Obsah Úvod........................................................................................................... 6 I. Vznik manželství................................................................................... 8 1. Pojem manželství............................................................................................ 2. Fáze předcházející vzniku manželství............................................................ 2. 1 Zasnoubení.......................................................................................... 2. 2 Předoddavkové řízení ........................................................................ 2. 3 Formy uzavření manželství................................................................. 2. 4 Vznik manželství................................................................................
8 11 11 12 13 15
II. Vznik a rozsah společného jmění manželů........................................ 17 1. Vznik společného jmění manželů.................................................................... 1. 1 Pojem a právní úprava SJM................................................................. 1. 2 Způsoby nabývání do SJM.................................................................. 2. Obsah společného jmění manželů................................................................... 2. 1 Aktiva.................................................................................................. 2. 2 Pasiva................................................................................................... 3. Rozsah společného jmění manželů..................................................................
17 17 18 20 20 22 22
III. Zánik manželství................................................................................ 26 1. Způsoby zániku............................................................................................... 26 2. Zrušení manželství rozsudkem soudu............................................................. 27 2. 1 Sporný rozvod..................................................................................... 31 2. 2 Návrh možných legislativních úprav sporného rozvodu.............................................................................. 34 2. 2. 1 Rozvod manželství za stávající právní úpravy............................................ 34 2. 2. 2 Rozvod manželství podle navržených legislativních úprav.............................................................. 39 2. 3 Nesporný neboli smluvený rozvod...................................................... 48 2. 4 Místo a způsob podání žádosti o rozvod.............................................. 48 2. 5 Rozvod manželství s nezletilými dětmi............................................... 49
IV. Vypořádání společného jmění manželů............................................... 51 1. Zánik společného jmění manželů.................................................................... 51 2. Společné jmění manželů po svém zániku........................................................ 52 3. Vypořádání společného jmění manželů........................................................... 54 4. Vypořádání společného jmění manželů ex lege............................................... 57 4. 1 Pojem vypořádání ex lege.................................................................... 57 4. 2 Návrh možných legislativních úprav vypořádání SJM ex lege..................................................................... 58 4. 2. 1 Vypořádání SJM ex lege za stávající právní úpravy....................................................................... 58 4. 2. 2 Vypořádání SJM ex lege podle navržených legislativních úprav.......................................... 61 4
Závěr.............................................................................................................. Seznam literatury......................................................................................... Seznam zkratek............................................................................................ Přílohy........................................................................................................... Zadání bakalářské práce.............................................................................
5
ÚVOD Při volbě tématu mé bakalářské práce jsem se snažila zvolit téma takové, se kterým se budu s velkou pravděpodobností setkávat i ve své budoucí právní praxi. Toto je hlavní důvod, proč jsem se rozhodla svou práci zaměřit na rozvod manželství a s ním související vypořádání majetkových vztahů. Rozvod manželství není institutem posledních několika století. Již staří Římané ho uznávali jako jedno z možných ukončení manželství. Téma rozvodu je však stále aktuální a s ohledem na vývoj vztahů v dnešní společnosti bude aktuálním i v budoucnosti. Práci jsem rozdělila do čtyř hlavních kapitol, z nichž každá má své podkapitoly. V první kapitole pohovořím o pojmu manželství a blíže nastíním fáze, které předcházejí samotnému uzavření manželství. V poslední podkapitole uvedu samotný proces vzniku manželství. Smyslem této kapitoly je ve zkratce představit institut manželství a uvést jeho základní výhody a nevýhody oproti partnerskému soužití. Název druhé kapitoly napovídá, že jejím hlavním smyslem je pohovořit o vzniku a obsahu společného jmění manželů jako institutu, který mezi manželi vzniká ze zákona. Z kapitoly se dozvíme, co je obsahem společného jmění a že je možné jeho zákonný rozsah upravovat dle vůle manželů třemi možnými způsoby. Ve třetí kapitole se dostáváme k jádru celé práce, tedy k rozvodu manželství. Tuto kapitolu je třeba považovat za hlavní, proto se svým rozsahem výrazně liší od předchozích dvou kapitol. Nejprve pohovořím o zániku manželství, přičemž rozvod je jedním ze tří možných způsobů. Prvním dvěma možnostem se budu věnovat pouze okrajově. Hlavní pozornost jsem zaměřila na zánik manželství rozvodem, především na rozvod sporný, u kterého na modelovém příkladu budu demonstrovat, jaký průběh a následky má sporný rozvod za současné právní úpravy a jaké by měl nebo mohl mít za použití mnou navržených právních úprav. Na sporný rozvod se zaměřím především proto, že ho považuji za institut velice komplikovaný a nedokonalý. Čtvrtá část je věnována vypořádání majetkových vztahů, které následuje vždy po zániku manželství. Na začátku kapitoly pohovořím o všech třech možných způsobech vypořádání 6
společného jmění manželů. Svou pozornost však zaměřím na vypořádání ex lege, tedy ze zákona. V tomto třetím způsobu vypořádání majetkových vztahů totiž spatřuji veliké nedostatky. Vypořádání za současné právní úpravy přiblížím na modelovém příkladu a následně budu demonstrovat, jak by takové vypořádání probíhalo po přijetí mnou navržených legislativních úprav. Cílem této práce je poskytnout komplexní pohled na institut rozvodu manželství a vypořádání majetkových vztahů. V případě rozvodu chci hlavně upozornit na problémy, kterým se manželé vystavují v případě sporného rozvodu a jak je možné jim předejít. U vypořádání společného jmění manželů chci poskytnout lidem, kteří o rozvodu uvažují nebo již rozvedení jsou a majetkové vztahy nemají dosud vypořádané, ucelené informace o tomto institutu a upozornit je na komplikace, kterým se vystavují v případě vypořádání ex lege.
7
I. Vznik manželství 1. Pojem manželství Manželství je chápáno jako životní společenství muže a ženy osobního a majetkového charakteru, které může vzniknout pouze zákonem stanoveným způsobem, má za následek vznik osobních i majetkových práv a povinností a může zaniknout pouze zákonem stanoveným způsobem.1 Přesnou definici pojmu manželství můžeme nalézt v zákoně o rodině v ustanovení § 1 odst. 1 jako trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Podle § 1 odst. 2 zák. o rodině je hlavním účelem a smyslem manželství založení rodiny a řádná výchova dětí. Výklad tohoto ustanovení však vůbec neodpovídá realitě, protože podle něj rodina existuje a zákon ji tak bere v potaz pouze v případě, že muž a žena uzavřou manželství. Dikce zákona nebere ohled na vývoj společnosti za poslední desetiletí, na její názory a způsob života. Je statisticky dokázáno, že počet uzavíraných manželství rok od roku klesá. Jistě však nelze říci, že na základě snižujícího se počtu sňatků klesá i počet rodin v České republice. Rodinu bychom měli v dnešní době spíše chápat jako soužití muže a ženy, kteří se dobrovolně rozhodli spolu žít, nést veškeré dobré i zlé rovným dílem a plodit a společně vychovávat potomka či potomky. Neuzavření manželství tedy v žádném případě není v rozporu s hlavním účelem manželství dle zákonné definice. Je pouze vždy na zvážení muže a ženy, zda chtějí sňatek uzavřít nebo zda budou žít tzv. na hromádce. Každý institut má své kladné ale i záporné stránky. Vývoj uzavíraných prvních sňatků naleznete v příloze č. 1. Pojem manželství si lze vykládat i jako určitý typ ochrany rodiny a rodinného života. Mezi manžely totiž vzniká společenství osobních a majetkových práv a povinností, které je upraveno převážně v občanském zákoníku. Tím jsou jasně daná pravidla pro manželský život – ať už ve vztahu mezi manžely samotnými nebo ve vztahu mezi manžely a třetí stranou. K nejdůležitějším hmotně právním vztahům mezi manžely patří úprava vlastnického práva (§ 123 až § 135c obč.zák.), jeho nabývání či zcizování, úprava majetkových vztahů mezi manžely ( § 136 až § 151 obč.zák.), které mohou být právě na základě některých ustanovení 1 Autorský kolektiv, Meritum, Aspi Publishing, Praha, 2005, s. 775
8
občanského zákoníku měněny a upravovány podle zvážení manželů a neméně důležitou částí, která je zákonem upravena, je dědické právo ( § 460 až § 487 obč.zák.) či přesná pravidla postupu při rozvodovém řízení. Procesně právní úpravu výše uvedených institutů nalezneme v zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, jehož prostřednictvím se realizuje hmotné právo v praxi. Myslím si, že naprostá většina lidí, kteří se rozhodli žít společně bez uzavření sňatku, si neuvědomuje rizika, která jsou s institutem „žití na hromádce“ spojená. Lidí se uchylují ke společnému životu bez řádného manželství nejspíše na základě neustále se zvyšující statistiky rozvodovosti, která ukazuje na to, že téměř každé druhé uzavřené manželství končí rozvodem. A tento „strašák“ je pro ně zřejmě takovým nepřekonatelným faktem, že nevidí, jaké problémy je v budoucnu mohou potkat v případě, když se dva nesezdaní lidé rozejdou. Pokud spolu žili delší dobu, určitě nashromáždili nějaký majetek, který si budou muset po rozchodu vypořádat. Celá situace je celkem jednoduchá, pokud se jedná o dva rozumné jedince, kteří se domluví na vyřešení celé situace rychle, spravedlivě a bez hádek. Problém však nastává u páru, který není racionálního řešení schopen – ať už z důvodu potíží na straně jedné, druhé či na obou. Za roky společného soužití mohl pár nabývat majetek formou tzv. podílového spoluvlastnictví – toto nastane v případě, kdy muž a žena nabudou vlastnického práva ke stejné věci nebo věcem, ideálně každý ve výši ½, výše podílu však nemá vliv na existenci podílového spoluvlastnictví. K dohodě o vypořádání může dojít na základě domluvy spoluvlastníků. V krajních případech se celá věc podstoupí soudu, aby rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Soud je pak vázán zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, který mu ukládá úřední postup při řešení takto vzniklé situace. Podílové spoluvlastnictví však není výsadou nesezdaných párů. Tento druh vlastnictví může vzniknout i mezi manžely, přičemž zákon nebere v potaz, zda se jedná o vztah mezi druhem a družkou či mezi manžely navzájem. U nesezdaných párů však v případě rozchodu vidím hlavní problém u situace, kdy vlastnické právo nabude pouze jeden z nich. Většinou to bývá muž, který má vyšší příjem ze zaměstnání či podnikání. Nemovitost je tedy ve vlastnictví muže, za veškeré platby je odpovědný on – ať už mluvíme o splátkách na hypoteční úvěr, splátkách na překlenovací úvěr ze stavebního spoření či za ostatní platby spojené s vlastnictvím věci (daně apod.). V reálném světě to ovšem chodí tak, že náklady na nemovitost platí muž a žena společně, každý rovným dílem. A v případě rozchodu tohoto typu páru bývá právě největší problém s vypořádáním a vůbec s 9
vyřešením celého případu v klidu. Jak jsem již zmiňovala – vše se odvíjí od toho, v jakém duchu proběhne rozchod. Pokud jsou dva lidé rozumní, jistě zohlední veškeré vynaložené prostředky jedince, jemuž nenáleží vlastnické právo k věcem, ale který na ně přispíval stejným dílem jako vlastník. Pokud jsou dva lidé nerozumní, nastává zde poměrně vyhrocená situace a řešení jakéhokoli vypořádání není pak možné formou domluvy a na řadě je domáhání se svých práv soudní cestou. Při podání žaloby k soudu však musí mít žalobce dostatek důkazů, které prokazují, že právo je na jeho straně a že skutečně vkládal své vlastní prostředky do věcí žalovaného, že nešlo například o peněžitý dar apod.. A to je myslím kámen úrazu většiny takovýchto případů – nemají dostatek průkazných důkazů, které by potvrzovaly, že žalobce je v právu. Dalším důvodem, proč většina těchto případů nekončí u soudu, je i nejspíš špatná pověst a rychlost našich soudů. Podle mého názoru však ze všeho zde uvedeného nejsložitější situace nastává v případě smrti jednoho z manželů či partnerů. A to ať mluvíme o citové nebo právní stránce celé věci. Pokud zemře muž či žena, kteří uzavřeli manželství, je zákonem upravený a jasně daný postup v této nepříjemné záležitosti. Pramenem hmotně právních norem, které dědění upravují nalezneme v zák. č. 40/1964 Sb, občanský zákoník, úřední postup při řešení dědictví stanovuje pak zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Pokud tedy zemře jeden z manželů, čeká ho jistě velice nepříjemné období spojené s vyřizováním pozůstalosti, nicméně zákon jasně definuje práva a povinnosti účastníků dědického řízení a tím svým způsobem ochraňuje jednotlivé pozůstalé, nejčastěji druhého z manželů a společné děti, kteří jsou zákonnými dědici definovaní v 1. dědické skupině z celkem 4 možných. Poněkud horší situace nastává v případě smrti jednoho z partnerů, kteří neuzavřeli řádné manželství. Zákon sice myslí v dědickém řízení i na osoby, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na zůstavitele odkázány výživou2,ale uvádí je až ve druhé dědické skupině. Zákonnou podmínkou, aby mohly dědit osoby uvedené ve druhé dědické skupině, je fakt, že v první dědické skupině nedědí žádný potomek zůstavitele svůj zákonný podíl nebo akrescenční uprázdněný podíl. A právě na základě této zákonné podmínky může vzniknout partnerovi celkem zásadní problém. Pokud totiž jeden z partnerů má z předchozích vztahů potomka či potomky, pak právě oni z titulu zařazení v první dědické skupině jsou zákonnými a jedinými dědici celého majetku zůstavitele. Samozřejmě záleží na mezilidských vztazích, zda po vypořádání dědictví dojde i k nějakému vypořádání mezi 2 http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast7.aspx
10
pozůstalými a partnerem, který se zůstavitelem žil. Zákon dědicům žádnou takovou povinnost totiž nestanovuje a vše je tedy plně v kompetenci zúčastněných osob. Nesezdané páry by jistě měly být s těmito fakty seznámeny a přijmout proto taková opatření, která by v případě smrti jednoho z nich ochránila a zabezpečila rodinu. Určité zajištění rodiny u nesezdaných párů vidím v závěti, jejíž sepsání naše zákony umožňují a její platnost a správnost podmiňují mnoha podmínkami. Ty jsou uvedeny v zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, část sedmá, hlava třetí. I přes možnost upravit majetkové vztahy po své smrti, je testament velice málo využívaným nástrojem, jak zabezpečit své blízké v případě nenadálé události a v naší společnosti je toto téma širší veřejnosti poměrně neznámé. Za zmínku jistě stojí i to, že díky uzavření manželství, má každý z manželů právo na informace o tom druhém. Za nejpodstatnější považuji právo na informace o zdravotním stavu. V případě jakékoli nehody musí potom zdravotnické zařízení poskytnout kompletní informace o stavu ošetřované manželovi, o výsledcích vyšetření, operacích a celkové léčbě druhému z manželů na základě prokázání se platným průkazem totožnosti. O tuto možnost se připravují druh a družka. Informace o zdravotním stavu druhého z nich může pak zdravotnické zařízení poskytnout pouze v případě písemného souhlasu ošetřovaného, což bezprostředně po vážnější nehodě není dost dobře možné a druhému z partnerů tak nezbývá nic jiného než získat informace od těch, kteří na ně mají zákonné právo.
2. Fáze předcházející vzniku manželství 2. 1 Zasnoubení Zasnoubení (sponsalia pro futura) jako vzájemný slib uzavřít v budoucnosti manželství česká právní úprava od roku 1950 nezná. Zasnoubení můžeme definovat jako souhlasné prohlášení muže a ženy, kteří se rozhodli spolu vstoupit do manželství buď v době přesně určené, nebo přiměřené podle zvyklostí, tedy v souladu s pravidly společenského soužití.3 Podstatou zasnoubení je, že se muž a žena domluví na budoucím uzavření manželství, toto si navzájem oznámí a vezmou souhlasně na vědomí. V naší současné právní úpravě zasnoubení právně neexistuje a proto nenajdeme žádnou 3 http://pravo-cz.blogspot.com/2008/04/zasnouben.html
11
právní normu, která by tento institut jakýmkoli způsobem regulovala a řešila jeho právní následky. Od roku 1998 používá zákon o rodině pojem snoubenci, pod nímž se rozumí legislativní zkratka pro muže a ženu, kteří spolu hodlají vstoupit do manželství. Díky tomu, že občanský zákoník obsahuje převážně dispozitivní právní normy, mohou si muž a žena většinu práv a povinností upravit dle svého uvážení a domluvy.
2.2 Předoddavkové řízení Předoddavkové řízení provádí matriční úřad, v jehož správním obvodu bude manželství uzavřeno, a to jak občanskou (civilní), tak i církevní formou.4 Podle ust. § 6 zákona o rodině bychom toto řízení mohli charakterizovat jako povinnost snoubenců předložit stanovené doklady. Při výčtu potřebných dokladů se zákon o rodině omezuje pouze na odkaz na ustanovení § 33 až 37 zák. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o matrikách). Zákonem stanovenými doklady jsou občanský průkaz a rodní list, v případě, že se uzavírá druhé a další manželství, tak zákon vyžaduje předložení dokladu, který prokazuje, že předchozí manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné. Pokud je jeden ze snoubenců nezletilý, je nutné předložit i pravomocný rozsudek soudu, kterým mu bylo povoleno manželství uzavřít. V případě, že manželství bude uzavírat osoba trpící duševní poruchou, je podmínkou předložení rozsudek soudu, který povoluje této osobě sňatek uzavřít. Zákon rovněž myslel na osoby stejného pohlaví, které v minulosti uzavřely registrované partnerství nebo obdobný svazek v rámci České republiky nebo v zahraničí. V tomto případě zákon stanovuje povinnost předložit doklad o tom, že partnerství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné. V jaké formě má doklad být zákon neuvádí. Snoubenci musí vždy však vyplnit dotazník k uzavření manželství, ve kterém jsou obsažena mimo jiné prohlášení, která činí při uzavření manželství. Vzor dotazníku se všemi prohlášeními naleznete v příloze č. 2.
