2
Allen Roy Evans
SOBI TÁHNOU
1968 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY PRAHA 3
© Allen Roy Evans 1937 – 1968 Translation © Lída Špačková 1938, 1968 Illustrations © Naděžda Bláhová 1968 4
AUTOROVA PŘEDMLUVA
Zde je vyprávění z nejvzdálenějšího Severu, střechy světa, kraje Severního ledového moře. Je to země dlouhé noci, domov severní záře, černých bouří a krutého mrazu. Touto zemí strašlivých přírodních sil a náhlého nebezpečí si razil cestu člověk. Sobí cesta dlouhá 1800 mil podél severního pobřeží – zápas, který se protáhl na pět let – zaujme své místo mezi největšími lidskými činy. Neuvěřitelná vytrvalost, velkolepá odvaha a nezlomná vůle jsou ságou Severu, jíž se nic nevyrovná. Pochod 3000 živých sobů nejpustší zemí světa zní spíše jako fantastická lidová báje starých Seveřanů. Tento plán byl vymyšlen proto, aby eskymáckým kmenům, které jsou vydány pravidelně se opakujícímu hladomoru, byla dána trvalá zásoba potravy. S úkolem téměř nemožným započali laponští a eskymáčtí pastevci. Eskymáci se mimořádně těžkou námahou dvakrát zhroutili a byli nahrazeni, ale Laponci vydrželi až do konce. Vytrvalé hrdinství malé skupinky pastevců a jejich rodin předčí jakýkoli válečný čin. Sever byl po staletí spojován s historickým kouzlem hrdinských činů a výzkumů. Tento román je eposem odvážného podniku, aby byla zajištěna trvalá zásoba té potravy, jíž je na Severu nejvíce třeba. Maso vždy bylo a bude hlavní potřebou primitivního Severu.
5
KAPITOLA I Bucklandský záliv Kult přiběhl z doliny kolem zálivu. Něco nese v náručí. Soak sedí na saních před stanem; musí jí ukázat svůj velký objev. Položí jej opatrně na saně – kajčí hnízdo se šesti vejci. Kterási špatně zpravená kajka, potulující se daleko od svého domova, se zmýlila v roční době a na počátku arktické zimy se pokusila vyvést rodinu. Kult a Soak se zasmáli nad tímto nečekaným pokladem. V těchto dnech se ustavičně smějí, stále od té doby, co Soak žije v Kultově stanu v rušném táboře Bucklandského údolí. Kult jí jedno vejce hodil a zavýskl, když jí prasklo v rukou. Děti z ostatních stanů, Kob a Sik, Lug a Uji stojí v kruhu s vykulenýma očima a dívají se. Kult rozbil jiné vejce; bylo už téměř vyseděné. Zvrátil hlavu, rychle zapolykal a znovu se zasmál. Tvrdý zobák kachněte ho zalechtal v hrdle, jak klouzal dolů. Soak následovala jeho příkladu a děti se dívaly v tichém úžasu. Když byla vejce snědena, běžel Kult zpět ke kamenitému pobřeží a Soak si zvolna otřela obličej hřbetem ruky. Byla ještě mladá a chtěla být hezká. V horách za pobřežím padá již několik dní sníh. Bude se vytrvale blížit, stále níže si razit cestu do údolí. Soak ví, že tam vzadu podnikají laponští muži, Pehr a Akla a Mikel, podivné věci se soby. Její bratři, otec a dědové lovívali soby a přiváželi vzácné maso a kůže na psích saních. Všichni Eskymáci to tak vždycky dělávali, ale teď Laponci trpělivě učí soby táhnout saně. To všechno vypadá velmi podivně a země Laponců je jistě také podivná země. Soak se ještě neseznámila s laponskými ženami, Waas, která je ženou Pehrovou, a Neji,
6
jejich šestnáctiletou dcerou. Pak jsou tu ještě dvě laponské děti, Ata a Jak, ale děti jsou ještě příliš malé a nezáleží na nich. Soak má teď hodnost vdané ženy a může nenuceně hovořit s ostatními eskymáckými ženami, s Kipi, která je Tapikovou ženou, a i s Quag, jež náleží Kaasovi, nejstaršímu a nejmoudřejšímu Eskymákovi v celém táboře. Vyprávěly už Soak mnoho věcí, jak se je postupně dovídaly od svých mužů. Muži se snaží zachovat si důstojnou nadřazenost a tváří se nesdílně, ale nakonec přece jen řeknou svým ženám všechno. Všichni Eskymáci velmi rádi povídají, ale muži mají patrně silnější vůli; dovedou utajit novinky o trochu déle. Ačkoliv Soak přišla do tábora teprve před několika týdny, když ji sem přivedl Kult, aby se podívala, co podivného se tu děje, přece má dojem, že už je mnohem moudřejší. Vůdcem tábora není starý náčelník Kaas, nýbrž slavný Laponec jménem Jon, který zřejmě zná všechno a každého a nařizuje všem. Bude vůdcem na dlouhém pochodu a všichni ho musí poslouchat. Soak ho zpovzdáli pozoruje. Nemá s sebou ani ženu, ani rodinu, nýbrž žije důstojně sám. Ale ani velký Jon není všemocný. Nesmírně vysoko nad ním jsou velcí Bílí náčelníci. A právě jejich chytrým myšlením i nesmírným bohatstvím byl připraven podivný pochod, který teď už brzy nastoupí. Jon sám žil mnoho let v té bájné jižní zemi; zná řeč bílého kmene; dovede dělat podivná znaménka na papír, která mají pro Jona a Bílé náčelníky význam. Jon také nejí obrovské množství velrybího masa, ani sobího nebo tuleního, ba ani si nelibuje v těch nesmírných orgiích spánku, které jsou u druhých obvyklé. Snad má radosti a záliby jiného, podivného druhu, o kterých Eskymáci nic nevědí. Všechno je zvláštní a vzrušující a Soak cítí, že od nynějška bude život naplněn novými zajímavostmi. Kaas, starý náčelník, který je dosud uznávaným vůdcem eskymáckého oddílu v táboře, měl s Jonem mnoho porad. Potom to Kaas vypravoval Quag a ta šla s podivnými zprávami k ostatním 7
ženám. A Soak byla hrdá, že náleží do skupiny vdaných žen, ačkoli je v táboře nejmladší manželkou. Doufala, že Kult si nikdy nevezme druhou ženu ani si nevymění manželky třeba i jen na krátkou dobu. Ale člověk nikdy neví, jaké vrtochy muže posednou, a buď jak buď, což nemají teď všichni před sebou měsíce plné vzrušení? Když seděly a škrábaly sobí kůže, vyprávěla Quag novinky od Kaase. Kdesi neuvěřitelně daleko na jihu je vesnice bílého lidu. Tato vesnice se nikdy nestěhuje z místa na místo, nýbrž zůstává ustavičně na jednom místě. Tam žijí největší ze všech Bílých náčelníků a ti znají všechno. Jakýmsi tajemným poselstvím duchů se dozvěděli o arktickém hladomoru na nejvzdálenějším Severu. Vnitrozemští Eskymáci, kteří trpěli nejvíce, nebyli téhož rodu jako bílí otcové, a nebyli dokonce ani vzdálení příbuzní, ale bohatství Bílých náčelníků je tak velké, že mohou rozdávat všem kmenům kdekoliv. Karibí stáda nejsou spolehlivá; někdy táhnou týmiž starými údolími a pohořími, někdy nepřijdou vůbec. Hlad a zima sevřou severní zemi smrtelným objetím, když ji karibí stáda nechají na holičkách. Nyní všemocní bílí otcové rozhodli, aby bylo sehnáno ohromné stádo sobů, nejlepších na celém světě. To je neuvěřitelný dar, který má být darován těm vzdáleným eskymáckým kmenům daleko na východě podél břehů Veliké řeky, široké a mocné jako moře. Pak přišli Laponci. Ačkoli se tváří povýšeně a mají chuť zůstat jen mezi sebou, přece Soak poznala, že jsou to lidé stejní jako ona. Trochu by snad mohli být jako bílí lidé, ale bez jejich velkého bohatství a kouzelnictví. Ale Laponci mají moc nad soby. Dovedou je přimět, aby tahali saně jako psi. Udržují je ve stádech a vodí z místa na místo, takže vždycky vědí, kde je najdou. Někteří sobi jsou tak krotcí, že se jich Laponci mohou i dotýkat a dojit je. A mohou to dělat den za dnem, ačkoli sobi jistě vědí, co je čeká. To všechno je úžasné. 8
9
Čas dlouhého pochodu se přiblíží co nevidět. Až prudké mrazy zapečetí řeky a bažiny i zrádné močály, vydají se na východ. Ale sníh budou také potřebovat. Saně budou přetíženy nákladem kůží a stanů a všech těch podivných potravin od Bílých náčelníků. Budou mít trojí psí přípřež, pro každou rodinu jednu; Laponci však zapřáhnou ochočené soby, nebo se o to aspoň pokusí. Quag říkala, že sobi běží rychle, mnohem rychleji než psi. Snad ano, ale je také možné, že se splaší a utekou. Je mnohem lépe spoléhat na staré a osvědčené psí potahy, jak tomu bylo po celé generace. Laponci mají ovšem také psy, ale jenom ke shánění sobů do stáda nebo k honbě na vlky. Rozhodně mají velkou moc nad zvířaty. Být účastnicí velkého pochodu, to je velmi vzrušující událost v životě Soak. Je to patrně nejvýznamnější věc, jaká se jí vůbec kdy přihodí, je to něco, o čem se dá v iglú hovořit až do smrti. Cítí, že se stane středem pozornosti při mnoha dlouhých zimních táckách. Téměř již vidí uspořádání celého pochodu. Daleko vpředu bude mohutné stádo sobů, mnohem početnější, než by kdokoli mohl uvěřit. Muži a psi budou stále obcházet, udržovat je pohromadě, ale přitom je poženou stále dál a dál. Pak přijde řada saní, nejprve Laponci se svými, jak se domnívají, zkrocenými soby, podaří-li se jim totiž, aby je přinutili tahat, a potom Soak se svými lidmi a jejich silnými psy, po šesti u každých saní. Ach, to bude úchvatné! A stále k tajemnému východu, dál a dál krajinami, kam dosud nikdo nepřišel. V létě budou odpočívat v některém příjemném údolí, dokud znova nenastanou mrazy. Pak potáhnou dál, stále na východ, dál a dál tolik set mil, že by je nikdo nespočetl. Jaký to sen! A jaké štěstí pro ni, která tam v pahorkatině byla bezvýznamná! „Soak! Soak!“ To se vrací Kult. Jistě očekává, že jídlo je připraveno – vařené tulení maso, o tom nelze pochybovat. Bude mít ovšem hlad. Zdá se, že muži jsou věčně hladoví. 10
Soak si povzdychla jako žena s dlouhou zkušeností a vběhla dovnitř. V životě jsou stejně povinnosti jako snění. Skvělé překvapení! Není nutné, aby Soak dnes večer pracovala. Tapik vzkázal do ostatních eskymáckých stanů, že všichni dostanou vařené tulení maso, snad také sušený sobí jazyk nebo mroží tuk nakrájený v dlouhých pruzích. Kipi, Tapikova žena, náležela kdysi Advarkovi, pobřežnímu Eskymákovi, a byla také na palubě jedné z těch velkých lodí Bílých náčelníků. Tam ochutnala suchary a cukr a vyprávěla o tom nejzajímavější věci. Soak často uvažovala, jak se asi Kipi stala Tapikovou ženou. Patrně došlo k hádce a boji, třebaže Tapik budí dojem tichého člověka. Ale když jde o muže, člověk nikdy neví; Soak aspoň nevěděla a pochybovala, že by jiné ženy věděly. Nyní jsou v Tapikově stanu a všichni ostatní také. Lampy hoří, v hrnci s tulením masem to bublá a stan se zdá přeplněn muži, ženami a dětmi. I psi se sem natlačili, a třebaže je vyhánějí, vytrvale se vracejí. Jak skvělé být mezi lidmi a slyšet je hovořit! Soak se usmála na Koba, nejmladšího syna Quag, hezkého dvanáctiletého chlapce. A Kipiny děti, Sik, Lug a Uji, které jsou mladší, tu jsou také a pošťuchují se a štípají, ale jen potají, aby si toho vážní otcové nevšimli. Konečně Tapik nabodl maso ostře zahrocenou žeberní kostí a vytáhl je z hrnce. Nejdříve je podal Kaasovi, starému náčelníku, který si dal do úst ohromné sousto horkého masa, z něhož kapalo. Nemohl sousto ukousnout, i řezal je tupým nožem těsně u rtů sem a tam, až sousto odřízl. Pak podal maso Kultoví, který si ukousl své sousto a stejně si počínal při řezání. A tak kus masa koloval, a když byl sněden, vytáhli z hrnce nový horký kus a podávali dál. Teď nebylo kdy na hovor; jídlo je vážné zaměstnání, dokonce vážnější než spánek. Když už nikdo nemohl polknout ani kousek, bylo jídlo skončeno. Kulaté obličeje by jistě zářily spokojeností, kdyby nebyly zakryty rozcuchanými vlasy a mastnotou, jež zastíraly 11
každou možnost výrazu. Nikdo nepomyslil na čaj, báječný nápoj, který lodi Bílých náčelníků přivezly před několika lety. Všichni čekali, sytí a spokojení, až Kaas začne. „Byl jsem ve stanu Akly Laponce. Tam je slyšet mnoho věcí.“ Kaasův obličej je zbrázděn tisícerými sněhovými vánicemi a ruce se mu chvějí jako stanová stěna. Je dosud jejich náčelníkem a naslouchají mu. „Jonovi Samotáři došlo od Bílých náčelníků mnoho podivných potravin. Mají silný nápoj – kávu, mocnější než čaj. Ve skladišti je mnoho beden se suchary, cukrem, moukou a podivnými potravinami bez jména. Jon je strážcem toho všeho a ještě mnoha jiných, velmi cenných věcí.“ Všichni žasnou nad úžasným bohatstvím Bílých náčelníků i nad jejich chytrostí při výrobě potravin, které zůstávají stejné, ať je léto, nebo zima. „Potrava Bílých náčelníků a mnoho železných nožů a hrnců a konvic poputují s námi brzy na dlouhý pochod.“ Posluchače dráždí pomyšlení, že jim bude rozdíleno takové bohatství, že ochutnají neznámá a vzácná jídla z daleké země. „Dnes přijde sníh a brzy se ochladí. Tapik a Kult pojedou na lyžích z Laponska. Se soby bude mnoho práce. Jon Samotář to říkal.“ Při Kaasově slavnostní řeči ztrácí dlouhý pochod s velkým stádem stále více povahu bujné veselice. Stává se zlověstným, epickým, téměř příkazem horských duchů. Cizí země, jíž mají cestovat v nejistém zimním soumraku, hrozí. Mají pocit jako děti, které musí vystoupit po tmavém a neznámém schodišti. Kaasův hlas zněl varovně; v jeho pomalých slovech bylo cosi věšteckého. Na tuto cestu, na niž se chystají, není možné dívat se lehkomyslně jako na něco, co člověk může z vrtochu opustit. Nebude to jako obvykle neurčité putování bez cíle, nebude neurčitý cíl cesty. Všichni v Tapikově stanu mlčí, dívají se na sebe s nevyslovenými otázkami. I děti ztichly, neboť vycítily změněnou náladu dospělých. 12
Mraky, které už několik dní zahalovaly špičky vysokých hor, se v noci snesly nad nížinu. Měkký sníh pokryl známé obrysy Bucklandského údolí. Ohromné sněhové vločky padaly bez ustání ze zachmuřené oblohy a přikrývaly rozlehlé tundry k dlouhému zimnímu spánku. Celý den padal sníh a přes noc se na něm utvořila tvrdá kůra. Pomalu, neodolatelně a nemilosrdně bude tato pokrývka, rozprostírající se na všechny strany, stále vyšší, těžší a dusivější. Byl to den naplněný prací. Do údolí přicházeli sobi – tři tisíce dokonalých zvířat, zdravých a vhodných na dlouhou cestu. Za Jonova vedení převáděli Pehr a Akla a Mikel zvolna velké stádo do nižších rovin. Byli to houževnatí Laponci, moudří prastarými zkušenostmi se soby. Cvičili se od dětství a přešli půl světa, přinášejíce s sebou neobyčejný talent k ochočování dosud divoké a plaché zvěře. Tito muži malých postav pracovali denně s vytrvalostí téměř neuvěřitelnou a s trpělivostí téměř nadlidskou. Nyní dohlížel Jon sám na pozvolné stěhování sobů po novém sněhu. V jeho obličeji do ruda osmahlém byla hluboká zadumanost. Na něm jediném spočívá ohromná odpovědnost; má diktátorskou moc nad svými podřízenými. Jakýmsi záhadným způsobem se o něm doslechli velcí Bílí náčelníci, vyhledali ho a přemluvili, aby vyšel ze svého ústraní a ještě jednou podstoupil boj se Severem. Třikrát dvacet let měřil svou sílu a obratnost s arktickým nebezpečím. Pak odešel do ústraní jako neporažený bojovník; teď byl vyzván, aby se „vrátil“. Tady v táboře žije tiše sám, vymýšlí plány, dohlíží a neznepokojuje se tlacháním ostatních. Téměř dva tisíce mil dlouhá cesta neznámými pustinami a polární nocí – to je jeho problém. Na jeho rozhodnutí budou záviset životy pastevců a jejich rodin. Na jeho rozhodnutí bude záviset také zkáza nebo bezpečí tohoto mohutného stáda vzácných zvířat, které Bílí náčelníci vlády svěřili jeho péči. 13
A je tu ještě jedna větší odpovědnost, ne snad okamžitá, ale zasahující pokolení za pokolením. Životy vzdálených kmenů závisí na jeho moudrosti; nesčetné životy dosud nenarozených buď rozkvetou, nebo zmizí ze země, podle jednání jediného muže. Usídlit toto ohromné stádo, které teď plyne do údolí, to je obrovským Jonovým úkolem. Usídlení těchto životodárných zvířat tak, aby přízrak hladu navždy zmizel ze Severu, spočívá na něm – na něm, Laponci Jonovi. To je zdrcující pomyšlení. Caesar nebo Wellington nebo Lincoln neměli těžšího břemene, ale Jon o těchto mužích nic neví; musí pokračovat sám, sám se svými myšlenkami. Teď, když pozoruje Pehra a Aklu a Mikela, kteří obratně řídí pohyb stáda, vzpomíná, jak pečlivě je vybíral. Rozvážně zvážil jejich dobré stránky i jejich nedostatky. Pehr je neocenitelný, nikdo se mu nevyrovná trpělivostí a zkušenostmi a vyzná se ve všem, co se týká zacházení se soby. Pehr dlouho uvažoval, než se připojil k Jonovi. Waas, jeho žena, musí ovšem s ním. Vždycky s ním putovala, výborná kuchařka, silná i statečná. Bude potřebovat také Neji, starší dceru, která je dospělá a ženská ve svých šestnácti letech a obratná v šití kůží. Osmiletá Ata a pětiletý Jak musí doprovázet matku. Pehr je tedy přivedl všechny. Jon se nad tím zadumal. Jon si vybral také lovce Aklu. Aklovi jen zřídkakdy vlci uniknou. I rosomáky přelstí a je to také jediný lovec, který za jednu zimu složí tři medvědy. Drahocenní sobi budou potřebovat jeho zkušenou ochranu. Mikel, teprve dvacetiletý, je na svá léta moudrý a přitom má hbitost mládí. Jako vítr dovede na lyžích objet stádo za polovinu doby, kterou pokládáš za možnou. Takto shromáždil Jon rozdílné schopnosti, nutné na dlouhou cestu. A muži jsou poctiví; jsou to hodní muži. Jon obrátil pohled od postupujícího stáda k pobřeží. Tam rozbili 14
tábor Eskymáci. Eskymáky si byl Jon méně jistý. Snad jsou to také hodní lidé, Bílí náčelníci si to myslí. Náčelníci řekli, že Eskymáci jsou nutní; znají zemi a znají řeč. Mohli by narazit na putující tlupy jejich soukmenovců, kteří by téměř jistě napadli stádo. Kromě toho se Eskymáci musí také naučit, jak zacházet se stádem, jak soby udržovat při síle ve všech dobách, jak vychovávat jiná stáda, jak je chránit, musí se naučit prozíravosti a trpělivosti. To všechno je naučit je problém téměř stejně těžký jako dlouhá cesta sama. A ty vzdálené eskymácké kmeny na druhé straně Veliké řeky, na jejichž péči bude záviset prospívání drahocenných zvířat – co s těmi? Ty také bude nutné učit, dlouho učit a vysvětlovat jim, mít s nimi trpělivost, ovládat se. Eskymáci mají ničivou povahu jako děti a nestarají se o budoucnost. Kdyby měli jen své vlastní primitivní zbraně, nezáleželo by tak na jejich lehkomyslnosti. Ale pušky Bílých náčelníků zvolna pronikají do severní země. Jak je snadné složit celé stádo hrabajících pižmoňů! Jak vzácný sport, skládat jednoho karibů po druhém! A tak často jen proto, aby jim vyřízli jazyky. Nyní velkých stád ubývá; vyhýbají se starým cestám, kudy táhla dříve. Naprostý a hrozný hlad a zima se stahují nad arktickou nocí. To vše táhlo Jonovou myslí, jak se přibližoval čas dlouhého pochodu. Všechno prodebatoval s Bílými náčelníky. Dali mu všechno, oč požádal, a ještě mnohem více. Důvěřovali mu; zdálo se, že jejich důvěra je bezmezná. On, Laponec Jon, je nesmí zklamat. Setkal se mnohokrát s Bílými náčelníky a jejich lidem; zná jejich řeč a jejich způsoby; viděl jejich velké vesnice. Požívá také úcty ve své vlastní zemi. Přímořští Laponci, lesní Laponci, horští Laponci – všichni k němu přicházeli o radu. Jon jaksi chápe i Eskymáky, jejich dětinství, náhlé výbuchy zlosti, neohroženost, nečistotu, obratnost. Laponec Jon je vskutku schopný muž. Nyní však cítí, že bude musit využít všechnu svou zkušenost, obratnost a vytrvalost. 15
Jon spěchal do údolí, aby se podíval na přicházející stádo. Musí přimět ty Eskymáky, Tapika a Kulta, aby se více cvičili na nových lyžích; na pastevce nejsou ještě dost hbití. U starého náčelníka Kaase to nevadí, na něm nikdo nemůže žádat, aby se s ostatními střídal v hlídkách. Je jistě velmi starý, ale jeho vliv je dosud veliký; jako spojka mezi Laponcem a eskymáckými pastevci bude neocenitelný. Bylo obtížné rozhodnout o eskymáckých rodinách, ale Jon věděl, že muži by bez svých žen a dětí byli nešťastní. Byli by náladoví a hádaví a měli by chuť utéci – ano, musí je vzít všechny. V jejich malé společnosti bude tedy osm Laponců a deset Eskymáků, mužů, žen a dětí. Někteří odpadnou, jiní se snad cestou přidají; Jon uvažoval, kolik z původních osmnácti překročí Velikou řeku. Sotva může doufat, že všichni dojdou na konec cesty. Jon došel na vrcholek malého kopce a zastavil se. Pod ním plynuli sobi pomalu do údolí. Nikdy neviděl stádo v tak skvělém stavu, taková velká, vybraná zvířata, silná a tučná; šest set býků s rozvětvenými parohy a dva tisíce čtyři sta krav s menší ozdobou na hlavách. Jen nejbohatší Laponci měli děděním po celé generace taková stáda, jako je toto. Býci šli obyčejně v čele a po vnějších stranách stáda. Nyní, když nastalo chladnější počasí, potřásali hlavami s novou čilostí. Dupali, rozhrabávali tenký sníh a v chůzi uškubávali sousta. Někdy se neukázněná zvířata dávala hlučně do půtek a narážela na sebe parohy, aby vyzkoušela svou sílu, byla však obklopena a tlačena dál zadními. Moře šedivých hřbetů, těsně napěchovaných, táhlo dál; zmítající se parohy plynuly úzkým průsmykem jako spousty chrastí na hřebenu přívalu. Jon pozoroval tok skvělých zvířat a znovu byl rozechvíván známou podívanou. Nebylo to pouze množství tvorů, kteří mají být převedeni z jednoho místa na druhé. Byli viditelnou odpovědí člověku v jeho stálém úsilí o žití. Jonovými myšlenkami táhl mlhavě ustavičný lidský zápas, stěhování za pastvinami, boje o právo 16
na vodu, nebezpečí rybářů na dalekých mořích, důmyslnost, hrdinství, oběti, člověk někdy bojuje sám se sebou, ale svůj dlouhý, nekonečný zápas svádí s neviditelnými nepřáteli – s přízraky, zimou a hladem. Jonovi vstoupily do očí slzy. Přemáhalo ho to. On, Laponec Jon, je částí ohromného boje o život. Údolí pod ním se vlní, kráčí tu teplo a potrava, světlo a štěstí – sám život pochoduje před ním. Za soby přicházejí pastevci, klouzají téměř bez námahy na dlouhých lyžích. Zvolna a bez náhlých pohybů řídí zvířata kupředu. Staří psi vycvičení Laponci hlídají pravé a levé křídlo stáda, vybíhají vpřed, sedají nebo znovu vybíhají podle potřeby. Pehr si vybral místo uprostřed: když Jon nebyl přítomen, byl vůdcem a řídil všechny pohyby venku. Zdvihal pravou paži, levou paži, pravou paži, pečlivě řídil postup na té nebo oné straně. Jon na Pehra spoléhal; byl druhým vůdcem. Nyní, když stádo sestoupilo z hor, ohlídají ho s menší námahou. Po celé léto žili pastevci v horách. Denně pracovali s malým, vybraným počtem nejlepších samců. Tato zvířata byla zčásti vycvičena již dříve, byla však umíněná, plachá, podléhala náhlému strachu. Zdálo se, že je téměř nemožné překonat jejich vrozenou pradávnou ostražitost. Pastevci se k nim přibližovali klidně a oddělovali ochočené od ostatních, přistupovali k vybraným zvířatům na třicet, někdy na dvacet stop a chytali zvířata krátkými lasy. Některá čekala klidně na blížícího se pastevce; jiná divoce bojovala, vzpínala se, utíkala a táhla pastevce daleko za sebou, než se nechala chytit. Trpělivě, bez hněvu a špatného zacházení práce pokračovala a opakovala se stále znova mnohokrát za den. Kvečeru byli i houževnatí pastevci vysíleni. Ale ze sobů se musí stát „tahouni“; budou musit táhnout těžké saně po rozlehlých, sněhem pokrytých pláních. Musí ztratit strach z lidí a stát se nedobrovolnou součástí neurčitě dlouhého výboje. 17
Cvičení bylo nyní v posledním stadiu. Stany a nástroje byly připraveny. Vydělané kůže a spací pytle a kapty byly v pořádku. Rozmanité potraviny, sušené i v plechovkách, nasolené i zmrzlé, čerstvé i staré byly připraveny ve velkém množství. Nože a hrnce a jehly byly přichystány k rychlému sbalení. Sněhová pokrývka rostla a noci byly chladnější. Až jezera a řeky a zrádné močály ztuhnou mrazem, pak nastane den odchodu. Pak se dají děti Severu na dlouhý pochod, obestřený mlhou. Polární soumrak je zahalí, mlha démonů bouře je pohltí. Jaká odvaha, jaká ztřeštěnost, jaká promyšlená bezstarostnost, jaká nadšená víra! Nyní stačí už jen několik dnů.
18
KAPITOLA II Na cestu V noci odpluly mraky do vnitrozemí a ráno nesněžilo. Byl to den dlouhého cvičení na lyžích, den pro pokračování ve výcviku sobů „tahounů“. Jon řekl, aby Tapik a Kult strávili celý den na lyžích a ustavičně objížděli stádo kolem dokola. Sobi nebyli v nebezpečí a neměli chuť dát se na pochod, ale pro Eskymáky to bude dobré cvičení; uvyknou stádu. A také stádo uvykne Eskymákům, což je stejně důležité. V nastávající dlouhé noci, v nebezpečí bouří a tmy musí všichni pracovat společně a bez chyby. Jediná chyba v rozhodném okamžiku by mohla znamenat pohromu pro celou výpravu. Tapik a Kult vyjeli časně ráno; uvědomovali si svou důležitost jako děti a dychtili, aby je ženy viděly v jejich nové úloze pastevců. Jakmile někoho zahlédli ve vzdáleném táboře, začali divoce mávat pažemi. Sobi, kteří byli nejblíže, poskočili, běželi několik kroků, pak se zastavili a ohrazovali se dupáním. Laponští pastevci nedělali takové náhlé pohyby. Jon to z dálky viděl, ale neříkal nic; za několik dní bude všechna práce starou písničkou, čas uvede všechno do správných kolejí. Vycvičení sobi za krátké léto poněkud zapomněli na svou povinnost táhnout saně. Teď, když napadl sníh, připomínali Laponci zvířatům jejich zimní práci. Pro eskymácké ženy a děti bylo ochočování zvířat báječnou podívanou. Bylo to jako nepřetržité cirkusové představení a pozorovaly je v každé volné chvíli. Zvláště se dívaly na Mikela, na Mikela, který se uměl tak hbitě pohybovat, třebaže měl nejméně zkušeností. Teď se za ním dívaly, jak chytře chodí mezi stádem. Nesl krátké laso lhostejně, jako by nechtěl, aby si sobi myslili, že je určeno pro ně. Horlivě se pásli a odhrabávali nevysoký sníh, 19
20
aby mohli uškubnout lišejník pod ním. Ustupovali, když Mikel přicházel mezi ně; ne ze strachu, ale vždycky udržovali jistou vzdálenost od tohoto lidského tvora, který se mezi ně vtíral. Když se Mikel přiblížil na několik stop k velkému samci, kterého si vyhlédl, hodil lasem – téměř bez pohybu. Sobí řemen dopadl na parohy překvapeného zvířete a pevně se zaklesl. Zvíře vyskočilo, chvíli stálo a pak vyrazilo i s Mikelem, který se pevně držel. To byl pro pozorující ženy a děti nejkrásnější okamžik. Děti rozčileně poskakovaly a sledovaly zářícíma očima Mikela a soba, kteří se řítili kolem. Teď se zdálo, že Mikel jistě upadne, ale rychle se napřímil, narovnal lyže a fičel úžasnou rychlostí po sněhu. Tak pokračoval stále dál ve velkém kruhu po údolí, nyní ho už sotva viděly a konečně jim zmizel za horským hřebenem. Když se Mikel znovu vynořil, nejel už tak rychle. Zvíře bylo unaveno a poněkud ovládnuto. Někdy se úplně zastavilo a Mikel se k němu přiblížil tak, že se ho téměř dotkl; tu se znovu rozběhlo. Tak se blížili stále více k táboru. Laso na parozích bylo zřejmě také uzdou. Když Mikel došel k saním, přiměl zvíře, aby zůstalo stát, a velmi zvolna a opatrně mu navlékl na krk ohlávku. Na dolejší konec ohlávky připevnil jednoduchou dlouhou uzdu, prostrčil ji zvířeti mezi nohy a druhý konec přivázal na předek saní. Sob byl neklidný jako závodní kůň, chtěl vyrazit a rozběhl se, než se Mikel mohl usadit na saních. Mikel se vrhl přes saně, když jely mimo, a postupně se za jízdy narovnával. Po hladkém povrchu půdy ujížděli závodní rychlostí. Konečně se počáteční rychlost zmenšila a Mikel začal s těmi několika prostými lekcemi, kterým svého „tahouna“ trpělivě učil po dvě zimy. Sob si mechanicky vzpomínal na znamení – na znamení směru, na to, že uzda hozená na levou stranu znamená zastavit a na pravou stranu, aby zvýšil rychlost. Za chvíli mu Mikel sňal ohlávku a uzdu a zvíře odklusalo ke 21
stádu. Dnes chytí a zapřáhne téhož tahouna ještě mnohokrát, i zítra a pozítří, stále znova, neúnavně, trpělivě. Nikdy ani jediné hlasité slovo, rychlý pohyb nebo ránu, ať se stane cokoli, co snad vzbudí jeho zlost. Plachost a vrozená divokost zvířete budou nepozorovatelně mizet, úplně překonány nebudou nikdy. Na konci dne byl Mikel, třebaže silný a mladý, unaven – velmi unaven. Příštího dne byli krotcí sobi hnáni do vnitrozemí k horám. Musí se naučit táhnout saně do kopce a s kopce; celý dlouhý pochod nebude po rovině. Jon a Pehr, Akla a Mikel měli plno práce. Eskymáci hlídali hlavní stádo v údolí; stále ještě byli hrdí na své nové odpovědné postavení. Den byl jasný a v horách chladný a sobi byli čilí jako vždy, když nastávalo rezavé počasí. Byli tak svéhlaví a netrpěliví, že muži nikdy nemohli pořádně usednout, nýbrž chytali se saní v letu a teprve pak se usazovali, jak nejlépe to bylo při rychlé jízdě možné. Někdy jely saně vedle sebe jako při závodech, jindy jely jednotlivě daleko za sebou. Dolů po dlouhých svazích byla rychlost hrozná. Každý sob vydával svůj vlastní praskavý zvuk, jak roztahoval kopyta, aby se nezabořil do sněhu, a jak je rychle srážel, když je vytahoval. Těžké kusy sněhu odletovaly od zadních nohou a často zasahovaly jezdce na saních. Vyvrcholení každého sjezdu nastávalo právě u úpatí každé hory. Sobi uskakovali prudce stranou, aby je saně neuhodily do nohou, saně se stáčely a ihned vymršťovaly každého kromě nejzkušenějšího. Laponci se vykláněli daleko přes okraj saní, aby vyrovnali prudkou křivku, a všichni obstáli v každé zatáčce až na nejmladšího Mikela. Čtyřikrát za den vyletěl ze svého místa a kutálel se ve sněhu. V takové chvíli se sob vždycky zastavil a Mikel byl v mžiku připraven letět za ostatními. Byl to krušný den, ještě krušnější než den, kdy v údolí chytali soby lasem. Nahoru a dolů po velkých bílých kopcích v 22
jasném, štiplavém vzduchu, přeletovat příkré svahy jako ptáci, vyhýbat se jen o vlas balvanům, to byla práce jen pro muže – pro muže Severu. Hvězdy již dávno vyšly, než čtyři Laponci sjeli poslední svah a vypráhli zvířata. Nejezdili nepřetržitě s týmiž soby, nýbrž třikrát je vyměnili. Je rozumné mít vycvičená zvířata na vystřídání; je nutné být připraven na nebezpečí náhlé ztráty. Když došli do tábora, šel Pehr do svého stanu, kde pro něho Waas a Neji už připravily hrnec vařícího se masa; Akla a Mikel, kteří bydlili spolu, zmizeli ve svém stanu. Jenom Jon bydlil sám, Jon Samotář, Jon velký vůdce, který o všem rozhodoval, který urovnával všechny spory, na němž spočívala odpovědnost za majetek a životy. Musí žít sám v tichu, aby přemýšlel a plánoval a nebyl ovlivňován méně zkušenými, než je sám. Tak míjely dny, vyplněné výcvikem a množstvím menších příprav. Někdy zapřáhli Tapik a Kult své psí potahy a jeli s nimi na kratší vzdálenosti. Psi byli tuční a líní a musili je pobízet, ale na cestě si za několik dní zvyknou. Jon si přál, aby před začátkem cesty byli podrobeni lepšímu výcviku, ale Kaas ho ujistil, že se to nikdy nedělalo. Proč je unavovat a nechávat zhubnout zbytečným běháním, mudroval Kaas. Není to zvykem; duchům by se to nelíbilo; zmařilo by to možná dobrý lov. Zatímco muži bez oddechu pracovali se soby, ženy se činily ve stanech. Škrábaly sobí a liščí kůže, a to teď už skončily. Bílí náčelníci jim poslali báječné lesklé jehly a s těmi se pracovalo mnohem snadněji než se starými jehlami kostěnými. A jaká radost stříhat nůžkami! Už nikdy se nebudou pokoušet pracovat starodávnými noži. Rychle sešívaly kapty i nesmírné množství holínek a palečnic. Kůže na stany byly zpracovány a spací pytle dostávaly tvar. Byla to doba radostné činnosti, doba velkého povídání o nastávajících dnech. 23
Laponky a Eskymačky se už trochu lépe seznámily. Eskymácké ženy žasly nad ohromnými holínkami, které šily Waas a Neji. Holínky byly tak veliké, že je mohly vycpávat silnými vrstvami suché trávy. Laponky měly kromě jiných zásob připraveny i balíky sena. Tím si chránily při jízdě na saních nohy před mrazem, a i tehdy, když měly nohy pevně přivázány k lyžím, používaly někdy sena. Eskymácky byly vzrušeny novou módou a hovořily o tom, že se budou podle ní také řídit. Ale Kaasovi se cizí zvyk nelíbil, a velké holínky se tedy nedělaly. Nastaly štiplavé mrazy, lehce padal sníh a dni byly postupně kalnější. Bylo to období přechodu mezi krátkým, jasným létem a těžkou rukou zimy. Pak zaburácela Bucklandským zálivem a celým údolím první skutečná bouře. Nejprve se dala na cestu do vnitrozemí stěna bílé, neproniknutelné mlhy. Pak následoval vítr, který nesílil postupně, nýbrž skučel plnou silou hned od první chvíle. Nastal časně ráno, když všichni byli ještě v táboře. Psi se tlačili do stanů a bylo jim dovoleno, aby zůstali. Stany se otřásaly a napínaly, jak se vichřice s podivným hvízdáním opírala o vrcholky stanových tyčí. Burácení neustávalo ani na chvíli; než se mohl jeden vyjící závan zmírnit, už byl pohlcen druhým, ještě zuřivějším. Jako by si starý muž Severu chtěl vynahradit ztrátu svého království za krátké léto a dobýval si ho teď se zdvojenou rázností. Moře nebylo ještě zamrzlé a přidávalo k pronikavému řevu bouře podivný hluboký a tlumený tón. Jon konal první hlídku – plných čtyřiadvacet hodin. S třemi psy obcházel pomalu stádo, obcházel je stále znovu, ustavičně, neúnavně. Sobi čelili bouřce jako obyčejně se skloněnými hlavami. Pohybovali se jen nepatrně, pokud je něco nevystrašilo; někdy poněkud změnili svůj postoj, jako by se chtěli pevněji postavit proti větru. Bylo chladno, ale vražedný mráz hluboké zimy to ještě nebyl. Když Jon obcházel naposled, očekával ho Pehr na kraji stáda na místě, kudy Jon 24
musil projít. Jon dal znamení „všechno je v pořádku“ a zmizel se svými psy. Pehr přivedl tři svěží psy. Jak dobře znali tito staří pamětníci, lidé i psi, povinnost dlouhé hlídky! Kolik zim takto obcházeli a střídali se v hlídkách na temných pahorcích Laponska! A psi, jaký ti měli podivuhodný smysl pro směr! Bez nich by byli zabloudili i Laponci. Akla přišel, když byl na řadě, jako třetí hlídkující. Pak právě před Mikelovým nástupem ustala bouřka téměř tak náhle, jak přišla. Ale Mikel přesto nastoupil; nechtěl, aby si ostatní myslili, že nemůže konat hlídku, poněvadž je nejmladší. Mimoto bylo příjemné vyjít ven po třídenním pobytu ve stanu. Vždycky rád pozoroval soby, když se začínali pást. Nejdříve začali odhrabávat sníh nejstarší, obyčejně nejprve pravou nohou. Když byl sníh příliš hluboký, hrabali i levou nohou, když se pravá unavila. Jakmile si mladší ve stádu všimli, že starší hrabou, začali také, když dříve trochu poodešli, aby si našli vhodné místo. A brzy se hrabání rozšířilo po celém stádu, které nakonec vypadalo jako ohromná smečka velikých psů, z nichž každý hledá zahrabanou kost. Mikel se často v duchu smál při pohledu na takovou neúnavnou píli. Sám byl činorodý a měl radost, když viděl všude pohyb. V eskymáckých stanech se za bouřky nesmírně jedlo a spalo. Poněvadž je nic jiného nezajímalo, pokládali toto zaměstnání za nejlepší prostředek k zahnání dlouhé chvíle. Ale jak se v tom vyznali! Potrava byla tak nevýslovně dobrá a bylo jí tak neuvěřitelně mnoho, že nikdo na světě by ji nedokázal sníst. A uprostřed nevolnosti přichází spánek – spánek tak nesmírně hluboký a dlouhý, že se téměř podobá zimnímu spánku. Zdálo se, že tu nikdo nemá starosti ani špatné svědomí, že tu není nervózní zmatek ani nespavost. Při mezinárodních závodech ve spaní by to Eskymáci nesporně vyhráli. Eskymácký pes má stejné vlastnosti jako jeho pán. Zatímco jiní psi by bídně hynuli, pohrouží se eskymácký pes do příjemného zapomnění. 25
Tapik a Kult vyrazili ze svých stanů do chladného vzduchu. Pocítili v něm novou svěžest. Po bouři nebylo ani vánku, jen jasná prudká zima, která pronikala do kostí zcela zvláštním způsobem. Už předtím bylo chladno, ale toto byla zima zcela jiná, krutá a nemilosrdná. Byla to zima polární noci, která se téměř viditelně zmocňovala země. Dlouhé, kostnaté prsty ledu sevřely křečovitě řeky a jezera i tuhnoucí močály. Tapik a Kult tančili po několik minut na novém tvrdém sněhu – pak se vrátili zase do stanu. Jon prozkoumal led a slatiny, nyní tvrdé jako skála. Pak dal pokyn: zítra se vyrazí! V eskymáckých stanech bylo vzrušení a mnoho řečí o vyhlídce na změnu místa a na dobrodružství. Ve stanech Laponců mluvili klidně a dělali pečlivé plány. Jen v Jonově stanu se vůbec nemluvilo. Jon seděl sám a mlčky jako generál v předvečer veliké bitvy. A bude to také bitva; z nich ze všech jediný Jon nejasně tuší, jak veliká to bude bitva. Teď toužil po radě Bílých náčelníků, aby jejich myšlenky spolu s jeho myšlenkami vydaly moudré rozhodnutí. Rozhodl se a promluvil – nejprve s Pehrem, pak s Kaasem a jimi ke všem ostatním. Teď už všichni spali a nevěděli o ničem, šťastní a bez odpovědnosti. Jon se cítil stísněn a strašně sám. Vyhlédl, neboť doufal, že spatří aspoň záblesk světla. Věděl, že je neuvidí, a přece byl zklamán. Jen chladné severní hvězdy mrazivě a nemilosrdně zářily na tábor v Bucklandském zálivu. Ráno začal horečný shon. Všechno bylo už několik dnů připraveno, zbývalo jen zabalit poslední věci, přivázat náklad k saním, zapřáhnout soby a psy. Jon rozhodl, že zpočátku urazí vždy jen krátkou vzdálenost, dokud si lidé i zvířata nezvyknou na cestu. Už před několika dny stanovil místo prvního táboření. Jon se díval, jak nejprve vyrazili Eskymáci se svými psími potahy. Psi byli tlustí a měli široké hřbety. Jon viděl už jiné psy 26
tahouny; vzpomínal si, jak velmi se podobali těmto psům; vzpomínal si také, jak docela jinak vypadali na konci zimy. Potom zapřáhli soby, kteří byli neklidní a nedočkaví. Naplňovala je síla potravy, jež byla po měsíce tak vydatná. Jako koně při startu vyrazili s prudkou rychlostí a brzy zmizeli zraku za prvním hřebenem východních pahorků. Staré tábořiště zůstalo podivně tiché a opuštěné. První sněhová bouře brzy přikryje všechny stopy a zbytky; místo nerozeznatelně splyne s nekonečnou pustinou. Tady se mohl ještě vzdát, odevzdat podnik jinému vůdci, vrátit se k zaslouženému odpočinku na jih. Dnes však už bylo jakékoli kolísání nemožné. Jon měl před sebou dlouhou cestu, cestu bez rozcestí a bez okliky. Jen pochod, pochod přímo vpřed. Nyní se nedalo mluvit o úspěchu nebo neúspěchu jako při obyčejných věcech. Boj o vlastní život by Jon příliš neprodlužoval, ten už z větší části dožil. Udělá všechno, aby zabránil ztrátě třeba jen jediného života ve svém táboře, ale ani taková ztráta by ho nezdrtila. Byl už na cestách, na nichž lidé zhynuli. Ale sobi! Pro ty musí obětovat všechno, bude-li to nutné. Ne snad pro jednotlivého soba ani pro několik – někteří musí zahynout, to věděl; některé budou nuceni také obětovat, aby měli maso a pokrývky, k tomu přece byli určeni. Ale nesmí mít neúspěch, musí soby dovést do vzdálené východní země, kterou Bílí náčelníci vybrali. Sobi znamenají pro severní zemi trvání života. Jsou základním kamenem jakéhosi velkého úmyslu, jejž bílí otcové mají se svými arktickými dětmi. Co znamená lidský život vedle takové důvěry? Bitva musí být vyhrána, i když vojáci padnou. Jon hleděl na východ. Sobi stoupali k prvnímu řetězu pahorků a přecházeli jej. Brzy zůstane jediným článkem života ve velkém údolí, jako kapitán na lodi zůstává, dokud všichni neodejdou. Sobi šli pomalu, ještě si nezvykli na cestu v houfu. Psi si tu asi počínají s rozumem téměř lidským, to Jon věděl, ač je na sněhovém pozadí nemohl vidět. Dnes vede stádo Pehr. 27
Krok za krokem se už blíží k onomu dalekému cíli na druhém břehu Veliké řeky. Jon má radost i z pouhého počátku; teď už před ním není celá cesta. Jak si zvykl na ty veliké, jemně zvlněné obrysy údolí! Zdá se mu, že by tudy našel cestu i v největší bouři. Bílí náčelníci mu vyprávěli o zemi určené pro soby. Ale co je mezi tím, Jon nevěděl; to nevěděli ani Bílí náčelníci. Řekli mu jen, aby se držel co nejblíže Severního ledového moře. Více nevěděl nikdo. Dosud nikdo nešel touto cestou, aspoň nikdo, kdo by o tom pak mohl vyprávět. Je to strašlivá dráha, na kterou se vrhají bouřliví démoni z moře a setkávají se tu s bouřlivými démony, kteří sestupují z hor. Po tomto bojišti obrů si musí lidští trpaslíci hledat svou nebezpečnou cestu. Jona, když se tak díval do dálky k Severnímu moři, napadaly staré laponské legendy. Yanna, ochranný duch nejvzdálenějšího Severu, se zlobí, když troufalí lidé pronikají do zapověděného panství. Yanna bojuje nemilosrdně a nikdy neustoupí bez pomsty. Pak je tu také Klinik Oslepovač, který vysílá tak strašlivě pronikavé bouře, že poutníci už nemohou otevřít oči a zabloudí, zmrzlí a bezmocní, daleko od svých táborů. Už mnoho let si Jon nevzpomněl na tyto věci. V zemi Bílých náčelníků se o tom nevyprávělo. Jen v temné zemi Laponců, kde se stanové tyče prohýbají za půlnočních bouří, jdou takové prastaré vědomosti od úst k ústům. Jon je přesvědčen, že Bílí náčelníci nevěří ani v Yannu, ani v Klinika – aspoň v to doufá. Nemůže si vzpomenout, kdy naposled pomyslil na tato strašlivá jména. Aby zapudil smutné předtuchy, Jon se obrátil znovu k sobům. Ti jsou aspoň skuteční a utěšující. Ale sobi už zmizeli, pohlceni šedivou mlhou, která se snášela s kopců. Za mlhou se zvedl vítr. Ohromné mračné cáry proudily do údolí a přinášely náhlou tmu. Znepokojený Jon vykročil k východu.
28
KAPITOLA III Medvědí srdce Za jasných dnů viděli slunce. Nikoli zářící, přívětivé letní slunce, nýbrž slunce nekonečně vzdálené, bledé a slabé; slunce, které na ně krátce pohlédlo a pak, unaveno takovou námahou, téměř ihned zmizelo zraku. Slepý duch, vládce noci, ustavičně slunce potírá a vyhání je z království Severu. Když tento temný duch má v dlouhém boji vrch, pak nemocné a poražené slunce zmizí úplně. Teprve po dlouhé noci zotavování se může opět vynořit, znova připraveno k věčnému zápasu. Jednou prý budou bojovat až do konce a bud Slepý duch, nebo slunce se už nikdy nevrátí. Za dlouhé zimní tmy žili lidé vždycky v tajném strachu, že slunce zmizelo navždy. Jaká radost, když zase spatřili jeho zlatý lem! Jaká rozčilující podívaná na návrat obnoveného, silného a zářícího slunce, když táhne do jarní bitvy! Eskymáci vždycky přáli slunci a toužili po jeho trvalém vítězství. Teď však temný duch den ze dne zatlačoval slunce hlouběji a hlouběji za vzdálené hory. Byla to doba zlých obav. Jonovi lidé tábořili, putovali a znova tábořili už mnohokrát. Někdy byli blízko moře, ale často, když pobřežní hory byly neschůdné, musili táhnout daleko do vnitrozemí. V době, kdy byli blízko moře, lovili Tapik a Kult tuleně. Ač ještě nebyla nouze o potravu vezenou na saních, mívali Eskymáci chuť na čerstvé tulení maso. Stále dychtili najít nějakou záminku, aby mohli vyzkoušet své báječné pušky. Tapik a Kult měli již několik let pušky, které si vyměnili za ohromné množství liščích kožešin. Ale dále ve vnitrozemí byly ručnice téměř neznámé; někteří staří náčelníci nechtěli stále ještě dovolit, aby
29
se užívalo kouzel bílého muže. Tapik a Kult se cítili nesmírně povzneseni nad neosvícené lidi z pahorkatiny. Teď se plížili, v šedivém soumraku podobni strašidlům, stále dál po nekonečném ledovém poli. Hledali vzdušné díry. U těchto děr musí čekat s vytrvalou trpělivostí, často se tuleň neobjevil ani po nejdelším čekání, někdy však přece vykoukla ostražitá hladká černá hlava. Zvlášť Kult se musil hodně přemáhat, aby nevypálil příliš brzy. Tuleň musí vylézt celý ze vzdušné díry, a ještě se od ní kus vzdálit. Zraněná zvířata se často dovedou jediným obratem vrhnout zpět do díry a jsou ztracena. Když se jim dopřeje, aby se dostatečně vzdálila, je možné po výstřelu přiběhnout a zamezit jim zpáteční cestu. Jestliže náhodou svítilo v poledne trochu slunce, leželi tuleni možná už na ledě a nakrátko se vyhřívali v mdlých paprscích. Pak bylo nutné připlazit se s nekonečnou opatrností. Tam, kde byly ledové kry, za něž se člověk mohl skrýt, bylo to ovšem snadnější. Tapik dovedl vleže na břiše napodobit zvláštní pohyby tuleního ocasu a ploutví a dostat se téměř až mezi nic netušící zvířata. Pak vypálil, a jak se radoval z náhlého zmatku tuleňů! Vypadali tak překvapeně, že se jim bezděčně musil smát. Někdy dostal dva najednou, a když byli dosti vzdáleni od volné vody, i tři. Kult, ačkoliv byl mladší a hbitější, nebyl dobrým lovcem. Byl málo trpělivý a nelíbilo se mu dlouhé čekání na studeném ledě. Jeho hloupé poskakování často postrašilo tuleně právě ve chvíli, kdy začali vylézat. Tapik s ním často ztrácel trpělivost a někdy se vzdálil hodně daleko, aby mohl pracovat o samotě. Když Tapik dostal dva tuleně, odtáhl Kult jednoho do tábora a tvářil se, jako by ho byl ulovil sám. Kult se rád chlubil před ženami v iglú. Nic nepokládal za těžké, měl-li diváky, ale vyhýbal se osamělé hlídce v studeném větru. Možná že Kaas znal Kultový nedostatky. Kaas mluvil málo, ale zdálo se, že slyší všechno. 30
Dnes tuleni patrně nepotřebovali čerstvý vzduch. Tapik a Kult hlídali a čekali na všech pravděpodobných místech, ale ani jediná černá hlava se neukázala. I Tapik byl unaven marným čekáním, a tak se vydali dál po ledových krách. Snad tuleni odtáhli, aby si našli pruh volné vody. Někdy to vypadalo, že mají rádi taková volná místa, kde se mohou všichni sejít, že je mají raději než jednotlivé vzdušné díry. Tapik a Kult putovali dále. Dnes nespěchali. Bylo bezvětří, jen šedá mlha lehce svítící tam, kde se stýkala s ledem. Led se rozprostíral na všechny strany bez hranic. Žádná čára neukazovala, kde se stýká s oblohou, bylo jen nezřetelné, nejasné splývání, za nímž nebylo nic. Na ohromném poli se vztyčovaly nesčetné vyvýšeniny. Fantastické stěny, hřebeny a mohutné hradby se tu kupily ve změti a připomínaly zříceniny mramorového města. Tapik a Kult kráčeli dál, obcházeli vysoké kry nebo přelézali desky navršené v dlouhé ledové hřebeny. Pak narazili na úzký pruh volné vody, tak úzký, že jej mohli přeskočit. Unaveně se opřeli o vysokou hromadu ledu a pozorovali vodu, neobjeví-li se v ní něco živého. Syrové a teplé tulení maso by přišlo vhod. Ale neobjevilo se nic a nyní se musí vydat na zpáteční cestu. Tu se na rohu sněhové hory pohnula bílá obluda, v šedivém světle téměř nerozeznatelná. Tapik, který byl od ní dále než Kult, ji viděl první a vystřelil. Měl kdy jen na jednu ránu a věděl, že Bílý velikán nebývá často zabit jediným výstřelem. Kult, který byl medvědu téměř na dosah, se tak zděsil, že nevěděl, co má dělat. Prudce vyskočil a začal šplhat po příkré ledové hoře tak rychle, že zapomněl na opatrnost a ihned uklouzl. Pak za stálého chytání a klouzání sjel po ledě a spadl do volné vody na úpatí ledovce. Tapik vytáhl dlouhý nůž na tuleně. Musí se vyhýbat raněnému zvířeti co nejdéle a čekat, až zeslábne. To ohromné, neohrabané tělo nepřítele bylo kupodivu hbité. Zdálo se, že je na rozpacích, má-li napadnout jeho nebo se pustit za věcí, 31
která žbluňkla do vody. Na ledě se objevily rudé skvrny a Tapik byl přesvědčen, že rána je smrtelná. Podaří-li se mu udržet zvíře ve vzdálenosti dostatečně dlouho, snad vykrvácí; rozhodně se musí vyhnout i pouhému doteku těch dlouhých, zahnutých drápů. Jakmile se medvěd přiblížil k okraji vody, vyrazil Tapik výkřik. Zvíře se nerozhodně obrátilo a pak se vrhlo proti němu. Tapik uskočil za ledovec. Tady stála Kultova puška, jak ji tam zanechal. Tapik ji uchopil, čekal tak dlouho, jak se jen mohl odvážit, a znovu vystřelil. Obluda klesla na všechny čtyři a začala se točit dokola. Pak hrozně zařvala, přední nohy pod ní klesly a hlava se dotkla ledu. I potom se ještě postrkávala kupředu mohutnými kyčlemi, ale Tapik věděl, že už nevstane. Běžel k okraji ledu, kde se Kult pevně držel a žalostně jektal zuby. Nemohl se sám vyšvihnout, a tak čekal s rukama roztaženýma na hladkém ledě. Tapik si udělal v ledě jamky, aby se mohl opřít patami, pak uchopil Kulta za zápěstí a táhl. Kult vylezl nahoru zmáčený a voda z něho kapala. Když došli k medvědu, už se nehýbal. Čenich mu ležel na předních tlapách, téměř jako by zvíře usnulo za čekání, až se tuleni opět vrátí na volnou vodu. Bylo třeba jej stáhnout. Medvědí kůže není obyčejná věc; lze ji upotřebit. S ostrými ocelovými noži to nepotrvá dlouho. Tapik si vzpomněl, jak pracoval se starými kostěnými noži, které byly tupé a tlusté. Tehdy bylo stahování skutečným uměním, teď však ne. Kult nyní horlivě pracoval, poskakoval a dělal mnoho zbytečných pohybů, aby se trochu zahřál. Když stáhli kůži, vyřízli jazyk a srdce a několik nejtučnějších kusů a zabalili je do kůže, kterou obrátili chlupy dovnitř. Takto budou moci táhnout celý náklad po ledě jako saně. Vykročili k táboru. Pobřežní hory byly jen o trochu vyšší a temnější než ledovce kolem meh. Bylo již pozdě, když Kult vstoupil do svého iglú, ale Soak na něho čekala s bublajícím hrncem. 32
33
„To jsi zabil dva tuleně, že jdeš tak pozdě?“ Soak skutečně doufala, že něco přinese. Pověst, že Kult nic neuloví, stavěla i ji do špatného světla jako ženu neschopného muže. „Žádného tuleně.“ Kult byl stručný a nevrlý. Jaksi cítil, že Soak mu neprokazuje takovou úctu, jaká má být mužům prokazována. Nesmí být příliš vlídný a shovívavý. „Žádného tuleně! Žádného tuleně!“ opakovala Soak. „Ale Tapik – kolik jich ulovil Tapik?“ „Žádného. Když tuleni nevylezou z vody, jak je má lovec ulovit?“ To bylo jasné. Když ani Tapik žádného nedostal, jak by ho mohl dostat on, Kult! Soak věděla, že jí něco zatajuje. Nevěděla jen, doufá-li Kult, že se ho bude vyptávat, jak si to obyčejně přál, nebo snaží-li se teď jen napodobit mlčenlivost a moudrost starého náčelníka, jako je Kaas. „Až nebudeme putovat s Laponci, kteří mají potraviny od Bílých náčelníků, jak se uživíme bez tuleního masa?“ Soak často uvažovala, co si počnou, až sobí pochod skončí. „Velký lovec se nestará jen o tuleně.“ Kult teď musí vyprávět o mohutném medvědu a obnovit svou důležitost, jenže neví, co bude o té historce vyprávět Tapik. Tapik mnoho nehovoří a často Kultovi dovolí, aby si přivlastnil nezasloužené uznání za uloveného tuleně. Je to choulostivá věc. I když si Kult nepřivlastní celou slávu, může jí mít aspoň část. Mimoto si Soak už všimla, že je promočen. Ceká jen na vhodnou chvíli, aby se ho i na to zeptala. Nu, poví jí to tedy. „Jen s medvědem jsme se vrátili.“ Kult předstírá velkou lhostejnost, jak to viděl u starších lovců. Soak se na něho mlčky dívá; ví, že Kult ještě nikdy neulovil medvěda. Snad tedy z něho přece jen bude skutečný lovec. „Ráno z něho budeme jíst,“ řekl Kult, který zpozoroval její pochybnosti. „Bílý velikán mi už nebude odhánět tuleně od pušky.“ Jakmile se Kult rozhovoří, nemůže přestat. „Tapik šel se mnou. Po dlouhé chůzi jsme přišli k volné vodě a čekali na 34
tuleně. Ale tuleni nepřišli, protože ve vodě plaval bílý medvěd. Házeli jsme na něho kusy ledu, ale nechtěl odejít. To mě hrozně dopálilo a skočil jsem do vody s dlouhým ocelovým nožem. Bílý medvěd poznal, že jsem dostal zlost, a chtěl utéci, ale plaval jsem za ním a mnohokrát jsem mu vrazil nůž do zad. Podívej se, jak jsem mokrý.“ Příštího večera vařili v eskymáckých iglú hrnce medvědího masa. Opět jednou silné medvědí maso, to připomínalo staré časy. Vzácné potraviny Bílých náčelníků jsou báječné na chuť, ale skutečná síla pochází jen z jídel dávno vyzkoušených. Když medvědí hody skončily, vyprávěli si historky o statečnosti. Takové historky se vyprávěly už mnohokrát a ještě mnohokrát se budou vyprávět. Pravdivé události se mísily s vybájenými slavnými činy dávných hrdinů. Duchové a muži, démoni a zvířata, to vše se tajemně mísilo v mlhavých zápasech dávných časů. Povídalo se, že Tapik nemůže najít medvědí srdce. Hledal je mezi zmrzlými kusy masa, zabalenými v medvědí kůži, a nenašel je. Snad se ztratilo na hrbolaté cestě po ledových krách. Pak se začalo šuškat, že ve stanu Pehra Laponce někdo nechal dar – medvědí srdce. Bylo to podivné, ale Kult je tam donesl. Pověst šla ze stanu do stanu a z iglú do iglú. Kult donesl dar do stanu, kde neměl příbuzné. To mohlo znamenat jen jednu věc. Bylo to velmi podivné. Kult se oženil se Soak teprve přednedávnem a Soak je ještě velmi mladá. V Pehrově stanu je Neji, šestnáctiletá dcera Pehra a Waas. Ale Neji je cizinka, Laponka, a jiné rasy. Jenom starší, udatní a bohatí muži mívají dvě ženy, starou a mladou. Bylo to opravdu podivné. Když se to Soak dověděla od žen, šla do svého iglú. Měla velkou zlost a také jí bylo smutno. Ulehla na hromadu kůží a přikryla si hlavu, aby mohla přemýšlet. Byla přede všemi zahanbena, ona, která byla tak hrdá na to, že je nejmladší vdanou ženou. Nemohla to pochopit. Jak mohl Kult udělat 35
něco takového? Kult, takový budižkničemu, který nepřinese z lovu ani tolik, aby uživil jednu ženu. Kolikrát se už styděla za jeho lenost! Snažila se vzpomenout, jak Neji vypadá. Až dosud si jí mnoho nevšímala, v táboře jsou důležité jen vdané ženy – mladá děvčata nemají významné postavení. Je ovšem mladší a jako většina Laponek má modré oči. Na obličeji má pleť tmavou od zimy a větru, ale tam, kde je přikrytá, má kůži stejně bílou jako velcí Bílí náčelníci. Je také hezká a vlasy si češe lépe než kterákoli eskymácká žena. Laponci mají ještě jeden podivný zvyk: někdy si věšejí šaty do mrazivého nočního větru. Kult jí řekl, že to dělají proto, aby se zbavili hmyzu. Jsou to opravdu podivní lidé. Žádný Eskymák nedělá nic takového. Proč by to tedy dělala ona, proč by se namáhala s něčím, o co se nikdo nestará? Ach, tahle domýšlivá Neji, která se tak straní ostatních, která si namlouvá, že náleží k velkým bílým a jistě je také pyšná na to, že je dcerou Pehrovou, dcerou muže, který je prvním velitelem hned po samém Jonovi! Pak Soak přemýšlela o Kultově domýšlivosti. Jak je hloupý, že si myslí na Neji! Jaká ztřeštěná myšlenka, že by modrooká Neji někdy šla do eskymáckého iglú! Jistě se dívá na Kulta s opovržením, a pak – Pehr by to nikdy nedovolil. Stačí, aby se Pehr obrátil na mocného Jona, a Kult dostane rozkaz, aby opustil tábor. Soak by ovšem musela jít s ním. A co z nich bude daleko od nadbytku sobí výpravy? Soak byla nesmírně roztrpčena. Kult svou nesmírnou hloupostí přivodí toto hrozné nebezpečí, a přece zpočátku byli tak šťastni a těšili se na tolik dobrodružství. Při tomto pomyšlení Soak usnula.
