jeho pohledu bylo něco úskočného. Streichl s háčkem, zákeřná Mrtvice. Vytrhl jsem mu notes a strčil si ho za záda, aby na něj nedosáhl. „Můžu se podívat?“ provokoval jsem. Nesápal se po mně, vůbec to s ním nehnulo. Pobaveně na mě hleděl. „Je to neslušné, ale klidně si posluž,“ pokrčil lhostejně rameny. „Mně hulváti nevadí…“ Nespouštěl mě z očí, sledoval každý můj pohyb jako číhající kobra. „Rozhodni se. Je to na tobě…“ Zorničky měl popraskané, prošpikované předivem krvavých vlásečnic, podobaly se doutnajícímu popelu, odrážely 147


obraz pokřivené duše. Dno, od kterého se nelze odrazit. „Nemám zájem,“ vrátil jsem notes na stůl. „Jen jsem tě zkoušel…“ Pokyvoval spokojeně hlavou. „Věděl jsem, že couvneš,“ ušklíbl se. „Nevadí… Aspoň se nám bude líp obchodovat.“ Sjel mě panovačným pohledem a napřímil se, jako kdyby usedl na královský trůn. Přenesl váhu na levou hýždi, zatáhl břicho a vypustil vzduch, nechutně chrčivý flatus. Ztrácel jsem trpělivost, jeho neomalenost mě čím dál víc dráždila. Přestával jsem věřit, že je za ní jen genetická anomálie, kterou nedokáže ovládat. „Nic ve zlém,“ protestoval jsem, „ale tohle je fakt hrozné…! Vážně s tím nemůžeš nic dělat? Měl by ses snažit aspoň kvůli ženským. S takovou si do konce života už ani nevrzneš.“ „To by ses divil!“ ohradil se pyšně. „Mám tu nejluxusnější!“ Zvedl jsem se, abych nám načepoval další pivo. Po očku sledoval, jak strkám pod pípu půllitr a obličej se mu rozzářil štěstím. Měl bych ho naštvat, jinak se tu za chvíli udusíme! 148


„To ti tak věřím!“ zaútočil jsem, abych nějak přerušil proces v jeho zažívacím traktu. „Žádná ženská by s tebou nešla… Musela by ležet v márnici a ještě mít na ksichtu plynovou maskou!“ Dost drsný, abych mu tím zarazil větry. „Kreténe!“ urazil se. „Já můžu souložit, kdy se mi zachce!“ Vytáhl z peněženky fotku pěstěné brunety. „Víš, kdo to je, hňupe?!“ cpal mi fotku před obličej. „Matušů! Manželka oderského starosty! Čumíš, co?!“ Připadala mi povědomá, podobala se krásce, které jsem pomáhal před časem s toyotou. Byla fakt pěkná. Nevím, kde k té fotce přišel, ale neptal jsem se, stejně by mi neřekl pravdu. Hlavní bylo, že přestal prdět. „Je to kus!“ luskl jsem prsty. „Když do pekla, tak na krásném koni!“ Vzal mi fotku a vrátil ji zpátky do peněženky. „Tak vidíš,“ nafoukl se domýšlivě, „a teď jsi v prdeli!“ Poškrábal se spokojeně na pupku a povystrčil vítězoslavně bradu. Nechápal jsem, kde se v něm bere tolik sebevědomí. Arogantnějšího kreténa jsem v životě nepotkal. 149


„Jsi borec,“ nedal jsem mu pokoj. „Jak jsi zařídil, že se do tebe zamilovala?“ Položil dlaň na černý notes, obřadně a pateticky, jako kdyby se chystal přísahat. Pomalu se ke mně nakláněl. „S láskou to nemá nic společného! Mně stačí, že si rozumíme… Chápeš?!“ Byl už tak blízko, že mi poprskal nos. „Jsme obchodní partneři. Nic víc!“ Hleděl jsem na jeho odulý, uhry poďobaný obličej s nechutným tučným podbradkem. „Chceš říct, že si dá od tebe vymetat komín jenom proto, že nemá revizi od kominíka?“ zapochyboval jsem. „A to ti mám věřit?! Zapomeň! Tak ožralý ještě nejsem!“ Kupodivu se nerozčílil, ze dna skleničky s klidem vylízl zbytky kořalky. „Nic takového netvrdím,“ zapíchl do mě pohled. „Revizní zpráva není její, ale tvůj problém. S ní mám jiné obchody…“ „Stejně kecáš!“ mávl jsem rukou. „Jenom se vytahuješ!“ „To je fakt,“ souhlasil nečekaně. „Moc mluvím. Nakonec si z tebe udělám nepohodlného svědka a 150


budu tě muset odstranit…“ Všiml si mého zděšení a křečovitě se zasmál. „Klid,“ poplácal mě po zátylku, „jen tak žvaním. To mám z těch televizních kriminálek. V životě je to jinak. S každým se dá přece dohodnout…“ Zvedl se od stolu a malinko zavrávoral. „Jdu se vychcat!“ oznámil důležitě. Obřadně našlapoval, nesl se lokálem, jako kdyby odcházel ke korunovaci. Cestou si párkrát usral. Nedalo se rozpoznat, jestli byl v pohodě, nebo mě tentokrát spíš varoval. Na stole zůstal jeho notes. Chvíli jsem ovládal zvědavost, ale nakonec jsem po něm sáhl. Než jsem ho otevřel, přihnul jsem si na kuráž z flašky. Chtěl jsem znát pravdu o paní starostové, vrtalo mi v hlavě, co až tak žinantního provedla, že musí obcovat s takovým kriplem! Rychle jsem notes prolistoval, prohlédl si důkladně každou stránku. Nic. Byl úplně prázdný. „Kokot!“ ulevil jsem si. „Beztak se neumí ani podepsat!“ Zaslechl jsem kroky, volné sandály pleskaly hlasitě o dlaždičky. Chvatně jsem si zapálil cigaretu, abych maskoval nervozitu. Už se neposadil, shrábl ze stolu notes a vrazil si ho do kapsy. 151


„Mám dost,“ oznámil rezolutně. „Valím chrnět…!“ „Počkej, ještě pokecáme,“ snažil jsem se ho zadržet. „Dáme aspoň šláftruňk!“ Ve skutečnosti jsem si přál, aby už vypadl, ale zároveň jsem se chtěl dozvědět, jak je to s jeho zápisky. „Příště,“ zvedl odmítavě dlaň. „Brzy se uvidíme…“ Couval pomalu ke dveřím, ksichtil se jako Nicholson v Čarodějkách z Eastwicku. „Měj se, partnere,“ kynul mi. „A buď klidný. Zatím tě mám jen na seznamu…“ Před dveřmi se zastavil. „Jsem něco dlužen?“ šklebil se provokativně. Sevřel jsem zlostně rty. „Dnes ne, ale příště zaplatíš,“ pohrozil jsem mu. „Nebudeš mít s čím obchodovat, hned zítra si seženu kominíka… A dávej pozor, ať neztratíš notes. Byla by ho škoda!“ Zvedl si límec u košile, přitlačil si ho ke krku, jako kdyby se chystal vyjít do deště. „Když myslíš,“ pokrčil rameny. S rukou na klice se zamyslel. „Pozvi taky instalatéra,“ dodal. „Podle nových norem musí být na záchodě teplá voda. Ty tam nemáš ani umyvadlo.“ Ještě jednou 152


mi pokynul, jízlivost z něj přímo sršela. „A je toho víc, co ti tu chybí!“ ušklíbl se. „Tak dobrou noc, sousede!“ Měl jsem chuť ho nakopnout. „Kdo vlastně jsi?!“ zařval jsem. „Hasič, nebo hygienik?!“ Neotočil se, jen mi z dálky znovu zamával. „Přece občan,“ vyšel do tmy. Než překročil práh, dlouze si usral. Byl nadmíru spokojený. Vstal jsem od stolu a přibouchl za ním dveře. „Zmetku!“ zuřil jsem. Strčil jsem do zámku klíč a vztekle jím otočil. Poprvé po dlouhé době jsem zamkl na noc hospodu. Josef Streichl, přezdívaný vesničany Prďoch, nezamířil od hospody přímo k domovu. Vystoupal na malé návrší za hřbitovem, odkud měl výhled na všechny chalupy. Posadil se do vysoké trávy, nejprve si v ní vydupal pohodlný pelech. Přimknul k sobě kolena a jako zkušený snajpr si o ně zapřel dalekohled. Našel okno, ve kterém se ještě svítilo, zaostřil čočky a blaženě poprdkával. 153


Zatočila se mi hlava z chrpovitých kukadel prvních právních kliček Polibek, becherovka a verš vložený do ženských „psaníček“ Soudní koncipientka Ach, tak mladá? Jaké jméno měla? Petra, Pavla či Dana? Když jsem jí položil dlaň na ňadro prý na chvíli oněměla Nevěřím Ale už mě chce soudit zas Co já? Vždyť na doživotí mám ještě čas 154


Ráno jsem měl migrénu, hučelo mi v hlavě, ale jen do chvíle, než jsem si dal pivo a zazdil ho slivovicí. Bylo po kocovině, zmizela i bolest, kterou jsem cítil po probuzení ve svalech. Palčivá jako při chřipce nebo proleženinách. Zůstal jsem u své medicíny, popíjel střídavě pivo a slivovici, čas mi příjemně ubíhal, i když jsem se celý den prakticky nezvedl od stolu. Tvrzení, že se člověk bez práce ukouše nudou, jsou bohapusté žvásty. Mně bylo skvěle, hověl jsem si jako v peřince. Nezajímalo mě, kolik je hodin, ani v jakém století se nacházím. Splynul jsem s hospodou, stal se jejím inventářem, odvěkou součástí. Sublimoval jsem, vznášel se na modravém baldachýnu cigaretového kouře, uvolněný a šťastný. Někdo bušil na dveře a lomcoval klikou. Zpozorněl jsem, ale nadšení, že mám konečně hosta, jsem nepocítil, spíš mě to otrávilo. Neochotně jsem se zvedl a v duchu nadával, kdo sem leze, který vůl vymyslel dveře, a proč je vlastně zamčeno. Na prahu stála Marie. V hlavě se mi udělalo tornádo, které vymetlo flegmatickou pohodu, zvířilo vzpomínky, chaotické 155


mračno štiplavého prachu. Civěl jsem na ni oslněný sluncem, překvapený a zděšený. „Hrozná díra,“ stěžovala si. „Málem jsem to nenašla…“ Zvedl jsem ruce, abych si zastínil oči, místo kšiltu jsem si k čelu přiložil dlaň. Vypadalo to, jako kdybych uctivě salutoval. Štíhlá bruneta, velké tmavé oči, útlá ramena a souměrná lýtka. Marie, má ideální žena. Takovou jsem ji poznal před patnácti lety. Jen prsa měla o poznání vyvinutější, možná až moc. Dmula se pod trikem z bílého elastanu jako dva pouťové balónky. Otupělý mozek začal konečně pracovat a došly mu souvislosti. „Vítám vás!“ rozevřel jsem náruč. Lekla se, že se ji chystám obejmout, a o krok ustoupila. „Pojďte, naliju vám slivovičku,“ zval jsem ji dovnitř. Viděla ve mně slizouna, který ji má v úmyslu chlípně osahávat. Neměla tušení o mých asociacích, přehnaná euforie jí připadala podezřelá. Zkoumavě si mě prohlédla a všimla si, že mám vypito. Našla konečně příčinu mého podivného chování, ulevilo se jí a přestala se bát. Na opilé klienty byla zvyklá. 156


„Vy máte náladičku,“ švitořila. „To je dobře. Aspoň bude veselo…!“ Podržel jsem jí galantně dveře, nacupitala dovnitř jako gejša, ovanul mě silný parfém, koncentrovaná vůně konvalinek. Pohodová letargie rázem zmizela, podobně by na mě fungoval i čpavek nebo hajzlový deodorant. Zacpal jsem si nenápadně nos a sáhl po flašce, abych ženě nalil panáka. „Nedělejte to!“ okřikla mě. „Ve službě zásadně nepiju!“ Třeštila oči, jako kdybych jí vnucoval antabus. Kdyby tak nevyprskla, určitě bych řekl „Slečinko, jedna sklenička vám neublíží, slivovička není alkohol, ale lék“ nebo jinou servilní zhovadilost, která se v takových situacích vykládá. Jenže ona vyjekla, až z ní šel strach, tak jsem ji raději nepřemlouval. Odložila na stůl stříbrné rádio s CD přehrávačem, procházela se lokálem s rukama v bok, přeměřovala ho pátravým pohledem. Nebýt velkých koz, které by ji proslavily i v italském pornofilmu, připomínala by spíš upjatou úřednici, která přijela na kolaudaci. „Tak tady mám vystupovat?“ ohrnovala nos. „Nic moc…“ Klepla podpatkem o podlahu, jako kdyby zkoušela kvalitu prken, která znamenají svět. „No 157


co se dá dělat,“ posteskla si. „Musím si s tím nějak poradit.“ Vzhlédla ke mně, udělala omluvný obličej. „Neurazte se, vesničané mi nevadí. Naopak. Umí být docela milí. Nejsou tak rozežraní jako chlapi z města.“ Posadila se za prázdný stůl, z malého koženého kufříku vytáhla několik potištěných papírů. „Hlavně, ať na mě nikdo nesahá!“ Rozhlédla se kolem sebe, jako kdyby něco ztratila. „Kde máte ochranku?!“ zeptala se překvapeně. „To mě nikdo nebude hlídat?!“ Drbal jsem se ve vlasech a mnul si ruce. „Ochranka… Tak s tím jsem nepočítal,“ koktal jsem zaskočeně. „Ale nebojte se, přijde jen vybraná společnost. Kravaty a saka. Buďte klidná, žádnou sebranku bych sem nepustil!“ Mluvil jsem rychle a zajíkal se, musel jsem vypadat dost nepřesvědčivě. Sjela mě pohledem, rychle zhodnotila můj nevábný zevnějšek. „Uvidíme,“ zamyslela se. „Zkusím vám věřit…“ Kývla, abych si k ní přisedl. „Pojďte, podepíšeme kontrakt…“ Myslela tím papíry, které dříve vytáhla z kufříku. Štůsek sepnutý kancelářskou sponou, první list byl nadepsaný SMLOUVA O SPOLUPRÁCI PŘI 158


