Archivy | Texty | Ukázky | Norman Manea: Příčka
Norman Manea: Příčka Nájezd tramvají... Fialové obdélníky okna. Hlava se pokouší lehce nadzvednout: koudel zakňourá. Balkon se chvěje, koleje praskají pod náporem brontosaurů. Tělo, zavinuté do deky, sebou škubne. Vedle spustí rádio. Telefon se ozve jen zřídka. Čtvrt hodiny nato už klíč v zámku ohlašuje nepřítomnost. Odpoledne se s telefonáty roztrhl pytel. Hlas se zdá stále svěží, energický. Rozhlas, televize, návštěvy. Melancholické noci obehrávají desky s violoncellem a kytarou.
Na úsvitu kovové hordy zaútočí znovu. Tělo se vymrští a znovu klesne. Fialové pruhy oken, kocovina. Časová znamení, ranní valčíky, přehledy zpráv, židle bum, zámek cvak.
„Na vašem patře bydlí samí slušný lidi. Zaharescovi jsou spořádaná rodina. Na konci chodby je společnej byt, pop, advokátka a učitel tělocviku. Pak oficír se spoustou děcek, inžinýr se soudkyní, krejčí, vedoucí z obchodu, ta poďobaná od neštovic, a na druhý straně zubař Bratu, starej Bratu. Vedle máte paní Cornelii. No, ta si toho štěstíčka v životě moc neužila.“
Domovník: dochvilný, čistoty dbalý tlouštík. Chlupatý, černý. Pohled samozvaného všeuměla. Profesionální žvanil. O sedmé už je ve vestibulu, v jedenadvacet zamkne kovové dveře v přízemí. S neznámými tvářemi ruče vypochoduje. Vetřelci musejí svou návštěvu zdůvodnit: ke komu, proč a na jak dlouho. Potloukají se tu nejrůznější otrapové, zloději a štváči, musíme být bdělí.
On sám bdí v jednom kuse. Vyptává se, zapisuje si, vštěpuje do paměti, zaznamenává. Nájemníci ho uctivě a obezřele zdraví. Což o to, o dům on pečuje... Dohlíží na čistotu, odstraňuje poruchy ústředního topení, stará se o klíčky od poštovních schránek, o výtah, odvoz odpadu, nástěnku, peníze za úklid, knihu záznamů o stěhování, knihu návštěv, knihu oprav. Vždy je vám ochoten vypomoci: s televizní anténou, se sporákem, telefonem, pojistkami, žaluziemi, parketami, koupelnou, nábytkem. Všechno si pozorně prohlédne, slídí kolem, aby vypátral něco nepředvídatelného, zvizitýruje všechny místnosti. Ale když vám každý měsíc vydává ve své potkanůprosté garsoniéře stvrzenku o zaplacení nájemného, rád si dlouze poklábosí.
„Užil jste si dost nepříjemností, než jste přišel sem k nám. Slyšel jsem o tom kvartýru, co padnul do oka bůhvíkomu... Tady se budete cejtit dobře. Chtěl jsem se vás zeptat, nepochopil jsem... zdá se, že nikde neděláte.“
Vysvětlení mu připadá zmatečné, ucouvne, vytuší choulostivost situace. Raději se poptá na místo narození, na studia... Dejte si pozor, ten flanďák a stará advokátka rádi šmírujou klíčovou dírkou. Zaharescovi jsou řádná rodina. Taky mají dost svejch starostí, s dědictvím, dcera jim zůstala v Rakousku... představte si, v jejich věku, jediná dcera. Paní Cornelia neměla, chudák, na růžích ustláno, umřel jí manžel, co má teďka dělat? Možná už se to k vám doneslo, bejvala estrádní umělkyní. Teď dělá někde v cestovce. Je ráda, když si jí někdo vyleje srdíčko, ale sama to z vás nepáčí.“
Tanky tramvají lomcují šedivými okny jitra. Úředníci se zemdlele plouží. Koupelna, kuchyně, šatník. Pak berou útokem výtah, schodiště. Dole pod oknem je zastávka. Z balíků těl se najednou vynoří ruce. Desítky rukavic se natahují po chladné a vlhké tyči u špinavých dveří. Panina kostkovaná pelerína, vmezeřená mezi aktovky a deštníky, divoce šustí. Její majitelka pravidelně pohazuje rozpuštěnými blonďatými vlasy
nazad, ale nával ubírá jejímu pohybu na rozmáchlosti. Když ji tramvaj včas vyvrhne na chodník před cestovní kanceláří, chvíli ohromeně postává, než si dá oblečení zase do pořádku... Židle, pozdravy, úsměv, šéf, káva, vtípky, novinky, telefon, nedělní křtiny, valutový plán, umělecká brigáda, schůze, školení, čtvrtletní hodnocení, recept na lístkový koláč s ořechy, tréninková střelnice, kosmetička, přezkoušení. Tep pracovního dne, tlačítka, telefony, objednávky, káva, fórky, šéfovské návyky, drby, noviny, brožury, svolávání na schůzi, módní časopis, referát, úspora kancelářských potřeb... nenápadné, vyhýbavé odpovědi, stisk rukou, vtip, mrknutí, umolousané fráze jako ochranný štít, prášek proti bolestem hlavy, řasenka, punčochy z dovozu, splátka na sporák.
