Norman Manea Doupě. argo současná světová próza

Ukázka elektronické knihy

argo současná světová próza

Norman Manea Doupě

Lucrarea de faţă a apărut cu sprijinul Institutului Cultural Român din Bucureşti. Toto dílo vychází s podporou Rumunského kulturního institutu v Bukurešti.

Přeložil Jiří Našinec VIZUINA Argo, 2014 Copyright © 2009, Norman Manea All rights reserved. Translation © Jiří Našinec, 2014 Postface © Jiří Našinec, 2014 ISBN 978-80-257-1165-1

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194458

ČÁST PRVÁ

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194458

*** Nové, dosud nenačaté jitro. Dlouhá, mocná paže kouzelníka spustí eskamotérství na pořadu dne. Žlutá lada zastaví při kraji příkopu. „Na nádraží. Penn Station.“ Nad volantem řidičův snímek a jméno: Lev Boltanskij. „Vy jste Rus?“ „Byl jsem.“ Ochraptělý hlas. Široký obličej, malá očka. „Odkud?“ „Z Oděsy.“ „Oděsa je snad na Ukrajině?“ „V Sovětském svazu! Oděsa, tak jako já, to je Sovětský svaz. Teďka jsem tady. Málokdo zná rozdíl mezi Ruskem a Ukraji‑ nou. Vy nejste Američan.“ „Teď jsem. Jako vy.“ Ne, to není nutně začátek dne… Na počátku byl ten ne‑ známý, co natahoval drobnou bílou ručku a bílou, bělostnou kartičku se zlatými písmeny. „Ptám se, jestli byste byl ochoten vystoupit v reklamě. V te‑ levizní reklamě. Je to dobře placené.“ A před ním maličký doktor Koch. A ještě před ním pomyš‑ lení na Lu, na promarněné setkání. „Přítomnost! Přítomnost,“ bručí chodec. Od jisté doby si opakuje heslo svého nového života: PŘÍTOMNOST. Jen tolik: PŘÍTOMNOST! V jeho předchozím životě existovala provi‑ nilá minulost a zářná, ale stále odkládaná budoucnost. Teď

7 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194458

ale, teď… ohromeně stojí tváří v tvář neznámému, který mu podává drobnou bílou ručku. „Nebojte se. Jednu otázku, nic víc. Jen jednu otázečku.“ To oslovení přišlo nenadále. Oslovení sice dychtivé, ale obezřetné. Vetřelcem byl muž asi čtyřicetiletý. Dlouhý svrchník, béžo‑ vý mohér. Bílá, běloskvoucí košile. Bez saka. Černé, nakrátko ostříhané vlasy, černé, nepokojné oči. Vlnivé pohyby baleťá‑ ka nebo eskamotéra. Ze zadní kapsy džínsů vyloví titěrnou peněženku z černé kůže. Odepne magnetickou kapsli, vyndá navštívenky. Nabídne bílou, bělostnou kartičku se zlatými písmeny: kód náhody. Chodec nedává pozor, hypnotizován agresorovou obuví. Vysoké kovbojské boty! Elegantní pán nosí pod vypasovanými a drahými džínsy kovbojské boty. „Jsem producent. Curtis. James Curtis.“ Tak to stojí na navštívence: James Curtis, producent. „Ptám se, jestli byste nechtěl vystupovat v reklamě. V te‑ levizní reklamě. Je to dobře placené.“ „Já, v reklamě? V jaké reklamě?“ „Na Coca‑Colu.“ „Já? Na Coca‑Colu?“ „Jako hráč šachu.“ „Šachy a Coca‑Cola?“ „Ano, něco na ten způsob. Šachista soustředěný na svou partii. V jednu chvíli natáhne ruku po sklenici na stole. Skle‑ nici Coca‑Coly.“ „Aha,“ usmívá se šachista. „Ne, je mi líto. Já na tyhle věci nejsem.“ „Jak už jsem říkal, je to dobře placené. Reklamy se pravi‑ delně opakují, peníze chodí automaticky. Když to člověk ani nečeká.“ „Ne, já takové věci nedělám.“