UMĚLECKÉ PRODUKCI. Já jsem byl objednavatel, ona zajišťovatel. Její povinnost spočívala v tanečním vystoupení, jitřícím erotickou fantazii diváků, a má především v zajištění bezpečnosti práce. Zodpovídal jsem za škodu na majetku i za případnou újmu na zdraví. Zjištění, že byrokracie zasáhla už i bordely, mě naplnilo sarkastickou hravostí. „Jestli to mám podepsat,“ špičkoval jsem, „měl bych si být jist, že nemáte žádnou skrytou vadu…“ Nevzala to jako žert, zamračila se a zvážněla. „Jak to myslíte?!“ zeptala se nepřátelsky. Byla hezká, ale žádný lumen, upírala na mě telecí kukadla, a přímo mě vybízela, abych se pobavil na její účet. „Nic ve zlém,“ předstíral jsem rozpaky, „ale kupuji zajíce v pytli… Můžete být už někde poškozená. Třeba mi zatajujete nějaký defekt. Modřinu na prsu, škrábanec… Budete chtít odškodnění a skončíme u soudu!“ Bleskově a bez předchozího varování si vyhrnula triko. Strčila mi před obličej prsa, vyvalila je na mě jako bowlingové koule. 159


„Tak se podívejte!“ vyhrkla. „Vidíte nějaký kaz?!“ Málem mi bradavkou vypíchla oko. Měla ji velkou a ztopořenou, ale vada to nebyla. Vyschlo mi v puse a musel jsem si odkašlat. „Prvotřídní kvalita!“ pyšnila se. „Klidně si sáhněte! Vám to dovolím…“ Bylo to dost nečekané, fascinovaně jsem na ni hleděl. „Tak abych neurazil…“ polkl jsem. Zlehka jsem ji osahával, hladil, sebral jsem nakonec i dost kuráže, abych si ňadra opatrně potěžkal. „Nebojte se!“ připlácla mi ruku. „Ty něco vydrží! Dělali mi je ve Švýcarsku!“ Schovala prsa zpátky pod triko, zavrtěla jimi jako turecká tanečnice. „Tak co, už mi tu smlouvu podepíšete?!“ Vychladl jsem, prsa ze silikonu mi až tak úžasná nepřipadala. Stejná měla i Bridget, dokonce nafukovací, dal se z nich aspoň upustit vzduch. „Promiňte,“ ozval jsem se nesměle, „můžu mít intimní otázku?“ „Klidně,“ mávla rukou. „Stejně vím, na co se chcete zeptat… Ano, jsem vdaná! Mám tolerantního muže, kterému má práce nevadí… Tak co, trefila jsem se?“ 160


„Přibližně…“ řekl jsem váhavě. Překvapeně zamrkala, nachýlila zvědavě hlavu. „Jen do toho,“ ponoukala mě, „poslouchám!“ Napil jsem se, abych si dodal kuráže. „A co prsa…“ zadíval jsem se jí přímo do očí. „Na ty si už taky zvykl?“ Nechápavě na mě zírala. „Proč? Vám se snad nelíbí?!“ „A záleží na tom?“ protáhl jsem obličej. „Stejně nejsou vaše.“ Chvíli bylo ticho, nepípla ani Andula v kleci. „Pche! Vždyť jsou to jen kozy!“ pohodila uraženě hlavou. Chtěl jsem jí oponovat, ale zvedla odmítavě dlaň, nehodlala už se mnou ztrácet čas. „Ukažte mi šatnu,“ řekla odměřeně. „A taky budu potřebovat paraván, ať mám odkud nastoupit…“ „Převléct se můžete v kuchyni, ale s paravánem to bude horší,“ přemýšlel jsem nahlas. „Nic takového nemám… Ale co kdybyste přišla odtud?“ ukázal jsem na dveře hned vedle výčepu. „Je za nimi docela prostorná chodbička…“ 161


Zaostřila pohled a chvíli luštila oprýskaný nápis WC. „To nemyslíte vážně?!“ rozšířily se jí zorničky. „Mám přitančit z hajzlu?!“ Instinktivně jsem se přikrčil. „Momentální nápad,“ omlouval jsem se. „Taková z nouze ctnost…“ Založila si ruce v bok, v očích měla výraz masové vražedkyně. „Něco vymyslím,“ uzavřela problém. „Jdu se převléknout a vy si zatím připravte peníze!“ Našel jsem obálku a srovnal do ní úhledně bankovky. Abych si napravil reputaci, přidal jsem k nim pětistovku jako bolestné za způsobenou psychickou újmu. Vyšla z kuchyně v blankytně modrých plátěných šatech a bílé vyšívané halence s hlubokým výstřihem. Pas měla stažený šněrovačkou, na hlavě čepec s velkou rudou mašlí. V ruce třímala keramický džbánek s kýčovitým obrázkem neurčité hornaté krajiny. Vypadala jako vystřižená z německého válečného časopisu. Lepá bavorská šenkýřka vyhlíží radostně führera! 162


„Tohle vám fakt sekne!“ pochválil jsem ji. Ve skutečnosti mě napadlo, že ji v tomhle ohozu Valaši spíš vypískají, a zároveň jsem doufal, že bude nahá dřív, než vesničany napadne hledat v jejím kostýmu nějaký nacionalistický podraz. Na germánské motivy byli přehnaně hákliví. „To bych řekla!“ udělala pukrle. „Dala jsem si to ušít na konkurz do Kožených kalhot!“ Zatočila se na patě, abych viděl, jak se jí nádherně zvedá spodnička. „Nevzali mě,“ posteskla si a malinko posmutněla. „Ale to jsem ještě neměla prsa! Až se bude natáčet druhý díl, přihlásím se znovu,“ dodala tvrdošíjně. Chtěl jsem říct něco peprného na adresu pornofilmů, ale ovládl jsem se. Byl jsem rád, že jsme se usmířili. „Držím vám palce,“ povzbuzoval jsem ji. Neměl jsem důvod, proč jí kariéru pornohvězdy rozmlouvat. „A co nástup?“ přešel jsem k aktuálnímu tématu. „Podařilo se vám něco vymyslet?“ Popadla židli a postavila ji do čela místnosti. „Já si sednu sem a vy mě přikryjete velkým ubrusem,“ vysvětlovala zaníceně. „Budu zticha, nikdo 163


nepozná, že jsem pod ním schovaná…“ Ukázala na rádio, které si s sebou přivezla. „Až budou všichni sedět, tímhle mi pustíte cédéčko,“ položila prst na jeden z knoflíků. „Já ze sebe strhnu ubrus a bude překvapení! Dobré, ne?“ Přikývl jsem, i když mi její nápad nepřipadal nejšťastnější. „Myslíte, že pod tím ubrusem vydržíte dost dlouho?“ odvážil jsem se zapochybovat. „Lidi až do začátku venku neudržím…Půjdou dovnitř dřív.“ Pohlédla na hodinky. „Tak pohyb!“ vyhrkla. „Přineste nějaký ubrus!“ Posadila se na židli, kolena srazila k sobě jako školačka. Ruce si způsobně položila na stehna. „Dělejte, zakryjte mě!“ Připadalo mi to legrační, ale nic jsem nenamítal, byla to ostatně její režie. Seděla opravdu tiše a bez pohnutí, jako socha připravená k odhalení. Připomínala vápencový krápník, princeznu zakletou v solný sloup. Přitahovala mě víc, než když na mě vyvalovala kozy. Byla dojemně bezmocná, křehká a zranitelná. Čím déle jsem se na ni díval, tím víc jsem po ní toužil. Musel jsem to rozdýchat, vyvíjet nějakou 164


činnost. Otevřel jsem dokořán dveře hospody, ať je z dálky vidět, že jsou všichni zváni. Na výčepní pult jsem naskládal naleštěné půllitry a chladničku napěchoval flaškami s alkoholem, hlavně rumem. Dveře přibouchl průvan, jediný návštěvník, který jimi prošel. Odhrnul jsem záclonu a vyhlédl oknem na náves, vypadala jako po vymření. Na vršku za hřbitovem se cosi zatřpytilo, záblesk, připomínající zrcátkem vypuštěné prasátko. Jako v akčním filmu. Sluneční paprsek, odražený čočkou dalekohledu, prozradil špeha. Zasraní šmíráci! Zatáhl jsem závěs a posadil se doprostřed místnosti. Bílá mohyla čněla v prostoru jako obelisk, náhrobek obětního oltáře. Nezájem vesničanů mě kupodivu nerozladil, cítil jsem spíš úlevu. Možná jsem si podvědomě přál, aby nikdo nepřišel. Vyhovovalo mi každodenní lenošení, slastná meditace v oblacích tabákového kouře a bezcílné bloudění zákrutami alkoholem omámeného mozku. Ješitnost občas vystrčila dráp a poškrábala pýchu, sám před sebou jsem pak sehrál pokryteckou komedii. Z alibismu jsem honil stíny, které 165


jsem nechtěl chytit, řinčel jsem zbraněmi, ale boj jsem už dávno vzdal. Natáhl jsem se k rádiu a stiskl stříbrné tlačítko. Ubrus se zavlnil s prvními tóny rytmické hudby, vzápětí byl odmrštěn a letěl třepetavě vzduchem přes půlku hospody. Bavorská šenkýřka rozpřáhla náruč a vyslala úsměv, jako z reklamy na zubní pastu proti paradentóze. Rozkročila se a ztuhla, s překvapeně otevřenou pusou připomínala Bridget. Tleskal jsem a pískal, všemožně jsem ji povzbuzoval, aby pokračovala. Vrátila se do role a uměla být opravdu svůdná. Tančila jen pro mě, vlnila boky jako Salome. Odhazovala svršky a třásla zadečkem s rozkošnou velkou pihou, chvěla dráždivě ňadry, až jsem zapomněl, že je to silikon. Přitančila ke mně a otřela se mi o nos bradavkou, zlehounka, jako při eskymáckém polibku. Byl jsem úplně mimo, dostala mě, její parfém byl omamný, nádherně voněl rozkvetlými konvalinkami. Dohrála hudba, ostrý střih. Obrátila oči v sloup, šlehla po mě nenávistným pohledem. Kobra, připravená plivnout jed. „Máte radost?!“ povystrčila útočně bradu. „Příště 166


si prdel dělejte z plastelíny!“ Sbírala chvatně rozházené šaty, nebyla v tom žádná ladnost, šoupala nohama jako opilý námořník. Byla úplně nahá, což mě teď spíš odpuzovalo. „V čem je problém?“ dělal jsem překvapeného. „Copak jsem vám nezaplatil?“ „Jděte se vycpat!“ odsekla. Zmizela v kuchyni, během chvilky zase vyšla, nestačil jsem si ani loknout z flašky. Znovu měla na sobě upnuté bílé triko, prsa ho nadýmala jako dva airbagy. „Promiňte,“ zkusil jsem vysvětlovat, „nemůžu za to, že nikdo nepřišel…“ Popadla rádio, tašku s kostýmem si vrazila pod paži. „Samozřejmě!“ zamířila rázně ke dveřím. „Kdo by taky poslouchal ty vaše úchylné žvásty!“ Byla pryč, zůstal po ní jen konvalinkový smrad. Zapálil jsem si cigaretu a vyfukoval dým na všechny strany, abych přerazil zápach parfému. Načepoval jsem si pivo a oddal se apatii, slastnému rozjímání. Kochal jsem se představami, abstraktními barevnými vizemi. Koupal jsem se v hřejivých emocích jako ve světélkujícím bazénu. Z třpytivých vlnek se vyno167