Najednou se vzpamatují, vyrazí ven z té válcovny lidských duší a celí tumpachoví se rozptýlí v ulicích cestou na nákup a k trolejbusům. Sýr, léky, lampy, knoflíky, televizor. Jedna fronta, druhá, žárovky, zámky, boty, brýle, až den se sklání. Soumrak zmírňuje únavu. Schodiště řadových paneláků, betonová krabice, zbývající hodiny prolenošit, křeslo, televizor, sporák, žehlička, noční sarkofág.
Domovník přijímá pozdravy poddaných ve vstupní hale. Každému v odpověď letmo pokyne hlavou. Zaznamenává síťovky, balíky, hlasy, oblečení, případný doprovod. Rychlost kroku, stísněnost, trpkost, všechno. Dům s mnoha partajemi, lidmi všeho druhu, soužití zde má svá pravidla. Každého znát, vystříhat se sporů, abyste mohli správně informovat, činit uvážená rozhodnutí, dohlížet. Kdysi bydlel jako pomocný skladník v pokojíku od podniku, ale měl nějaké nepříjemnosti, soud a zavřeli ho. Pak přišla rehabilitace, práce, dochvilnost, poctivost. Domovnická garsoniéra. Kulaťoučký, upravený muž, dokonalá disciplína.
Běhání, pracovní doba, domovníkův pátravý pohled, události dopolední směny... Svodku lze vybavit půl hodiny po sousedčině návratu domů.
„Poslyš, mám tam pořád uvádět písařka v jedný mizerný kanceláři? Kvůli nepřítomnýmu manželovi! Příbuzný v zahraničí! Co jsem dělala, když mě vyhodili z divadla, jsem už vyložila u soudu. Tak co pořád ještě chtějí? Tehdejšího ředitele vykopli a vidíš, už se nikde neuchytil... Jo, jsem nervózní! Obrazila jsem kdejaký krám, a vrátila jsem se s prázdnou. Maminka má v sobotu narozeniny, musím jí udělat dort. Jaká televize, nevidíš, že... jaké prohlášení, nevím, neposlouchala jsem to. Může být, já na to nemám nervy.“
Večer hluk z ulice opadne. Ztlumí se, zmírní. Město se vzdaluje, betonové kóje se vznášejí v oparu únavy. Sousedka občas přiloží ucho, aby slyšela, co se děje vedle. Nic. Nejspíš tam bude nějaký paralytický dědek nebo hluchoněmé dítě... Domovník se zeptal, zatímco vypisoval stvrzenku za nájem: „Jakpak vycházíte se sousedem, soužko?“ Slyšíte to: soužko... Osel! Když mi po celá léta neřekl jinak než jemnostpaninko. Informace poskytnuté soudruhem domovníkem nejsou až tak znepokojivé: celý den proleží a nevyjde z bytu, s nikým nepřišel do styku, na veřejnou schůzi se nedostavil. Když byla brigáda, radši dal pětadvacet lei, než aby se jí zúčastnil. Asi má svýho dost... co je mu po nich! Musí se o něm všecko dozvědět, všecko! Že prej ho viděli s haldou cizích časopisů pod paží. Takže ho viděl on, domovník, kdo jiný? Vypadá to, že si rád přihne... kdepak asi tak schrastil whisky, když v kšeftu mají akorát tenhle jabčák nebo odvar z březových košťat? A ty svetry... nosí prej jenom svetry, chodit voblečenej jako člověk, v kvádru a kravátli, na to ho neužije... Samý svetry! Cizí, to se hned pozná, z balíků. Prosil ho, ať napíše do domovního zpravodaje něco o zásadách socialistickýho soužití: „akorát jsem mu řek, vypadáte na študovanýho člověka“. Tak to vylíčil domovník: soused jen něco zabručel, nějakou výmluvu nebo co. A jinak nic, nic.
Dřív tam ta příčka asi nebyla... Je to starý, solidní dům, velké byty, mohovití lidé. Nasekali tam tenké příčky, prostor znovu rozdělili, předělal se rozvod. Příčka ani ne na půl cihly: neizoluje to, ale dokonalý odposlech to taky neumožňuje. Jenom to obtěžuje, nic víc.