„Ještě si to rozmyslete. Máte mou navštívenku. Zavolejte. Jestli si to rozmyslíte, brnkněte mi.“ „Díky. Už jsem vám řekl, že já ne‑…“ „To se neví. Never say never, říkáme tady. Vy nejste Ame‑ ričan, že ne?“ „Proč bych nebyl…? Američané nehrají šachy? Coca‑Colu tak jako tak pijí. A pepsi taky. Já je nepiju, ale šachy jsem hrával. V mládí.“ „Vidíte? Já to věděl. Vypadáte na to. Podumejte. Máte moje číslo, brnkněte mi. Jak se jmenujete?“ „Peter.“ „Peter a jak dál?“ „Peter.“ „Fajn. Peter, budu si to pamatovat. Brnkněte mi.“ „Vypadáte na to!“ zamručí chodec Peter, opuštěný na rohu Broadwaye a Šedesáté třetí ulice. Tak si to myslí ten produ‑ cent, jestli to vůbec producent je. Příjemný den, ne, doktore Kochu? James Curtis, producent reklam, mi přihrál reklamu dne, doktore! Podíval jsem se do zrcadla značky Curtis. Úkrok doleva, ještě jeden. Sejde z chodníku, zvedne ruku. „Taxi!“ Žlutá lada přibrzdí při kraji příkopu. „Na nádraží Penn Station.“ Nad volantem snímek a jméno řidiče: Lev Boltanskij. „Vy jste Rus?“ „Byl jsem.“ Ruský přízvuk. Ochraptělý hlas kuřáka. Široký, dobromysl‑ ný obličej, velké zuby, čelo zbrázděné vráskami. „Odkud?“ „Z Oděsy. Málokdo zná rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou. Vy nejste Američan.“ „Teď jsem. Jako vy… Líbí se vám tady na Měsíci? V hlavním městě běženců? Fantastů a náměsíčníků. Líbí? Hotový div. Jeden ze sedmi set sedmasedmdesáti divů světa.“


Ljova mlčí, ale vypadá pozorně. „Ostrov Manhattan, v roce 1626 koupený za babku jistým Francouzem jménem Minuit. Za čtyřiadvacet dolarů! Vypla‑ cených indiánům ve skleněných korálcích. Rostly tu lesní jahody a plané hrozny, kukuřice a tabák. Kolem dokola vlci, medvědi a chřestýši.“ Lev neboli Ljova mlčí, ale poslouchá. Neptá se, nevypadá to, že by ho řečný pasažér zajímal. Řídí uvolněně, pomalu, po‑ strádá nervozitu newyorského řidiče. Na Třicáté čtvrté ulici před nádražím klidně vypne motor a spolu s ním i taxametr. „Kolik?“ „Osm dolarů.“ Cestující si prohledá kapsy u kalhot. Napřed jednu, pak druhou. Potom sako. Dvě kapsy u kalhot, čtyři kapsy u saka. Vysouká ze sebe: „Dva dolary! Víc nemám, jenom dva dolary.“ „Jak to? Co tím chcete říct?“ Zrcátko nad volantem. Koukni, máme zrcadlo, doktore. Osud mi seslal zrcadlo, doktore. „Říkal jste něco?“ zeptá se ukrajinský a sovětský Rus. „Ne, nic jsem neříkal. Ale nemám peníze. Dva dolary! Víc nemám. Zajeďme do banky. Promiňte mi, neuvědomil jsem si to. Zaplatím i tu cestu do banky. Pobočka na Dvacáté osmé ulici. Je to kousek, na rohu. Pár minut.“ Ljova v zrcátku důkladně zkoumá zákazníka na zadním sedadle a něco si rusky či ukrajinsky mumlá. Taxík se rozjede, Dvacátá osmá ulice je blízko, banka na rohu ulice. Zákazník mlčí a čeká. Ljova se otočí, aby na toho cvoka líp viděl. Zrcátko ho neuspokojuje, chce vidět vykukovi do obličeje. „Co to děláte? Vy si nevystoupíte?“ „Všechno jsem popletl. Jsem zmatkař. Platební karta je v peněžence. Zapomněl jsem ji. Nemám peněženku, teď jsem si to uvědomil. Zapomněl jsem peněženku v knihov‑