36
KAPITOLA IV Ledová stezka Postupovali zvolna. Jako by nějaký zavilý duch mařil každý pohyb, myslil si Jon. Sám byl neúnavně činný; byl všude. Tapik a Kult nikdy neměli jistotu, neobjeví-li se náhle; uvažovali, jak dlouho je asi pozoroval, než ho spatřili. V šerém světle projížděl celý směr pochodu, viděl všechno, radil, řídil a velel. O půlnoci, když osamělý pastevec neúnavně objížděl sobí stádo, vynořil se Jon náhle ze tmy, řekl slovo a zmizel. To bylo příšerné. Uvažovali, zda vůbec spí. A přece postupovali zvolna. Když stádo šlo ochotně, zdržela nějaká nehoda saně. Když nehoda nepostihla potahy, splašila se nenadále část stáda a dala se oklikou; trvalo to dlouho, než sehnali zvířata dohromady. Zdálo se, že je nemožné, aby všechno klapalo zároveň. A přece jen se pohybovali vpřed, byť zvolna a obtížně, přece jen šli dále na východ. Teď pociťovali veškerou zuřivost zimy. Temné bouře se vrhaly od velkého moře do vnitrozemí – zbavovaly dechu a oslepovaly. Za jasných nocí se jim hvězdy vysmívaly studeným a krutým posměchem. Lidé se pohybovali jako atomy uprostřed kosmických vzedmutí, stále znova připraveni, že budou rozdrceni, a vždy znova ušetřeni. Když sestoupili z řetězu nízkých pahorků, rozprostřelo se před nimi nesmírné ploché údolí. Bylo tak rovné, že to byl jistě zamrzlý mořský záliv nebo široké ústí řeky. Jon nedovedl určit, co to je. Poněvadž celá krajina byla pohřbena ve sněhu a vzduch byl tak často naplněn mlhou nebo vířící sněhovou vánicí, bylo obtížné určit ráz neznámé krajiny. Ale tato veliká plošina bude skvělou dráhou pro jejich pochod; tady budou 37
moci dohonit, co dříve zmeškali. Když muži došli na rovinu, vrazili do sněhu hole. Ano, nepochybně stojí na širé pláni ledu pokrytého sněhem. Pro mlhu nebylo možné rozeznat, zda na jihu pokračuje údolí do vnitrozemí a má-li obrysy řeky. Ale usoudili, že to jistě je řeka; známé nakupené kry nebylo nikde vidět. Jon váhal, aniž věděl proč. Ostatní toužili rozběhnout se hladkým údolím po perném pochodu přes hory. Konečně dal Jon povel a vyrazili. Jak to bylo snadné! Nízký sníh na ledě poskytoval dokonalý povrch pro rychlou jízdu. Tentokrát byly potahy a saně před sobím stádem. Daleko před sebou zpozorovali skupinu malých vrchů tyčících se nad hladkou plání. Jistě ostrov u ústí této mohutné řeky. Na tomto ostrově se utáboří a příštího dne potáhnou rychle k druhému břehu. Kopce, třeba sebenižší, poskytují vždycky ochranu. Bude to pěkné tábořiště, jako pro ně stvořené! Konečně se zdálo, že mají trochu štěstí. Když saně vyjely ke vzdálenému ostrovu, byli sobi sehnáni na led, pokrytý sněhem. Zvířata se zarazila a shlukla se na břehu. Musili je pobídnout. Pak některá zvířata vpředu asi poznala vzdálené saně a dala se plaše za nimi. Brzy plynulo celé stádo po rozlehlé sněhové pláni. Jon však pozoroval, že je stále ještě neklidné. Malé skupiny sobů se náhle vracely nebo odbíhaly doprava nebo doleva. Tyto hloučky byly pomalu přinuceny, aby se připojily ke stádu. Sobi jsou citliví. Snad se blíží bouře. Na této ohromné pláni by vítr byl strašlivý. Jon hleděl úzkostlivě ke vzdálenému ostrovu. Tábor byl rozbit dávno předtím, než sobi došli k ostrovu. Ostrov byl větší, než se zdálo z břehu. V malých dolících postavili Laponci své stany „vadmaly“ a také iglú byla už téměř hotova, ač bylo zvlášť obtížné najít na jejich kvádry dosti vysoký sníh. Když sobi přišli k ostrovu, začali šplhat vzhůru; zdálo se, že se nemohou dočkat, až opustí rovnou ledovou pláň pokrytou sněhem. Ihned začali odhrabávat sníh, 38
ale všechno hrabání brzy ustalo. Jon si prohlédl díry, které nadělali; pod neobyčejně tenkou vrstvou sněhu nebyl mech, všude jen tvrdá skála. Zvířata měla po tři dny dobrou pastvu, nebudou tedy příliš trpět hladem, a zítra k polednímu už budou na východním břehu. Byla jasná hvězdná noc. Ostrá bríza vanula nad hladkým sněhem a bylo příjemné zalézt do stanu nebo iglú. Dnes nedošlo k žádnému zmatku, k žádným nehodám ani průtahům. Nebyli tak unaveni jako jindy a byli spokojeni, že urazili tak veliký kus cesty. Waas krájela dlouhé pruhy sobího masa, Neji vařila kávu. Dole v iglú bublaly v hrncích kusy masa tuleního. Pak bude horký čaj a možná i tabák. Tapik a Kult pociťovali téměř jakési příbuzenství s Bílými náčelníky, neboť se naučili dokonale užívat jejich darů. Denní práce byla skončena, jídla měli dost, a byli tedy spokojeni. Ale Jon Samotář spokojen nebyl. Něco ho znepokojovalo, nevěděl však co. Vysoké, skalnaté stěny na obou březích této velké řeky či zátoky, nebo co to vlastně bylo, v něm vzbuzovaly nepříjemný pocit uvěznění. Sobi také nebyli klidní, nechtělo se jim na rovnou pláň. Jon bude rád, až se zase ocitnou ve volném kraji; zítra už bude mít po starostech. V iglú Kaase a Quag bylo dlouho ticho. Pak sebou Kaas, starý náčelník, neklidně pohnul. „Na tomhle místě jsou duchové. Horští duchové se tlačí do hor.“ Jeho hlas byl zvláštní a slavnostní. Ve tmě vedle něho Quag nevěděla, zda Kaas je vzhůru nebo spí. Něco nejasně zamumlala, aby ho uklidnila, a zůstala tiše ležet, ale Kaas pokračoval: „Černí z moře se shromažďují. Potáhnou proti svým horským nepřátelům. Táboříme na bojišti.“ Kaas ospale zmlkl. V poslední době na poradách nedali příliš na jeho hlas. Mladí muži teď myslí jen na Bílé náčelníky; i Laponci ho oloupili o jeho starou vážnost. 39
40
Jon dosud bděl. Odepnul stanový závěs a vyšel. Vítr se zdvihal; cítil, že tvrdý sníh byl odvanut se země. Jon se obrátil proti větru a dal se na jižní stranu ostrova. Sobi byli klidní, všichni stáli proti větru nehybně jako sochy. Byl u nich Tapik se svým psem. Jon se vrátil. Stále vál vítr. Po půlnoci byla jeho prudkost už strašlivá. Stany se napjaly směrem k moři a na své severní straně byly ihned podepřeny zásobními tyčemi. Bylo těžké usoudit, kdy nastalo jitro. Sypký sníh byl zdvihán větrem a zuřil ve vzduchu. Zdálo se, že zběsile touží po velkém moři, kam se nemůže dostat dostatečně rychle. Rozbouřeným vzduchem prosakovala šeď, jež stěží propouštěla nějaké světlo. Jon poslouchal ve svém stanu. Tohle nebyla obvyklá vichřice, nebyl to řetěz prudkých nárazů s přestávkami. Údolí bylo ohromným tunelem, jímž proudil nahromaděný horský vítr k moři. Byl to proud větru, který se ani na chvíli nezmírňoval. Nebyl to sled rozličných hlasů, nýbrž jen jediný burácející tón. Byl čas vyrazit, pokusit se odejiti z cesty tomuto strašnému výlevu hor. Jon se sotva držel na nohou. Pomýšlel na to, že se doplazí do Pehrova stanu; tu zpozoroval, že sníh zmizel. Skály byly holé a drsné, sníh zmizel dokonce z trhlin mezi skálami. To se ještě nikdy nestalo. Jon se lopotil k iglú. Kaas a Quag, Tapik a Kult a všichni ostatní se choulili za tenkými sněhovými stěnami. Iglú byla jako odhlodána; zůstala jen spodní část stěn, z nichž ustavičně stoupala vířící sněhová mračna, takže zbytek byl stále nižší a nižší. Lidé se k sobě choulili jako omámení tímto neštěstím. Ještě nikdy se jim nepřihodilo něco podobného. Někdy se stávalo, že koncem zimy spadla tající střecha iglú dovnitř chaty, ale ještě nikdy jim vichřice neodnesla celé přístřeší. Bylo to ještě více než vichr; v jeho strašlivých křídlech bylo jistě kouzlo. Ale Jon je vyburcoval. Zavolali Pehra a společným úsilím se dostali do nejhlubší zmoliny ostrova. Tady zarazili saně mezi skály, 41
takže tvořily hradbu. Za touto hradbou pak napjali kůže. Všem bylo zima a cítili se nešťastní, ale po nějakou dobu se takto dá žít. Ještě dříve, než se tam všichni usadili, byly už také poslední stěny iglú na cestě k moři. Jon se prodral k jižní straně ostrova. Nesměli ani na okamžik váhat, aby se dostali z cesty tomuto strašnému přívalu vichřice. Věděl, že nedaleko na východě jim poskytnou ochranu velké šeré pahorky. Pak šel Jon k sobům. Viděl sta a sta zvířat těsně k sobě napěchovaných, všechna stojící proti strašlivé síle větru. Musí je ihned odvést z těchto holých skal na mechovou pastvinu pevniny. Dříve než budou naloženy saně, dříve než se vypraví na cestu děti a ženy, musí odehnat soby. Dlouhý pochod je jejich pochod; o jejich bezpečnost a blaho musí jít především – dnes a stále. Všichni byli připraveni, spolehlivý Pehr a Akla a Mikel. Najedli se, nějak dokázali vypít veliké množství kouřící kávy a nyní byli připraveni. Jon byl velmi hrdý na tyto své krajany, kteří byli vždy připraveni. Třeba byli unavení a hladoví a promrzlí, třeba byli snad v hluboké půlnoční temnotě napadeni tajným strachem ze strašidel a duchů, přece byli vždycky připraveni. Když teď namáhavě kráčeli k sobům, stalo se něco zvláštního. Vítr přestal téměř naráz. Zásoba větru byla náhle u konce jako voda vylévaná z kotle. Muži hleděli zaraženě jeden na druhého, pak se podívali k moři. Mohli ještě slyšet zběsilost větru, mohli ještě vidět bouřlivé víry letící po nekonečném zamrzlém moři. Pak utichlo poslední mručení, poslední šepot bouře zanikl v dálce, unikl do oné temné a hrůzné končiny, kterou nikdo nezná. Hlasy mužů, když kráčeli k sobům, působily podivně a zněly dutě v řídkém, klidném vzduchu. Sobi hleděli k nejasným obrysům hor na pevnině, kde jsou jistě pastviny. Mezi tím se rozprostírala hladká ledová pláň, jako umetená mohutnou vichřicí, takže na ní nezůstal ani sebeslabší 42
poprašek sněhu. Sobi ztuhli dlouhou nehybností za bouře; nyní dupali do skály a natahovali zadní nohy, aby se jim vrátila ohebnost. Krátkými, netrpělivými pohyby pohazovali hlavami, poněvadž jim už tak dlouho chyběl mech. Sobi na dolním konci stáda zkoušeli opatrně led a stahovali se znova na skály. Když se pak velké stádo tlačilo se svahu, vytlačilo přední zvířata na ledovou pláň. Kopyta začala klouzat a chrastit, jak se sobi zoufale snažili, aby se pevně postavili. Jakmile se zvíře dotklo zvířete, ztrácela obě nejistou rovnováhu a upadla na led. Tu a tam i nejmenší pohyb vrhl zvíře tvrdě na zrádný povrch. Některá zůstala po pádu klidně ležet, jiná se bláznivě namáhala zase vstát. Při tomto zápasu strhávala i jiná zvířata, která jim byla nablízku. Jon byl pevně přesvědčen, že slyší lehké praskání holenních kostí. Všechny pokusy dostat se vpřed byly rázem zmařeny. Muži se seskupili kolem Jona a byli velmi vážní. Už často měli krátké přestávky, už mnohokrát musili řešit otázky, které se náhle vyskytly. Ale toto bylo něco jiného. I Jon oněměl, když se díval na nemilosrdný led, rozprostírající se od středu ostrova všemi směry. Byli odříznuti hůře, než kdyby je obklopovaly rozbouřené letní bystřiny. Muži mlčeli, čekali, co řekne Jon. „Musíme se postarat o soby, kteří upadli,“ nařizoval Jon. Doufal, že při práci připadnou na nějaké řešení. Táhli padlé soby po povrchu, hladkém jako sklo, až ke skálám. Někteří se vzpírali, jiní byli lhostejní a podivně klidní. Všichni až na sedm se pomalu vmísili do stáda na skálách. Akla šel do svého stanu pro porážecí nůž. Sedm sobů, kteří měli zlámané nohy, doplní zásoby. Byla to vesměs mladá zvířata, která měla dosud málo zkušeností se zimním putováním. Akla se vrátil s Tapikem a Kultem. Sobi byli poraženi po starém laponském způsobu. Uchopit zvíře za parohy a povalit je na záda bylo pro zkušeného Aklu dílem okamžiku. Mezi předníma nohama mu vrazil dlouhý nůž k srdci. Nachytanou 43
krev usuší, rozmělní a rozdělí do laponských kuchyní. Stahování sobů Akla přenechal Tapikovi a Kultovi, kteří při práci hltali kusy teplého syrového masa. Pak se Jon a Pehr, Akla a Mikel dlouho radili a dívali se ke vzdáleným pahorkům. Bylo by možné chytit soba a podržet ho, j ak to dělávali ve staré domovině, než mu vyřízli do ucha značku majitele, a pak ovázat hladká kopyta drsnou kůží, jak to někdy dělají Eskymáci psům, aby jim chránili tlapy na zmrzlém sněhu. Ale bylo jasné, že tisíce a tisíce kopyt velkého stáda obalit nemohou. Mikel navrhoval, aby jim svázali nohy a dovlekli pak bezmocná zvířata po hladké pláni na pevninu. Ale počet sobů byl opět příliš veliký na takový výkon. Sníh ovšem ještě napadne, ale patrně by to trvalo mnoho dnů, než by zrádný povrch udržel sněhovou pokrývku. A pro tu dobu nemají na ostrově mech. Jen za ledem v širokých údolích mezi pahorky, kam nemohou, roste drahocenný lišejník. Sobi jsou otužilí, uvyklí nepravidelné pastvě, ale donekonečna to nevydrží. Denní soumrak zmizel. Muži se zvolna vraceli do stanů a smutně uvažovali o těžkém úkolu. Pečlivě upevnili závěsy, usedli a přemýšleli. Všechny životy, celé bytí velkého stáda závisí na jejich přemýšlení. Musí přece být nějaké východisko. S klidem, který nastal po větru, přišla zima – krutá zima, která vnikala záhyby do stanů, vplížila se nátepníky do palečnic, vkradla se do sena v botách a pronikala i do nejtěsnějších spacích pytlů. Hvězdy svítily takovým mrazivým třpytem, že se zdálo, jako by se chtěly rozštěpit v nesčetné roztříštěné úlomky. Poněvadž iglú byla rozmetána, vybalili Kaas a Tapik a Kult staré stany. Když vítr ustal, postavili stany a nastěhovali se do nich; ale v zimě v nich nebydlili rádi. Bylo jim zima a byli nešťastní a báli se nových trampot. Kaas potřásal hlavou a chmurně mručel; horští duchové ho stále ještě znepokojovali. 44
Ticho bylo ještě hroznější než vyjící vichr. Mráz byl tak krutý, že jim připadal jako skutečná bytost, s níž musí bojovat. Oblékli si dlouhé blůzy ze sobích kožešin, jednu na druhou, chlupy dovnitř. Do bot nacpali ještě další kusy suché trávy, a ohromné kapuce, lemované kajčím peřím, stáhli tak hluboko, že jemné péřové třásně jim zakrývaly celý obličej. Stěží se dalo říci, kdo přichází nebo odchází, dokud nepromluvil. Děti balili do jednoho pytle po druhém, že je tíha div nerozmačkala. Všechny stanové závěsy i škvíry u spodků stanů byly ucpány zbývajícími kůžemi. Zdálo se nemožné, že by některý živočich přežil noc bez přístřeší. A přece byli někde v té nemilosrdné tmě nesčetní vlci a lišky. Sobi se natlačili k sobě se staršími býky na kraji. Tu a tam se v noci krajní zvířata vmáčkla do stáda a přinutila jiná, aby zaujala místo na vnějším, studeném okraji. V eskymáckých stanech většinou spali, ale pro Jona bylo jen starostlivé bdění. Tady, sotva na počátku dlouhé cesty, se dal vlákat do pasti jako chlapec. Bílí náčelníci, kteří mu svěřili své veliké bohatství, jím budou pohrdat. Už nikdy nic nesvěří některému jeho krajanovi, už nikdy asi nedají severním kmenům velké dary. Takové smutné myšlenky měl Jon, když přiběhl Mikel. Mikel si něco vymyslil a ihned běžel k Jonovi, poněvadž Jon jim řekl, aby k němu ihned přišli, kdyby je něco napadlo. A Mikel si vymyslil, aby se všichni vydali na pevninu a přinesli odtud sobům velké rance mechu na tu dobu, než napadne sníh. Jon pečlivě zkoumal tento nápad; pevnina je dosti vzdálená – lišejník bude jistě dosti hluboko pod sněhovou vrstvou – trvalo by to dlouho, než by sebrali třeba jen malý kopeček mechu. To, co by hrstka mužů mohla přinést, nepomůže stovkám hladových zvířat. Mikel smutně odešel. S temnotou mráz vzrůstal a neklidní spáči vyskakovali, poděšeni mocným hlomozem ledu. Praskot podobný dělovým výstřelům letěl od kraje ostrova s velikým rachotem po 45
mučeném ledě. Strašlivé duté sténání se hnalo z širé dálky k táboru jako blesk. Tu a tam vyrazil hluboký rachot v ostrém úhlu, jeho ozvěna se stále vzdalovala a měnila se v strašidelný šepot mezi pahorky. Všichni Eskymáci teď byli vzhůru. Ještě nikdy neslyšeli tak hlasitou a naléhavou výstrahu Zlých duchů. Kaas měl pravdu. Dělali příliš mnoho povyku, věnovali příliš mnoho pozornosti způsobům a zboží Bílých náčelníků i Laponců. Mladší Eskymáci zanedbávali staré duchy. Velcí duchové mleli pomalu, ale jistě. Kaas stále ještě mručel podivná slova, jimž nikdo nerozuměl. Měl zavřené oči a zdálo se, že neví nic o pozemských věcech. Ostatní seděli mlčky a nehybně, plní strachu, že by mohli vzbudit pozornost té neviditelné hrozby venku. I skály a pruhy země pukaly s hrozným hlomozem. Neznali přirozené vysvětlení, že skály jsou pórovité, že vsávají vlhkost a že síla rozpínavosti při zamrzávání je neuvěřitelná. Základy pevné země praskaly a naříkaly pod neviditelným útokem, činilo to dojem i na Laponce, kteří si vzpomínali na nejednu dávno zapomenutou zimní báji. Dutý hlomoz ledového rachocení byl příčinou neklidného pohybu stáda. Ale nebylo kam jít, nebylo kam uniknout z kluzké půdy. Pehr na to přišel – spolehlivý Pehr, kterého si Jon vybral prvního. Zamířil do Jonova stanu a šeptali si tu. Pehrův nápad byl jediným východiskem. Všichni muži byli svoláni, Laponci stejně jako Eskymáci. Každý muž musel vzít sekyru, pevnou sekyru Bílých náčelníků. Eskymáci váhali, stále ještě očarováni strachem, ale Jonův rozkaz a pohled byly přísné a výhružné. Brzy byli všichni připraveni. Led stále ještě praštěl se strašlivým hlomozem a velké trhliny se táhly až ke vzdálenému pobřeží. Pak muži začali. Nesměli čekat na mdlé rozednění. Jen čas byl důležitý. Sekali, sekali, sekali, nekonečně a neúnavně sekali a přitom táhli stále dál. Souběžně s pobřežím začali 46
rýhovat, dělat do ledu sta a sta a tisíce a tisíce mělkých souběžných zářezů, aby vytvořili úzkou, drsnou stezku z ostrova na pevninu. Na této rozbrázděné stezce najdou tisícerá kopyta oporu. Muži pracovali vytrvale, vysekávajíce dlouhé zářezy. Když se dostali dosti daleko, obrátili se a začali vysekávat zpáteční cestu. Ledové třísky odletovaly na všechny strany a postřikovaly muže, kteří se plahočili dál a dál. Břeh pevniny se zdál beznadějně daleko – ale bylo to jediné východisko. Jon neznal únavy ani slitování a byl všude, časně ráno zburcoval ženy ve všech stanech. Hrnce na maso vřely, pro Eskymáky se vařil čaj, pro Laponce kouřila káva. Když bylo všechno připraveno, zavolal Jon na muže. Narovnali sehnutá záda a vraceli se po zrýhovaném ledě. Už byli vzdáleni kousek od ostrova, zoufale malý kousek. Ale teď přestávalo lenošení a nekonečné pokuřování. Muži se brzy vrátili a znovu začalo řinčení sekaného ledu. Jen z největší tísně mohl být vymyšlen takový plán. Postupovali jako plazící se červ, doslova po coulech. Sníh, který je tak často zdržoval, zatvrzele teď nechtěl padat. Jen mráz, ještě silnější, krutější a houževnatější, je neopouštěl ani na okamžik. Daleko na jihovýchodě se v poledne objevil kus zářícího kotouče a hned zase zhasl. Ani slunce nechtělo pomáhat při takové beznadějné práci. I Jon vzal sekyru a sekal se zoufalou energií. Muži téměř nevěděli, je-li den nebo noc, věděli jen, že mají sehnutá záda, že do nich bijí kousky ledu a že mají krátké přestávky k jídlu a k odpočinku. Zdálo se jim, že sotva uložili svá ztuhlá a promrzlá těla ke krátkému spánku, když přišel rozkaz, aby vstali a znova a znova čelili mrazu a temnotě. Kult jednou nepřišel a Jon šel za ním. Nikdo se nedověděl, co se dělo v Kultově stanu, ale Kult pak vysekal mnohem více žlábků než kdykoli dříve. Lidé nemluvili, byli příliš unaveni. Pracovali dál bok po boku jako strašidelné stíny v soumračném světě. 47
Už si nevzpomínali, kdy jejich práce začala; nedoufali, že ji někdy dokončí. Byli jako duchové odsouzení k ustavičné práci v pekle věčného ledu. Jejich světem byl led, dýchali led a v krátkých přestávkách odpočinku stále ještě sekali led dokonce i ve spánku. Lidé byli prostředkem účelu, ale sobi byli účel. Byli-li muži k neuvěření využíváni, dělo se to k záchraně stáda, které znamenalo život pro nesčíslné tvory ve vzdálené budoucnosti. Jenom Jon měl představu o celém plánu, jenom Jon cítil celou tíhu odpovědnosti, když si tu a tam ukradl čas k tomu, aby se podíval na soby. Denně k nim chodil a denně se bál toho, co tu snad spatří. A přes tento strach byl k nim neodolatelně přitahován. Jak byli hubení, jak děsivě hubení! Bylo smutné jen se na ně dívat, vidět jejich mírné oblé oči hledět s takovou touhou k pahorkům. Jon chodil mezi nimi, ale neuhýbali jako obvykle. Vůbec se nehnuli, jen k němu obraceli hlavy s tak žalostnou otázkou, že Jon od nich prchal. Pracoval pak dole na ledové stezce se zuřivostí tak hroznou, že ostatní před ním ustupovali jako před podivným nadlidským tvorem. Pak nastala noc světel. Dlouho poté, kdy uhasl šedý polední soumrak, se rozjasnilo. Nízko na obloze se zatřpytil zářivý žár podobný východu slunce. Nebyl to však východ slunce; začalo to na tajemném Severu za zamrzlým mořem, odkud přicházely černé bouře, v domovině Slepých duchů, kteří bojují se sluncem. Žár se šířil a vysílal jasná tykadla, která stoupala výš a výše až ke hvězdám. Tykadla tvořila stuhy a praporce, které se vlnily a svinovaly a proudily do jakéhosi bludiště barevných kotoučů. Severní záře vyrážela vzhůru až k vrcholu oblohy a žhnula a plápolala s čarovnou fantazií; pak zastínila hvězdy a náhle byla tak průsvitná, že hvězdy za ní zářily jako za závojem. Když se červená záclona pohybovala jakoby poháněna neslyšným nebeským větrem, přestali dělníci pracovat a hleděli vzhůru. Mocná záře se zrcadlila bledým světlem na 48
hladké ledové pláni. Muži vypadali jako černí mravenci před táborovým ohněm nebeských duchů. Laponci a Eskymáci vídali tento mihotavý oheň už v mnoha zimách, ale ještě nikdy nepadal tak těsně k zemi. Zdálo se nemožné, že neslyší šum a praskání tančících plamenných jazyků. Tapik a Kult zavřeli oči před ohnivými oštěpy, neboť se báli, že se jich mohou každou chvíli dotknout a zničit je. Kaas ustavičně pohyboval rty v němém nářku. I na Laponce to působilo a plaše pošilhávali po obloze, jako by neměli odvahu postavit se tváří v tvář celé severní slávě. Pak ohně uhasly, jak přišly, stáhly své vlající světelné stuhy a rychle se vrátily do svých tajemných sídlišť. Když obloha byla zase téměř temná, zaslechli muži Jona přicházet od sobů, a šramot nekonečného sekání nastal znova. Jakmile stezka byla vysekána za polovinu přechodu, přenesli stany na pevninu. To bylo lepší. Mezi pahorky měli bezpečnější pocit než mezi holými skálami nechráněného ostrova. Tam na pevnině měli sníh na iglú a muži, kteří pracovali na ledě, měli blíže k zásobám. Až budou sobi schopni přechodu, bude pro ně pastvina už připravena. Bylo pravděpodobné, že lidé i zvířata tu pobudou delší dobu, aby se zotavili po námaze na ledě a hladovění na ostrově. Poslední den sekáči neodpočívali. Zeny přinesly vařené maso po krátkém kusu nerozsekaného ledu a muži rychle jedli vstoje. Pak opět zazvonily sekyry. Blížili se k břehu a pracovali stále až hluboko do noci. Myslili, že už to nevydrží, ale Jon byl všude, přísný a nemilosrdný. Slabší sobi začali padat. Muži, omámení mrazem a únavou, už nic necítili. Necítili už ruce na násadách sekyr; ale sekyry se stále ještě zdvihaly a dopadaly – neúnavné, automatické sekyry. Když byl prosekán poslední coul, padli muži tam, kde stáli. Schoulené ženy na ně čekaly. Muži se nemohli od sekyr odpoutat, zdálo se, že ruce je objímají věčným sevřením. Ženy 49
si navzájem pomáhaly odtáhnout muže a sekyry do stanů a iglú. Pro ně hrozná práce skončila. Ne však pro Jona. Nečekal na nikoho, nýbrž sebral pastevecké psy a rozběhl se znovu ledovou stezkou. Psi byli po dlouhém odpočinku čilí a horliví. Pod mrazivě zářícími hvězdami se Jon dal k zrádnému ostrovu, který ho oklamal příslibem tábořiště. Každá hodina byla drahá; věděl už, že slabší sobi nevydrží. Když došel ke zvířatům, cítil, jak ho mlčky, ale mocně vítají. Zdálo se mu, jako by jaksi věděla, že je opravdu neopustil. Když kráčel za zády stáda, obracela hlavy a dívala se za ním. Psi začali obíhat stádo a sobi věděli, že se mají opět dát na cestu. Všechny jejich pohyby byly pomalé a ztuhlé. Boky měli tak vpadlé, že se Jon na ně nechtěl ani dívat. Dlouho uvažoval, co má udělat nejdříve. Chytí lasem starého tahouna a vyvede ho doprostřed ledové stezky. Pak půjdou ostatní, se psy za sebou. Jon laso skoro ani nepotřeboval. Když zvíře chytil, nevzpínalo se a neutíkalo splašeně jako jindy. Po několika nejistých krocích se zastavilo. Jakmile Jon upevnil na parozích smyčku a zatáhl, šlo zvíře za ním tak poslušně a pokojně, že tím byl dojat. Jon sotva cítil nějaký tah na konci provazu. Když došli k ledu, sob se zastavil. Ale neměl dost síly k odporu a stálé Jonovo táhnutí ho pomalu dovedlo na rozbrázděný led. Sobi, kteří byli na kraji stáda nejblíže u ledu, ho následovali a za nimi táhli další. Byl to podivný průvod pod hvězdami, který zvolna postupoval po ohromné pláni. Když se některý sob ocitl příliš blízko u okraje rozsekané stezky a pocítil pod kopyty kluzký led, couvl zpátky. Tu a tam lehký tlak zvířat ze středu stezky povalil některého nešťastného soba na hladký okolní led. Nastalo chabé úsilí postavit se opět na nohy. Zřídka se zvíře, které bylo jednou povaleno, dostalo zpět na drsnou stezku. Ale Jon vůbec nedoufal, že zachrání všechny soby – přesto bylo smutné jít dál a opouštět i nemnohé. Namáhali se tak těžce a hleděli s 50
takovou touhou za ostatními a k pahorkům, které byly už blízko! Dál a dál táhli téměř nepozorovatelně po tichém poli. Naděje dlouhého pochodu, život vzdálených kmenů a nových časů, veliký plán Bílých náčelníků – to vše a ještě více se plazilo nocí. Jon neselhal, aspoň ne úplně. Ale pohroma byla tak blízká, že byl znaven napětím. Když se blížil k břehu pevniny, cítil, že ho síly opouštějí. Ale dostál danému slovu; klopýtal dál. Pehr mu přišel od břehu naproti, Pehr, který se zhroutil po nekonečné námaze a první se zase zotavil. Mlčky vzal Jonovi provaz ze zemdlených rukou. Pehr kráčel dál s vedoucím sobem k údolí s hustým mechem. Jon klopýtal a hmatal kolem sebe jako slepec. Snad jen sní a brzy se probudí, aby uchopil sekyru a znova sekal led. Dožije se stádo chvíle, kdy stezka bude dodělána? Ale někde, jak se zdálo, v jiné části jeho mozku, zněl vytrvalý, jásavý výkřik: Zachráněno! Zachráněno! Jon nahmatal závěs stanu a padl dovnitř.
51
KAPITOLA V Ome a Uff Později pojmenovali místo, na kterém tábořili, „Dlouhý odpočinek“. Šest neděl po přechodu z ostrova po ledové stezce se nehnuli z místa. Muži spali mnoho dní, probouzeli se jen k jídlu, a když se najedli, spali dál. Lačněli jen po spánku a odpočinku, sobům to však trvalo delší dobu, než se zotavili. Více než sto jich bylo ztraceno. Některým se nepodařilo odejít z ostrova, jiní uklouzli a padli vedle ledové stezky a jiní, když dosáhli pastviny, neměli už dosti síly rozhrabávat sníh. Všichni padlí sobi byli poraženi, ale byli tak hubení, že neměli valnou cenu jako potrava. Ale přesto dali trochu masa a kůží bylo vždycky zapotřebí. Velké stádo zvolna oživovalo; hřbety byly denně o trochu širší a žebra už nebyla tak zřetelná. Zima, jako by jim chtěla nahradit minulou křivdu, neposlala bouři, dokud se zvířata trochu nezotavila. Kdyby po příchodu stáda na pevninu byla nastala sedmidenní vánice, byla by zašla polovina stáda. Lišejníku bylo v údolí hodně a sníh nebyl příliš vysoký. Ale přesto trvalo několik týdnů, než byly nahrazeny ztracené dny. Tábor přestěhovali za pahorky, aby už neviděli skalnatý ostrov a zrádné ledové pole. Nikdo si už nechtěl vzpomínat na hrozný praskot ledu ani na strašlivý hukot větru horským komínem, který by je byl málem stál život. Jakmile zmizelo nebezpečí, zmizel u nich strach – jako u dětí. Pro tuto chvíli se necítili ohroženi ani Slepým duchem hrozného Severu, ani černými z chmurných hor. Teprve až se objeví nové nebezpečí, obrátí se jejich myšlenky zase k neviditelným bytostem, které přinášejí zlo a nikdy dobro.
52
Jon žil stále ještě sám, ještě poněkud vzdálenější a přísnější, zahloubaný do vážných myšlenek. Dobrodružství na ledové stezce pro ostatní minulo, ale nikoli pro Jona. Tělesné následky byly brzy zapomenuty, ale cosi nového, nepochopitelného nutilo ostatní, aby ještě více než dříve váhali, než ho osloví, aby ho ještě slepěji poslouchali. Měl nespornou autoritu. Hlídková služba u sobů byla neustálá. Ani hodinu nebyli bez dozoru. Teď už byli dosti silní, aby mohli táhnout dál, a vedle toho tu byla doba vlků. Každý muž musil hlídat se svými psy den a noc, dokud nebyl vystřídán jiným mužem s jinými psy. Tak obcházeli a obcházeli v soumraku i v temnotě, zaháněli toulavá zvířata do stáda a dávali pozor na nebezpečí, které mohlo přijít zvenčí. Takové osamělé hlídky v černých nocích konaly severní kmeny po nesčetná pokolení. Bouřlivý vítr, let divokých mračných cárů, nemilosrdné okovy krutých mrazů – to byl jejich život. V temnotě a osamělosti se zrodil Yanna a Klinik a Slepý duch zamrzlého moře i Černí z temných hor. Žádná radost, žádná světlá barva, žádná laskavost nepřicházely s těmito nejasnými bytostmi vzduchu. Všechny byly věčnými nepřáteli člověka, musil se jim vyhýbat, skrývat se před nimi, smiřovat je. Jejich přítomnost byla pociťována jen v dobách nebezpečí. Jen staří a moudří směli o nich hovořit, a i ti jen pod ochranou noční temnoty. Jon dával pozor na stav sobů. Jakmile zesílí, dají se znova na pochod. Dlouhé zdržení Jona mrzelo, mohlo to znamenat ještě jednu zimu nad stanovenou dobu. Ale Eskymáci se netrápili. V chráněném údolí to bylo pohodlné, potravy bylo hojně a na spánek mnoho času. Táhla se před nimi neurčitě dlouhá doba hojnosti s velikým stádem Bílých náčelníků. Musili se ovšem střídat v pasteveckých hlídkách, potloukat se dlouho bouří a temnotou; ale při šesti mužích nebyla služba tak častá. Jinak to byl příjemný život. Když bylo klidné počasí, chodili Akla a Mikel nebo Tapik a Kult někdy přes pahorky k 53
moři lovit tuleně. Tulení maso bylo příjemnou změnou po věčném mase sobím. Pehrova dcera Neji, Modrooká, měla starosti. V dlouhé době nečinnosti, kdy čekali v údolí, až se sobi zotaví, bylo jen málo práce. Kult začal opět chodit s dary – sušeným jazykem, vnitřnostmi mladého tuleně nebo s tučnou morkovou kostí. Neji si vzpomínala na dar medvědího srdce v prvních dnech pochodu. Kult si zvykl bloumat kolem, když si před stanem hrála s malou Atou a Jakem. Neji se nelíbilo, jak se vždy obrátil a díval se na ni. Věděla, že žije v iglú se Soak. Také matka ho viděla, i dary, které tu mimochodem zanechával, a obě ženy o tom spolu hovořily. Nechtěly obtěžovat Pehra svými ženskými starostmi. Muži podléhají náhlým návalům zlosti, a dokonce i zuřivosti. Jon věděl všecko; dověděl by se jistě i to, co by Pehr udělal, a pak by jistě veliký vůdce pohlížel na ně na všechny s menší přízní. Neji věděla, že norský národ hledí na ni a na všechny Laponce svrchu. Nevěděla proč, ale vzpomínala si, jak povýšeně se tvářila norská rodina, která jednou v létě cestovala Laponskem. Báječně oblečené ženy, matka a dcera, odmítaly nejlepší laponská jídla, dávaly pozor, aby se nedotkly sobí kůže, a do otevřeného stanu se dívaly, jako by čichaly k vlčímu brlohu. Teď to Neji začala chápat, neboť měla podobné pocity vůči Eskymákům. Jaký je to strašlivý lid s těmi rozcuchanými, mastnými vlasy! A jak páchnou a vůbec nedbají, jak jsou zavšivení! Bylo by nemožné žít s nimi v bídném iglú; pouhé pomyšlení na to vzbuzovalo v Neji pocit nesmírné povýšenosti. Bude-li se na ni Kult stále dívat, řekne to otci. Hlídky kolem velkého stáda neustaly ani na chvíli a sobi už byli zase při síle. Ještě několik dní, a stádo bude znova připraveno na pochod k východu. Pehr, Tapik, Akla a Jon, Kult a Mikel – střídali se stále dokola, každý hlídal den a noc, 54
den a noc jeden po druhém. Zajímali se o počasí a každý doufal, že jeho hlídka nepřijde do vánice. Jednoho dne, když Mikel kolem poledního soumraku bloudil po pahorcích, zaslechl vzdálenou střelbu. To bylo podivné. Zvuk přicházel od místa, kde se pásli sobi, a přece pastevci nosili s sebou jen zřídka pušky. Mikel věděl, že u sobů je teď Kult, neboť příští hlídku měl sám. Zase rána. Bylo nepravděpodobné, že by v tuto dobu mohli přijít vlci nebo rosomáci. Ale něco se stalo, něco, co se až dosud neudalo. Mikel měl pocit, že bude možná potřebovat pušku; nechá si ji a nedonese ji jako obyčejně do stanu. Běžel po sněhu a rány byly bližší a bližší. Když doběhl ke stádu, rozhlížel se po Kultovi a čekal, ale nikdo nepřicházel. V šeru nerozeznával Mikel nic zřetelně, jen viděl, že sobi jsou postrašeni a rychle se hemží. Začal je obcházet a snažil se je uklidnit. Další dvě rány. Mikel šel k jižnímu křídlu stáda. Už nepochyboval, že Kult je v nesnázích. Mikel běžel rychleji. Náhle narazil na padlého, ještě teplého soba. O kousek dál na druhého a ještě jeden ležel vedle své odhrabané jamky. Pak Mikel objevil, odkud padla další rána. Vyšla z úbočí vrchu od balvanu pokrytého sněhem. A tam byly dvě – dvě postavy, které pálily do drahocenného stáda. Mikel se hnal dále. Když se dost přiblížil, začal křičet. Postavy u balvanu se přitiskly k sobě, zůstaly stát a pozorovaly ho. Mikel se zastavil. Ještě nikdy neviděl tak ošklivou dvojici. Byli sice příliš malí a sražení na lidské bytosti, ale přece měli v rukou starodávné pušky. Podobali se spíše nějakému dosud neobjevenému druhu zvířat, která se naučila chodit na zadních nohou. Mikel přesto věděl, že náleží k nějakému neuvěřitelně primitivnímu kmeni – pušky, pocházející od nějakých dávných velrybářů, přecházely často z ruky do ruky. Zdálo se, že dvojice ho pozoruje. Mikel nevěděl, co má dělat. Tu se jeden z 55
nich chystal znovu vystřelit; Mikel vykřikl nejlepší eskymáčtinou, jakou jen dovedl: „Nestřílet! Nestřílet! Nestřílet!“ Chvíli váhali. Zdálo se, že se krátce radí. Pak se zase začali připravovat. Mikel křičel: „Hej! Hej! Hej!“ a vrtěl přitom prudce hlavou. Ale starodávná puška zarachotila. Mikel viděl, jak na kraji stáda vyskočilo krásné zvíře, pak kleslo a tlouklo sebou na sněhu. Jonovi drahocenní sobi jsou vražděni jeden po druhém! Jsou tak zvyklí na pastevce, že se ani nedali na útěk! Mikela se zmocnil strašlivý hněv. Už druhý vrah zdvihal pušku, a tu vypálil Mikel. Puška i její majitel padli spolu k zemi, ale ten tvor vstal téměř ihned. Druhý začal zvolna nabíjet svou starodávnou zbraň. Mikel k nim běžel a křičel. Cestou nabíjel a střílel, nabíjel a střílel. Když druzí zpozorovali příšernou rychlost, s kterou jejich nepřítel střílí, položili pušky k balvanu a šli k Mikelovi. Co teď? Mikel byl nejmladší pastevec; teď by byl potřeboval moudrost a zkušenost Jonovu nebo Pehrovu. I kdyby se teď opožděně vynořil Kult, bylo by to už něco. Nemohl přece nedbat takového nebezpečí pro stádo, jako jsou ti dva. Jsou jako vlci, jenže nebezpečnější; ale také cosi lidského na nich bylo, takže Mikel s nimi nemohl zatočit tak, jak zpočátku chtěl. Tohle je nepochybně další úkol pro Jona, ti dva musí být dopraveni do tábora. Mikel ukázal na své stopy ve sněhu a mnoha znameními jim naznačoval, aby šli po stopách až k táboru. Brzy byli na cestě. Jednou se před Mikelem zastavili, jako by se chtěli vrátit, ale kulka, která kolem nich zahvízdala, je donutila jít dál. Mikel byl mladý, velmi mladý, a pomalu se ho zmocňovala pýcha na tuto věc. Nic mu teď nezabrání, aby nedošel do tábora jako vítěz nad dvěma strašlivými netvory. 56
Jonův stan byl první a Jon před ním čekal; slyšel poslední Mikelův výstřel. Když zajatci spatřili Jona, zastavili se. Mikel by byl nejraději ještě jednou vystřelil, aby Jonovi ukázal, jak rychle je umí popohnat, ale to mu připadalo dost hloupé, poněvadž je měl přesně tam, kde je chtěl mít. Spatřil ostatní, kteří se dívali z dálky, a měl pocit prominutelné pýchy, když si pomyslil, že všichni uslyší o jeho dobrodružství. Oznámil vše Jonovi. Jon řekl vážně: „Kult měl ty dva přivést. Teď je doba, kdy máš hlídat stádo – na tom nelze nic měnit.“ Jon hovořil zvolna, jako by četl z nějaké staré knihy. „Ale Kult tam není!“ Mikel byl překvapen, že na Kulta úplně zapomněl. „Kulta jsem neviděl. Snad byl zraněn u sobů,“ mínil Mikel, chystaje se na cestu do houstnoucí tmy, aby se ujal své opožděné hlídky u stáda. „Neodcházej od stáda!“ poručil Jon. „Akla půjde hledat raněné.“ Jon se obrátil a pozoroval zajatce, a Mikela nebylo za chvíli už vidět. Zajatci stále ještě mlčeli. Ať Jon řekl cokoli, nic jimi nehnulo. Buď byli prostě umínění, nebo mluvili jen zvláštním nářečím nějakého vzdáleného kmene. To bylo něco pro Kaase. Takový starý eskymácký náčelník snad pronikne nějakým paprskem porozumění temno této dvojice, která přece musí být lidská. Když Kaas přišel, dlouho nové příchozí pozoroval. Nehybně, beze slova. Kaas zavřel oči, ale Jon se vůbec nepokoušel pobídnout ho; staří mají obyčeje, které nemůžeme měnit. Nic nesmí rušit kouzlo vzpomínání, jež se vracelo stále dál do oněch vzdálených dnů, v nichž skutečné události splývají se starými pověstmi a nejasně se prolínají. Pak Kaas začal tiše vrčet, jako to dělají psi, když po dlouhém postu ohlodávají kost. Nic se nepodobalo nějakému slovu, které by byl Jon na svých dlouhých cestách někde slyšel. Ale ti dva tvorové se dali na cestu a Kaas s nimi. Zmizeli v jednom iglú. 57
Když se Kaas vrátil do Jonova stanu, vyprávěl mu o těch dvou. Přišli z kmene tak vzdáleného a tak obklíčeného horami jako strmými stěnami, že je lidé ještě nikdy neviděli. Před velmi dávnými lety, když Kaas byl ještě mladý, přišli dvakrát takoví poutníci do tábora jeho otce. Přešli své horské stěny a byli na cestě k moři. Jejich údolí bylo domovem zlostných horských duchů, kteří otřásají pevnou zemí a žijí uvnitř velkých horských vrcholků, z nichž vychází kouř jejich táborového ohně. Ještě mnoho vyprávěl Kaas o zakletém údolí a o medvědím druhu, který tam žije, a o zvířeti, jež je velké jako mladý sob a přichází do údolí ve velkém množství tajemným průsmykem, který nikdo nemohl objevit. Ale tohoto roku nepřišla do údolí žádná zvěř. A jak měsíce míjely, byl kmen vydáván napospas hladomoru. Jen ti dva, kteří jsou nyní v Jonově táboře, byli dosti silní, aby vyvázli. Táhli neznámou zemí a téměř nikde nenašli zvěř. Zato však narazili na dva tábory, kde byla skoro stejná bída jako u nich. V jednom z nich dostali prach do svých starých mušket. Tu a tam po dlouhé přestávce zastřelili lišku, hubenou a šedivou, a snědli ji zasyrova. Ti dva se jmenují Ome a Uffa teď jsou zesláblí dlouhým hladem a Omova paže je přeražena Mikelovou ranou. Jon se Kaase zeptal, proč ti lidé zastřelili tolik sobů, ale Kaas jen potřásl hlavou. Je to eskymácký zvyk, zabíjet vždycky mnoho zvířat, mnoho pižmoňů nebo mnoho karibů, aby zůstalo naživu jen málo zvířat, která by mohla varovat nová stáda v příštím roce. Tak se to vždycky dělalo. Ome a Uff nevěděli, že sobi jsou Jonovi; zvířata nikdy nenáležela nikomu, nýbrž byla volnou kořistí pro všechny lovce. Nikdo nemůže živé zvíře prohlašovat za svůj majetek, teprve když bylo složeno, náleží lovci. Takový byl obyčej. Náčelníci kmenů to řekli. 58
Tak hájil Kaas Oma a Uffa a Jon byl zviklán ve svém úmyslu je potrestat. Je pravda, že ti dva nemohou o sobech nic vědět. Ve své nevědomosti se podobají dětem a ničí vždycky, když jim to dělá radost. Jon přemýšlel, co by v takovém případě dělali Bílí náčelníci, ale dělej co dělej, zabitým zvířatům život nevrátíš. Tapik postavil pro oba cizince iglú. Nikdo neměl místo nebo nebyl by se rád o ně dělil s těmito neznámými. Přebytečnými kůžemi a různými dary ze stanů a iglú byli Ome a Uff brzy zařízeni na noc. Pak si Jon vzpomněl na zlomenou ruku. Ani zimní tábor, ani cesta nebyly místem pro mrzáky; ruka musí být spravena. Když Jon přišel do nového iglú, byli tu Kaas a Tapik. Při lampě s velrybím tukem mohl Oma a Uffa vidět poněkud lépe než dříve, když je Mikel přivedl. Omova ruka se stále ještě klátila neovázaná a bezvládná. Jon zpočátku nepoznával, má-li ten člověk nějaký rozeznatelný obličej. Spousta hrubých vlasů zakrývala každou lidskou podobu, ale někde za tou špinavou rozcuchaností byl jistě široký otvor, poněvadž za ní neustále mizely veliké kusy vařeného masa, dodávané zdravou rukou. Jistě tedy měl tento tvor ústa. Jon nařídil, aby mu ošetřili ruku, a Kaas to opakoval zvuky podobnými štěkotu, jimiž mluvil už dříve. Tapik začal jednat pod Kaasovým vedením. Ome nejprve ucukl v náhlém podezření, ale po dalším Kaasově zavrčení se podrobil Tapikovým neumělým pokusům. Zdálo se, že je nemožné, aby tvor tak sešlý měl v sobě ještě život a mohl se pohybovat. Ome byl černý strašlivou černí, mastným nahromaděním mnohaleté špíny. I Eskymák Tapik byl překvapen. Zasmál se a dlouhým nehtem odškrábával odpornou vrstvu. V té chvíli nebylo ovšem možné ránu vyčistit. Bylo pochybné, zdali se to vůbec někdy podaří. Jon žil u mnoha severních národů, ale ještě nikdy neviděl tvora tak zchátralého, ani člověka, ani zvíře. Hmyz, obvyklý u většiny Eskymáků, se na cizinci soustředil v neobyčejné hojnosti, a když Tapik zdvihl zlomenou ruku, aby 59
ji obvázal, a Jon při této příležitosti pohlédl do Omovy podpažní jamky, nemohl to už vydržet. Vyběhl z teplého iglú na chladný, čistý vzduch. Při návratu do svého stanu tam nalezl Aklu, který na něho čekal. Vrátil se od stáda, kde Mikel hlídal. Našel šest sobů, zastřelených Omem a Uffem. Zítra zvířata přinesou do tábora, třebaže je tu ještě hojnost masa z kusů zahynulých na ledové stezce. Ale Akla nenašel ani stopy po Kultovi, ač beze světla nebylo ovšem možné zjistit něco přesného. Když se do tábora vrátil Mikel, kterého vystřídal Pehr, Jon se ho podrobně vyptával. Ne, Kulta nikdo neviděl, ani dnes, ani včera, ani předevčírem. Jistě se mu mohlo něco stát při střelbě Oma a Uffa, snad je těžce raněn, snad zabloudil a dostal se do hor. Ale Jon nevěřil, že Kulta stihl takový osud. Příštího dne navštívil Jon starého náčelníka Kaase a šli společně do Kultova iglú. Kult byl uvnitř a právě vytahoval maso z hrnce. Ihned pustil maso zpátky do hrnce a seděl velmi tiše, zatímco Jon na něho dlouze hleděl. Kultovi bylo velmi horko a smutno. Když Jon promluvil, byl jeho hlas tichý a klidný. „Dnes opustí Kult sobí tábor a už se nevrátí.“ Jon se obrátil k odchodu. Kult seděl mlčky, ale Soak vykřikla: „Ne, ne! Ne, ne! Ne, ne!“ Pak začal Kult: „Byla velká zima a udělalo se mi hrozně nanic,“ prosil. „Komu je nanic, ten nejí maso,“ řekl Jon a ukázal na hrnec. „Nanic bylo Soak, nemohl jsem ji nechat samotnou,“ lhal Kult nazdařbůh a uboze. Jon se na něho obrátil: „V táboře neplatí žádné nanic, žádná zima, žádné ženy – jen sobi.“ Jon odcházel, ale Kult šel za ním. „Bylo to jen jednou, jen jednou zůstali sobi sami,“ naříkal Kult. 60
Jon se k němu znovu obrátil a jeho hlas byl hluboký hněvem: „Neji to byla,“ a odešel. Kult strnul. Veliký Jon věděl všechno. Nějak se dověděl o jeho hloupé pozornosti k Pehrově dceři, nějak objevil, že Kult nechal soby na holičkách. Bylo to marné. Kult se vracel pomalu k ighi, kde, jak věděl, na něho čeká Soak s hlučnou zlostí. Život je těžký. Později přišel k Jonovi Kaas, aby se přimluvil za svého krajana, ale Jon byl neoblomný. Nemohl se slitovat; opustit soby, a ještě k tomu v noci, to je největší zločin. A Soak musí také odejít? Jon uvažoval. Neužitečnou ženu nemohou s sebou vláčet. Je však možné, že Ome a Uff, až se zotaví z hladu, se stanou pastevci. Bez Kulta by bylo v táboře málo pracovních sil. Ano, kdyby Soak chtěla žít s Omem a Uffem v iglú a vařila pro ně a šila a škrábala kůže, které přinesou, kdyby to dělala, mohla by zůstat. Když jí Kaas oznámil, co Jon říkal, Soak všechno hlučně slíbila. Ano, všechno bude dělat, všechno, jen aby nemusila odtáhnout s Kultem, s tím lenochem, lhářem, ničemou, který je vinen jejím neštěstím. Kaas s ní šel do iglú Oma a Uffa. Vešel první, aby jim oznámil její příchod, a když vyšel, vstoupila Soak. Kaas odcházel důstojným krokem. Byl opět velikým náčelníkem. Je často vyhledáván, má důležité rozhovory, je tlumočníkem cizích řečí. Sám Jon se na něho obrátil. Kaas je zase starým Kaasem. Když došel ke svému iglú, obrátil se a pyšně se rozhlédl po táboru, kde opět hrál důležitou úlohu. Stále ještě se tedy nemohou mladí lidé, ba ani ti povýšení Laponci obejít bez moudrosti starých náčelníků. To je správné. Tu spatřil Soak, která vyběhla z nového iglú. Počkal, až poběží kolem něho. Když ho Soak uviděla, začala křičet: „Ne! Ne! Nemohu! Nemohu! Ne! Ne! Ne! Jdu s Kultem!“ a běžela dál. Kaas užasl. Nerozumí už mladým. 61
Jon Kultovi nedovolil, aby si vzal pušku. Věděl, že Eskymáci jsou mstiví; bylo to příliš nebezpečné. Kromě toho dali Bílí náčelníci pušky jen pro potřebu dlouhého pochodu. Kult musí lovit jen do tenat a oštěpem, jako to dělali jeho předkové. Všechno maso, kolik ho jen unese, je jeho, i nože a kůže a hrnec. Může zůstat naživu, bude-li se držet u tuleních děr na pobřeží, dokud nenastane letní tání. Když Kult a Soak byli připraveni na cestu, zůstali Eskymáci ve svých iglú. Nechtěli být svědky hanby, která postihla příslušníky jejich kmene. Nastal vítr a suchý sníh se plížil jako závoj kouře nad mocnými vlnami pahorků. Oba zavržení se dali na západ po staré stopě. V sněhovém víru a soumraku vypadali jako šedivé stíny, první z malého hloučku, kteří odcházeli. Vydali se na cestu s velkými nadějemi, jako kdyby bylo slunce vyšlo, a nyní byla obloha náhle plná mraků. To bylo smutné. Ale překročili první veliký zákon dlouhého pochodu. Každý se ptal, na koho teď asi dojde, kolik jich dosáhne té cizí země na druhé straně Veliké řeky. Oba stíny na západě byly stále nejasnější a ve vzrůstajícím sněhovém víření stále podobnější stínům. Pak překročili výšinu a zmizeli. Tak odešel Kult, první, jenž se zpronevěřil sobům.