Noviny, pastilky, injekce, láhve, knihy, dýmky, obálky, sešity, nášivky, hadry, slovníky: kutloch vyloučeného! Zběsilost a úzkost, rokle plná práchniviny: týdenní předpověď počasí, chorobopis, program z dostihů, denní záznamy o migrénách. Buňka, pacient, ponuré mlčení. Jako by nevěděl, co je smrt, a měl pořád dost času: marnost a čekání.
Sousedka odhaduje poměrně správně, když se na chvíli znovu zasní... prostě si leží! Jako by zavrhl šprým, kterým se mírní zoufalství, románskou terapii, záškub, vtip a tak pořád, uzlík, a už se látá.
V průběhu dne součet, rubriky, čas vyhrazený na svačinu, úzký pásek s otočným kalendářem spleen and suspicion. Město se boří do černého bahna noci, fosforové a kasárenské stíny. Zima, opotřebovanost, do nebe volající úzkost tlumená duchnou hluboké tmy.
„Je to jen nuda a bolesti hlavy, když to chceš vědět!“ vykřikla sousedka na nenadálého návštěvníka.
Stává se, že... v pozdních hodinách město uvízlé v bahně noci a zapomnění bere útokem fantazie radioamatérů. Melodie zvonků od bytů zkratují krátké pirátské signály. „Co tady pohledáváš v tuhle dobu?“ zeptala se soužka Cornelia. Přesto se ozvalo strohé cvaknutí zámku: agresor byl vpuštěn.
„No a co? Nemusím nikomu skládat účty. Ne, nikomu... Tu ruku pryč, nesahej na mě. Ty, a můj muž? Ještě tak noční údržbář! Povídám, ruku pryč! Nebo zavolám tvý ženě. Vypadni, okamžitě vypadni! Já tam fakt zavolám... Na co mám čekat, proč? To si myslíš ty! Mně nemůže uškodit ani takové zvíře, jako jsi ty. No a co... Co mi tak ještě můžou sebrat... Mám už jenom..., však ty víš co... kvůli tomu sem taky chodíš. Hnusáku stará!“ Strkání, šepot, stále tlumenější, potom šišlání a klid.
Na úsvitu housenkové pásy, útok. Polštář reflexivně nadskočí a dopadne zpět, ždímat by ho mohl. Rádio, telefon? Nic takového. Zámek ztratil na agresivitě: není ho slyšet. Ani známka života.
Kolem poledne kazetofon, kohoutek u vodovodu, telefon. Milý, klidný hlas. „Však já je znám... Vydrží deset hodin tvrdnout na židli a poslouchat a poslouchat. Samozřejmě že ani nedutají. Jak vojáčkové v přijímači... Pak je to ovšem, jako když do vrabců střelí... Prý dojde k nějaké reorganizaci. Nemám na to ani pomyšlení. Kam, kam že se mám jít projít? Nevidělas, co je na ulicích... Jaká restaurace, dvě ženské samy v restauraci...? Mizerné a drahé, však víš. Jaká hudba, kde, vždyť zavírají v deset? To bych řekla. Když je na ulicích taková tma? Děkuju, nemám zájem. Jestli můžeš, bylo by to skvělé! Třicet deka. Jo, mámě na dort. Fajn, zaskočím, určitě. Dobrou náladu, kde bych ji vzala? Mívala, ovšemže mívala. Přeci nejsem žádné béčko. No jo, darmo mluvit. Zalezla bych si někam do pelíšku. Vyspat se, nic víc nepotřebuju. To jo, povedlo se jim to. Radši víc nevědět. No zajdu, určitě zajdu.“
Ve třináct hodin rozhlasové noviny, slyšet jsou jenom první zprávy, vpadne do toho zvonek, tralala, hudební skříňka. Ještě jednou. Á, počkej, to není u sousedky... Tyhle zvonky znějí všechny stejně.
Otevřou se dveře. Na prahu se konečně objeví sousedka! Může si ji prohlédnout. Středních let: tvář dosud mladá, drsné vlasy, štíhlá figura. Ani pán není úplný medvěd: ani stařec, ani nemluvně, ani paralytik. Poněkud rozpačitě si v chůzi zapne teplou modrou košili, plandající přes odrbané džínsy.
„Mám dojem, že jste zapomněl něco na ohni... Ucítila jsem pach spáleniny.“
Ochranitelsky se usmívá. Mírný, vřelý tón, který však může přerůst do pronikavého a písklavého. Prohrábne si rukou vlasy, znejistělá pomatencovým utkvělým pohledem.
„Ano, asi ano... já jsem ten viník,“ pokouší se dětinsky usmát soused. Ustoupí o krok, váhá, jestli ji má pozvat dál. Nemělo by to smysl, je tu nepořádek, výrostek v rodičovském pokoji. A kromě toho přece musí pádit do kuchyňky...
