6 Vznik závazkových právních vztahů

HLAVA XXIII. OBECNÉ OTÁZKY ZÁVAZKOVÉHO PRÁVA

zakládá právní vztah, konkrétně že tím zakládá právní vztah ze smlouvy kupní. Přesto však tuto kupní smlouvu uzavírá a jejím prostřednictvím zakládá závazkový právní vztah, neboť jeho projev vůle, resp. jeho chování, podle § 34 k založení takového právního vztahu s jeho subjektivními právy a právními povinnostmi směřovalo. V mnohých případech však existuje projev vůle, resp. chování podobné, které však se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu k založení závazkového právního vztahu a s ním spojených subjektivních práv a právních povinností nesměřuje. V takových případech jde jen o společenské mimoprávní úsluhy či o sousedskou, resp. přátelskou výpomoc. Tyto mimoprávní společenské (přátelské) úsluhy charakter závazkových právních vztahů nemají. To znamená, že vzájemná práva a právní povinnosti z nich nevznikají, jejich porušení není právem sankciováno a ani jejich plnění nelze, pokud není uskutečněno dobrovolně, s úspěchem soudně (autoritativně – mocensky) vynucovat. Jinak řečeno, jednající strany nesledovaly svou vůli (úmyslem) založit závazkový právní vztah spojený se vznikem právem sankciovaných a právem vynutitelných subjektivních práv a povinností. Tak tomu bude např. tehdy, nabídne-li někdo jinému cigaretu a ten ji přijme, pozve-li někdo jiného na oběd či večeři, pomůže-li někdo v rámci přátelské výpomoci sousedovi opravit automobil, nechá-li někdo jiného příležitostně přespat ve svém bytě atd. Nelze ovšem vyloučit ani hraniční případy, ve kterých o tom, zda se ještě jednalo o mimoprávní společenskou úsluhu, anebo již o závazkový právní vztah s jeho právně sankciovanými a autoritativně vynutitelnými subjektivními právy a právními povinnostmi, bude třeba vždy rozhodovat výkladem (interpretací) konkrétní situace, zejména konkrétních projevů vůle zúčastněných subjektů.

§6 Vznik závazkových právních vztahů A. Obecný výklad Závazkové právní vztahy vznikají zásadně ze stejných právních důvodů (skutečností) jako občanskoprávní vztahy vůbec – § 489 ve spojení s § 2 odst. 1 (svazek I. díl první hlavu jedenáctou § 3). 65

DÍL TŘETÍ: ZÁVAZKOVÉ PRÁVO – OBECNÁ ČÁST

V praxi přicházejí, i když nikoli se stejnou četností, v úvahu tyto právní důvody vzniku závazkových právních vztahů (tzv. zavazovací důvody): a) právní úkony, zejména smlouvy, b) protiprávní úkony, c) úřední (pravotvorná – konstitutivní) rozhodnutí státních orgánů, zejména soudů, d) jiné právní důvody stanovené zákonem, zejména události a protiprávní stavy.

B. Závazkové právní vztahy z právních úkonů, zejména ze smluv Z úkonů jsou nejdůležitějším právním důvodem vzniku závazkových právních vztahů právní úkony a z nich nejčastějším právním důvodem smlouvy. Smlouva jako dvoustranný, resp. vícestranný právní úkon se tak stává jedním z ústředních institutů závazkového práva (obecně o smlouvách svazek I. díl první hlava desátá § 2 B. III.). I smlouva jako právní úkon musí splňovat všechny náležitosti právních úkonů, tj. náležitosti smluvních stran, náležitosti vůle a projevu, náležitosti předmětu a obsahu i náležitosti formy. Naprostá většina závazkových právních vztahů jsou v praxi závazkové právní vztahy smluvní – kontraktní (ex contractu). Ty svým počtem podstatně převyšují počet závazkových právních vztahů, které vznikají z jiných právních důvodů. Již výše bylo uvedeno, že pro smluvní závazkové právní vztahy podle § 493 platí, že je nelze, pokud občanský zákoník nestanoví něco jiného, měnit bez souhlasu jejich stran (srov. i § 272 odst. 2 ObchZ). Tento požadavek vyjadřující zásadu pacta sunt servanda přispívá významným způsobem k posilování právní jistoty smluvních stran závazkových právních vztahů. Vzhledem k tomu, že jednou ze základních zásad občanského, a tedy i závazkového práva je zásada rovného postavení subjektů, ze které mj. vyplývá nepřípustnost jednostranného uložení závazku jedním subjektem druhému, jsou případy vzniku (zániku) závazkového právního vztahu jednostranným právním úkonem výjimečné. Právně relevantní jednostranné právní úkony jsou zákonem připuštěny pouze tam, kde osoba, která takový jednostranný právní úkon činí, zavazuje pouze sebe (srov. např. návrh – ofertu smlouvy podle § 43a), anebo kde oprávnění subjektu učinit jednostranný právní úkon s právní relevancí pro jiný subjekt občanskoprávní normy odvozuje svůj základ z již existujícího závazkového právního vztahu 66


