B. Barokní literatura 1. Baroko, jeho podstata a vývoj / 2. – 3. Jan Amos Komenský / 4. Barokní literatura v Evropě: Terezie z Ávily, John Milton, Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen / 5. – 6. Barokní literatura v Českých zemích: Adam Václav Michna z Otradovic, Friedrich Bridel, Bohuslav Balbín Baroko přichází jako sloh vedoucí spor s renesancí. Reaguje na změnu společenských podmínek směrem k dramatickým konfliktům. Namísto vyvážené harmonie jej zajímá kontrast krajností, namísto racionality se do popředí derou emoce, namísto přehledného poznání se zdůrazňuje úloha tajemství, a konečně, namísto prosazování širší účasti lidí na správě věcí veřejných nastupuje víra ve spásnou úlohu privilegovaných společenských vrstev. Tím vším může být baroko blízké i některým náladám dneška. 1. Baroko, jeho podstata a vývoj 1-A1 Význam pojmu baroko 1-A2 Příčiny a zdroje barokního životního pocitu i stylu; 1-A3 Povaha a datace barokní kultury; 1-B Panorama české literatury 1-D Některé barokní památky v České republice 1-A1 Význam pojmu baroko Název baroko vznikl původně jako hanlivý a teprve postupně získal neutrální nádech (nejde o výjimku: podobně byla pojmenována gotika jako sloh barbarský, nenavazující na antiku – Gótové byli velmi silným barbarským, tedy germánským kmenem z doby Stěhování národů). Francouzsky baroque = zvláštní, neobvyklý, divný. Také se uvádí, že portugalské a španělské slovo barroco = nepravidelná, nedokonalá perla. 1-A2 Příčiny a zdroje barokního životního pocitu i stylu Pro vznik a rozvoj baroka měla zásadní význam skutečnost, že se evropská společnost ocitla od přelomu 16. a 17. století v podmínkách synchronního (souběžného) působení vlivů, které všechny znamenaly zhoršení životních podmínek. Jednalo se především o následující faktory: 1. Došlo k výraznému ochlazení klimatu. V 1. polovině 17. století vrcholila takzvaná malá doba ledová: chladné období, které trvalo zhruba v rozmezí let 1300 – 1850, sice prožilo v renesančním 16. století svou teplou fázi, ale kolem r. 1600 se propadlo do svého teplotního minima. Např. v Anglii se od počátku 17. do počátku 19. století pravidelně v zimě na zamrzlém dolním toku řeky Temže konaly lidové veselice (Thames frost fairs) a na zamrzlých vodních plochách v Nizozemsku se přibližně v téže době pravidelně bruslilo (obojí dnes nepředstavitelné). S tímto vývojem souvisely i opakující se vlny neúrody a vpády severských Dánů a Švédů do střední Evropy. 2. Téměř celou západní a střední Evropu zachvátily náboženské války mezi dvěma velkými skupinami křesťanů, katolíky a protestanty. Katolická církev byla postavena na spíše nadnárodním, univerzálním principu, zatímco protestanti se dělili do mnoha církví, které spočívaly zpravidla na národní bázi (základně), ale většinou náležely do věroučného systému luteránského (podle německého křesťanského reformátora Martina Luthera) nebo kalvinistického (podle švýcarského reformátora Jeana Calvina, počeštěně jmenovaného Jan Kalvín).
Francie se třetinu století (1562 – 1598) zmítala v sérii 8 krutých náboženských válek, označovaných jako hugenotské (francouzští protestanti byli nazýváni hugenoti: šlo o francouzskou zkomoleninu ze slova švýcarské němčiny Eidgenosse = spříseženec, spojenec na základě přísahy). Nejproslulejší událost těchto válek přišla r. 1572, když francouzští katolíci povraždili na různých místech země tisíce protestantů (krveprolití začalo o bartolomějské noci z 23. na 24. srpna). Dva ze tří králů, kteří v této éře vládli, Jindřich III. a Jindřich IV., podlehli atentátům, které na ně spáchali katoličtí fanatici (Jindřich IV. byl zavražděn přesto – anebo právě proto –, že v r. 1598 hugenotské války ukončil vydáním Ediktu nantského – právního výnosu, který zrovnoprávňoval hugenoty s katolíky). Vleklé konflikty uvnitř křesťanského světa vyvrcholily Třicetiletou válkou (1618 – 1648): střetly se tu dva bloky států, které můžeme zjednodušeně označit jako stranu katolickou a stranu protestantskou, ale ve skutečnosti šlo o konflikt mnohem hlubší: obě válčící strany se lišily nejen na ose katolicismus – protestantství, ale také absolutismus – stavovská monarchie a příznivci – odpůrci nadnárodní moci rakouské (tehdy však také španělské) dynastie Habsburků. Třicetiletá válka se odehrávala především ve střední Evropě a její začátek i závěr jsou spojeny s Českými zeměmi: válku zahájila pražská defenestrace, kdy představitelé českých stavů vyhodili z oken Pražského hradu dva české vysoké prohabsburské úředníky, a poslední válečnou akcí bylo dobytí a vydrancování levobřežní Prahy švédským vojskem. Následky měla Třicetiletá válka dalekosáhlé. Nejenže České země zůstaly v moci katolických a absolutistických Habsburků, ale celá střední Evropa byla bezpříkladně zpustošena. Nad ztrátami na životech vojáků vynikal vysoký počet civilních obětí: šlo nejen o úmrtí během vojenských operací, ale také o následky epidemií nebezpečných chorob, o pokles porodnosti ve vysílené populaci a významnou roli sehrála i emigrace (vystěhovalectví). České země přišly o téměř 30 % obyvatel, avšak většina Německa dopadla ještě hůře: výjimkou tu nebyly oblasti, kde nezůstala ani polovina lidí. Řádění vojsk (složených zejména z najatých žoldnéřů) znamenalo pro dobytá města praktické zničení a pro jejich obyvatelstvo téměř úplné vyhlazení (německý Magdeburg, český Nymburk aj.). Na názory a postoje lidí však měla silný dopad i skutečnost, že válka postupně ztrácela svůj náboženský charakter, že mnoho vlivných osobností střídalo svou přináležitost k válčícím stranám podle očekávaných hmotných, finančních i mocenských výhod, a že velká slova o Bohu, vlasti a spravedlnosti často jen zakrývala bezohlednou honbu za osobním či rodovým prospěchem. 3. Sedmnácté století se stalo posledním stoletím evropských dějin, v němž bylo obyvatelstvo vystaveno početným vlnám smrtících epidemií. Jednalo se především o mor, neštovice a tyfus. V r. 1613 na mor zemřel každý desátý Pražan, čtyři epidemické vlny této strašné choroby prohloubily v Českých zemích hrůzy Třicetileté války a poslední velká morová rána sem vtrhla v letech 1679 – 1680: v Praze tehdy vymřela téměř třetina obyvatel, v některých středočeských obcích úmrtnost přesáhla 50 % a např. ve farnosti Kutná Hora na podzim 1680 počty úmrtí převýšily až třicetkrát běžný průměr; před morem se uchránily jen odlehlé horské oblasti.
