2015 XXIV. ročník 69 Kč 3,20. Téma: Seriály: Drobnohled: Kulturní zahrada: Rozhovory:

společensko-ekologický časopis, 6/2015 | XXIV. ročník | 69 Kč | 3,20 ¤

Téma: Víra a ochrana přírody

Seriály: Města jako systémy /23/ Máme lyžovat? /28/ Děti a hračky /30/ Recyklační dílny /32/ Družstevní elektrárny /36/

Drobnohled: Život v našich lesích /40/ Osivářský průmysl /44/

Kulturní zahrada: Česká krajinomalba /50/ Jíst zvířata /48/

Rozhovory: Jiří Plocek /54/

Téma: Ekomenie

Předplať si Host a získej cenu! Máte rádi literaturu a vše, co se jí týká? Předplaťte si literární měsíčník Host na rok ���� nebo předplatné darujte a budete zařazeni do slosování o tyto věcné ceny. Akce probíhá do ��. února ����.

➊

3.–7. února Hostětín – Bílé Karpaty

Dalších pět vylosovaných obdrží dárek dle vlastního výběru:

Místní ekonomika a klimatické změny Jaké jsou měkké a lokální cesty odolnosti vůči klimatickým změnám?

➋

➌

Co mohou dělat místní komunity k podpoře místní soběstačnosti a zajištění základních potřeb ve chvílích krize?

Bližší informace a přihlášky na www.thinktank.cz a věrk Uzá šek: lá přih a ledn 13. 6 201

➊ Libor Hovorka: Hodinky Prim ����—����; výpravná publikace o české hodinářské a designové legendě ➋ Luxusní zápisník �������������� s ražbou dle vlastního přání výherce ➌ Stieg Larsson — David Lagercrantz: Kompletní série Milénium v nové grafické úpravě

Co je resilience a jak jí docílit? Zúčastněte se semináře, kde všichni účastníci budou zároveň i lektory. Jeho cílem je hledání smysluplných a demokratických alternativ v časech ekonomické a ekologické krize.

PocketBook ���(�) Touch Lux � Elektronická čtečka knih

➍

➎

➍ Jan Němec: román Dějiny světla s věnováním autora předplatiteli ➎ Audiokniha: Ivan M. Jirous: Magorovi ptáci a další příběhy, básně v podání autora

Akce se koná v rámci projektu Resilience aneb Proměňme hrozbu v příležitost. Podpořeno grantem z Islandu, Lichenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Předplatitelská cena je výhodnější a všichni abonenti mají nárok na slevu kompletní knižní produkce nakladatelství Host ve výši �� �. Podrobné informace o předplatném a dárkovém certifikátu na www.h�o.cz Všichni stávající předplatitelé dostanou knižní dárek z nakladatelství Host.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

15|

Znovu ocenit Boží dary foto: D. Mahendra

TÉMA

44|

Méně hraček — více radosti a kreativity foto: D. R. Jones



5|

Vojtěch Pelikán, Renata Svobodová Laudato si‘: Přichází čas ekologické konverze? Co přináší encyklika papeže Františka a jak otřásla českým katolicismem?

9|

Marek Orko Vácha Nikdo další, kdo by to napravil Kázání o čtvrté odpovědnosti člověka na zemi: odpovědnosti za přírodu.

30|

Dominika Grohmann Méně hraček — více radosti a kreativity Spousta dětí má víc hraček, než potřebuje. Co s tím?

32|

Lucie Sovová Recyklovaná radost, dvojitá radost Recyklační obchody a dílny ukazují, že se kola ekonomického systému mohou točit i jiným směrem.

36|

Petra Němcová Družstevní elektrárny — realistická chiméra V západní Evropě družstevní elektrárny fungují, u nás jsou stále popelkou.

13|

Dominik Grohmann Věřím, tedy chráním klima? Ekologické problémy v pojetí zde registrovaných církví a náboženských společností.

15|

Pavla Začalová Znovu ocenit Boží dary Mezi muslimy najdeme nejčernější ropáky i zelené šampiony — jako kdekoliv jinde.

40|

Petr Jelínek Lesem nelesem Jaké příběhy prožily naše lesy a jak druhově rozmanité jsou?

17|

Veronika Gregušová Uctívej vše živé, ale nebraň rozvoji Jak k ochraně přírody přistupuje hinduistická tradice?

44|

19|

Lenka Kašová Zelení druidové Jak 21. století k druidství přišlo a oč v něm jde?

Rozhovor s Markem Kvapilem Obnovovat pěstitelské dovednosti Se zahradníkem o průmyslovém osivářství, genových bankách a nadějích na změnu.

48|

Lucie Sovová Jak jsem se stal vegetariánem V knize Jíst maso si spisovatel Jonathan Safran Foer bere na paškál výrobu a konzumaci masa.

50|

Barbora Bakošová Skrytá esence českosti Výstava Má vlast vyvolává otázky, jaké hodnoty české kultury vlastně hájíme.

52|

Tereza Konrádová Jak změnit svět (a sebe) Filmová sonda do počátků Greenpeace obnažuje rozpory mezi tehdejšími ideály a dnešní realitou.

60|

Rozhovor s Jiřím Plockem Život jako cesta za (sebe)poznáním S moravským hudebníkem a družstevníkem o médiích, svébytné hudbě a zužování duše.

21|

23|

Martin Pavelka, Andrea Gálová Návrat k posvätnosti rodnej zeme Pro novopohanské rodnověrce představuje příroda nejen zdroje, ale i chrám.

SERIÁLY

Jan Dostalík Gorazd Čelechovský: města jako systémy Jak vypadalo spojení romantika 19. století s vědcem 21. věku?

26|

Jan Miessler Masová média jako šiřitelé rozvoje Média nejsou zlá, šíří modernizaci, rozvoj a demokracii. Nebo ne?

28|

Dominik Grohmann Poroučet sněhu Jak v době klimatických změn lyžovat bez černého svědomí?

DROBNOHLED

KULTURNÍ ZAHRADA

ROZHOVOR

PŘIPRAVUJEME: profil Rudolfa Maximoviče • reportáže z Paříže nebo Kokozy • vykupování půdy • nerostné suroviny • recenzi knihy Bez lesů jsi v háji, člověče! • a další čtení pro současné i příští generace

v minulém, „uprchlickém“ čísle jsem se tady loučil výzvou „Neklesejte na duchu ani na mysli“. Po dalších dvou měsících naplněných teroristickými útoky, válečnými zločiny, hořícími deštnými pralesy a vzestupem nesnášenlivosti vůči Jiným to se světem nevypadá o moc lépe, spíš naopak. Leckoho napadne, jestli by nebylo lepší se na jeho marné zachraňování vybodnout a utéci se do světa vlastní rodiny, koníčků nebo nekonečných popkulturních slastí. Vždyť nerezignovat, to chce obrovskou, takřka nadlidskou vůli. Nebo víru. A právě víře věnujeme hlavní téma předvánoční šestky, nazvané Ekomenie. Ekumenismus pochází z řeckého pojmu oikúmené, které znamená „celek obydleného světa“ a poprvé se objevuje u antického historika Hérodota. Postupně se onen „celek“ zužoval na helénský, římský nebo křesťanský svět a v posledním století ekumenismem zpravidla rozumíme snahy o sbližování různých křesťanských církví. V tomto čísle jsme si dovolili význam ekumenie opět rozšířit na celý obydlený svět a předponou „eko“ naznačujeme, že nás na různých náboženských či spirituálních tradicích zajímá jejich ekologický rozměr. Stačili jsme sice postihnout jen zlomek věr, přičemž jsme se soustředili na ty zastoupené ve zdejším kraji, přesto lze zobecnit: jestli máme mít jako lidstvo šanci, musí se na prosazování odpovědného chování vůči Zemi podílet věřící všech možných vyznání. Závěrem roku chci jako obvykle poděkovat všem, kteří se na vydání letošního ročníku Sedmé generace podíleli, ať už šlo o redaktor(k)y, redakční radní, stážist(k)y, přispěvatele a přispěvatelky, inzerenty, donory a samozřejmě i vás, naše čtenáře a čtenářky. Doufám, že vám letošní ročník neztrpkl a zůstanete nám věrní i v tom příštím. Oslavíme v něm totiž čtvrtstoletí, což s sebou přinese nejen hořkosladké vzpomínání, ale i řadu změn. Nechte se (příjemně) překvapit. Hodně víry a odvahy přeje Vít Kouřil

| vaše ohlasy SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY |

nemala názor, a tiež informuje o tématách, o ktorých sa mi ani nezdalo. Pochopila som, aký významný vplyv má váš časopis napríklad na mňa osobne po jeho čítaní. Dnes mám omnoho lepší rozhľad o ekologických témach. Tým, že dávate linky na rôzne stránky a ľudí, tak sa dozvedám viac a snažím sa to aj šíriť ďalej do svojho okolia. Robíte to výborne. Alena Paľová, Dunajská Streda

Rozhovor s Janem Piňosem — Svět už nebude takový, jaký býval (7.G 5/2015): Je mrzuté, že veškeré náklady na uprchlickou krizi v ČR zaplatí ti chudší daňoví poplatníci, protože ti bohatí si optimalizují své daně, přesidlují do daňových rájů a podobně. Odnese to například český důchodce, protože Kalouskové a jiní asociálové nabulíkují národu, že nebudou trestat úspěšné (například solidární daní), že není možné zvyšovat daněmi cenu práce. Ukrojí se z největší položky — sociální výdaje. Bohatí poplatníci budou plácat v médiích o humanismu. Toho se bojím. Jen aby měl Babiš při volbách dost koblih, aby to zase vyhrál! Bohatec drží kasu! Pipin Krátký, Otrokovice

Rozhodně prodloužím předplatné. Sedmá generace je pro mne nejhodnotnější časopis na trhu. :-) Děkuji za Vaši práci. S pozdravem Jitka Kyselová, Frymburk.

Dominika Grohmann — Rovnost, volnost, připravenost (7.G 5/2015): Další článek rozšiřující naše obzory… Veronika Guttenbergová, Dobříš

Tomáš Zelený — Zpověď „ekoteroristy“ (7.G 5/2015): Kdo hlídá 90 000 ozbrojených hlídačů demokracie? Potřebují ještě více pravomocí? Petr Moses, @PetrMoses Napadá mě řada radikálních aktivit, kterými by „ekoterorista“ mohl přispět k záchraně planety. Útok na vlak (s jakýmkoli nákladem) či policejní auto nebo napadání farmářů mezi ně rozhodně nepatří. Lidé, kteří něco takového dělají (nebo plánují, nebo snad poslouchají návody od konfidentů), nejsou ekoteroristé, ale ekoimbecilové. Tomáš Zelený a spol. by měli především vysvětlit, co to je za dementní nápady a proč něco takového vůbec obhajují. Americký Earth Liberation Front také rozložili konfidenti, ale jejich akce měly hlavu a patu a členové ELF, kteří si odpykali nepodmíněné tresty, na ně mohou být hrdí. Češi jsou zase jen nesmírně trapní. :-/ Miroslav Ottomanský, Praha 9. (Pozn. red.: Tomáš Zelený ve svém článku výše uvedené aktivity neobhajoval.)

Dagmar Smolíková, Vít Kouřil — Obalizace (7.G 1/2007): Díky za přehledné zpracování komplexního problému. Já bych ještě přidala, že obalizace je symptomem našeho životního stylu, neboli kultury „on-the-go“. Obsažné to téma. Hana Hrstková, Praha.

Rozhovor s Otakarem Leiským — Věci mají trochu růst, a ne mizet do ztracena (7.G 3/2007): Vážený pane Leiský, obracím se na Vás s velkou prosbou. Dejte mi prosím kontakt na někoho, kdo má evidenci Stromů republiky vysazovaných v roce 1968. Od docenta Václava Větvičky vím, že jste je vysazovali v rámci organizace TIS. Předem děkuji za laskavost. S pozdravem A. Kieselbachová, Bečov nad Teplou. (Pozn. red.: panu Leiskému žádost předáme.)

Vzkazy redakci:

Omluva: Minule nám nedopatřením vypadlo, že autory fotek k fotogalerii z Koncertu pro Šumavu byli Jaromír Bláha a Martin XAXAP Tomáš. Autorům i čtenářům se omlouváme. Psát nám můžete na e-mail [email protected] nebo na adresy redaktorů ([email protected]), pod články na webu, na náš facebookový profil, twitterový účet nebo na adresu Hnutí DUHA — Sedmá generace, Údolní 33, 602 00 Brno. Děkujeme.

Váš časopis je skvelý. Dáva mi odpovede na otázky, na ktoré som |4

Sedmá generace 6|2015

zdroj: HdZimmermann

foto: John Englart

EKOLOGICKÝ KOMPOST |

Další „nejteplejší rok v historii měření“ Rok 2015 bude patrně nejteplejší od doby, co existují záznamy, tedy za uplynulých 135 let. Oznámila to Světová meteorologická organizace. Podle ní za to může lidská činnost, ale také nebezpečný klimatický jev zvaný El Niño, kvůli němuž by mohl být následující rok ještě teplejší. „Pro planetu jsou to všechno špatné zprávy,“ řekl šéf WMO Michel Jarraud. Podle stejné zprávy by průměrná teplota na povrchu planety mohla překročit symbolický jeden stupeň, o který se Země oteplila od preindustriální éry (1880—1899).

Klimatický summit v Paříži

foto: Fruity monkey

zdroj: CIFOR

Tyto řádky vznikají v den zahájení klimatického summitu v Paříži. Vy už patrně tušíte, zda se očekávání vkládaná do tohoto shromáždění naplnila, či nikoliv. Dvoutýdenního vyjednávání se mělo zúčastnit až dvacet tisíc lidí z celého světa s cílem nalézt společnou a hlavně právně závaznou dohodu, díky které se lidstvu podaří udržet klimatické změny na přijatelné úrovni (to znamená nedopustit, aby se planeta Země ohřála o více než jeden a půl, respektive dva stupně Celsia). Jelikož poslední summity k velkému posunu nevedly, vkládaly se do toho pařížského velké naděje. Podle odborníků totiž platí, že čím déle budeme účinné reakce na klimatické změny odkládat, tím horší jejich dopady budou.

Indonésie v plamenech

Slibné klimatické sliby Německý finanční obr Allianz v příštích šesti měsících omezí investice do firem, které využívají uhlí, a naopak se zaměří na větrnou energii. Allianz patří k největším správcům aktiv na světě a rozhodnutí změnit strategii přijal těsně před začátkem klimatické konference v Paříži. Jeho investiční ředitel Andreas Gruber ale řekl, že změna dává smysl i z finančního hlediska. Také energetická skupina Total, dodavatel technologií pro jaderné elektrárny Areva, a další téměř čtyři desítky francouzských firem slíbily investovat během příštích pěti let nejméně 45 miliard eur (1,2 bilionu korun) do obnovitelných energií a nízkouhlíkových technologií. A Japonsko slíbilo více peněz rozvojovým zemím v souvislosti s bojem proti změnám klimatu. Jen houšť. Sedmá generace 6|2015

Bez většího zájmu světových médií se na jihovýchodě Asie, v Indonésii a Malajsii v posledních měsících odehrávala katastrofa nebývalých rozměrů. Rozsah a počet požárů přirovnávají odborníci k novodobé Apokalypse. V hořící lavině se ztrácejí lidské životy, celé vesnice jsou vymazány z map a v nenávratnu mizí i kriticky ohrožení živočichové. Drtivá většina požárů pralesa a rašelinišť byla pravděpodobně založena lidmi cíleně za účelem zakládání plantáží palmy olejné. Odhaduje se, že požáry mají asi 1500 ohnisek. Nejhůře postiženy jsou ostrovy Sumatra a Borneo, kvůli prachu z hořících lesů onemocnělo na půl milionu Indonésanů a Malajsijců. „Pokud nezaprší, žádný lidský zásah nemůže požáry uhasit,“ poznamenal k situaci malajský ministr životního prostředí Wan Junaidi. Naštěstí monzunové deště — sice později, ale přece — přišly, mezitím však jen v Indonésii shořel tropický deštný les zhruba o rozloze Moravy. Připravila Eliška Suchanová. 5|

foto: archiv F

TÉMA |

V ojtěch P elikán , R enata S vobodová

Laudato si‘: Přichází čas ekologické konverze? Současný papež František si zvolil jméno po patronovi ochránců přírody a svou první samostatnou encykliku letos stylově věnoval právě tomuto tématu. Váže se k ní hned několik prvenství. Například že jde o vůbec první takto zaměřený papežský „okružní vzdělávací list“, že je zřejmě nejdelší v dějinách anebo že si získal zástup kritiků ještě před svým vydáním. A také je to poprvé, kdy slovům z Vatikánu věnovaly pozornost editorialy dvou nejprestižnějších vědeckých časopisů na světě Nature a Science. To všechno naznačuje, že jde o text v mnoha ohledech revoluční. V čem jeho převratnost spočívá? A jak tato malá revoluce otřásla českým katolicismem? Proniklo téma „integrální ekologie“ do promluv duchovních, či dokonce až do jejich plánů, jak hospodařit se znovunabytým majetkem? I tomu, kdo nesledoval proces vzniku encykliky Laudato si‘ pod drobnohledem, muselo nejpozději při její veřejné prezentaci dojít, že půjde o dokument, který se bude vymykat zaběhlým zvyklostem. Ostatně co čekat od papeže, který vystupuje vůči obvyklým pořádkům pravidelně — například když začal na Zelený čtvrtek mýt nohy nikoli církevním činovníkům, ale mladistvým trestancům a handicapovaným. 18. června se v synodní aule Pavla VI. sešli ghanský kardinál a jeden z nejbližších papežových spolupracovníků Peter Kodwo Appiah Turkson, pravoslavný metropolita Joannis Zizioulas, významný německý klimatolog a dlouholetý člen Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) Joachim Schellnhuber — shodou okolností ateista —, římská učitelka a členka sociálně orientované katolické komunity Sant’Egidio Valeria Martano a americká Sedmá generace 6|2015

katolická ekonomka Caroline Woo. Tedy rozhodně žádný obvyklý monotónní spolek katolických hodnostářů. Nedosti na tom, na následnou environmentální konferenci papež přizval i světoznámou radikální aktivistku, kanadskou feministku a původem židovku Naomi Klein, která se ve svých knihách ostře pouští do globálního kapitalismu a jeho dopadů na přírodu (viz 7.G 1/2015). Nešlo o žádnou souhru náhod. František si dal po všech stránkách záležet, aby svůj vzkaz předal světu i symbolicky. Barvitá skladba účastníků odkazovala v prvé řadě k tomu, z jak širokého podhoubí spolupracovníků a inspiračních zdrojů vycházel. V bezmála stošedesátistránkovém textu čtenář nalezne nejen přesné odkazy na aktuální vědecké poznání (na tvorbě se podílela řada expertů, například proslulý americký ekonom a ředitel Institutu Země na 7|

foto: archiv F

| TÉMA

Kolumbijské univerzitě Jeffrey Sachs), ale zhusta se zde cituje i z pravoslaví či islámské mystiky. Za druhé pak způsob prezentace encykliky podtrhuje, co je řečeno hned v jejím úvodu — že není určena pouze 1,2 miliardy katolíků, jako tomu bylo u jejích předchůdkyň, ale celému světu bez ohledu na vyznání. Ekologická situace je totiž natolik tíživá — podle papeže jde o největší aktuální problém lidstva —, že vyžaduje celospolečenské nasazení. Cíli podat skutečně globální apel odpovídá i forma. Místo obvyklé církevní dikce, plné teologických konceptů a abstraktních formulací, přichází čtivý — a pro leckoho snad až strhující — výklad psaný naléhavým a emotivním jazykem.

František 2.0

foto: archiv F

foto: archiv F

Od dvoutisícileté instituce, která bývá spojována spíše s konzervatismem a ostražitostí vůči (post)moderním vlivům, zřejmě málokdo čekal, že se pustí do nápravy narušeného vztahu se Zemí s větší vervou než většina světových politiků — a dokonce i než většina ekologických organizací (minimálně tedy těch českých). Kritika moderní společnosti zůstává katolickou konstantou, současný představitel Svatého stolce ji nicméně nepojal z tradicionalistických pozic. Za pomoci argumentů vědy a soudobých ekologických a sociálních hnutí (výslovně jim děkuje za mnohaletou práci) kritizuje nadřazený a kořistnický vztah k přírodě, konzumerismus anebo orientaci ekonomiky na růst a zisk. Ačkoliv encyklika nově pojmenovává vztah katolíků k Zemi a úkoly, jež z toho plynou, dává si současně takřka na každé straně záležet, aby zdůrazňovala kontinuitu. Zvláště nepřehlédnutelná je inspirace svatým Františkem z Assisi — už název (v překladu „Buď pochválen“) se odkazuje k jeho Písni bratra Slunce. A podobně jako svatý František i jeho současný jmenovec mluví o potřebě radikálního návratu ke Kristově zálibě ve skromnosti a v chudých a ve Františkově duchu propojuje téma ekologické se sociálním, útlak přírody se sociální nespravedlností. Své rozvinutí sociální nauky církve nazývá integrální ekologií. Encyklika se hemží i odkazy na předchozí papeže, zvláště na poslední dva, Jana Pavla II. a Benedikta XVI., z jejichž slov „zelenost“ také čas od času probleskovala. A co je zvláště charakteristické, celý text jihoamerického papeže překypuje pasážemi z desítek církevních prohlášení, pocházejících zejména ze zemí globálního Jihu.

Kontemplujte matku Zemi! Jaké jsou tedy hlavní myšlenky a teze eko-encykliky? Především není náhoda, že v ní takřka chybí odkazy na koncept „správcovství“. Výklad, že člověk je „šafářem Stvoření“, přitom po desítky let tvořil základ těch směrů katolické věrouky, které se snažily o ekologicky vstřícný výklad Bible. Novým klíčovým slovem se stává péče (samotný podtitul encykliky je „o péči o společný domov“). „Zatímco správcovství odkazuje na vztah založený na povinnosti, když člověk o něco pečuje, dělá tak s vášní a láskou,“ komentoval tento obrat kardinál Turkson. Papež František se obrací mnohem více do duchovní hloubky — k mystice, ke kontemplaci a úžasu nad Božím dílem. A akcentuje povinnost uvědomit si, že jsme se „sestrou matkou zemí“ (§ 1) propojeni, že se kolem nás nenachází nějaké anonymní „ono“, ale konkrétní mimolidští bližní. Člověk zkrátka není žádný správce, ale bratr či sestra, který je za své zranitelné sourozence zodpovědný. |8

Sedmá generace 6|2015

TÉMA |

Zatímco dříve byla poměrně obvyklou katolickou reakcí při projevené starosti o přírodu v lepším případě skepse, v horším nařknutí z „pohanství“ a dobře míněná rada „zajímejte se raději o duše“, papež obojí výslovně kritizuje. Země sice není božstvem, ale je posvátná; „příroda je místem Boží přítomnosti“ (§ 88). Správný křesťan tak má nejen povinnost nebýt k ní lhostejný (neřku-li dokonce popírat závažnost ekologické krize), ale naopak má přírodu kontemplovat. Encyklika je v tomto ohledu plná vyjádření obdivu ke kráse stvoření i plná pozastavení nad jeho „pláčem“ a „naříkáním“. (Škoda jen, že český překlad jako by razantní tón místy mírnil.) Holistický pohled se promítá i do hledání cest, jak z neutěšené situace ven. Papež burcuje k všeobecné ekologické konverzi, která staví spiritualitu proti technokratismu a konzumní společnosti. Ačkoliv apeluje na pěstování osobních „environmentálních ctností“, hlasitě se obrací na politickou a institucionální rovinu. Nebere si servítky s plytkými reakcemi na finanční krizi let 2007—2008 ani s marnými politickými aktivitami stylu klimatických konferencí (encyklika vyšla v kontextu příprav na prosincový klimatický summit v Paříži) a vybízí k posílení místních i globálních demokratických institucí, případně k vytvoření nových, rozhodnějších a spravedlivějších. Při naznačování cest, kudy ven, je často překvapivě konkrétní a čtenářům 7.G jeho tipy musejí znět povědomě — etické finančnictví a podnikání, fair trade, svépomocná družstva, participativní plánování, dodržování principu předběžné opatrnosti…

„Encykleaks“ a jiné ohlasy František je prvním jezuitským papežem v dějinách a také prvním, který získal přírodovědné vzdělání. Předtím, než vstoupil do semináře, dokonce pracoval jako chemik. Možná i díky tomu je jeho text nejen odborně poučený, ale snaží se také překonat nedůvěru, kterou vůči sobě vědecký a církevní svět chovají. Církev po dlouhá století přistupovala k vědě jako k sokovi ohrožujícímu její postavení. Naopak vědci běžně nezastírali, že v náboženství vidí iracionální tmářství. Jadrný příklad napjatého vztahu představují disputace kolem evolučních teorií, trvající od Darwina až po současnost. Na prezentaci encykliky však citovaný kardinál Turkson smířlivě prohlásil: „Věda je nejlepší nástroj, s jehož pomocí můžeme pláči Země naslouchat.“ A zdá se, že vědci vzali výzvu k dialogu vážně. Vedle zmíněné dvojice editorialů dosud o encyklice sepsali desítky článků. Občas si sice neodpustí šťournout do papežova „moralizování“ anebo polemizují s tím, zda jde utrpení stvoření zmírnit bez regulace globální populace, ale jinak je jejich tón nebývale vstřícný. Ne všichni však přijali církevně-vědeckou spolupráci s nadšením. Zvláště Františkovo jednoznačné tvrzení o existenci změn klimatu, za něž je lidstvo zodpovědné, se setkalo s vlnou kritiky z pozice (ultra)konzervativních katolíků. Vlna „hlasitého ucpávání uší“ prošla nejsilněji Spojenými státy. Mezi jinými i republikánští kandidáti na prezidenta Jeb Bush a Nick Santorum nezapomínají zdůrazňovat, že encyklika není pro katolíky závazným dokumentem. Spolu s dalšími (u nás například ředitelem Občanského institutu Romanem Jochem) pak papeži přezíravě naznačují, že mluví do věcí, jimž nerozumí, a pouští se na tenký led mimo pole víry a morálky. Ale právě i díky podobným kritikům to vypadá, že papeži jeho snaha vyvolat celosvětový ohlas a diskusi vychází. Snad nikdy Sedmá generace 6|2015

nebylo jeho slovům věnováno tolik pozornosti. Sice zrovna v České republice šlo spíše o mediální švitoření, avšak ve velkých světových médiích se vydání encykliky většinou stalo zprávou číslo jedna, a to i po několik dní. Nebývalou míru zájmu ilustruje i fakt, že se o textu živě diskutovalo už s předstihem poté, co unikl na veřejnost. A i čtenářský ohlas encykliky je násobně vyšší než kdy dříve — například v Jižní Koreji čtenáři první tři vydání prakticky okamžitě rozebrali. V tomto kontextu je sympatické, že i česká edice se snaží být co nejdostupnější a vydavatelky, sestry Paulínky, se domluvily s internetovým knihkupectvím Kosmas, že e-verzi publikace poskytne zdarma.

Ticho po české pěšině — a co po církevních lesích a loukách? Kdo naopak není příliš slyšet, jsou samotní katolíci, což platí zvláště pro naši domovskou kotlinu. Jako by veřejnou reakci na encykliku opanovaly namísto představitelů církve spíše politické, intelektuální či vědecké osobnosti. Znatelně chybí hlasitější reakce z těch nejpovolanějších pozic — například hlava tuzemské katolické církve, kardinál Dominik Duka, nevydal žádné veřejné prohlášení ani komentář a jeho mluvčí nám vzkázal, že se „nevyjadřuje ani k zajímavějším encyklikám“. Vzkazují českým katolíkům něco „eko“ alespoň zbylí (arci)biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice? Jak vůbec hodlají s novými výzvami, před které je František postavil, nakládat? V českých katolických médiích převládá popisné představení papežových slov a prakticky schází jejich hlubší reflexe, či snad aplikace do každodenního života církve a jejích členů. Katolický týdeník sice čtenářům odvážně položil otázku, co mohou oni sami dělat, aby naplnili výzvy Františkovy encykliky, avšak v pátrání po odpovědích jim příliš nepomohl. Zda v českých katolících klíčí semínko počínající „ekologické konverze“, k níž František každého vybízí, asi bude muset odhalit až čas. Nepřijde-li však podle všeho revoluce zdola, jak jsou na tom horní patra katolické hierarchie? Upřímně řečeno, ani zde to nevypadá na o mnoho více než váhavé ticho. Ačkoliv jsme obeslali řadu církevních představitelů, odpovědí se nám sešlo poskrovnu. K těm, kdo se odhodlali k Františkově výzvě vyjádřit, patří generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub. Ten věří v potenciál encykliky „výrazně změnit život i myšlení církve“. Ačkoli konkrétní praktické důsledky bude sbor českých biskupů teprve hlouběji diskutovat, už teď je podle Holuba jasné, že důraz na ochranu přírody a životního prostředí se projeví zvláště ve směřování restitučních investic. Nadějné zárodky můžeme ostatně vidět už nyní. Například Ostravsko-opavská diecéze, jíž během majetkového narovnání přibylo a přibude množství lesních a zemědělských ploch (celkově požádala o 22 000 hektarů lesů a 3500 hektarů polností), se chce během jejich správy držet principů trvale udržitelného hospodaření. Že snad nepůjde jen o plané sliby, se nám snaží dokázat ředitel ostravsko-opavských Biskupských lesů Libor Konvičný. Předkládá dlouhý výčet konkrétních aktivit a opatření — od lesní pedagogiky a úzké spolupráce s CHKO Jeseníky a Beskydy, na jejichž území se rozkládá drtivá většina nově nabytých lesů, přes vyloučení holosečí a těžké techniky při těžbě dříví až po vnos melioračních a zpevňujících dřevin do lesních porostů. Po vydání všech lesů pak bude Ostravsko-opavská diecéze — dle slov jejího generálního vikáře Martina Davida — usilovat o certifikaci PEFC, mírnější verzi mezinárodního 9|

| TÉMA

certifikátu FSC (viz 7.G 3/2007). „Co se týká zemědělských pozemků, prozatím uzavíráme smlouvy se stávajícími subjekty, které na nich hospodaří. Do budoucna bychom rádi podpořili soukromé zemědělce a malé rodinné farmy,“ dodává David. Ostravsko-opavská diecéze má v tomto ohledu odrážet celkové směřování české církve. Podle Holuba má být totiž zásadním kritériem při pronajímání půdy to, zda ji nájemce neničí a pečuje o její kvalitu. Ověřit, jak na tom jsou v ostatních diecézích, se nám však nepodařilo. Vedle udržitelné správy nově nabytých pozemků se katolická církev plánuje více angažovat i jiným způsobem. Teď se bude například zabývat tématem plýtvání potravinami, na němž spolupracuje s Charitou. Systematická ekologická výchova věřících, osvětové programy, kampaně, či snad plošné zavádění ekologických praktik do farností však stále citelně chybí. Vlažnost katolických společenství se projevuje třeba i v nezájmu o získání certifikace „Farnost šetrná k životnímu prostředí“, kterou uděluje Česká křesťanská environmentální síť. Takto certifikovaná církevní zařízení by se dala zatím spočítat na prstech jedné ruky — a žádný z nich by přitom neukazoval na farnost katolickou. Katolická ostýchavost k ekologickým otázkám může být živena větší institucionální setrvačností a strnulejší církevní hierarchií, v níž se oproti jiným denominacím více záležitostí rozhoduje shora. I proto je nynější deklarovaný zájem České biskupské konference nadějný.

„Už se nemůžeme vymlouvat“ Když čas od času někdo předestřel, že i křesťanství má nezanedbatelný podíl na současné ekologické krizi (viz 7.G 2/2007), katoličtí představitelé i laici se rádi zaštiťovali svatým Františkem. Sloužil jako takový únikový východ z nepříjemné konverzace. Někdy to ze všeho nejvíc připomínalo úlevné „Ještě že máme toho starého dobrého Františka!“ Sami katolíci přitom jako by většinou nepovažovali téma přírody, natožpak její ochrany, za podstatné. Převládal nezájem o materiální svět včetně destrukce planety a nedůvěra k těm, kdo se jí snaží zabránit. Současný papež konečně vzal odkaz svého patrona vážně, přidal k němu leccos navíc a dodal mu aktuální důrazy. A ke svým „ovečkám“ promluvil velmi přímočaře: „Ekologická krize [se stává] výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. (…) Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.“ (§ 217) A naštěstí se zdá, že i v české katolické církvi se najdou ti, kdo si berou jeho slova k srdci. „Encyklika klade na církev nový nárok, aby se už nevymlouvala na to, že se stará o člověka, a tím pádem ty ostatní věci, které se týkají přírody, nechávala na druhé koleji,“ říká Tomáš Holub. Zůstanou podobné hlasy osamocenými deklaracemi, nebo se stanou novým mottem každodenního života českých katolíků? Elektronickou verzi českého překladu encykliky si můžete stáhnout z webu nakladatelství Paulínky: www.paulinky.cz/Knihovnicka. Kontakt na autory: [email protected]; [email protected].

|10

Rozhovor Ochrana přírody se pro katolíka stala imperativem Na domácí odezvu encykliky Laudato si' jsme se zeptali římskokatolického kněze, teologa a přírodovědce Marka Orka Váchy, jehož kázání o vztahu (nejen) křesťanů k ochraně Země přetiskujeme na straně 9. Zdá se, že představitelé zdejší katolické církve nevěnují encyklice Laudato si' příliš pozornosti. Proč? Nevidím do jejich myslí, ale jeden okruh problému chci pojmenovat nahlas. Studia na teologické fakultě zahrnují teologii, filosofii, spoustu jazyků živých či mrtvých, trochu sociologie, psychologie a ještě třeba dějiny umění. Když jsme byli kdysi dávno, těsně po revoluci, s bohoslovci na školním výletě v Římě, většina seminaristů ve volném čase chodila po kostelích, menšina po galeriích a jen já jediný jsem šel do ZOO. Prostě proto, že mě zajímalo, jak to mají na Západě uděláno. V kázáních těžko mluvit o něčem, čemu člověk úplně nerozumí, a studia bohosloví se s přírodními vědami míjejí. Což teologickým fakultám těžko vyčítat, aby se zas studium neúnosně nenafukovalo. Myslím ale, že takový jeden semestr evoluční biologie, spolu s úvodem do evoluce člověka a s úvodem do ekologie spojené se základními myšlenkami environmentální etiky by se docela hodil. Co z encykliky by si mohli vzít čeští katolíci nejvíce k srdci? Ta encyklika je mnohem důležitější, než se zdá. Protože encyklika už je citovatelný dokument, který katolický svět bere velmi vážně. Vzpomeňme jen na cirkus po encyklice Humanae vitae z roku 1968, která se týkala sexuální morálky, antikoncepce a tak dále. Teď někdo nahlas řekl katolíkům, že ochrana přírody již víc není volnočasová aktivita, kterou se mohou zabývat Hnutí DUHA, Rezekvítci, Lipky, Brontosauři, skauti, zelení a pestří a podobná podivuhodná uskupení, ale že se jedná o povinnou výbavu každého katolíka. Že od 25. května 2015 se ochrana přírody stala pro katolíka imperativem. Pozoruješ, že se poselství encykliky nějak promítá do církevní praxe? Očekáváš například, že ovlivní způsob správy církevního majetku? Očekávám a mám veliké naděje, ale musím to vysvětlit. Shora, od hierarchie, nečekám nic. Obecně když mluvím o církvi, snažím se vyvarovat kondicionálů a úvah, co by kdo měl dělat. Hodně čekám od vlny mladých, co v tuto chvíli pomalu opouštějí střední školy. Myslím, že to funguje přesně tak, jak to kdysi řekl Max Planck o filosofii vědy: nikdy to není tak, že by se staří profesoři nechali přesvědčit novými myšlenkami. Profesoři musí vymřít — a pro mladé již nová teorie není problém. Připravil Vojtěch Pelikán.

Sedmá generace 6|2015

Marek Orko Vácha, foto: Václav Pavel.