4 Autorský kolektiv, Meritum, Aspi Publishing, Praha, 2005, s. 778
12
2.3 Formy uzavření manželství Občanský sňatek K platně vzniklému manželství formou občanského sňatku vyžaduje Newyorská úmluva o souhlasu k uzavření manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství, publikovaná jako příloha k vyhlášce č. 124/1968 Sb., vyžaduje, v čl. I odst. 1, „...aby souhlas snoubenců ke vstupu do manželství byl dán v přítomnosti orgánu, příslušného k provedení svatebního obřadu a za účasti svědků. Podle znění § 4 odst. 1 zák. o rodině učiní snoubenci prohlášení o uzavření manželství před starostou, místostarostou nebo pověřeným členem zastupitelstva obce, městské části hlavního města Prahy, městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst, které jsou matričním úřadem. Ne každé manželství je však uzavíráno přímo před matričním úřadem. V případě, že je manželství uzavíráno před obecním úřadem pověřeným vést matriky, není v zákoně o rodině stanovena tradiční místní příslušnost vázaná na bydliště jednoho ze snoubenců. V tomto případě si totiž mohou snoubenci zvolit jakýkoli matriční úřad a nepotřebují k uzavření manželství tzv. delegaci neboli přenesení místní příslušnosti. Po splnění zákonem stanovených podmínek mají snoubenci na uzavření manželství právní nárok. Uzavření manželství není zpoplatněno. Výjimku tvoří manželství, kdy ani jeden ze snoubenců nemá na území České republiky trvalý pobyt. Pak je uzavření manželství podmíněno zaplacením poplatku ve výši 3 000 Kč, pokud alespoň jeden ze snoubenců má na území České republiky trvalý pobyt, poplatek činí 2 000 Kč.5 Průběh občanského sňatku není zákonem žádným způsobem upraven. Při tradičním obřadu oddávající na začátku představí snoubence, následuje jeho krátký projev a poté každému z budoucích manželů pokládá otázku, zda dobrovolně vstupuje do manželství s druhým ze snoubenců a po jejich souhlasné odpovědi prohlašuje manželství za právoplatně uzavřené. Po vzájemné domluvě snoubenců a oddávajícího může být průběh obřadu zcela odlišný, vždy však musí být zcela zřejmé, že snoubenci shodně vyjádřili svoji vůli vstoupit do manželství a že oddávající takovéto jejich prohlášení přijal. Zásadní změnu do průběhu obřadu by mohla vnést avizovaná novelizace občanského 5 Položka 12 písm. a) a b) sazebníku správních poplatků, příloha zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích
13
zákoníku, která chce zrušit slavnostní formu obřadu. Ze vstupu do manželství by se pak stal prostý úřední úkon. Církevní sňatek Uzavřít manželství formou církevního sňatku je poměrně novým institutem. Zákonem byl totiž tento způsob umožněn až vtělením novely zák. č. 238/1992 Sb., s účinností od 1. 7. 1992. V době účinnosti zákona o právu rodinném (zák. č. 265/1949 Sb.), tj. od 1. 1. 1950 až do 1. 7. 1992 bylo možné uzavřít manželství jen obligatorním občanským sňatkem (civilní forma), protože ustanovení § 10 výslovně uvádělo, že církevní obřady jsou povoleny až po řádném uzavření manželství civilní formou. V případě církevního sňatku může být manželství uzavřeno pouze před oprávněnou církví nebo náboženskou společností.6 Oddávat může pouze osoba církví nebo náboženskou společností pověřená. Instituce, které mohou provádět církevní sňatky jsou uvedeny v příloze zák. č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech). Pouze registrovaným církvím a náboženským společnostem zákon přiznává oprávnění vykonávat obřady, při nichž dochází k uzavření církevních sňatků. V současné době je v České republice registrováno 21 církví a náboženských společností, které disponují s právem oddávat. Uzavření církevního sňatku je podmíněno předložením tzv. osvědčení, které vydává matriční úřad snoubencům, kteří splnili všechny podmínky pro uzavření platného manželství (§ 4b odst. 2 zák. o rodině). Osvědčení nesmí být v době uzavírání manželství starší tří měsíců. Zákon ukládá orgánu církve, který manželství uzavírá, aby nejdéle do tří pracovních dní doručil protokol o uzavření manželství příslušnému matričnímu úřadu. Místně příslušným matričním úřadem je úřad, v jehož obvodu bude manželství uzavřeno. I při církevním sňatku musí být dodrženy všechny zákonem stanovené podmínky, aby mohlo vzniknout platné manželství. Skutečnost, zda manželství splňuje i podmínky stanovené vnitřními předpisy církve, není z hlediska zákona o rodině pro vznik platného manželství relevantní. Připravovaná novela občanského zákoníku by mohla do církevní formy uzavírání manželství 6 § 4a odst. 1 zák. o rodině
14
vnést dvě poměrně zásadní novinky. Zákonodárce pracuje se dvěma variantami. První preferuje úplně zrušení církevních sňatků s tím, že by je zcela nahradily sňatky civilní uzavírané před úřadem, u kterých by již nebyla vyžadována slavnostní forma. Druhou variantou je zrušení současné podmínky, že k oddávání jsou oprávněny pouze registrované církve a náboženské společnosti. V praxi by to znamenalo, že oddávat by mohla jakákoli společnost, která vykonává náboženskou činnost. Mohli bychom se tedy setkat se sňatky uzavíranými před představiteli sekt či satanistů. Ani jedna varianta není nejspíše vhodným řešením. Zákaz církevních sňatků je z pohledu dnešních občanů spojen s bývalým komunistickým režimem, který se na zrušení této formy uzavírání manželství zasloužil a celých čtyřicet dva let nedovoloval uzavřít manželství jinak než formou civilního obřadu. V dnešní době není obvyklé, aby stát odebíral již nabyté svobody a zasahoval tak do rodinného práva v době, kdy to není absolutně nutné. Stát má dostatek důkazů o tom, že církevních sňatků není zneužíváno. Proto by byla jakákoli změna neopodstatněná.
2.4 Vznik manželství Manželství vzniká na základě svobodného a úplného souhlasného prohlášení muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství, které je učinění před příslušným orgánem. 7 Zákonem požadované podmínky pro vznik manželství jsou systematicky upraveny v části první, hlavě první a druhé zákona o rodině, konkrétně v § 1 až 17a. Není to však jediný předpis, který stanovuje konkrétní podmínky pro vznik platného manželství. Pramenem je totiž i Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství, která výslovně vyžaduje pro vznik manželství úplný a svobodný souhlas obou snoubenců. Při nesplnění těchto podmínek kumulativně, stanoví zákon i právní následky a to sice, že...“nebude právně uzavřen žádný sňatek bez úplného a svobodného souhlasu obou stran, vyjádřeného osobně po patřičném zveřejnění, v přítomnosti orgánu, příslušného k provedení svatebního obřadu a svědků, předepsaných zákonem.“8 O nezbytnosti svobody vůle při uzavírání manželství není v dnešní době pochyb. Ani v minulosti tomu však nebylo jinak. Oddávající se o dobrovolnosti vstupu do manželství 7 § 3 odst. 1 zák. o rodině 8 Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství (vyhl.č.124/1968 Sb.)
15
přesvědčoval již v dobách, kdy rodinné právo bylo v plné jurisdikci práva kanonického. S požadavkem na svobodnou vůli pracoval i Rakouský všeobecný občanský zákoník z roku 1811.
16
II. Vznik a rozsah společného jmění manželů 1. Vznik společného jmění manželů 1.1 Pojem a právní úprava SJM Společné jmění manželů je výrazem jednoty manželství a rovného postavení obou manželů v rámci tohoto manželství po stránce hospodářské. Význam společného jmění manželů je poměrně zásadní – představuje totiž základní právní úpravu majetkových vztahů mezi manžely. Jde o legální subsidární systém, který nevylučuje, aby si manželé svá vzájemná práva a povinnosti mezi nimi vznikající upravili odchylně. Podobnou možnost úpravy majetkových vztahů mají i snoubenci. Ti na rozdíl od manželů mohou upravit pouze vzájemná práva a povinnosti, které jim vzniknou až po řádném uzavření manželství. Úprava majetkových vztahů mezi manžely byla regulována zák. č. 254/1949 Sb., o právu rodinném s účinností od 1. 1. 1950. Z historického hlediska chápeme uvedený zákon jako definitivní tečku za vlivem církevního práva na vztahy mezi manželi. Zákon o právu rodinném tehdy označoval majetkové vztahy vznikající mezi manžely jako tzv. zákonné majetkové společenství. Většina právních norem, která tento institut regulovala, měla dispozitivní charakter a manželé tak mohli upravovat vše, co se týkalo veškerého společného majetku, tj. nejen věcí (byla povolena i úprava režimu věcí, které byly výlučným majetkem jednoho z manželů), ale i pohledávek a dluhů. V průběhu několika následujících let se ukázalo, že úprava majetkoprávních vztahů mezi manžely zakotvená v zákoně o právu rodinném, byla nešťastným řešením a to hlavně z důvodu peněžního charakteru majetkových práv. Dalším argumentem, který přispěl k následné změně, byla významnost vlastnických vztahů, které patří k nejvýznamnějším vztahům vůbec a podle odborné veřejnosti by si zasloužily samostatnou úpravu. Na nespokojenost s tehdejší právní úpravou reagoval zákonodárce zavedením nového institutu, který vzniká a reguluje majetkové vztahy mezi manžely a to tzv. bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jehož úpravu zakotvil v zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Bezpodílovost přitom vyjadřovala právní jednotu a nedělitelnost majetkového společenství manželů, kteří společné věci, tak jako každý vlastník, užívali pro potřeby své a své rodiny, přičemž toto právo patřilo oběma manželům společně a nerozdílně. 9 Pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů byla (na rozdíl od zákonného majetkového společenství) typická 9 Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha: ASPI Publishing s. r. o., 2004, s. 56
17
kogentnost právních norem, které tento institut regulovaly, užší rozsah apod. Tyto charakteristiky se projevovaly značnou rigidností právních vztahů. Od 1. 4. 1964 je tedy základním pramenem majetkoprávních vztahů mezi manžely zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Na základě novely občanského zákoníku č. 91/98 Sb., byl výraz bezpodílové společenství manželů definitivně odstraněn a s účinností od 1. 8. 1998 byl zaveden nový výraz pro majetkoprávní vztahy mezi manžely a to sice společné jmění manželů. Konkrétní úprava společného jmění manželů je obsažena v ustanovení § 143 až 151 občanského zákoníku. Nadále zůstává samostatně upraven společný nájem bytu manžely a to sice v ustanovení § 703 až 709 občanského zákoníku. Z nově zavedeného pojmu, se kterým se setkáváme beze změny i v dnešní době, je patrné, že institut společného jmění manželů může vzniknout pouze a jedině mezi manželi. Podstatná je okolnost, že předmětem společné jmění manželů jsou čtyři základní kategorie předmětů v právním smyslu a to sice věci (movité a nemovité), byty a nebytové prostory, které nejsou v právním slova smyslu nemovitostmi a jejich režim se řídí ustanovení § 125 odst. 1 občanského zákoníku a zejména pak zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Třetí složkou jsou jiná majetková práva, zejména pohledávky, tj. práva na plnění ze závazkového právního vztahu, v němž jsou oba manželé nebo jen jeden z nich věřitelé. Tyto tři předměty hromadně označujeme jako aktiva. Čtvrtým předmětem jsou závazky (dluhy) – označované jako pasiva.
1.2 Způsoby nabývání do SJM Pokud došlo k uzavření manželství, stává se společným jměním manželů vše, co manželé společně nebo individuálně za jeho trvání nabyli. Pro některé případy zákon stanovuje výjimky, kdy nabytý majetek nepodléhá režimu společného jmění manželů. Podle § 143 obč.zák. je předmětem společného jmění vše, co může být objektivně majetkem a závazkem. Denně tak může docházet k situaci, kdy do společného jmění něco přibývá nebo z něj něco vystupuje. K nabytí společného jmění musí dojít samozřejmě oprávněným způsobem, přičemž právní důvod nabytí není relevantní, vyjma těchto výjimek: a) majetek nabytý jedním z manželů děděním bez ohledu na osobu zůstavitele b) majetek nabytý jedním z manželů darem od kohokoliv, může jít i o darování od druhého 18
manžela z jeho výlučného majetku – v tomto případě by mezi manžely vzniklo podílové spoluvlastnictví podle ust. § 137 až 142 obč. zák. c) majetek nabytý jedním z manželů přeměnou za majetek, který náležel do jeho výlučného majetku ( kvůli tomuto bodu bylo vedeno mnoho soudních sporů, protože právní teorie do 31. 7. 1998 uváděla, že takto získaný majetek není vyloučen z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, soudní praxe však zastávala zcela opačný názor, což se projevovalo ve výsledcích soudních sporů, od 1. 8. 1998 došlo ke sjednocení právní teorie a soudních výkladů d) věci sloužící podle své povahy osobní potřebě jen jednomu z manželů (pokud došlo k nabytí věci ryze osobní povahy ze společných prostředků, je nutné při zániku společného jmění manželů vypořádání) e) věci vrácené podle restitučních předpisů vráceny jednomu z manželů, pokud je měl ve vlastnictví již před uzavřením manželství nebo je sám právním nástupcem vlastníka původního f) závazky týkající se výlučného majetku jednoho z manželů nebo majetku, ke kterému nabyl vlastnické právo před uzavřením manželství g) závazky, jejichž výše přesahuje přiměřené majetkové poměry manželů, a které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého Podrobnějším popisem výše uvedených výjimek se budu zabývat v článku 2 této kapitoly Obsah společného jmění manželů. Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.10 V případě společného jmění manželů lze vzhledem ke znění ustanovení § 143 obč.zák. vyloučit nabytí vlastnictví darovací smlouvou. Darovat manželům do společného jmění manželů není možné ani přesto, že by taková byla vůle dárce. Tímto právním titulem může být věc darována pouze jednomu z manželů do jeho výlučného majetku nebo do podílového spoluvlastnictví oběma manželům, přičemž velikost podílu každého z nich na darované věci 10 http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast2.aspx
19
není relevantní. Nejčastějším právním důvodem vzniku vlastnického práva manželům v rámci společného jmění manželů a vůbec v rámci celé společnosti je kupní smlouva. Z výše uvedeného vyplývá zajímavá poučka a to sice ta, že při úplatném převodu mohou manželé nabývat do společného jmění manželů, tak i každý do svého výlučného majetku. Kdežto v případě bezúplatného nabývání může být majetek pouze v podílovém spoluvlastnictví manželů, případně ve výlučném vlastnictví jednoho z nich.
2. Obsah společného jmění manželů 2.1 Aktiva Do společného jmění manželů patří celá řada jednotlivých položek, které dohromady tvoří aktiva. Pod tímto pojmem rozumíme kladnou hodnotu těchto položek, kterou tvoří jejich soubor. Velmi stručnou definicí bychom mohli aktiva charakterizovat jako vše, co jeden nebo oba manželé nabudou ode dne sňatku až do zániku manželství s ohledem na výjimky stanovené zákonem. Pro zahrnutí majetku do společného jmění manželů není právně relevantní, zda manželé žijí společně či nikoliv. Hlavními složkami aktiv společného jmění manželů jsou zejména příjmy. Není důležitý právní důvod vzniku nároku na příjem, tj. do SJM zahrnujeme příjmy plynoucí ať již z pracovního poměru (nejčastěji mzda na základě pracovní smlouvy) či z podnikání. Součástí společného jmění manželů se stává okamžikem vyplacení některému z manželů nejen mzda, ale i jakékoliv jiné peněžité plnění, které kdokoliv z manželů obdrží za trvání manželství.11 V případě, že jeden z manželů není v pracovním či obdobném poměru a vznikl mu nárok na výplatu důchodu, dávky či jiného druhu příjmu ze sociálního zabezpečení, pak i tento příjem vstupuje do společného jmění manželů bez ohledu na faktický vznik nároku na konkrétní druh příjmu. Pro někoho bude jistě překvapením, že do společného jmění patří i výnosy, užitky a přírůstky 11 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 30 Cdo 2051/2001
20
věcí bez ohledu na to, zda tyto věci jsou ve společném majetku obou manželů nebo ve výlučném majetku jen jednoho z nich. Bude se tedy jednat např. o situaci, kdy jeden z manželů uložil finanční prostředky, které získal ještě před uzavřením manželství, na termínovaný vklad či je investoval do akcií, dluhopisů apod., a kdy mu z těchto transakcí plynou výnosy (úroky, dividendy atd.). Podobná situace nastane i v případě, že jeden z manželů pronajímá nemovitost nebo byt, který spadá do jeho výlučného vlastnictví. Nájem plynoucí z pronájmu třetí osobě je totiž také součástí společného jmění manželů. Součástí SJM jsou i nemovitosti, které byly zakoupeny ze společných zdrojů manželů. V případě nákupu nemovitosti v době po uzavření manželství však může tato věc v právním slova smyslu být pouze výlučným vlastnictvím jednoho z manželů a to pouze a jedině za předpokladu, že ve smlouvě bude uvedeno, že nemovitost kupuje jeden z manželů ze svých výlučných finančních prostředků. Zvláštní režim přináší situace, kdy nákup věci je zaplacen z části ze společných zdrojů a z části z výlučných prostředků jednoho z manželů. Potom se věc zahrnuje do společného jmění manželů, přičemž velikost podílu jednotlivých finančních zdrojů je irelevantní. U bytů nastává situace totožná se situaci při nabývání vlastnických práv k nemovitostem. Jedinou výjimku tvoří byty družstevní, kdy členských práv v družstvu nabyl jeden z manžel před sňatkem. V tomto případě vzniká po uzavření manželství společný nájem bytu manžely, který se řídí ustanovení § 703 až 705 obč. zák.. Pokud dojde k převodu do osobního vlastnictví a členem družstva je pouze jeden z manželů, pak bytová jednotka se stává jeho výlučným majetkem bez ohledu na to, zda k převodu došlo již po uzavření manželství. V globále lze říci, že věci zakoupené ze společných zdrojů, spadají do společného jmění manželů a věci zakoupené z výlučných prostředků jednoho z manželů, jsou jen jeho majetkem. Ovšem zde je možná i modifikace – pokud při uzavírání smlouvy projeví manželé vůli nabýt věc společně, byť z výlučných prostředků jednoho z nich, a oba uzavřou příslušnou smlouvu (ať již písemnou či ústní formou), nabývá se věc do jejich společného jmění. Přičemž právě vůle je rozhodující z hlediska určení, zda věc patří, či nepatří do společného jmění manželů.12 Pokud však jeden z manželů koupí věc ze 70 % ze svých výlučných prostředků a zbytek, tj. 30 % přidá ze SJM, bude věc patřit do společného jmění, ovšem s tím rozdílem, že manžel má v případě vypořádání SJM nárok na tzv. zápočet, který umožňuje, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek.