4. Po Třicetileté válce evropské státy a jejich vládnoucí vrstvy hledaly cesty, jak oživit hospodářství, znovu obdělat opuštěné pozemky a jak nahradit katastrofální úbytky pracovních sil. Zjednodušeně řečeno, byly uplatňovány dvě různé, ba zcela protikladné cesty: a) Zavádění nevolnictví (tělesného poddanství): poddaní zemědělci byli i svou fyzickou existencí připoutáni k půdě. Bez povolení své feudální vrchnosti se nesměli stěhovat, uzavírat sňatky ani studovat. Povolení bývalo v odůvodněných případech udělováno, ale odcházející nevolník musel vyplatit svému pánu hodnotu své pracovní síly. Ruku v ruce s touto tuhou závislostí šlo i zvyšování poddanských povinností, zejména roboty (povinné, bezplatné práce na šlechtických statcích). V některých případech musel nevolník robotovat až 6 dnů v týdnu (takže na starost o rodinné hospodářství mu zbývaly jen podvečery, neděle a svátky). b) Zavádění pachtu: šlechta pronajímala poddaným opuštěné pozemky k obdělávání. Poddaný měl za povinnost propachtovanou půdu zvelebovat a šlechtici z ní odváděl část výnosu. Pro šlechtu byly zisky z pachtovného záhy zajímavější než tradiční poddanské dávky. K uzavření smlouvy o pachtu však poddaný nemohl být nucen: vztah mezi šlechticem a pachtýřem se tedy stal především vztahem obchodních partnerů a zásadně posílil společenskou pozici velké části zemědělského obyvatelstva. Z různých důvodů se stalo, že cestu nevolnictví si zvolila střední a východní Evropa, zatímco cesta pachtu převládla v Evropě západní. Pacht byl ekonomicky mnohem efektivnější než nevolnictví, a tak došlo k zásadnímu rozdělení Evropy na dvě sféry s odlišnou dynamikou hospodářského vývoje. Vedle východního stagnujícího světa patriarchálních vztahů doprovázených myšlenkovým útlakem, osobní nesvobodou a násilnými donucovacími praktikami se rozvíjel západní svět počínající názorové volnosti, svobodného podnikání, ale také nepřímých nátlaků a existenční nejistoty. 5. Pokračoval rozvoj věd zahájený v renesanční době. Z jeho slavných představitelů uvedeme jen dva: Johannes Kepler (1571 – 1630): německý astronom, fyzik a matematik. Působil mimo jiné v rudolfínské Praze, kde pracoval nejprve jako asistent dánského astronoma Tychona de Brahe. Posléze zformuloval tři Keplerovy zákony, které popisují pohyb planet kolem Slunce. Zásadním způsobem přispěl k rozvoji geometrie. Sir Isaac Newton (1643 – 1727): anglický fyzik a matematik. Jeho pohled na svět se odrážím již v názvu jeho klíčového spisu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (Matematické principy přírodovědy). Objevil a zformuloval zákon všeobecné gravitace (přitažlivé síly) (Newtonův gravitační zákon) a tři základní zákony mechanické fyziky (zákon síly, zákon setrvačnosti, zákon akce a reakce; Newtonovy pohybové zákony). Zásadním způsobem přispěl k poznání matematických funkcí. 1-A3 Povaha a datace barokní kultury Barokní dobu můžeme časově vymezit jen velmi přibližně léty 1600 – 1750. Neurčitost těchto mezníků vyplývá z toho, že na začátku, mezi renesancí a barokem, leží jako přechodný sloh manýrismus a na konci, mezi barokem a klasicismem, najdeme rokoko. Navíc tu existují zřetelné rozdíly geografické: některé země (Francie) se baroka zbavují mnohem dříve než jiné (známé je české selské baroko, které plně náleží dokonce do 19. století). Vymezit hlavní, všeobecně platné rysy baroka také není jednoduché (velmi záleží na společenské, náboženské a politické situaci konkrétních zemí). Přesto lze říci, že: 1. Baroko je typický „platónský“ sloh. V tomto smyslu má leccos společného s gotikou, ale výslovná návaznost není běžná. V architektuře ji představuje např. český stavitel Jan Blažej Santini-Eichl (1677 – 1723) se svým konceptem barokní gotiky: použil ji při úpravách klášterů ve Žďáru nad Sázavou (s výstavbou poutního kostela svatého Jana Nepomuckého), v Sedlci u Kutné
Hory, v Želivi, v Kladrubech, v Plasech aj. V literatuře ožívá zájem o legendy: dochází k jejich novým zpracováním. 2. Baroko se nevyhýbá návaznosti na antické náměty, ale využívá je jinak než renesance. Z antického a renesančního ideálu harmonie baroko přebírá především orientaci na prostorovou symetrii (souměrnost), která se pak projevuje v centrální dispozici (kruhovém půdorysu) barokních staveb nebo v rozčlenění barokně utvářené krajiny. Barokní symetrie přináší pocit klidu a jistoty v jinak velmi neklidném a nejistém světě. 3. Baroko je zpravidla (i když nikoli výhradně) kosmopolitní (světoobčanské, nadnárodní). Je běžné, že domácí umělci zpracovávají témata exotická a že na mnohých stavbách pracují tvůrci různých národností. 4. Baroko je silně náboženské. Vyjadřuje interpretaci křesťanské víry, která – podobně jako v gotice – zcela samozřejmě prolíná veškerým životem společnosti. Barokní katolicismus je pro veřejnost šířen, předáván a utužován pestrými formami, založenými především na emocionalitě. Nechybějí působivé náboženské slavnosti s masovou účastí věřících. Prosazuje se mariánský kult (uctívání Ježíšovy matky Panny Marie), který má zdůraznit ženský prvek v náboženském životě. Působivost, dekorativnost a teatrálnost katolické liturgie (bohoslužby) je záměrným atraktivním protikladem skromné liturgie protestantské. Pojem barokní zbožnost se často používá pro označení tradičně pojatého katolického náboženského života i na počátku 21. století. 5. Pěstuje se křesťanská mystika: snaha dosáhnout spojení s božským (transcendentním) rozměrem světa prostřednictvím kontemplace (rozjímání), meditace (zbožných úvah) a askeze (odříkání se zejména tělesných potřeb). Významnou roli tu sehrály nové mnišské řády jezuité (Tovaryšstvo Ježíšovo) a bosí karmelitáni (obě řehole vznikly v průběhu protireformace v 16. století). 6. Baroko hojně pracuje se symboly a alegoriemi (i v tom se podobá gotice). Kromě snahy o hlubší pojetí skutečnosti tu hraje roli také fakt, že ve výtvarném umění lze takto účinněji promlouvat i k široké veřejnosti. 7. Baroko tematizuje neustálou přítomnost smrti (lat. memento mori = pamatuj na smrt). Vědomí jejího blízkého, avšak přesně nepředvídatelného příchodu ovlivňuje všední situace člověka i uměleckou tvorbu. Ta se nevyhýbá ani značně drastickému líčení okolností, které s sebou zánik života přináší. Přesto se objevují nikoli ojedinělé případy záměrného mučednictví: položit život za záslužnou věc se považuje za jeden ze způsobů, jak se účastnit na Božím díle. 8. Baroko vidí celistvou realitu jako dynamický soubor protikladů: krásy a ošklivosti, života a smrti, radosti a utrpení, duchovnosti a tělesnosti, nejvýše spravedlivé božské dokonalosti a hříšné lidské omezenosti atd.
