32 Kontrarevoluční rok 1968

32 Kontrarevoluční rok 1968

MALÁ KNIHOVNA SVAZU MLADÝCH KOMUNISTŮ ČESKOSLOVENSKA

6

A. Dubček

O. Černík

F. Kriegel

J. Smrkovský

J. Špaček

Zd. Mlynář

Č. Císař

Rybářská 28, 603 00 Brno [email protected], tel. +420 731 814 649

Svaz mladých komunistů Československa, 2009

A. Novotný

L. Svoboda

G. Husák

V. Biľak

Svaz mladých komunistů Československa, 2009

O. Šik

2

Kontrarevoluční rok 1968 Kontrarevoluční rok 1968 Vybrané materiály ke krizovým letům 1968 - 1969. Sestaveno podle: Obrana socialismu - nejvyšší internacionální povinnost, Nakladatelství tiskové agentury Novosti, Moskva, 1968 G. Husák: Výbor z projevů a statí 1969 - 1981 I., Svoboda, Praha 1982 XIV. sjezd Komunistické strany Československa, Svoboda, Praha 1971 Mladá fronta, deník ÚV SSM, 20. 8. 1988 Dialog, komunistický list, č. 243 a 244, srpen - září 2008

V Malé knihovně Svazu mladých komunistů Československa již vyšlo: Sv. 1 - Velká říjnová socialistická revoluce Zpracováno podle knihy „Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“, Moskva 1938, česky Svoboda, Praha 1951 24 stran

Sv. 2 - G. Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání Zpracováno podle stejnojmenné knihy vydané poprvé v r. 1964. 40 stran

Sv. 3 - Vítězný únor 1948 Zpracováno podle knihy Gríši Spurného „Únorové dny “, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1958 a dalších materiálů. 24 stran.

Sv. 4 - J. V. Stalin: O dialektickém a historickém materialismu Napsáno v září 1938. Publikováno v knize „Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“, česky vyšlo také samostatně v Malé knihovně marxismuleninismu (Sv. 1) a jako součást knihy „J. V. Stalin: Otázky leninismu“. 32 stran.

Sv. 5 - K. Marx, B. Engels: Manifest komunistické strany Napsáno v prosinci 1847 - v lednu 1848. 48 stran.

Kontrarevoluční rok 1968 31 Stalinovy éry. Vykonstruovanou ideologickou rovinu vážně narušuje symbol statečnosti, hrdinství a vlastenectví komunistů v období fašistického boje, personifikovaný osobností J. Fučíka. Tento symbol je třeba rozbít. Dne 12. července 1968 vyšel v Mladém světě článek M. Filípkové nazvaný prostě Fučík. Čtenáři se v něm dočítají, že Fučík je „vybájený subjekt", který se stal „propagandistickým monumentem dosazeným na podstavec z prefabrikovaných brožur", že „Fučíka lze brát jako nesprávně stanovený vrchol českého odboje..." (M. Filipková: Fučík, Mladý svět, 12. 7. 1968, s. 12.) Mnozí lidé tomu uvěří a vůbec se nezarazí nad tím, že řada citovaných historických pramenů, kterou autorku vedou k těmto závěrům, se pohybuje na jakési „výpovědi" jakéhosi „úryvku" z dopisů nebo jakéhosi „nedatovaného" písemného popisu událostí, a že jejich historická vypovídací schopnost je tedy nulová. Kdo by se ale takovými „maličkostmi" zabýval v kvasu společenského života! Důvěra v symbol statečnosti, hrdinství a vlastenectví komunistů je narušena a propagandě politické reakce už nic nestojí v cestě morálního odsouzení komunistů. A teď se může razit heslo: „Odbory bez komunistů!" Antikomunismus má zelenou. Tentýž model falzifikace dějin použila politická reakce po listopadu 1989. Závěrečný bod scénáře směřoval k úplnému uchopení politické moci reakcí. Hlavním nástrojem k uchopení moci pro cestu shora měl být mimořádný sjezd KSČ, svolaný na 9. září 1968. Hlavním nástrojem pro uchopení moci zdola byla výzva Dva tisíce slov, publikovaná 27. června 1968 v Literárních listech, Práci, Zemědělských novinách a v Mladé frontě. Závěrečný bod restaurovaného scénáře byl v roce 1968 zmařen vstupem vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy (Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska a Sovětského svazu). Vojenský zásah a jedné straně sice zabránil dovršení kontrarevolučního zvratu v Československu, na straně druhé však jako plod revizionismu oslabil revoluční proces u nás i ve světě. Dělnická třída a její spojenci byli důkladně zmanipulováni reakcí a nedovedli si logicky vysvětlit, že snaha „obrodit socialismus" byla zastavena tanky druhých socialistických států. Nevěřili „historkám" o kontrarevoluci. Setba revizionistických tendencí uvnitř KSČ přinášela trpké plody. Došlo k narušení přátelského vztahu našich národů k ruskému národu a Sovětskému svazu. Sama myšlenka socialismu jako progresivní idea, rozvíjející filozofii našich národních dějin a posouvající spirálu historického vývoje českého a slovenského národa k vyššímu stupni humanismu, byla otřesena. Podstatou Pražského jara 1968 byl boj třídního nepřítele za znovuobnovení nadvlády soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Základy Pražského jara 1968, a tedy i vojenského zásahu, byly položeny na XX. a následně na XXII. sjezdu KSSS. Uplatňování politiky revize revolučního učení pokračuje. Československé zkušenosti s realizací restaurovaného scénáře se za této situace mohly uplatnit i jinde. Měl-li být jejich třídní boj proti světovému socialismu úspěšně završen, bylo třeba tento scénář tvůrčím způsobem rozvinout především v Sovětském svazu. Podaří-li se provést restauraci kapitalismu v Sovětském svazu, pak se socialismus zhroutí i v ostatních socialistických státech, které byly zasaženy revizí vědeckého socialismu. Analýza sil mezinárodního kapitálu byla z jejich pozic správná. Praxe na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století ji plně potvrdila. Čeněk Ullrich, Dialog č. 243 a 244, srpen - září 2008

30

Kontrarevoluční rok 1968

Sama se naopak rozděluje na tzv. pokrokové a konzervativní, a to zatím nikoliv na základě přesného programu do budoucna..., ale především na základě kritiky minulosti, jež ovšem nejednou dospívá k popírání základních výsledků naší socialistické výstavby. Tím ovlivňování veřejnosti dnes do Rudé právo, orgán ÚV KSČ, nejčtenější deník v ČSSR značné míry určují různí publicisté, ať v kladném či negativním duchu. Aktivizují se negativní síly v zemi. Nenechme se zmást tím, že kdekdo dnes prohlašuje, že je pro socialismus. Zkoumejme skutečné postoje, jednání a cíle lidí... Rozšiřujeme-li demokracii, svobodné střetávání názorů..., pak je třeba dosáhnout toho, aby bylo slyšet slovo komunistické strany a cítit její vliv... Formy a metody uplatňování role komunistické strany se samozřejmě mění, ale stále musí být silou, která vnáší do celé společnosti revoluční uvědomění, vědecké zdůvodnění pro plánovitost a nezbytnou organizovanost při rozvíjení socialismu. Bez toho nelze mluvit o demokracii jako socialistické. Bez toho by se společnost dále rozvíjela v těžkých konfliktech, do značné míry živelně, zeslábl by prvek uvědomělosti, plánovitosti a jednoty v našem postupu." (A. Novotný: Diskusní vystoupení na plenárním zasedání ÚV KSČ, Rudé právo 6. 4. 1968, s. 4) Po kádrových změnách politické reakci už nic nebránilo, aby otevřeně požadovala pluralitní politický systém (klasický systém buržoazní demokracie), který vydávala za nový model socialistické demokracie. V Akčním programu, přijatém na dubnovém plénu ÚV KSČ, bylo mj. konstatováno „Monopolizovat socialistickou státní moc nemůže ani jedna strana... musí k ní mít přístup všechny organizace lidu..." (J. Procházka: Poválečné Československo 19451989, Karolinum, Praha 1991, s. 95.) Šlo o první klíčový bod restaurovaného scénáře. Akční program KSČ z dubna 1968 obsahoval i druhý klíčový bod restaurovaného scénáře - prosadit tržní hospodářství. Předpokladem měla být změna vlastnických vztahů převedením státního vlastnictví na podnikové. Trh měl omezit ekonomické ochranářství a umožnit hospodářskou konkurenci mezi jednotlivými podniky. Tím měla být vytvořena půda pro klasickou zbožní výrobu, jež tvoří úhelný kámen materiálního základu kapitalistické společnosti. Falzifikace dějin tvořila předposlední bod restaurovaného scénáře. Jejím smyslem bylo zakrýt nehumánní podstatu kapitalismu. Nálepku nehumánnosti musel nést socialismus. V tomto falzifikovaném obrazu dějin měli lidé zapomenout na obrovské zbídačování lidových vrstev jednotlivých národů při prvotní akumulaci kapitálu, která na americkém kontinentu přerostla ve vyhlazení 30 milionů původních obyvatel. Měla být zakryta agresivita, kterou plodí ekonomický základ kapitalismu. Ten ve jménu svých zisků rozpoutal dvě světové války, v nichž zahynulo přes 60 milionů lidí a byly promrhány materiální statky v hodnotě 4 338 mld. amerických dolarů, které uvrhly celé národy na pokraj fyzického vyhlazení a vystupňovaly rozsah lidského utrpení do rozměrů, které dějiny dosud nepoznaly. Cesta k očerňování a špinění socialismu byla otevřena. Začíná kritikou padesátých let, pokračuje zpochybňováním Února 1948 a zveličováním represí


3

Obrana socialismu – nejvyšší internacionální povinnost Výtah z článku z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva Straničtí a státní činitelé československé socialistické republiky požádali Sovětský svaz a další spojenecké státy, aby poskytly neodkladně bratrskému československému lidu pomoc, včetně pomoci ozbrojenými silami. Tato žádost je vyvolána tím, že se ze strany kontrarevolučních sil, které se spolčily s vnějšími silami nepřátelskými socialismu, vytvořilo nebezpečí pro existující socialistické zřízení v Československu a pro státnost určenou ústavou. Nutnost přijmout historické rozhodnutí ohledně žádosti o pomoc Sovětského svazu a dalších bratrských socialistických zemí je plně zdůvodněna v prohlášení skupiny členů ÚV KSČ, vlády a Národního shromáždění ČSSR, které je dnes uveřejněno v Pravdě. Tato nutnost byla vyvolána nebezpečím bratrovražedného boje, připravovaného reakcí v ČSSR. Ve shodě se závazky přijatými na Poradě komunistických a dělnických stran v Bratislavě, na základě zásad nerozborného přátelství a spolupráce a v souladu s dosavadními smluvními závazky vlády SSSR a dalších spojeneckých zemí se rozhodly vyjít vstříc zmíněné žádosti o poskytnutí bratrskému československému lidu nezbytné pomoci. Bratrské socialistické země plní svou společnou internacionální povinnost. Naše strana přijala s pochopením usnesení lednového zasedání ÚV KSČ letošního roku. Již tehdy bylo vidět, že vzniklá situace muže vést k zeslabení Komunistické strany Československa a k aktivizaci nálad jistých kruhů československé společnosti, nebezpečných pro socialismus, které jsou pod vlivem buržoazních názorů a imperialistické propagandy. Tyto obavy byly vysloveny upřímně a v soudružském duchu při rozhovorech vedoucích představitelů KSSS s československými vedoucími činiteli, které se konaly v lednu v Moskvě a v únoru v Praze. Bylo přitom se vší jasností prohlášeno, že volba cest socialistické výstavby a forem i metod stranického řízení společenských procesů spadá do úplné a výhradní kompetence ÚV KSČ, že naše strana nemá a nemůže mít v úmyslu vnucovat KSČ jakákoli doporučení o těchto otázkách. Zároveň bylo vedení ÚV KSČ upozorněno na aktivizaci pravicových, revizionistických živlů, které se již tehdy snažily využít vzniklé situace v zemi pro účely cizí zájmům socialismu. Tehdy prohlašovali vedoucí činitelé KSČ, že si uvědomují napjatost politické situace v zemi a že podniknou nutná opatření ke stabilizaci situace. Čas však ubíhal a naše strana se s rostoucím znepokojením přesvědčovala o tom, že skutečný vývoj událostí se liší stále více od předpovědí československých vedoucích představitelů. Události ukazovaly, že v samotné KSČ se začala vytvářet situace rozkladu, kolísání a nejistoty. V zemi se aktivizovaly reakční protisocialistické síly opírající se o podporu světového imperialismu. To vše znepokojovalo nejen naši stranu. Stejně tak byly vážně znepokojeny vývojem událostí v Československu bratrské strany Bulharska, Maďarska, NDR a Polska. Bylo nutné společné setkání a výměna názorů s vedoucími představiteli