62
KAPITOLA VI Pižmoni Zase byli na cestě. Po mnoha týdnech mučivého čekání byli psi i sobi opět zapraženi. Tak často byly chytré plány a lidské síly odsunuty obrovskými mocnostmi. Lidé se podobali mravencům putujícím a plahočícím se mezi stébly trávy, stále dál přes větvičky a oblázky širého pole. Vánek, pád listu, nejmenší překážka mohly přerušit pochod. Každá vzdálenost a každá změna divokého rozmaru zimy se mohla nadout v takovou titánskou moc a ohromnost, že žádný lidský odpor nestačil. Pak nezbývala než dlouhá, houževnatá trpělivost, pomalý postup vpřed, když vrtochy rozmarného Severu byly příznivé. Nedbat zběsilé nálady zimy znamenalo rychlou a úplnou zkázu. Bylo nutné hovět vrtochům Severu, vyhýbat se jeho strašlivé pozornosti a tiše se krást jeho špatnými rozmary. Když Jon dal opět povel k pochodu, stali se Ome a Uff jeho součástí. Jon je neměl rád, nikdo je neměl rád, ale jejich práce u stáda byla potřebná. Starý Kaas s nimi sedával dlouhé hodiny a štěkal a vrčel, jak se namáhavě pokoušel všechno jim vysvětlit. Zdálo se, že postupně začínají chápat. Uff byl starší, mnohem starší, ale Ome vedl, neboť byl bojovný a chápavější. Ome byl menší než kdokoli v táboře. Jeho sražená a nechutná postava se tu pohybovala jako střapatý a mrzutý medvěd chodící na podkleslých zadních nohou. S hroznými ústy a čelistmi a s přečnívajícím obočím se podobal člověku z doby kamenné, který ožil. Nikdy nebyl sytý. Často vytrhl prudkým pohybem potravu psům, trhal ohromná sousta z napolo zmrzlé hlavy, kterou pak zase hodil vrčícím psům. Jeho obličej se nejspíše podobal vnitřku hrnce, který nikdy není čistý; stále se na něm hromadily zbytky jídla. Uff byl 63
zmenšenou podobou Oma, byl však méně nápadný a méně svárlivý. Vypadali stále zarputile a podezíravě, jako by všechny ruce byly obráceny proti nim. Jon nebyl spokojen, ale v této obrovské pustině nepotkají jiného pomocníka, a třebaže cizinci byli pomalí, jejich vytrvalost se zdála nekonečná. S Kaasovou pomocí stávali se z Oma a Uffa pozvolna pastevci a chodili nejprve s Pehrem nebo Aklou nebo Tapikem a pozorovali je při práci. Kdesi za svého dlouhého putování z Údolí strmých stěn narazili Ome a Uff na zvláštní neznámé stopy. Byli tehdy příliš zesláblí hladem, aby se mohli po nich pustit, ale jednou za husté sněhové bouře se náhle ukázaly nejasné střapaté obludy a ihned zase zmizely. V Kaasovi se probudily staré vzpomínky, když mu Ome tohle vyprávěl; tyto stíny v bouři byli jistě orpsové, pižmoni. Před mnoha lety je Kaas lovil se svým otcem a bratrem, ale zvířata už dávno zmizela a Kaas si nepomyslil, že by podobná ještě někdy spatřil. Jen tu a tam vyprávěl některý lovec, který byl v dalekých krajích, nejasné historky o prchajících tvorech s dlouhými vlajícími vousy. Jako by to byly pověsti o mořských hadech, lovci se napolo báli a napolo doufali, že tyto historky by mohly být pravdivé. Kaas opakoval Omovo vyprávění Jonovi. Jon slyšel už mnohokrát báje o pižmoních, ale nedoufal, že někdy uvidí tato zvířata živá. Říkalo se, že v nesmírných pustinách Subarktidy nebo blízko delty Veliké řeky nebo mezi dvěma velkými sladkovodními jezery žije malé stádo. Jako bludičky se vysmívali vzdálenosti, byly to stínové sny, pohádkové bytosti, byli to bratři kentaurů a jednorožců. Tu a tam osamělý poutník daleko od loveckých stezek nemohl uvěřit svému žasnoucímu zraku; v tom krátkém okamžiku hleděl na poslední zbytky mizejícího druhu. Ome a Uff měli oštěpy domorodců. Jon jim nesvěřil drahocenné pušky. Pastevci nosili zřídka ručnice, ledaže některý šel na hlídku u sobů rovnou z loveckého výletu. Když 64
65
bylo slyšet vytí vlků, nosili pastevci pádný kyj. Na rychle klouzajících lyžích mohli při dobrém sněhu vlka dostihnout a složit ho mocnou ranou. Mnohokrát na pahorcích Laponska utloukali Jon a Pehr vlky kyjem. Dolů po svahu nebylo obtížné utíkajícího vlka předhonit. Pastevci opovrhovali vlky a nemrhali pro ně často kulkou; nicméně jako všichni pastevci je nenáviděli pro nebezpečí, neboť ohrožovali bezmocné soby. Jako by si chtěli vynahradit ztrátu starých pušek, věnovali Ome a Uff mnoho času výrobě oštěpů. Každý jich nosil několik na zádech a oba si jimi také pomáhali při jízdě po sněhu. Jon neměl důvod, aby jim oštěpy odebral; Kaas mu také řekl, že muži by třeba odešli, kdyby jim byly odňaty všechny zbraně. Nyní táhli krajem neobyčejně zvlněným. Veliké oblé pahorky, které nebyly tak vysoké, aby mohly být nazvány horami, se zdvihaly a klesaly do širokých údolí, někdy tak rozlehlých, že nebylo možné dohlédnout k nejbližšímu pahorku. Po těchto mocných svazích uháněli sobi, kteří byli zapražení do saní, tak rychle, že sotva popadali dech. Často byli už v poledne na novém tábořišti. Také psi letěli, ale v rychlosti nemohli závodit se soby. Za řadou sobích a psích saní táhlo veliké stádo, temný proud, který pomalu plynul bílými údolími a po dlouhých svazích. Když se na konci pochodu zastavili, šel Jon vždy k pastvině, aby holí vyzkoušel hloubku sněhu. Byl spokojen, když sněhová pokrývka nad mechem nebyla vyšší než tři stopy; když se mu hůl zabořila přes čtyři stopy, musili hledat novou pastvinu, kde vítr nedovolil, aby se sníh navršil tak vysoko. Bylo překrásné pozorovat, jak se veliké stádo pomalu rozlézá po širém bílém poli a začíná se pást. Jon znal soby, pokud jeho paměť sahala, ale nikdy ho neunavilo je pozorovat. Vypadali tak horlivě a důvěřivě, když se dávali do práce. Podobali se velikému voji mužů, kteří pod vedením svého vůdce provádějí stejné cvičení. Každé zvíře hrabalo chvíli 66
jednou přední nohou, pak chvíli odpočívalo, než začalo hrabat druhou nohou. Stavěli se vždy proti větru, aby se jim odhrabávaný sníh nehrnul do tváří nebo do jamek, a jak se díry prohlubovaly, mizely hlava i plece. Když byl sníh vysoký, mohl člověk vidět jen ocasy a zadky na rovném poli. Lány a lány a lány ocasů a zadků se mocně zachvívaly, zatímco zvířata pracovala dole jako havíři. Z dálky pastvina vypadala, jako by byla pokryta velikými králíky, sedícími na sněhu. Jon se rád díval na pracující sobí matku. Když byl sníh vysoký, nepokoušelo se jarní mládě vůbec hrabat, nýbrž stálo a čekalo, až matka dojde na mech. Díra pak byla větší než obvykle, čekající mládě se na matčino tiché, bručivé zavolání vmáčklo dovnitř a obě zvířata žrala společně. Pro Jona to byla blaživá podívaná, jak je o tato mladá, slibná zvířata pečováno. Tento život velkého stáda poskytoval uklidňující pocit trvání a pokračování, jež proudilo stále dál pokoleními. Bylo to jako příslib, že také lidský život má bezpečné základy, člověk už nebude vydán nejistému loveckému štěstí. Jon by nebyl mohl nikomu přesně vysvětlit, co cítí – svou jistotu, že vlastnictví sobů umožní velký krok kupředu ve vývoji lidstva. Věděl, že bytí miliónů a miliónů lidí závisí na trvalém vlastnictví rýže; jiní velcí národové našli svou obživu v pšenici. Snad vznikne ve vzdálené budoucnosti velký severní národ, který své bytí založí na nesmírné hojnosti sobů. A on, Jon, bude snad pokládán za osudového člověka, za muže, který řídil první slabé počátky mocného národa. Jeho historie pak půjde od úst k ústům jako nesmrtelná sága, která je stále opakována všude, kde se u táborových ohňů opěvují činy, všude, kde se ve stanech nebo iglú uctívají hrdinové. Jon se vzpamatoval. Zatímco se díval a smi, prohrabali se sobi k mechu a byli teď spokojeni. Teď se musí poohlédnout po vlastní potravě. Neměl ve svém stanu pomocníka, neměl ženu, která by mu vařila. Tak to bylo lepší. Jeho převaha nebyla vědomá; neopovrhoval nikým pro nevědomost, ale žil 67
v zemi Bílých náčelníků a osvojil si některé jejich obyčeje. Slušelo vůdci, aby zůstal sám. Musí přicházet a odcházet v každé době; jeho pracovní doba se neřídí hodinami; jeho problémy jsou toliko jeho. Dny byly delší. Šedivé šero zimních dnů, kdy slunce se neobjevilo, nebylo už tak úplně šedivé. V iglú byla vždycky veliká radost, když bylo po nejdelší tmě a světlo se opět začalo šířit nad zemí. Ale tato doba nebyla pro Jona čistou radostí. Překonaná vzdálenost byla vždy mnohem menší, než čekal, přestávky byly tak četné a dlouhé, že někdy při pomyšlení na léto začínal být netrpělivý, třebaže je to krátké severní léto. Až sníh změkne a bude stékat s pahorků a až říční led začne plout k moři, pak se pochod musí zastavit. Saně už nelze upotřebit, bystřiny jsou prudké a hluboké, bažiny měkké a zrádné. To je doba, krátká doba odpočinku pro lidi a zvířata; doba obnovy a sbírání sil k dalším bojům. Ome a Uff nepůsobili skutečné starosti, ale byli rušivým živlem v táboře. Kmen, z něhož pocházeli, měl mravy a zvyky zcela odlišné od ostatních. Tapik a Kipi, Quag a Sik a Lug se často dobromyslně smáli; byli lehkovážní a neodpovědní jako děti. Ome a Uff však ne. Chodili táborem mlčky s pochmurnými tvářemi, kosými pohledy a podezíravými pohyby. Spotřebovali strašně mnoho potravy, dvakrát tolik než jiná dvojice. Ome se batolil táborem jako bručivý medvěd, stále ochotný poprat se s prvním, kdo mu přijde do cesty. Pro velikou šířku v ramenou a malou postavu se podobal zmetku. Mnoho dní a nocí za ním běhali psi a štěkali. Obracel se na ně a jeho veliká ústa se mlčky pohybovala jako groteskní šaškova maska. Ale psi si na něho zvykli a po nějaké době mu dali pokoj. Dva mladší psi byli donuceni zůstat v jejich iglú a pracovat s nimi, když hlídali soby. V době, kdy mohli spát ve svém iglú, Ome a Uff se neočekávaně vynořovali z některého stanu, za nějakým balvanem či uprostřed sněhové bouře. Tato 68
náhlá setkání byla příšerná, ale ani znepokojení Eskymáci, ani Laponci nemohli objevit nějakou krádež nebo jinou škodu. Když Ome a Uff neměli službu u stáda, potulovali se po kopcích. Ostatní je někdy neviděli několik dní, ale ti dva dovedli nějakou neznámou schopností odhadovat čas. Nikdy nezmeškali hlídku u sobů, bezpochyby měli na paměti osud Kultův. Jakýsi lidský vztah je spojoval jenom se starým Kaasem. Vykrádali se za denního světla i za tmy, za bouře i za pohody bez ohledu na dobu nebo počasí. Pak pro ně nadešlo poslední společné putování. Pehr je na okamžik spatřil, když se v bouři vracel z hlídky. S oštěpy na zádech jeli do vnitrozemí. Nikdy nelovili tuleně a moře pro ně mělo vůbec malou cenu, poněvadž o něm málo věděli. Okouzlovaly je však nekonečné kopce a širé pláně vysočiny. Teď tam táhli, jako by se nemohli dočkat, až ucítí bouři na tvářích. Ihned zmizeli a Pehr se později stěží rozpomínal, zdali je skutečně viděl. Ome a Uff zlezli dlouhé svahy, které vedly vzhůru od tábora. Bouře nebyla jednou z těch nepolevujících, nemilosrdných, mnoho dnů zuřících bouří, nýbrž jen řetězem rozmarných nejistých nárazů, které střídavě ochabovaly a rostly, jako by nevěděly, co mají dělat. Zdálo se, že poutníci necítí potřebu hovořit spolu více než s ostatními. Oba psi byli s nimi; snad bude nutné, aby šli při návratu do tábora přímo ke stádu. To se někdy stávalo. Táhli stále dál, zřejmě podle nálady a bez cíle, bez úmyslu a účelu. Když se vítr utišil, sypal se sníh na tvrdou pláň jako tenký pohyblivý koberec. Když zvítězila bouřlivější nálada, zdvihal se sníh v mračnech a vírech a smazával obraz hor i údolí. Psi byli oběma v patách a pročenichávali si cestu stopami svých pánů. Na širé, rovné planině byla vánice prudší. Ale táhli dál a dál bílým vířícím světem. Pak psi zavrčeli a zastavili se. Ome a Uff stáli nehybně a civěli do poletujícího sněhu. Nespatřili nic 69
a šli zvolna dál. Psi zhluboka zavrčeli a znova se všichni zastavili, dívali se a poslouchali. Nic. Stáli tak dlouho, že se stali částí pláně pokryté sněhem. Když větrné nárazy ustaly a sníh se uklidnil, mohli zase vidět – nejprve zasněženou skalní římsu, dlouhou římsu táhnoucí se doprava i doleva. Pak je Ome a Uff spatřili. Lovci stáli zcela tiše a sotva se odvažovali dýchat. Před nimi, pod ochranou skalní římsy, byly nezřetelné zasněžené postavy. Psi náhle zaštěkali a vyskočili. Postavy u skály se ihned ostražitě vzpřímily. Sníh s nich spadl, když se prudce otočily proti Omovi a Uffovi. Orpsové, pižmoni! Bylo jich pět. Podivné podlouhlé obličeje tvořily půlkruh, jak tu tak zvířata stála, skalní stěnu za sebou, s tvářemi obrácenými ven. Široké, ploché rohy byly skloněny k obraně. Pižmoni! Jaké překvapení! Vítr, který vál od nich k Omovi a Uffovi, jim zabránil rozpoznat příchod nepřítele. A také ochranná stěna za nimi jim bránila uniknout. Lovci byli téměř ochromeni rozčilením. Tady před nimi byli velcí orpsové, pižmoni! Pět jich je! Ani jeden neunikne, všichni musí být složeni. Ome a Uff nevěděli, jak začít, ale brzy začali psi. Psi byli v nevýhodě; nemohli se přiblížit zezadu, zatímco pozornost nepřítele by byla soustředěna na lidské lovce vpředu. To byla obvyklá psí taktika – – ale tady nebylo žádné vzadu. Běželi tedy dopředu s hlomozem, jakého byli schopni. Velké obludy na ně hleděly a jejich malá očka planula z nesmírného množství dlouhých chlupů. Psi se k nim rozběhli a zase se vrátili. Tu a tam některý pižmoň vyskočil, aby je pronásledoval, ale ihned zase couvl na své místo v půlkruhu. Zvířata se obávala, aby nebyla napadena zezadu. Když jejich robustní hlavy byly obráceny k nepříteli v nepřerušované řadě, bylo nesnadné je napadnout. V takovém bojovém půlkruhu odrážely nesčetné generace pižmoňů útoky vlků. Orps, pižmoň, je obratný nepřítel. 70
Útoky a protiútoky psů a pižmoňů trvaly. Žádná strana nebyla dosud ve výhodě. Pak se jeden pes příliš pozdě obrátil před pronásledujícími rohy. Ihned byl sražen a dvakrát proboden širokým rohem. Pižmoň hluboce zařval vztekem a také ostatní u skalní stěny se rozeřvali. Pes ležel tiše, neschopen pohnout se dopředu nebo dozadu. Než se pižmoň mohl obrátit a zaujmout znovu své místo mezi ostatními, vrazil mu Ome oštěp hluboko do boku. Zvíře se obrátilo k útoku, ale Ome uskočil a probodl je druhým oštěpem. Uff se k němu připojil a oba začali vyrážet divoký válečný pokřik. Druzí pižmoni šli s řevem na pomoc svému zraněnému kamarádovi. Psi se přidali k strašlivé bitevní vřavě. Boj byl teď rychlý a hrozný. Uprostřed boje se zdvihl vítr a zatemnil bitevní pole vířícím sněhem. Na zuřícím bojišti stíny napadaly stíny. Podobalo se to ponuré bitvě mezi lidmi a zvířaty v době, kdy svět byl mladý. Velcí střapatí tvorové se vrhali na jiné střapaté bytosti, které snad byly lidmi. Nelidský řev divokých mužů přehlušoval vytí větru i chraptivou zuřivost zraněných oblud. Býci se váleli po sněhu s oštěpy v bocích a chňapali po násadách, takže se lámaly a zraňovaly je ještě hlouběji. A tak v oslepující bouři zuřila bitva, neskutečná, a přece strašlivá. Když se vítr utišil, stíny už neútočily. Všichni pižmoni leželi. Dva sebou ještě trhali, jeden se zraněným psem, který se mu zakousl do čenichu a trhal jej, zatímco pižmoň slabě pohyboval hlavou. Ome se pomalu zdvihal a konečně stál; dlouhá zející rána způsobená rohem mu roztrhla paži. Díval se po udupaném sněhu. Pět pižmoňů tu leželo a jeden pes byl jistě mrtev. Tu spatřil, že nedaleko leží Uff vedle pižmoně. Uff dosud svíral jednou rukou oštěp, který vrazil zvířeti do žeber. Pižmoňova hlava s dlouhou srstí ho částečně zakrývala, a když se Ome pokoušel Uffa vytáhnout, viděl, že je proboden rohem. Spatřil špičku rohu, která pronikla tělem. Nechal Uffa 71
ležet, kde ležel, a vydal se na zpáteční cestu do tábora. Teď už vítr nevál, obloha se vyjasnila a bylo velmi chladno. Když se unavený a zesláblý Ome vrátil do tábora, bylo časné ráno. Vlekl se k iglú starého náčelníka Kaase. Kaas ihned donesl novinku Jonovi. Jon klidně vyslechl téměř neuvěřitelnou historku, pak poslal pro Tapika a Mikela a šel s nimi v Omových stopách do kopců. Zděsili se, když došli na jeviště bitvy. Nikde se nic nehýbalo. Jejich první povinností byl Uff. Za Jonova vedení ho Tapik a Mikel donesli k patě skalní stěny, kde pižmoni naposled stáli. Z místa, kde vítr odvál ze skály sníh, vybrali kusy uvolněného kamení a smutně je navršili na Uffa; neměli ho rádi, sotva ho znali, ale přece byl krátkou dobu členem jejich malého tábora. Pak Tapik, který takovým věcem rozuměl, přinesl oba psy a položil je na jednu stranu Uffova hrobu. Potom sebral všechny oštěpy a udělal z nich úhlednou hromádku na druhé straně kamenné mohyly. Takto opatřen vydal se cizinec z Údolí strmých stěn na svou poslední osamělou cestu. Pak Tapik a Mikel odešli, neboť se blížila doba, kdy musili nastoupit hlídku u stáda. Jon tu však ještě zůstal. Takovou zvláštní bitvu, jako byla tato, dosud nikdy nepoznal. Tady před ním ležela tajemná zvířata z mnoha pochybných historek. Teď věděl, že historky byly pravdivé; opravdu jsou takoví zvláštní tvorové. Ale nyní jsou všichni mrtví a ztuhlí mrazem. Na Jona padl veliký smutek. Proč si kmeny libují v takových nesmyslných orgiích zabíjení? Kdyby nemohl být u sobů, domorodci by patrně přišli a všechny by je zabili. Pozoroval pět podivných zvířat – jen pět jich bylo, a i ta jsou už mrtvá. Snad už nikde na celém světě nežijí zvířata tohoto druhu. Jon byl přesvědčen, že byla neškodná. Nevypadala jako zvířata, která útočí bez příčiny. Pravda, byl ztracen lidský život, ale zvířata podnikla poslední zoufalý 72
pokus, aby zachránila žalostné zbytky velikého stáda. Už nikdy taková neuvidí. Jon se rozhodl, že nedovolí, aby se jakékoli části těchto posledních statečných bojovníků použilo k obyčejným účelům. Nikdo si nevezme ani kůži, ani maso. Zůstanou nedotčeni na svém posledním slavném místě odpočinku.
73
KAPITOLA VII Mikel Ome byl teď v noci sám ve svém iglú. Jméno toho, který odešel do světa duchů, se nikdy nevyslovuje. Jen živí jsou lidské bytosti. A Ome byl tedy sám, jako by tomu tak bylo odjakživa. Poněvadž oba psi Oma a Uffa zahynuli v bitvě s pižmoni, musil si teď na Oma a jeho iglú zvykat jiný pastýřský pes. Stádo táhlo dál. Každá těžce získaná míle už poněkud přibližovala širou zemi vyhrazenou sobům za Velikou řekou. Stále na východ, stále s tvářemi obrácenými k rostoucímu světlu, z něhož se jednoho rána vynoří lem slunce. Už nyní rostl denně na jihovýchodě ozářený oblouk oblohy. Duch světla začal teď vítězit v dlouhém zápase se Slepým duchem. Zase přijde léto, světlé, krátké a jasné. Ale přes tento příslib musili ještě čelit bouřím, silným, hlasitě burácejícím větrům a ječivým hlasům nedůtklivých výbuchů z moře – to všechno se ještě musilo vyzuřit před dobou dlouhého světla. Jon si všiml, že sobi jsou hubení, ale většina se dožije léta. Téměř dvě stě jich ztratili nebo zabili na potravu. Na jaře bude snad vrženo dosti mladých, aby se ztráta nahradila, ale při tak dlouhém pochodu není možné na to spoléhat. Jon si vždycky myslil, jak by to bylo krásné, kdyby počet zvířat, která odevzdá, nebyl menší, než jaký mu Bílí náčelníci svěřili. Ale to asi nebude možné. Leží před nimi cesta čtyřikrát tak dlouhá, než jakou urazili. Na východě čněly vysoké hory a země vlků byla před nimi. Když řada sobích a psích saní zastavila, aby se utábořili, byla obloha jasná a země krutě mrazivá. Rychle postavili 74
vadmaly a iglú vyrostla jako kouzlem. Bylo příjemné vlézt dovnitř a rozsvítit lampy. V takové noci se nechodili navštěvovat z jednoho stanu nebo iglú do druhého. Jakmile byl člověk jednou uvnitř, bylo nejlépe ucpat všechny otvory. Jen pastevec byl venku, a dnes to byl Pehr. Jel po suchém sněhu do temna, aby vystřídal Aklu, který hlídal stádo na pochodu. Brzy se setkali, prohodili několik slov a pak se rozešli, Akla ke svému stanu a Pehr objíždět nocí stádo. Na severu začala planout severní záře. Pehr se díval, jak veliké barevné stuhy poletují a skládají se a kolísají ve všech svých složitých útvarech. Planuly a bledly, blížily se a ustupovaly, ani na chvíli nehybné a nikdy dvakrát stejné. Pehr o nich často přemýšlel; jak jsou příšerné, když táhnou tak nízko a výhružně nad zemí – a přece tak neškodné! Aspoň byly až dosud vždycky neškodné, ale jedné noci by se mohly jen o málo přiblížit, a kdyby se pak dotkla žhavá špička takového rudého oštěpu… tak snul Pehr dále myšlenky osamělého pastevce, myšlenky na nebezpečí, které bylo právě dosti vzdálené, aby jen příjemně rozčilovalo. Z Pehrova stanu v táboře se ztratil malý Jak. Nikdo si nemohl vzpomenout, kdy ho viděl naposled. Měl nový luk a šíp, který mu udělal Akla nebo Mikel z veliké třísky odštípnuté od saní. Vystřelil šíp, pak za ním běžel a znovu vystřelil. Když ho Waas neviděla hrát si s Atou a Neji, myslila si, že je jistě ve stanu Akly a Mikela, kteří spolu bydlili. Někdy u nich Jak zůstal; byli tam jenom dva, kdežto v Pehrově stanu jich bylo pět. Ale Akla nebo Mikel matce vždycky oznámili, když Jak u nich zůstal. Teď si Neji navlékla velikou otcovu kaptu a přeběhla krátkou vzdálenost do druhého stanu. Jak tu nebyl! Nejiny modré oči se rozšířily strachem. Ne, Mikel ho neviděl a Akla se právě vrátil z hlídky u stáda. Ve chvíli byl Mikel připraven, zabořen až po oči do nové kožešinové kapuce. Je to ovšem jeho povinnost, najít Jaka; Akla strávil dlouhé hodiny u stáda a 75
teď se právě chystal ke spánku. Mikel se těšil, že ukáže, jak brzy se mu podaří přivést malého Jaka. Což nepřivedl sám oba divochy, Oma a Uffa, nebezpečné muže s puškami? A jak se na něho Neji dívala, když se o této velké události vypravovalo a stále znova vypravovalo! Chtěl dokázat, aby se její modré oči na něho dívaly s novým obdivem. Jaká nepatrná věc je to pro něho, Mikela lovce, Mikela přemožitele nebezpečných mužů! Bude objíždět tábor, jako objíždí stádo. Nenajde-li Jaka při první objížďce, musí učinit širší kruh a pak ještě širší. Takový malý chlapec nemohl odejít daleko. Zakrátko bude opět v bezpečí. Tak to řekl Mikel Neji. Pak rychle vyjel do hvězdnaté noci. Mikel ho nenašel, když objel první kruh, ani při druhém, ani při dalším. Vzpomněl si, jak jednou házel kameny do klidného jezírka a pozoroval, jak jsou kruhy stále širší a širší, až dosáhly břehu. Měl pocit, že nyní dělá stejné kruhy, jenže tady není břeh; hladina pro kruhy byla bez hranic. Veliké proplétající se proudy světla na severu, někdy téměř nad hlavou, vrhaly zvláštní bledý odlesk na bílou zemi. Mikel se chvílemi zastavoval a volal. Jednou zaštěkal pes, který pomáhal Pehrovi hlídat stádo, ale teď byl Mikel už daleko za táborem i stádem. Jako kapitán na lodi měl Mikel pocit, že se nesmí vzdát, dokud někdo jiný je ještě v nebezpečí. A pak je tu Neji. Jak by se na něho podívala, kdyby se vrátil s přiznáním, že takový veliký lovec nemohl najít malého hocha! A tak jel dál a dál po tvrdém, suchém sněhu. Když se Mikel s Jakem nevracel, šla Neji k Jonovi. Zdálo se, že každý chodí se vším k Jonovi. Vyslechl historku, kterou mu Neji vyprávěla – jak se Mikel ihned dal statečně na cestu, jak byl ochoten uklidnit nešťastnou. Jaký velký muž je tenhle Mikel! Jon klidně poslouchal a zamyslil se, jako by byl ani neslyšel konec Nejiny historky. Pak jí řekl, aby se vrátila do otcova stanu. Ještě, než Neji dopověděla Waas, co jí Jon řekl, objevil se sám Jon. Přinášel Jaka, který byl v Tapikově iglú, 76
kam dříve nikdy nezašel. Vlákali ho tam Sik a Lug, kteří obdivovali jeho nový luk a šíp, a Tapik i Kipi s ním dělali mnoho cavyků, neboť jim lichotilo, že mají ve svém iglú Laponce; a tam malý Jak zůstal, potěšen svou novou důležitostí a zapomínaje na plynoucí čas. V Pehrově stanu byl brzy zase klid. Každý Mikelův kruh měl teď ohromný obvod, tak veliký, že Mikel už sotva věděl, zda ještě jezdí v kruzích, nebo jen bloudí. Dlouho se pokoušel řídit se hvězdami. Ale když hvězdy selhaly, jel stále ještě dál a snažil se stále zahýbat poněkud nalevo. Teď, když se dostal už tak daleko, byl nápad s kruhy téměř bezúčelný. Jakovi bylo teprve osm let, a když ho dosud nenalezl, znamená to, že jistě zahynul v pronikavém mrazu. Mikel se rozhodl, že se vrátí. Právě když učinil toto rozhodnutí, rozlehlo se první smutné zakvílení větru nad pustou zemí. V těch dlouhých, šeptajících hlasech byla lítost, jako by byly nuceny putovat proti své vůli z místa na místo. Smutně se daly opět do práce, unaveny světem sváru. Pak se vzdechy změnily v prudké oddechování a výbuchy hněvu, a suchý sníh se zvolna hnal po veliké pláni. Přeřízne-li Mikel kruhy, musí se brzy dostat do středu. Udělal tedy půlobrat vlevo, dal se napříč přes vlastní stopy a rozjel se po nekonečné rovině. Lyže zasyčely, když se střetly s pohybující se sněhovou závějí. Jistě brzy spatří stopy nejbližšího vnitřního kruhu. Vyběhl ze stanu tak rychle, že ani nepomyslil na to, aby si vycpal holínky trávou, kterou z nich předtím vytáhl, aby přes noc uschla. Bez trávy mu bylo na nohy zima, mnohem víc, než by mu bylo při chůzi, při níž by napolo dupal. Nárazy větru splývaly v jeden nepřetržitý tón, který nota za notou stoupal jako mohutná škála odměřovaného zvuku. Sníh se zdvihal Mikelovi až ke kolenům a často mu jej vítr vmetl až do tváře. Slabé stopy lyží budou teď už asi zaváty a 77
Mikel už nedoufal, že ještě spatří některý svůj kruh. Byl přesvědčen, že se dal správným směrem; bude-li se stále držet proti větru, nemůže se mnoho odchýlit. Teprve za dlouhou dobu si vzpomněl, že vichřice za bouře náhle mění směr. Snad se vítr už změnil a on bezděčně změnil směr s ním. Cítil se opuštěný. Jindy míval za bouře vždy blízko sebe psy a nezřetelné postavy sobů. Teď neměl nic a nic neviděl. Síla větru byla teď tak veliká, že sníh ho bodal do obličeje a vířil mu vysoko nad hlavou. Nyní to už nebylo lítostivé mručení, nýbrž zlověstný, řvoucí hněv, který neochaboval. Musí sundat lyže. Pro Mikela bylo důležitější, aby mu neomrzly nohy, než aby udržoval rychlost. Směr, jímž se dal, je možná stejně nesprávný, a pak tedy na rychlosti už nezáleží. Když se zbavil lyží, opět se vzpřímil. Jak rychle se vítr změnil. Bil teď Mikela zezadu, to bylo pohodlnější. Tu se Mikel zastavil. Snad se obrátil, když sundával lyže. Pokoušel se vzpomenout si přesně na každý pohyb, ale neměl jistotu. Nejprve se mu zdálo, že se otočil, aby mu vítr nešlehal do očí, čím více však o tom uvažoval, tím méně si tím byl jistý. Teď už se nedalo o směru mluvit, byla jen vířící, bodající tma, stejná na všech stranách. Až dosud si chtěl Mikel namlouvat, že tuší, kudy má jít. Nyní nastala hrozná chvíle, kdy už nemohl tento klam prodlužovat. Všechny směry byly nesprávné, všechny až na jeden. Jen jedna přímá čára ho může přivést do tábora. Ostatní – a je jich tolik – vedou zpět do divokých hor nebo ven na nekonečné zamrzlé moře. Tam jistě zahyne, a Mikel se už viděl, jak padá do černé vody, až se veliké kry roztrhají. Zmocnilo se ho zděšení. Náhle se rozběhl s větrem o závod a křičel a ječel strašlivým hlasem. Hnal se stále dál jako divoký démon bouře a jeho křik se mísil s vytím větru. Tu se uvolnila jedna z lyží, které si uvázal na záda, sklouzla mu pod nohy a klopýtl o ni. Dopadl těžce do sněhu, a sotva popadaje dech a vzlykaje, zůstal ležet. Jen zvolna nabíral dech a uklidňoval se, takže mohl opět myslit. 78
Jak je to dětinské, že se tak poddal strachu! Což není Mikelem, lovcem vychovaným v zemi bouří? Musí myslit. Lovci a poutníci Severu se často ocitali v horších situacích. Zkušení muži si dovedli vymyslet, jak se dostat z nebezpečí. Jenže Mikel není zkušený muž, nýbrž jen velmi mladý pastevec, který horoucně touží po uklidňující blízkosti Jona nebo Pehra. Nemůže zůstat napolo pohřben ve sněhu. Pomalu a se zkřehlými údy se vzchopil. Když vytahoval lyži mezi nohama, vzpomněl si na něco, co by mohl udělat – ne mnoho, ale přece aspoň něco. Tenkou hranou lyže jako nožem na sníh by se mohl pokusit nakrájet sněhové kvádry, jako to dělají Eskymáci, když si stavějí iglú. Často pozoroval stavbu iglú, ale nikdy se o to nepokusil. Vypadalo to snadné, ale snad je to těžké. Rozhodně by si měl udělat ochrannou zeď, aby se kryl před strašlivým větrem. Bylo těžké vydolovat první kvádr, zdálo se to téměř nemožné, ale přece ne docela. Jakmile byl první kvádr vyzdvižen a vznikla díra, ve které mohl pracovat, šlo to s ostatními kvádry snáze. Mikel začal stavět hrubou silnou zeď – všechno je dobré, co mu poskytne trochu ochrany, než uváží, co dál. Stavba krátké nízké zdi zabrala dlouhou dobu, neboť musil v temnotě tápat a hmatat kolem sebe. Když se konečně mohl skrčit za touto ochrannou stěnou, byla to báječná úleva. Mohl opět dýchat, aniž mu vítr rval dech od úst; mohl si očistit řasy od nalepeného, přimrzlého sněhu – a mohl přemýšlet. Domníval se, že vítr stále ještě mění svůj směr, a že se tedy musí chránit na všech stranách. Stěny si mohl postavit, ale nevěděl, jak Eskymáci krájejí kvádry na sněhovou střechu. Jak brzy by si byli Kaas nebo Tapik pohodlně hověli v pevném iglú! Ale mohl by si aspoň vyhrabat jakousi úzkou šachtu, nakrájet z tvrdého sněhu pruhy a stavět je po okraji díry, až by se dostal na tvrdou zemi. Pak by si mohl do jedné strany této šachty vyhrabat tunel tak daleko, jak by mu bylo libo. Bez tenkých, pevných lyží by to nešlo. I s lyžemi, které byly 79
ubohým nástrojem na krájení, k tomu potřeboval dlouhou dobu. Konečně se dostal dolů na sobí lišejník; pak krájel, škrábal a hrabal, až si vykopal úzkou chodbu, která vedla pod zeď. Šachta teď byla téměř plná sněhu vyhrabaného z tunelu. Ale Mikel byl uvnitř. Vítr, který zuřil nahoře, k němu nemohl, sníh, ostrý jako rozdrcené sklo, ho už nemohl bodat ani řezat. Mikel odházel sníh ze dna svého brlohu a skrčil se na zmrzlý lišejník. Ať už se mu přihodí cokoli, nepřihodí se mu to aspoň ihned. Jak chytře přelstil ten strašlivý vítr! Zdálo se mu to už tak dávno, co křičel divokou hrůzou. A přece se to všechno stalo v jediné noci. Teď už je jistě ráno, ale Mikel znal klamnost času. Jak často se domnívá poutník zastižený bouří, že už brzy bude ráno, a zatím je ještě daleko do půlnoci. Naléhavé přání činí z touhy skutečnost. I kdyby ráno bylo blízké, bouře může zuřit celý den, může zuřit mnoho dní. Co pak? Bude musit ještě něco udělat, jakýsi druhý krok. Když má teď možnost klidně přemýšlet, dostane se jistě ze svého nebezpečného postavení. Vlci, lišky, ba i králíci jsou dosti chytří, aby se zachránili. Proč by měl být Mikel, obratný lovec, méně chytrý než zvířata? Musí přemýšlet, přemýšlet a nesmí si dovolit zase hlasitě křičet strachem. Ach, jak byl hloupý! Jak mu ještě chybí rozvážná moudrost starších mužů! Nemá suchou trávu v botách, ani olejovou lampičku, ani spací pytel, ani pušku, ani jídlo. Jak by byli Pehr nebo Akla pamatovali na všechny tyto věci, než by se byli vydali z dohledu tábora! Zapomněl dokonce i na psa, jehož tajemná moudrost by byla možná našla zpáteční cestu do tábora. Mikel se už nikdy nebude chlubit svou zdatností, nebude si hrát před modrýma očima Neji na velikého lovce. Ach, Neji! Ona je vlastně příčinou, že tu teď sedí ztracený a zahrabaný v sněhové díře, bezmocnější než nějaké zvíře. Od té doby, co přivedl Oma a Uffa a Neji na něho pohlédla s takovým obdivem, nebyl nic jiného než hloupý mladík. Pořád 80
snil o velkých činech, aby se na něho dívala s obdivem ještě větším. Teď ji snad už nikdy neuvidí. Jon a Pehr a Akla budou žít dál a jistě se dožijí velkého stáří; jsou chytří a opatrní, ale on, Mikel, vlezl do otevřené pasti jako nezkušený králík. Tak přemýšlel, zatímco bouře mu stále ještě zuřila nad hlavou. Větry volaly a dávaly si rozličnými hlasy znamení jako vlci, kteří se sbíhají ke zvířeti odříznutému od stáda. Mráz teď začal vnikat i do tunelu. Mikel se nemohl vzpřímit a dupat, aby ztuhlost nohou zmizela, ale vsedě mohl stále ještě bít kolem sebe rukama. To trochu pomáhalo, jenže cvičení na tak úzkém prostoru bylo obtížné a brzy se unavil. Mnoho pohybů znamená také hlad a tady nebylo nic k jídlu. Kdyby měl třeba jen lampičku a kus sušeného jazyka! Jak nepatrné jsou to věci! A přece bez nich může člověk zahynout. Když se bouře rozzuřila nad stany a iglú a Mikel se ještě nevrátil do stanu k Aklovi, tváře v táboře zvážněly. Ale Jon nemohl nikomu dovolit, aby ho šel hledat. Bezpečnost stáda závisela na službě každého muže. Nemohou riskovat další ztrátu. Tento pochod je sobí pochod, a ne cestování lidských bytostí. Kromě toho by hledání v takové husté vánici bylo málo platné; Mikel je zkušený muž a jistě má s sebou všechno, co potřebuje. Ve velké sněhové bouři musí být u stáda vždy dva muži, a dva muži musí odpočívat, aby je mohli vystřídat. Hledání by ohrozilo stádo. Možná až přestane bouře – ale do té doby ne. Jon byl neoblomný. Mikel ve své jeskyni nevěděl, jak se správně hladoví. Slyšel o tom vyprávět staré muže, ale teď si nemohl vzpomenout, zda říkali, že člověk má spát nebo bdít. Pokládal za lepší zahánět spánek tak často a tak dlouho, jak to jen bude možné. Ale pořád to možné nebylo. Když stokrát a stokrát natáhl nohy a srazil paty, když stokrát a stokrát hodil pažemi kolem těla, téměř vždy zase usnul. Nevěděl, zda spal dlouho, nebo jen několik minut, ale pokaždé byl ztuhlý zimou. Potom znovu začínal cvičit, aby se mu vrátila ohebnost. Jak dlouho to trvalo, 81
než zahnal zimu! Bál se, že až se jednou probudí, bude příliš ztuhlý, aby mohl začít se svými oživovacími pohyby. Zoufale bojoval se zákeřnou úlevou spánku; teď věděl, že spánek je jeho nepřítel. Když temno bylo černé, Mikel věděl, že je noc; když čerň ustoupila slabé šedi, byl den. Možná že zaspal několik těchto přechodů z černé do šedé. Rozhodně je nepočítal. Bylo mu, jako by byl primitivním tvorem, který vždycky žil v jeskyni; tábor a jeho život se zdály nesmírně daleko a jako sen. Mikel zatoužil tak mocně po jídle, že vytrhl ze své podlahy několik stonků lišejníku a začal je žvýkat. Eskymáci dělají dobrou polévku z lišejníku napolo stráveného v sobím žaludku. Proč by tedy nebylo možné jíst lišejník hned? Byl zmrzlý a suchý a Mikel necítil žádnou chuť, ale žvýkal a žvýkal, až už nemohl polykat. Kdyby jen směl usnout! Pokaždé když cítil, že třeba jen na chvíli usne, zmocnil se ho strach tak divoký, že vyskočil a narazil hlavou o sněhovou střechu. Jaký to byl strašlivý strach v jeho mysli, aby neusnul! Jaká touha v jeho těle jen po několika minutách požehnaného odpočinku! Jaký nepřítel je spánek, který svou oběť zkonejší do báječného zapomnění! Takové zapomnění se pak šíří dál a dál bez konce, i když bouře už minula a sníh roztál v letním jasu. On, Mikel, si vášnivě horoucně přál žít. Chtěl kráčet po povrchu země, vstoupit na pružný mech a cítit teplé slunce, jak mu praží na ramena. Náhle mu bylo, jako by už byl v hrobě, zahrabán hluboko pod chladným sněhem. Proč mu to jen udělali, jemu, hbitému lovci a pastevci? Což nevědí, že je ještě živ? Musí jim ukázat, všem ukáže, že ještě dovede být na svém místě jako druzí. Musí jim to ukázat, než bude příliš pozdě. Náhlým skokem se vymrštil k otvoru tunelu, přičemž zase narazil o tvrdou střechu. Omámen padl na zem. Jistě ho někdo uhodil, snad to byl Ome nebo Uff. Ne, Uff to nebyl. 82
Vzpomněl si, že Uffa pochovali. A teď chtějí pochovat také jeho. Po nějaké době začal myslit jasně. Ovšemže se zase uhodil do hlavy a upadl. Jak je asi slabý! A jak je také zvláštní, že krátké hladovění může člověku vzít tolik síly! Neslyšel už vytí větru. Možná že už vůbec nemůže slyšet, nebo se snad vítr opravdu utišil. S nadlidskou námahou vyslovil své jméno. Zvuk ho polekal, ale aspoň věděl, že ještě slyší. Jestli se bouře už utišila, snad uvidí tábor. Jakmile uvidí stany, půjde tam a všem vypoví své velké dobrodružství. Začal se protahovat úzkým otvorem, který byl téměř plný navátého sněhu. Za sebou táhl lyže a zase jednou viděl svět. Bouře přestala a bylo jasno. Bylo také chladno. Chladno bylo vždy, ale teď bylo chladněji – po dlouhé bouři je vždycky chladněji. Konečně, pomáhaje si lyžemi, se vyvalil z díry a teď stál zesláblý nahoře na tvrdém sněhu. Tábor nikde! To bylo strašné zklamání a Mikel se začal chvět. Jen stěží potlačil pláč; tak pevně doufal, že spatří stany. Věděl, že se nemůže pustit dosti daleko a hledat je. Snad ho teď ostatní hledají. Najdou ho? Lyže byly téměř černé; zarazí je na oba konce sněhové stěny. Na bílém sněhu je hledající spatří z velké dálky. Mikel byl znova naplněn nadějí. Pomalu zarážel konec tenké lyže do sněhu – nahoru a dolů, nahoru a dolů, až konečně v něm vězela dosti pevně, aby mohla stát sama. Pak obešel zeď, aby upevnil druhou lyži o kousek dále. U paty stěny se něco bílého sotva znatelně pohnulo! Mikel po tom uhodil lyží téměř ještě dříve, než to skutečně spatřil. Tvor, ztuhlý mrazem, nemohl uniknout náhlé ráně. Byl omráčen. Mikel na něho padl a chytil ho do rukou. Byl to králík, malý bílý králík! To bylo více než celý vařený sob! Mikel lezl po kolenou k tunelovému otvoru. Bál se jít zpříma, 83
aby neklopýtl a drahocenné zvíře mu nějakým záhadným způsobem neuniklo. Padl do díry a lezl tunelem. Jak byl ten králík hubený! Ale ještě trochu teplý. Patrně si našel u sněhové stěny ubohé útočiště, ale byl příliš zkřehlý, a nemohl rychle vyskočit z malé jamky, do které se přikrčil. Jediným trhnutím mu Mikel stáhl volnou kůži, nebo aspoň největší část. Jaký to byl králík! Zakousl se do něho. Zuby mu roztrhl hrdlo. Pil krev. Nebylo jí mnoho, ale pil ji. Utrhl běh po běhu a čistě je okousal. Bylo to jako nohy kuřete – velmi jemného pečeného kuřete. Jaký to byl králík! Vnikl rukou do zbytku těla. Ach, srdce! Jaké sousto! Tak vytáhl celé vnitřnosti kus po kuse. Když už nic nezbývalo, byl velmi ospalý. Oči se mu zavíraly, ale stále věděl, že nesmí usnout, že nesmí zůstat v klidu. Mráz by se mu rychle vplížil do chodidel, pak do celých nohou a výš a výše. Spánek byl nemilosrdný. Silněji a silněji ho zaplavoval jako vlna. Mikel si stále znova starostlivě opakoval, že nesmí, že se nesmí podvolit. Pomalu pohyboval nohama nahoru a dolů, nahoru a dolů. Ještě dlouho po tom, co usnul, si stále uvědomoval jako chloroformovaný člověk, že dosud pohybuje nohama nahoru a dolů, nahoru a dolů. Když Akla spatřil vztyčené lyže a vnořil se do sněhové jeskyně, myslil, že Mikel byl přepaden nějakým zvířetem. Tak strašlivý byl jeho obličej, pokrytý zmrzlou krví a zbytky masa. Pak spatřil chomáč králičí kůže a pochopil. Mikel roztrhal a spolykal králíka, jako vlk trhá soba. Jaký to byl na něho pohled! Ale tábor je blízko, hned za nejbližší vyvýšeninou pod svahem. Den po dlouhé bouři se stádo vydalo zase na cestu. Mikel nebyl schopen chůze, ale pochod nesměl být ničím zdržován. Zabalili ho do mnoha kůží, že neviděl ani se nemohl pohnout, a přivázali ho pevně na saně. Trvalo to mnoho dní, než zase mohl konat službu u stáda. Jon neříkal nic, ale Mikel tomuto mlčení rozuměl. 84
Dny byly teď delší a světlo silnější. Strašidelná šeď uprostřed dne mizela. Když byl vzduch jasný, šířil se oblouk světla na jihovýchodě po polovině oblohy. Byl stále silnější a denně postupoval k severu. Stádo táhlo dál. Zvířata se teď dala snadněji ohlídat. Byla unavená a hubená a ztratila oheň rané zimy. Sníh byl vyšší a tvrdší než jindy a několik slabších sobů začalo od ustavičného hrabání kulhat. Také lidé byli pomalejší. Pracovali stejně pravidelně jako dříve, ale byli nemluvní a unavení. Když měli volno, neběželi na lov, nýbrž potloukali se po táboře nebo seděli ve stanu nebo iglú. Jon věděl, že neurazili ani polovinu stanovené vzdálenosti. To bylo zklamání. Ale věděl také, že lidé i zvířata potřebují slunce a světlo a teplo – a důkladný odpočinek. To byl zákon přírody. Nezbývalo tedy nic jiného než se podrobit a čekat; ale Jon byl neklidný, téměř netrpělivý pod tíhou odpovědnosti. Pak za jasného počasí je Tapik uviděl první. Na pahorku u stáda spatřil, jak se na krátkou chvíli vynořil úzký zlatý okraj a zase zapadl za zemi. Slunce! Vrátilo se. Tapik nemohl opustit soby, ale večer se zpráva rozšířila po celém táboře. Slunce přišlo! Jak byli vzrušeni a jak setřásli starou lhostejnost! Když se potkávali před stany a iglú, usmívali se a hovořili. Děti pociťovaly zvláštní oživení dospělých a také se začaly znova smát a hrát si. Slunce přišlo! Druhého dne v poledne stáli všichni na hřebenu dlouhé výšiny. Každý hleděl do dálky k jihovýchodu; zdálo se, že i psi dávají pozor. Zář vycházejícího slunce se šířila jasněji a jasněji po čisté, studené obloze. Když se červené paprsky rozestřely jako mocný ohnivý vějíř, dívali se lidé na sebe se zářícíma očima. Přicházelo; stáli tu téměř bez dechu. Výš a výš pronikaly rudé šípy řídkým vzduchem, dál a dál zatlačovaly Temné duchy, kteří nemají oči a nemohou vidět, kde je hroty 85
šípů zraní. Už nebudou řídit osudy lidí. Skupina temných postav na vrcholu kopce se dívala vytrvale. Pak vyšlo! Veliký zlatý okraj! Nejprve úzká ohnivá čepel, která byla stále širší a širší, vyšší a vyšší. Lidé začali mávat rukama a z vrcholu pahorku se nesl divoký křik. Mocné vlny hor a údolí oslnivě jiskřily a zářily v novém světle. Lidé na kopci přivírali oči, mžourali a dívali se oslněni na příliš jasný svět. Křik se změnil v zuřivost; psi se bázlivě krčili, uhýbali před šílícími pány. Jak rychle opět zapadl veliký okraj! Jak asi byl unavený dlouhým zápasem se Slepým! Ale znova se vrátí – zítra a pozítří, den ze dne silnější a vyšší. Když uhasl poslední úzký paprsek jasu, povyk utichl. Všichni odcházeli pomalu a vážně, ale stále se obraceli, aby ještě zahlédli blednoucí barvu. Teď zmizela. Ale veliký Duch světla žije. Denně bude zdravější a silnější a žárem svých hořících oštěpů bude vyhrávat bitvu za bitvou. Potoky se opět rozletí k moři a lososi budou skákat v bystřinách. Opět se vrátí sněžné koroptve i mořské vlaštovky a jasné květiny vyraší z vřesoviště. Dokonce velké moře se zvedne a jeho kry budou drceny žhavými paprsky, aby uvolnily cestu dlouhým proudům temné vody mezi starou zimní tříští. Ještě zaburácí mnoho zuřivých bouří s prudkými vichry a rezavým sněžením. Mráz bude ještě s vadnoucí nenávistí chňapat po lidech ledovými prsty. Ale tmavým skvrnám, které teď sestupovaly po vzdáleném svahu, byl dán veliký slib. Slunce se vrátilo!
86
87
KAPITOLA VIII Záplava Mnoho bouří přišlo po prvním východu slunce, mnoho nocí štiplavého mrazu a mnoho zoufalých průtahů. Ale chmurná nálada beznadějnosti, lhostejné oddávání se osudu se v táboře už neusadily. Lidé se podobali dětem, které čekají na slíbené prázdniny; může se ještě vyskytnout mnoho těžké práce a mnoho průtahů, ale ve chvíli zoufalství přijde vždycky vzpomínka na slíbené. Mimovolné šílenství onoho pozdravu na hřebenu pahorku vytrvá až do teplých dnů náhlého léta. Jacísi dávní předkové kmene v daleké Asii, uctívači velikého Boha slunce, objevili se tu náhle mlhami staletí jako neuvěřitelně vzdálený vliv, úžasně oživlý na nejvzdálenějším Severu. Pudově, bez uvažování, jako divoké husy na svém věkovitém tahu, se děti dlouhé noci staly na krátkou chvíli dětmi slunce. Jon nechápavě pozoroval lehkou změnu, novou horlivost, návrat úsměvů, hovor z iglú do iglú. Jen Ome zůstal nevzrušený. Jako ztvrdlá, temná sněhová závěj se zdráhal poddat se novému teplu. Neúnavný, zachmuřený a osamělý chodil za svou prací a nevykonával více ani méně než to, co se na něm žádalo. I jeho pastýřský pes od něho vždycky zase utekl; musil být zaháněn na své místo v iglú i ke své práci u sobů. Ome měl trvale němou zášť proti lidem i zvířatům. Tu a tam některý pastevec, když se vracel z osamělé hlídky, zaslechl za silnými stěnami Omova iglú tiché a hrůzné zvuky, bezmocné vytí smíšené s divokými hrdelními výkřiky vítězství. Poněvadž věděl, že je ostatním cizí, jeho osamocení zvětšovalo nerozumné nepřátelství, jež ho zase více vzdalovalo od styku s lidmi i zvířaty.
88
Potměšilý lesk v Omových očkách se zdál silnější v přítomnosti Mikela. Mikel, jehož veselost a stálá ochota ho činily miláčkem všech, byl ztělesněním všeho toho, co Omovi chybělo. Omova divošská mysl nejasně cítila rozpor dvou protichůdných povah, ale nerozuměla tomu. Proč chodili Mikela navštěvovat nebo mu běhali naproti, usmívali se a mluvili s ním a táhli ho do stanu nebo iglú? Mikel přece nezůstává u stáda déle, nechrání zvířata lépe. Ome činí přesně totéž, a přece ho přezírají. Děti před ním utíkají, ba i psi se bojí jeho ruky. Snad to vězí v onom temném bouřlivém dni, kdy Mikel vítězně přivedl Oma a Uffa velikému Jonovi. Snad je to boj, primitivní boj člověka s člověkem, z něhož jeden vychází veliký a druhý zavržený jako vyjící vlk. To je něco, o čem lze přemýšlet, příležitost k hloubání. Jaké zvláštní rozdíly mezi člověkem a člověkem! Jednou v poledne, když Mikel nastoupil svou hlídku u stáda, které hnal pomalu dopředu, zpozoroval, že sníh je měkký. Mohl z něho dělat tvrdé koule a vzbudit jimi v každém loudajícím se sobovi polekané oživení. Mikela vždycky rozesmálo, když hodil sněhovou kouli na nic netušící zvíře. Jak náhle vyskočilo, běželo několik kroků a pak se obrátilo, aby se s jakýmsi uraženým překvapením podívalo, kdo si to dovoluje takové žerty s jeho důstojností! Mikel házel sněhové koule, dokud nezašlo slunce a na sněhu se neutvořila nová kůra. Ráno bude kůra tvrdá a silná. Vzpomínal si, že jaro je pro soby těžká doba; často zchromnou, protože si musí namáhavě rozhrabávat zatvrdlý sníh. Dál a dále táhl pochod krátkými, jasnými dny nebo do opožděných jarních bouří. Postup se teď zdál pozvolnější než za hluboké zimy. Sněhový povrch byl měkký a těžký, sobi v novém teple malátněli a byli pomalejší. Také bylo téměř nemožné udržovat v běhu sanice, potažené ledem, a saně se daly jen těžko táhnout. Když sníh na hřebenech roztál, táhl řetěz saní nižšími rovinami. Jak toužili, aby Jon dal povel k 89
zastávce! Jak by bylo krásné rozbít tábor a den ze dne odpočívat na jasném, čistém pahorku prostém věčného sněhu! Ale Jon hledal právě sníh. Dlouhá, úzká údolí dosud hluboko pod sněhem nebo hladké plochy zamrzlých řek byly mu zvláštní rozkoší. Lačněl po mílích a poháněl výpravu stále dál, zatímco ostatní toužili opustit nenáviděný sníh. Eskymáci už nestavěli iglú; rozbalili letní stany a odložili staré spací pytle. Den ze dne se domnívali, že teď už určitě bude zastávka. Ale Jon nalézal s příšernou chytrostí stále ještě bezpečné přechody po zamrzlých močálech a řekách. Silný teplý vítr, který vanul přes pahorky, odnesl sníh. Pod mechem a vřesem prýštilo po svazích tisíce malých potůčků a prožíraly si pod sněhem ve stinných údolích myriády cestiček. Pak i Jon musil konečně zastavit. Zpráva letěla od stanu ke stanu. Druhého dne měli přejít po ledě bezejmenné řeky a usadit se pro léto na široké vysočině za řekou. Jon to řekl. Jaká radost! Ustanou zápasy se saněmi a se skrytými balvany; postroj se už nebude trhat, už se nebudou v temnotě stavět stany. Jen dlouhý odpočinek s lehkými správkami a příjemným lovem v jasných, čistých dnech. Opět budou sněžné koroptve a kajky, lososi a chutné larvy muchnic. Časně ráno přešel Jon řeku. Starý Kaas šel s ním. Spolu chtěli vybrat místo pro trvalý letní tábor. Ještě před polednem přešli rozmočený led už také sobí saně, psí potahy, muži, ženy a děti a vylezli po příkrém říčním břehu. Měli příjemný pocit, když se podívali nazpět a věděli, že teď po dlouhou dobu nepřijdou do styku se sněhem a ledem. Připojili se k Jonovi a Kaasovi a začali stavět stany s horlivostí průkopníků v nové osadě. Jenom Pehr a Tapik dosud nepřešli. Dosud zvolna táhli a řídili, popoháněli a vedli stádo. Zvířata byla hubená a lhostejná; bolestně kulhala, neboť měla nohy poraněné hrabáním ve sněhové kůře. V nezvyklé polední teplotě byli 90
sobi malátní, těžce dýchali a nehybně postávali, dokud je pastýři a rafající psi nepopohnali. V poledne došli sobi k řece. Stáli podle okraje vodnatého ledu, bez chuti brouzdat se vpřed a vylézt na příkrý břeh na druhé straně. Pehr a Tapik křičeli a mávali pažemi a šli těsně k sobům, jako by je chtěli postrčit na led. Psi štěkali a chňapali po nich a mrštně se vyhýbali chabému kopání umíněných zvířat. Ale nakonec se dala přemluvit. Zvolna a váhavě vstoupili vedoucí sobi na rozbředlý led a na protest znechuceně zdvihali přední nohy. Po šesti, osmi, deseti vedle sebe vyrazil dlouhý voj napříč k druhému břehu. Měkký led, drobící se jako cukr, roztával pod nárazy kopyt. Tisíce potůčků stékajících s pahorků spojovalo své drobné vodstvo na povrchu starého říčního ledu. Mělké říčky se roztěkaly po ledě všemi směry a tvořily ve sněhové kaši světlé kanálky. Konečně začátek voje dorazil k protějšímu břehu. Sobi začali zvolna šplhat po východním svahu. Vedoucí sobi vylezli po srázné stráni, dostali se na horní okraj a táhli dál po rovné planině nahoře, ztraceni z dohledu zvířat plahočících se dole. Ještě hodinu, a odpočinou si na suchém mechu letní pastviny. Tu Pehr zpozoroval, že přední část stáda se vzpíná a zápasí. Zavolal na Tapika a oba běželi dopředu. Sobi upadli – a nejen upadli, nýbrž propadli se do hluboké vody pod ledem. Tisíce ostrých kopyt rozryly led, který byl už stejně tenký působením prudkého, vzkypělého proudu pod ním. Led podél směru pochodu začal klesat. Pehr a Tapik se vyjeveně dívali na spoustu zápasících zvířat, na zmítající se ledové kry a na hrozné volné prostory ubíhající černé vody. Rozhněvaná řeka, jakmile se vyprostila ze svého zimního zajetí, začala se rozlévat z otvorů po ledě. Tíha vody nahoře odlamovala stále větší kusy starého ledu. Sobi zděšeně skákali z okrajů lámajícího se ledu a naráželi na druhá zvířata, která hloupě stála a překážela v cestě. 91
92
Menším skupinám se podařilo ustoupit a udržet se z dosahu volné vody. Těžce a nepovšimnuty se lopotily k břehu. Pehr a Tapik nemohli mnoho učinit. Lidská síla a dovednost nezmohly nic se strašnou vodou rychlou jako šíp. Bezmocně civěli na řítící se řeku, zapomínajíce na nebezpečí, které jim hrozilo. Sobi se rozprášili všemi směry. Proti proudu od místa průlomu se to zdálo bezpečnější; jednotlivě nebo v malých hloučcích táhli dál, aby se připojili k ostatním na břehu. V jedné chvíli spatřili Pehr a Tapik, jak tři sobi jen malý kousek od bezpečného břehu byli náhle strženi vírem. Jako hoši na voru stáli těsně u sebe na ledové kře. Kra se zvolna otáčela a houpala se v rychlém proudu ze strany na stranu. Zvířata se zoufale snažila udržet se a pohybovala nohama jako voraři na převalujících se kládách. Potom kra narazila na nějakou překážku pod vodou. Tři sobi byli ihned v proudu. Pehr a Tapik zahlédli ještě na chvíli jejich uši a pak je řeka odnesla. Bylo to smutné, ti tři byli už tak blízko u břehu. Pehrovi se zdálo, že vidí jejich oči, které se otáčely za druhy na pevnině. Jon a Kaas a Mikel i ostatní se začali sbíhat na břeh. Hleděli dolů na rozprášené řady sobů a na šířící se pruhy volné vody. Daleko od břehu nahromadila řeka spoustu rozlámaného ledu. Diváci viděli dvě tmavá zvířecí těla sevřená pevně sraženými krami. Jedno ještě pohybovalo hlavou ze strany na stranu. Mikel vykřikl a začal klouzat s břehu. Jon skočil za ním a společně došli dolů. Ale led byl příliš zrádný, neodvážili se od břehu. Pehr a Tapik se dostali na zem kousek výše a běželi jim vstříc. Teď hlídali podle břehu, jiného se nemohli odvážit. Když Akla přišel s lasy, běhali podle volné vody a dívali se po vynořujících se hlavách. Sobi byli nádherní plavci; bylo podivuhodné, jak dlouho dovedli zápasit v zuřící vodě. Na dolním konci volné vody držel proud na okraji rozlámaného ledu pruh sobů. Byli vysíleni a nemohli bojovat 93
proti proudu, aby se osvobodili. Dlouho drželi hlavu vzhůru, ale nemohli ani dosáhnout břehu, ani nebyli dost silní, aby vylezli na vedlejší led. Zmizeli jeden po druhém. Dolů byli zahnáni jiní a zaujali jejich místo. Pak po dlouhé době přestali i oni zápasit a zmizeli zrakům. Muži na břehu zoufale pracovali na díle záchrany. Divže se nezřítili na zákeřně kluzkých místech, když házeli lasa, jak daleko to jen šlo. Když se smyčka zachytila na zmítajících se parozích, táhli z břehu mocně a vytrvale. Unavená zvířata zůstala chvíli stát na místě, kam je vytáhli. Někdy padla hned u vodní hladiny, zůstala ležet a těžce oddechovala; jiní sobi kráčeli pomalu podle vody a sbírali síly, aby mohli vyšplhat nahoru na břeh. Zápas byl tak zoufalý, že pomoc las stačila právě jen k tomu, aby byli zachráněni někteří z těch, jimž opět hrozila ztráta těžce získané bezpečnosti. Někdy letěla lasa tak rychle, že se minula cíle. Proud, který byl u břehu zvlášť silný, odnášel ztracené, vynořující se zvíře stále dál. Stále ještě se dívalo k pevnině tak dojemně a úpěnlivě, že i neteční Eskymáci byli pohnuti. Udýchaní muži pracovali vytrvale, téměř stejně vysíleni, jako zachraňovaná zvířata. Pak už neviděli žádné parohy kymácet se ve vírech. Všechna zvířata na ledě buď dosáhla břehu, nebo se probořila, byla buď ztracena, nebo zachráněna. Podle celé řeky leželi sobi, příliš vysílení, aby mohli vylézt na břeh. Jon přikázal, aby všichni nasbírali otepi lišejníku a shodili je ze svahu. Když otepi padaly, Jon a Pehr je chytali. Pak je roztrhali a naházeli lišejník před zvířata, která dosud nevstala. Sobi začali žrát vleže. Do rána se všichni zotaví a budou moci pomalu táhnout na letní pastviště. Pehr u nich musil zůstat na břehu po celou noc. Akla a Mikel a ostatní těžce shromažďovali malé hloučky, které byly roztroušeny všude a na výšině nad řekou. Bylo nesnadné vědět, mnoho-li zvířat bylo ztraceno – více než sto, snad téměř dvě stě. Jon mlčel a hrbil se pod tíhou velké ztráty. 94
Byla to jeho chyba – nemohl se dočkat, až překročí poslední řeku, až urazí poslední míli. Kdyby byli soby rozdělili, když je hnali přes řeku, kdyby byl přešel vždy jen malý počet a přechod byl prováděn časně ráno, než začalo pálit slunce! To se však nestalo. Přecházeli takhle a nelze to napravit. Tolik krásných zvířat je teď hnáno do moře! A to všechno bude ovšem musit ohlásit velikým Bílým náčelníkům. On, Jon, je pouhý chlapec, nic než chlapec, bez moudrosti a zkušenosti. Ráno vystoupila řeka téměř až k místu, kde Pehr hlídal odpočívající soby. Akla a Mikel klouzali a kobrtali, když mu běželi na pomoc. Pomalu a opatrně přiměli zvířata k chůzi a poskytli jim mnoho času, aby si mohla najít nejsnadnější cestu. Jakmile zvířata vylezla nahoru, šla ihned k hlavnímu stádu. Muži se obrátili, aby se podívali zpět na řeku. Led přes noc zmizel. V jasné zelené vodě viděli ohromné zaoblené balvany řečiště. Zdálo se, že se voda zdvihá mezi dlouhými hladkými valy a pak letí se strašlivou silou po skalinách. Přicházela z hor a divoce narážela na pevné balvany. Muži pocítili hrůzu. Teprve před několika hodinami přešli tyto zrádné víry. Vážně a zamyšleně se obrátili k širé vysočině. Laponci a Eskymáci se usadili na léto. Malý potůček dělil obě stanové osady. Přes četné míle společného putování dlouhou zimou nebo mnoha zimami udržovali Laponci a Eskymáci rasovou oddělenost. Za několik dní snad potok vyschne, ale rozdělovači čára zůstane. Eskymáci činili tu a tam sbratřovací pokusy, ale Laponci je v tom nepovzbuzovali. Omův stan stál stranou všech ostatních, právě tak, jako jeho iglú stálo vždy osaměle. Odvázali psy a sobí tahouny pustili na svobodu, aby se mohli pást se stádem. Bylo nutné spravit postroje a opravit saně. Zeny neúnavně škrábaly nové kůže a vyráběly holínky, palečnice a kapty. Tolik palečnic ztratily děti ve sněhu! Spací pytle vždycky popraskaly ve švech, a i roztrhané stany budou musit záplatovat. Ano, práce bude pro všechny ženy. Někdy 95
přinesli pastevci veliké rozvětvené parohy, které teď sobi začali shazovat. Zdálo se, že muži zapomněli na nástroje Bílých náčelníků, na železné lžíce a nože a jehly, jichž užívali na pochodu. S prastarým pocitem uspokojení si začali teď všechny tyto věci dělat ze shozených parohů. Řídkým křišťálovým vzduchem táhly divoké husy z jihu. Časně ráno, když se hádaly o svá hnízdiště, neměl jejich štěbot konce. Také bílé koroptve se vrátily. Postávaly na malých kopečcích, pokyvovaly hlavou a poskakovaly a náhle zmizely ve vřesu. Jak bylo krásné potulovat se po suchých pahorcích nebo putovat po březích čistých studených říček! V širších bystřinách se začali prohánět lososi; táhli z moře vzhůru a jasně se leskli na oblázkovém řečišti. Jaká potrava! Jaké skvostné pochoutky z hor, jezer a řek! I na krajích malých stojatých jezírek visely hroznovité chomáče larev. V teplé vlhké půdě mezi vlnami země byli tuční červi. Zdálo se, že Eskymáci sbírají všechno, co žije, napolo žije nebo teprve chce žít. Věčně měli chuť k jídlu. Troucí se losos na horkém slunci změkl jako máslo, ale stále to byl losos. Jen havranů se nedotýkali. Přišli, když se moře uvolnilo. S černou vážností stáli na útesech a pozorovali odliv. Nikdo je nerušil. V dlouhých údolích, která vedla od tábora do vnitrozemí, sbírali sobi sílu. Vpadlé boky se jim vyplňovaly, hřbety byly opět široké a hladké. Zase byla mláďata ve stádu. Dlouhonohá, vrávorající telata klopýtala na matčino zavolání ze svých lůžek ve vřesu. Telata ihned poslechla naléhavě zabučeného rozkazu starších zvířat. Osamělá údolí se stala velikou farmou. Jon doufal, že většina mláďat se udrží; pomohou mu pak vyplnit mezeru po ztracených. Telata, která se narodila nejdříve, budou v době odchodu už statná a bojechtivá. Pozdější možná nepřežijí krutost sněhových bouří, cesty a vlků. V polovině léta nastala trampota s muchnicemi. Eskymáci se svou obvyklou lhostejností se zřejmě nijak nenamáhali je 96
odhánět. Tváře jim zrudly a naběhly, jako by tábor byla napadla epidemie zánětu příušnic. Když za poledního horka usnuli, sletěla se jim na ruce a obličeje celá mračna much. Spali dál. Ale pro ostatní byly mouchy ustavičnou trýzní. Nebylo možné jim uniknout; zdálo se, že dovedou vniknout nejmenším otvorem nebo se dostat i tam, kde otvor vůbec nebyl. Před stany zapálili jasné ohně. Velké náruče zeleného mechu házeli do plamenů a muži, ženy i děti se ztráceli v oblacích, když se z mechu valil hustý kouř. To trochu pomáhalo. Ale tu a tam se musili vynořit, aby se nadýchali čerstvého vzduchu, a mouchy už čekaly hned za kouřovým pásmem. Lidé s sebou všude nosili zápach kouře, obličeje měli ukoptěné, zuby a oči se jim neobyčejně leskly a děti se navzájem téměř strašily podivnými grimasami. Ve vnitrozemí byly pahorky vyšší. Mezi svými mocnými rameny chovaly mnoho jezer. Tmavě modré vody, nezčeřené, daleké, nekonečně mlčenlivě, odtekly v raném létě do moře. Nyní byly řeky téměř vyschlé; jezera ležela nehybně a zářivě v dlouhém slunečním světle. Dvě labutě obsadily malé jezírko podobné misce. Tvořily po něm dlouhé vlny rovné jako šíp. Pískaly na sebe v dutých flétnových tónech a nic je nemohlo vyrušit. Když šest šedivých dětí tvořilo na vodě další vlny, skláněly obě labutě dlouhé krky s důstojností ještě větší. Pískaly s novou důvěrou – labutí rod nezmizí ze země. Jako vycvičení vojáci následovala mláďata v přímé čáře. Když se jedno pokusilo pohodlně jet na širokých mateřských zádech, bylo černým zobákem ihned shozeno do vody. V labutí rodině se musí udržovat disciplína. Ome stále lovil. Zdálo se, že nepočítá s příchodem zimy. Nedělal si holínky ani palečnice a zahaloval se do roztrhaných, odhozených kůží. Jeho jedinou prací byla výroba oštěpů a šípů a nikdo s ním nemluvil. Zmizel na několik dní a nikdo nevěděl, kam šel. Jeho příchodu a odchodu si nikdo nevšímal; plížil se životem tábora jako strašidlo. Tapik řekl: „Nedávno 97
jsem viděl Oma,“ nebo řekl Mikel: „Ome odešel.“ To bylo všechno. Když Ome zaslechl zvláštní pištění v pahorcích, šel za ním. Ještě nikdy takové zvuky neslyšel; to bude jistě něco nového k zabití. Z hřebene jednoho pahorku uviděl dva veliké ptáky. To bylo něco! Pomalu si razil cestu vřesem. Ach, jsou tu také mladí! Všechny je musí dostat. Jsou tak důvěřiví, plavou tak klidně na své malé vodě – to bude snadné. První šíp trefil; veliký pták natáhl ohnutý krk a hlava klesla bezvládně na vodu. Druhý pták se obrátil, aby se podíval na svého druha. Bylo to velmi snadné. I mláďata plavala stále kolem obou velikých ptáků, až je měl všechna. Jak hloupá zvířata, že se navzájem neopustí v nebezpečí! Přivázal luk na konec oštěpu a přitahoval tím bezvládná těla, až je mohl sebrat. Jedno mládě mu odplavalo, i nechal je. Svázal všechny hlavy dohromady a přehodil si hromadu ptáků přes rameno. Druhého dne v poledne přišel do tábora. Když jím procházel, obdivovali ostatní dlouhokrké ptáky, kteří mu viseli na zádech. Ale neříkali nic, nechtěli mu dát najevo své překvapení. Kráčel stále dál a ničím neprozradil, že ostatní vidí. Jistě zpozoroval jejich úžas; to byla krátká chvíle jeho slávy. On, Ome, opovržený, byl předmětem pozornosti. Dnes večer o něm budou mluvit ve stanech. Když šel kolem Pehrova stanu, hrála si Neji s Jakem a Atou. Byla k přicházejícímu Omovi obrácena zády. Náhle jí padl k nohám podivný mrtvý pták. Vyskočila a vykřikla. Obrátila se, aby se podívala na zvláštního tvora, který šel kolem. Byl to strašlivý Ome! Neji vběhla do stanu.