TÉMA |

M arek O rko V ácha

Nikdo další, kdo by to napravil Níže publikovanou řeč pronesl Marek Orko Vácha letos 12. září při kázání na bohoslužbě za Šumavu a ochranu celé naší krajiny v kostele svaté Magdalény u Zbytin na Šumavě. Bohoslužba se uskutečnila z iniciativy evangelického kazatele a ekologického aktivisty Pavla Světlíka v rámci VIII. národní konference organizace A Rocha. Světlíkem vedenou bohoslužbu doprovázel písněmi Pavel Helan. V nedalekých Volarech jí ten samý den předcházela bohoslužba kardinála Miloslava Vlka za oběti železné opony — připomenutí a odpuštění minulosti. Symbolika neplánované souhry byla těžko náhodná — obě bohoslužby spojovala žádost po svobodě. Dříve se na Šumavě odehrával boj o naši svobodu politickou či lidskou, nyní je Šumava symbolem úsilí o ochranu divočiny. Ta žádá nejen svobodu pro člověka, ale i pro ostatní bytosti, kterým nebudeme určovat jak, kde a jak dlouho mají žít. Milí bratři a sestry, milí přátelé, chtěl jsem vám říct, že jsem opravdu velmi rád, že tu s vámi mohu být. Připravil jsem na dnešek pět krátkých odstavců, ať už se hlásíme, nebo nehlásíme k jakémukoli náboženskému kontextu. První moment je myšlenka, kterou 25. května 2015 explicitně vyjádřil papež František v encyklice Laudato Si‘, a to, že člověk má Sedmá generace 6|2015

na zemi čtyři odpovědnosti. První tři jsou typické odpovědnosti, které jsme měli od počátku dějin, za prvé: odpovědnost vůči mně samotnému, jak využívám čas, jak na sobě pracuji, jak se vzdělávám; za druhé: odpovědnost vůči druhému člověku; za třetí, moje odpovědnost vůči Bohu. Ale najednou zhruba od šedesátých let minulého století přicházíme na to, že máme ještě další, čtvrtou 11 |

| TÉMA

odpovědnost, odpovědnost za přírodu. Zjistili jsme v té době, že už jsme mnohem silnější než ona, a přichází myšlenka, že se mohu provinit nejenom špatným chováním na Zemi, ale také vůči Zemi. Za druhé chci říct to, že Zemi potřebujeme ze dvou důvodů: za prvé nám dává obživu, stavební materiál, a potřebujeme ji, abychom přežili. Za druhé ji ale potřebujeme ještě z jiného důvodu: abychom skrze ni kontemplovali Boha.

Dívat se na nebeské ptactvo Na prvním důvodu, že Zemi potřebujeme pro svoji obživu, není nic špatného. Nejsme andělé, pocházíme z této Země, musíme něco jíst a někde bydlet. Problém nastává ve chvíli, když bychom si řekli, že od Země už nic dalšího čekat nemůžeme, kdy Zemi chápeme jako skladiště věcí, jako inventarizovatelnou fakticitu. Kdy ji chápeme tak utilitaristicky, že na každého motýla, na každý strom nebo na každou pampelišku přilepíme cenovku. Lesy pak vnímáme jako nic než továrny na dřevo, hodnota Země se stává hodnotou minerálů v ní obsažených a cílem je všechno zpeněžit, vytěžit a prodat. Ale Země v sobě nese ještě cosi mnohem a mnohem hlubšího, Země pro nás má být cestou k Bohu. Má být jako ta pravoslavná ikona, okno do absolutna, skrze kterou vidíme cosi z druhého světa, skrze kterou kontemplujeme Boha samotného. Zakladatel křesťanství sám v horském kázání říká: „dívejte se na nebeské ptactvo, pozorujte polní lilie“. Chci připomenout, že v řeckém originálu to říká gramaticky nikoli jako prosbu nebo žádost, nýbrž jako imperativ. To znamená — Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, říká: „Dělejte to!“ a říká to v té imperativní podobě. Pokud se tedy já, katolický křesťan, budu připravovat ke svátosti smíření a začnu zpytovat svědomí, měl bych se ptát, zda jsem dostatečně nazíral polní lilie, zda jsem se dostatečně díval na havrany, a pokud ne, měl bych to ve zpovědi vyznat jako hřích. Protože tohle mi říká Kristus: „Dělejte to, dívejte se na přírodu, kontemplujte přírodu, pozorujte polní lilie!“ A vracíme se k staré známé myšlence, kterou říká Órigenés, pak svatý Augustin a pak Tomáš Akvinský. Ti všichni nám nabízejí k poznání Boha dvě knihy — Písmo Svaté, to by nás nemuselo překvapit, a knihu přírody. A to, co by nás mohlo překvapit, je, že zejména Augustin svým posluchačům doporučuje především knihu přírody, a ne už tolik Bibli. Proč? No, za prvé proto, že málokdo si mohl dovolit mít text doma — bylo to drahé, protože se text musel ručně opisovat, a za druhé málokdo uměl číst a psát. A Augustin říká, když se teď podíváme ven před kostel a projdeme se, je to zdarma a můžeme si v této knize číst, i pokud jsme negramotní. Augustin říká: „Když se podíváme na přírodu, musíme zjistit, že Bůh je dokonalý, protože ona je dokonalá, Bůh musí být krásný, protože ona je krásná, a především Bůh musí být, protože ona je.“

Chránit veškerý život Za třetí se podíváme na myšlenku, kterou velmi zdůrazňuje papež František v nové encyklice Laudato Si‘, kde říká, že pokud chceme chránit život, tak nechť chráníme život skutečně veškerý — život zvířat, ptáků, rostlin i náš lidský život. Toto je na první pohled myšlenka, se kterou by zejména křesťané mohli mít velké problémy, protože katolické křesťanství vždycky vnímá velkou propast mezi člověkem a ostatní přírodou, kvalitativní skok mezi člověkem |12

a zvířaty. Jenomže ono jde o to, jestli, tak jak se to dneska často dělá, stáhneme člověka dolů, na úroveň zvířete a řekneme: „No, člověk vlastně není nic jiného než zvíře a je to vlastně jenom shluk buněk a nemá žádnou důstojnost, žádnou hodnotu a tak dále.“ A úplně jiný pohyb je, pokud v tom zvířeti nebo v té rostlině vidíme jiskru božského a vytáhneme je nahoru směrem k člověku. To je úplně, úplně jiný pohyb. Ve vydání této encykliky, teď se obracím především ke křesťanům, se explicite říká, že ochrana přírody již více není volnočasová, zájmová aktivita nadšenců z Hnutí DUHA nebo Brontosaurů, skautů a všech těch zelených uskupení, ale je to od nynějška imperativ pro každého křesťana. Tedy ta ochrana chudých, ochrana utečenců, ochrana lidí, kteří jsou v nouzi, všechno to, co jsme tak často slýchali v mládí — nemocné navštěvovat, hladové sytit, žíznivé napájet, oblékat nahé, přijímat ty, kdo jsou na cestách. Jestli má něco katolická církev ve své DNA, pak je to právě ta ochrana marginalizovaných, těch, kteří ještě nejsou nebo už nejsou schopni artikulovat svá práva, odtud i tradiční odpor vůči potratům a eutanazii. Jenomže papež velmi důsledně říká, že když chceme chránit život, tak pak opravdu život jako takový, život rostlin, zvířat a všech organismů. Což má obousměrný dopad. Katolíci mají ve své agendě ochranu nějak diskvalifikovaných lidí, demonstrace proti potratům — a přírodu velkoryse necháváme být. A naopak, nejen ochrana přírody, jak to známe z mnoha environmentálních hnutí, demonstrace za záchranu velryb nebo za vyhlášení nějaké rezervace, s velkoryse přehlíženými potraty u našeho vlastního druhu. Pokud ochrana života, pak života jako takového, veškerého života.

Příroda není jen síto Za čtvrté. Moc se omlouvám, že ten čtvrtý bod bude pravděpodobně nejkomplikovanější. Moderní biologie je zajímavá v tom, že přináší myšlenky, které jsou velmi a velmi podnětné pro environmentální etiku, a troufám si říci, i pro teologii. Co nám říká? Kdybych to měl říci jednou větou, tak nám řekne, že všechno je spojeno, ale všechno je spojeno v mnohem silnějším slova smyslu, než jsme si kdy mysleli. To, co už se dávno vědělo a co učíme na středních školách, je, že celá planeta je skutečně Oikos, jedna jediná propojená síť života, no a na to nemusí být člověk biolog, aby tohle věděl. Každý atom kyslíku, který jsem teď právě vdechl, někde nafotosyntetizovala nějaká sinice nebo rostlina, a každý atom uhlíku, ze kterého je tvořeno moje tělo, byl někdy součástí nějaké rostliny. Jistě, protože buď jsem vegetarián, nebo se živím zvířaty, která se před tím živila rostlinami. Od roku 1700 víme, že rostlina je zakořeněna ve vzduchu úplně stejně jako v půdě a že stromy a květiny, které vidíme, v podstatě nejsou nic jiného než zkamenělý vzduch. Neříkám nic objevného. Ano, listy jsou duté, ze vzduchu do sebe natahují oxid uhličitý, ze kterého Calvinovým cyklem vyrábí glyceraldehyd-3-fosfát, z něj glukózu a z něj celulózu. Rostlina je tedy zkamenělý vzduch. Ovšem nejen ona, i my jsme zkamenělý vzduch. Člověk pochází z tohoto vzduchu a z vody a ze sluneční energie a z trochy stopových prvků, z ničeho dalšího. Jednou z posledních smělých biologických myšlenek je epigenetika, epigenetická dědičnost, a ukazuje se, řeknu to velmi krátce, že doposud jsme vždycky mysleli, že v darwinovské evoluci prostředí funguje jako selekční faktor: organismy nabízí, příroda vybírá. Sedmá generace 6|2015

Šumava, foto: Slávek Prudil.

Kostel svaté Magdalény u Zbytin na Šumavě, foto: Václav Prudil.

Písničkář Pavel Helan, foto: Slávek Prudil.

TÉMA |

Sedmá generace 6|2015

Dneska jsme zjistili, že příroda má mnohem silnější roli, že příroda nejenom vybírá, ale také sama tvoří. Jinými slovy, za to, jaký jsem, mohou nejenom moje geny, ale jsem rovněž tvarován prostředím a aspoň někdy, u někoho a v některých případech jsem tyto změny schopen předat svým potomkům. Příroda tedy není jen to síto přirozeného výběru, ale také cosi, co nás všechny tvoří a modeluje a s čím jsme spojeni mnohem víc, než bychom si kdy mysleli. V environmentální etice máme také své posvátné texty, jako je slavná řeč náčelníka Seattla, kde se říká, že všechno je spojeno a že kdyby všechna zvířata zmizela, člověk by zemřel na velikou samotu ducha. Teď nejde o autentičnost toho textu, ale o jeho myšlenku. Eremozoikum, doba osamění, obrácená Noemova archa, kterou jedno po druhém opouští organismy. Dnes si nemyslíme, že by člověk určitě zemřel na velikou samotu ducha, ale že kdyby všechna zvířata zmizela, zemřeli bychom mnohem dříve a z mnohem pragmatičtějších důvodů. Celá biosféra je totiž propojena, a čím víc toho o ní víme, tím víc si uvědomujeme, jak je celá síť života komplexnější, složitější a navzájem provázanější, než se zdálo.

O čem nemluvíme Konečně za páté, už zde ta myšlenka zazněla, že země je cestou k nebi. Najednou přichází cosi, co nikdo nečekal. V posledních deseti, dvaceti letech se obnovuje fenomén pouti. Všichni nejspíše známe Santiago de Compostela ve Španělsku, kde je hrob svatého Jakuba. Na začátku dvacátého století tam chodily stovky lidí. Dnes to jsou stovky tisíc lidí. V posledních dvou třech letech je to vždy o dvanáct, třináct procent lidí víc než v předcházejícím roce. Nikdo neví, co se děje. Přichází fenomén, který je velmi zajímavý, že lidé, kteří často mají problémy s organizovanou církví nebo s náboženskými institucemi, najednou v pouti vnímají něco božského. Ono si nelze neuvědomit, že pouť je tak trochu obrazem mého vlastního života: i můj život je cesta, má směřovat k Bohu, i v mé životní cestě jsou chvíle údolí, kdy nevím, kudy kam, kdy jsem ztratil z očí cíl. Život je pouť. Takže aniž by to kdokoliv z církevní hierarchie nařizoval, najednou se víc a víc lidí cítí osloveno tím, že chodí na stará poutní místa, na slavná poutní místa a během cesty vnímají, že v přírodě je cosi numinózního, že země je cestou k nebi. A vnímají možná ještě jednu věc, kterou objevila biologie. Před 4,56 miliardy let byla Země žhavá koule prachu a plynů, a kdybychom se na její dějiny podívali jak ve zrychleném videu, po té době jsme se zde objevili my, milující, cítící, inteligentní, toužící. Co se to zde mezitím vlastně stalo? Tím neinteligentním vířením kosmického bahna vznikla inteligence, z nerozumné hmoty vzniká nehmotný rozum, vířením žhavé lávy vzniká dítě schopné žhavé lásky. Fantastické. Co je to za příběh, jehož jsme součástí, ve kterém jsme? Ta představa, že za vesmírem je myšlenka, smysl, logos, něco, a že tomu něco na nás záleží, a že to musí mít cit pro krásu, přinejmenším leží na stole. Nechci nějak provokovat nebo podobně, tato myšlenka není ani moje, slyšel jsem ji nedávno a přišla mi jako přesný postřeh: na přelomu devatenáctého a dvacátého století přišel Freud a řekl nahlas jednu velmi důležitou věc: sexualita existuje. Všichni ji samozřejmě provozovali, ale nikdo o tom nemluvil. V té době se hovor o sexu považoval za něco nepatřičného. My jsme možná v podobné situaci. Všichni nějak cítíme, že smysl života není jen v co nejkomfortnějším 13 |

| TÉMA

čekání na smrt, všichni nějak své hledání provozujeme, hledáme svobodu, víru, jsme poutníci, tápeme po smyslu věcí a smyslu našeho příběhu. Všichni to provozujeme, jen o tom nikdo nemluvíme, jako se kdysi nemluvilo o sexualitě. Řeči o smyslu našeho přebývání zde, o kráse přírody, která nás vede kamsi za sebe, či dokonce o tom Cosi, co různé jazyky nazývají Dieu, God nebo Gott, se považují snad až za něco nepatřičného. A vlastně nemáme ani ten slovník, kterým bychom o tom mluvili. A najednou objevujeme staré mystiky, od Órigena a církevních otců po Augustina, Tomáše, Eckharta, Terezii z Ávily, Huga od svatého Viktora a jak se všichni ti borci jmenovali, a zjišťujeme, že to jsou lidé, kteří mají úplně tu samou zkušenost.

Spojeni zájmem o dobrou věc Na závěr chci říct, že je mojí velkou nadějí, že jsme zde shromážděni v tomto složení, protože už při úvodních akordech první písně to člověku dojde. Poslední dobou, díky Bohu, se takovýchto shromáždění účastním víc a vždycky je ta skladba lidí úplně stejná. Někdo je křesťan, někdo není křesťan, někdo je takzvaně hledající, ale všichni jsme jak ve víru spojeni zájmem o dobrou věc. Vzniká tak jiskřivá skupina lidí, která je spojena jedním dobrým úmyslem. Viz třeba film Nalezeni na Ztraceném na Šumavě, nedávno jsem žehnal novému ekocentru v jižních Čechách se stejným složením lidí, nebo tato bohoslužba. To všechno fascinujícím způsobem spojuje lidi dobré vůle a papež František taky k encyklice Laudato Si‘ říká explicitně: já to nepíšu jen pro křesťany, píšu to pro všechny lidi dobré vůle, pro všechny občany této planety. A poslední odstaveček: jeden můj oblíbený biolog, Ed Wilson, velký ateista a výborný člověk, už v roce 2006 tuhle intuici měl a napsal krásnou knížku s názvem Stvoření (Creation), koncipovanou jako dopis, ve kterém se obrací — překvapivě — k jižanskému baptistickému pastorovi a říká mu: „Já jsem celoživotní ateista a vy jste baptistický pastor, ale úkol, který je před námi, je tak velký, že musíme my všichni lidé dobré vůle spojit síly.“ Encyklika Laudato Si´ říká přesně to samé z opačné strany. Úplně na závěr: Zemi tedy potřebujeme proto, aby nám dala obživu a abychom skrze ni mohli kontemplovat Boha. Máme odpovědnost vůči sobě, vůči druhému člověku, vůči Bohu a vůči Zemi. Pokud chránit život, pak veškerý život. Díky biologii zjišťujeme, že všechno na této planetě je spojeno, mnohem silněji, než jsme kdy mysleli. A Židé, ve své intuici, mají jeden apokryfní příběh, který tedy tohle všechno shrnuje: v tomto chasidském vyprávění Hospodin Bůh provádí Adama rájem a říká mu: podívej se na všechno kolem, jak je to krásné, jak je to sofistikované, jak jemně a uspořádaně jsem to stvořil. Starej se o to s odpovědností a s pečlivostí, protože když ty to pokazíš, po tobě už nebude stvořen nikdo další, kdo by to napravil. Autor je římskokatolický kněz, přírodovědec a přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

ROZHOVOR / Aspoň doma nosit svetr S ředitelkou Ekologického institutu Veronica Yvonnou Gaillyovou jsme si krátce promluvili o evropském projektu SPIRIT, do něhož je Veronica zapojená. Jaké jsou cíle SPIRITu? Zaměřujeme se na motivování lidí k šetrnějšímu nakládání s energií v domácnostech a zároveň na další změny chování (spotřeba masa, jízda autem), které mají vliv na produkci skleníkových plynů. V projektu se počítá s poradci v domácnostech, kterými jsou ovšem vyškolení dobrovolníci z řad věřících. Ti mají za úkol oslovit lidi ve vlastní farnosti a nabídnout jim rady, jak doma konkrétními opatřeními ušetřit energii. Předpokládáme totiž, že se lidé ve farnosti znají a důvěřují si. V celé EU chce SPIRIT vyškolit přes tři sta dobrovolníků a s jejich pomocí oslovit přes sedm tisíc domácností. Na začátku října proběhly dva kurzy pro první dobrovolníky — kolik lidí se jich zúčastnilo? V tuto chvíli prošlo školením pětadvacet lidí. Kolik z nich bude schopno a ochotno působit jakožto dobrovolníci, teprve uvidíme. Jejich role není lehká i proto, že lidé u nás mají často docela dobré znalosti a informace o možnostech úspor a zajímají se o technické detaily. O technologiích jsme samozřejmě také mluvili, snažili jsme se ale upozorňovat především na změnu chování. Za klíčové považujeme téma „nepřetápět“ a budeme se na ně soustředit. Ostatně i papež František v encyklice Laudato si‘ píše: „Jestliže se někdo — ačkoli mu jeho ekonomické podmínky umožňují spotřebovat a utrácet víc — radši lépe oblékne místo toho, aby zapnul topení, znamená to, že si osvojil přesvědčení a způsoby prospěšné ochraně životního prostředí.“ Do projektu je zapojeno osm organizací z osmi zemí EU. Jak se daří oslovovat věřící v jiných zemích? Projekt se dlouho rozbíhal, tvořily se různé metodiky či dotazníky. Školení dobrovolníků měla nastat letos na podzim. Jenže v létě, když začali přicházet uprchlíci, se v církevních společenstvích dramaticky změnily priority. Farnosti a zejména již předdomluvení dobrovolníci v Rakousku či Belgii mají dnes zcela jiné, náročné úkoly. Není tedy jasné, jak bude projekt pokračovat. SPIRIT má končit v roce 2016. Čeho byste chtěli dosáhnout, abyste ho považovala za úspěšný? Budu ráda, když maximum domácností (tedy v ČR téměř šest set) přijme závazek snížit teplotu vytápění o dva stupně a posunout začátek své topné sezony. Jsou tam samozřejmě i další závazky, ale bude mi stačit, když naši motivovaní dobrovolníci naučí pár stovek lidí nosit v zimě doma svetr.

Připravil Dominik Grohmann.

|14

Sedmá generace 6|2015

foto: archiv F

TÉMA |

D ominik G rohmann

Věřím, tedy chráním klima? V České republice máme registrováno třicet církví či náboženských společností. Vedle nejrozšířenější církve římskokatolické můžeme najít různé evangelické sbory, baptisty či husity. Mimo křesťanství pak třeba Federaci židovských obcí, buddhismus Diamantové cesty či Hnutí Hare Krišna. O vlažném vztahu české římskokatolické církve k problémům životního prostředí referují v prvním článku tohoto čísla Renata Svobodová a Vojtěch Pelikán, mne pro změnu zajímalo, jak si „vedou“ ostatní minoritněji zastoupená náboženská sdružení. Pokusil jsem se zkontaktovat více než deset z nich. Bohužel odpovědi se mi dostalo pouze od Českobratrské církve evangelické, což (jak jsem vzápětí zjistil) není až tak náhoda. Pokud bychom se podívali na pestrou mozaiku činností, které různé církve aktivně konají či prosazují ve prospěch ochrany přírody, bude tato církev vidět nejčastěji. Synodní rada, což je její nejvyšší správní orgán, má Poradní odbor pro otázky životního prostředí, který rozhodně nepůsobí pasivně. Kromě vlastních webových stránek www.pozp. evangnet.cz vydává publikace, například praktickou příručku Péče o životní prostředí v církvích. Českobratrská církev evangelická se podepsala i pod akce Autopůst a Do kostela na kole. V době velikonočního půstu (tedy čtyřiceti dní) jednak navrhuje lidem omezit používání automobilu a ideálně promítnout tuto změnu životního stylu i do dalšího života. Iniciativa Do kostela na kole se podobá soutěži Do práce na kole vyhlašované Nadací Partnerství, nicméně se jedná pouze o víkendový zářijový happening cyklistické dopravy, „která je, stejně jako pěší chůze, šetrná k životnímu prostředí a ve srovnání s automobilovou dopravou nepoměrně levnější, zdravější a na kratší vzdálenosti dokonce statisticky rychlejší,“ píše Marek Drápal na stránkách dokostelanakole.cz. Sedmá generace 6|2015

Eko-křesťanské síťování Právě Marek Drápal jakožto předseda zmíněného Poradního orgánu pro otázky životního prostředí za oběma aktivitami stojí. Vedle toho rovněž předsedá České křesťanské environmentální síti (www. ckes.cz). Z jejího webu zjistíme, že církevních aktivit reagujících na environmentální problémy není vůbec málo. V kalendáři vidíme na každý měsíc průměrně tři akce, navíc toto občanské sdružení uděluje sborům, farnostem a církevním zařízením certifikaci Šetrné k životnímu prostředí (žel prozatím udělené pouze jedné evangelické farnosti, další tři pracují na získání). Seznam členů České křesťanské environmentální sítě není sice dlouhý, ale poskytuje cenné informace o těch, na které se lze v případě zájmu obrátit. Mezi jejími členy sice najedeme pouze tři církve (Pravoslavná církev v českých zemích, Obec křesťanů v ČR, Českobratrská církev evangelická) a dvě farnosti (Římskokatolická farnost Český Brod a Náboženská obec církve Československé husitské v Praze 6-Břevnově), nicméně i osm environmentálně-křesťanských sdružení. Mezi nejznámější patří například česká pobočka mezinárodní ochranářské organizace A Rocha (viz 7.G 5/2012) nebo Ekumenická akademie Praha, která u nás jako jedna z prvních 15 |

| TÉMA

začala distribuovat fair trade výrobky a rozvíjí mnoho projektů zaměřených na spravedlivý obchod, lidská práva či změnu klimatu.

Za jeden provaz Pokud zabrouzdáme do mimokřesťanských věrouk, tolik úspěšní už při hledání zelených stop nebudeme. Alespoň ne v naší zemi. Malou míru environmentální diskuse mezi buddhisty, židy či muslimy můžeme přičíst nízkému počtu věřících. Pokud bychom však zkoušeli hledat na úrovni nadnárodní, pak lze téměř u všech církví a náboženství narazit na prohlášení k aktuálním klimatickým změnám s apelem na světové představitele, aby se zavázali na klimatické konferenci v Paříži k nepřekročení hranice 1,5 stupně Celsia. Jak píše pro Deník Referendum Radek Kubala v článku Co chystají občanští aktivisté na klimasummitu v Paříži, „po nenávisti k filmu Život Briana od skupiny Monthy Python se tak jedná o druhou událost, která dokázala sjednotit svět věřících.“ Například buddhisté na konci letošního října adresovali světovým politickým lídrům otevřený dopis, že právě nyní nastal čas pro činy. Podle nich například potřebujeme zcela vyřadit fosilní paliva a přejít stoprocentně na obnovitelné zdroje energie nebo zajistit finance pro rozvojové země, aby se mohly na klimatickou změnu připravit a založit nízkouhlíkovou ekonomiku. Pod toto stanovisko se podepsali hlavní představitelé buddhistických směrů v různých zemích světa. Muslimové pak letos uspořádali Mezinárodní islámské sympozium klimatické změny, z něhož vznikla Islámská deklarace o globální klimatické změně. Ta pomocí citací z Koránu dokládá, že ničení životního prostředí není ospravedlnitelné ani morální. A také apeluje na „lidi všech národů a jejich lídry“, aby zastavili vypouštění skleníkových plynů, zcela přešli na obnovitelné zdroje energie a zastavili tak vypouštění emisí co nejdříve, investovali do decentralizovaných energetik či přehodnotili paradigma ekonomického růstu. Podobně i židovští rabínové sepsali dopis (podepsán 333 rabíny z celého světa), v němž sdílejí společnou představu s papežem Františkem a jeho encyklikou Laudato si‘. Podle rabínů jednoduše stojíme před zlomovým okamžikem: „úspěch nebo neúspěch klimatické konference může způsobit obrovské rozdíly v budoucím vývoji lidstva a veškerého života na naší planetě,“ píše rabín Arthur Waskow. A Českobratrská církev evangelická si vážnost globální situace uvědomuje také. Někteří její členové se připojili k pouti na pařížskou klimatickou konferenci s cílem „upozornit na globální dimenzi změn klimatu a vyvolat diskuzi k otázkám spravedlnosti rozdělení a vyrovnání ekologické zátěže mezi Severem a Jihem. Během pouti půjde o propojení církevních i necírkevních organizací a spolupráci na Katalogu požadavků, který pak bude na konferenci veřejně předložen,“ sděluje tisková mluvčí evangelíků Jana Vondrová. Snad budou tedy světoví lídři naslouchat nejen hlasu neziskových organizací, akademiků, ohrožených zemědělců či zaplavovaných států, ale i představitelům světových náboženství. A kdyby to nevyšlo teď, na příštím summitu už to určitě klapne. Vždyť víra hory přenáší…

Hledání ztraceného ráje / Jan Miessler Katolické kostely a barokní Boží muka do české krajiny kongeniálně zapadají, přestože se to tu už od dob Mistra Jana Žižky hemží heretiky a ateisty. Samotná česká hymna to potvrzuje slovy o zemském ráji na pohled. Možná, že se tím myslí pouze první pohled — nevím. Při pohledu na Temelín, severočeské uhelné doly nebo na novou brněnskou sochu markraběte Jošta je totiž jasné, že co je české — případně moravské —, nemusí být kongeniální. Úplné peklo to sice také není, ale kdyby sem vyhnali Adama a Evu, nejspíš by skončili společně s ostatními migranty v detenčním zařízení ministerstva vnitra v Bělé pod Bezdězem, což vyjde skoro nastejno. Už nějakou dobu proto hledám onen „zemský ráj“ na Zemi daleko od přechválené země České, domova mého, a snažím se přitom vnímat, jestli cizozemské svatostánky zapadají do krajiny stejně kongeniálně jako ty naše. Výsledky jsou zatím rozpačité. Chrám nebes v čínském Pekingu obklopuje stresující a smogem zamořená metropole, ale chyba toho chrámu to není, protože on tam byl první. Na Tchajwanu si lidé zařizují svatostánky v garážích svých paneláků a v pronajatých komerčních prostorách, takže pak s duchy předků obcují za výkladní skříní nebo s řadou zaparkovaných skútrů za zády. Malajská národní mešita Masjid Negara je z centra Kuala Lumpuru dostupná pěšky jen obtížně, při stavbě městských tahů se jaksi zapomnělo na přechody a chodníky, no a v středoamerické Guatemale stejně jako u nás katolické kostely svému okolí dominují, i když přibývající protestanti se raději scházejí na obřích stadionech provozovaných kazateli-milionáři, anebo také — podobně jako na Tchajwanu — u sousedů v garáži. Kostely, mešity i garáže jsou v zahraničí využívanější než jejich české protějšky, přesto i tam z krajiny rajský opar spíše vyprchává, než aby se tam kumuloval. Stejně jako u nás válcuje tamější přírodu bezbožná modernita. V islámské Malajsii jsem vedle malebných mešit viděl také pralesní rezervaci předělanou na plantáž olejových palem, v katolické Guatemale nedávno otevřeli mezinárodní těžaři přes odpor místních další jedovatý zlatý důl (viz 7.G 6/2013 a 5/2014) a na buddhisticko-taoistickém Tchajwanu se mi kvůli sajrajtem promořenému vzduchu pokryl obličej ošklivými černými ďubkami. Nejspíš to mám z toho, že se nemodlím. Ale příroda se patrně také nemodlí. V Guatemale sice místní kongeniální kostely zvonily na poplach pokaždé, když se těžaři společně s policií pokusili nenásilnou blokádu dolu prorazit, jenomže to nakonec stejně nebylo nic platné. Environmentální papež František kvůli životnímu prostředí nevyhlašuje křížové výpravy, ale jen vydává úspěšně ignorované encykliky, ajatoláhové nevyhlašují fatwu odmítající Monsanto a fundamentalisté nevedou džihád proti fosilním palivům; o pasivních východoasijských naukách nemluvě. Zatím tedy stále hledám krajinu, do níž bych na první pohled kongeniálně zapadl. Kostely, mešity a garáže ale mají v tuto chvíli značný náskok.

Kontakt na autora: [email protected].

|16

Sedmá generace 6|2015

Foto: Pavla Začalová

TÉMA |

Evidentní porušování jednoho z výslovných zákazů proroka Muhammada: ve svatém městě Kairawánu čeká živá ovce na porážku přímo v krámku řezníka a kape na ni krev jejích mrtvých družek.

P avla Z ačalová

Znovu ocenit Boží dary Narušuje produkce GMO rovnováhu, kterou vtělil do přírody Alláh? Mohou muslimové považovat maso ze zvířat, která žila a zemřela v trýznivých průmyslových velkochovech, za povolené ke konzumaci (halál)? A jak připravit v bio-kvalitě nejlepší iftár, slavnostní večeři postního měsíce ramadánu? Podobné otázky si dnes kladou někteří muslimové a debatují o nich na sociálních sítích i v mešitách. V téže době však jiní muslimové neváhají budovat lyžařské resorty na poušti či přispívat vysokou spotřebou k neblahému prvenství svých zemí na žebříčcích emisí skleníkových plynů. Mezi muslimy zkrátka najdeme nejčernější ropáky i zelené šampiony — tak jako kdekoliv jinde. Západní představa, že všichni muslimové na světě sdílejí jakousi jednotnou sumu hodnot a že jejich každodennímu jednání vždy předchází důkladná teologická analýza, patří mezi nejhouževnatěji přežívající mýty. Žitý islám má nespočet podob, které jsou určovány mísením s kulturou dané země, jejím ekonomickým a sociálním rozvojem, přírodními podmínkami a dalšími vlivy. Nelze tedy říci mnoho o tom, jak „typický muslim“ nahlíží na přírodu, jak se k ní vztahuje a jaké environmentální dopady má jeho chování. To, že činitelem je muslim, nedokazuje, že jeho motivace je nutně islámská.

Příroda je „bratr ve víře“ Palčivost ekologické krize i dnešní oživení zájmu o islám však vede rostoucí počet učenců, politiků i zeleně orientovaných muslimů k tomu, aby promýšleli ekologické problémy z perspektivy islámské Sedmá generace 6|2015

věrouky. Jak podotýká kanadský orientalista Richard Foltz, nejde o to, zda je environmentálně příznivá interpretace islámu opravdu vlastní, zda je islám „v principu zelený“, ale o důkaz toho, že z mnoha interpretací, které máme k dispozici, je právě tato (eko-přátelská) možná, žádoucí a v praxi uplatnitelná. V srpnu letošního roku vydala skupina islámských učenců, univerzitních profesorů a představitelů neziskových organizací na sympoziu v Istanbulu Islámskou deklaraci o klimatické změně. Prohlášení shrnuje základní principy islámské environmentální etiky jako uceleného systému. Patří mezi ně teze o hodnotě přírody a místě člověka v ní, tedy dvojí nerovný vztah. Bůh je absolutně nadřazen svému stvoření, s nímž nemůže být nikterak srovnáván. Člověk je vedle toho ostatní přírodě nadřazen jen relativně. Svojí přirozeností je do ní přímo včleněn a jako příroda se ve své biologické danosti plně podřizuje přírodním zákonům ustaveným Bohem. Bůh přitom 17 |

| TÉMA

propůjčil člověku — na rozdíl od zbytku přírody nadanému svobodnou vůlí, a tím i zodpovědností — roli správce (chalífy), aby člověka „zkoušel tím, čím jej obdařil“ (korán, dále jen K, 6:165): „Nabídli jsme břemeno víry nebesům, zemi i horám, ale ony odmítly je nésti a zalekly se ho; a vzal je na sebe člověk, ačkoli je nespravedlivý a nevědomý (K 33:72). A prorok Muhammad poeticky dodává: „Svět je zelený a krásný a Bůh vás určil jeho správci. Uvidí, jak se zhostíte svého úkolu.“ Příroda má člověku poskytovat obživu a smyslová potěšení, bylo by však hrubým zjednodušením chápat takovýto dar jako pokyn k drancování zdrojů. Země byla totiž dána všem žijícím bytostem v prostoru a čase. Jak vyzývá prorok Muhammad, „žij pro tento svět, jako bys měl žít navždycky, a žij pro příští svět, jako bys měl zítra zemřít“. Kromě materiálního užitku má příroda také další klíčové role: svým dokonalým podřízením se Boží vůli (přírodním zákonům) je příkladným muslimem, který inspiruje k následování: „A Bohu se klaní vše, co na nebesích je i na zemi, zvíře každé i andělé pýchy prostí. Pána svého se obávají, jenž nad nimi dlí, a to, co poručeno je jim, to vykonávají“ (K 16:51/49—52/50). Podobně příkladně také chválí Boha: „Což jsi neviděl, že Boha slaví všichni, kdož na nebesích jsou i na zemi, a rovněž ptáci, v řadách letící? A vše zná motlitbu, i volání slávy Jeho“ (K 24:41). Příroda se tak stává jakýmsi „bratrem ve víře“, hodným zvláštní ochrany.

Biodiverzita jako listy kosmického koránu Ještě důležitější je však její význam jako odraz Božích atributů, přírodní korán. Islámští mystikové (súfíjové) rádi citují slavný Muhammadův výrok, skrze který promlouvá Bůh: „Byl jsem skrytým pokladem a toužil jsem být poznán. Tedy jsem stvořil Stvoření, abych mohl být poznán.“ A íránský environmentalista S. H. Nasr dodává: „Řád přírody není než Božská realita projevující se na úrovni jevové existence.“ Protože Bůh je sám o sobě pro člověka běžně nepoznatelný, sesílá na zem znamení, skrze která lze zejména pomocí rozumu uchopovat některé jeho atributy. Příroda jako „zpráva“ je neustále připravena být „čtena“ a interpretována: „Na nebesích i na zemi jsou věru pro věřící znamení, a také ve stvoření vašem i ve zvířatech, jež po zemi rozmnožil, jsou znamení pro lid pevně přesvědčený, i ve střídání noci a dne, i v tom, co Bůh z nebes sesílá jako obživu a oživuje tím zemi poté, co mrtva byla, a rovněž ve větrů vysílání jsou znamení pro lid rozumný. Toto jsou znamení Boží, podle pravdy ti sdělujeme“ (K 45:2/3—7/8). „Korán a příroda jsou dvě cesty, jak dojít k Bohu,“ potvrdil mi v září 2007 imám Velké mešity v tuniském Kairouanu, Ettayeb Gozzi, „kdo smysly pečlivě sleduje a rozumem studuje přírodu, musí dojít k závěru, že Bůh existuje.“ Pro ekology je zásadní, že Bůh se neprojevuje v přírodě pouze v jednotlivostech, ale také ve vztazích mezi jednotlivostmi a v přírodních zákonech a dějích. Příroda je tak popisována jako „správně vyvážená“ nebo „rovnovážná“ (mízán), stvořená v „míře stanovené (qadr), ve „správných“ či „určených rozměrech“. Veškerá biodiverzita není náhodná, ale naopak cílená, žádoucí a odrážející Boží moudrost.