(např. výpověď z již existujícího závazkového právního vztahu – § 582, volba plnění v případě již existujícího alternativního závazkového právního vztahu – § 561, dovolené odstoupení od již existující smlouvy – § 48 odst. 1, § 497, atd.). U jednostranných právních úkonů se tedy na rozdíl od smluv jako obecných zavazovacích důvodů uplatňuje zásada uzavřeného počtu jejich typů (v tomto případě jde o tzv. numerus clausus). To znamená, že jednostranné právní úkony působí právní následky, zejména zakládají, mění či ruší závazkové právní vztahy pouze tam, kde to normy občanského práva připouštějí. Existují však i určité jednostranné úkony, ze kterých vznikají závazkové právní vztahy podobné závazkovým právním vztahům ze smluv, resp. podobné právní následky jako ze smlouvy. Takové jednostranné právní úkony bývaly označovány, a někdy se i nadále částí evropské občanskoprávní teorie a praxe tradičně označují, jako kvazismlouvy – kvazikontrakty (výraz pochází z římského práva, které znalo závazky quasi ex contractu, tj. závazky jakoby vzniklé ze smlouvy). Pojem kvazismluv – kvazikontraktů však není většinou zcela zřetelně definován, takže se dnes již používá jen někde (např. ve francouzském občanském právu – srov. čl. 1371; naproti tomu německý občanský zákoník pojem kvazismlouvy nezná, neboť za důvod vzniku závazků považuje obecně právní úkon – Rechtsgeschäft, pod nímž rozumí jak smlouvu, tak i jednostranný právní úkon). Český občanský zákoník rovněž pojem kvazismlouvy – kvazikontraktu nezná. Za kvazismlouvu, resp. za jiný zavazovací důvod než smlouvu, lze pro podobnost jejich následků označit v občanském právu jednatelství bez příkazu (§ 472 n.), veřejnou soutěž (§ 847 n.) a veřejný příslib (§ 850 n.).

C. Závazkové právní vztahy z protiprávních úkonů Kromě smlouvy jsou nejčastějším důvodem vzniku závazkových právních vztahů protiprávní úkony, zejména protiprávní úkony zaviněné (civilní delikty), a to bez ohledu na to, spočívají-li v porušení smluvní povinnosti nebo v porušení jiné, tj. mimosmluvní – zákonné povinnosti. Z jiného hlediska se protiprávní úkony rozlišují podle způsobeného výsledku na: 1. způsobení škody, a to v důsledku a) porušení smluvního závazku, nebo b) porušení mimosmluvní – zákonné povinnosti; 67