98
KAPITOLA IX Zemětřesení Léto mizelo a telata rostla. To byla jejich jediná práce – růst, růst a hrát si. Krátce před západem začala se svou hrou. Jak pobíhala po mechovém koberci! Pak se stavěla jedno proti druhému, hlavu k hlavě, a začala dlouhé zápasy v trkání. S roztaženýma nohama a se skloněnou hlavou se strkala a neškodně bojovala, až je netrpělivé bučení matek zavolalo k nočnímu odpočinku. Jon znalecky pozoroval rychlý růst mladých, odhadoval, stačí-li rychlému pochodu, budou-li odolná proti zimě a všem nebezpečím zimní cesty. Byla také malá, pozdě vržená telata a telata, jejichž vzrůst byl z neznámých důvodů pomalý. Takoví opozdilci byli vždycky v každém stádě; nenabyli včas dosti síly, aby mohli čelit nepříznivé roční době. Bylo smutné porážet tak mladé tvory, ale před začátkem dlouhého pochodu musí být zabiti. Jejich křehké maso, zmrzlé na tvrdé kusy, bude přivázáno na saně a pak večer po večeru rozehříváno v hrncích stanů a iglú. To pro ně nebyla hrdinná úloha na velkém pochodu, ale vzhledem k věčnému volání Severu po mase byla to přece úloha důležitá. Jon je denně pozoroval a v duchu si poznamenával, která zvířata by mohla být bezpečně ušetřena. Veliká telata pokračovala ve svých rozpustilostech a při jejich rostoucí síle se s nimi dalo stále jistěji počítat. Léto znatelně míjelo. Dlouhé dny jasného slunečního světla se někdy pozdě odpoledne zatáhly. Páry, které se plížily po slunci, kalily jasné barvy pahorků, jezer i oblohy. Každé noci mraky zmizely, ale Laponci i Eskymáci věděli, že to je předvoj veliké blížící se armády mračen. Když havrani začali sedat na hřebenech pahorků v dlouhých řadách jako na hradě, bylo to 99
znamení, že se shromažďují k odletu. Mořské vlaštovky už odlétly a mladé husy se začaly v kolísavých řadách cvičit v letu. Všude na pahorcích bylo velké shromažďování, ustavičná činnost, tajné přípravy. Zdálo se, že i děti rostou v létě rychleji. Podobaly se mladým stromkům, které v zimě odpočívají, ale očividně vyrážejí s příchodem světla a tepla. Kolem Tapikova stanu si hráli Sik a Lug dále své podivné, tiché hry eskymáckých dětí. Maličká Uji seděla vždy nedaleko starších na bobku. V Pehrově rodině byly hry zralejší. Neji, téměř už dospělá, stále ještě skotačila s Jakem a Atou. Waas neviděla své děti téměř celý den, tak málo času jí ponechávalo šití na zimu. Neji měla po zvláštním daru, který jí hodil Ome, strach. Dlouho si pak hrála jen blízko rodinného stanu. Pehr a Waas mluvili o tom daru mnohokrát. Měli by říci Jonovi, co Ome udělal, ale k Jonovi se nedalo jít tak snadno. Bude nejlépe, když počkají. Čím více mizel strach, tím dále od stanu vodila Neji, Modrooká, Jaka a Atu. Mnoho dní Oma neviděli. S příchodem léta a s přirozenou veselostí mládí překonal Mikel hanbu, kterou na sobě těžce pociťoval, hanbu, že zabloudil v dohledu tábora. Nezapomene na to jistě po celý život, ale netížil ho už pocit, že druzí si na to vzpomenou vždycky, kdykoli ho spatří. Když se uvolnila neúprosná zimní služba, měl čas porozhlédnout se, ledacos učinit a na ledacos myslit. Mnoho myslil na Neji. Přišla ze stejné daleké země, byla dokonce z téhož kraje jako on. Jistě až veliký pochod skončí, vrátí se všichni zase domů – najdou-li ovšem cestu. Mikel přinášel Neji mnoho malých pokladů, které našel v horách. Mnoho ptačích vajec a někdy i ptáky, ryby, liščí kůži, zvláštní parohy, to všechno jí přinášel. Svišti byli velmi krotcí a oni se pokoušeli si je nechat. Ale horlivá zvířata si vždycky vyhrabala cestu na svobodu nebo přehryzala řemínky, jimiž byla přivázána. Jednou Mikel přinesl kajčí hnízdo, a Neji, a dokonce i Ata a Jak se pokoušeli mláďata krmit. Ale malé 100
chomáčky se zdály nešťastné a jeden po druhém pošel. Ať už takový mazlíček zůstal naživu, nebo pošel, Mikel vídal Neji častokrát. Neji mu snad měla vyprávět o svém strachu před Omem, ale neudělala to. Vzpomněla si, jak Ome přišel do tábora poprvé. Ome jistě stále ještě cítí vůči Mikelovi temnou nenávist. Neji věděla, že účastníci dlouhého pochodu nevyhledávají rádi hádky. Podle laponských pojmů se z Neji stávalo půvabné děvče. Ale její půvab zmizí jako krátké severní léto. Těžká práce a mimořádně kruté podnebí učiní z ní zavalitý balík masa s obličejem zbrázděným povětřím mnohem dříve, než dosáhne středního věku. Teď štíhlá, čilá Neji byla ještě kvítek. A Mikel na ni stále myslel. Mikelovým úkolem bylo, aby v zálivu pátral po naplaveném dříví. Drahocenných klacků bylo tohoto léta málo. Mikel hledal kusy s velikými, pevnými suky, kusy, které by jim mohly sloužit jako smrtící kyje proti vlkům. Příští zima přivede soby do kraje vlků. Na rychlých lyžích, bude-li příznivý sníh, mohou vlky předběhnout a rozbít jim lebku nebo přerazit hřbet strašlivou ranou klacku. Mají nyní ovšem pušky Bílých náčelníků, ale zbraň s hrubým sukem je zbraní staré domoviny. A tak Mikel lovil dál klacky. Když byly noci zase drsné a dni měly v sobě dech severu, sobi zneklidněli. Nadešla doba říje. Staří býci byli opovážliví, dupali a vyhledávali půtky. Boje byly prudké a trvaly dlouho. Nebylo nic platné protivníky oddělovat. Při první příležitosti začali bojovat znova – staré urážky nebo nové opovážlivosti se musily vždy vyřídit. Jaký praskot parohů, jaké vzdouvání v bocích! činilo to dojem, jako by půda musila být poseta skomírajícími zvířaty; ale druhého dne sobi zase ožili. Dlouho předtím, než zase začne pochod k východu, zavládne ve stádu znova mír. S prodlužujícími se nocemi přicházely jasnější myšlenky na nastávající dobu. V táboře nevládla malomyslnost, ale byla tu 101
vážnost, která chyběla za veselých dnů prvních příprav v Bucklandském zálivu. Začali teď chápat velikost svého úkolu, náhlá nebezpečí, dlouhé, drtivé břímě bázlivého očekávání. Dráha, kterou již urazili, vedla zemí známých obrysů, po ploché vysočině nebo mírných svazích pahorků. Cesta, která je před nimi, vede divokými, neznámými horami se strmými vrcholky a hroznými propastmi. Tam, kde horské průsmyky vedou od moře, je země vlků. Tam žijí vychrtlé, černé nebo šedivé obludy, nekonečně vytrvalé a divoké. Eskymáci se vyhýbali vyslovit jejich strašlivé jméno, jako se báli vyslovit jména zlých duchů. Laponci se vážně připravovali na tuto hrozbu a vyprávěli podivné historky o vlčí lstivosti, která je větší než lstivost lidská. Severní záře prý vysílá oštěpy, které se dotýkají vrcholků vysokých hor. Když se oštěp dotkne vrcholku, zasyčí oslepující blesky a velké desky utržených skal se valí po svazích. Bude to jistě cesta plná nebezpečí. Jednoho rána husy zmizely, šedivá obloha byla tichá a huňatá nespadlým sněhem. Později odletěli havrani do vnitrozemí. Jejich křik byl chraptivý a měl výstražný zvuk. Jen sněžné koroptve zůstaly. Dlouhá ledová kopí se vějířovitě šířila od břehů jezer a řek a ostřice byly tvrdé a křehké. Sluneční kotouč klesal každého dne trochu hlouběji a vítr byl ostře nabroušen. Beránci už nepoletovali před vánkem a kalná, ocelová obloha se zatvrzovala v melancholický odpor. Léto, krátké, jasné a radostné, minulo. Zavalité sněžné koroptve postávaly na malých kopečcích a s mnoha smutnými poklonami dávaly sbohem šťastným dnům. Pak přišla neobyčejně mírná noc. Spáči ve stanech odhazovali pokrývky a rozespale se divili, proč se léto vrátilo. Teplé závany větru vanuly od západu a zmíraly v pahorcích jako hluboké vzdechy. Když Jon vyhlédl ze stanu, byla mlčenlivá noc. Přes plochou půdu tušil vedle Pehrova stanu jakýsi pohyb, a dál za ním se pohybovali zcela jistě Akla a 102
Mikel. V těžkém vzduchu bylo jakési nepokojné chvění, jakási neurčitá zvláštnost, která poplašila spící stany. Každý se divil, proč druzí vyšli do noci; každý se divil svým vlastním nejistým krokům ve tmě. Mezi psy se šířilo tiché kňučení. Nebylo to nedůvěřivé varování, jako když do tábora vnikne medvědí pach, nýbrž žalostné zvuky bázně. Jon poslouchal, užaslý a ostražitý. Jaké nové, neznámé a neviditelné nebezpečí se kolem nich stahuje? Jak bude moci bojovat proti něčemu, co nevidí, ani neslyší, ani necítí? Zatímco rychle uvažoval, začal jeden pes výt vysokým, kvílivým hlasem. Ihned se přidali druzí psi, celý sbor strachu. Jon slyšel, jak v temnu zmateně pobíhají a rozbíhají se na všechny strany, hledajíce společnost svých lidských pánů. Teď už bylo slyšet pohyb ve všech stanech. Na tábor se znova sneslo napjaté ticho. Zdálo se, jako by se každý bál zvětšit svůj strach tím, že zavolá na druhé. Vznikla nejistota plná očekávání, jako bývá mrtvý okamžik před vypuknutím bouře. A přece nemohla v arktickém podzimu taková bouře nastat. Nesmírně toužili po rozednění. Pak to začalo. Z dálky od moře se ozvalo tiché hřmění. Zdálo se, že se tento hlomoz pohybuje po moři jako strašlivá přicházející vlna valící se vody. Pak napjatí posluchači slyšeli řev příboje narážejícího na vysoké skalní stěny, na nichž sedávali havrani. A přece se nehnul ani vánek. Moře se zdvihalo se zuřivostí tak divokou, že se z pahorků ozývala dutá ozvěna. Podivná bouře zvuků naplňovala těžký vzduch. Na Jona padl veliký strach o soby. Musí od nich odvrátit jakékoli nebezpečí; na ostatním nezáleží. Ale jak čelit neznámému nebezpečí, které je všude a nikde? Od moře sem slabě doléhalo volání medvědů, kteří společně řvali hrůzou. Akla a Mikel přišli tmou k Jonovi a všichni tři stáli beze slova těsně u sebe. Musili uvěřit, že zvuky, které slyší, vznikají přímo pod jejich nohama, v dobré pevné zemi, na které stáli. Ale země už 103
pevná nebyla. Kolísala a převalovala se s hlubokým, nezřetelným tísnivým rachotem. Muži klesli na zem s podivným pocitem vnitřní nevolnosti. Leželi nataženi na mechu a cítili v těle hrozné chvění, jako by se stali částí postižené země. Dva psi se k nim přitlačili; natáhli se po celé délce a vydávali sípavé zvuky. Na vrcholku jednoho stanu skřípavě o sebe narážely dvě tyče. Dlouho – nebo snad jen několik vteřin – pohybovala bouře zemí. Zdálo se, že krajina se zavlnila jako tvárné moře. V rytmické řadě šla vlna za vlnou. Lidé nevykřikli ani nepromluvili, čekali se zavřenýma očima, jako by chtěli zapudit jakoukoli viditelnou hrůzu, jež se teď plížila nocí. Čekali – nikdo nemohl dělat nic jiného. Dlouhé vlnění země ustalo. Zdálo se, že půda ztuhla a strnula. Tu a tam ještě otřásl zemí pomalý záchvěv, jako by se spousta hmoty usazovala na svém místě. Světlo nastalo pozdě, kalné, zastřené světlo bez slunce. Vzduch byl těžký jako sněhem, ale vločky, které teď padaly, nebyly sníh, nýbrž šedivý popel. Popel padal vytrvale na stany i zemi jako strašidelná pokrývka. Toho dne neviděli slunce. V tajemném šeru šel Jon ke stádu. V delších přestávkách stále ještě otřesy pohybovaly půdou. Chůze byla obtížná; Jon šel s ustavičným pocitem, že náhle upadne. Když byl tento pocit příliš silný, položil se, dokud se země opět neuklidnila. Jak by bylo krásné, kdyby našel pevné, spolehlivé útočiště, kde by se mohl zotavit z této hrozné nevolnosti! Na ničem jiném mu teď nezáleželo, na ničem mu už nikdy nebude záležet. Jon se v duchu divil, proč tak spěchá ke stádu, ale z neznámého důvodu měl dojem, že tam jít musí. Jon uviděl soby, až když byl už téměř u nich. Leželi a hlavy měli těsně u země. Nehýbali se. Pod popelem, který se na nich usadil, vypadali jako sochy sobů, sochy ze starého šedivého kamene roztroušené všude po údolí, kam Jon dohlédl. Dotkl se nejbližšího zvířete; pomalu vstalo a setřáslo šedivou vrstvu 104
popela. Jon to zkusil s jiným. Zvířata se chvěla, když vstávala, ale poraněna nebyla. Když Jon odcházel, položila se zase na zemi. Nedalo se nic dělat, nic než je nechat čekat. Dříve než se setmělo, chvění téměř přestalo. V táboře nikdo nejedl, nikdo na to neměl pomyšlení. Shromáždili se ve skupinách, ale sotva promluvili. Vzduch byl stále ještě podivně teplý, těžký a nepříjemný k dýchání. Tma nastala brzy a popel se snášel ještě hustěji než dříve. Tu pomalu odcházeli pod ochranu stanů. Jon v noci často naslouchal. Mohla by se blížit nová pohroma. Vyšel ven a poslouchal, nic se však nedělo. Pak velmi daleko na západě spatřil slabé světlo. To nemohlo být ani slunce, ani měsíc! Jak to tak pozoroval, rostlo světlo v zářící žár, stálý odlesk hluboko na obloze. Dlouho Jon civěl na to místo. Konečně se rozpomenul na Ohňové hory, strašné živoucí vrcholy se srdci rozžhavenými do běla. Slýchal, že jícny těchto horských kuželů jsou na míle vůkol, že pokoušejíli se osvobodit se, rozechvějí severní zemi jako třesoucí se bažinu. Někdy byl jejich hněv tak nezkrotný, že odvrhovaly vlastní hlavy a větry pak roznášely rozmělněné zbytky daleko na moře. Upoután pozoroval Jon vzdálený žár. Jistě jeden z těch strašlivých horských obrů právě prožil takový prudký výbuch boje. Jeho potlačovaný hněv teď unikl. Země se tedy už nebude otřásat. Pomalu zapadne hora v sebe samu, hluboko do tajů svého hněvivého srdce. Pak bude zase spát, chladná a mlčenlivá, deset let, sto let. Všechny hory, které jon znal, byly mrtvé, nehybné spousty pevného kamení. Tady však byla hora, která se rozhodla změnit svůj tvar, vystavět si nový domov. To asi dělá ohromný hřmot, pracuje-li hora, ale dělo se to v takové vzdálenosti, že k naslouchajícímu Jonovi nepronikl ani zvuk. Nemohl spát. Nikdy si nepomyslil, že někdy uvidí živou, dýchající horu. Za ranního svítání žár potuchl a Jon jej už neviděl. 105
Ráno se rozpršelo. Po celý den padaly přívaly vody a nikdo nevyšel ze stanu. Po celou noc slyšeli hřmot padající vody, jako by se mračna ani vyprázdnit nemohla. Druhého dne byl vzduch chladný a jasný. Cáry mračen letěly s větrem, zvláštní těžké teplo zmizelo. Bylo příjemné cítit svěží vítr a zase jednou spát na pevné zemi. S příchodem zimy a starého známého větru, jimž rozuměli, vtáhl do tábora také nový život a nová naděje. Jen Jon, který se díval k domovu Ohňových hor, viděl nezřetelný pruh kouře, který se odrážel na obloze.
106
KAPITOLA X Poplach Zase byly všechny tváře obráceny k východu, zase se rozproudil velký pochod. Všechny věci, velké i malé, byly prohlédnuty, spraveny, dohotoveny. Dali vyudit, usušit nebo zmrznout nesmírné množství masa. Nic nepřišlo nazmar. I krev poražených zvířat usušili a rozmělnili na mouku, z které budou dělat polévku a koláče. Připravili mnoho kotoučů koženého řemení a pečlivě je vyzkoušeli. Cesta povede horskými průsmyky a přetržený řemen by způsobil neštěstí. Palečnice, čepice, holínky, kapty, spací pytle a kůže v nekonečném množství byly svinuty a zabaleny. Měli všechno. Všichni poutníci, lidé i zvířata, byli silní a připravení. Jak známé byly všemocný vítr, vířící sníh, ponuré hlasy velkých dusivých vánic! Jasné léto jim připadalo jen jako sen. Lidé se na pochodu zase plahočili, jako se plahočili za první zimy. Začaly staré boje – sobi, psi, stany, iglú, saně, zásoby, hmyz – znova a znova, den ze dne, týden po týdnu, měsíce. Zkušenost je naučila mnohému, sobi už nebudou zajati jiskřícím ledem, už nezahynou v tající řece. Ale jistě se vynoří nová nebezpečí, která přijdou bez výstrahy a bez příkladu. Přísný řád, který Jon zavedl, ztratil svou novost – byl to řád. Denně se sobi blížili svému domovu na druhé straně Veliké řeky. Psi běželi neúnavně, sobi u saní letěli s bezstarostnou rychlostí, lyže fičely širokými údolími – opravdu táhli vpřed, příliš rychle vpřed! Příliš rychle, aby to mohlo potrvat. V táboře rostla předtucha, že toto štěstí nemůže pokračovat. Jak dny míjely, rostla stejně rychle také tato starost. Přijde-li teď pohroma, bude jistě veliká. To bude jen spravedlivé. 107
Očekávání nehody viselo nad nimi jako černý mrak. Téměř toužili brzdit svůj postup, aby otálející trest nebyl příliš těžký. Pastevci konali svou hlídkovou službu jako dříve. Ať byl den nebo noc, bouře nebo mráz, zvířata nebyla nikdy ponechána bez dozoru. Jejich prastarý zvyk držet se těsně pohromadě usnadňoval hlídkové obchůzky lidem i psům. Ale práce nebyla nikdy snadná a pohroma přišla s první velkou bouří. Tapik měl hlídku a stejně i Pehr a Ome i Mikel, a bouře stále ještě zuřila. Když došlo na Aklu, vítr se utišil a vířící sníh klesl k zemi. V kalném světle viděl podivný pohyb, neklidné přeskupování stáda. Byla tu dvě stáda! Zdálo se, že jedna skupina zvířat uniká zraku jako šedivá stínová skvrna. Zmizela rychle a nehlučně, dříve než k ní Akla mohl přiběhnout. To bylo zvláštní. Ještě nikdy nezažil, aby se stádo rozdělilo. Ti, kteří zůstali, nezačali hrabat jako jindy po bouřce. Neklidně se pohybovali s hlavami vysoko vztyčenými, jako by hledali, kudy utéci. Akla na ně volal a volal a snažil se zabránit jejich zamýšlenému útěku. Po dlouhé době konečně začali jeden po druhém hledat lišejník. Ale ne všichni. Akla se na ně podíval zblízka. Nebyli to sobi! Ať se to zdálo sebeneuvěřitelnější a sebetajemnější, nebyli to sobi! Akla zprvu nechtěl věřit svým očím, ale nebyl ani promrzlý, ani vysílený – přišel právě na hlídku. Bude musit Jonovi říci o těchto velkých zvláštních bratrancích sobů. V bouři a ve tmě se nějak přimísili k ostatním. Někteří odešli a jistě odlákali mnoho sobů. To všechno se musí Jon dovědět, ale muž na hlídce nesmí opustit své místo; ani bouře, ani nemoc, ani mráz nebo nebezpečí, nic sebevětšího nedovoluje pastevci opustit stádo, dokud není vystřídán dalším. V prvních dnech pochodu bylo Kultovo selhání bezodkladně potrestáno vypověděním. Jeho osud nebyl ještě zapomenut, ale když přišel Tapik, spěchal Akla do Jonova stanu. Jon vyslechl zvláštní zprávu. Byla to záhada. Poslal pro starého Kaase. Přišel svým pomalým 108
109
krokem s jakýmsi vědomím své důležitosti; rady starých bylo tedy v táboře stále ještě třeba. Kaas mluvil: Ano, v některých letech, ale ne často, když ruka zimy dopadla příliš brzy a rychle, mohli zastihnout opožděně táhnoucí karibí stádo daleko od jeho pravé oblasti. To pak byla pro kmen doba velikých hodů. Ale Kaas se pamatuje jen na čtyři takové případy ve svém dlouhém životě. Mnoho karibů bylo zabito a také vlci jich hodně pochytali. Kaas míní, že ani jeden kus ze stáda neunikl na jih. Jaká to byla zima hojnosti, když se takové stádo zapomnělo stěhovat! Ale jak zřídka na to zapomnělo! Mnoho let uplynulo od té doby, kdy Kaas viděl takové zimní stádo. Teď je však karibů už málo v každé době. Lstivé lišky je varovaly, a tak se odstěhovali daleko na východ. Zvířata byla divoká a ráda náhle a splašeně odbíhala. Smísit je se soby by působilo obtíže, velké obtíže. Nepřizpůsobí se sobům, zato sobi zdivočí. Mnoho by se jich jistě zatoulalo a vznikly by také jiné četné obtíže. Když Kaas domluvil, byli svoláni muži z tábora. Stala se vážná věc, která ohrožuje rychlý pochod, věc, jaká se snad nepřihodí ani za mnoho let. Ač je to tak neuvěřitelné, stalo se to. Zdrží se snad několik dnů nebo týdnů, to nikdo neví. Dosud nikdy se sobi nerozdělili, a nebyla tu tedy zkušenost, která by lidi vedla. Pehr a Mikel dostali obtížný úkol, aby vyhledali zmizelé stádo a přivedli nazpět všechny soby, kteří uprchli. Druzí měli snazší práci, oddělit v části stáda, která byla ještě u tábora, soby od Karibů. A jeden musí být vždycky připraven na noční hlídku. Pehr a Mikel odešli se zásobami, psy a saněmi. Jon, Akla a Ome začali u zvířat, která byla nablízku. Tapik spal; vrátil se právě z hlídky. Zmizelo asi pět set sobů, karibů se umíněně tlačili mezi zbylé soby. Zdálo se, že se rozhodli neodejít bez sobů. Muži trpělivě rozdělovali skupinu za skupinou, a právě 110
když začali mít úspěch, zvířata se obrátila a znovu se připojila k hlavnímu stádu. Anebo když karibů klidně odcházeli, rozběhli se svéhlaví sobi náhle za nimi a celá práce se musila opakovat znova a znova. Byla to práce, která pokoušela i Jonovu trpělivost. Když nastala tma, nijak nepokročili. Akla šel na hlídku a ostatní se unaveně vlekli do tábora. Druhý den měli stejně málo úspěchu a třetího dne začali tutéž beznadějnou práci. Sobi divočeli a ustavičné znepokojování jim hodně znemožňovalo pastvu. Musí se ihned stát něco účinného. Rozhodli se, že karibů odstřelí. Měli v táboře množství zásob masa i kůží a zvířata nepotřebovali. Bylo smutné, že je musí takhle zahubit, ale nechtěli odtáhnout. A tak Jon a Akla začali. Kolik opatrnosti a trpělivosti musili vynaložit, aby nezranili soby! Ti byli na třesk pušek dávno zvyklí. V létě muži stříleli na ptáky, lišky a králíky na všech stranách kolem stáda. Proto se sobi nebáli. Ale jinak karibů. Když začaly hrozné rány, byla z nich ihned opět zvířata divočiny. Rázem se odtrhli od sobů a hnali se divokým úprkem do hor. Jon a Akla za nimi běželi, křičeli a pálili, aby poplach byl úplný. Prchající karibů zmizeli a od té doby je muži už nikdy nespatřili. Jen sedmnáct jich bylo zabito. V táboře budou čerstvé jazyky a čerstvý lůj. Toho večera bylo mnoho radosti a hodování kolem hrnců. Masa bylo bez konce a karibí nebezpečí bylo od tábora zahnáno. Byla to těžká práce, ale pro tuto chvíli byl život lehký. Jen Jon ve svém osamělém stanu hloubal nad dlouhým průtahem. Slyšel, jak se stahuje velká bouře, a myslil na Pehra a Mikela a na pět set sobů kdesi daleko ve tmě. Mikel je svižný a statečný a Pehr má moudrost let. Ach ano! Ale rozmary temného Severu jsou náhlé a nemilosrdné a jejich moci neodolá žádný člověk. Když se vzdouvající žalozpěv měnil v hluboké výkřiky hněvu, vyrazil Jon do noci. Nemohl odpočívat a kráčel až k místu, kde Tapik hlídal stádo. Jon ho 111
poslal nazpět do tábora. Ať spí! Ať všichni spí! Jen on, Jon, nemůže odpočívat. Musí přemýšlet, přemýšlet. Za jeho vedení drahocenných, krásných sobů vůčihledě ubývá. Musí přemýšlet. Když na horách začal výt vítr, postavili si Pehr a Mikel stan. Došli daleko na jih a tu a tam zahlédli z dálky stádo, které před nimi táhlo jako stín. Pud vedl karibů na jih a sobi táhli s nimi. Budou musit stádo obejít, zastavit a najít způsob, jak by ho mohli obrátit. Osamělá a zoufalá nálada se zmocňovala Pehra a Mikela, když pomyslili na ostatní, kteří jsou v bezpečí ve vzdálených stanech a iglú. I ten stále se stěhující tábor jejich pochodu se jim stal se svou lidskou pospolitostí náhle něčím nesmírně žádoucím. Ve větru slyšeli hlasy – hluboký spodní řev a tenké hlasy horního vzduchu. Protáhle a nemilosrdně naříkaly a hrozily a letěly nad osamělým stanem. Ráno se nic nezměnilo; v dusivé bouři, která nad nimi stále ještě zuřila, se nedalo nic dělat. Pehr a Mikel se zachmuřeně krčili ve svém stanu. Psi se vecpali dovnitř a muži neměli srdce je vyhnat. Také jim bylo tepleji, když byli všichni pohromadě. Sobi postupovali ve sněhové bouři jen velmi pomalu. Dovedli trpělivě čekat a stavěli se vždy čelem proti větru. Pehr hodil do hrnce zmrzlé maso a pak jedli. Po několika hodinách hodil zmrzlé masa do hrnce Mikel a jedli znova. Hodiny se vlekly. Když se jednoho rána probudili, vítr už nevál. V novém klidu zněly jejich hlasy hlučně a dunivě. Psi se po tak dlouhé době ve stanu třásli náhlou zimou, a když byl stan stržen, věděli, že už nemají přístřeší. Teprve pak je mohli pohnout, aby si vzpomněli na svou práci; s nechutí navětřili zase sobí pach a dali se na cestu. Sníh byl tvrdý a studený, a jak muži jeli za psy, zvučel ostře a praskavě. Po širé bílé zemi se pohybovali jako tečky napříč nesmírnými údolími a po dlouhých svazích. 112
Pak v ochranném záhybu jednoho pahorku spatřili skvrnu temnou jako stín. Když Pehr a Mikel došli ke zvířatům, páslo se každé ve své vyhrabané díře. Na tomto svahu nebyl sníh vysoký a po dlouhé bouři musili nechat zvířata chvíli pást. Zatímco Pehr a Mikel čekali, obešli stádo a přešli na jižní stranu, aby mu zabránili vzdálit se ještě víc od tábora. Sobi byli stále napolo zahrabaní ve svých děrách. Neměli chuť odejít. Muži se usadili a čekali; vařili si kouřící kávu. Tam ve vzdáleném Laponsku si vždycky vařívali kávu, když musili dlouho čekat. A kávu si vařili, i když doba čekání byla krátká. Čekali dále, trpěliví jako neúnavný Sever. Když sobi začali vylézat ze svých děr, chopili se Pehr a Mikel i psi své práce. Sehnali malý počet sobů a odehnali je od karibů. Pak oddělili jinou skupinu a odvedli ji k předešlé. Ale sobi toužili po společnosti svých příbuzných, a než se k nim muži vrátili, utekli už zase k hlavnímu stádu. Mnohokrát se o to muži pokusili a mnohokrát se to nezdařilo. Někdy zanechali u nového stáda psy, aby je hlídali, ale sobi byli poplašeni, utíkali a kopali psy ostrými kopyty. Když nastala časná tma, nebylo nic uděláno. Den ze dne se to nedařilo. Mnohokrát se Pehr a Mikel pokoušeli odehnat všechny soby zároveň. Jak k tomu měli tu a tam už blízko! Ale vždycky když úspěch vrcholil, vběhli zarytí karibů, jako by chápali jejich plán, opět mezi soby. Někdy jen několik, jindy však relé stádo se zdálo jako posedlé zlým duchem, který je pudil mařit každý lidský záměr. Muži byli už vysíleni strašnou námahou, a protože přestali věřit v úspěch, byli by nejraději postříleli karibů jednoho po druhém. Ale když spěchali z tábora, vyrazili jen nalehko a pušky tam nechali. A čím více se namáhali, tím více se vzdalovali od Jona a ostatních. Pokusili se o to v noci, ale to byla práce ještě beznadějnější. Ve tmě nemohli rozeznat soby od karibů. Poplašená a vystrašená zvířata utekla v noci daleko na jih. Pehr a Mikel 113
začali chápat, že všechno, co dělají, je nesprávné. Každý nový plán je stále více vzdaloval úspěchu. Ale oba věděli, že se k Jonovi nemohou vrátit bez sobů. O takovém východisku vůbec ani nemluvili; ani ve chvílích nejzoufalejších se nezmínili o návratu. Sobi začínali být stejně divocí jako karibů; denně s nimi byla těžší práce. Jednou v noci uteče možná celé stádo do tmy a bude navždy ztraceno. Když jim docházela potrava, musili chytit jednoho soba. Snad bude ještě možné přiblížit se k některému tahounovi s lasem. Mikel se o to chtěl pokusit. Tahouni byli krotší a všichni byli poznamenáni na pravém uchu širokým zářezem v podobě V. Bylo jich ve stádu několik a muži je několikrát spatřili. Nebylo správné zabíjet tahouna, ale v táboře musí být maso, stále maso, nebo bude všechno ztraceno. Mikel chytil své zvíře. Bránilo se a couvalo. Tak velikého soba nepotřebovali, ale všichni tahouni byli velcí a silní. Mikel se blížil po šňůře lasa stále více; chtěl zvíře náhle povalit po starém způsobu, jak se to naučil v Laponsku. Pak rychle bodl nožem. Ale rána šla vedle; sob uhnul právě v rozhodné chvíli a s podivuhodnou silou vyskočil. Mikel se na něho vrhl, ale nemohl ho povalit. Zavěsil se na něho, poněvadž nechtěl, aby zraněné zvíře uprchlo. Náhle seděl na zádech vzpínajícího se tahouna a krev označovala cestu, kudy běželi. Po krátkou dobu se člověk a zvíře divoce hnali středem polekaného stáda. Pak Mikel spadl, ale laso stále svíral. Rychlost zraněného zvířete ochabla, prudce kleslo dopředu, ale stále ještě zápasilo. Pak Mikel mohl dokončit své dílo a všechen pohyb přestal. Když krájeli čerstvé maso, Pehr byl zachmuřen. I potom, když postavili stan na noc, hovořil jen málo. Mikel ho nerušil; znal Pehrův způsob, způsob, který se mlčením mnohdy podobal moudrému mlčení Jonovu. Ráno Pehr promluvil. Řekl Mikelovi, jak pozoroval chytání lasem a Mikelovu krátkou jízdu na raněném zvířeti. Tu si všiml náhlého zděšení karibů nad tímto zvláštním spojením 114
člověka se zvířetem. Několik karibů uteklo polekaně od stáda. Ale jízda byla příliš krátká a jen málo zvířat vidělo Mikela, dřív než spadl. Jestlipak to něco neznamená, neukazuje to cestu? Pehr a Mikel spolu dlouho hovořili. Což kdyby se podařilo sednout na jiného tahouna, což kdyby se na něm člověk udržel dosti dlouho a což kdyby oba zároveň seděli každý na jednom sobu! karibů jsou stále ještě divočejší než sobi, a kdyby se podařilo přimět karibů k náhlému útěku, bylo by třeba možné oddělit soby a karibů od sebe. To byl nápad. Dlouhé dny plahočení nevedly k ničemu. Snad pomůže náhlá lest. Mikel to chtěl zkusit hned, ale Pehr uvažoval, dělal plány a znova uvažoval celý den. Musí se to podařit hned při prvním pokusu. Večer, když pracovali ve stanu, mluvili o tom znova. Nařezali pruhy z čerstvé sobí kůže a polili je olejem z vařiče. Rozžehli zápalky Bílých náčelníků a kůže vzplanula. Zahodili kůži do sněhu. Potom smísili lůj a olej na kaši a potřeli jí kůži. Teď se valil ze zapálené kůže hustý černý dým. Dopadlo to tak, jak doufali. Ráno učiní veliký pokus. Když znova nastalo šedé svítání, dal se Mikel na cestu ke vzdálenějšímu konci stáda. Vjedou do stáda z opačných stran, aby je ihned spatřili všichni karibů. Pehr musil dlouho pracovat s lasem, než chytil svého soba. Mikel mu dal z dálky znamení. Byli připraveni. Z kůží, které si omotali kolem čepic, začaly vystupovat znamenité sloupy kouře. Vyrazili. Jak křičeli a jak psi štěkali! Zděšená zvířata s křičícími jezdci na zádech vletěla do stáda a hledala úkryt před hlomozem a strašlivým zápachem černého dýmu. Obojí kouř letěl jeden k druhému a zanechával za sebou dlouhé pruhy, podobné praporcům ženoucích se válečníků. Jaká zvláštní podívaná tady, v chmurné severní zemi! Jak brzy spadl Pehr se svého divokého zvířete! Ale znovu vyskočil a uháněl s povykem dál a černý kouř se stále ještě 115
valil od jeho hlavy. Dílo bylo skončeno. Ještě než Mikel ztratil rovnováhu, karibů vyrazili. V divokém útěku opustili soby; dny sbratření byly úplně zapomenuty. Jen uniknout! Honem uniknout někam daleko! Když Pehr a Mikel viděli karibů prchat, zašlapali zkažené čepice do sněhu. Muži i psi začali ihned pohánět soby, než je napadne běžet za karibů. Pracovali rychle a klidně. Vystrašená zvířata se hustě srazila, vedena záchranným pudem. Pak se dala zvolna na pochod a Pehr a Mikel je vytrvale pobízeli. Muži se dlouho neodvažovali nechat je odpočívat, aby se znovu neobrátila. V noci šel Mikel nazpět a přinesl stan. Pehr zůstal na stráži; drahocenná zvířata nesměla ani na okamžik zůstat bez dozoru. V jejich vrtkavých hlavách by mohla vzniknout náhlá chuť vrátit se. Je však jen jeden směr – k severu. Konečně byli na cestě. Ale cesta bude dlouhá; nevěděli jak dlouhá. Nevěděli, jakou vzdálenost urazili, když pracovali s pomíchaným stádem. Největší nesnází byl teď nedostatek odpočinku. Ve dne musili oba hnát soby a večer musil jeden hlídat; a druhý den znova – mnoho hodin bez spánku. Za noční bouře měli hlídku oba, to bylo Jonovo bezpečnostní opatření. Jenže Jon mohl měnit hlídku každou noc. Pehr a Mikel začali klopýtat. Když zůstali stát, přicházelo na ně spaní. Pád je probudil a šli dál, ale báli se, že až jednou zase upadnou, nebudou už moci vstát. Dlouhým zápasem zhubli. Poznali, že už nemohou být na pochodu celý den. I krátký kalný zimní den jim byl příliš dlouhý. A potrava byla téměř zase u konce, znovu musí zabít soba, dokud oba mají ještě sílu k této práci. Nemohli už z místa. Nejprve spal Mikel den a noc, zatímco Pehr hlídal. Pak přišel na řadu Pehrův spánek. To je trochu posílilo. Zbytek kávy a tvrdých sucharů spotřebovali už dávno. Teď měli jenom maso, syrové maso, neboť zmizel také poslední zbytek 116
oleje na rozdělání ohně. Spotřebovali ho mnoho, když si připravovali kouř, aby zastrašili karibů. Ten den musili zabít soba. Bylo to nutné a musili k tomu najít sílu. Mikel se blížil opatrně s lasem ke stádu a Pehr šel těsně za ním. Tentokrát budou pracovat spojenými silami. Zdálo se, že zvířata je podezírají, poněvadž se jim ustavičně vyhýbala. Šli za nimi stále dál, ale žádné zvíře nedovolilo, aby se přiblížili na dosah. Musili si odpočinout. V obou mužích vznikla malomyslná zlost na paličatost sobů, kteří se nechtěli dát zabít bez takové námahy. Zatímco Pehr a Mikel odpočívali na sněhu, začali sobi hrabat. Lidé i zvířata byli stejně hladoví. Sobí hlavy brzy zmizely a nakonec muži viděli jen pole zadků nad rovnou sněhovou plání. To byla vhodná doba. Napadlo jim to oběma zároveň. Opatrně se kradli k nejbližšímu zadku, který se chvěl námahou schýleného zvířete. Muži si nepřipravili plán; nedočkavě se vrhli na zvíře, které bylo jen částečně zahrabané. Mocně se bránilo a chtělo uniknout, ale bodali je a řezali dlouhými ocelovými noži. Zoufalství bylo na obou stranách. Mikel se snažil dosáhnout sobu na hrdlo, ale poněvadž byl zesláblý, padl střemhlav do sněhové díry; přimáčknut ke zvířeti tlukoucímu kolem sebe, bodal slabě nožem, kam jen dosáhl. Krev stříkala, oslepovala ho a dusila. Pehr se vrhl na zvíře shora, aby mu zabránil dostat se z díry. Také on užíval nože slepě a zasazoval své oběti hluboké rány do zadku. Odporná bitva zuřila dál. Pak Pehr náhle padl na zadní nohy dokonávajícího zvířete. Ještě koplo v posledním úsilí se osvobodit a vymrštěná kopyta zasáhla Pehrův obličej. Krev lidská a zvířecí se smísily v rudé sněhové díře. Sob se ještě zachvěl a ztichl. Hromada, navršená v díře, se už nehýbala. Tady je našli Akla a Tapik, kteří šli za větřícími psy. Jak vyvalovali oči nad tímto strašlivým obrazem! Stáli tu a 117
ustrašeně se dívali na to i jeden na druhého. Co dělat? Jon je poslal, aby je šli hledat. Nejlépe bude, když s sebou vezmou to, co našli. Začali vytahovat obsah jámy.