9. V malířství se uplatňuje tendence ke střízlivému realismu, kterou představuje nizozemský malíř Harmensz Rembrandt van Rijn (1606 – 1669; obraz Noční hlídka) se svou technikou šerosvitu, i snaha o dynamické, plastické a bohatě barevné výjevy, jimiž proslul Nizozemec Peter Paul Rubens (1577 – 1640; obraz Tři Grácie). 10. Baroko znamená zcela novou etapu ve vývoji hudby. Přineslo instrumentální polyfonii (skladbu vytváří více nástrojových hlasů) a operu. Mezi vůbec nejznámější barokní umělce patří němečtí skladatelé Johann Sebastian Bach (1685 – 1750; cyklus Braniborské koncerty) a Georg Friedrich Händel (1685 – 1759; oratorium Mesiáš – skladba pro pěvecká sóla, sbor a orchestr). Rozvíjí se však i lidová píseň (např. koledy). 11. Mimořádný rozvoj prožívá divadlo: od divadla školního, které hrají sami žáci, aby si tak osvojili žádoucí vzdělání i výchovu, přes divadlo lidové (venkovské) a šlechtické (provozované v zámeckých divadlech) až po vznik velkolepého divadla kamenného s činohrou a operou. 12. V literatuře se rozvíjí žánr kazatelských textů a duchovních (náboženských) básnických skladeb; příznačný je silně metaforický jazyk a patetický (vzletně nadšený) tón. Beletristické kvality mívají i mnohá díla odborná. 1-B Baroko v Českých zemích dosáhlo vynikajících projevů, ovšem jeho pozadí tvořila velmi dramatická a komplikovaná historicko-sociální skutečnost. Její alespoň stručná charakteristika nemůže chybět v žádné literárněhistorické příručce o starší české literatuře. Panorama české literatury (literární dějiny od počátků do současnosti) (1994) Baroko a protireformace (od 20. let 17. století do 70. let 18. století) Doznívání renesance a prvá fáze vývoje baroka (od 20. let 17. století do poloviny 17. století) Když Rakousko zvítězilo nad českým stavovským povstáním s pomocí Španělska a Katolické ligy v bitvě na Bílé hoře, vládnoucí rod uplatnil tvrdá opatření proti české šlechtě i měšťanstvu, které stálo na straně protihabsburské opozice. Přední představitelé stavovského povstání byli popraveni, další museli odejít ze země, byl konfiskován jak jejich majetek, tak i majetek dalších politických odpůrců. Novou vlnu emigrace přineslo Obnovené zřízení zemské z roku 1627, které mimo zajištění práva Habsburků na český trůn zavádělo do státní správy vedle češtiny i němčinu a jako jediné náboženské vyznání připouštělo katolické náboženství. Nekompromisní postoj vítězů v politické a ekonomické rovině nebyl však ihned provázen stejně rozhodným nástupem nové kultury. Třicetiletá válka, v níž proti sobě stál tábor rakouský a španělský a na druhé straně v prvém období bojů Nizozemí a Dánsko a ve druhé etapě Švédsko a Francie, přinášela rakouské straně úspěchy i neúspěchy a neposkytovala tedy možnost plného soustředění na vnitřní problémy a soustavného prosazování habsburské politiky centralismu ve všech oblastech života českých zemí. Teprve po uzavření vestfalského míru v roce 1648 se vnitřní situace země ustálila natolik, že umožňovala prosazení habsburských politických zájmů již zcela důsledně.
Česká kultura tohoto období byla poznamenána odchodem části šlechty a měšťanstva do emigrace a při sledování jejího vývoje musíme tedy brát v úvahu jak domácí literární situaci, tak literaturu exulantskou. Není však možno mechanicky předpokládat, že v exulantské literatuře pokračuje tradice tvorby renesanční a humanistické a spojovat domácí tvorbu jednoznačně s katolickou orientací a umělecky s barokem, které se ostatně plně rozvinulo až v následujícím období. Domácí tvorba se sice vyznačovala prohabsburskými postoji (nebo byla alespoň v tomto smyslu bezpříznaká) a exulantská literatura obhajovala stavovské povstání a odboj proti Habsburkům, ale složení žánrů, které se v literatuře uplatňovaly, a poetika jednotlivých literárních děl vykazují spíše analogické nežli opoziční rysy. Protikladný charakter se projevoval v konfesijní rovině, v níž exulantská literatura byla protestantská a domácí literatura převahou katolická. Panorama české literatury, Olomouc 1994, s. 75. Poznámky a vysvětlivky: analogický – obdobný; bezpříznaký – správně bezpříznakový; takový jazykový prostředek, který je v daném kontextu něčím výjimečný; bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) – na návrší zvaném Bílá hora (vedle obory Hvězda dnes na západním okraji Prahy) vojska Katolické ligy a rakouských Habsburků porazila vojsko českých stavů; souběhem okolností se bitva stala jedním z hlavních mezníků českých dějin, protože po ní následovala ztráta české samostatnosti (obnovené až r. 1918), nastolení tvrdého habsburského absolutismu, germanizace, pronásledování odpůrců režimu apod.; exulantský – související s exulanty, tedy vyhnanci pro politické či náboženské přesvědčení (naproti tomu emigranti mohou být také ekonomičtí nebo dobrovolní); Katolická liga – vojensko-politická koalice německých katolických států za Třicetileté války, jejím jednoznačně nejsilnějším členem bylo Bavorsko; konfiskovat – úředně zabavit (zpravidla z trestu); vestfalský mír (1648) – správně Vestfálský; kompromisní mírové dohody, které ukončily Třicetiletou válku. 1-C Otázky a úlohy 1. Připravte stručnou, ale výstižnou textovou a obrazovou informaci o nějakém příkladu barokní kultury z okolí vaší školy nebo bydliště nebo o jedné významné osobnosti české nebo evropské barokní kultury. 2. Na základě úryvku z literárněhistorické příručky odpovězte na následujíc otázky: a) Kolik hlavních emigračních vln z Českých zemí přinesla Třicetiletá válka? b) Jakým tempem nastupovala barokní katolická a prohabsburská kultura v Českých zemích po bitvě na Bílé hoře? c) Jakého postavení se dostalo němčině v Českých zemích pobělohorské doby? d) V jakém ohledu se nejzřetelněji lišily česká literární tvorba domácí a exulantská a v jakém ohledu byla hranice mezi nimi méně výrazná? 1-D Některá zajímavá data
2. – 3. Jan Amos Komenský 1-A1 Mládí v Čechách; 1-B1-1 Labyrint světa a ráj srdce; 1-A2 Diplomatické a pedagogické úsilí v emigraci; 1-B2-1 Orbis pictus; 1-B2-2 Kšaft umírající matky Jednoty bratrské; 1-A3 Pozdní léta filozofická; 1-B3 Obecná porada o nápravě věcí lidských; 1-D Jan Amos Komenský: Přehled života a díla. 1-B1-1 Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský (1592 – 1670): Labyrint světa a ráj srdce, to jest Světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází. (1623) (…) Kapitola I O příčinách v svět putování Když sem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil. Vrtkavost mysli. Na kterouž věc mnoho a často pomýšleje a s rozumem svým pilně se radě, na tom mi se ustanovovala mysl, abych sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pak pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil. (…) Kapitola II Poutník dostal Všudybuda za vůdce I vyšel sem od sebe sám a ohlédati se počal, mysle, odkud a jak začíti. Vtom ihned nevím kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu a řeči hbité, takže mi se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že sem z domu svého vyšel a v světě se provandrovati a něco zkusiti umysl mám. Svět labyrintem. Schváliv mi to: „Kde pak vůdce jakého máš?“ řekl. Já odpověděl: „Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou.“ „Nespravíš nic,“ řekl on. „Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?“ „Slýchal cosi,“ dím. On zase: „Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, příhrad, průchodišť vzdělané, že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se, nikdý ven netrefil. Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti.“ Vypsání drzího. „A kde pak takového vůdce vzíti mám?“ řekl sem. Odpověděl: „Já sem na to, abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co jest, ukazoval: protož sem tobě také vstříc vyšel.“ Já podivě se: „I kdo jsi ty,“ řekl sem, „můj milý?“ Odpověděl: „Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na
každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám, summou beze mne nic se díti nemá, ke všemu dohlédati má jest povinnost: a ty půjdeš-li za mnou, uvedu tě do mnohých tajných míst, kamž by ty sic nikdá netrefil.“ Já slyše řeči takové, počnu sám v sobě vesel býti, že sem takového vůdce našel: a prosím ho, aby tedy sobě práce nevážil mne skrze svět provésti. Odpověděl: „Jak jiným v tom rád sloužím, tak i tobě;“ a ujav mne za ruku: „Poďmež,“ řekl. I šli sme; a já řekl: „Nu, rád se podívám, jaký jest toho světa běh, a také-li v něm co jest, čehož by se člověk bezpečně držeti mohl.“ To slyše tovaryš můj, zastavil se a řekl: „Příteli, jdeš-li ty tím umyslem, ne aby věci náše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím, jak by s tím královna náše, Její Milost, spokojena byla. Márnost královna světa. „I kdo je to královna váše?“ dím já. Odpověděl: „Ta, kteráž všecken svět a běh jeho řídí, od končin až do končin: slove Moudrost, ač někteří mudrlanti Marnost ji říkají. Pravímť tedy časně, když tam choditi a prohlédati budeme, nemudruj nic: sic by sobě tu i jinde ledcos utržil, a já třebas vedlé tebe.“ Kapitola III Mámení se přitovaryšilo O to když on se mnou mluví, hle, teď po straně jakýsi – nevěděl sem, muž-li či žena (nebo divně jaks zakuklený byl a okolo něho jako mhla se dělala) – k nám se přiloudě dí: „Všudybude, kam s tímto pospícháš?“ „Do světa ho vedu (dí on), prohlédnouti jej žádostiv jest.“ „A proč beze mne? (řekl onen zase). Víš, že tvá prováděti, má ukazovati, co kde jest, jest povinnost. Nebo Její Milosti královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co vidí a slyší, dle líbosti vykládal a něco tu mudroval: než aby se jemu, co a k čemu která věc jest, povědělo, a on na tom přestal.“ Odpověděl Všudybud: „Zdaž každý tak drzím jest, aby s jinými zaroveň na řádech našich přestati neměl? Než tento tuším uzdy potřebovati bude. Dobře, podiž!“ Takž se k nám připojil a šli sme. Zvyk při věcech mámení světa. Já pak sobě na mysli: „Bodejž bych já jen tuto zaveden nebyl; titoť se o jakous na mne uzdu smlouvají.“ I dím k novému tomu tovaryši: „Příteli, neměj za zlé, rád bych také tvé jméno věděl!“ Kterýž řekl: „Já sem tlumočník královny světa Moudrosti, kterýž sobě to poručeno mám, abych, jak se čemu v světě rozuměti má, vyučoval. Protož já všechněm, co jich v světě uhlédáš, starým i mladým, urozeným i neurozeným, hloupým i učeným, všecko, co k pravé světské moudrosti přináleží, v mysl vkládám a je k veselosti a dobromyslnosti přivodím: ježto by beze mne i králové, knížata, páni a všickni nejstkvostnější lidé v divných tesknostech byli a smutně na světě čas trávili.“ Na to já: „Šťastně by mi tě Bůh za průvodčího dal, milý příteli, jestliže to pravé jest. Nebo já se proto do světa pouštím, abych sobě vyhlídl, co by v něm nejbezpečnějšího a nejpotěšenějšího bylo, toho abych se chytil: tebe tedy takového rádce maje, snáze sobě vybrati moci budu.“ „O tom nepochybuj,“ řekl on. „Neb ač v království našem všecko znamenitě ušlechtile spořádané a veselé uhlédáš, a že se všechněm královny naší poslušným dobře vésti může, porozumíš: však vždy, pravdať jest, jedno povolání a obchod nad druhý víc pohodlí a výhod má; budeš sobě ze všeho, co budeš chtíť, vybrati moci. Jáť všecko, co jak jest, vyložím.“ I dím: „Jak pak tobě říkají?“ Odpověděl: „Jméno mé jest Mámení.“ Kapitola IV Poutník uzdy a bryllí dostal (…) A když já tak mlče a sklopě oči jdu a nohami nechtivě jaksi pokračuji, Všezvěd: „Co, vrtochu?“ dí, „tušímť se nazpět chut dělá?“ A než já co odpovím, anť mi na krk uzdu jakous vhodí, jejíž udidla pojednou mi se do ust vklouzla; a on: „Nu, již mi povolně půjdeš,“ dí, „kams začal.“
Uzda všetečnosti. I pohledím sobě na tu uzdu, a aj, sšitá byla z řemení Všetečnosti, a udidla její byla z železa Urputnosti v předsevzetích, a porozuměl sem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu. Brylle Mámení. Vtom druhý vůdce z druhého boku: „A já tobě tyto okuláry,“ dí, „daruji, skrze něž se na svět dívati budeš.“ I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí. Složené z Domnění a Zvyku. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny; a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove. Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač ste mi usta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo. (…) Kapitola XVI Poutník se na promocí mistrů a doktorů dívá Ale aj, vtom trouby zvuk zavzní, jako svolávajících se k slavnosti; a Všezvěd srozuměje, co bude, dí: „Navraťme se ještě medle, tu se bude nač podívati.“ „I což to bude?“ dím já. On: „Academia bude korunovati ty, kteříž nad jiné byvše pilnější, vrchu umění dosáhli: ti, pravím, jiným na příklad korunováni budou.“ Já tedy věc tak zvláštní viděti žádostiv jsa a houfy sbíhajících se vida, vejdu za jinými také: a aj, tu pod filozofickým nebem jakýsi stál s papírovým sceptrum, k němuž zprostřed houfu někteří přistupovali, svědectví vysokého umění žádajíce. On žádost jejich, že slušná jest, schváliv, poručil, aby, co umějí a nač stvrzení žádají, na cedulce poznamenané dali. I odvozovali jeden filozofie summu, jiný medicíny, jiný jurisprudentiae: měšcem přitom, aby to hladčeji šlo, podmazujíce. On tedy jednoho za druhým bera, každému na čelo titul: Toto jest svobodných umění mistr; toto medicíny doktor; toto práv obojích licenciát etc. přilepil a pečetí přitvrdil, pod nemilostí bohyně Pallady všechněm přítomným i nepřítomným poroučeje, aby jich na potkání žádný jinák nejmenoval. A s tím je i zástupy rozpustil. I řekl sem: „Bude-liž co více?“ „A což tobě ještě dosti není?“ dí tlumočník. „Či nevidíš, jak jim všickni ustupují?“ Jakož pak ustupovali. Nicméně já, chtěje vždy, co pak dále z nich bude, viděti, hledím po jednom tom umění mistru, anť mu teď počítati cos poroučejí, on neuměl; poroučejí měřiti, neuměl; poroučejí hvězdy jmenovati, neuměl; poroučejí syllogismy dělati, neuměl; poroučejí cizími jazyky mluviti, neuměl; poroučejí svým jazykem řečňovati, neuměl; poroučejí naposledy čísti a psáti, neuměl. „Ký pak hřích,“ řekl sem já, „mistrem sedmerého umění se psáti, a žádného neuměti?“ Tlumočník odpověděl: „Neumí-li ten, umí druhý, třetí, čtvrtý; nemůž všudy plně býti.“ „Tedy já rozumím,“ řekl sem, „že po strávení v školách věku, po vynaložení na to statku, po přivěšení titulů a pečetí naposledy zeptati se potřebí, učil-li se čemu? Bopomozi té správy.“ „Ty muderlantství nepřestaneš,“ dí on, „leč sobě něco utržíš, žvi jen předce, přisahámť, že se s něčím potkáš.“ „I nu tedy,“ řekl sem, „nechť sou třeba sedmdesatera sedmera umění mistří a doktoří, a nech třeba všecka umějí aneb žádného, říkati nic víc nechci: jen poďme odtud.“ Jan Amos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce, Praha 1970, s. 5, 15 – 21, 82 – 83. Poznámky a vysvětlivky: Academia – univerzita; anť – spojovací výraz na místě dnešního již, jak; Bopomozi té správy – Proboha, to je pěkný pořádek; doktor, mistr – dva z titulů pro absolventy vysokoškolského studia univerzitního směru; drzí – všetečný; etc. = et cetera = lat. a další; filozofické nebe – baldachýn