12 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1659/2000
21
1.2 Pasiva Do 31. 7. 1998 zastával zákonodárce názor, že závazky vzniklé v době po uzavření manželství pouze jednomu z manželů, se netýkají bezpodílového společenství manželů (dnes SJM), ale jsou závazkem pouze toho manžela, který je způsobil. Stejný názor zaujaly i soudy a v judikatuře je možné nalézt mnoho rozsudků, které s tímto přístupem pracují. Úvěrovou smlouvu může manžel platně uzavřít i bez souhlasu druhého manžela.13 K závaznosti podpisu směnky jedním z manželů se nevyžaduje souhlas druhého z manželů s tímto podpisem.14 Od 1. 8. 1998 zákonodárce transformací bezpodílového společenství manžel na společné jmění manželů značně zjednodušil, protože v rámci SJM jsou veškeré závazky přijaté i bez souhlasu druhého z manželů závazky obou manželů. Práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu nepatří do společného jmění manželů. 15 Toto rozhodnutí soudu vnáší mezi manžele celkem velkou právní jistotu pro případy, kdy by jeden z manželů porušil jakýmkoli způsobem své povinnosti plynoucí z pracovněprávního poměru a hrozil by mu za to finanční postih. Pokud by totiž zaměstnavatel vymáhal své nároky vůči manželce svého zaměstnance, manželka není povinna plnit pouze z titulu společného jmění manželů. Postih SJM by nastal pouze v případě, že by zaměstnavatel strhával finanční plnění plynoucí např. ze způsobené škody ze mzdy svého zaměstnance – tím pádem by měsíční příjem do společného jmění manželů byl nižší. Pokud by k takovéto situaci došlo, mohl by ten z manželů, který byl takto poškozen, požadovat v rámci vypořádání SJM doplnění finančních prostředků, které byly použity na úhradu závazků plynoucích z pracovněprávního poměru druhého manžela.
3. Rozsah společného jmění manželů Zákon má i v případě změny rozsahu SJM dispozitivní povahu, konkrétně jde u ustanovení § 143 obč. zák., které pojednává o předmětu společného jmění manželů. Podle ustanovení § 143a odst. 1 si mohou manželé libovolně modifikovat rozsah svého společného jmění. Platnost takového úpravy zákon podmiňuje dodržením formy a rozsahu. Z hlediska formy je 13 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10.1995 sp. zn. 5 Cmo 604/94 14 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1996 sp. zn. 5 Cmo 735/95 15 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2045/2006
22
vyžadovaná dohoda v podobě notářského zápisu, jiná forma např. dohoda sepsaná samotnými manželi by nevyvolávala žádné právní účinky ex tunc. Pokud jde o rozsah, umožňuje zákon manželům modifikaci jejich společného jmění. Způsoby úpravy SJM znázorňuje Graf č. 1 Graf č. 1: Způsoby úpravy společného jmění manželů
a) Zúžení SJM Tento pojem bychom mohli charakterizovat jako možnost manželů vyloučit některé věci, práva, jiné majetkové hodnoty či závazky z obsahu jejich společného jmění. Zákon má v tomto směru dispozitivní povahu. Manželé se tedy mohou rozhodnout zcela svobodně, co bude či nebude vstupovat do jejich společného majetku Dohoda manželů musí být vždy jasná, určitá a srozumitelná. Pro platnost takového smlouvy zákon vyžaduje určitou formu a to sice notářský zápis. V jiné formě nepůsobí smlouva žádné právní účinky. Manželé, kteří se rozhodnout takovouto dohodu uzavřít, musí mít na zřeteli, že zákon umožňuje maximálně zúžit společné jmění o vše kromě věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti. Společné jmění manželů tedy nelze nyní úplně zrušit. Věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti jsou vždy ve společném jmění manželů. Do 31. 7. 1998 byla situace odlišná od té současné. Dříve bylo možné tehdy tzv. bezpodílové spoluvlastnictví manželů zrušit soudně. Manželské páry, které tehdy o zrušení bezpodílového 23
spoluvlastnictví požádaly a bylo jim soudem vyhověno, tak i za současné platné právní úpravy nemají žádný společný majetek. Pokud bylo za trvání manželství soudem zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů jako institut manželského majetkové práva, nemohlo dojít k jeho transformaci ve společné jmění manželů jako nového institutu manželského majetkového práva. 16 V případě, že manželé uzavřou formou notářského zápisu dohodu o zúžení jejich společného jmění, je vždy nutné provést majetkové vypořádání, které může být upraveno v té samé dohodě sepsané u notáře. Druhou možností, kterou zákon připouští je uzavřít dohodu o vypořádání, nejpozději však do tří let od zúžení společného jmění. Pokud by v této lhůtě k uzavření dohody o vypořádání nedošlo, nastupuje nevyvratitelná právní domněnka a to sice, že věci, o něž bylo společné jmění zúženo, náleží do podílového spoluvlastnictví obou manželů, přičemž se předpokládá, že jejich podíly na věci jsou stejné. Z povahy ustanovení § 143a vyplývá, že je možné uzavřít dohodu o vypořádání i ohledně věcí již nabytých do bezpodílového spoluvlastnictví, resp. do společného jmění manželů. Manželé pak v tomto případě v dohodě uvedou, jak se vypořádali ohledně věcí do společného jmění již nabytých. b) Rozšíření SJM Pokud manželé uznají za vhodné, mohou si na základě vzájemné dohody rozšířit obsah společného jmění manželů o věci či jiné majetkové hodnoty, které jinak na základě zákonné úpravy nevstupují do společného jmění, i když jich jeden z manželů nabyl za trvání manželství. Lze si tedy představit takovou dohodu manželů, kde rozšíří své společné jmění o dary, které nabude jeden z nich za dobu manželství. Mohou se také domluvit, že v případě dědění po právním předchůdci jednoho z manželů, bude zděděná věc či majetková hodnota podléhat režimu jejich společného jmění a ne spadat do výlučného vlastnictví pouze jednoho z manželů jak stanovuje zákon. Je také možné, že jeden z manželů rozšíří společné jmění o nemovitost, která je jeho 16 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1803/2000
24
výlučným majetkem. Většinou se tak děje proto, že druhý z manželů přispěl podstatnou finanční částkou např. na rekonstrukci či údržbu této nemovitosti a bylo by tedy nespravedlivé, aby zhodnocoval majetek, který mu nepatří. Nutno podotknout, že v praxi je tato modifikace společného jmění manželů velmi výjimečná a prakticky se nepoužívá. c) Výhrada vzniku SJM ke dni zániku manželství Zákon umožňuje i tuto třetí úpravu společného jmění manželů. Pokud se snoubenci či manželé rozhodnou, že vyhradí zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů až ke dni zániku manželství, znamená to, že po dobu trvání jejich manželství nebudou vůbec nabývat do společného jmění manželů. Režimu SJM budou podléhat pouze věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Na základě této modifikace dojde ke vzniku společného jmění manželů až v den zániku manželství (rozvodem, smrtí, prohlášením za mrtvého) a bude se týkat všech nebo určitých věcí, které budou v den zániku manželství ve vlastnictví manželů. Lze si představit, že této modifikace společného jmění manželů využijí snoubenci či manželé, kteří si nepřejí po dobu manželství spravovat majetek společně a každý chce hospodařit po právní stránce sám. Vzniku SJM se ovšem nevyhnou, na to je třeba upozornit. Proto myslím, že tato varianta není zrovna nejšťastnějším řešením. Nejspíše i proto je v praxi prakticky nevyužívaná a jsou upřednostňovány dvě předchozí možnosti – zúženi či rozšíření SJM.
25
III. Zánik manželství Samotný zánik manželství je jistě pro osobu nebo osoby, jichž se týká, velmi nepříjemnou životní situací. Vždy je totiž spojen se ztrátou blízké osoby a to ať přirozeným způsobem jako je smrt, resp. prohlášení za mrtvého nebo rozvodem manželství. Smrt jednoho z manželé nebo jeho prohlášení za mrtvého, resp. období, které tomuto prohlášení předchází, bývá zpravidla událostí nečekanou, kterou nelze předpokládat.
1. Způsoby zániku manželství Manželství je právním vztahem a jako takové proto může vzniknout a zaniknout jen zákonem stanoveným způsobem. Českou právní úpravu zániku manželství nalezneme v zákoně o rodině. Rozlišuje tři způsoby zániku, které znázorňuje graf č. 2. Graf č. 2: Způsoby zániku manželství
O způsobu zániku manželství uvedeném v bodě a) a b) se zmíním pouze okrajově. Mým hlavním cílem – vzhledem k názvu bakalářské práce - je zaměřit pozornost na zrušení manželství rozsudkem soudu o rozvodu.. Tomuto institutu tedy bude věnována naprostá většina kapitoly III., část 2.
26
a) Zánik manželství smrtí jednoho z manželů Smrt patří k nejpřirozenějšímu způsobu zániku manželství a zákon klade podmínku, že musí být prokázána předepsaným způsobem. V ustanovení § 7 odst. 2 obč. zák. Je jasně uvedeno, že k prokázání smrti je nutné mít vydaný úmrtní list. Manželství v tomto případě zaniká dnem, který je uveden v úmrtním listu jako den úmrtí druhého z manželů. V důsledku zániku manželství dochází i k zániku společného jmění manželů, které je nutné vypořádat. O vypořádání společného jmění manželů blíže pohovořím v kapitole IV. b) Zánik manželství prohlášením jednoho z manželů za mrtvého Prohlášení za mrtvého je kladeno na stejnou úroveň jako smrt. U tohoto druhu zániku manželství není možné prokázat předepsaným způsobem, že jeden z manželů již nežije. Proto soud prohlásí fyzickou osobu za mrtvou, pokud její smrt zjistí jiným způsobem nebo pokud vzhledem ke všem okolnostem lze soudit, že již nežije. V tomto případě manželství zaniká dnem, kdy nabude právní moci rozsudek soudu o prohlášení jednoho z manželů za mrtvého. Tento den je zároveň i dnem zániku společného jmění manželů, kterému bude věnovaná celá kapitola číslo IV. c, Zrušení manželství rozsudkem soudu o rozvodu manželství Podrobnosti o tomto nejčastějším způsobu zániku manželství naleznete níže v části 2. této kapitoly.
2. Zrušení manželství rozsudkem soudu Stejně jako o vstupu do manželství, tak i o rozvodu rozhodují pouze muž a žena, kterých se tato situace týká. Mohou se tedy rozhodovat plně podle své vůle, zda chtějí dále v manželství setrvat či nikoli. Situace je komplikovanější u párů, které mají společného potomka. Ti se totiž musí ohlížet na potřeby a zájmy svých nezletilých dětí. V případě rozvodů s nezletilými dětmi soud bere ohled v první řadě právě na ně. Proto může dojít i k situaci, kdy rodiče spolu žít nechtějí, ale soud rozhodne, že pro správný vývoj a výchovu potomků je rozvod nepřípustný a žádost o rozvod v takovémto případě zamítne. Nutno přiznat, že rozvodové řízení a zejména okolnosti, které mu předcházejí a provázejí ho, 27
jsou většinou značně traumatizující a nepříjemné. Jednak pro oba partnery, jednak pro jejich děti. Koneckonců rozvod můžeme chápat jako životní neúspěch alespoň jednoho z partnerů. Před třiceti lety byl rozvod pro tehdejší společnost něco nepředstavitelného, společensky nepřijatelného, něco, o čem se nemluví, ale přesto se to stává. K řadě rozvodů tak nedošlo právě kvůli společenským předsudkům, protože lidé nechtěli být terčem nepříjemného zájmu svého okolí. Tato vlastnost je typická především pro ženy, které zbytečně nechtějí poutat pozornost. S postupem času se naštěstí tyto názory vytlačovaly a rozvod byl pomalu chápán jako nepříjemná součást všedního života, která se může udát prakticky komukoliv. Se stále rostoucí rozvodovostí se i tabu rozvodů pomalu ale jistě vytrácí a být dnes rozvedený nebo rozvedená není sprostou nadávkou. Příčiny rozvodu nelze jistě paušalizovat a u všech rozvodů očekávat stejné důvody. Obecně lze ale příčiny rozvratu spatřovat v porušení některých z manželských povinností citovaných v ustanovení § 18 zák.o rodině, které je definuje jako povinnost manželů žit spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí při zachování stejných práv a povinnosti pro oba manžele. Rozvod není v dnešní době u nás ani jinde ve světě ojedinělým jevem. Právě naopak. Rozvodovost nabývá rok od roku rekordních čísel a představuje jeden z nejčastějších způsobů zániku manželství ze tří možných. Druhým a třetím způsobem zániku je smrt jednoho z manželů a prohlášení za mrtvého. Jak česká právní úprava institutu rozvodu manželství, tak i většina zahraničních, je založena hlavně na skutečnosti, že vztahy mezi manželi nejsou takové, jaké byly na počátku manželství, případně před uzavřením manželství a krize mezi manželi je natolik vážná a nepřekonatelná, že spolu již nadále nemohou žít. Tuto situaci označujeme jako rozvrat manželství. Právě rozvrat je klíčovým důvodem pro rozvod manželství – ať již z pohledu právního, tak psychologického. V řadě zemí se rozvrat musí přímo dokazovat nebo se jeho existence předpokládá a v takovém případě není prokazování nutné. Tato dvě pravidla jsou zakotvena i v současné české právní úpravě. 28
V současně době je u nás rozvod manželství a celá související problematika upravena v Hlavě páté zákona o rodině č. 94/1963 Sb., konkrétně v ustanoveních § 24 až § 29. Zabývá se samotným rozvodem manželství a jeho důvody, dále pak řeší vztahy rozvedených rodičů k dětem a jejich práva a povinnosti. Zákon v této původní podobě obsahoval pouze možnost tzv. sporného rozvodu, tj. rozvod, u kterého je nutné, aby strany prokázaly rozvrat manželství a jeho příčiny. Zásadní úpravu rozvodového práva přinesla až novela zákona č. 91/1998 Sb., která nově zakotvila možnost tzv. nesporného rozvodu, u kterého není již prokazování rozvratu nutné, zde se rozvrat presumuje. Dále novela umožnila použití tzv. tvrdostní klauzule, což je dle výkladu zákonodárce nástroj na ochranu slabší strany, která se nechce rozvádět a rozvodem manželství by jí hrozila újma – majetkové i nemajetkové povahy. Předkladatelé novely zákona o rodině v době jejího přijímání uvedli, že zákon o rodině není podle nich normou zastaralou, ale že je nutné reagovat na určité změny ekonomické a na změny poměrů ve společnosti a uznali, že původní zákon o rodině postrádal účinnou ochranu nezletilých dětí. Proto přijetím novely zákona o rodině č. 91/1998 Sb., došlo k posílení právních ochrany dětí, jejichž rodiče se rozvádějí. Je nutné si uvědomit, že se zánikem manželství zaniká i většina vzájemných práv a povinností, které až doposud jako manželé měli. Jsou ovšem i práva a povinnosti, která přetrvávají i po pravomocném rozvodu manželství. Především jde o práva a povinností spojené s výchovu společných potomků a z povinností je asi nejzásadnějším institutem vzájemné vypořádání společného jmění. Rozvod však není jen kategorií právní. Větší problém spatřuji v jeho psychologické zátěži na všechny zúčastněné, což nejsou jen rozvádějící se manželé, ale hlavně jejich děti, pro které je rozvod manželství rodičů většinou něco nepředstavitelného, značně stresujícího a v některých případech traumatem, které si v sobě ponesou celý život. Malé děti těžko pochopí, proč se maminka a tatínek rozchází. Pro děti je manželství jejich rodičů tak samozřejmou věcí, že si nedovedou představit, že by se mohlo cokoli stát. Proto je jistě pochopitelné, že rozvod dětmi velmi hluboce otřese. Zvláště stresující je, že rozvod otřese něčím, co děti považují za samozřejmé a co je zdrojem jejich pohody, totiž že rodiče tu 29
budou stále někde nablízku. 17 Lidmi, kterých se rozvod určitě dotkne, jsou i rodina a přátelé rozvádějících se manželů. U dospělých jedinců z okolí manželů se předpokládá, že situaci pochopí a vyrovnají se s ní podstatně lépe než malé nebo dospívající potomci. Právě rodina a přátelé budou jistě v době rozvodu manželství neocenitelnou a velmi důležitou oporou pro každého z manželů. Vyvarovat se rozvodu manželství není vůbec snadné a myslím, že neexistuje ani žádný návod, který by zaručil šťastné manželství až do smrti. Osud manželství je tedy pouze a jedině v rukou partnerů, kteří by si měli být hned na začátku vědomi všech pozitivních i negativních stránek uzavření manželství a být smířeni s možnými problémy v případě jejich rozvodu. Někdy problémy vedoucí k rozvodu manželství mají kořeny již v samotném počátku manželského soužití. Statisticky je prokázáno, že velké procento sňatků zaniká proto, že partneři se vzali poměrně rychle, aniž by důkladně poznali své vzájemné povahové vlastnosti, znali své názory na zásadní otázky života jako je bydlení, děti, trávení volného času apod.. Velmi často vznikají rozpory mezi partnery kvůli nedostatku finančních prostředků. Pokud manželé zjistí, že mezi nimi vznikl nebo vzniká určitý problém nebo konflikt, neměli by celou situaci rozhodně podceňovat a v nejbližší možné době vyhledat pomoc odborníka – psychologa v manželské poradně a celý problém s ním řešit. V České republice se bohužel návštěva psychologa považuje za věc naprosto nedůležitou, někdy bohužel okolí považuje lidi, kteří vyhledají pomoc odborníka, za blázny, což je veliká chyba. Bohužel proti těmto předsudkům se nedá bojovat a i přes posměch či podiv okolí by partneři neměli váhat a pomoc vyhledat, pokud chtějí manželství zachránit – ať již kvůli sobě navzájem nebo kvůli společným dětem. Právě děti by měli být vždy mezi manželi pojítkem, které je přinutí chovat se a jednat v zájmu dětí. Pokud partneři zjistí, že spolu již nadále nemohou a nechtějí žít a rozvod pro ně je jediným řešením, tak i přes možné vzájemné neshody by měli brát ohled na společné potomky a nepříjemnou situaci jakou rozvod bezesporu je, řešit v klidu, bez zbytečných hádek, průtahů, tak, aby děti trpěly co možná nejméně. Bohužel i v dnešní době se tak neděje a velmi často to právě bývají děti, přes které si rodiče „vyřizují účty“.