118
KAPITOLA XI Vlci Zase byli všichni sobi pohromadě, zase se lidé zotavili a nabrali dosti sil, aby mohli čelit námahám cesty. Za osm neděl nepostoupili ani o krok k východu! Jon byl sklíčen dlouhým průtahem; jen péče o stádo mu bránila dát rozkaz k pochodu. Poněvadž Pehr a Mikel nebyli schopni konat hlídky u sobů, bylo nebezpečné vydávat se napospas nesnázím cesty. Budou na ní jistě nebezpečí, náhlá a neznámá nebezpečí; o tom se nedalo pochybovat. Konečně si Pehr a Mikel mohli navléknout lyže. Ale ať by byli čekali sebedéle, Pehr už nikdy nebude vypadat tak jako dříve. Veliké rány, které mu zasadila ostrá sobí kopyta do obličeje, zanechaly jizvy, tolik jizev, že vypadal jako jediná jizva. Nikdo by byl dřívějšího Pehra nepoznal. Snad by mu dovední bílí lékaři mohli udělat novou levou stranu obličeje, snad by mu mohli udělat lepší bradu. Ale byl to stále týž tichý, spolehlivý pastevec, stále Jonův zástupce. Byl to zázrak, že vůbec ještě žije. Také Mikel byl v bezvědomí, když ho přinesli. Zachránilo je jenom to, že byli s Pehrem vzdáleni pouhý den cesty od tábora. Mikel, který byl v díře hlavou dolů, byl kopajícím zvířetem zraněn na rameni. Ztratil mnoho krve a omrzly mu nohy. Ještě teď ho bolely a musil je pečlivě obvazovat a balit do suché trávy. Chodit mohl jen pomalu, ale klouzání na lyžích bylo snadnější. Netlačilo to tak do citlivých míst na chodidlech. A teď byli zase všichni na cestě. Za krátký čas mine polovina zimy. Urazili tak krátkou vzdálenost – tak žalostně krátkou vzdálenost! Jako by od minulé zimy vůbec nic 119
nevykonali. A jen vzdálenost měla význam, na jiném nezáleželo. Sobi snad byli tuční, psi schopní práce, přípravy mohly být dokonalé – ale to všechno nemělo cenu bez dlouhého a stejnoměrného pochodu. Nikdo nevěděl, jak daleko jsou ještě od Veliké řeky, ale byla daleko, velmi daleko. Šli pomalu vpřed jako mravenci, kteří táhnou přes širé, hrbolaté pole, ale šli vpřed. Jon viděl, že mu chybějí muži, potřeboval by více pastevců, kteří by urychlili pochod. Měl jich jenom pět. Za velikých bouří musili konat hlídku vždy dva muži, ve dne hnali dva muži stádo. Často byla práce se saněmi, kterou nemohly vykonat vždy ženy. A ti, kdož nebyli u stáda, musili spát a odpočívat. Ještě tři muže, nebo aspoň jen dva, a cesta by mohla pokračovat rychleji. Jon poslal pro Kaase. Přišel pomalu s důstojností náčelníka, jako vždycky v takovém případě. Zase potřebují jeho rady. Sebere své staré zkušenosti, aby pomohl žalostné nevědomosti všech ostatních. Seděl tu jako nějaká skořápka, z které už vyprchal všechen život. Jon se divil, že takový zvláštní zevnějšek může být ještě oživen. Vzpomněl si na strašidelné božstvo zhotovené nějakým severním kmenem a ověšené šaty. Když Jon promluvil, neprozradil Kaas ničím, že slyší. Po chvíli se rozhovořil, jako by volal nazpět své síly ze vzdálených let. Dalo se čekat, že promluví, a přece to překvapovalo. Jon měl pocit, jako by nepředvídaně promluvila prastará řezba. Bylo v tom cosi strašidelně neuvěřitelného. A přece se to stalo; prastarý Kaas promluvil. Mluvil o zemi, kterou teď táhli. Téměř ji neznal. Ale jeho otec viděl vzdálené hory, k nimž teď stádo putuje. Na úpatí těchto hor přezimoval tenkrát nějaký kmen. Snad se náhodou dostanou k jeho iglú a snad by také mohli rozličnými sliby pohnout muže toho kmene, aby se připojili k pochodu. Snad to jsou zrádní Eskymáci, ne takoví stateční a spolehliví jako lidé ze západu, jako lidé jeho vlastního kmene. Je málo takového 120
lidu, jako je lid jeho, ale jestliže náhodou na tyhle narazí, bude je moci posoudit Jon sám. Hlas utichl. Jon věděl, že toho dne Kaas už nepromluví. Teď klopýtal ven a Jon se za ním smutně díval. Starý náčelník se sotva dožije konce cesty. Ale cesta musí pokračovat stále dál. A budou-li mít štěstí, najdou lidi z hor, třebaže Kaasova zpráva je ze starých dob. Stará kmenová území se mění jen zřídka, a co Kaas slyšel od svého otce, může být stále ještě správné. Nedá se dělat nic jiného než rychle, ale velmi obezřele pokračovat v pochodu. Přepracovaní muži by znamenali pohromu pro stádo. Byla polovina zimy, ta doba, kdy není světlo, nýbrž jen slabé šedivé temno, slabší než šero. V době bouří byl i tento nepatrný rozdíl mezi dnem a nocí smazán – pak bylo všechno jen temnota. Když byl mráz a nebe jasné, vysílala severní záře dlouhé oštěpy do armády hvězd a rudý bitevní žár se chvěl nad širokou frontou. Stejně pronikavý mráz vnikal do stanů a iglú. Lidé ve spacích pytlích se přikrčili těsněji k sobě, když ucítili, že se po nich plíží ledové prsty. Od zamrzlého moře vyl vítr svou starou válečnou výzvu. Dlouhé sněhové závěje se vlnily po pahorcích a údolích anebo se vrhaly do větru se vztekem tak zuřivým, že pro dýchání nezbýval vzduch. Dál a dále se plazil těmito titánskými boji hmyzí tah lidských bytostí. Hněvivý závan polárních obrů, náhlé zuřivé zadupnutí, a mohlo být navždy po nich. Půjdou-li touto rychlostí, nevystačí se zásobami z Bucklandského zálivu až ke břehům Veliké řeky. Suchary, káva a čaj rychle mizely. Jehly a nůžky se lámaly; někdy se ztratil nůž a jindy kladivo. A nejdůležitější ze všeho – střeliva ubývalo. Co toho měli na začátku! Tehdy se zdálo, že nikdy nespotřebují takové zásoby, ale teď už jim toho zbývalo málo. Očekávali, že touto dobou budou už u cíle – ale urazili méně než polovinu cesty. O kolik méně, nikdo přesně nevěděl. 121
Mikel se zotavil. Dvakrát rozmary pochmurné země ohrozily Mikelův život. Ale neuvěřitelná houževnatost mladého Laponce znovu zvítězila. Byl velmi šťasten. Na konci cesty bude Neji jeho. Jon to řekl, když s ním Pehr promluvil. Teď na nebezpečném pochodu nemohou stavět nový stan, zřizovat novou domácnost. Až pomine nebezpečí a sobi budou bezpečně ve velké rezervaci, pak, teprve pak přijde doba romantiky. Tak řekl Jon; sám chtěl Neji k Mikelovi uvést jako odměnu za jeho zdatnost. Jak pomalu postupovali! A jak rozvážně sobi zdvihali kopyta! Jak krátké kroky dělali! Když došlo na Mikela, aby zvířata hnal, vyrval z nich každou píď země, kterou mohli urazit. Mikel se teď přidal k Jonově ustavičné netrpělivosti. Ještě po setmění hnal stádo aspoň jedním údolím, aspoň ještě do jednoho svahu – dál, stále dál. Jon přes svou touhu, aby postoupili kupředu, musil Mikela mírnit. Musí ponechat zvířatům čas, aby se napásla. Aby se napásla! myslil si Mikel. Aby se napásla! Taková zdlouhavá a všední věc, napást se! Cožpak sobi nevědí, že na druhé straně Veliké řeky k němu přijde Neji? A přece hrabou a krmí se a znova hrabou tak pomalu, že to je k zlosti. Ome, temný, opuštěný stín tábora, byl ještě příšernější než dříve. Prostřednictvím starého Kaase požádal o ženu do svého iglú. Ostatní pastevci mají ženy nebo kamarády, kteří jim pomáhají a obveselují je. On nemá nikoho. Jon mu odpověděl prostřednictvím Kaase. Nikdo nemůže nebo nechce s Omem žít. – Je tu přece Neji. – Ano, ale Neji je zaslíbena a Laponci si nevyměňují ženy tak snadno jako Eskymáci. Ome musí čekat, a jakmile se sejdou s jiným kočovným kmenem, vynasnaží se, aby pro něho někoho našel. To bylo to nejlepší, co se dalo dělat, ale Ome se škaredil. Ceká už dlouho. Ach, Neji bude Mikelova! Proč si ji tedy nevezme? Dělá to snad jen proto, aby ji nedostal Ome? Je to jen zášť, Mikel ji vůbec nechce, ale 122
123
přesto si ji nesmí vzít nikdo jiný. Příslibu budoucích událostí Ome nerozuměl, člověk si přece bere to, co chce, hned. Jon chápal Omovy tužby. Bylo to těžké. Kdyby měli o jednoho pastevce méně, mohli by stěží pokračovat v cestě. Oma si musí udržet, ale bude tu ustavičná obava, že se ho zmocní divoká, zuřivá neurvalost. Nikdo, ani Kaas nevěděl, čeho se může ve svém hněvu dopustit. Směle chodil kolem Pehrova stanu, nebo dokonce ještě směleji stál a pozoroval vchod. Ale Neji si dávala pozor, aby nechodila sama. Táhli vpřed, táhli nesmírnou zemí pomalu k východu jako červ po širém poli. Zvlněná pahorkatina se zploštila v nesmírné pláně. Jistě leželo pod vysokým sněhem mnoho močálů a bažin a dlouhá oblázková ložiska velkých pouští. Dráha jejich cesty byla rovná a volná, ale bez pahorků neměli chráněné útočiště. Vítr byl nevýslovně silný. Za bouře se zdvihla celá sněhová pokrývka jako šílená do vířícího větru. Bylo nemožné přesně rozeznat, kde se země a vzduch stýkají. Mráz byl stejně nemilosrdný jako vítr – omamující, uspávající, vražedný. Nesměli polevit v zápasu proti jeho pronikavé naléhavosti. Pak to zaslechl Akla, když v jedné noci klidného, prudkého mrazu hlídal stádo. Z dálky přicházelo přes nekonečnou vzdálenost ploché sněhové pláně tiché kňučení vlka. Nikde v celém širém severním světě se nemůžeš mýlit v tomto strašlivém zvuku. Akla stál nehybně a poslouchal. Teď se to opakovalo, dlouhý, chvějící se vzdech v temnotě. Slýchal stejný osamělý zvuk ve svém rodném Laponsku. Jaký výkřik beznadějného zoufalství! A přece v těchto dlouhých, protáhlých tónech vězela výzva, houževnatá vytrvalost a zlověstná výstraha. Ve stádu nastal téměř nepozorovatelný ruch; proběhlo jím nepokojné hnutí, zmatená vlna neklidu. Kdesi daleko v noci se sbíral proti nim jejich pravěký nepřítel. I zvířata, která tento výkřik ještě nikdy neslyšela, poznala výhružnost jeho tónu. 124
Zdaleka z jihu přicházela tichá volání a odpovědi, jako když z rozličných dvorů na sebe kokrhají kohouti. Teď se nocí pohnul vítr a všechny zvuky rázem ustaly. Akla věděl, že vlci jsou příliš daleko, aby mohli ještě této noci přitáhnout k sobům. Jejich předvoj hledá cestu, volá, řídí a postupuje vpřed. Vlci se dověděli nějakým neuvěřitelným vlčím způsobem o tahu sobů a teď neúnavně klusají z jihu. Jakmile se přiblíží ke stádu, nebude už možné se jich zbavit. Odtáhnou jako stíny jen proto, aby se uprostřed temné bouře opět vynořili. Když byl Akla vystřídán, šel do Jonova stanu. Musí se najít způsob, jak odvrátit toto nejstarší nebezpečí, ohrožující soby. Jon mlčky vyslechl Aklovu výstrahu. Vlci! Vlci! Ke všem ostatním nesnázím přibudou ještě vlci. Po celý zbytek dlouhé zimy budou číhat jako mor, stále připraveni vrhnout se na stádo. Ta krásná zvířata, s nimiž si dávali tolik práce, budou vyděšena k panice, rozháněna, odlučována, odvlékána. Jona se zmocnil hluboký hněv. Svolal pastevce do svého stanu. Na vlky musí podniknout velmi prudký útok ještě dříve, než se přiblíží ke stádu. Jistě se nikdy nepodaří, aby stádo úplně opustili, ale jejich útok bude snad oddálen, bude zbabělejší, opatrnější a méně ničivý. Teď musí vytáhnout kyje, které byly tak dlouho zabaleny na saních. Vlci nejsou zvyklí na lidské nepřátele, kteří letí na lyžích rychlostí větru, a budou asi překvapeni rychlým útokem. Jednou to snad dopadne dobře, ale podruhé se vlci nedají překvapit. Tak to řekl Jon a muži se rozešli, aby se připravili. Na další pochod není pomyšlení, dokud se nevypořádají s vlky. Prvního dne nebylo po nich ani vidu ani slechu. V noci dolehly k hlídce u stáda tytéž příšerné zvuky, které slyšel Akla. Směr křiku se změnil od jihu k západu. Vlci stále ještě manévrovali v dálce. Druhého dne čekali muži za sněhovými kryty. 125
Mají-li vlci v této cizí zemi stejné zvyky jako Japonští vlci, objeví se zanedlouho. Když Mikel spatřil v dálce temný bod, zdál se mu nehybný. Dlouho se díval a pak jej už neviděl. Začínal už uvažovat, zda se mu to jen nezdálo, ale objevilo se to znovu a Mikel znovu čekal. Pak dal Aklovi znamení; teď se už o tom nedalo pochybovat – to, co viděl, se pohybovalo. Akla dal znamení Tapikovi a ten je dal také dál, až všichni za sněhovou stěnou věděli, že vlci přicházejí. S jakou trpělivostí se blížili! S jakou pudovou opatrností! Po plochém sněhu se pohybovala temná skvrna, zastavovala se a znova se dávala do pohybu. Někdy smečka zmizela zrakům mužů v nízkém dolíku, ale znova se vynořila a blížila se s neúnavnou vytrvalostí. Jon a Pehr a Akla věděli z dlouhé zkušenosti téměř přesně, jak si teď budou vlci počínat. Věděli, že se vlci zastaví a shluknou se jakoby ke krátké poradě a pak se dohodnou na plánu. Muži bedlivě pozorovali tyto zvláštní porady vlků za postupu. Po poslední schůzi se smečka rozdělila. Část táhla dál, druhý oddíl čekal, dokud si nezvolil nového vůdce. Za jeho vedení táhli k jihu, jako by jim bylo úplně lhostejné, co dělají druzí. Ale muži věděli, že tato druhá smečka má za úkol učinit velikou okliku. Později se vynoří na protilehlé straně stáda. Se strašlivým vytím pak zvířata napadnou a poženou je divoce k vrahům čekajícím v záloze. Kolikrát už laponští muži pozorovali starý válečný plán! Sobi se nikdy nesnažili čelit svému pradávnému nepříteli. Vždycky byli stejně zděšení, vždycky vběhli stejně slepě do čekající, smečky. Jejich těkavé mysli znamenala zkušenost patrně jen velmi málo. Teď vlci první smečky zvolna postupovali a často se zastavovali. Měli ještě mnoho času, než druzí oběhnou veliký půlkruh. Muži sáhli po svých kyjích a čekali na Jonovo znamení. Jak toužili vyrazit proti ukrutným zákeřníkům! 126
Vlci se zase zastavili. Tyto nízké sněhové valy v nich vzbuzovaly jakési podezření. Vpředu nebylo všechno takové, jak by mělo být. Tu dal Jon znamení. Muži vyrazili a lyže syčely po svahu dolů. Vlci, na okamžik zaražení, stáli nerozhodně, jako by nevěděli, mají-li útoku čelit, nebo ustoupit. Ale tvorové, kteří k nim spěchali, nebyli ani sobi, ani karibů, ba ani vzácní pižmoni. V tom zvláštním klouzavém spěchu byl jakýsi neočekávaný úmysl. Vlci se rozprchli. Jako by osud chtěl mužům vynahradit tolik nehod, byla pro ně situace teď neobyčejně příznivá. Sněhová plocha byla dokonale vhodná pro lyže, ale obtížná pro vlky. Jaká divoká radost, dohánět ty veliké, hubené vrahy a mávat nad nimi sukovitými kyji! Lovců se zmocnila pravěká zuřivost, pomstychtivost za všechno zlo, které potkalo člověka a jeho stáda od počátku časů. Vlci! Metla Severu. Ať zahynou svévolně a ukrutně, jako sami vraždili! Muži ani nevěděli, jak hrozně křičí; prastarý válečný křik se bezděčně dral z jejich ochraptělých hrdel. Každý muž, když za řevu doháněl svého nepřítele, dal mocnou ránu kyjem, ránu, která rozbíjela lebky a přerážela hřbet. Zasažení vlci zůstali pozadu, chabě kolem sebe bili a pak tiše leželi nebo se strašně vlekli po dvou tlapách. Mikel, nejmladší a nejhbitější, letěl daleko napřed. Bojoval, aby ani jediný vlk neunikl. Ale několik šedivých oblud se prudce obrátilo a prchalo v pravém úhlu od všeobecného směru útěku. Bylo nemožné běžet všemi směry; vlci se teď začali rozbíhat napravo i nalevo, muži však pronásledovali jen ty, kteří utíkali před nimi. Ome, pomalý a ještě dosti nezvyklý lyžím, zůstával pozadu. Zuřivě bil do zvířat, která se na sněhu ještě bezmocně hýbala. Vlky, kteří byli jedním úderem jen omámeni a teď se pomalu zotavovali, dobíjel mnoha ranami. Vrhal se na ně s hlubokými hrdelními zvuky vzteku, potlačovaný hněv mnoha měsíců proudil z něho s dobitím každé nové oběti. 127
Když srazili posledního vlka, kterého mohli dohonit, muži se obrátili a pomalu se vraceli přes bitevní pole. Byli umdlení a vysílení strašnou námahou, ale cítili, že jejich námaha nebyla marná. Když míjeli šedivá těla na sněhu a pozorovali dlouhé tesáky, obnažené smrtelným zápasem, věděli, že tato metla nebude už nikdy srážet drahocenné soby. Úkradkem se muži dívali na sebe navzájem. Každý se v duchu ptal, zda sám byl také takovým řvoucím démonem jako ti druzí. Nemohli to pochopit; měli pocit jako chlapci, kteří byli dopadeni při nemužném rozčilení. Ale jaká radost to byla! Jaké divoké potěšení! Sotva muži opustili místo svého vítězství, už se k nim hrnulo stádo. Druhá smečka! Udělala širokou okliku mnohem rychleji, než pokládali za možné. Poděšení sobi se rozptýlili a divoce prchali před strašlivým nepřítelem. Kdyby se lidé nebyli do toho vmísili, byli by teď sobi padli do zálohy čekajících vlků. Jak prohnaně si vymyslili svůj plán. Kolikrát se jim už asi podařil! Lidé nemohli zadržet rozptýlené hloučky sobů. Mohli je nechat jen běžet, dokud jejich hrůza nepomine. Za posledními prchajícími zvířaty se objevili vlci, kteří je hnali. Právě doháněli opozdilce stáda, nejmenší jarní telata. Telata byla zmatena; byla to jejich první zkušenost s divokým nepřítelem, s nepřítelem vůbec. Bez cíle běhala sem a tam a pokoušela se najít své letní matky. Mnoho pronásledovatelů se ještě nepřiblížilo k sobům. Když spatřili muže ženoucí se prchajícím stádem, zastavili se. Byli udiveni. Starý plán se jim nepovedl. Začali ustupovat. Ale několik vlků si už vyhlédlo svou oběť. Byli horlivě zabráni do svého divokého záměru a ve zmatku honby nezpozorovali muže, kteří se vmísili mezi soby. Mikel byl na řadě první. Spatřil, jak bylo krásné tele odříznuto od stáda. Zoufale se snažilo dostat se zase k ostatním. Pak zůstalo stát se skloněnou hlavou a chvělo se, aby 128
čelilo čemukoli, co přijde. Otočilo se na druhého útočícího nepřítele, který po něm chňapl. Ihned se na ně zavěsil první vlk. Tele se statečně pokoušelo udržet se na nohou. Mikel nemohl zasáhnout do boje včas. Viděl, jak tele náhle ochablo, přední nohy se mu podlomily, hlava se dotkla sněhu. Tu zpozoroval vlk Mikela, ale nemohl už ráně uhnout. Jaká mocná to byla rána! Jak zapraskala dlouhá páteř! Zvíře strašlivě zavrčelo a chtělo Mikela napadnout, ale zadní nohy se za ním bezmocně vlekly. Jak rychle tu dopadl těžký kyj podruhé! Tele se na Mikela smutně dívalo, ale nemohl mu pomoci. Byl by je rád pozvedl, postavil je znovu na všechny čtyři a viděl je, jak běží za ostatními. Zkusil to, ale bylo už pozdě. Ještě dvě jiná telata už nemohla být zachráněna. Smečka, která dělala okliku, běžela mnohem rychleji, než Jon počítal. Jak strašně veliká to byla zvířata! Oč byla jejich rychlost větší než rychlost vlků v Laponsku! Šediví, protáhlí a vyhublí, byli téměř připraveni napadnout i muže. Další čtyři vlci padli pod kyji v druhé bitvě. Vlci, kteří zůstali naživu, zmizeli. Tři ztracená telata budou použita na maso, kterého nebylo nikdy dost. Muži znaveně vyrazili, aby sehnali rozprášené stádo. Zvířata ještě nedoběhla daleko, když narazila na těla vlků zabitých v první bitvě. Zastavila se novým úlekem, ale jejich bezhlavý útěk tím byl zadržen. Některá zvířata se rozptýlila k východu i západu v dlouhých roztroušených řadách. Muži se plahočili až do tmy. Mráz byl prudký, ale noc jasná a bezvětrná. Taková noc, v jaké sestupují od severu velká světla a tančí mezi hvězdami. Zdálo se, že ze sněžné pouště se třpytí slabý barevný odraz. Sobi se pomalu shromažďovali a tvořili temné skvrny. Když muži na sebe volali tichou nocí, byly jejich hlasy tenké a jasné. Pokyny se nesly od muže k muži, až k Mikelovi na západě a k Aklovi na východě. 129
Pomalu, trpělivě, sbíhavě se shromažďovali a blížili se ke společnému středisku. Neměli psy; nechali je v táboře, aby štěkotem nevarovali vlky před útokem lidí. Po celou bílou noc se muži plahočili, hnali soby, pobízeli, přemlouvali. Konečně soby sehnali do jednoho stáda a dovedli blíže k táboru. Muži chodili po sněhu tak dlouho, že už téměř necítili únavu. Posunovali lyže nekonečným mechanickým krokem jako lidé ze dřeva, kteří se nemohou zastavit. Kdyby se jen na chvíli zastavili, nemohli by už vykročit znova. Jon je poslal do tábora. Šli nejisté jako ve spánku. Jen Jon zůstal, aby hlídal stádo. Věděl, že starostlivý Pehr bude první, který se vrátí; malý odpočinek, jen zcela malý, a Pehr opět převezme nekonečnou hlídku. Nebudou moci jít dál, dokud se muži zase nezotaví. Jonovi se zdálo, že jejich potřeba spánku nemá mezí. Bděl stále dál a přemýšlel o mnoha věcech, o sobech, vlcích, mužích. Jakou radost budou mít ze své bitvy s vlky! Jaké zprávy podají poslouchajícímu táboru! Vlci! Ach, ti byli pobiti a zahnáni klacky! Jen ať se vrátí, touží-li po druhé porážce! Ale Jon znal vlky. Dnes už nepřijdou a zítra také ne. Ale po mnoha dnech, po týdnech se přikradou z nitra bouře a tmy, a přikradou se prohnaně, trpělivě a vražedně. Trvalé příměří nebo zastavení boje není možné. Vždy někde vzadu se budou šedivá hubená zvířata plížit, výt a čekat a čekat. Nebudou spát a odpočívat a nezapomenou. Zase jednou obnovili svůj prastarý zápas s člověkem.
130
KAPITOLA XII Kaasův odchod Jistě byl čas, aby se utábořili. Jon dvakrát zapískal, a dlouhý šik sobů, psích potahů a běžících lidí začal zmírňovat svou rychlost. Řidiči sobích tahounů přehodili oprať nalevo – znamení k zastávce. Nemusili zvířata pobízet, už šest hodin táhla těžké saně. Stála klidně, s parohy poněkud sehnutými únavou. Dlouhé chlupy na hrdle měla bílé mrazem, jak do nich dýchala. Na dolním konci křičeli Eskymáci. Psí potahy se jako obyčejně nahromadily ve zmatenou směsici zvířat, saní a spletených otěží. Zvířata je stejně nutné odstrojit. Psi seděli na zadku a čekali, až budou odvázáni, příliš unavení, aby skotačili. Trpělivě pozorovali známé pohyby při rozbíjení tábora; jistě jim brzy hodí na sníh zmrzlé kusy tuleního masa. Tapik kráčel po sněhu a zabodával přitom hůl, kterou sníh zkoumal. Rozhodování o pravém místě ke stavbě iglú bylo vždy ponecháváno Kaasovi. Tak rozhodovat bylo právem jeho věku. Šel pak pomalu po sněhu, na němž ještě nebyla žádná stopa, zabodl do něho svou hůlku, zaváhal, šel dál a znovu ji zabodl. Cosi téměř tajemného bylo v této ceremonii, cosi podobného úkolu proutkaře, který zkoumá tajemství pod sebou. Pak náhle, jako by byl inspirován, nechal trčet hůlku ve sněhu. Na tomto místě se musí iglú postavit, na tomto místě má sníh správnou pevnost, aby z něho mohli krájet velké cihly dřevěným nožem na sníh. Ale teď byl Kaas někde vzadu. Už několik dní nestačil ostatním, ale s opovržením odmítl jeti na saních. Jízda je pro ženy nebo děti, ale ne pro muže, ne pro náčelníka mužů. Žádný muž nesmí přidávat svou váhu na těžce zatížené saně. 131
Vezou potravu, kůže a spací pytle, věci nutné k životu, k životu, na nějž obyvatelé Severu měli vždy jen skromné nároky. Stane-li se břemenem, mohl by se stát neštěstím všech. Tak uvažoval Kaas, nejstarší kmene, takto uvažovat bylo zvykem všeho jeho lidu. Kultak, starší Kaasův syn, zahynul před lety v hluboké ledové trhlině. Dcery mu unesli mladí muži jiných kmenů. Jen Kob mu zůstal, syn jeho stáří. Ale Kob byl mladý, příliš mladý, aby konal dávné obřady otce a syna. Jednou v hluboké tmě krátce před ranním šerem promluvil Kaas ke Quag, ležící vedle něho: „Musí mi být postaveno osamělé iglú.“ A Quag vykřikla zděšeně: „Ne! Ne, Kaasi! Ještě ne!“ Chvěla se připomínkou na osamělost a pověrečným strachem. „Přišli horští duchové.“ Kaas řekl tuto větu pevně a prostě. „Kob je pouhé dítě, iglú mi musí udělat Tapik.“ Tu Quag znovu vykřikla a prosila svého muže, aby počkal ještě jednu zimu, aby ještě jednou viděl jasné letní slunce, ještě jednou pocítil teplo suchého vřesu na svazích. V dalších dnech se Kaas stále více opožďoval a přicházel do tábora o půl hodiny, o celou hodinu, někdy i o dvě hodiny později za ostatními. Vševidoucí Jon si toho všiml a promluvil s Tapikem. Pak pochopil. To byl způsob celé přírody, tady nebylo pomoci. Kaas ještě nebyl v táboře a Tapik řídil stavbu iglú a nižších přístavků pro psy. Na druhé straně si Laponci také už stavěli stany. Nejprve prostou, ale dokonalou kombinaci stanových tyčí, která vzdoruje každému větru. Pak je pokrývali vadmalem, zvláštní, velmi hrubou tkaninou, na které se vítr láme, ale přitom může jemně vnikat do stanu. Kdyby se větru kladl úplný odpor, mělo by to jen za následek, že by smetl celý stan. Na příčních tyčích se houpaly hrnce. Do hrnců byl pěchován sníh a vařilo se v nich zmrzlé maso. 132
Kaas ještě nepřišel. Zdvihl se vítr a po tvrdé sněhové ploše se táhly dlouhé, strašidlům podobné sněhové závoje. Mezi dnem a nocí nebyl zřetelný rozdíl, jen kalné, šedivé šero, jež se měnilo ve tmu, která však den ze dne byla méně temná. Tapik se kus cesty vrátil, a když přišel opět do tábora, byl Kaas s ním. Po Kaasově příchodu do iglú, kde na něho čekali Quag a Kob, pokoušeli se všichni chovat a hovořit přirozeně. Ale Quag zpozorovala, že kus vařeného masa, který si Kaas odřízl, je neobvykle malý. Kob tu seděl a hleděl na svého otce slavnostně, kdežto Quag se stavěla, jako by byla velmi zaměstnána rozličnými zbytečnými pracemi. Každý už jasně věděl, že Kaas nedokázal dojít do tábora sám. Každý věděl, že něco takového se podruhé už nesmí stát. Jen Kaas sám se nezdál znepokojen. Vážný jako vždy mluvil rozvážným a pevným hlasem o blížící se bouři, o noži, který jeden Laponec ztratil a on našel. Ale Quag mu nemohla odpovědět; stále jen zvolna přikyvovala, ale přitom se na něho nedívala. Připravili se na noc jako obvykle. Kaas promluvil jen jednou po velmi dlouhé době. „Zítra mi Tapik vystaví osamělé iglú.“ Quag neodpověděla. Tentokrát věděla, že odpor by byl marný. Ležela vedle Kaase, jako líhala téměř čtyřicet let. Jenže tentokrát to je naposled; zítra bude pod sobí kůží sama. A stále pak bude sama. Vzpomínala na Kaase, jak ho poznala. Tehdy mu lidé říkali Rychlý lovec. Vracel se s tuleni, když jinak nikdo žádného neulovil. Na konci zimy míval více liščích kožešin a více morkových kostí z velikých bílých medvědů, než mívali i nejstarší lovci. Jeho hlas v radě byl moudrý. Vědělo se, že se stane náčelníkem. Quag si vzpomínala, jak si jí poprvé všiml a přinášel pak do stanu jejího otce dary, sušené sobí jazyky a mnoho tučných koroptví. Zdálo se, že ji sotva vidí, ale když byla jednou sama ve stanu, směle vstoupil a odnesl ji. Nebránila se příliš, jenom tolik, kolik vyžadovala slušnost, a 133
aby neukázala příliš zřetelně, jakou má radost. Tehdy se zdálo, že budou spolu stále, a teď – zítra musí být postaveno osamělé iglú. Léta a léta chodila s ním, vařila maso, oškrábala nesčetné kůže, šila holínky, palečnice a čepice. V dobách hojnosti, kdy jedli jen jazyky a srdce a nejtučnější kusy, i v dobách podivného, němého hladu, kdy vyvářela staré kůže na trochu polévky. V létě na ohromných pohořích a na březích tichých jezer, v zimě u moře s vrzáním a skřípáním plovoucích ker – na to všechno si vzpomínala. Starší synové zhynuli v bouřích a na lovu a dcery byly uneseny cizími lovci do vzdálených táborů. Bývaly časy, kdy stan byl plný dětí, hosté přicházeli a odcházeli, Kaas měl úspěch za úspěchem. A teď nadešla doba osamělého iglú. Sérem následujícího dne fičela bouře. Divoké nárazy sem vrážely od Polárního moře, zaječely a potuchly a znovu zařvaly křečovitými výbuchy hněvu. Tapik pracoval v jisté vzdálenosti od tábora. Pomalu rostl pahorek osamělého iglú. Zdál se bělejší a studenější než kterékoli jiné iglú. Měli je budovat Quag nebo Kob, neboť byli členy rodiny, ale Quag to nedovedla a Kob byl příliš malý. Tapik kladl vrstvu na vrstvu a Quag zamazávala mezery kyprým sněhem. Jinak při tom nebyl nikdo. Všichni sice věděli, co se děje, ale předstírali nezájem a zůstávali ve svých iglú. Duch smrti nesmí být váben zbytečným hlukem nebo pohybem. Tapik to Jonovi poněkud vysvětlil a požádal ho, aby je Laponci nerušili. Když dokončil střechu, vyřízl otvor do strany obrácené k moři. Tato strana byla také nejvíce vzdálena od hor, takže horští duchové jen stěží najdou vchod. Tapikova práce byla skončena. Vrátil se do svého iglú a pečlivě zavřel vchod. Kaas byl připraven. Jeho nejmilejší lovecký oštěp byl připraven. Měl u sebe spací pytel a nové holínky, poslední holínky, které mu Quag udělala. Pomalu sbírala jeho nejmilejší 134
jídla a přitom od něho odvracela obličej. Konečné bylo všechno připraveno a vydali se na cestu. Kaas šel napřed a Quag za ním, jako za ním chodila celá ta léta. Vítr do nich při chůzi pral a vířil sníh jako oblaka kouře na hřebenech pahorků. Třebaže šli pomalu, nemohli oddalovat cíl své cesty donekonečna. Nepromluvili ani slovo. Nestiskli si ruku. Vrásčitá tvář neprodlela pohledem na druhé vrásčité tváři. Kaas před vchodem do iglú klesl do sněhu. Quag se k němu obrátila zády, obličejem proti bouři. Dlouho stála nehybně, a když se obrátila, Kaas zmizel. Zásoby, které přinesla, postavila pečlivě do vchodu a zase nastavila tvář bouři. Když se obrátila podruhé, zmizela také potrava. Do otvoru se už začínal hromadit sníh. Quag postavila hrnec, který vzala s sebou, a zasunula do vchodu týž sněhový kvádr, který Tapik vyřízl. Pomalu, pomalu tlačila kvádr na jeho místo. Zdálo se, že nikdy nebude hotova se zapečetěním této temné díry. Když nahoře zbývala už jen úzká mezera, vstrčila do ní ruce, jako by ji chtěla rozšířit. Pak je rychlým pohybem vytáhla a svou váhou kvádr pevně zatlačila. Sundala poklici s hrnce s vodou, jejž nechala stát na sněhu. Už se na ní utvořila tenká ledová kůra. Quag ji prolomila a začala vodu lít na hrany kvádru, který uzavíral vchod. Jakmile se voda dotkla sněhu, zmrzla a neprodyšně uzavřela všechny trhliny kolem vchodu a spojila jej se stěnou v jedinou pevnou hmotu. Když Quag spotřebovala všechnu vodu, byla hotova. Vydala se na zpáteční cestu, ale musila jít pozpátku. Každá stopa ve vysokém sněhu musí být při chůzi pečlivě zahlazena. Od zapečetěného iglú k iglú živých nesmějí vést žádné stopy, po nichž by mohl jít Duch smrti. Pomalu se Quag lopotila proti větru. Byla to vysilující práce ve vysokém sněhu a mnohokrát musila odpočívat. Ani jednou se nepodívala na bílé iglú, nyní 135
již nezřetelné ve sněhovém víru. Nikdy je už nesmí spatřit. Sníh jí vnikal do palečnic a ruce ji zábly. Ale zahlazování stop pokračovalo stále dál, nekonečně, tupě, beznadějně. Zahlazovala stopy až ke vchodu do svého vlastního iglú. Když se tma zavřela nad denním šerým polosvětlem, propukl vítr celou silou. Quag jej ve svém iglú slyšela; zdálo se, že chvění jeho divokého rozmaru k ní proniká i tloušťkou kožešin a spacího pytle, tam, kde zabalena ležela – sama. I psy pustila dovnitř. Kňučeli tak žalostně, že Quag si nemohla vzpomenout na nic podobného. Zvířata vydávala ve tmě strašlivé zvuky, jako by měla divoké sny. Než nastalo ráno, Quag napjatě poslouchala. To byla doba husté tmy těsně před příchodem šerého světla. Byla to doba, kdy Kaas promluvil naposled. Teď však mluvila jenom bouře, mluvila krutě a výhružně, letíc do vnitrozemí ze svého strašlivého domova uprostřed zamrzlého moře. Někde na skalnatém pobřeží moře se Kaas narodil před nesčetnými lety za hlomozu divoké bouře. Přišel v bouřlivém víru a za stejného velikého hlomozu odešel. Ale duch starého náčelníka, zavátý do vnitrozemí valícím se větrem, bude žít dále v oněch tajemných horách, daleko, daleko na jiné straně světa.
136
KAPITOLA XIII Ome
Táhli stále dál, stále směrem k velikým pastvinám vyhrazeným pro soby. Starý náčelník zemřel; zanechali ho daleko za sebou, v končině, kudy už nikdy nepůjdou. Ani jeho jméno nesmělo být vysloveno. Duchové smrti dovedou jít za nejslabším šepotem. V pochmurné polární noci je málo času na zármutek; nebezpečí pro živé jsou tak naléhavá, že nedovolují přepych citu. Oplakávat, hlasitě naříkat, zdržovat se by znamenalo totéž jako přidružit se k oné strašné společnosti stínů v temnotě černých hor. Tapik byl teď vůdcem ubývajícího hloučku Eskymáků, kteří stále ještě provázeli dlouhý pochod. Byl to průměrný muž své rasy, bez zděděné autority náčelníkovy. Teď bude jeho úkolem najmout nové muže, najdou-li se. Měl tu výhodu, že už téměř dvě zimy sbíral zkušenosti se stádem, že se stýkal s laponskými pastevci a dovedl zacházet s nástroji Bílých náčelníků. Ome už nad sebou necítil krotící vliv starého náčelníka; podivná moc beze slov a bez hrozeb byla teď rozptýlena, odnesena velikým větrem. Drzeji si teď Ome vykračoval po táboře svým tichým způsobem; déle prodléval u Nejina stanu a nikdo se na něho neodvažoval promluvit. Jeho přítomnost vzbuzovala obavy, němé očekávání před vypuknutím bouře. Jeho nepřítomnost by mohla být stejným neštěstím pro pochodující stádo. Na Omovi teď záleželo a mohl si diktovat, dokud nebudou nalezeni noví muži. V bílých nocích za mrazivého, přísného měsíčního světla viděl nejeden pastýř, jak sražený, černé skvrně podobný Ome 137
kráčí napříč sněhem. Zdálo se, že jeho chování nemá smyslu, že jeho bezúčelné potulování nemá cíl. Přesto šířil v táboře zlověstnou předtuchu; už jeho neurčitost mu dodávala nebezpečné vlastností. Někde v nesmírné severní zemi musí být kmeny, zbytky kmenů, zimní tábory, nějaké místo, kde se najdou odvážní muži. Čtyři noví pastevci, nebo tři, dokonce i jen dva, budou-li spolehliví, by zvýšili pochodovou schopnost poutníků. Kdyby se přiblížili k moři, našli by snad muže, kteří by byli ochotni hlídat soby. Jednotlivé eskymácké osady někdy táhnou na pobřeží k zimnímu lovu. Jon řídil pochod k moři. Ome ihned poznal nepatrnou změnu směru. Tajemným procesem ve své mysli uhodl účel; až budou po ruce noví muži, zmizí jeho důležitost a nepostradatelnost. Bude rychlý konec jeho výsadám a jeho nedotknutelnosti. A noví muži budou jistě také proti němu. Všichni jsou stále proti němu, všichni a všude. Je sám, zčásti opovrhovaný a zčásti obávaný, jako starý, mrzutý člen stáda, kterému se druzí vyhýbají a který je vyloučen ze všech radostí. Nejčernější pohledy vrhal Ome na Mikela, Mikela, který ho přivedl jako zajatce, Mikela, jemuž bylo dovoleno nosit vybuchující „ohnivou hůl,“ Mikela, který stojí mezi ním a Neji. A Mikel je v táboře oblíben, kdežto on, Ome, je v opovržení a musí žít sám. Spikli se proti němu. Což muži vnitrozemských kmenů neničí všechno, co se jim staví na odpor? Není u nich obyčejem loupit ženy, vyměňovat si manželky, půjčovat si je, nebo je dokonce krást? On, Ome, musí dokázat svou mužnost. Musí provést velké činy, musí nahánět strach. Stádo táhlo v jakési vzdálenosti od pobřeží, ale saně byly taženy těsně u břehu. Někdy, když byl led hladký, opouštěli pobřežní skály a táhli po širokých zamrzlých zálivech a přítocích. Ale kry byly často hrubé a ledovce se hromadily a vězily do vysokých hřebenů. Byl tu děsivý mořský hlomoz a 138
tulení díry a úzké pruhy volné vody; pocit bezpečnosti byl na pevnině celkem větší. Eskymáci byli spokojeni, že jsou blízko moře. Tulení maso bylo hlavní součástkou jejich zimní potravy, vždycky tomu tak bylo. Někdy padl pod jejich oštěpy velký hloupý medvěd; mezi skálami se snad skrývá maso liščí a karibí, ale čerstvé tulení maso v hrncích jim poskytovalo největší radost. Teď, když táhli zase podle moře, stěží stačili stádu. Velké bylo pokušení zdržet se u tuleních děr. Masití tuleni s kulatýma zářícíma očima je téměř prosili, aby si je vzali. Bylo smutné spěchat dál a nechávat je pokojně klímat u jejich děr. Když někdy zaslechli jedoucí saně, pak obratně uklouzli zraku. Zdálo se, že se nějakým tajemným způsobem dověděli, že jejich nepřátelé nemají kdy jim ublížit. Jejich váhavost dráždila. Touha po tulením mase byla tak veliká, že Jon uznal za dobré povolit jeden den na lov. Bylo ujednáno, že prvního jasného dne bude lov na tuleně. Před polovinou zimy mohli stále ještě najít pruhy volné vody dosti daleko od pobřeží. S výjimkou mužů, kteří hlídali stádo, měli jít všichni na lov – to bude nádherný den. Snad se přidruží i Laponci, snad půjdou i ženy dosti daleko, aby viděly obratnost svých mužů. Ujednali, že budou lovit podle starého způsobu. Střelba z pušek by tuleně poplašila a pak by se dlouho nevynořili. Prohlédli staré oštěpy, rozmotali harpunové šňůry. Všude vládlo rostoucí rozčilení. Podobali se dětem před prázdninami. Ome měl službu u stáda, ale toho dne byl Jon shovívavým otcem všech. Jon ohlídá soby sám, aby se nikdo nepokládal za odstrčeného; byl to jejich den – krátká doba, aby se všichni mohli vy bouřit. Ale Ome neměl radost; byl zakaboněný, mlčel a nezajímal se o své oštěpy. Když Jon šel k sobům, šel Ome za ním. Jon ho celou dobu viděl, jak se potlouká na protější straně stáda, ale po poledni odešel. 139
Jaký to byl den na ledě! Bylo to jako za starých dob, kdy bylo ještě mnoho členů kmene a kdy chodili na lov se zbraněmi, jež schválili staří náčelníci. Tenkrát, než byly zavedeny zbraně Bílých náčelníků, přicházeli karibů každý rok, tuleni nebyli plaší a v zemi nebyl nikdy hlad. Když se muži rozcházeli po ledě, rozpomínali se na hrdinské lovy, historky, které v zimních iglú vyprávěli starci. Tři dny vál prudký vítr od pobřeží, ale konečně se utišil. Kry se větrem uvolnily a za přílivu lovci cítili pod nohama neklidný pohyb. Zase na lovu, jaký to nádherný pocit! Kradmý postup dopředu, konečně výpad, rozčilující vítězné zabíjení! Bylo snadné lovit v páru. Když se v dáli objevila černá skvrna spícího tuleně, vydal se k němu jeden lovec velkou oklikou. Druhý postupoval zvolna dál; po chvíli zdvihl pomalým pohybem paže. Když se tuleň probudil a upřel oči na podivné strašidlo mávající pažemi, soustředil všechnu pozornost na tohoto lovce, který zůstával stále opodál. Zatím se druhý opatrně přikradl zezadu ke zvířeti, jež nic netušilo. Potom následoval prudký výpad a vrh oštěpem. Jaká radost, vyděsit nehybného tuleně? Jak směšně vždycky vypadal, když náhle ucítil oštěp! Člověk se musil smát jeho překvapenému výrazu. Když byli někdy tuleni nedůvěřiví, bylo nutné dlouho čekat u díry. To se pak choulili za ledovou stěnou až do únavy a promrznutí. Takové dlouhé čekání mohlo být také bezvýsledné. Když tuleň vystrčil vousy na led, často se s nekonečnou trpělivostí rozhlížel, než vylezl úplně. I pak mohl být jeho postup na ledě únavně pomalý. Někdy lovec nečekal dosti dlouho před rychlým výpadem. Tulení skok mohl být ještě rychlejší a pak nastaly závody, kdo bude dříve u díry, a tento běh vyhrávalo často zvíře. Pro tuleně to byl důležitý závod. Lovci se rozdělili do roztáhlé linie. Každý doufal, že přitáhne nazpátek větší a tučnější kořist než kdokoli jiný. Na 140
141
konci lovu se mnoho rozčileně mluvilo a porovnávalo, vysvětlovalo a ukazovalo, jak si kdo při lovu počínal. Vždycky tu byla dětinská snaha udivit ženy hrdinským výpočtem činů toho dne. Každá žena se tajně styděla, byl-li její muž málo vážen; to byla situace, která sváděla, aby se zažitá dobrodružství přemršťovala. Přestože roční doba byla již pokročilá, byly tu překvapující rozlohy volné vody. Prudký vítr uvolnil dlouhé pruhy mezi velikými krami. Byl to dokonalý den na lov tuleňů – dosti vody a dosti ledu. Jen jedno chybělo, slunce, které by tuleně lákalo, aby se déle vyhřívali v chráněných zákoutích ledu. Ale byl to dobrý den a bude to radostný večer u čerstvého tuleního masa v bublajících hrncích. V loveckém zápalu nikdo nepohřešil Oma. Nikdy se neúčastnil žádného kmenového podniku; jeho osamělá a nevrlá přítomnost by byla zavinila rozpaky jako neznámý host u rodinného stolu. Nebyla to vědomá radost, že tu není, prostě si na něho nikdo nevzpomněl. Ale byl-li to dokonalý den pro lov, byl stejně dokonalý pro úmysl temné Omovy mysli. Vrátil se od stáda a chodil bez cíle mezi táborem a pobřežím. Daleko na ledových polích se temné skvrny mužů zabývaly lovem. Blíže pobřeží se shromáždily ženy, aby pozorovaly, jak nejlépe mohly, vzdálené činy svých mužů. Jenom Neji, která dosud muže neměla, hlídala v táboře Jaka a Atu a Tapikovy a Kipiny děti. Pobíhaly mezi stany a iglú, šťastné, že mají den neobvyklé svobody. U moře si však hrát nesměly; trhliny v ledu byly pro neopatrné dětí příliš nebezpečné. To všechno Ome viděl. Pak šel na led, až došel k tuleni, kterého si tu nechal jeho majitel až do svého návratu. Ome mu divokým trhnutím stáhl kůži a skryl ji pod svou kaptou. Pak se zase zdánlivě bezcílným způsobem zvolna vrátil do tábora a zmizel ve svém iglú. Když vyšel, měl u sebe stále ještě čerstvou tulení kůži. Stál a pozoroval, jak si děti hrají; udělal 142
několik kroků, zastavil se a znovu popošel. Stále se však blížil Pehrovu stanu. Neji hlídala dětí, ale zrak upírala k moři. Příštího roku už bude provdána za Mikela a jako vdaná žena bude moci být s druhými ženami. Pak skončí její nevolnictví u dětí. Toužila po svobodě vdané ženy; kdyby velký pochod neměl na všechny tak velké požadavky, byla by už dosáhla důležitého postavení manželky, neboť jí bude už sedmnáct let. Pak ji zahalilo náhlé temno, a zatímco se bránila, vnikl jí do nosu ostrý pach čerstvé tulení kůže. Nemohla vykřiknout; strašná slizká kůže se jí lepila na obličej. Pak cítila, že je nesena pod silnou paží, a kopala kolem sebe, jak jen mohla, ale nepomáhalo to. Nemohla křičet. Měkký tulení tuk jí plnil ústa i oči a stěží lapala po dechu. Nyní ji někdo položil na zem a táhl, pak znovu zdvihl a opět hodil na zem. Teď strhl dusící tulení kůži, ale kolem ní byla stále ještě tma a zápach. K tulenímu pachu se mísil neklamný pach eskymácký. Toto temno musí tedy být vnitřek iglú, ale není to iglú Tapikovo, jehož dětí až doteďka hlídala; musí to být, může to být jen iglú zákeřného, strašného Oma! V radostech lovu na něho zapomněli. Neji se zmocnila strašlivá ošklivost. Chvíli poslouchala, jak chodí; vzpomněla si, že i Eskymáci se vyhýbají jeho hrůzné přítomnosti, že ani psi nechtějí prodlévat v jeho iglú. Jak nevýslovně ošklivý je jeho zvířecí obličej! Cítila ho nablízku; jeho ruce po ní sahaly. Zaječela do tmy. Ihned jí odpověděl hlas malého Jaka ze vchodu do iglú. Neji vykřikla: „Běž, Jaku, běž!“ Ale Ome jí přitiskl tulení kůži pevně na obličej, takže už nemohla mluvit. Vycítila, že Ome nerozhodně váhá. Pak měla dojem, že vylezl otvorem, ale vrátil se a začal hmatat vedle ní. Převrátil ji, zdvihl a zase ji pustil; cítila, že je spoutávána, že jí svazuje nohy a ruce pevně připoutává k bokům. Nyní byla pevně svázána jako balík kůží. Ome při této práci vyrážel divoké, 143
mručivé zvuky, ale nedalo se uhodnout, co tyto zvuky znamenají. Pak ho už necítila ani neslyšela. Jistě je teď v iglú sama a Ome pronásleduje Jaka – pokouší se zmocnit se ho, než dítě doběhne k lovcům. Ale Ome se zdržel v iglú příliš dlouho. Jak byl jen napolo dorostlý chlapec, ale krátké nožky ho už donesly daleko k ženám, které na kraji ledového pole přihlížely lovu. Když Jak slyšel Oma, jak za ním dupe, začal křičet. Křičel v běhu, jak jen mohl hlasitě, a brzy se jedna žena obrátila a podívala se směrem k němu. Zamával rukama, a tu se všechny ženy obrátily a dívaly se, co se děje. Rozběhly se k němu. Jakmile ženy spatřily Oma, zarazily se. Dvě se otočily a běžely k lovcům, roztroušeným po krách. Brzy bude vzbouřen celý tábor. Omův dokonalý plán se nepodařil. Ale Ome běžel se zarputilým odhodláním dál. Dostihl Jaka, ale nedotkl se ho; přeběhl kolem skupiny žen, a ani se na ně nepodíval. Běžel dál a dál k moři a po ledě. Dnes se zachová jako muž; dnes se přede všemi vyznamená. On, opovržený Ome, si přijde na své. Mikel je jistě jeho veliký soupeř. Mikel ho přivedl do tábora jako zajatce, Mikel je miláček všech, Mikel stojí mezi ním a tím, aby dostal Neji. Velcí muži Severu přepadají své nepřátele, ničí je, olupují o ženy. To je jediná cesta. Ome se musí vyrovnat ostatním. Běžel přes širá pole, dělal okliky kolem nahromaděných překážek, přeskakoval úzké kanálky volné vody. Každého lovce si pozorně prohlédl, pak běžel k nejbližšímu a k dalšímu. Lovci se na něho udiveně dívali; ještě nikdy neběžel s takovou záměrností. Lov byl už téměř u konce; snad Ome hledá nějakého tučného tuleně, kterého by dostal bez práce. Všichni starostlivě pohlédli na svou kořist. Nastávající noc byla už ve vzduchu a vítr sílil. V dlouhých kanálech vlny ostře pleskaly o okraje ledu. Konečně ho Ome spatřil, nejdále přede všemi lovci. Tak se mu to hodí, je na ledě 144
sám, muž proti muži a nikde nikdo, kdo by pomohl oblíbenému Mikelovi. Mikel ho nevidí; přikrade se k němu právě tak, jako se Mikel přikrádá k tuleňům. Co má být zničeno, to se musí zničit, ať je to zvíře nebo člověk. Tady je jedno jakým způsobem. Tuleně také nevarujeme, než ho bodneme oštěpem. Mikel klečel u úzkého kanálu a neviděl ho. Zdvihl oči teprve tehdy, když Ome přeskočil pruh vody. Napolo se vzpřímil, aby čelil útoku, ale rychlost, s kterou Ome zaútočil, povalila oba a smetla je od okraje vody. Ome ve spěchu, s nímž se hnal za prchajícím Jakem, zapomněl na zbraně, a Mikelův oštěp stál zaražen do ledu mimo dosah. Žádný z obou nemohl dosíci rychlého vítězství. Těžké vrstvy zimního obleku byly i překážkou, i ochranou. Vstali a v rostoucím soumraku znova upadli jako tiché loutky v chmurné zimní hře. Mikel byl mladý a obratný, ale Ome měl ve svých ohromných opicích pažích nesmírnou sílu. Jeho snahou bylo Mikela chytit a držet, kdežto Mikel se snažil mu uniknout. Jakmile by se byl Mikel zbavil strašného sevření jeho paží, byl by mohl po ledě rychle utéci do bezpečí. Ale pokaždé když se už málem uvolnil, uchopila ho znova dlouhá Omova paže za nohu nebo za rukáv a strhla ho zase k zemi. Zápasili dál. Byl to boj až do vysílení a Ome pomalu dostával vrch. Pak nastalo nové stadium boje, zoufalé pokusy, aby jeden druhého shodil přes okraj ledu; voda byla jedinou dosažitelnou zbraní. Bylo to těžké. Zatáhnout nebo svalit nepřítele do vody, aby do ní druhý nebyl rovněž stržen, bylo téměř nemožné. Ome dotáhl Mikela téměř až k okraji, ale Mikel se svinul v kouli a chytil Oma za kolena. Ome dopadl prudce na led, společně se valili až ke kraji a pak se znova váleli nazpět, tam, kde byli dříve. Pak znova začal jeden druhého tlačit k černé vodě. Vítr sílil. Úzký kanál, který Ome přeskočil, byl nyní širokou vodní plochou. Mrazivé přeháňky bičovaly led. Zdaleka 145
zazníval hlomoz volného moře. Na vnitrozemské straně kanálu, u něhož Ome a Mikel bojovali, se shromáždili lovci. Z dálky viděli zvláštní souboj a přiběhli, aby jej pozorovali. Stáli a mlčky se dívali houstnoucím šerem. Nikdo se neodvážil přeskočit široký pruh prudké vody. Viděli, že Mikel slábne. Pokaždé když ho Ome dostal až na kraj vody, zavěšoval se Mikel na svého krutého nepřítele méně pevně. Ome se brzy vyprostí, pak rána, kopanec, a Mikel se musí svézt po kluzkém okraji, na němž se lámou ledové vlny. Stalo se to dříve, než to diváci očekávali. Mikel zmizel a Ome tu stál sám. Náhle se přikrčil a čekal – chtěl svého nepřítele srazit zpátky do vody, kdyby se pokoušel zachytit se ledu. Pak v pološeru spatřili diváci Mikela. Lopotil se ve zčeřeném moři. Volali na něho, křičeli, povzbuzovali. Ale nikdo se neodvážil skočit za ním. Prudké moře bylo pokryto ledovou tříští a Mikel svíral pod levou paží plochý kus ledu. Led ho téměř nesl, jinak by ho byly mokré kožešiny obleku stáhly dolů. Lidé ho viděli, ztratili ho z očí a znova ho spatřili. Mladí lidé opouštějí život vždycky těžce, je toho mnoho, pro co se dá žít. Když se divákům zdálo, že Mikel má naději dostat se k nim, přivázali své oštěpy jeden k druhému; teď mu mohli podat dlouhé bidlo, které mělo téměř délku čtyř oštěpů a na jehož konci byl oštěpový hrot. Nic jiného neměli; snad to pomůže. Vítr zdvihal hřebeny vln a hnal Mikelovi do tváře bodavou tříšť. Ledové úlomky na něho rezavě dorážely. Bojoval a ochaboval a znova bojoval. Lovci k němu postrkávali svázané oštěpy, držíce se přitom kolem pasu jeden za druhým. Zdálo se, že Mikel se už nepohybuje, pravá paže se už nezdvihala ani neklesala. Diváci se k němu natahovali stále více. Jak byl teď blízko! Ale nesnažil se uchopit oštěp. Ach, teď se hrot oštěpu zachytil, 146
pevně uvázl někde v Mikelových šatech. Táhli opatrně, pomalu, oštěp se nesmí vyvléknout. Mikel stále ještě svíral kru. Nemohl své sevření už uvolnit. Tak táhli obojí na břeh, člověka i led, opatrně, zvolna, vzhůru přes ostrý okraj ledu. Svrchní oděv Mikelovi rozřízli a stáhli s něho hromadu promočených kožešin. Každý lovec dal kus toho, co měl na sobě – kapuci a palečnice, boty a kaptu. Váleli Mikela po ledě, tloukli ho dlaněmi, pomalu ho přiváděli k vědomí. Když se Mikel pomalu zotavoval, podívali se přes kanál, jímž se probojoval. Od ledu se nejasně odrážela sražená postava. Ale zatímco napínali zrak, zmizela v temnu vzrůstající bouře. Zuřící vítr hnal kry na volné moře, rozšiřoval kanály a vyléval na led mrazivě syčící vodu. Lovci pospíchali na pevnou zemi, dokud plocha, na které stáli, byla ještě nedotčena. Ve tmě nemohli najít několik tuleňů, ale měli jich dost. Dříve než nad nimi propukla bouře s celou zuřivostí, vařilo se už čerstvé maso ve stanech a iglú. S mdlým úsměvem seděl Mikel v Pehrově stanu. Byla tu i Neji, která se stále ještě chvěla, ale hleděla na Mikela, který byl tak podivný ve vypůjčených šatech. V Pehrově stanu byla mimořádná káva a dvojitá dávka cukru. V Tapikově iglú byl vzduch těžký pachem tuleního tuku. Po slavnosti bude mnoho povídání o všech věcech, které se dnes udály. V jednom iglú však hrnec nebublal a nebylo tu ani světlo. Daleko venku v divokém hlomozu větru a moře byl hnán někdo, kdo se chtěl povznést starými obyčeji svého kmene.
