Archivy | Texty | Ukázky | Frank Moorhouse: Deník vánoční výpravy do buše
Frank Moorhouse: Deník vánoční výpravy do buše Po telefonu jim řekl, že v buši bude používat německý vařič na tuhý líh. „Dám ti otce,“ odpověděla na to jeho sedmdesátiletá matka a on si představil, jak si předávají telefon a zaslechl, jak matka hlasitým spikleneckým šepotem otci opakuje: „Říká, že bude používat ten německý vařič na tuhý líh!“ Otec převzal telefon a prohlásil, že v buši je používání vařičů zakázáno, ať už německých nebo jakékoli jiné provenience.
Že měl v úmyslu rozdělat táborák bez ohledu na zákaz zapalování ohňů rodičům ovšem neřekl. Je mu už čtyřicet, a může si přece ksakru rozdělat oheň, kdy se mu zachce, ať je to povolené, nebo ne. A oni ho s tím jejich strachem z požárů zklamali. Sami přece byli buši jako doma a kdysi mu vštípili veškerá pravidla, jak se tam chovat, včetně zásady: ať se děje, co se děje, člověk musí vždycky vytrvat. Proč by se byl jinak jako malý chlapec tolikrát krčil celý prostydlý a promáčený u kouřících táborových ohňů z navlhlého dřeva a snažil se z nich vytrvalým foukáním vymámil plameny, i kdyby při tom měl duši vypustit? Proč neúnavně plnil své povinnosti v prašných letních skautských táborech, přestože ho z horka bolela hlava, oči měl zarudlé, byl celý poštípaný od komárů a napůl ohluchlý od rámusu, který v horkém vzduchu provoněném eukalypty dělaly cikády? Proč? Protože je uznával. Jeho rodina vždycky zakládala táboráky, jak se sluší a patří, takové, které se vzňaly od první zápalky. Dobře věděli, že čím větší oheň, tím větší hlupák je ten, kdo ho zapaluje. On i jeho rodina s ohněm vždycky vycházeli náramně dobře.
Cestou do buše se u rodičů zastavil na opožděnou vánoční návštěvu. Vlastně se v posledních čtrnácti dnech do Budawangu chystal už podruhé. O vánocích tam byl totiž s Bellou, ale teď najednou pocítil potřebu tam jet sám. Chtěl se buši omluvit za to, že tam Bellu přivezl. Bella se tam totiž nehodila. Ta patřila do Intercontinentalu. Jenže tím to vlastně nebylo, ten pravý důvod to nebyl a on sám ani pořádně nevěděl, proč se chtěl vrátit do buše sám. I Belle se nakonec omluvil, že ji vzal někam, kam nepatřila.
Když zaparkoval na příjezdové cestě k rodičovskému domu, rodiče mu vyšli naproti ze zasklené verandy, kde na něj čekali. Otec se naklonil do okénka: „Tohle vedro je učiněná časovaná bomba.“ Matka chtěla uspořádat druhou vánoční večeři, zopakovat pro něj svátky.
Snažil se z toho vykroutit: „Tenhle rok se pořád jen stěhuju z místa na místo, sepisoval jsem tu svou zprávu - budu muset jet do Canberry a předložit ji parlamentnímu výboru - no a potřebuju si prostě na pár dní vyjet někam, kde budu sám. Udělá mi to dobře na duši.“ Pro duši měla jeho matka pochopení.
„Čekali jsme, že přijedeš na vánoce,“ řekl otec. „Nechápu, jak může být něco důležitější než rodinné vánoce.“ Důležitější než rodinné vánoce byla jeho snaha zapomenout na zprávu o nukleárním palivu a na to, že mu právě bylo čtyřicet. Zkusil to s Bellou a fungovalo to, až na to, když ji s sebou vzal do buše. Proto to chtěl v buši zkusit ještě jednou. Sám. „Je to vůbec dost hloupý nápad. Z mnoha důvodů,“ řekl otec, když vcházeli do domu. „Zákaz rozdělávat oheň teď platí bez výjimky.“ On na to, že ve vzduchu cítí déšť.