17 Warshak, R. A. Revoluce v porozvodové péči o děti. Přeložil Eduard Bakalář. Praha: Portál 1996, s. 56
30
Jak jsem již uváděla, u nás jsou možné dva typy rozvodu manželství. Jedním z nich je rozvod sporný, druhým rozvod smluvený nebo-li nesporný.
2. 1 Sporný rozvod Tento základní druh rozvodu byl zakotven již v zákoně o rodině č. 94/1963 Sb., ve svém původním znění, účinný od 1. 4. 1964. Zákon ve své původní podobě převzal existenci kvalifikovaného rozvratu manželství jako jediný důvod pro možnost rozvodu. Před nastáním účinnosti tohoto zákona bylo nutné, aby se prokazoval nejen rozvrat manželství a jeho příčiny, ale určovala se i tzv. vina na rozvodu, což byl proces jistě velmi nepříjemný, v určitých případech i jistě ponižující. Na základě požadavků manželé, kteří se rozváděli dříve, než nastala účinnost zákona č. 94/1963 Sb., soudy upustili od prokazování a určování toho, kdo vinu na rozvodu nese. Stejně jako v době účinnosti původního zákona o rodině, tak i v současné době, kdy je účinná velká novela zákona o rodině, byl objektivním důvodem pro rozvod manželství jeho kvalifikovaný rozvrat. Jedinou odlišností nyní je, že dříve bylo úřední povinností soudu zkoumat, zda rozvrat mezi manželi zapříčinil, že manželství již neplní a nadále nemůže plnit svůj společenský účel. Po novelizaci zákona o rodině se soudy zaměřili na trochu jiný okruh a to sice na vzájemné vztahy mezi manželi a na jejich vzájemné soužití. Zákonodárce se tedy snažil, aby se soudy zaměřili na zkoumání disciplín ryze soukromích. Základním předpokladem pro rozvod manželství podle našeho právního řádu je trvalý a hluboký rozvrat manželství, u něhož nelze již očekávat obnovení fungujícího manželského soužití. Při rozvodovém řízení je nutné soudu prokázat i příčiny tohoto stavu. Zjišťování a prokazování manželského rozvratu a nemožnosti obnovení manželského soužití je v praxi velmi složitou záležitostí, a to zejména ve chvíli, kdy jeden z manželů s rozvodem nesouhlasí a přeje se rodinu zachovat. Navíc někdy zdánlivě nedůležité příčiny mohou mít za následek neodčinitelný rozvrat manželství a naopak manželské vztahy často přečkají i velmi závažné krize. 18 Důležitá je povinnost soudu pokusit se před samotným začátkem řízení o smír obou 18 Francová, M. Rozvod manželství. Právo a rodina, 2003, č. 4, s. 10 - 15
31
účastníků. V praxi to znamená, že soudce vyzve oba manžele, aby zvážili,zda rozvod je jediným možným východiskem současné krize jejich manželství a zda by nestálo za to pokusit se vše ještě jednou řádně zvážit než přistoupí k tak radikálnímu kroku, jakým rozvod bezesporu je. Soud nabízí většinou manželům i pomoc odborníků a možnost s nimi vše konzultovat, např. psychologové, psychiatři apod.. Pokud však takovéto řešení alespoň jeden z manželů zamítne, soud zahájí bez dalšího řízení o rozvodu manželství. Soud v rámci rozvodového řízení nezkoumá jen hloubku manželského rozvratu, ale i jeho trvalost. Dále soud zkoumá, zda manželství i nadále není schopno plnit některou ze svých nejdůležitějších funkcí, kterou je společná péče o nezletilé děti a vytváření vhodného a bezpečného výchovného prostředí. Pokud by se prokázalo, že tato funkce manželství zůstala zachována nebo že manželé spolu stále vedou společnou domácnost a intimní život, soud může dojít k závěru, že zde existuje reálná šance na obnovení partnerského soužití a žalobu na rozvod manželství zamítne. Jak jsem již zmiňovala, soud musí zkoumat příčiny rozvratu manželství. Nejprve je však musí zjistit. Nejčastěji se tak děje na základě výpovědí účastníků rozvodového řízení. Při rozvodu může nastat několik situací. Jednou z nich je situace, kdy jeden z manželů se rozvádět nechce a chce rozvod zvrátit. Soud musí provést jeho výslech a pečlivě zhodnotit všechny argumenty, proč by toto manželství nemělo být rozvedeno. V této situaci připadá v úvahu i použití tzv. tvrdostní klauzule. Tato klauzule byla do zákona o rodině včleněna až novelou zákona č. 91/1998 Sb.. V podstatě jde o ztížení rozvodu pro případy, kdy by se rozvod jevil pro jednoho z manželů jako nespravedlivě tvrdé řešení. Uplatnit tvrdostní klauzuli není však v praxi vůbec jednoduché a pro úspěšné uplatnění musí být kumulativně splněny podmínky uvedené v ustanovení § 24b odst. 1 zákona o rodině. Tvrdostní klauzule má chránit toho z manželů, který se žádným zásadním způsobem na rozvratu manželství porušením manželských povinností nepodílel a jemuž by rozvodem manželství byla nebo mohla být způsobena zvláštní újma. A zároveň zde musí být dány mimořádné okolnosti, které svědčí ve prospěch dalšího zachování manželství. Může jít např. o celkovou délku manželství nebo zdravotní stav manžela, který rozvodu brání. V žádném případě však smyslem zákona v tomto případě nebylo najít viníka rozvodu a usvědčit ho, i když dikce zákona k této úvaze lehce přispívá. Z ustanovení zákona můžeme pouze vyvodit snahu zákonodárce určit, že manžel, který nadále trvá na zachování manželství, 32
se žádným zásadním způsobem nepodílel na rozvratu manželství. Rozhodně tedy nejde o zjišťování, zda ten či onen z manželů je vinen. Toto by ani v praxi nebylo dost dobře možné, protože leckdy mohou být důvody pro rozvod manželství okolí nepochopitelné, utajené a velmi subjektivní. Navíc každý člověk je jiný a proto nemůžeme všeobecně shrnout důvody pro rozvod. To, co zničí manželské soužití jednoho páru, nemusí jiným manželským párům vůbec vadit. Mezilidské vztahy jsou velmi složité a soudy nemají moc do těchto vztahů vidět. Další kumulativní podmínkou, která musí být splněna, aby bylo možné použít tvrdostní klauzuli, je skutečnost, že manželovi, který s rozvodem v žádném případě nesouhlasí, by byla nebo mohla být způsobena zvlášť závažná újma. Touto újmou se má na mysli spíše újma osobní než-li majetková. Pokud by jeden z manželů namítal, že jeho manželství nemůže být rozvedeno, protože by tím přišel o polovinu majetku získaného v době manželství, pak takováto námitka jistě nebude úspěšná. Fakt, že manžel při rozvodu přijde o polovinu majetku, nemůže být chápána jako zvlášť závažná újma, protože zánik a vypořádání společného jmění manželů je zákonným důsledkem každého rozvodu. Zvláště závažnou újmu lze spatřovat třeba v případě, kdy manžel je v invalidním důchodu, má nějaké postižení, které mu ztěžuje život a v případě rozvodu by zůstal odkázaný jen sám na sebe. 19 Při splnění všech výše uvedených podmínek kumulativně by měl soud i přes existenci kvalifikovaného rozvratu manželství měl návrh na rozvod manželství bez dalšího zamítnout. Zákonodárce v případě tvrdostní klauzule myslel i na případy, kdy ani zamítnutí rozvodu manželství z klasifikovaných důvodů nepovede ke smíru partnerů a nastolení řádného a fungujícího manželství. Pro tyto případy je v zákoně zanesena tříletá lhůta, kdy je tvrdostní klauzule účinná. Manželé, kteří tedy nebyli rozvedení právě na jejím základě, mají možnost po uplynutí tří let od doby zamítnutí žádosti o rozvod, znovu se na soud obrátit a rozvést se. Manželé musí splnit podmínku, že spolu tři roky nežijí ve společné domácnosti ani intimně, přičemž musí splnit i ostatní podmínky pro rozvod manželství stanovené v § 24 zákona o rodině. Podle mého názoru je tvrdostní klauzule určitým typem ochrany slabší strany, která by mohla rozvodem ztratit vše důležité. Myslím však, že soudy by měly v případě takto ztíženého rozvodu poměrně pečlivě zkoumat důvody toho z manželů, který žádost o rozvod podal.
19 Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 84
33
Velmi často jsou ty pravé důvody vedoucí k rozvodu skryté a velmi dlouhodobé. Jistě jiné stanovisko zaujme soud, kdy se manžel chce rozvést kvůli nové mladší partnerce a jiné, když bude zřejmé, že manželé o sebe po letech prostě jen ztratili zájem a ten, který podal žádost o rozvod, s druhým už nechce a nemůže dále žít a jen našel sílu udělat za vším definitivní tečku. Ovšem i přesto je těžké říci a určit, proč si manžel našel mladší partnerku – zda kvůli své ješitnosti nebo kvůli tomu, že si s manželkou jen přestal rozumět. To, že je manžel uplatňující tvrdostní klauzuli např. v invalidním důchodu, by nemělo být kvalifikovaným důvodem pro zamítnutí rozvodu manželství. Pokud s ním ten druhý nebude chtít být a pomáhat mu, tak ani zamítnutí rozvodu jeho názor a přístup nezmění. Naopak. Budou pravděpodobné výbuchy vzteku, hádky, v nejkrajnějším případě i fyzické násilí jako pomsta za zmaření rozvodu. V tomto případě by mohlo vše být vyřešené kompenzací určitou finanční sumou, která by invalidnímu manželovi dovolila zajistit si odpovídající služby zdravotníků či jiných odborníků. V naprosté většině případů tento ztížení rozvod nedopadá na rozvod manželství s nezletilými potomky, ale na manželství starších osob, v němž manželé strávili většinu svého života a mají morální právo očekávat podporu a ochranu pro dobu svého stáří. 20 V případě tohoto rozvodu podle § 24 zákona o rodině a s ohledem na ustanovení § 25 zákona o rodině ovšem nelze žádné manželství rozvést, pokud nenabude právní moci rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení podle § 176 občanského soudního řádu. Je tedy jasně patrné, že při rozvodu je hlavní důraz kladen na zájmy nezletilých potomků, kteří z manželství vzešli.
2. 2 Návrh možných legislativních úprav sporného rozvodu 2. 2. 1 Rozvod manželství za stávající právní úpravy V rámci rozvodu manželství jsem se rozhodla hlouběji věnovat spornému rozvodu, který je dle mého názoru velmi komplikovaným a zdlouhavým procesem, a právě u sporného rozvodu bych chtěla zmínit některé své návrhy na zlepšení. Pro lepší názornost jsem si vybrala rodinu Rychlých, na níž blíže popíšu, jak by v jejich 20 Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině a předpisy související. Praha: Linde, 1998, s. 44
34
případě vypadal rozvod manželství za současné právní úpravy a jak v případě mnou navržených legislativních úprav. Popis rodiny: Pan Rychlý pracuje jako marketingový ředitel společnosti Akra a. s. v Praze. Jeho manželka je na mateřské dovolené s dcerou Natálií, které jsou 2 roky. Druhým společným potomkem je syn Jakub, kterému je 5 let. |Manželé Rychlých se brali před osmi lety na Staroměstské radnici po tříleté známosti. Paní Rychlá před nástupem na mateřskou dovolenou pracovala jako mluvčí společnosti AIG Czech republic a. s. v Praze. Po narození syna Jakuba se manželé společně domluvili, že paní Rychlá bude na mateřské dovolené po dobu tří let a nebude chodit do práce, protože průměrný příjem manžela činí 70.000,-- Kč měsíčně, což je pro jejich rodinu naprosto dostačující. Paní Rychlá tedy zůstala doma a starala se o dítě, domácnost a svému manželovi zajišťovala perfektní zázemí. Po narození dcery Natálie došlo mezi manželi k prvním konfliktům, protože paní Rychlá se ve značné míře upnula jen na děti, vše ostatní šlo stranou. Pan Rychlý kvůli své pracovní vytíženosti a z důvodu ochlazení vztahů s manželkou s rodinou mnoho času netrávil, zvláště po roce od narození dcery. Přesto se snažil s manželkou komunikovat, obnovit jejich dříve perfektně fungující vztah a oživit city. Přes veškerou snahu to bylo marné. Pak přišel pan Rychlý s návrhem rozvodu jejich manželství. Paní Rychlé vše vysvětlil tím, že se odcizili, nemají si co říci a všechny city z jeho strany vyprchaly. Paní Rychlá se vše snažila zachránit tím, že navštíví manželskou poradnu a vše budou společně řešit, aby manželství zachránili. Pan Rychlý byl však rezolutně proti. Z jeho pohledu nebyla žádná šance na to, aby se manželství a vztahy v jeho rámci vrátily do starých kolejí. Přiznal, že kvůli citovému ochladnutí si našel před půl rokem novou známost. Následovala žaloba na rozvod manželství, kterou podal prostřednictvím svého právního zástupce pan Rychlý. Do žaloby uvedl stejné důvody rozvodu, jaké sdělil i své manželce. Dále uvedl, že odcizení z jeho strany bylo způsobeno hlavně tím, že manželka se věnovala jen dětem a na něj, na společné zájmy a společně strávené chvíle neměla čas a při každé jeho snaze o sblížení ho razantně odmítala právě kvůli dětem. Tyto důvody ho vedly i k tomu, že si našel jinou partnerku, se kterou si rozumí.
