4.)
Návrh na zrušení zákona č. 141/1961 Sb.
4.1.)
Vývoj porušení demokratické dělby moci
„Důvod, proč bylo nutno vybudovati od základu nový trestní řád, spočívá v tom, že v lidové demokracii má právo jako celek a tudíž i trestní právo procesní právě opačný úkol, nežli právo za kapitalismu. Kdežto za kapitalismu právo slouží k upevnění a posílení moci buržoazie, má právo v lidově demokratickém státě za úkol pomáhati pracujícímu lidu na jeho cestě k socialismu. Je proto samozřejmé, že tento úkol nemůže splnit kodex, který vyšel z vůle vládnoucí buržoazie, nýbrž jedině kodex, který si dává pracující lid jako novou zbraň k úspěšnému vedení boje se zbytky dřívějších vykořisťovatelských tříd,“ důvody k novému trestnímu řádu č. 87/1950 Sb. komentář Františka Rokůska v časopisu Právník č. 89/1950, str. 327f. „Dosavadní formalistické obligatorní přípravné vyšetřování zákon odstraňuje jako zbytečné,“ rozvádí komentář dále na str. 329. Podle důvodové zprávy k zákonu proto „Osnova podstatně posiluje postavení prokurátora v trestním řízení. Ruší instituci vyšetřujícího soudce a přenáší jeho pravomoc i jeho povinnosti na prokurátora. Prokurátor vede řízení do podání žaloby a seznámí se tak podrobně s věcí již během vyšetřování, pozná osoby, které budou nějakým způsobem účastný v řízení, a účelně, hospodárně a rychle rozhoduje o průběhu přípravného řízení. Jeho pravomoc v období vyšetřování také umožní, aby v řízení před soudem, kde potom vystupuje jako žalobce, vhodně zasahoval do věci a pomáhal soudu ve zjišťování materiální pravdy, úzká spolupráce s orgány národní bezpečnosti, po případě i s jinými úřady a orgány bude napomáhat k úspěšnému vedení vyšetřování“ (http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0486_07.htm). „Zákon přináší také změnu, pokud jde o právo stížnostní. Proti rozhodnutí prokurátora je možno podati stížnost jen v případech zákonem stanovených a rozhoduje o ní krajský prokurátor“, pokračuje František Rokůsek na str. 332. Trestní řád č. 87/1950 Sb. ze dne 12.7.1950 tak oproti dosud platnému č. 119/1873 Sb. v zájmu boje se zbytky vykořisťovatelských tříd zrušil demokratický princip dělby moci mezi moc soudní a výkonnou a omezil práva obviněného na
Ústavní stížnost Philippa Janýra
str.47
přezkoumání věci nezávislým orgánem. Pravomoci vyšetřujícího soudce, tedy moci soudní, přenesl na prokurátora, tedy moc výkonnou. Povýšením prokurátora na „pána sporu“ učinil ze země policejní stát a otevřel prostor pro libovůli, teror, třídní justici, pro „nezákonnosti a přehmaty období kultu osobnosti“, jak bylo toto období později pojmenováno. Nový trestní řád č. 64/1956 Sb. ze dne 19.12.1956 se pokouší projevy libovůle, vyplývající z aplikace dosavadního znění zákona do velké míry napravit zdůrazněním principu objektivní pravdy namísto dosud užívaného subjektivně chápaného třídního vědomí. Mezi jinými změnami „zavádí do procesu i momenty, které podstatně modifikují postavení prokurátora jako pána sporu a staví jej do pozice procesní strany“ (Jaroslav Mančal a Karel Tibitanzl, časopis Právník č. 96/1957, str. 224). K obnovení demokratické dělby moci navrácením vyšetřování soudní moci či alespoň zavedením soudní kontroly nad ním však nový zákon samozřejmě dospět nemohl. Namísto toho alespoň zavádí nový kontrolní institut: „Nejvýznamnějším z nových institutů našeho trestního procesu je‚ předběžné projednání obžaloby‘, čímž se zahajuje řízení před soudem“ (str. 228). Institut předběžného projednání obžaloby dává senátu, který má věc soudit možnost projednání obžaloby z důvodů vad vyšetřování odmítnout. Nedává tedy nezávislé soudní moci skutečnou kontrolu nad průběhem vyšetřování, ale alespoň omezenou kontrolu nad jeho konečným výsledkem. Předběžné projednání obžaloby stanoví jako obligatorní, jestliže „skutek obviněného je v ní označen jako trestný čin, na který zákon stanoví trest smrti nebo trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje dvě léta“ (§196 odst. 1 písm. a), „obviněný je ve vazbě“ (písm. b), „jde o řízení proti mladistvému“ (písm. c), nebo „jde o řízení proti uprchlému“ (písm. d). V odst. 2 jmenuje další fakultativní důvody předběžného projednání. Zákon z r. 1956 tak zajišťuje nezávislou soudní kontrolu nad vyšetřováním ve míře větší, než kterákoliv pozdější právní úprava až do dnešního dne. Důvodová zpráva následného a dodnes platného trestního řádu č. 141/1961 ze dne 29. listopadu 1961 uvádí, že „s vypracováním osnovy nového trestního zákona na zásadách, které odpovídají potřebám naší společnosti v období dovršení socialistické výstavby, budování vyspělé socialistické společnosti a shromažďování sil pro přechod ke komunismu, úzce souvisí i potřeba