(přenosná ozdobná střecha) nad trůnem rektora (nejvyššího univerzitního hodnostáře); jurisprudentiae – znalost práva; Kretenský labyrint – podle starořeckých bájí bludiště, které dal ve svém sídle postavit krétský král Mínós, aby tam držel v zajetí obludného Mínótaura (napůl býka a napůl člověka), kterému pak posílal jako potravu lidské oběti; křepký – svižný, pružný; kvaltování – námaha, dřina, lopocení; licenciát – absolvent vysokoškolských studií před promocí na doktora; ký pak hřích – jaký je to hřích; marnost – původně patrně klam, přelud, později bezvýslednost, zbytečnost, skutečnost bez hodnoty; medle – tedy (původně asi pokud jde o mne); obchod – zde zaměstnání; obojí práva – právo římské (občanské) a církevní (kanonické); obratný vzhled – čilý pohled; obrtlík – otočná uzavírací součástka; Pallas Athéna – starořecká bohyně moudrosti a rozvážného boje; promoce – slavnostní zakončení vysokoškolského studia spojené s udělením akademického titulu; přestat – zde (názorově) setrvat; rámcové – obroučky; roh – zde rohovina (látka, z níž jsou např. zvířecí rohy); řády – společenské skupiny; sceptrum – lat. žezlo; sedmero svobodných umění (lat. septem artes liberales) – náplň odborné výuky škol ve středověku a raném novověku; obsahovala sedm oborů, rozdělených na nižší stupeň trivium (gramatika, rétorika, dialektika; cílem bylo pomocí studia jazyka naučit se vyjadřovat myšlenky) a vyšší stupeň kvadrivium (astronomie, aritmetika, geometrie, muzika; cílem zvládnout základní věcné obory); Komenský však v 16. kapitole Labyrintu nahrazuje muziku čtením a psaním; stíhat – zde zkoumat; utržit – zde utrpět; summa – lat. podstata, souhrn; svobodná umění – viz sedmero svobodných umění; syllogismus (dnes sylogismus) – takový typ úsudku, který se řídí přesnými pravidly; ufasovaný – zasazený; v světě se provandrovati – svět proputovat; vedlé tebe – s tebou; vrtoch - nerozhodný člověk; zaveden – zde oklamán; zvůle – zde výhody; žvi jen předce, přisahámť, že se s něčím potkáš – jen žvaň dál, ale přísahám, že něco slízneš. Jan Amos Komenský (1592 – 1670): Obecná porada o nápravě věcí lidských (asi 1640 – 1670) Kapitola prvá Co je vševýchova a proč je žádoucí (1 – 10) V jakém smyslu si přejeme, aby byli vzděláváni všichni lidé, ve všem a všestranně (11 – 15) 1. Vševýchova je univerzální vzdělání celého lidského pokolení. Neboť u Řeků paideia znamená vyučování a výchovu, jimiž jsou lidé vzděláváni, pan pak znamená univerzálnost. Jde tedy o to, aby byli vyučováni pantes, panta, pantos (všichni, všemu, všestranně). (…) 6. První, co si přejeme, je, aby tak plně a k plnému lidství mohl být vzděláván ne jeden člověk nebo několik nebo mnoho, nýbrž všichni lidé vespolek i každý zvlášť, mladí i staří, bohatí i chudí, urození i neurození, muži i ženy, zkrátka každý, komu se stalo údělem narodit se člověkem; aby konečně jednou bylo celé lidské pokolení vzděláno po všěech věkových stupních, stavech, pohlavích a národech. 7. Za druhé si přejeme, aby se každému dostalo uceleného vzdělání, aby byl správně vycvičen nikoli jen v jediné věci, nebo v několika málo, nýbrž ve všech, které dovršují podstatu lidskosti, aby dovedl vědět pravdu a nezavádět klamem; milovat dobro a nedat se svádět zlem; konat, co máme konat, a nepřipouštět, čemu se máme vyhýbat; moudře mluvit o všem se všemi, když je třeba, v ničem nebýt němý; a konečně s věcmi, s lidmi a s Bohem jednat ve všem rozumně, ne unáhleně,a tak nikde se neuchylovat od cíle svého štěstí. 8. A to všestranně; ne pro okázalost a mam, nýbrž pro pravdu; čili k tomu cíli, aby se všichni lidé stali co nejpodobnějšími Bohu (k jehož obrazu jsou stvořeni); tj. opravdu rozumnými a moudrými, opravdu činnými a čilými, opravdu mravnými a čestnými, opravdu zbožnými a svatými, a tím opravdu šťastnými a blaženými, zde i navěky. (…)
Kapitola druhá Jak je potřebné (1 – 14), jak možné (15 – 20) a jak snadné (21 – 30) vzdělávat všechny lidi k lidskosti (…) 25. Problém IV. Učit lidi správně užívat věcí. Už dostatečně je známo, že pravá moudrost a pravá naše blaženost spočívá ve správné znalosti, ve správném chápání a ve správném užívání věcí. Buďtež tedy všichni lidé učení správně věci znát a správně je chápat, i naučí se snadno také správně věcí užívat… (…) 27. Problém VI. Každou nevzdělanost přivést ke vzdělanosti. Na to není třeba žádného zvláštního umění; jen vyzdvihni člověka z nevzdělanství, to jest z otupujících příležitostí, a přenes jej tam, kde je dána možnost rozmanité věci smysly vnímat, rozmanité věci úvahami promýšlet a rozmanité věci, které se staly a jsou mimo jeho dosah, z daných zpráv poznávat; a hned uvidíš, že němé tváře se stávají lidmi. Co brání rozšířit tento způsob ke všem národům? (…) 30. Je otázka, zda tedy i slepí, hluší a nechápaví (jimž se totiž pro ústrojný nedostatek nemůže něco dostatečně vštípit), mají být přibíráni ke vzdělávání? Odpovídám: 1. Z lidského vzdělávání se nevyjímá nic, leč nečlověk. Pokud tedy mají účast na lidské přirozenosti, potud mají mít účast na vzdělání. Ba spíše tím více, pro větší nutnost vnější pomoci, když si příroda pro vnitřní nedostatek nemůže dosti pomoci sama. 2. Zejména když příroda, bylo-li jí po některé stránce zabráněno rozvinout svou sílu, rozvine ji po jiné stránce tím zdatněji, jen když se jí pomůže. Vždyť příklady ukazují zřejmě, že od narození slepí vyspěli jen za pomoci sluchu ve znamenité hudebníky, právníky, řečníky atd., podobně jako od narození hluší vyspěli ve vynikající malíře, sochaře a řemeslníky. Rovněž bezrucí se přece stali jen pomocí nohou obratnými písaři. Poněvadž tedy je vždycky někudy přístup k rozumné duši, má se světlo vpouštět tudy, kudy je možno. (…) Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, Brno 2007, s. 119, 125. Terezie z Ávily (1515 – 1582) Pohnutkou k tomu, bych tě milovala, není mi příslib Tvého nebe, Pane, ba ani peklo, tolik obávané, mě nepudí, abych se hříchu bála. Ty sám jsi, Bože, pohnutka má stálá: když zřím, jak na kříži krev z ran Tvých kane, když vidím Tvoje tělo zbědované, Tvou smrt a ona muka neskonalá. Pohnutkou největší je láska Tvoje, takže bych ctila Tě a milovala, i kdyby pekla nebylo a nebe. Odměny nežádá si láska moje: i kdybych v to, več doufám, nedoufala, stejně jak teď bych milovala Tebe.
