Alternativy ke Koncepci zahraniční politiky České republiky
Alternativy ke Koncepci zahraniční politiky České republiky
Obsah: Úvod............................................................................................................6 1. Mezinárodní prostředí..............................................................7 2. Cíle a možnosti zahraniční politiky ČR..........................8 3. Bezpečnostní prostředí........................................................... 8 4. Univerzální lidská práva.......................................................... 10 5. Ochrana životního prostředí................................................ 11 6. Rozvojová spolupráce.............................................................. 12 7. Imigrační politika......................................................................... 13 Závěr........................................................................................................... 15
Úvod Vážená čtenářko, vážený čtenáři, předkládáme Vám Alternativy ke Koncepci zahraniční politiky ČR vypracované ProAltem - Iniciativou pro kritiku reforem a na podporu alternativ. Alternativy jsou odpovědí na Koncepci zahraniční politiky ČR, jak byla schválena vládou 20. července 2011. V prvé řadě vítáme skutečnost, že Ministerstvo zahraničních věcí novou střednědobou koncepci zahraniční politiky konečně vypracovalo - pět let po „vypršení“ předchozí střednědobé koncepce pro roky 2003-2006. Ve druhé řadě se ovšem domníváme, že ve vládní koncepci obsažená analýza mezinárodního prostředí, ve kterém se ČR nyní nachází, neodpovídá zcela skutečnosti. Dále nesouhlasíme s některými cíli a postupy, které jsou ve vládní koncepci vymezeny. Vypracovali jsme proto Alternativy. Naší ambicí nebylo postihnout zahraniční politiku v celé její šíři, spíše upozornit na momenty, na které se díváme jinak. Záměrně jsme se též v Alternativách nevěnovali evropské politice, která si svým významem a komplexitou zasluhuje samostatný dokument. Ostatně i vláda avizovala přípravu samostatné Koncepce působení ČR v EU. Zahraniční politika je podle nás natolik významnou složkou fungování společnosti, že si zaslouží širokou diskusi. Naší hlavní ambicí je přispět k celospolečenské diskusi o zahraniční politice ČR. Členky a členové ProAltu 6
1. Mezinárodní prostředí Konec rozděleného světa Počátek 90. let minulého století přinesl konec rozdělení světa na dva nesmiřitelné soupeřící bloky. Evropský kontinent a v podstatě ani svět již není rozdělen ideově ani mocensky, což vytváří nové podmínky pro vzájemnou spolupráci a důvěru. Jedná se o základní společenskou změnu, která otevřela příležitosti pro postupné přibližování se národních zájmů a dokonce k postupnému organizačnímu sjednocování. Stále však existují různorodé kulturní ale i náboženské vazby, které je nutno nejenom respektovat a chápat, ale i vzájemně přijímat. Eroze národních států Není možné zavírat oči před probíhajícím oslabováním tradičních národních států. Rozvoj informačních technologií, rostoucí mobilita osob i zboží, finanční kapitál přelévající se přes kontinenty rychlostí světla vedou k propojování ekonomické a sociální aktivity lidí bez ohledu na státní hranice. Jsme svědky fenoménu transnacionálních korporací, z nichž některé jsou ekonomicky podstatně silnější než Česká republika jako celek. Pod vlivem neoliberální doktríny se národní státy vzdávají dalších a dalších kompetencí a nástrojů ve prospěch soukromého sektoru. Ztráta ekonomické suverenity Dle kalkulace J. Martense a W. Obenlanda (2011) odteklo v letech 2000-2008 z české ekonomiky 66 miliard dolarů repatriovaného zisku do zahraničí. Stále více ko-
rporací působících v ČR využívá možností daňového domicilu v daňových rájích a vyhnutí se zdanění prostřednictvím uměle vytvořených řetězců mateřských společností. Národní státy jsou v 21. století stále významnými aktéry mezinárodní politiky, nikoli však výhradními. Nové globální výzvy Některá mezinárodní rizika, která ohrožovala obyvatele našeho státu po staletí, v posledních dekádách vyhasla. Ve světě ubývá klasických přeshraničních válek, ve střední Evropě můžeme nyní válku zcela vyloučit. Postavení České republiky v Evropě je stabilizované a ČR není v zásadním konfliktu s žádným jiným státem světa. Existují ale nové závažné problémy, které nejsou řešitelné pouze z pozice národního státu a vyžadují aktivní mezinárodní spolupráci. Především se jedná o fatální ohrožení zemského ekosystému lidskou činností. Ohrožení ekosystému má řadu složek, mezi které patří klimatické změny podporované emisemi skleníkových plynů, související narušení mořských proudů, vyčerpání zásob pitné vody, eroze úrodné půdy a další. Mezi další rizika patří vyčerpání (především energetických) surovin, mezinárodní organizovaný zločin, fundamentalismus a terorismus. Rovnoprávný multilateralismus a nadnárodní spolupráce Přímo sebezáchovná existenční nutnost vede lidstvo k vzájemné závislosti 7
a spolupráci. Jedná se historicky o nový prvek v mezinárodních vztazích. Základem spolupráce a tmelícím prvkem je paradoxně ne síla, ale slabost všech, a to i zemí tradičně nejsilnějších. I dosavadní hegemon, Spojené státy americké, čelí komplexní krizi a slábne. Globální výzvy je možné úspěšně řešit pouze na základě rovnoprávného multilateralismu a intenzivní nadnárodní spolupráce všech států světa.