2. způsobení jiného protiprávního výsledku. Závazkové právní vztahy ze zaviněných protiprávních úkonů způsobujících škodu vznikají, jsou-li splněny i další potřebné zákonné předpoklady, již samotným zaviněným protiprávním úkonem způsobujícím škodu, a nikoli až rozsudkem soudu, který ukládá škůdci povinnost škodu nahradit. Rozsudek soudu je proto deklaratorní povahy, tj. rozsudek pouze prohlašuje povinnost škůdce nahradit škodu. Někdy ovšem rozsudek soudu může již vzniklý závazek k náhradě škody v určitém směru konstitutivním způsobem modifikovat (srov. např. určení způsobu náhrady škody – § 422 odst. 2, přeměna solidárního závazku k náhradě škody více škůdců na jejich dílčí závazky – § 438 odst. 2, použití soudcovského zmírňovacího práva – § 450). Z porušení smluvní povinnosti vznikají i další závazkové právní vztahy, a to bez zřetele na zavinění, jako je odpovědnost z prodlení a odpovědnost za vady. Podle obdoby kvazismluv (kvazikontraktů) vytvořila část evropské občanskoprávní vědy a praxe rovněž kategorii kvazideliktů (závazků quasi ex delicto), tj. takových deliktů, které sice mají určitou podobnost s civilními delikty, liší se však od nich zejména tím, že nevyžadují zavinění, a někdy dokonce ani protiprávní úkon. Český občanský zákoník, který, jak již bylo uvedeno výše, nezná výslovně pojem kvazismlouvy (kvazikontrakty), nezná výslovně ani pojem kvazidelikty. V českém občanském právu by za současného právního stavu bylo možno považovat za kvazidelikty např. případy bezdůvodného obohacení (§ 451 n.), popř. případy způsobení škody bez zavinění, tj. případy objektivní odpovědnosti.

D. Závazkové právní vztahy z úředního rozhodnutí Úřední rozhodnutí pravotvorné (konstitutivní) povahy je důvodem vzniku závazkového právního vztahu v těch případech, kdy zákon příslušnému státnímu orgánu, zejména soudu, oprávnění závazkový právní vztah založit poskytuje. Takovým případem je např. rozhodnutí soudu, jímž se při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 odst. 1 věc dosud všem spoluvlastníkům společná zároveň přikazuje do vlastnictví jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu; tímto rozhodnutím je zároveň konstituován závazkový právní vztah o přiměřené náhradě mezi dosavadním podílovým spoluvlastníkem, resp. spoluvlastníky, jimž byla věc přikázána do vlastnictví, na straně jedné a ostatními podílovými spoluvlast68


níky na straně druhé. Podobná situace může nastat při neoprávněné stavbě (§ 135c odst. 2).

E. Závazkové právní vztahy z jiných důvodů 1. Událost dává vznik závazkovému právnímu vztahu tehdy, jestliže s ní zákon tento právní následek spojuje (zákonem kvalifikovaná událost). V oblasti závazkového práva je událost často spojena s protiprávním stavem vedoucím ke vzniku odpovědnostního právního vztahu. Praktické je to zejména v těch případech, kde je občanským zákoníkem založena objektivní odpovědnost za škodu. Tak např. havárie dopravního prostředku, zejména motorového vozidla, jako událost vyvolaná zvláštní povahou provozu tohoto dopravního prostředku, která má za následek způsobení škody někomu jinému, vyvolá vznik závazkového právního vztahu tuto škodu nahradit (§ 427 n.). Protiprávní stav zakládající závazkový právní vztah může být vyvolán i lidským chováním. Tak např. ten, za něhož někdo jiný splnil to, co měl splnit sám (§ 454), se nedopustil vůči tomu, kdo za něj plnil, žádného protiprávního úkonu. Nicméně jeho obohacení, které občanský zákoník nedovoluje, je třeba kvalifikovat jako protiprávní stav, který mezi tím, kdo obohacení takto získal, a tím, na jehož úkor byl získán, zakládá zvláštní závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení. Protiprávní stav jako důvod vzniku závazkového právního vztahu může nastat i jako důsledek povolené činnosti (např. povinnost k náhradě škody při poddolování důlní činností, při porušení telefonního vedení, vodovodního potrubí apod.). 2. Kromě všech uvedených typických důvodů vzniku závazkových právních vztahů zná zákon i některé další důvody, které se nedají podřadit pod žádný z výše uvedených typů. Proto se v těchto případech hovoří o závazkových právních vztazích vznikajících z různých důvodů (ex variis causarum figuris). Jako příklad lze uvést nálezcovo právo na nálezné a na náhradu nutných nákladů podle § 135 odst. 2 vůči vlastníkovi nalezené věci (zvláštní předpis však může upravit jinak oprávnění toho, kdo věc našel či ohlásil, jde-li zejména o nálezy s nenahraditelnou historickou a kulturní hodnotou).