Rozběhne se ke dveřím, odstrčí spálený rendlík. Otevře okno, aby kouř vyšel ven. Vezme hadr, znovu uchopí rendlík, odloží ho do výlevky. Otočí kohoutkem, voda zaprská, mění se v páru. Páchne tu spálenina a popel.
Vchodové dveře zůstaly pootevřené. Sousedka už tu ale není. Nestihl jí ani poděkovat, ani se omluvit... Zazvonil by u jejích dveří: noční incident vytvářel určité předpoklady; ale co udělá potom, mezi dveřmi?
Domovník hlídá na svém stanovišti v přízemní hale.
„Už dávno jsem vás neviděl! Málokdy vycházíte z pokoje. Říkám si, co tak asi jí, ani v Potravinách jsem ho nikdy nepotkal. Vy jste mi ňákej tajnůstkář, soudruhu... No, nic ve zlym. Já jen tak špásoval. Nájemníci se mě furt vyptávali, nevěděl jsem, co jim mám říct. Abych nezapomněl, máte u mě psaní...“
Obálku měl připravenou v kapse: jestli se podezřelý nakonec rozhodne opustit doupě, pak musí projít vstupní halou a tam, na svém stanovišti...
„Až z Brazílie! Vy teda máte styky!“ zavrčel, zklamán tím, že moula si zastrčil dopis do kapsy, ani se na něj nepodíval.
„Ne, s tím termínem to žádný problém není. To je fuk! Až budete mít čas, zajdete ke mně a zaplatíte.“ Ale vyplašený nájemník se už honem kradl k východu.
Venku na ulici zběsilé tlampače, provolávání hurá. U stánku překvapení: žádný zákazník. Rozježená, bledá prodavačka plete:
„Sirky nemáme... No, nepřišly už dva týdny.“ Pokáraný nemá odvahu dál obtěžovat. Utápí se ve zdvořilostech, než přejde k věci: „Kdybyste byla tak laskava, přál bych si ještě...“ Vedoucí se nedá ani pohnout, ani vyvést z míry. Zajídá se jí prostoduchost nakupujících, kteří se ustavičně dožadují nejrůznějších hloupostí, ona jen prostě podává správné informace.
„Čínský? No to mě podrž! Čínský a bulharský jsem neviděla už od jara. Mám tu dva balíčky amiralek, tak ber, příště už nebudou.“
Když člověku někdo potyká, nemůže se urazit. Ovšemže je to přátelský čin, posílený navíc vzácným zbožím, skutečná přízeň.
Pád obezřetných kroků ke vchodu do domu. Kápo je konečně pryč. Nejspíš bude v kotelně, ve spalovně odpadu nebo ho někdo zavolal, aby s ním dorovnal nějaký nedoplatek.
Podezřelý se rychle přikrade k výtahu. Zmáčkne knoflík, rozhlédne se kolem. Nemá trpělivost čekat, rozběhne se do schodů, bere je po dvou, po třech. Uf, konečně je nahoře! Prošacuje se, klíč nikde. Á, tady je, v kapse u kalhot...
„Člověče, to mě podrž, ty už seš zpátky?“
Hlas kontrolora! Kde se tu vzal...? Dveře do společného bytu u výtahu jsou otevřené. Paní advokátka v důchodu obšťastní domovníka širokým úsměvem. Dveře nezavře, stojí jako přibitá, aby jí výstup neušel.
„Á, zapomněl jsem ti říct,“ pokračuje vševěd, „pošťák ti nechal u mě balík s různejma časákama. Pojď, dám ti ho, mám ho tam už několik dní.“
Jak to, že ho tam nechal, proč, vždyť jsem byl pryč jenom... A někomu jinému ho vydat nesmí, tak jak to... Mluvil by sám pro sebe, nemá sílu, dýchavičně se vleče v příznivcových stopách. Hajzl! dává si na čas, nepřidá do kroku, času má habaděj. Ale dál nepůjdu, aby ze mě tahal rozumy... zůstanu na prahu, vydá mi jen, co mi má vydat, balík, granát, obsílku od soudu, rozsudek, co bude chtít...
Skutečně zůstane stát na prahu garsoniéry. Nemá chuť znovu vidět ty pastelové stěny, nikde ani smítka, plakáty s herečkami, ani tlustý koberec, kožené křeslo, hudební věž.
Přináší mu celý štos časopisů, stažený žlutou páskou.
