Akce byla podpořena v rámci programu Prevence kriminality ze zdrojů Statutárního města Olomouce.
© Charita Olomouc
sbornik_obalka_2012_A5.indd 1
27.2.2013 7:22:48
© Charita Olomouc, 2013 ISBN 978-80-905260-2-0
„BEZDOMOVECTVÍ V KONTEXTU KRIMINALITY“ SBORNÍK Z KONFERENCE
POŘÁDANÉ CHARITOU OLOMOUC U PŘÍLEŽITOSTI 11. ROČNÍKU „DNŮ O BEZDOMOVECTVÍ“ A V RÁMCI OSLAV 20. VÝROČÍ ČINNOSTI CHARITY OLOMOUC
pod záštitou Mgr. Evy Machové, náměstkyně primátora statutárního města Olomouce
Úvodní slovo M gr. Eva Machová, náměstkyně primátora statutárního města Olomouce Vážení přátelé, máte ve svých rukách sborník z konference „Bezdomovectví v kontextu kriminality“. Možná si jej pouze prolistujete nebo ho odložíte, ale věřím, že si jej většina z Vás přečte. Není to odpočinkové téma, kdy se budete bavit, kdy budete spokojení, ale je to téma, které Vás může vrátit k přemýšlení o podpoře a pomoci lidem ve svém okolí, kteří se ocitli bez domova. Domov se pro lidi bez domova stal hodně vzdáleným místem. Jak bylo na konferenci uvedeno, ne všichni porušují zákon, ale často se stávají terčem různých kriminálních útoků. Nejen proto je potřeba nastavení podpory a pomoci společnosti. Myslím si, že je také morální povinností myslet na druhé, kteří se ocitli v nouzi a chtějí svoji situaci změnit. Vzhledem k tomu, že v České republice není žádná právní úprava definice pojmu bezdomovectví, je potřeba dle možností využít stávající právní předpisy i postupy, které jsou také ve sborníku uvedeny. Pevně věřím, že čtení následujících řádků zanechá ve Vás stopu, která naší společností pomůže být lepší a solidárnější.
Úvod ke sborníku P etr Prinz, vedoucí Střediska Samaritán Vážení čtenáři, konference související s tématem bezdomovectví se staly pro Charitu Olomouc a její Středisko Samaritán čímsi samozřejmým. Nejde nám o to, abychom dělali akce pro akce. Plody konferencí mnohdy sklidíme až po více letech. Častěji než s odpověďmi se totiž setkáváme s otázkami, které nás nenechají v klidu. Nezřídka byla otevřená témata předmětem pro následnou realizaci v našich službách. Velmi mě těší zájem účastníků o tyto naše akce a stejně mě těší i ochota a nasazení kvalitních lektorů. Nechceme bezdomovectví nechat na okraji odborného zájmu. Věřím, že i konference „Bezdomovectví v kontextu kriminality“ k tomu přispěla. Kriminalita s tématem bezdomovectví úzce souvisí. My, kteří s lidmi bez domova pracujeme, to víme. Ta souvislost je však trochu jiná, než si myslí široká veřejnost, ale někdy i zástupci veřejné správy. Je těžké dobrat se konkrétních informací, které by nebyly založeny jen na názorech, a proto velmi oceňuji, pokud se do tohoto problému umíme ponořit v duchu konkrétních osudů lidí. Myslím, že konferenci, z níž předkládáme tento sborník, se to podařilo. Ač je osobní vyslechnutí příspěvku vždy výmluvnější než text ve sborníku, předložené informace poslouží pro řadu z Vás jako podklad, k němuž je možné se vracet.
3
Ztráta domova jako poslední stadium sociální exkluze J an Keller, sociolog, vysokoškolský pedagog Co znamená domov a co bezdomovectví K pochopení toho, co nám poskytuje domov, může být účelné využít myšlenky z dnes už polozapomenuté knihy amerického antropologa Roberta Ardreye „Teritoriální imperativ“ (1966). Domov je podle něho zdrojem tří klíčových kvalit. Na prvém místě poskytuje domov bezpečí. I ten nejtoulavější člověk potřebuje mít důvěrně známé místo, v němž se cítí jistě, přirozeně a útulně. Každodenním pocitem člověka bez domova je naproti tomu všudypřítomná nejistota a pocit permanentního ohrožení. Naprostý bezdomovec se nemá kam vracet, nezná rytmus života lidí, u nichž je nejistota cizího prostředí únosná proto, že je vyvážena právě možností návratu domů. Domov však kromě klidu a bezpečí představuje také vydatný zdroj stimulace. Sami mezi svými se v něm můžeme vyrovnávat s podněty, které by jinak pro nás byly jen těžko stravitelné. Kdo nemá domov, s podněty se míjí. Nemá si je kam odnést a v klidu rozebrat, míhají se kolem něho a on k nim zůstává v hloubi duše nevšímavý. Proto bezdomovectví znamená kromě strachu v nejistém světě paradoxně také všudypřítomnou, ubíjející nudu. Podněty stékají po mysli bezdomovců tím nevšímavěji, čím méně mají podobu uspokojení těch nejzákladnějších potřeb. A konečně pomáhá domov řešit také problém s vlastní identitou. Domov bývá vždy něčím trvalejším, časově i prostorově rozlehlejším než každý z jeho obyvatel. Ten, kdo se v určitém místě cítí doma, má možnost identifikovat se s něčím, co ho spojuje s lidmi, kteří zde byli doma před ním. Má také možnost myslet na ty, kdo zde budou jednou doma po něm. Bezdomovec žádnou takovou oporu nemá. „Život nikde“ se stal 4
jeho údělem a marně hledá ostrov, který by ho uchránil před mořem anonymity, jež ho na každém kroku obklopuje a pohlcuje. Život bezdomovců je anonymní, úzkostlivý a při vší nejistotě zároveň nudný. Nejistota, nuda a problém, kým vlastně jsou, je v různé míře trápí všechny. Alkohol nebo droga je běžný způsob, jak toto strádání alespoň o den oddálit, jak ho přesunout na zítřek. Epizodické sdružování bezdomovců ulehčené alkoholem pomáhá čelit anonymitě prostředí. Alkohol rozptyluje nudu těm, kdo nemohou pomýšlet na žádné jiné rozptýlení. A zahání všudypřítomnou nejistotu a obavy. Příčiny nárůstu bezdomovectví Vývoj modernity nebyl zdaleka přímočarý. V zásadě se však moderní společnost vyvíjela tak, že přiznávala základní práva stále dalším a dalším kategoriím obyvatel a začleňovala je do společnosti jako plnohodnotné občany. To, co začínalo jako projekt bílých a zámožných mužů, jen postupně přiznávalo důstojnost také ženám, chudým lidem a příslušníkům jiných než bílé rasy. V ekonomicky vyspělých zemích vrcholil tento proces v průběhu třiceti poválečných let. Tehdy se věřilo, že stojíme na prahu společnosti jediné masivní střední vrstvy. Ještě v sedmdesátých letech 20. století se mělo za to, že celý projekt bude již brzy korunován kompletním přiznáním práv všem až dosud neplnoprávným skupinám. Na jejich podporu se tehdy formují četná nová sociální hnutí. Nejradikálnější z nich se dožadují, aby určitá práva byla rozšířena i mimo lidskou pospolitost. Vznikají hnutí na ochranu práv domácích i laboratorních zvířat, hnutí na ochranu zraňované krajiny a ohrožené přírody. Nesporně ušlechtilé emancipační úsilí šedesátých a sedmdesátých let a porozumění pro odlišnosti všeho druhu vyvolaly tolik pozornosti a rozvířily tolik sporů, že si téměř nikdo nepovšimnul zcela nového a zlověstného jevu. Došlo k zastavení historického procesu integrace a ze společnosti začaly být 5
naopak vylučovány (sociálně exkludovány) celé skupiny dříve zdánlivě spolehlivě integrovaných osob. Stále větší počty lidí začínají být vylučovány z přístupu k tomu, co si zvykly považovat za běžnou samozřejmost. Narůstá počet lidí, kteří mají potíže sehnat plnohodnotnou práci, množí se problémy s málo kvalitním bydlením, rostou počty těch, kterým příjem nedovoluje udržet úroveň spotřeby, na kterou byli dosud zvyklí, a oni se zadlužují. Začíná se mluvit o problémech marginality a o nové chudobě. Objevují se první práce pojednávající o problematice sociálního vyloučení čili exkluze. Krajním případem exkluze je bezdomovectví. Je příznačné, že o sociálním vyloučení se začíná mluvit stále hlasitěji právě v době, kdy narůstají pochybnosti o celém projektu společnosti jediné masivní střední vrstvy. Samotný termín sociálně vyloučení v sobě v zásadě neobsahuje nic více než jen údiv nad tím, že ve společnosti, která je jako celek stále bohatší, narůstají počty lidí, kteří jsou na tomto bohatství účastni čím dál méně. Právě proto je koncept sociální exkluze tak obtížně vymezitelný, že je definován jen negativně: Jako nesplněné očekávání v příchod společnosti širokých středních vrstev, příchod společnosti, ve které každý (anebo téměř každý) nalezne svůj zcela bezpečný a bohatě stimulující domov. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století existovaly v ekonomicky vyspělých zemích jen zcela okrajově skupinky lidí a jednotlivci, kteří měli potíž udržet se na trhu práce a nebyli tedy schopni držet krok se stoupající životní úrovní. Z rozrůstajících se středních vrstev k nim mohli jednotlivci propadnout jen zcela ojediněle. Mohlo se jim to přihodit, pokud projevili slabost pro drogy, nevyrovnali se s náhlým rozvodem či jinou dramatickou životní situací. Tehdy ještě jejich problémy nijak nesouvisely s proměnami trhu práce, se zhoršováním podmínek bydlení ani s oslabováním sociálního pouta. Pokud se v té době ojediněle používal termín exkluze, pouze upozorňoval na skutečnost, že na samém okraji blahobytné společnosti přežívají lidé, kteří se neúčastní 6
rozdělování plodů ekonomického pokroku. Jejich existence byla považována za pozůstatek minulosti a nepředpokládalo se, že by jejich počty do budoucna narůstaly. Naopak se věřilo, že tento problém bude již brzy vyřešen. Svět spolehlivě integrovaných a svět těch, kdo žili na okraji společnosti, byl tehdy jednoznačně oddělen. Naprostá většina společnosti byla před pádem na dno spolehlivě pojištěna. Jejich jistota se odvíjela od plnohodnotného zaměstnání a vcelku stabilní rodiny. Ještě v polovině sedmdesátých let prakticky nikdo nepředpokládal, že by tomu mohlo být jinak. Svědčí o tom ve své době vlivná kniha, jejímž autorem byl vysoký státní úředník René Lenoir (1974). Jeho kniha vyšla rok po prvém ropném šoku, který otřásl vzestupnou dráhou poválečného vývoje a symbolizoval nástup hospodářských potíží. Přesto se její autor domnívá, že sociální exkluzí jsou ohroženi kromě lidí všemožně handicapovaných prakticky jen osoby asociální a kromě nich už jen příslušníci rasových a etnických menšin. Všichni ostatní budou mít i nadále plnohodnotnou práci a spolu s ní i spolehlivou záruku náležení k blahobytným středním vrstvám. Pojem sociální exkluze pak na nějakou dobu prakticky zapadl. Avšak od přelomu osmdesátých a devadesátých let se vynořuje o to výrazněji. Tehdy je již naplněn úžasem z toho, že projekt společnosti středních vrstev je v troskách. V zásadě má pojem sociální exkluze (podobně jako pojem bezdomovectví) pouze negativní vymezení. Do dlouhé řady exkludovaných jsou řazeni všichni ti, kdo z různých důvodů nemají vlastnosti středních vrstev. Na sociálně vyloučené je pohlíženo jako na lidi, kteří nejsou schopni odkládat odměnu do budoucna, a tedy vytvářet si spolehlivé rezervy. Exkludovaní nejsou zakotveni v prostoru. Jestliže je znakem středních vrstev vlastnění domu či alespoň bytu, pak exkludovaní jsou ti, kdo mají potíže s bydlením, v krajním případě zůstanou zcela bez domova. Exludovaní nejsou, opět na rozdíl od klasických středních vrstev, zakotveni ani v čase. Oni sami 7
nemají jistotu ani střednědobého výhledu a jejich děti jsou zpravidla bez jakékoliv perspektivy. Černobílý obraz sociálně vyloučených jako pouhého negativu vlastností pilných, snaživých, a proto zajištěných příslušníků středních vrstev se ovšem začíná poněkud problematizovat s tím, jak jejich počet narůstá. Nástup masové nezaměstnanosti a stále nejistější zaměstnání pro mnoho z těch, kdo nějakou práci zatím ještě mají, vede v osmdesátých letech k šíření konceptu zranitelnosti. Začíná se přiznávat, že existuje jakási střední pozice mezi spolehlivou integrací a úplnou exkluzí. Narůstají počty lidí, kteří zatím ještě domov mají, začínají však pociťovat, že jim pevná půda ujíždí pod nohama. Může za to v prvé řadě nejistá práce, a tedy silně kolísající příjmy. To je zapříčiněno proměnami ekonomiky. Stále více však za to může i rostoucí křehkost partnerských a rodičovských vztahů, což je důsledkem nové mentality, která se prosazuje od let šedesátých a která je nesena vnitřně silně ambivalentním požadavkem větší autonomie. To vše dohromady znamená, že už proti sobě nestojí naprostá většina spolehlivě integrovaných a malé, ostře ohraničené ostrůvky chudoby a exkluze. Šíří se stavy, které nejsou tím ani oním. Stále více lidí se dostává do situace, kdy jistota domova se přibližuje a opět vzdaluje. K bezdomovcům se zatím ještě nepočítají, s jistotou spolehlivé integrace se však už rozloučili. Je poměrně podrobně popsáno, jakým způsobem lidé reagují na hrozbu sociálního vyloučení a jak se chovají, když se jim domov vzdaluje. Jde o soubor obranných reakcí, které se liší v závislosti na tom, nakolik už proces vyloučení pokročil a návrat k domovu se stává nepravděpodobným, ba nemožným. Proces ztráty domova lze chápat ve dvou souběžných rovinách: v obecné rovině jako ztrátu sociálního zakotvení, příslušnosti ke společnosti a ve smyslu užším přímo jako problém s konkrétním domovem, tedy s bydlením a provozováním vlastní domácnosti. 8
Protože se zabýváme bezdomovectvím, přeskočíme počáteční fáze ohrožení domova a boje o domov a zaměříme se pouze na fázi pro mnoho lidí konečnou ‒ na fázi definitivní ztráty domova. V této fázi dochází ke kumulaci handicapů: ocitají se trvale vně trhu práce, mají rozbitou rodinu, přišli o bydlení, narůstají jejich zdravotní problémy. Nemají ani příjem z práce jako sociálně integrovaní, ani příjem ze sociálních dávek jako lidé ohrožení exkluzí. Kombinují nárazové zdroje obživy: charitu, práci načerno, žebrání, drobné krádeže. Na tuto situaci a na pocit zbytečnosti, který ji doprovází, mohou reagovat v zásadě dvojím způsobem. Mohou si uchovat zbytky vůle po sociální a profesní integraci, snažit se dostat zpět z okraje společnosti. Nejednou sní o tom, že odejdou jinam a začnou nový život. Jejich situace je však taková, že je krajně nepravděpodobné, že by se jim to mohlo podařit. Anebo se mohou smířit s živořením v bídě a rezignovat i na poslední snahu o znovunalezení pevnějšího domova. Vědí, že patří na dno společnosti, a necítí žádný problém obracet se na sociální služby a na charitu. Střídají přitom strategii sebeponižování a agrese, obojí v důraznějším provedení než ti, kdo ještě o návrat domů bojovali. Jsou to čistě defenzivní strategie, s jejichž pomocí se snaží své utrpení snášet, maskovat anebo zapomenout. „Pomáhají“ jim při tom drogy a alkohol. Obranné reakce těch, kdo jsou fatálně ohroženi anebo již trpí ztrátou domova, se projevují ve strategiích distinkce, výbušné nostalgie a v pokusech o únik z reality.