35
Při prvním jednání se soudce pokusil vyzvat manžele Rychlé ke smíru. Toto pan Rychlý odmítl a jako důvod uvedl, že se o to již pokoušel mnohokrát, ale vždy bez úspěchu. Paní Rychlá smír podporovala a navrhla společnou návštěvu odborníků i přesto, že manžel má již jinou známost. Jelikož ale pan Rychlý nesouhlasil, soud zahájil soudní řízení o rozvodu jejich manželství. Pan Rychlý se pokusil manželce navrhnout domluvu na rozvodu. Paní Rychlá s tím ovšem rezolutně nesouhlasila a proto tedy započal průběh sporného rozvodu, kde musí soud zkoumat z úřední povinnosti řadu věcí. Jednou z nich je kvalifikovaný rozvrat manželství, který je základním předpokladem pro rozvod. Každý z manželů Rychlých musel vypovídat a k rozvratu se vyjádřit. Pan Rychlý uváděl stále stejné skutečnosti. Paní Rychlá naopak uváděla, že jejich manželství bylo vždy spokojené, bez hádek a že k vzájemnému odcizení nedošlo, protože manželé spolu po celou dobu udržovali i intimní styk. 'Soud tak obdržel dvě rozdílné výpovědi. Na základě mnou uvedených informací o rodině Rychlých na začátku je patrné, že paní Rychlá se snaží manželství zachovat za každou cenu a proto se uchýlila ke lživé výpovědi o skutečném stavu jejich manželství, které již minimálně po dobu jednoho roku nebylo v pořádku a neplnilo některé své základní funkce. Není právně relevantní, zda si paní Rychlá manželskou krizi uvědomovala nebo ne. Není podstatné ani to, zda si ji třeba jen nepřipouštěla. Toto jsou totiž domněnky, které se jen stěží dají prokázat. Na základě rady svého právního zástupce paní Rychlá uplatnila tvrdostní klauzuli, která má ochraňovat slabší stranu, jež se na rozvratu manželství převážně nepodílela a rozvodem by jí byla způsobena zvlášť závažná újma. Z nestraně uvedených informací o rodině je zřejmé, že paní Rychlá se svým přístupem po narození dcery má větší podíl na rozvratu manželství, protože věnovala více péče a pozornosti dětem, přičemž manžela a budování jejich vzájemného vztahu naprosto ignorovala a to včetně citové stránky celé věci. Prokazování příčin rozvratu manželství je však úkol velice složitý, založený na výpovědi žalobce a žalované. V případě manželů Rychlých soud slyšel dvě zcela odlišné výpovědi, kterými se bude řídit při svém rozhodování. Soudce manžele nezná, jsou to pro něj cizí lidé. Nejsou mu známa stejná fakta jako nám, a tudíž se musí rozhodovat pouze podle dostupných důkazních prostředků. 36
Uvedla jsem, že paní Rychlá se manžela a manželství nechce vzdát. O jejích důvodech pro toto se můžeme jen domnívat. Aby nedošlo k rozvodu, snížila se ke lživé výpovědi a rozebírání soukromých a i ryze intimních záležitostí před soudem. Jako hlavní důvod, proč požádal pan Rychlý o rozvod uvedla jeho novou známost, dále uvedla, že rozvodem by jí vznikla značná újma, protože je na mateřské dovolené, nepobírá žádnou mzdu a je zvyklá na určitý životní standard, který jí umožňoval příjem manžela. To je jediné řešení, jak dosáhnout svého cíle – tedy zamítavého stanoviska soudu žaloby manžela. Takového propírání soukromí jisté není nic příjemného a mezi manželi došlo k vyostření vztahů právě z důvody „praní špinavého prádla“ na veřejnosti a lhaní o celém stavu manželství. V době před jednotlivými jednáními u soudu se manželé Rychlých prakticky denně hádali, protože v tu dobu žili stále ve společné domácnosti. Tímto samozřejmě nejvíce trpěly jejich dvě děti, které byly svědky všech výbuchů vzteku svých rodičů, jejich vzájemného obviňování a hádek. Děti samozřejmě nechápaly, proč se něco takového děje a proč na sebe maminka a tatínek pořád jen křičí. Malé děti jsou navíc z takovéto atmosféry značně vystresované a trpí o dost více než samotní rodiče. Bohužel toto si manželé Rychlých neuvědomují, protože pro ně je primární vyřešení jejich vztahu a péči o děti neřeší, protože paní Rychlá si možnost rozvodu manželství vůbec nepřipouští. Celý proces je značně zdlouhavý, přičemž vzájemné hádky a „naschvály“ ze strany paní Rychlé nabývaly na intenzitě. Kdo nejvíce trpí jsou opět nezletilé děti, které nejsou v tomto případě žádným způsobem zákonem chráněny. Naopak – protahování celého procesu kvůli zjišťování příčin rozvratu manželství celou situaci jen zhoršuje. Soud ve svém rozhodování musí být nestranný. Na základě výpovědí obou účastníků a s přihlédnutím k tomu, že pan Rychlý mí jinou známost, se soud domníval, že právo je na straně paní Rychlé, sice že ona je obětí manželova chování a že rozvod manželství by byl v rozporu se zájmem jejich nezletilých dětí. Soud tedy aplikoval ustanovení § 24b – tedy tvrdostní klauzuli. Žaloba na rozvod manželství byla zamítnuta.
37
Shrnutí: V případě rodiny Rychlých nebylo tedy manželství rozvedeno a Rychlých nadále zůstávají podle práva manželi. Je zcela zřejmé, že verdiktem soudu se mezi manželi situace jako mávnutím proutku od základu nezmění. Naopak. Je pravděpodobné, že hádky se budou stupňovat a pan Rychlý se odstěhuje ze společné domácnosti k přítelkyni. Tvrdostní klauzule sice zmařila rozvod, nicméně zákon pamatoval na manželství, která i přes zamítavé stanovisko soudu o rozvodu manželství nefungují, a uvádí: Jestliže manželé spolu nežijí po dobu delší než tři roky, soud manželství rozvede, jsou-li splněny podmínky § 24. 21 Po dobu tří let tedy budou Rychlých nadále „manželi“, i když jejich manželství nebude plnit žádné zákonem stanovené funkce. Je velice pravděpodobné, že zhrzená paní Rychlá bude manželovi dělat problémy při stýkání se s dětmi, i když jeho právní nárok na vídání dětí je totožný s nárokem jejím – právě proto, že nedošlo k rozvodu manželství. Opět budou v nejhorším postavení děti, protože se o ně rodiče budou přetahovat. Pan Rychlý díky zamítnutí rozvodu nemá ani v rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilých dětí. Pro jejich společný majetek a závazky jsou stále v jejich společném jmění manželů. To znamená, že s věcmi nadále hospodaří oba manželé bez rozdílu. Což ovšem neodpovídá realitě. Pan Rychlý se odstěhoval ze společného bytu, kde zanechal i společné vybavení domácnosti. Z právního hlediska je stále vlastníkem bytu i vybavení domácnosti, ovšem v praxi mu tyto věci neslouží. Toto velmi složité a frustrující období bude tedy trvat tři roky, než bude moci být manželství rozvedeno, upraveny poměry nezletilých dětí a vypořádání SJM. Někdo by mohl namítat, že rodiče se i přes vzájemné neshody k sobě vrátí a usmíří se jen kvůli dětem. Na základě statistických údajů je však prokázáno, že jen velmi malé procento rodičů je schopno začít žít nový život společně jen pro dobro dětí. Myslím si, že rozhodnutí rodičů být spolu jen kvůli dětem není rozhodnutím šťastným. Děti jsou velmi vnímavé a poznají, že mezi rodiči není něco v pořádku. Rodiče ani potom nejsou schopni svým dětem dát vše, co potřebují. A to právě protože, že ve svém osobním životě nejsou spokojeni. Rodinu netvoří společně žijící rodiče, ale vzájemné vztahy, lásky a city mezi jednotlivými členy. Pokud toto nefunguje, nemůže fungovat ani rodina. Zřejmě nejhorší věcí na soudním procesu manželů Rychlých byl průtah celého řízení, který 21 § 24b odst. 2 zák. o rodině
38
byl způsoben důkladným zjišťováním příčin rozvratu manželství. Paní Rychlá se rozvést nechtěla, proto u soudu argumentovala s nepravdami, soukromými a ryze intimními informacemi, které přispěly ke zhoršení vzájemných vztahů mezi manželi a následně se přenesly v mnohem horší míře na nezletilé potomky Rychlých. Pro úplnost uvádím, že jméno rodiny, dětí a zaměstnavatelů jsou smyšlená. Příběh se však stal lidem z mého bližšího okolí, proto jsem s celým případem do značné míry obeznámena.
2. 2. 2 Rozvod manželství podle navržených legislativních úprav Podívejme se opět na rodinu Rychlých. Výchozí informace pro účely demonstrace mých návrhů zůstávají stejné do okamžiku prvních výpovědí žalobce a žalované u soudu. Obsah výpovědí ponecháme také stejný. Mnou navrhované změny se týkají v první řadě velice komplikovaného procesu zjišťování příčin rozvratu manželství. Soud musí totiž podle ustanovení § 24 odst. 2 zák. o rodině brát v úvahu tyto příčiny a jejich vliv na rozvrat. V praxi bývá však takové dokazování velice složité a velmi často je závislé pouze na výpovědích rozvádějících se manželů. Pokud jeden z nich s rozvodem nesouhlasí, je logické, že se bude snažit ze všech sil přesvědčit soud o neexistenci rozvratu. Takovýto člověk se pak ve své touze zachovat manželství často uchyluje k záměrnému zkreslování relevantních faktů ze společného života a překrucování některých podstatných informací, které ovlivňují stanovisko soudu. Nezřídka se pak snižují ke lživé výpovědi, aniž by si uvědomovali, že se jedná o trestný čin, a že záměrné zkreslování skutečností jim nikdy nevrátí manžela a nezajistí fungování celé rodiny tak, jak to bylo dříve. Jak vyplývá z příkladu manželů Rychlých – v případě jejich rozvodu podle stávající právní úpravy musel soud zjistit rozvrat a zkoumat jeho příčiny. A právě zkoumání těchto příčin mělo za následek, že vztahy mezi manželi se zhoršili, vyhrotili, což se projevilo nejen na hádkách v soudní síni, ale hlavně doma, kde svědkem všeho byli jejich dvě malé děti. U sporných rozvodů totiž při zjišťování příčin rozvratu manželství jeden z manželů, případně oba, zveřejňují ryze soukromé a intimní informace, což pro jednu ze stran může být svým způsobem ponižující a takového praní špinavého prádla na veřejnosti jen popudí jednoho z 39
manželů proti druhému o dost více a ráz celého rozvodu může přitvrdit. Takového stresové situace výrazně zasahují do osobního i pracovního života obou manželů a negativně ho ovlivňují. Kdo je ale celým procesem a jeho následky zasažen nejvíce jsou děti rozvádějících se manželů, které na vyhrocené vztahy mezi rodiči díky zkoumání příčin rozvratu doplácejí nejvíce. Na základě těchto faktů jsem dospěla k názoru, že zkoumání příčin rozvratu manželství nutí tu stranu řízení, která se nechce rozvádět, leckdy se uchýlit k hysterickým scénám, zveřejňování intimních faktů a v nejhorším případě ke lži. Jen proto, že chtějí zachránit manželství, nechtějí ztratit toho druhého a pro děti zachovat rodinu. V tomto stresujícím momentu si však neuvědomují, že tohle všechno ztratili už dávno a rozvod je jen logickým vyústěním celé situace. Ano, rozvod je jistě smutná a nepříjemná záležitost a nikdo si nedovede představit, čím musí účastníci projít, dokud to sám nezažije na vlastní kůži. Ale podle mě je mnohem horší žít v manželství, které naprosto vyprchalo – ať ze strany jednoho nebo obou manželů. Takového manželství totiž nemůže plnit své funkce a všem zúčastněným nemůže přinést nic dobrého. Mluvím o manželství, kde se chce rozvést pouze jeden z partnerů. Důvod k rozvodu může mít jakýkoli – neshody, ztráta důvěry, vyprchání citů. Je prokázáno, že je poměrně velké procento sporných rozvodů je podáno kvůli tomu, že si jeden z partnerů našel někoho jiného. Je rozhodně odsouzeníhodné, když si muž po dvaceti letech manželství najde o mnoho let mladší partnerku a opustí manželku, která mu léta budovala zázemí, pečovala o rodinu a vzdala se své kariéry. Ovšem i v této situaci je nejlepším řešením rozvod. Ze strany manžela se nedá očekávat obnovení soužití i přes veškerou snahu a přání manželky. Pokud dojde k rozvodu, každý si bude moci jít vlastní cestou a začít nový život. Ale podívejme se v této souvislosti na pana Rychlého. Primárně se nerozváděl kvůli novém mladé partnerce, ale kvůli chování manželky. Díky interpretaci celé záležitosti paní Rychlou u soudu však nedošlo k rozvodu manželství, protože za hlavního viníka byl nepřímo označen pan Rychlý a jeho nevěra, nikoli paní Rychlá. Proto mohla být použita tvrdostní klauzule a žaloba na rozvod manželství zrušena.
40
Na základě statistiky je prokazatelné, že vysoké procento manželství se rozvádí právě proto, že jeden z partnerů (nejčastěji muž) si našel novou partnerku. Na tyto důvody k rozvodu se jistě každý dívá jinak. Většinou je však dávána vina muži, který opouští svou letitou ženu. Ovšem na příkladu pana Rychlého můžeme vidět, že jsou i výjimky potvrzující pravidlo. Není proto správné automaticky odsoudit každého, kdo opustí svého partnera kvůli jinému. Do celého problému jsou zasvěceni jen a jen manželé a nikdo jiný nemůže skutečně zhodnotit, v čem tkví konkrétní problémy, které vedly k rozvratu manželství. Změna ve zkoumání příčin rozvratu manželství – to je hlavní bod, u kterého bych navrhla úpravu. Povinnost soudu zkoumat tyto příčiny je zakotvena v § 24 odst. 1 zák. o rodině. Myslím si, že tato povinnost by měla být do značné míry oslabena, protože za stávající právní úpravy se prakticky line celým průběhem řízení, které tak akorát protahuje. Kvůli zkrácení celého soudního řízení a zamezení vzájemného napadání rozvádějících se manželů bych povinnost zjišťovat důkladně příčiny rozvratu manželství do značné míry osekala. Žalobce by měl všechny zásadní příčiny rozvratu manželství uvést v žalobě. Strana žalovaná pak ve svém vyjádření k žalobě. Toto pravidlo bych zachovala proto, aby se nerozváděla manželství kvůli naprostým banalitám v rámci afektu jednoho nebo obou manželů. Soud by tak vyhodnotil, zda důvody jsou objektivní pro rozvod manželství. V případě nejasností by provedl výslech té strany, jejíž popis je nejasný či neúplný. Pokud by důvody uvedené v žalobě shledal relevantními, manželství by rozvedl na prvním soudním stání. Pokud by šlo o manželství s nezletilými dětmi, předcházelo by samotnému rozvodu řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí. Tímto způsobem by se značně rozvodový proces urychlil a hlavně by ochránil účastníky před napadáním, obviňováním a scénami žalované strany, které zásadně zhoršují celou situaci a schopnost účastníků rozumně se o celé věci společně pobavit. Celým tímto zjednodušením by se rozhodně ochránily i děti. Rodiče by totiž nebyli vystaveni takovém stresu, vyhnuli by se zhoršení vztahů kvůli propírání soukromých záležitostí před soudem a neměli by tak další záminku k hádkám. 41
Moje řešení někomu možná může připadat kruté, příliš přísné a zásadní. Nicméně si myslím, že pokud se chce někdo rozvést ze svých subjektivních důvodů (nespokojenost, odcizení, vyprchání citů atd.), měl by mu soud vyhovět i přes nesouhlas druhé strany. Jistě – dojde k tak zásadní věci jako je rozvod. Ale pokud někdo jiné řešení nevidí, nechce navštívit manželskou poradnu nebo jiné odborníky, neměl by ho český právní řád nutit setrvat v manželství, které už nějakou dobu nefunguje a není schopné plnit své společenské funkce. Pro oba manžele a případně společné potomky bude jistě o dost lepší, když soud žádosti o rozvod manželství vyhoví a oba si půjdou vlastní cestou co nejdříve. Dalším mým návrhem je odstranění tzv. tvrdostní klauzule, která je zakotvena v ustanovení § 24 b zák. o rodině. Není správné, aby byl někdo nucen setrvat v manželství jen proto, že by druhému z manželů mohla vzniknout závažná újma. Podívejme se na názorný příklad rodiny Rychlých. Na základě tvrdostní klauzule soud manželství nerozvedl. Přesto k obnovení soužití nedošlo. Naopak – vztahy manželů se díky dlouhému prokazování příčin rozvratu a následnému nerozvedení manželství velmi zhoršily. I přesto, že Rychlých jsou nadále manželé před úřady, neoficiálně jejich rodina zanikla. Tomu bohužel nelze zabránit žádným právním předpisem ani rozsudkem. Protože Rychlých jsou stále manželé, mají i společný majetek, se kterým po dobu minimálně tří let, než podle práva bude moci být jejich manželství rozvedeno, mohou hospodařit společně. Samozřejmě i v případě majetku vznikají mezi manželi spory ohledně jeho nakládání, prodeje atd.. Dalším problém je fakt, že po celé tři roky budou vše nabývat do SJM. Blíže o této problematice pohovořím v kapitole IV. Pro zajímavost uvádím, že v původní verzi velké novely zákona o rodině byla zakotvena pouze jednoletá ochranná lhůta. Senátu se však zdála příliš krátká a proto byla lhůta prodloužena na současné tři roky, což je dle mého názoru naprosto neúnosné. Lidé, kteří budou tvrdostní klauzulí dotčeni jsou prakticky „odsouzeni“ žít po dobu tří let (pokud nepočítám dobu rozvodu) po právní stránce stejně jako do doby před podáním žádosti o rozvod, což rozhodně neprospěje nikomu. Ani po citové, psychické nebo materiální stránce.
42
Velmi problematické je pak v případě nevyhovění žádosti o rozvod péče o děti, protože v naprosté většině případů nedojde ke smíru rodičů a šťastnému konci. Společná péče tedy není možná. Dochází ke sporům o děti, přetahování se a rodiče nejsou naprosto schopni se domluvit na režimu péče o děti, právě proto, že nedošlo k rozvodu a tím pádem nedošlo ani k rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilých po rozvodu manželství. Dle zákonné dikce by neměl soud rozvést manželství, pokud by to nebylo v zájmu nezletilých dětí. V tomto případě si dovedu představit ovšem jen zamítnutí žaloby na rozvod takového manželství, kde se manželé v konkrétní chvíli nepohodli a žádost o rozvod byla pouze zbrklým úkonem, což by soud mohl zjistit v odůvodnění žaloby. Např. manželé se pohádali proto, že manželka si pořídila drahou kabelku a manžel cholerik v tu chvíli viděl rozvod jako jediné množné řešení, aby nemusel již manželku sponzorovat. Pokud podá žádost o rozvod v afektu, je pravděpodobné, že do nařízení soudního jednání se celá situace uklidní a manželé sami žádost stáhnou. Ovšem nedovedu si představit, že by v zájmu dětí dle dikce zákona byl fakt, že soud zamítne nefungující manželství – byť ze strany jednoho z partnerů – a toto zamítnutí by mělo být v zájmu nezletilých potomků. Naopak. Zamítnutí povede k výraznému zhoršení vztahů a vznikne tak neúnosná situace pro všechny zúčastněné, obzvláště tím budou dotčeny děti. Jsem si vědoma toho, že zrušením tvrdostní klauzule by mohlo dojít i k poškození strany, které nenese takový podíl na rozvratu nebo minimálně nese podíl stejný. Myslím tím majetkovou újmu, která by vznikla druhému z manželů rozvodem. Po rozvodu totiž příjmy manželů nepodléhají režimu SJM. I přes tento fakt stále trvám na zrušení tvrdostní klauzule. Svými následky, tj. zmařením rozvodu manželství, které nemá budoucnost, působí totiž následky mnohem závažnější, především citové, psychické a může zničit „dobré“ vztahy, které mezi manžely vládnou. Pokud by hrozila majetková újma jednomu z manželů, např. manželka na mateřské dovolené nemá žádný příjem ze zaměstnání, soud by direktivně rozhodl o stanovení výživného pro tuto manželku tak, aby jí neklesla životní úroveň a po dobu stanovenou zákonem mohla být na mateřské dovolené. Po svém nástupu do zaměstnání by soud na návrh jednoho z manželů rozhodoval znovu o určení výživného a přihlédl by k novým skutečnostem, jako je plat ženy, potřeby dětí.