Rodiče nic neřekli. Jeho rodina totiž nevěřila, že je možné déšť „cítit“. Sám si tím vlastně taky nebyl moc jistý. Matka mu chtěla zmrazit biftek, který si s sebou přivezl, ale on jí řekl, aby to nechala být. Požádal ji zato,
aby mu zašila džíny, a tím pádem jí svěřil nějaký úkol. „Jsi už dost starý na to, abys nedělal hlouposti,“ řekl otec a přitom plácal rukou do novin, jako by je za něco trestal. Matka se vrátila s košíčkem na šití. „Vyspravím to zvlášť silnou nití. Používala ji už moje matka,“ řekla. „Cože - tu samou špulku?“ „Je jí třeba jen malý kousek a tak se nikdy nespotřebuje,“ bránila se matka jeho nevěřícnému tónu. Kalhoty vyspravila ručně. „Neměl bys jezdit do buše ve starých šatech. Nechceš přece, aby se tam na tobě rozpadly.“ Na tohle pravidlo zapomněl. „Dala jsem ti ten biftek do mrazáku,“ řekla matka a ukousla niť. O něco později se odporoučel z pokoje a maso z mrazáku vyndal.
Jeho matka, která celá léta byla proti mraženým potravinám, jim teď dávala přednost. Na rozdíl od dob jejího mládí, kdy se nic nemrazilo, měla teď až chorobný strach z toho, že se jídlo zkazí, a na stará kolena mrazila úplně všechno. Bez ohledu na jeho námitky uspořádala reprízu rodinných vánoc. „Co tam venku budeš jíst?“ zeptal se u stolu jeho synovec. Veškeré otázky, které mu kladli synovci a neteře, byly chytáky. „Většinou konzervy,“ odpověděl, ačkoli mu bylo jasné, že tím ztrácí body. „Tak to se teda nechystáš moc daleko,“ řekl synovec s úsměvem, který naznačoval, že se v tom vyzná. „Ne, daleko nepůjdu,“ řekl on, jako by se za to, že si s sebou na táboření bere konzervy, celé rodině omlouval. „Nechci se při táboření příliš namáhat.“ Tak tohle oni neznali.
„V životě jsem si do buše nevzal jedinou konzervu,“ prohlásil jeho bratr. „Jedině sušené potraviny, to je to pravé.“ „Ať si vezme, co unese,“ řekla jeho sestra. Odvolávala se tím na nepříliš často používané rodinné pravidlo, které se vytáhlo a oprášilo, jen když bylo třeba omluvit nějakou bláhovost nebo výstřednost. Bylo to tak trochu jako odvolání k Nejvyššímu soudu na základě nějakého polozapomenutého ustanovení ústavního práva. Vděčně se na ni usmál.
„Nebudeš si je moci ohřát,“ řekl otec, který se chopil téhle námitky, aby mu v tom zabránil. „Jak si je ohřeješ, když je zakázáno rozdělávat oheň?“ „V tomhle vedru se ohřejou samy, budu to jíst přímo z plechovky.“ Otec něco zabručel. „Večer budeš potřebovat něco teplého do žaludku,“ řekla matka. „Dodá to sílu.“ „Mami, myslím, že je dost starý na to, aby se uměl sám najíst,“ zastala se ho znovu sestra v úloze advokáta. „Při lesním požáru má člověk běžet přímo k němu a proběhnout na druhou stranou, že jo?“ řekl přes něj synovec svému otci a škodolibě se ušklíbl. Měl ho teď lapeného v pasti uprostřed lesního požáru. „Pokud to na druhé straně taky nehoří a pokud požár nemá druhou frontu,“ doplnil bratr. „A to jen, když se dostaneš za první vlnu,“ řekl synovec a změřil si ho pohledem, který napovídal, že ho nepovažuje za někoho, kdo by byl schopen ohněm proběhnout.