147
KAPITOLA XIV Strašidlo
Ome zmizel. Bylo jisté, že ho už nikdo neuvidí. Žádný člověk nepřežije noc na ledové kře, která se rychle láme ve vzedmutém moři. Mikel, který jen o vlásek unikl potřetí blízkosti Duchů smrti, se zotavil ve třech dnech. Jon teď velel už jen třem svým krajanům a Eskymáku Tapikovi. Dále mohli táhnout jen pomalu, dokud nenajdou nové pastevce. Nikdy ještě nebyli lidé tak žádoucí, jacíkoli lidé, jen když dovedou chodit a pochopit nejprostší pastevecké úkoly. Ale celá krajina se zdála vylidněná, ani jediné iglú se netyčilo nad sněhovou plání, ani jediná vesnice nehnízdila mezi pobřežními skálami. Laponci nemohli dělat více, než dělali. Jon je už tak příliš nehonil jako na začátku. Přemrštěný spěch nezaručoval trvalý postup. Táhli pomalu dál a šetřili si síly pro dobu, kdy budou moci s posilou opět konat celodenní pochody k východu. Teď byla doba mlčenlivě trpělivosti, nekonečné vytrvalosti v denní práci a bdělosti za dlouhých nocí, a to vše pro postup vpřed, který byl tak nepatrný, že se zdálo téměř zbytečné sklízet ráno tábor. Démoni bouře a mrazu měli jistě radost, když mohli s takovou neslýchanou zuřivostí napadat ochromené poutníky. Ještě nikdy neběsnily tak dlouhé bouře po celé dny a noci, ještě nikdy nepronikal mráz s takovou potměšilou prudkostí. Zima byla na vrcholu a její síla neochabovala. Sněhové vánice zuřily sedm dní a sedm nocí bez přestání; jen krutá, temná Arktida mohla zplodit takový stupeň neoblomného mrazu. Později se nemohli ani nejstarší z kmene upamatovat na tak strašlivý rok. 148
149
Mohli udělat jen málo; všechny síly vyžadovala pouhá snaha udržet se naživu. Akla, který byl vpředu na výzvědách, kde je nejlepší lišejník, objevil vesnici, mrtvou a umírající vesnici. Zlověstná opuštěnost podivně spočívala na iglú. Vesnice byla jistě obydlena, ale přece zvláštní mrtvý klid, nevysvětlitelný pocit, že se tu stalo neštěstí, zadržel Aklu, aby šel dál. Jen se na chvíli zastavil a pak pospíchal zpátky do tábora jako člověk, který utíká z domu, v němž straší. Ano, objevil osadu, saně ještě stály vedle iglú, ale ani v poledne nebylo vidět psí potahy nebo jinou známku života. Ráno došla výprava k podivným iglú. Nad nízkými, téměř pohřbenými střechami vířila v návětří sněhová oblaka. Akla vedl ostatní; bylo příjemnější jít ve větším počtu. Iglú byla stejná jako předešlého dne, jen ještě hlouběji pohřbena v neklidné sněhové poušti. Měla na sobě podivnou pečeť. Muži instinktivně ustupovali“ za Jona. Byl vůdce, byl ten, který řeší záhady, ten, který se má první přiblížit k neznámému nebezpečí. Tapik volal v rozličných domorodých dialektech. Nedostal odpověď, nikdo nevyšel z otvorů v iglú, ani pes nezaštěkal. Tapik zavolal znova; věděl, že zvuk jen těžko proniká do starého a obydleného iglú. Někdy slyší pes, když jeho pán neslyší. Muži tu nerozhodně stáli; u kmenů je to vážná věc, otevřít iglú druhého člověka. To je „věc zakázaná“, skutek, který může vyvolat dlouhé nepřátelství. Hleděli jeden na druhého. Pak Jon pokynul – ve službách Bílých náčelníků se to mohlo stát. Akla a Mikel šli k sněhovému kvádru, který uzavíral otvor do nejbližšího iglú, a opatrně jej vytáhli. Volali, křičeli do díry, ale žádný hlas jim neodpovídal. Čekali na Jonovy rozkazy. Jon promluvil znovu s Tapikem. Kmenové obyčeje se nesmějí přestoupit. Tapik měl starost. V hlavě se mu náhle rozbřesklo, zhrozil se a váhal. Je třeba rychle odejít a teprve daleko, daleko od 150
tohoto místa rozbít nejbližší tábor. Ale proč, proč to? Tapik rychle odcházel od devíti mlčících iglú. Znameními upozorňoval Jona, aby šel za ním. Když byl hodný kus za vesnicí, počkal, až ho Jon dohoní. Pak se obrátil zády k iglú a šeptal si s Jonem. Ach, Tapik to znal! Jak dobře znal význam toho otevřeného, mlčícího iglú! Smí se to jen zašeptat, jen Jednou – strašidlo hladomoru! Jon se vrátil k ostatním. Řekl jim to pomalu a vážně. Nehybně poslouchali. Ach ano, ale co dělat? Tapik radil daleko odtáhnout. Ale Tapik se jistě bojí shromážděných Duchů smrti. Posláním Laponců, které dostali od Bílých náčelníků, nebylo bát se duchů. Vyhnat toto veliké strašidlo ze Severu, to byl pravý účel sobího stáda. Stane-li se to na druhé straně Veliké řeky nebo na této – co na tom záleží? Tak uvažoval Jon. Lehl si na zem a napolo vnikl do iglú, které předtím otevřeli. Jaká v něm byla zima! Uvnitř právě taková jako venku, ba ještě větší, nepřirozená zima. Jon pozpátku vylezl. Pak začal s Aklou dělat otvor do klenby. Pečlivě vytahovali sněhové kvádry a kladli je stranou jeden vedle druhého. Jon se podíval dovnitř. Bylo tam něco, ale světlo bylo příliš slabé. Jon vešel; pod ochranou stěny zapálil olejový knot, který mu Mikel podal. Ach, vlastníci iglú! Byli tu jen dva. Dva staří, kostnatí tvorové leželi vedle sebe na hromadě kůží. Jon na ně hleděl. Jejich paže v pevném objetí byly k sobě přimrzlé. Patrně nejstarší pár kmene. Tak byli spolu spojeni ve své poslední noci, jako spolu jistě odpočívali po mnoho let každou noc. Hladomor je zahubil oba zároveň. Kus psí hlavy ležel ještě na dosah. Byl to jen ubohý zbytek, ochablé síly už z něho nemohly mít užitek. Jaký krutý konec krutých let! Zmrzlý obličej ženy hleděl do zmrzlého obličeje mužova. Nejlépe je tak nechat. Akla a Mikel postavili znova stěnu. K takové věci je třeba fortele, a práce tudíž dopadla žalostně. Dalších osm iglú 151
nebylo dosud otevřeno. Jsou to také jen hrobky? Je-li tomu tak, bylo by nejlépe nechat je na pokoji a táhnout dál. Poněvadž byli zavřeni ve svých posledních iglú, byl to odchod, nad nějž si jejich duchové nemohli přát lepšího. Žádný hrubý vpád do posledního díla jejich rukou, nýbrž uctivý odchod, a sníh, velký srovnavač celého Severu, zahladí se země každou stopu. Jon viděl, že druzí jsou připraveni; dychtili opustit tuto vesnici smrti. Dal rozkaz a saně se rozjely. Pehr byl u stáda a Jon zůstal sám. Jak snadné bylo jít dál, opustit strašlivé obětí tak, jak byly! A přece? Znova přišel Jonovi na mysl plán Bílých náčelníků – že stádo je k tomu, aby potřelo hladomor. Zbývá-li naděje, nesmí ji zanedbat; to by bylo jistě přání těch, kdož mu svěřili stádo. Vyrval kvádry z nejbližšího iglú a skočil do něho. Ach, to bylo jiné – nevysvětlitelný pocit, že tu někdo bydlí. Byla to příšerná věc, takhle tápat v temnotě, ohmatávat cizí těla. Ale byl tu život, nepatrné teplo, slabý pohyb. Ano, je tu život! Jon vyskočil a běžel za saněmi. Volal, mával rukama, a když se řada zastavila, dohonil ji. Zde budou tábořit, tady, a ne dále. Život! Život v iglú, která jsou za nimi! Musí ihned postavit stany, ihned připravit potravu, běžet hned k iglú. Všechno se musí stát hned. Jen Eskymák Tapik se nemohl vrátit k místu Duchů smrti a nechali ho s ženami a dětmi, aby postavil iglú a skryl se před pohledem Hledačů, kteří číhají nade všemi iglú. Jon a Pehr, Akla a Mikel spěchali tmou k vesnici. A nesli maso – ano, to, čeho se strašidlo hladomoru bojí, je maso. Šli k iglú, které Jon otevřel. Pehr i Akla a Mikel byli stateční muži, ale přesto chtěli, aby Jon vešel první. Vítr stále vál a cítili, jak neklidný sněhový koberec letí mimo ně, vlní se vzhůru přes iglú a syčí, zanikaje v temnotě. Sníh nebo vítr, nebo co to mohlo být, vydával nepříjemný pleskavý zvuk podobný rychlému přeletu mrtvých suchých křídel. 152
Pehr a Akla začali otvírat nejbližší iglú, kdežto Jon a Mikel vstoupili do iglú, které bylo už otevřeno. Uvnitř zapálili olejový knot. Bylo nesnadné vidět zřetelně mezi pohybujícími se stíny, ale jistě tu leží na kůžích lidé. Mikel přidržel Jonovi světlo. Jaký je to asi druh lidí? Ach, jak byli zchřadlí! Jak zapadlé měli oči! Byli čtyři, dvě malé děti a muž a jeho žena – jistě rodina. Muž se pohnul, když mu světlo padlo do očí. Ostatní se nehýbali, nejevili známky života. Když se jich Jon dotkl, pocítil ztuhlost, mrazivou strnulost, která neposkytovala naději. Ale jeden žil, ten, který byl nejsilnější. Vydrželi to v dlouhých krutých nocích, pomalu je to ničilo a sžíralo stále hlouběji, až došlo na nejsilnější, nakonec vždy jen na nejsilnější. Pak se dali do práce s železným hrncem, masem, polévkou. Ano, horkou polévku! Pozdvihli muže. Jak byl lehký! Nic nechápal. Neřekl ani slovo, neznal tváře podivných cizinců ve svém iglú. Ale potrava je potrava a platí u všech národů. Muž se na ně díval jako němá tvář. Když mu přestali dávat polévku, usnul. Jon na něj nakupil všechny pokrývky, které byly v iglú. Pak Jon a Mikel vyšli a zavřeli za sebou otvor. Hledali Pehra a Aklu, kteří na ně ve tmě čekali. Tak pracovali celou noc od iglú k iglú, od rodiny k rodině. Ve dvou iglú nenašli nikoho. V jiných iglú jich bylo mnoho. Zdálo se, že někteří s posledními mizejícími silami hledali útěchu u druhých. Když hrozné strašidlo bylo již zcela blízko, utekli před hroznou osamělostí. Jon a Mikel oddělovali živé od těch, kteří byli ztuhlí posmrtnou strnulostí. Ráno se potáceli únavou; byli nemocní velkým smutkem. Ze šestatřiceti obyvatel vesnice žilo jich jen patnáct. V následujících dnech byla vedle Japonských stanů postavena nová iglú, půl dne cesty vzdálená od vesnice mrtvých. Těch patnáct sem bylo přestěhováno, ale zmrzlí byli ponecháni na místě a iglú byla zavřena. Dlouhé hučení bouřlivého větru je pohřbívalo ještě hlouběji, stále hlouběji do 153
široké, bílé mohyly polárního pohřebiště. Z těch patnácti, kteří slyšeli šustící křídla Hledačů, ale přesto vyvázli, bylo šest mužů, ostatní byly čtyři ženy a pět dětí. Zbytky rodin byly opět spojeny a po dlouhých nocích jídla a spánku měli lidé zase účast na pozemských věcech. Ze stáda byli vybráni čerství sobi, aby dodali těmto zničeným tělům novou sílu. Z mužů se jistě stanou pastevci a pak všichni poputují dál s táhnoucími soby. Jaký to zdlouhavý a namáhavý způsob, aby se získali noví muži na cestu! A přece to byl jediný možný způsob. Nebylo možné najít mezi nimi vůdce; bylo téměř jisté, že jejich náčelníkem byl jeden z těch starých lidí, které zanechali v uzavřených iglú. Ale jakýsi Oolak byl pomalu uznán za mluvčího svých lidí; povětšině rozuměl Tapikovu dialektu. Trochu cestoval na západě, ale jeho lidé náleželi k centrálním kmenům, a měl už více než polovinu svého života za sebou. Lidé jeho kmene jistě asi cítili vděčnost za svou záchranu, ale byla to netečná, mlčenlivá skupina, kterou nebylo možné dobře posoudit v prvních dnech strávených u cizích lidí. Byla to matka tří synů (Dolákových, matka Alki, která první vyprávěla jejich historku. Vyprávěla ji Tapikově ženě Kipi. Byly z téhož údolí, z pruhu země na západní hranici centrálních kmenů a z kouta blízko u moře. Vyprávěla Kipi v Tapikově iglú, když muži byli u stáda: Když jednoho léta byla Oolakem unesena z otcova stanu, odešli spolu daleko do vnitrozemí až k Velikým pustinám. Ale v dalších letech táhli zase k severu a často došli až k ohromnému moři. Nebylo možné úplně zapomenout na lahodnou olejnatou chuť tuleního masa, a když touha byla příliš silná, táhli k zamrzlému moři na zimní lov. Ne snad každý rok, jen tehdy, když touha po tulením mase byla příliš veliká. Byli z kmenů, které lovily karibů, ta mohutná stěhovavá stáda, která jim dodávala všechno potřebné. 154
Bylo něco zvláštního u těchto zvířat, čemu člověk nerozuměl. Někdy táhla těsně před příchodem zimy starými cestami v tak velkém počtu, jaký si nikdo nedovede představit. V jiných letech tudy táhly jen malé jednotlivé skupiny, aby se někde na neznámém jihu spojily s hlavním stádem. Ale nejsmutnější byla ta léta, ve kterých se karibů vůbec neukázali; bud vrtkavá zvířata změnila své cesty, nebo se vůbec nevrátila z jižní země. Nelze si představit, že by ta obrovská stáda úplně vymřela, ač prý horští duchové každým dechem vsávají jedno zvíře. Ach, ale ty doby, kdy nenašli žádné stádo! Jaké to byly strašné zimy! Boty byly prochozeny, palečnice poztráceny, všechny šaty na hadry, a karibí kůže na nové nebyly. A maso! To měli stále v hlavě, to je pronásledovalo jako duch. Pravda, někdy byly lišky, žalostná hubená zvířata, a pod skálami uschované zásoby letního masa, které však často někdo ukradl. Po celou temnou zimu byl s nimi neustále strach před strašidlem hladu, o němž nikdy nemluvili přímo, který však ležel jako břemeno ustavičně na jejich myšlenkách. A tohoto roku karibí stádo nepřišlo! Jak dávali lovci pozor na známá údolí, jimiž zvířata musila docela jistě projít! Den ze dne světlo sláblo, bouře začínaly svůj tah pahorky, krutý mráz umlčel všechny řeky, ale stádo dosud nepřišlo. Čekali a doufali, až už neměli žádnou naději. Pak, když se už nemohli déle klamat, vydali se na cestu k dalekému moři. Jejich poslední nadějí bylo, že se dostanou k místu, kde najdou tuleně. Jaká to byla zima! Jak jimi bouře cloumaly! Vítr přicházel vždycky od severu, jako by chtěl se zlomyslnou vychytralostí zahnat každého, kdo šel k moři. Ještě nikdy nebyla taková zima. Obvykle přicházel nejpronikavější mráz v klidné, jasné době mezi dvěma sněhovými vánicemi, teď však přicházely mrazy a bouře zároveň. A vlci, jaké příšery! Také byli vyhladovělí a drzí, poněvadž jim chybělo stádo. Za jednoho 155
bouřlivého soumraku, právě když byla postavena iglú na noc, přepadli vlci psy, dříve než je lidé mohli pustit dovnitř. Polovina psů byla odvlečena téměř před zraky poutníků – tak byli ohromeni. Ještě nikdy se něco takového nestalo. Poněvadž teď měli jen polovinu psů, byla jejich cesta pomalá, téměř žádná. Ztratili odvahu, jejich námaze chyběla síla. Přišla obávaná doba, kdy si musili doznat, čeho se tajně báli – že už nemají maso do hrnců. Jak dlouho se to snažili zapírat i sobě samým! Každý večer to v hrncích vřelo, házeli do nich něco, pruhy toho nebo onoho, kousky schovaného masa nebo kosti, které schovávali na takovou dobu. Zeny povídaly a předstíraly, že nemají hlad. Vyprávěly dětem o dobrém mase, které bude zítra, už zítra. A zítřek a ještě zítřek přicházel a odcházel. Muži se rozešli všemi směry, ale jen Ujark přinesl něco domů. Jenom lišku – jak ta mohla žít, nikdo nevěděl, tak byla hubená, jen kůže. Ale byla z ní polévka. Ach ano, dala jakousi polévku jim všem. Psi nedostali nic. Nezbyla ani kost, o kterou by se mohli poprat, ani zmrzlé vnitřnosti, které by mohli hlodat. Zdálo se, že ubohá liška takové věci vůbec neměla, vypadala, jako by byla spotřebovala všechno až na kůži. Často si vařili mech, ale to nepomáhalo; dětem po něm bylo podivně nevolno a po krátké době toto jídlo odmítaly. I voda, ve které vařili pruhy starých kůží, byla lepší. Ach, kdyby bylo zase karibí maso! Všechno by byli dali za jediné zvíře. Pak nastal nejstrašlivější den, kdy se utábořili naposled. Nepřiznali si to, nemluvili o tom, ale zdálo se, že to všichni pochopili. Neměli už sílu jít dál, zápasit s větrem, stavět na konci dne nové iglú. Ale nevyslovili to. Umlo řekl Pikrupovi, že půjde na den lovit, a Pikrup řekl Tusarkovi, aby čekali, že půjde hledat moře. Ach ne, nic neprozradili. Strašidlu hladu nesmí člověk nikdy přiznat, že začíná slábnout. Nepřítel by tím byl povzbuzen a zaútočil by jen s větší silou. Ale jak to 156
každý věděl! Na konci cesty je už jen jediné a poslední jídlo – psi. Čím více mráz řezal a síly mizely, tím více každý toužil vrhnout se na psy. Jen kdyby jich byli vlci tolik neodnesli! Bez psů už nebude naděje, že by mohli dojít k moři. Ale kde je moře? Snad jenom den cesty odtud, nebo mnoho dní, to nikdo nevěděl. V dlouhém zápase s bouřemi ztratili smysl pro čas a vzdálenost. A i kdyby moře bylo blízko, bylo by také možné, že tuleni by se neukázali mnoho dní, takové věci se už staly. A pak hlídání tuleních děr – to mohlo trvat celé hodiny – spotřebovalo mnoho sil a tělesného tepla. Sotva by to teď vydržel jediný muž. Ach ano, tak daleko to došlo! Muži se stále ještě potloukali kolem a tvářili se, jako by něco dělali u saní, ale neodvažovali se příliš daleko od iglú. Když prohlíželi saně, psi kňučeli a téměř prosili o něco, třeba jen o nejohlodanější kost. Ale neměli pro ně nic, pro nikoho neměli nic. Byl to zázrak, že psi ještě žili. Zdáli se o polovinu menší než dříve a už neštěkali. Jenom žalostné zvuky jim vycházely hluboko z hrdla. Pak promluvil Rajik, starý náčelník; bez jeho svolení nesměli být psi zabiti. Tři iglú, v nichž bydlilo nejvíce lidí, dostala po dvou psech, na ostatní však zbylo jen po jednom. Jaké vybírání psů! Každý muž se toužebně díval po největším zvířeti, ale těžká volba, když jsou všichni tak vyhublí. Co záleží na tak malém rozdílu? Ach, jak zoufale lpěli na životě, který se teď stal drahocenným! Staří muži a ženy už slyšeli strašidlo hladomoru. Když bděli v dlouhých nocích, slyšeli pomalé, drsné škrábání po sněhových kvádrech iglú. Jak to bylo hrozné! Toto strašné škrábání a škrábání, až stěna iglú byla tak tenká! Ach, bylo to právě tak, jak jim to Moudří před lety vyprávěli. Teď už to dlouho nepotrvá, jen ještě jednu noc nebo dvě noci, snad už to bude tato noc. 157
Naposled zatáhli psy do iglú. Jak opatrně si počínali! Každá kapka drahocenné krve byla zachycena a rozdělena mezi všechny. Jak jí bylo málo! Kam se poděla? Psi byli sotva lepší než ubohá liška, kterou chytil Ujark. V některých iglú ani nevařili – nic jim do hrnce nezbylo. A tak nebyla polévka a to byla velká bída. Polévka se dá vařit z tolika věcí – z čerstvé kůže, žaludku, z tvrdých polštářků na tlapách a vždy znova a znova z hlavy. Ach, jsou všelijaké polévky! Po zmizení psů už žádné iglú neotevřeli. Kdyby strašidlo hladu už nevidělo psy, vědělo by, že vítězství je velmi blízké. Nikdo se neodvažoval ven, když ten strašlivý duch byl už na dosah ruky. Nesmí se chodit z iglú do iglú, nesmějí nic vědět o osudu ostatních, až na to nepopiratelné vědomí, že je pro všechny stejný. To bylo vše, co Alki věděla o druhých, než se její muž Oolak odhodlal zavřít iglú. Jaká hrůza, zavřít vlastní iglú! Alki si vzpomínala, jak Oolak minulého roku zavřel iglú své staré matky. Poněvadž byla příliš slabá k další cestě, zanechali ji na svém zimním tahu. To byl osud starých; jistě cítili, že jejich čas přichází. Ale ti v prostředních letech a ti mladí! Raději na to nemyslit. A tři skvostní synové, z nichž by jednou byli slavní lovci, ach, bylo to strašné. Což nemohl nikdo uniknout strašidlu hladu? Oolak byl velmi silný a ona také; chtěli bojovat za své syny. Každou kapku psí krve musili dostat synové, dokud ještě byla teplá, ačli krev v tak ubohých tvorech mohla vůbec být teplá. Jen třikrát mohli uvařit polévku a pak – ostatní musili jíst studené, studené a syrové. Malý Aang, nejmladší, nejedl téměř nic. Bylo mu už dlouho špatně po vařeném lišejníku a nechtěl ani nejlepší sousta. Podivné, jak zápasili vždy znova a ještě trochu o život. Neměli už naději, a přece jak úzkostlivě schovávali každou kost, každý kus kůže, každý proužek vnitřností, jak si přikrývali každé sousto, lehali na ně, aby je mráz nezkazil. 158
Oolak žvýkal téměř ustavičně proužek postroje; Alki slyšela, jak ve tmě polyká a snaží se sám sobě namluvit, že jí. Už nevěděli, je-li den nebo noc, nevěděli, jak dlouho zůstanou při vědomí. Věděli jen, že čas míjí a hrozný hlad se ozývá silněji a silněji. Snad se někde ve tmě ztratily drobečky jídla, ale velké kosti hlodali stále znova. Všichni, jen malý Aang ne. Alki ho neviděla, ale cítila ho. Ach, věděla, co s ním je! Jak byl studený a tichý. Začali se choulit k sobě, přitáhli nohy a snažili se zastrčit ruce jeden pod druhého, aby jim nebyla taková zima. Nějak ztratili staré kosti a nikdo se už nepokoušel je najít. Neměly už cenu. Bylo mnohem lepší ležet docela tiše a bránit mrazu, aby se mezi ně nevetřel. Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul; zdálo se jim, jako by spolu pluli, bez námahy, stále na témž místě. Alki řekla Kipi, že se později rozpomněla na podivné muže, kteří vnikli do iglú, a jak se divila zvláštnímu světlu, které přinesli a jež bylo docela jiné než světlo eskymácké. Jistě přinesli také jídlo, ale bylo těžké rozpomenout se na všechno. Později ji odnesli do nového iglú a teď už byly její vzpomínky mnohem jasnější a svěžejší. V iglú našla Oolaka a oba starší syny. Po třetím synovi se už neptala. To je eskymácký obyčej. Tak vyprávěla Alki, žena Oolakova, svou historku Tapikově ženě Kipi. Obě přišly z téhož kraje, z toho kouta u moře. Eskymáci znovu zesílili, šest mužů se svými ženami a dětmi, všichni, kteří byli odneseni ze zavřených iglú. Kdykoli spolu hovořili, obraceli se zády k opuštěné vesnici, která byla stále ještě jen půl dne cesty na západ. Dny osamělosti pro duchy zemřelých už dávno minuly. Teď si už jistě zvykli na zvláštní svět duchů, nepotřebovali už živé, kteří by je utěšovali. Přišla doba, kdy ti, kteří byli vyrváni z objetí strašidla hladu, mohli táhnout dál za novou prací a vzdálenými místy. Šest mužů se začalo učit zvláštnímu 159
zacházení se soby. Mluvili málo, ale ženy věděly, jak všichni obdivují neuvěřitelnou krotkost sobů. Jak klidná zvířata, téměř jako psi! A jaké maso do hrnců! Jako karibí, jenže mnohem lepší. Vedle toho je veliký laponský vůdce, Jon Mlčenlivý, všechny vyzval, aby táhli se soby do jakéhosi ohromného loviště, které je velmi daleko. Jak rozčilující! Noví muži chodili na hlídku s Pehrem a Aklou, s Mikelem a Tapikem. V šerých dnech a v černých nocích obcházeli stádo kolem a kolem. Za bouřlivých dnů zůstávalo u sobů několik pastevců. Opět přišli vlci; přicházeli v noci nebo uprostřed vánice, plížili se jako stíny a sotva je bylo vidět. Snad tito obludní lupiči psů táhli z vnitrozemí za poutníky, štvanými hladem. Ta zvířata byla nesmírně zchytralá; věděla všechno a nebylo možné dostat je obvyklými způsoby lovců. Byl čas, aby vyrazili. Mnoho dní už nepostoupili ani o krok – kolik, to nikdo nevěděl, ale bylo jich velmi mnoho. U stáda teď budou noví muži, neznámí a nevyzkoušení, ale jiní nebyli. Oolak a Ujark vypadali jako řádní muži, ale ostatní neměli rozum ani smysl pro odpovědnost; byli jako děti, ne zlomyslní, ale zapomnětliví a nerozvážní. Jistě jim chybělo moudré vedení Rajika, starého náčelníka, který zůstal v zavřeném iglú. Ale přesto je mohou všechny upotřebit; i chlapci pomohou zahánět vlky. Ach ano, však se už něčemu naučí, dokonce od pastýřských psů se musí něčemu naučit. I čekali na ráno bez bouře. Pehr a Mikel a Oolak začali hnát soby. Ostatní balili, nakládali saně a zase jednou rozmotávali postroje. Měli pro saně málo psů; noví lidé neměli žádné, ale Akla vyhledal několik starých sobích tahounů; začal s nimi znovu pracovat a zvířata se rozpomínala na svou dřívější práci. Teď se dali na pochod; téměř to vypadalo, jako by opouštěli letní tábor, tak dlouho se zdrželi na jednom místě. Jon jako vždy odcházel poslední, když dal rozkazy, udělil rady, dal pozor, aby se na nic nezapomnělo. Tyhle děti! Kdyby to bylo možné, byli by zapomněli ruku nebo nohu. Neměli v 160
hlavě nic jiného než rozčilení z nové cesty, z nové země. Ach, konečně všichni odešli! Jistě jsou to lidské bytosti, ale naučí se vůbec něčemu? Jon hleděl na ztichlá iglú a uvažoval o tom. Pak se obrátil k opuštěné vesnici se zavřenými iglú. Jak ukvapení byli ti lidé, jak neobezřelí. Jak ve všem spoléhali na náhodné setkání s karibů! A ta dlouhá cesta k moři téměř bez zásob, to byla také hloupost. Věděli přece dobře, že po krátkém létě přijde dlouhá a nebezpečná zima. A přece si za dlouhé generace zkušeností nevymyslili plán, spolehlivý způsob, jak čelit starým nebezpečím. I zvířata a ptáci si najdou potravu nebo se v pravou roční dobu daleko odstěhují. Ale Bílí náčelníci to jistě dobře věděli: on, Jon, musí provést jejich moudré plány. Ano, musí je provést. Jistě přijdou ještě chvíle slabosti a bezradnosti, ale on musí dál – dál a dál pro věc, kterou bílý muž chápe. Snad tyto děti Severu nejsou tak zapomnětlivé, snad jen budí takový dojem. Snad si svým způsobem vzpomínají na strašné hrůzy hladomoru, utrpení a zoufalství, kdy se blížil jejich konec. Ach, jak sám ještě nyní prožívá znovu tu dlouhou noc, kdy vnikal do cizích iglú, sáhl do tmy a nahmatal, cítil ty kosti, chlad a strnulost! Ne, to se nesmí opakovat. To se nesmí opakovat stále znova a znova vždy každou zimu. On, Jon Spolehlivý, se musí postavit proti této veliké hrůze Severu. Ano, musí nést požehnání masa daleko do neznámé země. Žijí tu lidé, lidé s podivnými chybami a obyčeji, ale přece jen lidé. Strašidlo hladu se jich už nesmí tak snadno zmocnit; nesmí se už připustit, aby tak snadno a úplně mizeli ze země. Obrátil se k východu. Byl to zase ten starý Jon.
161
KAPITOLA XV Veliký duch Bylo cosi utěšujícího v dalším postupu po nesčetných dnech nečinnosti u Vesnice mrtvých. Bylo to pohodlí i v nepohodlí, dokonce i v dlouhých vánicích a nejprudším mrazu, jaký vládl v arktické zimě. Jediná těžce dobytá míle z těch mnoha mil už něco znamenala. Vědomí, že sobi mohou táhnout dál, třeba vyhublí a ve ztenčeném množství, dodávalo odvahu – stále ještě mohli táhnout dál k neznámému Východu. Bylo nesnadné vědět, je-li možné novým mužům důvěřovat, vědět, zda opravdu pochopili význam dlouhé cesty, vědět, mají-li dost odvahy a věrnosti, aby vydrželi na dlouhých nočních hlídkách. Nebezpečí vlků hrozilo stále; v noci nebo v oslepujících bouřích byli vždy drzejší. Puška, bájen hlomoz výstřelu byl nejúčinnější způsob, jak je udržet od stáda. Ale puška v rukou nevyzkoušeného muže – těžko vědět. Divoké, nevypočitatelně vášně někdy ovládly tyto zvláštní lidi, orgie vraždění, náhlý útěk – ano, těžko vědět. Nikdy nebyli zcela bezpeční před divokostí vlků. Zdálo se, že v některé době jsou zvlášť úskoční a tak houževnatí, že nebylo možné je obklíčit. Jindy to zase vypadalo, jako by se dohodli ustoupit a předstírat stádu, že jejich ústup je trvalý. Jaká lstivost, jaká zavilost! Ustoupili jen proto, aby se zase vynořili v jiné době a na jiném místě. Dlouhé střapaté trupy, plížící se černé a šedé stíny čekaly vždy s trpělivostí, která drásala nervy a skličovala srdce i nejstatečnějšímu pastevci. Obludy byly dobří psychologové a znaly účinek takové dlouhé kampaně. Byla to taktika vysilování, pomalého rozkladu.
162
163
Nezvyklá krutost této zimy nepochybně zvyšovala divokost vlků. Ale nevraždili vždycky z nutnosti. Někdy odešli od soba téměř nedotčeného, strašně rozdrásaného, ale sotva uzraného. Podobalo se to příšerné hře, kterou ty obludy hrály i s nasazením vlastního života, podněcovány k tomu prastarým pudem. To dodávalo jejich hře půvab a znaly počet svých obětí. Jak to bylo přirozené a nevyhnutelné, když severní národové věřili, že vlci mají inteligenci více než zvířecí a lstivost více než lidskou! Nebylo možné je zničit, mohli je jenom poněkud omezovat – jenom poněkud. Zda se pastevci vlků bojí, to Jon nikdy nevěděl určitě. Ovšemže se vlků báli, poněvadž hubili stádo; ale měli také tajný strach o sebe? To se nedalo přesně poznat. Když osamělí pastevci hlídali soby a temnotou k nim pronikl protáhlý výkřik, výhružné a zoufalé zakňučení, cítili docela jistě, jak se do nich vkrádá bezejmenná hrůza, stejná, jako když se zasměje potáplice nebo zahouká sova. Tato stará hrůza prýštila z pradávné doby, kdy lidé a zvířata spolu bojovali. Ano, jistě to cítili; měli to v krvi. Věří muži, že se vlci mohou přikrást bouří a tmou a opravdu na ně skočit? Věří, že velká smečka, doháněná hladem k zoufalství, by je mohla směle obklíčit a napadnout je ze všech stran? To by se mohlo stát, a snadno. Ale stalo se to už? Jon nevěděl a nemohl se to dovědět od žádného muže. Vyprávěly se historky. Ach ano, bylo mnoho historek, strašlivých historek, které vyprávěči slyšeli od jiných. Yoakův bratr náhle zmizel ze saní; starý náčelník Hias našel kosti svého nejmladšího syna daleko mezi pahorky. Saas, Tumickova žena, zmizela jedné noci, když šla z iglú do iglú. Ano, a co se stalo starému Ispikovi? Je jisté, že vlci předčí lidi obratností a lstivostí. A byla také zima, kdy bouře zuřily bez ustání mnohem delší dobu, než jaká uplyne od luny k luně. Jindy byla celá vesnice obklíčena zvířaty, která se prohrabala do iglú a odvlekla ohromené obyvatele do hrozné záhuby. To 164
se stalo v zemi za Hučící řekou, nebo to bylo v širokém údolí Kouřících hor? Wasso nebo snad jeho bratr viděl ta iglú a na nich hluboké stopy po drápech. Zděšeně uprchl z toho místa a vyprávěl to kmeni táhnoucích vnitrozemců. Ti rozšířili zprávu po celé východní zemi. A tak došla ta historka až k Jonovi. Jisté bylo, že vlci jsou metlou stáda. Kňučení vlků, pohled na ně, vlčí pach, ba i tušení jejich blízkosti děsily stádo. Před skutečným nebo zdánlivým nebezpečím se sobi chovali různě: někdy se tlačili stále těsněji k sobě a čekali; jindy se divoce rozběhli všemi směry. A právě tento divoký úprk připravil pastevcům mnoho namáhavých dní a nocí. Daleko od tábora, často sám v bouři a tmě a s ubývajícími zásobami – ano, pastevci trpce nenáviděli vlky. Zdálo se, že jen pušky mohou vlky opravdu odstrašit. Cítili příšernou moc těchto hlučících zbraní, s nimiž nemohli bojovat. Někdy stačilo vystřelit v klidné noci, a vlci se dlouho nepřiblížili. Jindy za jasného počasí pouhý pohled na pušku, kterou nesl muž, pohnul smělého lupiče, aby se vrátil a vyprávěl ostatním o hřmějícím, blýskajícím nebezpečí. Ale pušky nebudou mít zakrátko žádnou cenu; byly sice stále ještě v táboře jako na počátku, ale střeliva ubývalo. Nikdo nevěřil, že poutníci budou v této době stále ještě na cestě; nikdo neznal jejich velikou potřebu pálit z pušek. Laponci ovšem věděli, že střelivo pomalu mizí. Tapik to snad tušil, ale mlčel jako obyčejně. Po nesčetných dnech zuřícího větru se na ně náhle snesl klid. Vítr tu a tam zašeptal dlouhým zachvěním, jako by země zavzdychala po tak dlouhé námaze. Noci byly jasné jako dny; tvrdý, křehký měsíc vrhal tenké stíny, když muži šli na hlídku k sobům. Nadešla doba úlevy po dlouhém hlídání v bouři a temnu. Tapik a Oolak obcházeli stádo a v bílém světle dělali zvolna nové a nové kruhy. Setkali se, promluvili několik slov a pak šel každý dál, aby hlídal temnou slitinu nehybných zvířat. Jak to bylo krásné, nebýt rván větrem, nemusit lapat dech, neklopýtat a nepadat ve tmě! Kdyby byly všechny noci takové, 165
jak by se jim to šlo! Zase se oba pastevci setkali, promluvili spolu a hleděli po nekonečné ploše vlnící se běli. Už se trochu seznámili, nový muž Oolak a starý pamětník Tapik. Ano, je to zvláštní, co si Bílí náčelníci vymyslili, tuto věc se stádem a strašlivý pochod do neznáma. Proč dávají takový dar lidem, kteří s nimi nejsou spříznění ani nejsou z jejich vlastního kmene? Je to podivné. Pozorovali ten veliký dar, soby. Jak jsou krotcí, jak klidní! Ach, ale nejsou klidní! Na vzdálené straně stáda byl pohyb, zmatek, rychlý útěk malých skupin od hlavního stáda. To mohlo mít jen jediný důvod. Muži se obrátili a spěchali tam. Ať však lyže svištěly po sněhu seberychleji, přišli muži příliš pozdě. Na sněhu se svíjeli a zápasili sobi a v dáli už mizely za vyvýšeninou půdy nejasné uhánějící stíny. Mužům bylo, jako by je vůbec nebyli spatřili. Nebýt sobů, kteří leželi před nimi potrhaní a rozpáraní, byli by možná o tom pochybovali. Jak se mohli měřit s takovým nepřítelem? Jak se mohou bránit stínům, které přicházejí odnikud a před zrakem se člověku rozplynou, které se dovedou lstivě vynořit v jedné noci, kdy jsou nejméně očekávány? Šest sobů padlo za oběť rychlému a tichému útoku. Byli ztraceni, ač ještě žili. To byl vlčí způsob. Sobi sebou žalostně cukali ve sněhu a stále ještě se pokoušeli vstát. Nebylo jim pomoci. Tapik věděl ze své dlouhé zkušenosti u stáda, co musí udělat. Řekl to také Oolakovi, a pak se sobi už nehýbali. Až přijde nová hlídka, budou moci dopravit soby do tábora – to vždycky dělali po takovém přepadení. Tapik a Oolak začali znova obcházet. Jasné bezvětří trvalo jen krátce. Poutníkům se zdálo, že musí vždy zaplatit, více než zaplatit za každý oddech od vlků nebo počasí. Po větru přišel otec všech bouří a řval všechen svůj hněv na všechno živé. Vzduch a země byly spájeny téměř pevnou hmotou, kterou tvořil ohromný výlev vzduchu. Byly 166
dva větry: nižší přízemní vítr, jehož vzdouvající se tón se neměnil. Nad ním byly svrchní tóny, proměnlivé, ječící a kvílející hlasy, které splývaly v mocný basový hlas zpívající jediným tónem. Na pochod nebylo pomyšlení; pouhé dýchání bylo těžkou prací. Mohli se jen obrátit zády k větru, stáhnout ochrannou kapuci hluboko do obličeje a nabrat si plná ústa vzduchu – to byla jediná možnost. Hlídky u stáda byly zdvojnásobeny. Čtyři muži obcházeli vždy ve dvojici místo, kde stáli sobi. Nebylo je často vidět, ale zdálo se, že psi si vědí svým záhadným způsobem rady. Muži a psi byli spolu svázáni provazy. Pastevci už žili jen pro tu chvíli, kdy budou moci zase jít za psy do iglú, zhltat kusy horkého masa z hrnců a pak se oddat velikánskému spánku. Míjející dny nepřinášely změnu, běsnění nepolevovalo a větší už nemohlo být. Snad teprve tehdy, až Sever vychrlí všechen svůj sníh, přestane sněžit. A jak by také takový vítr mohl ovládnout svou zuřivost? Zcela jistě teď fičí kolem světa, pohání zezadu sám sebe a jeho strašlivý koloběh se nikdy nezmírní. Na další postup nebylo pomyšlení. Jaký to byl boj, aspoň jen vydržet, žít, existovat! Kolik dní už zuří bouře? Neměli vůbec možnost rozdělovat čas na dny, všechny hodiny v tom nekonečném víru si byly podobné. Ječivé vytí větru jim zevšednělo. Nedovedli si představit, že někdy žili jinak než ve větru; jen v hluboko zavátých iglú hučení bouře sláblo. Teď nastalo to, čeho se obávali – vítr a vlci zároveň. Mikel a Ujark, Tapik a Oolak hlídali stádo. Psi štěkali a trhali za provaz, sobi zděšeně prchali a svým letem muže div nepohřbili; tiché výkřiky vlků se mísily s hlasy větru. Nebylo možné soby zastavit; muži se sešli z protilehlých stran na místě, kde dříve stálo stádo. Každý cítil, jak se zvířata hnala kolem něho. Jistě se rozprášila na všechny strany. Všechny 167
zvířecí zvuky zanikly, jenom nekonečný vítr zuřil neúnavně a výsměšně dál. Stáli a uvažovali. Nikdo nevěděl, kam hlavní stádo odtáhlo; nikdo nevěděl, zda hlavní stádo vůbec ještě existuje. Nerozběhli se sobi v malých hloučcích na všechny strany? Musí to oznámit Jonovi, ale ani Jon to nebude vědět. Bude nejlépe říci to celému táboru, teď bude třeba všech lidí. Rozhodnout musí Jon. Vždycky přicházeli se všemi nesnázemi k němu. Ale tohle bylo více než nesnáz, teď šlo o celý pochod. Bezpečnost sobů a životy poutníků závisely na jeho moudrosti. Což se mohou lidé v této nekonečné bouři vydat do nejistoty? Kdyby se pastevci nevrátili, bylo by stádo opravdu ztraceno. Bylo to těžké rozhodování. Ale člověk nemůže zůstat klidně sedět a nic nedělat, zatímco kdesi na nesmírné pláni bičované bouří jsou vzácná zvířata bez dozoru! Jon je v duchu viděl jako kořist všemožných nebezpečí, viděl je mizet, rozplývat se v nejasnou pověst. Každý pokus je lepší než nic. Půjde, všichni půjdou společně, všichni až na čtyři, kteří se právě vrátili. I psi s nimi půjdou, jen psi mohou soby najít, jen psi budou moci ukázat jim všem zpáteční cestu. Tak vytáhli do bouře, šest mužů a psi, všichni spojeni provazy. Jako lidé brodící se prudkým mořským příbojem drali se těžce na místo, odkud se stádo rozběhlo. Pak ponechali vedení psům. Psi váhali a byli nerozhodní, jako by nenalézali nic, za čím by mohli jít. Jak je to možné? Sobi se jistě rozprchli všemi směry, vyrazili stranou proti bouři, s tváří odvrácenou od větru. Jak vítr řezal, jak chňapal a sekal po řadě mužů, kteří táhli do jeho zubů! Ano, chtěli se o to pokusit. Bylo to lepší než hloubat v iglú. Psi tlumeně štěkali, v běhu se krčili k zemi, téměř se podobali roztaženým psím kůžím. Dotáhli muže až k zadkům sobů, kteří tu stáli s hlavami obrácenými k bouři. Ach, jak to bylo báječné, že je zase spatřili! Teď se dali na zpáteční cestu ke starému pastvišti. Malé, docela malé množství, snad 168
sto nebo trochu více či méně, ale byl to jen počátek. Najdou k nim ještě další, snad jich najdou i tisíc najednou. Dostanou stádo zase dohromady. První pokus sváděl, aby udělali pokusy i jinými směry. Muži shromáždili rozptýlené zbytky stáda, které se zastavily blízko tábora. Jon je nechal tak dlouho lapat po vzduchu v dusivém větrném víru, až se začali vracet po svých stopách. Čtyři skupiny sobů byly sehnány, několik set kusů, pouhá hrst. Někde v nezměrných arktických dálkách ještě bloudili drahocenní sobi na západ, jih nebo východ, stále dál od péče pastevců. Ale muži to už nemohli vydržet; musili se najíst, odpočinout si, překonat dlouhý stav ospalosti, vyvolaný nekonečným bojem s větrem. To bylo rozumné. Lidská vytrvalost je právě jen lidská vytrvalost. Ale Jon byl neklidný. Viděl před sebou bloudící soby, kteří se možná potopili ve volné trhlině moře nebo byli pobití nemyslícími kmeny nebo napadeni nesčetnými krvežíznivými vlky nebo zabloudili do takové vzdálenosti, že je už nikdy nedohoní. Jak četná nebezpečí je ohrožovala! Nebylo možné si představit, že jim všem uniknou. Jen kdyby už byl konec té zuřivé bouře! Jon nikdy nenáviděl vítr tak jako při tomto čekání. Vítr se tolik podobal živoucímu, cítícímu tvoru, vzdorovitému, vítěznému nepříteli, který řval na svého bezmocného protivníka posměšky. Bylo k zešílení, že se proti tomu nedalo nic dělat. Když se muži zotavili, byla síla bouře vyčerpána. Byla ovšem příliš umíněná, aby potuchla úplně. Vracela se v křečovitých nárazech, v zlomyslném, zlovolném hněvu, jako by chtěla naposled potrápit všechen život, který stále ještě odolával její zuřivosti. Malou skupinu sobů nalezli blízko tábora; v bouři je muži jistě už několikrát minuli. Přivedli je k hlavnímu stádu a teď bylo jasné, že nablízku už žádní bloudící sobi nejsou. Musí tedy organizovat skutečné výpravy se zásobami a snad i se 169
saněmi. Bude to dlouhé hledání, zoufalý průtah, ale snadnější způsob nebyl možný. Stále ještě chyběla více než polovina zvířat. Ženy prohlédly švy u mužských spacích pytlů a holínek, připravily nové palečnice a ještě další třásňovitý lem u kapuci. Na takových nepatrných věcech může někdy záviset lidský život. Muži se chystali hledat v širších kruzích, zůstat mimo tábor celou noc nebo mnoho nocí, šli ve dvojicích, čtyři dvojice všemi směry; jen Jon a Pehr a jeden Eskymák zůstali, aby hlídali stádo a tábor. Když muži odešli, nastala druhým doba čekání, horší ještě než osud hledajících. Zdar celé cesty závisel na větru nebo vlcích nebo náhodách; a všechny tyto věci mohly být tak četné. Po pěti dnech se vrátil Mikel se svým Eskymákem. Ano, byli tu zase a před nimi šlo asi dvě stě sobů. Táhli na sever k blízkému moři, šli podél pobřeží na východ i západ, a mezi nízkými pahorky byli sobi. Byl to pyšný okamžik pro Mikela, nejmladšího Laponce, který se vrátil první a ne snad s prázdnýma rukama. Ach ano, teď si zaslouží odpočinek, nádherný spánek, a pak znova hledat! Po velké bouři nebyl teď vítr obtížný, ale člověk mohl sotva doufat, že toto štěstí potrvá. Bouře se stáhnou a větry se znova rozeřvou, takže jen psi najdou cestu. Nedalo se doufat, že všichni budou mít takové štěstí jako Mikel, něco takového nemohli očekávat ve chmurné zemi, spřažené s bouřemi. Za dva dny po Mikelovi přišli Oolak a Ujark – s prázdnou. Šli do západní končiny. Jak daleko došli a kde všude hledali? To nikdo nevěděl. Neměli v sobě ještě pravého ducha tohoto pochodu, nevěděli o jeho velikosti a důležitosti. Přemohla je touha po jejich velikých iglú, hrncích masa a ženách. Vrátili se s prázdnou. Což není stádo dost veliké, nemají více zvířat, než mohou spotřebovat za mnoho zim? Proč se namáhat pro cizí kmeny, které s nimi nejsou sbratřeny? A tak nepřivedli nic. 170
Jon je přísně poslal znova ven a oba odešli pomalu a s chmurnými, nepřátelskými pohledy. Po třech dnech šel Jon za nimi. Na půldenní cestě od tábora našel jejich iglú. Skočil na ně, prorazil je a sněhové kvádry se svalily na dvě postavy, natažené uvnitř. Muži se skulili na stranu, setřásli rozlámané kvádry, vyskočili a měřili si zvláštní bytost, která se proti všemu obyčeji vetřela k lidem spícím v zavřeném iglú. Jon! Veliký vůdce je odhalil! Je to jen malý muž, a přisvojuje si takovou moc. Oba se stáhli k sobě, jako by ho chtěli napadnout. Jakže – nehnul se? Náhle zařvala železná hůl. Zbraň Bílých náčelníků! Na to zapomněli, ba, zapomněli, že Jon s sebou nosí tu strašlivou vybuchující hůl. Vrhli se na své věci a rychle je balili; takové zbrani nelze odporovat. Rychle se dali na cestu. Když se ohlédli, viděli, že Jon se zuřivým vztekem skáče a zadupává zbytky iglú. Veliký vůdce se jistě velmi dopálil; Oolak a Ujark se obrátili a pospíchali od tohoto místa. Tu a tam se vracely dvojice mužů do tábora. Pastevci někdy přivedli několik zabloudilých sobů, nikdy více než padesát, a často nepřivedli nic. Stádo rostlo pomalu, tak pomalu, že nebude možné sehnat celé před koncem zimy. Teď už by měli sestupovat po východních svazích černých hor, ale hory nebylo ještě vidět. Jen tehdy, najdou-li mnoho set zvířat na jednom místě, budou moci začátkem léta urazit skutečný kus cesty. Jon byl ještě mlčenlivější a vážnější než dříve. Nevěděl, jsou-li Eskymáci skutečně tak vysílení, nebo nechce-li se jim jen vylézt z iglú, kde je hojnost potravy. Bylo stále obtížnější pohnout je k novému hledání. Říkali, že všichni sobi byli bud už nalezeni, nebo že odešli do moře, nebo byli daleko odehnáni jinými kmeny, nebo také zničeni duchy. Ach, měli plno výmluv! Ale ve stádě chybělo ještě mnoho set zvířat a Jon se bez nich nechtěl dát na cestu. Laponci byli sice ochotnější, 171
ale ztráceli odvahu. Jen na Jonovi spočívalo břemeno velení, a ještě větší břemeno – živit naději. Honba se zdála beznadějná. Dráha byla tak nesmírná, vzdálenost, kterou měli urazit, tak nekonečná, a plazivý lidský pohyb zmohl proti ní tak málo! Jona se zmocnila touha, vášeň zachránit soby. Přenechal Pehrovi velení v táboře, vzal první dva Eskymáky, které uviděl, a vnořil se do zimního šera. V nejbližší chvíli byl tábor z dohledu, ale šli rychle vpřed, rychleji než jindy. S mořem na severu obcházeli tábor ve velikých obloucích. Dál a dále se prodírali bouří i tišinou, po pahorcích i širých pláních. Jonovo pobízení hnalo Eskymáky až do úpadu. Konečně našli malé stádo, nějakých čtyřicet sobů. Byli již tak daleko od tábora, že jim došly zásoby, a jednoho soba musili zabít. Po dvaadvaceti dnech byli opět doma. Eskymáci vrávorali únavou, ale Jon se zdál nadlidský, povznesený nad lidské slabosti. Jak malý hlouček našli! Ale byli zase zpět, a ne s prázdnou. Musí se to podařit. Většina mužů byla v táboře, patrně se mnoho nenamáhali za Jonovy nepřítomnosti. Dal přísné a strašlivé rozkazy; muži táhli pomalu a zachmuřeně na západ, na jih a východ a zmizeli z dohledu. Jon se za nimi díval s neoblomnou pevností. Jak málo chápou veliký cíl! Jen ať táhnou, ať bojují s bouřemi, jen ať zhubnou až na kost! Ach, je mnoho mužů, ale jen jedno stádo sobů. Ať bojují! Laponec Pehr a Eskymák Oolak šli na západ. Snad by mohlo nějaké pudové vědomí o domově vést soby opět na starý směr, zpátky k těm dalekým pastvinám, dokonce za Bucklandský záliv. Snad se vrátí nebo nevrátí; kdoví co udělají splašená zvířata. Muži si nenesli stan. Když tábořili, postavil Oolak iglú. Tím si ušetřili balení, ale Laponci chyběl jeho stan. Táhli dále na západ, stále na západ, ale brousili přitom i na sever a na jih, kdykoli se objevilo vhodné údolí, v němž by se snad sobi 172
mohli pást. Pehr měl pušku, ale krajina byla bez jakéhokoli života a Pehrovi připadala dvojnásobně neutěšená bez starého známého stáda. Chyběla mu také Waas a tři děti, které plnily stan až k prasknutí. Snášely se na ně temné a dusivé bouře, které smazávaly každou vzdálenost. Teď by se musili zvířat téměř dotknout, aby je našli. Možná že táhnou v nejbližší blízkosti, ale oni je nevidí. Teď mohli najít stádo jen náhodou, šťastnou, ale neočekávanou náhodou. Nedalo se to bezpečně vypočítat, zbývalo jen jediné: nekonečně putovat nekonečnou zemí. Stále dál a dál, pravou nohu před levou, pak opět levou a dál a dál bez konce – iglú, jídlo, spánek – znova pochod, střídavé kladení nohou, zase iglú, jídlo, spánek. Táhli v ustavičném snu, který nemohli setřást, doživotně odsouzeni k nekonečné chůzi, k přecházení z ničeho v nic, nenalézali nic, nezískávali nic než neměnnou marnost nekonečné chůze. Ale něco s nimi bylo – nezdolný duch mlčenlivého Jona. Nepočítali dny, neznali dobu, v níž noci byly někdy jasnější než dny. Byl to pochod bez času. Plahočili se nekonečnou dobou bez délky dnů a bez konce námahy. Jedinou jistotou byl pruh moře, neměnícího se moře, nezničitelného moře. To byl jejich mezník a ukazatel směru. Nebylo třeba mnoha slov mezi Laponcem a Eskymákem; přizpůsobili se sobě navzájem při svých primitivních potřebách a prostých povinnostech; všechno konali téměř mlčky a automaticky. Ve víru bouře přišli k iglú, snad k jednomu z těch, které tu zbylo z dřívějšího táboření. Ale Oolak poznal, že to je čerstvé iglú. Není možné vniknout do zavřeného iglú, musí si tedy nablízku postavit své vlastní a čekat. Pehr a Oolak se střídali u otvoru svého iglú a pozorovali. Jaký úžas, když se sněhový kvádr vysunul a vynořil se muž! Civěl na druhé iglú, které tu vyrostlo jako kouzlem. Pak k němu Pehr a Oolak přistoupili; zdálo se, že chce ze strachu 173
utéci. Ale Oolak promluvil. Ach, jsou to tedy živí lidé, nikoli duchové z iglú smrti! On, Mir, táhne se ženou a dvěma syny k moři. Snad tam najdou tulení díry. Stádo? Zvířata, bratři karibů? Ach, ovšemže o tom slyšel! Jakýsi Rimik mu daleko odtud vyprávěl podivnou historku o stádu, které táhlo zimou jako stín. Bylo tomu těžko uvěřit, ale říkal, že jich bylo mnoho set a drželi se ve vzdálenosti nadmíru veliké. Táhli k veliké vodě, která je však menší než moře. Rimik měl v úmyslu jít za touto záhadou, ale on, Mir, spoléhá raději na tuleně. Tak moře je odtud jenom den cesty? Pak se tam musí dostat před nejbližší velkou bouří. Pehr a Oolak pozorovali, jak Mir odchází se svou rodinou, Mir, který věří v tuleně. Když Pehr a Oolak byli opět sami, radili se; Rimikova historka se jim zdála pozoruhodná. Spojené zbytky sobů zřejmě podlehly prastarému pudu, který je vedl na jih. To se musí Jon dovědět, aby ihned vyslal na jih pastevce. Bude to dlouhá cesta, tak dlouhá, že nikdo nemůže vědět, kolik dní potrvá. Ano, a teď musí myslit na dlouhou zpáteční cestu do tábora. Musí to být rychlá cesta; každým dnem může jižní stádo odtáhnout dál do bludiště řek a jezer, až nebude možné se ho znova zmocnit. Možná že už teď jsou tak daleko, že Jon se jich bude musit vzdát. Nyní vznikla životní otázka potravy. Poněvadž denně čekali, že narazí na malé stádo, nepokládali za nutné myslit na potravu. To byla věc, kterou mohou rozřešit, až to bude nutné. Ale náhle byla tato otázka tak naléhavá, že zatlačila do stínu všechno ostatní myšlení ve všech hodinách jejich bdění. Kolik dní mají do tábora? Na to si nemohli vzpomenout. Poněvadž měli zájem jen o to, aby našli soby, věnovali jen nepatrnou pozornost mizejícím zásobám. Což je nemohli zítra nebo pozítří doplnit čerstvým sobím masem? Ale ach, teď tu sobi nebyli. 174
Teď se musí dělit o nejmenší porce, o sousta a drobty. Ani ždibec nesmějí odhodit, dokud z něho nevyvaří poslední cennou kapku. Lov by byl marný; po všechny dny svého putování nespatřili ani zvíře, ani ptáka. Moře! Opravdu, moře! Jak na ně mohli zapomenout? Jenom den cesty, a mohou vstoupit na nekonečný led. Oolak pospíchal jako ještě nikdy – což nevětřil tuleně? Ach, ale na moře byl smutný pohled. Bez ustání táhli po ledě. Nikde ani kousek volné vody, ani jediná díra, kde by tuleň dýchal, jen pevný, bezmezný led neznámé tloušťky. Umínění tuleni patrně nepotřebovali dýchat, nebo si za tím odtáhli jinam. To bylo hořké zklamání pro Oolaka, a dokonce i pro Pehra, který tuleně nejedl rád. Ale maso je maso, a ještě více, maso je naděje a síla a snad i život. Z dalšího otálení na ledě nemohli mít zisk, nýbrž jen ztrátu času a další mizení drahocenné potravy. Zamířili k východu. Jaký boj se zimním světem, s nesmiřitelnou, všemocnou zimou! Nemilosrdně a lstivě brala člověku jeho spojence potravu a pak ho napadla vražedným mrazem, zeslabovala, unavovala, vysilovala, srážela nekonečnými bouřemi. Jakmile beznadějně zmizela každá vyhlídka na soby nebo tuleně, zmocnila se Oolaka úplná lhostejnost; téměř bez odporu se začal vzdávat. Stavěl na noc iglú a to byla celá jeho práce. Buď ztratil naději, nebo si lstivě uchovával svou sílu a čekal na ten konečný den, kdy člověk tak zoufale vyvíjí poslední úsilí, kdy potřebuje poslední špetku své síly. Jedné noci pocítil Pehr ve spánku jakýsi pohyb ve tmě. Položil ruku na pušku, puška se hýbala. Pomalu a vytrvale se od něho šinula. Sevřel ji, a pohyb ustal. Tak je to tedy! Oba o tom nepromluvili ani slovo. Žili jako dříve, jen Pehr si přivazoval pušku tak těsně k tělu, že mu už nemohla ve spánku uniknout. Vznikla mezi nimi nová bdělost, sotva 175
pozorovatelná nedůvěra. Čím tenčí byla nit života, tím to byla drahocennější věc, kterou je nutné hlídat s nekonečnou lstí. Čaj bílého muže už spotřebovali, i tvrdé suchary a hrubou mouku. Zbývalo jen maso, jediný proužek masa. Uvařili je a vypili tekutinu, kterou tím získali. Stále znova vyvarovali ten kousek masa a pokaždé vydal méně. Pozorovali, jak se maso zmenšuje, denně se scvrkává a dává jim jen slabý, vodnatý odvar. Neodvažovali se však je sníst, šetřili si je a pečovali o ně, bylo jejich jediným poutem se životem. Jak může být země tak úplně pustá! Teď by něco znamenala jediná liška, dokonce i na kost vyhublá liška. A což vlci! Ale tihle poťouchlí bídáci se objevují vždycky, když o ně nikdo nestojí. A přece jak mnoho by teď dokázali s jediným vlkem! Ach, ale vlci nepřijdou. Jistě vědí proč. Snad přece přijdou – později. Jistě vědí, kdy mají přijít. Byly chvíle, kdy nebylo radno se vydávat do mocného vichru a plýtvat drahocennými silami k boji, a tak raději seděli nehybně v iglú a čekali. Když nejprudší běsnění minulo, táhli opět dál a zápasili jen s menším větrem. I to však bylo na pováženou, neboť měli málo síly pro jakýkoli zápas. Oolak zmizel! Nebyl tu, když ho ráno Pehr hledal. Sněhový kvádr byl z otvoru vysunut a nebyl zasazen zpět, a v iglú bylo zima. Oolak měl za sebou otvor zavřít, ale byl zřejmě zcela posedlý myšlenkou na vlastní prospěch. Podivný, mlčenlivý Oolak patrně dospěl jakýmsi zvláštním hloubáním k tomu, že se probojuje lépe sám. Ano, odešel, a Pehr ho sotva někdy ještě spatří. Možná že nespatří už vůbec nikoho. Připadal si unavený a starý, jako by už nikdy nemohl opustit iglú. Ale věděl, že se nesmí poddat pocitu porážky. Musí se šetřit jako lakomec. Vzpomínal si na historky poutníků, kteří zabloudili v Laponsku. Tak často se zachránili tím, že si udržovali poslední síly, všechno, co měli, 176
síly tělesné i duševní. A tak se zachránili, a tak se zachrání i on. Teď mu bylo lépe, nají se a pospíší si k táboru. Ještě snad den, půl dne, a bude už opět u svých. Kdož to ví. Může se jen všemožně přičinit, ano, musí se všemožně přičinit. Začal se starými přípravami, aby si uvařil. Natáhl ruku, šmátral, hledal – ach, jak hledal! Maso! Oolak je odnesl. Pehr klesl zpátky na kůže. Náhlá představa na něho účinkovala jako rána. Oolak! Oolak odnesl poslední, jediný kousek! Ne snad část, nýbrž celý. Oolak, který poznal hrůzu strašidla hladu v Mrtvé vesnici, odnesl všechno! Dlouho se Pehr nepohnul. Veliká změť hořkých myšlenek ho přemáhala. V jeho slabosti mu ztráta malého, téměř bezcenného kousku masa připadala jako strašlivá, zdrcující, osudná ztráta. Přesně si vzpomínal, jak maso vypadalo, scvrklé častým vařením, se širokou trhlinou uprostřed a zubatým řezem na konci. Jaký to byl kus masa! Nádherný kus! A teď už jistě prošel hrdlem toho ničemy Oolaka. Pehra se zmocnila bezmocná zlost a slzy mu vstoupily do očí. Oolak, ten zrádce! Po celý den Pehr neopustil iglú, vlezl do spacího pytle a lehl si na kůže. Zapomněl zavřít otvor a burácení větru mu znělo po celé hodiny. Chvílemi zapomínal na všechno ostatní a naslouchal hlubokému mručení spodního větru i tenkým hlasům, které se zdály na sebe narážet v horních vrstvách vzduchu. To byly hlasy, které sem náležely, tvorové polárního světa. To byl jejich domov, a tímto strašidelným, hrozným způsobem vyjadřovaly svou radost. Pehr měl dojem, jako by se vznášel, klímal a vznášel se mezi bouřlivými hlasy, které ho plavně nesly stále dál a dál nad nekonečnými sněhovými pláněmi. Když se Pehr opět vzpamatoval, vítr se už usadil. Zničující účinek ztráty už poněkud minul a Pehr začal uvažovat. Počítal svůj majetek kus po kuse. Ach, jedna kůže je téměř nová, snad 177
je v ní ještě trochu výživnosti. Bylo nádherné, že po hodinách zoufalství může zase dělat plány. Vyhledal novou kůži a začal ji rozřezávat na malé čtverečky. Uvaří si je v hrnci. Dlouho pozoroval bublající hrnec. Zdalipak dostane z kousků kůže nějakou potravu, nějakou sílu? Na povrchu plavala špinavá pěna plná chlupů. Pehr se ji pokoušel sebrat, ale chlupům nebylo konce, vynořovaly se stále znova. Ale nemůže se přece všeho vzdát pro trochu chlupů. Jakmile hrnec přestal bublat, začal pít. Bylo to k dávení, ale vypil to. Ano, vypil to, ale neměl z toho požitek. Teď musí opět pomýšlet na pochod. Život má ještě cenu, může-li se člověk stále blížit k táboru. Musí sbalit a vyrazit a jít, jak daleko jen bude moci, než nastane nový vítr. Pak udělá zastávku a znova to zkusí s vařenou kůží – bude-li to ještě jednou možné. Jeden muž toho mnoho nepotřebuje, jen docela málo potravy, a také mu stačí to nejmenší iglú. Ach, iglú! Dovede je postavit? Zdá se, že Eskymák si takovou prací hlavu mnoho neláme; když je to nutné, vyroste mu iglú docela prostě pod rukama. Ale možná, že k tomu člověk potřebuje nějaký fortel, jistou zručnost v takových věcech. Bez přístřeší by nepřežil ani jedinou noc. Pehr si pečlivě prohlížel iglú, poslední, které postavil Oolak. Vypadalo to docela prosté; musí se pokusit o nové hned vedle, než se odváží opustit staré. Začal. Jak se plahočil! Dlouho a vážně zápolil se sněhovými kvádry. Stěny buď stoupaly tak přímo, že se nemohla utvořit klenba, nebo se nakláněly v takovém úhlu, že kvádry spadly na pracujícího Pehra. Nemohl s tím být hotov, a když se na něho svalila stěna, které věnoval největší péči, zůstal ležet mezi troskami úplně vysílený. Jaká to byla nepatrná věc, a přece to nedokázal. Sníh se začal hromadit na kupě rozbitých kvádrů a brzy jistě všechno pokryje i s ním, troskou mezi troskami. 178
Ale i ve chvíli, kdy úplně podléhal beznaději, věděl, že musí nějak dolézt do starého iglú. Byl zvědav, kdy to udělá a proč. Nebylo příliš mnoho důvodů pro takovou velikou námahu. Co pro něho znamená staré iglú? Jen trochu ochrany před větrem, jen krátké prodloužení hodin, které mu ještě zbývají. Kůže neměla žádnou cenu. Uvařil ji jen proto, aby mohl konat pohyby člověka, který jí, a posílit svou pokleslou odvahu. Ale síla v té kůži nebyla, žádná skutečná síla. Rozhodl se, že to s ní už nebude zkoušet, pokládal ji teď za takovou, jaká byla, za bezcennou. Nemohl se už déle utěšovat, každý sebeklam zmizel. Jen starý hrnec mu zůstal. Stokrát a stokrát v něm bylo horké, životodárné maso. Bylo skvostné myslit na všechno to množství vařícího se, kouřícího masa. Pehr v duchu viděl kypící bubliny tuku, pravé sopky bublin, jak se draly vzhůru trhlinami masa, aby pak společně vypluly na povrch – vrstvu zlatých tančících ok, která se otvírala a mrkala a znova se tvořila z nevyčerpatelné hloubky hrnce. Jaký sen! Teď zbýval už jen hrnec, studená, beznadějná věc hrubého a černého zevnějšku, ale vnitřek byl hladký a kluzký zbytky četného vaření. Byla to kůra mrtvých bublin. Pehr dlouho hloubal o tom, jak vlastně vypadá vnitřek hrnce, a snažil se jasně pochopit, co znamená ta lesknoucí se hladkost a usazenina na dně. Nádherný, kluzký potah ze starých bublin, které se kupily a rozbíjely na jeho železném břehu. Ach, ale nebylo by možné znova je roztančit? Pehr se při této myšlence vzchopil; byla to příjemná představa. Seškrábe tvrdou vrstvu uvnitř hrnce a znova ji rozvaří. A vypije bubliny, ano, to musí udělat! Vyškrábal se ze sněhových kvádrů. Byl teď opět v iglú a škrábal, jak si to umínil, silnou vrstvu tuku z vnitřku hrnce. Pak tam hodil kousky sněhu, a starý hrnec znova oživl, černé 179
kusy tuku se rozpustily a tekutina začala tančit a pohybovat se s přátelským bzučením a bubláním. Když to bylo hotovo, začal Pehr pít, pomalu v malých doušcích, pomalu, pomalu, aby to trvalo co nejdéle. Jaký nápoj! Ještě nikdy takový neměl. Výtažek sterého vaření najednou! Vůně masa sobího a tuleního, medvědího, liščího a králičího smíchaná dohromady! Když Pehr dopil, připravil se na noc. Dřina se sněhem a horká polévka v něm vzbudily velkou touhu po spánku. Vzpomněl si, jak slýchal, že vyhladovělý člověk vydrží déle, když nespí. Ale proč? To se mu nezdálo rozumné. Ráno byl Pehr silnější a jeho mysl jasná. Dlouho pečlivě přemýšlel, než opustil ochranu spacího pytle a kůží. Je vlastně už zbytečné, aby se namáhal. Nemá potravu, kterou by si připravil, a nemá místo, kam by šel. Myslil na soby a na dlouhý zápas, než je přivedli tak daleko. Je podivné, že teď nebude při příchodu do jejich domova na druhé straně Veliké řeky. Snad nebylo souzeno, aby to všichni vydrželi až do dalekého cíle. Jistě při tom bude Jon i Akla a Mikel. Bude to nádherné, až se budou dívat, jak se veliké stádo rozchází po svém letním pastvišti. A pak Pehrovy myšlenky zabloudily k lidem v jeho stanu. Jeho žena Waas se bude rmoutit a rovněž Neji, jeho prvorozená. Ale Ata a Jak jsou příliš mladí, aby tomu rozuměli. Ach, jak toužil uvidět je ještě jednou! Ty silné děti, na které byl tak pyšný – musí je vidět! Musí! Vzrušeně vstal, stáhl spací pytel a chopil se pušky. Pak si vzpomněl – nemá potravu, nemá přístřeší, nemá síly. Jak je to zoufalé! Klesl znova na kůže. Že člověk může být tak uvězněn, tak bezmocný! Nemá se kam obrátit, koho se zeptat, s kým se poradit. Hlavou mu táhly mnohaleté vzpomínky – stará domovina, Laponsko, Norsko, Švédsko, krajiny, které znal, vesnice, kostely, Veliký duch bílého muže. V severním Švédsku chodil 180
Pehr s ostatními do vesnického kostela. Když se ryby neobjevily včas, když hrozily povodně, když zuřily nakažlivé nemoci, tu lidé prosili a vzývali Velikého ducha, aby jim pomohl. Mnoho let Pehr nemyslil na takové věci. Ano, Veliký duch je asi mocnější než mráz a vítr a temno. Jistě to tak je. Ve všech vesnicích bělochů byl nejkrásnější budovou dům, ve kterém bílý muž hovořil s Velikým duchem. Veliký duchu! Veliký duchu! Veliký duchu! Pehr to mnohokrát opakoval a opakoval. Udělá to! Zmužile potáhne k táboru, neboť Veliký duch mu pomůže. Téměř ihned se vydal na cestu. Vedlo ho podivné nadšení a pozvedávalo ho nad dřívější zoufalství; strašlivá osamělost z něho spadla. Byl mráz, vítr skučel a kolem něho vířil sníh, ale táhl bez bázně dál. Klopýtl, ale vzpřímil se a šel dál. Upadl, ale vstal a šel dál. Snesl se soumrak, šedivý a plný sněhu – přesto však šel dál. A při chůzi stále mumlal zázračná slova: Veliký duchu – Veliký duchu – Veliký duchu. Drtila ho nesmírná únava – vrávoral, klopýtal, drcen tíhou, že stěží mohl vstát, když upadl. Veliký duchu – Veliký duchu. Natáhl se jak široký tak dlouhý. Ruce ho už jaksi nechránily. Byly to zbytečné věci, které se už nechtěly pohybovat. Sníh mu plnil oči. Pevně je zavřel a mnohokrát otevřel, pak opět viděl. Ach, Veliký duchu, opět viděl! Viděl a spatřil stín, stín temnější než soumrak nastávající noci. Pokoušel se zavolat, ale nedostal ze sebe ani hlásek. Pokoušel se jít dál, ale nepohnul se. Musí dojít k tomu stínu, ale ach, Veliký duchu, stín přichází k němu. Ten stín byla Waas. Šla na kraj tábora, aby se podívala k západu, než se snese noc. K bouřlivému západu, kam odešel Pehr a odkud se měl už dávno vrátit. Tak se dívala plna touhy po nepřítomném a spatřila ho. Ani na chvíli nepochybovala, že 181
to je Pehr; ale že vyšla právě teď, aby se po něm podívala, to bylo podivné. Jsou nevysvětlitelná dění, kterým běloši říkají shoda okolností, ale takové řeči by Pehra nepřesvědčily. Kdesi hluboko v jeho srdci byl zpívající oheň – Veliký duch.