10 Ukázka elektronické knihy

ně. V knihovní kavárně. Nebo možná u doktora. Byl jsem u doktora.“ „Ztratil jste peněženku s platební kartou, to chcete říct?“ „Neztratil, zapomněl. U doktora nebo v knihovně.“ „Zajedeme tam? Zaplatíte i tuhle cestu, z peněz, které ne‑ máte? To chcete říct? Jedeme do knihovny, nebo k doktorovi? K psychiatrovi?“ Zákazník neodpovídá. „K psychiatrovi? Byl ten doktor psychiatr? Na tom vlastně nesejde. Ani se člověka nezeptají, co mu schází, jenom jestli má pojistku. Na to se ptají. Máte pojistku? Ne co vás bolí nebo vám připadá, že vás bolí. Je to psychiatr, viďte?“ „Není to psychiatr. A nevím, kde jsem tu peněženku zapo‑ mněl. Možná v knihovně. Vraťme se na nádraží, ujede mi vlak.“ „Vlak je zadarmo?“ „Mám jízdenku. Koupil jsem si zpáteční lístek. Jízdenku mám.“ „Aha, tak se vrátíme. Na nádraží. Gratis? Ne, já zapomněl, máte dva dolary. Dáte mi poslední dva dolary, abych si šel svou cestou. A zbytek v barevných korálcích, ne?“ „Promiňte. Opravdu mi to, prosím, promiňte. Snažně vás prosím… Podívejte, mám metro‑card. Novou, za dvacet do‑ larů. Dám vám ji. Koupil jsem ji dneska.“ „Kdy? Kdy jste ji kupoval? Před doktorem, nebo před kni‑ hovnou?“ „Koupil jsem ji, když jsem přijel na nádraží.“ „Co bych dělal s metro‑card? Já nikdy metrem nejezdím.“ „Možná někdo z rodiny.“ „Tak vy mi teď ještě budete podporovat rodinu! Určitě je prošlá. Anebo na ní zůstaly dva dolary. Radši vzít ty dva do‑ lary v hotovosti, co? To tím chcete říct?“ „Já neříkám nic. Jen vás prosím za prominutí. Věřte mi, je mi to hanba. Takové věci se stávají. Může se to stát každému.“


„A když se to stane, co uděláme?“ „Heleďte, zajdeme na stanici metra. Tady, vedle banky. Ově‑ říme si tu kartu v automatu. Je nová, automat to ukáže. Nepro‑ ježděná. Dvacet dolarů. Dá se to ověřit. Potrvá to jen minutu.“ „A kdo to udělá?“ „No já… nebo ne, radši vy. Ověřte to vy. Já zůstanu tady, ve voze, a počkám na vás.“ „Já budu ověřovat a vy mezitím prásknete do bot.“ Následuje krátká pisklavá věta v ruštině nebo ukrajinštině. „Vezměte si s sebou mou aktovku. Bez aktovky neodejdu, věřte mi. Má pro mě význam. Koukejte, dám vám ji. Zůstanu tady a počkám.“ Cestující podá aktovku přes sedadlo. Ljova ji převezme, zasténá pod její tíhou. „Co to v tý tašce máte, žulu? Rtuť? Rtuť je těžší, ne?“ „Knížky, nějaké drobnosti. Osobní věci.“ „Osobní! Proto ta tíha.“ Ljova zamíří ke stanici metra i s taškou. Jde jako kachna, má panděro. Ohlédne se a kvůli tašce se rtutí se převáží na levou stranu. „Jo, je nepoužitá. Dvacet dolarů. Beru.“ Chce nastoupit do vozu, dvířka mu zastoupí snědý Ital. Sako, kalhoty, klobouk, všechno z černé kůže. „Potřebuju hodit do Wescesteru. Naléhavě. Spěchám, dám vám sto dolarů.“ „Do Wescesteru? Nemůžu. Mám potíže. Tenhle pošuk ne‑ má na zaplacení.“ „Kolik?“ „Osm dolarů. Vlastně dvanáct. Teď mi dluží dvanáct.“ „Dám vám těch osm dolarů. Nebo dvanáct, co to dělá. Dám vám dvacet. Sto dvacet do Wescesteru. Jedem. Rychle, honem.“ Ljova se na mafiána podívá, udělá krok k vozu, zvedne ruce k nebi, i s taškou, jako vzpěrač.