„Vidím, že kamarádi se o tebe starají! To bych si dal taky líbit... Brazílie, Francie, Kanada, Belgie. Až to všechno pročteš, třeba mi taky něco pučíš... Až je už nebudeš potřebovat, pochopitelně. Máš to vyhodit... Budu si je po večerech prohlížet, líp mi uteče čas.“
Co že mi sakra dneska všichni tykají...? Já to snad přivolávám, asi mám v sobě něco, co je dráždí... Napřed vykání, samá poklona, zdvořilost, a najednou lup ho: třeba mi taky něco pučíš! Jako by si je už všechny předem neprolistoval... Přece je u sebe tolik dní nesušil jen tak. A odkud, hergot, ví o té Belgii, o Kanadě...
tyhle jsou přece z Marseille. Obálku sis prohlédl, pochází z Brazílie. Ale odkdy víš o té Kanadě a o Belgii...? A ještě se prořekneš, aby mi bylo jasné, jaké máš zdroje, moc... Dnes zajdu na kafíčko, zítra na druhé... a tak pořád, až jednou... až...!
„Fakt nechceš zajít? Udělám ti moc dobrý kafe... Pravý, žádnej mišunk. Nebo spěcháš? Pořád samej kvalt, samej kvalt...“
Když od něj zásilku přebíral, strážce pořádku si ho s úsměvem prohlížel. Se stejným úsměvem mu plaše poděkoval. Odhmyzený, nažehlený, navoněný vousáč... Příjemný, klidný hlas, úzké kalhoty se záložkou staženou kovovou sponou pro cyklisty... Akurátní: utlačuje vás, sleduje, vybírá od vás peníze. Na něj si nepřijdete, má všechny předpisy v malíku. Tmavovlasý, vojenské držení těla: a máš to, nechceš si s námi zašpásovat, zarecitovat nám básničku, zamrkat na nás... povýšený, tajnůstkářský, každý z nás něco tajíme, že... pokecat si s námi ti nevoní... jako bysme byli ňáký... Stejně nám neunikneš, nemáš na vybranou, síto je tady, u hodného strýčka, projde jím jen ten, kdo my budeme chtít.
U sousedky zvláštní program, stará tanga. V oknech vlhko, deštivo. Milovnice hudby zakončí večer nějakým slovanských koncertem pro violoncello. Teplá deka se k tobě dětsky přivine.
Tramvajáci: škvrňata v uniformě! Cestující: trpaslíci. Dopravní strážníci: rozjaření školáci. Holčina z kiosku jakbysmet. Domovník není nikdo jiný než ten poďobaný práskač z páťáku! Stihneme to, zvonek je seřadil do malých lavic. Uniformy, přestávky. Jsme hodní, dostaneme čaj. Vycházíme až za soumraku, sháníme sešity, tužky, měníme poukázky za chléb a margarin. Doma honem pozavíráme všechna okna, zatneme těm hučícím obrněncům tipec. Už není slyšet ani pravidelný krok sportovců, kteří neúnavně nacvičují slavnostní pochod. V ulicích jsou zase výtržnosti, vymlátili výlohu u nějakého obchodu, ztloukli nenasytu, který si dal dvě porce, nebo liknavce, který včas neotevřel restauraci. Rváči si dělají, co chtějí, každého legitimují, kontrolují identifikační čísla, praští vás, kdy se toho nejmíň nadějete. V jednom kuse se dělá pořádek, školáci jsou tak jako tak vyjukaní a sekají dobrotu, zmatek narůstá. No prosím, tenhle mě bezdůvodně chytil, lístek jsem měl, fakt, můžu ho ukázat. Koukejte, vykráká mě za uši, vysadí na rohu jedné smradlavé ulice, kde nás nikdo neuvidí, přitlačí ke zdi. „Hele, hošánku, já tě znám... Koukej už konečně dostat rozum. A bát se, slyšíš! Budu tě chránit. Ale už se neschovávej, rozumíš?“ Strčí mi pod nos velkou obálku s mnoha razítky. Hlas má tenhle bomzák z páťáku příjemný, ale moc řve a je příliš upjatý, sebejistý. „A kde bereš žrádlo, co? Kde, ty příživníku, kde...? Musíš mít hlad, slyšíš? Já ti ukážu. Nauč se chovat, rozumíš? Já už si tě vycepuju, zodpovídám za tebe. Za deset let budeš tvárnej.“ Tahá mě za obě uši, přistrčí ke mně svůj protáhlý, uhrovitý obličej a vyvalí bulvy. „Za deset let budeš ochotnej udělat kdeco, jen abys dostal lístek. Já už se o to postarám, bobečku. A o všem musím vědět! Rozuměls? Zodpovídám za tebe. Budeš dokonale vycvičenej. Koukni, tady mám píšťalu, bude to na povel. Za deset let budeš tancovat, jak já budu pískat.“ V náprsní kapse u blůzy hledá píšťalu, nenachází ji. Strčí dva prsty do pusy a dlouze zahvízdá, jeden by z toho ohluchl. Ze všech koutů náměstí vyrazí smečky psů, vrhají se na mě, aby mě rozsápaly...