2. Cíle a možnosti zahraniční politiky ČR Postavení České republiky Česká republika zaujímá 0,05% zemského povrchu, na jejím území žije 0,15% světové populace, podílí se na globálním HDP 0,352% a poměr exportu k HDP dosahuje 80%. Životním zájmem obyvatel ČR je tedy stabilní mírové mezinárodní prostředí a hospodářský a sociální rozvoj ostatních států světa. Limitovaná kapacita ČR může být posílena úzkým napojením na universální organizaci OSN a její instituce a dále na další mezinárodně právní instituce (EU, Rada Evropy, OBSE atd.). Toto ukotvení zajišťuje naše objektivně rovnoprávné postavení a posiluje váhu ve směru rozhodování v souladu s mezinárodním společenstvím. I státy menší než ČR sehrály významnou roli při mediaci konfliktů a iniciování globálních opatření ve prospěch všech. Česká diplomacie může navazovat na 8
československou poválečnou diplomacii, na dlouholetou práci v OSN a dalších organizacích. ČR ale musí respektovat a uplatňovat mezinárodní právo. Cíle Zahraniční politika ČR musí být realizována v zájmu obyvatel ČR. Zahraniční politika však nesmí být limitována partikulárními zájmy, ale musí přispívat k řešení globálních problémů, k celoplanetární ochraně životního prostředí a k sociálnímu a hospodářskému rozvoji celého lidstva. Za hlavní cíle zahraniční politiky ČR považujeme: - přispívat k celosvětovému míru a k prohlubování bezpečnosti, - zasazovat se o univerzalitu lidských práv, - přispívat k ochraně celoplanetárního životního prostředí, - napomoci sociálnímu a hospodářskému rozvoji všech obyvatel Země, - realizovat spravedlivou a otevřenou imigrační politiku.
3. Bezpečnostní prostředí Svět spolupráce Soudobé problémy je možné vyřešit jen na základě celosvětové spolupráce. To je přístup hlavních světových mocností, které hledají možnosti kompromisu v případě krizových situací. Užívání veta v Radě bezpečnosti OSN je nyní již jev velmi ojedinělý.
Spolupráce se dnes stala zájmem nejen malých zemí, jejichž jistota byla vždy hledána v mezinárodním právu a v mezinárodních organizacích k posílení váhy svého hlasu, ale i zemí velkých a mocných. Setkáváme se s mnoha riziky, která se v jednotlivých částech světa objevují, ale jsou zde již funkční mechanizmy, které usnadňují projednání, případně přijetí opatření k řešení krizí. Odmítáme strnulý přístup k minulosti a zkreslující promítání dřívějšího nepřátelství mocností do současnosti. Odmítáme akty agrese decimující civilní obyvatelstvo. Přístupy USA, Ruska ale i Číny jsou často velmi souladné a vycházející z pochopení vzájemné závislosti a tím nutnosti přijetí společných opatření. Důkazem efektivní spolupráce může být kontrola a snaha po snížení zbrojních arsenálů včetně atomových zbraní. Nebo intenzivní spolupráce mezi USA, EU, Ruskem a Japonskem v tak sofistikovaných a citlivých sektorech, jako je kosmický výzkum. Svět bez jaderných zbraní Svět se však na stávající úrovni bezpečnostní spolupráce nesmí zastavit. Požadujeme naplnění cílů Pražské výzvy prezidenta Baraka Obamy a přijetí konkrétního plánu na půdě OSN pro dosažení světa bez jaderných zbraní. Bezpečnostní rámec ČR a limity NATO Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) a naše členství v něm jsou vydávány současnou vládou ČR za rozhodující a zásadní moment, který nám jednoznačně zajišťuje politické směřování a bezpečnost.