69


§7 Subjekty závazkových právních vztahů A. Subjekty a strany Subjekty závazkových právních vztahů mohou být tytéž subjekty, které mohou být i subjekty občanskoprávních vztahů vůbec (svazek I. díl první hlava dvanáctá), tj. fyzické a právnické osoby včetně státu, resp. obcí a krajů. V souladu s osobní a místní působností občanského zákoníku mohou být subjekty závazkových právních vztahů rovněž cizí státní příslušníci, jakož i zahraniční právnické osoby. Závazkové právní vztahy pojmově předpokládají existenci alespoň dvou subjektů. Závazkový právní vztah pouze s jedním subjektem je pojmově vyloučen. Došlo-li by proto ke splynutí (konsolidaci) dvou subjektů v jeden (např. při dědění, kdy se dlužník stane dědicem svého věřitele), závazkový právní vztah zanikne (§ 584). V závazkovém právu je třeba lišit pojmy subjekt závazkového právního vztahu a strana závazkového právního vztahu (pokud jde o smlouvy, uvádí se běžně smluvní strany, popř. účastníci smlouvy). Ke vzniku závazkového právního vztahu nepostačuje pouhá existence dvou subjektů. Tyto subjekty musí být zároveň vůči sobě v opačném právním postavení, tj. jeden z nich musí být subjektem práva na plnění (pohledávky) neboli věřitelem, druhý z nich subjektem povinnosti splnit závazek (dluh) neboli dlužníkem. Závazkový právní vztah proto vždy nezbytně předpokládá existenci alespoň dvou stran; nelze ovšem vyloučit ani existenci více stran závazkového právního vztahu (např. závazkový právní vztah založený smlouvou o sdružení – § 829 n.). Pojmy subjekt závazkového právního vztahu a strana závazkového právního vztahu se prolínají, nejsou však totožné. Stranami závazkového právního vztahu jsou, jak již bylo nejobecněji vyjádřeno, věřitel a dlužník. U jednotlivých druhů závazkových právních vztahů se lze setkat se specifickým označením subjektů (např. u závazkového právního vztahu z kupní smlouvy jsou jeho subjekty prodávající a kupující, u závazkového právního vztahu z darovací smlouvy dárce a obdarovaný, u závazkového právního vztahu vzniklého způsobením škody poškozený a škůdce). Oba tyto základní pojmy – věřitel a dlužník vyjadřují pozici, kterou tyto subjekty v závazkovém právním vztahu jako vztahu relativním zaujímají, 70


přičemž ve složitých závazkových právních vztazích se věřitelské a dlužnické pozice jednotlivých subjektů podle okolností mění (viz výše § 3). Na věřitelské i na dlužnické straně může být pouze jeden subjekt (tzv. jednoduché závazkové právní vztahy, resp. jednoduché závazky). V těchto případech žádná zvláštní právní problematika nevzniká. Na věřitelské i na dlužnické straně, popř. na obou, však mohou být i dva subjekty či více subjektů; v takovém případě se hovoří o společných závazkových právních vztazích, resp. o společných závazcích, konkrétně o spoluvěřitelství, popř. spoludlužnictví, anebo též o mnohosti (pluralitě) subjektů na věřitelské či na dlužnické straně. Tak např. prodají-li tři podíloví spoluvlastníci svůj dům dvěma kupujícím do jejich podílového spoluvlastnictví, vznikne sice dvoustranný závazkový právní vztah, tj. závazkový právní vztah, který má dvě strany, avšak v konkrétním případě pět subjektů.