Mezi odbornými knihami věnovanými baroku vyniká práce českého historika Zdeňka Kalisty Století andělů a ďáblů, která ukazuje podstatu baroka obecně a českého zvláště na příkladech z jihočeského prostředí.
Baroko v Českých zemích dosáhlo vynikajících projevů, ovšem jeho pozadí tvořila velmi dramatická a komplikovaná historicko-sociální skutečnost. Její alespoň stručná charakteristika nemůže chybět v žádné literárněhistorické příručce o starší české literatuře. Panorama české literatury (literární dějiny od počátků do současnosti) (1994) Baroko a protireformace (od 20. let 17. století do 70. let 18. století) Doznívání renesance a prvá fáze vývoje baroka (od 20. let 17. století do poloviny 17. století) Když Rakousko zvítězilo nad českým stavovským povstáním s pomocí Španělska a Katolické ligy v bitvě na Bílé hoře, vládnoucí rod uplatnil tvrdá opatření proti české šlechtě i měšťanstvu, které stálo na straně protihabsburské opozice. Přední představitelé stavovského povstání byli popraveni, další museli odejít ze země, byl konfiskován jak jejich majetek, tak i majetek dalších politických odpůrců. Novou vlnu emigrace přineslo Obnovené zřízení zemské z roku 1627, které mimo zajištění práva Habsburků na český trůn zavádělo do státní správy vedle češtiny i němčinu a jako jediné náboženské vyznání připouštělo katolické náboženství. Nekompromisní postoj vítězů v politické a ekonomické rovině nebyl však ihned provázen stejně rozhodným nástupem nové kultury. Třicetiletá válka, v níž proti sobě stál tábor rakouský a španělský a na druhé straně v prvém období bojů Nizozemí a Dánsko a ve druhé etapě Švédsko a Francie, přinášela rakouské straně úspěchy i neúspěchy a neposkytovala tedy možnost plného soustředění na vnitřní problémy a soustavného prosazování habsburské politiky centralismu ve všech oblastech života českých zemí. Teprve po uzavření vestfalského míru v roce 1648 se vnitřní situace země ustálila natolik, že umožňovala prosazení habsburských politických zájmů již zcela důsledně. Česká kultura tohoto období byla poznamenána odchodem části šlechty a měšťanstva do emigrace a při sledování jejího vývoje musíme tedy brát v úvahu jak domácí literární situaci, tak literaturu exulantskou. Není však možno mechanicky předpokládat, že v exulantské literatuře pokračuje tradice tvorby renesanční a humanistické a spojovat domácí tvorbu jednoznačně s katolickou orientací a umělecky s barokem, které se ostatně plně rozvinulo až v následujícím období. Domácí tvorba se sice vyznačovala prohabsburskými postoji (nebo byla alespoň v tomto smyslu bezpříznaká) a exulantská literatura obhajovala stavovské povstání a odboj proti Habsburkům, ale složení žánrů, které se v literatuře uplatňovaly, a poetika jednotlivých literárních děl vykazují spíše analogické nežli opoziční rysy. Protikladný charakter se projevoval v konfesijní rovině, v níž exulantská literatura byla protestantská a domácí literatura převahou katolická. Panorama české literatury, Olomouc 1994, s. 75. Poznámky a vysvětlivky: analogický – obdobný; bezpříznaký – správně bezpříznakový; takový jazykový prostředek, který je v daném kontextu něčím výjimečný; bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) – na návrší zvaném Bílá hora (vedle obory Hvězda dnes na západním okraji Prahy) vojska Katolické ligy a rakouských Habsburků porazila vojsko českých stavů; souběhem okolností se bitva stala jedním z hlavních mezníků českých dějin, protože po ní následovala ztráta české samostatnosti (obnovené až r. 1918), nastolení tvrdého habsburského absolutismu, germanizace, pronásledování odpůrců režimu apod.; exulantský – související s exulanty, tedy vyhnanci pro politické či náboženské přesvědčení (naproti tomu emigranti mohou být také ekonomičtí nebo dobrovolní); Katolická liga – vojensko-politická koalice německých katolických států za Třicetileté války, jejím jednoznačně
nejsilnějším členem bylo Bavorsko; konfiskovat – úředně zabavit (zpravidla z trestu); vestfalský mír (1648) – správně Vestfálský; kompromisní mírové dohody, které ukončily Třicetiletou válku. 1-C Otázky a úlohy 1. Připravte stručnou, ale výstižnou textovou a obrazovou informaci o nějakém příkladu barokní kultury z okolí vaší školy nebo bydliště nebo o jedné významné osobnosti české nebo evropské barokní kultury. 2. Na základě úryvku z literárněhistorické příručky odpovězte na následujíc otázky: a) Kolik hlavních emigračních vln z Českých zemí přinesla Třicetiletá válka? b) Jakým tempem nastupovala barokní katolická a prohabsburská kultura v Českých zemích po bitvě na Bílé hoře? c) Jakého postavení se dostalo němčině v Českých zemích pobělohorské doby? d) V jakém ohledu se nejzřetelněji lišily česká literární tvorba domácí a exulantská a v jakém ohledu byla hranice mezi nimi méně výrazná? Zdeněk Kalista (1900 – 1982): Století andělů a ďáblů Trauma veliké války a jeho vyznění (…) Bezvýhlednost mnohaletého zápasu o obnovu života na českém jihu přinesla s sebou některé psychické momenty, které se dříve nebo později musily výrazně projeviti v utváření vnitřního života tohoto kraje resp. jeho obyvatel. Bylo opravdu nezbytně třeba vystupňovati rezistentní odvahu až do krajnosti, neměl-li býti současník válečného utkání odehrávajícího se na naší půdě v letech 1618–1648 zlomen požáry rozchvacujícími mu znovu a znovu starý i nově vybudovaný krov nad hlavou a zadáven pleny vydírajícími mu z rukou nejenom poslední hotové peníze, ale i poslední zásoby potravin, neměl-li se vzdáti naděje oživující, když viděl výsledky své usilovné práce znovu a znovu pohlcovány přívalem událostí, záplavami vojenských durchcuků a tíhou vojenských ubytování, a neměl-li kapitulovati před silami, které zřejmě převyšovaly jeho možnosti obranné a hrozily jej zničit. Za dané situace to byla především skutečnost, že válka se jevila soudobému člověku ne jako