Nevykračovat si po zemi troufale

stránkách. Skutečně, jako by Bůh tušil, že jeho „zástupce na zemi“ a „náměstek“ ve svém úkolu bude selhávat, když diktoval verše: „Však pozor, člověk vzpurným se stává, neb za soběstačného se pokládá…“ (K 96:6—8). A varuje: „A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku“ (K 17:39/37). Jako by korán mluvil o urputných popíračích globálního oteplování, když zmiňuje hříšníka, „jenž naslouchá znamením Božím, když jsou mu sdělována, však potom v pýše své setrvává, jako by je ani neslyšel“ (K 45:6/7—7/8) a „i kdybychom vyslali vítr vysušující a lidé by spatřili rostlinstvo zežloutlé, přece by nepřestali být ani potom nevěřícími“ (K 30:50/51). Tváří v tvář krizi, kterou způsobil, lpí člověk na zachování a gradování svého environmentálně nepříznivého způsobu života. A Bůh se ptá: „Komu náleží země a ti, kdo na ní jsou, víte-li? Lidé odvětí: Bohu. Proč se tedy nevzpamatujete?“ (K 23:86/84—87/85). Degradace půd a vod, oteplování a znečišťování atmosféry, vymírání druhů a ochuzování biologické rozmanitosti či hroucení ekosystémů, to vše má člověku v jeho interakci s přírodou nastavit zrcadlo a varovat jej. Přesto se mnozí stále brání pochopení: „Ti, kdož neuvěřili, se odvracejí od toho, před čím jsou varováni“ (K 46:2/3). Ekologické výklady náboženských textů islámu a jejich uvádění do praxe v posledních letech nabývají na významu. Organizace jako britská ekologická IFEES nebo rozvojová a humanitární Muslim Aid je využívají jako samozřejmý komponent rozvojových projektů v zemích jako Jemen, Nigérie, Zanzibar či venkovský Pákistán, a lobbují za intenzivnější boj s klimatickou změnou, neúměrně postihující chudé. Muslimské komunitní neziskové organizace pořádají výjezdy do přírody, kde čistí řeky a sbírají odpadky. Skupiny učenců, jak se stalo nedávno v indonéské Jakartě v případě těžebního průmyslu, vydávají nábožensko-právnická dobrozdání (fatwy), prohlašující přírodu degradující aktivity jako zakázané (harám). Nový impuls dnes islámské environmentální hnutí získává díky zmíněné Deklaraci o klimatické změně. Ta se obrací ke korporacím a vládám, které vyzývá k úplnému přechodu na obnovitelné zdroje do roku 2050, k předefinování koncepce růstu založené na fosilních palivech, k omezení spotřeby a k podpoře zelené ekonomiky. V subtilnější rovině však oslovuje i jednotlivé muslimy, když odkazuje na potřebu znovu ocenit Boží dary a zachovat je i pro příští generace. Istanbulského sympozia se však zúčastnil jen jeden saúdský duchovní a žádný ši’ita. Kromě toho, nejbohatší ekonomiky Perského zálivu jsou dnes reálně spíš obrovské mašinerie konzumu s vnějším islámským nátěrem. Pro chudé a konflikty zmítané země pak leží priority spíš v zajištění základního přežití. Nakolik bude zelená mobilizace islámských intelektuálů, duchovních a liberálů schopna ovlivnit politiku vlád a praxi firem, je tedy otázka. Autorka pracuje v Centru pro demokracii a lidská práva společnosti Člověk v tísni. Tématu se věnovala v diplomové práci Zelená je barva islámu: Islámská environmentální etika a její žitá praxe, dostupné na www.is.muni.cz/th/43676/fss_m.

Přesto mnoho věřících netečně přihlíží, jak jsou verše takového kosmického koránu přepisovány či vytrhávány, dokonce ještě předtím, než jsme byli schopni přečíst nebo pochopit sdělení na jeho |18

Sedmá generace 6|2015

foto: Wen-Yan King

TÉMA |

V eronika G regušová

Uctívej vše živé, ale nebraň rozvoji Jak k přírodě přistupuje hinduistická tradice? A projevuje se nějak v současné indické ekologické politice? V křesťanství existuje jasná hranice mezi Bohem, přírodou a lidmi. Bůh stvořil Zem a daroval ji člověku, jehož úkolem je se o ni starat. Příroda nemá hodnotu sama o sobě a její uctívání zavání pohanstvím. V hinduismu, jehož přístup k přírodě vychází ze starověkých textů (véd, upanišad a védánt) a rituálních praktik, neexistuje dualismus Boha a stvoření. David Frawley, zakladatel Amerického institutu védských studií, říká, že „Bůh netvoří přírodu z ničeho. Svět, Bůh a duše jsou vrozenými aspekty stejné věčné bytosti“. Z tohoto pohledu vyplývá, že vztah mezi lidmi a přírodou by měl být harmonický, o čemž svědčí i hinduistické praktiky uctívání. Hinduistická svatá místa se totiž často nacházejí v přírodě. Všechny hory a řeky jsou uctívány jako svaté, neboť hory umožňují člověku vyšší formu meditace a řeky jej vnitřně i vnějšně očišťují. Nejznámějším příkladem je posvátná řeka Ganga, považovaná hinduisty za božstvo. Celoročně se v ní koupou miliony poutníků, již věří, že jim řeka očistí tělo a duši, za což ji odměňují květinami Sedmá generace 6|2015

a jinými symboly. Ve městě Varánásí se na Gangu vypouštějí mrtvoly či jejich prach s vírou, že se jejich duše osvobodí od neustálého putování po Zemi.

Úcta ke všemu živému Zajímavý pohled na vztah mezi hinduismem a přírodou skýtá pohled na indická božstva. Někteří bohové jsou zpodobněni jako zvířata, například Hanumán jako opice či Ganéša jako slon, a existuje i bohyně země zvaná Bhumi Devi. Poněkud méně známá je takzvaná vahana, zvíře používané bohy a bohyněmi k převozu. Tato zvířata jsou zobrazována buď pod božstvem, či po jeho boku a mají důležité postavení. Patří mezi ně myš, kůň, páv, pes, labuť, tygr, lev, slon, papoušek, antilopa, buvol, kočka, sova a další. Vedle zvířat hinduisté uctívají také některé rostliny, kameny, planety a hvězdy. Nejposvátnějším zvířetem je jak známo kráva, spojovaná se slavnými bohy Šivou, Krišnou, Indrou a se symbolem 19 |

| TÉMA

bohyně obecně. Motiv svatosti krav nalézáme již v starověké sanskrtské pověsti Mahabharáta a v Manuho zákoníku. Kráva též představuje mateřství a matku Zemi. Ačkoliv byly původně krávy obětovány, postupně tento zvyk mizel a lidé za něj byli dokonce trestáni. V 19. století se situace ohledně zákazu porážek krav vyhrotila natolik, že v severovýchodní Indii vedla k násilným konfliktům mezi hinduisty a muslimy. Hinduisté uctívají i některé stromy, například fíkus Peepal (Ficus religiosa), známý též jako Buddhův strom. Lidé jej často ověšují svatými obrázky, květinovými řetězy, zapalují pod ním svíčky a všemožně jej zdobí. Úcty se dostává i fíkusu Banyanu (Ficus benghalensis), který hinduisté ovazují provázky. Indická astrologie zase zvýznamňuje různé kameny, čehož si můžeme hravě všimnout při pohledu na ozdobené ruce žen a mužů. Hinduistická tradice tedy podporuje vlídný přístup k životnímu prostředí, neboť respektuje všechny živé bytosti. Zatímco v křesťanském pohledu zvířata nedosahovala úrovně člověka, v hinduismu tomu tak není. Koloběhu života a smrti a věčnému znovuzrozování podléhá nejenom člověk, ale i zvířata, která se mohou stát člověkem a být spasena. Jelikož zvířata mají duši, věřící se k nim mají chovat vlídně a starat se o ně; proto je podporován princip nenásilí.

Mezi učením a realitou Jak se tyto hinduistické ideály prosazují v současné indické realitě? Zobecňovat přístup hinduistů k přírodě je velice ošemetné. Nejenom kvůli jejich vysokému počtu (podle sčítání lidu z roku 2011 se k hinduismu hlásí 78 % obyvatel Indie, jen o 2,5 % méně než v roce 2001), ale rovněž kvůli tomu, že praktikování víry se liší stát od státu a rodina od rodiny. Dalo by se říct, že hinduisté zachovávají vztah k tradičním posvátným místům (řeka Ganga, stromy a zvířata), nicméně při bližším pohledu zjistíme, že mezi jejich principem nenásilí a praktickou ochranou životního prostředí existuje rozkol. V současné Indii totiž probíhá konflikt mezi hospodářským růstem a ochranou přírody, spojený s takzvanou environmentální Kuznetsovou křivkou. Podle jejího principu si státy mohou dovolit ochraňovat životní prostředí teprve při dosažení vyššího stupně ekonomického vývoje. O tomto jevu hovoří indická environmentální novinářka Bahar Dutt ve své knize Green Wars a v rozhovoru pro 7.G (5/2014) připomíná, že „pod vlivem růstu indické ekonomiky se začaly budovat silnice přes tygří rezervace, začalo se těžit v nejvzácnějších lesních oblastech a politici a různé firmy začali porušovat zákony o životním prostředí do té doby nevídaným způsobem. Zatímco všechna pozornost médií se soustředila na pytlačení, nikdo se nezabýval úbytkem přírodních stanovišť — řek, mokřadů a lesů“. Bohužel v praktické ochranářské politice v Indii hinduismus velký dosah nemá, neboť z jeho věrouky nevyplývá impuls k aktivní ochraně přírody či alespoň k boji proti jejímu ničení. Nepřekvapuje tudíž, že současná silně hinduisticky orientovaná a nacionalistická vláda vedená Nárendrou Módím razí anti-environmentální politiku. V jejích očích totiž ochrana životního prostředí představuje brzdu ekonomického rozvoje, díky němuž má země pozvednout svoji více než miliardovou populaci na adekvátní životní úroveň. V této souvislosti zmiňme nedávné vládní zásahy proti neziskovým organizacím. Letos v dubnu Módího vláda zrušila registraci více než devíti tisícům charit, které na svůj chod získávaly peníze ze |20

zahraničí. Jednou z obětí je i indická pobočka Greenpeace, vládou obviněná z boje proti ekonomickému rozvoji. Byly jí zmrazeny účty a již rok bojuje s indickými soudy o přežití. Tyto restrikce odpovídají dlouhodobé strategii indických vlád, které se snaží očišťovat zemi od cizího vlivu. Pro zajímavost: Indie oficiálně nepřijímá rozvojovou pomoc, ba naopak ji sama poskytuje sousedním a vzdáleným státům.

A zase ten ekonomický rozvoj Na první pohled je ochrana přírody v Indii legislativně dobře zakotvená, protože v zemi funguje 700 chráněných oblastí, mezi nimi 103 národních parků, 528 přírodních rezervací a 65 památkových rezervací. Nicméně i v těchto místech najdeme mnoho problémů, o čemž vedle zmíněné knihy Bahar Dutt svědčí například reportáže o pytlačení v časopise Sanctuary Asia. O to horší je pak situace v nechráněných, ekologicky rovněž cenných místech, rychle proměňovaných na lomy, těžební doly, pláně nebo intenzivně obhospodařovaná pole. Vládní programy jako Skill India (Vyškolme Indii), Invest in India (Investujme do Indie), Smart City Project (Projekt chytrých měst) či Digital India Program (Digitální Indie) dokladují, že současná vláda chce z Indie vytvořit především konkurenceschopnou ekonomiku spíše než zemi chlubící se svým rozmanitým přírodním bohatstvím. Vzhledem k nízké životní úrovni velké části indické populace je tento postup logický, nicméně s ohledem na budoucnost více než smutný. Hinduistická tradice má tedy na ochranu přírody pramalý vliv, snad kromě jejího chvályhodného důrazu na vegetariánství a ochranu řeky Gangy. Ovšem ani tradiční vegetariánství už není, co bývalo. Podle výzkumu z roku 2006 v Indii žije jen 31 % vegetariánů a obliba masa čím dál více stoupá, zejména u střední třídy. Stále je však mnohem nižší než v rozvinutých zemích: průměrný Ind sní 2,5 kg masa, tedy dvacetkrát méně než průměrný Američan. Co se týče ochrany Gangy, na jejím vyčištění se shodnou nejenom ochránci přírody, ale i náboženští vůdcové a indický premiér Narendra Módí. K tomuto účelu dokonce vznikl vládní program pod záštitou Ministerstva vodních zdrojů, říčního rozvoje a oživení řeky Gangy. Takové štěstí ovšem ostatní řeky ani přírodní stanoviště nemají. Divoká příroda totiž krok za krokem ustupuje lidské populaci a proměňuje se v kulturní krajinu obdělávaných políček, volných plání a nádržemi zahrazených řek. Po omezení činnosti zahraničních neziskových organizací bude tomuto trendu muset čelit místní ochranářská scéna, která je na šikovné environmentalist(k)y bohatá. Mezi významné ochránce a ochránkyně indické přírody patří Vandana Shiva (aktivistka bojující za tradiční způsob zemědělství), Sunderlal Bahuguna (vůdce hnutí Chipko za záchranu lesů v Himaláji a proti stavbě přehrady Tehri), Sunita Narain (propagátorka udržitelného rozvoje), Rajendra K. Pachauri (ex-předseda Mezivládního panelu pro změny klimatu) a mnozí další. Popřejme jim hodně síly a štěstí, kterých budou k dosahování oné hinduistické harmonie mezi člověkem a přírodou potřebovat vrchovatě. Autorka studuje Mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě a v rámci svého studia strávila devět měsíců v Indii. Vede svůj vlastní blog Pinklich.wordpress.com, kde píše o různých pozitivních iniciativách. Sedmá generace 6|2015

foto: Creative TALIESI

TÉMA |

L enka K ašová

Zelení druidové „Přírodních“ náboženství se kolem nás v posledních dekádách objevuje jako hub po dešti. Jejich společným jmenovatelem je láska k rozmanitosti přírody jdoucí ruku v ruce se snahou o rozvíjení různých způsobů spirituálního „napojení se“ na Matku Zemi, Gaiu nebo přírodní bytosti. Vedle rodnověří, kterému se v tomto čísle věnujeme jinde, se v poslední době prosazuje například druidství. Oč v něm jde? Označení druid pochází ze slovního spojení keltského jazyka (dru-wid), které můžeme volně přeložit jako „ti, již znají stromy (speciálně duby)“ nebo „ti, již znají pravdu“, jelikož Galové i Anglosasové používali stejný pojem slovo pro označení stromu a pravdy (dru; treow — tree; truth). Starověké druidy a jejich kompetence přibližuje přehledně Caesar v Zápiscích o válce galské, kde o nich hovoří jako o příslušnících duchovní kasty tehdejší galské společnosti.

Jak 21. století k druidství přišlo Od starověku se druidové těšili obnovenému zájmu hned v několika vlnách. Například v 17. století v nich někteří Britové nacházeli inspiraci pro (re)konstruování propojenosti křesťanství s historickým dědictvím vlastní země a v souvislosti s národním obrozením zakládali novodobé druidské řády. V základech podoby dnešního druidství stojí ale až renesance druidů na přelomu 19. a 20. století. Tehdejší atmosféra okultury koncentrovaná kolem Teosofické společnosti s sebou přinesla boom zájmu o keltskou kulturu a „předkřesťanské magické techniky“, které byly „objevovány“ a volně Sedmá generace 6|2015

kombinovány třeba s tehdejší alchymií. Do podoby současného druidství se také výrazně zapsalo rozšíření povědomí o moderní ekologické krizi, spojované s obdobím 60. let 20. století, které ještě více oživilo poptávku po „přírodních“ spiritualitách. S trochou nadsázky lze říct, že první novodobé druidské organizace vznikají na pozadí představy o mizejících amazonských pralesech, znečištěném moři, nedýchatelném vzduchu, a motivují tak ke znovuobjevování spirituální podstaty stromů a přehodnocování dřívějších magických technik. Místo na ovládání přírodních živlů je tak kladen důraz na respekt a partnerství. Mezi dvě největší mezinárodní druidské organizace, založené v průběhu druhé poloviny 20. století, patří britský Řád bardů, ovatů a druidů (Order of Bards, Ovates and Druids — OBOD), jenž má v současnosti asi devět tisíc členů, a americké Společenství druidů (Ár nDraíocht Féin — ADF) se zhruba osmnácti sty členy. V České republice spolu s nimi funguje několik dalších uskupení — Druidská skupina v rámci České pohanské společnosti, Druidové Boiohaema a Klan zářícího býka (Beletarvolucti), které se navzájem liší zdůrazňováním různých akcentů druidství. Širší kruh aktivních zájemců 21 |

| TÉMA

o druidství v České republice, které eviduje Česká pohanská společnost, čítá asi dvě stě lidí, užší kruh praktikujících tvoří zhruba šedesát z nich.

Naslouchání krajině U současného druidství, jak jsem jej mohla poznat prostřednictvím Druidské skupiny, jde především o hlubší poznání sebe sama spojené s psychickým a magickým výcvikem. Ten jde ruku v ruce s rozvíjením naslouchání okolní krajině a přírodním zákonitostem. Jedna ze základních myšlenek druidství zní, že pomocí vědomého naslouchání krajině lze získat inspiraci pro individuální rozvoj, a naopak takto inspirovaný individuální rozvoj napomáhá zvyšovat senzitivitu ke krajině. Ono vědomé naslouchání krajině znamená plné vnímání všech přírodních říší, které jedince v danou chvíli obklopují — zvířecí, rostlinné nebo minerální. Naslouchání může mít různé podoby, většinou se uskutečňuje prostřednictvím meditace, duchovních cvičení nebo rituálů v přírodě. Oblíbenou praxí vědomého naslouchání, kterou zvládne kdokoliv sám doma nebo v přírodě, je třeba takzvaná Stromová meditace. Spočívá ve vertikálním ukotvení v prostoru — napojení se na Dolní svět a Horní svět. Při meditaci necháme ze svých nohou vyrůst kořeny spojení s Matkou Zemí a zkoumáme, jaká je země pod námi. Chladná nebo vyhřátá létem? Kamenitá či písčitá? S podzemní vodou či suchá? Dovolí nám Matka Země dotknout se samotného jádra, nebo jsme se jí příliš odcizili a má výhrady? Když jsou kořeny upevněny, nasáváme pomocí nich do těla zemskou, klidnou sílu, kterou necháváme proudit tělem. V druhé části meditace obracíme pozornost k větvím, jimž pomůžeme vyrůst z hlavy nebo z ramen. Pomocí nich pak zkoumáme hřejivé paprsky slunce a postupně čerpáme nebeskou sílu, kterou nakonec v těle necháme smísit se silou zemskou.

Environmentálně přízniví druidové? Vztah mezi takovýmto vědomým nasloucháním přírodě a environmentálně uvědomělým chováním novodobých druidů rozhodně není přímoúměrný. Z toho, že jedinec dokáže procítit Stromovou meditaci, přímo nevyplývá, že dává přednost lokálním potravinám nebo omezuje svoje cestování letadlem. Domnívám se ale, že mezi těmito dvěma proměnnými jistý vztah existuje — konkrétně že zvyšování senzitivity k přírodě ovlivňuje chování směrem k přírodě šetrnějšímu. Nikdy jsem například nezaznamenala praktikující druidy, kteří by přistupovali k místu v přírodě s neúctou a nezanechali jej v lepším stavu (třeba co se týče odpadu), než jej našli. Environmentálně příznivé aktivity zdejších (nejenom) druidů zaštiťuje projekt České pohanské společnosti Pohané Zemi. V současnosti běží dva vlastní mikroprojekty — adopce Ovčí studánky a podpora sýčka obecného ve volné přírodě. Pohané také spolupracují s ekologickými organizacemi — pravidelně se například účastní kosení luk v Českém středohoří s Arnikou. Druidská organizace OBOD vede vlastní kampaň Za Ekologickou zodpovědnost, v níž doporučuje sedmnáct zásad, jak snižovat osobní ekologickou stopu, ať už jde o spotřebu, energie, odpady, cestování nebo druidský evergreen — podporu sázení stromů. OBOD uvádí, že od roku 1988 byly v projektu Posvátných hájů vysázeny tisíce stromů ve stovkách hájů. Dalším nedávným druidským počinem je například hnutí Druidové proti frakování (Druids Against Fracking). |22

Podle druidství nám příroda ukazuje, že čerpání duchovní inspirace z přírody nemůže dlouhodobě existovat bez environmentálně uvědomělého chování, a naopak. Stejně jako ona má svoje pasivní období naplněné odpočinkem a získáváním síly, aby mohla ze sebe aktivně sílu vydat, tak i člověk by měl mít čas z přírody čerpat, aby jí mohl sílu navracet. Tento jednoduchý princip funguje výborně na fyzické úrovni třeba s jídlem — když se jedinec nenají, nemůžeme po něm chtít, aby vařil. Proč by tedy neměl fungovat na mentální a duchovní úrovni? Načerpá-li jedinec pomocí „napojení se“ na přírodu příznivé duchovní ideje a inspirace, může potom k přírodě příznivé ideje a respekt rozvíjet jako morální standard podmiňující jeho jednání ve světě.

Druidské Kolo roku Asi nejrozšířenějším způsobem společné praxe čerpání duchovní inspirace přírodou je slavení svátků Kola roku. Kolo roku věrně zrcadlí princip pasivity a aktivity přírody: skládá se z osmi svátků rozprostřených do kalendářního roku, jejichž účelem je mimo jiné upozornit na stav přírody v daném období. Pravidelné prožívání aktuální podoby přírody v rituálu napomáhá dostat její rytmus do těla a převádět jej i do situací běžného života. Když jsem před několika lety vyrazila s Druidskou skupinou na takový rituál poprvé, odnesla jsem si nezapomenutelný zážitek spojený se smrtí. Zrovna se totiž jednalo o svátek Samhain, slavený v podzimním období tlení, mlh a mrtvých. V lesích Jizerských hor jsme za pomoci ohně, studny a stromu, tří tradičních prvků stírajících hranice mezi světy, na sebe nechali tuto atmosféru plně dolehnout. Tento zážitek mi stále slouží jako dobrá připomínka, že na ticho, klid a přijímání je potřeba si udělat čas.

Obrácení k planetě Podobně jako jiné náboženské tradice se druidství či jiné novopohanské proudy rozvětvují do různých směrů. Stejně jako mají Hnutí lidského potenciálu svoje šarlatány a různou vnitřní dynamiku, i druidství a novopohanství s sebou nesou možnosti utíkání do vlastního světa, ujíždění na pozlátku okultní nebo kmenové kultury nebo třeba přeceňování sexuální magie. Navzdory těmto jevům by ale bylo škoda přehlédnout to hlavní: důraz na vnitřní postoj, jehož základem je hluboký zájem o rozvíjení respektu k rozmanitosti přírody. Druidství staví na tom, že jsme si v posledních dekádách materiálního blahobytu mohli dovolit obrátit se k vnitřní práci a rozvíjet bezpodmínečnou lásku nejenom sami k sobě, ale i k ostatním. Jeho filosofie je založená na snaze pokračovat v tomto směru s důrazem na nacházení inspirace v přírodě. V době probíhající ekologické krize se tak můžeme vědomě obrátit k planetě a postupně nacházet způsoby, jak odčiňovat nerovnováhu, která od počátku vědecké a průmyslové revoluce obrovským tempem narůstá. Nejedná se ale o „cestu zpátky na stromy“, spíše o renesanci spirituálního pojímání přírody, pomocí něhož bychom mohli zachovat planetu i nadále příznivou pro život. Autorka vystudovala religionistiku na FF MU, studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU a je členkou české Druidské skupiny.

Sedmá generace 6|2015

foto: Rodná víra

TÉMA |

M artin P avelka , A ndrea G álová

Návrat k posvätnosti rodnej zeme Nedávno ste si na stránkach Sedmé generace mohli prečítať článok o (novo)pohanskom environmentalizme (7.G 3/2015). Tentokrát sa zoznámime so špecifickým novopohanským prúdom zvaným rodnoverie, ktorý je podľa mnohých bádateľov, menej už podľa samotných jeho stúpencov, v podstate synonymom, respektíve podmnožinou trochu sprofanovaného pojmu novopohanstvo. Pozrime sa teda na environmentálne aspekty v duchovnej praxi a životnom spôsobe slovenských a českých rodnovercov. Začnime tým, čo je to vlastne rodnoverie a kde sa vzalo. Je tak trochu paradoxom, že o anglosaskom pohanskom revivale v podobe hnutia wicca či neodruidizmu (o ňom sa viac dozviete v tomto čísle 7.G v článku Lenky Kašovej) toho našinec vie nepomerne viac ako o domorodej (slovanskej) predkresťanskej duchovnej kultúre a pokusoch o jej vzkriesenie a obrodenie. Korene slovanského novopohanstva, teda rodnoveria siahajú do obdobia romantizmu na prelome 18. a 19. storočia. Mnohí významní predstavitelia slovanských národov obdivovali slovanské náboženské dedičstvo a niekedy ho dokonca stavali do protikladu ku kresťanstvu ako cudzej viere. Treba však pripomenúť, že sympatie národných obrodencov voči pohanskej minulosti slovanských etník mali skôr kultúrny a vlastenecký než nábožensky základ. Plnokrvné rodnoverie, teda úprimná a priamočiara snaha nadviazať na takmer zabudnuté staroslovanské polyteistické náboženstvo, sa objavuje až v deväťdesiatych rokoch dvadsiateho storočia s uvoľnením politickej situácie Sedmá generace 6|2015

v bývalom Sovietskom zväze a ostatných krajinách východného bloku. Po celom slovanskom svete postupne vznikajú rodnoverecké spolky, vďaka ktorým sa rodnoverie stáva čoraz viditeľnejším a životaschopnejším. Hoci sa žiadne oficiálne sčítanie rodnovercov doteraz neuskutočnilo, podľa odhadov ich v Rusku, východnej a strednej Európe žijú desaťtisíce, z toho v Českej Republike a na Slovensku niekoľko stoviek. Tieto hrubé odhady môže okrem iných skresľovať aj fakt, že nie všetci „rodnoverci“ sa s týmto označením stotožňujú.

Rodný kraj — miesto aj tradície Zásadný rozdiel medzi (slovanským) rodnoverím a anglosaskou vetvou novopohanstva predstavuje etnický základ rodnovereckého duchovného svetonáhľadu. Rodnoverci si ctia primárne rodnú kultúru i rodnú prírodu. Kým Wiccani či iní takzvaní eklektickí novopohania sa nedržia len jednej konkrétnej etnickej tradície 23 |

| TÉMA

a vyznávajú takpovediac multikultúrne náboženstvo, rodnoverie dbá na lokálnosť, regionálnosť či v širšom kontexte nacionalitu. Rodnoverec zahrnuje náboženskou úctou prírodné (životné) prostredie, ktoré geograficky i kultúrne dôverne pozná a je s ním previazaný. Rodnoverci hľadajú inšpirácie v živote svojich predkov, ktorí žili v malých rurálnych spoločenstvách. Ranostredoveké občiny, ale aj neskoršie novoveké obce si boli vedomé svojej závislosti na miestnych prírodných ekosystémoch. Aj dnešní rodnoverci majú hlboký vzťah k rodnému kraju, rodnej zemi, hoci mnohí z nich žijú v mestách a existenčne nie sú závislí na lokálnych zdrojoch energie či potravy. Rodnoverci nie sú len milovníkmi miestnej prírody či divočiny, kde sa koná väčšina ich obradov, ale uvedomujú si aj širšie socioekonomické súvislosti. Väčšina z nich pokladá za prirodzené uprednostňovať lokálne výrobky pred zahraničnými. Ďalší prvok predstavuje podpora tradičných remesiel a zručností. Mnohí českí a slovenskí rodnoverci sa aj sami nejakému tradičnému remeslu venujú, či už na amatérskej, alebo profesionálnej úrovni — zmieňme napríklad kováčstvo alebo výrobu predmetov z vlny a kože či šperkov, najčastejšie s ľudovými a historickými motívmi (viď cech starých remesiel Kovlad, www.kovlad.sk). Úcta k predkom rezonuje nielen vo vkuse rodnovercov, ale aj v ich vzťahu k rodnej zemi. Uvedomujú si, že generácie pred nami sa o ňu starali, a s tým súvisí ich úcta k nej. Mnohí považujú za potrebné vlastniť svoj kus pôdy, ktorá, ako vravia, znamená spojenie národa so Zemou, a hospodáriť na nej tak, aby bola dobrým životným priestorom pre ich potomkov.

Posvätnosť prírody a nekonzumný život Príklon k jednoduchému životu je zjavný aj v antipatii mnohých rodnovercov voči modernému konzumnému spôsobu života. „Hlavným problémom sú naše životy odtrhnuté od prírody, vtesnané do uponáhľaného života materializmu. Prestali sme chápať posvätnosť toho, čo jeme, a nielen že si to absolútne nevážime (…), ale je nám prakticky jedno, čo skonzumujeme,“ píše vo svojej úvahe Stanislav na webstránke slovenskej občiny Svätoháj rodnej viery. Koncept odcudzenie prírode, ktorý sa často objavuje v dielach environmentálnych mysliteľov, tvorí aj súčasť rodnovereckej kritiky modernej spoločnosti. V tomto kontexte teda môžeme rodnoverie považovať za kontrakultúrne hnutie. Odpor voči urbanizovanému a industrializovanému svetu, ktorý dovŕšil kresťanstvom započatú desakralizáciu prírody, je vo svetonáhľade rodnovercov jasne badateľný. Mnohí obdivujú rurálne komunity, ktoré pre nich predstavujú vzor ľudskej spolupatričnosti a zdravého vzťahu človeka a prírody. Niektorí sa nimi inšpirujú aj prakticky. Sťahujú sa na vidiek alebo organizujú miestne kultúrne podujatia ako festival Svojráz v Senici alebo jesennú slávnosť bohyne Zeme Mokoše v obci Mokošín, ktorú organizuje spoločenstvo Rodná Víra (http://rodnavira. cz/). Pohľad rodnovercov na miesto človeka v prírode je jasný: „Príroda predstavuje niečo viac než len zdroje. Naši slovanskí predkovia ju zbožštili, stala sa posvätnou. Pod vplyvom monoteistických náboženstiev sa udomácnil v mysliach ľudí nadradený postoj k prírode, ktorú človek spravuje ako pán. Takéto nadhodnotenie úlohy ľudstva viedlo k nelichotivému stavu ochrany prírody. Treba v prvom rade zmeniť nerovný vzťah človeka k prírode, pretože inak |24

bude jej ochrana iba akousi charitou,“ zamýšľa sa Tvor z občiny Prameň Biele Karpaty. V jeho slovách badať ozveny ekocentrickej environmentálnej etiky hlbokej ekológie. Obdobné posolstvo si možno prečítať aj vo vyhlásení spoločenstva Rodný kruh: „Príroda, zvieratá, rastliny a iné bytosti sú duchovnou súčasťou krajiny. Matka Zem, voda, vzduch a oheň, a teda od nepamäti ctené živly, nech nie sú len obeťami trhu. Lebo potom sa môže stať aj celá krajina len obeťou sebectva a trhu a hrozí to aj ľudským dušiam.“ (http://ved. sk/VedKruh.htm).

Zhodli by sa so starými Slovanmi? Na druhej strane si niektorí rodnoverci uvedomujú, že ich vzťah k prírode �������������������������������������������������������� sa od uvažovania našich staroslovanských predkov v predkresťanských dobách v mnohom líši. „Jejich světem byl svět kulturní krajiny — obdělávaných polí, pastvin, vsí a opevněných hradišť. Svět divoké přírody, který zůstával zachován zvláště ve vyšších polohách, které byly pro tehdejší zemědělství nevyužitelné, vnímali jako cizí, chaotický a nebezpečný, ale díky tomu též oplývající tajemnem, magií a posvátnem,“ hovorí Vítoslav zo združenia Rodná Víra a porovnáva: „Současnými vyznavači slovanského náboženství již není příroda chápána jako něco cizího a nebezpečného, naopak v ní hledají duchovní inspiraci, cítí se v ní svobodně a bezpečně, je místem náboženského prožitku“. Ako túto zmenu vysvetliť? Snáď súvisí s tým, že podoba krajiny sa za uplynulé viac než tisícročie zásadne zmenila. Pre starých Slovanov bol ešte kontakt s prírodnými živlami a rešpekt z ich sily každodennou realitou. Dnešní rodnoverci žijú vo svete civilizačných vymožeností a naopak cítia potrebu aktívne vyhľadávať blízkosť prírody a preciťovať jej posvätnú silu. A to nielen na obradoch, ale aj v bežnom živote — mnohí vidia svoju budúcnosť v domčeku na vidieku, baví ich hospodáriť na svojom pozemku, pracovať s prírodnými materiálmi, veľa rodnovercov sa vo voľnom čase venuje turistike a táboreniu. Dragovid z občiny Svätoháj Rodnej Viery hovorí: „Práve v divokej prírode, v tichom kochaní sa ňou zažívam svojich bohov, zažívam to spojenie s nimi. Pre mňa sú to personifikované sily prírody. Vyzuť sa a cítiť trávu pod nohami, okúpať sa v potoku, počuť v noci prenikavé vlčie vytie, zažiť búrku v lese… to sú pre mňa tie pravé prežitky, ktoré mi nič nevie nahradiť.“ J�� eden z členov občiny Perunov Kruh zas vraví: „Vidím v prírode niečo iné ako bežný človek, sem tam nejakú vílu či lesnú bytosť. V lese mám chrám, nemusím sa tlačiť v kostole.“ To evokuje paralelu k dubovým svätohájom, v ktorých si kedysi starí Slovania ctili svojich bohov a ktoré neskôr padali za obeť christianizácií. Podobné posuny vnímania prírody v priebehu dejín by sme zrejme mohli pozorovať i u iných náboženstiev — napríklad keby sme porovnali dnešných kresťanov s ich predkami z Veľkomoravskej ríše. Rodnoverie však navädzuje na tradíciu, ktorá bola prerušená, takže kontrast minulosti a prítomnosti vystupuje viditeľnejšie. Posvätné vnímanie prírody a úcta k jej sile však zostali a odrážajú sa v environmentálnej etike rodnovercov. Ako vraví Preslav z občiny Dažbogovi vnuci: „Rodnoverie u mnohých vyvoláva potrebu pôvodné prírodné prostredie chrániť a prispievať k jeho údržbe. Pretože bohovia k nám najčastejšie hovoria práve prostredníctvom prírody.“

Kontakt na autory: [email protected]. Sedmá generace 6|2015

foto: archiv autora

SERIÁL — ZELENÉ SRDCE |

J an D ostalík

Gorazd Čelechovský: Města jako systémy Za socialismu se mezi československými architekty pohybovala dnes již téměř zapomenutá postava. Člověk, který jako by nepatřil do své doby. Jako by v sobě chtěl spojit romantika z konce 19. století s vědcem 21. století. Gorazd Čelechovský (1922—1991) hledal cesty, jak zachránit civilizaci před hrozícím kolapsem, a snažil se pomocí architektury, vědy a počítačů vytvořit systém osídlení, který by fungoval v harmonii s přírodou. Ač sám odsuzoval nereálné urbanistické utopie, i on je z dnešního pohledu vizionářem, jehož projekty mohly být realizovány jen výjimečně. Americká historička architektury Kimberly Zarecor výstižně pojmenovala období po druhé světové válce v Československu jako socialistickou modernitu. V této době se měly naplnit sny mnohých revolucionářů, utopistů, ale také architektů, urbanistů a vědců. Typická pro ně byla víra v sílu civilizačního pokroku, v modernitu oděnou do socialistického hávu, která převyšuje tu kapitalistickou na druhé straně železné opony. Velké plány budoucí socialistické společnosti zahrnovaly i plány nového osídlení. Ideály se ale krutě střetávaly s každodenní realitou. Přesto nám i nerealizované projekty mohou ukázat zajímavý a často skrytý rozměr tehdejší doby. Velké utopické vize, rozsáhlé urbanistické prognózy a experimentální projekty poskytují dodnes mnoho poučných informací. A právě Gorazd Čelechovský byl jedním z našich nejpozoruhodnějších experimentátorů a vizionářů. Litovelský rodák vystudoval po druhé světové válce architekturu na ČVUT a zároveň docházel na přednášky z dějin umění na Univerzitu Karlovu. Po studiích působil téměř čtvrt století v Pražském projektovém ústavu ve vývojovém a experimentálním ateliéru. Od poloviny 50. let do nástupu normalizace měl možnost jezdit projektovat stavby i dohlížet na realizace třeba do Francie, na Blízký východ nebo do Kanady. Na přelomu 70. a 80. let pracoval ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury jako vedoucí ateliéru Sedmá generace 6|2015

experimentálního projektování. Dlouhá léta působil jako redaktor Československého architekta a na konci života se stal také jedním ze zakladatelů nadace Pangea. Věnoval se sepisování kritických reflexí architektonického i společenského dění, psal fejetony, ale i poezii. Svůj všestranný umělecký talent naplňoval i v grafice a malbě. Své grafiky a ilustrace dokonce několikrát vystavoval a byl prý také vášnivým malířem krajin.

Eko/systémový přístup v plánování Gorazd Čelechovský se jako zastánce přírodního prostředí v urbanismu začal projevovat již od konce 50. let. Společensky přívětivější a k ekologickým problémům otevřenější 60. léta mu pak umožnila vydat řadu textů a vypracovat několik ekologicky orientovaných projektů. S nástupem normalizace ale musel své „zelené“ působení omezit a například knihu Města jako systémy, kterou sepsal hlavně na přelomu 60. a 70. let, mohl vydat až v roce 1983. Architekta silně oslovil zakladatel kybernetiky Norbert Wiener a systémový přístup inspirovaný ekosystémovým paradigmatem, které se v ekologii rozvíjelo od druhé poloviny 30. let. Od 50. let jej rozšiřovali hlavně známí bratři Eugene a Howard Odumové. Čelechovského dále ovlivnil Abel Wolman se svým konceptem městského metabolismu a četl také klasiky systémových teorií Ludwiga von 25 |

| SERIÁL — ZELENÉ SRDCE

Bertalanffye, Williama R. Ashbyho nebo Kennetha E. Bouldinga. Z Čelechovského projektů a vizí byl realizován jen zlomek. Stavby, které stojí dodnes, představují navíc výsledek spolupůsobení dalších vlivů, především ideologických a ekonomických. Mezi ně patří například sídliště v Odolene Vodě vybudované ve stylu socialistického realismu (1955—62) nebo typické socialistické sídliště Zahradní město v Praze (projekt 1960—62, dostavěné v roce 1977). Za pozornost ale dodnes stojí nerealizované projekty, které Čelechovský vytvořil se svým týmem. Ve všech se snažil uplatnit systémový přístup, šetrný k lidem i přírodnímu prostředí. Zároveň se snažil prosazovat i kybernetiku založenou na počítačových operacích. Mezi nejzajímavější projekty patří studie experimentálního města Etarea (1967), nové formy bydlení v Lysolajích v Praze (1967), sídliště Ostrava-jih (1968) nebo experimentální domy pro Kladno-Ostrovec (1979).