NATO bylo oprávněně ustaveno jako skutečně obranný orgán a své původní zadání splnilo. Bylo důsledkem období studené války. Situace se však s jejím koncem diametrálně změnila. Zmizel potenciální nepřítel a NATO tak s obtížemi hledalo své nové uplatnění. Následný proces rozšiřování o postkomunistické státy proti původně negativnímu stanovisku USA nebyl jednoduchý, protože narušoval vzájemné americko-ruské vztahy a komplikoval tím evropské bezpečnostní prostředí. Proto musela být předně uzavřena velmi obsažná smlouva NATO – Ruská federace. V českém prostředí je zamlčováno, že Severoatlantická smlouva je smlouvou prakticky bez závazků. I článek 5 Smlouvy nechává na rozhodnutí jednotlivých členských států, jaká opatření přijmou v případě napadení jiného člena organizace. Váha členství z hlediska bezpečnosti je proto hlavně v obecném povědomí sounáležitosti. Z členství také nevyplývají jakékoliv závazky účastnit se společných vojenských misí do třetích zemí. OBSE Místo zavádějící a jednostranné fixace na NATO musí ČR pro zajištění svojí bezpečnosti umět využít závazky a možnosti vyplývající z členství v EU a OBSE. Zvláště potenciál Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě považujeme za nedostatečně využitý vzhledem k univerzálnímu charakteru OBSE v Evropě.
9
4. Univerzální lidská práva Konec hledání nepřátel Současná linie Ministerstva zahraničních věcí ČR (MZV) je poznamenána neoprávněným hledáním nových podezření, a dokonce nových nepřátel. Příkladem je vládní kampaň v době snahy vlády o umístění radarové základny USA v Brdech. Nesouhlasíme s interpretací lidských práv dle linie MZV, která je jednostranná a mocenská. Snaha o hledání nepřítele a chybná interpretace lidských práv jsou jedním ze základů nesouladu české zahraniční politiky se zahraniční politikou většiny států EU. Nedělitelnost lidských práv Lidská práva jsou univerzální a nedělitelná ve svém obsahu i územním rozsahu. Lidská práva tedy zahrnují nejen právo na svobodu slova a na účast ve volbách, ale i právo na kvalitní životní prostředí, sociální a kulturní práva. Lidská práva jsou porušována nejen represivními režimy a v době válečných konfliktů, ale i např. při průmyslových ekologických katastrofách. Lidská práva náležejí obyvatelům a obyvatelkám všech států světa. Pod pláštíkem ochrany lidských práv a demokracie bývá často ukryt záměr politického a především ekonomického ovládnutí zájmového prostoru. Není možné je zneužívat politikou „dvojího metru“ jako záminku pro neoprávněné agrese. Univerzalitu lidských práv není možné 10
zaměňovat s neoprávněným tlakem na ekonomickou a kulturní hegemonii. Neoliberální forma kapitalismu není jediným možným ekonomickým systémem a západní kultura není nadřazena jiným kulturám. Ochrana lidských práv Při hodnocení dodržování lidských práv má nezastupitelnou roli OSN jakožto univerzální organizace. Neméně klíčová je spolupráce s nevládními neziskovými organizacemi. Nevládní organizace mají větší možnost neformálně působit co nejblíže v prostoru, kde k porušování dochází, a mají také možnost mnohem efektivněji poskytovat pomoc, protože velmi často požívají větší důvěru než oficiální struktury. Pokud je při hrubém porušování lidských práv třeba prosazovat jejich ochranu, po prošetření skutečného stavu z více nezávislých zdrojů, je nezbytné preferovat nevojenskou cestu ochrany práv. K sankcím lze přistoupit až po důkladném zvážení dopadů sankcí a potom tyto sankce uplatňovat pro všechny strany konfliktu stejně. Zahraniční politika ČR nesmí připustit kritiku jedné strany a o stejném porušování druhé strany pomlčet, protože to zrovna vyhovuje např. ekonomickým zájmům západních států. Přístup „dvojího metru“ je krátkozraký a vede v budoucnosti k dalšímu porušování lidských práv vytvářením precedentu. Ochrana práv zaměstnanců Je nezbytné kontrolovat dodržování lidských práv zaměstnanců transnacionál-
ních korporací, zvláště v zemích, kde korporace často využívají nižšího standardu dodržování těchto práv ke snížení výrobních nákladů. Transformační politika Transformační politika, tj. předávání zkušeností s transformací společnosti v ČR po roce 1989, je formálně jednou z priorit vládní zahraniční politiky. Jsme přesvědčeni, že je důležité tuto zkušenost předat dalším společnostem. V dalších státech tak občané mají možnost poučit se z některých úspěšných kroků a též z četných chyb české společnosti a politické reprezentace, zvláště při ekonomické transformaci v ČR. Vyvíjení činnosti v rámci transformační politiky musí být vždy v souladu s postoji a se souhlasem většiny společnosti, ke které je tato pomoc směřována. Zahraniční politika na poli ochrany lidských práv musí být v souladu s ochranou a dodržováním lidských práv v ČR. Pouze pak má česká zahraniční politika morální právo posuzovat a případně kritizovat dodržování lidských práv v ostatních státech.