Soused se probudil zamotaný do propocené deky. Natáhl ruku po noční lampičce. Nenahmátl ji, zmocnila se ho úzkost. Znovu natáhl ruku, stiskl vypínač. Cizí, studený pokoj..., pomatenec se skrčil, počítal jedna, dva... pět a zase zhasl. Deku si přetáhl přes hlavu.
Mlýnek na maso se pomalu, rovnoměrně otáčel. Obrovské zařízení, jako bývají obří vrtné soupravy. Ale byl to jen obyčejný, mimořádně velký strojek na maso. Diváci, kteří se přehlídky zúčastnili, vypadali jako berušky u podpatku Gulliverovy holínky. Na olbřímím madle byly zavěšeny, aby jím mohly pohybovat, stovky broučků, kteří se otáčeli v pomalém, rovnoměrném rytmu nahoru dolů. Ocelové ústí vyvrhávalo sevřené šiky mletého masa, z kterého odkapávala narudlá šťáva. Někteří z diváků, kteří se shromáždili dole pod odtokovým ústím, se pokoušeli stáhnout, ale pak se vraceli zpět, měli zakázáno dobrovolně
opouštět představení. Uhýbali pohledem, proudy mletého, krvavého masa se bezustání valily směrem k nim: zvraceli, prchali, svíjeli se a vraceli se zpátky rozteteleni hrůzou. Bylo léto, vedro, lidé se potili, přehlídka probíhala na veřejném prostranství. Desítky tlampačů zahlcovaly sevřený dav technickými údaji o probíhající operaci, občas z nich zazněly krátké, úsečné povely. Madlo se pomalu, jednotvárně otáčelo, hrozny těl vystupovaly na samý jeho vrchol, dolů se spouštěli barevní broučci, schoulení na hrazdě z blyštivé oceli, která vás oslňovala, jak se do ní opíralo slunce. Shora visela dlouhá střeva mletého masa, zvedala se, trhala, přisouvali další a další, diváci padali, zvraceli, zvedali se pod dalšími mocnými přívaly masa, hromady mletého a roztroušených těl dál narůstaly...
Polomrtvý se rázem probudil a s rukou před ústy odběhl do koupelny. Dlouho postával skloněný nad výlevkou. Celý tumpachový, s mokrým obličejem, dovrávoral zpět. Otevřel okno, studený vzduch mu udělal dobře. Na kolejích rachotili dinosauři, město se mátožně vynořovalo z mlh odpočinku. Sousedka poslouchala pochody v dechovkovém provedení.
Nájemník se znovu vydal rozechvěle do koupelny. Rychle se oholil, ve velkém chvatu se opláchl, hodil na sebe bundu a zamkl dveře. U výtahu se srazil s učitelem tělocviku, dobromyslným blonďákem s vlasy na ježka. Pozdravili se, namačkáni jeden na druhého v úzké kleci. Během letu nepronesli jediné slovo. Propadli mrzuté osamělosti těch, kdo počítají poschodí a jen čekají, aby už přistáli...
Na ulici davy, spěchající stíny. Zařadil se mezi ně. Šel po nábřeží dál a dál. Úředníci se rozptýlili na všechny strany, objevili se další. Zamyšleně rázoval, až se octl sám kdesi daleko na předměstí. Z vysokých komínů se valil dým, páchlo to tu sírou a pohodnými. Zpátky do centra to byla dlouhá míle.
Vešel k fotografovi, zajímal se, na kolik přijdou snímky podle velikosti, jestli jsou krajinky levnější než podobizny. Přešel kolem zavřené synagogy, dveře zabedněné latěmi. Postavil se do fronty mezi užvaněné stařeny, ale ohlásili, že mléko došlo. Zajímal se u dopravního strážníka, jak se tahle čtvrť jmenuje a kudy se dostane k nádraží. Dopravních strážníků tu bylo hodně, potkával je na každém kroku, někdy se objevovali ve skupině. Chtěl ještě nějak zabít čas, a tak vyhledal další frontu, byl by ukořistil několik rolí toaletního papíru, ale vzdal to, měl už toho čekání plné zuby. Došel ke kostelu. Dveře byly otevřené, plála tam jediná svíce, uvnitř nikdo. Čekal, ale kněz se neukázal ani po hodině, věřící se nedostavili.
Dostal hlad, rozhodl se však, že odolá. Usedl na lavičku. Ošuntělé náměstíčko, odkud bylo vidět do tělocvičny v suterénu - patrně dětská školka -, kde zástup předškolních dětí v uniformách horských myslivců nacvičoval do průvodu.