Strategie distinkce Tuto strategii zpravidla volí ti, kdo jsou definitivní ztrátou domova teprve ohroženi. Existuje mnoho různých forem, jimiž dokazují sobě i druhým, že ztráta domova či její aktuální hrozba je v jejich případě nedorozuměním. 9
K historicky nejstarším patří strategie „zasloužilých chudých“. V tomto případě lidé, kteří se dostali na sám okraj společnosti, poukazují na to, že na rozdíl od druhých nabízenou pomoc nezneužívají. Distancují se od těch, kdo zatajují část svých příjmů, a od těch, kteří mají pověst alkoholiků, lidí nespolehlivých či lenochů. S ještě větším oprávněním se lidé handicapovaní distancují od těch, kdo jsou zdraví a přitom nepracují. Podobný motiv je rozehrán v případě těch, kdo uznávají, že na poli práce úspěšní nebyli a nejsou, zdůrazňují však, že se to snaží vynahradit v jiných oblastech. Pokud ještě mají rodinu, zakládají si na tom, že se dobře starají o své děti, třebaže sami práci nemají. Dokládají tím svoji zodpovědnost na rozdíl od těch, kteří se o své potomky nestarají. Podobnou logiku má i strategie instrumentalizace situace. Sociálně potřebný člověk vychází společnosti vstříc v tom, že navenek přiznává a často i přehání svoji inferioritu, aby výměnou získal nabízenou pomoc. Je v tom prvek přetvářky a hry, je v tom však také riziko, že druzí se budou na dotyčného dívat se stejným despektem, s jakým vůči sobě vystupuje on sám. Prvky distancování se od druhých jsou obsaženy také ve strategii vyhýbání. Zejména ti, kdo jsou čerstvě ohroženi rizikem sociálního vyloučení, do bezdomovectví se však ještě nepropadli, se vyhýbají kontaktům s podobně postiženými. Stahují se do sebe, nevycházejí z bytu, nechtějí se vystavovat pohledům druhých. Co nejrychleji by odešli, pokud by měli kam jít. Distancují se tím od prostředí, ve kterém žijí. Zároveň však opouštějí sítě příbuzných, sousedů a známých, čímž se zbavují hmotné a psychologické podpory, což jejich situaci dále zhoršuje. Jinou běžně používanou strategií distinkce, která nastupuje už při pokročilejší exkluzi, je snaha ukázat, že člověk na tom zdaleka není nejhůř, že není poslední. Skutečně vyloučení jsou ti druzí. Lidé bývají velmi vynalézaví v tom, jak se sociálně ohraničit od těch, kdo jsou na tom ještě hůře než oni. Rubem této strategie je nejen rezignace na sítě podpory, pomoci a solidarity jako v případě předchozím, ale navíc ještě nastolení klimatu vzájemné řevnivosti, jež může přecházet až v násilí. 10
Vyhrocenou podobu této strategie představuje snaha odvrátit diskreditaci na druhé, tedy na ty, kdo jsou na tom zpravidla ještě hůře. Toto úsilí o stigmatizaci druhých může mít podobu vyvyšování domácích nad cizinci, mužů nad ženami, vdaných nad samoživitelkami, mladých nad staršími, zdravějších nad nemocnějšími. Každý pak pracuje na očerňování druhých, čímž blokuje rozvoj třeba i jen zárodků solidarity. Výbušná nostalgie Různé formy strategie distinkce rozehrávají jednotlivci, kteří se propadají do sociální exkluze a kteří sobě i druhým dokazují, že o domov v nejširším slova smyslu, tedy o začlenění do společnosti, přicházejí neprávem a nezaslouženě. Vyloučení se však dokáže šířit masově, pak postihuje celé početné kategorie lidí, týká se celých městských čtvrtí a může se dotčeným jevit jako zcela bezvýchodné. Tak je tomu v případě mladých lidí, zpravidla potomků imigrantů žijících na chátrajících předměstích velkých měst. Skutečný domov v zásadě nikdy neměli a ani nedoufají, že by ho kdy mohli získat. François Dubet byl jedním z prvých sociologů, který systematicky studoval reakce mladých lidí, z nichž někteří později propadnou bezdomovectví. Z jeho práce lze vyčíst, jak mladí lidé ve věku 16 až 25 let, kteří mají nízké vzdělání, žijí často v neúplných rodinách a nemají buď žádnou, anebo jen příležitostnou práci, reagují na rozpad struktur bezpečí, jak si opatřují stimulaci při nedostatku zdrojů a jak vypadá jejich identita, kterou nemají o co opřít a z čeho vybudovat. Nejsou schopni se trvaleji organizovat, o politiku se nezajímají, všechny politiky a všechny strany považují za stejně zkažené a licoměrné. Nejsou orientováni levicově ani pravicově. Nemají rádi odbory, protože ty hájí zájmy těch, kdo mají práci a kdo si žijí neskonale lépe než oni. Odmítají dělnickou kulturu, protože i ta je jim odepřena. Neudržují trvalejší přátelské vztahy, udržují pouze nárazové a povrchní známosti s mladými ze svého okolí. Sdružují se 11
do přechodných tlup či band, které se zase rychle rozkládají. Mnozí z nich se snažili získat pravidelnou práci, ale opakovaně neuspěli. Nemají zájem už dále hledat a odmítají i pomoc sociálních pracovníků. Pro jejich chování je příznačné nepředvídatelné střídání stavu hluboké apatie s náhlými výbuchy nekontrolovatelného hněvu. Jejich svět neoplývá bezpečím. Žijí v prostředí trvalé nejistoty. Pobírají minimální sociální dávky, přilepšují si drobnými krádežemi. Skoro každý z nich už něco ukradl. Okrádají se navzájem mezi sebou, protože skutečně bohatí lidé do jejich čtvrti nevkročí. Když jsou sami okradeni, nespoléhají se na pomoc druhých. Platí zásada nemíchat se do cizích věcí. Žijí u svých rodičů anebo příbuzných, sami by nezaplatili nájem. Je to svět mimořádně chudý na stimulaci. Mají sice hodně času, ale jen málo peněz. Vystačí jim na oblečení a jídlo. Protože žijí u rodičů anebo jiných příbuzných, ušetří za nájem. Nemají prostředky na to, aby opustili chátrající čtvrti, ze kterých mizí občanská vybavenost. Bezcílně bloumají a zabíjejí nudu v době, kdy jiní chodí do školy anebo pracují. Na hodnotnější volnočasové aktivity prostředky nemají. Mají potíže s identitou. Nemohou si ji stavět ani na práci, ze které jsou vyloučeni, ani na rodinném prostředí, jež většinou nebývá příliš uspokojivé, ba ani na pospolitosti se svými vrstevníky, která je povrchní a nestálá. Nemají minulost, na kterou by rádi vzpomínali, a na budoucnost raději vůbec nemyslí. Zbývá jim tak jen přítomný okamžik a bezprostřední zážitek. Může ho poskytnout hudba a společné povyražení, ale také drobná kriminální činnost. Kolektivní výbuchy hněvu, kterým čas od času propadají, nejsou pokusem o společenskou revoltu. Jsou přesvědčeni, že společnost se změnit nedá, a nečekají, že by jim někdo nebo něco mohlo pomoci. Vyznávají hodnoty středních vrstev, jejich styl života by rádi realizovali. Chtěli by mít svůj dům, lepší auto a dobře placenou práci. Nevěří však, že by se jim kdy mohl tento sen splnit. Chtěli by mít práci jako zdroj peněz a nezávislosti, ale nechtějí trávit celý život v práci jako dělníci. Na jinou činnost 12
přitom nemají kvalifikaci. Chtěli by mít tedy kvalitu života nejlépe vyšších pater středních vrstev, nemají však ani prostředky, jimiž disponovali ještě jejich rodiče, málo a středně kvalifikovaní dělníci. Jejich pohled na svět se v zásadě kryje s neoliberálním viděním. Každý se má snažit sledovat jen svůj osobní zájem, hlavním cílem všech je získat hodně peněz a udělat to pokud možno chytře, šikovně, bez zbytečné námahy. Boj každého jen za sebe má své vítěze a své poražené. Oni patří mezi poražené. Odmítají solidaritu s druhými, protože jim také nikdo nepomůže. Nenávidí slabost a ty nejslabší mezi sebou často šikanují. Také vstřícnost ze strany učitelů anebo sociálních pracovníků obvykle považují za slabost a zesměšňují ji. Považují se za ovládané, ale nevědí, kdo a proč je ovládá. Jejich frustrace tedy nemá žádný jasný cíl, výbuchy hněvu jsou namířeny proti všemu a všem. Nejednou útočí proti sobě navzájem, ničí zařízení, která by jim měla sloužit, a prohlubují devastaci čtvrti, ve které jsou odsouzeni žít. Ničí věci bez zjevné příčiny. Uznávají kult síly a věří, že skutečně svobodný je pouze ten, kdo je silnější než druzí. Zároveň nenávidí i uznávají ty, kdo je dokáží zvládnout, především policisty, kteří proti nim zasahují. Policisty sice nenávidí, zároveň jim však závidí jejich sílu. Někteří z těch, kdo na policisty útočí, by k nim rádi vstoupili, pokud by to bylo možné. Když se srocují, když zapalují auta a demolují zařízení své čtvrti, nejde o nějakou pomstu za společné utrpení a ponížení. Dokazují si, že jsou schopni obstát ve válce všech proti všem, že dokáží být ještě tvrdší a surovější než svět, ve kterém žijí. Podle Dubeta je život této masy mladých na okraji společnosti výsledkem konce průmyslové epochy. Postprůmyslová společnost pro ně nedokáže vytvořit nic, s čím by se mohli identifikovat, a nedovede je sociálně integrovat. Nemají třídní vědomí, protože to mizí s průmyslovou společností. Nejsou součástí ani žádného hnutí, protože nová sociální hnutí už od konce sedmdesátých let upadají. Vyskytují se ve vzniklém 13
prázdnu a nedokáží ani pojmenovat, proti čemu vlastně přesně jsou. Nemají žádnou ucelenější vizi světa, ani jejich postoje nejsou vnitřně koherentní. Jsou jen navztekaní. Jejich jednání se stalo nepředvídatelným i pro ně samotné. Únik z reality Třetí možná reakce na problém sociálního vyloučení má podobu různých forem úniku z reality. Pro bezdomovce je typická. Její nejmírnější podobou je popírání situace, do níž se člověk dostal. První i pokročilejší příznaky ztráty domova jsou ignorovány, situace je přikrášlována a vlastní možnosti přeceňovány. Popírání skutečných vyhlídek umožňuje uvěřit realitě, kterou si člověk iluzorně vytváří a ve které si zasluhuje mnohem více uznání než ve světě skutečném. Konfrontace se skutečnou realitou bývá nejednou blokována konzumací alkoholu a drog. Jinou strategií je naprostá rezignace, konec hledání východisek a přijetí negativního obrazu sebe sama včetně připuštění vlastní neschopnosti a neužitečnosti. Veškerá realita je pak redukována pouze na momentální přítomnost a je naplněna jen uspokojováním bezprostředních potřeb na minimálně uspokojivé úrovni. Odlišná forma úniku z reality má naopak velice energickou a dramatickou podobu. Ztráta zbytků bezpečí, uspokojivé stimulace a přijatelné identity může ponechat prostor už jen jediné cestě – ještě rychlejšímu a beznadějnějšímu propadání. To může zoufalým lidem poskytovat iluzi, že přece jen něco mohou ještě vlastní vůlí ovlivnit. Vrhají se do pohromy s tužbou dostat se až na samé dno. Z vlastní exkluze pak dělají záměrný a chtěný proces. Vytvářejí si iluzi, že mají pod kontrolou alespoň vlastní sebedestrukci. Jako kdyby v této fázi měli ještě svobodu jednat také jinak. Na bezdomovectví můžeme pohlížet jako na produkt společnosti, která pod povrchem mnoha různými způsoby 14
vyznává kult boje, síly a násilí. Bezdomovci jsou ti, kdo v tomto boji podlehli. Spolu s Gaulejacem a Léonettim můžeme rozlišit čtyři základní podoby násilí vůči sociálně vyloučeným. První z nich je zakódována v rovině ekonomické. Žijeme ve společnosti, která vyhlásila ekonomickou válku všech proti všem a považuje ji za jednou provždy danou nutnost. Imperativ všudypřítomné konkurence jako přírodní nutnosti odsuzuje některé se stejně přírodní nutností do role poražených. I když prakticky nikdo nemůže vědět, zda mu jeho profesní a sociální místo zůstane rezervováno, střední vrstvy si stále ještě namlouvají, že přebytečnost se týká a bude týkat pouze těch, kdo stojí hluboko pod nimi. Příkaz nejvyšší možné mobility, flexibility a zodpovědnosti za sebe samého můžeme považovat za výraz sociálního násilí. Veřejné systémy vzájemné solidarity jsou oslabeny a neformální sítě, ve kterých se projevovala přirozená sociabilita, tak zbývají jako jediná forma možného zajištění. Bezdomovci se stávají ti, kdo nejsou pojištěni jedním ani druhým způsobem. Za třetí, řadu negativních dopadů plodí psychologické násilí. Má podobu trvalého napětí mezi tím, co je lidem doporučováno jako známka úspěchu, a jaké jsou zdroje, jimiž tito lidé reálně disponují ve snaze takového úspěchu dosáhnut. Bezdomovci již tuto snahu vzdali. A konečně je stupňování všech zmíněných forem násilí navíc ještě pojištěno v rovině symbolické. Zde je budován pro všechny stejně závazný obraz vzorově úspěšných jedinců v ostrém kontrastu s odmítnutím všech slabých, starých, nedostatečně vybavených. Kult výkonnosti a soupeření posiluje dichotomické vidění společnosti. Lidé už nejsou pozvolna odstupňováni podle svého přínosu celku. Jsou rozděleni na ty, kdo jakýmkoliv způsobem vyhráli, a na ty, kdo v soupeření podlehli a jsou tedy víceméně zbyteční a bezcenní jako všichni poražení. Můžeme dodat, že sociálně vyloučeným, tedy těm, kdo prohráli v boji za sociální uznání, dokáže naše společnost 15
doporučit jediné ‒ aby se co nejdříve stali vítězi. Žádná třetí cesta totiž pro ně neexistuje. Až dosud se modernita vyvíjela tím způsobem, že začleňovala do společnosti stále další skupiny neprivilegovaných. Bílí zámožní muži byli nuceni přiznat důstojnost také ostatním kategoriím obyvatel ‒ ženám, chudým lidem a příslušníkům jiných než bílé rasy. Postupující proces sociálního vylučování ukazuje, že společnost zařadila zpětný chod. Stále mocněji se uplatňují takové hodnoty a mechanismy, které opět vyřazují skupiny obyvatel, jimž se podařilo v minulosti pracně a za cenu velkého úsilí do společnosti se integrovat ‒ opět jsou to především lidé nemajetní, ženy a příslušníci jiných než bílé rasy. Zbude na konci tohoto procesu bílý majetný muž obklopený družinou těch, kteří mu mohou být nějak užiteční? Které kategorie jsou nejohroženější u nás Typický dnešní bezdomovec je muž, vyučený, ve věku nad 40 let. Výrazně přibydou mladší lidé a hlavně ženy (mladí skrze drogy a neshody s rodiči, ženy ‒ dosavadní prostitutky). Další velkou skupinou se mohou stát předlužení lidé, oběti exekucí majetku. Lze očekávat, že poměrně vysoké počty lidí zažijí sociální pokles. Se sociálním poklesem ovšem neklesají konzumní aspirace. Proto se budou tito lidé zadlužovat. (Ve Francii jsou tři čtvrtiny zadlužených domácností výsledkem ztráty práce, rozvodu a nemocí, to vše často v kombinaci. Mladí lidé se zase poměrně rychle zadlužují, když už nemohou provozovat tzv. „rodinnou žebrotu“, tedy počítat s pomocí svých rodičů.) A konečně přibydou senioři. Jejich situace se zhoršuje a dále zhorší především v souvislosti s růstem nákladů na bydlení (už jsme v nich překonali evropský průměr) a poněkud paradoxně také s dopady penzijní reformy (především v důsledku růstu nižší sazby DPH). Úlohu bude hrát také další nárůst nákladů spojených 16
s nemocemi (za posledních 5 let byla inflace u nás vcelku nízká, ceny léků však vzrostly o více než 40 %). Především navrhovaná penzijní reforma dnešní seniory těžce postihne. Jde o to, že právě ti lidé, kteří po celý život odváděli v sociálním pojistném peníze na starobní penze pro generaci svých rodičů, mají být nyní solidární se svými vnuky. V každém nákupu věcí základní potřeby zatíženém zvýšenou DPH budou hradit především skupině lidí do 35 let možnost připojistit se na stáří vyvedením části peněz z průběžného penzijního systému. Senioři však nebudou přispívat všem příslušníkům mladší generace. Budou doplácet jen na ty, kteří vydělávají nejlépe, takže se jim soukromé připojištění vyplatí. Velká část domácností seniorů žije dnes poměrně nízko nad hranicí bídy. Spojený dopad zmíněných reforem spolu s deregulací cen bydlení může mnohé z nich pod tuto hranici stlačit. Bude pak třeba připravit se na masovější formy bezdomovectví seniorů. Základní literatura: Ardrey, R. 1966.: The Territorial Imperative: A Personal Inquiry into: the Animal Origin of Property and Nations. Cambridge: Atheneum Press. Dubet, F. 1987. La Galère: jeunes en survie. Paris: Fayard. Gaulejac. V. de, Léonetti, I. T. 1994. La lutte des places. Paris: Desclée de Brouver. Lenoir, R. 1974. Les exclus. Un Français sur dix. Paris: Seuil.