182
KAPITOLA XVI Stříbrná křídla Hledali Oolaka, když jim Pehr vypověděl svou historku. Nenašli ho a nikdo z těch, kteří šli se stádem, ho už nikdy nespatřil; bylo sotva možné, aby zůstal naživu. A přece byl oné noci, kdy zmizel s drahocenným kusem masa, vzdálen od tábora méně, mnohem méně než den cesty. Den, hodina, chybný obrat, liška, mračno, hrnec polévky – v zemi dlouhé noci visí život na tenké nitce. Jon se hluboce zamyslil nad Pehrovou zprávou, že daleko na jihu je stádo. Zatímco Pehr a Oolak táhli na západ, hledali i jiní, ale vrátili se s nepořízenou. Dlouhé a nebezpečné cesty nerozmnožily stádo. Jistě se ztracení sobi spojili a odtáhli na jih. Má je tam zanechat? Byla jich sta, ne méně než pět nebo šest set – ano, je jich příliš mnoho, aby se jich vzdal bez nového velkého pokusu. Jon se nemohl s lehkým srdcem odloučit ani od jednoho krásného zvířete. Ale to nebude obvyklé hledání, několikadenní krátká cesta od tábora. Mnoho týdnů potáhnou pátrači se psy a saněmi, s puškami a stany a s množstvím masa – bude to pravá výprava. Ve dnech přípravy se Pehr stal zase Pehrem. Také on se připojí k pátrání; Pehr a Akla a Mikel, tři muži z Laponska. Ti postačí, je to statečná, spolehlivá skupina osvědčených pastevců. S Jonem zůstane v táboře zbývajících pět nových Eskymáků a ti budou hlídat stádo. Pak tu byl ještě také Tapik. Odešli. Ve víru zuřících ranních vichrů, kterých si nevšímali, zmizeli tři Laponci na jih. Jon za nimi hleděl vážně, téměř smutně. Jsou to skvostní krajané; byl přesvědčen, že je opět spatří. Chvíli uvažoval, zda jeho rozhodnutí bylo
183
správné. Ano, péče o zvířata je důležitější než všechno ostatní. Vyžaduje nejlepší muže a to nejlepší v mužích. Vracel se do tábora. Musí poslat Ujarka a dva jiné muže ke stádu; vlci už jsou zase drzí. Dny čekání byly těžké. Cekání bylo jednotvárné napětí, čekání, ustavičné čekání a žádný postup. Téměř celá zima bude ztracená – zuřivé bouře, vesnice smrti, nedostatek mužů, vlci, splašení sobi – tolik průtahů v jediném období! Kdo to mohl předvídat nebo tomu uniknout? Ano, je to rok čekání. Lidé v táboře musili být stále ve střehu vůči vlkům. Ani hodinu nesmělo být stádo ponecháno bez dozoru. Ustavičně obcházeli zvířata nekonečnou hlídkou dva muži, a byla-li bouře, tři nebo čtyři. Vlci byli příšerné obludy, které se vynořovaly odnikud a jako stíny mizely v bouři a temnu. Zdálo se, že mají kouzelnou moc stát se neviditelnými, rozplývali se jako zjevení, splývali se zemí. Psi se dali jen stěží přimět, aby slídili po tak klamných nepřátelích. A přece se přízrační nepřátelé dovedli s neúnavnou tvrdošíjností zhmotňovat v temné mlze a pak za sebou zanechávali tragické důkazy svého skutečného bytí. Nemohli je zahánět střelbou z pušek. Jonova puška byla ještě v táboře, nosil ji s sebou, ale nemohl jí použít. Neměl nic, čím by ji nabil, nebo téměř nic. Přesto ji udržoval v čistotě a bezpečí pro dobu veliké nouze. Muži konali pasteveckou službu jen lhostejně. Byli dětinští a nedovedli myslit daleko za svá okamžitá přání. Vždycky se potloukali, jak se jim líbilo, lovili, jak se jim líbilo, spali, jedli a bojovali, jak se jim líbilo. Byli to pudoví lidé a nátlak hlídkové služby je zlobil. Toužili vhrnout se na stádo v hýřivém vraždění a mnoho dní se živit jen jazyky a bílými pruhy loje, který je na hřbetě zvířat. A potom přecpáni nejlepším masem spát, stále spát a nemyslit na nekonečné putování bouřlivými dny a nocemi. Tak si počínali jejich otcové v dobách, kdy karibů táhli zemí v tisících. 184
Laponec Pehr se vrátil, a Eskymák Oolak ne. V iglú se rodily otázky a lidé si šeptali. Bylo snad masa jen pro jednoho muže? Snad Laponcova puška promluvila svým mocným hlasem. Anebo se Oolak zhroutil, vysílen krušným hledáním? Z iglú do iglú se šířily pověsti. Mají snad všichni zahynout jako chůvy zvířat? Mají být jako ženy, jejichž neužitečný čas je věnován jen dětem? V táboře se ozývalo bručení a lidé chodili na hlídku pomalým krokem. Tapik pokračoval svým spolehlivým způsobem jako ve všech dnech po odchodu z Bucklandského zálivu. Byl poslem mezi Jonem a novými muži, vyřizoval rozkazy, přinášel zprávy. Jon se na něho mohl spolehnout – téměř mohl; je z jiného plemene; člověk nikdy neví. Zdálo se, že vlci teď útočí s nebývalou vytrvalostí. Dosud nikdy nepadali sobi téměř denně za oběť lupičům. To nebyl vlčí zvyk. Bylo to podivné. Měl-li hlídku Tapik, byla zřídka nějaká oběť. Teď se stal také z Jona pastevec, a ztráty byly ještě menší. Ach, bylo to věru podivné! Bylo tedy pokušení tak veliké – touha po čerstvém jazyku a srdci, po bílém loji a morkových kostech? Žádného dne, kdy byl ztracen sob, neposlal Jon mužům čaj, ani suchary, ani cukr – žádnou pochoutku Bílých náčelníků do žádného iglú. Jaké hněvivé mručení v táboře! Tapik přišel k Jonovi s Ujarkovým vzkazem. Mají snad být věrní pastevci trestáni za to, že vlci jsou tak prohnaní a oni je nemohou vidět? A Tapik odcházel s odpovědí, že Jon potrestá i prohnané vlky, kteří chodí po dvou. Toho večera byly v táboře zachmuřené obličeje. Tapik jim vyprávěl o těch, kteří byli na začátku pochodu s velkým stádem. Z eskymácké skupiny zůstal jediný on, Tapik. Nikdo se nesmi protivit Jonově vůli; má u sebe cosi z veliké moci bílých mužů.
185
Starý klidný duch tábora zmizel. Objevovaly se zbytečné výmluvy, kosé pohledy, neochota k práci a mnoho šuškání. Ale ztráty sobů nebyly velké a dny míjely dál. Zase ustaly příděly do iglú, ale tentokrát proto, že zásoby bílých mužů byly vyčerpány. Bylo to smutné, nezbyl žádný čaj, ani kousíček tabáku; dokonce ani Jon si nenechal nic pro sebe. Znova vzplanula stará nespokojenost. Jistě má ten vůdce Jon mnoho věcí, o které se nechce dělit s ostatními, ani s těmi, kteří se pro něho plahočí celé dny a noci. Tak jsou tedy znova trestáni. Bylo už jen maso, sobí maso. Nikdo neměl hlad, ale přesto těžce pociťovali ztrátu skvělých věcí, které už nedostávali. Značnou část zásob dostali Laponci, kteří šli hledat bludné stádo; ti neměli nikde možnost zásobit se čerstvým masem. Kdyby nenašli soby, musí jim zásoby stačit na zpáteční cestu. Pehr to už věděl a nikdy na to nezapomene. Pracovní horlivost zmizela. Pastevci chodili loudavě na hlídku, aby vystřídali druhé, nebo ti, kteří měli hlídku, se vraceli do tábora, dříve než přišla náhrada. Disciplína se rychle uvolňovala. Hlídky byly střídány denně za soumraku; noví hlídači jsou pak na noc svěží a odpočatí. Život každého muže musil být záměrně řízen v zájmu bezpečnosti stáda; to bylo mnohem důležitější než pohodlí mnoha lidí. Jon viděl, jak Ujark vyšel z iglú a čeká na druhého pastevce, s nímž měl jít na hlídku. Pak se objevil druhý a kráčeli spolu a rozmlouvali. Teď už se jistě dají na cestu – ale ne, vešli do jednoho iglú. Pak vyšli, opět se zastavili a hovořili. O drahocenná zvířata se nestarali, vůbec ne. Jona, když se tak na ně díval, se zmocnil prudký hněv. To jsou tedy ti lidé, které vysvobodil z jisté smrti hladem! Jak málo si to zapamatovali. Ach, což nevědí, že i nyní žijí denně ze zásob výpravy? Jona přemohl hněv. Vyřítil se k nim. Neviděli ho a napadl je s němou zuřivostí. Muži se zděsili 186
náhlého démona, který na ně skočil, a padli na zem. Chtěli uprchnout, ale Jon se na ně vrhl, dříve než mohli vstát. Nepadlo ani slovo, ale Jon věděl své a oba druzí také. Když Jon přestal, poněvadž musil vydechnout, utekli muži do noci. Jakmile se Jon vzpamatoval, nemohl tomu uvěřit. On, Jon, udělal něco takového! Ale nelitoval toho; udělal to pro soby. Jistě mužům příliš neublížil; měli na sobě tlusté kožešiny, sníh byl vysoký, beze zbraně je člověk nemohl poranit. Ale zdalipak hlídají soby? Jon spěchal za nimi. Když došel k zvířatům, začal je obcházet. Pak potkal muže, nejprve jednoho, pak druhého na opačném konci stáda, právě tak, jak se to učili. Přešli kolem Jona mlčky, jen zrychlili krok, aby unikli z blízkosti hrozného vůdce. Jon odešel. Ano, dnes jsou ještě spolehliví, možná ještě několik nocí. Pak se to dovědí ostatní; budou si šeptat a kout pikle. Ale sobi musí být hlídáni, to je nejdůležitější. Doba čekání byla obtížná a bez Tapika by byla dvojnásobně těžká. Tapik poněkud chápal účel sobího pochodu. V jeho iglú žila Kipi, jeho žena, a děti Sik a Lug a Uji, a všichni na něm záviseli. Už z vlastního zájmu měl být věrný, ale – nespokojenci byli přece jen jeho krajané. Dny napětí míjely a zase velké bouře zahalovaly stany a iglú a soby. Jon zesílil hlídku na tři muže; tři muži hlídali, zatímco druzí tři spali. Zase vzplanula nespokojenost s unavující dřinou, s nezvyklou jednotvárností, která byla nováčkům tak obtížná. Muži, kteří měli stádo denně před očima, nemohli potlačit svou touhu po čerstvém mase. Byli jako děti, které civí na lahůdku, jíž se nesmějí dotknout. Jon byl všude a dával pozor. Jeden pastevec přitáhl čerstvě zabitého soba a Jon ho přistihl právě ve chvíli, kdy docházel ke svému iglú. Muž stál bojácně, a přece vzdorovitě; Jon pokynul prstem a muž šel před ním. Vešli do prázdného stanu. Jon svého zajatce uvázal a odešel. Ano, ponechá ho o hladu tak dlouho, až mu přidělená potrava 187
– jakákoli potrava – bude chutnat jako nejlepší čerstvé maso. Muž zůstal sám ve tmě. Jen ať ztuhne mrazem a je trýzněn hladem! Ať vděčnost a rozum vstoupí do jeho zvířecké mysli! Ach, ale dovede tento lid pochopit někdy něco jiného než spánek a jídlo? Jon byl na pochybách. Jako všichni vůdcové měl i on své chvíle zoufalství. Byla tu stará nesnáz, potřeboval všechny muže. Když je zavře a nechá hladovět, dokud se nepodrobí, ohrožuje tím jen hlídání sobů. Náhle Jon spatřil čtyři muže, kteří se blížili k jeho stanu, a věděl, že hledají svého zajatého krajana, čtyři muži? Pak tedy sobi nejsou hlídáni, jen Tapik sám je u nich. Jen Tapik, jediná hlídka v nebezpečích dlouhé noci. Jon vyšel a muži se zastavili, když ho spatřili. Přišel statečně mezi ně, nečekal, až promluví, neboť jeho hněv byl zase nesmírný. Hlas mu zněl hluboce a chraptivě zlostí, když dával dvěma rozkaz, aby šli ihned ke stádu, a druhé dva poslal k povinnému spánku v iglú. Vůdcovská autorita byla dosud mocná. Muži, kteří byli takto náhle zastrašeni, nezmohli se na odpor ani na hádku. Ještě než vyslovili své stížností, šli už zase nazpět právě tak, jak jim bylo přikázáno. Ano, odtáhli, ale Jon byl znepokojen. Odtáhnou i později a dají se zastrašit jeho opakovanými rozkazy? Nutně přijde doba, kdy jejich žádostivost bude větší než bázeň. Ale musí také přijít doba, kdy se vrátí věrní laponští pastevci ze své výzkumné cesty. Byl to závod s časem. Po čtyřech dnech Jon odvázal svého vězně. Muž byl strnulý a promrzlý a mdle se potácel do svého iglú. Postačí zážitek tohoto muže k tomu, aby se druzí podrobili, nebo je vy dráždí k určitějšímu odporu? Těžko vědět. Pro Tapika byl vzrůstající hněv v táboře také těžký. Jeho krajané na něho naléhali, aby se stal jejich vůdcem, ale jeho věrnost Jonovi odporovala tomuto postupu. Mohl by se stát náčelníkem a velet lidem i zvířatům. Ale Jon byl spravedlivý; 188
dlouho a pravidelně od něho dostávali dostatečné množství potravy. O tom bylo třeba vážně uvažovat. Na hlídce u stáda i v táboře Eskymáci ustavičně naléhali na Tapika, aby byl jejich náčelníkem. Odstraní Jona a pak on, Tapik, se s velikým bohatstvím sobů stane nejmocnějším mužem Severu. Jakou budoucnost mu líčili! Ale Jonovi krajané se jednou vrátí. A někde, ach ano, někde jsou také Bílí náčelníci. Před nimi se nikdo neskryje. A tak Tapik nepodnikl nic. Neodmítl muže přímo, aby se neobrátili proti němu. Přemlouval je, aby čekali, a pro tuto radu ho začali podezřívat. Jakmile přání nabylo určité formy, nemohli je už potlačit. Muži se zase shromáždili. Kdo je tento malý Jon, že jim všem čelí? Byli jako baby, že ho poslouchali. Byl celou noc u stáda, teď tedy odpočívá; půjdou k němu a zmocní se ho, obklíčí ho, dokud ve svém stanu ještě spí. Společně tam táhli. Zastavili se na okamžik, než se rozešli, aby ze všech stran napadli stan. Ale ještě když stáli a šeptali si, stál už Jon před stanem. Ach, což ten člověk nikdy nespí? Jakže, jde jim vstříc! Jen ať přijde. Tentokrát neutekou, jako utekli dříve. Jon šel a muži stáli připraveni. Z jejich středu vyběhl pes a začal kňučet. Náhlé zarachocení muže ohromilo – Jona zahalil oblak kouře a téměř u jejich nohou ležel pes, který sebou ještě slabě trhal. Strašlivá puška! Obávaná vybuchující hůl bílého muže. Vůbec si na ni nevzpomněli. Dívali se na psa, už se nehýbal. Podívali se na Jona, který se k nim blížil a nesl hřímající zbraň. Muži se obrátili. Nelze odporovat takovému muži, jako je Jon. Dva utekli na svá místa u stáda, druzí dva zmizeli ve svých iglú jako svišti. Zase vítězství a zase několik bezpečných dnů pro soby, ale Jon nejásal. Každého vítězství dosahoval drsnějším prostředkem a každá nová vzpoura bude rozhodnější než předešlá. Vzpomněl si, jak se zahánějí havrani na laponských polích. Každý nový strašák musí zastrašovat více než dřívější, 189
ale nakonec havrani přece jen přijdou a sednou si dokonce na samého strašáka. Denně se Jon díval k jihu, ale na sněhu se nepohybovala žádná tmavá skvrna, nepřicházeli žádní znovu nalezení sobi, aby se připojili k velikému stádu. Uklidňující přítomnost Pehra a Akly a Mikela nebyla ještě na dohled. Být všude, bdít ve všech hodinách, hlídat zvířata a hlídat muže – to byl unavující život, jaký člověk nevydrží dlouho. Kdyby jen měl pušku! Pušku ovšem ještě nosil, ale rána, kterou zabil psa, byla poslední. Nosil pušku stále a jen sám věděl, jak je to zbytečné. Ale nemohl povolit, dokud nějaký obrat v událostech nezabezpečí stádo. Až přijde Pehr – ach, pak bude blažený spánek, bezpečný spánek, dni a noci bezesného spánku. Muži se stále srocovali a o něčem šuškali. Jako u dětí dojem trestu u nich pomalu bledl. Nic se nestalo, nic strašlivého. Ano, dali se zastrašit a polekat Jonovou rychlostí a přísností. Ale neublížil jim, neudělal nic, z čeho by se rychle nevzpamatovali. Je pravda, že Oolak zmizel, a tajemství jeho odchodu je podivně zajímalo. Ale zničí-li Jon pastevce sobů, zničí také soby. To jim dříve nenapadlo. A byla to věru skvělá myšlenka a oni jsou moudří, že si něco takového vymyslili. Až se nerozhodný Tapik vrátí do svého iglú a bude odpočívat, pak se muži srotí a porazí několik sobů před Jonovými zraky. Nenapadnou ho už přímo. Když uvidí, kdo ničí jeho zvířata, a neobrátí hlučnou pušku proti těm, kdo mu je zabíjejí, pak to neudělá už nikdy. Kdyby to chtěl udělat, proč to už neudělal? Tyto úvahy dodaly mužům mnoho odvahy. Ale pokus udělají jen za denního světla. Tma je doba kouzel, kdy duchové číhají, kdy Slepí maří plány mužů. Ach ano, může se jim to podařit jen za denního světla. Dni byly teď mnohem delší. Když nebe bylo jasné, svítilo v poledne slunce a jeho oblouk byl stále širší a vyšší. A přece z něho Jon neměl radost; bylo symbolem čekání, věčného čekání, hromadícího se čekání. 190
Jon šel ke stádu. Byl unaven téměř k vysílení, ale to nikdo nesmí vědět. Všem ostatním se musí jevit jako neúnavná bytost, jako muž, který není podroben slabostem obyčejných lidí. Pozoroval pasoucí se zvířata; hrabala na čerstvém poli nové díry. Kolik je tu těch pastevců! Proč šli do služby za tak jasného dne? Jon žasl. Na vzdálené straně viděl čtyři muže nebo snad ještě o jednoho více. Zatímco se na ně zaraženě díval, zdálo se mu, jako by si dávali nějaký signál. S namířenými oštěpy běželi muž za mužem ke stádu. Cože, chtějí napadnout soby? Jon rázem oživl. Hnal se k nejbližšímu muži a v běhu křičel. Muž ho spatřil a utekl, ale jednoho soba už zabil. Jon běžel k druhým, ale každý před ním utíkal. Když pak jednoho muže pronásledoval, začali ostatní znova své strašlivé dílo u sobů. Jací jsou to bídáci! Jak ničí naději své vlastní existence! Jon běhal od jednoho k druhému, ale jeho námaha neměla valnou cenu. Když zarazil jednoho, dával volné pole druhým; rozutekli se na všechny strany. V prvním výbuchu hněvu Jon zapomněl na svou únavu, ale teď na něho znova dopadla její těžká ruka. Jen mdle se vlekl k vrahům. Viděli jeho slabost a vykřikovali na něho slova, kterým nerozuměl. Věděl jenom, že jsou to slova vítězství, posměchu a pomsty za tu celou dobu, kdy je utlačoval. Konečně se už nemohl pohnout. Padl na kolena do sněhu a pozoroval zkázu, které nemohl zabránit. V bezmocném hněvu se mu chtělo střílet na ty nesmyslné vrahy a složit jednoho za druhým. Pro bezpečnost sobů by to byl udělal, ano, ještě více než to – ale puška v jeho rukou byla prázdná, kus neužitečného železa. Bylo to k zoufání, že se musil dívat na ty vrahy, a přece od nich nemohl odvrátit oči. Jako když vybuchne něco dlouho potlačovaného, tak muži řvali a ječeli při své ukrutné práci. Zmocnilo se jich šílené opojení z krveprolévání, strhovala je prastará kmenová 191
zuřivost. Jeden muž pohlédl na Jona napolo sedícího na sněhu. Na jeho výkřik se všichni obrátili. Ha, proč na ně veliký Jon nestřílí? Napjatě se na něho dívali. Snad i teď si ten člověk plný kouzel připravuje na ně nějaký zvláštní kouzelnický kousek. Muži šli k němu. Bude nejlépe, když to teď rázně s tímhle Jonem skončí, než nabude nové síly, než mu přijde na pomoc něco neznámého. Jon pozoroval jejich příchod a poznal jejich úmysl. Bojoval dlouhý boj a takhle to teď končí. Jen kdyby Pehr a druzí přišli včas, aby zachránili soby – aspoň část sobů! Ale nepřijdou, myslil si Jon smutně, nepřijdou, dokud mnoho sobů nebude zničeno a ostatní rozprášeni. Tak tedy končí velký pochod; tak tedy končí velké naděje Bílých náčelníků a jejich sny o nové říši masa. Teď bude moci Strašidlo hladu táhnout zemí a nikdo je už nezadrží. Kdyby se jen Bílí náčelníci mohli dovědět, jak usilovně se snažil! Muži už byli nablízku. Přicházeli ze tří stran, jako by se ještě obávali nějakého Jonova náhlého pohybu. Jen ať přijdou, se svými náhlými pohyby je už hotov. Plížili se sem skrčeni a každý svíral svůj oštěp. Nová rozkoš z vraždění byla stále ještě v nich. Vrhnou oštěpy, nebo se na něho vyřítí? Jon o tom uvažoval s podivnou neosobní zvědavostí, jako by se ho ta věc netýkala. Což před ním ztratili všechen strach? Na tom sice už nezáleželo, ale dal si tuto otázku. Měl by se o to pokusit, byl by to krutý žert. Jon se náhle vzpřímil a namířil pušku na nejbližšího muže. Ihned se všichni obrátili a prchali. Ve svém zděšeném spěchu klopýtali, padali a váleli se po sněhu. Ale puška nepromluvila. Nyní se muži zastavili a obrátili se, aby se podívali, co Jon dělá. Klečel už zase na sněhu. Ach, nemůže jim tedy ublížit! Teď to věděli; jeho kouzelná hůl ho už neposlouchá. Zase šli k němu, tentokrát s menší opatrností. Jon je postrašil naposledy. Pustil pušku do sněhu, klečel a čekal. 192
193
Snad to bude snadnější, když se nebude na přicházející muže dívat. Upřel zraky na soby; jeho poslední pohled ať platí zvířatům, která ho nakonec přivedla na tento malý kousek sněhu. Zdálo se, že to mužům trvá dlouho, než k němu dojdou. Takové čekání jako Jonovo trvá vždycky dlouho. Přál si, aby si pospíšili a rychle udělali konec. V tichu odpoledního bezvětří se pokoušel zaslechnout chrupající sníh pod jejich nohama. Poslouchal. Ach, ale jeho smysly mu jistě provedly zvláštní kousek! Ten zvuk je jistě neskutečný, ale přesto poslouchal dál. Tiché trhavé bzučení se chvělo v nekonečné dálce. Byl to zvuk, na který Jon nikdy nezapomněl. Tak bzučeli letící běloši, kteří se přišli podívat na soby v Bucklandském zálivu. A teď, ač je to neuvěřitelné, je slyší znova. Bzučení zesílilo a Jon otevřel oči. Jak blízko jsou už muži! Blížili se teď společně ke konečnému výpadu. Nic neslyšeli, protože pod nimi chrupal křehký sníh. Ach, kdyby se mu podařilo jen o chvíli déle je zadržet! Jen kdyby mohl zadržet jejich oštěpy na tak dlouho, než muži zahlédnou třeba jen záblesk velikého železného ptáka. Musí přemýšlet, tak musí přemýšlet! Náhle se ve sněhu postavil na hlavu. Slyšel, jak se muži zastavili. Pomalu mával ve vzduchu nohama. Jistě užasnou, aspoň na chvíli. Ale musí je v tomto úžasu udržovat. Vyskočil na nohy, mával rukama jako křídly a vyrážel chraptivé výkřiky podobné krákání havrana. Muži stáli a užasle civěli. Jistě se ho zmocnil nějaký duch. Tu Jon zahlédl temnou skvrnu, která se blížila od jihu. Zuřivě mával pažemi a ukazoval na ni. Padl na kolena a volal mocným hlasem k veliké obloze. Poskakoval po sněhu a pomalu mával pažemi, jako by se chystal vzlétnout. Ach, teď je dostal! A jak je dostal! Už se nedívají na Jona. Právě zahlédli podivného ptáka, který se blíží se strašlivě rachotícím zpěvem. Tak! To je ta obluda, kterou Jon přikouzlil 194
ze vzduchu svými kouzelnými pohyby, mocnými slovy. Jak ohromná je jeho moc! Vždycky nad nimi zvítězí! Muži začali prchat ze strašlivého místa. Právě když veliký tvor se stříbrnými křídly řval nad jejich hlavami, udělal široký okruh. Zcela jistě je objevil; teď se na ně vrhne a roztrhá je zobákem a drápy. Muži se svalili do sněhu. Aeroplán klouzal pomalu dolů. Chvíli jel po tvrdé sněhové kůře a zastavil se. Dva muži vyskočili, vysocí bílí muži, kteří teď dupali na sněhu a zvědavě se rozhlíželi. Spatřili Jona, který na ně mával, a kráčeli k němu dlouhými, neobratnými kroky. Jon čekal, až dojdou. Zmocnila se ho zvláštní slabost, malátnost, která ho málem položila na sníh. Ale bojoval s ní, musí se před velkými muži statečně držet. Bílí muži! Vzali Jona pod pažemi a šli s ním pomalu k táboru. Tak kráčeli ti tři, oba vysocí muži s malým mužem uprostřed. Požádali Jona, aby spal, spal tak hluboce a dlouho, jak to bude pokládat za nutné. Za Tapikova vedení budou hlídat soby, než se Jon zotaví. Bílí muži ho strčili do spacího pytle, a dříve než ho přikryli kůžemi, spal už tak, jak dosud nikdo nespal. Když Jon opět vyhlédl ze svého stanu, byl jasný den. Nevěděl, kolik dnů a nocí minulo. Mžoural do slunečního světla jako člověk, který byl dlouho ve tmě. Když se rozhlížel po známém táboře, vyšel Pehr ze svého stanu. Dokonce i Pehr! Jon nemohl uvěřit svému zraku. Zavolal a Pehr se obrátil a šel k němu. Dlouho se na sebe dívali. Pehr mu vyprávěl všechno, co se stalo. Den nato, kdy přišli bílí muži, vrátili se také Pehr a Akla a Mikel se zabloudilým stádem. Bílí muži mohli vidět ze své výšky obě stáda zároveň. Spěchali, aby mohli odletět před příští bouří, zanechali tu však střelivo do pušek. A balíky s čajem a kávou, se suchary a cukrem a tabákem byly teď složeny v Aklově stanu. 195
Ano, bílí muži by byli rádi mluvili s Jonem, ale jeho spánek byl tak hluboký, že jim bylo líto ho budit. Poněvadž ze severu nepřišla tak dlouho žádná zpráva o stádu, měli velcí otcové obavy. Vyslali létající muže, aby přinesli zprávy o pastevcích a o sobech. Muži říkali, že jsou s Jonem velmi spokojeni a že o něm podají velkým otcům dobrou zprávu. A Ujark a ostatní? Ano, ti v noci zmizeli, zmizeli hned v noci po příchodu létajících mužů. Ze všech Eskymáků zůstal jen Tapik, Tapik, který právě hlídá stádo. Pak přišel Akla s Mikelem a obklopili Jona a Jon cítil, jak je dobré mít je takto kolem sebe. Potom Akla přinesl novou kávu a jiné zásoby, které tu bílí muži zanechali, a všichni čtyři seděli v jednom stanu. A zatímco pili, vyprávěl Pehr jako nejstarší Jonovi o všech věcech, které se přihodily za jejich dlouhé cesty. Nevěděli, zda se ze zabloudilého stáda ztratila nějaká zvířata, ale muži jich přihnali velmi značný počet. Jon byl spokojen. Ach, jak byl spokojen! Dny byly stále delší a velké bouře minuly. Sobi, kteří se vrátili ze svého dlouhého pochodu, musili zase nabrat síly, a také pastevci si musili odpočinout. A to nejdůležitější ze všeho: Jon se zase musil stát starým Jonem. Nikdo s ním o tom nemluvil, ale všichni to věděli. Jistě to dlouho potrvá, než pocítí, že se mu staré síly vrátily. Nebyl dán žádný rozkaz, ale rozumělo se, že nebudou moci pokračovat v cestě, dokud nemine léto. Sníh měkl a Tapikovo iglú začalo mokvat, postavili tedy letní stany. Jonovi bylo příjemné sedět na teplém slunci nebo pomalu bloumat po místech, odkud viděl na stádo. Nad hlavou mu štěbetaly husy a vřesem pobíhaly sněžné koroptve. Mikel přinesl prvního lososa a Tapik chytil do oka sviště. Jon pozoroval obdivuhodný koloběh procitlého života, pozoroval denní přírůstek telat – všechen ten pokojný život v táboře. Bylo dobré být mezi přáteli – velmi dobré. 196
Léto pomine; ano, téměř mžikem bude totam. Musí se poohlédnout po nových mužích. U nějakých putujících skupin musí najít nové pastevce, vycvičit cizí muže, jak zacházet se soby. Snad budou vrtkaví, slabí a zrádní, ale potřebují je. Aspoň čtyři lidi potřebují, snad osm, najdou-li je. Musí mít muže. Příští zimu je čeká přechod přes vysoké Černé hory. Za jasných dnů tvořily veliké rozervané hřebeny temný lem podél východního obzoru. Jako obrovská zeď zahrazovaly cestu k širým pastvinám. Tuto zeď budou musit přejít, vzít ji rychlým, smělým útokem, statečně se prodrat mezi vysokými vrcholky. Lidé, zvířata, věci – všechno musí být v dokonalém stavu pro nebezpečný přechod Černých hor.
197
KAPITOLA XVII Výstup Cesta teď byla kostrbatější. Pahorky už nebyly povlovné, nýbrž příkré a vysoké a s temnými údolími. Jistě se už blíží k horám, k velikým Černým horám, jejichž temné stíny poskytují přístřeší duchům. To byly hory, jejichž vysokých průsmyků se Jon od začátku obával. Nejprve to bylo jen vzdálené nebezpečí, na něž ještě nemusili pomýšlet a s nímž se setkají až v daleké budoucnosti. Teď byli téměř u nich, předhoří byla srázná a v údolích ležel sníh nezměrně vysoký. Vítr byl nyní příšerný a vrtkavý, plný nepředvídatelných rozmarů. V hlubině jednoho údolí ležel měkký, větrem neporušený, bezedný sníh; ani vánek nepohnul padajícími vločkami. Ale jiným údolím letěl vítr se strašlivou silou a hlubokým dechem hnal před sebou tvrdý sníh. Nikdo nevěděl, co bude v dalším údolí nebo odkud se na ně přižene bouře. Vysoké vrcholky si pohazovaly větrem v rozmarech jakési veliké, nekonečné hry. Nemohli jinam než dopředu. Nebyl jiný směr, jen východ. Pochod se vinul hlubokými údolími a po svazích vysokých hor. Stále měli před sebou stoupající svah, strmý vzestup, který vedl stále výš a výš, stále divočejšími a větrnějšími průsmyky. Zde byl hřbet světa, stěžeje přírody. Byla to oblast bez života a bez pohybu; jen nekonečné výbuchy sněhových pilin se valily jako kouř ze zubů té velké horské pily. A byla tu hnací síla, nepochopitelná neústupnost, v jejímž sevření poutníci postupovali dál, jako by neměli sílu k odporu. Všechny jejich pudy na ně naléhaly, aby se vyhnuli těm Černým horám, ale podobali se lidem, kteří ztratili vůli. Eskymáci mlčeli; šli jako automatické bytosti, které vidí 198
pohromu, jíž se nemohou vyhnout. Ani Laponci se svými starými zkušenostmi z hor nedovedli setřást nakažlivou zlou předtuchu. Vážně hleděli vzhůru k velikým temným stínům před sebou, toužili, aby už mohli sestupovat po východních svazích a neznámé hory měli za zády. Dlouhá lana zhotovená z nejlepších kůží, která zkoušeli tak pečlivě po celé léto, budou teď asi brzy vyzkoušena na nebezpečných hřebenech velikých průsmyků. Život lidí i zvířat, celý osud pochodu může záviset na síle jediného lana. Za náhlých výbuchů bouře budou okraje propastí ve sněhových vírech nejasné. Ostré zatáčky zmizí ve všeobecné bělosti vánic. Jednotlivec může vkročit do prázdné strašlivé hloubky. Takové nebezpečí je menší, bude-li pevně uvázán na dlouhém laně. Všichni tedy budou k sobě připoutáni pevnými lany a všichni budou vydáni stejnému nebezpečí. Lidé i zvířata táhli v těsném shluku; v temných, neznámých údolích bylo nebezpečně snadné se ztratit. Na noční táboření si vyhledávali chráněná úpatí velikých hor. V kalném denním světle se vinuli po křivých stezkách výš a výš bílým a němým světem. Když pahorky s oblými vrcholky ustoupily jiným, jejichž vrcholky byly ostře zubaté a jejichž strmé svahy se stávaly jícny skalnatých propastí, pak věděli, že už konečně došli do černých hor. Kdesi v temných soutěskách byli Slepí duchové, Bezejmenní, kteří si v bouřlivém víru přišli pro Kaase. Nastaly chvíle, kdy musili prozkoumat cestu, po které měli jít. To byl úkol Pehra a Akly, kteří znali hory z Laponska a věděli, jak se sobi chovají na úzkých stezkách. Než se stádo dá na cestu, musí se vyšetřit, vyzkoušet a určit dráha denního pochodu, často po celé dny nepostoupili dál. Pehr a Akla se museli vracet stále znova a znova, než našli cestu, která nekončila u skalní stěny nebo u bezedné propasti. Pak stádo putovalo dál po této stezce a potom zase stálo, dokud nebyla vykonána dlouhá práce nového výzkumu. Zdálo se, že 199
postupují jen píď po pídi. Byla to zkouška vytrvalosti a trpělivosti všech mužů. Někdy, když šli po nebezpečném místě, musil každý muž vyvinout největší úsilí. Pak byl odpočinek a spánek před dalším pomalým pokusem. Vzduch byl mrazivý a řídký; brzy byli unaveni. Byly doby, kdy na konci obtížného pochodu se nedostali dál na východ, než byli na začátku. Ale všemi těmi zatáčkami a oklikami dospěli přece jen k vyššímu bodu a někdy viděli tábořiště minulého dne právě pod sebou. Eskymáci, nezvyklí na horské bludiště, se vzdali každé naděje, že budou někdy vysvobozeni z tohoto zmatku oklik a zatáček. Domnívali se, že budou bez cíle bloudit mezi obrovskými vrcholky, dokud je nepřepadne nějaká náhlá, ale neznámá pohroma. Pak Jon rozkázal, aby rozbili tábor pod ochranou příkré skalní hradby. Zdálo se, že se z tohoto místa nedostanou; začínalo se to tu podobat trvalému sídlišti. Zvědové se vraceli stále znova, neboť nemohli najít cestu temnými spoustami, které zatarasovaly stezku. Teď už se jistě dostali k velikému předělu, nejvyššímu bodu hřebene. Jakmile jej přejdou, začne sestup, ale právě s tímto přechodem si nevěděli rady. Sevřené řetězy mohutných stínů tu stály a odporovaly každému vpádu. Zde byla nejvyšší citadela Černých hor, poslední nedobytná tvrz, pevnost, která chránila strašlivá tajemství těchto hor. Laponci se domnívali, že dosáhli vrcholu horského hřebene, poněvadž vítr vanul ustavičně. Nahoře na velkých vrcholcích hvízdal vítr bez přestání. Když byl vítr poněkud méně prudký, valil se sníh po svazích jako nekonečný pohyblivý koberec. Jakmile vítr náhle zesílil, tvořily se bílé spirály a víry, které kroužily do temných propastí. A když vítr dosáhl své největší zuřivosti, burácela všude nepřetržitá bílá stěna a smazávala všechny tvary a stíny. Zpod ochranné stěny tábora se dívali, jak nad nimi zuří bouře. Až najdou cestu, budou musit vyjít ven do zuřivosti 200
tohoto nekonečného hněvu, budou si musit vyhmatávat cestu po úzkých římsách, couvat před skalními okraji klesajícími do bezedných hloubek. Nesměli už otálet; lépe zahynout na postupu než všechno ztratit pokusem o návrat. Eskymáci už byli lhostejní. Šli svou cestou, jako by už teď byli ztraceni; snad byli také zmateni tím, že stále ještě vězí ve svých starých tělech. Jejich strach byl tak veliký, že už byli mimo všechen strach. Když byl dán rozkaz k odchodu, připravovali se k tomu jako spáči ve snu, kteří nemají jiné volby. Konečně byla nalezena cesta. Nebyla to dobrá cesta, ale byla to jediná cesta. Nebylo nic platné hovořit o jejích nebezpečích, debatovat o jejích možnostech; tento pokus byl stejně nevyhnutelný jako příchod smrti. Začali pozorovat a čekali na dobu mezi burácením bouří. Ale nebylo možné odhadnout vrtošivé nálady větru. Mezi jeho hněvivými výbuchy mohly uplynout hodiny nebo jen minuty; nemohli si udělat plán; musili to jen naslepo zkusit. Stádo půjde napřed. Sobi podléhají náhlému strachu a v nesmyslné panice by dovedli letět přes saně a psy, kteří by táhli před nimi. Z toho by byl divoký, možná osudný zmatek. Ano, stádo musí táhnout napřed. Naložili a převázali saně tak pečlivě jako ještě nikdy. S největší péčí prohlédli kleče a svorky, zesílili postroje a upnuli boty. Když zvířata vytáhla, pozorovali lidé v táboře dlouhou linii, která se vinula stále výš a výš, vystupovala a mizela v závojích mračen a bouře. Jaká jsou to skvostná zvířata, jak bezpečně a opatrně kráčejí! Snad tuší nebezpečí, o němž lidé nic nevědí. Ach, jistě přejdou! Saně stále ještě čekaly, i když stádo bylo už dávno z dohledu. Nesmí se stát, aby se saně a sobi na nějaké úzké stezce smísili. Byli připraveni. Muži, ženy, děti, sobi a psi, všichni byli připraveni. S obavou hleděli vzhůru, tam, kde vysoké vrcholky chrlily sněhové peří a pak se zahalovaly před zrakem 201
tlustou bílou pokrývkou. Nejdříve vyjely sobí saně, pak psí potahy. Za každými saněmi byl přivázán sob jako brzda. Když rychlost začala být nebezpečná nebo se vpředu vynořilo náhlé nebezpečí, opatrná zvířata se zarazila. V takových věcech byl jejich pud velmi silný. Horští Laponci to věděli a řídili se tím ve své vlasti už mnoho generací. Jon byl všude. Vedl pochod. Běhal sem a tam, dohlédl na zadní voj, pak zase spěchal dopředu, všude syčely jeho lyže po pohyblivém sněhu. Za přechodu přes černé hory vyvíjel nadlidské úsilí. Jeho vedoucí ruka, jeho rozkazy, ba i stín jeho postavy, který se náhle vynořoval z kouřícího sněhu, dodával ustrašeným poutníkům odvahu. Vítr byl svévolný. Se zavilou silou chňapal po sněhové zácloně a trhal ji. Ve chvílích náhlého uklidnění sníh klesal a na krátký okamžik bylo vidět výšky i strašlivé hloubky. Bylo lépe, když letící záclona tyto věci skrývala. Byly méně strašlivé, když je člověk neviděl. Poutníků se zmocňovala zvláštní strnulost; bylo to krutým mrazem předělu nebo ochromujícím strachem, že vkročí do prázdna, že budou strženi do oblačných hromad, které se tam dole válely. Mnohem lepší bylo ani na krátký okamžik nezahlédnout tento zvrácený svět. Tiskli se ke skalní stěně, couvali před propastí, která byla napravo. Veliké nebezpečí bylo v ostrých zatáčkách; ponoukalo to překročit okraj útesu. Úporně se snažili zmírnit rychlost potahů, neboť rychlost znamenala teď zkázu. Když se blížili k vrcholu předělu, strhl se vítr tak strašlivě silný, že už nemohli dál. Každé saně byly neviditelné pro nejbližší za nimi; každý byl v osamělém a samostatném ječícím světě a zápasil o dech. Byli k sobě připoutáni neviditelnými lany, která se napínala nebo povolovala podle toho, jak se ti napřed nebo vzadu pohybovali. Když lapali dech, byl jim rván od úst; bylo to ustavičné olupování o vzduch, jako by obrovský žalářník týral své vězně. Na vrcholu běsnění byli 202
přitisknuti ke skalní stěně a nebyli schopni jít dál nebo se vůbec pohnout. Neviděli nic a zdálo se jim, že už nemohou dále žít. Každý se cítil sám, bezmocně vydán napospas poslednímu útoku. Lidská námaha nebyla nic platná. Nezbývalo než lapat po dechu u paty skály, do níž bil vzduch s ohlušujícím hřměním a po níž táhl vzhůru se strašlivou sací silou. Lidé cítili ten mocný tah, čekali jen na chvíli, kdy budou vytaženi vzhůru přes velikou stěnu a svrženi do hrozného vnějšího prázdna, kde budou ustavičně padat oblastí řítícího se vzduchu. Promrzlí a zděšení Eskymáci byli přesvědčeni, že už přešli do říše Duchů smrti. Téměř v bezvědomí tu leželi natažení a nehybní a sotva slyšeli divoký křik Bezejmenných, kteří se v hodině svého vítězství projížděli na bouři. Pak přišel déšť ran. Jeden po druhém byli poutníci zkopáni, vyváleni po zemi a vyzdviženi. Každý se snažil spatřit zase svět. Každý udiveně civěl na skalní stěnu, na saně a Jona, který rychle kráčel podle lana, nad každým se sklonil a znovu ho překotil do chladného světa vědomí. Ach, tady se pohybují i jiní! Tady jsou psi a sobi, tady jsou děti, přivázané na saně jako balíky kůží! Ano! Ano! Stále ještě jsou pozemskými pastevci a táhnou přes Černé hory. Vítr zeslábl. Hladká skalní stěna byla viditelná, sníh ještě kouřil kolem horských říms, ale vítr načas zmírnil svou zuřivost. Jeho vrtkavý hněv se přesto mohl každou chvíli vrátit. Teď odtud musí rychle odejít, utéci od tváře hory. Rozpletli postroje, upravili uzdy, narovnali saně a čelo pochodu se hnulo. První potah táhl pomalu ostatní za sebou. Všichni byli na nohou a opouštěli pustou patu Ploché hory. Toto byl nejvyšší bod. Pak cítili, že cesta před nimi se svažuje. Ale ještě je čekala velmi nebezpečná pouť; rychlost při sestupu budou moci těžko brzdit. Vlastní setrvačnost je mohla na ostré zatáčce vyhodit. Musili uniknout z bouřlivého horského hřebene, ale tento útěk musí být opatrný a pozvolný. Psi 203
potáhnou a sobi budou brzdit, a kdesi mezi nimi budou lidští páni bojovat o svou bezpečnost. Táhli dál. Svahy vedoucí dolů nebyly ještě srázné. Když první saně dojely k vysokým skalním hradbám, přišel rozkaz zastavit. Na třech stranách černé stěny, podobné deskám, téměř uzavíraly cestu. Bylo to místo jako stvořené pro táboření. Stále ještě dodržovali staré obyčeje. Přes všechny hrozné zážitky rostla eskymácká iglú automaticky jako vždycky. Stany Laponců byly postaveny těsně u skalních stěn. V železných hrncích se začalo vařit maso a děti byly vybaleny z mnoha vrstev svého obalu. Stále ještě byli vysoko v obávaném pohoří, ale měli tu potravu a kryt a oblažující příležitost spát. Byli spokojeni, vzpomínali jako děti na minulá nebezpečí a nestarali se o nebezpečí, která přijdou. 2ili jen přítomnému okamžiku. Když se pomalu utišili, ozval se mocný, hřmějící náraz, podobný hlasům vichru u Ploché hory. Ale teď se stany nechvěly, sníh nebodal. Vyšli ze stanů a iglú a udiveně naslouchali. Hrozná bouře zuřila nad jejich hlavami, hvízdala a ječela nad zubatými skalními okraji jejich útočiště. Ustrašeně poslouchali. Byl to příšerný zážitek, stát uprostřed bouře, a přece z ní nic necítit. Teď se jistě vracejí divoké hlasy tam nahoře po marném bloudění s dvojnásobnou silou k Ploché hoře. Jaký mocný výbuch hněvu! Muži naslouchali; strašlivá sílaje ohromovala. Ach, ale vyzráli na starého nepřítele! Neměli sílu odporovati moci, která se proti nim stavěla, ale chytrostí se jim podařilo uniknout. Jenom se nesmějí viditelně radovat, musí předstírat pokoru, jinak by si duchové ve svém nezkrotném hněvu počkali na příležitost a napadli je znenadání. Kdyby dávali vítězství najevo, mohla by následovat rychlá pomsta. Přesto však byli rozechvěni uspokojením, když se dívali na bouři, která jim nemohla ublížit. 204
Konečně tábor usnul. Byl to krušný den, jeden z nejkrušnějších, ale příští den bude možná ještě horší. To nikdo neví. Měli před sebou srázný sestup a dlouhou cestu hornatou zemí. Také na rovinách bylo skutečné nebezpečí, ale to bylo známé nebezpečí; každá hrozba hor byla novým zážitkem, který je zastrašoval stejně svou zvláštností jako skutečným nebezpečím. Stádo jistě už dávno přešlo. Dalo se na cestu několik hodin předtím, než vyrazily saně; přerušovaný, ale zuřivý vítr nezanechal stopy po táhnoucím stádu. Opatrná zvířata za vedení Pehra, který má mnohaleté horské zkušenosti, jistě překročila předěl. Uprostřed noci začali psi podivně kňučet. Jon, který ve svém stanu jen dřímal, to slyšel. Nebylo to obyčejné vrčení v boji o kost, ani noční kvílení, když některého psa vytlačuje jiný pes z jeho oblíbeného místa. V tomto hlubokém chóru se chvěl strach a nářek, jako by psi hledali útěchu u svých lidských pánů. Jon naslouchal. Noc byla tichá, večerní shon dozněl. Za tím asi něco vězí. Vyhrabal se z pokrývek a spacího pytle a vyšel ze stanu. Země a obloha planuly příšernou rudou září. Hory, které se koupaly v jasu oblohy, jako by se chvěly při každém novém záchvěvu velké severní záře. Jon užasl. Často to vídal a často rozjímal nad tajemstvím proměn zimních světel, ale ještě nikdy nežhnula s takovou silou. Chvíli se díval na chumel psů; oblé hlavy zastrčili pod přední tlapy nebo pod sousedovo tělo, jako by se chtěli skrýt před touto obávanou věcí, jako by jim jejich pud říkal něco, co lidé nemohli vědět. Jak hrozně se báli světla! Jon si toto zvláštní zděšení psů nedovedl jinak vysvětlit. Tentokrát to vlastně nebyla jen severní záře, nýbrž záře zenitu. Rudé oštěpy se vrhaly dolů, jako by chtěly probodnout nejen horské vrcholky, nýbrž i nepatrné tvory, kteří se uchýlili ke skále. Barvy se neměnily, byla jen tato planoucí, krvavá válečná červeň. Spáči se neklidně pohnuli a náhle se probudili. 205
Jon pozoroval, jak se vynořují temné postavy, mlčky a jedna za druhou. Každý se postavil před své obydlí a upřeně hleděl vzhůru. Civěli, jako prý ptáčata civí na blížícího se hada. Ze tří stran hory neviděli, ty byly skryty za ochrannou skálou tábořiště, ale vrcholky vpředu byly strašlivě živé. Blížily se, chvěly se, kymácely se zároveň s neuvěřitelnými pohyby rudých spoust, jimiž byly shora osvětlovány. Tento domnělý pohyb tančících hor působil divákům hroznou nevolnost. Nic nebylo hmotné. I pilíře pevné země se pohybovaly a mizely před jejich nevěřícími zraky. Strašlivé rudé oštěpy oblohy slídivě bodaly mezi chvějící se vrcholky. Bylo by možné, aby tyto řítící se šípy svým dotykem usmrtily všechen život na široké stezce, život, který se vyšplhal tak vysoko nad rovinu? Když se veliká armáda oštěpů stáhla a začala se pomalu dávat na ústup, diváci zase vydechli. Ale naděje rychle zmizela, rudá armáda se vracela. Při tomto dešti oštěpů vyskakovaly vrcholky ze tmy a nesčetné vlajky šlehaly a trhaly se jako pod velikou oponou. Když se na diváky valila tato hrůza, padli rovnou do sněhu. Byl to pudový pohyb, kterým chtěli uniknout před útokem světelného zmatku. Zmizel všechen pocit vítězství, všechna tajná pýcha, že přelstili nepřítele. Teď si to poražení lidé odnášeli jaksepatří, pykali za krátkou chvíli vítězství. V kolika strašlivých podobách se mohou duchové zjevovat! Nikdo neunikne jejich hněvu. Lidé byli zděšení a nechtěli z této hrůzy nic vidět právě tak jako psi. Z místa, na němž leželi ve sněhu, slyšeli tichý, rozčilující zvuk. Vzrůstal v syčící šum, blížil se, plížil se k nim z neurčité dálky. Tiskli se do sněhu tak horečně, že to téměř vypadalo, jako by se chtěli ponořit pod tento ochranný povrch. Zvuk sílil, řval a vyl jim nad hlavami. Ach, je to starý hlas vracející se bouře! Není to tedy syčení žhavých oštěpů vrážených do studeného sněhu. Je to dobrotivá bouře. 206
Pomalu a ustrašeně se rozhlíželi. Neviděli horské vrcholky ani oblohu, jen uhánějící vítr plný sněhu, který zakrýval všechno ostatní. Jednotlivě, tak jako přišli, diváci vstávali. Vraceli se do svých příbytků. O tomto nočním dobrodružství s Duchy oblohy se nikdo z nich nikdy nezmíní.
207
KAPITOLA XVIII Sestup Začal sestup. Upevnili provazy a přivázali vždy jednoho soba za parohy k zadní části každých saní. Jon doufal, že nejostřejší zatáčky budou moci sjet mezi útoky bouří. Všichni toužili opět po rovině, i zvlněná pahorkatina by jim byla milá. Každá hodina pochodu je přiváděla hlouběji dolů, musí jen vytrvat. Ale na vysokých hřebenech Černých hor je život možný jen bojem, obratností a velkou dávkou štěstí. V první hodině obnoveného pochodu spatřili dlouhý kůl zaražený do sněhu. To bylo umluvené znamení. Minulého léta nadělali z naplaveného dřeva svazky kůlů. Kůl zaražený do sněhu hlásal, že účastník pochodu šel touto cestou. Lidé na saních teď viděli, že tudy před nimi táhlo stádo. Čím hlouběji budou sestupovat, tím budou kůly četnější. A tak saně pojedou cestou, kudy táhlo stádo, takže se všichni zase sejdou. Nad nimi stále ještě zuřily a ječely bouře, které umlkaly jen proto, aby nabraly nové síly, jak je to zvykem u bouří uprostřed hor. Teď sobi začali předníma nohama brzdit a zarážet rychlost saní na dlouhých svazích. I když sníh vířil sebevíce, měla zvířata tajemný cit pro blížící se nebezpečí. Psi byli obvykle spolehliví, ale měli své doby roztržitosti, kdy byli zaujati žárlivostí a vzájemnými hádkami. Na rovině to nevadilo, ale v horách mohly být chvíle nedbalosti osudné. Kromě toho neměli psi horské zkušenosti, chyběl jim horský pud. Ale první potah získal zkušenost s tragickou rychlostí. Za jízdy po dlouhém svahu psi přehlédli zatáčku u sloupovité skály a bezstarostně klusali dál po krásné sněhové ploše. Sob přivázaný vzadu k saním začal mocně brzdit, ale sklouzl, 208
209
znova pevně zarazil přední kopyta do sněhu a opět sklouzl. Lano se napjalo tak silně, že mu div nevyrvalo velké parohy z hlavy. Ale parohy držely pevně a sobu se konečně podařilo saně zastavit. Saně byly zachráněny, ale dlouhá řada potahu, zapraženého po jednom, už nemohla být stažena zpátky. Tři první psi se rozběhli po křehkém sněhovém mostě nad úzkým, ale bezedným kaňonem. Proměnlivé bouře, které vrhaly sníh z okraje na okraj kaňonu, postupně zbudovaly na obou stranách sněhovou stavbu, a když se tyto dvě stavby setkaly, byla hlubina překlenuta podivuhodným, ale zrádným visutým mostem. Váhou psů se rychle prolomil. Dva psi byli na druhé straně, tři stáli se saněmi ještě u okraje, ale jeden pes visel ve vzduchu na pevném koženém řemenu postroje. To byla nebezpečná chvíle. Mohlo dojít k dalšímu zhroucení nejistého sněhového mostu nad kaňonem a saně i s potahem mohly být pohřbeny v tajemné hlubině. Něco se ihned musilo stát; nezbýval čas k úvahám a plánům. Jon řemen přeřízl a pes, který visel ve vzduchu, se zhoupl k druhé straně stěny. Váha obou psů na druhé straně ho stále ještě držela, a tak se houpal a zoufale se namáhal, aby se dostal na okraj. Tři psi u saní byli ihned staženi nazpět na pevnou skalní stezku. Sob si stále ještě s hrůzou měřil místo, vydechoval bílou páru a stál tu se strnulýma předníma nohama, jako by čekal, že se bude musit bránit, aby ho něco neznámého nepostrčilo ke kaňonu. Průtahy nebyly možné. Blížily se další potahy, bylo tedy nutné jet dál. Neúplný potah stačil, aby táhl saně se svahu, a ostatní se urovná dole, v rovině, na kterou přece přijdou. Smutně jeli dál. Když psi na druhé straně kaňonu viděli, že jejich staří kamarádi se chystají na další pochod bez nich, začali zoufale výt. Pes houpající se ve vzduchu bil stále ještě kolem sebe, pak vyklouzl ze svého postroje a zmizel. Žalostné 210
slabé kňučení stoupalo po stěnách kaňonu. Polovina potahu jela dál. Kdykoli se objevily v zatáčce saně, začali oba psi na druhém okraji plni naděje štěkat. Když saně opět mizely, provázely je smutné výkřiky zoufalství. Pak přišly poslední saně a poslední pohled na lidi i zvířata. Ještě nikdy nebyli zanecháni v takové strašlivé osamělosti. V houstnoucí tmě vysílali své beznadějné kňučení přes propast, až útok zdvihající se bouře pohřbil všechny zvuky. Když se druhého dne saně vinuly podle úpatí stinných hor, přijely k druhému kůlu. Tudy šlo tedy stádo; aspoň k tomuto místu se drahocenná zvířata dostala, to bylo jisté. A téměř jisté bylo, že při své skvělé obratnosti v horských podmínkách dojdou i na dolní pláně. Potahy, saně a řidiči táhli v pomalé řadě za stádem. Mráz byl velmi silný, vrhal se na ně, drtil je, zeslaboval a unavoval jako neumdlévající, živý nepřítel. Zdálo se, že na východní straně hor je více světla. Šedivé polední šero nebylo už tak docela šedivé, dlouhé noční temno nebylo už tak docela dlouhé. Stále ještě byla naděje, že v následujících dnech se někde ukáže sluneční kotouč. Musí to vydržet. Denně se lopotili, aby zvládli rychlost. U paty srázných svahů se často nakupili ve zmateném nepořádku. Za pronikavého mrazu bylo pak zdlouhavé a těžké všechno zase upravit k nekonečné cestě. Průtahy napínaly trpělivost všech, ale přece jen postupovali dál. Žili v ustavičném strachu, že budou strženi do bezedné hlubiny, z které už nevyvážnou. Sobi se téměř denně stávali hrdinnými zachránci, zadržovali saně právě u okraje nebezpečných propastí, a bez jejich obdivuhodné opatrnosti by snad výprava vůbec nebyla mohla postupovat. Vzpírali se za saněmi, natahovali krky a skláněli je námahou tak hluboko, že svými parohy téměř rozrývali sníh. Po denním pochodu nastával noční pobyt v táboře. V této době okřívali, odpočívali, natahovali údy, ztuhlé mrazem. V horách byla často chráněná místa, kam se vítr nedostal. Ale 211
nestálý vítr změnil někdy v noci směr a dříve chráněné útočiště bylo teď v cestě jeho nejdivočejšímu útoku. Na vítr se nedalo spoléhat, tady pomáhal jen lidský úsudek, naděje a krutá vytrvalost. Teď nastala třídenní vánice, tak hustá a divoká, že nemohli Opustit tábor. Stany a iglú stály pod převislou stěnou velikého horského masívu. V dáli skučely větry, které však nedosahovaly až do tábora. Ale sníh! Byl smetán z výšek a padal nekonečnými vrstvami do bezvětří průsmyku. Zdálo se, že neexistuje vzdušný prostor, který by nebyl naplněn těmito padajícími spoustami. Obloha a země a hory se spojovaly vjedno v jediném sněhovém živlu. Nepadal ve vločkách ani se nesypal mrazivým vzduchem. Řítil se nekonečnými proudy a viditelně zvyšoval sněhový povrch přímo před nevěřícíma očima lidí. Když mělo být ráno, prosakovalo jen slabé, sotva pozorovatelné světlo. Pak nastával lidem dlouhý zápas, aby se dostali z těchto neuvěřitelných hloubek sněhu. U skály vzdušný vír způsobil, že se tu sníh usazoval méně trvale a ne tak vysoko. Tady postavili stany. Teď nad sněhový povrch vyčnívaly jen jejich špičky, ale sníh byl tak lehký a suchý, že stany neprobořil. Jakou ohromnou námahou bylo dostat se nahoru! Tlačili, kopali, zapadali, brodili se, ba i hrabali jako pištící svišti. Jak podivně vypadal svět! Sníh padal jako dříve. Nebyl tu žádný zvuk kromě tichého šelestu hromadícího se sněhu – sněhu, který padal a šeptal a padal, aby pohřbil svět do věčného zimního spánku. Tábor neviděli. Iglú zmizela, rovněž psi a sobi. Nemají-li je ztratit v nekonečné polární noci, musí je najít a vyvést na povrch nového světa. Jon řídil hrabání a zkoušky tam, kde stála iglú. Bylo těžké přesně si vzpomenout, kde byla; neměli tu značky, neměli ukazatele, byla tu jen tvář útesu a nejasná, bílá neprůhlednost. Ale kdesi v hloubce byli lidé, muži a ženy a děti, a někde byla také zvířata. 212
Hrabali v bezedných spoustách, brodili se a zkoušeli a naslouchali, nepronikne-li k nim nějaký zvuk. Ale neslyšeli nic, nic, jen ševel padajícího sněhu. Pak zmizel před očima druhých jeden hledač, pohlcen zející hlubinou. Nezůstalo po něm stopy, jako by se byla za ním země zavřela. Ale konec lyže, který se náhle vysunul ze sněhu, označil místo. Ihned začali kolem lyže horlivě kopat. Ha, iglú! Zmizelý propadl střechou iglú a prudce dopadl mezi spící Eskymáky. Okamžik jejich němého zděšení byl vystřídán údivem, že sněhový povrch je teď vysoko nad nimi. Něco takového se ještě nikdy nestalo na celém Severu, ale Zlí se dovedou mstít mnoha způsoby. Konečně byli všichni vyvedeni z bílé hrobky i s dětmi, saněmi a celým nepatrným majetkem. Jak zapadali, váleli a ploužili se v prachové spoustě! Pak se přikrčili k hladké stěně skály; tady se ubytují, tady, kde aspoň jeden rozměr je pevný a hmotný v neuchopitelném světě. Nemohli postavit iglú ze sněhu lehkého jako peří. Vybalili tedy letní stany a postavili je u skály. Když chodili po úpatí stěny, objevili zvířata. Se svým neomylným pudem pro sebezáchranu strávili psi a sobi noc těsně u skály. A zatímco sníh padal, drali se stále výš a výš, aby nebyli hluboko zasypáni. Sobi hleděli plni očekávání a dožadovali se své malé denní otýpky mechu. Bílé psy bylo stěží vidět, jen jejich svítící oči je odlišovaly od sněhové spousty. Muži pevně ušlapali sníh vedle skály, postavili stan, rozprostřeli kůže a pak nastala stará práce, rozhřívání zmrzlého masa. Ale to byla práce pro ženy. Bylo třeba vyhrabávat druhá iglú a muži se do toho hned dali. V kalném světle pracovali jako krtci v podzemních hloubkách. Každé iglú znamenalo opakovat práci a nesměli váhat, zdržovat se odpočinkem. Krátký soumrak začal ustupovat černé noci. 213
Bylo něco zvlášť rozhořčujícího a vysilujícího v této práci. Nic nebylo hmotné a určité, neměli kde stát, kde se opřít, kde chodit. Všude šalba, měkké uhýbání každému tlaku a pak pohlcení, jemné objetí studenou náručí a nakonec mrazivý hrob. Pod tíhou velké únavy vznikala touha po odpočinku – touha zalézt do zahalující měkkosti. Ale každý zdar rozmnožil počet zachránců, a s první tmou byli všichni nahoře a i poslední majetek byl odvlečen do posledního stanu. Stany teď stály v řadě těsně u hladkého základu skály. Celou noc budou musit před stany odhrabávat a udupávat sníh a překážející odhazovat. Rostoucí váha, stoupající stále výš, by jinak mohla lehčí letní stany rozdrtit. Každý musil konat službu v nekonečném boji proti předčasnému pohřbení. Temné hodiny plynuly. Jedna hlídka byla vystřídána druhou a stále ještě se nekonečný šelest mohutné sněhové záplavy plížil se strašidelnou měkkostí nad zemí. To byla taková neústupná naléhavost, jako by celý svět musil být zavřen do jediného širokého iglú smrti. Osamělý pracovník prchal do svého stanu, aby se skryl před hrozbou strašlivého ševelu. Noci byly stejné jako dny, jen šero se měnilo ve tmu. Muži se namáhali udržet před stany úzké volné místo, vzpírali se sněhové stěně, odstrkávali ji rukama, zadupávali ji, jako by chtěli k smrti udupat živého nepřítele. Žili ve sněhu, spali ve sněhu, dýchali sníh a v noci se jim zdálo, že je sníh pohlcuje. Po tři dny a tři noci se šedivá obloha nezměnila. Čtvrtého dne ráno byl vzduch čistý. Muži, kteří měli hlídku, pohlédli vzhůru ze svého místa, obklopeného sněhovou stěnou, a viděli cáry mračen táhnout na sever. Bylo po bitvě. Teď bylo načase utéci z této podivně chráněné horské kapsy; ještě jedno obležení sněhovou vánicí, a všichni budou zavřeni do veliké bílé hrobky. Musí proniknout k nechráněným svahům, kde měnící se vítr odvál sníh ze skal. Musí uniknout pohřbení zaživa u skalní stěny. 214
Lyže zapadaly do měkkého peří, ale po mnoha pokusech byla nalezena stezka k ostré zatáčce, kde byl sníh odvát. Udupali cestu od skály, nakládali saně, skládali stany, rozmotávali postroje. Děti si na volném prostranství protahovaly strnulé údy. Jak dychtili uniknout z tohoto úzkého vězení! Daleko odtud ve vnějším světě dují větry. Jejich hlasy putují po dlouhých svazích a vzdychají nad skalními římsami. Do hlasů větru se přimísil hlubší, vzdálený tón. Zvuk roští a sílil, a lidé, kteří nakládali saně, se vztyčili a naslouchali. Podivné chvění čeřilo vzduch a hukot rychle rostl. Sobi skočili k záštitě skal, psi ihned za nimi a lidé téměř bezděčně následovali zvířata. V této hrozné chvíli, kdy čekali na neznámé nebezpečí, se páni i zvířata krčili společně u skalní stěny. Zvířata byla dosud zapražena do saní a odtáhla je s sebou do zmatené hromady. Zdálo se, že pevná horská stěna se třese před útokem obrovské hřmějící moci. Náhlá temnota se snesla nad těmi, kdož byli u skalní stěny. Vrhli se do sněhu, a tu je stihlo strašlivé zahřmění, zahřmění silnější než všechny bouře, které kdy slyšeli. Jejich omámené smysly nebyly s to uvažovat a lidé prožívali hodiny nebo snad jen okamžiky smrtelné hrůzy. Slyšeli větrný hukot křídel míjejících duchů. Tady se nemohli bránit ani skrýt – mohli se jen žalostně krčit do tmy. Když nastalo ticho, ani to hned nepostřehli. Ohlušené uši stále ještě slyšely to, co už minulo. Probudil je teprve příchod světla. Zvířata se začala hýbat, pohyb je tedy možný. Lidé se rozhlíželi jako omámení: žijí tedy, a mohou se dokonce už i pohybovat. Konečně se posadili a hleděli jeden na druhého. Pak jeden muž nejisté vstal, chvěl se sice, ale zůstal stát. Ach, je tedy možné i stát! Nyní začali vstávat i ostatní. Před skalní stěnou byl už sotva jaký sníh. Hluboké spousty, které jim přidaly celé dny práce, byly smeteny téměř až na holou skálu. Ustoupili od stěny a pohlédli vzhůru na veliký 215
horský svah. Bílé úbočí hory protínala široká, temná cesta, která stoupala výš a výš, až už ji zraky nemohly pro mlhu sledovat. Znova se zachvěli, když hleděli na tento strašlivý pokos. Vysoko nad mraky by se mohly i teď ještě uvolnit jiné nesmírné spousty a hromově se na ně zřítit. Podruhé nemohli doufat, že je bude chránit nějaká jiná skalní stěna, přes kterou by se ohromná váha nad nimi převalila. Musí urychlit sestup, aby unikli rozhněvaným horám. Znova se připravovali na odchod. Tu nastalo mezi Eskymáky vzrušení. Z rodiny Tapika a Kipi někdo chyběl – Uji, nejmladší dcera. Zeny prohledaly saně a hledaly také podle skalní stěny, ba i mezi psy a soby. Uji nebyla nikde. Sik a Lug ano, ale Uji ne. Nikdo si nemohl přesně vzpomenout, kdy viděl naposled tohoto nejmenšího poutníka. Nikdo si nemohl vzpomenout kde. Ani Kipi ve svém žalu a zmatku si nemohla vzpomenout. Byla Uji u ní, když se nad nimi valila veliká lavina? Ano, ne, snad ano, snad ne. Kipi si nemohla vzpomenout. Muži šli k okraji široké římsy a hleděli dolů, kam do ohromného bludiště propastí se zřítila spousta sněhu. Neviděli ho, nemohli ani dohlédnout, kam zmizel. Muži se pomalu vraceli. Hledali znova na všech možných i nemožných místech, kde hledali už dříve. Snad Uji trochu poodešla, když ostatní pracovali u saní. V tom náhlém a pudovém útěku ke skále a v tom podivném temnu, které se na ně sneslo – kdož to ví? Toho dne už nemohli odejít. Křehký Ujin duch bloudil kolem skály a nemohl tu být ponechán v úplné osamělosti. V nočním temnu křičí osamělí duchové hrůzou. Na obvyklém zimním pochodu by zůstali tři noci, pak by šli den cesty a na tomto novém místě by zůstali další tři noci. Takto by si opuštěný mrtvý postupně zvykal na svou osamělost. Ale uprostřed horských nebezpečí mohl vůdce Jon povolit jen jedinou noc. 216
O mrtvé nesměli promluvit ani slovo, nesměli vyslovit její jméno, které musilo být od nynějška zapomenuto. Živí se nesmějí připomínat Duchům smrti, kteří jsou nablízku, hovorem o někom, kdo je už ve světě duchů. Ale tichá přítomnost starých členů rodiny přináší útěchu neviditelnému, který právě osaměl v hrůzách temnoty a divoké bouře. Kdesi nad bludištěm horských propastí bloudil Ujin duch, který takto unikl dlouhým letům kruté zimy, dobám hladu, dobám utrpení téměř dříve, než začaly, a který unikl i nekonečné dřině, jež přijde po krátkém mládí. Ráno rychle odtáhli, šli mlčky a neohlédli se. Když se linie pochodu rozvíjela, udržovali starý pořádek. Dělali velké okliky a sestupovali stále níž a níže. Jak dny plynuly, nechávali vysoké vrcholky za sebou a hluboké propasti míjeli bez nehody. Než se ukázalo slunce, přišli na pahorkatinu na východní straně Černých hor. Když táhli mezi zasmušilými pahorky, dával Jon pozor po dlouhých, hluboko zaražených kůlech, které označovaly cestu sobů. Někdy je nalézal snadno, jindy jen po dlouhém hledání. Ale nalézal je a saně táhly po cestě sobů. Týž krutý mráz pronikal poutníky, tytéž zuřivé bouře je zdržovaly, ale sestoupili z obávaných cizích hor – co dokáže vítr a bouřka na rovině, to věděli. Měli prastaré způsoby ochrany, sice ubohé a sotva účinné, ale přece způsoby, které znali – způsoby schválené starými náčelníky. Byly dny, kdy obloha byla těžká a nízká mračna se převalovala mezi pahorky. Podle rostoucího oblouku světla na vzdáleném jihovýchodě usuzovali, že slunce nakrátko opět vykouklo na svět. V tomto pomyšlení byla útěcha. Až se obloha vyjasní, spatří opět bledou, žlutou tvář. Bylo to světelné znamení vítězství nad všemi temnými tajemstvími zla. V noci přede dnem, kdy spatřili slunce, utábořili se lidé se saněmi na svahu posledního velikého pahorku. Zítra půjdou 217
zase po starých známých bažinách a mechovitých stepích. Oblaka se v noci rozptýlila, ale ve světle časného rána nenakládali saně, nezapřahali psy a soby. Tábor rozechvívalo potlačované vzrušení. Všechny je pronikalo nakažlivé očekávání, i děti na sebe hleděly jasnýma, udivenýma očima. Jon stále ještě nedával rozkaz, aby se připravili na cestu. Vzpomínal na jiná léta. K dřívější přísnosti jeho disciplíny se nyní mísila chápající shovívavost – výsledek mnohaleté zkušenosti. Pochopil, že jsou podivné věci, které jsou nesmírně důležité pro kmeny a národy země. Nyní zprošťoval lidi, kteří byli pod jeho velením, svých vlastních přání. Pomalu stoupali na vrchol pahorku, kradmo a nejednotné, jako by každý, kdo tu vystupoval, chtěl před ostatními skrýt svou naději. Každý si zachovával slavnostní vážnost až do chvíle, kdy první sluneční lem zazáří nad okrajem světa. Pak překypěla vrozená zdrženlivost, kterou zachovávali celý dlouhý rok, a divoký pozdrav znovuzrozenému slunci stoupal vzhůru. Ani Jon nemohl odolat všeobecnému spěchu na vrchol pahorku. Vzpomněl si na podivné vzrušení jiných let a šel také. Viděl světelný oblouk, jak se vyhoupl nad obzor, a žasl nad šílenstvím sluneční písně, která stoupala ze skupiny na pahorku. Výš a výše vějířovitě od země plápolaly životodárné paprsky. Byl to maják naděje, které se nesmějí vzdát. Jon se obrátil k horám. Jejich temné vrcholky chvíli chmurně hleděly trhlinou v plášti mraků. Zlověstně a cize se mračily svou prastarou varovnou hrozbou. Pak se mračna opět zavřela a hory zmizely zraku. Jon se pomalu obrátil; to byla část života, která už minula – podruhé přes Černé hory už nepotáhne a podruhé také neprojde dlouhou cestou života. Před ním teď osvětlovala veliká sluneční koule nekonečné roviny, které se táhly k východu. Tam někde teče širokými rozlohami Veliká řeka. Na celém dlouhém pochodu jistě budou ještě obtíže; bude nutné je vytrvale překonávat; je to 218
pochod pro odvážné. Když Jon hleděl po ohromné bílé zemi, strnul mu náhlé pohled. Hluboko dole spatřil temnou skvrnu v bílém. Přivřel oči a pevně je upíral k temnému místu. Ano, skvrna se pohybovala, byl to pohyb mnoha malých předmětů. Stádo! Docela jistě stádo! To jsou oni, drahocenní sobi. Teď asi hrabou a jako obvykle se pilně pasou. Jaká radostná podívaná! Zachráněni! Tam v dálce leží na veliké pláni malá temná skvrna. Jak nesmírně je malá! A přece jsou v té skvrně život a naděje mnoha kmenů, možná velikého národa dalekých budoucích dob. V této skvrně je maso – živé maso, začátek a konec, jediná obživa všeho, co na Severu žije. Maso!