4


Leonid Iljič Brežněv, generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu 1964 - 1982

4

KSČ a ČSSR. K takové schůzce došlo za společného souhlasu dne 23. března v Drážďanech. V Drážďanech čs. soudruzi nepopírali, že se v zemi vyvíjejí některé negativní procesy, že rozhlas, televize a tisk se vymkly kontrole strany a že jsou fakticky v rukou antisocialistických živlů a že pravicové síly se konsolidují. Zároveň čs. představitelé prohlásili, že strana vcelku kontroluje situací a že není důvodu pro vážné znepokojení. Sovětští představitelé a všechny delegace dalších bratrských stran zcela otevřeně prohlásili, že podle jejich názoru vypadá situace jinak. Poukazovali na reálné nebezpečí, které existovalo v tehdejší situaci. Na základě všech skutečností dospěli k závěru, že vývoj může vyústit v kontrare-

voluční převrat. Vývoj událostí v následujícím období potvrdil závěry bratrských stran a bohužel nepotvrdil optimismus vedoucích představitelů KSČ. Březnové a dubnové zasedání ÚV KSČ nedokázalo stabilizovat situaci. Navíc, jak ukázal život, pravicové sily začaly zneužívat některých ustanovení akčního programu KSČ, schváleného na tomto zasedání ÚV, jako svého druhu legální platformy pro další útoky proti komunistické straně, proti základům socialismu, proti přátelství československého a sovětského lidu. Znepokojení zesílilo ještě více, když pod zřejmým vlivem pravicových antisocialistických sil byla v zemi rozpoutána kampaň k zdiskreditování veškeré předchozí činnosti KSČ, kdy se rozvinul v široké míře proces hromadné výměny stranických a státních kádrů, který podkopával stabilitu společenského zřízení. Byla inspirována vlna protisovětské propagandy v tisku, rozhlasu a televizi, a v ČSSR se zakládaly a legalizovaly svou činnost různé organizace, které se stavěly proti komunistické straně. V takových podmínkách považoval ÚV KSSS za nutné znovu zdůraznit své obavy o osudy socialismu v Československu. Je samozřejmé, že byla přitom brána v úvahu i objektivní složitost situace i složitost postavení samotného vedení KSČ. Právě proto ÚV KSSS, který se i nadále vyhýbal veřejným prohlášením a hodnocením, znovu navrhl uskutečnění dvoustranné schůzky. Na této schůzce, která se konala v Moskvě 4. května, hovořili vedoucí představitelé KSČ o vážnosti situace v zemi. Navíc prohlásili, že negativní rysy vnitropolitického vývoje v Československu „překračují rámec našich čistě vnitřních záležitostí a dotýkají se bratrských zemí, např. Sovětského svazu a Polska.“ A s tím nebylo možno nesouhlasit. Českoslovenští vedoucí představitelé mluvili o tom, že jsou ochotní učinit nutná opatření, aby zvládli situaci. Řekli tehdy doslova: „Nepřítel jedná. Chce obrátit události v zájmu kontrarevoluce.“ Na květnovém zasedání ÚV KSČ bylo uznáno, že hlavní nebezpečí pro socialismus v Československu vychází zprava. Zdálo se, že to opravňuje k naději, že

Kontrarevoluční rok 1968 29 Vedení KSČ v čele s A. Novotným přijímá změny sovětské politiky v přesvědčení, že upevňuje socialistickou společnost (viz R. Černý: Exprezident, I., II., III., OREGO 1998-1999). Ve skutečnosti realizovalo revizionistickou politiku, umocňovanou politikou „budování mostů" ze strany mezinárodního kapitálu, a tak objektivně nahrávalo nástupu pravicových kontrarevolučních sil. Uvnitř strany se na špičce funkcionářského aktivu začala formovat, sjednocovat a výrazně aktivizovat tzv. elita vlivu, usilující o to, aby se stala také „elitou moci". Tento protistranický proud uvnitř KSČ vytvořil takzvané druhé centrum moci, zásadně ovlivňující vývoj ve straně a mimo ni. „Druhé centrum moci" vytvořilo „jednotnou pravicovou frontu" v čele s „elitou svědomí národa". Tato „elita svědomí národa" artikulovala fragmenty své kontrarevoluční platformy na IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, a poté přešla do ofenzivy po lednovém plénu ÚV KSČ v roce 1968. Od poloviny šedesátých let strana nebyla schopna jednotně prosazovat svoji politickou vůli. Ideologická krize se přenáší do celé společnosti. S narůstáním ekonomických problémů dochází k postupnému odklonu společnosti od rozvíjení socialistické revoluce k liberalismu. Vznikají rozpory mezi teorií a praxí, mezi politickými proklamacemi typu „Ještě tato generace bude žít v komunismu", „Bytový problém vyřešíme do roku 1970". Skutečností však bylo, že se 3. pětiletka rozpadala. Mezi mladou generací a vedením KSČ a socialistického státu narůstalo napětí. Liberalizační proces oslaboval politický systém socialistického státu, jenž byl vytvářen v průběhu revolučního procesu. První kroky Šikovy hospodářské reformy narušují řídící strukturu ekonomiky. Československá společnost se ocitá v krizi. Odchod A. Novotného z funkce 1. tajemníka KSČ v lednu 1968 zahájil období Pražského jara. Do čela KSČ byl v lednu 1968 zvolen A. Dubček, který nebyl revolucionářem. Nebyl ani politikem, nýbrž obyčejným účastníkem neschopným provést hlubokou analýzu. Navíc postrádal tvůrčí myšlení, z čehož pramenila jeho kolísavost a nerozhodnost. Pražské jaro se stalo generální zkouškou „sametových" kontrarevolucí v Evropě na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Třídní nepřítel si v něm vyzkoušel kontrarevoluční scénář realizovaný v podmínkách rozvíjejících se rozkladných procesů menševismu. Poprvé v dějinách nepoužil třídní nepřítel pro restauraci starých poměrů pušku, nýbrž tužku. K významným sociálně třídním nositelům strategie restaurace kapitalismu v Československu v rámci Pražského jara patřily vedle představitelů bývalé buržoazie maloburžoazní vrstvy, které měly velkou váhu v sociální struktuře československé společnosti. V roce 1961 žilo v Československu ještě 400 000 příslušníků bývalé buržoazie, téměř 3 000 000 bývalých maloburžoazních rodin a 500 000 drobných soukromých vlastníků, především drobných rolníků. (Blíže viz J. Kučera Proti maloměšťáctví, Práce, Praha 1972, s. 68). Na restauračním scénáři se aktivně podíleli i sionisté. Jako labutí píseň zazněla slova bývalého nejvyššího stranického a státního představitele A. Novotného, která pronesl tváří v tvář tvořící se společenské realitě v diskusním vystoupení na dubnovém plénu ÚV KSČ: „Především se domnívám, že situace je velmi složitá a vážná... Souhlasím s těmi soudruhy, kteří upozorňují, že strana nemá řízení ideových a politických procesů dostatečně ve svých rukou.

28


Na čele strany v těchto osudových chvílích stál Alexandr Dubček, charakterově nepevný člověk, podporovaný a manipulovaný lidmi, jejichž úmysly byly zcela jiné, než odpovídalo zájmům strany a lidu. Bylo tedy nemyslitelné, aby pravice, ovládající klíčové pozice ve straně a státě, vystoupila sama proti sobě. Proto internacionální pomoc bratrských socialistických zemí byla v dané chvíli jedinou účinnou formou k zastavení kontrarevoluce a záchraně socialismu v Československu. Jindřich Tichý, Mladá fronta, 20. srpna 1988

Pražské jaro 1968 (Článek zveřejněný původně v časopise Dialog č. 243 a 244, srpen - září 2008, u příležitosti 40. výročí zmaření kontrarevoluce.) Letos uplynulo čtyřicet let od Pražského jara 1968. Toto československé dítě sovětského revizionismu tvoří významný mezník ve studené válce, kterou rozpoutal světový imperialismus proti silámnebezpečí, které existovalo v tehdejší situaci. světového socialismu. Síly světové reakce si v něm opět realizovaly kontrarevoluční scénář v podmínkách socialistické země, jejíž politický subjekt opustil politiku revolučního boje o socialismus. Zrod Pražského jara 1968 byl podmíněn závěry XX. (1956) a XXII. sjezdu (1961) KSSS, jimiž byla dělnická třída teoreticky odzbrojena a zrazena nejen v SSSR, ale i v dalších socialistických zemích, jejichž revoluční subjekty aplikovaly novou politiku „sovětského tání". Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák a prezident ČSSR Ludvík Svoboda v r. 1972 Síly mezinárodního kapitálu novou politiku KSSS a SSSR vítají a pružně mění svoji politiku vůči socialistickým státům. Prezident USA Kennedy vystoupil na počátku svého vládnutí s programem tzv. Velké strategie, který měl být základem vztahů mezi kapitalismem a socialismem. Místo přímé konfrontace měla být použita „strategie pružné reakce", „strategie odstupňovaného zastrašování". Vyzvedáváním teorií „národního komunismu" byly vytvářeny odstředivé tendence mezi socialistickými zeměmi. Ekonomická převaha kapitalismu vytvářela prostor k formování ekonomických, politických a ideologických prostředků, jimiž byly vyzbrojovány poražené síly politické reakce uvnitř socialistických států a jejich noví spojenci z řad maloměšťáckých souběžců v komunistickém a mládežnickém hnutí. Po překonání berlínské a karibské krize byl přijat program ovlivňování vývoje v socialistických zemích prostřednictvím kulturních a vědeckých kontaktů a rozšiřování systému obchodních dohod. Tato politika byla označována jako politika „budování mostů" mezi Západem a Východem. Jejím smyslem nebylo rozvíjení vzájemně výhodné spolupráce, ani upevňování míru ve světě, nýbrž urychlení vnitřní eroze socialismu a vytvoření podmínek restaurace kapitalismu.

Kontrarevoluční rok 1968 5 českoslovenští vedoucí představitelé přejdou od slov k činům. Ochota rozhodně bránit socialistické vymoženosti byla vyjádřena na poradách tajemníků KSČ, na celostátním aktivu Lidových milici, na četných schůzích stranických organizací v továrnách a v závodech. Naděje zdravých sil ve straně a v zemi, naděje všech přátel československého lidu se bohužel nesplnily. Usnesení květnového zasedání nebyla realizována. Protisocialistické síly rozvinuly útok proti linii květnového zasedání ÚV KSČ. Docházelo stále k ostřejším projevům antisovětských živlů. Vlna útoků protisocialistických sil pak se zvedla ještě více koncem června, kdy kontrarevoluční kruhy uveřejnily prohlášení „2000 slov“, které obsahovalo otevřenou výzvu k boji proti KSČ a proti ústavní moci. Vedení naší strany upozornilo A. Dubčeka na Alexander Dubček, první nebezpečí tohoto dokumentu jako platformy další tajemník Komunistické aktivizace kontrarevolučních akcí. Avšak kromě strany Československa liberálního odsouzení slovy nenásledovala prakticky 1968 - 1969 žádná opatření. Všechno to přimělo KSSS a další bratrské strany navrhnout ještě jednu schůzku s vedoucími představiteli KSČ. KSSS a další bratrské strany se obrátily s tímto návrhem na ÚV KSČ, ale vedoucí činitelé ÚV KSČ bohužel odmítli účast na Varšavské poradě. * Kontrarevoluční síly v Československu prováděly v posledních měsících neustále kampaň diskreditace komunistické strany. V důsledku toho vzniklo i nebezpečí, že KSČ ztratí své vedoucí postavení ve společnosti. K aktivizaci protikomunistických sil přispívalo nesprávné stanovisko zaujaté částí vedení KSČ a v řadě otázek odklon od zásad marxismu-leninismu. Četné výzvy některých vedoucích činitelů ÚV KSČ „skoncovat s mocenským monopolem komunistů“, „oddělit stranu od moci“, uplatňovat „rovnoprávnost“ KSČ s jinými politickými stranami, zříci se stranického řízení státu, hospodářství a kultury, byly původním podnětem pro bezuzdnou kampaň proti KSČ, zahájenou silami, které se snaží zničit KSČ, zbavit ji vedoucí úlohy ve společnosti. Sebekritika a kritické hodnocení těch či oněch opatření, nezbytné pro každou stranu, se proměnily v Československu v bezuzdnou a nebezpečnou kampaň, v diskreditování veškeré činnosti strany. Revizionisté a pravicové síly, využívajíce nerozhodného a kolísavého postoje KSČ, zahájili paušální očerňování veškeré činnosti KSČ v posledních dvaceti letech — odmítajíce její právo řídit společnost a řídit stát. Zemi ovládla kampaň organizovaná kontrarevolučními silami, jasně inspirovaná imperialistickou, antikomunisticky zostřenou propagandou. V KSČ se začaly fakticky narušovat hlavní leninské zásady organizace stranického života – zásady demokratického centralismu, ideově organizační jednoty strany. Představitelé pravičáckých sil se postupně snažili o to, aby ve stanovách bylo stanoveno „právo menšiny a právo na názor skupiny“, to znamená právo odporovat stranickým usnesením po jejich schválení.