17
Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie M arkéta Štěchová, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha Úvod Bezdomovectví je považováno za konečnou fázi procesu sociální exkluze, kdy člověk postupně ztrácí schopnost zajistit si základní životní potřeby. V sociálním měřítku již není kam hlouběji spadnout. Bezdomovectví z historického pohledu rozhodně není problémem novým, dá se říci, že provází lidskou společnost odedávna. V průběhu doby se ovšem měnil přístup společnosti k tomuto jevu. Dá se říci, že v dnešní době – na rozdíl od minulosti ‒ je jeho nepatřičnost vnímána ostřeji a výrazněji jako negativní společenský jev. V minulosti tomu tak vždy nebývalo a v některých zemích i v současnosti je tento fenomén chápán téměř jako něco běžného a normálního, i když nepříliš žádoucího (např. Indie a některé jihoamerické země). V současnosti jsou tudíž bezdomovci v české společnosti vnímáni jako pohoršení budící osoby, které žijí v parcích, nádražích a jiných veřejných prostranstvích, žebrají a vzbuzují averzi veřejnosti. Reakce lidí na jejich existenci jsou většinou negativní: odpor, pohrdání, ale i výčitky svědomí v souvislosti s nepříjemnou konfrontací s lidskou bídou. Část veřejnosti vůči nim však cítí současně i lítost a soucit. A mnozí lidé z nich mají strach, spojují si tuto skupinu lidí s negativními společenskými jevy včetně kriminality, obávají se nakažlivých chorob apod. Méně pak je veřejným míněním vnímáno skryté bezdomovectví osob žijících v azylových domech a v různých ubytovnách. Přehlíženo je ke škodě věci bezdomovectví potenciální, tedy takové, které hrozí lidem v sociální nouzi, zadluženým, neplatičům apod. Existence lidí bez domova vyvolává různé otázky, jednou z prvních je, odkud se tito lidé vlastně berou a jak je možné, 18
že nechají dojít věci tak daleko. Bylo zjištěno, že v našich 1 podmínkách se rekrutují zejména z následujících skupin: - dětství anebo mládí strávili v dětském domově - prošli nápravným zařízením a po návratu zjistili, že se nemají kam vrátit - cizí státní příslušníci, kteří se špatně zadaptovali na nové prostředí - lidé mající problémy s alkoholem, gamblerstvím, jinými závislostmi - tělesně a duševně handicapovaní - dlouhá léta vedli normální život a pak se ocitli bez práce anebo ztratili rodinu Z výše uvedeného je zřejmé, že bezdomovectví je sociálně patologickým (tudíž i kriminologickým) fenoménem, který se často pojí s dalšími negativními společenskými jevy, jako jsou např. dětství v problémové rodině, nízká úroveň vzdělanosti, kontakty s problémovými jedinci a okolím, ve kterém se vyskytuje zločinnost, alkoholismus a jiné závislosti. Bezdomovci jsou často stigmatizováni jako chovanci různých institucí – dětských domovů, psychiatrických léčeben a věznic. To všechno jsou důvody pro podrobnější prozkoumání problematiky z pohledu kriminologie. Tomuto jevu se proto v letech 2004-2007 podrobněji věnoval Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Východiskem práce bylo poměrně široce pojaté zmapování novější česky psané literatury k danému tématu s orientací na sociálně patologické jevy, kriminalitu a viktimizaci bezdomovců. Výběrově byla uchopena zahraniční literatura, důraz byl kladen jednak na zajímavé aspekty života bezdomovců
1
více viz: Králová, J., Společenská rizika související s bezdomovectvím. http://www.upol.cz/fakulty/lf/struktura/pracoviste/ustav-socialniholekarstvi-a-zdravotni-politiky/phdr-jaroslava-kralova/ 19
(francouzsky psané texty), v neposlední řadě na vyzkoušené a osvědčené preventivní aktivity (zejména anglicky psané texty). Součástí výzkumu byla empirická sonda zaměřená na orientační zjištění stavu současné populace pražských bezdomovců, kteří mají dočasné ubytování v azylových domech. Výběr osob a způsob dotazování byl zvolen na základě zkušeností sociálních pracovníků, kteří přímé dotazování klientů azylových domů nedoporučili. Bezdomovci údajně mají k vyplňování dotazníků averzi, uvádějí záměrně i nezáměrně zkreslené údaje apod. Podobné špatné zkušenosti jsou s dotazováním bezdomovců přímo na ulicích, o které se pokoušeli výzkumníci v zahraničí.2 Dotazník byl zaměřen především na citlivé oblasti sociálně patologických jevů, kriminality a viktimizace, o kterých jsou pracovníci azylových domů u jednotlivých klientů informováni, zatímco mnozí klienti by nebyli motivováni odpovídat dle pravdy. Celkem byly uskutečněny záznamy o 157 klientech. Zejména nám šlo o objektivní informace týkající se jejich trestné činnosti, dalších sociálně patologických jevů a frekvence viktimizace. Vycházeli jsme ze skutečnosti, že sám fenomén bezdomovectví je kriminogenním podhoubím, ve kterém je snadnější a pravděpodobnější stát obětí nebo pachatelem trestné činnosti.3
2
Jacobi, Björn, Klocke, Gabriele, Soden von, Max, Wild, Daniela: Obdachlose und Polizei ‒ gegeneinander, miteinander, ohneeinander? Kriminalistik 2003, 57, s. 732–734. V závěru této práce výzkumníci konstatovali, že výsledky nepovažují za spolehlivé a metodu výzkumu je třeba zrevidovat. 3
Bezdomovce je možno považovat za nehomogenní sociální skupinu, která má určité výrazné charakteristiky i nějaké kulturní pozadí, někdy nazývané „kulturou bídy“ a reprodukujícího se pocitu sociální bezmoci, kam přicházejí jedinci se svéráznými osobnostními a sociálními charakteristikami, kam se vracejí jedinci z vězení a kde se proto kriminální infekce šíří snadněji a rychleji než v běžném sociálním prostředí. Zároveň se bezdomovci snadněji stávají objektem různých násilných útoků, 20
Bezdomovci jako pachatelé Kriminalitě a viktimizaci bezdomovců je v naší i zahraniční literatuře věnována minimální pozornost. Přitom zločinem jsou tito lidé nepochybně ohroženi více než ostatní populace ‒ jako pachatelé, ale i jako oběti. Mezi lidmi bez domova se nalézá poměrně vysoké procento propuštěných vězňů. Těm, kteří dosud nebyli trestáni, hrozí ve zvýšené míře riziko, že trestný čin spáchají. Vede k tomu především hmotná nouze, ale i pohyb v kriminogenním prostředí. Dále je třeba si uvědomit, že bezdomovectví je samo o sobě extrémní izolací od běžné společnosti, rodiny, přátel, pracoviště, je to přerušení až ztráta kontaktu s bývalým životem a jeho hodnotami. Aby člověk neztratil sebeúctu, začne se stýkat s lidmi na své úrovni, zde se nemusí stydět za svůj pád na společenské dno. Výsledky novějších kriminologických výzkumů osobnosti dospívají mj. k následujícím poznatkům:4 U osobností s poruchami chování, které mají sklony ke kriminalitě, platí, že jejich delikventní chování souvisí s chybnou adaptací na sociální poměry a očekávání většinové společnosti; normalita osobnosti není objektivní ani univerzální kategorie – měřítkem normality je proto převažující názor v dané společnosti (kultuře). U bezdomovců, podobně jako u ostatních exkludovaných skupin, se poměry a očekávání komunity liší od očekávání a celkové atmosféry většinové společnosti. Bezdomovci – zejména ti, kteří žijí ve své speciální komunitě delší dobu – se jí přizpůsobují. Předpokládá se dále, že v komunitě bezdomovců například víceméně odpadá strach z ostudy ze spáchaného deliktu jako korigující prvek a částečně odpadá i strach z trestu – přes všechna negativa spojená s uvězněním dostanou bezdomovci ve věznici to, co jim akutně nejvíce chybí: střechu důvodem je mj. averze, kterou ve společnosti vzbuzují, a sám způsob jejich života na ulici. 4
více viz Kuchta, J., Válková, H. a kol, Základy kriminologie a trestní politiky. Praha, C. H. Beck, 2005, s. 69 ad. 21
5 nad hlavu a jídlo. Rozhodně ne všichni bezdomovci porušují zákon, nicméně je možno předpokládat, že v jejich skupině je kriminalita vyšší než v běžné populaci. Omezování bezdomovectví je proto považováno za preventivní krok a součást systému prevence kriminality. Výzkumy provedené ve Velké Británii6 ukázaly, že zločin a strach z něj jsou součástí bezdomovecké zkušenosti, což platí zejména pro ty, kteří přespávají na ulici (rough sleepers). Přibližně polovina z těchto rough sleepers byla někdy ve vězení nebo ve vazbě. Na druhé straně zkušenost s uvězněním a trestním řízením vůbec zvyšuje šanci stát se bezdomovcem. Jedna ze studií provedených ve Velké Británii uvedla, že 40 % vězňů předpokládá, že se po opuštění věznice stanou bezdomovci.7 Tato očekávání se stávají téměř zákonitou realitou při střídání ubytování mezi věznicí, azylovým centrem a přespáváním na ulici. V námi provedené sondě jsme pokusili o situaci v této oblasti získat informace, které byly touto cestou dostupné. Bylo zjištěno, že trestnou činnost má v anamnéze 63 jedinců (40 %). Z toho 25 jedinců vícekrát. Mezi obyvateli azylových domů je tedy dle očekávání několikanásobně více trestaných osob než v běžné populaci.
Tab. č. 1 Trestná činnost Abs. četnosti 38 25 94 157
ano, jednou ano, vícekrát nezjištěna celkem 5
% 24,2 15,9 59,9 100,0
Varga, L., Bezdomovství a kriminalita. In Sborník příspěvků ze semináře sekce sociální patologie MČSS. Praha 2003. 6 viz Fitzpatrick, S., Kemp, P., Klinker, S., Bezdomovství. (Přehled výsledků výzkumů z Velké Británie.) Vydal Institut zdravotní politiky a ekonomiky, Kostelec nad Černými lesy 2004. 7 Carlisle, J., The Housing Needs Of Ex-prisoners. University of York, 1996. 22
Trest odnětí svobody si odpykalo celkem 34 osob (22 %), z toho jedenkrát 28 osob (17,8 %), častěji než jednou si nepodmíněný trest odpykalo 6 bezdomovců (3,8 %). U většiny osob pobývajících v azylových domech (78,3 %) nebylo absolvování nepodmíněného trestu odnětí svobody zjištěno. Bezdomovci jako oběti K typicky kriminologickým tématům patří viktimizace. Bezdomovci se pravděpodobně stávají obětmi trestné činnosti častěji než bydlící populace. Nejvíce jsou útoku na svoji osobu vystaveni právě ti, kteří přespávají na veřejných místech (rough sleepers), a právě ti nechtějí a neumějí se přizpůsobit jakýmkoli pravidlům. Problémem při předcházení viktimizaci u bezdomovců je, že se na ně dá stěží preventivně působit jako na skupinu tak, aby se uměli napadení vyhýbat, příp. bránit účinně. Mnozí zůstávají mimo kontakt s jakoukoliv institucí a někteří nejsou již schopni pomoc přijmout. Odborná studie nebo výzkum k této problematice nebyly nalezeny. Jedním z důvodů je nepochybně skutečnost, že u nás a pravděpodobně většinou ani v zahraničí není atribut „bezdomovectví“ vykazován ve statistikách a nic podobného se z mnoha důvodů nepřipravuje v České republice ani v nejbližší budoucnosti. Pokusili jsme se proto získat informace o bezdomovcích aktuálně žijících v azylových domech. Prostřednictvím sondy bylo zjištěno, že bezdomovci žijící v době výzkumu v azylových domech jsou skutečně velmi častým terčem různých kriminálních útoků. Téměř pětina se stala v období svého bezdomovectví obětí trestného činu nebo přestupku jednou a další pětina opakovaně.
Tab. č. 2 Bezdomovec jako oběť trestného činu nebo přestupku Abs. četnosti % ano, jednou 30 19,1 ano, vícekrát 31 19,7 ne 96 61,2 celkem 157 100,0 23
Napadeno bylo tedy celkem 61 (38,8 %) zkoumaných jedinců. Z nich 27 (44 %) osob případ oznámilo policii a 19 (31 %) osob záležitost oznámilo pouze v některých případech. 15 (25 %) postižených případ nenahlásilo vůbec. K těmto výsledkům je nutno podotknout, že tzv. rough sleepers jsou nejspíše obětmi různých útoků častěji než obyvatelé azylových domů. Zde však jakékoliv ucelenější informace nejsou k dispozici. O rozsahu jejich viktimizace si můžeme udělat představu pouze z novinových zpráv: Např. v květnu 2006 v Opavě zaútočili tři mladíci (od 20 do 21 let) dlažebními kostkami a pěstmi na dva bezdomovce (37 a 48 let). Mladší muž po jejich útoku zemřel a jeho o jedenáct let staršího kamaráda zachránili lékaři jen díky včasné pomoci. K tragédii došlo v noci na 23. května 2006, kdy se tři mladí muži jako vždy sešli na nádraží s několika krabicemi levného vína, což byla většinou jediná náplň jejich volného času. Tehdy vypili asi 5 litrů. Útok byl veden nesmírně surově. Nikdo z obžalovaných nebyl schopen odpovědět, jaký měli k tak brutálnímu útoku motiv. Za trestný čin dostali dva z mladíků třináct let vězení a jejich kamarád o rok méně. „Útoky na bezdomovce se množí. Jsou neoblíbení, těžko se brání, a tak se stávají vděčnými objekty k útokům. Začíná to být odporný brutální sport,“ zhodnotil situaci policista, který jeden z případů vyšetřoval. V sondě jsme dále zjišťovali, jak osoby, které se staly obětí trestného činu, dále postupovaly a zda záležitost ohlásily policii. Tab. č. 3 Oznámení trestného činu na policii Abs. četnosti ano, vždy 27 v některých případech 19 ne 15 nepřichází v úvahu (nebyl obětí) 96 celkem 157 24
% 17,2 12,1 9,6 61,1 100,0
Celkově to znamená, že z 61 poškozených osob 44 % osob případ ohlásilo vždy, 31 % pouze v některých případech a čtvrtina (24,6 %) případ policii neoznámila. Není sice známo, o jaké případy se jednalo, ale výsledky je možno považovat z hlediska oznamování za celkem uspokojivé. Jak případy postupovaly dále v trestním řízení na policii, ukazují následující tabulky. V 31 případech (tj. 50,8 %) se policie případem zabývala, v druhé polovině případů nikoliv. Vzhledem k tomu, že nejsou k dispozici další relevantní údaje (zejména druh trestného činu), není možné vyvozovat z údajů tvrzení týkající se práce policie a další závěry (neboť jedna osoba se mohla stát obětí více trestných činů). Tab. č. 5 Případy vyšetřovány policií
ano ne nepřichází v úvahu (nebyl obětí) celkem
Abs. četnosti 31 30 96 157
% 19,7 19,1 61,2 100,0
Sledována byla i skutečnost, zda byl případně klient odškodněn. Bylo zjištěno, že se tak stalo v mizivém počtu případů (u 6 osob, což je 3,8 %). Je zřejmé, že v námi provedené sondě byla problematika viktimizace bezdomovců prozkoumána pouze orientačně, ač podrobnější výzkumná pozornost stupni ohrožení lidí žijících na ulici by byla z hlediska preventivních akcí vhodná a přínosná. Takovému postupu však brání především nechuť lidí na ulici odpovídat na dotazy tohoto typu, jejich nedůvěra téměř ke všemu a ke všem a tudíž vysoké riziko nevěrohodných výsledků. Závěrem krátké zamyšlení, zda lze těmto lidem pomoci. A jakým způsobem?