Odpočatý pokračoval v procházce. Dorazil k bráně do nemocnice, počkal, až první lidé vyjdou ven, a pustil se za nimi. Paní v zeleném plášti vešla do cukrárny. Našel ji u stolku z bílého mramoru. Na talířku bylo asi deset vydatných zákusků, zabalených do pergamenového papíru. Vypadala dosud mladě, byla hezká, bledá, měla drsné světlé vlasy. Otázka ji ani nepohoršila. Pomaloučku na ni odpovídala. Vznikl z toho úplný sociologický esej, v kterém se člověk jen těžko vyznal. Ta indispozice, tvrdila strávnice, vyplývá z toho, že vás vyloučili. Nemohl jste si to zkrátka vzít na triko..., vždyť byste to nemohl vyrovnat. Včera odpoledne jsem například zjistila, že v Rousseauově kabaretu mají zavřeno a v Komické opeře nehrají od doby, co starého da Vinciho povolali na cvičení. Ani zatančit si není kde, pane, kdysi bývaly zvláštní kurzy a sály, možná si budete pamatovat na toho skvělého Leopardiho na Calea Griviţei... nebo na Rózu s partnerem Karlem z Luxemburgu, přesnou adresu si už nepamatuji.
Nájemník se vrátil domů v tutéž dobu jako úřadové směřující zpět do svých králíkáren. U domovních dveří je tlačenice, nikoho nepouštějí dovnitř. Na prahu domovník se dvěma dopravními strážníky kontrolujícími
doklady. Uvědomí si, že si nevzal občanský průkaz... Vysvětluje, je tu přece svědek, ten uhrovitý páťák: domovník, který něco bručí. Dovolí mu jít dál až asi po čtvrthodině. Víš, oddělala se zrovna ta mrcha advokátská..., ale mohla to bejt nehoda, u plynu jeden nikdy neví.
U výtahu ho dostihne sousedka. Je zjevně unavena, ale vypadá pořád mladě. Drsné světlé vlasy jí rozpuštěné uličnicky povlávají. Zelený kostýmek jí moc sluší, na mou duši, moc... Usměje se, má velké zelené oči, vlhké rty.Ve výtahu jsou jen oni dva. Co naděláte, musíte těch pár minut vydržet trapnost tohohle sblížení, cosi jako proradnou, nebezpečnou důvěrnost, protože podněcuje a zároveň zapovídá... „Víte, mnohokrát se mě na vás vyptávali... Nejen tenhle, i jiní. Buďte bez obav, vlastně se nic tak zlého nestalo. Jak jinak? Řekla jsem jim jen, že jste zlatíčko. Tichý, uzavřený, nikdo o vás ani neví. Na tom přece není nic podezřelého, že?“ Přes rameno jí visí velká hnědá kabelka, na krku má vínově červenou hedvábnou šálu. Otevře kabelku, klíče jsou zavěšeny na řetízku z ozdobných tretek. U dveří se usměje, pa pa, čau, bye.
Je lepší být z domu, člověk má dokonalé alibi, všechno jde mimo vás, každý má svého dost. Ale nájemník nemá doma stání. Vyrazí zase do ulic. Druhý den znovu, ráno i odpoledne. A tak po celé týdny. Jako by uplynulo celé jedno roční období, ba několik. Viděl už všechno, všecicko, je v obraze, lékárny, řeznictví, kina, restaurace, krejčovství, parky, školy, polikliniky, garáže, už by mu nemohl nikdo vytýkat, že je celý den zavřený doma, už se tu slušně vyzná.
Ale od jisté doby ho to unavuje, bere zas na sebe to nebezpečí, opět se odcizený, usedlý vyděluje. Snad podivín: kdyby se ho někdo zeptal, dokázal by to široce zdůvodnit, ale všem to takhle víc vyhovuje, beze slov a okázalých gest. Neupravený, ale hezký pokoj, nedobytná bašta, zbytečná pokusná orbitální stanice, k níž jen zřídkakdy doputují signály, jednotlivé dny, šifrovaní, citově zabarvení zprostředkovatelé.
„Beze všeho, ale u mě se už neukazuj! Co bylo, bylo, zaskočil jsi mě... Konec, mám svůj vlastní život. Dost svých vlastních trápení. No, představ si, že mě přijali... Ano, a víš, že jednomyslně? Proč by mě taky nevzali, druzí nejsou o nich lepší ani uvědomělejší. Díky Bohu, všichni dřou, jak můžou, a mnozí už mají i svá služební léta, bez debat.“
„Představ si, člověče, dala jsem mu do obálky pět set, ani nemrknul. A čtyři dny ji tam drželi, ani se na ni nepodívali, ani jí nezměřili teplotu.“
„Díky, jasně že tam půjdu. Přeci bych nemohla při takové akci chybět! Jasně, že je zmobilizuju. No jak, prostě je upozorním... když ne, nemáte nárok.“
Netečný, zlatistý podzim. Světlo se něžně vlnilo, dlouhá vlečka duhy, paví chvost. Chodci si rozepínali uniformy, zastavovali se a hleděli na tu skvostnou nebeskou poušť.