„Ne, já do žádného Wescesteru nepojedu, pane! Vezu kun‑ čofta na nádraží. Na nádraží! Ujede mu vlak.“ „Na nádraží? Ať to dojde pěšky, je to kousek. Dám vám sto dvacet dolarů.“ „Nejedu. Nejedu, už jsem řek!“ „Vole! Seš vůl!“ rozkřikne se mafián. Ljova nevypadá uraženě, přikývne, jo, pane, jsem vůl. Vrátí aktovku majiteli, zabouchne dvířka, vyplivne pár ukrajinských nebo ruských slov, usedne za volant. Nespustí motor. Chce se uklidnit. Celý bez sebe sleduje v zrcátku zákazníka. „Proč jste byl u doktora? Máte nějakou nemoc?“ Nemocný neodpovídá. „Houby s octem mám.“ „Tak proč jste šel k doktorovi? Pravidelná kontrola, jak říkají Američani? Vy přece nejste Američan. Co máte za nemoc?“ „Nic mi není, už jsem vám to říkal.“ „Tady jsme jenom čísla. Nic víc. Pojištění, konto, úvěr. Čís‑ la, tak je to. Co jste dělal u doktora? Manželka? Je nemocná manželka? – Manželka…? The significant other, jak se tady říká. Manželka, přítelkyně, partnerka. Significant other. Je nemocná?“ „Ne, dělá u toho doktora. Čas od času se na ni zajdu podívat. Zjistí si, na kdy jsem objednaný. A když tam přijdu, vypaří se. Teď to taky věděla, jsem si tím jist. Nebyla tam.“ „Rozvedený? Tedy, rozešli jste se… Dolejzáte za ní, i když vás nechce vidět? To tím chcete říct?“ „Nejsme rozvedení.“ „Tak fajn, jedem na nádraží.“ Ljova spustí motor, auto sebou škubne, a už je tu nádraží. Zákazník vystoupí, taška jakbysmet. „Počkejte, pane! Vemte si tu svou metro‑card. Odneste si tu blbost.“


„Jak to? Přece jsme se dohodli, že…“ „Padejte! Padejte! Pa‑dej‑te!“ vykřikne Ljova a rusky nebo ukrajinsky zakleje. Mraveniště. Vřava, zmatek. Cestující po čase objeví infor‑ mační tabuli. Pak nástupiště číslo devět. Potom vlak. PŘÍTOMNOST a nic víc. Není to tak zlé, není to tak zlé, od‑ měřuje do taktu vlak a pomalu opouští metropoli. Není to tak zlé, může být hůř, uvažuje vyčerpaný cestující na sedadle. Aktovku vedle sebe, na volném místě u okna. Prohlíží si zbrusu novou kartu do metra. Ljovův dárek. Slušný člověk, tenhle Rus. Vlastně Ukrajinec, Sovět. Slušný. Slušný, tak zní závěr dne, doktore. Lu tam nebyla, je to tak lepší. Budu si muset zvyknout. Ona si pravděpodobně zvykla. Ne, nezvykla si, jinak by tam byla, nezáleželo by jí na tom. Uhýbá, uhýbá před minulostí. Nebo spíš před současností. Přítomnost je minulost, proto nepřišla. Abych neměl zrcadlo. Chrání mě před starým i novým zrcadlem. Drží nade mnou ochrannou ruku, drahoušek. Ne, tohle nebyl start do nového jitra… To spíš v ordinaci dok‑ tora Kocha se spustil časoměr nenávratného dne. „Podívejte se do zrcadla,“ přikázal lékař. Pacient se dívá na své boty. Obrovské, nevrlé. Mumie, pra‑ věká zvířata! „Podíval jste se v poslední době do zrcadla? Říkal jsem vám: cvičit. Cvičení, dieta, relaxace! Někdejší oráč neurózami netrpěl. Ani člověk, co celý den kácel stromy v lese. Tělo je náš příbytek. Když nepečujeme o tělo, život pak stojí za bačkoru. Podíval jste se do zrcadla?“ Olověná šíje. Bolesti v paži. Zimnice, studený pot, panika. „Shoďte pár kilo! Cvičte, chraňte se stresu. Hlava bolí? Vemte si prášek. Zmatek? Apatie? Choďte na procházky. To