Etarea, město budoucnosti Systémový přístup Čelechovský nejlépe představil ve zřejmě nejpropracovanější a nejrozsáhlejší ekologicky šetrné urbanistické studii československého socialismu. Tou byl projekt satelitního města Etarea, které mělo ležet nad soutokem Vltavy a Sázavy nedaleko města Jílové u Prahy. Čelechovského tým spolupracovníků se skládal nejen z architektů a inženýrů, ale také z lékařů, kriminalistů, ekonoma, sociologa, geologa nebo odborníků na stravování či sport. Společně navrhli město pro 135 000 obyvatel, které mělo stát na promyšlených a harmonických vztazích mezi přírodním a člověkem budovaným prostředím. Etarea měla tvořit promyšlený uzavřený systém složený z řady subsystémů, který nenarušuje přírodní rovnováhu, tedy rovnováhu supersystému přírody a planety. Autorský tým se proto snažil vyprojektovat umělé systémy, které by společně tvořily seberegulující městský organismus. Technologický rozvoj byl na jednu stranu chápán jako jeden ze zdrojů ekologických krizí, ale zároveň také jako mocný nástroj k jejich řešení. Projekt proto na svou dobu obsahoval mnoho technických vymožeností. Kompozici města mělo určovat prostupování umělého a přírodního prostředí a zejména oddělení dopravy pěší od silniční i železniční. Hlavními dopravními tepnami se měly stát pěší komunikace, kdežto železniční rychlodráha a automobilová doprava měly být ukryty v dopravních kanálech. Dopravu mezi Etareou, Prahou a Kralupami nad Vltavou měla zajišťovat nehlučná a ekologická jednokolejná rychlodráha Alweg. Pro automobily byly navrženy „karparky“, tedy vícepodlažní parkovací domy. Počítalo se i s malým letištěm a heliportem. Pozoruhodná byla pneumatická doprava neboli potrubní dopravní systém. Ten měl fungovat na principu velkého podtlaku a sloužit k rychlé přepravě zásilek s hmotností až 120 kg, v jiných okruzích také k přepravě komunálního odpadu nebo paliva pro automobily. Město mělo mít také uzavřený cyklus vody o třech stupních: kvalitní pitnou balenou vodu, standardní pitnou vodu a užitkovou vodu. Voda se měla na místě čistit a opět dávat do oběhu. Řízení těchto složitých systémů, úkolů a procesů měla zajišťovat řada vysoce výkonných počítačů. Mimo tuto promyšlenou technickou infrastrukturu se autoři věnovali také hledání způsobů, jak zpříjemnit pobyt lidí-chodců ve veřejném i soukromém prostoru. Velký význam připisovali parterům, tedy přízemí budov, kde měly být obchody, restaurace, kavárny či kina. Ve městě měly mít všechny byty terasu nebo lodžii, |26

a některé i malé soukromé či polosoukromé zahrádky. Ty měly plynule přecházet do parkových ploch, golfových, kriketových a dalších hřišť a do vzdálenějšího přírodního prostředí. Pěší a cyklistické stezky měly spojovat město s loukami a lesy a také se dvěma novými vodními nádržemi. Pečlivé projektování prostředí pro rekreaci pasivní i aktivní předpokládalo, že za 20 let, tedy na konci 80. let, bude mít člověk mnohem více volného času. Rok po zveřejnění projektu Etarea, v roce 1968, byly opravdu zrušeny pracovní soboty. Vznikl pětidenní pracovní týden, na jehož zkrácení se čeká dodnes. Výškové budovy ve městě Etarea připomínají svou formou projekty japonských architektů a urbanistů, kteří si říkali metabolisté. Podobnost přitom není čistě náhodná. Metabolisté ctili princip neustálé změny a „látkovou výměnu“ města. Město chápali jako neustále se proměňující organismus, jehož části postupně odumírají a jiné se rodí. I Gorazd Čelechovský počítal s neustálou změnou. Snažil se zachovat prostor pro pozdější úpravy projektu i samotných staveb, počítal také s tím, že na dotvoření nového městského prostředí se budou podílet i jeho obyvatelé. To se týkalo zejména okrasné zeleně. Čelechovský přemýšlel také o dětech a jejich místě v moderním městě. Prostory určené dětem například neměli plánovat a stavět jen architekti a rodiče (klasická hřiště, prolézačky nebo houpačky), děti si měly svá prostředí vytvářet také samy. Měla jim být ponechána část zahrady, kout v parku či nejlépe v méně upravené přírodě, kde by mohly šplhat po stromech, stavět úkryty a přehrádky, brouzdat se v potoce, setkávat se se zvířaty. Dostáváme se tedy k zajímavému a vlastně paradoxnímu rozměru Čelechovského projektů: k občanské aktivitě. Čelechovský si uvědomoval, jak je důležité, aby měli lidé možnost spolupodílet se na vytváření svého prostředí, na neustálé proměně města. Přesto měla být Etarea především vyprojektovaným městem připraveným pro své obyvatele, kteří měli mít moc jen nad dílčími úpravami. Dnes navíc tušíme, že i kdyby se město skutečně postavilo, jistě by nemohlo být dokonale ekologicky šetrné. Velké vodní nádrže, zábor území stavbami a růst dopravy by jistě způsobily obrovské změny ekosystémů. Město by zřejmě neposkytovalo ani tak příjemné místo k pobytu, jak si autoři představovali. Příliš široké veřejné prostory by se těžko staly osobním místem, ve městě bez klasických ulic by se těžko orientovalo, stavby by přes všechnu snahu působily asi jednotvárně a hrozilo by, že obyvatelé Etarei budou dojíždět za zábavou do Prahy a město se stane obrovským poloprázdným předměstím.

Zdravé fikce mezi rozumem a citem V 60. a 70. letech se hlavně v USA, Japonsku a v západní Evropě poměrně často objevovaly utopické a fantastické projekty nového osídlení, které měly řešit přelidnění planety a další ekologické, ekonomické i společenské problémy. Gorazd Čelechovský tyto urbanistické fantazie poměrně tvrdě kritizoval. Nejvíce mu vadila zpupnost autorů a to, že navrhovali neuvěřitelně energeticky a finančně náročná řešení. Uvědomoval si, že energetické nároky lidstva se rychle stupňují, a pokud se tento problém nepodaří vyřešit, „…je zbytečné hovořit o dalších metách lidské civilizace“, píše v knize Města jako systémy. Tamtéž uvádí: „Celá řada jevů nasvědčuje tomu, že člověk musí velmi úzkostlivě hledat svoji úlohu v systému biosféry. Zdá se, že bude muset ustoupit od svých iluzorních pseudoperspektiv, opájejících se představami o umělých klimatech, o gigantickém počtu obyvatel žijících v příštích staletích na zeměkouli, o nesmyslné exploataci Sedmá generace 6|2015

foto: archiv autora

foto: archiv autora

SERIÁL — ZELENÉ SRDCE |

každé pídě zemského povrchu a nakonec i mořské hladiny i dna a ustoupit k důstojné úloze tvora logicky začleněného do striktních zákonů biosféry.“ V citovaném textu můžeme číst jak kritiku urbanistických utopií, tak i kritiku přílišné dekoncentrace (decentralizace, desurbanizace) lidského osídlení. Čelechovský tvrdil, že osídlení by mělo být spíše koncentrované, ovšem s dostatkem přírodních ploch mezi budovami. Nestavěl se ale jen proti zahraničním utopiím, ale i proti přízemnosti československých architektů a jejich zaujetí každodenními problémy. Řešením mělo být hledání „zdravých fikcí“, které budou „básnickou vizí vědecky pojaté teorie urbanismu“, jak píše ve studii Utopie v urbanismu. „A kolik bychom mohli světu přinést zdravé fikce, kde by nevyrůstali lidé jako skleníkové květinky, ale jako zdraví sebevědomí jedinci, žijící v biologickém souladu s přírodou a přitom využívající zdravou měrou všech vymožeností civilizace“, zamýšlí se tamtéž. Čelechovský už v 70. letech například dobře věděl o možnostech využívání energie ze vzdušného proudění, z diferenciace teplot, z tepelných zdrojů pod zemskou kůrou nebo ze slunce. Do svých projektů je ale v normalizačních 70. letech nedokázal prosadit. Výjimku tvořily solární panely, které použil v experimentálním projektu menšího obytného celku Kladno-Ostrovec pro přibližně 400 obyvatel. To bylo u nás opravdu výjimečné. Gorazd Čelechovský se hrdě hlásil k pokroku, vědě a moderní budoucnosti. Sám sebe považoval za „prognostika“ a dnes by jistě prosazoval „udržitelný rozvoj“. Přesto v něm zůstával kus romantika, humanisty a empatického umělce, který jako malíř obdivuje krásy krajiny nebo jako starší pán zakládá nadaci Pangea, která má podporovat vzdělanost, zušlechťovat životní styl a ochránit kulturní dědictví. V knize Města jako systémy píše: „Ztratila se cena osobního prožitku, který tak lehce dokážeme vyměnit za kdejaký profesionální brak; ztratila se hodnota čistého citu, že se tak lehce dokážeme zbavovat přátel a míst, v nichž žijeme, že se dokážeme pohybovat v neupraveném, špinavém prostředí jen ve jménu honby za stále větší konzumací čehokoliv z osobní spotřeby.“ Nadace Pangea u nás působí dodnes. Humanistický odkaz Čelechovského tedy stále žije. Vědecký odkaz už tak zřetelný není. V Čelechovského systémových úvahách dnes zřejmě bez vědomí souvislosti pokračuje Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze, například v projektu Socioekonomický metabolizmus urbánních systémů a jeho dopad na ekosystémy. Pokud se chcete o současném využívání systémového přístupu a kybernetiky v plánování měst, sebeorganizaci a metabolismu měst dozvědět víc, čtěte Michaela Battyho, Juvala Portugaliho nebo Matthewa Gandyho (matthewgandy.org). Zdroje: ČELECHOVSKÝ, G.: Utopie v urbanismu. Československý architekt, 8. 6. 1964, roč. 9, s. 4. ČELECHOVSKÝ, G. — STEHLÍK, J. — SÝKORA, V. et al.: Etarea: studie životního prostředí města. 1. a 2. díl. PPÚ, Praha 1967. ČELECHOVSKÝ, G. — ŠIPLER, V.: Města jako systémy. Academia, Praha 1983. DOSTALÍK, Jan: Organická modernita. Ekologicky šetrné tendence v československém urbanismu a územním plánování (1918—1968). Masarykova univerzita, Brno 2015.

Sedmá generace 6|2015

27 |

foto: Kigali Wire

| SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY

J an M iessler

Masová média jako šiřitelé rozvoje Modernizaci a rozvoj šířila masová média dávno před příchodem současné fáze globalizace — a v žádném případě nešlo o jednoznačnou záležitost. Jak ukazuje britský mediální teoretik Colin Sparks v knize Globalizace, rozvoj a masová média (Globalization, Development and the Mass Media, 2007), zastánci a odpůrci masmediálního šíření pokroku se nakonec neshodli ani na tom, jak úspěšné to šíření vlastně bylo. Když krátce po Druhé světové válce Churchill, Truman a Stalin zatáhli železnou oponu a svět se probudil do studené války, netrvalo dlouho a Západ měl plnou hlavu starostí s takzvaným Třetím světem. Zámořské državy končících koloniálních mocností získávaly jedna po druhé nezávislost a otevíraly se před nimi v zásadě tři alternativy: za a) zůstat na straně svobody a kapitalismu a pozorně naslouchat doporučením místní americké ambasády; b), přimknout se k táboru míru a socialismu, importovat sovětské poradce a naplánovat pětiletky; anebo c), více či méně obratně lavírovat mezi oběma tábory podle toho, co bude Washington nebo Moskva momentálně nabízet. Starosti západních stratégů přitom pramenily především z toho, že sovětský model se řadě rozvojových zemí tehdy jevil jako atraktivnější. Kdysi zaostalí agrární mužici totiž dokázali jako první poslat do vesmíru Sputnik, Lajku a Gagarina, chystali se dohnat a předehnat Západ a mimo jiné také podporovali národně-osvobozenecký boj proti nepopulárním kolonizátorům. |28

Modernizační jednosměrka Odpovědí amerických sociálních vědců byla podle Sparkse teorie modernizace, obsahující alternativní recept, jak nerozvinuté země třetího světa rozvinout. Hlavní roli v nich hrála masová média. Logiku tohoto směru popsal v knize Konec tradiční společnosti (The Passing of Traditional Society, 1958) Daniel Lerner, který tvrdil, že místní obyvatelé (konkrétně se jednalo o Střední východ) v zásadě chtějí žít jako moderní Američané. Zatím ale ne úplně všichni. Zejména masy venkovanů mohou být tvrdohlavě tradicionalistické, ale minimálně místní elity by měly benefity demokratického kapitalismu rozpoznat, a právě jejich úlohou je zemi modernizovat. Nalít do tvrdých rurálních lebek modernitu ovšem půjde ztuha, přičemž tradiční způsob — budování vzdělávacího systému — může být příliš zdlouhavý a drahý. Naštěstí jsou k dispozici nové technologie v podobě masových médií, v 50. a 60. letech především rádio, později stále více také televize, které modernitu zpopularizují i v té Sedmá generace 6|2015

SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY |

nejzapadlejší třetisvětové vesničce. Diváci a posluchači navíc ani nemusejí být gramotní. V teoretické rovině tento způsob šíření inovací popisuje takzvaná inovační křivka Lernerova kolegy Everetta Rogerse, dodnes často citovaná zejména marketingovými mágy. Novinku — kupříkladu pračku, trojpolní systém nebo antikoncepci — si jako první osvojí inovátoři (tedy elity), které později napodobí většinová masa s výjimkou nesnesitelně konzervativních opozdilců. V praxi to ale bohužel ne vždy fungovalo a inovace naočkované prostřednictvím masových médií od elit k masám jaksi neprokapaly. Navíc, zatímco se elity příslušné rozvojové země aktivně westernizovaly (pozápadňovaly), masy často zůstaly vězet v předmoderním nevědomí. A jak si všiml poslední ze zakladatelské trojice teoretiků rozvojové komunikace Wilbur Schramm, ani elity nebyly jako celek z modernizace nadšené: část ji sice obvykle podporovala, část však často zůstala věrna tradičním hodnotám a měla sílu prozápadnímu elitnímu táboru efektivně čelit. „Byl jsem ve vesnicích, kde místní přijdou jednou za pár měsíců k jedinému skutečnému kontaktu s vládou prostřednictvím výběrčího daní,“ popisuje Schramm typickou situaci ve svém článku Komunikace a změna z roku 1967. „Jinde jsem mohl pozorovat, jak komunikace proudí do vesnice buďto prostřednictvím médií, anebo komunitních pracovníků. Dochází však k velké nespokojenosti, protože zjevně neexistuje kanál, kterým by místní mohli sdělit své vlastní potřeby a přání nahoru.“ Modernizace zkrátka proudila jednosměrně od zahraničních expertů přes rozvojové elity až po negramotné venkovany.

Kulturní imperialismus Přestože Schrammovu shrnující publikaci Masová média a národní rozvoj (Mass Media and National Development, 1964) řadu let využívalo UNESCO, západní vlády a rozvojoví pracovníci prakticky jako manuál na modernizaci, v polovině 70. let už bylo jasné, že tento způsob rozvíjení poupátek Třetího světa nefunguje. Dílčí studie totiž opakovaně ukazovaly, že ani intenzivní a dlouhodobé nasazení masových médií nedosáhlo plánovaných výsledků. Elity rozvojových zemí zamýšlející sjednotit národ, mobilizovat ho k určitým politickým cílům, zvýšit úroveň vzdělání nebo alespoň šířit povědomí o nových zemědělských technikách těchto cílů zpravidla dosáhly jen ve velmi omezené míře. Oslovované rurální masy totiž měly svoji vlastní strukturu a dynamiku, které modernizaci obvykle nepřály. Na vlastní kůži to poznal třeba íránský šáh Rezá Pahlaví, jehož modernizační snahy včetně budování státní televize na tyto sociální struktury podnikly frontální útok. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a v roce 1979 šáhův režim svrhly konzervativním náboženstvím radikalizované venkovské masy. Už v šedesátých letech se navíc paradigma rozvojové komunikace stalo terčem kritiky také z jiného směru: západní levice obvinila exportéry západní verze modernity z mediálního a kulturního imperialismu. Hlavním hlasem této kritiky se stal jeden ze zakladatelů oboru politická ekonomie médií Herbert Schiller, podle něhož byl americký kulturní průmysl de facto ideologickou nadstavbou amerického vojensko-průmyslového komplexu. Jak Schiller zdokumentoval v knize Masová komunikace a americké impérium (Mass Communication and American Empire, 1970), velikost amerického trhu obvykle umožňovala hollywoodským producentům získat Sedmá generace 6|2015

zpět investované náklady, takže do zahraničí se pak americká kultura mohla vyvážet prakticky za jakoukoliv cenu: za stejný půlhodinový díl amerického seriálu například platila Velká Británie 4200 amerických dolarů, zatímco Keňa pouze 22 dolarů. Relativně kvalitní americká kulturní produkce za dumpingovou cenu tudíž do značné míry podkopala pozice dražších a méně profesionálních lokálních producentů. Výsledkem byla podle Schillera „globální elektronická invaze“, nahradivší někdejší budování impérií postaru „krví a železem“. Americká pomoc s budováním rozhlasové a televizní infrastruktury, stipendia pro novináře, levné pořady Made in USA a další ingredience doporučované modernizačním receptem se z tohoto hlediska vůbec nejeví altruisticky. Naopak: americké impérium se touto promyšlenou strategií snaží rozvojové země ovládnout, a pokud na tom Hollywood trhne nějaký ten dolar, tím lépe. Vlády národních států by se měly mít před tímto novým typem imperialismu na pozoru a pokud možno mu před nosem zabouchnout dveře. V kontextu tehdejší studené války je jasné, komu hnal tento způsob argumentace vodu na mlýn — ve Spojených státech si kritici amerického mediálního exportu koledovali o nálepku agentů Sovětského bloku. A když protiamerická rétorika převládla v UNESCu, Spojené státy společně s Velkou Británií a Singapurem tuto organizaci počátkem osmdesátých let demonstrativně opustily (vrátily se v roce 2003). Rétorika kulturního imperialismu ovšem scénu opustila jen pár let poté, souběžně s kolapsem Východního bloku. Na jednu stranu to svým způsobem dalo za pravdu lovcům komunistických čarodějnic, na stranu druhou tuto argumentaci v mnohém přejala následná kritika globalizace.

Participativní past Teze o kulturním imperialismu ovšem nebyla jedinou reakcí na nedostatky původního programu modernizace skrze masová média. Jeho další potíž tkvěla v tom, že „vysílač“ často šířil zprávy, kterým „přijímači“ nedokázali pořádně porozumět. A nešlo jenom o problémy způsobené technologickým šumem: modernizované elity v hlavním městě toho zkrátka neměly s adresáty svých sdělení mnoho společného společensky ani kulturně, takže se s nimi často nedokázaly dorozumět, i když mluvily stejným jazykem. To se dalo vyřešit angažováním lokálních „tlumočníků“, přizpůsobením sdělení pomocí výzkumů zamýšlených publik anebo budováním komunikačních kanálů tak, aby se alespoň z některých příjemců zároveň stali i vysílatelé. Před nástupem internetu šlo například o komunitní rádia nebo pořady, do nichž mohli posluchači alespoň zatelefonovat. Problémem zůstává, že lidé „dole“ o nějaký rozvoj nebo modernizaci nemusí jevit zájem. A že příležitost nechat zaznít svůj hlas využijí i v rámci tradičních komunit především ti privilegovanější. A hlavně: kdo bude hlasům lokálních komunitních médií naslouchat? Mocenská centra národních států mají obvykle jiné priority, což platí i dnes, uprostřed bouřící globalizace. Internet a mobily sice takřka všem místním komunitám umožňují participovat do aleluja, modernizačním a rozvojovým ideálům západního liberalismu to však zdá se nikterak nepomáhá. Ba naopak. Kontakt na autora: [email protected]. 29 |

foto: archiv F

| SERIÁL — ŠETRNĚJŠÍ SPOTŘEBA

D ominik G rohmann

Poroučet sněhu Dokud jsem měl v pořádku kolena, jezdil jsem každou zimu několikrát lyžovat. Občas do rakouských Alp, občas jen do menších lyžařských středisek v České republice. Lyžování jsem považoval za zcela běžnou součást zimních chvil. Je to však v pořádku? V době klimatické změny a ekologické krize se totiž na lyžování můžeme dívat z poněkud jiného úhlu. Jan Štursa ve svém článku z roku 2006 Ekologické aspekty sjezdového lyžování v Krkonoších podrobně rozebírá, na které problémy je třeba myslet při provozování lyžařských sjezdových tratí, aby příroda nepřišla k úhoně. Sjezdovky lze podle autora obecně vnímat jako poměrně druhově pestré plochy, „kde se projevuje rozmanité spektrum stanovištních podmínek širšího zázemí“. Nicméně praxe vypadá často jinak. Provozovatelé mají například povinnost udržovat sjezdovky zatravněné, případně jejich povrch obnovovat. Ovšem travní směsi, použitelné při rekultivaci sjezdových tratí v Krkonošském národním parku, na trhu neexistují. Často se tak používají travní druhy pocházející z jiných klimatických podmínek, které genofond flóry Krkonoš narušují. Štursa k tomu smutně poznamenává, že sice „ze strany Správy KRNAP jsou přesně stanovené podmínky pro ozeleňování (zatravňování), v mnoha případech nejsou tyto ze strany provozovatelů dodrženy a ani při kolaudačních řízeních není zjednána náprava |30

(pokud je ovšem vůbec možná, neboť by musela spočívat v odstranění již vysetých travních směsí)“. Dalším problematickým bodem sjezdovek pak bývá mulčování. Ke správnému pokosení lučních společenstev ve vhodnou vegetační dobu dochází ojediněle. Namísto toho se správci KRNAPu setkávají s používáním zcela nevhodné mulče v podobě chlévské mrvy, letitého kompostu či dřevní štěpky. Dochází tak k šíření nežádoucích druhů rostlin či k vyhnití již existující vegetace. Tvorba sjezdových tratí také fragmentuje lesní ekosystémy, které mají následně menší ekologickou stabilitu. A jak poznamenávají Jiří Flousek a Josef Harčarik v článku Sjezdové lyžování a ochrana přírody v časopise Ochrana přírody (6/2009), „výrazný zásah do lesních porostů uzavřených horských údolí i dobře viditelných svahů navíc ovlivňuje krajinný ráz území a často podstatně snižuje jeho hodnotu.“ Stranou nezůstává ani hlukové a světelné znečištění: „mimo běžný denní provoz (často i s hudebním ozvučením) se jedná zejména Sedmá generace 6|2015

SERIÁL — ŠETRNĚJŠÍ SPOTŘEBA |

o noční provoz sněžných roleb a skútrů při zimní údržbě sjezdovek a lanových dopravních zařízení. Dalším příspěvkem je rovněž noční provoz osvětlených sněhových děl pro výrobu technického sněhu, jejichž hluk dosahuje 60—115 dB,“ připomínají autoři.

Padá sníh — technicky Samostatnou kapitolu představuje zasněžování sjezdovek umělým sněhem. V době globálních změn klimatu si již bez technického zasněžování většinu lyžařských areálů nelze představit. Přitom technický sníh má oproti přirozenému odlišné fyzikální vlastnosti. Má vyšší hustotu a neizoluje tak dobře jako sníh přirozený, tudíž půda pod ním promrzá. Sice umožňuje prodlužovat lyžařskou sezonu, ale také zkracuje vegetační dobu mnoha rostlin. Jan Štursa upozorňuje, že dochází i ke změně ve složení půdy, což snižuje vitalitu některých rostlinných druhů natolik, že začnou ustupovat. To může přispívat k erozi půdy. V národních parcích se smí používat výlučně zasněžování bez jakýchkoliv chemických příměsí. Tento zákaz však bývá podle Štursy nezřídka porušován. Jiří Fousek ze Správy Krkonošského národního parku doplňuje, že provozovatelé sice dodržování avizují, nicméně Správa nemá žádný nástroj, kterým by mohla tento zákaz kontrolovat. Často využívaný přípravek Snomax umožňuje vytvářet technický sníh při vyšších teplotách, než by tomu bylo za normálních okolností, a zároveň zlepšuje efektivitu sněžných děl. Jedná se o protein získávaný z bakterií, který zvyšuje schopnost vody se zmrazovat. O důsledcích příměsí v technickém sněhu na přírodní ekosystémy se toho dosud moc neví. Mluví se ale například o eutrofizaci vody a změně půdních poměrů. Po uplynulých suchých letech může umělé zasněžování znamenat další velmi nepříjemný bod. V pořadu Nedej se České televize zaznělo, že na jeden hektar plochy sjezdovky se spotřebuje jeden milion litrů vody, což například jen v Krkonoších znamená přibližně pět set milionů litrů vody. A samozřejmě když mrazivé počasí vystřídá obleva, musí se zasněžovat znovu. Pro potoky, z nichž skiareály čerpají vodu, to může představovat zcela zásadní narušení jejich ekosystémů. Skiareály mají sice předepsané paušály, kolik vody mohou denně využít, nicméně Josef K. Fuksa z Výzkumného ústavu vodohospodářského TGM nevěří, že to někdo kontroluje. V praxi to většinou vypadá tak, že jakmile začne alespoň trochu mrznout, během dvou až tří dnů se provozovatelé snaží zasněžit vše. Pokud tedy potoky rovnou nevyschnou, ocitají se na průtokovém minimu. Technický sníh pak na jaře taje pomaleji (obvykle se zpožděním dvou až šesti týdnů), takže se narušují další přírodní procesy. Navíc se do potoků vrací voda významně znečištěná — jednak o umělá aditiva a také o pobytové znaky lyžařů (například moč, různě rozložené odpadky či vosk z lyží). Nezanedbatelný je též výpar vody ze sjezdovek — až jedna třetina vody použité k zasněžování se vypaří a z dané krajiny zmizí.

Zelené sjezdové nálety Snažil jsem se tedy najít takové lyžařské areály, kde by zmíněné problémy alespoň částečným způsobem řešili. Světově nejproslulejším skiareálem je zřejmě Aspen v Coloradu. Ten deklaruje, že veškerou energii získává z obnovitelných zdrojů — nejčastěji z větru a slunce. Sedmá generace 6|2015

Sněžná děla ovšem pohání biodiesel. Vodu pro zasněžování sice v Aspenu čerpají z retenčních nádrží, takže nemusejí odčerpávat vodu pitnou nebo z přírodních zdrojů, ale znamená to další narušení krajiny a ekosystémů. Ve srovnání se Špindlerovým mlýnem, o němž psaly Hospodářské noviny v roce 2008, že odebírá „Zelenou energii“ od skupiny ČEZ a snaží se tak přírodě něco vracet (dnes na webových stránkách není o „proenvironmentální“ politice ani zmínka), jde ovšem o silnou snahu snížit ekologickou stopu. Pokud však zohledníme souvislosti, můžeme Aspen považovat za ukázkový příklad skvělého greenwashingu: do tohoto dle reklamy „nejzelenějšího“ skiareálu na světě totiž přilétají ročně tisíce lyžařů a lyžařek z celé planety (letiště je vzdálené jen deset minut od prvního vleku). Lyžařský byznys se prostě vyplatí, a díky tomu se také jedná o silnou lobby. Každoročně jsme tak svědky pokusů o rozšíření lyžařských areálů na Šumavě na úkor divoké přírody. Snahy vybudovat nové lanovky a sjezdovky jsou z ekonomického hlediska rozhodně smysluplné — vždyť každý větší skiareál u nás investuje do modernizace miliony korun ročně a tyto investice se ve velkém vracejí (především ty do sněžných děl). Pokud bychom tedy chtěli hledat environmentálně příznivé sjezdovky, musíme se poohlédnout po něčem „malém a milém“. Velké skiareály prostě uspokojují (a vytvářejí) potřeby příliš mnoha lidí a je s nimi spojen obrovský dopad na krajinu, ekosystémy a klima. Teoretickým ideálem mohou být malé sjezdovky bez zasněžovací techniky, nacházející se mimo chráněná území. Pojmou však pouze hrstku lyžařů, a tak by bylo spíše namístě hledat ke sjezdovému lyžování alternativy.

Prostě průmysl Jako první se nabízí běžecké lyžování. Jenže i zde musíme zůstat ve střehu. Leckterá běžkařská trasa je upravovaná jak rolbami pro tvorbu drah, tak často i zasněžována technickým sněhem. Vzhledem ke stále většímu suchu a vyšším teplotám si časem budeme muset běžkování buď odpustit, nebo pak jezdit do zahraničí, což se však bez ekologických následků také neobejde. S lyžováním se navíc pojí i rozsáhlý průmysl lyžařského vybavení, podléhající módním trendům. Outdoorové firmy sice oproti jiným oděvním odvětvím lépe dodržují principy spravedlivé výroby, nicméně i jejich každoroční reklamní kampaně roztáčejí kola konzumu do vyšších obrátek. Vedle toho výroba lyží, snowboardů a dalšího vybavení nemá s udržitelností moc společného. Samozřejmě můžeme v nabídkových katalozích najít i lyžařské hůlky z bambusu nebo moderní dřevěné lyže pro fajnšmekry vyznávající měkký turismus — tedy vyšlapat kopec po svých s lyžemi na ramenou a užít si jízdu po neupravené stráni. Samozřejmě za předpokladu, že se po stráni projede jen pár jedinců. Ale to jsou výjimky potvrzující tvrdé pravidlo. Možná by spíše stálo za to oprášit sáně z půdy a zajít s dětmi na nejbližší kopec, kde můžeme blbnout celé hodiny. Potřebujeme k tomu jen maličkost — aby (přírodně) zasněžilo. Doufejme. Kontakt na autora: [email protected].

31 |

foto: Kristýna Marešová

| SERIÁL — ŠETRNĚJŠÍ SPOTŘEBA

D ominika G rohmann

Méně hraček — více radosti a kreativity Hraček je na světě příliš mnoho. Spousta dětí jich má více, než potřebuje. A výzkumy ukazují, že jim to nedělá dobře. A nedělá to dobře ani naší planetě. Co tedy můžeme dětem pořídit s poměrně čistým svědomím? Dítě mladší pěti let si ze záplavy hraček nedokáže vybrat, hračky rozhází, přehrabuje se v nich. Anebo bere do ruky jednu hračku za druhou, aniž by si s nimi pohrálo dostatečně dlouhou dobu na to, aby se díky hře s ní něco naučilo. Dítě se tak spíše učí povrchnosti, nenaučí se hrát si a rodiče zase trápí nepořádek. V jedné německé školce odebrali dětem na tři týdny všechny hračky. Výsledkem byly děti, které se dokázaly více koncentrovat, lépe se domluvily a hrály nápadité hry. Rodičům se často doporučuje část hraček uschovat a časem je obměňovat. Aby ne, jinak by se do dětských pokojů už děti ani nevešly. Možná ale není vůbec potřeba jich pořizovat tolik. V roce 2014 utratili našinci za hračky 5,4 miliardy korun. Přitom hračky nejsou environmentálně zcela bez viny. Zatěžují naše prostředí: Materiálem, ze kterého jsou vyrobeny. Odpady a látkami, které při jejich výrobě vznikají. Obaly, ve kterých jsou zabaleny. Cestou, kterou k nám musí doputovat. Svou likvidací.

Za všechno můžou Vánoce Plných 80 % hraček prodaných kdekoli na světě se vyrobí v Číně. Pracovní podmínky v čínských továrnách jsou asi poměrně známé: dlouhá pracovní doba, mizerné platy, chybějící smlouvy i odbory, nezákonné pokuty, diskriminace, nedostatečná bezpečnost, povinné |32

přesčasy, zadržování mezd. I proto jsou hračky tak levné. Nejvíce hraček se prodá před Vánoci. Firmy za hračky prodané v sezoně utrží až 60 % svého ročního obratu. A protože chtějí, aby novinky na trh přišly až těsně před svátky, posílají svým dodavatelům objednávky co nejpozději. To znamená veliký tlak na výrobu. V hlavní sezoně, tedy od června do listopadu, pracují dělníci až 400 (ano, čtyři sta) hodin měsíčně bez jediného volného dne. Pro zajímavost: zatímco během roku se prodávají nejvíce hračky za cenu okolo 300 korun, před Vánoci v rozmezí 900—1500 korun.

Plasty s chemickou výstrahou V hračkářství na nás často čekají přeplněné pestrobarevné regály a všudypřítomný plast. Ten ale není příliš environmentálně příznivý už jen pro svůj původ v ropě. A platí to dvojnásobně, jestliže se jedná o PVC (polyvinylchlorid — na obalu značen číslem 3 v trojúhelníku), jehož výroba je nebezpečná kvůli použití chloru. Další nebezpečné látky vznikají při jeho spalování — a recyklovat jej prakticky nelze. Z měkčeného PVC přitom pocházejí gumové a pískající hračky, plastové knížky, kačenky do vody, ale třeba i rukávky a celé bazénky. K jeho výrobě se využívají změkčovadla, často ftalát (protože je nejlevnější), tedy několik chemických látek, jejichž nebezpečnost se různí. Všechny ale mohou unikat do prostředí, protože nejsou Sedmá generace 6|2015

SERIÁL — ŠETRNĚJŠÍ SPOTŘEBA |

pevně vázané. Ty nebezpečné ovlivňují hormonální a reprodukční systém a jsou v hračkách, výrobcích pro děti a v kosmetice zakázány. Některé se nesmí používat pouze v hračkách přímo určených pro vkládání do úst. Ostatní hračky pro nejmenší určené pro děti od tří let už pak nemusejí splňovat tak přísné normy a ftaláty v nich běžně najdeme. Platí to i při celkovém hodnocení zdravotní nezávadnosti hraček. Nejpřísnější limity hlídaných látek mají hračky pro děti do jednoho roku, pro děti starší leží tyto hranice několikanásobně výše. Pokud bychom se plastu z nějakého důvodu nechtěli vzdát, ekologicky i zdravotně šetrnou alternativu představují kompostovatelné plasty z kukuřičného škrobu — dají se sehnat jako chrastítka i kousátka.

Hračky zadarmo a vlastní výroby Nejlepšími a na ekologickou stopu nejméně náročnými hračkami zejména pro nejmenší děti se zdají být úplně obyčejné věci denní potřeby — láhve, hrnce a vařečky, zavařovací skleničky, krabice… Záleží na naší ochotě tyto věci dětem půjčit. Řada organizací — u nás například sdružení Tereza s webovými stránkami www.jdeteven.cz, v Británii Woodland Trust se stránkou Nature Detectives — nám pak připomíná jednu důležitou hernu — přírodu. (O důležitosti kontaktu dětí s přírodou se můžete dočíst v hlavních tématech 7.G 1/2010 a 7.G 3/2015.) Ta totiž skýtá spoustu kreativních „hraček“ zadarmo: kameny, písek, klacky, vodu, kaštany a také kaluže. Tyto přírodní „zázraky“ děti neobyčejně baví. Záleží už pak na naší kreativitě, jak je využijeme. Můžeme děti jen tak nechat, anebo se zapojit do hraní. Inspiraci ke hrám nalezneme právě u zmiňovaných organizací. Listí poslouží jako domino, stromy jako prolézačky, květiny jako pastelky. Oblíbené a jednoduché jsou také hry „Najdi…“. Další hračky se dají poměrně snadno vyrobit. Domeček pro panenky nebo kuchyňka z kartonu, případně starého kousku nábytku. Dráhu pro auta lze snadno namalovat na papír. Kostky na hraní můžou mít podobu nařezaných různě tlustých koleček z větví. Na internetu koluje spousta receptů na prstové barvy, domácí plastelínu či „kinetický písek“ (zázračný písek do interiéru, co drží pohromadě). Můžete tak ušetřit pár korun a myslím, že se ušetří i nějaké to CO2, přestože i mouka k vám taky musí docestovat. Budeme-li chtít více recyklovat, můžeme vyrobit třeba kuličkodráhu z ruliček od toaletního papíru. Můžeme si také sami nakreslit nebo vytisknout jednoduché hry (domino, pexeso, přiřazování barev a podobně) na papír a ten si případně zalaminovat. Takových možných her je nespočet. Laminování ale přináší úskalí — nikdo přesně moc neví, co laminovací fólie obsahují. Poměrně pravděpodobně to však mohou být (opět) i ftaláty, změkčující základní polymer (například PVC). A navíc, najděte laminovací fólie vyrobené jinde než v Číně. Takže raději nelaminovat (ale odolejte tomu…).