5. Ochrana životního prostředí Klimatické změny Česká zahraniční politika musí hrát aktivní roli v prosazování aktivního přístupu ke klimatickým změnám a k celosvětové ochraně životního prostředí. Klimatické změny mají globální rozměr, a proto je nutné na jejich řešení využít větší množství zdrojů, než je k tomu dosud.
Celosvětová úroveň ochrany životního prostředí ČR by měla více podpořit snahy OSN v boji proti klimatickým změnám s cílem schválit závazný a konkrétní dokument na příští klimatické konferenci OSN (např. zpřísnění a rozšíření Kjótského protokolu) s důrazem na solidární přístup k ekonomicky znevýhodněným zemím. Cílem ČR musí být ochrana a odpovědné zacházení se základními veřejnými statky (např. ochrana pitné vody, půdy a ovzduší, moratorium na kácení tropických a amazonských pralesů) včetně vytvoření mezinárodních fondů na ochranu a proti vytěžení nerostného bohatství. Cílem ČR musí dále být integrace a rozšíření statistických ukazatelů rozvoje na mezinárodní úrovni s důrazem na ochranu a zachování životního prostředí neboli doplnění statických ukazatelů o indexy ochrany přírody či lidského rozvoje namísto HDP coby nedostatečně vypovídajícího ukazatele. Evropská úroveň ČR musí podporovat důraznější přístup EU ke klimatickým změnám a prosazení zásadnějších cílů než je agenda 20-20-20. Rovněž musí podporovat otevření celoevropské diskuze ke konverzi nadbytečných kapacit v chemickém a automobilovém průmyslu na ekologickou výrobu s důrazem na zachování pracovních sil a rozšíření know-how. Požadujeme novou celoevropskou dopravní koncepci s důrazem na železniční dopravu a na snížení objemu 11
přepravovaného zboží (vytváření sítí místního hospodářství). Evropské fondy směřující do rozvoje tzv. zelené ekonomiky by měly být navýšeny. Regionální úroveň Česká zahraniční politika musí podporovat spolupráci na rozvoji obnovitelných zdrojů se sousedními státy a dále rozvinutí místního zemědělství a koordinaci v oblasti zemědělství v regionu. Biosféra nezná státních hranic, proto je nezbytná spolupráce na správě životního prostředí v pohraničních oblastech.