není žádný záchvat! Když přijde záchvat, volejte pohotovost. Teď to záchvat nebyl. Záchvaty. Neurotické záchvaty. Neu‑ rovegetativní, jak jsme tomu říkali v dávné domovině. Líný žaludek. Sedavý způsob života.“ Doktor se dívá na pacienta, pacient hledí zamyšleně na boty. „Žaludeční vřed? Možná. Tlak sto čtyřicet na dvaadeva‑ desát. To není tak zlé. Bolesti za krkem? To máte z toho, jak pořád sedíte. Pohyb, člověče! Podíval jste se do zrcadla? Po‑ díval jste se na sebe v poslední době do zrcadla? EKG? Vyho‑ zené peníze. Srdcem to není. Cvičení, dieta, čerstvý vzduch! To byste měl dělat. Životní styl. Podíval jste se do zrcadla? Podíval? Hotový slon!“ Pacient vyškobrtá z ordinace. Usedne na lavičku v blízkém parku. Páteční odpoledne. Spěch před odpočinkem. Zaměstnanci se hrnou do přístavu týdne. Zase se bůhvíjak rozptýlilo sedm dní a sedm nocí. Nejistá jarní obloha: doktor je tamhle. Malič‑ ký Koch‑Avicenna! Prý zrcadlo! Pacient tu představu zapudí. Trojice loutkářů v parku svými jemnými černými prsty za zvuků úderné hudby obratně žongluje s hrubě komickými ma‑ rionetami. Křepčí, šílí. Doktor mezi nimi. Aleje, vlevo‑vpravo. Kolemjdoucí všeho věku a ras. Doktor mezi nimi. Kaleidoskop citadely se otáčí, maličký Koch uprostřed. Vlevo od vlaku tiše putuje řeka. Nevkročíš dvakrát do téže ře‑ ky. To vidí cestující z okna vozu podél železniční trati: vodní tok, který nestárne a nikdy není stejný. Povětří také ne. Ani ten nepostižitelný, hojivý obzor. Minulost, přítomnost, budoucnost, jednostejný čas, to je obzor? Tiché vody, stárnoucí okamžiky, plesnivina a splašky. Spícího pasažéra pomalu, konejšivě zaplavuje voda. Průvodčí mu jemně poklepe na rameno. Vlak strnul v nádraží.