řil hnědý flíček, nepravidelná skvrnka s nejasnými okraji. Obklopoval ji alabastrový velvet, vlnila se v exotickém rytmu, vysílala matné a mihotavé světlo. Neznámá hvězda, záhadná něžná planeta, rozkošná anomálie, rotující bílým vesmírem. Brzy zaplnila veškeré mé vědomí, vypadala skutečná, stejná, jakou měla Marie. Projelo mnou vzrušení, staccato nervů mi rozpíchalo kůži množstvím miniaturních bodlinek, po těle mi naskočila příjemná husí kůže. Abstrakce dostala konkrétní podobu, krev se mi rozproudila nenadálou dávkou testosteronu. „Byla skvělá,“ povzdechl jsem si. „Škoda. Měl jsem si připlatit…“ Vzpomínky se prolnuly, pod víčky mi tančily tmavovlasé sestry, dvojčata, vlnící pigmentovými skvrnami na hebkých polštářcích. Zatočila se mi hlava, lokál se rozhoupal jako při zemětřesení, které nebralo konce. „Mám dost,“ domlouval jsem si. „Měl bych jít spát…“ Lehl jsem si nahý do postele a zdálo se mi, že se i ona pohupuje, smýká mnou trhavými pohyby. Zavřel jsem oči a pod víčka se mi vrátily tanečnice, rozdvojo168


valy se a zase splývaly, vlnily dráždivě boky. Nesnažil jsem se je identifikovat, bylo mi lhostejné, jestli vidím Marii, nebo neznámou ženu z internetu. Obrátil jsem se na bok a postel se přestala houpat, mohl jsem si konečně bez nepříjemné závratě vychutnávat svou obrazotvornost, nádherný milostný zážitek. Slastně jsem se protáhl, ruka mi dopadla na něco poddajného. Bridget! Ležela na místě, kde ji zanechala Martička, ve tmě jsem ji přehlédl. Svlékal jsem se poslepu, košili odhodil bůhví kam a kalhoty sloupl jako had svraštělou kůži. Uvědomil jsem si ji až teď, když mi dlaň spočinula na jejím latexovém prsu. Vnímal jsem, jak se guma pod mým dotekem pozvolna zahřívá, brzy měla teplotu těla. Možná je Bridget živější, než vypadá. Přitiskl jsem se k ní celým tělem a projel mnou stud, výčitka, že dělám něco nemravného. S podobným pocitem provinění jsem se potýkal naposledy v pubertě, když jsem poprvé masturboval, ale stud tenkrát nebyl dost silný, aby mi zabránil ukojit chtíč. Otočil jsem Bridget zadkem k svému klínu a ztopořený úd, jako by byl vedený vlastním rozumem, našel okamžitě otvor. Srdce mi zběsile tlouklo, když jsem chtivě přirazil. 171


„Kurva, to štípe!“ zařval jsem a nakopl vztekle Bridget, která vylétla z postele i s přikrývkou. Stočil jsem se do klubíčka a mnul si penis, okamžitě scvrklý a měkký jako vata. „To je hrůza!“ úpěl jsem. „Který chuj tuhle píčovinu vymyslel?!“ Do očí mi vyhrkly slzy a zůstaly v nich, i když bolest odezněla, dávno už nebyla tak palčivá. Trýznil jsem se smutkem, lítostí nad svým bídným osudem. Slzy se mi lepily na řasy, obalily je jako těžká ranní rosa. Přestal jsem žalostně pomrkávat a zavřel oči. Nechal jsem se unášet konejšením ticha a tmy, sladkými mdlobami. Vzbudil jsem se otupělý a s nepříjemnými záškuby v rozkroku, v penisu mi tepalo jako při zánětu. Žalud jsem měl zarudlý, bolestně svědil a štípal, když jsem si přes něj přetahoval kůžičku. Hnus! Chytil jsem od Bridget kapavku! Mačkal jsem si úd, jestli mi z něj nevyteče nějaký sajrajt. Opuchnul a začal promodrávat. V duchu jsem se utěšoval, že nejde o pohlavní nemoc, streptokok by v gumové vagíně štěstí nehledal, takový kretén může být jen čurák! 172


Bridget se válela u postele, nohy chlípně roztažené, hubu dychtivě dokořán. „Ty jsi u mě skončila!“ pohrozil jsem jí. „Ke mně si už nelehneš!“ Vstal jsem a dupl jí na hlavu. „Děvko!“ Oblékl jsem si košili a nasoukal se opatrně do kalhot. Rozkrok pálil, jako kdybych se polil horkou vodou. Popadl jsem Bridget za nohu a vlekl ji za sebou po příkrém schodišti, hlava jí driblovala o betonové stupně. „Sketo!“ ulevoval jsem si. „Zůstaneš v hospodě! Už žádná postel! Nikdy!“ Odpovídalo mi dunění, jako když gumový míč poskakuje po chodníku. Opřel jsem Bridget o výčepní pult a vzal si ze skříňky čistý půllitr. „Jestli mi upadne, tak tě píchnu!“ pleskl jsem ji přes prso. Načepoval jsem si pivo a naráz ho vypil, útrobami se mi rozlil utišující obklad. Lék od Boha! S dalším pivem jsem zasedl ke stolu, rozepnul si poklopec a stáhl kalhoty. Mírně jsem se rozkročil, aby se mi mezi stehna vešel půllitr. Penis jsem měl zbědovaný, svraštělý jako sosák mravenečníka. Vnořil jsem ho opatrně do bílé pěny, zastudilo to, ale 173


pálení polevilo a zvolna se vytrácelo. Spokojeně jsem funěl a přivíral slastně oči, nejraději bych se do sklenice nasoukal celý. Dveře se nečekaně otevřely, dovnitř vpochodoval vysoký hubený chlap. Zastavil se uprostřed místnosti, těkal nervózně očima. „Prý tady týráte ptáka!“ obořil se na mě. Polil jsem si pivem nohavice a hranou sklenice jsem si málem amputoval lazara. „Chlape, co sem lezete?!“ ječel jsem hystericky. „Copak nevidíte, že je zavřeno?!“ Pohlédl na dveře a pak zas zpátky na mě. „Bylo otevřeno,“ pokrčil rameny. S klidem se díval, jak si chvatně natahuji kalhoty. „Vyrušil jsem vás?“ sklouzl pohledem k mému poklopci. „Promiňte!“ Zamířil ke kleci s andulkou, okukoval ji zblízka ze všech stran. „Anonym nelhal!“ zvolal vítězoslavně. „Jste tyran!“ Stavěl se na špičky a natahoval dlouhý hubený krk, porostlý jemnými zrzavými chloupky. Stejné měl i na jinak lysé hlavě, malé a mírně zploštělé. Stále s ní otáčel, jako číhající sup. „Tak to nejde!“ rozčiloval se. „V hospodě ho mít nesmíte! Víte, jak tím kouřem trpí? Může i pojít!“ 174


„O čem to mluvíte?“ nechápal jsem. „Copak tu hoří?“ „Kouř z cigaret!“ máchal kolem klece rukama. „Strašné svinstvo! Míváte tu určitě pořádně nahuleno!“ „To těžko,“ ušklíbl jsem se. „Tady kouřím jen já.“ „Ale fest!“ zvedl káravě prst. „Tohle musí přestat! Já vám to nedovolím!“ Znervózněl jsem, antikuřáckou a jinou demagogií mě už dostatečně krmila televize. Kdejaký politik prohlašoval, že mu jde o mé zdraví, s plnou hubou demokracie mi diktoval, jak mám žít. Pod některé výroky by se s klidem podepsal i Hitler. „Co se staráte o mého ptáka?!“ vybuchl jsem. „Kdo vlastně jste?!“ Z kapsy u košile povytáhl průkazku, sotva jsem si ji stačil prohlédnout. Viděl jsem jen kousek plastu, mohlo to být cokoliv, třeba i režijní jízdenka na autobus. „Ludvík Caban!“ připlácl si dlaní kapsu. „Přírodní park Oderské vrchy. Známý ornitolog. Ještě jste o mně neslyšel?“ Zvedl hrdě bradu, postavil se do pozoru a vypjal hruď. „Byl jsem i v televizi!“ 175


Už jen chybělo, aby vesnické tlampače začaly hrát hymnu. Chvíli čekal, co to se mnou udělá, nejspíš by ocenil, kdybych mu vyčaroval pugét. Zaškubalo mi v rozkroku a tvář se mi zkřivila bolestí. Vyložil si to jako neomalenost, usoudil, že jsem ignorant. „Týrání zvířat je nepřípustné,“ řekl přísně. „Máme na to zákon!“ „Je v pohodě,“ oponoval jsem. „Jako v bavlnce!“ Popošel jsem ke kleci, luskl prsty a párkrát tence zapískal. „Andulo, řekni, chybí ti něco?!“ Byla jako naschvál úplně bez života, seděla schlíple na bidýlku a mhouřila víčka, jako kdyby měla každou chvíli chcípnout. „Asi nemá náladu,“ pokrčil jsem rozpačitě rameny. „Bude ospalá. Včera jsme kapánek ponocovali…“ „To je ono!“ triumfoval Ludva. „Randál dlouho do noci a zadýmená hospoda! Já se divím, že ten pták ještě žije! Člověče, vždyť vy se dopouštíte zločinu!“ „Jaký randál?“ bránil jsem se. „Tady chcípl pes…“ Vytřeštil oči, lekl jsem se, že začne šmejdit po kuchyni a hledat hrnec s podezřelým gulášem. 176


„To myslím obrazně,“ dodal jsem pro jistotu. „Nemám žádné hosty. Bývám tu úplně sám. Ani noha! A to jsem včera pořádal striptýz! Chápete to?!“ Mávl opovržlivě rukou. „Pokleslá zábava!“ Zavadil pohledem o Bridget, opřenou o výčepní pult. „Liposukce a umělé kozy,“ protáhl zhnuseně obličej. „Koho to zajímá?! Striptýz je leda pro blbečky!“ Zamyslel se, tvář se mu pomalu rozjasňovala. „Travesti show!“ tleskl nadšeně. „Pozvěte Divoké chasníky a budete mít narváno!“ V duchu se svým nápadem kochal, chvíli byl zasněný a spokojeně se usmíval. Znenadání sebou trhl a prudce se ke mně otočil. „Ale vraťme se k problému,“ promnul si ruce. „Buďto tu klec dáte okamžitě jinam, nebo si toho ptáka odnesu. Pochopitelně vám napařím pokutu!“ Čekal, co si vyberu, tahal se za prsty, až mu v kloubech nechutně praskalo. „Tak co?!“ vybízel mě netrpělivě. Pověsit klec na stěnu bylo dost pracné, představa, že ji mám teď stejně krkolomně sundávat, mě přímo děsila. Budu si muset přitáhnout stůl a na něj postavit židli, abych tak vysoko dosáhl. 177


„Ještě dnes ji sundám,“ sliboval jsem. „Přísahám!“ Nasadil jsem zkroušený výraz. „Ale ne teď. Strašně se mi točí hlava. Jestli polezu tak vysoko, určitě se zabiju. Udělám to odpoledne. Spolehněte se!“ Nevěřil mi, mlčky váhal, přeměřoval si mě pátravým pohledem. „Vždyť se na mě podívejte,“ pokračoval jsem v přemlouvání. „Neublížil bych ani mouše. Poslechnu vás… Na mou duši! Je to přece moje Andula. Člen rodiny! Mám ji rád!“ Byl jsem příliš teatrální, lomil rukama a sypal si na hlavu popel. Přehnaně jsem gestikuloval, jako lidé, kteří se snaží lhát, což byl i můj případ. Pravdou bylo, že jsem hnípáním na Veselském kopci zlenivěl, ale v tom okamžiku bych to nedokázal přiznat ani sám sobě. „Jste tu vozem?“ zeptal jsem se nečekaně. „No dovolte?!“ ohradil se dotčeně. „Jsem ekolog! Chodím zásadně pěšky!“ Spiklenecky jsem se pousmál a olízl si rty. „Naliju nám panáka,“ sáhl jsem bleskově po flašce. „Slivovičku, ne žádný chemický sajrajt!“ Než stačil cokoliv namítnout, už jsem mu cpal do ruky štamprli. „Vidíte, jak kroužkuje?“ rozplýval jsem se. 178


„A ty perličky, nádhera! Ta je čistá jako studánka! Matka příroda!“ Rychle jsem si s ním přiťukl. „Tak na zdraví!“ Trochu otálel, ale byl už můj. Vyslechl si chvalozpěvy, a propásl tak okamžik, kdy mohl ještě couvnout. Kdyby teď odmítl, bylo by to neslušné. „Ta píše, co?!“ nalil jsem mu znovu. „Šup s ní dovnitř! Honem, ať nekulháme!“ U třetí rundy jsme už seděli za stolem, Ludva si přestal všímat ptáka, přírodu začal pojímat spíš globálně. Holedbal se svými zásluhami, bohulibou snahou vyčistit Zem od všeho neřádstva, způsobeného člověkem. K pití jsem ho už nemusel ponoukat, naléval si sám, když se rozohnil a snažil se mě ohromit nějakým svým ekologickým činem, obracel do sebe skleničky jako carský důstojník. „Je to marné, z téhle planety ráj neuděláš,“ zkusil jsem meditovat na jeho oblíbené téma. „Potravní řetězec je hotová věc. Zařídila ho příroda. My se prostě musíme vzájemně požírat. Máme to v genech. Všechno, o co se snažíš, je vlastně zvrácenost. Totální zhovadilost!“ Věděl jsem, že šťourám do vosího hnízda, ale Ludva byl už vláčný, mohl jsem si dovo179


lit riskovat. Hlava mu na dlouhém krku klimbala jako zvonek povadlého petrklíče. Buď měl mozek nabouchaný příručkami, a nic jiného se mu do něj už nevešlo, nebo mu chyběl argument, nevěděl, co mi na to odpovědět. „Co je živé, musíme chránit!“ vybafl rezolutně. „Zvířata nejsou věci! Máme na to zákon!“ Papouškováním dogmat mě nepřesvědčil, jen mě ještě víc nabudil. „Stejně je žereme!“ odsekl jsem. „Ono to ani jinak nejde. Dovedeš si představit, co by nastalo, kdybychom s tím najednou přestali? To by byla hrůza! Chaos! Podívej se na Indii. Dobytek jim tam leze až do ložnice. Katastrofa! A to jsou jenom krávy! Ludvo, my zvířata žrát musíme! Je to naše povinnost! Příroda to chce!“ Vpíjel mlčky oči do ubrusu, jako by si na něj promítal své představy o ideálním světě se šťastně skotačící faunou. „Blbost!“ protestoval. „Co třeba pes? Přítel člověka! Nemůže být věc! Zaslouží si úctu…“ „A co prase?“ šklebil jsem se. „Tlačenka, jitrnice, bůček! Vzdáš se toho?!“ 180