25
V našich podmínkách se ukazuje jako přínosné zaměřit preventivní aktivity v oblasti bezdomovectví dvěma základními směry: 1. omezovat faktory vedoucí k bezdomovectví (v rámci primární a sekundární prevence) 2. reintegrovat stávající bezdomovce zpět do společnosti (terciární prevence)
Ad 1: Zde se jedná především o vytipování rizikových skupin a odpovídající sociální práci s těmito skupinami: - lidé, kteří opakovaně nebo dlouhodobě neplatí nájemné a další poplatky za bydlení - lidé, kteří opouštějí ústavní zařízení: dětské domovy, psychiatrické léčebny, věznice - dlouhodobě nezaměstnaní jedinci a rodiny, zejména neúplné - lidé, kteří se musejí psychicky i sociálně adaptovat na zásadní životní změny (rozvod, úmrtí partnera, vážné onemocnění člena rodiny, týrání v rodině apod.) - starší osamělí lidé bez rodinného zázemí a dalších sociálních kontaktů (přátel) Ad 2: V oblasti terciární prevence je velmi důležitá především rychlá reakce příslušných institucí. Je známo, že délka bezdomovectví je přímo úměrná následným těžkostem při reintegraci. Proto by měla být zajištěna kvalitní výměna informací mezi příslušnými institucemi, která by ve svém důsledku vedla k rychlé identifikaci „nových“ bezdomovců a k adekvátním rozhodnutím, jak dále postupovat při jejich reintegraci. Jedná se např. o ty případy, kdy je sice občanovi (a často celé rodině s malými dětmi) poskytnut jako přístřeší menší byt (po výpovědi z bytu z důvodu neplacení), ale současně je vedena exekuce na úhradu tohoto dluhu, a to i v případech, kdy se jedná o obecní byt. Tato rodina posléze, jsou-li prováděny srážky ze mzdy nebo důchodu a často i ze sociálních dávek, není schopna platit nájemné v tomto novém bytě a vzniká tak nový dluh a tím i hrozba výpovědi. Je‒‒li tato nová výpověď podána, ztrácí rodina 26
většinou už definitivně možnost bydlení v normálních podmínkách. V těchto případech (zejména tam, kde se jedná o rodinu s malými dětmi s jedním příjmem nebo sociálními dávkami) by měla být dána možnost splácení prvního dluhu odložit do té doby, než se situace rodiny stabilizuje a rodina bude schopna platit běžné nájemné i dluh. Dále by měla být dána větší možnost získání sociálního bytu od obce pro bezdomovce, kteří v ní mají trvalý pobyt (a to i v Praze), kteří již mají stálé zaměstnání nebo jiný příjem a podmínky pro poskytnutí sociálního bytu splňují. Jinak tito klienti, dosud žijící v azylových domech, bez pomoci obce jen těžko mohou získat bydlení v normálních podmínkách. Problémem v této souvislosti je, že v České republice zatím nemůže trh s byty nabídnout adekvátní alternativu nízkopříjmovým skupinám. Holobyty nejsou ideálním řešením, vedou k dalšímu vytváření vyčleněných ghett. Konkrétně to znamená vytvořit takový systém terciární prevence bezdomovectví, který by byl schopen poskytnout okamžitou „první pomoc“, tzn. saturovat základní potřeby osob bez domova (ubytování, jídlo a základní hygiena). Na tuto pomoc by měl navazovat několikastupňový a variabilní program, který by tyto lidi motivoval svoji stávající situaci změnit. Úkol je to nelehký, systém by měl minimum bezdomovců „propustit“ mimo svoji síť, obrazně řečeno by je měl postupně nastartovat k chuti změnit svůj život i s přispěním vlastních sil. Vzhledem k tomu, že bezdomovectví je způsobeno různými faktory, mělo by být nejdříve diagnostikováno, jak se dotyčná osoba dostala na ulici, a podle toho zvolit nejvhodnější formu pomoci. A též dbát na to, aby se k prvotnímu problému nezačaly družit související aspekty bezdomovectví, ale naopak snažit se likvidovat prvotní problém, dokud je relativně izolovaný.
27
Zákonné a podzákonné normy a exekutivní praxe související s bezdomovectvím R adek Jiránek, odbor prevence kriminality, Ministerstvo vnitra ČR 1. Zákony a podzákonné normy Bezdomovectví je významným společenským fenoménem a je nedílnou součástí demokratické společnosti. Představuje krajní případ sociálního vyloučení. Tendence tohoto fenoménu je spíše vzestupná (byť přesná čísla není možné v této oblasti evidovat) a ve své potenci skrývá vysoké ohrožení např. pro období závažnějších a déletrvajících hospodářských krizí. Každý prudký sociální otřes nese značné riziko úpadku velkého počtu lidí do hmotné nouze, chudoby, která může končit i bezdomovectvím. Problematika spadá do působnosti několika ústředních orgánů státní správy, avšak svou významnou roli zde hrají i další subjekty, jako jsou neziskové organizace a obce. Neexistuje zde však nějaký výraznější koordinační orgán a bezdomovectví zůstává stále spíše na okraji pozornosti odpovědných orgánů, i když v posledních dvou letech můžeme pozorovat snahy o aktivnější uchopení této problematiky. Pro oblast legislativy platí, že český právní řád nezná legální definici pojmu bezdomovectví, bezdomovec apod. (alespoň v tom smyslu, o kterém se zde bavíme) a tato problematika není explicitně, samostatně právním řádem ani řešena. To ale neznamená, že by v České republice neexistovaly právní předpisy, pomocí nichž by bylo možné problémy spojené s bezdomovectvím řešit. Jedná se o řadu právních předpisů, jejichž ustanovení, i když jsou formulována obecněji, je možné více či méně aplikovat i pro oblast bezdomovectví. Takové právní předpisy by bylo možné rozdělit do následujících oblastí: 28
a) oblast lidských práv a svobod b) předpisy správního práva (státní občanství, evidence obyvatel, cizinecké předpisy) c) oblast sociální, zdravotní, bydlení d) předpisy v bezpečnostní oblasti e) obecně závazné vyhlášky obcí Ad a) Oblast lidských práv a svobod
Mezinárodní deklarace, úmluvy a pakty, zaměřující se na lidská práva, ve velkém měřítku schválené a přijaté i ČR, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu. Zahrnují v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, lékařskou péči a neustálé zlepšování životních podmínek. Mezi takové úmluvy patří např. Všeobecná deklarace lidských práv nebo Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Listina základních práv a svobod ČR (vyhlášena usnesením ČNR č. 2/1993 Sb.) zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílu, mj. i sociálního původu. Garantuje tak mj. právo na život a nedotknutelnost osoby, právo na zachování lidské důstojnosti, svobodu pohybu a pobytu. Stanoví, že „každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje“. Dále pak garantuje, že „občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.“ Další Listina zaručuje rovněž právo na ochranu zdraví a občanům i na bezplatnou zdravotní péči.
29
Ad b) Předpisy správního práva (státní občanství, evidence obyvatel, cizinecké předpisy)
Jediný právní předpis, který definuje pojem bezdomovec, avšak v jiném smyslu, je zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ten ve svém § 3 definuje bezdomovce jako osobu bez státního občanství. Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, v § 10 nahlíží na bezdomovce jako na osoby, jejichž místem trvalého pobytu je ohlašovna, v jejímž územním obvodu se občan narodil, popř., v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen. Úřední zrušení místa trvalého pobytu a důvody k němu pak upravuje § 12 tohoto zákona (např. proto, že zaniklo užívací právo občana k objektu; učiní tak ovšem jen na návrh vlastníka objektu nebo oprávněné osoby). V minulosti (ve druhé polovině 19. století a ještě i za období tzv. první republiky) na našem území existoval rovněž institut domovského práva, podle kterého každý občan musel náležet k nějaké obci, a zároveň byla dána povinnost obce postarat se o své chudé. Právní řád se rovněž zabývá postavením cizinců na našem území (jde zejména o zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, a především zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), kdy u některých druhů povolení k pobytu na našem území se vyžaduje i zajištění ubytování, zákon rovněž umožňuje za stanovených podmínek cizince z území ČR vyhostit, a to i v případě občanů EU (na bezdomovce mohou dopadat důvody jako např. že nemá zajištěno ubytování, i když je to jeho povinnost, když je neodůvodnitelnou zátěží sociálního systému, závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, ohrožuje veřejné zdraví apod.).
30
Ad c) Oblast sociální, zdravotní, bydlení
Asi nejdůležitějšími předpisy dopadajícími na problematiku bezdomovectví jsou předpisy v sociální oblasti. Mezi ně patří zejména zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, či zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o sociálních službách upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách. Sociální službou se rozumí činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Sociální služby zahrnují sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence, přičemž pomoci bezdomovcům se týkají zejména služby sociální prevence. Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. Mezi takové služby sociální prevence pak podle zákona patří: azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním 31
postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy, sociální rehabilitace. Ani v tomto případě sice zákon nepoužívá pojem bezdomovec, bezdomovectví apod., ale pracuje s pojmy jako osoby bez přístřeší, osoby v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Tam, kde se tyto služby neváží na ztrátu domova, mohou být bezdomovcům poskytovány např. z důvodu závislosti na návykových látkách, ze zdravotních důvodů apod. Sociální služby lze poskytovat jen na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb, oprávnění vzniká rozhodnutím o registraci. Na tuto registraci je také vázáno udělování dotací na poskytování sociálních služeb. Zákon také stanoví povinnosti poskytovatelům sociálních služeb či předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka. Obecní úřad obce s rozšířenou působností má pak povinnost zajišťovat osobě, které není poskytována sociální služba a je v takové situaci, kdy neposkytnutí okamžité pomoci by ohrozilo její život nebo zdraví, poskytnutí sociální služby nebo jiné formy pomoci, a to v nezbytném rozsahu; místní příslušnost se řídí místem trvalého nebo hlášeného pobytu osoby. Zákonem o sociálních službách se řídí také činnost sociálních kurátorů. Kurátoři vyhledávají lidi v nouzi (provádějí depistáž), dále osoby, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností, a další osoby, které nemají uspokojivě naplněny životně důležité potřeby pro přežití (jako jsou bezdomovci). Mají na starosti také kontinuální práci s lidmi v trestním řízení, prevenci v průběhu trestního řízení až po první dny po výstupu, též při propuštění s podmínkou; přitom spolupracují s Probační a mediační službou. Vedle sociálních služeb je pomoc bezdomovcům poskytována v sociální oblasti rovněž formou finanční podpory a pomoci. Sem patří již výše zmíněné zákony o životním a existenčním minimu, o pomoci v hmotné nouzi a o státní sociální podpoře. Mezi formy finanční podpory pak patří například příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, mimořádná 32
okamžitá pomoc (dávky v systému pomoci v hmotné nouzi) či z dávek státní sociální podpory např. příspěvek na bydlení. Na základě Listiny základních práv a svobod je pak prováděcími zákony zakotveno právo občanům na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky. Takovými právními předpisy v oblasti zdravotnictví jsou např. zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, či zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. V praxi je však pro bezdomovce standardní zdravotnická péče, běžně dostupná ostatním občanům, prakticky nepřístupná. Pro oblast bydlení je pak vedle již výše uvedených zákonů upravujících různé formy finanční podpory pro účely bydlení důležitý zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který ve svých ustanoveních § 685 ‒ 716 upravuje zvláštní ustanovení o nájmu bytu. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, pak v oblasti bydlení ve svém § 35 odst. 2 stanoví, že „obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.“ Důležitou oblastí v péči o bezdomovce jsou pak také dodávky potravin z intervenčních zásob ve prospěch nejchudších osob v České republice, které se řídí nařízením vlády č. 306/2006 Sb., o stanovení některých podmínek pro dodávky potravin z intervenčních zásob ve prospěch nejchudších osob. Ad d) Předpisy v bezpečnostní oblasti
Vzhledem k tomu, že se bezdomovci poměrně často dopouštějí méně či více závažných prohřešků vůči právnímu řádu, dostávají se tak do střetu se zákony upravujícími oblast vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku. 33
Za nejdůležitější v této oblasti pro problematiku bezdomovectví můžeme považovat zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (upravující např. přestupky proti majetku, proti veřejnému pořádku, proti občanskému soužití, přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, ostatní přestupky proti pořádku ve státní správě a přestupky proti pořádku v územní samosprávě apod., sankce za tyto přestupky, řízení ve věcech přestupků a další), zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále pak zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů či zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Důležité jsou rovněž zákony, které upravují kompetence, práva a povinnosti represivních složek, jež řeší provinění páchaná bezdomovci, a to zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. Když v roce 2010 provádělo Ministerstvo vnitra analýzu právních předpisů v této oblasti v souvislosti s problematikou bezdomovectví, dospělo k závěru, že k efektivnějšímu postihu páchání zejména přestupků ze strany bezdomovců by mohla přispět následující opatření: - zavedení trestu obecně prospěšných prací za přestupky ‒ legislativní změna, týkající se rozšíření sankcí za přestupky (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů) se stanovením maximální hranice počtu hodin, které lze v přestupkovém řízení uložit, aby reflektovala odlišnou míru nezákonného jednání v souvislosti s trestním zákoníkem. Došlo by tím k větší flexibilitě při rozhodování o účinných sankcích za přestupky, které vzhledem ke své mnohdy minimální míře vymahatelnosti neplní svůj účel. Sankce obecně prospěšných prací by tak mohly v mnoha 34
případech nahradit blokové pokuty a byly by ukládány právě osobám stiženým jakoukoliv formou sociálního vyloučení; vzhledem ke střetu s úpravou zákazu nucených prací v Listině základních práv a svobod by však tato „sankce“ musela být modifikována tak, že finanční postih za přestupek by si přestupce mohl odpracovat formou veřejně prospěšných prací. - zabavení věci – v rámci změny zákona o přestupcích docílit možnosti zabavení věci. Mnoho měst v boji proti bezdomovectví vydalo vyhlášku zakazující konzumaci alkoholu na vyhrazených místech. Vzhledem k neefektivnosti dosavadních sankcí za porušení je třeba uvažovat o možnosti zabavení věci (bez nutnosti dalších právních úkonů), skrze kterou se páchá přestupek, tj. alkohol, v případě drogových deliktů (držení malého množství) drogy. Rychlé a efektivní opatření, silně znepříjemňující život delikventů, a významná pomoc pro policisty ve výkonu dosáhnout naplnění zákona v čase a místě přestupku. U osoby bez přístřeší by vznikla jasná vazba mezi přestupkem a trestem. - zajištění osoby na 24 hodin ‒ dalším opatřením směřujícím k vymáhání práva je ze strany Policie ČR možnost využití práva na „zajištění“. Dle § 26 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, může policista zajistit osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život, život nebo zdraví jiných osob anebo majetek, nebo byla přistižena při jednání, které má znaky správního deliktu (veřejné pohoršení, znečišťování veřejného prostranství), je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci. Takovou osobu lze zajistit až na 24 hodin od okamžiku omezení její osobní svobody. Vhodný postih pro bezdomovce, který soustavně páchá týž přestupek na jednom místě a odmítá svého počínání zanechat. Tento nástroj řešení protiprávního jednání není často ze strany Policie ČR vůči bezdomovcům používán. Navrhované opatření by tak mělo 35
vést k častějšímu využívání této možnosti. Dobu zadržení bezdomovce je možné využít mimo jiné ke kontaktování pracovníků organizací pomáhajících lidem bez domova, kteří by této osobě mohli nabídnout své služby směřující k integraci do společnosti. Ad e) Obecně závazné vyhlášky obcí
V souladu s § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, může obec ukládat povinnosti v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou: a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku c) k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti d) stanoví-li tak zvláštní zákon V prosinci 2010 až únoru 2011 uspořádalo Ministerstvo vnitra ve městech s počtem nad 25 tisíc obyvatel (celkem 47 měst) dotazníkové šetření k problematice bezdomovectví. Blíže se závěrům z vyhodnocení tohoto dotazníkového šetření budu věnovat dále v této přednášce, nicméně na tomto místě považuji za důležité sdělit, že jednou z otázek v rámci dotazníkového šetření byla i otázka, která zněla: „Je (nebo byla v minulosti) 36
ve vašem městě v platnosti nějaká vyhláška nebo nařízení zaměřené, byť i jen částečně, na řešení problémů s bezdomovci (včetně konzumace alkoholických nápojů na veřejnosti)? Pokud ano, uveďte, prosím, o jaký předpis se jedná, jak dlouho je v platnosti a zhodnoťte jeho účinnost.“ Z 39 měst, která na tuto otázku odpověděla, vyhláškou na počátku roku 2011 disponovalo celkem 28, 11 žádnou vyhlášku ani nařízení přijaté nemělo (jedno město mělo takovou vyhlášku v minulosti, avšak od roku 1996 ji už nemá). Z tohoto počtu 24 měst přijalo obecně závaznou vyhlášku o zákazu požívání alkoholu na veřejných prostranstvích, 1 město o vymezení veřejných prostranství, na nichž se zakazuje žebrání, a 3 města pak přijala vyhlášky regulující obě tyto problematiky. Pokud už některá města provedla hodnocení těchto vyhlášek, tak převládal názor, že vyhlášky se v globálu osvědčily, avšak jejich vymahatelnost vůči bezdomovcům je zcela mizivá, neboť přestupci nemají prostředky na to, aby zaplatili pokuty, které jim byly za přestupky jako sankce uloženy. 2. Činnost exekutivy v oblasti bezdomovectví 2.1. Aktivity Ministerstva vnitra (MV) za ministra Johna Jak již bylo řečeno dříve, v roce 2011 uspořádalo Ministerstvo vnitra ve městech s počtem nad 25 tisíc obyvatel (celkem 47 měst) dotazníkové šetření k problematice bezdomovectví. Dotazník měl 23 otázek, které se týkaly výskytu zjevných bezdomovců, jejich odhadovaného počtu, odhadu počtu potenciálních bezdomovců (tj. kteří žijí v nejistém nebo v nevyhovujícím bydlení), odhadu jejich věkového rozložení, vnímání vývoje výskytu bezdomovectví, možnosti pomoci vč. existujících služeb a jejich kapacit, jak 37
často v měsíci řeší městská policie problémy spojené s bezdomovci, kolikrát z toho přibližně je zásah policie proveden na základě podnětu ze strany veřejnosti, zda městu přijalo nějakou vyhlášku nebo nařízení, zda městská policie spolupracuje s Policií ČR a nějakým zdravotnickým zařízením apod. 2.2. Koordinace problematiky na vládní úrovni, role jednotlivých resortů Dne 15. 2. 2011 bylo v budově Ministerstva vnitra na Letné za účasti ministra vnitra uskutečněno pracovní setkání k problematice bezdomovectví. Na tomto setkání zástupců ministerstev a nestátních neziskových organizací zástupce Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) poskytl informaci o přípravě Koncepce řešení problematiky bezdomovectví. Na základě tohoto jednání následně proběhlo dne 25. března 2011 dvoustranné pracovní setkání zástupců MPSV a MV na úrovni ředitelů odboru sociálních služeb a sociálního začleňování (MPSV) a odboru prevence kriminality (MV). Cílem jednání bylo dohodnout možnosti vzájemné spolupráce při přípravě národní koncepce. 2.3. Aktivity MPSV, tvorba vládní koncepce pro oblast bezdomovectví Na MPSV byla v říjnu 2011 na základě usnesení vlády z června 2011 zřízena pracovní skupina, jejímž členem je i zástupce MV. Na základě jednání pracovní skupiny vznikla první ̶ pracovní verze koncepce. V této chvíli (říjen 2012) proběhlo první připomínkové řízení v rámci pracovní skupiny k pracovnímu návrhu koncepce.