Dobré nákupní alternativy Když už se chystáme přece jen nakupovat, můžeme pořídit kvalitní hračku, která bude rozvíjet, bude vyrobená z přírodního a tedy příjemného materiálu, bude esteticky kvalitní a hlavně déle vydrží. Lidé často na kvalitu hraček nehledí, protože děti „stejně všechno rozbijí“. Není to ale spíše naopak, že děti to tak rychle rozbijí právě proto, že to rozbít lze? Sedmá generace 6|2015

Životní prostředí méně zatěžují dřevo a látka. Zejména dřevěné hračky často splňují i onu estetickou rovinu, a nadto také rozvíjejí materiální zkušenost. Existují i kukuřičné stavebnice. Přes deklarace o jejich ekologické šetrnosti jsou ovšem pouze na jedno použití, takže složené zvířátko už vám zůstane navždy. Což trochu zamrzí. Poslepovat do různých tvarů můžeme i několikanásobně levnější (i když méně barevné) obyčejné kukuřičné křupky, které potom můžou děti i sníst. U látkových hraček lze ocenit možnost nákupu certifikovaných výrobků z biobavlny či fair trade. Nebo těch vyrobených v Česku či někde poblíž. Také si je můžeme ušít sami doma třeba z lichých ponožek, děravých triček nebo z plsti. U nás vyrábějí hračky také chráněné dílny. Nečekejte jenom hračky látkové, najdete i ty didaktické, domečky pro panenky, divadélka nebo vláčky. Dílna V růžovém sadu vyrábí parádní dřevěná auta i s dráhou, Gerlich Odry nabízí klasické dřevěné kostky z certifikovaného FSC dřeva. Tedy vše, co je oblíbené. Podle agentury STEM/Mark totiž mezi nejoblíbenější hračky patří autíčka a modely (38 % rodičů je vnímá jako nejoblíbenější hračku u svých dětí do patnácti let), dále panenky a domečky (37 %), počítače a televizory (35 %), plyšáci (31 %), stavebnice (31 %), zvířátka (28 %) a společenské hry (25 %).

Zajděte do lekotéky Ale zpět k alternativám. Další kategorii tvoří environmentálně naučné hračky, vydávané středisky ekologické výchovy (například Lipkou, SEVERem, Rezekvítkem či Paletou), neziskovými organizacemi nebo třeba Správou NP Šumava. Ekologicky příznivou variantou je i nákup již použitého zboží na dětských bazárcích. Můžeme také popřemýšlet, jestli zároveň nedarovat nějakou z našich hraček. Slyšela jsem o paní, která s kamarádkami o Vánocích vybere nepoužívané hračky, dají je na hromadu a každé z dětí si vybere, co by se mu líbilo. Možná bychom se mohli naučit běžně hračky sdílet, půjčovat si. Zařídit si kartičku do knihovny. Knihovny navíc dnes nepůjčují jen knížky, ale stále častěji zavádějí takzvané lekotéky (hračkotéky, Toy Libraries), ve kterých si můžeme půjčit hračky a didaktické pomůcky. Ty začaly vznikat v 60. letech ve Skandinávii (odtud přejatý švédský výraz lekotek) často jako centra pro děti se specifickými potřebami. Většinou si ale hry může půjčit kdokoli. Stejně tak nemusí lekotéky zakládat jen knihovny, ale třeba i skupiny rodičů. Místo závěru jdu přebrat hračky, myslím, že většina těch plastových půjde z domu. Nemám ale ráda rady typu „vyhoďte to“, myslím, že lépe uděláme, když cokoli funkčního darujeme. Když už to jednou pojalo tolik energie na výrobu, proč to jen tak spálit? Vážím si práce dělníků, kteří danou věc vyrobili, byť není zdaleka ideální. Další informace: www.nazemi.cz/cs/hracky, www.veronica.cz. Kontakt na autorku: [email protected]. Tento seriál byl vytvořen za finanční podpory SFŽP ČR a MŽP

33 |

foto: Rekola.cz

| SERIÁL — ODPADY

L ucie S ovová

Recyklovaná radost, dvojitá radost Továrny vyrábějí věci. Lidé vydělávají peníze, aby si je mohli koupit. Nepotřebné věci se vyhazují, likvidují, odvážejí na skládky. Koloběh přeměny materiálů na zboží a následně na odpad, poháněný tokem práce a peněz, nikdy neustává — říkáme mu ekonomický systém. Zdroje ubývají, znečištění roste, jeden se topí v haraburdí a jinému zase věci scházejí, ten nemá práci, ta či ona dobročinná organizace jen obtížně vyškrabává peníze na své aktivity. Jak to dělat jinak? Parádní oblečky ze sekáče nebo rarity světové literatury z antikvariátu — není novinkou, že obchody s použitým zbožím mají svoje kouzlo a často v nich najdete hotové poklady. Vedle originálních úlovků se jejich zákazníci mohou radovat také z toho, že zužitkují staré věci. Některé prodejny jdou ale ve svém úsilí ještě o krok dál — jsou to „secondhandy s přesahem“. „Přemýšlela jsem o tom, že lidé mají doma spoustu věcí, které nepotřebují. Je pro ně snazší darovat věci než peníze. A když jsem to tak vymyslela, zjistila jsem, že už to dávno funguje v zahraničí,“ |34

popisuje vznik první benefiční prodejny Nadace Veronica její bývalá ředitelka Jasna Flamiková. Podle modelu takzvaného charity shopu vznikly v Brně od roku 2008 postupně tři nadační obchody. Prodávají věci, kterých se původní majitelé chtěli zbavit. Lidé darují nejčastěji oblečení, knihy a nádobí, ale i hračky, šperky, dárkové a dekorativní předměty. Tržby putují do fondu Společně pro Brno, z něhož Nadace Veronica každoročně poskytuje granty místním ekologickým či komunitním projektům (letos díky fondu proběhl mini-festival Sedmé generace Zvědaví a znepokojení — pozn. red.). Sedmá generace 6|2015

SERIÁL — ODPADY |

tréninková místa pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním. I pokud ale životní prostředí není hlavním předmětem jejich zájmu, měly by se sociální podniky chovat environmentálně uvědoměle. Oba dva zmiňované benefiční obchody tak například vedle svých hlavních cílů přispívají k ochraně životního prostředí tím, že využívají věci, které by se jinak staly odpadem.

Hadry na hadry

Obchod Nadace Veronica využívá zisky z prodeje darovaných věcí na podporu komunitních a ekologických projektů, foto Zdeňka Prokopová.

Na stejném principu fungují také pražské obchody Sue Ryder. Liší se jen svým zaměřením — zisky z prodaných věcí pomáhají financovat péči o seniory ve stejnojmenném domově. První prodejna vznikla už v roce 1996, dnes jich v hlavním městě funguje šest. I sem lidé nosí věci, o které už nemají zájem. Organizace také například pořádá šperkařské dílny, které přispívají do sortimentu prodejen ručními výrobky.

Podnikej sociálně Charity shopy jsou příkladem sociálního podnikání, tedy aktivit, které sice usilují o zisk, jejich hlavní cíl ale spočívá v podpoře dobré věci. Řečeno ještě jinak, řídí se heslem People-Planet-Profit: úspěch na trhu je pro ně stejně důležitý jako péče o lidi a životní prostředí. Naplnění tohoto principu 3P může vypadat různě. V České republice jsou nejznámější takzvané integrační sociální podniky, které zaměstnávají lidi znevýhodněné na pracovním trhu. Sociálně zaměřené mohou být i jejich cíle, respektive nabízené produkty či služby, jak demonstruje právě příklad Sue Ryder. V každém případě by ale tyto podniky měly být přívětivé ke svým zaměstnancům i dalším lidem. Podobně je to s environmentálním zaměřením. Některé sociální podniky pracují přímo v oblasti životního prostředí, jako třeba pražská Kokoza, která v jedné ze svých městských zahrad nabízí Sedmá generace 6|2015

Zbavit se starých krámů a ještě přitom přispět na dobrou věc je lákavé, co ale s předměty, které už opravdu není možné prodat? „Často se stane, že lidé přinesou věci, které jsou méně použitelné,“ potvrzuje jedno z dilemat nadačních obchodů Flamiková. „I ty se ale snažíme nějak zužitkovat, třeba ve spolupráci s charitami.“ Ještě o krok dále zašla v tomto směru Diakonie Broumov. Když tato organizace krátce po revoluci vznikla (tehdy ještě jako iniciativa československé husitské církve, od níž se následně oddělila), usilovala v první řadě o pomoc lidem v nouzi. Prostřednictvím sbírek získávala oblečení, domácí potřeby nebo hračky pro děti, které následně rozdělovala potřebným u nás i v zahraničí — v devadesátých letech například část materiální pomoci putovala na Balkán. Od původního záměru Diakonie neustoupila, po mnohaletém vývoji jsou ale její aktivity profesionálnější a rozmanitější. Vedle jednorázových sbírek nyní staré šatstvo průběžně shromažďuje také ve sběrných kontejnerech. Ty nejlepší kousky opět prodává ve svých obchodech na Náchodsku, Trutnovsku a v Praze. Asi třetina šatstva se přerozděluje lidem v nouzi u nás a v zemích globálního Jihu. Především ale organizace našla způsob, jak zužitkovat i oděvy, které už opravdu nikdo nosit nemůže. V nově vzniklých výrobních halách je zaměstnanci — mimochodem rovněž rekrutovaní ze znevýhodněných skupin — přetvářejí na materiály pro další užití, ať už je to výroba různých hadrů, nebo třeba izolací. Nejde tedy již o recyklaci, ale takzvanou downcyklaci, tedy přetváření původní věci na výrobek nižší hodnoty. Takto zpracovaný textil broumovská Diakonie prodává a ze zisků dotuje svou azylovou ubytovnu a další sociální služby. Využití starého šatstva přitom pořád skrývá velký potenciál ke zlepšení. „Těch osm tisíc tun, které za rok zpracujeme, je jen desetina toho, co se tu vyhodí. Pořád je tady šance šáhnout na další materiál. To teď probíráme denně — jak lidi oslovit, aby se k této myšlence opět vrátili,“ říká jeden ze zakladatelů a stávající předseda organizace Vítězslav Králík. Toho, že sběr sterého textilu je dobrou podnikatelskou příležitostí, si v posledních letech všimlo více firem. Všechny sice pomáhají předcházet vzniku odpadu, míra sociální angažovanosti se ale liší a některé firmy (například TextilEco, Potex nebo E+B Textil) jsou spíše komerční — většinu darovaného oblečení prodávají v secondhandech za tržní ceny nebo ho vyvážejí do zahraničí.

Byznys i ideály Navzdory rostoucí konkurenci ale Diakonie Broumov podniká úspěšně a finančně soběstačně, což je často Achillovou patou sociálních podniků. Skloubit ušlechtilé záměry s podnikatelskou racionalitou a know-how není vůbec snadné. Lidé, kteří do sociálního podnikání přicházejí z komerčního mainstreamu, sice dokážou vymyslet solidní podnikatelský záměr, může jim ale chybět cit pro kontakt s cílovou skupinou. Naopak pokud se do sociálního podnikání 35 |

| SERIÁL — ODPADY

pouštějí neziskové organizace nebo jiné subjekty zaměřené spíše na ideovou stránku věci, mnohdy neustojí střet s tržní realitou. Úspěšné sociální podniky zvládají sedět na obou židlích. „Jako sociální firma vzešlá z neziskového prostředí musíme dbát na to, že dosahování sociálních cílů je zcela nezbytně podmíněno dosahováním ekonomických cílů firmy. Každý zaměstnanec v sociální firmě musí ‚vydělat‘ minimálně tolik prostředků, aby byla pokryta jeho mzda,“ říká Renata Čekalová ze SENZA Družstva, chráněné dílny v Prostějově. Jeho příběh společně s dalšími třinácti zachycuje brožura Příklady dobré praxe aneb sociální podnikání v České republice i zahraničí, vydaná organizací P3 — zaštiťující a podpůrnou platformou českých sociálních podniků. Některým iniciativám v začátcích pomáhají dotace, které ale otázku ekonomické udržitelnosti neřeší dlouhodobě. Podpora sociálního podnikání však nemusí znamenat jen přímo poskytnuté peníze. Některým organizacím pomáhá například nižší nájem, levnější nebo bezplatně provedené práce a podobně. Není také výjimkou, že ušlechtilým iniciativám pomáhají dobrovolníci. Zaměstnanecká kultura je ostatně v podobných organizacích trochu jiná — podobně jako sociální podniky nestaví zisk na první místo, nejde ani jejich pracovníkům o to si „odkroutit své“ a jít domů. Své práce si považují a vidí v ní smysl. „Na poměry v regionu je tu mzda slušná. Většina lidí to ale dělá i proto, že je to jiná práce než u komerční firmy,“ podotýká předseda Diakonie Broumov. „Od rána do večera jedeme, každý den. Pořád do toho musíme vkládat spoustu energie,“ popisuje David Suchý, zakladatel olomouckého Bajkazylu. Druhým dechem ale dodává, že v opravování kol vidí smysl: „Prostřednictvím toho, co děláme, vlastně děláme radost těm lidem. A sami sobě.“ „Já to chci dělat takhle, protože už jsem dělal různé práce, a ze všeho mě akorát bolelo břicho,“ glosuje lakonicky jeho kolega Antonín Galia.

Kola pro lidi Bajkazyl je dalším příkladem toho, jak zachraňovat věci před tím, aby se z nich staly odpadky. V tomto případě se ze starých kol a jejich součástek vyrábějí nové modely. První provozovnu Bajkazylu založil Martin Kontra v červnu 2010 v Praze, kdy na tamní Náplavce spojil kavárnu s dílnou na opravu kol. Další pobočky vznikly v následujících letech ve smíchovské Meetfactory a na Žižkově (tam ale vydržela jen krátce). Úspěšný koncept pod stejným názvem napodobili ve zmiňované Olomouci, kde prostor namísto kavárny slouží spíše jako neformální komunitní hub, jenž se některým místním stal skutečným azylem. Od letošního léta funguje Bajkazyl i v Brně pod hlavičkou občanského sdružení Ratolest, jež plánuje kavárnu využít také pro tréninková pracovní místa pro své klienty — mladé lidi ze sociálně znevýhodněného prostředí. „Hlavní motto je, že dáváme těm kolům nový život. Pracujeme se starým materiálem, který kombinujeme s moderním. Propojujeme různé věci z různých dob a snažíme se z toho vytěžit to nejlepší. Neděláme žádný kola na výstavy, nebo aby stály někde ve sklepě, ale snažíme se, aby se dostaly mezi lidi, aby jezdily. To je náš cíl,“ vysvětluje Suchý základní rozdíl mezi Bajkazylem a běžnými servisy kol. Ty se navíc podle něj do opravy starých kol mnohdy ani nechtějí pouštět. „Občas lidi přinesou tři stará kola a řeknou, jedno mi opravte a dvě si za to nechte. Nebo to přinesou prostě tak, ,nám to bylo líto hodit na šroťák, vy s tím něco uděláte, budeme rádi, |36

když to bude jezdit, postarejte se o to‘“. My to spravíme a je z toho funkční věc,“ shrnuje filosofii podniku, jehož činnost bezpochyby přispívá k obrodě české cyklokultury (viz 7.G 6/2012). V tom však není Bajkazyl jediný: chytlavé spojení spravování kol a popíjení piva v Brně nabízí také podnik Fixed Beer. Jemu i brněnské pobočce Bajkazylu navíc nutno přičíst k dobru, že oživily dříve poměrně nepřívětivá místa v okolí hlavního vlakového nádraží. Tento burácející dopravní uzel snad teď cyklisty děsí o trochu méně. Ostatně ve stejné zóně se aktuálně zabydluje už třetí cyklodílna, tentokráte v režii iniciativy Rekola, nabízející sdílení kol. Růžová Rekola během posledních dvou let začala jezdit po šesti českých městech — vedle Brna také v Praze, Olomouci, Českých Budějovicích, Pardubicích a Hradci Králové. Ve vozovém parku, z něhož si mohou členové iniciativy vybrat kolo k zapůjčení, přitom převažují starší stroje, mnohdy darované a pospravované šikovnými mechaniky.

Staré věci pro nové Když tak s dobrým pocitem dorazíte ve stylovém sekáčovém modelu na svém zrenovovaném kole domů, můžete se těšit z dalších výdobytků recyklace: odložený nábytek či spotřebiče ze serveru Nevyhazujto.cz už pomohly zabydlet nejednu domácnost. Webové stránky, na nichž lidé mohou nabídnout darem nepotřebné věci, spustili v roce 2010 Roman Kmoníček a Robert Dvořák s vcelku prozaickou motivací: „Kolega měl garáž plnou věcí, které bylo škoda vyhodit, ale už pro ně v jeho domácnosti nebylo použití. Došli jsme k závěru, že možná než to vyhazovat bude lepší někomu to dát,“ popisuje Kmoníček zrod myšlenky, které se od té doby chopilo i několik dalších webů (například vsezaodvoz.cz, darujizaodvoz.cz) — vznik konkurence je nepochybnou známkou dobrého nápadu. Nevyhazujto.cz navštíví měsíčně 80 až 90 tisíc lidí a podle počítadla na webu už tudy prošlo přes 56 tisíc inzerátů. „Líbí se mi, že si někdo dá tu práci, přihlásí se, vyfotí tu věc, dá to na ten portál. Není to nic složitého, ale nějakou chvilku to trvá. Potom je ochoten se s někým domlouvat, že přijede, že si tu věc vyzvedne. A vlastně to dělá jen tak, protože nechce něco hodit ke kontejneru nebo do popelnice,“ pochvaluje si Kmoníček fungování portálu. Staré věci jsou navíc podle něj často kvalitnější než nové výrobky: „Lidé vyhazují věci, co fungovaly patnáct let a mohly by fungovat ještě dál, aby si koupili něco, co je nastavené tak, aby se to pokazilo přesně po dvou letech, kdy skončí záruka.“

Jsem kutil Řešení se nabízí i pro ty, kteří by si rádi použité věci opravili. V Praze už třetím rokem funguje sdílená dílna pro více i méně zkušené kutily. Podnik nazvaný prostě DIY dílna (Do It Yourself — Udělej si sám) založil Hank Duke. Dle vlastních slov chtěl poskytnout prostor lidem, jejichž kreativita a nadšení se nevejde do malých městských bytů. Letos v létě se dílna přestěhovala do větších prostor bývalé továrny v Holešovicích. Pestrá škála nástrojů umožňuje pracovat v pěti základních oblastech: garáž, práce se dřevem, práce s kovy, nátěry a dokončování, umělecké činnosti a ruční práce. Flexibilní jsou také různé typy členství, z nichž si vyberou příležitostní návštěvníci i opravdu zapálení DIY nadšenci. Začínajícím kutilům se v DIY Praha dostane vedení a pomoci, dílna také často pořádá kurzy pro veřejnost. Sedmá generace 6|2015

foto: DIY Praha

foto: Zdrojovna.cz

SERIÁL — ODPADY |

„Poprvé jsem do DIY Praha přišel, když se nám rozbila dětská židlička. Nechtělo se mi běhat po krámech a hledat novou, tak jsem si řekl, že ji zkusím spravit. To se sice nepovedlo, ale objevil jsem tohle místo,“ vypráví svůj příběh Mathieu na webových stránkách dílny. I když neměl mnoho předchozích zkušeností, možnost vyrobit vlastníma rukama něco trvalého ho úplně nadchla. „Dneska vlastně hledám věci, co bych mohl spravit. Koukáš na židli v kuchyni, sice ještě není rozbitá, ale v duchu si říkáš, mohl bych ji aspoň nabarvit. Místo toho jít do obchodu a koupit věc, která se nejvíce blíží tomu, co hledám, si prostě vyrobím přesně to, co potřebuju,“ pochvaluje si. Přetvářením starých věcí na nové se zabývá také pražská Zdrojovna. Iniciativa stále hledá vlastní sídlo, a tak zatím funguje tak trochu jako pop-up („objevující se“) dílna v prostorách spřátelených organizací. Cíle Zdrojovny jsou v první řadě ekologické: na jejích workshopech slouží odpad jako materiál pro výrobu nábytku, doplňků nebo šperků. „Tímto přístupem chceme vést návštěvníky k šetrnému nakládání s odpadovými materiály a znovuvyužití starého vybavení, čímž redukujeme vznik odpadu,“ popisují zakladatelky iniciativy na svém webu. Vedle workshopů provozuje Zdrojovna také freeshop neboli „obchod bez peněz“, kam mohou lidé přinášet a odnášet, co se jim zlíbí — podle pravidel Zdrojovny tedy hlavně drobný nábytek a věci do domácnosti. Freeshop má otevřeno dvakrát v týdnu v žižkovském centru Klinika a nedávno se v něm zabydlela také krabice na sdílení osiv iniciativy Semínkovna — inu, dobrých aktivit se vejde všude dost.

foto: DIY Praha

Stará dobrá ruční práce Recyklační dílny odrážejí postupující renesanci aktivit, jež bychom před nedávnem nejspíš jen stěží označili za moderní trendy. Mnozí ex-teenageři, druhdy ohrnující nos nad vlastnoručně stlučeným botníkem, teď sami znovu hledají cestu k pilce. A někdejší odmítači oblečků spíchnutých podle Burdy, nyní přesycení levnou módou na jedno použití, si v honbě za originálními a kvalitními kusy sami propichují prsty jehlou a hrbí záda nad sdílenými stroji v dílně Brno šije, pod laskavým dohledem švadlen v pražské Strojovně a Pokoji č. 10 a na mnohých dalších místech. Podobně bych mohla psát o kurzech výroby mýdla, kavárenských večerech s pletacími jehlicemi, o foodbloggerech, kteří inspirují k oprášení zavařovacích sklenic po babičce… Těžko říct, zda je tento „návrat k tradicím“ jen pomíjivým vzdechem hipsterské módy, postmoderním znechucením průmyslovou výrobou, výtryskem kreativity utlačované rutinou konzumní společnosti, projevem nedostatku peněz a „normální“ práce nebo ještě něčím úplně jiným. Buď jak buď, recyklační iniciativy vzkvétají a ukazují, že se kola systému mohou točit také jiným směrem. Autorka je doktorandkou na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně. Kontakt: [email protected]. Článek čerpá z výzkumu Formy a hodnoty alternativních ekonomických praktik v České republice téhož pracoviště. Tento seriál byl podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Sedmá generace 6|2015

37 |

| SERIÁL — DOBRÁ ENERGIE

Největší komunitou vlastněná solární farma ve Velké Británii, Westmill Solar Coop blízko Oxfordu. Spoluvlastní ji pět tisíc místních obyvatel. Foto: www.brightonenergy.org.uk.

P etra N ěmcová

Družstevní elektrárny — velmi realistická chiméra Zatímco energetika v západní Evropě míří ke stále větší decentralizaci a podílu obnovitelných zdrojů, současné trendy bývají v českém prostředí vnímány jako neuskutečnitelné chiméry. Družstevní formy vlastnictví jsou však v energetice nejen možné, ale i překvapivě časté podoby decentralizace a rozšiřování šetrných zdrojů. Když jsem se zeptala známé, co by si představila pod energetickým družstevnictvím, odpověděla: „Nevím. Nějaký komunistický úlet, jako s tím pěstováním citronů v Rusku?“ Pravda je, že citron se dá za pomoci dvou elektrod z různých kovů přeměnit v článek produkující elektrickou energii. Tím se ale asociace vyčerpává a odkrývá, jak moc jsme zapomněli z hospodářských dějin Československa a jak málo tušíme o tom, jaký podíl družstva na energetice mají. |38

V české paměti je družstevnictví těsně spjato s jednotnými zemědělskými družstvy a neefektivním hospodařením. Avšak družstva, která u nás vnímáme jako přežitky socialismu, zásobují elektřinou a teplem přibližně 42 milionů obyvatel kolébky kapitalismu, USA. V západní Evropě je najdeme zcela běžně — mají mimo jiné značný podíl na dánské a německé energetické transformaci k obnovitelným zdrojům a hojně se rozšířila například v Británii, Španělsku nebo Belgii. Sedmá generace 6|2015

zdroj: REScoop.eu

SERIÁL — DOBRÁ ENERGIE |

a Spojené státy americké. Proto také v současnosti existuje na území Spojených států 840 distribučních a 65 výrobních elektrických družstev, která slouží 42 milionům obyvatel ve 47 státech. Družstva zastřešuje Národní asociace venkovských elektrických družstev (National Rural Electric Cooperative Association) založená v roce 1942. Členy NRECA jsou také družstva z Austrálie, Bolívie, Chile, Kostariky, Mikronésie a Filipín. Americká družstva vlastní především elektrárny uhelné. Podobně jako v Evropě ale i ve Spojených státech roste nová generace energetických družstev využívajících výhradně obnovitelné zdroje energie. V 60. letech 20. století se družstevní model začal využívat v projektech elektrifikace v rozvojových zemích. I zde se na rozšiřování energetického družstevnictví soustřeďuje americká NRECA. I když ve svých materiálech líčí projekty jako úspěšné, je na místě být v tomto ohledu kritický. Družstevní úsilí v rozvojových zemích přineslo přinejlepším smíšené výsledky — povídání o nich by ale vydalo na vlastní článek. Přibližně od 80. let 20. století se družstevní forma vlastnictví a financování začala uplatňovat v nové generaci družstev, ve kterých lidé investovali do zařízení na výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Moderní dánská větrná družstva hrála dokonce významnou roli při proměně vládní energetické politiky, která se stala více decentralizovanou a začala ve velké míře využívat k výrobě elektřiny větrnou energii (viz článek Karla Polaneckého Dánové mají, co chtějí v 7.G 1/2015).

Kdo platí, ten rozhoduje

Co družstva jsou, proč se vůbec vyvinula a jak fungují? A proč by nás dnes měla zajímat družstva energetická, když do radiátorů a rozvodů elektřiny přicházejí tak jako tak pravidelné dávky tepla a proudu od soukromých společností? Výhody energetických družstev by se daly stručně shrnout asi takto: energetické družstvo je, zjednodušeně řečeno, spotřebiteli vedená a kontrolovaná elektrárna. Může pro svou komunitu představovat, a stále častěji doopravdy představuje, výnosný byznys a podílí se na rozšiřování obnovitelných zdrojů energie.

Z družstevního dávnověku Obecně bychom mohli říct, že energetická družstva jsou autonomní sdružení fyzických nebo právnických osob, vytvořená za účelem produkce anebo distribuce elektrického proudu nebo tepla. Členové společně investují podíl potřebný ke koupi a instalaci zařízení na výrobu anebo vedení elektrické energie či tepla. Činí tak pro své potřeby anebo prodávají elektřinu do sítě. Tato svébytná podoba družstevního hnutí se vyvinula v Evropě a rozvíjela se ve třech fázích: přibližně od počátku 20. století se prostřednictvím družstev postupně elektrifikovaly venkovské oblasti a elektřina začala pomáhat při práci v zemědělství. Družstevní formu elektrifikace tehdy široce využilo Československo, Dánsko Sedmá generace 6|2015

Družstva fungují v různých zemích různě, všechna však mají za úkol sloužit potřebám svých členů, kteří je vlastní a kontrolují na principu jeden člen, jeden hlas. Zákazník je tedy zároveň i vlastníkem, a naopak. Členství v autentickém družstvu by nemělo být považováno za prostředek, jak dosáhnout maximálního výnosu z investice do družstva, ale jak naplnit nějakou potřebu. Proto se také tak často družstevní formou elektrifikoval zrovna venkov. Především v USA kvůli velkým vzdálenostem a malé hustotě zalidnění nepředstavovala elektrifikace pro soukromé investory lukrativní příležitost. Místní si proto museli pomoci sami. Protože prvořadým cílem není finanční zisk, členové družstva se mohou rozhodnout využít část společného zisku k jiným účelům, například na další rozvoj družstva, pro potřeby místní komunity, na vzdělávání a podobně. Samozřejmě se tu však setkáme se silnou tendencí ke kapitalizaci majetku, k potlačení členského principu anebo k obojímu — družstva se vychylují příliš hluboko do tržního sektoru a mají sklon ke změně právní formy. Motivuje je k tomu hlavně vyhlídka na dobrou investici. Například německá a švédská energetická družstva patří mezi ta komerčnější. Švédská Vindkonsumföreningar dokonce prodávají elektrický proud elektrárenským podnikům, nikoliv členům. Ať už se však energetická družstva chovají jako prototypy sociálních podniků usilujících vedle zisku o to prospět svému okolí, nebo jsou čistě investičním prostředkem, spojuje je fakt, že vytvářená pozitiva rozdělují mezi větší množství podílníků. Těm dávají zároveň nesrovnatelně větší pravomoc rozhodovat o tom, jak družstvo naloží s případnými negativy, než má akcionář velkých centralizovaných korporací, nebo dokonce pouhý odběratel energie. 39 |

| SERIÁL — DOBRÁ ENERGIE

Hypotetický příklad za všechny: řekněme, že zákazníci odebírající elektřinu nebo teplo pocházející z povrchových uhelných dolů v severních Čechách by se rozhodli, že už nechtějí podporovat drancování už tak zdevastovaného regionu. V současném systému by mohli přesvědčovat své dodavatele, aby ukončili těžbu a přešli na obnovitelné zdroje energie, nebo si najít jiného dodavatele s šetrnějšími zdroji. Výsledek by ovšem závisel na vůli majitelů. Pokud by je ovšem zásobovalo družstvo, stačilo by si změnu odhlasovat v rámci družstva. Zní to jako utopie? Vůbec ne. V Kalifornii působí veřejně vlastněná a spotřebiteli řízená energetická společnost Sacramento Municipal Utility District (SMUD). V roce 1989 si spotřebitelé odhlasovali odstavení jaderné elektrárny spuštěné v roce 1976. Co je ještě zajímavější, SMUD se soustředila na obnovitelné zdroje, úspory energie a komplexní služby svým zákazníkům. SMUD dokázala zapojit místní komunitu do řešení problémů a dodnes je považována za lídra ve využívání obnovitelných zdrojů energie. V době, kdy se stále častěji mluví o tom, že privatizace veřejných služeb selhala (viz předchozí autorčin článek Power to the People, 7.G 4/2015) a celá řada subjektů hledá alternativy k plýtvavé, ekologicky a sociálně škodlivé a ekonomicky stále více pokulhávající fosilní energetice, mohou družstva inspirovat. Dobrou zprávou je, že tentokrát nemusíme chodit daleko. Stačí se vrátit do doby před tím, než československé družstevní hnutí utonulo v nucené kolektivizaci zemědělství.

Československé družstevní elektrárny Prvorepublikové Československo se mohlo pyšnit titulem jedné z družstevně nejrozvinutějších zemí světa. Družstva zajišťovala nejrůznější služby a výrobu zboží od produkce potravin až po kulturní požitky. Málokdo ale ví, že družstevní historii má za sebou také řada českých elektráren. V roce 1930 čítala československá elektrárenská družstva 111 467 členů nebo zákazníků a o osmnáct let později fungovalo v Československu 2127 elektrárenských družstev. Elektrárenská družstva se postarala o elektrifikaci venkova, tehdy se říkalo elektrisaci. Týkalo se to převážně vesnic v Čechách. Na přelomu 19. a 20. století se začalo mluvit o potřebě modernizovat zemědělskou praxi, jak jinak než pomocí elektřiny. Elektrifikace českého venkova měla zemědělcům poskytnout za přibližně stejných podmínek a cen elektřinu k pohonu zemědělských strojů a k osvětlování. Naše (pra)babičky a (pra)dědečkové vytvořili hned několik modelů družstev. Takzvané výrobní družstvo produkovalo elektrický proud ve vlastních elektrárnách a zásobovalo jím své členy. Pomocné družstvo zajistilo investiční prostředky na vybudování místních elektrických sítí. Třetí typ odkupoval elektrický proud a rozváděl jej mezi své členy prostřednictvím vlastní sítě elektrických kabelů. To byla takzvaná družstva samostatná nákupní a prodejní. Družstva prodávala elektřinu za velkoobchodní ceny a měla možnost získat od dodavatele prémii, pokud odebírala elektrický proud nad jistou hranici. V souladu s družstevními principy se prémie rozdělily členům ve formě dividend nebo se využívaly k rozvoji obce, ve které družstvo působilo. Příkladem vývoje může být elektrárna ve Věkoších u Hradce Králové, která zásobovala sedmnáct okolních obcí. Z těchto „místních |40

družstev pro konsum elektrické energie“ a vodní elektrárny města Hradce Králové vznikl v roce 1911 Východočeský elektrárenský svaz. V roce 1925 splynul s Východočeskou elektrárnou v Poříčí ve Východočeskou elektrárnu, akciovou společnost. Podobnou družstevní minulost má řada českých elektráren.

Příběh bez happy endu Pozoruhodný úkaz mezi československými družstvy představovalo družstvo v Dražicích nad Jizerou, malé obci u Mladé Boleslavi. Ve své době byl tento jedinečný podnik známý po celé Evropě. Vlastnil osm elektráren a zásoboval elektrickým proudem 29 měst a 460 vesnic. Podnik vznikl v roce 1900, kdy malé dražické družstvo koupilo na Jizeře mlýn s pekárnou a přilehlým hospodářstvím. Místní se tak chtěli vymanit ze závislosti na spekulujících obchodnících s obilím. Dražice další elektrárny jednak vlastnily (ve Vinci, Nových Benátkách, Rožatově, Haškově, Bakově a Hněvosicích), jednak si je pronajímaly (v Káčově, Krnsku a Brandýse nad Labem). V roce 1927 bylo k dražické síti připojeno téměř dvacet tisíc spotřebitelů elektrické energie. Elektrifikace obcí se přitom prováděla výhradně družstevní formou. Spotřebitelé se stali členy družstva, a tím i jeho spolumajiteli a spolurozhodovateli. Aby se využil přebytek elektrického proudu, založili Dražičané v roce 1920 továrnu Elektroprůmysl řetězů a strojů. Přičleněná strojírna se zabývala výrobou železných stožárů pro primární vedení a opravou hospodářských strojů a nářadí. Vedle těchto prosperujících odvětví nezapomínala správa družstevních podniků na rozvoj obce: vybavila shromažďovací sál (přednáškovou síň, kde se konala divadelní představení, přednášky a různé debaty) a pomáhala s restaurací dražického kostela. Mimo jiné vybudovala také Výzkumný ústav pro využití elektřiny v zemědělství. Po nuceném odprodeji rozvodných sítí a následném znárodnění značné části majetku se družstvo v roce 1952 přeorientovalo na výrobky a služby pro domácnost a sport. Po roce 1989 se pak rozdělilo na samostatné obchodní firmy. Podobný vývoj čekal i další družstevní podniky. Řada malých elektráren vznikla rozhodnutím využívat vodních mlýnů nejen k mletí obilí, ale i k výrobě elektřiny. Družstva se dále vyvíjela z původních malých elektráren zásobujících jednu nebo několik málo obcí k větším jednotkám. Postupně se sdružila do elektrárenských svazů a společností (akciových společností nebo společností s ručením omezeným), které se za účelem systematické elektrifikace podle prvního energetického zákona z roku 1919 měnily na takzvané elektrárenské podniky všeužitečné. Elektrárenská družstva prosperovala až do vypuknutí druhé světové války. V roce 1948 byla znárodněna, čímž jejich historie končí. Za zmínku stojí, že velmi podobnou tradici má za sebou energetické družstevnictví v Dánsku. Na rozdíl od Dánska, kde družstva (větrné gildy) zásadním způsobem přispěla k rozvoji využívání obnovitelných zdrojů energie, však česká tradice družstevní produkce a distribuce elektrické energie téměř úplně zanikla.