Honem popadne aktovku, sako. Vystupuje, vystoupil, zma‑ teně prochází nádražím a hledí na poklidnou, širokou řeku před sebou. Uf, tak je tady! Opuštěné nástupiště, na obzoru hory, řeka na krok od něho. Jasné, chladné odpoledne. Počátek světa. Netuší, jak blízko je konec. Konec jeho světa. Časoměr pohlcuje vteřiny příměří. *** Peter se objevil znenadání, jako ve snu nebo v noční můře. „Peter. Gaşpar. Mynheer. U telefonu Mynheer Peter Gaşpar.“ Hlas z nicoty. Profesor Gora si už nebyl jist, kde je. Pátravě se zadíval na stěnu zdvojenou knihami. Mlčel. Neměl nejmen‑ ší chuť odpovídat, to překvapení byl nevyprovokovaný útok. Peter! Mynheer Pieter Peeperkorn, slavná postava z knihy přečtené před desítkami let? Anebo Peter Gaşpar, v balkánské literární a socialistické kavárně přezdívaný Mynheer? Nic už nebylo jisté, jen ty regály před ním a v jeho mysli. Jediný text, který mladý Gaşpar otiskl v letech „uzákoně‑ ného štěstí“, jak měl ve zvyku nazývat ráj, ve kterém žil, měl název Mynheer. Příběh o vzniku té přezdívky byl zvláštní a chytře vymyšlený, náhoda se spřáhla s knihovnou. Jak mohl Peter Gaşpar sehnat telefonní číslo profesora Augustina Gory, ztraceného v širé Americe? „Kde jste? Připutoval jste sem, do Ameriky, na onen svět?“ Přízrak to potvrzuje: ano, je tu už delší dobu, na doktorské stipendium Newyorské univerzity. „Doktorát? Architektury? Přece jste nebyl…“ „Ne, nebyl jsem architekt. Jenom stavební technik. Ve tře‑ tím ročníku na fakultě, když tátu znova sebrali, mě vyhodili. Tři roky na architektuře se rovnaly střední škole. Stavbyve‑ doucí se tomu říkalo. Stavební technik.“

16 Ukázka elektronické knihy

„Doktorát tady budete dělat…“ „Z umění, pane profesore. Z dějin umění. V naší podřimující vlasti bývaly večerní kurzy. I kunsthistorie. To jste nevěděl?“ „Ne, nevěděl.“ Ale věděl, profesor Gora věděl všechno, ale nezdálo se, že by měl náladu na dlouhé vybavování. Gaşpar neměl v úmyslu stát se odborníkem na německý expresionismus, jak slibovalo stipendium. Chtěl prostě zů‑ stat v Novém světě. Právě teď, když se ve východní Evropě zrodily nové nadě‑ je? Věk ho nezvýhodňoval, ani sem nepřijel kvůli budoucnosti dětí, které neměl. Tak proč? Byl sám? Ne, Lu přijela s ním… absolvovala anglistiku, jak profesor Gora dobře věděl. Ang‑ ličtina ji ve světě, kde jako trosečnice přistála, z anonymity nevytrhne. Ano, uvedla Petera do jazyka domorodců, ale vý‑ sledky moc skvěle nevypadaly, v metru nerozuměl názvům stanic ohlašovaných z reproduktorů. Prozatím neměli pra‑ covní povolení. Informace poskytované coby odpověď na těch pár znuděných otázek profesora Gory byly kusé. „Už jsem toho měl až po krk, tak je to. Nejsem badatel a tu‑ ristika mě nebere. Ale ani jednou jsem nevyšel ven z ohrady. Ani jednou! Čtyřicet let uzákoněného štěstí na tomtéž místě! Teď jsem vyšel! For good, jak tady říkáte. Mám nepodmíně‑ nou, naléhavou potřebu nezodpovědnosti. Alespoň teď, než natáhnu bačkory. Ne‑zod‑po‑věd‑nos‑ti.“ Důrazně to dvakrát přeslabikoval, jako by mluvil s idiotem anebo si to říkal jen pro sebe. Ne‑zod‑po‑věd‑nos‑ti. Mluvil o konci, ne o začátku, o tom, jak se z určité situace dostal, ne jak se ocitl v nové. O odjezdu, ne o místu určení. „Máte pravdu. Nedělám si nárok na nějaké nové místo, zba‑ vuji se toho starého. Hra na schovávanou se smrtí na jiném hřišti než ve staré ohradě. Prozatím potřebuju zaměstnání. Plat. Bylo by nepoctivé a otravné dál hrát tu maškarádu se


Norman Manea Doupě. argo současná světová próza

Recommend Documents