6


6

Linie masového rozvratu vedoucích kádrů se nedotkla jenom stranického aparátu. Byla rozšířena i na důležité články státního aparátu, na odbory, na svaz mládeže. Byla vyměněna většina členů vlády. Doufali jsme, že předsednictvo ÚV KSČ využije příprav k XIV. mimořádnému sjezdu strany, který měl být svolán na 9. září, aby skoncovalo s balamucením kádrů. Ale nestalo se tak. Naopak, pravicové sily využily připrav ke sjezdu k tomu, aby zasadily rány zdravým silám strany; dosadily své lidi do okresních a krajských stranických organizací a straně vnucovaly svou politiku. Tisk, kontrolovaný pravičáky, se otevřeně vměšoval do voleb kandidátů na stranické konference a sjezd, ba dokonce uveřejňoval „doporučení“, kdo má být zvolen členem budoucího ÚV KSČ a kdo nikoli. Tím se snažil působit na delegáty budoucího sjezdu nepřípustným nátlakem. Vedení KSČ vydalo prakticky napospas pravicovým protisocialistickým silám kontrolu nad prostředky ideového působení na masy. Noviny, rozhlas, televize Československa byly prakticky k dispozici určitým skupinám, které sledovaly zřejmě protisocialistické cíle. „Literární listy“, „Mladá fronta“, „Práce“, „Lidová demokracie“, „Svobodné slovo“, „Zemědělské noviny“, „Student“, „Reportér“, prováděli nejzběsilejší protisocialistickou propagandu. O tom, že masových propagačních prostředků je používáno nikoli v zájmu československého lidu, nýbrž k jeho škodě, otevřeně hovořili i českoslovenští pracující. Tak účastníci celonárodního shromáždění Lidových milicí poukazovali na to, že vedení strany a propagační orgány nepodnikají žádná opatření proti činům reakčních živlů. Nebyla náhoda, že po schválení rezoluce na tomto aktivu považovali dělníci za nutné přijít s rezolucí na sovětské velvyslanectví s tím, aby byla tlumočena do Moskvy. Výzva tohoto shromáždění byla dlouho utajována před pracujícími Československa. Mnozí českoslovenští soudruzi se snažili vyjadřovat k této otázce v tisku, nebylo jim to však umožněno. Dělníci závodu „Auto-Praga“ psali ve svém dopise z 18. července: „Jsme kategoricky proti tomu, aby v rozhlase, v tisku a televizi se vytvářela zlostná atmosféra proti SSSR i socialistickým zemím a stranám. I my trneme obavami o budoucnost naší vlasti.“ Zkrátka se v Československu vytvořila taková situace, že pravičáci mohli otevřeně vystupovat v tisku s protisocialistickými prohlášeními, pořádat demonstrace, mítinky pod svými kontrarevolučními hesly, kdežto vystoupení, v nichž byla situace v zemi hodnocena z marxisticko-leninských pozic, byla umlčována, jejich autoři byli pronásledováni. * Československý tisk ochotně dával možnost publikacím přímých nepřátel marxismu-leninismu. Můžeme připomenout tzv. „Memorandum lidu Československa“ napsané organizačním výborem „Strany československých spravedlivých socialistů“, jak si říkali, o kterém mluvila 14. června „Mladá fronta“. S neomalenou drzostí autoři tohoto paskvilu prohlásili: „Zákon, který schválíte, musí zakázat veškerou komunistickou činnost v Československu. Zakážeme činnost KSČ, rozpustíme KSČ.“ Autoři vyzývali k ničení děl klasiků marxismuleninismu. Tyto požadavky by rádi podepsali hitlerovci, kteří pálili marxistické knihy na německých náměstích.

Kontrarevoluční rok 1968 27 nacionální pomoc, nebo přijít včas a předejít krvavé tragédii i za cenu počátečního nepochopení doma i za hranicemi. Vstup spojeneckých vojsk do Československa 21. srpna 1968 předešel takovémuto krveprolití a byl tedy potřebným a jedině správným řešením.“ Tento krok vyvolal zběsilé útoky proti silám věrným socialismu. Takoví lidé, jako Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel, Špaček, Mlynář, Sádovský, Císař, Slavík, prosadili 20. srpna 1968 přijetí netřídního, protiinternacionálního prohlášení předsednictva ÚV KSČ, ve kterém vstup spojeneckých vojsk označili za „akt odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva“. Ani slovem se však nezmínili o předcházejících jednáních s našimi spojenci, o přijatých a z naší strany neplněných závazcích. Zatemnili pravý stav věcí a nesou vinu na dezorientaci strany a lidu. Tím spíše, že pro ně příchod spojeneckých vojsk nebyl v podstatě překvapením. Potvrdil to například Smrkovský na poradě ÚV KSČ zvoleného na vysočanském pseudosjezdu 27. a 28. srpna 1968, kde mimo jiné uvedl, že „…rozhodnutí o obsazení naší země bylo již učiněno dávno…“, nebo Kriegel, který již v červenci prohlásil, že „…měsíc před Čiernou nad Tisou byla učiněna patřičná opatření i pro případné svolání XIV. sjezdu, kdyby došlo k obsazení našeho území“. Takže výše uvedení a jim podobní lidé svým oportunním postupem, neplněním přijatých závazků a postupným přechodem na antisocialistické pozice mají hlavní podíl na tom, že SSSR a další socialistické země, věrny svým internacionálním závazkům, byly nuceny přijmout takovéto krajní řešení, s vědomím hrozícího nebezpečí pro socialismus, pro československou dělnickou třídu a všechen československý lid. Jak daleko byla kontrarevoluce připravena jít, o tom svědčí následující období. Zmíněné usnesení PÚV KSČ dalo do pohybu lavinu šovinismu a antisovětismu, morálního teroru, fyzického násilí, chaosu, ustavičného napětí a nepokojů. Pod heslem „Za jednotu národa“ byli morálně a politicky terorizováni čestní komunisté a z internacionálních pozic jednající pracující. Není divu, že velmi mnoho lidí za této situace bylo ideově dezorientováno a těžko tento stav překonávalo, včetně mladých lidí. Buržoazní propaganda dodnes hovoří o „okupaci“, záměrně však zamlčuje, že bratrské socialistické země po 21. srpnu 1968 ani jejich armády nezasahovaly do vnitřního politického vývoje u nás. Pouze nepřímo zabránily, aby mohla kontrarevoluce sáhnout k přímému teroru. Byl zmařen další její postup. Díky internacionální pomoci socialistických zemí naopak bylo možné postupně zformovat zdravé síly ve straně i společnosti a vytvořit podmínky k účinnému boji proti reakci. Tento politický a ideologický boj pokračoval až do dubna 1969, kdy nástup nového vedení KSČ vytvořil rozhodující předpoklady pro definitivní porážku antisocialistických sil v ČSSR. S odstupem času můžeme konstatovat, že bylo možné předejít takovému meznímu řešení. Předpokládalo to ovšem ze strany odpovědných orgánů a funkcionářů zmobilizovat všechny zdravé síly ve straně, dělnickou třídu a ostatní pracující, a rozhodně se postavit proti pravicovým a antisocialistickým silám. Využít k tomu i všech mocenských nástrojů státu. Tyto prostředky však nebyly zmobilizovány na obranu socialismu a nebyl ani zájem je mobilizovat.

26


kými centrálami na Západě. To, že naříkají a pláčí nad osudem socialismu právě ti, jejichž programem je největší nenávist vůči komunistům a všemu pokrokovému, názorně dokumentuje, jaký „socialismus“ chtěli natolit v naší zemi. Jejich pláč a smutek jsou nářkem nad vlastním neúspěchem a ztracenými nadějemi. Může se jim dařit dočasně poškozovat věc socialismu, jako se jim to podařilo v Československu, avšak zastavit vítězný postup socialismu se už nikomu na světě nepodaří. Toto naše přesvědčení nevyvěrá z nějakého mystického zaklínání či jakéhosi novodobého náboženství, ale z hlubokého poznání zákonitostí vývoje lidské společnosti. Těm, co odešli a zradili, nezbývá už vlastně nic jiného než psát a štvát prostřednictvím Svobodné Evropy a za jidášský groš hanobit svoji vlast. Ale to nás na naší cestě nezastaví, ani neznervózní. I pro ně platí přísloví: „Psi štěkají a karavana jde dál.“ Tento jejich pláč a štěkot nás přesvědčuje, že naše strana dělá dobrou politiku. Kdyby nás chválili, museli bychom se zamyslet nad tím, co děláme špatně. (…) Bylo by špatné, kdybychom usnuli na vavřínech a mysleli si, že je už všechno v pořádku. Nesmíme se spokojit s vyhranými boji, ale být připraveni na další zápas s nepřáteli socialismu. Imperialismus ani na chvíli nepřestane vést boj proti socialismu všemi prostředky, a to ani proti naší zemi. (…)

V zájmu záchrany socialismu V létě 1968 se vnitropolitická situace v Československu vyhrotila. V podstatě šlo o to, „kdo s koho“. Buď se politické moci chopí antisocialistické síly a za podpory mezinárodní reakce dokončí likvidaci socialismu u nás, nebo se zdravým marxisticko-leninským silám podaří kontrarevoluci zastavit a socialismus v Československu ubránit. Tisíce komunistů, jednotliví občané i celé pracovní kolektivy si hrozící nebezpečí uvědomovali. Svědčí o tom obsah četných dopisů a rezolucí adresovaných ÚV KSČ. Zůstávaly však bez odpovědi a naopak všichni ti, kdo požadovali od vedení strany a státu důsledně čelit kontrarevoluci, byli vystaveni násilí, pronásledování, jako například 99 pragováků. Pravicoví představitelé přitom Oldřich Černík, předseda ujišťovali, že „proces obrody a demokratizace se úspěšně vlády ČSSR 1968 - 1970 rozvíjí“. Nevyužit zůstal také poslední pokus urovnat mezinárodní konflikt s bratrskými komunistickými stranami. Sliby dané vedoucím činitelům KSSS v Čierné nad Tisou (29. 7. – 1. 8. 1968) a stvrzené podpisy na schůzce šesti v Bratislavě (3. 8. 1968) zůstaly pouze na papíře. Tehdejší vedení ÚV KSČ nepřijalo ani jediný krok k realizaci přijatých závazků na obranu vymožeností socialismu. „Za takovéto situace,“ jak se uvádí v Poučení Josef Smrkovský, z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu předseda Národního KSČ, „bylo nutno rozhodnout, zdali se má čekat, až shromáždění ČSSR kontrarevoluce vyvolá bratrovražedný boj, kdy budou 1968 - 1969 hynout tisíce lidí, a teprve potom poskytnout inter-