Ústavní stížnost Philippa Janýra
str.48
nově upravit trestní řízení soudní. Stačí si v tomto směru připomenout známou Marxovu poučku ... Nová úprava musí dávat podklad pro správné užití leninského principu...“ (http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/T0066_11.htm). Výsledkem aplikace Marxových pouček a leninských principů ovšem bylo mimo jiné i omezení toho posledního institutu soudní kontroly nad výsledky vyšetřování. Z obligatorních důvodů předběžného projednání obžaloby podle §196 odst. 1 zákona z r. 1956 zbyly v novém § 186 v odst. 3 znění z r. 1961 pouze vazba a mladistvost. Všechny ostatní důvody jsou fakultativní a jsou na rozhodnutí předsedy senátu. Ani po roce 1989 a po přijetí nové Ústavy v r. 1992 se na tomto základním porušení demokratické dělby moci nic nezměnilo. Vyšetřování v tradici zavedené v r. 1950 nadále nepodléhá kontrole soudní moci a je výhradně záležitostí moci výkonné pod dohledem prokurátora, označovaného od novely č. 292/1993 Sb. jako státní zástupce. Platná úprava již dokonce neobsahuje ani ty obligatorní důvody předběžného projednání obžaloby, uvedené v § 186 odst. 3, které obsahovalo ještě původní znění z r. 1961. V některých aspektech došlo mezitím dokonce k dalšímu posunu pravomocí od soudních ve prospěch výkonných, např. při novelizaci § 8 odst. 2 trestního řádu z roku 1995, umožňující státnímu zástupci vyžadovat údaje chráněné bankovním tajemstvím. Jako zcela kuriózní projevy tradice policejního státu lze v porevoluční historii připomenout například vniknutí policie do parlamentního klubu SPR-RSČ nebo v souvislosti s předmětným případem nesmyslný zásah protiteroristických policejních jednotek v kancelářích Banky.
4.2.)
Postavení obviněného v procesu
Počátek trestního řízení je upraven v ustanovení § 160 odst. 1: „Nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného.“ Podle ustanovení § 160 odst. 7 je „proti usnesení o zahájení trestního stíhání přípustná stížnost.“ Druh a způsob stížnosti je upraven v hlavě sedmé trestního řádu, která stanoví, že o
Ústavní stížnost Philippa Janýra
str.49
stížnosti rozhoduje nadřízený orgán, v případě usnesení o zahájení trestního stíhání tedy státní zástupce. Možnost přezkoumání rozhodnutí o zahájení vyšetřování nezávislým soudem trestní řád nezná. Podle ustanovení § 161 odst. 2 „nestanoví-li zákon jinak, vyšetřování koná služba kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky v útvarech stanovených zvláštním zákonem“. Podle ustanovení § 164 odst. 1 „policejní orgán postupuje při vyšetřování z vlastní iniciativy“ a dále podle téhož ustanovení odst. 3 „policejní orgán vyhledává a za stanovených podmínek i provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného.... Obhajoba obviněného a jím navrhované důkazy, pokud nejsou zcela bezvýznamné, musí být pečlivě přezkoumány.“ Dále podle téhož ustanovení odst. 5 „kromě případů, kdy je podle tohoto zákona třeba souhlasu státního zástupce, činí policejní orgán všechna rozhodnutí o postupu vyšetřování a o provádění vyšetřovacích úkonů samostatně a je plně odpovědný za jejich zákonné a včasné provedení.“ Rámec účasti obviněného a jeho obhájce na vyšetřování je v podstatných rysech vymezen v § 165 odst. 1: „policejní orgán může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům“, odst. 2: „obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem ... Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoliv v jeho průběhu.“ Kdo a jak o námitce rozhodne zákon nestanoví, jistě to však není nezávislý soudní orgán. § 166 stanoví skončení vyšetřování tak, že „uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. ... Nepovažuje-li policejní orgán navrhované doplnění za nutné, odmítne je.“ Neexistence nezávislé soudní kontroly vyšetřování a úzká spolupráce policie se státním zástupcem vylučují, aby se obhajoba mohla účinně hájit proti zahájení trestního řízení či proti jeho jednotlivým úkonům. Je přímo vyloučené, aby mohla účinně navrhovat provádění důkazů, neboť o všech procesních úkonech rozhoduje zcela podle své libovůle policejní orgán, proti jehož rozhodnutí nemá obhajoba opravný prostředek. I kdyby takový prostředek měla,