Podle hluku vyrozuměl, že je sousedka doma. Nešla do práce. Sjel dolů před ní a čekal, skrčený na sloupem přes ulici.
Kalné svítání, obležení slony s rozvrzanými šrouby, nával, hodiny prázdnoty a poddanosti, vtipy, básně, zprávy, disciplína, hořkoslaná pachuť talířů, schůze, fráze, nervy, kanafas, televizor, telefon, a zase od
začátku, vzteklá, přizpůsobená, a ještě vzteklejší. Měnila se, je už jiná, musí ji vidět... Ale sousedka se neobjevila nebo ji propásl. V následujících dnech sledování obnovil. Chtěl ji vidět, námitky už ho nezajímaly. Pokoušel se zahlédnout její tvář, vrásku navíc, jizvu, nějaký tik, něco by se mělo objevit, aby se z toho dalo vyčíst, potvrdit, že došlo k proměně.
Slunečné, zahálčivé poledne, barevné mraveniště. Najednou vysoká, elegantní žena. Vypadala hezky, byla elegantní, ó ano, bývala hezká, jasné čelo i pohled, drsné světlé vlasy, stažené na šíji do uzlu... Hle, jak pomalu kráčí vpřed, bezejmenná, padlá královna, pokleslé tváře, pokrčená, ohnutá ramena, pitvorný, poraněný, zlý úsměv.
Téměř bílý kostým, hedvábná oranžová blůza. Na levém rameni velká hnědá kožená kabelka, v pravé ruce vleče dvě igelitky s bombami nebo se zeleninou. Nějaká herečka, teroristka, hraběnka převychovaná prací, hospodyně, zaměstnankyně, chůva. Mračí se a supí nad taškami. Únava, vrásky, jedy. Dlouho nacvičovaný zvyk si vybírá denně odměnu, nejradši by odsud zmizela, už ale nemá dost sil.
Neznámá se zastaví u sloupu, položí tašky na zem. Ze suterénního okna vyrazí tlustá šedá krysa. Darebáci vystoupí z fronty na lískové oříšky a začnou ji honit. Podaří se jim ji obklíčit, chechtají se, výskají rozkoší, že si mohou kopnout do krvavého míče. Paní si stočí vlasy do drdolu, sklopí zrak, odvrátí se, aby to neviděla. Otře si čelo kapesníkem, snaží se vzpamatovat. Popadne tašky a vyrazí. Projde kolem domovního vchodu, kolem lékárny, trafiky, dorazí k holičství, kráčí zvolna, mračí se, myšlenkami je bůhví kde.
„Nešlapejte si po štěstí...!“ Kolemjdoucí se zachvěje, ohlédne se, vidí klauna, usměje se. Snění, toxiny, osvícení. Úkrok stranou, krok zpět. „Nešlapejte si po štěstí!“ opakuje metodicky stařeček s losy. Svěží vodotrysk, bonbony z páleného cukru se sezamovými semínky a trávník. Šašek ruší věk, hierarchii, příspěvky, hlas z ráje kňourá, vyzývá, slibuje, demagog zná všechny triky, kratinké zaváhání, tesknota, laskavé slůvko a šup, nos chycený do kleští. „Nešlapejte si po štěstí, nešlapejte si po štěstí!“ vemlouvavě varuje ten lhář.
Žena se pořád překvapeně usmívá. Otevře kabelku, přehrabuje se mezi notýsky, kapesníky, propisovačkami, krabičkami, až najde peněženku. „Nešlapejte si po štěstí, nešlapejte si po štěstí...“ Já jsem však uvnitř, schoulený, neviditelný: tenký ocas řadového, skeptického, solidárního ďábla. Znám jenom pravdu: jsou poznačené, seňoro, nemají za groš ceny, přinášejí jen smutek, už se nevyhrává.
Pravou rukou se zatvrzele přehrabuje, levá se pracně natahuje po taškách s jídlem a bombami. „Nešlapejte si po štěstí, nešlapejte si po štěstí...!“ Já však jsem na svém stanovišti, schoulený bdím, ochránce, neviditelný trinitrotoluen: vadné losy, seňoro, už jednou použité, žluč a vítr, seňoro. Marně...! Nedá se odradit, neposlechne, chce to zkusit: ještě chce, ještě chce, ještě... Zachovává si klidný výraz, odváté štěstí. Horečně hledá. Ruce má bílé a drsné.
Víčka najednou ten odpolední výbuch uhasí.
Z rumunštiny přeložil Jiří Našinec