7

Útoků na marxismus-leninismus v ČSSR se zúčastnili i někteří funkcionáři KSČ. Po celé zemi se široce propagoval revizionistický projev tajemníka ÚV KSČ Č. Císaře na slavnostním zasedání v Praze, věnovaném 150. výročí narození Karla Marxe. Je jasné, že základem tohoto projevu je zřeknutí se leninismu, odmítnutí jeho mezinárodního významu, odmítání toho, že leninismus je návodem k činnosti i za současných podmínek. Je známo, že v poslední době se obrodil kult Masaryka, který byl vždy zavilým nepřítelem komunistického hnutí, jedním z inspirátorů intervence proti sovětskému Rusku. Je podivuhodné, že právě tehdy chválili někteří komunisté v ČeskoČestmír Císař, slovensku buržoazního činitele, podle jehož pokynů byla tajemník KSČ pronásledována Komunistická strana Československa a v r. 1968 vydávaly se zatýkací rozkazy na její vedoucí funkcionáře včetně Klementa Gottwalda. Zase byl vyzdvihován Beneš, který přivedl stát až k Mnichovu. V poslední době se v Československu velice usilovalo o povzbuzení nálady, které nemůžeme říkat jinak, než nacionalistická. K tomu směřovala i křiklavá propagandistická kampaň, uměle zorganizovaná koncem června na podporu pozic předsednictva ÚV KSČ před jednáním s politbyrem ÚV KSSS. Prohlášení k delegaci KSČ před setkáním, které se objevilo při této příležitosti v československém tisku, rozdmýchávalo právě takovéto nízké nacionalistické vášně. Odpůrci sovětsko-československého přátelství využili rozsáhle ve svých rozborech ještě jedno téma, které nelze opomenout. V četných článcích v tisku, ve vystoupeních v rozhlase a v televizi byly prosazovány houževnatě názory, jako by všechny nesnáze Československa vyplývaly z toho, že do posledního okamžiku svého rozvoje se řídilo sovětským modelem socialismu, který mu byl někým vnucen. Není snad třeba objasňovat, že toto tvrzení je absolutní výmysl. Je dobře známo, že Sovětský svaz a Československo mají specifické formy socialistického státního zřízení, že formy řešení národnostní otázky se v mnohém liší a že nemají stejný systém národního hospodářství. Odlišně se řeší i mnohé jiné otázky politického, ekonomického a kulturního života našich národů. Nikdy jsme ani nepomýšleli na to, abychom Československu nebo ostatním zemím vnucovali naše formy. Rozvoj Československa jako socialistického státu, rozvoj jeho státotvornosti, ekonomiky a kultury, rozvoj jeho komunistické strany, probíhaly a probíhají formou, která odráží zvláštnosti země, její tradice a specifiku ve všech oblastech. Řeči o vnucování jakéhosi „sovětského modelu socialismu“ Čechům a Slovákům není nic jiného než zlostná provokační lež, rozšiřovaná nepřátelskými elementy s cílem podrývat bratrské přátelství, spojující naše země, naše strany a naše národy. Síly, pokoušející se podrývat pozici Komunistické strany Československa, se snaží jakkoli očernit ekonomickou spolupráci Sovětského svazu a Československa. Dělají vše, aby ukázaly věc tak, že ekonomické vztahy, vznikající mezi našimi zeměmi, jsou nevýhodné a především Československo přetěžují. Ve skutečnosti zkušenosti socialistické výstavby hovoří o tom, že ekonomické vztahy socialistických zemí jsou vztahy nového typu, že jejich rozvoj přispívá

8


8

k ekonomickému a sociálnímu pokroku každé země a k upevnění celé světové socialistické soustavy. Na základě principů proletářského internacionalismu socialistické země poprvé v historii uskutečnily přechod k všestranné spolupráci a vzájemné pomoci, účastníce se tohoto procesu jako zcela suverénní a rovnoprávné státy. Během 17 let od r. 1950 do r. 1967 objem průmyslové výroby zemí RVHP celkem vzrostl 5,4x a dosáhl skoro 1/3 objemu světové průmyslové výroby. Jenom za posledních 7 let přírůstek průmyslové produkce zemí RVHP tvořil 76% v té době, kdy v rozvinutých kapitalistických zemích nepřevyšoval 45%. V nevýhodném světle byl ukazován zahraniční obchod mezi ČSSR a SSSR. Podívejme se na některá fakta o zahraničním obchodě Sovětského svazu a Československa v období 1956—1968, to znamená za 12 let. Za tuto dobu dodal Sovětský svaz do Československa 17 mil. tun obilí, téměř 700 tisíc tun bavlny, kolem 70 tisíc tun vlny, 51 mil. tun nafty, 80 mil. tun rudy, kolem 2 mil. tun litiny, okolo 2,5 mil. tun válcovaného železa, 28 tisíc tun mědi, více než 200 tisíc tun hliníku, více než 200 tisíc tun olova, skoro 3‚5 mil. tun apatitového koncentrátu, 170 tisíc tun zinku, více než 200 tisíc tun azbestu, skoro 5 mil. m³ dřevoviny a téměř za 1200 mil. rublů strojů a zařízení. Kdyby mělo Československo toto všechno zaplatit ve volné měně, bylo by nuceno utratit kolem 3,5 miliardy dolarů. Československo je současně velkým dodavatelem strojů a spotřebního zboží, jako je obuv, látky, konfekce, galanterie atd., do Sovětského svazu. Samozřejmě, kdyby Sovětský svaz v obchodu s Československem přešel na čistě komerční princip, k čemuž fakticky směřoval Ota Šik, je jasné, že by to nebylo ve prospěch československé ekonomiky a vytvořilo by to mnoho těžkostí národnímu hospodářství. Diskuse o otázkách ekonomické reformy v Československu probíhala bohužel na jiných principech. Uprostřed této diskuse byla na jedné straně vyzdvižena paušální kritika celého předcházejícího rozvoje socialistické ekonomiky a na Revizionistický druhé straně byly předloženy návrhy na záměnu plánovitého ekonom Ota Šik hospodářství hospodářstvím tržním, živelnými vztahy — při poskytování širokého prostoru soukromému podnikání. Ekonomické diskuse v ČSSR zneužily revizionistické a kontrarevoluční elementy se zjevným cílem zvrátit ekonomiku země na kapitalistickou cestu. * Vedoucí činitelé ČSSR začali přehodnocovat i řadu důležitých principů v oblasti zahraniční politiky, závazky ČSSR, přijaté ve Varšavské smlouvě a ve dvoustranné smlouvě se Sovětským svazem. V poslední době se objevily určité tendence i v oblasti zahraniční politiky Československa v evropských otázkách, které vyvolávaly vážné nebezpečí. Tyto tendence se objevovaly nejen v Československém tisku, rozhlase a televizi, ale i v projevech některých oficiálních činitelů. Zvlášť jasně byly demonstrovány v prohlášeních ministra zahraničních věcí J. Hájka. Jedná se o výzvy k přehodnocení československé zahraniční politiky. Objevily se pokusy vést úder proti Varšavské smlouvě. Odpovědný činitel ÚV KSČ V. Prchlík učinil v Praze před novináři veřejné prohlášení, ve kterém se obořil

Kontrarevoluční rok 1968 25 Z projevu soudruha Vasila Biľaka na XIV. sjezdu KSČ 27. 5. 1971 (…) Imperialismus se ve svém vývoji v očích národů světa už natolik zkompromitoval, že nemůže otevřeně proklamovat své skutečné zájmy a cíle. Je nucen vytvářet celý systém ideologických mýtů, výmyslů, formou zdánlivě socialistických, avšak ve své podstatě reakčních, antihumánních a protimírových. Navenek dokonce svou klasickou antikomunistickou výzbroj zahaluje do pseudosocialistických hesel. Je to jen pokračování politiky klamání pracujících prodáváním starého zboží v novém přitažlivějším obalu. Vasil Biľak, člen předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ v l. 1968 - 1988 Na československém příkladě je možno se v mnohém poučit, jak pravicově oportunistické síly doma a jejich spojenci z antikomunistických centrál na Západě společně postupovali při klamání pracujících v úsilí o přeměnu KSČ v beztvárnou, maloměšťáckou, reformistickou organizaci. Nevedli otevřený boj proti socialismu a komunistické straně jako takové, ale usilovali o prosazování maloměšťáckých představ o socialismu, hanobili historii strany a její vedoucí osobnosti, aby tak oslabili její vedoucí postavení ve společnosti. Komunistickou stranu Československa chtěli natolik vylepšit, aby přestala plnit úlohu předvoje dělnické třídy jako marxisticko-leninská strana a garant spojenectví s Komunistickou stranou Sovětského svazu a zásad proletářského internacionalismu. Dosáhnout toho, aby se marxisticko-leninská strana přeměnila na maloměšťáckou, reformistickou organizaci a přitom si zachovala název Komunistická strana Československa, znamenalo zdeformovat ideje socialismu, vnést chaos do myšlení a představ lidí o socialismu, zbavit dělnickou třídu revolučního předvoje, dokázat rádoby pravdivost jejich falešné teorie, že se socialismus neosvědčil ve vyspělé průmyslové zemi a tím způsobit nesmírné škody nejen pracujícím Československa, ale i socialistickému společenství a celému komunistickému a revolučnímu hnutí. Stará moudrost nám připomíná, že „vlk zůstane vlkem, byť se zahalí do sebekrásnější beránčí kůže“. Heslo Socialismus s lidskou tváří bylo ve skutečnosti maskou, která měla skrýt pravou tvář kontrarevoluce u nás. Československý experiment se měl stát novým argumentem pravicových oportunistů pro revizi a deformaci marxisticko-leninských principů budování socialistické společnosti. Díky marxisticko-leninským silám v naší straně a společnosti i bratrské internacionální pomoci byly všechny jejich plány a naděje zmařeny. (…) Renegáti v komunistickém hnutí - Goldstücker, Šik, Pelikán, Fischer, Garaudy - a další různí pravicoví sociální demokraté, trockisté, staří buržoazní štváči, fašisté, sionisté a reakční klérus, všichni v dojemné shodě rodí krokodýlí slzy nad osudem socialismu v Československu. Jejich obavám o socialismus v Československu nevěří u nás už ani malý školák. Není přece těžké pochopit, že je-li to se socialismem tak zlé, jak vyhlašují, potom by neměli nad ním plakat, ale radovat se, protože jejich činnost byla, je a bude vždy zaměřena jedině na zničení socialismu, nebo alespoň na jeho oslabení. Za to jsou i placeni a vydržováni antikomunistic-

Svědectví Kontrarevoluční o Slovenském rok 1968 národním povstání 24 V dnešní době, kdy v myslích a srdcích nejširších vrstev pracujících zakotvily ideje socialismu, soustřeďují se především na ideologickou diverzi. Aby rozložili stranu a socialistickou společnost, aby zakryli své pravé víle, vedou boj pod pseudosocialistickými hesly za „vylepšení" socialismu. Místo socialismu budovaného na zásadách marxismu-leninismu snaží se prosadit maloburžoazní model „konzumního" socialismu, který by byl mostem k restauraci kapitalismu. Orientují se na podporu všech odstředivých nacionalistických a revizionistických proudů, jejichž silnou základnou je maloburžoazní živel. Je jen logické, že různé hvězdy a hvězdičky takzvaného pražského jara, které u nás tak horlivě „reformovaly" socialismus, působí dnes jako otevření nepřátelé v propagačních ústřednách a tiskových orgánech imperialismu na Západě. Alexander Dubček a jeho stoupenci poškozovali stranu a lid prosazováním revizionistické koncepce takzvaného demokratického socialismu, hrubě narušovali své povinnosti vůči straně a lidu, které vyplývaly z jejich vysokých stranických a státních funkcí, neustále ustupovali před kontrarevolučním náporem a fakticky mu uvolňovali cestu, hrubě narušovali povinnosti plynoucí z našich spojeneckých závazků, zřekli se linie XIII. sjezdu, dostali se až k likvidátorství, které vyústilo v nepřátelskou platformu známého protistranického vysočanského shromáždění. Na něm byl učiněn pokus vytvořit pod jménem komunistické strany kontrarevoluční štáb, který měl zpřetrhat spojenecké svazky se Sovětským svazem a s našimi socialistickými spojenci a postupně likvidovat vymoženosti socialismu v naší zemi. Československé události roku 1968 potvrdily pravdivost leninské poučky, že sebepočetnější revoluční síla, nemá-li zásadové a pevné vedení, které stojí bez výhrad na pozicích marxismu-leninismu, stává se roztříštěnou masou, neschopnou organizované akce, která může v náporu kontrarevolučních sil za určitých podmínek utrpět porážku. Objektivní analýza vývoje v tomto období potvrzuje, že kdyby nebylo včasné internacionální pomoci našich nejbližších socialistických spojenců, utrpěla by moc dělnické třídy a pracujícího lidu v naší zemi porážku. To by mělo nedozírné následky nejen pro náš lid, ale i pro mír v Evropě, vedlo by to k ohrožení pozic socialismu a poškodilo celé mezinárodní revoluční hnutí. (…) Vstupem spojeneckých vojsk se znásobila moc našich vnitřních sil, které byly odhodlány bránit vymoženosti socialismu v Československu a vytvořit pevné zázemí pro rozvinutí široké mobilizace pracujících do boje za překonání kontrarevoluční hrozby politickými prostředky. (…) Marxisticko-leninské síly ve straně a společnosti vedly od srpna 1968 do dubna 1969 těžký a složitý zápas. Postupně se poznávaly, sjednocovaly a získávaly na svou stranu i ty, kteří se zpočátku ve složité situaci nedovedli správně orientovat. V tomto smyslu šlo především o to, aby co nejdříve všichni čestní lidé pochopili rozvratné záměry pravicových, protisocialistických a kontrarevolučních sil. Alexander Dubček a jeho stoupenci ve vedení strany pokračovali v politice dvou tváří a v podstatě mařili činnost strany zaměřenou na překonání krizových jevů. Po měsících těžkých zápasů ve straně a společnosti se díky úsilí a obětavé práci statisíců čestných komunistů zformovaly marxisticko-leninské síly v naší straně natolik, že v dubnu 1969 mohl ústřední výbor rozhodnout o zásadních změnách ve vedení strany a zahájit rozhodný zápas za překonání hluboké krizové situace ve straně a společnosti. (...) (Zvýrazněno red. SMKČ)