Ústavní stížnost Philippa Janýra
str.50
zůstává stále ve znevýhodněném postavení, neboť své návrhy musí protistraně zdůvodnit a předem tak odhalit záměry obhajoby. Není pochyby, že vyšetřující policejní orgán není nestranný a nezávislý. Jeho zadáním není objasňování materiální pravdy obecně, nýbrž odhalování trestné činnosti a usvědčování pachatelů. Nadřízenými i veřejností je hodnocen podle toho, kolik pachatelů usvědčil a jaké procento trestných činů objasnil a ne podle toho, zda výsledky souhlasí se skutečností. Jeho zájmem je co nejrychlejší a nekomplikované předložení spisu státnímu zástupci a kolaterální ztráty zpravidla nejsou ani rozpoznány. Za tím účelem si může libovolně vybírat, které svědky a která fakta z vyhledávacího do přípravného řízení převezme a které vynechá. Přikládá-li procesní řád státnímu zástupci zároveň i funkci dozorčího orgánu při vyšetřování, není tím jeho kontrola soudní mocí nikterak nahrazena. Ani státní zástupce není nestranný a nezávislý, nýbrž je procesní stranou. Rysy nezávislosti a nestrannosti „státní zástupce nesplňuje, a to jak z hlediska svého osobního statutu (srov. § 18 odst. 2, § 12d odst. 2 a § 12e odst. 1 a 2 ve spoj. s § 9 odst. 2 a § 10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství a též Hlavu třetí Ústavy ČR- tj. syst. řazení k moci výkonné), tak z hlediska svého procesního postavení v trestním řízení (viz čl. 80 odst. 1 Ústavy a § 2 odst. 5 věta pátá a § 68 odst. 1 věta třetí tr.ř.)“ (I. ÚS 573/02, srv. též III. ÚS 511/02). Ani jeho zadáním není objasňování materiální pravdy, nýbrž pravomocné odsouzení obžalovaných. Toho může dosahovat buď zodpovědným a pracně vedeným vyšetřováním, anebo jednodušeji předložením obžaloby v takové podobě, aby riziko osvobození pachatelů minimalizovala. Ani v jeho případě zpravidla nejsou kolaterální ztráty rozpoznány. Institut předběžného projednání obžaloby, zmíněný výše, který by mohl být poslední pojistkou proti vadám vyšetřování byl od svého zavedení v r. 1956 prakticky odstraněn. Nezávislý soud se tak seznamuje s případem a s důkazy pouze na základě obžalovacího spisu, sestaveného s ohledem na minimalizaci rizika osvobození a na základě spisu vyšetřovacího, sestaveného s ohledem na rychlé a bezproblémově usvědčení domnělého pachatele. Obžalovaný do tohoto okamžiku neměl žádnou možnost se k jeho obsahu vyjádřit před nezávislým soudem a jeho obsah ovlivnit.
Ústavní stížnost Philippa Janýra
str.51
Následný soudní proces nerovnoprávné postavení obžalovaného ještě dále prohlubuje. Po provedení úkonů uvedených v § 205 („Hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána“) předseda senátu vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu. Po jejím přednesení a vyjádření poškozeného (§ 207 odst. 1) vyslechne předseda senátu obžalovaného k obsahu obžaloby. Dále jsou podle § 209 odst. 1 prováděny další důkazy, ke kterým se obhajoba může ve smyslu § 214 vyjádřit jen tehdy, je-li soudem tázána, což ovšem nebývá zvykem. Není-li dalších důkazních návrhů (§ 216) nebo bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem a obžalovanému poslední slovo (§ 217). To je od úplného počátku trestního řízení první a zpravidla zároveň i poslední příležitost, kdy se obžalovaný k vyšetřování a jeho průběhu, k obžalobě a k provedeným důkazům může před nezávislým soudem svobodně vyjádřit. Bezprostředně poté se soud odebere ke své závěrečné poradě. Popsaná osnova trestního řádu staví obžalovaného do podstatně horší pozice, než je pozice státního zástupce. Znemožňuje obžalovanému účinně se proti obvinění hájit a „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“ (čl. 6 odst. 3 písm. d Úmluvy). V důsledku jsou při soudním líčení prováděny prakticky pouze důkazy na návrh obžaloby, neboť se již na základě obžalovacího spisu jeví jako odůvodněné, zatímco návrhy obhajoby se jeví jako nadbytečné, jejich smysl zjevný není a vina obžalovaného se již jeví velmi pravděpodobná.