Zamyslel se, hlava mu ztěžkla a nachýlila se k levému rameni. „Prase je spíš věc,“ připustil váhavě. „Divoké ne!“ vyvalil na mě oči. „Jenom to domácí! Zavřené v chlívku!“ Zapálil jsem si cigaretu a vyfoukl mu do obličeje kouř. „Jsi pokrytec!“ triumfoval jsem. „Co ti chutná, může jít na jatka…Opravdu spravedlivé! A víš, že Asiaté žerou psy?!“ „Nežvaň!“ rozčílil se. „Chceš mě nasrat?!“ Zpotil se a nervózně poposedával, bezmocnost maskoval útočnou arogancí. „Uklidni se, vždyť jen tak tlacháme,“ dolil jsem mu na usmířenou skleničku. Zvedl varovně prst. „To je jiná!“ Vypil na ex a hlasitě říhl. Měl jsem nutkání osahat jeho lysinu a zjistit, co za chmýří mu na ní roste. „Ludvo, ty kluku ornitologická!“ poplácal jsem ho po temeni. „Vždyť já tě mám rád! Stojím při tobě!“ Cítil jsem pod prsty jen zpocenou kůži, jinak nic. Jako by měl těch pár chlupů namalovaných na 181


hlavě žlutou pastelkou. Opřel se mi rukou o stehno, na můj vkus až příliš důvěrně. „Já tě mám taky rád,“ přitulil se mi k rameni. Nějakou dobu se nehýbal, napadlo mě, jestli neusnul. „Ludvo, ty jsi vůl!“ podrbal jsem ho pod bradou. „Ale já tě beru! Máš aspoň pro co žít…“ Nešťastně vzdychal, ale tak nějak falešně, jako když ženská předstírá zármutek, aby od chlapa dostala dárek. Cvrnkl mě do rozparku. „Cos mu to prováděl, chtěls ho opít?“ škytl a prskl smíchy. „Jako mě?!“ „Dej pokoj!“ pleskl jsem ho po ruce. „Přiskřípl se mi do zipu… Strašná bolest! Dostal pivní lázeň, ať si uleví…“ Zápletku s Bridget jsem raději vypustil. Ludvu to naplnilo soucitem. „Božičkubóže, to musela být hrůza!“ zvolal. Hlava mu sklouzla po mém břichu a zabořila se obličejem do mého klína. „Ukaž, pofoukám ti bebínko!“ S obdivuhodnou rychlostí mi rozepnul poklopec. 182


„Tak kdepak ho máme, chudáčka…?“ „Co blbneš?!“ cukl jsem koleny. „Ludvo, ty jsi buzerant!“ Sesunul se ze židle, dosedl na zem a úplně zmizel pod ubrusem. „Já ho vidím!“ švitořil. „Vystrkuje z hnízdečka hlavičku… Dám mu pusinku!“ „Ludvo, přestaň!“ Cítil jsem jeho jazyk, olizoval mi šourek a cumlal žalud, mlaskal jako gurmán při dobrém obědě. Trhalo mi ve svalech, nervy je bičovaly panickými signály. Nutily je k obraně, okamžitému útěku, ale bez odezvy. Zůstal jsem dál zaraženě sedět. „Rozkošný ptáček,“ rozplýval se Ludva. „Jak nám krásně roste…!“ Našel si své zvířátko a mazlil se s ním, sál ho a sjížděl vlhkými rty. Připomnělo mi to hru, kterou jsme provozovali s Martičkou. Zavřel jsem oči a snadno si ji představil, napětí ve svalech polevilo, tělem mi vibrovala rozkoš. „Martičko, já nejsem gay!“ šeptal jsem. Projela mnou křeč, vzepjal jsem se a na spáncích mi vyrašil pot. „To je hrozné…“ vzdychl jsem. „Já se udělal!“ Nebyl jsem pohoršený, jen zmatený. Překvapený, 183


že jsem nepoznal rozdíl. Ludva dokázal totéž, co Martička, což mě zaráželo a stupňovalo odpor k sobě samému. Klidně bych se vysemenil, i kdyby mě vykouřil kapr! Andula v kleci štěbetala a vrzala zobákem, jako kdyby se modlila růženec. „Peklo a ráj,“ ozval se z rádia Nohavicův zpěv, „štamprlátka pimprlátka, jak hejno komárů sajou mi krev, peklo a ráj, Herodova neviňátka…“ Odněkud hluboko z podvědomí se mi vynořila výčitka, slabá a opilá, zastřená inverzí odeznívajícího orgasmu. Kdo jsem, kam patřím? Ludva se pod stolem nehýbal, možná stejně jako já řešil dilema, vyrovnával se s morálkou. Nadzvedl jsem malinko ubrus, byl stočený do klubíčka a spal. Neměl se za co stydět, péče o ptáky bylo jeho posláním. Ozvalo se dlouhé vrznutí dveří, nepříjemné jako škrábnutí hřebíkem o rezavý plech. Někdo je velmi pomalu otvíral. Byly už dokořán, ale nikdo nevešel, vpadlo jimi jen ostré světlo poledního slunce. Po chvíli, která mi připadala nekonečná, se na pra184


hu objevila postava. Rozeznával jsem jen tmavou siluetu, ve sluncem zalitých dveřích vypadala jako vsazená do rámu biblického obrazu. Dominantní hlava s rozčepýřenými kudrlinami, boží posel, temný Anděl. Mávne černými křídly a vyvolá vichřici, vymete ten hříšný kout, místo odporné neřesti. Srovná hospodu se zemí, obrátí ji v ruiny jako Sodomu s Gomorou. Civěl jsem na dveře a čekal trest. „Není tady?“ ozvalo se do ticha. „Asi ne…“ Hlas zněl bázlivě, byl nezvykle měkký a mazlivý, vtíral se omluvnou servilností. „Zase utekla… Kam jen mohla jít?“ Napadlo mě, že si pro Ludvu přišel snoubenec. „Pojďte dál, je v pořádku,“ pokynul jsem ke dveřím. „Jen se vám malinko opila…“ Silueta vyšla ze světla a nabyla konkrétní podobu, při chůzi kroutila zadkem a způsobně překládala jednu nohu přes druhou, velmi toporně a s přehnaným soustředěním. Ruce byly křečovitě zalomené v loktech, prsty ohnuté a roztažené do ptačích pařátů, tělem občas nekoordinovaně škublo, jako při chorea minori, tanci svatého Víta. Z nenadálého oslnění mi 185


před očima rotovaly mžitky, viděl jsem už ostřeji, ale stále rozmazaně. Nenápadně jsem si pod stolem zapnul poklopec. „Tady spinká,“ nadzvedl jsem ubrus. „Máte ji na co naložit?“ Popošel blíž, hleděl zaraženě na rozvaleného Ludvu. „To bude nějaký omyl,“ protestoval nesměle. „Tohle není moje matka…“ Zavalitá postava, kulatá andělská tvář a černé, čertovsky kudrnaté vlasy. Lucifer! „No jistě!“ plácl jsem se do čela. „Vaše matka! To je ta roztomilá paní s cédéčkem!“ Ulevilo se mi, žádná katastrofa mě nečeká. „A vy jste Břeťa! Ministrant odnaproti!“ jásal jsem. „Nikoliv CD, ale OCD,“ opravil mě rozpačitě. „Obsessive compulsive disorder…“ „No dobře, tady je stejně jenom OL,“ odbyl jsem ho. „Vidíte?“ nadzvedl jsem znovu ubrus. „Ožralý Ludva!“ Zasmál jsem se, ale vtipné to nebylo. Břeťa znervózněl, těkal plaše očima. Vrátil se ke dveřím, párkrát je otevřel a zavřel. „Něco se jí stane,“ mumlal starostlivě. „Kam jen 186


mohla jít?“ Zase dveře několikrát otevřel a přibouchl. „Promiňte, nemůžu za to,“ omlouval se. „Dědičná porucha. Nutkání. Čím víc se snažím ovládat, tím častěji to dělám. Hloupé, já vím…“ Chvíli jsem ho mlčky pozoroval, byl dojemně roztržitý, svíral soustředěně rty a přivíral oči, jako kdyby se snažil vypudit z hlavy vetřelce. Nemysli na bílého slona! Napadlo mě, že možná máme víc společného, než se zdá. Já jen pořád neběhám ke dveřím. Zatím. „Nic si z toho nedělejte,“ uklidňoval jsem ho. „Větrejte si, jak je vám libo!“ Zamířil jsem k němu s flaškou v ruce. „Napijte se! Bude vám líp! Na všechno zapomenete!“ Vyděšeně se nahrbil a zvedl dlaně, jako kdyby mě zaklínal, vyháněl ďábla. „V žádném případě! Musím najít matku, chápete?! Je na tom špatně. Hůř než já. Není už schopná vnímat realitu. Něco se jí stane!“ Oběhl panicky stůl, strhl z něj ubrus, protřepal ho a vrátil zase zpátky. Vzduchem poletoval prach a popel z cigaret. „Máte recht!“ pochválil jsem ho. „Pořádek musí být!“ Využil jsem okamžiku, kdy přede mnou nepr187


chal, přestal si udržovat bezpečný odstup. Popadl jsem ho kolem krku, pevně, aby se mi nemohl vysmeknout. „A bude se chlastat!“ strkal jsem mu do pusy flašku. „Nemůžu!“ bránil se. „Nemám peníze!“ „Nevadí!“ nepovolil jsem sevření. „Husáka jsem sundal, ale komunismus neruším! Každému podle potřeb!“ Vzal jsem ho zezadu za kudrliny a silou mu zaklonil hlavu. „A ty potřebuješ chlast! To je jistý!“ Rozhrnul jsem mu rty a nacpal mezi ně hrdlo láhve. Tlusté sklo mu cinklo o zuby. „Slivovice je lék!“ chechtal jsem se. „Udělá z tebe supermana!“ Nestačil polykat, kořalka mu vytékala koutkem úst a přes masitou bradu kapala na podlahu. Už se nevzpouzel, odevzdaně chlemtal jako přikrmovaná husa. „A můžeme si tykat!“ uvolnil jsem sevření. Zavrávoral, rychle jsem mu pod zadek podsunul židli. Z výšky na ni žuchl, seděl bez pohnutí, ruce bezvládně svěšené. Zíral tupě skrz zeď kamsi ke kostelu. „Ideo non consurgent impii in iudicio,“ spustil tichým hlasem. Pohyboval rty, ale jinak zůstával 188


kamenný, žádná mimika v obličeji. Připomínal mluvící sochu z nějakého laciného hororu. „Neque peccatores in concilio iustorum…“ Asi jsem to s léčbou přehnal, otrávil se alkoholem a mele z posledního. Luskl jsem mu před očima prsty, abych zjistil, jestli vnímá. „Proto nestojí bezbožní u soudu, ani hříšníci v řadě spravedlivých,“ mumlal monotónně jako elektronická hračka. V téhle vesnici jsou snad všichni totálně vygumovaní! Propleskl jsem mu podbradek, ať se vzpamatuje. „Vole, probuď se! Jsi v hospodě! Tohle není boží soud!“ Prudce vstal, popadl ubrus a mohutně s ním zatřásl. Nestačil jsem uhnout, jeden z cípů mě šlehl přes oko. „Co zase blbneš?!“ okřikl jsem ho. „Kvůli tobě oslepnu!“ „Mea culpa,“ klaněl se kajícně. „Omlouvám se. Vždycky, když recituju, jsem strašně nervózní…“ „Žádnou báseň neslyším,“ potřásl jsem rozmrzele 189


hlavou. „Žvaníš kraviny a mrskáš ubrusem. To má být nějaká moderna?“ Sepjal ruce jako k modlitbě, hleděl zasněně do stropu. Možná mu odtud někdo napovídal, hlas, který slyšel jen on. Bůh nebo Ďábel, těžko říct. Vlhkými polibky tapetuji tvoje tělo A malá piha v podbřišku se v nich utopila Neuměla plavat do tanečních nechodila Hledala vysvobození A nikdo ji nenaučil říkat slastné ááách Dokončil verš a zhluboka si oddechl, jako kdyby vypustil duši. Stál hrdě vzpřímený a čekal pochvalu. „To jsi napsal sám?“ zeptal jsem se uznale. „Dost 190


dobrý, fakt! Ale papežovi to nerecituj, od něj bys medaili nedostal. Spíš by ti dal vyhazov z práce…“ „To je fuk!“ odbrkl. „Bůh ho stejně zatratí! Káže vodu, a pije víno! Pokrytec!“ Vytrhl mi z ruky flašku a pořádně si z ní přihnul. Přiskočil ke dveřím, chvíli s nimi lomcoval. Dovnitř vpadl pokaždé pruh ostrého světla, který Břeťa přibouchnutím prudce ustřihl. „Katolíci překrucují fakta,“ řekl přiškrceným hlasem. Plaše se rozhlédl, jako kdyby se přesvědčoval, jestli mu odněkud nehrozí nebezpečí. „Tvrdí, že Jitřenka je Kristus, ale není…!“ Ztišil hlas, patrně mi chtěl svěřit něco mimořádně tajného. Nevím, čím jsem si získal jeho důvěru, možná mi byl vděčný, že se mohl zadarmo ožrat. „Je to Satan!“ zasyčel jako had. Opřel se zády o kliku dveří, chtěl vlastním tělem zabránit, aby dovnitř vstoupil někdo nepovolaný. Zvedl jsem varovně prst. „Jsi ministrant,“ domlouval jsem mu. „Nezatracuj duši pro pár loků kořalky! Vyspíš se, a budeš litovat!“ „Katolíci lžou,“ nedal se už zastavit. „Mě ale neoblbnou! Znám Starý i Nový zákon! Všechno jsem si přečetl! Jeronýma taky! Helel ben šachar neznamená 191