9

na Varšavskou smlouvu a vyjádřil se pro nutnost přehodnocení její struktury. Zašel ještě dále a očernil činnost politického konzultativního výboru států — účastníků Varšavské smlouvy, který, jak známo, pracuje na úrovni vedoucích činitelů stran a vlád. Bylo možno očekávat, že jeho chování bude odsouzeno vedením ÚV KSČ, ale nestalo se tak. Toto je naše společná záležitost, záležitost organizace Varšavské smlouvy. Není možno připustit, aby do této organizace byl udělán průlom. Taková linie je v rozporu se životními zájmy všech zemí, které jsou účastníky organizace Varšavské smlouvy. Závazky socialistických států, přijaté vzájemnými smlouvami, vyžadují od jejich účastníků zabezpečení aktivní ochrany vlastních hranic. A jaká byla v tomto směru situace s hranicemi Československa na Západě? Z této strany jsou československé hranice prakticky otevřeny. Vytvořila se taková situace, že do Československa se přímo hrnuli ze západních zemí diverzanti, špióni, posílaní sem imperialistickými rozvědkami. Imperialističtí agenti měli možnost tajně přepravovat na území Československa i zbraně. Vážné znepokojení vyvolaly během poslední doby projevy některých československých činitelů v otázkách, týkajících se západního Německa. Československým činitelům bylo známo, že západní Německo neuznává a nehodlá uznat hranice, stanovené v Evropě, včetně hranic mezi NDR a NSR, že západní Německo žádá také uznání práv vystupovat „jménem všech Němců“, že jako dříve vyzdvihuje své požadavky na západní Berlín a pořádá tam různé provokace, že vláda NSR se dosud nezřekla zcela přístupu k jaderným zbraním, nevyjádřila se k tomu, že Mnichovská dohoda je od samého začátku neplatná. Přes to vše se v Československu objevily tendence na sblížení se západním Německem, na zesílení styků s ním. Věc došla tak daleko, že jménem vlády Československa se oficiálně prohlašovalo, že politika ČSSR se musí v evropských otázkách řídit v mnohém tou skutečností, že Československo se nachází mezi Sovětským svazem a Německou spolkovou republikou. Takovýto přístup je však zcela zbaven třídního obsahu. Je v rozporu se všemi historickými zkušenostmi a neodpovídá zájmům bezpečnosti socialistických zemí a samotného Československa. Někteří činitelé v Československu vyzývali k tomu, aby se zahraniční politika obrátila na stranu Západu a byla „méně závislá“ na politice Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí. Není těžké zjistit, že za slovem „nezávislost“ chtěli schovat snahu odtrhnout zahraniční politiku Československa od politiky zemí socialistického tábora. Reakční síly, snažící se podrýt vztahy ČSSR a SSSR a s ostatními socialistickými zeměmi, tímto způsobem připravovaly československému národu úděl otroctví v jařmu imperialismu. Bohužel, v ČSSR se podobným vyjádřením nedostalo náležitého odporu. V otázkách evropské bezpečnosti a mezinárodní politiky vůbec neodpovídá našim společným zájmům, včetně zájmů bratrského Československa, oslabení, ale naopak posílení spolupráce účastníků Varšavské smlouvy. To je zavazuje rozhodně odporovat jakémukoli druhu provokačních pokusů, které přicházejí s požadavky zrušení Varšavské smlouvy. Proti pohybu vojenských jednotek socialistických zemí, která přišla na území Československa na vojenskoštábní cvičení, byla rozpoutána nesoudružská

10


10

kampaň. Pobyt sovětských vojenských jednotek byl antisocialistickými a pravicovými silami vykládán jako okupace československého území. Odpovídá to dodržování spojeneckých závazků Varšavské smlouvy? Nikoli. Spiše se to podobá snahám ztížit prakticky činnost vojenského mechanismu organizace Varšavské smlouvy. Tak ovšem nemůže postupovat strana, která se ztotožňuje s přijatými závazky. Tak postupuje strana, která opovrhuje těmito závazky. Členové Varšavské smlouvy nemohli z této skutečnosti neučinit příslušné závěry. Fakta poslední doby ukazují, že v Československu měl místo zjevný růst antisovětské propagandy, antisovětských Jan Procházka, vystoupení. Je možno připomenout provokační sraz 2. května v l. 1968 - 1969 na Staroměstském náměstí, kde někteří řečníci vystupovali místopředseda Svazu s antisovětskými prohlášeními. Je možno připomenout čs.spisovatelů urážející vystoupení J. Procházky, J. Hanzelky a řady dalších činitelů stejného druhu. Vzpomeňme také na četná vystoupení v tisku, rozhlase a televizi, kde autoři dělali všechno možné, aby očernili přátelské sovětskočeskoslovenské vztahy. Během posledních let se dokonce vyskytovaly zřídka v kapitalistických státech takové urážky, jaké přicházely z Československa. Nepřátelé užívali nejrůznějších záminek — buď případu Šejna, nebo spekulace okolo smrti Jana Masaryka, nebo manévrů armád Varšavské smlouvy, aby přilili olej do ohně protisovětských nálad. Objevily se i případy rozšiřování antisovětských letáků ve městech, urážky sovětské státní vlajky. Je samozřejmé, že podobné činy nemohly přispívat k zlepšení našich vztahů. V čím zájmu bylo zasévat nepřátelství vůči Sovětskému svazu? Bylo to jedině v zájmu těch, kteří chtěli vykořenit z paměti československého národa náš společný boj proti hitlerismu — v zájmu těch, jimž nejsou drahé socialistické vymoženosti českého a slovenského národa, v zájmu těch, kteří by chtěli likvidovat vymoženosti světového socialismu. Antisocialismus a antisovětismus, jak to vždy bylo, se spojují a doplňují. Vedoucí činitelé ČSSR nejednou prohlašovali, že československo-sovětské přátelství je neochvějné. Na květnovém plénu ÚV KSČ se ozvaly upřímné hlasy znepokojení nad stavem našich vztahů. Avšak účelné kroky v boji s buržoazně nacionalistickou vlnou v souvislosti s protisovětskými projevy v Československu se nepodnikaly. Je možné pronášet krásná slova o spolupráci a solidaritě, o věrnosti k spojeneckému závazku, ale slova nejsou důležitá, nýbrž to, co stojí za nimi. Důležité je to, jaké konkrétní činy jsou za deklaracemi. * V poslední době vznikly a začaly v Československu aktivně pracovat kontrarevoluční a antisocialistické organizace, které měly určitou sociální základnu, opírající se o podporu ze zahraničí; ty se snažily čím dál více uchopit moc. Ve skutečnosti se v zemi zrodila politická opozice, která měla provést v Československu restauraci kapitalistického pořádku. V ČSSR existovaly v posledních dvaceti letech nekomunistické strany, které byly členy Národní fronty. Vedení těchto stran se podílelo na linii výstavby socialismu. Svou činností přispívaly k tvůrčí práci nekomunistických sil v zemi V posledních sedmi měsících však došlo v linii těchto stran k základním změnám.

Kontrarevoluční rok 1968 23 nevyzbrojilo stranu proti metodě ideologické diverze, kterou začali imperialisté používat jako hlavní zbraň proti socialistickým zemím. S tím souviselo i úsilí Novotného vedení obejít nebo odsouvat nápravu chyb a omylů z padesátých let, za které neslo přímou politickou odpovědnost. Z neochoty posoudit skutečnou situaci na základě marxisticko-leninského rozboru se zákonitě rodily improvizace všeho druhu a z toho vyplývající dezorientace strany. Narůstající rozpor mezi slovy a činy se výrazně projevoval v nereálnosti koncepcí v ekonomické oblasti, což vedlo i ke ztroskotání třetího pětiletého plánu a ke stagnaci naší ekonomiky. V době, kdy se Československo stalo předmětem soustředěného náporu politické a ideologické diverze antikomunistických centrál na Západě, které se zaměřovaly na znevažování socialistických zásad a hodnot, na podněcování nacionalistických a protisovětských nálad i maloměšťáckých předsudků, vedení strany svou neprincipiální politikou umožnilo, aby se na klíčová místa v kultuře, ve společenských vědách, ve sdělovacích prostředcích, ale i v masových organizacích, ve státních a stranických orgánech dostali lidé nepevní a dokonce i takoví, kteří nestáli na pozicích socialismu. Přitom vedení strany svými nesprávnými metodami odrazovalo mnohé poctivé a čestné komunisty od angažovaného boje v této oblasti. (…) Neprincipiální přístup k vážným problémům vedení strany navíc často komplikovalo administrativními zákroky i necitlivým vztahem k řešení národnostní otázky, zvláště ve vztahu mezi Čechy a Slováky. Dlouhodobá perspektiva sbližování socialistických národů byla v Novotného pojetí překroucena na byrokratický centralismus, což zákonitě vedlo k deformaci rovnoprávných vztahů mezi našimi národy. Celý tento vývoj vyvolával ve straně a ve společnosti napětí, vedl k formálnosti vnitrostranického života, k pasivitě velké části členů strany i k tolerování názorů neslučitelných se socialismem uvnitř strany. (…) Soudružky a soudruzi! Jestliže si znovu připomínáme základní příčiny nedávného vývoje v Československu, který v roce 1968 vyústil v kontrarevoluční hrozbu celému našemu zřízení, děláme to proto, že se často klade otázka, jak mohlo k takovému vývoji dojít, když byla v naší zemi delší období u moci dělnická třída, když komunistická strana byla vedoucí silou a pracující lid ve své obrovské většině stál na pozicích socialismu. Jednou z určujících příčin tohoto katastrofického vývoje bylo, že do vedoucích stranických orgánů postupně pronikla řada lidí, kteří se stále více zpronevěřovali marxismu-leninismu a proletářskému internacionalismu, narušovali normy stranického života a principy demokratického centralismu. A tito lidé postupně převládli ve vedení strany. V komunistické straně se zvláště v posledních letech otupil třídní pohled na problémy, poklesla revoluční bdělost a ideová zásadovost, rozmohly se maloměšťácké způsoby, kariérismus, konjunkturální přizpůsobivost. Komunistická skromnost byla v mnoha případech nahrazována velikášstvím a slavomamem. Tyto záporné tendence postupně pronikaly do všech oblastí našeho společenského života. Na těchto vlnách se nesla pravicová a antisocialistická propaganda. V důsledku postupu a činnosti pravicových sil ústřední výbor strany a zvláště jeho předsednictvo a sekretariát přestaly plnit úkol rozhodujícího centra při výstavbě socialismu a ochraně revolučních vymožeností lidu. (…) Imperialisté po maďarských událostech v roce1956 změnili své metody.