„Člověk si namočí spacák, rozepne ho a přetáhne si ho přes hlavu,“ řekl synovci a bratrovi. „Tak se to přece dělá, nebo ne?“ Bratr pravil, že ano, pokud je kolem dost vody, aby se do ní dal spacák namočit a pokud není vyrobený ze syntetického materiálu. „Nikdy nezkoušej utéct požáru do kopce, protože se ti to nepovede,“ varoval ho synovec.
„To bych teda opravdu nezkoušel,“ řekl mu na to. Synovec, který si o něm zcela jasně myslel, že patří k lidem, kteří by se o to pokusili, vyhodil do vzduchu burák a obratně ho chytil přímo do pusy.
„Víš, jak tě nejrychleji najdou, když se ztratíš v buši?“ zeptal se ho on na oplátku. „Jak?“ opáčil synovec nedůvěřivě. „Zůstaneš sedět na zadku, namícháš si suché martini a v minutě se objeví někdo, kdo ti řekne, že takhle se martini nemíchá.“ Všichni kolem stolu na něj vrhli nespokojený pohled a on věděl, že jim ten vtip nedošel. Nepatřili k rodinám, které by si potrpěly na martini, a nelíbilo se jim, že vykládá vtipy o něčem, co se vymykalo jejich společné tradici. Zase šlápl vedle. Chovat se jako člen rodiny se mu nikdy moc nedařilo. „A proč tam vlastně jedeš?“ zeptal se jeho bratr. „Z tvrdohlavosti,“ řekl otec. Řekl jim, že se chystá k hornímu toku řeky Clyde, kam se nikdy předtím na výletech do buše nedostal. Chtěl se podívat na Webbovu korunu, výstupek náhorní planiny, kolem něhož se řeka větvila a proudila po obou stranách jako kolem obrovitánského dortu. „Tam přece není nic k vidění,“ řekl synovec. Nemohl jim dost dobře vykládat, že jde do buše, aby se mu omluvil, protože do oné části svého metaforického já přivedl někoho, kdo tam nepatří. Nebo za to, že onu repliku své prababičky vzal do buše, když ji měl radši vzít do Las Vegas. A kdy jindy se dostane do buše jen tak bez cíle a bez plánu? Jeho rodina si vždycky nějaký plán udělala. On se jako dítě ale někdy vydal do buše „jen tak“ a jedno šlo s druhým, všechno ho k sobě zvalo: jeskyně, mýtiny, vrcholky kopců, potoky, všechno ho volalo. „Chtěl bych se pustit do buše jen tak bez plánu,“ řekl, aby viděl, jak je to nadzdvihne. „Chtěl bych tam jen tak zahálet.“ Slovo „zahálet“ zaznělo v jídelně cize. „Naplánuj si práci, vypracuj si plán,“ zadeklamoval otec. „Jak budeš bez plánu vědět, kam máš jít?“ zeptal se synovec. To byla otázka přímo existenciální. „Na čem záleží, je samotná cesta, ne její cíl,“ řekla jeho sestra-ochránkyně. On měl za to, že záleží na obojím. Nechtěl si však proti sobě popudit i ji. „Vždycky jsem to nenáviděla, když jsme jako děti vstávali v pět ráno a pochodovali padesát kilometrů za den, jako na vojně,“ dodala sestra.