Kristus, ale Lucifer!“ Oči se mu leskly jako v horečce, zaníceně gestikuloval, šermoval nad hlavou zaťatou pěstí. S pochodní by připomínal Sochu svobody. „A není to jedno?“ protáhl jsem otráveně obličej. „Ježíš nebo Lucifer, komu na tom záleží? Stejně je to jenom planeta! Říkej jí Venuše, a máš klid!“ „Blbost!“ dupl nohou. „Žádná Venuše! Lucifer! Pojmenovali ji tak už římští astrologové, ale katolíci všechno překroutili! Udělali z chlapa bohyni lásky! Není to pitomost?!“ Ludva se pod stolem překulil na záda a začal hlasitě chrápat. „Venuše je chlap…“ zamyslel jsem se. „To je fakt bordel!“ Klika udeřila Břeťu do ledvin, sykl bolestí, ale neuhnul, spíš se na ni ještě víc přimáčkl. Zkřivil trpitelsky tvář, odhodlaně se vzepřel, jako kdyby umíral za pravdu. Někdo zvenčí se nenechal odradit, lomcoval dveřmi a zabral pokaždé s větší silou, až se mu podařilo Břeťu odtlačit. „O co vám jde?!“ nakoukla dovnitř tlustá postarší blondýna. Vlasy měla přehnaně natupírované, připomínaly festovně rozčesaný silon, huňatou che192


mlonovou přilbu. „Chcete bránit úřednímu výkonu?!“ obořila se na Břeťu. Zbledl, koutkem oka mu nervózně škubalo. „Promiňte,“ koktal, „já jen hledám matku…“ Ze stolu, který měl po ruce, strhl ubrus a divoce jím zatřepal. Ženská ho zamračeně pozorovala. „Co je to tu za blázinec?!“ šlehla po mně pohledem. Nečekala na odpověď, nic nevysvětlovala a hrnula se na záchod. Byla tlustá, ale pohybovala se hbitě, profuněla kolem mě jako nadržená jalovice. Než jsem se stačil vzpamatovat a spláchnout překvapení slivovicí, byla zase zpátky. „To byl fičák!“ vydechl jsem ohromeně. „Kdo vás honil? Urolog?“ „Nedělejte si legraci,“ odbyla mě stroze. „Provádím inspekci!“ Vyprskl jsem smíchy. „To bych do chcaní nikdy neřekl…“ Přešla mou invektivu, zaměstnával ji už jiný, mnohem závažnější problém, který hodlala ihned vyřešit. „Je to pravda!“ jásala vítězoslavně. „Nemáte ji!“ 193


V úžasu jsem zkoprněl, můj mozek, ponořený do slivovicového nálevu, nic nechápal. Nakonec jsem usoudil, že je s Ludvou v telepatickém spojení. Jedině on stoprocentně věděl, že ji nemám. „No a co?“ pokrčil jsem rozpačitě rameny. „Hlavně, že ji máte vy!“ Poodstoupila a nahrbila se, s výrazem buldoka, střežícího kost, na mě mlčky zírala. Znejistěl jsem, něčím ve mně vyvolávala trému. „Nebo ji taky nemáte?“ polkl jsem naprázdno. „Co to melete?!“ rozhodila netrpělivě rukama. „Každý civilizovaný člověk ji má… Tak proč ne vy?!“ Pokrčil jsem rameny a připadal si hloupě. „Nevím,“ přiznal jsem. „Já už se takový narodil…“ Popošla blíž a očichávala mě, jako kdyby hledala drogy. „Jste opilý…?“ zeptala se podezíravě. Přikývl jsem, věděla toho už tolik, že v téhle maličkosti jí nemělo smysl lhát. Otevřela objemnou kabelku plnou nejrůznějších kancelářských potřeb a dlouze se v ní přehrabovala. Dělala to demonstrativ194


ně, měl jsem si všimnout, že má na obranu pepřový sprej. „Tak to sepíšeme…“ posadila se suverénně za stůl. Rozložila před sebe formulář, nadepsaný OKRESNÍ HYGIENA. Snažila se kuličkovým perem trefit do tenkých předtištěných linek. „Nařízení mluví jasně,“ oznamovala úředně. „Na každém veřejném záchodě musí být teplá voda. A vy ji nemáte!“ Zvedla ke mně vyčítavě oči. „Dostanete pokutu!“ Znovu se soustředila na linky, něco mezi ně kostrbatě vpisovala. „Nejpozději do měsíce musíte závadu odstranit,“ poučovala mě. „Jinak máte vážný problém…“ Civěl jsem mlčky do její chemlonové přilby a čelil rostoucímu pokušení popadnout ji za pačesy a vyhodit ven. Břeťa nervózně přešlapoval, a jako by mi četl myšlenky, vrhl se ke dveřím a několikrát je otevřel. Udělal to příliš rychle, nebyl jsem dost pohotový, abych jimi ženskou včas prohodil. „Jak jste se o mém hajzlíku dozvěděla?“ vyzvídal jsem jízlivě. „Viděla jste ho ve snu?“ Zvedla ke mně hlavu, chemlonová přilba se malinko odklopila a odhalila vrásčité čelo. „Jste trochu arogantní, nezdá se vám?“ řekla přís195


ně. Klepala perem o stůl, znělo to jako morseovka, mobilizující do útoku. „I na vesnici jsou lidé všímaví, nemyslete si! Vědí, co je jejich občanská povinnost…“ „Někdo mě práskl!“ přerušil jsem ji. „Ať žije demokracie! S bdělými sousedy na věčné časy a nikdy jinak!“ zatleskal jsem nadšeně. Trpělivě čekala, až se přestanu předvádět. „Už jste se vyblbnul?“ zeptala se věcně. „Tak teď bych ráda viděla vaši koncesi…“ Na hlavu jí sedla moucha, propadla natupírovanými vlasy a nemohla se vyhrabat, uvízla v nich jako v pavučině. Bzučela hrůzou, třepetala panicky křídly a zavrtávala se tak ještě hlouběji do propasti. „To bude nějaký omyl,“ zvážněl jsem. „Já žádnou koncesi nepotřebuju.“ Namířila proti mně pero, jako by se z něj chystala vystřelit. „Provozujete hostinec,“ vystrčila útočně bradu. „Podnikáte! Musíte mít živnostenský list!“ Zapátral jsem v paměti, Živnostenský zákon jsem nijak nestudoval, ale z nějakého důvodu jsem si ho 196


přečetl. Byl ve skříňce pod výčepem spolu s příručkou pro číšníky. „Podnikání je činnost, při které je vytvářen zisk,“ ocitoval jsem větu z první strany. „Mě se to netýká. Já hostím jen kamarády. Zadarmo!“ Rozhlížela se nevěřícně po lokále a hledala důkaz, kterým by mě usvědčila ze lži. Soustředila pohled na vyděšeného Břeťu. „Nemám peníze!“ vyhrkl dřív, než ho stačila oslovit. Zavrtěl se několikrát na patě a strhl ze stolu ubrus. „Je mu něco?“ polkla překvapeně. „Nepotřebuje doktora?“ Břeťa mával ubrusem a točil jím nad hlavou, jako kdyby vítal ruské tanky. „Raduje se z návratu komunismu,“ řekl jsem pateticky. „Je šťastný! Může pít zadarmo!“ Vyndal jsem ze šuplíku zarámovanou fotku Husáka. „Nikdy jsem ho nezradil!“ přitiskl jsem si obrázek k hrudi. Zbledla a nenápadně zalovila v kabelce, aby nahmatala pepřový sprej. Sevřela ho pevně v dlani, čímž si dodala odvahy. „Tak co to tu vlastně provozujete?“ zeptala se 197


opatrně. „Podle mě je to hospoda. Veřejný prostor…“ Hlas jí rozčílením přeskočil. Zasunul jsem si Husáka za rozhalenou košili, abych demonstroval, že si ho kladu co nejblíže k srdci. „Kdo vám tohle nakukal?“ divil jsem se. „Tady může posedět jen ten, koho osobně pozvu…“ Pomalu jsem se k ní naklonil, velmi blízko, až jsem zaslechl mouchu, uvězněnou v jejích vlasech. „Vy tady být nemáte,“ řekl jsem nepřátelsky. „Jste tu neoprávněně. Vtrhla jste sem jako komando… Omluvte se a zmizte!“ Cuklo jí rukou, myslel jsem, že vytáhne sprej a stříkne mi do očí dávku kajenského pepře. Zmuchlala formulář a vrazila ho do kabelky. „To se ještě uvidí!“ odsekla. „Oznámím vás policii! Extremisto!“ Prohnala se lokálem, její chemlonová přilba nabrala vzduch. „Kristepane, takovou cvokárnu jsem ještě neviděla!“ vztekala se. Dezorientovanou mouchu vzal průvan a vyfoukl ji z natupírovaného bludiště. Zakroužila panicky nad stolem a vyletěla prudce vzhůru, zamířila k lustru z jeleního paroží, kde se pro změnu zamotala do pavučiny. 198


„Sbohem!“ rozrazila žena energicky dveře. „A dejte se vyšetřit!“ Neobtěžovala se za sebou zavřít, což Břeťa pohotově napravil. „Máš super cédéčko!“ pochválil jsem ho. „Nechceš dělat za pivo vyhazovače?“ „Ócédé,“ opravil mě. Podal jsem mu flašku, dychtivě po ní sáhl, jako ochočené zvířátko. Usedl jsem na židli a dal si obě nohy na stůl. „Břeťo, vytřep ubrus a zarecituj!“ mlaskl jsem velkopansky. Přijelas do pekla na odpolední směnu vyhrnuješ sukničku nabízíš vybrané menu? Tvá ňadra vyjí neukojení dobrmani pod slupkou barevného trička 199


Chvěješ se z pachu mužských těl zapomnělas na horké doteky manžela? Nesluší ti přívlastek žena Vrať se do živočišné říše jako hladová fena... Měl jsem hravou náladu, infantilní chuť něčím se pobavit. Hřejivý pocit z vítězství nad Okresní hygienou pozvolna vyprchal, přemýšlel jsem, čím ho přikrmit. Napadlo mě pokračovat v úspěšné recesi, laškovat dál s komunismem. Mohl bych zinscenovat masovější scénu a napálit tentokrát víc lidí, což ovšem vyžadovalo kompars. „Břeťo, bude mejdan!“ dostal jsem nápad. „Hostina Galilejská! Vodu ve víno neproměním, ale o zázrak se postarám!“ Vyskočil jsem ze židle a prohledal skříňku pod výčepním pultem. Našel jsem arch balicího papíru a připravil si barevné fixy. „V 200


kamenité půdě tržního hospodářství vzklíčí semínko beztřídní společnosti,“ meditoval jsem. „Bude revoluce!“ Břeťa znervózněl, mé nadšení ho čímsi děsilo. Pomrkával a kmital nosem jako vystrašený králík. „Měl bych najít matku…“ špitl. „To rozhodně!“ souhlasil jsem. „Kristus by bez matky na hostinu nešel!“ Zvedl jsem hlavu od rozkresleného plakátu a pobaveně se usmál. „Neboj, čarovat umět nemusíš. Chlastu mám dost na celou noc.“ Břeťa se nepovažoval za vzorného katolíka, ale bibli znal nazpaměť, mé špičkování o zázraku galilejském mu připadalo rouhačské. Strhl ze stolu ubrus a třepal s ním na všechny strany, pak ještě zamířil ke dveřím a párkrát je prudce otevřel. Teprve potom se uklidnil. Dokončil jsem plakát, některá písmena jsem barevně zvýraznil, aby byla i z dálky nepřehlédnutelná. OSLAVA NAROZENIN GUSTÁVA HUSÁKA!!! PIVO ZDARMA!!! Nevěděl jsem, kdy se Husák narodil, jen jsem tušil, že někdy v lednu. Nijak na tom nezáleželo, kdo by si takovou volovinu pamatoval, za bolševika bylo hlavní, že je co slavit. První máj a 201


Vítězný únor, Lenin, Stalin i Gagarin. Důvod, proč chlastat, se vždycky našel. Stočil jsem plakát do ruličky a vrazil ho Břeťovi pod paži. „Tohle vyvěs, a pak se vrať. Budeš ozdobou komunistického mejdanu!“ Štípl jsem ho do buclaté, křídově bledé tváře. „Jestli najdeš matku, přiveď ji taky. Skvěle mezi nás zapadne. Svorně opláčeme dobu, kdy jsme všichni trčeli ve společném blázinci… Tak co je?! Šup, šup!“ popostrčil jsem ho ke dveřím. Ošíval se, vysílal ke mně útrpné pohledy. „Pivo zadarmo…“ staral se. „Nechceš si to ještě rozmyslet? Co když zkrachuješ?“ „Jasně, že vykrvácím!“ plácl jsem ho vesele po zádech. „Ale bude sranda!“ Tvář mu změkla dojetím a obdivem. „Oculi eius in pauperem respiciunt, palpebrae eius interrogaut filios hominum…“ Dvěma prsty udělal nade mnou kříž a sepjal obřadně ruce. „Oči jeho na chudého hledí, zraky jeho zkoušejí lidské syny…“ Ještě jednou mi požehnal, s pokorně skloněnou hlavou cupital ke dveřím. 202