219
KAPITOLA XIX Vnitrozemci Zase byly stádo a saně spolu. Stačil den pochodu od chvíle, kdy Jon poprvé spatřil z vrcholu pahorku soby, a všichni byli zase pohromadě a nebezpečné hory byly za nimi. To bylo dobré. Pehr a Akla i Mikel byli čilí, velmi vyhublí a unavení, ale čilí. A jak se vedlo drahocenným sobům? Tady jsou, hrabou jednou nohou a pak druhou nohou, zahrabávají se, až je nad sněhem vidět jen jejich zadky – velké pole zadků, které se pohybují a kymácejí, jak se zvířata prohrabávají k životodárnému mechu. Přešli hory všichni sobi? Všichni snad ne. Pehr se domnívá, že na nebezpečných místech se jich několik zřítilo. Je těžké vědět to přesně, snad dvacet, snad padesát. Ještě nebylo možné zbylé spočítat. Když oslepující bouře plnily vzduch, namačkala se zvířata na úzké cestě příliš těsně k sobě, a tak byla snad některá vytlačena ze skal. V horských bouřích nebylo možné všechno pozorovat. Na dlouhém, rychlém pochodu po předělu sobi zhubli a zeslábli. Ve vysokých průsmycích nebyl lišejník, ale teď zvířata zase sbírají síly. Za několik dnů budou moci opět urazit kratší cesty. Zdá se, že tam nahoře v nebezpečných horách vlci za nimi nešli. Jsou-li vlci na východní straně hor, dosud je neobjevili. No, to ještě budou musit uvážit; poněvadž sobi jsou zesláblí, když měli tak málo mechu, stali by se teď snadno kořistí zchytralých vlků – tak zchytralých, že by i z dálky poznali stav své kořisti. Pehr a Akla a Mikel byli stejně hubení jako zvířata. Pochod byl téměř nepřetržitý a měli jen málo času na spánek. Někdy také snědli jen několik soust v chůzi. Ale rozhodně zůstali 220
naživu a žijí také téměř všichni sobi a – hory jsou překročeny! Je stěží možné, aby stejně mnoho nebezpečí bylo ještě před nimi. Jon vážně vyslechl zprávu mužů, kteří převedli stádo, a byl spokojen. Nějaké ztráty ovšem jsou – ale jak mnohem větší mohly být! Náhodná lavina řítící se s rachotem po horském úbočí, nesprávná zatáčka, náhlý poplach mezi zvířaty, a drahocenné stádo mohlo být ztraceno. Ale nestalo se to. Ano, Jon byl spokojen. Nikdo to nemohl vykonat lépe než Pehr, Akla a Mikel, nikdo se jim nemohl rovnat. Zatímco laponští pastevci odpočívali a sobi nabývali zase sil, učili se Eskymáci, jak se opatruje stádo. To byli ti, kteří se přidali k pochodu těsně před přechodem hor a jimž ostatní říkali „noví muži“. Byli to pobřežní Eskymáci, dovedli obratně zacházet s kajaky a znali obyčeje tuleňů i mrožů. Prý se odvažovali dokonce i na veliké velryby a všechny jejich vědomosti se týkaly jen moře a pobřeží. Vůči vnitrozemním kmenům měli pobřežní Eskymáci starou nedůvěru, zděděné podezření. Protože se nepřátelské kmeny setkávaly jen zřídka, nemohla tato vzájemná nechuť vést k otevřené válce. Náhodná setkání s bílými námořníky z velkého vnějšího světa dodávala pobřežním kmenům pocit převahy nad vnitrozemním, neuvěřitelně primitivním lidem. Říkali jim „noční lidé“ nebo „spáči“, kteří z jedné generace do druhé neudělali žádný pokrok. Glub a Tang byli vždy pobřežními Eskymáky; Ipap byl jím jen částečně, ale Akut a Ikak přišli ze západu a nikdo nevěděl, odkud vlastně pocházejí. Pokud jde o ženy, byl původ Gigin a Kiskisin nejasný, ale o to se nikdo nestaral; zato lvi byla jiná. Jistě měla bílého předka, snad otce nebo děda. Hodně mluvila o zvycích námořníků a o jejich velkých lodích. Byla to osobnost. Hranice mezi kmeny nebyla ostrá. Průběhem let mohl tu a tam některý muž přejít z kmene do kmene. 221
Tapik jako jeden z nejstarších se stal vůdcem, mužem, jemuž bylo těch pět „nových mužů“ svěřeno a jenž za ně byl odpovědný. Přes hrozný strach se jim podařilo přejít hory. Teď nastalo dlouhé a pomalé učení, jak zacházet se soby. Musili být také velmi opatrní při práci s pastýřskými psy, obdivuhodnými zvířaty, která zřejmě znala víc než jejich páni. A konečně bylo vždycky možné získávat větší a větší obratnost na rychlých, klouzajících lyžích. A sobi – zdálo se, že je tolik věcí, které o nich musí vědět. Jak se k nim blížit, jak mávat rukama, jak k nim přistupovat, jak je vést, jak na ně opatrně volat – učení nebylo konce. Ale Tapik se svými lidmi dovedl pracovat. Byl pyšný na svou hodnost. V rozkazování bylo něco nového. Muži vstřebávali nejasné pojmy o vzdáleném tábořišti, o neomezených porážkách a věčném hodování a pomalu se začali na stádo dívat, jako by bylo vyhrazeno jen jim. Ach, až přijde ta doba, to budou hody! Jenom spánek bude moci přerušit tu nekonečnou hostinu. Jaký to bude život! Tak všichni po řadě chodili na hlídku u stáda, zatímco lidé a zvířata pomalu nabírali, co jim hory vzaly. Stačilo jen několik dní, a síla byla ztracena; mnoho dní uplyne, než se zase vrátí. Ale vracela se a muži se cvičili v neobvyklém povolání pastevců. Jon denně prohlížel soby. Vpadlé boky se pomalu plnily, ale jak pomalu! Musí zesílit, než se dají znova na pochod. Jen pomalá péče může přinést skutečný pokrok; rychlost není ve spěchu. To byla tvrdá lekce, ale Jon se ji za ta léta naučil. Pak jednoho večera šel táborem rozkaz. Opět pochod! Ráno zase to staré nakládání saní, to staré zapřahání sobů, zase cesta do bouří. Hory mají ovšem už za sebou, a nebezpečí tedy už nemohou být příliš veliká, průtahy nemohou být příliš dlouhé. Než začne pukat led, mohli by přejít Velikou řeku. Za jejím východním břehem se táhnou širé pastviny určené sobům. Dlouho před návratem divokých hus musí nastat konec cesty. 222
Prvního dne krátký a pomalý pochod, druhého dne rovněž. Všichni se musí zvolna otužovat a znova si zvykat na cestu. Stádo táhlo volně k východu. Psi se opět sešikovali, lyže syčely po sněhu, pochod se hnul. Dni byly delší a za jasné oblohy vyšlo v poledne slunce. Každá míle, kterou urazili, měla teď cenu; překročit Velikou řeku, než popraská led – to byl cíl, kterého chtěli stůj co stůj dosáhnout. Jak vítané bylo slunce! Ale jeho příchod byl také předzvěstí doby, kdy další pochod musí ustat. Slunce byla radost, ale také výstraha. Jon starostlivě pozoroval jeho pokroky. Stádo bylo teď na cestě čtvrtou zimu. Poněvadž v táboře bylo pět nových pastevců, strávil Jon mnoho času tím, že zkoumal cestu před stádem. Někdy s ním šel Pehr. Vyhledávali nejlepší pastviny, místa na táboření, nejsnadnější cesty. Nezanedbali nejmenší věc, která by mohla pochod urychlit. V dlouhých přestávkách mezi bouřemi se slunce ovšem ukazovalo, ale uplyne ještě dlouhá doba dujících větrů a rezavých mrazů, než sníh změkne a potoky najdou své hlasy. Noví muži se dávali do práce ochotně, ale měli malé zkušenosti a pomalu chápali; nebyli to vybraní lidé, nýbrž lidé z nutnosti. Glub a Tang byli mnohem chápavější než ostatní, Akut a Ikak byli jen prostřední pastevci, kdežto Ipap, který se zdál mnohem starší, zklamal téměř úplně. Jon teď velel celkem devíti mužům, a tak mohl často posílat na hlídku společně jednoho zdatného a jednoho méně zdatného. Mezi stany Laponců a iglú Eskymáků bylo jen málo styků. Přímořští Eskymáci zůstávali stranou. Laponci nenáleželi k jejich rase, ale nebyli členy ani velikého bílého kmene. Nejlépe zůstat stranou, dokud ty zvláštní lidi nepoznají lépe. Jon a Pehr šli napřed a hledali nějaký přechod na těžce přístupných březích kterési řeky. Byla to malá řeka, ale měla neobyčejně příkré břehy. Pochod se zastavil a čekal, až bude nalezen přechod. Bylo mrzuté, že taková malá věc zdržuje 223
postup. Den byl bouřlivý; náhlé sněhové víry se zdvihaly, kroužily a opět uléhaly. Sobům to neuškodí, budou-li moci den odpočívat a pást se. Lišejníku tu bylo málo a byl těžko přístupný. Tang a Akut hlídali stádo a Tapik byl nablízku. Občas přicházeli všichni Eskymáci a dívali se na stádo. Bloumali tu, aby zabili čas, a hltali soby očima, jako by se předem připravovali na nekonečné hostiny. Vánice soby zahalovala, ale pásli se dál, vrtošivé bouře se zdvihaly, ale pásli se dál – zřejmě nemyslili na nic jiného než na veliký účel života, lišejník. Byl to Tang, který v krátké době bezvětří uviděl přicházet čtyři muže, šli pomalu a přikrčeně, šli, zastavili se a znova šli. Blížili se ke vzdálenější straně stáda. Tang je nedůvěřivě pozoroval. Nebyli to lidé z tábora, ale přesto se blížili k sobům důvěrně, ba drze. Zvířata neutíkala. Měla hlavu hluboko v lišejníkových děrách, které si vyhrabala. Neznala lidské nepřátele. Tu Tang spatřil, jak muži vyběhli dopředu. Každý měl krátký oštěp a vybral si nejbližší zvíře. Bylo to snadné. Zvířata dodělala ve svých děrách a útočníci šli k dalším. Tang nevěděl, co má dělat. Tady bylo něco, o čem nebyl poučen, pro co nedostal pokyn. Ale zvířata byla pobíjena, zvířata, která podle jeho názoru byla určena jen pro vybranou hrstku pastevců. A on sám byl jedním z vybraných. Ach, musí chránit svůj majetek! Rozběhl se, křičel a zuřivě mával rukama, aby zvířata vyburcoval. Když čtyři muži s oštěpy spatřili Tanga, dávali mu znamení, aby se vrátil a přestal křičet. Což ten běžící a křičící muž nevidí, že docela nesmyslně plaší soby právě ve chvíli, když se k nim mohou tak neobyčejně snadno dostat? Ale Tang běžel s křikem dál. Ti čtyři se shlukli a čekali na něho. Ach, to si Tang mohl myslit, opovrhovaní vnitrozemci! Noční lid! 224
Tang šel k nim. Tak! Chtějí zabíjet zvířata Bílých náčelníků? Jaká pomsta, jaký trest je čeká! Ti čtyři hleděli na Tanga tupě, pak nejstarší muž promluvil. Odkdypak mají Bílí náčelníci soby? Odkdy vlastní nějaký kmen divoká zvířata? Stáda jsou volná, náleží každému lovci, který se jich dovede zmocnit. A tady je báječné stádo, tak veliké a krotké, že stačí pro všechny. Ať se všichni připojí k velikému zabíjení! Druzí tři přisvědčovali. Jejich mluvčí má více než pravdu. Právo lovit potulná stáda je pro všechny stejné, tak tomu bylo vždycky, pokud sahá paměť nejstarších náčelníků. Čtyři vnitrozemci se chystali znova vraždit, ale Tang se do toho opět vmísil: Sobi nejsou divocí. Jsou krotcí jako psi. Jdou s člověkem a neutíkají. I teď táhnou na vzdálené loviště. Jen tam se jich bude moci někdo dotknout. Zatímco Tang mluvil, přišel starý Ipap. Čtyři na něho hleděli s opovržením. Jistě nebyl ozdobou přímořského kmene. Vůdce znova promluvil: Tedy pro takové lidi, jako je tahle žalostná ukázka muže, jsou sobi chráněni! Snad ani nejsou žádní Bílí náčelníci. Snad tu jen někdo chce zachovat všechna zvířata pro přímořský kmen. To za starých časů nebývalo. Vnitrozemci se chovali nepřátelsky a způsob, jímž se chápali oštěpů, byl zlostný. Tu Tang zahlédl, že přichází Glub. Kde je Glub, tam je jistě nedaleko i Akut a Ikak. Vůdce čtyř opět promluvil: V iglú na srázném břehu žije osm mužů kmene. Ženy a děti jsou odtud mnoho dní cesty. Chtějí se k nim vrátit s potravou a žádný muž z přímořského kmene jim v tom nezabrání! Čtyři se opět obrátili ke stádu. Přitom starý Ipap udělal pohyb, jako by se k nim chtěl připojit. Možná že ani nechápal, co se děje. A také možná, že vnitrozemcům se jeho pohyb zdál výhružný. Povalili ho a zadupali mu obličej hluboko do sněhu. 225
Ha! Vnitrozemci jsou tedy stateční vůči starcům! Tang odskočil. Z dlouhého přímořského zvyku nosil s sebou harpunu a provazec. Běžel dál nazpět, až unikl z dosahu oštěpů. Jeden ze čtyř vrhl oštěp, ale jak nešikovně! Tang odskočil stranou. Jakmile je oštěp jednou vržen, lze ho jen těžko dostat nazpět, ale harpuna na šňůře – jak rychleji člověk zase stáhne! Jenže byli čtyři proti jednomu. Musí užít lsti proti těm pomalým vnitrozemcům. Ach! Chtějí ho napadnout! Tu náhle Glub vrhl zezadu harpunu. Jeden muž se svalil, zbylí tři se obrátili. Tak, tady je ještě někdo z přímořského kmene! Vnitrozemec uchopil harpunový provazec, Glub zatáhl, nastala krátká tahanice, pak vnitrozemec provaz přeřízl a Glub přišel o zbraň. Ale probodený vnitrozemec už nevstal. Jeden ze zbývajících tří probodl oštěpem zadupaného Ipapa. Také tedy měli jednoho mrtvého nepřítele, ale teď musili bojovat na dvě strany. V náhlém výbuchu bouře sem vpadl vítr, zdvihl sníh, zavířil s ním v hustých mračnech a proměnil muže v nejasné stíny, které se na sebe vrhaly. Nyní nastalo zmatené vrhání harpun a oštěpů. Uprostřed zápasu se přidali zbývající dva z přímořského kmene k Tangovi a Glubovi. Bylo to těžké; v kalném světle bouře vypadal přítel i nepřítel stejně. Kdyby jen bylo jasně vidět! Muži se bezděčně přiblížili jedni k druhým. Teď už nelétaly harpuny a oštěpy z rukou vzdálených nepřátel. Bojovníci zápasili muž proti muži a koleno u kolena. Od oštěpů přešli k nožům, od harpun k nohám a pěstím. Klopýtali a padali, vstávali a bili, těžce oddychovali a hrdelně vyráželi mnoho příšerných vyhrůžek. Postavy se pohybovaly a padaly a opět vstávaly jako stíny na ztemnělém jevišti. Zahaleni do valící se sněhové záclony hráli svou truchlohru až do krutého konce. Bez rafinované ukrutnosti, bez hrdinných skutků slitování, jenom z nerozumného vzteku a z dokonale zvířecí sveřeposti. 226
Když se už nic nehýbalo, Tang vstal. V téže chvíli vstal i jiný. Tang k němu klopýtal a druhý se skrčil, aby se připravil na jeho útok. Ach, vždyť je to Akut! Zdvižené ruce klesly, oba byli úplně vysíleni. Společně se posadili a těžce oddychovali. Pak si protáhli strnulé údy a kráčeli po bojišti. Našli Gluba a Ipapa a Ikaka. Také tři vnitrozemci tu byli. Prohledávali sníh a počítali znova – jen tři vnitrozemci. Byli tu přece čtyři! Nebylo možné, že by v zápalu boje zašlapali někoho do sněhu tak hluboko, aby nebyl k nalezení. Je tedy téměř jisté, že v některém okamžiku jeden nepřítel utekl. Sníh už nevířil, vzduch byl jasný a mrazivý, ale Tang ani Akut neviděli nikde žádného živého vnitrozemce. Jak byli unaveni! Rány jim ztuhly, ale zvláštní divoká zuřivost, která se jich zmocnila, zmizela nyní jako temná bouře, čtyři zabití sobi leželi stále ještě s hlavou v hlubokých mechových děrách, zadní nohy strnule natažené. Nedaleko od nich se zvířata pásla a hrabala a nevěděla nic o starém lidském zápasu o majetek. Oba muži se plahočili po širém sněhovém poli. Konečně se dovlekli k iglú. Ach, takoví ubožáci, takoví rudí tvorové, raději se na ně nedívat! Jon a Akla šli ráno k šesti mužům ležícím ve sněhu. Už se nepodobali lidem. Byli tak zmrzačeni neuvěřitelně zuřivým bojem, že muži odvrátili zrak. Krajana těchto zahynulých patrně nenajdou, aby je pohřbil, a také tu nejsou ploché balvany, které by na ně mohli podle starého zvyku položit. Nezbývalo než zahrabat je do sněhu, ne hlouběji, než byl mech. Když s tím byli hotovi, šel Akla pro Mikela a Tapika, aby mu pomohli odnést čtyři zabité soby, teď už bílé mrazem; ale Jon zůstal stát na místě, kde pod sněhem leželi příslušníci jednoho národa. Zmocnil se ho hluboký smutek. Už teď bojují děti Severu o dar velkých bílých otců. A je ho přece víc než dost pro všechny, kdož jsou dosti rozumní, aby čekali a učili se. Jon se díval na sněhovou mohylu. Bude vůbec takový národ mít 227
někdy rozum? Nezničí ve své dětinské netrpělivostí a strašlivé žárlivosti mnohaletou pečlivou práci? Jeho vlastní námaha snad bude zmařena v divokém vzplanutí zlosti. Za deset, za dvacet let nebo snad v druhé generaci se tah sobů stane mýtem, legendou, která lety vybledne. Pocítil sklíčenost. Pomalu odcházel od sněhové mohyly. Musí promyslit další pochod. Tang a Akut nemohou jít s sebou, snad už nikdy nebudou moci putovat. A přece – jak by je tu mohl zanechat? Bylo to těžké. Právě teď, když skutečně postupovali – průtah. O tři muže méně, snad o pět. To bylo dost, a víc než dost, aby zakolísala odvaha i nejhouževnatějšího vůdce. Jon se šel podívat na Tanga a Akuta. Byli velmi slabí. Jon počká ještě jednu noc a pak se rozhodne, co dělat. Pomalu kráčel od iglú ke třem laponským stanům. Ráno, ještě dříve, než bylo docela jasno, šel Jon opět k iglú. Střechy byly prolomeny a zvnitřku nevycházel žádný zvuk. Sel blíže, nic se tu nehýbalo. V udupaném sněhu byly zvláštní stopy – stopy, jež mohly udělat jen široké boty vnitrozemců. Jon nahlédl dovnitř a pak se podíval ještě jednou. Zdálo se, že tu jsou dva. Něco, co kdysi byli Tang a Akut – možná. Jon se tam už nepodíval. S odvrácenýma očima se opřel o stěnu, zatlačil ji dovnitř a tím všechno zakryl. Po ženách nebylo stopy. lvi a Gigi a Kiskis byly jistě uneseny kmenovými nepřáteli – poslední pohana, hozená na opovrhovaného nepřítele. Jon dal rozkazy. Ihned se musí vyrazit. Pak dal jiný rozkaz, že nikdo se nesmí přiblížit k rozbořeným iglú. Co v nich viděl Jon, nikdo se nikdy nedověděl. Znova táhli pomalu k východu. Byl to pomalý pochod, neuvěřitelně, zoufale pomalý. Z Jonových devíti mužů zbyli jen čtyři. Teď bylo nutné šetřit síly a pečlivě rozdělovat dobu pro spánek. Den odpočinku a den pochodu, a často dny, kdy nemohli ani odpočívat, ani jít kupředu. Někdy zůstaly saně 228
229
pozadu a stádo se zastavilo. Pak šli pastevci nazpět, aby pomohli lidem s potahy. Anebo saně dojely do tábora a musilo se čekat, až dojde stádo. Cesta, kterou urazili, byla polovinou, třetinou cesty, kterou urazit chtěli. Po zmizení vnitrozemců se už cestou neukázaly žádné kmeny. Země byla jako bez jakéhokoli života. Nikde se neobjevovala pomoc, zbývala jen pomalá, trpělivá vytrvalost unavené hrstky mužů. Jednoho dne spatřili poutníci ke svému překvapení měkký sníh a modrou oblohu. Pro ně to znamenalo jen jedno, konec cestovního období. Nevěděli přesně, kde jsou. Po Veliké řece nebylo ještě ani potuchy. Bylo sotva možné, aby ji překročili, než led roztaje, ale přesto učinili ještě jeden veliký pokus. Jon denně prodlužoval a prodlužoval pochod, až stádo i pastevci div nepadali únavou. Nebylo to možné. Mnoho dnů odpočívali, pak táhli pomalu a opatrně dál. Vzdali se rychlých pochodů, nemohli to dokázat. Jednoho rána vůbec nevyrazili, poněvadž cesta byla rozměklá. Byli na letním tábořišti. Když sníh roztál a led odplul k moři, objevili pěknou řeku. Poutníci, které v létě potkali, Jonovi řekli, že tato voda se jmenuje Bouřlivá řeka. Tu si vzpomněl na to, co mu říkali Bílí náčelníci. Veliká řeka netekla odtud ani patnáct dnů cesty, snad jen deset dnů od tohoto letního tábora. Jak blízko byl cíl! Ach, málem by to byli dokázali! Jen kdyby byli ušetřeni aspoň jednoho z mnoha průtahů! Nezbylo než čekat, čekat a odpočívat. Litovat bylo marné, dělali přece, co mohli. Když zklamání poněkud pominulo, měli radost, že zase cítí sluneční teplo, že vidí blyštící se vodu a mohou vítat známý křik divokých hus. Byla to doba úlevy. Soby musili hlídat, ale jinak nebylo mnoho práce. Stačí vykonat jen drobné přípravy na několikadenní cestu, kterou měli ještě před sebou. Bylo skvostné potulovat se po březích řeky, pozorovat lososy v jasné vodě a mořské vlaštovky, které se při letu 230
dotýkaly vodní hladiny. Hlouběji v zemi ve vřesu se pářily sněžné koroptve, sněžní strnadi štěbetali a od moře sem přilétali rackové. Ach, jak měl člověk věřit, že jsou Černé hory a ječící bouře a smrtící mráz! Jon mnoho prodléval u sobů. Už nikdy je neuvidí na letním pastvišti. Když pozoroval staré a věčně nové omlazování stáda, zmocňoval se ho pocit jistoty, příslib trvání. Tohoto roku byla telata silná, a poněvadž poslední část cesty bude krátká, jistě ji všechna přežijí. Jak podivuhodný je koloběh života. Telata provozovala staré hry, krávy bučely v šeru varovné rozkazy právě tak jako v Laponsku, ve Švédsku a Norsku po nesčetné sobí generace. Pozorovat jejich starou moudrost dodávalo člověku nový pocit jakési naděje a míru a němé víry ve velikou sílu dobroty a pořádku. Tohoto léta se setkali s cestujícími. Dokonce i bílí muži, kteří jezdili v kouřících člunech po Veliké řece, se přišli podívat na stádo. Brali Jona za ruku a pronášeli hlasitá slova chvály. Jon se snažil vyhnout se jim; jejich slova mu připadala prázdná a nesmyslná. Pro tohle přece neplýtval silou svých posledních let. Mluvili o jeho „odvaze“, o jeho „výkonu“, o jeho „úspěchu“. Pokoušeli se ho vyfotografovat a chtěli na něm, aby se jim podepsal do malých knížek. Ach, je přece Jon vůdce, Jon pán stáda. A oni o něm hovoří, jako by byl tanečník, kouzelník nebo černokněžník. Nikdo nemluví o stádu, o budoucnosti, o rozkvětu Severu. Když začali škemrat o kousek jeho stanu, o palečnici nebo jen o třísku jeho kouzelných lyží – odešel Jon na toulku po pahorcích za řekou. Také Eskymáci táhli kolem. Většinou cestovali k rušné obchodní stanici Aklaviku nebo přicházeli odtamtud. Dva muži tábořili mnoho dní nedaleko Jona. Pak mu řekli, že by se rádi připojili k pochodu a byli pastevci, aby se naučili veliké vědě o sobech. Jon s nimi mluvil opatrně. Jeden se jmenoval Orso a měl velikou rodinu, a druhý Alam měl ještě větší 231
rodinu. Byli to klidní muži a věděli mnoho o zvycích bělochů. Žili dlouho na Herschelově ostrově, ale břehy Veliké řeky měli raději. Slyšeli o příchodu stáda. Rádi by pracovali se soby. Slibovali, že budou dobře pracovat. Jon je přijal. Příliš nutně je nepotřeboval, ale na posledních dnech cesty mohou být užiteční. Také budou moci ukázat mnoha soukmenovcům, jak mají se soby zacházet. Orso a Alam byli šťastni a sotva se udrželi, aby neběželi s velikou novinkou k čekajícím ženám. Jednoho rána zmizel Tapikův letní stan. Nikdo nevěděl, kdy a kam odešel, ale bylo jisté, že už není účastníkem pochodu. To byl poslední ze starých Eskymáků, kteří vyšli před tak dávnou dobou z Bucklandského zálivu. Snad byl jeho toulavý pud příliš silný – přešlo tudy mnoho lidí. Jistě ho zase zavolal starý život na svobodě. Už žádné hlídky, žádná kázeň dlouhé cesty. Jon litoval, že to Tapik nevydržel až do konce, k němuž se už tak přiblížil. Tolik zkoušek společně prožili a Jon by s ním byl rád ještě jednou mluvil. Ale Tapik patrně neměl dost odvahy, aby mu svůj odchod oznámil. A s ním odešla Kipi, jeho žena, a děti Sik a Lug. Ale malou Uji zanechali daleko odtud v Černých horách. Jon je už nikdy nespatří. Ach, takový je už život.
232
KAPITOLA XX Veliká řeka Krátké léto, poslední krátké léto dlouhého pochodu minulo. Řeka a močály tuhly stále silnější ledovou kůrou, zatímco modř nad jejich hlavami se měnila v chladnou břidlici, čím více se slunce tratilo na jih. Havrani opustili své hrady na pobřežních skálách a vlaštovky odlétly domů. Tentokrát nepřinášel vpád zimy stísněnou náladu, neurčitý strach před neznámými hrůzami. Tentokrát byl tuhnoucí mráz vítán; byl to osvoboditel; zprostí hlídače sobů jejich nekonečné služby. Jon a ostatní pracovali po celé léto a přemýšleli a snili o posledním stržení letního tábora, o posledním přechodu po zmrzlých řekách a bažinách. A teď nastala ta doba, jen ještě několik málo dní a nocí, a stádo i pastevci dosáhnou břehu Veliké řeky. V létě Jon odešel na výzkumnou cestu k řece, aby předem prozkoumal a stanovil poslední dráhu pochodu. Pohled na mohutnou řeku, která valila své ohromné vodstvo do moře, ho zdrtil. V dáli, kam jen oko dohlédlo, se dělilo, spojovalo a znova se dělilo nesčíslné množství vodních toků v ohromné bludiště řek. Všechny hledaly moře s neodolatelnou naléhavostí; Velké Medvědí jezero a Velké Otročí a Athabaska vyprazdňovaly svou nesmírnost do mateřského moře. Jen v krátkém létě se mohly spojit se svou matkou. Tisíce mil plynuly velké i malé proudy do Veliké řeky; rozmrzele nebo radostně, pomalu nebo bouřlivě přinášely každý rok svou oběť ze země, která je tak ohromná, že ji nikdo nemůže poznat. Když Jon pozoroval vzdálený obzor, pochyboval, že je možné přejít řeku, jejíž ústí jsou tak nesčíslná. Valila se do moře s takovou majestátní silou, s takovým neodolatelným 233
rozmachem, že úmysl lidských atomů přejít na druhý břeh vypadal jako nepodařený žert. A přece Jon věděl, že ani Veliká řeka není nezdolatelná. Ze severu se kradl nehmatatelný duch bez podoby a podstaty přes všechny řeky, ochromoval jejich rychlý pohyb, umlčoval jejich letní hlasy. Když nastala tato doba, mohla i největší řeka jen šeptat ve své hlubině – bezmocná a zkrocená. A tak se Jon zase odvrátil od Veliké řeky, neboť si uvědomil, že i tato řeka, když nastane ta doba, musí dovolit přechod i bezvýznamnému člověku. Jon se vracel do letního tábora. Byl zamyšlený a naplněný bázlivou úctou k mohutné řece, neboť podobnou na svých cestách nikdy neviděl. Léto rychle minulo. Hojné hlasy vod šeptaly a umlkaly, země se zahalila starým mlčením, její tvář se zkalila v šedém soumraku. To byla doba na cestu. Lidé i zvířata se pohybovali jako stíny po mohutné rovině k řece. Tady nebyly ani pahorky, ani kopce, ani mezníky, podle nichž by mohli poznat, kolik ušli. Táhli bez konce, ztraceni v mlze temných mračných cárů, a mizeli ve vírech nové zimy. Pak došli ke břehu Veliké řeky. Řeka! Měsíce, léta bylo jejich snem, aby dosáhli její mohutné rozlohy. Teď tu byla před nimi, nekonečné, nerozeznatelné bludiště kanálů a ostrovů. Řeka, pokrytá sněhovou pokrývkovou, se dala stěží rozeznat od země. Ale pod sněhem mnoha ústí nebyl lišejník a sobi se mohli pást jen na dlouhých pruzích nížiny mezi jednotlivými proudy. Jon dal rozkaz zastavit a mnoho dnů tábořili u řeky. Někde pod touto širou plochou mohl rychlý proud vymlít ledovou pokrývku do nebezpečné tenkosti. Zkušenostmi mnoha zim získal Jon hlubokou moudrost. Teď už ho pud neponoukal ke spěchu. Jen po mnoha nocích krutého mrazu ledový přechod dostatečně zesílí a bude pro soby bezpečný. Když se led začal v bolestech rozpínání trhat a vzdouvat, Jon věděl, že jeho tloušťka je už veliká. Neklidní spáči ve 234
stanech a iglú se obraceli a snažili se uniknout rostoucímu chladu. Neviditelné prsty tápaly po švech spacích pytlů a pronikaly nejsilnější kůží. Trýzněná řeka budila lidi. Silné rány, náhlé výbuchy, dlouhé, duté a strašlivé steny vycházely z řeky, která se zmítala v objetí svého starého nepřítele. Tu a tam bylo noční mlčení náhle rozerváno, když se u břehu otevřely dlouhé pukliny a voda se rychle vylévala přes vypouklý led. Bylo to hrozné, ale právě na to čekali. Bylo to znamení, že led je už velmi silný. Za jasného, bílého měsíčního světla mohli teď putovat v noci. V hluboké zimě byly noci někdy jasnější než dny. Když severní záře vlála pod hvězdami, bylo stále ještě možné táhnout dál. Byli černými trpaslíky, kteří hráli svou úlohu na bílém jevišti. Za nimi se vlnila a plápolala a uhasínala nesmírná barevná záclona. Nezáleželo na tom, kdy cestují. Musí jen přejít Velikou řeku, a sobi budou doma. Pak budou moci zvířata odpočívat, lidé budou moci odpočívat, psi budou moci odpočívat, po celou dobu, která ještě zbude z dlouhé zimy, budou moci odpočívat lidé i zvířata. Někdy měli pocit, že si už nikdy nebudou moci řádně odpočinout. Snad celý zbytek jejich života nepostačí k tomu, aby si opravdu odpočinuli. Konečně došli k prvnímu ústí a začal přechod přes Velikou řeku. Jon si vzpomínal, jak se na ni v létě téměř zděšeně díval. Teď se ho zmocnil strašidelný pocit neskutečnosti – teď je zde a kráčí po nesmírné rozloze proudících vod. Připadalo mu to nemožné. Ale lidé a saně a sobi táhli po ohromné plošině. Pod nimi stále ještě ubíhaly temné proudy k moři. Jona zaplavil zmatený údiv; existují tak mohutné síly, tak ohromující změny, že to je příliš propastné, aby o tom mohl přemýšlet. Jakmile přišli do oblasti delty, zastavili se, aby se sobi mohli napást. Mech byl nádherně hustý a sobi si vyhrabávali díry s novou horlivostí. To byla země, kterou Bílí náčelníci 235
236
vybrali za domov sobům. Na druhé straně řeky čekají nesčetné tisíce jiter mechu na příchod stáda. Táhli po pevnině a pak přes druhé rameno Veliké řeky a přes ostrovy a kanály a široké míle roviny. Byla to skutečně mocná matka všech řek. A pak už tu led nebyl a viděli jen nekonečné ploché pláně. Přešli! Aniž to téměř věděli, provedli veliký přechod. Teď už netáhli k řece, byla za nimi, třebaže to bylo tak neuvěřitelné. Jak zvláštní, táhnout touto tajemnou zemí na druhé straně řeky! I nyní ještě musí přejít veliký kus nížiny, kterou Bílí náčelníci neschválili. Musí jít dál od řeky do výše položeného kraje, protože pobyt na říčních bažinách by byl s příchodem léta nebezpečný. Měkké, zrádné močály by mohly být pro soby pastí. Jednoho rána dal Jon rozkaz už nerušit tábor, nenakládat saně, nezapřahat psy ani soby – pochod je u konce. Eskymáci seděli ve svých iglú a dívali se na sebe. Pak začali běhat z iglú do iglú. Nastalo veliké povídání. Muži se snažili dávat najevo lhostejnost. Nesmějí se stát žvanivými ženami. Pomalu se šířila veliká, neuvěřitelná novinka, pomalu ji začínali chápat. Dlouhý pochod skončil! Už nepotáhnou! Stádo, drahocenné stádo je doma! Jaká léta pochodu! Ten konec jim připadal neskutečný. Pak měli pocit opuštěnosti, jako by jim byla náhle odříznuta budoucnost. Zdálo se jim, že už téměř nemají důvod žít. Ale až podivný pocit pomine, najdou si už novou práci. Příští den opustil Jon tábor. Za několik hodin se vrátil. Ráno všichni vytáhnou jenom na krátkou cestu kousek k severu, trochu blíž k moři. Udělají to teď, dokud ještě neodvykli pochodům. Kdyby tu nějakou dobu zůstali, třeba jen několik dní, bylo by těžké znova vyrazit. Všechny věci by zatím vybalili a psi by už neměli chuť táhnout. To bylo pohodlí, cestovat velkou rezervací. Byla tak rovná a tak hladká, téměř jako by klouzali po ledové ploše. A jak 237
daleko bylo vidět! Nebyla tu hranice, jenom když umdlely oči, myslili si, že vidí jakýsi konec. K polednímu se před nimi vynořila zvláštní iglú. A přece to vlastně nebyla iglú. Byla vyšší a měla podivný hranatý tvar. Bezděčně zrychlili chůzi. Opravdu, podivuhodná vesnice a jistě obývaná nějakým vyšším kmenem. Saně zastavily blízko podivných budov, ale nikdo nevyšel, aby je přivítal, a dokonce ani psi tu neštěkali. Pak to Jon žasnoucím poutníkům vysvětlil, neboť to věděl už před začátkem dlouhého pochodu, ale nikomu nic neřekl. Jaký to je muž! Včera šel sám a našel tuto vesnici, neboť věděl, že není daleko. Toto jsou tedy báječné domy, které Bílí náčelníci dali postavit před dvěma lety, aby byly připraveny pro pastevce sobů. Byly to krásné chaty z malých smrkových kmenů, které se připlavily po Veliké řece. Bude radost tady bydlit. Pehrovi a jeho rodině Jon přidělil největší obydlí. Pehr, věrný Laponec, bude od nynějška náčelníkem a správcem všeho, co se týká sobů. Také Akla, který bude jeho zástupcem, dostal chatu, a rovněž Mikel, nejmladší ze tří. Jon nezapomněl na slib, který dal Mikelovi a Neji. Tito tři, Pehr, Akla a Mikel – ze všech, kteří se pokusili o dlouhý pochod – tito tři byli jediní, kteří došli s Jonem až na konec cesty. Jon na jaře odejde, ale tito tři u sobů zůstanou, budou stádo pěstovat a hlídat. Jon je už teď v duchu viděl, jak chodí nekonečným sněhem v zimách, které už nezažije. Jsou to dobří muži. A Jonovi se zamžil zrak, když vzpomínal na jejich věrnost po ta léta. Pehr, Akla, Mikel – s věkem přijde největší moudrost, ale už teď jsou to dobří muži, nejlepší. Znají soby, zůstanou u nich snad po léta a naučí severní kmeny, jak vypěstovat větší stáda. Pro sebe si Jon vybral malý domek. Byl to stále ten samotář jako po celou cestu. Dvě chaty ještě zbývaly. Eskymáci, kteří sloužili v posledních měsících pochodu, si je mohou vzít, chtějí-li je, člověk si s Eskymáky nikdy dobře nevěděl rady, byli to zvláštní lidé se zvláštními zvyky. Je docela možné, že si 238
vedle chat postaví iglú. Staří náčelníci by jim to jistě poradili. Je bezpečnější držet se starých zvyků. Nu, obydlí tu jsou a mohou se do nich nastěhovat, chtějí-li. To bylo vybalování! Teď už nikdo nemohl pochybovat, že pochod skončil. Po těsných, temných stanech jak ohromné byly chaty a jak světlé – každá měla dvě skutečná okna! Jak pevné stěny! Ať vánice zuří! Po několika dnech se budou všichni divit, jak mohli pět dlouhých let žít ve stanech. V zimě v létě – stále ve stanech! Domnívali se, že ve stanech stráví dvě zimy a jedno léto. Ale co člověk ví na začátku podniku? Nevěděl to ani Jon, ani Bílí náčelníci. Ale teď jsou tady. Ať si větry vyjí! Jak podivná byla první noc! Malý Jak a Ata seděli s udivenýma očima ještě dlouho poté, kdy je uložili ke spánku. Také Neji byla vším podivně vzrušena. Což nebude už brzy paní nádherného domu, který bude její? Slyšela, jak Jon přiděloval chaty, a věděla, kterou dostal Mikel. Uvažovala, zda si pro ni přijde zítra nebo pozítří. Ale nejprve se musí všichni usadit a nabrat dech. Druhého dne přišli sobi k chatám. Nemařili mnoho času díváním, nýbrž dali se ihned do práce, do nekonečného hrabání. Zdálo se, že svým podivným věděním ihned pochopili, že chaty jim nejsou nebezpečné. Zvířata byla ve znamenitém stavu. Sotva vstoupila do oblasti Veliké řeky, byl lišejník skvostně hustý. Což Bílí náčelníci nevybrali z celého Severu právě toto ohromné pastviště? Což se po něm nepídili orlíma očima ze svých rychlých létajících strojů a nehledali nejkrásnější mech na světě? Jak se tu sobi budou množit, že je už nikdo nespočítá! Jistě překročí počet karibů z oněch starých časů, o nichž vyprávějí starci. Druhého dne promluvil Mikel s Jonem. Cože, už chce mít ženu, sotva strávil jeden den a jednu noc v novém domě? Jak jsou ti mladí netrpěliví! Zařízení ovšem nezabere mnoho času, nedá se mnoho zařizovat. Ale příští rok toho bude víc, 239
mnohem víc. Až nebudou musit stále cestovat, budou si moci vyrobit nejnádhernější věci. To bude dům! Jon přemýšlel. Ano, Mikel si ženu zasloužil. Přestál více nebezpečí než kterýkoli jiný člověk na dlouhém pochodu. Snad si to částečně zavinil sám svou ukvapeností. A teď se vydává novému nebezpečí, ale i to vydrží docela jistě. Je zvyklý vytrvat. Ať to tedy zkusí. Na hostině, která toho večera byla v Pehrově domě, byl Akla a ovšem i Mikel, ba i sám Jon se tiše přidružil k ostatním. Byli tu všichni ze starého Laponska. Vzpomínali na jiné svatební hostiny v domovině. Teď jsou však tady, malá skupina s domy, soby a dětmi – a teď je svatba. Jako by přenesli kousíček domoviny do vzdálené země. Měli ještě trochu kávy a trochu cukru, velmi málo, ale na jaře dostanou víc. Nelze mít každý den svatební hostinu. Měli čerstvé sobí maso; Jon to dovolil na oslavu velké události. Ze sobího žaludku uvařili znamenitou polévku a Mikel a Neji se rozdělili o jazyk. Pak si sedli na báječné nové lavice, rozsekávali morkové kosti a vyprávěli staré báje. Jak a Ata směli sedět s ostatními, dokud se pokryti tukem a spokojeností nepřevalili ke spánku na kůže. To byly časy! Mladí snili o budoucnosti, ale Jon myslil na léta dlouhého pochodu. Znova prožíval bitvu s pižmoni, ledovou stezku, boje s vlky a lidmi, zemětřesení a bouře, záludné řeky a divoké hory a všechno, co přinesla dlouhá léta. Jak ho ta léta sklonila! To všechno už minulo, i mírné velení nad táborem je teď v Pehrových rukou. Od této chvíle musí rozhodovat on. Jon se nyní cítil podivně slabý, jako by z něho prchaly síly a život. Na dlouhém pochodu vydal ze sebe poslední. Chodil těžce. Zestárl téměř přes noc. Ach, hostina skončila! Jon se vzpamatoval; Mikel a Neji odešli podle řady chat do svého domku. Na všech stranách si navzájem potřásali ruce. Waas byla snad trochu smutná – Neji byla její prvorozená. Teď oba zmizeli ruku v ruce ve tmě. Jon 240
se za nimi vážně díval. Mladí jsou tak plní naděje! Ach ano, život musí pokračovat. Takové je to ve všem. Tak plynuly dlouhé zimní měsíce. Pastevci konali své hlídky u sobů, ženy vařily v železných hrncích maso a psi spali nebo vrčeli nad starou kostí. Mocné bouře sem hučely od severu a v dlouhých, jasných nocích panoval krutý mráz. Ale jednoho dne se vrátilo slunce a šedivé mlhy se zdvihly od země. Tvrdá, břidlicovitá obloha opět zmodrala a sníh změkl. V příštích dnech nastane v sobí rezervaci rušný život. Nová telata budou vrávorat po lišejníku a krávy budou bučet v dlouhém šeru starostlivé rozkazy. Život půjde dál, život se svým věčným koloběhem, život, který se zrychluje a zase odtéká, stálý příliv a odliv, jako neúnavné vodní spousty Veliké řeky. Přijdou noví lidé z východních kmenů i ze západu, muži se svými ženami, aby se naučili zvláštním způsobům sobů. Jon začal pozorovat oblohu. Jednoho dne na jaře přijdou létající Bílí náčelníci z jihu a odvezou ho. Řekli mu to a věděl, že přijdou. Cítil se osamocen a cizí jako člověk, jehož dílo je skončeno. Za úmorné cesty byl vůdcem. Na druhých je, aby stavěli, snad vybudovali velkou sobí říši na základě, který položil. Zatímco pozoroval, jak sníh ta je, snil fantastické sny o veliké zemi, které věnoval síly svých posledních let. Byla to přísná > země, strašná a nemilosrdná. A byla to země pro muže, statečné muže, kteří se radují z boje, jimž se daří v těžkých podmínkách. Právě tak jako zvířata ve stádu, zůstanou naživu jen nejlepší. A ti, kteří zůstanou naživu, podlehnou zase něčemu jinému. Podlehnou neodolatelnému vnadidlu – kouzlo země si je podrobí. Jon věděl, že tato divoká země nebude nikdy zkrocena – nikdy tak, jak si člověk podrobuje země s mírným podnebím. Ale rozptýlené severní kmeny se mohou mocně rozmnožit. S příchodem masa bude strašidlo hladu daleko zahnáno. 241
Nebude to náhodné maso potulných karibů nebo vymírajících pižmoňů, nebude to nejistý tuleň nebo medvěd, nýbrž trvalé, stálé maso nesčetných sobích stád. Ano, to je životní tajemství Severu – maso. Stále musí být maso, bezpečné, hojné maso. Jediná ochrana proti pronikavému mrazu, jediná věc udržující život – maso. A on, Jon, způsobil, že nejdálnější severní země začne nový život. Zatímco v prvním slabém jarním teple snil, začali přicházet muži z cizích kmenů. Ale Jon s nimi nemluvil. Neposlouchal, když obdivovali množství a krotkost sobů. Mikel jim všechno ukáže, Akla je poučí a Pehr jim už velí. Jon vykonal své, splnil svůj slib. Skončil své poslání a život z něho vyprchával. Slyšel první tiché zavrčení aeroplánu, spatřil první záblesky poledního slunce na jeho bílých křídlech. Byl připraven. Pastevci z dlouhého pochodu se shromáždili k tichému rozloučení. Nikdo nemohl promluvit. Jon šel pomalu od jednoho muže k druhému a každému položil ruku na rameno. Nemohl mluvit, ale znali jeho myšlenky. Jistě si vzpomíná na dny bouře a temna, kluzkého ledu a černých vod, na boje s vlky a divoký poplach ve stádu. Jací muži! Jací věrní bratři! Jak spolu pracovali! Starý Kaas odešel, zhasl na cestě v sněhovém víru. A Quag zmizela v temnu a Uff zahynul v boji s pižmoni; a Ome a Kult a Soak; také Tapik a Kipi cestou odešli. Všichni odešli! Ale Pehr a Akla a Mikel urazili celou cestu. Jon se na ně vážně díval. Věděl, že je už nikdy neuvidí. Kousek dál stála Waas a Neji a Ata a Jak. Jon jim pokynul zdviženou rukou. Pak ho Bílí náčelníci zdvihli do aeroplánu. Musí doletět daleko na jih, dokud je vzduch ještě jasný. Jon viděl, jak malé skupiny uskočily před náhlým zahřměním motorů. Zpozoroval, jak zdvižené obličeje téměř okamžitě zmizely. Teď byl unášen k severu proti větru. Daleko odtud viděl, jak se blyští ledové pole. Veliké moře! Poslední pohled na přísné, zamrzlé moře. Výš a výše do 242
jasného, ostrého vzduchu, do vzduchu, který býval tak často naplněn valícími se bouřemi a černými cáry mraků. Už nikdy neuslyší spodní hučení bouře a vyjící hlas nahoře. Ostré pukání ledu ho už nikdy v noci nevyruší. Ani proudy severní záře ho už nikdy neokouzlí. Po všem tom zůstane hluboký stesk. Pak aeroplán zakroužil a zamířil k dlouhému letu na jih. Ještě jednou byl Jon nad táborem, vysoko nad táborem. Stany se podobaly kroužkům na sněhu. Pak na okamžik zahlédl temnou skvrnu na bílém, černou spoustu maličkých předmětů. Sobi! Teď asi hrabou jako obyčejně. Napínal zrak, aby je viděl. Jim obětoval svou poslední sílu. Tam, hluboko pod ním, se pase živé, životodárné maso. Náhle se mu zakalily oči. Sobi zmizeli jeho zraku.
243
Obsah AUTOROVA PŘEDMLUVA.......................................................... 5 KAPITOLA I ..................................................................................... 6 Bucklandský záliv............................................................................ 6 KAPITOLA II.................................................................................. 19 Na cestu ............................................................................................ 19 KAPITOLA III ................................................................................ 29 Medvědí srdce ................................................................................... 29 KAPITOLA IV ................................................................................ 37 Ledová stezka .................................................................................... 37 KAPITOLA V.................................................................................. 52 Ome a Uff ......................................................................................... 52 KAPITOLA VI ................................................................................ 63 Pižmoni............................................................................................. 63 KAPITOLA VII............................................................................... 74 Mikel ................................................................................................. 74 KAPITOLA VIII ............................................................................. 88 Záplava ............................................................................................. 88 KAPITOLA IX ................................................................................ 99 Zemětřesení....................................................................................... 99 KAPITOLA X................................................................................ 107 Poplach............................................................................................ 107 KAPITOLA XI .............................................................................. 119 Vlci.................................................................................................. 119 KAPITOLA XII ............................................................................. 131 Kaasův odchod ................................................................................ 131 KAPITOLA XIII............................................................................ 137 Ome................................................................................................. 137 KAPITOLA XIV ............................................................................ 148 Strašidlo.......................................................................................... 148 KAPITOLA XV............................................................................. 162 Veliký duch ..................................................................................... 162 244
KAPITOLA XVI............................................................................ 183 Stříbrná křídla ................................................................................ 183 KAPITOLA XVII .......................................................................... 198 Výstup ............................................................................................ 198 KAPITOLA XVIII......................................................................... 208 Sestup ............................................................................................. 208 KAPITOLA XIX............................................................................ 220 Vnitrozemci .................................................................................... 220 KAPITOLA XX ............................................................................. 233 Veliká řeka ...................................................................................... 233
245
KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 103
Allen Roy Evans SOBI TÁHNOU Z původního anglického vydání Reindeer Trek, vydaného nakladatelstvím Coward – McCann, Inc., v New Yorku roku 1946, přeložila Lída Špačková. Ilustrovala Naděžda Bláhová. Vydalo jako svou 3310. publikaci Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v Praze roku 1968. Odpovědná redaktorka Jarmila Rosíková. Výtvarný redaktor Jan Žbánek. Z nové sazby písma Baskerville vysadil a s 16 ilustracemi v textu vytiskl Tisk, n. p., Brno, závod 3, český Těšín. 13,73 AA (text 11,31, ilustrace 2,42), 13,82 VA. Náklad 30000 výtisků. 2. vydání (1. v SNDK). 13 – 082 – 68 14/64 Cena brož. 17,70 Kčs, váz. 22,– Kčs 305/1418,6-5
246