38
3. Vybrané aktivity resortu MV Závěry provedeného dotazníkového šetření Hlavním cílem bylo získat bližší a ucelenější informace o tom, zda (a pokud ano, tak v jaké míře) zasahuje fenomén bezdomovectví ostatní regiony, resp. větší města v těchto regionech na území celé republiky. Dotazník vyplnilo 45 měst ze 47 (návratnost = 95,7 %). Na otázky dotazníku související se zajištěním bezpečnosti a veřejného pořádku odpovídali ředitelé nebo zástupci ředitelů městských policií (jen u velkých měst v několika případech vedoucí oddělení prevence městské policie), na otázky ze sociální oblasti nejčastěji vedoucí pracovníci odborů sociálních věcí nebo jejich zástupci. Vyplňování dotazníku bylo prováděno týmově ve více než ¾ měst, členy týmů byli ve více případech také sociální kurátoři, manažeři prevence kriminality a zástupci nestátních neziskových organizací nebo církevních organizací pracujících s bezdomovci. Ve 45 městech, která se účastnila dotazníkového šetření, žije dohromady přibližně 2 800 000 obyvatel.8 Odhadovaný počet zjevných bezdomovců ve všech těchto městech je celkem 9.000 (0,32 %).9
8
Nezapojila se města Liberec a Teplice. Pro zjednodušení byla použita starší typologie bezdomovců (zjevní-skrytípotencionální). V textu otázky bylo zdůrazněno, že se má jednat o osoby evidentně bez domova, přežívající venku nebo v noclehárně. Uvedený údaj je přesto třeba chápat pouze jako orientační, protože v několika městech byly do odhadovaného počtu zjevných bezdomovců zahrnuty i osoby, které jsou přihlášeny na adrese městského úřadu. Mnozí z nich přitom znaky zjevného bezdomovectví nevykazují. Uvedená skutečnost byla jedním z důvodů, proč bylo upuštěno od záměru mezikrajového indexovaného srovnání počtu bezdomovců – riziko zkreslení výsledku se na úrovni krajů významně zvyšuje. 9
39
Odhad bezdomovců potencionálních se nezdařil – polovina měst nedokázala odpovědět. Na otázku, zda problém bezdomovectví narůstá, stagnuje nebo se zlepšuje, odpovědělo 28 měst, že narůstá (= 62 %), a 17 měst, že stagnuje (= 38 %), nikde nehodnotí situaci tak, že by se zlepšovala. V řadě měst jsou patrny snahy o koncepční přístup k bezdomovectví. Ve 23 městech (= 50 %) byl zpracován materiál, který se nějakým způsobem týká problematiky bezdomovectví – nejčastěji se jedná o sčítání, místní analýzy, pokusy o evidenci nebo součásti komunitních plánů. V každém ze 45 měst existuje nějaká instituce, která se zaměřuje na pomoc bezdomovcům, zároveň ale ve 29 městech z nich (= 64 %) je pociťována jejich nedostatečnost. Potřeba posílit kapacitu pomáhajících zařízení je nepřímo úměrná velikosti měst. Možnosti poskytnutí zdravotní péče bezdomovcům hodnotí 27 měst (= 60 %) jako dostatečné, ale 18 měst (= 40 %) jako problematické, omezené nebo nedostatečné – z toho za vyloženě problémovou považuje spolupráci mezi městskou policií a zdravotnickými zařízeními 9 měst. Možnost detoxu nebo umístění na záchytku uvádí 26 měst (= 57 %), nemožnost, velké obtíže nebo neodpovědělo 19 měst (= 42 %).Možnost azylového ubytování ve sledovaných městech, dle údajů získaných z dotazníku, využilo cca 5.400 osob, využití kapacit azylových domů se pohybuje okolo 95 %. Problémy s bezdomovci řeší ve všech městech především městské policie, a to každodenně. Velkou měrou je to na základě podnětů ze strany veřejnosti. V naprosté většině měst jsou v platnosti nějaká nařízení zaměřená alespoň částečně i na řešení problémů s bezdomovci, převážně se jedná o vyhlášky ke konzumaci alkoholu.
40
Řešení problémů s bezdomovci v terénu je ze strany městské policie vnímáno v 90 % jako rizikové, obtížné, nepříjemné a s obavou z možnosti nákazy, pouze v 10 % jako rutinní činnost, která policii nečiní zvláštní problémy. Se sociálními pracovníky z institucí zabývajících se bezdomovci spolupracují městské policie ve 37 městech (= 82 %) a pouze v 8 ne. Tato spolupráce, pokud je nastavena, je hodnocena v 73 % jako funkční a přínosná. Spolupráce s Policií ČR při řešení problémů je ze strany městské policie hodnocena v 50 % jako dobrá (někde i vynikající), v 50 % jsou uvedeny výhrady (v 10 městech z toho výraznější). Školení strážníků a policistů – pilotní kurz Cílem pilotního projektu bylo: - prohloubit informovanost o práci s bezdomovci z různých pohledů - dosáhnout lepší spolupráce mezi jednotlivými subjekty zúčastněnými řešení problematiky bezdomovectví - formulovat návrhy, které by mohly přispět ke zlepšení situace - vytvořit návrh vzdělávacího programu, který by byl využitelný pro další městské části a města Obsahem teoretické části bylo: - Problematika bezdomovectví z pohledu organizace - Zdravotní péče o bezdomovce - Sociální pohled na bezdomovce - Bezdomovectví z pohledu městské policie - Bezdomovectví z pohledu Policie ČR Cíle praktické části: pohled jednotlivých - ukázat na problematiku bezdomovectví 41
vybraných
neziskové
subjektů
- navázat osobní kontakty mezi jednotlivými subjekty - využít výhod vzájemné spolupráce jednotlivých subjektů Forma praktické části: - pochůzka pracovníků Naděje v doprovodu policistů v civilu - pochůzka policisty v doprovodu pracovníka Naděje - návštěva mobilního pracoviště Naděje - návštěva pracoviště sociálního kurátora 4. Obecně o kriminalitě spojené s bezdomovectvím, bezdomovci jako pachatelé i oběti trestné činnosti, specifika V této části se zaměřím jen na obecné poznámky, zejména jak vnímají bezdomovce policejní statistiky a některá specifika spojení „bezdomovci a kriminalita“. Více o tomto tématu pojednávají jiní řečníci této konference. Informace jsou čerpané z materiálu „Bezpečnostní aspekty bezdomovectví“, který Ministerstvo vnitra vypracovalo na podzim roku 2010, tedy před dvěma lety. Pro potřeby policejního „Evidenčního statistického systému kriminality“ je bezdomovec definován jako „osoba, která je občanem České republiky, má ze zákona trvalý pobyt na území České republiky a která ze subjektivních nebo objektivních důvodů pozbyla své řádně nabyté obydlí, kde by mohla vykonávat svá práva dle čl. 12 Listiny základních práv a svobod (pozn. jedná se o právo na nedotknutelnost obydlí). Každá občan musí mít svůj trvalý pobyt na území ČR, v případě, že nemá kde vykonávat svá práva dle předchozího odstavce, musí být jeho trvalý pobyt evidován na adrese ohlašovny městského úřadu.“ Bezdomovci jako oběti trestné činnosti se v ESSK evidují ve formuláři trestného činu u alternativních objektů napadení – násilný trestný čin, mravnostní trestný čin v části „objekt napadení“. Objekty napadení jsou však evidovány pouze alternativně (alternativně jsou evidovány kategorie muži, ženy, napadené skupiny osob, objekty obecné kriminality, objekty 42
hospodářské kriminality, veřejný zájem). Takže např. při krádeži vloupáním nebude statisticky sledována osoba jako oběť, ale bude zaznamenán objekt obecné kriminality, např. rodinný domek. Z toho vyplývá, že ze statistik pak není možné vysledovat celkové číslo, v kolika případech figurovali bezdomovci jako oběti trestné činnosti, protože v řadě případů takto prostě nejsou do statistik zanášeni a v nich tudíž sledováni. Z toho, co lze ve statistikách zjistit, tak v roce 2009 byli bezdomovci jako oběť trestného činu evidováni celkem v 57 případech, nejčastěji se stávali oběťmi trestných činů úmyslné ublížení na zdraví (16 případů), kapesní krádeže (11), jiné krádeže na osobách (9), loupež (7). V 5 případech se stali bezdomovci oběťmi vraždy (z toho 4 případy byly motivované osobními vztahy). Za zmínku rovněž stojí 3 případy znásilnění. Za první pololetí roku 2010 pak byli bezdomovci evidováni jako oběti trestných činů ve 41 případech, kdy vedle úmyslného ublížení na zdraví (18) byl velký počet bezdomovců obětí rovněž trestného činu nebezpečné vyhrožování (8). Z těchto informací tak plyne, že nízký počet evidovaných obětí trestných činů z řad bezdomovců není zapříčiněn pouze vysokou latencí v této oblasti (bezdomovci kvůli svému specifickému vztahu k represivním orgánům, zejména policii, většinou trestné činy, které na nich byly spáchány, nehlásí), ale také systémem statistické evidence, kterou policie vede. Ještě hůře jsme na tom ale v evidenci bezdomovců jako pachatelů trestné činnosti. Byť některé výzkumy (např. ten IKSP z roku 2009) uvádějí, že až 40 % zkoumaných uživatelů azylových domů má za sebou trestnou činnost (stejně ale téměř 40 % z nich se stalo i obětí trestného činu či přestupku), policejní statistiky bezdomovce jako pachatele trestné činnosti neevidují. Přitom do 31. 12. 2003 existoval více než 4 roky kód (v rámci číselníku zaměstnání) pro identifikaci bezdomovců. Za toto období však byli do statistiky kriminality zavedeni pouze 3 bezdomovci jako stíhané a vyšetřované osoby. Poté byl příslušný kód zrušen. Pomineme-li latenci kriminality (která se ale dá u bezdomovců 43
jako pachatelů očekávat nižší než u bezdomovců obětí, pokud však obětí trestného činu bezdomovce není rovněž bezdomovec – tam bude latence vysoká i v takovém případě), pak lze na základě těchto informací soudit, že bezdomovci páchají v převážné míře přestupky, trestné činy pak spíše výjimečně. Mezi specifika potírání kriminality bezdomovců patří například následující: - odpadá zde strach z ostudy ze spáchání trestného činu přestupku - u trestných činů často odpadá i strach z trestu, protože ve vězení dostanou to, co jim momentálně nejvíce chybí (jídlo, střechu nad hlavou) - někdy tak páchají trestné činy právě proto, aby se na nějaký čas (nejlépe přes zimu) dostali do vězení - policisté jsou ze strany bezdomovců většinou chápáni jako nepřátelé, z toho pramení nevraživost až agrese vůči nim - mnoho bezdomovců je neschopných normální komunikace a zcela lhostejných k postihům za přestupky - kontakt s bezdomovci je pro policisty často krajně nepříjemný pro jejich zápach, vzhled, zdravotní problémy, opilost, znečištěné okolní prostředí, mají obavy z nákazy - při vyšetřování trestné činnosti může policie jen omezeně používat standardní postupy, protože trestná činnost je nahodilá, postrádá motiv a chování obětí postrádá obvyklou logiku - bezdomovci o pomoc ze strany policie nestojí, konflikty si raději řeší mezi sebou - z hlediska policie je její práce s bezdomovci neefektivní, bezvýsledná, zatěžující, možnosti řešení jsou téměř nulové, efekt zásahu žádný nebo jen krátkodobý, situace se neustále opakují - policisté (ani strážníci) nemají diferencovaný přístup k bezdomovcům a nepovažují je za oběti - mnohé z výše uvedených problémů vedou pak i k tomu, že se ve větší míře vyskytuje i násilí na bezdomovcích ze strany 44
policie či strážníků (to je ale také spíše latentní – bezdomovci to na policii nehlásí a pokud to někomu sdělí, tak spíše sociálním pracovníkům nebo teprve v případech, kdy dojde k nějakému závažnějšímu zranění, které musejí řešit zdravotníci)
5. Návrhy konkrétních opatření Již jsem ve svém příspěvku zmiňoval materiály a aktivity Ministerstva vnitra v oblasti bezdomovectví v letech 2010 až 2011. Na závěr svého vystoupení bych chtěl zmínit některé podněty (resp. spíše jen jejich výčet) pro možná opatření, které se v materiálech Ministerstva vnitra z této doby objevovaly, avšak pro aplikaci vyžadují ještě podrobnější meziresortní odbornou diskusi. Mezi takové podněty a návrhy na řešení patří: - zavedení systému včasné sociální péče, lepší využívání stávajících možností v sociální oblasti - změna vnímání bezdomovců ze strany široké veřejnosti - rozšíření projektu „Jídlo pro bezdomovce“ do co největšího počtu měst stižených bezdomovectvím - sběr a výkup dalších recyklovatelných odpadů (např. hliníkové obaly z plechovek) - import práva do prostředí bezdomoveckých komunit - již zmiňovaná opatření v oblasti bezpečnostních předpisů, jako jsou zavedení trestu obecně prospěšných prací za přestupky, možnost zabavení věci (např. alkoholu za porušení zákazu popíjení alkoholu na veřejnosti), větší využívání možnosti policie zajistit osobu na 24 hodin - šíření povědomí o právech a povinnostech obětí trestného činu či přestupku mezi cílovou skupinou bezdomovců - intenzivnější spolupráce s neziskovým sektorem - vzdělávací kurzy pro policisty a strážníky
45
- statistické sledování trestné činnosti související s bezdomovectvím - zavedení mechanismů směřujících k odstranění nejvíce obtěžujících vnějších projevů bezdomovectví - přehodnocení stávajícího systému nabídek na pracovní uplatnění bezdomovců - registrace a následná evidence lidí bez domova Za spolupráci a přípravu podkladů děkuji svým kolegům JUDr. Michalu Barboříkovi a Mgr. Adolfu Polákovi.