B. Společné závazky; mnohost (pluralita) subjektů I. Obecný výklad Jestliže na straně dlužníků či věřitelů, popř. na obou stranách, existuje mnohost (pluralita) subjektů, vzniká podstatně složitější právní situace. Proto ji také normy závazkového práva výslovně řeší. Vzájemný vztah spoludlužníků, resp. spoluvěřitelů, i jejich vzájemný vztah jako jednotlivých subjektů závazkového právního vztahu vůči druhé straně závazkového právního vztahu, je různý podle toho, jde-li v konkrétním případě o závazkový právní vztah, resp. o závazek dílčí, solidární (starší nauka používala i pojem koreální) či nedílný. O jaký druh společného závazku v konkrétním případě se jedná, bude záviset v prvé řadě na vůli samotných smluvních stran a na předmětu plnění (zda je, nebo není dělitelný). V některých případech stanoví druh společného závazku sám zákon (např. u podílového spoluvlastnictví – § 139). Výjimečně však může druh společného závazku určit i soud (podle § 438 odst. 2 soud může v odůvodněných případech ze zákona existující solidární závazek více škůdců přeměnit na dílčí závazek podle jejich konkrétní účasti na způsobení škody). Obchodní zákoník obsahuje zvláštní úpravu společných závazků a jejich druhů v § 293 n. (jde-li o závazek k náhradě škody – srov. § 383). Jedná se však jen o úpravu částečnou, takže v těch otázkách, které obchodní zákoník neupravuje, platí podpůrně (subsidiárně) příslušná ustanovení občanského zákoníku (§ 511 n.). 71


II. Dílčí závazky Právně nejjednodušší je situace při závazcích dílčích. Jejich předpokladem je, že každý spoludlužník je zavázán, resp. každý spoluvěřitel je oprávněn toliko co do svého dílu, a dále že plnění ze závazku vyplývající je dělitelné takovými díly (podíly), jakými jsou jednotlivé subjekty závazku vázány či oprávněny. Není-li dohodnuto nebo právním předpisem či rozhodnutím stanoveno, jakými díly má dlužník splnit svůj závazek společný více věřitelům, tj. spoluvěřitelům, je oprávněn, a nepochybně též povinen, plnit každému z nich rovným dílem (§ 512). V případě dílčích závazků, a to bez rozdílu, zda na té, či oné straně, jde svou právní podstatou o prostý součet (sumaci) jednotlivých dílčích závazků; každý ze spoludlužníků, resp. spoluvěřitelů, má co do svého podílu stejné právní postavení, jako by byl samostatným dlužníkem, resp. samostatným věřitelem (jediným). To znamená, že jsou-li např. tři spoludlužníci A, B a C, a to každý k jedné třetině, a spoludlužník A svou třetinu splní, zaniká tím zcela jeho závazek; to se však nijak nedotkne závazků spoludlužníků B a C. Pokud by věřitel od spoludlužníka A požadoval více, než činí jeho podíl, spoludlužník A by se ubránil námitkou, že není více dlužen.

III. Solidární závazky Solidarita dlužníků (pasivní solidarita) i solidarita věřitelů (aktivní solidarita) je dána podle § 511, resp. § 513, pouze tehdy, je-li to stanoveno právním předpisem, rozhodnutím soudu nebo dohodnuto smlouvou, a také tehdy, vyplývá-li to z povahy plnění. Funkce pasivní solidarity spočívá v tom, že se jí zvyšuje jistota uspokojení věřitelovy pohledávky (věřitel se může s úspěchem domáhat splnění celé pohledávky na kterémkoli ze spoludlužníků), a dále v tom, že se věřiteli ulehčuje uplatnění pohledávky před soudem (věřitel se nemusí domáhat splnění od všech spoludlužníků, nýbrž pouze od toho z nich, kterého si vybral z toho důvodu, že od něho pohledávku pro jeho platební schopnost – solventnost nejspíš vymůže). 1. Solidarita dlužníků (pasivní solidarita) znamená, že spoludlužníci jsou zavázáni témuž věřiteli splnit celý dluh společně a nerozdílně (říká se též běžně „rukou společnou a nerozdílnou“), neboli jsou zavázáni solidárně (in solidum). I v těchto případech bývají zpravidla stanoveny podíly jednotlivých spoludlužníků. Tyto podíly však nejsou relevantní ve vztahu k věřiteli 72