43
Výživné pro manželku a děti by v takovémto případě mělo být stanoveno ve výši min. 40% z průměrného měsíčního příjmu manžela, aby nedošlo k výraznému snížení životní úrovně a děti byly kvalitně finančně zabezpečené. Jsem si vědoma toho, že mnou navržené změny nejsou spravedlivé pro všechny páry, pro které je rozvod jediným řešením. Bohužel naprosté spravedlnosti nelze dosáhnout nikdy. Současná právní úprava také tuto vlastnost postrádá, navíc její průběh je zdlouhavý, problematicky vzhledem k povahám jednotlivých účastníků, ničí vztahy mezi lidmi a závažným způsobem ohrožuje zdravý vývoj dětí. Právní úprava sporného rozvodu pochází z roku 1963, kdy ve společnosti platila jiná pravidla a mezi lidmi existovaly jiné vztahy, než jsou dnes, v roce 2009. Uplynulo mnoho let a bylo by vhodné, aby i zákony upravující vztahy, které se neustále vyvíjí, šly s dobou. Tvrdostní klauzule byla sice včleněna velkou novelou v roce 1998. Nicméně i za těch 11 let se vztahy a názory na rozvodové právo změnily. Proto jsem se zamyslela nad průběhem sporného rozvodu a vymyslela tyto zlepšovací návrhy, tedy omezení povinnosti zkoumat příčiny rozvratu manželství víc, než je nutné a zrušení tvrdostní klauzule, přičemž možná majetková újma by byla kompenzována vyšší poměrnou částí příjmu druhého z manželů s možností přezkoumání majetkových poměrů na návrh každého z účastníků.
2. 3 Nesporný neboli smluvený rozvod Tento druh rozvodu nebyl možný až do roku 1998, kdy novela zákona o rodině vnesla do rozvodového řízení zásadní změnu a umožnila rozvádějícím se manželům rozvod „po dohodě“. Konkrétně se jedná o ustanovení § 24a zákona o rodině, kde je tento institut upravený. Změna takovéhoto formátu měla za úkol zásadním způsobem zjednodušit rozvodové řízení pro ty manželské páry, kteří oboustranně došli k závěru, že jejich manželské soužití je po všech stránkách vyhaslé a již není schopné plnit své společenské a zákonem uložené funkce. V neposlední řadě bylo snahou zákonodárce umožnit manželům, kteří považují další setrvávání v manželství za neúčelné, důstojný rozchod. 44
Nesporný rozvod je „elegantní možností, jak se dva rozumní a s koncem svého manželství smíření lidé dokáží ve slušnosti rozejít, čímž obvykle nastolí vzájemnou spolupráci na takové úrovni, která umožní, že i když nemohou být manželé, přesto zůstanou rodiči a slušnými lidmi schopnými kontaktu a dohod ohledně dětí. 22 Ovšem základním předpokladem u tohoto typu rozvodu je schopnost obou partnerů zvládnout emoce, které v naprosté většině případů rozvod vyvolává a domluvit se o zásadních problémech, které rozvod manželství přináší. Zákon u smluveného rozvodu předpokládá kvalifikovaný rozvrat manželství a splnění následujících tří podmínek: a) manželství muselo trvat alespoň jeden rok smyslem této podmínky je zajisté předejít neuváženým a impulsivním rozvodům, roční lhůta trvání manželství musí být splněna ke dni vydání soudního rozhodnutí o rozvodu manželství
b) manželé ke dni podání žaloby na rozvod manželství spolu nejméně šest měsíců nežijí tímto je hlavně míněno, že manželé spolu nevedou společnou domácnost, nestýkají se ani intimně a jejich citové pouto se vytratilo, přitom nemají nebo nemusí mít žádný důvod, aby měnili společné bydliště, i tato půlroční časová podmínka musí být splněna ke dni vydání soudního rozhodnutí o rozvodu manželství c) druhý manžel se k tomuto návrhu na rozvod připojí zákon v tomto případě neupravuje, v jaké formě by mělo toto připojení být, v praxi může nastat i situace, kdy se druhý z manželů k rozvodu připojí až poté, co soud schválí dohodu o svěření dětí do výchovy v opatrovnickém řízení a teprve poté manželé uzavřou dohody o vzájemném vypořádání, druhý z manželů připojí oficiálně svůj podpis a rozvod původně zahájený podle ustanovení § 24 zákona o rodině se změní na rozvod podle § 24a. Tímto však není vyloučeno, aby se druhý manžel připojil k žalobě na rozvod manželství ihned a soudu byly na začátku předloženy požadované dohody o vzájemném vypořádání společného jmění manželů. Soud se u nesporného rozvodu nezabývá zjišťováním hlubokého a trvalého rozvratu 22 Kovářová, D. Advokáti, klienti a dohodnuté rozvody. Právo a rodina, 2005, č. 1, s. 11
45
manželství. Pouze zjišťuje na základě předložených důkazů, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky. Skutečnost, že manželství trvalo alespoň jeden rok, lze zjistit poměrně jednoduchým způsobem a to z oddacího listu, který by měl být vždy připojen k žalobě na rozvod manželství, i když není zákonem vyžadovanou přílohou. Při prokazování faktu, že manželé společně nežijí nejméně šest měsíců, soud v naprosté většině případů bude vycházet ze shodného prohlášení rozvádějících se manželů. Splnění třetí podmínky, tj. že se druhý manžel k návrhu připojí, zjistí soud velmi jednoduchým způsobem a to sice na základě podepsané a ověřené žádosti o rozvod. Zákon o rodině v ustanovení § 24a dále požaduje, aby v případě nesporného rozvodu manželé k žádosti o rozvod manželství byly připojeny i následující dokumenty: a) písemná smlouva (dohoda) obou manželů o vypořádání jejich vzájemných majetkových vztahů na dobu po rozvodu b) písemná smlouva o vypořádání práva společného bydlení na dobu po rozvodu c) písemná smlouva o vyživovací povinnosti, pokud nárok na tuto vyživovací povinnost jednomu z manželů vznikl nebo se tak manželé společné domluvili d) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu Zákon pro výše uvedené smlouvy neuvádí, jaký by měl být jejich obsah či náležitosti. Jedinou zákonnou podmínkou je jejich písemná forma a úředně ověřené podpisy. Jelikož zákon o rodině hovoří o „smlouvě“ dalo by se usuzovat, že tyto smlouvy musí při použití analogie legis splňovat veškeré formální náležitosti, které klade na smlouvy zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Soud z úřední povinnosti nezkoumá obsah a správnost smluv, s výjimkou ustanovení, která by způsobila absolutní neplatnost těchto listin. Omezuje se tedy na zjišťování skutečností, zda projev vůle smluvních stran byl učiněn svobodně, vážně a srozumitelně, jestli předmětem smlouvy není nemožné plnění, zda jsou smluvní strany způsobilé k právním úkonům. Dále soud zkoumá, zda smlouva není v rozporu s nějakým zákonem, případně jej neobchází a není 46
v rozporu s dobrými mravy. Případná neplatnost smluv nezakládá v žádném případě důvody pro zamítnutí žádosti o rozvod manželství. Soud musí v takovém případě přezkoumat, zda jsou dány podmínky pro „sporný rozvod“ a případně dále postupovat v řízení podle § 24 zákona o rodině. Všechny sepsané a předložené smlouvy pozbývají platnosti, pokud byla žádost o rozvod manželství zamítnuta, přičemž důvod zamítnutí není právně relevantní. Taktéž pozbývají platnosti v případě, že manželství bylo místo podle § 24a rozvedeno řízením vedeného na základě ustanovení § 24 zákona o rodině.23 Při sepisování dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů mají smluvní strany dvě možnosti, v jaké podobě dohodu uzavřít. Jednou z nich je uzavření smlouvy s odkládací podmínkou spočívající v tom, že její účinnost se odkládá na dobu po právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků řízení. Stejné ustanovení musí obsahovat i dohoda o výživném, pokud byla uzavřena. Samotné uzavření smlouvy o vyživovací povinnosti nevylučuje možnost podání žaloby na změnu nebo úplné zrušení výživného, pokud by v budoucnu došlo ke změně poměrů jednoho z partnerů. Problém většinou nastává v případě, kdy se mají rozvádějící se manželé domluvit na obsahu dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu. Pokud se totiž rodiče nedohodnou sami mezi sebou a soud bude muset rozhodovat ve věci za ně, nelze se domáhat rozvodu podle § 24a. Soud je pak v takovém případě vázán zákonem a musí postupovat pouze podle obecného zákonného ustanovení o rozvodu, a to sice podle § 24 zákona o rodině. V praxi může nastat i situace, kdy se manželé na začátku shodně domluví, že rozvod je jediným východiskem, podniknou všechny kroky k tomu, aby jejich manželství mohlo být rozvedeno podle § 24a zákona o rodině, ale v průběhu řízení jeden z manželů svůj souhlas k rozvodu odvolá, nebo se vyskytnou neshody v záležitostech bydlení či vyživovací povinnosti k druhému manželskému partnerovi nebo nejsou manželé schopni domluvit se o výchově svých dětí. V takovém případě musí soud celé řízení překlasifikovat a rozvod vést podle § 24 zákona o rodině. Pokud dojde k této situaci a původně nesporný rozvod je pozměněn soudem na základě zjištěných skutečností na sporný, pak uzavření dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů je nutné považovat za neplatný právní úkon a to sice pro nedodržení podmínek podle ustanovení § 24a zákona o rodině. Pokud je totiž manželství rozvedeno podle 23 Rais, D. K charakteru dohody podle ust. § 24a odst. 1 písm a) zákona o rodině. Právo a rodina, 2000, č. 5, s. 16 - 17
47
§ 24 zákona o rodině, lze dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů platně uzavřít až po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
2. 4 Místo a způsob podání žádosti o rozvod Odpověď na tuto otázku nalezneme v § 88 písm. a) občanského soudního řádu. Příslušným soudem je ten soud, v jehož obvodu měli oba manželé poslední společné trvalé bydliště v rámci České republiky, ale pouze za předpokladu, že se jeden z manželů v obvodu tohoto soudu i nadále zdržuje. V případě, že manželé neměli po celou dobu trvání svého manželství společné trvalé bydliště, bude celou záležitost řešit soud, v jehož obvodu bydlí druhý z manželů, tedy žalovaný. Může nastat ale i situace, kdy v místě trvalého pobytu žalovaného soud není. Pro takovýto případ je příslušným soudem soud, v jehož obvodu bydlí žalobce. Žaloba na rozvod manželství musí obsahovat určité údaje, bez nich by byla soudem automaticky vrácena žalobci. Mezi podstatné údaje patří správné označení soudu, uvedení jeho adresy, určení účastníků řízení, tj. rozvádějících se manželů – nutné uvést jména, příjmení, adresy a rodná čísla. V žalobě musí být také obsaženy údaje o sňatku, kterým vzniklo manželství účastníků řízení. Jedná se především o datum a místo uzavření sňatku. Pokud z manželství vzešli potomci, pak musí být uvedena jejich jména a data narození. Podstatnou částí žaloby je sdělení, zda již manželé podali návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu. Samozřejmě pouze za předpokladu, že měli společné děti. V textu žaloby dále nesmí chybět samotné vylíčení průběhu manželství, jeho vývoj, současný stav a hlavně důvody, které podle žalobce přispěly k rozpadu manželství a vedly ho k podání žaloby na rozvod manželství. Jednou z nejdůležitějších částí je tzv. žalobní petit. Ten musí obsahovat závěrečný návrh, tj. jak si žalobce přeje, aby soud rozhodl. Žaloba se podává k soudu ve dvojím vyhotovení, musí být opatřena kolkem v hodnotě 1 000 Kč, který slouží na úhradu soudního poplatku. Žádný předpis tak nestanovuje, nicméně 48
doporučuje se jako přílohu žaloby na rozvod manželství připojit i kopii oddacího listu, popřípadě i kopii návrhu na úpravu poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu – pokud v době podání žaloby již žalobce s tímto dokumentem disponuje. Na závěr je nutné, aby žalobce připojil svůj vlastnoruční podpis.
2 .5 Rozvod manželství s nezletilými dětmi Novelizací zákona o rodině (zákon č. 91/1998 Sb.) oddělila rozvodové a opatrovnické řízení, ve kterém se rozhoduje o následném životě dětí po rozvodu manželství. Díky této novele došlo ke zvýšení stupně ochrany dětí, jejichž rodiče se rozvádí. V době před účinností novely zákona o rodině totiž v naprosté většině případů docházelo ke sporům o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů, přičemž tyto spory leckdy přetrvávaly i mnoho let po právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Základním smyslem výše uvedené novely bylo tedy ochránit zájmy dětí, které nejsou nijak proti rozvodu svých rodičů chráněny a celá situace je pro ně mnohem více složitá než pro dospělé.24 Asi jako se vším, i s oddělením opatrovnického řízení od toho rozvodového, jsou spojeny určité výhody a bohužel i nevýhody. Jako podstatnou a podle mého názoru možná nejdůležitější výhodu odděleného řízení považuji fakt, že v případě takto specializovaného druhu řízení má soud mnohem větší prostor věnovat se pouze a jen úpravě poměrů nezletilých dětí. Navíc díky této specializaci má rozhodování o celé věci v ruce soudce, který má s touto problematikou podstatně větší zkušenosti než soudce, který rozhoduje o jiných sporných řízeních. Pro takového soudce je pak řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí jen jedním z mnoha sporných řízení. V tomto ohledu bylo oddělení opatrovnického řízení přelomovým okamžikem a velkým krokem kupředu.
24 Francová, M. Rozvod manželství. Právo a rodina, 2003, č. 4, s. 16 - 17
49
Jistě nepřehlédnutelnou výhodou je i fakt, že v rámci opatrovnického řízení lze řešit nejen poměry nezletilých na dobu po rozvodu, ale i na dobu před rozvodem a to sice na základě ustanovení § 50 zákona o rodině spojením řízení. Zde vidím velké pozitivum zejména pro případy, kdy před podáním samotné žaloby na rozvod manželství jeden z manželů neplní řádně vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem. Díky spojení řízení o úpravě poměrů nezletilých před a po rozvodu na základě ustanovení § 50 zákona o rodině je možné rozhodnout o výživném až tři roky zpětně od zahájení řízení. Jako nevýhodu lze spatřovat v prodloužení celého rozvodového řízení. I když nutno podotknout, že na této na první pohled nevýhodě, můžeme najít i něco pozitivního. A to sice psychologickou stránku celé věci. V naprosté většině případů bývají spory o následnou péči o děti tím nejdůležitějším, co rodiče zajímá a na čem se nemohou shodnout. Přičemž jejich neshody o děti vyvolávají neshody další, např. o majetek. Pokud totiž dojde k vyřešení úpravy poměrů nezletilých na dobu po rozvodu manželství, mezi účastníky řízení většinou dochází ke zmírnění vypětí, což mívá za následek, že při samotném rozvodu se dokazování rozvratu manželství podstatně méně vyhrocuje. Někdy dokonce může dojít ke skutečnosti, že po soudním rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dojde mezi rodiči ke shodě i ohledně vypořádání vzájemných majetkových vztahů a bydlení a původně sporný rozvod vedený podle ustanovení § 24 zákona o rodině bude překlasifikován a následně rozhodnut nesporným rozvodem a to sice podle § 24a zákona o rodině.
50
IV. Vypořádání společného jmění manželů 1. Zánik společného jmění manželů Společné jmění manželů je dle ustanovení § 149 občanského zákoníku úzce spjato a vázáno na trvání manželství. 25 Je tedy logické, že SJM zaniká vždy zánikem manželství. Existuje 6 důvodů, při jejichž nastání dochází k zániku společného jmění manželů: a) Smrt jednoho z manželů V tomto případě zaniká společné jmění manželů dnem, který je uveden jako den úmrtí jednoho z manželů v úmrtním listě. b) Rozvod manželství na základě pravomocného rozhodnutí soudu Rozvod patří mezi nejčastější důvody zániku společného jmění. O rozvodu pojednává blíže předchozí kapitola III. Rozvod manželství. c) Prohlášení konkurzu na majetek jednoho z manželů Zde je nutné respektovat právní úpravu zařazenou do zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Prohlášením konkurzu zaniká úpadcovo SJM a do podstaty spadá ta jeho část, s níž úpadce podnikal. d) Propadnutí majetku nebo jeho části na základě rozhodnutí trestního soudu K zániku SJM dochází tehdy, vysloví-li trestní soud trest propadnutí majetku jednoho z manželů podle § 52 odst. 2 trestního zákona. Zánik společného jmění je nutné brát jako ochranu druhého manžela, protože by nebylo spravedlivé, aby propadla i jeho část. Cílem tohoto institutu je postihnout pouze majetek odsouzeného manžela. Zánik SJM nastává dnem právní moci rozhodnutí soudu o propadnutí majetku, případně jen jeho části. e) Prohlášení jednoho z manželů za mrtvého Pokud je jedno z manželů dlouhodobě nezvěstný nebo není žádný způsobem možné ověřit jeho úmrtí, může dojít na základě druhého z manželů ohledně nezvěstného k řízení o prohlášení za mrtvého podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona o rodině. V tomto případě dochází k zániku společného jmění na základě soudního rozhodnutí ex tunc a to dnem nabytí
25 Salač, J. Společné jmění manželů. Právní praxe, 1998, č. 9
51
právní moci soudního rozhodnutí. Pokud je prohlášení za mrtvého zrušeno, obnovuje se původní manželství také ex tunc. f) Prohlášení manželství za neplatné na základě pravomocného rozhodnutí soudu Rozhodnutí soudu o prohlášení manželství za neplatné má konstitutivní charakter. Manželství existuje až do právní moci rozsudku o jeho neplatnosti. Došlo tedy i ke vzniku společného jmění manželů, které zaniklo až pravomocným rozsudkem. Rozdílná situace nastane tehdy, pokud dojde k uzavření nikoli neplatného manželství, ale tzv. zdánlivého manželství. V takovémto případě soud konstatuje neexistenci manželství a tím pádem i nemožnost existence společného jmění manželů. Po zániku společného jmění manželů, ať již z jakéhokoli výše uvedeného důvodu, je vždy nutné provést jeho vypořádání. Pro účely své práce blíže pohovořím o vypořádání SJM z důvodu zániku manželství na základě pravomocného rozhodnutí soudu o rozvodu v části 3. této kapitoly.