Když si druhý den nakládal věci do auta, podala mu matka dvoulitrovou plastovou nádobu s vodou, ať si ji prý přibalí do batohu. Nevešla se mu tam, a tak matce vysvětlil, že stejně míří k řece, a pak se zkusil jen tak ledabyle zeptat: „Která strana naší rodiny chodívala do buše? Babička tam chodívala?“
„Ale kdepak,“ řekla matka. „Babička byla městské děvče.“ „A prababička?“ Ustálenou odpověď na tuhle otázku už znal. „Naše prababička byla vždycky tak trochu záhada,“ řekla. „Žila v Katoombě a to je taky všechno, co o ní víme. Pracovala tam v hotelu.“ Znovu se ptal sám sebe, jestli tohle bylo opravdu všechno, co o prababičce věděla. Nikdy toho z ní ale víc nevytáhl. Otec se s ním ven rozloučit nešel. To, že se jeho syn takhle chystal do buše, pro něj znamenalo přímé odmítnutí daného řádu. Matka řekla, že se bude modlit za déšť. „Jen to nepřeháněj, abys mi nerozvodnila řeku.“
Dojel autem, jak nejdál mohl; pak si hodil batoh na záda a dál se vydal pěšky. Bylo to jako by přeťal pupeční šňůru, jako by se rozešel s lidmi i civilizací; cítil se jako osamělý plavec, který se pouští do neznámých proudů. Vždycky to vyžadovalo maximální vypětí vůle a uvedlo ho to do stavu krajní bdělosti. Ještě v autě si vzal 15 miligramů serepaxu, aby se vzpamatoval ze své rodiny a aby si do buše uklidnil nervy. On bere drogy, řekl jeho synovec.
Napětí ho ale neopouštělo. Cítil, jak se v něm zapnula ta chladná varovná ploška strachu, jako vždycky, když se začal vzdalovat z bezpečí.
Pochodoval hlouběji do buše a mozek mu přitom monitoroval organismus, jako ruka přejíždějící po těle, jako detektor hledající závady. Bylo tam spousta much, ale viděl jich už v životě víc a tak jako tak s mouchami dosáhl stavu příměří. Řekl jim: „Mír, mouchy, mír.“ On se vybavuje s mouchami. Došel ke skále, kde se s Bellou pomilovali, a zasmál se při vzpomínce na to, jak ji při tom držel, aby jí mouchy lezly po obličeji. Tentokrát tu byly tři různé druhy much, ale nenechal se tím vyvést z míry. Něco o tom, jak šukal s nějakou holkou na skále a byly tam mouchy.
Jak tam tak stál a vzpomínal na tu perfektní vánoční večeři, kterou uvařila, došlo mu, že mu pokusy vymazat tu chybu, že ji sem do buše přivedl, teď jaksi nevycházejí. Naopak, jako by se tím ještě víc utvrdila. Už mu to ale přestávalo dělat starosti. Třeba je Bella opravdu převtělením jeho prababičky a to je všechno. Ať už to znamená co chce. Snad už zas neotravuje s prababičkou?
Rozhodl se sestoupit do strže korytem téměř vyschlého potoka, které ho zavedlo do dešťového pralesa na protějším svahu. Psí víno, mech, hustý baldachýn větví a popínavých rostlin nad hlavou, ticho. Měl rád tyhle vlhké komnaty dešťového pralesa; cítil se v nich jako v nočním podniku ve dne, s kropenatým slunečním světlem a uvázlým zatuchlým pachem. Posadil se na chvíli v tom vlhkém přítmí. Sem mouchy nepřiletí. Třeba o vánocích měli s Bellou zajít sem. Anebo by si tady možná měl teď lehnout a už nikdy nevstat, zůstat ležet uprostřed toho tlení. On si chce lehnout do toho svinstva. Šel ale dál korytem potoka, které se prudce svažovalo k řece a tu a tam bylo zavalené balvany. Když dorazil k řece, pocítil mírné vzrušení. V tomhle místě to sice žádná velká řeka nebyla, ale proudila dost živě a tvořila tu dokonce i drobný vodopád. Postavil se pod něj nahý; vodopády, ať už jsou jakkoli malé, vždycky člověka vyzývají, aby se na ně buď díval, nebo se pod ně postavil. Teď tam stojí pod vodopádem a zkouší zápisník s nepromokavým papírem. Asi po dvou hodinách chůze začal cítit únavu a rozhodl se utábořit.