„Jen vzhůru, psanci této země,“ zpíval jsem mu do kroku internacionálu, „jen vzhůru na pochod!“ Víc jsem si nepamatoval, většina revoluční písničky mi už vyšuměla z hlavy. „Matku umyj!“ zavolal jsem ještě. „Ať není od sazí!“ Pátral jsem pohledem po flašce, našel jsem ji brzo, ale prázdnou. „Lucifere!“ chechtal jsem se. „Nasáváš jak Dionýs!“ Odhodil jsem dopitou láhev do koše a otevřel si novou. Zpod stolu se ozval dávivý zvuk, Ludva pokašlával a nechutně chroptěl. Kolem hlavy měl festovní kravinec z nazelenalých zvratků. Přichlustl jím pavouka a přilákal masařky. Pavouk se snažil vysoukat z čpící bryndy a masařky se po něm drze promenádovaly, jako kdyby skládaly bobříka odvahy. Pavouky nesnáším, nemusím ovšem ani mouchy, a neměl jsem tedy komu nadržovat. Situace jako v Sofiině volbě. Těžko bych vybíral, koho obětovat. Pavouci mi nikdy neublížili, mouchy jsou rozhodně dotěrnější. Neměl bych mezi ně dávat rovnítko, ale dávám. Pavouky zabíjím jen proto, že jsou oškliví, což mi u božího soudu pravděpodobně vyčtou. „Ludvo, jsi vrah!“ houkl jsem pod stůl. „To si říkáš ekolog?!“ 203


Párkrát škytl, hrudník se mu pokaždé křečovitě vzedmul a odrazil se od podlahy, jako kdyby mu v něm praskl kopačák. Rozmazával blivance po dlaždičkách a nechutně se v nich hňácal, až se mi udělalo zle a málem jsem ho taky pozvracel. „Hovado!“ plivl jsem mu na břicho. „Tys měl už dávno vyhynout!“ Zdálo se mi, že mě někdo pozoruje. Neslyšel jsem vrznout dveře, což mě mátlo. Jestli mi stál někdo opravdu za zády, mohl to být jedině duch. Pocit byl stále nepříjemnější, chtěl jsem se ho zbavit, ale zároveň jsem se bál otočit, abych sám sebe neusvědčil ze stihomamu. „Fuj!“ chytil jsem se za srdce. „Ještě z vás dostanu infarkt!“ Pihovatá zrzka v nejlepších letech, žádná pěstěná kráska, ale okouzlující samička. Na první pohled přitažlivá, zajímavý přírodní typ. Nemusela stát každé ráno hodinu před zrcadlem a malovat si na ksicht obličej. V obou rukou třímala velké oprýskané kufry, když zjistila, že jí věnuji pozornost, složila si je k nohám. „Lekl jste se?“ přimhouřila vyzývavě oči. „To asi 204


nemáte čisté svědomí…“ Provokovala, ale neurážela, spíš si jen hrála. „Co prodáváte?“ ukázal jsem bradou na její kufry. „Prací prášky na čisté svědomí? Jděte o dům dál, u mě s tím neuspějete…“ Rozkošným nosíkem, posetým drobnými pihami, nasála vzduch jako větřící liška. „Ale měla bych,“ řekla s despektem. „Uklízíte tu někdy?“ Připadala mi povědomá, a zároveň jsem si byl jist, že jsem ji v životě neviděl. „Proč?“ ušklíbl jsem se. „To už jsou Vánoce?“ Sklouzla pohledem od popelníku, překypujícího vajgly, k ušmudlanému ubrusu, zpod něhož vyčuhovaly sešlapané tenisky. Naklonila se víc a spatřila Ludvu, hlavní zdroj nákazy. „Neměl by se ten člověk vykoupat?“ provokovala. Potáhl jsem z cigarety a zhoupl se na židli, abych maskoval nervozitu, kterou ve mně bůhví proč vzbuzovala. „Chlap by měl smrdět předtím aj potem!“ ušklíbl jsem se. 205


Jako fór nic moc, spíš jsem se ztrapnil. „Zábavné…“ utrousila kousavě. „Máte tu opravdu veselo…“ Dotkla se mě, na rozdíl od ní jsem byl ve svém domě, což mi dávalo jistá privilegia, tedy i právo plácat nesmysly. Když už mi vlezla bez pozvání do života, očekával bych, že projeví víc taktu. „Milá dámo,“ mračil jsem se, „ať už jste dealer čehokoliv, nemám zájem! Jste na špatné adrese.“ „Omyl!“ vztyčila ukazovák. „Jsem tu doma!“ Pátrala pohledem po lokále. „Kde je Marta?“ V mysli se mi prolnuly dvě tváře, překryly se a splynuly. Pochopil jsem, proč mi připadala povědomá. „Chcete říct…“ vydechl jsem ohromeně. „No jistě! Vždyť jste si podobné!“ „Tak kde je?“ naléhala. „Někam si odskočila?“ Cítil jsem převahu a škodolibou radost. „Nesete jí sunar?“ bavil jsem se. „Máte smůlu… Musíte s ním na Kanáry!“ Zarazila se a zkoumavě si mě prohlédla. „Jste nějak moc informovaný,“ zvážněla. „Měla bych vás znát…?“ Stále si mě přeměřovala pohle206


dem. „Těžko…“ přemýšlela nahlas. „Vy odtud nejste. Nepatříte sem. Až vystřízlivíte, budete docela sympaťák. Povíte mi, kde jste se tu vzal?“ Mluvila zdvořile, v jejím hlase nebyl ani náznak ironie, dokonce se mile usmívala. Zmátla mě, bylo to stejné, jako když před bouří utichnou ptáci. „Jsem majitel,“ olízl jsem si nervózně rty. „Martička mi hospodu prodala.“ Zvedla překvapeně obočí. „Vážně? Ale to nesměla… Nakládala neoprávněně s mým dědictvím.“ Nezvýšila hlas, nedala nijak najevo své pocity a nebylo možné poznat, na co právě myslí. Obalila se klidem jako housenka hedvábným kokonem, který ji chránil lépe než jedovaté ostny. Projela mnou úzkost, cosi mi palčivě sevřelo žaludek. „Čekala vás dvacet let,“ řekl jsem vyčítavě. Znělo to spíš soucitně, nebyl jsem dost čistý, abych ji mohl soudit. „Všichni na něco čekáme,“ povzdechla si. „Vy snad ne?“ Upřela na mě oči, zelené a neproniknutelné, měla je stejně jako Martička protkané drobnými 207


bílými tečkami, připomínajícími rozkvetlý mech. „Až usoudíte, že jste schopný střízlivě uvažovat, měli bychom si promluvit. Půjdu si zatím vybalit své věci…“ Zvedla kufry a zamířila s nimi ke schodišti. Rychle jsem jí zastoupil cestu. „Utekla jste… Tak proč se sem vracíte?“ „Patří mi to tu,“ pokrčila rameny. „Doufám, že jste rozumný a nebudete dělat potíže. Soud by se vám zbytečně prodražil.“ „To nemůžete,“ protestoval jsem. „Nemám kam jít…“ Sklouzla pohledem k Bridget, opřené o výčepní pult. „Hezká holka,“ usmála se. „Je vidět, že máte vkus.“ Chtěla mě obejít, ale znovu jsem se jí postavil do cesty. Zdálo se mi, že mě jenom zkouší, pohrává si se mnou jako kočka s ulovenou myší. „Dovolíte?“ zatlačila do mě kufrem. „Šla bych ráda do svého bytu…“ Rezignoval jsem, připadalo mi nedůstojné, abych se doprošoval. „Jak je libo…“ ustoupil jsem. 208


Pomalu mě obešla, ucítil jsem decentní vůni, nepodobnou mýdlu ani parfému. Přiměla mě, abych se za ní ohlédl. „Co bude dál?“ zeptal jsem se. „Vyhodíte mě?“ Stoupala pomalu po schodech, klapot podpatků zněl jako tam-tamy ze záhrobí. „Uvidíme,“ nezastavila se. „To bude záležet i na vás…“ Zatmělo se mi před očima a chvíli jsem se nemohl nadechnout, jakýsi neviditelný had mě omotal a dusil. Posadil jsem se na židli a loknul si rychle z flašky. Sevření polevilo a dýchalo se mi lépe. Obnovená vitalita měla podobu bolestné euforie, sebezničující touhy udělat něco pompézního, definitivní tečku za bídným životem. „Našel jsem matku,“ oznamoval od dveří Břeťa. „Bude hodná, nacpal jsem ji práškama…“ Odsunul stařeně židli a počkal, dokud na ni neusedne. „Pivo pít nesmí,“ varoval mě. „Buď rád, aspoň ušetříš…“ „Mně už je všechno jedno!“ rozhodil jsem rukama. „Ožeru se a skočím pod vlak!“ Břeťou to neotřáslo, jen se dlouze zamyslel. „Tady žádný nejezdí,“ konstatoval nakonec. 209


„Kurva, ministrante,“ rozohnil jsem se, „ty ale umíš potěšit! Mluvím o sebevraždě! Neměl by ses jako katolík aspoň vyděsit?!“ Zahleděl se kajícně ke stropu. „Vše, co činíme, řídí Bůh. Pouze on má právo soudit…“ Klopil oči a pohrával si s ubrusem. Strhl jsem ho ze stolu dřív, než neodolal nutkání. „Málo chlastáš!“ postavil jsem před něj flašku. „Dej si, je celá tvoje!“ Posmutněl, zíral zmateně na lesklou umakartovou desku, kterou měl teď před sebou místo ubrusu. Přinesl jsem z dřezu vlhký hadr a vrazil mu ho do ruky. „Utírej! To ti musí stačit!“ Mlčel, těkal rozpačitě očima z hadru na mě. „Netvař se tak lítostivě,“ plácl jsem ho povzbudivě po zádech. „Nemůžeš tu celý večer mrskat ubrusem! Mohl bys někomu vyšlehnout oko!“ Napadlo mě, že je načase, aby už hospoda ožila. „Vyvěsils plakát?“ zeptal jsem se podezíravě. „Ještě než přijel autobus,“ bránil se dotčeně. „Všichni ho určitě četli!“ 210


Zavadil jsem pohledem o Břeťovu matku, nevnímala nás, hleděla apaticky před sebe. Znenadání ožila a sápala se po flašce. „Pití!“ vřeštěla. „Necháš to!“ plácl ji Břeťa po ruce. „Nesmíš! Mohla bys umřít!“ Zvedl ke mně omluvně oči. „Nedal bys jí trochu vody?“ „Z vody se mi tu zase posere!“ odbyl jsem ho. Zběžně jsem zkontroloval, jestli už to náhodou neudělala. „Čepnu jí malé pivo. To jí neublíží.“ Klovala se dvěma prsty do hlavy a pozorovala zamračeně svého syna. „Lucifer!“ sykla nenávistně. Postavil jsem před ni pivo, sevřela ho dychtivě oběma rukama a natočila se k synovi zády, aby jí ho nemohl ukrást. Na mě se vděčně culila. „To jsi neměl,“ pohoršoval se Břeťa. „Ale jdi, hlt piva ještě nikoho nezabil,“ uklidňoval jsem ho. „Pivo je lék. Vidíš, už si nerve vlasy…“ Načepoval jsem i sobě, s půllitrem v ruce jsem popošel k oknu, abych viděl na náves. Pusto jako obvykle, postávalo tam jen pár capartů s konvičkami, nejspíš se chystali společně na borůvky. 211


„Co se děje?“ divil jsem se. „Kde všichni jsou? Umí vůbec číst?“ Děcka vytvořila docela početnou skupinku, nakonec usoudila, že jich víc nebude, a husitským šikem zamířila k hospodě. Hned mi došlo, která bije, a pořádně mě to vytočilo. Normální Čech by si i připlatil, aby mohl být u toho, když jiný krachuje. Vidět on-line, jak se sousedovi kurví manželka nebo mu dcera otěhotní se psem, je národním svátkem! Češi jsou zmrdi, ale na Valachy nemají, nevyslali by své ratolesti na výzvědy místo sebe pro případ, že by se něco zvrtlo. Děcko může mouše utrhnout křidýlka, vykrást obchod i rozmlátit důchodci palici. Je beztrestné, a Valaši to vědí. Mrňous se soplem u nosu postavil pod pípu plechovou konvičku a sundal z ní víčko s oprýskaným smaltem. „Plnou!“ oznámil suverénně. „A za tohle mi dejte lízátko,“ vysypal na pult hrst drobných. Potáhl jsem z cigarety, abych se uklidnil a získal čas. Nebýt to malý harant, vrazil bych mu pěstí do nosu. „Nezletilým nenalévám a lízátka nevedu,“ vyfoukl jsem mu do obličeje oblak kouře. „Vyřiď fotříko212


vi, ať si přijde sám! A to platí pro všechny, jasný?!“ houkl jsem nepřátelsky. Pochopily, že mají co nejrychleji vypadnout, a hrnuly se ke dveřím, jako kdybych na ně vypustil psa. Tlačily se jedno přes druhé, mlátily o sebe konvičkami. Zlověstně jsem se mračil, dokud z hospody neutekl poslední usmrkanec. „Kurva, to jsou finty!“ ulevil jsem si. Dveře zůstaly dokořán, šel jsem je zavřít a vztekle jimi bouchl. Břeťa mě kupodivu nepředběhl, vůbec k nim tentokrát nezamířil. Vyděšený byl sice dost, ale jeho obsese nabrala jiný směr. Drhl hadrem umakart, zarputile se z něj snažil odstranit žíhování, imitující mramor. Vracel jsem se k pultu a zakopl o Ludvovy nohy. „Ptáku!“ zaklel jsem. „Přestaň se už konečně válet!“ Ludva se nepohnul, nenapadlo ho, aby si nohy skrčil pod stůl. „Co jsem komu udělal?“ litoval jsem se nahlas. Usedl jsem ztěžka na židli a složil si hlavu do dlaní. „Dominus interrogat justuj et impium,“ ozval se Břeťa. „Hospodin vidí spravedlivého i bezbožné213