2. Společné jmění manželů po svém zániku Zatímco společné jmění manželů zaniká okamžitě – ať již na základě pravomocného rozhodnutí soudu o rozvodu manželství nebo např. smrtí jednoho z manželů – k jeho vypořádání rozhodně nedochází ve stejném okamžiku. Je až s podivem, že zákonodárce toto mezidobí neupravil žádnou právní normou. Zvláště v dnešní době, kdy statistiky potvrzují velmi vysokou rozvodovost manželství. Je samozřejmé, že po zániku společného jmění manželů již do něj nelze žádný majetek či závazky nabývat. V tomto mezidobí každý z manželů nabývá věci do svého výlučného vlastnictví, případně mohou nabývat do podílového spoluvlastnictví. Část odborné veřejnosti se přiklání k názoru, že i přes zánik SJM je možné používat ustanovení, která se výslovně týkají tohoto institutu. Dokonce je zastáván názor, že i po zániku SJM lze do něj nabývat a to především ve formě přírůstků, úroků, výnosů apod. Z majetku, který do společného jmění patří a dosud nebyl vypořádán. Musím říci, že i já se k názorům odborné veřejnosti přikláním. Díky tomu, že neexistují žádné 52
právní normy, které by dobu mezi zánikem společného jmění a jeho vypořádáním upravovaly, je jistě nutné tuto situaci řešit a řídit se určitými pravidly. Jediným logickým řešením je tedy podle mě také do doby konečného vypořádání společného jmění postupovat podle zákonné úpravy společného jmění manželů. Tento režim se ale samozřejmě týká pouze majetku, který patří do již zaniklého SJM. Co se týká mého názoru, že i po zániku společného jmění do něj lze nabývat, zde musím říci, že se ztotožňuji s názorem odborné veřejnosti ovšem pouze konkrétních situacích, nikoli komplexně. Období mezi zánikem a vypořádáním SJM mívá většinou delší charakter a proto může velmi lehce vzniknout situace, kdy např. z pronajatého bytu náležejícího do SJM přibudou výnosy ve formě nájemného. Bylo by jistě nespravedlivé, aby tento výnos byl připsán pouze jednomu z manželů nebo by jejich podíly nebyly stejné. Tento názor zastávám i pro případ, že rozvedení manželé mají společný účet s finančními prostředky náležejícími do SJM. Úroky připsané do doby vypořádání by měly být zohledněny a rozděleny rovným dílem mezi oba partnery. Poněkud komplikovanější situace nastává v případě mzdy každého z manželů. Pokud bude na jejich společný účet připsána v době po zániku společného jmění, měla by již náležet v plné výši pouze do výlučného vlastnictví toho konkrétního manžela. V případě vypořádání by se tedy měla celková suma mezd každého z manželů odečíst od konečného zůstatku účtu ke dni vypořádání SJM. Problematická situace by mohla nastat v případě vypořádání úroků z celkového objemu mezd každého z rozvedených manželů, protože takto získané úroky již nepatří do SJM, ale připadají do výlučného vlastnictví každého z manželů v poměru, v jakém byla výše jejich mzdy. Pokud by manželé trvali na přesném vypořádání těchto úroků, doporučovala bych konzultaci s bankovním pracovníkem, který jim jistě pomůže rozklíčovat, v jaké výši připadají úroky na tu kterou konkrétní hodnotu mzdy každého z manželů. Aby manželé předešli této komplikované situaci, doporučovala bych, aby si po rozvodu manželství a zániku společného jmění každý z manželů založil nový vlastní bankovní účet a včasně oznámil zaměstnavateli nové bankovní spojení, kam mu má být zasílána mzda. Pokud tento krok rozvedení manželé učiní, rozhodně si ušetří čas a problémy, které jsou s touto 53
situací spojené. Pokud jde o správu majetku, který nebyl vypořádán, je jistě na místě uvést, že v praxi se běžně aplikují ustanovení upravující podílové spoluvlastnictví. Konkrétně jde o ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku: „ O hospodaření se společnou věcí rozhodnout spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhneli se většiny ani dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli spoluvlastníka soud.“ Jde především o situace, kdy se rozvedení manželé nemohou domluvit např. na užívání bytu náležejícího do nevypořádaného společného jmění manželů. Na základě výše uvedených skutečností by si manželé měli uvědomit, že je jen a jen v jejich vlastním zájmu, aby vypořádání společného jmění provedli v co nejkratší době a učinili na základě rady svých právních zástupců taková opatření, která by je uchránila před zbytečně vzniklými vyhrocenými situacemi. Čím dříve uzavřou dohody o vzájemném vypořádání, tím dříve bude mít každý z nich právní jistotu ohledně nabytého majetku a režimu, kterému tento majetek po vypořádání bude podléhat. Pro úplnost bych ráda dodala, že podle našeho právního řádu nemůže dojít k zániku SJM v případě, kdy je jeden z manželů zbaven způsobilosti k právním úkonům na základě soudního rozhodnutí. Pokud je opatrovníkem nesvéprávného manžela druhý manžel, pak pouze a jedině on hospodaří s majetkem náležejícím do společného jmění. Na základě svého uvážení může tedy majetek do SJM nabývat nebo ho zcizovat. Pouze v případě právních úkonů, které převyšují obvyklou správu společného jmění, je nutný souhlas soudu.
3. Vypořádání společného jmění manželů po rozvodu Vypořádáním se rozumí uspořádání majetkových vztahů mezi manžely ke jmění, které bylo předmětem SJM v době jeho zániku, a to podle zásad vyjádřených v § 149 obč.zák.. Vypořádání by mělo zahrnout veškeré společné jmění, které ke dni zániku patřilo k předmětu SJM. 26 Na základě našeho právního řádu připadají v úvahu tři možné způsoby vypořádání SJM, které vidíte na Grafu č. 3.
26 Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2004, s. 225
54
Graf č. 3: Způsoby vypořádání společného jmění manželů
a) Dohoda bývalých manželů Ne úplnou náhodou je v ustanovení § 150 občanského zákoníku tento způsob vypořádání SJM uveden na prvním místě. Za života manželů se vždy dává přednost vypořádání dohodou. Základním důvodem je fakt, že v případě tohoto způsobu vypořádání se eliminují spory plynoucí z dělení společného majetku a jeho správy. Tento způsob vypořádání SJM bude jistě mnohem pravděpodobnější u nesporného rozvodu. Jednak proto, že předložení dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů je jednou ze zákonem stanovených podmínek pro možnost tohoto rozvodu. Dále tak usuzuji z faktu, že se jedná o dohodu, tudíž je nutná spolupráce a domluva obou manželů. Což v případě sporného rozvodu dokáže opravdu jen zlomek partnerů, obzvláště po důkladném zkoumání příčin rozvratu, které je provázeno v naprosté většině případů rozbitím a zhoršením vzájemných vztahů zúčastněných stran. Pokud jsou manželé natolik rozumní a dokáží mezi sebou dohodu uzavřít, výrazně přispějí k možnosti řešit i další nepříjemné situace vzniklé v budoucnosti racionálně. Úřední povinností soudu je na základě ustanovení § 99 o. s. ř. v případě podání žaloby na vypořádání SJM vynaložit veškeré úsilí, aby došlo ke smírnému vypořádání majetkového společenství účastníků řízení. Pokud soud na základě svých šetření zjistí, že takto vynaložená snaha je marná, musí přistoupit k vypořádání SJM svým rozhodnutím na návrh jednoho z manželů. Možnost uzavřít dohodu o vypořádání SJM naplňuje praktické naplnění autonomie vůle a smluvní svobody v ryze privátních záležitostech manželů. 27 27 Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2004, s. 224
55
Až do roku 1992 nebyla tato forma majetkového vypořádání zákonem upravená. Proto se mělo za to, že k vypořádání může dojít i konkludentně. Problémy však nastaly v případě, že předmětem SJM byly nemovitosti. Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 264/1992 Sb., teprve stanovila pod pohrůžkou absolutní neplatnosti obligatornost písemné formy takto uzavření dohody a to i v případě, že předmětem SJM nejsou nemovitosti. Pokud byla předmětem SJM nemovitost podléhající evidenci v Katastru nemovitostí, je po uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů provést vklad této dohody do Katastru nemovitostí. Vlastnické právo k nemovitostem se totiž nabývá právě až vkladem do KN. b) Rozhodnutí soudu „Neprovede-li se vypořádání dohodou,provede je na návrh některého z manželů soud.“ Tak zní ustanovení § 150 odst. 3 občanského zákoníku. Tento druh vypořádání začíná podáním žaloby na vypořádání SJM jedním z rozvedených manželů u soudu, které rozhodl o rozvodu tohoto manželství a to maximálně ve lhůtě tří let od nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Při řízení o vypořádání se soud řídí ustanovením § 149. Ze zásad uvedených v tomto ustanovení vyplývá, že podíly obou manželů na majetku patřícím do SJM jsou stejné, závazky, které vznikly za doby trvání manželství, jsou manželé povinni splnit rovným dílem, každý z manželů je oprávněn požadovat nazpět to, co ze svého vynaložil na společný majetek a naopak je povinen uhradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výlučný majetek. Při vypořádání soud také bere ohled na potřeby nezletilých dětí, k tomu, jak se kdo z manželů staral o rodinu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Na závěr nutno podotknout, že soud rozhoduje pouze o majetku, které je uveden v žalobě na vypořádání SJM a který je tím pádem předmětem řízení. Soud může pozměnit pouze hodnotu majetku a způsob jeho rozdělení mezi rozvedené manžele, případně přikáže jednomu z nich vyplatit druhému z manželů finanční částku na vyrovnání podílu. Pokud by soud rozhodl o majetku, které nebyl uveden jako předmět SJM, jednalo by se o vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 56
c) Rozhodnutí ex lege O tomto třetím způsobu vypořádání společného jmění manželů pohovořím blíže v bodě 4. této kapitoly, včetně zhodnocení současné právní úpravy tohoto institutu a návrhu nových řešení.
4. Vypořádání společného jmění manželů ex lege 4. 1 Pojem vypořádání ex lege Tento třetí způsob vypořádání SJM je v podstatě nejjednodušším řešením, jak majetkové společenství vypořádat. Prakticky spočívá v nekonání rozvedených manželů ve věci jejich řádného vypořádání. Až teprve na základě novely občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983, byla zavedena tzv. nevyvratitelná fikce vypořádání SJM. Dle této domněnky, nedošlo-li do tří let od zániku SJM k jeho vypořádání dohodou rozvedených manželů nebo nebyla-li v této lhůtě podaná žaloba na jeho vypořádání soudní cestou, stávají se movité věci náležející do SJM vlastnictvím toho, kdo je užívá pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti. Pokud nikdo takto věc neužívá, stávají se rozvedení manželé jejími spoluvlastníky, přičemž jejich podíl na věci je stejný. Toto pravidlo platí stejně i u nemovitostí, které nebyly vypořádány. Pokud jde o nemovitosti – katastrální úřad zapíše rozvedené manžele jako spoluvlastníky nemovitosti pouze v případě, že mu předloží rozsudek o rozvodu manželství. Jinak prakticky KN nemá žádnou možnost dozvědět se, že původně společné vlastnictví manželů k nemovitosti se přeměnilo na podílové spoluvlastnictví s jejich rovnými podíly. V případě závazků, které přetrvávají po vypořádání SJM – nadále platí, že oba manželé jsou společně a nerozdílně za tyto závazky zodpovědní. Nelze se totiž opodstatněně domnívat, že by uplynutím tříleté lhůty došlo k zániku solidárního dlužnictví manželů a jeho nahrazením podílovým spoludlužnictvím. Na začátku jsem uvedla, že se jedná o nejjednodušší způsob vypořádání. Myslím tím však nejjednodušší způsob co se týče úkonů účastníků, zařizování či soudních řízení. Na druhé straně je nutné poznamenat, že ne vždy je nechat vypořádání volný průběh tím nejlepším řešením.
57
Rozvedení partneři se totiž vystavují možným sporům o všechny věci, které náleží do jejich SJM. Ustanovení zákona, že po uplynutí lhůty tří let nastává právní fikce, že movité věci se stávají vlastnictvím toho, kdo je užívá, je velice nekonkrétní a zavdává vznik možným spekulacím a sporům o to, kdo konkrétně věc a v jakém rozsahu užívá a tedy komu vlastně patří.
4. 2 Návrh možných legislativních úprav vypořádání SJM ex lege 4. 2. 1 Vypořádání SJM ex lege za stávající právní úpravy Podívejme se na modelový příklad vypořádání SJM rozvedených manželů Křečkových. Jejich manželství trvalo 20 let, mají jednoho – již dospělého – potomka. Za dobu manželství do svého společného jmění „nashromáždili“ rodinný dům se zahradou, auto, vybavení domácnosti jako je lednice, pračka, myčka apod., finanční prostředky na běžném účtu. K rozvodu manželství došlo nabytím právní moci rozsudku o rozvodu manželství dne 10. 3. 2006. K tomuto dni zaniklo tedy jejich společné jmění manželů. Po rozvodu manželství se pan Křeček po několika týdnech odstěhoval ze společného domu do pronajatého bytu, paní Křečková zůstala s dospělou dcerou v rodinném domě, ve kterém se nacházely i všechny věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Osobní automobil využíval jen pan Křeček, protože každý den jezdil do zaměstnání. K běžnému účtu měli oba manželé dispoziční právo, peněžní prostředky z něj čerpali dle svých potřeb. Jelikož to byl jejich jediný účet, každý měsíc na něj chodila výplata oběma z rozvedených manželů. Křečkovi spolu po rozvodu v roce 2006 vycházeli celkem bez větších problémů a vypořádání jejich společného jmění vůbec neřešili. Hlavním důvodem byla zřejmě jejich pohodlnost a absence vědomí, co bude následovat po třech letech po rozvodu manželství. Současná právní úprava spojuje s uplynutím této tříleté lhůty určité následky a to sice, že vlastníkem movitých věcí, které náležely do SJM, se stává ten z manželů, který je užívá pro své potřeby. Musí být splněna i podmínka, že výkon takovýchto práv není nahodilý, ale že užívání věci nebo věcí trvá delší dobu. U nemovitostí se rozvedení partneři stávají podílovými spoluvlastníky, přičemž jejich podíly na nemovitosti jsou stejné. U Křečkových tedy po uplynutí tříleté lhůty došlo podle práva k tomu, že vlastníkem 58
automobilu v hodnotě 300 tis. Kč se stal pan Křeček, protože ho trvale užíval. Vybavení domácnosti (pračka, myčka apod.) v celkové hodnotě 150 tis. Kč se stalo vlastnictvím paní Křečkové a rodinný dům každý vlastnil z jedné poloviny. Finanční prostředky na běžném účtu patřily každému z rozvedených manželů také ve výši jedné poloviny (stav účtu ke dni rozvodu manželství). Z výše uvedených hodnot vyplývá, že uplynutím tříleté lhůty byla paní Křečková „ošizena“ o 150 tis Kč, které tvoří rozdíl mezi hodnotou automobilu a vybavením domácnosti. Tím ale ztráta paní Křečkové nekončí. Díky tomu, že se manžel odstěhoval z rodinného domu a ona tam zůstala sama s dcerou, musela veškeré náklady na jeho provoz hradit sama. K tomu se musí přičíst náklady na některé nezbytné opravy, které musela paní Křečková hradit ze svých vlastních finančních zdrojů (výplaty po zániku SJM). Pan Křeček totiž odmítl jakékoli náklady spojené s domem hradit, argumentoval svým závazkem vůči pronajímateli bytu, kam se po rozvodu dobrovolně, aniž by ho paní Křečková nutila, odstěhoval. Pokud tedy vezmeme v potaz tyto všechny hodnoty, je zřejmé, že paní Křečková tím, že „využila“ vypořádání SJM ex lege přišla nejméně o 150 tis Kč, pokud vezmeme v úvahu náklady spojené s domem, celková ztráta se může pohybovat okolo 200 tis Kč. Problémy závažnějšího charakteru nastaly v době po uplynutí tříletí lhůty, kdy si paní Křečková našla nového přítele, což její bývalý manžel špatně snášel. Přítel se nastěhoval do rodinného domu k paní Křečkové. Protože už uplynula zákonem stanovená lhůta, dům náležel v tom okamžiku každému z bývalých manželů jednou polovinou. Pan Křeček nesouhlasil, aby nový přítel paní Křečkové žil v „jeho“ domě a proto docházelo k mnoha hádkám. Argumentoval tím, že přítel musí mít jeho souhlas, bez něj nemůže v rodinném domě žít. Přitom se ale za celou dobu po rozvodu nepodílel ani jednou korunou na nákladech spojených s jeho chodem a opravami. Pan Křeček si nebyl vůbec vědom svých práv a povinností, která plynou z podílového spoluvlastnictví. Základním právem je užívání předmětu vlastnictví a základní povinností je přispívání na jeho údržbu a chod ve výši podílu na této nemovitosti.