Pokud šlo o to najít co nejlepší místo k táboření, nebyl zrovna zastáncem čínského umění Feng Šui, a příliš se tedy nezabýval příznivým prouděním energie a podobnými věcmi. Když se mu naskytlo dobré místo, vzal jím zavděk, ať už to bylo místo s pramenitou vodou, jeskyně, kde se dalo přenocovat, nebo vyvýšenina porostlá travou. Ze všeho nejradši ale tábořil na místech, která nic neslibovala. Líbilo se mu přetvořit nevlídné místo v přístřeší. Někdy se mu dokonce nechtělo takový tábor, který si s obtížemi vydobyl v nepříznivých podmínkách, ani opustit. Předpokládal, že to asi prozrazuje „strašně západní“ postoj k přírodě. V restauracích v Sydney a ve Vídni vždycky vykládal, že chodí do buše, aby zapředl dialog se Západním člověkem, a pokaždé to dopadne tak, že se z něj stane člověk z Divokého Západu. Shodil batoh ze zad a prohlásil: „To je ono.“ Jak by potvrdil každý pořádný tulák, kdokoli, kdo by se teď k tomuhle místu chtěl přiblížit a přisednout k „jeho“ ohni, by ho musel požádat o svolení, neměl by procházet mezi ním a ohništěm a vůbec by se měl přibližovat s dostatečným hlukem, aby si ho tábořící nespletl se záludným nepřítelem. Za celá ta léta, co chodíval na pěší túry do australského buše, ale nikdy nepotkal živou duši. Prý něco o tulácích. Vykládá něco o tulácích. Párkrát se mu zdálo, že „tam venku“ někoho zaslechl a občas měl po ruce nabitou lugerku, aby zahnal vlastní strašidla. Někdy si dokonce přál, aby se už konečně z buše někdo vynořil a přisedl si k němu. Popíjeli by spolu u táboráku bourbon. Někdy dokonce zaslechl hlasy, ale vždycky dobře věděl, co jsou zač. To má s sebou kvér? On si s sebou nosí kvér!
Ohniště si nachystal v téměř vyschlém řečišti, kde v širokém pásu písku stále ještě tekl tenký pramínek vody. Když ale chtěl rozdělat oheň, nemohl najít zapalovač, který vždycky v buši používal. Pamatoval si, že než vyrazil, zkontroloval si výstroj podle seznamu o jednatřiceti bodech. Měl vždycky za to, že sestavování a kontrolování seznamů je jeho silná stránka. Loni si koupil napodobeninu amerického mosazného křesacího zapalovače z roku 1930, protože se mu líbilo, jak vypadal. Vybral si ho v katalogu a objednal si ho na dobírku. Tekutina v zapalovači ale v letním horku vyschla, a tak začal znovu používat laciné
zapalovače, které se po vypotřebování vyhodily. Zapalovač ale chyběl.
Prohledal veškeré vybavení. Zapalovač nikde. Od okamžiku, kdy člověk nechá auto stát a vydá se do buše pěšky, všechno se proti němu začne obracet. Něco se vždycky rozbije, rozlije, ztratí, zapomene - i když byl tak vycepovaný, že málokdy něco zapomněl - všechno se začne kazit: baterie i jídlo. Od okamžiku, kdy člověk opustí civilizaci, moc života už mu nezbývá. On si zapomněl zapalovač!