racionálně sledovatelný řetěz událostí, nýbrž jako živel, ba přímo jako osud – kus nezvládnutelného a neuchopitelného fata – která dodávala těmto heroickým rysům u soudobého člověka zesíleného, až nenormálního patosu. V každé válce – i ve válce moderní – hrál a hraje moment překvapení jistě nemalou roli. Ve válce Třicetileté však byl jeho význam zřetelně daleko větší než ve válkách novodobých a zejména ve válkách počítajících s novodobými vymoženostmi technickými. Nebylo sdělovacích prostředků, které by zavčas mohly ohlásit vpád nějakého vojenského oddílu. I když šlo o pohyby velkých armádních těles, jako byla třeba saská armáda 1631–32, armáda Banérova, vojsko Torstensonovo a jiné podobné mnohatisícové útvary, jež musily být doprovázeny silným trénem a zabezpečovat si rozličně přísun válečného materiálu i potravin, a nemohly se proto pohybovat s nějakou překvapivou rychlostí, nebylo možno se spolehnouti na to, že zpráva o jejich pohybu se donese do nějakého kraje tak zavčas, aby bylo možno vykonati příslušná opatření obranná ve smyslu vojenském i dopraviti do bezpečí cenné předměty, jež se mohly stát kořistí vojenského plenu, potraviny hladovou soldateskou nemilosrdně rekvirované a ostatní věci, jimž příchod vojáků hrozil. (…) Zdeněk Kalista, Století andělů a ďáblů, Jinočany 1994, s. 85 – 86. Poznámky a vysvětlivky: Johan Gustafsson Banér (1596 – 1641) – švédský vojevůdce, v r. 1639 se svou armádou neúspěšně obléhal Prahu a pak vydrancoval severovýchodní Čechy; durchcuk – (z něm.) průchod vojska; fatum – lat. osud (zejména nepříznivý); heroický – hrdinský; krov – dřevěná konstrukce střechy nesoucí krytinu; patos – prudké, nadnesené vzrušení; plen – plenění, kořistění, rabování; rekvirovat – úředně něco zabavovat za mimořádných, zpravidla válečných okolností; resp. – respektive (lat.) = vlastně, lépe řečeno, nebo spíše; rezistentní – odolný, vzdorující; Sasko – část Německa podél Labe, za Třicetileté války stát (knížectví) severně od Krušných hor, který bojoval na protestantské straně proti Habsburkům aj.; soldateska – hanlivé označení pro vojsko (zpravidla žoldnéřské), které si hrubě počíná vůči civilnímu obyvatelstvu; hrabě Lennart Torstenson (1603 – 1651) – švédský vojevůdce, v poslední velké jihočeské bitvě Třicetileté války
drtivě zvítězil u Jankova r. 1645 nad vojskem Habsburků a jejich spojenců a pak táhl na Moravu, kde neúspěšně obléhal Brno; jeho vojska způsobila v jižních Čechách velké škody podobně jako habsburská vojska již po r. 1618, kdy tudy táhla směrem k Praze a Plzni; trén – vojenský zásobovací oddíl. 1-C Otázky a úlohy 1. Připravte stručnou, ale výstižnou textovou a obrazovou informaci o nějakém příkladu barokní kultury z okolí vaší školy nebo bydliště nebo o jedné významné osobnosti české nebo evropské barokní kultury. 2. Analyzujte ukázku z Kalistovy knihy: a) Najděte v textu obsahové a jazykové prostředky odborného stylu. Jsou v textu i prostředky odpovídající stylu jinému? Pokud ano, identifikujte je a zdůvodněte jejich uplatnění. b) Najděte v textu jazykové prostředky svědčící o tom, že kniha vznikla již před delší dobou. c) Kdo (jaká skupina či jaký typ lidí) je ve středu autorovy pozornosti? Které z bojujících stran Třicetileté války autor nepochybně straní a jakým způsobem?
Václav Černý (1905 – 1987): Až do předsíně nebes (1956 – 1972; knižně vydáno 1996) Michna z Otradovic a Václav Jan Rosa v evropských souvislostech Zbaroknělá gotika v Michnovi a Rosovi Ke které, a to nejen snad pouze básnické, nýbrž i v nejširším slova smyslu kulturní, tradici se mělo baroko přihlásit a na ni navázat, ne-li k tradici středověké? Svou podstatou a v kterémkoliv ohledu není totiž baroko nic jiného než velkolepý a namnoze zdařilý pokus zastavit tok dějin, vrátit jej nazpět a přinutit jej plynout znovu řečištěm, jež mu vytkl středověk: chceme tím říci, že podstatou barokní inspirace je úsilí vrátit naši vzdělanost a její vývoj jejich smyslu křesťanskonáboženskému, a to přesně ve významu, rozsahu i formách, které vytvořil křesťanský středověk. Po řadu generací baroko s úspěchem popírá renesanci a zamezuje, aby naše kultura, smysl a směr, které člověk dává svému životu a své tvorbě, byly, staly se a zůstaly laickými a antropocentrickými, opřely se výhradně o pozemské, přírodní a přirozené životní důvody a řídily se pouze rozumem; zásadně trvá na teocentrickém pojetí i pocitu vesmíru i života anebo se k němu silou vrací, justifikuje lidskou existenci výhradně nábožensko-finalisticky a vidí ji determinovanou silami duchovními (prozřetelnými) a nadpřirozenými, které lze sice vymezit i racionálně, i mravně, účastnit se jich však lze pouze mysticky, totiž z jejich milosti. Václav Černý, Až do předsíně nebes, Praha 1997, s. 145. Zdeněk Rotrekl (1. 10. 1920 Brno): Barokní fenomén v současnosti (…) Barokní doba se u nás nekryje s dobou pobělohorskou, vytvářely ji nejenom katolické řády a laické organizace (1575 Bratrstvo Mariino, studentské Bratrstvo Početí Panny Marie ap.), ale i církve nekatolické. A více: v barokním životním stylu nalézáme i prvky mimokřesťanské a předkřesťanské, religio i mythus, magii černou, bílou, astrologii se sestavováním horoskopů, vliv planet na osud člověka, vliv drahých kamenů na lidské zdraví a úspěch, kabalu, víru ve znamení, chiromantii, význam snů pro budoucnost, hledání elixíru života, kamene mudrců, alchymii, praktiky mající zahánět mor, vlkodlaky, upíry, bludičky, víly, rusalky atd. Rozpornost doby – a odtud naše nynější nesnáze pochopit ji v její úplnosti – spočívá i v tom, že byla tvořena faktory existujícími mimo religiozitu vůbec, faktory obecně lidskými i mocenskými. (Můžeme přece oprávněně pochybovat o religiozitě žoldnéřů a jejich vůdců, bojujících za žold tu za luteránského Sasa, zanedlouho za jeho nepřítele v podobě kalvínského Fridricha Falckého a nakonec ve vojsku katolického Habsburka.) (…) Baroko se vzpírá a bude dlouho vzpírat jakékoli definici. U nás v době předbělohorské i pobělohorské si svou vlastní tragičností individuální a kolektivní vytvořilo existenciální tragický