22


Kontrarevoluční rok 1968 11

otázka, jaké cíle kdo sleduje, co posiluje a co oslabuje socialistický stát. Prostě scházelo zde ono leninské „přesné pozorování dějin“, konkrétní rozbor reálné skutečnosti a třídní přístup k hodnocení celkového vývoje. Zabsolutnila se úloha změny vlastnických vztahů a podcenila se úloha myšlení lidí, existence různých sociálních skupin a vrstev, jejich postoje a zájmy. (…) (Zvýrazněno red. SMKČ)

Z projevu prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka na XIV. sjezdu KSČ 26. května 1971 (…) Od počátku šedesátých let se začalo ve vedení naší strany projevovat opojení z dosažených úspěchů, které se stalo jednou z příčin narůstání subjektivismu a voluntarismu při určování politických i ekonomických cílů i při jejich praktické realizaci. Vedení strany v čele s Antonínem Novotným nesprávně hodnotilo dosažený stupeň vývoje společnosti a idealizovalo úroveň její morálně politické jednoty. Přání se vydávalo za skutečnost a z toho vyrůstala L. I. Brežněv, G. Husák a L. Svoboda na XIV. sjezdu KSČ (1971) subjektivistická snaha předbíhat vývoj. Vzhledem k nedostatku hlubší analýzy struktury tříd a sociálních skupin naší společnosti se povrchně hodnotila současná vývojová etapa a vyhlašovaly se nereálné termíny dovršení socialistické výstavby. V roce 1960 Antonín Novotný prohlásil, že „v naší zemi byly vyřešeny všechny základní úkoly přechodu od kapitalismu k socialismu". V průběhu padesátých let bylo skutečně dosaženo významných úspěchů v socialistické výstavbě. Zvítězily socialistické výrobní vztahy - ovšem především z hlediska vlastnických forem. To však není totožné se „splněním všech základních úkolů přechodu k socialismu", jak to interpretoval Antonín Novotný. Kromě toho nebyly v této souvislosti rozebrány a určeny ostatní úkoly třídního boje na půdě velmi mladé socialistické společnosti i výrobní, sociální a ideologické podmínky všestranného začlenění bývalých maloburžoazních vrstev do systému socialistické velkovýroby. Marx, Engels a Lenin vždy zdůrazňovali všestrannost třídního boje, z něhož není možno beztrestně vyjmout ani ekonomickou, ani politickou, ani ideologickou stránku věci. Zvláště formování socialistického člověka - velký zápas o jeho socialistické vědomí, boj proti setrvačnosti, třídně cizím tendencím - nebylo v našich podmínkách, kde působily silné tradice a vlivy, podloženo účinným programem. Mezinárodní aspekty našeho vývoje určené vyhraněným třídním antagonismem současného světa podstatně zesilovaly naléhavost politickoideového zápasu. Nevedl se dostatečný zápas s narůstajícím pravicovým oportunismem ve straně, který byl odrazem působení maloburžoazních vrstev i mezinárodních vlivů. Vedení strany nevyvodilo závěry a poučení ani z maďarské kontrarevoluce a

Vedení lidové a socialistické strany změnilo ostře kurs. Hrubě byla zneužita hesla spolupráce s KSČ v rámci Národní fronty a došlo až k vytvoření legální opozice. Ve svých dočasných programech žádalo vedení obou nekomunistických stran stejná práva na moc jako komunistická strana. To bylo na jaře. V červnu však už nikdo neskrýval, že jde o něco jiného: o odstavení komunistické strany od moci a vytvoření nového, nekomunistického vedení v zemi. Úloha československé sociálně demokratické strany v minulosti je dostatečně známa. Pravicové vedení ČSDS rozbíjelo řady dělnické třídy a poskytovalo nejaktivnější podporu reakci v jejím boji proti komunistům. Bylo nadějnou oporou buržoazního zřízení. V roce 1948, kdy čestné revoluční elementy sociálně demokratické strany se spojily s komunisty, ČSDS přestala existovat. Avšak během letošního roku se začala prakticky obnovovat. Dne 12. června byl v Praze rozšířen dokument s názvem „Pozice městského přípravného výboru čs. sociálně demokratické strany a současná politická situace“. V dokumentu se konstatovalo, že po 20leté přestávce se sociálně demokratická strana vrací k politickému životu a že vlastně nepřestala existovat jak z právnického hlediska, tak ve „vyjádření konkrétní politické koncepce“. Spojení s KSČ z června 1948 se prohlašovalo za neplatné. V Československu vznikla v posledních sedmi měsících celá řada protisocialistických skupin a organizací. Dělaly si nárok na úlohu centra opozice a čím dále méně skrývaly, že jejich cílem je zlikvidovat socialistické zřízení. Otevřeně kontrarevoluční organizací byl „Klub 231“. V jeho čele stáli lidé jako starý fašista Brodský, bývalý buržoazní generál Paleček, pro špionáž odsouzený agent imperialistické rozvědky Rambousek, Čech a jiní. Všichni jsou zkušenými a zavilými nepřáteli socialismu. Klub angažovaných nestraníků byl další vysloveně protisocialistickou organizací, která působila velmi aktivně. Snažila se do svých řad zapojit inteligenci, dělníky i příslušníky armády. Ideovým vůdcem tohoto klubu se stal Ivan Sviták, Kontrarevoluční svého času vyloučený z řad KSČ. Ten vypracoval strategii a filozof Ivan Sviták taktiku organizace. V rozsáhlém prohlášení, zveřejněném v časopise Reportér, nastínil Sviták obraz postupného odstranění komunistů a uchopení moci protikomunistickými živly — pomocí mimořádných parlamentních voleb. „Klub 231“ a „KAN“ zdaleka nejsou jedinými organizacemi protisocialistického zaměření, které zde aktivně působily. Protisocialistické organizace v ČSSR udržovaly rozsáhlé styky se zahraničními emigrantskými kontrarevolučními centry a se zahraničními buržoazními stranami a kruhy. Vedoucí činitelé ČSSR tvrdili, že proti opozičním organizacím se zakročí zákonně. Neudělali však nic. O vážnosti situace v zemi a o nutnosti neodkladně zarazit nepřátelské síly jasně svědčí zveřejnění a široká propagace kontrarevoluční platformy, obsažené ve výzvě 2000 slov. Tento dokument, zřetelně zaměřený proti KSČ, obsahuje otevřenou výzvu k boji proti ústavní moci. Dokument byl široce využit ke sjednocení těch, kdo nejsou spokojeni se socialistickým zřízením, a posloužil jim jako akční program. Není možné si

12


12

nepovšimnout toho, že autoři této nepřátelské platformy vyhrožovali, že budou obhajovat svou pozici i za cenu použití zbraně. Otevřené vystoupení těchto sil — výzva „2000 slov“ - dávalo možnost rozhodně proti nim zakročit s podporou zdravých sil strany a dělnické třídy. Nenásledovalo však nic, co by se dalo považovat za rozhodný odpor proti kontrarevolučním silám. Pod heslem „odstranit konzervativce z orgánů státní moci“ se objevovaly stále častěji požadavky na vypsání voleb do Národního shromáždění před termínem. Záměrem představitelů pravicových organizací bylo dosáhnout ve volbách porážky KSČ. Šlo o zjevný pokus o kontrarevoluční převrat. Snahou kontrarevoluce bylo uchopit moc potichu, bez ozbrojeného konfliktu. Počítala však i s jinými možnostmi. Známé odhalení ukrytých zbraní svědčí o tom, že reakce nevylučovala ani možnost ozbrojeného střetnutí s obhájci socialismu. Důstojníci bývalé Kontrarevoluční pamflet Dva benešovské armády vytvořili Svaz zahraničních tisíce slov v Literárních listech vojáků. V bezprostřední blízkosti hranic Československa se soustřeďovaly početné skupiny kontrarevolucionářů, z nichž někteří pronikli do ČSSR i se zbraněmi. Sviták prohlásil na schůzi, konané na Karlově universitě, že v zájmu prosazení zásad demokratizace a k dosažení absolutní svobody nevylučuje ani občanskou válku. * Následkem činnosti pravicových, protisocialistických a kontrarevolučních sil vzniklo v Československu reálné nebezpečí kontrarevolučního převratu a likvidace socialistických vymožeností. Zejména tato skutečnost se stala hlavní příčinou obav Komunistické strany Sovětského svazu a ostatních bratrských stran o politický vývoj v Československu a jeho zaměření. Ústřední výbory Bulharské komunistické strany, Maďarské socialistické dělnické strany, Jednotné socialistické strany Německa, Polské sjednocené dělnické strany a Komunistické strany Sovětského svazu udělaly všechno, aby pomohly KSČ i lidu Československa překonat nebezpečnou krizi a zvítězit nad rostoucími silami kontrarevoluce politickými prostředky. Po květnových rozhovorech zástupců Komunistické strany Sovětského svazu a Komunistické strany Československa v Moskvě navrhoval ÚV KSSS nové dvoustranné jednání s vedením KSČ za účelem posouzení vzniklé situace. Vedoucí představitelé KSČ se tomu však vyhýbali pod různými záminkami. Vedoucí představitelé řady bratrských zemí — členů Varšavské smlouvy — se rozhodli, věrni zásadám internacionalismu a vycházejíce z pocitu solidarity s bratrským Československem a z odpovědnosti za osudy socialismu v Evropě, svolat společnou schůzku s vedoucími činiteli ČSSR a v soudružském duchu projednat situaci, jež se vytvořila, najít řešení a nabídnout pomoc. Vedoucí činitelé KSČ bohužel tento návrh nepřijali a do Varšavy nepřijeli. Situace však byla taková, že ke svolání takové schůzky s bratrskými stranami byly všechny politické i morální důvody.

Kontrarevoluční rok 1968 21 Z projevu prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka na zasedání ústředního výboru KSČ 25. září 1969 (...) Zkušenosti z revolučních bojů ve světě i u nás potvrzují, že antisocialistické a pravicové síly po porážce v otevřeném utkání přecházejí stále více k ilegálním a k poloilegálním metodám boje, vyzývají k pasivní rezistenci, k sabotážím, k individuálnímu teroru. Snaží se o rozvrat, chtějí si zachovat pozice na různých úsecích v kultuře, ve školství, ve státním a hospodářském aparátě, v odborech, v hnutí mládeže a podobně. Stáhly se, chtějí „přezimovat", čekat na novou příležitost, na naše chyby a spekulují i s nadějemi na změny v ostatních socialistických státech. Je třeba o tom vědět a o to důsledněji vést politický zápas s těmito silami, odhalovat jejich ideová a organizační centra, rozbíjet v politickém boji jejich argumenty a demagogii - a tam, kde se porušují zákony, volat je k odpovědnosti. I nadále zůstává hlavní frontou zápasu naší strany boj proti antisocialistickým silám v naší společnosti, proti pravicovému oportunismu uvnitř strany, abychom tak zabránili opakování podobných akcí a výstřelků, abychom znemožnili opakování rozvratu a krizových jevů a vytvořili prostor pro řešení pozitivních úkolů. To vyžaduje rozhodná politická, organizační i kádrová opatření na všech úsecích. (...) (Zvýrazněno red. SMKČ)

„Příliš rychlá orientace na všelidový stát“ (Gustáv Husák ve stati „Aktuálnost leninských myšlenek o státě a demokracii“ uveřejněné v sovětské Pravdě 15. dubna 1970) (…) Předpokladem přechodu od diktatury proletariátu ke všelidovému státu je v souladu s Leninovým učením plné a konečné vítězství socialismu. A právě zde projevilo počátkem šedesátých let tehdejší vedení strany nedostatek správného leninského přístupu k pojetí vývojového stadia diktatury proletariátu. Tato otázka sice vyžaduje hlubší a dlouhodobější analýzu a kolektivní posouzení, ale již dnes se předběžně ukazuje, že došlo k přecenění úlohy, kterou má změna vlastnictví výrobních prostředků, a k přecenění kvantitativních změn v sociální struktuře společnosti. Vykořisťovatelské třídy byly sice zbaveny svého ekonomického postavení, avšak jejich příslušníci stále tvořili početnou sociální vrstvu. V Československu ještě dožívají pozůstatky bývalých buržoazních tříd a početná vrstva maloměšťáků, žijí zde lidé, kteří do února 1948 byli organizováni v buržoazních stranách a podobně. Právě této otázce byla věnována nedostatečná pozornost. Příliš rychlá orientace na všelidový stát a to, že se nedostávalo skutečných třídních postojů, vedlo tedy již v této době k závažným chybám a omylům. (…) Úvahy o všelidovém státu se odůvodňovaly například tím, že již přestal působit třídní antagonismus nebo že přinejmenším nepůsobí negativně. Právě zde došlo k přeskočení některých stupňů vývoje, k projevu určitého „utopismu“, který nechal vzniknout myšlenkám o rovnosti všech občanů, o svobodě pro všechny a podobně. Zároveň byla přehlížena existence různých sociálních skupin a vrstev a nedoceněna