To, že byl tak neschopný a zapomněl si s sebou vzít zapalovač, ho znechutilo. Oheň byl přece ta nejzákladnější věc! Otevřel lékárničku první pomoci, kde míval krabičku nepromokavých zápalek. Byly tam. No tak, strhni mi pár bodů, řekl synovci, strhni mi deset bodů. Padesát. Rozdělal oheň. Opekl si biftek na čerstvě ulomeném rozštěpeném klacku a do popela zahrabal dvě brambory. Napadlo ho, jestli mu náhodou zapalovač nevzala z batohu matka. To ale přece nebylo možné. Za-po-mněl si za-pa-lo-vač. Za-po-mněl si za-pa-lo-vač. Snědl dvě plněné sušenky. Po večeři uhasil oheň a vyšel na trávu vedle stanu. Byl chladný večer a zdálo se mu, že cítí ve vzduchu známky deště. Možná klesl barometrický tlak. Uvelebil se s polní lahví plnou Jacka Daniela a apartním pohárem značky Guzzini, který s sebou do buše nosil právě na to, aby z něj mohl popíjel Jacka Daniela. Popřál si všechno nejlepší ke čtyřicátým narozeninám a začal chroustat pražené mandle. Poprvé za celou dobu se cítil v buši dobře. Zbavil se skličujícího pocitu osamělosti. Po druhém bourbonu se kolem něj rozhostil klid a mír. Na závěr večera si zapsal pár melancholických poznámek. Byl to rozhovor se sebou samým a byl zaručeně lepší než většina hovorů, které ten rok měl s jinými lidmi. Je namazanej. Ve stanu si ve spacím pytli pod baterkou pověšenou na stropě přečetl pár stránek z Buddenbrookových. Sám své vlastní buržoazní kupecké rodině unikl, a tak se ponořil do osudů Mannovy německé buržoazní rodiny z devatenáctého století.
Včera v noci se majitel rytířského statku Ralf z Maiboomu v pracovně panského domu na Poppenrade zastřelil ranou z revolveru. Zdá se, že pohnutkou k činu byla hmotná tíseň. „Revolverem?“ zeptal se Tomáš Buddenbrook a po krátké přestávce řekl znovu tiše, pomalu a posměšně: „Ba, ba, takový rytíř ...“
Říká, že jsme buržousti. V noci ho probudil déšť a on si sám pro sebe řekl: „To se ti teda povedlo, mami,“ a zase usnul s příjemným pocitem někoho, kdo je uprostřed divočiny, ale je před ní současně v bezpečí. Rád přečkával bouřky ve stanu. Ráno mrholilo, ale on si vyndal svůj německý vařič na tuhý líh a postavil ho do malé kapesní jeskyňky tak o velikosti krbu, aby si na něm uvařil kávu, což bylo takhle po ránu, když je v buši mokro, to pravé. Proč si neuděláš hubku? Nemusíš přece hned vytahovat nouzovej vařič, jenom proto, že trochu mrholí! On ale neměl chuť párat se s vlhkým dřevem. Nalámej si suché větve ze stromů. Věděl, jak rozdělat oheň za mokra. Prostě se mu nechtělo se tu krčit a foukat z plných plic do vlhkého dříví. Když si připravil vařič, nemohl najít zápalky. Vlezl do stanu a v těsném prostoru vyndal věci z batohu, pečlivě je jednu po druhé prohledal a nakonec vyndal i jídlo z tašky. Kristepane, teď zas ztratil sirky. Ohromeně seděl ve stanu obklopený jedenatřiceti položkami své výstroje a pokoušel se přijít na to, co se mohlo stát se zápalkami. Nemohl tomu uvěřit. Devětadvaceti položkami výstroje
Ano, devětadvaceti, přesně tak.
Prohledal cestu od stanu k večernímu táboráku, k říčce, kde se myl, k místu, kde popíjel bourbon. Šel dokonce i tam, kde předtím močil. Uvážil možnost, že zápalky vzalo nějaké zvíře, třeba vačice. V tom případě by ale nejspíš našel zbytky okousaných zápalek. A musel si přiznat, že mu žádná vačice nikdy při táboření nic nevzala. Jednou mu odneslo štěně dinga trochu jídla z kotlíku. Co by ale dělalo zvíře s vodovzdornými zápalkami?