Prostě to nejde? Česko se vyznačuje jedním typickým fenoménem: „nejde to“. Věci, aktivity a procesy, které jinde zvládli, tady velmi často selhávají, protože „to prostě nejde“. Energetika není výjimkou. Zdá se, že u nás nesvítí slunce, neteče voda a nefouká vítr. Myslet na decentralizaci a rozrůznění zdrojů energetického zásobování znamená Sedmá generace 6|2015

zdroj: 1010uk

SERIÁL — DOBRÁ ENERGIE |

hřešit proti bezpečnosti. Nedej bože navrhovat úspory. V takových chvílích je dobré si vzpomenout, že decentralizaci a obnovitelné zdroje jsme tu už jednou měli, a vyznačovaly se nadmíru dobrými výsledky. Připomeňme si: v roce 1948 fungovalo v Československu 2127 elektrárenských družstev. Pokud jde o zdroje, které elektrárny využívaly, často šlo o energii vodních toků. V diskusích kolem prvního českého energetického zákona z roku 1919 se objevoval názor, že jím zřízené elektrárenské podniky měly především využívat vodní sílu. Již tehdy odborníci upozorňovali, že uhelné doly nejsou nevyčerpatelné. Podniky, které by mohly spadat do kategorie energetické družstvo, u nás působí i v současnosti. Jedná se především o desítky zemědělských družstev, která energeticky zpracovávají biomasu. Zdejší farmáři sice formálně podnikají družstevně, principy družstevního hnutí ale neznají a nedodržují. České zemědělské družstvo je představě sociálního podniku usilujícího o více než jen finančí zisk velmi vzdálené. Zajímavá jsou družstva bytová — i ta bychom vlastně mohli počítat mezi energetická družstva. Řada z nich hromadně nakupuje izolaci a plánovitě snižuje energetickou náročnost domů, v nichž jejich členové bydlí. Dalším logickým krokem by bylo, aby sníženou spotřebu energie zajišťovalo družstvo samo. Na střechu a plášť budovy lze umístit fotovoltaiku, s ohřevem vody mohou pomoci solární panely, ani větrná turbína ve vlastnictví družstva není nepředstavitelná. Mohly by se v českém prostředí přece jen vytvořit spotřebiteli řízené elektrárenské společnosti, jako je kalifornský SMUD, nebo menší podniky jako dánská větrná družstva? A přispělo by to k přechodu na šetrnou energetiku? Odpověď závisí na mnoha faktorech. Karel Polanecký, energetický expert Hnutí DUHA, podotýká: „Lokální energetické projekty čelí v České republice dvěma velkým překážkám. Tou první je oslabená důvěra v družstva, druhou pak slabá podpora rozvoje obnovitelných zdrojů, kterou do značné míry způsobily čistě podnikatelské projekty na konci minulé dekády. K překonání překážek bude podle mého názoru třeba začít od projektů, ve kterých budou mít podíl jak firmy disponující prostředky a zkušenostmi, tak i občané obcí. Základním předpokladem jsou ovšem stabilní podmínky zajišťující konkurenceschopnost obnovitelných zdrojů. Belgické či dánské družstevní projekty by v současných českých podmínkách nemohly vzniknout.“ Jedno je ale jisté. Až vám budou zase říkat, že to nejde, prostě poznamenejte, že už to jednou šlo. Dražická elektrárenská družstva byla stejně úspěšná a proslulá jako svého času SMUD nebo dánské větrné gildy. Autorka je realizátorkou nejrozsáhlejšího výzkumu komunitně energetických projektů v České republice. Tento seriál byl podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Energetické družstvo v Belgii, zdroj: REScoop.eu.

Sedmá generace 6|2015

41 |

Údolní niva Svratky, foto: Petr Jelínek.

| DROBNOHLED

P etr J elínek

Lesem nelesem Lesy hluboce zakořenily nejen v naší krajině, ale i v naší kultuře. Málokdo z nás ale ví, kde se tady vůbec vzaly, jaké příběhy prožily a jak rozmanité je máme. V tomto článku to tedy vezmeme pěkně od lesa (a neopomeneme ani bezlesí). Lesy se na našem území začaly rozvíjet po oteplení evropského klimatu před asi dvanácti tisíci lety. V glaciálu (tedy během kontinentálního zalednění) tu bylo chladněji, ale také méně pršelo. Na jižní Moravě dostávala vegetace na sklonku doby ledové jen třetinu vláhy, kolik jí má dnes. Nejteplejší část dnešní České republiky tvořily stepi, které nezapadaly nutně sněhem ani v chladivé zimě. To |42

umožňovalo spásačům krajinu využívat během celého roku. S nimi se do teplejších krajin dnešní České republiky v zimním období přemístili i pravěcí lidé. Ti měli značný vliv na krajinu již v tomto období, neboť zarůstající území vypalovali. Ve vyšších polohách převládala mozaika tajgy a tundry, kterou dnes můžeme v mnohem nepatrnějším rozložení obdivovat v hraničních Sedmá generace 6|2015

DROBNOHLED |

horách. Sem v letních měsících migrovala za potravou stáda býložravců, kteří se v zimě drželi v nížinách. Chladnomilné druhy rostlin po oteplení ustupovaly do hor, teplomilné se k nám šířily z jižních teplejších částí Evropy. Jehličnaté středohoří nahradily dubové a bukové lesy, na horách se ustálila společenstva hercynské směsi: jedle, buku a smrku. Archeologové ještě několik tisíc let po skončení doby ledové dokládají přítomnost koní a turů. Zvířata a ohněm vybavený člověk doby kamenné udržoval bezlesí i v mnohem příznivějším klimatu doby poledové, kdy se k nám šířily z jižních refugií listnaté lesy. Takto se mohla příroda v nejteplejší části Moravy a Čech udržet po dlouhou dobu v mozaice, kde vedle přibývajícího lesa existovala pastevní bezlesí. Intenzivní pastevní činnost v nižších polohách v neolitu nahradil domestikovaný dobytek, který udržel část pleistocénní stepní vegetace na nově vznikajících pastvinách. Ty s nejzachovalejší skladbou dnes chráníme v řadě rezervací nižších poloh, především v dlouhodobě obydlených částech naší krajiny. Říkáme jim většinou přírodní památky, které obdobně jako památky kulturní uchovávají vzpomínky na něco minulé, tady na pleistocénní přírodu — chladné a suché stepi. Bez lidské nebo pastevní činnosti by v dnešním vlhčím a teplejším klimatu zarostly lesem.

Starobylý les Lesní prostředí se vyvíjelo především od středních nadmořských výšek, kde vliv lidské civilizace a pastvy nebyl tak intenzivní. Řada druhů lesního prostředí přišla z jihu, rozšířily se společně s lesem, který přečkal v jihoevropských refugiích doby ledové. Refugia nemusela být od našich hranic daleko, mohla se nalézat v podhůří Alp nebo východní Evropy. V dnešním Maďarsku například přečkal poslední dobu ledovou i dub. Nižší oblasti střední Evropy pokryla mozaika lesa a bezlesí s přerušovanou činností velkých stád spásačů a člověka doby kamenné. Lesy trvale pokryly především strmé svahy kolem vodních toků, kde se řeky prodíraly z našeho území k moři. I zde byl vliv lidské činnosti patrný, ale málokdy narušil vzmáhající se les zcela. Teplomilné doubravy a habrové lesy teplé části Moravy, Čech a Slezska hostí nejvyšší množství druhů rostlin a živočichů, z nichž většina z nich k nám přivandrovala v době poledové. Takové přírody se zachovalo velmi málo, ve větších územích spíše v temperátních (opadavých) lesích Rumunska nebo Ukrajiny, kde se dosud vzácně nacházejí dubové pralesy. Ve světlých lesích nížin postupně ubývalo velkých býložravců, neolitický člověk postupně vytlačoval přirozené druhy z lesů dále od obydlených oblastí tak, jako likvidoval konkurenční druhy — šelmy. Ty totiž ohrožovaly stáda dobytka. Z naší krajiny postupně vymizel lev, zubr a tur a rovněž malé druhy bezobratlých, které tyto obry doprovázely. Zbytky biodiverzity rozmanitých ekosystémů nižších poloh chráníme v řadě rezervací, často s nutností tato území uměle prosvětlovat. Tak jako na současných stepích — pastvinách chráněných v přírodních památkách musíme pást či kosit trávu, aby se nám druhy organismů z doby ledové zachovaly, musíme prosvětlovat i lesy nižších poloh. Řada vzácných a dnes často silně ohrožených teplomilných lesních druhů totiž vyžaduje světliny. Ty vznikaly v pravěké krajině doby poledové pastvou býložravců nebo činností člověka. Ukázkou takové krajiny je moravská Hodonínská Dúbrava. Světlý les pamatující těžby dubového dřeva na sudy a dřevin v podrostu Sedmá generace 6|2015

na tyče a palivo dnes nazýváme střední les nebo pařezina. Pravěké využívání lesa v okolí sídlišť osídlených již od neolitu se na mnoha místech zachovalo do minulého století. S tím i rozmanitost světlého lesa. V Národní přírodní památce Hodonínská Dúbrava roste patrně největší počet druhů rostlin na jediném hektaru — více než sto padesát. Střídají se tu světlomilné druhy mírných svahů a druhy střídavě podmáčených půd, takže tu najdeme pospolu čtyři druhy kosatců, gladioly nebo deset druhů orchidejí. Podobná území potřebují ochranu i v lužní oblasti Moravy, na soutoku Moravy a Dyje, území, kde se nedaří zřídit velkoplošné chráněné území a hospodaří se dosud holosečně. Starý kulturní les, který hostí plejádu rostlinných a živočišných druhů, dnes nazýváme starobylý les. Les je to kulturní, donedávna se v něm hospodařilo výmladkově, tedy tak, že se silnější pruty řezaly na otop a tyče do plotů. Z pařezů, které takto vznikají, znovu narostou mladé výhony. Známe to u lísky, ale takto se používaly téměř všechny listnaté stromy v blízkosti sídel po celém území Evropy. Místy se ponechávaly velké semenné stromy jako stavební dřevo; takovému lesu pak říkáme les střední. Starobylé lesy nejsou pralesy, jsou to lesy dodnes využívané k těžbě dřeva, využívaly se někdy již dlouhodobě, ojediněle už od pravěku. Celé lesní společenstvo je ale takovým využíváním velmi málo pozměněno a některé tamější druhy rostlin a živočichů nikde jinde nenajdeme.

Lesy přírodní — pralesy Zachovalé pralesy najdeme až od středních poloh. I tyto lesy člověk navštěvoval a těžil zde téměř po celém území střední Evropy dřevo, sbíral rostliny a lovil. Přesto většinou postupoval jednotlivým přístupem, vybíral velké stromy, které odtud dopravoval do nižších poloh, a tak ekosystém narušoval jen nepatrně. Narušovaly jej však i přírodní cykly, kam můžeme zahrnout povodně, vichřice, sesuvy a jiné přirozené disturbance. Les se po takové lokální katastrofě vždy opět vzpamatoval a vrátil do rovnovážné, stabilní polohy. Ekologická stabilita, jak této schopnosti přírodě blízkých společenstev říkáme, byla velmi vysoká. Dokonce i horské pralesy, kde přírodní živly narušují přirozené prostředí nejvážněji, směřovaly vždy k ustálenému společenstvu, kterému říkáme klimax. Na Šumavě a v dalších vysokých horách, kde už rostou přirozeně smrky, k rozsáhlým větrným smrštím, které přelámaly a vyvrátily stromy na velkém území, docházelo pravidelně i v minulosti, kdy ještě člověk neměl takovou ničivou sílu jako příroda. Pralesy se tedy vyvíjely jinak v nižších polohách a jinak na horách. Navíc se lišila i dyna­mika, tedy cykly, v nichž se les obnovoval. V nižších a středních polohách nevznikaly velké přírodní holiny, půda zůstávala většinou stále krytá porostem nebo rozkláda­jícím se dřevem. To dokázalo nasát v době intenzivních dešťů obrovské objemy vody, další voda se zasakovala hluboko do země chodbičkami po odumřelém dřevě. V sušší části roku les pomalu vodu vypouštěl. Ve vyš­ších polohách docházelo ve střední Evropě i k velkoplošnému rozpadu lesních eko­systémů, vichřice polámala stromy na rozsáhlém území a lesní společenství se tam začalo vyvíjet nanovo díky pionýrským dřevinám. Tomuto procesu říkáme sukcese. Středoevropské pralesy nížin jsou dubové nebo habrové a vytvořily se vzácně, neboť v nižších polohách člověk působil už v pleistocénu (tedy před více než deseti tisíci lety). Nížinné pralesy středoevropského prostoru bychom našli jen vzácně v zařízlých str­mých 43 |

Rybníky Hlinavky, foto: Petr Jelínek.

| DROBNOHLED

foto: Petr Jelínek

údolích, kde vedle dubu rostou také javory, habry, lípy a jilmy. Spíše než v čes­kém prostoru zůstaly v přírodním stavu v Karpatech. Bukových pralesů středních poloh nám po intenzivním lesnickém hospodaření také moc nezbylo. Pralesovité bučiny vzácně najdeme také v místech strmého te­rénu. Bučina může dorůstat až padesáti metrů a dožít se i 400 let, spíše však méně — z dřevin dominujících pralesům střední Evropy patří spíše ke krátkověkým. Pralesy horských poloh tvoří směs buku, jedle a smrku a ty nám díky své odlehlosti a obtížné dostupnosti zůstaly tu a tam zachovány. Nejznámější jsou Boubínský prales a Žofínský prales v jižních Čechách, ale zachovalejší pralesy najdeme opět v Karpatech, kde nejsou tak poškozovány vysokými stavy spárkaté zvěře jako u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Přírodní rovnováhu zde udržují, alespoň do jisté míry, predátoři — dravé šelmy, bez nichž je lesní ekosystém neúplný a nezdravý. Největší stromy u nás mohou dorůstat právě na horách nebo v podhůří, kde už je dostatek srá­žek. Jedle i smrk může dorůst až šedesáti metrů, i když takto velké výšky se dožijí vzácně. Král smrků v Boubínském pralese dosahoval 57,6 metrů a padl v roce 1970. Stromy jsou přizpůsobeny na konkurenční prostředí, kde musí předrůstat své okolí. V lesích hos­podářských, kde se stromy těží zpravidla ve věku sto let, ovšem dřeviny takových výšek dorůst nemohou a většinou dosahují kolem třiceti pěti metrů. V přírodních lesích stromy nemusí nikdo sázet, mají schopnost se samy zmladit, seslat semínka, která brzy vyklíčí, a ve stínu starého lesa vzniká nový les. Tak jako nikdo nemusí krmit zvěř, protože je zvyklá živit se tím, co v lese najde, ani stromy ke svému růstu nepotřebují pomoc. Tak to může fungovat ve všech tuzemských lesích, i v těch hospodářských, nebudeme-li dělat holoseče. Existuje dokonce několik evropských států, kde jsou holé seče zakázány, jelikož ničí svrchní vrstvu půdy (viz 7.G 3/2007). Stromy, které vyrostou v podrostu lesa, jsou zdravější, a hlavně na dané stanoviště patří — vyhovují jim klimatické a půdní podmínky tohoto místa. Prales se oproti lesu hospodářskému, pravidelně těženému, liší vedle výšky a mohutnosti stromů především přítomností mrtvého tlejícího dřeva. To má v pří­rodním ekosystému nepostradatelnou úlohu — zadržuje vodu, je hnojivem a přírodním prostředím pro řadu živočišných druhů a hub, dokonce i pro semenáčky rostlin. Smrky v horském lese klíčí právě na tomto mrtvém dřevě, které je pro obnovu lesa nezbytné. Ponechávání části zdejší přírody přirozenému vývoji bez zásahů člověka při vydatných deštích podstatně napomáhá tlumit vodní odtok do nižších, obydlených poloh. Díky němu můžeme také lépe pochopit řád přírody.

Divočina vodní a jinak bezlesá Voda měla prastarou dynamiku, tedy cyklus změn, který probíhal nepřetržitě a vytvá­řel rozmanité prostředí pro rostliny i živočichy. Řeky na horách spíše odnášely a řeky v nižších polohách spíše nanášely (akumulovaly), v rovinatém terénu tvořily řeky meandry tam i tam. Postupné protrhávání meandrů zapříčinilo vznik nejdříve slepých ramen toků, které se po odtržení od hlavního toku staly „mrtvými“. Tato oddělená ramena však překypují životem, který jinde nenajdeme. Přizpůsobila se zde řada dnes už vzácných a chráněných druhů rostlin a živočichů, například lekníny, stulíky, masožravé bublinatky, želvy, ledňáčci nebo obojživelníci. Nová vodní prostředí umí sama vytvářet i některá zvířata, například bobr svými stavbami. |44

Sedmá generace 6|2015

DROBNOHLED |

Podobně jako v lesích, které dnes čelí několikanásobnému počtu býložravců, než bylo v divoké krajině středoevropského prostoru běžné, ani umělé vodní nádrže nejsou stabilní. Regulované toky a vodní nádrže neposkytují prostor původním druhům organismů, jsou většinou silně druhově ochuzené, zato přerybené. Slepá a mrtvá ramena meandrujících toků porůstala vodní vegetace, skýtající výborné útočiště obojživelníkům a dalším organismům vodního světa. V takto bohatých ekosystémech se spous­tou úkrytů a rozmanitostí najdeme vedle ryb a obojživelníků taky plazy a ptactvo, přiživující se na bohaté líhni pulců a bezobratlých. Ve spleti vodních vzplývavých rostlin a rákosí najdou bohatství potravy, nevyhubí ale všechny jedince. Zato v přerybněném rybníku bez vegetace pomáháme populacím žab marně, i přes všemožné žabochody a ochrany proti přejetí jich každoročně ubývá. Dalším prvkem české krajiny, který obohacuje rozmanitost, jsou přirozená bezlesí. Zmínili jsme už bezlesí přírodních památek — bývalých pastvin, uchovávajících společenství rostlin a živočichů z dob ledových. Některé druhy bezlesí nám ale přece jen zůstaly v přírodním prostředí, a to na malých výstupech skal, především v oblastech vápencových kaňonů, pískovcových skalních měst a zařezaných vodních toků. Patří sem skály Moravského krasu, Českého krasu, ale také skalní města sever­ních a východních Čech, kde se na skalních římsách neudrží stromy, některé druhy trávníků však ano. Vedle nich zde najdeme také specifické druhy vysýchavých stano­višť, kterými dnes pokrýváme takzvané zelené střechy. Mezi ně patří tučnolisté rostliny, které znají všichni zahrádkáři — netřesky a rozchodníky. Další bezlesí najdeme až nad hranicí lesa. Jedná se o divočinu, která zůstala divoká pro svou nehostinnost. Ve vysokých horách, u nás jen v Kr­konoších a Jeseníkách, však byla i tady přirozená hranice bezlesí posunuta pastvou níž. Alpínské louky, jak těmto společenstvům říkáme, uchovávají druhy tundry z doby ledové, které se tady tehdy nalézaly i ve středních polohách. Typickým příkladem reliktních (pozůstalých) glaciálních druhů jsou ostružiny morušky se žlutými plody. Zcela běžně se vyskytují v boreálním pásmu severní Evropy, u nás však zůstaly pouze nad hranicí lesa v Krkonoších. V době ledové patrně rostly mnohem níže, po oteplování začátkem holocénu se stěhovaly stále výš a na je­jich místo nastoupil listnatý les. Ze známých rostlin horského bezlesí, které dnes krášlí snad každou jarní zahrádku, jmenujme bílé narcisy. Jejich přiro­zená stanoviště najdeme dodnes na vrcholcích některých evropských hor, a to od Alp po Karpaty, například na polanách ukrajinského Pop Ivana na Podkarpatské Rusi. Některé z těchto rostlin později našly nové útočiště na kosených horských loukách, tam je ještě místy na západní Ukrajině najdeme. Z dávné doby ledové nám zůstala i další divočina bez stromů, rašeliniště. Připomínají rašeliniště severských boreálních lesů, tajgy. Rostou v nich vzácné masožravé rosnatky, omamná vlochyně nebo brusince podobná klikva. V severských lesích Norska nebo Švédska najdeme taková společenstva běžně, u nás jsou však vzácná a většinou chráněná v pří­rodních rezervacích. Díky vysoké hladině podzemní vody, která nemá kam odtéci, jim v krátkodobém horizontu nehrozí sukcesní přeměna na les.

republice rostlinných a živočišných druhů nadále ubývá. Dnes především v nelesní krajině, která se v posledních sto letech měnila nejvíce. Lesů naproti tomu od baroka přibývá a přibývá v nich i stromů listnatých. Lesy chráníme ve většině z více než 2500 chráněných území, některé druhy se k nám vracejí, některé kvůli pozvolnému oteplování krajiny migrují z jihu od našich sousedů. Přesto se podíl ohrožených druhů nesnižuje, a to ani druhů lesních. Z těch jsou nejvíce ohroženy ty žijící ve světlých lesích, nedostatečně zastoupených v chráněných územích. Rostou nebo žijí totiž v místech, kde se lidská civilizace usadila nejdříve. Ukázky takových společenstev se nabízejí v obou krasových oblastech, české i moravské. Přijatelné klima a všudypřítomné úkryty pro pravěké lovce znamenaly tisíce let trvající soužití lidí a přírody. A to i s nástupem doby poledové. Například výzkum rostlin jižní části Moravského krasu přinesl zjištění, že nám ubyla asi třetina druhů orchidejí. Většina z nich kvůli úbytku pastvin a luk, vymizely však i některé druhy lesní, mezi nimi i největší druh z čeledi vstavačovitých — střevičník pantoflíček. Řada druhů je navíc blízko vyhubení a nachází se na posledním nebo několika posledních místech. Kupříkladu hadinec červený ustoupil po přeměně pastvin na lesní společenstva a jelení jazyk celolistý vysbírali patrně botanici sami. Řada dalších druhů se ocitla na pokraji vymření, třeba lesní orchideje skenobýl bezlistý, korálice trojklanná nebo vstavač nachový, v jiných společenstvech dožívá poslední trs kosatce sibiřského nebo kapradinka skalní, rostoucí už na jediném místě této části Moravského krasu. Sledování populace ohroženého stromu tisu červeného ukázalo, že z několika set rostoucích semenáčků není žádný větší než jeden metr, přemnožená zvěř jej totiž — pokud není zavěšen někde na skalní římse — navzdory jedovatosti vyhledává a ožírá. Oproti většině ostrovů je středoevropská krajina velká, což druhům umožňovalo přežívat i při změnách klimatu. Dnešní rozkouskování krajiny (viz 7.G 6/2012) však migraci omezuje nebo ztěžuje. Význam tak nabývají společenstva hospodářsky využívaná, přitom však přírodě blízká, například obhospodařované lesy, zahradní jezírka nebo kosené louky. Zde se může při spolupráci hospodáře nebo vlastníka s úřadem ochrany přírody řada ohrožených druhů zachovat. Výzkum v lesích v bezprostřední blízkosti města Brna například prokázal nejen to, že ohrožené druhy mohou v hospodářských porostech přežívat, ale že jejich početnost místy dokonce narůstá. Příkladem může být již zmiňovaný střevičník pantoflíček na jiném místě u moravské metropole, a to v Lesích města Brna, případně silně ohrožená vstavačovitá rostlina okrotice červená v lesních porostech Mendelovy univerzity. Obě rostliny prospívají v rezervacích, odkud hojně osidlují hospodářské lesy v posledních čtyřiceti letech obmýtí, tedy v dospělosti jinak těženého lesa. Pro zachování biologické rozmanitosti lesů tedy potřebujeme funkční síť chráněných území a rozumné lesní hospodaření bez holých sečí. Autor je lesník a ekolog, působí na Mendelově univerzitě v Brně. Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů, www.eeagrants.cz.

Úbytek rozmanitosti Navzdory prostředkům vynaloženým na ochranu přírody v České Sedmá generace 6|2015

45 |

foto: archiv Marka Kvapila

| DROBNOHLED

R ozhovor s M arkem K vapilem

Obnovovat pěstitelské dovednosti Marek Kvapil je dlouhodobým propagátorem permakulturního hospodaření a sdílení zkušeností s ekologickým zahradničením. Vedle vzdělávacích kurzů se aktivně zasazuje za uchování a šíření neprůmyslových a špatně dostupných odrůd. Spolupracuje s genovou bankou Gengel o. p. s. a na úrovni ministerstva zemědělství se snaží prosadit zmírnění legislativy směrem k volnějšímu šíření semínek. Je autorem webové platformy potravinovezahrady.cz, kde sdílí svoje poznatky a zkušenosti. Rozhovor se odehrál letos v září u příležitosti prvního Fóra potravinové suverenity, kde Marek Kvapil vystoupil. Mluvili jsme zejména o „semínkové“ krizi naší doby a o možnostech jejího překonání. Pojmenoval jste několik extrémů soudobého zemědělství, které lze zmírnit návratem k semenaření. Mohl byste je stručně představit? Prvním velkým problémem je příliš centralizované osivářství. To znamená, že několik málo obrovských, často nadnárodních |46

korporací pohlcuje menší semenářské firmy a dochází ke koncentraci moci do několika málo semenářských center. Velké osivářské firmy mají tendenci v nově získaných dceřiných firmách vyřadit méně ekonomicky zajímavé linie. To ale přispívá k omezování

rozmanitosti a zvýšení rizika negativních globálních dopadů, pokud jeden z těch velkých zdrojů selže — například některé z hodně rozšířených odrůd Monsanta. Druhý extrém se týká toho, že v průmyslových zemích jsou zemědělci Sedmá generace 6|2015

DROBNOHLED |

a pěstitelé včetně zahrádkářů hodně závislí na nákupu semínek od osivářských firem. Farmářská osiva nebo pěstování vlastních semínek se dnes dělá spíše okrajově, i když už se k tomu někteří pěstitelé začínají vracet. Producenti osiv tuto závislost záměrně posilují, protože z toho mají zisky. Když si totiž koupím takzvané patentované osivo, například od Monsanta, musím podepsat smlouvu, že si je sice můžu vypěstovat a sklidit, ale ne znovu zasít. Druhým nástrojem zvyšování závislosti na osivářských firmách je takzvané hybridní osivo. To se semenařit teoreticky dá, ale nehodí se k tomu, protože není geneticky stabilní a dané odrůdy si neuchovávají požadované vlastnosti. Když tedy vyseju hybridní osivo, vyrostou mi sice pěkná rajčata, ale když si z nich vezmu semínka a další rok je vyseju, rajčata mají úplně jiné vlastnosti, můžou být v horší kvalitě a je to celé rozhozené. Dnes už jsme bohužel v situaci, kdy naše největší firmy jako Semo například nenabízejí jedinou nehybridní odrůdu okurek. A pěstitelé, co už nechtějí za semínka utrácet, se tedy k nehybridním odrůdám vhodným k semenaření dostanou jen stěží. Často zdůrazňujete, že osivářské firmy zároveň patří mezi největší výrobce agrochemie. Doslova jste uvedl, že například Semo má v popisu „výrobu a produkci chemických jedů“. O čem tato souvislost vypovídá? Zejména o kvalitě jejich osiva, respektive odrůd. Tyto firmy logicky vytvářejí takové odrůdy, které chemii potřebují, protože pak prodají obojí — osivo i chemické přípravky. A i když potom taková firma nabízí i bio osivo, ještě to neznamená, že se jedná o neprůmyslovou odrůdu šlechtěnou tak, aby nepotřebovala chemii. A v tom spočívá další úskalí: těch neprůmyslových odrůd skutečně vhodných k pěstování bez chemie není mnoho a dnes už není jasné, které to jsou. Bylo by tudíž velmi užitečné, kdyby tady byl někdo, kdo by různé odrůdy testoval v neprůmyslových podmínkách a ty osvědčené potom nabízel pěstitelům, kteří se chtějí obejít bez chemie. Třeba ve Velké Británii existuje malá rodinná semenářská firma, Real Seeds, která to dělá. Ty odrůdy, které se jim pěstovat nedaří, vyřadí, a ty ostatní potom namnoží a prodává je lidem. Sedmá generace 6|2015

To by myslím mělo být i u nás. Real Seeds se také specializují na odrůdy pro zahrádkáře. Naše Semo sice pro zahrádkáře také prodává, ale jeho primární odbyt zajišťují velcí konvenční zemědělci, takže šlechtí hlavně pro ně. Neprůmyslových odrůd, adaptovatelných pro pěstování bez chemie, je tedy u nás nedostatek? Ano, souvisí to s výše řečeným, že hodně velkých osivářských firem zároveň produkuje chemii. Není to tak, že žádná z konvenčních odrůd by se nedala bez chemie vypěstovat, ale obecně ji potřebují. Celosvětově sice většina pěstovaných odrůd stále patří — díky samozásobitelství — mezi neprůmyslové, ale v těch takzvaně vyspělých zemích už je tomu naopak. Ještě terminologická poznámka: pojem neprůmyslové odrůdy není moc zažitý. Blízko k němu má termín low-input odrůdy, neboli odrůdy, které se dají pěstovat v režimu nízkých vstupů, bez chemických hnojiv, herbicidů a pesticidů. Opravdu platí, že osm největších evropských semenářských firem pokrývá 99 % unijního trhu? Platí, alespoň to vyplývá ze studie, kterou nechali vypracovat a zveřejnili evropští Zelení. Týká se to však jen Evropské unie. Celosvětově je to ještě horší: pět společností kontroluje 95 % trhu s osivy zeleniny; jenom Monsanto má téměř čtvrtinu. Takže Monsanto na evropském trhu také významně působí, i když se v EU nesmí prodávat geneticky modifikované plodiny k běžné konzumaci? Ano, Monsanto tady je a překvapivě i na trhu s osivem zeleniny. GMO plodiny se totiž u nás můžou používat na zkrmování, například u dojnic. V České republice bude jeho podíl menší, protože máme Semo a české osivářství je na vysoké úrovni, takže Monsantu dokáže konkurovat. Ale i ty české firmy jsou svým způsobem nadnárodní korporace, protože nezásobují jen český trh, ale i jiné země. Prakticky celou historii se celá společnost věnovala produkci potravin a zemědělství. Dnes je to přesně naopak a drtivá většina obyvatel západních společností se věnuje službám. Neztrácejí se u nás kulturní

znalosti pěstování, a případně co to pro společnost znamená? Už se moc neztrácejí, protože se dávno ztratily v důsledku industrializace a kolektivizace zemědělství. Dnes se ty znalosti spíš znova objevují. Občas na venkově nebo v okolí narazím na pár hodně starých sedláků, kteří ještě vydrželi a sečou si podél cesty seno, krmí jím doma voly a prodávají je pak někam na maso. Ale to už jsou tak ojedinělé případy, že… Ano, od nich by ještě bylo možné na tu tradici navázat, ale myslím, že většina už je zcela pryč. Co se s tím tedy dá dělat? Musíme tu tradici hledat a vytvářet zase znovu a využívat k tomu současné prostředky. Takže já třeba dělám vzdělávací kurzy, kde ty znalosti — byť omezené, protože jsem původně z města, ale už mám nasbírány nějaké zkušenosti a něco nastudováno z odborné literatury — předávám dál. A zároveň se na těchto kurzech sejdou lidi z různých zahradnictví, třeba i zemědělci, a přinesou své poznatky a zkušenosti. To je jedna z forem, jak znovuobnovovat pěstitelské dovednosti navzdory přetržené tradici. Zajímavé mi přijdou i permakulturní kurzy, při nichž se lidé mohou naučit sadu jednoduchých pravidel a získat vodítko, jak hospodařit — aby se v tom neztratili, aby věděli, na co si dát pozor a aby to taky dělali udržitelně; to znamená, aby ekosystém toho pozemku nedegradoval, ale vydržel co nejdéle. S tím souvisí bod, který se snažíte zviditelnit, a to je ochrana ohrožených odrůd a jejich uchovávání. Proč jsou tak důležité? Myslím si, že zemědělci a zelináři a zahrádkáři se můžou věnovat semenaření, a mohou tím přispět k ochraně některých ohrožených odrůd, krajových nebo starých, které už jsou dnes jen uloženy v genových bankách. Kdyby totiž banku zasáhl požár či povodeň a nikdo tu odrůdu nepěstoval, o všechny přijdeme. Pokud je tedy rozptýlíme do zahrad a na pozemky, před tímto rizikem se ochráníme. Ale není to jen tak: když se má odrůda uchovat, je potřeba, aby se nezkřížila s jinými odrůdami nebo s planými příbuznými rostlinami, protože tím ztrácí své vlastnosti. Takže je dobré o tom něco vědět a pro pěstitele 47 |

je to práce navíc. Ale nemusí být tak velká, záleží, co si kdo vybere. Hodně zajímavý přístup by byl, kdyby se vytvořily lokální komunity pěstitelů a rozdělily by si práci tak, že každá z nich by semenařila jednu nebo dvě odrůdy, ale nejen pro sebe, i pro ostatní. Ono když člověk začne semenařit, má semínek víc, než sám dokáže spotřebovat. Takže by v tomto mohla fungovat dělba práce a potom by to nebyla až tak velká zátěž. Ta komunita by dosáhla na dnes nedostupné odrůdy a zároveň by přispěla k jejich ochraně. A pokud jde o vytváření odrůd nových? To už hovoříme o šlechtění nebo i selekci jako jedné z metod šlechtění, což je ještě složitější. Ale také to nemusí být nic náročného. Dnes třeba existují alternativní šlechtitelé, kteří se vracejí ke krajovým odrůdám — rozmanitým, adaptovaným na podmínky dané oblasti a typickým pro tradiční zemědělství. Mluví se o nich jako o takzvaně primitivních odrůdách. Poté, co se začalo šlechtit a vznikla genetika, už najednou nebyly krajové odrůdy pro zemědělce tak výhodné. Ale dnes se ukazuje, že se k nim někteří zemědělci nebo alternativní šlechtitelé vracejí a vytvářejí i nové moderní krajové odrůdy. Postup je úplně jednoduchý: stačí nashromáždit větší množství odrůd z různých zdrojů, třeba deset, patnáct, dvacet, nechat je prokřížit mezi sebou a první dva roky nedělat žádnou selekci, aby se jen zkřížily a promísily jejich geny. A pak teprve začít podle nějakých kritérií selektovat. Třeba že chci, aby odrůda byla raná, dobře klíčila a rostlinky rychle rostly a měly ještě nějaké další vlastnosti. Selekci pak provádím rok co rok, a tím dochází k adaptaci. A čím větší rozmanitost je na začátku, tím lépe se rostlina dokáže přizpůsobit lokálním podmínkám. Takhle vyvinutá odrůda je pak velice zajímavá pro pěstování bez chemie. Takže se dá říct, že jde o opačný přístup, než když industriální zemědělství vytváří plodině ideální chemické prostředí? Ano, průmyslové zemědělství vlastně mění ekosystém. Půda se vysterilizuje, herbicidy ji zbaví plevelů, funguje tam ochrana před škůdci a chorobami, růst podporují hnojiva… Takže kontrolujeme všechny |48

foto: archiv Marka Kvapila

| DROBNOHLED

důležité aspekty životního prostředí a vytváříme optimální podmínky pro to, aby průmyslové odrůdy poskytly dobrý výnos. Existuje ovšem jedna pěkná studie od českých vědců, v níž srovnávali krajové odrůdy ječmene s těmi moderními a zjistili zajímavou věc: ty moderní samozřejmě dávají vyšší výnosy, ale jen v optimálních podmínkách. Když se něco pokazí, najednou je ve výnosech krajové odrůdy předčily. A co se vlastně může pokazit? Může přijít špatné počasí, extrémní sucho jako letos, nebo může dojít k tomu, že z nějakého důvodu nebude dost hnojiv. A může se objevit řada jiných problémů. A v takových nepříznivých podmínkách mohou někdy krajové odrůdy fungovat lépe. Jen málokdo ví, co jsou to semínkové, či lépe genové banky. Kdy vznikly a k čemu slouží? Genové banky vznikly v době, kdy si společnost uvědomila, že dochází ke genetické erozi. To znamená k nevratné ztrátě genů, jejich kombinací a celých odrůd. Vznikla tudíž potřeba ohrožené odrůdy nějak chránit a zachránit. V genových bankách je tedy uloženo osivo starých či krajových odrůd — většinou v mrazu, aby dlouho vydrželo. Tímto způsobem se podařilo zachránit mnoho odrůd a je skvělé, že genové banky máme. Není to však jediný způsob, jak tyto odrůdy uchovávat. Tuto cestu by myslím bylo dobré doplnit o jiné způsoby, které nejsou tak rozšířené a podporované. Například tím, jakým to u nás dělá obecně prospěšná společnost Gengel, která ohrožené odrůdy uchovává v zahradách různých pěstitelů. Tento způsob konzervace má také svá úskalí, třeba to, že se mohou odrůdy nekontrolovaně křížit, pokud si je pěstitelé nepohlídají. Což se v genové bance nestane. Ale tento způsob má i výhody, třeba tu, že dochází k adaptaci — odrůda se mnohem více vyvíjí. Takže když se mění prostředí, ekosystém, mutují škůdci a choroby a po padesáti letech se z genové banky vytáhne zakonzervované osivo, ta odrůda už není na změněné podmínky vůbec připravena a může být náchylná k novým mutacím chorob a škůdců.