20


Kontrarevoluční rok 1968 13

Často se nám klade otázka: Bylo u nás dost vnitřních sil na uhájení socialistických vymožeností? Ano, sil bylo dost! A kde byla naše chyba? Z leninských zkušeností víme, jaký význam má, zejména v krizových situacích, zásadové, cílevědomé a rozhodné vedení komunistické strany jako předvoje dělnické třídy. V kritických momentech to je rozhodující článek. Ve vedení Komunistické strany Československa však nebylo jednoty ani co do hodnocení situace, ani co do programu, 21. srpen 1968 v ulicích Prahy perspektivy a cílů, a tím méně jednoty v konkrétních nevyhnutelných opatřeních. Převládla naivita a politický romantismus, laciná gesta a netřídně stavěná hesla o svobodě, demokracii, humanismu a „vůli lidu“. V opojení ze „svobody“ a laciné popularity se zapomnělo na třídní kořeny a motivy společenských konfliktů a cílů, na působení třídního nepřítele, jeho ideologie doma i za hranicemi. Proto nebyla včas mobilizována dělnická třída a její strana na ochranu vymožeností socialistické revoluce v Československé socialistické republice a vedení strany naopak ustupovalo stále agresivnějším tlakům antisocialistických a oportunistických sil doma, tou či onou formou podporovaných buržoazními kruhy Západu a s nimi spojených. Pod vlivem rozkladné činnosti pravicově oportunistických sil nebyl ve vedení strany jednotný názor na míru nebezpečnosti těchto jevů a na formy řešení. Byla zde snaha řešit diskusí často i to, co se příčilo naší platné socialistické zákonnosti a nutně vyžadovalo státní mocenský zásah. (...) Příčiny krizového stavu ve straně i ve společnosti byly stejné po srpnu 1968 jako před ním. Obrat ve vývoji situace v Komunistické straně Československa a v Československu přineslo letošní dubnové a květnové plénum ústředního výboru KSČ. (...) Naše vlastní zkušenosti ukazují, že heslo suverenity, zbavené třídního obsahu, je velmi rafinovanou a působivou zbraní pravicově oportunistických, revizionistických a protisocialistických sil. Stává se jí tehdy, když strana neuskutečňuje důslednou marxisticko-leninskou politiku a nevede ve všech oblastech rozhodný a důsledný boj proti všem projevům buržoazního nacionalismu. Proto také odmítáme různé pseudoteorie o omezené suverenitě, vykonstruované třídními odpůrci, a hodnotíme je jako záludné manévry soudobého antikomunismu. (...) (Zvýrazněno red. SMKČ) Gustáv Husák

Varšavská schůzka znovu potvrdila plnou jednotu pěti komunistických a dělnických stran, jejich neochvějnou semknutost a rozhodnost postavit se proti pokusům kontrarevolučních sil. Rozbor kontrarevolučních a protisocialistických projevů v Československu přesvědčivě dokazuje, že nebyly náhodné, nýbrž organizované. Projevy nesly zřetelné známky zaměření a cílů protisocialistických sil, důslednost a koordinaci pravicových, revizionistických sil uvnitř KSČ, které se otevřeně snažily působit kontrarevolučně uvnitř země, za podpory zvnějšku. Všechno svědčí o tom, že události byly řízeny organizovanými kontrarevolučními silami, které měly rozsáhlé spojení uvnitř země, — v souladu s činností protisocialistických sil ve sdělovacích prostředcích a ve spolupráci s nejrůznějšími kluby a druhými politickými stranami. Kontrarevoluční síly narušily i nejdůležitější orgány obrany státu. Pravicové elementy měly své lidi v řídících orgánech KSČ a byly přesně informovány o všech událostech. To zvyšovalo nebezpečí probíhajících událostí a vyžadovalo zásadní boj celé strany proti kontrarevoluci — a především aktivní postup předsednictva ÚV KSČ, všech jeho členů i členů vlády ČSSR. Někteří členové předsednictva ÚV KSČ a vedoucí představitelé vlády však jednali v rozporu s usneseními předsednictva ÚV KSČ i v zásadních otázkách. Tak např. člen předsednictva ÚV KSČ s. Kriegel nejenže neodporoval protisocialistickým živlům, ale v podstatě se solidarizoval s autory kontrarevolučního postupu, jako v Fr. Kriegel, 1968 případě svého televizního vystoupení — při rozhovoru s předseda ÚV Národní autory 2000 slov. fronty ČSSR Komunistické a dělnické strany socialistických zemi ve snaze pomoci bratrům — komunistům a všem pracujícím ČSSR, zabránit nebezpečnému obratu událostí v Československu, podnikaly vše možné, co bylo v jejich silách. Tomuto účelu sloužila setkání politbyra ÚV KSSS a předsednictva ÚV KSČ v Čierné nad Tisou a poté porada zástupců šesti dělnických a komunistických stran socialistických zemí v Bratislavě. Zástupci ÚV KSČ ujišťovali na těchto poradách, že podniknou nezbytná konkrétní opatření k stabilizaci situace v zemi, upevnění a obraně socialistických vymožeností. Po setkání v Čierné a po poradě v Bratislavě neudělaly však vedoucí orgány ČSSR nic, nepostavily se na odpor kontrarevoluci. Naopak, pravicové protisocialistické síly aktivizovaly svou činnost. Tyto síly si vytyčily zcela určité cíle: zbavit KSČ její vedoucí úlohy v rozvoji socialistické společnosti. K tomu zahájily útok proti autoritě strany a organizovaly kampaň osočování a pomluv. Po schůzce v Čierné a poradě v Bratislavě rozvinuly pravicové kontrarevoluční síly svoji aktivitu. Protisocialistické živly Budova v Čierne nad Tisou, kde se konala organizovaly podpisové akce za zrušení společná schůze představitelů ÚV KSČ a ÚV KSSS

14


14

Lidových milicí. Akce byly doprovázeny mítinky a demonstracemi protisocialistického charakteru. Komunisté, kteří vystupovali na těchto shromážděních, byli hrubě umlčováni a bylo proti nim používáno i násilí. V tisku byla znovu zahájena zběsilá protisocialistická hysterie. Je známo, jakému pronásledování reakce bylo vystaveno 99 zaměstnanců závodu Auto-Praga, a to jen proto, že se odvážně postavili na obranu socialistických vymožeností dělnické třídy a přátelství národů Československa a Sovětského svazu. Organizovaná podvratná činnost dosáhla v posledních dnech vrcholu: byl podniknut otevřený útok na budovu sekretariátu ÚV KSČ v Praze. V Čierné nad Tisou se v průběhu jednání Protistranické shromáždění projevilo rozdělení sil v předsednictvu ÚV KSČ. na Staroměstském náměstí Zatímco většina členů předsednictva zaujala v Praze principiální linii a potvrdila nutnost rozhodného boje proti reakčním antisocialistickým silám, proti shovívavosti vůči reakci, menšina členů předsednictva v čele s A. Dubčekem vystupovala otevřeně z pra-vicových, oportunistických pozic. Pravicové revizionistické živly ve vedení komunistické strany a vlády Československa zmařily plnění dohody dosažené v Čierné nad Tisou a Bratislavě o nutné obraně socialismu v Československu, o boji proti antisocialistickým silám, o odporu proti úkladům imperialismu. Ve snaze skrýt své pravé záměry frázemi o obraně socialismu chtěli tito lidé ve skutečnosti získat jen čas a tím napomáhat kontrarevoluci. V důsledku jejich zákeřných, zrádných akcí vzniklo reálné ohrožení socialistických vymožeností v Československu. Do arény politického života v Československu vstoupila tvrdá reakce. Pro socialistické země se vytvořilo naprosto nepřijatelné ovzduší. Za takové situace bylo nutné jednat, jednat cílevědomě a rozhodně, a neztrácet čas. Právě proto se rozhodl Sovětský svaz a další socialistické státy poskytnout bratrskému československému lidu neodkladnou pomoc, včetně pomoci ozbrojenými silami. Osudy socialistického Československa jsou drahé a blízké národům všech socialistických zemí, které nemohou souhlasit s tím, aby naši společní nepřátelé svedli Československo z cesty socialismu, a vytvořili tak nebezpečí, že bude odtrženo od socialistického společenství. Naše národy přinesly příliš těžké oběti, příliš mnoho krve prolily v urputných bojích minulé války, v boji za sociální a národní osvobození, než aby umožnily kontrarevoluci odtrhnout Československo od rodiny socialistických států. Obrana socialismu v Československu není jen vnitřní záležitostí lidu této země, nýbrž je i problémem obrany pozic světového socialismu. Právě proto poskytujeme podporu lidu Československa k obhájení výdobytků socialismu. Poskytujeme-li bratrskou internacionální podporu našim československým soudruhům — komunistům a všemu československému lidu, plníme tím svou internacionální povinnost vůči nim i vůči mezinárodnímu komunistickému, dělnickému a národně osvobozeneckému hnutí. A tato povinnost je pro nás nade všechno.

Kontrarevoluční rok 1968 19 jsou-li zbaveny prostředků masového působení - nemají příliš širokou masovou základnu. Můžeme poměrně rychle vytvořit podmínky, abychom ochránili stranu a společnost před vlivy, které ji rozvracejí, a orientovali velkou potenciální energii celé společnosti k pozitivní práci. Je zde zřetelný posun v poměru sil a zájmů naší společnosti. Nepřeceňujeme jej a nepovažujeme to za důvod k uspokojení, ale pouze za otevření nového prostoru pro cílevědomou politiku strany, za začátek velkého politického zápasu, který musíme svést za dovršení konsolidačního procesu naší strany a státu. (...) (Zvýrazněno red. SMKČ)

Z projevu prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka na mezinárodní poradě komunistických a dělnických stran v Moskvě 11. června 1969 (...) Žádná nová společenská formace se neprosazovala snadno, bezbolestně, bez těžkostí a bez omylů. Tak tomu bylo a je i s výstavbou socialistické společnosti. (...) Konečně politiku dělají lidé, a ti nemívají vždy pouze ideální vlastnosti. (...) Ukázalo se, že poražené vykořisťovatelské vrstvy, které za podmínek normálně fungujícího socialistického státního systému ztratily svůj politický vliv, se v podmínkách, jaké se u nás vytvářely po lednu 1968, znova politicky a ideologicky zaktivizovaly. Napomohla jim při tom nejen mezinárodní podpora ze strany imperialismu, ale i skutečnost, že jsme od jara 1968 připustili vážné oslabení vedoucí úlohy komunistické strany a postupné oslabování a zčásti i rozklad našeho vlastního socialistického mocenského aparátu. I část maloburžoazních vrstev, v našich poměrech Gustáv Husák velmi početných, které bylo možné vzhledem k jejich objektivním společenským zájmům aktivně zapojit do výstavby socialismu, balancovala pro svou třídní podstatu a pro některé naše chyby na jeho okraji a v krizové situaci se projevila jako stoupenec takové interpretace socialismu, která marxisticko-leninské pojetí znetvořuje a směřuje nakonec k jeho likvidaci. Obsah socialismu a jeho základní pojmy se staly předmětem ideologické a politické licitace. Někteří ho spojovali s buržoazním pluralistickým demokratismem a s reformistickým modelem takzvaného demokratického socialismu, jak je znám z programů pravicových sociálně demokratických stran. Názorový kvas se ve vzniklé situaci přeměnil v kolbiště ideologického boje, který byl projevem třídního konfliktu. Socialistická moc, garantovaná vedoucí úlohou komunistické strany, začala být vážně ohrožena. (...) Fakt, že pravicově oportunistické a zčásti antisocialistické síly ovládly převážnou část hromadných sdělovacích prostředků, vedl k paralyzování vlivu strany, k dezorientaci komunistů a obyvatelstva a k postupnému rozkladu základních socialistických principů a hodnot. (...)