46
Trestná činnost ve vztahu k bezdomovectví V áclav Šaroch, středoškolský pedagog, dříve styčný důstojník PČR pro práci s minoritami Bezdomovectví – téma, kterému je věnována konference, pro mě jako pro bývalého policistu není ničím neznámým. Právě naopak jde o fenomén, který mě provází celou profesní kariéru, která začala už v roce 1980. S osobami bez domova jsem se setkával jako řadový policista na obvodním oddělení v Karviné, později jako vyšetřovatel, specialista na nealkoholovou toxikomanii i jako policista na úseku extremismu a minorit na odboru obecné kriminality Policie ČR správy Moravskoslezského kraje. Pokud mám hovořit o trestné činnosti páchané osobami bez přístřeší či o trestné činnosti páchané na těchto osobách, musím nejprve upozornit, že bezdomovectví má kromě bezpečnostní dimenze celou řadu dimenzí dalších – sociální, ekonomickou, zdravotní, politickou… Důležité je i rozlišení jednotlivých forem bezdomovectví. Jestli dovolíte, uvedu rozlišení, které mně osobně nejvíc vyhovuje. Jde o „Evropskou typologii bezdomovectví a vyloučení z bydlení v prostředí ČR“ (dále jen ETOS), vytvořenou Evropskou federací národních sdružení pracujících s bezdomovci (dále jen FEANTSA). Tato typologie pracuje se čtyřmi základními formami vyloučení z bydlení, a to: 1. Bez střechy ̶ patří sem osoby přežívající venku a osoby v noclehárnách 2. Bez bytu – osoby v ubytovnách pro bezdomovce, osoby v pobytových zařízeních pro ženy, muže, osoby v ubytovnách pro imigranty, osoby před opuštěním institucí (věznice, zdravotní zařízení, zařízení pro děti), uživatelé dlouhodobější podpory
47
3. Nejisté bydlení – osoby žijící v nejistém bydlení (u známých, bez právního nároků atd.), osoby ohrožené vystěhováním, osoby ohrožené domácím násilím 4. Nevyhovující bydlení – osoby žijící v provizorních a neobvyklých stavbách, nevhodné bydlení, přelidněné byty Uvedeného dělení se budu držet při svém kriminologickém rozboru. 1.1 Bez střechy Pokud se setkáváme s označením bezdomovci, je tím myšlena právě skupina osob „bez střechy“. Hlavně samosprávy tuto skupinu považují za problémovou. I v představách „běžných“ občanů je to skupina lidí v obci nežádoucích, obtěžujících okolí. Mým odhadem však tato skupina, co se počtu týká, činí možná deset procent ve vztahu ke skupině osob bez bytu. S pojmem bezdomovec se nesetkáváme jen v posledních letech. I v době „budování socialismu“ existovala skupina žijící na okraji společnosti. Většinou se jednalo o osoby, které si sháněly prostředky k obživě sběrem šrotu. Přes všechnu soustředěnou snahu státní správy o jejich zařazení do socialistické společnosti se to nikdy nepovedlo. Tito lidé chtěli žít po svém a také tak žili. Pro mladší generaci je nutno uvést, že před rokem 1989 měla státní správa různé nástroje působení na bezdomovce, které však mnohdy vedly k jejich kriminalizaci. Existoval zákon o přečinech č. 150/1969 Sb., ustanovení § 10znělo: „Pro přečin příživnictví bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem do výše 5.000,- Kč nebo propadnutím věci, kdo si opatřuje, byť částečně, prostředky k životu nekalým způsobem.“ Na něj následně navazovalo ustanovení § 203 trestního zákona 140/1961 Sb. – „Kdo se soustavně vyhýbá práci a opatřuje si prostředky k obživě prostitucí, hazardní hrou nebo jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ Pro upřesnění – jedná se o poměrně známý paragraf „o příživnictví“. 48
Tyto právní nástroje nejen reálně existovaly, ale byly v praxi poměrně často využívány. Řada osob zbavených svobody byla právě z řad osob bez střechy nad hlavou. Po roce 1989 sice byly uvedené nástroje řešení problematiky bezdomovců z našeho právního řádu odstraněny, avšak tlak na tuto skupinu ze strany státní správy i samospráv pokračuje dále. A musím podotknout, že mnohdy na hraně zákona. Některé praktiky samospráv a jimi řízených obecních a městských policií lze skutečně označit za diskriminační. Setkal jsem se s případem, kdy lidé bez domova žijící na ulici, kteří v dané obci nemají trvalé bydliště, jsou vyzýváni k opuštění obce, jsou jim odpírány informace o jejich nárocích např. na sociální pomoc formou dávek či služeb, někteří jsou dokonce vyváženi za hranice obce. Představitelé samospráv toto své jednání obhajují tím, že občané si nepřejí, aby se ve městě či obci (hlavně v luxusnějších částech) bezdomovci objevovali. K zamyšlení je i věta, že děti „řádných občanů“ nemohou vidět „takovou chudobu a špínu“. Lidé bez střechy tak nejenže jsou považováni za občany „druhé kategorie“, ale mnohdy je k nim i takto přistupováno. Řešení takzvané „otázky bezdomovců“, stejně jako například „romské otázky“, bývá často náplní volebních programů jednotlivých politiků a politických stran, je však otázkou, o jaká řešení v praxi jde. Přístupy, které jsem výše uvedl, jsou často nemorální, na hranici zákonnosti, ale mohou vykazovat i znaky skutkových podstat trestných činů, jako například: - zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 tr. zákoníku - podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod dle § 356 tr. zákoníku - omezování osobní svobody dle § 171 tr. zákoníku - útisk dle § 177 tr. zákoníku - vydírání dle § 175 tr. zákoníku Bohužel skupina obyvatel, o které zde hovoříme, je také velmi dobrým cílem k páchání velmi závažné trestné činnosti. 49
Osoby bez střechy nevěří, že je státní správa ochrání, trestnou činnost na nich páchanou neoznamují. Například v případě napadení jsou bezradní, nevědí, kam se obrátit, nemají doklady, nikde je neošetří, často se nedočkají pomoci a podpory ostatních obyvatel. Sami však mnohdy nejsou schopni se útokům bránit. Fyzické útoky na bezdomovce dle mého úsudku kulminovaly především v letech 2003 – 2006, i když nemohu říci, že bychom se s nimi nesetkávali i v současnosti. V uvedené době však došlo ke změně cílů útoků příslušníků krajní pravice. Extrémní nacionalisté totiž při (do té doby častých) útocích na Romy začali narážet jednak na odpor veřejnosti a dobrou práci policie, ale i na situace, kdy samotní Romové tyto útoky medializovali, a tak se je snažili eliminovat. Hitlerova teorie „čistoty ulic“ tak přenesla „zájem“ extrémní pravice na osoby bez střechy, odůvodňovaný prospěšností celé společnosti. Vzpomínám na medializovaný brutální fyzický útok pravicových extremistů vůči bezdomovcům na nádraží v Opavě a řadu dalších. Je ale třeba zmínit, že za útoky na osoby bez střechy nemusí stát jen příslušníci extrémní pravice. Často i naše „zlatá mládež“ se „baví“ na jejich úkor. Za obzvlášť závažné považuji např. podpalování bezdomovců v tramvajích a další podobné činy. Tyto útoky nesou často charakter těžkého ublížení na zdraví dle § 145 tr. zákoníku, popřípadě i pokusu vraždy dle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Je zajímavé, že lidé „na ulici“ již nejsou až tak často zatahování do různých forem podvodů, lichvy a podobně, jako je tomu u osob bez bytu. Není si totiž na nich co vzít. Jako protipól trestné činnosti páchané na bezdomovcích je nezbytné zmínit trestnou činnost páchanou jimi samotnými. Bohužel pro bezdomovce se jedná o trestnou činnost, která je tzv. „na očích“ – drobné krádeže v supermarketech, krádeže kovového šrotu vysvětlované nutností zajistit si obživu atd. Proto u většiny společnosti převažuje názor, že „všichni bezdomovci kradou“. Pokud však jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže dle § 205 odst. 1 tr. zákoníku a není zde 50
ani speciální forma recidivy ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že byli v posledních třech letech pro krádež odsouzeni nebo trest vykonali, nemají případné tresty požadovaný výchovný účinek. Tyto případy lze klasifikovat jako přestupky ve smyslu § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona č. 200/1990 Sb. a je zřejmé, že trest v podobě pokuty či napomenutí nemá smysl. Mezi trestnou činnost bezdomovců, se kterou se v praxi setkáváme, patří i různé formy výtržnictví (většinou pod vlivem alkoholu), okrajově se vyskytují i sexuální delikty. Pro společnost obzvláště závažné je však jednání, které může být následně kvalifikováno jako trestné činy „poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení“ ve smyslu ustanovení § 276. Pokud při krádeži barevných kovů je např. zasahováno do energetických nebo zabezpečovacích systémů, nelze vyloučit i postihy pro „obecné ohrožení“ dle § 272 tr. zákoníku, kde v prvním odstavci již hrozí trest odnětí svobody na tři až osm let. Na závěr této kapitoly musím uvést trestnou činnost páchanou mezi bezdomovci navzájem. Většinou pod vlivem alkoholu dochází k jejich vzájemnému napadání, které může skončit i trestným činem ve smyslu § 140 odst. 1 tr. zákoníku, tedy vraždou. 2.2 Bez bytu Stále rychleji rostoucí skupinu obyvatel „bez bytu“ považuji za skutečnou „tikající bombu“ ohrožující celou společnost. Ztráta bydlení má kromě sociálního rozměru mnoho dalších dimenzí, mimo jiné je velmi závažným kriminogenním faktorem. Pokud je v určitém místě provozována například velká ubytovna, může to mít přímý dopad na zdejší stav kriminality. Nemyslím tím však jen skutečnost, že lidé zde žijící se mohou sami dopouštět trestné činnosti, ale zejména to, že v dané oblasti se začnou pohybovat osoby s kriminální minulostí, především kuplíři, lichváři, dealeři drog a další. 51
Chápu, že ztrátu bydlení si lidé často zaviní sami, domnívám se však, že stát a především legislativa jsou tomu skutečně úspěšně nápomocni. Věřitelům samozřejmě náleží jejich plnění, avšak exekutorsko-advokátní lobby dokáže v současné době i z malých dluhů vytvořit pro řadu obyvatel naprosto neřešitelný, ve stovkách procent narostlý problém. Pro ilustraci: Mladá fronta Dnes uvedla dne 8. 10. 2012, že dlužná částka 1.020 Kč dokáže v exekučním řízení narůst v České republice na částku 17.810 Kč. V sousedním Německu stejná částka může ve stejném řízení narůst v přepočtu jen na 3.360 Kč. Exekuce stojí na začátku laviny, na jejímž konci je stále větší počet obyvatel v dluzích, následně bez bytu. V lepším případě se tito lidé dostanou na ubytovny, v tom horším na ulici. A právě život na ubytovnách je to, o co tady běží. Dovolte, abych se omluvil všem provozovatelům ubytoven, kteří ve svých zařízeních zajišťují podmínky pro různé sociální programy zabraňující dalšímu sociálnímu propadu ubytovaných osob. Těch se má další slova netýkají. Skutečným problémem jsou geometrickou řadou rostoucí komerční ubytovny, jejichž provozovatelé (spíše podnikavci než podnikatelé) mají jediný zájem – vydělat velké peníze. Částky vybírané za ubytování mnohdy ani zčásti neodpovídají prostředí, vybavení ani službám těchto zařízení (pokud zde vůbec nějaké služby existují). Postavení obyvatel ubytoven je velmi problematické, ubytovna je pro mnohé „konečnou stanicí“. Pokud i tuto opustí, čeká je život na ulici. Mají děti, dluhy, nemají sny ani budoucnost. Pokud se stávají oběťmi trestných činů, nemají odvahu ani sílu se takovému jednání bránit. Škála trestné činnosti, která je na nich páchaná, popřípadě do které jsou oni sami zatahováni, je velmi pestrá. Na prvním místě je nutno vidět „lichvu“, tedy trestný čin dle § 218 tr. zákoníku. Sám rozbor této skutkové podstaty, formy páchání a dopadu pro společnost by stačil na samostatnou přednášku. V jednom období se policie aktivně pokoušela stíhat tyto trestné činy. Přes veškeré vynaložené úsilí byl výsledek velmi 52
smutný. Pokud se podařilo věc zažalovat, skončilo to udělením trestu obecně prospěšných prací a trestná činnost lichvářů (přesněji lichvářských rodin, ne-li klanů) pokračovala dále. Nelze očekávat, že v případě trestného činu, kde je maximální hranice trestu „až dva roky odnětí svobody“, to dopadne jinak. Další trestnou činností páchanou na obyvatelích ubytoven jsou různé podvody ve vztahu k možnému bydlení. Jsou jim nabízeny podnájmy, za které často skládají své poslední peníze na kauci, aby následně zjistili, že nemají žádný právní podklad pro takové bydlení a neměl ho ani ten, kdo kauci požadoval. Snaha zajistit si lepší finanční situaci vede zejména ty, kdo žijí v oblastech s vysokou mírou nezaměstnanosti, pracovat „na černo“, otrocky a za mzdu neodpovídající odvedené práci a podmínkám, ve kterých pracují. Jsou také zatahováni do úvěrových podvodů, zneužívání dávek, leasingových podvodů. Setkal jsem se s případy, kdy na tyto osoby byly přepsány různé, vždy naprosto předlužené a vytunelované s. r. o. Někteří zde přítomní sociální pracovníci se jistě setkali i s fingovanými sňatky s cizinci za úplatu či zapisováním těchto cizinců jako otců do rodných listů dětí. Málokdy si lidé, kteří k tomuto přistoupí, uvědomí, že se vystavují riziku postihu pro „napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky“ dle § 341 tr. zákoníku. Tristní je situace na úseku prostituce, můžeme se setkat i s trestnými činy „kuplířství“ dle § 189 tr. zákoníku. Největším problémem je ale skutečnost, že v často velmi neutěšených podmínkách ubytoven vyrůstají děti. Situaci, ve které se nacházejí, považují za neměnnou životní realitu. Jsou vychovávány k přežití v přítomnosti, budoucnost jako kdyby neexistovala. Chceme po nich, aby se chovaly slušně, morálně, aby dodržovaly právní předpisy. Ony však kolem sebe vidí pravý opak. Vzorem je ten, kdo se má momentálně lépe, i když třeba díky trestné činnosti či nemorálnímu jednání. Je třeba si přiznat a také rychle reagovat na skutečnost, že tyto děti se samy stávají pachateli trestné činnosti. Nejedná se jen o krádeže, ale často i o loupeže ve smyslu ustanovení § 173 tr. zákoníku. Těmto 53
skupinám dětí (ale samozřejmě nejen jim) se nevyhýbá ani nealkoholová toxikomanie. Přesný počet lidí, kteří v současné době v ubytovnách žijí, neznám. Ve svém okolí jich ale mám několik a jejich obyvateli jsou, troufám si říci, stovky lidí (jednotlivců i celých rodin). Proto nechápu skutečnost, že se problematice ubytoven nevěnuje taková pozornost, jaké by bylo třeba. Myslím, že je nezbytné, aby se problematikou ubytoven se vší vážností zabýval nejen stát, ale také samosprávy. Místo toho, aby s tichým souhlasem tolerovaly přeměny různých kancelářských prostor, bývalých hotelů apod. na mnohdy pochybné ubytovny a chválily jejich provozovatele za (jak jsem již slyšel) „pomoc při řešení sociálních problémů ve městě“, neměly by zapomínat na své zákonné povinnosti. V rámci samostatné působnosti jim zákon o obcích č.128/2000Sb. v § 2 přímo ukládá: „Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.“ Tento úkol je dále rozvinut v ustanovení § 35: „Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.“ Zde si může odpovědět každý sám ze zkušeností z města, ve kterém žije, zda a jak jsou tato ustanovení v praxi naplňována. 3.3 Nejisté bydlení V případě nejistého bydlení platí řada premis, které již byly uvedeny výše. Důvodů, pro které se lidé dostávají do situace nejistého bydlení, je opět celá řada. Obzvlášť jde o různá podvodná jednání, neuvážené zadlužování (spíše můžeme hovořit o předlužení) a další, vedoucí ke ztrátě legitimního bydlení. Takto postižení lidé hledají všechna možná řešení, jak si, byť bez právního nároku, bydlení zachovat (některé domácnosti v Ostravě na ul. Přednádraží), popřípadě neoprávněně obsazují 54
prázdné byty či různé nebytové prostory. Na tyto situace pamatuje zákon v ustanovení § 208 „neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru“. Zde je dokonce stejná trestní sazba jako za trestný čin lichvy. Osobně se však domnívám, že dopad škodlivosti těchto trestných činů pro společnost je velmi rozdílný. 4.4. Nevyhovující bydlení Osoby žijící v provizorních a neobvyklých stavbách často ohrožují svůj život a životy svých blízkých. Provizorní stavby nejsou připraveny k bydlení a často jsou za hranicí stavební bezpečnosti. Nelze zde vyloučit případná neštěstí a tím i možnou trestní odpovědnost osob zde žijících i těch, kteří jim takové bydlení umožnili. Do kategorie osob v nevyhovujícím bydlení patří i osoby žijící v přelidněných bytech. Takový styl života je velmi problémový pro okolí. Často, kromě přestupkových jednání proti občanskému soužití, zde dochází i k páchání trestných činů výtržnictví, popřípadě v rámci různých konfliktů i k ublížením na zdraví. Závěr Jako skoro tři desítky let sloužící policista jsem samozřejmě zastáncem dodržování právních norem. Nechci však, aby právní normy lidi bezdůvodně kriminalizovaly nebo aby v některých částech společnosti (většinou úplně nahoře nebo úplně dole) nebylo možno právo prosazovat. U jednoho právního ustanovení trestního zákoníku budu raději, když se doslovně uplatňovat nebude. Od novely v roce 2000 náš trestní zákon 140/1961 Sb. obsahoval trestný čin § 256c – „předlužení“. Vždy jsem přemýšlel, k čemu a proti komu vlastně slouží. Jaké bylo mé překvapení, když se mi poprvé dostal do ruky návrh nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., kde jsem viděl § 224, který se nově jmenuje „způsobení úpadku“. Názvosloví se změnilo, obsah zůstal stejný.
55
§ 224 Způsobení úpadku 1. Kdo, byť i z hrubé nedbalosti, si přivodí platební neschopnost nebo předlužení tím, že a) činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům, b) spravuje svůj majetek způsobem, který neodpovídá zákonem mu uloženým nebo smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém nepoměru, c) užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem, d) poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, ač to je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, nebo e) učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. 2. Stejně bude potrestán, kdo, byť i z hrubé nedbalosti, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu, ač ví, že je neschopen plnit své splatné závazky nebo je předlužen. 3. Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 značnou škodu. 4. Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu.
Upozorňuji především ty, kdo pracují v sociální oblasti, že tohoto trestného činu se může dopustit kdokoliv, subjekt trestného činu (vyjma ustanovení dle odst. 1 písm. e) je zde obecný. Ani v důvodové zprávě k tomuto zákonu nenalezneme vysvětlení pojmů, jako je „hrubě nepřiměřená, hrubý nepoměr, předlužení“, ani to, co se zde počítá do „majetkových poměrů“. Z konfrontace důvodů osobních bankrotů se skutkovou podstatou tohoto trestného činu mě osobně mrazí, vás ne?