59
Paní Křečková, která se mohla obrátit na soud, aby vypořádal jejich podílové spoluvlastnictví, tak ovšem neučinila. Nejspíše ze absence vědomí, že toto vůbec lze. Protože se výstupy manžela stupňovaly a nebylo možné v domě klidně žít, rozhodla se s novým přítelem odstěhovat do nově zakoupeného bytu. Poté byla s panem Křečkem domluva lepší, proto se společně domluvili na prodeji celého domu, výnos po prodeji rozdělili dle velikosti svých podílů, tedy na dvě poloviny. A toto byla definitivní tečka za jejich bývalým manželstvím a obsahem SJM. Myslím, že případ Křečkových dopadl v rámci možností ještě dobře. Mohlo dojít k daleko větším ztrátám v případě, kdyby jejich movité věci měly větší hodnotu. Také velikým úspěchem je fakt, že se Křečkovi dohodli „rozumně“ na prodeji rodinného domu. Pokud by pan Křeček chtěl bývalé manželce více ztrpčovat život, nemusel s prodejem souhlasit a dům by nadále zůstal v jejich podílovém spoluvlastnictví a nadále by musela hradit náklady na dům (pokud by nechtěla, aby dům chátral a ztrácel na hodnotě). Otázka podílového spoluvlastnictví je velice zapeklitá a v mnoha případech lidem komplikuje život. Myslím, že demonstrace vypořádání SJM ex lege na manželech Křečkových je názorná a vypovídá o jeho nedostatcích. Hlavní nedostatek spatřuji v následcích uplynutí zákonem stanovené tříleté lhůty. Problematické je ustanovení, podle něhož se předpokládá, že se ohledně movitých věcí vypořádali podle stavu, v jakém věci ze SJM používají pro svou potřebu. Zákon tedy předpokládá, že se rozvedení manželé rozumně domluví a spravedlivě se podělí o vše, co náleželo do SJM. Takovéhoto jednání je schopno velmi malé procento rozvedených párů. U naprosté většiny kvůli rozdělení majetku dochází k obrovským, často nechutným tahanicím. Jsou však i tací – jako paní Křečková – kteří nechají věci plynout, nechtějí mít se soudy co do činění nebo si prostě jen nejsou vědomi svých práv – a v závěru na rozdělení majetku „prodělají“. Co se týká nemovitostí a podílového spoluvlastnictví – ani toto ustanovení se mi nezdá býti příliš šťastným. Velkému počtu rozvedených lidí může zásadním způsobem zkomplikovat život. Bez souhlasu druhého spoluvlastníka, tedy druhého manžela, nemá téměř žádnou šanci nemovitost prodat. Může prodat jen svojí polovinu, na kterou má ovšem zákonné předkupní právo druhý spoluvlastník. Pokud ten tedy tohoto svého práva nevyužije, může manželka polovinu nabídnout třetí straně. Ovšem z praxe mohu říci, že polovinu rodinného domu nebo 60
bytové jednotky si koupí opravdu málokdo. Vypořádání SJM ex lege může přinést rozvedeným manželům velké problémy. Také nemusí. Opravdu záleží na konkrétních jedincích a jejich povahách. Ale ti, co se dokáží rozumně dohodnout, tvoří velmi mizivé procento. Jistě je chybou a velkou nerozvážností rozvedených manželů nechat čas plynout a vypořádání neprovádět, počkat si na uplynutí tří let. Dalo by se říci, že si rozvedení manželé za své problémy v rámci vypořádání ex lege mohou sami, protože se nebyli schopni na vypořádání domluvit nebo nevyužili svého zákonného práva požádat soud o toto vypořádání, žalobu může v rámci zákonné tříleté lhůty podat jen jeden z manželů a soud pak provede vypořádání SJM v žalobě uvedeného. Myslím však, že většina lidí o těchto svých zákonem stanovených právech a možnostech neví. Je jistě jejich nezodpovědností, že se neinformovali u právního zástupce. Já si však myslím, že zákon by měl chránit lidi a jejich zájmy za každých okolností. V případě ustanovení § 150 odst. 4 obč.zák. však tuto vlastnost postrádám. Zákon na základě tohoto ustanovení nechává rozvedené manžele napospas jejich vůli. Zákon by měl počítat s tím, že naše společnost je v určitých věcech laxní, neinformovaná, nezodpovědná a na tyto skutečnosti reagovat určitými zákonnými úpravami, které by byly ku prospěchu všech zúčastněných.
4. 2. 2 Vypořádání SJM ex lege podle navržených legislativních úprav Z předchozího bodu 4. 2. 1 vyplývá, že nejsem zastáncem možnosti vypořádání společného jmění manželů ex lege na základě v textu uvedených důvodů. Pro účely názorného vysvětlení mnou navržených zákonných úprav vypořádání ex lege musím údaje rodiny Křečkových trochu pozměnit. Křečkovi jsou pro naše účely ještě v rozvodovém řízení. Nejideálnější by bylo, kdyby se pokaždé rozvádějící se pár dokázal domluvit na vypořádání SJM. To je ovšem čirá utopie. Další možností, která připadá v úvahu, je tedy vypořádání, jež provede soud na návrh jednoho z účastníků. Tato následná varianta je zakotvena v ustanovení § 150 odst. 3 obč.zák. Přesně zní, že „neprovede-li vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud.“28 28 § 150 odst. 3 obč. zák.
61
Vzhledem k faktům, které jsem uvedla u vypořádání ex lege za stávající právní úpravy, jsem zastáncem toho, aby v rámci ochrany rozvádějících se a rozvedených párů, byla tato možnost vypořádání SJM zcela zrušena. Zkrácení tříleté lhůty by na negativní následky nemělo žádný pozitivní vliv, proto změna lhůty není tím správným řešením. Správnou cestu vidím v tom, že pokud nedojde mezi účastníky rozvodového řízení k dohodě o vypořádání společného jmění, měl by vždy direktivně rozhodnout soud. Z mnou uvedeného návrhu vyplývá, že by muselo dojít ke změně ustanovení § 150 odst. 3 a to sice v části, kde se uvádí, že vypořádání provede soud na „návrh některého z manželů“. Zákonodárce by musel tedy vypustit, že varianta vypořádání soudem je možná pouze a jedině tehdy, když jeden z manžel projeví aktivitu a soud o takového řešení požádá. Počet způsobů vypořádání SJM by se tedy zredukoval ze tří původních na dvě. Výsledkem této úpravy by bylo, že vzájemné majetkové vztahy by byly kompletně a spravedlivě vyřešené v poměrně krátké době a negativní následky řešení vypořádání společného jmění uplynutím tříleté lhůty, by tak byly v plné míře odstraněny. Podle mého názoru by došlo i ke zjednodušení práce soudů v tom smyslu, že by o veškerém majetku a závazcích rozhodovali hned, tedy když jsou všechny hodnoty, zůstatky apod. aktuální. Tak lze dosáhnout spravedlivého vypořádání obou manželů. Další úsporu – především časovou - spatřuji ve faktu, že soud je institucí, která se bude snažit o rozdělení rozhodnout spravedlivě, aniž by poškodila jednu nebo druhou stranu. V rámci jednoho sporu by se rozhodly veškeré otázky týkající se vypořádání SJM, což by neponechávalo prostor pro další případné spory o majetek ze SJM, které hrozí právě v případě vypořádání SJM ex lege. Tam totiž po uplynutí tříleté lhůty zbývají rozvedeným manželům v případě sporů o vypořádaný majetek pouze běžné žaloby jako např. žaloba na určení vlastnictví nebo na vyklizení či vydání věci. Jsem si vědoma toho, že návrh na zrušení § 150 odst. 4 a úprava § 150 odst. 3 je razantním řešením, avšak ku prospěchu všech zúčastněných stran. I zákony by měly reagovat na změny chování a jednání lidské společnosti, jež se neustále vyvíjí a mění a s tímto vývojem je potřeba legislativně reagovat takovým způsobem, aby lidem byla vždy poskytována adekvátní ochrana. 62
Závěr Rozvod manželství je pro ty, jichž se týká, velmi nepříjemnou záležitostí. Znamená jistý životní neúspěch obou partnerů. Vzhledem k neustále se zvyšujícímu počtu rozvodů v České republice by podle mého názoru měla být celá situace řádně analyzována a přijatá určitá opatření, která proces rozvodu zefektivní, zrychlí a ochrání účastníky rozvodového řízení. Rozvodová řízení v podání českých soudů nemají dobrou pověst. Především narážím na jejich pomalost a s tím spojené zdlouhavé vyřizování rozvodu. Čím déle totiž celý proces trvá, tím větší je pravděpodobnost, že vztahy mezi rozvádějícími se partnery se zhorší nebo dokonce vyhrotí takovým způsobem, že komunikace přes právní zástupce bude jediným řešením. Což samozřejmě neprospívá nikomu, zejména dětem, které jsou svědky všech hádek a výstupů svých rodičů. Velký zlom v rozvodovém právu nastal přijetím velké novely zákona o rodině v roce 1998. Nejzásadnější přínos této novely spatřuji v tom, že do naší právní úpravy zakotvila tzv. nesporný rozvod. Od roku 1998 bylo tedy nově možné, aby se manželé, kteří jako jediné možné řešení svých partnerských problémů vidí rozvod, společně domluvili, a aby jejich manželství bylo rozvedeno bez jakéhokoli dokazování rozvratu manželství. Trvalý a hluboký rozvrat manželství se v případě tohoto rozvodu presumuje. V praxi to znamená, že manželé nemusí na veřejnosti řešit své osobní či intimní důvody, které je vedly k tak radikálnímu řešení, jakým rozvod bezesporu je. Myslím, že toto významně přispívá k zachování relativně dobrých vztahů mezi partnery, kteří se nemusí navzájem pošpiňovat. Zásadní přínos má tento rozvod především pro rodiny s dětmi, které celou situací trpí jistě nejvíce. Pokud nejsou svědky hádek rodičů, které jsou právě vyvolávané dokazováním rozvratu u soudu, zvládnou celou situaci lépe než za opačné situace. Pro nesporný rozvod zákonodárce stanovil ovšem několik podmínek, které pokládám za neméně důležité. Manželé totiž musí předložit několik zákonem stanovených dokumentů, aby mohlo být jejich manželství rozvedeno podle § 24 a zák. o rodině. Jedním z potřebných podkladů je dohoda o jejich vzájemném majetkovém vypořádání. Soud nezkoumá náležitosti ani obsah dohody. Je tedy zcela v kompetenci manželů, jak si své společné jmění vypořádají. 63
Novela zákona o rodině přinesla ovšem i tzv. tvrdostní klauzuli. Cílem je chránit slabšího z manželů, který se rozvádět nechce, na rozvratu manželství nemá hlavní vinu, a jemuž by rozvodem mohla být způsobena újma. Myslím, že právě tato klauzule působí spolu se sporným rozvodem velké problémy. V případě sporného rozvodu je soud povinen zkoumat, zda mezi manžely existuje trvalý a hluboký rozvrat manželství, který je základním předpokladem pro to, aby manželství mohlo být rozvedeno. V praxi to znamená, že manželé musí u soudu hovořit o svých osobních, často i intimních důvodech, které je vedly k podání žádosti o rozvod. Druhý z manželů, který se za žádnou cenu rozvádět nechce, pak razantně oponuje a uvádí zcela opačná fakta. Mezi manžely tak dochází k vzájemným útokům, hádkám nebo dokonce lžím přímo před zraky soudce. Spory mezi manžely se jen a jen stupňují, protože jen oni dva vědí, co se opravdu stalo a kde je pravda. Soudce je postaven do role, kdy na základě výpovědí, případně jiných důkazních prostředků, musí stanovit, která strana je v právu. Pokud neshledá, že mezi manžely nastal trvalý a hluboký rozvrat, manželství nerozvede. Pokud dojde k takového situaci, pak jistě nelze očekávat, že se manželé vrátí do „starých kolejí“ jen proto, že žaloba na rozvod byla zamítnuta. Naopak – celá situace v rodině se výrazně zhorší minimálně proto, že jeden z manželů se bude mstít za zmařený pokus o rozvod. Hlavní problém vidím ve zjišťování rozvratu manželství. Nemyslím si, že je dobré zkoumat osobní důvody, které jednoho z manželů vedly k podání žádosti o rozvod, příliš do hloubky. To vede jen k „praní špinavého prádla“ na veřejnosti nebo dokonce ke lživé výpovědi toho z manželů, který chce manželství za každou cenu zachránit. Proto si myslím, že by mělo u sporného rozvodu dojít k některým legislativním změnám. Pokud by soudy zkoumaly jen základní důvody, které zapříčinily podání žádosti o rozvod, nemuselo by vůbec docházet k detailnímu líčení všech podrobností. Tím pádem by se manželům nezavdávaly ani další důvody pro hádky. Pokud by soud shledal, že hlavní důvod žadatele o rozvod, je natolik závažný, že manželské soužití by už nemohlo fungovat a plnit své základní funkce, pak by měl takovéto žádosti o 64
rozvod vyhovět. Ohled by neměl být brán na druhého z manželů, který s rozvodem nesouhlasí, a kterému by mohla vzniknout újma – mluvím tedy o tvrdostní klauzuli. Ta by podle mého mínění měla být odstraněna, neboť zastávám názor, že není dobré zachovat manželství, když jeden z partnerů na základě svých ryze osobních důvodů v něm setrvávat už nechce. Do vztahu dvou lidí nikdo nevidí, a proto se jen těžko určuje, zda důvody jsou skutečně takové, jaké manželé uvádí. Velmi často slýchávám názor, že lidé mají setrvat v manželství alespoň jen kvůli dětem. Nemyslím, že je rozumné se tímto tvrzením řídit. Děti jsou velmi vnímavé, citlivé a dobře poznají, že není něco v pořádku. Navíc – pokud nejsou rodiče spokojení se svým osobním životem, nejsou často ani schopni dát svým dětem to pravé zázemí, které potřebují. Mám kolem sebe spoustu rozvedených párů a jejich dětí, které jsou v mém věku. Naprostá většina z nich se shoduje v tom, že bylo mnohem lepší, když se rodiče rozvedli, neboť v ten okamžik byli spolu schopni alespoň na nějaké relativně dobré úrovni komunikovat. Doma nebylo najednou takové napětí a časem se vše uklidnilo. Začal jim sice nový život, ale to neznamená, že ten život byl špatný. Po rozvodu je vždy nutné vypořádat společné jmění manželů. V současné době toto lze provést třemi možnými způsoby, které jsou upraveny v zákoně. Ne všechna tři řešení však považuji za správná. Velký problém spatřuji ve vypořádání ex lege. Zákon stanovuje tříletou lhůtu od zániku manželství pravomocným rozsudkem soudu o rozvodu manželství, ve které se mohou manželé domluvit na vypořádání svého společného jmění nebo v této lhůtě může jeden z nich podat žádost o vypořádání k soudu. Pokud ale neučiní ani jednu z variant, nastupuje po uplynutí této lhůty zákonná domněnka, že se manželé vypořádali. Právě toto považuji za kámen úrazu. Pokud totiž uběhne tříletá lhůta, je možné, že vůbec nedojde ke spravedlivému vypořádání majetku náležejícího do společného jmění. A právě tento zájem myslím, že by měl zákon chránit. Podle mého názoru by měla být přijata nová právní úprava, která by odstranila možnost vypořádání ex lege a místo toho by vypořádání probíhalo při rozvodovém řízení buď dohodou 65
účastníků nebo soudně, a to i bez návrhu jednoho z účastníků. Pokud by se tedy rozvádějící se manželé nebyli schopni domluvit, soud by o jejich majetku rozhodl direktivně přímo v rámci rozvodového řízení. Majetkové vztahy by tak byly jasně dané a v budoucnu by nemohlo docházet k mnoha sporům mezi rozvedenými o majetek. Jednak by toto řešení prospělo jistě vztahům mezi partnery, ale hlavně by se ulehčila práce soudům, které v současné době řeší obrovské množství občanskoprávních žalob např. na určení vlastnictví, které následují po uplynutí tříleté lhůty, neboť manželé se nebyli schopni spravedlivě domluvit a vypořádání společného jmění vyřešit. To, že manželé nechají tři roky vypořádání bez povšimnutí je jistě jejich vina. Ovšem lidé nemají dostatečné právní vědomosti a často situaci neřeší kvůli své vlastní pohodlnosti. Zákon by však měl svojí úpravou na lidskou společnost reagovat a přizpůsobovat se jejímu vývoji. Vždy by měl chránit její zájmy a při nových legislativních úpravách vycházet ze zkušeností plynoucích z praxe. Některé zákony jsou účinné již po desetiletí. Ale jen některé z nich stále odpovídají realitě dnešní doby a vývoji společnosti. Bohužel většina by potřebovala „nový kabát“, který by přinesl zásadní změny a to takové, které by chránily zájmy většiny společnosti. Za základní vlastnost zákona považuji ochranu lidí a lidských zájmů. Myslím, že celkově by měli lidé mnohem zodpovědněji přistupovat k manželství a rodině. Měli by vždy zvážit, zda se natolik dobře znají, že jsou schopni spolu žít jako muž a žena a během svého vztahu by na něm neměli nikdy přestat pracovat. To by potom mohl být lék na snížení rozvodovosti v naši společnosti a s tím související vypořádání společného jmění. Lidem lze jen doporučit, aby se o svých právech a povinnostech spojených s rozvodem manželství a vypořádáním vždy dobře informovali, k celé situaci přistupovali zodpovědně, a vždy se snažili zvolit tu nejlepší možnou cestu pro sebe a svou rodinu.
66