ho…“ Sklonil pokorně hlavu a zahleděl se dlouze na své sepjaté ruce, v nichž třímal vlhký hadr. „A ty mě už taky sereš!“ vybuchl jsem. „Přestaň se modlit a buď chlap! Chlastejme! Jinak se dočista zblázním!“ Neodporoval, spíš naopak, ochotně si se mnou přiťukl. Přidala se k nám i jeho matka, pivo jí chutnalo a zjevně i prospívalo jejímu zdraví. Nemluvila nesmysly, netrhala si vlasy a nebyla ani od sazí. Chovala se jako dáma, sice trochu extravagantní, ale jinak normální klimakterický diblík. Rozletěly se dveře, myslel jsem, že přilezl nějaký opozdilý harant s konvičkou. Vešel statný chlap, na prahu se sklonil, jinak by praštil hlavou o futra. „Pivo a dvojitou vodku!“ poručil si. „Ale na účet! Zadarmo nic nechci!“ Okamžitě jsem ho poznal. „Ahoj, Luboši!“ zvolal jsem nadšeně. „Já už myslel, žes na mě taky zanevřel!“ Vítal jsem ho jako kamaráda, ale ve skutečnosti jsme se sotva znali. Potkali jsme se jen v zimě na Silvestra, když jsem čekal v hospodě, než si pro mě 214


přijde Marie. Dali jsme se do řeči, ale žádné velké přátelství mezi námi nevzniklo. Jen mě víc zaujal, byl upravený a dobře oblečený. Čněl nad zdejší průměr, neměl místo mozku valašský prejt. Teď mi připadal zanedbanější, přišel v pomačkaných kalhotách a seprané košili, tvář neměl hladce oholenou, ale porostlou strništěm světlých vousů. „Jak se ti vede?“ poplácal jsem ho po svalnatém rameni. „Proč ses tak dlouho neukázal?“ Žovialita mu nevadila, naopak se zdálo, že je mu příjemná. „Makám na Slovensku,“ vysvětloval ochotně. „V Tatrách je kůrovcová kalamita…“ Zahleděl se na srovnané půllitry. „Kdy dostanu to pivo?“ dloubl do mě loktem. „Zdechám žízní!“ „Promiň!“ hnal jsem se k pípě. „Načepuj mi rovnou tupláka!“ volal za mnou. „A vodky přines dvě! Nešetři mě! Potřebuju se ožrat!“ V zimě byl v hospodě i s manželkou, ordinérní Jituš s orchidejí v hlubokém výstřihu. Vyzývavá blondýna, sebevědomá a vulgární, evidentně Luboše držela pod pantoflem. 215


„A co Jituš?“ vyzvídal jsem. „Nevadí jí manželství na dálku?“ „To je minulost,“ kousl se do rozpraskaných rtů. „Už spolu nežijeme…“ Příliš mě to nepřekvapilo, hned při prvním setkání jsem cítil, že se k němu Jituš nehodí, jiný na jeho místě by jí dal dávno kopačky. Postavil jsem před něj tuplované pivo a dvojitou vodku. „Gratuluju!“ zasmál jsem se. „Vítej do klubu!“ Luboše to nepobavilo, zmlkl a stáhl se do sebe. Bylo jisté, že jsem brnkl na citlivou strunu. „Jestli dělá problémy u rozvodu, vezmi si raději právníka,“ radil jsem mu zasvěceně. „Ať se s ní nemusíš handrkovat o každou korunu…“ „Já jí to nedovolím!“ bouchl pěstí do stolu. „Na rozvod nepřistoupím! Nikdy!“ Sevřel v ruce štamprli, myslel jsem, že ji rozmačká. Došlo mi, že navrhovatelem byla Jituš, a znělo mi to neuvěřitelně. Nechápal jsem, co jí mohlo na Lubošovi vadit. „Chceš říct…“ vykulil jsem nevěřícně oči. „Proboha, a jaký uvedla důvod?!“ 216


Vyprázdnil naráz skleničku, chrstl si vodku přímo do krku. „Nepřekonatelný odpor!“ zašklebil se. Zorničky se mu rozšířily a potemněly, v hlavě se mu nejspíš honily pořádné běsy. „To jsem si nezasloužil!“ bědoval. „Měla všechno! Kurva, jak já ji miloval!“ Chápal jsem, co prožívá, dokázal jsem se vcítit do jeho ponížení. „To je hrozné,“ vzal jsem ho za ruku. „Ženské se nezavděčíš, i kdyby ses posral! Nepřekonatelný odpor. To je zlý sen!“ Objal jsem ho kolem ramen. „Zkus to nějak překousnout,“ domlouval jsem mu. „Vím, jak ti je, věř mi! Já to mám v rozvodových papírech taky…“ Zírali jsme zasmušile před sebe, v duchu jsme si promítali momentky ze svých životů, osudové rány a nespravedlivá nařčení. Nepřekonatelný odpor. Co to má být? Módní trend ženského časopisu?! Zadíval jsem se Lubošovi zpříma do tváře. „Jsme chlapi!“ sáhl jsem po pivu. „My se s tím nějak popereme!“ Vypít do dna bylo pro oba důkazem odhodlání, první životní překážkou, kterou jsme mínili se ctí překonat. 217


„Jak jde život, pánové?“ zaslechl jsem od dveří. „Vidím, že parádně teče!“ Kráčel k nám Prďoch, na krku mu klimbal dalekohled, kolébal se na krátkých nohou jako vyžraný kačer. „To je něco pro hasiče!“ zaměřoval jsem ho pohledem. „Můžeš se k nám přidat, ale cisternu si obsluž sám!“ Břeťa s Lubošem znervózněli, Prďocha znali, dávno věděli, jaký je to křivák. Přesto ho nechali, ať se k nám uvelebí, neodsedli si demonstrativně k vedlejšímu stolu. Prďoch patřil k vesnici, byl jeden z nich. Pokud nechtěli vraždit, což žádného z nich kupodivu nenapadlo, museli se s ním naučit žít. Byli jsme podivná sešlost, bizarní vzorek vesnické populace. Katolický reformátor se svou schizofrenní matkou, teplý ornitolog, posedlý ptáky všeho druhu, prdící práskač a dva nepřekonatelně odporní zoufalci. Sjednotit nás mohl jedině chlast. Všechny jsem postupně objal a řekl jim, že je mám rád. Břeťovu matku jsem si posadil na kolena a udělal jí „hopsa, hejsa, do Brandejsa!“ Ryčela nadšením, jak moc se jí to líbilo. Chtěla ještě, ale 218


to už v rádiu hráli Láska je láska, takže jsem popadl Bridget a dal se s ní do skotačení. Vyhazoval jsem ji do stropu, a když spustili ploužák, kousal jsem ji vášnivě do latexových bradavek. Lubošovi připadala úchvatná a chtěl si ji půjčit. Byl neodbytný, tak jsem mu ji vtiskl do náruče a on se k ní láskyplně přivinul. Připomínala mu ordinérní Jituš, a je fakt, že si byly s Bridget dost podobné. Luboš se bál, ať mu zase neuteče, vrazil jí palec do řitního otvoru, čímž ji domestikoval. Nechtěl mi ji už vrátit, tulil se k ní a přivíral blaženě oči, jako kdyby měl Bridget napíchnutou na něčem jiném než na prstu. Nechal jsem mu ji a vykrucoval se sám. Kroužil jsem kolem Břeťovy matky, která nadšeně tleskala. Připadala mi docela fajn, možná i použitelná. Prďoch chodil po lokále s propisovačkou v ruce, držel si ji před obličejem, jako kdyby něco vyměřoval. Na Břeťu dolehlo nutkání, chtěl si pohrát s dveřmi, ale už k nim nedošel. Po prvním kroku zavrávoral, svalil se na zem, ještě se několikrát pokusil vstát, až to nakonec vzdal. Zanechal po sobě nedopitou štamprli, což jeho matka okamžitě zbystřila. Rychle po ní sáhla, a když ji nikdo neokřikl, dopila skleničku 219


i Lubošovi. Ten se tulil ke gumové Jituš a nebyla s ním už žádná řeč. Zachtělo se mi s někým poklábosit, vylít si srdce. Objal jsem Prďocha a přitiskl si čelo k jeho spánku. „Jsem ti odporný?“ škytl jsem mu do ucha. „Řekni, co na mě Marii tak nepřekonatelně vadí?“ „Nerozumí ti,“ odpověděl bez zaváhání. „Jsi moc komplikovaný. Co nechápeme, toho se bojíme. Tak to prostě je.“ Znělo to suverénně a nad vší pochybnost, jako kdyby mi citoval zákon. Nepřečetl v životě jedinou knihu, ale byl si jist, že zná odpověď na každou otázku. „Jsi génius!“ mlaskl jsem uznale. „Na nic si nehraješ. Každý hned ví, na čem je. Člověče, vždyť já se nevyznám ani sám v sobě!“ Pohlédl na mě krvavýma očima, zvažoval, jestli jsem ho náhodou nechtěl urazit. Zlehka mě odstrčil. „Dobře, ale teď uhni!“ Vysunul před sebe propisovačku, držel ji v prstech jako kouzelnickou hůlku. „Co blbneš?“ nechápal jsem. „To má být nějaký obřad?“ 220


Břeťova matka si obnažila prso, snažila se ho vtěsnat do půllitru s pivem. „Pij, děťátko, pij…“ pobrukovala si. Houpala sklenicí ze strany na stranu, jako by to byla kolébka. Prďoch kolem ní kroužil, překládal si tužku z jedné ruky do druhé, přistrkoval ji babce až pod nos. Chvíli jsem ho překvapeně pozoroval. „O co ti jde?“ zeptal jsem se. „Chceš jí dát na kozu autogram? Neblázni, Břeťa tě prokleje!“ „Teď mi dej pokoj!“ odbrkl. „Zapisuju!“ „Do vzduchu?!“ vyprskl jsem smíchy. „Už chápu, proč nemáš v tom svém notesu ani čárku!“ Byl zamračený a potil se. „Vyplašils ji,“ stěžoval si. „Ale mám všechno. Každý detail!“ Napil se piva a spokojeně si usral. Vzal jsem ho za zátylek a přisunul si jeho hlavu ke své, až jsme se téměř dotýkali čely. „Poslyš, co to na mě hraješ?“ zadíval jsem se mu upřeně do očí. „Já jsem si ten tvůj sešitek prolistoval. Nic v něm nemáš. Ani prd!“ Snažil se mi vysmeknout, ale sevřel jsem ho ještě pevněji. 221


„Neboj, nikomu nic neřeknu,“ uklidňoval jsem ho. „Nezkazím ti zábavu. Líbí se mi, že ti to všichni žerou. Kraluj si tu, ale pro mě jsi jen malinkatá šmírácká veš.“ Cítil jsem pod prsty, jak mu zátylek vlhne potem a tepe v něm rozčílením krev. „Jediné, co máš, je ušmudlaná fotka paní starostové. Nevím, kdes ji vzal, ale klidně si s ní onanuj. Strkej si ho třeba do zásuvky. Mně je to jedno.“ Zrudl a začal chroptět, pustil jsem ho, aby se mohl napít. Ukázal na notebook, který jsem měl odložený na polici vedle výčepního pultu. „Podej mi ten křáp! Já ti teda něco ukážu!“ Pochopil jsem, že půjde o tajemství, které ještě nikdy nikomu neodhalil. Rozšrouboval propisovačku, v místě, kde by měla být inkoustová náplň, trčela fleška. Nad stříbrnou sponou se zaleskla skleněná bublinka, ne větší než špendlíková hlavička. Prďoch na ni položil prst. „Tohle je kamera, hňupe!“ poučoval mě. „A má to i mikrofon!“ Zasunul flešku do notebooku, na monitoru se po chvilce objevilo několik ikonek, nadepsaných video. „Tak tady máš paní starostovou,“ klikl na jednu z nich. 222