56
Vnímání bezpečí mezi lidmi žijícími na ulici v Olomouci (poznatky z průzkumu Střediska Samaritán) R adka Vojtková, Tomáš Pavlíček – Charita Olomouc Lidé bez domova nejsou pouze pachateli trestné činnosti, ale stávají se i jejími oběťmi. Otázce, jak tito lidé vnímají své bezpečí v souvislosti s životem na ulici v Olomouci, se budeme věnovat v tomto příspěvku. Představíme zde poznatky, jež byly získány prostřednictvím dotazníkového šetření a polostrukturovaných rozhovorů realizovaných mezi klienty nízkoprahového denního centra a terénního programu Střediska Samaritán v září 2012. Počet lidí bez domova neustále roste, na ulici žijí muži i ženy všech věkových kategorií s rozmanitými demografickými charakteristikami. Různé jsou také příčiny jejich pobytu na ulici – odchod z ústavní péče, léčby nebo výkonu trestu, ztráta domova vlivem předlužení atd. Dnes již proto v podstatě nemůžeme mluvit o „typickém bezdomovci“. S nárůstem osob žijících na ulici souvisí i přibývající počet případů, kdy se tito lidé stávají obětí více či méně závažné trestné činnosti. Za poslední rok bylo medializováno hned několik případů brutálních útoků na osoby bez přístřeší. Nutno podotknout, že se jedná pouze o vrchol pomyslného ledovce, o nejviditelnější a nejzávažnější případy. Ačkoliv neexistují přesné statistiky o počtu těchto případů, z praxe můžeme říci, že se lidé bez domova setkávají s různou formou kriminálního chování nebo projevů agrese téměř každodenně. Mimo jiné i tyto skutečnosti nás vedly k tomu, abychom našim respondentům položili otázku, jak oni sami vnímají bezpečí v souvislosti se svým životem na ulici, kdy nebo za jakých okolností se cítí v bezpečí. Zde jsou některé odpovědi, které uvedli respondenti v rámci rozhovorů: R1: muž, 58 let, dlouhodobě na ulici 57
„Bezpečně se cítím, když mám jistotu, že mám kde přespat.“ R2: žena, 33 let, na ulici 7 let „Být v bezpečí pro mne je, když můžu přijít domů, kde si můžu nechat věci, můžu tam v klidu pobýt, nikdo mi nic neříká, nikdo mi nic nebere, mám tam soukromí, v klidu si tam můžu dát sprchu, spát beze strachu, že tam může někdo přijít.“ R3: žena, 22 let, 4 roky na ulici „V bezpečí se cítím asi jenom, když jsem se svým přítelem, že jsem s někým, komu můžu důvěřovat, kdo se o mě postará. Kdo mě má rád. Dává na mě pozor. Hlídá si mě.“ R4: muž, 50 let, 5 let na ulici, vlastní zkušenost s fyzickým napadením „V bezpečí se cítím, když vím, že je se mnou někdo, komu můžu věřit. Je hezké mít někoho takového, kdo vás neokrade, když spíte.“ R5: muž, 50 let, 5 let na ulici, vlastní zkušenost s fyzickým napadením) „Bezpečí není nikde. Všude je nebezpečí. Vy nevíte, kdo je za váma, jak chodí ti skinhedi nebo někdo napitý. My nejsme takoví, jako bezdomovci, že bysme napadli, ale oni jo.“ R6: muž, 30 let, 5 let na ulici „No tak nejvíc bezpečně se cítím, když jsem na šrot, že. Protože to je mi to úplně jedno.“ Bezpečí je považováno za jednu ze základních lidských potřeb a je často spojováno s domovem, jistým zázemím, s přítomností blízkých osob apod. Takto vnímají bezpečí i někteří z respondentů, ačkoliv jak shodně uvádějí, bezpečné zázemí nebo někoho skutečně blízkého nalézají při životě na ulici jen obtížně. Někteří z nich pak pociťují neustálé ohrožení, výjimečná není ani volba únikové strategie prostřednictvím konzumace alkoholu nebo jiných návykových látek. 58
To, že se lidé žijící na ulici stávají oběťmi drobné i závažné trestné činnosti poměrně často, je snadno pochopitelné. K této situaci přispívá řada faktorů. Jedná se zejména o celodenní pobyt na ulici, absenci bezpečného úkrytu (jak pro sebe samého, tak i pro osobní věci, doklady, peníze). Lidé žijící na ulici mají často také nápadný zjev a chování, které na ně upozorňuje, přitahuje negativní pozornost. V neposlední řadě člověk, který pobývá dlouhodobě na ulici, velmi snadno ztrácí pozornost, ať již vlivem vyčerpání nebo v důsledku návykových látek. Při páchání trestné činnosti na lidech bez domova můžeme rozlišovat dvě roviny. Na jedné straně se jedná o různé formy útoků ze strany veřejnosti (především verbální a fyzická agrese), na straně druhé se jedná o trestnou činnost mezi lidmi bez domova navzájem, v rámci komunity (krádeže, fyzická a verbální agrese, vydírání, …). Z dotazování vyplynulo, že řada lidí bez domova pociťuje zhoršení situace týkající se bezpečí na ulici. Jedním z důvodů je již zmíněný nárůst počtu osob bez přístřeší, jejich rozmanitost i rozdílnost strategií přežití, jejichž součástí může být právě vyšší agresivita nebo kriminální chování. Tyto rozdíly pociťují i sami respondenti. Upozorňují na „provokativní“ a agresivní chování některých jednotlivců nebo skupin. Velmi se liší také individuální zkušenosti respondentů se soužitím s veřejností, policií a dalšími institucemi. Na ulici se nejvíce ohroženy cítí být ženy, starší lidé, osoby se zdravotním handicapem nebo ve špatné fyzické kondici, lidé, kteří se na ulici pohybují sami, a také osoby, které se v minulosti již staly obětí trestné činnosti. Méně ohroženi nebo relativně bezpečně se pak cítí na ulici muži v mladším a středním věku, osoby fyzicky zdatné, osoby pohybující se ve skupinách, lidé mající dobré útočiště a zázemí (bezpečný squat, noclehárna, ubytovna), osoby mající obranné prostředky (pepřový sprej, zbraň, výcvik v sebeobraně apod.). Specifické potřeby v souvislosti s bezpečím pociťují ženy žijící na ulici. V bezdomovecké populaci je jich přibližně 20 %. Jsou zpravidla zranitelnější, intenzivněji pociťují potřebu ochrany. 59
Jsou snadným cílem, nezřídka mají zkušenosti se sexuálním obtěžováním. Jejich častou strategií přežití je navazování a udržování vztahů s muži. Z našeho pohledu se mohou tyto vztahy zdát nefunkční – v některých případech se ženy stávají oběťmi „pouličního domácího násilí“. Partnerovi přenechávají své finanční prostředky, snáší fyzické i psychické násilí. Jejich situace je obtížně řešitelná, ostýchají se se svými problémy svěřit, nemají kam odejít. Obávají se, že jejich problémy nebudou brány vážně. Můžeme rozlišovat tři oblasti důsledků trestné činnosti pro lidi bez domova. Materiální – ztráta peněz, osobních věcí apod., fyzické – především zranění v důsledku útoků, a psychické – strach, nedůvěra, posttraumatická stresová porucha, únikové strategie (alkoholismus, drogy). V této souvislosti je třeba si uvědomit především rozdílné vnímání rozsahu poškození. Zatímco pro nás je například 20 Kč zanedbatelnou částkou, pro člověka na ulici představuje možnost strávit noc v bezpečí noclehárny. Výstupy domova
z dotazníkového
šetření
mezi
lidmi
bez
Nápad s anketou vznikl během léta 2012, kdy se v celostátních médiích objevily reportáže, v nichž se uvádělo, že vzrůstá počet napadení mezi lidmi bez domova v Olomouci. Novináři se pak obraceli na vedoucího našeho střediska s dotazy, zda jsme si ve službách všimli narůstajícího počtu napadení a zda se změnila atmosféra mezi lidmi bez domova. Na tuto otázku jsme nedokázali objektivně odpovědět, jednalo se pouze o naše domněnky. A tak z diskuze vyplynul nápad na realizaci ankety, jež by se dala pravidelně opakovat a díky níž by bylo možné pocit bezpečí mezi lidmi na ulici pravidelně monitorovat. Dále nás výsledky této ankety zajímaly i z hlediska potřeb klientů a přemýšlení o skutečnosti, jak tyto potřeby naplnit. V rámci ankety bylo osloveno 47 mužů a 13 žen (toto rozvrstvení jsme vybírali záměrně, protože ze statistik našich 60
nízkoprahových služeb vyplývá, že zastoupení mužů a žen je v takovémto poměru v populaci lidí bez domova). Otázky a komentáře k odpovědím: č. 1: Změnila se podle Vás situace bezpečnosti v olomouckých ulicích v poslední době?(otázka položena v srpnu a září 2012)
Polovina lidí vnímá změnu v bezpečnosti a z těchto lidí ¾ osob ji vnímají jako změnu k horšímu. Jako důvod uvádějí zvýšenou agresivitu klientů mezi sebou, větší počet loupežných přepadení a sexuálně motivované útoky. č. 2: Do jaké míry se v současnosti v Olomouci cítíte v bezpečí / v ohrožení? (Škála 1–5 s tím, že 1 znamená „cítím se naprosto bezpečně“ a 5 znamená „cítím se v neustálém ohrožení“.)
Zhruba polovina lidí se cítí na ulici úplně bezpečně nebo částečně bezpečně a přitom, jak vyplývá dalších výpovědí, ¾ lidí se setkávají během života na ulici s agresí. Je otázkou, zda se agresivita mezi lidmi bez domova nestala běžnou součástí života na ulici. Co ovlivňuje to, že se cítíte na ulici naprosto bezpečně nebo spíše bezpečně? (odpověď na škále v hodnotě 1 a 2) Mezi důvody, proč se cítí bezpečně či bezpečněji, uvádějí lidé vyhýbání se rizikovým místům (parky, nádraží) a situacím (opilecké hádky, potyčky), dále je to fyzická zdatnost mladých klientů či mužů, pohyb ve větších skupinách či v páru. Dále jim pomáhá, mají-li u sebe mobilní telefon či mají-li obranné pomůcky (sprej, nůž, psa). Co ovlivňuje Váš pocit bezpečí / ohrožení? (odpověď na škále v hodnotě 3) 61
Mezi nejčastější odpovědi ovlivňující pocit bezpečí / ohrožení patřila denní doba, místo a koncentrace lidí na něm, alkohol, agresivita mezi lidmi bez domova, zda mají či nemají útočiště, pohlaví, zdravotní stav či to, zda jsou sami či fungují v párech, komunitách. Co je příčinou vašeho pocitu ohrožení? (odpověď na škále v hodnotě 4 a 5) Nejvíce ohroženi se cítí ti, kteří nemají ani minimální zázemí, dále ženy a starší muži. č. 3: Setkal/a jste se Vy osobně s nějakou formou násilí vůči Vaší osobě během života na ulici, stal/a jste se někdy obětí trestné činnosti?
Více než ¾ lidí bez domova mají zkušenost s napadením (osobně či blízkého člověka) a ⅔ lidí se setkaly s agresí vůči vlastní osobě během života na ulici.
62
č. 4: Jak často se setkáváte s násilným chováním nebo trestnou činností vůči vaší osobě?
Téměř ⅓ lidí na ulici, kteří zažili násilné chování či trestnou činnost, je zažívá opakovaně několikrát v měsíci. To v kombinaci s dlouhodobým neuspokojováním základních potřeb – bezpečí, jídlo, zdraví atd. – musí mít nezbytně devastující účinky na člověka (únik z reality ve formě konzumace a alkoholu je pak nejjednodušší a hlavně nejdostupnější cestou).
č. 5: Kde jste se s násilným chováním nebo trestnou činností vůči Vaší osobě setkal/a?
Jen 13 % lidí uvádí, že se s násilím vůči vlastní osobě setkalo ve squatu. Přitom z hlubších rozhovorů s lidmi jasně vyplývá, že se s agresivitou na squatech potkávají pravidelně. Může to být dáno i tím, že lidé již agresivitu ve squatech berou jako běžnou součást života.
63
č. 6: Kdo byl pachatelem násilného chování nebo trestné činnosti vůči Vaší osobě?
Potvrzuje se to, že lidé bez domova se i k sobě navzájem chovají agresivně a okrádají se (převážně materiální motivace nebo chování pod vlivem alkoholu). Útoků ze strany veřejnosti není tolik. Lidé bez domova se nejčastěji bojí příslušníků extremistických skupin nebo skupin mladých opilých lidí, kteří často ztrácejí zábrany a chovají se agresivně. O problémech s policií ve většině případů mluví muži, nejčastěji zmiňují fyzickou a verbální agresi. č. 7: Oznámil jste někomu, že jste se stal/a obětí trestné činnosti, útoku? Pokud ano, komu?
Jen zhruba polovina lidí z ulice se s nějakou institucí podělí o to, že byli přepadeni. A z těch, kteří to někomu oznámí, je pouze necelá polovina, která to oznámí na policii (z 24 lidí oznámilo 12). Mezi nejčastější důvody, proč útok neoznámí, je pocit, že se s tím stejně nic nestane. Dalším důvodem je, že sami mají nějaké potíže a nechtějí na sebe upozorňovat, např. jsou bez dokladů, cizinci pobývající zde nelegálně, stud atp.
64
Kriminalita a její souvislosti v životě bezdomovců V ěra Macková, Tomáš Pavlíček ̶ Charita Olomouc V rámci naší práce (oba jsme terénní sociální pracovníci) se setkáváme s lidmi bez domova, kteří páchají trestnou činnost. Nevedeme sice statistiku s těmito údaji, ale počet lidí, kteří mají zkušenost s pácháním trestné činnosti, není zanedbatelný. Stává se, že člověk bez domova je jednou pachatelem a podruhé obětí takového jednání. Při práci s těmito lidmi bojujeme také s následky, které na nich trestný čin zanechal. Tyto následky se pak projevují při hledání zaměstnání, vyskytují se zpřetrhané nebo nefunkční sociální vazby, vedení destruktivního způsobu života jako trestu atd. Je tedy vůbec možné, aby člověk žijící na ulici trestnou činnost (trestná činnost v našem podání není trestnou činností, jak ji vidí policie a soudy) nepáchal? A co vina, cítí ji tito lidé vůbec? A jak s ní případně pracovat? Není právě pocit viny dostatečným trestem za spáchané činy? Pro ujasnění našich otázek jsme provedli výzkum ohledně zkušeností s pácháním trestné činnosti mezi lidmi bez domova. Cílem tohoto výzkumu bylo podat náčrt toho, jak někteří jedinci z této obšírné skupiny lidí o kriminalitě smýšlí a jakou trestnou činnost nejčastěji páchají. Také prozkoumat důsledky takového jednání. V neposlední řadě je cílem tohoto výzkumu také pouhé poukázání na skupinu lidí, jejichž způsob života je ve zvýšené míře ovlivněn kriminogenními faktory – tedy takovými okolnostmi, které usnadňují vznik, trvání, či rozšiřování kriminálního jednání jedince (např. nezaměstnanost, chudoba, alkoholismus, látky, vyvolávající závislost atp.).10
10
Zoubková I., Cejp M., Marešová A., Moulisová M., Nikl J., Scheinost M. Kriminologický slovník. Plzeň