(věřitel je nemusí ani znát), nýbrž mají právní význam jen ve vnitřním právním vztahu mezi spoludlužníky. Solidarita dlužníků je právním provedením zásady „jeden za všechny“ (uplatňuje-li věřitel celé plnění pouze na jednom ze spoludlužníků, ten nemůže s úspěchem na věřiteli požadovat, aby se domáhal splnění také na ostatních) a „všichni za jednoho“ (nemůže-li plnit jeden ze spoludlužníků, jsou povinni plnit všichni ostatní, a to i podíl toho, kdo sám plnit nemůže). To znamená, že v případě více solidárně zavázaných spoludlužníků k témuž celému dluhu může věřitel požadovat splnění celého dluhu od kteréhokoli z nich (volba spoludlužníka závisí na vůli věřitele). Právě tak platí, že každý ze spoludlužníků může věřiteli splnit celý dluh, tj. že věřitel je povinen splnění celého dluhu od kteréhokoli ze spoludlužníků přijmout. V takovém případě splněním poskytnutým jedním ze spoludlužníků, popř. složením plnění do úřední úschovy atd., zanikne povinnost všech spoludlužníků vůči věřiteli (tzv. objektivní účinek uspokojení věřitele). Tam však, kde došlo k zániku závazku bez uspokojení věřitele, došlo k zániku závazku pouze mezi věřitelem a spoludlužníkem (tzv. subjektivní účinek – in personam). V tomto případě se proto pouze omezuje (redukuje) počet spoludlužníků, zatímco výše věřitelovy pohledávky zůstává i nadále nezměněna. Tak např. dojde-li ke splynutí pohledávky a dluhu pouze u jednoho ze spoludlužníků, může věřitel nadále požadovat plnění na ostatních spoludlužnících. Došlo-li k prominutí dluhu smlouvou uzavřenou mezi věřitelem a jedním z jeho spoludlužníků, může věřitel požadovat pohledávku na ostatních spoludlužnících, a to v celé výši. I promlčení pohledávky věřitele působí jen ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků (in personam), tj. netýká se ostatních spoludlužníků. Jestliže věřitel od určitého solidárního dlužníka požaduje více, než kolik na tohoto spoludlužníka podle jeho vnitřního právního vztahu k ostatním spoludlužníkům připadá, anebo jestliže určitý solidární dlužník věřiteli již splnil více, než kolik na něj připadalo, vznikne mu vůči ostatním spoludlužníkům právo postihu (regresu) neboli postihový (regresní) nárok (mezi spoludlužníky vznikne v takových případech postihový – regresní – právní vztah). Spoludlužník, vůči kterému věřitel uplatnil (rozumí se žalobou u soudu) celý nárok, resp. více, než kolik na něj připadá, má vůči ostatním spoludlužníkům právo předběžného postihu (preventivního regresu). Toto právo se podle § 511 odst. 2 uplatňuje nejprve notifikací, tj. tím, že žalovaný spoludlužník je bez zbytečného odkladu povinen vyrozumět ostatní spoludlužníky, a tak jim dát možnost, aby proti zažalované pohledávce uplatnili 73