Ještě zajímavější je, že v genové bance se uchovávají jen odrůdy, geny, nikoliv zkušenost, jak je použít a k čemu jsou dobré. Kdežto když si je lidé uchovávají na zahrádkách, většinou je i sami používají a tu zkušenost si mohou navzájem předávat. Kde všude genové banky po světě jsou? Má je většina vyspělých zemí a jsou financovány státem. V České republice genová banka uchovává tisíce odrůd. Na internetu najdete její archiv, do kterého můžete nahlížet a dokonce si osivo vybraných odrůd vyžádat. Akorát je pak musíte pěstovat pouze pro vlastní potřebu a písemně se zavázat, že je nebudete šířit dál. Z jakého důvodu? Ten úplně přesně neznám: myslím si, že to je jedna z věcí, která by se mohla změnit. Když už si někdo po hledání v archivu osivo vyžádá a vyzkouší třeba patnáct starých českých odrůd rajčat a dejme tomu pět z nich ho zaujme, nemůže je nabídnout dalším lidem. Což je škoda. Nevidím důvod, proč by to mělo být zakázáno. Problém některých genových bank spočívá také v jejich podfinancování. Nevím, jak je na tom v tomto ohledu ta česká, ale týká se to třeba ruské genové banky, Institutu rostlinné výroby N. I. Vavilova. Mimochodem jde o první genovou banku na světě, založenou slavným ruským genetikem. Z expedicí si přivážel nasbíraná semínka nejrozmanitějších odrůd a příbuzných planých rostlin a shromažďoval je. Absolvoval i expedice do východní a střední Evropy, takže v ruské bance najdeme i spoustu starých Sedmá generace 6|2015

DROBNOHLED |

českých a moravských odrůd — objevil jsem tam třeba hanácké odrůdy. Vavilovův institut bohužel trpí nedostatkem financí a tamější semínka nejsou v dobrém stavu. Tam jde skutečně o čas. Semínka každým rokem ztrácejí klíčivost a možná už hodně z nich nikdy nevyklíčí, nebo do tohoto stadia brzy dospějí. Pracovníci institutu před časem sami vyzývali k tomu, že kdyby měl někdo o semínka zájem, ať se jim ozve. Nevím ale, jak se od té doby situace proměnila, protože politická situace není úplně ideální a možná se za pár let ještě zhorší a bude ještě větší problém ta semínka třeba k nám dostat. Kdyby se do toho nějaký nadšenec vrhl, byl by to myslím zajímavý projekt.

výrobci v zemích globálního Jihu nebo ze Středomoří. My jsme byli například v zelenině soběstační, dnes jsme jen ze 40 %. Máme tady také spoustu krásných, tradičních českých odrůd jablek, které ale nelze snadno získat, protože řetězce preferují primárně italské odrůdy. Jak dovozové, tak pěstované u nás. Jaký mají řetězce vliv na lokální pěstování nebo na české odrůdy? Popravdě nevím. To je těžko posuzovat. Určitě nějaký ano, ale… Je možné, že když by se preferovaly u nás pěstované potraviny, upřednostnily by se i české odrůdy. Ale já bych z mizení zdejších odrůd řetězce asi vůbec neobviňoval, to není jejich problém a asi o tom ani nikdo z nich vědomě neuvažuje.

Do jaké míry si myslíte, že za ztrátu rozmanitosti našich českých odrůd mohou prodejní řetězce? Zahraniční supermarkety, které u nás působí, totiž preferují nízkou cenu produktů, kterou většinou zajišťují

Ne, to v žádném případě není vědomé, oni se řídí trhem a preferují levnější zboží, které ale většinou pochází ze zemí globálního Jihu, nebo má nějaká specifická kritéria, která řetězce požadují.

No, možná to souvisí s odrůdami tak, že jsou na základě takto nastaveného ekonomického systému preferovány právě ty nejvýnosnější a nejefektivnější. Takže potom ty starší nebo neregistrované odrůdy, které poskytují menší výnosy, ale mohou být zajímavé třeba výživově, tvarově či chuťově, nemají moc šanci. Je to dáno i tím, že plodiny v supermarketech musí být trvanlivé a vizuálně pěkné, což jsou dvě vlastnosti, které často mohou být s dobrou chutí v rozporu. Existuje třeba pěkné divoké rajče, které má miniaturní, ale chuťově strašně dobrá rajčátka. Komerčně jsou ale asi nepoužitelná, protože nevydrží moc dlouho a jsou vyloženě vhodná na přímou spotřebu pro zahrádkáře. Jen je musíme chtít pěstovat. Připravil Tomáš Uhnák, působící v nevládní organizaci Ekumenická akademie. Kontakt: [email protected].

TERRAPIE / Zuzana Vlasatá O tygrovi, lvech a koze Dobrou zprávu o Zemi aby člověk pohledal. Sekce divoké přírody v britském deníku The Guardian připomíná spíš černou kroniku: více než polovina druhů primátů je na seznamu ohrožených druhů, severoafrický soudce ruší zákaz místního obchodování s rohy nosorožců, krvelačnost moderních lovců je katastrofou pro planetu, o ulovení šestnácti vlků má zájem až 11 000 Norů, japonská velrybářská flotila se chystá na Antarktidu, čmeláci přestávají kvůli pesticidům opylovávat jabloně, jelen sražený autem nakráčel na newyorskou pohotovost, sněžný levhart v ohrožení — spolu s Himálají čelí klimatickým změnám, Indonésie hoří. Proč nás to nezajímá? Potěšit nás musí jen relativně drobné úspěchy. Francie coby první stát Evropské unie zakázala dovoz lvích trofejí: tlap, hlav a kůží. Stalo se tak téměř čtyři měsíce po zabití slavného zimbabwského lva Cecila americkým dentistou. Francouzská

Sedmá generace 6|2015

ministryně životního prostředí Ségolène Royalová napsala v dopise herečce a známé ochránkyni práv zvířat Brigitte Bardotové, že rovněž zvažuje přísnější kontroly pro ostatní druhy trofejí. Mezi lety 2010 a 2013 bylo do Francie dovezeno více než sto lvích trofejí — země je tak jedním z rekordmanů v celé unii. Radosti ovšem vocáď pocáď: unijní vědecká skupina, která pravidelně reviduje dovoz exotických trofejí na základě stavu a udržitelnosti daného druhu, se letos v září sešla a dala dovozu lvích pacek a spol. z Tanzanie, Mozambiku a Zambie zelenou. V říjnu však jiní vědci varovali, že lví populace ve střední a západní Africe patrně v příštích dvou desetiletích klesne na polovinu. Dosti lvů, přejděme k tygrům. Je prostě vrcholně nespravedlivé přirovnávat lidi v hanlivém a urážlivém smyslu ke zvířatům. „Chováte se jako zvěř!“ vykřikli nejeden zoufalý učitel či učitelka na žactvo.

„Kéž by,“ patřilo by se kontrovat po zhlédnutí záběrů z ruského Primorski safari parku. Sibiřský tygr jménem Amur se tam totiž spřátelil s kozlem Timurem, což by možná nebylo až tak zvláštní, kdyby původně chovatelé nezamýšleli předhodit kozla tygrovi ke svačince. K uzavření přátelství mělo podle svědků dojít poté, co kozel Timur použil k sebeobraně před snědením své mohutné rohy. „Tygra to zmátlo, a rozhodl se proto raději si s kozlem víc nezačínat,“ popsal ředitel parku Dmitrij Mezencev. Četná videa zveřejněná na internetu zachycují neobvyklý pár při všedních denních hrách. Timur Amura všude doprovází, což tygr toleruje. Kozel prý dokonce projevuje neklid, ztratí-li se mu tygr z očí. To už není ani humanismus. Příběh Timura a Amura je snad ještě víc. Nemohli by se se svými kořistmi obdobně spřátelit i lidští predátoři?

49 |

zdroj: medziknihami.sk

| KULTURNÍ zahrada

L ucie S ovová

Jak jsem se stal vegetariánem „Jsem vegetarián.“ „Jsi co?“ „Nejím maso.“ „Jak můžeš nejíst maso?“ „Prostě nejím.“ „Žádné maso. Steak?“ „Ne.“ „Kuře?“ „Ne.“ „A co klobásu?“ Takto popsal Jonathan Safran Foer úskalí vegetariána ve svém poloautobiografickém románu Naprosto osvětleno. Hrdina jeho druhého díla Příšerně nahlas a k nevíře blízko už je dokonce vegan. Ve své třetí knize Jíst maso se americký židovský spisovatel odklání od beletrie k esejisticko-publicistickému žánru a poté, co se ve svých novelách vypořádal s tématy holocaustu a 11. září, si bere na paškál výrobu masa. Už z autorových předchozích děl je zřejmé, že Foer má zvláštní dar vyprávět příběhy. Právě tím je kniha Jíst zvířata především — osobním příběhem spisovatelova vztahu k masu. Setkáváme se (opět) s jeho ukrajinskou babičkou, která po útěku před válečným hladomorem stále plní svůj sklep zásobami na horší časy. Na dalších stránkách vrtí ocasem fenka George, která změnila Foerův dříve spíše chladný vztah ke zvířatům. Konečně se spisovatel svěřuje i s tím, jak coby mladý student filosofie s vegetariánstvím koketoval. Hlubší zájem o jídlo v něm ale probudilo až narození syna. Čím sytit nově započatý život se ukazuje jako palčivější otázka, než jak zaplnit vlastní žaludek — což je příležitost pro velké klišé, nutno ale říct, že motiv budoucích generací Foer užívá jen příležitostně a s citem.

Protože jsou chlupatá a mají hebkou srst Od ryze osobního, trochu rozvleklého úvodu, v němž autor místy bojuje se syndromem „jsem slavný spisovatel, takže každé hnutí mé mysli je zajímavé“, se přesouváme do roviny obecnějších úvah |50

o mase v naší společnosti. V této dle mého mínění nejzajímavější části knihy se autor například zamýšlí nad tím, proč se v některých kulturách jedí vybrané druhy zvířat a ne jiné (o tom podrobněji pojednává kniha Melanie Joy s výmluvným názvem Proč milujeme psy, jíme prasata a obouváme se do krav, která ale v češtině zatím nevyšla). Tuto myšlenku dotahuje do důsledků, když přemítá, jak náročné je zbavit se 3—4 milionů toulavých psů a koček, které se každoročně utratí v USA. „Kdybychom nechali psy být psy (…), vytvořili bychom trvale udržitelný zdroj lokálního masa,“ píše s neochvějnou logikou, proti níž má environmentalista a příznivec lokálních potravin jen stěží co říct. Pes je zhruba stejně inteligentní jako prase, stejně rád se druží nebo válí v blátě. A dobře připravené psí maso je stejně chutné a výživné. Než tu myšlenku poválíte na jazyku, dovolím si malou odbočku — právě v této pasáži pozorný čtenář začne pochybovat o kvalitě českého překladu, když se dočte, že Indiáni mají v úctě krávy. Překladatelka Lucie Menclíková se sama hlásí k vegetariánství a do Sedmá generace 6|2015

KULTURNÍ zahrada |

Foerova díla se vrhla z osobního nadšení, což je sice sympatické, podobnými lapsy a zvláštně kostrbatými větami ale svému oblíbenému autorovi moc dobrou službu neudělala.

O lidech a jiných zvířatech Ale zpět k obsahu: scénu u babičky, jejíž s láskou připravené kuře nemůžete odmítnout, aniž byste jí zlomili srdce, jistě mnoho českých vegetariánů a veganů důvěrně zná. Jídlo není jen prostředkem přežití, ale také společenskou událostí. „Nevybíraví všežravci — ‚se mnou není problém, jím všechno‘ — se mohou paradoxně jevit jako sociálně vnímavější než jedinci, kteří se snaží stravovat tak, aby to bylo společnosti skutečně prospěšné,“ shrnuje Foer trpkou pravdu. Konverzace o mase a vegetariánství zároveň vzbuzují v lidech nečekané vášně — větší než, řekněme, otázky jezení či nejezení hub, plísňových sýrů nebo koprovky. Důvod kontroverznosti konzumace živočišných produktů Foer spatřuje v tom, že otázka „Co je maso?“ neodvratně vede k „Co je zvíře?“ a odtud prakticky nevyhnutelně k „Co je člověk?“. Masožravci konzumaci zvířat často ospravedlňují na základě předpokladu druhové nadřazenosti člověka: život, utrpení a smrt zvířat nemá stejnou váhu jako to naše. Vegani a vegetariáni ale rovněž poukazují na výsadní postavení lidského druhu: jsme schopni soucitu a máme možnost si vybrat, co budeme jíst. „To, že jíme, nebo nejíme zvířata, často zdůvodňujeme úplně stejně: nejsme jako oni,“ poznamenává Foer.

Proč se na krůtí farmě zamykají dveře? Jíst zvířata podle autora nemá být přímočarou propagací vegetariánství. První část knihy skutečně zaplňují podnětné a v zásadě nekonfrontační filosofické úvahy pro ty, kteří — stejně jako sám spisovatel — nemají v otázce masa úplně jasno. Jakmile se ale dostaneme k samotnému popisu praktik živočišné výroby, smířlivý tón mizí a z kapitol cáká krev. A kdyby jen krev — oči, vnitřnosti, usekaná kopýtka a ocásky, rozřezané žábry, spálené zobáčky, polámaná křídla, zdeformované nožky, hnis, moč, výkaly, bakterie, chlór, vařící nebo zelektrizovaná voda. Věřím tomu, že lze napsat poetický a ducha povznášející popis domácí zabijačky. V případě průmyslových velkochovů to ale snad ani možné není, a právě kvůli podobným výjevům mnoho lidí maso jíst přestalo. Mnozí další ale pravděpodobně v tuto chvíli knihu zaklapnou a zahodí, protože si nechtějí kazit chuť. Upřímně, po tak barvitém popisu krávy stahované z kůže za živa odložíte nejen řízek, ale dost možná i jakýkoli jiný žvanec. Kniha se zaměřuje na situaci v USA, přičemž autor občas poznamená, že ta či ona metoda se v Evropě nepoužívá. Nedělejme si ale iluze, o tolik „lepší“ naše velkochovy nejsou (škoda že českému vydání chybí krátký dovětek z místního prostředí). Foer výzkumu živočišné výroby podle svých slov věnoval tři roky a zjištěná fakta jej šokovala. Informovaného čtenáře ale v zásadě moc nepřekvapí. Foer navíc poznatky neuspořádal příliš systematicky, výklad strukturuje spíše volně (s poněkud zmatečným číslováním podkapitol), některé poznatky se zbytečně opakují. Nadsázka, ironie a hovorový jazyk místy pomáhají těžké čtení odlehčit, jinde ale působí přinejmenším dráždivě. Za nejsilnější momenty této „faktické“ části tak považuji popis autorova nočního průniku na krůtí farmu nebo pasáže věnované monologům dalších aktérů — velmi zajímavý vhled nabízí třeba promluva provozovatele velkochovu. Sedmá generace 6|2015

Značný prostor Foer věnuje také ekologickým dopadům živočišné výroby, oceňuji i části věnované rybolovu — obě tato témata bývají mnohdy v pojednáních o produkci masa upozaděná. Autor se také náznakem dotýká širších souvislostí velkochovů. Poukazuje například na hrozbu šíření nemocí, jako je ptačí nebo prasečí chřipka, a další zdravotní rizika — kupříkladu že v USA spotřebují hospodářská zvířata více antibiotik než lidé, což přispívá ke vzniku rezistentních infekcí. Dále podotýká, že prostředí velkochovů a zejména jatek poškozuje nejen zvířata, ale i zaměstnance. Těžká dřina ve vysoce stresujících podmínkách za minimální mzdu ničí nejen fyzické zdraví, ale i duševní pohodu mnohdy ilegálních dělníků. A ti si své frustrace vybíjejí na jediných, kteří jsou v hierarchii ještě níže — na zvířatech.

Nejezte maso. Nebo? Ačkoli se značná část textu věnuje velkochovům (kde také vzniká většina masa), Foer čtenáře seznamuje i s menšími a ke zvířatům přátelštějšími farmami rodinného typu. Popisuje šťastně pobíhající krůty a porážku prasat na „humánních“ jatkách. Na škále mezi striktním vegetariánstvím a výběrovou konzumací (morálně únosného) masa se ale sám nakonec přiklání k první variantě, přičemž podotýká, že rozdíly mezi těmito tábory jsou řádově menší než jejich odlišnosti od zastánců velkochovů. Foer trvá v zásadě jen na tom, že bychom měli jíst méně masa a v žádném případě si nekupovat to z velkochovů, dále ale nechává rozhodnutí na čtenáři. To na jednu stranu působí vstřícně, zároveň ale závěr knihy z tohoto důvodu vyznívá trochu rozpačitě a nedotaženě. Podobných rozporů najdeme v textu celou řadu. Například zkraje Foer lehce ironizuje radikální aktivisty z PETA, ovšem z publikací této organizace vychází značná část několika následujících kapitol. Jinde vkládá naději na změnu do amerických spotřebitelů, ale jen o pár stránek dál se dočteme, že „zodpovědnost rozhodnout, co je kruté a co laskavé, co ničí životní prostředí a co je udržitelné, by neměla ležet na spotřebitelích“. Lehce zarážející je také to, že se kniha ani slovem nezmiňuje o zvířatech chovaných na mléko a vejce, s nimiž je zacházeno neméně krutě než s těmi zabíjenými pro maso. Zdá se dost nepravděpodobné, že by autor během tak podrobného pátrání na tuto otázku nenarazil. Proč o ní tedy nemluví? Možná by „veganská verze“ knihy byla pro čtenáře příliš radikální, možná na takový krok není připravený ani sám Foer. Kniha Jíst zvířata je, jak jsem již psala na začátku, především příběhem samotného autora. Rozpory a nekonzistence jsou tedy v první řadě upřímnou známkou lidskosti — kdo z nás se jim vyhne? Přesto, nebo možná právě proto, kniha ve Spojených státech údajně přiměla k vegetariánství tisíce lidí. Přes všechny výhrady tedy Foerovi přiznejme zásluhy za to, že propůjčil své jméno, slávu a úsilí právě tomuto tématu. Jonathan Safran Foer: Jíst zvířata. Dokořán 2015, 292 stran. Autorka je doktorandkou na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.

51 |

Otakar Lebeda — Rybník Malý Dubovec, zdroj: www.vystavamavlast.cz.

| KULTURNÍ zahrada

B arbora B akošová

Skrytá esence českosti Výpravná výstava Má vlast — pocta české krajinomalbě přichází v čase, kdy se ptáme, co je pro českou kulturu typické a jaké její hodnoty vlastně hájíme. Nabízí proto nejen pohled na vývoj české krajinomalby, ale vyvolává také otázky, čím je specifická a na základě jakých charakteristických rysů vlastně vzniká naše láska k české scenerii. Výstava, organizovaná Spolkem výtvarných umělců Mánes a Správou Pražského hradu, probíhala v prostorách Jízdárny Pražského hradu od devátého září do prvního listopadu. Svým rozsahem je srovnatelná jen se svou o více než třicet let starší předchůdkyní kurátorovanou Jiřím Kotalíkem, jež ji v roce 1983 situoval do Valdštejnské jízdárny. Téma krajinomalby se tak veřejnosti v takovém formátu připomíná po dlouhé době.

Všechno hezky na hromádce Množství vystavovaných děl návštěvníky skutečně ohromuje a do jisté míry i vyčerpává. Nabízí hutný přehled krajinářských žánrů a slohů seřazených chronologicky v jednotlivých místnostech. Při proplouvání mezi sály můžeme obdivovat neurčité krajiny inspirované arkádským vzorem, typické svou měkkou světelností, silně romantizující výjevy živelných hor i realističtější zobrazení českých vesnic, polí a lesů. Následně se ale dostaneme i k subjektivnějšímu uchopení vnějšího světa, k plátnům, kde se doposud upjatý malířský štětec uvolňuje k experimentům s barevností, jakou známe od francouzských impresionistů a později expresionistů. Nejnovější malby rozkládájí krajinu do abstraktních vzorců a opouštějí již realitu úplně. Témata obrazů se od sebe rovněž liší. Na obrazech Augusta B. Piepenhagena nebo Adolfa Kosárka najdeme ony neurčité a idealizované krajiny, vizuálně zcela vzdálené českým. Vedle vyobrazení |52

významných českých symbolů jako Říp a Trosky nechybí ani obrazy v té době turisticky čím dál navštěvovanějších oblastí Šumavy (Bedřich Havránek) a Krkonoš (Julius Theodor Gruss, František Kaván). Výjevy z běžného života českého venkova můžeme spatřit například u Karla Liebschera a Josefa Ulmana, kteří se přiklonili k deskripci každodenní reality. U surrealistů v čele s Toyen se pak krajina rozpadá na síť freudovských symbolů, k jejichž významu se bez analýzy autorova nitra dostaneme jen stěží. Tato témata vzbuzují různé typy emocí, jejichž prostřednictvím můžeme českou krajinu uchopit. Děsivé skalnaté noční krajiny romantiků se střídají s pokojnější náladovou krajinomalbou a společně zrcadlí vnitřní rozpoložení autorů. Vyobrazení Řípu nebo Bezdězu jako symbolů české krajiny nebo zaujetí prostým vesnickým životem v kontradikci s panským životním stylem Němců zas odkazují k vlasteneckým tendencím umělců, usilujících o prolnutí emocí vzbuzených dílem s láskou k národu. Modernističtí autoři jako Oldřich Koníček, František Jiroudek nebo Václav Špála zas nechávají v této každodennosti působit vizuální rejstřík obrazů, jejich barevnost a kompozici.

Cizí česká krajinomalba Tato různorodá směs motivů a témat v divákovi časem čím dál tím intenzivněji vyvolává otázku, jaká vlastně česká krajinomalba je? Najdeme v ní nějaký typický rys? Zdá se, že kromě několika solitérů, Sedmá generace 6|2015

KULTURNÍ zahrada |

kteří se vydali svou vlastní cestou (kupříkadu František Kaván, Joža Úprka, Josef Lada), je česká krajinomalba hluboce ovlivněna západoevropskou uměleckou tradicí a do značné míry si z ní bere inspiraci. U mnoha obrazů má proto divák pocit, že už je někdy viděl, že už obdobný výjev zná. Je to skutečně tak — mnoho českých umělců spíše jen kopíruje své dobové zahraniční vzory a zasazuje jejich techniku a téma do specificky českého kontextu. Kdybychom nepociťovali některé české scenerie jako natolik známé a blízké, klidně bychom mohli autory přiřadit k italské, německé nebo francouzské škole. Ostatně mnoho vystavujících autorů absolvovalo studijní pobyt nebo delší cestu do ciziny, které zásadně ovlivnily jejich následující tvorbu. S originalitou českých krajinářů je to tedy na pováženou, což jim však nikterak v lokálním kontextu neubírá na důležitosti. Nutno však přiznat, že bez té zahraniční by „pravá česká krajinomalba“ existovala jenom ve velmi limitované podobě, tak úzce je na ni navázána. Nnavzdory tomu, že výstava nabízí skvělý vhled do tématu a lze ji považovat celkově za obohacující, nedá mi to nenahlédnout na ni v kontextu současných problémů české společnosti. Výstava, ať už cíleně nebo nikoliv, souzní s toutéž vlasteneckou prudérností, již by bylo vhodné v těchto dnech spíše problematizovat. Nejde přitom o vystavená díla, ale o ambice kurátorského konceptu. Ten, jak se dozvídáme z doprovodného textu na webu, artikuluje hodnoty rodiny, vlasti, domova, svobody a harmonie, jež by měly emočně sdílné obrazy české krajinomalby podle organizátorů výstavy divákům tlumočit. Jak dále popisuje člen přípravného výboru výstavy Michael Zachař, „cílem je posílit vědomí náležitosti k zemi, k místům domova jednoho každého z nás, a to prostřednictvím jedinečných uměleckých artefaktů — obrazů našich předních českých krajinářů“. Téma sounáležitosti s vlastí je přitom uchopeno až příliš bezproblémově, nechává spíše vyznít národní patos děl a jejich soudobých teoretiků a upozaďuje již zmiňovaný evropský kontext, stejně jako hlubší sondáž do autenticity české malby. Současný kurátorský trend se přitom přiklání spíše k metodě jednotlivé stereotypy vyvracet a klást v rámci společnosti a jejího fungování otázky, na něž mají vybraná díla pomáhat hledat odpovědi. V této souvislosti působí kurátorský koncept krajinářské výstavy značně konzervativně. Má-li tato výstava představovat pátrání po národních hodnotách, musíme vzít v první řadě na vědomí význam zahraničních vlivů. Podobně jako mnohé další rysy naší „typické“ české povahy se láska ke krajině a způsob jejího zobrazení nerodily v izolaci od ostatních kultur. A je důležité připomínat si to právě dnes, kdy se na výjimečnost a svébytnost české identity tolik hraje. Autorka je doktorandkou na Katedře environmentálních studií FSS v Brně. Kontakt: [email protected]. Článek vznikl za finanční podpory Hlavního města Prahy.

PROMÍTAČKA / Dominika Grohmann Tančící lachtani galapážští Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava mi letos nabídl nevšední cestu na Galapágy. Na exkluzivní projekci Galapág (1955) nás uvítal režisérův přítel Petr Horký se svou vzpomínkou. Prozradil nám, že původní výzkumný záměr galapážské expedice ztroskotal velmi brzy po příjezdu. Norského dobrodruha, kontroverzního vědce a držitele Oscara za film Ve znamení Kon-Tiki (1950) Thora Heyerdahla (1914—2002) totiž k cestě přiměla slavná fotografie se sochou podobnou těm z Velikonočních ostrovů. Zaujat otázkou po dávných civilizacích Galapág vypravil expedici. Spolu s archeology sochu na ostrovech objevili vcelku brzo — stejně jako místního (tedy nedávno přistěhovaného) zemědělce, který jim bez okolků vyprávěl o tom, jak sochu vytesal pro své děti, aby se tam nenudily. A že ten americký pár, který si ji loni fotil, byl tak nadšený, že neměl to srdce jim tajemství sochy prozradit… Heyerdahl se ale nevzdal a po původních obyvatelích pátral na ostrovech dál. A tak jsme se mohli bavit vtipnými scénami s lachtany, tuleni a mořskými leguány. Ti dokázali rozesmát sál, když je režisér nechal tančit v rytmu swingu nebo skotačit do tónů harmoniky. Členové expedice (podobně jako diváci v sále) si tak pobyt očividně užívali: „Lachtani si zřídili zábavní park se skokanským můstkem a skluzavkou.“ Zvířata to byla pro ně jak zábavná, tak i nevídaná, však také 11 z 12 galapážských druhů savců se nevyskytuje nikde jinde na světě a z 36 druhů plazů jsou endemičtí všichni. Režisér nás provedl po ostrovech, vhodných pro přistání lodí osadníků, tedy těch s příznivým terénem a pitnou vodou. Té není na ostrovech příliš, místy ji lze najít jen v útrobách všudypřítomných kaktusů. Se svými společníky ještě v Jižní Americe zkonstruovali balzový vor podobný Kon-Tiki. Díky manipulaci spouštěcími ploutvemi na různých částech voru se mohli plavit nejen po směru větru, ale i proti němu — tak mohli předkolumbovští námořníci doplout z pevniny až na tisíc kilometrů vzdálené Galapážské ostrovy. Heyerdahlova výprava ukázala nejen tu možnost, ale nakonec i objevila úlomky keramiky s typickými znaky zaniklých jihoamerických civilizací. Heyerdahl později Petru Horkému řekl: „Máme větší problém než všichni před námi, protože až do středověku tu vždy byla nějaká jiná kultura na jiném místě planety, která byla připravena převzít civilizaci a vyvíjet se dál. Ale dnes už nikde žádná jiná není. Takže musíme udržet naši civilizaci na unavené planetě.“ Obejmout želvu sloní nebo chytit nějakou menší do dlaní je na Galapágách možné dodnes. Jistě už ale neplatí jako před šedesáti lety, že tamější zvířata vidí člověka jednou za pár let. Zajímalo by mě, jestli ostrovy mohou být tak poetické i dnes, jestli je stále možné potkat tančící lachtany. Ti se mi totiž nesmazatelně vryli do paměti.

Galapágy. Režie Thor Heyerdahl, Per Høst. Norsko, 1955, 78 minut.

Sedmá generace 6|2015

53 |

Bob Hunter (vlevo), foto: howtochangetheworldmovie.com

| KULTURNÍ zahrada

T ereza K onrádová

Jak změnit sebe (a svět) Režisér Jerry Rothwell představuje v dokumentu Změnit svět zelené hnutí bez kompromisů, ale i bez rezignace. Když jsem ve středu navečer přijela do již setmělé a jako obvykle oproti zbytku republiky mnohem chladnější Jihlavy, neměla jsem o programu letošního dokumentárního festivalu ani páru. Zato všude v ulicích se vznášelo podzimní páry až až, a tak byl plán jasný: vyzvednout akreditaci, pořídit katalog a usadit se někam do tepla, kde se pokusím poodkrýt mlhu nad festivalovým děním. Útulná restaurace U Pražáka s jihlavským Ježkem a okurkovým salátem za 12 káčé evidentně nepřišla ke svému názvu náhodou — zmatené Pražačce poskytla vše, co potřebovala. Než klesla hladina Ježka o půl litru níž, dostavil se pocit identifikace s městem i základní orientace ve festivalovém dění. Ji.hlava toho večera ještě nabízela několik projekcí, pro environmentalistku, která si stále ještě myslí, že změna k lepšímu je možná, se však nabízela jediná možnost: Změnit svět! Tento zbrusu nový britsko-kanadsko snímek provázejí slova: „Skupina ekologických aktivistů-pamětníků vzpomíná na počátky organizace Greenpeace v sedmdesátých letech: přímé akce, demonstrace, represi. Jak s odstupem hodnotí své činy? Vyprávění doprovázejí dosud nezveřejněné záběry jejich aktivit, které odhalují růst hnutí od malé skupinky nadšenců až ke světovému environmentálnímu hnutí.“ Jak lépe začít festival, který angažovanost nechápe jako skvrnu na kráse uměleckého díla, ale jako legitimní výchozí bod k jeho vzniku? Mí dva kamarádi, kteří ekologické snahy hodnotí sice pozitivně, ale středobod života v nich nespatřují, jdou také. Abych se uchránila před případným budoucím spíláním, leze ze mě: „No, ona to možná bude trochu agitka…“ Přesto jdou. Krátký předfilm Nizozemce Jan van Iljkena Umění letu, v němž hejna ptáků přelétají ze záběru do záběru v nádherných formacích, nás příjemně zenově naladí na očekávanou „ekologickou bitvu“. Jak dopadla? Obavy z přílišné jednostrannosti snímku se nenaplnily. Skupina zakládajících Greenpeacáků se hodnotila kriticky už v dobových záběrech a s odstupem času, kdy tito (stále) fousatí pamětníci |54

vzpomínají na svá „Kristova léta“. Přiznávají, že mnohdy neměli ani ponětí o tom, co vlastně dělají a jak to mají dělat. Důležité ale bylo jedno: dělali to. Dělali to a zblbli k tomu miliony lidí po celém světě. Dokument Jerryho Rothwella sleduje právě tyto dva dobře se doplňující světy mladých a starých aktivistů, přičemž ten „mladý“ svět má ovšem jednoznačně navrch. Nejen díky naprostému nadšení, ale i podle reakcí dvou mých zmíněných spoludiváků je jasné, že záběry z předchůdkyň lodě Rainbow Warrior oplývají obrovskou silou. Těžko si představit současného aktivistu, který, mít tu možnost, by okamžitě všeho nenechal a neodplul s tehdejší hlavou i srdcem Greenpeace Bobem Hunterem vstříc úchvatným přírodním, zároveň však děsivě krutým lidským sceneriím. A těžko si v těchto kulisách představit nenávist, s níž jsou činy ekoaktivistů často hodnoceny dnes. Proč tenkrát celý Vancouver jásal, když se banda zarostlých hipísáků vrátila celá a zdravá z tichomořské Amčitky, zatímco dnešní distingované pány v oblecích, pečlivě vyjednávající na ministerstvech, velká část veřejnosti přesto považuje za ekoteroristickou pakáž? Téma rozporu se mi z celého filmu vynořuje jako nejvíce zásadní. Rozpor mezi minulostí a přítomností. Rozpor mezi ideály a deziluzivní realitou. Rozpor, který zároveň pohání další ekologické aktivity, ať už zlezení komína chemičky nebo šíření elektronické petice. Odpovědět na otázku „Jak změnit svět?“ si musíme každý sami v sobě; Rothwellův film představuje skvělou příležitost si ji vůbec položit. Změnit svět (How to Change the World). Režie: Jerry Rothwell. Kanada/ Velká Británie 2015, 110 minut. Autorka studuje Sociální a kulturní ekologii na FHS UK a spolupracuje s Hnutím DUHA.

Sedmá generace 6|2015

KULTURNÍ zahrada |

LIBRARIUM / Vít Kouřil

L

Martin Škabraha Sokrates vrací úder Novela bohemica, říjen 2015 Pokud vás v posledních deseti letech minuly eseje filosofa Martina Škabrahy, můžete sáhnout po tomto reprezentativním výběru. Bělohradského žák a nyní i politik Strany zelených v něm ohledává vztah filosofie a veřejného prostoru, (především protiromskou) xenofobii, anti/komunismus, dějinnost či progresivní politická hnutí včetně toho zeleného. Nechybí ani texty věnované filmovým či literárním dílům, šumavské kauze nebo článek o sdílení, který původně vyšel v Sedmé generaci. Dvě ukázky: „Bojujeme o život. A ten se vždycky rodil v trhlinách.“ — „Válka se nevede proti terorismu, ale v něm.“ Potřebný a inspirativní svazek.

Erich Václav Bez lesů jsi v háji, člověče! Petrklíč, listopad 2015 Profesor Erich Václav, nestor českého lesnictví, se v posledních letech ohlíží za svou odbornou dráhou, která jej zavedla do řady zemí tropického pásu, kde působil na projektech OSN. V této bohatě fotograficky vybavené knížce se kromě veselých historek ze zahraničních expertíz věnuje zejména neutěšenému stavu tropických lesů: „V řadě bodů světové ekologie je ještě hůře. Neexistuje pozitivní krok, kdy by se něco zlepšilo. Neexistuje stát v tropických zemích, který by zarazil ničení tropických lesů, neexistuje stát, který by zlepšil ekologické podmínky prostých lidí, aby se nemuseli stávat ekologickými uprchlíky.“

Tomáš Feřtek Co je nového ve vzdělávání Nová beseda, říjen 2015 „V České republice máme na všech stupních škol zhruba sto padesát tisíc učitelů. Pár tisícovek z nich jsou ti aktivně reformní, vyhlížející po změně, pár tisíc je těch aktivně konzervativních, kteří tvrdí, že dříve bylo lépe. Ten zbytek je rezistentní. Nestěžují si aktivně, neprotestují, jen prostě ignorují změny a nezajímá je, co se děje za školními dveřmi.“ Jak spícího slona českého školství probudit? Proč současné školství plýtvá schopnostmi žáků a studentů? A jaké se nabízejí alternativy? Odpovědi si najděte v této svižné a poučné studii bývalého novináře a současného odborníka na vzdělávání společnosti EDUin.

Didier Van Cauwelaert Důvěrný deník stromu Garamond, listopad 2015 Hlavním hrdinou skvěle napsané novely francouzského prozaika a dramatika je Tristan, téměř třísetletá hrušeň, kterou právě vyvrátilo minitornádo. Od tohoto momentu se odvíjí jeho vzpomínání na propojený život lidí i rostlin, sahající až do dob Ludvíka XV. Biologicky mrtvý strom navíc začíná žít nový život. Závěrem Van Cauwelaert poznamenává: „Rozhodně musím upřesnit, že pokud vím, tak dodnes nechala rostliny vyrábět kortisol, hormon hluboké deprese, pouze má představivost. Ve ,skutečném životě‘, vzdor divokému či oficiálně zvládnutému ničení lesů, nás stromy i nadále obšťastňují — ale na jak dlouho?“

Anton Markoš Co je nového v biologii Nová beseda, říjen 2015 Knížka s takovýmto názvem by mohla mít tisíc stran, zejména když ji píše teoretický biolog. Anton Markoš ale zadání nakladatele „oslovit zvídavé laiky napříč profesemi“ vyřešil po svém: sedmdesáti elegantně didaktickými stránkami se spoustou srozumitelných analogií či metafor (auta, počítače…). Mimo jiné poodhaluje odpověď na „otázku otázek“, jestli jsou živé bytosti interpretátory své historie, nebo automaty řízené programem. Díky epigenetice a dalším oborům totiž víme daleko víc než dřív. „Budu však tvrdit, že nikdo nedokáže zodpovědět otázku, proč jezevčí geny ,dělají‘ právě jezevce — pokud ho ovšem vůbec dělají.“

Richard Dawkins Magie reality Academia, listopad 2015 Co je to realita? Co je to magie? Kdy a jak všechno začalo? Kdo byl první člověk? Proč je tolik různých druhů zvířat? Z čeho jsou věci? Co je Slunce? Co je duha? Co je zemětřesení? Jsme sami? Proč se dějí zlé věci? Co je to zázrak? K dílu věhlasného evolučního biologa Richarda Dawkinse můžeme mít vedle respektu i oprávněné výhrady, jeho první knížku určenou i pro nedospělé čtenáře by si ale mohli oblíbit v podstatě všichni. Nota bene když díky nápaditým ilustracím Davea McKeana vypadá tak úžasně. S dětmi by si ji ale měli pročítat i dospělí, protože na kontakt s magií reality — čili vědou — není nikdy pozdě.