On si myslí, že mu je vzala vačice. Zalezl zpátky do stanu, kde nebylo drobný déšť na plátně téměř slyšet, a ohlásil sám sobě v roli vedoucího výpravy, že ztratil zápalky. Tedy že si zapomněl zabalit zapalovač a k tomu ztratil nouzové sirky. Tak on ty sirky doopravdy ztratil. Mohl by zkusit něco vymyslit. Třeba rozdělat oheň pomocí čočky v dalekohledu. Jo, možná, kdyby tak svítilo slunce. Ano, kdyby svítilo slunce. Metodu rozdělávání ohně pomocí klacíku a tětivy nikdy nezvládl. A nikdy přesně nepochopil, co je to troud. On neví, co je to troud! Ve stanu snědl všechny plněné sušenky, stále ještě ohromený ze ztráty zápalek. Pořád tomu nemohl uvěřit. On jí k snídani plněný sušenky. Cože? On si s sebou bere do buše plněný sušenky? Kruci, je mu přece už čtyřicet a může si snídat, co se mu zachce. Sušenky mu ale náladu nezlepšily. Jak tak zachmuřeně přemítal, svitlo mu - jako by z dálky dostal nějaký slabý signál - že to všechno bude jakési spiknutí. Rodič v jeho nitru schoval před zlobivým dítětem nástroje k rozdělání ohně. To byl ale tak čítankový příklad psychopatologie každodenního života, že ho to urazilo a nepřineslo mu to vůbec žádnou útěchu. Říká, že to má něco společnýho s Freudem. Přiměl se vylézt ze stanu. Přehodil si přes sebe pončo a stál zkormouceně v drobném dešti. Rozhodl se vyjít si na procházku po proudu řeky, třeba k Webbově koruně. Po čtvrthodině ostré chůze to vzdal a vrátil se zpátky do tábora. Mrholení, ztracené zápalky a sušenky k snídani ho docela zbavily vůle. „Jsem falešnej zálesák,“ řekl nahlas. „Dutý nadutec. Jsme dutí lidé. Prázdní. Vycpaní.“ Pak začal rušit tábor. Eyre, Stuart, Sturt. Tihle dobyvatelé kontinentu by se nikdy nebyli nechali ovlivnit magickou mocí vlastních matek. Hrála v tom nakonec přece jen nějakou roli jeho prababička? Nebo Bella, která byla částečně jejím převtělením a kterou přivedl do buše, ačkoli tam nepatřila? S těmi jejími nalakovanými nehty. S nalakovanými nehty u nohou. Ta luxusní děvka. To ona se měla omluvit. Zas mele něco o prababičce. Vrátí se do města a zabarikáduje se v Intercontinentalu. Zavolá Belle. Při bourání stanu zápalky našel. Byly pod převisem střechy, tam kde se chlopeň téměř dotýkala země. Vypadly mu z kapsy a zapadly pod stříšku. Vlastně ne, nevypadly; umístila je tam neviditelná ruka jeho matky. Celý výlet byl jako začarovaný. Pletlo se mu do toho příliš mnoho příbuzných, živých i mrtvých. Tentokrát byl o vánocích buš v těchhle místech příliš silným psychickým polem. Už to vzdal. V drobném dešti se vydrápal po zalesněné stráni ze strže, kličkoval nalevo a napravo, místy se musel vyškrábat po skalních římsách, které k této krajině neoddělitelně patřily. Když se dostal na náhorní planinu, mrholení ustalo a vystřídala je mlha, která se sem valila v kotoučích přes horský hřeben. Nebylo vidět dál než na dva metry dopředu a tak se řídil podle kompasu. „Tak už s tím přestaň, mami. S tím modlením jsi to přehnala a teď tu mám mlhu.“ S kompasem se dostal k autu a pogratuloval si k výbornému orientačnímu smyslu. Na chlapa, co si zapomněl zapalovač a pak ještě ztratil sirky, to není zrovna špatný.
Hodil batoh do kufru auta a zjistil, že tam leží zapalovač. Převlékl se z promočených šatů do suchých. Učesal se ve zpátečním zrcátku. Zapnul rádio a našel stanici, kde hrála hudba. Přihnul si z polní láhve
bourbonu. Kolem byla jen bílá mlha. Na chvíli se ocitl v bezpečí před mlhou a deštěm, které zavinila jeho matka, i před opovržením, které chovala vůči buši jeho prababička - pokud měla to jeho trápení na svědomí ona - i před posměchem svého synovce. Na chvíli. V autě. V mlze.
Přeložila Alexandra Büchler