18


18

tehdejší situace. Po prudkém otřesu ze srpna 1968 vedení strany a ústřední výbor našly východisko z mimořádně těžké a složité situace v moskevském protokolu z konce srpna. Zdálo se jasné, že protisocialistickým a oportunistickým silám je třeba znemožnit jejich destrukční působení, že státní a společenské hromadné sdělovací prostředky se musí dostat pod ideový a politický vliv strany. Nejednou to bylo i řečeno. Za našimi slovy však nenásledovaly činy. Rozpory v ústředním výboru i v jeho výkonných orgánech zůstávaly nebo se na vzedmutých vlnách nacionalismu a antisovětismu ještě prohlubovaly. Tak namísto normalizace poměrů, namísto přechodu ke klidnému životu a práci jsme byli svědky dalších krizí a otřesů. Rezoluce ústředního výboru z listopadu minulého roku ukazovala pozitivní cíle strany a společnosti i cesty, jimiž je možné se k nim dopracovat. Nedvojsmyslně znovu označila protisocialistické a oportunistické síly ve straně za hlavní nebezpečí. Byla tu velká příležitost ke sjednocení všech zdravých sil ve straně i ve společnosti. Proč nedošlo ke konsolidaci naší strany a společnosti po listopadové rezoluci a na jejím základě? Ze stejných příčin, pro něž nebyl pevně veden náš politický život před srpnem. Nejednota v ústředním výboru a v jeho výkonných orgánech, porušování leninských principů v práci strany, kolísavost a nepevnost vedení nechaly nadále velký prostor pro působení protisocialistických, pravicově oportunistických sil, ponechaly rozhodující část hromadných sdělovacích prostředků v rukou těchto sil. Víme, jak tohoto stavu využívaly skupinky zfanatizovaných studentů mezi vysokoškoláky, víme, jak pravicové síly na vlnách nacionalistické hysterie zakotvily v části Revolučního odborového hnutí, mládeže i v jiných masových organizacích a snažily se zmocnit se jich, víme, jak působily některé stranické orgány v tomto období. Listopad, prosinec minulého roku - byly přeplněny destrukčními snahami protisocialistických a oportunistických sil, které nejednou přivedly náš stát na hranici katastrofy. Koncem března tytéž síly přešly do nového útoku a na několika místech měly jejich akce zjevně kontrarevoluční charakter. Tyto síly přivedly znovu naši společnost na samu hranici katastrofy. Taková byla situace, v níž se ústřední výbor naší strany 17. dubna rozhodl hledat východisko. Takové je dědictví minulého i nedávného krizového vývoje, z něhož dnes musíme vycházet, které musíme řešit. Z těžké situace nebývají lehká východiska. Pouze dobrodruhové, kteří se řídí heslem Čím hůře, tím lépe, mají východisko hned po ruce. Pouze Západem placení agenti z řad naší emigrace to mají jednoduché. Odpovědné vedení strany a státu to tak lehké nemá. (...) Vedení strany usilovalo v posledních týdnech především o to, aby posílilo vliv a autoritu strany ve společnosti, aby dosáhlo plné obnovy veřejného pořádku, aby zbavilo postup strany a státu rozkolísanosti, aby zvýraznilo důsledně marxistickoleninský charakter naší strany a naší politiky, aby politicky izolovalo ty síly, které v minulosti vyvolávaly napětí, vnášely do společnosti protisocialistické názory a formovaly opoziční platformy proti politice strany, které byly zdrojem krizových situací. Je to nevyhnutelný první krok, jestliže skutečně chceme vyvést náš stát z krize. Hlavní výsledky naší práce za toto krátké období vidíme v tom, že se nesporně změnilo politické ovzduší v naší zemi, že zesílily zdravé, socialistické, realistické tendence ve vědomí společnosti a vzrůstá odpor k extrémům, k dobrodružným akcím. Ukazuje se, že avanturistické a protisocialistické síly -

Kontrarevoluční rok 1968 15 Z projevu prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka na zasedání ÚV KSČ 29. května 1969 (...) Jsme toho názoru, že počáteční krizové prvky se v naší společnosti začaly vytvářet tehdy, když v padesátých letech začalo vedení strany porušovat leninské principy uvnitř strany i ve společnosti, když začala narůstat sektářská a subjektivistická hlediska, porušovala se socialistická zákonnost a objevovala se nesprávná nebo nedomyšlená opatření v ekonomice a tak dále. Tyto tendence krizových prvků se projevily po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Kdyby se tehdejší vedení naší strany bylo poctivě a leninským způsobem vypořádalo s negativními prvky našeho stranického a státního života, byl by se vývoj u nás se vší pravděpodobností ubíral jinak. Avšak polovičatá a nedůsledná řešení tyto negativní a krizové jevy ve Gustáv Husák, 1968 místopředseda vlády ČSSR, straně a ve společnosti spíše konzervovala, než řešila, 1968 - 1969 první tajemník spíše prohlubovala, než odstraňovala. Tak postupně KS Slovenska narůstaly rozpory v oblasti politiky i ekonomiky, narůstaly rozpory ve vědomí lidí, ve vědomí členů strany. Subjektivistický přístup Novotného vedení, jeho osobní sklon k autoritářskému řešení velkých i dílčích problémů, násilné předbíhání vývoje, když pro to nebyly objektivní podmínky, neřešení dozrálých problémů, bezkoncepčnost, prakticismus, administrativní metody práce a podobně vyvolávaly opoziční proud ve straně i ve společnosti, který v šedesátých letech vzrůstal a mohutněl. Tam leží mnohaleté kořeny narůstajících krizových jevů. Lednový obrat v politice naší strany byl nutný a z hlediska vývoje nevyhnutelný. Většina členů naší strany i široká veřejnost přivítali tyto změny, které umožnily odstraňovat chyby a deformace předcházejícího období a rozšiřovat prostor pro socialistickou demokracii, řešit neřešené nebo nedořešené politické, ekonomické, národnostní i jiné otázky. Otevřel se prostor pro širokou aktivitu komunistů i ostatních občanů našeho státu, pro hledání nových přístupů a nových řešení. Rok 1968 byl rokem velkých nadějí komunistů i nekomunistů, velkých očekávání, velkých možností očistit naše učení i politickou praxi od chyb a omylů, napravit křivdy, jimiž byli lidé postiženi, a pohnout s řešením nahromaděných problémů. Současně však víme, že uplynulý rok i první měsíce tohoto roku byly obdobím rozrůstajících se prudkých krizí ve straně a ve společnosti, prudkých otřesů ve vnitrostátních i zahraničněpolitických vztazích. Klademe si dnes všichni otázku, proč šel vývoj tak, jak šel, proč náš lid prošel tolika otřesy za posledních šestnáct měsíců, čemu bylo možné a čemu nebylo možné se vyhnout. Vyčerpávající odpověď nám bude moci dát podrobná analýza. Základní příčinu tohoto krizového vývoje v uplynulém roce a v prvních měsících letošního roku vidíme v tom, že při nahromadění problémů nebyl obrodný a demokratizační proces koncepčně regulován a pevně veden, že strana

16


16

připustila živelný společenský pohyb, v němž při pozitivní aktivizaci většiny socialismu oddaných lidí se uvolnil prostor pro vstup do politického života i antisocialistickým silám ve společnosti a různým oportunistickým skupinám uvnitř strany. Těmto silám se v průběhu roku podařilo zmocnit se mnohých významných mocenskopolitických nástrojů, jako byl rozhodující vliv v tisku, v rozhlase a v televizi, v některých článcích strany, v masových organizacích a podobně. Zejména vliv těchto sil na hromadné sdělovací prostředky, když vedení strany v únoru 1968 zrušilo cenzuru a nezajistilo jinými prostředky své ideové vedení těchto významných mocenskopolitických nástrojů, umožnil prudký nástup oportunistických a protisocialistických sil, dezorientaci části členů strany i obyvatelstva, šíření liberalistických názorů a nálad, vytváření nátlakových situací na stranické, společenské i státní orgány. Tolerovalo se veřejné působení nejrůznějších zjevně protisocialistických organizací (K 231, KAN), pokusy pravičáků o obnovu sociální demokracie, nové politické formování klerikalismu a tak dále. Pravicové oportunistické síly měly a našly své představitele v nejnižších, vyšších i nejvyšších stranických orgánech, ve státním mocenském aparátu, v organizacích Národní fronty a jinde. Rozvinul se prudký vnitropolitický zápas o ovládnutí strany, masových organizací, státních mocenských prostředků, pozic v ekonomice a podobně. Zvládnout situaci v takové složité době může jen takové vedení strany, které má jasné cíle, které je pevné, cílevědomé a jednotné. Bohužel, vedení naší strany v této době, ústřední výbor i jeho výkonné orgány, bylo vnitřně, ideově a akčně rozpolcené, nejednotné a v důsledku toho - i když se v některých otázkách přijala v podstatě správná usnesení - tato nejednotnost ve vedení, která se potom rozšířila téměř do celé strany, znemožnila realizaci usnesení, oslabila akceschopnost strany a vedla k otevřené krizi ve straně. Tento stav ve straně se nemohl neprojevit i v celé společnosti, tím spíše, že aktivita a agresívnost protisocialistických a oportunistických sil vzrůstaly a po dlouhé období téměř bez překážek působily na vědomí lidí. Kritiku chyb v padesátých letech a Novotného režimu protisocialistické a oportunistické síly přeexponovaly do takové míry, že byla očerňována a hanobena již celá činnost komunistické strany a komunistů, zásady jejího marxisticko-leninského učení a programu, samy základy socialistického společenského Antonín Novotný, první tajemník KSČ do ledna řádu, zásady komunistického internacionalismu ve 1968 a prezident ČSSR vztahu k Sovětskému svazu a k jiným bratrským zemím. Období výstavby socialismu, které přineslo tak do března 1968 pozoruhodné výsledky v ekonomice, v kultuře, v sociální politice i na jiných úsecích, bylo nazýváno obdobím temna a objevovaly se i tendence k návratu před únor 1948, k idealizování „masarykovské demokracie" a podobně. Lidé se občas ptají, odkud se vzaly protisocialistické síly v naší společnosti po dvaceti letech výstavby socialismu. Je pravda, že znárodněním výrobních prostředků byla buržoazie zbavena ekonomické základny a potom i legální možnosti politického působení. Je však třeba vidět, že ještě žije generace, která před znárodněním ovládala většinu výrobních prostředků, že žije masa dalších

Kontrarevoluční rok 1968 17 příslušníků privilegovaných vrstev z období kapitalismu, že bývalé buržoazní a maloburžoazní vrstvy nezmizely z naší společnosti, pouze se nemohly po únoru 1948 legálně politicky projevovat, a že žije generace, která po dlouhá léta působila politicky v buržoazním a maloburžoazním hnutí a ve straně, v které do jistého stupně zůstaly politické i ideologické představy z doby před únorem 1948. Tyto síly a vrstvy, podporované západní propagandou a jinými vlivy ze Západu, viděly po lednu 1968 svou příležitost tak pozměnit naši socialistickou společnost, tak k svému obrazu přeformovat v praxi socialismus, k němuž se někdy slovně hlásily, aby bylo možné postupně u nás zvrátit mocenskopolitické postavení dělnické třídy a pracujícího lidu, oslabit nebo rozbít moc dělnické třídy, rozložit komunistickou stranu jako hlavní politickou sílu v našem životě, dát se na dobrodružné cesty pro naše národy. Uvnitř strany narůstaly nejrůznější oportunistické proudy, které využívaly stranické kritiky chyb, omylů a deformací předcházejícího období a pod heslem zcela nového „modelu socialismu" odmítaly základní principy výstavby strany, vedoucího postavení strany ve společnosti, jejího internacionálního charakteru i závazků a podobně. Tyto síly působily legálně v organizacích a orgánech strany až po ty nejvyšší, měly rozhodující vliv na hromadné sdělovací prostředky a licitováním se svobodou, demokracií, humanitou dezorientovaly značné množství poctivých komunistů, poctivých občanů našeho státu, vnesly zmatek do hlav lidí a vedly k oslabení všech základních myšlenek socialistické společnosti. Vytvářely bojové křídlo uvnitř strany, které získalo silné mocenské pozice a fakticky usilovalo o moc ve straně a ve státě. Tento vnitropolitický vývoj v našem státě, jemuž vedení strany dostatečně nečelilo, nemohl nevzbuzovat pochybnosti, obavy a znepokojení nejen u části našich občanů a členů strany, ale i u bratrských komunistických stran ve státech, s nimiž jsme spjati spojeneckými svazky. Protikomunistické a protisovětské štvaní i celý krizový vývoj vážným způsobem narušovaly internacionální vztahy naší strany k bratrským dělnickým a komunistickým stranám i státům. Etapy tohoto vývoje u nás v minulém roce i pokusy uvnitř státu udělat přítrž takovému vývoji jsou známé, například na květnovém plénu ústředního výboru KSČ v minulém roce. Částečně jsou známa i různá jednání s představiteli bratrských stran o těchto otázkách. Vedení komunistických stran sousedních spojeneckých států postupně ztratila důvěru, že vedení naší strany je schopné za daného stavu zastavit tento krizový vývoj. Došlo ke známým událostem v srpnu 1968. Nehodláme nyní hodnotit tyto události, všechny jejich příčiny a následky. Budeme se k tomu muset vrátit a hledat pravdivé, poctivé, marxistické zhodnocení 21. srpen 1968 v ulicích Prahy

32 Kontrarevoluční rok 1968

Recommend Documents