6. Rozvojová spolupráce Nesouměřitelnost příjmů globálního Severu a Jihu Zahraniční politika ČR musí přispívat k řešení zásadního celosvětového problému - nesouměřitelnosti příjmů a bohatství mezi zeměmi tzv. globálního Severu a globálního Jihu. Hospodářský úspěch evropských zemí je a byl postaven na dostupnosti levných surovin a levné pracovní síly z rozvojových zemí. Radikální nerovnost rozdělení bohatství mezi různými částmi zeměkoule je strukturálním motorem pohánějící migrační vlny. Cílem ČR musí být rovnoprávné ekonomické vztahy, sloužící vzájemnému prospěchu. Zadlužení rozvojových zemí Významným nástrojem pro redistribuci bohatství ve prospěch globálního Severu je zadlužení rozvojových zemí. Dluhy rozvojových zemí často pocházejí z úvěrů sjednaných pro krytí nesmyslných projektů, vnucených rozvojovým států 12
často za použití korupce nebo hrozby silou. Finanční instituce poskytují úvěry i diktátorským režimům, na aktivity proti vůli a zájmům obyvatel, někdy i přímo související s represemi a násilím páchaným na obyvatelích rozvojových států. Nejsou výjimečné rozsáhlé úvěry na nákup zbraní. Obyvatelé rozvojových zemí jsou postiženi několikanásobně: chybí prostředky na rozvojovou spolupráci, jsou terorizováni vnitřními a vnějšími konflikty a náklady na konflikty nakonec platí sami v podobě dluhů, které musí splácet mnoho let. Zrušení neoprávněných dluhů ČR musí prosazovat úpravy mezinárodního práva vedoucí k jasnému rozlišení legitimních a nelegitimních dluhů (poskytnuty proti vůli a zájmům obyvatel, např. na ozbrojené konflikty). Neoprávněné dluhy pak nemohou být vymáhány. Je třeba zavést instituty ochrany státu – dlužníka do mezinárodního práva a zřídit arbitráže pro dlužníky, fungující v rámci systému OSN, které by zohledňovaly i základní práva dlužníků. Kontrola obchodu se zbraněmi České zbraně se často i se souhlasem českých státních orgánů dostávají do oblastí ozbrojených konfliktů či do rukou vlád a armád, které hrubě potlačují občanská i lidská práva. ČR musí zabezpečit transparentnost, veřejnou kontrolu a větší regulaci českého obchodu se zbraněmi tak, aby zbrojní exporty z ČR nepodporovaly ozbrojené konflikty, nepřispívaly k nekontrolovanému šíření zbraní a munice, nenabourávaly snahu o mírové řešení konfliktů a nepodporovaly militaristické režimy.
Navýšení prostředků na rozvojovou spolupráci Na úrocích z půjček odtéká z rozvojových zemí do vyspělých států o řád vyšší částka, než kolik činí objem přímé rozvojové spolupráce. Česká republika se ke své odpovědnosti za rozvojovou spolupráci přihlásila až pod tlakem přístupových jednání s Evropskou unií. Zatímco růst objemu prostředků na rozvojovou spolupráci do roku 2007 opravňoval k opatrné naději, následující stagnace a pokles jsou znepokojující a nepřijatelné. Prostředky na rozvojovou spolupráci musí dosáhnout minimálně výše, ke které se ČR zavázala. Prostředky musí být vynakládány efektivně v zájmu cílových zemí. Tobinova daň Jedním z dalších významných zdrojů pro rozvojovou spolupráci může být zdanění finančních transakcí, tzv. Tobinova daň. Zavedení Tobinovy daně omezí objem toků spekulativního kapitálu a tím i stabilizuje finanční prostředí a reálnou ekonomiku. Požadujeme zavedení Tobinovy daně na evropské a posléze celosvětové úrovni. Významná část výnosu musí být využita pro posílení rozvojové spolupráce a boje proti klimatickým změnám. Účast soukromého sektoru Ke zbídačování globálního Jihu přispívají i transnacionální korporace, které nedodržují základní lidská práva zaměstnanců. Státní orgány rozvíjejících se zemí nemají často sílu či vůli, aby se postavily nezodpovědnému chování nadnárodních firem a korporací. Evropská unie by měla vytvořit závazný kodex pro firmy a korporace,
které obchodují na evropském trhu a které mají výrobní či obchodní aktivity v rozvíjejících se zemí. Tento kodex by měl zavázat firmy a korporace k odpovědnému využívání nerostných zdrojů a přírody v těchto zemích a k respektování lidských a sociálních práv zaměstnanců s tím, že sankce za porušení tohoto kodexu by mohly být uloženy a vymáhány nejen v zemích, kde se porušení odehrálo, ale také v evropských zemích, kde jsou tyto firmy ekonomicky aktivní. Je nutné, aby snižování sociálních a ekonomických nerovností nebylo vedeno jen transferem prostředků na mezistátní úrovni, ale aby soukromý sektor se přímo účastnil na dosažení tohoto zásadního politického cíle.