své námitky, popř. zároveň podali tzv. zprošťovací (liberační) žalobu. Tou žalovaný spoludlužník požaduje od ostatních spoludlužníků, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili anebo žalovaného spoludlužníka v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (např. započtením své pohledávky vůči pohledávce věřitele). Funkcí předběžného postihu je ulehčit právní postavení toho ze spoludlužníků, vůči kterému celé plnění, resp. více, než kolik na něj připadá, bylo uplatněno, a to tím způsobem, že může na ostatních spoludlužnících požadovat dříve, než sám splní, aby oni splnili to, co na ně připadá. Vůči věřiteli však ten ze spoludlužníků, vůči kterému celé plnění, resp. více, než kolik na něj připadá, bylo uplatněno, nemůže poskytnutí plnění odkládat jen s poukazem na to, že ostatní spoludlužníci jeho předběžnému postihu ještě nevyhověli. Preventivní regres neruší solidaritu dlužníků ve vztahu k věřiteli, neboli právní postavení věřitele se tím nemění. Jestliže některý spoludlužník splní celý dluh anebo více, než na něj připadá, náleží mu podle § 511 odst. 3 proti ostatním spoludlužníkům právo následného postihu (subrogačního regresu). Toto právo spočívá v tom, že dotyčný spoludlužník může od ostatních spoludlužníků požadovat náhradu podílů, které na ně připadají. Výši podílů spoludlužníků stanoví dohoda, rozhodnutí soudu či zákon; nejsou-li podíly takto stanoveny, jsou podíly všech spoludlužníků ve vnitřním právním vztahu stejné. Pokud některý ze spoludlužníků není způsobilý tuto náhradu pro svou platební neschopnost (insolventnost) poskytnout, rozvrhne se jeho podíl stejným dílem na ostatní; tím vznikne každému ze spoludlužníků, na kterého byl takto neuhrazený podíl rozvržen a který uhradil, vůči insolventnímu spoludlužníkovi právo na následné vypořádání. 2. Solidarita věřitelů (aktivní solidarita) podle § 513 vzniká tehdy, jestliže více věřitelů (spoluvěřitelů) má vůči dlužníkovi společnou pohledávku s tím, že každý z nich může požadovat od dlužníka splnění celé pohledávky, a ten je povinen mu ji uhradit. V takovém případě splnění poskytnuté jednomu věřiteli působí vůči všem ostatním spoluvěřitelům (objektivní účinek uspokojení věřitele). To znamená, že splněním jednomu věřiteli závazek (dluh) dlužníka zaniká celý, tj. vůči všem spoluvěřitelům. Proto žádný z ostatních spoluvěřitelů již nemá právo splnění od dlužníka žádat (§ 514). Spoluvěřitelé se mezi sebou, tj. ve vzájemném vnitřním právním vztahu, vypořádají podle svých podílů (§ 515). Tak např. jestliže v případě pohledávky 10 000 Kč měl spoluvěřitel A podíl 45 %, spoluvěřitel B podíl 25 % a spoluvěřitel C podíl 30 % a dlužník splnil 74


celých 10 000 Kč spoluvěřiteli C, spoluvěřitel C bude povinen zaplatit spoluvěřiteli A 4 500 Kč a spoluvěřiteli B 2 500 Kč. Ve vztahu spoluvěřitelů a dlužníka platí, nebylo-li ujednáno něco jiného, zásada předstihu (prevence). To znamená, že dlužník je povinen, a ovšem také oprávněn, splnit celý dluh tomu spoluvěřiteli, který ho o splnění požádá první (§ 513). Toto požádání spoluvěřitele může spočívat v podání žaloby, popř. i v jiné formě (např. ve formě výzvy plnit doručené dlužníkovi). Nepožádal-li dlužníka v době splatnosti pohledávky o splnění žádný ze spoluvěřitelů, je dlužník oprávněn plnit kterémukoli z nich.

IV. Nedílné závazky Dosavadní případy se týkaly závazků, jejichž předmět plnění je dělitelný, neboli takových, jejichž předmět umožňuje, aby každý dlužník plnil, resp. každý věřitel přijal pouze díl. Zvláštní právní režim mají závazky nedílné. Zákon se o nich výslovně zmiňuje pouze pro případ více věřitelů (§ 512 odst. 2 a § 515). V takovém případě je dlužník oprávněn, nebylo-li dohodnuto něco jiného, plnit kterémukoli ze spoluvěřitelů, a ten je naopak povinen plnění přijmout s účinky pro všechny spoluvěřitele (objektivní účinek uspokojení věřitele). V tomto případě tedy neplatí výše zmíněná zásada předstihu (prevence) věřitelů, nýbrž dlužník si může vybrat, kterému z nich bude plnit. Dlužník však není povinen plnit žádnému z nich bez souhlasu ostatních. Z této poměrně složité právní konstrukce vyplývá, že dlužník je v takovém případě oprávněn plnit kterémukoli ze spoluvěřitelů s účinkem pro všechny; není však bez souhlasu ostatních povinen tak učinit. Není k tomu povinen ani tehdy, byl-li některým ze spoluvěřitelů o splnění požádán; v takovém případě však může požádat o souhlas všech ostatních (jejich souhlasem se míní souhlas s tím, aby dlužník splnil určitému z nich, a to s účinkem pro všechny). Dlužník je tedy povinen plnit buď jen všem spoluvěřitelům najednou (připouští-li to povaha plnění), anebo pouze jednomu z nich se souhlasem všech ostatních. Ustanovení § 515 odst. 1 upravuje vzájemné vypořádání mezi věřiteli.

75

6 Vznik závazkových právních vztahů

Recommend Documents