Pokud si některou knihu koupíte na Kosmas.cz kliknutím přes web 7.G, podpoříte Sedmou generaci 5 % z ceny. Děkujeme. Sedmá generace 6|2015

55 |

foto: Naďa Johanisová

| rozhovor

R ozhovor

s

J iřím P lockem

Život jako cesta za (sebe)poznáním Desátým rokem je hudebním redaktorem Českého rozhlasu Brno, v letech 1998—2005 vlastnil hudební vydavatelství Gnosis Brno, které nahrávalo a vydávalo tradiční moravskou hudbu a získalo několik ocenění (Cena Ministerstva kultury Classic 1998, Cena Národopisné společnosti, Cena nezávislých publicistů Žlutá ponorka). V té době (2003) mu také vyšla knížka Hudba středovýchodní Evropy. Je také aktivní muzikant, v letech 1988—1991 hrál se skupinou Poutníci, poté s kapelou Teagrass a nyní občas s Jitkou Šuranskou. Ovšem vystudoval a léta výzkumně praktikoval biochemii. Velkou část energie vkládá v posledních letech do projektu družstevních Kulturních novin, jejichž je šéfredaktorem i předsedou představenstva. V souvislosti s třicátým výročím festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, zaměřeného na world music, mu letos v létě vyšla knížka Kroužení nad Vysočinou, hudbou a jedním festivalem. Náš rozhovor proběhl právě v zahradě náměšťského zámku. Patříš mezi zakladatele mediálního družstva Kulturní noviny. Můžeš něco říci o mediálních družstvech a komunitním novinářství obecněji? Představují určitý prostor, který má jiné kvality než běžné mediální pole. To vyplývá už z povahy věci, poněvadž jejich existenční základ tvoří družstvo či jakákoliv komunita sympatizantů a podporovatelů. Na rozdíl od klasických novin nebo klasických vydavatelství, kde základ tvoří |56

kapitál, který musí nebo aspoň má vydělávat. Tomu se podřizuje veškerý chod, což může deformovat obsah. V komunitních novinách se lidé spojují proto, aby obsah tímto způsobem deformovaný nebyl. V širším pohledu je to i politická záležitost. Jakmile vznikne tisk, nezávislý na tržních ekonomických mechanismech, automaticky formuluje něco, co je svou povahou politické. Reprezentuje totiž určitou skupinu obyvatel. Naproti tomu:

koho dnes reprezentují klasické noviny? Projevují se v nich významně komerční zájmy vlastníků. V nich pracující jednotliví novináři mohou být vynikající, mít osobní étos, ale v běžném mediálním provozu, který je rychlý a zploštělý, si nesmí věci moc připouštět, hlouběji promýšlet směr, je to do značné míry názorová tříšť… Je to prostor s vyšší mírou životního skepticismu, cynismu, povrchnosti. Tím se odlišuje od prostoru komunitního, který je daleko Sedmá generace 6|2015

rozhovor |

víc „srdcařský“, založený na osobním vztahu. Vzorem Kulturních novin je německý deník die tageszeitung neboli zkráceně taz, který je se svými přibližně patnácti tisíci členy nejúspěšnějším příkladem komunitních novin? Ano. Taz je největší mediální družstvo na světě a je vzorem i pro mediální družstva v jiných zemích. Pokud se u nás pokoušíme o takovýto typ novin, provádíme experiment, jehož výsledek současně něco vypovídá o společnosti. Když v Německu takovéto noviny fungují, znamená to, že je občané chtějí. My máme o více než dva řády nižší počet členů… V postkomunistických zemích trpí občanstvo velkou mírou rezignace a obecně nízkou elementární důvěrou v cokoliv. Pak se může polarizovat masa, která sice ničemu nevěří, ale současně je manipulovatelná, a mohou existovat šíbři, kteří mají politickou moc nebo peníze, a přitom nemají dostatečnou občanskou opozici, partnery pro dialog. U nás už takové občanské iniciativy existují, například Ekumenická akademie, ProAlt, Vraťte nám stát, ale pořád ještě nemají tu odezvu a relevanci, jakou by mohly mít, kdyby se lidé účinněji spojovali a lépe formulovali své požadavky. Když je nejvýraznějším zájmem, který politici vnímají, nějaká průmyslová lobby, tak jí vyjdou vstříc. Třeba ani nechtějí, ale ono je to do té pozice žene, protože nemají jiného partnera. Ve vedení brněnské radnice loni zasedla neokoukaná hnutí a strany vzešlé z občanských iniciativ. Jaký je tvůj pocit z jejich dosavadní práce? Projev současného vedení radnice byl zprvu podle mě někdy příliš aktivistický. Myslím, že by se měli snažit komunikovat uvážlivěji a některé věci si lépe připravit. Ale převažují sympatické rysy. Jsou otevření. Kdokoliv z mého okruhu známých, třeba lidi aktivní v kultuře, pokud tam šli, se setkali se vstřícností. Cítím také čerstvý vítr ve věci Janáčkova kulturního centra. Brno dlouhodobě usiluje o vybudování kvalitní koncertní síně s dobrou akustikou, a teď se snad věci začínají trochu hýbat. A v neposlední řadě mám radost, že se město přihlásilo do Sítě kreativních měst UNESCO v oblasti hudby. Tato Sedmá generace 6|2015

iniciativa vzešla od lidí kolem známého brněnského promotéra Davida Dittricha, kteří provozují portál Brno — město hudby (www.mestohudby.cz). Město se k tomu postavilo výborně, okamžitě zareagovalo a podalo přihlášku, která se nyní posuzuje.

zkritizuju ty lidi, jejichž strana je pro mne důležitá. Kulturní noviny by si měly udržet nezávislost na politických iniciativách, na stranických záměrech. Na druhé straně, když někdo něco udělá dobře — tak to taky řeknu, proč ne.

Vraťme se ke Kulturním novinám: co tě vede k tomu, že čas, který bys mohl strávit svými koníčky, třeba zahrádkou, hudbou nebo řezbářstvím, věnuješ náročné redakční i organizační práci? Mě k tomu vede pocit smysluplnosti. Jako vždycky. Jsou to také „moje univerzity“, jak říkal Gorkij, člověk se na tom učí v praxi komunikovat, pojmenovávat problémy, zkouší nacházet řešení. Ta smysluplnost osobního angažmá je pro mě značná i po těch letech, co se s tím mořím. A párkrát jsem měl i pocit, že to i někomu pomohlo nebo nějak zarezonovalo, nebo se nějaká věc začala řešit. Nebo se o ní alespoň začalo mluvit. Názorová publicistika, které se věnujeme, v mainstreamovém poli chybí, a pokud se vyskytne, ztrácí se v masmediální tříšti. Existuje jakýsi postmoderní názorový pel-mel, ale třeba taz je vzácný v tom, že koncepčně reprezentuje určitý pohled na svět. To si myslím, že by Kulturky měly naplňovat také, a to mně dává smysl. Nejsme samozřejmě sami, vzniká tady síť podobně uvažujících nezávislých médií.

Tvá knížka Hudba středovýchodní Evropy vyšla v edici World music, cédéčka tvé kapely Teagrass také spadají do tohoto žánru. Co vlastně world music je? Žánr s tímto označením se objevil koncem osmdesátých let, ale fakticky existuje od té doby, co různé kultury produkují svou vlastní hudbu. Je to muzika, která má etnický základ, ale současně je živena aktuální tvořivostí a nejrůznějšími živými moderními proudy. Pro mě vždycky představovala okno do světa. Jet někam a vidět, jak hrají Eskymáci, jihoafričtí či íránští muzikanti… to vždycky bylo okouzlující a čarovné. S hudbou, která ke mně takto přichází, se potkávám i jako tvořivý muzikant. Jako městští muzikanti jsme se například dostali do kontaktu s americkou a irskou tradiční muzikou, která nás oslovila a se kterou jsme se nějak propojili. A to je vlastně princip world music, že se potkáváš s jinou kulturou, ať už jako posluchač, nebo muzikant, a nějak to v tobě pracuje.

Můžeš ten „určitý pohled“ Kulturních novin na svět upřesnit? Jeho základem je člověk, angažovaný občan, který se dívá se zájmem kolem sebe a věci na něj dopadají — opatření, zákony, rozpočty, politika škrtů, nedostatek toho či onoho, mám teď na mysli i věci duchovní povahy… a z pohledu tohoto člověka se snažím psát třeba já. Chápu to jako navyšování kultury reflexe společnosti. Snažím se, aby naše noviny měly tohoto ducha, kromě toho, že jejich hlavním zájmem je kultura v nejširším slova smyslu. Aby z nich bylo cítit, že nemají vyloženě apriorní levicovou orientaci, že nejsou ani čistě ekologickým listem, i když máme k obojímu bytostně blízko. Ale současně si můžeme dovolit říct, že nás levicové strany zklamávají. Nebo zelení. Nebo Žít Brno. Pořád se držím v pozici toho občana, který není partajník a vnímá na sobě dopady i omezení stranické politiky. A dokonce spíše

Nehrozí pak ale, že se naše jedinečná hudba rozpustí ve světové kultuře? Někteří tradicionalisté se toho obávají. Mně naopak setkání s americkou a irskou hudbou pomohlo vrátit se k naší tradiční muzice. A získat i určité sebevědomí, že my Moravané máme něco, z čeho vycházíme a co je hluboko v nás. A díky tomu jsme partnery ostatním. Já třeba zahraju moravskou písničku a zahraju ji bluegrassovým způsobem. Někomu se to nemusí líbit, ale mně to v tu chvíli dává neobyčejný vnitřní smysl. Ale stejně si nakonec uvědomím: ano, toto je bluegrass a toto je naše písnička, nikdo ji tak nezahraje jako já. Nemusím ji propagovat nebo hájit před světem. Já si ji uvědomím jako svoji. V rámci globalizace je myslím takováto zpětná reflexe záchrana. Neříkat, my na Moravě máme ty nejlepší písničky na světě, ale cítit je v sobě. A jejich jedinečnost se vytříbí jedině tím, že se s někým potkáváš, s někým, kdo je jiný. V něčem třeba spolupracujete, posunujete hudbu kupředu, v něčem pocítíte, že to nepůjde, 57 |

| rozhovor

ale právě to střetávání je cesta, jak zůstat sám sebou. Naopak silně tradicionalistické obranářské přístupy mohou být důkazem vědomí, že tu muziku, jejího tvořivého ducha, nemáme v sobě natolik silně zabudovanou, a tudíž ji musíme hájit. Kdo to má v sobě, ten to hájit nemusí, protože mu to nikdo nemůže vzít. V čem je moravská tradiční hudba jedinečná? Jedinečná role Moravy v rámci Evropy spočívá v tom, že představuje průsečík kulturních cest a vlivů. Pro mě je Morava jakýsi most mezi evropským západem a východem. Na západě Moravy na Vysočině máš českou kulturu, která je po hudební stránce příbuzná té německé, a na východě najednou slyšíš úplně jiné harmonie, jiné melodie, jiné rytmy, příbuzné se slovenskou, polskou, maďarskou, rumunskou muzikou. Na sto kilometrech se dotýkáš odlišných pólů Evropy. V té jedné hudbě, co tady máme. A to je něco fantastického. V rámci svého hudebního vydavatelství jsi několik let objížděl Moravu a vydal řadu CD s nahrávkami regionálních lidových kapel. Získal jsi za to i nějaká ocenění. Na co z toho období nejraději vzpomínáš? Já na to vzpomínám rád na celé. Myslím tu práci, ježdění a nahrávání. Nejvýznamnější ocenění jsem získal především za nejstarší nahrávky moravského a slovenského lidového zpěvu, které jsme převedli z fonografických záznamů, z válečků, na cédéčko, editovali a udělali k tomu ještě knížečku. Jako spoluproducent mi v tom pomáhal můj kamarád, nedávno zesnulý Jaromír Nečas. V zásadě jsem měl ideu udělat mozaiku regionálních cédéček, která by Moravu představila v její různorodosti. Podřídil jsem tomu několik let života. Kolekci jsem sice nedokončil, ale obsahuje několik důležitých titulů, a hlavně jsem ji zarámoval dvojcédéčkem Proměny v čase, které nabízí celkový pohled na historii a současnost moravské lidové hudby. Když se za tím ohlédnu, dělá mně to vyloženě dobře. A na co vzpomínáš nejméně rád? Nedělaly mně dobře ekonomické potíže a vytloukání klínu klínem, což souviselo i s vývojem společnosti. V devadesátých letech byl ještě člověk schopen najít na ty nevýdělečné tituly sponzora. Ale situace se rychle zhoršovala. V regionech působící |58

firmy domácích vlastníků přešly pod větší korporace, které měly sídlo někde jinde, a okamžitě začaly uplatňovat politiku regionální restrikce a braly jim kompetence ke sponzoringu a k rozhodování. Například dost důležitým sponzorem mého festivalu Hudba v pohybu v Rožnově pod Radhoštěm i některých titulů byla brněnská divize Telecomu. Pak přešli pod O2, všechno zcentralizovali a v Brně ponechali jen elementární administrativní a servisní kompetence. Tuhle centralizaci a monopolizaci určitých věcí vnímám jako velkou hrozbu do budoucna. I u médií veřejné služby. Proč? Protože horizont centra nikdy nemůže nahradit horizonty jednotlivých regionů. Je to posun od decentralizované demokracie k centralistické. Centralismus české společnosti je jedním z největších ne vývoje po devadesátém roce. Příkladem budiž radikální institucionální zmenšení Českého rozhlasu Brno, kde ze tří set lidí v roce 1993 zůstalo přímo na stanici zhruba třicet. Je to dáno i vysokým počtem nově vytvořených regionálních studií Českého rozhlasu podle počtu krajů a jsou normalizované v zásadě na jeden minimalistický model. Je to nepřirozené a vlastně i ty kraje jsou uměle vytvořené. Neodpovídají historické hierarchii, spádovosti a kontinuitě. Jaké by tedy bylo vhodnější uspořádání? Obecně vnímám jako velký problém, že se neobnovila zemskost. Někomu toto přání může připadat úsměvné. Ale země moravská, která fungovala přirozeně po staletí do roku 1948, měla i příslušné instituce. Zemský archiv, muzeum, sněmovnu, i ten rozhlas tu vznikl na zemském základě… A řada těchto institucí dále existuje, jenže ne v odpovídajícím kontextu. Například brněnské Národní divadlo nebo Filharmonie Brno. S jejich financováním zápasí město Brno, i když mají nadregionální nebo i mezinárodní význam, což je třeba případ brněnské filharmonie. Moravské zemské muzeum a Moravská zemská knihovna jsou zase pod centrálním ministerstvem, které je platí. Jenže ono se na ně dívá někde do dálky: tam jsou ty naše expozitury. Ty instituce fungují v nějaké zemi, v nějakém regionu, na který ale nemají přímou ekonomickou vazbu, protože

je platí někdo jiný a rozhoduje o jejich koncepci. Nerozhoduje o tom ten příslušný region, což je problém. Já nejsem fanatický moravista, ale toto nemůžu nevidět. Nemůžu nevnímat rozdílnost kultur a zemské historické tradice. A vidím, že státní uspořádání tomu neodpovídá — na rozdíl od kulturně a historicky spřízněného Rakouska či Německa. Ekonomickou i politickou centralizaci moci tedy vidíš jako velký problém. V čem naopak vidíš naději do budoucna? Naději vidím v demokracii a otevřenosti — v možnosti formulovat, diskutovat a prosazovat různé názory. Velkou roli tu mohou hrát nová rodící se občanská média. Většinová média jsou ohrožená, jak už jsme o tom mluvili, tlakem a zájmem centralizovaného kapitálu — škrty, ekonomizace… Ztrácí se tam pak étos jiný, například étos veřejného zájmu, kdy jde o princip fungování celku. Tuhle jsem s někým mluvil a on mi řekl: Já si stejně myslím, že ideální je co nejvíc věcí zprivatizovat, protože pak je to flexibilní. Ale já říkám, no jo, flexibilní to je, ale jenom po horizont privátního subjektu. A jsou věci, které nemohou být postavené jenom na zisku, což je prvotní parametr soukromého podniku. Jsou tu ještě parametry sociální a politické. Jestliže se ruší pobočky České pošty, protože jsou prodělečné, a provozoval by je soukromý subjekt, nemůžeme mu nic vytknout. Ale když si jako stát ponecháme v České poště rozhodovací pravomoc, ty pobočky nezrušíme. Proč bychom je neměli rušit? Protože jejich zachováním poskytujeme určitou službu, je to sociální centrum. Kromě toho, že je například dostupné starším lidem, můžeme pošty využít i pro lepší informování občanů o zásadních věcech, které jim potřebujeme sdělit. Na poštu chodí průběžně téměř každý. Stát nemůže myslet jen na zisk. Musí myslet na to, aby to fungovalo ve více směrech. Pro lidi. Kaleidoskop tvých zájmů a profesí je pestrý. Co ti všechny profese daly? Je mezi nimi nějaká spojující nit? Já jsem všechny věci dělal rád a tu pestrost beru jako dar osudu. Každá má profese byl exkurs do určitého koutu světa, který má Sedmá generace 6|2015

rozhovor |

nějaké svoje vnitřní parametry a mechanismy. Když děláš celý život jednu věc, nutně se dostaneš do určitého koridoru, který ti nedovolí ji překročit. Zužuješ si duši. Střídání profesí není pro každého, ale pro mě to byla pokaždé cesta za poznáním. A zároveň i za sebepoznáním. To jsou spojené nádoby. I když jsem chemik, na svět se dívám jako alchymisti. Co je nahoře, je i dole, co je vně, je i uvnitř. Kdo si to uvědomí, dokáže číst ze světa strašně moc informací o sobě a ze sebe strašně moc informací o světě. To bylo největší umění alchymistů: umět vidět analogickou rovinu existence. Svět není jen soustava příčinných reakcí. Svět je i soustava analogických dějů, které se dějí zdánlivě

změřit nebo ověřit, neexistuje, je velmi omezené — laboratorní — chápání reality. Svět nemá mechanickou povahu, ale vyvíjí se do neznáma. A každou vteřinou je nový a neopakovatelný.

nezávisle na sobě, ale vlastně se vzájemně zrcadlí. A z toho můžeš ledacos vyčíst. O situaci, v které se právě nacházíš.

v zápalu boje či snahy jde za dobrou věcí, ale přitom může šlapat po jiných lidech nebo po jejich citech, aniž si to uvědomuje. To se stane asi každému. Kolikrát to člověku ani nedojde. Ale jde o to, když jdeš za nějakým cílem a přitom od někoho dostaneš zpětnou vazbu, žes mu ublížil, neběžet dál, ale zastavit se a zamyslet se, jestli na tom něco není. Prosit Pánaboha: Naznač mně, kdy ubližuju. Nechci ubližovat! — Pak už s tím můžu pracovat.

foto: Naďa Johanisová

Jakým životním krédem se řídíš? Jestli je něco, za čím jdu, tak je to poznání, a jestli se při té cestě za poznáním snažím něčeho držet, tak je to snaha neubližovat. Někdy se nevyhneš tomu, že nechtě ublížíš. Třeba tehdy, když se s někým rozcházíš, nebo musíš někomu stanovit hranice. Může to být bolavé, ale s odstupem to bývá očistné, pokud podstatou není záměr škodit, ale udržet svou vlastní cestu, přesvědčení, cítění. Člověk někdy

nějaká reakce. Třeba i dost nepříjemná či bolestná. Učím se je přijímat, nevymlouvat se na jiné, protože to je moje odpovědnost, moje mantinely, moje směrovky na cestě. Nemusím do všeho lézt, že jo? Výhodou a současně paradoxně pro někoho nevýhodou naší současné společnosti je velká míra osobní svobody v rozhodování, není tu tolik ideologického tlaku. Je lehké se rozhodnout pro to, co je příjemné a jednoduché, ale dosti záludné bývají poté následky takového rozhodnutí. Umět si přiznat svou povrchnost, neznalost či nekritičnost je těžké. Ale je to první krok na cestě k lepšímu já a k lepší společnosti vůbec.

Jak se slučuje tvůj alchymistický pohled na svět s tvým přírodovědeckým vzděláním? Alchymii nelze ztotožňovat se šarlatánstvím, stejně jako křesťanství nelze ztotožňovat s křižáckými válkami. V nich se projevila lidská, pozemská mocenskost. Je pravda, že alchymisté dokázali manipulovat s lidmi. Ale to pravé umění, jak o něm psal třeba Paracelsus a další, nespočívalo v těch odsouzeníhodných věcech, ale v pochopení proměn života, v určitém vidění světa. Naše dnešní věda nenahradila alchymii, jak si někteří myslí. Spíše to dobré z ní ztratila. Do vědy se musí dostat znovu trošku poezie. Vidění v obrazech a metaforách. Striktní objektové, definiční myšlení, přesvědčení, že co se nedá dokázat, Sedmá generace 6|2015

Jaké největší profesní chyby nebo omylu ses dopustil? Budu možná vypadat namyšleně, ale já si žádné „největší“ chyby nejsem vědom. Navíc bych se musel ještě zeptat — a v které profesi? Když se tak dívám, tak mou profesí je vlastně život. V něm jdu odněkud někam, něco dělám líp, něco hůř. Když udělám chybu, přijde dříve nebo později

Chtěl bys ještě něco dodat, o čem jsme nehovořili a přijde ti to zajímavé či důležité? Chtěl jsem ještě říct, že fandím Sedmé generaci. Je to jedno z těch políček, které přispívají k vidění světa nezatíženému stereotypy a tím ekonomickým tlakem, co jsme o něm mluvili. A samozřejmě také chci dodat, že Kulturní noviny jsou otevřené a těšíme se na další členy, čtenáře, podporovatele a přispěvatele. Všechny podstatné informace najdete na našem webu www.kulturni-noviny.cz. Připravila Naďa Johanisová. Článek vznikl za finanční podpory Statutárního města Brna

59 |

| občanský kalendář TÉMA

Letos vám na servisní straně Občanského kalendáře přineseme již tradičně přehled akcí, které by neměly chybět minimálně v diáři každého aktivního občana. Nově pak zavzpomínáme na tragické i úspěšné události minulých let a připravili jsme i šetrné pěstitelské rady na aktuální období.

Akce • 17. 1. Pletení košíků. Hostětín, 9:30—17 hodin. Naučte se plést vlastní košíky. Pořádá Centrum Veronica Hostětín. • 22.—24. 1. Šelmy Šumavy. Prášily. Zimní terénní exkurze do NP Šumava zaměřená na mapování a ochranu šelem. Její součástí budou přednášky a diskuse s odborníky či poznávání základních znaků šelem. Určeno pro vysokoškolské studenty. Přihlášky posílejte na [email protected]. Pořádá Lipka ve spolupráci s Hnutím DUHA a správou NP Šumava. Akce je zdarma a je financována z EHP a Norských fondů. foto: echoesofstars

foto: Rezekvítek

• Do 23. 12. Prodej vánočních jedliček. Brno. Kupte si za 99 korun jedličky z přírodě blízkého lesnictví jako alternativu k řezaným stromkům. Jedličky můžete na jaře zase znovu zasadit do volné přírody. Více informací na www.rezekvitek.cz.

foto: Hnutí DUHA Olomouc

• 19.—31. 12. Vánoční výstava betlémů. Toulcův Dvůr, Praha, denně 13—17 hodin, na Štědrý den 11—15 hodin. Setkání s vánoční atmosférou, kterou navodí výstava betlémů v prostoru barokních stájí. Betlémy jsou vyrobeny z perníku, dřeva, papíru, korálků. • 13.—17. 1. Česká divočina na Regiontour 2016. BVV, Brno. Území s divokou přírodou jsou klíčovou podmínkou pro život mnoha vzácných rostlin a živočichů, které budete moci pozorovat v expozici České divočiny na brněnském Regiontouru. Zahrajete si na stopaře velkých šelem, které na vlastní uši uslyšíte, nebo se pokocháte pohledem do nespoutané přírody. Připravilo Hnutí DUHA.

• 16. 1. Tříkrálová kovárna. Areál Otevřené zahrady, Brno, 9­­—19 hodin. Přijďte si do zimní Otevřené zahrady vyrobit nerezový náramek s polodrahokamem a vyzkoušet si práci u kovadliny s polní výhní. |60

• 24. 1. Ekologická domácnost prakticky. Toulcův Dvůr, Praha, 9—19:30. Jednodenní intenzivní kurz věnovaný výrobě mýdla, klasických mléčných výrobků a alternativním produktům, především z oblasti drogerie a kosmetiky. Pořádá Rodinné centrum Mateřídouška. • 25. 1. Promítání Causy Carnivora. Ekocentrum PALETA, Pardubice, od 17 hodin. Další ze série promítání dokumentu Jana Svatoše. Po filmu následuje beseda s tvůrci či s odborníky na ochranu velkých šelem. Bližší informace a další termíny viz www.ceskadivocina.cz/promitani.

• 3.—7. 2. Otevřený prostor 2016. Hostětín. Desátý hostětínský seminář, tentokrát o měkkých a lokálních cestách k odolnosti vůči klimatickým změnám. Určen pro aktivisty, studenty, členy nevládních a církevních organizací i místních akčních skupin, radní a starosty, zemědělce, podnikatele, učitele, úředníky, akademiky, hasiče, novináře a všechny, kdo se o problematiku odolnosti komunit tváří v tvář klimatickým změnám zajímají. Pořádá Trast pro ekonomiku a společnost.

Sedmá generace 6|2015

občanský kalendář TÉMA |

Pěstitelské rady

Místo klasických petic jsme se rozhodli věnovat prostor aktuálnímu volání o pomoc v oblasti indonéských pralesů. Jak ideálně i na dálku přispět ke zlepšení situace? Možnosti máte (minimálně) dvě:

• Pokud jsme to nestihli v listopadu, v prosinci ještě můžeme shrabat zbylé listí do kompostu a zrýt záhony. • Jestliže napadaný sníh neochrání dřeviny, musíme je sami přikrýt slámou, suchým listím či bublinkovou fólií. V případě velkého množství především mokrého sněhu je potřeba tento sníh odstranit, zejména z mladých trvale olistěných či jehličnatých stromů. Větve také svážeme, aby se zejména ty rostoucí pod ostrým úhlem (svisle) nelámaly. • Prosinec a hlavně leden se hodí pro přípravu roubů z ovocných stromů, k prořezávce odumřelých větví a k tvarování korun. • Vrchní část půdy bývá v zimních měsících promrzlá, před příchodem mrazů ji můžeme okyselit přimísením rašeliny a nevápněného kompostu především k ovocným stromům.

foto: Ben Beiske

• Přímo v místě můžete podpořit indonéské Přátele Země (Friends of the Earth Indonesia) na Borneu a Sumatře, kteří zachraňují tamní obyvatele před požáry. Ty ničí tamější pralesy a rašeliniště a zabíjejí tak nevyčíslitelné množství druhů rostlin a živočichů. Většina požárů vzniká nedaleko palmových plantáží patřících společnostem, které zásobují velké potravinové společnosti. Více informací najdete na http://bit.ly/1KHdunK.

• Další možností je podpořit českou iniciativu — spolek Prales dětem a projekt Green Life, který pomocí výkupu pozemků a jejich následné ochrany chrání sumaterské deštné pralesy a ohrožené druhy zvířat. Více informací na www.pralesdetem.cz.

Stalo se • 21. prosince 2011: Ropné pole Bonga — 40 tisíc barelů ropy uniklo nedaleko delty Nigeru • 30. prosince 2013: Srážka vlaků v Severní Dakotě — evakuace tisíců obyvatel kvůli srážce vlaků, z nichž jeden převážel ropu, která rovněž unikla do okolí • 15. ledna 1919: Bostonská melasová tragédie — prasknutí kontejneru s melasou o objemu téměř devět milionů litrů, které způsobilo smrt a zranění několika desítek lidí a velké škody ve městě • Přelom ledna a února 1992: Po nultém čísle z podzimu 1991 vychází první oficiální číslo Sedmé, tehdy Poslední generace, s podtitulem „Optimistický časopis Hnutí DUHA pro životní prostředí a dobu“ • 4. února 2012: Ropný únik na řece Guarapiche ve Venezuele, na jejímž vyčištění pracovalo 1500 lidí • 15. února 1978: Sabotáž Trans-aljašského ropovodu výbušninami, kdy se po útoku anonymního pachatele u města Fairbanks z potrubí vylilo 2500 krychlových metrů ropy.

foto: Wikimedia Commons

Výzvy o pomoc

• Některé plody stromů chutnají nejlépe po přemrznutí, například mišpule; naopak šípky, hlavně ty určené k sušení, sklidíme před prvními mrazíky. • Rostliny, které se ukládají do zdánlivého zimního spánku, není potřeba přes zimu moc zavlažovat. Neměli bychom ale zapomenout na stálezelené rostliny — ty naopak vláhu potřebují. Zejména rododendrony a další neopadavé listnáče, nevynechávejme však ani jehličnany. • I v zimě lze pěstovat zeleninu a další rostliny: vhodnými druhy jsou například petržel či celer z narašených vrcholů kořenů, pažitka přirychlená z předem připravených balů cibulek v květináčích. Řeřichu jako klíční rostliny získáme výsevem na buničitou vatu či podobný substrát většinou do týdne. Venku pak zimu bez problémů přežije topinambur, černý kořen, pastiňák, křen či chřest. Ty však sklízíme po rozmrznutí půdy a v případě chřestu po rychlení. V zemi ponechte i mrazuvzdorné cibuloviny. • Pokud topíme dřevem, popel slouží v rozumném množství jako pomocník pro zlepšení kompostu či přímo k posypu půdy jako částečná náhrada minerálních hnojiv. • U pokojových rostlin zvětšíme interval zalévání, vedle kaktusů a sukulentů přiměřeně chráníme citlivé rostliny před přímým sluncem za oknem. Tím, že je budeme otáčet, aby takzvaně rovnoměrně rostly, jim spíše uškodíme. • Nezapomínáme na ptáky — přikrmujeme je různými semeny a vhodnými zbytky z vlastní stravy. Připravila Simona Horká. Tipy posílejte na [email protected].

Sedmá generace 6|2015

61 |

a vyberte si čtení – Atlas uhlí či novou knihu Věry Koutecké s akvarelami Ludvíka Kunce Vábení ostravské robky, nebo záchranu deštného pralesa, konkrétně 10 m2 území soukromé česko-indonéské rezervace Green Life na Sumatře. Více na www.sedmagenerace.cz/green-life.

- k předplatnému získáte přístup do e-archivu 7.G a 10% slevu v e-obchodě Hnutí DUHA - můžete odebírat výhradně elektronickou verzi časopisu za 240 Kč/rok - předplatné nabízíme i na Slovensko - jste-li studenty či důchodci, obdržíte slevu - darujte předplatné Sedmé generace i svým blízkým

Více informací na www.sedmagenerace.cz/predplatne Pro vaše PC, čtečky, tablety a mobily jsou e-čísla 7.G ke koupi na publero.com, floowie.com nebo rajknih.cz.

Kde si můžete koupit Sedmou generaci

BRNO: Brána k dětem, Orlí 17; Hnutí DUHA, Údolní 33 • ACADEMIA, Náměstí Svobody 13 • Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23 • Knihkupectví FSS MU, Joštova 10 • Knihy Kanzelsberger, Masarykova 6 • Knihkupectví Hana Smílková, FF MU, A. Nováka 1 • Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23 • Kudrna, Hlavní vlakové nádraží • ZO ČSOP Veronica, Panská 9; Tři ocásci, Gorkého 37; ČESKÉ BUDĚJOVICE: Centrum pro zdravý životní styl Slunečnice, Chelčického 21• Měsíc ve dne, Nová 3; DAMNÍKOV: Brána k dětem, Damníkov 104; HORKA NAD MORAVOU: CEV Sluňákov, Skrbeňská 70; JIČÍN: Brána k dětem, Fügnerova 193; JIHLAVA: Čajovna Kuba & Pařízek, Masarykovo nám. 21 • Knihkupectví Otava, Komenského 33; MLADÁ BOLESLAV: Gája, Staroměstské náměstí 89; OLOMOUC: Hnutí DUHA, Dolní náměstí 38; OSTRAVA: Kulturně-literární centrum Academia, Zámecká 2; PARDUBICE: Prodejna zdravé výživy a restaurace Špalda, třída Míru 64; PLZEŇ: Obchůdek Naděje, Prokopova 27; PRAHA: Hnutí DUHA, Lublaňská 18 • Bio Zahrada, Belgická 33 • Brána k dětem, Náplavní 11; ACADEMIA, Národní třída 7, Na Florenci 3, Václavské náměstí 34 • Rekomando, Trojanova 9 • Moje Bio, Bělohorská 117, Praha 6 • Knihkupectví Fišer, Kaprova 10, Praha 1 • Knihkupectví Karolinum, Celetná 18, Praha 1 • Knihkupectví Letná, Veverkova 16, Praha 7 • Bio Letná, Milady Horákové 22, Praha • Unijazz, Jindřišská 5, Praha 1 • Obchod pro radost, Francouzská 70 • Cafe Start, Hurbanova 1285, Praha 4 • Bio domov, Burešova 2, Praha 8 • Obchod Fair & Bio, Sokolovská 29, Praha 8 – Karlín; • Divadlo Kampa, Nosticova 634/2a; VYSOKÉ MÝTO: Zdravá výživa Jana, Vrchlického 243; BRATISLAVA: Artforum, Kozia 20 • Centrum environmentálnej a etickej výchovy ŽIVICA, Vysoká 18; INTERNETOVÝ OBCHOD: bio.cz • obchod.hnutiduha.cz • Seznam trafik prodávajících 7.G najdete na www.sedmagenerace.cz/kde-koupite.

Název časopisu, který do roku 1997 vycházel jako Poslední ge­ne­ra­ce, je symbo­lic­ký. Inspirováni Velkým zákonem Irokézů jsme přesvědčeni o tom, že chce­ me-li jako lidstvo žít na této planetě ve spo­ko­je­nos­ti a míru, musí naše jed­ná­ní zohledňovat také po­tře­by na­šich potomků. A to i těch, kteří přijdou sedm ge­ne­ra­cí po nás.

Kontakt / Hnutí DUHA - Sedmá generace Údolní 33, 602 00 Brno telefon: 608 443 443 e-mail: [email protected] www.sedmagenerace.cz

Vydává: Hnutí DUHA - Sedmá generace, Údolní 33, Brno 602 00. Redakce: Vít Kouřil (šéfredaktor), Simona Horká (koordinátorka), Zuzana Vlasatá , Barbora Bakošová (redaktorky), Jan Miessler, Vojtěch Pelikán, Dominik Grohmann (redaktoři), Míla Zemanová Palánová (koeditorka), Eliška Suchanová, Barbora Božková, Štěpán Jindra, Josef Patočka, Lucie Sovová, Renata Svobodová, Jakub Jirků, Martin Pavelka (spolupracovnice/spolupracovníci). Redakční rada: Naďa Johanisová, Ľuba Lacinová, Ota Kubinec, Jakub Macek, Kateřina Rezková, Mojmír Vlašín, Josefa Volfová, Jan Krajhanzl, Lubor Kysučan, Čestmír Klos. Sazba, ilustrace: Jana K. Kudrnová. Jazykové úpravy: Míla Zemanová Palánová. Inzerce a předplatné: Simona Horká ([email protected]). Písma: Střešovická písmolijna. Předplatné na rok 2016 (6 čísel): 390 Kč (ČR) / 19 eur (SR). Studenti a dů_ chodci: 360 Kč (ČR) / 18 eur (SR). E-předplatné na jeden rok: 240 Kč (ČR) / 10 eur (SR). Studenti a důchodci: 210 Kč (ČR) / 9 eur (SR). Informace o předplatném viz www.sedmagenerace.cz/ predplatne. Číslo účtu: 2000360662/2010, FIO banka. Uzávěrka tohoto čísla: 1. 12. 7.G 1/2016 vyjde 17. 2. 2016. Evidováno: Ministerstvo kultury ČR, reg. č. MK ČR E 6578, ISSN 1212 — 0499 (Print), ISSN 1805 — 8566 (Online). Tištěno na recyklovaném papíře. Fotografie na obálce: Eatmorechips, archiv F. Toto číslo Sedmé generace vyšlo díky finanční podpoře individuálních dárců, grantů z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů, Ministerstva životního prostředí, Statutárního města Brna a Hlavního města Prahy. Časopis nemusí vyjadřovat jejich stanoviska.

Ekomenie — v České republice máme registrováno třicet církví či náboženských společností. Vedle nejrozšířenější církve římskokatolické můžeme najít různé evangelické sbory, baptisty či husity. Mimo křesťanství pak třeba Federaci židovských obcí, buddhismus Diamantové cesty či Hnutí Hare Krišna. O vlažném vztahu české římskokatolické církve k problémům životního prostředí referují v prvním článku tohoto čísla Renata Svobodová a Vojtěch Pelikán, mne pro změnu zajímalo, jak si „vedou“ ostatní minoritněji zastoupená náboženská sdružení. Pokusil jsem se zkontaktovat více než deset z nich. Bohužel odpovědi se mi dostalo pouze od Českobratrské církve evangelické, což (jak jsem vzápětí zjistil) není až tak náhoda. (Dominik Grohmann — Věřím, tedy chráním klima?)