4.3.)
Důsledky v předmětném případě
Trestní řízení bylo zahájeno na základě trestního oznámení o údajné krádeži prostřednictvím debetního výběru z bankomatů za využití týdenního cyklu a zpožděného zúčtování, které proti stěžovatelům podala Banka, aby tak vyřešila svůj jiný spor se stěžovateli o 12 milionů Kč. Vyšetřující policejní orgán uvěřil, že přečerpáním bankovního účtu vznikla Bance škoda, tvrzení dále nezkoumal a na jeho základě vznesl proti stěžovatelům obvinění. Vzhledem k protiprávnímu odmítnutí náhledu do spisu, potvrzenému státním zástupcem neměli stěžovatelé možnost se proti obvinění účinně hájit, neboť samotná kvalifikace debetního výběru jako trestného činu pro ně byla nepochopitelná a nepřezkoumatelná a sdělení obvinění žádný znak zavinění neobsahovalo. Námitky v tomto
Ústavní stížnost Philippa Janýra
str.52
směru byly účinek.
sice
zaprotokolovány,
ale
na
další
řízení
neměly
Na základě obvinění pak sestavil státní zástupce obžalobu, podle které se stěžovatelé po vzájemné dohodě dopustili debetním výběrem krádeže a způsobili Bance škodu velkého rozsahu. Tendenčně podaná interpretace skutkového děje, ke které se stěžovatelé neměli možnost na počátku soudního řízení před nezávislým a nestranným soudem vyjádřit měla za následek, že nalézací a posléze i odvolací soud byly o vině stěžovatelů předem přesvědčeny a samy dále konstrukci spáchaného trestného činu aktivně rozvíjely. V konečném důsledku vedla tato interpretace i k pravomocnému odsouzení stěžovatelů. Tuto vyvolanou presumpci viny lze dokumentovat v průběhu celého procesu na řadě procesních vad. Soudy ignorují vady přípravného řízení i námitky stěžovatelů, vyhovují důkazním návrhům obžaloby, zatímco návrhy obhajoby zamítají jako nadbytečné či je vůbec opomíjejí, nenechají obhajobu klást svědkům otázky a svědky na položené otázky odpovědět, z výpovědí protokolují pouze pasáže potvrzující domněnku viny a vynechávají opačné, provedené důkazy hodnotí v rozporu s jejich obsahem k tíži obhajoby, vybírají z nich pouze ty, které podle jejich názoru vinu stěžovatelů potvrzují a ignorují ty, které ji zpochybňují, činí nepřezkoumatelná skutková zjištění a vyvozují nepodložené závěry. Všechny z iniciativy soudů prováděné úkony směřují bez výjimky pouze v neprospěch obhajoby. Nejmarkantněji ilustruje presumpci viny, když soudy z poznání, že původní právní kvalifikace podaná obžalobou není udržitelná nevyvodí logický závěr o zproštění, ale čin bez návrhu procesních stran ze své iniciativy právně překvalifikují, aniž by skutek sám základní znaky nové kvalifikace naplňoval a aniž by se k tomu procesní strany mohly vyjádřit.
4.4.)
Závěr
Trestní řád č. 141/1961 Sb. tím, že vyjímá vyšetřování z kontroly moci soudní a převádí je výhradně pod moc výkonnou, potvrzuje ty inkviziční právní principy, zavedené v našem právu v padesátých letech, které porušují demokratickou zásadu dělby moci ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR. V jejich důsledku je obecně porušeno právo na spravedlivé řízení (čl. 6 Úmluvy), právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny),
Ústavní stížnost Philippa Janýra
str.53
právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo na účinný právní prostředek nápravy (čl. 13 Úmluvy) a čl. 2 odst 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a právo být až do pravomocného odsuzujícího rozsudku považován za nevinného (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Ústavní stížnost Philippa Janýra
str.54