Naskočil mírně rozostřený obraz, poznával jsem ženu, kterou měl Prďoch na fotce. Líbala se v autě s městským strážníkem, brzy měla obličej v jeho rozkroku, nakonec si zvedla sukni a holou prdelkou se mu vrtěla v klíně. „Dal jsem jí vybrat,“ řekl Prďoch se zadostiučiněním. „Buď já taky, nebo dám video na internet. A bylo to!“ Vytáhl z notebooku flešku, rychlými pohyby sešrouboval propisovačku do původní podoby. „Už chápeš?“ pohlédl na mě vítězoslavně. „Notes je jenom zástěrka!“ Spokojeně se zatetelil, přenesl váhu na levou hýždi a vypustil chrčivý vzduch. Zvedl se mi žaludek, sáhl jsem po láhvi a pořádně si přihnul, ale i potom mi bylo na zvracení. „Musím se ti omluvit,“ odkašlal jsem si. „Ty nejsi malinkatá, ale kurevsky velká veš!“ Neznělo to útočně, byla v tom jen únava a rozčarování. Spíš než Prďochem jsem opovrhoval sám sebou. Nechápal jsem, jak s někým takovým dokážu sedět u jednoho stolu. Setkali jsme se očima, byl zaražený a litoval, že se nechal unést a prozradil mi své praktiky. „Každému dávám vybrat,“ naparoval se. „Kdo 223


chce, může si svůj hřích odpykat. Nikoho k partnerství nenutím. V tom jsem férovější než Bůh!“ Napočítal jsem v duchu do desíti, musel jsem se ovládnout, abych mu neskočil po krku a nerozmlátil mu o hlavu půllitr. „Řekl bych, že jste skoro dvojčata,“ zvedl jsem se pomalu ze židle. „Ty máš dalekohled, a on je slepý. Jinak rozdíl nevidím.“ Zatočila se mi hlava, stoly a židle se mi před očima spojily v rozostřenou futuristickou mazanici. „Jejda!“ promnul jsem si víčka. „Sundejte mě z té houpačky!“ Zavrávoral jsem a zdálo se mi, že mně pod nohama ujíždí podlaha. „Končím!“ opřel jsem se Prďochovi o rameno. „Zanechávám svět tvému bdělému oku! Všechno pěkně natoč, zítra si to promítneme v kostele.“ Poplácal jsem ho po mastných vlasech na temeni. „Tak ať si neuděláš ostudu!“ Odhodlával jsem se k prvnímu kroku, soustřeďoval jsem na něj veškerou svou vůli. „Já jdu!“ odrazil jsem se z místa. Chvíli jsem nemotorně přešlapoval jako Armstrong v měsíční pustině. Malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. Měl jsem radost, že se mi povedl. Plazit se před Prďochem po čtyřech by bylo haneb224


ně ponižující. Teprve za dveřmi, až když jsem byl na schodišti k bytu, se mi podlomila kolena a soukal jsem se vzhůru jako opičák. Teď už jsem mohl, bylo to mimo kameru. Cítil jsem se mizerně, v duchu jsem vyčítal Marii, že mě vlákala do téhle díry, plné odporných červů bez špetky morálky. Tma znásobovala mou depresi, cítil jsem se unavený a rozbolavělý. Svaly se mi odlepily od kostí, neposlouchaly, ochably a prověsily mi kůži, která svědila, jako kdybych měl alergii na něco zkaženého. Nepatřím sem, tohle místo mě ničí! Dobelhal jsem se poslepu k posteli, chvíli mi trvalo, než jsem se na ni vysoukal. Překulil jsem se na záda a zaplavil mě nesmírný smutek, z nitra se mi vydral lítostivý sten, nářek, který jsem nedokázal ovládnout. „Kdo vlastně jsem?“ škytal jsem. „Nemám kam jít… Posraný život!“ Někdo mě zlehka pohladil po vlasech, dotek jsem skoro necítil. Možná jsem jen blouznil, upadal do spánku, který měl můj stesk utišit laskavým snem. „Marie, jsi to ty?“ zeptal jsem se plačtivě. „Neodháněj mě… Nemám už vůbec nic.“ 225


„Všechno bude dobré,“ zašeptala tma. „Udělej si pohodlí a spi.“ Zula mi boty a svlékla kalhoty. Nebránil jsem se, vnímal jsem péči s vděčností a láskou. „Necháš si mě?“ zeptal jsem se. Znělo to jako obava vyděšeného dítěte. „Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ odpověděla konejšivě. Upíral jsem oči do prázdna, vynořila se z něj tvář Marie, ale nebyl jsem si jist, jestli je skutečná. Měla jen nejasné obrysy, zahalené stínem, mohla být přeludem, výplodem mé rozbolavělé fantazie. „Obejmi mě,“ škemral jsem. „Prosím… Potřebuji tě cítit…!“ Tma se ke mně přivinula, položila si na prsa mou hlavu. Nevěřil jsem, že se to děje, ale připadalo mi to úchvatné, přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Pokoj šuměl, jako růžová lastura přiložená k uchu. „Šššš-šššš,“ kolébal mnou jemně. Tulil jsem se k výstřihu plátěné noční košile a vdechoval vůni, která se nepodobala žádnému parfému, připomněla mi ranní vzduch u jezera, kam 226


jsme jezdívali s Marií v dobách, kdy jsme se ještě milovali. Omamná a dráždivá, tušil jsem, že vystupuje z nitra drobných pórů alabastrové kůže, pokryté sametovými chloupky. „Děkuji,“ vzdychl jsem vděčně. „Nikdy tě nepřestanu milovat…“ Když jsem promluvil, rty se mi otřely o hebký polštářek, hřejivý velvet. Jen zlehka, jako při něžném polibku. „Šimráš…“ zachvěla se. Jemné chloupky se naježily, zavlnily se mi po rtech jako jarní tráva v závanu větru. „Jsi něžný… Bože, to se nedá vydržet!“ Vyhrnula si košilku a přetáhla mi ji přes hlavu. Ocitl jsem se v plátěném příbytku, nádherně vonícím nebi, naplněném růžově světélkující aurou. „Hledej…“ šeptala. „Najdi zvířátka!“ Plná čekárna lidí Hypertenze po mně slídí v uších třeští palec u nohy divně napjatý Najednou se dveře 227


ordinace otvírají Namísto holky s kosou černé afro bambulky mě do ráje vzývají Nesměle na bílou postel uléhám zavírám oči Můj anděl tlumočnice lásky rozpouští havraní vlásky bezuzdné rogallo Její bílý plášť krouží prostorem citového letiště maloměstské polikliniky vyhlídkový let bez padáků se nezastaví ani v černém mraku mezi opálenými stehny 228


Klidné přistání? Nikoliv. Důležitá preventivní prohlídka už je za námi... Civěl jsem na pavouka, číhajícího v rohu polštáře. Tenké nožičky trčely z chlupatého tělíčka jako drátěný plot. Pomalu vycházelo slunce, tma byla promodralá, ale předměty ještě nevrhaly stíny. Bděl jsem, a tvrdošíjně se přesvědčoval, že stále ještě spím. Sním živý sen, z něhož se nedokážu probudit. Za zády mi někdo pravidelně oddechoval, přelud, který mě v noci navštívil. Měl by být pryč, jsem přece vzhůru, probudil mě pavouk, když mi na nos zavěšoval pavučinu. Zahnal jsem ho, ale neutekl, jen znehybněl a předstíral, že je mrtvý. Zvolil si mou taktiku, už dlouhé minuty jsem se neodvažoval pohnout a přesvědčit se, zda Marie za mými zády opravdu existuje. V hlavě jsem si promítal útržky z posledních dnů, marné snahy i promarněné chvíle. Nad postelí se vznášela dráždivá vůně, nepřál jsem si, aby vyprchala, ale zároveň jsem byl zmatený, kde se tu stále bere. Musel jsem se rozhodnout 229


a přijmout pravdu. Rychlým pohybem jsem smetl pavouka a ukončil tak definitivně naše vzájemné vyčkávání. Vstal jsem opatrně z postele, přehodil přes sebe župan a zamířil ke dveřím. S dlaní na klice jsem se pomalu ohlédl. V šeru světélkovala ženská noha, vyčuhující zpod prošívané přikrývky. Vzhlédl jsem k polštáři, bledý obličej byl jako vnořený do načechraného chomáče kudrnatých rezavých vlasů. Marii se nepodobala, ale byla skutečná. Sešel jsem schodištěm do hospody a zůstal omráčeně stát, do nosu mě udeřil smrad z cigaret a fekálií. Břeťa spal na podlaze, zpod vyhrnuté košile mu vyčnívalo tučné břicho. Schizofrenní stařena seděla s chodidly pod zadkem, klátila se a mačkala v dlaních páchnoucí výkaly, hnětla je jako těsto. Netečně se dívala, jak se jí protlačují mezi prsty a dopadají z výšky na Břeťův holý pupek. Prďoch byl pryč, myslel jsem, že odešel i Luboš, ale když jsem nahlédl za výčepní pult, našel jsem ho ležet na zemi s Bridget v náruči. Kalhoty měl po kolena spuštěné a hlavu strčenou do mikrotenové nákupní tašky se sloganem LIDL – ZASLOUŽÍTE SI TO NEJLEPŠÍ! Mikroten mu obtáhl nos a v místě, kde se vtlačil 230


do nosních dírek, vytvořil hluboké dolíky. Klec na stěně mi připadala prázdná, zvedl jsem se na špičky a spatřil Andulu, jak leží pod bidýlkem s nohama vzhůru. Vzpomněl jsem si na Ludvu, ani on neodešel, stále mu zpod stolu trčely tenisky. Vzal jsem ho za kotníky a vytáhl ven, nos měl zašpičatělý a promodralý, ústa plná zasychajících zvratků. Tohle přece nemůže být pravda! Vyběhl jsem po schodech zpátky do bytu a zamkl za sebou dveře, jako kdybych věřil, že jsem utekl do jiného světa, který s tím dole nemá nic společného. Chci se probudit! Hned! Vrhl jsem se pod sprchu a pustil si na hlavu studenou vodu. Nechal jsem se bičovat ledovým proudem, jako hříšník z procesí kajícníků, třásl se zimou, až se mi podlamovala kolena. Zbavil jsem se hysterie, ale strach přetrvával. Neodezněl, ani když jsem si tělo promasíroval ručníkem. Vyšel jsem z koupelny a postavil se k oknu, slunce vystupovalo z mlhy nad obzorem. Růžový rozbřesk byl úchvatný, ale nijak mě nedojímal. V syté modři na obloze zářila velká stříbrná hvězda. Kristus a Lucifer. Dva v jednom, jako z reklamy na prací prášek. 231


„Proč vzdycháš?“ zaslechl jsem za zády. „Jestli lituješ, tvařme se, že k ničemu nedošlo…“ Po koberci se přibližovala bosá chodidla, zastavila se u okna těsně vedle mě. Spatřil jsem na chodníku rorýse, točil se na místě a plácal křídly, zoufale hrabal zakrnělýma nožičkama. Hleděl jsem na něho s dojetím a úzkostí. „Myslíš, že mu někdo pomůže?“ zašeptal jsem. Chvíli jsem slyšel jen tikot sloupkových hodin. „Jestli ne, tak neodletí,“ ozvalo se. „Pak určitě umře.“ Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, krev ve spáncích mi tepala morseovku. Ta, ta, ta, táá, táá, táá, ta, ta, ta! Save Our Souls! Spaste naše duše! Odvrátil jsem se pomalu od okna. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se. Setkal jsem se s velkýma zelenýma očima, mihotavě se leskly, jako hladina zahradního jezírka. „V noci jsi to věděl!“ zamrkaly překvapeně. „Přece Marie!“ Ucítil jsem závrať, do úst se mi nahrnuly sliny. Od hrudní kosti k levému rameni mnou projela palčivá bolest. Oslnivý záblesk, jako když cvakne spoušť fotoaparátu. Pak už nic. Jen ticho a tma. 232

MIROSLAV SEHNAL Jako desetiletý publikoval poprvé v ostravském regionálním časopise pro děti Bloček, ve čtrnácti letech spolupracoval s celostát ním časopisem pro mládež Větrník (krátké povídky) a s Českým rozhlasem, kde kromě povídek později publikoval okolo 200 fejeto nů a dvě rozhlasové dramatizace (Volba, premiéra 1985 a Zával, premiéra 1986). Jeho povídky uveřejňovaly také noviny a časopisy: Literární měsíčník, Kulturní měsíčník, Květy, Nová svoboda. Jeho sepětí s hudbou se projevilo v publikační činnosti (Melodie, Tvorba, Kino, Kulturní měsíčník, Nová svoboda a další). V roce 1993 vydal soubor „pijáckých historek“ Lidový receptář na poopiční stavy. Pra coval v několika ostravských kulturních střediscích, nyní působí jako hudební dramaturg Domu kultury města Ostravy. Pracoval v Ostravském večerníku, ČTK, Československé televizi, v časopise Výrobní družstevnictví a Hlubiňák. Spolupracoval s ostravským Divadlem hudby, psal a realizoval scénáře pro audiovizuální pre zentaci hudebních skupin, jakož i hudební dramatizace (Perníkové rozjímání, Samův syn). V 80. letech založil první rockový klub na Moravě – Žalák, tvořil jeho dramaturgii. Stál u zrodu ostravské skupiny Buty. Dramaturg ostravského klubu Atlantik. Napsal něko

lik scénářů pro Českou televizi k dokumentům o amatérských kape lách. V roce 1990 byl spoluzakladatelem nakladatelství Petit, poz ději založil vlastní nakladatelství Maja. Od roku 1999 začal vydávat recesní neperiodickou publikaci Prcka – WelCome, která v listopadu téhož roku obdržela certifikát provozovatele pelhřimovského Muzea kuriozit jako 1. česká publikace tištěná na toaletním papíře.

BIBLIOGRAFIE: V kartách se nepodvádí, 1990, Profil, Ostrava Lidový receptář na poopiční stavy, 1993, Maja, Ostrava Nevinní, 1999, Maja, Ostrava Hodinu před svítáním, 2007, Repronis, Ostrava V hodině svítání, 2008, Repronis, Ostrava Hodinu pod drnem, 20XX, Repronis, Ostrava Hodinu v nebi, 2011, Repronis, Ostrava Hodinu v pekle, 20XX, Repronis, Ostrava Beztížná hodina, 20XX, Repronis, Ostrava Účast v almanaších: Oheň, 1975, Profil, Ostrava.

Břetislav Uhlář HODINU. v pekle. (Ne)veselé obsese, mánie a deprese

Recommend Documents