7. Imigrační politika Imigrační politika je součástí zahraniční politiky Imigrační politika bohužel stála v posledních letech na okraji zájmu a byla plně předána Ministerstvu vnitra, jako by fenomén přistěhovalectví bylo možné redukovat jen na výdej povolení k trvalému pobytu či na represi. Česká zahraniční politika by měla usilovat o vytvoření celkové imigrační politiky na evropské úrovni, jejímž cílem v dlouhodobé perspektivě bude kvalitativní změna fenoménu přistěhovalectví z volby vynucené životními podmínkami v zemích původu k svobodné volbě přistěhovalců v jaké zemi žít. Imigrační politika by se také měla snažit, aby byly vytvořeny podmínky pro legální migraci z nečlenských zemí EU. 13
Díky relativně nízké životní úrovni a zeměpisné poloze nemusela Česká republika dosud čelit velkým přistěhovaleckým vlnám. V současnosti byla společná imigrační politika EU zredukována na společnou kontrolu hranic v rámci agentury Frontex a na společný represivní postup vůči mimo-legálnímu přistěhovalectví, což vede ke vzniku fenoménu tzv. Pevnosti Evropa. Chybí tudíž společná politika přijímání přistěhovalců do evropských států, která by poskytovala legální možnosti k imigraci do EU. Přistěhovalci jsou budoucností ČR Přistěhovalci jsou budoucností Evropy i České republiky, a proto by se česká zahraniční politika měla zasadit, aby na evropské úrovni vznikla společná imigrační politika poskytující infrastrukturu pro přijetí a integraci statisíců přistěhovalců ročně z ekonomicky slabých zemí. Vytvoření společné imigrační politiky na evropské úrovni musí vzít na vědomí, že politika represe a “zavřených hranic” nevede k zmírnění migračních vln.
představuje pro země původu velké náklady a škody, jelikož do zahraničí odcházejí ti nejschopnější a nejkvalifikovanější členové společenství. Přistěhovalectví tak často představuje náklad pro země původu, co se týče demografické, profesní a vzdělanostní skladby obyvatelstva a celkových kompetencí, a přínos pro cílové země. Mezinárodní spolupráce tak má na jedné straně kompenzovat tyto ztráty zemí původu, a na druhé straně se snažit vytvořit strukturální podmínky pro to, aby imigrace byla co nejvíce svobodnou volbou, kde strávit život, a ne reakcí na nesnesitelné životní podmínky. Zapojení imigrantů do utváření politiky Na programech mezinárodní spolupráce by měly participovat přistěhovalecké komunity v cílových zemích, jejichž členové mají vědomosti a kompetence pro vyznačení cílů a prostředků mezinárodní spolupráce díky znalosti místních podmínek.
Boj proti organizovanému zločinu Kriminalizace migrace vede jen k vytvoření nového sektoru nelegální ekonomiky a není náhodou, že pro mezinárodní organizovaný zločin je právě nelegální přistěhovalectví jedno z nejvýnosnějších “odvětví”. Proto je nutné vytvořit na evropské úrovni podmínky pro imigraci velkého počtu lidí, která by jinak zůstala v područí organizovaného zločinu.
Česká zahraniční politika by měla uznat krach represivního postupu vůči migrantům (a především těm bez nároku na azyl) a měla by směřovat své úsilí k tomu, aby se na evropské úrovni vytvořily podmínky pro legální migraci z ekonomicky znevýhodněných zemí, k rozvinutí mezinárodní spolupráce se zeměmi původu migrantů s cílem změnit strukturální podmínky, vedoucí k migraci do zemí Evropské unie.
Spolupráce se zeměmi původu Klíčovým prvkem imigrační politiky je rozvoj spolupráce mezi evropskými zeměmi a zeměmi původu přistěhovalců. Masová imigrace z Afriky a dalších kontinentů
Česká zahraniční politika by se také měla snažit o posílení azylové politiky pro běžence, kteří pocházejí ze zemí, kde nejsou uznávána jejich občanská a politická práva.
14
Závěr Považujeme za nesporné, že bez dalekosáhlých systémových změn v ekonomické a politické oblasti se nepodaří odvrátit hrozby a zabezpečit rozvoj lidstva. Rozvoj, který v souladu se zásadami trvalé udržitelnosti „uspokojuje potřeby současnosti, aniž riskuje, že budoucí generace nebudou moci uspokojit své potřeby“ (komise Brundtlandové, zpráva Naše společná budoucnost, 1987). Zahraniční politika ČR proto musí aktivně přispívat k prohlubování bezpečnosti; zasazovat se o univerzalitu lidských práv; ochraňovat celoplanetární životní prostředí; napomoci sociálnímu a hospodářskému rozvoji všech lidí a realizovat spravedlivou imigrační politiku.
15
www.proalt.cz