2011. ISBN 978-80-7380-312-4.
65
Výzkum byl proveden pomocí polo-strukturovaných rozhovorů se šesti klienty, věk 24–55. Respondenty byli samí muži. Při našem výzkumu bylo celkově osloveno i 5 žen, všechny se ovšem k poskytnutí rozhovoru postavily odmítavě. Jejich postoj může být dán následujícími faktory: stud, odmítaví partneři, nedostatečná důvěra v pracovníky, příliš citlivé téma, nechuť sdílet své zážitky s ostatními a veřejně se prezentovat. Výzkum byl zpracován pomocí metody otevřeného kódování a odpovídal na šest základních otázek. Prezentace výsledků výzkumu 1. Z čeho pramení páchání trestných činů lidí bez domova? Přátelé a parta
„Kdykoliv jsem se vrátil do Litovle, tak to byla moje osudová chyba. – Že jste prostě páchal trestnou činnost, jo? A čím to bylo? Že jste se stýkal s lidmi, kteří Vás k tomu lákali? – Asi tak nějak… Prostě, jednou přišel ten – pojď, uděláme to a to, nebo ten – pojď, uděláme to a to… Ty umíš otevřít zámky, ty umíš to, ty umíš to…“ „To já, když nejsem s těma lidma, tak to ani nepiju třeba. Ale já jsem nejradši s kamarádama. A to pak děláme různé věci. To je ta parta, někam patříš. A tak oni to dělají, tak ty taky to zkusíš. Jo, to kolikrát tě lidi ani neberou, když nic nemáš. Třeba než mi umřela máma, tak jsem žil s ní a oni nade mnou ohrnovali nos. Ale pak jsem začal žít sám a sem tam jsem někde něco… Jo, a hned se ke mně, jo, a hned pojď za náma.“ „Oni jsou na té ulici sami a chtějí někam patřit. Oni chtějí mít to, co mají ti ostatní, a je jim jedno, jak to získají. Oni potřebují někam patřit.“
66
Alkohol:
„Tak sedíme s těma lidma, pijeme a jdeme koupit třeba víno, ale dostaneme chuť na něco, třeba na čokoládu, rozumíš, doplnit energii, tak si ji vezmeme.“ „Tak jsem chodil do hospody, chlastal jsem… No a pak jsem dva roky nedělal, že, vyhodili mě z práce kvůli chlastu. Dva roky jsem nedělal, tak mi narostly dluhy.“ Nedostatek
„Ale vydělat si na to fakt není jednoduchý, na té ulici. To jako ráno vstáváš a jdeš do práce a vrátíš se utahaný a všichni jsou nadraný, to se jako nedá, fakt. Já jsem to zažil, já jsem takhle makal na stavbě, ale to fakt nešlo. Vstáváš ze zimy do zimy a ještě se nemůžeš popít.“ „Do práce se nedá chodit z ulice, to lidi nechápou tohle. Já bych do práce šel, ale vstávat musím, vyspat se musím. Běž bydlet, ale není práce. To je prostě kolotoč. Odrazit se, to je hodně těžký. Hodněkrát jsem se odrážel, ale vždycky se najde někdo, kdo vás hodí dolů.“ „To je asi tím, že jako my, bezdomovci, nemáme na to jídlo nebo tak. Tak se zaobíráme tím, že tam jdeme, něco sebereme, tam jdeme… A nechceme to dělat, ale máme hlad.“ Příležitost
„…já jsem to nedělal kvůli adrenalinu, to bylo spíš, jako že zkusit to. Když na to nepřijdou, tak je to jejich blbost, oni mají špatnou ochranku, blbý hlídače, tak je to jejich věc. Co já, já jsem to zkusil. Kdyby mě chytli, tak bych jim to zas vrátil, no.“ „A když už ty peníze nejdou, tak hledá způsob, jak ty peníze udělat. Příležitost dělá zloděje. Já když jsem kradl, tak jsem nekradl, já vydělával na lidské hlouposti. Tam někdo nechá kolo u plotu, nevšímá si ho, tak si ho všimnu já.“
67
Při odpovídání na tuto otázku většinou respondenti uváděli více odpovědí. Co se týče kategorií alkohol a nedostatek, obě jsou považovány za významné kriminogenní faktory. To může doložit i citace jednoho z respondentů: „Když jsem pracoval, tak to bylo něco jiného. Teď je mi to jedno, chytnou mě, nechytnou, já už nemám co ztratit.“ 2. Jakou trestnou činnost lidé bez domova páchají? Zde jsme rozdělili odpovědi do dvou skupin. První skupinou jsou výpovědi respondentů, kteří popisovali činy, jichž se dopustili ještě v době, kdy bydleli, a které u poloviny z nich vedly k trestu odnětí svobody, čímž pak nepřímo i ke ztrátě bydlení. Výtržnictví
„No, to bylo ještě za komunistů. To byl hokejový zápas a nechtíc jsme rozbili autobus. Jako fanoušci. – To bylo nějak ve skupině? – Ve skupině. Ale ten autobus se zachoval tak, že jako couval, no ale to bylo… Těžké vyprávění. Byl to úmysl.“ Neplacení alimentů
„No, tak jsme se se ženou hádali denně. Tak jsem chodil do hospody, chlastal jsem… (…) Jsem dlužil sociálce 35.000, tak mě zavřeli na 35 měsíců. – Za nesplácení dluhů? – No, že jsem neplatil alimenty. Tak jsem si to odseděl…“ Krádež
„Moje první trestná činnost, to my bylo asi 17. Moje sestra měla přítele a ten měl kovošrot. Já jsem k nim jezdil na prázdniny, byl jsem v děcáku, no a ségra od něj utekla, od toho chlapa, a nechtěla se k němu vrátit a on za mnou přijel, a jestli prý když ji přemluvím, že mi dá 100 tisíc. Pro 17letého kluka, z děcáku, který má 300 na měsíc, tak jsem ji překecal a ta se k němu vrátila. Za 68
14 dní nato jsem tam jel na prázdniny a chtěl jsem po něm peníze. A on že né, že si dělal srandu. No a tak jsem si počkal, až oni tam nebudou (doma), vychytal jsem si klíče, odemkl jsem si kancl a vzal jsem si peníze – asi 52 tisíc.“ „No, tak šel jsem ze zábavy, na šrot, vyspal jsem se v jedné chatě, tam jsem snědl chipsy, vypil jsem trochu vína a udělali z toho, že jsem to vykradl, a dostal jsem rok a půl za to.“ Ublížení na zdraví s následkem smrti
„Za to, že jsem pobodal švagra. (…) Přitom tady dozorci ví, proč jsem to udělal. Ale já už to nechci dělat, protože bych šel znovu sedět. To už by nebylo třeba na pět let, ale na patnáct let. To už bych byl v kriminále pořád. Hned bych šel tam.“ Druhou skupinou jsou výpovědi respondentů, jakých činů se dopouští jako lidé bez domova. Krádež
„Já jsem nikdy nespáchal nic velkého, spíš ti revizoři, alkohol a občas něco vezmu, no. Ale to když jsem tak popitý, jinak ne.“ „To bylo u Trinity baru, to je ten hotel pětihvězdičkový, tam rostou takové čajové růže. Já mám jednu kamarádku jako v baru, tak vždycky o půl jedné jsem vyrazil, vzal jsem jí tři růže, jsem jí to donesl, dala si je do vázičky. Za půl hodiny zas jsem vyrazil, zas jsem vzal tři růže. Tak jsem tam donesl devět růží a kamera mě natočila a… Prý Dan Hůlka je nula.“ Drobné potyčky
O těchto potyčkách nikdo nemluví, ale pracovníci se s nimi poměrně často setkávají. Proč tomu tak je, může být dáno následujícím: a) je to běžná součást života na ulici b) lidé bez domova tyto nepovažují za závažné 69
3. Vůči komu se lidé bez domova dopouštěli trestné činnosti? Vůči společnosti
Jedná se o výše uvedené skutky – neplacení alimentů, krádeže apod. Nikdo z respondentů nezmínil, že by se kdy dopustil nějaké trestné činnosti na dalším člověku bez domova, přestože každý z nich přiznal, že on sám se obětí takového činu stal. Může to být následujícím: taková věc je tabu, stydí se za to či je to „bráno jinak“. Takové chování jsme tedy pozorovali z pohledu oběti a mluvil o něm každý z respondentů. Vůči jinému člověku bez domova
„Myslíte, že se děje to, že se mezi sebou lidé bez domova okrádají? – Děje. – Čím vším to může být? – Tak když někdo nemá nic a ví, že někdo má ty stany, a ví, že tam má něco, pivo nebo víno nebo cigarety nebo chleba, tak čeká, až odejdete, a vybere to. – A čím si myslíte, že to je, že se takhle lidi okrádají mezi sebou, i když ani jeden nic nemá? – Tak, že nic nemá a řekne, á, on je ožralý, to je jeho chyba, on si to nebude pamatovat. Jenže já si to vždycky všechno pamatoval. Ale člověk, když jsem mu to ráno řekl, tak mi to popřel. Né, to je můj tabák. (…) – A pořád jste se spolu bavili? – Jo. Protože jsme bydleli vedle sebe.“ 4. Jak často se lidé bez domova trestné činnosti dopouštějí? Jednorázově
„Ještě nějaká taková situace se vám přihodila? – Né, já jsem byl hodný jinak.“ 70
Opakovaně
„Já jsem si požádal o půlku, o snížení. Já jsem byl poprvé trestaný, tak mně rok odpustili. (…) Zas jsem byl venku. A pak jsem šel na operaci se žlučníkem a pak zas jsem šel na čtyři roky, no. Takže celkem jsem si odseděl jedenáct let.“ „V kriminálu jsem dohromady strávil 15 let a 4 měsíce. Poprvé za komunistů, potom po převratu atd.“ „V devadesátém pátém, bylo to na tři roky za krádeže. Pak jsem se vrátil, byl jsem doma chvilku – necelej rok. Dostal jsem 5 let natvrdo za kostely. Kradli jsme v kostelech sošky, obrazy, rámy.“ Pokud se jedná o činy, které byly spáchány pouze jednou, byly to ty trestné činy, které respondenti spáchali ještě v době, než se dostali na ulici. 5. Jaké důsledky mělo spáchání trestného činu na konkrétního člověka? Pozitivní důsledky dodržování pravidel
(neopakování
činu,
posílení
psychiky,
„Ten trest asi vedl k tomu, abych to už nedělal.“ „Trošku dopad na psychiku, že jako… Člověk je jako… Odolný vůči nějakým kreténům, kteří si na něco hrají a nemají na to. – Takže Vás to spíš posílilo? – Mě to posílilo, protože tam byli chlapi dva metry a já jsem se jich nebál.“ „Musíte dělat, co Vám řeknou dozorci. A když ne, no tak půjdete na díru na deset nebo na dvacet dní. Když třeba něco uděláte nebo se pobijete. Nebo vás můžou předělat na jiný lágr. Já jsem byl v pěti různých.“
71
Ztráta zázemí
„No tak v rodinných důvodech to bylo blbý. Z rodinných důvodů. Od té doby jsme se vůbec neviděli. Ani moji maminku už jsem neviděl, ani tátu, ani bratra jsem neviděl. Oni zemřeli.“ „Špatná banda tam (pozn. v dětském domově) není, záleží na člověku, co tam, kouří se, maximálně se hulí tráva. To už je špatný pro ně (pozn. pro vychovatele). Tak, jak to vnímám já, je to něco normálního. Dodělal jsem školu a musel jsem jít. Dali mi 12 tisíc, že jo, a běž… Pak záleží na člověkovi, jak se chytne. Dali mi 12 tisíc – a co jsem udělal, hned jsem to rozfofroval, tady je na houby to, že všechno za člověka vyřídí, má všechno pod nosem a nic o životě neví. Tam se jenom stará o to, aby se učil. Pak ho vyhodí ven, to je pak jak džungle.“ „Já jsem na dcery přepsal majetek, že. A ony mě vyškrtly ze seznamu a napsaly mi dopis – domů se nevracej, nikdo z rodiny tě nechce vidět, pro nás jsi umřel.“ Ztráta zázemí se nám zdá být velice významným činitelem, neboť 4 z 6 respondentů se po spáchání trestného činu a následném trestu neměli kam vrátit (3 z nich po výkonu trestu, 1 po opuštění DD). 1 z respondentů mluvil o tom, že s pácháním trestné činnosti začal až po smrti své matky, tedy ani on neměl žádné místo, kam by se mohl vrátit, kde by ho někdo přijal. Nyní mluvíme o důsledku spáchání trestného činu, ale závažné jsou také důsledky samotného trestu odnětí svobody, který svou podstatou může vést k „zabednění/zakonzervování se“ ve svém stavu. Odnětí svobody vede k záznamu v rejstříku trestů, tedy k obtížím při hledání zaměstnání a zajištění finančního příjmu. Posunout se pak z takového kruhu ven je extrém.
72
6. Jak byli za tento čin lidé bez domova trestáni? Podmínka
„No, my jsme byli mladiství, takže tam i rodiče byli. No ale měli pojištění, takže ani škodu jsme nemuseli nahradit, akorát jsme dostali ty podmínky.“ „Tu podmínku jsem nějak nevnímal, byl jsem ještě v děcáku. Za druhý jsem si myslel, že už nikdy nic neukradnu, tak jsem byl v pohodě. Jenže pak jsem vypadl ven. Tam už podmínka znamená, že něco sebereš a jdeš. Tak už jsem to bral trochu jinak. (…) Jako že pak nějaký výčitky, to vůbec ne, jen jsem měl ten strach, že mě chytí, že se na to přijde. Ale nechytli. Štěstí.“ Pokuta
„Občas mě jako chytli, ale co mi můžou. Ale oni nás tam třeba už znali. My jsme tam byli každý den. Tak řekli jméno, pojď sem, já jsem to viděl. No tak jsme jim to zas vrátili. Prostě jsme to zkoušeli, no. – A když Vás teda chytli, co se dělo potom? – No nic. Akorát mi dají pokutu nebo tak. Já tady mám za tenhle rok pokutu asi třináct tisíc, jenom za ten alkohol.“ OPP
„No a dostal jsem podmínku dva na dva a k tomu 260 hodin. A už mám klid od všeho, už jsem čistej.“ Výkon trestu
„Já jsem seděl od sedmdesátého třetího roku do 2005. – A za co jste tam byl? – Za to, že jsem pobodal švagra. To kdybych tam byl jen za to kradení, tak bych dostal jen tři až pět roků. No.“ Když respondenti mluvili o trestu odnětí svobody, mluvili také o tom, jaký na to mají pohled nyní, s odstupem času: „Ale já už 73
jsem se zařekl, já když jsem se teďka naposledy vrátil, tak jsem se prostě zařekl – dost, já už prostě ne – končím.“ „To záleží teďka na každém člověku. Jestli půjde sedět, nebo ne. A moc bych si přál, aby nikdo z těch lidí nešel sedět. Bo tam je špatný život.“ Shrnutí Motivací lidí k páchání trestné činnosti jsou především nedostatek, alkohol, parta a příležitost. Nejčastěji páchanými trestnými činy/přestupky na ulici jsou krádeže, konzumace alkoholu na veřejnosti, podvody a jízda načerno. V rozhovorech s respondenty chybí pocit viny při páchání trestných činů na většinové společnosti – chyba je dle respondentů tedy spíše na straně společnosti (nehlídají si to). Zároveň však kvůli pocitu viny nebo studu nemluví o činech, jichž se dopustili na ostatních lidech bez domova, přestože je z výpovědí zřejmé, že k takovým činům dochází – mluví o tom, že oni sami se stali oběťmi takových činů. Pokud lidé bez domova páchají trestnou činnost, dopouští se jí opakovaně. Nejčastěji uváděným důsledkem spáchání trestného činu byla ztráta zázemí. Za spáchání trestného činu byla polovina respondentů ve výkonu trestu. Dalšími tresty byly podmínka, pokuta nebo OPP. ZÁVĚR Z výzkumu vyplynulo, že se mezi lidmi bez domova nachází spousta jedinců, kteří za sebou mají kriminální minulost, zároveň považujeme ale za nutné zdůraznit, že ne všichni lidé bez domova jsou pachateli trestné činnosti, je tedy žádoucí vyvarovat se zobecňování takových skutečností a stigmatizaci.
74
Pobyt ve vězení vedl u všech tří našich respondentů ke ztrátě zázemí a tím i k životu na ulici. Jako potřebné tedy vidíme zvýšení intenzity práce s lidmi po výkonu trestu. Lidé bez domova žijí v extrémních podmínkách a tyto podmínky logicky musejí ovlivňovat jejich jednání, smýšlení i chování, čímž dochází také k ovlivnění hodnot této skupiny lidí, posunutí hranic a morálky v jednání. Co je pak pro nás trestnou činností, pro ně je chování nezbytné pro přežití. Považujeme tedy za důležité uvědomit si motivaci lidí bez domova, kterou je mimo jiné nedostatek – tedy významný kriminogenní faktor, či alkoholismus – tedy úniková strategie. Projevem těchto faktorů je poté agrese, která vychází především z dlouhodobé frustrace. Páchání trestných činů pak tedy může být určitou strategií přežití. Jak se říká, příležitost dělá zloděje. Samozřejmě, každý má možnost volby. Jenže většina lidí si může „dovolit“ nevyužít příležitost. Ačkoli to tak může vyznít, nechceme ospravedlňovat trestné činy páchané lidmi bez domova, pouze se snažíme reagovat na fakt, že motivace lidí bez domova k páchání trestné činnosti je odlišná či specifická a má jiné příčiny, než bavíme-li se o kriminalitě obecně. Při práci s lidmi bez domova považujeme za podstatné uvědomit si, že kriminalita je součástí života některých lidí bez domova, a neodsuzovat je za to, naopak snažit se poskytnout bezpečný prostor pro sdílení takových zkušeností a zároveň respektovat jejich nechuť se o takové zážitky podělit. Dále také připravit se na etická dilemata, se kterými se při setkání s člověkem bez domova musíme leckdy vyrovnávat a naučit se je zpracovávat – například pomocí supervize či porady týmu. Popřípadě je-li pracovníkovi kontakt z takového důvodu s klientem nepříjemný, měl by mít klient možnost probrat svoji situaci s jiným, v dané problematice méně zainteresovaným pracovníkem. Ne vždy se setkáme s lidmi bez domova, kteří by měli chuť sdílet své životní příběhy. Pokud tak ale chtějí konat, pokud mají potřebu si popovídat, je nutné dodat, že k tomu často nemají příležitost. Slovy jednoho z respondentů: „Všude lidí. A já jsem sám.“ 75
Obsah Úvodní slovo (Machová) ............................................................ 5 Úvod ke sborníku (Prinz) ........................................................... 3 Ztráta domova jako poslední stadium sociální exkluze (Keller) . 4 Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie (Štěchová) ............................................................................... 18 Zákonné a podzákonné normy a exekutivní praxe související s bezdomovectvím (Jiránek) .................................................... 28 Trestná činnost ve vztahu k bezdomovectví (Šaroch) .............. 47 Vnímání bezpečí mezi lidmi žijícími na ulici v Olomouci (Vojtková, Pavlíček) ................................................................. 57 Kriminalita a její souvislosti v životě bezdomovců (Macková, Pavlíček) .................................................................................. 65
76
„BEZDOMOVECTVÍ V KONTEXTU KRIMINALITY“ Sborník z konference
Redakce: Mgr. Petr Prinz Obálka: Zdeněk Rychta Jazykové korektury: Mgr. Kristýna Uchytilová
1. vydání
© Charita Olomouc Olomouc 2013
ISBN 978-80-905260-2-0
77