pocit životní, v němž nemůže mást ani únik do pastýřské selanky a idyličnosti, zděděný po renesanci. 3-D Některá zajímavá data Zdeněk Kalista (22. 7. 1900 Benátky nad Jizerou – 17. 6. 1982 Praha) Český historik, publicista a překladatel. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (byl žákem konzervativního historika Josefa Pekaře). Bedřich Bridel (1619 – 1680): Co Bůh? Člověk? (1658) Co bůh? Člověk? Kdokolivěk? Co já? Co ty? Bože svatý? Já hřích, pych, lest: tys sláva, čest. Já hnis, vřed, puch: tys čistý duch. Tak, jak mohu, o mém Bohu zpívám, vzdychám i pospíchám, k nohám padám, chvály skládám, jak i první, tak v poslední okamžení. PATER e CoeLIs DeVs, MIserere nobIs. Co jest Bůh? Duše odpočinutí. Jaký boj? Jaké hnutí mně vstupují na myšlení? Mám-li snad zahynouti? Čiji mdlé mé přirození. Což to? Věc velmi rychlá, aneb jest-li ňáké zdání, rostou mně jakás křídla, strojí se všecko k litání. Zdá mi se, že k vysoku již se nad planéty beru, odtud jen na poskoku
z země se k nebi poberu; ňáký mě oheň živí, kostí vnitřnosti protírá, oheň div, než bez dříví, i tělo, i duši zžírá. Tak-liž mne obnovuješ? Srdce mé, mozek, mé žíly, Bože, si zhotovuješ, oheň, ten mě mdlí i sílí; z světa, z toho oudolí, k sobě mne, můj Bože, voláš, kde všecko stůně, bolí, když tak v vnitřnostech plápoláš. Tys perla, kment, hedvábí, tys božská, hrozná velebnost, ta k sobě všecko vábí, neobsáhlost, neskončenost. Já pak jáma, sklep, co jsem? Jsem potvora nepravosti. Já kazichléb jen, co jsem? Hra všelijaké marnosti. Já nad peří létavé, i nad vítr jsem marnější, nad ty prášky mihavé, i nad prach jsem vrtkavější; já jsem nadutá pěna, v štěstí jsem nejvyskočnější, potom když je proměna, v neštěstí nejzlobivější. Já nad oteklé vředy, i nad hnůj jsem ohavnější, všecken zapuchlý, bledý, nad jed i mor ohyzdnější. Já jsem samý pouhý vřed, umrlčina zprachnivělá, puch, hnůj, hnis, jizlivý jed pro svrab oplzlého těla. Václav Černý (1905 – 1987): Až do předsíně nebes (1956 – 1972; knižně vydáno 1996) Michna z Otradovic a Václav Jan Rosa v evropských souvislostech Zbaroknělá gotika v Michnovi a Rosovi Ke které, a to nejen snad pouze básnické, nýbrž i v nejširším slova smyslu kulturní, tradici se mělo baroko přihlásit a na ni navázat, ne-li k tradici středověké? Svou podstatou a v kterémkoliv ohledu není totiž baroko nic jiného než velkolepý a namnoze zdařilý pokus zastavit tok dějin, vrátit
jej nazpět a přinutit jej plynout znovu řečištěm, jež mu vytkl středověk: chceme tím říci, že podstatou barokní inspirace je úsilí vrátit naši vzdělanost a její vývoj jejich smyslu křesťanskonáboženskému, a to přesně ve významu, rozsahu i formách, které vytvořil křesťanský středověk. Po řadu generací baroko s úspěchem popírá renesanci a zamezuje, aby naše kultura, smysl a směr, které člověk dává svému životu a své tvorbě, byly, staly se a zůstaly laickými a antropocentrickými, opřely se výhradně o pozemské, přírodní a přirozené životní důvody a řídily se pouze rozumem; zásadně trvá na teocentrickém pojetí i pocitu vesmíru i života anebo se k němu silou vrací, justifikuje lidskou existenci výhradně nábožensko-finalisticky a vidí ji determinovanou silami duchovními (prozřetelnými) a nadpřirozenými, které lze sice vymezit i racionálně, i mravně, účastnit se jich však lze pouze mysticky, totiž z jejich milosti. Václav Černý, Až do předsíně nebes, Praha 1997, s. 145. John Milton 1608 – 1674): Ztracený ráj Nebuď tobě divno, paní vševládná! můž-li tobě, ještos sama největší tvorstva div, co divno býti; aniž zbroj oči své, to nebe plné milosti, hněvem proti mně, an takto přicházím k tobě samotný, a nenasyceně na tvou hledím krásu, nelekaje se velebné tvé tváři, jížto samota svatá více velebnosti dodává. Pěkná podobizno tvůrce pěkného! Všecky věci, které z daru jeho máš, všecky věci dchnutím žití nadané, zvelebujíce tvou krásu nebeskou, s vytržením sladkým hledí na tebe. O, že na tebe tam nikdo nehledí, kde by všeobecným byla odivem! neli zde, v tom těsném, různém okolí mezi zvířaty, jichž tupí smyslové nijak chápati tvé krásy nemohou. Jeden vidí tebe člověk, než co jest jeden? Tyť by měla jako bohyně, jsouci mezi bohy, bráti ustavnou čest a službu od nezčíslných Andělů! Zdeněk Rotrekl (1. 10. 1920 Brno): Barokní fenomén v současnosti (…) Barokní doba se u nás nekryje s dobou pobělohorskou, vytvářely ji nejenom katolické řády a laické organizace (1575 Bratrstvo Mariino, studentské Bratrstvo Početí Panny Marie ap.), ale i církve nekatolické. A více: v barokním životním stylu nalézáme i prvky mimokřesťanské a předkřesťanské, religio i mythus, magii černou, bílou, astrologii se sestavováním horoskopů, vliv planet na osud člověka, vliv drahých kamenů na lidské zdraví a úspěch, kabalu, víru ve znamení, chiromantii, význam snů pro budoucnost, hledání elixíru života, kamene mudrců, alchymii, praktiky mající zahánět mor, vlkodlaky, upíry, bludičky, víly, rusalky atd. Rozpornost doby – a odtud naše nynější nesnáze pochopit ji v její úplnosti – spočívá i v tom, že byla tvořena faktory existujícími mimo religiozitu vůbec, faktory obecně lidskými i mocenskými. (Můžeme přece oprávněně pochybovat o religiozitě žoldnéřů a jejich vůdců, bojujících za žold tu za luteránského Sasa,
zanedlouho za jeho nepřítele v podobě kalvínského Fridricha Falckého a nakonec ve vojsku katolického Habsburka.) (…) Baroko se vzpírá a bude dlouho vzpírat jakékoli definici. U nás v době předbělohorské i pobělohorské si svou vlastní tragičností individuální a kolektivní vytvořilo existenciální tragický pocit životní, v němž nemůže mást ani únik do pastýřské selanky a idyličnosti, zděděný po renesanci.